Pořad se zabývá temnou stránkou americké historie, konkrétně násilným potlačováním dělnických hnutí a masivním vlivem korporací na politiku. Pořad se zaměřuje na období 19. a 20. století, kdy byli dělníci systematicky potlačovaní a zabíjení policií, armádou a soukromými armádami korporací. Dále se věnuje období Velké hospodářské krize a vzniku policejního státu, který sloužil k potlačení lidových vzpour. Zabývá se také korupcí a vlivem korporací na politiku, včetně plánovaného fašistického převratu v roce 1933 a vyrabování kont střední třídy v 70. a 80. letech 20. století. Pořad ukazuje, jak silné korporace a bohatí lidé mají vliv na politiku a jak jsou obyčejní lidé, včetně dělníků, potlačovaní a vykořisťovaní.
Úvod
Už delší dobu si všímám toho, že kdykoli se v mainstreamových, korporátních nebo veřejnoprávních médiích vysílá nějaké archivní okénko nebo historický exkurz, většinou se takové výpravy do historie týkají zlých komunistů v 50. letech. Jako by nic jiného neexistovalo. Ten jediný, kdo páchal zlo, byl pouze zlý bolševik a pouze v 50. letech. Jedině komunisté vraždili lidi, věšeli je, nebo je stříleli, případně je nutili pracovat v uranových dolech. Tato historická etapa se naprosto přeexponovává a její výsek se izoluje od ostatního světového dění. Až to jednoho zaráží. Jako by nic jiného v té době neexistovalo. Samozřejmě víme, že jde z dnešního pohledu o tendenční a zavádějící propagandu, ne proto, že by se takové věci neděly. Děly se ve velkém. Ale proto, že se veškerá pozornost umanutě soustředí jen na zlého bolševika v 50. letech. Přitom se naprosto opomíjí ostatní světové dění, které bylo neméně brutálnější. Nemám na mysli zrovna válku v Koreji v té době, což jsem probíral třeba v mém pořadu Psychologie deep state, ani projekt MK-Ultra, což jsem zase pokryl ve svém stejnojmenném pořadu. Mám teď na mysli dřívější dekády mezi světovými válkami. Proto jsem se rozhodl, že se dnes podíváme na některé vyčištěné a vybělené kapitoly historie, které v učebnicích dějepisu nenajdeme. Představuje to jakýsi lehký, navazující díl na předchozí pořad Centrální banky jako trojští koně, ve kterém jsem zase hovořil o amerických prezidentech a kongresmanech, kteří byli zabíjeni pro svou tvrdou a nesmlouvavou kritiku centrálního bankovního systému. Architekti moci a vítězové tvoří dějiny. Mají proto sklon z dějin vypouštět své vlastní zločiny a zvěrstva, kterých se na lidstvu dopouštěli. Naším úkolem je proto naopak na tato zvěrstva a zločiny upozorňovat, protože jedině tak můžeme zcela docenit objem a dosah zločinů dnešních. V dnešním pořadu se podíváme na to, jak americká armáda, i soukromé armády korporací, střílely do vlastních dělníků, kteří chtěli založit odbory pro zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců. Americká vláda je dokonce věšela a používala proti nim policii a justici. Podíváme se také na šokující fašistický převrat v roce 1933, kdy skupina finančníků a bankéřů zaplatila půlmilionovou armádu, která měla svrhnout americkou vládu Franklina Delano Roosevelta a nastolit svou vlastní, fašistickou vládu. Podíváme se také na padesát milionů Američanů, kteří, ačkoli normálně pracují, žijí na pokraji hladu a musí využívat služeb potravinových bank. Lahůdka, která se poslední roky hojně rozšiřuje také u nás. Závěrem se podíváme na světovou vodu, kterou chce skupina korporací, jako Nestlé, zprivatizovat. Ne tedy pouze odčerpávat zisky z přeprodeje vody jako francouzská Veolie v Česku, ale dokonce zprivatizovat samotnou vodu. Společně tak můžeme pracovat na rozšiřování našeho znalostního zázemí historie, které se z učebnic dějepisů ani z médií nedozvíme.
Dějiny amerického dělnického hnutí
Na rozdíl od většiny ostatních průmyslových zemí Amerika nikdy nepřijala koncept odborů, které se v médiích vždycky očerňovaly jako druh nebezpečného socialismu, který by vykořisťoval dělníky. Vždycky ale platilo, že to byl právě kapitalismus, který dělníky vykořisťoval, a naopak socialismus, který se je snažil chránit. Díky masmédiím má většina Američanů, a vlastně i našinců, dodnes toto chápání obrácené od reality. Socialismus je u nás těžce kontaminovaný pejorativními konsekvencemi zkušeností před listopadem 1989. Masmédia to drilují stále dokola tak tvrdě, že si lidé dnes už nedokážou představit socialismus bez toho, aniž by se jim v hlavě ihned vynořilo strašidlo předlistopadového režimu. Když se jen opovážíme vyřknout třeba slovo "dělník", ihned nám začnou v hlavě vyskakovat posměšné konotace o proletářích, bolševických dělňasích a pracující třídě. Přitom "dělníky" a "pracujícími" jsme přece my sami! Nebo snad proboha nechodíme každý den do práce? Subtilní podprahová propaganda nám ale v hlavách vytvořila zkratky, které pečlivě udržuje. Dělník je fuj, protože socialismus rovná se komunismus. Každé slovo tak má svou vlastní zátěž balastu podporovaného masmédii. Jsou to drobné každodenní nuance, které do nás buší drobnými broky subliminální propagandy každý den. Ani si to možná vůbec neuvědomujeme. Je potom zvláštní, že kapitalismus se naopak omlouvá od velkolepého drancování v letech devadesátých. Všímejme si této podprahové psychologie. Systémová tendenční propaganda hledá to nejhorší na socialismu, přičemž jeho výhody tiše obchází. Naopak u kapitalismu hledá vždycky jen to nejlepší, zatímco většinu jeho nevýhod těžce ignoruje. Samozřejmě se tu a tam zmíní nějaké ty drobnůstky s vadou na kráse, aby se podpořil mýtus o nestrannosti. Ale vždy platí pravidlo o nejhorším socialismu a nejlepším kapitalismu. Nic mezi tím. Kapitalismus má ovšem značně zapáchající historii, o které se dnes zarytě mlčí. Bylo to přece tak dávno, tak proč to vytahovat! Skutečnost je ale taková, že americká vláda ani její korporace si dělníků a zaměstnanců nikdy příliš nevážily. Po druhé světové válce existovalo krátké období, během kterého osvícený vlastní zájem korporací poháněný strachem vytvářel poměrně vlídné dělnické prostředí. Ovšem tato iluze se rozplynula v 80. letech 20. století, kdy počet zaměstnanců v soukromém sektoru v průmyslu s jakýmikoliv odbory, klesl asi o sedmdesát procent, a to především díky tvrdému kapitalistickému a legislativnímu klimatu. Většina amerických zaměstnanců si stále přála odbory, ale protiodborové spiknutí bylo příliš silné.
FBI infiltrovala odbory a dosazovala do nich zkorumpované funkcionáře ve snaze zničit je zevnitř. Když tyto pokusy selhaly a organizátoři odborových svazů projevili známky úspěchu, byli buď jednoduše zavražděni, nebo obviněni a odsouzeni za zločiny a často popraveni. Americká vláda po celou dobu své historie jednala s naprostou neúctou k zákonu, kdykoli se zákon stal nepohodlným pro daný účel. Jedním z těchto účelů bylo potírání dělnictva, kdy vláda často nejenže vykonstruovala trestní obvinění proti organizátorům odborů, ale odsoudila je na základě zákonů, které nikdy neexistovaly. V jednom známém případě byli organizátoři práce, kteří se snažili vytvořit odbory důlních dělníků v Pensylvánii, obviněni státem z vraždy a spiknutí. Když tato obvinění neobstála, byli organizátoři a asi tucet členů odborů oběšeni za tvrdohlavost.
Americká policie proti dělníkům (2. pol. 19. st.)
V únoru 2015 napsal Sam Mitriani informativní článek s názvem "Skutečná historie vzniku policie". V tomto článku se přesně odráží původ a aplikace amerického justičního systému. Z článku vyzdvihnu nejstěžejnější pasáže:
"Tento liberální způsob nahlížení na problém spočívá v nepochopení původu policie a toho, k čemu byla vytvořena. Policie nebyla vytvořena proto, aby chránila a sloužila obyvatelstvu. Nebyla vytvořena k tomu, aby zastavovala zločinnost, alespoň ne tak, jak ji chápe většina lidí. A rozhodně nebyla vytvořena proto, aby prosazovala spravedlnost. Vznikla proto, aby chránila novou formu kapitalismu založeného na námezdní práci, která se objevila v polovině a na konci 19. století, před hrozbou, kterou představoval potomek tohoto systému – dělnická třída. Před 19. stoletím nikde na světě neexistovaly policejní složky, které bychom za takové považovali. Pak, jak se severní města rozrůstala a plnila převážně přistěhovaleckými námezdními dělníky, kteří byli fyzicky i sociálně odděleni od vládnoucí třídy, najímala bohatá elita, která řídila různé městské správy, stovky a posléze tisíce ozbrojenců, aby v nových dělnických čtvrtích zavedli pořádek.
Třídní konflikty zmítaly koncem 19. století americkými městy jako bylo Chicago, které v letech 1867, 1877, 1886 a 1894, zažilo velké stávky a nepokoje. Při každém z těchto nepokojů policie zaútočila na stávkující s extrémním násilím. V důsledku těchto hnutí se policie stále více prezentovala jako tenká modrá linie chránící civilizaci, čímž se myslela buržoazní elitní část civilizace, před nepokoji dělnické třídy. Tato ideologie se od té doby reprodukovala a dodnes je základem amerického práva a spravedlnosti. To je jeden z důvodů, proč jsou manažeři korporací prakticky imunní vůči stíhání i za ty nejhorší zločiny, zatímco nižší vrstvy budou trpět pět let ve vězení za drobnou krádež nebo kouření marihuany."
Stále ještě cituji Sama Mitrianiho.
"Nikdy neexistovala doba, kdy by velkoměstská policie neutrálně prosazovala zákon – a ostatně ani doba, kdy by zákon sám byl neutrální. Po celé 19. století na Severu policie většinou zatýkala lidi za nejasně definované zločiny výtržnictví a potulky, což znamenalo, že se mohla zaměřit na kohokoli, koho považovala za hrozbu pořádku. Na Jihu, po skončení bellumského období, prosazovala nadvládu bílé rasy a zatýkala převážně černochy na základě vykonstruovaných obvinění, aby je mohla zařadit do systému trestaneckých prací. Násilí, které policie prováděla a její morální odloučení od těch, které hlídala, nebyly důsledkem brutality jednotlivých policistů, ale politiky pečlivě navržené tak, aby zformovala policii v sílu, která by mohla používat násilí k řešení sociálních problémů, které doprovázely rozvoj ekonomiky námezdní práce. Policie byla vytvořena proto, aby násilím sladila volební demokracii s průmyslovým kapitalismem. Dnes je jen jednou ze součástí systému trestního soudnictví, který hraje stejnou roli. Jejich základním úkolem je prosazovat pořádek mezi těmi, kteří mají největší důvod k odporu vůči systému."
Jen se zamysleme nad tím, jakou úlohu a roli plní naše policie dnes. Stejně jako v Americe, i v Česku policie plní úlohu kápů pro ochranu systému než onu esenciální formu spravedlnosti. Policie je nenáviděná, opovrhovaná, a zatracovaná z celkem pochopitelných důvodů. Nechrání lidi, ale zločinný systém politických psychopatů a sociopatů. Na stejných pilířích, principech a základech vznikla policie v Americe ve druhé polovině 19. století. Sam Mitriani ve svém článku vyprávěl příběh Waltera Reuthera z Auto Workers, jehož socialistické názory byly pro majitele General Motors a dalších automobilek protivné, a proto byl několikrát surově zbit a nakonec zabit. Jednou byl Walter Reuther v době vyhrocených dělnických jednání postřelen a vážně zraněn ve svém domě. Po této události následovaly další dva pokusy o atentát a podezřelá havárie soukromého letadla, ve kterém cestoval. Ty Walter Reuther přežil, ale nakonec zahynul při druhé stejně podezřelé havárii soukromého letadla a FBI stále odmítá zveřejnit spisy o jeho smrti. Kromě úmyslných vražd a falešných obvinění má americká vláda, která je mezi národy jedinečná, dlouhou a špinavou historii využívání armády k potlačování a brutálnímu týrání vlastních občanů, kdykoli se dostali do konfliktu s kapitalisty, kteří vždycky ovládali Kongres a Bílý dům. Stejně tak má za sebou historii neméně odporných zákonů, jejichž cílem je chránit a zvyšovat zisky korporátní elity na úkor občanů země. Tyto postoje vůči nižším třídám byly zakotveny v DNA amerických kapitalistů a vlády od prvních dnů republiky.
Americká armáda proti dělníkům (přelom 19. a 20. st.)
Před koncem 19. století se většina lidí zabývala zemědělstvím, vlastnila malý obchod, nebo se třeba živila řemeslem jako tesařství, kovářství nebo krejčovství a zbytek se živil příležitostnými pracemi a dočasným zaměstnáním. V této době došlo v důsledku industrializace k rozsáhlým společenským změnám, kdy se velké množství lidí stěhovalo do měst za prací, a proto se z malých farem nebo mikropodniků stali závislí dělníci na plný úvazek. Je ale pravda, že pro kapitalisty i vládu byli tito dělníci a jejich touha po slušné mzdě považováni za nepřátele pokroku. Dělníci všeobecně deklasovali své faktické mzdové otroctví a nedostatek bezpečnosti práce, zatímco vláda stejně všeobecně a velmi bezcitně zaměstnávala armádu, aby zajistila zisky kapitalismu.
Od konce 19. století byla americká armáda jedním z hlavních nástrojů potlačování dělníků. V Chicagu v roce 1894 ukončily americké jednotky stávku železničářů tím, že zahájily palbu a zabily desítky dělníků. Hornictví v Americe bylo mimořádně nebezpečným povoláním a stávky důlních dělníků byly běžné. V roce 1914 zahájili američtí vojáci palbu na skupinu stávkujících důlních dělníků v Coloradu a opět stávku ukončili zabitím stávkujících. O něco později byli jednotlivci, kteří se snažili zorganizovat odbory v uhelném dole v Pensylvánii, zastřeleni vedením společnosti, které bylo v krátkém procesu osvobozeno. Ani policie nebyla imunní. V roce 1919 byla ukončena policejní stávka v Bostonu, když bylo k jejímu násilnému ukončení povoláno vojsko a mnoho policistů bylo zabito. V témže roce byl ve Washingtonu zajat, mučen, vykastrován a poté zlynčován organizátor odborové činnosti.
Soukromé armády korporací proti dělníkům (20. léta 20. st.)
Ve 20. letech 20. století už američtí kapitalisté a vláda vypracovali celostátní plány na kontrolu dělníků a jejich mzdových požadavků a vytvořili pracovní skupiny, které měly sabotovat všechny odborové organizátory a kritiky kapitalismu a vlády. Mnozí byli uvězněni bez obvinění a bez přístupu k právnímu zástupci. Armáda, při mnoha příležitostech, použila k útokům na stávkující dělníky dokonce bombardéry. Při jedné velké hornické stávce v Západní Virgínii v roce 1921 zahájilo několik tisíc vojáků masivní přestřelku s asi pěti tisíci stávkujícími horníky, poté přidali jednotku chemické války a bombardéry i stíhací letadla. Když se stávkující vzdali, byli ti, kteří přežili, obviněni ze zrady a uvězněni. V roce 1930 byly v Kalifornii zbity a zatčeny stovky zemědělských dělníků za pokus o založení odborů a odsouzeny za zločinný socialismus. Existuje mnoho desítek příkladů z mnoha desetiletí, kdy americká armáda brutálně a násilně ukončila dělnické stávky zabitím stávkujících.
Potlačení dělnických stávek: Rozstřílet na kusy (30. léta 20. st.)
Ani armáda nebyla imunní. V roce 1932, kdy se Velká hospodářská krize stala vážnou, pochodovalo téměř padesát tisíc veteránů z první světové války do Washingtonu, aby požádali vládu o vyplacení slíbených prémií ve výši šest set dvacet pět dolarů. Vojáci, většinou se svými rodinami, se utábořili na rovné půdě nedaleko hlavního města, aby vzbudili soucit se svou těžkou situací, ale soucitu se nedočkali. Místo toho tehdejší prezident Edgar Hoover poslal na místo policii, což vedlo k brutalitě, násilí a několika úmrtím. Když se to nepodařilo, Edgar Hoover poslal aktivní armádu, aby disidenty rozehnala. Generál Douglas MacArthur, tehdejší major Dwight Eisenhower a George Patton zahájili útok na tábor, zaplavili jej slzným plynem a pak zahájili palbu na vlastní veterány. Opravdu jen nejchladnější psychopat zahájí palbu na vlastní vojáky, kterým dříve velel! Přitom zranili mnoho tisíc lidí a mnoho dalších zabili, včetně žen a dětí.
Hospodářské otřesy a vznik policejního státu USA (30. – 40. léta 20. st.)
Nebyla to jen americká armáda, která se podílela na těchto zvěrstvech. Mnoho velkých korporací si vytvořilo vlastní stálé armády, které používaly proti stávkujícím dělníkům. Přitom John Rockefeller byl jedním z nejhorších, ale zdaleka ne jediným příkladem. V roce 1927 jeho soukromá armáda zmasakrovala kulomety všechny stávkující dělníky v jednom z jeho dolů v Coloradu. Za pár let byly v Severní Karolíně zavražděny další skupiny stávkujících textilních dělníků. Na počátku 30. let stávkovalo v Jižní Karolíně více než pět set tisíc dělníků v továrnách. Přitom tato stávka byla tak násilně potlačena jak americkými vojenskými silami, tak soukromými armádami, že se nikdo neodvážil pokusit se založit odbory po dalších dvacet let. V roce 1935 byli stávkující elektrotechničtí dělníci v továrně v Toledu ve státě Ohio napadeni a všichni zabiti kulomety v rukou tisíců amerických vojáků. Ve stejné době policie v San Francisku během stávky zastřelila několik stovek pokojných dělníků v docích, což vyvolalo rozsáhlou stávku v celé oblasti San Franciska a Oaklandu. Média toto rozhořčení podpořila tvrzením, že komunističtí agitátoři převzali kontrolu nad městem.
Brutalita Johna Rockefellera
Jedna obzvláště nechvalně proslulá událost známá jako Ludlowský masakr, jeden z nejbrutálnějších útoků na dělníky v dějinách amerického dělnictva, se týkala stávky horníků proti Rockefellerově nelidskosti. Horníci byli nuceni pracovat v mimořádně tvrdých a nebezpečných podmínkách, kde byla velmi vysoká úmrtnost a nízké mzdy. Dále byli placeni papírovými poukázkami, které mohli utratit pouze v obchodě vlastněném společností, kde byly ceny velmi vysoké. Důlním dělníkům se podařilo zorganizovat odborovou organizaci, která se poté pokusila zavést bezpečnostní předpisy a nechat si zvýšit mzdy vyplácené ve skutečných penězích. Rozsáhlá generální stávka vypukla, když vedení dolu zabilo odborového organizátora. Rockefeller reagoval okamžitým vystěhováním horníků z domů, které patřily společnosti a zanechal je i s jejich rodinami bez domova v pusté oblasti uprostřed kruté zimy, čímž začalo sedmiměsíční obléhání horníků. Rockefellerovi, stejně jako všichni tehdejší průmyslníci, zaujali vůči stávkujícím dělníkům překvapivě agresivní postoj a najali stovky ozbrojených hrdlořezů, aby je obtěžovali, bili a zabíjeli. Rockefellerova armáda projížděla obrněnými vozy se samopaly stanovými oblastmi, kde horníci tábořili, ostřelovala všechny stany střelbou a zabila mnoho dělníků a jejich manželek a dětí. Když se ukázalo, že jeho soukromá armáda nestačila, Rockefeller zařídil, aby samotná americká vláda vyslala Národní gardu, které nařídil vyprázdnit tábory horníků. To se podařilo tím, že do táborů vnikla s mohutnou palebnou silou a v bitvě, která trvala téměř čtrnáct hodin, tábory rozstřílela na kusy. Zapálili stany, zaživa upálili mnoho žen a dětí a zastřelili ty, kteří se snažili utéct. Když se zpráva o tomto nelidském masakru rozšířila, dělníci po celé Americe zahájili celonárodní stávku, ale krutá brutalita americké vlády uspěla. Tohle je, prosím pěkně, nezkreslená a autentická americká svoboda a demokracie ve své plné palebné síle.
Soukromá armáda Cyruse Eatona
Rockefeller nebyl jediným elitním kapitalistou, který měl svou soukromou armádu pro vypořádání se s dělníky. Cyrus Eaton, který vlastnil ocelářskou společnost Republic Steel Company, si zaslouží zvláštní pozornost, a to i v zemi ovládané bezohlednými zločinnými kapitalisty, pro svou tendenci střílet a zabíjet každého, kdo se pokoušel založit odbory. Jeho společnost si udržovala zbrojní sklad zbraní, který zahrnoval vojenskou střelnou techniku a chemické zbraně. Během jedné stávky, když se ukázalo, že policie nebyla schopna stávkující rozehnat ani při několikanásobném zatýkání, nastoupila Eatonova armáda s děly, slzným plynem a obušky. Většina dělníků zemřela nebo byla zraněna, mnozí byli střeleni do zad. V jednom případě byl Walter Reuther a jeho zaměstnanci těžce zbiti soukromou armádou automobilky Ford. Carnegieovi a další bohaté americké elitní průmyslové rodiny páchaly více či méně totéž.
Americké represe: Pinkertonova detektivní armáda
Represe v Americe měly vždycky jinou příchuť než v jiných zemích. V Americe každá velká korporace počítala s pomocí americké armády, která podporovala její dravé, lidské praktiky, ale mohla si také vytvořit vlastní soukromou armádu, která by při jednání s chudými pracujícími operovala s téměř naprostou imunitou. Pro společnosti, které armádu neměly, existovala ještě třetí možnost. Tímto nechvalně známým zdrojem brutality vůči nešťastným dělníkům byla Pinkertonova detektivní agentura, která byla na vrcholu své moci největší soukromou agenturou pro vymáhání práva na světě a zaměstnávala více mužů než americká armáda. Korporace si najímaly Pinkertonovu agenturu, aby infiltrovala odbory, zastrašovala dělníky a konfrontovala stávkující s násilím ve vojenském stylu. Tuto firmu hořce nenáviděli téměř všichni, kdo nebyli významnými průmyslníky. Starosta jednoho amerického města popsal Pinkertony slovy:
"Je to horda hrdlořezů, zlodějů a vrahů, kteří jsou ve službách bezohledného kapitálu, aby utlačovali poctivou práci."
Problémy s nízkými mzdami, nedostatečnou, nebo neexistující bezpečností pracovníků, dlouhou pracovní dobou, nedostatečnou lékařskou péčí, zejména v případě pracovních úrazů, se stupňovaly až do roku 1945.
2. světová válka: Mzdy zmrazené, zisky korporací astronomické
Během druhé světové války byly mzdy v Americe zmrazené, zatímco zisky podniků dosahovaly extrémně vysokých hodnot. To vyvolávalo mezi průmyslovými dělníky silnou hořkost a odpor. Během tohoto pětiletého období – kdy byly stávky kvůli válečnému úsilí zakázané – proběhlo v Americe více než čtrnáct tisíc stávek, kterých se zúčastnilo téměř sedm milionů pracovníků, většinou v důlním, ocelářském a automobilovém průmyslu. Téměř ve všech případech prezident Franklin Delano Roosevelt povolal armádu, aby tyto vzpoury násilím potlačila. Tyto problémy s pracovníky se ještě prohloubily po válce, kdy se zrušila válečná zmrazení mezd a zákazy stávek. Prvních šest měsíců roku 1946 bylo obdobím, které americké ministerstvo práce dnes označuje za nejkoncentrovanější období pracovně-managementních sporů v dějinách země, kdy se prakticky celá národní pracovní síla konečně vzbouřila proti desetiletím brutality a nespravedlnosti. Jak uvedl jeden autor:
"Američtí dělníci masově a vcelku, naplněni hněvem a frustrací ze své bídy vyvolané systémem, konečně dospěli do bodu, kdy nebyli vzdorovitě ochotni otročit v nebezpečných a špatně placených zaměstnáních, zatímco korporace a jejich elity slavily nebývalé a stratosférické zisky."
V lednu téhož roku vyhlásilo stávku dvě stě tisíc elektrotechnických dělníků, následovalo sto tisíc zaměstnanců masokombinátů a za pár dní téměř milion ocelářů uspořádalo největší stávku v dějinách Ameriky. Rychle následovala stávka několika set tisíc horníků, kteří přerušili dodávky elektřiny pro velkou část země a hned po ní následovalo mnoho set tisíc zaměstnanců železnic a ropného průmyslu. Americká vláda, věrna svým kořenům, použila armádu, aby převzala kontrolu nad všemi těmito průmyslovými lokalitami, a prezident Hary Truman veřejně pohrozil oběšením těchto stávkujících dělníků, které označil za zrádce a pro které navrhl přísné trestní postihy. V tomto prostředí bezprecedentních sociálních nepokojů se Walter Reuther nakonec dočkal svého konce.
Strach elit z lidové vzpoury (40. a 50. léta 20. st.)
Poté se téměř náhle změnilo klima, a to především díky velmi reálnému strachu elit z druhé americké revoluce. Tyto okolnosti nespokojenosti a vzpoury byly natolik rozšířeny, že rychle vytvořily společnost tak nestabilní, že se stala neovladatelnou, národ se ocitl v anarchii a čelil bezprostřednímu hospodářskému kolapsu a velmi pravděpodobně i lidové revoluci. Právě to si vynutilo revizi společenské smlouvy s novými normami, které zahrnovaly minimální mzdu a pravidelný pracovní týden spolu s pravidelnými a rostoucími mzdami a očekáváním stálého a možná i trvalého zaměstnání. Nakonec byly přidány dovolené, zdravotní péče a další výhody. Právě tato nová společenská smlouva o stabilitě práce, zvyšování reálných mezd a snižování rozdílů v příjmech vedla k vynikajícím hospodářským výsledkům, které Amerika zažívala téměř čtyřicet let. Výrazné zlepšení mezd, pracovních podmínek a sociální spravedlnosti umožnilo americkým továrním dělníkům poprvé v historii vlastnit vlastní domy, řídit auta a jezdit na dovolenou. Možná ještě důležitější je, že tato obrovská úprava společenské smlouvy a zvýšení mezd přinesly poprvé v americké historii široký přístup k vyššímu vzdělání pro děti ze střední, a dokonce i nižší třídy, protože americké rodiny si mohly dovolit vzdát se skromných příjmů z dětské práce a nechat své děti ve škole.
Právě tyto děti narozené během druhé světové války, a po ní, byly první generací Američanů, která vyrůstala v atmosféře naděje. Poprvé v americké historii občané hlásili naději do budoucna a očekávali, že život jejich dětí bude lepší než jejich vlastní. Přitom předtím žádný z těchto pocitů neexistoval. Teprve všeobecná a téměř nekontrolovatelná dělnická revolta a skutečný strach z rozsáhlého a totálního povstání veřejnosti vyvolaly tyto masivní sociální změny, které vyústily ve vytvoření americké střední třídy. To všechno bylo výsledkem krátké transformace Ameriky z brutální kapitalistické společnosti volného trhu na socialistickou demokracii, která přinesla období nebývalého hospodářského růstu. Nemělo to ale trvat dlouho.
Amerika pouze pro mladé a silné
V typicky americkém stylu si elity, když byly nuceny opustit své hříchy, nejen připsaly zásluhy za nový přebytek židovsko-křesťanských ctností, ale začaly propagovat další historický mýtus s tím, že Amerika byla náhle nově definovaná jako země příležitostí. A tak se zrodil americký sen. Všechno to ale byla nová forma propagandy. Američtí dělníci se v krátkém čase změnili z jedněch z nejzneužívanějších a nejbrutálnějších dělníků na planetě v ty, pro které život najednou obsahoval víc než jen beznaděj a dřinu. Propagandistická mašinérie v čele s Hollywoodem okamžitě zařadila vysoké obrátky, aby Američany přesvědčila, že takhle to bylo vždycky – dobře a stále se to zlepšovalo. A nezůstalo jen u toho. Americký sen se rok od roku rozšiřoval a rychle opouštěl myšlenky na hodnotnou, ale nudnou běžnou práci, aby je nahradily sny o bohatství a úspěchu, které nebyly možné v žádném jiném národě. A elitní kapitalisté samozřejmě pilně spřádali plány, jak tuto novou střední třídu zbavit všech peněz tím, že propagovali konzum a životní úroveň a pevně zakotvili konzumní společnost jako způsob života. To všechno byl podvod vyvolaný masivní propagandistickou kampaní páchanou na důvěřivé veřejnosti, která měla nahradit revoluční odpor vůči elitám a falešnou nadějí na fiktivní budoucnost. Finančníci, bankéři a průmyslníci přišly na to, že když nemohli peníze dostat z lidí přímo, zvolili klikatější cestu a prostě lidi naučili bezhlavě utrácet. Konzum a komerce, iluze, že si lidé mohou všechno dovolit. Buď hned, nebo si půjčit. Lidé nebudou mít kolem krku železnou oprátku policie a armády, ale oprátku dluhů, půjček, lízingů, hypoték a později exekucí. A všechno jede na novo, akorát že ve skrytější a subtilnější podobě.
Pryč s nezávislou střední třídou
Tato zlatá éra práce, nová společenská smlouva a doprovodná propaganda nebyly jen podvodem a mýtem, ale pouze dočasným odvedením pozornosti, zatímco se elity přeskupovaly. Průmyslníci a bankéři a jejich tajná vláda nebyli nikdy spokojeni s finančními oběťmi, které přinesli, když se dělili o peníze s americkými dělníky a tato situace nemohla nikdy vydržet. Mnozí autoři a historici se dnes shodují v tom, že existuje operativní plán na vyvraždění americké střední třídy. Jejich závěry jsou správné, ale mnohým uniká podstatná příchuť, která spočívá v tom, že horní jedno procento neokrádá dnešní střední třídu o peníze. Spíše si bere zpět to, co jim vždycky patřilo. Jejich velkorysost, se kterou se dělili o bohatství s rolníky a tím vytvořili americkou střední třídu, byla anomálií, která jim byla násilně vnucena a kterou teď zvracejí tím, že získávají zpět bohatství, které se nachází ve střední a nižší třídě. Jednoduše řečeno, chtějí své peníze zpět.
Krize: Jak vyrabovat konta střední třídy? (70. a 80. léta 20. st.)
Plány, jak skoncovat s veškerou nadějí a důvěrou dělníků v budoucnost a jak vyrabovat všechna bankovní konta střední třídy, vznikly už v 70. letech a byly s odplatou uvedeny v život, když americký FED zinscenoval krutou recesi na počátku 80. let. To jsem probíral v minulém pořadu Centrální banky jako trojští koně. A právě to byl začátek konce. Finanční krize z roku 2008, kterou rovněž zinscenoval FED, byla prostředkem tohoto procesu. Konec teprve přijde, protože se chystá další pohroma vyvolaná FEDem. Ta začala probíhat pod maskováním covidové clony, kterou byla utlumena umělým pozastavením státních ekonomik. James Petras, kategorizoval konec 70. a začátek 80. let jako Velkou transformaci, kdy americká vláda, FED, bankéři a nadnárodní společnosti učinili alarmující ideologický obrat směrem doprava. Tehdy se práce stala disponibilní a společenská smlouva mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem byla definitivně zpřetrhána spolu se všemi nároky na loajalitu, ale toto rozmetání společenské smlouvy nebylo důsledkem recese. Naopak, cílem Volckerovy záměrně vyvolané recese bylo usnadnit jednostranné zrušení společenské smlouvy, která existovala čtyřicet let a překreslit finanční a podnikovou krajinu. V té době jedna z největších kanadských telekomunikačních společností, Telus, propustila během jednoho čtvrtletí přibližně třicet procent svých zaměstnanců. Mnozí z nich byli v následujícím čtvrtletí znovu přijati, ale pouze jako smluvní zaměstnanci s nižšími mzdami a bez jakýchkoli výhod. To byl plán, který následovaly stovky společností v Americe. Koordinovaný frontální útok na střední třídu.
Plány na zničení poválečné společenské smlouvy a přetvoření ekonomické krajiny vznikaly a byly uváděny v život téměř okamžitě po jejím prvním sepsání. Ekonom Edwin Dickens prozkoumal záznamy ze zasedání Výboru pro volný trh FEDu od 50. let 20. století do současnosti. Přitom jeho analýza prokázala, že kroky FEDu byly důsledně zaměřeny především ve prospěch jednoho procenta nejbohatších tím, že vytvářely podmínky, aby se zaměstnanci stali nejistějšími, a tudíž poddajnějšími, pokud jde o mzdy a pracovní podmínky. Opakovaně identifikoval případy, kdy FED záměrně snižoval peněžní zásobu a úvěry bezprostředně před vypršením platnosti významných odborových smluv s úmyslem snížit mzdy a benefity během nadcházejících jednání. John Maynard Keynes varoval svět před FEDem a dalšími soukromými centrálními bankami, když napsal:
"Cílem omezení úvěrů je odebrat zaměstnavatelům finanční prostředky na zaměstnávání pracovní síly při stávající úrovni mezd a cen. Neomezeně zesilovat nezaměstnanost, dokud nebudou dělníci ochotni přijmout nezbytné snížení peněžních mezd pod tlakem tvrdých faktů."
Jinými slovy, třídní boj. Na rozdíl od propagandy a všeobecného přesvědčení nebyla politika amerického FEDu nikdy záležitostí měnové disciplíny, ale třídní disciplíny prostřednictvím kontroly práce. Keynes pokračoval:
"Federální rezervní systém slouží potřebám mocných. Její úlohou je chránit kapitál před zájmy práce. Za účelem udržení pracovní disciplíny je Federální rezervní systém pověřený úkolem udržovat dostatečně vysokou míru nezaměstnanosti, aby se pracující báli ztráty zaměstnání."
Paul Volcker z FEDu doslova zahájil třídní válku proti pracujícím nižším a středním vrstvám Ameriky. Přitom jeho proklamace o boji proti inflaci byly pouze propagandou, která měla udržet masy v nevědomosti o krutém útoku, který proti nim chystal. Jeho prvním činem bylo zpřísnění nabídky peněz do takové míry, že zemi okamžitě uvrhl do nejhoršího hospodářského poklesu od roku 1929 a polevil až ve chvíli, kdy byl ohrožen celý americký finanční systém. Během celého tohoto krveprolití se zdálo, že jediným Volckerovým zájmem byly podmínky požadavků a vypořádání pracovních smluv. Přitom opakovaně prohlašoval, že životní úroveň průměrného Američana musí klesnout. Týdeník Business Week nechtěně identifikoval třídně-válečnou povahu Volckerova počínání, když v redakčním článku uvedl:
"Někteří lidé se budou muset spokojit s menším množstvím. Pro mnoho Američanů to ale bude těžká pilulka. Myšlenka vystačit si s méně, aby velký byznys mohl mít více."
A to byl celý příběh. V době, kdy Paul Volcker skončil, zanikly miliony pracovních míst ve výrobě, mzdy klesly o více než třicet procent a průmyslový Středozápad se už nikdy nevzpamatoval. K lidské devastaci přispěl Reaganův program systematické deregulace, jehož cílem bylo dále snížit mzdy a zlomit páteř americkému dělnictvu.
Až do konce 70. let se příjmy amerických rodin, od pracovní revoluce v roce 1946, zdvojnásobily nebo ztrojnásobily. Pak, díky americkému FEDu a jeho přátelům a vlastníkům, večírek skončil. Mzdy klesly, příjmy domácností se snížily, prosperita se pomalu vypařila a americká střední třída i americký sen, byly na cestě k zániku. Málokdo si tehdy uvědomoval, že Volckerova recese nebyla dočasnou anomálií, jak se zdálo u jiných recesí. Tato recese byla trvalým a pokračujícím útokem. Od té doby produktivita výrazně vzrostla, zatímco mzdy stagnovaly, nebo dokonce klesaly. Dobrá pracovní místa stále více mizela a byla nahrazována nízkými mzdami a částečnými úvazky, především v oblasti domácí péče, rychlého občerstvení a Wal-Martu. Výhody byly drasticky sníženy nebo zrušeny využíváním smluvních pracovníků a zaměstnání se stalo stále nejistějším. Začalo to destrukcí práce a deregulací, následovalo globalizací a outsourcingem a pokračovalo financializací a tím, co nazýváme "Wal-Martizací" a ekonomikou zvanou "Task Rabbit", tedy nahrazením dobře placeného zaměstnání na plný úvazek, chudobou na úvazek částečný. Počátkem 80. let byla jednostranně zrušena detroitská smlouva a zlatý věk práce skončil.
To je jen malá část velmi rozsáhlého příběhu, který zahrnuje globalizaci, privatizaci infrastruktury, snižování počtu obyvatel, masovou imigraci a ničení národních etnických a kulturních identit, a nakonec i zánik samotné národní suverenity. Lidstvo je postupně lámáno. Nevím, zda se tato valící se sněhová koule dá zvrátit. Pokud lidé neprojeví takové odhodlání a takovou sílu, jako projevila celá americká společnost po druhé světové válce, lidé zůstanou pokorní, rezignovaní, krotce odíratelní, potom se obávám, že to nebude možné. Tehdy začaly mít elity opravdový, upřímný a živelný strach ze vzbouření celé Ameriky, protože lidé už toho měli plné zuby a přestali pokorně snášet brutální pracovní podmínky. Musely proto, i když se skřípajícími zuby, ustoupit. Jedině tvrdý tlak veřejnosti přinutí elity ustoupit. Vzpoura národa proti jejich brutalitě. Je obrovská škoda, že většina lidí je tak krotká, poddajná, apatická a rezignovaná právě dnes. Tehdy tvrdý odpor celého národa přinutil elity ustoupit. Nicméně všechno tohle nám ukazuje, že na rudo lakované strašidlo, které nám dennodenně servírují mainstreamová, korporátní a veřejnoprávní média, při svých historických archivních výpravách, poněkud bledne závistí nad brutalitou strašidla amerického. Všechno je to pouhý marketing, jak z nás vytvářet důvěřivé hlupáky, kteří si nejsou schopni složit dvě a dvě dohromady. Naše permanentní indoktrinace způsobuje to, že si myslíme, jak jediným diktátorem byl zlý bolševik v 50. letech, který popravoval, střílel a věšel lidi. Ovšem ve světle skutečností, které probíhaly v Americe teprve můžeme porovnat netušené zlo, které se skrývá za maskou sochy svobody. Američané jsou mistři v prodávání vzduchu. Nablýskaná a nabubřelá slova jako svoboda, prosperita nebo demokracie jsou vyprázdněnými pojmy propagandy a dokola drilovaného obchodního artiklu.
Plánovaný fašistický převrat v Americe v roce 1933
Tímto vyprázdněním demokracie a svobody můžeme definovat i plánovaný fašistický převrat v Americe v roce 1933, který organizovaly stejné skupiny, které střílely do svých vlastních dělníků. Že jsme tento příběh nikdy neslyšeli? Není se čemu divit. Zlý bolševik z 50. let spolehlivě propagandisticky překryje všechno ostatní. Co na tom, že dokonce slovutná BBC o tomto fašistickém převratu v Americe natočila dokument? Pojďme se na to podívat podrobněji, protože to tvoří další kapitolu skutečných autentických a nepřefiltrovaných dějin, které jsou vybělené a vyčištěné novodobými propagátory. Tajná americká vláda a evropští bankéři si po mnoho desetiletí pěstovali plán americké fašistické diktatury, který se téměř podařil, když se skupina amerických finančníků, včetně Prescotta Bushe, otce George Herberta Walkera Bushe, v roce 1934 neúspěšně pokusila o vojenský převrat. O tomto pokusu dnes ví jen málo Američanů, a ještě méně ostatních, protože masmédia tyto informace zcela cenzurovala. O americkém generálovi Smedley Butlerovi, vyznamenaném válečném hrdinovi, který se těšil velké oblibě mezi lidmi, jsme pravděpodobně mnozí z nás četli. Malá skupina spiklenců nabídla Smedley Butlerovi tři miliony dolarů za sestavení armády o půl milionech mužích, jejichž platy by platila tatáž skupina finančníků, přičemž zbrojní společnost se zavázala dodat potřebné zbraně. Generál Smedley Butler měl tuto soukromou firemní armádu použít ke svržení Rooseveltovy vlády, načež by spiklenci nastolili fašistickou diktaturu s Butlerem v čele. Smedley Butlerovi bylo řečeno, že finančníci měli k dispozici tři sta milionů dolarů a v případě potřeby až osm set milionů dolarů, aby dosáhli svého cíle. Hovoříme o hodnotě dolarů v roce 1934, což odpovídá zhruba téměř dvaceti miliardám dolarů dnes. Naneštěstí pro bankéře, byl Smedley Butler spíše loajální než chamtivý a o plánu informoval tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Roosevelt však neměl žádnou pravomoc zatknout a stíhat za velezradu členy této mimořádně mocné elitní skupiny, a tak nemohl udělat nic lepšího než zprávu vypustit do médií. Americký Kongres provedl okamžité oficiální vyšetřování. Okamžitě zřídil McCormackův-Dicksteinův výbor, před nímž Butler vypovídal o podrobnostech celého plánu, včetně toho, že sám stál v čele vlády ovládané bankéři a jejich korporátními spojenci. Výbor nakonec potvrdil jako pravdivé všechno, co mu Smedley Butler řekl. Smedley Butler veřejně prosil výbor, aby DuPontovy, Morganovy a další zatkl a stíhal, ale i Kongres si zoufal nad svou neschopností pohnat tyto mocné muže k odpovědnosti. Tento výbor Sněmovny reprezentantů byl pojmenován podle svého předsedy a místopředsedy, Johna McCormacka a Samuela Dicksteina. Jmenoval se Zvláštní výbor pro neamerickou činnost, pověřený vyšetřováním nacistické propagandy a některých dalších propagandistických aktivit. V roce 1934 uspořádal veřejná i neveřejná slyšení v šesti městech, vyslechl stovky svědků a shromáždil svědectví, která zaplnila čtyři tisíce tři sta stran. Jejím úkolem bylo získat informace o tom, jak se zahraniční, podvratná propaganda dostávala do Ameriky a o organizacích, které ji šířily. Nevedlo se jí dobře, když se zabývala domácími americkými fašisty, a nezabývala se ani tím, jak Američané pomáhali šířit fašismus v zahraničí. Vyšetřovala sice fašistické spiknutí s cílem zmocnit se Bílého domu, ale byla kritizována Johnem Spivakem, Smedley Butlerem a dalšími, že neodhalila – natož aby vyslechla – mocné muže, kteří za spiknutím stáli.
Přestože strávila více času sledováním komunistických aktivit než fašistických, její závěrečná zpráva z 15. února 1935 potvrdila pravdivost fašistického spiknutí. Navzdory svým nedostatkům byla jedinou neamerickou komisí, která fašismus vyšetřovala. Výbor byl pak ale rychle rozpuštěn a nahrazen jiným takovým výborem, který se zaměřil výhradně na stíhání komunistů. Americký Kongres nakonec zveřejnil pečlivě vyčištěnou zprávu, která událost potvrdila, ale vynechala jména spiklenců a poté celou záležitost ututlal. Uvedu nyní několik výňatků z této zprávy.
"Zvláštní výbor pro neamerickou činnost pověřený vyšetřováním nacistické propagandy a některých dalších propagandistických aktivit, předchůdce Výboru pro neamerickou činnost, se zřídil na základě rezoluce Sněmovny reprezentantů, číslo 198 73, přijaté Kongresem 20. března 1934. Výbor byl zřízen v reakci na svržení řady zavedených zahraničních vlád ve prospěch komunistických nebo fašistických systémů a odrážel obavy, že by zahraniční propaganda mohla podvracet ústavu USA. Výbor byl proto zřízen, aby zjišťoval informace o tom, jakým způsobem se zahraniční podvratná propaganda dostává do USA, a o organizacích, které ji šíří, a aby navrhl právní předpisy, které by situaci napravily."
Další výňatek.
"Výbor se často označoval jako McCormackův-Dicksteinův výbor s odkazem na svého předsedu a místopředsedu Johna McCormacka z Massachusetts a Samuela Dicksteina z New Yorku. V období od 26. dubna do 29. prosince 1934, s přestávkami pořádal veřejná a výkonná slyšení ve Washingtonu, New Yorku, Chicagu, Los Angeles, Newarku a Asheville v Severní Karolíně, při kterých vyslechl stovky svědků a nashromáždil více než čtyři tisíce tři sta stran svědectví. Výbor shromáždil důkazy o jednotlivcích a organizacích, které se snažily zavést v Americe politiku, kterou následovali nacisté v Německu, fašisté v Itálii a komunisté v Rusku. Zvláštní pozornost věnoval výbor organizaci a činnosti organizací Friends of New Germany a Silver Shirts of America. Výbor předložil svou zprávu 15. února 1935."
Média tuto zprávu ignorovala, kromě toho, že se Butlerovi otevřeně vysmála za pokus o mystifikaci a pak záležitost rezolutně nechala vyšumět. V roce 1974 se objevila celá zpráva Kongresu, která podrobně popisovala Butlerovo svědectví a obsahovala jména spiklenců, a znovu se nakrátko objevila na veřejnosti, když jeden ze zaměstnanců Kongresu našel zprávu výboru a nechtěně ji zveřejnil. Jakmile se zpráva vynořila, okamžitě se pohřbila a znovu důrazně potlačila, přičemž média příběh pochopitelně opět ignorovala. Je možné, že se někdy podaří získat tyto spisy na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Možná se to už někomu podařilo a jen o tom nevím. Wikipedie nám říká, že historici sice zpochybňují, zda byl puč skutečně blízko provedení, ale většina se shoduje na tom, že se o nějakém divokém plánu uvažovalo a diskutovalo. Wikipedie se na tento druh historického revizionismu specializuje. Proto je většina Wikipedie nejen zbytečná, ovšem i nebezpečná, ale na toto téma jsou němá celá americká masmédia, vydavatelé knih a univerzitní profesoři.
Na rozdíl od Američanů BBC provedla poměrně kvalitní vyšetřování a natočila dokumentární pořad s názvem "Převrat v Bílém domě", ve kterém se uvádělo:
"Cílem převratu bylo svržení prezidenta Franklina Delano Roosevelta za pomoci půl milionu válečných veteránů."
Dále se v tomto dokumentu BBC uvádělo:
"Vyšetřování se záhadně změnilo v páru, když nastal čas předvolat je ke svědectví."
Sám Smedley Butler pranýřoval americký Kongres za jeho zbabělost, když řekl:
"Nelíbí se mi to! Stejně jako většina výborů chytil malé a nechal uniknout velké. Velcí se ani nepředvolali ke svědectví. Všichni se zmínili ve svědectví. Proč byly všechny zmínky o těchto jménech ze svědectví vypuštěny?"
Při tomto ohromujícím a neuvěřitelném pokusu o svržení americké vlády, Kongres toto vyšetřování stejně jako všechna ostatní vybělil. BBC dále uvedla:
"Franklin Delano Roosevelt měl hlavní zájem na tom, aby byl schválen New Deal, a proto uzavřel dohodu, ve které bylo dohodnuto, že spiklenci vyjdou na svobodu, pokud Wall Street ustoupí od svého odporu vůči New Dealu a nechá Franklina Roosevelta dělat, co chtěl."
Kdy myslíme, že se tento špinavý příběh – spolu se jmény a identifikací pachatelů a jejich skrytých pánů – dostane do amerických učebnic dějepisu? A objeví se tam vůbec někdy? Objeví se v amerických i našich učebnicích, jak svobodná a demokratická Amerika střílela do vlastních dělníků a odboráře, kteří přežili, věšela? Existují na to nezvratné důkazy, které jsme se dozvěděli v tomto pořadu. Objeví se nejen v učebnicích, ale v našich pravdomluvných médiích zprávy o padesáti milionech Američanů, kteří žijí na hranici hladu? To bude tvořit další kapitolu.
50 milionů hladových Američanů
V českých médiích slýcháváme stále častější zprávy o tom, jak je stále více Čechů nucených využívat potravinové banky, protože nemají peníze na jídlo. V Česku vzniká stále více potravinových bank a stále větší počet našich obyvatel musí jejich služby využívat. Lidé, kteří spadli na úplné dno kvůli energetické krizi a krizi potravinové. Potraviny se prodávají za stále dražší ceny a část obyvatel už na to prostě přestává mít peníze. Tento počet lidí se bude stále zvyšovat. Proč myslíme, že se potraviny stále zdražují? Zkusme se nad tím chvilku zamyslet. Je dražší pěstování ovoce nebo zeleniny dnes než před dvaceti lety? Pokud si samozřejmě odmyslíme chemikálie na postřik a ošetřování. A co pečení chleba čili mouka, obilí, vejce, maso, mléčné výrobky, těstoviny, rýže, cokoli? Prší snad v průměru méně než před lety? Měli jsme tu sedm suchých let a potraviny nikdy nepodražovaly jako nyní. Naopak, poslední léta byla poměrně deštivá, což v rozumné míře tvoří optimální podmínky pro úrodu. Ve skutečnosti jde o plán umělé potravinové krize. Podobně jako se vytvořil umělý nedostatek ropy například v 70. letech minulého století, aby se mohla zvýšit její cena. Až totiž bude takových lidí, kteří potřebují pomoc potravinových bank dostatek, světoví globalisté přijdou se spásným řešením. Půjde zřejmě o ekvivalent potravinových lístků. A lidé jim budou tleskat a děkovat, jak to s námi myslí dobře, jak je vyvedli z hladové krize. Stále více lidí bude obtížněji financovat výdaje na základní potraviny. Milosrdní globalisté, prostřednictvím OSN a podobných organizací, nabídnou lidem potravinové lístky. Jsou přece tak šlechetní, že? Co na tom, že nám v předchozích letech konstantně a cíleně zdražovali potraviny tak, že na ně stále méně lidí mělo peníze ve svých rozpočtech! Nemysleme si, že to funguje tak, že nějaká světová instituce vydá příkaz ke zdražení konkrétní komodity. Je směšné si něco takového vůbec představovat. Toto zdražování je více směrné a více frontální. Prvním nástrojem je stále větší byrokratická zátěž, v podobě různých vyhlášek, tabulek, výkazů a dalšího papírování, které je paradoxně v digitálním věku stále větší. Malým a středním zemědělcům se pak už přestává vyplácet chovat dobytek, a tak zavřou krám. Druhým nástrojem je stále vyšší zdanění vstupních nákladů. Třetím nástrojem jsou stále vyšší poplatky za CO2, které jsou pro mnohé zemědělce likvidační. Čtvrtým nástrojem jsou pokusy o útlum celkového počtu dobytka, jako jsme to viděli před několika lety v Holandsku. Pátým nástrojem jsou různá onemocnění dobytka, který se pak musí celý vybíjet. Koktejl těchto nástrojů vede ve finále k likvidaci drobných zemědělců, aby opanovaly pole nadnárodní Agro korporace. Ty pak mají monopol na trhu a určují ceny pro nás, zákazníky. Stejně tak se to provádí v dalších potravinových odvětvích, ovšem na to tu není místo. Skot jsem uvedl jen jako modelový příklad. Takto rafinovaně se provádí zdražování postupně všech potravin. Vytvoří se nepříznivé podmínky, aby byly pro běžné podnikatele nevýhodné a nelukrativní. Ti zavřou krám a přenechají dané odvětví nadnárodním korporacím. Ty pak ve finále určují cenu. Znovu, jde o typickou ukázku krizového řízení. Globalisté vytvoří krizi – otráví studnu. A následně nabídnou řešení – vyčistit studnu, kterou ale sami předtím otrávili. Zdraží jídlo a nabídnou řešení potravinových lístků. Teze, antiteze a syntéza. Pořád stejný vzorec postupu. Maně si vybavuji paralelu, která potkala Ameriku před několika desítkami let. Je to součástí další kapitoly vyčištěné a vybělené historie, kterou v učebnicích dějepisu vůbec nenajdeme. Opět zlý bolševik z 50. let to propagandisticky přebije, a jak víme, nic jiného než zlý bolševik, ani v učebnicích, ani v médiích, prostě neexistuje. Proto je naším úkolem uvádět historické prameny na pravou míru a oživovat historické epizody a události, které architekti moci a vítězové vymazávají z naší kolektivní paměti civilizace. Tyto potravinové banky v Česku připomínají událost, která natolik pobouřila americkou veřejnost, že vláda byla dočasně nucena reagovat humánnější politikou. Tou událostí byl v roce 1968 speciální hodinový dokument stanice CBS s názvem "Hlad v Americe", ve kterém diváci doslova sledovali, jak hospitalizované dítě umíralo hlady. Tehdejší americký prezident Richard Nixon reagoval, protože mu pobouření veřejnosti nedalo na vybranou, ale pozdější republikánský prezident Ronald Reagan tato přechodná zlepšení rychle zrušil. Když se Ronald Reagan v roce 1980 dostal k moci, existovalo v Americe dvě stě potravinových bank. Později jich přibylo přes čtyřicet tisíc. Všechny jsou zahlceny poptávkou a jsou nuceny rozdělovat jídlo na dávky. Před rokem 1980 byl každý padesátý Američan závislý na potravinových lístcích. Dnes je to každý čtvrtý. Před Reaganem bylo deset milionů hladových Američanů, dnes je jich více než padesát milionů a jejich počet stále roste. Podstatnou součástí Velké transformace bylo nejen snížení daní a dalších výhod pro bohaté, ale současně i masivní snížení rozpočtů na sociální programy. Navzdory tomu, že Ronald Reagan a tajná vláda vytvářeli podmínky, které by tytéž sociální programy zoufale potřebovaly.
Těchto padesát milionů hladových Američanů dnes zahrnuje dvacet pět procent všech dětí v Americe, které chodí každý večer spát hladové. Přibližně dvacet pět procent americké populace si dnes nemůže koupit dostatek potravin, aby zůstala zdravá, přičemž většina z nich hladoví nejméně tři měsíce v průběhu každého roku. Situace je tak špatná, že se mnoho vysokoškolských studentů uchyluje k tomu, co se někdy nazývá "dumpster-diving", tedy hledání poživatelných potravin v popelnicích.
V roce 2013 dodala největší americká potravinová banka v New Yorku přes třicet pět milionů kilogramů potravin, a přesto jeden a půl milionu z osmi milionů obyvatel města hladoví. Po tomto dokumentu CBS a před Reaganovým vystoupením, neměl New York téměř žádnou potřebu nouzových potravinových služeb a měl pouze dvacet osm potravinových agentur. Dnes jich je více než tisíc. Problém je tak vážný, že se mnohé agentury obávají, že zoufalý nedostatek potravin povede k nárůstu násilí.
Maura Dalyová, mluvčí sociální agentury, řekla:
"Hladoví lidé jsou v současné době ve stresu. Lidé mají o hladu v Americe mylné představy. Myslí si, že je hlad spojený s bezdomovectvím, zatímco ve skutečnosti jsou to pracující rodiny, děti a zdravotně postižení."
Snad ještě více alarmující bylo zveřejnění údajů ze studie v polovině roku 2014, která dokumentovala, že dvacet pět procent příslušníků americké armády bylo ve svém přežití závislých také na potravinových lístcích, potravinových bankách a dalších civilních sociálních projektech. Po shromáždění čtyřletých údajů zveřejnila přední domácí charitativní organizace pro boj s hladem svou největší a nejobsáhlejší studii, která mimo jiné ukázala, že patnáct procent všech Američanů bylo ve své základní výživě závislých na potravinových bankách. Jinými slovy, žádný jiný zdroj potravin neměli. Snad nejvíce šokujícím zjištěním však bylo, že ve stejné finanční situaci se nacházelo dvacet pět procent vojenského personálu. Pentagon se samozřejmě rychle ohradil proti metodice studie a pomocí statistických blábolů zakryl své rozpaky. Toto je, přátelé, skutečná Amerika dnes. Amerika, která byla sice původně stvořena pro lidi, ale uchvátila ji hrstka mocných mužů, kteří vytvořili Federální rezervní systém. Tím uvrhli Ameriku do nekonečného zadlužení. Ty, kteří se otevřeně postavili proti, zastřelili nájemní zabijáci. Amerika, která střílela do svých dělníků. Amerika, jejíž největší korporace platily vlastní armádu, která likvidovala veškeré odbory a terorizovala své dělníky. Amerika, kde padesát milionů Američanů využívá služeb potravinových bank, jinak by zemřeli hlady. Lidé, kteří pracují, a nemohou si za svou práci dovolit důstojný život. A opovažte se mě někdo napadnout, že jde o nějakou levičáckou propagandu. Na všechno existují zdroje, dokumenty, materiály, důkazy a výpovědi. A jedná se i o základní lidské potřeby a přírodní suroviny. Nejen energie, plyn nebo ropa, ale i něco, do čeho bychom to vůbec neřekli. Obyčejná pramenitá pitná voda. To bude tvořit poslední kapitolu.
Nestlé a světová voda
V roce 2013 téměř vybouchl internet, když se zveřejnilo video, ve kterém předseda představenstva a generální ředitel společnosti Nestlé, Peter Brabeck-Letmathe, prohlásil, že "přístup k vodě není veřejným právem", že "voda není lidským právem", že je to "jen další potravina a zboží", že by "měla být privatizována, měla by jí být dána tržní hodnota a měla by být distribuována volným trhem". Ovšem nejen to, zdůraznil dokonce, že prohlásit vodu za právo nebo lidské právo je extrémní. Toto byla jeho přesná slova z videa:
"Jediný názor, který považuji za extrémní, představují nevládní organizace, které se ohánějí prohlášením vody za veřejné právo. To znamená, že jako člověk byste měli mít právo na vodu. To je extrémní řešení. A druhý názor říká, že voda je potravina jako každá jiná a jako každá jiná potravina by měla mít tržní hodnotu."
Huffington Post napsal, že lidé byli nelidskostí Letmatheova výroku šokováni, a to právem. Chování společnosti Nestlé v případě vody je ještě hanebnější než v případě kojeneckého mléka, ačkoli přímá úmrtí nejsou zaznamenána. Ve skutečnosti ale má Nestlé v mnoha zemích obrovské problémy s tím, že kvůli stáčení a prodeji vody své značky Pure Life vyčerpává místní vodní zdroje a nechává komunity zcela na suchu. V mnohých amerických městech a státech se konaly násilné demonstrace proti společnosti Nestlé kvůli vysoušení vodonosných vrstev, zejména v oblastech, které už trpí suchem. Zdá se, že společnost může využívat politických konexí a přímého či nepřímého financování volebních kampaní amerických politiků, k odčerpávání obrovského množství vody za účelem jejího dalšího prodeje, zatímco místní obyvatelstvo a zemědělci buď nemají vodu vůbec, nebo trpí výraznými příděly. Před několika lety se v okrese Miami-Dade na Floridě objevily reklamy, které tvrdily, že místní voda z kohoutku je levnější, čistší a bezpečnější než balená voda. Přitom Nestlé okamžitě pohrozilo, že místní vládu, za tato nepochybně pravdivá tvrzení, zažaluje. A to platí po celém světě. V jedné malé obci v Pákistánu uvedl jeden vesnický radní, že všechny malé děti jsou nemocné ze špinavé vody, která vznikla v důsledku toho, že společnost Nestlé vyhloubila hluboký vrt a vyčerpala celou vodonosnou vrstvu. Přitom vesničané museli vyvrtat nové studny v hloubce mnoha set metrů, aby vůbec nějakou vodu našli. Podobné příběhy se objevují všude, kde vedení společnosti Nestlé brutálně usiluje o získání zásob vody do lahví za účelem dalšího prodeje. Přitom v mnoha případech vyčerpá velkou část dostupné volné vody v dané oblasti a pak stejným místním obyvatelům znovu prodává stejnou vodu, kterou získávali před příchodem Nestlé zdarma. Když se podíváme na celkový obraz shromážděný z desítek zemí a zvážíme prohlášení vedoucích pracovníků společnosti, je až děsivě zřejmé, že Nestlé hodlá získat kontrolu nad tolika vodonosnými vrstvami na tolika místech, že bude schopna ovládnout zásobování obyvatelstva světa vodou stejně, jako ovládá distribuci kojeneckého mléka. Z těchto a dalších důvodů se rozvíjí obrovské celosvětové hnutí proti celému průmyslu balené vody kvůli škodám, které způsobuje přírodnímu prostředí a miliardám plastových lahví, které nelze znovu použít nebo recyklovat.
V jedné mediální zprávě se uvádí, že podle společnosti Nestlé je cena lahve vody podobná ceně jiných balených nápojů, protože s ní souvisí podobné náklady spojené s výrobou, zajištěním kvality, stáčením, skladováním a distribucí. Třetinu nákladů lze přičíst vodě a surovinám, třetinu výrobě a třetinu distribuci. Dokumentární film s názvem "Život v lahvích" ale ukázal, že v Americe a na mnoha dalších místech stál nákladní vůz vody Nestlé pouhých deset dolarů, ale po stáčení do lahví se prodával celkem za padesát tisíc dolarů. Producenti dokumentu zřejmě kontaktovali Nestlé s žádostí o rozhovor, aby představili svou verzi příběhu, ale společnost odmítla s tím, že by ji film neprezentoval férově. To znělo podezřele, jako by fakta v dokumentu byla pravdivá a společnost se neměla, jak bránit.
Například v Číně společnost Nestlé pouze přebaluje a přeprodává vodu z kohoutku, ale v každém případě se zdá, že vyšší ceny balené vody Nestlé jsou založené pouze na značce. Informace se shodují s těmi, které byly uvedeny ve výše uvedeném dokumentu. Tedy, že Nestlé získává vodu zdarma nebo ji nakupuje za zanedbatelnou cenu, a pak má z dalšího prodeje desetiprocentní zisk. Neměli bychom ovšem zapomenout na to hlavní, a to, že vedoucí pracovníci Nestlé nejenže věří, že voda je potravina, která by měla mít cenu, ale plánují – účinným vyvlastněním – tuto vodu zprivatizovat tím, že ji jednoduše převezmou do vlastnictví, pak jí přidělí tržní hodnotu a distribuují ji prostřednictvím své vlastní verze volného trhu. Občané na celém světě by měli být vážně znepokojeni obrovskou privatizací zásobáren pitné vody a jejich dodavatelských řetězců po celém světě. A pokud nás mohu pobavit dvěma bizarními zprávami. Tou první je, že kanadská univerzita v Albertě navzdory obrovským protestům veřejnosti i vlastní fakulty udělila čestný titul doktora práv předsedovi představenstva a generálnímu řediteli společnosti Nestlé za… Jste na to připravení? Čestný titul byl udělen za Letmatheův velký přínos k ochraně, distribuci a správě jednoho z nejdůležitějších zdrojů lidstva – vody! Druhou věcí je, že naše problémy se zřejmě neomezují jen na kojenecké mléko a vodu. Další tragédie, ke které došlo v Africe, měla na svědomí společnost Coca-Cola. Ta samá Coca-Cola, která se hodlala pustit do obchodu s mlékem, protože z toho prý budou pršet peníze. Pediatři v západní Africe hlásili případy nového onemocnění, které bylo tak časté, že dostalo své jméno. "Syndrom Fanta", což je podvýživa a dehydratace kojenců způsobená tím, že děti pijí místo mléka pomerančovou limonádu Fanta od společnosti Coca-Cola, protože sušené mléko Nestlé je tak drahé, a pravděpodobně obsahuje stejné pesticidy jako běžná Coca-Cola.
Vzpomínáte si na můj pořad Bankéřští upíři, vysát a zadlužit? Pokud jste ho ještě neslyšeli, rozhodně vám ho doporučuji k poslechu, protože kromě toho, že se tam dozvíte spoustu zajímavých skutečností, jsem tu probíral jednu další zásadní věc kolem světové vody. Rodina George Bushe zakoupila tři sta tisíc akrů půdy na největším jihoamerickém, a také světovém vodním zdroji, který se nachází pod Argentinou, Brazílií, Paraguayí a Uruguayí. Během údajné mise do Paraguaye pro UNICEF, Dětský fond OSN, Jenna Bushová, dcera George Bushe mladšího, v roce 2006 zakoupila sto tisíc akrů, zřejmě za účasti amerického ministerstva zahraničí, místní americké ambasády a vyjednávala přímo s loutkovým prezidentem.
Závěr
Důvod, proč tohle všechno nabývá na důležitosti je, že mnozí varují, že budoucí bitvy se nepovedou o ropu, ale o vodu. Když to porovnáme s tím, co prohlásil ředitel Nestlé o světové vodě, vytváří to zlověstnou budoucnost. Světová globalistická oligarchická šlechta postupně privatizuje nejen potraviny, přírodní zdroje a suroviny, ale i naše životy. Hovořím o důchodovém a zdravotním pilíři. Jak myslíme, že to s námi myslí různí Carnegiové, Rockefellerové, Rothschildové a další, když se nerozpakovali ustavit vlastní soukromé armády a střílet do vlastních dělníků, kteří chtěli založit své odbory v boji za lepší pracovní podmínky? Jak myslíme, že to se světem myslí americká vláda, která k tomu též střílení a věšení odborových předáků v Americe využívala vlastní armádu, policii a justici? Jak myslíme, že to s naším lidstvem myslí americká vláda, která klidně nechává hladovět a živořit padesát milionů Američanů na hranici vyhladovění tak, že musí využívat potravinové banky? Jak myslíme, že to s lidmi myslí korporace, jejíž čelní představitelé hovoří o vodě, která by měla být zprivatizována? Ne zisky z vody, které odtékají z Česka například do francouzské Veolie, ale dokonce voda jako taková by měla být zprivatizována. Tohle si nedovolili ani ti zlí komunisté. Podle těchto fašistů voda prý není lidským právem, ale potravina a surovina jako cokoliv jiného. Jak dobře to s námi myslí finančníci, bankéři a jejich korporace, které byly na pokraji svržení americké vlády v roce 1933 a nastolení fašistické vlády s armádou půl milionu vlastních vojáků? Vzpamatujme se už konečně z vymývání mozků mainstreamovými, korporátními nebo veřejnoprávními médii. Korporátní privátní mainstream bude logicky podporovat přesně tyto privátní korporace. Veřejnoprávní média budou zase logicky podporovat zločinecké vlády plné psychopatů a sociopatů bez soucitu, bez emocí a bez empatie. Musí s námi někdo pořádně zatřepat, jak se píše na některých přípravcích před jejich použitím? Pro všechny tyto fašisty jsme pouhými nástroji k dolování zisků. Dojné krávy, které musí podojit stále vyššími skrytými daněmi, novými ekologickými daněmi za uhlík, novými greendealy, snižováním životní úrovně, olupováním a ožebračováním lidí na důchodových a zdravotních pilířích, na stále drastičtějším zdražování potravin. Jsme pro ně pouhým nástrojem v dobývání renty z našeho těla, například formou vakcín. Čím více chemického koktejlu do nás dostanou, tím větší luxusní resorty si mohou pořídit. A obehnat je vysokými betonovými stěnami, aby byli před námi chráněni, kdybychom si na ně chtěli došlápnout, až na tento obrovský podvod přijdeme. Dokážeme si tyto věci připustit, přiznat a uvědomit? Historie nezapomíná, historie je neuplatitelná. Uplacení jsou pouze architekti moci a vítězové, kteří historii revizionisticky přepisují, vypouštějí, filtrují, pročišťují a vybělují jejich zločiny, kterých se sami dopustili. Naším úkolem je, na tyto zločiny nezapomínat. Protože pokud budeme vědět, jakých zvěrstev se dopouštěli v minulosti, můžeme celkem úspěšně předjímat, jakých zločinů se dopouštějí právě dnes.