Životopisné zkoumání StěpanaBandery je náročné. Jeho politický mýtus je zakotvený v různých ideologiích, které zkreslily vnímání jeho osoby. V tomto pořadu se budu zabývat životem a politickým kultem StěpanaBandery, ukrajinského krajně pravicového vůdce, který žil mezi lety 1909 až 1959. Banderův kult vznikl v polovině 30. let 20. století a přetrvává až do současnosti. Osoba a kult neexistovaly odděleně jeden od druhého, ale zůstávaly ve stavu vzájemné závislosti. Nevyskytovaly se a nefungovaly ve vzduchoprázdnu, ale ve specifických kulturních, sociálních a politických souvislostech. Zkoumání těchto kontextů je jedním z klíčových cílů tohoto mého cyklu o StěpanuBanderovi. Umožní nám pochopit vzájemné vztahy mezi Banderovým životem a procesy, které provázely jeho mytologizaci.
StěpanBandera se stal jedním z ústředních symbolů ukrajinského nacionalismu. Svou radikální povahou a silnou vírou v ultranacionalistickou ukrajinskou revoluci, která měla přinést znovuzrození ukrajinského národa, Bandera naplnil ideologická očekávání svých souputníků. V době, kdy mu bylo šestadvacet let, ho obdivovali nejen ostatní ukrajinští revoluční ultranacionalisté, ale i některé další složky ukrajinské společnosti žijící v druhé Polské republice. O StěpanuBanderovi bylo vyřčeno mnoho. Pokud očekáváte, že se budu tímto cyklem brodit krví a barvitě líčit Banderovy zločiny, raději mě vypněte.
Brutalitu jeho zločinů rozhodně nebudu zamlčovat, když to bude potřeba, popíšu je tak, jak se odehrály. Problém dneška je, že obě strany, jak západ, tak i východ, líčíStěpanaBanderu v kontextu své propagandy. Západ jeho brutalitu a zločiny umenšuje a bagatelizuje, aby zastřel vzrůst fašismu a nacismu na Ukrajině, a také skutečnost, že ho bez mrknutí oka podporuje. Východ naopak přibarvuje a přemršťuje jeho zločiny. Jak to bývá, pravda je někde uprostřed. Já se ponořím do archivů, dobových materiálů, novinových článků, biografií a svědectví, abych skutečně seriózně zkoumal Banderův život a jeho zločiny.
StěpanBandera byl bez pochyby fašistou každým coulem s brutálními prvky zabíjení. Ovšem nežil ve vzduchoprázdnu. Obklopovali ho lidé se stejným smýšlením a žil v době, která si vyžadovala radikálnější řešení. Polsko tehdy ovládalo západní Ukrajinu a zacházelo s Ukrajinci jako s podřadnou rasou. Stejně jako u nás Němci. Oč jehorší se podřídit a nechat sebou orat, nebo se nepodvolit a bojovat? Bez ohledu na prostředky, které k tomu použijeme? Toť věčná otázka kladená na misku vah spravedlnosti.
Fašismus – fenomén 20. století
Abychom mohli vhodně používat termín fašismus, je třeba objasnit jeho význam. To nám také umožní určit, v jakém smyslu byla Organizace ukrajinských nacionalistů fašistickým fenoménem a Bandera vůdcem fašistického hnutí. Výraz fašismus je odvozený z latinského slova fasces, což znamená svazek prutů uvázaných kolem sekery. Fasces nosili římští liktoři, symbolizovaly právní autoritu soudce a představovaly jednotu a sílu společenství. Koncem 18. století používali italští jakobíni slovo fascismus jako výraz politické svobody a národní jednoty. V 19. století výraz fašismus používaly různé socialistické a nacionalistické politické skupiny.
V březnu 1919 v Miláně použil Mussolini výraz fašismus, když založil Fascio di Combattimento, do jehož řad rekrutoval řadu bývalých vojáků. Koncem října 1922 provedla Národní fašistická strana Partito NazionaleFascista pochod na Řím, v jehož důsledku se Mussolini stal předsedou italské vlády. V této funkci začal přebírat moc a vytvářet první fašistický režim. Fašismus obdivovala řada evropských politiků, spisovatelů a intelektuálů přinejmenším od Mussoliniho státního převratu v roce 1922. Převzetí moci národními socialisty v Německu v roce 1933 výrazně posílilo expanzi a popularizaci fašismu v Evropě i na dalších kontinentech. Fašismus jako artikl začal zapouštět kořeny v Evropě. Příkladem, vedle Itálie a Německa, byl třeba režim Józefa Piłsudského v Polsku, režim AntanaseSmetony v Litvě, autoritářská vláda Miklóse Horthyho v Maďarsku a režim Iona Antonesca v Rumunsku. Nesmíme zapomenout také na Ante Paveliče v ustašovském Chorvatsku.
Organizace ukrajinských nacionalistů ovšem nepoužívala výraz fašistická jako součást názvu této organizace. Členové a ideologové Organizace ukrajinských nacionalistů se označovali za nacionalisty. Zejména na přelomu 30. a 40. let se domnívali, že ukrajinský nacionalismus je stejným typem hnutí jako národní socialismus nebo italský fašismus. Vnímali se také jako osvobozenecké hnutí. Jeho cílem byl boj proti okupantům ukrajinských území, jejich odstranění a vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S ohledem na to byla Organizace ukrajinských nacionalistů úzce spjatá s osvobozeneckými hnutími, jako byla chorvatská Ustašaa slovenská Hlinkova strana.
Stoupenci Organizace ukrajinských nacionalistů a veteráni Ukrajinské povstalecké armády začali po druhé světové válce produkovat padělané nebo zmanipulované dokumenty. Cílem bylo zamaskovat vlastní zločiny, genocidy, etnické čistky a jednoduše vybělit vlastní historii. Například v roce 1955 v novém vydání dokumentů nazvaných Organizace ukrajinských nacionalistů ve světle rezolucí velkých kongresů, přetiskli rezoluce druhého velkého kongresu této organizace v Krakově v dubnu 1941. Podle původních usnesení přijala Organizace ukrajinských nacionalistů fašistický pozdrav, který spočíval ve zvednutí pravé ruky mírně doprava, mírně nad temeno hlavy, přičemž se říkalo: „Sláva Ukrajině,“ a odpovědí bylo: „Sláva hrdinům, heroiamslava.“
Ve vydání z roku 1955 byla tato konkrétní část textu vynechaná. Takových příkladů vybělování vlastní historie bychom mohli v rámci Ukrajiny najít spousty. Další náznaky tohoto procesu lze nalézt v poválečných vzpomínkách. Mykola Klymyšyn, blízký společník StěpanaBandery, byl autorem několika významných historických a autobiografických publikací. Klymyšyn byl natolik upřímný, že přiznal, že temná místa v jeho publikacích byla vybělená na osobní žádost StěpanaBandery.
JevhenStašiv, další člen Organizace ukrajinských nacionalistů a autor významných autobiografických publikací přiznává, že Mykola Lebeď, další významný vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů, ho požádal, aby zapomněl a nezmiňoval nepohodlné prvky minulosti. Například Banderův pokyn hnutí z konce roku 1941, aby napravilo vztahy s nacistickým Německem a pokusilo se o další spolupráci s nacisty. Pro přehled různých druhů zapomenuté, nebo instrumentalizované historie je nutné prostudovat původní dokumenty. Historii takto kontaminují nejen na Ukrajině, ale jak jsem ukázal ve většině mých pořadů, provádějí to hlavně architekti moci na Západě. Překreslují historii a vyrábějí mýtické lži, aby si zachovali moc. Prostřednictvím médií poplatných režimu, udržují v hlavách světové veřejnosti psychologickou bariéru a ideologickou clonu, abychom do zákulisí mechanismů řízení globální moci nepronikli. Pojďme se tedy pustit do práce a vydat se po dráze života StěpanaBandery.
Západ a východ: Ukrajina navždy rozdělená (1900-1920)
Dne 1. ledna 1909 se Andrijovi Banderovi, řecko-katolickému knězi ze Starého Uhryniva a jeho ženě Myroslavě narodilo druhé dítě, Stěpan. Myroslava zemřela v jednatřiceti letech na tuberkulózu. Zanechala po sobě tři dcery. Martu, Volodymyru a Oksanu. Zanechala po sobě také čtyři syny. Stěpana, Oleksandra, Vasila a Bohdana. Čtvrtá dcera Myroslava, pojmenovaná po ní, zemřela jako dítě.
Než se vypravím k rodině, mládí a dospívání StěpanaBandery, k tomu, co a kdo formoval jeho názory, musím vysvětlit základní dobový kontext Ukrajiny. Nic se nedá zúžit do izolovaného výseku, ale musíme tu dobu nejprve pochopit. Musíme vstřebat základní kontext, jak lidé žili, kde pracovali, nebo co si mysleli. Tedy ekonomická, sociální a politická situace. V tomto světle musíme hodnotit a posuzovat StěpanaBanderu. Pochopíme, že útlak západní Ukrajiny pod polskou nadvládou byl živnou půdou pro „Bandery“ té doby. I když používal velmi brutální prostředky, nelze se tak úplně divit jeho agresi, protože totéž dělalo Polsko vůči Ukrajině. Proto říkám, že musíme chápat dobový kontext, abychom nevytrhávali jen činy. Vůbec nemám v úmyslu StěpanaBanderu očišťovat, nebo bagatelizovat jeho brutalitu, to vůbec ne. Jen tvrdím, že musíme chápat konkrétní dobu. I my jsme chtěli bojovat proti německé nadvládě po Mnichovské zradě. Stejně tak Ukrajinci chtěli bojovat proti polské nadvládě.
Jak jsem zmínil, StěpanBandera se narodil ve vesnici Starý Uhryniv, ve východní části Haliče, nejvýchodnější provincie habsburské říše. Halič byla vytvořená v roce 1772 byrokraty habsburského rodu při prvním dělení Polska a Litvy. Provincie byla hospodářsky zaostalým regionem s různorodým obyvatelstvem. Podle statistik z roku 1910 tvořili 47 % obyvatel Poláci, 42 % Ukrajinci a 11 % Židé. Východní část Haliče, kde se zrodil politický kult StěpanaBandery, byla neméně heterogenní. 62 % obyvatelstva tvořili Ukrajinci, 25 % Poláci a 12 % Židé. V době Banderova narození žilo v habsburské říši v Haliči, Bukovině a Zakarpatí, téměř 20 % Ukrajinců. Ve stejné době žilo 80 % Ukrajinců v Ruské říši na východní Ukrajině, známé také jako ruská Ukrajina.
Rozdělení a další politické, náboženské a kulturní rozdíly způsobily, že se haličští Ukrajinci na západě stali zcela odlišným národem než Ukrajinci na východní ruské Ukrajině. Právě toto rozdělení představovalo obtížnou výzvu jak pro umírněné národní hnutí 19. století, tak pro nacionalistické extrémisty 20. století, jako byl právě StěpanBandera. Ti všichni se totiž snažili vytvořit jednotný ukrajinský národ, který by žil v jednom ukrajinském státě. Rozdíly mezi východem a západem Ukrajiny se prohlubovaly. K tomu výrazně přispěl vojenský konflikt mezi Ukrajinskou povstaleckou armádou a sovětským režimem ve čtyřicátých a na počátku padesátých let 20. století. V důsledku toho každá strana démonizovala a nenáviděla tu druhou. V devatenáctém a na počátku dvacátého století se místní Ukrajinci v habsburské Haliči označovali jako Rusíni. Ukrajina jako označení pro národ se začalo používat až v Haliči kolem roku 1900. I když toto slovo existovalo už dlouho předtím, nepoužívalo se k označení národa jako celku.
Mnoho ukrajinských intelektuálů emigrovalo do Haliče, kde mohli publikovat v ukrajinštině. V devatenáctém století a v první polovině dvacátého století se počet Ukrajinců ve Lvově pohyboval mezi 15 % a 20 %. V Kyjevě mluvilo v roce 1864 ukrajinsky 60 % obyvatel, ale v roce 1917 už jen 16 %. Haličská ukrajinská kultura byla po staletí silně ovlivněná polskou kulturou, zatímco východoukrajinská kultura byla silně ovlivněná kulturou ruskou. Rozdíly mezi západními a východními Ukrajinci byly zřejmé. Haličský dialekt ukrajinštiny se podstatně lišil od ukrajinštiny na ruské Ukrajině. Moderní ukrajinský nacionalismus, který se projevil na konci 19. a na počátku 20. století v Haliči, se stával stále nepřátelštějším vůči Polákům, Židům a Rusům.
Nepřátelství vůči Polákům souviselo s pocitem, že Poláci obsadili ukrajinská území a připravili Ukrajince o území, šlechtu a inteligenci. Nepřátelství vůči Židům souviselo s tím, že mnoho Židů bylo obchodníky. Také s tím, že někteří z těchto Židů pracovali jako agenti polských statkářů. Ukrajinci měli pocit, že Židé podporují Poláky a vykořisťují ukrajinské rolníky. Odpor k Rusům souvisel s tím, že Ruská říše ovládla obrovskou část území, která ukrajinské národní hnutí prohlašovalo za ukrajinská. Ukrajinskému nacionalismu se dařilo spíše ve východní Haliči na západě než na východní Ukrajině. Tam byly aktivity ukrajinských nacionalistů potlačované ruským impériem. Od roku 1850 systematická politika rusifikace na východní Ukrajině způsobila, že národnostní rozdíly mezi Ukrajinci a Rusy stále více ztrácely smysl. Většina východních Ukrajinců chápala Ukrajinu jako oblast Ruska a považovala se za národ příbuzný Rusům. Kvůli své loajalitě k habsburské říši byli haličští Ukrajinci označovaní jako Tyroláci z východu. Na ruské Ukrajině se naopak většina politické a intelektuální vrstvy asimilovala s ruskou kulturou a ukrajinskému nacionalismu nevěnovala pozornost.
Neexistující Ukrajina (1918-1920)
Po konci první světové války vzniklo několik nových národních států na troskách ruské a habsburské říše. Tento scénář ovšem nevyšel v případě Ukrajinců a některých dalších národů. Například Chorvatů, kteří byli součástí jihoslovanského království, nebo Slováků, kteří byli zase součásti Československa. 20. listopadu 1917 byla v Kyjevě na shromáždění různých politických stran, známém jako Centrální rada, vyhlášená Ukrajinská lidová republika. Stejný politický orgán 25. ledna 1918 vyhlásil Ukrajinu za Svobodný suverénní stát ukrajinského lidu.
Ukrajinská národní rada tím vyhlásila nezávislost na bolševicích, kteří v listopadu 1917 převzali moc v Ruské říši. Byla ovšem stále závislá na Němcích, kteří okupovali Kyjev. Dne 9. února 1918 podepsali představitelé Centrální rady Brestlitevskou smlouvu. V důsledku této smlouvy byla Ukrajina oficiálně uznaná ústředními mocnostmi Německem, Rakousko-Uherskem, Osmanskou říší, Bulharským královstvím a bolševickou vládou Ruska. Ukrajina ale nebyla uznaná západními spojenci Velkou Británií, Francií atd. Dne 1. listopadu 1918 byla ve Lvově, hlavním městě východní Haliče, vyhlášena Západoukrajinská národní republika.
Rižskou smlouvou z 18. března 1921 byly hranice ukrajinských území vyřešené mezi Polskem, sovětským Ruskem a sovětskou Ukrajinou v neprospěch Ukrajiny samotné. Spojenecké mocnosti a mnohé další státy tento stav uznaly. Tím potvrdily neexistenci různých ukrajinských států, za které mnoho Ukrajinců v letech 1917 až 1921 bojovalo. Během revolučních bojů došlo k mnoha pogromům na střední a východní Ukrajině, zejména v Kyjevské, Podolské a Volyňské gubernii, které byly pod kontrolou Direktoriaa Bílých a rolnických band. Jednotky Direktoria a Bílých protižidovské násilí nejen povolovaly, ale také se na něm podílely. Pogromy ustaly až s příchodem Rudé armády. NahumGergel, bývalý náměstek ministra pro židovské záležitosti v ukrajinské vládě, zaznamenal 1182 pogromů a 50000 až 60000 obětí.
Ukrajina mezi válkami (1920-1938)
Mezi první a druhou světovou válkou žili Ukrajinci ve čtyřech různých státech. Asi 26 milionů jich žilo v Ukrajinské sovětské socialistické republice, 5 milionů v Druhé Polské republice, půl milionu v Československé republice a 800000 ve Velkém Rumunsku. Ve 30. letech na většině Ukrajiny propukl velký hladomor. V jeho důsledku zemřelo v letech 1932 až 1933 na sovětské Ukrajině 2,5 až 3,9 milionu lidí.
Ze všech států, kde Ukrajinci žili, se malá ukrajinská menšina těšila nejliberálnějšímu zacházení právě v Československu. Naše úřady povolily různé ukrajinské školy a tři vysoké školy po maturitě. Ukrajinskou chovatelskou akademii a Ukrajinský technický a chovatelský institut v Poděbradech a Ukrajinskou svobodnou univerzitu v Praze. To byla v této době neobvykle liberální politika vůči menšině ve východní Evropě.
V Rumunsku a Polsku byli Ukrajinci vystavení politice tvrdé asimilace. Vzhledem k tomu, že politický mýtus StěpanaBandery se poprvé projevil za Druhé Polské republiky, je nezbytné podrobněji popsat politické poměry v tomto státě. Zejména komplikované vztahy mezi Poláky a Ukrajinci. Zásadní je také role, kterou v polsko-ukrajinských vztazích hrála Organizace ukrajinských nacionalistů. Zejména v době, kdy ji vedl StěpanBandera, který se tak stal symbolem ukrajinského boje za nezávislost.
V roce 1918 vznikla v Polsku Druhá Polská republika. Její obyvatelstvo bylo stále velmi různorodé. Etničtí Poláci tvořili až 65 % obyvatelstva Druhé republiky. Zbytek tvořily národnostní menšiny, včetně Ukrajinců, Židů, Němců, Čechů, Litevců, Bělorusů a Rusů. Národnostní menšiny byly za Druhé republiky často diskriminované, někdy s nimi bylo zacházeno jako s občany druhé kategorie. Proto ukrajinští nacionalisté začali získávat v meziválečném období stále širší podporu. Mohl bych tu rozsáhle popisovat hlavní politické strany té doby, ale myslím, že to by zajímalo skutečně jen fajnšmekry. Proto se budu soustředit primárně na StěpanaBanderu.
V květnu 1926 se chopil moci státním převratem Józef Piłsudski, jeden z hlavních zakladatelů státu. Piłsudski zůstal u moci až do své smrti v roce 1935. Potom se režim posunul doprava. Polští úředníci a politici se k národnostním menšinám v Polsku často chovali jako k méněcenným občanům nebo dokonce jako k nepřátelům. To jen posilovalo nacionalismus Ukrajinců a dalších národnostních menšin v Druhé republice a zhoršovalo politickou situaci a mezietnické vztahy. V jihovýchodním Polsku ale Ukrajinci tvořili většinu. V bývalé habsburské východní Haliči jich bylo asi 3,5 milionu a v bývalé ruské Volyni asi 1,5 milionu. Ukrajinci v Haliči se stali mnohem vzpurnějšími než volyňští Ukrajinci. Polské úřady se proto snažily izolovat východní Halič od Volyně. Jenže volyňští Ukrajinci se také začali radikalizovat a začali nenávidět polskou nadvládu. To poskytovalo půdu pro růst ukrajinského nacionalismu.
Druhá polovina 30. let byla pro polsko-ukrajinské vztahy obzvláště nepříznivá. Politické změny po Pilsudskéhosmrti, polsko-ukrajinský konflikt ještě více vyostřily. Polská politika vůči Ukrajincům byla stále represivnější. V říjnu 1938 polská policie zabránila demonstracím ve prospěch Karpatské Ukrajiny. V reakci na to ukrajinské zemědělské podniky odmítly dodávat máslo do Lvova a dalších měst. Ukrajinští nacionalisté zapálili několik polských farem. Polská vláda reagovala kolektivními tresty, prováděla trestné výpravy proti ukrajinským vesničanům a hromadně je zatýkala. Ukrajinští politici odhadovali, že koncem roku 1938 sedělo v polských věznicích asi 30000 Ukrajinců.
V posledních měsících před druhou světovou válkou se stále více Ukrajinců účastnilo nacionalistických oslav. Většina Ukrajinců žijících v Polsku začala považovat nacistické Německo za možného osvoboditele a spojence, stejně jako Organizace ukrajinských nacionalistů od počátku dvacátých let. Po roce 1939 dokonce i demokratičtí politici jako Vasyl Mudryj nebo KosťaPankivskyj, kteří do té doby odsuzovali násilí, fašismus a nacionalistickou nenávistzačali spolupracovat s nacistickým Německem. Také Organizaci ukrajinských nacionalistů považovali za důležitou osvobozeneckou sílu. Na spolupráci s nacistickým Německem neviděli nic špatného. Byli přesvědčení, že by jim to mohlo pomoci dosáhnout jejich cílů.
Po Mnichovské zradě z 29. září 1938 se Ukrajinci snažili vytvořit Karpatsko-ukrajinský stát na území, které patřilo Československu a bylo obývané Rusíny, etnicky příbuznými Ukrajinci. Němci ale ignorovali žádosti ukrajinských nacionalistů o uznání a podporu státu. Místo toho umožnili Maďarsku obsadit tato území. Zklamání ukrajinských nacionalistů ovšem nezměnilo jejich postoj k nacistickému Německu.
Ukrajina: Fašismus, revoluce a násilí (1939-1941)
V roce 1920 založili v Praze ukrajinští veteráni Ukrajinskou vojenskou organizaci. Stala se ale teroristickou organizací. Mezi ukrajinskými stranami nehrála žádnou významnou politickou roli. Tato situace se ale změnila o několik let později. Představitelé Ukrajinské vojenské organizace si uvědomili, že k tomu, aby se stali dominantní politickou silou, potřebují začlenit další pravicové politické organizace a zapojit do svých řad mládež. Za tímto účelem založili Organizaci ukrajinských nacionalistů na prvním kongresu ukrajinských nacionalistů.
Kongres se konal ve Vídni ve dnech 28. ledna až 3. února 1929. Po celá 30. léta se Organizace ukrajinských nacionalistů skládala z exilového vedení a domácího výkonného orgánu v Polsku. Jejich cílem byla revoluce proti nepřátelům, zejména Polsku a Sovětskému svazu. Ukrajinci začali provádět teroristické útoky. Ničili polské železnice, zapalovali statky a vraždili Poláky. Německo a Litva ukrajinské nacionalisty podporovalo. Dalším významným partnerem Organizace ukrajinských nacionalistů byla Mussoliniho Itálie, stejně jako chorvatská Ustaša, která vznikla v roce 1929. Kontakt s vůdcem UstašeAnte Pavelićem byl navázaný na přelomu let 1933 a 1934 v Berlíně, kde se Pavelić setkal s jejími předními členy. V průběhu spolupráce byli někteří ukrajinští nacionalisté společně s Ustašovci vycvičení v polovojenských táborech v Itálii, které zřídil a sponzoroval Mussolini.
Jeden z předních členů ukrajinských nacionalistů Mychajlo Kolodzinskij vedl v tomto táboře vojenské kurzy. Začal tu také pracovat na Válečné doktríně ukrajinských nacionalistů. To byl důležitý dokument ukrajinských nacionalistů, ve kterém plánovali ukrajinské povstání, propagoval kult války a představil ukrajinskou verzi imperialismu, která měla:
"Chránit naši rasu a rozšířit ukrajinská území."
Kolodzinskij ve Válečné doktríně tvrdil, že během národního povstání by měla být západoukrajinská území zcela vyčištěna od Poláků, a také že čím více Židů bude během povstání zabito, tím lépe pro ukrajinský stát. Mezi členy Organizace ukrajinských nacionalistů, které Mussolini naverboval, byl i bratr StěpanaBandery Oleksandr, který přišel do Itálie počátkem roku 1933 jako student spolu s dalšími třemi mladými Ukrajinci. Oleksandr zpočátku žil v Římě na základě stipendia italské vlády. Po příjezdu do Říma a zahájení studia politologie se Oleksandr a další dva ukrajinští studenti v Římě připojili k italské studentské fašistické skupině, aby navázali kontakt s italskou fašistickou mládeží.
Ideologie ukrajinských fašistů
Hlavním ideologem ukrajinského nacionalismu byl Dmytro Doncov, duchovní otec Organizace ukrajinských nacionalistů. Doncov tvrdil, že všechny činy, které pomohou Ukrajincům dosáhnout ukrajinského státu, jsou bez ohledu na jejich povahu morální a správné. Tím vybízel mladou generaci, aby odmítla obyčejnou etiku a přijala fanatismus. Protože jak tvrdil, pouze fanatismus může změnit dějiny a umožnit Ukrajincům vytvořit stát. Doncovův nový systém morálky byl samozřejmě od základů špatný, protože ospravedlňoval všechny druhy zločinů a násilí, pokud byly prováděné pro dobro národa nebo za účelem dosažení státnosti.
Obecně ideolog Banderovské generace kopíroval mnohé své myšlenky z jiných evropských krajně pravicových a fašistických diskurzů, zejména německého a italského. Doncov začal fašismus obdivovat koncem roku 1922. Už v roce 1926 přeložil do ukrajinštiny části Hitlerova Mein Kampfu a vydal je. Pro Doncova byl Hitler ideálem fašistického vůdce. Ukrajinský ideolog přirovnával vůdce k Ježíši a ke svaté Johance z Arku. Kromě extrémního nacionalismu a fašismu Doncov také popularizoval antisemitismus. Koncem 30. let se rozhodl pro rasistický druh antisemitismu, který hlásali a praktikovali národní socialisté v Německé říši. Nacistické Německo pro něj bylo ideálním fašistickým státem.
V roce 1932 Doncov přeložil do ukrajinštiny a vydal Mussoliniho Učení o fašismu La DottrinaDelFascismo. Doncov radikalizoval a upravil ukrajinský nacionalismus tak, aby se začlenil do rodiny evropských fašistických hnutí. Jeho pokusy seznámit západoukrajinskou mládež s tímto politickým fenoménem byly úspěšné. Mnoho ukrajinských studentů a středoškoláků začalo snít o tom, že se stanou Vůdcem nebo Ducem. Mezi ukrajinskými nacionalisty se vedly debaty o obou fašistických vůdcích, systémech, které představovali a státech, kterým vládli.
Hitler byl mezi mnoha ukrajinskými nacionalisty dokonce oblíbenější než Mussolini. Ukrajina měla samozřejmě mnohem více ideologů, kteří popularizovali fašismus a nacismus na Ukrajině, ale opět bych ztrácel čas a bavilo by to jen fajnšmekry. Nechci zabřednout do přílišného teoretizování, jsem svým založením spíše praktik. Důležitým rysem ukrajinské nacionalistické ideologie byl kult války a smrti, včetně přesvědčení, že politické problémy lze a je třeba řešit válkou. Ukrajinští nacionalisté věřili, že když se jim po první světové válce nepodařilo vytvořit stát, nemají co ztratit a mohou všechno získat. Zabíjení nepřátel bylo statečné, správné a hrdinské, protože bylo vykonané pro osvobození Ukrajiny. Hlavní funkcí kultu války a smrti bylo začlenit násilí do každodenního života a rozptýlit strach ze smrti při provádění tak nebezpečných činností, jako jsou atentáty a loupeže.
StěpanBandera: Mládí a dospívání (1909-1928)
Položili jsme si základy o Ukrajině v dobách vzestupu StěpanaBandery. Tyto znalosti tvoří stěžejní a kritickou část proto, abychom pochopili co nejvíce dobový kontext. Vždycky je potřeba popsat geografii, skladbu obyvatel a celkový obraz té doby. Jak lidé žili, co dělali, jak pracovali, co si mysleli. Nic se nedá vytrhávat a izolovat do jakéhosi historického torza mikrokosmu. Tyto znalostní základy jsou důležité stejně jako jsem popisoval Jugoslávii v pořadu Pravda o Srebrenice.
Vraťme se ale k rodině StěpanaBandery. StěpanBandera pocházel z rozvětvené rodiny. Jak jsem zmínil, měl tři sestry. Martu, Volodymyru a Oksanu, ale také tři bratry Oleksandra, Vasila a Bohdana. Otec Andrij získal vzdělání na gymnáziu ve Stryji a později na teologické fakultě Lvovské univerzity. Ve Starém Uhrynivě žil s rodinou až do roku 1933. Tehdy se přestěhovali do Volyně. O čtyři roky později se rodina opět přestěhovala do vesnice Trostianec, kam byl Andrij přesídlený už v roce 1934. Své děti vychovával ve vlasteneckém a náboženském duchu. Během první světové války a po ní se otec Andrij účastnil boje za ukrajinský stát. Organizoval místní Ukrajince do vojenských jednotek, a v listopadu 1918 se zapojil do bojů o moc v regionálním hlavním městě Kaluši. Andrij byl také poslancem za Kalušskou oblast.
Samotný StěpanBandera nenavštěvoval základní školu, protože učitel ve Starém Uhrynivu byl v roce 1914 odvedený do armády. Jeho a ostatní sourozence učili doma rodiče. V letech 1919 až 1927 navštěvoval Stěpan ukrajinskou střední školu ve městě Stryj, vzdáleném asi osmdesát kilometrů od Starého Uhryniva, bydlel u svého dědečka. Na střední škole se StěpanBandera aktivně angažoval v řadě mládežnických organizací. Chodil například do skautské organizace Plast. V Plastu byl Bandera v oddíle spolu s lidmi, jako byl Ochrymovyč, který ho o několik let později přizve k angažmá v Organizaci ukrajinských nacionalistů. Během svého středoškolského studia se Bandera zapojil také do činnosti OVKUČ, jejímiž členy byla řada dalších budoucích předních členů Organizace ukrajinských nacionalistů. Například Šuchevyč, Lenkavskyja Stěcko.
Bandera zpíval ve sboru v Kaluši. Jeho přítel Mykola Klymyšyn z vesnice Mostišče nedaleko Starého Uhryniva často zůstával při zkouškách vedle něj, protože Bandera uměl číst noty a měl velmi dobrý sluch. Bratr Mykoly Klymyšyna, který Banderovu rodinu jednou navštívil a vyprávěl, že si doma společně zpívali za doprovodu jedné z Banderových sester u klavíru. Kromě zpěvu ve sboru hrál Bandera také na kytaru a mandolínu. Po maturitě na gymnáziu v roce 1927 plánoval Bandera navštěvovat Ukrajinskou chovatelskou akademii v Poděbradech v Československu. Ovšem nakonec tu nestudoval. Bandera se přihlásil ke studiu na zemědělsko-lesnickém oddělení Lvovské polytechniky a její pobočce v Dublianech u Lvova. Studium ve Lvově zahájil v září 1928, ale nedokončil je kvůli svému angažmá v Organizaci ukrajinských nacionalistů, do které oficiálně vstoupil v únoru 1929.
Během následujících akademických let bydlel Bandera v soukromých bytech ve Lvově s Osypem Tiuškou, Jurijem Levickým a dalšími kolegy. Bydlel také v Domě ukrajinských studentů v Supiňského ulici, centru lvovského aktivismu Organizace ukrajinských nacionalistů. V březnu 1932 byl Bandera zatčený. Po propuštění z vězení o tři měsíce později v červnu, se Bandera vrátil ke svému otci do Starého Uhryniva. V důsledku zatčení přišel o jeden akademický rok na univerzitě. V říjnu 1932 se přestěhoval zpět do Lvova. Ubytovával se u různých lidí až do března 1934, kdy se přestěhoval zpět do Ukrajinského studentského domu. Tady sdílel pokoj číslo 56 s Ivanem Ravlykem, a to až do svého dalšího zatčení 14. června 1934. Během vysokoškolského života ve Lvově se Bandera často vracel na prázdniny ke své rodině ve Starém Uhrynivu.
Studium ovšem nebylo Banderovou hlavní starostí. Většinu času a energie investoval do revolučních a národně-osvobozeneckých aktivit. Jak jsem uvedl, Bandera byl na přelomu 20. a 30. let několikrát zatčený za nacionalistické aktivity. Poprvé se tak stalo 14. listopadu 1928. Příště byli Andrij a StěpanBanderovi zatčeni společně v roce 1930. V letech 1932 až 1933 byl StěpanBandera šestkrát zatčený za záležitosti, jako bylo ilegální překročení polsko-československé hranice, pašování ilegálních časopisů Organizace ukrajinských nacionalistů do Polska, setkání s členy exilového vedení Organizace ukrajinských nacionalistů a tak dál. Nejdelší dobu strávil Bandera v té době ve vězení, a to tři měsíce od března do června 1932. Zdá se, že Bandera byl v raném mládí fanatickým nacionalistou. Jako teenager si prý pod nehty zasouval špendlíky, aby se zatvrdil pro budoucí mučení polskými prokurátory. Bandera se prý jako vysokoškolský student dále mučil tak, že si pálil prsty na olejové lampě a drtil je mezi dveřmi a zárubní. Během sebetrýznění si říkal: „Přiznej se, Stěpane,“ a odpovídal: „Ne, nepřiznám se.“Bandera se také bil řemenem po holých zádech a říkal si: „Jestli se nepolepšíš, budeš zase bit, Stěpane.“
Podle svého blízkého přítele HryhoraMelnykaBandera v mládí pohrdal spolužáky, kteří se neúčastnili nacionalistického hnutí. Ke kolegům, kteří splňovali jeho politická očekávání, se ovšem choval velmi přátelsky. Klymyšyn komentoval Banderovo chování ve svých pamětech:
"Během našich setkání se Bandera choval dvěma způsoby. Když jsme probírali organizační záležitosti, mluvil velmi vážně, věcně a seriózně. Když ale diskuse o organizačních záležitostech skončila, stal se veselým, hovorným a vtipným a měl rád, když se jeho protějšek choval podobně. Velmi snadno dokázal překroutit nebo rozdělit slovo a vyslovit je tak, že se z něj stala vtipná slovní hříčka."
V mládí byl Bandera malý a štíhlý. Na fotografiích ze středoškolských a vysokoškolských let se zdá, že je o hlavu menší než většina jeho kolegů. Jako dospívající mladík měřil metr šedesát, obvykle měl krátký sestřih. S výjimkou poměrně malého vzrůstu disponoval Bandera nevýraznou postavou a fyziognomií. Byl levák a měl modré oči. V dospělosti byl částečně plešatý a jeho obličej byl mírně oválný. V jednadvaceti letech mu už chyběly tři zuby a v sedmadvaceti čtyři. Evidentně výměna názorů neprobíhala pouze na verbální rovině. Banderovy fyzické vlastnosti byly sotva charismatické. To však neodradilo ukrajinskou komunitu od toho, aby mu už ve 30. letech 20. století přisoudila charisma. Jeho řečnické schopnosti, nepředvídatelná povaha, fanatické odhodlání a oddanost svaté nacionalistické věci nepochybně přispěly k procesu charismatizace.
StěpanBandera a OUN (1929-1933)
Po vstupu do Organizace ukrajinských nacionalistů v roce 1929 Bandera rychle stoupal v hodnostech. V roce 1930 vedl sekci propagandistického aparátu domovské exekutivy Organizace ukrajinských nacionalistů. Tato sekce měla na starosti distribuci ilegálních publikací ve východní Haliči. V roce 1931 převzal sekci, která je dovážela ze zahraničí, především z Československa a Gdaňska. V témže roce se stal ředitelem propagandistického aparátu domovské exekutivy. Tuto funkci mu navrhl Ochrymovyč, šéf domovské exekutivy a jeho spolužák ze Stryje.
Po propuštění z vězení v červnu 1932 se Bandera stal zástupcem vůdce domácí exekutivy. Od ledna 1933 byl de facto vůdcem domovské exekutivy, ačkoli oficiálně byl do této funkce jmenovaný až na konferenci v Berlíně ve dnech 3. až 6. června 1933. Bandera začal dělat pořádky. Podle Jaroslava Makarušky se výcvik v Organizaci ukrajinských nacionalistů změnil potom, co se Bandera stal vůdcem domovské exekutivy. Každý, kdo vstoupil do Organizace ukrajinských nacionalistů, musel povinně absolvovat vojenské, ideologické a konspirační kurzy. Členové, kteří absolvovali vojenské kurzy v Gdaňsku a Berlíně, předávali své znalosti dalším členům během vojenských kurzů ve východní Haliči. Makaruška během vyšetřování také uvedl, že v únoru 1934 domovská exekutiva zvažovala, že Ukrajincům, kteří byli spatření polskou zpravodajskou službou, nebo kteří by mohli být kvůli teroristické činnosti poslaní do koncentračních táborů nařídí, aby se ukryli v lesích a zorganizovali partyzánské hnutí nebo zelené kádry, které by bojovaly proti polskému státu.
Po převzetí vedoucích funkcí Banderou se Organizace ukrajinských nacionalistů stala radikálnější a efektivnější. Potom, co se stal ředitelem propagandy domácí exekutivy, vzrostl počet a rozsah masových propagandistických kampaní a zvýšil se počet teroristických činů. Je známo, že Bandera sám vybíral atentátníky z potenciálních kandidátů, prováděl detailní přípravy některých atentátů a příležitostně rozhodoval o tom, kdo bude zavražděn.
Vražda Pierackého (1934)
Jak jsem už popsal, Poláci se k Ukrajincům chovali velmi povýšeně až represivně. Uplatňovali násilnou polonizaci a pokatoličťování, dokonce se snažili vymýtit samotné pojmy Ukrajina a Ukrajinec. To vyvolávalo ostré a radikální reakce na Ukrajině, což je vcelku pochopitelné. Všechno to vygradovalo jeden osudový den. Ráno 15. června 1934 se polský ministr vnitra Bronisław Pieracki rozloučil s německým ministrem propagandy Josefem Goebbelsem, který pokračoval ve své oficiální návštěvě Polska a odletěl z Varšavy do Krakova. Pieracki se poté vrátil do své kanceláře na ministerstvu vnitra v ulici NowyŚwiat 69. Po práci odešel do Klubu Towarzyski, restaurace a místa setkávání politiků, která se nacházela na ulici Foksal 3.
Ministr přijel do ulice Foksal asi v 15:40 hod. a řekl svému řidiči, aby se vrátil v 17:30 hod. Pieracki se vydal směrem k restauraci bez svých bodyguardů. V tu chvíli se k němu začal přibližovat HryhoriiMacejko, jednadvacetiletý člen Organizace ukrajinských nacionalistů. Potřásal balíčkem zabaleným v papíru z cukrárny Gajewski. Balíček obsahoval improvizovanou bombu, kterou se Macejko snažil odpálit. Bomba ovšem nevybuchla. K její aktivaci bylo třeba silně zatlačit na rozbušku. Kovový píst ve tvaru písmene T, který měl rozdrtit skleněnou trubičku obsahující kyselinu dusičnou. Kdyby Macejko zatlačil o něco silněji, trubice by se rozbila a bomba by explodovala. To by ministra vlády a jeho útočníka zabilo.
Jakmile si Macejko uvědomil, že nemůže vyhodit do povětří ministra i sebe, vytáhl z kabátu pistoli a rozběhl se k Pierackému. Ten ho už předtím minul a stál ve vchodu do restaurace. Dohnal ho a Macejko dvakrát vystřelil Pierackimu do týla. Když ministr klesl k zemi, Macejko vystřelil potřetí, ale minul. Mladý atentátník z místa činu utekl, několikrát vystřelil na své pronásledovatele a zranil policistu na ruce. Po útěku z místa činu se Macejko zbavil vražedné zbraně. Do ubytovny, kde žil pod falešnou identitou, se už nevrátil. Místo toho odjel do Lublinu, kde několik dní pobýval u ukrajinského studenta jménem JakivČornij. Macejko potom odcestoval do Lvova a skrýval se za asistence tří členů Organizace ukrajinských nacionalistů. Vyzbrojený pistolí a zásobený penězi, přešel Macejko 5. srpna s pomocí Kateryny Zarycké a dalších členů Organizace ukrajinských nacionalistů do Československa. Později odcestoval na litevský pas do Argentiny, kde žil pod jménem Petro Knyš. V Argentině se oženil s Ukrajinkou, ale nedokázal si zvyknout na zdejší klima. Začal pít, trpěl psychickými problémy a v roce 1966 zemřel.
Bronisław Pieracki byl polský vlastenec, který se během první světové války a po ní zapojil do boje za polský stát. Od 22. června 1931 byl ministrem vnitra druhé republiky. Jako politik byl Pieracki loajální vůči Piłsudskému a vládě. Vystupoval proti všem druhům extremismu, které ohrožovaly polský stát. Organizace ukrajinských nacionalistů se rozhodla Pierackého zabít, protože byl známým polským politikem, a protože ho mohla obvinit z pacifikace ukrajinských vesnic na podzim 1930. V říjnu 1934 to Organizace ukrajinských nacionalistů oznámila ve svém bulletinu:
"Dne 15. června ve Varšavě bojovník ukrajinských veteránů zavraždil jednoho z katů ukrajinského národa. Bojovník UVO zabil Bronisława Pierackého, ministra vnitra vlády okupující západoukrajinskou zemi."
V prvních okamžicích po činu policie nepodezřívala Organizaci ukrajinských nacionalistů, ale Polský národně radikální tábor. Tento tábor byl také hrozbou pro vládu a ve Varšavě byl aktivnější než ukrajinští nacionalisté. Prchající Macejko ale po sobě zanechal důležité důkazy, konkrétně balíček, který obsahoval neodpálenou bombu. Zanechal také svou čepici a kabát, ve které policie našla modrožlutou stuhu, barvy ukrajinské vlajky. Tyto důkazy naznačovaly, že atentátník mohl být Ukrajinec. Mohly to být falešné stopy, ale to se moc nepředpokládalo.
Varšavský proces (1935)
StěpanBandera byl zatčený den před atentátem. Byl zadržený spolu s dalšími dvaceti mladými členy Organizace ukrajinských nacionalistů 14. června 1934 kolem půl šesté ráno ve studentské koleji ve Lvově. Při zatýkání Bandery policie nevěděla, že zadržela šéfa domovské exekutivy Organizace ukrajinských nacionalistů. Pak policie ovšem ve Varšavě objevila chemickou laboratoř a bombu, která byla použitá při výrobě právě v této laboratoři. Objev přesvědčil policii o totožnosti osob odpovědných za Pierackého atentát a způsobil další masové zatýkání ukrajinských nacionalistů. V červnu 1934 bylo v různých polských městech zadrženo celkem asi 800 členů Organizace ukrajinských nacionalistů.
První etapa politického kultu StěpanaBandery vznikla v důsledku politicky a ideologicky řízených emocí, které uvolnil atentát na Pierackého a dva velké procesy proti členům Organizace ukrajinských nacionalistů, a to od 18. listopadu 1935 do 13. ledna 1936 ve Varšavě a od 25. května do 27. června 1936 ve Lvově. Bezprostředně po atentátu polská média vykreslila Pierackého jako mučedníka a hrdinu a snažila se kolem něj vytvořit politický mýtus. Jakmile polské úřady oznámily, kdo nesl odpovědnost za atentát na ministra vnitra, hněv Poláků se obrátil na Organizaci ukrajinských nacionalistů. To polsko-ukrajinské vztahy ještě více vyhrotilo.
"Tato nemocná část společenského organismu by měla být vypálená bílým železem," prohlašovaly polské noviny Gazeta Polska. Mám tu spoustu článků a dobových archivních materiálů z polských i ukrajinských novin, které popisují následné zpolitizované rituály, pohřební ceremonie a informování o atentátu, ale pro nás je to zbytečné.
První proces se členy Organizace ukrajinských nacionalistů ve Varšavě trval od 18. listopadu 1935 do 13. ledna 1936. Bylo odsouzeno dvanáct členů Organizace ukrajinských nacionalistů. Samozřejmě i StěpanBandera. Opět tu mám materiály z výslechů, výroků svědků, advokátů, protokoly ze soudu, ale je to zbytečné rozebírat. Zajímavou svědkyní byla mladá členka Organizace ukrajinských nacionalistů Vira Svientsitska. Uvedla, že sice hovoří polsky, ale bude vypovídat pouze v ukrajinštině. Za to ji předseda potrestal pokutou 200 zlotých nebo deseti dny vězení a přikázal dozorcům, aby ji vyvedli. Když Svientsitska procházela kolem lavice obžalovaných, přistoupila k nim, zvedla pravou ruku a vykřikla: „Slava Ukrajini.“
Obžalovaný Karpynecse postavil, zvedl ruku a odpověděl: „Slava Ukrajini.“ Jedná se zřejmě o první zaznamenaný fašistický pozdrav, který členové Organizace ukrajinských nacionalistů předvedli na veřejnosti. Například významným zdrojem informací byl Senykův archiv, důležitá sbírka asi 2500 dokumentů Organizace ukrajinských nacionalistů. Tyto dokumenty byly zabavené v Praze v roce 1933 v domě člena Organizace ukrajinských nacionalistů OmeljanaSenyka. Československá zpravodajská služba tyto dokumenty poskytla polské službě. Obsah Senykova archivu pomohl vyšetřovatelům přesvědčit některé obviněné, aby vypovídali.
Podle důkazů poskytnutých během vyšetřování byla Banderova úloha při vraždě Pierackého významná. Byl obviněný z toho, že přesvědčil Macejka, aby Pierackého zavraždil a že mu poskytl zbraň. Byl také obviněný z toho, že poskytl Lebeďovi peníze za účelem pozorování Pierackého ve Varšavě a byl obviněný i z dalších aspektů zločinu. 13. ledna 1936 oznámil předseda rozsudek. Všichni obžalovaní byli shledaní vinnými z příslušnosti k Organizaci ukrajinských nacionalistů a ze spoluorganizování atentátu nebo z napomáhání atentátníkovi k útěku. Bandera, Lebeď a Karpynec byli odsouzení k trestu smrti. Vzhledem k usnesení polského parlamentu ze 2. ledna 1936 o zrušení trestu smrti, byly jejich tresty snížené na doživotí. Byli také zbavení volebního práva a některých dalších občanských práv. Když předseda dočetl rozsudek, Bandera a Lebeda vstali, zvedli pravé ruce mírně doprava, těsně nad hlavu, jak se to naučili od Italů a jiných fašistů a zvolali: „Slava Ukrajini.“ Za toto gesto, které přerušilo poslední okamžiky jednání, byli oba mladí muži vyvedení ze soudní síně. Vzhledem k tomu, že se všichni obžalovaní proti rozsudku odvolali, proběhlo odvolací řízení ve dnech 28. až 30. dubna 1936. Trest doživotí ale StěpanuBanderovi zůstal.
Závěr
To je všechno k první epizodě o StěpanuBanderovi, co uslyšíte ve druhém díle? Dokončím polské procesy se StěpanemBanderou a ostatními ukronacisty, tentokrát ve Lvově. Budu pokračovat ukrajinskou národní revolucí. Pak už půjde do tuhého. Podívám se na první židovský pogrom na západní Ukrajině na začátku července 1941. Spáchali ho ukrajinští nacionalisté, tedy Banderovci. V roce 1942 se zformovala Ukrajinská povstalecká armáda neboli UPA. Ta páchala další zvěrstva, pogromy, masakry a čistky na volyňských Češích, Polácích a Židech. Bandera byl mezi tím v německém fešáckém kriminále, protože Němci nesouhlasili se samostatnou Ukrajinou. Chtěli jen, aby ukrajinští nacionalisté bojovali po jejich boku proti Sovětům. Podívám se na operaci Rollback, kdy Amerika po válce podporovala ukrajinské nacionalisty, dokonce zamlčovala jejich nacistické zločiny, aby je mohli přijmout a začlenit na Západ.