Ve svých předchozích pořadech jsem se fakticky zaměřil na zpravodajskou analýzu současného globálního řízení. Jednalo se o pořady Průvodce pandemickou galaxií, nedávno Klaus Schwab a Světové ekonomické fórum. V těchto programech šlo o ryze technickou část. Na jejím projekčním plátně jsem vykresloval vazby, návaznosti a souvislosti osob, globálních fondů, obřích think-tanků a mamutích neziskovek v rámci přípravy a průběhu současné takzvané pandemie. Ovšem, stálo by za to se společně zamyslet nad tím, jak je možné, že vůbec něco takového vzniklo? Jak k tomu došlo? Kdo to dovolil? Bylo tomu možné včas zabránit?
Známe to asi všichni na alternativě, kteří se z jakéhokoli důvodu nenecháváme očkovat. Kdykoli se pustíme do diskuse na téma očkování proti Covid-19, vyvolává to zaražené reakce u většinové populace. Nechceme o tom mluvit. Vidíme strach, stud a nekonečný koloběh skupinového myšlení. Napadlo nás ale někdy, co svazuje tu soudržnou tkaninu totality pohromadě? V tomto pořadu se pokusím nalézt odpovědi na to, co se děje a jaké jsou další kroky, které musí každý z nás podniknout, aby prolomil kouzlo a obnovil normální stav. Musíme pochopit proč a jak se reakce na covidovou krizi na společenské úrovni rozvinula, jak se rozvinula, a co je ještě důležitější, jak zabránit tomu, aby se podobná parodie opakovala.
Musíme porozumět tomu, jak a proč se lidé dobrovolně vzdají své svobody, jak mohou masy dát vzniknout totalitnímu vůdci a co je také nejdůležitější, jak můžeme těmto jevům vzdorovat a zachovat si naši společnou lidskost. Nesmíme přestat mluvit. K tomu se dostanu podrobně v závěrečné čtvrté epizodě. Musíme také pochopit, jak znovu získat naši lidskost ve stále odlidštěnějším a mechanizovaném světě? Musíme vydestylovat základní extrakt toho, jak jsme se dostali na práh totality. Musíme porozumět teorii hypnózy formování mas. Na to jsem také natočil dva dokumenty. Trojdílný cyklus Média a propaganda a trojdílný cyklus Tajné nástroje propagandy. Tento program je jakýmsi rozšířením těchto dvou předcházejících programů. Covid už není pouhou mutací ze stovek koronavirů. Celebrita mezi viry. Stal se nepostradatelným společenským fenoménem. Na jeho rámci se vytváří současná psychologie totality.
Věda versus ideologie
My, kteří děláme alternativu mnoho let, jsme si toho všimli už dávno. Jedním z katalyzátorů byl začátek migrační krize. Systémové agendy, které utahovaly svůj smrtící stisk kolem našeho hrdla. Není dovoleno pochybovat. Vládní moc nad soukromým životem rostla nesmírně rychle. Zažívali jsme erozi práva na soukromí. Patrně to začalo být už od 11. září. Alternativní hlasy jsou najednou stále cenzurovanější a potlačovanější. Dramaticky roste počet akcí bezpečnostních složek, šikany a stíhání nepohodlných nebo opozičních názorů. Dochází k blokování opozičních serverů a médií stejně jako v Rusku nebo Číně. Přesto naše totalita to vykládá jako ochranu své demokracie, zatímco v Rusku a Číně je to diktatura režimu. Dvě stejné věci s odlišným výkladem. Za tímto vývojem ale nestály pouze vlády.
Rychlý nástup takzvané woke kultury a sílící klimatické hnutí ve stylu Gréty Thumbergové, dávaly podnět k volání po nové, hyperpřísné vládě, která vycházela zevnitř samotného obyvatelstva. Teroristé, klimatické změny, heterosexuálové a později i viry, byly považované za příliš nebezpečné na to, aby se proti nim dalo bojovat staromódními prostředky. Technologické sledování a trasování populace se stávalo stále přijatelnějším a bylo považováno za nezbytné. Na obzoru společnosti se rýsovala dystopická vize. Vznik nové totality. V jejím čele už nebudou stát plamenní vůdci davu, jako byli Josef Stalin nebo Adolf Hitler, ale tupí byrokraté a technokraté.
Jaké jsou kořeny současné psychologie totality? Jaký je rozdíl mezi dnešní totalitou a těmi minulými v první polovině 20. století? Podstata tohoto rozdílu spočívá v oblasti psychologie. Běžné diktatury jsou založené na primitivním psychologickém mechanismu. Totiž na vytváření atmosféry strachu mezi obyvatelstvem. Tento strach je založený na brutálním potenciálu diktátorského režimu. Naproti tomu současná totalita má své kořeny v zákeřném psychologickém procesu formování mas. Teprve důkladná analýza tohoto procesu nám umožní pochopit šokující chování ztotalitarizovaného obyvatelstva.
Vidíme to všude kolem nás. Přehnaná ochota jednotlivců obětovat své osobní zájmy ze solidarity s kolektivem, tedy masami. Hluboká, až patologická nesnášenlivost vůči disidentským hlasům. A také výrazná náchylnost k pseudovědecké indoktrinaci a propagandě. Formování mas je v podstatě druhem skupinové hypnózy, která ničí etické sebeuvědomění jednotlivců a zbavuje je schopnosti kritického myšlení. Tento proces je ve své podstatě zákeřný. Populace se stávají jeho obětí, aniž by to tušily. Většina lidí si posunu k totalitě ani nevšimne. Totalitu si spojujeme hlavně s pracovními, koncentračními a vyhlazovacími tábory. Ty jsou ale jen závěrečnou, zmatečnou fází dlouhého procesu. Je to stále patrnější i ve vědě. Při přípravě tohoto pořadu jsem pročetl mnoho rozhovorů s vědci, kteří si začali všímat zajímavého fenoménu už od roku 2005. Nedbalost, chyby, neobjektivní závěry, a dokonce i naprosté podvody se ve vědeckém výzkumu staly tak rozšířenými, že ohromující vysoké procento výzkumných prací, v některých oborech až 85 %, dospělo k radikálně chybným závěrům.
A co je ze všeho nejvíc fascinující, z psychologického hlediska – většina výzkumníků byla naprosto přesvědčená, že svůj výzkum provádí víceméně správně. Nějak si neuvědomovali, že jejich výzkum je nepřibližuje k faktům, ale naopak vytváří fiktivní novou realitu. To je samozřejmě vážný problém, zejména pro současnou společnost, která věří vědě jako nejspolehlivějšímu způsobu poznání světa. Výše uvedený problém navíc přímo souvisí s fenoménem totality. Ve skutečnosti je to právě tohle, co odhaluje. Podstata totality spočívá ve slepé víře v jakousi statisticko-číselnou vědeckou fikci, která vykazuje radikální pohrdání fakty. Ideálním subjektem totalitní vlády není přesvědčený nacista nebo přesvědčený komunista, ale lidé, pro které už neexistuje rozdíl mezi fakty a fikcí, rozdíl mezi pravdou a lží.
Nízká kvalita vědeckého výzkumu odhaluje zásadnější problém. Náš vědecký světonázor má podstatné nedostatky, jejichž důsledky dalece přesahují oblast akademického výzkumu. Tyto nedostatky jsou také zdrojem hlubokého kolektivního znepokojení, které je v posledních desetiletích v naší společnosti stále citelnější. Pohled lidí na budoucnost je nyní poznamenaný pesimismem a nedostatkem perspektivy. Pokud civilizaci nesplaví stoupající hladina moře, pak ji zcela jistě smetou uprchlíci. Velké vyprávění o osvícené společnosti už nevede k optimismu a pozitivismu minulých let. Velká část populace je uvězněná v téměř úplné sociální izolaci. Pozorujeme nárůst absencí způsobených duševním utrpením. Nebývalé rozšíření užívání psychotropních léků. Epidemii vyhoření, která paralyzuje celé podniky a státní instituce. Exponenciálně rostou všechny ukazatele sociálního stresu. Každý, kdo zná teorii systémů, ví, co to znamená. Systém směřuje k bodu zvratu. Je na pokraji reorganizace a hledání nové rovnováhy. Má to ale i své pozitivní stránky. Stále více lidí chce zpět svou suverenitu. Snaží se nebýt zadlužení vůči tomuto zločineckému systému finančních supů a bankovních upírů. Právě tento finanční sektor sehrál roli ve slepé uličce, ke které dochází. Hovořím o digitální měně, kterou jsem podrobně probíral ve druhém díle pořadu Klaus Schwab a Světové ekonomické fórum. Tento přerod a reorganizace společnosti provází fenomén psychologie totality.
Začátky COVID-19
V únoru 2020 se globální vesnice začala otřásat v základech. Svět byl postavený před hrozivou krizi, jejíž důsledky byly nedozírné. Během několika týdnů všechny zachvátil příběh o viru. Příběh, který se nepochybně zakládal na faktech. Ale na jakých? První pohled na fakta jsme zachytili prostřednictvím záběrů z Číny. Virus donutil čínskou vládu přijmout ta nejdrastičtější opatření. Celá města byla uzavřená do karantény, narychlo se stavěly nové nemocnice a osoby v bílých oblecích dezinfikovaly veřejná prostranství. Tu a tam se objevily zvěsti, že totalitní čínská vláda přehání a že nový virus není o nic horší než chřipka. Objevovaly se i opačné názory. Že to musí být mnohem horší, než to vypadá, protože jinak by žádná vláda nepřijala tak radikální opatření.
V té době nám všechno ještě připadalo vzdálené od našich břehů a předpokládali jsme, že nám příběh neumožňuje posoudit celý rozsah skutečností. Až do chvíle, kdy virus dorazil do Evropy. Nyní jsme začali zaznamenávat nákazy a úmrtí sami. Viděli jsme záběry přeplněných pohotovostí v Itálii. Konvoje armádních vozidel převážejících mrtvoly, márnice plné rakví. Vědci sebevědomě předpovídali, že bez těch nejdrastičtějších opatření si virus vyžádá desítky milionů životů. V Bergamu ve dne v noci houkaly sirény a umlčovaly každý hlas ve veřejném prostoru, který se odvážil pochybovat o faktech. Od té chvíle se zdálo, že příběh a fakta splývají a nejistota ustupuje jistotě.
Nepředstavitelné se stalo skutečností. Byli jsme svědky náhlého obratu téměř všech zemí na světě. Všechny země najednou následovaly příkladu Číny a uvrhly obrovské skupiny lidí do faktického domácího vězení, pro které se vžil termín lockdown. Nastalo surrealistické ticho. Zlověstné a osvobozující zároveň. Obloha bez letadel. Dopravní tepny bez spěchající krve. Prach honby za marnými touhami se usadil. Tím to ale zdaleka neskončilo. Byli jsme také svědky pozoruhodného přesunu moci. Odborníci virologové byli povolaní jako prasata George Orwella, jako nejchytřejší zvířata na farmě, aby nahradili nespolehlivé politiky. Měli řídit farmu zvířat s přesnými vědeckými informacemi v době moru. Brzy se ale ukázalo, že tito odborníci mají docela obyčejné lidské chyby. Ve svých statistikách a grafech se dopouštěli chyb, kterých by se ani obyčejní lidé jen tak nedopustili. Došlo to tak daleko, že v jednu chvíli započítali všechna úmrtí jako úmrtí na Covid-19, včetně lidí, kteří zemřeli například na infarkt. Nedodrželi ani své sliby. Tito odborníci slíbili, že Brány ke svobodě se znovu otevřou po dvou dávkách vakcíny. Ale když nastal čas, situace se nezměnila a oni přišli s tím, že je potřeba třetí, čtvrtá, pátá.
Stejně jako Orwellova prasata někdy měnili pravidla ze dne na den, nenápadně. Nejdřív se zvířata musela podřídit opatřením, protože počet nemocných nesměl překročit kapacitu zdravotnického systému. Jednoho dne se ale všichni probudili a objevili na zdech nápisy, že opatření se prodlužují, protože virus musí být vymýcený. Nakonec se pravidla měnila tak často, že se v nich zřejmě vyznala jen prasata na farmě. A ani to nebylo tak jisté. Někteří lidé začali být podezřívaví. Jak je možné, že tito odborníci dělají takové chyby, kterých by se nedopustili ani laici? Tak hloupí snad být nemohou, ne?
Jaký je konec této hry? Jejich doporučení nás vedou dál stejným směrem. S každým dalším krokem přicházíme o více svobod, až se dostaneme do konečného cíle, kde budou lidské bytosti redukované na QR kódy. A to všechno v rámci velkého technokratického lékařského experimentu. Tak se lidé rozdělili na dvě skupiny. Někteří lidé byli přesvědčení, že máme co do činění se zabijáckým virem. Jiní, že nejde o nic jiného než o sezónní chřipku. A ještě další věřili, že virus vůbec neexistuje a že máme co do činění s celosvětovým spiknutím. A našlo se i několik těch, kteří nadále tolerovali nejistotu a neustále si kladli otázky. Kladou si je dodnes. Dodnes tápou a zcela tomu nerozumějí.
Covidová krize nepřišla zčistajasna. Zapadá do řady stále zoufalejších a sebedestruktivnějších společenských reakcí na objekty strachu. Nejprve teroristé, potom globální oteplování, nakonec koronaviry. Kdykoli se ve společnosti objeví nový objekt strachu, v našem současném způsobu myšlení existuje jediná reakce a jediná obrana. Zvýšená kontrola. Nucená kontrola vede ke strachu. A strach vede k další nucené kontrole. Právě tak se společnost stává obětí začarovaného kruhu, který nevyhnutelně vede k totalitě, tedy k extrémní vládní kontrole. To nakonec vede k radikálnímu zničení psychické i fyzické integrity člověka.
Současný strach a psychickou nepohodu musíme považovat za problém sám o sobě. Tento problém nelze redukovat na virus nebo jiný objekt ohrožení. Náš strach má původ ve zcela jiné rovině. V selhání Velkého příběhu naší společnosti. Je to příběh mechanistické vědy, ve kterém je člověk redukovaný na biologický organismus. Příběh, který ignoruje psychologický, symbolický a etický rozměr člověka a má tak zničující dopad na úrovni lidských vztahů. Něco v tomto příběhu způsobuje, že se člověk izoluje od svých bližních a od přírody. Něco v tom příběhu způsobuje, že člověk přestává rezonovat s okolním světem. Něco v tom příběhu mění lidskou bytost v atomizovaný subjekt. Právě tento atomizovaný subjekt, člověk jako inventární číslo, je základním stavebním kamenem totalitního státu.
Totalita není historickou náhodou. V konečném důsledku je logickým důsledkem mechanistického myšlení a klamné víry ve všemocnost lidské racionality. Jako taková je totalita určujícím rysem osvícenské tradice. Právě to se pokusím ve svém pořadu podrobit analýze. Budu analyzovat symptom totalitarismu a zasadím jej do širšího kontextu společenských jevů, jejichž je součástí. Stupňující se společenské krize jednadvacátého století jsou projevem základního psychologického a ideologického převratu. Posunu tektonických desek, na kterých spočívá světonázor. Zažíváme okamžik, kdy se stará ideologie naposledy vzchopí k moci, než se zhroutí. Každý pokus o nápravu současných společenských problémů, ať už jsou jakékoli, na základě staré ideologie situaci jen zhorší. Problém nelze řešit stejným způsobem myšlení, který jej vytvořil. Řešení našeho strachu a nejistoty nespočívá ve zvýšení technologické kontroly. Skutečným úkolem, před kterým stojíme jako jednotlivci i jako společnost, je vybudovat nový pohled na člověka a svět. Najít nový základ naší identity. Formulovat nové zásady soužití s druhými a přehodnotit aktuální lidskou schopnost mluvit pravdu.
Věda versus náboženství
Náboženství po tisíce let obracelo pohled člověka dovnitř, točilo se kolem pojetí člověka jako hříšníka. Hříšníka, který lže a podvádí a ztrácí se ve světských pokušeních. Hříšníka, který se musí připravit na smrt, protože ta ho nakonec dostihne. Pokud člověk na tomto světě trpěl, bylo to proto, že se nedokázal vyrovnat jako morální a etická bytost, protože žil v hříchu. Nebyl to svět, který musel být zpochybněný, ale člověk sám. To všechno se změnilo se vznikem vědy. Člověk věřil, že díky síle rozumu může svět upravit, zatímco on sám může zůstat nezměněný. Sebral odvahu a vzal svůj osud do svých rukou. Využil vlastní rozumové síly, aby pochopil svět a utvořil novou, rozumnou společnost. Příliš dlouho byl nucen mlčet ve jménu Boha, kterého nikdo nikdy neviděl. Příliš dlouho byla společnost zatížená dogmaty, která postrádala jakýkoli racionální základ. Nastal čas rozptýlit temnotu světlem rozumu.
Osvícení je osvobození člověka. Galileo Galilei, Mikuláš Koperník, Isaac Newton a další geniální myslitelé si strhli dogmatickou roušku z očí, aby mohli svět kolem sebe registrovat s otevřenou myslí. Dokázali, že určité aspekty reality lze zachytit v matematických a mechanistických vzorcích s neuvěřitelnou přesností a precizností. Zdálo se to být nezvratné. Tito myslitelé dosáhli nejen velkých intelektuálních úspěchů, ale zaujali také jedinečný humanistický a etický postoj ke světu a jeho hmotným objektům. Měli odvahu odložit dobové předsudky a dogmata. Přiznávali svou nevědomost a byli zvědaví a otevření tomu, co jim jevy samy o sobě říkají. Toto nevědění dalo vzniknout novému poznání, pro které by udělali cokoli. Pro které byli ochotni vzdát se své svobody, někdy i života. Byli to vědečtí bojovníci za pravdu.
Ten, kdo mluví pravdu, prolamuje zavedený společenský konsenzus. Ten, kdo mluví pravdu, rozbíjí ustálený příběh, ve kterém společnost hledá útočiště, pohodlí a bezpečí. Je přece pohodlné držet se ustálených dogmat, postulátů a paradigmat jako ve vyhřátém měkkém zámotku sebeklamu, na který jsme staletí zvyklí. Oč je to pohodlnější, než je rozbíjet novým nepříjemným poznáním, novou protichůdnou kognitivní disonancí. Musíme vylézt z vyhřátého měkkého zámotku do chladného, tvrdého a nepřátelského prostředí. Proto je mluvení pravdy nebezpečnou snahou. Vyvolává ve společnosti strach a vede k hněvu a agresi. Říkat pravdu je nebezpečné. Je ale také nezbytné. Pokud není společenský konsenzus včas rozebraný a obnovený zahnívá, a nakonec má na společnost dusivý dopad.
Vědu lze v podstatě definovat jako otevřenou mysl. Původní vědecká praxe, která tvořila základ osvícenství, na krátkou dobu pozastavila předsudky o pozorovaných věcech. Byla otevřená co největší rozmanitosti nápadů a myšlenek, předpokladů a hypotéz. Věda pěstovala pochybnosti, nejistotu považovala za ctnost. Nechávala fakta mluvit sama za sebe. Nejen fakta měla svobodu prosadit se.
"Mohu nesouhlasit s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájit vaše právo to říkat," prohlásil Voltaire. Věda také osvobodila člověka od jeho nezralosti, kterou si sám způsobil. Prolomila vládu náboženských dogmat, která se ve veřejné sféře do značné míry zvrhla v nátlak, útlak, přetvářku a pokrytectví, podvod a lež. Tato otevřenost přinesla bohaté ovoce. Vědecká metoda byla použitá k pochopení a předpovědi pohybu nebeských těles, k popisu kyvadla a výpočtu gravitačního zrychlení, ale také ke studiu chování zvířat, k pochopení fungování mysli, ke zmapování struktury jazyků, ke vzájemnému porovnávání kultur. Mohla se pružně přizpůsobit každé oblasti zkoumání, každému předmětu výzkumu a v každé oblasti přinesla vznešené objevy. Tvary a barvy byly ve světle vědy rozlišené ostřeji než kdykoli předtím. Zvuky zněly jasněji než kdykoli předtím.
Tato otevřenost mysli přinesla ty nejvznešenější poznatky. A také překvapivé poznatky. Velcí fyzikové první poloviny dvacátého století nejpřísnějším způsobem dokázali, že jádro hmoty nelze oddělit od pozorujícího subjektu. Prokázali, že pozorování hmotného objektu mění objekt samotný. Dokonce se vědci vzdali iluze, že člověk může někdy dosáhnout jistoty. Werner Heisenberg svým principem neurčitosti prokázal, že není možné jednoznačně určit ani čistě materiální fakta, jako je umístění hmotných částic v čase a prostoru. Velké mozky, které nejpřísněji sledovaly rozum a fakta, dospěly k závěru, že podstata věcí se nakonec vymyká logice, a nelze ji uchopit. Také samotná myšlenka předvídatelnosti v hmotném světě, fanaticky hlásaná francouzským vědcem Pierrem-Simonem Laplacem v osmnáctém století, byla ve dvacátém století znehodnocena americkým matematikem a meteorologem Edwardem Lorenzem:
"I když jste schopní zachytit složitý a dynamický jev v matematických vzorcích, stejně byste ani se vzorci v ruce nebyli schopní předpovědět jejich chování na vteřinu dopředu."
A konečně představa vesmíru jako mrtvého a nesměrového mechanického procesu se také ukázala jako vědecky neudržitelná. Teorie chaosu skutečně revolučním způsobem ukázala, že hmota se neustále organizuje způsobem, který nelze vysvětlit mechanisticky. Vesmír je obdařený směrem a vůlí. To samé tvrdil už Isak Newton v sedmnáctém století:
"Zákony mechaniky se vztahují pouze na velmi omezenou část reality."
S rozvojem vědy to bylo stále jasnější. Alespoň pro ty, kteří měli oči, aby to viděli. Ve dvacátém století to velký matematik René Thom vyjádřil takto:
"Ta část reality, kterou lze dobře popsat zákony umožňujícími výpočty, je nesmírně omezená." A pokračoval ještě důležitěji:"Všechny významné teoretické pokroky podle mého názoru vznikly díky schopnosti jejich vynálezců vžít se do kůže věcí, dokázat se vcítit do všech entit vnějšího světa. Právě tento druh identifikace proměňuje objektivní jev v konkrétní myšlenkový experiment."
To vrhá překvapivé světlo na povahu vědy. Většina lidí se domnívá, že věda spočívá v navazování suchých logických souvislostí mezi objektivně pozorovatelnými fakty. Ve skutečnosti se ale věda vyznačuje empatií. Rezonující spřízněností mezi pozorovatelem a zkoumaným jevem. Věda jako taková naráží na nepoznatelnou a tajemnou podstatu, která se vymyká logickému vysvětlení a kterou lze popsat pouze jazykem poezie a metafory. Zjišťujeme, že věda se v tomto smyslu snoubí s náboženstvím. A to více, než bychom si mysleli. Max Planck vydal svědectví o této zkušenosti, a to možná tím nejpřímějším způsobem:
"Věda nakonec dospěje tam, kde kdysi začínalo náboženství, do osobního kontaktu s Nepojmenovatelným."
Na základě této zkušenosti fyzikové dvacátého století přehodnotili velké náboženské a mystické spisy, například upanišady. Obsah a struktura těchto textů, jejich obraznost a symbolika nabízejí lepší uchopení skutečnosti než jakýkoli logický, racionální diskurz. Věda se osvobodila od všech dogmat náboženství, aby na konci dlouhé cesty znovu objevila mystické a náboženské texty a znovu jim propůjčila jejich úctyhodný, původní status. Symbolické, metaforické texty pro to, co je lidské mysli věčně skryto. A to je pro nás důležité. Zmapovat hranice našeho rozumu. Nejvyšším úspěchem vědy je, že se nakonec vzdá. Že dospěje k poznání, že nemůže být pro člověka vůdčím principem.
Jádrem věci není lidský rozum, ale člověk jako jedinec, který činí etická a morální rozhodnutí. Člověk ve vztahu k bližnímu. Člověk ve vztahu k nepojmenovatelnému, které k němu v jádru věci promlouvá. Strom vědy ale od počátku vyrašil i větví jiným směrem. A to přesně opačným směrem než ona původní vědecká praxe. Na základě velkých úspěchů vědy se někteří lidé od otevřenosti mysli přiklonili k víře. Pro ně se věda stala ideologií. Byla to především mechanisticko-materialistická větev takzvané tvrdé vědy, které nás nejvíce uchvátily. Jednoduchá ve svých principech, konkrétní ve svých objektech a vzbuzující úctu ve své praktické použitelnosti. Od parního stroje přes televizi a atomovou bombu až po internet. Díky tomu všemu má věda všechno, co může člověka svést. Díky tomuto vědnímu oboru člověk dobývá vesmír. Díky tomu nám umožňuje vidět a slyšet, co se děje na druhé straně planety, nebo vizualizovat mozkovou činnost. Dává nám schopnost pohybovat se rychleji než zvuk a provádět mikrochirurgické zákroky.
V minulosti lidé marně čekali na to, že Bůh učiní zázraky. Ale díky této vědě se zázraky skutečně dějí. Člověk opustil víru a teď se mohl úspěšně spolehnout na vědu.
Náboženství versus věda
Od osvícenství poskytovalo mechanistické myšlení západní civilizaci Velký příběh. Podle tohoto příběhu všechno začíná velkým třeskem, který uvede do pohybu rozpínající se vesmír a vytvoří řadu jevů s rostoucí složitostí. Nejprve vzniká vodík, pak helium a následně všechny ostatní prvky prostřednictvím střídajících se procesů fúze a exploze. Prvky se shlukují a vytvářejí hvězdy a planety. Jedna z nich Země obsahuje vodu. Tato voda umožňuje vznik aminokyselin, které jsou často považované za první formu života. Odtud jednoduché formy života postupně ustupují složitějším formám. Až se nakonec objeví člověk, prozatímní konečný bod evoluce. Věda si tak vytvořila svůj vlastní mýtus o stvoření. Z tohoto pohledu se člověk stává bezvýznamným vedlejším produktem mechanistických procesů. Jakýmsi vývojem v celém řetězci evoluce.
Člověk si to možná neuvědomuje, ale na našem lidství ve skutečnosti nezáleží, není to nic podstatného. Celou naši existenci, naši touhu a chtíč, naše romantické nářky a nejpovrchnější potřeby, naši radost a smutek, naše pochybnosti a volby, náš hněv a nerozum, naši slast a utrpení, náš nejhlubší odpor a nejvznešenější estetické ocenění, zkrátka celé drama naší existence lze nakonec redukovat na elementární částice, které na sebe vzájemně působí podle zákonů mechaniky. To je krédo mechanistického materialismu. Ten, kdo o tomto krédu pochybuje, se dobrovolně prohlašuje za blázna nebo za šílence. Pochybovat se stále smí, ale jen o těch správných věcech.
Strom vědy tak vyrašil větev, která se rozrostla opačným směrem než původní výhonky. V době svého zrodu byla věda synonymem pro otevřenou mysl. Způsob myšlení, který vyhání dogmata a zpochybňuje přesvědčení. Jak se ale vyvíjela, proměnila se také v ideologii, víru a předsudky. Stejně jako náboženství. Věda tak prošla proměnou, jako všechny ideologie. Nejprve byla diskurzem, kterým se menšina vzepřela většině. Potom se stala diskurzem samotné většiny. V průběhu této proměny se věda přizpůsobila cílům vládnoucí kasty, které jsou v protikladu k cílům původním. Dnešní náboženská věda umožňuje manipulaci s masami, umožňuje budovat kariéru, propagovat výrobky, nebo šířit klam ve stylu věřím jen těm statistikám, které jsem si sám zfalšoval, jak prohlásil Winston Churchill. Náboženská věda také umožňuje znevažovat a stigmatizovat ostatní.
Náboženská věda umožňuje dokonce ospravedlnit segregaci a vyloučení. Žádný přístup na veřejná prostranství, pokud nenesete znak vyšší kasty. Váš žlutý špendlík. Roušku, potvrzení o desáté dávce, nebo ideálně Covid pas této dnešní vědecké ideologie, víry nebo náboženství. Stručně řečeno, dnešní náboženská věda se jako každý prorežimní diskurz stala privilegovaným nástrojem oportunismu, lží, podvodů, manipulace a moci. Náboženská věda je dnes přesně tím, čím bylo samotné náboženstvím před příchodem osvícené vědy.
Falešná věda
Věda už dávno ztratila svou ctnost a výsadu pravdivosti. Nic to neilustruje lépe než krize, která vypukla v akademickém prostředí v roce 2005. Tato krize se objevila, když vyšla najevo řada závažných případů vědeckých podvodů. Ukázalo se, že vědecké skeny a další zobrazovací metody byly zmanipulované, archeologické artefakty byly padělané, klony embryí byly zfalšované. Někteří vědci tvrdili, že úspěšně transplantovali kůži myší, zatímco kůži pokusných zvířat pouze obarvili, aniž by provedli jakýkoli chirurgický zákrok. Jiní vědci vyrobili chybějící články z kusů lebek lidí a opic. A ukázalo se, že někteří si svůj výzkum dokonce zcela vymysleli. Na všechno tu mám odkazy na knihy nebo přímo http odkazy.
Tento druh podvodů byl ale poměrně vzácný a ve skutečnosti nebyl největším problémem. Největším problémem byly méně dramatické případy pochybných výzkumných postupů, které ovšem dosahovaly epidemických rozměrů. Daniele Fanelli provedl v roce 2009 systematický průzkum a zjistil, že nejméně 72 % výzkumníků bylo ochotno nějakým způsobem zkreslit výsledky svého výzkumu. Kromě toho se výzkumy hemžily i neúmyslnými chybami ve výpočtech a dalšími omyly. Článek v časopise Nature to právem nazval tragédií chyb. To všechno se promítlo do vědeckých zjištění. Zjednodušeně řečeno to znamená, že výsledky vědeckých experimentů nebyly stabilní. Když několik vědců provedlo stejný experiment, dospěli k různým zjištěním. Například v ekonomickém výzkumu selhala replikace přibližně v 50 % případů. Ve výzkumu rakoviny asi v 60 % případů. A v biomedicínském výzkumu ne méně než v 85 % případů.
Kvalita výzkumu byla tak hrozná, že světoznámý statistik John Ioannidis publikoval článek s přímočarým názvem Proč je většina publikovaných výzkumných závěrů falešná. V posledních desetiletích se akademici pokoušeli zlepšit kvalitu výzkumu prostřednictvím řady iniciativ. Zpochybňovali tlak na výzkumné pracovníky, aby publikovali. Naléhali na výzkumné pracovníky, aby zveřejňovali svá data. Prosazovali větší transparentnost v oblasti finančních zájmů a další. Celkově se zdá, že tato opatření neměla velký účinek. V roce 2021 50 % dotazovaných akademiků anonymně přiznalo, že někdy prezentují svá zjištění neobjektivně. Tato krize vědy nesvědčí pouze o nedostatku serióznosti a svědomitosti ve výzkumu. Poukazuje především na zásadní krizi způsobu, jakým je věda prováděná.
Naše interpretace objektivity je chybná. Je přehnaně založená na představě, že čísla jsou preferovaným přístupem k faktům. Podíváme-li se na vědecké obory s nejhoršími výsledky falšování je zřejmé, že významnou roli hraje měřitelnost jevů. Například v chemii a fyzice to nebylo tak špatné. V psychologii a medicíně je ale situace bídná. V těchto oborech vědci posuzují nesmírně složité a dynamické jevy. Posuzují fyzické a psychické fungování člověka. Takové objekty jsou v podstatě měřitelné jen ve velmi omezené míře, protože je nelze redukovat na jednorozměrné charakteristiky. A přesto se až příliš často setkáváme se zoufalými pokusy zformovat je do podoby dat, čísel.
V medicíně a psychologii jsou ale veškerá měření velmi relativní. Během covidové krize si veřejnost uvědomila snad poprvé relativitu lékařských měření, když jsme byli svědky zjevných problémů s PCR testem. Rychle se ukázalo, že test lze provádět různými způsoby, že poskytuje značně variabilní výsledky, nebo že výsledky lze také různě interpretovat. Testy a metody sběru dat s nízkou validitou nejsou problematické jen samy o sobě. Brání také výzkumníkovi, aby se pokusil pochopit svůj objekt jiným, možná méně sofistikovaným, ale často vhodnějším způsobem. Například právě pomocí slovních prostředků. To je skutečné drama oborů, jako je medicína a psychologie. V těchto oborech se upustilo od klasického výzkumu, jako jsou důkladné případové studie prováděné zkušenými lékaři. Místo toho je nahradil výzkum, který se sice tváří vědecky, ale často vědecký není. Metrické údaje se mohou zdát jako sofistikovanější a objektivnější způsob popisu předmětu výzkumu, ale často sdělují méně než obratný popis pomocí slov.
To částečně vedlo k dalším problémům, které se objevily v době vědecké krize. Všudypřítomným chybám, lajdáctví a neobjektivním závěrům, o kterých jsem hovořil před chvílí. Nejvíce zarážející je, že si většinou sami badatelé sotva uvědomují, že s jejich metodologií není něco v pořádku. Většinou považují své vědecké fikce za realitu. Pletou si svá čísla s fakty, jejichž jsou zkreslenou ozvěnou. Totéž platí pro velkou část populace, která této vědecké ideologii slepě důvěřuje. Můžeme to nazvat posvátný kult bílých plášťů.
Vzhledem k pádu náboženství nemá široká populace jinou ideologickou víru. Čísla a grafy prezentované v masmédiích jsou mnoha lidmi považované za faktickou realitu. Právě do této roviny umisťujeme ideální subjekt totalitního státu. Subjekt, který už nepozná rozdíl mezi pseudovědeckou fikcí a realitou. Nikdy předtím nebylo takových lidí tolik jako na počátku jednadvacátého století. Nikdy předtím nebyly společenské podmínky tak náchylné k totalitě. A právě tak tuto kapitolu můžu uzavřít. Jak velká věda, která si zachovává otevřenou mysl a sleduje Rozum, tak malá věda, která se zvrhává v ideologii se nakonec obě znovu setkávají s tím, co původně vytlačily ze svého zorného pole. S člověkem jako subjektivní a etickou bytostí. S náboženstvím, jehož prapodstatu věda znovu objevuje.
Věda a živá praxe
Věda nevede pouze k poznání a intelektuálnímu pokroku, ale má také účinky v reálném světě. Zejména mechanistická věda měla v tomto ohledu vysoké ambice. Chce přizpůsobit svět lidem, usnadnit a zpříjemnit jim život, odstranit utrpení, a dokonce i smrt. Tyto ambice věda do jisté míry také naplnila. Galileův objev umožnil ChristiaanuHuyghensovi o patnáct let později sestrojit mechanické zařízení na měření času. Kyvadlové hodiny. Do té doby se lidé při měření času spoléhali především na přírodní cykly. Najednou byli schopní vytvořit umělé cykly libovolné délky, změnou délky ramene kyvadla. Den tak mohl být rozdělený na 86400 stejných kyvadlových vteřin. Čas se rázem změnil z neuchopitelného proudu přírodních cyklů na měřitelný proces, který poskakoval vpřed v přísně stejných mechanických krocích. Vteřinu po vteřině.
Následovala téměř nekonečná řada praktických aplikací vědy. Parní stroj, fotoaparát, umělé světlo, rádio, televize, automobil, letadlo, internet. Během dvou století, která následovala po Newtonově formulaci základních pohybových zákonů, se společnost závratným způsobem mechanizovala a industrializovala. Po tisíce let se člověk podřizoval světu. Najednou naopak člověk vnucuje světu svou vůli. Poprvé byl člověk schopen radikálně změnit svůj neutěšený stav a usnadnit si život. Nebo měl alespoň takový dojem. Přesto tu nesporně byla i druhá strana mince. Každé přidané pohodlí mělo svou cenu. Cenu v podobě oslabeného spojení s přírodním a společenským prostředím. Umělé světlo přerušilo biorytmus, který nám doposud vnucovaly slunce a měsíc. Hodiny oddělily naši mysl od cyklických přírodních procesů. Scházet se, jakmile oschne rosa. Jíst, když je slunce na vrcholu. Jít spát, když nastane noc.
Kompas nás odcizil hvězdám. Průmyslová práce nás odlákala od polí a lesů. Psychologický dopad toho všeho se obvykle nepovažoval za důležitý. Byl ale nepochybně obrovský. Před mechanizací náš prožitkový svět neustále rezonoval s měnící se přírodou. Její rozmanitostí a pohybem. Po mechanizaci byl náš svět pohlcený monotónním a mechanickým rytmem. Také sociální vazby se proměnily k nepoznání. Vynález rozhlasu a televize sice vedl k rozmachu masových médií. Ovšem zároveň to vedlo k odpovídajícímu úbytku přímých lidských kontaktů s ryze společenskou funkcí. Večerní setkání sousedů, posezení v hospodě, dožínky, rituály a oslavy. To všechno bylo postupně nahrazené konzumací toho, co prezentovala média. To nás svádělo k určité společenské lenosti. Nebylo už nutné vynakládat úsilí, které je nutné pro kontakt s bližními. To se stále prohlubuje.
Stále častěji se setkáváme s tím, že nám i naši přátelé na návrh setkání odpovídají s tím, že nemají čas, nebo že toho mají hodně. Pak zjistíme, že večer trávili doma. Lidé se stále méně setkávají. Tráví méně času společně. Sociální lenost. Ovšem žádné riziko hádky. Žádná konfrontace se závistí, studem nebo rozpaky. A také žádná potřeba oblékat se nebo dokonce vycházet z domu. Také se tím zmenšuje společenská pestrost názorů a jejich výměna. Náš veřejný prostor stále více ovládají užší politické partičky, které si prostřednictvím masmédií podmanily náš obývák. Pro elity je snadnější ovládat a řídit masy prostřednictvím masmédií. K tomu potřebují naši sociální lenost. Zůstat doma a zírat právě na ně. Nenechávat se rozptylovat jinými názory při setkávání s našimi přáteli, kamarády, známými. Takto efektivně unesou naši mysl. Jinými slovy, společenské vztahy ztratily svou rozmanitost a originalitu.
Mechanizace pracovního procesu také vyvolala hlubokou proměnu sociálních struktur a vazeb. Například parní stroj mohl pohánět tak velké množství tkalcovských stavů a poskytovat zaměstnání tak velkému počtu lidí, že kolem něj vznikaly nové formy společnosti, například tovární vesnice. Tyto komunity byly zaměřeny pouze na masovou výrobu. Přitom jediným bodem kolektivní identifikace byla námezdní práce. Industrializace jako taková rozbila tradiční sociální struktury tvořené existencí rozmanitých profesí, veřejných úřadů a autorit jako farář, doktor, učitel, starosta. Tyto struktury sice po staletí omezovaly svobodu člověka, nebo ji dokonce radikálně potlačovaly, ale zároveň nám poskytovaly psychologickou základnu a referenční rámec. Dávaly nám pravidla a zákony, příkazy a zákazy, hranice pro naše chtíče a pudy, přesně vymezené objekty úzkosti, frustrace a hněvu. Jejich zmizení nás zanechalo zmateného v temnotě naší vlastní existence.
Jsme pronásledovaní existenciální úzkostí a neklidem. Prázdnotou po náboženství. Tuto prázdnotu si někteří pomatení jedinci přetavují do ezoterických kazatelů, jako náhražku místo dřívějších kněží. Nebo do psychologů, kteří také nahrazují faráře místo zpovědi. Dnes se jdou vyzpovídat k psychologovi místo do kostela. Anebo svou prázdnotu promítají do zaslepené víry ve vědu jako nového náboženství. Ovšem větší průšvih je, že globální mocenská klika díky sociálnímu inženýrství tuto prázdnotu cíleně buduje. Cíleně ničí a rozbíjí národní státy a základní atributy člověka. Náboženství, vzdělání, rodinu a tradice. Základní strukturu našeho života.
Globální mocenská klika velmi dobře ví, že tato prázdnota hraje klíčovou roli při formování mas a totality. Právě globalisté chtějí zhmotnit a představit nové bohy na zemi. Bohy, kterými budou právě oni se svou neomezenou digitální nadvládou. Se svou digitální identitou, kreditním sociálním systémem, hlavně digitální měnou. Mechanizace vědy také snižuje význam a hodnotu lidské práce. Masová výroba totiž učinila konečný výsledek práce méně hmatatelným. V minulosti jsme pracovali, abychom vyrobili předměty potřebné k udržení naší tělesné existence a lidí kolem nás. Pracovali jsme, abychom se nakrmili, zahřáli dům, oblékli se proti drsným podmínkám a pohledům ostatních. To se změnilo s rozvojem průmyslového prostředí. Teď najednou pracujeme, abychom vyráběli předměty pro lidi, kteří jsou kdesi daleko.
Odpověď na otázku, jaký je smysl vlastní práce už nevychází z vlastního těla a našich potřeb. Navíc ten Druhý, pro kterého pracujeme, je anonymní. Účinek práce na Druhého už není možné vidět ani cítit. Se zánikem velké části místní, drobné a řemeslné výroby se přerušila přímá vazba mezi výrobcem a spotřebitelem. Ve většině případů už my, kteří materiální statek vyrábíme, nepřicházíme do kontaktu s lidmi, kteří se ho chystají použít. Když je výrobek dodaný my, kteří jsme ho vyrobili, už nejsme svědky radosti nebo vděčnosti ve tváři příjemce. Právě tyto viditelné, jemné fyzické efekty poskytují člověku uspokojení z práce. Jsou nejpřímějším znakem toho, že práce má smysl. Smysl práce se dnes rozplynul. Vyblednul. Dělník se stal, jak se říká, kolečkem v průmyslovém stroji, které promazává pouze myšlenka na naši výplatu. Práce se změnila z těžkopádného, ale ve své podstatě smysluplného existenciálního úkolu v odosobněnou utilitární nutnost.
Více automatů, více práce
Kromě slábnoucího smyslu práce vyvstal ještě jeden problém. Industrializace a mechanizace práce náš život neusnadňují. Jednoduše nemusíme vykonávat méně práce. Naopak se zdá, že s příchodem robotizace a automatizace máme práce daleko více než dříve. Jen abychom uživili sebe a své blízké. Nemělo by to být spíše naopak? Na počátku dvacátého století britský ekonom John MaynardKeynes předpověděl, že do konce století se technologický pokrok promítne do patnáctihodinového pracovního týdne, který bude společnosti stačit k výrobě všeho, co potřebuje. Jeho předpověď se ale nenaplnila. Na konci dvacátého století lidé pracovali déle než kdykoli předtím. To, co John MaynardKeynes nevzal v úvahu, bylo vytváření nesmyslné a zbytečné práce v neuvěřitelném měřítku.
Profesor antropologie David Graeber to popsal ve své dobře známé knize BullshitJobs. Ptal se náhodně vybraného vzorku lidí, zda si myslí, že jejich práce má smysluplný přínos pro společnost. Přibližně 37 % respondentů odpovědělo rozhodným "ne" a dalších 13 % si nebylo jisto. Tato bullshitjobs, tedy nepodstatná místa, vznikla především v administrativním a ekonomickém sektoru a v nesčetných profesích, které tyto sektory podporují. Graeber vypráví příběh Kurta, který pracuje ve firmě poskytující pomocné služby německé armádě. Tím ilustruje míru absurdity, která postupně začala charakterizovat pracovní život a existenci tolika lidí:
"Německá armáda si najímá subdodavatele pro své IT práce. IT firma si najímá subdodavatele, který se stará o logistickou stránku. Logistická firma si najímá subdodavatele na personální řízení a já pracuji pro tuto firmu. Předpokládejme, že se voják přestěhuje do kanceláře o dvoje dveře dál. Místo toho, aby si jednoduše vzal počítač a odnesl ho tam, musí vyplnit formulář. IT firma dostane formulář, lidé si ho přečtou, schválí žádost a pošlou ji logistické firmě. Logistická společnost pak schválí přesun počítače do kanceláře o dvoje dveře dál na chodbě a požádá nás o zaměstnance. Pracovníci kanceláře mé společnosti pak dělají svou práci a tady přicházím na řadu já. Přijde mi e-mail. Přijďte v čase B do baráku C. Obvykle jsou tato kasárna vzdálená asi sto až tři sta kilometrů od mého domu, takže si půjčuji auto. Jedu pronajatým autem do kasáren, dám dispečerovi vědět, že jsem přijel, vyplním formulář, odpojím počítač, dám počítač do krabice, zapečetím krabici, požádám někoho z logistiky, aby krabici odnesl do místnosti o pět metrů dál na chodbě, tam krabici znovu otevřu, vyplním další formulář, znovu připojím počítač, zavolám koordinátorovi, aby věděl, jak dlouho mi to trvalo, nechám si podepsat několik lidí, odjedu pronajatým autem domů, pošlu všechny papíry koordinátorovi a dostanu zaplaceno. Takže místo toho, aby voják mohl přesunout svůj počítač o pět metrů dál po chodbě, musí dva lidé jet celkem šest až deset hodin, vyplnit asi patnáct formulářů a promrhat více než čtyři sta eur na daních."
To je zajímavý aspekt fenoménu nesmyslné práce. Člověk by si myslel, že v soukromých firmách, ovládaných kapitalistickým honem a diktovaných ziskem taková absurdní práce nebude existovat. Proč by ziskový podnik krvácel peníze na nerentabilní pracovníky? Tuto myšlenku ale můžeme odsunout do říše iluzí. I v soukromém sektoru se množí nesmyslná práce. Můžeme to přičíst především změnám v podnikové kultuře. Dnešní vedoucí pracovníci mají málokdy skutečný osobní zájem na úspěchu či neúspěchu společnosti, kterou vedou. Mohou si dovolit vytvářet nesmyslná pracovní místa, třeba aby udělali laskavost přátelům, nebo aby dodali firmě sofistikovanou image zaměstnáváním nejrůznějších takzvaných odborníků. Ale je v tom ještě něco víc. Bujení administrativního a ekonomického sektoru souvisí s mnohem zásadnějšími psychologickými tendencemi v naší společnosti.
Nekonečné šíření pravidel, postupů a administrativy obvykle pramení z mezilidské nedůvěry a neschopnosti tolerovat nejistotu a riziko. Vláda i obyvatelstvo stále více vyžadují, aby všechno bylo prováděné rigidně správně. To zahrnuje nekonečné množství procedurálních ustanovení, která jsou nezbytná k určení toho, kdo nese finanční a právní odpovědnost, pokud se něco pokazí. Dnešní nutkání regulovat a kontrolovat, je frenetickou snahou zvládnout stále rostoucí úzkost. Pokud se lidské vztahy vyznačují zásadní nedůvěrou, život se beznadějně komplikuje a společnost vynakládá energii na vytváření nejrůznějších bezpečnostních mechanismů. Ty ve skutečnosti nedůvěru ještě více podněcují, především psychicky vyčerpávají. Proto je také fenomén bullshitjobs přímo spojený s epidemií vyhoření na pracovišti. To, co činí pracovní výkon nesnesitelným obvykle nejsou samotné nároky, ale nemožnost prožívat smysl a uspokojení z práce.
Prožívat práci jako akt tvorby. Něco jsme vyrobili, nebo jsme se na výrobě podíleli. Něčeho hmatatelného. Máme zpětnou vazbu z používání výrobku. Nakonec vzniká zvláštní paradox. Pocity zášti a pomsty vůči těm, kteří mají smysluplnou práci. Je pozoruhodné, že jsou to především lidé, kteří vykonávají práci přímo užitečnou. Zdravotníci, popeláři, řemeslníci, zemědělci. Jak je možné, že v současné době jsou právě tyto nezbytné profese tak špatně ohodnocené, že musí žít téměř na hranici bídy, nebo přežívat z dotací? Vzpomeňme na zemědělce, kteří produkují potraviny, nejpotřebnější výrobky ze všech.
Na druhé straně neustále přibývá těch nejnesmyslnějších zaměstnání, jako je administrativní práce, které jsou oproti tomu odměňované stále štědřeji. Nějaký tupý byrokrat, který přehazuje papíry z jedné strany stolu na druhou, nebo chrlič tabulek, dostává násobně větší plat než zemědělec, vinař nebo sadař. To je převrácení významu práce. Smysluplná práce je dnes neadekvátně hodnocená nízkými platy. Zatímco bullshitjobs, nesmyslné práce, jsou honorované štědře. Ve finále, kdo bude chtít vykonávat chudou, ale smysluplnou práci, když si na bullshitjobs může vydělat daleko víc? O to víc se ztrácí podstata práce samotné. Vymýšlí se stále více pseudooborů, specializací a zaměření. Nemluvě o gender oborech, které nejsou pro náš život vůbec podstatné.
Práce pro práci. Armáda tupých byrokratů, kteří přendávají hromadu papírů z jedné strany stolu na druhou. Tvůrci tabulek. Tato tupá armáda stále většího a vykrmovanějšího počtu byrokratů a úředníků je výsledkem mechanizace, automatizace a robotizace. Lidé už nepracují pro zvyšování našeho komfortu, blahobytu nebo existence. Pracují jen čistě pro iluzi práce. Dojem, že pracují. Jejich práce není podstatná. A právě tato tupá armáda byrokratů a úředníků tvoří základ anonymní tvrdé pěsti dnešní psychologie totality. Žádná zodpovědnost, ale anonymní vymáhání dodržování absurdních příkazů. Příkazů, které vymýšlí nepotřebná armáda tupých byrokratů, kteří nemají reálně co na práci. Proto nás zahlcují stále dalšími doporučeními a směrnicemi. Stejně jako politici. Vznik nesmyslných profesí nám ukazuje, že skutečný problém lidstva spočívá spíše v mezilidských vztazích než v boji s přírodními silami, nebo ve fyzické náročnosti práce. Jednoduše řečeno ve společnosti, ve které jsou lidské vztahy uspokojivé, bude život snesitelný, i když bude mít jen primitivní výrobní prostředky. Zatímco ve společnosti, kde jsou lidské vztahy ochuzené a toxické, bude život těžký a nesnesitelný. Jakkoli vyspělá taková společnost může být z hlediska mechanicko-technologického vývoje.
Závěr
To je konec první epizody cyklu Psychologie totality. Co uslyšíte ve druhém díle? Prozkoumám blíže vztahy mezi člověkem a přírodou. Podívám se na umělou společnost, a pak se zaměřím na význam komunikace a jazyka. Tedy prvků, které se v mechanistické digitální společnosti odlidšťují. Potom se podívám na čísla. Zamyslíme se nad tím, do jaké míry jsou zdánlivě logická čísla objektivní nebo subjektivní. Podřizují se čísla oficiálnímu příběhu nebo naopak? Pak pohlédnu na zajímavý fenomén. Čím přeregulovanější společnost je, tím více prahne po jistotě. To souvisí s naší ranou vývojovou psychologií, kdy se formuje naše vzhlížení k autoritám, ale také narcismus a nejistota.