Dnes vám přinesu příběh princezny Diany. Její příběh nutí mnohé k zamyšlení. Do jaké míry byla její zpověď fikcí a do jaké míry volala o pomoc? Její osud je autentický, ale mnohé odhaluje. Jaké bylo její manželství s princem Charlesem? Jak prožívala trpké roky hněvu a nevěr na obou stranách? A nakonec, byla havárie, která ukončila její život, atentátem nebo náhodou? Její náhlá smrt šokovala celý svět. Smrt princezny při autonehodě v pařížském tunelu byla krutou tečkou za jejím životem. Vyšetřování francouzské vlády vinilo řidiče. Situace je ale složitější.
Nikdy například nebyly vyšetřované kontakty mezi tajnou službou a dvěma lidmi spojenými s autonehodou. Henry Paulem a Jamesem Andansonem. Vzorky krve analyzované při pitvě možná patřily někomu jinému. Jediný svědek zmizel beze stopy. O této nehodě panují dosud nezodpovězené otázky. Například proč trvalo hodinu a 43 minut, než se princezna dostala do nemocnice? Proč se někteří fotografové zdrželi předání některých pořízených snímků? Proč došlo k vloupání do londýnského domu fotografa, který snímky pořizoval? Proč žádná z kamer v této části Paříže nezaznamenala jediný záběr, včetně záhadného bílého Fiatu Uno, který černému Mercedesu s Dianou překřížil cestu? Jisté je, že na tuto tragédii se ani po několika desítkách let nezapomíná. Co se tu noc skutečně odehrálo? Tento příběh včetně poslední osudné noci, jsem složil minutu po minutě.
Dianino dětství
Historie odposlechů královské rodiny je velmi pestrá. V tomto kontextu odposlechy princezny Diany a Charlese tvořily jen špičku ledovce. Odposlechy královské rodiny probíhaly přes půl století. V polovině prosince 1936 William Bateman, věrný člen domácnosti krále Eduarda VIII., přenesl do královské telefonní ústředny táborovou postel, deky a termosku. Během abdikační krize Eduard každý den celé hodiny telefonoval, střídavě se svou milenkou Wallis, svým bratrem a Downing Street. Jeho věrný telefonista Bateman se obával, že by ho ostatní mohli odposlouchávat, a tak ve dne telefonní ústřednu hlídal a v noci v ní deset dní přespával. Nemohl ale nic dělat s tím, že jinde na lince jsou další lidé – a jak dnes víme, odposlouchávalo je mnoho lidí. O více než půl století později se princezna Diana obávala téhož: že jí někdo chce ukrást královská tajemství. Už v roce 1981 se úředníci zjevně obávali, že Charles a Diana byli terčem odposlechů.
Úředníci ministerstva zahraničí sestavili spisy s názvem Princ z Walesu: odposlouchávání telefonů. S Dianou se objevili noví nepřátelé. Byl to agresivní a dotěrný tisk. Někdy bylo těžké rozlišovat. Ačkoliv princezna Diana patřila k britské šlechtě a svá první léta strávila v blízkosti královské rodiny, kde žila v Park House na panství Sandringham, situace se rychle změnila, jakmile se seznámila s Charlesem. Diana byla nejmladší dcerou Johna Spencera, hraběte, který byl kdysi podkoním mladé královny Alžběty a Frances Shand Kyddové, narozené na královském panství v Sandringhamu. Matce, která sloužila jako dvorní dáma královny Alžběty, královny matky. Vyrůstala s mladším bratrem Charlesem, a dvěma staršími sestrami Sarah a Jane v rodinném sídle asi 100 km severně od Londýna. Mimochodem se starší sestrou Jane se později oženil osobní tajemník královny Alžběty, sir Robert Fellowes.
Byl to domov, kde vládl chlad. Rodiče se často hádali, napětí občas překročilo hranice ostrých slov. Dianě zůstala citová jizva po incidentu, při kterém viděla, jak dal její otec matce facku. V roce 1967, když bylo Dianě pouhých sedm let, se její rodiče rozvedli. Když jí bylo 13 let otec se oženil s hraběnkou Raine Dartmouthovou, kterou jeho děti nesnášely. Její vztah s novou nevlastní matkou byl bouřlivý. Byla si vědomá toho, že je méně nadaná než její bratr, a proto se zaměřila na hudbu, tanec a sport. Po absolvování několika placených škol a následně dokončovací školy ve Švýcarsku, se přestěhovala do Londýna. Tady žila s přáteli a pracovala v mateřské školce. Navzdory tomu se těšila jisté míře neviditelnosti.
Dianino seznámení a svatba s Charlesem
Na podzim 1977, krátce po svých šestnáctých narozeninách, se Diana setkala s princem Charlesem, kterému bylo 29 let. Tehdy chodil s její starší sestrou Sarah. Právě Sarah pozvala Charlese na víkendovou party do sídla Spencerových. Charles si mladé Diany všiml a začala ho přitahovat stále víc. Uplynuly tři roky, když se Charles a Diana znovu setkali, tentokrát v sídle společného známého. Bylo to v roce 1980. Charles se jí začal dvořit a zamilovali se do sebe. Bylo jí 20 let. V únoru 1981 se Diana dostala do povědomí veřejnosti. Po krátkých a tajných námluvách, které trvaly 2 roky, se s princem Charlesem zasnoubila. Jejich svatba v červenci téhož roku byla pohádkovou událostí. Veřejnost ji přijala s nadšením a přinesla monarchii mimořádnou popularitu, uznání a zájem mezinárodního tisku.
Zdálo se, že Diana, nyní princezna velšská, dokázala nemožné a dodala královské rodině nejen svěžest a modernost, ale také pocit romantiky a kouzla ve starém stylu. Její krása, bezprostřednost a šarm z ní okamžitě udělaly globální hvězdu. Pro ty, kteří jsou posedlí dynastií na to navázala dalším úspěchem, když rychle zplodila dva syny, prince Williama v roce 1982 a prince Harryho v roce 1984. Během několika krátkých let se toho událo mnoho. Chování tisku ale začínalo být stále drsnější a zhoršovalo se. Ještě v sedmdesátých letech 20. století se média většinou chovala ke královské rodině s úctou. Byla to ostatně možná jedna z posledních oblastí novinářské zdrženlivosti. To ovšem neznamenalo, že tisk byl spokojený. Po celá desetiletí byl královský tiskový úřad pod velením nechvalně proslulého velitele Richarda Colvilla, který se domníval, že nejlepším místem pro energické novináře je žalář ve věži.
V osmdesátých letech, i když byl tiskovým tajemníkem paláce vstřícnější Michael Shea, byli reportéři a nová sorta paparazziů stále připravenější porušovat pravidla. Potom se k této činnosti přidal další faktor, který jí dával větší smysl a prostředky. Vzestup mediálního magnáta Ruperta Murdocha. Australan a republikán, který nesnášel královskou rodinu, měl osobní zájem na špatném chování vůči královské rodině. Ne nadarmo mu časopis Private Eye dal přezdívku Špinavý kopáč. Téměř od chvíle, kdy se Diana vdala za Charlese, spustil štvanici. Pozornost tisku nebyla stejná jako špehování vládními bezpečnostními agenturami, ale techniky byly stále podobnější a někdy se tyto světy prolínaly. Na začátku manželství, když Charles a Diana lyžovali ve Švýcarsku, vyskočili z černého vrtulníku na zasněžený vrchol hory čtyři novináři v kuklách, kteří vypadali jako příslušníci SAS. Než je odvezli pryč, pořídili si fotografie. Dokonce i na Balmoralu, který Charles považoval za svou venkovskou idylku, kam mohl uniknout před starostmi světa, číhali fotografové v dlouhé trávě. Když v srpnu 1982 novináři sledovali Charlese a Dianu na skotském venkově, doufali ve snímky královských polibků. Místo toho ale spatřili zamyšleného prince, který osaměl a natáhl se na břehu řeky zabraný do četby velkého svazku. Dotyčnou knihou byly memoáry R. V. Jonese, špičkového britského vědce v oblasti obrany za války, nazvané Nejtajnější válka. Jeho memoáry vyprávěly o počátcích elektronické špionáže. Byla to ideální příručka pro bitvu, které se královská rodina chystala čelit.
První manželské neshody
Charles a Diana jsou často vnímaní jako manželé, kteří si užívali líbánky, ale na začátku roku 1984 se jejich vztah už značně rozpadal. Nekonečná nedorozumění vedly k vzájemným urážkám, neustálým hádkám a odměřenosti. Diana s Charlesem zřejmě nikdy nenašli společnou řeč. V dubnu 1984 Roy Strong, náročný správce národních sbírek, a ještě pečlivější deníkář, s jistým potěšením zaznamenal, že princezna Michaela z Kentu přišla na akci do muzea a byla divoce indiskrétní. Vysvětlovala, že manželství je katastrofa, houfy členů domácnosti odcházejí a Charles koupil Highgrove, aby byl nablízku svým bývalým přítelkyním. Princezna tyto podrobnosti sdělovala s potěšením. Dodala, že královská rodina ji často považovala za nejrizikovější faktor, ale trvala na tom, že časovanou bombou je Diana.
Milenci, milenky a rozvod
Manželství Diany a Charlese bylo bohužel odsouzené k zániku, protože se k sobě zásadně nehodili: Charlesovi připadala Diana povrchní, náladová a neangažovaná v životě monarchy, který zahrnuje nespočet hodin povinné dřiny. Oba měli několik mimomanželských afér. Charles udržoval přetrvávající náklonnost ke Camille Parker Bowlesové. Byla to jeho dávná láska, o kterou neusiloval kvůli své dlouhé nepřítomnosti v námořní službě, ale která zůstala jeho blízkou přítelkyní. Nyní byla provdaná za Andrewa Parkera Bowlese, důstojníka domácího jezdectva. Diana později prožila řadu románků, včetně dlouhého vztahu s armádním důstojníkem Jamesem Hewittem, který sloužil ve stejném pluku.
Královská domácnost v čele s osobními strážci se s těmito nerozvážnostmi vypořádala rychle a efektivně. Bezpečnost a bujará sexualita spolu nešly dohromady, protože Charles i Diana potřebovali neustálý doprovod. Když Charles jel 15 kilometrů z Highgrove, jejich venkovského sídla v Gloucestershire, na návštěvu Camilly v Middlewick House, vždycky mu dělal partnera důstojník speciální jednotky Colin Trimming. Když zase Diana navštívila Jamese Hewitta v domku jeho matky na západě země, její ochranka spala dole na pohovce, zatímco pár byl nahoře. Pozoruhodné je, že londýnské rezidence Jamese Hewitta, milence Diany a Camilly Parker Bowlesové, milenky Charlese, se nacházely doslova naproti sobě. Konkrétně v Clareville Grove v Jižním Kensingtonu, hned vedle sídla Organizace pro osvobození Palestiny.
Camilla měla výstřední zálibu v provádění domácích prací nahá. A tak se stalo, že se jednoho dne James Hewitt podíval přes ulici a uviděl ji svlečenou. Její manžel, Andrew Parker Bowles, byl jeho velícím důstojníkem ve stejné jednotce jako on. Ačkoli oba nebyli blízkými přáteli, pravidelně se zdravili zdvořilým dobré ráno. Jen si to představme, milenec Diany byl podřízeným vojákem manžela milenky prince Charlese. A každé ráno se oba s dávkou aristokratického patosu zdravili. „Good morning, sir? How are you?“ „I’m fine, thank you, sir. Naked or take it.“ Je to každopádně komická představa. Tato kuriózní menáž trvala několik let, ale byla v zásadě nestabilní. Královský pár se rozešel v roce 1992, ačkoli rozpad jejich manželství tisk už dlouho tušil. Nakonec se rozvedli v roce 1996 po patnácti letech. Bylo to pouhý rok před Dianinou smrtí v Paříži.
Bezpečnost nade vše
Různé milostné aféry Charlese i Diany přímo přispěly ke zhoršení jejich bezpečnosti. V 80. a počátkem 90. let se dotěrnost tisku rozšířila i na podplácení členů královského personálu, často za nemalé částky. Média dokonce nasadila krtky mezi zaměstnance uvnitř Buckinghamského paláce. Známý je případ, kdy tiskový tajemník paláce Michael Shea jednou vítězoslavně sdělil deníku The Sun, že konečně identifikoval informátora listu. The Sun se mu ale vysmál, že je to nepravděpodobné. Těch informátorů bylo ve skutečnosti jedenáct. To bylo pro královskou rodinu nepříjemné i z hlediska každodenního života, ale nesnesitelně to ztěžovalo navazování milostných vztahů. Z tohoto důvodu se Charles i Diana stali intenzivně tajnůstkářskými a občas se snažili uniknout vlastní bezpečnosti.
Diana v tom byla nejhorší. Už na začátku manželství se jí dařilo dávat všanc vlastní bezpečnost. Stejně jako agent lidské rozvědky věděla, jak uniknout svému stínu. To způsobovalo občasnou paniku, když si královští poskoci uvědomili, že Diana opět unikla své ochrance a vyklouzla na nákupy po King’s Road chráněna pouze stylovými slunečními brýlemi. Zpočátku, když se setkávala s Jamesem Hewittem v Devonu žádala, aby ji na víkend odvezl, a pak zmizela sama. Její policejní ochranka byla loajální a diskrétní, ale zároveň zděšená, protože věděla, že kdyby se jí něco stalo, měli by na krku špalek. James Hewitt byl naštěstí rozumnější než Diana a ochranka ho brzy kooptovala a zjistila, že se o bezpečnost stará velmi pečlivě.
Pokud byli zpočátku tajnůstkáři, počátkem 90. let se z Charlese a Diany stali rozhořčení vyznavači odhalování. V roce 1991 Diana spolupracovala s novinářem Andrewem Mortonem na výbušné knize Diana: Její pravdivý příběh. Kniha odhalila nejen hloubku manželských potíží, ale také její sebevražedné neštěstí. Když kniha v následujícím roce vyšla, mnozí ji odsoudili jako zlomyslnou fikci. Ovšem Diana nejenže ochotně odpovídala na Mortonovy otázky, ale také zařídila, aby mu tajný kurýr dopravoval nahrané odpovědi zpátky na motorce. Pozoruhodné je, že Diana dokonce oklamala svého osobního tajemníka Patricka Jephsona jak ohledně své spolupráce s Mortonem, tak i ohledně svého mimořádně otevřeného rozhovoru s Martinem Bashirem pro BBC o několik let později. Nepřelstila ale schopného tajemníka kabinetu Robina Butlera, který byl o krok napřed. Využil svého přátelství s osobním tajemníkem královny Alžběty, sirem Robertem Fellowesem, aby královnu varoval. Robin Butler vždycky jezdil krátkou vzdáleností do paláce na svém rezavém kole, čímž se záměrně vyhýbal očím tisku. Mimochodem osobní tajemník královny Alžběty, sir Robert Fellowes, byl sám ženatý s Dianinou starší sestrou Jane.
Úniky nahrávek: Squidgygate a Camillagate
Rok 1992 nepatřil k úspěšným létům královské rodiny. Princ Andrew a Sarah Fergusonová v březnu oznámili rozchod. Královnina dcera princezna Anna se v dubnu rozvedla. V červnu vyšla Dianina kniha s otevřenou zpovědí, kterou jsem řešil v předchozí kapitole. Královna Alžběta a vévoda z Edinburghu se i nyní snažili podpořit usmíření. Jejich úsilí však narazilo na bombu. V srpnu 1992 se objevily zvukové nahrávky soukromých rozhovorů mezi princeznou Dianou a Jamesem Gilbeym. James Gilbey byl přítelem z dětství, který vlastnil prodejnu automobilů Lotus a byl dědicem jmění Gilbey’s Gin. Nahrávky byly velmi osobní a hluboce trapné. Nejznámější bylo Gilbeyho neustálé používání Squidge nebo Squidgy jako mazlíčka pro princeznu. Diana, která pobývala v Sandringhamu, hovořila o svých depresích, trapnosti rodinných jídel a odtažitém způsobu, jakým se na ni královna matka dívala s jakýmsi zájmem a lítostí. Její život byl jako telenovela; byla uvězněná v klaustrofobickém manželství. V listopadu následovaly uniklé nahrávky Camillagate, zachycující intimní výměnu názorů mezi Charlesem a Camillou Parker Bowlesovou. Nahrávka šestiminutového telefonního rozhovoru byla pořízená 18. prosince 1989. Charles tady se vší arogancí následníka trůnu slavně Camille odpověděl:
"Tvůj největší úspěch je, že mě miluješ."
Bulvární tisk se pozastavil nad každým detailem, který vyvolával hrůzu. Premiér John Major zjistil, že jeho pravidelné úterní schůzky s královnou stále více připomínají společnou zpověď. Zatímco on a Alžběta spolu mluvili zhruba hodinu a půl o samotě, jejich soukromí tajemníci seděli dole a popíjeli sherry.
V prosinci 1992 oznámil Major Dolní sněmovně přátelské odloučení Charlese a Diany. Squidgygate byl nejhorší únik královské rodiny. Velká část královské rodiny byla v době, kdy se příběh provalil na Balmoralu. Bylo to jedno z mnoha senzačních královských odhalení, která byla zveřejněná v rychlém sledu za sebou, krátce potom Camillagate. Královna se o špinavých příbězích v rodině jednoduše nechtěla bavit. To barvitě ilustruje jedna běžná událost zevnitř královské rodiny.
"Co všichni děláte?" zeptal se krátce potom přítel princezny Margaret. Margaret odpověděla, že stejně jsme všichni museli přijít dolů na snídani, ale nikdo se o tom vůbec nezmínil. Byli snad jedinou rodinou v celé zemi, která se toho rána od tohoto tématu držela dál.
Nahrávky Squidgygate údajně náhodně zachytili amatéři vyzbrojení pouze levným skenerem a smyslem pro zlomyslnost. Dřívější mobilní telefony byly analogové, jejich odposlech byl směšně snadný. Takže na první pohled se zdálo, že Charles a Diana byli blázni, když je používali k tak soukromým účelům. Jejich policejní ochranka, včetně Dianina bodyguarda Kena Wharfa je důsledně varovala před používáním těchto telefonů. Žádala je, aby v takovém případě používali kódovaný jazyk a přezdívky. Tyto rady většinou nerespektovali. Kdo ale nahrávky pořídil? Kdo zachytil hovory a odposlouchával Dianu? V zápalu spekulací už někteří ukazovali prstem na zpravodajské služby, které stále bojovaly o svou roli ve světě po skončení studené války. Brzy se začaly objevovat odpovědi.
Údajně v prvních týdnech roku 1990 Cyril Reenan, bankovní manažer v důchodu, zaparkoval před nádražím Didcot, nedaleko svého domu v Abingdonu, klidném městečku v hrabství Oxfordshire, aby se setkal se dvěma novináři z listu The Sun. Ve volném čase byl Reenan amatérským odposlouchávačem, který pro své soukromé pobavení používal radiový skener k odposlechu všech typů rádiového vysílání, včetně mobilních telefonů. Ve svém domě měl vedle skeneru umístěný starý magnetofon z 60. let, aby mohl zachytit všechno zajímavé, co zaslechl. Domníval se, že zachytil mimořádně důvěrný rozhovor mezi Dianou a Jamesem Gilbeyem. To, co nahrál, ho vyděsilo. Rozhodl se předat kazetu deníku The Sun. Zdá se to být podivné rozhodnutí, když mohl kazetu prostě zničit.
Nahrávka se kupodivu objevila až po více než dvou letech, nakonec ji v srpnu 1992 zveřejnil deník The Sun. James Gilbey zpočátku trval na tom, že příběh je falešný. Bulvární deník ale učinil pozoruhodný krok a zřídil speciální telefonní linku, která umožňovala volajícím poslechnout si celou nahrávku za cenu 36 pencí za minutu. Ve skutečnosti se nejednalo o celou nahrávku, protože i The Sun se u některých částí nahrávky červenal, některé pasáže vystříhal. Na počátku 90. let se zájem o nahrávky udržoval díky takzvané válce Velšanů, během které princ a princezna z Walesu bojovali o sympatie veřejnosti. V tomto boji se nebrali žádné servítky, Diana o Camille běžně mluvila jako o rotvajlerovi. Ve svých brífincích pro tisk mimo doslech mikrofonů, nazývala Buckinghamský palác kolonií malomocných. Královnu matku označovala za hlavní malomocnou.
Součástí tohoto boje byl i únik materiálů důvěryhodným novinářům, a nakonec i celých televizních pořadů. Bulvární tisk přinášel každý týden nová odhalení, včetně zpráv o depresích a neúspěšných pokusech o sebevraždu Diany. Stále větší pozornost byla věnovaná Charlesovu dlouholetému vztahu s Camillou, o němž mnoho novinářů vědělo, ale teprve nyní se dostal na veřejnost. Rostoucí zájem veřejnosti přiměl list Sunday Times, aby požádal společnost International Audiotel, která se specializuje na sledování, aby znovu prověřila a analyzovala Dianinu nahrávku, kterou získal deník The Sun. Ti rychle zjistili, že se nejednal o rozhovor, který by mohl být nahraný na obyčejný radiový skener způsobem, o kterém vyprávěl Cyril Reenan.
Především páska obsahovala takzvané datové výboje nebo pulsy, což byly indikátory používané pro účtování hovorů. Tato zdánlivě nevinná skutečnost byla důležitá, protože tyto pulsy se nevysílají prostřednictvím rádiového systému, který přenáší mobilní telefonní hovory, ale místo toho jsou odfiltrované na místní ústředně. Tato skutečnost a fakt, že rozhovor zaznamenaly i dva další amatérské skenery, silně naznačovaly, že záznam byl nahraný profesionály jiným způsobem. Potom byl záznam záměrně znovu odvysílaný, pravděpodobně opakovaně, načež jej zachytil Reenan. Šlo tedy o zlovolnější čin.
Během několika dní požádal list Sunday Times druhou skupinu zvukových expertů, které si najala společnost Sony International, aby kazetu prozkoumali. Ti se shodli na tom, že se nejednalo o rozhovor zachycený skenerem, mimo jiné proto, že skenery obvykle zřetelně zachycují pouze jednu polovinu rozhovoru. Důležitější ale bylo, že v pozadí bylo slyšet 50 hertz hučení. To je podle nich obvyklý efekt při pokusu o záznam telefonického rozhovoru přímým fyzickým odposlechem pevné linky. Vzhledem k tomu, že Gilbey mluvil z mobilního telefonu, ukazovalo to na možnost, že někdo tajně připojil profesionální odposlech k Dianině pevné lince v Sandringhamu. Odborníci trvali na tom, že úprava nahrávky představuje hrubý pokus, aby odposlech pevné linky zněl, jako by šlo o zachycený mobilní hovor. Příznačné je, že všichni amatérští posluchači, kteří hovor zachytili na svých skenerech, a bylo jich několik, jej slyšeli několik dní potom, co byl skutečný hovor skutečně uskutečněný.
Tato informace byla dynamitem, protože mnozí věřili, že ukazuje na zapojení policie nebo zpravodajských služeb. Konzervativní ministr vnitra Ken Clarke ale obvinění z účasti zpravodajských služeb kategoricky odmítl jako mimořádně hloupé. Trval na tom, že ministři takový zásah do královského soukromí nepovolili, a že odposlechy jsou tak přísně kontrolované, že i kdyby nějací nepoctivci uvnitř zpravodajských služeb chtěli odposlouchávat královské telefony bez povolení, bylo by to pro ně nemožné. Místo toho Clarke obvinil z nabourání se do soukromé komunikace tisk. Předseda Úřadu pro vysílací standardy lord Rees-Mogg ale vyjádřil jiný názor. Kladl si otázku, zda nahrávky nejsou nezákonným vedlejším produktem legitimní monitorovací operace, která je součástí ochrany královské rodiny. Dodal, že jakmile byla senzační nahrávka pořízená, bylo téměř nevyhnutelné, aby unikla na veřejnost. Tisk se této domněnky chopil a příběh nabral na obrátkách. V zákulisí byl Robin Butler, tajemník vlády rozzuřený, protože to odporovalo ujišťování ministrů.
Robin Butler se přiznal, že byl velmi zklamaný a mezitím mluvil s lordem Rees-Moggem, který se zdržel dalších komentářů. Ovšem tato teorie byla velmi silná. Po skončení studené války se svět začal hemžit nadbytečnými zpravodajskými důstojníky všeho druhu, kteří nabízeli své služby za peníze. V Rusku se mnoho bývalých důstojníků KGB věnovalo soukromé bezpečnostní činnosti nebo organizovanému zločinu. Obě sféry se v alarmující míře prolínaly. V jiných částech světa bývalí důstojníci gardy zakládali soukromé vojenské společnosti, které působily v Africe a které se později po invazi do Kuvajtu staly významnými na Blízkém východě. Také ve Velké Británii dlouhá léta studené války znamenala, že i rutinní armádní inženýři byli vyškolení v temném umění odposlechu telefonů a štěnic.
Jejich služby byly nyní k dispozici za peníze. Počátkem 90. let to mělo dopad na veřejný život v Británii. To především díky rostoucímu využívání odposlechů na volné noze a dalších forem privatizovaného sběru zpravodajských informací bulvárními novináři. Jedním z hlavních cílů této nové privatizované činnosti byla královská rodina. Královna Alžběta si rychle uvědomila důsledky pro bezpečnost královské komunikace a skandál ji obzvlášť znepokojil. Její osobní tajemník Robert Fellowes, sám ženatý s Dianinou sestrou Jane se domníval, že je nepravděpodobné, že by se bezpečnostní služby do této akce zapojily. I když je už sovětská hrozba nezajímala předpokládal, že mají na práci mnohem důležitější věci než odposlouchávání soukromých rozhovorů královské rodiny. Přesto si vyžádal ujištění premiéra, že odposlouchávání nebylo oficiální.
Dne 19. ledna 1993 ho o tom John Major ujistil: "Zvěsti o zapojení bezpečnostních a zpravodajských agentur do odposlouchávání komunikace královské rodiny nejsou ničím podložené."
Tajná služba GCHQ také svou účast kategoricky popřela. Královna ale nebyla spokojená a chtěla nějaké vyšetřování. Nebyla v ústavní pozici, aby ho nařídila. Kenneth Scott, veselý a zkušený bývalý diplomat, který se pár let předtím stal jejím zástupcem osobního tajemníka, se zasadil o královnino řádné vyšetřování. Kenneth Scott se proto 21. ledna 1993 setkal s tajemníkem vlády Robinem Butlerem. Připojili se k nim Clive Whitmore, nejvyšší státní úředník na ministerstvu vnitra, Stella Rimingtonová, generální ředitelka MI5 a vysoký představitel MI6. Jednoznačně se vyslovili pro vyšetřování a diskutovali o tom, zda by ho měla provést MI5, nebo policie. Kenneth Scott prozradil, že princ Charles dával přednost výslechu vedenému bezpečnostní službou před policií. K oficiálnímu vyšetřování ale nedošlo, což jsou detaily, které už jsou pro nás zbytečně podrobné a dnes už nemají význam.
Odposlechy a štěnice
Do jisté míry byl dojem, který to všechno zanechalo, důležitější než skutečnost. Bezpečnostní služby pravidelně prohledávaly konkrétní místnosti v Buckinghamském paláci, kde Alžběta a její soukromí tajemníci vyřizovali státní záležitosti. Prohledávaly dokonce i kancelář, kterou Robert Fellowes používal. Královská rodina nadále zbytečně riskovala při telefonování. Diana si stěžovala Davidu Meynellovi, vedoucímu oddělení královské ochrany, že její telefon byl odposlouchávaný, snad v roce 1992 nebo 1993. Meynell trvá na tom, že tým potom kontroloval její byt a auto. Bylo to ale poněkud zvláštní, protože použitá policejní jednotka byla asistenční pátrací tým, zvyklý spíše na hledání úkrytů drog. Nebyli to specialisté, které zpravodajské a bezpečnostní služby obvykle používají k prohledávání míst, jako je Downing Street 10.
Kvůli rostoucí nedůvěře k úřadům se Diana obrátila na soukromého poradce Grahama Hardinga, majitele firmy zabývající se elektronikou a bezpečností. Graham Harding sloužil u královského signálního zpravodajství, než založil společnost nabízející ochranu obchodním bankám. Doporučila ho Sarah, vévodkyně z Yorku, kterou také trápila nežádoucí pozornost tisku. Graham Harding poprvé navštívil její hlavní sídlo, Kensingtonský palác, v roce 1994. Graham Harding vzpomínal:
"Princezna z Walesu mi řekla, že má obavy, že lidé odposlouchávají její rozhovory, a že v jejích apartmánech včetně ložnice jsou odposlouchávací zařízení."
Graham Harding ji ujistil, že její nový mobilní telefon je digitální, ty se velmi špatně odposlouchávají. Potom Diana hovořila se svými přáteli přes mobil zcela volně, ale domácí telefon používala jen zřídka. Během zhruba dvou let Hardinga mnohokrát požádala o změnu čísla, jednou už po třech týdnech. Obavy se rozšířily i na mobilní telefonní společnosti. Nakonec Harding navrhl, že si pořídí mobilní telefon na své jméno, aby jí mohl dát telefon, ale vyúčtování by bylo zasílané jemu, a ona by mohla platit účty jeho prostřednictvím. Souhlasila a on jí založil účet mobilního telefonu. Diana se také obávala zvukových štěnic v Kensingtonském paláci. Ty nemusely být připojené k telefonům. Považovala za běžnou věc, že členové vlády a královské rodiny jsou monitorovaní. Předpokládala, že mocnosti diskrétně pracovaly po celou dobu jejího působení v královské rodině. To mělo zjevně dopad na její duševní zdraví. Jak vzpomíná její komorník Paul Burrell:
"Pokud princezna něco v životě v Kensingtonském paláci nesnášela, byl to nevyhnutelný pocit, že ji někdo poslouchá nebo sleduje. To mělo neblahý vliv, protože nedůvěřovala policii a považovala ji za nástroj státu. Ve skutečnosti měla hluboce zakořeněnou nedůvěru vůči všemu, co souvisí se státem. A to mělo dlouhodobé důsledky, neboť to byl jeden z důvodů, proč se zbavila policejní ochrany."
Dianino fyzické zkoumání vlastního prostředí podtrhuje, jak vážně to všechno brala. Paul Burrell vzpomínal na jejich snahu prozkoumat byty číslo osm a devět v Kensingtonském paláci:
"Jednou jsme oba v jejím obývacím pokoji odsunuli veškerý nábytek na jednu stranu, srolovali koberec v aztéckém stylu, modrý koberec na míru a jeho podložku. Pak jsme šroubováky vypáčili podlahová prkna. Byla přesvědčená, že v paláci jsou odposlouchávací zařízení, ale nic jsme nenašli. Obávala se, že zařízení jsou umístěná v zásuvkách, vypínačích světel nebo lampách."
Někdo takové obavy odmítne jako naprostou paranoiu… Ale jednala na základě spolehlivých informací získaných od člověka, který pracoval pro britské zpravodajské služby; člověka, na jehož odborné znalosti, rady a přátelství se princezna začala spoléhat. Princezna se dozvídala stále více o moderním dohledu. Odborníci jí řekli, že k tomu není potřeba, aby bylo nastražené zařízení přímo do jejích bytů. Nové techniky byly tak hi-tech, že ji mohla odposlouchávat i dodávka zaparkovaná venku. Mezi možné prostředky patřila zrcadla, která odrážela konverzaci. Výsledkem bylo, že sundala kulaté vypouklé zrcadlo, které viselo nad mramorovým krbem naproti oknu v jejím obývacím pokoji. Nešlo o paranoiu, ale o profesionální radu pro sledování.
Kdo přesně si Diana myslela, že ji poslouchá? Mluvila o hlubokém státu deep state, ale kromě obav z existence odposlouchávacích zařízení, Hardingovi nikdy přesně neřekla, koho podezřívá, že ji špehuje. Graham Harding se ji snažil uklidnit. Vysvětlil jí, že odposlouchávací zařízení ve skutečném životě se na rozdíl od těch, která jsou zobrazovaná v televizi, používají obtížněji, než si mnozí uvědomují, a že jejich baterie jsou náchylné k rychlému selhání. Aby ji uklidnil, provedl omezenou prohlídku paláce. Použil ale zařízení, které nebylo příliš sofistikované a lokalizovalo pouze běžný nebo základní typ odposlouchávacích zařízení.
Během následujících dvou let Graham Harding provedl několik prohlídek jejích bytů, ale neměl ve své organizaci lidi, kteří by byli odborníky na fyzické prohlídky. Jednou se Hardingovi zdálo, že něco našel. V roce 1994, krátce potom, co Diana začala využívat jeho služeb, zachytilo jeho zařízení elektronický signál, který naznačoval, že za stěnou v její ložnici se mohlo nacházet odposlouchávací zařízení. Diana byla přítomná a dychtivě průběh sledovala, ale cokoli bylo na druhé straně zdi, nebylo součástí jejích bytů. Proto nemohl provést další šetření, protože neměl povolení pro přístup do vedlejšího bytu. Nebyly nalezené žádné důkazy o narušení stěny nebo zařízení. Když se po několika dnech vrátil, signál byl pryč. Připustil, že mohlo jít o nevinné elektronické zařízení ve vedlejší místnosti. Během několika následujících týdnů provedl tři nebo čtyři další prohlídky.
Američané a Diana
Mají západní zpravodajské služby odposlechy Diany? Americká Národní bezpečnostní agentura NSA, nejmocnější světový sběratel zpravodajských informací neochvějně tvrdila, že se na ni nezaměřila. Ředitel pro politiku NSA Louis Giles prohlásil:
"Mohu kategoricky potvrdit, že NSA se nezaměřila na princeznu Dianu ani neshromažďovala žádnou její komunikaci."
Připustil ale, že dokumenty NSA, získané při zpravodajském sběru mezinárodní komunikace, obsahovaly některé zmínky o Dianě. Pozoruhodné je, že americká vláda měla na Dianu rozsáhlou složku. Ta čítala přes tisíc stran, včetně 39 dokumentů od NSA, z nichž některé byly přepisy telefonních hovorů. Ačkoli jsou tyto materiály stále tajné, většina z nich se pravděpodobně týkala její práce v zámoří ve věci kontroly zbrojení a kampaně proti obchodu se zbraněmi, nikoli toho, že by Američané Dianu aktivně špehovali. Jednalo se tedy o náhodný sběr zpravodajských informací, získaných prostřednictvím kanálů – nesouvisejících s královskou rodinou, které NSA běžně monitorovala.
V březnu 1993 Diana navštívila Nepál a následující rok odcestovala do Zimbabwe. V roce 1995 odcestovala do Moskvy, kde byly na programu odposlechy a proti odposlechy, a potom do Argentiny. Na posledním pozvání se podepsal prezident Carlos Menem, jednalo se o nejvýznamnější britskou návštěvu od války o Falklandy. Jen několik měsíců před svou smrtí dokonce navštívila minové pole v Angole. Britští diplomaté se obávali zejména o její bezpečnost a lobbovali proti této cestě. Proti bylo i ministerstvo obrany, v neposlední řadě proto, že Diana prosazovala zákaz nášlapných min, jejichž zásoby měla Velká Británie stále k dispozici. Jeden z ministrů obrany byl ještě obstrukčnější:
"Nepotřebujeme takovou neřízenou střelu, jako je ona."
Částečně z důvodů obranné politiky, americká rozvědka monitorovala mnoho z těchto míst. Uznávaný právník a investigativní novinář Gerald Posner později vysvětlil, že jeho zdroje uvnitř NSA mu to nejen potvrdily, ale dokonce mu přehrály několik ukázkových nahrávek, aby si to ověřily. Patřil mezi ně i odposlech, na kterém Diana hovořila se svou přítelkyní, manželkou brazilského velvyslance ve Washingtonu. Rozhovory se netýkaly velkých státních záležitostí, ale témat, jako jsou účesy. Nicméně potvrdily rozsáhlé odposlouchávání diplomatických rozhovorů. To znamenalo, že NSA a další agentury shromažďovaly mnoho materiálů o královských rodinách, i když tvrdily, že se na ně výslovně nezaměřovaly. NSA nakonec přiznala, že měla 124 stran týkajících se Diany.
Senátor George Mitchell, všeobecně uznávaný vůdce většiny v americkém Senátu, který obdržel několik ocenění za svou účast na mírových jednáních v Severním Irsku, nakonec dostal povolení nahlédnout do dokumentů jako nezávislý zprostředkovatel a potvrdil, že na nich nebylo nic podezřelého. Další kontrolu provedl generální inspektor CIA, který uvedl, že ani spisy CIA nepřinesly žádné podezřelé informace, ale potvrdil, že i oni mají dokumenty o princezně. S jistotou víme, že nejaktivnějšími špiony, kteří sledovali královskou rodinu v 90. letech, byl tisk. Telefonní skenery používané k zachycení rozhovorů mezi Charlesem a Camillou Parker Bowlesovou a Dianou a Jamesem Gilbeyem. Byly také používané ke sledování různých policejních ochranných týmů.
Podle nejmenovaného bývalého reportéra News of the World byly tyto skenery životně důležitým nástrojem, který umožňoval vědět o pohybu královské rodiny. Díky tomu mohli fotografové sledovat rozhovory členů královské ochranky a zjistit, kde se Diana bude nacházet. V této době byl tisk skutečně posedlý Dianou a jejím očerňováním z královské rodiny, což byl důsledek jejího rozchodu s princem Charlesem. Diana správně usoudila, že policie svým špatným komunikačním zabezpečením nevědomky napomáhá tisku v jejím pronásledování. Toto pronásledování mělo skončit v Paříži v létě 1997.
Spiknutí kolem Diany
"Dělám věci jinak," prohlásila jednou princezna Diana, "protože se neřídím žádnými pravidly… i když mě to dostalo do problémů… Někomu se to nelíbí," dodala vzdorovitě, "ale já taková jsem."
To byla asi její nejhlubší sebereflexe. Její nezávislý duch, který v průběhu let rostl, patřil k jejím nejpřitažlivějším vlastnostem. Vnášel originalitu a svěžest do všeho, co dělala. Zároveň jí ale zatěžovalo manželství s princem Charlesem, protokolární život v královské rodině, a především její vlastní královské povinnosti. Prolínání veřejného a soukromého jí připadalo obzvlášť obtěžující. Reagovala na to tím, že nebrala ohled na překážku v podobě všudypřítomné bezpečnosti. Královská ochrana, která byla v 70. letech příliš amatérská, se v 80. letech zintenzivnila a stala se stále více represivní. Královské rodiny, zejména Diana, vyžadovaly také ochranu před tiskem. Nová značka paparazziů, unavená z náhubku, který jim palác nasadil, byla teď připravená porušovat pravidla.
Novináři, kteří sledovali Dianu, byli známí jako královská krysí smečka a byli to, jak ostatně sami přiznávají, nepříjemní lidé. Jak poznamenal Dianin Bodyguard Ken Wharfe, byli organizovaní, dobře financovaní a stále více vybavení elektronickými skenery a dalšími zařízeními, která by neudělala ostudu ani průměrnému špionovi. Pestrá parta, která trávila mnoho hodin na sledovačkách s břichy ověšenými dalekohledy, byla svého druhu elitní jednotkou. Ken Wharfe vzpomíná, že princ Charles jednou ostře řekl veteránovi Harrymu Arnoldovi, reportérovi deníku Sun, že jsou to všechno šmejdi.
Často se připomíná, že Diana byla od narození zřejmě dokonale připravená na zvláštní život královské rodiny. Vyrůstala v blízkosti královské rodiny, a tak jistě znala normy britské vyšší třídy. Diana zpočátku považovala královskou bezpečnost za šokující a těžko se s ní vyrovnávala. V noci její svatby ji zlověstně varoval důstojník zvláštního oddělení, který ji hlídal:
"Chci jen, abyste věděla, že je to vaše poslední noc svobody ve zbytku života, tak ji využijte naplno."
Po svatbě Diana začala více riskovat. Ještě více riskovala po rozchodu s Charlesem v roce 1992. Královna a další členové její rodiny samozřejmě při plnění svých povinností podstupovali překvapivá bezpečnostní rizika. Dělo se tak ale promyšleně a po důkladných konzultacích a plánování, ve spolupráci s bezpečnostními týmy v zákulisí. Po rozchodu zůstala Diana, stále ještě princezna z Walesu, královskou rodinou a nadále žila v apartmánu na severní straně Kensingtonského paláce. Nadále nosila šperky, které získala během manželství a stále mohla využívat leteckou dopravu britské královské rodiny a vlády. Koncem roku 1993 ovšem, zcela proti doporučení, upustila od většiny své policejní ochrany v naději, že bude mít více soukromí. Dosud jí nepřetržitě poskytovala ochranu specializovaná jednotka SO14 Metropolitní policie. Nyní jí byla poskytnutá ochrana pouze v případě oficiální návštěvy nebo cesty, na které ji doprovázeli její synové.
Poslední dny Diany
Změny nastaly i v Dianiném soukromém životě. Více než rok, od začátku roku 1996 do června 1997, chodila Diana s britsko-pákistánským kardiochirurgem Hasnatem Khanem, kterého její důvěrníci často označovali za lásku jejího života. V létě 1996 navštívila Láhaur, kde se tajně setkala s jeho rodinou. Hasnat Khan byl velmi uzavřený, jejich vztah probíhal ve velkém utajení. Diana klamala zástupce tisku, kteří se jí na to ptali. Následující léto se rozešli, částečně proto, že Hasnat Khan nesnesl dotěrnost tisku – ale také proto, že Dianina rodina neschvalovala vztah s muslimem. Diana v důsledku toho na nějakou dobu přestala mluvit se svou matkou. V červenci 1997 navázala Diana vztah s Dodim Fayedem, synem egyptského magnáta a okázalého majitele obchodu Harrods Mohameda Al-Fayeda.
Toho léta se v jejím životě opět staly důležitými faktory bezpečnost a dotěrnost. Zvažovala, že vezme své syny na dovolenou do Hamptons na Long Islandu v New Yorku, ale bezpečnostní složky jí to nedoporučily. Potom, co se rozhodla odmítnout cestu do Thajska jako příliš riskantní, přijala Fayedovo pozvání, aby se připojila k jeho rodině ve Středomoří, kde ji jeho sídlo, jachta a početná ochranka ochrání před zvědavými pohledy. 31. srpna, dva měsíce po začátku jejich vztahu, spolu v Paříži zemřeli. Partneři se rozhodli v krátké době odcestovat do Francie. Předtím strávila Diana šest dní na dovolené v Řecku se svou blízkou přítelkyní Rosou Moncktonovou. K ní se vrátím později. V sobotu 30. srpna 1997 pak s Dodim odletěli ze Sardinie a dorazili na francouzské letiště Le Bourget, 15 km severně od Paříže.
Pojďme se vydat po stopě posledních dní a hodin princezny Diany. Diana a Dodi byli pod dohledem Echelonu, jednoho z nejmodernějších a nejtajnějších bezpečnostních systémů americké agentury. Echelon jsem pokryl velmi podrobně v mém dvoudílném pořadu Špionáž západních rozvědek. Tato globální elektronická síť má ohromující profesionální části. Propojuje satelity s řadou vysokorychlostních paralelních počítačů. Systém umožňuje americké agentuře a jejím sdílitelům informací, včetně britských, zachytit a dekódovat jakoukoli skutečnou komunikaci na světě v reálném čase. Vyhledáváním vhodných hesel ECHELON identifikuje a odesílá zprávy, které uživatele zajímají. Diana a Dodi byli během týdenní plavby po Sardinii na 60metrové jachtě J Onikal, kterou vlastnil Mohammed al Fayed, pod dohledem. ECHELON dokonce sledoval samotné pronásledování paparazzi, kteří je pronásledovali na motorových člunech, motorkách nebo v autech. Tak intenzivní sledování Diany probíhalo.
Poslední osudová noc princezny
V pátek večer 29. srpna 1997 Diana řekla Dodimu, že chce co nejdříve odjet do Paříže. Během několika hodin bylo všechno připraveno. Následující den v sobotu přiletělo letadlo na soukromé letiště na Sardinii. Odvoz na letiště měl na starosti Tomas Muzzu, postarší Sardinec se zkušenostmi průvodce celebrit. Soukromé letadlo odletělo ze Sardinie potom, co dalo pokyn evropskému řízení letového provozu v Bruselu k přednostnímu vzletu. Během dvouhodinové cesty na letiště Le Bourget, patnáct kilometrů severně od Paříže, byli cestující sledovaní systémem Echelon. Jejich rozhovory byly zachycené satelitem a odeslané do počítačů ve Fort Meade v Marylandu. Příslušné body rozhovoru byly odeslané do komunikační centrály ve Velké Británii a potom se prostřednictvím sítě dostaly do Whitehallu, kde se všechno, co Diana řekla nebo udělala, stalo předmětem velkého zájmu úřadů.
Zpravodajské rozvědky měly naprosto přesný obraz o pohybu Diany a Dodiho. Paříž byla 30. srpna 1997 jako každý srpen zalidněná především turisty. Stálí obyvatelé byli na prázdninách a hledali úlevu od žáru města. Letiště Le Bourget, kde Diana přistála 30. srpna, zahrnovalo tři nenápadné ranveje. Nachází se na předměstí Paříže, zhruba 15 km severně od metropole. Letiště je zařízené pro sociální a finanční elitu města. Ve čtvrt na čtyři odpoledne přistál v Le Bourget tryskáč Galfstream 4. Mezi cestujícími byla nejslavnější žena světa. Princezna Diana chtěla strávit v Paříži noc, než se na poslední týden školních prázdnin vrátí domů, k synům Williamovi a Harrymu, kterým v tu dobu bylo 15 a 13 let. Na zmíněné Jachtě J Onikal trávila Diana s Dodim posledních 10 dní.
V půl páté odpoledne, tedy asi hodinu po příletu, byli Diana, Dodi a jejich ochranka odvezení do vily Windsor, starého domu Eduarda VIII. v Bouloňském lesíku, který nyní vlastnil Al-Fayed. Důvod? Poohlíželi se po budoucím domově. Vila Windsor kousek za Paříží byla místem, kde strávili asi půl hodiny. Pár po vile procházel a prohlížel si každičký detail. Zhruba po půl hodině poprvé odjeli do Dodiho vlastního bytu nedaleko ulice Arsene Houssaye, poblíž náměstí Hvězdy, napravo od Vítězného oblouku. Dodi objednal stůl v elegantní pařížské restauraci, ale ve 21:45 hod. objednávku zrušil. Diana a Dodi odjeli do hotelu Ritz. Bezpečnostní kamery hotelu Ritz zachytili příchod Diany a Dodiho ve 21:51 hod.
Přijeli na večeři. Nahoře Dianě a Dodimu přinesli jídlo do císařského apartmá. Pro Dianu platýz se zeleninovou oblohou, pro Dodiho grilovaná kambala. Zapíjeli láhví šampaňského. Císařské apartmá stálo 10 000 dolarů za noc. Kromě nich tam například nocoval Hermann Göring, Winston Churchill nebo Woody Allen. Těsně po půlnoci se rozhodli znovu přesunout, podruhé do Dodiho vlastního bytu. Od hotelu to trvalo maximálně 10 minut přes Eliseiské pole. Bylo 6 minut po půlnoci, když Diana a Dodi opustili císařské apartmá. 10 minut po půlnoci byla Diana a Dodi zachycení na záběrech z průmyslové kamery, jak sjížděli výtahem dolů. Zdálo se, že si dělali legraci. Diana si držela ruku před obličejem a chichotala se. Přišli do haly, kde je vidět, jak ji Fayed objímal kolem pasu. Došlo k nepříjemné scéně, kdy se paparazzi snažili získat snímky. I dva bodyguardi byli proti nim bezmocní. Byli to bývalý mariňák Alexander Wingfield a bývalý britský parašutista Trevor Rees-Jones. Šéf hotelové ochranky Henry Paul počkal s Dianou a Dodim v servisní chodbě, zatímco Dodiův bodyguard Trevor Rees-Jones se rozhlížel venku za služebním vchodem v úzké ulici Cambon. Henry Paul vyšel ven, následovaný Dodim a Dianou. Šli po ulici a přicházeli k vozu.
Bylo 20 minut po půlnoci. Když se dveře černého Mercedesu zavíraly, přiběhl nějaký paparazzi. Vyfotil snímek, který byl jedním z posledních obrázků Diany a Dodiho zaživa. Henry Paul varoval fotografy, aby se je nepokoušeli sledovat, protože je nikdy nechytí. Fotografové zachytili, jak černý Mercedes rychle odjížděl. Řídil Henry Paul, tělesný strážce Trevor Rees-Jones seděl na pravém předním sedadle spolujezdce. Diana seděla na zadním sedadle vpravo. Vlevo vzadu seděl Dodi Al-Fayed. Mercedes mířil na jih po jednosměrce. Při jedné pravé zatáčce je už paparazzi doháněli. Několik dalších bylo v závěsu, celkem sedm na motorkách. Jakmile vůz zabočil do obousměrného průjezdu, vypálil prudce rychle. Rychlostní limit v centru Paříže je 50 km/h. Zrychlením na víc jak 100kilometrovou rychlost, Henry Paul paparazziům snadno ujížděl. Auto projelo prvním ze dvou tunelů pod mostem Alexandra třetího podél nábřeží Seiny.
Nikdo v autě si neuvědomil, že příští tunel je místem s nejvyšším počtem nehod v Paříži. Za posledních 15 let zemřelo při srážkách pod mostem Alma 8 lidí, dalších 8 bylo vážně zraněno. Zprava přijížděl bílý Fiat Uno. Henry Paul se mu snažil vyhnout, ale škrtl o něj pravým blatníkem. Když Mercedes přejížděl přes hrbol u vjezdu do tunelu, Henry Paul ztratil kontrolu nad vozidlem. Byl to jakýsi skokánek, po kterém následovala vozovka 6 stupňů lehce dolů do tunelu. Nakonec vůz narazil do třináctého masivního betonového sloupu v tunelu Alma v rychlosti 104 km/h. Bylo to přesně 23 minut po půlnoci. Mercedesu se utrhl přední nárazník. Vůz se otočil o 180 stupňů a vrazil do protilehlé zdi. Vůz se zastavil. Kolem vraku byl kouř. Svítila světla, troubil klaxon a vůz byl otočený do protisměru. Zajímavé bylo, že bílý Fiat Uno, který do Mercedesu narazil zboku, pokračoval dál v cestě. Vyjel z tunelu a zmizel. Dodnes se neví, kam se poděl. Ještě se k němu vrátím v další kapitole.
Dodi a Henry Paul byli mrtví téměř okamžitě. Přežil pouze Trevor Rees-Jones, který byl zaklíněný ve vraku. Navzdory airbagu utrpěl vážná poranění obličeje, a byl vážně poraněný na hlavě. Samotná Diana byla na zadním sedadle. Byla napůl v bezvědomí, a vypadala celkem nezraněná. Krvácela jen z ucha a nosu. Měla ale vnitřní rozsáhlá krvácení. Nikdo z nich neměl zapnutý bezpečnostní pás. Když totiž vůz narazil do pilíře, levá strana vozu, kde k nárazu došlo, se okamžitě zastavila. Ale pravá strana, kde seděla Diana, pokračovala setrvačností dál, což způsobilo rotaci vozu. Její srdce se v hrudním koši pohybovalo po stejné dráze směrem doprava, a tím došlo k roztržení plicní žíly. Byla to otázka centimetrů. Kdyby nedošlo k nárazu do pilíře v tomto úhlu, pak by se vůz pravděpodobně znovu odrazil, pokračoval by dál tunelem, až by měl šanci zastavit. Pak by patrně k této osudné nehodě nedošlo. Pokud by Diana měla zapnutý bezpečnostní pás, ten by náraz absorboval.
Její srdce by se zastavilo o hrudní kost, možná by došlo pouze k pohmoždění srdečního svalu, ale nedošlo by k přetržení plicní žíly. Proto na první pohled ve tváři nevypadala poraněná, měla pouze pár kapek krve na šatech a na nohách. O půl minuty později přijeli první paparazzi. Udělali sice fotky, ale navzdory tomu nevolali pohotovost. Nakonec na místo dorazil doktor Frederic Mailliez, který se náhodou vracel z večírku. Vjížděl do tunelu, když spatřil kouřící Mercedes, který se téměř rozpůlil. Přiběhl k vraku. Otevřel dveře a podíval se dovnitř. Uviděl čtyři lidi. Dva z nich byli zřejmě mrtví, nereagovali, nedýchali. Další dva na pravé straně žili, ale byli v těžkém stavu. Spolujezdec vpředu křičel, naříkal, dýchal. Mohl několik minut počkat. A spolujezdkyně, mladá dáma, klečela na podlaze Mercedesu, měla hlavu skloněnou a pohybovala rukama. Sténala a měla potíže s dýcháním. Měla bolesti, ale nemohla mluvit. Potřebovala rychlou pomoc. Běžel do svého auta, aby zavolal záchrannou službu a vzal lékárničku a kyslíkovou masku:
"Byla v bezvědomí. Díky mé kyslíkové masce se trochu vzpamatovala, ale nebyla schopná nic říct."
Lékař se později dozvěděl zprávu – spolu se zbytkem světa – že žena, kterou ošetřoval, byla Diana. V ten okamžik netušil, o koho šlo.
"Byl jsem v autě na zadním sedadle a poskytoval jsem pomoc. Uvědomil jsem si, že je velmi krásná, ale moje pozornost byla tak soustředěná na to, co musím udělat, abych jí zachránil život, že jsem neměl čas přemýšlet, kdo je ta žena. Někdo za mnou mi řekl, že oběti mluví anglicky, tak jsem začal mluvit anglicky. Řekl jsem, že jsem lékař, a zavolal jsem záchranku. Snažil jsem se ji utěšit."
Pojďme zrekonstruovat minutu po minutě, co se odehrávalo po nehodě. Doktor Frederic Mailliez zavolal záchranku 26 minut po půlnoci, tedy asi 2 a půl minuty po havárii. 30 minut po půlnoci, tedy 7 minut po nehodě přijeli policisté. 32 minut po půlnoci, tedy 9 minut po nehodě, dorazila první ze tří sanitek. Přibližně 17 minut po nehodě přijela další sanitka. Diana byla v autě 37 minut. Hasiči obtížně vyprošťovali Dianu a Trevora Rees-Jonese z vozu. To byl pro hasiče těžký úkol. Za sebou vlevo měla vážně zraněného člověka. Ve předu jednoho mrtvého a jednoho zraněného, takže tam bylo málo místa. Lékaři si také uvědomovali nebezpečí poranění páteře. Záchranáři nechtěli mít na svědomí princeznu Dianu, která by skončila na vozíčku kvůli jejich chybě. Situace se ještě zhoršila po vyproštění Diany z vozu, kdy došlo k první zástavě srdce.
Lékař ji musel resuscitovat. Dianin stav byl mnohem vážnější, než vypadal. Měla silné vnitřní krvácení a utrpěla srdeční záchvat. Navíc prodělala otřes mozku, měla zlomenou ruku a vážně pořezané stehno. Navzdory injekci s velkou dávkou adrenalinu a soustavné masáži srdce, nebyl lékařský tým schopen přimět Dianino srdce, aby bilo bez pomoci. Trvalo téměř hodinu, než lékaři vyrazili s Dianou do nemocnice. Diana byla převezená do nemocnice na jihovýchodě Paříže po neuvěřitelné hodině a 43 minutách. Sanita odjela z tunelu v 1:35. Asi v 1:55 musela sanitka na mostě asi 300 metrů od nemocnice znovu zastavit. Dianino srdce se totiž zastavilo podruhé a měla velmi nízký krevní tlak. Bylo potřeba opětovné oživování. Lékaři jí do těla opět vstříkli adrenalin. Do 6 km vzdálené nemocnice sanitka jedoucí asi dvacetikilometrovou rychlostí dorazila ve 2:06 hod.
Šestikilometrová jízda sanitou tedy trvala 31 minut. Odvoz Diany do nemocnice trval neuvěřitelnou hodinu a 43 minut. Patří to k jedné ze záhad. Pokud Diana utrpěla zranění, které vyžadovalo okamžitou operaci, proč jim převoz z místa havárie do nemocnice trval tak neskutečně dlouho? Na velkoměsto je to nesmyslně dlouhá prodleva. Navíc, když si uvědomíme, že poblíž tunelu se nacházely další dvě velké nemocnice, které byly mnohem blíž. Na místě už čekal britský velvyslanec sir Michael Jay a představitelé Francie. Diana ležela na nosítkách. Vlasy měla z obličeje. Měla velmi klidný výraz, velmi pokojnou tvář. Měla modřiny pod očima, jako by ji někdo zbil. Diana ale utrpěla druhou zástavu srdce a měla rozsáhlé vnitřní krvácení. Po převozu do nemocnice lékaři dvě hodiny zoufale bojovali, aby u Diany obnovili srdeční činnost a zastavili vnitřní krvácení. Akutní operace hrudníku odhalila závažné poškození levé plicní žíly. Přestože se podařilo levou plicní žílu uzavřít, přes torakotomii a přes dvouhodinovou externí a interní srdeční masáž, se krevní oběh nepodařilo obnovit.
Kolem půl čtvrté začínalo být jasné, že Diana nepřežije. Možná už byla mrtvá, ale oficiálně to ještě nebylo potvrzené. Nakonec na operačním sále zemřela. Čas nárazu 23 minut po půlnoci. Oficiální čas smrti 4 hodiny ráno. Diana žila po nehodě ještě 3 hodiny a 37 minut. Britský velvyslanec sir Michael Jay se na místě zhroutil. Plakal a plakal jako dítě. Spolu s ním se svět probouzel to časné nedělní ráno s touto šokující zprávou. Ve 4:20 hod. se na skotském ostrově Seil Dianina matka Frances Shand Kyddová dozvídá, že její dcera je mrtvá. Před 6:00 bylo Dianino tělo přenesené na lůžko v pokoji v prvním patře nemocnice. Bílé bavlněné prostěradlo bylo položené až ke krku. Tělo princezny Diany bylo převezené do Velké Británie později v den nehody, tedy v neděli po 19:00. Přiletěli o hodinu později v 19:55 hod. To zajistil velitel letky Graham Laurie v jednom z letounů královské letky BAe-146. Po přistání bylo tělo převezené ve 21:00 přímo do márnice ve Fulhamu v západním Londýně.
Jednou ze záhad, kterými budu pokračovat v další kapitole, je částečné balzamování Dianina těla ještě ve Francii. Proč ji proboha částečně nabalzamovali? Musíme si vysvětlit rozdíl mezi úplným a částečným balzamováním. Úplné balzamování zahrnuje promytí všech tepen v těle, aby se balzamovací tekutina dostala do všech orgánů a tkání. Tato tekutina ničí veškeré bakterie, mikroby a viry, které mohou být v těle přítomné. U Diany nebylo celkové balzamování provedené. Měla krk vystlaný vatou namočenou v balzamovací tekutině, zřejmě kvůli balzamování hlavy. Přitom obvykle by byla tekutina injekčně do hlavy vpravená tepnami a rozšířila by se do celého tělního oběhu. Horní polovina hrudníku byla balzamovaná stejným způsobem. Pomocí vaty namočené ve formalínu, která se uloží do hrudní dutiny. Zdá se, že šlo pouze o dočasné kosmetické opatření. Žádný z těchto kroků částečného balzamování nebyl provedený na nohou, nebo na spodní polovině těla. Dianin pohřeb se nakonec konal 6. září ve Westminsterské katedrále. Lidé měli možnost vyjádřit svůj zármutek nad její smrtí.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu Život a smrt princezny Diany. Co uslyšíte ve druhé epizodě? Podívám se na nevysvětlené záhady kolem autonehody v tunelu a na další vyšetřování. Budu zkoumat osoby zapojené do autonehody a zprávy rozvědek. Šlo skutečně o atentát? Diana ale sama svou smrt předvídala a opakovaně uváděla hluboký stát deep state jako potenciální ohrožení. Co přesně měla na mysli? Paříž se v den její smrti rozvědkami jenom hemžila. Okolnosti tragédie a samotná pravda zřejmě navždy zůstane umlčená.