Druhý díl pokračuje v životopisném příběhu Wolfganga Amadea Mozarta. Popisuje jeho cesty a pobyty v různých evropských městech, včetně Londýna, Haagu, Vídně a Itálie. Zároveň se také zabývá vlivem Mozartovy hudby a jeho významem pro hudbu jako takovou. V závěru se posluchači dozvědí, co následuje v další části pořadu.
Stručně shrnu, o čem pojednávala první epizoda věčného génia Mozarta. Podíval jsem se na město Salcburk, jaké bylo před i během Wolfgangova narození. I jeho rodiče tvořili zajímavou část vyprávění. Mozart se narodil a za několik let jeho otec začal pozorovat neobyčejně vyvinutý sklon k hudbě malého génia. Ten začal rozvíjet. Proč tomu tak bylo jsem se věnoval v další kapitole o lidském mozku. Poprvé se Mozartovi rozjeli do Bavorska a Vídně, aby předvedli Mozartův talent samotné Marii Terezii. Po krátkém pobytu v rodném Salcburku se rozjeli na své první evropské turné. To trvalo tři a půl roku.
Londýn (1764)
Dne 10. dubna 1764 se vydaly z Paříže na další etapu své cesty. Před sebou měli největší cenu ze všech. Londýn. Jestliže Paříž byla pulzujícím a rušným městem a hudební metropolí Evropy, Londýn ji zcela zastínil. Anglická metropole byla jednoduše řečeno největším a nejbohatším městem na světě. Velká Británie nedávno zvítězila v sedmileté válce, její námořnictvo bylo na vrcholu a získala nová území v zámoří, z velké části na úkor Francie. Londýn se stal prosperujícím centrem, kam se sjížděli lidé z celé země i ze zahraničí v naději, že tu zbohatnou. Ani v důležitém hudebním světě nemohla Paříž konkurovat Londýnu.
V Londýně bylo více hudebních vydavatelství než v Paříži. Londýn byl prvním městem v Evropě, kde byly postaveny speciální koncertní sály. V Londýně kvetl veřejný i soukromý koncertní život. Francouzský dvůr napsal svému velvyslanci v Londýně. Ve Versailles hrál Wolfgang pro vévodu z Bedfordu, vysokého britského šlechtice, který byl v Paříži, aby po válce vyjednal s Francouzi mírové podmínky. I on povzbuzoval Leopolda, aby vzal svou rodinu do Londýna a poslal zprávu tamnímu dvoru. Zdálo se, že Mozartovi, kamkoli přišli, se pohybovali v nejvyšších společenských kruzích, a to díky pozoruhodnému talentu obou dětí, zejména Wolfganga. Mozartovi nikdy předtím neviděli moře. Lze si jen představit vzrušení dětí a možná i obavy jejich rodičů. Jedenáctiletá Nannerl si do deníku zapsala, jak úžasně pozorovala příliv a odliv na oblázcích.
Rodina dorazila do hlavního města 23. dubna 1764, tedy téměř dva týdny po odjezdu z Paříže. Byla to dlouhá a vyčerpávající cesta, zvláště tak brzy po nemoci dětí. První noc v Londýně strávila rodina v hotelu WhiteBear na Piccadilly, který byl hlavním shromaždištěm cestujících z kontinentální Evropy. Věci se vyvíjely rychle. Doporučení z Paříže na vysoké úrovni našla svůj cíl. K tomu Leopold opět obdržel působivé doporučující dopisy. Rozhodujícím faktorem byla pravděpodobně skutečnost, že Mozartovi byli Němci a na trůnu seděl Hannoverec. Byť byl prvním, který se narodil v Londýně a jehož mateřským jazykem byla angličtina. Jiřího manželka, královna Charlotta, se narodila v Německu a její rodnou řečí byla němčina. Pouhé čtyři dny po příjezdu do Londýna byli Mozartovi pozvaní do Buckinghamského paláce, aby vystoupili před králem Jiřím III. a královnou Charlottou. Tady si Mozartovi mohly být jistí vděčným přijetím.
Hudba hrála na hannoverském dvoře důležitou roli od nástupu Jiřího I. Georg Fridrich Händel, který zemřel teprve před pěti lety a jehož úspěchy Leopold Mozart dobře znal, byl s londýnským dvorem úzce spjatý. Sám Jiří III. si liboval ve své osobní kapele a rád hádal, kterou skladbu hrají; obvykle to byl Händel. Král hrál na housle a flétnu na vysoké úrovni a ovládal hru na cembalo. Královna Charlotta hrála na cembalo, na královnu docela dobře, jak později poněkud jízlivě poznamenal Joseph Haydn. Mozartovi byli královským párem přijatí velmi vlídně.
"Jejich neokázalé chování a přátelské způsoby dávaly zapomenout, že jsme s anglickým králem a královnou," napsal Leopold domů."Na všech dvorech jsme byli přijatí zdvořile, ale tady naše přijetí předčilo všechna ostatní.“
Důkazem toho, jak dobře si Mozartovy děti vedly bylo, když byly o tři týdny později předvolané k návratu do Buckinghamského paláce. Tentokrát se ke králi a královně připojili princové, aby obdivovali mimořádný hudební talent. Šlechta v květnu odjela na venkov, ale musela se vrátit nejpozději do 4. června, kdy měl král narozeniny. Když se šlechta vrátila do města, bylo načase vydělat nějaké peníze. Wolfgang a Nannerl debutovali v Londýně 5. června 1764. Koncert ve Velkém sále ve Spring Garden byl triumfální. Leopold vyprávěl, pravděpodobně s mírnou nadsázkou, že:"Koncertu se zúčastnili nejen všichni velvyslanci, ale i hlavní anglické rodiny." Potlesk byl bouřlivý.
Následovaly další koncerty, další úspěchy a další peníze. Přišlo ještě jedno, třetí pozvání, aby vystoupil před královským párem v Buckinghamském domě, ale to už bylo poslední, přestože Mozartova rodina zůstala v Londýně dalších devět měsíců. Zájem ale postupně upadal a počet koncertů se snižoval. Mladý Wolfgang měl alespoň čas věnovat se své rychle rostoucí kompoziční vášni. Během celého pobytu v Londýně, který trval téměř šestnáct měsíců, zkomponoval své první symfonie, několik klávesových skladeb a také soubor šesti houslových nebo flétnových sonát, které věnoval královně. Vznikly také vokální skladby.
Leopold se přiznal, že byl nadmíru ohromený skladatelským talentem svého syna. Wolfganga ale potkalo jedno setkání, které mělo vést k tomu, že jeho jméno bylo i v tomto útlém věku spojované s jednou z největších hudebních rodin. V Londýně už několik let pobýval Johann Christian Bach, nejmladší syn velkého Johanna Sebastiana. Patrně na doporučení královského páru, který Bacha dobře znal a velmi si ho vážil, bylo sjednané setkání mezi ním a mladým Wolfgangem. Leopold se o tom ve svých dopisech překvapivě téměř nezmiňuje. Ale Nannerl, píšící o mnoho let později, nám podává strhující popis setkání mezi zavedeným hudebníkem, kterému bylo téměř třicet let a osmiletým chlapcem.
Bach, jak píše, vzal Wolfganga mezi koleny. První zahrál několik taktů a pak pokračoval druhý. A tak zahráli celou sonátu. A kdo by se nedíval, myslel by si, že ji hraje jen jeden člověk. Další z přítomných potvrdil, že si Bach posadil Wolfganga na klín a hráli spolu. Napsal, že se navzájem vedli k:"Velmi složitým harmoniím a cizím modulacím." Bach kategoricky prohlásil, že dítě porazilo muže. Mozartovi nakonec opustili Londýn 24. července 1765. V Londýně nakonec zůstali šestnáct měsíců. Není pochyb o tom, že jeho malý syn – a v menší míře i dcera – dobyli Londýn. Wolfgang hrál před královskou rodinou, aristokracií i širokým lidem. Byl oslavován na každém kroku. Jeho jméno se teď v nejvyspělejším a nejdůležitějším hlavním městě Evropy vyslovovalo s úctou. Pro dějiny hudby je ale důležitější, že Wolfgang začal komponovat. Nebyly to žádné dětské písničky, už tehdy se v nich projevovala genialita, která se měla projevit v následujících letech.
Haag (1765)
Rodina ale byla mimo domov už dost dlouho. Bylo načase, aby se vrátili do Salcburku. Jenže osud tomu chtěl, že jim nizozemská královská rodina nabídla takové peníze, které prostě nemohli odmítnout. A tak se opět vydali na cestu, na sever do Haagu, nikoli na jihovýchod směrem k Salcburku a domů. Teď Mozartovy dostihla náročnost cesty. Už v Londýně je trápily nemoci, ale teď byli opravdu na dně. Nejdříve Wolfgang a pak jeho otec onemocněli silným nachlazením a museli zůstat v Lille celý měsíc. Leopold se ještě úplně nezotavil, když se sbalili a pokračovali dál.
Rodina dorazila 10., nebo 11. září lodí po kanále do Haagu. Během jednoho dne Wolfgang vystupoval pro princeznu. Leopold mezitím naplánoval velký koncert na večer 30. září. Nannerl i Wolfgang měli předvést klávesové koncerty s celým orchestrem a orchestr měl zahrát dvě Wolfgangovy symfonie. Nannerlin zdravotní stav se ale náhle zhoršil a 26. večer se začala třást a musela si lehnout. Brzy ji zachvátila vysoká horečka. Měla zánět v krku a Leopold přivolal lékaře doporučeného diplomatickým sborem, který jí pustil krev. V následujících dnech přicházeli další lékaři, aby Nannerl prohlédli a poradili. Nannerl byla den ode dne vyhublejší. Leopoldovi a jeho ženě bylo doporučené, že pro ni už nelze nic udělat a že by se měli připravit na nejhorší. Leopold zavolal kněze a Nannerl dostala poslední pomazání. Leopold a Anna Marie neustále bděli u jejího lůžka a střídali se, aby se ten druhý mohl vyspat. Navzdory všem chmurným předpokladům se Nannerlzačla cítit líp. Krize byla zažehnaná. Nannerl se brzy cítila natolik dobře, že mohla vstát z postele a pokusit se o chůzi.
Pak ale přišla krize číslo dvě, která mnohem více ohrožovala rodinný podnik Mozartových. U Wolfganga se začaly objevovat stejné příznaky jako u jeho sestry. Osm dní byl Wolfgang téměř v kómatu a čtyři týdny visel jeho život na vlásku. Postupem času malému chlapci pomáhali vstát z křesla a povzbuzovali ho, aby udělal několik nejistých kroků. Leopold a Anna Marie ho začali jemně vodit po místnosti, aby se postupně naučil znovu hýbat nohama a také stát vzpřímeně bez pomoci. Z dnešního posudku se zdá, že Nannerl i Wolfgang podlehli tyfu. Náročné cestování, špatná hygiena, jídlo a pití, které bylo dost možná kontaminované. Vysoká horečka, vyrážky, nevolnost, průjem a totální vyčerpání organismu, obrazně i doslova. V cizí místnosti v cizím městě, bez účinné léčby. Není divu, že děti byly tak těžce nemocné. To všechno ukazuje na tyfus, který z těla vyčerpává veškerou energii.
Když se obě děti uzdravily, bylo třeba udělat spoustu práce a nahradit finanční ztráty. Leopold neměl čas na sentimentalitu. Před publikum se oba znovu postavili 22. ledna 1766 v Haagu. O necelý měsíc později byla rodina v Amsterdamu, kde zůstala pět týdnů. Začátkem března se vrátili do Haagu, kde Wolfgang složil nejméně devět nových skladeb určených k provedení v královských kruzích. Pak se vrátili do Amsterdamu, Rotterdamu a Antverp, kde je čekala další vystoupení. Nakonec znovu přijeli do Paříže. Z Paříže odjeli 9. července večer. Další města, další představení. Lyon, pak do Švýcarska do Ženevy, dále do Lausanne, Bernu, Curychu. Do Německa, do Mnichova. Už jenom představa Mozartova programu je vyčerpávající.
Návrat do Salcburku (1766)
Mozartovi už strávili více než tři roky mimo Salcburk. Do Salcburku se vraceli za jiných podmínek než před třemi lety. Rodina se vrátila do Salcburku obtěžkaná dary od obdivovatelů. Leopold neztrácel čas, aby je vystavil a pozval přátele a kolegy do malého bytu v Getreidegasse, aby se nechali ohromit. Jeden z rodinných přátel popsal, že byt vypadal jako kostelní pokladnice. Vyjmenoval devět zlatých hodinek, dvanáct zlatých tabatěrek, více zlatých prstenů s drahými kameny, než dokázal spočítat, náušnice, náhrdelníky, nože se zlatými čepelemi, držáky na láhve, pera a psací podložky, krabičky na párátka a tabatěrku plnou mincí. Odhadoval, že dary mají hodnotu až dvanácti tisíc florénů. Jako by tato okázalost nestačila, Leopold nabízel některé předměty k prodeji za ceny, které byly považované za přemrštěné.
Jejich dvě děti byly teď po celé Evropě uznávané jako zázračná hudební dítka. Wolfgang byl zřejmě talentovanější, ale Nannerliny hudební schopnosti se nedaly podceňovat. Nannerl bylo teď patnáct let, to byl věk vhodný pro vdávání. V Salcburku by potřebovala mít doma soukromí. Wolfgang byl také mimořádně nadaný. Bylo to něco, co se vymykalo nadpozemskému chápání. Wolfgangova budoucnost spočívala v jeho mimořádné schopnosti skládat hudbu. Jenže s Wolfgangovým zdravím to začínalo jít z kopce.
Za tři a půl roku, co byli Mozartovi pryč, nevyrostl Wolfgang ani o centimetr. Než odjeli, zjistilo se, že Wolfgangovy ruce jsou tak malé, že na klávesách sotva obsáhnou kvintu, natož oktávu. To Leopolda utvrzovalo v jeho rostoucím přesvědčení, že by neměl ztrácet čas a využít Wolfgangova talentu. Wolfgang ještě na evropském turné komponoval, jak mohl. Drobné skladby, sonáty, symfonie, kantáty, ale i oratorium, další sborové skladby a písně. Stále více ho bavilo psát pro hlasy. Rodina se do Salcburku vrátila teprve před několika měsíci. Wolfgang, sotva překročil jedenácté narozeniny, začal pracovat na své první opeře. Bylo to krátké dílo, miniaturní opera s názvem Apollo et Hyacinthus. Vynořily se ale hlasy, že žádné tak malé dítě nemůže skládat tak složitá a propracovaná díla. Salcburský kníže se rozhodl vzít věci do vlastních rukou a podrobit Wolfganga zkoušce. Rozhodl se zavřít Wolfganga na týden do pokoje, během kterého se nesměl s nikým stýkat. Dal mu slova k oratoriu a nařídil mu, aby je zhudebnil. Wolfgang prošel testem na výbornou. Skladatelské schopnosti jedenáctiletého chlapce už nikdy nikdo nezpochybnil.
Vídeň (1767–1768)
Stále častěji se přímo na malého Wolfganga obraceli starší salcburští mecenáši, hudební i šlechtičtí. Objednávali u něj skladby nebo ho zvali k vystoupení na občanských nebo církevních akcích. Leopold začal cítit, že nad svým synem ztrácí kontrolu. Možná právě proto uvažoval o další cestě. Vlastně už začal plánovat, když se naskytla ideální příležitost znovu odcestovat do hlavního města říše. Mozartovi odjeli v rodinném kočáře 11. září 1767. Nannerl bylo šestnáct let, Wolfgangovi jedenáct a tři čtvrtě.
Vídeň se tehdy vzpamatovávala z náhlého úmrtí císaře Františka. Císařova předčasná smrt všechno změnila. Jeho vdova, císařovna Marie Terezie, těžce truchlila. Ostříhala si vlasy, přestala nosit šperky a kosmetiku a nosila jen černou barvu. Ve svých apartmánech už nepořádala hudební setkání, přestala chodit do opery a divadla a v podstatě se stala samotářkou v Schönbrunnu. Za spoluvládce si vzala svého syna Josefa. Ten se okamžitě pustil do rušení mnoha věcí, které zavedl jeho otec. Především do snižování výdajů. To ještě umocnilo trápení Marie Terezie a nastalo období napětí a konfliktů mezi matkou a synem, dvěma silnými osobnostmi, které neměly tendenci ustupovat. Proto pozvání Mozartových do paláce bylo na seznamu královských priorit hodně nízko. Kromě toho bylo třeba uspořádat svatbu.
Císařova sestra se měla provdat za neapolského krále. Měla to být honosná událost, která přiláká všechny šlechtické rody z Rakouska, Uher a Čech. Ale situace se měla ještě zhoršit. Císařovna trvala na tom, aby její dcera, než odjede s novým manželem do Neapole, sestoupila s matkou do císařské krypty a dala otci poslední sbohem. Společně pak celé tři hodiny klečely u rakve zesnulého císaře. Vedle rakve císaře Františka ale ležela rakev druhé manželky nového císaře. Zemřela na neštovice a rakev byla stále ještě nezapečetěná. Jenže dcera Marie Terezie nevěsta se o pár dní později necítila dobře. V úterý se u ní objevila vyrážka po neštovicích.
Vzhledem k hroznému zápachu z neuzavřené rakve nebylo divu, že onemocněla. Celá Vídeň se domnívala, že se z neuzavřené rakve v císařské kryptě nakazila neštovicemi. Nakonec zemřela. Opět byl vyhlášen oficiální smutek. Tak brzy po smutku za zesnulého císaře. Během několika dní se nemoc rozšířila po celém městě a Vídeň zachvátila epidemie neštovic. Nemoc neušetřila nikoho bez ohledu na třídu. Onemocněla i další z královských princezen. Zlatník, v jehož domě Mozartovi bydleli, před nimi záměrně tajil, že jedno z jeho dětí onemocnělo. Byl nucený se k tomu přiznat, až když onemocněly i jeho další dvě děti. Mozartovi museli odjet co nejdál od jakékoli oblasti zasažené neštovicemi. Mohli se jen modlit, aby jeho vlastní děti neonemocněly obávanou chorobou.
Nejprve přijeli do Brna 24. října 1767. Protože moravská šlechta byla v té době na svých venkovských statcích, odjeli do Olomouce. Tam se 26. října ubytovali v tehdejším hostinci U Černého orla, dnes Hauenschildův palác. Netrvalo dlouho a Wolfgangovy tváře začaly rudě a horkem žhnout. Čelo ho pálilo a ruce měl studené jako led. Nemohl usnout. Jeho horečka se stále zhoršovala a brzy začal blouznit. Lékař hraběte Leopolda Antonína Podstatského potvrdil to nejhorší. Wolfgang byl zabalený do kožešin a do kůže a třesoucí se převezen na děkanství. Měl těžce postižené oči. Začaly ho bolet a raději je měl zavřené. Devět dní měl pocit, že je slepý. Na tváři se mu objevily malé červené skvrny a brzy potom neštovice propukly naplno.
Po devíti dnech horečka ustoupila, skvrny začaly mizet a zůstaly po nich prozrazené jizvy.Nannerl později napsala, že jeho obličej byl po nemoci silně zjizvený. Wolfgang se rychle uzdravil, jak to snad dokáže jen dítě, jakmile horečka polevila. Biskupský kaplan ho navštěvoval a učil ho karetní triky. Když se mu vrátily síly, začal se učit šermovat u místního instruktora. Jakmile se Wolfgang plně zotavil, vrátil se k tomu, co měl nejraději. Vytvořil novou symfonii, jejíž pomalá věta je orchestrální úpravou duetu z Apolla a Hyacinta. Byla to Wolfgangova první čtyřvětá symfonie. Když se obě děti uzdravily, bylo načase, aby se Mozartovi vydali na jih.
Mozartovi odjeli 23. prosince 1767 do Brna. Tady byli ubytovaní ve Schrattenbachově paláci. 30. prosince v tehdejší Taverně, dnešní Redutě, koncertovali pro hraběte Františka Antonína Schrattenbacha. Z Brna odjela rodina 9. ledna 1768 zpět do Vídně. Tady znovu zkusili štěstí u dvora. Tentokrát měli větší úspěch. 19. ledna 1768 obdrželi Mozartovi předvolání do Schönbrunnu. Je více než pravděpodobné, že se císařovna dozvěděla o nemoci dětí a chtěla jim vyjádřit soucit a podporu. V uplynulých měsících sama onemocněla neštovicemi. Nový císař se ukázal být o něco tvrdším oříškem, alespoň zpočátku. Zdá se, že o Wolfgangovo hraní nejevil příliš velký zájem. A pak se stalo něco zcela mimořádného.
Císař se Wolfganga zničehonic zeptal, zda by nechtěl složit operu a režírovat ji. Wolfgang byl nadšený. Tohle bylo něco, co opravdu chtěl udělat. Opera se měla jmenovat La finta semplice, Předstíraný prosťáček a Wolfgang ji zamýšlel jako celovečerní operu o délce dvě a půl až tři hodiny. Wolfgang začal psát operu koncem ledna. Měla být připravená do června. Všechno se ale zvrtlo. První zkouška na konci jara byla katastrofou. Zpěváci tvrdili, že dílo je nezpívatelné a členové orchestru si stěžovali, že nechtějí, aby je řídil chlapec. Následovala pohroma, když ředitel divadla inscenaci rovnou zrušil a odmítl vyplatit honorář, protože dílo bylo neteatrální. Wolfgang se utěšoval tím, že napsal několik drobných děl, mši a operetu Bastien a Bastienka. Mozartovi se vrátili do Salcburku po náročné roční nepřítomnosti. Nyní bylo skutečně načase, aby Leopold uskutečnil svůj velkolepý plán. Dost bylo Salcburku, dost bylo Vídně a Habsburků. Itálie čekala na dobytí.
Hurá do Itálie (1769–1770)
Když odjížděli na evropské turné, bylo Wolfgangovi sedm a půl roku. Nyní mu bylo dvanáct let. Za tu dobu si podmanil Evropu. Tedy téměř. Ještě zbývalo získat jednu velkou cenu: Itálii. V Rakousku byla hudba víceméně záležitostí bohaté šlechty. Naopak v Itálii žili a dýchali hudbou lidé všech vrstev. Od bohatých aristokratů až po pouliční prodavače se tu pískaly a zpívaly populární melodie té doby. Jedna hudební forma patřila Itálii více než kterákoli jiná: opera. Téměř každé město hodné svého jména se mohlo pochlubit operním domem a publikum se sem hrnulo bez ohledu na společenské postavení.
Koncem roku 1769 se Leopold a Wolfgang vypravili na cestu do Itálie. Arcibiskup Schrattenbach dal jasně najevo, že bude cestu dotovat výhradně kvůli mimořádnému hudebnímu nadání mladého Wolfganga. Očekával, že se chlapec vrátí do rodného města obohacený italskou kulturou a připravený přispět k salcburskému hudebnímu životu. Téměř na konci roku 13. prosince 1769 vyjel kočár ze Salcburku. Byli v něm pouze dva lidé. Tento okamžik byl zlomovým bodem v životě Mozartovy rodiny. Leopold se rozhodl, že bude se synem Wolfgangem cestovat sám. A nebyly v tom jen nižší náklady na cestu. Šlo o víc. Leopold viděl, o kolik je Wolfgang působivější než jeho starší sestra. Byla dobrá v hraní na klávesy, ale on byl mnohem lepší. A ona zatím projevovala jen malé sklony ke komponování. Důležitý byl také věk. Nannerl už bylo osmnáct, byla dospělá. Možná byla velmi zdatná v hraní na klávesy, ale už to nebylo to zázračné dítě, kterým byla na dřívějších turné. Když zůstala doma, dalo se očekávat, že přijme několik studentů a tím vydělá nějaké peníze.
Byla také ve věku, kdy se mohla vdát. Wolfgangovi chybělo šest týdnů do čtrnáctých narozenin. Ani on už nebyl zázračným dítětem. Stále byl malého vzrůstu. Měl jiskrné oči a svůdnou tvář, která při sebemenší příležitosti sklouzla k úsměvu. Jeho dovednosti při hře na klávesy, nemluvě o takových tricích, jako bylo hraní na zakryté klávesy, ohromovaly a mátly profesionální hudebníky o dvacet a více let starší než on. Leopold nepochyboval o tom, jaký vliv bude mít na italské publikum. Bonusem bylo, že většinu hudby, kterou Wolfgang hrál, také sám složil. Nebyly to žádné dětské písničky, ale díla tak vyspělá a složitá, že se vždycky objevovaly pochybnosti, zda je vůbec mohl složit. Za tímto účelem si otec a syn odvezli hromadu rukopisů od komorních skladeb, přes sborová díla až po symfonie a klavírní skladby.
Všechno Wolfgangovo dílo. Nakonec zůstali na italském turné patnáct měsíců. Wolfgang vystoupil v téměř čtyřiceti městech a městečkách, přičemž procestoval až Neapol na jihu země. Vedle mnoha soukromých recitálů, absolvoval nejméně pětadvacet veřejných vystoupení – a ještě si našel čas na zkomponování asi dvaceti nových skladeb. Verona, Mantova, Milán. Bologna, Florencie, Řím, Neapol. A to jsou jen hlavní města. Dospívající chlapec byl oslavován. I tady psal Leopold řadu dopisů své ženě, a proto máme o této cestě mnoho podrobností.
Na konci většiny Leopoldových dopisů připojoval Wolfgang postskriptum sestře nebo méně často matce. Často připojoval samostatný dopis Nannerl. Je to první příležitost, kdy máme možnost slyšet Wolfgangova vlastní slova. To nám poprvé umožňuje vytvořit si skutečný obraz osobnosti mladého génia. Jako jedno z prvních měst se zaměřili na Milán. Milán byl centrem rakouské vlády v severní Itálii. Sídlili tu vysocí představitelé habsburské šlechty. Mezi Vídní a Milánem probíhala neustálá komunikace na nejvyšší úrovni. Je nepochybné, že se do Milána donesly zprávy o Wolfgangových úspěších v celé Evropě. Oba, otec a syn, dorazili do Milána 23. ledna 1770 v poledne. Na cestě měli nohy zabalené v mušlích vystlaných vlčí kožešinou proti krutému mrazu.
Ubytovali se v augustiniánském klášteře San Marco, kde bylo k Wolfgangově úlevě teplo a příjemně. Cesta přes Alpy do severní Itálie a pak na západ přes Benátsko a Lombardii do Milána si vybrala svou daň. Wolfgangova tvář byla v ledových teplotách rudá a kožnatá. Co hůř, mnohem hůř, jeho ruce vykazovaly známky omrzlin. Wolfgang měl nějaký čas na zotavení. Laskavý bratr Alfons mu poskytl čtyři matrace, na kterých se mohl schoulit a ke kterým každý večer přidával ohřívací pánev. Wolfgang se brzy dokázal zbavit útrap cesty. Jakmile se hrabě Firmian uzdravil, zavolal Mozarty a naplánoval, jak Wolfgang předvede své schopnosti milánské aristokracii a smetánce.
První koncert se konal 18. února v hraběcím paláci. Čestnými hosty byli vévoda z Modeny a jeho dcera, která se měla provdat do habsburské královské rodiny. Hrabě Firmian byl Wolfgangem tak ohromený, že mu zařídil veřejný koncert o pouhých pět dní později. Rozhodl se ho také dotovat, takže byl pro veřejnost zdarma, což bylo samo o sobě vzácné. Hlavní událost pobytu přišla o dva a půl týdne později, opět v hraběcím paláci. Byl to zvláštní slavnostní večer pro vybrané publikum čítající sto padesát hostů. Sešla se tam smetánka milánské společnosti. Podle očekávání to byl triumf.
Hrabě Firmian okamžitě pověřil Wolfganga, aby napsal operu pro následující sezónu v prestižním a proslulém milánském operním domě TeatroRegio Ducal. Hrabě Firmian vypracoval rozumný časový plán. Wolfgang mohl začít pracovat a začátkem listopadu se vrátit do Milána s dostatkem času na práci se zpěváky. Sladkou tečkou byl hraběcí dar Wolfgangovi. Zlatá tabatěrka s dvaceti doutníky. Otec a syn odjeli z Milána 15. března s vědomím, že se vrátí koncem roku a navíc s velmi pěknou smlouvou. Wolfgang Mozart právě dovršil čtrnácté narozeniny a vstupoval do puberty.
Co fascinuje dospívající chlapce? Samozřejmě dívky. To, že je Wolfgang nepřekonatelný hudební génius neznamená, že nepodléhá stejným myšlenkám a touhám jako kterýkoli jiný dospívající chlapec. V dopise sestře z Milána píše Wolfgang o primabaleríně, kterou viděl v baletu:"Říkají, že nevypadá vůbec špatně, ale zblízka jsem ji neviděl.“O jiné zpěvačce v opeře zase napsal:"Druhá Dona nevypadá na jevišti špatně, je mladá, ale není to nic špeci."
Ze všeho nejvíc Wolfganga fascinovaly tělesné funkce zadní části těla. Budeme se s tím setkávat znovu a znovu, vlastně po celý jeho život. K údivu a rozpakům učených a akademických muzikologů od té doby až dodnes.V jednom dopise píše Wolfgang o tanečníkovi, který: "Při každém skoku vypustil prd." V dalším dopise Nannerl píše o tanečním festivalu, kterého se s otcem zúčastnil v Miláně. Připojuje postskriptum, ve kterém posílá: "Tisíc komplimentů od Dona Cacarelly, zvláště ze zadní části.“
Don Cacarella je Wolfgangův poitalštěný výraz pro průjem a zadní část těla je přirozeně jeho zadek. Sedmitýdenní pobyt v Miláně tak pro Wolfganga představuje první skutečně významný hudební úspěch, neboť získal cennou zakázku na zkomponování celé opery. Zároveň nám poskytuje první neocenitelný vhled do radostné povahy tohoto dospívajícího chlapce. Cestou na jih Itálie Wolfgang složil svůj první smyčcový kvartet. Pak se rozjeli do Parmy a Boloně. V Boloni se setkal s největším ze všech kastrátů Farinellim, který byl nyní na odpočinku. V každém městě, kde se zastavili, byl představený předním hudebníkům a konala se představení.
Další významnou zastávkou byla Florencie, kde se odehrálo více představení a vydělalo více peněz. Wolfgangovy hudební schopnosti byly stále vystavované zkoušce, jako by se v jeho brnění jistě musela objevit nějaká slabina. Víme to z Leopoldova vyprávění o setkání s jistým Eugeniem markýzem z Ligniville, hudebním ředitelem známým jako učený kontrapunktista. Vyzval Wolfganga, aby napsal kontrapunkt k několika obtížným tématůmkterá, jak napsal Leopold:„Wolfgang odhodil a zpracoval, jako by jiní jedli kus chleba." Přes všechnu Wolfgangovu genialitu nesmíme zapomenout, jaký život vlastně Wolfgang vedl.
Nikdy nechodil do školy. Celé dětství a dospívání byl na cestách. Neustále na očích a neustále se setkával, hrál a konverzoval s muži a hudebníky o desítky let staršími. Pro dospívajícího chlapce to byl osamělý život. Kde byli kamarádi jeho věku, lumpárny, které by si jistě vymysleli? Není tedy divu, že když konečně potkal chlapce svého věku, navíc mimořádně nadaného hudebníka, byl nadšený a rychle se mezi nimi vytvořilo přátelství. Tím chlapcem byl anglický zázračný houslista Thomas Linley, který přijel ze svého domova v Bathu do Florencie studovat u Pietra Nardiniho. Byl sám, nikdo z rodiny ho nedoprovázel.
Thomas byl jen o tři měsíce mladší než Wolfgang a stejně jako on byl na svůj věk neobvykle malý. Není divu, že si oba chlapci okamžitě porozuměli. Hudebně se k sobě dokonale hodili. Thomas byl už tehdy označován za nejnadanějšího houslistu, jakého kdy Anglie zplodila. Brzy spolu vystupovali na šlechtických místech ve Florencii, někdy oba na housle, jindy Wolfgang doprovázel Thomase na klavír. I když každý z nich zápasil s jazykem toho druhého, Wolfgang měl konečně někoho ve svém věku, s kým se mohl smát a chichotat, povídat si a žertovat lámanou angličtinou a němčinou o samozřejmých tématech, která zajímala dospívající chlapce. Jistě také předváděli hudební kousky, těšili se z dovedností toho druhého a dělili se o obdiv, kterého se jim dostalo.
Thomas po návratu do Anglie udělal zářnou kariéru jako interpret i skladatel a vysloužil si přízvisko "Anglický Mozart." O svém novém příteli nepochybně mluvil často a kdykoli mohl. Příběh nemá šťastný konec. Thomas a Wolfgang se už nikdy nesetkali. V červenci 1778 odjel Thomas se svými sestrami do Lincolnshiru jako host vévody z Ancasteru. 5. srpna se Thomas vydal na loďku po jezeře, strhla se bouře, loďka se převrátila a Thomas se utopil. Bylo mu pouhých dvaadvacet let, byl na vrcholu slávy a měl před sebou zářnou hudební kariéru.
Cesta na jih byla náročná. Trvala pět dní v dešti a větru, cesty byly drsné a zastavovali v odpudivých, špinavých hostincích, kde nebylo nic k jídlu, hlásil Leopold. Leopold načasoval jejich příjezd do Říma na svatý týden a Velikonoce, kdy vrcholí hudební aktivity a římské šlechtické rody se jistě zdržují ve svých palácích. Nepočítal s tím, že město bude plné. Jediné ubytování, které mohli najít, byl malý a nepohodlný penzion. Mozartovi zůstali v Římě měsíc. Setkali se s vysokými kardinály a s potěšením zjistili, že zprávy o Wolfgangově hudebním umění se už dostaly do nejvyšších kruhů. Sám papež o Wolfgangovi věděl, ačkoli žádné předvolání k setkání s ním bezprostředně nepřišlo. Veřejné koncerty se nekonaly, ale Wolfgang vystupoval v královských palácích, u šlechticů i velvyslanců.
Jak otec i syn očekávali, pochvaly byly všeobecné a nejčastěji je doprovázela finanční odměna a dary. Z tohoto pobytu v Římě pochází jedna z nejznámějších legend o dospívajícím Mozartovi. Známe ji z dopisu, který Leopold napsal domů své ženě Anně Marii. Po prohlídce chrámu svatého Petra vzal Leopold svého syna do Sixtinské kaple, aby si poslechl bohoslužbu Tenebrae. Ta tradičně končila zpěvem Miserere od italského skladatele sedmnáctého století GregoriaAllegriho. Toto dílo si Vatikán vyhradil pro sebe. Bylo dokonce tak ceněné, že zpěváci v kapli měli pod trestem exkomunikace zakázáno vzít si jediný hlasový part, kopírovat jej nebo jej někomu dát. Vatikán zkrátka zakázal, aby se Allegriho Miserere hrálo nebo jakkoli znělo mimo Sixtinskou kapli.
Mohli to udělat jednoduchým způsobem: zakázal vynášet ven jakékoli kopie hudby. Bez kopií by ji žádný sbor nemohl provést vzhledem k tomu, že se jedná o rozsáhlé dílo trvající více než deset minut. Jenže nepočítali s Wolfgangem Mozartem. Potom, co slyšel zpívanou skladbu se s Leopoldem vrátili do svého bytu a Wolfgang si zpaměti zapsal tolik hudby, kolik si pamatoval. Potřeboval si ale ještě ověřit několik pasáží. A tak se na Velký pátek, kdy se měla zpívat znovu, vydali znovu do Sixtinské kaple a Wolfgang ji mohl dokončit.
S příchodem teplého počasí na začátku léta se Leopold s Wolfgangem vydali na jih do Neapole. Ve skutečnosti byl jejich pobyt v Neapoli spíše zklamáním. Místní šlechta o ně neprojevovala velký zájem, nikdy nepřišlo předvolání od neapolského krále a královny. Situaci zachraňoval jen zájem zahraničních velvyslanců, zejména z Británie. Pak se opět vrátili do Říma. O tři dny později 29. června Leopold odvedl Wolfganga do chrámu svatého Petra, aby se zúčastnil bohoslužby na svátek Petra a Pavla. Týden nato byli pozvaní ke kardinálu Pallavicinimu, který jim oznámil, že sám papež udělí Wolfgangovi papežský rytířský titul, čímž se stane rytířem Zlaté ostruhy. Ten nesl insignie v podobě šerpy s křížem, meče a ostruh.
Papežský patent Wolfganga popisoval jako hudebníka, který od nejútlejšího mládí vynikal v nejsladším zvuku cembala. Tři dny potom se Leopold s Wolfgangem zúčastnili oficiální audience u papeže Klementa, který mu oznámil, že je nyní oprávněný nazývat se Chevalier de Mozart. Rozjeli se zpátky na sever. Mladý Wolfgang musel dokončit operu, na kterou měl v kapse smlouvu. Z Říma odjeli 10. července v šest hodin večer. Cestovali celou noc až do pěti hodin ráno, kdy zastavili. To už jim byla krutá zima, píše Leopold, i když měli přes kabáty kožešiny. Zahřívali se nápoji z horké čokolády.
Možná vám přijde zbytečné zmiňovat takové podrobnosti, ale já to beru i jako historický exkurz do toho, jak lidé žili, co si dopřávali za pochutiny, jak cestovali, kde se ubytovali, jaké služby jim byly poskytované během cest nebo v hotelích a tak dál. To všechno je ohromné a fascinující přenést se o tři století dříve a dozvědět se, že si už tehdy mohli dát na cestách horkou čokoládu podobně jako dnes ve vlacích Regiojetu. Během zimních cest v kočárech si do oblečení balili i hlavu, celé tělo si balili do kožešin, nohy do několika vrstev, aby nenastydli od chladu. Na podlahu kočáru si rozprostřeli svazek sena, který cestujícím pomáhal udržet teplo. Jsou to neskutečné podrobnosti o běžných reáliích té doby.
V pět hodin odpoledne opět odjeli. Jejich cílem byla Bologna, asi 350 kilometrů severně od Říma vzdušnou čarou přes Florencii. Leopold se ale rozhodl, že to nebude tak jednoduché. Místo toho se vydali přes Itálii na pobřeží Jaderského moře do Loreta. Tam se Leopold chtěl poklonit Panně Marii ve svatyni Santa Casa, ve které v Palestině žila Svatá rodina. Dům byl zázračně dopravený čtyřmi anděly do Loreta, kde byl po staletí poutním místem. Odtud se vydali po pobřežní silnici do Rimini. Když otec a syn 20. července konečně dorazili do Boloně, byli naprosto vyčerpaní. Ubytovali se v hostinci San Marco, to rozhodně neměl být krátký pobyt. Tady se Mozart poprvé setkal s Josefem Myslivečkem.
On i Leopold sledovali Myslivečkovu kariéru i dílo už od Wolfgangova dětství. Ten Myslivečkovu tvorbu velmi obdivoval a z jeho skladeb, zejména operních, pak získával zkušenosti pro vlastní skladby. Vzniklo mezi nimi přátelství, které přetrvalo téměř do konce Myslivečkova života. Osobně se setkali ještě 15. května 1771 v Miláně, roku 1773 v Itálii a nemocného Myslivečka navštívil Mozart jednou na klinice v Mnichově 11. října 1777. Jeho stav v něm vzbudil zděšení a upřímný zármutek. Leopold Mozart později kritizoval Myslivečkův způsob života.
Mysliveček totiž zemřel na syfilis. Wolfgang během italského turné složil čtyři italské symfonie, pět nebo šest árií a jedno moteto. Leopold informoval milánskou operu o jejich pobytu a přesně týden po jejich příjezdu do Boloně dorazilo libreto a seznam herců. Wolfgang začal okamžitě pracovat na své nové opeře Mithridates, král pontský. Pak se situace změnila. V následujících týdnech Wolfgang na opeře téměř nepracoval. Mozartovi dostali pozvání k pobytu na venkovském sídle polního maršála hraběte Pallaviciniho, vzdáleného příbuzného kardinála, kterého poznali v Římě. 10. srpna tam přijeli.
Jaký kontrast k životu na cestách! Dostali palácové pokoje a obsluhovali je lokajové a komorníci. Jejich postele byly ustlané povlečením jemnějším než mnohá šlechtická košile. Měli toaletní potřeby ze stříbra. V předsíni spal sluha, který se staral o každou jejich potřebu, včetně úpravy Wolfgangových vlasů. Večeřeli u jejich honosného stolu v místnosti s terasou. Jedli ty nejlepší fíky, melouny a broskve. Leopold a Wolfgang zůstali na panství až do konce září. Nakonec se vrátili do Boloně, kde strávili více než měsíc shromažďováním všech svých věcí. Do té doby nashromáždili celou řadu kufrů a krabic plných knih a hudby. Měli toho tolik, že Leopold začal část z nich převážet přes Alpy do Salcburku, aby jim usnadnil zpáteční cestu.
Leopold neztrácel čas a navrhl svého syna na členství v prestižní AccademiaFilarmonica, přestože členem se mohl stát pouze ten, kdo byl starší dvaceti let a měl konzervatorní vzdělání. Zkoušející souhlasili se zkouškou. Wolfgang byl zavřený v místnosti. Dostal prostý gregoriánský chorál, který měl nastudovat v přísném stylu a přidat tři kontrapunktické hlasy nad basem. Uchazeči se s tímto ďábelsky obtížným úkolem obvykle potýkali tři hodiny. Leopold uvedl, že Wolfgangovi to trvalo jen půl hodiny, což pravděpodobně není příliš přehnané, protože sama akademie uvedla, že mu to trvalo méně než hodinu.
Po prostudování Wolfgangova úsilí každý člen zkušební komise zvedl bílý kotouč. Pogratulovali Wolfgangovi, byly připravené patentové listy a tento čtrnáctiletý chlapec měl další poctu. Když 18. října dorazili do Milána, ubytovali se nedaleko divadla ve velkém pokoji se třemi okny a balkonem a ve stejně prostorné ložnici s obrovskou devítimetrovou postelí a dvěma okny. Wolfgang se pustil do práce, do vážné práce. O šest týdnů později začaly zkoušky. Premiéra 26. prosince 1770 se samotným Wolfgangem u kláves, v novém šarlatovém kabátě se zlatým lemováním a světle modrou podšívkou – byla triumfální. Wolfgang řídil první tři představení od kláves. Pak je předal svému zástupci, zatímco on a jeho otec sledovali další představení z různých částí hlediště.
Opera se hrála každý večer v plném sále a měla dvaadvacet představení. Wolfgang se stal ozdobou Milána. Město Verona se k němu připojilo a jmenovalo ho čestným kapelníkem AccademiaFilarmonica. Brzy nastal čas rozloučit se s Milánem a vydat se na cestu domů do Salcburku. Nejdříve ale bylo třeba zajet na jihozápad do Turína, města, které chtěl Leopold navštívit na začátku nové operní sezóny. V Turíně zůstali dva týdny. Pak se vrátili do Milána, aby si všechno sbalili a vydali se na cestu domů do Salcburku.
První zastávkou byly Benátky a možnost vyslechnout další představení, předvést synovy schopnosti a navázat další kontakty. Mělo to být snadných pár dní. Ale opět je zdrželo strašlivé počasí, ohromující vítr a trvalo jim celý týden, než dorazili do Benátek. Po hudební stránce nebyl pobyt v Benátkách úplně úspěšný. Leopold napsal domů, že on a jeho syn byli pozvaní na oběd do velkých šlechtických rodin města, které pro ně poslaly své soukromé gondoly a potom je osobně doprovodily domů. Leopold byl odhodlaný dostat se domů do Velikonoc.
Dne 12. března 1771 po měsíčním pobytu opustil s Wolfgangem Benátky. Další města a další recitály – Padova, Vicenza, Verona – a pak konečně přes Alpy do Rakouska. Než se vydali do Alp je ve Veroně zastihla skvělá zpráva. Přišlo osobní poselství od císařovny Marie Terezie, která Wolfganga pověřila zkomponováním druhé opery pro milánské TeatroRegio Ducal. Opera měla být poctou sňatku jednoho z jejích synů s italskou princeznou. Svatba se měla konat v říjnu následujícího roku v Miláně. Císařovna přesně věděla, co chce. Wolfgang měl nastudovat dílo milánského dvorního básníka s názvem Ascanius v Albě.
Příběh o moudré bohyni lásky Venuši, která svede dohromady zbožňovaný pár, jenž musí být nejprve podrobený zkoušce, aby se ujistil, že jejich láska je skutečná. Pokud by někdo pochyboval, moudrou bohyní byla samozřejmě sama císařovna, která určí, že láska mladého páru je opravdová a všichni žijí šťastně až do smrti. Wolfgang se musel okamžitě pustit do práce. Znovu přejeli Alpy přes Brennerský průsmyk, tentokrát na sever. Silná vichřice, krutý mráz a sníh je v Innsbrucku na den zdržely. Ale na Zelený čtvrtek 28. března 1771 dorazili domů do Salcburku. Leopold a Wolfgang byli pryč více než patnáct měsíců. Stalo se toho mnoho. Wolfgang přešel z chlapeckého věku do mládí. Upevnil si pověst prvotřídního skladatele v zemi. Budoucnost se zdála být rozhodnutá.
Vliv Mozartovy hudby
Někteří jsme možná slyšeli o tom, že Mozartova hudba může ovlivňovat vyšší mozkové funkce. Fakt je ten, že Mozartova hudba byla podrobená řadě průzkumů. Jejich výsledky jsou fantastické, až téměř neskutečné. Široká škála behaviorálních experimentů ukázala, že poslech Mozartovy sonáty d-dur pro dva klavíry (K.448) přináší zlepšení v mnohých oblastech lidského mozku. Je nutné zdůraznit, že byly tyto studie srovnávané i s poslechem jiné, srovnatelné hudby. Bylo dokázané, že poslech Mozartovy hudby zlepšuje časoprostorové uvažování. Konkrétně se ukázalo, že poslech Mozartovy Sonáty pro dva klavíry D dur (K 448) vedl u vysokoškolských studentů k následnému krátkodobému zlepšení prostorově-časových schopností uvažování.
Další behaviorální studie rozšířily tyto výsledky na neuropatologické případy. Například ve studiích Alzheimerovy choroby poslech Mozartovy sonáty zlepšil prostorově-časové uvažování. Elektrofyziologické studie rozšířily tyto behaviorální výsledky o neurofyziologické jevy jak v normálních, tak v neuropatologických případech. V EEG studiích bylo zjištěno, že po poslechu Mozartovy sonáty se u lidí vytvářejí stejné stavy aktivity, které vzájemně souvisely se stavy pozorovanými při následném plnění prostorově-časového úkolu. Když těmto lidem pustili jinou srovnatelnou hudbu, tyto stavy se u nich neprojevily.
Pouze při Mozartovi. Mozartova hudba také snižuje potenciál záchvatů u osob s epilepsií. Jednoduše, Mozartova hudba do značné míry eliminuje riziko vzniku epileptických záchvatů. Tyto behaviorální a neurofyziologické jevy se souhrnně označují jako Mozartův efekt. Úhrnem tedy můžeme prohlásit, že Mozartova hudba rozvíjí analytické uvažování, ale také časoprostorové uvažování. Pomáhá také jako podpůrný ozdravný lék při úrazech mozku nebo demencích. Opět, nežeňme to do extrému, že si stačí pustit Mozartovu hudbu a budeme lepší v matematice, nebo tím léčit poškození mozku po úraze.
Mozartova hudba působí jako podpůrný prostředek, což je ovšem vydatně vědecky vyzkoumané. Je to přímo fascinující, jako by skrze Mozarta promlouvala nějaká vyšší entita. Ten důvod není zatím jasný. Určitě záleží na intervalech, které následují po sobě. Pokud máme například kvartu, kvintu, oktávu, přeskakujeme do jiné tóniny. Podstata tkví v tom, že jdou po sobě přesně v tomto sledu. Pokud bychom obrátili akordy, nebo sonátu zahráli v jiné tónině, tak Mozartův efekt zmizí. Závisí na frekvenci tónů, frekvenci celého zvuku. Také záleží na způsobu poskládání akordů, který dobře rezonuje v mozkové kůře. Tyto zvláštní rysy Mozartovy hudby nás informují o kódování mozku a způsobu, jakým mozek reaguje na určité podněty v Mozartově hudbě. Posun do jiné tóniny by změnil i neurofyziologické vlastnosti.
Je neuvěřitelné, jak to Mozart dokázal. Zřejmě i jemu intuitivně přinášely příjemné pocity určité tóniny, intervaly i akordy. Tak k nim podvědomě tíhnul, ani netušil proč. Hudba jako celek rozvíjí další kognitivní činnosti mozku. Když porovnáme žáky základních uměleckých škol s dětmi, které nehrají vůbec na nic, jejich analytické myšlení a schopnost myšlenkového skládání věcí do celků je na mnohem vyšší úrovni. Představme si klavír. Hrajeme dvěma rukama a každou z nich něco jiného. Mozek si to všechno musí spojit. Mozek je skvěle vycvičený ve spojování věcí, které spolu nesouvisí. Zároveň umí oddělovat motoriku levé a pravé ruky – a k tomu ještě nohy, pokud hrajeme s pedálem. Lidé, kteří se jakkoli hudbě věnují si rozvíjejí logická i analytická centra mozku.
Existují ostatně muzikoterapie, které jsou na tom založené. Muzikoterapie je známá řadu století. Například Řekové v Asklépii umístili nemocného do středu amfiteátru a k jeho uzdravení používali specifické hlasy. Proč má hudba nad námi takovou moc? Když jsme ve stresu, jsme smutní, nebo si chceme navodit příjemné pocity, pustíme si hudbu. Proč to ale děláme? Někteří vědci tvrdí, že tím překonáváme vlastní kognitivní disonance. Kognitivní disonance je nepříjemný pocit, kdy musíme řešit protichůdná poznání. Ilustrovat to můžeme na starší generaci, která byla vychovaná v bipolaritě zlého Sovětského Svazu a hodné Ameriky.
Při střetu s americkými zvěrstvy od Vietnamu, přes Jugoslávii po Irák nebo Libyi mají tendenci Ameriku omlouvat. Za všechno může Putin a Rusko. Nejsou schopní se adaptovat do nového multipolárního prostředí. Většinou tato protichůdná poznání zavrhnou. Nejsou schopní překonat svou kognitivní disonanci. Tu překonává hudba, která otupuje ostří a zmírňuje hrany. Díky příjemným pocitům z hudby tyto protichůdné disonance snáze překleneme. Podle jedné hypotézy právě proto hudba vznikla v lidské evoluci, aby pomáhala překonávat negativní důsledky. Hudba se po staletí používala k léčení a stimulaci emocí. Hudba je tímto mocným mechanismem. V každé civilizaci je jiná, protože skrz ni lidé promlouvají.
Vyjadřují hudbou svou duši a poselství civilizace. Amerika, Evropa, Afrika, Čína, Indie nebo arabský svět. Ve všech koutech je lidem příjemného něco jiného. Čtvrttónové tóniny, které jsou typické jinde, se nám zdají jako falešné. Jsme prostě vychovaní v jiném prostředí. Od dětství jsme slýchávali jinou hudbu, která nám přináší příjemné pocity. Jim se zase naše stupnice zdají nudné, všední a obyčejné. Bez barvité bohatosti jejich čtvrttónů. Hudbou spolu všechny civilizace hovoří. Sdělují si něco. To věděl i Mozart, jehož duší v jeho hudbě přímo sršela. Po tomto zamyšlení se vydejme dál v pouti Mozartova života. Ale na to si musíme počkat až v další epizodě.
Závěr
Druhá epizoda Věčného génia Mozarta končí, co uslyšíte příště? Vypravím se na další cesty Wolfganga s otcem do Itálie. Podívám se na další skladatelskou dráhu Mozarta, která byla skutečně pestrá. Wolfgang potom odjel bez otce, ale se svou matkou do Německa a Francie. Ve Francii je potkala první tragédie. Anna Marie zemřela. Mozart se po delším váhání vrátil do rodného Salcburku, kam se mu ale vůbec nechtělo. Nakonec se musel přestěhovat za císařem do Vídně.