Druhý díl pojednává o životě Stěpana Bandery a ukrajinských fašistech. V úvodu se pořad vrací k minulému dílu a rekapituluje důležité události a informace. Následující kapitoly se zaměřují na období let 1936 až 1960 a popisují Lvovský proces, Ukrajinskou národní revoluci, židovský pogrom Banderovců, Ukrajinskou povstaleckou armádu a Banderu v německém kriminále. Také se zmiňuje americká podpora ukronacistů v rámci operace Rollback v letech 1945 až 1950. Závěr nabízí náhled na další témata, která budou zpracovaná ve třetím díle.
Stručně shrnu, co jsme slyšeli v prvním díle o StěpanuBanderovi. Popsali jsme si Ukrajinu tak, jak vypadala v době narození StěpanaBandery, tedy v roce 1909. Západ ani po roce 1918 neuznal nezávislost Ukrajiny, tak začal dlouhý boj za její státnost. Přešli jsme Ukrajinu mezi válkami, kdy začal bujet fašismus, revoluce a násilí. Potom jsem začal StepanemBanderou. Dozvěděli jsme se, že byl synem řeckokatolického kněze, bratrem tří sester a tří bratrů, manželem a otcem tří dětí. Položily se základy Organizace ukrajinských nacionalistů. Právě ukrajinští nacionalisté spáchali atentát na polského ministra vnitra Bronislava Piareckého v roce 1934. Potom následoval varšavský a lvovský proces. Právě druhým, lvovským procesem budu pokračovat.
Lvovský proces (1936)
Druhý velký proces, tentokrát s třiadvaceti členy Organizace ukrajinských nacionalistů, začal 25. května 1936 ve Lvově. V procesu samozřejmě stanul i StěpanBandera. Budova ve Lvově v ulici Batory, kde se soud konal, byla pod silnou policejní ochranou. Do soudní síně byly vpuštěné pouze osoby se speciální propustkou, celkem asi sedmdesát osob. Posledním obžalovaným, který krátce před zahájením procesu vstoupil do soudní síně, byl Bandera. Při vstupu provedl fašistický pozdrav, zvedl pravou ruku a vykřikl: „SlavaUkrajini.“ Všichni obžalovaní v soudní síni mu odpověděli stejným způsobem. StěpanBandera vypovídal 5. června 1936. Potom, co předseda seznámil Banderu s obviněním, které proti němu bylo vznesené, obžalovaný řekl:
"Nedoznávám se k žádné vině a nepřiznávám se k ní, protože veškerá moje revoluční činnost byla plněním mé povinnosti."
Bandera pak vypovídal o různých atentátech na Ukrajině, což je pro nás opět zbytečné. 27. června 1936 byl vyhlášený rozsudek. Bandera a Myhal byli odsouzení na doživotí. Lvovský proces měl podobně jako předchozí varšavský proces za cíl zničit strukturu Organizace ukrajinských nacionalistů a dostat její vedoucí členy do vězení. Procesy ve Varšavě a Lvově ale Banderu proslavily mezi Ukrajinci v Polsku i v diaspoře. Mladí Ukrajinci v Druhé Polské republice sledovali každý den procesu a obdivovali Banderu. Ve skupinách četli zprávy v novinách a diskutovali o nich. StěpanBandera se stal známým jako národní revolucionář, který bojoval za ukrajinskou nezávislost. Důležitým prvkem osvobozeneckého boje se stal fašismus, který si Organizace ukrajinských nacionalistů osvojila už na počátku 30. let. Pro vznik Banderovského kultu byly obě zkoušky velmi významné. Po svém zatčení 14. června 1934 zůstal Bandera v polských věznicích až do 13. září 1939. Mezi tím ukrajinští nacionalisté plánovali Banderovo vysvobození a následný útěk, což se ale nikdy neuskutečnilo.
Ukrajinská národní revoluce (1937-1940)
Revoluce byla jedním z nejvýznamnějších konceptů ideologie ukrajinských nacionalistů. Ukrajinští nacionalisté věřili, že stát mohou vytvořit pouze v průběhu revoluce, kterou někdy nazývali povstáním. V meziválečném období se Organizace ukrajinských nacionalistů zabývala permanentní revolucí. Zároveň připravovala Ukrajince v Druhé Polské republice na závěrečný akt, národní revoluci. K jejímu zahájení ale Organizace ukrajinských nacionalistů potřebovala vhodnou příležitost, například válku nebo jiný mezinárodní konflikt mezi svými okupanty. Když Německo v září 1939 zaútočilo na Polsko, někteří představitelé ukrajinských nacionalistů si nebyli jistí, zda nastal ten správný okamžik pro krvavé povstání.
Německo, zejména Abwehr, je zapojilo do své další velké expanze na východ, do války proti Sovětskému svazu která, jak ukrajinští nacionalisté doufali, představovala příležitost k zahájení krvavého povstání a k nastolení autoritářského státu fašistického typu. Dne 13. září 1939, třináct dní po útoku nacistického Německa na Polsko, utekl StěpanBandera z vězení v Brestu. Spolu s dalšími ukrajinskými bývalými vězni se dostal do Lvova. Tam se ubytoval v budovách katedrály svatého Jiří. 17. září zaútočil Sovětský svaz na Polsko z východu. Německý a sovětský útok na Polsko, byl vyvolaný smlouvou o neútočení, kterou 23. srpna 1939 podepsali v Moskvě němečtí a sovětští ministři zahraničí Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov.
Po několika dnech pobytu ve Lvově Bandera opustil město a vydal se do polské oblasti okupované Německem, která se stala známou jako Generální gubernie. Spolu s ním odjelo několik dalších členů Organizace ukrajinských nacionalistů, včetně jeho bratra Vasyla. Ten zase uprchl z polského koncentračního tábora. Vydali se společně do Krakova. Ukrajinští nacionalisté v té době zřídili na některých místech domobranu, která napadala a zabíjela Židy, Poláky a ukrajinské politické odpůrce. Jen v září 1939 ukrajinští nacionalisté zabili přibližně 2000 Poláků ve východní Haliči, asi 1000 na Volyni a neznámý počet Židů a politických odpůrců.
StěpanBandera, který byl v té době v oblasti se o nich ve svých spisech nikdy nezmínil, stejně jako se nezmínil o větších zvěrstvech, kterých se Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda dopustily později, během druhé světové války a po ní. V Krakově se Bandera setkal s mnoha svými spolubojovníky. V té době se město stalo hlavním centrem ukrajinských nacionalistů. Kromě toho se v Krakově a okolí zdržovalo mnoho Ukrajinců propuštěných z polských věznic a z vězeňského tábora.
Během pobytu v Krakově členové ukrajinských nacionalistů pozorovali protižidovský pogrom, který se ve městě odehrál v prosinci 1939. V Krakově Němci založili Ukrajinský ústřední výbor. Sociální a pomocnou agenturu, která vytvořila síť ukrajinských družstev, škol a mládežnických organizací. Během pobytu v Krakově žil Bandera nejprve v jednom z pěti táborů pro Ukrajince v Loretánské ulici. Později se přestěhoval do bytu v ulici Straszewského spolu se svými bratry Vasylem a Bohdanem.
Během svého pobytu v Krakově se Bandera seznámil s členkou ukrajinských nacionalistů Jaroslavou Oparivskou, která před válkou studovala na Lvovské polytechnice. Byla mladší o 8 let než Stěpan. Jí tehdy bylo 22 let, jemu rovných 30 let. Bandera se s ní oženil v červnu 1940. Jaroslava přijala Stěpanovo příjmení a stala se Jaroslavou Banderovou. Koncem roku 1940 se přestěhovali do Varšavy, kde z bezpečnostních důvodů žili až do začátku roku 1941. Jejich první dítě Natálie se narodilo 26. května 1941 v Sanoku.
Bandera odjel v listopadu 1939 na dva týdny na léčení do lázní v Piešťanech na Slovensku. Tam se setkal s několika dalšími členy ukrajinských nacionalistů. Odtud odjel do Vídně, kde se setkal s dalšími spolubojovníky, mezi nimiž byl i Volodymyr Lopatynskyj, tehdejší vůdce domovské exekutivy ukrajinských nacionalistů. Bandera a Lopatynskyi se dohodli na společné návštěvě Říma, aby tu vedli diskusi s novým vůdcem ukrajinských nacionalistů Andrijem Melnykem. V první polovině ledna 1940 se Bandera setkal se svým bratrem Oleksandrem, který žil v Římě od roku 1933 a získal doktorát z politické ekonomie. Došlo k velkým rozepřím, a tak Bandera založil novou organizaci ukrajinských nacionalistů v Krakově. Za pomlčku se uvádělo jméno Bandera, aby se odlišili od staré organizace Melnyka.
Melnyk chtěl Banderu nechat zabít, proto se Bandera musel s Jaroslavou odstěhovat do Varšavy. Byl to střet dvou generací. Starší generace reprezentované Melnykem, a mladší vedená Banderou. Většina mladých vstoupila k Banderovi. Nazývali se Banderovci podle svého vůdce Bandery. Toto slovo se používalo přinejmenším od konce roku 1940. Ve dnech 31. března až 3. dubna 1941 se v Krakově konal Druhý velký sjezd ukrajinských nacionalistů. Na něm se Organizace ukrajinských nacionalistů StěpanaBandery legalizovala a Melnykadeplatformovala.
Banderovci chtěli nejen založit stát pro ukrajinskou rasu, ale také bojovat za ostatní národy východní Evropy a Asie zotročené Moskvou. Banderovci měli zvláštní zájem na spolupráci s Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Finskem a Běloruskem. Banderovci zavedli řadu fašistických zásad a rituálů, které se staly povinnými pro všechny členy hnutí. Jedním z nich byla červenočerná vlajka symbolizující krev a půdu. Tyto barvy odkazovaly na rasistickou a protofašistickou německou ideologii krve a půdy. Ta naznačuje neoddělitelnost národa a jeho životního prostoru Lebensraum.
Banderovci používali fašistický pozdrav spočívající ve zvednutí pravé ruky mírně doprava, mírně nad temeno hlavy, při zvolání: „Sláva Ukrajině.“ Na něj se odpovídalo: „Sláva hrdinům,heroiamslava.“ Proto, když některé kreatury v českých médiích zvolaly tento pozdrav, ihned měly být zažalované za podporu fašismu. Tito lidé absolutně neznají historii hnutí StěpanaBandery, které bylo fašistické od A až do Z. Tento pozdrav byl variantou pozdravu: „Heil Hitler.“
Fašizaci Banderovců a jejich kladný vztah k nacistickému Německu velmi ovlivnilo vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 a Chorvatského státu 10. dubna 1941. V čele obou států stály organizace podobné ukrajinským nacionalistům. Hlinkova slovenská ľudová strana a Chorvatská revoluční organizace, známá jako Ustaša. Ukrajinci měli za to, že když Hitler a Mussolini uznali nezávislost Slováků a Chorvatů, musí uznat i nezávislost Ukrajiny. Čím více se blížil německý útok na Sovětský svaz, tím konkrétnější byly plány Banderovců na vytvoření ukrajinského státu. Ukrajinský stát měl vzniknout jako výsledek ukrajinské národní revoluce pod vedením Banderovců. V květnu 1941 Banderovci v rámci příprav na revoluci dokončili velmi důležitý dokument nazvaný Boj a činnost Organizace ukrajinských nacionalistů v době války. Nebudu ho dlouhorozebírat, jen ocituji stěžejní část:
"S přicházející německou armádou zacházíme jako se spojeneckou armádou. Snažíme se před jejich příchodem dát život do pořádku, na vlastní pěst, jak to má být. Informujeme je, že ukrajinská moc je už zřízená, je pod kontrolou Organizace ukrajinských nacionalistů pod vedením StěpanaBandery. Všechny záležitosti upravuje Organizace ukrajinských nacionalistů. Místní úřady jsou připravené navázat přátelské vztahy s německou armádou, aby společně bojovaly proti Moskvě a spolupracovaly s nacistickým Německem."
Myslím, že k dokreslení to stačí.
Jedním z úkolů naverbovaných milicionářů a vojáků, kteří už složili přísahu Banderovi, bylo odvést rušivé osoby a přeživší z místa jejich bydliště na skryté a nepřístupné místo, lesy, hory a podobně, kde měli být zlikvidovaní, jednoduše povraždění. Příslušníkům Banderovců bylo doporučeno řídit se pravidlem:
"V době chaosu a zmatku je přípustná likvidace nežádoucích polských, ruských nebo sovětských a židovských aktivistů."
Během revoluce ale klíčovou roli při likvidaci nepřátel Banderovců měla sehrát Národní domobrana. Do domobrany měli být zařazení všichni muži ve věku od osmnácti do padesáti let, kteří byli schopní nosit zbraň. Velitelem jednotky domobrany měl být známý nacionalista, loajální k Banderovcům. Na budově, ve které měla být zřízená stanice domobrany, měla být žlutomodrá ukrajinská vlajka. Je potom jen tragédií české imbecility, když tatáž žlutomodrá vlajka, symbol Banderovských fašistů, visela na českých budovách a památkách. Je tragédií indolence, když některé české osobnosti používaly pozdrav: „Slava Ukrajině,“ fašistický pozdrav Banderovců. Ti zoufalci nemají ani špetku znalostí z historie, jinak by se museli fackovat před zrcadlem od rána do večera.
Propaganda tehdy, stejně jako dnes, hrála důležitou roli. Aktivisté Banderovců byli povinní využívat všechny druhy propagandy. Od šíření poplašných zpráv po zpěv revolučních písní, tisk a distribuci brožur, novin a vysílání národně revoluční propagandy rozhlasem. Hlavním obsahem propagandy byla obnova ukrajinského státu Banderovci a nutná válka proti moskevským Židům a dalším nepřátelům Ukrajinců. Velmi populární bylo heslo: „Zabijte nepřátele mezi sebou, Židy a udavače.“
Kromě přípravy revoluce na papíře a vypracování plánů budoucího ukrajinského státu prováděli Banderovci také řadu příprav s německým Abwehrem. Německý Abwehr poskytoval Banderovcům prostředky na výcvik a vyzbrojování jejich členů. Němci očekávali, že Banderovci budou po zahájení Barbarossy útočit na sovětskou armádu z týlu. Dále vojenská spolupráce vyústila mimo jiné ve vytvoření praporů Abwehru, Nachtigalls 350 vojáky a Roland s 330 vojáky. Oba byly tvořené ukrajinskými vojáky, kterým veleli němečtí a ukrajinští důstojníci. Ukrajinci tyto prapory nazývali Bratrstva ukrajinských nacionalistů. Banderovci také zajišťovali špionážní službu pro Abwehr. Německý Abwehr využívala jejich organizační strukturu na západní Ukrajině.
Banderovci pracovali v německém Abwehru jako vojáci, špioni a překladatelé. Banderovci byli spojení s Bezpečnostní policejní školou v Zakopaném. Zde se školili ukrajinští policisté a příslušníci Bezpečnostní služby neboli SB. Banderovci byli spojení i s dalšími policejními akademiemi v Krakově, Chełmu a Rabce, na kterých se rekrutovaly ukrajinské policejní síly. Organizace ukrajinských nacionalistů měla nejvíce členů ve Lvově. Celkově to stačilo k mobilizaci obyvatelstva pro ukrajinskou národní revoluci, k převzetí moci v mnoha západoukrajinských lokalitách a k motivaci obyvatelstva k etnickému a politickému násilí. Ukrajinská národní revoluce začala současně s operací Barbarossa, když nacistické Německo, podporované vojsky z Finska, Maďarska, Itálie, Rumunska a Slovenska zaútočilo 22. června 1941 na Sovětský svaz.
Asi 800 Banderovců následovalo německou armádu na východ přes ukrajinské území. StěpanBandera nejel na Ukrajinu, ale zůstal poblíž hranic nově obsazených území. S pomocí kurýrů koordinoval činnost Banderovských skupin. 20000 Banderovců, kteří zůstali v podzemí na západní Ukrajině, začalo přebírat moc. Po 22. červnu 1941 Banderovci pořádali shromáždění, na kterých seznamovali místní obyvatelstvo se svými cíli. Vyhlašovali státnost, četli proklamaci a nutili shromážděné obyvatelstvo přísahat věrnost ukrajinskému státu a StěpanuBanderovi. Nosili s sebou portréty StěpanaBandery a rozdávali je Ukrajincům během propagandistických shromáždění.
Podobně jako operace Barbarossa se také ukrajinská národní revoluce brzy stala událostí masového násilí, zejména protižidovského. K podněcování obyvatelstva k pogromům využívali němečtí vojáci a Banderovci těla vězňů zabitých jednotkami sovětské NKVD ponechaných ve vězeňských celách, nebo pohřbených v hromadných hrobech vedle vězeňských budov. Za tyto masakry sovětské NKVD byli činění odpovědnými místní Židé. Když 30. června 1941 vstoupili Němci a ukrajinští nacionalisté do Lvova, bylo ve městě 160000 Židů, 140000 Poláků a 70000 Ukrajinců. Mezi německými jednotkami vstupujícími do města byl i ukrajinský prapor Nachtigall, který tvořil součást prvního praporu.
Praporu zvláštního velitelství pluku Brandenburg 800. Když vpochodovali do Lvova, vojáci tohoto praporu volali na místní obyvatele, kteří je nadšeně vítali:„Slava Ukrajinci.“ Ukrajinci ve Lvově byli při pohledu na Ukrajince v německých uniformách velmi nadšení. Když prapor vpochodoval na náměstí, lidé vojáky nejen vítali květinami, ale také se jim klaněli a modlili se. V nadšení z ukrajinské národní revoluce Ukrajinci nazývali prapor Nachtigall, praporem StěpanaBandery. Ukrajinská státnost byla vyhlášená 30. června 1941 v osm hodin večer v zasedací místnosti v budově spolku Prosvita. Schůze byla ohlášená jako slavnost osvobození.
Židovský pogrom Banderovců (1941-1942)
Dne 1. července 1941, když vojáci z praporu StěpanaBandery zpívali v rozhlase německé a ukrajinské vojenské a revoluční písně, došlo ve městě Lvov k pogromu. Němci a ukrajinská domobrana, řízená Banderovci, hromadně zabíjeli Židy a podněcovali místní obyvatelstvo k témuž. Domobrana ve Lvově byla zformovaná 30. června 1941 na nádvoří metropolitního paláce na náměstí svatého Jiří Ivanem Ravlykem a místními Banderovci. Domobranci nosili buď žlutomodrénárameníky, nebo bílénárameníky s nápisem Národní domobrana. V časných ranních hodinách 1. července 1941, kdy už byl Banderovci vyhlášený stát, vtrhli ukrajinští milicionáři do židovských bytů. Často se zmocňovali Židů mužského pohlaví a občas i celé rodiny. Násilím je odváděli na dvory tří věznic, kde byly nalezené mrtvoly obětí NKVD.
Jiní milicionáři se zmocňovali Židů na ulicích při kontrole občanských průkazů. Cestou do věznic byli Židé bití rozzuřeným davem mužů i žen pěstmi, obušky, holemi a dalšími nástroji. Někteří Židé se museli plazit po kolenou. Před branou do věznice stáli pogromisté ve dvou řadách a bili Židy, kteří museli projít mezi řadami na dvůr. Když Židé dorazili na dvory, byli nucení vynášet už rozkládající se mrtvoly z cel ve sklepě a skládat je do řad na vězeňských dvorech. Někdy potom, co je židovští muži vynesli ven, byly židovské ženy nucené mrtvoly umývat a líbat jim ruce. Židé, kteří vynášeli mrtvoly z cel, byli Němci a Ukrajinci bití, často k smrti pažbami pušek, kovovými tyčemi, obušky, lopatami a dalšími předměty.
Během pogromu ukrajinští milicionáři shromažďovali další a další Židy a hnali je na vězeňské dvory. Tam nahradili ty, kteří už byli ubití k smrti a jejichž mrtvoly byly navršené na okraji vězeňského dvora vedle mrtvol předchozích vězňů. Ten den jich ze dvou tisíc přežilo asi 80. Než je Němci pustili domů, přišli na dvůr vojáci praporu Nachtigall a chvíli zbývající Židy týrali. Jeden německý voják hodil proti skupině Židů granát a němečtí vojáci pokračovali v zabíjení zraněných obětí na dvoře. Než bylo přeživším dovoleno opustit dvůr, bylo jim řečeno, aby se vrátili druhý den ve čtyři hodiny ráno. V dalších dvou věznicích se s Židy zacházelo podobně.
Ukrajinci nařídili Židům, aby odevzdali šperky, peníze a všechny další cenné předměty, které měli. Židé byli bití a zabíjení nejen na třech vězeňských dvorech, ale i cestou tam a na mnoha dalších místech ve městě. Byli nucení uklízet ulice, přesně jako ve Vídni v březnu 1938 a na několika místech v Polsku po září 1939. Skupina Židů musela sbírat na ulicích střepy skla a nakládat je do dvou vozíků. Filmy a fotografie pořízené německými vojáky během pogromu obsahují velmi podobné informace jako svědectví přeživších. Ukazují, že ženy byly kopané a bité holemi a nástroji do obličeje i jinam. Byly tahané za vlasy a přehazované od jednoho pogromisty k druhému. Mnohé ženy byly svlečené do naha a vystavené davu, který se jim posmíval a týral je. Některé byly pronásledované po ulicích. Co filmy neukazují, ale co víme ze svědectví přeživších je, že ženy byly znásilňované a těhotné ženy byly bité a kopané do břicha.
Nejsilnějším dnem pogromu byl 1. červenec 1941. Ale pogrom pokračoval v mnoha částech města i 2. července a trval až do večera tohoto dne. Mnoho jich bylo zastřelených na sportovním hřišti, další počet v okolních lesích. Po pogromu neměli Židé ve Lvově žádná práva. Jejich byty byly často vykrádané ještě v době, kdy v nich žili. Na ulici směli chodit nakupovat potraviny a další produkty pouze dva dny v týdnu. Německá a ukrajinská policie pravidelně zatýkala Židy v jejich bytech nebo na ulicích a odváděla je na různé veřejné práce. Přestože organizované násilí ustalo večer 2. června, Židé byli dále týraní a mnohokrát zabití. Rekonstrukce průběhu pogromu ukazuje, že šlo o dobře organizovanou akci. Ukrajinská domobrana zřízená Banderovci úzce spolupracovala s německými formacemi.
Němci museli pogrom koordinovat s Banderovci nejpozději večer 30. června 1941 krátce potom, co si uvědomili, jak jsou Banderovci ve Lvově populární a silní. Další důležitou skupinou pachatelů lvovského pogromu byl dav. Tvořili ho především Ukrajinci, ale také Poláci. Právě Poláci se na pogromu také podíleli a nebyli jen pasivními přihlížejícími. Účastnili se ale v menší míře než Ukrajinci, ačkoli jich bylo ve Lvově více než Ukrajinců. Protože pogrom ve Lvově proběhl současně s vyhlášením ukrajinského státu, bylo město plné žlutomodrých vlajek a hákových křížů a plakátů obviňujících Židy z vražd vězňů nebo oslavujících StěpanaBanderu a Adolfa Hitlera. Kromě Lvova, Ternopolu a Zločeva došlo k menším pogromům i v mnoha dalších lokalitách západní Ukrajiny. Ty byly podněcované Banderovci a Němci.
Během těchto pogromů byli Židé zabíjení rolníky nebo místními obyvateli, ozbrojenými železnými tyčemi, holemi, rýči, vidlemi, palicemi, kosami nebo kladivy. Jejich byty byly následně vyrabované někdy i jejich sousedy. Na několika místech byli Židé upálení ve stodolách. Na mnoha místech, kde pogromy probíhaly, Banderovci zřídili milice podobné těm ve Lvově. Milicionáři plnili pokyny Banderovců. Stejně jako ve Lvově se i v mnoha dalších haličských a volyňských lokalitách pogromy překrývaly s vyhlášením státnosti.
Toto byla skutečná a pravá tvář Ukrajiny, kterou čeští politici tak velebí. Tato část historie se naprosto vyběluje a zamlčuje. Jde o součást procesu nacifikace nové Evropy. Té Evropy, jejíž základy byly pokládané už v roce 1942 hluboko v říši nacistického Německa. Podrobně jsem tyto procesy popsal v mém dvoudílném pořadu Nacistické kořeny Evropské unie.
Banderovci dali místním Ukrajincům pokyn, aby postavili vítězné oblouky. Během ukrajinské národní revoluce byly v mnoha vesnicích, městech a obcích skutečně postavené vítězné oblouky různých druhů. Byly ozdobené ukrajinskými a německými vlajkami a nápisy jako Sláva Ukrajině, sláva Banderovi, Ať žije německá armáda, Ať žije vůdce německého národa Adolf Hitler, Svobodu Ukrajině, smrt Moskvě, Sláva našemu vůdci StěpanuBanderovi. Na Volyni byly vítězné oblouky všudypřítomné a nesly hlavně nápisy Heil Hitler a Sláva Ukrajině. Toto byla nacifikovaná Ukrajina, které dnešní nacifikovaná Evropa se žlutomodrou stuhou tleská ve stoje se stejným pozdravem Sláva Ukrajině. Jak dlouho bude trvat, než se při tomto pozdravu také začne vztyčovat paže? Člen Banderovců Mykola Čartoryjskij komentoval tento druh propagandy:
"Všude ve vesnicích a městech, u vstupních bran visí, kromě jiných hesel, obrovské nápisy. Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům! Ať žije StěpanBandera! Ať žije nezávislý jednotný ukrajinský stát!"
Banderovci také vybízeli ukrajinské obyvatelstvo, aby na svých domech vyvěšovalo ukrajinské a německé vlajky. S programem Banderovců souhlasili i někteří vlastenečtí učitelé. Skupina z nich adresovala svým kolegům leták s prohlášením, ze kterého ocituji jen část, protože je delší:
"Vítejme německou armádu, nejcivilizovanější armádu na světě, která vyhání židovské komunistické svině z naší země. Pomozme Organizaci ukrajinských nacionalistů pod vedením StěpanaBandery vybudovat velký Nezávislý ukrajinský stát."
Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) (1942-1945)
Podle odhadů historiků bylo na Ukrajině během druhé světové války zabito 6 850000 lidí, to je 16,3% obyvatelstva. Z toho 5 200000 civilistů různých národností. Ve východní Haliči bylo ve čtyřech etapách vyhlazeno 570000 Židů a na Volyni 250000 Židů. Je nutné podotknout, že StěpanBandera byl v té době uvězněný v Berlíně, protože tvrdošíjně odmítal odvolat vyhlášení ukrajinského státu. Ovšem komunikaci se svými kolegy udržoval velmi čilou. Můžeme ho proto činit spoluzodpovědným za tyto a další masakry. V tomto světle je důležitý Banderův projev z 26. června 1936 během lvovského procesu. Tehdy Bandera prohlásil:
"Naše idea v našem pojetí je tak obrovská, že jakmile dojde k jejímu uskutečnění, musí být obětovány ne stovky, ale tisíce lidských životů, aby byla uskutečněná".
Lze logicky odvodit, že Bandera se všemi masakry souhlasil, protože šlo o obětování obětí pro vyšší zájem – ukrajinskou nezávislost. Bandera byl uvězněný až do září 1944. Konkrétně v koncentračních táborech Sachsenhausen a Oranienburg. StěpanBandera měl ale v Sachsenhausenu fešácký kriminál. Skončil totiž v areálu zvaném Zellenbau, ve kterém gestapáci a esesáci drželi prominentní vězně. Takové štěstí neměli Banderovi bratři Oleksandr a Vasyl, kteří zemřeli v Osvětimi. Nacisté nechtěli spolupracovat s horkokrevnými Banderovci, ale měli zájem o spolupráci s umírněnějšími ukrajinskými nacionalisty. Protože Němci chtěli získat loajalitu Ukrajinců, uplatňovali vůči nim liberální politiku a stavěli je proti Polákům.
Počátkem roku 1943 nařídil Himmler zřídit divizi Waffen-SS Galizien, složenou z ukrajinských vojáků, ale zakázal, aby se nazývala ukrajinskou. V projevu 16. května 1944 Himmler prohlásil, že ji nazval Galicijskou podle jména vaší krásné vlasti. V roce 1944 se divize stala součástí armády. Z 80000 Ukrajinců, kteří se do ní dobrovolně přihlásili, jich bylo naverbováno pouze 8000. Potom, co se k divizi připojili Ukrajinci z policejních praporů a dalších jednotek, se Waffen-SS Galizien rozrostla na 14000 vojáků. Ukrajinští policisté vítali vojáky Waffen-SS Galizien slovy: „Heil Hitler,“ a odpovědí jim bylo: „Sláva Ukrajině.“
Na Slovensku tato ukrajinská Waffen-SS Galizien pomáhala Němcům potlačit Slovenské národní povstání a dopouštěla se zločinů na civilním obyvatelstvu. A dnes totálně imbecilní slovenská vláda stejné Ukrajince masivně podporuje. To prostě nevymyslíš. Dva dny po skončení druhé světové války se tato ukrajinská divize vzdala britské armádě. Na základě toho, že se jednalo o polské občany a na zásah Vatikánu nebyli vojáci ukrajinské divize předaní Sovětskému svazu, jako tomu bylo uVlasovovyRuské osvobozenecké armády.
Mnoho Židů bylo na Ukrajině zavražděno zejména v druhé polovině roku 1942, kdy byla zrušená ghetta. Vyhlazování největšího počtu volyňských Židů skončilo v prosinci 1942 a východogalských Židů v červenci 1943. V dubnu 1942 se konala druhá konference Banderovců. Tehdy se vedoucí představitelé Banderovců domnívali, že Němci vyhrají válku na východě proti Sovětskému svazu, ale prohrají proti spojencům na západě. Rozhodnutí Banderovců založit armádu bylo přijaté na konferenci v listopadu 1942 a na zasedání v prosinci 1942. První jednotky armády byly zformované v únoru 1943 na Volyni. Zpočátku Banderovci nazývali svou armádu Ukrajinskou osvobozeneckou armádou, ale po květnu 1943 převládl název Ukrajinská povstalecká armáda.
Armáda byla rozdělená na tři části podle světových stran vyjma východu. Tedy západ, jih a sever. Ukrajinská povstalecká armáda začala na Volyni provádět etnické čistky. Při nich denně vraždila několik desítek až stovek Poláků. Vedení Banderovců a Ukrajinská povstalecká armáda o této etnické čistce od počátku vědělo. Projednalo ji a schválilo na Třetím mimořádném velkém shromáždění. První systematické masové vraždy Poláků začaly v březnu 1943, kdy se k Ukrajinské povstalecké armádě připojili ukrajinští policisté. Poláci žijící na Volyni a v Haliči nechápali, proč by měli opouštět své domovy. Nevěděli, kam by mohli jít.
Poláci žili na Volyni a ve východní Haliči po staletí a považovali je za svou vlast. Ukrajinci byli jejich bezprostředními sousedy. Po staletém soužití se kulturní rozdíly mezi Poláky a Ukrajinci, zejména na vesnicích, stíraly a nebyly podstatné. V roce 1943 se ale polští vesničané stali hlavním cílem Ukrajinské povstalecké armády. Oficiálně Banderovci a Ukrajinská povstalecká armáda označovaly masové vraždění Poláků za proti polskou akci, ale v interních dokumentech se běžně používal termín čistka. V rozkazech Ukrajinské povstalecké armádě bylo dokonce uvedené datum, do kdy má být určité území vyčištěno od Poláků. Tyto dokumenty často končily pozdravem: „Zbraně připraveny, Smrt Polákům.“
Po Volyni se Banderovci rozhodli provést v následujícím roce podobné etnické čistky ve východní Haliči. Masové vyvražďování Poláků ve východní Haliči začalo počátkem roku 1944 a trvalo až do jara 1945. Pravděpodobně kvůli nedostatku nábojů agresoři někdy raději používali sekery nebo nože, i když vlastnili střelné zbraně. Běžní Ukrajinci někdy vraždili své bezprostřední polské sousedy nebo se na jejich vraždění podíleli. Banderovci a Ukrajinská povstalecká armáda byli připravení zavraždit všechny Poláky, kteří by neopustili ukrajinské území včetně žen a dětí. Často se vraceli druhý nebo třetí den po útoku a hledali přeživší, aby je povraždili. Ukrajinská povstalecká armáda pravidelně požadovala, aby Ukrajinci ve smíšených manželstvích zabíjeli své manželky a děti. Myšlenka vyhladit ne ukrajinského partnera ve smíšeném manželství sahá až k rasistickým kořenům ideologie Banderovců.
V nedatované brožuře Národ jako druh, vydané v roce 1944, došla Organizace ukrajinských nacionalistů k závěru, že smíšené manželství je zločin, který by měl být trestán:
"Ukrajinský národ je proti smíšenému manželství a považuje ho za zločin. Podstata našich rodin musí být ukrajinská. Otec, matka a děti. Rodina je nejdůležitější organickou jednotou, nejvyšší buňkou národního kolektivu, a proto ji musíme udržet čistě ukrajinskou."
Ukrajinská povstalecká armáda byla armádou, od které Banderovci očekávali, že vyčistí ukrajinskou rasu. Proto docházelo často k aktům patologického sadismu. Například v květnu 1943 ve vesnici Kolonia Grada partyzáni Ukrajinské povstalecké armády vyvraždili dvě rodiny, které nemohly utéct jako všichni ostatní. Partyzáni zabili všechny členy těchto dvou rodin, těhotné ženě rozřízli břicho, vzali jí plod a vnitřnosti a pověsili je na keř. Pravděpodobně aby zanechali vzkaz pro ostatní Poláky, kteří unikli útoku a mohli by se do vesnice vrátit.
Partyzáni Ukrajinské povstalecké armády mohli také zaútočit na několik obcí ve stejný den. Jako se to stalo například 11. července 1943, kdy Ukrajinská povstalecká armáda zaútočila na devadesát šest lokalit. V červenci 1943, jednom z nejkrvavějších měsíců čistek, zaútočila Ukrajinská povstalecká armáda na 520 lokalit a zabila 10000 až 11000 Poláků. Dne 11. a 12. července 1943 zavraždila Ukrajinská povstalecká armáda asi 4330 Poláků. Masové vraždění prováděné Banderovci ohromilo polské obyvatelstvo na Volyni.
Poláci na Volyni, později ještě více ve východní Haliči, se snažili bránit proti těmto ukrajinským vražedným jednotkám. Ovšem bez valných úspěchů. Vraždění Židů a Poláků pokračovalo. Většina Židů zavražděných v letech 1943 a 1944 ukrajinskými nacionalisty utekla z ghett, aby se vyhnula transportům vyhlazovacích táborů. Ukrývali se v bunkrech, táborech v lesích nebo v selských domech. Někteří z těchto Židů byli zabití, když Ukrajinská povstalecká armáda vraždila Poláky a ničila jejich domy. Například v obci NowinyCzeskie v letech 1943 a 1944 Ukrajinská povstalecká armáda zavraždila řadu Židů, Poláků a Čechů.
Opět, stupidní čeští politici podporují právě ty Ukrajince, kteří vzývají vznešený kult hrdiny StěpanaBandery. Zabíjení Čechů, Poláků a Židů pokračovalo v mnohých vesnicích po celé dva roky. V posledních měsících před příchodem Rudé armády na západní Ukrajinu Židé občas utíkali z lesů a bunkrů, kde se skrývali, aby hledali ochranu před Ukrajinci dokonce v německých pracovních táborech. To už je co říct, že? Tady vidíme bestialitu, brutalitu a krutost Ukrajinců, když se i samotní Židé raději nechali zavřít do německých pracovních táborů, než aby padli do rukou Ukrajinců. Skoro celá Evropa podporuje tyto Ukrajince. Všechny židovské obce po Evropě mlčí jako zařezané. To prostě nevymyslíš.
Bandera v německém fešáckém kriminále (1942-1944)
Zatímco Banderovci prováděli etnické čistky Poláků a Volyňských Čechů a lovily Židy, Bandera na Ukrajině nebyl. To je třeba pro korektnost dodat. Zůstal uvězněný v Berlíně a Sachsenhausenu. Vedení Banderovců ale bylo s Banderou v kontaktu prostřednictvím jeho manželky Jaroslavy i jinými kanály. Bandera tedy byl informovaný o etnických čistkách na Volyni a ve východní Haliči. Po válce ale tyto etnické čistky a pogromy Bandera nikdy neodsoudil a ani nepřiznal, že k nim došlo. Z toho, co o Banderovi víme, lze jasně odvodit, že tyto etnické čistky a násilí nebyly v žádném rozporu s jeho politickým přesvědčením. V tomto světle je důležitý Banderův projev ze 26. června 1936 během lvovského procesu. Tehdy Bandera prohlásil:
"Naše idea v našem pojetí je tak obrovská, že jakmile dojde k jejímu uskutečnění, musí být obětovány ne stovky, ale tisíce lidských životů, aby byla uskutečněná."
Termín Banderovci se už tehdy vžil a byl běžně používaný pro hordy partyzánů z Ukrajiny, kteří přijdou a nemilosrdně vraždí. StěpanBandera byl stále vězněný v Sachsenhausenu. Z jeho vězeňské karty vyplývá, že byl propuštěný 28. září 1944. Po celou dobu věznění se Bandera těšil mnohem lepšímu zacházení než průměrný politický vězeň v německém koncentračním táboře. Banderova manželka Jaroslava, která žila se svou dcerou Natálií v bytě v Berlíně-Charlottenburgu, mu mohla každé dva týdny posílat balíčky s jídlem, prádlem, oblečením a dalšími věcmi. Obě ho mohly také navštěvovat.
Zellenbau mělo osmdesát buněk. Stejně jako ostatní vězni měl i Bandera vlastní celu číslo 73. Bandera mohl číst noviny a komunikoval s ostatními vězni, i když tato komunikace musela být tajná. Bandera nebyl zcela odříznutý od politiky a činnosti ukrajinských nacionalistů a armády. Banderovci věděli, že ho navštěvuje jeho manželka a využívali ji k předávání dopisů oběma směry. Ačkoli Banderovci věděli o Banderových poměrech v Berlíně a Sachsenhausenu, líčili ho jako trpitele a mučedníka. V jednom letáku z roku 1942 se tvrdilo, že Bandera trpí za naši myšlenku ve sklepních místnostech věznic. V letáku z roku 1943 se psalo:
"StěpanBandera – nejlepší syn Ukrajiny a bojovník za její svobodu, byl dva roky mučený Němci ve vězení."
Jak jsem zmínil, StěpanBandera byl 28. září 1944 propuštěný ze Zellenbau a byl držený v Berlíně v domácím vězení. V domácím vězení se Bandera mohl pohybovat po městě a setkávat se s dalšími lidmi. 14. listopadu Organizace ukrajinských nacionalistů ve svém bulletinu oznámila, že vůdce StěpanBandera je na svobodě. Nacisté propustili Banderu a některé další zvláštní politické vězně ze Zellenbau, protože Německo prohrávalo válku a chtělo organizovat Rusy, Ukrajince a další Východoevropany pro poslední boj proti Rudé armádě. Ještě 5. října 1944 požádal Bandera o rozhovor s německými úřady, který vyústil v setkání s SS-Obergruppenführerem Gottlobem Bergerem.
Berger oznámil Himmlerovi, že navrhl Banderovi spolupráci s Andrejem Vlasovem, vůdcem Ruské osvobozenecké armády, která byla založená na podzim 1944, aby bojovala po boku Němců proti Rudé armádě. Bandera tento návrh odmítl. Nevadili mu ani tak Němci, jako samotný Vlasov. Ten pro něj byl ruským imperialistou. 14. listopadu 1944 byl Vlasov v Praze jmenovaný předsedou Výboru pro osvobození národů Ruska. Bandera byl pověřený, aby organizoval Ukrajince po boku Němců v boji proti Rudé armádě. 6. ledna 1945 slavil Bandera řeckokatolické Vánoce v Lehninu, vesnici asi čtyřicet kilometrů jihozápadně od Berlína. Potom odjel s rodinou a některými svými stoupenci do Výmaru, kde zůstal tři týdny.
Začátkem února 1945 odjel Bandera s manželkou a dcerou do Berlína. Začátkem února utekli z Berlína a odcestovali do Vídně. Tam Banderovci uspořádali konferenci, které se zúčastnilo několik předních členů Organizace ukrajinských nacionalistů. Bandera byl zvolený zástupcem vedení zahraničních jednotek Organizace ukrajinských nacionalistů. Když se Rudá armáda přiblížila k Vídni, odjel Bandera do Prahy a odtud do Innsbrucku. Na zasedání ukrajinských nacionalistů na Ukrajině 5. a 6. února 1945 byl Bandera znovu zvolený vůdcem celé Organizace ukrajinských nacionalistů. Vedení na Ukrajině dále rozhodlo, že se Bandera nemá vracet na Ukrajinu, ale zůstat v zahraničí, kde by mohl jako bývalý vězeň nacistického koncentračního tábora a symbol ukrajinského nacionalismu dělat propagandu pro národní věc. Osud banderovců na Ukrajině se dramaticky změnil po příchodu Rudé armády na západní Ukrajinu v létě 1944. Sověti začali Banderovce nemilosrdně likvidovat.
Konec ukronacistů? (1945-1960)
Dne 8. května 1945 podepsal v Berlíně-Karlshorstu polní maršál Wilhelm Keitel jménem německých ozbrojených sil kapitulační listinu. Tím oficiálně ukončil aktivní operace. Druhá světová válka, největší politická katastrofa v dějinách lidstva, si vyžádala přibližně 45 milionů lidských životů. Mnoho měst, městeček a vesnic bylo srovnáno se zemí. Zatímco miliony lidí nejen v Evropě, ale po celém světě si oddechly, Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda toužily po vypuknutí třetí světové války. Představitelé ukrajinských nacionalistů doufali, že po porážce Německa západní spojenci zaútočí na Sovětský svaz a umožní jim vytvořit nezávislý stát.
Západní vlády se ovšem k rozpoutání další války stavěly odmítavě na rozdíl od ukrajinských nacionalistů. To, jak víme, vyústilo ve studenou válku trvající do roku 1991. Sověti provedli na Ukrajině velké etnické přesídlení. Poláci ze Lvova a východní Haliče do Polska, jižní Ukrajinci na sever země. Situace na západní Ukrajině v prvních letech po druhé světové válce připomínala občanskou válku. Obecně se lidé na západní Ukrajině nacházeli ve velmi obtížné situaci. Museli přežít tváří v tvář dvěma brutálním a krutým režimům, které mezi sebou bojovaly a každý z nich vyžadoval jejich loajalitu. Podpora Ukrajincům znamenala zabití Sověty, zase podpora Sovětům znamenala zabití Ukrajinci. Sovětským úřadům trvalo více než pět let, než zničily nacionalistické podzemí na západní Ukrajině. Mezi nejdůležitější faktory, které posilovaly nacionalistický odpor, patřily revoluční idealismus, fanatismus, zuřivá nenávist k Sovětskému svazu a sakralizovaný sebevražedný nacionalismus. V souboru instrukcí ukrajinských nacionalistů z roku 1947 se uvádělo:
"Nepřítel má převahu v počtu, výzbroji a vojenské technice, ale my ho předčíme svou posvátnou ideou."
Sověti v letech 1944 a 1945 zabili většinu členů ukrajinských nacionalistů, ale nedokázali zničit jejich tvrdé jádro. V roce 1948 bylo jednotek ukrajinských nacionalistů velmi málo. Skrývaly se hlavně v Karpatech, ale myšlenka na třetí světovou válku v nich byla stále živá. V roce 1949 existovaly pouze dvě jednotky. Mnozí členové ukrajinských nacionalistů žili v bunkrech vykopaných v lesích, pod domy rolníků nebo pod budovami, které NKVD kontrolovala jen zřídka, jako byly školy a kolchozy. Nacionalističtí povstalci obvykle opouštěli bunkry pouze v noci, převlečení za rolníky. V zimě se snažili bunkry neopouštět celé měsíce. Obvykle měli v každé vesnici čtyři až pět spolupracovníků, kteří je informovali o dění v regionu.
Dne 5. března 1950 se vrchní velitel ukrajinských povstalců Roman Šuchevyč zastřelil při pokusu o zatčení ve vesnici Bilohorščina u Lvova, aby se vyhnul zatčení. Pak už jich zbylo na Ukrajině jen několik desítek. Začátek korejské války 25. července 1950 považovali za předzvěst třetí světové války. Podle neúplných údajů bylo v roce 1952 na Ukrajině 647 členů ukrajinských nacionalistů. Komunikace mezi jednotkami byla často špatná. Partyzáni ukrajinských nacionalistů obvykle věděli pouze o jednotkách v bezprostředním okolí. Vasyl Kuk, poslední velitel ukrajinské povstalecké armády, byl zatčený 24. května 1954. Poslední jednotka Banderovců, kterou tvořili tři lidé, byla zatčená v roce 1960.
Ovšem mimo západní Ukrajinu působili ukrajinští nacionalisté v podzemí na polském, československém a běloruském území, které sousedilo s Ukrajinou. Ukrajinská povstalecká armáda také zorganizovala několik výpadů do Československa. Při jednom z prvních nájezdů, který se konal od 2. do 13. prosince 1945, ukrajinští partyzáni kradli dobytek, vykrádali obchody a zabili osmnáct komunistů a Židů, z toho jedenáct Židů v Kolbašově. Byl to pravděpodobně jeden z posledních pogromů, které Ukrajinští nacionalisté zorganizovali. Někteří ukrajinští nacionalisté, kteří přišli do Československa, později překročily hranice do Polska nebo do Rakouska a později do Bavorska, kde se vzdali Američanům a vyhledávali Ukrajince, kteří po válce zůstali v Německu.
Operace Rollback: Americká podpora ukronacistů (1945-1950)
Ve druhé polovině roku 1944 vyslali Banderovci operační skupinu, aby navázali kontakt se západními spojenci. Pracovní skupina se vydala do Chorvatska a Itálie. Někteří zamířili také do Švýcarska. První pokusy o navázání kontaktu nebyly úspěšné, nicméně Banderovci na Ukrajině brzy začali šířit zvěsti o úspěšné spolupráci s americkou a britskou armádou. Obrovský vliv na Banderovce měl Churchillův projev o železné oponě z 5. března 1946, který jasně ukázal, jak napjaté jsou vztahy mezi východním a západním blokem. Churchill ve svém projevu prohlásil:
"Z toho, co jsem viděl u našich ruských přátel a spojenců během války jsem přesvědčený, že není nic, k čemu by měli menší respekt než ke slabosti, zejména vojenské. Z tohoto důvodu je stará doktrína rovnováhy sil neudržitelná."
Jeho projev znepokojil sovětské vůdce. Stalin v rozhovoru několik dní po projevu označil Churchilla za válečného štváče:
"Nevím, zda se panu Churchillovi a jeho přátelům podaří zorganizovat nové křížové tažení proti východní Evropě," řekl Stalin. "Ale pokud se jim to podaří, lze s jistotou říci, že budou poražení stejně, jako byli poražení před 26 lety."
Nutno podotknout, že západ si na okopávání a dobývání Ruska láme zuby až dodnes. Nekonečné lekce porážky jim nestačí, provokace NATO kolem ruských hranic jsou stále drzejší. Ukrajinští nacionalisté už tehdy chtěli třetí světovou válku mezi západem a východem. V roce 1946 někteří američtí politici, jako George Kennan a Allan Dulles, pozdější ředitel CIA, iniciovali operaci Rollback, která byla oficiálně přijatá v roce 1948. Operaci neměla na starosti CIA, ale nevinně znějící Úřad pro koordinaci politiky, Office ofPolicyCoordination. Právě o tomto úřadu jsem hovořil v mé šestidílné Nesvaté alianci Vatikánu, mafie a CIA, ale také v pořadu Drogy a CIA.
Tato operace Rollback byla financovaná z prostředků Marshallova plánu do roku 1951 až do výše 100 milionů dolarů ročně. Cílem operace bylo vykořenění komunismu ve východní Evropě. K tomu mělo dojít posílením východoevropských nacionalistických hnutí, která by Sovětský svaz zničila zevnitř. Jedním z cílů operace bylo podle dokumentu ze 30. srpna 1948 navázat kontakt s různými představiteli národního podzemí ve svobodných zemích. Prostřednictvím těchto prostředníků se předávala pomoc a vedla hnutím odporu za železnou oponou. V této věci se očekávání Američanů vůči východní Evropě překrývala s plány Banderovců. Jak Američané, tak Banderovci měli společného nepřítele – Sovětskýsvaz. V této oblasti Američané naverbovali také StěpanaBanderu spolu s dalšími ukrajinskými nacionalisty. Operace Rollback ukrajinské nacionalisty podpořila. Hlavním cílem byla psychologická podpora. V jejím důsledku operace Rollback rozehřála atmosféru studené války a z třetí světové války učinila téma, které nemohl vyloučit ani západní, ani východní blok. George Kennan, architekt operace Rollback, přiznal v roce 1975:
"Iniciativa politické války byla největší chybou, kterou jsem kdy udělal. Vůbec to nevyšlo tak, jak jsem si to představoval."
Závěr
To je konec druhého dílu o životě StěpanaBandery. Co uslyšíte v posledním třetím díle? Podívám se na další verbování ukronacistů západními rozvědkami. Budu pokračovat samotným StěpanemBanderou, který byl pod americkou a britskou ochranou, respektive jejich tajných rozvědek. Nakonec byl Bandera zastřelený v roce 1959, kdy na něj byl spáchaný atentát. Nakonec se podívám na Banderův kult, který se na Ukrajině fanaticky udržuje, šíří a posiluje. Nakonec se velmi podrobně podívám na státy NATO, obzvláště Američany, kteří přes Národní armádní akademii na Ukrajině trénovali a cvičili desítky tisíc ukrajinských vojáků ve výcvikových vojenských střediscích. Ta jsou jak na Ukrajině, tak na západě například v Německu, Americe nebo Velké Británii. Samozřejmě uvedu konkrétní výcvikové polygony a jména ukrajinských důstojníků, kteří tam absolvovali školící armádní kurzy. Příběh zakončím tajnou skupinou Centuria, která je napojená jak na Azov, Karpatskou Sič, Galicijskou mládež, stranu Svoboda nebo Pravý sektor. To vtiskne celému příběhu zastřešující sjednocující prvek.