Tento pořad začnu jedním velkým paradoxem. Americký filmový průmysl je základním jádrem a filozofií toho, co chápeme slovem Amerika. Ovšem tuto čirou esenci americkosti vymysleli, založili a provozovali východoevropští židé, kteří s touto americkostí neměli vůbec nic společného. Byla to první generace židovských přistěhovalců z východní Evropy do Ameriky. Doba se posunula a první generace zestárla. Na tento obří hollywoodský průmysl, který zajišťoval ohromný příval filmů, dohlížela druhá generace židů. Židovští provozovatelé proměnili výkladní skříně kin z konce 20. let minulého století ve filmové paláce v letech třicátých. A když zvukový film ovládl průmysl, do Hollywoodu vtrhl prapor židovských spisovatelů, většinou z Východu. Nejvlivnější talentové agentury vedli židé. Židé především produkovali filmy. Z 85 jmen, která se podílela na produkci, uvádí studie z roku 1936, 53 židů. A židovská převaha se projevuje jak v prestiži, tak v počtu.
Tento pořad jsem zamýšlel jako ryze studijní materiál. Nemám v úmyslu vyvolávat jakoukoli latentní antisemitskou démonizaci. A už vůbec ne invektivy, antagonismy nebo hostilitu vůči židovské komunitě. Mým cílem je vystihnout určité kulturní paradigma a postuláty, na kterých stojí hollywoodský filmový průmysl. V tomto filmovém průmyslu prostě dominují židé, ať se to někomu líbí nebo ne.
V tomto pořadu budu samozřejmě předkládat konkrétní tvrdé zpravodajské informace a data. Jak jsem v několika svých pořadech tvrdil, na tuto záležitost musíme nahlížet čistě technicky, pragmaticky a racionálně. Nesmíme do toho plést emoce, Osvětim a plynové komory. Tohle jsou totiž spolehlivé štíty židů, se kterými se ohánějí, kdykoli někdo začne jejich komunitu zkoumat. Je to nános emocionálního balastu, jakási směs strachu a obav, kterou do našich hlav média pečlivě lijí a udržují. Společenská tabu, která se nesmí zkoumat pro studijní účely.
Vždycky to porovnávejme s jinými náboženstvími. Je někdo křesťan, muslim nebo hinduista? Nebo žid? Vidíte už ten mediálně vztyčený ukazovák, pozor, nesmíš o něm tvrdit, že je žid, protože budeš antisemita a dostaneš cejch. Přesně tyto škatulky a propojení v nás udržuje tento zločinný systém. Respektive jeho architekti moci. Kolik takových stereotypních nánosů máme v hlavách vytvořených snad raději ani nebudu hodnotit. Je jich mnoho. Vyvarujme se proto jakýchkoli antisemitských primitivních výlevů a soustřeďme se na technickou, pragmatickou a racionální stránku věci. Samotné tvrzení, že židé založili a ovládají hollywoodský filmový průmysl, je prý antisemitismus a nepravdivý stereotyp.
Jak je mým starým dobrým zvykem, budu uvádět tvrdé zpravodajské informace, protože za vším stojí lidé se jmény, lidé z masa a kostí. Budu vyprávět zajímavé, poutavé a rozmanité příběhy o těchto lidech, kteří rozhodně stojí za povšimnutí. Ponořme se do filmového průmyslu v Kalifornii. Pojďme společně zmapovat židy ve filmovém průmyslu. Židy jako filmové producenty a režiséry.
Los Angeles na začátku 20. století
Když se židé z různých částí Ameriky začali stěhovat do Los Angeles v Kalifornii, musíme si uvědomit, jak tehdy Los Angeles vypadalo. Los Angeles bylo tehdy primitivní výspou. Dlážděné silnice náhle končily v centru. Hlavní architekturou byly malé chatrče pohlcené pomerančovníky a pepřovníky. Hollywood na předměstí byl ještě méně usedlý. Hollywood se nacházel 16 kilometrů od Tichého oceánu. Hollywood díky této poloze přijímal chladné oceánské větry, ale úzká podkova podhůří na východě odrážela jak horké letní větry z pouště, tak studené zimní poryvy. Koncem devatenáctého století se tu usadili neohrožení obyvatelé Středozápadu, které přilákalo zdejší klima. Jedna z nich, žena z Illinois, jej pokřtila na památku keřů cesmíny, které rostly v jejím rodném státě. Divoce tu rostla jablka, avokáda, ananasy, pomerančovníky, citroníky a muškáty. Volně se tu potulovali skunci a králíci a v noci vyli kojoti. To bylo předměstí Hollywoodu v kalifornském Los Angeles, které se potom stalo centrem amerického filmového průmyslu.
V roce 1918 už bylo v Los Angeles přes sedmdesát produkčních společností a vznikalo tu přes 80 % světových filmů. Hlavním lákadlem, které přilákalo producenty z Východu, bylo počasí. V jižní Kalifornii se dalo natáčet v exteriérech i uprostřed zimy. To byla obrovská výhoda, zejména proto, že nedostatek uhlí během první světové války ztěžoval výrobu energie pro obrovská světla potřebná na východě. Navíc půda byla levná a hojná.
Filmové židy však do Kalifornie přitahovalo i to, že na rozdíl od Východu byla zdejší společenská struktura primitivní a prostupná. Neexistovala tu žádná skutečná aristokracie a židé měli jen málo společenských překážek. Ve skutečnosti tam bylo jen velmi málo věcí. "Nebyly tam prakticky žádné obchody ani restaurace," vzpomínal jeden z prvních obyvatel Hollywoodu. "Když jsem pracoval dlouho do noci ve studiu a chtěl jsem si cestou domů koupit sendvič a šálek kávy, po osmé hodině se to dalo jen stěží stihnout. Asi míli od sebe na Hollywood Boulevardu byly dvě malé restaurace, které poskytovaly jednoduchý oběd, ale v půl jedenácté bylo po všem… Po desáté nebo půl jedenácté bylo zcela výjimečné vidět světla v oknech." V takovém syrovém, zívajícím prostředí bylo poměrně snadné se estetizovat a přetvářet se. Většina hollywoodských židů to také dělala.
Je nutné, abychom se tak trochu vnořili do dobového prostředí a kontextu, protože tak lépe budeme hodnotit drobnější nuance, které by nám podle současné optiky mohly unikat.
Několik jmen
Hollywoodští židé, přinejmenším první generace, která vybudovala americký filmový průmysl a tvoří jádro tohoto dvoudílného pořadu, byli pozoruhodně homogenní skupinou s pozoruhodně podobnými zkušenostmi z dětství. Nejstarší z nich, Carl Laemmle, se narodil v roce 1867 v Laupheimu, malé vesnici v jihozápadním Německu. Jeho milovaná matka zemřela krátce po jeho třináctých narozeninách a on přemluvil svého otce, chudého spekulanta s pozemky, aby ho nechal odjet do Ameriky hledat štěstí. Nakonec založil společnost Universal Pictures.
AdolphZukor se narodil v malé maďarské vesnici v tokajské vinařské oblasti. Jeho otec zemřel, když byl Adolph ještě dítě, matka o několik let později. Adolpha odvezli k nedalekému strýci, neústupnému rabínovi. Osamělý, nezávislý a nemilovaný Zukor, stejně jako Laemmle, požádal o odchod do Ameriky a nový život. Později vybudoval společnost ParamountPictures.
William Fox byl další Maďar. V jeho případě byli rodiče emigranti, ale otec byl neschopný a nezodpovědný. Chlapec byl nucený stát se podnikatelem, prodával limonády a sendviče. Tyto zkušenosti pak zúročil ve filmové společnosti Fox.
Louis Mayer prohlásil, že zapomněl, kde přesně se v Rusku narodil a kterého dne. (Později si přivlastnil 4. července jako den svých narozenin.) S rodiči se usadil v přímořské Kanadě, kde jeho otec založil vrakoviště a sběrnu aut. V pubertě už Louisovi vadila otcova autorita, a tak odešel do Bostonu, kde se pokusil založit vlastní vrakoviště a sběrnu. Později ovšem vedl největší studio ze všech, Metro-Goldwyn-Mayer.
Benjamin Warner zanechal svou ženu, syna a malou dceru v Polsku, zatímco následoval příbuzné, kteří hledali štěstí v Americe. Po dvou letech práce ševce v Baltimoru si vydělal dost na to, aby mohl poslat pro rodinu, a okamžitě začal zvyšovat její počet. Několik let se toulal po Východě a Kanadě, prodával z vozu zboží, než se nakonec usadil v Youngstownu v Ohiu, a právě tam se jeho synové Harry, Sam, Albert a Jack rozhodli spojit své prostředky a koupit rozbitý filmový projektor. Vznikla tak stejnojmenná společnost WarnerBrothers.
Fikce amerického snu
Nejnápadnější podobnost mezi hollywoodskými židy ale nespočívala v jejich východoevropském původu. To, co je spojovalo v hluboké duchovní spřízněnosti, bylo naprosté a absolutní odmítnutí své minulosti a stejně absolutní oddanost své nové zemi. Pro židovské přistěhovalce nebyla touha po asimilaci ničím výjimečným. Něco ale vedlo mladé hollywoodské židy k zuřivému, až patologickému přijetí Ameriky. Něco je vedlo k tomu, aby popřeli všechno, čím byli předtím, než se tu usadili. Jedním společným, nepopiratelným faktorem bylo dědictví neúspěchu. Všichni vyrůstali v bídě. Téměř všichni měli za otce muže, kteří pendlovali z jedné práce do druhé, z jednoho místa na druhé. Ti otcové, kteří emigrovali, se nedokázali přizpůsobit Americe.
Někteří z nich, jako Jacob Mayer, hledali útěchu a stabilitu v náboženství a stali se rabíny v nové synagoze v Saint John v Novém Brunšviku. Jiní, jako otec Williama Foxe, hledali útočiště v ženách, pití a kartách. Soudě podle života a slov dětí, měl na ně tento neúspěch hluboký vliv. Jejich synové se nejen přizpůsobili, ale vydali se mnohem dál. Synové, rozhořčení selháním svých otců, zahájili válku proti své vlastní minulosti. Dalo by se říci proti všemu, co jejich otcové ztělesňovali. Uniknout osudu svých otců znamenalo uniknout minulosti. Evropským kořenům, jazyku a přízvukům, zvykům a náboženství. Minulost je ovládala, utvářela jejich styl. Bylo třeba ji vymazat a přijmout nový styl. Styl pro Ameriku.
Hollywoodští židé se pustili do asimilace tak bezohledné a úplné, že svůj život přizpůsobili vzoru Ameriky tak, jak si ji vykládali. Vstoupit do Ameriky a být tam přijatý jako Američan však bylo na počátku 20. století, kdy bujel nativismus a xenofobie, obrovskou výzvou. Stejný impuls, který vedl židy k asimilaci, vedl samozvané obránce Ameriky k tomu, aby zabránili židům asimilovat se a podle jejich názoru poskvrnit zemi. Za barikádami postavenými strážci Ameriky viděli židé Ameriku plnou gentlemanství, vážnosti a postavení, ale do těchto prostor jim byl vstup zakázán. A právě to je to důležité. Filmová hierarchie měla pocit, že jsou mimo skutečný zdroj moci v zemi. Nebyli členy mocenské elity. Byli mimo onu skupinu peněz mezi Novou Anglií, Wall Streetem a americkým Středozápadem. A právě tady se objevily filmy.
Filmový průmysl nabízel židům spoustu lákadel. V tak novém oboru, jakým byl film na počátku 20. století, neexistovaly žádné společenské bariéry. Neexistovaly žádné překážky, které by židům bránily ve vstupu do vznešenějších profesí a pevněji zakotvených podniků. Také finanční bariéry byly nižší, a to židy a další přistěhovalecké podnikatele přitahovalo. Ve skutečnosti bylo možné otevřít divadlo za méně než čtyři sta dolarů.
Židé měli ale i další benefity, které jim poskytovaly výhody proti konkurenci. Za prvé, přišli především z módního průmyslu a maloobchodu. Rozuměli proto vkusu veřejnosti a byli mistry v odhadování výkyvů na trhu, v prodeji zboží, v pirátském získávání zákazníků a v porážení konkurence. Za druhé, jako přistěhovalci měli zvláštní cit pro sny a touhy ostatních přistěhovalců a dělnických rodin. Dvou překrývajících se skupin, které tvořily významnou část raného filmového publika. Židé byli sami sobě nejlepšími hodnotiteli zábavy. Oni sami byli publikum.
Abychom ale pochopili to, co mohlo být pro tyto židy hlavním lákadlem filmů, musíme pochopit jejich touhu po asimilaci a způsob, jakým mohly filmy tuto touhu jedinečným způsobem uspokojit. Jestliže židé měli v Americe zakázaný vstup do skutečných chodeb gentlemanství a postavení, filmy jim nabízely geniální možnost. V rámci filmových studií a na filmovém plátně mohli židé jednoduše vytvořit novou zemi. Takříkajíc vlastní říši, kam by byli nejen přijatí, ale kde by také vládli. Své impérium si vytvořili k obrazu Ameriky. Vytvořili její hodnoty a mýty, její tradice a archetypy. Byla to Amerika, kde otcové byli silní, rodiny stabilní, lidé atraktivní, odolní, vynalézaví a slušní. To byla jejich Amerika a její vynález je jejich nejtrvalejším dědictvím.
Hollywoodští židé se prostě chtěli vyrovnat vytrvalou snahou, žít fikci a očarovat jí mysl ostatních. Úžasné je, do jaké míry se jim podařilo tuto fikci rozšířit po celém světě. Vytvořili stínovou Ameriku se všemi ideály, které filmy oslavují. Hollywoodští židé vytvořili mocný shluk obrazů a myšlenek – tak mocný, že v jistém smyslu kolonizovali americkou představivost. Nikdo nemohl přemýšlet o Americe, aniž by myslel na filmy. Nakonec se americké hodnoty staly do značné míry definované filmy, které natočili židé. Tím, že židé na filmovém plátně vytvořili svou idealizovanou Ameriku, nakonec zemi přetvořili k obrazu své fikce. Jak to udělali, proč to udělali a co tím získali a ztratili, to je příběh tohoto článku.
AdolphZukor
AdolphZukor se narodil v maďarském Risce, malé zemědělské vesnici ve slavné tokajské vinařské oblasti. Jeho otec, který se věnoval zemědělství a provozoval obchod s drogistickým zbožím, zemřel při nešťastné nehodě, když byl Adolfovi pouhý rok. Při zvedání bedny mu praskla žíla. Jeho matka se znovu vdala, ale, alespoň podle vzpomínek mladého Adolfa, se ze smrti manžela nikdy úplně nevzpamatovala. O sedm let později sama zemřela. Když se Adolfův nevlastní otec odmítl starat o něj a jeho staršího bratra Arthura, byli oba odvezení ke strýci do nedaleké vesnice.
Strýc Kaiman Lieberman byl přísný, oddaný a hádavý judaista, který věřil, že studium náboženství je hlavní morální povinností člověka. Chlapce si vzal především proto, aby splnil přání své umírající sestry, aby se její synové věnovali judaismu. Arthur, který byl společenský a bystrý, tak učinil. Nakonec se stal rabínem ve velkém berlínském chrámu. Adolf, který byl mnohem uzavřenější, než jeho bratr, studoval judaismus. Jeho rodina jím byla prosáklá. Judaismus byl "otázkou, která byla vždy v mysli hlavních lidí v rodině". Ale jak sám přiznal, nebyl příliš dobrý v tajuplných disputacích o Talmudu, židovském právu a vstup do rabinátu ho ani v nejmenším nezajímal. "To, co mě zajímalo," řekl později, "byla Bible… příběh a jednotlivci – jejich životy mě fascinovaly."
Bohužel v rodině Adolf zřejmě za svůj nezájem o židovské věci zaplatil osamělostí a neláskou. Jeho strýc nakonec jeho bratra Arthura adoptoval. Zda mu maďarské zákony bránily adoptovat i Adolpha, nebo se rozhodl to neudělat, se Zukor nikdy nedozvěděl. Věděl jen, že nebyl vybrán. Adolf ovšem našel náhradního otce v chudém mladém řediteli školy Samuelu Rosenbergovi a byl to právě Rosenberg, kdo ho učil Bibli a vysvětloval mu, co znamená. Dával mu soukromé hodiny a vůbec projevoval zájem, který nikdo jiný neprojevoval.
Zukorova rodina byla chudá; "nový pár bot byl událostí," vzpomínal. Byli však také osvícení a vzdělaní a Zukor si z jejich osvícenosti a vzdělání odnesl nadřazenost, kterou nikdy neztratil. Trpěl posměšky svých spolužáků. Brzy se stal oblíbeným učněm a rodina Blauových, pro kterou pracoval, se ho ujala a chovala se k němu jako k vlastnímu. Zukor se o Americe dozvěděl z amerických románů, které Blauovy děti hltaly. Když se jeho tříletá praxe blížila ke konci, začal se sám sebe ptát. "Co dál? Na jakou budoucnost se mohu těšit? Neviděl jsem moc perspektiv. Pak jsem se rozhodl, že bych rád odjel do Ameriky."
Se čtyřiceti dolary zašitými ve vestě, aby je na lodi zabezpečil před zloději, se šestnáctiletý AdolphZukor vydal do Ameriky. Zukor přijel, jak říkal, aby se naučil řemeslu a vybudoval si budoucnost. Zukor se ponořil do asimilace. Navštěvoval večerní školu. Začal boxovat, koupil si rukavice, trénoval a účastnil se improvizovaných zápasů na newyorském Tompkins Square v Lower East Side. Během několika let se stal nadšencem do baseballu a pravidelně ho hrál. A zanechal jakýchkoli zbytků svého židovství, čehokoli, co by ho mohlo označovat za odlišného.
Jako většina mladých přistěhovalců začínal skromně. Když poprvé přistál v New Yorku, bydlel u matčina přítele. Pak u bratrance, který byl prosperujícím lékařem. Nakonec potom, co získal práci v čalounictví, se přestěhoval na Lower East Side. O několik týdnů později narazil na dalšího učně od Blausů, který emigroval. Přítelův bratr byl mistrem v kožešnictví a sehnal Zukorovi práci jako učedník. Zukor zůstal dva roky. Když odešel a stal se smluvním pracovníkem, který šije kožešiny a sám je prodává, bylo mu devatenáct let a byl zkušený návrhář. Měl také otevřený svůj první bankovní účet.
Jeden jeho přítel trval na tom, že v Chicagu je lepší příležitost než v New Yorku pro kožešnické novinky, jako jsou šály, pláštěnky a klobouky. Tak se Zukor rozhodl zůstat a navázat spolupráci. Spolupráce fungovala tak, že jeho přítel sháněl zakázky a Zukor je plnil. V první sezóně, kdy se spoléhali hlavně na liščí šálu se sponou v liščí tlamě, vydělali partneři každý 1000 dolarů. V další sezóně se Zukorova společnost NoveltyFurCompany rozšířila.
Jeho společník Max Schosberg, také maďarský přistěhovalec, se rozhodl vrátit domů na návštěvu a byl okamžitě odvedený do maďarské armády. Zukor musel začít shánět zakázky a zjistil, že ho tato práce baví. Když se Schosberg v roce 1896 vrátil, dohodli se společníci na rozpuštění podniku; Schosberg převzal pobočku v Peorii, Zukor v Chicagu. Zukor téměř okamžitě utopil všechny peníze ve vkusném kožešinovém plášti, ale tentokrát ho instinkt zklamal. Pláštěnka byla katastrofou. Bankrotu se vyhnul jen díky tomu, že zapůsobil na dalšího chicagského obchodníka s kožešinami, Morrise Kohna.
Kohn, maďarský přistěhovalec stejně jako Zukor, se naučil obchodovat s kožešinami od základu. Obchodoval s kožešinami s indiány v Dakotě. Znal všechno. Kde získat malé zakázky, jak likvidovat zásoby, jak vyjednávat. S Kohnovou pomocí se Zukorovi podařilo vyplatit své věřitele, ale pro Kohna to nebyl jen altruismus. Obdivoval Zukorovy ambice a navrhl mu další partnerství. Kohn&Company otevřela své dveře v prosinci 1896. Během několika týdnů se Zukor oženil s Kohnovou neteří Lottie Kaufmanovou.
Kohn&Company fungovala téměř deset let a AdolphZukor se díky ní stal poměrně bohatým mladým mužem. V roce 1899 otevřela pobočku v New Yorku, kam se přestěhovali. O tři roky později dosáhli skutečného průlomu. Zukor odhadl, že módní kožešinou sezony bude červená liška, a tentokrát se jeho proroctví ukázalo jako správné. Zisky společnosti prudce vzrostly. Zukor, kterému bylo sotva třicet let, odhadoval svůj vlastní nečekaný zisk na 100 až 200 tisíc dolarů.
Jedním z velkých omylů filmové historie je, že všichni muži, kteří vytvořili filmový průmysl, byli zchudlí mladí a prostí lidé. Zukor do tohoto profilu jistě nezapadal. Už v roce 1903 vypadal a žil jako zámožný mladý měšťan a rozhodně si na něj vydělával. Měl prostorný byt na 111. ulici a Sedmé avenue v bohaté německo-židovské čtvrti a oblékal se jako gentleman v dokonale ušitých oblecích. V roce 1903 se na Zukora obrátil bratranec Max Goldsteins žádostí o půjčku. Bratranec Max Goldstein byl obchodním partnerem Mitchella Marka.
Mark provozoval hernu, ve které byly k vidění zázraky Thomase Edisona. Fonografy, elektrická světla, peep show a pohyblivé obrázky. Byl také Edisonovým obchodním zástupcem v Buffalu. Teď se Mark rozhodl otevřít hernu na 125. ulici v New Yorku a nabídl Goldsteinovi partnerství za 3000 dolarů. Bratranec Max Goldstein peníze neměl, ale měl bohatého bratrance, který je měl. AdolphaZukora. Zukor nejenže dal Goldsteinovi peníze, ale hernu navštívil. Během krátké doby Kohna přesvědčil, že by si měli založit vlastní na Čtrnácté ulici. Partneři si pronajali opuštěnou restauraci, vytrhali sedačky a nainstalovali přes sto automatů. Kohn i Zukor byli ohromení. Herna každý den vydělávala 500 až 700 dolarů a v prvním roce více než 100000 dolarů. Vznikla také dceřiná společnost, přes kterou otevřeli herny v Newarku, Bostonu a Filadelfii. Továrna s kožešnictvím se pomalu stávala vedlejšákem, až ji nakonec úplně uzavřeli. Pak Kohn potkal Marcuse Loewa.
Marcus Loew
Marcus Loew se narodil 7. května 1870 v newyorské Lower East Side jako syn vídeňského číšníka a německé vdovy se dvěma syny z předchozího manželství. Loewovi byli zoufale chudí. Jako dítě Marcus prodával citrony a noviny a jeho matka používala neprodané papíry jako ubrusy. Jako dítě byl Loew malý a nemocný, což kompenzoval přirozenou společenskostí. V devíti letech odešel ze školy, aby v tiskárně vybarvoval mapy. Pak o práci přišel, když přesvědčil své spolupracovníky, aby mu zvýšili plat. O rok později už vedl osmistránkový týdeník. Běhal od obchodu k obchodu, aby sháněl inzeráty, a pak se vracel zpět, aby psal a redigoval, dokud ho starší partner neodsunul stranou.
Jako většina mladých mužů na Lower East Side nakonec začal
pracovat v oděvním průmyslu. Po sedmi letech ve velkoobchodě s kožešinami dal
dohromady dostatek kapitálu, aby mohl začít podnikat sám. Bohužel se mu po
první sezóně podnikání zhroutilo a on zůstal dlužen
1800 dolarů. Aby zaplatil věřitelům, začal pracovat jako prodavač a později se
stal společníkem v novém podniku svého zaměstnavatele. Jednoho dne stál před
svým bytovým domem a dal se do řeči se sousedem. Ukázalo se, že sousedem je
slavný divadelní herec David Warfield. Warfield a Loew
se rychle spřátelili a začli spolu spekulovat s nemovitostmi.
V té době se Loew setkal s Kohnem. A v té době také Kohn seznámil AdolphaZukora s Loewem. Naše hlavní postavy se začínají splétat dohromady. Když se AdolphZukor v roce 1900 přestěhoval do New Yorku, navrhl mu Loew volný byt naproti přes ulici. Ačkoli byli přátelé, oba muži nemohli mít rozdílnější povahy. Zukor byl tichý, vážný, odměřený a uzavřený. Loew byl výřečný, čiperný, impulzivní a extrovertní. Zukor měl mimořádnou předvídavost, ale postupoval velmi opatrně a uvážlivě. Loew byl méně předvídavý, ale mnohem více riskoval. Jediným společným rysem byla téměř patologická touha po vítězství. Společný rys, který z nich dělal obzvlášť zuřivé protivníky.
Loew vstoupil do Zukorova podniku heren s automaty. Loew a Warfield otevřeli nové herny v New Yorku a také v Cinncinati. Právě při zakládání podniku v Cincinnati se Loew doslechl o fenoménu, který se odehrál hned za řekou Ohio v Covingtonu ve státě Kentucky. Jeden starý člověk si tam otevřel kino s pohyblivými obrázky a Loew ho navštívil. "Byli jsme překvapení, když jsme viděli, jak se lidé doslova perou, aby se dostali dovnitř," vzpomínal Loew. "To mi dodalo inspiraci a brzy jsem zjistil, že veškerou svou pozornost věnuji rozvoji kinematografie."
Po zkušenostech z Covingtonu, Loew zřídil kino se 110 místy. Hned první neděli přilákal pět tisíc návštěvníků. Brzy potom začal přestavovat své newyorské herny na kina. Během šesti měsíců se mu vrátily všechny investice ve výši 100000 dolarů. Do roka měli po celém New Yorku několik kin. O filmy se také začal živě zajímat AdolphZukor. Proto se Zukor rozhodl přestavět první patro své herny také na kino.
Filmy, které se promítaly, byly ale krátké. Trvaly kolem osmi minut. Zukor se začal zabývat myšlenkou delších filmů. Celovečerních filmů. Ukázalo se, že diváci seděli u dlouhých filmů stejně dlouho jako u divadelních her. Zatímco AdolphZukor se zasazoval o celovečerní filmy, Marcus Loew postupně hromadil kina a stal se velmocí v oblasti populární zábavy. Nyní Zukor navrhl, aby své majetky spojili do nové společnosti, která by se jmenovala Loew’sConsolidatedEnterprises. V roce 1911 Loew vydělal prvních 5 milionů. Nicméně Zukor se potřeboval vypořádat s předsudky divadelníků vůči filmovému plátnu. Chtěl být kulturní a kultivovaný, aby byl přijatý do střední a vyšší třídy.
Spojil se s filmovým fondem, který založil Thomas Alva Edison. Požádal Edisona o licenci na výrobu filmů. J. J. Kennedy, který vedl Edisonův filmový fond ho odmítl s tím, že doba pro večerní filmy ještě nedozrála. Zukor byl rozhodnutý točit filmy i tak, ať už s povolením Edisonova filmového fondu, nebo bez něj. Do léta 1913 Zukor dokončil pět celovečerních filmů, včetně Hraběte Monte Christa nebo Vězně ze Zendy, a rozhodl se proniknout na evropské trhy. Zukor byl ale také odhodlaný dobít filmový průmysl v Americe. Cílem jeho plánu na převzetí byla společnost Paramount, která se pro Zukorovy účely jmenovala velmi příhodně.
Paramount založilo v roce 1914 pět obchodníků, aby spolehlivě a celostátně distribuovalo filmy. Producenti dostávali 35000 dolarů za film předem a 65 procent ze zisku každého filmu. Zukor neochotně souhlasil s distribucí filmů jeho společnosti FamousPlayers prostřednictvím Paramountu. Ovšem během dvou let mu podmínky začaly vadit. Považoval to za vyděračská procenta Paramountu. Zukor navrhl fúzi s LaskyFeature Play Company, druhým největším producentem distribuujícím prostřednictvím Paramountu. JesseLasky, prezident této společnosti, uspěl stejným způsobem jako Zukor. Koupil divadelní hry a převedl je na filmové plátno.
JesseLasky byl sanfranciský žid. Lasky byl ovšem mírné povahy, zatímco Zukor byl dravý žralok zabiják. Lasky se věnoval filmovému byznysu, ale nevzdal se žádných svých nároků. Stejně jako Zukor a mnoho dalších hollywoodských židů se prostě rozhodl využít filmů k jejich realizaci. V únoru 1914 mu Zukor, kterého Lasky už tehdy považoval za svou inspiraci, poslal blahopřání k premiéře jednoho filmu. Pozval nového producenta na oběd do restaurace, kde opět hovořil o zázraku celovečerních filmů. Vztah byl navázaný.
Když Zukor v roce 1916 navrhl Laskymu fúzi, stal se Lasky novou silou v oboru. Zukor, který byl mimořádně chytrý a obezřetný, se však Laskyho jako konkurenta nikdy nebál, pěstoval s ním přátelství a pravidelně se s ním scházel na obědě. Jedním z důvodů, proč se ho Zukor nikdy nebál, bylo pravděpodobně to, že věděl, že Lasky je tvárný; vždycky bude podřízený. To z Laskyho ale také dělalo vynikajícího spojence v Zukorově plánu na převzetí Paramountu. Zukor a Lasky už produkovali tři čtvrtiny filmů, které Paramount distribuoval. Společně by byli ohromní. Jednání se táhla několik měsíců, ale nakonec ZukorParamount získal.
Za několik let skončila první světová válka. Poválečná léta byla pro Zukora mimořádně příznivá. Válka otevřela americkému filmu nové trhy v Evropě, zatímco na domácím trhu se filmovému průmyslu dařilo i nadále. Filmy totiž posilovaly svou pozici v lidové představivosti. Na konci války byly filmy nesporně nejoblíbenější zábavou v Americe. Trh se ale rychle rozrostl a stal se mnohem více konkurenčním. V důsledku toho se odvětví rychle zmenšilo na méně než tucet velkých producentů. Produkce a distribuce se spojily do jediného mocného subjektu, jako byl Paramount, který měl zdroje na výrobu těchto filmů nebo na to, aby měl takový vliv. Pro producenta a distributora, jako byl Zukor, to byl skvělý vývoj. Zukor ale expandoval. Chtěl, aby měl Paramount na každém větším trhu premiérový sál. K tomu ale potřeboval více peněz, než kolik Paramount vydělala. Potřeboval investičního bankéře. Tím bankéřem byl Otto Kahn.
Otto Kahn
Rodina Otto Kahna vyráběla v Německu péřové postele. Otto se ale nechal unést financemi a rozhodl se emigrovat do New Yorku, aby si našel místo v bankovním koncernu. Nakonec skončil u společnosti Kuhn, Loeb and Company. Možná proto, že ji založili židé jako on. V pozoruhodně krátké době se stal společníkem. Zukor se s ním seznámil prostřednictvím Kahnova bratra Felixe. Když Paramount v rámci své akviziční kampaně kino koupil, stal se Felix členem správní rady a také velmi blízkým Zukorovým přítelem.
Zukor měl ke Kahnovým velmi blízko. I oni byli odpadlí židé, kteří se zoufale snažili asimilovat, i když v tom byli poněkud bezohlednější než Zukor. Otto se židovství úplně zbavil a stal se episkopálem. I oni se chovali v císařském stylu, který měl potvrdit jejich postavení gentlemanů. I oni věřili v umění jako prostředek společenské mobility.
O několik let později Otto Kahn poradil skupině filmových scenáristů a producentů, že "v umění, stejně jako ve všem ostatním, se americký lid rád nechává vést vzhůru a dál". Pak Kahn uvedl obrovský význam a možnosti filmu jako průmyslu, společenského vlivu a umění.
Když Zukor dostal půjčku, začal svou ofenzivu. Tam, kde to šlo, Paramount koupil pozemky a postavil svá kina. Během tří let, do roku 1921, získal nebo postavil 303 prvních kin. Zároveň tím rozzuřil tolik lidí, že Federální obchodní komise zahájila vyšetřování jeho obchodních praktik a podala na něj žalobu.
Stará a nová Amerika
Musíme si vysvětlit jednu podstatnou věc. AdolphZukor se nacházel na rozhraní dvou světů. Staré a nové Ameriky ve 20. letech 20. století. Tyto dva světy je třeba pochopit proto, abychom uměli vyhodnotit význam filmu v této době. Abych to vysvětlil. Na jedné straně tohoto kulturního rozdělení staré a nové Ameriky stáli nativisté, bílí anglosasští protestanti, kteří lpěli na moralistickém, tradičním způsobu života. Děsili se toho, že příliv přistěhovalců nějakým způsobem zničí jejich hodnoty, protože ti, kteří nejsou původními Američany, je nemohou sdílet. Na druhé straně stáli přistěhovalci a řada dalších sil, které zpochybňovaly jakýkoli jednotný soubor hodnot: urbanizace, masová komunikace, odborová organizace, profesionalizace střední třídy, vzdělání.
To všechno se takříkajíc spojilo, aby nabídlo rychlou, osvěžující a dráždivou alternativu k původní tradici amerického života, kde byla hierarchie pevná a hodnoty neměnné. Dalo by se dokonce říci, že sociální dějiny Ameriky dvacátých let jsou příběhem boje mezi těmito dvěma Amerikami – jednou novou a vzestupující, druhou starou a upadající; jednou chytrou a sofistikovanou, druhou konzervativní a váženou.
AdolphZukor se nacházel v opěrném bodě mezi těmito Amerikami. Rozuměl oběma, protože byl součástí obou. Snažil se přetvořit v jemného Američana. Využíval k tomu možností přistěhovalecké městské kultury. V neposlední řadě i filmů, což byla jeho moc. Zukor, maďarský žid proměněný v amerického gentlemana, se tak stal ideálním prostředníkem podobné proměny filmu. Přesněji řečeno syntézy mezi novým a starým. Mezi dělnickou a střední třídou. Jiní židé té doby sice mohli vítězit nad průmyslem, ale Zukor v roce 1921 zvítězil, díky filmu, nad celým národem. Jeho Paramount se stala suverénem filmového průmyslu. Zukor zvítězil nad překážkami svého dětství. Zvítězil nad svými konkurenty. Zvítězil nad třídními předsudky vůči filmu. Ale především zvítězil nad zahořklým sirotkem z Maďarska.
Carl Laemmle
Carl Laemmle se narodil 17. ledna 1867 ve württemberském Laupheimu. Malebné vesničce se zhruba třemi tisíci obyvateli v jihozápadním Německu. Jeho otec, kterému bylo v době Carlova narození sedmačtyřicet let, byl spekulant s pozemky a občasný obchodník. Jeho chlapeckým domovem byla velká, vzdušná chata obklopená keři lomikamenů a s nedalekým rybníkem.
Jeho mládí bylo rutinní. V jeho mládí existovalo jedno hluboké pouto – k jeho matce Rebece. Když mu bylo třináct a vyučil se v papírnictví ve vesnici vzdálené asi pět hodin cesty od Laupheimu, prosil matku, aby ho neopouštěla. A když o několik let později začal uvažovat o emigraci do Ameriky, zůstal v Německu jen proto, že si od matky vymohl slib, že dokud bude žít, neodejde. Její náhlá smrt v říjnu 1883 ho od slibu osvobodila. Carl se rozhodl splnit si svůj sen a následovat svého staršího bratra Josefa do Ameriky.
Po léta skákal z jedné práce do druhé. Byl třeba poslíčkem u opilého, násilnického lékárníka v New Yorku, nebo úředníkem u oděvní firmy. Nakonec, když už neměl co ztratit, nasedl s německým přítelem na vlak do Jižní Dakoty, kde si prý farmáři mohli vydělat 2,75 dolaru denně. Byla to nesmírně tvrdá práce, ale díky ní si uvědomil hodnotu každého dolaru, který vydělal. Přesto se Laemmle po sedmi týdnech vrátil do Chicaga a znovu se ocitl v kolotoči zaměstnání. Jeho přítel získal místo v jednom wisconsinském obchodě s oblečením a navrhl Carlovi, aby šel s ním. Začal jako účetní.
O dvanáct let později Carl odešel jako ředitel pobočky Continental Clothing. Ve městě OshkoshiLaemmle poprvé našel sám sebe. Laemmle začal v místních novinách uveřejňovat rozsáhlé inzeráty. Vytiskl katalog, distribuoval ho po celém Wisconsinu a zahájil zásilkový prodej. A jeho výkladní skříně, které vázal na roční období, obdivovala celá komunita pro jejich nápaditost. Jenže v jeho 40 letech v něm stále hlodalo jakési neuspokojení. Proto se vydal do Chicaga.
Existuje několik verzí, jak se Carl Laemmle dostal k filmovému průmyslu. Všechny ale naznačují, jak moc v tom hrála roli náhoda. "Jel jsem do Chicaga, abych uzavřel obchod," řekl jednomu novináři, "a jedné deštivé noci jsem se zastavil v jednom z těch zapadlých kin za pět centů… Filmy mě rozesmály, i když byly velmi krátké a projekce trhaná. Líbily se mi a všem ostatním taky. Hned jsem věděl, že se chci věnovat filmovému průmyslu. Zábavné filmy jsou to pravé,"řekl jsem si: "Nabít lidi a rozesmát je."Každý se chce smát. Když jsem se ten večer v Chicagu vracel do hotelu, začal jsem si vytvářet plány. Druhý den jsem se o tomto oboru dozvěděl všechno možné. Tři týdny po zhlédnutí těch vtipných obrázků, jsem měl vlastní divadlo, které se nacházelo na Milwaukee Avenue v Chicagu.“
Psal se únor 1906. Pracovní sílu tvořila Laemmleho vlastní rodina. Jeho budoucí švagr Maurice Fleckles přestavěl prázdný obchod a přeměnil ho na kino. Ostatní členové rodiny vybírali vstupenky a uklízeli. Jedinými zaměstnanci mimo rodinu byli promítač a obchodní manažer, kterého Laemmle najal, aby mu ukázal, jak na to. Jeho kino, které nazval Bílá fronta, mohlo pojmout 214 návštěvníků při typickém programu pěti krátkých filmů a dvou ilustrovaných písní. Každý program trval asi dvacet minut. Protože filmy běžely nepřetržitě, pěticenty se zvyšovaly. V průměrných dnech Laemmle utržil 180 dolarů. Když se mu peníze začaly sypat, otevřel o dva měsíce později na Halsted Street v Chicagu druhé kino, které pro lepší klientelu vybíralo deset centů.
Ve čtyřiceti letech Carl Laemmle konečně splnil svůj slib, že uspěje. Laemmle začal kupovat filmy, které následně pronajímal dalším kinům. Tím Laemmle vytvořil plnohodnotnou filmovou "burzu", která vydělávala dokonce více než jeho kina. Laemmle Film Service se rozrůstala. V roce 1909 byl největším filmovým distributorem v Americe. V roce 1911 dosáhla jeho společnost takového rozsahu, že musel přestěhovat svou rodinu do New Yorku, aby byl blíže zdrojům filmů, které pronajímal.
Důležité bylo také načasování. Proč se filmy náhle zmocnily představivosti Ameriky jistě souviselo s cenou a blízkostí. Pro chudé pracující a masy přistěhovalců byly filmy cenově dostupné. To ale zcela nevysvětlovalo, do jaké míry filmy uchvacovaly představivost americké nižší třídy. Nebyla to ani tak otázka ekonomiky jako spíš kultury. Z hlediska vysoké kultury se filmové snímky rozhodně nedaly považovat za umění.
Typický film té doby byl relativně krátký, zřídka přesahoval deset minut a obvykle se blížil pěti nebo šesti. Nehrály v něm žádné hvězdy. Náměty filmů vycházely z amerického života. z hrdinských činů policisty a lupiče, kovboje a dělníka v továrně, farmáře a venkovské dívky, úředníka a politika, opilce a služky, skladníka a mechanika.Tato všední melodramata vyvažovaly komedie, které byly stejně často pouhou záminkou k honičce, žertu nebo rvačce. Zápletek bylo málo.
Laemmle ovšem zjistil, že tyto filmy, ačkoli byly primitivní, začaly uspokojovat potřebu rostoucí dělnické třídy a přistěhovalců po jakémsi kulturním jádru. Něčem, kolem čeho by mohli budovat svůj život. Pro přistěhovalce byly filmy silnou socializační silou, která je aklimatizovala na americké zvyky a tradice. Pro dělníky obecně byly demokratizační silou, která vytvářela pocit kulturní identity a jednoty.
Laemmle, sám prostý a nevzdělaný přistěhovalec, vytvářel také nové finanční impérium. Laemmle najednou řídil velkou doménu. Doménu postavenou na outsiderech a na lidech bez kulturního vlivu, jako byl on sám. A právě ti měli být jeho vojáky v následující válce, kdy Židé nadobro ovládnou filmový průmysl.
Laemmle proti Edisonovi
Pozdě na jaře roku 1908 Thomas Alva Edison vyzval zástupce osmi největších amerických filmových producentů, aby projednali jeden návrh. Edison byl sice vynálezcem, ale byl také chytrý obchodník a obávaný protivník. Celá léta tvrdil, že vynalezl filmovou kameru a projektor. Toto tvrzení podpořil dlouhými a nákladnými soudními spory. Teď navrhoval jeden velký plán. Monopol. Plán byl jednoduchý. Edison vlastnil patenty na filmové kamery a projektory, ale jiná společnost vznesla vlastní patentové nároky a podala proti Edisonovi protižaloby.
Podle Edisonova návrhu měly společnosti spojit své patenty do jediné holdingové společnosti, která by se jmenovala Motion Picture PatentsCompany. Každý výrobce filmových kamer nebo projektorů, který by patenty použil, by musel platit licenční poplatek. Je to jako kdyby každý klavírista musel platit za hraní na klavír licenční poplatky někomu, kdo by si patentoval vynález klavíru. Takhle Edison chtěl, aby mu všichni platili licenční poplatky jen za to, že používali kameru a projektor, protože si sám patentoval jejich vynález. Licenční poplatky by se odvíjely podle stopáže filmu.
Patentová společnost také podepsala exkluzivní smlouvu se společností Eastman Kodak, největším výrobcem surového filmového materiálu. Tato exkluzivní smlouva zakazovala jakémukoli nelicencovanému výrobci filmů získávat surový materiál. To zase znamenalo, že nezávislí filmaři nebudou moci nakupovat film potřebný pro výrobu. Film proto museli složitě objednávat z Evropy. Bylo ho ale málo, a byl drahý. Jednání byla dokončená v prosinci.
Laemmle sice licenci od patentové společnosti získal, ale přesto se rozhodl, že bude pokračovat v provozování svých kin a filmové burzy, ale bez licence od Patentové společnosti. Své filmy by získával z Evropy, která ležela mimo Edisonovu zákonnou jurisdikci. Byla to obrovská kampaň za nezávislost, kterou inzerovali ve všech odborných novinách. Reakce byla rychlá. Během několika týdnů po své první výzvě byl zavalený stovkami nadšených dopisů a telegramů, které mu blahopřály k tomu, že se stal nezávislým. Laemmle Film Service dosáhl svého úspěchu téměř přes noc. Jejich obchod rostl mílovými kroky. Tam, kde během předchozího týdne vypravili do města jeden program, o týden později expedovali třikrát, čtyřikrát i pětkrát tolik. Tehdy si Laemmle začal říkat Lucky.
Edison se samozřejmě snažil vymoci svou hegemonii mnohými soudy, ale nakonec prohrál svůj monopol nad kamerami a projektory na celé čáře. Byla to bitva o to, kdo bude kontrolovat zisky vznikajícího filmového průmyslu; jejich bitva byla také generační, kulturní, filozofická a v jistém smyslu dokonce náboženská. Členy Edisonova patentového trustu byli především starší bílí anglosaští protestanti. Ti vstoupili do filmového průmyslu v jeho počátcích tím, že vynalezli, financovali nebo se zabývali filmovým hardwarem: kamerami a promítačkami. Filmy samotné pro ně byly vždy novinkou. Nezávislí naproti tomu byli převážně etničtí židé a katolíci. Ti vstoupili do filmového průmyslu otevřením a provozováním kin. Pro etnické židy budou filmy vždycky mnohem víc než novinky. Budou jediným dostupným prostředkem, jak se domoci uznání a vymítit neúspěch.
V roce 1915 Laemmle pevně ovládl novou společnost Universal. Chystal se otevřít nejmodernější a nejefektivnější studio v Americe. Odborný tisk ho oslavoval jako "prakticky neznámého muže", který se stal "králem filmových nájemců". Od této chvíle židé začali ovládat filmy.
Laemmle trávil každý rok v létě v českých lázních v Karlových Varech, kde se léčil v léčivé vodě. Vždycky si dal záležet na tom, aby se do své rodné vesnice Laupheim vrátil. Třetí patro svého chlapeckého domu si nechal zrekonstruovat pro své bydlení. V Laupheimu si Laemmle hrál na marnotratného syna. Po první světové válce posílal do zbídačené vesnice zásoby, cukr, mouku a uzeniny. Sponzoroval desítky jejích obyvatel, kteří chtěli emigrovat do Ameriky. Její obyvatelé, zejména židovská komunita, ke které byl obzvláště štědrý, mu byli vděční. Při jeho příjezdu se každoročně konala večeře a poté velké shromáždění v místní hospodě, kde přijímal staré přátele a jejich pochvaly. Milovali ho. Celá židovská komunita přišla vzdát hold tomuto úžasnému lidumilovi. Později po něm pojmenovali ulici.
V létě 1926 se Laemmle vydal na každoroční plavbu do Evropy, když onemocněl. "Byl nemocný od první minuty, kdy jsme opustili přístav," vzpomínal jeho synovec Walter, který ho doprovázel. "Lékař na palubě nevěděl, jestli má operovat, nebo neoperovat… Od začátku až do konce ležel v posteli." Zpočátku se myslelo, že Laemmle trpí zánětem slepého střeva. Jak se jeho stav zhoršoval, diagnóza se změnila: prasklo mu slepé střevo. Když o čtyři dny později dorazil do Londýna, byla prognóza chmurná. "Lékaři mi dávali půl hodiny života," řekl o několik let později reportérovi. Po dlouhé rekonvalescenci se Laemmle rozhodl přestěhovat z New Yorku do Kalifornie. Tady si na úseku hořčičných polí v údolí San Fernando, postavil studio o rozloze 230 akrů.
Ačkoli byl jedním z prvních velkých filmových producentů, byl mezi posledními, kdo odešel z New Yorku do Hollywoodu, kam se produkce postupně přesunula. Jeho dům se nacházel v BeverlyHills u Benedict Canyonu. Bylo to dvoupatrové sídlo dlouhé jako fotbalové hřiště. Obývací pokoj měl rozměry třicet krát sedmdesát metrů, krb byl deset metrů vysoký a do garáže se vešlo osm aut. Kolem se rozkládalo jednatřicet akrů, které Laemmle přeměnil na malou farmu s kachnami, slepicemi a krávami. Pozemky vyžadovaly patnáct zahradníků.
Jeho syn junior, kterému bylo mezitím sedmnáct, šel pracovat do společnosti Universal. Jeho prvním úkolem bylo produkovat sérii krátkých komiksových filmů o vysokoškolském životě. Později převzal po svém otci studio Universal.
William Fox
Williama Foxe přivezli rodiče do New Yorku z Maďarska, když byl ještě nemluvně. Jeho otec, obchodník a zubař na částečný úvazek ve staré vlasti, byl neschopný a nezodpovědný, nikdy nevydělal víc než tisíc dolarů za rok a finanční břemeno rodiny nakonec padlo na Williama. Jako dítě prodával černá kamna od jednoho činžáku k druhému na Lower East Side. Prodával také pastilky cestujícím na výletních lodích a kočárkům v Central Parku. Když mu bylo jedenáct, odešel ze školy a ve třinácti letech, potom co lhal o svém věku, pracoval jako předák v oděvní firmě.
Fox byl posedlý úspěchem. Už jako teenager formuloval svou strategii:"Každý halíř jsem si odepřel s myšlenkou, že pokud mám jít dopředu, musím mít peníze. Kapitál byl to, co jsem potřeboval." Když mu bylo dvacet let, našetřil si dost na to, aby mohl investovat do vlastní malé firmy, která připravovala šrouby látek pro výrobce oděvů. Během dvou let, kdy se svezl s vlnou konfekce, která se šířila po celé zemi, prý našetřil 50000 dolarů.
Vysoký a ješitný Fox byl vždycky přitahovaný showbyznysem. Fox s jeho parťákem zřídili ve druhém patře jedné budovy, kterou koupili, kino se 150 místy. Foxův partner do šesti měsíců Foxovi kino prodal. Společnost Fox se ale udržela. Fox vydělal jen za první rok 40000 dolarů z investice 10000 dolarů.
Stejně jako téměř všichni židé, kteří se později prosadili ve filmu, uspěl i Fox. Uspěl zčásti proto, že čerpal z vlastních životních zkušeností. Věděl, jak přenést své vlastní zakořeněné touhy po zábavě a úctě na touhy diváků. "Člověk, který je ženatý a vydělává jen 12 nebo 15 dolarů týdně, si přece nemůže dovolit zaplatit dva dolary za místo v kině, nebo snad ano?" zeptal se jednou William Fox jednoho novináře. "No a co potom dělá? Já vám to řeknu. Postává v baru, dokud se neopije, a pak jde domů a pohádá se s manželkou. Alespoň to dělával."
William Fox ale přišel na novinku. Vzpomněl si na svou vlastní touhu po zábavě a na to, že si ji nemohl dovolit. A tak kombinoval filmy za lidové ceny. 50 centů za nejdražší místa a 10 centů za nejlevnější. Tato strategie z něj udělala milionáře.
Závěr
To je všechno pro tento první díl dvoudílného pořadu Jak Židé vynalezli Hollywood. Co uslyšíte ve druhém díle? Podívám se na dalšího hollywoodského Žida Louise Mayera, Lewise Selznicka nebo Samuela Rothapfela. Ovšem důležitý bude otec Benjamin Warner, a jeho rozvětvená rodina. Především synové Harry, Jack a Samuel Warnerové. Každému už svítá, že budu vyprávět o začátcích Warner Brothers. Pro Wornery byl také důležitý Frank Capra. Hollywoodští Židé ovšem měli rozpolcený pohled na americkou asimilaci a domestikaci. Jedni se stále cítili jako aucajdři, jiní se obdivovali východnímu establišmentu a aristokracii a chtěli se stát její součástí. Podívám se na nové generace hollywoodských Židů, protože by někdo mohl namítat, že ano, byly to začátky, ale po více jak tři čtvrtě století se věci změnily. Ukážeme si, že tomu tak není, a hollywoodští Židé, ač dvouprocentní menšina, si drží nadpoloviční zastoupení v šéfovských pozicích většiny studií v Hollywoodu. Jak je mým starým dobrým zvykem, uvedu jména lidí z masa a kostí. Závěrem se podívám na filmy a všeobecně televizi jako jedinečné nástroje podprahové manipulace. Uvedu dva nejdůležitější patenty, které jsou přímo a cíleně určené pro takovou sugesci ve stavu hypnózy soustředěným hleděním na televizní obrazovku. Nesmírně zajímavé záležitosti, povíme si něco o relativně nové oblasti zvané neurocinema. Ta se podobně jako neuromarketing zabývá programováním lidského mozku skrze filmy a televizi obecně. Nakonec se podívám na základní témata, která se podprahově vyskytují v moderních filmech. Agenda války, genderismus, homo agenda, rasová agenda nebo i obyčejná jména ve filmech. Zaměřím se také krátce na přepisování historie ve filmech.