Rubrika: Nezařazené

Cyklus mapuje historii globálního podsvětí, které vzniklo s obchodem s opiem. Začíná pohledem na Británii a Ameriku, kde „vznešené“ rodiny a společnosti jako Britská východoindická společnost hrály klíčovou roli v pašování opia. Opiové války a úloha banky HSBC v praní peněz podtrhují rozsah této činnosti. Následující kapitoly se věnují konečnému pádu opiového obchodu a novým cestám, které pašeráci hledali. V další části pořad přináší pohled na současné problémy s drogami v Británii a pronikání řeckých a arménských pašeráků do Egypta, s výrobními továrnami v Evropě.

Pořad mapuje život a kariéru generála Reinharda Gehlena, od jeho začátků v armádě a spojenectví s Hitlerem až po jeho útěk a pozdější spolupráci s americkými tajnými službami. Zaměřuje se na Gehlenovu organizaci, která byla založená s významnou účastí bývalých nacistů a měla klíčovou roli ve studiu východního bloku během studené války. Kriticky se zabývá tím, jak byla tato organizace propojená s nacisty a jaké měla vlivy.

První díl pořadu pojednává o historii československé námořní plavby, od raných začátků až po poválečné období. Začíná se úvodem, který představuje téma, a poté se věnuje vývoji námořní plavby v období první republiky. Zmiňuje se o vlivných rejdařích jako Holub a Baťa, ale také o menších rejdařích a pašování alkoholu. Dále se posluchači dozvídají o poválečném období a o spolupráci s Čínou v 50. letech. Řeší se také jazyková bariéra v této spolupráci a vliv Československé námořní plavby na události jako byla Karibská krize v polovině 60. let. Několik československých lodí se totiž ocitlo téměř v jejím ohnisku.

Pořad odhaluje temné a skryté stránky několika amerických prezidentů a jejich nejbližších spolupracovníků. Začínáme s Johnem Kennedym a Lyndonem Johnsonem, jejichž vztahy se sekretářkami překračovaly profesionální rámec a přerůstaly do sexuálních skandálů. Richard Nixon je představený jako excentrický jedinec se zvláštními zájmy a podivným chováním, zatímco jeho viceprezident měl mimomanželské poměry. Gerald Ford je popsaný jako lakomec a škrt, zatímco Jimmy Carter měl své vlastní problémy s agenty tajných služeb. Hillary Clintonová je charakterizovaná jako „zlostná pekelnice“, zatímco Bill Clinton je zobrazený jako posedlý milenkami. Barack Obama je spojený s užíváním kokainu a jeho manželství s Michelle Obamovou mohlo být jen iluzí. Joe Biden je zachycený jako politik, který veřejně vystupoval proti plýtvání, zatímco soukromě si užíval luxusu létání prezidentským speciálem domů na víkend. Závěr pořadu shrnuje, že ve světě politiky jsou často iluze a klamy, které zakrývají temné a kontroverzní aspekty životů amerických prezidentů a jejich blízkých spolupracovníků.

Amerika má několik tajných služeb s agenty, kteří operují v terénu. Ti plní různé úkoly od infiltrace, přes špionáž až po tajné umění tiché likvidace. Existují ale speciální agenti, kteří plní delikátnější zadání. Tito agenti americké tajné služby poskytují doživotní ochranu prezidentům a jejich manželkám. Znají skutečný příběh o vůdcích národa a jejich rodinách. Jsou povinní podepsat dohodu o mlčenlivosti a jsou vázaní přísahou mlčenlivosti. Ovšem z archivních materiálů, novinových článků nebo výpovědí samotných agentů lze alespoň částečně zrekonstruovat jejich práci. Odhalují nám svou službu pro americké prezidenty, jejich manželky, děti a rodiny. To, co prozradili, poukazuje na skutečný charakter prezidentů a prezidentských kandidátů. Američtí prezidenti mají nepochopitelně zbožnou aureolu cti a morálky. Na proti tomu sovětští nebo ruští státníci se opakovaně popisují jako chroničtí ochlastové. Díky výpovědím agentů zjistíme, že američtí prezidenti se v zákulisí chovali jako prvotřídní psychopaté a gauneři nejhrubšího zrna. Stejně tak první dámy nebo viceprezidenti. Ponižování agentů jako poskoků, chlastačky, sex s tajemnicemi nebo sekretářkami na kanapy v Oválné pracovně, grupáče u bazénu nebo soulože v Air Force One v ložnici, zatímco manželka seděla na palubě a četla si knihu. To je jen pár úletů amerických prezidentů nebo viceprezidentů s patosem vznešenosti světových státníků. A jako bonus je dobré seriózní témata občas proložit něčím, co mé pořady tak trochu odlehčí. Zároveň se ale příliš nevzdálím od reality. Podívejme se proto do zákulisí, kam se 99% obyvatel nikdy nedostane. Svět iluzí a klamu.

John Kennedy a Lyndon Johnson: Sekretářky jako sexuální pracovnice

Pokud jde o skandální chování, jen málo prezidentů se vyrovnalo Lyndonu Johnsonovi. Přesto, věrna svému jménu, tajná služba všechno tajila. Dokonce i když byla jeho manželka Lady Bird doma v Bílém domě, Johnson měl během noci to, co agenti tajné služby nazývali tajné přesuny, aby navštívil sekretářku u ní doma.

"Johnson vyklouzával z Bílého domu na noční schůzku v 11 hodin večer, přičemž jeden agent řídil," říká bývalý agent Ramon Dunlap.

"Myslel si, že byl diskrétní a že mu projde, že neměl žádnou ochranu kromě řidiče, ale nikdy mu to neprošlo."

Agent řídil, zatímco Johnsonova ochranka, o které prezident nevěděl, ho diskrétně následovala. Lyndon Johnson měl sexuální život srovnatelný s Johnem Kennedym. Kromě známostí na jednu noc měl Kennedy v Bílém domě několik známostí. Dvě z nich, Priscilla Wearová a Jill Cowenová, byly sekretářky, kterým se říkalo Fiddle a Faddle. Do češtiny bychom to mohli přeložit jako Techtle a Mechtle. S Kennedym měly mít sex ve třech. Techtle a Mechtle, oblečené pouze v tričkách, která odhalovala jejich bradavky, dováděly s prezidentem jednoho odpoledne v bazénu Bílého domu, když se Jackie nečekaně rozhodla vrátit do Bílého domu. Její oddíl tajné služby varoval oddíl Kennedyho. John Kennedy vyšel z bazénu a podal svou Bloody Mary agentovi tajné služby Anthony Shermanovi.

"Užijte si ji, je docela dobrá," řekl prezident s nadhledem.

Stejně jako Johnson měl i Kennedy dlouholeté pletky se svými přitažlivými sekretářkami. Kennedy si ale na rozdíl od Johnsona získal obdiv agentů tajné služby. Choval se k nim s úctou, ptal se na jejich manželky nebo děti, když byly nemocné, a dával jim dostatečně vědět, pokud plánoval nějakou cestu.

"Kennedy se o lidi skutečně zajímal a snažil se o nich všechno vědět," říká bývalý agent Charles Taylor, který byl v jeho týmu.

Na rozdíl od Johnsona byl Kennedy ve svých záležitostech alespoň diskrétní. V jednu chvíli přistihla Lady Bird svého manžela při sexu s jednou z jeho sekretářek na pohovce v Oválné pracovně. Johnson vyletěl na tajnou službu, že ho nevarovala, že se jeho žena blíží. Podle Billa Gulleyho, který byl v té době ředitelem vojenské kanceláře Bílého domu, si Johnson v Bílém domě vyhlédl hezké sekretářky, dělal si na ně zálusk, a pokud s ním šly do postele, převedl je do svého osobního štábu.

"Z 8 sekretářek v jeho okolí pouze 3 neměly sex s prezidentem," říká Gulley.

Joseph Laitin, Johnsonův zástupce tiskového tajemníka, vzpomíná, že Johnson si zahrál o Laitinovu sekretářku.

"Vím jen, že druhý den byla jeho sekretářkou," vzpomíná Laitin a dodává, že se stala členkou prezidentova harému. Fotograf Bílého domu tvrdil, že vždycky poznal, kdy měla jiná Johnsonova tajemnice sex s prezidentem v Oválné pracovně, říká Laitin.

"Tajemnice chodila dovnitř diktovat, a když vyšla, švy na jejích punčochách nebyly rovné tak, jako když šla dovnitř," říká Laitin.

"Dveře byly vždycky zavřené."

Johnson pravidelně sedával nahý v bazénu Bílého domu, když diktoval dopisy svým atraktivním sekretářkám, vzpomíná Dunlap.

Johnson se neomezoval jen na ženy ve svém osobním štábu.

"Měl stáj žen, se kterými měl sex, včetně těch, které pobývaly na ranči, když tam byla Lady Bird," říká bývalý agent.

"S Lady Bird byl v jejich ložnici a během noci vstal a šel do druhého pokoje," říká bývalý agent.

"Lady Bird věděla, co dělal. Jedna žena byla dobře vyvinutá blondýna. Další byla manželka jeho přítele. Měl povolení od jejího manžela, aby s ní mohl mít sex. Bylo to úžasné."

Podle stevarda Air Force One Roberta MacMillana a dalších členů posádky Johnson běžně zavíral dveře do své kajuty v Air Force One a trávil hodiny zavřený s jednou ze svých krásných sekretářek, a to i když byla na palubě jeho manželka.

"Někdy přišla zpráva a radista ji nemohl doručit starému pánovi do jeho pokoje, protože tam blbnul," vzpomíná Patrick O’Donnell, palubní inženýr Air Force One.

Joseph Laitin vzpomíná, že viděl Johnsona, jak se v Air Force One věnoval intenzivnímu rozhovoru s jednou sekretářkou, o které bylo známo, že s nimi souložila.

"Přes uličku seděla Lady Bird a četla si knihu," říká Laitin.

"Byla to velmi tolerantní žena."

Jestliže Johnson nebral ohled na svou ženu, ještě méně bral ohled na své agenty. Johnson pravidelně říkal agentům tajné služby, že mají padáka.

"Johnson řekl agentovi Tajné služby, který řídil limuzínu, že dostal padáka, protože v limuzíně přestala fungovat klimatizace," říká bývalý agent Dunlap.

Když byl Johnson viceprezidentem, přišel na schůzku s prezidentem Kennedym pozdě a nařídil agentovi tajné služby, aby vjel na chodník a tak obejel provoz na silnici.

"Johnson řekl, abychom přeskočili obrubník a jeli po chodníku," říká bývalý agent Charles Taylor.

"Na chodníku byli lidé, kteří vycházeli z práce. Řekl jsem mu ne. On na to: Řekl jsem ti, abys přeskočil obrubník ne, odpověděl Johnson. Vzal noviny a praštil agenta, který řídil, do hlavy. Řekl: Oba máte padáka."

V tomto případě Johnson svou hrozbu nesplnil. Dunlap však tvrdí, že prezidentova záliba ve vyhazování agentů byla způsobem, jak je znevažovat, a byla typická pro jeho hrubé chování. Dunlap říká, že Johnson se k Lady Bird a svým dcerám Lyndě a Luci choval jako ke všem ostatním.

"Se svými dcerami a s Lady Bird mluvil hrubě," říká Dunlap.

"Když začal Lady Birdové nadávat, začala si broukat a odešla."

"Johnson nastoupil do letadla Air Force One, a jakmile se dostal z dohledu davů, stál ve dveřích, usmíval se od ucha k uchu a říkal: Vy hloupí hajzlové. Všechny vás pochčiju," vzpomíná stevard Air Force One MacMillan.

"Pak zmizel z dohledu a začal se svlékat. Než se ocitl v kajutě, byl už jen v trenýrkách a ponožkách. Nebylo neobvyklé, že si svlékl trenýrky bez ohledu na to, kdo v kabině byl."

Johnsonovi bylo jedno, jestli byly kolem ženy.

"Se svými dcerami, Lady Bird a sekretářkami byl úplně nahý," říká MacMillan.

"Byl docela dobře obdařený varlaty, takže mu všichni začali říkat býčí koule. On se o tom dozvěděl. Byl opravdu rozrušený."

"Měl epizody, kdy se opíjel," řekl George Reedy, jeho tiskový tajemník.

"Byly doby, kdy pil den co den. Člověk by si myslel, že ten chlap byl alkoholik. Pak to najednou přestalo."

Johnsonovo pití jen podporovalo jeho výbuchy. Stevard Air Force One MacMillan vzpomíná, jak v letadle servíroval hovězí pečeni. Johnson vybuchl, protože plátek, který měl jeho pobočník Jack Valenti, byl syrový. Johnson popadl Valentiho tác a odnesl jídlo zpátky do kuchyňky.

"Vy dva hajzlové, podívejte se na to," řekl.

"Tohle je syrové. Musíte to maso v mém letadle uvařit. Nepodávejte mým lidem syrové maso. Do hajzlu, jestli vy dva chlapi budete v mém letadle ještě jednou servírovat syrové maso, tak oba skončíte ve Vietnamu."

Johnson hodil tác s jídlem dnem vzhůru na podlahu a vyrazil pryč. Bývalý agent Richard Roth vzpomíná, že si pomyslel:

"Kdyby Johnson nebyl prezidentem, byl by v blázinci."

Johnson byl zastáncem černochů a pro své zákony o občanských právech získal podporu jižanských demokratů. Jeho pokrytectví se však rozšířilo na pravidelné oslovování černochů negři. Na palubě Air Force One Johnson diskutoval o svém návrhu zákona o občanských právech se dvěma guvernéry. MacMillan si vzpomíná, že když jim Johnson vysvětloval, proč byl pro něj zákon tak důležitý, řekl, že to bylo jednoduché:

"Chci, aby negři 200 let volili demokraty."

"Johnson seděl v limuzíně v Denveru, měl zapnutý mikrofon a neuvědomoval si to," říká bývalý agent Clark Larsen.

"Jeli po ulici a on řekl: Podívejte se na všechny ty negry, jak jezdí kolem.

Lidé na ulici nevěděli, odkud ten hlas vycházel. Dívali se na druhou stranu ulice, dívali se za roh a pár z nich se dokonce dívalo k nebi."

Agenti tajné služby zjistili, že Lady Bird byla pravým opakem svého manžela. K agentům byla laskavá a chovala se k nim s respektem. Bývalí prezidenti dostávají doživotní ochranu Tajné služby. Pokud se znovu nevdají, doživotní ochrana se poskytuje i manželkám bývalých prezidentů. Po smrti manžela chránilo Lady Bird celkem 8 agentů. Dva na směnu.

"Měla jižanský přízvuk a velmi dobře mluvila," vzpomíná jeden z bývalých agentů.

"Všechno, co řekla, znělo nacvičeně, protože to bylo perfektně formulované a dokonale vyslovené."

Richard Nixon: Zvláštní patron a podivín

Agenti považovali Nixona za jednoho z nejpodivnějších prezidentů země. Byl proslulý tím, že se po pláži v Key Biscayne na Floridě a ve svém domě v San Clemente v Kalifornii procházel v obleku nebo sportovním saku.

"Ráno vycházel na pláž a procházel se sám," říká jeden z bývalých agentů.

"Člověk ho skoro musel litovat. Nevěděl, že si měl vzít plavky. Chodil podél oceánu v kalhotách, saku a společenských botách."

"Nixon nedokázal navázat konverzaci, pokud nešlo o diskusi o nějakém problému," říká bývalý agent z jeho týmu.

"Nixon vždycky kalkuloval a zjišťoval, jaký účinek budou mít jeho slova. Jedinou výjimkou byl baseball. Utrousili jste baseballové jméno nebo baseballovou postavu, a bylo to! Ale pokud jste nedokázali odrecitovat pálkařské průměry a výšky a kdo je na jaké metě a koho vyměnili a kdo je nahoře a kdo dole, rozhovor skončil stejně rychle, jako začal."

V kontrastu s rozmáchlostí, která se objevila v nahrávkách rozhovorů odhalených během skandálu Watergate, působil Nixon v soukromí pasivně a často mimo.

"Jak skandál Watergate postupoval, Nixon začal být velmi paranoidní," říká agent tajné služby. S rostoucím tlakem začal Nixon častěji pít. Dával si martini nebo Manhattan.

"Zvládl jenom jedno nebo dvě," říká agent tajné služby.

"Ne že by létal jako drak, ale bylo na něm znát, že se úplně nekontroloval. Uvolnil se, začal víc mluvit a usmívat se. Bylo to úplně mimo jeho charakter. Ale měl dvě a bylo to. Měl je každý druhý večer. Ale vždycky na konci pracovní doby a v rezidenci."

Nixon často trávil čas na ostrově jeho přítele, Grand Cay na Bahamách.

"Abyste si udělali představu o jeho sportovní zdatnosti, Nixon rád rybařil," říká jeho bývalý agent.

"Sedával na zádi přítelovy pětapadesátimetrové jachty a seděl na otočném sedadle s rybářským prutem. Členové posádky Nixonovi na háček nastražili návnadu a háček vyhodili. A Nixon tam jen tak seděl s oběma rukama na prutu, něco chytil a zaměstnanci mu to navinuli, sundali rybu a dali ji do kbelíku. Nixon nedělal nic jiného, než že se díval."

Byl to opravdu zvláštní podivín. Dokonce i v létě Nixon trval na tom, aby v krbu hořel oheň.

"Od pondělí do pátku odcházel Nixon z domu ve 12:55, aby si zahrál golf," říká Dale Wunderlich, bývalý agent z jeho týmu.

"Trval na tom, že bude hrát golf i v prudkém dešti. Když jste ho viděli hrát golf, bylo vám za něj trapně," říká bývalý agent.

"Bylo to hrozné. Byla to opravdu politováníhodná postava. Geniální člověk, ale kdybyste ho pustili samotného mezi běžné občany do světa, myslím, že by nedokázal fungovat."

Nixonův vztah s manželkou Pat byl odtažitý. Stejně jako John Kennedy a Jackie a Lyndon Johnson a Lady Bird spali manželé v oddělených ložnicích.

"Na palubě Air Force One se Nixon držel stranou," říká bývalý stevard Air Force One Russ Reid.

"Zůstával ve svém kupé a první dáma zůstávala sama ve svém kupé. Občas se drželi za ruce, když vystupovali z letadla, jen tak na oko. Moc si nepovídali."

Pat byla k agentům tajné služby ohleduplná. Místo aby agentům rozkazovala, zdvořile se zeptala:

"Nevadí, když půjdeme do nákupního centra?"

Když opustili Bílý dům, Patiny problémy s alkoholem se zhoršily.

"Pat pila martini a většinu času byla v pořádném rauši," říká agent Nixonovy jednotky.

"Měla problémy si něco zapamatovat."

"Jednoho dne v San Clemente, když jsem tam byl, byl můj přítel na stanovišti a slyšel šustění v křoví," říká další agent, který byl v Nixonově týmu.

"Na tu pláž přicházela spousta přistěhovalců, kteří se snažili dostat do Ameriky. V tu chvíli druhý agent nabil náboj do brokovnice, šel k místu, kde se šustlo, a byl to Pat," říká bývalý agent.

"Lezla na kolenou a na rukou. Pokoušela se najít dům."

Agent popisuje Nixonovu dceru Julii jako "princeznu, nejmilejší dívku, jakou byste kdy chtěli v životě potkat. Naproti tomu Nixonova dcera Tricia byla trochu výstřední. Když šla ven a podávala si ruce, tak se po návratu do auta zbláznila a snažila se ruce očistit."

Agenti nikdy nemohli přijít na to, co Julie viděla na jejím manželovi Davidovi, vnukovi bývalého prezidenta Dwighta Eisenhowera. I když se k agentům choval dobře, považovali Davida Eisenhowera za nejbezradnějšího člověka, kterého kdy chránili. Jednoho dne Nixonovi věnovali svému zeti jako vánoční dárek gril. Když byli Nixonovi uvnitř jeho domu, Eisenhower se pokusil gril spustit, aby na něm opekl nějaké steaky. Po krátké době řekl agentu Wunderlichovi, že dřevěné uhlí se nezapaluje.

"Do jámy grilu nasypal většinu sáčku briket a zapálil na nich sirky, ale nepoužil podpalovač," říká Wunderlich.

"Víte něco o otevírání garážových vrat?" zeptal se Eisenhower jiného agenta tajné služby.

"Potřeboval bych trochu pomoct. Mám je už dva roky a nesvítí mi. Nemělo by se rozsvítit světlo?"

"Možná je žárovka vyhořelá," řekl agent.

"Opravdu?" zarazil se David.

Agent zvedl oči. V objímce žádná žárovka nebyla.

Nixonův viceprezident: Mimomanželské poměry

Nixonův viceprezident Spiro Agnew měl hned několik mimomanželských afér. Ovšem po celou dobu tento republikán veřejně hlásal důležitost rodinných hodnot. Jednoho rána koncem roku 1969 Agnew požádal svou pětičlennou jednotku agentů tajné služby, aby ho odvezla do washingtonského hotelu, dnes elegantního hotelu Saint Regis na 16. ulici.

"Vzali jsme ho zadním vchodem a přivedli do pokoje ve 4. patře," říká jeden z agentů.

"Požádal nás, abychom ho nechali 3 hodiny o samotě. Vedoucí oddílu pochopil, že měl poměr s nějakou ženou."

Agenti na viceprezidenta počkali a pak se vrátili do hotelu, aby ho vyzvedli.

"Agnew vypadal rozpačitě," říká bývalý agent.

"Nechat ho na nezabezpečeném místě bylo porušením bezpečnosti. Pro nás jako agenty to bylo trapné, protože jsme usnadňovali jeho nevěru. Připadali jsme si jako pasáci."

Poté, říká agent, se jeho manželce nemohli podívat do očí.

Kromě tohoto vztahu, měl Agnew poměr s tmavovlasou, dobře vyvinutou členkou svého personálu. Když Agnew cestoval mimo město, trval na tom, aby jí tajná služba zajistila ubytování ve vedlejším hotelovém pokoji, tvrdí bývalý agent. Žena byla stejně stará jako jedna z Agnewových dcer. A agent tvrdí, že Agnew měl také poměr s blondýnkou v New Orleans. Agent to zjistil, protože o ni v jednu chvíli sám projevil zájem. Jiný agent ho varoval, že patřila do Agnewova soukromého inventáře. Nakonec byl Agnew ke konci Nixonova druhého funkčního období obviněný z přijetí úplatku ve výši 100 tisíc dolarů v hotovosti. Agnew přijal úplatky v době, kdy byl výkonným ředitelem okresu Baltimore v Marylandu, a později, když byl viceprezidentem. Agnew namítal, že byl nevinen, a souhlasil s rezignací. Z úřadu odešel 10. října 1973.

Gerald Ford: Lakomec a škrt

Když prezident Gerald Ford přišel do Bílého domu, ukázalo se, že začal být nesnesitelně lakomý. Tato jeho vlastnost se projevila ještě víc, když z úřadu odešel. "Ráno chtěl v hotelech noviny a chodil k pultu," říká agent, který byl v jeho týmu.

"A ejhle, neměl u sebe žádné peníze. Pokud s ním nebyli jeho zaměstnanci, žádal agenty o peníze."

Když se Ford ubytoval v elegantním hotelu Pierre v New Yorku, poslíček naložil vozík s Fordovými zavazadly a odvezl je do jejich pokoje.

"Když poslíček skončil, vyšel ven a držel jednodolarovou bankovku a nadával španělsky," říká bývalý agent.

V kalifornském Rancho Mirage, kde Ford po odchodu z Bílého domu bydlel, "se chodilo na golfové hřiště. Byl to exkluzivní country klub a běžné spropitné bylo 25 až 50 dolarů," říká další agent.

"Ford dával spropitné 1 dolar, pokud vůbec."

Když se Ford ubytoval v jednom chicagském hotelu na akci, hostitelský výbor mu do pokoje dodal půl tuctu lahví prvotřídního alkoholu.

"Ford si vzal všechny ty zatracené láhve," říká bývalý agent.

Když byl Ford v Japonsku na přednášce, půjčil mu tamní country klub novou sadu golfových holí Ping, aby je mohl používat na hřišti.

"Na konci dne se je Ford snažil nacpat na zadní sedadlo limuzíny a oni říkali ne, pane," říká bývalý agent.

"A on předstíral, že si myslel, že to byl dárek."

Agenti tajné služby tvrdí, že Fordovi nikdy nevadilo, že jeho žena Betty byla většinu času v útlumu.

"Z Air Force One jsme ji sundávali tuhou jako prkno a nesli ji po schodech dolů," říká bývalý agent.

Betty Fordová pila vodku, takže z jejího dechu nebylo těžké poznat, že pila. Kromě pití byla závislá na lécích na předpis. Protože agenti musí mít povědomí o možných zdravotních problémech, konzultovali její stav s lékařem Bílého domu a dozvěděli se o něm. Na rozdíl od Pat Nixonové však Betty Fordová svou závislost překonala po intervenci, kterou vedla její dcera Susan.

Jimmy Carter: Agenti poskoci

Jimmy Carter si pěstoval image veselého populisty, který vyrostl na farmě, vedl sklad buráků a zastával se pracujících. V zákulisí to ale bylo jiné.

"Carter byl prostě většinu času velmi stručný a hrubý," vzpomíná jeden agent.

"S agenty prostě dělal, jako by nebyli nablízku. Pozdravili a on se na ně jen podíval, jako by tam nebyli, jako by ho obtěžovali."

Carter agentům Tajné služby a policistům skutečně řekl, že nechce, aby ho cestou do Oválné pracovny zdravili. Bylo pro něj asi příliš obtěžující, aby musel pozdrav opětovat. Carter byl šéfem vlády, kterého agenti tajných služeb nesnášeli nejvíce. Agent John Piasecky byl u Cartera tři a půl roku. Z toho 7 měsíců ho vozil v prezidentské limuzíně. Říká, že kromě udílení pokynů s ním Carter nikdy nepromluvil. Carter se snažil budit dojem muže z lidu tím, že si na cestách nosil vlastní zavazadla. Ale to byla jen další šaráda. Když byl Carter v roce 1976 kandidátem, nosil si zavazadla sám, když byl poblíž tisk, ale po zbytek času žádal tajnou službu, aby mu je nesla.

"Carter dělal velké divadlo, že když někam jel, vyndaval z kufru limuzíny příruční kufr, ve kterém ale nic nebylo," říká další agent, který byl v jeho týmu. "Byl prázdný. Byla to jenom show."

Carter dělal i další show, když přicházel do Oválné pracovny brzy. Tím chtěl budit dojem, jak tvrdě pracoval pro americký lid.

"Do Oválné pracovny přišel v 6 ráno, půl hodiny něco dělal, pak zatáhl závěsy a zdříml si," říká Robert Sulliman mladší, který byl v Carterově týmu.

"Jeho zaměstnanci novinářům řekli, že pracoval."

Jiný agent říká, že jindy viděl Cartera přes okna Oválné pracovny, jak podřimoval v křesle u stolu, zatímco zdánlivě pracoval.

"Carter byl falešný, naprosto falešný," říká agent.

"Jediný okamžik, kdy jsem na Carterově tváři viděl úsměv, byl, když jely kamery," říká bývalý agent George Schmalhofer, který byl pravidelně přidělený ke Carterově týmu.

Agenti byli přesvědčení, že jeho žena Rosalynn byla tou chytřejší. Měla ke svému manželovi láskyplný vztah a působila jako poradkyně, která někdy tvrdě korigovala, co řekl. Na rozdíl od svého manžela se k agentům chovala s respektem.

"Rosalynn byla skutečně mozkem celého týmu," říká bývalý agent Repasky.

"Držela ho v šachu a neustále mu radila. Byla velmi pragmatická a organizovaná. Když pronesl nějakou ultraliberální poznámku, uzemnila ho a řekla mu, že musel být více centristický. Když neposlechl, dokázala být chladná a ocelová."

"Myslím, že prezidentský úřad byl pro Cartera příliš velký na to, aby ho pochopil," říká bývalý agent Ramon Dunlap.

Podle agentů byla nejnevychovanějším potomkem prezidenta Amy Carterová. Bylo jí 10 let, když se její otec stal prezidentem.

"Amy byla rozmazlená až běda," říká jeden z agentů, který se jí věnoval.

"Amy Carterová byla nepořádná," říká Brad Wells, stevard Air Force One.

"Podívala se na mě, vzala pytlík otevřených sušenek, rozmačkala je a hodila na podlahu. Dělala to schválně. Museli jsme to uklízet. To byla naše práce."

Agenti tajné služby, kteří Amy hlídali ve škole, se často ocitali uprostřed dění. Amy si chtěla po škole hrát s kamarády, místo aby si šla domů do Bílého domu dělat úkoly, jak měla.

"Když jí agenti řekli, že musela jít domů, Amy zavolala otci a předala telefon agentům," vzpomíná Dennis Chomicki, který byl v jejím týmu.

"Prezident řekl, aby Amy vzali, kam chtěla. Amy prostě měla svého otce omotaného kolem prstu."

Protože Amy často zůstávala u kamarádky přes večer, agenti nakonec pracovali déle, než kdyby ji odvezli přímo do Bílého domu.

Hillary Clintonová: Zlostná pekelnice

Na veřejnosti se Hillary usmívala a chovala se laskavě. Ovšem jakmile zmizely kamery, projevila se její zlostná povaha, protivnost a panovačnost. V době vrcholícího skandálu kolem Moniky Lewinské stál příslušník Tajné služby na stanovišti na jižním trávníku, když Hillary přijela limuzínou.

"První dáma vystoupila z limuzíny a jiný důstojník jí řekl: Dobré ráno, madam," vzpomíná bývalý důstojník.

"Odpověděla mu: Jdi do prdele. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to slyšel."

Všichni z jejího oddílu vzpomínají na osud Christophera Emeryho, uvaděče v Bílém domě, který udělal chybu, když Barbaře Bushové zvedl telefon, když opustila Bílý dům. Emery pomáhal Barbaře naučit se používat notebook. Nyní měla bývalá první dáma problémy s počítačem. Emery jí dvakrát pomohl. Za to ho Hillary Clintonová vyhodila. Emery, otec 4 dětí, nemohl rok najít jinou práci. Podle Davida Watkinse, asistenta prezidenta Clintona odpovědného za administrativu, stála Hillary také za hromadným propuštěním 7 zaměstnanců cestovní kanceláře Bílého domu. Tento krok iniciovala Catherine Corneliusová, sestřenice Billa Clintona z třetího kolena, která se chtěla sama postavit do čela Cestovní kanceláře. Také přátelé Billa Clintona do toho zasáhli, protože, podle zprávy Úřadu pro všeobecnou odpovědnost, usilovali o cestovní ruch pro sebe. V memorandu určeném Thomasi McLartymu, který byl personálním šéfem Bílého domu, Watkins o vyhazovu napsal:

"Oba víme, že by nás čekalo peklo, kdybychom nepodnikli rychlé a rozhodné kroky v souladu s přáním první dámy."

"Když byla Hillary v Bílém domě, byla tak nedůvěřivá a pomstychtivá," říká bývalý agent.

Jednoho odpoledne Hillary našla v rezidenci Bílého domu elektrikáře, který měnil žárovku. Rozkřičela se na něj, protože nařídila, že všechny opravy se měly provádět v době, kdy byla první rodina pryč.

"Přistihla toho chlapa, jak na žebříku dělal žárovku," říká Franette McCullochová, která tehdy pracovala jako asistentka cukráře Bílého domu.

"Byl to případ jako hrom."

"V podstatě nám bylo řečeno: Clintonovi vás nechtějí vidět, nechtějí vás slyšet, jděte z cesty," říká bývalý agent tajné služby.

"Pokud Hillary procházela chodbou, měli jste se schovat za závěsy, které sloužily jako přepážky. Nadřízení nám říkali: Poslouchejte, stoupněte si za tenhle závěs. Přicházejí. Nebo prostě si stoupněte mimo cestu, ať vás není vidět."

"Hillary měla stálé pravidlo, že na ni nikdo nemluvil, když přecházela z jednoho místa na druhé," říká bývalý agent FBI Coy Copeland.

"Ve skutečnosti každý, kdo ji viděl přicházet, prostě vstoupil do první volné kanceláře."

"Hillary byla k agentům velmi hrubá a nezdálo se, že by měla ráda orgány činné v trestním řízení nebo armádu," říká bývalý agent tajné služby Lloyd Bulman.

"Nechodila za vojáky nebo policisty a nesetkávala se s nimi, jak to dělá většina ochránců. Prostě byla opravdu hrubá téměř ke všem. Chovala se, jako by vás nechtěla mít u sebe, jako byste byli pod její úroveň."

Veřejně se Hillary dvořila organizacím prosazujícím právo, v soukromí ovšem policií opovrhovala.

"Hillary se nelíbilo, že vojenští asistenti nosili v okolí Bílého domu uniformy," vzpomíná další bývalý agent.

"Požádala je, jestli by místo nich nenosili pracovní obleky. Uniforma je znakem hrdosti a oni jsou hrdí na to, že mohou nosit uniformu. Vím, že armádu to ve skutečnosti velmi uráželo."

"Hillary s námi nikdy nemluvila," říká další agent, který byl v jejím týmu.

"Většina členů prvních rodin s námi mluvila a usmívala se. Ona to nikdy neudělala. Byla velmi naštvaná a sarkastická a na své zaměstnance byla velmi tvrdá. Křičela na ně a stěžovala si. Hillary si například postěžovala, že hotel, který pro ni její asistenti vybrali, byla díra. V zákulisí to byl úplně jiný člověk, než jakého jste viděli při rozhovorech."

Ve své knize Living History (Živá historie) Hillary Clintonová psala o své vděčnosti personálu Bílého domu. Pravda byla taková, říká jeden z agentů tajné služby:

"Hillary s námi nemluvila. Strávili jsme s ní roky. Nikdy nám nepoděkovala."

Stejně falešný je i vztah Hillary k jejímu manželovi. V klíčových kancelářích Bílého domu a u tajné služby se nachází elektronická skříňka, která zobrazuje aktuální polohu prezidenta. Tato skříňka se nazývá Protectee Locator a zobrazuje také polohu první dámy, viceprezidenta a prezidentových a viceprezidentových dětí. Pokud se nenacházejí ve Washingtonu, zobrazuje lokátor jejich aktuálního města. Kromě toho se policisté v Bílém domě vzájemně informují vysílačkou o poloze prezidenta a první dámy ve vládním sídle. Agenti tajné služby, kteří byli přidělení k hlídání Hillary během její senátní kampaně, byli zděšení tím, jak byla rozpolcená a kypěla hněvem.

"Během turné plánovala improvizované návštěvy v restauracích a místních podnicích," vzpomíná agent tajné služby, který byl tehdy v jejím týmu.

"Všechny akce byly zinscenované a otázky byly prověřené. Zastavovala se v restauracích. Tým kampaně jim 3 dny dopředu oznamoval, že přijde. Promluvili s majitelem a řekli mu, aby všechny pozval a přivedl své přátele. Hillary vyletěla vzteky, když se jí zdálo, že její volební štáb předem nesehnal dost diváků. Hillary měla výbušnou povahu."

Hillary a její štáb byli neorganizovaní a všude obvykle chodili pozdě.

"Její kampaň řídily děti," říká jeden z tehdejších agentů, který se jí věnoval.

"Chyběla jí organizace a vyspělost. Nedokázala dodržovat časový rozvrh. Když pobývala u příznivců demokratů, objevovali jsme se u nich doma ve 2 hodiny ráno a ona spala v hlavní ložnici," říká.

Hillaryin senátní volební štáb naplánoval návštěvu klubu v oblasti mléčných farem na severu státu New York. Když se blížili k venkovní akci a ona viděla lidi oblečené v džínách a obklopené kravami, Hillary se rozzuřila.

"Otočila se na jednoho ze zaměstnanců a řekla: Proč jsme sem, do prdele, přišli? Tady nejsou žádné peníze," vzpomíná agent tajné služby.

Je ironií, že pro její dceru Chelsea mají agenti jen slova chvály.

"V mé kariéře to Chelsea Clintonová zvládla nejlépe," říká agent obeznámený jak s jejími detaily, tak s detaily dvojčat Bushových.

"Chovala se k agentům správně, říkala jim, co se dělo, nikdy jim nedělala problémy, o kterých bych věděl."

"Chelsea byla k agentům vždycky velmi milá a srdečná. A to je to jediné, co vždycky chcete, abyste měli volný tok informací, aby vás nic nepřekvapilo a mohli jste naplánovat jejich bezpečnost," říká bývalý agent tajné služby William Albracht.

Ovšem Hillaryin personál odrážel její panovačnost. Huma Abedinová vedla Hillaryin přechodný úřad a byla její zástupkyní na ministerstvu zahraničí a vedoucí cestovního štábu během její prezidentské kampaně. Podle agentů byla stejně hrubá a protivná jako Hillary. Bývalý agent vzpomíná, jak Abedinové pomáhal, když se ztratila, když vezla Chelsea na prezidentskou debatu demokratů v únoru 2008 v Los Angeles.

"Byla bojovná a naštvaná, že na akci dorazila pozdě," říká bývalý agent.

"Žádné uznání, žádné poděkování nebo něco podobného. To bylo pro její lidi běžné, že se chovali hrubě."

"Huma Abedinová se na agenty dívala svrchu a jednala s nimi jako s občany druhé kategorie," říká bývalý agent.

"Přestože agenti nemají nosit zavazadla, udělají to ze zdvořilosti, pokud se jim líbí nějaká chráněná žena, například Lynne Cheneyová nebo Rosalynn Carterová. Ale v případě Abedinové agenti prostě říkali: Hele, ty budeš taková? Tak si vezmi do auta zavazadla sama. Měla 4 zavazadla a my jsme tam stáli, dívali se na ni a říkali: Aha, můžeme vám podržet dveře?"

Hillary si mezi agenty vysloužila ocenění nejnenáviděnější chráněné první dámy.

Bill Clinton: Posedlost milenkami

Stejně jako jeho manželka měl i Bill Clinton výbušnou povahu. Své pomocníky nazíval hlupáky a debily.

"Když měl Clinton naspěch, doslova odstrkoval zaměstnance z cesty," říká jeden z agentů.

"Dokázal se na vás okamžitě obořit."

Agenti tajné služby mu říkali "Clintonův standardní čas", což byla narážka na Clintonovu obvyklou praxi chodit o 1 až 2 hodiny později.

"Pro Clintona byl itinerář s naplánovanými schůzkami pouhým návrhem," říká bývalý agent.

Clinton "vždycky na všechno přišel pozdě. Mohl být ve svém pokoji a hrát karty. Čekali jsme na něj třeba hodinu, protože hrál se svými zaměstnanci karty."

"Bill Clinton nikdy nechodil včas," říká bývalý agent Jeff Crane.

"Bylo mu jedno, jak moc se opozdil nebo jestli to zatížilo naše zdroje."

Air Force One má tendenci odhalovat skutečný charakter prezidentů nejvíce. Ukázkovým příkladem byly eskapády Billa Clintona právě na palubě Air Force One. V květnu 1993 Clinton nařídil prezidentskému letadlu, aby počkalo na letištní ploše na mezinárodním letišti v Los Angeles, zatímco on se nechal ostříhat u Christopha Schattemana, kadeřníka z Beverly Hills. Mezi Schattemanovy klienty patřili třeba Steven Spielberg.

"Letěli jsme ze San Diega do Los Angeles, abychom ho vyzvedli," vzpomíná James Saddler, stevard na této cestě.

"Na zemi jsme byli asi hodinu. Zavřeli ranveje."

Zatímco Schatteman stříhal Clintona, dvě ranveje na letišti v Los Angeles byly uzavřené. To znamenalo, že všechny příchozí a odchozí lety musely být zastavené. Clintonova bezohlednost způsobila nepříjemnosti cestujícím po celé zemi. Clinton si jako puberťák vyměňoval s mužskými členy posádky poznámky o anatomii každé atraktivní ženy, která se náhodou ocitla v letadle. Na adresu členek posádky pronášel nevybíravé poznámky. Když byl Clinton mimo Bílý dům, agenti si vždycky dělali starosti, protože si všiml hezké ženy a zamířil k ní. Když si měl Clinton potřást rukou s přihlížejícími, agenti se bavili tím, že zkoumali, kterou atraktivní ženu by mohl dostat. Jeden z agentů, který stál poblíž jedné z nich u provazu, vysílačkou hlásil svým kolegům:

"Wouldja?" což znamenalo udělal bys to? Přesněji řečeno, udělá to Clinton a zamíří k ní?

Na znamení, že si myslí, že by to Clinton udělal, ostatní agenti dvakrát stiskli tlačítko na svých mikrofonech. Dvojité cvaknutí v jejich sluchátkách znamenalo ano.

"Když Clinton k mladé ženě skutečně zamířil, byla slyšet kakofonie cvakání," říká bývalý agent z Clintonova týmu. Několik let poté, co se Bill nastěhoval do domu Clintonových v Chappaqua, se začal scházet s blondýnkou, která bydlela nedaleko.

"Byl to typ fotbalové matky," říká jeden z agentů.

Tajná služba ženu neoficiálně označila krycím jménem Energizer.

"Byla opravdu milá. Nosila agentům malé občerstvení. Byla pravým opakem Hillary."

Bill Clinton jejich příchody a odchody časoval tak dobře, že se žena objevila téměř ihned potom, co Hillary odešla.

"Minuli se jen o pár minut," říká agent.

Musela to být komická situace. Sotva Hillary vytáhla paty z baráku, šup a byl tam blonďatý Energizer. Patřila k zástupu Clintonových milenek, které jsem pokryl v mém pořadu Clintonova vražedná mašinérie. Za Clintona fungoval Bílý dům jako celonoční pizzerie. Asistenti chodili na schůzky v džínách a tričkách. Vstupní hala Západního křídla připomínala stanici metra, přeplněnou návštěvníky, kteří přicházeli a odcházeli. Koberce a čalouněný nábytek se třepily a všude byly prázdné obaly od pizzy.

"Za Clintona si zaměstnanci přiváděli holky, které sbalili v Georgetownu, aby se o půlnoci podívaly do Oválné pracovny," říká bývalý agent tajné služby.

Barack Obama: Kokain a transmanželka

Američanka Mia Mary Popeová, narozená v roce 1963, tvrdí, že Obama patřil koncem 70. let k její mládežnické partě na Havaji, kde se společně scházeli na pláži ve Waikiki. Jak víme, Obama se také narodil na Havaji, v Honolulu. Ukázalo se však, že rodný list byl falešný. O narození v Americe, což je podmínka pro výkon prezidentského úřadu, panovalo mnoho pochybností. Vzpomínky Mii Mary Popeové na Baracka Obamu začínají tím, že ho neznala jako Baracka Obamu, ale jako Barryho Soetora. Popeová v internetovém televizním pořadu The Manning Report uvedla, že Soetoro se vždycky označoval za zahraničního studenta. Na Havaji se Soetoro podle Popeové potloukal po gay scéně, která už v té době vzkvétala.

"Znali jsme Barryho, bylo všeobecně známo, že se nikdy nezajímal o dívky. Mně jako mladé dívce bylo jasné, že Barryho zajímali jen muži."

Kromě toho byl Barry patologický lhář.

"Vypadalo to, že nebyl schopen být upřímný v žádném vztahu," dodává Popeová.

Tedy dokonalá kvalifikace pro politika.

Kromě toho bylo Soetorovo užívání kokainu v té době předmětem diskusí v jejich partě.

Také se stýkal s těmi starými bílými muži. V partě se domnívali, že právě tak se dostal ke kokainu.

"Jinými slovy, měl sex s těmi starými muži, a tak se dostal ke kokainu a mohl ho brát," řekla Popeová.

Mia Mary Popeová nebyla ve svých výrocích zdaleka osamocená. Rozhovor s Popeovou připomněl už téměř zapomenutého svědka Obamovy homosexuality, a sice bývalého Obamova milence Larryho Sinclaira, který o svých zkušenostech s Obamou vydal v roce 2009 knihu. Kniha měla výmluvný název. Barack Obama a Larry Sinclair: Kokain, sex, lži a vražda? Podle Sinclaira to začalo tím, že na začátku listopadu 1999 měl dvě schůzky s Obamou. Ten už v té době nebyl teenager, ale bylo mu 38 let. Podle své knihy byl Sinclair v té době několik dní v Chicagu. Večer využil služeb limuzínové služby a zeptal se šoféra, zda nezná někoho, kdo by měl zájem o společnost a mohl ho provést po Chicagu. Šofér mu pak zavolal a odvezl ho do baru:

"Když jsem vystoupil z limuzíny, uviděl jsem štíhle stavěného, elegantně oblečeného černocha světlé pleti s velkýma ušima. V baru se pak objevil i jeho přítel, který mu řekl, že byl v baru. Řidič ho představil jako mého přítele Baracka Obamu."

Jméno, které Sinclairovi nic neříkalo, protože v té době byl Obama sotva členem senátu ve státě Illinois. V baru si asi hodinu povídali a dali si pár skleniček:

"Řekl jsem, že by se mi hodila jedna nebo dvě lajny, abych se probral. Obama se mě zeptal, jestli tím myslím koks, a když jsem řekl, že ano, odpověděl, že by mohl nějakou sehnat."

Pak podle jeho slov odjeli pronajatou limuzínou na místo, které neznal. Obama opustil vůz s 250 dolary od Sinclaira a vrátil se s 8 kuličkami kokainu, zhruba asi 3,5 gramy.

"Nakreslil jsem pár čárek a krátce nato Obama vytáhl z kapsy kalhot dýmku s crackem. Obama kouřil crack, zatímco jsem mu na zadním sedadle limuzíny prováděl orální sex."

Pak se Sinclair nechal odvézt zpátky do hotelu. Druhý den se Obama nečekaně objevil v hotelu, kde oba opět užili kokain a měli sex. Až do roku 2004 netušil, s kým měl v té době tu čest:

"Většina lidí by nečekala, že bude pařit s jedním člověkem, brát drogy, mít dvakrát sex na jednu noc a za pár let uvidí stejného člověka mluvit v televizi na sjezdu Demokratické strany. Ale přesně to se mi stalo. Dokud jsem v roce 2004 neviděl v televizi Národní sjezd Demokratické strany, neměl jsem tušení, kdo byl ten feťácký hajzl z Chicaga s velkýma ušima."

Ale teprve když se Barack Obama v roce 2007 představil jako kandidát na prezidenta, rozhodl se ho Sinclair konfrontovat s jeho feťáckou minulostí. Ovšem to se ukázalo jako jeho největší chyba. Podle Sinclaira začala pomlouvačná a tisková kampaň proti jeho osobě. Kromě toho také informoval o podivném úmrtí bývalého Obamova milence a důvěrníka jménem Donald Young:

"Muž, který zemřel jen proto, aby chránil obraz Baracka Obamy. Jeho předčasná smrt zabránila světu poznat Baracka Obamu takového, jaký je. Záchodovou buznu," dodal Sinclair.

Ve skutečnosti byl Obama spojovaný s celkem 3 podivnými úmrtími na chicagské gay scéně. Donald Young byl ředitelem sboru v Obamově chicagském církevním sboru. Young a dva další homosexuální farníci zemřeli náhle a nečekaně na konci roku 2007, kdy začal Obamův vzestup k prezidentské nominaci amerických demokratů, uvedl zpravodajský web Pat Dollard. Podle zprávy byl Young a další doslova popravení 23. prosince, respektive 17. listopadu 2007. Třetí zemřel 26. prosince 2007 údajně na otravu krve, zápal plic a AIDS. V rozhovoru pro bulvární deník The Globe Youngova matka Norma Jean Youngová prohlásila, že její syn byl zavražděný, aby ochránil Baracka Obamu před odhalením jeho sexuálního vztahu s ním. Pokud byl Barack Obama skutečně homosexuálem, jaká je jeho manželka? Žije s Obamou skutečně normální Michelle, nebo je to fiktivní manželství? Když byl Obama prezidentem, ti dva při každé příležitosti předstírali, že byli zářivě zamilovaní. Ať už na státních návštěvách, banketech nebo při jiných příležitostech, byli vidět, jak se drželi za ruce a objímali, jako by se do sebe právě včera bláznivě zamilovali. Přitom tehdy byli manželé už 22 let. Existují důvodná podezření, že mnoho fotografií a videí se vyhotovilo umělou inteligencí. To, co se dnes prodává ke komerčnímu využití, bylo dávno přístupné armádě a rozvědkám. Metoda je poměrně jednoduchá. Pomocí Photoshopu se do tváří jakýchkoli dětí přimíchají rysy dospělých obličejů, a máme tu dětskou fotografii Michelle Obamové. Zní nám to bláznivě, bizarně a jen těžko uvěřitelně? Psycholog a pedagog z Jacksonville doktor Ronald Polland tvrdil, že americká prezidentská rodina byla největším podvodem s identitou všech dob. Napsal o tom dokonce knihu s názvem Alias Barack Obama. Podle Pollanda se většina rodinných fotografií sestavila na obrazovce počítače s pomocí Photoshopu. Obamovi by tak byli konstruktem, nebo spíše produktem. Po nenáviděném Georgi Bushovi bylo potřeba prodat Američanům produkt v&nnbsp;charismatickém a kosmopolitním balení, aby se znovu obnovil kult a důvěra amerického prezidenta. Vždyť i jiné postavy v historii se šily na míru potřebám národa a zejména potřebám propagandy. Například Marilyn Monroe (ve skutečnosti Norma Jeane Mortensonová), Miley Cyrus (alias Hannah Montana) nebo dokonce bezpohlavní a bezrasový Michael Jackson. Všichni ti lidé neměli ani nemají nic společného s původním narozeným člověkem. Američané jsou mistři ve vytváření lidských panenek. O zfalšovaném rodném listu Baracka Obamy už tu byla řeč. Obrázek rodného listu byl zveřejněný 27. dubna 2011, ale forenzní experti ho označili za padělek. Je také ohromující, že havajská úřednice Loretta Fuddyová, která podepsala Obamův údajný rodný list, byla jedinou cestující, která zahynula při havárii malého letadla. Jaká náhoda, že zahynula zrovna ona a ostatní přežili. Četné další dokumenty a osvědčení z jeho minulosti se nezveřejnily nebo je nelze najít. Celý impozantní seznam chybějících dokumentů sestavil autor Mondo Frazier ve své knize Tajný život Baracka Husseina Obamy. Vraťme se ale k Michelle. Pokud je tedy její manžel ve skutečnosti gay, co na to černá princezna Michelle a její pisklavé holčičky Malia Ann a Natasha? Je například skutečně svobodnou matkou, jak se prořekla v CBS News na začátku dubna 2013? V pořadu o zdravé výživě a své kampani proti obezitě Let’s Move hovořila o obtížích při udržování zdravého životního stylu:

"Věřte mi, že jako zaneprázdněná svobodná matka. Nebo neměla bych říkat svobodná matka, jako zaneprázdněná matka. Víte, když je váš manžel prezidentem, cítíte se jako svobodný rodič. Ale on tam je!"

Freudovské přeřeky mocných bývají vodítkem. Protože jsou pod obrovským tlakem, fungují jejich přeřeknutí jako ventily nebo krátké uvolnění tlaku, při kterém pravda náhodou vyklouzne ven. Michelle jako svobodná matka by byla logická pouze s ohledem na její manželství s homosexuálem. Nebo to také není celá pravda, ale jen brána do podivuhodné říše Obamových lží? Amerika je stále více zemí iluzí a klamu. Alternativní zpravodajský web Before It’s News citoval 30. června 2011 blogera Matthew Glossera, kterého kontaktoval anonymní zdroj z Bílého domu. Ačkoli byl Glosser zpočátku skeptický, přesto se 25. června 2011 s anonymním zdrojem setkal. Zdroj tvrdil, že byl bývalým členem štábu první dámy. A tento zdroj uvedl šílenou, ale zcela konkrétní informaci:

"Michelle Obamová se narodila 17. ledna 1964 v Chicagu jako Michael LaVaughn Robinson. Byl druhým synem Frasera Robinsona III, známého dealera kokainu a odborářského rváče, zločineckého bosse a starosty Richarda Daleyho, a Marian Shields Robinsonové, přechodné pouliční prostitutky, u které byla v roce 1998 diagnostikovaná HIV pozitivita. Michelle, ve skutečnosti Michael byl známým středoškolským sportovcem. V roce 1982 získal stipendium, aby mohl hrát obránce za fotbalový tým Oregon State Beavers. Když absolvoval úctyhodnou nováčkovskou sezónu s 88 zákroky, náhle odešel. Náhle zanechal studia. Spoluhráči pravidelně slýchali Robinsona stěžovat si, že byl ženou v mužském těle, a 13. ledna 1983 podstoupil na Lékařské fakultě Univerzity Johna Hopkinse operaci změny pohlaví. Michael se za novou identitu styděl, opustil Oregonskou státní univerzitu a zapsal se na Princetonskou univerzitu pod novým zákonným jménem Michelle Robinsonová. O několik let později se seznámil s Barrym Obamou mladším, keňským přistěhovalcem, který rozpoznal Michellinu pravou identitu. Později se vzali a adoptovali dvě děti."

Bingo! Nebyla by ideální manželkou pro homosexuála žena, která je ve skutečnosti mužem? Wikipedie tvrdí, že stránka Christwire.org, kde se tento článek poprvé objevil, je satirická. Ostatně totéž se ale dá říct i o Wikipedii! Výše citované informace jsou ovšem při nejmenším konzistentní. Obamovi skutečně pocházejí z hlavního města amerických gangsterů Chicaga a zmíněný chicagský starosta Richard Daley (pro kterého prý Michellin otec pracoval jako zločinec) skutečně vedl důkladně zkorumpovanou městskou správu. Starosta pověstného větrného města byl navíc velkou osobností a vlivným tahounem za nitky v Demokratické straně. Vždycky prosazoval prezidentské kandidáty, jako byli John Kennedy a Hubert Humphrey. Jeho syn Richard Daley později zdědil nejen starostův úřad, ale také péči o prezidentské kandidáty, tentokrát Baracka Obamu. Daleyho bratr William byl za Obamy jmenovaný personálním šéfem Bílého domu. Je také pravda, že Michelle má řadu mužných rysů, které by se hodily i na fotbalistu. Počínaje silnou postavou, širokými rameny a nápadnými mužnými trapézovými svaly. Nemluvě o statné výšce. Toho si všímalo také mnoho lidí. Bývalý voják a policista z amerického transsexuálního města Trinidadu prohlásil ve svém videu:

"Prvních 7 a půl roku své kariéry jsem strávil jako policista v Trinidadu v Coloradu. Městě známém jako hlavní město transsexuálů. Když jsem tam hlídkoval, nezřídka jsem se setkával s lidmi, kteří tam cestovali na operaci změny pohlaví. Mohu zcela jasně říci, že Michelle je muž."

Další video uvádí řadu lékařských, fyziologických a vizuálních nesrovnalostí v tělesné konstituci Michelle a mužské postavy. Seznam mám ve své pracovní složce, ale nebudu nás tím zdržovat. Nelze tedy stoprocentně potvrdit tyto hypotézy, ovšem v dnešní době je obtížné potvrdit cokoli, co jsme neviděli na vlastní oči. Tyto informace ale osobně považuji za věrohodné. Minimálně svědectví o Obamově homosexualitě, chronickém lhaní a sjíždění se na kokainu jsou dost přesvědčivá. Investor’s Business Daily vydal redakční článek, ve kterém se ptá, zda je celý Obamův život fikcí.

Joe Biden: Šetřete, holoto, já si létám

Viceprezident a potom prezident Joe Biden se možná snažil vytvářet image obyčejného Joea, přítele pracujících, ale agenti tajné služby znali jiného Joea. Tento Joe byl zastáncem snižování vládního plýtvání. Ovšem zároveň od svého nástupu do funkce utratil milion dolarů za osobní cesty tam a zpátky do svého domu v Delaware na náklady daňových poplatníků. Ještě jako viceprezident se Biden nejméně jednou týdně vydával vrtulníkem označeným jako Marine Two ze své rezidence na společnou základnu Andrews v Marylandu. Pak nasedl do Air Force Two a letěl zpátky do svého domova v Delaware. Do Washingtonu se vracel letadlem Air Force Two. Náklady na lety se ještě zdvojnásobily, protože když ho vysadili v Delaware nebo vyzvedli v Andrews, muselo letectvo letět prázdným letadlem.

"Biden odlétal každý pátek ze společné základny Andrews, takže se z observatoře svezl letadlem Marine Two na leteckou základnu Andrews, odletěl letadlem Air Force Two, přistál v Delaware, zůstal tam celý víkend a pak se v neděli večer vrátil," říká agent tajné služby obeznámený s těmito cestami.

Jako by jel Biden taxíkem, letěl letadly Air Force z Washingtonu do Wilmingtonu, zpátky do Washingtonu a pak ještě týž den zpátky do Wilmingtonu. Když bylo teplé počasí, viceprezident se pravidelně v sobotu vracel letadlem z Wilmingtonu do Andrews, aby si na letecké základně zahrál golf s prezidentem Obamou. Po pětihodinové golfové hře odlétal zpátky na letiště New Castle ve Wilmingtonu. To všechno na náklady daňových poplatníků.

"Každé 3 nebo 4 týdny, když bylo teplo, tam Biden v sobotu doletěl a pak se vrátil letadlem Air Force Two," říká agent tajné služby.

"Zatímco Air Force Two sedělo na letištní ploše v Andrews, on si šel zahrát golf s prezidentem na Andrewsovu leteckou základnu. Pak nasedl do letadla a letěl zpátky do Delaware. Něco vám řeknu, to je nehorázné," dodává agent. Bidenovo využívání prostředků vzdušných sil k hraní golfu s prezidentem Obamou bylo opravdu bizarní. Například v sobotu 21. dubna 2012 odletěl Biden z Wilmingtonu do Andrews, aby si zahrál golf s Obamou, ředitelem výjezdů Bílého domu Marvinem Nicholsonem a zaměstnancem Bílého domu Mikem Brushem. Biden pak odletěl zpátky do Wilmingtonu, což si vyžádalo dva lety s přestupem. Včetně letů s mezipřistáním činily náklady daňových poplatníků na tento jeden golfový výlet letadlem C-20B tam a zpět 12 406 dolarů, tedy něco přes 300 tisíc korun. 300 tisíc korun za 5 hodin golfu, neberte to! Obamovi a Bidenovi to jistě nevadilo. Agenti tajné služby v Bidenově týmu se jistě museli pousmát. Obama v roce 2011 oznámil, že pověřil Bidena vedením Kampaně proti plýtvání, která měla vymýtit zbytečné vládní výdaje. Při tomto oznámení Obama uvedl, že Biden bude "pátrat po špatně utracených daňových dolarech a eliminovat je v každé agentuře a oddělení napříč federální vládou". To bylo báječné pro viceprezidenta, který utrácel milion dolarů za osobní cesty do Delaware a jako viceprezident pobíral roční plat 230 700 dolarů, tedy asi 5 milionů 800 tisíc korun. Kromě toho v té době bezplatně využíval viceprezidentskou rezidenci v areálu americké námořní observatoře. Nejméně 5 správců námořnictva se staralo o všechny osobní potřeby Bidena a Jill, včetně vaření, nakupování jídla, úklidu a praní prádla.

Závěr: Svět iluzí a klamu

Provedl jsem důkladnou sondu do zákulisí, kam se 99% z nás nikdy nedostane. Pořad jsem sestavil z archivů, výpovědí agentů tajných služeb a dobových novinových článků. Toto zákulisí nám odhaluje zcela jiný pohled. Odvrácenou stránku amerických státníků, kteří se prezentují jako naaranžované figuríny ve výkladních skříních. Svět iluzí a klamu. Ve skutečnosti jsou to lidé, kteří jsou opilí mocí, což ventilují různými způsoby. Zesměšňováním, ponižováním, sexuálním predátorstvím, alkoholismem nebo neschopností. Důmyslný marketing a rafinovaná propaganda tohle všechno maskuje a zakrývá. Nenechávejme se proto "oblbovat" těmito produkty iluzí a klamu. Ostatně jeden takový produkt si Češi zvolili za prezidenta v roce 2022. Sociální inženýrství, prefabrikované informace, spindoktoři a sociální marketing. Existuje mnoho nástrojů, kterými se "oblbuje" veřejnost. Politici jsou jako reklama na jogurt, prací prášek, čokoládovou tyčinku nebo "výhodnou" půjčku. Falešné návnady, lákadla a fabulace. Nevěřme proto reklamám iluzí a klamu. Je to stále stejné podvodné schéma. Instalace poslušných loutek v naaranžovaných výkladních skříních. Loutek, které vykonávají pokyny zákulisních kmotrů s penězi. Banksterů, u kterých jsou politici a "jejich" státy zadlužení. My si jen vybíráme loutky v oblecích a kravatách. Skutečnou moc určuje někdo docela jiný. Svět iluzí a klamu.

Pořad podrobně mapuje vliv bankéřů na formování globální architektury peněz a moci. Úvodní část vypráví o klíčovém významu bankovního systému a jeho historických kořenech. Dále se zaměřuje na významné osobnosti, jako jsou Hjalmar Schacht a Montagu Norman, kteří hráli klíčovou roli v bankovním světě. Pořad zkoumá, jak těsné vztahy mezi bankéři formují mocenské struktury, čímž odhaluje působení Banky pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji, ve které se všichni účastníci dobře znají a spolupracují. Další kapitola se věnuje samotné Bance pro mezinárodní platby (BIS), která se stala důležitým hráčem v globálním bankovním systému. Zvláštní pozornost se věnuje vlivu nacistů na tuto banku a způsobu, jakým získávali moc prostřednictvím bankovních kanálů. V této souvislosti se také dotýká osudu československého zlata a jeho využití během válečných událostí. Pořad zpřístupňuje komplexní pohled na svět bankovnictví a jeho vliv na dějiny a současnou politickou situaci.

Čtyřdílný cyklus mapuje fascinující život a kariéru Sidneyho Gottlieba, jednoho z hlavních aktérů v temných oblastech vědeckých experimentů a tajných operací CIA. Začíná od jeho dětství a dospívání, pokračuje jeho vstupem do státních služeb a manželstvím. Zde se dostáváme k hlavnímu tématu. Programy jako Operace Paperclip, kde Američané najímali nacistické vědce a japonské mučitele. Následoval vývoj chemických zbraní a experimenty s LSD. Společně s tím se také objevil program Bluebird, který se zabýval ovládáním mysli. Posluchači se zavádějí do temného světa, kde se věda a vládní zájmy kříží a prolínají.

Pořad pojednává o dramatickém příběhu únosu a vraždy Mehdího Ben Barky, významného marockého politika, který se stal terčem agentů a tajných služeb z různých zemí, včetně Maroka, Francie, USA a Izraele. Úvod se věnuje Ben Barkově životu od dětství a školních úspěchů až po jeho politickou kariéru a budování mezinárodní sítě. Příběh pokračuje vyprávěním o marockém spiknutí a následném exilu, zatímco různé zpravodajské služby, jako CIA, Mossad a československá StB, se zapojily do snahy ovlivnit jeho osud. Přípravy na únos Ben Barky a samotný únos jsou popsané jako složité manévry s následným nečekaným vývojem událostí. Různé stopy vedou k pokusům o vyřešení záhady, která obklopuje zmizení těla a přetrvávající otázky týkající se zodpovědnosti a zapojení jednotlivých aktérů, včetně CIA a místních kriminálních gangů. Závěr pořadu naznačuje, že příběh Ben Barkova únosu a vraždy zůstává dál nevyřešenou záhadou 20. století.

Marocký exilový vůdce Mehdí Ben Barka byl významnou postavou 20. století. Usiloval o sjednocení zemí třetího světa v národně osvobozeneckém hnutí. Definoval střet mezi západní dominancí a emancipací zemí třetího světa. Té části planety, kterou nenasytný západ drancuje až dodnes. Mehdí Ben Barka tak ohrožoval věčné poddanství a neokoloniální otroctví těchto rozvojových zemí. Zemí bohatých na surovinové zdroje, ale chudých na životní úroveň. Ben Barka byl na nejlepší cestě tyto vlastenecké vlny sjednotit. Západ by už neměl takovou dominanci nad třetím světem. Vazalské státy s nekonečnými dluhy a věčnými úroky by se osvobodily ze sevření těchto železných okovů. A Mehdí Ben Marka to mohl dokázat. Jeho únos a vražda v říjnu 1965 byl nejkontroverznější a nejodvážnější aférou. Mezi nejzávažnějšími politickými melodramaty 20. století se případ Ben Barky řadil svým významem po bok vraždy Johna Kennedyho. Zůstává nevyřešenou hádankou, která dodnes přetrvává na obou stranách Atlantiku. Aféra Ben Barka nám ukazuje, že stále ještě nebyla řečená pravda, že do operace byla zapletená americká CIA a izraelský MOSSAD a že aféra Ben Barka dodnes zanechala v podsvětí některé nedořešené záležitosti. Pro nás je také zásadní, že Ben Barka také spolupracoval s československou StB, tedy 1. správou ministerstva vnitra. O tom, co se doopravdy stalo panují dohady a oficiální příběh je plný děr. Aby příběh obstál, bylo mnoho zúčastněných osob ohroženo, nebo rovnou zabito. Co se stalo doopravdy? Proč se tolik lidí tak zoufale snažilo udržet všechno pod pokličkou? Dosavadní sled teorií a fám zatím postrádal věrohodnost. V posledních letech se ale prostřednictvím roztroušených detailů v mnoha knihách a článcích objevily další aspekty aféry Ben Barka. Sama o sobě se tato fakta zdají být bezvýznamná. Dohromady však tvoří stopu, po které se lze vydat. Pojďme se ponořit do jednoho z nejzáhadnějších příběhů 20. století.

Mehdí Ben Barka: Dětství a školní úspěchy

Mehdí Ben Barka se narodil v marockém Rabatu v lednu 1920. Tady jeho rodina bydlela ve skromných poměrech už 2. generace. Jeho otec Ahmed často opouštěl rodinný dům na dlouhé pobyty v Tangeru, kde pracoval. V tomto středomořském městě pracoval jako tajemník svého přítele, bohatého marockého obchodníka a chráněnce Italského království. Ahmed Ben Barka byl učencem s otevřenou myslí, na svou dobu téměř intelektuál. Miloval pestrou komunitu v Tangeru, kde se seznámil s mezinárodní politikou a osvojil si základy španělštiny. Až do své smrti vyprávěl svým dětem příběh o tom, jak se Vilém II. v roce 1905 vylodil v městském přístavu a před davem místních obyvatel Tangeru promluvil k sultánovi. Otec Ahmeda Ben Barky se vyučil krejčovskému řemeslu od svého vlastního otce. V regionu je to tradice. Pláně severní oblasti, kde se Ben Barkův dědeček a pradědeček narodili a vyrůstali, jsou okrově zbarvené a spálené nemilosrdným letním sluncem. Dřevěná chatrč nebo slaměná chýše slouží jako koránská škola a ubytování. Ahmed Ben Barka, stejně jako jeho otec před ním, si navzdory vzdálenosti, rozvolnění rodinných vazeb a mizivé úrodě udržel několik pozemků v oblasti Ben Slimane. Z tohoto rodinného dědictví si Ben Barka uchoval náklonnost k rolníkům a jejich hodnotám. Ahmed možná uměl šít dželáby, ale rodinná kronika také pamatovala na zručnost v šití jeho ženy Fattúmy. Ahmed byl také obchodníkem, prodával cukr a čaj potom, co dlouho pracoval pro obchodníka s olivami. Jeho děti si ale tyto různé živnosti pamatovaly méně než jeho pravidelné návštěvy mešity, kde od 5:00 ráno vedl modlitby jako imám za přibližně 30 franků měsíčně. V polovině 30. let 20. století žili lidé z mála a především v kmenech. V jejich domech bez vody a elektřiny byly omezené možnosti. Lidé šili, pěstovali plodiny, modlili se. Zkrátka vystačili si s málem. Ahmedovi a Fattúmě se narodilo 7 dětí. Syn Brahím, pak dcera Fátima. Mehdí Ben Barka byl třetím. Jak bylo v rodině zvykem, Ahmed Ben Barka poslal své 2 nejstarší děti do místní koránské školy. Tam se naučily trochu gramatiky a základy aritmetiky. Brahímovi bylo 6 a Mehdímu 4 roky. Ahmed si brzy uvědomil, že chlapec byl doslova strojem na učení. Mehdí během několika let zhltl všech 60 částí koránu. Rychle zvládl základy gramatiky a časování. Jeho intelektuální zvědavost se ale s tím nespokojila. Chtěl jít dál. Studovat na škole, té skutečné, francouzské. Ta ale byla vyhrazená synům prominentů. Díky jednomu příteli už byl přijatý jeho bratr Brahím. Mehdí chtěl ale také do školy a tak se nevzdával. Každý den seděl u brány a čekal. Uplynulo několik měsíců, až se nad ním jeden učitel slitoval. Mehdího nakonec posadili do zadní lavice. Mehdí se ale aktivně zapojil do života třídy. Na konci roku učitelku natolik zaujal svou touhou po vědomostech a pohotovým vtipem, že se ocitl v první lavici. Za necelý rok se malý nováček dokázal ve francouzštině vyjadřovat natolik dobře, že ve třídě mluvil výstižněji než starší děti. Tyto privilegované spolužáky, porazil na jejich vlastní půdě. Mehdí byl přijatý do francouzské školy pro syny prominentů, ale navštěvoval také marockou školu. Jeho zásadou bylo připravit si domácí úkoly předem. Ráno se učil, než šel do třídy, večer se zavřel do své pracovny. Jeho mysl byla v neustálém zmatku, když hltal a osvojoval si učební osnovy obou škol. Výsledkem byla kvalitní klasická arabština, záliba ve studiu a silný sklon k encyklopedismu. Ani o prázdninách nezahálel. Během následujících prázdnin se stal účetním u jednoho obchodníka na centrálním trhu v Rabatu. Byla to dobře placená práce. Ve 13 letech pak s maturitním vysvědčením v kapse získal práci telefonisty v kanceláři pro záležitosti původních obyvatel na rabatském předměstském civilním kontrolním úřadě. S hrdostí nosil domů 120 franků měsíčně pro svou rodinu. Mehdí překypoval vitalitou. Nebyl nijak zvlášť pohledný, ale vyzařovalo z něj tolik energie, inteligence a zdrženlivé síly, že své nadšení předával s lehkostí. Byl ale také prchlivý a horlivý. Byl handicapovaný svou malou, zavalitou postavou (měřil 154 cm), ale tento handicap vynahrazoval zvědavostí a dychtivostí po poznání, která jeho současníky ohromila. Všichni zdůrazňovali, že se mohl stát jedním z nejgeniálnějších matematiků své generace, kdyby ho nedohnala politika. Všichni chválili jeho dvojí kulturu, arabskou a francouzskou, ale také jeho zájem o vzdělání, smysl pro pedagogiku, dialog a diskusi o myšlenkách.

Mehdí Ben Barka: Od matematiky k politice

Každé ráno se Mehdí, nejlepší žák třídy, cestou do školy potuloval úzkými, hemžícími se uličkami rabátské medíny. Bylo to malé město se 40 tisíci obyvateli, hlavní město království od roku 1915, opředené historií a hrdé na svou zašlou slávu. To byl jeden z důvodů, proč se tu rozjela závratná kariéra jednoho z jeho slavných synů, Mehdího Ben Barky, který se tu od útlého věku setkával s vůdci národního hnutí. Doba si žádala, aby byl vášnivým vlastencem. Jeho záliba v kontaktu s lidmi a jeho společenskost našla výraz spíše v politice než ve výzkumu. Uměl mluvit s lidmi, oslovit ty nejskromnější, a především zapojit mladé lidi. Jako rozený řečník měl auru a charisma. Měl také pozoruhodný smysl pro organizaci. Když Ben Barka vstoupil do politiky v pouhých 14 letech, rychle se etabloval jako jedna z vůdčích osobností vlasteneckého hnutí. Mehdí se už pokoušel o podzemní činnost. Někdy trávil večery opisováním letáků pro první vlasteneckou skupinu organizovanou ve francouzské zóně. Jeho vzorem byl Atatürk, zakladatel moderního sekulárního Turecka. Tento obdiv sdílelo mnoho lidí v Maroku. Ještě před svými 15. narozeninami vstoupil Mehdí do Sdružení na ochranu svatého Koránu a považoval se za služebníka islámu a muslimů. Spolu se svými spolužáky ze školy sepsal petici vyzývající k větší arabizaci školství. Ve školním roce 1933 až 34 složil Mehdí přijímací zkoušky na střední školu, které se považovaly za mimořádně obtížné. Toto středoškolské vzdělání s výukou francouzštiny bylo vyhrazené jen pro několik privilegovaných. Jeho intelektuální nadání bylo pozoruhodné. Jeho hbitost a rychlost myšlení ho velmi brzy přivedly k matematice. V roce 1938 získal maturitu z matematiky a fyziky, kterou absolvoval s vyznamenáním. Byl prvním Maročanem, který ji složil s vyznamenáním a blahopřáním poroty. Jeden ze svědků vyprávěl, že v den maturity Mehdího doprovázelo 6 nebo 7 lidí z paláce. Jeho matka Fattúma byla nadmíru šťastná. Nadšeně sledovala pokroky svého syna. Psalo se o něm v novinách, a dokonce ho pozvali na výlet do Francie. Ve Francii ho doprovázel Driss Amor, budoucí velvyslanec Maroka při UNESCO. Byla 30. léta. Hospodářská situace v Maroku, ovlivněná krizí z roku 1929, měla daleko k rozkvětu. Životní podmínky Maročanů se zhoršovaly. Městské obyvatelstvo se rozrůstalo a stěhovalo se do chudinských čtvrtí. Průměrný Maročan vydělával 3 franky denně. Roční příjem francouzského občana v Maroku byl nejméně desetkrát vyšší než příjem domorodce. První velké stávky vypukly v roce 1936 v Casablance v dílnách cukrovarnické společnosti Cosumar a brzy zasáhly i životně důležitý sektor fosfátů. Rok 1937 byl v některých regionech poznamenaný hladomorem a exodus z venkova zesílil. Toho se chopili maročtí vlastenci. Požadavky Národní strany zahrnovaly svobodu projevu, sdružování a demonstrací, volbu národní rady a obecních zastupitelstev, respektování postavení panovníka a obranu lidových zájmů. Mehdí pak odjel do Casablanky, kde studoval speciální matematiku. Na začátku školního roku 1939 až 1940 se rozhodl opustit Maroko a pokračovat ve studiu ve Francii. Vypukla však válka, a tak se rozhodl odjet do Alžírska. V roce 1942 se ale vrátil do Maroka. Ve svých 24 letech byl jedním z nejmladších signatářů Manifestu nezávislosti (leden 1944), který vypracovala strana Istiqlál založená rok předtím. Byl obviněný z podněcování vlny demonstrací, kterou manifest vyvolal, a tak ho vsadili do vězení. Mehdí udělal na své věznitele dojem už při prvním zadržení. Nutil je převážet tak velké množství knih, že museli k džípu, který vězně převážel, připojit přívěs. Jeho skutečná politická kariéra začala, když byl koncem roku 1945 propuštěný. S vůdci Národní strany Istiqlál ho spojovalo blízké přátelství. Král Mohammed V. byl s těmito vlastenci spolčený už od 30. let. To zdaleka nebylo obvyklé, protože většinou se zájmy feudální šlechty a monarchií s vlastenci zcela rozcházely. Viděli jsme to například v Íránu, kde proti sobě stáli Mosaddekovi vlastenci a šáhovi roajalisté. Maroko bylo v tomto spojení ojedinělé, a tak se tomu začalo říkat marocká výjimka. Mehdí se stal učitelem. Mezi jeho žáky byly děti předních protektorátních osobností a také dcera ředitele věznice v Rabatu. Tato okolnost se mu později velmi hodila. Kromě práce v lyceu dával mladý učitel hodiny arabské matematiky na soukromé škole v medíně. Vyučoval také na císařské škole, která byla vyhrazená především pro děti královské rodiny. Jeho žákem byl i budoucí Hasan II., kterému tehdy bylo 14 let. Mladý učitel také hájil revoluční myšlenky, například potřebu vzdělávání mladých dívek. V té době uvažovaly o tom, že by své dcery posílaly do moderních škol, jen některé elitní rodiny. V roce 1943 Mohamed V., Hasanův otec, pověřil Mehdího, aby pro něj připravil dokumentaci k této problematice. Jednalo se o první dokument svého druhu sepsaný Maročanem. Mehdí uvedl, že dívky by se měly učit oba jazyky, arabštinu i francouzštinu. Navrhoval také, aby dívky navštěvovaly hodiny tělesné výchovy, i když podle lehčích osnov. Období od konce druhé světové války do získání nezávislosti bylo poznamenané čelním bojem mezi vlasteneckými požadavky a koloniální neústupností. Mehdí mezitím cestoval po celém Maroku a všude zakládal buňky a regionální odbory, přičemž se vždycky zaměřoval na mládež a studenty. Po Mohamedu V. požadovali svobodu odborů, uznání politických stran a liberalizaci tisku a školství. Král jim vyhověl, na vzdory nelibosti kolonistů. Maročané znovu objevili egyptské filmy, divadelní skupiny, fotbalové týmy a mládežnická sdružení s podzemními vazbami na vlasteneckou Istiqlál. Mehdí se ve svých 28 letech také oženil. V roce 1950 se Mehdímu a Ghitě narodilo první dítě. V roce 1952, kdy Maroko bojovalo za nezávislost na Francii, byl Mehdí vypovězený do pouště. Bylo to v pohoří centrálního Atlasu, v odlehlé oblasti s obtížným přístupem a drsným klimatem. Tady Mehdí dělil svůj čas mezi ranní a večerní procházky. Vstával v 7:00 ráno, pracoval, korespondenčně se učil anglicky a politickou ekonomii, pokračoval ve studiu matematiky a seznamoval se s tamazičtinou, místním berberským dialektem, který ho naučili jeho strážci, které Mehdí na oplátku naučil arabsky. 2. března 1956 konečně Maroko získalo nezávislost. Za 3 roky Ben Barka založil Národní svaz lidových sil. Mehdímu bylo tehdy 39 let.

Budování mezinárodní sítě

Na počátku 60. let 20. století patřil Ben Barka k čelním představitelům antikoloniálního hnutí třetího světa a k významným marockým opozičním politikům. Ben Barka byl často zvaný k diskusím o sociálních a kulturních otázkách. Byl nepostradatelný, protože byl plný nápadů, ale také díky obdivu, kterým ho zahrnovali mladí lidé. Proto se celým srdcem vrhl do organizování osvobozeneckých hnutí ve třetím světě. Začínal skromně tím, že zastupoval svou stranu na různých mezinárodních fórech. Nakonec se prosadil jako mluvčí mládeže třetího světa. Slovy Charlese-André Juliena, jako velká naděje pro všechny utlačované bez ohledu na rasu nebo náboženství. Jeho touha po svobodě neznala hranic a svět se měnil před očima. V roce 1957 byl v Káhiře založený Výbor národů Afriky a Asie. V Tunisu se konala druhá konference afrických národů, která se zabývala světovým řádem v době dekolonizace a snažila se jej změnit ve prospěch národů. Právě v kontextu tohoto mnohostranného hnutí se Ben Barka angažoval. Ben Barka byl delegovaný do Tunisu, aby zastupoval osvobozenecké hnutí v Maroku. Navrhl rozšířit jeho cíle na celou Afriku. Byla to příležitost, jak propagovat rodící se demokratický boj a politickou nezávislost. Ben Barka využil této platformy, aby hlásal spojení afrických vlasteneckých sil a sil pokroku v jednotlivých zemích.

"Africké země, které žily pod koloniálním jhem, budou tvořit nedělitelný celek."

Dokonce vyzval k vyklizení vojenských základen umístěných v Africe. Vyzval k zamyšlení nad zkušenostmi Indie, Číny, Blízkého východu a Latinské Ameriky. Mluvil ohnivým tónem, s rychlým spádem a inteligencí, která mu vycházela z očí a srdce. Ben Barka měl umění a vůli přesvědčovat. Byl zvolený členem výkonného výboru Africké lidové organizace. Toto jmenování znamenalo začátek jeho oslnivé mezinárodní kariéry. Ben Barka začal podnikat dlouhé cesty po světě. Po pobytu ve Stockholmu se na pozvání Švédské sociálně demokratické strany vydal do Paříže a Moskvy, kde ho doprovázela jeho žena Ghita. Ze sovětského hlavního města odletěl do Pekingu, kde byl oficiálním hostem Mao Ce-tunga. V Číně strávil více než 2 týdny a byl fascinovaný zkušenostmi této země s rozvojem venkova. Na zpáteční cestě se zastavil v Dillí, kde se setkal s indickým premiérem Nehrúem. Nehrú se v Indii v rámci kongresové strany pustil do stejných renovačních prací jako Ben Barka v Istiqlálu. Koncem října ho přijal egyptský vůdce Gamal Násir. Oba muži zjistili, že měli společné názory. Hlava Sjednocené arabské republiky zrušila několik schůzek, aby mohla s marockým vůdcem vést delší rozhovory. V Káhiře se Ben Barka setkal také s vedoucími představiteli vládnoucí strany, včetně budoucího prezidenta Anvara Sadata. Před odjezdem do Paříže navštívil Damašek, kde se setkal s Michelem Ailakem, generálním tajemníkem strany Baas. V Bejrútu navštívil prince Abdelláha, nejmladšího syna Mohameda V. Ve francouzském hlavním městě ho generální tajemník UNESCO pozval na večeři a ocenil jeho roli v projektech boje proti negramotnosti v Maroku. Za 10 dní strávených ve Francii odletěl Ben Barka do Madridu, kde na pozvání Národního svazu marockých studentů přednesl přednášku o marocké společnosti. Kromě toho se Ben Barka znal s dalšími vůdci zemí třetího světa. Ať už to byl egyptský prezident Gamál Násir, ghanský prezident Kwame Nkrumah, guinejský prezident Ahmed Sékou Touré nebo kubánský vůdce Fidel Castro. Jak vidíme, Ben Barka byl skutečně výrazná celosvětově známá osobnost s velmi širokou sítí kontaktů. Jeho mezinárodní působení začínalo být hrozbou západní dominance.

Marocké spiknutí a exil

Situace v domovském Maroku se začala pro Ben Barku vyvíjet nepříznivě. V roce 1961 byl Hassan korunovaný a jmenoval se předsedou vlády. Ben Barkova vlastenecká strana UNFP začala posilovat, a to vyvolalo protireakce. 16. listopadu 1962 se Ben Barka s řidičem a dalším přítelem vydali na cestu z Casablanky do Rabatu ve svém Volkswagenu. Na jednom místě do Volkswagenu zezadu narazilo bílé policejní auto, které Mehdího několik dní sledovalo. V tomto místě byla klikatá silnice obzvláště nebezpečná. Auto se převrátilo do protějšího příkopu. Mehdí vyvázl bez zranění. Když viděl, jak policisté vystoupili z vozidla a tvářili se hrozivě, volal na několik zemědělských dělníků, kteří pracovali na poli:

"Já jsem Mehdí Ben Barka, tihle lidé nás chtějí zabít!"

Policisté okamžitě ujeli. Na kraji silnice si Mehdí všiml projíždějícího vozidla. Byl to prokurátor Nejvyššího soudu v Rabatu, který 3 přeživší odvezl do hlavního města. Tam nakonec Ben Barka omdlel, když pocítil silné bolesti v zátylku. Nakonec vyhledal doktora Corse, který mu diagnostikoval zlomený krční obratel a přijal ho do nemocnice. Jeho přátelé byli znepokojení, protože před 14 dny došlo k dalšímu pokusu o atentát na Ben Barku. Proto stáli bojovníci dnem i nocí na stráži před jeho pokojem. Ben Barka byl znehybněný na lůžku, se závažími na hlavě a nohou, aby mu obratle vrátili na místo. Jeho bratr Abdelkader byl skeptický ohledně účinnosti této terapie. Proto ho 24. listopadu odvezl do Kolína nad Rýnem. V nemocnici zůstal měsíc a vyšel z ní s krční ortézou na krku. Fotografie pořízená v té době, na které byl Mehdí k nepoznání a žalostný, svědčí o závažnosti traumatu, které utrpěl. Situace se dále přiostřovala, protože se blížily volby do národního shromáždění. V nich 17. května 1963 získala Ben Barkova vlastenecká strana UNFP 28 křesel, zatímco další reformistická strana Istiqlál 41. Očekávalo se, že tyto 2 strany vytvoří koalici, což představovalo hrozbu pro královu vládnoucí stranu, která si sama nárokovala 69 křesel. 26. července 1963, 2 měsíce po volbách, odhalil generál Mohammed Oufkír spiknutí proti králi. Oufkír, zapřísáhlý stoupenec feudální vlády a plamenný antikomunista, proti spiklencům tvrdě zakročil. Bylo zatčeno celkem 102 osob. Ve stejné době byl dům Mehdího Ben Barky vyrabovaný policií, která do 2 nákladních aut naložila veškerý Mehdího archiv. Zabavili všechno. Papíry, školní sešity, fotografie dětí, fotoaparáty, rádia, kazety, prostě všechno. Podlaha byla posetá papíry. Prohlídku přežily jen pohovky a kuchyňské náčiní. Rodina naštěstí nebyla doma, byla na dovolené v Safi u tety Chadídži. Situace pro Ben Barku začínala být neúnosná. Soudní proces v tomto slavném spikleneckém případu byl zahájený 22. listopadu 1963, shodou okolností v den atentátu na Kennedyho, a skončil 14. března 1964. Tento soud v Rabatu odsoudil 77 opozičních politiků. 11 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, ačkoli 8 z nich už uprchlo. Mezi odsouzenými k trestu smrti v nepřítomnosti byl i Mehdí Ben Barka. Podle zprávy Mezinárodní komise právníků, která proces sledovala, byly důkazy o spiknutí přinejlepším kusé. Tou dobou už ale Ben Barka dávno utekl do švýcarského exilu.

Americká CIA: Jak dostat Ben Barku do Maroka

Ať už bylo spiknutí Oufkírovým výmyslem, nebo ne, jeho odhalení bylo přínosem pro jeho kariéru. Od roku 1964 povýšil na marockého ministra vnitra. Stal se také mužem, kterého v Maroku podporovala CIA a spolupracovala s ním. Etiopie a Maroko byly v té době dvěma nejdůležitějšími africkými spojenci Ameriky. Dostávaly lví podíl americké hospodářské a vojenské pomoci a marocká letecká základna Kenitra byla ústředním bodem aktivit CIA v Africe a na Blízkém východě. Americký velvyslanec v Maroku v roce 1965 Henry Tasca se později proslavil svou službou v Řecku, kde podporoval plukovnickou juntu. Také šéf pobočky CIA Robert Wells koordinoval pomoc CIA marocké bezpečnostní policii při likvidaci politických odpůrců režimu. Podle Moumena Diouriho v jeho knize byl tento šéf marocké pobočky CIA Robert Welles pověřený, aby "něco proti Ben Barkovi připravil a předal Francouzům." V roce 1965 začal král Hasan otevřeně hovořit o omilostnění Ben Barky a umožnění jeho návratu k účasti na politice za králových podmínek. Hassan zašel tak daleko, že vyslal emisara do Ženevy, aby s Ben Barkou vyjednával. Není možné zjistit, zda bylo královo gesto upřímné. Marocký král Hassan mohl být součástí spiknutí od samého počátku. Bylo však pravděpodobnější, že král doufal, že Ben Barku zláká zpátky do Maroka z vlastní vůle, ale potřeboval pomoc Francouzů a Američanů. Marocký ministr vnitra Mohammed Oufkír začal proto komunikovat se CIA. Americký velvyslanec v Maroku, Henry Tasca, se v pařížské centrále CIA dotazoval na možnost pomoci při návratu Ben Barky do Maroka. Ministru vnitra Oufkírovi šlo především o to, aby Ben Barka nebyl trvale přítomen v marocké politice. Jeho druhou prioritou byla služba CIA. Nelze přehlédnout možnost, že CIA a Mohammed Oufkír už měli plány pro budoucnost Maroka. plány, které vedly k Oufkírovu katastrofálnímu pokusu o převrat o 7 let později.

Ben Barka a československá StB

Jak jsem už zmínil, Ben Barka je důležitý také pro nás, protože spolupracoval s československou StB, tedy 1. správou ministerstva vnitra. Jeho krycí jméno bylo Šejk. Příběh Ben Barky také ukazuje, jak relativně samostatně fungovala v první polovině 60. let minulého století československá rozvědka ve třetím světě, kde zdaleka neplnila jen úkoly zadávané KGB. Pracovníci 1. správy kontaktovali Mehdího Ben Barku v Paříži na jaře roku 1960. Už tehdy československý rezident v Paříži posílal do ústředí zprávy, že prostřednictvím Ben Barky by mohla StB získávat zajímavé informace o třetím světě. Jedna ze zpráv se také zmiňovala, že by se mohl v budoucnu stát marockým premiérem, a prostřednictvím něho by pak bylo možné ovlivňovat vývoj v Maroku. Spolupráce probíhala v několika rovinách. V první řadě to byla výměna informací. To ale v době studené války nebylo nic neobvyklého, dělala to řada politiků a novinářů z třetího světa. Mehdí Ben Barka ale spolupracoval i ve formě plnění úkolů. StB poslala Ben Barku do Guineje v roce 1961, kdy země začala inklinovat od východního bloku k Americe. Ben Barka měl zjistit, proč. Tuto cestu mu proplatila 1. správa ze svého fondu. Jeho analýza se bohužel nedochovala, ale některé dokumenty zmiňují, že Ben Barka podal velmi zajímavé a hodnotné informace o politickém směřování. Podobnou cestu podnikl v roce 1963 do Iráku, kde proběhl převrat. Československo chtělo vědět, co se tam dělo a kam bude země politicky směřovat. Nejvýznamnější úkol měl ale v roce 1964, kdy do Egypta přiletěl Nikita Chruščov. Vztahy mezi Egyptem, některými arabskými státy a Sovětským svazem se začaly tehdy zhoršovat. Ben Barka měl využít svých známostí s egyptským prezidentem Násirem a dalšími politiky, aby zjistil, co arabští lídři projednávali v zákulisí. Ben Barka pak získané informace hlásil československému rezidentovi v Káhiře, který je ihned předával svému protějšku z KGB. Sovětská rozvědka potom pochválila jak StB, tak i Ben Barku, protože získané informace pomohly k tomu, že se vztahy mezi východním blokem a arabskými státy na čas urovnaly. Samotná KGB ale Ben Barkovi zřejmě moc nedůvěřovala. On sám se s ní spojil nejpozději v roce 1960. Nedošlo ale ke vzájemnému porozumění z důvodů, které nejsou přesně známé. Na rozdíl od KGB, československá rozvědka si Ben Barky poměrně vážila. Jeho spis obsahuje i některé instrukce od KGB, moc jich ale není. Je překvapivé, že hlavní úkoly Ben Barkovi vymýšlela sama StB, nikoli KGB. Ben Barka žádal několikrát StB, aby mu pomohla svrhnout královský režim v Maroku. To ale StB odmítla s tím, že by to bylo příliš riskantní. Situace v roce 1964 byla natolik napjatá, že Ben Barka přesvědčil svou rodinu, aby v létě Maroko opustila. Manželka Ghita a její sestra, doprovázené 5 malými dětmi, si s sebou vzaly jen velmi málo zavazadel. Všichni pak strávili 3 týdny v Karlových Varech v Československu a vrátili se do Německa. Azyl jim nabídly dvě země. Egypt a Jugoslávie. Mehdí dal pro své děti přednost arabské zemi. Za 2 týdny celá rodina konečně dorazila do Káhiry a nastěhovala se do zařízeného domu v Heliopolisu, který zrekvírovala vláda a hlídala egyptská policie. Žili tam rok. V roce 1965 podezřelé příchody a odchody, zejména marockého agenta Chtoukiho, zalarmovaly egyptské úřady. Rodina byla proto ubytovaná v jiné čtvrti Káhiry. Domovské Maroko ale bylo daleko. Na konci roku 1964 Mehdí podnikl několik cest do Bagdádu a Damašku. Na jaře roku 1965 získal Ben Barka týdenní rozvědný výcvik v Praze. Požádal o něj také pro několik členů jeho strany, což schválil československý ministr vnitra. StB si ale stěžovala, že Ben Barka byl příliš neopatrný v konspiraci a o svých cestách do Prahy a výcviku zbytečně informoval některé své blízké spolupracovníky. Marocká rozvědka Ben Barku už nějakou dobu sledovala a bylo velmi pravděpodobné, že věděla i o jeho kontaktech v Praze. Mohla se k ní dostat zkreslená informace, že Ben Barka připravoval v Maroku převrat s podporou Československa. Mohla to být poslední kapka, která vedla marocké představitele k tomu, že bylo třeba se Mehdího Ben Barky zbavit. Ben Barka navštívil Prahu naposledy na začátku října 1965. Tehdy nevěděl, že mu zbýval necelý měsíc života.

Ben Barka a izraelský MOSSAD

Podle plánu sledovali Ben Barku v Ženevě maročtí i francouzští špionážní agenti. Mohammed Oufkír se ale snažil získat nezávislé zpravodajské informace, které nebyly určené ani pro krále Hassana, ani pro Francouze. Kdyby tuto práci zadal CIA, bylo by to příliš riskantní, protože by to rychle vzbudilo francouzské podezření. Místo toho požádal o pomoc izraelskou zpravodajskou agenturu Mossad. Ačkoli to dnes může znít podivně, Izrael a Maroko měly v 60. letech vynikající vztahy. Tak vynikající, že maročtí špionážní agenti se školili v Izraeli. Marocký ministr vnitra Oufkír tvrdil, že jeho vlastní muži na tento úkol nestačili, a proto požádal šéfa Mosadu Meira Amita o zapůjčení izraelských agentů. Amit souhlasil a vyslal tým agentů, aby Ben Barku v Ženevě sledovali. O několik dní později zavolali zprávu, že si francouzští a maročtí agenti navzájem podrážejí nohy. Šéf Mossadu odvolal své muže a řekl Oufkírovi, že nepotřeboval 3 skupiny agentů, aby špehovali jednoho člověka. Izrael nabídl Oufkírovi a Dlimímu svou pomoc výměnou za úzké politické vztahy s Marokem. První, velmi rozmělněná fakta zveřejnili 2 izraelští novináři, Maxime Ghilan a Schmol Mohr, v časopise Bul (terč). Tato odhalení vedla k mnoha komplikacím. Časopis byl zabavený a zákazu uniklo pouze 500 výtisků, které byly už distribuované. Oba novináři byli na 2 měsíce uvěznění za ohrožení bezpečnosti státu. Jednomu čtenáři se však podařilo propašovat výtisk ze země a inkriminovaný článek vyšel v plném znění v New York Times 19. února a 25. dubna 1967. Text byl současně přetištěný ve francouzském Le Monde. Oba novináři byli propuštění a opustili Izrael. Následovala vážná politická krize. Strana práce se rozštěpila, vláda byla kritizovaná tiskem a do skandálu se zapletl i prezident republiky Levy Esholl. Článek odhalil, že filmovým producentem a podnikatelem, který nabídl financování protiimperialistického filmu, nebyl nikdo jiný než Arthur Cohen, zeť tehdejšího ministra spravedlnosti Schapiry. V tomto filmu měl Ben Barka hrát hlavní roli a kvůli tomu se měl sejít s filmaři v pařížské restauraci, jak se dozvíme v dalších kapitolách. Od té doby vyšla najevo další odhalení v knize Agnes Ben Simonové, v tisku a v několika dalších knihách o izraelských tajných službách. Všechna tato odhalení poukazují na technickou pomoc poskytovanou Izraelem. Diplomatické pasy, úkryty nebo auta. To všechno se odehrávalo na pozadí užších marocko-izraelských vztahů od odchodu marockých Židů do Izraele na počátku 60. let.

Ben Barka a americká CIA: Trojkontinentální kongres a jak sjednotit třetí svět

Ben Barka ostře kritizoval agresivitu amerického imperialismu a vyzval národy Afriky a Asie, které už získaly nezávislost, aby zaručily národům, které ještě bojovaly, pomoc a podporu zvýšením materiální a morální pomoci. Cestoval po celém světě a přitom pomáhal utvářet pokrokovou auru své země, která se stala jednou z předních zemí afrického kontinentu. Pravidelně se v Káhiře účastnil konference afrických národů. Ben Barka předsedal komisi pro neokolonialismus, kterou pomáhal vytvořit. V projevu v angličtině zdůraznil účinné a praktické prostředky, které bylo třeba zavést k dosažení osvobození a jednoty afrických národů. Hovořil o jednotě tří kontinentů a odsoudil fiktivní nezávislost a neokolonialismus. Jako pedagog požádal každého z účastníků, aby uvedl svou definici neokolonialismu. Ze všech definicí vyvodil své shrnutí:

"Neokolonialismus znamená přežívání koloniálního systému navzdory formálnímu uznání nezávislosti nově vznikajících států, které se stávají obětí nepřímé a rafinované nadvlády na politické, ekonomické, sociální, vojenské a technické úrovni."

Brilantnější zhodnocení bychom asi těžko pohledali. Ben Barka se prosadil svou osobností a charismatem. Využíval šarm a obratnost k urovnávání sporů. Rychle se prosadil jako sjednotitel, zejména na africké a arabské úrovni. Vyzdvihoval význam afroasijských konferencí, které povzbudily osvobozenecká hnutí. Pragmaticky trval na tom, že bylo třeba podpořit veřejné mínění v kolonizovaných zemích. Nešlo o přerušení vazeb, ale o podporu nové formy spolupráce zaměřené na emancipaci třetího světa. Získal skutečně mezinárodní postavení a měl potenciál sjednotit země třetího světa. Nebezpečí, které bylo třeba eliminovat. Američané se o Ben Barku začali živě zajímat v roce 1965, kdy si v Ženevě zřídil základnu pro své cesty po třetím světě. V tomto roce byl Ben Barka zvolený předsedou řídícího výboru prvního trojkontinentálního kongresu, který se měl konat 3. až 10. ledna 1966 v Havaně na Kubě. Kongres měl být milníkem třetího světa a měl demonstrovat solidaritu a bratrství v boji proti imperialismu. Ben Barka chtěl na tomto kongresu sjednotit všechna revoluční hnutí třetího světa. Samotný seznam cílů, který Ben Barka pro kongres sestavil, vyvolal zděšení. Boj za úplné osvobození, posílení všech forem boje, včetně ozbrojeného boje, národů tří kontinentů, podpora Kuby, likvidace zahraničních základen, odpor proti jaderným zbraním, apartheidu a rasové segregaci a pomoc osvobozeneckým hnutím. Tyto cíle deklaroval také na tiskové konferenci 3. října, tedy necelý měsíc před jeho vraždou. Američanům byl tento kongres přirozeně trnem v oku ve více ohledech. Američané se nevzdali naděje na osvobození Kuby. Washington měl navíc dobrý důvod obávat se, že rodící se solidarita třetího světa povede k silné, jednotné frontě proti Americe a jejím obchodním zájmům v zahraničí. CIA měla tedy především zájem zabránit Ben Barkově účasti na trojkontinentálním kongresu. Kromě toho chtěla CIA udržet Ben Barku mimo marockou politiku. Tyto cíle bylo možné uskutečnit pouze jeho likvidací nebo převozem do Maroka a trvalým domácím vězením. Ben Barka začal budovat velkou síť mezinárodních kontaktů. Tu měl završit tímto trojkontinentálním kongresem, na kterém by země třetího světa spojil do jednotné fronty. Američané a tedy západ by tak měl svého tvrdého vyzyvatele. Už by nefungovalo klasické rozděl a panuj. Izolované vlastenecké emancipace zemí třetího světa, od latinské Ameriky přes Afriku po Asii, by se také sjednotily ve společné požadavky. Všechny pracně rozdrolené státečky by se rázem formovaly do velké skupiny. Navíc v řadě zemí třetího světa ležely obrovské surovinové zdroje, od Konga po Írán. To byla Ben Barkova vize a proto západní elita začala troubit na poplach. Trojkontinentální kongres se prostě nesměl konat.

Příprava na únos Ben Barky

Únos Ben Barky se odehrál v době, kdy byly francouzsko-americké vztahy na samém dně. De Gaulle, který měl v úmyslu posílit vztahy Francie s třetím světem na úkor USA, se právě vrátil z Latinské Ameriky, kde z celého srdce podporoval vlastenectví třetího světa. De Gaulla velmi zajímal trojkontinentální kongres a ještě více usmíření Ben Barky s králem Hasanem II. a jeho následný návrat do marocké politiky. To by podkopalo pozici Ameriky v severní Africe a oslabilo Oufkíra, kterým de Gaulle opovrhoval za to, že po válce v Alžírsku pomáhal představitelům Organizace amerických států. Nebylo v oficiálním zájmu Francie, aby byl Ben Barka zabitý. V hierarchii de Gaullovy strany ale byli lidé, kteří šli vlastní cestou a občas spolupracovali se CIA. Jako obvykle se nelze ubránit podezření na de Gaullovu šedou eminenci Jacquese Foccarta. Jacques Foccart byl generálním tajemníkem Elysejského paláce. Foccart právě viděl, jak se jeho africká politika obrátila proti němu, a pravděpodobně váhal, než by riskoval další velkou chybu. Navíc do té doby Foccart tajně dodával Ben Barkovi peníze a zbraně. Musel to být buď král Hasan, nebo jeho šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí, kdo předložil plán spolupráce. Tento plán předvedený de Gaullovým lidem se pravděpodobně omezoval na převoz Ben Barky do Paříže a jeho zadržení pro podezření z pašování narkotik, dokud se s Maročany nedohodne na Hasanově nabídce. Část prostředků na Ben Barkovu revoluční činnost údajně pocházela z pašování morfiové báze. Tento plán ale zahrnoval pouze Francouze a Maročany. Francouzi souhlasili s vylákáním Ben Barky do Paříže v domnění, že to pomůže králi Hassanovi i samotnému Ben Barkovi.

Gangster a filmový režisér (29. října 1965)

Marocký ministr vnitra Mohammed Oufkír svěřil své záležitosti ve Francii svému agentovi Mohammedovi Milouedovi s krycím jménem Chtouki. O to, aby se Ben Barka dostal do Paříže, se měl postarat nic netušící de Gaullův štáb. Pro praktické detaily si Francouzi najali gangstera Georgese Figona. K němu se ještě vrátím ve zvláštní kapitole. Zcela náhodně našli filmového režiséra Georgese Franju, který tehdy plánoval protiimperialistický film a chtěl mít Ben Barku v hlavní roli. Byla to výborná návnada, protože pokud by Ben Barka souhlasil, že přijede do Paříže diskutovat o filmu, přivezl by s sebou spis o blížícím se trojkontinentálním kongresu. Zprostředkovatelem byl Phillipe Bernier, Figonův přítel, který se s Ben Barkou znal osobně. Bernier absolvoval vojenskou službu v marockém Meknesu a pak pracoval pro marocký rozhlas a televizi, zatímco Ben Barka byl v té době předsedou Národního poradního shromáždění. Je zajímavé, že Phillippe Bernier byl také krátce spolupracovníkem StB. Československý rezident v Paříži s ním v roce 1962 ale ukončil spolupráci, protože se domníval, že pracoval pro francouzskou kontrarozvědku. Ben Barka se chytil návnady. Z filmu byl nadšený, a tak souhlasil, že se v pátek 29. října 1965 sejde v Paříži s režisérem Franjuem, Bernierem a gangsterem Figonem v restauraci Drugstore na bulváru Saint-Germain. Před příjezdem Ben Barky ale gangster Georges Figon začal působit potíže. Nervózně žádal o odměnu za své služby. V baru Le Gavroche, se svěřil známým, že mu brzy vyplatí malé jmění. Marocký ministr vnitra Oufkír začínal mít Figona tak akorát plné zuby. Oufkír Figonovi nabídl lukrativní práci v Maroku, ale on odmítl, protože dostal příkaz vydržet. K Figonovi se za nějakou dobu ještě vrátím, ale nechci tříštit časovou chronologii.

Únos Ben Barky (29. října 1965)

29. října, v 8:00 ráno, opustil Ben Barka svůj byt v Ženevě a odletěl letadlem společnosti Swissair do Paříže, kde přistál v 8:50 pod svou skutečnou identitou. Jakmile Ben Barka dorazil na letiště Orly, zatelefonoval marockému studentovi a svému příteli Thami Azemmourovi. Sdělil mu své jméno, což byl z jeho strany neobvyklý postup. Chtěl schůzku přesunout na pozdní dopoledne. Ben Barka si vzal taxík do domu v rue Jean-Mermoz 9. Odložil kufřík a vyřídil několik telefonátů. Pak si šel koupit noviny a vydal se do kavárny na kruhovém objezdu Champs Elysées, kde čekal na Azemmouriho. Vrátil se do domu, znovu zavolal, a když byla schůzka konečně domluvená, vrátil se dolů do kavárny. I když se Ben Barka cítil v Paříži bezpečně, přesto se toho dne převlékl, aby ho nikdo nepoznal. Navlékl si černý kožený kabát na knoflíky, a nasadil si klobouk a velké tmavé brýle. Udělal se k nepoznání. Ben Barka a Azemmouri si vzali taxi a nechali se vysadit na bulváru Saint-Germain. Bylo 12:15. Ben Barka se domníval, že přišli dřív, a tak se vydali na prohlídku bloku. Prošli kolem několika obchodů a skončili na bulváru Saint-Germain. Než došli k restauraci, bylo 12:25. Před proslulou restaurací Brasserie Lipp zastavilo hlídkové auto. Z něj vyskočili 2 muži, blýskli se policejními odznaky a požádali Ben Barku, aby se k nim připojil. Francouzský policista Louis Souchon se Ben Barky zeptal:

"Jaký je skutečný důvod vaší návštěvy Paříže?"

"Musím se setkat s lidmi z filmového průmyslu, abych natočil film o dekolonizaci," odpověděl Mehdí Ben Barka.

Louis Souchon ho ale odvedl na terasu nedalekého hotelu a naléhal:

"Měl tento výlet politický cíl?"

"Ne," odpověděl Ben Barka.

"Ale máte schůzky se známými osobnostmi," odpověděl Souchon.

"Byl jsem požádán, abych vás doprovodil."

Ben Barka ukázal Souchonovi svůj alžírský diplomatický pas. Přitom se snažil zjistit, zda byl skutečně francouzský policista.

Odvedli ho k služebnímu vozidlu, které bylo zaparkované v postranním pruhu. Tam byl Ben Barka znovu vyslechnutý.

"Vy jste francouzská policie, že ano?"

Nastoupili do auta. Uvnitř už seděli 3 muži. Inspektor letiště Orly Antoine Lopez, francouzský poručík z protidrogového oddělení Louis Souchon a jeho asistent Roger Voitot. Lopez byl agentem francouzské rozvědky od roku 1956. Měl také blízko k Mohammedu Oufkírovi, který mu slíbil ředitelské místo v Royal Air Maroc, pokud se nic nepokazí. Francouzský premiér Georges Pompidou nechal Lopeze úzce spolupracovat jako zvláštního agenta s americkým protidrogovým oddělením v Paříži, které bylo centrem aktivit CIA. Poručík z protidrogového Souchon a jeho asistent Voitot podobně spolupracovali s americkým protidrogovým úřadem. Lopez je pro tuto akci naverboval a přesvědčil je, že ji schválil Jacques Foccart, šedá eminence prezidenta De Gaullea. Od tohoto okamžiku nikdo Ben Barku nespatřil živého ani mrtvého.

Pokračování únosu a dvojitý agent CIA (29. října 1965)

Únos byl zpočátku maskovaný jako protidrogová razie. Kdyby se na začátku něco nepovedlo, mohli vždycky pravdivě tvrdit, že Ben Barka byl podezřelý z překupnictví. Auto s Ben Barkou a 3 policisty vyrazilo z Paříže, těsně následované dalším, ve kterém byli Georges Boucheseiche, Julien le Ny, Pierre Dubail a Jean Palisse, všichni z gangu Jo Attia. K nim se vrátím ve speciální kapitole o Figonovi. Obě auta odjela 20 km za Paříž do Fontenay-le-Vicomte, kde Ben Barku odvedli do domu, který vlastnil Boucheseiche. Šéf letiště a francouzský agent Lopez, poručík z protidrogového Souchon a jeho asistent Voitot okamžitě odjeli ve 13:30. V domě nechali 4 gangstery a 2 marocké agenty. Ben Barka se nechal ubytovat v pohodlném pokoji v prvním patře. Zeptali se Ben Barky, zda by si nedal něco k jídlu. Odmítl, přijal čaj a vzal si knihu. Krátce nato Lopez zatelefonoval šéfovi francouzské rozvědky Marcelu Leroyovi a předal mu zprávu:

"Pedro Thomasovi, balíček byl doručen."

Marcel Leroy, který byl později uvězněný za spoluúčast na aféře Ben Barka, byl v té době Američany vysoce ceněný. CIA ho dostala z vězení vydíráním francouzské rozvědky a francouzských politiků. To prováděli prostřednictvím Phillipe Thyrauda de Vosjoliho, francouzského špiona, který se spřátelil se CIA, když odhalil sovětské raketové základny na Kubě. Vosjoliho kniha Le Comité, o které francouzský tisk spekuloval, že ji napsal Leroy, odhalila už zmíněný francouzský výbor pro vraždy, jehož úkolem za de Gaulla bylo likvidovat prezidentovy nepřátele. V kuriózní kapitole Leroy popsal, jak byl krátce před incidentem s Ben Barkou předvolaný do jedné budovy, kde měl své kanceláře francouzský premiér Georges Pompidou. Tam mu k jeho překvapení jistý pan Legros nařídil, aby spolupracoval s Antoinem Lopezem na opatření proti drogám, tedy únosu Ben Barky. Leroy tvrdí, že odmítl, pokud příkaz nepřišel přímo od jeho přímého nadřízeného, což se později stalo. Jistý pan Legros, se kterým se Marcel Leroy setkal v kanceláři budovy, byl dost možná Fernand Legros, playboy, milionář, obchodník s uměním, agent CIA a člen doprovodu francouzského premiéra Pompidoua. Legros byl zkrátka dvojitým agentem. Zdánlivě pracoval jak pro francouzskou SDECE, tak pro CIA, ale v první řadě byl loajální k Američanům. Legros, osobní přítel Henryho Kissingera, byl mužem, kterého CIA pověřila sledováním generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjolda. Legros pomáhal CIA unést afrického vůdce Moise Tshombeho. A v roce 1965 byl Legros v osobním kontaktu s Ben Barkou v Ženevě, kde měl Legros rezidenci a velkou uměleckou galerii.

Nečekaný vývoj: Únos se zvrtl (29. října 1965)

Co se odehrálo později odpoledne? Kolem 16:30 Boucheseiche telefonoval Lopezovi a připojil se k němu na letišti Orly. Oba muži pak volali z telefonní budky, protože podle nich byla sluchátka v administrativních kancelářích odposlouchávaná. Nejprve se pokoušeli kontaktovat marockého šéfa bezpečnosti Ahmeda Dlimího, ale bez úspěchu. Pak kontaktovali ministra vnitra Oufkíra. Oufkírův šéf štábu jim sdělil, že byl v Meknesu. Boucheseiche ztratil trpělivost a požadoval, aby přijel okamžitě, v případě potřeby vojenským letadlem. Z neopatrnosti nechal dveře telefonní budky otevřené, takže telefonisté mohli slyšet jeho rozhovor. Ti to také nakonec dosvědčili. Po těchto neúspěšných telefonátech se zdálo, že Boucheseiche a Lopez byli v průšvihu. Navíc Ben Barka už také začal být netrpělivý. Podle jeho přátel si lze jen těžko představit, že by klidně čekal se sklenicí čaje a knihou v ruce v ložnici neznámé vily. Spisovatel Daniel Guérin, jeden z původních iniciátorů Výboru pro pravdu o aféře Ben Barka napsal o této kauze dvě knihy. V druhé verzi, vydané po jeho smrti, předložil hypotézu, kterou mu navrhl generál Grossin:

"Kolem 15:00 Ben Barka neviděl muže, na kterého čekal, a řekl, že chtěl odejít. Boucheseiche se ho pokusil zastavit. Vypukla hádka, ve které Ben Barka navzdory své malé postavě hrozil, že získá převahu. Boucheseiche ho potom udeřil holí do křehkého krčního obratle, čímž ho zabil. Z toho pramenila jeho panika."

Ben Barka si zlomil krční obratel při pokusu o atentát 16. listopadu 1962. Ten mu sice srostl ale byl logicky velmi křehký. Podle původní verze Lopez, čelící Ben Barkově netrpělivosti, zavolal agenta Chtoukiho. Chtouki poslal 2 Maročany, včetně jistého el-Houssainiho, bývalého ošetřovatele, aby Ben Barku uspali chloroformem a dávali mu pravidelné dávky prášků na spaní. Ve 20:00 se Lopez konečně telefonicky spojil s Oufkírem, který mu řekl, že musel upozornit šéfa, který byl ve Fesu. Ve 22:30 Oufkír zavolal Lopezovi zpátky, aby mu oznámil svůj příjezd té noci. Lopez předal zprávu Boucheseicheovi a požádal ho o zprávy o Ben Barkovi. Mafián odpověděl:

"Mluví, mluví."

Marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí volal Lopezovi z Alžíru, kde se připravoval na králův příjezd na afroasijský summit 5. listopadu. Tvrdil, že nemohl sehnat místo v letadle na druhý den ráno. Mezitím se mu podařilo Ben Barku chemicky uspat. V 1:00 ráno už o zmizení Ben Barky vědělo mnoho lidí. Ve 3:00 ráno Lopez marně čekal na Oufkíra na letišti Orly. Ben Barka ještě spal. Ráno přinesli Ben Barkovi pod dohledem strážců v jeho pokoji snídani. Oufkír volal Lopezovi zpátky, aby mu sdělil, že dorazí večer. Ve 13:30 marocký šéf bezpečnosti Dlimí dorazil na Orly. Lopez a agent Chtouki na něj už čekali. Ve 14:00 kontaktoval policista Alcaydé Abdelkadera Ben Barku, aby se ho zeptal na podrobnosti o zmizení jeho bratra a poradil mu, aby podal stížnost. Abdelkader Ben Barka se vydal na prefekturu, aby zjistil, že ačkoli policie jeho bratra zatkla, nebyl v rukou francouzské policie. V 16:00 dorazil marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí. Do domu dorazili také zbylí gangsteři. Podle Figona řekl Dlimí o Ben Barkovi, když šel do ložnice:

"Zabijeme ho!"

Francouzští gangsteři prý zpanikařili! Slyšeli vášnivou diskusi v arabštině mezi Dlimím a Ben Barkou. Podle jiné verze zločinci namíchali Ben Barkovi do čaje utišující chemickou směs, než přišel Dlimí. V domnění, že spí, vstoupili do pokoje. Ben Barka ale ještě nespal a prudce se bránil, než ho zbili. Ben Barka měl zakrvácený obličej a byl k nepoznání, když Dlimí vstoupil do místnosti. V bezvědomí ho pak odvezli do Lopezovy vily v Ormoy. Marocký ministr vnitra Mohammed Oufkír dorazil na letiště Orly kolem 17:30, tedy 29 hodin po únosu. V Lopezově domě v Ormoy, vzdáleném co by kamenem dohodil, Ben Barku odvedli do sklepa, přivázali ke kotli a dali mu roubík. Právě ve sklepě ho vyslýchali Oufkír a Dlimí. Každopádně právě tam měl zemřít, ať už při výslechu, nebo proto, že při zápase udělal osudný pohyb, který mu posunul poškozený obratel. Možná Oufkíra a Dlimího provokoval tím, že jim nechtěl prozradit kombinaci k jeho trezoru v Ženevě nebo pravdu o jeho vztahu s Hasanem II. od dubna. Rozzuřený Oufkír pak zasadil smrtelnou ránu. Podle Lopeze byl Ben Barka zabitý Oufkírem omylem, večer 30. září mezi 19:00 a 22:00. Autor Daniel Guérin se ve své knize odvolával na dopis, který mu 19. prosince 1974 zaslal Maurice Schuman, tehdejší ministr zahraničních věcí. Po návratu z cesty do Maroka mu sdělil, že marocká vláda nebyla připravená zasáhnout. Cílem prý nebylo zavraždit Ben Barku, ale převézt ho živého do Maroka. Ovšem zemřel prý náhodně v důsledku úderů, které mu byly způsobené, když se snažil bojovat proti útočníkům nebo mučitelům.

Kam zmizelo tělo

Marocký agent Chtouki, šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí a sám ministr vnitra Mohammed Oufkír přijeli do Francie, aby zajistili Ben Barkův převoz do Maroka. Co se ale stalo s jeho tělem? V této otázce existují různé verze. Roger Muratet, bývalý zpravodaj agentury AFP v Maroku, předpokládá, že kufr s tělem byl 30. října večer převezený na letiště Orly a pak poslaný ve 23:45 letadlem do Maroka se 2 osobami. Kufr byl potom převezený sanitkou z Casablanky do Rabatu, do vily El-Mokri. Daniel Sarne zase hovoří o zdravotnickém letadle francouzského ministerstva vnitra, které vzlétlo z letiště Orly půl hodiny po půlnoci a směřovalo do Brestu, kde čekala nákladní loď. Někteří spekulují, že Ben Barka byl do Maroka převezený živý. Mezinárodní špion Luis Gonzalez-Mata, blízký přítel ministra vnitra Oufkíra, tvrdil, že mu generál řekl, že vraždu Ben Barky plánovala CIA a za Oufkírovými zády neustále intrikovala. Také bývalý člen marocké tajné služby Ahmed Boukhari v roce 2001 tvrdil, že Ben Barka zemřel při výslechu ve vile jižně od Paříže. Ben Barkovo tělo bylo podle něj převezené zpátky do Maroka a rozpuštěné v kádi s kyselinou. Dále prohlásil, že tato káď s kyselinou byla zkonstruovaná podle pokynů agenta CIA plukovníka Martina, který se tuto techniku, jak nechat zmizet mrtvoly, naučil během svého působení v šáhově Íránu v 50. letech. Navíc v kyselině bylo 5 let předtím rozpuštěné i tělo Patrice Lumumby v Kongu. Tento způsob likvidace těl byl tehdy zřejmě rozšířený. Bylo to další z řady svědectví, které poukazovalo jedním směrem. CIA. Americká vláda v roce 1976 přiznala, že CIA disponuje 1800 dokumenty týkajícími se Ben Barky. Tyto dokumenty však nebyly dodnes zveřejněné.

Skrytá ruka CIA

Uplynulo 11 dní, než začaly prosakovat zvěsti o Ben Barkově zmizení. Během těchto 11 dnů mohl být kdykoli unesený nebo zavražděný, a to kteroukoli ze zúčastněných stran. Mohammed Oufkír a CIA však měli zdaleka nejsilnější motivy. Má osobní hypotéza je, že za celou záležitostí stála CIA, že Mohammed Oufkír a možná i někteří jeho muži byli nástroji CIA a že Francouzi se s ohromující naivitou nechali vlákat do důmyslného plánu CIA. To všechno se mohlo stát jen proto, že řada francouzských agentů spolupracovala se CIA. Netvrdím, že agent CIA Ben Barku zabil, ale tvrdím, že za atentátem stála. Abych tuto mou hypotézu podpořil, je nezbytné zaměřit se na období bezprostředně po vraždě. Všichni zúčastnění měli plné ruce práce se zahlazováním stop. Pouze CIA se to podařilo, protože Američané využili výhradně Maročany a Francouze. Naopak Francouzi byli podle všeho přistižení se spuštěnými kalhotami. De Gaulle byl rozzuřený.

"Někdo mě má za úplného idiota," zuřil a přísahal, že celé aféře přijde na kloub.

Byl přesvědčený, že v tom měla prsty CIA, ale nemohl se jí dostat na kobylku. Spolupráce se CIA přesahovala některé francouzské zpravodajské jednotky až do nejvyšších vládních kruhů. Právě to prezident tušil, a proto se cítil tak bezmocný. Asi největším vodítkem a spojovacím článkem byl důstojník francouzské rozvědky Marcel Leroy. Před chvílí jsem hovořil o tom, jak právě Leroy popisoval, že jeho příkazy ke spolupráci s Antoinem Lopezem přišly přímo od jistého pana Legrose z budovy, ve které měl kanceláře francouzský premiér Pompidou. Díky tomu můžeme vystopovat stopy CIA přímo k premiéru Pompidouovi. Tato souvislost se stává naprosto jasnou ve světle střetu mezi de Gaullem a Pompidouem. Jejich spor v posledních letech de Gaullova života přerostl v nesmiřitelnou nenávist, zvláště ve světle Pompidouovy pozdější spolupráce s Američany, zejména v oblasti narkotik. S premiérem Pompidouem byla spojená ještě další kauza. Pamatujete si na můj dokument Charlie Hebdo? V něm jsem popisoval správní radu Nadace Clauda Pompidoua, která provozovala dětský domov v Traignacu. Tuto nadaci řídila manželka našeho premiéra Georgese Pompidoua, který se stal následně francouzským prezidentem mezi lety 1969 až 1974. Správní rada Nadace Clauda Pompidoua se skládala z bývalých členů francouzské vlády a členů skupiny Bilderberg. A právě v dětském domově, který řídila nadace Clauda Pompidoua, vyrostli oba údajní atentátníci Charlie Hebdo, bratři Chérif a Said Kouachiové. Velmi pozoruhodná souvislost, když skládáme dohromady další Pompidouovy vazby na CIA v kauze Ben Barka. Celé to dává dohromady poměrně solidní základ mozaiky. Také Ben Barkovi přátelé se domnívali, že Američané mohli chtít, aby Ben Barka zmizel: u soudu to dosvědčili mimo jiné Osmany Cienfuegos, generální tajemník trojkontinentálního kongresu, Soulimane Rachid el-Krach, bývalý syrský ministr, a Claude Estier, francouzský socialista. Velmi důležité je svědectví fotoreportérky Annette Cordierové, známé jako Lena, která se toho dne na terase slavné restaurace od některých svých přátel spisovatelů dozvěděla, že jedním z lidí přítomných na místě únosu byl vysoký úředník CIA v doprovodu protikomunisticky zaměřeného uruguayského spisovatele. Přátelé jí radili, aby mlčela, ale Annette přesto trvala na tom, že bude písemně vypovídat u prvního soudního procesu. Krátce poté zmizela, buď při autonehodě, nebo spáchala sebevraždu. Takové náhody a načasování jednoduše neexistují. Annette měla sílu vyvolat nežádoucí publicitu ukazující směrem k CIA.

Zločinci gangu Jo Attia

Do únosu Ben Barky byli zapojení zločinci známého gangu Jo Attia. Georges Boucheseiche, Julien le Ny, Pierre Dubail a Jean Palisse.

A: Hlavní gangster Georges Figon, klíč k záhadě kolem skutečného únosu Ben Barky, zůstal v následném dramatu otazníkem. Georges Figon, syn z dobré rodiny, se stal nakonec zlým hochem. Po odpykání trestu se pohyboval v kruzích pařížské inteligence, zejména filmové. Byl také přítelem Jo Attia a Boucheseiche, se kterými pašoval valuty mezi severní Afrikou a Francií. Byl také spolužákem právníka a poslance Pierra Lemarchanda.

B: Georges Boucheseiche pracoval pro francouzskou rozvědku. Jeho skutečná loajalita však patřila marockému ministru vnitra Oufkírovi, pod jehož křídly provozoval noční kluby a nevěstince v Maroku, například v Casablance.

C: Julien Le Ny byl bodyguardem gangu Jo Attia. Byl přítomen v autě, které na Ben Barku čekalo.

D: Pierre Dubail a Jean Palisse byli běžnými pěšáky v gangu Jo Attia.

Vraťme se ale k hlavnímu gangsterovi, Georgesi Figonovi. Kdosi záhadný zřejmě Figona přesvědčil, aby své vyprávění nadiktoval na kazetu, která byla později přepsaná pro novinový článek. Pro oficiální verzi, podle které Ben Barku zavraždil Oufkír, neexistuje absolutně žádný důkaz. Jediným podkladem pro tuto teorii byl článek v L’Express z 10. ledna 1966, ve kterém gangster Figon vyprávěl, jak viděl Oufkíra mučit a zavraždit Ben Barku na pařížském předměstí večer 30. října. Původ článku byl však záhadou. Kopii Figonova vyprávění doručil do redakce L’Expressu gangster Joseph Zurita z mafie Felixe Lescy. Figonovo očité svědectví o Oufkírově vraždě Ben Barky bylo později časopisem dementované. Navíc nedošlo k žádnému oficiálnímu odmítnutí ze strany francouzské vlády. Jedno je však jisté. Mohammed Oufkír by nezavraždil Ben Barku před očima někoho, jako byl Figon – kterému nedůvěřoval a snažil se ho odstranit. Prostě kdyby Figon náhodou viděl, jak Oufkír vraždil Ben Barku, pak by se Figon nedožil toho, aby o tom mohl vyprávět. Ještě jedna věc ve Figonově článku zněla nevěrohodně. Psalo se v něm, že jel taxíkem do Boucheseicheho domu. V tak choulostivé záležitosti by to stačilo ke zpečetění nejen Figonova osudu, ale i osudu taxikáře. Nedali by se přece vozit nahodilým taxíkem do domu, ve kterém plánovali vraždu tak prominentní osoby, jakou byl Ben Barka. Tak hrubě školáckou, amatérskou chybu by tito profíci neudělali. Domnívám se, že článek lze proto odmítnout. V dopise, který byl předložený při pozdějším soudním procesu, pařížský korespondent týdeníku Newsweek Edward Behr, který tvrdil, že slyšel Figonovu nahrávku, uvedl, že na ní nebyla žádná zmínka o tom, že by byl Oufkír svědkem vraždy Ben Barky. Behr byl krátce potom přeložený do hongkongské redakce Newsweeku. Co se týče Figona, zdá se, že s výmyslem článku souhlasil. Bezprostředně po jeho zveřejnění se jeho finanční situace prudce zlepšila. Pořídil si nový falešný pas a přátelům řekl, že buď vycestuje do zahraničí, nebo se přestěhuje do luxusního bytu. Byl předvolaný k výslechu, ale nikdy nedostal šanci článek policii vysvětlit. 17. ledna 1966 byl nalezený ve svém bytě v Rue des Renaudes 12 s kulkou v hlavě. V Rue des Renaudes se to hemžilo policisty, kteří tam údajně měli Figona chránit, a nikdo jiný do jeho bytu nevstoupil. Policie jeho smrt označila za sebevraždu a zametla všechny stopy pod koberec. Ve Figonově kufru našli podmínky krále Hasana pro návrat Ben Barky do marocké politiky.

Stopy mají vést do Maroka

Během soudního procesu v Ben Barkově případu byl vydaný rozkaz k zatčení marockého ministra vnitra Oufkíra a šéfa bezpečnosti Dlimího, kteří se už nacházeli v marockém bezpečí. Přesto Dlimí 18. října 1966 tajně přijel do Paříže a zaregistroval se v hotelu Petr I. Srbský. Tento hotel se vyznačoval tím, že v něm sídlila náborová kancelář žoldáků konžské armády Moise Tshombeho. Šéfové žoldáků, Andre Labay, Thierry de Bonnay, Michel Leroy a Lucien Swarm, byli blízkými přáteli agenta CIA Fernanda Legrose. Byl to právě ten jistý pan Legros, se kterým se důstojník francouzské rozvědky Marcel Leroy setkal v budově s kancelářemi premiéra Pompidoua. Následujícího dne, 19. října, se marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí dostavil k výslechu na francouzskou policii.

Záhadná Brazílie: CIA a mafie

V říjnu 1972, po 6 neradostných letech, vybuchla v daleké Brazílii bomba. Mafián a špión Christian David, jeden z nejdůvěrnějších agentů De Gaulleovy šedé eminence Foccarta, se při mučení přiznal:

"Postaral jsem se o to, aby tělo Ben Barky zmizelo. Mohammed Oufkír mi za to zaplatil 14 milionů starých franků, a já jsem se spolu s jistým panem X vloupal do bytu na Rue des Renaudes několik minut předtím, než Figon spáchal sebevraždu. Policie si nás nevšimla, protože jsme prošli budovou číslo 1 na souběžné ulici Theodule-Ribot."

Toto přiznání bylo jednoduše fantaskní a jen těžko uvěřitelné. Je také záhadou, jak ho mohl francouzský a americký tisk spolknout. Brazilští, stejně jako jiní mučitelé, nezanechávají stopy a v žádném případě by netýrali vězně určeného k vydání do Francie nebo Ameriky. Ne, Christian David nebyl v Brazílii mučený. Jeho příšerný vzhled po příjezdu do Ameriky naopak pramenil ze zoufalého pokusu, když si podřezal zápěstí a snažil se spolknout sklo během hospitalizace, když se snažil uprchnout. Ve vzduchu tedy viselo něco jiného. Proč by si Brazilci vynucovali přiznání v záležitosti, jako byla kauza Ben Barka, na které neměli žádný zájem? A proč byla vězňova výpověď okamžitě zveřejněná, když neměla nic společného s obviněními, která proti němu byla vznesená? Odhalení o Davidově mučení rozhodně nepřišlo od Brazilců, kteří dodnes popírají, že by se něco takového dělo. Mohlo pocházet pouze z jediného zdroje, od CIA. Jedině tak si lze vysvětlit zprávy o tom, že se ostřílený zločinec otevřel stále výbušnému tématu. Nezapomínejme, že ještě v roce 1972 se agenti CIA po desítkách vysílali jako vyslýchající a poradci na brazilská policejní ředitelství. Agenti CIA nebyli jen poradci v tradičním smyslu, ale také instruktory praktik mučení v Latinské Americe. Psal o tom novinář A. J. Langguth v New York Times 11. června 1979. Například další vysoký důstojník CIA instruoval o technikách mučení agenty SAVAK, íránské tajné policie, kterou vytvořil šáh koncem 50. let s pomocí CIA. Podle Jesseho Leafa, který byl před svou rezignací v roce 1973 pět let hlavním analytikem CIA pro Írán, byly metody CIA založené na německých technikách mučení z druhé světové války. Psal o tom dokonce novinář Seymour Hersh v New York Times 7. ledna 1979. Ano, přesně ten novinář, který odhalil, že Američané s Nory odpálili plynovod North Stream II v Baltském moři. Bestiální praktiky mučení CIA můžeme tedy validně dozdrojovat přímo k Hitlerovým nacistům. Není divu, že nacisté se zase pro změnu učili od Američanů v oblasti eugeniky nebo koncentračních táborů. A zase Američané podporovali nacisty logisticky, materiálně i finančně. Pokryl jsem to v dokumentu Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Všechno se to krásně prolíná a pasuje do sebe jako bezvadná skládačka lego. Vraťme se ale k aféře Ben Barka. Podle reportéra deníku Le Monde Jamese Sarazina byli agenti CIA skutečně přítomní výslechu Christiana Davida. Žádná tak důležitá informace jim nemohla nechtěně proklouznout mezi prsty a dostat se do tisku. Zbývá ještě jeden, ještě důležitější aspekt, který jako by zcela unikl pozornosti: v Brazílii tehdy trávil většinu času velmi zvláštní agent CIA. Tímto agentem byl Fernand Legros, možná tentýž Legros, kterého důstojník francouzské rozvědky Marcel Leroy nakonec označil za muže, který vydal rozkaz k únosu Ben Barky.

Za všechno mohl marocký generál

Přestože přiznání Christiana Davida bylo pravděpodobně pečlivě sestavené tak, aby vyhovovalo cílům CIA, neznamená to, že neobsahovalo pravdu. To by nebylo příliš chytré. Jedna věc však byla zarážející. Marocký ministr vnitra Oufkír na sebe vzal konečnou vinu. Proč to udělal? Existuje pro to jednoduché vysvětlení: Oufkírova smrt 2 měsíce předtím, 16. srpna 1972, v důsledku neúspěšného státního převratu proti králi Hasanovi. Oufkír nařídil tryskovým stíhačkám, aby ve vzduchu sestřelily královské letadlo. Když se převrat nepodařil, byl Oufkír popravený samotným králem Hasanem. Marocký šéf bezpečnosti Ahmed Dlimí nejprve střelil Oufkíra do zad a ramene, čímž ho povalil na břicho. Král pak vzal Dlimího pistoli a střelil Oufkíra do krku. Kulka vyšla generálovi skrz levé oko a rozbila sluneční brýle, které byly jeho poznávacím znamením. CIA, která tento pokus zosnovala, už neměla v Maroku co ztratit. Nyní bylo v zájmu CIA pohřbít aféru Ben Barka s Oufkírem. Navíc francouzský prezident Pompidou právě vyčistil dům ve francouzské rozvědce, která se CIA ladila notičky. To, že Christian David obvinil Oufkíra, byl způsob, jakým CIA podala Francouzům pomocnou ruku. Tomuto druhému spojení s podsvětím se věnovalo příliš málo pozornosti. Všichni gangsteři, které si Mohammed Oufkír, a tedy možná i CIA, prokazatelně koupil a zaplatil, uprchli do Maroka. Na druhé straně zločinci z gangu Felixe Lescy, skončili v Latinské Americe, kde se seskupili kolem Christiana Davida. Oufkírův osud sdíleli i další gangsteři. Boucheseiche, le Ny, Dubail a možná i Palisse. Všichni byli popravení v marockém vězení na příkaz Dlimího za spoluúčast na Oufkírově pokusu o státní převrat. Svědci, kteří byli Oufkírovi v aféře Ben Barka nejblíže, tak byli vyřazení ze hry. Nebezpeční svědci, kteří mohli vnést světlo do posledních hodin života Ben Barky tak byli bezpečně mrtví. Pokud by vraždu skutečně spáchal Oufkír, nebylo potřeba likvidovat další gangstery jako svědky. To, že byli jeden po druhém likvidovaní, nasvědčuje tomu, že v zákulisí tahala za nitky jiná rozvědka. Podle mého to byli Američané s Izraelci, kteří rozhodně nestáli o nežádoucí publicitu. Američané potřebovali zlikvidovat Ben Barku, aby se mu nepodařil majstrštyk sjednocení zemí třetího světa na trojkontinentálním kongresu na Kubě. Zájem Izraelců byl čistě prozaický. V moři arabských států kolem by byli ještě ohroženější.

Závěr: Nekonečná záhada

Tento nevídaný skandál otřásl Francií, ale nikdy se řádně nevyšetřilo, jak velký byl podíl francouzských, nebo amerických tajných služeb na únosu a zavraždění Mehdího Ben Barky. Do případu byla zapletená marocká vláda, někteří přední francouzští politici, francouzská zpravodajská agentura a na ni napojení gangsteři. Charles De Gaulle se oprávněně domníval, že byl podvedený některými svými lidmi, kteří se spolčili se CIA, kterou z celé aféry obvinil. Kupodivu z toho CIA vyšla bez ztráty kytičky. Jediní, kdo byli v následném procesu zostuzení, byli Maročané a francouzská rozvědka. Jejich spojenci z podsvětí byli už dávno kompromitovaní. Ne náhodou byl proces přerušovaný, odročovaný, došlo k likvidaci dvou hlavních svědků, řada obviněných zmizela a 3 francouzští advokáti rodiny Ben Barka zemřeli. Oufkír a členové jeho ochranky byli v nepřítomnosti odsouzení na doživotí. Několik Francouzů, mezi nimiž byli policejní a zpravodajští agenti, dostalo až 8 let. Šéf francouzské rozvědky Paul Jacquier byl propuštěný. Premiér Georges Pompidou, ministr vnitra Roger Frey a de Gaullův zeť, poslanec Pierre Lemarchand, byli de Gaullem odsouzení. Pro ohromené obyvatelstvo to bylo všechno, kam až skandál zašel. Únos a vraždu Ben Barky musíme ale zasadit do mezinárodního kontextu. Ben Barka měl obrovský záběr a byl celosvětově významnou postavou. Měl potenciál sjednotit třetí svět proti západní dominanci. Kolonizované země by se tak rázem osvobodily, emancipovaly a staly by se nezávislými. Z globálního područí by vyvstaly sebevědomé země na mezinárodním poli. V tom jim mělo pomáhat surovinové bohatství, které by nedrancoval západ, ale využívalo by se ke zlepšení života lidí těchto zemí, tedy těm, kterým skutečně patří. Vražda Ben Barky byla ovšem vyvrcholením zlověstné série vražd vlivných politických odpůrců v roce 1965. Jakoby se globální zločinci rozhodli, že právě v roce 1965 budou likvidovat všechny své významné oponenty. Íránský premiér Alí Mansúr byl zavražděný 21. ledna 1965. Malcolm X byl zastřelený v Harlemu 21. února 1965. Portugalský odpůrce Delgado 24. dubna 1965. 21. května přišel na řadu Ernesto Molina Arrajca, náměstek guatemalského ministra obrany. Ben Barka byl jedním z posledních 29. října 1965. Dnes víme, že posledním nebyl. Od té doby došlo k likvidaci mnoha nepohodlných osob, například odpůrců klanu Clintonových. To jsem pokryl v mém trojdílném dokumentu Clintonova vražedná mašinérie. Stejně tak dopadl Patrice Lumumba v Kongu 17. ledna 1961, který seděl na obrovském přírodním bohatství. Nebo šéf německé banky Alfred Herrhausen, který přišel po bombovém útoku o život ve svém mercedesu 30. listopadu 1989. Navrhoval částečné odepsání dluhů a úvěrů postkomunistických zemí střední a východní Evropy. Tím by se mohly státy lépe přizpůsobit a nebyly by zatížené nekonečnými dluhy. Ovšem západní klika s tímto scénářem nepočítala. Chtěla roztočit klasickou dluhovou spirálu nekonečných půjček. To se také stalo, protože Herrhausen byl zabitý sofistikovanou bombou. Také Jörg Haider v Rakousku byl podle mě zavražděný 11. října 2008 pro svůj potenciál sjednotit státy proti unijnímu projektu. To jsem zase pokryl v mém pořadu Vražda Jörga Haidera. Nebo Muammar Kaddáfí v Libyi 20. října 2011, který chtěl také sjednotit Afriku pod společnou měnou. Ben Barka měl svůj osud vepsaný ve sjednocení třetího světa. Svou práci nedokončil. Nebylo to dovoleno. A tak se třetí svět až dodnes potácí ve věčném otroctví a nekonečném poddanství neokoloniálního uspořádání světa. Dnešní globalizaci.

Pořad zkoumá historii a provoz koncentračních táborů, přičemž se zaměřuje na různé národy a období. Úvod pořadu představuje téma a jeho význam v historii. Poté se rozebírá koncept tzv. nepřítele státu a vysvětluje, co konkrétně znamená pojem „koncentrační tábor“. Následuje pohled na předchůdce koncentračních táborů, konkrétně na jejich využití Španělskem, Amerikou a Británií v různých fázích historie, jako například na Kubě, Filipínách a v jižní Africe.

Pořad pojednává o Americké invazi do Panamy v roce 1989, která byla vyvolaná zejména kvůli Manuelu Antonio Noriegovi, panamskému diktátorovi a spojenci CIA, který měl blízké vazby jak s touto americkou rozvědkou, tak s drogovými kartely. Noriega, drogový spojenec CIA, se dostal k moci v 80. letech. U moci vydržel až do chvíle, kdy se americké vedení rozhodlo jeho vládu ukončit. Pořad podrobně rozebírá Noriegovu kariéru, jeho vztahy se CIA a kartely, stejně jako události vedoucí k americké invazi. Kromě toho se zabývá i dalšími klíčovými postavami, jako byl Hugo Spadafora či Omar Torrijos, a jejich vlivem na politické události v Panamě. V závěru se také diskutuje o širších souvislostech amerického globálního schématu ve světě, včetně zapojení do obchodu s drogami a zbraněmi.

V minulých týdnech a měsících jsem začal vysílat pořady, které se dají shrnout pod označení století amerických převratů a svrhávání cizích vlád. Američané za sebou ve světě zanechávají zmar, beznaděj, bolest, utrpení, slzy a děs. Diktátoři, které Američané dosazují do mocenských pozic vazalských států, jsou jejich prodlouženou rukou. V krvavé historii Ameriky budu pokračovat i dnes. Rozhodl jsem se ale, že dnešní pořad bude z této řady na čas poslední. Byl bych totiž příliš monotématický. Rozhodl jsem se ale tento volný cyklus zpracovat proto, abychom znali pravdivou, autentickou a nepřefiltrovanou minulost. Ne balast a makulaturu, kterou systém tluče do hlav školáků z učebnic dějepisu. Panama je zemí, která byla také těžce zkoušena americkým policejním fašismem. Brutalita, která posunula Panamu do další epochy dějin, je pro takový vývoj charakteristická. Znetvořená mrtvola bez hlavy, nacpaná do plátěné tašky určené k doručování americké pošty. Právě to odstartovalo dlouhý řetězec událostí, které vedly k americké invazi do Panamy a svržení jejího vůdce. Jednalo se o ostatky panamského vlastence, který zmizel jednoho podzimního dne roku 1985. Jeho hlava se nikdy nenašla. Vražda Huga Spadafory, jedné z nejzářivějších postav novodobé panamské historie, ohromila zemi, kde byly podobné zločiny téměř neznámé. Znechucení vzrostlo na novou úroveň, když se zveřejnily výsledky pitvy Spadaforova trupu, které ukázaly, že Spadafora prožil hodiny nevýslovného mučení a že jeho hlavu pomalu odřízli ještě za života. Tyto skutečnosti však samy o sobě sotva stačily k tomu, aby Ameriku přiměly k akci. V polovině 80. let 20. století vrcholní američtí představitelé, včetně prezidenta Ronalda Reagana, energicky podporovali vojenské režimy v Guatemale a Salvadoru, jejichž vojáci denně páchali srovnatelné zločiny. Spadaforova vražda se stala tak zásadním zlomem v panamských dějinách proto, že signalizovala skluz režimu do iracionality.

Manuel Antonio Noriega

Generál Manuel Antonio Noriega, velitel Panamských obranných sil, měl dobrý důvod věřit, že stál nad zákonem. V Panamě vládl téměř z rozmaru. V širším světě měl pozoruhodně rozmanité přátele. Současně spolupracoval s nejmocnějšími kolumbijskými drogovými dealery a americkým Úřadem pro kontrolu obchodu s drogami. Nebo se sandinistickou armádou v Nikaragui a partyzány, kteří bojovali za její svržení. Nebo se CIA a kubánskou zpravodajskou službou. Byl to zkrátka střihoun a mistr hry na všechny strany. Noriega byl také nesmírně bohatý, o čemž se nemanželskému dítěti z panamských chudinských čtvrtí ani nesnilo. Byl bohatě zásobený vším, co potřeboval k uspokojení svých značných soukromých choutek, a s mocnými spojenci po celém světě se považoval za nezranitelného. Až rozsáhlá vojenská invaze mu ukázala, že se mýlil. Noriega vzešel z ulice, ale navzdory občasným inscenovaným seskokům padákem a potápěčským výpravám se nikdy nestal skutečným hrdinou. Byl malý a podsaditý, měl rozpačité vystupování, slabý stisk ruky a obličej tak strašně poznamenaný pihami, že mu lidé za jeho zády říkali cara de pina, tedy ananasový obličej. Ačkoli byl schopen mimořádné krutosti, dokázal se zhroutit v slzách, když si myslel, že se blížilo nebezpečí. Jako jedinou reálnou šanci na životní postup si vybral armádu. Jeho počáteční kariéra byla poznamenána epizodami znásilnění a dalšími druhy brutality. Dvakrát se zúčastnil kurzů v americké armádní škole v zóně Panamského průplavu. První kurz byl zaměřen na válku v džungli a jeho výkon byl otřesný. Skončil na 147. místě ze 161 studentů. Ve druhém však byl velmi úspěšný a instruktor ho ohodnotil jako vynikajícího. Tento kurz byl zaměřen na kontrarozvědku. Noriega našel své životní poslání.

Hugo Spadafora

V době, kdy Noriega vycházel z chudé panamské čtvrti Terraplen, dospěl o 6 let mladší Hugo Spadafora v prosperujícím přímořském městě Chitré, vzdáleném 100 km na jihozápad. Spadafora žil zcela odlišným životem než muž, který se později stal jeho úhlavním nepřítelem. Jeho otec byl přistěhovalcem z Itálie, kosmopolitním intelektuálem, který vlastnil továrnu na nábytek. Stal se natolik populárním, že byl zvolený starostou Chitré. Rodina poslala Huga na lékařskou fakultu do Boloně, a když tam studoval, dostal se do skupiny levičáků, kteří pozorně sledovali průběh protikoloniálních revolucí v Africe. Zapálený pro jejich věc nabídl své lékařské služby povstalcům bojujícím v Portugalské Guineji, dnešní Guineji-Bissau. Celý rok strávil s povstalci v guinejské džungli. Zapůsobil na ně natolik, že po získání nezávislosti v roce 1974 po něm pojmenovali ulici v hlavním městě. Po návratu do Panamy napsal knihu s názvem Myšlenky a zážitky lékařského partyzána. V době, kdy mu bylo 30 let, znalo jeho příběh mnoho Panamců a považovali ho za romantického hrdinu.

Omar Torrijos: Osvícený diktátor (70. léta 20. st.)

V roce 1968 se panamští vojenští důstojníci nekrvavým převratem chopili moci. Spadafora se připojil k podzemní buňce, která usilovala o svržení jejich režimu. Brzy byl zatčen. V jiných latinskoamerických zemích by možná shnil ve vězení nebo by ho nechali zmizet. Ovšem nový panamský silák, generál Omar Torrijos, nebyl diktátorem klasického střihu. Ačkoli byl sotva vzorem demokratických ctností, byl to vizionář odhodlaný vyrvat moc z rukou zakořeněné elity země a vytáhnout panamské masy z chudoby. Dva týdny po Spadaforově zatčení si ho Torrijos předvolal z cely k dlouhému rozhovoru o revoluci, sociálních reformách a výzvách moci. Když skončil, učinil Spadaforovi nabídku: místo návratu do vězení mohl odejít na odlehlé místo v dariénské džungli a otevřít si zdravotní kliniku. Spadafora nabídku okamžitě přijal a s nadšením se vrhl do práce. Později ho Torrijos jmenoval ředitelem zdravotnických služeb v Colónu, nejchudší provincii země, a pak ho povýšil na náměstka ministra zdravotnictví. Koncem 70. let, znuděný životem úředníka, Spadafora požádal Torriose o svolení k vytvoření partyzánského oddílu, který by bojoval po boku sandinistů, kteří se v Nikaragui vzbouřili proti dynastické Somozově diktatuře, a dostal ho. Jen tak všestranný vůdce, jakým byl Torrijos, mohl podpořit kariéru obou těchto mužů. Představovali dvě stránky jeho charakteru a jeho režimu. Stejně jako Spadafora byl Torrijos idealistou, který pohrdal ideologiemi levice i pravice. Všude hledal myšlenky, které by byly dostatečně praktické pro zlepšení života obyčejných lidí. Byl to také voják z povolání, který se chopil moci při převratu. Věděl, že měl mnoho nepřátel, a spoléhal se na amorální zločince, jako byl Noriega, aby ochránil svou vládu jednoho muže. V roce 1970 povýšil Noriegu na jednu z nejcitlivějších vládních funkcí, šéfa G-2, úřadu vojenské rozvědky.

Noriega přebírá moc (80. léta 20. st.)

Spadafora byl vším, čím Noriega nebyl. Vysoký, světlé pleti, velmi výřečný, neuvěřitelně pohledný a nesmírně sebevědomý. V průběhu let, kdy Noriega postupně sklouzával ke kriminalitě, která se stala jeho charakteristickým znakem, ho Spadafora začal nenávidět. V roce 1981 předložil Torrijosovi svazek důkazů.

"Omare, s Noriegou musíš být velmi opatrný," varoval ho.

"Noriega tě ovládá. Noriega je zapletený do drog. Noriega obchoduje se zbraněmi. Noriega se tě chystá zabít."

Torrijos požádal Spadaforu, aby tato obvinění zopakoval v Noriegově přítomnosti, a Spadafora tak s typickou nebojácností učinil. Obvinil Noriegu do očí z pašování zbraní a kokainu. Obvinil ho také i z provozování výnosného obchodu, v jehož rámci nechal své muže špehovat bohaté Panamce, aby se dozvěděl jejich soukromá tajemství a mohl je vydírat. Reportér Wall Street Journal Frederick Kempe později napsal:

"Noriega byl šokovaný. Nikdo se mu nikdy neodvážil takto čelit. Všichni věděli, že Spadafora zatloukl poslední hřebík buď do Noriegovy rakve, nebo do své vlastní."

Za půl roku, 30. července 1981, Torrijos zahynul při havárii vrtulníku. Bylo rozhodnuto, že šlo o nehodu, ale nejeden Panamec měl podezření na nečistou hru. Některé publikace tvrdí, že bombu Noriegovi dodala CIA, protože ho Američané potřebovali dostat k moci. Ať už byla pravda jakákoli, síla, která držela Noriegu a Spadaforu od sebe navzájem, byla pryč. Jejich rivalita se vyostřila. Provalila se na veřejnost, když Spadafora novinářům řekl, že měl důkazy o Noriegových zločinech. Řekl, že je brzy předloží, aby se Panamci mohli dozvědět pravdu o tomto pseudovůdci, který se ke svému postavení a hodnosti dostal díky zradě a oportunismu. Noriegu to nepobavilo. Jednomu z jejich společných přátel řekl:

"Hugo může zemřít každým dnem. Třeba i spolknutím rybí kosti."

Tato hrozící konfrontace byla alespoň dočasně zažehnána, když Spadafora obrátil svou pozornost zpět k Nikaragui. Byl rozčarován sandinistickým režimem, za jehož nastolení bojoval, a několik let se snažil zorganizovat síly, které by ho pomohly svrhnout. Protože ale odmítl spolupracovat se CIA, která řídila protisandinistickou armádu známou jako contras, byl odříznutý od životně důležitých dodávek a vojenského zpravodajství. Nakonec se zaměřil zpět na svou vlast a zejména na Noriegu. Navzdory radám přátel a příbuzných se rozhodl pro otevřený návrat.

Spadafora v pytli americké pošty (1985)

Ve svém domě v kostarickém San José vstal Spadafora 13. září 1985 časně ráno. Den začal cvičením jógy, pak se nasnídal a vyrazil taxíkem k panamským hranicím. Jeden z jeho přátel mu nabídl, že se tam s ním setká a odveze ho do Panamy. Spadafora se ale rozhodl jet raději autobusem, protože se obával, že kdyby cestoval v osobním autě, mohli by ho Noriegovi muži při zinscenované nehodě zabít. První zastávka autobusu byla v Concepciónu, zaprášeném městečku asi 10 km od hranic na panamském území. Tam nastoupil důstojník panamských obranných sil, našel Spadaforu a zvedl mu batoh z věšáku nad hlavou.

"Pojď se mnou," řekl prostě.

Spadafora se zvedl a následovala ho. Když vystupoval z autobusu, zastavil se, aby řidiči ukázal svůj průkaz totožnosti.

"Abyste věděli, kdo jsem," řekl.

"Jsem doktor Hugo Spadafora. Jsem zadržovaný tímto příslušníkem obranných sil."

Řidič požádal Spadaforu o zaplacení jízdného, které činilo 1,2 dolaru, a pak sledoval, jak oba muži přecházeli náměstí. Připojil se k nim další policista. Došli tři bloky k místní vojenské stanici a zmizeli za její bránou. Druhý den kostarický farmář, který žil nedaleko panamských hranic, sbíral zatoulané slepice, když uviděl dvě nohy trčící z bahnitého rybníka. Dobrodil se tam a zjistil, že do pytle označeného jako majetek pošty Spojených států bylo nacpané lidské tělo. Když přijela policie, zjistila, že tělo nemá hlavu. Druhý den bylo identifikováno jako tělo Huga Spadafory. Neslo jasné stopy mučení. Žaludek byl plný krve, kterou Spadafora spolykal, když mu pomalu odřezávali hlavu.

"Popravili Spadaforu!" křičel titulek v opozičních novinách La Prensa. Bylo v něm uvedeno prohlášení otce oběti, který byl sám o sobě váženou osobností. Tím byly dány podmínky pro konflikt, který se stupňoval po následující čtyři roky, než přerostl ve světovou krizi. V prohlášení se uvádí:

"Hrůznou vraždu doktora Huga Spadafory naplánoval a chladnokrevně provedl velitel G-2 plukovník Julio Young, který plnil rozkazy velitele [obranných sil] generála Manuela Noriegy. O těchto skutečnostech máme úplné a autentické důkazy."

Panamské vlastenectví: Průplav je náš!

Od dob španělské koloniální nadvlády byla PANAMA ceněna pro svou krátkou, nízko položenou trasu mezi Atlantským a Tichým oceánem. V 19. století začali úředníci ve Washingtonu snít o námořní cestě přes středoamerickou šíji. Jejich rozhodnutí vybudovat průplav přes Panamu namísto Nikaraguy je vedlo k vyvolání revoluce, která vedla ke vzniku Panamské republiky. Panama byla totiž dříve provincií Kolumbie. Strasti a lobbování za průplav přes Panamu jsem popisoval ve druhém díle mého pořadu Začátky Amerikorporacie. Průplav, který se otevřel v roce 1914, zajistil Americe svrchovanost nad průplavní zónou a jedinečný podíl na novém státě. Vedl také k neustálému růstu tamního vlastenectví. Toto vlastenectví nevyhnutelně nabývalo protiamerického tónu. V průběhu let vedlo k násilnostem. Nejkrvavější výbuch se odehrál v roce 1964, kdy několik stovek panamských studentů pochodovalo k průplavu s vlajkou a transparentem Panama je v zóně průplavu svrchovaná. Vypukly střety a při jednom z nich byla panamská vlajka roztrhána. To odstartovalo třídenní nepokoje, při kterých bylo zabito 22 Panamců a čtyři američtí vojáci, stovky lidí bylo zraněno a byl zničen majetek v hodnotě 2 milionů dolarů. Povstání v roce 1964 znamenalo vznik nové formy panamského vlastenectví. To se zaměřovalo na konkrétní cíl. Získat zpět zónu průplavu a získat kontrolu nad vodní cestou, která je největším zdrojem Panamy. Toto hnutí se také stalo nástrojem, kterým chudá nebělošská většina země doufala, že převezme kontrolu nad svou zemí od proamerických oligarchů, které nazývala rabiblancos neboli běloši. Vojenský převrat v roce 1968, při kterém se Torrijos chopil moci, byl jeho triumfem. Torrijos řekl v jednom ze svých prvních projevů po převratu:

"Nechci vstoupit do dějin. Chci vstoupit do průplavové zóny."

Když americký prezident Jimmy Carter nastoupil do úřadu v lednu 1977, zahájil naléhavé jednání o budoucnosti průplavu. Později téhož roku dosáhli američtí a panamští vyjednavači dohody o dvou smlouvách, které zásadně změnily dlouholeté vztahy mezi oběma zeměmi. Američané souhlasili s tím, že se do roku 2000 zcela stáhnou ze zóny průplavu a předají průplav pod panamskou kontrolu. Panama výměnou za to zaručila trvalou neutralitu průplavu. Smlouvy vyvolaly intenzivní diskusi, ale obě země je nakonec ratifikovaly. Tyto smlouvy mohly Panamu přivést ke stabilitě, ale tato vyhlídka se začala rozplývat brzy po Torrijosově smrti v roce 1981. V roce 1983 se generál Noriega stal velitelem Národní gardy, kterou přejmenoval na Panamské obranné síly. První, kdo se postavil jeho moci, byl Hugo Spadafora, který za svou drzou výzvu zaplatil životem.

CIA: Noriega pracuje pro nás (70. a 80. léta 20. st.)

V době, kdy byl Spadafora zabit, byl Noriega na dermatologické klinice v Ženevě, kde se podroboval léčbě, která mu měla napravit hluboké jizvy v obličeji. Tam mu naléhavě telefonoval major Luis Córdoba, velitel jednotky, která Spadaforu zajala. Ani jeden z nich si zřejmě neuvědomoval, že ho odposlouchávali agenti americké rozvědky.

"Máme v rukou vzteklého psa," řekl major Córdoba svému veliteli.

"A co se dělá se vzteklým psem?" zeptal se Noriega.

To byl pokyn, který vojáci potřebovali, aby mohli začít dlouhou noc mučení, na jejímž konci byla Spadaforova dekapitace.

Rok předtím Noriega řídil volební podvod, ze kterého vzešel Nicolás Ardito Barletta, brilantní, ale bezbarvý ekonom vystudovaný v Chicagu, a stal se panamským prezidentem. Noriega požadoval, aby ho Barletta veřejně zprostil odpovědnosti za vraždu Spadafory. Barletta to odmítl a 27. září 1985, dva týdny po vraždě, ho Noriega donutil odstoupit. Z úřadu odešel s prorockým varováním. Barletta řekl Noriegovi:

"Poslouchejte mě. Přijde den, kdy budete litovat toho, co děláte. Pamatujte si má slova."

NORIEGA MĚL DOBRÝ DŮVOD VĚŘIT, ŽE TUTO BOUŘI PŘEČKÁ. Shromáždil mimořádně rozmanitou a silnou skupinu přátel. Byli mezi nimi diktátoři, guerilloví bojovníci, pašeráci drog a řada vysoce postavených amerických úředníků.

CIA Noriegu poprvé získala jako informátora, když byl mladým kadetem na peruánské vojenské akademii. Jeho plat se zvyšoval s tím, jak stoupal v armádních hodnostech. V době, kdy se stal šéfem vojenské rozvědky, dosahoval 110 tisíc dolarů ročně. Byl jedním z nejdůležitějších aktiv CIA v Latinské Americe. V roce 1976 se dokonce osobně setkal s ředitelem CIA Georgem Bushem starším během návštěvy Washingtonu. Na počátku 80. let Noriega navázal spolupráci s drogovým kartelem sídlícím v kolumbijském Medellínu. Umožnil mu volný přístup k tajným přistávacím plochám v Panamě, odkud dodával obrovské množství kokainu do Ameriky. Za tuto službu mu kartel platil poplatky ve výši 100 tisíc dolarů za let. Pro Noriegu bylo ovšem typické, že zároveň pracoval jako hlavní informátor Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami. Poskytoval mu cenné informace, které vedly k zatčení stovek překupníků z konkurenčních kartelů a k zabavení tun kokainu. Pamatujete si na můj pořad Drogové a pedofilní spiknutí? Řešil jsem v něm agenta CIA Beaua Abotta. Ten přepravoval pro CIA drogy letadly z Jižní Ameriky. Beau Abbott měl dokonce nahrávky, na kterých Noriega hovořil s představiteli CIA o pašování drog a zbraní. Tyto nahrávky držel na svou ochranu. Pokud by proti němu CIA někdy něco podnikla, protože věděl příliš mnoho, doufal, že si pomocí těchto informací zajistí svobodu. Vysocí američtí úředníci posílali Noriegovi pochvalné dopisy.

V tomto období se Noriega ještě více zavděčil Reaganově administrativě, když souhlasil s pomocí nikaragujským contras. Zatímco veřejně pronášel fráze o potřebě míru a spolupráce mezi středoamerickými zeměmi, poskytl contras neocenitelnou tajnou podporu. Přijal jejich vůdce v Panamě. Povolil také Americe tajně cvičit jejich bojovníky na panamských základnách. Kromě toho přimhouřil oči, když Američané začali využívat Howardovu leteckou základnu v zóně průplavu k tajným letům se zbraněmi na své základny podél nikaragujsko-honduraské hranice. Když Noriega donutil prezidenta Barlettu odstoupit z funkce, chtěl americký velvyslanec v Panamě Everett Briggs zvyšovat americký tlak na prezidenta. Jeho šéf, náměstek ministra zahraničí Elliott Abrams, energický stoupenec contras, ho však odmítl. Za dva měsíce se Noriega vydal do Washingtonu na setkání s ředitelem CIA Williamem Caseym. Casey byl hlavním architektem projektu contras a místo aby Noriegu pokáral nebo požadoval, aby změnil své chování, byl k němu vyloženě přátelský.

"Nechal Noriegu na holičkách," řekl později kongresovému výboru vysoký úředník ministerstva zahraničí Francis McNeil.

"Vytkl Noriegovi pouze to, že nechal Kubánce využívat Panamu k obcházení obchodního embarga, ale nikdy se nezmínil o narkotikách, ani, pokud si dobře vzpomínám, o demokracii."

Koncem roku 1985 přijel do Panamy nově jmenovaný poradce pro národní bezpečnost admirál John Poindexter, aby se setkal s Noriegou. Přestože byl podle některých zpráv tvrdší než Casey, nepůsobil na svého hostitele dostatečně důrazně.

CIA kryje Noriegu: Drogy a zbraně nevadí (1985-1986)

Reaganova administrativa byla natolik posedlá myšlenkou svržení sandinistů, že byla připravená podpořit i takového gaunera, jako byl Noriega, pokud bude nadále pomáhat contras. Jakmile to panamské opozici došlo, začala hledat jiné způsoby, jak ovlivnit americkou politiku. Jeden z nich, Winston Spadafora, bratr zavražděného disidenta, odletěl do Washingtonu. Tam se mu podařilo přesvědčit senátora Jesse Helmse ze Severní Karolíny, předsedu senátního podvýboru pro záležitosti západní polokoule, aby na jaře 1986 uspořádal slyšení o Panamě. Týden před prvním plánovaným slyšením Abrams Helmsovi zavolal a požádal ho, aby slyšení zrušil. Řekl mu:

"Noriega nám byl opravdu nápomocen" a "ve skutečnosti nepředstavuje tak velký problém. Panamci slíbili, že nám pomohou s contras. Pokud budete mít slyšení, odradí je to. Vyprovokuje je to a oni nám s contras nepomohou."

Helms přesto pokračoval ve slyšeních. Nevedla k žádným velkolepým odhalením, ale upozornila na mimořádnou míru tolerance americké administrativy vůči Noriegovi. Za pár měsíců zveřejnil deník New York Times na titulní straně článek reportéra Seymoura Hershe s titulkem Panamský silák prý obchoduje s drogami, zbraněmi a nelegálními penězi. Následující den přinesl deník Washington Post ještě více usvědčující článek. Jeho spoluautorem byl další uznávaný reportér Bob Woodward, který doplnil podrobnosti o Noriegových zločinech a podrobně popsal jeho dlouholeté vztahy se CIA. Názory ve Washingtonu se pomalu začaly obracet proti Noriegovi. Ředitel Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami Jack Lawn začal v tichosti vyšetřovat jeho roli v obchodu s drogami. Odmítl přitom žádost jednoho z Noriegových obhájců, plukovníka Olivera Northa ze štábu Rady národní bezpečnosti, aby vyšetřování odvolal. Potom dva američtí senátoři z opačných konců politického spektra, Jesse Helms a John Kerry z Massachusetts, předložili dodatek k zákonu o autorizaci zpravodajských služeb z roku 1986. Tento dodatek požadoval, aby CIA vyšetřila Noriegův podíl na obchodu s drogami, pašování zbraní, praní špinavých peněz a vraždě Spadafory. Casey byl rozzuřený.

"Vy to nechápete!" řekl Helmsovi v rozzlobeném telefonátu.

"Ničíte naši politiku. Jsou věci, o kterých nevíte, věci, které Noriega dělá pro Ameriku."

Pozměňovací návrh přesto prošel, ale měl jen symbolický účinek, protože zpráva CIA o Noriegově činnosti byla nevýrazná a nepřesvědčivá.

Spiritismus: Noriega utíká z Panamy (1987)

Na začátku roku 1987 měl Noriega důvod cítit se bezpečně. Pravidelně se setkával s americkými vojenskými veliteli a s novým americkým velvyslancem Arthurem Davisem. Byl si jistý, že přelstil své nepřátele ve Washingtonu, a rozhodl se zakročit proti svému nejmocnějšímu panamskému rivalovi, plukovníkovi Robertu Díazi Herrerovi, který byl druhým velitelem Panamských obranných sil. Oba spolu měli už několik let nepříjemné vztahy a oba také chtěli nastoupit po Torrijosovi. Několik měsíců po jeho smrti se dohodli na kompromisu, podle něhož Noriega převezme roli silného muže do roku 1987 a pak odstoupí, aby uvolnil místo Herrerovi. Jak se blížilo datum předání moci, bylo jasné, že Noriega neměl v úmyslu odstoupit. Herrera se ale nakonec vydal na bizarní dobrodružství, které ho zavedlo za hranice politiky do oblasti okultismu a nadpřirozena. Díky širokému rasovému a kulturnímu mixu, zahrnujícímu vlivy z Afriky, Karibiku a Jižní Ameriky, je Panama plná zájmu o spiritismus. Mnoho lidí věří na kouzla, kletby, léčení vírou, cestování v čase, reinkarnaci a astrální projekci. Málokomu připadalo zvláštní, že se Noriega radil se spiritisty a že se cítil bezpečně, jen když byl v blízkosti svých amuletů a talismanů. Nikdo si však nedokázal představit, že tento aspekt panamského života sehraje rozhodující roli při jeho pádu. Když se Herrera dostal pod rostoucí tlak Noriegy, navázal kontakt se starším mystikem, jehož guru byl indický svatý muž jménem Sai Baba. Ten mu řekl, že Sai Baba má moc zastavit duhu, léčit nemocné, zhmotňovat všechny druhy předmětů, číst minulost, přítomnost i budoucnost každého člověka a proměňovat se v jakoukoli lidskou i nelidskou podobu. Herrera byl fascinován a hodiny listoval knihou Sai Babovy moudrosti.

"Musíte se ponořit hluboko, abyste získali perly," stálo v knize.

Herrera dlouho přemýšlel o tom, co pro něj tato a další nejasné věty znamenaly. Začal se také chovat podivně. Kolegové důstojníci hlásili, že chodil po chodbách velitelství obranných sil s rukama nataženýma před sebou, aby absorboval psychickou energii. Vzdal se alkoholu, přestal se stýkat s milenkami, začal se stravovat přírodními potravinami a zhubl více než 30 kilo. S využitím svého vládního výdajového účtu přivedl do Panamy řadu okultistů. Jeden z nich mu řekl:

"Noriega je Váš nepřítel. Je zlý a udělá všechno, co je v jeho silách, aby Vás zničil. Velká válka, o které jsme mluvili, je mi teď jasná. Je mezi Vámi a jím. Brzy začne."

Tato velká válka vypukla v červnu 1987. Začalo to tím, že Noriega odvolal Herreru z obranných sil, nabídl mu diplomatický post v Japonsku, který odmítl. Pak oznámil, že zůstane velitelem obranných sil dalších 5 let.

Za pár dní Herrera vrátil úder jedinou zbraní, kterou měl. Začal prozrazovat Noriegova tajemství. V řadě velkolepých rozhovorů s reportéry panamských novin a televizních stanic Herrera potvrdil řadu nejzávažnějších obvinění vznesených proti svému bývalému kolegovi. Tvrdil, že Noriega řídil volební podvod z roku 1984, který vynesl Barlettu do úřadu. Úzce spolupracoval s medellínským drogovým kartelem a nařídil vraždu Huga Spadafory. Ještě nikdy se proti Noriegovi neobrátil nikdo tak blízký s takovou zuřivostí. Rozhořčený Noriega tento útok odsoudil jako velezradu a atentát. To nijak neuklidnilo výbuch podpory pro Herreru, která propukla několik hodin po odvysílání jeho rozhovorů. Desítky příznivců, včetně kněží a jeptišek, se tísnily v jeho obývacím pokoji, přetahovaly se o místo s houfem novinářů a rozlévaly se na trávník. Objevil se Winston Spadafora. Přišel i otec Javier Villanueva, římskokatolický kněz, který se stal jedním z nejodvážnějších Noriegových kritiků. Herrera zůstal při tom všem klidný. Seděl na modlitebním koberečku ve svém obývacím pokoji a vedle sebe držel zlatou plaketu, na které byl vyobrazený lotosový květ obklopený symboly hlavních světových náboženství.

"Jsem zločinec," přiznal.

"Jsem připravený jít za své zločiny do vězení, ale myslím, že Noriega by měl jít se mnou."

Tato silná obvinění odstartovala několikadenní protesty proti Noriegovi. Do ulic Panamy se vydaly tisíce lidí. Noriega na to reagoval tím, že na ně poslal vojáky, kteří na ně stříleli granáty se slzným plynem a bili je při útěku. 26. června 1987 americký Senát, přes námitky Reaganovy administrativy, přijal rezoluci vyzývající Noriegu, aby odstoupil, dokud se obvinění proti němu nevyšetří. Senátor John Kerry, který se stal předsedou senátního podvýboru pro drogy a terorismus, zesílil vyšetřování Noriegy, které vedl už více než rok. Když pouliční protesty v Panamě skončily a Herrera zmizel ze scény, Noriega vydal prohlášení, ve kterém svá obvinění odmítl, a pak uprchl ze země.

Noriega v Americe (1988)

Hnutí proti Noriegovi ve Washingtonu nadále nabíralo na síle. Dva nejvlivnější Noriegovi stoupenci v Reaganově administrativě, Elliott Abrams a Oliver North, byli odstavení od moci v důsledku svého zapojení do skandálu Írán-Contras. Šlo o tajný plán prodeje zbraní Íránu a použití výnosů na podporu jednotek contras. Počátkem roku 1988 pak dvě velké poroty na Floridě obvinily Noriegu a další osoby, včetně Pabla Escobara, šéfa medellínského kartelu, ze spiknutí s cílem poslat do Ameriky tuny kokainu. Víme, že je to směšné, protože sama CIA zřizovala kanály pro distribuci heroinu z Asie a kokainu z Jižní Ameriky. V roce 1982 uzavřel Escobar s Noriegou dohodu, podle které Panama sloužila jako překladiště kokainu směřujícího do Ameriky. Noriega inkasoval šestimístné poplatky za každý náklad. Noriega také inkasoval poplatky z miliard, které drogové kartely a CIA praly přes Panamu. Údajně se Jeb Bush napojil na část těchto horkých peněz tím, že navázal bankovní vztahy mezi CIA a kartely z Medellínu a Cali. Jeb Bush, který pracoval ve Venezuele pro svého otce, ředitele CIA, údajně maskoval peníze z prodeje drog jako příjmy z ropného průmyslu od nastrčených společností, jako byla Texas Commerce Bank, oblíbená banka kartelu. Hovořil jsem o tom v mých pořadech Pablo Escobar nebo Drogové a pedofilní spiknutí.

Tato obvinění nebyla jediným důvodem, proč se Amerika začala stavět proti Noriegovi. Noriega totiž přijal mírový plán pro Střední Ameriku pojmenovaný podle panamského ostrova Contadora, kde jej představitelé regionu zahájili. Proti tomuto plánu Reaganova administrativa ostře vystupovala. Noriegovi přátelé ve Washingtonu začali hledat způsob, jak ho zbavit moci. V průběhu roku 1988 mu učinili řadu nabídek. V jednu chvíli Bílý dům dokonce veřejně oznámil, že bude usilovat o stažení trestních obvinění proti němu, pokud bude souhlasit s odchodem do důchodu. Přestože byl Noriega blízko přijetí této nabídky, na poslední chvíli si to rozmyslel. Jeho tvrdohlavost se tváří v tvář silám, které se proti němu spojily, zdála být šílenstvím. Ovšem jak později spekuloval zahraniční zpravodaj Tom Buckley, možná v tom byla nějaká metoda. Proč by Noriega nemohl odejít do důchodu a užívat si svých milionů? To byla jedna z myšlenek, které se v Panamě v této době opakovaly. Všichni předpokládali, že generál skončil. Ale Noriega nemohl odejít do důchodu. Byl by totiž zavražděn medellínským kartelem. Noriega byl pro ně užitečný u moci. Mimo moc byl nebezpečný, protože věděl příliš mnoho. Zůstat u moci a zůstat naživu bylo pro Noriegu totéž.

Amerika: Příprava na vpád do Panamy (1989)

Prezidenti Panamy pro Noriegu nikdy moc neznamenali. Trval na tom, aby splnili každý jeho rozkaz, a když se mu vzepřeli, vyhodil je. Když v prezidentských volbách, které se konaly v květnu 1989, zvítězil představitel opozice Guillermo Endara, Noriega výsledek jednoduše ignoroval a místo něj prosadil svého vlastního kandidáta. Po mnoho let se zdálo, že Noriega dokázal téměř stejně snadno manipulovat s prezidenty Ameriky. Jimmy Carter mu sice snížil peníze od CIA, ale zablokoval snahy obžalovat ho z pašování drog a zbraní. Ronald Reagan ignoroval jeho zločiny, aby si zajistil pokračující podporu contras. V lednu 1989 nastoupil do úřadu George Bush starší, bývalý ředitel CIA, který o Noriegových aktivitách věděl snad nejvíc. Noriega měl dobrý důvod věřit, že měl v Bílém domě dalšího přítele. Bush ale nastoupil do Bílého domu s handicapem, že byl považován za slabého a nerozhodného. Musel se vypořádat s tím, co komentátoři nazývali faktorem slabocha.

Když Noriega prosadil v květnu svého prezidenta proti vůli panamských voličů, Bush oznámil, že na americké základny v Panamě posílá 1800 vojáků, což byl krok, který měl být vzkazem pro Noriegu. Když se reportér prezidenta zeptal, co by chtěl, aby Panamci udělali, Bush odpověděl, že by měli prostě udělat všechno pro to, aby Noriegu odtamtud dostali. V létě 1989 se američtí a panamští vojáci zúčastnili rozsáhlé zkoušky vůle. Vzájemně se zastavovali u zátarasů, zatýkali se a někdy se i mučili. Mezi nově příchozími vojáky byla skupina mariňáků, kteří byli známí jako hard chargers. Tato skupina byla vycvičená k vyvolávání konfrontací. Zjistili, že panamské obranné síly byly stejně agresivně naladěné. Do podzimu sestavili Američané seznam zranění, která jejich muži a ženy od panamských vojáků utrpěli. Seznam obsahoval pohmožděniny, zlomené prsty a uvolněné zuby. V srpnu prezident Bush na doporučení ministra obrany Dicka Cheneyho jmenoval nového velitele Southcomu. Pro ty, kdo znali americký generálský sbor, to byl jasný signál, že se blížil zásah. Nový velitel, generál Max Thurman, neuměl ani slovo španělsky a ochotně přiznal, že o Latinské Americe nevěděl nic. Ovšem soustředěná intenzita za jeho brýlemi byla tak pověstná, že mu ostatní důstojníci říkali Šílený Max nebo Maxatolláh. Než převzal velení, předseda sboru náčelníků štábů admirál William Crowe mu řekl, že brzy bude ve válce.

"Vaším úkolem je uvést to místo do pohotovosti, snížit počet obyvatel, odnést odtamtud věci, které nepotřebujeme, a být připravený vyrazit."

Thurman převzal velení v sobotu 30. září 1989. Ve svém inauguračním projevu, kterého se zúčastnil i Noriega, prohlásil, že Američané neuznají režim, který se drží u moci silou a násilím na úkor práva panamského lidu na svobodu. Taková porce pokrytectví a alibismu je pro Ameriku tak typická. Dvacet let Americe Noriega nevadil, když byl pro CIA užitečný. Když se už najednou přestal hodit, Američané se oháněli svobodou lidu. Následujícího večera ale Thurman odmítl možnost donutit Noriegu ke kapitulaci.

Panamský puč (1989)

Jeden z vysokých důstojníků panamských obranných sil, major Moisés Giroldi, poslal Thurmanovi zprávu, že plánoval provést proti Noriegovi státní převrat. Giroldi velel jednotce 200 mužů, která kontrolovala vojenské velitelství v Panama City a sloužila jako Noriegova vnitřní obranná linie. Nyní byl připraven proti Noriegovi zasáhnout. Jediné, co od Američanů žádal, bylo, aby zablokovali silnice vedoucí do Panama City ze severu, aby Noriegova elitní bojová brigáda Machos del Monte nemohla přispěchat a zachránit ho. Generál Thurman ale neměl zájem. Byl vyslán do Panamy, aby vedl americkou vojenskou akci proti Noriegovi a neměl náladu spokojit se s panamským řešením. Takové řešení by mohlo Noriegu odstranit, ale Američané chtěli něco víc. Zničit Panamské obranné síly.

V pondělí ve 2:00 ráno Thurman zatelefonoval generálu Colinu Powellovi, který právě převzal od Crowea funkci předsedy sboru náčelníků štábů. Snadno Powella přesvědčil, že by bylo nejlepší spiklencům nepomáhat. Powell na oplátku formoval reakci Bílého domu. Američané nebudou blokovat žádné cesty. Giroldi si nikdy nepředstavoval svůj puč jako americkou operaci. Když se dozvěděl, že ho Američané nepodpoří, ani tehdy neuvažoval o jeho zrušení. Puč odložil jen o jediný den. Jeho muži udeřili, když Noriega v úterý ráno dorazil do práce ve velitelství. Během 40 minut ho po sérii přestřelek zajali. Jeden reportér později napsal:

"Někteří povstalci ho chtěli na místě zastřelit. Všichni sledovali, jak se Noriega rozplakal a prosil o život. Někteří z jeho věznitelů se posmívali a křičeli, že si drogový dealer zaslouží zemřít."

Giroldi se rozhodl, že místo aby Noriegu zabil, vydá ho Američanům. Vyslal několik svých pobočníků do Fort Claytonu v zóně průplavu, aby tuto nabídku předali generálu Marcu Cisnerosovi, zástupci generála Thurmana. Cisneros je nechal půl hodiny čekat a pak po telefonickém rozhovoru s Thurmanem prohlásil, že Noriegu přijme pouze za konkrétních podmínek. Mezitím se Machos del Monte hnali na Noriegovu obranu právě po těch cestách, které Thurman odmítl zablokovat. Když se přiblížili k velitelství, Noriega znovu získal svou starou kuráž. Vyzval Giroldiho, aby ho zabil, a když Giroldi odmítl, pohrdavě na něj plivl. Krátce po poledni vtrhli do velitelství Machos del Monte a další jednotky věrné Noriegovi. Během hodiny ji znovu dobyli. Přivedli vůdce povstalců k Noriegovi. Giroldi plakal a prosil, stejně jako Noriega o několik hodin dříve. Na velitele to neudělalo dojem.

"Už mám těch parchantů plné zuby," řekl vojákům, kteří ho zachránili.

Aby to Noriega zdůraznil, vytáhl pistoli a střelil jednoho z povstalců do obličeje. Pak nařídil Giroldimu pomalou smrt. Pitva později ukázala, že před popravou mu Noriegovi muži ustřelili lokty a kolena, zlomili mu jednu nohu a jedno žebro a rozbili lebku. Rozhořčená vdova po Giroldim prohlásila po útěku do Miami:

"Ze smrti svého manžela viním Američany. Stačilo, aby předvedli svou sílu a vybavení, a jeho převrat by vyšel."

Tato epizoda vyvolala ve Washingtonu bouři kritiky. Senátor Jesse Helms označil prezidenta Bushe, generála Thurmana a zbytek administrativy za bandu Keystone Kops. To je mimochodem odkaz ještě na staré němé filmy, ve kterých hrála skupina trapných a neohrabaných policistů nazvaných Keystone Kops. Do češtiny bychom to mohli přeložit jako hloupí policajti z keystone, nebo ještě lépe trapná parta z Keystone. Senátor Jesse Helms použil tuto metaforu, aby vyjádřil jejich neschopnost a celkový chaos. Vojenský analytik Harry Summers ve svém syndikovaném novinovém sloupku napsal, že americký národní bezpečnostní aparát byl v chaosu. Nejnepříjemněji ze všech se vyjádřil předseda sněmovního výboru pro zpravodajské služby, zástupce Dave McCurdy z Oklahomy. Prohlásil, že Bushova nečinnost vedla k obnovení faktoru slabocha.

Modrá lžíce: Dny před americkou invazí (1989)

V týdnech po nezdařeném převratu se PANAMA CITY rozléhalo napětí. To ale nezabránilo čtyřčm mariňákům, aby se v sobotu 16. prosince večer vydali do hotelu Marriott. Patřili mezi provokatéry skupiny hard chargers. Vyhlídka na střet s panamskými vojáky je jen stěží odradila od hotelového baru, který často přitahoval drzé bělošské ženy. Byli zklamaní, když zjistili, že byl poloprázdný. Na zpáteční cestě do zóny průplavu se mariňáci vydali zkratkou, která je zavedla do čtvrti plné dlážděných ulic a slepých uliček. Byli zmateni a náhle se ocitli u zátarasu. Aby toho nebylo málo, zjistili, že se nacházeli jen blok od panamského velitelství. Jejich Chevrolet okamžitě přilákal davy lidí. Obklopili ho vojáci s ošlehanými vousy a černými tričky, které byly poznávacím znamením Noriegova elitního oddílu Machos del Monte. Mávali kalašnikovy a nařídili mariňákům, aby vystoupili z auta.

"Do prdele, to jsou ti zasraní Machové!" zaklel jeden z mariňáků, když je uviděl.

"Právě nabili!" vykřikl řidič. "Vypadneme odsud!"

Sešlápl plynový pedál až na podlahu a prorazil s autem zátaras. Vojáci na ně stříleli, když prchali do tmy. Jedna kulka zasáhla poručíka Roberta Paze, důstojníka námořní rozvědky. Řidič zamířil do nemocnice Gorgas v zóně průplavu, ale měl problémy ji najít. Když se mu to konečně podařilo, lékaři už poručíka Paze nedokázali zachránit. Toho večera se také konal každoroční vánoční večírek ve Fort Amador v zóně průplavu. Děti zpívaly Feliz Navidad, když posel přinesl generálu Cisnerosovi zprávu o střelbě. Počkal, až píseň skončí, a pak to oznámil, aniž by řekl, že oběť zemřela. Pak nařídil všem důstojníkům, aby se okamžitě dostavili na svá služební místa, a jejich manželkám doporučil, aby se vrátily domů a zůstaly za zavřenými dveřmi. Byl to začátek startovního výstřelu.

V době, kdy poručíka Paze zabili, Thurman a jeho noví štábní důstojníci dokončili plán operace Modrá lžíce, která měla být plnohodnotnou americkou invazí do Panamy. Jejich nadřízení v Pentagonu jej schválili. Prezident Bush byl rozhodnutý, že by se měla uskutečnit. Chyběla jen jiskra, epizoda, která by se dala označit za poslední kapku. Pazova vražda poskytla ospravedlnění. Druhý den ráno se Bush zúčastnil bohoslužby na vojenské základně v Arlingtonu ve Virgínii. Novináři na něj pokřikovali otázky, co hodlal v Panamě dělat. Neodpověděl. Po bohoslužbě se nechal odvézt do Bílého domu na pozdní oběd. Když skončil, vzal si stranou viceprezidenta Dana Quaylea a řekl mu, že se rozhodl proti Noriegovi okamžitě zasáhnout. Pak si do Oválné pracovny svolal své vedoucí poradce. Generál Powell představil plán Modrá lžíce. Mělo se jednat o masivní invazi 27 tisíců vojáků, ze kterých přibližně polovina by byla ze zóny průplavu a druhá polovina ze základen v Americe. Měli udeřit na dvacet sedm cílů současně, zničit Panamské obranné síly, zajmout Noriegu a dohlédnout na rychlý návrat k civilní vládě. Bush se zeptal, zda by bylo možné provést menší operaci zaměřenou konkrétně proti Noriegovi. Powell řekl, že nikoli, protože Noriega se pohyboval rychle a americké komando by ho nemuselo najít.

"Tenhle chlápek si nedá pokoj," povzdechl si Bush, když generál Powell dokončil odpovědi na jeho otázky.

"Bude to jen horší. Udělejme to."

Powell se v 16:00 vrátil do Pentagonu. Jeho první telefonát směřoval ke generálu Thurmanovi do Panamy.

"Prezident říkal, že vám mám určitě říct, že už toho bylo dost. Spusťte Modrou lžíci," řekl Powell Thurmanovi.

"Rozumím, pane."

Pondělí a úterý byly dny intenzivní činnosti v Pentagonu a na vojenských základnách od Kalifornie po Severní Karolínu. Byli mobilizováni armádní rangerové a týmy námořní pěchoty se připravovaly na akci. Celkem 27 684 vojáků. Velitelé letectva shromáždili sílu 285 letadel, aby dopravili stíhačky a jejich vybavení do Panamy. Na jednom z posledních plánovacích zasedání v Pentagonu vznesl generál James Lindsay, náčelník Velitelství speciálních operací, nečekanou obavu. Nelíbil se mu název operace. Jaký by to byl pocit za několik let, ptal se svých kolegů, až by veteráni museli vyprávět příběhy o svých hrdinských činech v Modré lžíci? Znělo to jako název jazzové skladby nebo jako název zapadlého pohraničního městečka. Po léta generoval názvy amerických vojenských operací počítač v Pentagonu. Vyplivl Modrou lžíci, když vyprodukoval téměř tucet dalších pro operaci v Panamě. Například Složitý Labyrint, Tanec Nimroda, Fialová Bouře, Písečná Blecha, Modlitební Kniha, Zlatý Bažant, Trhliny Jedna, Starší Státník nebo Mečový Drahokam. Tentokrát velitelé přehlasovali počítač. Rozhodli, že invaze do Panamy bude od nynějška známá jako operace Spravedlivá příčina.

Operace Spravedlivá příčina: Americká invaze do Panamy (20. prosince 1989)

V úterý 19. prosince večer, když Noriega s několika dalšími důstojníky popíjel whisky Old Parr na velitelském stanovišti v Colónu, mu zazvonil telefon. Zapnul hlasitý odposlech. Volal jeden z jeho štábních důstojníků z Panama City.

"Generále, všechno nasvědčuje tomu, že gringos dneska v noci podniknou velkou vojenskou akci," hlásil důstojník.

Noriega chtěl slyšet na podrobnosti. Nikdy vážně nevěřil, že by se ho Američané pokusili sesadit silou. Když zavěsil, nalil si další sklenku a řekl své sekretářce, aby vyřídila pár telefonátů a zjistila, co se dělo. Pak se ho zmocnil dobře vyvinutý instinkt přežití. Zavolal si řidiče a vyklouzl do noci.

Panamské obranné síly měly 13 tisíc vojáků, ale většina z nich byli policisté, celníci nebo vězeňští dozorci. Pouze asi 3500 jich bylo vycvičených nebo vyzbrojených pro boj. Neměli naději vzdorovat drtivé přesile, která se na ně 20. prosince v předvečerních hodinách sesypala. Více než 3 tisíce příslušníků Rangerů seskočilo padákem na letiště, vojenské základny a další cíle v Panamě, což byl největší bojový výsadek od druhé světové války. Na většině míst se panamští obránci vzdali nebo se prostě rozplynuli. Ti, kteří se udrželi, byli rychle umlčeni ničivou palebnou silou bitevních lodí Spectre.

Nejdůležitějším cílem útočníků bylo panamské velitelství. Kolony tanků a obrněných vozů se k ní přiblížily krátce po 1:00 ráno. Střelecké čety je následovaly v těsném závěsu. Prorážely si cestu přes barikády a zasypávaly chatrné dřevěné budovy kolem těžkou palbou z pušek a raket. Mnohé z nich skončily v plamenech. Vyděšení obyvatelé se vrhli do ulic, někteří z nich jen proto, aby byli zkoseni střelbou. Děti křičely, když je rodiče tahali ven skrze oblaka kouře. Po většinu noci se střílelo. Teprve v 6:00 se Rangerové mohli přesunout do doutnajících trosek panamského velitelství. Zatímco v jeho okolí zuřily boje a další bojové jednotky se zmocňovaly cílů po celé zemi, malé oddíly amerických komand se plížily Panamou na speciální mise.

Jedna z nich našla a zničila Noriegův soukromý Learjet, o kterém se Američané domnívali, že by ho mohl Noriega použít při útěku. Jiné přepadlo vězení, aby osvobodilo Američana, který byl zatčen za spolupráci se CIA. Třetí komando mělo být vyslané, aby našlo a přivezlo Guillerma Endara, který v tom roce vyhrál prezidentské volby, ale nemohl se ujmout úřadu. Místo vyslání této jednotky však američtí velitelé přišli s méně riskantním nápadem. Jednoduše ho pozvali spolu se dvěma dalšími kandidáty na večeři na Howardovu leteckou základnu 19. prosince. Když hosté dorazili, americký diplomat jim sdělil, že se blížila invaze a že Američané jim chtěli předat vládu. Byli ohromeni.

"Měl jsem pocit, jako by mě do hlavy udeřilo velké kladivo," řekl později Endara.

Po několika hodinách čekání byli tři muži převezení na další americkou základnu v zóně průplavu, Fort Clayton. Krátce před 2:00 ráno, kdy bylo Panama City v plamenech, složili přísahu. Fort Clayton se na dalších 30 hodin stal sídlem nové vlády. Teprve když Američané dosáhli vítězství, dovolili novým představitelům Panamy vrátit se na panamské území.

Jak dostat Noriegu (prosinec 1989-leden 1990)

Ve středu v 7:00 ráno odvysílal prezident Bush ve Washingtonu poselství národu. Řekl, že invazi nařídil až potom, co dospěl k závěru, že všechny ostatní cesty byly uzavřeny a životy amerických občanů byly ve vážném nebezpečí. V době jeho projevu už americké síly zajistily všechny své důležité cíle. Jedna nepříjemná skutečnost mu ale znemožnila vyhlásit vítězství. Noriega nebyl nikde k nalezení.

Na dopadení Noriegy bylo vyčleněno několik komand, ale žádné z nich nedostalo včas tip, aby ho vypátralo. Ve středu odpoledne nabídli američtí velitelé odměnu milion dolarů každému, kdo by ho udal. Jeho síť přátel a vojenských kamarádů mu ale dobře posloužila. Američanům se ho nepodařilo najít. Pozornost celého světa se rychle soustředila na tuto hru na kočku a myš. Přestože se Noriegovi podařilo pronásledovatelům několik dní unikat, brzy si uvědomil, že se nemůže skrývat donekonečna. Ukrýval se v malém bytě na okraji Panama City a začal být mrzutý. V neděli odpoledne, bylo to na Štědrý den, se rozhodl zavolat monsignoru José Sebastiánu Laboovi, papežskému nunciovi v Panamě.

Laboa byl otevřený kritik Noriegy a obranných sil, ale také kultivovaný diplomat, který si přál, aby tento konflikt skončil bez dalšího krveprolití. Souhlasil s tím, že Noriegovi poskytne azyl na nunciatuře, jak se říkalo vatikánskému velvyslanectví. Místo aby si Laboa pro Noriegu došel sám, poslal za ním otce Villanuevu, plamenného hrdinu opozice, který se při každé mši modlil za duši Huga Spadafory. Villanueva přijel na určené místo, parkoviště Dairy Queen, ve čtyřdvéřové Toyotě Land Cruiser s tmavými skly. Nikoho neviděl. Nakonec se k němu přiblížila nedaleko zaparkovaná dodávka a zajela na místo vedle něj. Noriega vystoupil, na sobě měl baseballovou čepici, tričko a modré šortky. Vklouzl na zadní sedadlo toyoty. Když se dveře zabouchly, Villanueva se otočil a uviděl muže, proti kterému tak dlouho a hlasitě vedl kampaň.

"Víte, kdo jsem?" zeptal se.

"Ano, bohužel," odpověděl Noriega stroze.

Oba muži během krátké jízdy mlčeli. Na nunciatuře Noriega svým hostitelům sdělil, že chtěl požádat o azyl ve Španělsku. Laboa zavolal španělskému velvyslanci, který mu sdělil, že tato žádost byla neproveditelná, protože Španělsko mělo s Amerikou smlouvu o vydávání osob. Noriega pak navrhl Mexiko, ale mexický velvyslanec se ukázal jako nedostupný. Monsignor Laboa slíbil Noriegovi, že ho nikdy nikomu nevydá proti jeho vůli. Jeho úkolem teď bylo přesvědčit uprchlíka, že vzdát se bylo pro něj nejlepší volbou. Později řekl, že nikdy nepochyboval o tom, že Noriega nakonec bude souhlasit.

"Je to člověk, kterého bez pistole zvládne každý," usoudil nuncius.

Američané ale neměli trpělivou náladu. Jakmile se dozvěděli, že Noriega byl uvnitř nunciatury, vyslali vojáky, aby ji obklíčili. Odpoledne na Štědrý den se pak u brány objevil sám generál Thurman. 40 minut se neúspěšně snažil Laboa přesvědčit, aby svého hosta vydal. Na základě doporučení specialistů na psychologickou válku nařídil Thurman konvoji obrněných vozů, aby co nejtěsněji obklíčil nunciaturu. Dokonce zajížděl na přilehlé chodníky a neustále tůroval motory. V neděli pozdě večer pak poslal vojáky, aby vypálili křoví na nedalekém pozemku a přeměnili ho na přistávací plochu pro vrtulník. Nakonec nechal kolem nunciatury rozmístit obrovské reproduktory, aby do nich mohla nepřetržitě znít ohlušující rocková hudba. Písně, které jeho poradci vybrali, měly názvy zamýšlené jako vzkazy Noriegovi. Mezi nimi Bojoval jsem se zákonem, Nejsi dobrý a Není kam utéct. Američané možná doufali, že tato taktika donutí Noriegu vyběhnout z nunciatury a prosit o milost. Místo toho přiměla Laboa k oznámení, že přerušuje jednání, dokud hluk neustane.

Po několika dnech patové situace Američané přešli k diplomatičtějšímu přístupu. Odsunuli své obrněné vozy od nunciatury, odpojili reproduktory a stáhli většinu svých vojáků. 2. ledna přijel do Panamy náměstek ministra zahraničí Lawrence Eagleburger. Téhož dne Laboa začal Noriegu vybízet, aby přemýšlel o kapitulaci. Odhrnul závěs, aby Noriega viděl na rozzuřený dav, který se shromáždil venku a skandoval "vrahu!" a "zabijte ho!". Jednu chvíli dokonce Noriegovi nepřímo navrhl, aby se zamyslel nad osudem, který potkal italského diktátora Benita Mussoliniho. V roce 1945 ho zajali jeho nepřátelé, když se snažil uprchnout, popravili ho a pak pověsili hlavou dolů na veřejném prostranství.

Odpoledne 3. ledna, 11 dní po příchodu do nunciatury, si Noriega konečně uvědomil, že nemá kam utéct. Než se vzdal, požádal, aby se mohl zúčastnit katolické mše. Otec Villanueva byl rozhořčen už samotným nápadem. Mši svatou toho večera sloužil sám Laboa. Když skončila, odešel Noriega do svého pokoje a oblékl si úhledně vyžehlenou uniformu, kterou mu poslala jedna z jeho milenek. Krátce před 21:00 se vydal ke dveřím nunciatury. Když se je chystal otevřít, Villanueva na něj poprvé od jejich setkání v promluvil.

"Budu se za vás modlit každý den," řekl.

"Děkuji," odpověděl Noriega.

S tím poražený Noriega odešel. Jakmile opustil pozemek velvyslanectví, vrhli se na něj američtí vojáci, spoutali mu zápěstí za zády a odvedli ho do čekajícího vrtulníku. Druhý den za úsvitu už seděl v cele Metropolitního nápravného centra v Miami.

Závěr: Americké drogové schéma ve světě

Když americká vojska vtrhla do PANAMY a sesadila generála Manuela Noriegu, Panama City se proměnilo v násilnou anarchii. Zdálo se, že tento výsledek invaze Američany zcela zaskočil. Trvalo jim několik dní, než si uvědomili, že zničením sil, které zaručovaly veřejný pořádek, na sebe vzali povinnost nahradit je sami, dokud nebudou vytvořené nové místní síly. To už ale bylo pozdě.

Hlavní bulváry v Panama City lemují bohatě zásobené obchodní domy, exkluzivní butiky a specializované prodejny, kde se prodává všechno od televizorů a stereofonního vybavení až po diamantové šperky a vozy Jaguar. Nakupující z celé Latinské Ameriky a Karibiku sem létají utrácet peníze. Den po invazi Američanů se chudí Panamci konečně dočkali. V polovině dopoledne 21. prosince 1989 byly hlavní ulice nákupní čtvrti ucpané lidmi, kteří tlačili tovární sporáky, ledničky a pračky. Někteří se objevili s vozíky a naplnili je až po okraj mraženým masem, bednami s alkoholem, nábytkem a vším, co našli. Trvalo jim necelých 36 hodin, než zbavili proslulá panamská nákupní centra téměř veškerého zboží. Totéž se stalo v Kolonu, jednom z nejaktivnějších svobodných přístavů na polokouli. Tam houfy lupičů rozbíjely nákladní kontejnery a odnášely všechno, co našly. Podle jednoho z odhadů bylo během těchto hodin ukradeno zboží za více než 2 miliardy dolarů. Toto běsnění by zastavila i malá demonstrace síly, ale američtí vojáci se nikdy neobjevili. Další velkou ztrátou, kterou americká invaze způsobila, byly požáry, které vznikly během bojů. Mnoho budov v okolí panamského velitelství bylo postaveno ze dřeva. Stejně tak další budovy v barrios, kam přišli američtí vojáci, aby zlikvidovali odstřelovače a další zbytky obranných sil. Jejich těžké zbraně vyvolaly požáry, které pohltily desítky městských bloků a zanechaly tisíce lidí bez domova. Někteří lupiči při sbírání svého pokladu volali Viva Bush! Nebyli však jediní, kdo byl Američanům za jejich invazi vděčný. Mnoho Panamců bylo silně frustrovaných neschopností zbavit se Noriegy. Ulevilo se jim proto, když se vylodila americká vojska, aby ho sesadila. Na několika místech vítali invazní jednotky dokonce potleskem.

Ztráty Američanů v operaci Spravedlivá příčina byly malé, pouze 23 mrtvých. Devět v důsledku nepřátelské palby, a 347 zraněných. Počet zabitých Panamců zůstal nejistý. Podle odhadů, které Southcom zveřejnila, přišlo o život 314 panamských vojáků a 202 civilistů. Někteří Američané a mnozí Panamci se domnívali, že skutečný počet byl dvakrát vyšší.

Když byl Noriega postaven před soud v Miami, byl stejně tak válečnou trofejí jako obžalovaným z trestného činu. Bylo sporné, zda měli Američané podle mezinárodního práva právo na jeho únos a soud. V první fázi procesu se důkazy proti němu zdály slabé a nepřímé.

Prokurátoři pak předložili překvapivého svědka, Carlose Lehdera, federálního vězně, který byl klíčovou postavou medellínského drogového kartelu. Pamatujete si na můj pořad Pablo Escobar? Tam jsem ho podrobně popisoval v prvním díle. Lehder měl přímé znalosti o Noriegových zločinech a jeho svědectví bylo rozhodující. 9. dubna 1992 byl Noriega odsouzený v osmi případech souvisejících s drogami ke 40 letům vězení. Nový panamský prezident Guillermo Endara v jednom ze svých prvních veřejných prohlášení oznámil, že Panamci budou navždy slavit 20. prosinec jako výročí svého osvobození.

Postupem měsíců však mnozí začali na americkou invazi měnit názor. Někteří byli rozhořčeni, když se dozvěděli, jak štědře Američané Noriegu v průběhu let podporovali. Jiné rozčaroval pohled na rodiny bez domova a vypálené čtvrti. Když se blížilo první výročí americké invaze, někteří požadovali, aby se připomínala jako den smutku. Prezident Endara, který si byl dobře vědom měnících se nálad společnosti, ale zároveň byl za své postavení Američanům zavázán, dosáhl kompromisu a vyhlásil tento den dnem zamyšlení. Skutečnost, že Endaru dosadila k moci cizí vláda a přísahu složil na cizí vojenské základně, ho od počátku ochromovala. Možná by se mu podařilo toto stigma překonat, kdyby byl schopný politik nebo správce, ale on nebyl ani jedno, ani druhé. V roce 1994, kdy opustil úřad, byl velmi nepopulární.

Ani další dva prezidenti se neukázali jako lepší. Volební kampaň v roce 2004 byla napínavější než všechny ostatní od americké invaze. Zejména proto, že na volebním lístku byl kandidát s velmi známým jménem. Byl jím Martin Torrijos, syn populistického generála, který vládl zemi mezi lety 1968 až 81 a jehož památky si mnozí chudí Panamci stále váží. Jeho vítězství bylo zčásti uzavřením kruhu, a to nejen proto, že byl synem milovaného otce. Když bylo Martinu Torrijosovi patnáct let, požádal svého otce o povolení vstoupit do brigády, kterou Hugo Spadafora sestavoval pro boj po boku sandinistických partyzánů v Nikaragui. Jeho otec souhlasil. Mladík se boje nedočkal, ale začal Spadaforu obdivovat a v dospělosti si Spadaforovy památky vážil. Když se stal panamským prezidentem, vykoupil nejen odkaz svého otce, ale také romantického hrdiny, jehož vražda před devatenácti lety určila běh panamských dějin.

Americká invaze za sebou nechala opět zmar, beznaděj, bolest, utrpení, slzy a děs. Noriega Američanům u moci nevadil, když jim byl užitečný. Noriega měl výhodné vztahy se CIA a kolumbijskými obchodníky, kteří spolupracovali v boji proti komunismu podporou nikaragujských povstalců. Pro Ameriku Noriega zajišťoval bezpečnost Panamského průplavu, na jehož amerických základnách se nacházelo přes 10 tisíc vojáků. K jeho příspěvkům k americkému tažení proti komunismu patřilo praní špinavých peněz a provozování letů se zbraněmi pro nikaragujské povstalce. V roce 1986 platili Američané Noriegovi 200 tisíc dolarů ročně.

V prosinci 1989 už Noriega nebyl užitečný. Prezident Bush starší se obrátil proti Noriegovi, který údajně natáčel vysoce postavené představitele CIA a Ameriky na sexuálních večírcích s nezletilými chlapci a dívkami ve svém domě v Panamě. Když už Noriega nebyl za potřebí, svrhli ho.

Celou věc ale musíme pochopit v široké globální perspektivě. CIA byla v podstatě největší drogovou organizací na světě. Ruku v ruce s tím kráčel i zájem o přírodní suroviny, jako ropa a plyn. Proto Američané udržovali zkorumpované a často tyranské diktátory v zemích třetího světa. Od Mobuta v africkém Kongu přes Noriegu v Panamě, Pinocheta v Chile, Marcose na Filipínách, Suharta v Indonésii, Ziu v Pákistánu až po Park Chung Hee v Jižní Koreji. Jak popsala Naomi Kleinová, Amerika tyto diktátory využila k zavedení ekonomického utahování opasků, které by v demokracii nikdy nebylo přijato. Více než polovina z těchto diktátorů nebo jejich rodin přímo či nepřímo profitovala z obchodu s drogami. Do tohoto globálního schématu, které Američané instalují po světě, spadal i Noriega. Toto je příběh další americké invaze a svržení cizí vlády. Invaze, která neměla se spravedlností nic společného. Sledovala jen brutální a chladnokrevné mocenské zájmy impéria. Na americké převraty a svrhávání cizích vlád se proto nesmí zapomenout. Musejí se psát do historických učebnic kolektivní paměti lidské civilizace. Té, která touží po skutečné svobodě, prahne po pravdě a žízní po lepším světě v míru, harmonii a bezpečí.

Pořad zkoumá události spojené s americkou invazí na Grenadu v roce 1983. Úvod ukazuje Grenadu jako karibský ráj a představuje postavy, jako jsou Eric Gairy a Maurice Bishop, kteří ovlivnili politickou scénu od 50. let 20. století. Konflikt vyvrcholil v roce 1979, kdy Bishop převzal moc. Dramatický moment nastal v říjnu 1983, kdy byl Bishop popravený. Washington na události reagoval a zahájil akci. Pořad pak popisuje události od Reaganova golfového víkendu až po přípravy a provedení americké invaze operace Naléhavý běs. Američtí studenti medicíny na Grenadě se stali součástí příběhu, a po úspěšném ukončení invaze v říjnu a listopadu 1983 se situace uklidnila. Závěrečná část pojednává o motivaci za invazí a o tom, jak Američané chtěli ukázat svou sílu po zklamání z vietnamské porážky.

V minulých pořadech jsem vyprávěl příběhy, na které se lidstvo snaží kolektivně zapomenout. Vymazávání autentických příběhů z paměti lidstva je záměrným procesem, jak psát novou historii vítězů. Dějiny očištěné od nepohodlných informací. Díky bádání mnoha nezávislých lidí nejen z alternativy se ovšem tyto události derou na povrch. Právě k této nepřefiltrované pokladnici skutečných dějin přispívám i já svými pořady. Fenomén amerického svrhávání cizích vlád může působit monotématicky. Kromě toho, že vyvrací udržovaný mýtus o americkém mírotvorci s krvavou vlajkou s hvězdami a pruhy, nám také poskytuje neocenitelný zdroj historie mnoha států. Dějiny amerických svržení cizích vlád lze rozdělit do tří částí. Nejprve nastala imperiální fáze, kdy Američané svrhávali režimy více či méně otevřeně. Po druhé světové válce našli američtí prezidenti nový způsob, jak svrhnout cizí vlády. Nemohli už jednoduše požadovat, aby nepřátelští zahraniční vůdci přijali realitu americké moci. Proto začaly používat k sesazení cizích vlád rafinovanější techniku, tajný státní převrat. I tento způsob neměl nekonečné trvání, zejména po vyšetřování Churchova výboru ve 2. polovině 70. let. Pak bylo pro Američany ještě obtížnější provádět státní převraty, protože zahraniční vůdci se naučili, jak se jim bránit. CIA vytvořila komplexní chobotnici navzájem propojených organizací, které zneužívají demokracie k podkopávání legitimních vlád. Jedná se o kolonu politických neziskovek pod patronací filantropů, think-tanků nastolujících požadovaná témata do veřejného prostoru, nebo nadace, které se maskují jako humanitární, ale ve skutečnosti provádějí rozkladnou a rozvědnou činnost. Typickým příkladem je USAID, která je prodlouženou rukou CIA. Nebo profláknutý Aspen Institut. Američané vybrousili tuto síť neziskovek, think-tanků a nadací do dokonalosti. Propagandistická mašinérie, která se ohání občanskou společností a tváří se svobodně. Proti tomu přece nikdo nemůže nic namítnout. Sociální inženýři, experti a spin doktoři dřeli na vylaďování tohoto systému více jak 100 let. Nejlepší mozky systému ovládají naše názory, zvyky a mínění. Hovořil jsem o tom například v pořadu Tavistockův institut nebo Válka o naši mysl. Dnes budu vyprávět příběh další země, kterou Američané napadli v roce 1983. Příběh o Grenadě.

Grenada: Karibský ráj azurového moře a zlatého slunce

GRENADA je nejnižší výběžek podmořské sopky, která se nachází asi 100 km severně od jihoamerického pobřeží. Je široká pouhých 15 km a dlouhá 30 km, a žije na ní sotva 100 tisíc lidí. Půvabná městečka s názvy jako Victoria a Grand Roy vyčnívají směrem k moři z bujných kešu a mandarinkových hájů, které sdílejí opice s pískajícími žábami a rybožravými netopýry. V hlavním městě Saint George’s se z jasně malovaných koloniálních domů otevírá výhled na azurový přístav, který je stejně krásný jako všechny ostatní v Egejském nebo Jaderském moři. Obyvatelé Grenady říkají, že žijí na jih od ráje, na sever od frustrace. Britský obchodník přivezl muškátový oříšek na Grenadu v roce 1843 a dařilo se mu tak dobře, že dnes tento ostrov produkuje třetinu světové zásoby. Vyváží se také skořice, zázvor, muškátový květ, hřebíček, nové koření, pepř a kurkuma. To se hodí pro zemi, jejíž obyvatelé jsou instinktivně poetičtí, mají rádi fantazii a jsou známí svým elánem a vášní.

Eric Gairy: Politika, fantazie a voodoo (50. léta 20. století)

Grenada byla více než 100 let relativně klidnou britskou kolonií, když ji na začátku roku 1951 ochromila generální stávka. Hlavní organizátor stávky Eric Gairy potěšil publikum svými kousavými útoky na mulatskou aristokracii. Když Britové uspořádali volby do místní vlády, založil politickou stranu a zvítězil. Po většinu následujícího čtvrtstoletí Grenadu ovládal. V roce 1974 ji dovedl k nezávislosti, ačkoli zůstala součástí Britského společenství národů. Stal se jednou z nejpodivnějších postav v pestrých dějinách britského kolonialismu. Gairy manipuloval volbami, šikanoval tisk, rozkrádal veřejné prostředky a k umlčování svých kritiků využíval soukromou jednotku banditů, Langustí gang. Byl také sektářem, mystikem, rosikruciánem a mistrem obeah, africké formy čarodějnictví a uctívání podobné voodoo. Léta se snažil přesvědčit OSN, aby vyšetřila UFO, bermudský trojúhelník a další podivné a nevysvětlitelné jevy, které člověka stále matou. Jak Gairy stárnul a začal se ztrácet ve svém duchovním světě, vyrůstala kolem něj nová generace. Na Trinidadu a Tobagu vzniklo militantní hnutí Black Power, které se rozšířilo po celém Karibiku. Jamajští voliči vynesli k moci ohnivého socialistu Michaela Manleyho. Na univerzitách v Americe a Velké Británii se grenadští studenti připojili k hnutím proti jihoafrickému apartheidu a americké účasti ve Vietnamu. Některé z nich inspirovala politika identity a ostrá kritika imperialismu, kterou slýchali od radikálů, jako byl Malcolm X, jehož matka pocházela z Grenady. Jiní přijali názor Che Guevary, že levičáci se musí chopit moci silou a nepodřizovat se zavedeným politickým pravidlům. V 70. letech se skupina těchto mladých vizionářů sešla v Saint George’s, založila hnutí Nový klenot a zahájila kampaň proti Gairymu. Několik z nich se nedávno vrátilo z Londýna. Například včetně vysokého, vousatého Maurice Bishopa, čerstvého absolventa práv, a Bernarda Coarda, radikálního ekonoma, který napsal vlivný článek nazvaný, Jak se západoindické dítě stává v britském školském systému vzdělanostně podnormálním. Pro Gairyho to byli nespokojení političtí frustráti přicházející ze zahraničí. Do parlamentu se dostalo několik lídrů Nové židovské strany, mezi nimi i Bishop, který se díky svému charismatu stal rychle nejpopulárnější osobností strany. Parlament ho ale neuspokojoval. Scházel se jen zřídka, a když už se sešel, obvykle šlo o překřikování, po kterém následovalo hlasování o ratifikaci Gairyho vůle. Hnutí Nový klenot se díky této frustraci neustále posouvalo doleva. Coard a jeho stejně militantní manželka Phyllis se snažili přiblížit k ortodoxnímu leninismu. Tento rostoucí radikalismus hnutí Nový klenot přivedl Grenadu do dalšího období.

Maurice Bishop: Marxisté přebírají moc (1979)

11. března 1979 odletěl Gairy do New Yorku, aby s generálním tajemníkem OSN Kurtem Waldheimem diskutoval o kosmických jevech. Bishop a další vůdci hnutí Nový klenot věřili, že zanechal Langustímu gangu příkaz, aby je všechny zabil. Rozhodli se udeřit jako první. Druhý den ráno probudilo Rádio Grenada obyvatele ostrova šokujícím sdělením.

"Dnes ráno ve 4:15 se Lidová revoluční armáda zmocnila kasáren v True Blue. Kasárna byla vypálená do základů. Po půlhodinovém boji byly síly Gairyho armády zcela poražené a vzdaly se, přičemž nebyl zraněný ani jeden příslušník revolučních sil."

To byla nadsázka, protože ve skutečnosti trvalo 12 hodin, než se vzdali poslední zadržení v kasárnách. Povstalci se ale zmocnili rozhlasové stanice a ovládli tak zásadní informační zdroj. Bylo jich méně než 60, ale obránce naprosto zaskočili a do konce dne zvítězili. Jejich první proklamace, kterou Bishop přečetl v nově přejmenovaném Rádiu Svobodná Grenada, slibovala, že všechny demokratické svobody, včetně svobody voleb, náboženství a politického přesvědčení, budou lidu plně navrácené. Gairy z New Yorku hlasitě protestoval, ale měl už jen málo přátel. Britové byli sice nešťastní z historicky prvního převratu v jedné ze svých bývalých karibských kolonií, ale nezastali se ho. Většina Grenaďanů byla nadšená. Mnozí obdivovali Bishopa, který se stal premiérem a začal si říkat vůdce lidu. Mohl snadno dovést hnutí Nový klenot k vítězství ve svobodných volbách, a tím sobě i své vládě zajistit skutečnou legitimitu. Ovšem Bishop si vybral jiný směr, než volby. 45 mužů a žen, kteří řídili hnutí Nový klenot v době převratu, byli idealisté. Jakmile se dostali k moci, postavili silnice, otevřeli novou střední školu a několik bezplatných klinik. Rozvíjeli zemědělství a rybářství a snížili míru nezaměstnanosti. Zrušili také parlament a ústavu, umlčeli opoziční tisk a sestavili seznam sledovaných osob, které měly být pod dohledem. Základem jejich ideologie, jak ji Bishop nastínil v projevu ke členům strany v roce 1982, bylo přesvědčení, že tvořili leninský předvoj, který je oprávněný vládnout pomocí dekretů. Bishop a jeho soudruzi opakovaně tvrdili, že za každým kritickým hlasem v Grenadě stála CIA. Nebyla to pravda, ale díky záznamům o amerických intervencích v Karibiku a Střední Americe tomu někteří snadno uvěřili. Jen několik měsíců potom, co se hnutí Nový klenot chopilo moci, zničili žháři 2 kanceláře vládní cestovní kanceláře. Později došlo k dalším záhadným požárům, stejně jako k bombovým útokům a atentátům. Odbory začaly být neklidné. 26 významných občanů podepsalo odvážnou petici požadující větší svobodu. Turistický ruch upadal, protože cestovní kanceláře v Americe přestaly Grenadu doporučovat jako cílovou destinaci. Někteří kupci tropického ovoce a koření začali hledat zásoby jinde. Duchovní pronesli ostrá kázání, ve kterých protestovali proti omezování veřejné a pastorační svobody. Každému, kdo byl obeznámený s americkými destabilizačními kampaněmi v jiných zemích bylo jasné, o co šlo. Bishop ve svých projevech zdůrazňoval, že to už přece Američané dělali jinde.

"Myslíme na historii amerického imperialismu. Vzpomínáme na doby, kdy světu vládly dělové čluny, kdy se v cizí zemi vylodila námořní pěchota. Guzmán v Guatemale v roce 1954, Dominikánská republika v roce 1965 a desítky dalších příkladů. Myslíme na okupace a anexe cizích území, zejména v našem regionu, v Latinské Americe a Karibiku. Myslíme na zavraždění Sandina, vlastence Nikaraguy, Allendeho, hrdiny Chile, a mnoha dalších mučedníků tohoto regionu, kteří museli zemřít rukou imperialismu. Sestry a bratři, destabilizace je název pro nejnovější způsob ovládání a využívání životů a zdrojů země prostřednictvím zastrašování, šikany a násilí. Tato metoda se použila proti řadě karibských zemí a zemí třetího světa v 60. letech 20. století a také proti Jamajce a Guyaně v 70. letech 20. století. Nyní, jak bylo předpovězeno, přišla na řadu Grenada."

Představitelé hnutí Nový klenot se prohlásili za součást aliance proti Yankeeům, která zahrnovala Castrovu Kubu, sandinistický režim v Nikaragui a povstalce v celém regionu, kteří se bránili tomu, co Bishop nazval krutými bestiemi imperialismu. Výrazně zvýšili početní stav grenadské armády a vyslali důstojníky na výcvik na Kubu. Několik stovek kubánských stavebních dělníků, z nichž někteří byli vycvičení jako příslušníci domobrany, přijelo postavit letiště v Point Salines, několik kilometrů jižně od St. George’s. Letiště mělo být dostatečně velké, aby pojmulo jumbo jety plné turistů. Nebo, jak opakovaně zdůrazňovali úředníci ve Washingtonu, bojové letouny. Představitelé hnutí Nový klenot podepsali 3 vojenské dohody se Sovětským svazem, které jim bezplatně přinesly zbraně za miliony dolarů. Navázali přátelství s Východním Německem, Libyí, Severní Koreou a téměř všemi ostatními zeměmi světa, které byly vůči Americe nepřátelské. Grenada překypuje hudbou, rytmem a rýmem a na počátku 80. let 20. století vytvořily reggae a kalypso kapely rozsáhlý repertoár skladeb oslavujících revo a odsuzujících imperialismus. Na bouřlivých venkovních čteních poezie davy křičely nadšením nad básněmi jako Poslední kovboj, kterou napsal a deklamoval Chris DeRiggs, ministr zdravotnictví ve vládě Nového klenotu.

Spor v Novém klenotu: Kdo je tvrdší marxista? (1979-1983)

Zatímco se konfrontace mezi Grenadou a Amerikou stupňovala, v řadách samotného Nového klenotu narůstal další konflikt. Přinejmenším stejně ostrý a poznamenaný přinejmenším stejně silnou agresí. Ještě před převratem v roce 1979 se Maurice Bishop přel se svým zástupcem Bernardem Coardem. Jakmile se dostali k moci, trávili oni i jejich příznivci hodiny a někdy i celé dny a noci na schůzkách, na kterých debatovali o tom, kdo z nich šel správným oportunistickým směrem nebo neukázal správnou marxisticko-leninsko-stalinskou ruku. Coard a jeho frakce trvali na tom, že Bishop byl příliš smířlivý, příliš umírněný, příliš ochotný sejít z pravé marxistické cesty. Odsuzovali jeho výzvu k taktickému spojenectví s podnikateli, jeho upřednostňování smíšené ekonomiky a jeho naléhání, že Grenada nemohla rovnou přejít k budování socialismu. V létě a na podzim roku 1983 začalo toto soupeření pohlcovat Hnutí nového klenotu. Coardova frakce pomalu Bishopa a jeho umírněné příznivce vyčerpávala. Snažila se prosadit nový systém spoluvládnutí, v jehož rámci by Coard držel skutečnou moc a Bishop by zůstal jen figurkou. Bishop se zdráhal souhlasit, ale rovnováha se vychýlila v jeho neprospěch, když se velitel armády generál Hudson Austin postavil na Coardovu stranu. Takto posílená Coardova frakce 13. října 1983 odhlasovala uvalení domácího vězení na Bishopa. Tento dramatický krok Grenadu elektrizoval. V následujících dnech se lidé shromažďovali na náměstích na spontánních shromážděních na podporu Bishopa. Mnoho obchodů zůstalo zavřených. 5 ministrů vlády podalo demisi. Fidel Castro, kterého Bishop jen před pár dny navštívil v Havaně, poslal rozhořčený protest. Coard a jeho skupina se rychle ocitli v izolaci a bez přátel. Po 6 dnech domácího vězení byl Bishop na dně. Nemohl spát, kouřil a odmítal jíst ze strachu z otravy. Venku, ale v jeho prospěch agitovali někteří z jeho nejdůležitějších příznivců.

Den Bishopovy popravy (19. října 1983)

Ráno 19. října Unison Whiteman, vůdce Nového klenotu, který právě odstoupil z funkce ministra zahraničí, promlouval na protestním shromáždění na náměstí Market Square v Saint George’s, když se ozvalo skandování chceme Maurice. Brzy se dav vydal na cestu k Bishopovu domu. U brány se Coardovi věrní vojáci snažili udržet své pozice. Jejich velitel, 24letý bojovník, který si říkal Imám Abdulláh, vypálil několik dávek ze samopalu do vzduchu. Demonstranti se na chvíli stáhli, ale pak znovu vyrazili vpřed.

"Zastřelte nás! Zabijte nás!" vyzývali vojáky.

Vojáci nestříleli a během několika minut se do Bishopova domu nahrnuli jeho příznivci. Našli ho přivázaného k posteli, oblečeného v šortkách a světle zeleném tričku. Vedle něj byla k posteli přivázaná jeho družka, ministryně školství Jacqueline Creftová. Jejich přátelé je rychle osvobodili a v 10 hodin už byli oba na nohou. Coardův dům byl nedaleko. Kdyby Bishop uvažoval jasněji, mohl tam své stoupence zavést a vzbouřeneckou kliku zajmout. Místo toho, lehce omámený otřesy a strádáním posledních dnů, se obrátil jinam. Přivedl své krajany do Fort Rupert, impozantní pevnosti z 18. století s výhledem na přístav, která byla přeměněná na vojenská kasárna. Dorazili tam kolem 11 hodiny, mávali transparenty a byli v dobré náladě.

"Máme svého vůdce! Kašleme na Coarda!" skandovali.

Whiteman zavolal na vojáky uvnitř a řekl jim, že dav přišel v míru a přál si vstoupit. Vojáci nebyli připravení zahájit palbu na takový dav, zejména ne na ten, v jehož čele stál Bishop. Pevnost Fort Rupert padla v důsledku mírové invaze. Uvnitř se kolem Bishopa shlukli lidé a křičeli otázky, návrhy, požadavky a varování. Učinil několik rozhodnutí, včetně jmenování nového velitele armády, který nahradil generála Austina. Musel si ale přitom dělat přestávky, aby se napil vody a zorientoval se. Zatímco se Bishop snažil velet, Coard a jeho přátelé, udivení, že je Bishop okamžitě nezatkl, plánovali svůj protiúder. Krátce před polednem zazvonili 2 důstojníci na poplach ve Fort Frederick, vojenské základně na předměstí Saint George’s. Vojáci se rychle shromáždili na přehlídkové ploše. Jeden důstojník jim oznámil, že Fort Rupert obsadili kontrarevolucionáři.

"Jste připravení bojovat za svou zemi?" zeptal se.

"Ano!" zněla skandovaná odpověď.

Na to důstojník zvolal:

"Někteří musí zemřít, aby jiní přežili! Každý voják by měl vidět krev ve vašich očích!"

V tu chvíli dorazil sám Coard v doprovodu své ženy a dalších příznivců. Důstojníci jim sdělili, že Bishopova skupina byla připravená obnovit svou dřívější moc. Někteří se možná obávali, že je to bude stát život. Spěšně se stáhli na improvizované zasedání ústředního výboru. Když skončilo, objevil se jeden z Coardových nejbližších stoupenců Leon Cornwall a svolal vojsko. Pak Cornwall prohlásil:

"Kvůli zlovolným pomluvám, které šířil Maurice Bishop, ho kontrarevolucionáři a velkopodnikatelé osvobodili. V důsledku toho musí být tyto živly zlikvidované."

Pak zvedl ruce do vzduchu a vykřikl:

"Je to rozkaz ústředního výboru!".

"Posloucháme!" vykřikli vojáci.

Za chvíli se k pevnosti Fort Rupert řítily 3 obrněné transportéry sovětské výroby plné vojáků, každý se 2 kulomety. Jízda trvala pouhých 10 minut. Když útočníci dorazili na místo, našli kolem staré pevnosti obrovský dav lidí. Bez váhání zaujali bojové pozice. Na povel spustili mohutnou palbu granátů, raket a kulometů. Desítky těl se rozletěly na kusy. Přeživší křičeli a v panice utíkali.

"Můj bože! Oni obrátili zbraně proti lidem!" volal Bishop ke svým druhům.

Když vojáci konečně přestali střílet, metodicky prošli masakrem a vstoupili do pevnosti. Vyzvali Bishopa a jeho druhy, mezi nimiž byli Jacqueline Creftová a Unison Whiteman, aby vyšli na nádvoří a vzdali se. Udělali to a všech 8 se postavilo ke zdi. Imám Abdulláh a několik jeho mužů se vrátili do Coardova domu pro poslední instrukce. 11 členů ústředního výboru, kteří tam čekali, nebylo spokojeno. Doufali, že Bishopa a jeho přátele zabijí alespoň ve fingované bitvě, ale to už nebylo možné. Rychle se znovu poradili. O tom, jak rozhodli, se dodnes vedou spory, ale během několika minut byl Abdulláh zpátky ve Fort Rupert.

"Soudruzi, otočte se!" křikl na svých 8 zajatců po návratu do pevnosti.

Když tak učinili, vytáhl kus papíru, zamával jím před nimi a řekl:

"Toto je rozkaz ústředního výboru, že budete popravení palbou. Není to můj rozkaz, je to rozkaz ústředního výboru."

Ozval se jen jeden protestní výkřik, od Jacqueline Creftové:

"Počkejte, vydržte! Jsem těhotná!" zalapala po dechu.

"Připravte se ke střelbě!" vykřikl Abdullah.

"Pal!"

3 kulometčíci zahájili palbu a stříleli, dokud se všechny oběti nezhroutily. Když konečně přestali, ležely ostatky jejich národních vůdců roztroušené po nádvoří. Jeden voják vypálil do vzduchu bílou světlici, zprávu, že čin byl dokonán.

Washington (20. října 1983)

Zpráva o těchto šokujících událostech dorazila do Washingtonu téměř okamžitě. Ne všichni tam byli nespokojení. Úředníci, kteří čekali na záminku k zásahu v Grenadě, ji nyní měli. Necelých 24 hodin poté, v 8 hodin ráno ve čtvrtek 20. října, se v budově výkonného úřadu ve Washingtonu naproti Bílému domu sešla skupina pro předběžné plánování krize, která měla za úkol monitorovat problémová místa ve světě. Její předseda, admirál John Poindexter, představil různé vojenské možnosti. Skupina, vedená jeho pobočníkem, podplukovníkem Oliverem Northem, a Constantinem Mengesem, bývalým důstojníkem CIA a poradce Rady národní bezpečnosti, se rozhodla podpořit radikální postup. Invazi do Grenady a svržení její vlády. Toto doporučení předala dalšímu nejvyššímu orgánu, Zvláštní situační skupině. V polovině odpoledne obdrželo ministerstvo zahraničí nótu od barbadoského premiéra Toma Adamse, konzervativního antikomunisty, který byl v regionu velmi uznávaný. V této nótě naléhavě žádal o vyslání amerických vojáků, aby sesadili nový grenadský režim. To dodalo této myšlence důvěryhodnost. Krátce před 17 hodinou se sešla zvláštní situační skupina, které předsedal viceprezident George Bush starší. Její členové vystřízlivěli, když se dozvěděli, že v Grenadě nebyl jediný agent CIA. Nikdo neměl aktuální informace o vojenské kapacitě Grenady, dokonce ani mapy ostrova. Poslední letecké snímky byly staré 5 měsíců. Agenti CIA na Barbadosu bombardovali své britské protějšky elementárními otázkami typu, kdo byl vůdcem ozbrojených sil, nebo kdo byli Coardovi stoupenci ve vládě. Bush a ostatní účastníci schůzky myšlenku invaze do Grenady schválili. Svou směrnici o národní bezpečnosti poslali prezidentu Reaganovi, který ji následující den podepsal, než nastoupil do Air Force One na golfový výlet do Augusty.

Reaganův golfový víkend (21.-22. října 1983)

Golfový víkend byl logickým receptem na to, co na podzim roku 1983 trápilo prezidenta Ronalda Reagana. V polovině října došlo na malém karibském ostrově Grenada k bizarním událostem. Potom, co byl premiér Bishop popravený, došlo k eskalaci napětí, které nakonec vyústilo v další americké svržení cizí vlády. V pátek odpoledne 21. října 1983 nechal prezident Reagan všechny starosti za hlavou, když nastoupil do Air Force One a odletěl do Augusty v Georgii. Spolu s ním jela hrstka jeho asistentů a přátel. Mezi nimi ministr zahraničí George Shultz a poradce pro národní bezpečnost Robert McFarlane. Doufali, že na golfovém hřišti klubu Augusta National uniknou svým starostem. Místo toho přiletěli na nejhorší víkend Reaganova prezidentství. Před odjezdem z Washingtonu Reagan podepsal směrnici pro rozhodování o národní bezpečnosti. Tato směrnice opravňovala vojenské velitele k přípravě možností případné akce v Grenadě. Několik stovek amerických studentů tam navštěvovalo lékařskou fakultu a někteří představitelé se obávali, že by mohli potřebovat evakuaci. Směrnice, kterou Reagan podepsal, obsahovala rozkaz, aby námořní operační skupina mířící do Libanonu změnila kurz a místo toho zamířila na Grenadu. Mluvčí námořnictva ve Washingtonu ujistil novináře, že válečné lodě nebudou dělat nic jiného než pomáhat při případné evakuaci.

"Nebude žádné přistání ani nic podobného," slíbil.

Reagan a jeho přátelé strávili páteční večer v honosném domě Eisenhower Cottage se 6 ložnicemi, který je známou památkou v Augustě National. Zatímco odpočívali, úředníci ve Washingtonu cítili v grenadské krizi nebezpečí i příležitost. Pro kubánská vláda Grenady, která se Američanům přirozeně nelíbila, byla právě svržená a její představitelé zastřelení. Nová klika prohlásila, že starý režim nebyl dostatečně militantní, a slíbila, že na Grenadě zavede čistý marxismus-leninismus. Zdálo se přinejmenším pravděpodobné, že by se noví radikálové mohli pokusit zajmout nebo poškodit americké studenty medicíny, a toto nebezpečí dodávalo jednáním ve Washingtonu na naléhavosti. Aby mohli Američané přistoupit k invazi do Grenady v plném rozsahu, potřebovali nějakou skutečnou záminku. Pouhá evakuace studentů nestačila, chtělo to něco většího, co by jim dodalo punc legality. Úředníci ve Washingtonu se rozhodli, že bylo třeba přesvědčit vůdce ostatních karibských zemí, aby vyzvali k americké invazi na ostrov. V pátek, kdy Reagan odlétal do Augusty, odletěl náměstek ministra zahraničí Charles Gillespie na Barbados, kde se konala mimořádná schůzka 6 karibských premiérů. Charles Gillespie byl totiž hlavním specialistou Reaganovy administrativy na Karibik. Gillespie a Milan Bish, americký velvyslanec ve východním Karibiku, pomohli na schůzce dospět ke konsensu. Premiéři ten večer žádný dokument nepodepsali. Na veřejnosti pouze uvedli, že se rozhodli potrestat Grenadu hospodářskými sankcemi. V soukromí však Američanům sdělili dobrou zprávu: souhlasili s tím, že požádají Ameriku o intervenci. Gillespie to okamžitě oznámil Washingtonu. Telefon ministra zahraničí Shultze v Eisenhower Cottage zazvonil v sobotu ve 2:45 hodin ráno. Jakmile se dozvěděl, že se jeho diplomatům podařilo z karibských vůdců vymoci žádost o americkou intervenci, vzbudil McFarlanea. Během časných ranních hodin telefonovali několika dalším členům vojenského velení. Nakonec vzbudili samotného Reagana. V 5:15 hodin si prezident v županu a pantoflích vyslechl jejich hlášení. Sdělili mu, že 6 karibských vůdců se dohodlo, že požádají Ameriku o intervenci v Grenadě a že intervence bude také nejlepším způsobem, jak ochránit tamní americké občany. V reakci na to učinil Reagan 2 rozhodnutí. Za prvé nařídil viceprezidentovi Georgi Bushovi staršímu, aby svolal zvláštní situační skupinu, která byla narychlo zřízená k řešení grenadské krize. Zadruhé, aby své kroky co nejvíce utajili, zůstali on, Shultz a McFarlane v Augustě a pokračovali v golfu, jako by se nic neobvyklého nedělo. Následujícího dne se však stalo něco zcela neobvyklého, co Reagana a všechny v jeho skupině zneklidnilo. V polovině odpoledne naboural nezaměstnaný potrubář svým pickupem Dodge řetězovou bránu v Augustě National a vtrhl do obchodu. Tam vytáhl pistoli ráže 38, vystřelil do podlahy a vzal 5 rukojmích, včetně dvou Reaganových asistentů. Vyhrožoval, že je zabije, pokud s ním prezident nebude mluvit. Po horečných konzultacích se agenti tajné služby rozhodli jeho žádosti vyhovět. Přišli k Reaganovi, když hrál na 16. jamce, vysvětlili mu situaci a dali mu radiotelefon. Řekl do sluchátka:

"Tady prezident Spojených států Ronald Reagan. Prý se mnou chcete mluvit."

Nedostalo se mu žádné odpovědi. Reagan svou nabídku zopakoval, ale rozrušený muž na druhém konci linky se nedokázal přimět ke slovu. Agenti tajné služby se pak rozhodli Reagana z golfového hřiště odvést. Naložili ho do limuzíny a ta odjela, těsně stíněná otevřeným kabrioletem plným agentů mávajících samopaly Uzi. Krátce nato dorazila do golfového klubu útočníkova matka a přesvědčila ho, aby se vzdal. Reaganovi nikdy nehrozilo bezprostřední nebezpečí, ale střet trval více než 2 hodiny a způsobil velký rozruch. Prezidentovi to poskytlo dobrou záminku, aby odletěl zpět do Washingtonu. Místo toho se rozhodl zůstat v Augustě, a když vzrušení opadlo, se vrátil na hřiště, stále ve svém sportovním žlutém svetru. Řekl svým přátelům:

"Chci si zahrát další kolo golfu. Chci, aby tento víkend skončil v dobrém."

Reagan odehrál druhé kolo, ale jakmile se vrátil do Eisenhowerovy chaty, byl opět vtažený do víru událostí grenadské krize. Viceprezident Bush mu zavolal, aby mu oznámil, že zvláštní situační skupina upřednostňuje operaci, která by nejen zajistila bezpečnost amerických občanů, ale také obnovila demokratickou vládu a ukončila kubánský vliv. To znamenalo invazi v plném rozsahu a svržení grenadské vlády. Reagan bez váhání a bez jakýchkoli otázek souhlasil. Odpověděl Bushovi:

"Když už tam musíme jít, můžeme udělat všechno, co je třeba."

Grenada: Připravte se do akce (23.-24. října 1983)

Když se Reagan té sobotní noci ukládal ke spánku v ložnici, která kdysi patřila prezidentu Eisenhowerovi, měl plné právo doufat, že se mu bude dobře spát. Neměl ho. Ve 2:27 hodin ráno přišel do jeho pokoje McFarlane, aby ho probudil. Nesl s sebou jednu z nejničivějších zpráv, které Reagan během svého prezidentství uslyšel. Velitelství americké námořní pěchoty v Bejrútu bylo zničené při sebevražedném bombovém útoku, ve kterém zahynuly stovky lidí. Byl to jeden z nejkrvavějších útoků na americké vojenské stanoviště v historii a jedna z největších tragédií v dějinách námořní pěchoty. Ohromený prezident věděl, že se musel okamžitě vrátit do Washingtonu. Asistenti a ostatní, kteří ho tam vítali, byli zaskočeni jeho náhle roztěkaným vzhledem. Reaganovi bylo 72 let, ale až do té chvíle vždycky působil energicky. Bylo zřejmé, že uplynulých 72 hodin si na prezidentovi vybralo svou daň. Když v neděli ráno vystoupil z vrtulníku a v prudkém dešti na jižním trávníku Bílého domu sáhl po deštníku, vypadal vyčerpaně. Emocionálně vyčerpaně a poprvé za dobu svého prezidentství dokonce staře. Bylo 8:30 hodin ráno, 6 hodin potom, co ho probudily první zprávy o obětech z řad námořní pěchoty. V tomto rozpoložení se prezident Reagan vrhl na celodenní mimořádné jednání se svým týmem pro národní bezpečnost. Bombardování v Libanonu zasadilo Americe další těžkou ránu. V mnoha Američanech zesílila touha po nějaké pomstě někde ve světě, aby ukázali svou národní sílu. Reagan už schválil myšlenku invaze do Grenady, ale nevydal žádné konečné rozkazy. Stále byl čas se stáhnout a omezit operaci na pouhou evakuaci amerických občanů. Na tento postup naléhali premiéři Guyany, Belize a Baham. Velitel námořní operační skupiny mířící k Libanonu, kapitán Carl Erie obdržel naléhavou zprávu, která mu nařizovala otočit se na jih, zamířit k bodu poblíž Grenady a připravit se na akci. Jméno vlajkové lodi kapitána Erieho bylo USS Guam. Několik dní předtím Guam a 4 další lodě z jeho operační skupiny zavítaly do Morehead City v Severní Karolíně, aby se nalodily na palubu 22. obojživelné jednotky námořní pěchoty. Jejím srdcem byl výsadek o 822 mužích, plně vybavený kulomety ráže 50 mm, protitankovými zbraněmi, granátomety, 52 džípy a doplněný útočnými a transportními vrtulníky. USS Guam se blížil ke Grenadě, když kapitán Erie obdržel druhou zprávu. Ta mu nařizovala vyslat vrtulník na Antiguu, aby vyzvedl 5 mužů určených k připojení k jejich operační skupině. Kapitán Erie předpokládal, že těchto 5 osob budou diplomaté z ministerstva zahraničí. Když ale ve 22:00 hodin vstoupili na palubu Guamu, byli v uniformách. Nesli s sebou zprávy, které nikdo nečekal. Prezident Reagan nařídil námořní pěchotě, aby vtrhla do Grenady a svrhla tamní vládu. Útok měly vést jednotky na palubě Guamu. Jejím hlavním velitelem měl být viceadmirál Joseph Metcalf, velitel Druhé flotily. Přál si, aby vylodění začalo v úterý před svítáním. V sobotu se opět sešla zvláštní situační skupina. Prezident Reagan, který se jednání účastnil telefonicky z Augusty, invazi stručně schválil. V neděli v 19:00 hodin ji potvrdil podpisem podrobnější rozhodovací směrnice. Vedle svého podpisu napsal jediné slovo. Go, tedy jděte. Později večer generál John Vessey, předseda sboru náčelníků štábů, informoval Reagana a další vysoké představitele o plánu invaze. Pak se vrátil do Pentagonu a odeslal konečné rozkazy velitelům na palubě Guamu. Jejich úkolem pod krycím názvem operace Naléhavý běs, bylo chránit a evakuovat americké občany z Grenady, neutralizovat grenadské síly, stabilizovat vnitřní situaci a pomoci při obnově demokratické vlády na Grenadě.

Američtí studenti: Na Grenadě se cítíme bezpečně

Zatímco USS Guam a její operační skupina mířily ke Grenadě, američtí diplomaté hledali způsoby, jak invazi legalizovat. Nemohli spolupracovat s hlavním regionálním orgánem, Karibským společenstvím, protože několik jeho členských států upřednostňovalo jednání místo invaze. Místo toho se obrátili na menší a mnohem slabší skupinu, sedmičlennou Organizaci východokaribských států. Ta se v pátek večer sešla na Barbadosu a pod vedením dvou amerických diplomatů soukromě předala Američanům žádost o intervenci. Ačkoli byla žádost právně pochybná, poskytla Američanům cenné krytí. Jakmile se úředníci amerického ministerstva zahraničí dozvěděli, že premiéři východokaribských zemí byli připravení požádat o americkou invazi, vypracovali dopis, který měli premiéři podepsat. Apelovali v něm na Ameriku, aby podnikla kroky ke kolektivní obraně a zachování míru a bezpečnosti proti vnější agresi. Premiéři jej v neděli odpoledne řádně podepsali. Ministerstvo zahraničí vypracovalo podobný dopis, který měl podepsat generální guvernér Grenady sir Paul Scoon, který byl oficiálním zástupcem královny Alžběty a jedinou uznávanou autoritou na ostrově. Tak to Američané dělávají. Aby v něčem nebyli sami, vždycky donutí několik další zemí, aby do toho šly s nimi také. Pak se Američané ohánějí tvrzením, že šlo přece o mezinárodní operaci. Co na tom, že iniciátory bývají pokaždé právě Američané. Tyto dopisy měly podpořit právní argumenty pro invazi, ale legalita nikdy nebyla hlavním zájmem americké administrativy. Ve všech prohlášeních Bílého domu byla situace studentů medicíny označená za nejnaléhavější. Studenti však odmítli hrát roli terorizovaných rukojmích. Když se jich jejich děkan v anketě zeptal, zda si přáli Grenadu opustit, 90 % z nich odpovědělo, že ne. Několik z nich, kteří telefonovali domů, nebo je zastihly zpravodajské organizace, uvedlo, že se cítili zcela bezpečně. Vysocí grenadští vojenští důstojníci, včetně samotného generála Austina, navštívili areál školy v True Blue nedaleko Saint George’s a zaručili se, že bude chráněný. Kdyby šlo Americe skutečně o bezpečnost studentů, stačila by prostá evakuace. Námořní pěchotě by trvalo jen několik hodin, než by vyvedla všechny Američany na ostrově. Záchrana ovšem nikdy nebyla hlavním cílem operace Naléhavý běs. Skutečným motivem byla podle slov majora Marka Adkina, britského důstojníka, který v té době působil na Barbadosu, intenzivní touha prezidenta a jeho poradců zlepšit americkou prestiž, kde morálka a sebeúcta od Vietnamu značně poklesly. Bishopovou popravou se Americe naskytla letmá příležitost k dramatickému zásahu v Karibiku. Amerika potřebovala úspěch, něco, na co by mohla být hrdá. Ačkoli se bezpečnost amerických občanů opakovaně prohlašovala za hlavní důvod operace Naléhavý běs, ve skutečnosti šlo o záminku, jak se chopit příležitosti zastavit komunistickou expanzi na americkém dvorku. Rozhodnutí zasáhnout v Grenadě se učinilo na základě využití prchavé strategicko-politické výhody, která měla navíc tu výhodu, že nevyhnutelný vojenský úspěch by pozvedl upadající morálku Ameriky. Reagan ani žádný jiný americký představitel se ani neobtěžoval sdělit Britům, že invazi plánovali. Učinil tak až v době, kdy byly přípravy na invazi v plném proudu. Grenada byla součástí zemí Commonwealthu, a tedy spadala pod britskou korunu. V pondělí 24. října svolala premiérka Margaret Thatcherová schůzku vlády, na které se jednalo o krizi v Grenadě. Pak poslala do Washingtonu telegram, ve kterém uvedla důvody, proč se Británie stavěla proti vojenské akci v této zemi. Netušila, že ji Reagan již nařídil.

Grenada: Americká operace Naléhavý běs (25. října 1983)

Jak se USS Guam blížil ke svému cíli, Rádio Svobodná Grenada vysílalo zuřivé výzvy a vyzývalo všechny občany k obraně. Málokdo reagoval. Málokdo chtěl bránit vražednou kliku, zejména proti americké námořní pěchotě. Na palubě lodi USS Guam se stovky příslušníků námořní pěchoty v noci na pondělí připravovaly na útok na pláže Grenady. 4 týmy Echo námořní pěchoty, které byly vycvičené v technikách infiltrace, průzkumu a krytí, se v pondělí pozdě večer vylodili na plážích Grenady. Dvě měly za úkol prověřit podmínky na letišti Point Salines a na nedalekých plážích. Třetí měl za úkol vyhodit do povětří vysílač Rádia Svobodná Grenada. Čtvrtý měl zajistit generálního guvernéra Paula Scoona, a přivést ho na místo, kde by mohl podepsat dopis se žádostí o invazi. Možná se nám dere na mysl invaze z roku 1968, ve které Sověti také přivezli členy ústředního výboru KSČ, aby podepsali souhlas s invazí. Je úsměvné, že Američané v Grenadě udělali vlastně úplně totéž, jako Sověti před 15 lety. Prvním dvěma týmům se podařilo přistát se svými malými čluny Sea Fox v příbojové vlně u Point Salines a nepozorovaně proklouznout na břeh. Rychle zjistily, že přístupy na všechny okolní pláže byly zatarasené skalami a korálovými útesy, takže byly pro obojživelný výsadek nevhodné. Pomocí tříslovného kódu Walking Track Shoes, oznámili rádiem tuto špatnou zprávu na USS Guam. Jakmile to velitelé uslyšeli, věděli, že musí změnit svůj plán. Namísto útoku na pláže se první vlna Američanů měla vysadit z vrtulníků. V úterý ve 3:15 hodin ráno se z paluby Guamu zvedl první z 21 vrtulníků plných mariňáků. Lehce vyzbrojení a vysoce mobilní Rangerové, kteří přiletěli na palubě 12 letadel z Hunterova armádního letiště v Savannah v Georgii, je brzy následovali. Svítalo, když se letadla blížila k letišti v Point Salines. Nemohla přistát, protože obránci zablokovali přistávací dráhu balvany, buldozery a dalšími překážkami, takže Rangerové museli seskočit. Když vedoucí letadlo kleslo do 150 metrů, muži začali padat vlhkým, teplým vzduchem. Když několik prvních Rangerů opustilo letadlo, na jeho trup zamířil zespodu reflektor.

"Střílejí na nás!" vykřikl velitel.

Kolem letadla vybuchla kaskáda výstřelů z děl. Dělostřelecká palba roztrhala jeho plášť. Úlomky střel se rozletěly po nákladovém prostoru a oblohu ozářily střepiny. Důstojníci na palubě letadla rychle přijali rozhodnutí přerušit seskok. Letka se stáhla zpět nad vodu.

V době, kdy bylo toto rozhodnutí učiněné, už 40 Rangerů v doprovodu leteckého týmu seskočilo. Zděšeně sledovali ze země, jak jejich letadla odlétávala a zanechávala je v izolaci. Za pár minut se jim ulevilo, když viděli, jak se objevila výsadková loď Spectre a začínala pálit na děla umístěná kolem letiště. Systém protivzdušné obrany Grenady se nemohl rovnat této lodi, která nesla 2 šestihlavňové kulomety a 2 dvacetimilimetrové kanóny, které mohly vypálit celkem 17 tisíc nábojů za minutu. Loď spustila krupobití palby, které rychle umlčelo obránce v okolí letiště. Po této palbě se velitelé Rangerů rozhodli, že bylo pro zbytek jejich jednotek bezpečné seskočit. Krátce po 6 hodině se k nim podruhé přiblížil transportní letoun C-130. Každý muž uvnitř byl obtěžkaný zbraněmi a 100 kilogramy munice.

"Rangerové, buďte tvrdí!" křikl na ně velitel a vojáci začali seskakovat do karibského úsvitu.

Kolem nich vybuchovala střelba, trhala díry v padácích a vysílala tlakové vlny do mraků. Navzdory tomu všemu téměř každý Ranger bezpečně přistál. Někteří se vydali hledat a ničit nepřátelské pozice. Jiní pracovali na vyčištění přistávací dráhy, tahali pryč cívky ostnatého drátu a horkým drátem zapínali kubánské buldozery, aby je mohli odvézt z asfaltové plochy. V 7:40 hodin přistálo první letadlo C-130. Přiváželo nejen vojáky, ale i džípy, motocykly, dělostřelecké zbraně a všechno ostatní, co by armáda mohla potřebovat k ovládnutí malého ostrova. Jednou z klíčových misí Rangerů bylo zajištění lékařského areálu v nedalekém True Blue. Když tam vojáci dorazili, našli 138 nervózních mladých mužů a žen. Někteří vojáci je zůstali hlídat, ačkoli jejich bezpečnost nebyla viditelně ohrožená. Američané se o invazi dozvěděli v ranních zprávách. Krátce po 9 hodině vystoupil prezident Reagan na pódium v Bílém domě, aby se postavil před novináře. Řekl jim, že operace Naléhavý běs probíhala dobře a že Amerika neměla jinou možnost než jednat důrazně a rozhodně, aby zachránily Grenadu a region před brutální bandou levicových zločinců. Celé úterý nad Saint George’s hřměly bombardéry a útočné stíhačky. Zasáhly kubánská kasárna, protiletadlové pozice na dlouhém sopečném hřebeni nad městem a všechny další cíle, o kterých se domnívaly, že by mohly být součástí nepřátelské obrany. Vzhledem k nedostatečným informacím byli Američané odkázaní na fotokopie turistických map. Není proto divu, že se jeden z jejich náletů ošklivě zvrtl. Jeden pilot přímo zasáhl grenadskou psychiatrickou léčebnu a zabil více než tucet pacientů. Několik desítek dalších se vypotácelo z hořících trosek. Několik dní bloudili ulicemi, zatímco kolem nich zuřila válka, což vojenské operaci dodalo surrealistický nádech.

Dokončení americké invaze (říjen-listopad 1983)

V polovině odpoledne, po několika hodinách bombardování, protiletadlová palba ustala. Těch několik Kubánců a Grenaďanů, kteří ještě chtěli bojovat, uprchlo do vnitrozemí. Hukot přilétajících dopravních letadel vystřídala střelba a výbuchy. Komando, které mělo vyhodit do vzduchu rádiový vysílač, dokončilo svou misi bez odporu. Ti, kteří měli za úkol vysvobodit Paula Scoona, se ale dostali do potíží. Snadno našli jeho dům, ale než ho mohli vyvést ven, obklíčili dům grenadští vojáci a začali na ně střílet. Američané se náhle ocitli v nouzi. Ve středu brzy ráno vyslal admirál Metcalf, 250 mariňáků, aby toto obléhání prolomili. Svůj úkol splnili snadno a v poledne už Paul Scoon popíjel čaj na palubě Guamu. Později odpoledne ho letecky přepravili zpět do Point Salines, kde ho američtí důstojníci doprovodili do nedalekého domu. Tam na něj čekal brigádní generál Rudyard Lewis, velitel Barbadoských obranných sil a nových Karibských mírových sil. Lewis ze svého kufříku vytáhl dopis, který úředníci ministerstva zahraničí připravili pro podpis Paula Scoona. V dopise se psalo, že Grenada se nacházela ve vážné a nebezpečné situaci, a vyzývalo se v něm k pomoci zvenčí, aby se usnadnil rychlý návrat ke klidu a míru a návrat k demokratické vládě. Paul Scoon s radostí podepsal. Dopis byl datovaný o 2 dny zpětně, tedy na 24. října, den před invazí. Zatímco Paul Scoon plnil své diplomatické povinnosti v Point Salines, 82. výsadková jednotka se rozvinula po jižní Grenadě. Vojáci se setkali s malými ohnisky odporu, mimo jiné na několika místech v Saint George’s, ale nic, co by mohlo zpochybnit jejich drtivou početní a zbraňovou převahu. 27. října ráno dokončili příslušníci námořní pěchoty s podporou vrtulníků obklíčení města Saint George’s. Kvůli komunikačním problémům mezi jednotkami amerického námořnictva a pozemního vojska vrtulníky omylem zaútočily na vlastní jednotky. Výsledkem bylo 17 zraněných amerických vojáků, z toho tři těžce. Podle tvrzení amerických vojenských zdrojů byli obránci dobře připravení a rozmístění. Kladli tak tuhý odpor, že plnou kontrolu nad ostrovem se americkým silám podařilo získat až 26. října pomocí převahy námořních a leteckých sil. Na Grenadě se nakonec vylodilo asi 6 tisíc amerických vojáků, což byl nejméně dvojnásobek počtu potřebného k provedení úkolu. Jejich pobyt byl krátký. Jako první odjela námořní pěchota, která pokračovala v přerušené cestě do Libanonu. Rangerové je rychle následovali. Pouhých 8 dní po invazi se americké síly zmenšily na 3 tisíce. Do konce roku zůstalo jen několik rot vojenské policie.

Závěr: Jak ukázat svaly

Několik členů amerického Kongresu spěchalo na návštěvu Grenady, aby se pokochali vítězstvím. Zástupce Dick Cheney z Wyomingu prohlásil:

"Mnoho lidí na celém světě má pocit, že jsme stabilnější a spolehlivější než dřív."

Jiní naopak invazi ostře odsoudili, mezi nimi i senátor Daniel Patrick Moynihan z New Yorku:

"Pochybuji o tom, že demokracii obnovíte bodnutím bajonetu."

Protestovala také řada zahraničních vlád. Valné shromáždění OSN drtivou většinou přijalo rezoluci, ve které hluboce odsoudilo hrubé porušení mezinárodního práva. 108 zemí bylo proti invazi, 9 pro a 27 se zdrželo. Na OSN to bylo velmi nezvyklé a překvapivé. Prezident Reagan, jak bylo jeho zvykem, tuto kritiku smetl ze stolu. Na otázku, jak reagoval na zprávu, že pro rezoluci OSN hlasovalo více než 100 členských států, odpověděl:

"100 národů v OSN s námi nesouhlasilo téměř ve všem, co jim bylo předložené, v čem jsme se angažovali, a vůbec mě to nerozhodilo u snídaně."

Reagan věděl, že Američanům zajistil psychologické i strategické vítězství, a měl důvod cítit se pyšný. Za pár týdnů pronesl Reagan emotivní projev před Kongresovou společností medaile cti v New Yorku. Jeho asistenti se snažili novinářům sdělit, že si ho napsal sám. V několika slovech shrnul, co by podle něj měla invaze na Grenadu Američany a svět naučit:

"Dny naší slabosti skončily. Naše vojenské síly jsou opět na nohou a stojí vzpřímeně."

Takto skončila další z nekonečné řady amerických invazí. Američané vůbec neměli důvod na Grenadu vpadnout. Američtí studenti medicíny byli jen záminkou, protože je nikdo neohrožoval. Důvod byl čistě psychologický. Dát americké armádě po fiasku ve Vietnamu znovu pocit síly. Ukázat svaly doma i ve světě. I takové pohnutky mohou vést k další americké invazi svrhávání vlád. Důvody americké invaze na Grenadu měly i širší a hlubší charakter. Ronald Reagan nastoupil do úřadu v roce 1981, kdy se v Karibské pánvi vzedmula vlna levicové militantnosti. Marxističtí revolucionáři se chopili moci v Nikaragui, další bojovali v Salvadoru a Guatemale a do čela vlád na Jamajce, v Guyaně a Surinamu byli zvolení samozvaní antiimperialisté. Ještě vzdálenější, ale o to děsivější byli radikálové v Íránu a jinde na Blízkém východě, v té době hlavně v Libanonu. Právě o víkendu, kdy Reagan nařídil invazi do Grenady, zasadili islámští bojovníci Američanům v Bejrútu zničující úder. To všechno těžce doléhalo na národ, který se stále ještě vyrovnával s porážkou ve Vietnamu před několika lety. Kdyby Reagan a jeho pomocníci chtěli v Grenadě mírové řešení, mohli by ho zajistit docela dobře. To by jim ovšem nepřineslo vítězství, o které usilovali. Americký triumf v Grenadě byl především symbolický a psychologický. Reaganovi dodal auru vůdce, který dokázal rozdrtit americké nepřátele. Co na tom, že porovnání amerického Goliáše s grenadským Davidem bylo naprosto směšné. 14 měsíců po invazi volili Grenaďané v nových svobodných volbách. Drtivou většinou zvolili premiérem 66letého Herberta Blaize, dlouholetého politika, který se těšil jasné americké podpoře. Blaize byl tichý, klidný a nevýrazný, ale hlavně proamerický. Nový režim se nemohl vyhnout bolestné povinnosti postavit před soud ty, kdo zorganizovali a provedli masakr na krvavou středu, který invazi urychlil. Po řadě odkladů bylo před soud postaveno 18 podezřelých. 14 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, mezi nimi Bernard a Phyllis Coardovi, Hudson Austin, Leon Cornwall a Imám Abdullah, který byl souzený pod svým křestním jménem Callistus Bernard. 3 další byli odsouzení k dlouhým trestům vězení a 1 byl shledán nevinným. Později se tresty smrti změnily na doživotí. Během soudního procesu obžalovaní pobouřili mnoho Grenaďanů, když odmítli legitimitu soudu a odmítli převzít odpovědnost za masakr. Teprve po letech ve vězení projevili alespoň náznak lítosti v otevřeném dopise adresovaném v roce 1996 všem bývalým vězňům lidové revoluční vlády:

"Věříme a uznáváme, že ti z nás, kteří byli během revoluce v čele, nesou kolektivní odpovědnost za vaše utrpení, a musíme tuto odpovědnost plně přijmout. Proto se domníváme, že to nejmenší, co můžeme udělat, je vyjádřit vám svou hlubokou lítost a rozpaky a nabídnout vám svou upřímnou a bezvýhradnou omluvu."

3 roky po zveřejnění tohoto dopisu byla jedna z odsouzených vražedkyň, Phyllis Coardová, ze zdravotních důvodů propuštěná. Ostatní zůstali ve věznici Richmond Hill. V roce 2004 potvrdil jejich odsouzení východokaribský odvolací soud. Premiér Keith Mitchell uvedl, že většina Grenaďanů si po tomto rozhodnutí nesmírně oddechla, protože na propuštění těchto osob ještě nebyli připravení. Pučisté byli nakonec propuštění v roce 2009. Závěrem si tedy položme základní otázku. Museli Američané napadnout Grenadu? Pokud byla hlavním důvodem záchrana amerických studentů, pak je odpověď záporná. Studenti mohli být dopravení domů v rámci jednoduché evakuace a grenadské úřady by byly rády, že se jich zbavily. Dokonce i další zdůvodnění, touha vyhnat Kubánce a obnovit demokracii, bylo pochybné. V chaosu, který následoval po krvavé středě, mohlo být klidně možné dosáhnout těchto cílů mírovou cestou. Jak bylo americkým zvykem, po nějaké době se na Grenadu jednoduše vykašlali. Když v 90. letech 20. století americká pomoc klesla, Grenada se obrátila k nelegálním způsobům vydělávání peněz. Prodávala cizincům cestovní pasy a dávala jim možnost používat falešné jméno, pokud si to přáli. Finanční dozorčí orgány ve Francii zařadily Grenadu na seznam zemí, které umožňují praní špinavých peněz. Triumf operace Naléhavý běs dal Americe jedinečnou šanci, která mohla přispět k jejich cti a obrazu ve světě. Američané se ale na Grenadu vykašlali, což je odrazem jejich krátkého trvání pozornosti, která je pro jejich přístup ke světu typická. Americká invaze do Grenady je tak dalším zapomenutým příběhem. Připomíná, že Američané klidně zaútočí i na zemi, která nemá žádné surovinové zdroje, jako ropu nebo plyn. Čistě jen pro dobrý pocit po předchozích porážkách. S velkým Vietnamem si nedokázali poradit. Írán se jim vymkl z rukou. V Libanonu na ně právě zaútočili. A tak si to odskákala malinká Grenada, na které si Američané za to všechno zchladili žáhu.

Pořad podává komplexní pohled na události spojené s tragickým osudem Patrice Lumumby, politického vůdce nezávislého Konga v 60. letech. Po úvodním seznámení s postavou Lumumby a jeho vlasteneckými snahami následuje popis jeho vítězství a následného období nezávislosti Konga vyhlášeném 30. června 1960. Dále sledujeme Lumumbův vzestup a postupné problémy v Kongu, které zahrnují jeho cestu do Ameriky a vliv médií na vnímání událostí. Rozvoj destabilizačních opatření CIA a instrukce prezidenta Eisenhowera k „likvidaci“ Lumumby jsou klíčovými momenty. Krize vyvrcholí odvoláním Lumumby a přípravou tajné operace ze strany Washingtonu. Dále se dozvídáme o převratu v Kongu, který přivedl Lumumbu do domácího vězení, a následném plánu CIA na otrávení Lumumby zubní pastou, který ale selhal. Nečekaný prvek jazzového hudebníka Louise Armstronga jako tajné zbraně v afrických událostech přidává do příběhu zajímavý aspekt. Pořad pak sleduje pronásledování Lumumby a snahy o jeho osvobození, což vyústí tragickou vraždou 17. ledna 1961. Závěrečná část se věnuje následkům Lumumbovy smrti a nekonečnému utrpení Konga, které vzešlo z těchto událostí. Celkově pořad rozkrývá politické machinace, intriky a utajené operace, které vedly k pádu a smrti Patrice Lumumby a měly trvalý dopad na politický vývoj v Kongu.

Nikdy nebyla žádná země popsaná s takovou přesností, jako když spisovatel Joseph Conrad nazval Kongo srdcem temnoty. V některých lidech to vyvolává to nejhorší. Možná je příčinou jeho velkolepé surovinové bohatství. Říká se, že Kongo je nejbohatší geografický kus na světě. Když si ho v roce 1885 přivlastnil belgický král Leopold II., nazval ho nádherným kusem koláče. Během své sedmdesáti pěti leté vlády vydělali Belgičané v Kongu obrovské bohatství. Miliony Konžanů ale přitom zemřelo při masakrech nebo otrocké práci. Byla to nejkrvavější epizoda v dějinách evropského kolonialismu. Tomuto utrpení ale neměl být konec ani v 60. letech 20. století, když byl zavražděn konžský vůdce Patrice Lumumba. Jednu z hlavních rolí v Kongu té doby sehráli bratři Dullesové. Allen byl šéfem CIA, zatímco jeho starší bratr John Foster bývalým ministrem zahraničí. Jeho moc ale slábla potom, co z resortu 22. dubna 1959 odešel. Pro širší pochopení vás odkážu na můj pořad Hořké ovoce Guatemaly, ve kterém jsem jejich příběh povyprávěl. Bratři John Foster a Allen Dullisovi se považovali za anti kolonialisty a věřili, že africké národy by se měly osamostatnit. Dva z prvních, které tak koncem 50. let učinily, se ale přiklonili k silnému vlastenectví. Kwame Nkrumah v Ghaně a Ahmed Sékou Touré v Guineji. K nim se pak připojil i Patrice Lumumba z Konga. Považovali se za socialisty a odmítali spojenectví svých zemí s Amerikou. To oba bratry Dullesovy značně znepokojilo. Američané a Britové už bojovali s vlastenectvím 50. let 20. století v Íránu, Guatemale, Vietnamu, Indonésii a na Blízkém východě. Afrika se ale stávala novým bojištěm. Kongo bylo na několik desetiletí přejmenované na Zair, než se v 90. letech vrátilo opět ke svému starému názvu. Pro přehlednost budu ale používat geografický výraz Kongo. Pojďme se spolu ponořit do minulosti. Pojďme společně prozkoumat příběh, jak Američané, Britové, Belgičané a modré přilby OSN v čele s Dagem Hammarskjoldem plánovali a provedli vraždu afrického vůdce. Zlikvidovali nejen Lumumbu, ale také jeho myšlenky. Jeho život a dílo se neměly stát zdrojem inspirace pro národy Afriky. Jeho vize vytvoření jednotného národního státu a ekonomiky sloužící potřebám lidí měla být zlikvidována. Lumumba se prostě měl vymazat z kolektivní paměti lidstva. Dokonce i dnes je tato temná epizoda vymazaná z učebnic dějepisu, třebaže odtajněné kabelové záznamy hovoří jasně. Dokonce i z archivů OSN v New Yorku vyplývá, že vedoucí představitelé OSN podporovali válku, kterou západní mocnosti vedly proti Lumumbově vládě, a že OSN byla v určitých obdobích ochotným nástrojem západního vměšování. Zapomeňme na salonní diplomacii politických výzev, nót a proklamací. Tady jde o důkazy vraždy, kterou naplánoval a provedl západ.

Patrice Lumumba: Africké vlastenectví (50. léta 20. století)

Vraždění v obrovském měřítku nebylo jediným dědictvím Belgie v Kongu. Snad ještě nikdy se nestalo, že by nějaká země získala nezávislost s menšími přípravami. Belgie odmítla vzdělávat své konžské poddané. V roce 1960 bylo podle jednoho odhadu na třináct milionů obyvatel pouhých sedmnáct vysokoškoláků. Ani jeden z Konžanů neměl zásadní zkušenosti s vládnutím nebo veřejnou správou. Nebyli tu žádní konžští lékaři, právníci ani inženýři. Hospodářství bylo téměř výhradně v rukou cizinců. Občané byli rozptýleni po celé zemi o velikosti západní Evropy a představovali zmatené množství kmenů, kultur a jazyků. Neexistovala vzdělaná elita ani střední třída. Protože belgičtí vojenští velitelé odmítali povyšovat domorodé vojáky nad hodnost seržanta, neexistoval ani jediný konžský důstojník. I přes tyto nevýhody by Kongo mohlo přežít v míru, kdyby ho cizinci nechali na pokoji. To nebylo možné ze dvou důvodů. Za prvé, Kongo má příliš mnoho bohatých zdrojů na to, aby se mohlo ponechat na pokoji. Za druhé, Kongo vzniklo jako stát v době, kdy zuřila studená válka, a nemohlo zůstat stranou globální konfrontace. Belgická nadvláda nad Kongem byla v době Lumumbova narození v roce 1925 už pevně zakotvená. Lumumba navštěvoval církevní školy a po absolvování tříletého gymnázia se vydal na dráhu učitele. Vášnivě četl, navštěvoval korespondenční kurzy, aby se zdokonalil ve francouzštině, stal se dobrovolným knihovníkem a psal poezii. Po složení náročných zkoušek získal místo poštovního úředníka, což bylo jedno z mála úřednických míst, které bylo pro rodilé mluvčí k dispozici. Později se stal prodavačem piva, což mu umožnilo procestovat Kongo a zdokonalit se v přesvědčivém řečnickém talentu. Během tohoto období si také vytvořil vzhled, který později poznaly miliony lidí na celém světě. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, obvykle v tmavém obleku, tenké kravatě a naškrobené bílé košili, s malým knírkem a bradkou, krátce střiženými vlasy a pronikavýma očima za brýlemi s obroučkami. Koncem 50. let se v Africe rozhořelo hnutí za nezávislost a v Belgickém Kongu se Lumumba projevil jako neúnavný aktivista. Nevyhnutelně byl zatčen a soudce ho odsoudil k šesti měsícům nucených prací na základě obvinění z podněcování k násilí.

Lumumba: Velké vítězství (červen 1960)

Když belgický král Baudouin v lednu 1960 svolal více než osmdesát konžských občanů na konferenci do Bruselu, aby projednali možnosti získání nezávislosti Konga, Lumumba byl od listopadu předchozího roku ve vězení. Brzy se ukázalo, že konference nemohla proběhnout bez Lumumby. Belgičané nakonec souhlasili s jeho propuštěním. Během jediného závratného dne se Lumumba dostal z vězeňské cely v Kongu do elegantního konferenčního sálu v Bruselu. Z vězeňské služby do pozice hlavního vyjednavače o nezávislosti své země. Než usedl k prvnímu jednání, belgický lékař mu vtíral mast do zápěstí, kde měl pouta, a ošetřoval mu jizvy po bičování na zádech. Po generacích, kdy v Kongu nedošlo k žádným politickým změnám, ba dokonce k žádné politice, se události začaly vyvíjet závratnou rychlostí. Vyjednavači v Bruselu se dohodli na formulaci nezávislosti. Konžané byli poprvé svolaní k volbám. Deník Time napsal:

"Mužem, který byl poražený, byl třiceti čtyř letý Patrice Lumumba, vysoký, kozatý radikál ze Stanleyville, který minulý týden brázdil vnitrozemí v krémovém kabrioletu."

Skutečnost byla ale přesně opačná. Lumumbova strana v květnu zvítězila, porazila umírněnou stranu, kterou mnozí Belgičané upřednostňovali, a Lumumba sám se připravoval na nástup do funkce premiéra. Málokdo se odvážil představit si, co bude následovat. Subsaharská Afrika už měla dva vzdorovité neutrální vůdce. Lumumba byl připraven stát se světovou osobností většího rozsahu než kterýkoli z nich. Korespondent londýnských Timesů napsal:

"Pan Patrice Lumumba je živoucím důkazem toho, že události vytvářejí lidi stejně jako lidé vytvářejí události. Tento vysoký, štíhlý mladý muž s malým knírkem, bradkou a velkýma gestikulujícíma rukama září zpoza brýlí přesvědčivostí. Belgičané budou muset být nesmírně chytří, aby pana Lumumbu přelstili."

Žádný Konžan nerozuměl umění vládnout lépe než Lumumba, alespoň na konžské poměry. Jeho sen byl dechberoucí. Vybudovat nezávislý stát, regulovat využívání přírodních zdrojů a udržet svou zemi mimo konflikt studené války. Jeho nedostatek zkušeností však tento sen činil téměř nemožným. Zejména proto, že předpokládal konfrontaci s Belgií a Amerikou. Obě země měly zjevné důvody, proč se postavit proti Lumumbovi. Belgie se obávala, že přeruší bohaté koncese, ze kterých belgické společnosti dlouho těžily. Amerika v něm viděla nepřítele z dob studené války. Za oběma těmito zájmy, které se s nimi prolínaly, stála jedinečně bohatá surovinová základna Konga. Eisenhower často hovořil o potřebě Západu zajistit si strategické nerostné suroviny. Uvědomoval si, že tato potřeba bude se zrychlujícím se průmyslovým pokrokem stále naléhavější. Kongo, zejména jihovýchodní provincie Katanga, bylo neocenitelným zdrojem průmyslových diamantů a strategických kovů, jako měď, mangan, zinek, kobalt a chrom. Stalo se také hlavním světovým zdrojem náhle vzácné rudy, tedy uranu. Málokdo to věděl, ale uran použitý jako palivo pro první americký jaderný reaktor postavený v Chicagu, stejně jako uran použitý v atomových bombách svržených na japonská města Hirošimu a Nagasaki, pocházel právě z Konga. Katanga je tvořená řadou náhorních plošin zvedajících se do výšky více než tisíc metrů nad mořem. Jejich nesmírně bohaté podloží označil belgický vědec Jules Cornet na konci 19. století za "geologickou senzaci". Nacházejí se tu nejdůležitější doly a většina katangského průmyslu. Aby byl zajištěn vývoz katangského bohatství, propojila hlavní města s (tehdejší) Rhodesií a Angolou železniční trať vedoucí souběžně s jižní hranicí země. Bohatství těchto surovin by z této nové země učinilo strategickou kořist, i kdyby zrovna neprobíhala studená válka.

Nezávislé Kongo (30. června 1960)

Konžská republika získala nezávislost 30. června 1960. Slavnostní ceremoniál, který se konal v národním paláci v Leopoldville, měl být pouze formálním předáním moci. Lumumba z něj ale učinil epochální zlom. Vedle vchodu do zdobeného salonu stála bronzová socha krále Leopolda II., který byl zodpovědný za krutosti v Kongu, jež se vymykají lidské představivosti. Belgičtí hodnostáři vstoupili dovnitř. Následovali členové nově zvolené vlády. Diplomaté a novináři stáli opodál. Král Baudouin začal svůj uvítací projev poctou svému dědečkovi, který spáchal genocidu, a označil nezávislost Konga za výsledek podniku, který vymyslel geniální král Leopold II. Nezávislost označil za dar, který Belgie Kongu dala. Pak se obrátil k novým vedoucím představitelům země.

"Neohrožujte budoucnost ukvapenými reformami a nenahrazujte struktury, které vám Belgie předá, dokud si nebudete jistí, že to dokážete lépe. Nebojte se za námi přijít. Zůstaneme vám po boku, poradíme vám, vyškolíme s vámi technické odborníky a správce, které budete potřebovat."

Další řečník, Joseph Kasavubu, který se chystal převzít slavnostní prezidentský úřad nové Konžské republiky, byl stručný a neútočný. Potom nečekaně povstal další konžský hodnostář, aby přivolal řečníka, jehož jméno nebylo uvedené v oficiálním programu. Patrice Lumumba, předseda největší konžské politické strany a nastupující premiér, přistoupil k mikrofonu. Přes hruď měl přehozenou stuhu Řádu koruny, širokou karmínovou šerpu, kterou mu udělil král. Lumumbova první slova byla jako hrom:

"Nezávislost nebyla darem Belgie, ale triumfem vášnivého, idealistického boje, který konečně odvrátil ponižující otroctví, které nám bylo vnuceno násilím."

Podle jedné zprávy král Baudouin smrtelně zbledl. Lumumba pokračoval:

"Naše rány jsou příliš čerstvé a bolestivé, než abychom je mohli vyhnat z paměti. Poznali jsme sarkasmus a urážky, snášeli jsme rány ráno, v poledne i večer, protože jsme byli negři. Viděli jsme, jak se naše půda drancovala podle podmínek údajně národního práva, které však uznávalo pouze právo nejsilnějšího. Viděli jsme, že toto právo bylo zcela jiné pro bělocha a jiné pro černocha. Vstřícné pro prvního, kruté a nelidské pro druhého. Viděli jsme strašlivé utrpení těch, kteří byli odsouzení za své politické názory nebo náboženské přesvědčení. A konečně, kdo může zapomenout na masakry, při kterých zahynulo tolik našich bratrů. Na cely, kam úřady uvrhly ty, kdo se nechtěli podřídit vládě, kde spravedlnost znamenala útlak a vykořisťování? To všechno jsme, bratři, vytrpěli. Ale my, kteří jsme hlasy vámi zvolených zástupců dostali právo řídit naši drahou zemi, my, kteří jsme na těle i na duši trpěli koloniálním útlakem, vám hlasitě říkáme. Tomu všemu je nyní konec!"

Konžané v sále a tisíce posluchačů u reproduktorů venku Lumumbu nejméně osmkrát přerušili výbuchy potlesku a jásotu. Mnozí posluchači rozhlasu se blížili deliriu. Nikdo nikdy neslyšel, že by se Afričan obrátil ke koloniální moci podobnými slovy, natož v přítomnosti vládnoucího monarchy. Lumumba se rázem stal mýtickou osobností.

Problémy na obzoru Konga (červenec 1960)

Zpočátku se zdálo, že by přechod mohl proběhnout hladce. Americký prezident Eisenhower vyslal na Lumumbovu inauguraci zkušeného diplomata Roberta Murphyho s Lincolnovou bustou a nabídkou vzdělávat 300 konžských studentů na univerzitách v Americe. Časopis Time napsal:

"K překvapení mnoha bělochů, kteří očekávali drancování a urážky ze strany nově nezávislých černochů, panovala všeobecná mezirasová zdvořilost, dokonce i otevřené kamarádství."

Problémy ale začaly nečekaně rychle. Lumumba, který souhlasil s ponecháním belgických jednotek, pokud budou podléhat jeho konečné kontrole, jmenoval komisi, která měla reorganizovat armádu a zvážit možnost, aby si vojáci sami volili své důstojníky. Belgický velitel generál Emile Janssens, který považoval konžské vojáky za hloupou chátru, mu poslal strohý dopis. V něm mu doporučil, aby toho nechal a řekl mu, aby to považoval za poslední a konečné varování. Janssens pak 5. července svolal své konžské vojáky, řekl jim, že v armádě zůstanou bílí vždycky nadřazeni černým, a slavně napsal na tabuli provokativní rovnici. Před nezávislostí = po nezávislosti. Vojáci, kteří už byli rozzlobení, že jim Lumumba odmítl zvýšit plat, se proti této belgické snaze udržet si kontrolu nad konžskou armádou vzbouřili 8. července. Některé z nich poháněly kmenové vášně, zejména v regionech, které se cítily nedostatečně zastoupené v Lumumbově kabinetu. Šířila se nekázeň a vzpoura. Někteří vojáci bili, unášeli, terorizovali a znásilňovali evropské ženy. Záběry bělošských rodin, které se tísnily na letištích a na trajektech a prchaly před násilnickými Afričany, obletěly celý svět. Během několika dní byli všichni Belgičané z dvaceti pěti tisíc obyvatel Konga, včetně téměř všech lékařů, úředníků a techniků v zemi, až na několik stovek pryč. 10. července, s odvoláním na nutnost chránit životy civilistů, začalo belgické komando seskakovat padáky do odlehlých oblastí Konga. Prvních deset dní nezávislosti bylo pro Lumumbu a jeho zemi naprostou katastrofou. Jedenáctý den přišel vrcholný úder. Místní představitel provincie Katanga Moise Tshombe vyhlásil nezávislost Katangy a prohlásil se jejím vůdcem. Jak už víme, Katanga je centrem konžského nerostného bohatství a Tshombeho sponzorem byla mocná belgická těžební společnost Union Miniere du Haut Katanga, která toto bohatství po generace využívala. Společnost kontrolovala těžbu kobaltu, mědi, cínu, uranu a zinku v dolech, které patřily k nejbohatším na světě. Union Miniere měla koncesi o rozloze třicet čtyři tisíc kilometrů čtverečních a zaměstnávala dvacet jedna tisíc afrických dělníků a dva tisíce dvě sta evropských správců. V 50. letech 20. století dosahoval její čistý zisk 2,5 až 4,5 milionu belgických franků ročně. Produkce měděných rud neustále rostla a ve druhé polovině 50. let oscilovala kolem dvě stě padesáti tisíc tun. Tento údaj řadil Kongo na čtvrté místo v tabulce zemí produkujících měď na světě. V roce 1956 představovala těžba kobaltu v Katanze sedmdesát pět procent celé světové produkce. Belgický vojenský velitel v Katanze, plukovník Lucien Champion, propustil stovky vojáků věrných Lumumbovi a na jejich místo naverboval Evropany. Belgická vláda mu poslala devět tun munice. Jeden z důstojníků CIA hlásil:

"Přes noc se Tshombe stal nejneoblíbenějším a nejodsuzovanějším černošským vůdcem v Africe."

Londýnský deník Daily Telegraph ho popsal jako pod nadvládou belgických úředníků. Jakmile vypuklo povstání v Katanze, Lumumba se zmocnil letadla a odletěl do oblasti. Spoléhal na to, že síla jeho vůle a schopnost mobilizovat rodící se konžské vlastenectví zvrátí situaci v jeho prospěch. Jeho letadlu nebylo dovoleno přistát. Po návratu do Leopoldville rozzlobeně oznámil, že Kongo přerušuje diplomatické vztahy s Belgií.

"Obviňujeme belgickou vládu, že pečlivě připravovala odtržení Katangy s cílem udržet si naši zemi v rukou."

Pak požádal OSN o vyslání vojáků do Konga, aby mohl Belgičany vyhnat. I další krok se stal Lumumbovi osudným. Poslal telegram sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi, ve kterém stálo:

"Žádáme Vás, abyste hodinu po hodině sledoval vývoj situace v Kongu. Možná budeme nuceni požádat Sovětský svaz o intervenci, pokud západní tábor neukončí agresivní akce proti suverénní Konžské republice."

Sovětští představitelé věnovali subsaharské Africe málo pozornosti. Jejich prvním podnikem v Africe byla pomoc bývalé francouzské kolonii Guinea, která ztratila francouzskou podporu, když se odmítla připojit k frankofonnímu společenství soustředěnému v Paříži. V roce 1957 přivezl Chruščov do škol v Sovětském svazu tisíc afrických studentů. Potom oznámil vytvoření Univerzity přátelství národů, která se věnovala vzdělávání studentů z Afriky a ostatních zemí třetího světa. Sověti jen předpokládali, že Belgičané prostě předají moc důvěryhodnému konžskému přisluhovači, a nikdy si nepředstavovaly, že by umožnili, aby se objevil někdo jako Lumumba. Ještě téhož roku vstoupil Lumumba na světovou scénu. Během několika týdnů se stal nejznámějším Afričanem na světě a živým symbolem odporu proti západní moci. Sověti si toho přirozeně všimli. Chruščova zaměstnávaly jiné záležitosti. Prohlubující se vztahy jeho země s Kubou, vznikající rivalita s Čínou, pokračující krize kolem sestřelení amerického nadzvukového letounu U-2 a důsledky sestřelení druhého amerického průzkumného letadla 1. července. Přesto nemohl Lumumbovu předehru ignorovat a ujistil nového konžského vůdce:

"Sovětský svaz pošle jakoukoli pomoc, která bude nezbytná pro vítězství vaší spravedlivé věci."

Pro případ, že by Washingtonu toto znepokojivé poselství uniklo, Lumumba ho 15. července veřejně zopakoval v projevu v parlamentu.

"Nemáme žádné zbraně, ale obrátíme se na všechny spřátelené země, které nám chtějí pomoci. Pokud to bude nutné, budeme volat ďábla."

Lumumba letí do Ameriky (22. července 1960)

Za týden se Lumumba vydal do New Yorku, aby svůj případ přednesl v OSN. Přijel za bouřlivé pozornosti. Na letišti Idlewild ho přivítala salva z devatenácti děl. Generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld ho vřele přivítal a po jejich prvním setkání prohlásil, že byl velmi optimistický a velmi spokojený. Lumumba uspořádal několik tiskových konferencí v New Yorku i ve Washingtonu, který byl jeho další zastávkou. Na jedné z nich se ho reportér zeptal, jak si představoval svou osobní budoucnost. Zamyslel se:

"Jestli zítra zemřu, bude to proto, že cizinec ozbrojil Konžana."

Za zavřenými dveřmi se Lumumbova návštěva ve Washingtonu nevyvíjela dobře. Cítil se v obležení, rozzlobený, podezřívavý a zdrcený tempem událostí. Nemohl pochopit komplex obav Američanů ani se naučit slovník, kterým by je mohl uklidnit. Požádal amerického ministra zahraničí Christiana Hertera o techniky, půjčku, malé letadlo, aby mohl volně cestovat po své zemi, a především o pomoc při vytlačení belgických vojsk z Konga. Herter neupřímně odpověděl, že to všechno byly záležitosti Spojených národů. Herterův zástupce Douglas Dillon později vypověděl, že úředníci, kteří se s Lumumbou setkali, dospěli k závěru, že prostě nebyl rozumná bytost, jedinec, se kterým se nedalo jednat. Odtajněné přepisy naznačují, že skutečným problémem byly Lumumbovy názory, zejména jeho vytrvalé odmítání vyloučit možnost požádat Sovětský svaz o vojenskou pomoc. Nováček na světové scéně a nepoučený pravdami studené války nikdy nepochopil, jak vyděšená a rozzlobená byla Amerika, když některá vláda začne koketovat s Moskvou. Když prohlásil, že byl připravený pozvat sovětskou vojenskou sílu do nejbohatšího srdce Afriky, možná se domníval, že pouze hledal způsoby, jak obnovit jednotu své země. Na americké poměry se však Lumumba zdál být nebezpečně vzpurný. Prezident Eisenhower ho odmítl přijmout. Washington se obával, že se chystal Sověty obdarovat historickým vítězstvím.

Kongo: Na médiích záleží (srpen 1960)

Lumumba po návratu do Leopoldville prohlásil:

"Útočí na nás, protože se už nechceme klanět! Jsme napadáni, protože členové konžské vlády jsou čestní lidé. Pokusili se mě koupit za miliony. Odmítl jsem."

V Kongu se ale rozpadala veřejná správa, policejní síly se rozplynuly a nezaměstnanost prudce vzrostla. Lumumba se ukázal jako neochotný nebo neschopný ukáznit neukázněné vojáky. Částečně proto, že je považoval za sociální hnutí a zdráhal se jim nařídit, aby se znovu podřídili belgickým důstojníkům. Jedna četa zmlátila posádku kanadských a amerických letců, kteří doručovali náklad potravin od OSN. Vzbouřenci nadále ovládali Katangu a druhá provincie Kasai, centrum belgických zájmů v oblasti těžby diamantů, se také oddělila. Ve vzduchu zavládla anarchie. Eisenhower se rozhodl předvolat americkou velvyslankyni v Kongu Clare Timberlakeovou, aby mu podala osobní zprávu. Timberlakeová 1. srpna vystoupila před americkou Radou národní bezpečnosti. Po jeho projevu rada rozhodla, že Američané by měly být připraveni kdykoli podniknout odpovídající vojenskou akci, aby zabránily sovětské vojenské intervenci v Kongu nebo ji porazili. Téhož dne sovětští představitelé oznámili, že připravovali rozhodná opatření k odražení agresorů, kteří ve skutečnosti jednali s podporou kolonialistických mocností NATO. Téměř tři sta zahraničních novinářů se sjely do Leopoldville, aby informovaly o konžské katastrofě. Ti zaplnili Lumumbovy tiskové konference a učinili z něj podle jednoho svědectví nejdiskutovanějšího muže na světě. Časopis Time si objednal jeho portrét na obálku z 22. srpna. Lumumba na něm vypadal napjatě a cílevědomě na pozadí bouřlivého lesa symbolizujícího neklidné Kongo. Články o Lumumbovi se objevily v každém čísle časopisu Time od získání nezávislosti, což bylo více, než kolik časopis věnoval jakémukoli jinému příběhu během léta 1960. V Americe se stal středem intenzivní debaty o rase, dekolonizaci a právech nově vznikajících národů. Vyhlídka na obálku časopisu Time trápila velvyslankyni Timberlakeovou, která nesnášela muže, jemuž říkala lumbavič. Timberlakeová přijela na návštěvu Belgie v době, kdy se časopis chystal do tisku, a podělila se o svou frustraci se svým hostitelem Williamem Burdenem, americkým velvyslancem v Bruselu. Timberlakeová se rozčilovala:

"Časopis Time plánuje na titulní stranu napsat článek o Lumumbovi s jeho fotografií na titulce. Zpravodajství o celebritách nám ještě více ztíží jednání. Už takhle nám působí prvotřídní bolest hlavy."

Burden se zeptal:

"Tak proč ten příběh nenecháš zabít nebo aspoň upravit?"

"Snažila jsem se přesvědčit člověka od Time v Leopoldville, dokud jsem nezmodrala. Ale on řekl, že se nedalo nic dělat, protože článek už byl odeslaný do New Yorku."

Burden patřil k malé klice dokonale propojených aristokratů, kteří určovali americkou zahraniční politiku po celé první dvě třetiny 20. století. Narodil se v bohatství, studoval na Harvardu, oženil se s vnučkou Cornelia Vanderbilta, stal se členem Rockefellerovy Rady pro zahraniční vztahy, byl asistentem ministra letectví, a dokonce jedno období zastával funkci prezidenta Muzea moderního umění, kde vystřídal svého přítele Nelsona Rockefellera. V týdnech před návštěvou Timberlakeové posílal do Washingtonu živé telegramy, ve kterých varoval:

"Lumumba ohrožuje naše životní zájmy v Kongu a Africe obecně. Hlavním cílem naší politické a diplomatické akce proto musí být zničení Lumumbovy vlády."

Když Burden vyslechl stížnost Timberlakeové, zvedl telefon a za pár minut měl na lince Henryho Luce z New Yorku. Řekl mu, co podle něj vyžadovaly americké zájmy:

"Lumumba by se neměl objevit na obálce časopisu Time."

Luce odpověděl, že obálku nešlo změnit, protože časopis šel do tisku. Burden trval na svém:

"Ale no tak, Henry. Určitě máš v zásobě další krycí historky."

Mluvili spolu ještě několik minut. Jakmile Luce zavěsil, nařídil, aby na připravované obálce nahradil Lumumbův portrét Dag Hammarskjöld. Nebyl ani čas změnit pozadí. Hammarskjöld se objevil před stromy ohnutými bouří, které byly původně nakreslené pro Lumumbu. V polovině léta odletěl generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld do Konga, aby zprostředkoval jednání mezi Lumumbou a povstalci. To se mu nepodařilo. Lumumba chtěl, aby jednotky OSN vstoupily do povstaleckých provincií a vrátily je pod vládu centrální vlády. To by však vyžadovalo, aby OSN jednala proti belgickým a západním zájmům, což bylo nereálné. Lumumbu to rozzuřilo. Domníval se, že dosáhl vítězství, když Rada bezpečnosti nařídila belgickým jednotkám opustit Kongo a nahradila je patnácti tisíci tisíci vojáky OSN. Brzy ovšem dospěl k závěru, že síly OSN byly jen další formou západní okupace. Všude viděl nepřátele a vyhlásil výjimečný stav. Bratři John Foster a Allen Dullesovi se o Afriku příliš nezajímali. Ministerstvo zahraničí nemělo až do roku 1957 žádný úřad pro africké záležitosti. Allen byl ještě pomalejší a vedl Afriku jako pobočku svého oddělení pro Blízký východ. Až nakonec v polovině roku 1959 vytvořil oddělení pro Afriku. Až do příchodu agenta Larryho Devlina v červenci 1960 neměl žádné přímé zprávy z Konga.

Kongo: Destabilizační mašinérie CIA (srpen 1960)

Šéf pobočky CIA v Kongu Larry Devlin a hrstka dalších důstojníků CIA, které jejich šéf Allen Dulles narychlo vyslal do Konga, představovali to nejlepší a nejhorší z celé agentury. Mistři svého oboru, ale neznalí okolní země. Byli to loutkáři moci. Larry Devlin varoval, že Lumumba sloužil ruskému medvědovi, a po fiasku ve Washingtonu se cítil ospravedlněný. Všechno, co Šéf CIA Allen Dulles a jeho lidé věděli o Kongu, souviselo se studenou válkou. Lumumba byl v jejich očích nejnovějším ztělesněním globální hrozby, které přísahali zabránit. Devlin byl klasicky akční důstojník, ponořený do étosu studené války a dychtivý po tajných operacích. Do CIA nastoupil tak, jak to dělala většina důstojníků jeho generace. Když studoval na Harvardu, jeden z jeho profesorů ho spolu s dalšími třemi studenty pozval na gentlemanský nábor, který vedl McGeorge Bundy, člen Rockefellerovy Rady pro zahraniční vztahy a budoucí poradce prezidenta Kennedyho pro národní bezpečnost. Bundy popsal poslání CIA jako zmaření ambicí Moskvy ovládnout svět, aniž by se musela uchýlit k otevřené válce. To bylo všechno, co Devlin potřeboval slyšet. Sloužil na několika postech v Evropě, a když se v roce 1960 stal velitelem pobočky CIA v Kongu, považoval své poslání za naléhavě důležitou obranu svobody. CIA začala pracovat na plánu, jak Lumumbu odstavit od moci. Larry Devlin se nejprve rozhodl zjistit, kdo byli skuteční hybatelé, co je zajímalo a co měli v plánu dělat. Pak se svými lidmi naverboval informátory a provokatéry uvnitř politických stran, odborů, mládežnických skupin, parlamentu a vlády. Jeden z nich vzpomínal, že verboval agenty a řídil je v podmínkách veřejného nepokoje, při kterém by jiní museli prchat jako o život. CIA organizovala bouřlivé protestní demonstrace, pronajímala bezpečné domy, instalovala odposlouchávací zařízení a poskytovala spřáteleným nebo podplaceným novinářům protilumumbovské články. Politici, kteří Lumumbu podporovali, ho začali opouštět. Objevily se anonymní letáky s varováním, že Lumumba byl ďábel a brzy prodá vaše ženy Rusům. Destabilizační mašinérie CIA bzučela na plné obrátky.

Prezident Eisenhower: Zlikvidujte Lumumbu (18. srpna 1960)

18. srpna poslal Larry Devlin šéfovi CIA naléhavé varování:

"Velvyslanectví a pobočka se domnívají, že Kongo zažívá klasickou snahu komunistů o převzetí vlády. Protizápadní síly rychle posilují moc v Kongu, a proto může zbývat jen málo času, aby se zabránilo další Kubě."

Později dopoledne, podle záznamu v Bílém domě to bylo od 11:10 do 11:23, se prezident Eisenhower sešel mimo záznam se šéfem CIA Allenem Dullesem, Richardem Bissellem a šesti dalšími vysokými představiteli národní bezpečnosti. Allen Dulles nemohl Devlinův telegram nepředložit. Po letech kongresoví vyšetřovatelé označili tento den za den, kdy Eisenhower obezřetně nařídil zavraždit Lumumbu. Právě na této schůzce pronesl prezident Eisenhower soukromé poznámky, které Allen Dulles a další přítomní interpretovali jako rozkaz Lumumbu zabít. Když se stal prvním americkým prezidentem, který takový příkaz vydal, se Eisenhower krátce setkal s odcházejícím ekvádorským velvyslancem. Poobědval a pak se odebral do Burning Tree Country Clubu v Marylandu na osmnáct jamek golfu. Při přípravě spiknutí proti zahraničnímu vůdci Allen Dulles obvykle spolupracoval s ministerstvem zahraničí, kterému předtím šéfoval jeho bratr. Jeho vztah se starším sourozencem Johnem Fosterem znamenal, že CIA a ministerstvo zahraničí fungovaly jako jedna agentura, bez běžného napětí a debat, které by je jinak mohly rozdělovat. Současný ministr zahraničí Christian Herter chápal, že si Eisenhower přál Lumumbův odchod, a byl ochoten udělat všechno, co mohl, aby mu pomohl. Přesto byl odhodlaný znovu prosadit zájmy a pozice ministerstva zahraničí odlišné od zájmů a pozic CIA. To byla radikální změna, protože začlo docházet k jemným rozdílům v postojích. Šéf CIA Allen Dulles se nemohl splést s poselstvím, které si odnesl ze setkání Zvláštní skupiny 18. srpna 1960. Slíbil, že ji bude brát velmi vážně a bude postupovat tak energicky, jak to situace dovolí nebo bude vyžadovat. 26. srpna poslal telegram šéfovi pobočky CIA v Kongu Larry Devlinovi, ve kterém mu nařídil, aby proti Lumumbovi zasáhl:

"Ve vysokých kruzích tu panuje jasný závěr, že pokud bude i nadále zastávat vysokou funkci, nevyhnutelným výsledkem bude v lepším případě chaos a v horším případě otevření cesty ke komunistickému převzetí Konga s katastrofálními důsledky pro prestiž OSN a zájmy svobodného světa obecně. V důsledku toho jsme dospěli k závěru, že jeho odstranění musí být naléhavým a prvořadým cílem a že za stávajících podmínek by to měla být vysoká priorita naší tajné akce. Můžete jednat z vlastní pravomoci, pokud vám čas nedovolí postoupit věc sem."

Sám Larry Devlin později vzpomínal:

"Byl jsem oprávněný utratit až sto tisíc dolarů z vlastního pověření na jakoukoli operaci, která se zdála být proveditelná. Pokud je mi známo, žádný jiný šéf pobočky nikdy takovou volnost nedostal. Pokud bylo zapotřebí dalších důkazů, že Washington podpořil náš vlastní závěr o nahrazení Lumumby, bylo to tak."

Krize: Odvolání Lumumby (srpen/září 1960)

Na konci srpna navštívila velvyslankyně Timberlakeová v Leopoldville diskrétně prezidenta Kasavubu. Timberlakeová podle jedné zprávy sdělila, že Lumumba byl nebezpečný člověk, a naznačila, že by neměl pokračovat ve funkci premiéra. Kasavubu zůstal netečný, jak bylo jeho zvykem. Pochopil však, co si Američané přáli, a Timberlakeová dala jasně najevo svou ochotu spolupracovat. Lumumba a Kasavubu byli soupeři, které k sobě tlačila politika. Po určitou dobu spolupracovali jen obtížně, ale když se vnější síly rozhodly proti Lumumbovi zasáhnout, našly Američané v Kasavubuovi ochotného partnera. Byl jednou z mnoha výhod, které v oněch zběsilých letních dnech využili. Než se Lumumba vydal potlačit povstání v Katanze a Kasai, uspořádal v Leopoldville masová shromáždění na podporu povstání, která přilákala desetitisícové davy. Pak začal pro svůj útok rekvírovat dopravní letadla společnosti Air Congo. Napětí se ještě zvýšilo, když se v Leopoldville objevilo deset malých letadel ze Sovětského svazu. Každé z nich mohlo do bitvy přepravit dvacet vojáků. S letadly přišli i piloti, posádky a poradci. Podle přehnaných zpráv v západním tisku rozdávali někteří z nich konžským vojákům letáky a pronášeli projevy o marxismu. Časopis Time otiskl alarmující článek s titulkem Rudý plevel roste v nové půdě. V podvečer 5. září přišel prezident Kasavubu do rádia Leo, hlavní stanice v Leopoldville. Vedoucímu stanice předal kazetu, která podle něj obsahovala naléhavou zprávu pro národ. Pak obezřetně odjel. Za dvacet minut byla přerušena výuka angličtiny a Kasavubuova kazeta byla přehrána. Kasavubu v nahrávce oznámil, že odvolávall Lumumbu a jmenoval nového premiéra. Lumumba okamžitě svolal svůj kabinet a zajistil jednomyslné hlasování o odvolání Kasavuby. Pak toto rozhodnutí oznámil v živém projevu v rádiu Leo a obvinil belgické a francouzské imperialisty z podněcování krize. Následujícího dne vojáci OSN zavřeli Rádio Leo, čímž Lumumbu připravili o jeho národní hlas. Potom uzavřeli všechna letiště v Kongu, čímž mu znemožnili cestovat po zemi a shromažďovat podporu.

Washington: Příprava tajné operace (8. září 1960)

8. září se sešla Zvláštní skupina, podvýbor Rady národní bezpečnosti, který se zabýval tajnými operacemi, aby tento dramatický vývoj projednala. Eisenhower vytvořil tuto Zvláštní skupinu v roce 1955 výnosem, který Allen Dulles později označil za jeden z nejtajnějších dokumentů americké vlády. Měla pouhých pět členů. Prezidenta, jeho poradce pro národní bezpečnost, náměstky ministrů zahraničí a obrany a ředitele CIA. Jejím deklarovaným účelem bylo schvalování tajných operací, ale sloužila také jako Eisenhowerovo pojítko pro tajné akce. Jeden historik napsal:

"Z politického a diplomatického hlediska by bylo nevhodné, kdyby prezident nařizoval převraty, atentáty a jiné neplechy. Zvláštní skupina fungovala jako jeho zástupce. Nakonec však její kroky, rozhodnutí a schválení, byly učiněné jménem prezidenta, s jeho vědomím a souhlasem."

Eisenhowerův poradce pro národní bezpečnost Gordon Gray oznámil, že prezident měl mimořádně silné pocity ohledně nutnosti velmi přímočaré akce. Gray také sdělil nejvyššímu vedení Washingtonu, že by nebylo od věci podniknout rázné kroky. Allen Dulles ho ujistil, že zatímco velvyslankyně Timberlakeová se snažila zařídit Lumumbovo sesazení prostřednictvím parlamentního hlasování nebo jinými pololegálními prostředky, důstojníci CIA skutečně podnikali energické kroky.

Převrat v Kongu (14. září 1960)

Prezident Kasavubu jmenoval velitelem konžské armády mírného vojáka a vyučeného písaře Josepha Mobutua, který tuto funkci zastával i za Lumumby. Agent CIA Larry Devlin mu okamžitě začal předávat finanční částky, pak ho navštívil a domluvil s ním dohodu. Mobutu souhlasil, že provede převrat a převezme moc. Výměnou za to Devlin slíbil, že Američané rychle uznají jeho vládu. Mobutu slíbil:

"Převrat se uskuteční do týdne. Ale budu potřebovat pět tisíc dolarů, abych zajistil své vyšší důstojníky."

Tím byla dohoda zpečetěna. Mobutu udeřil 14. září. V prohlášení na znovuotevřeném rádiu Leo prohlásil, že se rozhodl neutralizovat Lumumbu a Kasavubu, uzavřít parlament a jmenovat sbor komisařů, který bude řídit zemi. Nařídil uzavřít sovětské velvyslanectví a dal občanům komunistických zemí čtyřicet osm hodin na opuštění země. Když se parlament pokusil navzdory jeho rozkazu sejít, poslal vojáky, aby zablokovali vstup. Larry Devlin měl radost, ale nedokázal okamžitě zajistit americké uznání nového režimu. Mobutu nějakou dobu odolával, ale zanedlouho vrátil Kasavubovi ceremoniální prezidentský úřad a oznámil, že nová konžská vládní rada bude přejmenovaná na Sbor komisařů. Jeho předseda i místopředseda byli na výplatní listině CIA. Tím Američané uznali Mobutuovu vládu. Vůdci mnoha dalších zemí protestovali. Indický premiér Néhrú požadoval, aby se konžský parlament znovu otevřel a hlasoval o Lumumbově vedení. Přestože byl Lumumba sesazený, šéf CIA Allen Dulles byl nadále znepokojený. Jeden z jeho pomocníků sdělil konžské pobočce CIA:

"Lumumbův talent a dynamika se zdají být převažujícím faktorem při obnovování jeho pozice pokaždé, když se zdá, že je napůl ztracená. Jinými slovy, pokaždé, když má Lumumba příležitost k poslednímu slovu, dokáže zvrátit události ve svůj prospěch."

Touto pronikavou zprávou Allen Dulles svým mužům v Kongu sdělil, že jejich práce ještě neskončila.

Lumumba: Plánování vraždy a domácí vězení (září 1960)

Deník Christian Science Monitor z 1. září uvedl, že diplomaté OSN v New Yorku prohlásili, že kdyby Lumumba zmizel z politické scény, prolilo by se jen málo slz. 19. září 1960 jednali o konžské krizi americký prezident Eisenhower a britský ministr zahraničí lord Home. Zápis z této schůzky naznačuje, že Londýn mohl vědět o plánu Washingtonu zavraždit Lumumbu, který byl mezitím odvolán z funkce:

"Prezident vyjádřil přání, aby Lumumba spadl do řeky plné krokodýlů; lord Home s lítostí konstatoval, že jsme ztratili mnoho technik staromódní diplomacie."

Za týden se setkali prezident Eisenhower a britský premiér Harold Macmillan v doprovodu svých ministrů zahraničí. Záznam z tohoto setkání ponechává jen málo prostoru pro představivost:

"Lord Home vznesl otázku, proč se Lumumby nezbavíme v současné době. Kdyby se vrátil k moci, okamžitě by se zdůraznila otázka Katangy, což by nás dostalo do nejrůznějších právnických rozporů. Zdůraznil, že nyní je čas se Lumumby zbavit."

21. září na zasedání Rady národní bezpečnosti s prezidentem Eisenhowerem šéf CIA Allen Dulles zdůraznil, že Lumumba zůstával vážným nebezpečím, dokud nebude zlikvidován. Belgičané mají na svých rukou také svůj díl krve. 6. října odjel major Loos, vojenský poradce belgického ministra Lyndena, z Bruselu na krátkou misi do Konga-Brazzaville. Měl diskrétní kontakty s plukovníkem Marlierem, který byl zaneprázdněný přípravami operace Barracuda. To byl krycí název pro belgické spiknutí s cílem zbavit se Lumumby. Můžeme odhadnout účel jejich rozhovorů. V den, kdy Loos odjel do Afriky, belgický ministr Lynden v telegramu Mistebelovi vyzval k definitivní likvidaci Lumumby. Při konfrontaci s dokumenty z archivu ministerstva zahraničí plukovník Marliere přiznal, že mu major Loos, pravá ruka ministra pro africké záležitosti, nabídl lovce krokodýlů, aby Lumumbu odstranil. Vznešení zahraniční vůdci prostě plánovali chladnokrevně vraždu nepohodlného politika na více frontách. Z odtajněných záznamů to jednoznačně vyplývá. Lumumba byl v týdnu po převratu dvakrát zatčený, ale v obou případech se mu podařilo dostat na svobodu. Pak se uchýlil do své oficiální rezidence, elegantního třípatrového sídla, kde kdysi bydleli belgičtí generální guvernéři. Velitelé OSN rozpoznali nebezpečí a rozmístili poblíž stráže v modrých přilbách. Brzy poté dorazili vojáci věrní Mobutuovi. Nemohli se zmocnit své kořisti a rozmístili se poblíž. Lumumba se ocitl obklopen vnitřním kruhem vojáků, kteří ho chránili, a druhým, vnějším kruhem dalších, kteří ho chtěli zajmout nebo zabít. Kupodivu Lumumbův telefon odpojený nebyl a on strávil mnoho hodin rozhovory se svými příznivci. Plánoval, co udělá, až se vrátí do úřadu. V jednu chvíli se obrátil na OSN s prosbou, aby mu půjčila letadlo, aby mohl odletět do New Yorku a přednést svůj případ Valnému shromáždění, ale Dag Hammarskjöld a James Wadsworth, nový americký velvyslanec při OSN, se postarali o to, aby mu žádné letadlo poskytnuto nebylo. Jako ještě jasnější znamení amerických záměrů poslal Allen Dulles své konžské pobočce 24. září neomalený telegram:

"Přejeme si poskytnout veškerou možnou podporu při vyloučení Lumumby z jakékoli možnosti obnovení vládní funkce."

CIA: Otrávíme Lumumbu zubní pastou (19. září 1960)

Lumumba zůstal ve svém sídle. Časopis Time uvedl, že se potuloval po balkoně, aby vypustil páru. Jeho izolace mu možná zachránila život, protože právě v tomto období se důstojníci CIA snažili najít způsob, jak ho otrávit. Nedokázali ale proniknout přes dva kruhy strážců a hlouček přátel obklopujících jejich zamýšlenou oběť. Šéf pobočky CIA v Kongu, Larry Devlin, obdržel 19. září druhý, ještě záhadnější telegram z ústředí CIA. V něm mu bylo doporučeno, aby očekával kurýra jménem Joe z Paříže, který bude přivážet tak citlivé rozkazy, že je bude možné předat pouze ústně. Za týden, když Devlin odcházel z amerického velvyslanectví, kde pracoval v přestrojení za konzula, přistoupil k němu muž a představil se jako Joe z Paříže. Poznal, že návštěvníkem byl doktor Sidney Gottlieb, chemik CIA, který vedl projekt MK-Ultra na ovládání mysli. Allen Dulles ho jmenoval vedoucím výboru pro změnu zdraví, který měl za úkol připravit toxiny a zneschopňující léky pro možné použití v operacích CIA. Oba muži odjeli Devlinovým autem. Gottlieb přešel přímo k věci. Měl u sebe smrtící jed, včetně jedné dávky přimíchané do tuby zubní pasty. Devlin ji měl použít k zabití Lumumby.

"Za provedení operace jste zodpovědný vy sám," řekl Gottlieb. "Detaily jsou na vás, ale musí být čisté, nic, co by se dalo vystopovat zpět k americké vládě."

Jeden z Devlinových konžských agentů měl přístup do rezidence, kde byl Lumumba držen, ale nemohl se dostat do koupelny, kam by mohl otrávenou zubní pastu umístit. Důstojníci CIA strávili hodiny diskusemi o jiných způsobech provedení vraždy. Protože to nemohli udělat jedem, diskutovali o jiných možnostech. V jednu chvíli uvažovali o tom, že se pokusí Lumumbu vylákat z úkrytu a pomocí skupiny typu komando ho zajmout. Později navrhli najmout střelce vybaveného výkonnou puškou zahraniční výroby s teleskopickým zaměřovačem a tlumičem. Jeden z důstojníků v telegramu do Washingtonu napsal:

"Loví se tu dobře, když je správné světlo."

Tyto myšlenky Allena Dullese oslovily. Na jeho pokyn vyslal Richard Bissell do Konga dva tajné agenty s příkazem, aby se na spiknutí s atentátem soustředili na plný úvazek. Jeden z agentů později vypověděl:

"Bissell si mě zavolal a řekl mi, že chce, abych jel do Belgického Konga, bývalého Belgického Konga, a odstranil Lumumbu. Řekl jsem mu, že se rozhodně nebudu podílet na zabití Lumumby. Chtěl jsem ho dostat ven, vylákat ho, pokud to půjde, a pak ho předat legálním orgánům a nechat ho postavit před soud. A nejsem proti trestu smrti."

Louis Armstrong: Jazzová tajná zbraň v Africe (28. října 1960)

Právě v tomto okamžiku, kdy CIA plánovala Lumumbovu vraždu, přijel do Konga Louis Armstrong. Louis Armstrong se svým mile širokým úsměvem vnukl Konžanům myšlenku, že je každý Američan miluje. Kontrast mezi idealizovanou a skutečnou tváří moci je prastarým archetypem. V amerických a konžských dějinách se málokdy protnul tak ostře jako na podzim roku 1960. Američan, který ztělesňoval některé z nejpřitažlivějších vlastností své země, si získal srdce Konžanů. Ve stejnou dobu a na stejném místě se hrstka dalších Američanů chystala zabít nejpopulárnějšího konžského vůdce. Tanečnice s holými prsy a v travnatých sukních vítaly královskou návštěvu v ucpaných ulicích Leopoldville, hlavního města nově nezávislé Republiky Kongo. Davy lidí křičely na uvítanou. Objekt jejich obdivu, zářící vděčností, mával ze svého červeného koženého trůnu. Nebyl to pouhý princ nebo král, ale král s celosvětovým dosahem. Louis Armstrong, jazzový vizionář a hlavní americký kulturní velvyslanec. Jazz byl silnou zbraní v americkém arzenálu studené války a Satchmo se stal pravděpodobně nejoblíbenějším hudebníkem na světě. Hrál pro obdivující davy po celé Americe a Evropě, hrál ve filmech, natočil hity jako Mack the Knife a byl prvním jazzovým hudebníkem, který se objevil na obálce časopisu Time. Jeho radostná hudba vytvářela obraz Ameriky jako otevřeného a šťastného místa. Jeho hvězdná kariéra naznačovala, že americká společnost byla bez rasových předsudků. Ne nadarmo sponzorovalo jeho turné americké ministerstvo zahraničí. New York Times ho nazvaly tajnou zbraní Ameriky. V roce 1957 Armstrong souhlasil, že bude Ameriku reprezentovat na přelomovém turné po Sovětském svazu, ale rozzlobeně ho zrušil, když se ukázalo, že prezident Eisenhower nechtěl podpořit integraci veřejných škol v Little Rocku v Arkansasu. Za tři roky, když školní integrace konečně proběhla ve většině jižních zemí, ustoupil. Tentokrát ministerstvo zahraničí chtělo, aby necestoval do Sovětského svazu, ale do Afriky, kde se dlouho kolonizované země snažily získat nezávislost. Stala se z toho tříměsíční extravagance ve dvaceti sedmi městech. Přivítání, které Armstronga 28. října 1960 čekalo v Leopoldville, bylo jedno z nejradostnějších. Jeho koncert, který se konal na zaplněném stadionu, vyvrcholil oduševnělým provedením písně What a Wonderful World.

"Vidím modrou oblohu, bílé mraky.

Světlé požehnané dny, temné posvátné noci.

A já si říkám, že je to úžasný svět."

Svět premiéra Patrice Lumumby měl v té chvíli k úžasnosti daleko. Lumumba byl vězněn ve svém oficiálním sídle nedaleko stadionu, kde Armstrong vystupoval. Patřil k nejznámějším vězňům na světě, takže Armstrong musel o jeho potížích buď vědět a racionálně si je vysvětlovat, nebo o nich záměrně mlčet. Za jiných okolností by se Armstrong s Lumumbou pravděpodobně setkal. Místo toho po svém koncertu povečeřel s americkým fanouškem Larrym Devlinem, který se mu představil. Když zjistil, že Armstrong neměl žádnou večeři v plánu, vzal ho na večer do města. Armstrong to nemohl vědět, ale Devlin byl šéfem pobočky CIA v Leopoldville. Když trumpetista 28. října 1960 s tímto tajným agentem večeřel, nevědomky si dával do trumpety s důstojníkem CIA, který měl rozkaz zabít jednoho z afrických hrdinů.

Velký králík utekl: Pronásledování Lumumby (27.-29. listopadu 1960)

Hudba ale rozptylovala Leopoldville jen krátce. Několik dní po Armstrongově odjezdu odcestoval prezident Kasavubu do New Yorku na důležitou diplomatickou misi. Požádal Organizaci spojených národů, aby zbavila konžského velvyslance pověřovacích listin a akreditovala nového velvyslance loajálního Mobutuovu režimu. Několik afrických a asijských zemí bylo ostře proti. Stejně tak sovětský blok. Nakonec prohrály s mocí Mobutuových přátel. Belgie, která byla jeho hlavním sponzorem, Amerika, která mu platila a považovala ho za strategickou oporu, a Francie, která vždycky chtěla zabránit šíření vlastenectví v Africe. Valné shromáždění OSN 22. listopadu odhlasovalo uznání Mobutuova režimu a akreditaci jeho velvyslance. Krátce potom Lumumbův sesazený velvyslanec Thomas Kanza zatelefonoval Lumumbovi do jeho obklíčené rezidence v Leopoldville. Kanza byl prvním Konžanem, který získal univerzitní titul, proslul svou moudrostí a prosil Lumumbu o trpělivost.

"Počkejte, třeba i na neurčito, na vyřešení konžské krize."

Lumumba odpověděl:

"Ne. Bude pro vás těžké pochopit, že jeden z nás musí zemřít, aby zachránil naši vlast."

Lumumba odmítl nejen rady svého přítele, ale i afrického vůdce, kterého nejvíce obdivoval, ghanského prezidenta Nkrumaha, který mu radil, aby zůstal chladný jako okurka a počkal, jak se situace vyvine. Odmítl také možnost útěku. Jeho příznivci mu navrhovali, aby požádal o diplomatický azyl na velvyslanectví Ghany nebo Guineje. Když jeho manželka odjela do Švýcarska, jeho italský lékař navrhl, že by bylo možné, aby odjel s ní. On se však nenechal zlákat. Mučednictví se stalo jakousi směsicí předtuchy a přání. Pět dní potom, co prezident Kasavubu dosáhl svého diplomatického triumfu v New Yorku, uspořádal v Leopoldville slavnostní recepci na oslavu. Hosté byli slavnostně naladění. Zatímco si připíjeli na úspěch, jejich nemesis, o kterém se domnívali, že byl bezpečně uvězněný, zahajoval protiakci. Kolegium komisařů se o tom dozvědělo druhý den ráno v krátké, ale překvapivé zprávě.

"Velký králík utekl," ozvalo se.

V noci na 27. listopadu 1960, kdy konžské drama vstoupilo do své závěrečné fáze, se Leopoldvilem prohnala tropická bouře. Obě skupiny stráží obklopující Lumumbovu rezidenci se uchýlily do malého přístřešku. Jen několik z nich se pohnulo, když se kolem 21:00 ze tmy objevil Lumumbův vůz Chevrolet. Šofér řekl, že jel pro cigarety. Zamávali mu, aby projel. Na podlaze vozu za předním sedadlem se choulil Lumumba. Lumumba začal plánovat útěk ihned potom, co se dozvěděl, že OSN schválila svržení jeho vlády. Spojil se s hrstkou blízkých přátel a zapojil je do plánu, který byl stejně jednoduchý jako šílený. Chtěl se vyplížit z rezidence, která se stala jeho vězením, uprchnout z Leopoldville, znovu se spojit se svými příznivci na venkově, urazit tisíc kilometrů do své domovské základny ve Stanleyville a odtud vést hnutí, které by obnovilo jeho moc. Po krátké zastávce na guinejském velvyslanectví se Lumumba vydal na cestu v konvoji tří aut a nákladního vozu. Jeho cesta byla odyseou plnou zatýkání, útěků, zátarasů na deštěm bičovaných silnicích a přejezdů řek na trajektu a kánoi. Na několika místech se ho místní lidé dožadovali, aby s nimi promluvil. Skupina například dorazila 29. listopadu večer do Bulungu. Uprchlíci se chtěli zásobit, ale místní muž Lumumbu poznal. Zpráva se rozšířila rychlostí blesku a ve 22:30 byl Lumumba prakticky nucen uspořádat v centru Bulungu veřejné shromáždění před nadšeným africkým davem. Vysvětlil na něm své problémy v Leopoldville. Nejel do Stanleyville jako uprchlík, ale aby osvobodil národní území a ochránil lid. Situace se pro západní vrahy stávala závažnou a dělala jim vrásky na čele. Lumumba by mohl znovu nabrat sílu a plánovaná vražda by byla o to těžší. Zprávy o těchto improvizovaných shromážděních daly úřadům představu o tom, kde se nacházel. Larry Devlin podle vlastního vyjádření úzce spolupracoval s konžskou policií, aby zablokoval silnice a odřízl možné únikové cesty. 29. listopadu Lumumbovi pronásledovatelé určili jeho polohu pomocí pozorovacího letadla. Poskytla ho evropská letecká společnost. Vojáci věrní Mobutuovi se vydali na cestu a konvoj 1. prosince zastavili. Vytáhli Lumumbu z auta, zbili ho pažbami pušek a odvedli ho. Potom ho posadili do letadla DC-3 společnosti Air Congo, které směřovalo do Leopoldville. Tam ho s rukama svázanýma za zády vedli skrz jásající dav a odvezli ho na vojenskou základnu. Agentura Associated Press uvedla:

"Plukovník Mobutu se založenýma rukama klidně sledoval, jak vojáci vězně fackují a týrají."

Když Lumumbu hodili na korbu nákladního auta, předložil jeden z vojáků kopii prohlášení, ve kterém uvedl, že byl stále legitimním konžským premiérem. Voják ho přečetl nahlas, pak papír zmuchlal a nacpal vězni do úst. Lumumba se spoutanýma rukama zůstal netečný. Scénu zaznamenaly televizní kamery. Ten večer ji viděly miliony Američanů.

Osvoboďte Lumumbu (prosinec 1960-leden 1961)

Ve vojenském vězení Lumumbu pravidelně tloukli. Zprávy o jeho utrpení pronikly na veřejnost a po celém světě se ozývaly výzvy k jeho propuštění. Představitelé Maroka, Ghany a Mali požadovali, aby ho nelegální Mobutuovy bandy osvobodily. Mobutu a jeho zahraniční sponzoři, zastoupení CIA a belgickou zpravodajskou službou, si přáli Lumumbovu smrt. Zároveň se chtěli vyhnout nepříjemnostem spojeným s jeho zabitím. Zatímco zvažovali své možnosti, začal je tlačit čas. Prezident Kasavubu navrhl svolat jednání u kulatého stolu mezi všemi politickými frakcemi, včetně Lumumbovy. OSN odhlasovala vytvoření smírčí komise, která by zvážila možnost vytvoření nové konžské vlády. Afričtí představitelé, kteří sympatizovali s Lumumbou, uspořádali mimořádný summit v Casablance a objevily se zvěsti, že by se mohli pokusit vyvolat povstání za jeho osvobození. Nejhorší bylo, že John Kennedy byl zvolený prezidentem Ameriky a brzy se ujme úřadu. Kennedyho mladší bratr Edward doprovázel vyšetřovací misi do Konga, která vyslechla prosby v Lumumbův prospěch. Zdálo se pravděpodobné, že by nový prezident mohl zrušit Eisenhowerův rozsudek smrti. Larry Devlin napsal Allenu Dullesovi 15. ledna 1961:

"Současná vláda může padnout během několika dní. Takové podmínky by téměř jistě zajistily [Lumumbovi] vítězství v parlamentu. Odmítnutí přijmout v této době drastické kroky povede k porážce politiky v Kongu."

Trojitá vražda Lumumby (17. ledna 1961)

Lumumbovi nepřátelé přišli s elegantním řešením. Rozhodli se ho předat povstalcům v Katanze, nástrojům západní moci, kteří byli zároveň jeho nejkrutějšími kmenovými a politickými nepřáteli. Byli to katangští Bantuové. Brzy ráno 17. ledna Lumumbu a jeho dva společníky odvedli do letadla. Všechny tři připoutali k sedadlům a během šestihodinového letu do nich neustále bušili. Belgický pilot se zavřel v kokpitu, aby se vyhnul této podívané. Jeho radista, také Belgičan, zvracel. Když se letadlo blížilo k Elisabethville, hlavnímu městu Katangy, pilot vysílačkou oznámil:

"Mám na palubě tři cenné balíčky."

Vězni byli blízko smrti. Důstojník CIA, který byl na místě, poslal Devlinovi do Leopoldville telegram:

"Díky za Patrice. Kdybychom věděli, že přiletí, upekli bychom si hada."

O půl století později podal Brian Urquhart, úředník OSN, svědectví o tom, co se pak odehrálo. Jeho svědectví kombinuji i s dalšími podrobnostmi jiných svědků. Když Lumumbu a jeho dva společníky vyhodili zkrvavené a rozcuchané v odlehlém koutě letiště v Elisabethville, znovu je zbili pažbami pušek a hodili do džípu, který je odvezl tři kilometry od letiště do prázdného domu v buši, kde se jich ujal belgický důstojník kapitán Julien Gat. Do domu přišla řada návštěvníků. Nechvalně proslulý katangský ministr vnitra Godefroid Munongo a další ministři, sám Tshombe a různí vysoce postavení Belgičané, aby se škodolibě pokochali vězni, kteří byli opět zbiti. Vězně spolu s kapitánem Gatem a policejním komisařem Fransem Verscheurem nacpali do auta kolem 22:00. Konvoj se skládal ze čtyř černých amerických aut a dvou džípů. Americká auta jela plnou rychlostí a džípy měly problém s nimi udržet krok. V koloně, ve které byli také Tshombe, Munongo a čtyři další ministři, odvezli vysokou rychlostí na odlehlou mýtinu vzdálenou padesát kilometrů v zalesněné savaně. Bylo 22:45. Padesát kilometrů ujeli za necelých čtyřicet pět minut. Místo osvětlovaly světlomety policejních vozů. Přípravy, prováděné za svitu baterek, byly dokončeny a čekalo se na zbytek konvoje. Kromě osmi vojáků bylo k popravě vybraných devět policistů. Travnatou mýtinu zprava ohraničovalo pětimetrové mraveniště porostlé malými keři a o osm metrů dál vlevo, deset metrů od silnice, rostl impozantní strom vysoký deset metrů a o průměru osmdesát centimetrů. Policisté neměli s kopáním hrobu velké potíže, protože půda tu byla písčitá a kyprá. Cestující vystoupili ze svých aut a připojili se k policistům. Brzy potom vyvedli vězně z vozu. Byli bosí a oblečení jen do kalhot a vest. Verscheure jim sundal pouta. Šel za Lumumbou, který ho požádal:

"Chystáte se nás zabít, že ano?"

Na to Verscheure jednoduše odpověděl:

"Ano."

Lumumba se na něj podíval. Podle Verscheura Lumumba "přijal velmi dobře" oznámení o své blížící se smrti. Vězni stáli na cestě obklopeni policisty a vojáky. Verscheure řekl, že "stále ještě stáli na nohou", čímž naznačil, že na nich byly patrné stopy po několika předchozích hodinách bití. Verscheure jim řekl, že budou zastřeleni. Podle Gata jim byl dán čas na přípravu, na modlitbu. Verscheure uvedl, že Lumumba tuto nabídku odmítl. Mezitím se připravila první popravčí četa dvou vojáků a dvou policistů. Jako první stanul před popravčí četou Joseph Okito, bývalý místopředseda Senátu. Okito se opřel o strom, tvář otočenou k popravčí četě, která už stála na místě čtyři metry od něj. Krátké krupobití kulek a bývalý místopředseda Senátu byl mrtev. Jeho tělo bylo okamžitě hozeno do hrobu. Pak přišel na řadu Maurice Mpolo, první velitel Konžské národní armády. Komisař ho postavil ke stromu. Kulka z jiného oddílu ho zkosila. Nakonec předstoupil Patrice Lumumba. Verscheure později uvedl, že se Lumumba třásl, když ho vedli k okraji hrobu, ale "němý, zcela omráčený, se zamlženýma očima nekladl žádný odpor". Tělo bývalého premiéra zasypalo obrovské krupobití kulek.

"Po popravě jsme posbírali půl kila nábojů," řekl policejní komisař. Jejich těla naházeli do narychlo vykopaného hrobu. Celá operace trvala sotva patnáct minut a obešla se bez jakýchkoli nepředvídaných událostí. Belgičané také rozhodli, že mrtvoly musely jednou provždy zmizet. Belgičané a devět místních policistů dorazili v nákladním autě na místo den po popravě, 18. ledna. Byla už téměř tma. Vyhrabat mrtvoly z písčité půdy nedalo mnoho práce. Těla zabalili do márničního plátna a naložili na korbu nákladního auta. Pak se v nákladním autě vydali do Kasengy, dvě stě dvacet kilometrů severovýchodně od Elisabethville směrem k hranicím s Rhodesií. Nedaleko Kasengy nákladní auto zastavilo a těla pohřbili do narychlo vykopaného hrobu za mraveništěm, několik kroků od silnice. Slunce už vycházelo, když se 19. ledna kolem půl šesté ráno nákladní auto vrátilo do Elisabethville. tři popravení včetně Lumumby ale neměli v novém hrobě zůstat dlouho. Definitivní řešení bylo naplánované na následující dva dny. Brzy odpoledne 21. ledna odjeli dva Belgičané v uniformách a několik černošských pomocníků do Kasengy v nákladním autě, které patřilo ministerstvu veřejných prací. Obsahovalo dopravní značky, geometrické přístroje, dva demižony naplněné kyselinou sírovou, prázdný dvě stě litrový sud od benzinu a pilku na železo. Po příjezdu vyložili dopravní značky a geometrické přístroje, aby si kolemjdoucí mysleli, že prováděli vyměřování pozemků. Hrob ale nenašli a za soumraku museli hledání ukončit. Teprve večer následujícího dne hrob našli a pustili se do svého nelehkého úkolu. Mrtvoly vykopali, noži a pilkou na železo rozřezali na kusy a pak je hodili do sudu s kyselinou sírovou. Operace trvala několik hodin a skončila až následujícího rána, 23. ledna. Zpočátku měli oba Belgičané přes ústa masky, ale když jim to začalo být nepříjemné, sundali si je. Jejich jedinou ochranou proti zápachu byla whisky, takže se opili. Jeden z černých pomocníků si polil nohu kyselinou a ošklivě si ji popálil. Zjistili, že neměli dost kyseliny, a spálili jen část těl. Lebky rozemleli a kosti a zuby, které kyselina ani oheň nedokážou zničit, rozházeli po cestě zpátky. Totéž se stalo s popelem. Nakonec po Patrice Lumumbovi a jeho společnících nezůstala žádná stopa. Lumumbovi bylo třicet šest let.

Závěr: Nekonečné utrpení Konga

Dnes víme, že Lumumba neměl žádnou dlouhodobou geopolitickou strategii. Dvě stě dní mezi svou inaugurací a smrtí strávil horečnou improvizací a reagoval na překotné události. Největší Lumumbovou chybou byla důvěra v OSN. Zcela nepochopil její skutečné poslání. Příliš pozdě rozpoznal, že OSN je nástrojem, který mohou mocné země použít k prosazení své vůle. Po vstupu OSN do Konga její síly účinně chránily povstalce v Katanze. Pomohly zajistit Lumumbův pád tím, že mu zabránily používat rádiové sítě nebo létat do měst, kde by mohl shromáždit své příznivce. Velkou odpovědnost za tento zločin nese také Belgie. Belgičtí důstojníci byli přítomni jeho popravě. Smrtící výstřely vypálili Konžané, takže oni i jejich nadřízení, zejména Mobutu a Tshombe, nesou vinu. CIA usilovně pracovala na tom, aby Lumumbu odstavila od moci, a Eisenhower ji pověřil jeho zabitím. Výsledek byl takový, jaký si Belgie i Amerika přály. Vražda Patrice Lumumby byla neomluvitelným, zbabělým a nechutně brutálním činem. Je pravda, že Belgičané a Konžané Lumumbu skutečně zabili, ale bez kroků, které v předchozích měsících podnikl Washington a OSN, by k atentátu nikdy nedošlo. Za tři dny byl inaugurován John Kennedy. Opakovaně hovořil o potřebě podpořit změny v Africe a 9. února veřejně nadnesl možnost, o které by Eisenhower nikdy neuvažoval. Lumumba by měl být osvobozen a začleněn do nové konžské vlády. Pro Ameriku to byla pozoruhodná změna názoru, ale přišla příliš pozdě. Několik hodin po Kennedyho výzvě oznámili povstalci v Katanze, že Lumumba uprchl. Za pár dní uvedli, že ho zabili nepřátelští vesničané. V té době už byl měsíc mrtvý. Kennedy přijal tuto zprávu, kterou jeho tiskový tajemník označil za velký šok. Šok se rozšířil daleko za hranice Washingtonu. Rozzuřené davy nesly Lumumbovy portréty ulicemi Londýna, Paříže, Vídně, Varšavy, Moskvy, Damašku, Lagosu a Nového Dillí. V Šanghaji pochodovalo půl milionu lidí. V Bělehradě maršál Tito prohlásil, že vražda neměla v moderní historii obdoby, a dav vtrhl na belgické velvyslanectví. Totéž se stalo v Káhiře, kde výtržníci potom, co strhli portrét krále Baudouina uvnitř velvyslanectví a nahradili ho portrétem Lumumby, budovu zapálili. V několika městech byla napadena francouzská a americká velvyslanectví a kanceláře OSN. Jeden z protestujících před sídlem OSN v New Yorku nesl nápis vražda Lumumby odhaluje pravou podstatu kolonialismu. Jean-Paul Sartre litoval ztráty meteoru na africkém nebi. Malcolm X nazval Lumumbu největším černochem, který kdy chodil po africkém kontinentu. Aimé Césaire, přední představitel francouzské kultury tmavé pleti, napsal, že Lumumba byl nepřemožitelný jako naděje národa, jako oheň prérie, jako pyl ve větru, jako kořeny ve slepé zemi. V Africe po něm pojmenovali ulice, nemocnice a školy, na jeho počest byly vydány poštovní známky a rodiče křtili novorozené děti Lumumba. Chruščov oznámil, že Univerzita přátelství národů v Moskvě se od nynějška bude jmenovat Univerzita Patrice Lumumby. Nejpodivnějším vůdcem Lumumbova kultu byl nový silný muž Joseph Mobutu. Místo toho, aby se snažil pošpinit Lumumbův obraz, aby ospravedlnil své vlastní převzetí moci, udělal Mobutu pravý opak. Tvářil se, jako by byl zarmoucený stejně jako kdokoli jiný v Kongu. Prohlásil Lumumbu za národního hrdinu, nechal mu postavit sochu, a dokonce na jeho počest přejmenoval hlavní město Katanga, kde byl zabit. Z Elisabethville se stalo Lumumbashi. Lumumbova vražda ohromila svět a vyvolala vlnu protizápadních vášní v Africe i mimo ni. Mnohé nasvědčuje tomu, že tato vražda byla, jak naznačil belgický badatel Ludo De Witte, jednou z nejvýznamnějších politických vražd 20. století. V následujících desetiletích se Kongo stalo peklem represí, chudoby, korupce a násilí. Když se v roce 1989 konečně zhroutila Berlínská zeď, padl s ní i skutečný svět maršála Josepha Mobuty, známého diktátora ze studené války v Kongu. Jako třiceti pěti letý armádní velitel se Mobutu v 60. letech 20. století zmocnil bývalé belgické kolonie zvané Kongo, přejmenoval ji na Zair a vytvořil vzorovou kleptokracii, tedy vládu založenou na krádežích. V době jeho největšího rozkvětu mu americká CIA každoročně poskytovala patnáct milionů dolarů, které mohl utrácet podle svého uvážení. Západní dárci naplnili jeho pokladnu dalšími zhruba deseti miliardami dolarů, kterými si hojně pomáhal. Peníze tekly dál, i když Mobutu znárodnil zahraniční společnosti v hodnotě šestnácti miliard dolarů a předal je nezkušeným kumpánům, kteří je zruinovali. Peníze tekly dál, i když Mobutu odčerpával sto milionů dolarů ročně ze státní důlní společnosti. Tekly i potom, co Mobutuova ochranka napadla diplomata, který ho urazil, a znásilnila jeho ženu a dceru. Tekly i poté, co byli na Mobutuově výplatní listině odhalení belgičtí politici, státní úředníci a lobbisté. Mobutuovým závazkem vůči jeho západním chlebodárcům bylo udržet obrovské nerostné bohatství jeho země mimo dosah Sovětů. Hodnota těchto surovin se v dnešních dolarech odhaduje na dvacet čtyři bilionů dolarů, tedy dvacet čtyři miliard miliard. Očekávalo se také, že bude dodávat zbraně pravicovým povstalcům, jako je angolská UNITA, a nebude pomáhat levicovým, jako je Africký národní kongres v Jihoafrické republice. Mobutu si v Gbadolite, venkovské vesnici, kde vyrůstal, postavil obří komplex paláců s italským mramorem, dvaceti metrovými dveřmi a lustry z muránského skla. Byla tu zlatá pagoda, soukromá zoologická zahrada, vinný sklep s deseti tisíci lahvemi vína a letiště, na kterém mohl přistávat Concorde, který si Mobutu často najímal na návštěvy francouzské Riviéry. Mobutu také investoval do některých neobvyklých rozvojových projektů, včetně velmi krátce trvajícího vesmírného programu a poněkud děsivého jaderného reaktoru o výkonu jednoho megawattu. Většina peněz šla ale k patolízalům v armádě, vládě a rozsáhlé, ale neefektivní státní správě Zairu, tedy Konga. Ta peníze filtrovala dolů k masám, aby elitu uchránila před vzpourou. Jakmile skončila studená válka, Světová banka a Mezinárodní měnový fond Mobutua odřízly a přinutily ho, aby povolil demokracii více stran. Západní jestřábi už neměli důvod držet Mubutu u moci. Sovětská hrozba pominula, a Mobutu už nemusel držet surovinovou pevnost. Prakticky přes noc vzniklo čtyři sta roztříštěných opozičních stran. Všechny bylo třeba kooptovat nebo jinak uklidnit. Veškeré drancování srazilo ekonomiku na úroveň 50. let, takže Mobutu měl k dispozici méně prostředků. Armáda nedostala zaplaceno a na protest se vzbouřila. Uprostřed této krize byli zbídačení lékaři a zdravotní sestry bezmocní, aby zabránili epidemiím cholery, AIDS a dýmějového moru, které pustošily města i venkov. Po posledním boji byl sice Mobutu svržen, ale utrpení Konga stále neměl být konec. Kongo je těžce zkoušené až dodnes. V pohádkově bohaté zemi, ve které by lidé mohli mít radost ze života, si mnozí spíše přejí, aby skončil. Toto je výsledek západních intervencí, které nastartovaly tuto sestupnou trajektorii Konga. Kdyby nebyl Patrice Lumumba zavražděn, Kongo by se ubíralo dál svou vlastní cestou rozkvětu, prosperity a spolupráce. Po jeho smrti byl do své pozice dosazen brutální diktátor. Scénář do puntíku připomíná vývoj zemí v Latinské Americe. Západ znovu uplatnil svou globální moc. Není dovoleno kráčet svou vlastní cestou. Nepodřídíš-li se, zahyneš. Toto je podstata západní totalitní demokracie a žaláře svobody.

Pořad mapuje vzestup bratří Dullesových – Allena a Johna Fostera v politické a špionážní hierarchii. Úvodní část nahlíží na jejich dětství a výchovu, která formovala jejich charaktery. Postupně sledujeme jejich teenagerská léta, studijní období a první kroky v profesionálním světě. Allen Dulles se vypracovává na špiona a stává se významným hráčem nejprve v OSS, a poté CIA. Jeho bratr John Foster Dulles vyniká jako právník a zaujímá významnou pozici ve světě moci. Pořad se také věnuje německé epizodě v životě bratrů Dullesových, jejich spojení s nacisty a následně Allenově roli při vzniku CIA. Zasazuje do kontextu jeho vztahy se starými známými a podrobněji zkoumá vznik této mocné tajné organizace. Postupně nám přibližuje působení Johna Fostera jako ministra zahraničí a jeho postavení v době nepřátelství s komunistickým blokem. Klíčovým momentem v příběhu je vztah s korporací United Fruit a její dopad na politiku v Guatemale. Pořad ukazuje, jak hořké ovoce této spolupráce ovlivnilo politický vývoj v zemi.

Pořad přináší podrobný pohled na počátky americké expanze a formování tohoto impéria. Úvodní část nabízí teoretický rámec, zatímco následující kapitoly se zaměřují na konkrétní události. První část věnuje pozornost Havaji, zkoumá historii domorodců, amerických kolonistů a významu cukrovarnictví v této oblasti. Pořad následně přechází k událostem revoluce na Havaji, představuje přípravy k svržení královny a detailně popisuje klíčové momenty od „ladění notiček“ až po americké převzetí vlády v lednu 1893. Další část pořadu se věnuje americko-španělské válce v roce 1898 a zaměřuje se na události spojené s Kubou. Posluchače zavádí do doby, kdy Američané vyjádřili svůj zájem o tuto karibskou ostrovní zemi. Celkově jde o fascinující exkurzi do historie, která mapuje klíčové události spojené s americkým expansionismem a svrhávání vlád v cizích zemích.

Pořad pojednává o historii politických událostí v Íránu, zejména o způsobu, jakým Američané zorganizovali převrat v zemi. Děj se začíná ubírat od úvodu, kde jsou posluchači seznámení s historií Perské říše. Následně se rozvíjí příběh britského impéria a vlivu Kádžárovské dynastie na oblast a moře ropy v průběhu první poloviny 20. století. Pořad pokračuje v popisu reforem a dynastie Pahlaví v Persii v období od roku 1900 do roku 1944. Důraz se klade na události mezi lety 1944 až 1952, kdy se na politické scéně objevil premiér Mosaddek a došlo k znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti. Vrchol příběhu nastává s popisem přípravy převratu od ledna do července 1953, kdy jsou zachycené schůzky Šáha s organizátorem převratu, agentem CIA Kermitem Rooseveltem. Srpen 1953 přináší dramatický obrat v Teheránu, kdy město doslova hoří v plamenech a dochází k íránskému převratu. Následně je představené řádění CIA za Šáha, což ukazuje na klíčovou roli Spojených států v těchto událostech. Závěr pořadu naznačuje kontrast svobody s ropou a celkový dopad ropného prokletí na politickou situaci v Íránu a ve světě.

Američané vnucovali svou vůli, dominanci a hegemonii v řadě zemích či mnohých kontinentech, zkrátka po celém světě. Není divu, že mnoho národů se nechtělo nechat podmanit ani korupcí, ani dobytím. Národy nebo hnutí, které se nepodrobí, jsou vedené na seznamu teroristů. Zemí, která je permanentně na černé listině, je Írán. Ovšem je tam skutečně právem? Írán je zemí, která je odrazem a zrcadlením historie. Tato země je mnohými zcela nepochopená a nedoceněná. Propast, která zeje mezi západem a Íránem se nezasypává, ale stále prohlubuje. Do roku 1953 byli ovšem Američané v Íránu paradoxně obdivovaní. Nejznámějším Američanem pro běžné Íránce byl mladý učitel Howard Baskerville, který byl zabitý v roce 1909, když bojoval po boku svých íránských přátel v ústavní revoluci. Byl uctívaný jako mučedník a nazývaný "americkým Lafayettem". Mnozí jeho oběť považovali za důkaz toho, o kolik byli Američané obdivuhodnější, než ostatní cizinci. V době, kdy byl Baskerville zastřelený, začínal v Teheránu třiačtyřicetiletý pobyt vizionářského amerického pedagoga Samuela Jordana. Jeho Alborz College patřila k prvním moderním středním školám v Íránu a tisíce jejích absolventů se podílely na utváření íránského života. Presbyteriánská misie, pro kterou Jordan pracoval, provozovala také nemocnici a jednu z mála dívčích škol v Íránu. Jeden absolvent po letech napsal:

"Američané se těšili téměř všeobecnému obdivu a náklonnosti. Aniž by se snažili vnutit lidem svůj způsob života nebo nás obracet na svou víru, naučili se persky a po celém Íránu založili školy, nemocnice a lékařské ambulance."

Spojené státy také ostře kritizovaly anglo-perskou dohodu z roku 1919, jejímž prostřednictvím získala Velká Británie v Íránu koloniální moc. V polovině 20. let americký vyslanec v Teheránu hlásil, že Peršané všech vrstev měli k Americe stále bezmeznou důvěru. To se ale po druhé světové válce dramaticky změnilo. V Íránu téměř všichni vědí, že Američané byli zodpovědní za ukončení demokratické vlády v roce 1953 a nastolení dlouholeté diktatury Muhammada Rezy Pahlavího. Jeho diktatura vyústila v islámskou revoluci v roce 1979, která vynesla k moci protiamerickou teokracii. Její radikalismus inspiroval protizápadní fanatiky v dalších zemích. Dnes už víme z odtajněných materiálů CIA, že právě Američané s Brity stáli za íránským převratem v srpnu 1953. Muhammed Mosaddek byl ve své době titánskou osobností. Otřásl říší a změnil svět. Jeho jméno znali lidé po celém světě. Nikoho nepřekvapilo, když ho časopis Time vybral za Muže roku 1951 před Harrym Trumanem, Dwightem Eisenhowerem a Winstonem Churchillem. Operace Ajax, jak zněl krycí název puče CIA proti Mosaddekovi, byla velkým traumatem pro Írán, Blízký východ i koloniální svět. Američané svrhli cizí vládu. To stanovilo kurz pro následující roky a formovalo pohled milionů lidí na Ameriku. Podle íránského mustru Američané svrhávaly režimy dál, ovšem s delikátnějšími metodami. Technika zadlužení a ovládání skrze peníze je nejdokonalejší. Popisoval jsem ji v pořadu „Pavučina dluhů“. Ovšem někdy je třeba situaci urychlit. Jaké poselství z minulosti nám Írán přináší? A jaké ponaučení do budoucnosti si z toho můžeme odnést?

Historie: Perská říše

Na území dnešního Íránu začali kolem roku 2000 před naším letopočtem přicházet migranti ze střední Asie a indického subkontinentu. Mezi nimi byli také Árijci, od jejichž jména je odvozené slovo Írán. Císařem, který tyto migrující skupiny poprvé sjednotil, byl Kýros, jeden z nejnadanějších vizionářů v dějinách. Jako první přišel s myšlenkou říše se sídlem v oblasti známé jako Pars, později Fars. Po nástupu k moci v roce 559 před naším letopočtem zahájil Kýros tažení, které pod jeho vliv přivedlo další vůdce na rozlehlé íránské náhorní plošině. Některé si podmanil, ale mnohé získal na svou stranu přesvědčováním a kompromisy. Dnes se na něj vzpomíná nejen pro jeho dobyvačné úspěchy, ale také pro relativní mírnost, se kterou se choval ke svým poddaným. Pochopil, že to je jistější způsob, jak vybudovat trvalou říši, než běžnější prostředky útlaku, teroru a zabíjení. V roce 547 Kýros vtrhl do Malé Asie a dobyl majestátní lýdské hlavní město Sardy. Za 7 let si podrobil další velkou regionální mocnost, Babylon. V následujících desetiletích dosáhl se svými nástupci dalších velkých vítězství. Makedonii, Thermopyly a Athény dobyl armádou o síle 180 tisíc mužů, což byla do té doby zdaleka největší armáda v Evropě. Tato dynastie, známá jako Achaimenovci, vybudovala největší říši své doby. Do roku 500 před naším letopočtem zahrnovala východní Středomoří od Řecka přes dnešní Turecko, Libanon, Izrael, Egypt a Libyi. Táhla se na východ přes Kavkaz až k břehům Indu. Kýros ji nazval Persií, protože vznikla z jeho vlastní základny v Parsu. Tolerantní a všeobjímající přístup k životu a politice, kterým byli achaimenovští císaři známí, částečně pramenil z jejich spojení se zoroastrickou vírou. Podle ní je posvátnou povinností každého člověka usilovat o nastolení sociální spravedlnosti na zemi. Zoroastrické náboženství učilo Íránce, že občané mají nezadatelné právo na osvícené vedení a že povinností poddaných není jen poslouchat moudré krále, ale také povstat proti těm, kteří jsou zlí. Tato mentalita se jako červená nit táhne všemi generacemi Íránců. Vůdci jsou považovaní za zástupce Boha na zemi, ale zaslouží si věrnost jen do té doby, dokud mají farr, jakési božské požehnání, které si musí zasloužit morálním chováním. Kýros a další králové jeho rodu spojili svou rozsáhlou říši silnicemi, mosty, jednotnou ražbou mincí, účinným daňovým systémem a první dálkovou poštou na světě. Velkolepé ruiny Persepole, které se dramaticky tyčí z pouště na jihu Íránu a jejichž majestátnost umocňují vzdálené hory, jsou dokladem velkoleposti Persie. Bylo to slavnostní a duchovní hlavní město obrovské říše. Obří sochy okřídlených býků střeží Bránu všech národů, kterou jednou ročně procházela knížata z vazalských států, aby vzdala hold svým perským pánům. Velká Apadana neboli Audienční síň, kde tato knížata společně poklekla před svým mrtvým panovníkem, byla dlouhá jako 3 fotbalová hřiště. Její střechu podpíralo 36 vysokých sloupů, z nichž některé dosud stojí. Dvě monumentální schodiště vedoucí do sálu jsou zdobená složitými detailními řezbami zobrazujícími každoroční rituál poslušnosti, který se konal v den jarní rovnodennosti. Dnes nabízejí živý obraz toho, jak perští císaři kdysi ovládali nejbohatší země na světě. Na řezbách jsou vyobrazení vládci podřízených států, kteří se procházejí kolem svého nejvyššího vůdce a nesou dary symbolizující bohatství své provincie. Archeologům se podařilo většinu z nich identifikovat a samotné názvy jejich kultur evokují bohatství starověku. Váleční Elamité, kteří žili na východ od řeky Tigris, přinášejí lva symbolizujícího jejich divokost. Arachosané ze Střední Asie nabízejí velbloudy a bohaté kožešiny. Arméni koně a jemně zpracovanou vázu. Etiopané žirafu a sloní kel. Somálci antilopu a vůz. Trákové štíty a oštěpy a Iónci stohy látek a keramické talíře. Arabové vedou velblouda, Asyřané býka, Indové osla obtěžkaného tkanými košíky. Všechny tyto dary byly položené před krále králů. Panovníka, jehož vláda rozšířila perskou moc až na okraj známého světa. Mnoho zemí na Blízkém východě je vytvořeno uměle. Evropští kolonialisté vytyčili jejich státní hranice v 19. nebo 20. století, často s malým ohledem na místní historii a tradice. V případě Íránu je tomu právě naopak. Je to jeden z nejstarších národů světa, dědic tradice, která sahá tisíce let do minulosti. Do období, kdy velcí dobyvatelé rozšiřovali svou vládu napříč kontinenty. Básníci a umělci vytvářeli díla nádherné krásy. Tehdy zakořenila a rozkvetla jedna z nejpozoruhodnějších náboženských tradic na světě. Íránskou historií se táhnou velká témata, která ji formují dodnes. Jedním z nich je neustálá snaha o nalezení syntézy mezi islámem, který zemi vnutili arabští dobyvatelé a bohatým dědictvím předislámských dob. Írán byl od nepaměti cílem cizích nájezdníků. Byl na trase nejdůležitějších obchodních cest světa a na vrcholu moře ropy. Snažil se najít způsob, jak žít s mocnými cizinci. V polovině 20. století se všechna tato napětí spojila, aby vytvořila a následně zničila vznešenou osobnost Muhammeda Mosaddeka.

Britské impérium: Kádžárovská dynastie a moře ropy (19. a 20. století)

Velká Británie se na přelomu 19. a 20. století ocitla na křižovatce mezi dvěma palivy – uhlím a ropou. Mnozí si začali uvědomovat, že ropa představovala vojensko-strategickou surovinu pro budoucí kontrolu světových moří. Jako první si tuto myšlenku uvědomil admirál lord Fisher. Už v září 1882 britský admirál Fisher, tehdy ještě kapitán Fisher, argumentoval členům britského establishmentu, že Británie musela převést své námořní loďstvo z pohonu na uhlí na nové ropné palivo. Od roku 1870 spalovaly ruské parníky na Kaspickém moři těžký topný olej, který Rusové nazývali mazut. Fisher a několik dalších prozíravých jedinců se začali zasazovat o zavedení nového paliva. Trval na tom, že ropná síla umožní Británii udržet si rozhodující strategickou převahu při budoucí kontrole moří. Fisher začal za ropu lobbovat. Bitevní loď poháněná dieselovým motorem spalujícím ropu nevydávala žádný prozrazující kouř, zatímco emise uhelné lodi byly viditelné až na vzdálenost 15 km. Zatímco uhelný lodní motor potřeboval k dosažení plného výkonu 4 až 9 hodin, naftový motor potřeboval pouhých 30 minut. Akční rádius flotily poháněné ropou byl až čtyřikrát větší než u srovnatelné uhelné lodi. Fisher neúnavně tloukl těmito argumenty na všechny, kteří byli ochotní naslouchat. Mezitím v roce 1885 německý inženýr Gottlieb Daimler vyvinul první funkční ropný motor na světě, který poháněl silniční vozidlo. Ekonomický potenciál ropy si začali uvědomovat i mnozí jiní než admirál Fisher a jeho okolí. V roce 1905 si britské tajné služby a britská vláda konečně uvědomily strategický význam nového paliva. Problém Británie spočíval v tom, že neměla žádnou vlastní známou ropu. Musela se spoléhat na dodávky z Ameriky, Ruska nebo Mexika. To byl v době míru nepřijatelný stav, v případě velké války stav nemožný. Rok předtím, v roce 1904, byl kapitán Fisher povýšený na prvního britského námořního lorda, vrchního velitele britského námořnictva. Fisher neprodleně zřídil výbor, který měl zvážit a vydat doporučení, jak mělo britské námořnictvo zajistit své zásoby ropy. Britská přítomnost v Persii a Arabském zálivu byla v této době poměrně omezená. Navíc byl tento region stále součástí Osmanské říše. Několik let si Británie udržovala konzuláty v Bušíru a Bandar Abbásu a držela britské námořní lodě v Perském zálivu jako odstrašující prostředek pro ostatní mocnosti. Nechtěla, aby usilovaly o strategické vody blízko nejdůležitější britské kolonie, Indie. V roce 1905 si britská vláda, prostřednictvím známého britského špionážního esa Sidneyho Reillyho, zajistila výhradní právo na obrovská nevyužitá ložiska ropy na Blízkém východě. Íránu tehdy vládla kádžárovská dynastie, která byla kompletně ve vleku západních mocností. Nejprve vládl chamtivý a samolibý šách Násir ad-Dín. Jeho harém, kde trávil většinu času, se rozrostl na 1600 manželek, konkubín a eunuchů. Zplodil stovky princů, z nichž všichni měli volný přístup ke státní pokladně. Jeho paláce zdobily honosné šperky. Když ho přestaly bavit domácí radovánky, vydával se do Evropy v doprovodu obrovské družiny. Násir ad-Dín prodával státní zakázky, uvaloval represivní daně a konfiskoval majetek bohatých obchodníků. Když mu nezbyly žádné peníze, přišel s jedinečným nápadem. Získat hotovost prodejem íránského dědictví zahraničním společnostem a vládám. Jeho prvními zákazníky byli Britové. V roce 1857 koupili Britové koncesi na výstavbu telegrafní linky do Indie napříč Íránem. Francouzské, německé a rakouské skupiny koupily řadu dalších koncesí. Během několika následujících let prodal další 3 koncese britským konsorciím. Jedno koupilo práva na těžbu nerostných surovin, druhé výhradní právo na zřizování bank a třetí výhradní právo na obchod podél řeky Karun, jediné splavné vodní cesty v Íránu. Kontrola nad nejcennějším národním majetkem tak přešla z rukou Íránců do rukou cizinců. Peníze, které přinášeli do íránské pokladny, nějakou dobu udržovaly šáhův honosný dvůr, ale pak nevyhnutelně došly. Další peníze získal půjčkami od britských a ruských bank. Jeho syn nebyl o moc lepší. Počátkem roku 1905 vyslala britská tajná služba Reillyho, rodným jménem Sigmund Georgjevič Rosenblum z ruské Oděsy, se zásadním úkolem. Získat od excentrického australského amatérského geologa a inženýra Williama Knoxe d’Arcyho práva na využívání nerostných zdrojů v Persii. Jeho geologem v Íránu byl ropný inženýr George Reynolds. D’Arcy byl zbožným křesťanem, který důkladně studoval historii. Nabyl přesvědčení, že zprávy o ohnivých sloupech na svatých místech starověkého perského boha ohně Ormuzda pocházejí z praxe zoroastrických kněží zapalovat napthu – olej vytékající ze skal na těchto vybraných místech. Léta putoval po oblastech, kde tyto starověké perské chrámy existovaly, a hledal olej. Mnohokrát navštívil Londýn, aby si zajistil finanční podporu pro své pátrání, ale podpora ze strany britských bankéřů klesala. Koncem 90. let 19. století se nový perský panovník šáh Muzzaffar al-Dín, ad-Dínův syn, obrátil na D’Arcyho jako na inženýra, který Írán důkladně znal. Požádal ho, aby Persii pomohl s rozvojem železnic a počátky průmyslu. V roce 1901 šáh, výměnou za značnou částku peněz předem, udělil D’Arcymu královskou koncesi. Ta mu dávala plnou moc a neomezenou svobodu po dobu 60 let sondovat, prorážet a vrtat podle své vůle v hlubinách perské půdy. V důsledku toho zůstanou všechny jím hledané produkty bez výjimky jeho nezcizitelným vlastnictvím. D’Arcy zaplatil ekvivalent 20000 dolarů v hotovosti a zavázal se platit šáhovi 16% z prodeje jakékoli objevené ropy. Tím si excentrický Australan zajistil jeden z nejcennějších právních dokumentů té doby, který jemu a všem jeho dědicům, postupníkům a přátelům uděloval výhradní právo využívat ropný potenciál Persie až do roku 1961. D’Arcyho první úspěšný objev ropy se uskutečnil v oblasti Šuštár, severně od Perského zálivu 26. května 1908 přesně ve 4 hodiny ráno. Britskému agentovi Sidney Reillymu se podařilo D’Arcyho vypátrat v roce 1905. Bylo to doslova za vteřinu dvanáct. D’Arcy byl totiž na pokraji podpisu společného partnerství s Francouzi prostřednictvím pařížské bankovní skupiny Rothschildů. Pak se chystal vrátit do své rodné Austrálie. Agent Reilly, převlečený za kněze a obratně hrající na d’Arcyho silné náboženské sklony, ho nakonec přesvědčil, aby podepsal svá výhradní práva na perské ropné zdroje ve smlouvě s britskou společností. Tvrdil o ní, že byla dobrým křesťanským podnikem, a tak vznikla Anglo-perská ropná společnost. Britská vláda přivedla skotského finančníka lorda Strathcona jako klíčového akcionáře této společnosti. Skutečná role vlády v ní byla utajená. Agent Reilly tak zajistil první významný zdroj ropy v Británii. Britové ale pracovali na více frontách. V roce 1902 bylo známo, že oblast Osmanské říše známá jako Mezopotámie, dnešní Irák a Kuvajt, obsahovala velké zdroje ropy. Ukázalo se, že Britové měli silné vazby na kuvajtského šejka. V roce 1901 britské válečné lodě u kuvajtského pobřeží nadiktovaly turecké vládě, že od nynějška musela považovat přístav v Perském zálivu ležící těsně pod vodní cestou Šaat-al-Arab, ovládaný kmenem Anazá šejka Mubáraka al-Sabáha, za britský protektorát. V roce 1907 se Šejk Mubárak al-Sabáh nechal přesvědčit, aby formou pronájmu na dobu neurčitou podepsal britské vládě půdu Bander Šajku. Dokument spolupodepsal major C. G. Knox, politický agent britské vlády v Kuvajtu. K podpisu byly prý přiložené štědré porce britského zlata a pušek, aby byl podpis pro šejka příjemnější. V říjnu 1913 zajistil podplukovník Percy Cox od šejka dopis, ve kterém šejk souhlasil, že neudělí žádnou koncesi na těžbu ropy v zemi nikomu jinému než osobě jmenované a doporučené britskou vládou. Začaly se upevňovat britské ropné zájmy na Blízkém a Středním východě. Tato strategická vojenská komodita čekala v půdě Íránu, Iráku a Kuvajtu na hladové, dobyvačné a stále nenasytné západní armády. Tento objev formoval gigantickou bitvu o globální ekonomickou a vojenskou kontrolu, která pokračovala dál.

Persie: Reformy a dynastie Pahlaví (1900-1944)

Politické povědomí Íránců se velmi zvýšilo. Jejich víra, že Bůh vyžaduje, aby vůdci vládli spravedlivě, vedla mnohé k přijetí ideálů lidové suverenity, které pronikaly do společnosti. Na začátku 20. století, začali někteří dokonce pochybovat o samotném principu monarchie. V několika městech vznikly tajné společnosti, které se věnovaly podvratné činnosti. Knihy o Francouzské revoluci začaly přecházet z ruky do ruky. Pocit neomezených možností nabyl na síle se zprávami, že Britové prohrávali bitvy se vzpurnými Búry v jižní Africe. V prosinci 1905 vypukla první moderní revoluce, která vyústila v parlament. Byla přijatá ústava a podle jejích ustanovení se měly konat pravidelné volby. To znamenalo politické kampaně a alespoň zdání otevřené diskuse. Jenže v roce 1907 podepsaly Velká Británie a Rusko smlouvu o rozdělení Íránu. Británie převzala kontrolu nad jižními provinciemi, zatímco Rusko získalo sever. Pás mezi oběma zónami byl prohlášený za neutrální. To znamenalo, že Íránci tu mohli vládnout, pokud nejednali proti zájmům svých mocných hostů. Obě velmoci s Íránem toto ujednání nekonzultovaly, ale pouze mu ho sdělili po podpisu smlouvy v Petrohradě. Typické o nás bez nás. Nově založená Anglo-perská ropná společnost začala těžit obrovské množství ropy zpod íránské půdy. Winston Churchill ji označil za cenu z říše pohádek, o které se nám ani nesnilo. Společnost během pár let vyvrtala desítky vrtů, položila více než 150 km potrubí a vytěžila miliony barelů ropy. Založila síť čerpacích stanic po celé Británii a prodávala ropu do zemí v Evropě i v Austrálii. Na opuštěném ostrově Abadán v Perském zálivu zahájila stavbu největší ropné rafinerie na světě. Abadán na severním konci zálivu vznikal pomalu po tisíce let. Budoval se naplaveninami z řek, které se stékají a tvoří vodní cestu Šaatt-al-Arab. V roce 1919 Britové vnutili bezmocnému režimu Ahmada Šáha tvrdou anglo-perskou dohodu. Podle jejích ustanovení Britové převzali kontrolu nad íránskou armádou, státní pokladnou, dopravním systémem a komunikační sítí. Aby si Britové zajistili svou novou moc, zavedli stanné právo. Anglo-perská dohoda odstranila poslední zbytky íránské suverenity, ale zároveň vlila nový náboj vlasteneckému hnutí. 21. února 1921 generál Rezá Chán svrhl Kádžárovskou dynastii a za 4 roky se prohlásil šáhem. Začala tak vláda královské dynastie Pahlaví, která trvala až do roku 1979. Nikdo nemohl popřít úspěchy Rezy Šáha. Zahájil obrovský stavební program, díky němuž země získala nové třídy, náměstí, dálnice, továrny, přístavy, nemocnice, vládní budovy, železniční tratě a školy pro chlapce i dívky. Vytvořil první státní službu a první národní armádu. Zavedl metrický systém, moderní kalendář, používání příjmení a občanský sňatek a rozvod. Omezil tradiční oděv a zakázal vjezd velbloudích karavan do měst. Vyhlásil právní kodexy a zřídil síť světských soudů, které je vymáhaly. Jenže jeho vláda měla i odvrácenou tvář. Noviny byly přísně cenzurované, bylo zakázané organizování odborů a opoziční představitelé byli vraždění, věznění nebo nucení uprchnout. Kočovné kmeny vykázal do pustých osad, kde trpěly a umíraly tisíce lidí. Obchod se centralizoval v rukou státu a malého kádru loajálních podnikatelů. Sám šáh nesmírně zbohatl díky úplatkům od zahraničních podniků a vydíráním kmenových vůdců. Zabavil tolik půdy, že na vrcholu své moci byl největším vlastníkem půdy v zemi. Rezá Pahlaví také přejmenoval v roce 1935 Persii na Írán. Jenže Rezá Šáh byl fascinovaný fašistickými hnutími, která se objevila v Evropě ve 30. letech 20. století. Zdálo se mu, že Mussolini, Franco a Hitler se vydali stejnou cestou, jako on. Očistit a sjednotit slabé a nedisciplinované národy. Baldur von Schirach, šéf Hitlerjugend, vedl proud nacistických hodnostářů, kteří navštívili Írán a s nadšením hovořili o vznikajícím německo-íránském spojenectví. Když vypukla druhá světová válka, vyhlásil politiku neutrality, která byla rozhodně nakloněná Německu. Umožnil stovkám německých agentů působit v Íránu. Mnozí z nich pracovali na budování podpůrných sítí mezi regionálními vojevůdci. Proto Británie přesvědčila Stalinovo Rusko, aby se připojilo k invazi do Íránu. Britská a ruská vojska nakonec 25. srpna 1941 obsadila Írán a íránská armáda se vzdala za 3 dny. Rezá Pahlaví abdikoval 16. září 1941 ve prospěch svého 21letého syna Muhammada Rezy Pahlavího. Ten byl za daných okolností ochoten anglo-ruské okupaci vyhovět. Britské okupační síly, později doplněné menším americkým kontingentem, nečinně přihlížely, zatímco jejich válečný spojenec Rusko rekvírovalo většinu zásob potravin ze severní zóny Íránu. Desetitisíce Íránců zemřely hlady, zatímco 100 tisíc ruských a 70 tisíc britských a indických vojáků dostalo přednost v zásobování. Epidemií se stal skvrnitý tyfus. Odklon zásob po íránské železnici zabil další tisíce lidí kvůli nedostatku topného oleje v kruté zimě. Britská politika po celé období spočívala v systematickém ponižování vlasteneckých Íránců a vlády. Zároveň podporovala nejpověrčivější a nejfeudálnější reakce uvnitř země. V zoufalé snaze požádala íránská vláda o americkou pomoc. V roce 1942 odjel do Íránu americký vojenský činitel, generál Norman Schwartzkopf, otec velitele amerických sil v operaci Pouštní bouře v letech 1990 až 91. Schwarzkopf byl absolventem West Pointu, který se stal velitelem státní policie v New Jersey. Statusu celebrity dosáhl, když řídil vyšetřování únosu Lindberghova dítěte. Jak vyšetřování řídil jsem pokryl ve druhém díle mého pořadu „Satanistické sekty“. Generál Schwartzkopf tu po dobu 6 let až do roku 1948 cvičil národní policejní síly. Schwartzkopf a jeho kontakty s íránskou armádou se později ukázaly jako klíčové při svržení premiéra Mosaddeka v srpnu 1953.

Írán: Mosaddek vchází na scénu (1944-1952)

Po válce se velmoci začaly o íránskou ropu přetahovat. Rusko požadovalo rozsáhlou exkluzivní ropnou koncesi v severní části Íránu hraničící s Ázerbájdžánem. Británie požadovala další koncesi pro společnost Royal Dutch Shell napojenou na vládu. Uprostřed tohoto přetahování předložil v prosinci 1944 íránský vlastenecký vůdce Dr. Muhammed Mosaddek v íránském parlamentu návrh zákona, který zakazoval jednání o ropě se zahraničím. Mosaddek se odvolával na úvodník londýnských Timesů z 2. listopadu 1944, který navrhoval poválečné rozdělení Íránu mezi 3 mocnosti. Británii, Rusko a Ameriku. Rezoluce prošla, ale odsunula řešení koncese Anglo-íránské ropné společnosti v jižním Íránu, staré d’Arcyho koncese z roku 1901. V roce 1948 se Íránu po urputném boji konečně podařilo vynutit stažení cizích vojsk ze svého území. Země a její hospodářství však byly stále pod faktickým vlivem britské vlády. V jižní oblasti Íránu se nacházela nejbohatší ropná provincie, jakou tehdy celý svět znal, a byla kontrolovaná na základě výhradní koncese udělené před desetiletími Britům. Od roku 1919 britští správní úředníci de facto řídili správu země, aby si zajistili tento životně důležitý monopol. Íránská suverenita se odsunula na vedlejší kolej. Po skončení druhé světové války už ale Írán nehodlal tolerovat takové pošlapávání své národní suverenity. Koncem roku 1947 navrhla íránská vláda britské ropné společnosti zvýšit hanebně nízký podíl na příjmech. Írán se odvolával na případ Venezuely, kde americké společnosti Standard Oil souhlasily s tím, že budou venezuelské vládě platit 50%. Írán dostával jen 36 milionů dolarů ročně, zatímco za venezuelských podmínek by dostával 100 milionů dolarů za rok. Írán spočítal, že ve stávající podobě Britové platili celkové poplatky ve výši pouhých 8% svého čistého zisku. Británie držela výhradní koncesi na rozsáhlé území o rozloze 150 tisíc km2, na kterém se odmítala podílet na novém významném průzkumu. Írán si spočítal, že v roce 1948 dosáhla britská ropná společnost z produkce 23 milionů tun íránské ropy zisku 320 milionů dolarů. Přitom Íránu platila licenční poplatky ve výši 36 milionů dolarů. Íránská vláda proto navrhla, aby se původní koncese znovu projednala s ohledem na zásadu spravedlnosti a poctivosti. Tento návrh nebyl v Londýně přijatý s radostí. Jednání o změně anglo-íránské dohody se protáhla až do roku 1949, aniž by britská strana učinila výraznější ústupek. Jejich strategie spočívala v průtazích a zdržování, přičemž usilovali o oslabení íránské vlády. V íránských parlamentních volbách koncem roku 1949 ovšem doktor Mosaddek a jeho malá strana Národní fronta vedli kampaň na téma jednání o ropě. Národní fronta získala v novém parlamentu 6 křesel a v prosinci byl Mosaddek jmenovaný předsedou parlamentní komise pro ropnou otázku. Írán požadoval 50% podílu na zisku a také íránskou účast na řízení Anglo-íránské ropné společnosti. Britové ale jakékoli dohody nadále torpédovali. V Íránu kvůli tomu padala jedna vláda za druhou až do dubna 1951, kdy se Muhammed Mosaddek stal premiérem.

Znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti (1951-1952)

Od svého narození 16. června 1882 měl Mosaddek výhody, kterým se těšilo jen málo jeho krajanů. Jeho matka byla kádžárovská princezna z rodiny, ze které pocházeli guvernéři, ministři a velvyslanci. Muž, kterého si vzala, pocházel z významného rodu Aštianí a více než 20 let působil jako ministr financí Násira al-Dína Šáha. Zemřel, když byl jejich syn ještě dítě, ale podle zvyklostí se mladý Muhammad vyučil otcově profesi. V 16 letech byl jmenovaný do své první vládní funkce. Byl hlavním daňovým kontrolorem v Chorásánu, své domovské provincii. Podle všeho si vedl skvěle. Návštěvník, který se s Mosaddekem setkal krátce po jeho nástupu do funkce, si zapsal do svého deníku: "Mezi inteligentními a vzdělanými lidmi je jeho slušnost nepřekonatelná. Mluví, chová se a přijímá lidi s úctou, pokorou a zdvořilostí, aniž by však snižoval svou vlastní vznešenost a důstojnost. Možná se někdy choval ke svým kolegům, včetně vysokých úředníků a ministrů financí, s jistou dávkou pohrdání. Ovšem při jednání s ostatními lidmi projevoval vřelý lidský cit, zdvořilost a pokoru. Takto působivý mladý muž se jistě stane jedním z velkých."

Mosaddek pak studoval nejprve v Paříži a potom ve Švýcarsku, kde v roce 1914 získal doktorát práv. Když se v roce 1921 dostal k moci Rezá Chán, snažil se využít Mosaddekova talentu. Jejich spolupráce byla krátká a nešťastná. Mosaddek se nejprve stal ministrem financí, jenže zahájil protikorupční kampaň, která ohrožovala Rezu a jeho přátele, a tak brzy byl nucený odstoupit. Pak byl jmenovaný guvernérem provincie Ázerbájdžán, ale také odešel pro neshody se šáhem. Poté působil několik měsíců jako ministr zahraničí. Mosaddek považoval dynastii Pahlaví za velkého nepřítele pro jejich totalitní praktiky, o kterých jsem hovořil. Není divu, že syn Muhammed Rezá Pahlaví se nakonec nechal umluvit, aby podepsal dekret pro Mosaddekovo sesazení. Usnadnilo mu to nepřátelství, které vůči jeho dynastii Mosaddek projevoval. To ale poněkud předbíhám. Propaganda z různých kruhů ve Washingtonu a Londýně chrlila zprávy o tom, že Mosaddek byl zástupcem komunistů, Ruska nebo nějakým divokým extremistou. Studená válka totiž poskytla Britům a Američanům úžasnou příležitost. Jakákoli významná opozice, která stála v cestě jejich zájmům, byla pohodlně vykreslená rudým štětcem jako komunistická nebo komunistům nakloněná. Nikde to nebylo snazší než proti málo známým vůdcům rozvojových nebo nově nezávislých bývalých koloniálních zemí. Tuto taktiku používal Londýn a Washington až příliš často. Tento zpravodajský trik uplatnili i na Muhammeda Mosaddeka, k čemuž se ještě dostanu. Pravda byla taková, že Mosaddek byl vášnivým íránským vlastencem a paradoxně zarytým nepřítelem sovětského Ruska. Mosaddekovo politické vědomí utvářely dva hlavní názory. Prvním byla vášnivá víra v právní stát, která z něj učinila nepřítele autokracie a zejména Rezy Šáha. Druhým bylo přesvědčení, že Íránci si musí vládnout sami a nepodřizovat se vůli cizinců. Mosaddek více než kterýkoli jiný politický vůdce zosobňoval hněv Íránců na Brity. Zavázal se, že společnost z Íránu vyžene, získá zpět obrovské zásoby ropy a osvobodí Írán od podřízenosti cizí moci. Premiér Mosaddek plnil své sliby s neochvějnou horlivostí. Už 15. března 1951 íránský parlament odhlasoval přijetí doporučení komise doktora Mosaddeka a znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti se spravedlivou kompenzací. Konečný plán znárodnění schválil parlament 28. dubna 1951. Za nadšeného jásotu lidu byla Anglo-íránská ropná společnost 1. května znárodněná. 20. června Íránci převzali kontrolu nad obří rafinerií této společnosti v Abadánu v Perském zálivu. To uvedlo Írán do vlasteneckého nadšení a z Mosaddeka učinilo národního hrdinu. V britských očích se Írán dopustil neodpustitelného hříchu. Prosazoval národní zájmy nad zájmy britskými. Británie okamžitě pohrozila odvetou a během několika dní dorazily britské námořní síly do blízkosti Abadánu. V Abadánu se nacházela největší ropná rafinerie na světě, která byla součástí Anglo-íránské ropné společnosti. Po celých 28 měsíců Mosaddekova premiérství se Britové potýkali s jednou nepřekonatelnou překážkou. Írán měl plné právo znárodnit společnost na svém území, pokud nabídne spravedlivou náhradu, což Mosadekova vláda nabídla. Stejně tak Írán zaručil Británii stejnou úroveň dodávek ropy, jakou měla před znárodněním. Také nabídl, že bude nadále zaměstnávat britské občany v anglo-íránské společnosti. 22. srpna 1951 vyhlásila Británie vůči Íránu úplné hospodářské sankce, včetně embarga na dodávky íránské ropy a také zmrazení veškerých íránských aktiv v britských bankách v zahraničí. Britské válečné lodě byly umístěné těsně u íránských pobřežních vod, stejně jako pozemní a letecké síly do Basry, v Brity kontrolovaném Iráku, poblíž rafinerie Abadán. K britskému embargu se připojily všechny významné anglo-americké ropné společnosti. Britské tajné služby korumpovaly informátory v íránské centrální bance, Bank Melli, a dalších složkách státní správy. Mosaddek se o jejich spiknutí dozvěděl a v říjnu 1952 nařídil uzavřít britské velvyslanectví. Všichni britští diplomaté v Íránu, včetně tajných agentů pracujících pod diplomatickým krytím, museli opustit zemi. Nezbyl nikdo, kdo by mohl provést převrat. Britové ale stále odmítali podepsat jakoukoli dohodu o kompenzaci. Mezitím se začalo hospodářské embargo projevovat na křehké íránské ekonomice. Příjmy z ropy, která byla hlavním zdrojem exportních příjmů země, se od července 1951 do Mosaddekova pádu v srpnu 1953, propadly ze 400 milionů dolarů v roce 1950 na méně než 2 miliony dolarů. V září téhož roku Mosaddek osobně přijel do Ameriky, aby se obrátil na Radu bezpečnosti OSN. Pak se Mosaddek vydal do Washingtonu v marné snaze získat pro svou zemi americkou pomoc. Hlavní politickou chybou, které se Mosaddek dopustil, bylo nedostatečné pochopení ropného kartelového vztahu angloamerických zájmů. Americký zprostředkovatel Averill Harriman odjel v červenci 1951 do Íránu v doprovodu delegace plné lidí napojených na zájmy velkých ropných korporací. Například včetně ekonoma ministerstva zahraničí Waltera Levyho. Mimochodem Averill Harriman byl přesně tím, u koho pracoval Prescott Bush v jeho newyorské bance, ve které prali peníze a zlato pro nacisty během druhé světové války. Averell Harriman působil jako velvyslanec ve Velké Británii, velvyslanec v Sovětském svazu a ředitel Marshallova plánu v Evropě. Hovořil jsem o tom v pořadu „Klan Bushů“. První hodiny Averilla Harrimana v Teheránu nebyly příznivé. Jeho limuzína musela z letiště jet oklikou, aby se vyhnula rozzuřeným davům. Bezpečně se dostal do paláce pro hosty, který pro něj byl připravený. Povečeřel, zatímco se vzduchem ozývala střelba. Jízdní policie a vojáci v obrněných vozech stříleli do protestujících. O půlnoci bylo město zaplavené krví a slzným plynem. Více než 20 lidí leželo mrtvých a dalších 200 bylo zraněno. V takové atmosféře probíhala jednání v Teheránu. Navzdory tomu Harriman doporučil Íránu přijmout britskou nabídku. Mosaddek se po několika měsících vypravil na jednání do Ameriky. Odpoledne 8. října 1951 Mosaddek vystoupil z letadla v New Yorku. Pak se odebral do hotelu Ritz Tower na rohu Park Avenue a 57. ulice. Po projevech na radě bezpečnosti OSN se 23. října vydal vlakem do Washingtonu. Ovšem jediným návrhem, který Mosaddek od Američanů slyšel, bylo jmenování společnosti Royal Dutch Shell íránskou řídící společností. K dohodě tedy nedošlo a Mosaddek koncem listopadu odletěl. Britové trvali na tom, aby byl případ předložený Světovému soudnímu dvoru k arbitráži. Mosaddek, sám právnicky vzdělaný ve Francii a Švýcarsku, ale úspěšně obhájil argumenty své země. Soud 22. července 1952 odmítl jurisdikci Velké Británie a vrátil věc do vnitřní jurisdikce Íránu. V roce 1953 už měla angloamerická rozvědka připravenou odpověď.

Příprava převratu: Dobrý večer, pane Roosevelte (leden-červenec 1953)

Britové okamžitě požádali prezidenta Harry Trumana o pomoc. Truman ovšem s vlasteneckými hnutími, jako bylo to, které vedl Mosaddek, velmi sympatizoval. Pro staré imperialisty měl jen slova pohrdání. Americký postoj k možnému převratu v Íránu se ovšem radikálně změnil po zvolení Dwighta Eisenhowera prezidentem v listopadu 1952. Během několika dní po zvolení přijel do Washingtonu vysoký agent CIA Christopher Montague Woodhouse na jednání s nejvyššími představiteli CIA a ministerstva zahraničí. Woodhouse se prozíravě rozhodl, že nepředloží tradiční britský argument, že Mosaddek musí odejít, protože znárodnil britský majetek. Tento argument nevzbudil ve Washingtonu velké vášně. Woodhouse věděl, co by mohlo Američany zaujmout. Jednoduše zdůraznil komunistickou hrozbu pro Írán, a to samozřejmě zabralo. Tato výzva vyburcovala bratry, kteří řídili americkou zahraniční politiku po Eisenhowerově nástupu. John Foster Dulles, ministr zahraničí, a Allen Dulles, ředitel CIA. Narodili se do privilegované rodiny s dlouhou americkou tradicí. Jejich pradědeček Joseph Heatly Dulles z Jižní Karolíny studoval na Yale v 19. století. Jeho rodina si koupila otroky za peníze ze zakázkové bezpečnostní práce pro britské kolonisty v Indii. Joseph Dulles byl dříve členem tajné skupiny z Yale, Bratři v jednotě. Podrobně jsem o něm hovořil v prvním díle mého pořadu „Řád Skull and Bones“. Jejich dědeček, John Watson Foster, byl v době, kdy byli dětmi, ministrem zahraničí. Oba bratři pak studovali na Princetonu. V době, kdy oba bratři absolvovali Princeton, byl jeden z jejich strýců, Robert Lansing, ministrem zahraničí Woodrowa Wilsona. John Foster Dulles byl pak předsedou Rockefellerovy nadace, než se stal ministrem zahraničí. Allen začínal svou kariéru agenta v Konstantinopoli. Jejich legendární advokátní kancelář Sullivan & Cromwell zajišťovala nacistické zájmy v Americe. Není divu, když John Foster předsedal Rockefellerově nadaci a  jejich Standard Oil dodávala nacistům životně důležitou ropu a kaučuk. Nádherné obrysy, které jsem pokryl v mém pořadu „Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi“. Allen Dulles působil během války jako ředitel evropské divize OSS, předchůdkyně CIA, kde s nacisty jednal o jejich poválečné spolupráci s Američany. Tady také propral další maďarské nacisty, kteří organizovali pokus o převrat v Maďarsku v roce 1956. Hovořil jsem o tom ve druhém díle mého pořadu „Svobodná Evropa ve službách CIA“. Není proto žádným překvapením, že oba bratři patřili mezi nejzuřivější studenoválečníky. Za obzvlášť nebezpečný považovali Írán. Írán měl obrovské ropné bohatství, dlouhou hranici se Sovětským svazem, aktivní komunistickou stranu a vlasteneckého premiéra. Brzy po nástupu prezidenta Eisenhowera do úřadu 20. ledna 1953 sdělili bratři Dullesové svým britským protějškům, že byli připravení zakročit proti Mosaddekovi. Jejich puč měl mít krycí název Operace Ajax. K jejímu řízení vybrali důstojníka CIA se značnými zkušenostmi na Blízkém východě, Kermita Roosevelta, vnuka prezidenta Theodora Roosevelta. Roosevelt se narodil v Buenos Aires, kde měl jeho otec obchodní zájmy. Vyrůstal poblíž sídla dědečka Theodora na Long Islandu a vystudoval Harvardovu univerzitu. Když vypukla druhá světová válka, bylo mu 20 let a byl mladším členem katedry historie na Harvardu. Toužil po dobrodružství a nastoupil do OSS, předchůdkyně CIA. Stejně jako ostatní členové jeho rodiny měl Kermit Roosevelt zálibu v přímých akcích. Byl známý tím, že v krizových situacích dokázal jednat rozhodně. Bylo mu 37 let, byl šéfem blízkovýchodního a asijského oddělení CIA a uznávaným mistrem svého tajného řemesla. Sovětský agent Kim Philby ho popsal jako kvintesenci tichého Američana. Zdvořilého, jemně mluvícího Východňana s bezvadnými společenskými kontakty, spíše vzdělaného než intelektuálního, příjemného a skromného jako hostitel i host. Vlastně poslední člověk, od kterého bychom čekali, že byl až po krk zapletený do špinavých triků. Není divu, protože právě rodinka Rooseveltových své bohatství vybudovala na penězích z opiového průmyslu. Teprve 24-letý Warren Delano, dědeček budoucího prezidenta Roosevelta, odplul do Číny. V deltě Perlové řeky se připojil k pašerákům, kteří prodávali opium. Za 10 let byl tak bohatý, že se do Ameriky vrátil ještě před první opiovou válkou. Mezi newyorskou smetánkou byl považovaný za jednoho z nejžádanějších starých mládenců. Toť vznešený východní establishment vážených amerických protestantů. Podrobně jsem o tom hovořil ve druhém díle pořadu „Drogové a pedofilní spiknutí“, nebo v prvním díle pořadu „Řád Skull and Bones“. Někdejším zetěm Franklina Roosevelta byl Curtis Dalle. V mém pořadu „Atentát na Kennedyho“ jsem ve druhém díle hovořil o spiknutí, které kvasilo v Americe v první polovině 60. let 20. století. Jednou z hlavních osob byl generál Pedro Del Valle. V říjnu 1963, tedy měsíc před atentátem, byl generál Del Valle na schůzi Strany ústavy spolu s Josephem Milteerem, plukovníkem Archem Robertsem z armády a zmíněným Curtisem Dallem bývalým zetěm Franklina Roosevelta. Pradědeček drogový pašerák, dva američtí prezidenti, důstojník CIA nebo zeť zapletený do spiknutí armády a rozvědek. Seznamte se s rodinkou Rooseveltových. V květnu 1953 americký prezident Dwight Eisenhower na radu bratrů Dullesových odmítl Mosaddekovu žádost o hospodářskou pomoc. Kermit Roosevelt odletěl na začátku července na svou tajnou misi. Přistál v Bejrútu a odtud se vydal autem přes pouště Sýrie a Iráku. Když na odlehlém přechodu vjel do Íránu, jen stěží ovládal své vzrušení. První 2 týdny v Teheránu strávil Roosevelt obchodními záležitostmi ve vile, kterou si pronajal jeden z jeho amerických agentů. Desetiletí britských intrik spolu s novější prací CIA mu poskytly vynikající prostředky na místě. Patřila k nim hrstka zkušených a velmi vynalézavých íránských agentů, kteří léta budovali tajnou síť sympatizujících politiků, vojenských důstojníků, duchovních, redaktorů novin a vůdců pouličních gangů. CIA těmto agentům platila desítky tisíc dolarů měsíčně a oni si zasloužili každý cent. Na jaře a v létě 1953 neuplynul den, aby alespoň jeden mulláh, komentátor zpráv nebo politik dotovaný CIA neodsoudil premiéra Mosaddeka. Premiér, který si velmi vážil posvátnosti svobodného tisku, odmítl tuto kampaň potlačit. Íránští agenti, kteří přicházeli do Rooseveltovy vily a zase z ní odcházeli, ho znali pouze pod pseudonymem James Lockridge. Postupem času se mezi nimi přirozeně vyvinul smysl pro kamarádství. Někteří Íránci mu k jeho pobavení začali říkat Jime. Plán operace Ajax počítal s intenzivní psychologickou kampaní proti premiérovi Mosaddekovi, kterou CIA už zahájila, a následným oznámením, že ho šáh odvolal z funkce. Davy a vojenské jednotky, jejichž velitelé byli na výplatní listině CIA, měly potlačit jakýkoli Mosaddekův pokus o odpor. Pak by bylo oznámeno, že šáh vybral za nového íránského premiéra generála Fazlolláha Zahedího, vojenského důstojníka ve výslužbě, který od CIA obdržel více než 100 tisíc dolarů.

Teherán v plamenech (srpen 1953)

Začátkem srpna byl Teherán v plamenech. Davy pracující pro CIA pořádaly protesty proti Mosaddekovi, pochodovaly ulicemi s portréty šáha a skandovaly roajalistická hesla. Zahraniční agenti upláceli poslance a všechny, kdo by mohli být nápomocní při chystaném pokusu o převrat. Útoky tisku na Mosaddeka dosáhly nové úrovně zhoubnosti. Články ho obviňovaly nejen z komunistických sklonů a snah o získání trůnu, ale dokonce z tajných sympatií k Britům. Ačkoli to Mosaddek nevěděl, většina těchto tirád byla buď inspirovaná CIA, nebo je napsali propagandisté CIA ve Washingtonu. Jeden z těchto propagandistů Richard Cottam odhadoval, že čtyři pětiny teheránských novin byly pod vlivem CIA. Jak spiknutí nabíralo na obrátkách, narazil Roosevelt na svou nejvážnější překážku, Muhammada Rezu Šáha. 32letý Šáh se věnoval sportovním vozům, závodním koním a ženám. Stal se stálicí mezinárodních večírků, dával přednost londýnským nočním klubům a udržoval řadu aférek s druhořadými filmovými herečkami, jako byly Yvonne De Carlo, Gene Tierneyová a Silvana Mangano. Američané si ho také hýčkali, protože byl jejich nástrojem. Prezident Truman poslal v listopadu 1949 své osobní letadlo Independence, aby šáha přivezlo do Washingtonu a ubytovalo ho v Blair House. Později se šáh vydal do New Yorku, kde byl uvítaný v Metropolitním muzeu umění, a do řady destinací, které obvykle nejsou na programu zahraničních hodnostářů, mimo jiné do Idaha, Kentucky, Arizony a Ohia. Společnosti jako Lockheed a General Motors pro něj pořádaly opulentní večeře. Ministerstvo zahraničí mu zajistilo pocty na Princetonské a Michiganské univerzitě. Zúčastnil se fotbalového zápasu mezi Georgetownem a týmem George Washingtona a před zápasem byl jmenovaný čestným kapitánem týmu George Washingtona. Ve West Pointu a Annapolisu ho vítali salvami z jednadvaceti děl. 32letý panovník, teprve druhý šáh v rodu Pahlaví, byl od přírody plachý a nerozhodný a tvrdošíjně se odmítal nechat zatáhnout do tak odvážného spiknutí. Šáha brzdily více než jen osobnostní rysy. Mosaddek byl nejpopulárnější osobností moderních íránských dějin, a přestože ho britská podvratná kampaň a hospodářská sabotáž oslabily, byl stále široce obdivovaný a milovaný. Nebylo ani jasné, zda měl šáh zákonnou pravomoc ho odvolat. Spiknutí se mohlo snadno zvrátit a ohrozit nejen šáhův život, ale i samotnou monarchii. To Roosevelta nezastrašilo. Aby mohl provést převrat, potřeboval od šáha podepsané dekrety, kterými by Mosaddeka odvolal a na jeho místo jmenoval generála Zahedího. Roosevelt nikdy nepochyboval, že je nakonec získá. Roosevelt byl chytrý a dobře vycvičený a stála za ním obrovská mezinárodní moc. Šáh byl slabý, nezralý a osamělý. Rooseveltova první hra spočívala ve vyslání emisarů, kteří by mohli mít na šáha zvláštní vliv. Nejprve zařídil, aby šáhovo dvojče, princezna Ašráf navštívila svého bratra a pokusila se mu napravit hlavu. Ašráf byla totiž velmi bojovná a její výpady vůči bratrovi byly legendární. Nesnášela Mosaddeka, protože byl nepřítelem královské moci. Její útoky na jeho vládu se staly tak ostrými, že šáh považoval za nejlepší poslat ji ze země. Ze svého zlatého exilu v Evropě sledovala dění ve své vlasti s neutuchající vášní. Ašráf si užívala života ve francouzských kasinech a nočních klubech, když jí zavolal jeden z Rooseveltových nejlepších íránských agentů, Asadolláh Rašídjan. Zjistil, že se zdráhala, a tak druhý den přijela delegace amerických a britských agentů, aby jí pozvání předložila v důraznější formě. Vedoucí delegace, vysoce postavený britský agent Norman Darbyshire, si prozíravě přinesl norkový kožich a balík peněz. Darbyshire později vzpomínal:

"Když Ašráf tyto předměty uviděla, rozzářily se jí oči a její odpor se zhroutil."

Souhlasila s odletem do Teheránu a přistála bez incidentu pod svým manželským jménem madam Chafiková. Její bratr ji nejprve odmítl přijmout, ale když ho spolupracovníci, kteří byli v kontaktu se CIA, nepříliš jemně vyzvali, aby změnil názor, ustoupil. Bratr a sestra se setkali pozdě večer 29. července. Jejich setkání bylo napjaté. Nepodařilo se jí ho přesvědčit, aby vydal rozhodující dekrety. Aby toho nebylo málo, zpráva o její přítomnosti unikla na veřejnost a vyvolala bouři protestů. K úlevě všech se rychle vrátila do Evropy. Pak se Roosevelt obrátil na generála Normana Schwarzkopfa, který strávil většinu 40. let v Íránu ve vedení elitního vojenského pluku a kterému byl šáh hluboce zavázaný. CIA pověřila Schwarzkopfa krycí misí, která zahrnovala jednání a inspekce v Libanonu, Pákistánu a Egyptě. Takže jeho návštěvu Íránu bylo možné vysvětlit jako pouhou zastávku. Podle jedné zprávy tam přijel s několika velkými taškami, do kterých bylo nacpáno několik milionů dolarů v hotovosti. Nejprve se setkal s Rooseveltem a potom s íránskými zadavateli operace, kterým rozdal mnoho peněz. První srpnový den navštívil šáha v paláci Saad Abád. Schwarzkopf při rozhovoru cítil, že šáhův odpor slábnul. Ke kýženému výsledku by mohla stačit ještě jedna návštěva, ale musel by to být sám Roosevelt. To byl nebezpečný návrh. Pokud by byl Roosevelt spatřený v paláci, mohla by zpráva o jeho přítomnosti v Íránu uniknout a ohrozit celou operaci. Roosevelt to ale očekával. Aby připravil půdu pro svou návštěvu, poslal 2. srpna za šáhem svého důvěryhodného agenta Asadolláha Rašídjana. Ovšem jedině Roosevelt mohl dohodu uzavřít. Požádal agenta u královského dvora, který byl známý pod krycím jménem Rosenkrantz, aby se obrátil na šáha a řekl mu, že Američan pověřený mluvit za Eisenhowera a Churchilla si přál tajnou audienci. Během několika hodin šáh nabídku přijal. Ten večer o půlnoci poslal do Rooseveltovy vily auto. Roosevelt čekal s hrstkou svých agentů na určenou hodinu. Myslel si, že bude lepší, když nebude pít, ačkoli jeho společníci takové zábrany neměli. Když konečně přišla půlnoc, prošel přední branou a vyšel na ulici. Čekalo na něj auto. Nastoupil na zadní sedadlo. Když Roosevelt mířil k majestátnímu paláci, na ulicích se nic nepohnulo. Když jeho vůz začal stoupat na kopec, na kterém se palác nachází, rozhodl se, že by se měl skrýt z dohledu. Jeho hostitelé prozíravě nechali na sedadle auta složenou deku a on ji využil. Lehl si na zem a přetáhl ji přes sebe. U strážní brány se neobjevily žádné potíže, jen povrchní zamávání. Vůz chvíli pokračoval v jízdě a pak zastavil kousek od širokých vápencových schodů paláce. Roosevelt si sundal přikrývku a posadil se. Po schodech k němu kráčela štíhlá postava. Muž, ve kterém okamžitě poznal šáha, přistoupil k jeho autu, otevřel dveře a vklouzl vedle něj. Řidič se diskrétně stáhl do stínu.

"Dobrý večer, pane Roosevelte." řekl panovník a podal mu ruku.

"Nemohu říci, že bych vás očekával, ale je mi potěšením vás vidět."

Roosevelt šáhovi sdělil, že byl v Íránu z pověření amerických a britských tajných služeb a že to bude potvrzené kódovým slovem, které šáh uslyší příští noc v BBC. Churchill zařídil, aby BBC ukončila denní vysílání nikoliv slovy "Teď je půlnoc", jak bylo obvyklé, ale "Teď je přesně půlnoc". Šáh ale stále váhal, zda se k tomuto spiknutí připojit. Nakonec šáh navrhl, aby se znovu setkali příští noc. Od té doby se Roosevelt setkával se šáhem téměř každou půlnoc a do palácového komplexu vjížděl pod stejnou dekou na zadním sedadle stejného auta. Před každým sezením a po něm se radil se svými íránskými agenty. Když místní policie začala mít podezření na vilu, kterou používal, přestal v ní vést obchodní jednání a vymyslel jiný způsob, jak své konference pořádat. Pořídil si teheránský taxík a v určenou dobu s ním jezdil do klidného zákoutí. Tam zaparkoval a začal chodit pěšky, dokud ho domluvený agent nevyzvedl v chrysleru nebo buicku. Při rychlém průjezdu kopcovitým okrajem města plánovali každodenní taktiku. Tyto rozhovory se šáhem jsou pro nás velmi důležité, protože nám dávají nahlédnout do kuchyně pozdějších barevných revolucí. V rozhovorech se šáhem Roosevelt uvedl, že měl k dispozici částku odpovídající asi milionu dolarů a několik mimořádně schopných, profesionálních organizátorů. Ti mohli distribuovat letáky, organizovat davy, sledovat opozici. Operaci Ajax popsal jako založenou na čtyřech liniích útoku.

Za prvé, kampaň v mešitách, tisku a na ulicích měla podkopat Mosaddekovu popularitu.

Za druhé, roajalističtí vojenští důstojníci by vydali dekret o jeho odvolání.

Za třetí by ulice ovládly davy.

Za čtvrté, generál Zahedí by se vítězoslavně vynořil a přijal by šáhovu nominaci na premiéra.

Architektura jednotlivých kroků převratu je pro nás důležitá, protože operace Ajax byla kolébkou pozdějších barevných revolucí. Přesně tyto fáze se později stabilizovaly v umění amerických převratů po světě. Nakonec se šáhův odpor nevyhnutelně zlomil. Souhlasil s podpisem firmánů, jak se říkalo královským dekretům. Ovšem pouze pod podmínkou, že mu bude umožněno ihned poté odjet z Teheránu na nějaké bezpečnější místo. Oba muži se rozhodli, že nejbezpečnějším místem, kde by se šáh mohl ukrýt, byl lovecký zámeček, který královská rodina spravovala poblíž Ramsáru na pobřeží Kaspického moře. Poblíž se nacházela letecká dráha, což šáha uklidnilo. Naposledy se oba muži setkali 9. srpna před svítáním. Mezitím se 10. srpna ve Švýcarsku setkal ředitel CIA Allen Dulles s americkým velvyslancem v Teheránu Loydem Hendersonem a šáhovou sestrou, princeznou Ašráf. Ladily se poslední noty. Bylo dohodnuto, že kurýr CIA přiveze důležité firmány do paláce brzy ráno. Šáh je podepíše a pak okamžitě odletí do svého útočiště v Ramsáru. Všechno se zdálo být dokonale zařízené. Když se Roosevelt vrátil do své vily s dobrou zprávou, oslavil to se svými agenty bujarým pitím. Nakonec se v 5 ráno dostal do postele. Za pár hodin ho probudily nadávky jednoho z pobočníků. Na poslední chvíli došlo k selhání. Kurýr, který měl získat šáhův podpis, se v paláci objevil pozdě. Když dorazil, královský pár byl pryč. Roosevelt byl ale pevně rozhodnutý, že to nesmí narušit jeho plán. Roosevelt si rychle uvědomil, že nejlepším mužem byl plukovník Násirí z císařské gardy. Byl to silný roajalista, uměl najít, řídit letadlo a měl důvěrné vztahy se šáhem. Násirí přiletěl do Ramsáru a získal šáhův podpis na obou firmánech. Jenže špatné počasí mu nedovolilo vzlétnout, a tak je poslal autem do Teheránu. Roosevelt a jeho kamarádi strávili den netrpělivým čekáním u bazénu, aniž by tušili, co Násirímu trvalo tak dlouho. Když se setmělo, začali kouřit, hrát karty a pít vodku s limetkou. V Teheránu platil zákaz vycházení od devíti hodin, ale i pak stále doufali, že se někdo objeví. Byla už skoro půlnoc, když zaslechli křik u brány. Běželi ji otevřít. Venku stál malý hlouček neoholených a velmi vzrušených Íránců, z nichž většinu nepoznávali. Strčili balíček Rooseveltovi, který ho opatrně otevřel. Uvnitř byly dva firmány, řádně podepsané Jeho císařským Veličenstvem. Mělo ale dojít ještě k jednomu zdržení. Měl začít víkend, který Íránci dodržují ve čtvrtek a pátek. Íránci neradi o víkendu obchodují, natož aby svrhávali vlády. Roosevelt neochotně souhlasil s odložením převratu na sobotní noc, 15. srpna. Roosevelt mezitím přesunul své velitelské stanoviště do suterénu v areálu amerického velvyslanectví. Možná právě to také dohodl 10. srpna Allen Dulles s americkým velvyslancem v Teheránu při jeho návštěvě Švýcarska. Důstojník, kterého Roosevelt vybral pro tuto operaci, byl plukovník Násirí. Když se 15. srpna nad Teheránem konečně začalo stmívat, Roosevelt nasedl do svého taxíku a odjel do nedalekého úkrytu, kde se shromáždili jeho agenti, aby očekávali zprávy o vítězství. Vodka tekla proudem a oni si zpívali při nahrávkách broadwayských muzikálových melodií. Nejradši měli Luck Be a Lady Tonight z muzikálu Guys and Dolls. A štěstí (luck) tehdy opravdu potřebovali.

Íránský převrat (15. srpna 1953)

Většina Teheránu spala, když se 15. srpna 1953 krátce před půlnocí vydala tmou podivná karavana. V jejím čele jel obrněný vůz s vojenskými znaky. Za ním jely dva džípy a několik armádních nákladních aut plných vojáků. Den byl mimořádně horký, ale soumrak přinesl úlevu. Nad ním svítil půlměsíc. Byla to krásná noc na svržení vlády. Plukovník Nematolláh Násirí, velitel císařské gardy, seděl v prvním voze a měl důvod k sebedůvěře. V kapse měl dekret íránského šáha o odvolání premiéra Mosaddeka z funkce. Násirí byl na cestě, aby Mosaddekovi tento dekret předložil a v případě odporu ho zatkl. Američtí a britští zpravodajští agenti, kteří toto povstání zosnovali, předpokládali, že Mosaddek okamžitě povolá armádu, aby povstání potlačila. Proto zařídili, aby na druhém konci telefonu nebyl nikdo, kdo by mu zavolal. Plukovník Násirí se měl nejprve zastavit v domě náčelníka generálního štábu armády a zatknout ho. Teprve pak se měl přesunout k předání osudného dekretu. Plukovník vykonal, co mu přikázali. Když ale před půlnocí dorazil na první zastávku, zjistil něco velmi neobvyklého. Navzdory pozdní hodině nebyl náčelník generálního štábu generál Takí Riahí doma. Nebyl tam ani nikdo jiný. Dokonce nenašel ani sluhu nebo vrátného. To mohlo plukovníka Násirího varovat, že něco nebylo v pořádku, ale nestalo se tak. Jednoduše nasedl zpět do svého obrněného vozu a nařídil řidiči, aby pokračoval k jeho hlavnímu cíli. Rezidenci premiéra Mosaddeka. Nevěděl, že tam mířila i další vojenská kolona. Generál Riahí se o převratu dozvěděl a poslal vojáky, aby ho zmařili. Přesná totožnost informátora nebyla nikdy zjištěná. Budoucnost ústavní vlády v Íránu závisela na tom, která kolona vojáků dorazí k Mosaddekovu domu jako první. Krátce před jednou hodinou ranní kolona povstalců dorazila před Mosaddekovu rezidenci. Tady Mosaddek žil se svou ženou v malém bytě, který byl součástí většího komplexu, který jeho rodina vlastnila už mnoho let. Brána byla zavřená. Plukovník Násirí vyšel ven a dožadoval se vstupu. V ruce držel dekret, kterým byl Mosaddek odvolaný z funkce. Za ním stálo několik špalírů vojáků. Plukovník Násirí dorazil pozdě. Když se objevil u brány, vystoupilo ze stínu několik loajálních velitelů. Doprovodili ho do džípu a odvezli na velitelství generálního štábu. Tam ho generál Riahí odsoudil jako zrádce, nařídil mu svléknout uniformu a poslal ho do cely. Muž, který měl Mosaddeka zatknout, byl nyní sám vězněm. Roosevelt byl mezitím na velitelském stanovišti velvyslanectví a čekal na telefonát plukovníka Násirího. Několikrát kolem něj projely tanky, ale telefon nezazvonil. Rooseveltovy obavy se s rozbřeskem ještě prohloubily. Rádio Teherán nezačalo vysílat v 6 hodin jako obvykle. Až o hodinu později ožilo výbuchem vojenské hudby, po němž následovalo čtení oficiálního komuniké. Pak se do vysílání přihlásil sám Mosaddek a oznámil vítězství nad pokusem o převrat, který zorganizoval šáh a zahraniční živly. Šáh, který se skrýval ve své přímořské vile, také poslouchal. Jakmile pochopil, co se stalo, vzbudil svou ženu a řekl jí, že je čas utéct. Rychle si sbalili dva malé kufříky, popadli oblečení, které mohli unést v náručí, a rázně vykročili ke svému dvoumotorovému letadlu Beechcraft. Šách, vycvičený pilot, se chopil řízení a nabral kurz na Bagdád. Nakonec se usadil v římském hotelu Excelsior v Itálii. Zatímco šáh prchal, po Teheránu se rozlétly vojenské jednotky věrné vládě. Život ve městě se rychle vrátil k normálu. Několik spiklenců bylo zatčeno a další se začali skrývat. Agenti CIA se zběsile utíkali schovat do bezpečí amerického velvyslanectví nebo bezpečných domů. Jásající davy vyšly do ulic, skandovaly vítězství národu a Mosaddek zvítězil. Roosevelt musel poslat do Washingtonu telegram, že se věci strašlivě zvrtly. John Waller, vedoucí íránského oddělení CIA, si jej přečetl s velkým zklamáním. Situace pro spiklence vypadala bezútěšně. Ztratili výhodu překvapení. Několik jejich klíčových agentů bylo mimo hru a šáh uprchl. Jenže Roosevelt se nevzdával. Rozhodl se zůstat v Teheránu a improvizovat další útok na Mosaddeka. Zorganizoval druhý puč, který se 19. srpna podařil. Mosaddek byl postavený před soud a strávil život v domácím vězení. Zato Rezá Šáh Pahlaví se vrátil. Jaký to byl rozdíl po necelém týdnu. Tehdy šáh utekl jako otrhaný zbabělý bukanýr. Nyní byl na cestě domů jako triumfující panovník. Přesněji nainstalovaný panovník. Anglo-americký puč byl právě dokonán a nastartoval nepřetržitou barevnou šňůru dalších.

Řádění CIA za Šáha

Američané a Britové podporovali mladého Rezu Šáha Pahlavího jako opozici vůči Mosaddekovi. Šáh se vrátil a hospodářské sankce byly zrušené. Angloamerické ropné zájmy zvítězily a ukázaly, co byly připravené udělat každému, kdo se pokusí zpochybnit jejich zájmy. Když se íránský šáh po pádu Mosaddeka vrátil s aktivní podporou britské a americké rozvědky, neudělal nic, aby zrušil dílo svého poraženého premiéra. Národní íránská ropná společnost měla zůstat státním subjektem s kontrolou nad všemi podpovrchovými zásobami ropy a plynu. V dubnu 1954, necelý rok po převratu, však anglo-americké společnosti zahájily jednání s íránskou vládou, aby si zajistily 25letou dohodu o účasti na těžbě ropy na 150 tisícech km2 íránského území. Anglo-íránská ropná společnost, která se téhož roku přejmenovala na British Petroleum, získala lví podíl na staré koncesi d’Arcyho, tedy 40 %. Druhý největší podíl, 14 %, získala společnost Royal Dutch Shell. Tím britské společnosti získaly většinu, tedy 54 % íránské těžby v této oblasti. Americké hlavní společnosti si rozdělily 40 % ropy, včetně několika dalších, které byly součástí staré skupiny Rockefellerovy Standard Oil. Režim dynastie Pahlaví umožnil CIA řádit v Íránu jako černá ruka. Po konci války ve Vietnamu v roce 1975 byl námořní důstojník Richard Armitage vyslaný agentem Theodorem Shackleym z Vietnamu do Teheránu. Richard Armitage zřídil v Íránu tajný "finanční kanál", do kterého ukládali tajné finanční prostředky na drogy od Vang Paa z jihovýchodní Asie. Jednalo se o součást drogové pračky CIA z éry vietnamské války. Tento kanál sloužil jako prostředek pro tajné financování Shackleyho "Tajného týmu", soukromých černých operací CIA v Íránu, určených k vyhledávání, identifikaci a vraždění socialistických a komunistických sympatizantů, které Ted Shackley a členové jeho Tajného týmu považovali za "potenciální teroristy" proti íránské vládě Rezy Šáha Pahlavího. Na začátku roku 1976 si Ted Shackley a Thomas Clines najali dalšího agenta CIA Edwina Wilsona, aby odcestoval do íránského Teheránu a vedl v Íránu tajný "protiteroristický" program atentátů zmíněného tajného týmu. Tyto tajné podniky financovali z peněz získaných z pašování drog předtím v Laosu a jihovýchodní Asii. Tedy agent CIA Edwin Wilson, který jel předtím v drogách z Laosu, teď vedl tajný protiteroristický program v Íránu na příkaz Teda Shackleyho a Thomase Clinese. S nimi jel také v drogách generál Richard Secord. V roce 1976 se generál Richard Secord přestěhoval do íránského Teheránu a stal se zástupcem náměstka ministra obrany v Íránu, který měl na starosti blízkovýchodní divizi Úřadu pro podporu bezpečnosti obrany. V této funkci generál Secord fungoval jako hlavní operační důstojník amerického ministerstva obrany na Blízkém východě. Měl na starosti zahraniční vojenský prodej amerických letadel, zbraní a vojenského vybavení blízkovýchodním zemím, které byly americkými spojenci. Mimochodem Richard Secord spoluzaložil v Ázerbajdžánu nastrčenou společnost Mega Oil. Letecká společnost tajně přepravovala stovky mudžahedínů al-Káidy z Afghánistánu do Ázerbájdžánu. Do roku 1993 společnost Mega Oil naverbovala a vyzbrojila 2000 mudžahedínů a z Baku vytvořila základnu pro regionální džihádistické operace. Dalším krokem bylo svržení zvoleného prezidenta a dosazení americké loutky Hejdara Alijeva. Richard Secord měl tedy dávné kontakty z Íránu, kde působil 15 let předtím. Tyto vazby jsem popisoval v mém pořadu Kaspická ropa. Mezi lety 1977 až 1979 provozoval námořní důstojník Richard Armitage firmu s názvem The Far East Trading Company. Tato společnost byla ve skutečnosti pouhou "zástěrkou" pro Armitageovy tajné operace vyvádějící peníze z Vang Paových obchodů s opiem z jihovýchodní Asie do Teheránu a do Nugan Hand Bank v Austrálii. Těmito penězi financovala takzvaný protiteroristický program vražd „tajného týmu" Teda Shackleyho a Thomase Clinese. To je jen ukázka situace, když má CIA volnou ruku k černým operacím a doslova se utrhne ze řetězu.

Závěr: Svoboda podle ropy

Západní jestřábi upevňovali svou ropnou moc na Blízkém a Středním východě. Muhammed Mosaddek tvořil jen jeden střípek této mozaiky. Jen jedno stéblo přes cestu, které anglo-americké zájmy nemilosrdně rozdrtí, pokud jim kříží cestu. Taková je pravá podstata a ryzí povaha západní svobody a demokracie. Cokoli slabší, nezávislé, samostatné rozdrtí na prach obří kladivo globální moci. Západní mocnosti Persii, pozdější Írán doslova vyždímaly. Těžily íránskou ropu a dokonce svrhly íránskou vládu. Běžným Íráncům ale životní úroveň prudce klesala. To jsou kořeny, které explodovaly v revoluční bouři v roce 1979 Ajatolláha Chomejního. To už je ale jiný příběh. Muhammed Mossadek zemřel 5. března 1964. V srdcích Íránců ale zůstává jako odvážný vůdce, který se statečně postavil proti bezohledné nadvládě cizinců. To všechno kvůli ropnému prokletí.

Pořad přináší komplexní pohled na tragické události ve Rwandě, s důrazem na genocidu, která téměř upadla v zapomnění. Úvod do problematiky zahrnuje dějinný kontext mezi etnickými skupinami Tutsiů a Hutuů. Průběh pořadu následně mapuje klíčové události, jako první rwandskou genocidu v letech 1959-1960 a život politika Paula Kagameho, jehož dětství a dospívání proběhlo v Ugandě v 60. a 70. letech. Pozornost se věnuje i jeho roli jako špiona při návratu do Rwandy v roce 1977 a krvavým bojům v Ugandě mezi lety 1981-1986, kde se rovněž objevuje vliv americké podpory prezidenta Museveniho, která s dalšími roky rostla. Další kapitoly podrobně zkoumají návrat Tutsiů do Rwandy v roce 1990, což vyvolalo napětí a vedlo k nevyhnutelné genocidě v roce 1994. Pozornost se také věnuje úloze Američanů a Francouzů, kteří se angažovali v Ugandě a Rwandě kvůli boji o přírodní zdroje v Africe. Závěrečná kapitola připomíná, že tato genocida zůstala téměř zapomenutá, a nabízí zamyšlení nad jejím vlivem a geopolitickými důsledky.

Rwanda je nádherný kus země, zelený a úrodný, odedávna známý jako země tisíce kopců. Je také prodchnutá napětím a zakořeněnými obavami. V polovině 90. let 20. století ležela Rwanda v troskách. Genocida si v této zemi vyžádala kolem milionu obětí. Slovní spojení "zhroucený stát" sotva naznačovalo, do jakého pekla se Rwanda propadla. Zdálo se, že země směřovala buď k etnické diktatuře, nebo nekonečným nepokojům. Rwanda se ale vzepřela svému osudu. Z občanské války a genocidy se vzpamatovala lépe, než si kdokoli dokázal představit. Země ale dodnes čelí velkým výzvám. Většina obyvatel žije v extrémní chudobě. Země je vnitrozemská a přelidněná. Proč se Rwanda ze své katastrofy vzpamatovala? Odpověď můžeme najít v osobě rwandského prezidenta Paula Kagameho. Narodil se ve Rwandě, ale od 2 let žil jako uprchlík v sousední Ugandě. V roce 1979 byl jedním ze zakládajících členů povstalecké armády pozdějšího ugandského prezidenta, vojenského diktátora Yoweriho Museveniho. Vedl její zpravodajské křídlo a v roce 1986 pomohl Musevenimu převzít moc. Potom stál v čele povstaleckého hnutí Rwandská vlastenecká fronta. To převzalo moc v Kigale, aby ukončilo genocidu v roce 1994, při které zahynulo přibližně milion Rwanďanů. Po nástupu do vlády Kagame nejprve působil jako ministr obrany a viceprezident Rwandy. Nakonec se stal prezidentem 22. dubna 2000 a zůstal jím po několik dalších dekád. Jeho příběh je do velké míry spjatý se samotnou Rwandou. Kdo vlastně je Paul Kagane? A jaká je pravda o genocidě v roce 1994, na kterou svět téměř zapomněl?

Tutsiové a Hutuové: Základ o historii Rwandy

PRVNÍ KRÁL Rwandy Gihanga byl synem božstva známého jako Kořen člověka. Historikové kladou jeho vládu do období kolem 10. století našeho letopočtu. Mlhy, podobné těm, které zahalují rwandské kopce v období dešťů, zastírají i jeho ranou historii. Vědci se ale shodují, že v 18. století se u Rwanďanů vyvinula jedna z nejlépe organizovaných společností v Africe. Vyvinul se z ní propracovaný systém společných povinností s hierarchií šlechticů, náčelníků a podnáčelníků, kteří spojovali vládce a ovládané. Symbolem národní moci byla kalinga, královský buben, který se předával z jednoho krále na druhého. Visela na něm varlata poražených nepřátel. Přestože rwandští válečníci bojovali s okolními kmeny a dobývali jejich území, nevzdalovali se daleko od své domoviny na okraji Velké příkopové propadliny. Ve vnitrozemí našli bezpečí. Arabští a asijští obchodníci, kteří se dostali do jiných částí východní Afriky, se do Rwandy nikdy nedostali. První návštěvníky z Evropy a jiných částí Afriky vítalo krupobití šípů a kopí. Dokonce ani lovci otroků neuspěli ve své snaze proniknout do Rwandy. Neexistují žádné záznamy o tom, že by se Rwanďané nějakým způsobem podíleli na obchodu s otroky. Izolace je téma, které se prolíná celou rwandskou historií. Od předkoloniální éry až do nedávné doby byla Rwanda do značné míry odříznutá od vývoje ve zbytku Afriky a v okolním světě. Nejproblematičtější otázka, která se táhne rwandskými dějinami, se týká původu Hutuů a Tutsiů. Neexistuje ani shoda v tom, jak je označovat. Jako rasy, kasty, etnika, kmeny nebo prostě skupiny. Jisté je, že po staletí žili vedle sebe, mluvili stejným jazykem, dodržovali stejné zákony, učili se stejné mýty a vyznávali stejné náboženství. Etnografové se domnívají, že v rámci vířivé migrace v Africe ve 14. a 15. století se skupiny Tutsiů dostaly do Rwandy odněkud ze severu. Společnost, kterou nalezli, přetvořili částečně mírovou cestou a částečně dobytím hutuských knížectví. Tutsiové tvořili vládnoucí třídu, byli zpravidla vyšší než Hutuové a místo obdělávání půdy chovali dobytek. Obě skupiny od sebe dělilo jen málo podstatných rozdílů. Dokonce bylo možné přecházet z jedné do druhé. Pokud se Hutu stal majitelem mnoha kusů dobytka, stal se také Tutsiem. Tutsijská rodina, která se začala věnovat zemědělství, se nakonec stala Hutuskou. Smíšené sňatky se akceptovaly a komunitní konflikty téměř neexistovaly. To všechno se radikálně změnilo, když Evropané převzali kontrolu nad Rwandou. Její kolonizace začala pozdě, což bylo dalším dědictvím její izolace. První Evropan, který se do Rwandy dostal, německý badatel, dorazil až v roce 1892. Po 2 letech se tam vydal německý hrabě Gustav Adolf von Götzen, aby navštívil polodivoké kmeny. Shromážděné šlechtice šokoval podáním ruky svému hostiteli. Ti to považovali za děsivé porušení zvyklostí a obávali se, že to znamenalo zkázu jejich státu. Měli pravdu. Nikdo ve Rwandě nevěděl, že Berlínská konference z let 1884 až 85 udělila Německu kontrolu nad územím Ruanda-Urundi, které dnes tvoří státy Rwanda a Burundi. Stalo se součástí Německé východní Afriky, jejímž guvernérem byl později jmenovaný von Götzen. Efektivita království a jeho vysoká úroveň organizace na něj udělala hluboký dojem. Spojil se s monarchií a dokonce jí pomohl dobýt zbývající hutuská knížectví v severní Rwandě. Prohrou v první světové válce Německo ztratilo i své africké kolonie. V roce 1916, ještě před koncem války, přidělili spojenci toto území Belgii, která už ovládala sousední Kongo a brutálně využívala jeho obrovské přírodní bohatství. Belgičané tedy vládli podle svého uvážení, což byla obrovská chyba. Obě skupiny ve Rwandě po staletí vytvářely úspěšnou společnost založenou na složité síti práv a povinností. Tutsiové tvořili vládnoucí třídu, která však po většinu své existence vládla se souhlasem ovládaných. Role ve společnosti byly rozdělené podle odvěkého systému rovnováhy. Někteří králové tyto rovnováhy zvládali lépe než jiní, ale po většinu předkoloniální historie Rwandy žili lidé vedle sebe bez zášti. Jenže Belgičané vytvořili ze Rwandy evropský feudalismus. Představa monarchie žijící v souladu s obyčejnými lidmi? Pro nadřazenou evropskou šlechtu prostě něco nemožného. Tutsie považovali za inteligentní vládnoucí rasu. Hutuye naopak považovali za méně inteligentní, jednodušší, spontánnější a důvěřivější… extrovertní, kteří se rádi smějí a vedou prostý život. Belgičané v tutsiích toto nadřazenectví pěstovali. Podporovali je, aby byli tvrdší a vládli spíše příkazy než konsensem. Kdykoli chtěli na obyvatelstvo uvalit nějaké útrapy, například daně nebo nucené práce, činili tak prostřednictvím svých tutsijských klientů. Tutsijové si libovali v moci, kterou jim Belgičané poskytli. Někteří začali věřit, že byli skutečně nadřazení. Mnozí Hutuové se pod jejich vnucováním trápili a začali monarchii nenávidět. Nakonec se belgické úřady rozhodly dotáhnout své rasové zásady do extrému. Pomocí přesně označených pravítek měřily výšku čela, šířku nosu, délku uší a další znaky, které jim umožnily zařadit každého Rwanďana do určité rasové kategorie. Dále každá rodina, která měla více než 10 krav, byla považována za Tutsie, a každá, která jich měla méně, za Hutu. Na základě těchto standardů vydali Belgičané v roce 1933 každému Rwanďanovi průkaz totožnosti, který ho klasifikoval jako Hutu nebo Tutsie. To byl poslední hřebík do rakve. Tutsiové měli pocit nadřazeného ega, zatímco Hutuové agresivně uražený komplex méněcennosti. Navíc katolická církev začala velmi výrazně ovlivňovat společenský a politický život ve Rwandě. Nakonec dostala katolická církev výsadu kontroly nad rwandským vzdělávacím systémem. Většina škol byla vyhrazená pro dobře narozené Tutsie a belgická vláda platila církvi poplatek za každého studenta, kterého do ní zapsala. Tyto školy se stávaly stále populárnějšími, protože si lidé uvědomovali, že jedinou možností, jak se Rwanďan může dostat mezi koloniální elitu, bylo navštěvovat jednu z nich. To téměř vždycky znamenalo přestoupit na křesťanství. Králem se stal Mutara III Rudahigwa. Po roce 1931 se ukázal jako věrný přítel Belgičanů. Plnil jejich příkazy a zároveň dával najevo, že se hlásil k Evropě. Oblékal se do západního oblečení, naučil se řídit auto a zavázal se žít monogamně. Katolická církev stála také v centru radikální změny koloniální politiky, která v 50. letech 20. století přetvořila Rwandu. Většina starších belgických kněží ve Rwandě byli konzervativní Valoni z vyšších vrstev. Ti samozřejmě stranili Tutsiům. Jenže mnozí mladší duchovní byli Vlámové, což znamená, že měli skromný původ, pocházeli ze skupiny, která se považovala za oběť a dokonce utlačovanou ostatními Belgičany. Bylo logické, že ti pro změnu sympatizovali s Hutuy. Důležitá byla také globální politika. Afrikou se šířily marxistické myšlenky. Západní mocnosti se obávaly vzniku postkoloniálního rudého pásu nepřátelských režimů táhnoucího se středem kontinentu od Ghany po Zanzibar. Nechci zabíhat do hlubokých podrobností, abych nezpomaloval dynamiku příběhu. Malé jádro vzdělaných Hutuů, které snilo o revoluční změně, mělo blíže ke katolické církvi a zdálo se být spolehlivější. Belgičané se náhle rozhodli podpořit hegemonii Hutuů, protože převažovali vlámští kněží z nižších vrstev. Hutusští kandidáti začali vítězit ve volbách. To podnítilo chuť hutuských intelektuálů. V roce 1957 zveřejnili plamennou výzvu, která rezonovala celou další etapou rwandských dějin. Manifest známý jako Manifest Hutuů vyzýval Hutuy, aby povstali proti politickému monopolu, který drželi Tutsiové. Zlomit moc tutsijského monopolu se stalo hlavním cílem hutuských intelektuálů v předvečer revoluce. Navíc katolický tisk tento manifest rozšířil. To dodávalo hlavní myšlence manifestu punc spravedlnosti. Rwanda byla zemí Hutuů a měli by jí vládnout Hutuové. Manifest se rychle rozšířil a brzy mnozí Hutuové pocítili, že se přiblížila jejich hodina. V říjnu 1959 vzniklo Hnutí za osvobození Hutuů. Při takto vysokém napětí stačila malá jiskra, aby došlo k sociální explozi. 1. listopadu napadl a zbil tutsijský gang aktivistu Parmehutu. Hutuští bojovníci odpověděli vlnou pogromů proti Tutsiům. Při tomto násilí málem přišel o život budoucí rwandský prezident Paul Kagame. Tehdy mu byly pouhé 2 roky.

První rwandská genocida (1959-1960)

Ve Rwandě se všechno důležité odehrává na kopci, takže bylo logické, že matka Paula Kagameho ho vzala na svah, aby ho zavraždila. Spatřila ozbrojenou skupinu, která se blížila k jejímu domu, a trvalo jí jen několik okamžiků, než si uvědomila, že rodina nemohla uniknout. Vyvedla své 2 malé syny a 3 dcery ven, aby čelili smrti pod širým nebem. Banda byla sotva kilometr od své kořisti, když se z nedaleké polní cesty ozval překvapivě nečekaný zvuk. Blížil se automobil. Král Mutara III Rudahigwa přijel na záchrannou misi. Královna, která byla sestřenicí Kagameho matky, se dozvěděla o blížícím se násilí. Odhadla, že Kagameho rodina bude v nebezpečí, a poslala královského šoféra, aby je zachránil. Když útočníci viděli, že se blíží, vyrazili stále rychleji vpřed v naději, že se dostanou ke svým obětem a zabijí je dřív, než dorazí. Blížili se k nim, když šofér se skřípěním zastavil, vtáhl zamýšlené oběti do svého vozu a ujížděl pryč. Tato genocida, první ve rwandské historii, byla zahájená o 3 dny dříve, 3. listopadu 1959.

"Ráno kolem deváté hodiny začaly ponuré, krvelačné výkřiky," napsal jeden americký misionář, který se ocitl uprostřed dění.

"Najednou se z kopce a přes staveniště valily pestré zástupy stovek mužů a chlapců, kteří křičeli a tančili, mávali noži a oštěpy."

Právě takový dav zaútočil 6. listopadu na Kagameho dům v srdci země v okrese Tambwe. Potom, co vyděšený šofér zachránil Paula Kagameho spolu s jeho matkou, bratrem a sestrami před hrozící smrtí, je odvezl do bezpečí královského paláce s výhledem na nedaleké město Nyanza. Přepadení, které přežili, odstartovalo zbytek rwandské historie. Vyrostla z něj povstalecká armáda, která svrhla diktaturu, a nový řád odhodlaný obnovit zničený národ. Rodina zůstala v paláci 8 týdnů, dokud vražedné řádění neskončilo a Kagameho matka Asteria se nerozhodla, že bylo bezpečné vzít děti domů. Za půl roku, když vypuklo další řádění, je přivedla zpět do paláce. Tentokrát našla jeho areál plný uprchlíků. Jakmile to bylo možné, odvezla své děti do řídce osídleného severovýchodu země, poblíž hranic s Ugandou, kde měla příbuzné. Tam se znovu setkala se svým manželem Deogratiasem, který byl v době útoku na jejich dům pryč. Otec rychle usoudil, že ani tento odlehlý kout země nebyl bezpečný, a odvezl rodinu do Ugandy. Jediné, co s sebou vezli, bylo několik tašek napěchovaných dětským oblečením. Eskadry smrti, které v letech 1959 a 60 řádily na venkově, byly předvojem nového politického hnutí, které prosazovalo emancipaci Hutuů. Jednou z jeho taktik bylo terorizování staré tutsijské aristokracie, ke které patřila i rodina Kagameových. Tuto krvavou kampaň podporovaly jak belgické koloniální úřady, tak jejich rwandští klienti. Policie nezasáhla, aby ji zastavila. Hutuové zabíjeli otevřeně a naprosto beztrestně. Vlny pogromů přiměly mezi lety 1959 až 64 k útěku z Rwandy více než 300 tisíc Tutsiů. Většina z nich skončila v Ugandě, Keni, Burundi, Tanzanii a Kongu. Další se vydali do Evropy nebo Ameriky. Mnozí z nich se nikdy nesmířili s rozsudkem věčného vyhnanství, který jim uložili Hutuové, noví vládci Rwandy. S téměř mystickým zaměřením uvěřili, že jim osud a dějiny uložily transcendentní úkol. Najít cestu zpátky do vlasti, kterou si mnozí z nich sotva pamatovali, ale všichni si ji idealizovali. Belgie udělila Rwandě formální nezávislost 1. července 1962. Rwanda se začala také sbližovat s Francií od doby Charlese de Gaulla.

Paul Kagame: Dětství a dospívání v Ugandě (60. a 70. léta 20. st.)

Po každém útoku utíkalo z vlasti stále více Tutsiů. Desetitisíce lidí hledaly útočiště v Ugandě, kde se ocitly ve víru lidského utrpení. Po překročení hranic je ugandští úředníci shromáždili, naložili na nákladní auta, odvezli do odlehlých oblastí a vyklopili. Každý týden přijel nákladní vůz s přídělem fazolí a mouky. O zbytek obživy se uprchlíci starali sami. Začali sázet semena, která našli, a stavět si hrubé chýše z bláta, trávy a větví. Kagameho rodiče našli ve Rwandě příbuzné, kteří souhlasili s výchovou dvou jejich dcer. Obě se později dostaly do Evropy, ale jejich další 2 dcery a oba synové s nimi zůstali v bídě. Většinu svého dětství strávili hledáním dříví a vody. V uprchlickém táboře v jihozápadním ugandském okrese Ankole se Paul seznámil s dalším rwandským chlapcem Fredem Rwigyemou, jehož rodiče také uprchli před první vlnou zabíjení. Rychle se spřátelili a zůstali jimi i potom, co byly jejich rodiny přestěhované do okresu Toro dále na severu. Paul a Fred prozkoumávali zvláštní nový svět svých táborů očima dětí. Jednou z jejich oblíbených činností bylo sedět u nohou staršího uprchlíka, který vyprávěl napínavé válečné příběhy a divoké sny o znovudobytí Rwandy. O sobotách si s klacky zabalenými do banánových listů, které nahrazovaly zbraně, hráli na bojovníky. Už nyní nacvičovali budoucí válku. Jiskra myšlenky se předávala z generace na generaci. Paul a Fred ale byli v mnoha ohledech odlišní. Paul byl vysoce inteligentní, ale mrzutý a uzavřený, schopný kdykoli vybuchnout a pohádat se. Málokdy se usmíval a působil tak vážným dojmem, že i starší lidé omezovali svou hulvátskost a hrubé výrazy, když vstoupil do místnosti. Fred byl naopak bujarý a charismatický. Jeho pohotový úsměv a společenské vystupování mu získaly mnoho přátel. Děti rwandských uprchlíků navštěvovaly školy v přírodě, které jejich rodiče organizovali uprostřed bídy táborů. Paul se ukázal jako horlivý žák a po ukončení třetí třídy ho přijali na dobře hodnocenou základní školu Rwengoro. Z jeho tábora to bylo 10 km pěšky, ale on se této šance chopil. Studiu se věnoval soustředěně a byl tak úspěšný, že v posledním ročníku základní školy získal nejlepší známky ze všech žáků v okrese. Nebylo to snadné. Bylo tam mnoho rwandských studentů a téměř každý z nich byl do školy poslaný se stejnou výzvou. Pilně se uč, protože vaše generace musí najít způsob, jak ukončit naše vyhnanství. Díky výborným známkám získal Kagame místo na škole Ntare, jedné z nejlepších středních škol v Ugandě. Brzy po příjezdu všechny překvapil tím, že propadl mrzutému nezájmu. Začal být roztržitý a přestal se soustředit na studium. Kagameho matka se mezitím věnovala práci na farmě, kde pracovala po boku ostatních uprchlíků, aby uživila své děti. Její manžel byl méně odolný. Byl to dědičný šlechtic, který byl podnáčelníkem, důvěrníkem krále a majitelem mnoha kusů dobytka. Rána, kterou mu osud uštědřil, se ukázala jako neúnosná. Během několika následujících let tento zlomený muž propadl melancholii a zoufalství. To málo peněz, které našel, utratil za cigarety. Nakonec se vytratil ze života docela. Paulovi bylo 15, když mu zemřel otec, a tato ztráta prohloubila jeho nesoustředěný hněv. Zhoršil se mu prospěch a ve škole začal dělat problémy. Nejprve shromáždil své rwandské spolužáky, aby se bránili ugandským dětem, které se jim posmívaly a urážely je. Pak zašel ještě dál a aktivně se pral s místními obyvateli. Kdykoli ho ředitel školy poslal domů, matka ho potrestala, aniž by se obtěžovala zeptat se na jeho verzi událostí. V roce 1976, když byl Paul v polovině střední školy, utrpěl další ztrátu, když náhle zmizel jeho nejbližší přítel. Oba mladí muži začali být neklidní, protože hledali způsob, jak usměrnit svou hněvivou energii. Oba si stále více uvědomovali revoluční proudy, které se valily východní Afrikou. Paul měl podezření, že Fred přijal nějakou tajnou misi, možná v opozici proti ugandskému despotickému vůdci Idimu Amínovi. Jeho zmizení prohloubilo Paulův pocit izolace. Také ho to přivedlo k úvahám, zda by v širším světě mohlo být místo i pro něj. Nakonec Paula vyloučili ze školy. Našel si místo na Staré kampalské střední škole, ale i tam zůstal nepřátelský a agresivní, připravený se prát, kdykoli zaslechl protiuprchlickou poznámku. Nakonec se mu podařilo školu dokončit, ale bez vyznamenání. V měsících po maturitě na staré kampalské střední škole v roce 1976 si Kagame uvědomil, že průměrné známky zanechávaly chudému uprchlíkovi jen málo vyhlídek. Rozhodl se vrátit do školy a zopakovat si poslední ročník, ale pro nedostatek peněz to nevyšlo.

Špionem na vlastní pěst: Zpátky do Rwandy (1977)

Stejně jako ostatní uprchlíci neměl možnost získat pas, protože Rwanda ho už neuznávala a Uganda mu nechtěla udělit občanství. Nakonec se mu podařilo přesvědčit ugandského úředníka, aby mu vydal cestovní doklad. S ním koncem roku 1977 překročil hranice své vlasti. Na hraničním přechodu si 20-letý Kagame najal taxi a odjel s ním do Kigali, hlavního města Rwandy. Jeden z jeho příbuzných, jakýsi strýc, patřil ke slavné skupině mladých levičáků, kteří přijali nabídku studovat v Československu. Jenže po konci studia zjistili, že vláda se rozhodla nepovolit Tutsiům návrat domů. Všichni se přesto společně vrátili, což vyvolalo bouřlivou konfrontaci, po které bylo několik z nich, včetně Kagameho strýce, více než rok vězněno. Ten se stal prvním přítelem mladého muže uvnitř Rwandy. Oba strávili mnoho hodin rozhovorů o celosvětovém střetu idejí, o situaci v jejich zemi a o tom, co bylo třeba udělat. Kagame vstoupil do země legálně, ale v jeho pasu nebylo uvedené nic o jeho rwandském původu. Obával se proto problémů, pokud by ho v Kigali zastavila policie. Teprve po setmění se odvážil vyjít na ulici. Spoléhal se na stíny a své instinkty, které ho chránily. Při jedné ze svých výprav Kagame zjistil, že bar v hotelu s názvem Kiyovu přitahuje klientelu politiků, státních úředníků a policistů, kteří se po práci rádi scházeli na pivo. Stal se jeho pravidelným hostem. Jeho zvykem bylo co nejnenápadněji vklouznout dovnitř, sednout si sám ke stolu, s nikým nemluvit a popíjet jednu pomerančovou limonádu za druhou. Zdálo se, že byl ztracený ve svém vlastním světě, ale ve skutečnosti pozorně naslouchal rozhovorům kolem sebe. To, co zaslechl, byly většinou drby z politického zákulisí. Kagame zůstal ve Rwandě 6 týdnů. Za rok se vrátil na druhou cestu, tentokrát po venkově. Pozoroval, naslouchal a vstřebával příval dojmů. Ze svých pozorování si odnesl cenné poznatky o životě ve Rwandě, zejména obnovený pocit rozhořčení nad politickým systémem země ve stylu apartheidu. Kagameho mise ve Rwandě byly v podstatě misemi samostatného špiona. Tyto mise podnítily jeho zájem o shromažďování zpravodajských informací. Už tehdy hltal romány o Jamesi Bondovi a detektivky Nicka Cartera. Jako mnoho neklidných idealistů jeho generace byl uchvácený revolučním obrazem Che Guevary. Ve Rwandě si zadal klasickou zpravodajskou misi. Rozklíčovat složitou situaci analýzou mnoha roztroušených stop. Aniž by si to uvědomoval, pohyboval se ve světě podvratné činnosti a tajných akcí.

Krvavé boje v Ugandě (1981-1986)

Kagame se dozvěděl překvapivou zprávu. Jeho přítel z dětství Fred Rwigyema se vynořil v ugandském městě Fort Portal a hledal ho. Paul se tam rychle vydal a našel Freda s dramatickým příběhem. Odešel z domova potom, co ho naverbovali stoupenci Yoweri Museveniho v Ugandě. Více než rok se spolu s dalšími povstalci cvičil na polotajné základně v Tanzanii. Fred byl součástí těchto sil. Odešel jako bezcílný a chudý uprchlík a vrátil se jako ambiciózní, sebevědomý voják. Bylo to setkání, které mělo změnit běh rwandských dějin. Paul Kagame a další ho rychle následovali. V tomto období se rwandští vyhnanci začali učit bojovat, aniž by si toho svět všiml. Paul Kagame byl tehdy 22-letý armádní rekrut. 6 měsíců studovali techniky špionáže, sledování, klamání a shromažďování informací. Z Kagameho, který byl do té doby samoukem amatérem, se vyklubal profesionálně vyškolený zpravodajský agent. Museveni už pomohl svrhnout jednoho ugandského vůdce, Idiho Amína. Na začátku roku 1981 začal organizovat jádro revolucionářů. Do něj naverboval 40 osob. 38 z nich byli Uganďané. Další 2 byli Rwanďané Fred Rwigyema a Paul Kagame. Nazvali se Armáda národního odporu a zavázali se bojovat až do smrti proti Oboteho režimu. Milton Obote byl totiž v Ugandě ke rwandským uprchlíkům neúprosný a vinil je ze všeho možného. Důvodem, proč se Fred a Paul připojili k jeho armádě, bylo zastavit tuto diskriminaci. Oba dospěli k závěru, že jediným způsobem, jak se Tutsiové mohli vrátit do Rwandy, bylo použití zbraně. Oba věděli, že partizánská hnutí málokdy uspějí bez alespoň tiché podpory spřáteleného režimu v sousední zemi. Chtěli svrhnout nepřátelského Oboteho a nahradit ho spojencem Musevenim. Způsob boje Armády národního odporu na Kagameho hluboce zapůsobil. Rozhodujícím způsobem formoval jeho představu o tom, jaká by měla partizánská jednotka být a co by měla dělat. Lekce, které získal během války v ugandské buši, se pro něj ukázaly jako neocenitelné, když začal vytvářet a později se stal vůdcem sil, které měly osvobodit jeho vlast. Netrvalo dlouho a Kagane se stal jedním z Museveniho blízkých chráněnců a vysokých zpravodajských důstojníků. Nakonec 26. ledna 1986 dobyli Kampalu. V tu dobu měli sílu 14 tisíc bojovníků. Přibližně 500 těchto bojovníků bylo ze Rwandy. Ti se samozřejmě připojili k oslavám vítězství, ale měli na mysli i něco jiného. Toužili vést druhou revoluční válku uvnitř své země. Kagame se začal soustředit na otázku, jak by on a jeho druhové mohli vyhrát další válku, tentokrát ve Rwandě. Zatímco Kagame a jeho rwandští spolubojovníci bojovali v ugandské buši, jejich bratři v uprchlických táborech budovali síť sociálních a kulturních skupin. Rwandská diaspora tak získala ozbrojené křídlo i organizovanou civilní základnu. Během několika následujících let se spojily v jednotné revoluční hnutí. Během pětileté války v ugandské buši se desítky rwandských bojovníků staly polními veliteli. Nejvýznamnější z nich byl Fred Rwigyema, který vedl povstaleckou kolonu operující nejblíže Kampale a poté se stal hlavním vojenským plánovačem celých povstaleckých sil. Jeho nejbližším přítelem byl Paul Kagame, vysoký důstojník zpravodajské služby.

Museveni: Americký kádr (1987-1992)

Politická situace ve Rwandě se neustále zhoršovala. Propad světových cen kávy, hlavní exportní plodiny Rwandy, devastoval její ekonomiku. Klany mezi sebou bojovaly, zločinci napojení na vládu byli stále drzejší a nedostatek potravin vedl v několika částech země téměř k hladomoru. Policie zahájila palbu na dav studentů, kteří se shromáždili na Národní univerzitě v Butare, aby požadovali více svobody, a několik z nich zabila. Tváří v tvář této narůstající krizi se rwandský prezident obrátil o radu na svého přítele a hlavního patrona, francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Mitterrand mu navrhl, aby umožnil určité otevření rwandského politického systému jedné strany. To ale militantním Tutsiům nestačilo. Na tomto místě začíná být příběh zajímavý. Museveni byl totiž americkým koněm, protože začal přijímat velké kontrakty amerických zbraní. K Tomu předcházelo několik návštěv Museveniho přímo v Americe. Museveni totiž mezi lety 1987 až 89 třikrát navštívil Washington, kde se setkal s prezidentem Ronaldem Reaganem a viceprezidentem Georgem Bushem starším. Museveni si v říjnu 1987 najal firmu pro styk s veřejností, kterou vedl Reaganův zeť Dennis Revell, aby vylepšila jeho image. Firma sídlila v Kalifornii, nikoli ve Washingtonu, a neměla vysoké postavení. Díky tomuto vztahu měl začínající africký vůdce přístup k samotnému Reaganovi. Museveni se do Washingtonu vrátil v roce 1988 a znovu v roce 1989. Tehdy odjel do Kalifornie, aby strávil nějaký čas na Reaganově ranči. Takto blízké a časté styky s americkými prezidenty jsou neobvyklé pro jakéhokoli afrického vůdce. Natož pro nováčka, jakým Museveni tehdy byl. Od té doby měl mnohem více kontaktů s vysokými americkými a britskými představiteli než kterýkoli jiný africký vůdce. Bylo proto velmi zajímavé, že v roce 1990 vyslal Kaganeho na vojenské školení do Ameriky. Konkrétně na velitelskou a štábní školu americké armády ve Fort Leavenworthu v Kansasu. Tato štábní škola nabízela jeden z nejvyhledávanějších kurzů vojenského velení na světě. Studenti pocházeli z nejvyšších pater světových armád a po příjezdu do Fort Leavenworthu studovali všechno od polní taktiky až po lidská práva. Většina z nich byla vybraná s předpokladem, že budou hrát důležitou roli ve svých domovských zemích. Prostě klasická výchova kádrů. V Kagameho ročníku byli důstojníci z Latinské Ameriky, Asie a několika afrických zemí a také ze samotné Ameriky. Máme tu tedy amerického koně Museveniho, který třikrát navštívil Ameriku, kde se setkal s prezidentem a viceprezidentem. Pak tu máme Kaganeho, který byl jeho pravou rukou a vedl zpravodajské křídlo jeho armády. Právě toho vyslal na školení do špičkové armádní školy v Americe. Zřejmě to bylo po dohodě s Američany na oněch třech schůzkách předtím. Během několika týdnů po příjezdu do Kansasu si Kagame našel byt, začal pracovat v kurzu a zařídil, aby se k němu připojila i jeho žena. Téměř každý den telefonoval s Fredem. Z opačných stran zeměkoule připravovali závěrečnou fázi svého spiknutí. Nakonec učinili rozhodnutí a stanovili datum invaze. Do data, které si vybrali, zbývalo jen několik dní. 1. října 1990. Jakmile stanovili datum invaze, Kagame zašel za svým americkým velitelem a oznámil mu, že odcházel ze štábní školy a vracel se domů. Velitel a ostatní důstojníci ve Fort Leavenworthu neměli tušení, pro jaký účel byl Kagane školený v Americe a proto byli jeho rozhodnutím překvapení. Kagane byl blízkým spojencem Museveniho a právě Museveni byl americkým koněm. V roce 1992 přistihli američtí celníci v Orlandu na Floridě ugandské diplomaty při pašování 400 protitankových raket z Ameriky. Střely byly spolu s 34 odpalovacími zařízeními ukryté v kontejneru pod chladicím zařízením. Směřovaly přes Kypr do Entebbe, kam měly být dodané po silnici. O rok později celní správa v tichosti stáhla případ pašování proti Uganďanům, když americký soudce zjistil, že Američané tento záhadný obchod skutečně schválili. Za 2 roky byla na letišti na Kypru objevená další zásilka amerických zbraní, také určená pro Ugandu. V 90. letech se objevily zprávy, že se Ugandě dodávaly rakety s tepelným naváděním Chaparral, rakety země-vzduch Hawk, houfnice, protitankové střely TOW, děla Vulcan a dokonce i fazole v konzervě a hovězí maso. Náměstek ministra zahraničí pro Afriku Herman Cohen trval na tom, že Američané na počátku 90. let Ugandu nepodporovaly. Skutečnost ale byla jiná. Vojenská pomoc Ameriky Ugandě v tomto období prudce vzrostla. Museveni měl ale i další západní podporovatele, například majitele deníku Observer. Deník Observer převzal v roce 1983 Tiny Rowland. Rowland byl tajemným magnátem a bývalým členem Hitlerjugend, který ve 30. letech odešel z Německa do Británie, změnil si jméno a připojil se k mocné britské podnikatelské elitě. Rowland byl jedním z mála podnikatelů, kteří se po odchodu starých kolonistů v 60. letech 20. století přestěhovali do Afriky. Podniky jeho rozsáhlé společnosti Lonrho zahrnovaly doly, továrny a noviny. V jejím představenstvu zasedali členové britské zpravodajské služby MI6. Rowland měl blízko k africkým vůdcům, jako Robert Mugabe ze Zimbabwe, v jehož zemi měla společnost Lonrho významné podíly. Poskytoval jim zákulisní diplomatickou podporu, příznivé mediální pokrytí ve svých novinách a bezplatné ubytování a stravování ve svém módním hotelu Metropole, který se v 80. letech stal útočištěm různých afrických mocnářů. Jednou se novinářce Deboře Scrogginsové pochlubil, že vložil 150 milionů liber do národně osvobozeneckých hnutí v Africe, včetně angolské Unita nebo Súdánské lidové osvobozenecké armády. Rowland začal Museveniho podporovat po roce 1983.

Tutsiové se vracejí do Rwandy (1. října 1990)

Schylovalo se k více než tříleté občanské válce ve Rvandě. Málo se ví, že největším obchodem s obuví v Kampale byly Baťovy závody. A právě měsíc před invazí, v září 1990, přišla této Baťově divizi v Ugandě velká objednávka gumáků. Paradoxně tak Tutsiové, kteří se podíleli na následné občanské válce končící genocidou, byli také obutí do Baťových gumáků. Byl předvečer invaze. Na letištní ploše nedaleko Kampaly se shromáždil konvoj nákladních automobilů naložených těžkými kulomety, minomety, několikanásobnými raketomety, puškami, lehkými děly ruské výroby a radiokomunikačním vybavením. Potom se vydala k rwandské hranici. Od 30. září se do okresu Ankole v jihozápadní Ugandě začala valit nákladní auta s vojáky. 1. října v 10 hodin dopoledne se vydali přes most do rwandského pohraničního města Kagitumba. Rychle překonali slabě střežené celní stanoviště, zaujali pozice podél hranice a pak začali pronikat do Rwandy. Obsadili regionální hlavní město Gabiro a své vítězství oslavili na večírku pod širým nebem, kde bylo hlavním občerstvením uloupené růžové šampaňské. Jak se zprávy o jejich povstání šířily, přijížděli k nim dobrovolníci ze všech částí Rwandy. Stalo se ale něco nečekaného, co otřáslo morálkou Rvanďanů. Nejvyšší velitel Fred zemřel. Paulův nejbližší přítel byl zabitý. Byl čas, aby se Kagame vrátil do Rwandy. To skutečně udělal, ale nepomohlo to. Francie přispěchala oficiální Rwandě na pomoc. 6. října francouzský premiér Michel Rocard oznámil operaci Severní vítr, v jejímž rámci mělo být do Rwandy vysláno 600 elitních výsadkářů. Řekl, že půjdou chránit francouzské občany a nic víc. Nebyla to pravda, protože všichni francouzští civilisté byli do týdne evakuovaní, ale výsadkáři neodcházeli. Naopak se rozmístili těsně za vládními bojovými liniemi. Řízení kampaně převzala Francie. Francouzští vojáci řídili dělostřelecké útoky, udržovali a pilotovali vrtulníky, radili rwandským velitelům s taktikou v terénu, poskytli armádě moderní radiokomunikační síť, obsluhovali zátarasy v okolí Kigali a dokonce pomáhali vyslýchat vězně obviněné ze spolupráce s povstalci. Takto posílené síly odrazily útok a přinutili partizány k ústupu. Belgie vyslala 400 vlastních vojáků, aby posílila francouzské síly a symbolizovala svůj trvalý zájem o bývalou kolonii. Ale díky Kaganemu se rwandští partizáni přeskupili a nabrali novou energii. Solidarita v rámci hutuské elity se začala rozpadat. Významné osobnosti uprchly ze země a několik z nich se přidalo k partizánům. Každý z nich byl přijatý jako odměna. Společně dodávali partizánům určitou důvěryhodnost tvrzení, že bojovali ve prospěch všech Rwanďanů, nejen Tutsiů. Nakonec byl formálně vyhlášený mír a Tutsiové se začli podílet na vládě. Spolupráce ale začala drhnout. To nakonec vyústilo v novou invazi Tutsiů. Tato ofenziva odstartovala největší exodus uprchlíků, jaký Rwanda dosud zažila. Než skončila, opustilo své domovy milion Rwanďanů, což bylo více než 10 % obyvatel země, a byli namačkaní v táborech ve středních a jižních provinciích, kde podle OSN převládala vážná podvýživa a nemoci. To uvrhlo Rwandu ještě více do chaosu. Blížila se obrovská genocida v roce 1994, která otřásla světem.

Sud se střelným prachem: Genocida na spadnutí (1994)

Násilí, které šokovalo svět v roce 1994, se neobjevilo z ničeho nic. Zatímco CIA přihlížela, její spojenci v ugandské vládě pomáhali šířit teror a podněcovat etnickou nenávist. Sud střelného prachu obsahoval jednu důležitou přísadu. Teror. Hovořil jsem o tom, že v roce 1990 vtrhla do Rwandy povstalecká armáda převážně rwandských Tutsiů, známá jako Rwandská vlastenecká fronta, a rozbila tábory v severních horách. Vyzbrojovala je a cvičila sousední Uganda, která je zásobovala i během následující občanské války. V prvních měsících roku 1994, jak uvádí zpráva OSN, docházelo ke stále násilnějším demonstracím, blokádám silnic, vraždám politických vůdců, útokům na civilisty a jejich zabíjení. Některé vraždy se provokativně prováděly přímo před zraky jednotek OSN. Jednalo se o způsob, jak mírové jednotky otestovat před zahájením genocidy. Tutsijské rodiny v několika částech země začaly v obavách, že budou v noci zavražděné ve svých postelích, přespávat ve školách nebo kostelech. První týden v dubnu pak lidé poslouchající zabijácké rádio RTLM začali slyšet záhadná varování. Na Velikonoční neděli 3. dubna hlasatel dvakrát předpověděl, že se v příštích dnech něco malého stane.

"Uslyšíte zvuk mnoha kulek, uslyšíte výbuchy granátů," řekl na jednom místě.

Napětí se stupňovalo. Sud se střelným prachem čekal na jiskru, která by ho odpálila. Ta jiskra přišla 6. dubna 1994. Letadlo s burundským a rwandským prezidentem klesalo k mezinárodnímu letišti v Kigali. Pilot jednou zakroužil v jasné tmě a pak asi ve 20:20 provedl konečné přiblížení. Vteřinu předtím, než měl přistát, někdo na zemi vypálil raketu země-vzduch. Hned poté byla vypálená druhá. Obě zasáhly letadlo. Letadlo explodovalo v ohnivé kouli a zřítilo se. Nikdo nehodu nevyšetřoval, dokonce ani Francouzi, kteří k tomu měli důvod. Koneckonců přišli nejen o jednoho ze svých nejspolehlivějších afrických spojenců, ale také o 3 členy francouzské posádky letadla, o kterých se tvrdilo, že byli agenty tajných služeb. Přesto se v následujících letech Francie ani nikdo jiný případem vážně nezabýval. Mnoho důkazů se ztratilo nebo bylo zničeno. Otázka, kdo vypálil smrtící rakety, nebyla nikdy přesvědčivě zodpovězená. Té noci, 6. dubna 1994, se tisíce Rwanďanů shromáždily u rádií a poslouchaly semifinálový zápas Afrického poháru národů ve fotbale. Když se rozšířila zpráva o leteckém neštěstí, mnozí přepnuli na populární nenávistnou rozhlasovou stanici RTLM. Její hlasatelé rozzlobeně hlásili, že tutsijští povstalci zavraždili milovaného vůdce národa. Jeden z nich vyzval občany, aby povstali a pomstili smrt našeho prezidenta. Jiný zdůrazňoval, že všichni Tutsiové se musí za tento zločin zodpovídat a že nastal čas s nimi skoncovat. Zatímco se tyto zprávy dostávaly do rwandských domácností, gangy mladých zabijáků z milicí rychle postavily zátarasy na silnicích v Kigali. Některé z nich byly na místě už ve 21:15, tedy necelou hodinu po pádu letadla. Čety vojáků pochodovali městem a řídily se seznamy smrti, které jejich nadřízení předem připravili. Kopie těchto seznamů byly toho večera vyvěšené také ve studiu RTLM. Hlasatelé vysílali jména a adresy zamýšlených obětí a vyzývali posluchače, aby je našli a zabili.

Krvavá genocida (duben-červen 1994)

V poledne 7. dubna zuřivé skupiny hutuských milicí zahájily krvavý útok proti svým tutsijským sousedům. Většina obětí byla menšinového etnika Tutsiů, vrazi patřili k většinovým Hutuům. Mezi dubnem a červencem 1994 byly v nejrychlejší zaznamenané genocidě zavražděny statisíce Tutsiů. Vraždící Hutuové používali jednoduché nástroje. Mačety, obušky a další tupé předměty, nebo nahnali Tutsie do budov a zapálili je petrolejem. Mnoho Tutsiů bylo zavražděno u zátarasů. Postup byl jednoduchý. Lidé v každém projíždějícím autě museli ukázat své průkazy totožnosti. Ti, kteří byli uvedení jako Tutsiové, byli zastřelení nebo rozsekaní k smrti, často na místě. Muži z domobrany u těchto zátarasů, z nichž mnozí byli opilí banánovým pivem, měli své obušky stále mokré od čerstvé krve. Netrvalo dlouho a tutsijské rodiny si uvědomily, že vyjít na ulici je může stát život. Někteří se pokusili zabarikádovat ve svých domech, ale téměř všichni byli nakonec nalezení a povraždění. Jiní, zejména ti, kteří žili na venkově, utekli do bažin, houštin a lesů. Protože je Rwanda tak malá a hustě osídlená, je tu jen málo skutečně odlehlých míst. Takže gangy milicí dokázaly vystopovat a zabít většinu těch, kteří se snažili ukrýt v buši. Hutuští vrazi používali mačety, hole s ostrými hřeby, granáty, nože, kopí a jakékoli smrtící zbraně. Byl to chaos. Běsnili a chovali se, jako by byli posedlí nějakým démonem. Ničili životy krutě a s radostí, bez špetky svědomí a lidského citu. Lidé byli šokem z války otupělí. Smrt už pro ně nic neznamenala. Milice řádily a masakrovaly po stovkách a zabíjely po tisících. Znetvořená lidská těla, ohořelé tvary psů a krav se válely po ulicích. Draví psi tahali mrtvá těla z jedné strany silnice na druhou, dokud se maso neodlupovalo od kostí. Krveprolití a bezohledná destrukce právě začínala. Velitelé milicí otevírali skrýše ukrytých zbraní a rozdávali svým mužům pistole, granáty a obušky. Vláda vydala prohlášení, ve kterém všechny občany vyzvala k boji proti společnému nepříteli. Lidé v ulicích, povzbuzovaní rozhlasovým vysíláním, začali skandovat známou hrozbu:

"Náš nepřítel je jeden. Známe ho, je to Tutsi."

Evropané a Američané ihned evakuovali své vlastní občany (celkem 3900 osob) a většina mírových jednotek OSN se v tichosti stáhla. Když ze Rwandy odjeli téměř všichni cizinci, vrazi se rozhodli dokončit svou práci. Činili tak s děsivou efektivitou a byli odhodlaní pokračovat, dokud nezůstane naživu jediný Tutsi. Obrovské oblasti země se proměnily ve spáleniště. V západním okrese Kibuye se počet Tutsiů snížil z 252 tisíc na pouhých 8 tisíc. V nedalekém Bushiru klesl počet Tutsiů ze 70 tisíc na 2 tisíce. Zmrzačená těla se hromadila rychleji, než je bylo možné pohřbít. Ležela podél silnic a před domy a rozkládala se na slunci, zatímco se na nich živili psi a krysy. Zatímco vraždění pokračovalo, Tutsiové se ve všech částech Rwandy horečně snažili najít úkryty. Desetitisíce lidí utíkaly do kostelů, ale mnozí duchovní je nechránili. Jedním z nejvíce šokujících aspektů rwandské genocidy bylo, jak horlivě ji duchovní podporovali a kolik z nejkrvavějších masakrů bylo spáchaných uvnitř kostelů. Organizace Human Rights Watch později konstatovala:

"Tím, že církevní představitelé nevydali okamžité a důrazné odsouzení vražedné kampaně, uvolnili cestu úředníkům, politikům a propagandistům, aby tvrdili, že vraždění se ve skutečnosti setkalo s Boží přízní."

Někteří rwandští kněží, jeptišky a laičtí řeholníci zachraňovali životy, často za cenu vlastních. Ovšem pozoruhodný počet jich spolupracoval s vrahy. Někteří odmítali tutsijské rodiny, které hledaly útočiště. Jiní poskytli útočiště, ale pak povolali gangy milicí, aby zabíjely ty, které ukrývali. V západním městě Nyange byl kostel zaplněný dvěma tisíci uprchlíky, když se 12. dubna objevila banda zabijáků, ukázal jim reverend, jak se vloupat dovnitř. Když skončili s házením granátů do shluku lidí, povzbudil je, aby přeživší dorazili. V církevním komplexu ve městě Nyamata na jihu země bylo povražděno 10 tisíc lidí. Návštěvník, který přišel brzy potom, hlásil, že všude byla krev a části těl a že střecha vypadala jako řešeto kvůli dírám po tříštivých granátech. V nedaleké Ntaramě milicionáři provrtali zeď kostela, kde se ukrývalo několik tisíc lidí, a naházeli dovnitř granáty. Nikdo neunikl. Podobná zvěrstva znesvětila kostely po celé Rwandě. Tisíce zoufalých Tutsiů se shromáždily ve školních areálech, ale většina z nich nedopadla o nic lépe než ti, kteří si vybrali kostely.

"Je to válka proti Tutsiům, protože chtějí převzít moc a nás Hutuů je víc," řekl jejich velitel Robert Kajuga britskému novináři, když zabíjení vrcholilo.

Koncem dubna vysílaly televizní stanice po celém světě záběry tisíců a tisíců z nich, jak přecházeli přes most Rusumo ze Rwandy do Tanzanie, zatímco pod nimi plula po řece Akagera nafouklá těla Rwanďanů. Mark Prutsalis byl úředníkem OSN, který pracoval v tanzanských uprchlických táborech. Uprchlíci mu vyprávěli, že hutsijští partizáni chodili v hutuských oblastech dům od domu, vytahovali lidi ven, svazovali je a házeli do řeky. OSN později odhadla, že partizáni během genocidy zabili každý měsíc přibližně 10 tisíc civilistů.

Lawrence Nsereko byl toho dne mezi novináři na mostě Rusumo a když kolem něj proplouvala těla, všiml si něčeho zvláštního. Horní končetiny některých z nich byly svázané provazy za zády. V Ugandě je tento způsob znehybnění známý jako trojdílná kravata. Vyvíjí extrémní tlak na hrudní kost, způsobuje palčivou bolest a může mít za následek gangrénu. Amnesty International na ni tehdy upozornila jako na charakteristickou metodu mučení Museveniho armády. Rwandští partizáni se tuto techniku naučili od svých ugandských patronů. Ve Rwandě tedy v podstatě probíhaly dvě kampaně. V jedné se Tutsiové z Ugandy tlačili do Rwandy a snažili se ji dobýt. Ve druhé naopak Hutuové zabíjeli tutsijské civilisty, aby odradili jejich armádu v tomto dobývání. Proti sobě tak stály dvě armády. Tutsiové včele s Paulem Kaganem podporovaní Ugandou a tedy Amerikou, a vládní Hutuové ze Rwandy podporovaní Francií. Bohužel, jak se to stává, 800 tisíc převážně tutsijských civilistů se stalo rukojmím. Padly za oběť tomuto střetu, který se proměnil v nejhorší genocidu. Ještě nikdy v moderní historii nebylo tolik lidí zabito tak rychle. Během stodenního období bylo oficiálně podle vlády zavražděno 1074017 osob. Znamená to, že v průměru bylo zavražděno 10000 lidí denně, 400 za hodinu, více než 6 každou minutu.

Američané v Ugandě: Boj o zdroje

V Africe se hrála vysoká hra. Odhadovaná hodnota nevyužité ropy, zlata, diamantů, kobaltu, uranu a koltanu, suroviny pro výrobu mobilních telefonů a počítačových čipů, se odhadovala na 24 bilionů dolarů. Tedy 24 miliard miliard. Uganda s obrovským nerostným bohatstvím zaujímala klíčovou geostrategickou pozici na východě Afriky. Bylo třeba udržet za každou cenu amerického koně Museveniho u moci. A to i za cenu genocidy ve Rwandě. Úředníci na americkém velvyslanectví v Kampale celou dobu věděli, že přes hranice Ugandy proudily do Rwandy zbraně. Také CIA věděla, že rostoucí vojenská síla povstalců stupňovala etnické napětí ve Rwandě s rizikem smrti stovek tisíc Rwanďanů. Například v lednu 1994, 4 měsíce před genocidou, CIA předpověděla, že pokud se nějakým způsobem nepodaří zmírnit napětí, zemřou při etnickém násilí statisíce lidí. CIA měla samozřejmě dobré odhady. Washington nejenže ignoroval pomoc Ugandy rwandským povstalcům, ale také zvýšil vojenskou a rozvojovou pomoc Musevenimu. Západ dokonce zdvojnásobil pomoc jeho vládě a umožnil, aby výdaje na obranu vzrostly na 48% ugandského rozpočtu. Pro srovnání třeba na školství šlo 13% a na zdravotnictví 5%. V roce 1991 Uganda nakoupila desetkrát více amerických zbraní než za předchozích 40 let dohromady. Přinejmenším jednoho Američana to znepokojilo. Americký velvyslanec ve Rwandě Robert Flaten na vlastní oči viděl, že invaze partizánů vyvolala ve Rwandě teror. Po invazi uprchly z oblastí ovládaných partizány statisíce převážně hutuských vesničanů, kteří tvrdili, že byli svědky únosů a zabíjení. Flaten naléhal na administrativu George Bushe staršího, aby na Ugandu uvalila sankce. Stejně jako na Irák po invazi do Kuvajtu na začátku téhož roku. Ale na rozdíl od Saddáma Husajna, který byl z Kuvajtu vyhnaný, Američané Museveniho chránili. Musíme tedy pochopit americkou roli v tomto konfliktu. Místo toho, aby Američané tlačili na Museveniho, mu dodávali zbraně a pakovali se. Hovořil jsem o tom v minulých kapitolách. Věděli, že Museveni vyzbrojoval rwandské Hutsie. Američané tak neusilovali o stabilitu, jak deklarovali, ale připravovali půdu pro to, co mělo být nejhorším vypuknutím násilí, jaké kdy bylo na africkém kontinentu zaznamenané. 3. října 1993 přišla ze Somálska ohromující zpráva. Americká vojenská hlídka, která byla součástí humanitární mise sponzorované OSN, byla roztrhaná nepřátelskou palbou. Dva vrtulníky Black Hawk byly sestřelené a v následné bitvě zahynulo 18 amerických vojáků. Dvě z jejich těl byla za jásotu přihlížejících vlečena ulicemi Mogadiša. Pro Ameriku to bylo hluboké ponížení, které vedlo Clintonovu administrativu k tomu, že se na myšlenku intervence ve Rwandě začala dívat pochybovačněji než kdy jindy. Jednalo se sice o Somálsko, ale Rwanda byla ve stejné oblasti. Když došlo ke genocidě, rozhlas toto šílenství podporoval neustálými výzvami:

"Zabíjejte Tutsie v jejich domovech, jejich rodiče a děti, a nezapomeňte na nenarozené plody!" vyzýval v jednom vysílání hlasatel RTLM své posluchače.

Jiný varoval, že pokud tutsijští povstalci zvítězí, nejenže všechny Hutuye zabijí, ale také je snědí, přičemž upřednostní určité orgány, jako je srdce, játra a žaludek. Toto vysílání se stalo natolik nedílnou součástí vražedné kampaně, že generál OSN v oblasti požádal své nadřízené v New Yorku, aby umlčeli RTLM buď bombardováním jejího vysílače, nebo rušením jejího vysílání. Americké námitky byly až bizarně komické. Náklady na rušení ze vzduchu byly odhadované na 8500 dolarů za hodinu, což bylo považované za příliš vysoké. Nakonec právníci Pentagonu dospěli k závěru, že jakýkoli zásah k umlčení RTLM by mohl porušit svrchované právo Rwandy na kontrolu rozhlasového vysílání na svém území. Člověk se musí až za břicho popadat nad takovými výmluvami žáka základní školy, když víme, jak se Američané nerozpakují rozbombardovat jakoukoli zemi. V genocidou zmítané Rwandě ale najednou úzkostlivě dbali na rozhlasovou svrchovanost masových vrahů. Američané nejenže nechtěli genocidu zastavit, ale ani přibrzdit. Dokonce americká velvyslankyně Madeleine Albrightová se na příkaz prezidenta Clintona usilovně snažila zajistit, aby OSN během genocidy ve Rwandě nezasahovala. Přesně ta, která hystericky vřeštěla o lidských právech v Srbsku o 5 let později. Během genocidy Američané oslavovali Museveniho jako mírotvorce. Vzpomínáme si, jak jsem hovořil o tom, že Museveni mezi lety 1987 až 89 třikrát navštívil Washington, kde se setkal s prezidentem Ronaldem Reaganem a viceprezidentem Georgem Bushem starším? Na základě těchto schůzek poslal do prvotřídní armádní školy v Americe také svou pravou zpravodajskou ruku Paula Kaganeho. Od roku 1986, kdy se jeho povstalci dostali k moci, obdržela jeho vláda více než 20 miliard dolarů rozvojové pomoci, neznámou částku utajované vojenské pomoci a 4 miliardy dolarů na odpuštění dluhů. Výlety Museveniho do Ameriky tím ale neskončily. V červnu 1994, kdy ve Rwandě ještě probíhala genocida, odcestoval Museveni do Minneapolisu, kde převzal medaili Huberta Humphreyho za veřejné služby a čestný doktorát Minnesotské univerzity. Děkan, bývalý pracovník Světové banky, Museveniho pochválil za to, že ukončil porušování lidských práv v Ugandě a připravil svou zemi na demokracii s více stranami. Západní novináři a akademici zahrnuli Museveniho chválou.

"Uganda je jedním z mála záblesků naděje pro budoucnost černé Afriky," napsal jeden z nich.

Deník New York Times přirovnal ugandského vůdce k Nelsonu Mandelovi. Časopis Time ho označil za pastevce a filozofa a intelektuální kompas střední Afriky.

Museveni během této cesty navštívil také Washington, kde se setkal s Billem Clintonem a jeho poradcem pro národní bezpečnost Anthonym Lakem. Toto je západní představa o lidských právech. Museveni, který dodával rwandským Tutsiům americké zbraně, byl oslavovaný v Americe jako mírotvorce. Je nepodstatné, že přispěl k rozdmýchání nejhorší genocidy na africkém kontinentě. Bodejď by nebyl oslavovaný. Museveniho armáda po dalších 5 let okupovala obrovské území Konga bohaté na nerostné suroviny. Jeho generálové tu uloupili zlato a další přírodní zdroje v hodnotě asi 10 miliard dolarů. Zároveň podporovali zprostředkované milice, které masakrovaly a znásilňovaly tisíce Konžanů. Kromě chaosu, který Museveni způsobil ve Rwandě, Kongu, Súdánu a severní Ugandě, také vyvolal nebo zhoršil nejméně 2 další africké konflikty. To už je ale příliš nad rámec tohoto pořadu. Krátce po útocích z 11. září najal Museveni Rosu Whitakerovou, protřelou afroamerickou lobbistku a bývalou asistentku obchodního zástupce v Clintonově administrativě a administrativě George Bushe, aby ve Washingtonu podpořila jeho image odborníka na situaci v Somálsku. O tom pojednávaly kabelogramy Wikileaks. V roce 2003 Whitakerová zorganizovala Museveniho návštěvu Bílého domu. Zároveň zaslala dopisy, ve kterých připomínala úředníkům ministerstva zahraničí, že Museveni "silně podporoval Ameriku v globální válce proti terorismu". Brzy spolu Bush a Museveni často telefonovali. Americká firma Scribe, která se zabývala vztahy s veřejností, zorganizovala v americkém Kongresu Uganda Caucus, který se postavil proti zákonodárcům, kteří kritizovali Museveniho. Šest členů Uganda Caucus obdrželo dary od společnosti Scribe, včetně Kena Calverta (500 dolarů), Jeffa Fortenberryho (100 dolarů), Davida Hobsona (1000 dolarů), Dana Burtona (2000 dolarů), Roberta Simmonse (300 dolarů) a Edolphuse Townse (500 dolarů). Museveni pak v září 2009 uspořádal řadu setkání s americkými představiteli v Entebbe. Připojili se k němu Obamova velvyslankyně při OSN Susan Riceová, americký velvyslanec v Ugandě Jerry Lanier a Johnnie Carson, který měl tehdy ve státní správě na starosti africké záležitosti. Tehdy se jednalo o boj proti hnutí Al-Šabaab. V roce 2012 se Obamova poradkyně pro národní bezpečnost Susan Riceová pokusila zabránit tomu, aby Rada bezpečnosti OSN zmínila vazby Ugandy a Rwandy na M23, konžskou povstaleckou skupinu obviněnou z masového znásilňování, zabíjení a dalších zločinů. To se podařilo, protože mezinárodní trestní soud nakonec vyšetřování odmítl. Toto byla úloha amerického koně Museveniho v Ugandě. Většina z nás si myslí, že Afrika má ve Washingtonu nízkou prioritu. Ovšem od roku 1997 se počet zaměstnanců Rady národní bezpečnosti pro Afriku ztrojnásobil a dlouho před 11. zářím začal Pentagon plánovat síť vojenských zařízení na celém africkém kontinentu, od Somálska po Senegal. Nyní je známé jako Africké velitelství USA (Africom). Je součástí globální posádky, kterou Američané vytvořili po skončení studené války. Sami představitelé Africomu přiznávají, že jejich hlavním cílem je zachovat volný tok přírodních zdrojů z Afriky na světový trh. Uganda je klíčovým dopravním a logistickým uzlem pro Africom, která má v zemi nejméně 3 zařízení. Museveniho armáda byla také vycvičená v Americe. Politické důsledky této skutečnosti jsou mrazivé. Administrativy Ronalda Reagana, George Bushe staršího, Billa Clintona, George Bushe mladšího i Baracka Obamy nadále poskytovaly Musevenimu obrovské množství zahraniční pomoci, otevřenější obchodní dohody a tiché, ale prudké zvýšení vojenské pomoci. V roce 1995 Světová banka rekapitalizovala zaniklou Uganda Commercial Bank půjčkou ve výši 72 milionů dolarů. Museveni ji potom prodal konsorciu, ve kterém byl i jeho vlastní bratr, za 11 milionů dolarů. Tentýž bratr pořídil pro armádu běloruské šmejdské vrtulníky a z obchodu si přivlastnil 800 tisíc dolarů, přestože nemohly létat. Světová banka pak Ugandě poskytla mnohamilionovou půjčku na výstavbu 15 zavlažovacích přehrad. Když Museveniho ministr zemědělství oznámil parlamentu, že přehrady byly téměř hotové, vyšetřovací tým potvrdil, že ve skutečnosti neexistovaly. Milion dolarů darovaných Globální aliancí pro vakcíny a imunizaci, určených na dětské zdravotní programy, skončil v kanceláři první dámy Ugandy. Další miliony určené na lesnické projekty nebo výstavbu silnic se objevily pod postelemi ministrů, v květináčích v kanceláři premiéra, v kasinech v Las Vegas, na osobních bankovních účtech a v hromadách na podlaze v oficiální rezidenci prezidenta Museveniho. Další miliony zmizely na účtech neexistujících škol a nemocnic a důchodců a takových iniciativ, jako je projekt rozmnožování králíků, který nevykonával žádnou činnost. Počátkem roku 2000 zjistilo interní vyšetřování, že dvě třetiny vojáků na výplatní listině armády neexistují, ačkoli někdo pobíral jejich platy. V roce 2009 utratil Museveni 50 milionů dolarů z grantu britské vlády určeného na obnovu válkou zničené severní Ugandy za nové soukromé letadlo, které jeho výrobci označovali za nejuniverzálnější a nejstylovější na světě. V následujícím roce vyčerpal ze státní pokladny 741 milionů dolarů a bez souhlasu parlamentu, nebo dokonce bez jeho vědomí, nakoupil čtyři ruské stíhačky. Další stovky milionů vyraboval ze státní pokladny před každými volbami a rozdával je voličům jako úplatky. Zatímco Museveni v New Yorku přednášel Radě pro zahraniční vztahy o zázracích volného trhu pro africký rozvoj, jeho příbuzní se snažili každý měsíc vyrabovat 5 milionů dolarů z penzijního fondu ugandských zaměstnanců. Prostě Afrika v celé kráse. Po celá léta chaosu rozhodoval o nasazení ugandských jednotek Museveni sám nebo po konzultaci s americkými představiteli národní bezpečnosti. Přesto západní diplomaté Museveniho neochvějně vyzdvihovali jako skvělého vůdce. Toto jsou ty pravé západní hodnoty a lidská práva. Hned v červenci 1994, tedy měsíc po genocidě, navázala malá skupina Američanů působících na velvyslanectví v Kigali vřelé vztahy s několika veliteli Tutsiů. Rick Orth z Agentury obranného zpravodajství, Robert Gribbin, v tu dobu ve funkci amerického velvyslance ve Rwandě, jeho zástupce Peter Whaley a vojenský atašé velvyslanectví Thomas Odom trávili volné chvíle společenským posezením na tenisovém kurtu a popíjením piva s Paulem Kagamem a dalšími vůdci Tutsiů. Když byl zřízený nový Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, který měl genocidu vyšetřovat, Američané na něj tlačili, aby přehlížel zločiny spáchané Tutsii a zaměřil se pouze na Hutuy. Také v červenci 1994 začalo 200 vojáků amerických speciálních sil cvičit Tutsie ve střelbě, navigaci, řízení malých jednotek a dalších technikách, které později využili k vystopování a zabití Hutuů, stejně jako tisíců nevinných, vystrašených uprchlíků v Zairu a jinde. Američané také poskytli Rwandě letecký průzkum a rádiové zpravodajství, které jim pomohlo odhadnout sílu a pozice zairské slabé armády. Na Rwandu bylo tehdy uvalené zbrojní embargo, ale v roce 1995 začala Clintonova administrativa převádět vojenská vozidla a další vybavení do Ugandy, Eritreje a Etiopie.

Francouzi ve Rwandě: Geopolitika

Hutuům na proti tomu dodávali zbraně Francouzi. Britský novinář Christian Jennings napsal:

"Tyto dodávky zbraní buď pocházely přímo od francouzského paravýsadku a byly dodávané francouzskou společností, nebo byly zadávané řadě francouzských prostředníků a krycích společností."

Důvěrné memorandum, které kolovalo mezi vysokými francouzskými úředníky varovalo:

"Za rwandskou hromadou mrtvol se skrývají významné politické a geostrategické zájmy. Region nelze ponechat v rukou anglicky mluvícího siláka, který by se zcela přizpůsobil americkým názorům a zájmům."

Prezident François Mitterrand posílal rwandské armádě stálý přísun zbraní. V polovině června poslal dvě čtyřicetitunové zásilky zbraní, včetně tisíců tříštivých granátů, které Hutuové s oblibou házeli do shluku uprchlíků. Během tříměsíční genocidy prezident Bill Clinton nejenže nejednal, ale dokonce ani nesvolal schůzku na vysoké úrovni, na které by se o Rwandě jednalo. 6. června odletěl do Normandie, aby se zúčastnil slavnostního ceremoniálu k 50. výročí Dne D. Paradoxně to bylo ve Francii, která Hutuské masové vrahy podporovala. Francouzská mise ve Rwandě od 23. června celou situaci jen zhoršila. Nakonec ale přišlo nevyhnutelné a organizovanější Tutsiové vyhlásili 18. července příměří.

Závěr: Genocida, na kterou svět téměř zapomněl

Každý, kdo se v červenci 1994 dostal do Kigali byl otřesený hromadami rozkládajících se mrtvol. Ve městě, na předměstích i na většině okolního venkova ležela těla v roklích, v polorozkopaných hrobech a navršená na sobě uvnitř kostelů. Mnohá byla zohavená. Některá byla vystavená živlům tak dlouho, že z nich zbyly jen vybělené kosti. Jiné měly na sobě ještě dost masa, aby přilákaly psy, krysy a supy. Nad mrtvolami v opuštěných ulicích se vznášel pach smrti, hnilobný a odporný mrak, před kterým nebylo úniku. Vražda tolika lidí v tak krátké době a za tak strašlivých okolností zůstává pro většinu Rwanďanů příliš zdrcující. Při hledání jejího smyslu mnozí vstoupili do vzdálených oblastí lidské duše a cítili, jak se hroutí pod tíhou bolesti, ztráty a zoufalství. Během onoho léta 1994 však byla většina Rwanďanů ještě příliš omráčená, než aby o čemkoli přemýšlela. Během 100 dnů bylo vyvražděno více než 10% obyvatelstva. Dalších nejméně 30procent lidí uprchlo nebo bylo na útěku. Celé utrpení bylo pohřbené ve zlomených srdcích a duších těch, kteří přežili. Pohybovali se, chodili a mluvili, ale jen málo z nich bylo skutečně živých. Lidé je znali jako bapfuye bahagazi, chodící mrtvé. Rwanda byla v extrémním šoku, ochromená až na hranici katatonie. Hnijící lidské ostatky, které ležely roztroušené po krajině jako trosky po velké bouři, a strašidelné duše těch, kteří ještě dýchali, byly výstižnými symboly tohoto zničeného národa. 4 roky války, která vyvrcholila masovým vražděním. Hutuové a Tutsiové žili v předkoloniální době ve společné svornosti, shodě a přátelství. Teprve až kolonisté mezi ně zasévali nesváry a pěstovali zášť proti sobě navzájem. Nemusel to ani být primární záměr. Jde o archetyp destruktivního a dobyvačného uvažování západu. Mentalita kliky západních elit nepovažuje člověka za rovnocennou bytost. Na celou společnost pohlíží optikou vládnoucích a ovládaných. Ti, kteří vládnou a ti, kteří jsou ovládaní. Tento destruktivní prvek mentality vštěpili i Rwanďanům, což se vsáklo do generační mentality. Hutuové a Tutsiové, kteří spolu žili ve vzájemné pospolitosti, se začali nenávidět a jejich zášť doutná dodnes. Během genocidy v roce 1994 se svět od Rwandy zcela odvrátil. Co západ zasel, od toho dával ostentativně ruce pryč. Svědectví uprchlých velitelů nebo satelitní snímky dávaly jasnou odpověď. Ve Rwandě probíhala obrovská kampaň masového vraždění. Představitelé Organizace spojených národů, stejně jako Washingtonu, Bruselu, Londýna a dalších hlavních měst, odvraceli zraky. Jak je možné, že se velká část světa tak ochotně odvrátila od tak velké tragédie, které bylo možné zabránit jen mírným použitím síly. Michael Barnett napsal ve své studii:

"Skutečnost záměrné lhostejnosti nepřestává udivovat. Rwandská genocida není jen o zlu, které je možné. Je také o samolibosti, kterou projevují ti, kdo mají odpovědnost tomuto zlu čelit."

Menšinový tutsijský Paul Kagane se nakonec ujal moci, až se v roce 2000 stal prezidentem. Rwandu sice vyvedl z krvavé lázně, ovšem za cenu milionu obětí. Hutuové, kteří rozpoutali genocidní běsnění, ze Rwandy utíkali do Zairu, Tanzanie, Burundi. A svět je zvráceně vnímal jako uprchlíky před genocidou. Pravda ale byla přesně opačná. Právě Hutuové rozpoutali tříměsíční genocidu ve Rwandě. Po své porážce museli ze Rwandy uprchnout. Nebyli proto žádnými oběťmi, ale pachateli. Vina pachatelů se nesmí rozmělnit ve všeobecném neštěstí. Toto je pravda o jedné z největších genocid, která postihla africký kontinent. Genocid, na kterou svět téměř zapomněl.

Pořad podává komplexní pohled na vývoj agrobyznysu a jeho vliv na globální potravinové zdroje. Úvodní část nahlíží na tajemství globální moci spojené s ovládáním základních zdrojů komodit a odvětví. Následující kapitoly mapují historický vývoj od 30. let 20. století až po současnost. Zaměřuje se na vliv Američanů v Latinské Americe a tajné projekty, paradoxně jako OSN. Sledujeme vzestup agrobyznysu v této oblasti, zejména v Mexiku. Důraz se klade na strategie spojené s dusíkem a medem a jak tyto faktory ovlivnily ekonomické aspekty. Pořad pokračuje v líčení poválečné expanze agrobyznysu v Jižní Americe v letech 1945 až 1960. Následující období 70. let je věnováno korporacím hledajícím nové zisky v potravinovém průmyslu a období Velké obilné loupeže. Vysvětluje také, jak americké obilí proniklo na světový trh. Významným bodem je Zelená revoluce a rozvoj globální zemědělské sítě v letech 1966 až 1980. Kapitoly se dále věnují politickým počátkům a ranému výzkumu GMO v 80. a 90. letech. Pandořina skříňka otevírá téma rovnocennosti GMO rostlin v letech 1990 až 1992. Agrokorporace a jejich vliv na státní úřady se popisují v období 1991 až 2000. Poslední kapitoly se zaměřují na expanzi GMO z Ameriky do světa dodnes. Závěrečná část reflektuje současný stav GMO a jeho vliv na potravinový průmysl, přináší závěry a pohled do současnosti v tématu „GMO dnes.“

Čím hlouběji se dostávám do zkoumání propojení a vazeb mocenského kvasu, tím více skutečností se přede mnou odhaluje. Jako kdybychom z mlhavého údolí otroctví každého dne vystoupili na jasný vrchol globálních titánů. Snad už nikdo nepochybuje o tom, že se stále více vlastnictví planetárních zdrojů soustředí do stále menších rukou. Tato úzká společensko-politická válka se definitivně ukotvila po druhé světové válce. Tehdy se už ale nesoustředila v Londýně jako dříve, ale ve Washingtonu. V tomto pořadu budu vyprávět příběh o tom, jak hrstka korporací ovládla zdroje a mocenské páky v poválečném světě. Budu ale sledovat jinou tenkou červenou nit moci. Ta se týká kontroly nad samotným základem lidského přežití, naším každodenním chlebem. Málokdo z nás ví, že strategický cíl ovládnout globální potravinové kanály měl své kořeny ve 30. letech 20. století, tedy před druhou světovou válkou. Financovaly ho, často bez většího povšimnutí, vybrané soukromé nadace, které vznikly za účelem zachování bohatství a moci hrstky amerických rodin. Původně tyto rodiny soustředily své bohatství a moc v New Yorku a podél východního amerického pobřeží, od Bostonu přes New York až po Filadelfii a Washington. Toto těžiště moci se po válce změnilo. Tyto rodiny byly zastíněny novými mocenskými centry, která se vyvinula od Seattlu po jižní Kalifornii na pobřeží Pacifiku. Stejně jako v Houstonu, LasVegas, Atlantě a Miami. Stejně jako se chapadla americké moci rozšířila do Evropy, Asie a Japonska a na jih, k národům Latinské Ameriky. Ve skutečnosti je příběh GMO příběhem evoluce moci v rukou elity, odhodlané za každou cenu dostat celý svět pod svou nadvládu. Tato moc se dlouho opírala o rodinu Rockefellerů. Dnes jsou tito bratři dávno po smrti. Ale jejich projekt globální nadvlády, plno spektrální nadvlády, jak jej později nazval Pentagon, se šířil, často prostřednictvím rétoriky demokracie. Čas od času mu pomáhala hrubá vojenská síla amerického impéria, když to považovali za nutné. Příběh genetického inženýrství a patentování rostlin nelze pochopit bez pohledu na historii globálního šíření americké moci před, během a po druhé světové válce. Tehdy se vytvořil samotný koncept nadnárodního agro byznysu. Následně proběhla zelená revoluce v zemědělství rozvojových zemí, aby se vytvořily nové trhy pro petrochemická hnojiva a ropné produkty a rozšířila se závislost na energetických produktech. Jejich činnost je dnes nedílnou součástí příběhu geneticky modifikovaných plodin.

Ovládání zdrojů. Tajemství globální moci

Na počátku nového století bylo jasné, že několik obřích chemických nadnárodních společností se stalo globálními hráči ve hře o kontrolu patentů na zcela základní potraviny. Na těchto potravinách je závislá každodenní výživa většiny lidí na světě. Kukuřice, sója, rýže a pšenice. Dokonce i zelenina a ovoce a bavlna. Stejně jako nové kmeny drůbeže odolné vůči nemocem, nebo dokonce geneticky upravená prasata a skot. Tři ze čtyř soukromých společností měly vazby na chemický výzkum Pentagonu. Čtvrtou, nominálně švýcarskou, ve skutečnosti ovládali Britové. Stejně jako v případě ropy byl i agro byznys s GMO do značné míry angloamerickým globálním projektem. Představme si to jako koleje a vlaky. Když ovládáme základní nosiče, tedy koleje, rozhodujeme o tom, jaké vlaky na koleje pustíme. Stejné je to u potravin. Když ovládáme základní genetické nosiče potravin a postupně tak nahradíme ty původní přirozené, ovládáme tak potravinové vlaky. Rozhodujeme o globálních potravinových kanálech, tedy kolejích. Kouzlo je v tom, že ovládáme základní potraviny. Nemusíme vyrábět všechny produkty. Stačí vlastnit základní potravinové suroviny, ze kterých se ostatní potraviny vyrábějí. Stejně jako se cizácké korporace postavily ke kohoutům u studní českých vodáren. Jednoduše se přisály k lukrativnímu zdroji. Toto je základní koncepce globální moci, tedy přisát se ke zdroji. Ke zdroji soukromých bank, které vyrábějí soukromé peníze a ty pak půjčují na nekonečné dluhy veřejným vládám. Ke Zdroji kohoutů ropy, která je průmyslovou krví světa. Ke zdroji vodáren, kdy vodu potřebujeme k životu. Ke zdroji mediálních agentur a největších mediálních domů, aby ovládaly informační toky a veřejné mínění. K veřejnému zdravotnímu a důchodovému pojištění, protože tyto pilíře slibují nekonečné zisky stovek miliard za povinná pojištění. Nebo zdroji základních potravin, ze kterých se vyrábějí ty ostatní. V první fázi tyto základní potraviny geneticky upraví. Ve druhé si je patentují. Ve třetí fázi nahradí původní přirozené, těmito geneticky patentovanými. Ve čtvrté fázi ovládají i potravinové kanály. Globální mocenská klika pochopila, že ovládání zdrojů je klíčem k moci. S minimální námahou tak dosáhnou maximální kontroly. Nemusejí primitivně korumpovat každého systémového učitele. Stačí psát učebnice a financovat univerzity. Stačí napsat zdrojový programovací jazyk a nechat si ho patentovat. Každý program je pak vytvořený z tohoto programovacího jazyka. A stejně tak stačí psát zdrojovou programovací genetiku potravin. Kouzlo je v tom, že každá surovina je složená z těchto základních zdrojových surovin. Základního programovacího jazyka. Všichni mají plná ústa šetrnosti k životnímu prostředí. Nikomu ale vůbec nevadí GMO potraviny, o kterých panuje hrobové mlčení. Proč se téma GMO potravin vytratilo z veřejného prostoru? A jak se vůbec této globální kontroly dosáhlo?

Yankees do Latinské Ameriky (1940 – 1945)

Abychom pochopili koncepci potravin jako zbraně, musíme se vypravit do období druhé světové války a těsně po ní. Musíme chápat širší rozměr celého procesu, a proto se v této kapitole nebudu věnovat pouze potravinám. Byla to éra, kdy Američané rozjížděli svou hegemonistickou politiku, která měla rozdrtit a ovládnout ostatní světové trhy. První sférou, která byla na řadě, byla Latinská Amerika. Jako perspektivní kádr se v tomto směru ukázal Nelson Rockefeller. Nelson toto úsilí později nazval zelenou revolucí. Během druhé světové války Nelson Rockefeller spojil zájmy rodiny v celé Latinské Americe s vysokou zpravodajskou funkcí v americké vládě. Byl totiž koordinátorem pro meziamerické záležitosti. Z této strategické pozice mohl Nelson směrovat podporu americké vlády obchodním spojencům rodiny Rockefellerových v klíčových zemích Latinské Ameriky. Od Brazílie přes Peru, Mexiko, Venezuelu až po Argentinu. Pečlivě připravoval základy pro poválečnou americkou obchodní expanzi. Nelson byl jmenován do čela tohoto výboru v srpnu 1940, což bylo jasným porušením oficiální americké neutrality. Aby se tento choulostivý bod zamaskoval, dostal výbor krytí jako umělecká organizace propagující americkou kulturu v Latinské Americe. V roce 1941 byla společnost Standard Oil of New Jersey, později přejmenována na Exxon, největší ropnou společností na světě. Kontrolovala osmdesát čtyři procent amerického trhu s ropou. Její bankou byla Chase Bank a jejími hlavními vlastníky byla Rockefellerova skupina. Po Rockefellerech byla dalším největším držitelem akcií Standard Oil společnost IG Farben, obrovský německý petrochemický trust, který byl v té době důležitou součástí německého válečného průmyslu. Vztahy mezi Rockefellery a společností IG Farben sahaly až do roku 1927, tedy do stejné doby, kdy Rockefellerova nadace začala ve velkém financovat německý eugenický výzkum. Abychom tomu rozuměli:

A: Na jedné straně Nelson Rockefeller jako šéf amerického výboru bojoval naoko proti nacistickým ekonomickým zájmům v Latinské Americe.

B: Na druhé straně Standard Oil rodiny Rockefellerových prostřednictvím svého prezidenta Waltera Teagla zařizoval dodávky životně důležitého benzinu německé Luftwaffe.

Jenže Velká Británie začala protestovat proti dodávkám těchto strategických materiálů do nacistického Německa. Sama Británie byla bombardována letadly německé Luftwaffe. Standard Oil tedy změnil svou politiku, ale změna byla čistě kosmetická. Pouze změnila registraci celé své flotily na Panamu, aby se vyhnula britské prohlídce nebo zabavení. Jejich lodě nadále převážely ropu na Tenerife na Kanárských ostrovech, u pobřeží Maroka a Španělské Sahary v severozápadní Africe, kde doplňovaly palivo a přečerpávaly ropu na německé tankery k přepravě do Hamburku. Role Nelsona Rockefellera v Latinské Americe za války spočívala v koordinaci amerických zpravodajských služeb a tajných operací v době před vznikem CIA. Byl přímou spojkou mezi prezidentem Franklinem Rooseveltem a osobním šéfem zpravodajské služby britského premiéra Winstona Churchilla pro Ameriku sirem Williamem Stephensonem, který řídil krycí společnost s názvem British Security Coordination. Je také pozoruhodné, že Stephensonovo tajné sídlo pro tajnou činnost se nacházelo v místnosti 3603 v Rockefellerově centru v New Yorku, nedaleko Nelsonovy kanceláře. Nebyla to náhoda. Rockefeller a Stephenson úzce koordinovali vzájemné zpravodajské operace v Americe. Rockefeller s sebou do Washingtonu přivedl tým, který vybral z rodinných obchodních kontaktů. Například Josepha Rovenského z Chase Bank a Willa Claytona, texaského bavlnářského magnáta z firmy Anderson Clayton, která se zabývala zemědělskými komoditami. Nelsonův asistent John McClintock řídil po válce rozsáhlé plantáže United Fruit Company ve Střední Americe. Jejich jménem CIA později příhodně zorganizovala převrat v Guatemale v roce 1954. Hovořil jsem o tom v prvním díle mého pořadu Krvavá historie CIA. Vidíme, jak to všechno do sebe hezky zapadá. Během války položil Nelson Rockefeller základ pro rozsáhlé zájmy rodiny v 50. letech. Formoval obrannou koncepci USA a Latinské Ameriky, která měla během studené války připoutat vojenskou elitu regionu k americké politice. To se dělo prostřednictvím bezohledných vojenských diktátorů. Američané pro tyto junty v Latinské Americe vychovávali své kádry, vojáky a důstojníky ve Škole Ameriky. Opět nás odkážu na můj pořad, kde jsem tuto výchovu kádrů pokryl v mém pořadu Škola Ameriky. Nelson také během války organizoval síť novinářů a majitelů významných novin v Latinské Americe. Toho dosáhl tím, že pohrozil neutrálním vydavatelům jihoamerických novin odříznutím od novinového papíru z Kanady. Brzy se Rockefeller pochlubil, že ovládal tisíc dvě sta vydavatelů novinového papíru tím, že jim vyhrožoval, že jejich novinový papír se bude muset přepravovat na amerických lodích. Rockefellerovi zaměstnanci médií pak Latinskou Ameriku nasytili nastrčenými zprávami, které byly přátelské k americkým obchodním zájmům v regionu. Takto Rockefellerové pokládali základy svého rozsáhlého soukromého obchodního impéria pro poválečnou éru v Jižní Americe.

Tajný projekt OSN (1945)

Mezi nejrozsáhlejší tajné operace, které na konci války v Latinské Americe uskutečnili, patřilo zajištění většiny hlasů zúčastněných zemí při zakládání OSN. S tím byla spojena faktická americká kontrola nad Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou v letech 1944 až 1945. Podle historika Johna Loftuse Rockefeller využil zákulisního nátlaku, aby na zakládající konferenci OSN v San Francisku v roce 1945 získal podporu všech jihoamerických národů. Rockefellerova politická strategie spočívala v tom, že využil svůj blok jihoamerických zemí, aby si koupil většinový hlas v OSN. Jihoamerický blok představoval devatenáct hlasů oproti devíti evropským. Výsledkem bylo, že Washington a mocné mezinárodní bankovní obchodní zájmy, nakonec získaly rozhodující kontrolu nad Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a dominantní roli v OSN. Rockefellerova rodina dokonce věnovala pozemek pro sídlo nové OSN v New Yorku. Byl to také dobrý obchod a příjemný daňový odpis. Celkově měli Rockefellerové v roce 1941 lepší pozici než kdokoli jiný, aby mohli zahájit svou velkou iniciativu v oblasti agro byznysu v Latinské Americe.

Caramba: Začneme s Mexikem (1940 – 1945)

Nelson Rockefeller byl vůdčí osobností amerických korporátních investic v Latinské Americe od 30. let 20. století. V té době byl také ředitelem venezuelské dceřiné společnosti Standard Oil, Creole Petroleum. Jako významný akcionář venezuelské společnosti Creole Petroleum Rockefeller přesvědčil společnosti Shell, Mobil, Gulf a různé další soukromé dárce, aby se k němu po roce 1946 připojili. Ještě v roce 1938 se Rockefeller pokusil vyjednat s mexickým prezidentem Lazarem Cardenasem dohodu o prodeji akcií Standard Oil v Mexiku, což se mu nepodařilo. Cardenas nakonec Standard Oil v Mexiku znárodnil, což vedlo k napjatým vztahům. Ve 40. letech Rockefeller založil společnost Mexican American Development Corporation a po válce osobně investoval do mexického průmyslu. Podpořil svého bratra Davida, aby založil latinskoamerickou divizi Chase Bank. Jedním z motivů byla snaha znovu získat pozici v Mexiku pod záminkou pomoci v potravinových problémech země. V roce 1941 Rockefeller a americký viceprezident Henry Wallace vyslali do Mexika tým, který měl s mexickou vládou projednat možnosti zvýšení produkce potravin. Wallace byl známý agrárník, který do roku 1940 působil jako Rooseveltův ministr zemědělství. Wallace založil semenářskou společnost, ze které se stala Pioneer Hi-Bred International a která se po pár desetiletích stala společností DuPont. Právě DuPont byla jedním ze čtyř velkých gigantů v oblasti GMO osiv. Tento Rockefellerův a Wallaceův tým vydal zprávu, která zdůrazňovala potřebu vyšlechtit plodiny, které by měly vyšší výnosy. V té době byla kukuřice spolu s pšenicí a fazolemi hlavní plodinou Mexika. V roce 1943 Rockefellerova nadace na základě tohoto projektu zahájila Mexický zemědělský program, který vedl George Harrar z Rockefellerovy nadace. Do programu byl zapojený mladý rostlinný patolog z Rockefellerovy nadace Norman Borlaug. Mimochodem, v roce 1970 získal Norman Borlaug z Rockefellerovy nadace Nobelovu cenu. Je zajímavé, že to nebylo za biologii, ale za mír. Stejnou cenu dostal za pár let Henry Kissinger. Oba muži byli chráněnci vlivných Rockefellerových kruhů. Rockefellerové připravovali první kroky toho, co se mělo po válce stát zásadní proměnou světových zemědělských trhů. V témže roce začali Laurance a Nelson Rockefellerovi levně skupovat rozsáhlé pozemky s kvalitní zemědělskou půdou v Latinské Americe. Rodina diverzifikovala své jmění od ropy k zemědělství. Nešlo však o prosté rodinné zemědělství, ale o globální agro byznys, jak se mu začalo říkat v 50. letech. Jádrem nové agro ekonomiky byla ropa. A ropa byla něco, co Rockefellerové chladnokrevně znali. V březnu 1941 využil Laurance britské finanční tísně v Americe a koupil jeden a půl milionu akrů prvotřídní zemědělské půdy na řece Magdalena v Kolumbii. Bratr Nelson právě koupil také rozsáhlý ranč ve Venezuele, který kdysi vlastnil Simon Bolívar. V roce 1943 se Edward O’Neal, prezident americké federace zemědělských podniků připojil k Nelsonovi a dalším předním americkým podnikatelům v mexickém Chapultepecu na konferenci o meziamerické spolupráci, kterou pořádalo americké ministerstvo zahraničí. Rockefeller se tu shodl s O’Nealem, že americké zemědělství potřebovalo nové exportní trhy. Do jejich hledáčku se dostávaly trhy Latinské Ameriky. Rockefeller se tu také shodl s generály amerického Pentagonu, že prodej přebytečných amerických zbraní vládám Latinské Ameriky by byl dobrým způsobem, jak tyto země po válce uzavřít do závislosti na Washingtonu. Tato vojenská závislost měla fungovat spolu s ekonomickou závislostí na amerických společnostech a americkém bankovním kapitálu. Nikdo nestál v čele tohoto přechodu více než rodina Rockefellerových. Ti také drželi významné podíly v největších společnostech vojenského obranného průmyslu. Počátkem 50. let se americký vývoz zemědělských produktů téměř vyrovnal významu vývozu zbraní a průmyslových výrobků. Přebytek potravin amerického ministerstva zemědělství se považoval za zbraň americké zahraniční politiky. V roce 1954 se tento proces formalizoval zákonem číslo 480 s označením Potraviny pro mír.

Dusík a med: Zalkněme se penězi

Tuto stručnou kapitolu jsem se rozhodl začlenit proto, abychom si prakticky ukázali, jak globální mafie dokáže vyždímat zisky úplně ze všeho. Po druhé světové válce se americké chemické společnosti staly největšími na světě. Nejvýznamnější společnosti, jako DuPont, Dow Chemical, Monsanto, Hercules Powder a další, se potýkaly s přebytkem dusíkatých výrobních kapacit, které vybudovaly za účelem výroby bomb a nábojů pro válečné úsilí. Dusík, základní chemická látka pro výrobu bomb a výbušnin, byl hlavní složkou TNT a dalších vysoce účinných výbušnin. Dusík byl také základem dusíkatých hnojiv. Chemický průmysl rozvíjel myšlenku vytvoření velkých nových trhů pro svůj dusík v podobě hnojiv, dusičnanu amonného nebo bezvodého amoniaku. A to jak pro domácí americké zemědělství, tak pro vývoz. Průmysl dusíkatých hnojiv byl součástí mocné lobby Rockefellerových kruhů Standard Oil. Vidíme, jak globální mafie dokáže vykouzlit zisk skutečně ze všeho, čeho je buď přebytek nebo nedostatek. Dusíku bylo přebytek, zatímco například u medu to bylo právě naopak. Učiňme drobný odskok. V listopadu 2001, tedy měsíc po začátku americké invaze do Afghánistánu, jemenská vláda pod americkým tlakem zmrazila bankovní účty několika obchodníků s medem, kteří byli obvinění, že byli prostředníky bin Ládinovy sítě. Toto rozhodnutí ale obchod s medem v zemi příliš neomezilo.

"Zmrazení aktiv se nás nedotklo, protože velká část našeho vývozu se směňuje za jiné produkty," přiznal vedoucí obchodu s medem al-Šifa.

S medem se na Blízkém východě hojně obchoduje a med se také konzumuje ve velkém. V Saúdské Arábii, zemi s malou produkcí, spotřebují rodiny v průměru jeden kilogram medu měsíčně. Dovoz pochází z Jemenu, Pákistánu, a dokonce i z Afghánistánu. Jemenský med je nejčistší a nejdražší med dostupný na Blízkém východě. Podle Stevena Emersona, který vedl databázi islámských ozbrojených skupin, Usáma bin Ládin navázal silné vazby s jemenskými medárnami. Mezi nimi byla i společnost al-Nur Honey se sídlem v hlavním městě Saná. Jedním z majitelů byl Mohammad al-Ahdal, Afghánec, který byl v roce 1992 v arabských novinách popsaný jako jeden z prvních Arabů, kteří bojovali v protisovětském džihádu. V roce 1998 byl al-Ahdal zadržen v Saúdské Arábii a obviněn ze zosnování teroristických aktivit proti saúdské vládě. Mezi podnikatele v oblasti medu patřili někteří z bin Ládinových nejvyšších pomocníků. Například Abú Zubajda, ředitel vnějších záležitostí al-Káidy. Americké zpravodajské služby tvrdily, že sám bin Ládin, prostřednictvím sítě fiktivních společností a spolupracovníků, vlastnil síť obchodů s medem na Blízkém východě. Jedna z Usámových súdánských firem, International al-Ikhlas Company, vyráběla med a sladkosti v továrně v Kamínu. Bin Ládin nebyl v tomto byznysu sám. I další blízkovýchodní ozbrojené organizace, například egyptský Islámský džihád, využívaly k financování teroristických aktivit obchody s medem. Med je také považovaný za dobrý produkt, ve kterém lze ukrýt kontraband. Drogy, zbraně, zlato, elektronické vybavení a hotovost se často pašují v nádobách s medem. S tichým souhlasem majitelů obchodů je toto zboží v medu doslova pohřbené. Jemenský celník vysvětluje:

"Díky vůni a konzistenci medu je snadné ukrýt zbraně a drogy. Navíc inspektoři nechtějí tento produkt kontrolovat. Je příliš špinavý."

Legální podnikání, jako je obchod s medem, tak nabízí dvojí výhodu. Legální zdroj příjmů a užitečné krytí pro pašování. Na tomto příkladu vidíme, že mafie dokážou využít jakoukoli komoditu, která nabízí zisky. Ať se jednalo o přebytek dusíku po druhé světové válce, nebo nedostatek medu po 11. září 2001 v islámských zemích. Vraťme se ale k budování agro korporací a GMO potravinám.

Poválečná expanze: Počátky agrobyznysu v Jižní Americe (1945 – 1960)

Čím si lze vysvětlit mimořádnou podporu agrochemického průmyslu GMO ze strany nejméně čtyř amerických prezidentů? Co mohlo přimět čtyři prezidenty, aby vystavili zdraví svého národa a celého světa nevýslovným rizikům navzdory varování nesčetných vědců, a dokonce i vládních úředníků odpovědných za regulaci veřejného zdraví? Odpověď najdeme v následující pasáži. 4. října 1999 Gordon Conway, prezident Rockefellerovy nadace ocenil oznámení společnosti Monsanto, že nebude komercionalizovat své kontroverzní genetické osivo terminátor. Nebyla to náhoda, že Rockefellerova nadace a Monsanto jednaly společně o globální strategii genetického inženýrství rostlin. Genetická revoluce byla od samého počátku projektem Rockefellerovy nadace. Conway připomněl ve svém veřejném vystoupení, že Rockefellerova nadace vynaložila na pokrok v oblasti GMO revoluce více než sto milionů dolarů. Tento projekt byl součástí globální strategie, která se vyvíjela od druhé světové války, přesně jak jsem o tom hovořil v minulých kapitolách. GMO semena terminátor měla zabudovanou ochranu proti množení. To znamenalo, že zemědělci museli obvykle každý rok nakupovat nové osivo. Technologie terminátor totiž bránila zemědělcům v ukládání vlastního osiva pro opětovné setí v další sezóně. Je to přímo ďábelský patent na kontrolu množství osiva. Zapojení Rockefellerovy nadace do politiky společnosti Monsanto nebylo náhodné. Bylo součástí mnohem ambicióznějšího plánu, který měl kořeny během druhé světové války a těsně po ní. Rockefellerovi měli tehdy v Americe obrovský vliv. Mocenským centrem rodiny byla exkluzivní organizace vytvořená po první světové válce, newyorská Rada pro zahraniční vztahy. V 60. letech 20. století byli Rockefellerové mocenským centrem amerického establishmentu. Rodina a její různé nadace ovládly think-tanky, akademickou sféru, vládu a soukromý byznys. Například Eisenhowerův ministr zahraničí John Foster Dulles, právník z Wall Streetu, byl předsedou Rockefellerovy nadace ještě před svým příchodem do Washingtonu v roce 1952. Ministr zahraničí Johna Kennedyho a později Lyndona Johnsona Dean Rusk opustil místo předsedy Rockefellerovy nadace a v roce 1961 přišel do Washingtonu. Nixonův poradce pro národní bezpečnost a Ruskův nástupce v roce 1974 Henry Kissinger také pocházel z okruhu Rockefellerovy nadace. Navíc ministr zahraničí Jimmyho Cartera Cyrus Vance přišel do Washingtonu z pozice předsedy Rockefellerovy nadace. Právě zahraniční politika byla hlavním nástrojem tlaku americké zahraniční a potravinové politiky. V roce 1947 založil Nelson Rockefeller další novou společnost s názvem International Basic Economy Corporation. Cílem společnosti bylo ukázat, že soukromý kapitál může modernizovat zemědělství rozvojových zemí. Ve skutečnosti šlo o zavedení masového agro byznysu. Tato Rockefellerova společnost přizvala ke spolupráci v Brazílii soukromý americký agrární gigant Cargill. Rockefellerova Basic Economy Corporation měla spoustu plánů. Produkci hybridní kukuřice, chov prasat, práškování obilí pomocí vrtulníků, smluvní orbu a skladování obilí. Jednou z dceřiných společností byla Sementes Agroceres, která později hrála klíčovou roli v oblasti genetiky rostlin a zvířat v Brazílii. Basic Economy Corporation a Cargill začaly vyvíjet hybridní odrůdy osiva kukuřice. Díky nim se Brazílie stala třetím největším producentem kukuřice na světě po Americe a Číně. V Brazílii se kukuřice míchala se sójovou moučkou pro krmení zvířat. To se později stalo klíčovým faktorem pro rozšíření GMO sóji na světovém trhu s krmivy pro zvířata koncem 90. let. Zemědělská ekonomika cukrové třtiny také vedla k tomu, že Brazílie hrála významnou roli v produkci sóji. Rostliny cukrové třtiny mohly obvykle produkovat přibližně pět let. Potom se musely vykopat a vysadit nová třtina, což je postup známý jako přídělový systém. Brazilští zemědělci byli průkopníky v pěstování sóji mezi vykopáním staré a výsadbou nové třtiny. Sója obohacovala nebo fixovala dusík v půdě. Protože cukrová třtina potřebuje dusík, snížila se tím poptávka po hnojivech, což byl důvod, proč se sója v Brazílii zavedla. Společnost Cargill a další americké společnosti později vyvinuly sóju jako hlavní vývozní komoditu. Stala se hlavní zbraní v americkém arzenálu pro kontrolu potravin. Americký zemědělský export se tak od konce 50. let rychle stával, vedle ropy a vojenské techniky, strategickým jádrem hospodářské strategie USA. To, co Nelson Rockefeller a další přední američtí bankéři a podnikatelé vytvářeli se zemědělstvím v Latinské Americe, bylo počáteční fází revoluce ve světové produkci potravin. Přitom se rozhodli převzít kontrolu nad základními produkty denní potřeby většiny obyvatel světa. Přesně, jak jsem o tom hovořil na začátku pořadu.

Potraviny: Korporace hledají nové zisky (1970 – 1973)

V roce 1969, kdy do Bílého domu nastoupil Richard Nixon, se samotný americký dolar dostal do krize. Zahraniční centrální banky požadovaly pro své rostoucí obchodní přebytky s Amerikou zlato místo papírových dolarů. Poválečná míra zisků amerických korporací, která dosáhla vrcholu v roce 1965, najednou trvale klesala. Americké korporace zjistily, že mohly dosáhnout vyšších zisků odchodem do zahraničí a nákupem zahraničních společností. Byl to počátek významného amerického korporátního multi nacionalismu, předchůdce pozdějšího fenoménu globalizace. V Americe ubývalo pracovních míst v tradičních domácích průmyslových odvětvích. Kdysi prosperující ocelářské oblasti začínaly rezavět. Americké podniky se potýkaly s těžkou recesí a jejich banky jen těžko hledaly ziskové oblasti pro poskytování úvěrů. Mezi lety 1960 až 1974 začalo zadlužení ve všech oblastech americké ekonomiky růst závratným tempem. Do roku 1974 vzrostl dluh podniků, dluh z hypoték na bydlení, dluh spotřebitelů a dluh místních vlád. Rostl také dluh samotné americké federální vlády. Nebylo divu, že v zahraničí rostla skepse, zda si americký dolar i nadále udrží svou hodnotu vůči zlatu. S tím bylo potřeba něco rychle udělat. Americký establishment a jeho nejbohatší rodiny začaly proto hledat nové oblasti zisků. Zemědělství mělo být povýšeno na stejně důležitou úroveň americké nadvlády jako ropa. Byla to změna paradigmatu. Nejvlivnějšími osobami v tomto procesu byli samozřejmě David a Nelson Rockefellerovi a skupina vlivných politických a obchodních osobností kolem rodiny Rockefellerů. Jejich vybraným chráněncem byl Henry Kissinger, kterého koncem 50. let získali z Harvardu. Kissinger se dokonce později oženil s Rockefellerovou zaměstnankyní Nancy Maginnesovou, aby toto spojení završil. Henry Kissinger směřoval k tomu, aby v roce 1973 zcela ovládl zahraničněpolitický aparát Ameriky. A jako ministr zahraničí i prezidentův poradce pro národní bezpečnost měl Kissinger učinit z potravin ústřední bod své diplomacie spolu s geopolitikou ropy. S nástupem studené války hrály potraviny v poválečné zahraniční politice Ameriky strategickou, i když méně ústřední roli. Maskovala se pod rétorikou programů s pozitivně znějícími názvy, jako například potraviny za mír (Food for Peace). V té době se americké zemědělství právě transformovalo z malých rodinných farem na globální agro byznys. Jedním z hlavních pilířů poválečné politiky Washingtonu měla být, vedle ropy, nadvláda nad světovým zemědělským obchodem. Henry Kissinger tehdy údajně jednomu novináři svěřil:

"Pokud ovládáte ropu, ovládáte národy. Pokud ovládáte potraviny, ovládáte lidi."

Velká obilná loupež (1974 – 1975)

Od 70. let došlo k zásadnímu posunu v potravinové politice. Toto přesměrování bylo předzvěstí agrochemických kartelů 70. let. Rozhodující událostí byla světová potravinová krize v roce 1973, která proběhla ve stejné době, kdy kyvadlová diplomacie Henryho Kissingera vyvolala čtyři sta procentní nárůst světových cen ropy OPECu. Výsledkem byla vražedná kombinace. Drastický cenový šok v oblasti energií a celosvětový nedostatek základních obilovin. To bylo živnou půdou pro významný obrat v nové politice Washingtonu. Tento obrat byl zahalený do tajemství národní bezpečnosti. V této době vzniklo nové spojenectví mezi soukromými americkými korporacemi obchodujícími s obilím a americkou vládou. Toto spojenectví položilo základ pozdější genové revoluce. Kissinger nejprve vyjednal obrovský prodej amerického obilí Sovětskému svazu výměnou za ruskou ropu. Této dohodě se přezdívalo velká obilná loupež, protože množství amerického obilí bylo omračující – třicet milionů tun. Prodej obilí byl tak velký, že vyčerpal světové rezervy. Díky tomu umožnil korporacím zvýšit ceny pšenice a rýže o sedmdesát procent a více během několika měsíců. Cena pšenice se zvýšila z šedesáti pěti dolarů za tunu na sto deset dolarů za tunu. Ceny sóji se zdvojnásobily. Ve stejné době velké sucho snížilo úrodu obilí v Indii, Číně, Indonésii, Bangladéši, Austrálii a dalších zemích. Svět zoufale potřeboval dovážené obilí a Washington se chystal tohoto zoufalství využít k radikální změně světových trhů s potravinami a obchodu s nimi. Velkými vítězi se stali američtí obchodníci s obilím, jako Cargill, Archer Daniels Midland, Bunge a Continental Grain, kteří se stali skutečnými globálními zemědělskými giganty. Kissingerova nová potravinová diplomacie poprvé vytvořila globální zemědělský trh. Kouzlo spočívalo v tom, že obilí sice bylo, ale bylo v rukou několika obřích společností, ze kterých všechny byly americké. Právě tento prvek měl Kissinger na mysli, když mluvil o potravinách jako zbrani. Obchodní giganti záměrně manipulovali s dostupnou nabídkou obilí, aby zvýšili ceny. Protože americká vláda nevyžadovala žádné přesné hlášení o zásobách obilí, věděli pouze obilní giganti jako Cargill a Continental Grain, kolik obilí měli k dispozici. Pensylvánský ministr zemědělství James McHale poukázal na to, že devadesát pět procent všech světových zásob obilí bylo v té době pod kontrolou šesti nadnárodních zemědělských korporací. Cargill Grain Company, Continental Grain Company, Cook Industries, Dreyfus, Bunge Company a Archer-Daniel Midland. Všechny tyto společnosti měly sídlo v Americe. Právě toto spojení mezi Washingtonem a obilnářskými giganty bylo jádrem Kissingerovy potravinové zbraně. Američané prostě reorganizovali světový trh s potravinami podle vzoru soukromých společností, čímž připravily půdu pro pozdější genovou revoluci v 90. letech.

Americké obilí do světa (1975)

Když exprezident Richard Nixon přišel do Bílého domu, vybral si jako svého zvláštního zástupce pro obchodní jednání Williama Pearce. Jenže v té době byl Pearce také viceprezidentem obilné korporace Cargill pro veřejné záležitosti. Není proto divu, že se Pearce podílel na takzvané Williamsově zprávě. Šlo o obchodní komisi, které byl také součástí. Tato zpráva Nixonovi doporučila, aby Amerika vyvíjela tlak na ostatní země, aby odstranily zemědělské obchodní bariéry, které blokovaly dovoz amerických zemědělských produktů. Američané měli před sebou těžký úkol. Vyvíjet tvrdý tlak na ostatní státy, aby se podvolily a dovážely americké obilí. Mnoho států přirozeně bránilo své zemědělce. Latinskou Ameriku si už Američané podmanili, ovšem tvrdým oříškem bylo Evropské hospodářské společenství. Washington chtěl zlikvidovat evropskou společnou zemědělskou politiku, která byla páteří poválečné politické stability Francie. Politika EHS byla ale postavená na ochranných clech právě proto, aby se zabránilo dumpingu amerických a jiných zemědělských výrobků na křehkém poválečném evropském trhu. Účel byl jasný. Donutit ostatní země, aby otevřely své trhy americkým zemědělským gigantům. Tím se budovaly další obří ziskové kanály vedle ropy. Tento přístup široce podporovaly velké newyorské banky a investiční společnosti, které viděly ve vznikajícím agro byznysu potenciální horké akcie pro Wall Street. Stal se základem zemědělské politiky Nixonovy vlády. Pearcova strategie, kterou přijala Nixonova administrativa, byla chabě zastřenou formou potravinového imperialismu. Evropa, Indie, Japonsko a další průmyslové země se měly vzdát podpory domácí zemědělské soběstačnosti a otevřít Americe cestu k tomu, aby se staly světovou sýpkou. Právě to sehrálo rozhodující roli v tom, že hrstka amerických agrochemických korporací mohla za dvacet let ovládnout světový trh se svými GMO osivy a pesticidy.

Zelená revoluce a globální zemědělská síť (1966 – 1980)

Globální zemědělská síť se budovala dál. V roce 1966 mexická vláda spolu s Rockefellerovou nadací založila Mezinárodní centrum pro zlepšování kukuřice a pšenice. Centrum se zaměřilo na program pěstování pšenice, který vzešel ze šlechtitelských studií zahájených v Mexiku ve 40. letech Rockefellerovou nadací. Rockefellerova a Fordova nadace potom spojily své síly, a vytvořily Mezinárodní institut pro výzkum rýže v Los Banos na Filipínách. Další Institut pro tropické zemědělství vytvořili v Nigérii. Všechny tyto organizace nakonec vytvořily celosvětovou Poradní skupinu pro mezinárodní zemědělský výzkum. Tato skupina vznikla v konferenčním centru Rockefellerovy nadace v italském Bellagiu. Klíčovými účastníky jednání v Bellagiu byli George Harrar z Rockefellerovy nadace, Forrest Hill z Fordovy nadace, Robert McNamara, dříve ministr obrany Kennedyho a pak šéf Světové banky a Maurice Strong, člen správní rady Rockefellerovy nadace. Do této iniciativy byla zapojená Organizace OSN pro výživu a zemědělství, Rozvojový program OSN a Světová banka. Nakonec bylo potřeba konsolidovat globální kontrolu nad zásobováním lidstva potravinami. Toto úsilí nakonec zajistila Světová obchodní organizace. Takto se začala budovat globální zemědělská politika v 70. letech 20. století. Tato síť institutů a výzkumných středisek Rockefellerovy nadace postupně vytvořila základ pro kontrolu zemědělského výzkumu a politiky ve velké části světa. Tomu napomáhaly štědré studijní granty Rockefellerovy a Fordovy nadace. Ty se postaraly o to, aby do Ameriky přijížděli přední zemědělští vědci a agronomové z třetího světa. Ti byli proškolení v americké koncepci zemědělství, kterou přenesli do své vlasti. Rada pro zemědělský rozvoj Johna D. Rockefellera III. také vyslala americké univerzitní profesory na vybrané asijské univerzity, aby tu vyškolili novou generaci vědců. Nejlepší vědci se pak vybrali a vyslali do Ameriky, aby získali doktorát v zemědělských vědách. Sázelo se na samolibost, ješitnost a egoismus. Kdo by odolal blýskavému lákadlu amerického ocenění. Pak bude ostatní domorodce ve své vlasti mentorovat, jak se to dělá správně. Věděli to už misionáři v Africe, kteří rozdávali blýskavá sklíčka místním domorodcům jako dar a ocenění. Stejně tak to věděl Napoleon, který rozdával hodnosti jako na běžícím páse, aby se mnoho důstojníků cítilo důležitě a byli mu zavázáni. Američané tak vytvořili neocenitelnou síť vlivu pro propagaci amerického agro byznysu v těchto zemích. Bylo ale potřeba naučit svět, aby si nepěstoval plodiny sám, ale kupoval je v obchodních řetězcích. Arthur Mosher, výkonný ředitel Rockefellerovy rady pro rozvoj zemědělství, ve své příručce trval na tom, aby se rolníci naučili chtít pro sebe víc. Měli se nabádat, aby se vzdali kolektivních návyků a věnovali se zemědělskému podnikání. Mosher vyzýval k rozšíření vzdělávacích programů pro ženy a budování klubů mládeže, aby se vytvořila větší poptávka po zboží kupovaném v obchodech. Tím postupně zanikalo drobné zemědělství rodinných farem. Zanikalo tak klasické farmaření na venkově. Jedním z hlavních důsledků zelené revoluce bylo vylidnění venkova od rolníků, kteří byli nuceni utíkat do chudinských čtvrtí v okolí měst a zoufale hledat práci. To také nebyla náhoda. Byla to součást plánu na vytvoření levné pracovní síly pro nadcházející americké nadnárodní manufaktury. Zelenou revoluci obvykle doprovázely rozsáhlé projekty zavlažování. Ty často zahrnovaly půjčky Světové banky na výstavbu nových obrovských přehrad a zaplavení dříve osídlených oblastí a úrodné zemědělské půdy. Také super pšenice přinášela vyšší výnosy díky nasycení půdy obrovským množstvím hnojiv na akr. Jenže hnojiva byla produktem dusičnanů a ropy, tedy komodit, které kontrolovaly velké ropné společnosti. Používalo se také obrovské množství herbicidů a pesticidů, což vytvářelo další trhy pro ropné a chemické giganty. Jak uvedl jeden z analytiků, zelená revoluce byla v podstatě jen chemickou revolucí. Zelená revoluce zkrátka vytvořila nový velký trh pro nadnárodní zemědělské korporace, které prodávaly své chemikálie, ropu, stroje a další vstupy do rozvojových zemí. Byl to počátek toho, čemu se říká agro byznys. Američané tak opanovali zemědělství na většině světa. Měli tak připravenou půdu pro GMO.

Politické počátky: Raný výzkum GMO (1980 – 1990)

Téma biotechnologie, genetické modifikace rostlin a dalších forem života se poprvé objevilo ve výzkumných laboratořích v Americe koncem 70. let 20. století. Počátkem 80. let se četné zemědělské společnosti vrhly do zlaté horečky za vývojem geneticky modifikovaných rostlin, hospodářských zvířat a léků pro zvířata na bázi GMO. Neexistoval žádný regulační systém, který by kontroloval vývoj, rizika a prodej těchto produktů. Agro korporace chtěly, aby to tak zůstalo. V roce 1985 zahájila Rockefellerova nadace první rozsáhlý výzkum možností genetického inženýrství rostlin pro komerční využití. Tehdy to označila za významný, dlouhodobý závazek v oblasti genetického inženýrství rostlin. Finanční prostředky Rockefellerovy nadace se staly základním katalyzátorem celosvětového vědeckého výzkumu a vývoje, který vedl k vytvoření geneticky modifikovaných rostlin. Iniciativa Rockefellerovy nadace v oblasti genetického inženýrství nebyla žádným impulzivním rozhodnutím. Bylo to vyvrcholení výzkumu, který financovala od 30. let 20. století. O rok později, tedy v roce 1986, hostil viceprezident George Bush starší skupinu vedoucích pracovníků obří chemické společnosti Monsanto na zvláštní strategické schůzce v Bílém domě. Podle bývalé úřednice amerického ministerstva zemědělství Claire Hope Cummingsové, bylo účelem této schůzky projednat deregulaci vznikajícího biotechnologického průmyslu. Společnost Monsanto měla dlouhou historii spolupráce s americkou vládou, a dokonce i se CIA, kdy jí šéfoval George Bush starší. V 60. letech 20. století se podílela na vývoji smrtícího herbicidu Agent Orange, který sloužil k defoliaci džungle ve Vietnamu. Měla také dlouhou historii podvodů, utajování a úplatkářství. Když se Bush starší stal prezidentem v roce 1988, spolu se svým viceprezidentem Danem Quaylem začali rychle realizovat program, který dal velkým GMO korporacím volnou ruku. Bush se rozhodl, že byl čas zveřejnit regulační rámec, který před několika lety vyjednal za zavřenými dveřmi. Viceprezident Quayle jako šéf Bushovy Rady pro konkurenceschopnost oznámil, že biotechnologické výrobky budou pod stejným dohledem jako ostatní výrobky, a nebudou se omezovat zbytečnými regulacemi. 26. května 1992 viceprezident Dan Quayle vyhlásil novou politiku Bushovy administrativy v oblasti biopotravin.

"Reformy, které dnes vyhlašujeme, urychlí a zjednoduší proces, který spotřebitelům, zpracovatelům potravin a farmářům přinese lepší zemědělské produkty vyvinuté pomocí biotechnologií," prohlásil Quayle.

"Zajistíme, aby se biotechnologickým produktům dostalo stejného dohledu jako ostatním výrobkům, místo aby je brzdila zbytečná regulace."

Pandořina skříňka: GMO rostliny jsou rovnocenné (1990 – 1992)

Bushova administrativa otevřela Pandořinu skříňku. Prezident svým výnosem rozhodl, že GMO rostliny a potraviny jsou v podstatě rovnocenné běžným rostlinám stejné odrůdy, jako je běžná kukuřice, sója, rýže nebo bavlna. Doktrína podstatné rovnocennosti byla základem celé revoluce v oblasti GMO. Znamenala, že GMO plodina se považuje za stejnou jako konvenční plodina jen proto, že GMO kukuřice vypadá jako běžná kukuřice. Doktrína podstatné rovnocennosti se vytvořila především proto, aby poskytla záminku pro nevyžadování biochemických nebo toxikologických testů. Genetická modifikace rostliny nebo organismu spočívá v tom, že se do rostliny, jako je bavlník nebo sója, přidají cizí geny a změní se tak její genetická výbava způsobem, který není možný při běžném rozmnožování rostlin. Často se vnášení provádí pomocí genového děla, které doslova rozstřílí rostlinu cizí bakterií nebo DNA segmentem, aby se změnil její genetický charakter. U zemědělských odrůd vedla hybridizace a selektivní šlechtění ke vzniku plodin přizpůsobených specifickým výrobním podmínkám a regionálním požadavkům. Genetické inženýrství se od tradičních metod šlechtění rostlin a zvířat liší ve velmi důležitých ohledech. Geny z jednoho organismu se mohou extrahovat a rekombinovat s geny jiného organismu pomocí technologie rekombinantní DNA, aniž by oba organismy musely být stejného druhu. Odstraněním požadavku na druhovou reprodukční kompatibilitu je možné velmi urychleně vytvářet nové genetické kombinace. Osudná Pandořina skříňka se tím skutečně otevřela. Nebezpečí je skutečné a nikoho to příliš neznepokojuje. Genetické inženýrství vnáší do rostliny cizí organismus v procesu, který je nepřesný a nepředvídatelný. Podstatná rovnocennost je ale čirý new speak. Kdyby to aspoň znamenalo to, co se tím skutečně myslí. Tedy rovnocenné rostliny. Je ironií, že agro korporace si nárokovaly patentová práva na své GMO rostliny s odůvodněním, že jejich genetické inženýrství vytvořilo v podstatě nové rostliny, jejichž jedinečnost se musí chránit výhradní patentovou ochranou. Takže jejich rostliny už nebyly rovnocenné, ale jedinečné.

Nejdokonalejší potraviny přírody (1992 – 1995)

První masově prodávanou GMO potravinou bylo mléko obsahující rekombinantní hovězí růstový hormon. Jednalo se o genetickou manipulaci patentovanou společností Monsanto. Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv prohlásil geneticky upravené mléko za bezpečné pro lidskou spotřebu. Tento růstový hormon představoval pro chovatele mléčného skotu obrovské pokušení. Společnost Monsanto tvrdila, že při jeho pravidelném podávání budou krávy obvykle produkovat až o třicet procent více mléka. Pro farmáře byl takový nárůst ohromující a neodolatelný. Tento hormon nejenže stimuloval krávy k větší produkci mléka. Stimuloval přitom produkci dalšího hormonu, IGF-l, který reguloval metabolismus krávy, v důsledku čehož stimuloval dělení buněk uvnitř zvířete a bránil jejich odumírání. A právě tady se začaly objevovat problémy. Různí nezávislí vědci varovali, že hormon společnosti Monsanto zvyšoval hladinu růstových faktorů podobných inzulínu a mohl mít souvislost s rakovinou. Jedním z nejhlasitějších vědců v této věci byl Dr. Samuel Epstein z Illinoiské univerzity, školy pro veřejné zdraví. Epstein, uznávaná autorita v oblasti karcinogenů, varoval, že tento růstový faktor podobný inzulinu, je spojen se vznikem rakoviny u lidí, rakoviny, která se mohla objevit až po letech od prvního vystavení. Není divu, že hormonální stimulace, která přiměla krávy pumpovat o třicet procent více mléka, měla i další účinky. Farmáři začali hlásit, že jejich krávy přestaly dojit už o dva roky dříve a že mnoho krav mělo vážné infekce kopyt nebo vemene, což znamenalo, že některé z nich nemohly chodit. Krávy zase musely dostávat více antibiotik k léčbě těchto následků. Všechno sebou neslo ještě další znepokojivý aspekt. Koncem 90. let 20. století se díky továrnímu chovu stalo zemědělství největším obecným zdrojem znečištění vody v Americe. V roce 2005 se zjistilo, že voda kontaminovaná zvířecím hnojem přispívá k lidským onemocněním, jako je akutní gastroenteritida, horečka, selhání ledvin a dokonce smrt. V roce 1996 zjistilo americké Centrum pro kontrolu nemocí souvislost mezi spontánními potraty a vysokou hladinou dusičnanů ve studnách pitné vody v Indianě, které se nacházely v blízkosti krmných farem. Živočišný odpad dále obsahoval choroboplodné zárodky, jako salmonela, E coli a fekální koliformní bakterie, jejichž koncentrace může být deset krát až sto krát vyšší než v lidském odpadu. Prostřednictvím hnoje se na člověka může přenést více než čtyřicet nemocí. Jedna studie ukázala, že rostoucí vepř vyprodukuje dvakrát až čtyřikrát více odpadu než člověk a dojnice kolem dvaceti čtyř osob. Takový odpad, rozprostřený na velkých polích tradičních rodinných farem, nikdy nepředstavoval vážný ekologický problém. Ovšem soustředěný do průmyslových center s maximální hustotou zvířat na metr čtvereční vytvářel ohromující ekologická a zdravotní rizika. Aby se agro korporace vypořádaly s problémem velkého množství hnoje, budovaly obvykle zemní jámy, do kterých se ukládaly desítky milionů litrů hnijícího hnoje, jehož síla znečištění se odhaduje sto třicet krát větší než u lidských splaškových vod. Hnilobný hnůj a močůvka kontaminovaly nespočet toků a zdrojů podzemní vody po celé Americe. V kalifornském Centrálním údolí vypouštěly obří mega mlékárny s celkem devíti sty tisíci dojnicemi do podzemních vod výkaly, které zvýšily obsah dusičnanů v pitné vodě o čtyři sta. Množství odpadu vyprodukovaného zvířaty odpovídalo množství odpadu dvaceti jedna milionů lidí. Nejen odpad, ale i spotřeba léků a zejména antibiotik se stala závratnou. Koncem 90. let nebyli největšími uživateli antibiotik lidé, ale zvířata. Právě zvířata spotřebovala sedmdesát procent všech antibiotik. Velký farmaceutický průmysl se stával nedílnou součástí agro byznysového řetězce. Přibližně osmdesát procent antibiotik se přitom přidávalo přímo do krmiva, aby zvířata rychleji rostla. Penicilin a tetracyklin byly nejčastěji používanými antibiotiky na továrních farmách. Jedním z výsledků byl vývoj nových kmenů virulentních bakterií, které se objevily u lidí a byly odolné vůči antibiotikům. Kontaminovaná voda, kterou pijeme. Nové bakterie, které jsou odolné vůči antibiotikům. To všechno kvůli masu napumpovanému antibiotiky a GMO růstovými hormony. Dnes se tvrdí, že dobytek představuje nebezpečí pro životní prostředí, a proto se musí zničit. To je ale pouze polovina pravdy. Ta důležitější polovina pravdy je, že tohle všechno ze zvířat způsobil globální agro byznys v honbě za maximálním ziskem. Kdyby se nezlikvidovalo tradiční drobné zemědělství, k podobnému vývoji by nikdy nedošlo. Agro korporace tak samy vytvořily globální problém, který se teď snaží globálně hasit. Schopnost agro korporací spojovat se vytvořila koncentraci podniků, jaká v zemědělství nikdy předtím nebyla. Agro korporace se samozřejmě snažily a snaží tyto informace popřít. Dělají to klasickou metodou otáčivých dveří. Jejich pěšáky instalují do státních institucí.

Agrokorporace: Naši lidé ve státních úřadech (1991 – 2000)

V roce 1991 Úřad pro kontrolu potravin a léčiv vytvořil novou pozici náměstka komisaře pro politiku, který měl dohlížet na oblast GMO potravin. Jeho prvním vedoucím byl jmenovaný Michael Taylor. Taylor se na tuto pozici dostal jako washingtonský právník. Ale nejen tak ledajaký právník. Jako specialista na potravinové a lékové právo ve washingtonské firmě King & Spalding Taylor dříve úspěšně zastupoval společnost Monsanto a další biotechnologické společnosti v regulačních případech. Hlavní vědecká pracovnice společnosti Monsanto, Margaret Millerová, také na začátku 90. let nastoupila na nejvyšší post v úřadě pro kontrolu potravin a léčiv jako zástupkyně ředitele pro bezpečnost potravin pro lidi. V této pozici doktorka Millerová bez vysvětlení několikrát zvýšila normu úřadu pro přípustné množství antibiotik, které mohli farmáři dávat do mléka. Tak se začal vytvářet diskrétní klub mezi soukromými biotechnologickými společnostmi a vládními agenturami, které by je měly regulovat. Místo toho tam dosazovaly své lidi. Michael Taylor pomáhal vypracovávat pokyny, podle kterých se rozhodovalo o tom, zda se mají na etiketě označovat GMO potraviny. Jeho rozhodnutí bylo GMO potraviny neoznačovat. Současně, opět pod Taylorovým vedením, úřad rozhodl, že údaje o hodnocení rizik, jako jsou údaje o vrozených vadách u skotu nebo dokonce o možných příznacích u lidí v důsledku konzumace GMO potravin, se mohou veřejnosti utajit jako důvěrné obchodní informace. Svého pilného úředníčka Monsanto nakonec odměnila tím, že po jeho odchodu z úřadu jmenovala viceprezidentem společnosti Monsanto pro veřejnou politiku.

A: Taylor nejprve jako právník zastupoval Monsanto v regulačních případech.

B: Pak byl nainstalován do funkce šéfa úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, kde Monsanto umetal cestičky.

C: Po odchodu byl za odměnu jmenován do top managementu společnosti Monsanto.

Jde o takzvanou techniku otáčivých dveří, kdy se klíčové osoby střídají v korporacích a státních úřadech. Chvíli sedí v korporaci, pak ve státní instituci, a pak se zase vracejí. Společnost Monsanto měla zvláštní schopnost dosazovat své klíčové lidi na příslušné vládní posty. Ministryně zemědělství George Bushe mladšího, Ann Venemanová, přišla do Washingtonu v roce 2001 z pozice ředitelky Calgene, biotechnologické společnosti, která se stala dceřinou společností Monsanta. Ministr obrany Donald Rumsfeld byl generálním ředitelem dceřiné společnosti Monsanta G. D. Searle, výrobce umělého sladidla na bázi GMO a karcinogenu Aspartam. Rumsfeld byl také předsedou kalifornské biotechnologické společnosti Gilead Science, která vlastnila patent Tamiflu. Bývalý obchodní zástupce USA a právník Billa Clintona Mickey Kantor opustil vládu, aby zaujal místo ve správní radě společnosti Monsanto. V představenstvu společnosti Monsanto byl také William Ruckelshaus, bývalý šéf Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) za prezidentů Nixona a Reagana. Doktor Michael Friedman, viceprezident pro klinické záležitosti farmaceutické divize společnosti Monsanto G. D. Searle, byl kdysi zastupujícím ředitelem úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Marcia Haleová, ředitelka pro vládní záležitosti společnosti Monsanto ve Velké Británii, byla dříve asistentkou prezidenta Clintona pro mezivládní záležitosti. Linda Fisherová, viceprezidentka společnosti Monsanto pro veřejné záležitosti, byla kdysi správkyní Úřadu pro prevenci, pesticidy a toxické látky EPA. Jack Watson, právní poradce společnosti Monsanto, byl v Carterově vládě vedoucím personálu Bílého domu. Tento vzorec střetu zájmů otáčivých dveří rozjel globální korporátní agro byznys s GMO potravinami.

GMO: Z Ameriky do světa (2000 – 2026)

Koncem 90. let čtyři velké korporace, Tyson, Cargill, Swift a National BeefPacking, kontrolovaly osmdesát čtyři procent veškerého baleného hovězího masa v Americe. Čtyři korporace, Smithfield Foods, Tyson, Swift a Hormel, ovládaly šedesát čtyři procent veškerého baleného vepřového masa. Cargill, ADM a Bunge ovládaly sedmdesát jedna procent veškerého drcení sójových bobů. Cargill, ADM a ConAgra šedesát tři procent veškerého mletí mouky. Dva giganti v oblasti GMO, Monsanto a Pioneer-HiBred společnosti Dupont, kontrolovali šedesát procent amerického trhu s osivem kukuřice a sóji, který se skládal výhradně z patentovaných geneticky modifikovaných semen. Deset největších maloobchodních potravinářských korporací v čele s Wal-Martem ovládalo v roce 2002 celkový světový trh v hodnotě šest set čtyřicet devět miliard dolarů. Na počátku nového tisíciletí se korporátní agro byznys integroval do takové koncentrace tržní síly, jakou nezažil ani v dobách největšího rozkvětu trustů na počátku 20. století. Agro byznys jako odvětví se stal druhým nejziskovějším průmyslovým odvětvím v Americe hned po farmaceutickém průmyslu. Agro byznys se stal strategickou zbraní v arzenálu amerického impéria. Tento parní válec postupně expandoval do celého světa. První zemí na řadě byla Velká Británie, která pěstuje s Amerikou už odedávna speciální vztahy. V roce 2000 Blairova vláda nařídila, aby soukromá firma Grainseed provedla tříletou studii, která měla prokázat, která GMO osiva se mohla bezpečně zařadit na Národní seznam osiv. Všimněme si, že britská vláda se neobtěžovala zkoumat, zda je vůbec GMO zdravé, ale už rovnou zkoumala, jaká GMO semena zařadit. Interní dokumenty britského ministerstva zemědělství, které později získal londýnský deník Observer, odhalily, že při testech šlo o podivné vědecké postupy. Přinejmenším jeden výzkumný pracovník firmy Grainseed manipuloval s vědeckými údaji, aby některá semena v testech vypadala lépe než ve skutečnosti. Doktorka Mae-Wan Hoová, vedoucí akademická vědkyně na Open University a pozdější ředitelka ústavu vědy ve společnosti, byla pod tlakem své univerzity nucena odejít do předčasného důchodu. Mae-Wan Hoová byla členkou Národní nadace pro genetiku v Americe, svědčila před OSN a Světovou bankou o otázkách biovědy, hojně publikovala o genetice a byla uznávanou odbornicí na geneticky modifikované organismy. Její "chybou" bylo, že příliš otevřeně vystupovala proti nebezpečí GMO potravin. V roce 2003 byla členkou mezinárodního nezávislého vědeckého panelu pro geneticky modifikované rostliny, kde se vyslovila proti nepřesvědčivým vědeckým tvrzením o bezpečnosti GMO. Varovala, že genetická modifikace je zcela odlišná od běžného šlechtění rostlin nebo zvířat. Prohlásila:

"Na rozdíl od toho, co vám tvrdí vědci podporující geneticky modifikované organismy, tento proces není vůbec přesný. Je nekontrolovatelný a nespolehlivý a obvykle končí poškozením a zkomolením genomu hostitele, což má zcela nepředvídatelné následky."

To bylo pro GMO lobby více než dost, aby ji dotlačila k odchodu do důchodu. Blairova vláda dokonce sestavila nový kodex chování. Podle vládního kodexu Rady pro biotechnologický a biologický vědecký výzkum mohl každý zaměstnanec státem financovaného výzkumného ústavu, který by se odvážil promluvit o svých zjištěních týkajících se GMO rostlin, dostat výpověď, být žalován za porušení smlouvy nebo čelit soudnímu zákazu. Až takto se zastrašoval nezávislý výzkum GMO. Dokud Německo, Francie, Rakousko, Řecko a další země EU vytrvale odmítaly povolit pěstování GMO ze zdravotních a vědeckých důvodů, zůstávaly ostatní národy světa skeptické a váhavé. Počátkem roku 2006 Světová obchodní organizace otevřela Evropské unii dveře k masovému šíření GMO. Následovaly další státy, další dobyté vlády, další podrobené trhy. Argentina, Brazílie, nebo Rumunsko, Bulharsko a Polsko. Česko a Slovensko samozřejmě nezůstaly pozadu. Indonésie, Filipíny, Indie, Kolumbie, Honduras a Španělsko. Podléhal celý svět. Byl to další globální úspěch projektu GMO.

Závěr: GMO dnes

V tomto pořadu by bylo nutné vysvětlit a rozvést řadu dalších kapitol. Abych ale tento pořad učinil co nejstravitelnějším, musel jsem okřesat jeho délku na to skutečně nejnutnější. To také nabízí prostor pro naše vlastní pátrání. GMO potravinové výrobky jsou dnes běžnou součástí našeho jídelníčku. A to tak běžnou, že se nad tím ani nepozastavujeme. Ba co víc, vůbec o tom nediskutujeme. Korporátní masmédia, která jsou ve vlastnictví stejné skupiny globální mafie, o tom prostě nehovoří. A známe to. O čem se nehovoří v masmédiích, to jako by vůbec neexistovalo. Kontrola globálních potravinových kanálů je vyvrcholením agro byznysu, který se připravoval už od 30. let 20. století. Téměř po sto letech je dílo hotové. GMO semena zkázy jsou součástí skoro každého pokrmu, který konzumujeme každý den. Abychom tento koncept pochopili, nesmíme uvažovat v lokálním rozměru. Musíme na celý koncept pohlížet z globální perspektivy. Jedině tak dohlédneme na samotný vrchol ovládání světových potravinových kanálů. Globalisté pochopili, že je nutné dostat se ke zdroji. Odtud s minimální námahou dosáhnou maximálních zisků. Nemusí psát zprávy, stačí vlastnit největší mediální agentury. Nemusí školit učitele, stačí psát učebnice a financovat univerzity. Nemusí nás přesvědčovat, abychom jedli jejich výrobky. Stačí psát genetický kód základních potravin.

Pořad se věnuje temnému období amerických dějin a pojednává o událostech okolo atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho. Od úvodu, kde se naznačují tajné operace a mocenské intriky vedoucí k politickému souboji mezi armádou, CIA a Federálním rezervním systémem, až po samotný atentát v Dallasu. Pořad mapuje Kennedyho prezidentský souboj s Nixonem, jeho inauguraci v roce 1960 a následně se věnuje událostem kolem Kuby, včetně odposlouchávání československé stopy a debaklu v Zátoce sviní. Zvláštní pozornost se věnuje tajné operaci Northwoods, ve které se plánovala manipulace veřejného mínění a falešné útoky za účelem ospravedlnění vojenské intervence. Kennedyho postavení proti banksterům a předmluva k atentátu jsou důležitými momenty, které předcházejí tragické události v Dallasu.

Pořad pojednává o fascinujícím historickém vývoji židovských obchodů a jejich vlivu na různé aspekty společnosti. Od 15. století až po současnost nás průvodce přenáší skrze éry a události spojené s židovským obchodem. Úvod pořadu nabízí kontext a vstup do tématu, představuje klíčové aspekty historie židovských obchodů a jejich význam v průběhu staletí. Následuje zkoumání role Kryptožidů a jejich vazby na obchod, jak byli Židé vyhnaní z jižní Evropy na sever a jaký měl toto vyhnání dopad na jejich obchodní aktivity Po přesunu do severní Evropy se posluchači dozvídají o vztahu mezi Židy a obchodem v této oblasti. Další část věnovaná židovskému vlivu na Kryštofa Kolumba nás zavádí do doby objevování nových světů. Pořad pokračuje zkoumáním role Židů v jižní a severní Americe a jejich postavení jako armádních kontraktorů. Dále se zabývá jejich úlohou jako finančníků a bankéřů a přináší pohled na vznik prvních bank a akcií na burzách. Následující část mapuje význam Židů při financování železničních projektů a podává náhled na jejich roli v dnešní době. Celkově pořad propojuje historické události s kontextem současné společnosti a poskytuje posluchačům komplexní vhled do židovského vlivu na obchodní sféru a společnost jako celek.

Čas od času se setkáváme s tvrzením, že Židé měli a mají drtivý vliv a kontrolu nad světovými financemi. Každý, kdo se dopustí takového prohlášení, je okamžitě zadupaný do země jako antisemita. Už jsme se ale někdy pokusili zamyslet nad hlubší podstatou těchto zvěstí? Jsou tyto zkazky opravdu založené na pravdě? Proč se někdo seriózně nevěnuje zkoumání tohoto fenoménu, aby takové nařčení buď potvrdil nebo vyvrátil? Nebo se dnes intuitivně vyhýbáme nepříjemným tématům? Proč jsou vlastně nepříjemná? Čeho se vlastně bojíme? Máme v sobě zakořeněný strach dotknout se kriticky tématu Židů? Potom se ale musíme vážně zamyslet nad tím, v jaké době to vlastně žijeme? Je doba, ve které se bojíme dotknout některých témat skutečně demokratická, nebo spíš totalitní? Proč jsou vůbec některá témata tabu? Kdosi zřejmě nechce, abychom se některým tématům široce věnovali, a tak je obestře bariérou zapovězení, cejchu a stigmatizace. Však o tom je ale svobodné historické bádání, nebo ne? Celou historii přece tvořili konkrétní lidé. Nemělo by být tedy těžké se dobrat pravdy.

Dnes máme díky moderním technologiím k dispozici analytické nástroje na prohledávání obrovských objemů dat. Máme také obrovské množství archivních dokumentů, které nám pomohou rozřešit tuto hádanku. Ke zjištění lze použít dvě možné metody. Jednou z nich je statistická. Druhou lze označit jako genetickou. Není pochyb o tom, že statistická metoda má mnoho matematických výhod. Ovšem ve statistice nelze nalézt všechny odpovědi. Statistika mlčí o dynamických účincích, které jsou patrné v ekonomickém, a ostatně v celém lidském životě. Najednou zjišťujeme, že obecný soubor čísel nestačí. Proto je třeba vedle statistické, doplnit i metodu genetickou. Co je to za metodu? Chceme zjistit, do jaké míry určitá skupina lidí, tedy Židé, ovlivnila podobu a vývoj hospodářství a finančnictví. Chceme tedy zjistit jejich kvalitativní nebo dynamický význam. To můžeme nejlépe udělat tak, že se budeme ptát, zda určité rysy, které charakterizují náš moderní hospodářský život, dostaly svou první podobu od Židů. Buď že určitou konkrétní formu finančnictví zavedli Židé, nebo že některé známé obchodní zásady jsou specifickým projevem židovského myšlení. To nutně vyžaduje, aby se historie sledovala až k jejich nejstarším počátkům. Jinými slovy, musíme studovat dětství moderního kapitalismu, nebo v každém případě dobu, ve které získal svou moderní podobu.

Kryptožidé a obchod

Židé dali určitým aspektům ekonomického života specifické rysy. Obecně můžeme konstatovat, že Židé většinově odmítali tvrdou manuální práci. Opakuji většinově, protože mnozí Židé samozřejmě vykonávali klasická řemesla. Jejich vrozeným povahovým rysem je ale sklon k obchodování. V obchodě a finančnictví jsou ve svém živlu. V hebrejských spisech byla lichva zakázaná pouze mezi bratry. Úročení cizinců se povolovalo a dokonce podporovalo. Židé se postupně stali výběrčími daní a lichvářskými bankéři. Jak za chvíli poznáme, Židé obchodovali s čímkoli. To je v příkrém rozporu s naší mentalitou, protože my přikládáme smysl pro hodnotu do každého činu. Snažíme se vytvářet něco hodnotného. Jídlo nebo oblečení, domy, stroje nebo cokoli jiného. Pro Židy je ale obchod něco posvátného. Peníze, finančnictví a půjčování na vysoký úrok je pro ně hodnotou. To, co my považujeme za tvůrčí a cenné, Židé přetvořili na zpeněžitelné. Jednoduše prodávají a kupují, ale neprodukují. Výrobu přenechávají dělníkům a zemědělcům hostitelského národa země, ve které se usadili. Při procházení historickými prameny je třeba dbát na přesnost. Když zjišťujeme vliv Židů na finančnictví, znovu a znovu se na scéně objevují muži, kteří se vydávali za křesťany, ale ve skutečnosti byli Židé. Jedná se o asimilaci ve druhé a třetí generaci, kdy jejich proměna dosáhla svého vrcholu. Navenek splynuli s příslušníky hostitelského národa včetně změny jejich jména tak, aby nevypadalo židovsky. To samozřejmě platilo i pro víru. Předpoklad, že mnozí Židé ve všech dobách změnili svou víru, není nijak vzdálený. Známé jsou dokonce případy z nejranějšího středověku, například v Itálii v 7. a 8. století. Ve stejném období ve Španělsku a v merovejských královstvích. A od té doby až dodnes je nacházíme u všech křesťanských národů. V poslední třetině 19. století se neustále vyskytovaly hromadné křty původních Židů. Například Jacob Fromer tvrdí, že ke konci 20. let 19. století přešla ke křesťanství něco kolem poloviny berlínských Židů. Také Dr. Wemer, rabín v Mnichově, ve svém článku uvedl, že v Berlíně bylo pokřtěno celkem 120000 Židů. Nebudu nás unavovat statistikami, třebaže je to velmi zajímavý fenomén. Naznačuje nám, jak je ošemetné označit někoho za Žida. Už ani nehovořím o židovském původu pouze jednoho z rodičů, případně prarodičů. Je takové Židovství poloviční, nebo čtvrtinové? Do jaké hloubky lze osobu ještě stále označit za Žida? Lidé, které mám na mysli, jsou kryptožidé, kteří sehráli tak důležitou roli v dějinách a s nimiž se setkáváme v každém století. V některých obdobích tvořili velmi početnou část židovstva. Jejich nežidovská póza byla tak obdivuhodně zachovaná, že vystupovali jako křesťané nebo mohamedáni. Vypráví se nám například o Židech v jižní Francii v 15. a 16. století, kteří pocházeli původně ze Španělska a Portugalska. Praktikovali všechny vnější formy katolicismu. Jejich narození, sňatky a úmrtí byly zapsané v církevních matrikách a přijímali svátosti křtu, manželství a pomazání. Někteří dokonce přijali kněžské svěcení a stali se kněžími. Není tedy divu, že se jako Židé neobjevují ve zprávách o obchodních nebo průmyslových podnicích. Kryptožidé svůj rasový původ skrývali tak obratně, že odborníci na židovské dějiny jsou dodnes na pochybách, zda určitá rodina byla židovská, či nikoli. V případech, kdy přijali křesťanská jména, je nejistota ještě větší. Mezi protestantskými uprchlíky v 17. století bylo také velké množství Židů. A konečně mé pátrání nebude moci zohlednit všechny ty Židy, kteří se před rokem 1848 aktivně účastnili hospodářského života své doby, ale kteří byli úřadům neznámí. Zákony předtím zakazovaly Židům vykonávat jejich povolání. Byli proto nucení tak činit buď pod krytím nějaké fiktivní křesťanské osoby, nebo pod ochranou privilegovaného Žida, nebo se uchylovali k nějakému jinému triku, aby zákon obešli. Spolehlivé autority se domnívají, že počet Židů, kteří v mnoha městech takto tajně žili, musel být nesmírně velký. Například ve 40. letech 19. století se prý ve Vídni nacházelo podle mírného odhadu kolem 12000 Židů. Velkoobchod s textilem byl v té době už v jejich rukou a celé čtvrti v centru města byly plné židovských obchodů. Úřední seznam obchodníků z roku 1845 ale obsahoval jména pouze šedesát tři Židů, kteří byli označení jako tolerovaní židovští obchodníci, a ti směli obchodovat pouze s omezeným počtem zboží. Ale to stačí. Jde mi o to, abychom pochopili, kolik různých faktorů musíme zvážit proto, abychom vůbec někoho mohli za Žida označit.

Vyhnání Židů z jižní Evropy na sever (15. st.)

Jednou z nejdůležitějších skutečností je přesun centra hospodářské činnosti od národů jižní Evropy, tedy Italů, Španělů a Portugalců, k národům severozápadním, tedy Nizozemcům, Francouzům, Britům a severním Němcům. Epochální událostí v tomto procesu byl náhlý vzestup prosperity Nizozemska, který byl impulsem pro rozvoj hospodářských možností Francie a Británie. V mém pořadu Pavučina dluhů jsem líčil, jak právě lichváři z Nizozemska dobyli Británii pomocí Olivera Cromwella a spoutali impérium pomocí Bank of England.

A: Španělsko a Portugalsko. První událostí, kterou je třeba připomenout a která má celosvětový význam, je vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, a z Portugalska v letech 1495 a 1497). Nikdy bychom neměli zapomínat, že den předtím, než Kryštof Kolumbus vyplul z Palosu, aby objevil Ameriku, tedy 3. srpna 1492, emigrovalo asi 300000 Židů ze Španělska do Navarry, Francie, Portugalska a na východ. Stejně jako to, že v letech, kdy Vasco da Gama hledal a našel námořní cestu do Východní Indie, se Židé vyháněli i z dalších částí Pyrenejského poloostrova. Pozoruhodným řízením osudu se tyto dvě události sešly ve stejnou dobu. Vyhnáním Židů z Pyrenejského poloostrova však jejich dějiny na tomto území zcela neskončily. Mnozí Židé tam zůstali jako pseudokřesťané a teprve když inkvizice od dob Filipa II. začala být stále neúprosnější, byli tito Židé nucení opustit rodnou zemi. Během následujících staletí, a zejména ke konci 16. století, se španělští a portugalští Židé usazovali v jiných zemích.

B: Německo. S 15. stoletím přišlo vyhnání Židů z německých obchodních měst. Z Kolína nad Rýnem (1424-25), z Augsburgu (1439-40), ze Štrasburku (1438), z Erfurtu (1458), z Norimberku (1498-99) a z Ulmu (1499).

C: Itálie. Stejný osud stihl Židy v 16. století v řadě italských měst. Byli vyhnáni ze Sicílie (1492), z Neapole (1540-41), z Janova a z Benátek (1550). Židé v Itálii ovládali velkou část hospodářství. Například jen v Benátkách ovládali obchod se španělskou vlnou, španělským hedvábím a karmazínem, cukrem, pepřem, indickým kořením a perlami. Velkou část veškerého vývozního obchodu prováděli Židé, kteří dodávali Benátčanům zboží na komisní prodej. Byli také směnárníky. Není proto divu, že ostatní obchodníci byli rozčarovaní z tohoto obchodního monopolu a dominance Židů. Všichni tito Židé přirozeně prchali na sever.

D: V Německu našli Židé útočiště ve dvou městech, Hamburk a Frankfurt. Jistě se nám vybaví dynastie Rothschildových, kteří například pocházejí právě z Hamburku. To ale byla jen špička ledovce, jak se později dozvíme. Ve zvláštní zprávě hamburského archivu se například můžeme dočíst:

"V roce 1733 se v Hamburku uskutečnila demonstrace. Ve směnárenství, v obchodu se šperky a prýmky a v ruční výrobě některých látek Židé téměř dokonale vládnou a předčili naše lidi. Dříve nebylo třeba si jich všímat, ale nyní jich přibývá. Neexistuje žádná část velké třídy obchodníků, výrobců a těch, kteří dodávají zboží denní potřeby, ale Židé v ní tvoří důležitý prvek. Stali se nutným zlem."

E: Ve Francii byla v 17. a 18. století na vzestupu města Marseille nebo Bordeaux, opět útočiště židovských exulantů.

F: V Nizozemsku došlo koncem 16. století také k náhlému vzestupu. První portugalští Židé se v Amsterdamu usadili v roce 1593 a velmi brzy se jejich počet zvýšil. První synagoga v Amsterdamu se otevřela v roce 1598 a přibližně v polovině 17. století existovaly židovské komunity v mnoha nizozemských městech. V Amsterdamu se na počátku 18. století odhadoval počet Židů na 2400. Sami Židé v té době nazývali Amsterdam svým velkolepým Novým Jeruzalémem.

G: Stejně tak tomu bylo i ve Velké Británii, kam byl patrný výrazný příliv Židů ze Španělska a Portugalska. Předpokládalo se, že od doby vypovězení Židů za Eduarda I. v roce 1290, až do jejich víceméně oficiálně uznaného návratu za Olivera Cromwella v letech 1654-56, v Británii žádní Židé nebyli. Byl to ale omyl. Židé byli v Británii vždycky, ale teprve v 16. století začali narůstat. Už za vlády Alžběty I. se jich vyskytovalo mnoho a sama královna měla zálibu ve studiu hebrejštiny a ve styku s Židy. Jejím vlastním lékařem byl Žid Rodrigo López, podle kterého Shakespeare vytvořil svého Shylocka. Později získali Židé, díky úsilí Manassese ben Israela, právo neomezeného pobytu. Jejich počet se zvyšoval dalšími proudy přistěhovalců, mezi nimiž byli po 18. století i Židé z Německa. Až podle autora Anglia Judaica, žilo v roce 1738 jen v Londýně 6000 Židů.

Pozorujeme tedy mohutný přesun židovské komunity z jihu Evropy, odkud byli vyháněni, směrem na sever. Právě tady začínají Židé pokládat základy obchodu, jak ho známe dnes. Musíme si proto vytvořit vlastní úsudek na základě faktů, a proto musí být naším prvním cílem jejich vyhledání. To znamená, že musíme z původních pramenů zjistit, jakým dílem přispěli Židé k budování finančnictví od konce 15. století. Právě to budu zjišťovat v dalších kapitolách.

Židé a obchod v severní Evropě (16. – 18. st.)

Židé začali v severní Evropě monopolizovat obchod, i když přesné statistiky jsou omezené. Některá čísla se ale podařilo uchovat. V první polovině 17. století představoval obchod Židů jednu dvanáctinu celkového obchodu v Británii. Později, od konce 17. století, jejich podíl stále rostl. Například na lipských jarmarcích v Německu dosahovali Židé značného významu. Při porovnání židovských a křesťanských obchodníků na lipském jarmarku od roku 1756 vidíme, že Židé tvořili téměř čtvrtinu z celkového počtu obchodníků. Mezi lety 1766 až 1839 byla průměrná účast Židů na lipském jarmarku 24,49%. Židé se zpočátku specializovali na vývoz velkoobchodu, zejména v oblastech textilu, cukru a tabáku. Nechyběla také pšenice, vlna, len nebo alkohol. Židé také hráli klíčovou roli v obchodu s luxusními předměty, jako šperky, drahé kameny, perly a hedvábí. Na trzích se zlatými a stříbrnými šperky měli Židé vždycky mimořádné postavení. Prodávali také perly a drahokamy, protože se jako jedni z prvních usadili v Brazílii a dalších koloniích, kde se tyto drahokamy vyskytovaly. Nabízeli také hedvábí, protože měli odedávna kontakty s obchodními centry Orientu. Je obdivuhodné, jak Židé vždycky vycítili šanci opanovat trhy s nejdražšími a nejluxusnějšími komoditami. To se také přirozeně týkalo kolonií, kam Židé výrazně proudili.

Židé a Kryštof Kolumbus (16. st.)

Židé se stali koloniálními osadníky zejména v Novém světě, který jim připadal jako lepší možnost než Evropa. Ve Východní Indii žilo mnoho Židů už ve středověku. Když se evropské národy začaly po roce 1498 zmocňovat zemí starobylé civilizace, Židé se rozprchli do různých částí světa. Významnou roli hráli zejména v nizozemských osadách. Židé byli například velkými podílníky Nizozemské východoindické společnosti. Židé sehráli klíčovou úlohu v hospodářském rozvoji Austrálie nebo Jižní Afriky. Ve 20. a 30. letech 19. století přišli do Jižní Afriky Benjamin Norden a Simon Marks, kteří přispěli k průmyslovému rozvoji Kapské kolonie. Julius Mosenthal a jeho bratři Adolph a James založili obchod s vlnou, kůžemi a mohérem. Aaron a Daniel de Passovi si monopolizovali velrybářský průmysl. Lilienfeld z Hopetownu koupil první diamant. Podobné vedoucí pozice zaujímali Židé i v dalších jihoafrických koloniích, zejména v Transvaalu, kde je prý dnes usazeno 25000 z 50000 jihoafrických Židů. Podobně je tomu i v Austrálii, kde byl prvním velkoobchodníkem Montefiore. To jsem probíral v mém pořadu Farmaceutický průmysl. Dokonce velká část britského koloniálního lodního obchodu byla po značnou dobu v rukou Židů. Skutečnou sférou židovského vlivu v koloniálních osadách byla především západní polokoule. Studium pramenů musí každého dovést ke konstatování, že Amerika je skutečně zemí Židů. Samotné objevení Ameriky je s Židy mimořádně úzce spjaté. Abraham Zacuto, profesor matematiky a astronomie na univerzitě v Salamance, dokončil v roce 1473 své astronomické tabulky a diagramy. Na základě těchto tabulek objevili další dva Židé, José Vecuho, který byl dvorním astronomem a lékařem Jana II. portugalského, a jistý matematik Moyses, ve spolupráci se dvěma křesťanskými učenci, námořní astrolab. Byl to přístroj, pomocí něhož bylo možné z výšky Slunce změřit vzdálenost lodi od rovníku. José Vecuho dále přeložil Almanach svého mistra do latiny a španělštiny. Vědecká fakta, která připravila cestu pro Kolumbovu plavbu, tak poskytli Židé. Peníze, které byly stejně nezbytné, pocházely ze stejného zdroje, alespoň pokud šlo o jeho první dvě plavby. Na první plavbu získal Kolumbus půjčku od Louise de Santangela, který byl členem královské rady. Gabrielu Sanihegovi Marannovi, aragonskému státnímu pokladníkovi, Kolumbus adresoval první dva dopisy. Také druhá cesta byla podniknuta s pomocí židovských peněz, tentokrát ale ne dobrovolně. Při vyhnání ze Španělska v roce 1492 byli Židé nucení zanechat po sobě mnoho pokladů. Ty Ferdinand zabavil pro státní pokladnu a z části z nich byl Kolumbus financovaný. Ale nejen to. Mezi Kolumbovými společníky byla řada Židů a první Evropan, který vstoupil na americkou půdu, byl Žid Louis de Torres. Ale co víc, sám Kolumbus byl prý Žid. Na zasedání Madridské geografické společnosti přečetl Don Celso Garcia de la Riega, učenec proslulý svými výzkumy o Kolumbovi, referát, ve kterém uvedl, že Christobal Colon (nikoli Kolumbus) byl Španěl, který byl z matčiny strany židovského původu. S odkazem na dokumenty z města Pontevedra v provincii Galície ukázal, že Colonova rodina tu žila mezi lety 1428 až 1528 a že křestní jména, která se u nich vyskytovala, byla stejná jako jména rozšířená mezi příbuznými španělského admirála. Tito Colonové a rodina Fonterosů se vzájemně brali. Byli nepochybně Židé, nebo teprve nedávno konvertovali, a Christobalova matka se jmenovala Suzanna Fonterosa. Když v provincii Galície vypukly nepokoje, rodiče objevitele Ameriky se vystěhovali ze Španělska do Itálie. Tato fakta doložil don Celso z dalších pramenů a v jeho přesvědčení ho utvrzovaly zřetelné ozvěny hebrejské literatury, které se objevovaly v Kolumbových spisech.

Židé v jižní Americe (17. st.)

Sotva se Evropanům otevřely dveře Nového světa, začaly se sem hrnout davy Židů. Proud židovských poutníků byl tak velký, že královna Johana v roce 1511 přijala opatření k jejímu zastavení. Její snahy byly ovšem bezvýsledné, protože počet Židů rostl. Nakonec byl 21. května 1577 zákon zakazující Židům emigrovat do španělských kolonií formálně zrušený. Prvními obchodníky v Americe byli Židé. První průmyslové podniky v Americe patřily také Židům. Už v roce 1492 se portugalští Židé usadili na ostrově Svatý Tomáš, kde byli prvními majiteli plantáží ve velkém měřítku. Založili mnoho cukrovarů, ve kterých pracovalo kolem 3000 černochů. V roce 1550 dosáhl tento průmysl na ostrově vrcholu svého rozvoje. Bylo tu 60 plantáží s cukrovary a rafineriemi. Ze Svatého Tomáše, nebo možná z Madeiry, kde se Židé už dlouho zabývali obchodem s cukrem, přenesli toto odvětví do Brazílie, největší z amerických kolonií. Brazílie tak vstoupila do svého prvního období prosperity. Růst cukrovarnického průmyslu s sebou přinesl i růst národního bohatství. V těchto prvních letech byla kolonie osídlená téměř výhradně Židy a zločinci, kteří se sem každoročně přiváželi dvěma loděmi z Portugalska. Židé se rychle stali dominantní třídou. Nemalý počet nejbohatších brazilských obchodníků byli novokřtěnci. Brazilská kolonie dosáhla zenitu své prosperity až po přílivu bohatých Židů z Holandska po roce 1642. Právě v tomto roce se několik amerických Židů spojilo, aby založili kolonii v Brazílii, a ne méně než 600 vlivných nizozemských Židů se k nim připojilo. Přibližně do poloviny 17. století patřily všechny velké cukrové plantáže Židům. Soudobí cestovatelé podávali zprávy o jejich činnosti a bohatství. Tak Nieuhoff, který cestoval po Brazílii mezi lety 1640 až 49, o nich uvedl:

"Mezi svobodnými obyvateli Brazílie, kteří nebyli ve službách nizozemské Západoindické společnosti, bylo nejvíce Židů, kteří tam přesídlili z Holandska. Měli rozsáhlý obchod nad rámec ostatních. Kupovali cukrovary a stavěli honosné domy v Receifu. Všichni byli obchodníky."

Podobně čteme v Cestách F. Pyrarda:

"Zisky, kterých dosahují po devíti či deseti letech pobytu v těchto zemích, jsou obdivuhodné, neboť se všichni vracejí bohatí."

Jednou, když řada nejvlivnějších obchodníků z Ria de Janeira padla do rukou inkvizice, se práce na tolika plantážích zastavila, že výroba a obchod provincie Bahio potřebovaly dlouhý čas, aby se z této rány vzpamatovaly. Později bylo dekretem z 2. března 1768 nařízeno zničit všechny matriky obsahující seznamy novokřtěnců a zákonem z 25. března 1773 byli novokřtěnci postavení na naprostou občanskou rovnost s pravověrnými. Je tedy zřejmé, že mnoho kryptožidů si muselo v Brazílii udržet své významné postavení i potom, co ji Portugalci v roce 1654 znovu ovládli. Přesto rok 1654 představoval epochu v análech americko-židovských dějin. V tomto roce se totiž značná část brazilských Židů usadila v jiných částech Ameriky a přesunula tak těžiště ekonomiky. Tato změna byla zvláště patrná pro několik ostrovů západoindického souostroví a také pro sousední pobřežní oblasti. Příkladem byl Barbados, který obývali téměř výhradně Židé. Pod britskou nadvládu se dostal v roce 1627. V roce 1641 se tu zavedla cukrová třtina a o 7 let později se začal vyvážet cukr. Cukrovarnický průmysl se ale nedokázal udržet. Vyrobený cukr byl tak nekvalitní, že jeho cena sotva stačila na zaplacení nákladů na dopravu do Británie. Teprve když vyhnaní Holanďané z Brazílie zavedli proces rafinace a naučili domorodce umění sušit a krystalizovat cukr, projevilo se zlepšení. V důsledku toho se vývoz cukru z Barbadosu skokově zvýšil. V roce 1661 mohl Karel II. udělit baronství třinácti plantážníkům, kteří z ostrova čerpali roční příjem 10000 liber. Kolem roku 1676 se tamní průmysl rozrostl natolik, že ročně odplulo nejméně 400 lodí, z nichž každá vezla 180 tun surového cukru. V roce 1664 zavedl Thomas Modyford výrobu cukru z Barbadosu na Jamajce, která v důsledku toho brzy zbohatla. V roce 1656, kdy Britové definitivně vybojovali ostrov od Španělska, byly na Jamajce pouze 3 malé rafinerie. V roce 1670 už pracovalo 75 mlýnů. V roce 1700 byl cukr hlavním vývozním artiklem Jamaiky a zdrojem jejího bohatství. Židé se tedy stali prvními obchodníky a kupci anglické kolonie na Jamajce a v 18. století ovládali téměř celý průmysl a obchod ostrova. Z ostatních britských kolonií dávali Židé zvláštní přednost Surinamu. Židé se tam usadili od roku 1644 a získali řadu privilegií. Jejich výsadní postavení pokračovalo i za Nizozemců, kterým Surinam připadl v roce 1667. Ke konci 17. století byl poměr Židů k ostatním obyvatelům jedna ku třem a v roce 1730 jim patřilo 115 z 344 cukrových plantáží. To platilo i pro další kolonie. První velkou plantáž a rafinerii na Martiniku založil v roce 1655 Benjamin Dacosta, který tam uprchl z Brazílie s 900 souvěrci a 1100 otroky. V San Domingu byl cukrovarnický průmysl zavedený už v roce 1587, ale úspěchu dosáhl až s příchodem holandských uprchlíků z Brazílie. Židé si obchod s cukrem téměř monopolizovali. Zejména francouzskou větev ovládala bohatá rodina Gradisů z Bordeaux.

Židé v severní Americe (17. st.)

Postavení, které si Židé vydobyli ve Střední a Jižní Americe, bylo tedy silné. Ještě více se však posílilo, když ke konci 17. století navázaly britské kolonie v Severní Americe obchodní vztahy se Západní Indií. Jako datum prvního výskytu Židů v Americe se obvykle uvádí rok 1655. V tomto roce zakotvila na řece Hudson loď s židovskými emigranty z Brazílie, která se stala portugalským majetkem. Cestující žádali o povolení přistát v kolonii, kterou tam založila Nizozemská západoindická společnost. Když loď dorazila, byl Nový Amsterdam pod vládou Stuyvesanta, který nebyl Židům přátelsky nakloněný. Z amsterodamského dvora Společnosti mu ale přišel dopis datovaný 26. března 1665, který obsahoval příkaz, aby se Židé mohli usadit a obchodovat v koloniích pod kontrolou Společnosti. Bylo to také kvůli velkému kapitálu, který investovali do akcií této Společnosti. Netrvalo dlouho a Židé si našli cestu na Long Island, do Albany, na Rhode Island a do Filadelfie. V mém dokumentu Pavučina dluhů jsem hovořil o tom, jak byli Židé navázaní na mateřskou Bank of England. Přes Olivera Cromwella se jim podařilo dobýt Británii a tuto centrální banku zprivatizovat pro soukromé zisky. Židé proto výrazně tlačili na zlatý standard. Nebylo v jejich zájmu, aby Američané měli svou vlastní měnu, která by nebyla krytá jejich zlatem. Židé v amerických koloniích udržovali aktivní obchodní vztahy se západoindickými ostrovy a s Brazílií. Zlato vytěžené v Jižní Americe se tak dostávalo do Severní Ameriky.

Musíme pochopit mentalitu Židů, kteří měli většinou odpor k těžké manuální práci, zatímco vychytralost v obchodu převažovala. Abychom tuto mentalitu pochopili, představme si scénář, jak to asi v každé takové kolonii probíhalo. Skupina odhodlaných mužů a žen, řekněme dvacet rodin, se vydala do divočiny, aby začala nový život. Devatenáct z nich mělo pluh a kosu a byli připravení mýtit lesy a obdělávat půdu, aby si vydělali na živobytí jako chovatelé. Dvacátá rodina si otevřela obchod, aby ostatní zásobila životními potřebami, které nebylo možné získat z půdy, a často je bezpochyby prodávala přímo u dveří. Brzy si tato dvacátá rodina dala za úkol zajistit distribuci produktů, které ostatních devatenáct rodin získalo z půdy. Byli to také oni, kdo vlastnili peníze, a v případě potřeby mohli ostatním peníze půjčovat na dluh a úroky. Velmi často měl obchod jako svůj doplněk jakousi zemědělskou záložnu, možná také kancelář pro nákup a prodej půdy. Tak se díky činnosti této dvacáté rodiny americký farmář udržoval v kontaktu s peněžním a úvěrovým systémem Starého světa. Městské metody se okamžitě dostaly i do nejvzdálenějších vesnic kolonií. Lze tedy říci, že americký hospodářský život byl od samého počátku prosycený kapitalismem. A kdo za to mohl? Dvacátá rodina v každé vesnici, která byla vždycky židovská. Tato dvacátá rodina se připojila ke skupině osadníků nebo je brzy vyhledala v jejich usedlostech. Asi takto to v hrubých rysech probíhalo. Opět se vracím k tomu, o čem jsem hovořil na začátku. Nic neprodukovat, ale jen prodávat nebo kupovat. K tomuto popisu mě vedlo i několik výroků. Například kalifornský guvernér Pardel v roce 1905 poznamenal, že byl on jako Žid, hlavním finančníkem tisíců prosperujících komunit. Byl podnikavý a agresivní. To samozřejmě není ojedinělý výrok. V roce 1785 se Abraham Mordccai usadil v Alabamě. Založil si obchodní stanici tři kilometry západně od Line Creeku, provozoval rozsáhlý obchod s indiány a směňoval své zboží za růžové kořeny, hikory, ořechový olej a kožešiny všeho druhu. Podobně v Albany. Už v roce 1661, kdy Albany bylo jen malou obchodní stanicí, se tam stal majitelem nemovitostí židovský obchodník jménem Asser Levi. Stejný příběh mělo i Chicago. První cihlový dům postavil Žid Benedict Schubert, který se stal prvním obchodním krejčím v Chicagu, zatímco jiný Žid, Philip Newburg, jako první zavedl obchod s tabákem. V Kentucky se dozvídáme o židovském osadníkovi už v roce 1816. Když v tomto roce otevřela druhá Americká banka pobočku v Lexingtonu, jistý pan Solomon, který přišel v roce 1808, byl jmenovaný pokladníkem. O první a druhé Americké bance jsem také hovořil v mém pořadu Pavučina dluhů. V Marylandu, Michiganu, Ohiu a Pensylvánii je zaznamenáno, že mezi prvními osadníky byli židovští obchodníci, i když o jejich činnosti není nic známo. Naproti tomu je mnoho známo o Židech v Texasu, kde patřili k průkopníkům kapitalismu. Tak například Jacob de Cordova byl až do roku 1856 zdaleka nejznámějším vyměřovačem půdy v Texasu. Cordova’s Land Agency se brzy stala slavnou nejen v Texasu, ale i v New Yorku, Filadelfii a Baltimoru, kde sídlili majitelé rozsáhlých pozemků v Texasu. Morris Koppore se zase v roce 1863 stal prezidentem Texaské národní banky.

Henry Castro byl imigračním agentem. Mezi lety 1843 až 1846 přivezl Castro do Texasu přes 5000 imigrantů. Přepravoval je na dvaceti sedmi lodích, převážně z porýnských provincií. Své kolonisty živil po dobu jednoho roku, zásoboval je kravami, zemědělským nářadím, osivem, léky, zkrátka vším, co potřebovali. Někdy se větve jedné a téže rodiny rozdělily do různých států, a tak mohly co nejúspěšněji podnikat. Snad nejlepším příkladem je historie rodiny Seligmanů. Bylo to osm bratrů, synů Davida Seligmana z Bayersdorfu v Bavorsku, kteří založili jeden z největších koncernů v Americe. Jejich příběh začal příchodem Josepha Seligmana do Ameriky v roce 1837. Další dva bratři ho následovali v roce 1839, třetí přišel o dva roky později. Čtveřice začala podnikat jako obchodníci s látkami v Lancasteru. V roce 1848 přijeli z Německa další dva bratři a celá šestice se přestěhovala na sever. Postupně rozšiřovali pobočky s obchody s oděvy. Myslím, že tyto ilustrativní příklady pro naši představu bohatě stačí. Vidíme, že v Americe bylo od jejího počátku mnoho Židů. Nesmíme zapomínat, že v prvních letech bylo obyvatelstvo rozptýlené a velmi řídké. Nový Amsterdam měl méně než tisíc obyvatel. Vzhledem k tomu měla hrstka Židů, kteří přišli z Brazílie, velký význam. Nebo si vezměme jiný příklad. Když byla založená první osada v Georgii, bylo mezi osadníky čtyřicet Židů. Tento počet se může zdát zanedbatelný, ale vezmeme-li v úvahu skromný počet obyvatel kolonie, musíme židovský vliv považovat za silný. Stejně tak v Savannah, kde v roce 1733 žilo v tehdejším malém obchodním centru už dvanáct židovských rodin. Že se Amerika brzy stala cílem německých a polských židovských emigrantů, je také dobře známo.

Židé jako armádní kontraktoři (15. – 18. st.)

Vedle ostatního obchodu se Židé zaměřovali na financování armád, ideálně obou stran. Velmi rychle si uvědomili, že čím více války, tím více peněz. Proto podporovali takové panovníky, kteří si od nich půjčovali a zadlužovali se kvůli válkám a bojům. Typickým příkladem byl Oliver Cromwell. Židé podporovali armádu v každé zemi dvojím způsobem. Na jedné straně Židé zásobovali armádu v době války zbraněmi, municí a potravinami. Na druhé straně poskytovali peníze nejen pro vojenské účely, ale i pro obecné potřeby soudů a vlád. Židé měli po celé 16., 17. a 18. století největší vliv jako armádní peněžníci, u kterých knížata hledala finanční podporu. V 17. a 18. století už Židé získali věhlas jako armádní dodavatelé. Za Commonwealthu byl nejznámějším armádním dodavatelem Antonio Fernandez Carvajal, velký Žid, který přišel do Londýna někdy mezi lety 1630 a 1635 a velmi brzy se zařadil mezi nejvýznamnější obchodníky v zemi. V roce 1649 byl jedním z pěti londýnských obchodníků, kterým Státní rada svěřila armádní zakázku na obilí. Uvádí se, že ročně dovážel do Británie stříbro v hodnotě 100000 liber. V následujícím období, zejména za válek Viléma III., byl Solomon Medina velkým dodavatelem. Za své služby byl povýšený do rytířského stavu, přičemž byl prvním Židem, kterému byla tato výsada udělena. Stejně tomu bylo i ve válkách o španělské dědictví. I tady byli Židé hlavními armádními kontraktory. V roce 1716 štrasburští Židé prokázali služby armádám Ludvíka XIV. poskytováním informací a dodávkami zásob. Vrchním armádním dodavatelem Ludvíka XIV. byl Žid, jménem Jacob Worms. V 18. století se Židé postupně na této práci podíleli stále více. V roce 1727 přivezli Židé z Metz do města během šesti týdnů 2000 koní na jídlo a více než pět tisíc koní na přepravu. Polní maršál Maurice Saský, vítěz u Fontenoy, vyjádřil názor, že jeho armády nebyly nikdy lépe zásobované, než když byli dodavateli Židé. Jedním z nejznámějších židovských armádních dodavatelů v době posledních dvou Ludvíků byl Cerf Beer. Podobně i rod Gradisů z Bordeaux byl v 18. století podnikem s mezinárodním renomé. Abraham Gradis zřídil v Quebecu velké sklady pro potřeby tamních francouzských vojsk. Za revoluční vlády a za napoleonských válek to byli vždycky Židé, kteří působili jako zásobovači. Stejně tak tomu bylo i v Německu. Vyjmenujme si několik z nich. V 16. století to byl Izák Meyer, který, když ho kardinál Albrecht roku 1537 přijal za obyvatele Halberstadtu, dostal od něj příkaz, aby jeho klášter zásoboval dobrými zbraněmi a zbrojí. Joselman von Rosheim v roce 1548 obdržel císařský ochranný list, protože dodával peníze i zásoby pro armádu. Existuje záznam o českých Židech z roku 1546, kteří poskytli skvělé kabáty a přikrývky pro armádu. V následujícím století v roce 1633 obdržel další český Žid, jménem Lazar, oficiální prohlášení, že buď osobně, nebo na vlastní náklady získal cenné informace pro císařské vojsko a že se postaral o to, aby armáda měla dobré zásoby střeliva a oblečení. Velký kurfiřt se pro své vojenské potřeby obracel také na Židy. Leimann Gompertz a Salomon Elias byli jeho dodavateli děl, prachu atd. Byli tu i mnozí další. Jak to jadrně vyjádřil jeden dobový spisovatel:

"všichni kontraktoři jsou Židé a všichni Židé jsou kontraktoři."

Rakousko se v tomto ohledu nelišilo od Německa, Francie a Británie. Bohatí Židé, kteří za vlády císaře Leopolda, dostali povolení znovu se usadit ve Vídni v roce 1670, byli všichni armádní kontraktoři. Byly to rodiny Oppenheimerových, Wertheimerových, rod Mayer Herschel a další.

Židé jako finančníci a bankéři (17. – 18. st.)

Už ve středověku byly daně, solné doly a královská panství propachtovaná Židům. Židé byli královskými pokladníky a půjčovateli peněz, nejčastěji na Pyrenejském poloostrově. To samozřejmě pokračovalo i v novověku. Typicky v Nizozemsku Židé velmi rychle obsadili významné pozice. Vzpomeňme na Moysese Machada, oblíbence Viléma III., který v roce 1688 půjčil Vilémovi dva miliony guldenů. Nizozemsko bylo v 17. a 18. století zásobárnou, ze které čerpalo peníze mnoho evropských knížat. Židé jako Pintos, Delmontes, Bueno de Mesquita, Francis Mels a mnozí další byli předními finančníky severní Evropy v tomto období. Britské finančnictví bylo v této době také velmi rozsáhle ovládané Židy. Už dlouho před Cromwellem se tam přes Amsterdam stěhovali bohatí kryptožidé, zejména ze Španělska a Portugalska. V roce 1643 jich tam byl mimořádně velký počet. Jejich shromaždištěm byl dům portugalského velvyslance v Londýně Antonia de Souzy, který byl sám Židem. Mezi nimi vynikal Antonio Fernandez Carvajal, o kterém jsem se už zmínil. Ten byl jak finančníkem, tak i armádním kontraktorem. Právě on zásoboval Commonwealth finančními prostředky. Židovská kolonie se dále rozrůstala za pozdějších Stuartovců, zejména za Karla II. V družině jeho portugalské nevěsty Kateřiny z Braganzy bylo poměrně hodně Židů s penězi. Mezi nimi i bratři Da Sylva, portugalští bankéři z Amsterdamu, kteří byli pověření správou královnina věna. Současně s nimi přišli ze Španělska a Portugalska Mendesové a Da Costové, kteří spojili své rodiny pod jménem Mendes da Costa. Přibližně ve stejném období začali do Británie přicházet aškenázští němečtí Židé. Ti se celkově mohli svým bohatstvím jen stěží srovnávat se svými sefardskými španělskými bratry, ale i oni měli své kapitalistické magnáty, jako byl například Benjamin Levy. Za Viléma III. se jejich počet ještě zvýšil a vazby mezi dvorem a bohatými Židy se posílily. Sir Salomon Medina, o kterém jsem se už také zmínil, přišel za králem z Nizozemska jako jeho bankéř. S ním přišli Suassové, další z židovských rodin. Za vlády královny Anny byl jedním z nejvýznamnějších finančníků v Británii Menasseh Lopez. V tomto období byla hlavní rodinou rodina Gideonů. Její představitel Sampson Gideon byl důvěryhodným poradcem vlády a pilířem státního úvěru. V roce 1745 získal Sampson na pomoc vládě půjčku ve výši 1,7 milionu liber. Po jeho smrti přešel jeho vliv na společnost Francise a Josepha Salvadorových, která si jej udržela až do počátku 19. století, kdy finanční vedení převzali Rothschildové. Stejný příběh se odehrál ve Francii, kde měl vliv a postavení mocný Samuel Bernard. Ludvík XIV. se procházel ve své zahradě s tímto bohatým Židem, jehož jedinou zásluhou, podle názoru jednoho cynického spisovatele, bylo, že podporoval stát jako provaz oběšence. Financoval války o španělské dědictví. Pomáhal francouzskému kandidátovi na polský trůn. Radil regentovi ve všech peněžních záležitostech. Markýz de Dangeau asi nepřeháněl, když o něm v jednom ze svých dopisů hovořil jako o největším bankéři v současné Evropě. Skutečně vedoucí postavení ve finančních kruzích ve Francii si ale Židé vydobyli až v 19. století. Významná jména tu představovali Rothschildové, Helphenové, Fouldové, Cerfbeerové, Dupontové, Godchauxové, Dalembertové, Pereirové a další. Židovský vliv ve finančnictví v Německu a Rakousku lze snáze vysledovat prostřednictvím takzvaného statusu dvorního Žida. Ačkoli zákony v těchto zemích zakazovaly Židům usazovat se v jejich pohraničí, přesto si knížata a panovníci ponechávali u svých dvorů řadu privilegovaných Židů. Status dvorního Žida zavedli němečtí císaři během třicetileté války. V podstatě každý stát v Německu měl po celé 17. a 18. století svého dvorního Žida nebo Židy, na jejichž podpoře závisely finance země. Pro ilustraci uvedu několik příkladů. V 17. století najdeme u císařského dvora Josefa Pinkherleho z Goerzu, Moysese a Jacoba Marburgery z Gradisca, Venturu Parenteho z Terstu a další. Marie Terezie využívala služeb Schlesingera a dalších, zejména Wertheimerových, Amsteinových a Eskeleových. Dvorními bankéři ve Vídni byli skutečně po více než sto let Židé. Jejich ekonomický vliv můžeme odhadnout ze skutečnosti, že když ve Frankfurtu nad Mohanem vypukly protižidovské nepokoje, považovaly místní úřady za moudré vyzvat císařskou kancelář, aby zasáhla a ochránila frankfurtské Židy, kteří měli velmi úzké obchodní vztahy se svými bratry ve Vídni. Nejinak tomu bylo i na menších německých dvorech. Frankfurt a Hamburk s početným židovským obyvatelstvem měly mnoho takových finančních agentů, kteří jednali pro vládnoucí knížata. Například portugalský Žid Daniel Abensur, který zemřel v Hamburku roku 1711. Byl ministrem polského krále v tomto městě a polská koruna mu byla zavázaná za mnoho půjček. Židů byla ale celá řada. Leffmann Berentz z Hannoveru, J. Meyer z Hamburku, Berend Lehmann z Halberstadtu, který poskytl zálohu na volbu polského krále a další. V Hannoveru byli zase Behrendové hlavními dvorními peněžníky a agenty státní pokladny. Podobně působili v Ansbachu Modelové, Fraenkelové a Nathanové. Ve Falci se setkáváme s Lemte Moysesem a Michelem Mayem, kteří v roce 1719 zaplatili dluh dvacet jedna milionů guldenů, který kurfiřt dlužil císaři. Nejslavnějším z německých dvorních Židů byl Suess-Oppenheimer, který působil na dvoře Karla Alexandra z Würtembergu. V průběhu 18. století hráli Židé velkou roli jako finančníci v Americe. Haym Salomon se v Georgii zařadil po bok Morrisů a Cohenů. Nejvýznamnější z nich byl Robert Morris, finančník americké revoluce.

Židé, první banky a akcie (17. a 18. st.)

Židé byly významnými a aktivními osobnostmi všude tam, kde v 17. století vznikaly banky. Podíleli se na založení tří velkých bank té doby. Amsterdamské banky, Anglické banky a Hamburské banky. Zkušenosti, které Židé získali při založení Amsterodamské banky, jim dobře posloužily, když v roce 1619 vznikla Hamburská banka. Podíly v novém koncernu získalo kolem čtyřicet židovských rodin. Pokud jde o Bank of England, obecně se má za to, že podnět k založení banky vzešel od židovských přistěhovalců z Nizozemska. Obecně řečeno, nizozemští Židé byli v 18. století nejintenzivněji zapojeni do evropských financí. Více jsem toto rozebíral v mém pořadu Pavučina dluhů. Nizozemští bankéři zhruba od poloviny 18. století poskytovali koloniálním plantážníkům peníze na zástavu jejich plantáží. Většina obchodů v oblasti hypotečního bankovnictví se prováděla s kolonií Surinam. Ze sta milionů guldenů hypotečních úvěrů pocházelo šedesát milionů guldenů ze Surinamu. Jak jsem uvedl před nějakou chvílí, Surinam byl židovskou kolonií par excellence. Možnost, že by úvěrový vztah mezi Surinamem a Nizozemskem udržovaly jiné než židovské domy, je téměř vyloučená. Podobné to bylo také na trhu s akciemi. Rozmach akciového trhu v letech 1800 až 1850 byl rozmachem domu Rothschildů a jeho poboček. Jméno Rothschild označovalo více než jen firmu. Znamenalo celý židovský vliv na burzu. Pomocí tohoto vlivu mohli Rothschildové dosáhnout svého silného postavení na trhu se státními cennými papíry. Bez nadsázky lze tvrdit, že v mnoha zemích mohl ministr financí, který se s touto firmou nedohodl, rovnou zavřít dveře své státní pokladny.

"V Evropě je jen jedna mocnost," zněl známý výrok kolem poloviny 19. století, "a tou je Rothschild. Tucet dalších bank jsou jeho podřízení, jeho vojáci jsou všichni poctiví obchodníci a dělníci a spekulace je jeho meč."

Protože jsem natočil pořad Bankéřská dynastie Rothschildů, nebudu líčit jejich životopis. Omezím se jen na několik faktů, abychom pochopili jejich vliv. Do roku 1798 existovala pouze frankfurtská společnost. V tomto roce jeden ze synů Mayera Amschela založil pobočku v Londýně, další syn se usadil v Paříži v roce 1812, třetí ve Vídni v roce 1816 a čtvrtý v Neapoli v roce 1820. Když se v roce 1808 Nathan Rothschild v Londýně zavázal, že se bude starat o výplatu anglické armády ve Španělsku, jeho čin se považoval za ohromný úspěch. Od doby, kdy se objevili Rothschildové, se burza stala mezinárodní. Rothschildové také objevili kouzlo státních dluhopisů, na kterém pohádkově zbohatli. Vydání rakouských dluhopisů Rothschildy v roce 1821 bylo epochální událostí jak v oblasti veřejných půjček, tak v burzovních obchodech. Začaly spekulace s vládními akciemi. Pomocí systematických nákupů a prodejů se prováděly změny cen. A Rothschildové se tomuto obchodu věnovali od samého počátku. Ve skutečnosti Rothschildové pouze převzali metody amsterodamských Židů pro umělé ovlivňování trhu. Není proto divu, že se proti těmto židovským metodám v obchodu zvedaly vlny odporu z řad křesťanských obchodníků. Jejich živobytí, jak se dozvídáme, bylo ohrožené, Židé je připravili o zisky, jejich šance na existenci se snížily, protože jejich zákazníci odešli k Židům, a tak dále. Například v roce 1672 si braniborští stavové stěžovali, že Židé brali ostatním obyvatelům chléb z úst. Téměř stejnou větu najdeme v petici obchodníků z Gdaňska z 19. března 1717. Mezi lety 1712 až 1717 se dobří občané starého města Magdeburku ohradili proti přijímání Židů do svého středu, protože blahobyt města a úspěch obchodníků závisel na tom, že tu nebylo povolené žádné židovské obchodování. V roce 1740 učinil Ettenheim sdělení svému biskupovi, ve kterém se uvádělo, že jak je známo, nízké způsoby Židů přinášejí jen ztráty a zkázu. V preambuli pruského ediktu z roku 1750 byla zmínka o tom, že "velcí obchodníci našeho města si stěžují, že Židé, kteří obchodují se stejným zbožím jako oni, jim značně ubírají na obchodu."

Židé se po celé 18. století nesměli přijímat do kupeckých a řemeslnických cechů. V Británii tomu nebylo jinak. Josiah Child uváděl:

"Židé jsou lstivý národ. Připravují anglického obchodníka o zisk, který by jinak získal"; provozují své obchody "na úkor anglických obchodníků."

Od Marseille po Nantes se ve Francii ozývala stejná slova. Obchodníci z Nantes si v roce 1752 stěžovali následujícími slovy:

"Zakázaný obchod, který tito cizinci provozují, způsobil obchodníkům v tomto městě značné ztráty, a to do té míry, že pokud jim šlechta nebude nakloněná, dostanou se do svízelné situace, kdy nebudou schopní ani uživit své rodiny, ani zaplatit daně."

O 7 let dříve, v roce 1745, křesťanští obchodníci v Toulouse s lítostí prohlásili:

"Všichni utíkají k židovským obchodníkům. Prosíme vás, abyste zabránili dalšímu postupu tohoto národa, který jinak jistě zničí celý obchod." Tak zněla žádost montpelierské obchodní komory.

Jejich kolegové v Paříži přirovnávali Židy k vosám, které si razí cestu do úlu jen proto, aby zabily včely, rozpáraly jejich těla a vytáhly med uložený v jejich útrobách. Nebyli to ale jen obchodníci, o Židech se nelichotivě psalo i v tehdejších publikacích. Na stránkách Philandera von Sittewalda se například můžeme dočíst:

"Židé mají jeden zákon a zvyk, kdykoli se jim to vyplatí; říká se tomu lhaní a podvádění."

Stejně "lichotivý" je i Komický lexikon podvodů, který sestavil Georg Paul Hönn. Pod heslem Žid je v celé knize napsáno:

"Židé jsou podvodníci, kolektivně i individuálně."

Sledujeme tu opět radikálně odlišný pohled na obchod v mentalitě Židů a křesťanů. Židovský obchodník je determinovaný svou bezdomoveckou diasporou. Nemá vypěstovaný cit a sounáležitost s hostitelským národem. Proto ani není uzpůsobený přispívat ke všeobecnému blahobytu hostitelského národa. Žid přijde, obhlédne terén, zjistí, na čem by se dalo vydělat a to zobchoduje. Když už je zisk vyčerpaný, přesune se jinam. Není prostě svázaný s národem a nesouzní s ním, nic ho k dané lokalitě nepoutá. Něco jako národní identita mu nic neříká. Je to vrozená determinace bezdomovecké diaspory. Zatímco křesťanští obchodníci jsou rodově srostlí se svým městem a národem po mnoho generací. Vědí, že vedle obchodu musí také zvelebovat i půdu, na které jejich zboží roste. Není to pro ně jen obchod, ale znají i hodnotu práce. Setí, zalévání, sklízení, orbu, mletí. Vědí, že na té půdě žili, žijí a žít budou, zatímco Žida k půdě nic neváže. Pro něj je to jen obchod. Není zvyklý produkovat, ale jen obchodovat, půjčovat, směňovat, prodávat nebo kupovat. I když se židovská komunita usadí na nějakém území po několik generací, stále si drží od nežidovských obyvatel jistý odstup a pohybuje se ve své sociální skupině. Židovský obchodník je ryzím extraktem konkurenční chamtivosti, nikoli kooperativní hojnosti. Jde o pohled na nejniternější přístup k systému peněz, který jsem již řešil v mém pořadu Pavučina dluhů.

Židé, králové železnic (19. st.)

V 19. století bylo jasné, že železnice představovala nejrychlejší způsob přepravy zboží. To přirozeně vycítili i Židé, kteří po této šanci bystře skočili. Opět se vracím k tomu, o čem jsem hovořil na začátku. Nic neprodukovat, ale jen prodávat nebo kupovat. Židé rozpoznali, že monopol železničního distribučního kanálu jim vynese pohádkové zisky. Zboží se bude přepravovat přes železnice, které budou kontrolovat oni. Z každého kilogramu budou mít procentuální provizi, jinak vlak přes své železnice prostě nepustí. Příležitost, jaká se vyskytne jednou za sto let. Železniční boom ve 30. letech 19. století umožnil pokračovat v distribuci zboží ve velkém měřítku. Rothschildové, stejně jako další židovské rody, například d’Eichthalové nebo Fouldové, byli v tomto oboru první. Rozsah účasti lze vyčíst z délky postavených tratí nebo výše upsaného kapitálu. Rothschildové "postavili" Severní dráhu ve Francii, Severní dráhu v Rakousku, Rakousko-italskou železnici a mnoho dalších. Rothschildové byli skutečně prvními "králi železnic". V roce 1843 napsal list Augsburger Allgemeine Zeitung:

"Když se v posledních letech rozmohly spekulace s průmyslovými podniky a železnice se staly pro kontinent nezbytností, Rothschildové se chopili iniciativy a postavili se do čela nového hnutí." Rod Rothschildů určoval módu ve stavbě železnic stejně jako předtím ve veřejných půjčkách. "Sotva existovala společnost, která byla v Německu založená, ale vzhlížela k dobré vůli Rothschildů. Ty, ve kterých neměli žádné slovo, nebyly příliš úspěšné a dalo se z nich vytěžit jen málo."

Vidíme, že Židé se rekrutovali také jako průmyslníci. Tu založili tabákový průmysl (Meklenbursko, Rakousko), tam destilaci whisky (Polsko, Čechy), v některých zemích byli výrobci kůže (Francie, Rakousko), v jiných hedvábí (Prusko, Itálie a Rakousko), v Hamburku vyráběli punčochy, ve Fürthu vyráběli brýle, ve Francii škrob, na Moravě bavlnu. A téměř všude byli průkopníky v krejčovském řemesle.

Závěr: Židé dneška

Židé postupně opanovali finanční toky na světové úrovni. Od pěti bratrů Rothschildových, kteří ovládli pět stěžejních metropolí v Evropě, jejich vliv silně vzrostl. Moderní cenzoři a drábové nesvobody se do nás neustále navážejí, že prý nezdrojujeme. Pojďme si tedy tvrdě nazdrojovat jména, když to po nás ustavičně požadují. Samozřejmě, že ani tak nebudou spokojení, protože to nejsou jejich certifikované zdroje, a navíc jde o tabuizované téma, ale to už je jejich problém. Na newyorské burze cenných papírů, finančním centru světa, se usazovaly židovské bankovní rodiny. Kuhn, Loeb, Warburgové, Hanauerové, Wertheimové, Levisonové, Seligmannové, Guggenheimové, Wolfové, Schiffové, Straussové, Sternové a další. Mohu jmenovat i další vlivné Židy té doby, přičemž začnu rovnou od samotného vrcholu. Bernard Baruch, židovský finanční poradce a přítel amerického prezidenta Franklina Roosevelta. Profesor Felix Frankfurter, židovský právní poradce téhož amerického prezidenta. Henry Morgenthau, židovský ministr financí Ameriky za Roosevelta. Herbert Lehman, židovský guvernér státu New York. Otto Kahn, židovský bankéř z Wall Streetu. Další židovský bankéř Felix Warburg nebo Mortimer Schiff. Také vlivný židovský právník Samuel Untermeier. Leon Blum, někdejší francouzský premiér. Žid Hore Belisha, bývalý britský ministr obrany. Nebo si vezměme dobu takzvaného Výmarského Německa, tedy 20. léta 20. století. Šéfredaktorem berlínského deníku byl tehdy Žid Theodor Wolf. Šéfem nakladatelství Ullstein byl také Žid, Georg Bernhard. Dokonce tvůrcem německé ústavy byl také Žid, Hugo Preuss. Německým ministrem zahraničí byl Žid, Walter Rathenau. Německým ministrem financí byl, jak jinak, také Žid, Hilferding. Policejním viceprezidentem pro Berlín byl také Žid, Bernard Isidor Weiss. A tak bych mohl pokračovat dál. Je proto nutné do hloubky studovat nejen samotnou historii, ale i tyto rodové dynastie. Je nutné nejen zdrojovat, ale také pečlivě data třídit a analyzovat je. Vedle toho všeho využívám metody, které jsem uvedl na začátku. Statistickou a genetickou. Vracím se tedy k otázce, kterou jsem kladl na začátku. Mají Židé skutečně většinový vliv a kontrolu nad světovými financemi? Pokud jsme doposlouchali nebo dočetli tento pořad až do konce, máme v rukou jedinečný nástroj, díky kterému si může na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět každý z nás.

Pořad nás provází složitým labyrintem finančních intrik, od starověkých Sumerů až po zakládání amerických kolonií. Úvodní kapitola nám nastavuje scénu pro zkoumání neviditelných loutkářů a stínové vlády, kteří ovlivňují ekonomické dění na základě výroků vrcholových politiků. Dále sledujeme historii od Sumerské říše, kde se rozhodovalo mezi hojností pro všechny a chamtivostí jednotlivců, až po období tabulkového systému v Británii a plného středověku bohatství. Lichváři se v 17. století zmocnili Británie, což vedlo k vzniku Matky centrálních bank, Bank of England. Trik evropských zlatníků, koloniální papírové peníze, a otázka nízkých úroků bez daní nás přivádějí k Benjaminu Franklinovi, otci papírových peněz. Historické okamžiky, jako papírové peníze a jejich vliv na americkou revoluci (1776), ukazují, jak mocný vliv měly finanční rozhodnutí na formování politického a ekonomického osudu.