Druhý díl se zabývá vztahem člověka a přírody, umělé společnosti, jazyku a komunikaci a digitálním světem. Kapitoly se také zaměřují na téma čísel a jak jsou vnímané subjektivně a objektivně. Diskutují o touze po jistotě a jak může vést k narůstající nejistotě a narcismu. Závěrečná kapitola naznačuje, že třetí díl se bude zabývat dalšími tématy souvisejícími se vztahem mezi člověkem a technologií a jak to ovlivňuje naše psychologické, sociální a kulturní chování.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli v první epizodě Psychologie totality. Podíval jsem se na vzájemné působení a ovlivňování vědy a ideologie. Po začátku Covid-19 jsem se zaměřil na rozdíly mezi vědou a náboženstvím, respektive náboženstvím a vědou. Věda dnes eroduje do obrovských chybných závěrů. Tento trend započal už v roce 2005. Můžeme ho charakterizovat jako falešná věda. Demonstroval jsem to na vědě a její živé praxi. Pak jsem se zaměřil na fenomén bullshitjobs, tedy nesmyslná práce. Fenomén, kdy navzdory více automatům a robotům máme stále více práce. Od toho je už jen krůček k systémovému vyhoření.
Vztahy člověka a přírody
Mnoho lidí tvrdí, že ve vyspělých Spojených státech amerických se setkali s mnohem větším počtem lidí, kteří mají starosti. Hypotéky na dům, lízingy, půjčky na auto, splácení školy, drahé pojištění, obavy ze ztráty zaměstnání. Zatímco lidé v chudší Jižní Americe se více usmívali, slavili, setkávali se, jednoduše byli šťastnější. Tedy barometr spokojené a šťastné společnosti se neodvíjí podle její ekonomické nebo technologické vyspělosti. Věda sice vedla k ohromné schopnosti měnit materiální svět prostřednictvím industrializace a mechanizace. To ovšem také vedlo ke vzniku problémů, zejména pokud jde o naše vztahy. A to jak mezi sebou navzájem, tak s přírodou.
Navíc se potýkáme s problémy, které jsou způsobené tím, že současná věda často není ani přesná, ani spolehlivá. Před nějakou chvílí jsem vysvětlil, že kvalita výzkumu je nejproblematičtější v lékařské vědě. Nejméně 85 % lékařských studií dochází k pochybným závěrům kvůli chybám, lajdáctví a podvodům. Díky tomu můžeme například pochopit, proč léky, které jsou ve výzkumných studiích považované za bezpečné, mohou v praxi způsobit tisíce úmrtí nebo vyvolat významné vedlejší účinky. Stejné je to samozřejmě s vakcínami proti Covidu, ale i dlouhodobějšími hexavakcínami. Můžu ale uvést celkem nedávný příklad.
V roce 2019 byla podaná rozsáhlá žaloba na několik farmaceutických společností za jejich podíl na opioidové krizi. Ta za posledních dvacet let zabila až čtyři sta tisíc lidí a zničila nevýslovně mnoho milionů životů. Jedním z poznatků z této tragédie je, že ani farmaceutické léky, které se těší dlouhodobému a širokému užívání, nemusí být nutně bezpečné. Teprve v roce 2021 se zjistilo, že oblíbený lék proti bolesti paracetamol, který je na trhu od roku 1955, obsahuje karcinogenní látky a může být škodlivý pro plod. Tohle se zjistilo až po více jak 60 letech. Nejsou ale účinky a vedlejší účinky farmaceutických léčiv před jejich uvedením na trh důkladně testované? Jak je možné, že všechny tyto škodlivé vedlejší účinky nebyly odhalené? A tady je ten problém. Fenomén zdraví nebo reakce na lék je složitý a dynamický jev. Tento jev nelze změřit ani pochopit v celé jeho šíři. Výzkumník může zaznamenat a sledovat pouze velmi omezený počet reakcí. Například vliv na krevní tlak nebo dýchání. O všem ostatním zůstává z velké části v nevědomosti. Výzkum se navíc provádí pouze po omezenou dobu. Vedlejší účinky, které se projeví po tomto období, a to i o generace později, nelze plně zohlednit. A konečně, vedlejší účinky mohou být také příliš nenápadné na to, aby se daly zjistit okamžitě, ale po čase mohou být docela závažné. Například snížení celkové imunity.
Proto je obtížné předvídat účinky léčiv a lékařských zásahů, které se navíc mohou v průběhu času měnit podle toho, jak se mění duch doby. Různý diskurz vede k různým očekáváním a různá očekávání vedou k různým účinkům. To pomáhá vysvětlit, proč se zdá, že léky po určité době na trhu ztrácejí svou počáteční účinnost. Nová terapie často vyvolává velká očekávání, což vytváří silný placebo efekt. Pouze z naivní mechanistické perspektivy lze věřit, že účinky lékařských zásahů lze objektivně měřit pomocí experimentů.
Mechanistické myšlení nám dalo obrovskou schopnost manipulovat s hmotným světem. V kombinaci se sebedestruktivními sklony, které jsou nám vlastní, nás to dostalo do nejnebezpečnější situace, v jaké jsme kdy byli. Poprvé v dějinách jsme schopní devastovat přírodní zdroje, na kterých jsme závislí. Vyčerpáváme například světové zásoby ryb a kácíme celé deštné pralesy. S industrializací a mechanizací války navíc mechanistické myšlení otevřeně a přímo ukázalo svůj destruktivní potenciál. Desítky milionů obětí ničivých zbraní, které byly nasazené ve světových válkách, jsou toho němými svědky. A ještě více v následujících letech, kdy zlověstné spojení vědy a vražedného běsnění způsobilo takovou spoušť, že válečné utrpení minulých let ve srovnání s tím bledne.
Jen jeden příklad. Monsanto vyrobilo 76000000 litrů Agent Orange, který byl ve Vietnamu rozprašovaný k defoliaci stromů a vyhnání Vietkongu z džungle. Výsledek? Miliony vietnamských i amerických vojáků vážně onemocněly, často nádory a rakovinou, což způsobilo deformace nejméně 150000 dětí. Mechanistická věda se sice snažila učinit náš život pohodlnějším, ale v mnoha ohledech ho také učinila nebezpečnějším. Jsme stále více ohroženější silami, které jsme sami uvolnili v podobě jaderných nebo vodíkových zbraní,nebo geoinženýrství. A většinou tyto síly skončily v rukou malé globální mocenské kliky.
V důsledku industrializace, mechanizace a technologizace světa se výrobní kapacity, ekonomická moc prostřednictvím sebestředného bankovního systému a psychologická moc prostřednictvím masmédií, dostaly do rukou stále menšího počtu lidí. Osvícenská tradice slibovala lidem autonomii a svobodu, ale svým způsobem přinesla lidem (pocit) větší závislosti a bezmoci než kdykoli předtím. Tato bezmoc způsobuje, že lidé stále více nedůvěřují těm, kteří jsou u moci.
V průběhu devatenáctého století mělo stále méně lidí pocit, že političtí představitelé skutečně zastupují jejich hlas ve veřejném prostoru, nebo hájí jejich zájmy. V důsledku toho se také člověk oddělil od společenských vrstev, které politici reprezentovali. Zůstal vykořeněný a nespojený s celkem společnosti. Nepatřil už k žádné smysluplné sociální skupině. Přestože osvícenská tradice vznikla z optimistické a energické snahy člověka pochopit a ovládnout svět, vedla k přímému opaku. Totiž ke zkušenosti ztráty kontroly. Ocitáme se ve stavu osamělosti, jsme odříznutí od přírody a existujeme mimo sociální struktury a vazby. Cítíme se bezmocní a žijeme pod mraky, o kterých víme, že přinášejí naši zkázu. A přitom všem jsme psychicky i materiálně závislí ne na našich politicích. To vůbec ne, jejich vřeštění o změně je jen kouřovou clonou. Ale jsme závislí na globální mocenské klice, které nedůvěřujeme a se kterou se nemůžeme ztotožnit. Právě v této atomizaci a roztříštění můžeme rozpoznávat elementární složku totality.
Umělá společnost
Jaký je konečný cíl této mechanistické ideologie? V tomto případě musíme hledat rozdíly mezi teorií a praxí. To, co je naprosto logické v teorii, se v praxi stává naprosto nepředvídatelným jevem. Mechanický převod teorie do praktického využití se stále častěji ukazuje jako velký omyl. Můžeme to vidět například na rozdílu mezi přírodními a umělými výrobky. Ať už se jedná o geneticky upravenou rostlinu, laboratorně vyrobené maso, nebo imunitu vyvolanou očkováním, kdykoli uměle reprodukujeme přírodní jev na základě racionální analýzy, tak umělý jev nikdy nebude totožný s tím přírodním.
Ztráta není vždycky okamžitě viditelná. Někdy je sotva viditelná. A přesto je zásadní, a to jak na fyzické, tak na psychické úrovni. Digitalizace lidské komunikace místo skutečných osobních setkání, je toho dobrým příkladem. S covidovou krizí udělal tento trend digitální společnosti velký skok kupředu. Práce na dálku se stala normou, studentský život se odehrával online, dokonce aperitiv a káva se konzumovaly před televizní nebo počítačovou obrazovkou. Zpočátku byl tento trend vnímaný především jako nutnost a občas jako výhoda. Lidé se cítili chránění před viry, ušetřili čas, vyhnuli se dopravním zácpám, snížili svou ekologickou stopu a ušetřili se stresu a nepohodlí, které mohou být charakteristické pro setkání s lidmi. Toto zrychlení online existence ale také urychlilo vyhoření a vyčerpání. A to do té míry, že někteří dnes hovoří o digitální depresi.
Jazyk a komunikace
Jádro problému možná spočívá v tom, že konverzace není jen předáváním informací. Dochází také k jemné, ale stejně hluboké tělesné výměně, a ta je digitalizací narušená. Tento tělesný aspekt mluvení má zásadní význam. Díky němu se jazyk stává záležitostí silných emocí. Proto po týdnu práce online fyzicky toužíme po skutečném rozhovoru. Digitální konverzace není totéž, co skutečná konverzace. Nejzřetelněji to vidíme u kojenců. Během prvních šesti měsíců se učí rozlišovat jazykové zvuky ohromujícím tempem. Ale pouze při poslechu někoho, kdo je fyzicky přítomen, nikoliv při poslechu zvukové nebo video nahrávky. Rané učení jazyka je neoddělitelné od fyzické přítomnosti druhého. Dítě se ztotožňuje s řečí těla matky, protože uspokojuje své fyzické potřeby teplem jejího těla, mlékem z jejích prsou. Dítě sleduje matčinu tvář a napodobuje výrazy, které na ní hrají. S největší pozorností naslouchá zvukům, které vydává. Už při svém nejranějším vzlykání a pláči odráží melodii a tóny její řeči. A co víc.
Tato synchronizace probíhá už před narozením, v děloze. Experimenty ukazují, že pláč kojence bezprostředně po narození se už melodicky podobá hlasu matky. A pokud novorozeně při kojení na levém prsu poslouchá přes sluchátka hlas své matky a při kojení na pravém prsu hlas někoho jiného, začne výrazně více kojit na levém prsu. Závěr je nevyhnutelný. Dítě se už v děloze seznámilo s hlasem své matky. Život v děloze ho předurčil k tomu, aby rezonovalo s tímto konkrétním hlasem. Po narození dítě tuto prvotní rezonanci dále rozvíjí. To se neděje nahodile. Dítě dosahuje jakési symbiózy s matkou prostřednictvím tvůrčího napodobování jejích zvuků a výrazů tváře. Tak bude cítit to, co cítí ona. Když přebírá matčin šťastný výraz, cítí i její radost. Když přebírá její smutný výraz, sdílí její neštěstí. Něco podobného platí i pro výměnu zvuků. V cinkání a řinčení matčiny řeči se chvěje blaho a žal její bytosti a dítě, které tuto řeč napodobuje s ní rezonuje na stejné psychologické vlně. Tato raná rezonance mezi dítětem a jeho sociálním prostředím vede k jedinečnému jevu. Tělo malého dítěte je zatížené řadou vibrací a napětí, které se usazují v nejhlubších a nejjemnějších vláknech jeho těla. Vytvářejí jakousi paměť těla, která nejenže programuje funkci svalstva, žláz, nervů a orgánů, ale také předurčuje dítě k určitým psychickým stavům nebo poruchám.
Lidské tělo je proto v pravém slova smyslu strunný nástroj. Svaly, které pokrývají kostru a další tělesná vlákna jsou v raném dětství uváděné do určitého napětí prostřednictvím imitačních jazykových výměn. Toto napětí určuje, s jakými sociálními jevy bude člověk rezonovat. Určuje frekvence, na které bude v pozdějším životě citlivý. Proto mohou určití lidé a určité události doslova brnkat na strunu. Dotýkají se těla a jako takové se dotýkají i duše. Právě z tohoto důvodu může hlas způsobit, že tělo onemocní. Nebo ho naopak uzdravit. Proto má hlas zásadní význam, zejména v raném věku. Nedostatek hlasu je pro malé dítě osudný.
Rakousko-americký psychiatr René Spitz studoval dvě skupiny dětí, jejichž biologické potřeby jako jídlo, pití, oblečení, bydlení, byly uspokojované stejným způsobem. Až na to, že jedna skupina měla stabilní psychickou vazbu s pečovatelem a druhá ne. Spitz zjistil, že úmrtnost byla výrazně vyšší ve druhé skupině. Tento jemný fyzický rozměr jazykové výměny zůstává důležitý po celý život. Při mluvení dospělí, stejně jako malé děti, neustále zrcadlí mimiku a postoje svého protějšku. Aniž by si to uvědomovali. Na to byly prováděné výzkumy takzvaných zrcadlových neuronů. Děje se tak prostřednictvím jakési vnitřní nápodoby. Prostřednictvím nepatrného a nepostřehnutelného zvýšení svalového napětí. Ať už je to jakkoli jemné, je to více než dostatečné k tomu, aby člověk v krátkém časovém úseku odhadl hlubší vrstvy subjektivního prožívání druhého člověka a napodobil je.
Zda ho něco bolí, zda se cítí smutný nebo šťastný, anebo zda to třeba jen předstírá. To vede k pozoruhodně přímému spojení také mezi partnery. Abych zdůraznil jeden aspekt. Lidé na sebe během rozhovoru reagují neuvěřitelně rychle. Když jedna osoba přestane mluvit, druhá obvykle začne mluvit za méně než dvě desetiny vteřiny. Doba reakce na semafor je v průměru pětkrát delší. A to i v případě, že mluvčí větu nedokončí, takže druhá osoba nemůže na základě sémantické struktury věty předvídat, kdy přestane. Když spolu lidé hovoří, vnímají se navzájem velmi ostře. Vnímají sebemenší změny intonace, barvy hlasu, výrazu tváře, polohy těla, tempa řeči a tak dál. Podobně jako hejna špačků tvoří jeden organismus. Jsou navzájem propojení psychickou membránou, která přenáší sebemenší vlnění těla a duše.
V každé výměně slov, ať už se jedná o jakkoli banální záležitost, se lidé projevují jako dokonalí taneční partneři. Jsou nenápadně spojení věčnou hudbou jazyka. Tento složitý jev se při digitalizaci degraduje. Digitální interakce mají vždycky určité zpoždění. Vylučují určité aspekty kontaktu, jako je vůně a teplota. Jsou selektivní, vidíte pouze něčí tvář. A vytvářejí neustálou nepříjemnou předtuchu, že spojení se může přerušit. Výsledkem je, že digitální interakce jsou nejen prožívané jako zdrženlivé a strnulé. Vyvolávají v nás také pocit, že druhého člověka nemůžeme skutečně fyzicky vnímat.
V digitální komunikaci je naše mysl oklamaná, že jsme spolu, ale naše tělo ví, že tomu tak není. To, co je na digitálních rozhovorech tak vyčerpávající, je neustálá přítomnost nepřítomnosti druhé osoby. Byť to zní pitoreskně, ale dokonale to vystihuje podstatu. Odtud vidíme přímou souvislost mezi digitalizací a depresí. V klasické psychoanalytické teorii je deprese spojená s frustrujícím prožitkem bezmoci, vyvolaným pasivitou nebo nepřítomností milované osoby. V dětství jsou to obvykle rodiče. Následně druhému oplácíme stejnou mincí. Sami se stáváme pasivními, tedy depresivními. Digitální spojení vede k podobné dynamice. Cítíme se bezmocní vůči Druhému, kterého prožíváme jako nepřítomného a nedosažitelného, a reagujeme frustrací a pasivitou. Tedy, cítíme se vyčerpaní. Digitalizace odlidšťuje rozhovor. Naši přítomnost musí doprovázet i naše fyzická lidskost. Nadšení, radost, smutek, bolest, nejistota, úzkost, vztek, láska.
Digitální mechanistický svět
Pokud je to všechno pravda, proč jsou tedy digitální interakce tak přitažlivé? Je pohodlné komunikovat tímto způsobem s lidmi, kteří jsou daleko. To je jistě pravda. Ve hře je však i další, psychologický faktor. Přední charakteristikou lidské zkušenosti je naše nejistota. Žádné jiné zvíře není tolik pronásledované pochybnostmi, nebo sužované existenciálními otázkami. A to platí zejména pro náš vztah k druhým. Jak mohu tomu druhému prospět? Má mě rád? Považuje mě za přítele? Znamenám pro něj vůbec něco? Co ode mě vlastně chce? Takové a podobné otázky si klademe dnes a denně. V digitální konverzaci, ve které je Druhý doslova držený v odstupu, ale přesto je možné ho oslovit, se tyto věčné otázky a s nimi spojená nejistota a strach stávají méně palčivými. Pocit kontroly je mnohem větší. Je snazší některé věci selektivně ukázat a jiné skrýt. Stručně řečeno, lidé se za digitální zdí cítí psychologicky bezpečněji a pohodlněji. Ovšem platí za to cenu ztráty propojení.
Tím se dostávám k tématu mechanizace světa. Právě mechanizace světa způsobuje, že ztrácíme kontakt se svým okolím a stáváme se atomizovaným subjektem. Právě tím subjektem, ve kterém můžeme rozpoznat podstatnou složku totality. Anonymní digitální a tím pádem i snadno ovladatelná masa. Část společnosti je uchvácená mechanistickou ideologií. Nábožně naslouchá pečlivě vybranému zástupu odborníků, kteří nám denně v médiích předkládají statistiky a údaje. Jak jsme si řekli, tyto věci nejsou v žádném případě globálně měřitelné. Tyto tendence zapadají do širší vize ideální společnosti. Instituce, které se zabývají společností budoucnosti, jako například Světové ekonomické fórum, považují za samozřejmé, že svět bude směřovat k jakémusi digikosmu. Společnosti, ve které se lidský život odehrává převážně online.
Kupodivu tento trend sleduje i ekologické hnutí jednadvacátého století. Pokud se vydává cestou eko moderny, usiluje o záchranu přírody tím, že ji chrání před člověkem. V tomto pojetí je život v přírodě zločinem, stejně jako zapalování kamen a konzumace normálního masa. V rámci takové logiky je ideální život strávený v uzavřených prostorách na nitrožilní kapačce. Skutečnost, že člověk a příroda tvoří mystickou jednotu a mohou existovat v harmonii, je považována za romantickou a nereálnou představu. Dokonce přímo nebezpečnou, vezmeme-li v úvahu naléhavý problém klimatických změn. Tato společenská vize se protíná s takzvaným transhumanismem. Jedná se o současnou iteraci mechanistické ideologie, která považuje za žádoucí, ba dokonce nezbytné, aby budoucí lidé fyzicky a duševně splynuli se stroji.
Trans humanisté chtějí nahradit chaos vrávorajících těl přísně technologickým internetem těl. Za tímto účelem mají být těla prošpikovaná mikročipy a sledovaná prostřednictvím výkonného internetu. Jakmile toho bude dosaženo, bude možné účinněji než dosud bojovat proti zločinu a sexuálnímu obtěžování, ale také provádět genetickou korekci a preventivní medicínu prostřednictvím sběru biometrických údajů a nahrazovat přirozenou odolnost těla umělou imunitou generovanou vakcínami. I lidská mysl by měla z tohoto vývoje prospěch. V roce 2020 Elon Musk oznámil, že do pěti let už nebudeme potřebovat těžkopádnou lidskou řeč, tento zdroj věčných nedorozumění, protože poskytne mikročip, který bude možné zabudovat do mozku a který umožní lidem komunikovat prostřednictvím bezchybných digitálních signálů.
Vzpomínáte na můj pořad o Klausi Schwabovi? Ten už v roce 2016 předpovídal stejný čip v mozku s názvem Neuralink. Řešil jsem to v pořadu o Klausi Schwabovi a Světovém ekonomickém fóru. Oba v podstatě tvrdí totéž. Čip v hlavě, přes který budeme komunikovat navzájem i se sítí. To, co následuje, by nemělo být překvapením. V rámci této utopie chtějí také ovládat povětrnostní podmínky, pomocí radikálních mechanicko-technologických prostředků. Taková opatření jsou považována za nezbytná kvůli globálnímu oteplování a technologové věří, že to dokáží. Mohou například zastínit Slunce umístěním chytrých zrcadel mezi Zemi a Slunce, vypouštěním sulfátových mraků z raket nebo odpalováním křídových bomb ve stratosféře.
Totálně zešíleli, považují sebe a svou mechanistickou vědu/ideologii za posvátné náboženství. Oni vnutí svou vůli této planetě. Geoinženýrství jsem probíral v mých pořadech Poručíme větru dešti, Kdo vlastní počasí a Planeta jako zbraň. Triumfální hudba mechanistické ideologie vždycky obsahuje disharmonický tón. Jestli už něco víme, tak to, že dosažené pohodlí má vždycky svou cenu, která se obvykle projeví, až když je příliš pozdě. Například ethylenoxid používaný ve stovkách výrobků každodenní potřeby se ukázal být karcinogenní. Stejně jako azbest, který se používal v budovách dříve. Souvislost mezi chemickými látkami a chronickými, neinfekčními, degenerativními chorobami, takzvanými civilizačními chorobami, je v podstatě dobře známá. Ovšem to nezastaví ani nepřesměruje neúnavnou snahu tlačit civilizaci dál po této cestě.
Čím větší je vliv mechanistické vědy na svět, tím více je jasné, že vytváříme problémy, pro které jen těžko najdeme řešení. A příkladů je spousty. Stále hustší plastový koktejl v oceánech, nebo jaderný odpad, který zůstává aktivní po statisíce let. Proč je lidstvo tak beznadějně svedené mechanistickou ideologií? Částečně proto, že je pod vlivem iluze. Iluze, že jsme schopní odstranit nepohodlí existence, aniž bychom se museli sami sebe vůbec ptát. Nejlépe to ilustruje moderní medicína.
Příčina utrpení se obvykle hledá v mechanické závadě v těle nebo ve vnější entitě, jako je patogenní bakterie nebo virus. Její příčina je lokalizovaná a lze ji (v zásadě) kontrolovat, řídit a manipulovat s ní, aniž by se pacient musel potýkat s jakoukoli psychologickou, etickou nebo morální složitostí. Pilulka nám pomůže zbavit se našich problémů. Plastická operace nás zbaví našich komplexů, aniž bychom se museli ptát na původ našeho studu a rozpaků. Zatímco praktické aplikace mechanistické vědy nám usnadňují život, podstata života nám v jistém smyslu stále více uniká. Velká část tohoto procesu se odehrává v našem podvědomí. Ale prudký nárůst akutního duševního utrpení je neklamným znamením, které je patrné na povrchu společnosti. Díky přesunu těžiště od národní směrem ke globální moci, se bourá hierarchie společnosti a s ní spojené lokální sociální struktury.
Postupně jsme se vyvrátili z našeho sociálního řádu a přírodního kontextu. V tomto odčarovaném mechanistickém světě se život stává nesmyslným. A náboženské referenční rámce také ztratily soudržnost. Všechno se přetváří ve víru v uměle vytvořený, mechanisticko-vědecký ráj transhumanismu, zaslepenou víru v náboženskou vědu. Právě tady vzniká spodní proud totality. Naivní víru, že z vědeckého poznání lze vytvořit bezchybnou humanoidní bytost a utopickou společnost. Je to více než zřejmé spojení. Na jedné straně nacistická idea vytvoření čistokrevného nadčlověka na základě eugeniky a sociálního darwinismu. Na straně druhé stalinský ideál proletářské společnosti založený na historickém materialismu. Je to stejné jako současný vzestup transhumanismu. Současná totalita je nakonec logickým pokračováním všeobecné posedlosti vědou. Víry v uměle vytvořený ráj.
Čísla: Objektivní či subjektivní?
Vesmír je stroj, jehož součásti jsou měřitelné. To je základní předpoklad dnešní ideologie ve vědě. Měření a výpočty tvoří základ mechanistických výzkumných metod. Toto východisko má vliv na pojetí ideální společnosti současné ideologie ve vědě. V ideálním případě je společnost vedená odbornými technokraty, kteří rozhodují na základě objektivních číselných údajů. V souvislosti s covidovou krizí se tento utopický cíl zdál být velmi blízko. Z tohoto důvodu je covidová krize případovou studií par excellence, jak podrobit slepou víru v měření a čísla kritické analýze.
Až do této nedávné krize se společnosti primárně neřídily na základě číselných údajů. Řídily se příběhy. Nejprve mýtickými a náboženskými a později politickými. Mechanistická ideologie tuto důvěru v příběhy nemůže přijmout, protože jsou ve své podstatě iracionální a subjektivní. Vypovídají více o autorovi příběhu než o takzvané objektivní realitě, kterou představují. Příběhy se skládají ze slov. Slov, která mohou znamenat cokoli. Nemají žádný pevný, racionální vztah ke skutečnostem. Mechanistická ideologie se domnívá, že bez racionálního základu člověk zabloudí. Nakonec všechny tyto příběhy obvykle zvýhodňují své autory. Vzpomeňme si na odpustky duchovních a bezpracné trafiky poskytované politikům za předchozí zásluhy. Neměli bychom to brát na lehkou váhu. Vede to ke zneužívání moci, případně k absurdním hrůzám. Rituálně upálené vdovy v Indii a utopené čarodějnice v Evropě jsou jen několika němými svědky z nekonečné řady obětí. To je cesta, kterou se minulé společnosti ubíraly.
Příběhy, subjektivita, iracionalita, nespravedlnost, absurdní hrůza. Covidová krize nabídla mechanistické ideologii nečekanou příležitost. Nejistota a strach z viru poskytly základ pro vznik a rozvoj společnosti, ve které se rozhoduje spíše na základě čísel než příběhů. Dnes hovoříme o relativně jednoduchých číslech. Číslech o infekcích, hospitalizacích a úmrtích. V budoucnu možná budeme hovořit o špičkových biometrických údajích, které přesně zmapují každý aspekt tělesné funkce. Na rozdíl od slov nabízejí čísla objektivní základ pro transparentní a racionální rozhodnutí. Jako taková jsou protiváhou proti zneužívání moci a absurdní hrůze. Navíc nabízejí možnost minimalizovat lidské utrpení. To je cesta k racionální společnosti budoucnosti.
Data, objektivita, racionalita, přesnost, minimalizace utrpení. V tomto světle by se Covid-19 mohl stát vrcholným úspěchem lidstva. Alespoň tak to víceméně vypadá. Jenomže jak statistikami, tak s čísly se dá efektivně manipulovat. Vzpomínáte si na první díl mého pořadu Průvodce pandemickou galaxií? 5 % ze sta je malé číslo, které ani nestojí za řeč. Ovšem 50000 z milionu je přece obrovský počet. Záleží, jakým výkladem to podáme. Podrobněji jsem to rozebíral v uvedeném pořadu. Čísla mají jedinečný psychologický účinek. Vytvářejí téměř neodolatelnou iluzi objektivity. Ta je ještě umocněná, jsou-li čísla prezentovaná vizuálně v tabulkách nebo grafech. Když lidé vidí čísla, považují je za objekty nebo fakta. Tato iluze zaslepuje lidi před zjevnou pravdou. Pravdou, že čísla jsou vždycky relativní a nejednoznačná, že jsou konstruovaná a vytvářená na základě ideologicky a subjektivně odstíněného příběhu.
Na první pohled se zdá, že čísla odpovídají pouze faktům, ale při bližším pohledu je zřejmé, že otrocky slouží každému příběhu. Už dříve jsem uvedl, že krize, která ve vědě propukla v roce 2005, nebyla nikdy skutečně vyřešená. Od té doby až dodnes se věda nadále potýká s epidemií chyb, lajdáctví, vynucených závěrů a podvodů. Covidová krize byla v jistém smyslu jen pokračováním této krize. Rozdíl spočívá v tom, že tentokrát se představení neodehrávalo v akademických kruzích, ale otevřeně na veřejnosti. Všechny problémy, které se objevily před deseti lety, se zčistajasna odehrávaly v masmédiích, na očích, před celým světem. Mnozí lidé jen stěží věřili svým očím a uším, když byli svědky toho, jak vědci na nejvyšších místech popírali sami sebe a své kolegy. Jak se dopouštěli prostých chyb ve výpočtech a počtech. Jak neuváženě měnili své názory. Jak byli ve svých vědeckých prohlášeních průhledně ovlivňovaní finančními zájmy. A dokonce jak otevřeně přiznávali, že záměrně uváděli obyvatelstvo v omyl.
Čísla hrála v této fázi klíčovou roli. V zásadě šlo v případě covidové krize o výpočet relativně jednoduchých jevů, jako je počet infekcí, hospitalizací a úmrtí. Bylo však nad slunce jasné, že údaje jsou všechno, jen ne objektivní. Počet infekcí se obvykle určoval pomocí PCR testů, které neprobíhaly hladce. Tyto testy jsou určené ke zjištění, zda jsou v těle přítomné sekvence RNA viru. Tyto RNA sekvence mohou pocházet z virulentního viru, ale také z mrtvého viru. Výsledkem je, že lidé mohou být i několik měsíců po infekci, a tedy dlouho potom, co jsou nakažliví, stále pozitivní. A to bylo jen jedno z mnoha omezení testu. Další omezení se týkalo počtu replikací, tedy zvětšování odebraných výsledků. To se ukázalo při testech našich sportovců před odletem do Japonska na světové hry. V Česku byli negativní, ale v Japonsku mnoho z nich bylo pozitivní. My jsme replikovali, tedy zvětšovali vzorky pětatřicetkrát, zatímco šílení Japonci stopětkrát.
Čísla se tedy dají upravovat podle potřeby. Chceme Covid-19 utlumit? Budeme replikovat třeba jen desetkrát. Chceme další vlnu? Budeme replikovat padesátkrát. A když to nestačí, tak klidně i stokrát. Opět, nic nebude zfalšovaného, ale přesto cíle bude dosaženo podle přání globální mocenské kliky. Stejně jako údaje o hospitalizacích byly také extrémně relativní. Po celou dobu krize byl každý pacient, který měl při přijetí pozitivní test, považovaný za pacienta s COVID-19. Bez ohledu na to, zda měl příznaky COVID-19 nebo třeba zlomenou nohu. V určitém okamžiku česká vláda změnila metodiku a začala počítat někoho za pacienta s Covidem pouze tehdy, pokud byl test pozitivní a zároveň byl přijatý s příznaky COVID-19. Výsledek? Z původního počtu pacientů s COVID-19 jim rázem zůstalo pouhých 13 %.
A tak bych mohl pokračovat dál a dál. V Německu, Česku a dalších zemích bylo odhaleno, že nemocnice a další zdravotnická zařízení uměle zvyšovaly počet úmrtí a hospitalizací v souvislosti s COVID-19 za účelem finančního zisku. To samo o sobě není překvapivé, protože nemocnice takové metody používají přece už dlouho. Překvapivé však bylo, že v době covidové krize lidé odmítali připustit, že by motivy zisku hrály určitou roli a měly vliv na údaje. Celé zdravotnictví bylo najednou obdařené jakousi vznešenou posvátností. A to i přesto, že před covidovou krizí mnoho lidí kritizovalo a stěžovalo si na systém ziskového zdravotnictví a vliv big farma korporací. Kromě toho se ukázalo, že údaje o počtu úmrtí jsou všechno, jen ne jednoznačné. Přibližně 95 % registrovaných úmrtí v rámci COVID-19 vykazovalo jedno nebo více základních onemocnění.
Podle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí CDC připadá sotva 6 % úmrtí na ty, jejichž jediným onemocněním byl COVID-19. Oběti Covidu byly navíc obvykle v pokročilém věku. Například v Belgii jim bylo během první vlny v průměru osmdesát tři let, tedy o něco více, než je průměrná délka života. To je dobrá otázka. Jak se určuje, kdo zemře na COVID-19? Pokud někdo, kdo je starý a ve špatném zdravotním stavu, dostane Covid a zemře, zemřel pak tento člověk na virus? Způsobila poslední kapka v poháru, že přetekl více než kapka první? Tím vším chci říci, že základní čísla v souvislosti s koronavirovou krizí nejsou objektivními údaji. Jsou konstruovaná na základě subjektivních předpokladů a dohod. V závislosti na tom, jak jsou tyto dohody učiněné, se čísla mohou lišit nejméně patnáctkrát nebo dokonce dvacetkrát.
V této džungli subjektivity se každý, ať už vědomě či nevědomě, řídí svými předsudky a obvykle se rozhoduje pro ta čísla, která podporují jeho subjektivní přesvědčení. Proto někteří lidé na základě čísel vyvozují, že máme co do činění s problémem o rozsahu španělské chřipky. Zatímco jiní se domnívají, že se neděje nic zvlášť neobvyklého. A tyto dva protichůdné názory mohou být ve skutečnosti oba podložené objektivními údaji. Čísla provládního příběhu o Covidu mají tendenci nebezpečnost viru silně přeceňovat. A tato tendence se odráží i v epidemiologických modelech, na kterých je tento prorežimní narativ postavený. Někteří lidé budou namítat a tvrdit, že čísla přece nelze relativizovat do nekonečna. Skutečně, v některých bodech lze o číslech diskutovat, ale jsou věci, o kterých nelze pochybovat.
Například jednotky intenzivní péče byly jednoznačně přetížené pacienty s COVID-19. O tom přece není pochyb. Ale způsob, jakým bychom měli tuto skutečnost interpretovat, je jiná otázka. Spíše než o výjimečné nebezpečnosti COVID-19 se zdá, že toto přetížení je důsledkem dvou střetávajících se trendů posledních desetiletí. Za prvé, u velké části populace rostou virová plicní onemocnění. Zejména u lidí trpících obezitou a cukrovkou. A za druhé, jednotky intenzivní péče systematicky snižují počet lůžek. Takže se tu protínají dva trendy. Vzestupný trend počtu ohrožených pacientů a klesající trend počtu lůžek na jednotkách intenzivní péče.
Zátěž nemocnic lze tedy interpretovat jako důkaz extrémní hrozby viru, ale stejně tak ji lze interpretovat jako příznak nedostatečného managementu, tedy postupné snižování počtu nemocničních lůžek. Nebo jako důsledek zhoršujícího se zdraví, tedy vysoká obezita a cukrovka, případně jako důsledek samotných opatření v souvislosti s Covidem, tedy příliv úzkostných lidí, nárůst psychosomatických potíží a tak dále. Nejnepříjemnější pravdou této krize může být, že jsme si neštěstí, které bylo v masmédiích tak dramatizované, přivolali do značné míry sami. Do stejné kategorie by mohlo patřit i očkování. Na celém světě bylo rozhodnuto přistoupit k typu vakcíny, která byla prozkoumaná jen v omezené míře. I v tomto případě můžeme vidět, že čísla vyvolávají mnoho otázek. A to jak ohledně účinnosti, tak i vedlejších účinků. Prorežimní narativ vykresluje převážně pozitivní obraz, ale z obrovského toku dat bychom mohli stejně dobře vybrat čísla, která vykreslují převážně negativní obraz.
Kdo slyšel v médiích o studii Harvardské univerzity, která nezjistila žádný rozdíl v průběhu pandemie mezi zeměmi s vysokou a nízkou mírou proočkovanosti? Kdo slyšel v médiích o studii, která zjistila, že počet potratů u očkovaných těhotných žen je osmkrát vyšší než normálně? Na tyto studie tu mám samozřejmě zdroje. Na všech těchto příkladech vidíme, že jsou to nakonec stejně příběhy, které vytvářejí čísla než naopak. To je to, co je předmětem sporu. Zdánlivá objektivita díky číslům a statistikám je podřízená prorežimnímu narativu a příběhu. Stejně jako dřívější báje a mytologie.
Stejně tak vidíme, že celá společnost může zcela ignorovat to, co je bezpochyby nejzákladnější otázkou v medicíně. Jsme si jisti, že lék není horší než nemoc? Německý filozof Werner Heisenberg dostal Nobelovu cenu za svůj princip neurčitosti. Nejde o to, že si teď ještě nejsme jistí. Jde o to, že si nikdy nemůžeme být jistí. Ovšem nám se to nelíbí. Pokud nám data ještě neposkytují jistotu, shromáždíme další. Tímto způsobem jsme jako společnost uhranutí nekonečným průvodem čísel, ale nikdy nedospějeme k tomu, na čem skutečně záleží. K otevřené debatě o subjektivních a ideologických rámcích, ze kterých čísla interpretujeme. Právě to způsobuje polarizaci společnosti. Protože skutečné otázky, které je třeba položit, se nacházejí na ideologické úrovni.
Například vnímáme člověka jako biochemický stroj, který je třeba technologicky monitorovat a farmaceuticky upravovat, nebo jako bytost, která nachází své určení v mystické rezonanci s jiným a s věčným jazykem přírody? Tedy víra v objektivitu čísel je školácky naivní. To platí i pro zběsilý tanec čísel v covidové krizi. Každý si může vybrat čísla, která odpovídají jeho vlastním předsudkům, každý je může interpretovat tak, aby podpořila jeho subjektivní ideologickou fikci. Téměř neodolatelná iluze, že čísla představují fakta zajišťuje, že lidé jsou stále více přesvědčení, že jejich vlastní fikce je realitou. Používání čísel v této krizi způsobuje, že si sotva uvědomíme, že to na co reagujeme, nejsou ani tak fakta, ale příběhy konstruované kolem faktů.
Tyto příběhy spřádají zdravotníci, kteří se skutečně snaží pomáhat. Lidé, kteří nechtějí vidět trpět své rodiny. Akademici, kteří chtějí poskytovat informace co nejobjektivněji. Konstruují je ovšem také politici, kteří se cítí nucení jednat rozhodně. Vůdci, kteří ztratili kontrolu a vidí příležitost převzít mocenské otěže zpět. Odborníci, kteří musí skrývat svou neznalost. Akademici, kteří vidí příležitost prosadit se. Farmaceutické společnosti, které cítí peníze. Média, která se vyžívají v senzačních příbězích. Ideologie, které vidí v technokratickém totalitním systému jediné řešení zdánlivě neřešitelných problémů naší doby.
Vliv subjektivity při konstrukci a interpretaci čísel je tak silný, že mu podléhají i vědci, jejichž profesí je být objektivní. Podobně jako turisté na cestě bez mapy a kompasu, kteří chodí v kruhu a vracejí se k výchozímu bodu. Tedy vlastním subjektivním předsudkům. To je samozřejmě vážný problém, protože cílem vědy je objektivní hodnocení a vyloučení vlivu subjektivních preferencí na vyvozené závěry. Fanatická víra v objektivitu měření a čísel, která je typická pro mechanistickou ideologii, je nejen neopodstatněná, ale také nebezpečná. Mezi subjektivními předsudky a čísly vzniká jakési vzájemné posilování. Čím silnější jsou předsudky, tím více si člověk vybírá ta čísla, která tyto předsudky potvrzují. A čím více čísla předsudky potvrzují, tím jsou ještě silnější.
Aplikováno na Covidovou krizi. Společnost nasycená strachem a znepokojením, si z nesčetných čísel vybírá ta, která její strach potvrzují. Vybraná čísla pak strach ještě posilují. Výsledkem je nepřiměřená hysterie a sklon k dramatu, z ekonomického hlediska recese a bankrot nesčetných firem a malých podniků. Ze sociálního hlediska trvalé poškození vazeb mezi lidmi. Z psychologického hlediska ještě větší strach a deprese. A z fyzického hlediska zhroucení imunity a fyzického zdraví. A k tomu můžu ještě dodat – z politického hlediska vznik totality.
Jsme-li totiž přesvědčení, že naše vlastní subjektivní fikce je realitou, budeme si také myslet, že naše realita je nadřazená fikci ostatních. Tak nabýváme přesvědčení, že svou fikci můžeme druhým vnutit všemi možnými prostředky. Alternativní hlasy jsou stigmatizované skutečným ministerstvem pravdy, přeplněným ověřovateli faktů. Svoboda slova je omezovaná cenzurou a autocenzurou. Právo lidí na sebeurčení je porušované vnuceným očkováním, které společnosti vnucuje téměř nemyslitelné sociální vyloučení a segregaci. Diskurz kolem covidové krize vykazuje rysy typické pro vznik totalitních režimů dvacátého století. Nadměrné používání čísel a statistik, které ukazují radikální pohrdání fakty. Stírání hranice mezi fakty a fikcí. A také fanatické ideologické přesvědčení, které ospravedlňuje klamání a manipulaci a v konečném důsledku překračuje všechny etické hranice. Typické rysy pro vznik totality.
Touha po jistotě
Měli bychom se zamyslet nad tím, co společnost předurčuje k tomu, aby lpěla na této číselné iluzi jistoty? Tento útěk do falešné jistoty je logickým důsledkem psychologické neschopnosti vypořádat se s nejistotou a rizikem. Neschopnosti, která se ve společnosti hromadila po desetiletí, možná i staletí. Věda se totiž za poslední století přiklonila z otevřenosti a osvícenství k dogmatům a slepým přesvědčením. Popsal jsem, jak její praktické aplikace izolují lidi od sebe navzájem i od přírody. Popsal jsem také, jak se vědecká utopická snaha o umělý a racionálně kontrolovatelný vesmír, rovná zničení podstaty života. A také jsem popsal, jak víra vědy v objektivitu a měřitelnost světa vede k absurdní svévoli a subjektivitě.
Jenže věda má ještě další velkou ambici. Osvobodit člověka od jeho úzkosti a nejistoty a jeho morálních příkazů a zákazů. Náboženství po staletí zatemňovalo lidskou duši iracionálním strachem z pekla a zatracení. Utrpení a nemoci byly Božím trestem. Stárnutí a nemohoucnost bylo něčím, s čím je třeba se smířit. Tělesné rozkoše byly poskvrněné stigmatem hříchu. Společnost byla zadušena chmurnými příkazy a zákazy. Někdy v průběhu s17. století se na obloze objevila hvězda lidského intelektu. Člověk se začal dívat ven. Před jeho rozumným pohledem se neobjevil ani Bůh, ani ďábel. Strach vštěpovaný náboženstvím byl prohlášený za neopodstatněný. Už nebyl důvod přijímat společenskou smlouvu, kterou společnosti vnucovali klerikové. Člověk začal zkoumat svět, který ho obklopoval. Studoval lidské tělo a příčiny nemocí a utrpení.
S lidským stavem se nebylo možné smířit. Bylo třeba ho zlepšit. Po další tři století převládal energický optimismus. Lidský stav se dal zpříjemnit. Nemoci a utrpení se daly vyléčit silou lidského intelektu. Příkazy a zákazy minulosti byly prohlášené za zbytečné. Stále volnější morálka nakonec člověka smířila s tělesnými touhami, které byly dříve vnímané jako ohrožující. Zmizela ochromující cenzura všeho, co odporovalo náboženství. Svoboda slova se stala základním právem. Vzdělání se stalo všeobecně dostupným. Právní pomoc se stala právem pro všechny. Láska byla zbavená povinnosti uzavírat manželství a mít děti. Sexualita byla obnovená a její spojení s hříchem a zkažeností bylo zrušené.
Tento proces se ale nějakým způsobem obrátil opačným směrem. Idealizace lidského intelektu nakonec vedla k zesílení strachu z nemocí a utrpení. Zatímco mezilidské vztahy byly poznamenané nejistotou a zmatkem. Stará přikázání a zákazy nakonec nahradila džungle pravidel, předpisůa nová, hyperpřísná politická korektnost. Jak tomu můžeme rozumět z psychologického hlediska? Bez ohledu na to, kolik peněz investujeme do výzkumu vědy, medicíny a celkového zdravotnictví, strach z nemocí a utrpení vůbec nezmizel. Lidé jsou stále méně tolerantní k riziku. Mánie pojištění je toho asi nejlepším příkladem. Postupně se etablovaly úrazové a požární pojistky.
Potom se mánie rozšířila na životní, nemocniční, cestovní pojištění i pojištění storna a nakonec na pojištění téměř všeho. Dnes jsou pojištěné nejen stromy, rostliny, psi a kočky, ale také nohy Christiana Ronalda, zadek Jennifer Lopezové, prsa Taylor Swiftové, úsměv Julie Robertsové a sperma Davida Lee Rotha. A to všechno až na miliony dolarů. Nemluvě o pojištění proti zlomeným srdcím, nárazům meteoritů a škodám způsobeným duchy, strašidly a únosy mimozemšťany. Asi nikoho nepřekvapí, že v dnešní době si můžete pojistit i své pojištění. Zoufalé pokusy vyhnout se jakémukoli riziku si ale vybírají svou daň, a to nejen v podobě pojistného. Lékařské zákroky, které by měly odstranit utrpení, jsou stále častěji zdrojem zoufalství. Rozšířená spotřeba psychotropních látek, léků proti bolesti a dalších farmaceutických produktů vedla k desítkám milionů závislých a nespočtu úmrtí. Dnešní preventivní medicína navíc hrozí, že se život stane sterilním a nelidským. Dobrým příkladem je reakce na COVID-19. Maniakální vyhýbání se infekcím.
Jinými slovy, horečná snaha vyhnout se jakémukoli nebezpečí se paradoxně stala velmi nebezpečnou. Důsledky této zoufalé snahy ovládat náš život vážně ovlivňují naši svobodu a práva jako jednotlivců. Na počátku jednadvacátého století vedla například válka proti terorismu k vážnému narušení soukromí. Toto narušení našich práv i soukromí dramaticky roste během covidové krize. Je to hotová mánie. Zvířata jsou zavíraná do klecí kvůli ptačí chřipce. Celosvětová populace je v domácím vězení kvůli Covidu. Lidé a zvířata, potenciální šiřitelé nemocí, jsou pro sebe navzájem příliš nebezpeční, než aby je bylo možné pustit na svobodu.
Narcismus a nejistota
Tento společenský nárůst strachu a nejistoty vede ke dvěma dalším psychologickým jevům. Narcismu a něčemu, čemu říkám regulační mánie. Abychom pochopili tuto souvislost, potřebujeme další část vývojové psychologie. Začnu vysvětlením souvislosti mezi lidskou nejistotou a narcismem. Když jsem se dříve v tomto pořadu zabýval rozdílem mezi digitální a skutečnou konverzací, tak jsem popsal, jak kojenec symbioticky rezonuje s matkou prostřednictvím rané výměny řeči těla a tímto způsobem realizuje prvotní touhu po splynutí s Druhým. V jistém smyslu ale dítě jako samostatná psychologická bytost téměř neexistuje. V prvních měsících života, než se dítě dokáže poznat v zrcadle, si nedokáže vytvořit mentálně-vizuální obraz vlastního těla. V důsledku toho neví, kde končí jeho tělo a kde začíná okolní svět.
Své vlastní vjemy umisťuje nejen do vlastního těla, ale i do lidí a předmětů, které ho obklopují. Konkrétní příklad. Když ho píchne v ruce, nepodívá se na svou ruku, protože si neuvědomuje, že pocit bolesti se nachází právě tam. A platí to i naopak. Dítě cítí pocity druhých přímo ve svém těle. Například když se dívá na někoho, kdo je bit jeho tvář ukazuje stejnou grimasu a pláče, jako by bylo samo bito. V tomto symbiotickém, ale zároveň chaotickém splynutí zkušeností musí dítě mentálně uchopit to, co je jádrem jeho existence. V interakci s postavou matky musí zjistit, co musí udělat, aby si zajistilo její péči a blízkost. Na tomto místě je zajímavé srovnání s mládětem zvířete. Mláďata zvířat a savců jsou také závislá na matce a také se snaží zajistit si její péči. U lidského dítěte ale existuje zásadní psychologický rozdíl, který se nachází na úrovni komunikačního systému.
Zvíře navazuje pouto s jiným zvířetem prostřednictvím výměny znaků. Znaky jako typické výkřiky, postoje, pohyby, mají pevně danou vazbu na svůj referenční bod. Jedno znamení odkazuje na nebezpečí. Jiné znamení naznačuje, že potrava je na cestě. Další znamení naznačují sexuální dostupnost, podřízenost nebo dominanci. Ať už je zvířecí znakový systém jednoduchý nebo složitý, ať už je jeho ovládání vrozené, nebo se předává z generace na generaci učením, zvířata znaky obecně vnímají jako jednoznačné a samozřejmé. U lidí je tomu jinak. Lidská komunikace je plná nejasností, nedorozumění a pochybností. To všechno souvisí s následujícími skutečnostmi. Znaky nebo správněji řečeno symboly lidské řeči, mohou v závislosti na kontextu označovat nekonečné množství věcí. Proto každé slovo nabývá významu pouze prostřednictvím jiného slova (nebo řady slov). Navíc toto jiné slovo zase potřebuje jiné slovo, aby získalo význam. A tak dále do nekonečna.
K definitivnímu zachycení významu slov vždycky nějaké slovo chybí. Z tohoto důvodu má jazyk jako racionální systém, jako systém, ve kterém slova axiomaticky nabývají významu vnitřní neopravitelný nedostatek. Je to něco, co bychom mohli nazvat jazyková nejistota. To má přímé důsledky pro mezilidské interakce. My jako lidské bytosti nikdy nemůžeme jednoznačně předat své sdělení a druhý nikdy nemůže určit jeho definitivní význam. Jde to ještě dál. Dokonce ani své vlastní sdělení neznáme. Nikdy přesně nevíme, co chceme říci, jednoduše proto, že naše myšlenky pracují také se slovy, a tak i na této úrovni vždycky chybí slovo. To je důvod, proč tak často musíme hledat slova. Tak často zápasíme s tím, abychom řekli to, co opravdu chceme říct. Tak často máme pocit, že říkáme něco, co jsme ve skutečnosti říct nechtěli, nebo že jsme mysleli něco trochu jiného.
Ve světě zvířat po tom není ani stopy. Jejich komunikační chování nevykazuje tato zaváhání a zadrhávání. Myslíme si, že lidé se od zvířat odlišují větší znalostí a uvědomělostí. Ale nejtypičtějším rozdílem je, že na rozdíl od zvířat nás téměř neustále trápí nedostatek znalostí. Proto ústřední otázky v životě člověka, ty, které se týkají jeho postavení v touze po Druhém, nikdy nedostanou definitivní odpověď. Co si o mně ten Druhý myslí? Má mě vůbec rád? Považuje mě vlastně za přítele? Znamenám pro něj vůbec něco? Co ode mě ten Druhý vlastně očekává? Co ode mě chce? Kolem těchto otázek se točí každé lidské setkání, a tím i celá lidská existence. Ve světě zvířat tomu nic nenasvědčuje. Nikdy neuvidíte zvíře, které by sedělo na gauči a trápilo se smyslem svého života nebo tím, co znamená pro jiné zvíře. Tato neurčitost lidského světa symbolů, trochu překvapivě probíhá od samého počátku lidského života. V době, kdy byl jazyk ještě rudimentární a neodkazoval k předmětům.
Závěr
To je konec druhé epizody cyklu Psychologie totality. Co uslyšíte ve třetím díle? Ještě více prozkoumám ranou vývojovou psychologii ohledně vývoje egoismu a narcismu. Potom se podívám na regulační mánii a posedlost. Zamyslíme se nad rovnocenností a podřízeností lidí. Každý má totiž vlastní představu o sobě samém. Podívám se také na vše prostupný strach a nejistotu ve společnosti, kterou nahrazuje stále tvrdší politická korektnost. Potom se zaměřím na mé oblíbené téma, a to je formování a vzestup mas. Při formování masy musí být totiž splněné čtyři základní podmínky. Jaké to jsou se dozvíme ve třetí epizodě. Podívám se také na fenomén společenského objektu úzkosti. S tím právě elity pracují velmi efektivně. Terorismus, klimatické změny, viry. Objekty úzkosti, kolem kterých se dav sjednotí.