Pořad se zabývá temnou stránkou americké historie, konkrétně násilným potlačováním dělnických hnutí a masivním vlivem korporací na politiku. Pořad se zaměřuje na období 19. a 20. století, kdy byli dělníci systematicky potlačovaní a zabíjení policií, armádou a soukromými armádami korporací. Dále se věnuje období Velké hospodářské krize a vzniku policejního státu, který sloužil k potlačení lidových vzpour. Zabývá se také korupcí a vlivem korporací na politiku, včetně plánovaného fašistického převratu v roce 1933 a vyrabování kont střední třídy v 70. a 80. letech 20. století. Pořad ukazuje, jak silné korporace a bohatí lidé mají vliv na politiku a jak jsou obyčejní lidé, včetně dělníků, potlačovaní a vykořisťovaní.
Úvod
Už delší dobu si všímám toho, že kdykoli je v mainstreamových, korporátních nebo veřejnoprávních médiích vysílané nějaké archivní okénko nebo historický exkurz, většinou se takové výpravy do historie týkají zlých komunistů v 50. letech. Jako by nic jiného neexistovalo. Ten jediný, kdo páchal zlo, byl pouze zlý Bolševik a pouze v 50. letech. Jedině komunisté vraždili lidi, věšeli je nebo je stříleli, případně je nutili pracovat v uranových dolech. Tato historická etapa se naprosto přeexponovává, a její výsek se izoluje od ostatního světového dění. Až to jednoho zaráží. Jakoby nic jiného v té době neexistovalo. Samozřejmě víme, že jde z dnešního pohledu o tendenční a zavádějící propagandu ne proto, že by se takové věci neděly, to vůbec ne. Děly se. Ale proto, že se veškerá pozornost revizionisticky soustředí jen na zlého Bolševika v 50. letech.
Přitom se naprosto opomíjí ostatní světové dění, které bylo neméně brutálnější. Nemyslím zrovna válku v Koreji v té době, což jsem probíral třeba v mém pořadu Psychologie deepstate, ani projekt MK-Ultra, což jsem zase pokryl ve svém stejnojmenném pořadu, ale myslím také i dřívější dekády mezi světovými válkami. Proto jsem se rozhodl, že se dnes podíváme na některé vyčištěné a vybělené kapitoly historie, které v učebnicích dějepisu nenajdeme. Je to takový lehký navazující díl na předchozí pořad Centrální banky jako trojské koně, ve kterém jsem zase psal o amerických prezidentech a kongresmanech, kteří byli zabíjeni pro svou tvrdou a nesmlouvavou kritiku centrálního bankovního systému.
Architekti moci a vítězové tvoří dějiny. Mají proto sklon z dějin vypouštět své vlastní zločiny a zvěrstva, kterých se na lidstvu dopouštěli. Naším úkolem, úkolem alternativy, je naopak na tyto zvěrstva a zločiny upozorňovat, protože jedině tak můžeme vyhodnotit, jakých zločinů se dopouštějí právě dnes.
V tomto článku se podíváme na to, jak americká armáda, i soukromé armády korporací, střílely do vlastních dělníků, kteří chtěli založit odbory pro zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců. Americká vláda je dokonce věšela a používala proti nim policii a justici. Podíváme se také na šokující fašistický převrat v roce 1933, kdy skupina finančníků a bankéřů zaplatila půlmilionovou armádu, která měla svrhnout americkou vládu Franklina Delano Roosevelta a nastolit svou vlastní fašistickou vládu. Podíváme se také na 50 milionů Američanů, kteří, ačkoli normálně pracují, žijí na pokraji hladu a musí využívat služeb potravinových bank.
Závěrem se podíváme na světovou vodu, kterou chce zprivatizovat skupina korporací jako je Nestlé. Ne tedy pouze odčerpávat zisky z vody jako francouzská Veolie z Česka, ale dokonce zprivatizovat samotnou vodu. Máte se dnes tedy skutečně na co se těšit, a společně můžeme pracovat na rozšiřování našeho znalostního zázemí historie, které se z učebnic dějepisů ani z médií nedozvíme. Pojďme tedy na první kapitolu.
Dějiny amerického dělnického hnutí
Na rozdíl od většiny ostatních průmyslových zemí Spojené Státy nikdy nepřijaly koncept odborů, které byly v médiích vždycky očerňované jako druh nebezpečného socialismu, který by vykořisťoval dělníky. Vždycky ale platilo, že to byl právě kapitalismus, který vykořisťoval dělníky, a naopak socialismus, který se je snažil chránit. Díky médiím má většina Američanů dodnes toto chápání obrácené od reality. Skutečnost je dokonce taková, že americká vláda ani její korporace si dělníků a zaměstnanců nikdy příliš nevážily.
Po druhé světové válce existovalo krátké období, během kterého osvícený vlastní zájem korporací poháněný strachem vytvářel poměrně vlídné dělnické prostředí. Ovšem tato iluze se rozplynula v 80. letech 20. století, kdy počet zaměstnanců v soukromém sektoru v průmyslu s jakýmikoliv odbory klesl asi o 70 %, a to především díky tvrdému kapitalistickému a legislativnímu klimatu. Většina amerických zaměstnanců si stále přála odbory, ale protiodborové spiknutí bylo příliš silné.
FBI infiltrovala odbory a dosazovala do nich zkorumpované funkcionáře ve snaze zničit je zevnitř. Když tyto pokusy selhaly a organizátoři odborových svazů projevili známky úspěchu, byli buď jednoduše zavraždění, nebo obvinění a odsouzení za zločiny a často popravení. Americká vláda po celou dobu své historie jednala s naprostou neúctou k zákonu, kdykoli se zákon stal nepohodlným pro daný účel. Jedním z těchto účelů bylo potírání dělnictva, kdy vláda často nejenže vykonstruovala trestní obvinění proti organizátorům odborů, ale odsoudila je na základě zákonů, které nikdy neexistovaly. V jednom známém případě byli organizátoři práce, kteří se snažili vytvořit odbory důlních dělníků v Pensylvánii, obviněni státem z vraždy a spiknutí. Když tato obvinění neobstála, byli organizátoři a asi tucet členů odborů oběšení za „tvrdohlavost“.
Americká policie proti dělníkům (2. pol. 19. st.)
V únoru 2015 napsal Sam Mitriani informativní článek s názvem "Skutečná historie vzniku policie“. V tomto článku se přesně odráží původ a aplikace amerického justičního systému. Já jsem přeložil stručné upravené shrnutí jeho komentářů, které jsem vypíchl jako ty nejstěžejnější a tyto pasáže cituji:
"Tento liberální způsob nahlížení na problém spočívá v nepochopení původu policie a toho, k čemu byla vytvořená. Policie nebyla vytvořená proto, aby chránila a sloužila obyvatelstvu. Nebyla vytvořená k tomu, aby zastavovala zločinnost, alespoň ne tak, jak ji chápe většina lidí. A rozhodně nebyla vytvořená proto, aby prosazovala spravedlnost. Vznikla proto, aby chránila novou formu kapitalismu založeného na námezdní práci, která se objevila v polovině a na konci 19. století, před hrozbou, kterou představoval potomek tohoto systému, dělnická třída. Před 19. stoletím nikde na světě neexistovaly policejní složky, které bychom za takové považovali. Pak, jak se severní města rozrůstala a plnila převážně přistěhovaleckými námezdními dělníky, kteří byli fyzicky i sociálně oddělení od vládnoucí třídy, najímala bohatá elita, která řídila různé městské správy, stovky a posléze tisíce ozbrojenců, aby v nových dělnických čtvrtích zavedli pořádek.
Třídní konflikty zmítaly koncem 19. století americkými městy, jako bylo Chicago, které v letech 1867, 1877, 1886 a 1894 zažilo velké stávky a nepokoje. Při každém z těchto nepokojů policie zaútočila na stávkující s extrémním násilím. V důsledku těchto hnutí se policie stále více prezentovala jako tenká modrá linie chránící civilizaci, čímž se myslela buržoazní elitní část civilizace, před nepokoji dělnické třídy. Tato ideologie se od té doby reprodukovala a dodnes je základem amerického práva a spravedlnosti. To je jeden z důvodů, proč jsou manažeři korporací prakticky imunní vůči stíhání i za ty nejhorší zločiny, zatímco nižší vrstvy budou trpět pět let ve vězení za drobnou krádež nebo kouření marihuany.“ Stále ještě cituji Sama Mitrianiho.
„Nikdy neexistovala doba, kdy by velkoměstská policie neutrálně prosazovala "zákon" – a ostatně ani doba, kdy by zákon sám byl neutrální. Po celé 19. století na Severu policie většinou zatýkala lidi za nejasně definované "zločiny" výtržnictví a potulky, což znamenalo, že se mohla zaměřit na kohokoli, koho považovala za hrozbu pořádku. Na Jihu po skončení bellumského období prosazovala nadvládu bílé rasy a zatýkala převážně černochy na základě vykonstruovaných obvinění, aby je mohla zařadit do systému trestaneckých prací. Násilí, které policie prováděla, a její morální odloučení od těch, které hlídala, nebyly důsledkem brutality jednotlivých policistů, ale politiky pečlivě navržené tak, aby zformovala policii v sílu, která by mohla používat násilí k řešení sociálních problémů, které doprovázely rozvoj ekonomiky námezdní práce. Policie byla vytvořená proto, aby násilím sladila volební demokracii s průmyslovým kapitalismem. Dnes je jen jednou ze součástí systému trestního soudnictví, který hraje stejnou roli. Jejich základním úkolem je prosazovat pořádek mezi těmi, kteří mají největší důvod k odporu vůči systému."
Jen se zamysleme nad tím, jakou úlohu a roli plní naše policie. Buzerace každého, kdo nemá náhubek, na toho naskáče 7 těžkooděnců s animální brutalitou, skopou ho a ztřískají na zemi skutečně jako predátorské bestie, kdo ukradne rohlík v samoobsluze, kdo si vypěstuje na zahrádce 3 rostlinky marihuany na výrobu konopné masti na koleno, kdo jel před pár lety vařit v polní kuchyni na východě Ukrajiny a napaří mu flastr 20 let na „tvrdo“, nebo kdo vyjádří jen pár vět holých na sociálním médiu s tečkami a otazníky o teroristickém útoku na Novém Zélandu.
Stejně jako v Americe, i v Česku policie plní úlohu kápů pro ochranu systému, než tu esenciální formu spravedlnosti. Policie je nenáviděná, opovrhovaná a zatracovaná z celkem pochopitelných důvodů. Nechrání lidi, ale zločinný systém psychopatů a sociopatů. Na stejných pilířích, principech a základech vznikla policie v Americe ve druhé polovině 19. století.
Sam Mitriani ve svém článku vyprávěl příběh Waltera Reuthera z Auto Workers, jehož socialistické názory byly pro majitele General Motors a dalších automobilek protivné, a proto byl několikrát surově zbitý a nakonec zabitý. Jednou byl Walter Reuther v době vyhrocených dělnických jednání postřelený a vážně zraněný ve svém domě. Po této události následovaly další dva pokusy o atentát a podezřelá havárie soukromého letadla, ve kterém cestoval. Ty Walter Reuther přežil, ale nakonec zahynul při druhé stejně podezřelé havárii soukromého letadla a FBI stále odmítá zveřejnit spisy o jeho smrti.
Kromě úmyslných vražd a falešných obvinění má americká vláda, která je mezi národy jedinečná, dlouhou a špinavou historii využívání armády k potlačování a brutálnímu týrání vlastních občanů, kdykoli se dostali do konfliktu s kapitalisty, kteří vždycky ovládali Kongres a Bílý dům. Stejně tak má za sebou historii neméně odporných zákonů, jejichž cílem je chránit a zvyšovat zisky korporátní elity na úkor občanů země. Tyto postoje vůči nižším třídám byly zakotvené v DNA amerických kapitalistů a vlády od prvních dnů republiky.
Americká armáda proti dělníkům (přelom 19. a 20. st.)
Před koncem 19. století se většina lidí zabývala zemědělstvím, vlastnila malý obchod, nebo se třeba živila řemeslem, jako je tesařství, kovářství nebo krejčovství, a zbytek se živil příležitostnými pracemi a dočasným zaměstnáním. V této době došlo v důsledku industrializace k rozsáhlým společenským změnám, kdy se velké množství lidí stěhovalo do měst za prací, a proto se z malých farem nebo mikropodniků stali závislí dělníci na plný úvazek. Je ale pravda, že pro kapitalisty i vládu byli tito dělníci a jejich touha po slušné mzdě považovaní za nepřátele pokroku. Dělníci všeobecně deklasovali své faktické mzdové otroctví a nedostatek bezpečnosti práce, zatímco vláda stejně všeobecně a velmi bezcitně zaměstnávala armádu, aby zajistila zisky kapitalismu.
Od konce 19. století byla americká armáda jedním z hlavních nástrojů potlačování dělníků. V Chicagu v roce 1894 ukončily americké jednotky stávku železničářů tím, že zahájily palbu a zabily desítky dělníků. Hornictví ve Spojených Státech bylo mimořádně nebezpečným povoláním a stávky důlních dělníků byly běžné. V roce 1914 zahájili američtí vojáci palbu na skupinu stávkujících důlních dělníků v Coloradu a opět stávku ukončili zabitím stávkujících.
O něco později byli jednotlivci, kteří se snažili zorganizovat odbory v uhelném dole v Pensylvánii, zastřelení vedením společnosti, které bylo v krátkém procesu osvobozené. Ani policie nebyla imunní; v roce 1919 byla ukončená policejní stávka v Bostonu, když bylo k jejímu násilnému ukončení povolané vojsko a mnoho policistů bylo zabito. V témže roce byl ve Washingtonu zajatý, mučený, vykastrovaný a poté zlynčovaný organizátor odborové činnosti.
Soukromé armády korporací proti dělníkům (20. léta 20. st.)
Ve 20 letech 20. století už američtí kapitalisté a vláda vypracovali celostátní plány na kontrolu dělníků a jejich mzdových požadavků a vytvořili pracovní skupiny, které měly sabotovat všechny odborové organizátory a kritiky kapitalismu a vlády. Mnozí byli uvěznění bez obvinění a bez přístupu k právnímu zástupci. Armáda při mnoha příležitostech použila bombardéry k útokům na stávkující dělníky. Při jedné velké hornické stávce v Západní Virginii v roce 1921 zahájilo několik tisíc vojáků masivní přestřelku s asi pěti tisíci stávkujícími horníky, poté přidali jednotku chemické války a bombardéry i stíhací letadla. Když se stávkující vzdali, byli ti, kteří přežili, obvinění ze zrady a uvěznění. V roce 1930 byly v Kalifornii zbity a zatčeny stovky zemědělských dělníků za pokus o založení odborů a odsouzené za "zločinný socialismus". Existuje mnoho desítek příkladů z mnoha desetiletí, kdy americká armáda brutálně a násilně ukončila dělnické stávky zabitím stávkujících.
Potlačení dělnických stávek: Rozstřílet na kusy (30. léta 20. st.)
Ani armáda nebyla imunní. V roce 1932, kdy se Velká hospodářská krize stala vážnou, pochodovalo téměř 50000 veteránů z první světové války do Washingtonu, aby požádali vládu o vyplacení slíbených prémií ve výši 625 dolarů. Vojáci, většinou se svými rodinami, se utábořili na rovné půdě nedaleko hlavního města, aby vzbudili soucit se svou těžkou situací, ale soucitu se nedočkali. Místo toho tehdejší prezident Edgar Hoover poslal na místo policii, což vedlo k brutalitě, násilí a několika úmrtím. Když se to nepodařilo, Edgar Hoover poslal aktivní armádu, aby disidenty rozehnala. Generál Douglas MacArthur, tehdejší major Dwight Eisenhower a George Patton zahájili útok na tábor, zaplavili jej slzným plynem a poté zahájili palbu na vlastní veterány. Přitom zranili mnoho tisíc lidí a mnoho dalších zabili, včetně žen a dětí.
Hospodářské otřesy a vznik policejního státu USA (30. – 40. léta 20. st.)
Nebyla to jen americká armáda, která se podílela na těchto zvěrstvech. Mnoho velkých korporací si vytvořilo vlastní stálé armády, které používaly proti stávkujícím dělníkům. Přitom John Rockefeller byl jedním z nejhorších, ale zdaleka ne jediným příkladem. V roce 1927 jeho soukromá armáda zmasakrovala kulomety všechny stávkující dělníky v jednom z jeho dolů v Coloradu. O několik let později byly v Severní Karolíně zavražděné další skupiny stávkujících textilních dělníků. Na počátku 30. let stávkovalo v Jižní Karolíně více než 500000 dělníků v továrnách. Přitom tato stávka byla tak násilně potlačená jak americkými vojenskými silami, tak soukromými armádami, že se nikdo neodvážil pokusit se založit odbory po dalších dvacet let. V roce 1935 byli stávkující elektrotechničtí dělníci v továrně v Toledu ve státě Ohio napadeni a všichni zabití kulomety v rukou tisíců amerických vojáků. Ve stejné době policie v San Francisku během stávky zastřelila několik stovek pokojných dělníků v docích, což vyvolalo rozsáhlou stávku v celé oblasti San Franciska a Oaklandu. Média toto rozhořčení podpořila tvrzením, že "komunističtí agitátoři převzali kontrolu nad městem".
Brutalita Johna Rockefellera
Jedna obzvláště nechvalně proslulá událost známá jako Ludlowský masakr, jeden z nejbrutálnějších útoků na dělníky v dějinách severoamerického dělnictva, se týkala stávky horníků proti Rockefellerově nelidskosti. Horníci byli nuceni pracovat v mimořádně tvrdých a nebezpečných podmínkách, kde byla velmi vysoká úmrtnost a nízké mzdy. Dále byli placení papírovými poukázkami, které mohli utratit pouze v obchodě vlastněném společností, kde byly ceny velmi vysoké. Důlním dělníkům se podařilo zorganizovat odborovou organizaci, která se poté pokusila zavést bezpečnostní předpisy a nechat si zvýšit mzdy vyplácené ve skutečných penězích. Rozsáhlá generální stávka vypukla, když vedení dolu zabilo odborového organizátora. Rockefeller reagoval okamžitým vystěhováním horníků z domů, které patřily společnosti, a zanechal je i s jejich rodinami bez domova v pusté oblasti uprostřed kruté zimy, čímž začalo sedmiměsíční obléhání horníků.
Rockefellerové, stejně jako všichni tehdejší průmyslníci, zaujali vůči stávkujícím dělníkům překvapivě agresivní postoj a najali stovky ozbrojených hrdlořezů, aby je obtěžovali, bili a zabíjeli. Rockefellerova armáda projížděla obrněnými vozy se samopaly stanovými oblastmi, kde horníci tábořili, ostřelovala všechny stany střelbou a zabila mnoho dělníků a jejich manželek a dětí. Když se ukázalo, že jeho soukromá armáda nestačí, Rockefeller zařídil, aby samotná americká vláda vyslala Národní gardu, které nařídil vyprázdnit tábory horníků, což se podařilo tím, že do táborů vnikla s mohutnou palebnou silou a v bitvě, která trvala téměř 14 hodin, tábory rozstřílela na kusy. Zapálili stany, zaživa upálili mnoho žen a dětí a zastřelili ty, kteří se snažili utéct. Když se zpráva o tomto nelidském masakru rozšířila, dělníci po celých Spojených státech zahájili celonárodní stávku, ale krutá brutalita americké vlády uspěla. Tohle je prosím ta nezkreslená a autentická americká svoboda a demokracie.
Soukromá armáda CyruseEatona
Rockefeller nebyl jediným elitním kapitalistou, který měl svou soukromou armádu pro vypořádání se s dělníky. Cyrus Eaton, který vlastnil ocelářskou společnost Republic Steel Company, si zaslouží zvláštní pozornost, a to i v zemi ovládané bezohlednými zločinnými kapitalisty, pro svou tendenci střílet a zabíjet každého, kdo se pokoušel založit odbory. Jeho společnost si udržovala zbrojní sklad zbraní, který zahrnoval vojenskou střelnou techniku a chemické zbraně. Během jedné stávky, když se ukázalo, že policie nebyla schopná stávkující rozehnat ani při několikanásobném zatýkání, nastoupila Eatonova armáda s děly, slzným plynem a obušky. Většina dělníků zemřela nebo byla zraněna, mnozí byli střelení do zad. V jednom případě byl Walter Reuther a jeho zaměstnanci těžce zbití soukromou armádou automobilky Ford. Carnegieovi a další bohaté americké elitní průmyslové rodiny dělaly více či méně totéž.
Americké represe: Pinkertonova detektivní armáda
Represe ve Spojených státech měly vždycky jinou příchuť než v jiných zemích. V Americe každá velká korporace počítala s pomocí americké armády, která podporovala její dravé lidské praktiky, ale mohla si také vytvořit vlastní soukromou armádu, která by při jednání s chudými pracujícími operovala s téměř naprostou imunitou. Pro společnosti, které armádu neměly, existovala ještě třetí možnost. Tímto nechvalně známým zdrojem brutality vůči nešťastným dělníkům byla Pinkertonova detektivní agentura, která byla na vrcholu své moci největší soukromou agenturou pro vymáhání práva na světě a zaměstnávala více mužů než americká armáda. Korporace si najímaly Pinkertonovu agenturu, aby infiltrovala odbory, zastrašovala dělníky a konfrontovala stávkující s násilím ve vojenském stylu. Tuto firmu hořce nenáviděli téměř všichni, kdo nebyli významnými průmyslníky. Starosta jednoho amerického města popsal Pinkertony slovy: "Je to horda hrdlořezů, zlodějů a vrahů, kteří jsou ve službách bezohledného kapitálu, aby utlačovali poctivou práci".
Problémy s nízkými mzdami, nedostatečnou nebo neexistující bezpečností pracovníků, dlouhou pracovní dobou, nedostatečnou lékařskou péčí, zejména v případě pracovních úrazů, se stupňovaly až do roku 1945.
2. světová válka: Mzdy zmrazené, zisky korporací astronomické
Během druhé světové války byly mzdy ve Spojených státech zmrazené, zatímco zisky podniků dosahovaly extrémně vysokých hodnot. To vyvolávalo mezi průmyslovými dělníky silnou hořkost a odpor. Během tohoto pětiletého období, kdy byly stávky kvůli válečnému úsilí zakázané, proběhlo ve Spojených státech více než 14000 stávek, kterých se zúčastnilo téměř sedm milionů pracovníků, většinou v důlním, ocelářském a automobilovém průmyslu. Téměř ve všech případech prezident Franklin Delano Roosevelt povolal armádu, aby tyto vzpoury násilím potlačila.
Tyto problémy s pracovníky se ještě prohloubily po válce, kdy bylo zrušené válečné zmrazení mezd a zákazy stávek. Prvních šest měsíců roku 1946 bylo obdobím, které americké ministerstvo práce dnes označuje za "nejkoncentrovanější období pracovně-managementních sporů v dějinách země", kdy se prakticky celá národní pracovní síla konečně vzbouřila proti desetiletím brutality a nespravedlnosti. Jak uvádí jeden z autorů, "američtí dělníci masově a vcelku, naplnění hněvem a frustrací ze své systémem vyvolané bídy, konečně dospěli do bodu, kdy nebyli vzdorovitě ochotní otročit v nebezpečných a špatně placených zaměstnáních, zatímco korporace a jejich elity slavily nebývalé a stratosférické zisky". V lednu téhož roku vyhlásilo stávku 200000 elektrotechnických dělníků, následovalo 100000 zaměstnanců masokombinátů a o několik dní později téměř milion ocelářů uspořádalo největší stávku v dějinách Ameriky. Rychle následovala stávka několika set tisíc horníků, kteří přerušili dodávky elektřiny pro velkou část země, a hned po ní následovalo mnoho set tisíc zaměstnanců železnic a ropného průmyslu. Americká vláda, věrná svým kořenům, použila armádu, aby převzala kontrolu nad všemi těmito průmyslovými lokalitami, a prezident Harry Truman veřejně pohrozil oběšením těchto stávkujících dělníků, které označil za zrádce a pro které navrhl přísné trestní postihy. V tomto prostředí bezprecedentních sociálních nepokojů se Walter Reuther nakonec dočkal svého konce.
Strach elit z lidové vzpoury (40. a 50. léta 20. st.)
Poté se téměř náhle změnilo klima, a to především díky velmi reálnému strachu elit z druhé americké revoluce. Tyto okolnosti nespokojenosti a vzpoury byly natolik rozšířené, že rychle vytvořily společnost tak nestabilní, že se stala neovladatelnou, národ se ocitl v anarchii a čelil bezprostřednímu hospodářskému kolapsu a velmi pravděpodobně i lidové revoluci.
Právě to si vynutilo revizi společenské smlouvy s novými normami, které zahrnovaly minimální mzdu a pravidelný pracovní týden spolu s pravidelnými a rostoucími mzdami a očekáváním stálého a možná i trvalého zaměstnání. Nakonec byly přidané dovolené, zdravotní péče a další výhody. Právě tato nová společenská smlouva o stabilitě práce, zvyšování reálných mezd a snižování rozdílů v příjmech vedla k vynikajícím hospodářským výsledkům, které Spojené státy zažívaly téměř čtyřicet let. Výrazné zlepšení mezd, pracovních podmínek a sociální spravedlnosti umožnilo americkým továrním dělníkům poprvé v historii vlastnit vlastní domy, řídit auta a jezdit na dovolenou.
Možná ještě důležitější je, že tato obrovská úprava společenské smlouvy a zvýšení mezd přinesly poprvé v americké historii široký přístup k vyššímu vzdělání pro děti ze střední a dokonce i nižší třídy, protože americké rodiny si mohly dovolit vzdát se skromných příjmů z dětské práce a nechat své děti ve škole.
Právě tyto děti narozené během druhé světové války a po ní byly první generací Američanů, která vyrůstala v atmosféře naděje. Poprvé v americké historii občané hlásili naději do budoucna a očekávali, že život jejich dětí bude lepší než jejich vlastní. Přitom předtím žádný z těchto pocitů neexistoval. Teprve všeobecná a téměř nekontrolovatelná dělnická revolta a skutečný strach z rozsáhlého a totálního povstání veřejnosti vyvolaly tyto masivní sociální změny, které vyústily ve vytvoření americké střední třídy. To všechno bylo výsledkem krátké transformace Ameriky z brutální kapitalistické společnosti volného trhu na socialistickou demokracii, která přinesla období nebývalého hospodářského růstu. Nemělo to ale trvat dlouho.
Amerika pouze pro mladé a silné
V typicky americkém stylu si elity poté, co byly nucené opustit své hříchy, nejen připsaly zásluhy za nový přebytek židovsko-křesťanských ctností, ale začaly propagovat další historický mýtus s tím, že Amerika byla náhle nově definovaná jako země příležitostí, a tak se zrodil americký sen. Všechno to byla propaganda.
Američtí dělníci se v krátkém čase změnili z jedněch z nejzneužívanějších a nejbrutálnějších dělníků na planetě v ty, pro které život najednou obsahoval víc než jen beznaděj a dřinu. Propagandistická mašinérie v čele s Hollywoodem okamžitě zařadila vysoké obrátky, aby Američany přesvědčila, že takhle to bylo vždycky – dobře a stále se to zlepšovalo. A nezůstalo jen u toho. Americký sen se rok od roku rozšiřoval a rychle opouštěl myšlenky na hodnotnou, ale nudnou běžnou práci, aby je nahradily sny o bohatství a úspěchu, které nebyly možné v žádném jiném národě. A elitní kapitalisté samozřejmě pilně spřádali plány, jak tuto novou střední třídu zbavit všech peněz tím, že propagovali konzum a "životní úroveň" a pevně zakotvili konzumní společnost jako způsob života.
To všechno byl podvod vyvolaný masivní propagandistickou kampaní páchanou na důvěřivé veřejnosti, která měla nahradit revoluční odpor vůči elitám falešnou nadějí na fiktivní budoucnost. Finančníci, bankéři a průmyslníci přišly na to, že když nemohou peníze dostat z lidí přímo, zvolí klikatější cestu, a prostě lidi naučí bezhlavě utrácet. Konzum a komerce, iluze, že si lidé mohou všechno dovolit. Buď hned, nebo si půjčit. Lidé nebudou mít kolem krku železnou oprátku policie a armády, ale oprátku dluhů, půjček, leasingů, hypoték a později exekucí. A všechno jede na novo, akorát že ve skrytější subtilnější podobě.
Pryč s nezávislou střední třídou
Tato "zlatá éra práce", nová společenská smlouva a doprovodná propaganda nebyly jen podvodem a mýtem, ale pouze dočasným odvedením pozornosti, zatímco se elity přeskupovaly. Průmyslníci a bankéři a jejich tajná vláda nebyli nikdy spokojení s finančními oběťmi, které přinesli, když se dělili o peníze s americkými rolníky, a tato situace nemohla nikdy vydržet. Mnozí autoři a historici se dnes shodujív tom, že existuje operativní plán na vyvraždění americké střední třídy. Jejich závěry jsou správné, ale mnohým uniká podstatná příchuť, která spočívá v tom, že horní 1 % neokrádá dnešní střední třídu o peníze. Spíše si bere zpět to, co jim vždycky patřilo. Jejich velkorysost, se kterou se dělili o bohatství s rolníky, a tím vytvořili americkou střední třídu, byla anomálií, která jim byla násilně vnucená a kterou teď zvracejí tím, že získávají zpět bohatství, které se nachází ve střední a nižší třídě. Jednoduše řečeno, chtějí své peníze zpět.
Krize: Jak vyrabovat konta střední třídy? (70. a 80. léta 20. st.)
Plány, jak skoncovat s veškerou tou rolnickou nadějí a důvěrou v budoucnost a jak vyrabovat všechna ta bankovní konta střední třídy, vznikly už v 70. letech a byly s odplatou uvedené v život, když americký FED(Federální rezervní systém) zinscenoval krutou recesi na počátku 80. let. To jsem probíral v minulém pořadu Centrální banky jako trojské koně. A to byl začátek konce. Finanční krize z roku 2008, kterou rovněž zinscenoval FED, byla prostředkem tohoto procesu. Konec teprve přijde, protože se chystá další pohroma vyvolaná FEDem. Ta už probíhá zastřená covidovou clonou.
James Petras kategorizuje konec 70. a začátek 80. let jako Velkou transformaci, kdy americká vláda, FED, bankéři a nadnárodní společnosti učinili alarmující ideologický obrat směrem doprava. Tehdy se práce stala disponibilní a společenská smlouva mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem byla definitivně zpřetrhaná spolu se všemi nároky na loajalitu, ale toto rozmetání společenské smlouvy nebylo důsledkem recese. Naopak, cílem Volckerovyzáměrně vyvolané recese bylo usnadnit jednostranné zrušení společenské smlouvy, která existovala čtyřicet let, a překreslit finanční a podnikovou krajinu. V té době jedna z největších kanadských telekomunikačních společností, Telus, propustila během jednoho čtvrtletí přibližně 30 % svých zaměstnanců. Mnozí z nich byli v následujícím čtvrtletí znovu přijatí, ale pouze jako smluvní zaměstnanci s nižšími mzdami a bez jakýchkoli výhod. To byl plán, který následovaly stovky společností v Severní Americe. Koordinovaný frontální útok na střední třídu.
Plány na zničení poválečné společenské smlouvy a přetvoření ekonomické krajiny vznikaly a byly uváděné v život téměř okamžitě po jejím prvním sepsání. Ekonom Edwin Dickens prozkoumal záznamy ze zasedání Výboru pro volný trh FEDu od 50. let 20. století do současnosti. Přitom jeho analýza prokázala, že kroky FEDu byly důsledně zaměřené především ve prospěch 1 % nejbohatších tím, že vytvářely podmínky, aby se zaměstnanci stali nejistějšími, a tudíž poddajnějšími, pokud jde o mzdy a pracovní podmínky. Opakovaně identifikoval případy, kdy FED záměrně snižoval peněžní zásobu a úvěry bezprostředně před vypršením platnosti významných odborových smluv s úmyslem snížit mzdy a benefity během nadcházejících jednání.
John MaynardKeynes varoval svět před FEDem a dalšími soukromými centrálními bankami, když napsal, že: "cílem omezení úvěrů je odebrat zaměstnavatelům finanční prostředky na zaměstnávání pracovní síly při stávající úrovni mezd a cen. Neomezeně zesilovat nezaměstnanost, dokud nebudou dělníci ochotní přijmout nezbytné snížení peněžních mezd pod tlakem tvrdých faktů". Jinými slovy – třídní boj. Na rozdíl od propagandy a všeobecného přesvědčení nebyla politika amerického FEDu nikdy záležitostí měnové disciplíny, ale třídní disciplíny prostřednictvím kontroly práce. "Federální rezervní systém slouží potřebám mocných. Její úlohou je chránit kapitál před zájmy práce. Za účelem udržení pracovní disciplíny je Federální rezervní systém pověřený úkolem udržovat dostatečně vysokou míru nezaměstnanosti, aby se pracující báli ztráty zaměstnání."
Paul Volcker z FEDu doslova zahájil třídní válku proti pracujícím nižším a středním vrstvám Ameriky. Přitom jeho proklamace o boji proti inflaci byly pouze propagandou, která měla udržet masy v nevědomosti o krutém útoku, který proti nim chystal. Jeho prvním činem bylo zpřísnění nabídky peněz do takové míry, že zemi okamžitě uvrhl do nejhoršího hospodářského poklesu od roku 1929 a polevil až ve chvíli, kdy byl ohrožený celý americký finanční systém. Během celého tohoto krveprolití se zdálo, že jediným Volckerovým zájmem byly podmínky požadavků a vypořádání pracovních smluv. Přitom opakovaně prohlašoval, že "životní úroveň průměrného Američana musí klesnout".
Týdeník Business Week nechtěně identifikoval třídně-válečnou povahu Volckerova počínání, když v redakčním článku uvedl: "Někteří lidé se budou muset spokojit s menším množstvím. Pro mnoho Američanů to ale bude těžká pilulka. Myšlenka vystačit si s méně, aby velký byznys mohl mít více". A to byl celý příběh. V době, kdy Paul Volcker skončil, zanikly miliony pracovních míst ve výrobě, mzdy klesly o více než 30 % a průmyslový Středozápad se už nikdy nevzpamatoval. K lidské devastaci přispěl Reaganův program systematické deregulace, jehož cílem bylo dále snížit mzdy a zlomit páteř americkému dělnictvu.
Až do konce 70. let se příjmy amerických rodin od "pracovní revoluce" v roce 1946 zdvojnásobily nebo ztrojnásobily. Pak díky americkému FEDu a jeho přátelům a vlastníkům večírek skončil. Mzdy klesly, příjmy domácností se snížily, prosperita se pomalu vypařila a americká střední třída i americký sen byly na cestě k zániku. Málokdo si tehdy uvědomoval, že Volckerova recese nebyla dočasnou anomálií, jak se zdálo u jiných recesí; tato recese byla trvalým a pokračujícím útokem. Od té doby produktivita výrazně vzrostla, zatímco mzdy stagnovaly, nebo dokonce klesaly. Dobrá pracovní místa stále více mizela a byla nahrazovaná nízkými mzdami a částečnými úvazky, především v oblasti domácí péče, rychlého občerstvení a Wal-Martu. Výhody byly drasticky snížené nebo zrušené využíváním smluvních pracovníků a zaměstnání se stalo stále nejistějším. Začalo to destrukcí práce a deregulací, následovalo globalizací a outsourcingem a pokračovalo financializací a tím, co nazýváme "Wal-Martizací" a ekonomikou zvanou "TaskRabbit", tedy nahrazením dobře placeného zaměstnání na plný úvazek chudobou na úvazek částečný. Počátkem 80. let byla jednostranně zrušená Detroitská smlouva a zlatý věk práce skončil.
To je jen malá část velmi rozsáhlého příběhu, který zahrnuje globalizaci, privatizaci infrastruktury, snižování počtu obyvatel, masovou imigraci a ničení národních etnických a kulturních identit a nakonec i zánik samotné národní suverenity. Lidstvo je postupně lámané. Nevím, zda se tato valící se sněhová koule dá zvrátit. Pokud lidé neprojeví takové odhodlání a takovou sílu, jako projevila celá americká společnost po 2. světové válce, lidé zůstanou pokorní, rezignovaní, krotce odíratelní, potom se obávám, že to nebude možné.
Tehdy začaly mít elity opravdový, upřímný a živelný strach ze vzbouření celé Ameriky, protože lidé už toho měli plné zuby, a přestali pokorně snášet brutální pracovní podmínky. Musely proto, i když se skřípajícími zuby, ustoupit. Jedině tvrdý tlak veřejnosti přinutí elity ustoupit. Vzpoura národa proti jejich brutalitě. Je obrovská škoda, že většina lidí je tak krotká, poddajná a rezignovaná v rámci současné situaci Covidu. Tehdy tvrdý odpor celého národa přinutil elity ustoupit. Nicméně všechno tohle nám ukazuje, že na rudo lakované strašidlo, které nám dennodenně servírují mainstreamová, korporátní a veřejnoprávní média při svých historických archivních výpravách, poněkud bledne závistí nad brutalitou strašidla amerického.
Všechno je to pouhý marketing, jak z nás vytvářet důvěřivé hlupáky, kteří si nejsou schopní složit dvě a dvě dohromady. Naše permanentní indoktrinace způsobuje to, že si myslíme, jak jediným diktátorem byl zlý Bolševik v 50. letech, který popravoval, střílel a věšel lidi. Ovšem ve světle skutečností, které probíhaly v Americe teprve můžeme porovnat netušené zlo, které se skrývá za maskou sochy svobody. Američané jsou mistři v prodávání vzduchu. Nablýskaná a svítící slova jako svoboda, prosperita, demokracie jsou vyprázdněné pojmy propagandy a dokola drilovaného obchodního artiklu.
Plánovaný fašistický převrat v Americe v roce 1933
Tím vyprázdněním demokracie a svobody můžeme definovat i plánovaný fašistický převrat v Americe v roce 1933 organizovaný stejnými skupinami, které střílely do svých vlastních dělníků. Že jste tento příběh nikdy neslyšeli? Není se čemu divit. Zlý Bolševik z 50. let spolehlivě propagandisticky překryje všechno ostatní. Co na tom, že dokonce slovutná BBC o tomto fašistickém převratu v Americe natočila dokument?
Pojďme se na to podívat podrobněji, protože to tvoří další kapitolu skutečných autentických a nepřefiltrovaných dějin, které nejsou ani vybělené ani vyčištěné novodobými propagátory. Tajná americká vláda a evropští bankéři si po mnoho desetiletí pěstovali plán americké fašistické diktatury, který se téměř podařil, když se skupina amerických finančníků, včetně Prescotta Bushe, otce George Herberta Walkera Bushe, v roce 1934 neúspěšně pokusila o vojenský převrat. O tomto pokusu ví jen málo Američanů a ještě méně ostatních, protože média tyto informace zcela cenzurovala. O americkém generálovi SmedleyButlerovi, vyznamenaném válečném hrdinovi, který se těšil velké oblibě mezi lidmi, jsme pravděpodobně mnozí z nás četli.
Malá skupina spiklenců nabídla SmedleyButlerovi 3 miliony dolarů za sestavení armády o půl milionech mužích, jejichž platy by platila tatáž skupina finančníků, přičemž zbrojní společnost se zavázala dodat potřebné zbraně. Generál SmedleyButler měl tuto soukromou firemní armádu použít ke svržení Rooseveltovy vlády, načež by spiklenci nastolili fašistickou diktaturu s Butlerem v čele. SmedleyButlerovi bylo řečeno, že finančníci měli k dispozici 300 milionů dolarů a v případě potřeby až 800 milionů dolarů, aby dosáhli svého cíle.
Hovoříme o hodnotě dolarů v roce 1934, což odpovídá téměř 20 miliardám dolarů v tomto roce. Naneštěstí pro bankéře byl SmedleyButler spíše loajální než chamtivý a o plánu informoval tehdejšího amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Roosevelt však neměl žádnou pravomoc zatknout a stíhat za velezradu členy této mimořádně mocné elitní skupiny, a tak nemohl udělat nic lepšího, než zprávu vypustit do médií.
Americký Kongres provedl okamžité oficiální vyšetřování. McCormackův-Dicksteinův výbor, před nímž Butler vypovídal o podrobnostech celého plánu, včetně toho, že sám stál v čele vlády ovládané bankéři a jejich korporátními spojenci. Výbor nakonec potvrdil jako pravdivé všechno, co mu SmedleyButler řekl. SmedleyButler veřejně prosil výbor, aby DuPonty, Morgany a další zatkl a stíhal, ale i Kongres si zoufal nad svou neschopností pohnat tyto mocné muže k odpovědnosti.
Tento výbor Sněmovny reprezentantů byl pojmenován podle svého předsedy a místopředsedy, Johna W McCormacka a Samuela Dicksteina. Jmenoval se Zvláštní výbor pro neamerickou činnost pověřený vyšetřováním nacistické propagandy a některých dalších propagandistických aktivit. V roce 1934 uspořádal veřejná i neveřejná slyšení v šesti městech, vyslechl stovky svědků a shromáždil svědectví, která zaplnila 4300 stran. Jejím úkolem bylo získat „informace o tom, jak se zahraniční podvratná propaganda dostávala do Ameriky, a o organizacích, které ji šířily".
Nevedlo se jí dobře, když se zabývala domácími americkými fašisty, a nezabývala se ani tím, jak Američané pomáhali šířit fašismus v zahraničí. Vyšetřovala sice fašistické spiknutí s cílem zmocnit se Bílého domu, ale byla kritizovaná Johnem Spivakem, SmedleyButlerem a dalšími, že neodhalila – natož aby vyslechla – mocné muže, kteří za spiknutím stáli.
Přestože strávila více času sledováním komunistických aktivit než fašistických, její závěrečná zpráva z 15. února 1935 potvrdila pravdivost fašistického spiknutí. Navzdory svým nedostatkům byla jedinou "neamerickou" komisí, která fašismus vyšetřovala. Byl rychle rozpuštěný a nahrazený jiným takovým výborem, který se zaměřil výhradně na stíhání komunistů.
Kongres nakonec zveřejnil pečlivě vyčištěnou zprávu, která událost potvrdila, ale vynechala jména spiklenců, a poté celou záležitost ututlal. Uvedu několik výňatků z této zprávy, které jsem přeložil.
Zvláštní výbor pro neamerickou činnost pověřený vyšetřováním nacistické propagandy a některých dalších propagandistických aktivit (1934 až 35)
Zvláštní výbor pro neamerickou činnost pověřený vyšetřováním nacistické propagandy a některých dalších propagandistických aktivit, předchůdce Výboru pro neamerickou činnost, byl zřízen na základě rezoluce Sněmovny reprezentantů číslo 198 73 kongresem přijaté 20. března 1934. Výbor byl zřízen v reakci na svržení řady zavedených zahraničních vlád ve prospěch komunistických nebo fašistických systémů a odrážel obavy, že by zahraniční propaganda mohla podvracet ústavu USA. Výbor byl proto zřízen, aby zjišťoval informace o tom, jakým způsobem se zahraniční podvratná propaganda dostává do USA, a o organizacích, které ji šíří, a aby navrhl právní předpisy, které by situaci napravily.
Další výňatek. Výbor byl často označovaný jako McCormackův-Dicksteinův výbor s odkazem na svého předsedu a místopředsedu Johna W McCormacka z Massachusetts a Samuela Dicksteina z New Yorku. V období od 26. dubna do 29. prosince 1934 s přestávkami pořádal veřejná a výkonná slyšení ve Washingtonu, New Yorku, Chicagu, Los Angeles, Newarku a Asheville v Severní Karolíně, při kterých vyslechl stovky svědků a nashromáždil více než 4300 stran svědectví. Výbor shromáždil důkazy o jednotlivcích a organizacích, které se snažily zavést ve Spojených státech politiku, kterou následovali nacisté v Německu, fašisté v Itálii a komunisté v Rusku. Zvláštní pozornost věnoval výbor organizaci a činnosti organizací Friendsof New Germany a Silver Shirtsof America. Výbor předložil svou zprávu 15. února 1935.
Média tuto zprávu ignorovala, kromě toho, že se Butlerovi otevřeně vysmála za pokus o mystifikaci, a pak záležitost rezolutně nechala vyšumět.
V roce 1974 byla objevena celá zpráva Kongresu, která podrobně popisovala Butlerovo svědectví a obsahovala jména spiklenců, a znovu se nakrátko objevila na veřejnosti, když jeden ze zaměstnanců Kongresu našel zprávu výboru a nechtěně ji zveřejnil. Když byla objevená, byla rychle pohřbená a znovu důrazně potlačená, média příběh opět ignorovala. Je možné, že se podaří získat tyto spisy na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Wikipedie nám říká, že "historici sice zpochybňují, zda byl puč skutečně blízko provedení, ale většina se shoduje na tom, že se o nějakém "divokém plánu" uvažovalo a diskutovalo". Wikipedie se specializuje na tento druh historického revizionismu – proto je většina Wikipedie nejen zbytečná, ale i nebezpečná, ale na toto téma jsou němá celá americká masmédia, vydavatelé knih, univerzitní profesoři.
Na rozdíl od Američanů BBC provedla poměrně kvalitní vyšetřování a natočila dokumentární pořad s názvem Převrat v Bílém domě, ve kterém se uvádí: "Cílem převratu bylo svržení prezidenta Franklina Delano Roosevelta za pomoci půl milionu válečných veteránů."
Dále se v tomto dokumentu BBC uvádí: "Vyšetřování se záhadně změnilo v páru, když nastal čas předvolat je ke svědectví." Sám SmedleyButler pranýřoval americký Kongres za jeho zbabělost, když řekl: "Tohle se mi nelíbí. Stejně jako většina výborů chytil malé a nechal uniknout velké. Velcí nebyli ani předvolaní ke svědectví. Všichni byli zmínění ve svědectví. Proč byly všechny zmínky o těchto jménech ze svědectví vypuštěné?".
Při tomto ohromujícím a neuvěřitelném pokusu o svržení americké vlády Kongres toto vyšetřování stejně jako všechna ostatní vybělil. BBC dále uvedla, že cituji:
"Franklin Delano Roosevelt měl hlavní zájem na tom, aby byl schválený New Deal, a proto uzavřel dohodu, ve které bylo dohodnuto, že spiklenci vyjdou na svobodu, pokud Wall Street ustoupí od svého odporu vůči New Dealu a nechá Franklina Roosevelta dělat, co chce". Kdy myslíte, že se tento špinavý příběh – spolu se jmény a identifikací pachatelů a jejich skrytých pánů – dostane do amerických učebnic dějepisu? A objeví se tam vůbec někdy? Objeví se v amerických i našich učebnicích, jak svobodná a demokratická Amerika střílela do vlastních dělníků, a ti odboráři, kteří přežili, tak věšela? Existují na to nezvratné důkazy, které jsme se dozvěděli v tomto pořadu. Objeví se nejen v učebnicích, ale v našich pravdomluvných médiích zprávy o padesáti milionech Američanech, kteří žijí na hranicích hladu? To bude tvořit další kapitolu.
50 milionů hladových Američanů
V českých médiích slýcháváme stále častější zprávy o tom, jak stále více Čechů je nucených využívat potravinové banky, protože nemají peníze na jídlo. Vzniká stále více potravinových bank v Česku, a stále větší počet našich obyvatel musí jejich služby využívat. Lidé, kteří spadli na úplné dno kvůli energetické krizi a krizi potravinové. Potraviny se prodávají za stále dražší ceny a část obyvatel už na to prostě přestává mít peníze. Tento počet lidí se bude stále zvyšovat.
Proč myslíte, že se potraviny stále zdražují? Zkusme se nad tím chvilku zamyslet. Je dražší pěstování ovoce nebo zeleniny dnes než před 4 lety? Pečení chleba čili mouka, obilí, vejce, maso, mléčné výrobky, těstoviny, rýže, cokoli? Prší snad méně než před lety? Měli jsme tu 7 suchých let, a potraviny nikdy nepodražovaly jako nyní. Naopak, poslední léta byla poměrně deštivá, což v rozumné míře tvoří optimální podmínky pro úrodu. Že by Covid?
Ano, ale jde o zástěrku, jak přibrzdit globální potravinový koloběh, aby se mohl plán ještě rychleji uspíšit. Ano, je to plán umělé potravinové krize. Až totiž bude takových lidí, kteří potřebují pomoc potravinových bank dostatek, světoví globalisté přijdou se spásným řešením. Ano, půjde o potravinové lístky. A lidé jim budou tleskat a děkovat, jak to s námi myslí dobře, jak je vyvedli z hladové krize. Lidé nemají na jídlo a milosrdní globalisté a jejich poslušné národní vlády nabídnou lidem potravinové lístky. Jsou přece tak šlechetní, že? Co na tom, že nám v předchozích letech konstantně a cíleně zdražovali potraviny tak, že na ně stále méně lidí mělo peníze ve svých rozpočtech?
Znovu, jde o typickou ukázku krizového řízení. Globalisté vytvoří krizi, otráví studnu. A následně nabídnou řešení, vyčistit studnu, kterou sami otrávili. Zdraží jídlo, a řešení potravinové lístky. Teze, antiteze a syntéza. Pořád stejný vzorec postupu. Matně si vybavuji paralelu, která potkala Spojené státy před několika desítkou let. Je to součástí další kapitoly vyčištěné a vybělené historie, kterou v učebnicích dějepisu vůbec nenajdeme. Opět zlý Bolševik z 50. let to propagandisticky přebije, a jak víme, nic jiného než zlý Bolševik, ani v učebnicích, ani v médiích prostě neexistuje. Proto je tu alternativa, jejíž úkolem je uvádět historické prameny na pravou míru, a oživovat historické epizody a události, které architekti moci a vítězové vymazávají z naší kolektivní paměti civilizace.
Tyto potravinové banky v Česku připomínají událost, která natolik pobouřila americkou veřejnost, že vláda byla dočasně nucena reagovat humánnější politikou. Tou událostí byl v roce 1968 speciální hodinový dokument stanice CBS s názvem Hlad v Americe, ve kterém diváci doslova sledovali, jak hospitalizované dítě umírá hlady. Tehdejší americký prezident Richard Nixon reagoval, protože mu pobouření veřejnosti nedalo na vybranou, ale pozdější republikánský prezident Ronald Reagan tato přechodná zlepšení rychle zrušil.
Když se Ronald Reagan v roce 1980 dostal k moci, existovalo v Americe 200 potravinových bank; dnes jich je více než 40000. Všechny jsou zahlcené poptávkou a jsou nucené rozdělovat jídlo na dávky. Před rokem 1980 byl každý padesátý Američan závislý na potravinových lístcích. Dnes je to každý čtvrtý. Před Reaganem bylo 10 milionů hladových Američanů, dnes je jich více než 50 milionů a jejich počet stále roste. Podstatnou součástí Velké transformace bylo nejen snížení daní a dalších výhod pro bohaté, ale současně i masivní snížení rozpočtů na sociální programy. Navzdory tomu, že Ronald Reagan a tajná vláda vytvářeli podmínky, které by tytéž sociální programy zoufale potřebovaly.
Těchto 50 milionů hladových Američanů dnes zahrnuje 25 procent všech dětí v Americe, které chodí každý večer spát hladové. Přibližně 25 % americké populace si dnes nemůže koupit dostatek potravin, aby zůstala zdravá, přičemž většina z nich hladoví nejméně tři měsíce v průběhu každého roku. Situace je tak špatná, že se mnoho vysokoškolských studentů uchyluje k tomu, co se někdy nazývá "dumpster-diving" – hledání poživatelných potravin v popelnicích.
V roce 2013 dodala největší americká potravinová banka v New Yorku více než 35 milionů kilogramů potravin, a přesto 1 a půl milionu z osmi milionů obyvatel města hladoví. Po tomto dokumentu CBS a před Reaganovým vystoupením neměl New York téměř žádnou potřebu nouzových potravinových služeb a měl pouze 28 potravinových agentur. Dnes jich je více než 1000. Problém je tak vážný, že se mnohé agentury obávají, že zoufalý nedostatek potravin povede k nárůstu násilí.
Maura Dalyová, mluvčí sociální agentury, řekla: "Hladoví lidé jsou v současné době ve stresu. Lidé mají o hladu v Americe mylné představy. Myslí si, že je hlad spojený s bezdomovectvím, zatímco ve skutečnosti jsou to pracující rodiny, děti, zdravotně postižení."
Snad ještě více alarmující bylo zveřejnění údajů ze studie v polovině roku 2014, které dokumentují, že 25 % příslušníků americké armády je ve svém přežití závislých také na potravinových lístcích, potravinových bankách a dalších civilních sociálních projektech. Po shromáždění čtyřletých údajů zveřejnila přední domácí charitativní organizace pro boj s hladem svou největší a nejobsáhlejší studii, která mimo jiné ukázala, že 15 % všech Američanů je ve své základní výživě závislých na potravinových bankách. Jinými slovy, žádný jiný zdroj potravin nemají.
Snad nejvíce šokujícím zjištěním však bylo, že ve stejné finanční situaci se nachází 25 % vojenského personálu. Pentagon se samozřejmě rychle ohradil proti metodice studie a pomocí statistických blábolů zakryl své rozpaky. Toto je přátelé skutečná Amerika dnes. Amerika, která byla sice původně stvořená pro lidi, ale nejprve ji uchvátila hrstka mocných mužů, kteří vytvořili Federální rezervní systém. Tím uvrhli Ameriku do nekonečného zadlužení. Ty, kteří se otevřeně postavili proti, zastřelili nájemní zabijáci. Amerika, která střílela do svých dělníků. Amerika, jejíž největší korporace platily vlastní armádu, která likvidovala veškeré odbory a terorizovala své dělníky. Amerika, kde 50 milionů Američanů využívá služeb potravinových bank, jinak by zemřeli hlady. Lidé, kteří pracují a nemohou si za svou práci dovolit důstojný život.
A opovažte se mě někdo napadnout, že jde o nějakou levičáckou propagandu. Na všechno mám zdroje, dokumenty, materiály, důkazy a výpovědi. A jedná se i o základní lidské potřeby a přírodní suroviny. Nejen energie plyn nebo ropa, ale i něco, do čeho byste to vůbec neřekli. Obyčejná pramenitá pitná voda. To bude tvořit naši poslední kapitolu.
Nestlé a světová voda
V roce 2013 téměř vybouchl Internet, když bylo zveřejněno video, ve kterém předseda představenstva a generální ředitel společnosti NestléPeter Brabeck-Letmathe prohlásil, že "přístup k vodě není veřejným právem", že voda není lidským právem, že je to jen další potravina a zboží, že by měla být privatizovaná, měla by jí být daná "tržní hodnota" a měla by být distribuovaná "volným trhem". Ovšem nejen to, zdůraznil dokonce, že prohlásit vodu za "právo" nebo "lidské právo" je extrémní. Toto jsou jeho přesná slova z videa, cituji:
"Jediný názor, který považuji za extrémní, představují nevládní organizace, které se ohánějí prohlášením vody za veřejné právo. To znamená, že jako člověk byste měli mít právo na vodu. To je extrémní řešení. A druhý názor říká, že voda je potravina jako každá jiná a jako každá jiná potravina by měla mít tržní hodnotu."
Huffington Post napsal, že "lidé byli nelidskostí Brabcova výroku šokovaní, a to právem". Chování společnosti Nestlé v případě vody je ještě hanebnější než v případě kojeneckého mléka, ačkoli přímá úmrtí nejsou zaznamenaná. Ve skutečnosti ale má Nestlé v mnoha zemích obrovské problémy s tím, že kvůli stáčení a prodeji vody své značky PureLife vyčerpává místní vodní zdroje a nechává komunity zcela na suchu. V mnohých amerických městech a státech se konaly násilné demonstrace proti společnosti Nestlé kvůli vysoušení vodonosných vrstev, zejména v oblastech, které už trpí suchem. Zdá se, že společnost může využívat politických konexí a přímého či nepřímého financování volebních kampaní amerických politiků k odčerpávání obrovského množství vody za účelem jejího dalšího prodeje, zatímco místní obyvatelstvo a zemědělci buď nemají vodu vůbec, nebo trpí výraznými příděly.
Před několika lety se v okrese Miami-Dade na Floridě objevily reklamy, které tvrdily, že místní voda z kohoutku je "levnější, čistší a bezpečnější než balená voda". Přitom Nestlé okamžitě pohrozilo, že zažaluje místní vládu za tato nepochybně pravdivá tvrzení. A to platí po celém světě. V jedné malé obci v Pákistánu uvedl jeden z vesnických radních, že všechny malé děti jsou nemocné ze špinavé vody, která vznikla v důsledku toho, že společnost Nestlé vyhloubila hluboký vrt a vyčerpala celou vodonosnou vrstvu. Přitom vesničané museli vyvrtat nové studny v hloubce mnoha set metrů, aby vůbec nějakou vodu našli. Podobné příběhy se objevují všude, kde vedení společnosti Nestlé brutálně usiluje o získání zásob vody do lahví za účelem dalšího prodeje. Přitom v mnoha případech vyčerpá velkou část dostupné volné vody v dané oblasti a poté stejným místním obyvatelům znovu prodává stejnou vodu, kterou získali zdarma před příchodem Nestlé.
Když se podíváme na celkový obraz shromážděný z desítek zemí a zvážíme prohlášení vedoucích pracovníků společnosti, je až děsivě zřejmé, že Nestlé hodlá získat kontrolu nad tolika vodonosnými vrstvami na tolika místech, že bude schopna ovládnout zásobování obyvatelstva světa vodou stejně, jako ovládá distribuci kojeneckého mléka. Z těchto a dalších důvodů se rozvíjí obrovské celosvětové hnutí proti celému průmyslu balené vody kvůli škodám, které způsobuje přírodnímu prostředí, a miliardám plastových lahví, které nelze znovu použít nebo recyklovat.
V jedné mediální zprávě se uvádí, že podle společnosti Nestlé je "cena lahve vody podobná ceně jiných balených nápojů, protože s ní souvisí podobné náklady spojené s výrobou, zajištěním kvality, stáčením, skladováním a distribucí. Třetinu nákladů lze přičíst vodě a surovinám, třetinu výrobě a třetinu distribuci". Dokumentární film s názvem Život v lahvích ale ukázal, že ve Spojených státech a na mnoha dalších místech stál nákladní vůz vody Nestlé pouhých 10 dolarů, ale po stáčení do lahví se prodával za 50000 dolarů. Producenti dokumentu zřejmě kontaktovali Nestlé s žádostí o rozhovor, aby představili svou verzi příběhu, ale společnost odmítla s tím, že by ji film neprezentoval férově, což zní podezřele, jako by fakta v dokumentu byla pravdivá a společnost se neměla jak bránit.
Například v Číně společnost Nestlé pouze přebaluje a
přeprodává vodu z kohoutku, ale v každém případě se zdá, že vyšší ceny balené
vody Nestlé jsou založeny pouze na značce, a mé informace se shodují s těmi,
které jsou uvedené ve výše uvedeném dokumentu, tedy že Nestlé získává vodu
zdarma nebo ji nakupuje za zanedbatelnou cenu, a pak má z dalšího prodeje
10000% zisk. Ale neměli bychom zapomenout to hlavní, a to, že vedoucí
pracovníci Nestlé nejenže věří, že voda je potravina, která by měla mít cenu,
ale plánují – účinnýmvyvlastněním – tuto vodu "zprivatizovat" tím, že
ji jednoduše převezmou do vlastnictví, pak jí přidělí tržní hodnotu a
distribuují ji prostřednictvím své vlastní verze volného trhu. Občané na celém
světě by měli být vážně znepokojení obrovskou privatizací zásobáren pitné vody a
jejich dodavatelských řetězců po celém světě.
A pokud vás mohu pobavit dvěma bizarními zprávami, tak tou první je, že kanadská univerzita v Albertě navzdory obrovským protestům veřejnosti i vlastní fakulty udělila čestný titul doktora práv předsedovi představenstva a generálnímu řediteli společnosti Nestlé za… Jste na to připravení? Čestný titul byl udělen za Brabeckův velký přínos k "ochraně, distribuci a správě jednoho z nejdůležitějších zdrojů lidstva: vody". Druhá věc je, že naše problémy se zřejmě neomezují jen na kojenecké mléko a vodu. Další tragédie, ke které dochází v Africe, má na svědomí společnost Coca-Cola. Ta samá Coca-Cola, která se hodlá pustit do obchodu s mlékem, protože "z toho budou pršet peníze". Pediatři v západní Africe hlásí případy nového onemocnění, které je tak časté, že má své jméno: "syndrom Fanta", což je podvýživa a dehydratace kojenců způsobená tím, že děti pijí místo mléka pomerančovou limonádu Fanta od společnosti Coca-Cola, protože sušené mléko Nestlé je tak drahé, a pravděpodobně obsahuje stejné pesticidy jako běžná Coca-Cola.
Vzpomínáte si na můj pořad Bankéřští upíři, vysát a zadlužit? Pokud jste ho ještě neslyšeli, rozhodně vám ho doporučuji k poslechu, protože kromě toho, že se tam dozvíte spoustu zajímavých skutečností, jsem tam probíral jednu další zásadní věc kolem světové vody. Rodina George Bushe zakoupila 300000 akrů půdy na největším jihoamerickém a také světovém vodním zdroji, který se nachází pod Argentinou, Brazílií, Paraguayí a Uruguayí. Během údajné mise do Paraguaye pro UNICEF, Dětský fond OSN, Jenna Bushová, dcera George Bushe mladšího, v roce 2006 zakoupila 100000 akrů zřejmě za účasti amerického ministerstva zahraničí, místní americké ambasády a vyjednávala přímo s loutkovým prezidentem.
Závěr
Důvod, proč to nabývá na důležitosti, je ten, že mnozí varují, že budoucí bitvy se nebudou vést o ropu, ale o vodu. Když to porovnáme s tím, co prohlásil ředitel Nestlé o světové vodě, vytváří to zlověstnou budoucnost. Světová globalistická oligarchická šlechta postupně privatizuje nejen potraviny, přírodní zdroje a suroviny, ale i naše životy. Hovořím o důchodovém a zdravotním pilíři. Jak myslíte, že to s námi myslí různí Carnegiové, Rockefellerové, Rotschildové a další, když se nerozpakovali ustavit vlastní soukromé armády, a střílet do vlastních dělníků, kteří chtěli založit vlastní odbory v boji za lepší pracovní podmínky?
Jak myslíte, že to se světem myslí americká vláda, která k tomutéž střílení a věšení odborových předáků v Americe využívala vlastní armádu, policii a justici? Jak myslíte, že to s naším lidstvem myslí americká vláda, která klidně nechává hladovět a živořit 50 milionů Američanů na hranici vyhladovění tak, že musí využívat potravinové banky?
Jak myslíte, že to s lidmi myslí korporace, jejíž čelní představitelé hovoří o vodě, která by měla být zprivatizovaná? Ne zisky z vody, které odtékají z Česka do francouzské Veolie, ale dokonce voda jako taková by měla být zprivatizovaná. Tohle si nedovolili ani ti zlí Komunisté.
Podle těchto fašistů voda prý není lidským právem, ale potravina a surovina jako cokoliv jiného. Jak dobře to s námi myslí finančníci, bankéři a jejich korporace, které byly na pokraji svržení americké vlády v roce 1933, a nastolení fašistické vlády s armádou půl milionů vlastních vojáků? Vzpamatujme se už konečně z vymývání mozků mainstreamovými, korporátními nebo veřejnoprávními médii. Korporátní privátní mainstream bude logicky podporovat přesně tyto korporace. Veřejnoprávní média budou zase logicky podporovat zločinecké vlády plné psychopatů a sociopatů bez soucitu, bez emocí a bez empatie. Musí s námi někdo pořádně zatřást, jak je napsáno na těch přípravcích, před použitím zatřepat. Tak musí s naší hlavou před jejím použitím někdo už pořádně zatřást, abychom si tohle všechno uvědomovali?
Pro všechny tyto fašisty jsme pouhými nástroji k dolování zisků. Dojné krávy, které musí podojit stále vyššími skrytými daněmi, novými ekologickými daněmi za uhlík, novými greendealy, snižování životní úrovně, olupování a ožebračování lidí na důchodových a zdravotních pilířích, na stále drastičtějším zdražování potravin. Jsme pro ně pouhým nástrojem v dobývání renty z našeho těla formou vakcín. Čím více chemického svinstva do nás nabodají, tím větší luxusní rezorty si mohou pořídit. A obehnat je vysokými betonovými stěnami, abychom je nemohli zlikvidovat, až na ten jejich obrovský podvod přijdeme.
Dokážeme si tyto věci připustit, přiznat a uvědomit? Historie nezapomíná, historie je neuplatitelná. Uplacení jsou pouze architekti moci a vítězové, kteří historii revizionisticky přepisují, vypouštějí, filtrují, pročišťují a vybělují jejich zločiny, kterých se dopustili. Naším úkolem, úkolem alternativy, je na tyto zločiny nezapomínat. Protože pokud budeme vědět, jakých zvěrstev se dopouštěli v minulosti, můžeme celkem úspěšně předjímat, jakých zločinů se dopouštějí právě dnes.