Rubrika: Nezařazené

Svobodná evropa pdf

1 soubor(y) 673 KB

Stáhnout

Svobodná evropa epub

1 soubor(y) 376 KB

Stáhnout

Tento pořad se zabývá historií a vznikem stanice Svobodná Evropa, která byla využívána CIA v rámci psychologické a informační války proti Sovětskému svazu během studené války. Zabývá se začátky psychologického vysílání USA, zejména v 50. letech, a popisuje vývoj Svobodné Evropy od jejího založení v roce 1948 až po první polovinu 50. let. Zahrnuje období, kdy se Svobodná Evropa stala soukromou organizací. Zkoumá také otázku, zda lidé působící v této organizaci byli spíše chudími emigranty či propagandisty. Dále se věnuje konkrétním vysílačům umístěným v Portugalsku a Španělsku a také se dotýká rušiček signálů Svobodné Evropy.

Děti a ženy u moci pdf

1 soubor(y) 423 KB

Stáhnout

Děti a ženy u moci epub

1 soubor(y) 307 KB

Stáhnout

Tento pořad se zabývá dvěma hlavními tématy: rostoucí mocí dětí v globální společnosti a jak ženské emoce mohou ovlivňovat prosazování totalitních agend. Úvod pojednává o dětské mentalitě v dualistickém uvažování. Pro děti je svět černobílý a kontrast přítel-nepřítel je velmi silný, zejména z pohádkových příběhů. Dále se pořad soustředí na to, jak snadné je děti podněcovat a jak nebezpečné důsledky to může mít v dalších etapách života pro ně i jejich okolí. Další části pořadu se věnují mládeži jako bojovníkům globalizace, jako klimatickým bojovníkům a příkladům, jak byly děti zneužívané v minulosti, například v rámci kulturní revoluce v Číně a v Kambodži. Poté se pořad zaměřuje na roli žen u moci a jejich emocionálního vlivu na společnost. Pokládá otázku, zda jsou ženy nezbytné pro demokracii, a diskutuje o jejich úloze v práci a rodině. Nakonec představuje příklady ženského hnutí a hovoří o důležitosti naslouchání ženským hlasům. Celý pořad se uzavírá závěrem, ve kterém se pojednává o tom, jak emoce mohou být zneužité pro podporu totalitních režimů. Celkově se jedná o analýzu a diskusi o tom, jak děti a ženy ovlivňují společnost a politiku, a jaké jsou potenciální důsledky jejich účasti na moci.

Čas od času se setkáváme s romantizovaným povzdechem, že děti jsou naše budoucnost. Tato magická představa nás utvrzuje v přesvědčení, že děti jsou nevinné a čisté bytosti, které by přinesly svěží pohled na svět, do kterého by vnesly harmonii. Děti jsou bezbranné, nekalkulují a rozhodují se podle emocí. A kdyby nám vládly děti, byl by svět plný jásajícího míru, duhových barviček a žádných válek.

Takové romantizované přesvědčení pramení z toho, že děti ve skutečnosti žádnou moc nemají. Netřímají v rukou rozhodovací pozice, které by určovaly, co je správné a co ne, protože se to teprve učí. I když je svět dospělých značně pokroucený, mnohdy pokrytecký a někdy až cynicky odporný, stále převládají rozmanité zkušenosti, zohlednění vyvážených potřeb všech a životní meta-fyzické perspektivy.

S fenoménem dětí u moci se setkáváme zejména v souvislosti s klimatickým hnutím a progresivními proudy. Proč jsou takové představy některých dospělých infantilnější než samotných dětí? Jsou děti skutečně tak jiné? Spravedlivější? Vytvořily by lepší svět? Totéž se tvrdí o ženách. Hurá, více žen do politiky. I když jsou takové ženy, které si v mocenském ranku soupeření opravdu libují, většině toto agresivní prostředí smečky prostě nesedí.

Společenská funkce obou pohlaví se totiž rámovala po mnoho tisíciletí. Jakýkoli nepřirozený zásah vždycky skončil napětím, chaosem a nakonec katastrofou. Podotýkám, že rozhodně nemám v úmyslu stylizovat ženu jako ušlápnutou puťku s měchačkou v jedné a nákupní taškou v druhé ruce, která obskakuje zbožštělého živitele rodiny s lahváčem v jedné a novinami ve druhé ruce. Taková stereotypní zjednodušování jsou toxická. Každý by měl v životě o něco usilovat a chtít něco dokázat. Máme své sny, ambice a touhy, kterým bychom měli kráčet vstříc. Ovšem sociální funkce obou pohlaví se formovala přes tisíciletí a je proto nezastupitelná. Nedá se nic dělat. To platí jak u dětí, tak i u žen a mužů. Pojďme společně prozkoumat fenomén dětí a žen u moci.

Není dobro, není zlo

Položme si základní otázku. Znamenaly by děti šťastný svět bez válek a černobílého myšlení? Ve skutečnosti nikdo nemůže být krutější než děti. Pravdou je, že jejich pohled na svět je jednoduchý, dualistický a ještě není utvářený sebereflexí, životními zkušenostmi a metaperspektivami.

Naopak, přítel-nepřítel a černobílé myšlení je u dětí obzvlášť výrazné. Protože děti jsou od přírody naprogramované k absolutní loajalitě směrem vzhůru, lze je snadno ovlivnit a vycvičit v nesmiřitelné nepřátele nepřítele. Nikoho není snazší podněcovat a proměnit v lynčující dav než děti a dospívající. Záleží jen na tom, kdo si získá jejich loajalitu.

Je šokující, že vhodným společenským ovlivňováním se i takové děti a dospívající, kteří primárně vůbec nejsou násilníci a neprožívají potěšení z ničení a vyhlazování druhých, mohou během krátké doby stát pachateli násilí, a nakonec se dokonce chlubit svými údajnými hrdinskými činy. Dítě je takovému vývoji nakloněné, pokud prostředí, ke kterému patří i zábavní média, přímo či nepřímo sděluje, že násilí namířené proti určitým osobám nebo skupinám je ospravedlnitelné.

Vzpomínáme si na děti z německé písničky, které zpívaly o tom, že babička je staré prase, protože jí kotletu a jezdí v SUV? Toto byl první stupeň dětského nesmiřitelného nepřátelství, i když se to placení debunkeři snažili změkčit, že šlo prý o nevinnou satiru. Svědomí pak už nevzbuzuje námitky ani v případě extrémní krutosti, protože agresor, v tomto případě děti, se považují za ochránce nebo zachránce společnosti. To je druhá fáze dětské krutosti, ke které se v průběhu pořadu dostanu.

Podněcované děti jsou nebezpečné

Že jsou děti samy o sobě dobré, je tedy naivní představa. Naopak. Podněcované děti jsou nebezpečné, mnohem nebezpečnější než dospělí. Ve skutečnosti děti rády přemýšlejí v dichotomiích dobro a zlo, jako je tomu například v pohádkách. Pohádky jsou jednou z hlavních forem dětského vyprávění a zábavy. Pohádky často představují jednoduché morální konflikty mezi postavami dobra a zla. Hrdinové jsou absolutně dobří, spravedliví a čestní, zatímco zlé postavy ztělesňují pravý opak.

Toto černobílé rozdělení světa je pro děti srozumitelné a jednoduché. Umožňuje jim lépe se identifikovat s hrdiny a odcizit se od záporných postav. Je to logické, protože děti ještě nejsou schopné chápat složitá morální dilemata a nuance v lidském jednání. Tato dichotomie dobra a zla je způsob, jakým děti interpretují svět a snaží se v něm orientovat. Dokonce i předškolní děti mají zcela jasné představy o tom, jak má vypadat nepřítel.

Takovým černobílým viděním se děti nejúčinněji vyhýbají prožitku nejistoty, ohrožení a nesnesitelné ambivalence. Tím, že zůstávají neochvějně přesvědčené o tom, koho je třeba zařadit do kategorie přítel a nepřítel, aniž by to nakonec dokázaly zdůvodnit. To nakonec vede k totální nemilosrdnosti.

Ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu koncem ledna 2019 se klimatická aktivistka Greta Thunbergová dokonce otevřeně přiznala k černobílému myšlení:

"Říkáte, že nic v životě není černé nebo bílé. Ale to je lež. Velmi nebezpečná lež. … Pokud jde o přežití, neexistují žádné šedé zóny."

Jaký větší důkaz ještě chceme?

Děti barbarství

Na příkladu Grety Thunbergové vidíme, že děti mají sklon uvažovat v dualistickém myšlení černá a bílá, přítel a nepřítel. Ve skutečnosti mají děti k archaickému stavu džungle ještě blíže než dospělí.

Bez vedení zodpovědných rodičů a učitelů se děti mohou snadno vymknout kontrole. To ilustruje například nositel Nobelovy ceny za literaturu William Golding ve svém románu Pán much, který se věnuje vyvrácení klišé o nevinném dítěti. Golding v něm líčí osudy školní třídy, která je za války vysídlená na opuštěný ostrov bez učitelů a dalších dospělých. Následně se mezi dětmi rozvine nelítostný boj, všichni proti všem. Hlavní předností mezi dospívajícími se stane síla, autorita a schopnost šířit strach.

Mladí lidé rádi sní o lepším, spravedlivějším světě. Pravdou ale je, že mechanismy sociálního vyloučení a šikany působí v zesílené podobě právě mezi dospívajícími. Šikana může mít zničující podobu. Říká se, že děti jsou bezprostřední, což je pravda. Pravda ale také je, že případy šikany vznikají velmi často právě u dětí. Slabší jedinec, který není dostatečně odolný a tvrdý, se stává objetí takové skupiny. Děti totiž aplikují základní archaické myšlení zvířat v džungli. Silnější predátor vyhrává. Toto je ve skutečnosti ona romantizovaná dětská bezprostřednost. To zlověstné, zlé, destruktivní klíčí ze samotných dětí. To divoké se propracovává takříkajíc z jejich nitra a prolamuje [u dětí ještě] tenkou civilizační krustu. Chlapci promítají své temné pohnutky a strachy ven. Nakonec jsou chlapci hordou bojových výkřiků, ve které se spiklenecky domlouvají s kultem smrti.

Všechno končí v okamžiku, kdy na ostrov vstoupí dospělí v převleku mariňáků. A právě tito zodpovědní dospělí dnes stále více chybí. Je pořád patrnější, že dospělí nenastolují pořádek, ale naopak se k dětem přidávají.

Tedy přesně naopak proti přirozenosti. To se nám nakonec stane osudným. Vidíme ale, že bez adekvátního vedení dospělých se u dětí rozvine destruktivní chování podobné zvířecím smečkám nebo gangům. Přesně jako u Williama Goldinga.

Bohužel, většina dětí je slušných a nemá sklon k těmto konfliktům. Moc a určování pravidel si ale nelítostně vezmou ti nejsilnější, pokud dostanou šanci. Je potom úplně jedno, že je dítě slušné a férové. Buď se podvolí silnějším, nebo bude šikanované. Opět, pokud nezasáhne rozumný dospělý, který věci srovná.

Mládež jako zbraň

Důsledky toho všeho si lze představit. Gretina věta "když jde o přežití, neexistují žádné šedé zóny" zní jako věta z Pána much. Tím, že se děti a mladí lidé domnívají, že jsou v situaci sebeobrany, se implicitně legitimizují odpovídající činy sebeobrany.

Například v otázkách klimatu. A v sebeobraně je, jak víme, dovolené všechno, i zabíjení, jak jsme viděli v Číně. Koneckonců nepřítel se najde rychle kdykoli a kdekoli. Například řidič SUV, jedlík masa, nebo cestující v letadle.

Hyperagresivní chování švédské klimatické aktivistky Grety mluví jasnou řečí. Postižené, malicherné, nevychované dítě, kterému nikdy nebyly ukázané hranice a které tyranizuje svou rodinu hladovkami a vydíráním. Rodina se vším souhlasila, a proto dívka to samé očekává od celého světa. Protože sesadila své rodiče z přirozeného místa, autority pro ni neexistují. Proto neměla problém mentorovat a poučovat americký Kongres nebo Europarlament o tom, jak funguje svět. Před nějakou dobou něco naprosto komického a nemyslitelného.

Behaviorální vědec Georg Elwert to popisuje jako protesty mládeže, řádění a fanatismus. To, co dosud na Západě chybělo, je polovojenská infrastruktura a racionální strategické plánování, které z dětí a mládeže dělá především bojovníky. Kdy se na scéně objeví stratég s cílem použít mládež jako zbraň? Z hlediska bezpečnostní politiky je to relevantní otázka. Tito stratégové tu ale už jsou v podobě miliardářů, kteří financují a řídí klimatické hnutí. Není náhodou, že jeden německý časopis nazval Gretu Thunbergovou a klimatickou mládež dětskými vojáky ekologismu. Krátká pasáž z časopisu rozhodně stojí za citování:

"Dnešním ekologickým aktivistům nejde o nic menšího než o ovládnutí světa. A zdá se, že jsou odhodlaní udělat cokoli. Podobně jako nacionální socialisté posílají dnes do svého nemilosrdného boje za konečné vítězství i děti. A to po letech výcviku levicově zelených dětských vojáků ve školkách a školách."

K tomu přispívá i Světové ekonomické fórum, které chce do škol od roku 2025 zavést povinnou výuku o klimatickém alarmismu. Světové ekonomické fórum Klause Schwaba dokonce pochválilo Itálii v článku z 26. srpna 2022, že Itálie už v roce 2019 schválila návrh OSN na povinné osnovy v oblasti klimatu pro všechny školy.

"Celé ministerstvo se reorganizuje, aby se udržitelnost a klima umístily do středu vzdělávacího modelu,“ řekl v roce 2019 italský ministr školství Lorenzo Fioramonti v rozhovoru pro Reuters.

Vidíme, že klimatická agenda cílí právě na děti. Jak asi už správně tušíme, tento předmět by měl děti učit o tom, jak za globální oteplování může člověk, a jak se dusíme pod množstvím CO2. Klimatická výuka by měla podle všeho probíhat už od nejútlejšího věku a měla by pokračovat i průběžně po celou dobu školní docházky. Z dětí tak vyrostou klimatičtí alarmisté, kteří budou věřit, že CO2 zničí planetu, a že zachránit ji mohou jen klimatické lockdowny, pojídání hmyzu a časem zřejmě i kanibalismus. Myslíte, že přeháním? Tento džin už je přece dávno z láhve venku!

„Švédský behaviorální vědec Magnus Söderlund navrhl, že pojídání jiných lidí po jejich smrti by mohlo být způsobem boje proti změně klimatu," uvedl 6. září 2019 zpravodajský portál breitbart.com.

Nevěříme tomu? Breitbart.com si to přece nevymyslel jen tak:

"Vědec se o možnosti kanibalismu zmínil v pořadu švédské televize TV4 o veletrhu ve Stockholmu týkajícím se potravin budoucnosti. Podle jeho výzkumu je hlavním problémem této myšlenky rozšířené tabu proti pojídání lidského masa. Dále prohlásil, že kvůli konzervativním postojům by mohlo být obtížné přesvědčit Švédy, aby kanibalismus praktikovali."

Co chtějí globalisté vychovat z nové generace dětí? Zfanatizované klimatické alarmisty, kteří nenávidí seniory jedící maso, které si odvážejí ze supermarketu ve svém SUV? Požírače hmyzu upraveného na všechny způsoby? Nebo dokonce kanibalisty? Děti jako zbraň proti všem hodnotám, na kterých vyrůstali jejich rodiče a prarodiče. Ukradená generace.

Děti jako klimatičtí bojovníci

Děti lze velmi snadno zneužít pro manipulaci, protože jsou přirozeně loajální a ovlivnitelné. Existují historické i současné příklady, které ilustrují tuto skutečnost. V minulosti byly děti využívané ve válkách a konfliktech jako vojáci, například v bojích Islámského státu.

Děti byly často zapojené i do extrémní ideologie, což způsobilo, že si osvojily násilné a nepřátelské postoje vůči určitým skupinám lidí. A nebylo to pouze v Číně během kulturní revoluce. Například během druhé světové války byly děti zasazené do nacistické propagandy a byly vedené k nenávisti vůči nepřátelským národům. Stejně tak tomu bylo i za socialismu, kdy se dětem vštěpovala také ideologická paradigmata a propaganda.

Totalitní režimy vědí, že děti jsou nejlepší zbraní proti nepřátelům. Pokud totiž správně a včas režim podchytí výchovu dětí už od školky, může si vychovat novou generaci bojovníků. Koncept klimatické mládeže tento fenomén znovu oprašuje. Znovu probíhaly dětské pochody Fridays for Future, ne nepodobné pochodům Hitlerjugend. Pozorujete tu nápadnou analogii a paralelu? Podobné principy sledujeme i v současnosti. Moderní zábavní média, sociální sítě a propaganda ovlivňují děti a mladistvé, aby přijaly určité názory a postoje. Dětem a mládeži bylo najednou dovolené nechodit do školy. Ba co víc, jsou podněcované proti dospělým, v tomto případě proto, že údajně ničí planetu. Pokud není po jejich, lehají si na silnice a připoutávají se ke stromům. Přirovnejme to k vzteklému dupajícímu dítěti v hračkářství, které, pokud není po jeho, třeba sebou i sekne o zem.

Postupně se děti, ve svém snovém, duhovém světě, překlopily z reality do virtuality. Na sociálních sítích pěstují svou image do toho, čím by chtěly být. Místo toho, čím ve skutečnosti jsou. Proto jsou mladí lidé tak snadno zmanipulovatelní propagandou a ideologií než dříve. Budou hájit konstrukty každé zájmové mocenské skupiny, která jim nabídne snovou duhovou budoucnost. A protože nejsou schopní uvažovat kriticky komplexně a v souvislostech, je to přece tak negativní, nemódní a nepohodlné, stávají se z dospělých mladých lidí bezbranné nevědomé malé děti. Stojí před slíbenými vánočními stromečky a opojně jim září oči. A každý, kdo jim tento přislíbený snový svět chce vzít, je jejich nepřítel. Kvůli zaručené duhové budoucnosti jsou ochotní zavřít oči a skočit do propasti globální totality.

Vedle nacistického Německa, fašistické Itálie a komunismu, se děti běžně rekrutují v bojových oblastech. V Asii například Afghánistán, Barma, Irák, Írán, Sýrie a Jemen. Z afrických zemí pak třeba Kongo, Somálsko, Súdán, Mali, Nigérie, Kamerun a Libye. Abychom se podívali, jak se děti nechaly strhnout a vyhecovat v totalitních režimech, podívejme se nejprve do Číny.

Kulturní revoluce v Číně: Děti jako zbraň

Během Kulturní revoluce, která probíhala v Číně od roku 1966 do roku 1976, byla společnost zmítaná masovými politickými čistkami, ideologickými kampaněmi a kultem osobnosti Mao Ce-tunga.

V mém pořadu Rozbuška George Floyd, ve kterém jsem pokryl rasovou agendu, jsem se na chvíli zastavil u čínské Kulturní revoluce 60. let 20. století. Zde se totiž bouraly sochy a ničily pomníky stejně jako v Americe v rámci hnutí Black Lives Matter. Tato paralela je skvělým výchozím bodem i pro ilustraci dětí u moci. Během této doby se projevovala extrémní brutalita a násilí nejen mezi dospělými, ale také mezi dětmi, které byly získané pro revoluční cíle.

Děti se zapojovaly do takzvaných rudých gard, revolučních skupin, které měly za úkol chránit Mao Ce-tunga a jeho ideologie. Tyto dětské gardy byly často fanaticky oddané a byly schopny krutostí podobných těm, které se projevovaly u nejotrlejších dospělých. Co se stane, když děti dostanou neomezenou moc nad učiteli ve školách? To si můžeme přečíst v historických pramenech.

Odpoledne 5. srpna 1966 začaly některé studentky desáté třídy dívčí střední školy při Pekingské pedagogické škole směřovat své útoky na černou bandu zločinců. Skupinu složenou ze dvou zástupců ředitele, zástupce ředitele a dvou členů rady zodpovědných za organizaci výuky. Mnoho žákyň se shromáždilo a připojilo se k akci. Těchto pět osob postříkaly inkoustem, donutily je nasadit si špičaté čepice, vyvěsily na ně cedule s jejich jmény přeškrtnutými červenými čarami, donutily je klečet na podlaze, mlátily je holemi s hřeby a polévaly je vařící vodou. Po třech hodinách mučení ztratila Bian Zhongyun, první zástupkyně ředitele školy, vědomí a byla naložena na vozík s odpadky. Teprve po dvou hodinách ji odvezli do nemocnice, která se nacházela na druhé straně silnice. Tam zjistili, že zemřela už dříve.

I na ostatních základních školách v Pekingu docházelo k otřesným situacím. V jedné třídě školy Lishi Hutong například děti přinutily učitele jménem Ye polykat hřebíky a dokonce své vlastní výkaly. Nejstarším žákům ve třídě bylo 13 let.

Na další základní škole v Pekingu Sanlihe byli učitelka hudby Zhang Jiamin a její manžel, učitel kreslení Zhang Jiaji, nucení si před shromážděnými studenty bouchat pěstí do obličeje. Předtím děti učitelce napůl uřízly hlavu.

Čao Čchiangang, ředitel další pekingské základní školy Čínské přátelství s Kubou, spáchal sebevraždu skokem z komína potom, co byl ponižovaný a bitý.

Po začátku čínské kulturní revoluce v roce 1966 jen v Pekingu bylo mladými lidmi zavražděno 1772 třídních nepřátel. Dalších 77000 lidí se špatným třídním původem bylo vyloučeno. Mao nařídil zavřít školy a přerušit vyučování. Na náměstí Nebeského klidu pochodovalo až 11 milionů mladých lidí, kteří nakonec přenesli nepředstavitelný teror ze škol do společnosti.

Žáci a studenti podle Maa už neměli jinou povinnost než se účastnit třídního boje. Podněcovaná čínská mládež zasypala zemi nepředstavitelnými hrůzami. Ano, můžeme namítat, že šlo o jinou kulturu a ovlivnění jiným prostředím. Brutalita byla tehdy v Číně všudypřítomná. Vidíme ale, že se nevyhýbala ani dětem, které přejaly metody nejotrlejších dospělých hrdlořezů. Děti se ničím nelišily ve způsobech týrání, šikany a mučení.

Kambodža: Pařížská Sorbona jako hnízdo teroru

To si pravděpodobně myslel i kambodžský odbojář Pol Pot, který navštívil Čínu v roce 1966, v prvním roce kulturní revoluce. Stejně jako byl Mao pod americkým vlivem, byl Pol Pot pod vlivem francouzským. Ačkoli původně zdánlivě bojoval proti francouzské koloniální moci v Kambodži, nakonec bojoval proti vlastnímu lidu. Navzdory žalostně průměrným školním výsledkům a přestože v Kambodži nesložil ani přijímací zkoušky na střední školu, získal v roce 1948 kupodivu stipendium na pařížské Sorbonně. Ano, tři nejvyšší bratři Pol Potova hnutí odporu Rudých Khmerů studovali na pařížské Sorbonně na přelomu 40. a 50. let. Přičemž tato studia se jeví spíše jako záminka pro zcela jinou zábavu.

V levicových studentských kruzích, v Latinské čtvrti a intelektuálních kavárnách Saint-Germain-des-Prés se Pol Pot poprvé stal stalinistou. Tam se nadchl pro komunistické modely společnosti a rychle se dostal do víru francouzských komunistů, která byla v té době ještě přísně loajální Stalinovi. Od 40. let 19 století ji zaštiťovali přední levičáci jako Jean-Paul Sartre nebo Max Gallo. Místo studia Pol Pot vynechal všechny zkoušky, vstoupil do strany francouzských komunistů a nakonec byl exmatrikulován. Doktorská práce jeho kumpána Khieu Samphana s názvem Ekonomika a průmyslový rozvoj Kambodže se stala teoretickým základem pozdějšího režimu teroru. Tito studenti, vzdělaní v duchu pařížské Sorbonny, převzali moc v roce 1975. Výsledek? Kambodža byla terorizovaná západní klikou studentů z pařížské Sorbonny.

Kromě tří nejvyšších bratrů navštěvoval Sorbonnu také ideolog Rudých Khmerů Ieng Thirith, obávaný jako krvežíznivý. Jeho pozdější manželka Khieu Ponnaryová se ve Francii také setkala s Pol Potem. Těžko uvěřit, že šlo o náhodu: v 50. a 60. letech byla Sorbonna hnízdem kulturních revolucionářů a rozvracečů z celého světa:

Simone de Beauvoirová (1908-1986), francouzská spisovatelka a spoluzakladatelka genderové teorie: "Ženou se člověk nerodí, ženou se stává."

Michel Foucault (1926-1984), homosexuální francouzský filozof a genderový teoretik.

Alice Schwarzerová (narozená v roce 1942), lesbická a bisexuální vůdkyně ženského hnutí. Jásala nad jednou Američankou, která svému spícímu manželovi uřízla penis: "Udělal to jeden. Teď to může udělat kdokoli."

Susan Sontagová (1933-2004), lesbická levicová spisovatelka a rasistka: "Bílá rasa je rakovinou lidských dějin."

Michel Aflaq (1910-1989), panarabský socialista.

To byly jen některé příklady pařížské Sorbony. Nejpozději od roku 1966 si Pol Pot bral příklad také z Mao Ce-tunga. Pol Potovi Rudí Khmerové viděli v Maově kulturní revoluci plán pro transformaci Kambodže. Po převzetí moci v roce 1975 Mao okamžitě vyslal do Kambodže 20000 poradců.

Kambodža: Stratégové dětského teroru

Pol Pot založil svou vojenskou moc do značné míry na dětech: Jeho Rudí Khmerové rekrutovali chlapce a dívky ve věku od 13 do 18 let a poskytli důkaz, že nezletilé lze využít k teroru celého národa. Autor Josef Daum nazval rudé vojevůdce Mao Ce-tunga a Pol Pota stratégy dětského teroru. Historik Jean-Louis Margolin popsal Kambodžu za Pol Pota jako skutečnou dětskou diktaturu. Když 17. dubna 1975 po letech občanské války vpochodovaly jednotky Rudých komunistů do kambodžského hlavního města Phnompenhu, britský novinář Jon Swain se podivoval nad rolnickými chlapci, kteří znali smrt nazpaměť:

"Mnozí z nich byli dětští vojáci, někteří už jedenáctiletí. Jejich vůdci často teprve dvacetiletí. Ihned po vpádu dětských vojáků revolučního vůdce Pol Pota ztratili obyvatelé Phnompenhu chuť do života."

"Zkamenělé výrazy dětských vojáků Rudých Khmerů, kteří vtrhli do [hlavního města Phnomh Penhu], dávaly skeptikům tušit blížící se apokalypsu," napsal Michael Mannheimer na stránkách Osy dobra.

Školy byly přeměněné na mučírny. Místo vyučování tu byli lidé umučení k smrti a popravení. Při mučení dětskými vojáky vězni jmenovali jména. Příbuzní, přátelé, kolegové. Mnoho vězňů bylo odvedeno na jedno z četných vražedných polí v Kambodži, popravišť rozesetých po celé zemi. Celkově komunistické genocidě v Kambodži padly za oběť asi 2 miliony lidí. Tedy pětina obyvatel Kambodže zemřela. Bez spoluúčasti západu by ale tohle nemohlo projít.

Kambodža: Podpora ze strany USA

Mladé muže vehnalo do náruče Rudých Khmerů, když Američané nezákonně bombardovali neutrální Kambodžu. Tuto epizodu jsem podrobně probíral ve druhém díle mého pořadu Klan Bushů. Pol Potovi veteráni později také tvrdili, že většina mrtvých byla způsobená americkým bombardováním Kambodže a jeho následky. Ve skutečnosti ale Pol Potovi pomáhaly přímo i západní mocnosti: Když byl po dvouapůlleté hrůzovládě, která začala v roce 1978, nucený uprchnout do Thajska, Amerika i Velká Británie Pol Pota i jeho khmérský exil v Thajsku podpořily miliony dolarů.

Američané, ale i Britové potom dokonce kambodžské rudé Khmery Pol Pota cvičili. Americké Zelené barety cvičily jednotky Rudých Khmérů v Kambodži. Kontakt s Pol Potem navázal Ray Cline, vysoký agent CIA a zvláštní poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana. Jenže Polpotovy Rudé Khméry necvičily pouze americké Zelené barety, ale i britská SAS. Když se v roce 1983 rozhořel skandál Írán-Contras, prezident Reagan v obavě z dalšího nepříjemného odhalení požádal britskou premiérku Margaret Thatcherovou, která vyslala SAS k výcviku Pol Potových jednotek. Existují i výpovědi vysokých důstojníků SAS:

"Poprvé jsme do Thajska odjeli v roce 1984. Amíci a my spolupracujeme, jsme si blízcí, jako bratři. Nelíbilo se jim to o nic víc než nám. Školili jsme Rudé Khmery v mnoha technických věcech. Zpočátku chtěli chodit do vesnic a prostě rozsekávat lidi. Řekli jsme jim, ať se uklidní. SAS se cítili při operaci nesví a spousta z nás by změnila stranu, kdyby měli poloviční šanci. Tak moc jsme naštvaní. Nesnášíme, když nás pletou s Pol Potem. Říkám vám: jsme vojáci, ne vrazi dětí."

Ale to nebylo všechno. Polpotův plán vylidnění velkých měst a další jeho plány na genocidu, byly vypracované v Americe jednou z výzkumných nadací římského klubu. Nad těmito plány měl dohled Thomas Enders, vysoce postavený úředník amerického ministerstva zahraničí. Probíhaly tu tedy dvě roviny podpory. Intelektuální rovina z pařížské Sorbony, a finančně-logistická podpora ze strany Ameriky. Děti ale tvořily nejtvrdší pěst tohoto režimu. Vědci tuto šílenou přemíru násilí vtělili do jediného termínu. Nazývá se autogenocida. Odpověď je zcela jednoduchá. Děti, které si myslely, že se chopily moci, byly podnícené nejvyšším velením a následně vypuštěné. Tehdejší kulturní revoluce spočívala v tom, že zdánlivě předala moc dětem a mladým lidem. Ti si už najednou nemuseli dělat starosti s právy a povinnostmi a bojovat s nositeli kultury a civilizace v Číně nebo Kambodže. Už tehdy byly děti a mladí lidé podněcovaní proti dospělým až k lynčování. A ani tehdy neprobíhala škola. Všude na školách a univerzitách se tvořily rudé gardy, které kritizovaly, ponižovaly, mlátily a v některých případech zabíjely profesory.

13. června 1966 byl v celé Číně zastavený provoz škol a univerzit. Tato vyhánění, pogromy a masakry pokračovaly až do roku 1976, až se země vrátila o desítky let zpátky. A stejně jako dnes u klimatického hnutí, byli ve skutečnosti u páky staří muži, v tomto případě Mao Ce-tung a Pol Pot. Protože, ať už tomu děti a mladí lidé věří, nebo ne, vždy jsou jen nástrojem absolutní moci. To se nezměnilo dodnes.

Ženy u moci: Ať žije citový imperativ

Stejně jako u dětí, je třeba tutéž otázku klást i u žen. Proč diktatura potřebuje u moci pouze ženy? Společnost byla od pradávna tvořená spojenou nádobou ženského a mužského prvku. Ženský a mužský element se navzájem prolínají a doplňují. Jeden prvek nemůže existovat bez druhého, podobně jako pyramida, která by se zhroutila, kdyby byla příliš nakloněná na jednu stranu.

Přirozený způsob uspořádání civilizací vygeneroval určitý řád, na kterém jsou společnosti postavené. Jakýkoli nepřirozený zásah, jako například zavádění ženských kvót, má za následek hroucení této tisícileté rovnováhy. Je to stejné jako u dětí. Děti přece nemohou vládnout, protože se teprve učí, nasávají a vstřebávají meta-fyzické perspektivy. Stejně jako nemohou vládnout pouze ženy, kterým chybí mužský prvek nadhledu, velkorysosti a uvolnění. Ženy se prostě necítí ve vrcholových mocenských pozicích přirozeně a komfortně. Mají pocit větší stresové zátěže, jistou zaťatost při plnění i triviálnějších úkolů a hlavně pocit neustálého soupeření s mužskými protějšky.

V tomto směru musím zdůraznit, že primitivní šovinističtí muži jim k tomu mnohdy zavdávají důvody. Ovšem pocit uvolnění a komfortu ženy ve vysoké mocenské pozici není stejný jako u mužů. Podotýkám, že nemám na mysli ňafající ratlíky mužského pohlaví, kteří se do vysoké funkce prodrápali omylem a vytvářejí toxické prostředí, které neumožňuje zpochybnění jejich autority. Zejména v politice a médiích je takový fenomén velmi častý. Ponechme stranou extrémy na obou stranách, jako narcistické, pozérské metrosexuály, a militantní lesbické feministky se zaťatou pěstí. Soustřeďme se na zcela běžné ženy i muže ve společenské hierarchii. Podívejme se na vlastnost, která dělá člověka člověkem. Emoce. Zatímco muži mají tendenci myslet levou, racionální polovinou mozku, ženy myslí a jednají emocionální, pravou a racionální polovinou levé.

"Mužský mozek je tak více nastavený na vnímání a koordinovanou činnost, například lov, zatímco ženský mozek je více uzpůsobený pro sociální dovednosti a paměť," říká jedna z žen, výzkumnice mozku Ragini Verma z Pensylvánské univerzity.

"Levá část mozku je určená spíše pro logické myšlení, zatímco pravá část mozku spíše pro intuitivní myšlení," říká.

"Takže pokud nějaký úkol vyžaduje obojí, zdá se, že se k němu více hodí ženy."

Ale co když problém vyžaduje převážně racionální myšlení? Ženy mají o mnoho milionů více vláken propojujících mozkové hemisféry, a tedy i oblasti, které plní emoční a racionální úkoly. Jinými slovy, racionalita se mísí s emocemi. U mužů bývá vyvolávaná odděleně. Někdy zcela racionálně a málo citově. Jindy zcela citově, zatímco rozum chybí. U žen se tedy racionální a emocionální podněty prolínají a doplňují, zatímco u mužů fungují většinou odděleně. Dalo by se také říci, že racionální a emocionální mozková hemisféra se navzájem ruší. Tento emoční obsah může změnit nebo pozastavit obsah racionální. Tím se ženy stávají zranitelnějšími vůči emočním vlivům a propagandě. Kombinace racionálního a emočního myšlení je ale vhodnější pro řešení sociálních úkolů.

"Ženy se zpravidla více zajímají o jednání s lidmi než o věci," tvrdí americká psycholožka a výzkumnice inteligence Linda Gottfredsonová.

Je jasné, že rovnováha mezi ženským a mužským prvkem je důležitá pro fungování společnosti. Různé charakteristiky obou pohlaví mají své unikátní přínosy, ale i omezení.

Bez žen žádná demokracie?

Jinými slovy, racionální organizační model, jakým je například demokracie, nesídlí nikde jinde než v levé části mozku. Proto si s ním lépe poradí muži, aniž by jim do toho druhý mozek zasahoval. U žen naopak pravá emocionální část mozku ráda hází rozum přes palubu. Proto muže chování žen občas dráždí, zatímco ženy snadno vnímají muže jako chladné. Chlad, který je ale nezbytný pro racionální rozhodování.

Vidíme to dnes a denně při partnerských hádkách, kdy muži mají tendenci racionalizovat problémy, nad kterými se ženy bezradně rozpláčou. Muži nedokážou zapojit pravou emocionální polovinu mozku, aby se ženám více přiblížili. Ženy naopak nedokáží přepnout na levou, racionální polovinu mozku, aby se více přiblížily mužům. Odtud pramení věčná partnerská nepochopení.

Heslo Žádná demokracie bez žen, je proto pouze propagandou. Už zavedení volebního práva pro ženy vytvořilo snadno zasažitelný a manipulovatelný elektorát emocí. Právě proto se světoví političtí lídři snaží dostat do vedoucích pozic více žen. Ne proto, že by je měli tak rádi, ale proto, že mohou ženy snáze využít. Ilustrujme si to na fotografii utopeného dítěte uprchlíka na pláži. Pro ženy je to emocionální bomba, která smete všechno ostatní.

Muž namítne: "Ano, je to špatné, ale stejně přece nemůžeme přijmout miliony uprchlíků."

Pro ženy je to ale ultimativní postoj. Fotografie u žen vyvolá ochranitelský pud mláděte, dítěte, a tím veškerá racionální debata končí. Muži tyto emoce drží více na uzdě, a proto se jim lépe daří držet se určitých racionálních řešení a úvah. Ženám to připadá chladné nebo nelidské. V očích muže nemůže ani utopené dítě smést všechny zákony a normy, ale v očích mnoha žen ano. Jakmile začneme ženy bombardovat emocionálními podněty, jako jsou hladovějící děti, chudé nebo topící se děti uprchlíků, mučená zvířata nebo mrznoucí mláďata ledních medvědů, můžeme je zmanipulovat téměř jakýmkoli žádoucím směrem.

Masmédia mohou využít silné emoční prvky, aby ovlivnila chování a názory žen. To může vést přesně k těmto důsledkům. Proto se také překresluje přirozený genderový klíč ve filmovém braku z Hollywoodu. Moudrá a silná žena vládne. Slabý nebo pudový a násilnický muž s radostí ustupuje do pozadí a nechá se uvědoměle ovládat schopnější silnou ženou vůdkyní. Dále nesmíme zapomenout na ženy drsňačky v rolích akčních hrdinek. Oproti tomu muž je zobrazený jako přímo buď padouch, nebo chybující, neschopný a nespolehlivý jedinec. Kulturní propaganda je stejně nebezpečná jako ta politická.

Ženy v práci, muži u kočárku

Tohle samozřejmě není kritika žen, ale jejich špatného využití a špatné ideologie. Ženy do práce a do politiky, muži ke kočárku. Ale shora diktovaná rovnost, nebo dokonce obráceně, naštěstí ne vždycky funguje tak, jak by měla:

"Na otázku, proč si technické profese vybírá méně žen, existuje celkem jasná odpověď: protože nechtějí," říká další žena, a sice socioložka Patti Hausmannová, a dodává:

"Ať přijdete kamkoli, zjistíte, že ženy jsou mnohem méně nadšené z ohmů, karburátorů a kvarků než muži."

"Podnikům řízenými ženami se přece jen daří lépe," řekla Elisabeth Thand Ringqvistová, šéfka Švédské konfederace podniků.

Zadala proto studii na toto téma. U 125000 švédských podniků byla zkoumaná jejich zisková marže a pohlaví vedoucích pracovníků, ale bohužel kýžený výsledek se prostě nedostavil, jak uvedl Frankfurter Allgemeine Zeitung Mužští šéfové vykázali na konci roku ziskovou marži 8,4 %, zatímco jejich ženské kolegyně v průměru jen asi 7 %. Ženy šéfky vydělávají méně, uzavírá deník v článku z 12. března 2014. Ženy zpravidla prostě nemají chuť vést, jak uvedl německý Spiegel 30. dubna 2018. Podle Institutu německého hospodářství ve více než čtyřech z deseti podniků jen jednu z deseti žádostí o manažerskou pozici podává žena. Hodnocení zdůrazňuje to, na co si personalisté stěžují už delší dobu. Ženy mají menší šanci aspirovat na nejvyšší pozice ve firmách. Samozřejmě existuje mnoho úspěšných žen, které se v těchto technických oborech prosazují. Před mnohými ženami opravdu smekám klobouk, protože mé znalosti nedosahují ani třetiny ve srovnání s nimi. Mějme ale stále na paměti, že hovořím o přirozeném uspořádání společnosti žen a mužů.

Získejte doktorát a buďte šťastné

I když korporace dostanou do představenstev více žen, brzy z nich opět vypadnou:

"Ženy, které byly do představenstev jmenované od roku 2007, měly výrazně kratší dobu setrvání ve srovnání se svými mužskými kolegy," uvedla v rozhovoru personální konzultantka Sabine Hansenová, "a to 3 roky ve srovnání s 8 lety u mužských členů představenstva."

Samozřejmě existují i ženy, které jsou pro takové úkoly vhodné. Jen jich není tolik, aby se manažerské pozice daly obsadit na paritním základě. Dva američtí vědci zjistili, že vedoucí pozice vyvolávají u žen deprese, zatímco muži bývají s šéfovskou funkcí spokojení. Uvedl to článek časopisu Manager Magazin v článku z 26. listopadu 2014.

Vysvětlení? Ženy obvykle nechtějí vést, ale být vedené. Pokud jim toto vedení chybí, cítí se přetížené a upadají do depresí. Pokud je vedení poskytnuté, ženy často poslušně následují jako školačky. A to je záměrné. Už většina školaček se chce zalíbit své učitelce. Většina chlapců se méně stará o to, co si o nich učitel myslí nebo jaké dostanou známky. Píše o tom Tricia Valeskiová a Deborah Stipeková v článku Young Children’s feelings about School, Child Development.

"Dívky se více orientují na to, jak učitel hodnotí jejich vlastní výkon, zatímco chlapci se mnohem méně zajímají o to, jak učitelé jejich výkon hodnotí," uvádí profesorka Eva Pomerantzová a její kolegové ve své studii Making the Grade, but Feeling Unhappy.

V roce 2006 výzkumníci z Pensylvánské univerzity uvedli, že větší sebekázeň a sebeovládání studentek se ukazuje jako klíčová dovednost. Podle americké psycholožky a spisovatelky vědeckých knih Angely Lee Duckworthové možná způsobená jejich dychtivostí vyhovět učitelům.

Izraelské kibucy

O tom, že toto obrácené rozdělení rolí je nepřirozené, svědčí fakt, že bez propagandy se společnost rychle vrací do přirozeného stavu. To lze pozorovat na příkladu izraelského kibucu Kirjat Jedidim, který byl založený v roce 1920 jako radikálně rovnostářská a kolektivní zemědělská vesnice.

Výrobní prostředky včetně půdy měly být ve společném vlastnictví. Děti měly být osvobozené od nadvlády rodičů a vyrůstat v maximální svobodě. Ženy měly pracovat a být radikálně emancipované. V roce 1920 bylo v produktivních odvětvích zaměstnáno 50 % žen. Ale ejhle, v roce 1950, tedy 30 let po jeho založení, tam bylo jen 12 % bodrých žen. Z toho 88 % se specializovalo na péči o děti a jejich výchovu.

Do roku 1975 se procento produktivních žen ještě snížilo. Podobné trendy byly patrné i v dalších kibucech. Zdá se, že ženy narozené v kibucu ve své většině už prostě nejsou ochotné převzít role, které jim ukládá ideologie. Ženy nemohou pracovat v zemědělské výrobě, zvláště když musí zároveň integrovat svůj rodinný život. Některé to jistě dělají, ale přesto je vidět, že to není přirozené. Když se neuplatňuje propaganda a ideologie, společnost se navrací do svého původního uspořádání. Řádu, který se utvářel po tisíciletí. Nikdo a nikdy nedokáže tuto přirozenou společenskou hierarchii natrvalo zlomit.

Ženy musejí být slyšet

Vidíme, že když není společnost prostoupená propagandou a ideologií, vrací se ke svému odvěkému uspořádání. Tento fenomén podtrhuje funkční zastoupení obou pohlaví v různých aspektech společnosti. Muž i žena nejsou jedineční pouze v tom, že se navzájem doplňují, ale že vynikají každý ve svém oboru. To ovšem neznamená, že ženy mají zmlknout. Naopak, ženy musejí být slyšet, aby se společnost nestávala příliš technokratickou a odosobněnou. Ženy musí nás muže usměrňovat a připomínat nám onen prvek emocí a pocitů. Všechno ale musí být v rovnováze. Ženy proto musejí být slyšet.

Musíme si vzít opět příklad z historie, která nám poskytuje mnoho příkladů umlčování žen. Například Aristofanes na počátku 4. století před naším letopočtem věnoval celou komedii veselé představě, že by ženy mohly převzít řízení státu. Součástí vtipu bylo, že ženy neumějí správně mluvit na veřejnosti. Jeden horlivý římský antologista z 1. století našeho letopočtu dokázal shromáždit jen tři příklady žen, jejichž přirozený stav je nedokázal udržet v tichosti na fóru. Jeho popisy byly objevné.

První z nich, žena jménem Maesia, se úspěšně hájila u soudu, a protože měla za vzhledem ženy skutečně mužskou přirozenost, byla nazývaná androgyna. Druhá, Afrania, sama iniciovala soudní případy a byla natolik drzá, že se obhajovala osobně, takže její žvanění všechny unavovalo. Dozvídáme se, že zemřela v roce 48 před naším letopočtem.

Zajímavé je, že v klasickém světě existují pouze dvě hlavní výjimky ženského veřejného projevu. Za prvé, ženám bylo dovoleno promlouvat jako obětem a mučednicím, obvykle jako předzvěst vlastní smrti. Vzpomeňme na Johanku z Arku, nebo na čarodějnické procesy ze Salemu. U nás si vybavíme procesy z Velkých Losin na Šunpersku, ale málokdo ví, že nejbrutálnější procesy probíhaly také na Jesenicku po tři generace během 17. století. Rané křesťanky byly představované, jak hlasitě obhajovaly svou víru, když šly na smrt lvům. A ve známém příběhu z raných dějin Říma dostala ctnostná Lukrécie, znásilněná brutálním knížetem vládnoucí monarchie, řečnický part výhradně proto, aby násilníka odsoudila a oznámila vlastní sebevraždu. Jeden příběh v Metamorfózách vypráví o znásilnění mladé princezny Filomély. Aby násilník zabránil jakémukoli udání ve stylu Lukrécie, vyřízne jí jazyk. Na tuto představu navazuje Shakespearův Titus Andronicus, kde je jazyk znásilněné Lavinii také vyrvaný.

Druhá výjimka je známější. Příležitostně se ženy mohly oprávněně vzbouřit a promluvit, aby bránily svůj domov, své děti, své manžely nebo zájmy jiných žen. A tak ve třetím ze tří příkladů ženského žvanění, o kterých pojednává zmíněný římský antologista, se žena, jménem Hortensie, dostala bez trestu, protože vystupovala výslovně jako mluvčí římských žen potom, co na ně byla uvalená zvláštní majetková daň na financování pochybného válečného úsilí. Jinými slovy, ženy mohly v krajním případě veřejně hájit své vlastní dílčí zájmy, ale nikoli mluvit za muže nebo celou společnost.

V celé antické literatuře se opakovaně setkáváme s důrazem na autoritu hlubokého mužského hlasu v kontrastu s hlasem ženským. Jak výslovně uvádí jedno starověké vědecké pojednání, hluboký hlas označoval mužskou odvahu, vysoký hlas ženskou zbabělost. Jiní klasičtí autoři trvali na tom, že tón a barva ženské řeči vždycky hrozila rozvrátit nejen hlas mužského řečníka, ale i společenskou a politickou stabilitu, zdraví celého státu.

V historii pozorujeme znevýhodnění žen ve veřejném projevu. Společnost sice uctívala přirozené prvky svého rozvržení, ale ženy byly omezované v mnoha směrech, včetně volebního práva nebo ekonomické nezávislosti. Například v Československu ženy dostaly volební právo od roku 1920. O volební právo přitom ženy v českých zemích bojovaly od konce 19. století. Jednou z nejsilnějších vůdkyní v tomto směru byla sociální demokratka Karla Máchová.

Ženy ale byly stále většinou umlčované. Právě proto se musíme inspirovat historií, abychom tutéž chybu neopakovali. Abychom znovu neumlčovali stejně důležitou polovinu naší společnosti, jakou ženy bez pochyby jsou. Ve společnosti musejí být zastoupené oba prvky, jak emocionální, tak racionální. Musíme si ale uvědomit, že jsou obory, ve kterých je třeba upřednostnit racionalitu, zatímco v jiných zase emoce. Tuto přirozenou rovnováhu prostě nejde geneticky přeprogramovat. Každé pohlaví prostě přirozeně plní svoji funkci ve společnosti, a žádné genderové kvóty nás nepřivedou k růžovým zítřkům. Nejdříve nás zpacifikovaly feminismem a rovnoprávností. Pak zpochybnily naše mužské role a zavedly zákony proti sexuálnímu harašení. Tím došlo k jakési duševní kastraci většiny mužů, vztahovému rozklížení, ideologickým svárům o sociálních rolích na obou stranách.

Závěr: Emoce na křídlech totality

Na praktických příkladech jsem předvedl, jak není možné, aby děti nebo mladiství dostávali do rukou stále více pravomocí určovat společenský řád. Dětské dualistické myšlení, které se v pubertě transformuje na pocity nejistoty a hledání sebe sama, prostě vylučuje podobné tendence.

Pokud chceme rozvrátit společnost, která stojí na principu pyramidy, nechme děti vládnout. Takovou dětskou vládu, kdy dospělí zcela rezignují, můžeme přirovnat k analogii v restauraci. Děti hlasitě pořvávají v restauraci, v běhu narážejí do číšníků a servírek se sklenicemi a talíři, nebo ulepenýma rukama patlají po stolech. Pro arogantní matky v klídku „posrkávající“ kávičku a klevetící s dalšími matkami, je to v naprostém pořádku. Přesně takový chaos by vznikl, kdyby děti a mladiství udávali moc. Chaos jako v restauraci. Jenže podle moderní výchovy si děti prostě budují svou identitu a osobnost.

Dospělí se pomalu a jistě stávají dětskými opičími otroky. Když je učitel pokárá, rodiče si místo na děti došlápnou na samotného učitele. Když si dítě vynucuje pozornost během návštěvy, není okřiknuté, ale všechno se zastaví, protože autíčko nebo panenka je důležitější než návštěva.

Jako bych dodnes slyšel babičku se slovy "mlč, když mluví dospělí." Byla babička autoritativní? Byla nejlepší babičkou na světě a udělala pro mě první poslední, všechno, co mě na očích viděla, jak to tak u prarodičů a vnoučat bývá. Ovšem vedle toho mě vštěpila i základní prvky výchovy. Děkuji, prosím, dobrý den, na shledanou. Mlč, když mluví dospělý. Ruce před pusu, když kašleš. Chovej se tiše v restauraci, nikdo na tebe není zvědavý. Ve škole budeš poslouchat učitele, jinak uvidíš. Zdrav sousedy.

Velkolepý generační řetězec, který se dnes rozkližuje. Vznikají tlaky na snižování volebního věku na 16 let. Zpovykané děti začínají tahat za delší konec nad dospělou autoritou. Bourají se přirozené generační hierarchie a vztahové vzorce rodin a generací. To všechno s požehnáním globální klimatické agendy. Tato agenda představuje maskovací manévr pro rozvrácení generační soudržnosti civilizace. Lidstvo, které funguje na základě respektování zkušeností starších. Právě tohle drželo civilizace po hromadě po tisíciletí.

Klimatická agenda tento základní generační rámec civilizační pyramidy bourá. Mladí nebo adolescentní „sopláci“ pořádají přednášky v domovech důchodců, a učí seniory, jaké informace jsou správné, a jaké naopak nečíst. Tento naprostý výsměch je opět požehnaný globálním systémem mamutích neziskovek. Stejně jako OSN a Světovým ekonomickým fórem, které zavádí do školních osnov výuku o klimatickém alarmismu.

První prvek bourání civilizace probíhá skrze děti. Druhý prvek tvoří militantní feminismus žen se zaťatou pěstí. Opět jsem předvedl na praktických příkladech, že když společnost není prostoupená propagandou a ideologií, vrací se zpátky do původního uspořádání. Bourání těchto hodnot s ženami u moci a muži u kočárků je záměr. Změkčit společnost, aby se více rozhodovala podle emocí než podle racionálních paradigmat.

Zatímco děti lze zmanipulovat snadno černobílým myšlením na přítele a nepřítele, ženy je zase možné ovlivnit snáze přes emoce. Vzpomeňme na obrázek topícího se dítěte uprchlíka, které u žen vypíná racionalitu a vystupují emoce. Emoce jsou klíčem k prosazování řady globálních agend. Emoce se dají navodit hypnózou a mediálním sugerováním. Emoce totiž odemykají mentální bloky, které by se přes chladnou racionalitu nepodařilo otevřít. Díky emocím je to ale možné.

Agresivita je přirozenou vlastností lovců, kterou potřebují k zabíjení zvěře, nepřítele i k boji o post vůdce smečky. Mužský hormon testosteron se tudíž považuje za nositele nejen agresivity, ale dalších typicky loveckých vlastností. Soutěživosti, sobeckosti a ješitnosti.

Ženský hormon estrogen jako nositel mírumilovnosti, ohleduplnosti, soucitu a vstřícnosti, vede ženy k budování dobrých vztahů vzájemné pomoci a toleranci. Proto se ženy cítí diskomfortně ve vedoucích mocenských pozicích. Jsou totiž permanentně vystavené agresi, která je pro ně nepřirozená. Pro ženy to znamená pocit nebezpečí, nesmiřitelnosti, nejistoty, bezohlednosti a tudíž i citové frustrace. Proto se do jámy lvové příliš nehrnou, a pokud ano, poměrně rychle odcházejí, jak jsem také zdokumentoval. Pokud žena nepřijme lovecké zákony smečky, neobstojí. Tím se ale vytratí její přirozený, mírumilovný prvek. Naopak pro muže je boj a soupeření vcelku běžnou záležitostí. Muži se proto méně vyskytují v oborech, jako je třeba zdravotní personál nebo sociální profese. Pečovat o druhého je přirozenější pro ženy, bez jejichž hojivé péče bychom si náš život nedovedli představit.

Proto navracejme společnost do přirozených kolejí. Vychovejme z našich dětí sebevědomé dospělé osobnosti, které ponesou své zásady dál. Neumlčujme ženy, protože musí být slyšet. Ale nenechme vychylovat genderovou pyramidu příliš na jednu stranu. Stejně jako déšť a sucho, stejně jako zima a teplo, i ženy a muži se doplňují a plní svou společenskou roli, ve které se cítí spokojeně. A přece o to cítit se spokojeně bychom měli usilovat celý život. Nedělat něco, abychom splnili ideové požadavky propagandy, ale ve skutečnosti by nám to nesedělo. Naší prioritou je přece žít náš život spokojeně, v klidu a harmonii. Usilovat o to, abychom se cítili dobře my i naše okolí. Kultivovat naše vztahy s rodinou a přáteli bez toxických hádek, věčných konfliktů nebo nepříjemných scén. Jen nezapomínejme na to, že každý plníme svou funkci ve společnosti bez ideologie, podle přirozeného klíče. Nepředělávejme něco, co se formovalo, utvářelo a upevňovalo tisíci lety naší společnosti. Naopak, tyto hodnoty udržujme, prosazujme a následujme.

Biometrický Afghanistán pdf

1 soubor(y) 455 KB

Stáhnout

Biometrický Afghanistán epub

1 soubor(y) 315 KB

Stáhnout

Tento pořad se zaměřuje na tajný projekt rozvoje a nasazení biometrických technologií pro účely masivního sledování a dohledu populace. Posluchači budou zavedení do světa biometrických technologií a jejich rostoucího vlivu na společnost a soukromí. Pořad se podrobněji zabývá různými aspekty biometrického dohledu, jako jsou otisky prstů, rozpoznávání obličeje a skenování oční duhovky, a jejich praktickým využitím ve sledovacích a bezpečnostních systémech. Dále je probírané propojování různých biometrických databází a jak to může posílit celkový dohled nad občany. Pořad se zaměřuje i na historii a zkušenosti s používáním biometrických technologií, včetně případů z Iráku a zejména Afghánistánu. Zabývá se také prediktivním modelováním chování jednotlivců na základě biometrických dat a představuje firmu Palantir, která se specializuje na analýzu masivního množství biometrických informací. Je také diskutováno, jak covidová agenda ovlivnila vývoj a použití biometrických technologií a jaký je výhled do budoucnosti týkající se rozvoje a implementace biometrického dohledu. Celkově se posluchači dozvědí o narůstající moci biometrických technologií a jak mohou ovlivnit naši společnost a soukromí. Zanechávají nás s otázkami a úvahami o tom, kam směřujeme jako společnost v éře biometrického dohledu.

V roce 2013 soudce amerického Nejvyššího soudu Antonin Scalia varoval před vytvořením něčeho, co nazval genetickým panoptikem. Ve svém ostrém prohlášení vyjádřil obavy z budoucnosti Ameriky, kde by policie mohla podle libosti odebírat biometrické údaje osob a ukládat je do federální databáze pro budoucí použití.

"Pochybuji, že by hrdí muži, kteří sepsali listinu našich svobod, byli tak ochotní otevřít ústa královské inspekci," napsal Scalia.

Americká armáda vyvinula v Afghánistánu přístroj pro sběr biometrických údajů. Jeho počáteční prototyp se modernizoval a postupně přerostl v globální sběr biometrických údajů, které jsou propojené internetovou sítí na obří databáze. Otázka tedy zní. Jsou biometrické údaje zrozené v Afghánistánu plodem jedovatého stromu? Jsou v zájmu veřejnosti, které jsou odebírané? Je příslovečná asymetrická válka ve skutečnosti vedená proti nám, občanům, přičemž terorismus a bezpečnost je pouhou zástěrkou? Biometrické databáze rozdělují jednotlivé lidi do skupin. Stát versus protistát, přítel versus nepřítel, my versus oni. Stále více biometrických údajů nacházíme na svých občanských průkazech nebo cestovních pasech. Otisky prstů, nebo skeny oční duhovky. To, co začalo před lety v Afghánistánu, se nás už bezprostředně dotýká. Afghánistán byl ve skutečnosti zkušebním polygonem pro testování biometrických systémů. Právě toto bylo jedním z důvodů, proč válka trvala 20 let, a náhle Američané ve spěchu vyklidili pole a Afghánistán přenechali Tálibánu, se kterým 20 let bojovali. Ale který ve skutečnosti v 80. letech minulého století stvořili, vycvičili a vyzbrojili. Řítíme se do budoucnosti totálního dohledu a sběru našich biometrických údajů?

Stát totálního dohledu (16. st.)

Vlády a dříve králové odjakživa snili o tom, že budou mít absolutní přehled nad svými poddanými. Toto úsilí ale mařila logistika a složitost provedení. Sebevětší státní aparát bez potřebných technologií nebyl schopný hlídat všechny obyvatele. Ovšem i navzdory tomu se o to mnozí urputně snažili. Pokud srovnáme šikanu a sledování během dvou let Covid-19, najdeme paralelu s drakonickým systémem kontroly, který byl v Evropě zavedený ve středověku v rámci boje proti dýmějovému moru. Až na to, že mor byl skutečně smrtelný, zatímco Covid jen jednou z tisíců mutací chřipky, stejně agresivní jako mnohé další mutace. Systém státního dohledu byl ale do puntíku stejný. Proto se opět vydejme do hluboké historie, abychom zjistili, že současné drakonické sledovací zákony vlastně nejsou ničím novým. Jen oprašováním toho, o co se už snažili dávní panovníci. V 16. století se v důsledku morových epidemií, které ohrožovaly civilizaci, zrodil jeden z nejpřísněji kontrolovaných států západního světa. Jednalo se o nejhorší epidemie moru od doby, kdy mezi lety 1347 až 1351 pustošila Evropu černá smrt. Zvláště těžce byla zasažená městská centra. Například v Londýně zemřelo během tří měsíců v roce 1665 15% obyvatel. Během léta zemřelo 1,3 milionu lidí. V rámci boje proti epidemii byla v mnoha vesnicích po celé Evropě vyhlášená karanténa. Karantény byly rozdělené do kvadrantů a svěřené pod kontrolu vládního úředníka. U městských bran bylo vybudované pozorovací stanoviště. Volný pohyb byl zakázaný. Po ulicích směli chodit pouze vládní strážci a správci. Aby vláda zavedla právní stát, nařídila plošnou katalogizaci lidí. Jakousi středověkou verzi zpravodajství s biometrickými údaji. Na začátku karantény museli všichni občané přítomní v každém městě uvést své jméno. Jména byla zapsaná do řady rejstříků. Některé z těchto rejstříků vedli místní inspektoři, jiné ústřední správa města. Jméno, věk a pohlaví vesničanů se staly identifikačními údaji jak pro nemocné, tak pro zdravé. Jakmile byli nakažení identifikovani, byli tito moroví občané odstraněni, odvezeni vládními pracovníky. Zbývající zdraví členové rodiny žijící v každém kvadrantu museli zůstat doma, jinak jim hrozil trest, dokonce i smrt. Státem schválené příděly potravin se do domů dopravovaly pomocí kladek a košů. Bylo nutné sledovat lidi, k čemuž sloužil základní katalog. Každý den, dvakrát denně, musel každý člen každé rodiny nastavit tvář do předního okna svého domu, když kolem něj procházel určený strážce. Veškeré informace získané při těchto dvoudenních návštěvách se pak porovnávaly s centrálním registrem, který vedli místostarostové v ústřední správě města, v jakési pyramidě nepřetržité moci. V tomto případě se jednalo o centrální registr. To znamenalo, že místo pobytu každého jednotlivce muselo být státu neustále známé a sledované na každém místě. Sebemenší pohyb občanů byl pod dohledem. Všechny události byly zaznamenávané, včetně úmrtí, nemoci, stížností nebo nesrovnalostí. Moc byla vykonávaná bez omezení. Dohled musel být vykonávaný nepřetržitě. Důvody, které stát vedly k drakonickým opatřením, byly prosté. Musel přece zadržet mor. Musel zajistit, aby se před státem neskrývali nově nakažení nebo nemocní. Ukrývání nakažené osoby by mohlo přinést nové propuknutí nemoci. S každým dalším dnem každý vládní strážce předával své údaje prostřednictvím registru nahoru po velitelské hierarchii, nahoru po pyramidě moci. Správce na vyšší úrovni proměnil tyto biometrické údaje o lidech v informace o obcích. Ty si pak mohl prohlédnout starosta nebo magistrát. Jiný vyšší státní úředník pak tyto informace přeměnil na znalosti, aby mohl určit, jaká opatření bylo třeba přijmout. Po identifikaci nově nakažené nebo umírající osoby začal proces státem sponzorované očisty. V některých případech byli zdraví členové rodiny dočasně vystěhovaní z domu vládními strážci zákona. Nábytek v domě byl pak zvednutý na lanech a zavěšený nad podlahu. Okna, dveře, klíčové dírky a škvíry byly zapečetěné voskem, dům byl politý parfémem a zapálený. Teorie zárodků nemocí byla ještě 200 let vzdálená a úředníci věřili, že parfémovaný kouř je schopen se moru zbavit. Když byla dekontaminace dokončená, přišlo na řadu kuriózní úsilí. Vládní hlídky byly před rodinou tělesně prohledané, což byla snaha státu dokázat, že jednal pouze v dobré víře, že dělníci nemohli jednat beztrestně a že z domu nic neukradli. Snaha o zavedení stanného práva sloužila vyššímu společenskému prospěchu, znělo poselství. Stát dohledu už tedy probíhal na sklonku středověku a svými rysy výrazně připomínal prvky současného totálního, digitálního dohledu. A samozřejmě také sběr našich biometrických údajů pro státní kontrolu.

Velký bratr (17. st.)

Psychologický efekt velkého bratra, který nás sleduje miliony očí pouličních kamer, je důležitý. Sugeruje nám totiž permanentní pocit provinění. Jsme potenciální zločinci, můžeme něco provést, nebo jsme už možná něco provedli dříve. Stát nás proto musí neustále sledovat, protože co kdyby. Co kdyby jsme něco provedli. Nebo jsme něco provedli předtím? Báchorky o bezpečnosti a terorismu jsou primitivní záminkou pro slabomyslné jedince, kteří těmto bulíkům věšeným na nos ještě stále ochotně věří. Každému je ale jasné, že tento obří systém rozpoznávání obličeje, otisků prstů a sken oční duhovky je vytvořený pro náš totální dohled. My jsme zločinci. Nepřátelé, kteří se mohou proti vládě kdykoli vzbouřit. Ovšem systém totálního dohledu byl také navržený hluboko v historii. Konkrétně 100 let po morových ranách v 17. století. Anglický filozof a sociální teoretik Jeremy Bentham totiž navrhl nový typ vězení. Vězení se jmenovalo Panoptikum, což znamená vševidoucí. Benthamovy architektonické plány ukazují kruhové vězení, kde všechny cely a všechny vězně mohl pozorovat jediný strážný, který je sledoval z centrální strážní věže. Vězni ale strážného neviděli. Smyslem panoptika bylo, aby měl každý pocit, že je neustále sledovaný. Bentham věřil, že strach ze sledování může mít stejné výsledky jako skutečné sledování, tedy poslušnost. V případě panoptika spočívala síla všudypřítomného dohledu v tom, že byl absolutní. Tento psychologický rozměr dovedli současní architekti moci spolu se sociálními inženýry k dokonalosti. Člověk s neustálým pocitem provinění, že mohl nebo může spáchat zločin. Vidíme, že elity pěstují své koncepty, nástroje a metody po staletí, mnohdy až od středověku. Postupně je vybrušují, zdokonalují a modernizují. Vydatně jim v tom napomáhají nové technologie. V minulém pořadu Volná energie a studená fúze jsem hovořil o elektřině, která byla známá už ve starověku. Tajné vědění o elektřině používali kněží k ovládání mas. Prostí lidé, kteří elektřinu neznali, měli pocit božího blesku, i když se jednalo o jiskření a výboje statické elektřiny. Psychologické nástroje stejně jako nové technologie tvoří sílu mocenských globálních elit. Ty budou mít vždycky exkluzivní náskok k moderním technologiím. Některé z nich jsem pokryl v mém pořadu Tajná historie DARPA. Systém totálního dohledu stejně jako velkého bratra má tedy kořeny před mnoha staletími.

Otisky prstů

Systém sběru biometrických dat se postupem staletí stále zdokonaloval. Ve 2. polovině 19. století byl vyvinutý revoluční systém sledování. Tento systém byl založený na antropometrii, vědě o měření lidí. Vyvinul ho francouzský kriminolog Alphonse Bertillon. Bertillonova měření vycházela z kosterní stavby, což znamená, že části těla se měřily krejčovským metrem. Výpočty jako šířka hlavy, délka levého chodidla a délka prostředníčku byly pečlivě zaznamenané a potom zapsané na papírovou kartu, ke které byla přiložená dvouobrázková fotografie, neboli fotografie obličeje. Systém se samozřejmě uchytil v Americe na přelomu 19. a 20. století. Karta vězně se pak vložila do Bertillonova systému. Šlo o databázi založenou na kartách, která sloužila k vyhledávání a přiřazování známých zločinců k trestným činům na základě jejich jedinečných identifikačních znaků v záznamech. Bertillonův systém se podobal lístkovému katalogu knihovny. Záznamy byly seřazené podle abecedy a daly se vyhledávat podle jména. Existovaly i další způsoby vyhledávání nebo křížového odkazování na informace, jako je výška nebo kosterní anomálie, například chybějící prst nebo hrbolatá noha. Na přelomu 19. a 20. století se ale začla prosazovat mnohem spolehlivější technologie pro identifikaci zločinců. Jejím průkopníkem byl Scotland Yard v Británii. Jmenoval se systém otisků prstů. Žádné dva otisky prstů nejsou stejné a to ani u jednovaječných dvojčat. Každý soubor lidských otisků prstů je jedinečný. Vrypy, smyčky a obloučky. Lidé se do historických záznamů otiskují už desítky tisíc let. Od stěn paleolitických jeskyní před 40 000 lety přes hliněné tabulky v paláci v Ninive kolem roku 2100 před naším letopočtem, až po dnešek. Otisky prstů jsou součástí individuální identity každého člověka a to už před narozením. Hřebeny otisků prstů člověka se poprvé uspořádají v děloze a vytvářejí jedinečnost, která nás provází od okamžiku, kdy každý z nás vstoupí na svět, až do naší smrti. Žádné dva lidské otisky prstů nejsou stejné, žádní dva lidé nejsou stejní. Používání otisků prstů jako prostředku ověřování totožnosti se datuje od čínského císaře Čchin Š‘-chuanga kolem roku 250 před naším letopočtem. Označením královských dokumentů vlastním otiskem prstu jako by císař říkal: Tohle není nikdo jiný než já. Archeologie nám toho říká tolik o minulosti, ale také podporuje nové představy o budoucnosti. To se stalo v roce 1874 v Japonsku. Skotský lékař a misionář Henry Faulds pracoval na archeologických vykopávkách u Tokia, když si všiml starobylého otisku prstu, který zůstal na keramickém střepu. Na rozdíl od císařova otisku, vypadal tento konkrétní otisk jako neúmyslný, alespoň podle oka doktora Fauldse. Dr. Faulds si představoval, jak by jeden z těchto otisků prstů mohl být užitečný při identifikaci zločince a použitý jako důkaz u soudu. Napsal svému kolegovi, významnému vědci Charlesi Darwinovi a podělil se s ním o svůj nápad. Darwin byl už starý a nemocný a tak tuto žádost předal svému bratranci Francisi Galtonovi, antropologovi, statistikovi a eugenikovi. Galton měl laboratoř v Národním historickém muzeu v anglickém South Kensingtonu, kde prováděl antropometrické studie pomocí Bertillonova systému. Díky těmto novým informacím se Galtonovou posedlostí staly otisky prstů. Zakřivené nebo klikaté, které se fiktivně podobají víru mezi dvěma proudy, uvažoval Galton. Nejvíce ho udivila trvalost otisků prstů. Od dětství, přes chlapectví a střední věk, až po počínající stáří. Galtonovi se zdálo, že zmatené vzory otisků prstů člověka se téměř nedají změnit. Byl tím doslova fascinovaný a začal psát články o vědě o otiscích prstů. V roce 1892 vydal první velkou knihu na toto téma, Otisky prstů. Galtonova věda o otiscích prstů pronikla do celého světa. Všechny policejní stanice po celém světě začaly nahrazovat Bertillonovy měřící karty kartami s otisky prstů. Vedením americké databáze otisků prstů byla pověřená FBI. Oddělení FBI pro styk s veřejností začalo propagovat vědu o otiscích prstů při každé příležitosti a to i pro titulní článek časopisu Time v srpnu 1935. Postupně se ale počet karet s otisky prstů, se kterými FBI pracovala, stal neudržitelným. V roce 1962 navrhl zvláštní agent identifikačního oddělení Carl Voelker radikální řešení: Co kdyby se počítače naučily vykonávat část hrubé práce při časově náročném porovnávání otisků prstů? FBI se obrátila na své federální partnery s žádostí o pomoc. Přispěchala ARPA, později DARPA. Ta v oblasti elektronických programovatelných počítačů dosáhla velkého pokroku. A v Národním úřadu pro standardy tým inženýrů pod vedením vědce Russella Kirsche ve stejnou dobu zkonstruoval první zařízení na světě, které bylo schopné opticky snímat obrazy, které bylo možné převést na digitální data. Tento nový vynález se nazýval skener. Co kdyby se tyto dva nové inovativní automatizované stroje podařilo naučit nějak spolupracovat? Aby přečetly, zachytily a uložily naskenované obrazy karet s otisky prstů zločinců? Co kdyby se papírová databáze FBI dala přeměnit na elektronickou? Výzvy byly obrovské. Skener bylo třeba naučit číst a zaznamenávat otisky prstů až na úroveň drobných detailů podle Francise Galtona. A tyto naskenované obrazy musely zůstat konzistentní v průběhu času. FBI a Národní úřad pro standardy spojily své síly a pustily se do práce. Po letech vývoje získala společnost Rockwell International Corporation v roce 1974 federální zakázku na výrobu pěti prototypů těchto automatických systémů pro snímání otisků prstů. V roce 1975 byl první z těchto strojů dodaný FBI. Systém se jmenoval Finder.

Rozpoznávání obličeje

Po digitalizaci otisků prstů nastal další oříšek. Je možné udělat totéž s obličejem? Schopnost člověka přesně rozpoznat tvář jiného člověka je součástí lidského bytí od počátku lidstva. Jak to nyní udělat, aby to dokázaly počítače? Přimět automatizované stroje, aby tuto hrubou práci dělaly stejně, jako byly počítače vytvořené pro čtení otisků prstů FBI? Obličeje zločinců byly původně kreslené ručně, včetně bankovních lupičů a vlakových lupičů na prvních plakátech s hledanými osobami. Katalogizace podobizen zločinců se používala už od dob popularizace fotografie. V roce 1870 vytvořilo newyorské policejní oddělení svůj první archiv snímků, které se brzy staly známými jako mug shots (mug je slangový výraz pro obličej). V roce 1900, kdy se reprodukce fotografií zlevnila, se fotografie spojily s biografickými údaji o zločincích. To vedlo k vydání prvního seznamu nejhledanějších uprchlíků FBI v roce 1950. Tyto listy byly vyvěšené na poštách a v dalších budovách. Rychlost a úspěšnost chytání zločinců ale vedla k myšlence, zda je možné, naučit stroj automaticky rozpoznávat obličeje. Americký vědec, který se jako první pokusil přimět počítač, aby rozpoznal lidskou tvář, byl inženýr jaderných zbraní Woodrow Bledsoe. Bylo to na konci 50. let, kdy ovládání počítače vyžadovalo vysokoškolské vzdělání. Spolu s kolegy vytvořili souřadnice pro každý rys lidské tváře. Datové body pro atributy jako střed zornice, vnější koutek oka, vrchol obočí. Bylo to pracné a také to byl výstřel do prázdna. Tento koncept nebyl nikdy předtím vyzkoušený ani otestovaný. Každý vědec vykresloval zhruba čtyřicet obrazů obličeje za hodinu, hodinu po hodině, týden po týdnu. Každému snímku obličeje byl přiřazený název a seznam odpovídajících souřadnic, které byly následně uložené do databáze. Ve fázi rozpoznávání se soubor vzdáleností porovnával s odpovídajícími vzdálenostmi pro každou fotografii. Tím se získala vzdálenost mezi fotografií a záznamem v databázi. Byly vrácené shody, které se nejblíže shodovaly. Schopnost stroje porovnávat vzory měla problémy s natočením a náklonem hlavy, osvětlením, výrazem obličeje a věkem. Vědci to zkoušeli dál a dál. V 70. letech přišel pokrok v automatickém rozpoznávání obličejů díky tomu, že se stroje naučily poznávat nuance. Například barvu vlasů, tloušťku rtů, zkreslený tvar očí. V roce 1988 se poloautomatické technologie rozpoznávání obličejů dostaly z laboratoře na policejní stanici. Lakewoodské oddělení šerifa v Los Angeles nainstalovalo systém, který dokázal pořídit fotografii podezřelého, kresbu podezřelého od kreslíře nebo dokonce videozáznam osoby, která se dopustila trestného činu. Následně fotografii vyhledala v databázi digitalizovaných fotografií podezřelých. Systém urychlil proces tím, že zúžil počet možných shod, ale stále byl zapotřebí člověk. Skutečný průlom přinesl výzkum sponzorovaný ministerstvem obrany. V roce 1992 zahájila Agentura DARPA, mocná vědecká a technologická agentura Pentagonu, program Technologie rozpoznávání obličeje (FERET), biometrický projekt blue-sky. Cílem programu FERET bylo rozvinout výzkum technologie rozpoznávání obličejů do jednotné standardizované databáze. Databázy by pak mohly sdílet armáda, zpravodajské služby a orgány činné v trestním řízení. Tým konečně vytvořil algoritmus, který dokázal rozpoznat lidskou tvář bez pomoci člověka. K tomu bylo třeba naučit stroje rozpoznávat obličeje zepředu, ale také vnímat tytéž obličeje z levého a pravého profilu. Výsledky byly slibné a věda postupovala kupředu, někdy rychle, jindy pomalu.

Sken oční duhovky

Přibližně ve stejné době se objevil třetí biometrický údaj, který slouží k identifikaci osob. A to sken oční duhovky. Podobně jako otisky prstů se duhovka vyvíjí prenatálně, v děloze. Ačkoli barva a struktura duhovky jsou genetické, její vzor je jedinečný. A protože se duhovky každého člověka strukturálně liší, lze duhovku použít k rozpoznávání a identifikaci. V roce 1994 byl udělený první patent na algoritmus automatického rozpoznávání duhovky. Držitelem licence a titulu byl britsko-americký počítačový neurovědec Dr. John Daugman. Když Daugman v roce 1993 pořídil digitální snímek duhovky, jedna databáze už existovala. O 25 let později počet lidí, jejichž duhovky byly naskenované pro vládní databázi, přesáhl 1,5 miliardy ze 7,5 miliardy lidí na světě. Největší biometrickou databázi na světě vede Indie, kde jsou otisky prstů, fotografie a skeny oční duhovky více než 1,2 miliard jejích občanů.

Propojování databází

Aby se bylo možné efektivně orientovat v databázích, bylo potřeba je propojit a kombinovat. Postupně se vyvinuly tři základní databáze. První, Národní informační centrum o trestné činnosti, se používá od roku 1967. Slouží FBI jako elektronická informační základna údajů o trestné činnosti, která je přístupná všem orgánům činným v trestním řízení v Americe. Druhý, Integrovaný automatizovaný systém identifikace otisků prstů, obsahuje automatizované otisky prstů a je také k dispozici všem orgánům v Americe. V roce 2000 obsahovala přibližně 40 milionů digitálních záznamů. Poslední, kombinovaný systém indexu DNA, byl v roce 2000 nejrozvinutější z automatizovaných systémů. Všechny tři systémy se navzájem kombinují, doplňují a prolínají. Po 11. září 2001 vyvstala další výzva. Jak identifikovat zločince, kteří trénovali a rekrutovali bojovníky v táborech v dalekém Afghánistánu? Jen škoda, že to Američané nevěděli, když stejné mudžahedíny sami cvičili, financovali a vyzbrojovali. Byla to samozřejmě záminka. Jak vyzkoušet nové biometrické systémy tak, aby nevyvolávaly příliš velké otázky u běžné populace? Nemohli přece chodit po Americe a jentak nutit lidi, aby si nechali odebírat otisky prstů, sken oční duhovky nebo obraz obličeje. I s Patrioct Acty po 11. září by to bylo neproveditelné. Bylo potřeba takové systémy vyvíjet v závětří, mimo zraky světové veřejnosti. Afghánistán se pro tento účel náramně hodil.

Biometrické přístroje v Iráku (2003-2007)

Aby mohlo ministerstvo obrany pořizovat biometrické údaje uprostřed války, potřebovalo ruční biometrické přístroje vybavené senzorovou technologií. Tisíce amerických vojáků a mariňáků nemohly chodit po Iráku s tiskařskou černí, kartami na otisky prstů a 35 mm fotoaparáty. Prvním zařízením nasazeným do terénu byl Biometric Automated Toolset, používaný od roku 1999. Armádní laboratoř sestrojila toto zařízení poprvé pro použití v Kosovu. Právě v Kosovu americké síly pravidelně najímaly místní občany pro práci na svých vojenských základnách. Někteří z těchto místních zaměstnanců byli propuštění pro trestné činy, aby byli znovu přijatí na jiné utajované vojenské základny v jiných částech města a to pouze s použitím falešného jména. Toto zařízení ale bylo neohrabané a mělo mnoho dodatečných komponent, které se skládaly z více částí. Pro pozdější válku v Iráku Pentagon objednal 2000 těchto strojů. Později bylo vyvinuté lehčí, multimodální zařízení, ale nebudu zacházet do detailů, protože to není tak důležité. Pentagon mezitím otevřel svou první expediční laboratoř, která byla vybavená tak, aby mohla sama zpracovávat všechny biometrické a forenzní důkazy, které shromáždila na místě. Tábor Fallúdža v Iráku byl uvedený do provozu 28. ledna 2006. Postupně se ukazovalo, že Pentagon, tedy ministerstvo obrany, chtělo jet po vlastní ose a nesdílet svá data s FBI. Proto americké ministerstvo obrany vytvořilo vlastní databázi ABIS. ABIS je systém s možností vyhledávání, který uchovává biometrické údaje, které FBI legálně uchovávat nemůže. Šlo o legislativní povolení a zákazy. 23. září 2004 udělil Úřad pro řízení biometrických údajů ministerstva obrany společnosti Lockheed Martin pětiletou smlouvu na návrh, vybudování a údržbu systému ABIS. Byl to začátek rozpočtu ve výši 3,5 miliardy dolarů na bojovou biometrii v příštích osmi letech. Databáze ABIS se začala rozšiřovat ohromujícím tempem. V létě 2007 pracovní skupina pro biometrii oznámila, že měla 1,5 milionu záznamů. Do roku 2008 se tento počet téměř zdvojnásobil a zahrnoval biometrické profily více než 2,7 milionu Iráčanů. Program ABIS se prudce rozvíjel s kolosálním rozpočtem, ovšem malým dohledem. Teprve po dalších sedmi letech auditor z úřadu ředitele pro operační testování a hodnocení vyhodnotil operační schopnosti systému ABIS jako nevhodné z hlediska provozu, těžkopádné a nedostatečné. Místo nápravy těchto závažných problémů ale ministerstvo obrany přistoupilo k novému odvážnému plánu, který byl ohromující svým rozsahem i kontrolou. Nejmocnější vojenská síla na světě začala shromažďovat biometrické údaje o téměř všech obyvatelích nevědomé cizí země, Afghánistánu.

Jak to začalo (2010-2011)

Prošli jsme si úskalí technologie pro sběr základních biometrických údajů. Otisků prstů, obraz obličeje a sken oční duhovky. To všechno se postupně sloučilo do přístroje, který se stal základem pro konečný totální dohled velkého bratra. Testovacím polygonem se stal Afghánistán. Relativně v závětří a mimo zraky světové veřejnosti. V Afghánistánu se přece bojovalo s Tálibánem a Al-Káidou. Byla tam válka. Kdo by tušil, že tam probíhalo něco jako zkušební provoz biometrického systému? Americké cíle byly stejně ambiciózní jako děsivé. V roce 2010 oznámila nově vytvořená operační skupina americké armády pro biometrii v Afghánistánu, že začala shromažďovat biometrické údaje 80% z přibližně 25 milionů občanů Afghánistánu. Dvouletý cíl stanovený ministerstvem obrany byl 21 milionů sad otisků prstů, skenů oční duhovky a v některých případech i DNA. Na podzim roku 2011 mělo ministerstvo obrany biometrické údaje o více než 2 milionech lidí v Afghánistánu. Údaje vložilo do své vlastní databáze ABIS. Jak to ale všechno v Afghánistánu začalo? Byl únor 2012 a mladí výsadkáři z první čety mířili do válečného prostoru v Afghánistánu. Jejich první zastávkou bylo americké tranzitní centrum v Manasu v Kyrgyzstánu, vnitrozemské šestimilionové zemi ve Střední Asii. První četa přiletěla do Manasu charterovým letem, nevojenským letadlem 747 s běžnými sedadly. Letadlo bylo přeplněné karabinami M4, automatickými zbraněmi M249, granátomety M320 a dalšími zbraněmi. Každý voják měl batoh, dvě tašky a útočný batoh pro noční mise. Letadlo přistálo a vojáci vystoupili. Obloha byla šedivá a v Kyrgyzstánu sněžilo. Vojínu Twistovi i vojínu Walleymu bylo v době nasazení 19 let, jejich narozeniny v červnu dělil necelý měsíc. Oba byli přidělení ke stejnému oddílu. Walley měl těžké zbraně a řídil obrněná vozidla. Twist nesl Thor, elektronický rušící systém proti výbušninám vynalezený pro válku v Iráku. Po odevzdání výstroje v kasárnách se mnozí z nich vydali ven, aby se zúčastnili sněhové koulovačky proti ostatním jednotkám mířícím do války. Vojín Thomas a několik dalších vojáků postavili sněhuláka s vojenskou čepicí místo klobouku. Pořídili fotografie, které poslali rodinám domů. Během prvních let svého působení v úřadu prezident Barack Obama navýšil počet vojáků v Afghánistánu na 33 000 a v roce 2010 se jejich počet zvýšil na více než 100 000. V létě následujícího roku prezident předstoupil před národ a oznámil, že vojáci začínali být stahovaní, nejprve 10 000 vojáků, potom 23 000 a následně dalších 10 000. Když většina vojáků mířila domů, výsadkáři z první čety přijížděli do oblasti. V tu dobu se už rozbíhala obří mašinérie sběru biometrických dat Afghánců. Bylo zřízené biometrické centrum afghánského ministerstva vnitra v Kábulu, které vedl afghánský podplukovník Mohammad Anwar Monirí. Afghánská část programu, kterou financovali Američané, se nazývala Afghánistán 1000 a měla být brzy zahájená. Cílem bylo pořídit 10 otisků prstů, 2 skeny oční duhovky a 1 snímek obličeje u 80% z 25 milionů Afghánců. Z letecké základny Manas odletěli výsadkáři na letiště Kandahár v jižním Afghánistánu, kde se dozvěděli chmurné zprávy. Dva jejich spolubojovníci z 82. výsadkové jednotky byli zabití při jednom z nepokojů. Po Kandaháru se četa vrtulníkem přesunula na západ, na předsunutou operační základnu Pan Kaláj v okrese Maiwánd. Tato oblast byla také zmítaná násilím a anarchií. Velitelem roty byl Kapitán Patrick Swanson. Ve svých sedmadvaceti letech měl kapitán Swanson za sebou dvě služby v Iráku a byl vyznamenán Bronzovou hvězdou za zásluhy v boji. Nyní velel přibližně stovce vojáků. První četa, druhá četa a velitelská rota, které se dohromady nazývaly Charlie.

Epizoda v horkém Afghánistánu (2012)

Uplynulo pár měsíců a dusivé horko jakoby podtrhovalo napětí nehostinného Afghánistánu, který si žádný cizinec nedokázal podmanit. V létě roku 2012 se skupina amerických vojáků ocitla na jednom z nejnebezpečnějších a nejzrádnějších míst na světě. Bylo 4. června 2012 a tam, na severním svahu řeky Archandáb v okrese Šári v Afghánistánu, ve vesnici Pájenzái, se vojáci z první čety Charlie připravovali vyrazit do boje, stejně jako miliony vojáků před nimi, v nesčetných válkách napříč tisíciletími. Vojín Samuel Walley si ten den nesmazatelně pamatuje, protože měl narozeniny a jen jednou za život je člověku 20 let. Tehdy zajali nejhledanějšího Tálibánce číslo 2. Tato událost byla důležitá z několika důvodů. Američané ho dopadli díky tomu, že předtím získali jeho otisky prstů. Jeho četa, první četa, byla v jižním Afghánistánu něco přes 3 měsíce. Walley dnes nesl největší zbraň první čety, M249 automatickou zbraň Squad, pásový zabijácký stroj schopný vystřelit 900 ran za minutu. Zkontroloval a překontroloval svou výstroj. Všichni byli připravení. Byl čas vyrazit. Vojáci se seřadili do šachovnicové formace, která byla původně určena pro silniční pochody, ale v jižním Afghánistánu byla upravená pro kozí stezky a viniční tratě. Bylo vedro k zalknutí. Už teď bylo více než 35°C. Vojáci zamířili na východ a pak na sever do vesnice Pájenzái, skupiny domů z hliněných cihel a labyrintem zdí, která se nacházela zhruba 2 fotbalová hřiště od pevného bodu. Vesnici dobře znali. Hlídkovali tu v terénu dvakrát denně, pět i více hodin v kuse, nebo dokud se něco nepokazilo. Pájenzái a všechno kolem bylo peklo. Život se tu podobal životu po apokalypse. Po desetiletích války se okres Šári ocitl ve stavu kolapsu. Anarchie a teror už dávno přemohly vládu zákona. Zdejší vesničané neměli elektřinu, tekoucí vodu, žádné obchody ani zásoby potravin.

"Budovy z hliněných cihel byly vybombardované a dávno opuštěné," vzpomínal velitel roty kapitán Patrick Swanson.

"Žádná úrodná pole, žádné tržiště, žádné školy."

Všichni v americkém velení si uvědomovali, že tuto oblast ovládala síť povstalců Tálibánu a že improvizované výbušniny jsou zaseté do silnic, cest a polí farmářů. Povstalci skladovali podomácku vyrobené výbušniny v opuštěných areálech v celé této oblasti a rekrutovali nové členy z řad místních vesničanů. Atentáty a vraždy byly na denním pořádku. V roce 2012 byla výroba bomb na vzestupu. Tálibán provozoval montáž a distribuci bomb v celém terénu. Domy, které se v okolí proměnily v trosky, sloužily jako noclehárny pro bojovníky přicházející z Pákistánu, kteří pašovali zbraně a materiál na výrobu dalších bomb. Pak ale přišel zvrat. Americké ministerstvo obrany našlo technologické řešení lidského problému povstání. Po celém Afghánistánu americké vojenské síly pořizovaly biometrické údaje. Elektronické otisky prstů, skeny oční duhovky, snímky obličeje, a kde to bylo možné, i výtěry DNA. Pentagon věřil, že díky masovému sběru biometrických údajů může v této zemi, kde vládnou povstalci, nastolit právní stát. Toto úsilí se nazývalo nadvláda identity. Produktem byla zpravodajská služba založená na biometrických údajích. Bojová složka této mise založené na datech připadla vojákům pěchoty v poli. Jeden člen čety se staral o technický sběr dat. Zbytek čety podporoval toto úsilí různou mírou vojenské přítomnosti a síly. Bylo ještě brzy ráno 4. června, když četa vstoupila do vesnice Pájenzái. Teplota už dosahovala 39°C. První četa vytvořila bezpečnostní perimetr. Někteří vojáci si sundali přilby. Jiní si sedli.

"Měli jsme biometrické údaje možná stovky vesničanů vojenského věku v oblasti," řekl kapitán Swanson

"Některé z nich jsem biometricky zaznamenal vícekrát. Obvykle pracovali na polích v okolí," řekl později vojín 1. třídy James Skelton vojenskému soudci.

Vojín Walley spatřil muže, kterého nikdo nepoznal. Měl bílé vousy, tmavý turban a bylo mu možná čtyřicet nebo padesát let.

"Vypadal unaveně," vzpomínal specialista Anthony Reynoso.

"Zpočátku jsem si ho nevšiml," řekl specialista Dallas Haggard.

Walley s ním navázal oční kontakt.

"Šel jedním směrem a když mě uviděl, tak trochu odbočil a předstíral, že jde k pumpě."

Walley kývl na nadporučíka Dominika Latina. Poručík ho také viděl. Jako velitel čety byl Latino nejvýše postaveným vojákem v hlídce. Latino zavolal afghánského tlumočníka, který mu nařídil, aby zastavil. Poručík Latino začal muži podle protokolu klást otázky. Žil tady ve vesnici? Byl tu jen na návštěvě? Pokud ano, z jakého důvodu? Mužovy odpovědi byly podezřelé. Vojín Skelton proto použil nejnovější armádní zařízení pro sběr biometrických údajů, aby zaznamenal mužovy biometrické údaje. Zařízení nese označení Secure Electronic Enrollment Kit, nebo-li SEEK. Skelton odložil batoh a vytáhl tento vojenský přístroj velikosti malé krabice od bot, který se používal k elektronickému snímání otisků prstů, skenů oční duhovky a obrazů obličeje civilních vesničanů i podezřelých povstalců po celém Afghánistánu. Potom, co Skelton skončil se sběrem biometrických údajů podezřelého Afghánce, nastala další doba čekání. Přístroj SEEK porovnal digitální otisky prstů muže v tmavém turbanu s už existujícími biometrickými identitami uloženými na vlastním disku a přinesl shodu. Ten muž byl nejhledanějším Tálibáncem číslo dvě na jihu. Vojáci muže spoutali.

"Ze dveří jednoho z domů vyběhla žena a hromada dětí," vzpomínal Walley.

"Jedno z těch dětí mě začalo mlátit. Žena křičela a ječela, protože jsme odváděli jejího manžela."

Muž byl odvedený zpět na opěrný bod. Odtud zmizel ve světě, který se řídil pravidly ministerstva obrany o tom, jak zacházet se zadrženými. Nakonec byl převezený na sever, do nově zrekonstruované americké věznice vedle letiště Bagrám. Odpůrci zadržování nazývali tuto věznici afghánským Guantánamem. Zdál se to velký úspěch, který byl ale v zápětí zastíněný temným zvratem událostí.

"Myslel jsem si, že jsme v Afghánistánu proto, abychom skákali z letadel a zabíjeli Tálibánce," řekl Walley.

"Myslel jsem, že jsme v Afghánistánu proto, abychom zabíjeli Tálibán a stavěli školy," řekl Walleyho spolubojovník z čety, vojín 1. třídy James Oliver Twist.

"Tvrdě jsme hlídkovali, protože jsme věděli, že každý den vstupujeme do minového pole," vzpomínal kapitán Swanson.

Jenže to, co ve skutečnosti Američané dělali nebylo ani tak vymáhání práva, jako spíš stanné právo. Vyčlenění určité oblasti. Registrace obyvatel. Omezení jejich svobody pohybu. Vynucování jejího dodržování pod hrozbou zadržení nebo uvěznění. Co bychom dělali, kdyby cizí vojska s námi takto zacházela, okupovala naši zemi a jako vrchol veškeré drzosti se označovala za osvoboditele? Přesně takto se přece chovala armáda varšavských vojsk po srpnu 1968. Proč to v Československu byla okupace, zatímco v Afghánistánu je to osvobození?

SEEK: Otisky prstů, oční duhovky a obličeje

Zmínil jsem se o přístroji Secure Electronic Enrollment Kit, který měřil biometrické údaje osob. Americká armáda vyvinula tento přístroj v Afghánistánu jako přípravu na prototypy výkonnějších, globálních následovníků. Zpočátku se tedy jednalo o testovací provoz, který byl nasazený v polních podmínkách v Afghánistánu. Nikdo o tom tehdy netušil. Afghánistán se pomalu stával laboratoří a zkušebním polygonem pro vývoj biometrického systému na globální úrovni. Jak jsem uvedl, tento prvotní přístroj byl na počátku vývoje. Shoda otisků prstů je přesná věda. Aby bylo možné zachytit zřetelné, nerozmazané třecí vrypy z konečků lidských prstů, musí být prsty čisté.

"Většina farmářů měla ruce velmi špinavé a někdy bylo potřeba balíček dětských ubrousků, aby se podařilo získat dobrý sken," vzpomíná podporučík Jared Meyer.

Naskenovat každý prst bylo umění. Sběrná plocha přístroje SEEK, takzvaná silikonová deska, musela být před každým snímáním otisků prstů zcela bez šmouh, nečistot, mastnoty nebo sucha. Také skenování očních duhovek mělo své přísné postupy. Oční víčka musela být nahoře, ne dole. Duhovka a zornice musely být snímané společně bez odlesků. Přímé sluneční světlo způsobilo, že snímek byl neplatný. Pokud byla osoba mrtvá, muselo být snímání duhovky provedeno do 30 minut po smrti, jinak by mohly nastat problémy. Také pořizování snímků obličeje mělo své vlastní technické požadavky. Bylo nutné neutrální pozadí, na kterém nebyl zobrazený žádný další personál ani mapy, vybavení, vozidla nebo plavidla. Fotografie z kriminální evidence musely zahrnovat snímky osoby zepředu, pravý a levý profil a pravý a levý 45stupňový úhel. Když přístroj SEEK skončil sběr biometrických údajů, muselo se nějakou dobu čekat. Přístroj SEEK měl schopnost porovnávat nové údaje s utajovanými údaji v seznamu sledovaných osob s biometrickými údaji ministerstva obrany, ale mělo to svá omezení. Oficiální dokumentace upozorňovala, že celý seznam byl příliš velký na to, aby se vešel do systému SEEK. Jako řešení Pentagon vytvořil takzvané seznamy pro konkrétní mise, tedy seznamy, které byly přizpůsobené jednotlivým teroristům, o kterých se předpokládalo, že působili v určitých okresech nebo vesnicích. Tento systém se postupně začal modernizovat a propojovat na základě databází přes internetovou síť. Tří databází, o kterých jsem hovořil v kapitole Propojování databází.

Prediktivní modelování chování

Vedle biometrických systémů se postupně rozvíjely takzvané neidentifikační technologie. Tyto metody umožňují označovat a sledovat takzvané zájmové osoby, na velké vzdálenosti a to i prostřednictvím elektrooptických, radiofrekvenčních, hyper-spektrálních a povrchových senzorů schopných měřit postupné změny světla, teploty a polohy. Tyto technologie se začly rozvíjet od roku 2004. Anonymní zájmové osoby jsou po určitou dobu sledované z nadhledu, aby se vytvořil vzorec životních aktivit. Začla se budovat flotila strojů pro sledování z výšky. Drony, aerostaty, vzducholodě a další letadla, ze kterých je možné tuto novou senzorovou technologii nasadit za účelem označování a sledování zájmových osob. Dalším prvkem programu bylo takzvané prediktivní, tedy předvídatelné modelování chování. Tyto automatizované systémy byly navržené tak, aby shromažďovaly obrovské množství údajů o způsobu života zájmové osoby. Tato získaná data by pak počítač analyzoval pro účely předvídatelného modelování chování. Tímto způsobem by se stroje naučily předpovídat, jak předvídat, co by daná osoba mohla udělat příště. V roce 2004, kdy byly tyto myšlenky poprvé navržené, byl tento koncept ještě sci-fi. Za 10 let se staly vědeckou skutečností. Někdy v roce 2009 začala v Los Angeles v Kalifornii malá skupina univerzitních profesorů přemýšlet o tom, jak se gangy v Los Angeles a kmeny v Afghánistánu podobají. Jeden z členů této skupiny, profesor kriminologie, práva a společnosti George Tita, tuto myšlenku rozvinul. Profesor Tita a jeho kolegové z univerzity porovnávali data z Afghánistánu s daty z losangeleských gangů, aby zjistili, jak vznikají tyto sítě. Jejich cílem, jak napsali, bylo využít geoprostorové informace k návrhu a vývoji účinných programů pro snížení násilí gangů v Americe. Prováděním digitálního sledování malých čtverců o rozloze 150 krát 150 čtverečních metrů v Los Angeles, profesoři vytvořili digitální mapy lidské činnosti v oblastech, o kterých bylo známo, že v nich působí členové gangů.

"Začali jsme zkoumat sociální a geografické prostory, které gangy obývají jako skupina, a také vzorce setkávání jednotlivých členů gangů," vysvětlil profesor Tita.

Na rozdíl od Afghánistánu nemohlo losangeleské policejní oddělení vyžadovat biometrické snímky od lidí na místě. Losangeleská policie ale mohla provádět a také prováděla digitální sledování z výšky.

"Podařilo se nám prokázat, že pokud na úrovni skupiny pochopíte vztahy nebo rivalitu, které gangy spojují, mohou existovat určité uzly sítě, které mohou mít větší dopad na snížení kriminality a násilí se zbraní, než kdybyste náhodně vybrali nějaký gang nebo skupinu gangů. Tyto údaje jsou tedy velmi důležité pro přemýšlení o tom, jak rozdělit zdroje," řekl Tita.

Jeden z profesorů, antropolog z Kalifornské univerzity Jeffrey Brantingham, přišel na další objev. Uvědomil si, že s tímto druhem dat by bylo možné naučit stroje předpovídat zločiny. Brantingham a třetí člen týmu, docent matematiky George Mohler, vytvořili algoritmus, který se měl stát základem této nové metodiky prosazování práva. Profesoři svůj algoritmus opatřili ochrannou známkou a založili společnost PredPol, což je zkratka pro predictive policing. To bychom mohli přeložit jako předvídatelný policejní dohled.

"Spoustu lidského chování lze vysvětlit pomocí velmi jednoduchých matematických modelů," řekl Brantingham.

"Zločinci chtějí opakovat své úspěchy," řekl Mohler posluchačům na Harvardské Kennedyho škole.

"Vracejí se na podobná místa a opakují své zločiny."

"Pachatelé trestných činů jsou v podstatě lovci a sběrači," řekl Brantingham deníku Science Daily, "hledají příležitosti ke spáchání trestného činu. Chování, které lovec-sběrač používá při výběru pakoně oproti gazele, je stejné jako chování zločince při výběru Hondy oproti Lexusu."

PredPol prostě využívá algoritmy k propojení zločinců s dalšími lidmi, kteří by mohli být zločinci. Podobně jako metodika Attack the Network používaná v Afghánistánu. Afghánistán tedy opět sloužil jako testovací polygon. Stejně jako u biometrických systémů. Jenže PredPol nechce sdělit, jak s daty nakládá. Její software je stejně jako software společnosti Palantir proprietární. Nikdo neví, jak jsou data zadávaná nebo analyzovaná. Systém Palantir prozkoumám v následující kapitole. Za pouhé tři roky začlo společnost PredPol využívat 60 policejních oddělení po celé Americe. Prediktivní policejní technologie společnosti PredPol se rozšiřují po celé Americe. Do roku 2020 používala policie ve více než 1000 okresech softwarové systémy prediktivní policie.

Palantir: Záplava dat

Problémem, kterému čelila americká armáda, byla záplava dat. Jak naučit stroje, aby obrovské množství dat pročesávaly? Za jediný rok nashromáždilo americké letectvo v Iráku více videozáznamů, než by člověk mohl sledovat každý den po dobu 24 let. Jednalo se o obrovský počet videozáznamů, které byly pořízené drony, vzducholoděmi a letadly. Americké ozbrojené síly se ocitly v situaci, kdy miliony hodin videozáznamů ležely v archivech a zabíraly místo. Jen málo lidí v armádě vědělo, co si se všemi těmito daty počít. Jak by mohli rozsáhlý digitální archiv Pentagonu proměnit v použitelné zpravodajské informace? Řešení navrhla soukromá americká softwarová společnost Palantir Technologies. Společnost Palantir sídlila v Silicon Valley v Kalifornii. Založili ji dva podnikatelé, kteří se seznámili na Stanfordově právnické fakultě. Peter Thiel, který předtím spoluzaložil společnost PayPal a Alex Karp, finanční manažer. Tito dva muži vytvořili software, který dokázal procházet nestrukturovaná data neboli surová data a potom je uspořádat a strukturovat tak, aby v nich bylo možné vyhledávat a nacházet informace. Tato technika se zkráceně nazývá vytěžování dat. Vznikla z toho softwarová platforma s názvem Palantir Gotham, která umožňuje zpravodajským službám, ministerstvu obrany a policii přesněji sledovat data, jejich původ a osoby, které mají zájem sledovat. Tato softwarová platforma agreguje data. Agregace dat znamená přeměnu vytěžených nebo uspořádaných dat na zpravodajský produkt. Datové balíčky Palantiru poskytly řešení pro příval dat. Palantir dokázal ze záplavy informací udělat jediný proud. S dalšími lety byla do systému včleněná umělá inteligence. Systém Palantir zatloukl poslední hřebík do rakve našich práv a svobod. Cílem systému je totiž sběr dat, potenciálně o každém žijícím člověku. Ani za celý život by lidé nedokázali shromáždit data tak, jak to dokáže software společnosti Palantir. Byl navržený tak, aby vyhledával, lokalizoval a sledoval jednotlivé osoby. A také sledoval pohyb těchto osob v prostoru a čase. Archivy dat s velkým objemem a vysokou rychlostí jsou k ničemu, pokud analytici nejsou schopní vytvářet souvislosti mezi jednotlivými datovými položkami. Softwarové programy společnosti Palantir umožňovaly zpracovávat, ukládat, vyhodnocovat a analyzovat data pomocí několika jednoduchých stisků kláves. Pro přirovnání použiji metaforu z botaniky. Představme si to na jedné malině. Maliny mají obecně mnoho jednotlivých částí. Každá malina se skládá z trsů, trnů, kořenů, listů a plodů, které se nazývají peckovice. Kdyby někdo rozebral milion malin a všechny peckovice smíchal, výkonný software Palantir by mohl obrazně řečeno prohledat tyto miliony částí, aby našel a následně shromáždil přesné a původní peckovice jediného, individuálního plodu. Něco neuvěřitelného. Tento systém, původně zamýšlený pro válečné zóny, se postupně globalizoval. Ale stejně jako PredPol ho nikdo pořádně nekontroluje.

Covidový puzzle do biometrické skládačky

20 let v Afghánistánu přineslo nový věk totálního dohledu a našich biometrických dat v občankách a pasech. A teď to nejdůležitější. Vsaďme si to do souvislosti s covidovou agendou. Co se hromadně sbíralo, pro takzvaný pozitivní nebo negativní Covid? Přece stěry naší DNA! DNA přece tvoří další biometrický údaj. Geniální způsob, jak v utajení sbírat genetické informace naší DNA. Až nám spadne čelist nad touto jednoduchostí. Záminka Covidu byla geniální vytvořenou kulisou, jak sbírat naše stěry DNA pro covidové testy. Někdejší slovenský ministr zdravotnictví Marek Krajčí na tiskové konferenci 11. února 2021 odpálil doslova bombu. Marek Krajčí tehdy sdělil, že evropská komise požádala členské země EU, aby provedly laboratorní rozbor a sekvencování 5 až 10% vzorků DNA odebraných občanům v jednotlivých zemích EU z plošných testování. Doplnil, že na sekvencování Slovensko kapacitně nestačilo a část vzorků by se mohla sekvencovat v cizině, kde v některých případech zahraniční firmy nabízely sekvencování DNA dokonce zadarmo. Máme tedy jasné důkazy, že pod záminkou plošného testování proti Covidu nám byl odebíraný genetický materiál v podobě stěrů DNA. Uvědomme si ten rozdíl. Otisky prstů, sken oční duhovky nebo obraz obličeje nemůže být odebíraný pod žádnou záminkou. Bylo by to příliš nápadné a budilo by to nežádoucí pozornost. Bylo by to prostě nemyslitelné. Pro tento účel byl proto použitý Afghánistán, kde si Američané mohli dělat, co chtěli. Ovšem pro sběr naší DNA mohla být využitá covidová zástěrka. DNA bylo možné sbírat hromadně zcela nenápadně a bez povšimnutí. Vidíme tu jasnou souvislost a linii dalšího biometrického údaje? Úplně slyšíme to cvaknutí v hlavě, jak tyto koncepty zapadnou do logického vzorce. Nejprve Afghánistán pro otisky prstů, oční duhovky a obličeje a nakonec Covid pro DNA, coby poslední chybějící biometrický údaj. Puzzle totálního dohledu je složené. A podobnost totálního dohledu během Covidu s "morovým" dohledem v 16. století je také mrazivě nápadná. Stejně jako podobnost rysů Covidu s charakteristikou onemocnění AIDS, o kterém jsem hovořil také v pořadu AIDS a COVID-19. Stejně jako spoluprací Anthony Fauciho s čínskou laboratoří ve Wuhanu. Stejně jako přátelství Billa Gatese a šéfa WHO Tedrose Ghebreyese. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Důkazy o inscenaci covidové agendy se válejí všude kolem nás. Jen nesmíme být líní se pro ně sehnout. Přípravu covidové agendy jsem pokryl v mém čtyřdílném pořadu Průvodce pandemickou galaxií. Sběr stěrů DNA v rámci plošného testování během Covidu je geniálním tahem globálního establishmentu. Jedinečný profil DNA člověka lze získat zcela bez našeho vědomí nebo souhlasu, protože DNA se zanechává všude, všemi a neustále. Ovšem díky Covidu bylo možné ztotožnit DNA s konkrétní osobou. Jednoduše spojit DNA se jménem člověka. To nelze provést náhodným sběrem z tyče v autobuse. Jak jinak by bylo možné hromadně nasbírat vzorky DNA a přiřadit k nim jména? Jedině Covid, jako zastírací manévr. Oč nenápadnější, o to rafinovanější metoda. Věda ale stále postupuje do dříve nepředstavitelných oblastí. V laboratoři v Deerfield Beach na Floridě posunuli genetici ze společnosti DNA Labs International tuto vědu ještě dál. Pomocí patentovaného softwaru vyvinuli způsob, jak z mikrogramů zachycené DNA určit, jak by mohl zločinec vypadat. Tento proces se nazývá pravděpodobnostní genotypizace. Tento systém se používá v běžné praxi u amerických soudů. Jako poslední uvedu další děsivou technologii. Ruční, přenosný stroj s holografickými schopnostmi. Pentagon usiluje o to, aby jeho operátoři měli u sebe zařízení, které má schopnost promítat obrazy, které nejsou skutečné, ale vypadají jako skutečné. Tento přístroj má schopnost vytvářet personalizované kampaně se zprávami pro promítaný obraz. Jinými slovy, trojrozměrný deepfake, který oklame nepřítele v reálném čase. Jednoduše voják bude promítat realistický hologram osoby, která bude vypadat jako skutečná osoba. Jak daleko to ještě půjde? Jaká bude společnost? Poznají lidé ještě, kdo jsou skuteční lidé? Dokonce podezřívám, že odpískání covidové agendy v únoru 2022 bylo nejen kvůli válečné ukrajinské agendě, ale proto, že selhaly všechny pokusy o rozpoznání obličejů pod rouškami a respirátory.

Závěr: Biometrická budoucnost totálního dohledu

Amerika válku v Afghánistánu prohrála. Zemi ovládá Tálibán. Tálibán samozřejmě propustil většinu výrobců bomb, kteří byli zadržení a uvěznění na základě forenzních a biometrických důkazů. Biometrické systémy byly důkladně vyzkoušené v afghánské testovací laboratoři. Nebylo proto potřeba válku dále prodlužovat. Američané předali zemi zpět Tálibánu, proti kterému 20 let bojovali. Něco, nad čím zůstává rozum stát. My ale víme, že důvod, proč Američané vyklidili pole, je logický. Všechno už bylo vyzkoušené. Biometrické systémy a technologie se zavádějí v globálním měřítku. Kdyby nebylo Afghánistánu, systémy by nemohly být testované. Veřejnost by se bouřila proti tomu, kdyby policisté nebo vojáci náhodně stavěli lidi, brali jim otisky prstů, sken oční duhovky a obraz obličeje. V Afghánistánu to ale bylo proveditelné. Byla tam přece válka a ve válce je všechno možné. Občanská práva a svobody mezi granáty a bombami? Směšné! Tytéž systémy totálního dohledu se z Afghánistánu vrátily domů do Ameriky a potom do celého světa. Dnes nad americkými městy létají trvalé sledovací systémy. Nepřetržitě pořizují videozáznamy za účelem budoucího objasnění trestných činů. Jedna z těchto společností, nazvaná Persistent Surveillance Systems, je dítětem vysloužilého důstojníka letectva, fyzika a astronautického inženýra jménem Ross McNutt. McNuttův sledovací systém je tvořený soustavou dvanácti kamer Canon namontovaných na malém letadle Cessna, které létá nad městem po kruhové dráze. Kamery se zaměřují na konkrétní bod a potom promítají své objektivy směrem dolů, ve tvaru lichoběžníkové stopy, na sběrnou oblast na zemi. Snímky se zaznamenávají na pevné disky, aby je později forenzní vyšetřovatelé z McNuttova týmu analyzovali a vytvořili z nich zpravodajský produkt. Tento dohledový systém byl předtím vyzkoušený nad iráckou Fallúdžou a potom přenesený do Ameriky. Války jsou osvědčeným způsobem pro testování systémů, které jsou následně včleněné do civilního prostředí. Nikdo si toho testování nevšímá a tím pádem nebudí žádnou nežádoucí pozornost. Nikdo neotravuje s nějakými občanskými právy a svobodami. Po přenesení a začlenění těchto systémů do civilního prostředí je pak už pozdě na tyto otázky. Všechno už bylo tiše legislativně ošetřené. Oč jiný je takový totální dohled v Americe než v Číně? Amerika a Čína si dokonce vyměňují technologie totálního dohledu. Například ve stejné čínské síti totálního dohledu se používají technologie amerických společností, včetně zařízení od společnosti Thermo Fisher Scientific se sídlem v Massachusetts. Opět západ a východ se snoubí v hybridní systém digitálního koncentráku totálního dohledu. Vzpomínáme si na kapitolu Velký bratr, ve kterém jsem popisoval kruhové vězení v 17. století, kde je vidět na všechny vězně, ale vězni nevidí na dozorce? Přesně tak je to dnes. My představujeme novodobé vězně, které sledují vládní dozorci. Ovšem my na tyto dozorce nevidíme, vidí pouze oni na nás. Nejenže nás sledují, ale zacházejí s námi jako s potenciálními zločinci. Zkoumají nás prediktivními technologiemi našeho chování. Máme se cítit provinile. Přesně jako vězni v kruhovém vězení 17. století. Stáváme se společností pod dohledem digitálního genetického panoptika. Policejní stát totálního dohledu. Například v Americe je nainstalováno více než 85 milionů pozemních sledovacích kamer. To je největší podíl sledovacích zařízení na obyvatele na světě, přičemž na každé 4 lidi připadá více než jedna sledovací kamera. Deník Wall Street Journal uvedl, že do konce roku 2021 bylo na celém světě v provozu více než 1 miliarda sledovacích kamer. Z toho více než 500 milionů v Číně. Nad hlavou nám létají drony, letadla, vzducholodě a aerostaty, které zaznamenávají video pro pozdější použití. Tupí uživatelé iphonů si nechávají dobrovolně fotit obličej nebo otisk prstu. Systém má pak o nich dokonalý přehled daleko nad rámec standardu. Kam jdou, s kým se setkávají, kde a za co platí. Zájem vlád o biometrické údaje se posunul daleko za otisky prstů, skeny oční duhovky, snímky obličeje a DNA. Dnes zahrnuje i tvar ucha, hlas, chůzi, pach, srdeční tep, vzorce žil a další. Biometrický kybernetický dohled se stále častěji používá k ospravedlnění masového digitálního snímání a analýzy jedinečných fyziologických a behaviorálních znaků celých populací a subpopulací. Jeden obří globální sledovací monolit. Nadnárodní kybernetický dohled. Můžeme stát na jakékoli politické straně. Ale všichni si musíme položit základní otázku. Vážně chceme takovou budoucnost? Opravdu chceme takový sviňský systém? Skutečně chceme takovou životní perspektivu? A jak vždycky říkám, to nejmenší, co proti tomu můžeme udělat, je mluvit o tom. Hovořit o tom s kýmkoli, kdo je ochotný poslouchat. Sdílet tyto informace všude, kde je to možné.

Volná energie a studená fúze pdf

1 soubor(y) 558 KB

Stáhnout

Volná energie a studená fúze epub

1 soubor(y) 358 KB

Stáhnout

V prvním díle tohoto pořadu se vydáváme na fascinující cestu historií elektřiny. Pořad začíná zkoumáním špičkových technologií starověku, jako je záhadné antikytherské zařízení a neuvěřitelná starověká ponorka. Prozkoumává také vynikající techniky zvětšování v minulosti. Následně se pořad zaměřuje na energii ve starověku a objevuje slavný maják Pharos, který byl překvapivě poháněný inovativními energetickými zdroji. Neuniká nám ani elektřina ve starověku, ať už jde o tajemnou Bagdádskou baterii nebo další objevy, které poukazují na skrytý potenciál elektřiny už ve starověku. Nikola Tesla představuje další důležitý bod naší cesty. Pořad prozkoumává jeho revoluční myšlenky o elektřině z éteru a jeho pokusy s volnou energií. Dále se pořad také zajímá o možnosti využití Měsíce jako zásobárny pro novou formu energie, zejména s ohledem na vzácný izotop helium-3. Nakonec nahlížíme do budoucnosti a zkoumáme potenciál získávání vody z asteroidů. Jsou prozkoumané fascinující vlastnosti vody, včetně její schopnosti odrážet naše myšlenky, což vyvolává otázky a očekávání ohledně jejího využití v budoucích technologiích. Tímto končí první díl pořadu, plného zajímavých příběhů o volné energii, studené fúzi a potenciálu nových energetických zdrojů. Příště se můžeme těšit na další inspirativní témata, která nás přenesou ještě dále do budoucnosti.

Zabijte bělochy pdf

1 soubor(y) 580 KB

Stáhnout

Zabijte bělochy epub

1 soubor(y) 356 KB

Stáhnout

Pořad se zaměřuje na problematiku útoků a násilí v Jihoafrické republice (JAR) vůči bílým farmářům. Pořad nabízí pohled na historii a současný stav této situace. Úvod posluchače seznamuje s tématem a upozorňuje na závažnost situace. Následuje část, která poskytuje důležité historické informace o Africe a představuje předpoklady vedoucí k současným událostem. Zahrnuje zmínky o holandském a britském vlivu na Jihoafrickou republiku a vlivu apartheidu. Další část se zabývá rozvojem politické situace v JAR a vznikem Afrického národního kongresu (ANC), což je organizace černošských aktivistů. Tato část se zaměřuje na zhoršující se bezpečnostní situaci a výskyt útoků na farmy bělochů, přičemž představuje některé příklady a příběhy obětí. Následující část se zabývá statistikami a tvrdými fakty týkajícími se útoků a vražd na farmách bělochů v JAR. Jsou zde prezentované konkrétní příklady, jako je případ Susan a Roberta, který byl v roce 2017 šokujícím příkladem brutality a násilí. V závěrečné části jsou nastíněné kapitoly, které se budou probírat v následující/závěrečné epizodě.

Rozbuška George Floyd pdf

1 soubor(y) 409 KB

Stáhnout

Rozbuška George Floyd epub

1 soubor(y) 303 KB

Stáhnout

Pořad se zabývá kontroverzí kolem smrti George Floyda a následnými událostmi, které ovlivnily světovou společnost. V úvodu je představená problematika a konfliktní pohledy na George Floyda jako zločince nebo mučedníka. Dále je provedená rekonstrukce událostí kolem jeho smrti, s důrazem na výrok „nemůžu dýchat“, který se stal symbolem protestů. Následně je diskutovaná pitva jako zpochybnění oficiální verze událostí a je také zkoumaný chemický koktejl drog ve Floydově krvi. Pořad se poté stáčí ke hnutí Black Lives Matter a jeho vztahu k problematice rasismu a nespravedlnosti vůči bělochům. Je zkoumaný důvod poklekání před černochy jako symbolického aktu podpory hnutí. Zároveň se diskutuje o tom, kdo stojí za vznikem a organizací Black Lives Matter a jaký má vliv na společnost. Další kapitoly se věnují Jihoafrické republice jako testovací laboratoři pro rasovou agendu a širšímu fenoménu kulturního boje proti minulosti. Je vyvrácený mýtus bílého muže, který vymyslel otroctví, ale také nastolená otázka, kdo ve skutečnosti otroctví zrušil. V další části je provedená analýza digitálního otroctví, ve kterém Čína i západ úzce spolupracují. To je doložené nezvratnými důkazy. Na závěr jsou představené trendy a apel na tzv. bílé svědomí v současné společnosti. Celkově se pořad zaměřuje na rozličné aspekty diskutovaného tématu a zkoumá jejich důsledky a vztahy v rámci současného společenského kontextu.

Úvod

Zatímco masmédia v roce 2020 totálně překreslila informační pole kontinuálním hlukem magického covidového bubnování, na některé události jsme pod tímto maskovacím globálním humbukem dočista zapomněli. Jistě se nám tu a tam vynoří v paměti, ale jsou to spíše jen útržkovité vzpomínky. Přesto tyto události uvedly do pohybu obrovské politické masy, které už nikdo nemohl zastavit. 25. května 2020 zemřel černoch George Floyd v rukou amerických policistů, kteří se ho snažili zatknout. Začátkem června 2020, po smrti George Floyda, už pochodovaly americkými městy militantní násilné davy pod heslem Na černých životech záleží a ničily všechno, co jim stálo v cestě: bezpráví ve jménu spravedlnosti. Heslo Na všech životech záleží bylo odmítnuté. Počítaly se pouze životy černochů, životy bělochů nikoliv. Smrt George Floyda byla pouze rozbuškou. Výbušninou byly staré účty mezi černými a bílými, zejména otroctví. Bílí byli obviňovaní, že po staletí okrádali a zotročovali černochy. Co je na tom pravdy budu zkoumat v tomto pořadu. Jak spolu tyto události souvisí? Je to jako scény obřího divadla, ve kterém se střídají postavy a kulisy na jevišti. Obrovské globální plátno, na kterém se projektují obrazy podle zadání. Herci a komparz jsou vidět. Režiséři jsou ale skromní, a proto se jejich jmen v titulcích nedočteme. Jak spolu tyto události, které se odehrávaly na pozadí covidového třeštění, ve skutečnosti souvisely? Složme si dohromady další globální střípky mozaikové hry, zvané total control.

George Floyd: Zločinec nebo mučedník

Všichni si určitě vybavíme scénu, kterou jsme dozajista viděli. Minneapolis. Obrovský rozruch: Vedle policejního auta na ulici ležel černoch. Přestože byl zcela nehybný, drželi ho na zemi tři policisté, z nichž jeden, jménem Derek Chauvin, klečel zatčenému z boku na krku. O chvíli později byl 46-letý muž mrtev. Neměl puls. Jeho jméno: George Floyd. Světem se rozléhal křik. Byla to vražda! Lidé vycházeli rozhořčeně do ulic a téměř po celém světě vypukly nepokoje. Smrt černého Američana vyvolala celosvětovou hysterii. Floyd byl stylizovaný do role hrdiny, demonstrace a rasové nepokoje vznikaly jakoby z ničeho nic. Po celém světě s sebou demonstranti nosili jeho fotografii, často kýčovitě oblečenou. Heslo? Na černých životech záleží. Kdo ale byl tento nový posmrtný lidový hrdina, tento černošský mučedník? Kdo podrobně sleduje americkou politiku, jistě mu neuniklo jméno Candace Owensové. Candace Owensová je známou černošskou konzervativní aktivistkou. Kdo jiný než žena stejné barvy pleti se mohla vyjádřit k tomuto případu? Jaký ale byl šok, když právě tato Candace Owensová prohlásila:

"Z nějakého důvodu se v posledních pěti, šesti letech stalo módou dělat ze zločinců přes noc hrdiny. Považuji to za opovrženíhodné a distancuji se od toho. Nebudu se na tom podílet bez ohledu na to, jak velký tlak na mě budou vyvíjet černí liberálové a konzervativci."

Owensová si dále stěžovala na to, jak byl George Floyd vyzdvihovaný jako úžasná lidská bytost, cituji:

"V době svého zatčení se ale pokusil zaplatit falešnými penězi. Potom se na ulici choval podivně, přičemž volající říkali, že tento člověk byl zjevně pod vlivem drog. Když ho připoutali ke zdi, upustil bílý sáček. Proto samozřejmě neměl při zatýkání zemřít," pokračovala Owensová, "ale stejně si myslím, že je podlé, když někdo předstírá, že ten člověk žil hrdinským způsobem života."

Owensová odmítla přijmout, že tento člověk byl mučedník nebo že by měl být vyzdvihovaný v černošské komunitě, nebo že bychom měli nosit trička s jeho jménem. Pravda byla ale mnohem horší. George Floyd se pohyboval ve stoce kriminální a drogové scény. Podle soudních záznamů v okrese Harris, kam spadá i Floydovo rodné město Houston, byl v letech 1997 až 2007 devětkrát zatčený úřady, většinou za drogy a krádeže, což vedlo k několikaměsíčním pobytům ve vězení. Tuto informaci dokonce uvedl známý web Snopes , který se zabývá ověřováním faktů. Mezi těmito případy bylo i ozbrojené přepadení ženy. Po 25. květnu 2020 byli běloši ve jménu zesnulého Floyda diskriminovaní, ohrožovaní a napadaní, podniky demolované a rabované. Ostatně samotné heslo Na černých životech záleží bylo čistý rasismus. V tomto kontextu musíme uvést srovnání s demonstracemi proti covidovému teroru. Takové demonstrace byly přísně kontrolované a potlačované úřady. Ovšem gangy Black Lives Matter se potulovaly po městech zcela nerušeně. Najednou už nehrozilo žádné nebezpečí nákazy ani pravidla dvoumetrových rozestupů. Na tomto zajímavém srovnání můžeme zachycovat rukopis a manuscript globální rasové agendy, která jakoby prosvítala a probleskovala skrze mediálně-politicky-farmaceutickou clonu. Pokud jedna agenda vytlouká jako klín agendu jinou, v daném okamžiku dostává zelenou. To, co se přísně vyžaduje v ostatních případech, najednou neplatí. Dvoumetrové rozestupy a roušky se autoritářsky vymáhaly militantní policií po běžných občanech. To ale neplatilo pro plošné demonstrace Black Lives Matter. Výjimečný stav v Americe mohl být prozatím dočasně zapomenutý. Navíc téměř 1300 amerických zdravotnických odborníků podepsalo otevřený dopis, ve kterém se uvádí:

"Jako obhájci veřejného zdraví neodsuzujeme tato shromáždění jako nebezpečná pro přenos Covid 19. Podporujeme je jako životně důležitá pro veřejné zdraví."

Naprosto postavené na hlavu. Ale my už dnes víme, že Covid-19 byl docela inteligentní a navíc schopný rozlišovat mezi politicky korektními a nekorektními demonstranty. Přesně takto můžeme číst v rukopisech globálních agend. Když se to hodí, jedna agenda je dočasně překrytá a překreslená jinou. Co se ale vlastně stalo toho osudového 25. května 2020?

Rekonstrukce: Nemůžu dýchat

Vraťme se k událostem z 25. května 2020. Šlo při Floydově vraždě skutečně o rasismus? A byl policista Derek Chauvin skutečně takový ďábel, jak ho vykreslovala liberální masmédia? Podle oficiální výpovědi Floyd zaplatil za krabičku cigaret falešnou dvacetidolarovou bankovkou. Personál obchodu v tísňovém volání na policii uvedl, že Floyd se neovládal a byl strašně opilý, respektive to, co laici považují za opilost. Policisté ho nejprve našli v jeho autě, vyzvali ho, aby ukázal ruce, a nakonec, aby vystoupil. Potom se opřel o zeď domu a sklouzl po ní dolů. Přitom prý nenápadně upustil za záda bílý sáček. Na nejznámějším videu z incidentu, které pravděpodobně pořídili kolemstojící, byl brzy vidět, jak se válel na zemi vedle policejní dodávky. Zatímco mu policista Derek Chauvin klečel na krku, bylo slyšet, jak Floyd prosil a žadonil a několikrát řekl, že nemohl dýchat. To také potvrdila nezávislá pitva, kterou si objednali rodiče a kterou provedl známý soudní patolog Michael Baden:

"George Floyd zemřel na udušení v důsledku stlačení krku a zad, což mělo za následek nedostatečný průtok krve do mozku."

Ovšem problém byl, že George Floyd nemohl dýchat ani před samotným zásahem. Cestou k policejnímu vozu uniformovaným policistům sdělil, že nemohl dýchat, a věrohodně zkolaboval. Krátce nato se Floyd s policisty dostal do potyčky, při které měli tři policisté velké potíže dostat spoutaný dvoumetrový chroptící kolos pod kontrolu. A i tady, dlouho předtím, než byl Floyd policisty opět spoutaný mimo auto na silnici, stále opakoval:

"Nemůžu polykat, nemůžu dýchat, pane policisto, prosím! Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat."

To prokazuje, že Floydovy dýchací potíže nezačaly, až když byl spoutaný na podlaze, ale byly přítomné už předtím. Potom, co byl konečně vtažený do dodávky z druhé strany, se odtud vykroutil a sám požádal, aby byl položený na podlahu:

"Já si chci lehnout, já si lehnu, já si lehnu!"

Floyd se nakonec pomalu zklidňoval. Pak ztichl a přestal se hýbat. Byl zřejmě v bezvědomí. Chauvin mu přesto dál klečel na krku. Nejspíš proto, že on ani jeho kolegové nevěděli, co Floydovi bylo, jak vážné to s ním bylo a co by mohl v příštím okamžiku udělat. Podle zvukového záznamu to ale nemělo nic společného s rasismem. V žádném okamžiku se policisté nechovali ani vzdáleně nepřátelsky. Očividně byli situací zahlcení a nevěděli, na čem s Floydem byli. Na jedné straně chtěli svalovce dostat pod kontrolu, na druhé straně z jeho neustálého kňučení a odporu vyvozovali vitalitu. Zvenčí si ale kolemstojící a Floydova společnice Shawanda H. všimli, že se Floyd blížil vážnému stavu, a požádali policisty, aby Floyda posadili zpět do auta. Skutečnost, že policisté od brutálního znehybnění těžce zbitého a zjevně bezbranného podezřelého neupustili, lze vysvětlit pouze tím, že stále očekávali náhlou akci ze strany zmateného muže. Navíc vzhledem k Floydově svalnaté postavě neočekávali, že by mu svým jednáním mohli ublížit. Kolemstojící se ale teď začali rozčilovat:

"On teď ani nedýchá…, myslíte, že je to skvělé, nebo co?"

a žádali policisty, aby mu změřili puls. Ti odpověděli, že Floyd dýchal, a žádali kolemstojící, aby se drželi stranou. Dispečer hlásil:

"Posádka 330 je na rohu ulic Portland a 36. Dostali jste pokyn použít kód 3? (modrá světla a siréna).

Policisté se dozvěděli, že záchranka je na cestě. Kolemstojící ale začali důrazně protestovat:

"Jděte od něj k čertu! Co to děláte? On umírá! Co to děláte?"

Zhruba v tomto okamžiku Floyd nejevil žádné známky života. Ležel tam jako mrtvý.

"Má ještě puls?" zeptá se někdo znovu.

"Ne," odpoví někdo jiný.

"Podívejte se na něj, nereaguje…"

To už dorazili záchranáři. Zcela bez života byl Floyd zvednutý na nosítka a naložený do sanitky. Zdálo se, že měl napůl otevřené oči. Strážník Lane nastoupil do sanitky k němu. Podal záchranářům krátkou zprávu o tom, co se stalo, a pak začali se stlačováním hrudníku. Následující půlhodinu dva záchranáři a policista usilovně bojovali o Floydův život. Na nosítkách byl instalovaný přístroj na stlačování hrudníku, který pak mnohem účinněji pokračoval v srdeční masáži. Po chvíli se k nim připojila další záchranářka nebo lékařka z hasičského sboru. Strážník Lane kvůli tomu opustil sanitku a přelezl na sedadlo spolujezdce hasičského vozu.

"Mrtvý?" zeptala se žena za volantem a ukázala na Floyda.

"Kaput," potvrdil Lane.

Podal stručné hlášení a vzrušeně si pohrával s pouty, která Floydovi sundal. Přes čelní sklo hasičského vozu byla vidět osvětlená sanitka, která stále bojovala o Floydův život. Tohle pro policistu nemuselo být příjemné. Nakonec vystoupil a vrátil se k sanitce, aby zkontroloval situaci. Vrátil se a hlásil:

"Kaput."

Tak končilo video z tělesné kamery na YouTube. V 9:25 byl Floyd v nemocnici prohlášený za mrtvého.

Pitva: Rána oficiální verzi

To všechno se zdálo na první pohled logické. Díky těmto videím bylo médiím a veřejnosti všechno jasné. George Floyd byl přece doslova zavražděný. První ranou pod pás této verzi ale byla první pitevní zpráva. Pitva totiž nemohla najít žádná život ohrožující zranění, ani fyzické známky udušení:

A: Žádné petechie na obličeji, ústní sliznici nebo spojivkách,. tedy bodové krvácení v kůži nad strangulací.

B: Žádná poranění přední části krku nebo svalových struktur hrtanu.

C: Žádná poranění měkkých tkání hlavy, lebky nebo mozku.

D: Žádná poranění měkkých tkání hrudní stěny, zlomeniny žeber (kromě zlomeniny jednoho žebra v důsledku srdeční masáže), páteře, poranění nebo poranění vnitřních orgánů.

E: Žádná skrytá poranění zjistitelná při otevření a podkožní disekci zadní a boční části krku, ramen, zad, boků a hýždí.

Jakkoli se zdálo, že Floydovo zacházení z rukou policistů bylo brutální, nezanechalo na něm téměř žádné stopy. Ve skutečnosti neexistoval žádný forenzní důkaz, že by jednání policistů vedlo k Floydově smrti. Nicméně výsledek zněl: Zástava srdce v průběhu omezování a stlačování krku. Způsob smrti, vražda. Vedlejší nálezy byly arterioskleróza, hypertenze, intoxikace fentanylem a nedávné užití metamfetaminů.

Chemický koktejl ve Floydově krvi

Opravdu ho policisté svými opatřeními zabili? Byl to skutečně rasismus? Nebo byla jeho smrt důsledkem užívání drog? Především je třeba říci, že policista by sotva způsobil smrt zatčeného člověka pro zábavu nebo ze zášti. Pro policisty se jedná o mimořádně výbušnou situaci. Pomineme-li lidskou stránku věci, je třeba sepsat hlášení, vydržet výslechy a především přežít mediální bouři, možná i soudní jednání. Ani zvukové přepisy nepodporují tezi o rasismu nebo svévoli. Ale zpátky k příčině smrti. Floyd byl už při zatčení těžce podnapilý. Ale ne alkoholem, jak se někteří svědci zprvu domnívali, nýbrž nejtvrdšími a nejnebezpečnějšími drogami:

A: fentanyl, 11 nanogramů na mililitr krve,

B: norfentanyl, 5,6 nanogramu na mililitr krve,

C: 4-Anpp 0,65 nanogramu na mililitr krve,

D: pervitin (metamfetamin) 19 nanogramů na mililitr krve,

E: různé sloučeniny THC nebo metabolity, tedy kanabinol.

Tato směs odrovná i toho nejsilnějšího feťáka. Zejména fentanyl, což je vysoce nebezpečný opioid používaný v medicíně k tlumení nejsilnějších bolestí, 80 až 200krát silnější než morfin. Terapeutické rozmezí je velmi úzké, což znamená, že předávkování může snadno vést ke smrti. Terapeutická dávka se pohybuje mezi 0,6 až 3,0 nanogramy na mililitr krve. Floyd měl v krvi 11 nanogramů na mililitr krve, tedy troj až čtyřnásobek nejvyšší terapeutické koncentrace. Tedy potenciálně smrtelnou dávku. Mnohonásobná intoxikace pravděpodobně také vysvětluje jeho podivný vzhled, kterého si všimli kolemstojící i policie. Vedlejší účinky fentanylu se čtou jako plakát hledaného Floydova chování:

A: Výrazné potíže s rovnováhou, potíže s chůzí a snížená motorická koordinace.

B: Výrazné změny psychického stavu, které často zahrnují rozmazanou řeč, sníženou rychlost myšlení, extrémně pomalé tempo řeči, zmatenost, iracionální jednání nebo agrese.

C: Extrémní ospalost, letargie nebo závratě.

D: Příznaky jako nevolnost a zvracení.

E: Výrazně zpomalené nebo mělké dýchání, někdy mohou lidé přestat dýchat nebo vydávat bublavé zvuky.

F: Výrazné snížení krevního tlaku a srdeční frekvence.

G: Bezvědomí nebo kóma a další.

Opioidy, zejména extrémně silný fentanyl, mohou také vést k dechové depresi a dokonce k zástavě dechu. Podle zvukových záznamů byli policisté zahlcení a ocitli se ve střetu cílů mezi zatčením, vlastní ochranou, pomocí a ochranou zatčené osoby.

Existovaly dostatečné pochybnosti o tom, zda bylo jednání policistů skutečně pouze příčinou Floydova skonu, nebo jeho užívání drog a předcházející stavy. Zvláště když Laneův právník Earl Gray 17. srpna 2020 vypustil další bombu. Zatímco Floyd stále seděl v autě a diskutoval s policistou Lanem, na záznamu z Laneovy kamery byla vidět bílá skvrna na Floydově jazyku, která vypadala jako tableta. Na záznamu z Laneovy tělesné kamery ji můžeme vidět v čase 1:45. Na Floydově jazyku se bezpochyby nacházela tableta. Byl to jeho způsob, jak nechat drogy na poslední chvíli zmizet, aby je u něj policisté nenašli? Nebezpečná věc, protože takové spontánní a neplánované požití může samozřejmě vést k předávkování. A koneckonců v jeho krvi byla nalezena vysoká dávka fentanylu a dalších látek.

Black Lives Matter: Poklekněte před černochy

Washington, D. C. Asi 20 demokratických kongresmanů naslouchalo v sále Sněmovny reprezentantů neomalenému projevu Nancy Pelosiové, vůdkyně ve Sněmovně reprezentantů. Tématem bylo zotročování černochů a smrt černocha George Floyda. Součástí programu byl také sportovní akt. Většinou postarší delegáti, samotné Pelosiové bylo 80 let, chtěli vážně pokleknout na 8 minut a 46 sekund, a to přímo na mramorové podlaze sálu. Tak dlouho byl Floydův krk uvězněný pod kolenem policisty Chauvina. Když už mluvíme o kolenou, člověk doslova cítí bolest kolen starších poslanců a může jen doufat, že si někteří z nich pod kalhoty nasadili chrániče kolen. Mramorová podlaha byla pro staré kosti sotva to pravé. Ale o to přece šlo.

"Bylo to pro nás všechny nesnesitelné," prohlásil potom kolega Pelosiové Chuck Schumer.

"Zdálo se to jako nesnesitelně dlouhá doba. Bylo to tak bolestné, že jste měli pocit, jak tento muž a mnoho černých Američanů tak dlouho trpělo."

Chtěli tedy napodobit bolest svatého Floyda a způsobit ji sami sobě. Tím se zařadili po bok křesťanských klečících a flagelantů. Jinými slovy, dívali jsme se na nové náboženství. Co na tom, že Floyd vůbec neklečel, ale naopak klečel na něm policista Chauvin. Ale to nevadí, je to takový nepodstatný detail. Starší poslanci skutečně poklekli na 9 minut, i když jen jedním kolenem. Člověk nevěřícně žasne nad shromážděním a přemýšlí, jak se pánové po téměř devíti minutách zase zvedli. Většina z nich to zvládla překvapivě dobře, jen Pelosiová, oblečená v červeném, nakonec bezmocně dřepěla na podlaze jako červená žába a natahovala se, aby její křehké tělo bylo z podlahy sálu zvednuté. Nešikovně jako babička, která spadla z kola. Člověku by jí skoro mohlo být líto, ale jen skoro:

"Demokraté se zbláznili," řekl americký prezident Donald Trump.

Aktivisté na druhé straně Kapitolu vyzývali k restrukturalizaci policejních oddělení, a dokonce k tomu, aby se policie přestala financovat.

Pěst jako faktor chaosu

Mezitím miliony mladých lidí po celém světě pochodovaly po vzoru Floyda na demonstracích Black Lives Matter. Tento kult začal nabývat mnohem hrozivějších podob. Opět, na pravidlech dvoumetrových rozestupů najednou nezáleželo. Docházelo k násilnostem, poškozování majetku a rabování páchanému malými hlasitými Floydy. Demonstranti ale také vystavovali grafiku stylizované pěsti zdvižené vzhůru. To je symbol profesionálního převratového oddílu Otpor v Srbsku, financovaného oligarchou Georgem Sorosem. Hovořil jsem o tom ve třetím díle mého pořadu Milošević otráven. Tato organizace cvičila demonstranty a zorganizovala asi 30 umělých revolucí nebo převratů po celém světě. Mimo jiné v Srbsku, Gruzii, na Ukrajině, v Bělorusku a ve Venezuele. S pomocí této organizace se ale od roku 2011 obrátila vzhůru nohama i severní Afrika, což mimo jiné způsobilo vlnu uprchlíků do Evropy. Jinými slovy, George Soros a další finančníci podobných sil jsou důležitým faktorem chaosu na planetě. A nakonec také za hnutím Black Lives Matter. Tyto struktury nemají zájem na skutečné svobodě. V severní Africe některé státy skončily jako vojenské diktatury, jako například Egypt. Jiné zase jako zhroucené státy, jako například Libye. Všechny požadavky na spravedlnost, svobodu a demokracii byly jen lži a medové pasti, na které měli lidé naletět. Většinou všechno vedlo k občanské válce, chaosu nebo diktatuře. Tyto organizace nejsou ničím jiným než zločineckými instituty, jejichž cílem je vzít lidem za prvé jejich sebeurčení a za druhé jejich víceméně bezpečnou vlast.

Kdo stál za Black Lives Matter

Otázka peněz patří k mým nejoblíbenějším tématům, protože skrze stopu peněz se nejrychleji dobereme jasných odpovědí. Nemusíme se otravovat se slovními průjmy politikářů, kteří jsou mistři v mnohoznačných odpovědích, aby si nepohněvali ani jednu stranu. Stačí jít po penězích, a jsme doma. Jak to skutečně myslí politik, který je napojený na evropské dotační tituly, ale opíjí voliče rohlíkem o Czexitu? Jaké kšefty má politik rozjeté s globálními korporacemi, když bulíkuje voličům, jaký je vlastenec? A co třeba daňové ráje? Anonymní akcie? Co schovává? Proč má zaparkované prachy takto složitě? Zkrátka vypněme uši při žvanění politikářů, a soustřeďme se pouze na stopu peněz, která nás nejspolehlivěji dovede k cíli. Proto si prosím nemysleme, že Black Lives Matter vybublalo jako spontánní lidové hnutí po smrti George Floyda. Nešlo o občanská práva menšiny, ale o rasismus vůči jiným skupinám obyvatelstva. Ani toto heslo nevzniklo spontánně po případu Floyda, jak se někteří domnívali, ale ve skutečnosti jde o organizaci založenou před mnoha lety v Americe. Ostatně každé povstání, každá úspěšná revoluce potřebuje náskok, organizaci a peníze. Jak je v takových případech obvyklé, Black Lives Matter se prezentovala jako organizace, která žila z darů, které získávala prostřednictvím vlastních webových stránek. Jednoduše crowdfunding, tedy projekt zdola. Ovšem tak tomu rozhodně nebylo. Odhaduje se, že skupiny spojené s hnutím Black Lives Matter získaly od roku 2013 do roku 2020 133 milionů dolarů. Tuto informaci uvedl web InfluenceWatch, projekt amerického think-tanku Capital Research Center. Web dále pokračoval:

"Organizace napojené na liberálního miliardáře George Sorose od roku 2016 poskytly různým skupinám Black Lives Matter nejméně 33 milionů dolarů. Kromě toho Fordova nadace a Borealis Philanthropy založily Fond hnutí vedeného černochy. Tento fond přijal od liberálních nadací a dalších subjektů ochotných přispět, přísliby ve výši více než 100 milionů dolarů. Opět jsme získali obraz velmi dobře financované levicové organizace, která zasahuje do veřejného života států se záměrem změnit tento veřejný život podle své ideologie."

JAR jako testovací laboratoř

Běloši byli najednou nucení pokleknout před černochy, aby uznali vinu bělochů za jejich údajnou bídu. Takříkajíc bianko šek pro útoky černochů na bělochy, kteří najednou mohli považovat násilné činy za legitimní. Běloši byli po desetiletí zahnaní do komplexu viny. Postupně se stávají psychicky bezbrannými a jsou připravení smířit se s čímkoli, jak lze denně pozorovat. Jednoduše, běloši mají přijmout roli psanců. To všechno v duchu kolektivní viny. Jinými slovy, jedná se o rasismus vůči bělochům a přinejmenším předstupeň genocidy. Je zřejmé, že pogromistická nálada proti bělochům se postupně přiživuje po celém světě. Jde o jakousi hybridní válku proti Evropě, Americe a nakonec i lidstvu. Proč? Protože tyto bílé civilizace jsou vynálezci a nositeli technické a vědecké civilizace. Bez Evropy a jejích odnoží, jako je Amerika, by ani dnes nejezdily vlaky, nelétala letadla a nezvonily telefony. Tento vývoj oficiálně podněcované nenávisti k bělochům můžeme pozorovat v jedné konkrétní zemi. Tato země představuje jakýsi laboratorní polygon pro testování. Takovou zemí je Jihoafrická republika. Koneckonců tam už došlo k etnické změně moci, o kterou se usiluje i jinde. Před koncem apartheidu a před převzetím moci černochy v podobě Afrického národního kongresu v roce 1994, se Jihoafrická republika postupem času vyvinula ve vzorový stát, který se stal největší hospodářskou a vojenskou mocností v Africe. Jihoafrická republika byla soběstačná ve výrobě potravin, vyráběla více energie než Itálie, tolik surové oceli jako Francie, více obilí než Kanada, více vlny než Amerika, více vína než Řecko a více ryb než Velká Británie. Vyráběla více než 50% elektrické energie v Africe, měla 74% všech elektrických železničních tratí, vytvářela více než 25% celkového hrubého národního produktu Afriky, vlastnila 45% všech telefonů na africkém kontinentu a dokonce provozovala jeden z mála vysoce sofistikovaných závodů na obohacování uranu na světě. A pokud jde o údajné vykořisťování černochů: Před koncem apartheidu neslo 4,8 milionu bělochů 77% celkového daňového břemene, zatímco 18,2 milionu černochů platilo pouze 15% daní. Globální rozvoj ale už není žádaný. Skutečným důvodem rozpadu Jihoafrické republiky byl její úspěch, srovnatelný s prosperující Libyí v roce 2011. Zatímco Libye hrozila rozvojem Afriky ze severu, prosperující a ekonomicky úspěšná Jihoafrická republika se k témuž cíli vydala z jihu. Zkusme si to představit. Kvetoucí africká zahrada, která by si své věci spravovala sama. Nepotřebovala by západní korporace, které drancují a vykrádají její přírodní zdroje a suroviny za otrockou pracovní sílu 1 dolaru denně. Žádné barevné revoluce, chaos, krize a uprchlíci proudící do Evropy. Život v míru, růstu a harmonii. Tento scénář bylo nutné zarazit jak ze severu Afriky (Libye), tak i z Jihoafrické republiky. To souvisí s indukovanou chudobou, krizí a chaosem po celém světě. Neustálé napětí, přiživování nenávisti vůči vybraným národům, fetiš válek a sdírání lidí o poslední haléře. Retrográdní proces. Místo prosperity, růstu a zvyšování životní úrovně zpátky do středověku a pak na stromy. Od překonání systému apartheidu ale Jižní Afrika začala upadat a probíhá válka černých proti bílým. Od té doby má Jihoafrická republika extrémní problém s kriminalitou a násilím, o kterém se západní média téměř nezmiňují. Nenávist se rozpoutává při takzvaných farmářských nájezdech, při kterých černoši okrádají a vraždí bílé farmáře. Mezi lety 1991 až 2001 vzrostl počet přepadení farem o 209%, a počet vražd na farmách o 122%. Čerpám z dat Ermsta Roetse v jeho knize Zabít Búra. Mezi hospodářskými roky 1996 až 2017 došlo k 12245 loupežím na farmách a 1700 vraždám na farmách. Pro pořádek je třeba doplnit, že mnoho černých zemědělských dělníků bylo zraněno nebo zemřelo při snaze pomoci svým bílým zaměstnavatelům. To je ale přijímané jako vedlejší škody. Vzhledem k tomu, že běloši, a zejména bílí farmáři, se významně podíleli na ekonomice a také na produkci potravin, nezůstalo to bez následků. Jihoafrická republika, kdysi největší africká ekonomika, se ocitla v hluboké krizi. Politicky i ekonomicky jde země pomalu na kolena. Korupce a skandály oslabují vládu. Dramaticky roste nezaměstnanost a mezi občany země roste hněv proti Africkému národnímu kongresu, který byl u moci od roku 1994. V centru této hospodářské a sociální katastrofy byl dlouholetý předseda Afrického národního výboru, viceprezident a prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma. Právě Jacob Zuma veřejně skandoval "zabijte Búry!" Jeho vláda byla také nazývaná kleptokracií: vládou kradení. Kdo ale zabije Búra, zabije i Jižní Afriku. Kdo pronásleduje a zabíjí bělochy, zabíjí i lidstvo, jak ho známe. Opakuji. Ať se nám to líbí, nebo ne, technologický a vědecký rozvoj na zeměkouli byl poháněný bělošskou civilizací. Ale rozvoj už není žádoucí, a to ani pro černochy. Ekologická ideologie snižování CO2, slepá víra ve zlého bílého muže a maskovací covidová agenda. To všechno začalo zbržďovat růst a prosperitu. Ve jménu těchto agend se ničí celá světová ekonomika a tím i západní civilizace. Tato válka je ospravedlňovaná mimo jiné údajnými zločiny bělochů v době otroctví. A tak po Floydově smrti začal také boj proti pomníkům skutečných nebo domnělých otrokářů. Oprávněně?

Kulturní boj proti minulosti

Vzpomínáme si na primitivní barbary, kteří ve jménu Black Lives Matter začali kolektivně bourat historické sochy bělochů? Tento proces probíhal na obou březích Atlantiku. Zpočátku se týkal pouze soch bělochů, ale postupně se tato symbolika rozšířila i na další politické agendy a fobie. U nás konkrétně na sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Zůstaňme ale u původního rozměru. Například v Londýně barbaři shodili sochu Roberta Milligana (1746-1809), podnikatele a developera západoindických doků a obchodníka s otroky. To se stalo 2 týdny po smrti George Floyda, ovšem tento případ zdaleka nebyl ojedinělý. Na Wikipedii si můžeme prolistovat nekonečný seznam pomníků, které byly po Floydově smrti odstraněné, nařízené k odstranění nebo zbourané barbary, a to především v angloamerickém světě. Někdy se skutečně jednalo o otrokáře, jindy o opravdové rasisty. Nicméně dnes zavrhovaní kdysi patřili k angloamerické kultuře a historii a prokázali své vlasti služby, i když dnes odmítanými způsoby. Tento způsob až nápadně připomíná Maoistické běsnění v Číně. Na zpravodajském webu Vision Times, který sdružuje autory a analytiky z celého světa, se píše:

"Aby vytvořily >nový svět

Tak vznikla pohádka o zlém bělochovi, který vymyslel otroctví. Tato pohádka se dnes šíří i všemi médii, dokonce i do televizních filmů. Vidíme nade vší pochybnost, že v Africe existovalo otroctví ještě před příchodem evropských obchodníků. Systém otroctví byl v africké společnosti hluboce zakořeněný. Otroci byli jediným známým pojmem vlastnictví. Vlastnictví půdy bylo naopak zakázané. Proto lze obchod s otroky v Africe považovat také za obdobu feudálního systému v Evropě. Otroci byli výsledkem válek, byli tedy válečnou kořistí. Otrok byl pak nucený pracovat na polích nebo v domácnosti. Samotní Evropané se na lov otroků vydávali jen zřídka, ať už se o to Portugalci zpočátku pokoušeli, nebo ne. Podotýkám, že hovořím o samotném lovu otroků, ne o jejich kupování na trzích. Ale tropické nemoci, vysoké ztráty a především vojenská převaha domorodců to nedovolovaly. Evropané museli otroky kupovat. Lov, odchyt a přeprava byly na riziko Afričanů: Afričané tak prodávali Afričany, které sami nebo jiní Afričané zotročili. Otroctví. Tyto historické skutečnosti ale dnes nejsou příliš známé. Nejsou ani součástí všeobecného vzdělání. Obchodování černochů s otroky se totiž neslučovalo s moderní pohádkou o zlém bělochovi, který otroctví vymyslel. Tohle je jedním z prvků kulturního boje proti minulosti. Zamlčet tato fakta, aby se nezhroutil oficiální narativ zlého bílého muže, který vymyslel otroctví. Dlouho předtím, než běloši hráli v Africe významnou roli, byli otroci něco jako africké lidské zlato. Geograf Leo Africanus referuje o své návštěvě Gao, hlavního města Songhajské říše na řece Niger, v roce 1510:

"Tady je jisté místo, kde se prodávají otroci, zejména ve dnech, kdy se shromažďují obchodníci. Mladý otrok ve věku 15 let vynese 6 dukátů, lze koupit i děti. Král této oblasti si vydržuje velké množství otroků a konkubín."

Černošští Afričané Songhaje ovládali obchod mezi západní a východní Afrikou dlouho předtím, než se na pobřeží objevili první Portugalci. Vidíme opět obrovské překreslování historie, kdy se účelově a selektivně vyzvedává pouze vina bělochů. Vina Afričanů, kteří své krajany a kmenové bratry po celém světě ve velkém měřítku uštvali, je naopak zamlčovaná. Zejména v průběhu kampaně Black Lives Matter byli běloši líčení jako notoričtí otrokáři a jediní viníci tohoto jevu, ačkoli by to bez aktivní pomoci Afričanů vůbec nebylo možné. Všímáme si, jak se přepisují dějiny? Moderní historiografie říká, že černá rovná se dobrá, zatímco bílá rovná se špatná. Jde o politický bič proti bílé rase. Ve skutečnosti je otroctví etapou ve vývoji celého lidstva. Před vynálezem lidských práv bylo otroctví považované za normální a přirozené. Kdokoli byl schopen otroky uloupit nebo koupit. Ať už Afričan, Číňan, Ind, Arab nebo Evropan. Kritizovat otroctví by znamenalo kritizovat každý takový čin. Pravda každé historické etapy byla ale stále stejná. Absolutní moc vždycky usilovala o otroctví, ať už v rané Africe, v nacistickém Německu nebo v gulazích Josefa Stalina.

Kdo zrušil otroctví

Často se zapomíná ještě na jednu zásadní a důležitou skutečnost. Otroctví nezrušil a nebojoval proti němu nikdo jiný než bílý muž. Když bílý muž přišel do Afriky, už tam našel otroctví a příslušné obchodní cesty a trhy. Ale zejména v průběhu osvícenství, amerických občanských válek a po Francouzské revoluci (Volnost, rovnost, bratrství) bylo otroctví stále více považované za zavrženíhodné a odpudivé. Evropský kolonialismus byl nesmírně mnohotvárným fenoménem a my mu vděčíme za celosvětové zrušení otroctví. Na tuto důležitou skutečnost se také často a rádo zapomíná. Největším a nejdéle trvajícím otrokářským systémem byla islámská oblast. Tento systém proměnil Afriku v největší zásobovací zónu otroků. Evropané nakupovali zotročené lidi na pobřeží. Muslimské emiráty a nemuslimská zotročená etnika se staraly jak o hrůzný proces zotročování, tak o přepravu a prodej. Když Britové od roku 1807 obchod s otroky v impériu zakázali, války o zotročení ve vnitrozemí Afriky nabývaly stále horších rozměrů. Evropané nyní skutečně podnikali významné výpravy do afrického vnitrozemí. Nikoli však za účelem zotročování, ale aby krutou hru ukončili: Aby tyto strašlivé války zastavili, byli Britové a Francouzi nucení získat oporu na africké půdě a proniknout do vnitrozemí. Váhavě tam zasahovali od roku 1807 a masivněji od roku 1848. Kdyby Britové a Francouzi nezasáhli, byli by dnešní Afričané možná v drtivé většině otroky.

Digitální otroctví

Závěr je nepříjemný, ale logicky nutný. Dnešní svobodní Afričané vděčí za svou svobodu právě zásahům Britů a Francouzů. Setkáváme se tak s jevem, že několik evropských států zrušilo historické zlo definované nakonec jako historická nespravedlnost. Neexistence otroctví není dána Bohem, ale je pracným výdobytkem člověka. To, že jsme žili bez otroctví, nebylo samozřejmostí. Zrušení otroctví bylo výdobytkem osvícenství, civilizace a demokracie. Po dlouhou dobu existovaly také hranice zotročení miliard lidí. Hranice dohledu, organizace a správy. Stručně řečeno limity zpracování dat. Koneckonců, miliardy lidí nelze řídit pomocí indexových karet. Dnes je toto zpracování dat možné. To je jediný důvod, proč se digitalizace tak mohutně protlačuje. Pokud ve škole pracujeme s tablety a digitálními tabulemi, pak lze sledovat každý výrok a každý tah perem učitele i žáků. Podniky, úřady i jednotlivce lze mnohem lépe sledovat prostřednictvím home office, protože interní datový provoz lze snáze odposlouchávat. Pomocí našeho chytrého telefonu lze sledovat naši přesnou polohu. Pokud budou peníze zcela digitalizované, pak bude transparentní nejen každá transakce na účtu a každý nákup, ale bude možné zablokovat i každou platební transakci, dokonce i nákup rohlíku v pekárně. A dnes už víme, odkud současná situace pochází. Z Číny a ochotných pomocníků v OSN, Světové zdravotní organizaci, Světovém ekonomickém fóru nebo Gatesově nadaci, abych jmenoval alespoň některé. Opět teze, antiteze a syntéza. Západní digitální koncentrák, a východní pracovní gulag. Syntézou je spojení v digitální otroctví totálního dohledu. Západ a Čína společně úzce spolupracují. O tom jsem hovořil například v mém pořadu Zločinecký podnik Bidenů, ovšem to byl jen fragment. Šéf čínského Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) George Gao pomáhal pandemii rozběhnout v rámci cvičení Událost 201. Následně byl tentýž George Gao spoluautorem dokumentů o skutečném viru z ledna a února 2020. Čína má také nejlepší vztahy s Nadací Billa a Melindy Gatesových a Světovým ekonomickým fórem. Spolu s Gatesovou nadací platí Čína také jedno z řídících center pandemie, totiž WHO. Pro období 2020/21 byla Čína druhým největším státním financiérem WHO s neuvěřitelnými 12% rozpočtu. Po odchodu Ameriky by se mohla posunout na první místo. Čína by se tak stala hlavním státním sponzorem WHO vedle organizací ovládaných Gatesovou nadací, jako je Gates Foundation a očkovací aliance GAVI. Šéf WHO Tedros Ghebreyesus byl Číně znám už z doby, kdy působil jako etiopský ministr zdravotnictví a zahraničních věcí v letech 2012 až 2016. Addis Abeba zůstává dodnes blízkým strategickým partnerem Pekingu. A Výbor pro mimořádné situace WHO, který 30 ledna 2020 doporučil vyhlášení mezinárodního stavu nouze v oblasti zdraví, výslovně uvítal vedoucí úlohu a politický závazek nejvyšších představitelů čínské vlády. V těchto vazbách bych mohl pokračovat, ale to není hlavním předmětem dnešního pořadu.

Závěr: Trendy a bílé svědomí

Zrušení otroctví bylo tedy výdobytkem bílé západní civilizace. Ale proto nejsme v žádném případě chránění před otroctvím na věčné časy. Zrušení otroctví totiž bylo měřítkem osvícených a civilizovaných společností. Jakmile osvícenost a civilizace zmizí, otroctví se vrátí, možná ve zcela jiném hávu. Osvícené vlády jsou už dávnou minulostí, a proto se navrací otroctví v hávu digitálním. Začátek tohoto úchopu jsme sledovali během covidové agendy. Tuto dobu charakterizovaly takzvané výjimečné stavy. Výjimečný stav je největším pokušením od doby, kdy existují despocie. Pod záminkou výjimečného stavu lze lidi ovládat, věznit, vykořisťovat a dokonce zotročovat. Takové výjimečné pravomoci, vytvořené v době krize, mají dokonalou historii zneužívání. Hovořil o tom už whistleblower Edward Snowden:

"Jakmile obětujeme svá práva, obětujeme i svou schopnost zastavit skluz k méně liberálnímu a svobodnému světu."

A pokud se výjimečný stav nebo stav ohrožení prodlužuje a prodlužuje, pak se výjimečný stav stává novou normou. Stát a společnost se pak nevrátí do předchozího stavu. A přesně takový byl plán. Potichu zakotvit zákony přijaté během výjimečných stavů do běžné legislativy i po konci těchto stavů. Takové zákony musí mít společný univerzální charakter:

A: Vyděsit lidi k nepříčetnosti,

B: učinit je ovlivnitelnými a kontrolovatelnými,

C: přesměrovat výrobu z lokálních na globální řetězce,

D: přidělit globální zdroje a potraviny na příděl,

E: vydrancovat trh a kontrolovat ceny,

F: zvýšit daně na maximum,

G: vyvlastnit, přemístit a vykořenit lidi.

Zeptejme se sami sebe. Co z toho probíhá právě dnes? Jde o akcelerátor a urychlovač přechodu do permanentního nouzového stavu. Stavu, ve kterém si globální establishment bude diktovat podmínky, a vlády závislé na globálních penězích budou příkazy poslušně vykonávat. Stavu digitálního otroctví. Léčba šokem, totální dohled a kontrola obyvatel. Jak nejlépe ospravedlníme totalitní opatření? Mimořádnou, nouzovou, výjimečnou situací. Covidová agenda byl geniální koncept pro urychlení těchto procesů. Aktuálně probíhá další kolo. Paušální zvyšování daní na všechno možné, ekologické běsnění s CO2 pro zavedení uhlíkové daně, ale také vyvlastňování nemovitostí rafinovanými prostředky. Například zvyšování daní za nemovitost, extrémně vysoké hypotéky, aby lidé na nemovitost prostě nedosáhli, nebo drahé energie a nutnost vyšší energetické třídy, aby lidé vykrváceli na provozu vlastního domu a museli ho prodat. K tomu všechno velká inflace, která znehodnotí naše naspořené rezervy. To všechno za účelem financování těchto agend. Od koho mají vzít politici peníze, aby mohli zavádět prvky tohoto drakonického digitálního koncentráku? Přece od nás. My sami si financujeme vlastní zkázu a digitální otroctví. Bílý člověk bez majetku a bez peněz je ideálním otrokem. Nezávislý sebevědomý člověk s nemovitostí, majetkem a penězi představuje obrovskou hrozbu. Jednotku, která moc přemýšlí, může se spojit s ostatními a tvrdě revoltovat. Hovořil jsem o tom v mém pořadu Expresní revize dějin, a hovořím o tom i dnes. V mém pořadu Tiché zbraně jsem mluvil o nutnosti pochopení instalace několika agend současně. Lidé, kteří tento koncept nechápou, jsou logicky vykolejení a znejistění. Máme tu energetickou agendu, ekologickou agendu, migrační agendu, dříve virovou agendu, válečnou agendu, ale také rasovou agendu. Smrt George Floyda byla velkou tragédií. Kdo jsme shlédli video z tělesné kamery policisty, mrazí nás z toho v zádech. Sledovat záznam umírání a smrti člověka otřese psychikou většiny z nás. Ovšem George Floyd nebyl žádným světcem nebo hrdinou. Byl obyčejným černochem, žádným kultem mesiášství. Možná by ani sám Floyd nechtěl a nesouhlasil by s tím, že si ho Black Lives Matter takto posmrtně přivlastnila. Vnímal by to jako pošlapání své památky a důstojnosti. O černé životy nejde. Nejde ani o životy bílé. Jde o životy nás všech. Rasová agenda je jednou z agend, kterou musíme chápat v celém širokém spektru ostatních agend. Vyvolání chaosu, napětí a nenávisti mezi rasami. Běloši budou nenávidět černochy, černoši nenávidí bělochy. Opět další, tentokrát rasový rozdělovník. Další vyhloubený příkop odcizení člověka člověku. Přitom oba tábory žijí své běžné životy, mají svou běžnou práci, mají své běžné koníčky a přátele. Musíme se proto zaměřit na globální establishment, který tyto hněvivé, nenávistné a agresivní tendence ve společnosti rozdmýchává a přiživuje. Kdo hecuje a bičuje emoce černochů o bílém člověku, který vymyslel otroctví? Hovořil jsem o tom v mých dokumentech Tavistockův institut, Válka o naši mysl, Subverze společnosti, nebo nedávno v pořadu Tiché zbraně. Tady hledejme odpovědi. Ne v nenávisti mezi sebou navzájem. Ale v kruzích, které tuto nenávist vyvolávají. Zaměřujme se na podstatný globální establishment, který projektuje svou moc skrze tyto agendy. Rasová agenda s rozbuškou George Floyda představuje jednu z nich.

Americká pizza pdf

1 soubor(y) 462 KB

Stáhnout

Americká pizza epub

1 soubor(y) 311 KB

Stáhnout

Pořad zkoumá vliv fašismu a jeho dopad na Ameriku. Úvodní kapitoly se zabývají americkou fascinací fašismem v různých odvětvích, ať z pohledu médií nebo obchodu. Amerika ale byla vlivem italské komunity v USA v otázce Itálie rozdělená, což se promítlo i do nejvyšších pater americké politiky. To vykresluje tzv. Sforzův plán, který se zaměřil na snahu sesadit Mussoliniho z moci. Po dobytí Afriky se spojenci připravovali na invazi do Evropy po konferenci v marocké Casablance. Po vylodění na Sicílii se začala formovat mafie a získávat moc. Následující kapitoly se věnují zrodu mafie a jejím mezinárodním vazbám. Poté začli Američané bezprecedentně zasahovat do italských interních záležitostí ohledně voleb v roce 1948. CIA začla budovat tzv. černé účty, díky kterým do Itálie nalila několik stovek milionů dolarů. Tajná zpráva CIA se zabývá plánem na falšování italských voleb nebo použití síly. Pořad také představuje fašismus v Československu mezi dvěma světovými válkami. V závěru se zkoumá současný korporátní fašismus. Celý pořad odhaluje a analyzuje vliv fašismu na Ameriku a přináší pohled na historické události, které ovlivnily politickou a ekonomickou scénu ve Spojených státech i ve světě.

V minulých týdnech, měsících a letech jsem se věnoval aférám a kauzám, které byly spojené s úlohou Vatikánu. Ovšem, není možné probírat Vatikán, aniž bychom se hlouběji neponořili do italské politiky. Vatikán a Itálie jsou hluboce provázané na půdorysu katolictví. Právě katolická ideologie byla a je v Itálii historicky zakořeněná. Veřejná správa, policie, školství, nejvyšší patra justice. Všechny státní struktury byly ovlivněné hegemonií katolíků. Na proti tomu stála v opozici ideologie komunistická. Nakonec se tyto dvě sféry, zamrzlé ve svých rolích, ocitly v koexistenci. V systému neschopném obnovy, který si liboval v zabetonované nehybnosti korupce a mafie. Ovšem vnější vlivy, které tato korupční mafiánská schémata v Itálii zakotvily, lze díky dostupným dokumentům přehledně mapovat. Nikoho asi nepřekvapí, že hlavním hybatelem byli Američané. Systémová propaganda nás zahlcuje přesvědčováním, že jediným, kdo se vměšoval do interní politiky cizích států, byl Sovětský Svaz. Ano, bylo to tak. Ovšem Američané prováděli naprosto stejnou invazivní politiku všemi prostředky. Jak jsem zmínil, díky dostupným dokumentům to lze přesvědčivě doložit. Vměšování Američanů do italské národní politiky bylo bezprecedentní. Vytváří to ale silnou linii amerických základen, které od té doby v Itálii vznikly. Itálie jako předpolí americké projekce moci v Evropě. Základny se následně rozrostly v dalších evropských státech, přičemž Německo jich má bezkonkurenčně nejvíce. Ovšem Itálie v této řadě rozhodně nezaostává. Americké pozemní základny jsou například v italské Vicenze, Avianu, a dříve také La Maddaleně na Sardínii. Americké námořní základny pak v Neapoli, nebo Sigonelle na Sicílii Americká podpora Mussoliniho se formovala celá 20. a 30. léta minulého století. Kdesi jsem slyšel citát, podle kterého se snažím ve svých pořadech řídit. Ten citát zní:

"Čtěte tak dlouho, dokud neuslyšíte mluvit lidi. Podstatou dějin není to, co se stalo, ale co si lidé mysleli a co o tom říkali."

Vypravme se proto na tajnou pouť utajovaných dějin Itálie a Ameriky.

Americká média a fašismus

Itálie je v některých ohledech stejně tak pojem jako země. Pro Američany 19. století byla státem mysli stejně jako státem národním. Někde mezi představou a skutečností se vznášela geografická abstrakce, která sváděla k představivosti.

"Je spousta věcí, kterým v této Itálii nerozumím," přiznal Mark Twain v roce 1869.

Ve 20. a 30. letech 20. století se Itálie stále jevila jako slunečná hádanka zahalená do stínu paradoxu. Národ s bohatou historií, národ, který historie opustila. Kultura bohatá na umění a hudbu, kultura chudá na masové vzdělání a formální vzdělanost. Lidský, bouřlivý a laskavý národ. Vláda chladného machiavelistického realismu, vláda velkolepých snů a katastrofálního extrémismu. Země geniality a velikosti, země tragédie a katastrofy. V průběhu 19. století si Američané vytvářeli přinejmenším dvě odlišné představy o Itálii. Tyto dva obrazy bychom mohli nazvat romantickým a nativistickým. Romantický obraz byl koncipovaný cestovateli a spisovateli, kteří na Itálii pohlíželi jako na konzervatoř všech kulturních hodnot starého světa. V tomto případě se jedná o tvůrčí spontánnost, uměleckou citlivost, morální idealismus a světskou zkušenost. Naproti tomu nativistický obraz se v americké mysli prosadil s náhlým dopadem italské migrace na přelomu století. Jaký ale byl americký obraz Itálie v předvečer fašismu? Začněme na úrovni médií. Americká fascinace fašismem se odrážela i v některých státních novinách, které tuto propagandu vydatně živily. K takovým médiím nepatřil nikdo menší než New York Times a novináři G. L. Sulzberger a Herbert Matthews. Americká fascinace fašismem byla tak velká, že bylo americké ministerstvo zahraničí i jednotliví kongresmani zahlcení žádostmi novinářů a cestovatelů, kteří žádali o zprostředkování rozhovoru s Mussolinim prostřednictvím velvyslance v Římě. Ministerstvo souhlasilo, zejména pokud žádost přišla od významné osobnosti. Dokonce jeden podrážděný úředník vykřikl, že prakticky každý Američan, který jede do Itálie, chce audienci.

Seznam spisovatelů a novinářů, kteří se setkali s Mussolinim, se čte jako adresář čtvrté velmoci.

Walter Strong z Chicago Daily News,

Arthur Howe z Brooklyn Eagle,

William Abbott z Christian Science Monitor,

William Randolph Hearst a Bradford Merrill z řetězce Hearst.

To byli jen někteří z novinářů, kteří se vystřídali před kanceláří italského premiéra spolu s publicisty jako Otto Kahn, bankéři jako Thomas Lamont, duchovními jako kardinál O’Connell, spisovateli jako Lincoln Steffens a politiky jako Al Smith. Ze všech těchto osobností si Hearst zaslouží zvláštní pozornost kvůli mocnému vlivu svých publikací. Hearst napsal v roce 1928:

"Mussolini je člověk, kterého jsem vždycky velmi obdivoval, a to nejen pro jeho úžasné schopnosti, ale i pro jeho službu veřejnosti."

Hearst byl dojatý jeho velitelským vystupováním, neúnavným elánem a osvícenou správou. V roce 1931 nakonec Mussoliniho navštívil. Italské ministerstvo lidové kultury uspořádalo pro tuto příležitost bohatý banket. Vydavatelský titán byl hluboce ohromený.

"Je to úžasný muž," poznamenal Hearst později v dopise svému příteli.

"Je úžasné, jak se stará o každý detail své práce."

Obdiv byl oboustranný. Dokumenty ukořistěné v Itálii během 2. světové války obsahují tiskový přehled, který italský velvyslanec ve Washingtonu pořídil v letech 1928 až 1931. Ze všech amerických novin byl podle velvyslance Hearst režimu nejpříznivější. V roce 1927 zorganizovala italská vláda v Americe svou tiskovou službu. Italské velvyslanectví ve Washingtonu zaměstnávalo novinovou výstřižkovou kancelář, která shromažďovala všechny články o Itálii v americkém tisku. Tato tisková služba ale nebyla Mussoliniho dítětem. Navrhli ji Thomas Lamont a Martin Egan, vedoucí tiskového oddělení J. P. Morgan Company. K vedení této operace byl najatý Edgar Sisson, bývalý šéfredaktor časopisu Colliers. Edgar Sisson nebyl ve výrobě mezinárodních zpráv žádným nováčkem. Sissonovo umění vynalézavé žurnalistiky z něj učinila ideálního kandidáta na vedoucího italské tiskové služby. Po Sissonově rezignaci byly prostředky na tiskovou službu předané Italsko-americké společnosti. Tato organizace, jejímž pokladníkem byl Thomas Lamont, pokračovala v podpoře věci fašismu vydáváním měsíčníku Italy-America.

Americký obchod a fašismus

Italský fašismus nacházel vstřícnou odezvu i v amerických obchodních kruzích. 18. března 1923 vstoupil Benito Mussolini do budovy výtvarného umění, podle New York Times za famfár trubek a veškeré pompy a slávě, ke které se Řím tak dobře hodí. Jeho majestátní příchod přivítal upřímný jásot tisícovky podnikatelů, kteří se v Římě sešli na druhém kongresu Mezinárodní obchodní komory. Pro americkou delegaci, která čítala 200 členů a byla nejpočetnější z přítomných, měl Mussolini zvláštní slova na uvítanou. Početné americké publikum svědčilo o neutuchajícím zájmu amerických podnikatelů o navázání obchodu s Mussoliniho Itálií. V publiku sedělo mnoho významných amerických podnikatelů, včetně Julia Barnese, prezidenta U.S. International. Dále například Lewis Pierson, předseda představenstva Irving National Bank of New York a zástupce na kongresu Americké bankovní asociace, Alba Johnson, prezident Railway Business Association, nebo Willis Booth, viceprezident Guaranty Trust Company, který byl o několik dní později zvolený prezidentem Mezinárodní obchodní komory. Po návratu domů delegáti obhajovali fašismus s velkou vervou. Barnes hovořil o začátku nové éry v Itálii. Booth chválil Mussoliniho za to, že vyvedl Itálii z bahna zoufalství do světlé říše příslibů. Pierson v projevu k newyorské Asociaci obchodníků oslavoval nového premiéra za obnovení ideálů individualismu, zavazoval zemi k programu založenému na nedotknutelných vlastnických a smluvních právech a zdůrazňoval, že pokroku lze dosáhnout pouze spořivostí a tvrdou prací. Podnikatelé z Itálie odjížděli s velkou chválou na komunální reformy, vodní elektrárny a meliorační projekty, což upoutalo pozornost dalších amerických průmyslníků. To všechno vedlo E. H. H. Simmonse, předsedu newyorské burzy, k tomu, aby italským bankéřům sdělil, že úžasné úspěchy Mussoliniho a vítězství černých košil nad komunismem zaujaly představivost obchodníků. Američtí podnikatelé reagovali na fašismus se srdečným nadšením. Příznivé úvodníky bylo možné číst v publikacích jako Barron’s, Journal of Commerce and Commercial Bulletin, Commerce and Finance, Nation’s Business (oficiální orgán americké obchodní komory) a renomovaný Wall Street Journal. Seznam upřímných obdivovatelů fašismu zní jako "kdo je kdo" na Wall Streetu.

Otto Kahn, kulturní impresário a zástupce investičního domu Kuhn, Loeb and Company, pronášel po celé zemi projevy, ve kterých chválil Mussoliniho vedení a odvážné, moudré a obratné finanční státnictví ministra hospodářství De Stefaniho.

Ivy Lee, Rockefellerův génius v oblasti public relations, v roce 1923 poskytl Mussolinimu rozhovor a novinářům sdělil Mussoliniho povzbudivé myšlenky o vyrovnaných rozpočtech, stabilní vládě a amerických investičních příležitostech.

Soudce Elbert Gary, předseda United States Steel Corporation, zvolal, že celý svět potřebuje silné a čestné muže a že Amerika se může z hnutí, které se odehrálo v Itálii, něco naučit.

Julius Barnes, jeden z nejhlasitějších propagátorů fašismu, podpořil dobrou vůli Itálie.

"Mussolini je bezpochyby velký muž," řekl Barnes výkonné radě Americké bankovní asociace.

"Dnes je jedinou skutečnou živou silou nejen v Itálii, ale v celé Evropě."

Ze všech amerických podnikatelských vůdců se nejenergičtěji zaštiťoval věcí fašismu Thomas Lamont. Právě Lamont financoval zmíněnou italskou tiskovou službu v Americe. Šéf mocné bankovní sítě J. P. Morgan sloužil jako jakýsi obchodní poradce vlády fašistické Itálie. V roce 1925 po návštěvě Itálie napsal Henrymu Fletcherovi, americkému velvyslanci v Římě.

"Jsem Vám vděčný za to, že jste mi poskytl tolik vynikajících informací o italské politické situaci. Mám pocit, že je mnohem solidnější, než si většina Američanů cení. Vy jste ze mě udělal něco jako misionáře pro trochu tichého kázání po mém návratu do New Yorku."

Lamont po léta vykonával misionářskou práci pro fašismus, jenže ho zajímala spíše solventnost než spása. V roce 1926 zajistil Thomas Lamont Mussolinimu půjčku ve výši 100 milionů dolarů. Dále, například Otto Kahn, ředitel společnosti American International Corporation a Kuhn, Leob byl přesvědčený o tom, že americký kapitál investovaný v Itálii najde bezpečí, podporu, příležitost a odměnu. Do centra americké pozornosti se dostaly italské veřejné služby, zejména vodní energie. Itálie byla velkolepě obdařená zdroji vodní energie, radil The Financial World. Jednou z prvních významných amerických investic byla proto půjčka 20 milionů dolarů pro italskou energetickou společnost v této oblasti. Do roku 1929 činily americké investice do italských veřejných služeb 66 milionů dolarů. Kromě toho existovala řada amerických společností s koncerny v Itálii, včetně Otis Elevator, Worthington Pump and Machinery, Westinghouse Air brake, Allied Machinery, National Cash Register a montážního závodu Ford. Všechny tyto společnosti se podílely na oživení obchodu pod vedením premiéra Mussoliniho. Kromě veřejných služeb Itálie nabízela atraktivní příležitosti pro ropný průmysl. První epizoda v tomto odvětví ale skončila skandálem. Rok po Mussoliniho nástupu k moci začala Sinclair Exploration Company vyjednávat s italskou vládou o výsadě vyhledávat ložiska a získat práva na těžbu na pozemcích s výskytem ropy. Za počáteční investice do výzkumu a průzkumu měla americká společnost získat výhradní práva na padesátileté využívání ložisek minerálních olejů a zemního plynu na Sicílii a v Emilii. Na oplátku by italská vláda získala procento ze zisku společnosti a přednostní zacházení při nákupu ropy. Transakce probíhala hladce, až byla v květnu 1924 v Římě veřejně oznámená. Oznámení vyvolalo ostrou debatu v parlamentu. Celkem logicky se namítalo, že Itálie vydávala své surovinové zdroje za hubičku. To odsoudilo americko-italský ropný projekt k zániku. Ovšem na ropných obchodech v Itálii se podílely další americké společnosti, jako například Rockefellerova Standard Oil of New Jersey. Americké peníze si dál prorážely cestu do Říma. V létě 1925 se na Wall Streetu šířily zvěsti o očekávané půjčce od společnosti J. P. Morgan. Thomas Lamont, který zastupoval Morganovu společnost, se snažil tyto fámy utlumit tvrzením, že byl v Itálii kvůli zdraví. Všímaví pozorovatelé ale tušili, že se chystalo něco jiného než zdravotní kúra. Také ministerstvo zahraničí vědělo, o co se hrálo. 18. prosince 1925 si ambasador Henry Fletcher zapsal do svého deníku:

"Mussolini, kterého mám velmi rád a obdivuji ho, měl včera charakteristický projev. . . . Slíbil, že udělá z Říma největší město na světě, a pravděpodobně to také udělá, pokud získá padesátimilionovou půjčku, kterou chce za tímto účelem získat v Americe."

Stejně tak byl potěšený vyhlídkou na půjčku i americký prezident Coolidge. Mussolini proto vyslal do Ameriky misi vedenou novým ministrem financí hrabětem Giuseppem Volpim. Mise přivezla do Ameriky četné dokumenty, které měly dokázat, že Itálie by měla být kvůli své chudé půdě, hustému osídlení a omezenému bohatství ohodnocena podle své nízké platební schopnosti. Tady se musíme na chvilku zastavit. Vidíme v celé nahotě, jak nadnárodní bankovní kartely kšeftují se státy. Je to něco jako hra v kostky nebo karty, ve kterých se přebíjejí vyšší čísla. Zhodnocení půdy na suroviny, tedy jak nejlépe zpeněžit přírodní bohatství. Hustota osídlení, tedy kolik lidí, nevolníků, může makat jako zdroj levné pracovní síly. Případně jak je možné tyto otravné osídlence z bohaté půdy vystrnadit. Uvažují, jak se nejlépe a nejlaciněji dostat k surovinám v dané zemi. Musí překonat překážky jako národní vlády, obyvatele, těžbu a zpracování. Přesně tento koncept jsme viděli u českého lithia v Krušných horách. Tito globální jestřábi jako Black Rock, Vanguard a další, neuvažují o státech, to je pro ně příliš přízemní. Uvažují o rentabilitě půdy a peněžní hodnotě lidí, kteří ji osidlují. Když je půda chudá na suroviny, a ještě k tomu hustě osídlená, není pro tyto globální loupežníky ničím zajímavá. Ideální je prázdná půda bez lidí, ale nasáklá ropou, drahými kovy nebo plynem. V těchto intencích uvažují. Přesně tak jsme to mohli číst v dokumentech, které přivezla italská mise do Ameriky. Americká dluhová komise zveřejnila v lednu 1926 konečnou částku italské splátky. 2 407 677 500, tedy 2,4 dolarů, která má být splacená během 12 let s okamžitými ročními platbami ve výši 5 milionu dolarů po dobu následujících pěti let. Potom se částka samozřejmě zvýšila, aby to dalo dohromady kýžených 2,4 miliardy dolarů. Ačkoli tato částka nepředstavovala žádné snížení jistiny, úrok byl snížený na nápadně nízkou sazbu 0,4%. Pro srovnání například Velká Británie měla sazbu 3,3%, nebo Francie 1,6%. Ať už byl důvod jakýkoli, Itálie dostala lepší podmínky než kterýkoli jiný evropský stát kromě Řecka. Během týdne potom, co americká dluhová komise zveřejnila údaje pro Itálii, Thomas Lamont oznámil Morganovu půjčku ve výši 100 milionů dolarů. Koncem dubna 1926 byly podmínky dluhu schválené. Obecně podnikatelské kruhy podporovaly jak dohodu o dluhu, tak Morganovu půjčku. Tyto dvě události také povzbudily americké podnikatelské kruhy k větším obchodům v Itálii. Tyto aktivity bych tu sice mohl podrobně rozebírat, protože materiálů k tomu mám dost. Domnívám se ale, že pro ilustraci tohle bohatě stačí.

Amerika: Rozdělená v otázce Itálie

V americké podpoře italského fašismu nezůstávala pozadu ani armáda. Plukovník Frank Knox, stál před Mussolinim doslova v úžasu. V roce 1930 se Knox pokusil zorganizovat reklamní akci, při níž by se americký prezident Hoover a premiér Mussolini setkali. Knox navrhl tiskovému mluvčímu Bílého domu, aby prezident navázal telefonický rozhovor s Mussolinim, který by do Washingtonu volal z letadla letícího nad Římem. V roce 1940 byl Roosevelt zvolený prezidentem a porazil miliardáře Wendella Willkieho. Amerika byla rozdělená v otázce Itálie a Německa. Rozdělené byly také obě hlavní strany. Demokraté nevěděli, jak sladit svou touhu postavit se se zbraní v ruce proti fašismu a nacismu s tradičním americkým izolacionismem. Republikáni se zase ptali, zda stálo za to přijít o lukrativní obchody s Římem a Berlínem. Rozdělené byly také odbory. Nejméně rozdělení byli Italoameričané, obecně profašističtí, kteří teprve v roce 1943 dali život třem soupeřícím organizacím.

Americký výbor pro italskou demokracii, který byl orientovaný převážně monarchisticky,

Spojení Američané italského griga, což byla otevřeně komunistická organizace,

a Mazziniho společnost, ve které se sblížili oba umírněné tábory.

Teprve německá blesková operace v Norsku, Nizozemsku a Francii v roce 1940 přiměla Američany uvědomit si, že už nemohli zůstat stranou. Franklin Roosevelt upřednostňoval americký kapitál a obchod po celém světě. V knize Národní volba obvinil kandidát na viceprezidenta Henry Wallace korporace ze spolčování s Německem a Itálií a nutil je k ústupkům. General Motors a banky pomáhaly vyzbrojit Hitlera, zatímco ropné korporace podporovaly Mussoliniho při dobývání Etiopie). Odbory se rozhodly selektivně financovat vnitřní i vnější odboj proti fašismu a nacismu. Jediní, kdo zůstali uprostřed cesty, byly italské komunity. Italoameričané ale převážně podlehli Mussoliniho heroické propagandě. Ještě ve 40. letech stáli Američané italského původu na straně Osy. Jeden z jejich deníků, L’Italia, tvrdil, že invaze do Československa nebyla událostí, nad kterou by se mělo plakat, protože Československo bylo zemí bez duše. Itálie a Německo, zbavené Versailleskou smlouvou své důstojnosti, hledaly prý pouze své místo na slunci. Sympatické, že? Mnohé italské komunity v Americe si ale uvědomily, že se nemohly dlouho vozit na tygru fašismu. Pro tento cíl našly spojence mimo jiné v ministru vnitra Haroldu Ickesovi, ministru zahraničí Summeru Wellesovi a náměstkovi ministra zahraničí Adolphu Berlemu. Jak válka pokračovala, vzrůstala i myšlenka americké intervence v Itálii. Tato hypotéza začala postupně nabírat reálné obrysy a stávala se stále přijatelnější. V červnu 1941 Franklin Roosevelt uzavřel velvyslanectví v Římě a Berlíně a zmrazil italsko-německá a sovětská aktiva v Americe. Jak víme, to nebyla tak docela pravda, protože kruhy Harrimanových, Rockefellerových, Morganových nebo DuPontových mohly dále provádět obrovské kontrakty s Němci i Italy. V prosinci se o zbytek postaral japonský útok na Pearl Harbor a vyhlášení války ze strany Itálie a Německa. Amerika se z konfliktu už nemohla vymanit. Původní americká fascinace Mussolinim se postupně přetavila do spolupráce s italskou mafií. K tomu ale zbývalo ještě několik let.

Sforzův plán: Schoďme Duceho!

V březnu 1941 byl poprvé projednaný takzvaný plán Carla Sforzy. Šlo o Sforzův plán na osvobození Itálie. Byly předložené dva návrhy:

A: Aby byla ve Washingtonu vytvořená Sforzova vláda po vzoru De Gaullovy vlády v Londýně,

B: a aby byla vytvořená italská legie, která by bojovala po boku Spojenců nejprve v Africe a pak v Itálii.

Až do března 1942 byla americká administrativa nakloněná Sforzovu plánu. V nótě ze 7. února téhož roku vyzval náměstek státního tajemníka Adolph Berle k podpoře italského národního výboru pod vedením Carla Sforzy, a italské legie vycvičené Američany, kteří by bojovali v Itálii. Pentagon souhlasil.

24. března 1942 napsal náměstek ministra zahraničí Summera Wellese Franklinu Rooseveltovi:

"K tomuto plánu neexistuje alternativa. Mohl by mobilizovat odpor v Itálii proti Ose, a mobilizovat 200 tisíc italských válečných zajatců na Středním východě a v Indii. Co se týče legie, měla by především psychologické a politické účinky, ale nelze vyloučit, že by byla důležitá i ve vojenské rovině."

Ani ne o měsíc později, 4. dubna 1942, se americký Výbor pro politické plánování ministerstva zahraničí poprvé vážně zabýval italskou otázkou. Bylo přijato předběžné rozhodnutí, které mělo předurčit osud Itálie. Rozhodnutí vyjednat separátní mír – pokud to bude možné a vhodné – s jedinou legitimní italskou autoritou, tedy monarchií. Ovšem s jednou výhradou. Že jakákoli dohoda s králem nesmí poškodit následnou svobodnou volbu italského lidu. Více než rok před vyloděním na Sicílii tak už byly kostky vrženy. Rooseveltovou oporou v Itálii v tomto rozhodujícím období byl velvyslanec ve Vatikánu Myron Taylor. Taylor byl fašistické diplomacii dobře známý. Když se v roce 1936 vydal italský velvyslanec ve Washingtonu Fulvio Suvich do New Yorku, aby požádal režim o půjčku, byl to právě Taylor, tehdejší šéf United Steel, kdo ho přivítal s otevřenou náručí. Průmyslník, Rooseveltův přítel, neskrýval svůj obdiv celé Ameriky k úspěchům Duceho v Itálii. Nakonec se ale Taylor přeorientoval o 180°. Distancoval se od Mussoliniho a zopakoval, že Spojené státy budou vést dialog pouze s králem.

Dobytí Afriky a příprava na Evropu

Během roku 1942, třetího roku 2. světové války, dobyla spojenecká vojska většinu severní Afriky. Potom začala diskutovat o tom, jaká je nejlepší strategie, jak vyrvat Ose kontrolu nad Evropou. Za tímto účelem byla v Casablance uspořádaná zvláštní konference, na které se mezi 14. až 24. lednem 1943 střetli americký prezident Franklin Delano Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a Francouz Charles de Gaulle, vůdce hnutí Svobodná Francie. Nakonec zvítězila britská myšlenka zaútočit na Evropu z jejího měkkého podbřišku, tedy z Itálie. Jako vstupní brána byla vybraná Sicílie, strategicky umístěná v srdci Středozemního moře nedaleko severní Afriky. Velením operací byl pověřený americký generál Dwight Eisenhower, budoucí americký prezident, který si za velitele vybral Angličana Bernarda Montgomeryho a generála George Smithe Pattona. Podle plánu měli operaci vést Britové na východě Sicílie a Američané na západě ostrova. Manévru, jehož začátek byl stanovený na časné hodiny 10. července, mělo předcházet strategické bombardování a výsadek parašutistů. To všechno s největší vojenskou flotilou, jaká kdy vyplouvala na moře. Než se ale přistoupilo k akci, bylo třeba připravit půdu. Právě v tomto okamžiku vstoupila do hry Cosa Nostra. Plán spojenců počítal s tajnou misí, která by s několikatýdenním předstihem vytvořila neproniknutelnou clonu pro příchod osvoboditelů. Za tímto účelem byla vedená jednání s americkými bossy organizovaného zločinu (sicilského původu).

Amerika, mafie a vylodění na Sicílii

Prezident Franklin Roosevelt postupně rozšiřoval základnu americké strany pro Itálii. Podpořil také Italsko-americkou radu práce. K tomu prosadil cennou dohodu mezi Úřadem válečných informací a italsko-americkými komunitami o rozhlasovém vysílání pro Italy. To posunulo italskou komunitu v Americe směrem k prosazování amerických zájmů v italské domovině. Ovšem toto prosazování se protínalo i s mafií jak v Americe, tak v Itálii. Těžké dědictví Propojení mafie a politiky v Itálii nebylo novinkou. Předcházelo zrodu první republiky, a dokonce i kapitulaci monarchie v září roku 1943. Mafie byla na Sicílii oslabená zásahy Mussoliniho, kterému se ji podařilo téměř zničit. V roce 1924 dostal prefekt Trapani Cesare Mori od Mussoliniho příkaz, aby mafii ze Sicílie co nejvíce vymýtil. Mori zavedl velmi tvrdou represi proti mafii, často se uchýlil k brutálním metodám: bylo zahájeno desítky tisíc procesů s nespočtem odsouzení, přičemž mnozí nebezpeční bossové, jako například Vito Genovese, byli poslaní do exilu nebo donucení emigrovat do Ameriky. Mori ale také dokázal mobilizovat veřejné mínění, zejména mezi mladými lidmi, k angažovanosti proti Cosa Nostře. Jenže byl nucený se zastavit tváří v tvář statkářům, třídě velkých vlastníků půdy, kteří využívali mafiánské práce k obhospodařování zemědělských pozemků. Mafii se tedy nakonec úplně vystrnadit nepodařilo. Spolupráce Američanů s italskou mafií byla ovšem nejpatrnější s americkým vyloděním na Sicílii 9. a 10. července 1943. Akce nesla název Operace Husky. Při dobývání a následně při vládě nad Sicílií se armáda a americká tajná služba OSS uchýlily k pomoci dvou nejmocnějších bossů newyorské mafie. Rodiny Charlese Luciana a Vita Genoveseho. Američané se také spoléhali na pomoc některých odborů a italských komunit v Americe, které Cosa Nostra ovládala. Cosa Nostra se v Americe dokázala modernizovat, aniž by její exponenti zapomněli na svou vlast, se kterou udržovali úzké vztahy. Více jsem o tom hovořil v prvním díle mého šestidílného cyklu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. To všechno tvořilo předvoj jejich vylodění na Sicílii. Jedním z nejúčinnějších opatření mafie bylo silně ohrozit sicilskou armádu umístěnou v jejich regionu. Vojákům bylo důrazně doporučeno, aby dezertovali a sabotovali, aby se vyhnuli nepříjemným následkům pro sebe a své rodiny. Proto se dvě ze čtyř italských mobilních divizí umístěných na Sicílii po příchodu Američanů z větší části rozpadly. Jiné jednotky, jako například jednotka Livorno, hrdinně bojovaly až do konce. Došlo tak k paradoxní situaci. Američané jako osvoboditelé se spřáhli s mafií. Místní obyvatelé mimo sféru mafie se tak přidali na stranu jednotek Livorno a Neapol, se kterými srdnatě proti Američanům a mafiánům bojovali. Američané s mafií páchali na Sicílii hotová jatka a masakry, protože generál George Smith Patton vydal přesný rozkaz, kosit co nejvíce lidí včetně civilistů. Cituji jeden z jeho projevů k důstojníkům před vyloděním:

"Pokud se vzdají, až budete 200 až 300 metrů od nich, nevadí vám zdvižené ruce. Miřte mezi třetí a čtvrté žebro a pak střílejte. Serte na ně, žádní zajatci! Čas na hraní skončil, je čas zabíjet! Chci divizi zabijáků, protože zabijáci jsou nesmrtelní!"

Sympatický psychopat, že? Výsledkem takového "pep talku" byl třeba masakr na letišti Biscari, které se po usilovném odporu vzdalo. 76 italských zajatců a 12 civilistů padlo pod kulometnou palbou seržanta Horace Westa a kapitána Johna Comptona. Dalšími killery byli muži americké 45. pěší divize (Thunderbird) s podporou svých kolegů z 82. výsadkové divize. Téměř všichni vojáci 45. divize si dodávali odvahu alkoholem a amfetaminy. Tento mix se ukázal jako smrtící. Hned v prvních hodinách po vylodění byla například v Gele bezdůvodně zavražděná dívka se dvěma dětmi. Odpoledne byl ke zdi postavený a chladnokrevně zastřelený starosta Acate Giuseppe Mangano. Vedle něj stál jeho syn, který byl zase zavražděný střelou bajonetu do krku. Mezitím ještě poblíž Gely došlo k masakru tuctu karabiniérů, kteří se právě vzdali. Ostatně to přece bylo v souladu s Pattonovými instrukcemi. "Střílejte ty parchanty, i když budou mít zdvižené ruce." Mezi městy Gela, Acate a Vittoria se vytvořil trojúhelník smrti. Smutným příkladem byla událost z 13. července v okrese Piano Stella, kde bylo bez zjevného důvodu odvedeno z domovů a zavražděno pět zemědělců, kteří s válečnými událostmi neměli nic společného.

"Přišli a dali nám znamení, abychom je následovali," vzpomíná Giuseppe Ciriacono, kterému tehdy bylo 13 let a který jako jediný přežil.

"Pak mě jeden Američan chytil za klopy a táhl mě pryč. Po několika krocích jsem uslyšel střelbu ze samopalu, následovanou křikem mého otce a ostatních."

K dalšímu masakru nakonec došlo v Canicatti, v továrně na mýdlo s obchodem s potravinami. Tady plukovník Herbert McCaffrey střílel na několik lidí, a zastřelil 6 dospělých a jednu malou holčičku. Místní lidé ale neměli skoro žádné automatické pušky nebo dělostřelecké krytí. Pouze pár zastaralých tanků a loveckých pušek. Bylo jasné, že nemohou odolat a budou nakonec poražení. Nakonec kobercové bombardování, provedené americkými loděmi, odpor zlikvidovalo. Padlo 7 200 mužů Livorna z efektivní síly 11 400 mužů. Dobytí Sicílie trvalo něco přes měsíc. Právě na Sicílii, v Cassibile, vesnici u Syrakusu, bylo 3. září tajně podepsané příměří mezi Spojenci a Italy. Je už pak jen k hořkému smíchu, že sami Američané se v brožuře pro armádu Průvodce vojáka po Sicílii definovali jako útočníci. A dodnes se 25. duben v Itálii slaví jako Den osvobození. Osvobození Američany, kteří sami sebe ve své vlastní příručce definovali jako útočníci. Za co tedy považovali Itálii, že se k nim takto chovali? Byla pro Američany důležitější mafie než běžní obyvatelé? Tento aspekt přesně charakterizuje povahu spojenců, které si Američané vybírají dodnes. Běžný člověk k nim opravdu nepatří.

Zrození mafie a páky moci

Krátce po osvobození lidé na Sicílii začali mohutně protestovat proti tomu, že tam Amerika přivedla mafii zpět. Během války to byla právě Amerika, která na ostrově znovu oživila ctihodnou společnost mafiánských donů, kterou předtím Mussolini výrazně oslabil. Ostatně jak se vyjádřil agent protidrogového úřadu Tom Tripodi:

"Americká vláda oživuje mafii, která využívá své antikomunistické posedlosti k návratu k moci."

Po vylodění Spojenců mafie plně pronikla do politicko-správní struktury většiny obcí ostrova. Byla totiž podporovaná Spojeneckou vojenskou vládou okupovaných území. Potom, co mafie během konfliktu profitovala z černého trhu, začala Cosa Nostra v poválečném období prosperovat zejména díky obchodu s drogami. Někteří Američané si na návrat mafie začali stěžovat, ale nebylo jim to nic platné. Jedním z nich byl zvláštní vyslanec amerického ministerstva zahraničí Alfred Nester, bývalý americký konzul v Palermu. Už v roce 1945 mafie vytvořila nadstranické hnutí, které se slučovalo s jejími zájmy. Někteří vrcholní představitelé italských stran si tak ještě před koncem války zvykli vyhledávat podporu mafie a považovali ji za zkratku k vládnutí. A to nejen na ostrově, ale i v dalších italských regionech. Za zvláštní vztahy mezi Američany a mafií vděčíme nejen americkému protidrogovému úřadu, ale také FBI, v jejímž čele stál John Edgar Hoover. Protidrogový úřad využíval informátory z řad mafie pro svou protidrogovou činnost. A Hoover z FBI vedl tajný dialog s Frankem Costellem, šéfem všech šéfů z let, kdy Genovese a Luciano nemohli zůstat v New Yorku. Tím, že americké tajné služby v letech 1942 až 1943 naverbovaly do svých řad četné agenty FBI, naverbovaly také své mafiánské následovníky. Američané přidělovali posty mafiánům jako na běžícím páse. O tom svědčí řada dokumentů, včetně zprávy kapitána OSS, předchůdkyně CIA, W. E. Scottena z 29. října 1943. Z pověření Američanů získávali mafiáni jednu funkci za druhou. Například don Calogero Vizzini, kterého Američané jmenovali starostou Villalby. Nebo Vito Genovese, odsouzený zločinec, kterého Američané povýšili na oficiálního tlumočníka spojenecké správy na okupované Sicílii. Z americké štědrosti těžil také Giuseppe Genco Russo, šéf, který potom, co sehrál vedoucí úlohu při koordinaci vyloďovacích fází, byl pověřený vedením města Mussomeli. Potom přišel na řadu Nicola Gentile, který byl pověřený správou území Agrigenta. Také Vincenzo Di Carlo, který byl jmenovaný vedoucím úřadu pro vyvlastnění obilí. Toto spojenectví Ameriky s mafií neuniklo pozornosti amerického tisku. V srpnu 1944 zaútočily Worid Telegram a New York Daily Mirror na podplukovníka Charlese Polettiho, guvernéra Neapole a předtím Palerma. Poletti byl obviněný z toho, že si najal Vita Genoveseho jako svého osobního tlumočníka a tajně ho přivezl do Ameriky. Spojení Američanů s italskou mafií pokračovalo dlouho po válce.

Mezinárodní mafie

Mafie byla také propletená s Vatikánem. Koncem února 1945 se jugoslávským vojskům s pomocí komunistických sil podařilo osvobodit Záhřeb, hlavní město Chorvatska. Ustašovci se snažili zachránit co nejvíce kořisti. Ve františkánském klášteře v centru Záhřebu Ante Pavelič zakopal třicet šest truhel uloupeného zlata. Zlaté prsteny, zlaté šperky, zlaté hodinky, zlaté zubní protézy a zlaté plomby, které vyrvali z čelistí Židů, Cikánů a Srbů, a dva nákladní vozy stříbra. Tento zakopaný ustašovský poklad byl převezený z kláštera v Záhřebu do Říma a z Říma do Neapole. Tam bylo zlato a stříbro pod dohledem mafie přetavené na pruty. Z Neapole byly pruty ryzího zlata a stříbra mafiány převezené do Vatikánu, kde byly uložené na františkánská konta ve Vatikánské bance. Tam v jejím obrovském trezoru zmizelo jmění v hodnotě přesahující 80 milionů dolarů. Mafie byla také pověřená správou krysích stezek pro uprchlé nacisty. Pro tento podnik byli najatí členové sicilské mafie, kteří byli zkušení v rafinovaném umění falšování. Jedním z nejvýznamnějších mafiánů byl Lucio Gelli, který sloužil jako oberleutnant SS v Itálii a styčný důstojník elitní divize SS Hermanna Göringa. Po válce se stal nejen ředitelem vatikánské krysí stezky, ale také klíčovým členem operace Gladio. Není také náhodou, že když CIA v roce 1961 zorganizovala atentát na Fidela Castra, který se nikdy neuskutečnil, obrátila se znovu na mafii. Toto je skutečný obrázek mezinárodní světové politiky bez tlustých vrstev intelektuálního žvanění, akademického pozérství a nekonečných komplikovaných souvětí.

Bílý dům: Černá konta a nevystopovatelné peníze

Američané začali svou moc projektovat stále brutálnějším způsobem. V přípravě byla operace Gladio, o které jsem natočil stejnojmenný dvoudílný dokument. Ovšem nejprve bylo třeba zajistit, aby se u moci udržely spřízněné kruhy. Hrozilo, že ve volbách v roce 1948 vyhrají komunisté. Co na tom, že by vyhráli zcela demokraticky. Co na tom, že to byli právě komunističtí partyzáni, kteří vypráskali italské fašisty a německé nacisty ze své země. Co na tom, že fašisté tyto komunisty spektakulárně věšeli na lampy a kandelábry, aby odstrašili ostatní. Všechno zapomenuto. V lednu 1947 navštívil italský premiér De Gasperi USA, aby vyjednal pro Itálii stamilionové půjčky od Světové banky a Export-Import Bank. Bylo logické, že Američané chtěli své investice správně zúročit. To by tak hrálo, aby nalili peníze do Itálie, a nakonec by americké korporace ostrouhaly! Volby se ale kvapem blížily. Během 12 měsíců před volbami vložili Američané do Itálie 350 milionů dolarů na pomoc a politické účely. Značná část této částky, přibližně 30 milionů dolarů, byla určená pro Katolickou akci, aby odvrátila hrozbu komunistické vlády v Itálii. Na Sicílii křesťanští demokraté využili financování z Vatikánu k uzavření spojenectví s mafií. Výměnou za to mafie souhlasila, že komunistům udělí lekci. Šéf mafie Salvatore Giuliano a jeho bratranec Gaspere Pisciotta vedli skupinu vrahů do Porta della Ginestra, kde komunisté zaznamenali politické vítězství. Mafiáni postříleli tucet lidí a více než 50 dalších zranili. Konaly se nové volby a křesťanští demokraté spolu s mafií drtivě zvítězili. O několik let později dostal Gaspare Pisciotta rozkaz zavraždit vlastního bratrance Salvatore Guiliana. Při soudním procesu Piscotta o předchozím masakru řekl:

"Byli jsme jedno tělo: bandité, policie a mafie, jako Otec, Syn a Duch svatý."

O rok později, v lednu 1948 bylo do Středozemního moře vysláno 1 000 příslušníků námořní pěchoty, oficiálně na cvičení. Hra byla tak exponovaná a vzbudila v Itálii tak prudké protesty, že sám premiér De Gasperi se v soukromí obrátil s prohlášením na Trumanova velvyslance.

20. února 1948 schválila americká Rada národní bezpečnosti nový, explicitnější návrh směrnic pro Itálii. NSC 112 nesl název Postoj Spojených států vůči Itálii. Ozbrojené síly dostaly pokyn připravit se na možnou intervenci v případě, že po vítězství křesťanských demokratů ve volbách 18. dubna dojde ke komunistickému povstání.

Ve čtvrtek 1. března se v Bílém domě sešla Rada národní bezpečnosti, aby se zabývala italským problémem. Zápis z jednání je stále tajný, ale cenzurovaná verze, která je k nahlédnutí v Národním archivu, je pro představu dostačující:

"Státní tajemník George Marshall si stěžoval na nedostatek finančních prostředků, které by vláda potřebovala k rychlému vyřízení záležitostí, zvláště když by bylo žádoucí, aby její kroky nebyly zdokumentované."

Americká Rada národní bezpečnosti konstatovala, že existovala naléhavá potřeba skrytých finančních prostředků, které by měly být poskytnuté k dispozici CIA.

Už od počátku vzniku CIA začala rozvědka velmi intenzivně budovat svá černá konta nevystopovatelných peněz, tedy peněz mimo dokumentaci.

Tajná zpráva CIA: Zfalšujme volby nebo použijme sílu

Právě v této atmosféře vznikla tajná zpráva z 5. března, ve které CIA navrhla použití volebních podvodů nebo zbraní. To je ale potřeba podrobně vysvětlit. Existuje totiž zpráva CIA s názvem Důsledky nástupu komunistů k moci v Itálii legálními prostředky. Zpráva byla datovaná 5. března 1948 a odhaluje bezprecedentní vměšování do národní politiky Itálie. Do voleb v Itálii zbývalo něco málo přes měsíc. Z Říma posílal velvyslanec James Dunn stále pesimističtější telegramy:

"Vítězství sociálně-komunistické "Lidové fronty" se zdá pravděpodobné."

Americká rada národní bezpečnosti, podřízená prezidentu Harrymu Trumanovi, požádala tajné služby o posouzení situace, která by nastala, kdyby se Togliattiho strana dostala do vlády. CIA v této zprávě uvedla:

"V dohledné době by tato situace mohla nastat pouze v důsledku vítězství Lidové fronty ve volbách 18. dubna. Mezi těmito volbami a ustavením nové vlády by musel uplynout nejméně měsíc. I kdyby Lidová fronta získala na základě hlasování většinu křesel v parlamentu, jejímu faktickému nástupu k moci by se dalo zabránit zfalšováním výsledků nebo použitím síly."

Krásná demokracie, že? Samotná CIA ve své zprávě tvrdila, že se mohly zfalšovat volby. To CIA tvrdila už v roce 1948, je to černé na bílém. Myslí si snad ještě někdo po 70. letech, že dnes se volby nefalšují? S dnešními sofistikovanými technologiemi? Falšování voleb patřilo mezi varianty, které Američané zvažovali pro ovlivnění voleb v Itálii už v roce 1948. Prostě nádhera, vždycky mě baví tyto věci dokumentovat na oficiální úrovni. Kdo by mohl použít sílu v Itálii? Trumanova americká vláda? Nebo pravicové formace, jako byla Gladio, které Američané v Itálii tajně trénovali a podporovali? To zpráva CIA neupřesnila, ovšem poukázala na to, že v případě občanské války by antikomunisté nemohli zvítězit bez okamžité a významné zahraniční pomoci.

O 4 dny později, 9. března 1948, důvěrné memorandum Bílého domu doporučilo čelit volbám 18. dubna ve stejném duchu jako vylodění v Normandii:

"Italskému lidu musí být jasně, ale uvážlivě sděleno, že sice může volit, koho chce, ale že pokud se Itálie stane komunistickou, její obyvatelé nedostanou pomoc v rámci Marshallova plánu."

Hrozbu měl vyslovit sám prezident Harry Truman co nejméně oficiálním způsobem, například odpovědí na otázku na tiskové konferenci.

Americké memorandum také navrhlo různá opatření, včetně vyslání leteckých a námořních sil do Středozemního moře.

V těchto týdnech proudily do Itálie Marshallovy vyžádané finanční prostředky, jak ostatně potvrdil například historik amerického ministerstva zahraničí James Miller. Když se ukázalo, že posílání kurýrů bylo příliš pomalé a příliš snadno odhalitelné, vymysleli Američané systém bankovních převodů, díky němuž se peníze dostaly do Itálie rychle a nenápadně. K vládní pomoci se přidaly soukromé dary, které pro strany obstarávalo ministerstvo zahraničí a CIA. Taktika zabrala. Křesťanští demokraté se v červnu 1948 dostali k moci se ziskem 48,5% hlasů při 90% volební účasti. Lidové frontě komunistů a socialistů se podařilo získat pouze 31% z konečného počtu hlasů.

Fašismus v Československu už mezi válkami

Závěrem se ještě v krátkosti podívejme na fašismus u nás, abychom si nemysleli, že nám se tato ideologie vyhýbala. V Československu se ideové proudy blízké fašismu začaly profilovat uvnitř Československé národní demokracie po nástupu italského fašismu. Fašismus totiž nabízel řešení sociální krize, které se obávala buržoazie kvůli možné radikalizaci proletariátu a vrstev nejvíce postižených hospodářskou recesí. První zprávy o českých fašistech pocházejí z roku 1922. Jako fašisté se začali první označovat lidé kolem moravského časopisu Hanácká republika, později přejmenovaného na Národní republiku. Časopis vedl místní žurnalista Robert Mach. V listopadu 1922 započal svoji činnost klub Červenobílých a Národní hnutí, kteří také s fašismem sympatizovali. V časopise Výzva červenobílých“ bylo otisknuto i prohlášení k veřejnosti, které podepsali m.j. profesor František Mareš, pozdější patron Vlajky, senátor Matúš Ďula a spisovatel Josef Holeček. Další fašistické sdružení Národní hnutí se ustavilo 18. listopadu 1922. Významným ideologem byl profesor Stanislav Nikolau, který také spolupracoval později s Vlajkou. 17. března 1926 vzniklo Fašistické studentské sdružení pod vedením studenta historie na Filozofické fakultě Jana Vrzalíka, který byl podobně jako Karel Schwarzenberg žákem profesora Josefa Pekaře. Toto sdružení fungovalo z počátku pod křídly Národní obce fašistické, jejímž vůdcem byl bývalý náčelník generálního štábu Radola Gajda. Byla to základna budoucích členů Vlajky. Národní obec fašistická vznikla 24. března 1926 spojením Národního hnutí, Červenobílých a fašistů kolem časopisu Národní republika. Po rozkolu mezi pražským a moravským hnutím byla vytvořená další organizace Svaz slovanských fašistů. Později další fašistická organizace, Národní svaz mládeže a studentstva, začal vydávat časopis Vlajka. Zakládajícími členy Národního svazu mládeže a studentstva byli Jan Vrzalík, Jindřich Streibl, Jožo Hritz, Miloš Maixner a další. 7. března 1930 byla založená Vlajka jako politický klub.  Předsedou Vlajky se stal Lubomír Kukla. Spolupracovníky Vlajky byli J. Kolman-Cassius, Jožo Hritz, Lubomír Kukla, Miloš Maixner, Karel Pergler, Jindřich Streibl, Jan Vrzalík, Zdeněk Zástěra. A také právě otec někdejšího předsedy TOP 09 Karel Schwarzenberg. Schwarzenberg psal do Vlajky pod pseudonymem Bojna. Schwarzenbergův otec psal i do katolické revue Řád, která podporovala korporativismus v katolickém duchu. Kritizoval demokracii s tím, že se podle něho zvrhávala v tyranii většiny. Úchvatný termín, že? Tento roztomilý politický pohled spadl ze stromu v podobě shnilého synova jablka. 20. února 1933 se Vlajka přeměnila z politického klubu na politické hnutí. Symbolem Vlajky byly tři pruty Svatoplukovy s českou vlajkou. Po nástupu nacismu k moci začala část vlajkařů sympatizovat i s tímto režimem. Roku 1935 se Vlajka sloučila s Hnutím za Nové Československo  vedeného štábním kapitánem ve výslužbě Stanislavem Sousedíkem. Změnila proto jméno na Vlajka-Hnutí za nové Československo. V této době se do Vlajky přihlásili noví členové. hrabě Jindřich Thun-Hohenstein, plzeňský arciděkan Antonín Havelka, Václav Cyphelly a v roce 1936 Josef Rozsévač. V roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku. Vlajka se postavila za generála Francisca Franca, kterému pomáhaly fašistická Itálie a nacistické Německo. Schwarzenbergův otec na podzim 1938 z Vlajky odešel. V pomnichovské druhé republice se Vlajka stala proněmeckou, pronacistickou, teroristickou organizací, která spolupracovala s německým Sicherheintsdienstem. Podnikala bombové útoky na synagogy a občany židovského původu. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava Vlajka aktivně kolaborovala s nacistickou mocí a řada jejích členů byly konfidenty gestapa. Vidíme, že mnoho prvků fašismu se uchytilo i u nás v době mezi válkami.

Závěr: Korporátní fašismus dnes

První italská republika dělala své první kroky v atmosféře plné jedů, které nakonec vedly k jejímu zhroucení. Korupce, mafie, napětí mezi Severem a Jihem, záměna rolí mezi státem a církví. Podrobnosti jsem opět probíral například v mém dokumentu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA. Když sledujeme pod drobnohledem tyto téměř zapomenuté politické souvislosti, zjišťujeme, že západní politický systém oholený až na kost není možné jakkoli reformovat. Vytváří mocenská schémata, která zapustila své kořeny od systémového základu a její úponky jsou protkané skrze všechna systémová patra. Kdo není součástí těchto mocenských klik, neškrtne si skoro ani v komunální politice. Americká fascinace fašismem dotváří trojnožku toho, kdo vdechl život totalitním režimům, a tím je fakticky vyráběl. Komunismus, nacismus i fašismus. Všechno mapujeme na linii amerických průmyslníků, části politiků, ale hlavně bankovních kartelů definovaných Wall Streetem. Tato totalitní trojnožka roztočila obří kola mašinérie vojensko-průmyslového komplexu. Ve svých pořadech jsem tyto finanční toky zmapoval zcela průkazně a přesvědčivě. O podpoře nacismu jsem hovořil v mých dokumentech Utajení démoni nacismu nebo Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. O komunismu jsem hovořil v mých dokumentech Agent Trockij, Americká častuška a stoleté tajemství nebo Američané na Sibiři. O podpoře fašismu jsem hovořil právě dnes. Přinesl jsem samozřejmě řadu dalších dokumentů, které tuto tématiku pokrývaly, ovšem stěžejní jsou právě tyto. Fašismus se dnes etabloval do rafinovanějšího způsobu. Korporativní fašismus, který upřednostňuje svazkové řízení s vládami před individuálními právy občanů. Armáda pak dotváří tento trojúhelník indukovaného fašismu. Korporativismus ale nebyl původním vynálezem fašismu. Stavovské uspořádání společnosti prosazovaly právě i proudy uvnitř katolické církve. Proto si k sobě našly cestu s tak dojemnou přirozeností. Hovořil jsem o tom v pořadu Držte si Bible. Korporátní fašismus se obnovil v zákulisí, bez našeho vědomí. Fašismus s lidskou tváří. Ovšem prvek lidskosti se stává stále přebytečnějším artiklem.

Tiché zbraně pdf

1 soubor(y) 436 KB

Stáhnout

Tiché zbraně epub

1 soubor(y) 311 KB

Stáhnout

Tento pořad je založený na tajném dokumentu, který se zabývá plánem skupiny Bilderberg z jejího 1. zasedání (1954), jak prostřednictvím průmyslu, zábavy, vzdělání a politiky ovládnout masy. Pořad se zaměřuje na různé aspekty této problematiky a přináší pohled na různá témata spojená s tichými zbraněmi. Úvod pořadu slouží jako představení tématu a poskytuje základní informace o obsahu dokumentu. Následující části se zabývají základními znalostmi a fakty týkajících se tichých zbraní. Další části se pak zaměřují na různé aspekty této problematiky. Například se dozvíme o vlivu technologie na planetu Zemi, elektromagnetickém záření a jeho dopadu na člověka, nebo nesmrtících mikrovlnných zbraních. Pořad pokračuje odhalením dokumentu skupiny Bilderberg, který nese název Tiché zbraně pro tichou válku. Další část se pak zabývá historickým a politickým úvodem tichých zbraní, principy, které je řídí, a jejich vlivem na energetiku a ekonomiku. Dále se zkoumají sociální aspekty tichých zbraní a způsoby, jak odvést pozornost od jejich existence. V poslední části se pak podává pohled na současné tiché zbraně různého typu. Například psychofyzické nebo psychotropní. Pořad uzavírá závěrečná část, která reflektuje na koncepty tichých zbraní a jejich vliv na lidskou společnost. Celkově se jedná o pořad, který odhaluje a analyzuje různé aspekty tichých zbraní a jejich dopad na mnohá odvětví lidského života.

V minulém pořadu jsem se věnoval tajné historii DARPA, která se podílí na vývoji programů na ovládání lidí. Když jsem postupně pátral, narazil jsem na zajímavé dokumenty, které toto schéma a koncepty doplňují. Tyto projekty spadají do širšího zaměření, které se souhrnně nazývá tiché zbraně. Chtěl bych proto v tomto volném pokračování navázat na tyto programy a některé z nich rozvést. Je ale třeba vstřebat základní vědomosti, abychom dokázali intelektově obsáhnout některé technické aspekty. V úvodních kapitolách se proto seznámíme s tímto základem. Pak budeme pokračovat dokumentem, který byl přijatý na prvním zasedání skupiny Bilderberg v roce 1954, který jako by předpovídal současný stav. Závěr pak bude patřit tichým zbraním dneška.

Co musíme vědět: 1. krok

Lidé, stejně jako všichni živí tvorové, jsou bioelektrické bytosti. Lékaři nás například posílají na EEG, který měří elektrickou aktivitu mozku, nebo na EKG, který zaznamenává elektrické signály v srdci. Každý orgán a systém v těle funguje na elektřinu. Lidské elektrické systémy jsou samozřejmě mnohem slabší než ty, které produkují elektrárenské společnosti nebo bezdrátové a telekomunikační sítě. VŠECHNO, v čem proudí elektřina, vytváří elektrická a magnetická pole (EMP), o kterých je známo, že jsou pro člověka a všechny živé tvory škodlivá. To se nazývá elektromagnetické pole o extrémně nízké nebo síťové frekvenci 60 Hz. Existují dvě formy radiofrekvenčního elektromagnetického záření:

A: Tepelné, které zahřívá kůži a tělo ho může vnímat.

B: Netepelné, které kůži nezahřívá a tělo ho nemůže vnímat ani rozpoznat.

Dnešní bezdrátové radiofrekvenční výrobky, například mobilní telefony, bezdrátové telefony, věže mobilních telefonů, dětské chůvičky, routery Wi-Fi, zařízení Bluetooth, chytré měřiče, tablety, notebooky, stolní počítače, bezdrátové klávesnice a myši, televizní hry, dálkové ovladače, domácí bezpečnostní systémy, otvírače garážových vrat, GPS a další satelity atd., vyzařují takzvané pulzní, netepelné radiofrekvenční záření. Vědci tvrdí, že toto pulzní záření je pro člověka ještě škodlivější než nepulzní.

Co musíme vědět: 2. krok

Abychom porozuměli širokému spektru problematiky, musíme také pochopit historii korupce a chamtivosti americké armády. Americká armáda vždycky byla paranoidní, pokud jde o to, aby zůstala jedinou světovou supervelmocí. Je proto silně závislá na průmyslu, tedy elektrotechnice, komunikacích, elektronice, aby si zajistila vždy ty nejmodernější technologie. Od roku 1953 zastávala stanovisko, že tepelné účinky má POUZE mikrovlnné záření. Od roku 1966 západní armády uznávají POUZE tepelné účinky. Z toho vyplývá, že žádné netepelné účinky neexistují. To je samozřejmě nesprávné. Na oplátku dostal průmysl zelenou k volnému využívání plného potenciálu extrémně lukrativních bezdrátových radiofrekvenčních výrobků, z nichž všechny vyzařují nebezpečné pulzní netepelné radiofrekvenční záření.

Co musíme vědět: 3. krok

Musíme také pochopit, co znamená elektrohypersenzitivita. Jde o zvýšenou citlivost člověka na některé typy elektromagnetické záření. Poprvé ji objevili němečtí vědci v roce 1932 a tehdy se jí říkalo mikrovlnná nemoc. Konzervativně se odhaduje, že 3 až 5% světové populace trpí touto zvýšenou citlivostí středně těžce a kolem 1 % těžce. Přibližně v roce 2002 byla první světovou hodnostářkou, která přiznala, že trpí elektrohypersenzitivitou, Dr. Gro Harlem Brundtlandová. V té době byla generální ředitelkou Světové zdravotnické organizace (WHO) a bývalou trojnásobnou premiérkou Norska. Tyto tři kroky jsou jakousi vstupní branou do problematiky, kterou se v pořadu budu zabývat. Mnozí posluchači tohle všechno už samozřejmě znají. Ovšem, jak vždycky říkám, je dobré si v záplavě informací tyto věci neustále opakovat.

Planeta Země a technologie

Přirozená a stálá frekvence planety Země, která pulzuje přesně na frekvenci 7,83 Hz po tisíce let, se nazývá Schumannova rezonance. To znamená, že všichni lidé mají rezonanční frekvenci 7,83 Hz. Ptáci a ryby se orientují podle magnetického pole Země. Jak jsem zdůraznil v úvodu, lidé a všechna živá stvoření, jsou bioelektrické bytosti. Díky genialitě Matky přírody je elektrický systém člověka v porovnání s elektrickými technologiemi vytvořenými člověkem velmi jemný a velmi slabý. Náš mozek funguje na frekvencích od 0 Hz do 100 Hz. To je důvod, proč lékaři posílají pacienty na EEG. Naše srdce pracuje na frekvenci 2 Hz. Jeho elektrická aktivita se měří pomocí EKG. Naše srdce je zdrojem elektromagnetismu, který je i na vzdálenost několika metrů detekovatelný moderními přístroji. Také náš nervový systém může vytvářet elektrické energetické vlny, které lze měřit přístroji. Naše tělo produkuje infračervené záření, které lze pomocí přístrojů pro noční vidění pozorovat na kilometry daleko. Lidské nervové impulsy jsou vlny elektrických impulsů. Každý z nás má své vlastní elektrické a magnetické pole. To si můžeme vyzkoušet velmi jednoduše, když se přiblížíme nebo položíme ruku na přenosné rádio naladěné na slabou rozhlasovou stanici. Stanice může být náhle mnohem hlasitější. Změny mozkových vln byly zaznamenané u rádiových a mikrovlnných vln o síle pouhé miliardtiny mikrowattu. O tom píše například Dr. Robert O. Becker ve své knize The Body Electric na straně 313. Každá buňka v těle je navržená tak, aby se ve zdravém stavu pohybovala mezi 20 a 25 milivolty. Pokud se buňka poraní nebo je ve stavu opravy, tělo zvýší výkon až na 50 milivoltů. To je nutné pro zvýšení cirkulace, přívod nových bílkovin a odstranění odpadu. Abychom si chronologicky seřadili jednotlivé etapy vývoje, sestavme si základní časovou osu během 20. století:

20. léta: Začíná rozhlasové vysílání v pásmu středních vln AM modulace.

30. léta: Elektřina se objevuje v městských domácnostech. Vzniká také radar a díky němu i první výskyt mikrovlnné nemoci v roce 1932.

50. léta: Začíná FM rádio a televize.

60. léta: Začíná se experimentovat se satelity, přes které je přenášená televize a obrazový materiál.

70. léta: Objevují se počítače.

80. léta: Začínají mobilní telefony první generace (1G), samozřejmě analogové.

1991: Pokračují mobilní telefony druhé generace (2G), které jsou už digitální.

1998: Následují mobilní telefon třetí generace (3G), které jsou také digitální.

2000: Rozmáhají se bezdrátové technologie a kompaktní zářivky.

2008: Navazují mobilní telefony čtvrté generace (4G), samozřejmě také digitální.

2019: Startuje pátá generace (5G) a internet věcí.

Jak víme, průmysl se snaží tuto neověřenou technologii milimetrových vln prosadit ve všech zemích. Nejen z pozemních vysílačů, ale i z desítek tisíc družic na oběžné dráze.

Člověk a elektřina 50 Hz a 60 Hz

Lékaři nás posílají na EKG, což je vyšetření, které měří elektrickou aktivitu srdce. Při každém úderu srdce prochází srdcem elektrický impuls, neboli vlna. Tato vlna způsobuje stlačování svalu a pumpování krve ze srdce. Mozek je elektrický orgán složený z miliard neuronů, které vyzařují elektřinu, aby spolu mohly komunikovat. Souhrn tohoto elektrického potenciálu je vyzařovaný ve vzorcích, které se cyklicky střídají v různých rychlostech. Běžně se označují jako mozkové vlny. Lékaři nás posílají na EEG, což je test, který zjišťuje elektrickou aktivitu v mozku. Mozkové buňky komunikují prostřednictvím elektrických impulsů a jsou neustále aktivní, i když spíme. Existuje pět typů frekvencí mozkových vln, které se pohybují od 0 do 100 Hz:

Delta – 0 až 4 Hz.

Theta – 4 až 8 Hz,

Alfa – 8 až 12 Hz,

Beta – 12 až 40 Hz,

a nakonec Gama – 40 až 100 Hz.

Tyto frekvence indikují aktivitu našeho mozku – soustředění, relaxaci nebo spánek. Velmi podrobně jsem se mozku věnoval v mém pořadu „HAARP podle vědců a dokumentů“, proto to již na tomto místě nebudu opět rozebírat. Elektřina je sice v každé moderní společnosti nepostradatelná, ale pro neinformovanou a nic netušící veřejnost může být také velmi nebezpečná. Když elektrický proud protéká vodičem, vytvářejí se kolem něj dvě neviditelná pole. Elektrické a magnetické pole, která jsou obě netepelná. To znamená, že tělo nemůže rozeznat ani vnímat žádné z těchto polí. To jsou dvě složky elektromagnetického pole. Vědci tvrdí, že obě pole mohou být pro člověka nebezpečná, ale magnetická pole jsou podle nich nebezpečnější. Všechny elektrické spotřebiče v domácnosti a jejím okolí vyzařují elektromagnetická pole. Některé z nich, například fény, mixéry, ostřiče nožů, holicí strojky a tak dál, produkují nebezpečně vysoké úrovně magnetického pole, ale jen po relativně krátkou dobu. Stejně tak elektrické nářadí, stroje a podobně. Žádné z těchto zařízení není zapnuté trvale, a proto se při určování okolní nebo normální úrovně magnetického pole neberou v úvahu. Elektrická a přenosová vedení, rozvodny, transformátory a podobně, produkují mnohem silnější elektromagnetické pole. Tato pole mohou v závislosti na napětí sahat až do vzdálenosti 300 m a dál. Z toho všeho pak snáze chápeme dnešní korupci. Výrobci elektrické energie se spoléhají na zdravotní regulační orgány, které stanovují bezpečné limity expozice. Tyto limity jsou nebezpečně vysoké, ale umožňují výrobcům legálně stavět svá elektrická vedení, rozvodny, transformátory atd. v nebezpečné blízkosti škol, obytných oblastí, nemocnic a podobně. Elektrárenské společnosti tak ušetří miliardy dolarů na nákladech na nemovitosti, které by jinak musely vynaložit na nákup dalších pozemků, které by potřebovaly k vybudování/postavení své infrastruktury v bezpečné vzdálenosti od veřejnosti. Magnetická pole se měří v jednotkách zvaných Gauss na přístrojích známých jako gaussmetry. Neprůmysloví vědci celosvětově tvrdí, že bezpečná okolní normální úroveň magnetického pole v domácnosti, škole, na pracovišti atd. by neměla překročit jednu tisícinu gaussova čísla. Naproti tomu organizace jako WHO tvrdí, že veřejnost může být vystavená působení 2000 miligaussů. Tato hladina se ovšem díky četnému množství přístrojů v naší domácnosti nebo na pracovišti násobně zvyšuje.

Netermální záření (elektrosmog)

Netermální záření je neviditelné, tiché, bez zápachu a chuti. Je ale nebezpečné pro člověka a všechny formy života. Vědci mu říkají elektrosmog, který je dnes tak hustý, že ho lze detekovat z vesmíru. V průmyslových zemích vzniká netepelný elektrosmog dvěma způsoby:

A: Elektřinou o frekvenci 50/60 Hz, která při průchodu proudu vyzařuje jak elektrické, tak magnetické pole. Například z nadzemního elektrického vedení, elektrických rozvoden, transformátorů, inteligentních elektroměrů, elektřiny v domácnostech, elektrických spotřebičů, elektrického nářadí a strojů, elektrických vozidel a všeho, v čem proudí elektřina.

B: Rádiovými a mikrovlnnými bezdrátovými zařízeními. Všechna tato zařízení produkují nebezpečné pulzní netepelné elektromagnetické záření. Například mobilní telefony, bezdrátové telefony, věže mobilních telefonů, inteligentní měřiče a přístroje, věže rozhlasového nebo televizního vysílání, námořní a letecké rádiové vysílače. Všechny radary, mikrovlnné trouby, počítače, dětské chůvičky, Wi-Fi routery, zařízení Bluetooth, Wi-Fi hotspoty, celé onkologické kliniky, nemocnice, domovy důchodců, školy, knihovny, letoviska, a stále častěji chytrá města smart cities, ke kterým se ještě dostanu. Dále veřejné autobusy, trajekty, vlaky, letadla, výletní lodě. Vojenské, vědecké a komerční satelity včetně GPS a doslova desítky tisíc satelitů 5G, které schválila ke spuštění americká Federální komise pro komunikaci. Dále RFID, jednotky dálkového ovládání, domácí bezpečnostní systémy, pagery, některé kopírky, detektory pohybu, televizní hry play station, otvírače garážových vrat, systémy pro předcházení kolizím v automobilech, pozemní technologie 5G a tak dál.

Záměrně výjmenovávám všechna zařízení, která nás běžně obklopují, abychom si dokázali plasticky a realisticky představit, kolik netepelného záření, tedy elektrosmogu, na nás běžně působí. Obrovské množství přístrojů každý den.

Radiofrekvenční spektrum

Rozsah radiofrekvenčního spektra je 3 kHz, tedy 3000 hertzů, až 300 GHz, tedy 300 miliard hertzů. Před rokem 1930 se v rádiovém spektru nad 30 MHz se signály vytvořené člověkem prakticky nevyskytovaly. Nebudu rozebírat rozhlasové a televizní signály, protože to asi všichni známe. Pro nás jsou důležitá 4 spektra:

A: Extrémně nízké frekvence (ELF) od 3 do 30 Hz.

B: Ultra vysoké frekvence (UHF) od 300 MHz do 3000 MHz, tedy 3 GHz. Na těchto frekvencích fungují televize, mikrovlnné trouby, mikrovlnná zařízení a komunikace, mobilní telefony, bezdrátové sítě LAN, Bluetooth, GPS, satelitní rádio, systémy dálkového ovládání atd.

C: Super vysoké frekvence (SHF) od 3 GHz do 30 GHz. Jedná se o centimetrové vlny. Na těchto frekvencích fungují mikrovlnná zařízení a komunikace, bezdrátové sítě LAN, většina radarů, komunikační satelity, kabelové a satelitní televizní vysílání, satelitní rádio atd.

D: Extrémně vysoké frekvence (EHF) od 30 GHz do 300 GHz. Jedná se o milimetrové vlny. Na těchto frekvencích fungují vysokofrekvenční mikrovlnné rádiové přenosy, mikrovlnný dálkový průzkum, zbraně se směrovanou energií a systémy aktivního odporu (active denial system) používané pro kontrolu nebo rozptýlení davu. Dále skenery milimetrových vln používané na letištích a v jiných vstupních prostorech, satelity 5G, pozemní mikrocelulární vysílače atd.

V této kapitole jsem také rozkategorizoval frekvence a přístroje, abychom si uvědomovali, kde a co vysílá. Berme to jako jistou formu "nabrífování" vědomostí.

Nesmrtící mikrovlnné zbraně

Hovořil jsem o pěti škálách frekvencí, na kterých operuje náš mozek. Mozek je tedy možné takto na dálku ovlivňovat formou takzvaných nesmrtících mikrovlnných zbraní. O těchto zbraních jsem hovořil v mém pořadu „Tajná historie DARPA“, který vyvíjel různé typy těchto nesmrtících zbraní. Mikrovlnné zbraně byly také ve hře. Vědci postupně přišli na to, jak vyvolat určité stavy člověka konkrétními vlnami.

4,5 Hz – paranoia.

6,6 Hz – deprese nebo dokonce sebevražedné sklony.

8 Hz – zvířata usínají.

11 Hz – manické chování nebo vztek.

25 Hz – oslepnutí při zásahu do hlavy nebo infarkt při zásahu do hrudníku.

Jiné frekvence mohou vyvolat hysterii, trauma, chtíč nebo vražedné sklony.

Skupina Bilderberg: Tiché zbraně pro tiché války

Uvedl jsem základní znalosti, které je potřeba bezpodmínečně znát, abychom vůbec mohli chápat rozměr fenoménu tichých zbraní. Někdo se možná ptá, jak mohou být zbraně tiché? Vždyť přece zbraně dělají ze své podstaty velký hluk. Začněme ale od začátku. V roce 1954 se v luxusním hotelu Bilderberg v malém nizozemském městečku Oosterbeek poprvé sešli nejmocnější muži světa pod záštitou nizozemské královské koruny a rodiny Rockefellerů. Po celý víkend debatovali o budoucnosti světa. Po skončení se rozhodli, že se budou scházet jednou ročně, aby si vyměňovali názory a analyzovali mezinárodní záležitosti. Pojmenovali se skupina Bilderberg. Od té doby se každoročně scházejí v luxusním hotelu kdesi ve světě, aby se pokusili rozhodnout o budoucnosti lidstva. O této skupině jsem hovořil podrobně v mém pořadu „Tajné globální skupiny“. Ovšem na prvním zasedání přijal politický výbor této skupiny tajný dokument. Doktrína obsažená v dokumentu nesla zlověstný název „Tiché zbraně pro tiché války“. Dokument měl původně zůstat v utajení, ale jak už to tak bývá, o některých událostech stěžejního významu rozhodne prachobyčejná náhoda. Tak tomu bylo i s tímto dokumentem. Psal se 7. červenec 1986. Jeden zaměstnanec společnosti Boeing Aircraft Company koupil ve výprodeji přebytečnou kopírku IBM na součástky. Jaký ale musel být jeho šok, když v kopírce objevil podrobnosti plánu, který se zrodil v zárodku studené války. Tento dokument požadoval ovládnutí mas prostřednictvím manipulace průmyslu, zábavy lidí, vzdělání a politických názorů. Vyzýval k tiché revoluci, která postaví bratra proti bratrovi a odvede pozornost veřejnosti od toho, co se skutečně děje. Tento dokument je stěžejní proto, že vysvětluje mnohé procesy, kterých jsme svědky právě dnes. Odhaluje koncepty, které jsou postupně zaváděné do dnešní reality. Je tak důležitý, že jsem se ho rozhodl přeložit a začlenit do tohoto pořadu. Aby nikdo nezůstal na pochybách, hned na začátku dokumentu se uvádí:

"Tento manuál je sám o sobě analogickým prohlášením o záměru. Takový spis musí být zabezpečen před veřejnou kontrolou. Jinak by mohl být uznaný jako technicky formální vyhlášení domácí války."

Bilderberg si je zatraceně dobře vědom protireakce, jakou by dokument vyvolal. Proto ihned zakázal členům o dokumentu jakkoli hovořit v intencích omerty, tedy mlčení. Členům, kteří byli s dokumentem obeznámení, dává pocit výlučnosti a nadřazenosti, jakési vyšší sekty:

"Řešení dnešních problémů vyžaduje přístup, který je nemilosrdně upřímný, bez agonie nad náboženskými, morálními či kulturními hodnotami. Pro tento projekt jste se kvalifikoval díky své schopnosti dívat se na lidskou společnost s chladnou objektivitou, a přesto analyzovat a diskutovat o svých pozorováních a závěrech s ostatními lidmi s podobnými intelektuálními schopnostmi, aniž byste ztratil diskrétnost nebo pokoru. Tyto ctnosti uplatňujete ve vlastním zájmu. Neodchylujte se od nich."

Historický a politický úvod tichých zbraní

"Technologie tichých zbraní se vyvinula z operačního výzkumu, strategické a taktické metodologie vyvinuté v rámci vojenského managementu v Anglii během druhé světové války. Původním účelem operačního výzkumu bylo studium strategických a taktických problémů vzdušné a pozemní obrany s cílem efektivního využití omezených vojenských zdrojů proti cizím nepřátelům, tedy logistiky. Lidé v mocenských pozicích si brzy uvědomili, že tytéž metody mohou být užitečné i pro totální ovládnutí společnosti. Bylo však zapotřebí lepších nástrojů. Sociální inženýrství vyžaduje korelaci velkého množství neustále se měnících ekonomických informací. Byl proto nutný vysokorychlostní počítačový systém zpracování dat, který by dokázal předběhnout společnost a předpovědět, kdy společnost dospěje ke kapitulaci."

Následuje celkem suchopárná pasáž o vývoji počítačů a programování.

"Rockefellerova nadace se ihned pustila do práce. Poskytla čtyřletý grant Harvardově univerzitě, z něhož financovala Harvardský projekt ekonomického výzkumu pro studium struktury americké ekonomiky. O rok později, v roce 1949, se připojilo i americké letectvo. V roce 1952 grantové období skončilo a konalo se setkání elity na vysoké úrovni, které mělo určit další fázi výzkumu sociálních operací. Harvardský projekt byl velmi plodný. To potvrdilo zveřejnění některých jeho výsledků v roce 1953, které naznačovaly možnost ekonomického sociálního inženýrství."

Energetika tichých zbraní

Následně se v dokumentu rozebírají typy energie:

"Energie je považovaná za klíč k veškeré činnosti na Zemi. Bylo dohodnuto, že národ nebo svět lidí, kteří nebudou používat svou inteligenci, nejsou o nic lepší než zvířata, která inteligenci nemají. Takoví lidé jsou zvěří a steaky na stole z vlastní volby a souhlasu. V důsledku toho bylo v zájmu budoucího světového řádu, míru a klidu rozhodnuto vést soukromou tichou válku proti americké veřejnosti s konečným cílem trvale přesunout přírodní a společenskou energii," a tohle se mě obzvlášť líbí: "neukázněných a nezodpovědných do rukou několika málo ukázněných, zodpovědných a hodných."

Toto se uvádí přímo v dokumentu. Na tomto příkladě vidíme v celé nahotě stvůry, které se pasovaly jako elity. Je vůbec nezajímá, že veškerou energii a práci vykonávají právě ti lidé, kterými oni z duše opovrhují. Pohrdají běžnou prací, štítí se běžných lidí. Co na tom, že právě tito lidé vykonávají práci, ze které oni čerpají svou moc. Pokračujme dále v dokumentu.

"K uskutečnění tohoto cíle bylo nutné vytvořit, zajistit a použít nové zbraně, které představovaly třídu zbraní tak rafinovaných a důmyslných svým principem fungování a veřejným vystupováním, že si vysloužily název tiché zbraně."

Další věta přímo odráží zákulisní působení skupin, jako je například Bilderberg:

"Závěrem lze říci, že cílem ekonomického výzkumu, jak jej provádějí magnáti kapitálu a průmyslu zboží a služeb, je vytvoření ekonomiky, která je zcela předvídatelná a manipulovatelná."

Opět opakuji. Ekonomiky, která je zcela předvídatelná a manipulovatelná. Znovu se odhaluje až na kost, že všechny ropné nebo finanční krize, které od té doby nastaly, jsou v zákulisí manipulované bankovními kartely a nadnárodními korporacemi. Je to uvedené v dokumentu, který to dále vysvětluje:

"Aby bylo možné dosáhnout naprosto předvídatelné ekonomiky, je třeba podřídit nízké společenské vrstvy naprosté kontrole. Tedy vychovat je, vycvičit a přidělit jim jho a dlouhodobé společenské povinnosti už od útlého věku, dříve než budou mít příležitost zpochybnit správnost této věci. Aby se dosáhlo takového přizpůsobení, musí být rodinná jednotka nižší třídy rozvrácená procesem rostoucího zaměstnávání rodičů a zřizováním státem provozovaných denních center pro děti."

A jen se sami sebe zeptejme. Proč v době robotizace a automatizace, kdy za nás stále více úkonů vykonávají stroje, máme stále více práce? Makáme na více úvazků, abychom poplatili složenky. Musíme stále více pracovat, brát si více zaměstnání a zůstáváme déle v práci. Díky tomu nemáme čas na naše děcka. Netrávíme s nimi čas, protože většinu doby jsme v robotárně. O děcka se nám proto postará stát v nezpočtu kroužků, na které také musíme vydělávat. Přesně to se předpovídalo v dokumentu z roku 1954. Rodina musí být rozvrácená procesem rostoucího zaměstnávání rodičů a zřizováním státem provozovaných denních center pro děti. Dokument dále pokračuje:

"Kvalita vzdělání poskytovaného nižší třídě musí být toho nejhoršího druhu, aby příkop nevědomosti izolující nižší třídu od třídy vyšší byl a zůstal pro nižší třídu nepochopitelný. S takovým počátečním handicapem mají i bystří jedinci z nižší třídy jen malou, pokud vůbec nějakou naději vymanit se z přiděleného životního údělu. Tato forma otroctví je nezbytná pro udržení určité míry společenského řádu, míru a klidu pro vládnoucí vyšší třídu."

Dokonalé zhodnocení démonických elit. Vytěsnit takzvanou nižší třídu tak, že ani nepochopí svou roli otroctví. Kastovní systém jako vyšitý.

Principy tichých zbraní

Dokument se dále zaměřuje na popis fungování tichých zbraní.

"Střílí situace namísto kulek. Pohání ji zpracování dat namísto chemické reakce výbuchu. Pochází z bitů dat namísto zrnek střelného prachu. Z počítače namísto zbraně. Obsluhuje ji počítačový programátor namísto střelce. Na příkaz bankovního magnáta namísto vojenského generála. Veřejnost není schopná tuto zbraň pochopit, a proto nemůže uvěřit, že je napadaná a tlumená zbraní. Veřejnost sice instinktivně cítí, že něco není v pořádku, ale to je dáno technickou povahou tiché zbraně. Nedokáže svůj pocit vyjádřit racionálním způsobem ani se s problémem inteligentně vypořádat. Proto neumí volat o pomoc a neumí se spojit s ostatními, aby se proti ní bránili."

Naprosto dokonalý odraz dneška. Lidé se nedokážou spojit a ani problém racionálně pojmenovat. Jde o to, že je do systému instalovaných několik agend současně. Ekologická agenda, migrační agenda, LGBT agenda, válečná agenda nebo covidová agenda. Lidé, kteří se v tom nevyznají, nedokážou věc správně uchopit a interpretovat. Ten, kdo kritizuje migrační agendu, svým intelektem neobsáhne agendu ekologickou. Ten, kdo kritizuje válečnou agendu, zase tápe v LGBT agendě. Lidé vnímají jen části a fragmenty celku, nikoli celé široké spektrum. Hovořil jsem o tom v mém dokumentu „Tavistockův institut“. Sociální inženýři permanentně znejisťují populaci instalací několika agend současně. Prosím, poslechněte si dokument Tavistockův institut, protože je to stěžejní pro chápání dnešní situace. Dokument skupiny Bilderberg přesně odpovídá tomuto schématu. Lidé se jednak nespojí, a jednak nedokážou problémy racionálně pojmenovat. Dokument dále pokračuje:

"Když je tichá zbraň aplikovaná postupně, veřejnost si na její přítomnost zvykne a přizpůsobí se jí. Naučí se tolerovat její zásah do svého života, dokud tlak není příliš velký a nezlomí se. Tichá zbraň je proto druhem biologické války. Útočí na vitalitu, možnosti a mobilitu jednotlivců společnosti. Zná, chápe, manipuluje a útočí na jejich zdroje přirozené a sociální energie a na jejich fyzické, duševní a emocionální síly a slabiny."

Ekonomika tichých zbraní

Dokument dále rozebírá ekonomické principy, které vymyslel Mayer Amshel Rothschild. Tuto pasáž ukončuje jednoznačným poselstvím:

"To, co Rothschild objevil, byl základní princip moci, vlivu a kontroly nad lidmi aplikovaný na ekonomiku. Tento princip zní: Když na sebe vezmete zdání moci, lidé vám ji brzy dají."

Dokument se dále rozplývá nad Rothschildovou genialitou půjčování peněz. Potřebné zdání moci prý přiměje lidi, aby se vzdali svého skutečného bohatství s příslibem ještě většího bohatství. Jednoduše, lidé své skutečné peníze svěří bankám do různých spořících fondů. Jak jsem uvedl z pasáže dokumentu, ekonomiky jsou zcela předvídatelné a manipulovatelné. Stačí pak jen pár finančních krizí nebo větších inflací, aby nám vybrakovali z našich účtů skutečné bohatství, které jsme jejich bankám svěřili. Princip je o to geniálnější, že peníze ztrácejí hodnotu i pod štrozokem u nás doma. Ekonomika je takto nastavená. Prostě Rothschildovská genialita. Následující věta se mi obzvlášť líbí:

"Válka je tedy vyrovnávání systému zabíjením skutečných věřitelů, tedy veřejnosti, kterou jsme naučili směňovat skutečnou hodnotu za nafouknutou měnu, a pádem zpět k tomu, co zbylo z přírodních zdrojů a regenerace těchto zdrojů."

Naprosto jasné poselství. Války jsou potřeba pro vyrovnávání systému, drancování přírodních zdrojů a regeneraci daných zdrojů. Tedy nastartování nového ekonomického boomu. Rozvrácenou zemi je třeba postavit na nohy. Válkou zbitá země ale nemá peníze. Musí si proto půjčit od bank patřícím elitám a otevřít svůj trh mezinárodnímu kapitálu. To proto, aby zemi mohly postavit na nohy západní korporace. Díky válce vydělají jak západní banky tak i západní korporace. Dokument pak rozebírá velmi zajímavou teorii konstrukce draka z inženýrského hlediska. Ocituji závěr pasáže:

"Pro využití této metody rázových zkoušek draka v ekonomickém inženýrství se používají rázové zkoušky cen zboží a sleduje se reakce spotřebitelů z řad veřejnosti. Výsledné ozvěny ekonomického šoku jsou teoreticky interpretované pomocí počítačů a je tak odhalená psychoekonomická struktura ekonomiky. Pak lze předvídat a manipulovat s reakcí domácnosti na budoucí šoky. Společnost se stává dobře regulovaným zvířetem, jehož otěže jsou pod kontrolou sofistikovaného počítačem řízeného systému sociálního energetického účetnictví."

Dokonalá definice dneška. Už několik let jsme přece svědky skokového zdražení energií, nájmů nebo potravin. Jsme dobře regulovanými zvířaty, které elity zkoumají pod drobnohledem, jak na tyto cenové šoky reagujeme. Naše reakce jsou potom dále vyhodnocované. Přesně to odpovídá další definici, ve které se dočteme na dalších stránkách dokumentu:

"Stejného výsledku dosahují ekonomičtí inženýři při studiu chování ekonomiky a spotřebitelské veřejnosti tím, že pečlivě vyberou základní komoditu, jako je hovězí maso, káva, benzín nebo cukr, a pak způsobí náhlou změnu nebo šok v její ceně nebo dostupnosti. Tím vyvedou z míry rozpočet a nákupní zvyklosti všech. Následné šokové vlny pak pozorují sledováním změn v reklamě, cenách a prodeji tohoto a dalších komodit."

Tohle se prosím pěkně psalo v dokumentu skupiny Bilderberg z roku 1954. Jako kdyby někdo předpovídal současný stav. Tu vyskočila zelenina na dvojnásobek, onde maso, jinde zase mléčné výrobky. Proč? To dokument vysvětluje dále:

"Cílem takových studií je získat know-how, jak uvést veřejnou ekonomiku do předvídatelného stavu pohybu nebo změny. Dokonce do řízeného sebedestruktivního stavu pohybu, který přesvědčí veřejnost, že určití "odborníci" by měli převzít kontrolu nad peněžním systémem a obnovit bezpečnost, spíše než svobodu a spravedlnost pro všechny. Když se poddaní občané stanou neschopnými kontrolovat své finanční záležitosti, stanou se samozřejmě zcela zotročenými, tedy zdrojem levné pracovní síly."

Tedy to je pravý účel cenových šoků. Rozkolísat ekonomiku a znejistit obyvatele natolik, že ještě rádi předají kontrolu nad penězi vybraným "autoritám". Dokument se pak zaměřuje na spotřebitelské preference, které jsou identifikované se spotřebiteli prostřednictvím asociace s kreditními kartami, a později, jak je uvedené v dokumentu:

"trvalého "vytetovaného" čísla na těle, neviditelného při běžném okolním osvětlení."

A čeho jsme svědky dnes? Mezi lidmi obíhá stále méně papírových peněz. Je vyvíjený tlak na bezhotovostní společnost. Platíme kreditní kartou nebo naším chytrým telefonem. Chytré telefony odemykáme naším otiskem prstu nebo obličejem. Systém má tedy dokonalý přehled o tom, co, kde a za kolik si kupujeme. Dokument dále nenechává nikoho na pochybách o záměrech démonických elit:

"Protože energie je klíčem ke všem činnostem na Zemi, vyplývá z toho, že k dosažení monopolu na energii, suroviny, zboží a služby a k vytvoření světového systému otrocké práce, je nutné mít schopnost prvního úderu v oblasti ekonomiky. Abychom si udrželi své postavení, je nutné, abychom měli absolutně první znalosti vědy o kontrole všech ekonomických faktorů a první zkušenosti s inženýrstvím světové ekonomiky. Abychom takové suverenity dosáhli, musíme dosáhnout alespoň tohoto jediného cíle. Aby veřejnost nepoznala ani logické, ani matematické souvislosti mezi ekonomií a ostatními energetickými vědami, ani se nenaučila takové poznatky aplikovat."

Opět vidíme v jasném světle, že globální establishment dosáhl ekonomického managementu jako vědního oboru. Jsou schopní modelovat, strukturovat a anticipovat konkrétní situace a stimuly v ekonomice podle předvídatelných modelů. Ekonomika už přestala být nahodilou souhrou náhodných událostí, ale stala se přísně řízenou vědní disciplínou. Elity se naučily, jak modelovat ekonomické vzorce tak, aby dosáhly kýženého cíle. Běžní lidé se nechávají fatalisticky unášet tímto proudem a neznají souvislosti. Tento proces završuje další věta v dokumentu:

"Nejzajímavější je, že pozorováním a měřením ekonomických modelů lze naprogramovat počítače tak, aby předpověděly nejpravděpodobnější kombinaci vytvořených událostí šoků, která přinese úplné ovládnutí a podmanění veřejnosti prostřednictvím rozvratu veřejné ekonomiky."

A jsme opět doma o pravém účelu.

Tiché zbraně jako sociální droga

Dokument dále pokrývá podstatu sociálního zabezpečení:

"Program sociálního zabezpečení není nic jiného než otevřený systém úvěrové bilance. Sociální systém vytváří falešný kapitálový průmysl, aby neproduktivním lidem poskytl střechu nad hlavou a jídlo v žaludku. To ale může být užitečné, protože příjemci se výměnou za dar stávají státním majetkem, stálou armádou pro elitu. Neboť kdo platí, ten rozhoduje. Ti, kdo se dostanou do závislosti na ekonomické droze, si musí jít pro dávku k elitě."

Co je ale zajímavější, dokument popisuje principy inflační spirály:

"Stejné věci dosahuje vláda tiskem peněz nad rámec hrubého národního produktu a ekonomickým procesem zvaným inflace. Tím se do rukou veřejnosti dostane velké množství peněz a udržuje se rovnováha proti její chamtivosti. Vytváří se v ní falešné sebevědomí a na chvíli se vlk drží ode dveří."

K čemu tohle všechno nakonec směřuje?

"Nakonec se musí uchýlit k válce, aby vyrovnali účet. Válka je nakonec jen aktem zničení věřitele a politici jsou veřejně najatí zabijáci, kteří tento akt ospravedlňují, aby se odpovědnost a krev nedostaly na svědomí veřejnosti. Existují pouze dvě alternativy, jak snížit ekonomickou indukčnost systému:

A: Nechat obyvatelstvo, aby se navzájem utlouklo k smrti ve válce, což povede pouze k totálnímu zničení živé země.

B: Převzít kontrolu nad světem pomocí ekonomických "tichých zbraní" v podobě tiché války a snížit ekonomickou indukci světa na bezpečnou úroveň procesem benevolentního otroctví a genocidy."

To jsou panečku prognózy. Uvědomme si, že OSN, která vznikla po druhé světové válce, měla zamezit dalším válkám. Ve skutečnosti proběhlo ve druhé polovině 20. století a ve století novém daleko více válek. K čemu jsou potom takové organizace? Aby byly války vedené proti těm, kteří nejsou ochotní se podrobit. Na tomto místě by nám mělo být jasné, proč bylo nutné naprosté utajení tichých zbraní. Opovržení a pohrdání elit běžnými lidmi je patrné z dalších řádků dokumentu:

"Široká veřejnost odmítá zlepšit svou vlastní mentalitu a víru v bližního. Stala se stádem množících se barbarů a takříkajíc zkázou na tváři země. Nezajímají se o ekonomickou vědu natolik, aby se dozvěděli, proč se navzdory náboženské morálce nedokázali vyhnout válce."

Tedy běžní lidé jsou "stádo množících se barbarů", kteří sami rozpoutávají války? Nevyhlašují takhle náhodou války králové, vlády nebo prezidenti? Na dokumentu vidíme odporné pokrytectví elity, která nepřipouští, že to jsou právě vládci států, kteří vyhlašují a rozpoutávají války. Paní Vomáčková z Cerekvice nad Ploučnou, jako zástupkyně "stáda množících se barbarů", přece nevyhlásí válku cizí zemi! Tu vyhlásí Bezpečnostní rada OSN. Přesně toho zločineckého orgánu, pod jehož péčí došlo ke genocidním válkám, ve kterých bylo v součtu zabito více civilistů, než v celé druhé světové válce.

Odvedení pozornosti od tichých zbraní

Závěrečná část dokumentu se věnuje strategiím, jak zajistit, abychom si těchto tichých zbraní nevšimli:

"Nejjednodušší metodou, jak si zajistit tiché zbraně a získat kontrolu nad veřejností, je udržovat veřejnost na jedné straně neukázněnou a neznalou základních principů systému, na straně druhé ji udržovat zmatenou, neorganizovanou a rozptylovanou, a to záležitostmi, které nemají skutečný význam."

Přesně o tom jsem hovořil v mém dokumentu „Subverze společnosti“, který také důrazně doporučuji k poslechu. Řešíme uniformy hasičů a ne, že hoří barák. To kráčí ruku v ruce s tím, že lidé nechápou instalaci agend v celém širokém spektru. Hovořil jsem o tom v minulých kapitolách. Aby bylo možné navodit takový stav, používají se, podle dokumentu, tyto nástroje:

"A: Rozptyluje jejich mysl, sabotuje jejich duševní činnost, poskytuje nekvalitní program vzdělávání veřejnosti v matematice, logice, systémovém designu a ekonomii a odrazuje od technické tvořivosti."

Jako bychom to viděli dnes, Televizní brak, hollywoodská filmová stoka, simplifikace vzdělání a destrukce vysokoškolského vzdělání. Klade se méně důrazu na technické obory, a více na humanitní, eko a gender bláboly. Hovořil jsem o tom také v Subverzi společnosti. Například autor Michael Tsarion ve svém článku nazvaném „Symbolická gramotnost“ konstatuje, že trpíme "chronickou negramotností v oblasti symbolů" a že jsme vystavení podprahovému a podtextovému přesvědčování, které představuje to, co nazývá psychickou diktaturou. Tato diktatura podle Tsariona "zahrnuje záměrnou a podvratnou manipulaci a veřejné šíření slov, obrazů, čísel, barev, rytmů a symbolů, které jsou následně prostřednictvím všudypřítomných mediálních věštců směrované do limbických oblastí lidského mozku". To, jak pokračuje, "vytváří propracovaný a zákeřný kryptický jazyk speciálně navržený tak, aby podněcoval konflikt mezi fantazií a realitou".

"B: Zapojuje jejich emoce, zvyšuje jejich sebeobětování a jejich oddávání se emocionálním a fyzickým aktivitám. Neustálé emocionální urážky a útoky, nebo neustálý příval sexu, násilí a válek v médiích."

Vidíme to dnes na každém rohu. Lidé jako infantilní bytosti, které nezapojují racionální pragmatický kalkul, ale rozhodují se impulzivně a emocionálně. Hovořil jsem o tom v dokumentu „Tavistockův institut“. Každá další generace je emocionálnější a infantilnější než generace předchozí.

"C: Přepisuje dějiny a právo a podřizuje veřejnost deviantní tvorbě. A tak jsou elity schopné přesunout jejich myšlení od osobních potřeb k vysoce vykonstruovaným vnějším prioritám."

Dnes sledujeme, že lidé mají sebedestruktivní sklony. Odvykli si klást na první místo potřeby své, své rodiny nebo svého národa. Místo toho jsou metodicky podmiňovaní k tomu, aby se starali o Madagaskar, Bangladéš nebo Etiopii. Cizí zájmy nadřazují svým vlastním prioritám. Tito lidé ani nedokážou vyjmenovat základní osoby Národního obrození, ale zato ví přesně, jaké všechny bubínky se používají při kmenových rituálech v Ghaně. Jde o generační přetváření, proto si toho mnozí nevšímají. Tato plynulá přeměna se zakořenila v naší mentalitě, emocích a psychice postupně a nenápadně. A to až do té míry, že někteří jsou schopní těmto cizím zájmům podřídit svůj život. Byli otrávení toxicitou sociálního programování. Podle dokumentu tyto všechny metody vylučují jejich zájem o objevování tichých zbraní a technologie sociální automatizace. Dokument dále cynicky pokračuje v nemilosrdném vypočítávání výhod:

"Obecně platí pravidlo, že ze zmatku je zisk. Čím větší zmatek, tím větší zisk. Proto je nejlepším přístupem vytvářet problémy a pak nabízet jejich řešení."

Bingo! To je přesně to, o čem hovořím ve svých mnohých pořadech. Princip otrávené studny. Elity otráví studnu, a pak se prezentují jako zachránci, kteří studnu vyčistí. Tady to máme černé na bílém, potvrzené v dokumentu z roku 1954. Okořeněné o poznatek, že ze zmatků je zisk. To je odpověď na neustálé znejisťování obyvatel agendami a vytvářením napětí mezi státy nebo geopolitickými regiony nebo globálními bloky. Čím více zmatků, tím větší zisk. Dokument dále taxativně popisuje jednotlivé prvky:

"Média: Udržujte pozornost dospělé veřejnosti odvedenou od skutečných společenských problémů a zaujatou záležitostmi, které nemají skutečný význam.

Školy: Udržujte mladou veřejnost v nevědomosti o skutečné matematice, skutečné ekonomice, skutečném právu a skutečné historii.

Zábava: Udržujte zábavu veřejnosti na úrovni nižší než šestá třída.

Práce: Udržujte veřejnost zaměstnanou, zaměstnanou, zaměstnanou, bez času na přemýšlení. Zpátky na farmě s ostatními zvířaty."

Dokument pak uvádí, jak je důležité získat souhlas většiny veřejnosti. Lidé si chtějí udržet životní standard a příjmy. Tím se buduje sociální architektonika:

"Každá třída tím, že zaručuje svou vlastní úroveň příjmů, kontroluje třídu bezprostředně pod ní, a tudíž zachovává třídní strukturu. Tím je zajištěná stabilita a bezpečnost, ale také vláda shora."

Dokument pak popisuje, jak se lidé z nižších tříd snaží dostat do tříd vyšších. To prý ohrožuje suverenitu elit, které musí zajistit, aby se tento vzestup nižších tříd maximálně oddálil. To jim poskytne čas na dosažení energetické nadvlády. Právě proto jsem natočil minulý pořad „Tajná historie DARPA“. Právě proto jsem natočil další dokumenty jako „Psychologie totality“, „Bohatí a mocní“, „Tavistockův institut“, „Válka o naši mysl“ nebo „Subverze společnosti“. A právě proto jsem začal dnešní pořad úvodem o tom, jak elektřina a elektromagnetické netepelné záření působí na náš mozek. Člověk je energetické dynamo. Působením různých typů vln a elektřiny nás lze ovládat. Klíč v podobě exkluzivního přístupu k novým formám energie mají globální elity.

Tiché zbraně dneška

Tiché zbraně tak, jak je popsal dokument skupiny Bilderberg z roku 1954 se proměnily v čase. Ty původní samozřejmě zůstávají, ale postupně byly obohacené o energetickou úroveň. To přesně tvoří onu dominanci elit, o které hovořil dokument. Získat dost času na to, aby elita upevnila svou moc díky energetické převaze. Tiché zbraně v dnešním kontextu nejsou nic jiného než energetické zbraně. Hovořil o tom například agent britské vojenské zpravodajské služby Barrie Trower. V mém pořadu „Tajná historie DARPA“ jsem zmínil, že tyto armádní projekty mají v technologii zhruba 20 let náskok, oproti tomu, co my ostatní známe. Díky DARPA se postupně vyvinula skupina mikrovlnných zbraňových systémů. Tyto zbraně se používají ke sledování a k útokům mikrovlnnou válkou na jednotlivce. Existuje například počítačový systém nazvaný CELLDAR, který je schopen sledovat a zaměřovat jednotlivce prostřednictvím vysílačů včetně těch zabudovaných do pouličních lamp. Jde o širší součást projektu budování chytrých měst, smart cities. Je důležité pochopit, že dnes jsme všichni obklopení pouličními LED světly s vysílacími uzly zabudovanými do jejich konstrukce. Chytrá města hrají nedílnou roli při vytváření inteligentní sítě 5G. Mnohem důležitější aspekt sítě 5G je vytvoření kompaktního internetu věcí. Spotřebiče, které budou propojené navzájem z chytrých domácností, přes chytré domy po chytrá města. Úspěchy v oblasti vědy, techniky, medicíny, genetiky, digitálních informačních a komunikačních technologií umožnily vznik dnešní děsivé komponentní psychofyzické zbraně (CPF). CPF jsou pro 21. století tím, čím byly atomové zbraně pro století dvacáté. Účinek těchto zbraňových systémů je mnohem smrtonosnější, i když pouhým okem neviditelný. Ovládání mysli prostřednictvím nesmrtících zbraní. Psychotropní zbraň je směrovaný energetický systém instalovaný ve vesmíru, který může ovlivňovat mozek a centrální nervový systém. Měnit mentální, emocionální a behaviorální funkce člověka. Většina z těchto zbraní působí ve vlnovém pásmu mozku a mění vědomí, fyzický a psychický stav člověka. Prostřednictvím psychotropních zbraní lze přesně a cíleně ovládat chování celé světové populace nebo určitých oblastí Země. Neurofyzici zjistili, že mohou napodobit vibrační vzorce psychotropních látek, jako je LSD. Jednoduše mohou nasimulovat jejich účinky tak, jako kdybychom reálně LSD požili. Když vědci promítnou tyto pečlivě tvarované zvukové vibrace do lidského mozku, mohou navodit změněné stavy mysli. Přesně tak, jako by člověku aplikovali drogu. Nastane nerovnováha, zásadní změna v psychice člověka. Ten ztratí sebekontrolu a nechá se snadno vést. Jeho mysl se přesune z reálného světa do světa halucinací. Silný podkožní účinek takové sonochemie má velmi děsivé použití. Znamená to, že elektromagnetické paprskové zbraně lze použít k omámení lidí proti jejich vůli. Paprskové zbraně lze použít na dálku. V kombinaci s vesmírnými satelitními systémy a systémy na pouličních chytrých lampách chytrých měst, by takové paprskové zbraně mohly potenciálně hromadně omámit celé populace. Nebo najít konkrétního individuálního jedince. Protože jsou takové technologie 20 let před našimi znalostmi, zdají se nám proto bizarní. Reagujeme na to různým způsobem. Jedna skupina se tomu infantilně vysměje po vzoru opic s banány, které se rozvřeští, když spatří letící dron. Nejsou prostě schopní překonat tak obrovský technologický skok, a tak se s tím mentálně vyrovnávají po svém. Vřeštěním nebo výsměchem. Je to jejich psychologická obrana před kolapsem. Udržení jejich mentální rovnováhy vyrovnání se s realitou. Jakási psychologická brzda. Druhá, hloubavější skupina, se pídí po podrobnostech a sama si fakta vyhodnotí. Pokud jste doposlouchali až sem, patříte bezesporu k té druhé. Jak psychotropní zbraně fungují? V úvodu jsem nastínil, že každý objekt na této planetě má elektrickou frekvenci, která se nazývá Hertz. Naše tělo je zářivý stroj, ve kterém probíhají složité biochemické procesy s různým rozsahem frekvencí. Naše buňky komunikují v milimetrovém pásmu vln 40 až 70 Hz. Náš mozek pracuje od 2 do 100 Hz. Nejuniverzálnějším cílem psychofyzických zbraní je proto mozek člověka. Mozek řídí fungování všech systémů organismu, provádí myšlenkové procesy a určuje chování člověka. Mozek pracuje v rozsahu 4 druhů mozkových vln, které jsem popsal v úvodních kapitolách tohoto pořadu. Tyto vlnové rozsahy našeho mozku a také orgánů, látek a buněk byly při vývoji psychofyzických zbraní zohledněné. Člen vědeckotechnické rady Ruské federace pro výzkum vesmíru Anatolij Ptušenko uvedl:

"Psychotropní zbraně neumožňují přesné a účelné ovládání individuální lidské mysli. Nýbrž ruší všechny vnitřní spoje zodpovědné za sebeovládání člověka. Ten se stává snadno ovladatelným "podle zákonů davu" v souladu s příkazy z vesmírné stanice. Může být ovládaný buď ze Země, nebo z řídicího centra ve vesmíru."

Stejně tak je možné psychofyzicky působit na lidi. Měnit jejich chování a dokonce řídit sociální cíle regionální nebo dokonce globální společnosti. Stále fantazie? Proč potom Američané investují do vývoje psychotropních zbraní stejně jako do nejsložitějších kosmických programů? Aha? Podobná souvislost rozhodně nemůže být náhodná. Američané s tímto výzkumem přece začali hluboko v minulosti. A to v rámci programů známých jako MKUltra ovládání mysli, dálková změna lidského chování MKDelta, ale i Bluebird a Artichoke. Mimochodem modrého ptáčka (blue bird) má i ve svém znaku Twitter, který limituje negramotnost lidského myšlení na 140 znaků. Blue Bird byl jedním z projektů po MKUltra. To samo o sobě také mnohé napovídá. Nové vesmírné systémy jsou tedy potenciálně nebezpečné z hlediska možnosti rozpoutat informační válku ve velkém měřítku, Mohou také vytvořit globální systémy pro kontrolu chování lidí v jakémkoli regionu, městě nebo lokalitě. Elity, které budou tyto systémy vlastnit, získají obrovskou výhodu.

Závěr: Primitivní kmeny a vědomá mysl

Intenzivní studium projektů DARPA mě přivedlo k podstatě těchto tichých zbraní dneška. Jako ateista musím poděkovat Bohu, že jsem začal DARPA hluboce studovat, protože tak je možné dohonit dvacetileté období, které nám chybí. Nesmíme se stát vřeštícími opicemi s banány na stromech, ale hloubavými bytostmi, které se upřímně snaží této tiché válce porozumět. Proniknout pod povrch a zmapovat její fungování, principy, průběh a dopady. John Saint Clair Akwei, bývalý zaměstnanec Národní bezpečnostní agentury (NSA) a whistleblower, odhalil používání nervového monitorování ke špehování jednotlivců. Jedná se o klíčovou oblast zahrnující technologie invaze do mysli, které hrají roli při odhalování a trestání myšlenkových zločinů. Jedná se o program dekódování elektromagnetických vln v prostředí pro bezdrátové napojení na počítače a sledování osob pomocí elektrických proudů v jejich tělech. Jak se to dělá? Pomocí nízkých rádiových vln a technologie známé jako dálkové nervové monitorování. Inteligence signálů je založena na tom, že všechno v prostředí, ve kterém je elektrický proud, má kolem sebe magnetický tok, který vyzařuje nízké vlny. NSA i ministerstvo obrany vyvinuly vlastní pokročilé digitální zařízení, které dokáže na dálku analyzovat všechny objekty, ať už vytvořené člověkem, nebo organické, které mají elektrickou aktivitu. NSA používá vlnovou stimulaci mozku pro vzdálené nervové monitorování a elektronické propojení mozku. Tato stimulace mozku se vyvíjí od programu MKUltra z počátku 50. let 20. století. Projekt MKUltra byl jen začátkem v dlouhé řadě navazujících projektů. Počítačové mapování mozku NSA dokáže nepřetržitě sledovat veškerou elektrickou aktivitu v mozku. Elektrickou aktivitu v řečovém centru mozku lze převést na verbální myšlenky subjektu. Lze tak posílat zakódované signály do sluchové kůry mozku, čímž umožní zvukovou komunikaci přímo do mozku. Jednoduše obejde uši. Agenti NSA mohou tento postup využít ke skrytému oslabení subjektů simulováním sluchových halucinací charakteristických pro paranoidní schizofrenii. Lze také sledovat vizuální paměť. Je možné posílat obrazy přímo do zrakové kůry a obejít tak oči a optické nervy. Operativci NSA tak mohou tajně vkládat obrazy do mozku sledovaného subjektu během spánku, za účelem programování mozku. Vidíme, že tiché zbraně dneška jsou vyvíjené pro konečnou fázi otrockého podvolení mas. Tím, že o tom víme a mluvíme o tom, rozrušíme náskok elit k jejich použití. Když Britové použili v Afghánistánu po první světové válce chemické zbraně, primitivní kmeny se dávaly na zběsilý úprk. Viděli, jak jejich bojovníci ve zbrani z ničeho nic padali na zem, aniž by byli zasažení. Ve své prostoduchosti neznali tento zákeřný chemický útok. Kdyby jej znali, dokázali by se proti němu postavit. Cílem těchto mých pořadů je povzbudit naši mysl, abychom se neocitli v pozici těchto nevědomých primitivních kmenů. Když víme, s čím se utkáváme, dokážeme tomu čelit.

Smrtící Vatikán pdf

1 soubor(y) 458 KB

Stáhnout

Smrtící Vatikán epub

1 soubor(y) 319 KB

Stáhnout

Pořad je tematickým vyprávěním o nekalých praktikách, korupci a zločineckých intrikách, které se odehrávají uvnitř Vatikánu. Příběh se zaměřuje na vyšetřování spojené se smrtí Emanuely Orlandiové, která se stala klíčovým bodem odhalení závratné sítě spojení mezi Vatikánem a mafií. Únos patnáctileté dívky se zapletl s nebezpečnými silami uvnitř Vatikánu. Vyšetřování její smrti narazilo na blokování ze strany Vatikánu, který se dodnes snaží zamezit odhalení pravdy. Svědectví pěšáka a milenky šéfa gangu přinesly další důkazy a vyprávějí o výplatě za vraždu, která je součástí této sítě korupce. Důležitou součástí vyprávění bylo odhalení špinavého tajemství pedofilie ve Vatikánu, které se stalo zásadním problémem. Existence hrobky kostí, která může skrývat důkazy, vyvolává další otázky a zvýšuje napětí. Vyšetřování se zdá být nekonečné, překážky jsou přítomné na každém kroku. Odkrytí událostí z roku 1989 ve Vatikánské bance a zapojení Matky Terezy přináší další šokující zvraty. Vyprávění se zaměřuje na šéfa Vatikánské banky a jeho spojení s někdejším italským premiérem Giulio Andreottim, zatímco další herci a politici se stávají nedílnou součástí celého příběhu. Postupně se rozplétá pavučina Vatikánské banky, přičemž se zmiňuje únos bývalého italského premiéra Alda Moro. Po jeho únosu vznikl krizový výbor plný zednářů z lóže Propaganda Due, kteří se snažili ovlivnit politické dění. Odkrývání tajemství se stává stále nebezpečnějším a vzrušujícím, přičemž se zjišťuje, že existují různé vazby a spojení mezi jednotlivými dílky skládačky ve Vatikánu. Závěr příběhu je otevřený a plný otazníků. Celkově pořad přináší nekompromisní a napínavý pohled na temné stránky Vatikánu, odhaluje korupci a nezákonné aktivity, které jsou spojené se třemi červenými nitěmi: Penězi, sexem a krví mafie.

Úvod

Když se řekne Vatikán, každý si automaticky vybaví posvátnou aureolu, která Svatý stolec obestírá. K tomu jásající davy, velká podpora na náměstích, nekonečná náruč zástupů věřících po celém světě. Pro věřící, ale i nepoučené lajky, je to celkem přirozená spojitost. Ovšem mocný Vatikán s nulovými daněmi a Vatikánskou bankou znamená mnohem více, než nedělní kázání a zbožné preláty. Protože Vatikán stojí uprostřed italského Říma, není žádným překvapením, že do něj postupně pronikaly struktury mafie. Nejprve na spodní patra kurie, ale postupně se tyto vlivy prodchnuly skrze celou církev. Abychom pochopili základní souručenství těchto skupin, určitý úvod do této problematiky jsem natočil před nějakou dobou. Pořad nesl název Nesvatá aliance mezi Vatikánem, Mafií a CIA. Vatikán je ovšem studnicí záhad a tajemných příběhů, které se podobají spíše akčním thrillerům s kriminální zápletkou. Jak vždycky říkám, musíme sledovat červenou nit peněz, která nás vždycky spolehlivě dovede k cíli. V případě Vatikánu se ale tato červená nit peněz prolíná s nitěmi sexu a krve mafie. Tedy tři červené nitě, které svým zauzlováním vytvářejí hustou síť neprůhledných zájmů, násilí, lží a vydírání. Nevyhnutelně podněcují to, co Ratzinger, tedy bývalý papež Benedikt XVI., nazval krizí víry. Smrtelnou pavučinu, která se rozprostírá už za předchozích pontifikátů. Právě tady je třeba dále pátrat. Je nutné především přehodnotit působení arcibiskupa Paula Marcinkuse v čele Vatikánské banky a její znepokojivé vazby přímo v papežském bytě. Je třeba podrobně prozkoumat offshorové ráje v atmosféře kartelů, převratů a kokainu. Část těchto vazeb je možné rekonstruovat díky dokumentům, které dosud zůstaly neznámé. Účty, bankovky, pokladní knihy, nebo vklady s překvapivými zůstatky. Například na jméno monsignora Pasquale Macchiho, osobního tajemníka někdejšího papeže Pavla VI. Nebo účty nečekaných klientů, jako byl herec Eduardo De Filippo nebo Matka Tereza z Kalkaty, která byla váženým hostem v nejtajnějších kancelářích Vatikánské banky. Tyto dokumenty kněží a kardinálů, včetně nákupů a prodejů zlata, dolarů a palladia vysvětlují, proč pontifikát papeže Jana Pavla I. trval pouhých 33 dní. Vysvětlují, proč i v 90. letech následovníci šéfa Vatikánské banky Marcinkuse vytrvale kráčeli stejnou cestou. Přítrž tomu chtěl učinit papež Benedikt XVI. Povolal kardinály a lajky, kteří měli s tímto mafiánským systémem Vatikánu skoncovat. Bohužel, ti všichni byli zneschopněni, někteří propuštěni, jiní delegitimizováni a další zbaveni moci. Všechno se odehrálo v jemné strategii upředené pavučiny vatikánského zákulisí. Zákulisní a rafinované mocenské hry. Není také náhodou, že se objevuje stále více zpráv o obtěžování a sexuálním zneužívání uvnitř vatikánských zdí. Oběti vyprávějí o nočních můrách.

Příběh Emanuely Orlandiové

Je třeba především začít od nitky krve. Od příběhu Emanuely Orlandiové, případu, který byl s Benediktem XVI. před jeho rezignací velmi aktuální. Není to příběh minulosti, je to příběh dneška. Emanuela byla sotva patnáctiletou dívkou, která byla dcerou papežského vyslance. Ovšem 22. června 1983 záhadně zmizela v Římě. Její zmizení je trnem v oku Vatikánu. A také pontifikátu papeže Františka. Její zmizení představuje ránu, která se dosud nezhojila. Přízrak, který se vrací a ukazuje nevyslovitelné pravdy, jež zůstaly uzavřeny v posvátných palácích. Přízraky, které se staly nástrojem moci a vydírání pro ty, kteří o tom vědí. Ode dne zmizení Emanuely Orlandiové se na případu vystřídalo jedenáct soudců, včetně těch vyšetřujících, státních zástupců a zástupců státního zástupce. Ovšem každé vyšetřování vždycky skončilo na mrtvém bodě. Kolem půl páté odpoledne 22. června 1983 zmizela beze stopy Emanuela Orlandiová, patnáctiletá dcera úředníka Apoštolského paláce. Vracela se domů do Vatikánu z hodiny flétny v Papežském institutu duchovní hudby, budově připojené k bazilice Sant’Apollinare v centru Říma. Naposledy byla spatřena, jak nastupuje do tmavě šedého BMW s dobře oblečeným mužem, který se podle svědků nápadně podobal Enricu De Pedisovi, šéfovi Banda della Magliana. Vyšetřovatelé později zjistili, že BMW patřilo Flaviu Carbonimu. O dva týdny později zavolal rodině Orlandiových muž se silným americkým přízvukem a řekl:

"Občanku Emanuelu Orlandiovou jsme odvezli jen proto, že patří Vatikánskému státu. Nejsme revoluční ani teroristická organizace. Nikdy jsme se tak nepopisovali. Považujeme se za lidi, kteří mají zájem pouze na osvobození [budoucího papežského vraha] Agca. Termín je 20. července."

Svou organizaci označil za Tureckou protikřesťanskou osvobozeneckou frontu. Volající uvedl, že zanechá ve Vatikánu důležitou zprávu týkající se požadavků jeho organizace.

O několik dní později navštívil Emanuelin otec, Ercole Orlandi, prefekta papežského domu Dina Monduzziho, aby zjistil, zda zpráva dorazila. Prelát nejprve řekl, že únosci se nikomu z Vatikánu neozvali. Díky vytrvalému dotazování Emanuelina strýce monsignor Monduzzi nakonec připustil, že telefonát a vzkaz přišly. Ale absolutně ničemu, co říkali nebo chtěli říct, nebylo rozumět, trval na svém prefekt. Mezi 10. a 19. červencem Američan uskutečnil další telefonáty, přičemž některé z nich nasměroval tisk na místa, kde se našly poznámky a nahrané vzkazy od Emanuely. 20. července se tajemný volající spojil s italskou národní zpravodajskou službou a sdělil:

"Dnes je poslední zpráva před vypršením lhůty ultimáta."

Vatikán blokuje vyšetřování

Po celou dobu vyšetřování italské domácí zpravodajské služby shledávaly Vatikán podivně nespolupracujícím a neochotným sdílet své rozhovory s Američanem. Vincenzo Parisi a zástupce šéfa rozvědky dospěl k přesvědčení, že Svatý stolec případ Orlandiové zahalil kampaní důmyslných dezinformací. Zprávy a telefonáty od zástupce turecké organizace byly podle Parisiho divadlem, které mělo odvést pozornost od skutečného jádra. Úředník rozvědky si poznamenal, že je velmi pravděpodobné, že únos Emanuely spáchal někdo uvnitř církevní hierarchie a řádu, kdo byl úzce napojený na postavy organizovaného zločinu. Italská policie totiž umístila odposlech na telefonní linku uvnitř Vatikánu potom, co volající požadoval přístup ke státnímu sekretáři Casarolimu. Parisi ale nebyl schopen vyslechnout rozhovory mezi americkým volajícím a kardinálem Casarolim. Nahrávky, spolu s odposlechem, záhadně zmizely ze Svatého stolce. Na Parisiho naléhání odposlouchávali karabiniéři telefon Raula Bonarelliho, druhého nejvýše postaveného důstojníka vatikánského Ústředního úřadu pro ostrahu. V jednom z nahraných rozhovorů s dalšími vatikánskými úředníky Bonarelli uvedl, že poslal krabice s dokumenty o případu Orlandiové do kanceláře kardinála Casaroliho. Parisi a jeho kolegové soudci zaslali Svatému stolci žádosti o povolení vyslechnout Casaroliho, členy jeho personálu a členy Úřadu. Všechny žádosti byly zamítnuty.

Pokus o vydírání: Peníze za mlčení

Koncem července agentura zpravodajská ANSA uvedla:

"Ve Vatikánu převládá názor, že lidé odpovědní za únos, patří do světa běžné kriminality a že návrh na výměnu s Agcou je jen záminkou, jak vylákat značné částky [z Vatikánu] výměnou za dívku, aby zmátli vyšetřovatele."

Hlavní soudce v případu, Rosario Priori, dospěl k závěru, že peníze patřily členům Banda della Magliana, kteří je uložili u šéfa Vatikánské banky Marcinkuse a Calviho jen proto, aby jim byla ponechána unesená dívka jako prostředek k získání odměny. Soudce odhadl, že částka, kterou gang dlužil, přesahovala 200 milionů dolarů.

Svědectví pěšáka a milenky šéfa gangu

Po letech pěšák gangu Antonio Mancini uvedl, že jeho šéf únos zorganizoval, aby získal zpět miliony, o které přišel při krachu banky Ambrosiano. Manciny uvedl:

"To, co říká soudce Priori o únosu Orlandiové, je naprostá pravda. Co mě ale mate, je částka 200 milionů dolarů. Při vědomí množství peněz, které proudily do činnosti gangu, a zejména peněz, které vydělala skupina Testaccio [divize gangu] si myslím, že 200 milionů dolarů je nedostatečná částka."

Kritický pohled na možný osud Emanuely přinesla Sabrina Minardiová, bývalá milenka De Pediseho. Emanuela byla unesena De Pedisem, který ji držel v bytě v pobřežním městě Torvaianica, nedaleko Říma. Minardiová uvedla, že šéf Vatikánské banky, arcibiskup Marcinkus, Emanuelu několikrát navštívil, zatímco školačka zůstávala v zajetí. Nakonec dodala, že oběť byla nakonec zabita, rozsekána na kusy a ostatky byly vhozeny do míchačky na cement. V rozhovoru s Gianlucou Di Feo z deníku L’Espresso v roce 2010 Minardiová uvedla, že s Robertem Calvim a arcibiskupem Marcinkusem měla trvalé sexuální vztahy. Tvrdila, že od Calviho dostala vilu v Monte Carlu, zatímco Marcinkus poskytl pozici ve Vatikánu jednomu z jejích příbuzných. Minardiová dodala, že Marcinkusovi poskytovala stálý přísun prostitutek a předávala mu velké částky v hotovosti od šéfa gangu De Pediseho v tašce Louis Vuitton. Na základě výpovědi Minardiové zatkli římští prokurátoři tři De Pedisovy společníky z podsvětí za únos a vraždu: Sergio Virtu, Angelo Cassini a Gianfranco Carboni. Označila je jako osoby, které De Pedisovi pomáhaly při přípravě únosu a kontaktování Vatikánu s podmínkami jejího propuštění.

Výplata za vraždu

Vyšetřující soudci nakonec získali důkazy, že Vatikán provedl úplatek gangu oklikou. Na podzim roku 1983 prodala římskokatolická společnost L’Opera Francesco Saverio Oddasso, která se věnuje dílu svatého Františka Xaverského, luxusní vilu s velkou zahradou na předměstí Říma pokladníkovi gangu Enricu Nicolettimu, za cenu 1,2 miliardy lir, v přepočtu 860.000, – dolarů. O sedm let později byl majetek oceněn na 27 miliard lir. Prodej zinscenoval kardinál Ugo Poletti, vikář římské diecéze a člen zednářské lóže Propaganda Due. Nicoletti přeměnil vilu na noční klub House of Jazz, který získal značné půjčky od Vatikánské banky. Díky prodeji vily se kardinál Poletti stal hlavní postavou v případu zmizelé dívky. Poletti měl v době únosu velmi nepříznivou publicitu kvůli svému členství v lóži Propaganda Due. Byl také kritizovaný za podporu kauzy Opus Dei, tajné katolické sekty, která sloužila k zakládání jednotek Gladio po celé Evropě. Jako římský vikář předsedal bazilice Sant’Apollinare. Stál proto v jedinečné pozici, aby vyřešil případ Emanuely Orlandiové a požadavek gangu na vrácení peněz za drogy.

Špinavé tajemství: Pedofilie ve Vatikánu

V roce 1983, kdy byla vila prodána, dospěla většina vyšetřovatelů, včetně Parisiho k závěru, že případ únosu se točil kolem sexu a pedofilie, který se ve Svatém stolci stupňoval. Šířily se zvěsti o zálibě šéfa Vatikánské banky, arcibiskupa Marcinkuse, v mladých dívkách a o sexuálních večírcích v jeho soukromých apartmánech. Postupně byl sestaven scénář, který sloužil k vysvětlení únosu, pokusů Vatikánu o obstrukce a účasti kardinála Polettiho na úplatku. Emanuela byla podle tohoto vyprávění sexuálně obtěžována Marcinkusem. Když gang dostal zprávu o tomto incidentu, unesl dívku, aby vydíral šéfa Vatikánské banky o peníze, o které přišel. Odhalení znásilnění by bylo zničující. Emanuela představovala dítě za 200 milionů dolarů. Marcinkus potom, co si osobně ověřil, že dívka byla v zajetí gangu, pracoval na zajištění jejího věčného mlčení.

Hrobka kostí

2. února 1990 byl šéf gangu, Enrico De Pedis, zastřelen na Via del Pellegrino v Římě. Byl pohřben v hrobce poseté diamanty v bazilice Sant’Apollinare, která je vyhrazena papežům a kardinálům. Možná si gangster takový posvátný pohřeb zasloužil. Zabránil patnáctileté školačce vyvolat skandál, který by otřásl základy matky církve. Jeho místo mezi světci a církevními hodnostáři posvětil kardinál Poletti. Bazilika se nachází jen několik metrů od dveří, kterými Emanuela toho osudového dne naposledy prošla, aby vstoupila do hudební školy. Pod ústředním oltářem je krypta, kde je sám De Pedis pohřben. Je to přímo výsměch zavražděné Emanuele. Církev tím chtěla zřejmě poděkovat De Pedisovi za vyřešení problému. V roce 2006 anonymní volající do italského pořadu o aktuálních událostech a sdělil:

"Chcete vyřešit případ Emanuely Orlandiové? Pak se podívejte do De Pedisovy hrobky."

14. května 2012 italští soudní znalci hrobku otevřeli v reakci na širokou poptávku veřejnosti. Zjistili, že De Pedisovo tělo zůstalo dobře zachované. Zůstal oblečený v tmavě modrém obleku s černou kravatou. Vedle jeho rakve našli také téměř dvě stovky krabiček s kostmi, které podle všeho pocházely z přednapoleonských dob. Zůstávají nadále předmětem zkoumání.

Nekonečné vyšetřování

Vatikán vždycky zaujímal postoje omerty, tedy mlčení. Začal s tím Karol Wojtyła, šest měsíců po Emanuelině zmizení. O Vánocích 1983 totiž Jan Pavel II. navštívil dům rodiny Orlandiových, aby utěšil rodiče mladé dívky. Při té příležitosti vypustil z úst znepokojivou větu:

"Existuje národní a mezinárodní terorismus. Emanuelin případ byl případem mezinárodního terorismu."

Slova jako výbušnina, která odpálila nejrůznější spiknutí a konspirační teorie mezi tajnými službami poloviny světa, Poláky, Turky a ve stínu KGB jako velkým režisérem operace. Různí lidé a skupiny vypouštěli různé bláznivé hypotézy. Emanuela je naživu. Je zavřená v nemocnici v Anglii. Je v klášteře. Je držena v blázinci… Zkrátka spousta kouře, který jen odvádí pozornost od pravdy. Vyšetřovatelé dospěli ke znepokojivému závěru. Pravda o Emanuele Orlandiové zůstala pohřbena v síti úmyslných chyb, podvodů, manipulace s dokumenty, nátlaku, svědků, vydírání, nebo dálkově řízených úniků informací. Cílem mělo být podle vyšetřovatelů zabránit tomu, aby kdokoli vypověděl, co se onoho dne na začátku léta 1983 skutečně stalo. Hustá síť falešných, ale věrohodných stop ve skutečnosti znemožnila jakékoli nové vyšetřování. Soudci se snažili identifikovat studenty, kteří v té době navštěvovali hudební školu spolu s pohřešovanou dívkou. Například Raffaella Monziová, žákyně stejné hudební třídy jako Emanuela, poslední člověk, který s ní mluvil a viděl dívku ještě živou. Snažili se dokonce vypátrat seminaristy ze Sant’Apollinare, kteří se mohli s Emanuelou střetnout. Dodnes se ale nepodařilo případ dovést do zdárného konce.

Vatikánská banka na křižovatce (1989)

Posuňme se o několik pater výš. Případy Emanuely Orlandiové a Maglianského gangu se totiž velmi úzce prolínaly. Šlo o peníze ze zkrachovalé banky Ambrosiano, o které kvůli tomu gang přišel. Únosem Emanuely a vydíráním Vatikánu je chtěl dostat zpět. Síť peněžních toků, která prostupuje Vatikánem až do jejích nejvyšších pater, je velmi působivá. Vatikánské bezohledné finanční operace jsou maskované jako charitativní organizace a charitativní nadace. Díky archivu uchovávaném ve Švýcarsku se tyto informace pomalu zpřístupňují. Můžeme hovořit o něčem, co bychom mohli popsat jako vatikánská Wikileaks. Jedná se o zhruba 4000 důvěrných dokumentů Svatého stolce. Dopisy, zprávy, bilance, zápisy ze schůzí správních rad, kopie bankovních převodů, nebo zašifrované karty účtů. To všechno máme dnes k dispozici díky archivu monsignora Renata Dardozziho, jedné z nejvýznamnějších osobností ve vedení Vatikánské banky až do konce 90. let minulého století. Monsignor Dardozzi musel celý život mlčet, ovšem posmrtně nám svůj archiv otevřel. Jeho poslední vůle byla až zoufale naléhavá:

"Zveřejněte tyto dokumenty, aby každý věděl, co se stalo".

Zdálo se, že všechno skončilo skandály 80. let. Paul Marcinkus, Michele Sindona a Roberto Calvi. O tom všem jsem hovořil v mém pořadu Nesvatá aliance. Místo toho se všechno znovu vrátilo v plné síle.  Po Marcinkusově odchodu z Papežské banky byl spuštěn nový a velmi sofistikovaný systém číslovaných účtů. Přes tyto účty prošly stovky miliard lir.  Jeho architektem byl monsignor Donato de Bonis. Tyto účty byly vedeny na jména bankéřů, podnikatelů, developerů, nebo významných politiků. Včetně například Omissise, což bylo krycí jméno pro Giulio Andreottiho, někdejšího italského premiéra. Jednalo se o státní dluhopisy, se kterými se obchodovalo za účelem praní špinavých peněz. Peníze odcházely z Vatikánské banky, ale na osobní účty se převáděly i peníze, které věřící nechávali na mše. Vatikánská banka fungovala jako banka v bance. Skutečná prádelna v srdci Říma, kterou využívala mafie k bezohledným politickým dobrodružstvím. Daňový ráj, který nereflektuje na žádnou jinou legislativu než vatikánskou. A to všechno ve jménu Boha. Statut a dohody s italským státem umožňují Vatikánské bance fungovat jako offshorová banka, mimo jakoukoli kontrolu. A právě tato skutečnost podmiňuje finanční skandály od 70. let až do současnosti. Vatikánská banka totiž zaručuje naprostou diskrétnost ve svých operacích. Zaručuje absolutní beztrestnost a provozní autonomii těm, kteří ji řídí, a bezpečné chování svým klientům. Dokonce i uvnitř banka používá autonomní správu v rámci Svatého stolce. To je status, který umožňuje těm, kdo ji řídí, uniknout jakékoli kontrole. V praxi, Vatikánská banka provádí finanční transakce mimo mezibankovní a mezinárodní dohody a filtry proti praní špinavých peněz. Pokud se justiční orgány kterékoli země na světě chtějí něco dozvědět, musí nejprve poslat do Vatikánu soudní příkaz. Pak už záleží jen na libovůli a rozhodnutí Vatikánu, zda se bude vůbec obtěžovat na otázky odpovědět. Proto Vatikán většinou neodpovídá, nebo nabízí jen obecné a částečné odpovědi. Svatý stolec vlastně ani není povinen odpovídat na dopisy s výzvou k vyjádření. Pokud odpovídá, dělá to z pouhé diplomatické zdvořilosti. Celé to ale začalo ve 30. a hlavně 40. letech 20. století. Nakonec se vyprofilovala nejznámější trojice Marcinkus, Sindona a Calvi. Všechno jsem podrobně pokryl v mém pořadu Nesvatá aliance, proto opakováním téhož bych zbytečně ztrácel čas. Pro pokračování v tomto pořadu proto doporučuji nejprve poslech Nesvaté aliance, ale také pořadu Držte si Bible. V tomto pořadu se budu zabývat dalšími osudy církve, těmi novějšími.

Matka Tereza ve Vatikánské bance

Na jedné kartě Vatikánské banky bylo uvedeno celkem neznámé jméno. Anjezë Gonxe Bojaxhiová. Jde o jednu z nejznámějších osob na světě, ale křestní jméno této albánské řeholnice kosovského původu zná jen málokdo. Pro všechny je Anjezë prostě Matka Tereza z Kalkaty. Až do prosince 1964 byla mimo Indii neznámou řeholnicí. Byl to Pavel VI. kdo na ni upozornil svět, když na konci své vlastní cesty do této asijské země veřejně požádal, aby bílý kabriolet, který použil při návštěvě Matky Terezy, byl věnován jí. Tak začala sláva této neobyčejné, malé ženy růst mílovými kroky. V roce 1979 jí její neúnavná práce mezi oběťmi chudoby v Indii vynesla Nobelovu cenu míru. V roce 2016 ji papež František jmenoval svatou. I mnoho let po své smrti je Matka Tereza stále nejoblíbenější jeptiškou na planetě. Díky naprosté obětavosti, kterou věnovala chudým, dostávala každý den dary ze všech koutů světa. Tyto částky byly investovány do humanitárních projektů nebo putovaly na účty misionářek řeholního institutu, který založila v roce 1948. Matka Tereza je držitelkou i dalších rekordů, mezi nimiž je i jeden dosud neznámý: v letech Marcinkusova předsednictví se matka Tereza stala jednou z mála ženských klientek Vatikánské banky, která spravovala zdaleka největší účet. Byla jedinou, kdo měl podpisové právo ke vkladům na účtu v dolarech a lirách jménem Misionářek lásky. Celkový zůstatek zůstává jedním z nejstřeženějších tajemství Vatikánské banky. Účty misie Matky Terezy nebyly nikdy zveřejněny. Nicméně mezi zaměstnanci Vatikánské banky se tyto účty staly legendou: proslýchalo se, že na nich každoročně narůstaly impozantní částky úroků. Kdyby je Matka Tereza uzavřela nebo převedla, hrozil by ústavu bankrot. Z Bombaje Matka Tereza často cestovala do Říma za papeži. Její první schůzky se týkaly Pavla VI. ale její návštěvy vzrostly u Jana Pavla II. Ten byl zvolen na Petrův stolec na konkláve 16 října 1978. Karol Wojtyła prosil Matku Terezu, aby ho navštívila, kdykoli přijede do Vatikánu. To se v 80. a 90. letech minulého století dělo v průměru dvakrát ročně. Matka Tereza přivedla do Vatikánu také štědré dobrodince svého díla, jako byla její americká přítelkyně Eileen Eganová, vedoucí Katolické humanitární služby a spoluzakladatelka skupiny American Pax Association. Po přivítání s Wojtylou se Matka Tereza vydala do kanceláře Vatikánské banky. Tady na ni čekali Marcinkovi věrní, aby jí věnovali veškerou pozornost. Šla přímo za Marcinkusovou pravou rukou, monsignorem Donatem de Bonisem. Jak jsem zmínil, a jak ještě budu popisovat, De Bonis se po Marcinkusovi stal šéfem Vatikánské banky. Zatím byl ale jen Marcinkusovým zástupcem. De Bonis matku Terezu nadšeně přivítal a pak za sebou zavřel dveře, aby s ní probral nejnaléhavější otázky současnosti. Byl to také on, kdo ji uklidnil, když sestra obdržela soudní oznámení za porušení italských devizových zákonů. Vyšetřování, které vedl náměstek římského prokurátora Orazio Savia, si chtělo posvítit na měnové nesrovnalosti při výběru charitativních prostředků, které byly převáděny do Vatikánu. Savia chtěl osvětlit dosud neprobádaný svět, ale vyšetřování brzy narazilo na slepou uličku. Můžeme spekulovat o tom, jak velké částky byly čištěny pro věc kosovských Albánců, kteří představovali mohutné beranidlo proti Srbům. Matka Tereza byla albánskou řeholnicí kosovského původu, proto by to bylo celkem pochopitelné. Navíc by se to slučovalo s vatikánskou tradicí, kdy špinavou práci na Srbech vykonávali Ustašovští Chorvaté během druhé světové války, které Vatikán také mohutně podporoval. Proč by Vatikán pro stejnou špinavou práci na Srbech nepodporoval pro změnu kosovské Albánce? Třeba praním peněz přes účty matky Terezy ve Vatikánské bance? Na první pohled se to může zdát jako divoká spekulace přitažená za vlasy. Ovšem na druhý pohled, když vidíme obří mezinárodní korupční schémata, je to úvaha zcela logická. Marcinkus a De Bonis v té době představovali jedinečné a konsolidované vedení Vatikánské banky. De Bonis byl dobrým znalcem všech tajných zákoutí banky a pohyboval se obratně v posvátných palácích. De Bonis tak mohl svým klientům zpřístupnit důmyslnou síť fiktivních běžných účtů, formálně vedených na jméno nadací nebo charitativních organizací, k oběhu nejrůznějších peněz. K tomu se dostanu v příštích kapitolách.

Vysoká hra: Šéf Vatikánské banky a italský premiér

V roce 1989 se po Paulu Marcinkusovi stal šéfem Vatikánské banky Donato de Bonis. Měl to být jakýsi rozchod s třaskavou minulostí plné velkolepých průšvihů. Vatikánská banka se nacházela na křižovatce s pošramocenou pověstí. Jakým směrem se vydá? Ukázalo se, že si nevzala ponaučení a pustila se do ještě sofistikovanějšího schématu. De Bonis se narodil v roce 1930. Jeho matka, Neapolitánka, byla učitelkou, otec bankovním ředitelem. V této katolické rodině se sedmi dětmi se prolíná evangelický duch s manažerskou profesionalitou. Jedno z dětí se stalo františkánským terciářem, dvě si zvolily kariéru v bankovnictví. V deseti letech Donato vstoupil do semináře v Potenze, v jehož zdech prožil dospívání poznamenané válečnými útrapami. Střední školu navštěvoval v regionálním semináři v Salernu. V roce 1953 byl vysvěcen na vikáře v Římě u svatého Jana Lateránského. Následujícího roku nastoupil do Vatikánské banky. Jeho patronem byl kardinál di Jorio, tehdejší prezident banky. V roce 1970 di Jorio odešel do důchodu a do čela banky nastoupil Paul Marcinkus. De Bonis byl jmenován generálním sekretářem. Byla to raketová kariéra zahalená do naprosté diskrétnosti. De Bonis byl obratným manipulátorem. Veřejně se vždycky snažil distancovat od svého prezidenta Marcinkuse, ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti byl jeho věrným stínem při každém jednání. Společně s ním studoval prodej 51% podílu Vatikánské banky v Banco di Roma Suisse, který byl prodán za 100 milionů dolarů Union de Banques Suisses, v té době téměř 160 miliard. O několik let později, stále pod jeho vedením, Vatikánská banka vystoupila z Italmobiliare rodiny Pesentiových, kde prodala 1,7 %. Vystoupila také z Banca del Gottardo, kterou Roberto Calvi využíval k nasměrování peněz banky Ambrosiano. Když De Bonis převzal Vatikánskou banku, první kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. První tajný krok se nachází v Dardozziho archivu. De Bonis podepsal pravidelnou žádost a Vatikánská banka otevřela první účet rodícího se offshorového systému. Účet číslo 001-3-14774-C. První hotovostní vklad ve výši 494.400.000, – lir a garantovaná vysoká úroková sazba 9% ročně. Každá pavučina musí být neviditelná pro každého, kdo se k ní přiblíží. Tak i De Bonisova finanční činnost musela být utajená, chráněná absolutním tajemstvím, aby mu zaručila mocnou klientelu, vyhnula se předchozím skandálům, a zajistila obrovské zisky. Aby de Bonis udržel na uzdě jakýkoli stín podezření, zaregistroval vklad u Nadace kardinála Francise Spellmana. Tajemné nadaci, o které se vždycky vědělo jen málo. Volba názvu ale nebyla náhodná. Šlo totiž o jmenovce Spellmana, obávaného kardinála a vojenského ordináře pro Spojené státy. Ten v poválečném období disponoval penězi, které podle některých historiků mohli nacisté ukrást Židům. Spellman doporučil Marcinkuse tehdejšímu papeži Pavlu VI. Později mu dědic De Bonis vzdal hold registrací peněz do jeho nadace. Kdyby chtěl nějaký horlivý úředník Vatikánské banky slídit ve spisu Spellmanova konta zjistil by, že v záznamech není po nadaci ani stopa. Žádné zakládací listiny, dokonce ani pouhý dopis na hlavičkovém papíře. Nadace prostě neexistuje. Jednoduchý, ale účinný trik. Ve Vatikánské bance naštěstí žádný úředník takovou zvědavost neměl. Bylo by to pro něj příliš nezdravé. Proč ale takové tajnosti? Šlo o opravdu vysokou hru. Kardinál Spellman byl koordinační osobou mezi Amerikou, tedy CIA, Vatikánem a Itálií. Když se otočí klasická vkladní knížka s podpisy uvedenými pro operace na účtu, bylo na ní kromě De Bonise vyznačené i jméno tehdejšího italského premiéra Giulia Andreottiho. A to byl velký šok! Téměř všichni preláti a kardinálové, kteří si zřizují účet u Vatikánské banky, jsou požádáni, aby v zapečetěné obálce zanechali svá dědická přání. Renato Dardozzi pořídil fotokopii této složky účtu Spellmanovy nadace a uchoval ji ve svém archivu. Jak jsem zmínil, tyto dokumenty byly posmrtně zveřejněny na jeho přání. I tady byla uvedena přání jejího správce De Bonise:

"Giuliu Andreottimu na dobročinné účely a pomoc podle jeho uvážení. Děkuji ve jménu požehnaného Boha, Donato De Bonis, Vatikán 15 července 1987."

Jednalo se o tajný účet Andreottiho, který spravoval De Bonis? Nebo chvástání, které mělo chránit pochybné obchodní transakce? Všechny prvky nasvědčují první hypotéze. Ze série důvěrných dopisů se totiž ukázalo, že účet Nadace kardinála Spellmana, který bývalý prelát spravoval jménem Omissis, obsahoval čísla v řádu 4,5 miliard lir, která byla výsledkem cenných papírů. Jméno Omissis se používalo k zašifrování samotného jména Giulio Andreotti. Pro De Bonise bylo místo toho zvolené krycí jméno Roma. Pro ostatní majitele účtů byly dohodnuty různé názvy měst. Na účet Spellmanovy nadace, který spravoval prelát Vatikánské banky, proudila jménem Andreottiho skutečná lavina peněz. Miliony v bankovkách, miliardy v hotovosti. Účty vedené v Dardozziho archivu podrobně rekonstruovaly všechny pohyby. Na účet byly připisovány obrovské částky. Mezi lety 1987 až 1992 De Bonis fyzicky dovezl do Vatikánu hotovost v hodnotě více než 26 miliard a všechnu ji uložil ve Spellmanově nadaci. Od 14. července 1987 do konce roku 1988 bylo v hotovosti připsáno 2,5 miliardy. V letech 1989 až 1990 se toto číslo zčtyřnásobilo na téměř 10 miliard. Zatímco jen v roce 1991 bylo na účet uloženo dalších 9,3 miliardy v hotovosti. K těmto částkám je třeba přičíst obrovské množství uložených státních dluhopisů za dalších 42 miliard lir, což odpovídá 32,5 milionům eur. Dardozzův archiv obsahuje desítky dalších listinných důkazů, ovšem je zbytečné je uvádět všechny. Miliony dolarů se rozdávaly i dalším. Například jeden milion dolarů brazilskému kardinálovi Lucasi Moreirovi Nevesovi, do roku 2000 prefektovi Kongregace biskupů. Další převody byly určeny tehdejšímu newyorskému arcibiskupovi, kardinálu Johnu O’Connorovi, chorvatskému kardinálu Franjo Kuharovićovi ze záhřebské arcidiecéze. Na seznamu byli také diplomaté jako Marino Fieri, který byl v Jeruzalémě (30 tisíc dolarů). Nebo velvyslanec Stefano Falez, který dostával částky za slovinský katolický tisk v roce 1992 a honorární vicekonzul v New Yorku Armando Tancredi. Z fondu byly také čerpány peníze na kongresy, jako byl například kongres v New Yorku, který se konal v dubnu 1991 a byl věnovaný studiu Cicerona. Z memoranda majitele účtu Andreottiho, připojeného k pokynům k převodu lze vyčíst, že z účtu bylo zaplaceno 100.000,- dolarů za 182 pokojů pro hosty v hotelech Plaza a Sheraton, 225.000,- za letenky, prohlídky a transfery.

Eduardo de Filippo: Herci a politici ve Vatikánské bance

Donato De Bonis s oblibou přiváděl do Vatikánské banky herce a herečky. Navázal vztahy a přátelství s hvězdami, jako byli Alberto Sordi nebo Sophia Lorenová. I ti byli spatřeni ve věži Vatikánské banky. Byli to jen osobní přátelé monsignora, nebo si někteří z nich také užívali luxusu speciálního běžného účtu? První takový příklad vyplývá z pokladního výpisu banky z Dardozziho archivu. Převod z 19. ledna 1977: z Marine Midland Bank v Londýně byla připsána značná částka v librách šterlinků, dnes přes 615.000, – eur. A byla určena pro účet číslo 051-3-02113-R. Je to veliké překvapení. Jako majitele účtu uvádí jednoho z nejslavnějších herců italského divadla 20. století a jednoho z nejvíce společensky angažovaných umělců: Eduarda De Filippa. I on mohl ukrývat své peníze před zvědavýma očima v nekontrolovatelné Vatikánské bance. A to díky přátelství, které s De Bonisem pěstoval. Jeden z knězových bratrů, Mario De Bonis sám často navštěvoval Vatikánskou banku a přinejmenším při jedné příležitosti přinesl kufřík plný peněz, aby je připsal na účet Donata De Bonise. Alespoň to vyplývá z důvěrných archivů banky. Psal se rok 1978, pár dní před Vánocemi. Mario De Bonis zaplatil na účet svého bratra 55 milionů starých lir, což odpovídá více než 181.000, – eur. Všechno v hotovosti. O politicích, podnikatelích a kardinálech jsem hovořil i v předchozích kapitolách.

Rozplétání pavučiny Vatikánské banky

Po mnoho let nevzbuzoval tento hustý pohyb peněz ve Vatikánu žádné rozpaky ani kritiku. Ani mezi novými vedoucími pracovníky. Ani když De Bonis uložil státní dluhopisy v hodnotě desítek miliard nebo je převedl do lucemburských finančních institucí. De Bonis toho využil a posílený Marcinkusovou podporou rozšířil systém do té míry, že řídil operace na sedmnácti běžných účtech. Jednalo se ale o klid zdánlivý. 17. února 1992 byla spuštěna akce Čisté ruce. Desítky zatčení a oznámení o obvinění z korupce. Tato soudní vlna donutila Vatikán zahájit diskrétní a rychlou kontrolní operaci vkladů spravovaných jménem třetích osob. 7. července 1992 se na stůl vyšetřovatelů dostala přísně tajná zpráva. Situace byla mimořádně vážná. Vatikán riskoval, že bude zapleten do nového skandálu kvůli tomu, že spravovaly peníze politických vůdců. Vyšetřovatelé postupně dospěli k podstatě těchto účtů. Jednalo se o šifrované účty, tedy nejtajnější vklady vedené v jakékoli úvěrové instituci. Šlo o vklady na číslované alfanumerické kódy, které bylo možné rozluštit pouze tak, že by vyšetřovatelé měli přístup do takzvané šifrovací kanceláře banky, kde byly uloženy všechny karty se jmény klientů, kterých se kódy týkaly. Pavučina účtů Vatikánské banky se skládala z různých typů vkladů. Pro zjednodušení je můžeme rozdělit do tří skupin. Do první skupiny patří běžné účty na jméno fiktivních nadací, které byly dohledatelné u politiků a podnikatelů. Tedy klientů, které bylo třeba chránit clonami a filtry, aby se odklonila případná kontrola. Druhá skupina vkladů, které osobně spravoval monsignor De Bonis, na které byly připisovány velké částky, a to i v hotovosti. Třetí skupinu tvoří účty vedené na jména řeholních orgánů, kongregací a svatyní. Přes tyto účty procházely značné peněžní částky. De Bonis měl podpisové právo a jednal bez zvláštních skrupulí. Mám k dispozici konkrétní čísla účtů, ovšem pro dokreslení uvedu jen několik z nich. Nadace kardinála Francise Spellmana. Nadace Louise Augusta Jonase. Serafínův fond. Romský charitativní fond. Fond Panny Marie Lurdské. Svatý dům v Loretu. Fond svatého Martina. Mnohé z těchto fondů byly nechutně cynické a odporně pokrytecké. Například Fond Mamma Roma Leukaemia evokuje boj proti leukémii a pomoc chudým dětem. Ve skutečnosti přes tento fond proudily především velké úplatky. Název byl zvolen pro odvedení pozornosti. Koho by napadlo, že by se korumpovalo přes účet pro smrtelnou chorobu? Přes tyto a mnoho dalších účtů protékalo ohromné množství peněz, které byly následně vypláceny politikům, podnikatelům, soudcům, kardinálům a dalším osobám v Evropě i zámoří. Neměli bychom také zapomínat na významný aspekt, který tyto peníze doprovází. Všichni tito lidé si sice přišli na dobré peníze, které zlepšily jejich životní úroveň. Zároveň se tím ale zapletli do pasti, kterou na ně Vatikán nastražil. Tito lidé byli totiž snadno vydíratelní. Nikoli tím, že by se přísun peněz mohl zastavit, ale odhalit. Kdyby prasklo, že od Vatikánu nezaslouženě přijímali velké balíky peněz navždy by je to kompromitovalo. Znamenalo by to konec jejich profesní kariéry. Nehledě k tomu, že by museli veškeré peníze vrátit, pokud by neprokázali jejich věrohodný původ. Těmito penězi si Vatikán předplácel jejich loajalitu a poslušnost. Jakmile politik, soudce nebo kardinál jednou příjme takovýto úplatek, stává se vydíratelným, a tedy i poslušným. To platí nejen pro Vatikán. Proto sledujeme po celém světě, jak národní politici poslušně vykonávají příkazy a pokyny mezinárodních organizací typu EU, NATO, WHO nebo OSN. Všichni jsou pravděpodobně vydíratelní korupčními penězi a klepou se strachy, aby to na ně neprasklo. Proto není vůbec důležité sledovat brebtání a žvatlání politikářů v telce. Takové blábolení je jen pečlivě zinscenovaným marketingem. Psychologické nástroje pro manipulaci mas. I když třeba náhodou zrovna mluví hezky, je to jen vábnička a vějička, jako dryáčnický zmrzlinář nebo kolotočář na pouti. Čím více lidí k sobě naakumuluje, tím hodnotnější akvizici bude tvořit, a tím více do něj budou muset sponzoři nalít. Díky Dardozziho exkluzivnímu archivu máme jedinečnou možnost nahlédnout přímo do spíže, jak jsou takové nitky peněz upředené. Banky, offshorové účty, daňové ráje. To všechno je pečlivě odfiltrované a zacloněné, aby to uniklo jakékoli zvědavější kontrole.

Únos Aldo Moro

Když jsem sestavoval a točil můj šestidílný pořad Nesvatá aliance, do žádné epizody se mně nevešla událost kolem únosu někdejšího italského premiéra Aldo Mora. Cyklus byl už tak velmi objemný, proto tento dluh splatím právě zde. Jeho únos se totiž velmi úzce dotýká Vatikánu. 16. března 1978 byl unesen italský premiér Aldo Moro, když byl na cestě do parlamentu na zahájení rozpravy o nově vytvořené vládě národní jednoty. Koalici komunistů, socialistů a křesťanských demokratů. K incidentu došlo, když před jeho černou limuzínu vjel bílý Fiat s diplomatickou poznávací značkou a donutil řidiče dupnout na brzdy. Dva muži z Fiatu a čtyři další atentátníci čekali na chodníku v uniformách pilotů společnosti Alitalia. Všichni zahájili palbu na Morovu ochranku a všech pět jich zabili. Morovu politiku spolupráce s komunisty a jejich zapojení do vlády, odsoudil Sovětský Svaz i Amerika. Nikdo ovšem nebyl pokusem italského premiéra o sblížení pobouřený více než americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Když Moro v roce 1974 navštívil Ameriku, Kissinger ho varoval:

"Musíte se vzdát své politiky, která spočívá v přímé spolupráci všech politických sil ve vaší zemi, jinak za to draze zaplatíte."

Kissingerova hrozba měla na Mora tak hluboký dopad, že premiér fyzicky onemocněl a uvažoval o odchodu z vlády. Vojenská tajná služba a úřadující premiér Giulio Andreotti okamžitě obvinili z únosu levicovou teroristickou organizaci Rudé brigády a přistoupili k tvrdým zásahům proti levici. Bylo postaveno 72 000 zátarasů a prohledáno 37 000 domů. Za necelé dva měsíce bylo vyslechnuto více než šest milionů lidí. Zatímco byl Moro držen v zajetí, jeho žena Eleonora trávila dny v agónii spolu s nejbližší rodinou a přáteli. Dokonce požádala o pomoc papeže Pavla VI.

Krizový výbor

Do situace se vložil Steve Pieczenik, bývalý vyjednavač amerického ministerstva zahraničí s rukojmími a mezinárodní krizový manažer. Steve Pieczenik tvrdil, že v Morově osudu sehrál rozhodující roli. V den únosu ho do Itálie vyslal Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, který se na Moroův projekt dohody s komunisty díval s velkým despektem. Pieczenik v Římě spolupracoval s krizovým výborem, v jehož čele stál Francesco Cossiga, italský ministr vnitra. Francesco Cossiga se v roce 1979 stal italským premiérem a v roce 1985 prezidentem. Cossiga měl silné vazby na prvotřídního zednáře Licio Gelliho a projekt Gladio. Všichni úředníci, kteří působili v krizovém výboru, byli ve skutečnosti členy zednářské lóže Propaganda Due. Jmenovitě admirál Giovanni Torrisi, náčelník Generálního štábu obrany, generál Giuseppe Santovito, náčelník domácí vojenské rozvědky, generál Raffaele Giudice, náčelník finanční stráže a generál Donato Lo Prete, náčelník Generálního štábu finanční stráže. Členem lóže byl také Giulio Grassini, šéf nově jmenované protiteroristické inspekce. Členem krizového výboru byl také Walter Pelosi, náčelník amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia. To je velmi zajímavé, protože to evokuje vazbu na bývalou předsedkyni americké Směnovny reprezentantů Nancy Pelosiovou. Ovšem žádný příbuzenský vztah mezi Walterem Pelosi a Nancy Pelosiovou se mně dohledat nepodařilo. Je ale zajímavé, že Nancy Pelosiová je dcerou italských imigrantů, kteří přišli do Ameriky. Pelosi je ale poměrně obvyklé příjmení v Itálii, tedy nic společného zřejmě vážně nemají. 9. května 1978 tento krizový výbor zfalšoval memorandum, připisované Rudým brigádám. V memorandu se uvádělo, že Aldo Moro byl mrtev. Pieczenik uvedl, že memorandum, které uniklo do tisku, mělo dvojí účel. Připravit italskou veřejnost na nejhorší a dát Rudým brigádám najevo, že stát nebude o Morovi vyjednávat a považoval ho už za mrtvého. Pieczenik později vypověděl:

"Rozhodnutí padlo ve čtvrtém týdnu únosu, kdy se Morovy dopisy staly zoufalými a chystal se prozradit státní tajemství. Bylo to nesmírně těžké rozhodnutí, ale ten, kdo ho nakonec učinil, byl ministr vnitra Francesco Cossiga a zřejmě také premiér Giulio Andreotti."

Když byl Pieczenik dotázán na postup krizového výboru, dodal:

"Museli jsme Alda Mora obětovat, abychom zachovali stabilitu Itálie."

Kámen v ústech

V článku, který vyšel v květnovém čísle Osservatore Politico v roce 1978, investigativní novinář Carmine Pecorelli vyvodil souvislost mezi smrtí Aldo Mora a projektem Gladio. Poznamenal, že Morovo tělo bylo zanecháno v kufru auta zaparkovaného vedle starověkého římského amfiteátru, kde uprchlí otroci a vězni bojovali na život a na smrt v gladiátorských zápasech.

"Kdo ví, co bylo v Morově osudu, že jeho smrt byla nalezena vedle té zdi?" ptal se Pecorelli. V jiném článku Pecorelli označil tento únos za "jednu z největších politických operací uskutečněných v posledních desetiletích v průmyslově vyspělé zemi integrované do západního systému". V jednom ze svých posledních článků, publikovaném 16. ledna 1979, Pecorelli napsal:

"Mluvme o Stevu Pieczenikovi, který se tři týdny účastnil expertních jednání ministerstva vnitra, pak se před Morovou vraždou vrátil do Ameriky a americkému Kongresu oznámil, že opatření přijatá Cossigou v Morově aféře byla za daných okolností nejlepší."

Několik měsíců po vyslovení těchto tvrzení byl Pecorelli zastřelen poblíž své kanceláře na Via Orazio v Římě. Hlaveň pistole mu někdo strčil do krku a dvakrát stiskl spoušť. Jako klasické gesto mafiánské praxe sasso in bocca (kámen v ústech).

Rudé brigády

Skutečnost, že Rudé brigády byly infiltrovány CIA a italskými tajnými službami, už není zpochybňována. Účelem strategie napětí bylo podnítit násilí ze strany radikální levice, aby se italský lid přesvědčil o nutnosti potlačit nástup komunismu. Brigády byly dokonalým prostředkem. V roce 1974, čtyři roky před únosem, byli v Římě zatčeni zakladatelé Rudé brigády Renato Curcio a Alberto Franceschini. Franceschiniho svědectví bylo podloženo několika fakty:

A: Střelci, kteří kosili Morovu ochranku, byli vysoce vycvičení zabijáci s dovednostmi, které dalece převyšovaly dovednosti známých brigádníků.

B: Zabijáci museli nosit uniformy Alitalia, aby se navzájem identifikovali.

C: Moro byl držen v zajetí v bytovém komplexu, který vlastnila SISMI, italská vojenská rozvědka.

D: kulky, které rozsekaly Morovo tělo, byly ošetřeny speciální konzervační barvou, která charakterizovala munici nalezenou ve skladech zbraní projektu Gladio.

Do Rudých brigád byl vedle dalších infiltrovaný i agent CIA Mario Moretti. Zřejmě náhodou byl Mario Moretti v roce 1981 zatčen, a nakonec se k únosu přiznal. Za vraždu dostal šest doživotních trestů, ale s vyšetřovateli nikdy nespolupracoval. Když se Cossiga v roce 1985 stal italským prezidentem, naléhal na jeho omilostnění. Moretti byl po patnácti letech podmínečně propuštěn a později žil v Miláně. Jeho předčasné omilostnění italským soudem nebylo nikdy vysvětleno.

Vatikánské dílky skládačky

V Morově únosu se vynořila další postava. Belgický kněz Felix Morlion. Morlion pracoval během druhé světové války s OSS, předchůdkyní CIA, aby vytvořil katolickou zpravodajskou agenturu Pro Deo. Morlion se později stal hybnou silou při formování pravicové politiky italské vlády. Začal také s náborem teroristů a atentátníků, včetně Maria Morettiho a Mehmeta Aliho Agcy, který se pokusil o atentát na Jana Pavla II. Otázky kolem Morlionova zapojení do Morova únosu poprvé vyvstaly po objevení fotografií, které pořídil zavražděný novinář Pecorelli. Na fotografiích je tento prominentní kněz v době únosu zachycen ve společnosti předních představitelů italské vojenské rozvědky. Ještě zajímavější bylo, že tomuto zakladateli Pro Deo se dostalo významné zmínky v tajných spisech zednáře Licio Gelliho, které byly zabaveny italskou policií v roce 1982. Vatikánský úředník Antonio Mennini sloužil v době Morova zajetí jako prostředník mezi ním a jeho rodinou. Jak se otec Mennini dostal do této funkce? To vyvolává otázky o míře zapojení Vatikánu do tohoto zločinu. Antonio Mennini, který tvrdil, že slyšel Morovu poslední zpověď, byl synem Luigiho Menniniho, který sloužil pod přímým dohledem arcibiskupa Paula Marcinkuse, šéfa Vatikánské banky. Proč by levicoví brigádníci, zapřisáhlí ateisté, využívali služeb kněze? A proč by vyhledávali služby syna vysoce postaveného úředníka Vatikánské banky? Byli Luigi nebo jeho syn Antonio nějak spolčeni s únosci? Antonio Mennini po Morově smrti v řadách svaté matky církve postoupil. Působil jako papežský nuncius ve Velké Británii. A Vatikán dodnes chrání Morova zpovědníka před tím, aby kdy musel vypovídat při státních slyšeních týkajících se premiérova únosu a smrti.

Závěr: To neví ani Bůh

Vidíme, že Vatikán se proplétá v zákulisí italské domácí i zahraniční politiky. Červené nitky peněz, krve a sexu jsou přítomny na každém kroku. Od únosu patnáctileté Emanuely Orlandiové. Přes tajné očíslované účty, ze kterých byli vypláceni podnikatelé, herci, soudci, kardinálové nebo politici, jako někdejší italský premiér Giulio Andreotti. Až po organizovaný únos někdejšího italského premiéra Aldo Mora. Únos byl ve skutečnosti organizovaný v rámci projektu Gladio. Ovšem Giulio Andreotti přiživoval báchorku o Rudých brigádách, aby odvedl stopu a odvrátil pozornost. Peníze mu Vatikán zřejmě vyplatil jako odměnu za dobré služby, protože Vatikán byl do tohoto únosu zapojen velmi zásadně. Nemá smysl rozebírat stovky pedofilních skandálů, které se jako prérijní požár rozhořely církví. Každý si je může dohledat. Mým úkolem je přinášet takové informace, které běžně k dohledání nejsou. Mezi takové informace patří Dardozziho archiv, který nám odhaluje spižírnu korupčních schémat na mezinárodní úrovni přímo z Vatikánu. Tajné účty, rafinované finanční nástroje a sofistikované bankovní instrumenty vytvářejí dokonalý filtr a clonu před zvědavou kontrolou. Vatikánská banka jako stát ve státě. Vatikán vede své obchody v naprostém utajení a chrání tak křehký vztah mezi touto teokracií a penězi. Činnost holdingové společnosti Svatého stolce představuje jedno z nejlépe střežených tajemství na světě. Toto mlčení je žádoucí a denně chráněné. Za každou cenu. Mlčení chrání vatikánskou ekonomiku, a tedy i ty nejpochybnější aféry, které poznamenaly finanční život římské církve. A konečně je mlčení nezbytné, aby upevnilo mocenský blok kardinálů, který je reprezentuje. Záleží opět a pouze na nás, zda se budeme snažit toto mlčení aktivně prolomit. V globálním rozměru jde o přetahování moci mezi starou církevní aristokracií a novou globální oligarchií. Dědičné rodové monarchie střídá globální establishment. Nesmíme proto fandit ani jedné straně. Je to jejich boj, ve kterém se přetahují a rvou o moc. Církev se jen díky Vatikánské bance transformovala do sféry světových financí. S tímto světem se do jisté míry snoubí. To můžeme jasně vidět na Radě pro inkluzivní kapitalismus. Jde o globální neziskovou organizaci nejbohatších rodin a korporací. Tato globální nadace byla založena pod záštitou Vatikánu s morálním vedením papeže Františka. Peníze hovoří jedním jazykem. Samotná víra je ale v srdcích každého z nás. Nemusíme se ztotožnit s církví, abychom věřili v Boha. Bůh už dávno nereprezentuje církev, i když ta si to stále myslí. Bůh promlouvá k srdcím každého z nás. Prvkem víry bylo vždy jisté ohlupování věřících. Odříkávej svaté písmo a o nic víc se nestarej. Moderní víru ale musí doprovázet i vědomí. Vědomí toho, co se v církvi skutečně odehrává. Tohoto vědomí se církev bojí jako čert kříže! Kombinace víry a vědomí je ideálním koktejlem, který si dnes můžeme namíchat. Jediné, co můžeme dělat, je mluvit o tom. Proto nebuďme zticha, ale prolamujme mlčení.

Američané na Sibiři pdf

1 soubor(y) 443 KB

Stáhnout

Američané na Sibiři epub

1 soubor(y) 308 KB

Stáhnout

Pořad je historickým dokumentem, který se zabývá událostmi spojenými s přítomností Američanů na Sibiři po první světové válce. Úvod představuje téma vlastenectví a jeho význam v kontextu československého boje za nezávislost. Následuje popis vzniku Československa a jeho významu pro český a slovenský národ. Další část se zaměřuje na T. G. Masaryka, který byl prvním československým špionem. Jsou představené jeho role a činnost ve spolupráci s americkou a britskou zpravodajskou rozvědkou. Dále se zmiňuje atentát, který se připravoval na Milana Rastislava Štefánika. Hlavní část dokumentu se pak soustředí na události týkající se Američanů na Sibiři. Jsou představená základní fakta o jejich přítomnosti a zapojení do konfliktů. Následuje popis sibiřského dobrodružství a těžkých podmínek, kterým čelili vojáci. Zmíněné jsou i důležité události, jako transsibiřská magistrála a vánoční období roku 1919. Poslední část dokumentu se zabývá bolševickou revolucí a americkým vlivem na události v Rusku. Je zmíněná spolupráce Američanů s bolševiky a důvody pro ni, jako například ropné a manganové zdroje. Dokument také nastiňuje vztahy mezi americkými bankéři a bolševiky. Závěr dokumentu shrnuje utajený příběh amerického působení na Sibiři a upozorňuje na jeho často opomíjenou historickou relevanci.

Úvod

Před nějakou dobou jsem zveřejnil dva dokumenty, které napravují historické kontaminace oficiálního výkladu minulosti – Agent Trockij a Americká častuška a stoleté tajemství. V dokumentech jsem na konkrétních faktech, jménech a firmách rozkryl, jak ve skutečnosti americký Wall Street financoval bolševickou revoluci a následně těžil z obrovských obchodů v sovětském Rusku. Protože se mi podařilo dohledat další souvislosti, rozhodl jsem se v pátrání pokračovat dál. Abychom ale pochopili celkový globální nadhled, musíme se ponořit do událostí kolem vzniku Československa. Pojďme společně vdechnout život zaprášeným a skoro zapomenutým událostem.

Vlastenectví jako beranidlo

Před vypuknutím první světové války dlužili Američané Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila naopak Evropa Američanům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Z těchto základních faktů je jasné, komu válka prospívala, a kdo se kvůli ní naopak zadlužil. Byl to také počátek amerických snah o rozbití a pacifikaci Evropy. Cílem první světové války bylo rozbití velkých mocenských center a zničení jejich vlivu v Evropě, tedy Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce. Internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy ve světě.

Zároveň si tyto kruhy uvědomily, že bylo třeba vytvořit bariéru mezi Ruskem a Německem, a zabránit tak spolupráci těchto dvou velmocí. Bylo tedy potřeba rozbít Rakousko-Uhersko, a vytvořit řetěz malých států. K tomu účelu byly programově pěstované myšlenky ateismu a vlastenectví. Zní to jako paradox. Proč by chtěly počáteční internacionalisté posilovat myšlenky nacionalismu? To je přece v přímém rozporu, nebo ne? V tomto případě měly vlastenecké síly působit jako beranidlo pro rozbíjení velkých mocenských center. Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. Tato centra se měla rozdrolit na malé rozhádané státečky. Vlastenecké myšlenky působily jako odstředivé síly, které se chtěly odštěpit, osamostatnit a emancipovat. Československo a další státy vznikly důsledkem těchto amerických snah uspořádání v Evropě. Malinké rozhádané státečky, které nebudou představovat hrozbu velkých mocenských center pro Američany.

Podsouvání těchto vlasteneckých myšlenek můžeme přirovnat k podobnému hecování fundamentalismu bojovníků Al-Káidy v Afghánistánu v 80. letech. Američané poskytovali afghánským mudžahedínům finanční, logistickou i zbrojní podporu ne proto, že by se jim zželelo nad jejich osudem. A už vůbec jim nešlo o nezávislost Afghánistánu. Šlo o sovětský Vietnam, tedy americkou proxy válku proti Sovětům. Afghánský fundamentalismus se prostě v daném okamžiku hodil jako beranidlo. I Československé vlastenectví představovalo stejné beranidlo. Pokud vlastenecké myšlenky slouží vyšším cílům, Američané je s radostí podpoří.

Tyto cíle jsou ale krátkodobé. Pokud si začne daný stát určovat svou vlasteneckou politiku, která se neslučuje s americkými zájmy, najednou se vlastenecké myšlenky válejí v prachu. Právě tak tomu bylo v Československu a Evropě. Vlastenecké odštěpenecké tendence rozdrolily mocenská centra na malinké rozhádané státečky. Typické rozděl a panuj. Současně tak byla prakticky likvidovaná hospodářská a politická moc aristokracie a církví. Souběžně s vlasteneckými myšlenkami samostatných národů byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu. Po něm pak následovaly myšlenky takzvané demokracie a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení.

Význam, který americký president Wilson připisoval vlasteneckým myšlenkám, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když prohlásil: "Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít společně ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé." V tu dobu to pro všechny vlastence působilo jako svěží živá voda. Americký prezident se zastává slabých a utlačovaných. Komu by neukápla slza dojetí!

Na základě mírové smlouvy vzniklo Československo, bylo osamostatněné Polsko, utvořené jihoslovanské království, k Dánsku byla připojená severní polovina Šlesvicka, Francii vrácené Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojená Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii připojené Tyrolsko, Terst a tak dále. Předtím byly vytvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě uskutečněno s odvoláním na zmíněné vlastenecké myšlenky.

Jak už víme, pravým důvodem byly americké mocenské zájmy nad novým přeuspořádáním Evropy. 11. února 1918 prohlásil americký prezident Woodrow Wilson v americkém kongresu: "Národy a země nesmějí už být dále předávané z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité národnostní vymezené požadavky musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl klid Evropy a celého světa rušen."

Opět, kdo by nezaslzel dojetím. Jen škoda, že Američané podněcovali tolik revolucí ve světě, které dosazovaly jejich spřízněné kruhy. Inu, kostky ve hře vadí pouze tehdy, když nejsou v režii amerického "mírotvůrce".

Vznik Československa

Československý stát byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním. V Československu tehdy žilo pouze 46,81 % Čechoslováků. Ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností. Československo bylo vytvořeno jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudované pro vojenskou nebo politickou sílu, ale k docílení hospodářského úspěchu. Proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher. Proto bylo hýčkané Francií, Amerikou a Velkou Británií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Proto se Československo záhy stalo nejvíce prosperující zemí střední Evropy. Zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něj očekávalo.

Tomáš Garigue Masaryk byl s tímto posláním Československa srozuměný. Není náhodou, že Václav Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Masaryk byl jistě také srozuměný s americkými plány v Evropě, i když není jisté, zda to viděl v celé komplexní šíři. Například Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Kalergiho Panevropa, Briandův návrh evropské konfederace a tak dál. Právě s tímto Briandem se setkal Tomáš Garigue Masaryk 3. února 1916 díky Štefánikovi, což samo o sobě leccos naznačuje.

Je třeba sledovat skutečné autory snah o kontinentální sjednocení současné Evropské Unie a tvrdou pěst NATO. Jde o stejné finanční kruhy, které prosazují globální uspořádání světa. Tyto globální finanční kruhy pěstují levo-pravé antagonismy ve světě. Rozdělení na komunismus a nacismus. Hádejte se mezi sebou, jaký systém je lepší. Přitom oba systémy financujeme my. Teze a antiteze, která vyústí v syntézu globalizace. Znovu typické rozděl a panuj.

Sjednocení lidé v míru představují pro tyto globální kruhy hrozbu. Proto je důležité mezi masy stavět nové a nové rozdělovníky, sváry a napětí. Dnes je to nekonečný terorismus, nekonečné války, nebo nekonečné viry. Předtím to byly boje na život a na smrt mezi komunismem a nacismem. Dříve to bylo vlastenecké beranidlo, které mělo pomoci rozdrolit Evropu na malinké rozhádané státečky. Sledujeme stále tytéž modely a koncepce.

T. G. M.: První československý špion

Málo se dnes ví, že jedním z prvních, významných českých špionů byl Tomáš Garigue Masaryk. Masaryk cestoval světem během první světové války s pasem na jméno profesor Marsden vystaveným britskou tajnou službou. Dnes také už víme, že Masaryk poskytoval informace britské rozvědce o stavu Rakousko-Uherské monarchie. Masaryk byl také ve spojení s domácím odbojem proti Rakousku-Uhersku, který se nazýval Tajný výbor Maffie. Víme i o Masarykově spojení s Čechoameričanem Emanuelem Voskou, který se s Masarykem znal už od roku 1901.

Emanuel Voska byl dalším špionem a agentem, který se nakonec vypracoval do pozice jednoho z poradců amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Voska posílal z Ameriky do Čech kurýry, kteří měli americké občanství. Díky tomu mohli jako neutrální občané cestovat relativně volně mezi dvěma válečnými stranami. Jako kurýry Voska většinou vysílal mladé ženy. Domníval se, že vzbudí méně podezření. Jednou z kurýrek byla dokonce Ema Destinnová. Její původní jméno znělo Emílie Pavlína Kittlová. Vyrůstala v pražské zámožné rodině. Protože zpívala také v Americe, měla povolení pro vstup do Československa, i když byla pod dohledem.

Emanuel Voska se ve známé restauraci U Choděrů setkával s předními politiky. Mezi ně patřili například sociální demokraté Gustav Habrman a Bohumír Šmeral, vůdce strany národně sociální Václav Klofáč, ale samozřejmě také předseda Realistické strany a britský špion Tomáš Garigue Masaryk. Masaryk se sešel s Voskou 25. srpna 1914. Tady předal Voskovi materiály o početních stavech rakouského vojska a další zprávy. Ty Voska spolu se svou dcerou propašovali do Londýna. Tady vyhledal novináře Timesů Henryho Wickhama Steeda, kterému zprávy předal. Ten zajistil jejich předání nejvyššímu veliteli branné moci, lordu Kitchenerovi a dalším vládním a vojenským institucím. Spojení Masaryk-Voska-britská rozvědka tím bylo navázané. Toto spojení bylo upevněné osobní schůzkou Masaryka s důstojníky britské vojenské zpravodajské služby 5. října 1915. Jak už víme, právě britská tajná služba vystavila Masarykovi pas na jméno profesor Marsden.

11. ledna 1915 Masaryk přicestoval do Ženevy v neutrálním Švýcarsku se svou dcerou Olgou. Co je ještě zajímavější, ve Švýcarsku se k Masarykovi připojil v dubnu téhož roku i Edvard Beneš, který se pak vrátil do Prahy 6. dubna. Byly rozděleny úlohy. Masaryk do Londýna, Beneš do Paříže, Dr. Sychrava do Švýcarska. V té době přebýval ve Švýcarsku i Vladimír Lenin. Víme, že Lenin i Masaryk byli oba financovaní západem. Lenin spolu s Trockým pro bolševickou revoluci, Masaryk pro československou samostatnost. Oba se ve stejné době vyskytovali ve Švýcarsku. Je také zajímavé, že Masaryk odjel 5. května 1917 přes Stockholm právě do Petrohradu. Bylo to ve stejné době, kdy do Petrohradu připlul lodí Leon Trockij z New Yorku a Vladimír Lenin vlakem ze Švýcarska.

Masaryk cestoval do Petrohradu pod jménem Marsden, tedy pasem, který mu vystavila britská tajná služba. Proč měla britská tajná služba zájem, aby Masaryk odjel do Petrohradu s jejich pověřením a identitou? Navíc ve stejném čase, jako Trockij a Lenin? Vidíme tu logickou souvislost s československými legiemi, které už tehdy v Rusku působily. Můžeme se jen dohadovat, zda už tam Masaryk nepřipravoval lest v podobě nasměrování legií na východ přes Transsibiřskou magistrálu, místo na západ. Cílem bylo vytvořit časové vakuum k upevnění masarykovsko-benešovského paktu a odstavení vládního předsedy Karla Kramáře.

20. dubna 1918 Masaryk odplul z Vladivostoku do Kanady. Plavba trvala 9 dní, než Masaryk přistál ve Vancouveru. 4. května 1918 byl Masaryk přivítaný československou komunitou v americkém Chicagu. Právě odtud proudilo nejvíce peněz československého zahraničního odboje. 19. června 1918 byl Masaryk pozván k americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi, kde dohodli poslední detaily samostatného Československa. Víme, že špion Emanuel Voska byl jedním z Wilsonových poradců. Nezávislé Československo bylo Amerikou uznáno 2. září 1918. Bylo ale třeba vystrnadit předsedu vlády Karla Kramáře, který měl vlastní vizi jako člen Mladočeské strany. Český stát viděl jako součást slovanských států. Jinými slovy, nepoklekl před západem, ale místo toho budoval vztahy s východem.

Masaryk, Beneš a atentát

Jak jsem uvedl, Američané nové samostatné Československo hýčkali. Bylo ale potřeba zajistit Československu větší stabilitu. Velkou roli v tom měly hrát československé legie v Rusku. Obráncům carského Ruska, kteří se postavili bolševikům na odpor, vrazily dýku do zad západní mocnosti financováním Vladimíra Lenina. Lenina jsem podrobně rozebíral v mém pořadu Agent Trockij. Do těchto západních kruhů spadala i postava prvního československého prezidenta Tomáše Garigue Masaryka. Spolu se svým přítelem Edvardem Benešem se snažil zabránit československým legiím působícím v Rusku, aby přišly na pomoc Kolčakovým a Děnikinovým jednotkám bojující proti bolševikům.

Podle nezávislých historiků byly naše legie schopné ve spolupráci s Bílými nejen osvobodit Moskvu, ale vítězně dojít až do Prahy. To by ale musely jít na západ, nikoli opačně na východ. Nutno dodat, že československé legie byly požádány samotnými Rusy o pomoc v bojích na řece Volze. To ale nevysvětluje jejich absurdní misi přes celé Rusko až do Vladivostoku. To, že by československé legie mohly dojít až do Prahy, si uvědomoval Masarykův úhlavní protivník, předseda vlády Karel Kramář. Právě tohle vysvětluje skutečnost, proč byli legionáři posláni domů východní cestou kolem světa přes Vladivostok. Nedávalo to přece žádnou logiku. Ovšem bylo to zákeřně jednoduché. Jedině tak nebylo možné ohrozit masarykovsko-benešovský režim, který nakonec odstavil Karla Kramáře po volbách 15. června 1919. Proto se československé legie musely potulovat celým Ruskem na východ, místo aby šly logicky na západ. Bylo ale třeba odstavit nepohodlného rivala, který Masarykovi a Benešovi viděl do karet. Byl jím Milan Rastislav Štefánik.

Milan Rastislav Štefánik byl nepohodlný hlavně pro Edvarda Beneše. Před svým odletem na ruskou frontu k našim legionářům, požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem ve Švýcarsku, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození jednu zásadní věc. Požadoval od Beneše vysvětlení, kam zmizela většina peněz ze sbírky amerických Čechů a Slováků určených na financování zahraničního odboje. Největší československá komunita žila v Chicagu, v americkém státu Illinois. Město bylo také centrem českého krajanského hnutí. Československý zahraniční odboj byl z velké části financovaný právě americkými Čechy. Masaryk od nich během své emigrace obdržel značné finanční částky. Štefánik byl přesvědčen o tom, že Beneš peníze zahraničního odboje defraudoval. Chtěl tento skandál vyřešit po návratu do vlasti před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka. Masaryk totiž svěřil tento obnos proti podpisu do Benešových rukou, a Štefánik chtěl vědět, kam se peníze poděly.

Ve francouzském tisku se mezitím objevily zprávy, že Edvard Beneš, kterého tisk nazýval králem rulety, je prohrál v kasinu v Monte Carlu. Je-li to pravda nebo není, se asi už nikdy nedozvíme. Hlavní ale je, že peníze zmizely. Štefánik ale domů už nedoletěl. Jeho letadlo bylo při návratu do vlasti 4. května 1919 sestřeleno v Ivance u Bratislavy. Podle mnoha výpovědí měl v tomto atentátu prsty Edvard Beneš, který se ho tím měl zbavit. Nejen že by Štefánik ohrozil Benešovu kariéru, ale dokonce i samotného Masaryka.

Američané na Sibiři: Základní fakta

Jak jsem uvedl, jedním z důvodů vzniku Československa bylo rozdrolení velkých mocenských center v Evropě vytvořením malých rozhádaných států. Druhým důvodem bylo vrazit klín mezi Německo a Rakousko-Uhersko. Třetím bylo vytvořit bariéru mezi spoluprací Německa s Ruskem. Aby se řádně ukotvila situace v Československu, bylo potřeba hnát československé legie přes celé Rusko na východ, místo na západ. Vytvořilo se tak dvouleté časové vakuum pro masarykovsko-benešovský pakt k jeho stabilizaci.

Aby byla mise československých legií zdárná, bylo potřeba pro jejich cestu zajistit patřičné podmínky. Po Říjnové revoluci a první světové válce, se do ruské občanské války ve Vladivostoku zapojila americká armáda. Prezident Woodrow Wilson si pro vyslání amerických vojsk na Sibiř vytkl diplomatické i vojenské cíle. Jedním z hlavních důvodů bylo zajistit bezpečný průchod 40 000 mužů československých legií, když se pokoušeli dostat po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, a jak se doufalo, nakonec i na západní frontu.

Čím jsme si zasloužili takovou dojemnou péči a pozornost ze strany Američanů? Vedle zajištění stability Československa, Američané sledovali své vlastní zájmy. Československé legie totiž ve vlacích střežily carské zlato uloupené caru Mikuláši II. Část tohoto zlata padla do rukou americkému Wall Streetu a bankéřům Federální rezervní banky. V mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství jsem zdokumentoval na konkrétních faktech, že americký Wall Street a centrální bankéři FEDu financovali ve velkém rozsahu Bolševickou revoluci. Proč? To si můžete poslechnout v uvedeném dokumentu.

Část carského zlata, které československé legie převážely, mělo kompenzovat peníze, které předtím do Ruska Američané nalili. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se stali "vyvoleným" národem, kterému Američané poskytovali ochranu. Samozřejmě mnoho převáženého zlata uloupili místní politici a samotní Bolševici. To, co ze zlata zbylo, bylo po příměří uzavřeném 7. února 1920 předáno do rukou vítězících bolševických oddílů v Irkutsku. Konkrétně 5 143 beden a 1 678 pytlíků se zlatem. Samotní českoslovenští legionáři během cesty nashromáždili obrovský majetek. Jejich bohatství ale nevycházelo z carského zlata. Vycházelo z jejich obchodních aktivit na Sibiři, nebo v menší míře z černého kšeftování a menších krádeží. To, co se stalo s carským zlatem, jsem podrobně pokryl opět v mém dokumentu Americká častuška a stoleté tajemství. Odtajněných dokumentů a archivních záznamů z Ameriky je dnes už celá řada.

Dalším hlavním důvodem přítomnosti Američanů na Sibiři byla ochrana velkého množství vojenských zásob a železničního vozového parku, které Američané poslali na ruský Dálný východ na podporu válečného úsilí předchozí ruské vlády. Ve stejné době a z podobných důvodů vyslal prezident Woodrow Wilson do ruského Archangelsku asi 5 000 amerických vojáků v rámci samostatné expedice. Americkým expedičním silám na Sibiři velel generál William Sidney Graves. Nakonec čítaly 7 950 důstojníků a poddůstojníků. Součástí vojsk na Sibiři byly 27. a 31. pěší pluk americké armády a velké množství dobrovolníků z 12., 13. a 62. pěšího pluku 8. divize. K výzbroji patřily automatické pušky M1918 Browning a brokovnice Auto-5, pušky M1903 Springfield a pistole M1911 ráže 45 mm.

Přestože generál Graves dorazil na Sibiř až 4. září 1918, prvních 3 000 amerických vojáků se ve Vladivostoku vylodilo mezi 15. a 21. srpnem 1918. Rychle jim byla přidělena strážní služba podél úseků železnice mezi Vladivostokem a Nikolskem-Ussurijskem na severu. Bylo to právě v době, kdy československé legie spolu s Rusy dobyly 6. srpna 1918 město Kazaň na severu. Do rukou jim tak kromě zbraní padl i carský zlatý poklad, který byl předtím do Kazaně převezen. Jeho aktuální hodnota byla 651 535 834,64 rublů. Z Kazaně bylo zlato převezeno do Samary. Potom bylo zlato kvůli pokračujícím bojům v září 1918 převezeno do Ufy. A právě v této době byli ve Vladivostoku vylodění američtí vojáci.

Generál Graves se často dostával do střetu s veliteli britských, francouzských a japonských jednotek, kteří měli v regionu také své jednotky. Požadovali po něm, aby se aktivněji zapojil do vojenské intervence na Sibiři. Zkušenosti vojáků na Sibiři byly tristní. Problémy s pohonnými hmotami, municí, zásobami a potravinami byly velmi rozšířené. Koně zvyklí na mírné podnebí nebyli schopni fungovat v Rusku pod bodem mrazu. Vodou chlazené kulomety zamrzaly a stávaly se nepoužitelnými. Poslední američtí vojáci opustili Sibiř 1. dubna 1920. Během 19 měsíců pobytu na Sibiři zemřelo 189 vojáků amerických expedičních sil na Sibiři z různých přírodních i bojových příčin. Další americké expediční síly North Russia Expeditionary Force zaznamenaly během 9 měsíců bojů u Archangelsku 235 úmrtí. Carské zlato dále pokračovalo do Čeljabinsku. Ani tam se zlatý poklad příliš dlouho neohřál, a v říjnu 1918 byl převezen do Omsku.

Sibiřské dobrodružství: Jak to začalo

Americká sibiřská expedice byla vždy něco jako záhada. Armáda, kterou Spojené státy zapomněly přivést domů. Tento příměr je téměř správný, protože sibiřské jednotky se nikdy nevrátily jako celek na americké kontinentální území. 31. pěší jednotka odplula z Vladivostoku na Filipínské ostrovy a tam zůstala. Stejně tak 27. pěší pluk odjel na Filipíny, ale později našel trvalý domov na Havaji. Jedinými dalšími americkými skupinami na Sibiři bylo několik servisních jednotek. Ty byly dopraveny do Manily a rozpuštěny. Jejich personál nakonec odplul zpět do Ameriky nebo jinam jako příležitostní vojáci. Jak to ale všechno začalo?

V srpnu 1918 vypluly 27. a 31. pluk americké pěchoty z filipínských stanic na sever přes Čínské moře a Japonské moře. Nakonec se Američané vylodili. Před vojáky se rozprostíral výhled na Vladivostok, kdysi ctižádostivé město Sibiře s impozantními kamennými stavbami a třpytivými kostelními kopulemi, které se tyčily na pozadí kopců. Britské, francouzské a japonské jednotky se vylodily ve Vladivostoku několik dní před těmito dvěma pluky Američanů. Ale ještě před nimi vstoupil z pevninské strany předvoj Čechoslováků přicházejících po souši z Evropy s puškami a kulomety ukořistěnými po cestě.

Vladivostok se z předchozích bojů ještě nevzpamatoval. Všechny veřejné služby byly stále mimo provoz. Pod prostřílenými průčelími podél široké Světlandské ulice ležely hromady kamene a střepů z ulic, které nebyly zameteny. Mezitím se do vylidněného města začali vracet lidé ve vlacích. Uprostřed této scény zmatku a chaosu se vylodily americké expediční síly na Sibiř, aby se vydaly na cestu, která se měla stát možná nejpodivnějším dobrodružstvím. Hned zpočátku se objevily rozpaky. Generálům nebyly předány přesné instrukce, co mají Američané vlastně dělat po vylodění ve Vladivostoku. Proto se brzy objevily fámy. Například že Američané budou pomáhat Čechoslovákům, jejichž legie byly roztroušené od jednoho konce Sibiře ke druhému a v současné době se snažily probojovat ze země.

Generál Graves přijel do Vladivostoku v září, aby převzal velení amerických expedičních sil na Sibiři. Generál s sebou přivezl loď plnou vojáků, kteří měli být přiděleni ke dvěma plukům, které se už účastnily bojů. Jedním z prvních kroků generála Gravese bylo vyhlášení přísně neutrální politiky pro jeho jednotky. Přirozeným důsledkem této politiky bylo období nečinnosti, které jen umocnilo podivnou sibiřskou situaci. Ovšem za více jak měsíc přišla zpráva, že bylo uzavřeno příměří, a tedy i konec první světové války. Americké jednotky ale nebyly okamžitě staženy. Místo toho byly ponechány téměř zapomenuté na Sibiři další dva roky. Během let 1919 a 1920 se Američané zapojili do mnoha vážných situací na Sibiři, které se světovou válkou souvisely jen vzdáleně, pokud vůbec. Mnoho jich bylo zabito a mnoho dalších zraněno.

První sibiřská zima

Bylo podepsané příměří a první světová válka skončila 28. října, resp. 11. listopadu 1918. Celý svět složil zbraně, sčítali se škody a oplakávali mrtví. Ovšem to neplatilo pro americkou armádu na Sibiři. V týdnu po příměří se čtyři americké roty vydaly s přicházející zimou a sněhem do města Spassku (Spassk-Dalnij), vzdáleného 300 km jižně od Habarovsku. Tady se zabydlely v obrovské ohradě z prken. Byly to pokoje ve zděných ubikacích, které dříve obývali důstojníci staré ruské armády. Budova byla postavená tak, aby odolala sibiřským zimám. Její stěny byly metr silné a okna byla opatřená dvojitou tloušťkou skel. V rohu každé místnosti stála obrovská kulatá kamna sahající až ke stropu, podobná nádrži na vodu. Z horní části schodiště vedl vchod do pokojů tmavou chodbou připomínající tunel s polstrovanými dveřmi na každém konci. Doba jako by se zastavila a čas zamrzl v sibiřské zimě. Jednou za měsíc vplul do ledového zálivu ve Vladivostoku armádní transport z Ameriky, vyložil další horu mouky, hovězího masa a svetrů Červeného kříže a zase odplul.

Během této první sibiřské zimy probíhal v americké spasské posádce jen malý vojenský výcvik. Velmi chladné počasí a nedostatek vojenských cílů byly dobrou záminkou k zahálce a většinu času měli vojáci volno. Samotné Spasskoe bylo místem neobvyklého zájmu pro každého, kdo neztratil zájem o vše ruské. Město zůstalo pod kontrolou bílých. Východně od železniční trati, která procházela městem na sever a na jih, se rozkládala oblast cihlových kasáren a řada domů. Za těmito skupinami vojenských budov se rozkládalo letecké pole s přistávacími plochami, širokými přístřešky pro letadla a kolosálním hangárem pro balóny.

Přístupy z východu i jihu střežily hory a vysoké kopce. Směrem na západ se naskýtala vyhlídka na rozsáhlou oblast zamrzlých bažin, které se rozprostíraly na nízkých březích jezera Chanka. Na druhé straně železnice se nacházela civilní čtvrť města. Úzké, křivolaké uličky procházely čtvrtěmi, kde se krásné kamenné budovy podivně tísnily mezi blátem potřísněnými obchody a ošumělými čínskými krámky. Chodníky v těchto částech byly obvykle úzké, což vadilo volnému pohybu chodců i dobytka. K místům, kde se pravidelně setkávalo mnoho lidí, patřilo tržiště. Na udupaném sněhu tu stály nízké stoly s novinami, sušeným masem, solenými rybami, divokými zajíci, bažanty, drůbeží, máslem, vejci zabalenými do slámy a podivnými kulatými formičkami na mražené mléko. Sedláci z hor přiváželi na trh saně plné jelenů a divokých prasat a někdy i půl tuny vážícího mamutího medvěda.

V zimních měsících se v ulicích nákupní čtvrti konaly pouťové atrakce. Japonští, čínští a američtí vojáci, ruští vojáci s vlněnými čepicemi staženými přes uši, pánové ve svrchních kabátech, dámy v kožichu a botách s kožešinou, rolníci s pasy přepásanými provazy a nohama zabalenýma do pytlů na zbraně, staré ženy s šálami a hadry uvázanými kolem hlavy. Všichni se tísnili jeden vedle druhého na úzkých zasněžených chodnících. Čínští prodavači dřepěli ve skupinkách podél přeplněných chodníků mezi košíky s buráky, dýňovými semínky, slunečnicovými semínky a nejrůznějšími oříšky. Za cenu jedné kopějky si rolníci mohli koupit dvojitou hrst těchto semínek. Tyto levné potraviny byly pro ně jako pro Američany popcorn a bonbony. Jednotlivé obchody a obchůdky byly označené nápadnými obrázkovými cedulemi podél ulic. Například řeznictví mělo nad dveřmi namalovanou volskou hlavu a talíř s klobásami. Na ceduli ševce byla vyobrazená bota a střevíc. Průčelí pekárny zdobila nástěnná malba bochníků chleba a plechů s koláči. Obrovská černá konvice na venkovní zdi inzerovala čajovnu. Zasněženými ulicemi se proháněly koňské sáně. Na každé ulici se nacházela vodka a živé kavárny s krásnými dívkami, které podávaly čaj a koláče. Jedním z obzvlášť veselých podniků byl Coffee John’s. V tomto oblíbeném podniku hrála v odpoledních hodinách hudba na klavír, ale večer přicházel orchestr z kasáren německých válečných zajatců a naplňoval podnik americkými ragtimovými melodiemi. Kavárna Coffee John’s a další zábavní podniky byly v noci obvykle přeplněné americkými vojáky.

Američané hledali jakékoli rozptýlení z ponuré a nekonečné existence v kasárnách. Kasárna, ve které byli vojáci ubytovaní, byla špatně větraná, špatně vytápěná, špatně osvětlená a celkově nebyla o nic veselejší než vězení. V jednom spodním patře na každém konci, byla kuchyně, ze které se šířil zápach mastnoty a mýdlové vody. Uvnitř, na opačném konci budovy, byly dvě latríny. Odpad z nich odtékal velkými kameninovými trubkami do žumpy mimo budovu. Jediný způsob splachování byl vodou ze sudů. Po celou zimu dlouhých temných večerů se muži, kteří zůstali v kasárnách, obvykle seskupovali do hloučků kolem obrovských kamen podobných tankům, jimiž se v budově topilo, a střídavě přikládali kusy dřeva.

Častěji, než večer se stávalo, že elektrický proud nefungoval. K osvětlení místností zbývalo jen několik lojových svíček. Američané měli zpočátku za úkol shromáždit všechny propuštěné válečné zajatce, kteří se potulovali po okolí, a zavřít je zpět do vězení. Docházelo ale k absurdním situacím. Zajatci brzy zjistili, že Američané byli slušně zásobeni proviantem. Protože na útěku trpěli hladem z nedostatku jídla, sami začali přicházet a hlásit se do vězení. Sytý vězeň byla lepší volba než hladový uprchlík na svobodě. Dokonce se do amerického vězení začali hlásit i někteří rodilí Rusové, kteří se vydávali za Němce nebo Rakušany jen proto, aby dostali něco k jídlu. Problémem tedy nebylo, jak věznici naplnit, ale naopak, jak ji nepřeplnit.

Jaro na Sibiři: Bolševici útočí

Mezi tím pomalu přicházelo jaro 1919. Sníh začal tát, a obnažená půda se opakovaným mrznutím a táním změnila v houbovitou zeminu. Po dlouhém období čekání přišly náhle teplé dny, které s drtivou silou roztály mrazivou krustu ledové krajiny. Jednoho dne se na slunci zaleskly vodní plochy. Během dalšího dne pokryla vlhké svahy bledá zeleň klíčící trávy. Pod kopci se rozprostíraly rozsáhlé plochy zatopeného terénu s kalnou vodou do rozlehlých bažin. Nad nimi se z nebe snášely nesčetné počty divokých hus. Usazovaly se a vznášely, a nakonec se opět formovaly do obrovských útvarů a tlačily se dál ke svým hnízdištím v arktických oblastech. Po stejných cestách, po kterých ještě před několika dny jezdily sáně rolníků na cestě na trh do Spassku s kusy zmrzlého mléka, bylo nyní možné spatřit kolové vozy v bahně. Jakmile mráz opustil půdu, proměnily se ulice v obchodní části Spassku v kaluže bahna, ze kterých se linul hnilobný zápach ze všech odpadků a vnitřností, které byly během zimy vyhozené ze dveří a oken. Jak jsem už uvedl, chodníky podél těchto ulic byly úzké. Krávy, kozy, husy a prasata soupeřily mezi sebou i s chodci o právo projít. V bažinách a na mokrých polích se na povrch draly miliony žab. Noční kvákání žab se rozléhalo v temném tajemném kraji. Ve dnech trvajícího tepla bláto rychle usychalo, takže půda na polích byla kyprá a houbovitá a cesty byly rozbrázděné. Břízy vyrašily do bledě zelených listů. Rolníci si sundali boty a chodili bosí. Velké čínské husy s dlouhými krky běhaly a kdákaly po polích jako zvířata, která ztratila smysly.

Ruské Velikonoce připadly na období, které bylo stále plné rychlých změn. Od Velkého pátku až do neděle zvonily zvony na kostelních věžích ve dne v noci. O velikonočním ránu se kolem amerických ubikací táhl blátivými ulicemi zástup lidí v nádherných vyšívaných košilích a hedvábných šátcích, kteří šli na mši. Chtěl jsem, abychom vstřebali atmosféru doby, ve které Američané na Sibiři přebývali. Světové přesahy a geopolitické souvislosti jsou sice důležité, ale nasát atmosféru té doby je příjemné zpestření. Nicméně přesuňme se k úkolům, které postupně Američany na Sibiři čekaly.

S pokročilým jarem se kolem města shromáždilo asi 4 000 vojáků bolševické armády, kteří se chystali zaútočit. Byly zmasakrované první čety amerických vojáků Bolševiky. Jedna taková událost se odehrála v uhelné oblasti severovýchodně od Vladivostoku. Oblast byla známá jako Souchanské doly. Spící tábor poručíka Lawrence Butlera se bolševické přesile neubránil. Když se záchranáři přiblížili k místu, kde se útok odehrál, naskytl se jim děsivý pohled. Země byla posetá zakrvácenými těly amerických vojáků. Roztříštěné kosti a maso potrhané strašidelnými dírami jasně vypovídaly o tom, že byly použité kulky dum-dum. Polovina mužů byla mrtvá. Další umírali nebo byli příliš zranění na to, aby se zvedli ze země. Jen několik z nich vyvázlo z masakru bez nějakého zranění. Mezi těžce raněnými byl i poručík Lawrence Butler. Zranění byli evakuovaní vlakem do nemocnice na základně ve Vladivostoku.

Na tomto místě si musíme uvědomit cynickou pravdu, že to byli právě Američané, kteří mohutně Bolševickou revoluci financovali. Do její realizace nalili stovky milionů dolarů. Pravděpodobně by se uskutečnila i bez nich, ovšem takto se stali přímými spoluviníky. Tedy, zatímco jedni američtí vojáci byli rozsekáváni bolševickými bajonety, druzí Američané z Wall Streetu tyto Bolševiky mohutně finančně podpořili. Tato fakta jsem podrobně pokryl v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství. Pomoc amerického Wall Streetu bolševické revoluci spočívala především v penězích, zbraních a munici a diplomatické podpoře v Londýně a Washingtonu. K tomu se vrátím později.

Transsibiřská magistrála

V dubnu 1919 se ve Vladivostoku sešla rada spojeneckých velitelů, která rozdělila kontrolu nad Transsibiřskou magistrálou mezi spojenecké armády, včetně armády Bílých Rusů. Každé z nich přidělila několik oddělených úseků. Americké jednotky byly v této době rozptýlené v několika posádkových městech, kde se na začátku zimy ubytovaly v kasárnách. V extrémních vzdálenostech se jedna z těchto kasáren nacházela v Harbinu, uvnitř hranic Mandžuska. Další pak v Habarovsku na ledové řece Amur.

Jedním z amerických úkolů byl úsek Ussurijské větve železnice, který se táhl severně od Spassku až k místu, kde překračovala řeku Ussuri. Úsek byl dlouhý 68 km. Pro střežení tohoto úseku bylo určeno 6 střeleckých rot 27. pěšího pluku. Na různých místech Transsibiřské magistrály probíhaly menší šarvátky nebo větší boje s Bolševiky. Bolševici obvykle ničili malé mosty, vytrhávali úseky kolejí, káceli několik telegrafních sloupů a řezali spadlé telegrafní dráty na kusy. Ochrana železnice byla rozdělená podle sektorů mezi spojenecká vojska od dubna 1919. Bylo třeba zajistit, aby byla železnice průjezdná, a proto se tyto škody musely průběžně opravovat. Bolševici ale také přepadávali jak vlaky, tak i jednotky spojeneckých vojsk, které měly přidělené sektory železnice.

Vánoce 1919

Na sklonku roku 1919 se Američané vrátili do Spassku. V Rusku je čekalo už jen několik měsíců, než odjedou domů. Blížil se čas Vánoc. V hlubokém zimním šeru se neměli na co těšit. Ruské Vánoce se stále řídily starým kalendářem, a vycházely o dva týdny později než 24. prosince. Proto nebyla ve městě ani sváteční nálada. Válka, hladomor, revoluce a mor připravily tisíce ruských dětí o otce i matku. Jen ve Spasském bylo v té době více než 100 těchto nešťastných dětí, které byly umístěny v jedné velké budově a o které se starala dobročinná obětavost místní organizace ruských žen. Na podporu těchto dětí však chyběly finanční prostředky, a proto pro ně nadcházející Vánoce slibovaly jen další den plný zimy a hladu. Týden nebo 10 dní před Vánocemi někdo navrhl, aby se na služebně amerických řadových důstojníků připravila štědrovečerní večeře pro spasské sirotky. Nápad rychle přerostl v plán nejen naservírovat malým dětem velkou večeři, ale také je po ní obdarovat dárky z vánočního stromku. Paní vedoucí sirotčince byla ohromená radostí, když jí byla tato překvapivá nabídka předložena ke schválení.

Odpovědnost za přípravu akce byla rozdělená mezi výbory. Jedna skupina si vzala na starost přípravu menu pro bohatou večeři. Dárkový výbor nakoupil v americkém komisařství a na poštovní burze sladkosti, oříšky, pomeranče a jablka. Navštívil také ruské a čínské obchody v okolí Spassku, dokud se pro každé dítě nenašla nějaká hračka. Všechny tyto dárky pak byly rozdělené a vložené do tašek z červené síťoviny. Jiná skupina postavila v jednom rohu jídelny stromek a ozdobila ho voskovými svíčkami, alobalem, pozlátkem a vším, co se našlo, aby mu dodalo lesku. Konečně nastal předvečer Vánoc. Několik amerických důstojníků se vydalo do sirotčince a pomohlo vedoucí sirotčince doprovodit skupinu malých dětí zasněženými ulicemi do amerického areálu. Tam na ně čekala teplá místnost. Z balíků starých kabátů, dek a vybledlých šál se děti vynořily v úhledných bílých šatech s malými bryndáčky uvázanými kolem krku. Vlasy měly učesané, obličeje a ruce umyté, oči se jim leskly očekáváním. Pak je Američané zavedli do jídelny a usadili je k dlouhým řadám stolů, které byly ozdobené zapálenými svíčkami.

Američané prý očekávali, že až tento večer přijde, stovka hladových, nenasytných malých hostů budou chňapat a sápat se po jídle od chvíle, kdy budou usazení ke stolům. Byli proto připravení být tolerantní. Tak tomu ale nebylo. Děti zahanbily obavy Američanů svým dobrým vychováním. Složily ruce do klína a nedotkly se jídla na stole, dokud jim vedoucí sirotčince nedala svolení začít jíst. Američané se rozdělili mezi stoly a obsluhovali. Byla radost sledovat, jak si na všem děti pochutnávaly. Jedly a jedly, až měly červené a veselé tváře, a celkově vypadali jako ta nejšťastnější skupina dětí, jakou si člověk může přát vidět.

Když konečně večeře skončila, všichni se přesunuli na jeden konec jídelny. Tam se náhle odhrnul závěs z prostěradel a odhalil se vánoční stromek v celé své třpytivé kráse. Kolem jeho základny byly naskládané červené dárkové tašky. Když malí hosté spatřili všechen ten zázrak, jejich tváře se rozzářily stejně jako svíčky na třpytivých větvích. Ruský tlumočník nyní k dětem promluvil několik slov. Řekl jim, jak byli Američané rádi, že je měli na Štědrý den u sebe. Řekl jim také, že jejich domovy byly v zemi, která jim byla vzdálená, ale že doufali, že někdy v budoucích letech budou mít to štěstí se s nimi znovu setkat. V odpovědi jim vedoucí sirotčince poděkovala a řekla, že v srdcích těchto nešťastných malých dětí bude navždy žít vřelá vzpomínka na americké důstojníky a na štěstí, které jim dnes večer poskytli. Na jedno její slovo, když domluvila, se její malí svěřenci narovnali, společně se uklonili a sborem sami poděkovali.

To už všem začínaly vlhnout oči dojetím, a tak blahopřání přerušili a začali rozdávat červené dárkové balíčky. Když je děti otevřely a vytáhly si od každého jeho hračku, jejich radost byla bezmezná. Vydatné jídlo, teplá místnost a pozdní hodina však na děti brzy začaly působit. Přes všechnu jejich radost začaly jedno po druhém usínat. Američané jim pomohli obléknout se a šli s nimi domů. Musel to být úžasný pohled, jak každý důstojník nesl v náručí jedno z těch malých dětí, které usnuly.

Po návratu si Američané mezi sebou dlouho do noci povídali o úspěchu večírku. Shodli se, že to byl nejkrásnější Štědrý večer, jaký kdy zažili. Uprostřed dlouhé a studené zimy, kdy všude kolem bylo utrpení a zoufalství, vynikl tento večer jako obraz štěstí, na který si člověk nikdy nepřeje zapomenout. Oč krásnější by byl svět, kdyby se tento zvyk udržel dodnes, místo iracionálních sankcí a absurdní rusofobie? Mír, klid, pokoj a porozumění jako mezinárodní jazyk, jemuž by porozuměli všichni. Nehovoří se snad tímto jazykem lépe než řečí kulometů, granátů, tanků nebo bombardérů?

Poslední dny na Sibiři

Těsně po Kolčakově debaklu nařídilo ministerstvo války ve Washingtonu stažení všech amerických jednotek ze Sibiře. Oficiální pokyny k evakuaci dorazily do Spassku asi v polovině ledna 1920. Na uzavření stanice zbývalo jen několik dní. Za tuto krátkou dobu bylo třeba vyřídit mnoho věcí. Bylo třeba zlikvidovat zásoby, včetně palivového dřeva. Bylo třeba vyprodat zásoby poštovní burzy. Zásoby, které nebyly vydány vojákům, musely být odeslány zpět na základnu. Veškeré organizační vybavení muselo být zabaleno do krabic nebo beden, změřeno, zváženo a sepsáno.

V zajateckém táboře bylo ještě mnoho Němců a Rakušanů, kteří měli být repatriováni. Byli přesunuti do Vladivostoku, aby odtud byli převezení loděmi do Evropy. V další skupině byli partyzáni, které Američané zajali během předchozího jara a léta. Ti byli vybaveni oblečením Červeného kříže a vlakem převezení na místo severně od Spasskae. Z vlaku byli zajatci propuštění a vydali se na cestu přes zasněžené kopce do nejbližší bolševické vesnice.

Pak se konečně Američané vydali na první úsek dlouhé cesty, která je čekala. Druhý den se na dohled objevil Vladivostok. V ledovém Zlatém rohu ležel armádní transport, který měl přepravit americký kontingent na Filipínské ostrovy. Američané stáli na palubě a přes ledové kry sledovali, jak jim mizely z očí tytéž třpytivé kostelní kopule, které poprvé uviděli před mnoha unavenými měsíci.

Americká bolševická revoluce: Tajemný Broadway

Americké finanční kruhy z Wall Streetu financovaly a ovlivňovaly všechny strany politického spektra zleva doprava. Vytvářela se tak teze a antiteze. Jednou tezí byla americká tajná podpora komunismu. To jsem podrobně pokryl v mém dokumentu Americká častuška a stoleté tajemství. Druhou tezí byla americká tajná podpora nacismu a fašismu. To jsem pokryl v mých dokumentech Utajení démoni nacismu, nebo Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. To, proč měla americká mocenská klika tak blízko k Německu, jsem zase pokryl v dokumentu Řád Skull and Bones. Vidíme, že finanční kruhy z amerického Wall Streetu podporovaly oba dva extrémy. Vytvářely tak nesmiřitelné nepřátelství, které také významně řešilo sekundární efekt. Genocidu desítek milionů lidí, tedy depopulaci planety. Zdrojů je málo, lidí hodně.

Proč ale tyto finanční kruhy podporovaly obě strany? Aby z teze a antiteze vytvořily Syntézu, tedy globální uspořádání světa. Na jedné straně západu s nacisticko-fašistickými prvky vlády korporací a armády. Na druhé straně východu s komunistickými prvky centrálního řízení. Dvě strany téže mince, kterou zastřešuje společný základ. Systém digitálního koncentráku a totální kontrola. Tento základ je stejný jak pro západní hybridní fašismus, tak pro východní hybridní komunismus. Digitální identita, digitální měna, digitální svět s nonstop dohledem nad občany. Už není potřeba oddělený fašismus nebo komunismus, coby teze a antiteze. Obě mince se spojily do jedné syntézy – globálního digitálního koncentráku a totální kontroly. K tomu se směřovalo celou dobu. Oddělené antagonistické systémy jen odváděly pozornost, aby se lidé hádali a vyvražďovali mezi sebou. Tento trik zastřel skutečný původní cíl, který se odhaluje před našima očima právě dnes. Obě strany téže mince jsem pokryl ve zmíněných dokumentech, proto není třeba je tu znovu rozvádět.

Protože ale tento dokument pojednává o Američanech na Sibiři, pojďme se na jejich působení podívat z globální perspektivy. Protože mám rád tvrdá fakta bez omáček a servítků, představme si firmy spojené s bolševickou revolucí a financováním Hitlera, které se nacházely na Wall Streetu. Tato podpora se soustředila v budově Equitable Trust Building na Broadway 120. Zde sídlil Edward H. Harriman. Na adrese Broadway 120 sídlila společnost American International Corporation. Bankers‘ Club, kde se scházeli bankéři z Wall Streetu na obědy, se nacházel na samém vrcholu budovy. Právě v tomto luxusním klubu připravoval William Boyce Thompson plány na účast Wall Street v bolševické revoluci v roce 1917.

Morganova společnost Guaranty Securities sídlila také na Broadwayi 120, zatímco jeho Guaranty Trust se nacházel hned vedle na Broadwayi 140. Na Broadway 120 sídlila také Morganova General Electrics. Na Broadway 120 působila také Guggenheim Exploration, která měla později rozsáhlé obchody v Rusku. Na Broadway 120 ovšem také sídlila newyorská Federální rezervní banka.

Další významnou osobou byl Thomas Thacher, partner právnické firmy Simpson, Thacher & Bartlett, původně také na adrese Broadway 120. V roce 1917 byl Thomas Thacher v Rusku s misí Červeného kříže Williama Boyce Thompsona. Po konzultacích v New Yorku byl Thacher vyslán do Londýna, aby jednal s lordem Northcliffem o bolševické revoluci, a potom do Paříže na podobná jednání s francouzskou vládou. A zase rozplétejme zašmodrchané nitky. Pamatujete si na můj dokument Tavistockův institut, coby největší podnik pro sociální inženýrství a psychologii mas? Vedením Tavistockova institutu byli pověření lord Northcliffe a lord Rothmere. Oba muži byli přímo spřízněni s rodinou Rothschildových prostřednictvím manželství. Více jsem o tom hovořil v pořadu Bankéřská dynastie Rothschildů.

Tedy anglický lord Northcliffe jednal s americkým Thomasem Thacherem, který podporoval bolševickou revoluci. Opět londýnské kanceláře s mohutnou podporou amerického Wall Streetu. Thomas Thacher ve svém memorandu naléhal na uznání sovětské vlády z kraje roku 1918, ale také na vojenskou pomoc této bolševické vládě. Na dalších adresách Brodwaye sídlily další firmy, jednotlivci a skupiny, které v bolševickém Rusku rozsáhle podnikaly.

Američané pomáhají bolševikům: Prostě business

Když prezident Woodrow Wilson vyslal americké jednotky, aby hlídaly Transsibiřskou magistrálu, předal tajné instrukce generálu Williamu Gravesovi osobně. Tyto instrukce se zatím nepodařilo dohledat, i když se ví, že existovaly. Pozorné čtení dostupných spisů ukazuje, že americká intervence měla jen málo společného s bojem proti bolševikům. Tady nastává další historický šok, který byl zdokumentován v dobovém tisku, a proto ho nikdo nemůže popřít. Bolševici byli za americkou pomoc v revoluci tak vděční, že se s nimi v roce 1920 bolševici přátelsky rozloučili. Jak víme, tehdy poslední americké jednotky opouštěly Vladivostok. Informoval o tom deník New York Times 15. února 1920. Z článku bych vyzdvihl konkrétní větu: "Sověti nazývají Američany skutečnými přáteli, kteří v kritické době zachraňují toto současné hnutí."

Američané ve skutečnosti převzali a drželi Transsibiřskou magistrálu, dokud Bolševici nezískali dostatečnou moc, aby ji mohli sami převzít. Pokud jde o pomoc sovětské armádě, existují záznamy amerického ministerstva zahraničí, které ukazují, že bolševikům byly dodávány zbraně a munice. A v roce 1919, kdy Trockij veřejně pronášel protiamerické projevy, žádal také amerického velvyslance Francise o americké vojenské inspekční týmy pro výcvik nové sovětské armády. Američanům se podařilo nejen zabránit vojenským akcím proti bolševikům, ale také zajistit, aby z Ameriky do Sovětského Svazu proudily tolik potřebné životně důležité suroviny a zboží. Nakonec i půjčky, a to navzdory zákonnému zákazu.

Amos Pinchot byl zakladatelem Americké unie občanských svobod a aktivně pomáhal Sovětům v prvních dnech bolševické revoluce. Amos Pinchot sympatizoval s Alexanderem Nybergem. Mám k dispozici dopis, který si mezi sebou vyměnili. Alexander Nyberg byl sovětským zástupcem v Americe. Nyberg pracoval pro sovětskou kancelář spolu s Ludwigem Martensem, prvním sovětským velvyslancem a bývalým viceprezidentem firmy Weinberg & Posner. Newyorská kancelář Weinberg & Posner sídlila také na adrese Broadway 120. Nybergovým asistentem byl Kenneth Durant, americký novinář, pozdější korespondent agentury TASS v Americe a svého času pomocník plukovníka Edwarda Mendela House, tajemného poradce amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ředitelem obchodního oddělení v této sovětské kanceláři byl soudruh Evans Clark. Clark se později stal výkonným ředitelem vlivné nadace Twentieth Century Foundation. V této nadaci jsme třeba mohli najít Charlese Phelpse Tafta, synovce amerického prezidenta a předsedy Nejvyššího soudu Williama Howarda Tafta. Evans Clark, s napojením na sovětskou kancelář v Americe, měl tedy navazovat obchody pro Sověty v Americe.

Ropa: Hnědé zlato pro bolševiky

Obchod byl pro přežití Sovětského svazu životně důležitý. V roce 1919 byly všechny ruské továrny a doprava zastaveny. Nebyly k dispozici žádné suroviny ani dovednosti. Mezi lety 1917 až 21 Sověti rozšířili svou kontrolu nad Ruskem na Sibiř a Kavkaz. Jak jsem uvedl, Američané zasahovali na Sibiři podél Transsibiřské magistrály. Oficiální dějiny americké intervence George Kennana a Sovětů tvrdily, že se jednalo o boj proti bolševikům. Ve skutečnosti o nic takového nešlo. Američané rozmístili vojáky podél sibiřské železnice pouze proto, aby bránili Japoncům, nikoliv Sovětům.

Bezprostředním problémem, se kterým se Sověti potýkali, bylo obnovení tichých ruských továren. K tomu bylo zapotřebí surovin, technických dovedností a provozního kapitálu. Klíčem k obnově Ruska byla ropná pole na Kavkaze. Kavkazská ropná pole představují hlavní segment ruského přírodního bohatství. Nejdůležitější pole Baku bylo rozvinuté v 70. letech 19. století. V roce 1900 produkovalo více ropy než Spojené státy a v roce 1901 více než polovinu celkové světové produkce ropy. Kavkazská ropná pole přežila revoluci bez většího strukturálního poškození. Stala se významným faktorem sovětské hospodářské obnovy, protože vytvářela přibližně 20% hodnoty veškerého vývozu.

Bolševici se Kavkazu zmocnili do roku 1921, ale až do roku 1923 se na ropných polích téměř netěžilo. Během prvního roku sovětské vlády nezačal chrlit ropu ani jeden vrt a nepodařilo se ani vybudovat žádné nové ropné pole. Kromě toho se prakticky přestaly prohlubovat staré vrty. V důsledku toho do vrtů pronikala voda a tok ropy se stal směsí ropy a vody. Hrozil totální kolaps těžby a vývozu ropy. Počátkem roku 1921 se průměrný měsíční objem vrtů v Baku snížil na 0,7 % objemu z roku 1900, ačkoli v provozu bylo 162 vrtných souprav.

Předsedou Azněfť (sovětského těžebního fondu) byl Serebrovskij, který začal plánovat obnovu vrtů. Serebrovskij upozornil, že Azněfť neměl žádné rotační vrtačky a že ruský podnik je nemohl dodat. Rotační vrty ale byly pro úspěch plánu nezbytné. Serebrovskij v článku deníku Pravda oznámil:

"Právě tady nás americký kapitál podpoří. Americká firma International Barnsdall Corporation předložila plán… Nedostatek zařízení nám brání, abychom sami zvýšili produkci ropného průmyslu v Baku. Americká firma poskytne zařízení, zahájí vrty na ropných polích a zorganizuje technickou těžbu ropy hlubinnými čerpadly."

Během několika následujících let International Barnsdall Corporation společně s Lucey Manufacturing Company a dalšími významnými americkými firmami, naplňovaly Serebrovského program. Masivní dovoz zařízení pocházel z Ameriky. Společnost International Barnsdall Corporation zahájila program rotačního vrtání, zasvětila vrtné posádky Azněfť do jeho provozních problémů a reorganizovala čerpání ropy z ropných vrtů pomocí elektrických čerpadel pro hlubinné vrty. První mezinárodní koncese Barnsdall Corporation byla podepsaná v říjnu 1921 a v září 1922 následovaly další dvě dohody.

Není pochyb o tom, že Barnsdall Corporation na základě těchto dohod pracoval. O několik měsíců později, americký konzulát v Konstantinopoli, hlásil, že tudy projížděl Philip Chadbourn, zástupce Barnsdall Corporation na Kavkaze, na cestě z Ruska. Kdo nebo co byla společnost International Barnsdall Corporation? Předsedou této společnosti byl Matthew Brush. Tuto společnost vlastnily Morganova Guaranty Trust, Lee, Higginson Company a Averell Harriman.

Mangan: Zdroj pro bolševiky

Druhým největším zdrojem bolševiků ve 20. letech minulého století byla rozsáhlá ruská ložiska manganu. V roce 1913 dodávalo carské Rusko 52 % světového manganu. Asi 76 %, tedy milion tun, pocházelo z čiaturijských ložisek na Kavkaze. V roce 1920 byla produkce nulová a do roku 1924 se zvýšila pouze na přibližně 320 000 tun ročně. Základní problém spočíval v tom, že další rozvoj vážně brzdilo primitivní vybavení, které bylo považováno za hrubě nedostatečné i podle předválečných měřítek. Ložiska v Čiaturi, která se nacházejí na náhorních plošinách v určité vzdálenosti od Batumi, se těžila primitivním způsobem a ruda se z náhorních plošin dopravovala k železnici na oslech. Cestou se měnil rozchod kolejí a mangan se musel překládat mezi původním místem nakládky a přístavem. V přístavu se ruda přenášela pomocí kbelíků: pomalý a nákladný proces.

V tomto segmentu se angažovaly především dvě americké firmy: W. A. Harriman Company a Guaranty Trust. 12. července 1925 byla uzavřena koncesní smlouva společnosti W. A. Harriman z New Yorku o těžbě manganových ložisek v Čiaturi, a o rozsáhlém zavedení moderních metod těžby a dopravy. V rámci této koncesní smlouvy byly vynaloženy 4 miliony dolarů na mechanizaci dolů a jejich přeměnu z ručního na mechanický provoz. Byla postavena pračka pro filtrování manganu a redukční zařízení. V Poti byl vybudován nakládací elevátor s kapacitou 2 milionů tun a železniční systém spolu s lanovou dráhou pro přepravu manganové rudy.

Výdaje činily přibližně 2 miliony dolarů na železniční systém a 1 milion dolarů na mechanizaci dolů. Předsedou představenstva Georgian Manganese Company vlastněné Harrimanovými nebyl nikdo jiný než Matthew Brush. Jen drobná rekapitulace. Vzpomínáme si na společnost International Barnsdall Corporation, o které jsem hovořil před chvilkou? Předsedou této společnosti byl totiž stejný Matthew Brush. Jak víme, Averell Harriman se později stal americkým velvyslancem v Sovětském Svazu, zřejmě za odměnu za ilegální kšefty, kterými obešel americkou vládu ve Washingtonu. I takový rozpor je možný, pokud patříme do klubu nejvlivnějších banksterů.

Američtí bankéři a bolševici

Americká podpora bolševikům pokračovala dál. V roce 1920 byla například založená Anglo-ruská obchodní komora, která podporovala obchod s Ruskem. Předsedou jejího výkonného výboru byl Samuel Bertron. Bertron byl zároveň viceprezidentem Morganovy společnosti Guaranty Trust a bývalým členem mise do Ruska v roce 1917. Morganova společnost Guaranty Trust uzavřela se Sověty dohodu o společném bankovnictví. Jmenovala viceprezidenta společnosti Guaranty Trust Maxe Maye ředitelem odpovědným za zahraniční divizi sovětské banky RUSKOMBANK. Jinými slovy, v zákulisí Guaranty Trust Company ve skutečnosti řídila divizi sovětské banky. A bolševičtí revolucionáři oslavovali americké vojáky za to, že pomáhali chránit revoluci.

Vzpomínáme si na advokátní kancelář Simpson, Thacher & Bartlett, o které jsem hovořil před chvilkou? Tato advokátní kancelář v roce 1927 informovala americkou vládu, že Sověti právě výrazně zvýšili vklady v Americe. Toto zvýšení bylo přípravou na obrovské výdaje, které byly směřované několika favorizovaným americkým firmám na výstavbu sovětské první pětiletky. Rozebírat další podrobnosti těchto obchodů je zbytečné, protože základní obrazec už máme vytvořený.

Americké obchody s bolševiky jsem rozebíral nejen v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství, ale také částečně v pořadech Rockefellerové, věčná moc za trůnem a Bankéřská dynastie Rothschildů. Tyto obchody pokračovaly až do druhé světové války, i během 40. let Studené války, ač se nám to může zdát neuvěřitelné. Podrobnosti jsem rozebíral v Rockefellerech. V roce 1941 byl Averell Harriman jmenován správcem půjček, aby zajistil přísun technologií a výrobků z Ameriky do Sovětského svazu. Nakonec působil jako americký velvyslanec v Sovětském Svazu.

Závěr: Utajený příběh

Vidíme, že tento příběh je i po sto letech utajený před veřejností. Američané mohutně podporovali bolševickou revoluci a rozvíjeli bolševický průmysl. Vracíme se opět k tezi a antitezi, tedy podpoře těchto finančních kruhů jak komunismu, tak nacismu. Umělé rozdmýchávání nevraživosti s genocidním potenciálem na obou stranách. V zákrytu se tiše, ale houževnatě pracovalo na syntéze, tedy globálním uspořádání světa. Zde se fašismus i komunismus kombinují a navzájem doplňují. Fašistická vláda korporací a armád, a komunistická vláda totální kontroly a digitálního gulagu. Jako dvě oddělené silničky, které se v jednom okamžiku spojí ve dvouproudou silnici. Zákeřný trik a geniální past.

Takovou cestu jsme urazili od vzniku Československa na pozadí masarykovsko-benešovského paktu. Československo jako součást drolení a rozbíjení Evropy. Podotýkám, že umělý konstrukt EU nepředstavuje sjednocení na základě rovnoprávnosti národů, ale centrálního direktivismu. Československé legie byly využity k upevnění tohoto paktu, zatímco Američané ve skutečnosti podpořili bolševiky materiálně i finančně. Další z řady podvodů století, který rozhodně nesmí zůstat utajen.

Oblast 51 pdf

1 soubor(y) 421 KB

Stáhnout

Oblast 51 epub

1 soubor(y) 303 KB

Stáhnout

Pořad zkoumá a odhaluje neuvěřitelné události spojené s tajnou vojenskou základnou nazývanou Oblast 51. Úvod představuje tuto kontroverzní oblast, která se nachází v Nevadské poušti v USA. Začátky Oblasti 51 jsou podrobně rozebrané, včetně historie jejího vzniku a jejího vývoje v průběhu let. Posluchači se dozvídají, jak Oblast 51 začala jako tajné testovací zařízení pro americké letectvo a jak postupně získala pověst jednoho z nejtajemnějších míst na světě. Další část pořadu se věnuje neuvěřitelným událostem, které se odehrály v Oblasti 51. Dozvídáme se o záznamech o neidentifikovaných létajících objektech (UFO), které byly spojované s nacistickými vědci a technologiemi po konci druhé světové války. Tato část pořadu mapuje průzkum nacistických projektů UFO a jejich možný vliv na vývoj Oblasti 51. Pořad také prozkoumává jaderné testy, které se konaly v Oblasti 51 a jejím okolí. Zmíněné jsou známé operace jako Plumbbob, bomba Hood, Hardtack II, Teak a Orange, ale také Argus. Posluchači se dozvídají o rozsahu a dopadu těchto jaderných testů a jak ovlivnily prostředí a zdraví lidí žijících v okolí. Další zajímavou částí pořadu je zkoumání podzemních tunelů a továren v Oblasti 51. Posluchači se dozvídají o tom, jak byly tyto struktury používané pro tajné operace a jaký byl jejich účel. Jsou také odhalené další skutečnosti o tom, co se skrývá pod povrchem Oblasti 51. Poslední část pořadu se věnuje zapomenutým jaderným katastrofám. Posluchači se dozvídají o incidentech a nehodách spojených s jadernými testy a jak byly utajované před veřejností. Závěrečná část pořadu zdůrazňuje, že i přes odhalené informace o historii a událostech v Oblasti 51, stále zůstává velmi tajná a plná záhad. Celkově vzato, pořad je detailním a fascinujícím průzkumem tajemných událostí spojených s touto kontroverzní vojenskou základnou a tím, co se odehrává za zdmi Oblasti 51.

Úvod

Oblast 51 je nejtajnějším vnitrostátním vojenským zařízením. Nachází se v hluboké poušti v jižní Nevadě, 75 km severně od Las Vegas. Její zařízení byla vybudovaná v průběhu posledních 70 let kolem plochého vyschlého jezerního dna zvaného Groom Lake. Americká vláda nikdy nepřiznala jeho existenci. Oblast 51 se nachází na největším, vládou kontrolovaném, pozemku ve Spojených státech, na nevadské testovací a výcvikové střelnici. Tato oblast má rozlohu kolem 6000 km2. Uvnitř této obrovské plochy se nachází menší pozemek o rozloze 2000 km2, který se nazývá Nevada Test Site. Jediné podobné zařízení v kontinentálních Spojených státech. Od roku 1951 zde bylo na příkaz prezidenta Harryho Trumana odpáleno 105 jaderných zbraní nad zemí. Dalších 828 bylo odpáleno pod zemí v tunelových komorách a hlubokých vertikálních šachtách. Poslední test jaderných zbraní na americké půdě proběhl na nevadském testovacím polygonu 23. září 1992. V tomto zařízení se nachází největší množství plutonia a uranu pro výrobu zbraní v Americe. Zuhelnatělá půda, atomové krátery nebo podzemní tunely kontaminované plutoniem. To všechno by mohlo vyprávět o jaderných testech Oblasti 51.

Oblast 51 spadá do Nevadského testovacího střediska, nachází se přibližně 7 km severovýchodně od jeho nejsevernějšího rohu. Všechno, co se děje v Oblasti 51, a většina toho, co se děje na nevadském testovacím a výcvikovém polygonu, je utajované. Ovšem pár programů bylo přecejen odtajněno, i když jsou dnes už naprosto neškodné. CIA odtajnila dva rané projekty v Groom Lake. Špionážní letoun U-2, odtajněný v roce 1998 a špionážní letoun A-12 Oxcart, odtajněný v roce 2007. A přesto je na tisících stran odtajněných poznámek a zpráv Oblast 51 vždycky upravena nebo začerněna. Známé jsou pouze dvě výjimky, pravděpodobně omyly.

Tento pořad bude pojednávat o amerických vládních projektech a černých operacích, které byly po desetiletí utajované. Tyto operace probíhaly ve jménu národní bezpečnosti a všechny se týkaly špičkové vědy.

Začátky Oblasti 51

Byl mlhavý večer roku 1951. Richard Bissell seděl ve svém obývacím pokoji ve Washingtonu, když někdo nečekaně zaklepal na dveře. Stál tam muž jménem Frank Wisner. Richard Bissell patřil do jedné z těch starých amerických rodin, o kterých jsem podrobně hovořil v mém pořadu Řád Skull and Bones. Jeden z předků Richarda Bissella byl špion. Seržant Daniel Bissell plnil během revoluční války špionážní úkoly pro generála George Washingtona. O několik generací později, 18. září 1910, se v rodině connecticutských aristokratů narodil Richard Bissell mladší. Typická rodina z Connecticutu získávala vyšší příčky na mocenské šachovnici s každou další generací. Richard Bissell nakonec zastával funkci správce financí Marshallova plánu, a za chvilku se dozvíme, že šéfoval i Oblasti 51. Frank Wisner byl vysoce postaveným úředníkem CIA a byl také bývalým olympijským závodníkem. Za války byl Wisner špionem OSS, předchůdkyně CIA. Proslýchalo se, že je milencem rumunské princezny Caradji. Co ale bylo důležitější, Frank Wisner byl mužem, který vedl oddělení CIA zvané Úřad pro koordinaci politiky. Právě tento úřad navazoval spolupráci s fašistickými partyzány nebo mafiemi v takzvaném boji proti komunismu. Ke spolupracovníkům patřili například banderovští partyzáni z Ukrajiny proti Rusku. Tento úřad CIA uzavíral další drogová spojenectví, například s italskou mafií na Sicílii a korsickou mafií v Marseille. Podrobně jsem o tomto Úřadu pro koordinaci politiky hovořil v mém pořadu Drogy a CIA. Ve skutečnosti byl Úřad pro koordinaci politiky mocenským centrem všech tajných operací CIA. Všechny černé a polovojenské operace probíhaly přes tento úřad. Úřad zřídil bývalý ministr námořnictva James Forrestal, který byl zároveň prvním americkým ministrem obrany.

Oba muži se toho mlhavého večera dohodli na financování úřadu propráním peněz z Marshallova plánu. Richard Bissell, správce financí Marshallova plánu, poskytne Franku Wisnerovi a jeho Úřadu pro koordinaci politiky malou domů. Takto vznikla značná část prvních tajných černých rozpočtů CIA. Následujícího roku 1955, Richard Bissell a jeho kolega ze CIA Herbert Miller, přední expert na sovětské jaderné zbraně, hledali místo, kde by mohli vybudovat tajné testovací zařízení CIA. Muži letěli z Kalifornie přes Mohavskou poušť do Nevady. Hledali vyschlé jezerní dno zvané Groom Lake těsně u nevadského testovacího areálu. Nevada byla vybraná jako americká kontinentální atomová střelnice. K ní byl přidaný další kus pozemku pro CIA, zvaný Oblast 51, které šéfoval Richard Bissell.

Po čtyřech měsících měla Oblast 51 první obyvatele. Byla to malá skupina čtyř zkušebních pilotů Lockheedu, dva tucty mechaniků a inženýrů Lockheedu, hrstka důstojníků CIA, kteří sloužili jako ochranka, a malá skupina zaměstnanců podplukovníka Ritlanda z letectva. To první léto na základně panovala kovbojská atmosféra. Teploty byly extrémně vysoké. Původně se Oblast 51 skládala z jednoho leteckého hangáru a několika stanů, postavených z dřevěných plošin a potažených plátnem. Někdy se stávalo, že při prudkém větru stany odlétly. Bouřky byly časté a způsobovaly, že vyschlé dno jezera, dočasně pokryté centimetrovým deštěm, bylo nepoužitelné. Jakmile se vrátilo slunce, voda se rychle odpařila a zkušební piloti mohli opět létat. Napájení zajišťoval dieselový generátor. K dispozici byl jeden kuchař a provizorní jídelna. Trvalo další měsíc, než byly na základně vybudovány napůl slušné sprchy. Obyvatelé dostali pracovní obuv na ochranu proti chřestýšům a čepice se světlem na noční nošení. Když večer slunce zapadlo za hory, obloha se zbarvila do fialova a pak do šeda. Za chvíli byla všude černočerná tma. V noci se ozýval zpěv cvrčků a vytí kojotů. V rádiu se sotva ozývalo něco víc než statická elektřina a rozhodně ne televize. Nejbližší město, Las Vegas, mělo jen 35000 obyvatel a bylo vzdálené 75 km. V noci se obloha v Oblasti 51 třpytila hvězdami.

Jako první projekt se tu testoval přísně tajný špionážní letoun U-2. Protože je tato část historie "profláknutá", nebudu s ní proto plýtvat časem, stejně jako s dalšími navazujícími špionážními letouny.

Brzy se Oblast 51 rozšířila a přibylo dalších sto lidí. Byly přivezeny mobilní chatky námořnictva a vykopány další dvě studny. Velitel Bob Yancey sehnal v Las Vegas kulečníkový stůl a šestnáctimilimetrový filmový projektor. Nyní měli muži i jinou zábavu než pozorování hvězd. V září už bylo v Oblasti 51 200 mužů ze tří organizačních skupin. Třetinu tvořila CIA, třetinu letectvo a třetinu Lockheed. Všichni pracovali na vývoji U-2. Ovšem jeden projekt je spjatý s Oblastí 51 velmi úzce. Jde o program UFO. Abychom pochopili americkou fascinaci UFO, musíme se vypravit 15 let zpět, a to těsně před začátek druhé světové války.

Válka světů (1938)

V předvečer Halloweenu roku 1938 se v New Jersey strhla masová hysterie. Rozhlasová stanice CBS vysílala adaptaci vědeckofantastického románu z viktoriánské éry Válka světů. Mnoho lidí bylo při poslechu rozhlasové hry přesvědčeno, že na Zemi v New Jersey útočí marťané a zabíjejí obrovské množství Američanů.

"Dámy a pánové," začal vypravěč pořadu, "přerušujeme náš program s taneční hudbou, abychom vám přinesli zvláštní zprávu."

Posluchači se dozvěděli, že na zemědělskou půdu v Grover’s Mill, 30 km severně od Trentonu, dopadl obrovský hořící meteorit.

Rozhlasová hra potom dále gradovala. Potíží bylo, že mnoho lidí přišlo k rozhlasovému přijímači později. Netušili proto, že šlo o sci-fi příběh podle románu H. G. Wellse. Mysleli si, že šlo o skutečnost. Tisíce lidí volalo do stanice a další tisíce volalo policii. Ústředny se zasekly. Nemocnice začaly přijímat lidi kvůli hysterii a šoku. Státní policie vyslala přes svůj komunikační systém dálnopis s upozorněním, že vysílané drama byla vymyšlená záležitost, ale hysterie už byla dávno mimo kontrolu. Po celém New Yorku a New Jersey lidé nakládali svá auta a utíkali. Pro mnohé to byl začátek konce světa. Vysílání příběhu Válka světů z roku 1938 využilo rostoucí obavy národa. Jen dva týdny předtím vtrhla vojska Adolfa Hitlera do Československa a bezpečnost Evropy byla nejistá. Amerika zažívala rychlý pokrok ve vědě a technice. Radar, tryskové motory a mikrovlnné trouby. Smrtící paprsky a vražední marťané mohli být v roce 1938 čistou vědeckou fikcí, ale tyto koncepty hrály na lidský strach z invaze a vyhlazení. Člověk se odjakživa bál zákeřného útoku. V roce 1938 bylo UFO pouhou fikcí. To se však změnilo už po 9 letech.

Nacistické UFO: 1. dějství (1947)

Během prvního červencového týdne roku 1947 začali inženýři amerického signálního sboru sledovat dva objekty s pozoruhodnými letovými schopnostmi, které se pohybovaly na jihozápadě Spojených států. Objekty byly výjimečné tím, že ačkoli letěly tradičním pohybem vpřed, začaly se občas vznášet a pak pokračovaly v letu. Tento druh technologie se vymykal všem aerodynamickým možnostem, které mělo americké letectvo v létě 1947 ve vývoji. Když začalo více zdrojů hlásit stejné údaje, bylo jasné, že radar neukazuje přízraky, ale něco skutečného. Armádní letecká základna Kirtland, nacházející se severně od cvičného letiště White Sands, sledovala létající plavidlo ve své těsné blízkosti. Tamní velitel nařídil pilotovi Kennymu Chandlerovi, aby nasedl do stíhačky a neidentifikovaný létající objekt vyhledal a pronásledoval. Během několika hodin po Chandlerově obhlídce oblohy ovšem jeden z létajících objektů havaroval nedaleko Roswellu v Novém Mexiku. Úřad náčelníků štábu okamžitě převzal velení a kontrolu a vyzvedl objekt. Nalezený objekt se vůbec nepodobal běžnému letadlu. Neměl ocas ani křídla. Trup byl kulatý a na jeho vrcholu byla připevněná kopule. V tajných zprávách armádní rozvědky odtajněných v roce 1994 se o něm hovoří jako o létajícím disku. Nejvíce znepokojující byla dlouho utajovaná skutečnost. Uvnitř disku se nacházel velmi pozemský znak: ruské písmo. V kruhu, který se táhl kolem vnitřní strany plavidla, byla vyražená písmena cyrilice. Naplnily se nejhorší obavy americké armády. Ruské armádě se museli dostat do rukou němečtí letečtí inženýři. Obavy byly oprávněné. Američané se obávali, že Rusové disponovali technologií vznášení a létání, že jejich létající plavidla mohou překonat americké radary a že mohou Americe zasadit zničující úder.

Na základě svědectví amerických vědců z Paperclip se armádní zpravodajci domnívali, že létající disk byl dítětem dvou bývalých leteckých inženýrů Třetí říše, kteří se jmenovali Walter a Reimar Hortenovi. Ti nyní pracovali pro sovětskou armádu. Walter a Reimar Hortenovi byli dva letečtí inženýři. Jejich význam v zásadních projektech letadel byl na konci války jaksi přehlížen. Bratři byli vynálezci několika Hitlerových letounů s létajícími křídly. Například letounu nazvaného Horten 229. Nebo také Horten IX, letounu ve tvaru křídla bez ocasu, který byl vyvinut v tajném zařízení v Baden-Badenu během války. Od vědců z Paperclip se armádní zpravodajští vyšetřovatelé dozvěděli, že Hitler vyvíjel letadlo, které bylo navržené bratry a mělo tvar talíře. Létající disk, který se zřítil v Roswellu, měl vyspělejší technologii než cokoli, co kdy americké armádní letectvo vidělo. Jeho pohonné techniky byly obzvláště matoucí. Co způsobilo, že plavidlo letělo tak rychle? Jak to, že bylo tak nenápadné a jak obelstilo radar? Disk se krátce objevil na obrazovkách armádních radarů a pak náhle zmizel. Po celém Německu byly vyslány stovky důstojníků kontrarozvědky CIC americké armády, aby pátrali po každém, kdo by něco věděl o Walteru a Reimaru Hortenových. Důstojníci vyhledávali a vyslýchali příbuzné, kolegy, profesory a známé bratrů s velkou naléhavostí. Američané tuto akci nazvali operace Harass. Dokumenty této operace byly odtajněny v roce 1994. Jedna z poznámek podrobně popisovala pro důstojníky CIC parametry technologie létajících talířů:

"Extrémní manévrovatelnost a zjevná schopnost téměř se vznášet. Půdorysný tvar blížící se oválu nebo disku s kopulovitým tvarem na povrchu. Schopnost rychle zmizet vysokou rychlostí nebo úplným zmizením. Schopnost velmi rychle se seskupit do těsné formace, pokud je více objektů pohromadě. Schopnost úhybného pohybu naznačující možnost ručního ovládání, případně elektronického nebo dálkového ovládání."

Pátrání v Německu pokračovalo. V listopadu 1947 agenti CIC zaznamenali zlom. Bývalý zkušební pilot Messerschmittu Fritz Wendel nabídl svědectví z první ruky. Bratři Hortenové skutečně pracovali na létajícím talíři v Heiligenbeilu ve Východním Prusku hned po válce. Letadlo bylo deset metrů dlouhé a mělo tvar půlměsíce. Nemělo ocas. Prototyp byl navržen tak, aby s ním mohl létat jeden člověk vleže na břiše. Dosahoval výšky 4 km nad mořem. Pozdější model mohl letět výš a rychleji, až 1200 km/h, protože byl poháněn raketami, nikoliv proudovými motory. Jeho kabina byla přetlaková pro lety ve velkých výškách. Wendel dokonce věděl o pokusech s rádiovým řízením na dálku, které prováděla firma Seimens a Halske ve své elektrotechnické továrně v Berlíně. Další solidní informace přišly od raketového inženýra Waltera Zieglera. Během války pracoval Ziegler v automobilce BMW, která sloužila jako zázemí pro pokročilý raketový výzkum. Ziegler byl členem týmu, který měl za úkol vyvinout pokročilé stíhací letouny poháněné raketami.

Ziegler vyprávěl mrazivý příběh. Jednou večer, asi rok po válce, v září 1946, pozvali ruští vojenští důstojníci 400 mužů z jeho bývalé raketové skupiny v BMW na luxusní večeři. Raketoví vědci byli pozváni na večeři a po několika hodinách odvezeni domů. Většina z nich byla opilá. O několik hodin později všechny muže uprostřed noci vzbudili jejich ruští hostitelé a oznámili jim, že pojedou na výlet. Proč mezi nimi nebyl i Ziegler, nebylo objasněno. Němcům bylo řečeno, aby si s sebou vzali manželky, děti a všechno, co na dlouhou cestu budou potřebovat. Tohle nebyla situace, na kterou by se dalo říct ne, vysvětlil Ziegler. Vědci a jejich rodiny byli po železnici převezení do malého města za Moskvou, kde od té doby zůstali a byli nucení pracovat na tajných vojenských projektech v příšerných podmínkách. Podle Zieglera právě v tomto přísně tajném ruském zařízení vyvíjeli němečtí vědci pod ruským dohledem rakety a další pokročilé technologie. Jednalo se o ruskou verzi amerických vědců z Paperclip. Podle Zieglera bylo velmi pravděpodobné, že bratři Hortenové pracovali pro Rusy v tamním tajném zařízení.

Po šesti měsících vyšetřování, 12. března 1948, přišla náhlá zpráva. Bratři Hortenové byli nalezení. V dokumentech se uvádí, že byli vyslechnuti americkými rozvědkami. Potvrdily se informace bývalého zkušebního pilota Messerschmittu Fritze Wendela o bezkřídlém, bezocasém, talířovitém objektu bratří Hortenů, které mělo místo pro více než jednoho člena posádky. Podle Waltera Hortena existoval dostatek německých typů létajících křídel ve fázi vývoje nebo konstrukce a tyto typy mohly Rusům umožnit výrobu létajícího talíře. Poslední zmínka v dokumentaci o bratrech Hortenových je z 12. května 1948. To bylo naposledy, kdy se o nich americké rozvědky zmínily. Další jejich stopa je neznámá.

To byly začátky UFO, které mnozí fantaskně považují za mimozemšťany nebo marťany. Ve skutečnosti jde o klasické armádní technologie, které vymysleli nacisté. To je ale jen jedna část pravdy o UFO.

UFO ve střední Evropě: 2. dějství

Podle deníku někdejšího žáka Luftwaffe Hanse Meyera z 11. srpna 1945:

"Ozval se vysoký, kvílivý zvuk motoru, talíř se velmi lehce vznesl a pak se vydal jihovýchodním směrem. Měřil v průměru asi 6 metrů a uprostřed měl malou kabinku kapkovitého tvaru."

Tento podivný létající disk spatřil Hans Meyer přímo v Praze, konkrétně na letišti ve Gbelích. Z některých archivních dokumentů lze zjistit, že v době nacistické okupace u nás probíhal utajený projekt, na kterém pracovali i dva němečtí vědci, Rudolph Schriever a Klaus Habermohl. Projekty nazývané létající kotouče byly nacisty zahájeny už v roce 1941. V rozhovoru pro deník Der Spiegel Schriever dokonce potvrdil, že navrhl létající talíř poháněný kruhem z rotujících turbín o průměru patnáct metrů. Rudolph Schriever absolvoval pražskou univerzitu. Byl prvotřídním pilotem, ale také konstruktérem nových typů letounů. Většinu času působil v Chebu. Podle legend se právě pod Chebem nacházela obrovská podzemní továrna, ve které se první typy létajících talířů vyráběly. Dokonce se o této továrně zmiňuje Ludvík Souček ve své knize Tajemství jantarové komnaty. Souček uvádí, že továrna měla osm prostorných hal a vlečku na letiště. V podzemí byla osmipatrová továrna, jedna z největších v celé Evropě. O této podzemní letecké továrně psal také pilot a letecký historik Luděk Matějíček v jeho knize Chebská křídla. Nacházela se zde lékařská ordinace, archivy, ústředna a zhruba patnáct místností. Obrovské výrobní haly se ale nenašly. Podle Ludvíka Součka Němci před koncem války tyto prostory zasypali hlínou a zatopili vodou. Zaplavením se mohly stropy obrovských místností zhroutit. Navíc část těchto hal byla také po náletech rozbořená. Důsledkem působení všech těchto vlivů zbylo po obřích výrobních halách jen zmíněných patnáct místností. Rudolph Schriever odešel z Chebu do Prahy v roce 1943, kde ve výrobě létajících disků pokračoval.

Odskočme teď na malou chvilku do Kanady. V roce 1953 společnost Avro Canada oznámila, že vyvíjela VZ-9-AV Avrocar, kruhový tryskový letoun schopný dosáhnout rychlosti 2400 km/h. Krátce po tomto oznámení prohlásil německý inženýr Georg Klein, že tyto koncepty byly úspěšně studovány a testovány už během nacistické éry. Klein dokonce přímo popsal dva typy německých létajících disků. Prvním byl nerotující disk vyvinutý v Breslau inženýrem Richardem Miethem, který byl získán Sověty. Sověti pokračovali v úspěšné práci na létajících talířích na Sibiři. To se přesně shoduje s bratry Hortenovými z předchozí kapitoly. Miethe vyvinul kotouč podobný disku o průměru 42 metrů s přestavitelnými triskami. Miethe uprchl přes Francii do Ameriky, kde následně pracoval pro společnost Avro. Druhým byl disk vyvinutý Rudolfem Schrieverem a Klausem Habermohlem v Praze. Jednalo se o široký prstenec otáčející se kolem pevné kupolovité kabiny. Kolem kabiny rotovaly listy turbíny, které mohly zaujmout vhodnou polohu podle toho, zda přístroj startoval kolmo, nebo letěl vodorovně. Georg Klein tvrdil, že byl 14. února 1945 svědkem prvního pilotovaného letu tohoto disku, kdy disk během tří minut vystoupal do výšky 12400 metrů a dosáhl rychlosti 2200 km/h při vodorovném letu. Další svědek, Karel Urban z Plzně, viděl spolu se svým bratrem létající talíř v březnu 1945 na gbelském letišti. A jak jsem uvedl, pilot Luftwaffe Hans Meyer pozoroval létající talíř až 11. srpna téhož roku také ve Gbelích. To nasvědčuje tomu, že nacisté mohli tyto tajné projekty vyvíjet dál bezprostředně po válce.

Ale skládejme si tyto věci dál. Jak jsem uvedl, nacistický vědec Richard Miethe uprchl do Ameriky a nakonec pracoval pro kanadskou Avro. Druhý nacistický konstruktér Rudolph Schriever také uprchl do Ameriky. Jistě si sebou vzal plány svých létajících disků. Lze předpokládat, že se testovaly právě v tajné Oblasti 51. Rudolph Schriever se ale vrátil po čtyřech letech zpět do Německa a zemřel náhle v pouhých 44 letech. Jak se za chvíli dozvíme, další nacistický vědec Wernher von Braun v Oblasti 51 testoval rakety jaderných zbraní. Nacistickou továrnu v Chebu po válce obsadili Američané. Možná si také odvezli nákresy a plány Rudolpha Schrievera, který v Americe ve vývoji pokračoval další čtyři roky. Je tedy logické, že i další nacističtí vědci tu vyvíjeli projekty létajících talířů. Nikoli pro válečné, ale špionážní účely.

Je to dokonalé maskování a krytí. Lidé jsou unesení mimozemšťany a armáda má tak klid na práci. To koresponduje s přiživováním konspirací samotnými rozvědkami, aby se zamaskovala pravá podstata projektů. K tomu se ještě během pořadu dostanu.

UFO: 3. dějství (1955)

V roce 1955 zachvátil Ameriku fenomén UFO. Novodobé šílenství kolem UFO oficiálně začalo 24. června 1947, kdy pilot pátrací a záchranné služby Kenneth Arnold spatřil devět létajících disků, které se řítily nad státem Washington. Přibližně o dva týdny později došlo k havárii v Roswellu. Do konce měsíce bylo ve zpravodajských médiích zaznamenáno více než 850 pozorování UFO. Národem se šířily zvěsti o létajících talířích. Američané požadovali odpovědi od armády. Podle studie CIA o UFO, odtajněné v roce 1997, letectvo původně provozovalo dva programy. Jeden byl tajný, nejdříve nazvaný Projekt Saucer a později Projekt Sign. Druhý byl otevřenou kampaní letectva pro styk s veřejností nazvaný Projekt Grudge. Smyslem Projektu Grudge bylo přesvědčit veřejnost, že UFO nepředstavuje nic neobvyklého nebo mimořádného. Jenže to nebylo tak snadné. Podivné věci na obloze byly zaznamenávané už stovky let. Neidentifikované létající objekty jsou přinejmenším stejně staré jako Bible. V některých překladech Starého zákona popisuje zmínka o Ezechielově kole vozidlo podobné talíři, které se prohánělo po obloze. Ve středověku se létající disky objevovaly v mnoha různých formách umění, například na obrazech a mozaikách. Na britských inkoustových grafikách z roku 1783 stojí dva královi muži na terase Windsorského zámku v Londýně a pozorují malé talíře letící v pozadí. Badatelům se nepodařilo určit, na co by mohly odkazovat. Podobná vyobrazení jsou ale často zaměňována s lidskou obrazotvorností a animálním strachem.

K jedné takové události došlo v srpnu 1783. Dva francouzští bratři Joseph a Etienne Montgolfierové získali od francouzského krále záštitu nad návrhem a letem horkovzdušného balonu. Během jednoho z prvních letových testů Montgolfierových balonů se dostal do bouřky a zřítil se v malé francouzské vesnici Gonesse. Obyvatelé vesnice si mysleli, že balon byla příšera, která na ně útočila z nebe. Na perokresbě z té doby jsou vyobrazení muži s vidlemi a kosami, kteří havarovaný balon trhají na kusy. V pozadí jsou vidět utíkající vesničané, kteří ve strachu mávají rukama nad hlavou. Za více než 200 let od té doby se tyto obavy dramaticky změnily. Strach z neidentifikovatelných létajících objektů formoval kulturní myšlení a vytvářel průmyslová odvětví. Zdálo se, že hlášení o UFO neměla konce.

Kromě pozorování létajících disků hlásil stále větší počet občanů také jasná, zelenavě zbarvená světla na obloze. Pro letectvo to bylo obzvláště znepokojující, protože mnoho z těchto pozorování se odehrávalo v Novém Mexiku v blízkosti citlivých vojenských zařízení, jako jsou Los Alamos, Sandia a White Sands. Mezi svědky těchto zelených světelných koulí, které byly hlášeny od konce čtyřicátých let, byli i důvěryhodní vědci a astronomové. Tato pozorování byla zařazena do kategorie letectva známé jako zelené ohnivé koule. V roce 1949 zahájilo Geofyzikální výzkumné oddělení letectva projekt Twinkle. Jeho cílem bylo právě zkoumání těchto různých světelných jevů. Na leteckých základnách po celé zemi byla zřízená pozorovací stanoviště. Operátoři řízení letového provozu po celé zemi dostali tajně 35milimetrové fotoaparáty. Letectvo je požádalo, aby vyfotografovali cokoli neobvyklého. Veškerá práce probíhala pod přísně tajnými bezpečnostními protokoly. Podle zprávy CIA Studies in Intelligence, odtajněné v roce 1997, vyšetřovalo letectvo do roku 1951 tajně 800 až 1000 pozorování UFO. Do roku 1952 se toto číslo zvýšilo na 1900. Úsilí bylo ohromující. 7. dubna 1952 vyšel v časopise Life na titulní straně článek s názvem „Existují argumenty pro meziplanetární talíře“. Šestnáctistránkový článek začínal exkluzivním odhalením letectva. Nad titulkem stálo:

"Letectvo je nyní připravené připustit, že mnoho pozorování talířů a ohnivých koulí se stále vzpírá vysvětlení."

CIA se zajímala zejména o jednu konkrétní osobu, německého vědce z Paperclip jménem Dr. Walther Riedela. Riedel byl několik týdnů po válce vězněn v Německu spolu s kolegou z Peenemünde, raketovým vědcem Wernherem von Braunem. Za války působil Riedel jako šéf Hitlerovy kanceláře pro konstrukci raket V-2 a byl také samozřejmě zařazen do operace Paperclip. Dr. Riedel začal ve Fort Bliss v Texasu jako člen raketového týmu V-2. Už po několika letech byl záhadně vyměněn vládou, aby pracoval jako inženýr pro North American Aviation. Pro North American Aviation byl zjevně cenný: společnost ho jmenovala ředitelem výzkumu raketových motorů. Ale od chvíle, kdy opustil státní službu, byl Riedel CIA trnem v oku a rozvědka ho stále bedlivě sledovala.

Hermes: První balistické testy (1947)

Po programech UFO se vypravme k dalšímu strašnému programu, který probíhal v Oblasti 51. A to jaderné testy. Byla noc 29. května 1947. Armádní vědci, inženýři a technici na zkušebním polygonu White Sands v Novém Mexiku netrpělivě dokončovali poslední úpravy své vlastní americké tajné zbraně nazvané Hermes. Osm metrů dlouhá, tři tuny vážící raketa byla původně pojmenována V-2. Americká armáda zabavila téměř 200 těchto raket V-2 uvnitř německého závodu na výrobu raket v Peenemünde a od prvního měsíce po válce je odeslala do White Sands. V rámci operace Paperclip, dostalo nový život a kariéru 118 zajatých německých raketových vědců, kteří byli dopravení na raketovou střelnici. Stovky dalších následovaly. Dva z těchto německých vědců připravovali Hermes na zkušební start. Jeden z nich, Wernher Von Braun, vynalezl tuto raketu, která byla první balistickou střelou na světě. A druhý vědec, Dr. Ernst Steinhoff, navrhl mozek rakety V-2.

Oné jarní noci roku 1947 se raketa V-2 zvedla z odpalovací rampy. Zpočátku pomalu stoupala a Von Braun se Steinhoffem ji pozorně sledovali. Během prvních 2,5 sekundy, kdy se Hermes vznesl do výšky 50 metrů, spotřeboval více než 1000 kilogramů raketového paliva. Raketa nabrala rychlost. Hermes se nyní plně vznesl, rychle stoupal k noční obloze a mířil do horních vrstev atmosféry. Alespoň takový byl plán. Jen o několik okamžiků později okřídlená střela náhle a nečekaně změnila směr. Namísto na sever k neobydlenému území uvnitř cvičného polygonu White Sands Proving Ground začala raketa směřovat na jih k centru texaského El Pasa. Dr. Ernst Steinhoff sledoval trajektorii rakety dalekohledem z pozorovacího stanoviště kilometr jižně od odpalovací rampy. Nic ale neudělal, aby raketu zastavil. V-2 se obloukem vznesla nad El Paso a zamířila do Mexika. O několik minut později raketa nouzově přistála na hřbitově Tepeyac, tři kilometry jižně od Juárezu, hustě obydleného města se 120000 obyvateli. Silný výbuch otřásl prakticky všemi budovami v El Pasu a Juárezu. Vyděsil obyvatele obou měst, kteří zaplavili novinové redakce, policejní ředitelství a rozhlasové stanice úzkostlivými telefonickými dotazy. Střela zanechala kráter široký 50 metrů a hluboký 24 metrů. Byl to zázrak, že nikdo nepřišel o život. Pokus se prostě nevydařil. Ovšem práce na raketách ve White Sands pokračovaly.

Němečtí vědci tu testovali rakety V-2 po dobu 14 měsíců. Havarovaly další rakety. Jedna poblíž Alamogorda v Novém Mexiku a další poblíž Las Cruces v Novém Mexiku. Třetí spadla opět mimo Juárez v Mexiku. Němečtí vědci z těchto nehod obviňovali staré součástky V-2. Mořská voda zkorodovala některé součástky během původní cesty lodí z Německa. Když nepracovali, byli tito muži uzavření v části základny o rozloze šesti akrů. Důstojnický klub byl pro všechny Němce, včetně vedoucích raketového týmu Steinhoffa a von Brauna, nepřístupný.

Tyto nezdary však Američany od jaderných zbraní neodradily.

Operace Plumbbob: První jaderný test (24. dubna 1957)

Richard Bissell kdysi řekl, že zřízení Oblasti 51 uvnitř jaderného testovacího zařízení drží zvědavce na uzdě. Při operaci Plumbbob, sérii atomových testů z roku 1957, která zahrnovala třicet po sobě jdoucích jaderných výbuchů, získal víc, než si přál. Ale už předtím, od ledna 1951 do ledna 1956, bylo na nevadském testovacím polygonu odpáleno celkem 49 jaderných bomb. Tím Američané dosáhli celkového počtu 85 atmosférických jaderných výbuchů na celém světě. Závody ve zbrojení byly v plném proudu a Američané začínali testovat atomové zbraně. Potřebovali to ale provést v kontrolovaném prostředí, daleko od měst, v naprostém utajení. Nikdo mimo projekt, absolutně nikdo, se o tom nesměl dozvědět. Nakonec se rozhodli, že ideálním místem pro tento pokus byla Oblast 51. Konkrétně uvnitř vzdušného prostoru Dreamland, asi 5 nebo 6 km severozápadně od Groom Lake.

Pod kódovým označením Projekt 57, spolupracovaly Komise pro atomovou energii, americké letectvo a společnost EG&G na simulaci havárie letadla s jadernou hlavicí XW-25. Půda v okolí simulovaného místa havárie by byla kontaminovaná plutoniem, které by se podle vědců rozpadlo na polovinu za 24100 let, tedy skoro dvě a půl tisíciletí. Místo bylo přiměřeně rovné a mělo rozlohu přibližně 70 km2. Suché jezerní údolí bylo ideální. Bylo to místo, kde horskoúdolní drenážní proudy vyvolávaly velký střih neboli proudění. Toto území nikdo nevyužíval. Při vyhledávání v záznamech se zjistilo, že veškerá práva na pastvu v této oblasti byla vymazána.

V březnu 1957 dělníci uzavřeli oblast pro přípravu projektu 57. Jaderná hlavice byla převezena letecky z laboratoří Sandia v Novém Mexiku na přistávací dráhu Yucca Lake v testovacím areálu. Pak byla přemístěna do budovy 11, kde zůstala uskladněná až do dne výbuchu. Pracovníci rozmístili 4000 sběračů spadu kolem bloku o rozloze 10 krát 16 km2. Tyto pozinkované ocelové misky byly postříkány lepkavou pryskyřicí a měly zachycovat vzorky částic plutonia uvolněných do ovzduší. Na ploše 90 km2 bylo rozmístěno 68 stanic pro odběr vzorků vzduchu vybavených filtračním papírem. Ministerstvo obrany chtělo otestovat, jak budou městské povrchy reagovat na kontaminaci plutoniem. Proto byly v pouštní krajině rozmístěny makety chodníků, obrubníků a kusů dlažby. Bylo vyrobeno a na zemi rozmístěno přibližně 1400 bloků dálničního asfaltu a betonu s dřevěným plovoucím povrchem. Aby se zjistilo, jak by se kontaminovaly automobily, kdyby byly vystaveny plutoniu, byly osobní a nákladní automobily zaparkovány mezi jalovcové keře a stromy. Obří balóny na odběr vzorků vzduchu byly připoutány k zemi a vznášely se nad oblastí v různých výškách. Některé byly 2 metry nad zemí a jiné 300 metrů vysoko. Do klecí bylo umístěno 9 oslů, 109 bíglů, 10 ovcí a 31 krys. Fotografické zařízení EG&G mělo zaznamenat radioaktivní mrak během prvních několika mikrosekund po detonaci. Byla také samozřejmě postavena dřevěná dekontaminační budova. Nebylo to nic přepychového, jen dřevěná bouda zásobená radiačním vybavením a ochrannými oděvy. Také sprchovými kabinkami se zásobou 1300 litrů teplé vody a šatnou s lavicemi a věšáky na oblečení.

Jenže testy neprobíhaly podle plánu. Na vině bylo počasí. Byl duben v hluboké poušti, což znamenalo silný vítr, příliš mnoho deště a husté mraky. Několik dní hrozil na obloze dokonce sníh. Ve druhém dubnovém týdnu byl vítr tak silný, že vzducholoď kotvící 16 km jižně na Yuccatské planině, havarovala a vypustila se. 19. dubna se jeden z balonů Projektu 57 také uvolnil. Nakonec se 24. dubna v časných ranních hodinách počasí umoudřilo a projekt 57 byl povolen. V 6:27 místního času byla jaderná hlavice v oblasti ručně odpálena. Tím byla simulována havárie letadla. Předpokládaný průběh spadu byl na sever. Když se prach z malého radioaktivního mraku usadil, plutonium se rozprostřelo na 895 čtverečních akrech přilehlých k jezeru Groom Lake. Testy Projektu 57 vědcům potvrdily, že pokud člověk vdechne plutonium, rozloží se hlavně v kostech a zůstane tam na neurčito. Člověk nemůže tento vliv přežít, protože poločas rozpadu alfa plutonia-239 je řádově 20000 let. Tato zjištění byla výsledkem mnoha testů provedených na mrtvých oslech, ovcích, krysách a bíglech, které byli vystaveni ozáření. Muži měnili zásobníky, krmili zvířata, která ještě žila, a odstraňovali mrtvá a umírající. Byla to doslova márnice zvířat uvnitř nevadského testovacího areálu.

Další jaderný test Hood (5. července 1957)

Následovaly další jaderné výbuchy. Po Projektu 57 následoval další jaderný výbuch v sérii, který vytvořil hřibovitý mrak, odpálený 28. května 1957. Jeho síla 12 kilotun byla přibližně stejně velká jako hirošimská bomba. Způsobila dokonce dočasnou evakuaci personálu Oblasti 51, který se nacházel 15 km za kopcem. Pak přišla bomba Hood. Bylo to uprostřed noci 5. července 1957. Výbuch měl být velký. Tak velký, že komise už z Oblasti 51 evakuovala všechny lidi do posledního. Zůstali jen správci. 70 prasat bylo zavřeno v klecích obrácených k bombě a umístěných kousek od bodu nula. Armáda chtěla pomocí prasat zjistit, které látky nejlépe odolávají výbuchu atomové bomby. Dál vzadu, v zákopech, ležela stovka vojáků, kteří se účastnili 24 vědeckých experimentů. V utajovaných dokumentech vědci tento projekt nazývali Indoktrinační projekt. Výbor pro lidské zdroje prováděl tyto tajné testy na vojácích, aby zjistil, jak budou psychicky reagovat, až začnou vybuchovat jaderné bomby. Výbor pro lidské zdroje chtěl studovat psychologii paniky a vyvinout tak programy emočního inženýrství pro vojáky pro budoucí použití. Přítomné byly také lékařské oddíly, které měly za úkol studovat biologii výbuchu, aby zjistily primární a sekundární účinky létajících cihel, dřeva a skla.

Byly postaveny různé typy dřevěných domů, aby se zjistilo, co nejlépe odolá jadernému výbuchu: dřevo nebo lepenka? Zdivo nebo kov? Azbestový šindel nebo střecha z dehtového papíru? Federální úřad civilní obrany testoval různé typy protiatomových krytů a podzemních kopulí. Jedna konstrukce měla rozměry 90 krát 90 metrů na šířku a měla vyztužené dveře o hmotnosti 100 tun, které byly namontované na jednokolejku. Společnost Mosler Safe Company zaplatila ocelový trezor odolný proti jaderným bombám v hodnotě půl milionu dolarů, ideální pro pojišťovny a banky, které hledaly způsob, jak zmírnit ztráty po jaderném útoku. S obsahem 74 kilotun byla bomba šestkrát větší než bomba svržená na Hirošimu. Záblesk z Hoodovy bomby byl viditelný od Kanady až po Mexiko a na vzdálenost 1000 km od moře.

"Výbuch byl tak silný, že byl cítit a vidět nad většinou západní části Ameriky, když rozzářil tmu," uvedla agentura United Press International.

Trvalo 25 minut, než jaderná tlaková vlna dorazila do Los Angeles, 500 km na západ.

"Policejní ústřednu zaplavila volání," hlásal titulek listu Los Angeles Times.

Když se bomba dostala do výšky 16 km, hřibovitý mrak se už tou dobou vznášel nad Oblastí. Do soumraku zbyly z požáru jen doutnající stromy na kopcích. Keře shořely a písek se po vystavení teplotě 3000°C roztavil na malé kousky skla. Během celé operace Plumbbob se na testovacím místě nacházelo téměř 7000 civilistů. Zúčastnilo se jí také dalších 14 až 18 tisíc zaměstnanců ministerstva obrany. Po celé Evropě se konaly protesty. Japonsko se snažilo dosáhnout zrušení testů. Když bylo jasné, že testy budou pokračovat, stovka rozzuřených japonských studentů protestovala u amerického velvyslanectví v Tokiu. Když došlo k násilnostem, byly povolány policejní posily. Kdo jiný měl s americkými jadernými zbraněmi živé zkušenosti než mrtví Japonci? Hirošimská bomba okamžitě zabila 70000 lidí a dalších 30 až 50 tisíc otravou radiací během několika následujících dní. Americké jaderné testy převyšovaly japonské bomby mnohonásobně.

Hardtack II: Ještě větší jaderné testy (1958)

Potom, co Oblastí 51 otřásly atomové bomby, byla základna CIA jako město duchů. Plánovači zbraní ale pokračovali v přípravách na další sérii atomových zkoušek, které se měly uskutečnit na podzim následujícího roku. Operace Hardtack II byla ještě větší než Plumbbob, pokud šlo o počet testů. Od 12. září do 30. října 1958 bylo odpáleno neuvěřitelných třicet sedm jaderných bomb. Z vrcholků vysokých věží, v tunelech a šachtách, na zemském povrchu i zavěšených na balónech. Všechny body nula se nacházely 18 kilometrů kolem Oblasti 51. Zatímco vyprahlá krajina přečkala radioaktivní spad, zvířata v okolí jezera Groom Lake strašlivě trpěla. Divocí koně, jeleni a králíci se potulovali kolem opuštěných hangárů a prázdných letištních ploch. Všechna zvířata byla pokrytá popáleninami od beta záření. Ale to ještě nestačilo.

Teak a Orange: Termonukleární testy (1958)

Koncem roku 1958 proběhly dva nejnebezpečnější zbrojní testy v historii jaderné bomby. Dvě termonukleární zařízení nazvaná Teak a Orange, každé o ohromující síle 3,8 megatun. Explodovala v horních vrstvách zemské atmosféry na atolu Johnston, 1000 km západně od Havaje. Teak vybuchl ve výšce 84 km nad zemí, a Orange vybuchl ve výšce 47 km. To je přesně místo, kde se nachází ozonová vrstva. Ohnivé koule, které Teak i Orange vyprodukovaly, vypálily sítnice všem živým tvorům, kteří se dívali na oblohu bez brýlí v okruhu 300 km od výbuchu. Od Guamu přes ostrov Wake až po Maui se přírodní modrá obloha změnila na červenou, bílou a šedou. Vytvořila polární záři na vzdálenost 3000 km podél geomagnetického poledníku. Rádiová komunikace v celé oblasti Tichého oceánu přestala fungovat. Výškové jaderné testy tím ale neskončily.

Argus: Jaderné testy ve vesmíru (1958)

O 2 týdny později byl zahájen další ultra tajný projekt jaderných zbraní nazvaný Operace Argus. Testy jaderných bomb se nyní rozšířily i do vesmíru. Argus byla neobvyklá operace. Byla dokončena za méně než šest měsíců po schválení prezidentem a proběhla v naprostém utajení. Střely s jadernými hlavicemi byly poprvé odpáleny z lodí. Ve dnech 27. srpna, 30. srpna a 6. září 1958 byly z paluby válečné lodi USS Norton Sound, která plula u pobřeží Jihoafrické republiky v jižním Atlantiku, odpáleny tři jaderné hlavice z raket X-17. Rakety i hlavice se vznesly vzhůru, až explodovaly přibližně 300 km ve vesmíru. Tento vědecký experiment vymyslel řecký výtahář, který se stal fyzikem, Nicholas Christofilos. Počínaje projektem Argus využívali vědečtí poradci vesmír jako svou laboratoř a prováděli další testy. Testy ale také probíhaly v podzemí. Tyto podzemní zkoušky však uvolňovaly obrovské chuchvalce radiace z trhlin v zemi. Navíc ve svrchní vrstvě půdy se nacházelo velké množství plutonia, americia, cesia, kobaltu, europia, stroncia a tritia.

Podzemní tunely a továrny Oblasti 51

V podzemí Oblasti 51 se nacházely mnohé laboratoře. Ty byly například vyvrtány do úbočí hory Calico Mountains, která se zvedala z ploché pouštní krajiny. Uvnitř byl dlouhý a rovný betonový tunel, který vedl dále do země. Podle záznamů Komise pro atomovou energii byl podzemní tunel dlouhý 1150 metrů. Tunel byl jasně osvětlený a zářivě čistý. Po celé délce tunelu vedly obnažené trubky vzduchotechnického potrubí a také několik vrstev kovových kabelových žlabů, které se používaly k přepravě těžkých předmětů do tunelu a z něj. Strop byl vysoký asi 8 metrů a muži procházeli tunelem maximálně po dvou. Hluboko v tunelu jsme pak mohli narazit na poslední zavřené dveře. Když se otevřely, objevila se řada jasně osvětlených místností plných stolů. Na konci byla největší osvětlená podzemní místnost. Od podlahy ke stropu tu byly naskládány elektronické zesilovače, multiplexní komponenty a high-tech zařízení lemujících stěny.

Takových podzemních laboratoří bylo v Oblasti 51 mnoho i pod samotnou pouští. Na nevadském testovacím polygonu se už desítky let vrtají podzemní tunely zvané N-tunely, P-tunely a T-tunely. Podzemní tunely a bunkry na nevadském testovacím polygonu jsou možná nejpropracovanější podzemní komory, jaké se kdy vybudovaly na území Ameriky. Do sopečných hornin a žuly byly vyvrtány mohutné komplexy tunelů. Dokončení jednoho tunelu trvalo v průměru 12 měsíců. Většina tunelů vedla přibližně 400 metrů pod povrchem země, některé ale dosahovaly až kilometr pod zem. Jeden z tunelů vyhloubených v žulové hoře Rainer Mesa v Oblasti 51 sahal až do hloubky téměř kilometr pod zem. Uvnitř těchto obřích dutin, které byly v průměru 30 metrů široké, odpálili Američané nejméně šedesát sedm jaderných bomb. Vládních podzemních bunkrů najdeme ale mnohem více. Například reportér Washington Post Ted Gupe v roce 1992 odhalil další vládní bunkr Greenbrier. Bunkr Greenbrier se nachází v pohoří Allegheny, 400 km jihozápadně od hlavního města. Bunkr má rozlohu 112544 m2. Nachází se 800 metrů pod částí módního pětihvězdičkového letoviska Greenbrier v Západní Virgínii. Tento tajný bunkr měl být místem, kde by po jaderném útoku žil prezident a někteří členové Kongresu. V bunkru Greenbrier byly ubytovny, jídelna, dekontaminační komory a nemocnice s 35 lékaři.

Ovšem nesmíme si představovat, že podzemí je prošpikováno tunely a bunkry, které jsou propojeny s podobnými systémy pod celou Amerikou. Něco jako proděravělý ementál. Toto jsou skutečné bláboly, které podle mě vnáší samotné rozvědky, aby zesměšnily seriózní pátrání a ostatní tak odradily od dalšího zkoumání. Pátrači by se tak mohli dostat k jádru pravdy. Provádí se to tak s každou operací, třeba s 11. zářím 2001 nebo s Covid-19. Kontaminací blábolů o ještěrech nebo mrtvých marťanech se vytvoří tabu, kterého se přece žádný seriózní člověk nedotkne. Tabuizovaných témat se všichni slušní lidé přece štítí. A tak raději nebudou zkoumat ani samotnou událost. I to je řadí do kategorie konspirační spodiny. A skutečné čisté jádro pravdy tak zůstane schované pod nánosem podobných kontaminací. Není proto náhodou, že samotný pojem konspirace vymyslela právě CIA po atentátu na Johna Kennedyho.

Zapomenuté jaderné katastrofy

Mainstreamová propaganda nás zahlcuje historkami o černobylské katastrofě. Podívejme se proto na amerického "mírotvůrce", který má za sebou jaderné katastrofy také ve velkém rozsahu. Ráno 17. ledna 1966 došlo nad španělským městem Palomares k obrovské krizi s jadernou bombou. Bombardér letící se čtyřmi odjištěnými vodíkovými bombami, o síle od 70 kilotun do 1,45 megatun, se ve vzduchu srazil s leteckým tankerem nad španělským venkovem. Ráno v den nehody, se pilot letectva a jeho šestičlenná posádka účastnila cvičení, operace Chrome Dome. Letadla pravidelně kroužila nad Zemí a nesla termonukleární bomby. Toho rána se bombardér vyrovnal s tankerem a právě začal doplňovat palivo.

Podle slov pilota Larryho Messingera, se najednou rozpoutalo peklo a oba letouny se srazily. Došlo k mohutné explozi a muži v cisterně okamžitě uhořeli. Messingerovi, jeho druhému pilotovi, pilotnímu instruktorovi a navigátorovi se nějakým způsobem podařilo katapultovat z letadla, které neslo bomby. Rozvinuly se jim padáky, muži se snesli dolů a přistáli v moři. Čtyři jaderné bomby měly také padáky, z nichž dva se nevysunuly. Jedna bomba s padákem dopadla do suchého říčního koryta a později byla vyzvednuta. Když ale dvě bomby bez padáků dopadly na zem, jejich výbušné nálože explodovaly a rozbily jaderná jádra. Jaderný materiál se v Palomares uvolnil v podobě aerosolového plutonia. To se potom rozptýlilo po 650 akrech španělské zemědělské půdy. Čtvrtá bomba dopadla do moře a ztratila se. Palomares byla tehdy malá rybářská vesnice a zemědělská obec ležící u Středozemního moře. Štěstí tomu chtělo, že 17. ledna byl svátek svatého Antonína, patrona Palomares. To znamenalo, že většina lidí ve vesnici byla toho dne v kostele a nepracovala na poli.

Do Palomares bylo vysláno osm set osob bez praktických zkušeností, aby pomohly při odstraňování následků. Týmy improvizovaly. Jedna skupina zajistila kontaminovanou oblast a připravila půdu k odstranění kontaminované zeminy. Druhá skupina pracovala na nalezení ztracené termonukleární bomby. Byl to vojenskoprůmyslový komplex v plné síle. Následující tři měsíce pracovníci nepřetržitě pracovali na dekontaminaci místa, kde se nacházelo smrtící plutonium. Do konce úklidu bylo vytěženo více než 1400 tun radioaktivní zeminy a rostlin. To všechno bylo odvezeno do závodu Savannah River v Jižní Karolíně k likvidaci. Rozsah částic plutonia rozptýlených větrem, roznášených jako prach a pozřených zvířaty nebyl nikdy znám. Horší to bylo se ztracenou vodíkovou bombou. Pentagon po 44 dní odmítal přiznat, že se ztratila. Teprve potom, co byla bomba vyzvednuta ze dna oceánu, Pentagon přiznal, že se předtím skutečně ztratila.

Jaderné havárie se tím ale nezastavily. O dva roky a čtyři dny později došlo k další letecké nehodě. Americký bombardér B-52G nesl čtyři jaderné bomby. 21. ledna 1968, během tajné mise nad Grónskem, vypukl na palubě bombardéru nekontrolovatelný požár. Šest ze sedmi členů posádky se zachránilo z hořícího letounu, který se přehnal přes střechy americké letecké základny v Thule, a narazil do zamrzlé hladiny zálivu North Star Bay. Náraz odpálil silné výbušniny ve třech ze čtyř termonukleárních bomb. Rozmetal přitom radioaktivní plutonium, uran a tritium po velkém ledovém pásu. Na místě havárie vznikl druhý požár, který zachvátil trosky bomb, trosky letadla a palivo. Potom, co peklo hořelo dvacet minut, začal led tát. Jedna z bomb spadla do zátoky a zmizela pod hladinou zamrzlého moře. V listopadu 2008 vyšetřování BBC News zjistilo, že Pentagon nakonec od této čtvrté jaderné zbraně upustil poté, co se ztratila. Tentokrát se zapojilo 500 lidí. Podmínky byly téměř stejně nebezpečné jako jaderný materiál. Teploty klesly na -56°C a vítr vál rychlostí 90 km/h. Zařízení zamrzala. V tajném dokumentu, který byl za několik desítek let zveřejněn, se uvádělo, že odstranění radioaktivních trosek bude činit pouze 50% z celkového množství toho, co tam bylo. Posádka pracovala nepřetržitě 8 měsíců. Když byli hotovi, bylo z Grónska letecky vyvezeno 10500 tun radioaktivního ledu, sněhu a trosek. Ty byly letecky přepraveny do Jižní Karolíny k likvidaci. Vidíme, že americká svoboda a demokracie má spoustu radioaktivních variací.

Závěr: Stále přísně tajné

Oblast 51 je takto pojmenovaná nikoli proto, že se jednalo o náhodně vybraný kvadrant. Ale proto, že pozůstatky havárie z Roswellu v Novém Mexiku z roku 1947 byly v roce 1951 odeslány z letecké základny Wright-Patterson na tajné místo v nevadské poušti. Číslo 51 bylo tedy odvozené od daného roku, tedy 1951. Oblast 51 je stále utajovanou záležitostí, kterou americká vláda nikdy nepřizná. Už ze samotné americké tradice utajování všeho a všude. Nesmíme se proto nechat mást tunami materiálů, které americká vláda zveřejňuje v rámci pozitivního PR pro veřejnost. Jedná se o zcela neškodné záležitosti, které mají odvádět pozornost veřejnosti od skutečných tajemství. Jak vždycky říkávám. Důležité je to, o čem se nemluví. Oblast 51 je jedním z elitních středisek pod mnohovrstvou ochranou americké vlády.

Jak bývalí nacističtí vědci pokračovali ve vývoji UFO? Jaké byly skutečné důsledky desítek jaderných testů? To se asi už nikdy nedozvíme. Ovšem díky odhalování věcí minulých můžeme lépe předvídat, čeho všeho jsou mocenské kliky schopné v budoucnosti.

Jörg Haider pdf

1 soubor(y) 612 KB

Stáhnout

Jörg Haider epub

1 soubor(y) 350 KB

Stáhnout

Pořad se zaměřuje na život a politickou kariéru Jörga Haidera. Analyzuje důvody, proč byl terčem establishmentu a nakonec se stal obětí násilné smrti. Jörg Haider byl rakouským politikem, který se stal výraznou postavou v politickém spektru. Jeho dětství a dospívání ovlivnily jeho politické názory a směřování. Později vyjádřil svůj nesouhlas s evropskou integrací a kritizoval politiky, kteří podle něj bránili suverenitě Rakouska. Tento postoj ho stavěl do střetu s EU a získával si mnoho nepřátel mezi „evropskou šlechtou“ a bankéři. Dalším bodem, který přispěl k Haiderově konfliktu s establishmentem, byla jeho tvrdá stanoviska vůči migrační politice. Jörg Haider byl známý svým odporem vůči neřízené migraci a prosazoval přísnější opatření proti ní. Jeho názory vyvolávaly protireakce, což ho ještě více vystavilo nebezpečí. Haider byl také považovaný za populistu, který dokázal oslovit široké vrstvy obyvatelstva. Jeho schopnost komunikace s lidmi ho činila politickým fenoménem, ale zároveň vyvolávala rozpaky u politického establishmentu, který vnímal jeho popularitu jako hrozbu pro jejich moc a privilegia. Haiderova smrt byla plná tajemství a spekulací. Podivné záhady, které ho provázely, vedly k otázkám, zda šlo o náhodu nebo úmyslný čin. Poslední dny před smrtí Haider vyvolal kontroverzi svými výroky a konáním, což ještě více přilákalo pozornost establishmentu. Svědectví přátel a kolegů, jako je Hannes Berger, Susanne Königs-Astnerová a Marlies Jostová, přinesla další úhly pohledu na Haiderovu smrt. Jejich svědectví se lišila a vedla k porovnání a analýze. Závěrem pořadu se diskutuje o druhém, kyvadlovém vozidle Phaeton, které bylo zapletené do nehody, a otázce, zda mohlo hrát roli ve smrti Jörga Haidera.