Pořad je historickým dokumentem, který se zabývá událostmi spojenými s přítomností Američanů na Sibiři po první světové válce. Úvod představuje téma vlastenectví a jeho význam v kontextu československého boje za nezávislost. Následuje popis vzniku Československa a jeho významu pro český a slovenský národ. Další část se zaměřuje na T. G. Masaryka, který byl prvním československým špionem. Jsou představené jeho role a činnost ve spolupráci s americkou a britskou zpravodajskou rozvědkou. Dále se zmiňuje atentát, který se připravoval na Milana Rastislava Štefánika. Hlavní část dokumentu se pak soustředí na události týkající se Američanů na Sibiři. Jsou představená základní fakta o jejich přítomnosti a zapojení do konfliktů. Následuje popis sibiřského dobrodružství a těžkých podmínek, kterým čelili vojáci. Zmíněné jsou i důležité události, jako transsibiřská magistrála a vánoční období roku 1919. Poslední část dokumentu se zabývá bolševickou revolucí a americkým vlivem na události v Rusku. Je zmíněná spolupráce Američanů s bolševiky a důvody pro ni, jako například ropné a manganové zdroje. Dokument také nastiňuje vztahy mezi americkými bankéři a bolševiky. Závěr dokumentu shrnuje utajený příběh amerického působení na Sibiři a upozorňuje na jeho často opomíjenou historickou relevanci.
Úvod
Před nějakou dobou jsem zveřejnil dva dokumenty, které napravují historické kontaminace oficiálního výkladu minulosti – Agent Trockij a Americká častuška a stoleté tajemství. V dokumentech jsem na konkrétních faktech, jménech a firmách rozkryl, jak ve skutečnosti americký Wall Street financoval bolševickou revoluci a následně těžil z obrovských obchodů v sovětském Rusku. Protože se mi podařilo dohledat další souvislosti, rozhodl jsem se v pátrání pokračovat dál. Abychom ale pochopili celkový globální nadhled, musíme se ponořit do událostí kolem vzniku Československa. Pojďme společně vdechnout život zaprášeným a skoro zapomenutým událostem.
Vlastenectví jako beranidlo
Před vypuknutím první světové války dlužili Američané Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila naopak Evropa Američanům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Z těchto základních faktů je jasné, komu válka prospívala, a kdo se kvůli ní naopak zadlužil. Byl to také počátek amerických snah o rozbití a pacifikaci Evropy. Cílem první světové války bylo rozbití velkých mocenských center a zničení jejich vlivu v Evropě, tedy Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce. Internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy ve světě.
Zároveň si tyto kruhy uvědomily, že bylo třeba vytvořit bariéru mezi Ruskem a Německem, a zabránit tak spolupráci těchto dvou velmocí. Bylo tedy potřeba rozbít Rakousko-Uhersko, a vytvořit řetěz malých států. K tomu účelu byly programově pěstované myšlenky ateismu a vlastenectví. Zní to jako paradox. Proč by chtěly počáteční internacionalisté posilovat myšlenky nacionalismu? To je přece v přímém rozporu, nebo ne? V tomto případě měly vlastenecké síly působit jako beranidlo pro rozbíjení velkých mocenských center. Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. Tato centra se měla rozdrolit na malé rozhádané státečky. Vlastenecké myšlenky působily jako odstředivé síly, které se chtěly odštěpit, osamostatnit a emancipovat. Československo a další státy vznikly důsledkem těchto amerických snah uspořádání v Evropě. Malinké rozhádané státečky, které nebudou představovat hrozbu velkých mocenských center pro Američany.
Podsouvání těchto vlasteneckých myšlenek můžeme přirovnat k podobnému hecování fundamentalismu bojovníků Al-Káidy v Afghánistánu v 80. letech. Američané poskytovali afghánským mudžahedínům finanční, logistickou i zbrojní podporu ne proto, že by se jim zželelo nad jejich osudem. A už vůbec jim nešlo o nezávislost Afghánistánu. Šlo o sovětský Vietnam, tedy americkou proxy válku proti Sovětům. Afghánský fundamentalismus se prostě v daném okamžiku hodil jako beranidlo. I Československé vlastenectví představovalo stejné beranidlo. Pokud vlastenecké myšlenky slouží vyšším cílům, Američané je s radostí podpoří.
Tyto cíle jsou ale krátkodobé. Pokud si začne daný stát určovat svou vlasteneckou politiku, která se neslučuje s americkými zájmy, najednou se vlastenecké myšlenky válejí v prachu. Právě tak tomu bylo v Československu a Evropě. Vlastenecké odštěpenecké tendence rozdrolily mocenská centra na malinké rozhádané státečky. Typické rozděl a panuj. Současně tak byla prakticky likvidovaná hospodářská a politická moc aristokracie a církví. Souběžně s vlasteneckými myšlenkami samostatných národů byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu. Po něm pak následovaly myšlenky takzvané demokracie a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení.
Význam, který americký president Wilson připisoval vlasteneckým myšlenkám, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když prohlásil: "Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít společně ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé." V tu dobu to pro všechny vlastence působilo jako svěží živá voda. Americký prezident se zastává slabých a utlačovaných. Komu by neukápla slza dojetí!
Na základě mírové smlouvy vzniklo Československo, bylo osamostatněné Polsko, utvořené jihoslovanské království, k Dánsku byla připojená severní polovina Šlesvicka, Francii vrácené Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojená Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii připojené Tyrolsko, Terst a tak dále. Předtím byly vytvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě uskutečněno s odvoláním na zmíněné vlastenecké myšlenky.
Jak už víme, pravým důvodem byly americké mocenské zájmy nad novým přeuspořádáním Evropy. 11. února 1918 prohlásil americký prezident Woodrow Wilson v americkém kongresu: "Národy a země nesmějí už být dále předávané z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité národnostní vymezené požadavky musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl klid Evropy a celého světa rušen."
Opět, kdo by nezaslzel dojetím. Jen škoda, že Američané podněcovali tolik revolucí ve světě, které dosazovaly jejich spřízněné kruhy. Inu, kostky ve hře vadí pouze tehdy, když nejsou v režii amerického "mírotvůrce".
Vznik Československa
Československý stát byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním. V Československu tehdy žilo pouze 46,81 % Čechoslováků. Ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností. Československo bylo vytvořeno jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudované pro vojenskou nebo politickou sílu, ale k docílení hospodářského úspěchu. Proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher. Proto bylo hýčkané Francií, Amerikou a Velkou Británií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Proto se Československo záhy stalo nejvíce prosperující zemí střední Evropy. Zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něj očekávalo.
Tomáš Garigue Masaryk byl s tímto posláním Československa srozuměný. Není náhodou, že Václav Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem. Masaryk byl jistě také srozuměný s americkými plány v Evropě, i když není jisté, zda to viděl v celé komplexní šíři. Například Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Kalergiho Panevropa, Briandův návrh evropské konfederace a tak dál. Právě s tímto Briandem se setkal Tomáš Garigue Masaryk 3. února 1916 díky Štefánikovi, což samo o sobě leccos naznačuje.
Je třeba sledovat skutečné autory snah o kontinentální sjednocení současné Evropské Unie a tvrdou pěst NATO. Jde o stejné finanční kruhy, které prosazují globální uspořádání světa. Tyto globální finanční kruhy pěstují levo-pravé antagonismy ve světě. Rozdělení na komunismus a nacismus. Hádejte se mezi sebou, jaký systém je lepší. Přitom oba systémy financujeme my. Teze a antiteze, která vyústí v syntézu globalizace. Znovu typické rozděl a panuj.
Sjednocení lidé v míru představují pro tyto globální kruhy hrozbu. Proto je důležité mezi masy stavět nové a nové rozdělovníky, sváry a napětí. Dnes je to nekonečný terorismus, nekonečné války, nebo nekonečné viry. Předtím to byly boje na život a na smrt mezi komunismem a nacismem. Dříve to bylo vlastenecké beranidlo, které mělo pomoci rozdrolit Evropu na malinké rozhádané státečky. Sledujeme stále tytéž modely a koncepce.
T. G. M.: První československý špion
Málo se dnes ví, že jedním z prvních, významných českých špionů byl Tomáš Garigue Masaryk. Masaryk cestoval světem během první světové války s pasem na jméno profesor Marsden vystaveným britskou tajnou službou. Dnes také už víme, že Masaryk poskytoval informace britské rozvědce o stavu Rakousko-Uherské monarchie. Masaryk byl také ve spojení s domácím odbojem proti Rakousku-Uhersku, který se nazýval Tajný výbor Maffie. Víme i o Masarykově spojení s Čechoameričanem Emanuelem Voskou, který se s Masarykem znal už od roku 1901.
Emanuel Voska byl dalším špionem a agentem, který se nakonec vypracoval do pozice jednoho z poradců amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Voska posílal z Ameriky do Čech kurýry, kteří měli americké občanství. Díky tomu mohli jako neutrální občané cestovat relativně volně mezi dvěma válečnými stranami. Jako kurýry Voska většinou vysílal mladé ženy. Domníval se, že vzbudí méně podezření. Jednou z kurýrek byla dokonce Ema Destinnová. Její původní jméno znělo Emílie Pavlína Kittlová. Vyrůstala v pražské zámožné rodině. Protože zpívala také v Americe, měla povolení pro vstup do Československa, i když byla pod dohledem.
Emanuel Voska se ve známé restauraci U Choděrů setkával s předními politiky. Mezi ně patřili například sociální demokraté Gustav Habrman a Bohumír Šmeral, vůdce strany národně sociální Václav Klofáč, ale samozřejmě také předseda Realistické strany a britský špion Tomáš Garigue Masaryk. Masaryk se sešel s Voskou 25. srpna 1914. Tady předal Voskovi materiály o početních stavech rakouského vojska a další zprávy. Ty Voska spolu se svou dcerou propašovali do Londýna. Tady vyhledal novináře Timesů Henryho Wickhama Steeda, kterému zprávy předal. Ten zajistil jejich předání nejvyššímu veliteli branné moci, lordu Kitchenerovi a dalším vládním a vojenským institucím. Spojení Masaryk-Voska-britská rozvědka tím bylo navázané. Toto spojení bylo upevněné osobní schůzkou Masaryka s důstojníky britské vojenské zpravodajské služby 5. října 1915. Jak už víme, právě britská tajná služba vystavila Masarykovi pas na jméno profesor Marsden.
11. ledna 1915 Masaryk přicestoval do Ženevy v neutrálním Švýcarsku se svou dcerou Olgou. Co je ještě zajímavější, ve Švýcarsku se k Masarykovi připojil v dubnu téhož roku i Edvard Beneš, který se pak vrátil do Prahy 6. dubna. Byly rozděleny úlohy. Masaryk do Londýna, Beneš do Paříže, Dr. Sychrava do Švýcarska. V té době přebýval ve Švýcarsku i Vladimír Lenin. Víme, že Lenin i Masaryk byli oba financovaní západem. Lenin spolu s Trockým pro bolševickou revoluci, Masaryk pro československou samostatnost. Oba se ve stejné době vyskytovali ve Švýcarsku. Je také zajímavé, že Masaryk odjel 5. května 1917 přes Stockholm právě do Petrohradu. Bylo to ve stejné době, kdy do Petrohradu připlul lodí Leon Trockij z New Yorku a Vladimír Lenin vlakem ze Švýcarska.
Masaryk cestoval do Petrohradu pod jménem Marsden, tedy pasem, který mu vystavila britská tajná služba. Proč měla britská tajná služba zájem, aby Masaryk odjel do Petrohradu s jejich pověřením a identitou? Navíc ve stejném čase, jako Trockij a Lenin? Vidíme tu logickou souvislost s československými legiemi, které už tehdy v Rusku působily. Můžeme se jen dohadovat, zda už tam Masaryk nepřipravoval lest v podobě nasměrování legií na východ přes Transsibiřskou magistrálu, místo na západ. Cílem bylo vytvořit časové vakuum k upevnění masarykovsko-benešovského paktu a odstavení vládního předsedy Karla Kramáře.
20. dubna 1918 Masaryk odplul z Vladivostoku do Kanady. Plavba trvala 9 dní, než Masaryk přistál ve Vancouveru. 4. května 1918 byl Masaryk přivítaný československou komunitou v americkém Chicagu. Právě odtud proudilo nejvíce peněz československého zahraničního odboje. 19. června 1918 byl Masaryk pozván k americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi, kde dohodli poslední detaily samostatného Československa. Víme, že špion Emanuel Voska byl jedním z Wilsonových poradců. Nezávislé Československo bylo Amerikou uznáno 2. září 1918. Bylo ale třeba vystrnadit předsedu vlády Karla Kramáře, který měl vlastní vizi jako člen Mladočeské strany. Český stát viděl jako součást slovanských států. Jinými slovy, nepoklekl před západem, ale místo toho budoval vztahy s východem.
Masaryk, Beneš a atentát
Jak jsem uvedl, Američané nové samostatné Československo hýčkali. Bylo ale potřeba zajistit Československu větší stabilitu. Velkou roli v tom měly hrát československé legie v Rusku. Obráncům carského Ruska, kteří se postavili bolševikům na odpor, vrazily dýku do zad západní mocnosti financováním Vladimíra Lenina. Lenina jsem podrobně rozebíral v mém pořadu Agent Trockij. Do těchto západních kruhů spadala i postava prvního československého prezidenta Tomáše Garigue Masaryka. Spolu se svým přítelem Edvardem Benešem se snažil zabránit československým legiím působícím v Rusku, aby přišly na pomoc Kolčakovým a Děnikinovým jednotkám bojující proti bolševikům.
Podle nezávislých historiků byly naše legie schopné ve spolupráci s Bílými nejen osvobodit Moskvu, ale vítězně dojít až do Prahy. To by ale musely jít na západ, nikoli opačně na východ. Nutno dodat, že československé legie byly požádány samotnými Rusy o pomoc v bojích na řece Volze. To ale nevysvětluje jejich absurdní misi přes celé Rusko až do Vladivostoku. To, že by československé legie mohly dojít až do Prahy, si uvědomoval Masarykův úhlavní protivník, předseda vlády Karel Kramář. Právě tohle vysvětluje skutečnost, proč byli legionáři posláni domů východní cestou kolem světa přes Vladivostok. Nedávalo to přece žádnou logiku. Ovšem bylo to zákeřně jednoduché. Jedině tak nebylo možné ohrozit masarykovsko-benešovský režim, který nakonec odstavil Karla Kramáře po volbách 15. června 1919. Proto se československé legie musely potulovat celým Ruskem na východ, místo aby šly logicky na západ. Bylo ale třeba odstavit nepohodlného rivala, který Masarykovi a Benešovi viděl do karet. Byl jím Milan Rastislav Štefánik.
Milan Rastislav Štefánik byl nepohodlný hlavně pro Edvarda Beneše. Před svým odletem na ruskou frontu k našim legionářům, požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem ve Švýcarsku, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození jednu zásadní věc. Požadoval od Beneše vysvětlení, kam zmizela většina peněz ze sbírky amerických Čechů a Slováků určených na financování zahraničního odboje. Největší československá komunita žila v Chicagu, v americkém státu Illinois. Město bylo také centrem českého krajanského hnutí. Československý zahraniční odboj byl z velké části financovaný právě americkými Čechy. Masaryk od nich během své emigrace obdržel značné finanční částky. Štefánik byl přesvědčen o tom, že Beneš peníze zahraničního odboje defraudoval. Chtěl tento skandál vyřešit po návratu do vlasti před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka. Masaryk totiž svěřil tento obnos proti podpisu do Benešových rukou, a Štefánik chtěl vědět, kam se peníze poděly.
Ve francouzském tisku se mezitím objevily zprávy, že Edvard Beneš, kterého tisk nazýval králem rulety, je prohrál v kasinu v Monte Carlu. Je-li to pravda nebo není, se asi už nikdy nedozvíme. Hlavní ale je, že peníze zmizely. Štefánik ale domů už nedoletěl. Jeho letadlo bylo při návratu do vlasti 4. května 1919 sestřeleno v Ivance u Bratislavy. Podle mnoha výpovědí měl v tomto atentátu prsty Edvard Beneš, který se ho tím měl zbavit. Nejen že by Štefánik ohrozil Benešovu kariéru, ale dokonce i samotného Masaryka.
Američané na Sibiři: Základní fakta
Jak jsem uvedl, jedním z důvodů vzniku Československa bylo rozdrolení velkých mocenských center v Evropě vytvořením malých rozhádaných států. Druhým důvodem bylo vrazit klín mezi Německo a Rakousko-Uhersko. Třetím bylo vytvořit bariéru mezi spoluprací Německa s Ruskem. Aby se řádně ukotvila situace v Československu, bylo potřeba hnát československé legie přes celé Rusko na východ, místo na západ. Vytvořilo se tak dvouleté časové vakuum pro masarykovsko-benešovský pakt k jeho stabilizaci.
Aby byla mise československých legií zdárná, bylo potřeba pro jejich cestu zajistit patřičné podmínky. Po Říjnové revoluci a první světové válce, se do ruské občanské války ve Vladivostoku zapojila americká armáda. Prezident Woodrow Wilson si pro vyslání amerických vojsk na Sibiř vytkl diplomatické i vojenské cíle. Jedním z hlavních důvodů bylo zajistit bezpečný průchod 40 000 mužů československých legií, když se pokoušeli dostat po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku, a jak se doufalo, nakonec i na západní frontu.
Čím jsme si zasloužili takovou dojemnou péči a pozornost ze strany Američanů? Vedle zajištění stability Československa, Američané sledovali své vlastní zájmy. Československé legie totiž ve vlacích střežily carské zlato uloupené caru Mikuláši II. Část tohoto zlata padla do rukou americkému Wall Streetu a bankéřům Federální rezervní banky. V mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství jsem zdokumentoval na konkrétních faktech, že americký Wall Street a centrální bankéři FEDu financovali ve velkém rozsahu Bolševickou revoluci. Proč? To si můžete poslechnout v uvedeném dokumentu.
Část carského zlata, které československé legie převážely, mělo kompenzovat peníze, které předtím do Ruska Američané nalili. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se stali "vyvoleným" národem, kterému Američané poskytovali ochranu. Samozřejmě mnoho převáženého zlata uloupili místní politici a samotní Bolševici. To, co ze zlata zbylo, bylo po příměří uzavřeném 7. února 1920 předáno do rukou vítězících bolševických oddílů v Irkutsku. Konkrétně 5 143 beden a 1 678 pytlíků se zlatem. Samotní českoslovenští legionáři během cesty nashromáždili obrovský majetek. Jejich bohatství ale nevycházelo z carského zlata. Vycházelo z jejich obchodních aktivit na Sibiři, nebo v menší míře z černého kšeftování a menších krádeží. To, co se stalo s carským zlatem, jsem podrobně pokryl opět v mém dokumentu Americká častuška a stoleté tajemství. Odtajněných dokumentů a archivních záznamů z Ameriky je dnes už celá řada.
Dalším hlavním důvodem přítomnosti Američanů na Sibiři byla ochrana velkého množství vojenských zásob a železničního vozového parku, které Američané poslali na ruský Dálný východ na podporu válečného úsilí předchozí ruské vlády. Ve stejné době a z podobných důvodů vyslal prezident Woodrow Wilson do ruského Archangelsku asi 5 000 amerických vojáků v rámci samostatné expedice. Americkým expedičním silám na Sibiři velel generál William Sidney Graves. Nakonec čítaly 7 950 důstojníků a poddůstojníků. Součástí vojsk na Sibiři byly 27. a 31. pěší pluk americké armády a velké množství dobrovolníků z 12., 13. a 62. pěšího pluku 8. divize. K výzbroji patřily automatické pušky M1918 Browning a brokovnice Auto-5, pušky M1903 Springfield a pistole M1911 ráže 45 mm.
Přestože generál Graves dorazil na Sibiř až 4. září 1918, prvních 3 000 amerických vojáků se ve Vladivostoku vylodilo mezi 15. a 21. srpnem 1918. Rychle jim byla přidělena strážní služba podél úseků železnice mezi Vladivostokem a Nikolskem-Ussurijskem na severu. Bylo to právě v době, kdy československé legie spolu s Rusy dobyly 6. srpna 1918 město Kazaň na severu. Do rukou jim tak kromě zbraní padl i carský zlatý poklad, který byl předtím do Kazaně převezen. Jeho aktuální hodnota byla 651 535 834,64 rublů. Z Kazaně bylo zlato převezeno do Samary. Potom bylo zlato kvůli pokračujícím bojům v září 1918 převezeno do Ufy. A právě v této době byli ve Vladivostoku vylodění američtí vojáci.
Generál Graves se často dostával do střetu s veliteli britských, francouzských a japonských jednotek, kteří měli v regionu také své jednotky. Požadovali po něm, aby se aktivněji zapojil do vojenské intervence na Sibiři. Zkušenosti vojáků na Sibiři byly tristní. Problémy s pohonnými hmotami, municí, zásobami a potravinami byly velmi rozšířené. Koně zvyklí na mírné podnebí nebyli schopni fungovat v Rusku pod bodem mrazu. Vodou chlazené kulomety zamrzaly a stávaly se nepoužitelnými. Poslední američtí vojáci opustili Sibiř 1. dubna 1920. Během 19 měsíců pobytu na Sibiři zemřelo 189 vojáků amerických expedičních sil na Sibiři z různých přírodních i bojových příčin. Další americké expediční síly North Russia Expeditionary Force zaznamenaly během 9 měsíců bojů u Archangelsku 235 úmrtí. Carské zlato dále pokračovalo do Čeljabinsku. Ani tam se zlatý poklad příliš dlouho neohřál, a v říjnu 1918 byl převezen do Omsku.
Sibiřské dobrodružství: Jak to začalo
Americká sibiřská expedice byla vždy něco jako záhada. Armáda, kterou Spojené státy zapomněly přivést domů. Tento příměr je téměř správný, protože sibiřské jednotky se nikdy nevrátily jako celek na americké kontinentální území. 31. pěší jednotka odplula z Vladivostoku na Filipínské ostrovy a tam zůstala. Stejně tak 27. pěší pluk odjel na Filipíny, ale později našel trvalý domov na Havaji. Jedinými dalšími americkými skupinami na Sibiři bylo několik servisních jednotek. Ty byly dopraveny do Manily a rozpuštěny. Jejich personál nakonec odplul zpět do Ameriky nebo jinam jako příležitostní vojáci. Jak to ale všechno začalo?
V srpnu 1918 vypluly 27. a 31. pluk americké pěchoty z filipínských stanic na sever přes Čínské moře a Japonské moře. Nakonec se Američané vylodili. Před vojáky se rozprostíral výhled na Vladivostok, kdysi ctižádostivé město Sibiře s impozantními kamennými stavbami a třpytivými kostelními kopulemi, které se tyčily na pozadí kopců. Britské, francouzské a japonské jednotky se vylodily ve Vladivostoku několik dní před těmito dvěma pluky Američanů. Ale ještě před nimi vstoupil z pevninské strany předvoj Čechoslováků přicházejících po souši z Evropy s puškami a kulomety ukořistěnými po cestě.
Vladivostok se z předchozích bojů ještě nevzpamatoval. Všechny veřejné služby byly stále mimo provoz. Pod prostřílenými průčelími podél široké Světlandské ulice ležely hromady kamene a střepů z ulic, které nebyly zameteny. Mezitím se do vylidněného města začali vracet lidé ve vlacích. Uprostřed této scény zmatku a chaosu se vylodily americké expediční síly na Sibiř, aby se vydaly na cestu, která se měla stát možná nejpodivnějším dobrodružstvím. Hned zpočátku se objevily rozpaky. Generálům nebyly předány přesné instrukce, co mají Američané vlastně dělat po vylodění ve Vladivostoku. Proto se brzy objevily fámy. Například že Američané budou pomáhat Čechoslovákům, jejichž legie byly roztroušené od jednoho konce Sibiře ke druhému a v současné době se snažily probojovat ze země.
Generál Graves přijel do Vladivostoku v září, aby převzal velení amerických expedičních sil na Sibiři. Generál s sebou přivezl loď plnou vojáků, kteří měli být přiděleni ke dvěma plukům, které se už účastnily bojů. Jedním z prvních kroků generála Gravese bylo vyhlášení přísně neutrální politiky pro jeho jednotky. Přirozeným důsledkem této politiky bylo období nečinnosti, které jen umocnilo podivnou sibiřskou situaci. Ovšem za více jak měsíc přišla zpráva, že bylo uzavřeno příměří, a tedy i konec první světové války. Americké jednotky ale nebyly okamžitě staženy. Místo toho byly ponechány téměř zapomenuté na Sibiři další dva roky. Během let 1919 a 1920 se Američané zapojili do mnoha vážných situací na Sibiři, které se světovou válkou souvisely jen vzdáleně, pokud vůbec. Mnoho jich bylo zabito a mnoho dalších zraněno.
První sibiřská zima
Bylo podepsané příměří a první světová válka skončila 28. října, resp. 11. listopadu 1918. Celý svět složil zbraně, sčítali se škody a oplakávali mrtví. Ovšem to neplatilo pro americkou armádu na Sibiři. V týdnu po příměří se čtyři americké roty vydaly s přicházející zimou a sněhem do města Spassku (Spassk-Dalnij), vzdáleného 300 km jižně od Habarovsku. Tady se zabydlely v obrovské ohradě z prken. Byly to pokoje ve zděných ubikacích, které dříve obývali důstojníci staré ruské armády. Budova byla postavená tak, aby odolala sibiřským zimám. Její stěny byly metr silné a okna byla opatřená dvojitou tloušťkou skel. V rohu každé místnosti stála obrovská kulatá kamna sahající až ke stropu, podobná nádrži na vodu. Z horní části schodiště vedl vchod do pokojů tmavou chodbou připomínající tunel s polstrovanými dveřmi na každém konci. Doba jako by se zastavila a čas zamrzl v sibiřské zimě. Jednou za měsíc vplul do ledového zálivu ve Vladivostoku armádní transport z Ameriky, vyložil další horu mouky, hovězího masa a svetrů Červeného kříže a zase odplul.
Během této první sibiřské zimy probíhal v americké spasské posádce jen malý vojenský výcvik. Velmi chladné počasí a nedostatek vojenských cílů byly dobrou záminkou k zahálce a většinu času měli vojáci volno. Samotné Spasskoe bylo místem neobvyklého zájmu pro každého, kdo neztratil zájem o vše ruské. Město zůstalo pod kontrolou bílých. Východně od železniční trati, která procházela městem na sever a na jih, se rozkládala oblast cihlových kasáren a řada domů. Za těmito skupinami vojenských budov se rozkládalo letecké pole s přistávacími plochami, širokými přístřešky pro letadla a kolosálním hangárem pro balóny.
Přístupy z východu i jihu střežily hory a vysoké kopce. Směrem na západ se naskýtala vyhlídka na rozsáhlou oblast zamrzlých bažin, které se rozprostíraly na nízkých březích jezera Chanka. Na druhé straně železnice se nacházela civilní čtvrť města. Úzké, křivolaké uličky procházely čtvrtěmi, kde se krásné kamenné budovy podivně tísnily mezi blátem potřísněnými obchody a ošumělými čínskými krámky. Chodníky v těchto částech byly obvykle úzké, což vadilo volnému pohybu chodců i dobytka. K místům, kde se pravidelně setkávalo mnoho lidí, patřilo tržiště. Na udupaném sněhu tu stály nízké stoly s novinami, sušeným masem, solenými rybami, divokými zajíci, bažanty, drůbeží, máslem, vejci zabalenými do slámy a podivnými kulatými formičkami na mražené mléko. Sedláci z hor přiváželi na trh saně plné jelenů a divokých prasat a někdy i půl tuny vážícího mamutího medvěda.
V zimních měsících se v ulicích nákupní čtvrti konaly pouťové atrakce. Japonští, čínští a američtí vojáci, ruští vojáci s vlněnými čepicemi staženými přes uši, pánové ve svrchních kabátech, dámy v kožichu a botách s kožešinou, rolníci s pasy přepásanými provazy a nohama zabalenýma do pytlů na zbraně, staré ženy s šálami a hadry uvázanými kolem hlavy. Všichni se tísnili jeden vedle druhého na úzkých zasněžených chodnících. Čínští prodavači dřepěli ve skupinkách podél přeplněných chodníků mezi košíky s buráky, dýňovými semínky, slunečnicovými semínky a nejrůznějšími oříšky. Za cenu jedné kopějky si rolníci mohli koupit dvojitou hrst těchto semínek. Tyto levné potraviny byly pro ně jako pro Američany popcorn a bonbony. Jednotlivé obchody a obchůdky byly označené nápadnými obrázkovými cedulemi podél ulic. Například řeznictví mělo nad dveřmi namalovanou volskou hlavu a talíř s klobásami. Na ceduli ševce byla vyobrazená bota a střevíc. Průčelí pekárny zdobila nástěnná malba bochníků chleba a plechů s koláči. Obrovská černá konvice na venkovní zdi inzerovala čajovnu. Zasněženými ulicemi se proháněly koňské sáně. Na každé ulici se nacházela vodka a živé kavárny s krásnými dívkami, které podávaly čaj a koláče. Jedním z obzvlášť veselých podniků byl Coffee John’s. V tomto oblíbeném podniku hrála v odpoledních hodinách hudba na klavír, ale večer přicházel orchestr z kasáren německých válečných zajatců a naplňoval podnik americkými ragtimovými melodiemi. Kavárna Coffee John’s a další zábavní podniky byly v noci obvykle přeplněné americkými vojáky.
Američané hledali jakékoli rozptýlení z ponuré a nekonečné existence v kasárnách. Kasárna, ve které byli vojáci ubytovaní, byla špatně větraná, špatně vytápěná, špatně osvětlená a celkově nebyla o nic veselejší než vězení. V jednom spodním patře na každém konci, byla kuchyně, ze které se šířil zápach mastnoty a mýdlové vody. Uvnitř, na opačném konci budovy, byly dvě latríny. Odpad z nich odtékal velkými kameninovými trubkami do žumpy mimo budovu. Jediný způsob splachování byl vodou ze sudů. Po celou zimu dlouhých temných večerů se muži, kteří zůstali v kasárnách, obvykle seskupovali do hloučků kolem obrovských kamen podobných tankům, jimiž se v budově topilo, a střídavě přikládali kusy dřeva.
Častěji, než večer se stávalo, že elektrický proud nefungoval. K osvětlení místností zbývalo jen několik lojových svíček. Američané měli zpočátku za úkol shromáždit všechny propuštěné válečné zajatce, kteří se potulovali po okolí, a zavřít je zpět do vězení. Docházelo ale k absurdním situacím. Zajatci brzy zjistili, že Američané byli slušně zásobeni proviantem. Protože na útěku trpěli hladem z nedostatku jídla, sami začali přicházet a hlásit se do vězení. Sytý vězeň byla lepší volba než hladový uprchlík na svobodě. Dokonce se do amerického vězení začali hlásit i někteří rodilí Rusové, kteří se vydávali za Němce nebo Rakušany jen proto, aby dostali něco k jídlu. Problémem tedy nebylo, jak věznici naplnit, ale naopak, jak ji nepřeplnit.
Jaro na Sibiři: Bolševici útočí
Mezi tím pomalu přicházelo jaro 1919. Sníh začal tát, a obnažená půda se opakovaným mrznutím a táním změnila v houbovitou zeminu. Po dlouhém období čekání přišly náhle teplé dny, které s drtivou silou roztály mrazivou krustu ledové krajiny. Jednoho dne se na slunci zaleskly vodní plochy. Během dalšího dne pokryla vlhké svahy bledá zeleň klíčící trávy. Pod kopci se rozprostíraly rozsáhlé plochy zatopeného terénu s kalnou vodou do rozlehlých bažin. Nad nimi se z nebe snášely nesčetné počty divokých hus. Usazovaly se a vznášely, a nakonec se opět formovaly do obrovských útvarů a tlačily se dál ke svým hnízdištím v arktických oblastech. Po stejných cestách, po kterých ještě před několika dny jezdily sáně rolníků na cestě na trh do Spassku s kusy zmrzlého mléka, bylo nyní možné spatřit kolové vozy v bahně. Jakmile mráz opustil půdu, proměnily se ulice v obchodní části Spassku v kaluže bahna, ze kterých se linul hnilobný zápach ze všech odpadků a vnitřností, které byly během zimy vyhozené ze dveří a oken. Jak jsem už uvedl, chodníky podél těchto ulic byly úzké. Krávy, kozy, husy a prasata soupeřily mezi sebou i s chodci o právo projít. V bažinách a na mokrých polích se na povrch draly miliony žab. Noční kvákání žab se rozléhalo v temném tajemném kraji. Ve dnech trvajícího tepla bláto rychle usychalo, takže půda na polích byla kyprá a houbovitá a cesty byly rozbrázděné. Břízy vyrašily do bledě zelených listů. Rolníci si sundali boty a chodili bosí. Velké čínské husy s dlouhými krky běhaly a kdákaly po polích jako zvířata, která ztratila smysly.
Ruské Velikonoce připadly na období, které bylo stále plné rychlých změn. Od Velkého pátku až do neděle zvonily zvony na kostelních věžích ve dne v noci. O velikonočním ránu se kolem amerických ubikací táhl blátivými ulicemi zástup lidí v nádherných vyšívaných košilích a hedvábných šátcích, kteří šli na mši. Chtěl jsem, abychom vstřebali atmosféru doby, ve které Američané na Sibiři přebývali. Světové přesahy a geopolitické souvislosti jsou sice důležité, ale nasát atmosféru té doby je příjemné zpestření. Nicméně přesuňme se k úkolům, které postupně Američany na Sibiři čekaly.
S pokročilým jarem se kolem města shromáždilo asi 4 000 vojáků bolševické armády, kteří se chystali zaútočit. Byly zmasakrované první čety amerických vojáků Bolševiky. Jedna taková událost se odehrála v uhelné oblasti severovýchodně od Vladivostoku. Oblast byla známá jako Souchanské doly. Spící tábor poručíka Lawrence Butlera se bolševické přesile neubránil. Když se záchranáři přiblížili k místu, kde se útok odehrál, naskytl se jim děsivý pohled. Země byla posetá zakrvácenými těly amerických vojáků. Roztříštěné kosti a maso potrhané strašidelnými dírami jasně vypovídaly o tom, že byly použité kulky dum-dum. Polovina mužů byla mrtvá. Další umírali nebo byli příliš zranění na to, aby se zvedli ze země. Jen několik z nich vyvázlo z masakru bez nějakého zranění. Mezi těžce raněnými byl i poručík Lawrence Butler. Zranění byli evakuovaní vlakem do nemocnice na základně ve Vladivostoku.
Na tomto místě si musíme uvědomit cynickou pravdu, že to byli právě Američané, kteří mohutně Bolševickou revoluci financovali. Do její realizace nalili stovky milionů dolarů. Pravděpodobně by se uskutečnila i bez nich, ovšem takto se stali přímými spoluviníky. Tedy, zatímco jedni američtí vojáci byli rozsekáváni bolševickými bajonety, druzí Američané z Wall Streetu tyto Bolševiky mohutně finančně podpořili. Tato fakta jsem podrobně pokryl v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství. Pomoc amerického Wall Streetu bolševické revoluci spočívala především v penězích, zbraních a munici a diplomatické podpoře v Londýně a Washingtonu. K tomu se vrátím později.
Transsibiřská magistrála
V dubnu 1919 se ve Vladivostoku sešla rada spojeneckých velitelů, která rozdělila kontrolu nad Transsibiřskou magistrálou mezi spojenecké armády, včetně armády Bílých Rusů. Každé z nich přidělila několik oddělených úseků. Americké jednotky byly v této době rozptýlené v několika posádkových městech, kde se na začátku zimy ubytovaly v kasárnách. V extrémních vzdálenostech se jedna z těchto kasáren nacházela v Harbinu, uvnitř hranic Mandžuska. Další pak v Habarovsku na ledové řece Amur.
Jedním z amerických úkolů byl úsek Ussurijské větve železnice, který se táhl severně od Spassku až k místu, kde překračovala řeku Ussuri. Úsek byl dlouhý 68 km. Pro střežení tohoto úseku bylo určeno 6 střeleckých rot 27. pěšího pluku. Na různých místech Transsibiřské magistrály probíhaly menší šarvátky nebo větší boje s Bolševiky. Bolševici obvykle ničili malé mosty, vytrhávali úseky kolejí, káceli několik telegrafních sloupů a řezali spadlé telegrafní dráty na kusy. Ochrana železnice byla rozdělená podle sektorů mezi spojenecká vojska od dubna 1919. Bylo třeba zajistit, aby byla železnice průjezdná, a proto se tyto škody musely průběžně opravovat. Bolševici ale také přepadávali jak vlaky, tak i jednotky spojeneckých vojsk, které měly přidělené sektory železnice.
Vánoce 1919
Na sklonku roku 1919 se Američané vrátili do Spassku. V Rusku je čekalo už jen několik měsíců, než odjedou domů. Blížil se čas Vánoc. V hlubokém zimním šeru se neměli na co těšit. Ruské Vánoce se stále řídily starým kalendářem, a vycházely o dva týdny později než 24. prosince. Proto nebyla ve městě ani sváteční nálada. Válka, hladomor, revoluce a mor připravily tisíce ruských dětí o otce i matku. Jen ve Spasském bylo v té době více než 100 těchto nešťastných dětí, které byly umístěny v jedné velké budově a o které se starala dobročinná obětavost místní organizace ruských žen. Na podporu těchto dětí však chyběly finanční prostředky, a proto pro ně nadcházející Vánoce slibovaly jen další den plný zimy a hladu. Týden nebo 10 dní před Vánocemi někdo navrhl, aby se na služebně amerických řadových důstojníků připravila štědrovečerní večeře pro spasské sirotky. Nápad rychle přerostl v plán nejen naservírovat malým dětem velkou večeři, ale také je po ní obdarovat dárky z vánočního stromku. Paní vedoucí sirotčince byla ohromená radostí, když jí byla tato překvapivá nabídka předložena ke schválení.
Odpovědnost za přípravu akce byla rozdělená mezi výbory. Jedna skupina si vzala na starost přípravu menu pro bohatou večeři. Dárkový výbor nakoupil v americkém komisařství a na poštovní burze sladkosti, oříšky, pomeranče a jablka. Navštívil také ruské a čínské obchody v okolí Spassku, dokud se pro každé dítě nenašla nějaká hračka. Všechny tyto dárky pak byly rozdělené a vložené do tašek z červené síťoviny. Jiná skupina postavila v jednom rohu jídelny stromek a ozdobila ho voskovými svíčkami, alobalem, pozlátkem a vším, co se našlo, aby mu dodalo lesku. Konečně nastal předvečer Vánoc. Několik amerických důstojníků se vydalo do sirotčince a pomohlo vedoucí sirotčince doprovodit skupinu malých dětí zasněženými ulicemi do amerického areálu. Tam na ně čekala teplá místnost. Z balíků starých kabátů, dek a vybledlých šál se děti vynořily v úhledných bílých šatech s malými bryndáčky uvázanými kolem krku. Vlasy měly učesané, obličeje a ruce umyté, oči se jim leskly očekáváním. Pak je Američané zavedli do jídelny a usadili je k dlouhým řadám stolů, které byly ozdobené zapálenými svíčkami.
Američané prý očekávali, že až tento večer přijde, stovka hladových, nenasytných malých hostů budou chňapat a sápat se po jídle od chvíle, kdy budou usazení ke stolům. Byli proto připravení být tolerantní. Tak tomu ale nebylo. Děti zahanbily obavy Američanů svým dobrým vychováním. Složily ruce do klína a nedotkly se jídla na stole, dokud jim vedoucí sirotčince nedala svolení začít jíst. Američané se rozdělili mezi stoly a obsluhovali. Byla radost sledovat, jak si na všem děti pochutnávaly. Jedly a jedly, až měly červené a veselé tváře, a celkově vypadali jako ta nejšťastnější skupina dětí, jakou si člověk může přát vidět.
Když konečně večeře skončila, všichni se přesunuli na jeden konec jídelny. Tam se náhle odhrnul závěs z prostěradel a odhalil se vánoční stromek v celé své třpytivé kráse. Kolem jeho základny byly naskládané červené dárkové tašky. Když malí hosté spatřili všechen ten zázrak, jejich tváře se rozzářily stejně jako svíčky na třpytivých větvích. Ruský tlumočník nyní k dětem promluvil několik slov. Řekl jim, jak byli Američané rádi, že je měli na Štědrý den u sebe. Řekl jim také, že jejich domovy byly v zemi, která jim byla vzdálená, ale že doufali, že někdy v budoucích letech budou mít to štěstí se s nimi znovu setkat. V odpovědi jim vedoucí sirotčince poděkovala a řekla, že v srdcích těchto nešťastných malých dětí bude navždy žít vřelá vzpomínka na americké důstojníky a na štěstí, které jim dnes večer poskytli. Na jedno její slovo, když domluvila, se její malí svěřenci narovnali, společně se uklonili a sborem sami poděkovali.
To už všem začínaly vlhnout oči dojetím, a tak blahopřání přerušili a začali rozdávat červené dárkové balíčky. Když je děti otevřely a vytáhly si od každého jeho hračku, jejich radost byla bezmezná. Vydatné jídlo, teplá místnost a pozdní hodina však na děti brzy začaly působit. Přes všechnu jejich radost začaly jedno po druhém usínat. Američané jim pomohli obléknout se a šli s nimi domů. Musel to být úžasný pohled, jak každý důstojník nesl v náručí jedno z těch malých dětí, které usnuly.
Po návratu si Američané mezi sebou dlouho do noci povídali o úspěchu večírku. Shodli se, že to byl nejkrásnější Štědrý večer, jaký kdy zažili. Uprostřed dlouhé a studené zimy, kdy všude kolem bylo utrpení a zoufalství, vynikl tento večer jako obraz štěstí, na který si člověk nikdy nepřeje zapomenout. Oč krásnější by byl svět, kdyby se tento zvyk udržel dodnes, místo iracionálních sankcí a absurdní rusofobie? Mír, klid, pokoj a porozumění jako mezinárodní jazyk, jemuž by porozuměli všichni. Nehovoří se snad tímto jazykem lépe než řečí kulometů, granátů, tanků nebo bombardérů?
Poslední dny na Sibiři
Těsně po Kolčakově debaklu nařídilo ministerstvo války ve Washingtonu stažení všech amerických jednotek ze Sibiře. Oficiální pokyny k evakuaci dorazily do Spassku asi v polovině ledna 1920. Na uzavření stanice zbývalo jen několik dní. Za tuto krátkou dobu bylo třeba vyřídit mnoho věcí. Bylo třeba zlikvidovat zásoby, včetně palivového dřeva. Bylo třeba vyprodat zásoby poštovní burzy. Zásoby, které nebyly vydány vojákům, musely být odeslány zpět na základnu. Veškeré organizační vybavení muselo být zabaleno do krabic nebo beden, změřeno, zváženo a sepsáno.
V zajateckém táboře bylo ještě mnoho Němců a Rakušanů, kteří měli být repatriováni. Byli přesunuti do Vladivostoku, aby odtud byli převezení loděmi do Evropy. V další skupině byli partyzáni, které Američané zajali během předchozího jara a léta. Ti byli vybaveni oblečením Červeného kříže a vlakem převezení na místo severně od Spasskae. Z vlaku byli zajatci propuštění a vydali se na cestu přes zasněžené kopce do nejbližší bolševické vesnice.
Pak se konečně Američané vydali na první úsek dlouhé cesty, která je čekala. Druhý den se na dohled objevil Vladivostok. V ledovém Zlatém rohu ležel armádní transport, který měl přepravit americký kontingent na Filipínské ostrovy. Američané stáli na palubě a přes ledové kry sledovali, jak jim mizely z očí tytéž třpytivé kostelní kopule, které poprvé uviděli před mnoha unavenými měsíci.
Americká bolševická revoluce: Tajemný Broadway
Americké finanční kruhy z Wall Streetu financovaly a ovlivňovaly všechny strany politického spektra zleva doprava. Vytvářela se tak teze a antiteze. Jednou tezí byla americká tajná podpora komunismu. To jsem podrobně pokryl v mém dokumentu Americká častuška a stoleté tajemství. Druhou tezí byla americká tajná podpora nacismu a fašismu. To jsem pokryl v mých dokumentech Utajení démoni nacismu, nebo Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. To, proč měla americká mocenská klika tak blízko k Německu, jsem zase pokryl v dokumentu Řád Skull and Bones. Vidíme, že finanční kruhy z amerického Wall Streetu podporovaly oba dva extrémy. Vytvářely tak nesmiřitelné nepřátelství, které také významně řešilo sekundární efekt. Genocidu desítek milionů lidí, tedy depopulaci planety. Zdrojů je málo, lidí hodně.
Proč ale tyto finanční kruhy podporovaly obě strany? Aby z teze a antiteze vytvořily Syntézu, tedy globální uspořádání světa. Na jedné straně západu s nacisticko-fašistickými prvky vlády korporací a armády. Na druhé straně východu s komunistickými prvky centrálního řízení. Dvě strany téže mince, kterou zastřešuje společný základ. Systém digitálního koncentráku a totální kontrola. Tento základ je stejný jak pro západní hybridní fašismus, tak pro východní hybridní komunismus. Digitální identita, digitální měna, digitální svět s nonstop dohledem nad občany. Už není potřeba oddělený fašismus nebo komunismus, coby teze a antiteze. Obě mince se spojily do jedné syntézy – globálního digitálního koncentráku a totální kontroly. K tomu se směřovalo celou dobu. Oddělené antagonistické systémy jen odváděly pozornost, aby se lidé hádali a vyvražďovali mezi sebou. Tento trik zastřel skutečný původní cíl, který se odhaluje před našima očima právě dnes. Obě strany téže mince jsem pokryl ve zmíněných dokumentech, proto není třeba je tu znovu rozvádět.
Protože ale tento dokument pojednává o Američanech na Sibiři, pojďme se na jejich působení podívat z globální perspektivy. Protože mám rád tvrdá fakta bez omáček a servítků, představme si firmy spojené s bolševickou revolucí a financováním Hitlera, které se nacházely na Wall Streetu. Tato podpora se soustředila v budově Equitable Trust Building na Broadway 120. Zde sídlil Edward H. Harriman. Na adrese Broadway 120 sídlila společnost American International Corporation. Bankers‘ Club, kde se scházeli bankéři z Wall Streetu na obědy, se nacházel na samém vrcholu budovy. Právě v tomto luxusním klubu připravoval William Boyce Thompson plány na účast Wall Street v bolševické revoluci v roce 1917.
Morganova společnost Guaranty Securities sídlila také na Broadwayi 120, zatímco jeho Guaranty Trust se nacházel hned vedle na Broadwayi 140. Na Broadway 120 sídlila také Morganova General Electrics. Na Broadway 120 působila také Guggenheim Exploration, která měla později rozsáhlé obchody v Rusku. Na Broadway 120 ovšem také sídlila newyorská Federální rezervní banka.
Další významnou osobou byl Thomas Thacher, partner právnické firmy Simpson, Thacher & Bartlett, původně také na adrese Broadway 120. V roce 1917 byl Thomas Thacher v Rusku s misí Červeného kříže Williama Boyce Thompsona. Po konzultacích v New Yorku byl Thacher vyslán do Londýna, aby jednal s lordem Northcliffem o bolševické revoluci, a potom do Paříže na podobná jednání s francouzskou vládou. A zase rozplétejme zašmodrchané nitky. Pamatujete si na můj dokument Tavistockův institut, coby největší podnik pro sociální inženýrství a psychologii mas? Vedením Tavistockova institutu byli pověření lord Northcliffe a lord Rothmere. Oba muži byli přímo spřízněni s rodinou Rothschildových prostřednictvím manželství. Více jsem o tom hovořil v pořadu Bankéřská dynastie Rothschildů.
Tedy anglický lord Northcliffe jednal s americkým Thomasem Thacherem, který podporoval bolševickou revoluci. Opět londýnské kanceláře s mohutnou podporou amerického Wall Streetu. Thomas Thacher ve svém memorandu naléhal na uznání sovětské vlády z kraje roku 1918, ale také na vojenskou pomoc této bolševické vládě. Na dalších adresách Brodwaye sídlily další firmy, jednotlivci a skupiny, které v bolševickém Rusku rozsáhle podnikaly.
Američané pomáhají bolševikům: Prostě business
Když prezident Woodrow Wilson vyslal americké jednotky, aby hlídaly Transsibiřskou magistrálu, předal tajné instrukce generálu Williamu Gravesovi osobně. Tyto instrukce se zatím nepodařilo dohledat, i když se ví, že existovaly. Pozorné čtení dostupných spisů ukazuje, že americká intervence měla jen málo společného s bojem proti bolševikům. Tady nastává další historický šok, který byl zdokumentován v dobovém tisku, a proto ho nikdo nemůže popřít. Bolševici byli za americkou pomoc v revoluci tak vděční, že se s nimi v roce 1920 bolševici přátelsky rozloučili. Jak víme, tehdy poslední americké jednotky opouštěly Vladivostok. Informoval o tom deník New York Times 15. února 1920. Z článku bych vyzdvihl konkrétní větu: "Sověti nazývají Američany skutečnými přáteli, kteří v kritické době zachraňují toto současné hnutí."
Američané ve skutečnosti převzali a drželi Transsibiřskou magistrálu, dokud Bolševici nezískali dostatečnou moc, aby ji mohli sami převzít. Pokud jde o pomoc sovětské armádě, existují záznamy amerického ministerstva zahraničí, které ukazují, že bolševikům byly dodávány zbraně a munice. A v roce 1919, kdy Trockij veřejně pronášel protiamerické projevy, žádal také amerického velvyslance Francise o americké vojenské inspekční týmy pro výcvik nové sovětské armády. Američanům se podařilo nejen zabránit vojenským akcím proti bolševikům, ale také zajistit, aby z Ameriky do Sovětského Svazu proudily tolik potřebné životně důležité suroviny a zboží. Nakonec i půjčky, a to navzdory zákonnému zákazu.
Amos Pinchot byl zakladatelem Americké unie občanských svobod a aktivně pomáhal Sovětům v prvních dnech bolševické revoluce. Amos Pinchot sympatizoval s Alexanderem Nybergem. Mám k dispozici dopis, který si mezi sebou vyměnili. Alexander Nyberg byl sovětským zástupcem v Americe. Nyberg pracoval pro sovětskou kancelář spolu s Ludwigem Martensem, prvním sovětským velvyslancem a bývalým viceprezidentem firmy Weinberg & Posner. Newyorská kancelář Weinberg & Posner sídlila také na adrese Broadway 120. Nybergovým asistentem byl Kenneth Durant, americký novinář, pozdější korespondent agentury TASS v Americe a svého času pomocník plukovníka Edwarda Mendela House, tajemného poradce amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ředitelem obchodního oddělení v této sovětské kanceláři byl soudruh Evans Clark. Clark se později stal výkonným ředitelem vlivné nadace Twentieth Century Foundation. V této nadaci jsme třeba mohli najít Charlese Phelpse Tafta, synovce amerického prezidenta a předsedy Nejvyššího soudu Williama Howarda Tafta. Evans Clark, s napojením na sovětskou kancelář v Americe, měl tedy navazovat obchody pro Sověty v Americe.
Ropa: Hnědé zlato pro bolševiky
Obchod byl pro přežití Sovětského svazu životně důležitý. V roce 1919 byly všechny ruské továrny a doprava zastaveny. Nebyly k dispozici žádné suroviny ani dovednosti. Mezi lety 1917 až 21 Sověti rozšířili svou kontrolu nad Ruskem na Sibiř a Kavkaz. Jak jsem uvedl, Američané zasahovali na Sibiři podél Transsibiřské magistrály. Oficiální dějiny americké intervence George Kennana a Sovětů tvrdily, že se jednalo o boj proti bolševikům. Ve skutečnosti o nic takového nešlo. Američané rozmístili vojáky podél sibiřské železnice pouze proto, aby bránili Japoncům, nikoliv Sovětům.
Bezprostředním problémem, se kterým se Sověti potýkali, bylo obnovení tichých ruských továren. K tomu bylo zapotřebí surovin, technických dovedností a provozního kapitálu. Klíčem k obnově Ruska byla ropná pole na Kavkaze. Kavkazská ropná pole představují hlavní segment ruského přírodního bohatství. Nejdůležitější pole Baku bylo rozvinuté v 70. letech 19. století. V roce 1900 produkovalo více ropy než Spojené státy a v roce 1901 více než polovinu celkové světové produkce ropy. Kavkazská ropná pole přežila revoluci bez většího strukturálního poškození. Stala se významným faktorem sovětské hospodářské obnovy, protože vytvářela přibližně 20% hodnoty veškerého vývozu.
Bolševici se Kavkazu zmocnili do roku 1921, ale až do roku 1923 se na ropných polích téměř netěžilo. Během prvního roku sovětské vlády nezačal chrlit ropu ani jeden vrt a nepodařilo se ani vybudovat žádné nové ropné pole. Kromě toho se prakticky přestaly prohlubovat staré vrty. V důsledku toho do vrtů pronikala voda a tok ropy se stal směsí ropy a vody. Hrozil totální kolaps těžby a vývozu ropy. Počátkem roku 1921 se průměrný měsíční objem vrtů v Baku snížil na 0,7 % objemu z roku 1900, ačkoli v provozu bylo 162 vrtných souprav.
Předsedou Azněfť (sovětského těžebního fondu) byl Serebrovskij, který začal plánovat obnovu vrtů. Serebrovskij upozornil, že Azněfť neměl žádné rotační vrtačky a že ruský podnik je nemohl dodat. Rotační vrty ale byly pro úspěch plánu nezbytné. Serebrovskij v článku deníku Pravda oznámil:
"Právě tady nás americký kapitál podpoří. Americká firma International Barnsdall Corporation předložila plán… Nedostatek zařízení nám brání, abychom sami zvýšili produkci ropného průmyslu v Baku. Americká firma poskytne zařízení, zahájí vrty na ropných polích a zorganizuje technickou těžbu ropy hlubinnými čerpadly."
Během několika následujících let International Barnsdall Corporation společně s Lucey Manufacturing Company a dalšími významnými americkými firmami, naplňovaly Serebrovského program. Masivní dovoz zařízení pocházel z Ameriky. Společnost International Barnsdall Corporation zahájila program rotačního vrtání, zasvětila vrtné posádky Azněfť do jeho provozních problémů a reorganizovala čerpání ropy z ropných vrtů pomocí elektrických čerpadel pro hlubinné vrty. První mezinárodní koncese Barnsdall Corporation byla podepsaná v říjnu 1921 a v září 1922 následovaly další dvě dohody.
Není pochyb o tom, že Barnsdall Corporation na základě těchto dohod pracoval. O několik měsíců později, americký konzulát v Konstantinopoli, hlásil, že tudy projížděl Philip Chadbourn, zástupce Barnsdall Corporation na Kavkaze, na cestě z Ruska. Kdo nebo co byla společnost International Barnsdall Corporation? Předsedou této společnosti byl Matthew Brush. Tuto společnost vlastnily Morganova Guaranty Trust, Lee, Higginson Company a Averell Harriman.
Mangan: Zdroj pro bolševiky
Druhým největším zdrojem bolševiků ve 20. letech minulého století byla rozsáhlá ruská ložiska manganu. V roce 1913 dodávalo carské Rusko 52 % světového manganu. Asi 76 %, tedy milion tun, pocházelo z čiaturijských ložisek na Kavkaze. V roce 1920 byla produkce nulová a do roku 1924 se zvýšila pouze na přibližně 320 000 tun ročně. Základní problém spočíval v tom, že další rozvoj vážně brzdilo primitivní vybavení, které bylo považováno za hrubě nedostatečné i podle předválečných měřítek. Ložiska v Čiaturi, která se nacházejí na náhorních plošinách v určité vzdálenosti od Batumi, se těžila primitivním způsobem a ruda se z náhorních plošin dopravovala k železnici na oslech. Cestou se měnil rozchod kolejí a mangan se musel překládat mezi původním místem nakládky a přístavem. V přístavu se ruda přenášela pomocí kbelíků: pomalý a nákladný proces.
V tomto segmentu se angažovaly především dvě americké firmy: W. A. Harriman Company a Guaranty Trust. 12. července 1925 byla uzavřena koncesní smlouva společnosti W. A. Harriman z New Yorku o těžbě manganových ložisek v Čiaturi, a o rozsáhlém zavedení moderních metod těžby a dopravy. V rámci této koncesní smlouvy byly vynaloženy 4 miliony dolarů na mechanizaci dolů a jejich přeměnu z ručního na mechanický provoz. Byla postavena pračka pro filtrování manganu a redukční zařízení. V Poti byl vybudován nakládací elevátor s kapacitou 2 milionů tun a železniční systém spolu s lanovou dráhou pro přepravu manganové rudy.
Výdaje činily přibližně 2 miliony dolarů na železniční systém a 1 milion dolarů na mechanizaci dolů. Předsedou představenstva Georgian Manganese Company vlastněné Harrimanovými nebyl nikdo jiný než Matthew Brush. Jen drobná rekapitulace. Vzpomínáme si na společnost International Barnsdall Corporation, o které jsem hovořil před chvilkou? Předsedou této společnosti byl totiž stejný Matthew Brush. Jak víme, Averell Harriman se později stal americkým velvyslancem v Sovětském Svazu, zřejmě za odměnu za ilegální kšefty, kterými obešel americkou vládu ve Washingtonu. I takový rozpor je možný, pokud patříme do klubu nejvlivnějších banksterů.
Američtí bankéři a bolševici
Americká podpora bolševikům pokračovala dál. V roce 1920 byla například založená Anglo-ruská obchodní komora, která podporovala obchod s Ruskem. Předsedou jejího výkonného výboru byl Samuel Bertron. Bertron byl zároveň viceprezidentem Morganovy společnosti Guaranty Trust a bývalým členem mise do Ruska v roce 1917. Morganova společnost Guaranty Trust uzavřela se Sověty dohodu o společném bankovnictví. Jmenovala viceprezidenta společnosti Guaranty Trust Maxe Maye ředitelem odpovědným za zahraniční divizi sovětské banky RUSKOMBANK. Jinými slovy, v zákulisí Guaranty Trust Company ve skutečnosti řídila divizi sovětské banky. A bolševičtí revolucionáři oslavovali americké vojáky za to, že pomáhali chránit revoluci.
Vzpomínáme si na advokátní kancelář Simpson, Thacher & Bartlett, o které jsem hovořil před chvilkou? Tato advokátní kancelář v roce 1927 informovala americkou vládu, že Sověti právě výrazně zvýšili vklady v Americe. Toto zvýšení bylo přípravou na obrovské výdaje, které byly směřované několika favorizovaným americkým firmám na výstavbu sovětské první pětiletky. Rozebírat další podrobnosti těchto obchodů je zbytečné, protože základní obrazec už máme vytvořený.
Americké obchody s bolševiky jsem rozebíral nejen v mém pořadu Americká častuška a stoleté tajemství, ale také částečně v pořadech Rockefellerové, věčná moc za trůnem a Bankéřská dynastie Rothschildů. Tyto obchody pokračovaly až do druhé světové války, i během 40. let Studené války, ač se nám to může zdát neuvěřitelné. Podrobnosti jsem rozebíral v Rockefellerech. V roce 1941 byl Averell Harriman jmenován správcem půjček, aby zajistil přísun technologií a výrobků z Ameriky do Sovětského svazu. Nakonec působil jako americký velvyslanec v Sovětském Svazu.
Závěr: Utajený příběh
Vidíme, že tento příběh je i po sto letech utajený před veřejností. Američané mohutně podporovali bolševickou revoluci a rozvíjeli bolševický průmysl. Vracíme se opět k tezi a antitezi, tedy podpoře těchto finančních kruhů jak komunismu, tak nacismu. Umělé rozdmýchávání nevraživosti s genocidním potenciálem na obou stranách. V zákrytu se tiše, ale houževnatě pracovalo na syntéze, tedy globálním uspořádání světa. Zde se fašismus i komunismus kombinují a navzájem doplňují. Fašistická vláda korporací a armád, a komunistická vláda totální kontroly a digitálního gulagu. Jako dvě oddělené silničky, které se v jednom okamžiku spojí ve dvouproudou silnici. Zákeřný trik a geniální past.
Takovou cestu jsme urazili od vzniku Československa na pozadí masarykovsko-benešovského paktu. Československo jako součást drolení a rozbíjení Evropy. Podotýkám, že umělý konstrukt EU nepředstavuje sjednocení na základě rovnoprávnosti národů, ale centrálního direktivismu. Československé legie byly využity k upevnění tohoto paktu, zatímco Američané ve skutečnosti podpořili bolševiky materiálně i finančně. Další z řady podvodů století, který rozhodně nesmí zůstat utajen.
