Druhý díl pojednává o rozmanitých tradicích a rituálech spojených s Vánocemi v různých zemích a kulturách. Popisuje historické a kulturní kořeny Vánoc, včetně původu vánočního stromu, koled, svátků Svatého Mikuláše a Svatého Františka z Assisi a jejich významu v různých zemích, jako jsou Polsko, Chorvatsko, Srbsko, Rusko, Egypt nebo Čína. Pořad také zkoumá, jak se komerční a konzumní Vánoce staly dominantním prvkem této sváteční sezóny v mnoha zemích. Nakonec poskytuje poselství o tom, co jsou Vánoce a jaký mají význam.
Úvod
Stručně si zrekapitulujeme, o čem byl první díl tohoto vánočního speciálu. Začal jsem pátrat po stopách Josefa a Marie, kde vlastně začal památný vánoční příběh. Podívali jsme se do pouští a oáz na území kolemMrtvého moře. Do Nazaretu, Jeruzaléma a Betléma.
Po zvěstování archanděla Gabriela jsem pokračoval vládou krále Heroda a cestě Marie a Josefa do Betléma kvůli sčítání lidu, nařízeném Římany. Právě v Betlémě Marie porodila Ježíše. Konstantin Veliký vydánímMilánského ediktu ve 4. stoletízajistil, že se křesťané přestali být pronásledováni.
Potom jsem se podíval na to, kdy se Ježíš mohl narodit, a zda to vůbec bylo v prosinci. Pokračoval jsem hvězdou nad Betlémem a mudrci z východu. Ti byli pravděpodobně z Babylonu, a onou hvězdou mohla být ve skutečnosti planeta. Pravděpodobně šlo o konjunkci, tedy spojení Saturnu s Jupiterem, které se nacházely blízko sebe v roce 7 před naším letopočtem.
Pokračoval jsem Herodovým vražděním neviňátek a útěkem Marie s Josefem do Egypta, aby své dítě zachránili.
Potom jsem se vypravil na začátek, do kolébky civilizací Mezopotámie a oslav zimního slunovratu. Tehdy to ještě s Vánoci nemělo nic společného, šlo o dobu 2000 let před naším letopočtem. Slavil se zimní slunovrat a nový začátek slunečního cyklu.
Pokračoval jsem do starého Říma, potom jsem se podíval na tajemné druidy a na některé pohanské atributy Vánoc. Například jmelí jako symbol plodnosti, které zvláště druidové uctívali. Podíval jsem se také na slunce a ohňové rituály nebo původ Dušiček.
Nakonec jsem zamířil na sever do Skandinávie, a pověděli jsme si něco o severské mytologii.
Kmen malých lidí
Některé křesťanské zvyky nás však zavádějí do náboženství mnohem starších. A to do časů, kdy lidé uctívali antropomorfní bohy, a kdy zvířata, rostliny a přírodní síly, byly považované za vtělení mocných duchů.Do časů, kdy víra v duše zemřelých nebyla považována za pověru, ani se nespojovala s nějakým čarodějnictvím.
V jistých částech Evropy žil v době kamenné a rané době bronzové, zaostalý národ malých lidí, kteří se živili lovem zvěře a sběrem kořínků, ovoce a plodů. Mnozí jejich bohové měli podobu zvířat, a jejich kněží neboli šamani, nosili rituální rohy a halili se do posvátných kůží. Posvátný roh a rozštěpené kopyto, které později křesťanství považovalo za atributy ďábla, byly symbolem dobra, a rohatý bůh byl úplně prvním předchůdcem Mikuláše, Ježíška nebo amerického Santa Klause.
Pojídání posvátných zvířat nebo bylin, nebylo obětinou Bohu pro získání přízně, nýbrž svátostí, jako je přijímání těla a krve Kristovy při mši. Díky takovému doteku s božstvím přítomným v daném zvířeti nebo rostlině, získával člověk požehnání. Byť bylo pojídání těla a pití krve nejdokonalejším způsobem kontaktu, požehnání se získávalo i vnějším kontaktem, kdy byl člověk pouze postříkaný krví, nosil kůži, hlavu nebo rohy posvátných zvířat, nebo si přinášel domů svazky nebo věnečky z větví posvátných stromů.
Jednoho dne však do světa tohoto národa malých lidí vtrhli divní obři, kteří s sebou přinesli železo a zemědělství, a většinu z nich rozprášili. Ale někteří šamani se smísili s nově příchozími, a díky svým znalostem bylin se stali vysoce váženými jako léčitelé. Léčitelkám a porodním bábám se někde začalo říkat čarodějnice, pro jejich znalosti bylin a rostlinných jedů. Až do konce 16. století, měla každá větší britská domácnost alespoň jednu takovou čarodějnici.
Když však katolická církev začala svůj velký hon na čarodějnice, zbylí příslušníci národa malých lidí museli ustoupit nejprve do hlubin pralesů, pak do bažin a nepřístupných horských oblastí, než nakonec zmizeli v mlhách času. Částečně vyhubení, částečně pohlcení svými dobyvateli. Drobní lučištníci a lesáci v zelených oděvech se ztráceli v lesích, aby se nečekaně zase objevovali, a opět mizeli.
To vyústilo do pověrečného strachu z jejich schopností, kterých se jim údajně dostalo od nadpřirozených sil. Tito malí lidé byli zpočátku mstiví. Působili nemoci, ničili úrodu, zapalovali domy, hubili zvířectvo a z kolébek kradli děti. Nakonec si je zemědělci začali usmiřovat tím, že jim dávali před dveře jídlo. Jelikož měli dřevěné nástroje a zbraně, zachovalo se jen málo důkazů o jejich existenci. Zato stovky mýtů a legend.
V Británii se jim říkalo skřítkové, trpaslíci a šotkové, v Norsku Nisové, a ve Švédsku Tomtové. Dnes se ovšem tito malí lidé ve většině světa už dávno považují za pozůstatky pověr. Přesto ale ve Skandinávii dodnes nosí vánoční dárky droboučký skřítek Jule, vládce národa malých lidí. Objevuje se každý rok ve špičaté čepičce, a celý v červeném. Děti mu nechávají venku misku s ovesnou kaší, aby nevynechal jejich dům. I v Americe každý ví, že tito malí lidé jsou stále naživu, a že žijí na severním pólu. Spokojeně tam pracují v dílně Santa Klause a vyrábějí hračky pro děti na celém světě.
Křesťanství přebírá pohanské zvyky
Ve třetím století vzdali církevní otcové beznadějné snahy o úplné vymýcení oslav Saturnálií. Byly totiž až příliš oblíbené, a proto se rozhodli převzít většinu pohanských tradic, přejmenovat je v křesťanském duchu, a celé ty svátky zaměřit na oslavu křesťanského slunce spravedlnosti. Jako náhrada za 25.prosinec, bylo zvoleno datum Kristova narození. 25. prosinec byl posvátným dnem nejen pro starověké Římany, ale i pro příslušníky perského náboženství mitraismu. Jeho vyznavači uctívali pohanského boha Mitru, který byl jedním z hlavních soupeřů křesťanského boha Slunce, a ten den oslavovali návrat jeho síly.
Výzdoba domů a kostelů ratolestmi věčně zelených rostlin, se vysvětlovala citátem z knihy proroka Izaiáše, který předpověděl den, kdy:"Sláva libánská přijde k tobě. Jedle, jilm, též i pušpán k ozdobě místa svatyně mé."Pušpán je mimochodem jeden z lidových názvů pro jehličnan tis červený. Svrchní strana jehličí je tmavě zelená až černá, spodní je stříbřitě zelená. Tyto živé zelené větvičky na vánočním věnci, symbolizovaly život věčný, a kulatý tvar věnce připomínal trnovou korunu.
Symbolem života věčného se stala také cesmína. Jasně červené plody připomínaly kapky krve, kterou Ježíš prolil na kříži. Jejich barva však představovala i vroucí lásku k Bohu v srdcích věřících. A pichlavé listy jehličí byly připomínkou Kristovy trnové koruny. Ve středověku se navíc věřilo, že červené plody cesmíny zahánějí čarodějnice, a tak se cesmína stala tradičním materiálem pro výrobu adventních a vánočních věnců. Z kostelů bylo zcela vypuzené jmelí, které bylo nejposvátnějším pohanským symbolem plodnosti.
Vánoční strom
Vánoční strom se poprvé objevil v Německu v roce 1718, kdy tam z Anglie dorazil svatý Bonifác, aby obrátil pohany na víru. Byl rozhodnutý vymýtit všechno pohanské, a tak ve městěGeismar porazil posvátný dub. Aby uklidnil rozezlené uctívače, zasadil na jeho místě jedli, a prohlásil ji za symbol nové víry. A náhodou se stalo, že k tomu došlo zrovna v předvečer Narození Páně. Jedle jako stále zelený strom se začala od 16. století stále více používat jako symbol Vánoc. Začala se pomalu zdobit, osvětlovat, věnčit girlandami. Celkem nenápadně se rozšířila po světě. Nejprve v Německu a ve slovanských zemích,potom do Francie, kde byl první vánoční stromeček nainstalovaný v roce 1837. Již otři roky dříve tento zvyk vyvolal nadšení mezi anglickou šlechtou. A nakonec v Belgii se poprvé objevil tento strom života začátkem 19. století, jako symbol zaslíbené a znovuobjevené věčnosti.
Rituály a koledy
Křesťanství také tvrdilo, že většina pohanských ohňových rituálů, zapalování svící, pálení julského polena a jiné, symbolizují božské světlo, které ozařuje svět. Dávání dárků, podle svatého Bonifáce, připomínalo zlato, kadidlo a myrhu, které přinesli mudrci, tři králové z východu, když se přišli poklonit právě narozenému Kristovi. A tradice zpěvu o Vánocích, odvozoval od zpěvu andělů, kteří se v Betlémě zjevili pastýřům, aby jim zvěstovali Kristovo narození.
V 16. století se koledy zpívaly jen o vánočních svátcích, a to pouze biskupy a kněžstvem. A námět těchto koled se týkal výlučně vánočního příběhu. Koledy si ovšem rychle oblíbili nejširší lidové vrstvy, a tak se nakonec začaly zpívat všude. A současně s tím se v koledách už nezpívalo jen o Kristovu narození, nýbrž i o Vánocích jako takových.
Slovanské Vánoce
V pražských ulicích, na Staroměstském náměstí, můžeme najít kulisy, které zprostředkovávají největší tajemství křesťanského světa. Nechybí nic. Je tu i živý beránek. Každého zajímá něco jiného. Děti nejvíce přitahují zvířata. Dospělí spíše obdivují originální invenci těchto živých jeslí. Jak se v dřívějších dobách ale slavily Vánoce ve slovanských zemích?
Vánoce pro nás mají o to větší kouzlo v tom, že každá rodina má své rituály, jak Vánoce slaví. Různé zvyky, tradice, obyčeje a rituály se v rodinách předávají po generace. Každá následující generace přejímá bohatost Vánoc od generace předchozí. Oslavy v zimním období tu byly ještě mnohem dříve než první křesťané.
Před mnoha staletími byli lidé přímo závislí na tom, co jim příroda poskytla k obživě. To se týkalo nejzákladnějších životních potřeb. V zimním období se dny zkracují, a je velmi brzy tma. Zimní slunovrat, jako začátek nového slunečního cyklu, byl proto velkým důvodem k obřadům a oslavám i ve slovanských zemích. Velké množství původních pohanských zvyklostí tehdy stále ještě žilo paralelně s křesťanským pojetím a světonázorem. Došlo k tomu, že slovanské lidové prostředí si přetavilo svou původní předkřesťanskou vizi do tvaru, který mohl konvenovat i křesťanskému světonázoru.
Lze to vykreslit na původních magických praktikách pro zajištění plodnosti. Například dříve hospodář šel na Štědrý den nasypat obilí drůbeži do kruhu, aby se nerozutekla. To byl zvyk čistě pohanský. Ovšem v rámci přetavování pohanských zvyků do křesťanských, si hospodář už obilí nechal posvětit.
Propojenost starých obyčejů s křesťanstvím dokládá třeba i to, jak byl organizovaný štědrý večer, a jak se připravovala vánoční tabule. Čím více druhů jídel bylo na stole, tím měla být větší úroda. Na stole muselo být velké množství základních potravin. Vařily se obilné kaše, vděčnou surovinou byl i mák, a nechyběly ani vánoční oplatky. Byl to vlastně úplně jednoduchý oplatek upečený v tzv.oplatnici jenom z vody a z mouky. Oplatek měl na sobě vždycky nějaký křesťanský motiv, například křížek, a tímto oplatkem se začínala celá štědrovečerní večeře. Je to podobné jako v Polsku, čemuž se budu věnovat v následující kapitole.
Hospodář tím oplatkem podělil všechny členy domácnosti, a nesl oplatek i dobytku. Oplatek se jedl většinou s medem, ale mohl se potírat i česnekem nebo se na něj mohla položit snítka petržele. Těm, kteří ho pojedli, měl zajišťovat zdraví a ochranu. Pokora dřívějších lidí k přírodě byla nesrovnatelně větší než dnes. Věděli, že oni přírodní živel ve svých rukách nemají. Hospodář a členové rodiny si dary zajišťovali přízeň přírodních sil.
Dnes už na to tak nějak zapomínáme. Jdeme do obchodu, a nakoupíme si, co potřebujeme. Ovšem pokud se neurodí, tak se nenajíme. Na Štědrý den se neobdarovávali pouze lidé, ale dary dostávaly i živly a příroda. Obdaroval se dobytek, ale i stromy. Ke stromům se nosívaly zbytky od večeře. Obdarovávala se voda i oheň. Všechno v zájmu toho, aby přírodní živly člověku neškodily, ale sloužily.
Dodržovaly se ale i další, často bizarní pohanské zvyky. Například nohy od stolu se omotaly řetězem, což mělo zase symbolizovat, aby členové rodiny drželi pohromadě, aby se nerozutíkali do světa. V našich domácnostech nechybí ani vánoční výzdoba interiérů. U našich předků se ale hojně používala červená barva, která také měla chránit a přála hojnosti. Používaly se také zelené větvičky chvojí, které se zastrkávaly za trámy.
V 19. století se do slovanských domácností dostal i vánoční stromeček. Ten se zpočátku věšel za kmínek nad střed stolu, a proto nebýval příliš velký. Jeho větvičky se zdobily například malými červenými jablíčky, ořechy, které se později balily do stříbrného nebo zlatého staniolu, sušeným ovocem, a později i papírovými ozdobami. Později se začaly objevovat průmyslově vyráběné ozdoby téměř v také podobě, v jaké je známe i dnes. Během 20 století se vánoční stromek přetvořil do dnešní podoby. Už nevisí ze stropu, ale stojí.
Ještě předtím, než se u nás začal prosazovat vánoční stromeček, se do vánočního interiéru instalovaly malébetlémky. Ty později fungovaly paralelně se stromky. Nadílka se neumísťovala pod stromeček, ale často se pokládala k betlémku. Nadílka pro děti se také dříve dávala za okno do punčochy, což zůstalo zvyklostí v anglosaských zemích, dnes spíše punčocha u krbu. To, že klademe dárky pod vánoční stromeček, je také poměrně novou záležitostí. Dnes už betlém slouží spíše jako vánoční dekorace. Ovšem, aby to odpovídalo skutečně Ježíškově narození, měla by se figurka Ježíška položit do betléma až v den Kristova narození, stejně jako tři králové by se měli doplňovat až 6. ledna.
Na Vánoce se ve slovanských zemích také hodně věštilo. Vlastně všechno, co se přihodilo, se mohlo považovat za věštbu. Budoucnost mohl ovlivnit třeba i koledník. Pokud na koledu přišel jako první statný mládenec, mělo být dobře. Žena ale bylo zlé znamení. Je mnoho zvyků. Některé jsou dnes lidmi opomíjené, jiné přetrvaly dodnes. A třeba nad dnešní štědrovečerní tabulí, by se naši předci asi hodně podivovali.
Polsko
Těsně před Vánocemi jsou v Polsku tradiční ranní bohoslužby. V polštině roráty. Konají se brzy ráno, ještě za tmy. Roráty jsou typickou polskou a maďarskou tradicí. Svatá mše ve tmě, při světle svící a lamp. Svící je šest, a jedna z nich je speciálně ozdobená jako symbol panny Marie. V dávných dobách v polské historii, král a ostatní lidé různého původu a profesí, přicházeli k oltáři a pronášeli tato slova:„Jsem připravený na den soudu.“ Roráty v kostele dominikánských mnichů v Poznani, nejsou jen náboženskou, ale i kulturní událostí. Starobylé gregoriánské písně vytvářejí jedinečné prostředí pro nádhernou svatou mši, která je součástí přípravy na Vánoce.
Štědrý večer nemůže být bez vánočných oplatek. Může chybět cokoli, ale oplatek nikdy. Vždycky na začátku Adventu mladí a staří přijdou do kostela pro oplatky. Je starý zvyk posílat listy s kouskem oplatku příbuzným kteří žijí v zahraničí. Oplatky jsou vždy stejné. Upečené z polské pšenice, polského zrna. Určitým způsobem je oplatek hlavní součástí tradiční polské štědré večeře. To je historie. Je zřejmé, že představuje účast na jezení chleba jako účast na vánočním božím těle. Z hlediska období apoštolského, tedy z období prvních křesťanů.
Tradičně pekl vánoční oplatky kostelní varhaník, organista. Používal při tom bronzové pláty s reliéfem představujícím Boží zrození. Organista věnoval pečení oplatků z pšeničné mouky několik dlouhých dopolední. Organista byl v místní komunitě důležitou osobou, téměř tak důležitou, jako kněz, místní šlechtická rodina, kostelník, hrobař anebo ředitel školy. Všichni ostatní byli jen obyčejní lidé. Jen jeden z těch, kteří se považovali za něco víc, za aristokracii, pekl na Vánoce oplatky.
Oplatky se považovaly za něco vznešeného, vhodné pro anděla. Tento andělský chléb jedl teď člověk, a to bylo velmi důležité. V polských domácnostech, otec obyčejně začíná štědrovečerní večeři modlitbou, a podává rukou členům své rodiny, kousek oplatku. V Bibli je nekvašený vánoční oplatek symbolem čestnosti, pravdy a rovnosti. Zatímco kvašený chléb symbolizuje hněv, zlo a nepoctivost. Bílý vánoční oplatek je symbolem harmonie v srdci.
Chorvatsko
V oblasti hor severně od chorvatského Splitu, se dodnes uchovaly tradiční zvyky, vztahující se k závěru roku. Před Vánocemi se obyčejně otec se synem vypraví do lesa vyhledat a nařezat velká vánoční polena, určená pro krby v domácnosti na Štědrý večer. Tato tradice se datuje ještě do období před příchodem Slovanů do této země, a je stará tisíce let. Úlohou mužů bylo pořezat dlouhé vánoční větve, a ženy zatím usilovně připravovaly jídla na vánoční svátky pod dohledemstopanice – paní domu.
Jeden z hlavních chodů jídelního lístku byl sopalnik. Bezmasé jídlo z těsta naplněného listovou zeleninou, upečené v peci s horkými uhlíky. Bezpodmínečný rituální prvek vánočního stolu, jsou tři velké bochníky chleba, uprostřed kterých jsou zelené větvičky. Pokud si nikdo jiný nenašel čas, aby se vydal do lesa pro zelené větvičky, šla tam sama stopanica.
Kromě jižních Slovanů, byl tento starodávný rituál známý i jiným národům na Balkáně, stejně jako jiným národům v jižní Evropě. Tedy všem, které žily uvnitř římské říše. V některých regionech Chorvatska dávali vánočním stromům jídlo a nápoje. Tento zvyk se datoval od předkřesťanského období, stejně jako víra, že v tento zvláštní den teplo z hořících polen, sálá nejen pro členy domácnosti, ale i pro duchy rodinných předků, známých i neznámých. Vánoční poleno je proto symbolem rodinných svazků a trvání rodiny.
Srbsko
Srbové jsou, stejně jako Rusové, které budu probírat dále, příslušníky pravoslavné církve. Srbové ale, na rozdíl od Rusů, slaví Vánoce úplně jinak. Důležitým pojmem srbských Vánoc, se kterým se musíme seznámit, jebadnjak. Je to dubová větev, která je symbolem Vánoc. 6. ledna nastává takzvaný Badnji dan, obdoba našeho Štědrého dne. Podle tradice se toho dne vydává hlava rodiny do lesa, aby tam uřízla badnjak. Stejně jako to mají v Chorvatsku. Větev se pak zdobí slámou a pšeničnými klasy.
Srbové si na Vánoce zpravidla žádné dárky nedávají. Zato věřící drží dlouhý půst, už od 29. listopadu. V té době nesmí jíst žádné maso s výjimkou ryb. Také na badnji dan se samozřejmě jí postní strava. Ryby, fazole bez mléka a sýru. Toho dne se však v mnoha rodinách zabije sele, které pak je druhého dne, kdy Vánoce začínají, hlavním pokrmem. Je ovšem přísně zakázáno z prasátka při pečení ochutnávat.
A 6. ledna nastává Badnji večer, Štědrý večer. Okolo 6. hodiny se jde do kostela na mši. V tento den je prý v kostele nejvíce lidí z celého roku. Asi stejně jako u nás na půlnoční. Zapalují se svíčky, které jsou rozprostřené ve dvou patrech. V dolním hoří svíčky zapálené za zemřelé, v horním za žijící. Po mši ještě bývá před kostelem zvykem zapalovat slavnostní oheň, při kterém se pálí dubové větve.
Muži přinášejí do domu ráno toho dne nařezané dubové větévky, které pálí v kamnech. Během tohoto rituálu na ně ženy hází zrnka pšenice. Ta se pak rozhazují i okolo domu, a nesmí se po 3 dny uklízet. Od této chvíle by nikdo z rodiny neměl opouštět dům. Vánoce, srbsky božič, začínají 7. ledna. S napětím se čeká na prvního svátečního hosta. Říká se mu polaznik, nebo taky polažajnik. Musí to být muž, ženě se dveře zásadně neotvírají. Polaznik vstoupí do domu, vhodí drobné mince pod stůl, kam rodina uložila ozdobený badnjak. Potom ozdobenou větev vezme, prohrábne jí oheň v kamnech, a popřeje všem v domě šťastné Vánoce. Zato dostane od hostitele hrst peněz.
Božič je prvním dnem, kdy skončil půst. A tak se Srbové mohou konečně do sytosti najíst. Jako první se podává sýr, který je tradičně prvním svátečním pokrmem. A pak přichází řada na selátko zvané pečenica. Bývá zvykem z něj schovat pravou přední nohu, která se jí až na srbský pravoslavný nový rok, který nastává 14. ledna. Vánoce se v Srbsku slaví tři dny. 7. ledna se slaví už zmíněný božič, 8. ledna je svátek Matky boží a 9. ledna svatého Štěpána.
Vánoční období končí až v předvečer tří králů na takzvaný den kříže, Krstov dan. Po celý ten čas bývalo zvykem zdravit se slovy „Kristus se narodil“. Odpověď zněla:„Opravdu se narodil“ a lidé se políbili na tvář. Dnes už se s tímto zvykem můžeme setkat jen výjimečně na venkově. Srbové tradiční vánoční dárky neznají. Kdysi bývávalo zvykem obdarovávat nejbližší členy rodiny poslední tři neděle předcházející Vánocům. Tento zvyk ale prakticky úplně vymizel.
Rusko
Pro většinu Rusů je oslava tradičních pravoslavných Vánoc něčím úplně novým. Zatímco velká část obyvatelstva dává přednost oslavě Nového roku s tradiční jolkou a s dárky, které jim vozí děd Maróz se svou vnučkou Sněhurkou na saních až z daleké Čukotky, jen pomalu se vrací zvyk slavit ortodoxní Vánoce, připadající na 6. a 7. ledna. A teprve po nich pravoslavný Nový rok. Aby to nebylo tak jednoduché, zejména někteří mladí západně orientovaní Rusové ve velkých městech, začínají slavit také Vánoce v době, kdy je slavíme my. Tedy 25. a 26. prosince.
A tak je dnes Rusko jedinou zemí na světě, kde mohou příslušníci jedné víry slavit Vánoce i Nový rok dvakrát, a nikomu to nepřipadá divné. Jako za mnoho jiných věcí v této velké zemi, i za zmatek s vánočními oslavami mohou bolševici. Po vítězství Velké říjnové revoluce totiž zakázali oslavy pravoslavných Vánoc, a tento zákaz trval až do roku 1992. Kromě toho, také v roce 1918, v Rusku zavedli gregoriánský kalendář, který ze dne na den vyměnil pořadí hlavních zimních svátků.
Zatímco Nový rok Rusové slaví podle nového kalendáře, pravoslavné Vánoce se řídí kalendářem starým. Příprava na vánoční svátky začíná pro pravoslavné věřící už 28. listopadu předvánočním půstem, který trvá až do 6. ledna, tedy 40 dní. Počínaje druhým lednem, což je počátek vánočního období, se půst ještě zpřísňuje, až je na Štědrý den předepsaný půst nejpřísnější. Přijímat jakoukoli potravu, je toho dne dovolené až večer po bohoslužbě. Poté, až vyjde první hvězda.
Ke Štědrému večeru odjakživa patřily také nejrůznější lidové zvyky, rituály a koledy. Koledníci byli všude vítaní, protože svými písněmi o narození Krista vyjadřovali přání štěstí, hojnosti a bohaté úrody. Původní pravoslavné Vánoce, byly ve znamení velkolepých vánočních bohoslužeb v kostelích, po kterých následovaly opulentní domácí hody v kruhu rodiny a přátel. Oslavy trvaly až do nového roku, který byl vítaný maškarními plesy a hádáním osudu z ruky.
I dnes se o štědrovečerní večeři v Rusku stoly doslova prohýbají. Tradicí je podávat večeři o dvanácti bezmasých chodech. Oblíbené jsou vareniky, což jsou plněné taštičky z kynutého těsta. Jejich náplň se připravuje z brambor, rýže, zelí nebo sušených a nakládaných hub. Tradičním jídlem je také nákyp z pšeničných zrn s mandlemi, rozinkami, mákem, švestkami a cukrem zvaný kuťa. Nechybí dušená kapusta, houby upravované na různé způsoby, ryba, ovoce, zelenina a saláty.
V posledních letech se na ruském štědrovečerním stole můžeme setkat také s pokrmy zcela nepostními. Stále častěji se podává vepřová pečeně s křenem, nebo krocan s jablky a pohankovou kaší. Ze sladkých zákusků jsou nejoblíbenější medový perník a dorty s máslovými krémy a barevnými polevami. Na stole samozřejmě nechybí ani slané zákusky, nakládané okurky a samozřejmě vodka. Hodně vodky.
Než se vypravíme k svatému Mikulášovi a svatému Františku z Assisi, podívejme se ještě na skok do Egypta, kam utekl Josef s Marií před králem Herodem, ale také do Číny, kde žili, stejně jako v Babyloně, odkud pocházeli mudrcové z východu, vynikajícími hvězdopravci.
Egypt
Biblickou zemi Egypt dnes obývají především muslimové. Ovšem dosud v Egyptě žije také přibližně 8 až 10% křesťanského obyvatelstva – egyptští Koptové. Jsou to Egypťané, jejichž předkové v prvních staletích našeho letopočtu přijali křesťanství. Dodnes oslavují příchod spasitele podle původního kalendáře. A tak Vánoce tu připadají také na 7. ledna. Není bez zajímavosti, že tento den je v Egyptě státním svátkem. A zásluhou koptské menšiny, je na počátku ledna prakticky všude cítit sváteční atmosféra.
Vánoční obřad začíná už 6. ledna brzy odpoledne, a trvá až do druhého dne do rána. Během této doby se v koptských chrámech zpívají nejrůznější liturgické písně a modlitby, zapalují se svíce a mniši v tento den vyměňují svá, dosud černá roucha za andělsky bílá. Vrcholem koptských oslav narození Krista je půlnoční mše provázená zvoněním kostelních zvonů. Ta největší se koná v katedrále svatého Marka v Káhiře. Obvykle ji vede koptský papež a vysílá ji egyptská televize. Teprve po mši se rodiny rozcházejí do svých domovů, kde večeří prosté jídlo z masa a rýže zvané fata, a děti si rozbalí dárky. Speciálním vánočním pečivem jsou sladké sušenky s křížem kak. Ke koptským Vánocům patří také pečivo zvané zalabia, a pokrm z ryb řečenýbouri.
Jakmile tato hostina skončí, začne pro Kopty přísný půst trvající 40 dnů. Zejména pod vlivem západní civilizace šířené prostřednictvím filmů a televize, začínají přicházet na chuť vánočním svátkům také někteří egyptští muslimové žijící především ve velkých městech. Začínají zdobit svoje obchody vánočními stromky, a po americkém vzoru adoptovali postavu Santa Klause. Většinou jde ale pouze o marketingový tah, ale mnozí připouštějí, že křesťanská oslava Vánoc není vůbec v rozporu s učením Koránu. Ostatně Ježíš, arabsky Issa, je muslimy považovaný za významného proroka. Muslimové ovšem odmítají uznat jeho boží původ.
Čína
Podívejme se ještě naskok do Číny, odkud stejně jako z Babylonu, pocházeli vynikající astrologové. I když pro čínské úřady Vánoce oficiálně neexistují, ve velkoměstských centrech se v prosinci stále častěji objevuje vánoční výzdoba, často se symbolikou Santa Klause. Jak se tato asijská velmoc víc a víc otvírá světu, přijímá i Vánoce. Přesněji pouze jejich vnější viditelné znaky. Vánoční výzdobu, a hlavně vánoční dárky.
Kdybychom se však kteréhokoli Číňana zeptali, co Vánoce symbolizují pro křesťany, většinou pouze pokrčí rameny. Čína je dnes největším výrobcem vánočních ozdob a dekorací, umělých vánočních stromků, elektrických vánočních svíček a zřejmě také největším výrobcem všech dárků, které si lidé ve světě k Vánocům nadělují. A protože Číňané rádi slaví, a ještě raději dostávají dárky, Vánoce přijali. Ovšem po svém.
To se týká zejména dnešních dvaceti a třicetiletých, pro které je období Vánoc příležitostí ukázat svým vrstevníkům a rodinám, jak jsou úspěšní. Běžným vánočním dárkem jsou v Číně nové modely mobilních telefonů, luxusní oblečení západních značek, notebooky, dokonce i automobily.
Vánoce, jako svátek konzumu, neslaví jen v Číně, ale také v Japonsku, Malajsii, Indonésii, Thajsku a Jižní Koreji. Údajně nejvíce peněz za vánoční dárky ovšem utratí obyvatelé Singapuru. Například v roce 2011 to bylo v přepočtu asi 16000 korun na osobu.
Svatý Mikuláš
Ukázali jsme si, jak se v různých koutech světa slaví Vánoce. Ty jsou ale také spojené s dalšími tradicemi. Jednou z nich je svatý Mikuláš. Jaký je však jeho původ a jak vlastně vznikl?
Ve druhém století se církev pokusila nahradit silou kypící, bujaré bohy a pseudo-krále, svou vlastní, mnohem zbožnější postavou, svatým Mikulášem. Tento pokus ovšem naprosto propadl. Podle dnešních znalostí se svatý Mikuláš narodil v Turecku. Po smrti rodičů ho strýc přinutil vstoupit do kláštera, aby se musel vzdát všech svých pozemských statků. Ve stejné době přišli na rodinu v sousedství se třemi dcerami zlé časy. Jejich otec nebyl schopný dát dcerám věno, a tak měly pramalé vyhlídky, že se vdají.
Dcery se proto dohodly, že nejstarší z nich půjde do nevěstince, aby za opatřila mladší sestry. Když se o tom dověděl Mikuláš, dal do váčku pár zlatých mincí, a před rozbřeskem s nimi vyšel z domu. Ráno pak ten váček se zlatem našlo jedno z těch děvčat. Někteří říkají, že ho měla ve střevíci, jiní, že v punčoše. A následující den se to opakovalo. Třetí noc zůstal otec děvčat vzhůru, a tak přistihl Mikuláše, jak spouští třetí váček oknem. Mikuláš ho prosil, aby ho neprozradil, ale vděčný otec to nevydržel, někomu se svěřil, a tak se nám ten příběh dochoval.
Časem z toho vznikla tradice vyvěšování punčoch nebo bot, aby se v noci zázračně naplnily dárky. Z Mikuláše se nakonec stal biskup, a jako takový byl pozvaný na první koncil křesťanské církve. V létě toho roku bylo strašlivé sucho, a všude vládl hlad. Cestou na koncil chtěl Mikuláš přenocovat v jedné vesničce. S jídlem tam nepočítal. Hospodský byl tak překvapený ctí, které se mu v jeho osobě dostalo, že mu k večeři nabídl dušené hovězí. Mikuláš si ale uvědomil, jaký hlad všude panuje, a pojal podezření, a vydal se do kuchyně. Uviděl tam hospodského, jak se chystá rozsekat tři chlapce, které zabil, a naložil do láku.
Zděšený Mikuláš padl na kolena, a modlil se. Před užaslým hospodským, všichni tři chlapci ožili. Mikuláš jim pak našel místo v sirotčinci, a tak se z něho posléze stal patron dětí. Jeho sláva stále rostla, a po jeho smrti se rozšířila do celého křesťanského světa. V 16. století se Nizozemska zmocnili Španělé, a tak se se svatým Mikulášem seznámili i Holanďané. Začali mu říkat Sinterklaas. Stejně jako dříve Odin, i Sinterklaas tráví většinu roku v daleké zemi, byť je to jen Španělsko, a do knihy vázané v kůži, zapisuje dobré i zlé skutky holandských dětí. A každý rok nakládá na loď hračky a dárky, a vyplouvá s ní do Nizozemí. Tamní děti stavějí ke krbu dřevák tak, aby jim jej naplnil dárky. A stejně jako se to dělalo u Odina, dávají před dveře seno a mrkev pro jeho bílého koně.
V 17. století pronikli katoličtí misionáři na Sibiř, a se svatým Mikulášem seznámili kočovné chovatele sobů, kteří žijí za polárním kruhem. V zimě bydlí ve stanech. K odvádění kouře slouží místo komínu díra na jejich vrcholku. Když zapadnou sněhem, jediná cesta dovnitř a ven je po žebříku tou dírou. Podobně jako u severských národů, vypadá svět v mytologii tohoto sobího lidu jako strom. Kořeny jsou v zemi mrtvých, vrcholek dosahuje do domova strážných duchů, a prostřední tyč stanu představuje svět.
A spojení mezi Světem lidí a světem duchů, zajišťuje šaman, napůl kněz, napůl kouzelník. Uprostřed zimy, během oslav Nového roku, šamani šplhali po tyči, jako po symbolické cestě na onen svět, až nakonec větrací dírou zmizeli. Jako osobní strážce jim asistoval nadpřirozený sob. Aby si navodili potřebný stav mysli, užívali šamani halucinogenní rostliny a kouzelné houby. Stejně jako středověké čarodějnice, užívali rulík zlomocný, protože jim dával pocit beztíže a vznášení se v prostoru.
A tak se v Arktidě ze Svatého Mikuláše, brzy stal superšaman, duchovní prostředník mezi lidmi a jejich novým křesťanským Bohem, který přicházel a odcházel kouřovou dírou, komínem.
Svatý František z Assisi
Jiným světcem, který přispěl k vánočním tradicím, byl svatýFrantišek z Assisi. V roce 1224 v jeskyni poblíž italského města Cresco postavil první jesličky. Přítel mu opatřil jesle, slámu a živá dobytčata. Podívat se na ně přicházeli lidé z širého okolí, zatímco František klečel před jesličkami a modlil se. Jeho nápad se ujal, a tak je stavění jesliček v celém křesťanském světě dodnes velmi oblíbené.
Ve středověku byly Vánoce v Anglii směsicí křesťanských, římských, germánských, severských i keltských zvyků. Vedle svatého Mikuláše tam existoval starý vousatý Ježíšek, který kolem těla nosil věnec z cesmíny, a vypadal jako kříženec mezi bohem Bakchem a druidským knězem. I on podědil Odinův dlouhý bílý vous, a tradičně jezdil na bílém oslu nebo dokonce i na rohaté koze. Za starým vousatým ježíškem se táhly skupiny potulných herců, zvaných mammers – šmíráci, kteří putovali od vesnice k vesnici. I když jejich hry obsahovaly mnoho prvků pohanských rituálů, hlavním námětem vždycky byla smrt a znovuzrození.
Ježíšek v této podobě, byl často vyobrazovaný s velkou mísou zvanou wassail, nádobou na punč nebo bowle. Anglické slovo wassail pochází z anglosaského Ashail, což znamená budiž zdráv. Ozdobná nádoba se nosila od domu k domu, a podávala se k napití dokola tak, aby každý člen domácnosti pocítil ducha sounáležitosti. Po každém napití, všichni účastníci přípitku zdvihali nádobu vzhůru. Dbalo se na to, aby zůstávala po dobu svátku plná, aby místním lidem nikdy nedošla dobrá vůle a nálada. Tento způsob připíjení zdaleka neznamenal jen přání dobra a zdraví. Mnohem více totiž souvisel se starostí lidí o opětovnou obrodu přírody po drsných měsících zimy. Věřilo se, že tento nápoj dává příjemci, ať to byli lidénebo dobytek nebo stromy, čarovnou plodnost.
Později slovo hosailing, označovalo činnost skupinek lidí, hlavně dětí, které chodily od domu k domu, a v naději na odměnu zpívaly koledy. V Anglii existoval i pseudokrál, což byl šťastlivec, který ve své porci vánočního pudinku našel drobnou minci nebo fazolku. Měl titul král nepořádků, nebo král fazolka. Tropil různé kousky, a vůbec neplechu mimo kostel, vodíval svůj dvůr i do kostela, a přerušoval bohoslužbu. Z modlitebních knížek četli pozpátku, na očích měli brýle z pomerančové kůry, hráli na dudy a bubínky, tancovali mezi lavicemi, na dřevěných konících jezdili kostelní lodí, a pod kazatelnou nechali vybuchovat žabky.
Velkou pochoutkou na stolech šlechty byla kančí hlava. A kanec byl zvíře zasvěcené Thorovi, germánskému bohu hromu. Pokrytá rozmarýnou a obložená kulatými plody, jako jsou jablka nebo pomeranče, a s jablečnou slupkou nebo pomerančovou kůrou v rypáku, tvořila hlavní ozdobu středověké tabule. Když byli divocí kanci v Anglii vyhubení, tak se na hostinách vysoce cenili pávi. Pak to byly husy, tradiční německá svatomichalská pochoutka. Pak se začali z Ameriky dovážet krocani, a stali se nejoblíbenějším vánočním jídlem v Anglii.
Po celé Evropě se peklo pečivo ve tvaru volků nebo prasat nebo volských rohů a také Kristovy figurky. Pekla se i kolečka, do kterých se zasazovaly svíčky. Naprostá směsice pohanských a křesťanských symbolů. Všechno vycházelo z úcty k pšeničným nebo ovesným zrnům ponechaným z minulé sklizně, semletým a upečeným v naději na dobrý nový rok.
Raná praxe přejímání pohanských pověr a jejich halení do křesťanského hávu, měla své výhody. Církevní svátky přišly do obliby, a obohatily se i o pohanskou nevázanost. To ale vedlo puritány k odsouzení všech svátků a slavností jako ďáblova vynálezu. V Anglii se totiž král Jindřich VIII. odtrhl od katolické církve, byly zrušené kláštery a kazatelny oněměly. V evropských baštách puritánů byly zrušené i Vánoce. Na dobu dřívějších svátků se zavíraly kostely, zatímco obchody a dílny musely mít otevřeno. Velké veřejné slavnosti skončily, a tak lidé začali trávit Vánoce doma s rodinou a s přáteli.
V roce 1660 se po korunovaci Karla II. tradice Vánoc sice obnovily, ale už nikdy se neslavily v takové míře a s takovým veselím. Jejich zákaz trval totiž celých 18 let, což stačilo k tomu, aby zanikla řada vánočních zvyků. V celé protestanské Evropě se ze svatého Mikuláše postupně stala směšná figura, zbavená náboženského významu. A takovým zůstal po téměř 200 let než se ve Spojených Státech z padlého divotvorce, stala celosvětová superstar.
Santa Klaus složený z evropských kultur
V roce 1626 doplula holandská varianta svatého Mikuláše do Ameriky. Byl galionovou figurou na vlajkové lodi flotily plavidel, která tam vezla dánské osídlence. Ti se usadili na ostrově, který nazvali Manhattan. Zanedlouho na hlavním náměstí, stála pozlacená socha Sinterklaase. Po necelých 40 letech Britové to místo přejmenovali na New York. Ale Holanďané tam zůstali a jejich oslavy svatého Mikuláše v předvečer Kristova narození pokračovaly beze změny. Až na to, že v následujícím století, se ze Sinterklaase stal poangličtěný Santa Klaus.
První podoba Santa Klause vznikla v prosinci 1822 v New Yorku. Tehdy profesor Clement Clark Moor, učitel orientální a řecké literatury, napsal báseň nazvanou Noc před Vánocemi. I když postava stvořená profesorem Moorem v podstatě vycházela z holandského Sintraklaase, jeho Santa Klaus zahrnoval řadu rysů z mnoha jiných evropských kultur. Červený, kožešinou lemovaný oděv, mu jako první dali Němci. Skandinávci mu zase dali drobnou postavu, aby mohl sjíždět komínem, a Rusové ho obdařili létajícími sáněmi a kouzelným sobem.
Do Anglie se ale Vánoce už nikdy plně nevrátily. Tedy až do roku 1837, kdy na trůn usedla královna Viktorie. Její manžel Albert pocházel z Německa, kde Vánoce naopak nikdy nevymizely. A právě on patřil mezi největší autority při znovuzavádění Vánoc do Anglie. To on zavedl v Anglii vánoční stromky a pomáhal popularizovat zpěv koled. Některé zvyky se přejímaly ze zahraničí, jiné vznikaly nebo byly vytvořené.
V roce 1843 sirHenry Coal vymyslel vánoční pohlednici. Jako známý londýnský obchodník s uměleckými předměty zastával názor, že i předměty každodenní potřeby nemají být pouze užitečné, ale i krásné. A tak přišel s nápadem vánočního blahopřání, které mělo podpořit význam tohoto dne. Vytvoření obrázku na první vánoční blahopřání Coal zadal J. C.Horsleymu. Ten vyšel z triptychu. Prostřední ze tří obrázků ukazoval veselou společnost dospělých a dětí se spoustou jídla a pití, a po obou stranách měl vyobrazení dobročinnosti. Odění nahého a nasycení hladového.
Komercionalizace Vánoc
Už od poloviny 19. století obchodníci využívali jak Ježíška, tak Santa Klause k prodeji čehokoli. Komerční potenciál Santa Klause ovšem jako první, plně využila teprve korporace Coca-Cola. Před Vánocemi roku 1931 se na plakátech v časopisech i na pultech obchodů po celé Americe, objevil Santa Klaus, jak si přihýbá z láhve Coca-Coly. A kde se kdekoliv na světě po příštích 39 let prodávala Coca-Cola, všude tam ji propagoval Santa Klaus.
Tento Santa Klaus se ale značně lišil od drobného mužíčka popsaného v Moorově básni. Tento Santa Klaus byl typickým Američanem. Velký, silný, a v této podobě vzal svět útokem. V New Yorku je dílna Santa Klause, Severní Pól, kde Santa Klaus drží službu po celý rok. A je tam i gymnázium Santa Klausů pro obchodní domy, kde lze získat maturitní vysvědčení v oboru „santaklausování“.
Ve státě Indiana dokonce existuje i městečko Santa Klaus, jehož poštovním úřadem předvánočními svátky, procházejí stovky tisíc balíčků, aby byly na příležitostné známce oražené místním razítkem. Toto komerční pojetí dokonce zvětšuje přitažlivost ducha Vánoc. Výlohy obchodů působí magicky a vzrušivě, a když člověk kráčí jasně ozářenou ulicí s rukama plnýma vánočních dárků a překvapení, nemůže se ubránit tomu zvláštnímu pocitu vzrušení a očekávání, který se v něm rozlije.
A tak Vánoce i nadále zůstávají nejvhodnějším časem pro nadílení. Organizace, jako je třeba Armáda spásy, získávají většinu svých příspěvků právě o Vánocích. Jde o dary, které jim musí vystačit po celý rok na financování jejich dobročinných programů. K obsluze při podávání štědrovečerní večeře chudým, se hlásí tolik dobrovolníků, že musí být odmítaní.
Přesto se někteří lidé obávají všeho toho pozlátka a komercionalizace Vánoc, neboť si myslí, že se zvolna vytrácí skutečný význam tohoto dne. A tak s přihlédnutím k dávným rituálům někdejších pohanských zimních svátků, vytvářejí nové vánoční tradice, aby vzkřísili skutečného ducha Vánoc.
Jednu takovou tradici vytvořili a prosazují členové společnosti Veřejné sny v kanadském Vancouveru. Jmenuje se Svátek světel, a pořádá se v obrovském veřejném parku. Každý večer v předvánočním týdnu, jsou tam lidé zvaní na kouzelnou pouť nádherně vyzdobenou zahradou. Tato pouť začíná matně lesklým listem papíru, do kterého se zašeptá přání, než se zapečetí polibkem. Putování pak pokračuje po stezce, podél níž nadpřirozené bytosti žonglují hořícími pochodněmi. Po chvíli se člověk ocitne před prostým zahradním domkem, zázračně přeměněným na kouzelnou jeskyni. V ní si zapálí svíčku v naději, že se mu jeho přání splní. Na konci poutě pak své přání vhodí do ohně, aby se vzneslo k obloze.
Vánoce přerušily válku
Poselství Vánoc může stavět mosty mezi národy a zasypávat příkopy mezi civilizacemi, ale duch Vánoc má sílu ukončit i válečný konflikt. Vánoce jsou doménou běžných lidí, kteří stejně jako sám Ježíš nepocházejí z královských rodů, ani se nenarodili v královských podmínkách. A právě tito běžní lidé dokázali díky Vánocům překlenout válku a spojit se. A zase, jejich nadřízení generálové tento zárodek přátelství překazili. Vyvstává tím stále palčivější otázka. Skutečně nám naši takzvaní vůdci usilují o klidnější život, mír a lepší perspektivu v budoucnu? Nebo je to právě naopak?Kdyby si běžní lidé vládli sami, zbavili bychom se těchto takzvaných vůdců, kteří si umanuli třímat v rukou moc, díky které nás šikanují, tak by nám bylo mnohem lépe?
Příběh o tom, jak Vánoce dokázaly zastavit válku tohle trefně ilustruje. Byla to válka, která měla ukončit všechny války. První světová válka. Za pouhé čtyři roky pohltila více než 20 milionů lidí. 14 a půl tisíce denně. Ale byl jeden den, kdy nepřátelé přestali bojovat, a nakrátko se otevřelo okno do světa míru. Je štědrý večer roku 1914. V Jižní Africe vtrhly německé jednotky do Angoly. Na Středním východě okupují britská vojska Káhiru a k Doveru míří první nálet v historii. V Římě zatím Papež vyzývá k ukončení nepřátelství při památce narození Krista. Nikdo neví, jestli budou jeho modlitby vyslyšené.
Z deníku německého pěšáka: "Mysleli jsme, že je to někdo ve smrtelné agónii. Ale o hodinu později to přišlo znova. Nepřestalo to celou noc ani další noc. Ten nářek se nám zařezával do hlav jako vrták. Protahoval minuty v hodiny, hodiny v roky. Zoufale jsme se modlili, aby zemřel. Trvalo to moc dlouho. Kdyby takhle pokračoval, zešíleli bychom."
O tři noci dříve vpadli britští vojáci do německých zákopů. Ničeho tím nedosáhli. Ten muž z deníku německého pěšáka, tam ležel tři dny a tři noci. Patřil mezi 177 413 vojáků, který v této válce padli, a to jen na britské straně.
Všechno přitom začalo s obrovským nadšením. Jen v prvním týdnu se dobrovolně přihlásilo milion mužů. Bude to velké vlastenecké dobrodružství, říkali si. Ale rychlé bitvy léta a podzimu, nedokázaly přinést žádné straně rozhodující vítězství. Teď je prosinec a útoky kavalérie nahradilo ležení v jámách. Dvě obrovské milionové armády tváří v tvář jedna druhé strnuly v bahně. Nikdo si nebyl jistý, co má dělat. Byl vydaný rozkaz znovu zahájit pravidelné ranní cvičení. Londýnský střelecký pluk se stejně jako včera připravuje čelit nepřátelskému útoku.
Střelec Graham Williams je záložák, a je jedním z mála lidí, kteří alespoň trochu mluví německy. Jeho přítel Basingen je známý svým krásným hlasem, a očekává se, že zítra na Boží hod povede zpěv koled.
Trvá to hodinu, a jako obvykle se nic nestane. Generál Sir Horac Smith Dorin promýšlí plány na svém oblastním velitelství. Je strůjcem nákladného výpadu do zákopů. Prosazuje své názory za vysoké ceny. Použije výkvět své infanterie, aby, jakmile bude po Vánocích, obsadil blízké město Ypres. Ale tyto Vánoce se ukážou jako větší překážkou, než si dovede představit. Zatím pokračují přípravy na další výpady do zákopů, aby rozptýlil podezření před velkým útokem. Ve skutečnosti nedělají Němcům víc starostí než zvláštní cvičení.
A tak se místní velitelé v Belgii rozhodují k zoufalým opatřením, aby neměli příliš vysoké ztráty.Někdo přišel s novým návrhem. Postavit krycí zástěny, za kterými se muži ukryjí, až půjdou přes území nikoho. Neposkytnou žádnou ochranu před kulkami, a musí být postavené uprostřed nejklidnější noci v roce.
Střelec Henry Williamson je ve svých devatenácti letech ostřílený veteránem. Má také spisovatelské ambice, a dnešní noc navždy změní jeho názor na nepřítele a na válku. Právě teď se bojí o vlastní život, a pochybuje o duševním zdraví svých velitelů. Zbytek střeleckého pluku dál ve stejné zákopové linii spí, kde může. Střelec Graham Williams nastupuje hlídku. Příští dvě hodiny tu musí stát v pohotovosti. Už nyní je v první linii obrany dvaceti metrů západní fronty, a kdyby usnul, může být zastřelený před nastoupenou jednotkou. Jsou čtyři stupně pod nulou. V civilním životě byl Graham Williams úředníkem v anglicko-německé pojišťovně, a celý rok žil v Berlíně. Teď tam někde proti němu stojí, ve stejné blátivé díře, jeho přítel Fridrich. Drží svou nabitou pušku. A povinnost mu velí Williamse zabít, když bude mít možnost. Je po půlnoci. Je Boží hod vánoční.
Deník Henryho Williemsona: "Po prvním bodnutí strachu jsem se už nebál. Z německých zákopů nevyšel ani výstřel. Všechno bylo tak klidné, tak tiché a pokojné. Neuvěřitelné se brzy stalo všedním, takže jsme si při práci povídali, a noc uběhla jako sen."
Deník Grahama Williamse, dříve žijícího v Berlíně: "Jak byly tyto Vánoce jiné. Touhle dobou by můj otec dělal rumový punč podle starého rodinného receptu, Který byl uchovávaný v rodinné bibli. Těšili bychom se, že si připijeme výsledkem otcovy práce. Místo toho jsem stál tady, v rozbahněném vlámském poli."
Zpívala se Tichá noc –StilleNacht. "Z mrazivé mlhy se pozvedly slavnostní a jemné hlasy. Bylo to všechno tak jiné, jako být v jiném světě, do kterého jsme museli projít noční můrou." Vojáci si přáli veselé Vánoce.
Úsvit. Boží hod vánoční. Na frontové linii u francouzského města Uplen, jsou Velšští mušketýři pouhých 70 metrů od německých zákopů. Stejně jako londýnští střelci, i oni tráví noc se zpěvem koled, a vykřikováním vánočních přání ve tmě. Nikdo to nechce ukončit, dnes je Božíhod. Vojín Frank Richards se rozhodne, že se musí pokusit ho něčím oslavit.
Najednou si začnou napříč zákopy přát veselé Vánoce. Angličané i Němci. Angličané pokřiknou veselé Vánoce, přátelé. A z druhé strany zákopu se ozve totéž od Němců.
Teď jako o přestávce na hřišti si žádná ze stran není jistá, jak se zachovat.
Křik přestal. Němci možná vztyčili vlastní nápis, nebo něco hodili zpátky. Najednou všichni uviděli německého vojáka, jak povstane ze zákopu, postaví se, a vydá se směrem k Angličanům. Ti v první chvíli zazmatkují, ale rychle zjistí, že nemá žádnou zbraň. Voják k nim přichází, blíží se neozbrojený. Když se nepřítel vynoří z území nikoho, Britové se rozhodnou místo výcviku věřit svým instinktům.
První setkání nepřátel proběhne mezi nižšími šaržemi. Jestli má někdo důvod k nenávisti, pak právě oni. Poslední čtyři měsíce si navzájem zabíjeli přátele. Už teď je to všechno zapomenuto. A jazykové, kulturní a politické bariéry se náhle rozplynou, stejně jako velká překážka území nikoho. Zůstali jen muži, kteří dělali stejnou práci. Příměří se šíří. Ne do stran z jednotky na jednotku, ale vzhůru.
Pokud kaprálové nic neřeknou, a připojí se i seržanti, jak daleko to dojde? Nakonec rozhodnou důstojníci.
O osm kilometrů jižněji, poručík Sir Edmund HamiltonWestrowHalls ze skotské gardy má, stejně jako všichni důstojníci, jít příkladem, ale tváří v tvář nepříteli, který odmítá jednat nepřátelsky zjišťuje, že běžná pravidla tady neplatí.Mohl svým mužům přikázat střílet, ale nepřítel není ozbrojený, a to by byla vražda. Mohl by je vzít do zajetí, ale nějak mu to nepřipadá správné.
Německý voják přišel až k němu, a popřál mu veselé Vánoce:
"Rádi bychom pohřbili své mrtvé. Ano, ovšem, my bychom měli také. To samozřejmě můžete, klidně přijďte. Před námi leží mnoho vašich mužů. Ano, já vím. Mluvíte neobyčejně dobře anglicky. Býval jsem v Suffolku. Ještě je tam moje dívka i s mou motorkou. tři a půl koně, krásná mašina. Vzal byste mi dopis? Já jí ho nemůžu poslat. Výborně, radši ho napište tady. Uvidím, co se dá dělat, ale neumím si představit, že bude toužit vás ještě vidět. My v téhle válce bojovat nechceme. Dnes ne. Vůbec ne. Ale rozkázali nám to." Takhle nějak probíhala konverzace mezi skotským poručíkem a německým vojákem.
Poručík Halls se poprvé opravdu setkal s nepřítelem a velký dojem na něj neudělal.
Hallsův dopis domů: "Byl to poměrně studentský typ s obličejem jako lívanec. Mluvil čtyřmi jazyky, a měl práci v Anglii. Tak jsem mu hned nedůvěřoval."
Válka, ve které se poručík Halls tak dlouho učil bojovat, byla náhle zredukovaná na konverzaci. A společenské půtky v sobě skrývaly víc minových polí než ty válečné.
Britská armáda byla téměř celá profesionální. Německou armádu tvořili většinou odvedenci. Ale pro Hallse bylo těžké uvěřit že tento degenerovaný sentiment je mezi nepřáteli rozšířený. Určitě tomu neuvěří u svých vlastních mužů.
Halls se jde podívat, jestli Němci jeho muže někde neobtěžují, a dává přísné rozkazy, aby každý zůstal na svém místě. Ale jeden zákop za druhým nalézá zcela opuštěný. Brzy tu záhadu vyřeší. Zvuk zpěvu ho dovede k jeho ztraceným ovečkám. Zatímco se Halls zabýval klábosením, většina jeho regimentu využila příležitosti, a šla s Němci zpívat koledy.
Halls byl jako důstojník povinen dostat tuto nebezpečnou situaci pod kontrolu. A udělal to. Když se nad tím střízlivě zamyslel, došel Halls k názoru, že si jeho muži zaslouží den volna, a rozhodne se ignorovat skutečnost, že jej sdílejí s nepřítelem. Možná dokud nepřijde jeho nadřízený důstojník. Kapitán George Painter je pro Hallse a jeho muže nejvyšší autoritou a poslední šancí všechno zastavit, než se něco donese na velitelství. Ale místo aby večírek rozpustil, přispěje k němu rumem ryzí anglické značky.
Po celé západní frontě se v tom okamžiku odehrávají tucty podobných scén. Sbírka jednotlivých přestávek. Nemá-li se z nich stát epidemie, musí někde někdo říci ne. A pro takovou práci se přesně hodí velící důstojník Franka Richardse.
Kapitán Charles Stockwell právě obědvá. Nedává pozor na hříchy svého mužstva. Přezdívají mu Buffalo Bill, protože si navykl vyhrožovat, že kdekomu za sebemenší přestupek vystřelí ten zatracený mozek. Předstoupil před něj jeden seržant, který ohlásil, že muži opustili svá místa, a povídají si s Němci na území nikoho. Bratříčkování s nepřítelem je něco docela jiného než drobné přestupky. Z hrstky provinilců by mohl udělat odstrašující příklad. Ale 50 mužů, to je něco jiného.
Stockwellova zpráva bude později naznačovat, že jeho muži byli v klidu v zákopech, a Němci je odtamtud vylákali. Frank Richards si vzpomíná, že jim musel zavelet k návratu.
Na další části příběhu se shodují. Protože jsou přítomní němečtí důstojníci, je nezbytné oficiální představení. Kapitán Schmidt navrhuje, že na jeden den, když jsou Vánoce, bychom si snad mohli dovolit jednodenní příměří. A tak, když Němci navrhnou příměří, je Stockwell ochoten ho přijmout. Domluví se jen na Boží hod s koncem zítra ráno, přesně v 8:30.
Jako při všech diplomatických jednáních, musí být vyměněné náležité dary. A je typické, že Němci byli dobře připravení. Podnikli totiž nájezd na místní pivovar, a část kořisti nabídli jako vánoční dárek. Stockwell byl náhle v rozpacích, protože neměl nic vhodného na oplátku. Pak ale dostal nápad, a nechal donést vánoční pudink.
Podle Stockwellovy zprávy, to znamenalo konec jakéhokoli kontaktu mezi oběma stranami. Ale podle Richardse, rozjaření pivem proklouzli zpátky, a po zbytek dne pokračovali v bratření.V poledne se k příměří přidala téměř polovina britské frontové armády. V podstatě se dopouštěli hromadné velezrady, což je zločin, který může znamenat zastřelení před nastoupenou jednotkou.
Zprávy prosákly až k nejvyšší úrovni velení. Britské nejvyšší velení má starosti, ale ani zdaleka ne dost velké. Zatím viděli pouze špičku velmi rozsáhlého ledovce. Rozsah příměří nebude jasný ještě celé dny, dokud nebudou dané dohromady všechny jednotlivé části. Fotoaparáty jsou oficiálně zakázané, ale nejvyšší velení se ještě neobtěžovalo ten zákaz prosadit. Brzy si to rozmyslí. Dopisy a fotografie si najdou cestu přímo na titulní strany. Pošta je necenzurovaná. Toto opomenutí bude také brzy napraveno, ale ne dřív, než bude napáchaná škoda. Události tohoto Vánočního odpoledne všude ožijí vlastním životem.
Díky dovednostem z dřívějšího civilního života, se vyrojí umělci a řemeslníci všeho druhu. A někdo v Lenkeshearském regimentu musí být jasnovidec, protože přinesl dokonalé vybavení pro volný den na frontě. Fotbalový míč. Angličané, Francouzi a Němci hráli fotbal. Stejná scéna se opakuje na tuctu míst s plechovkami, s pytli s pískem, se vším, co najdou. S šedesáti-člennými mužstvy a nepříliš dokonalými hřišti, se branky i míč ztrácejí v tlačenici.
Ačkoliv jedna hra přinesla známý výsledek 3:2 pro Němce. Zdá se, že se čas zastavil. Mnozí by to tak rádi nechali.
Z deníků anglických a německých pěšáků: "Angličanům doma se to mluví, ale když jste tady, začne vám docházet, že není možné trvale udržovat nenávist."
Další deník: "Bože, proč nevyhlásí mír, a nepustí nás domů?"
Další deník: "V takový den nenávidíte válku a nepohodlí. Vzpomínám si, že jsem cítil ve vzduchu něco nepopsatelného. Ten mír a dobrá vůle. To na to bude mít určitě vliv."
Bohužel, jak víme, nevydrželo to. Čas běžel, a realita už byla za dveřmi. Uprostřed všeho toho hýření zůstávali nepohřbení mrtví. Neúprosná připomínka toho, proč tu vlastně jsou. Poručík Halls našel ztraceného přítele. Poručík Hew Taylor ležel v německém zákopu, kde o tři noci dříve padl. Bez příměří by tu byli padlí prostě ponechaní, dokud neshnijí. Teď se jim dostalo odpočinku hodného hrdinů. Nepřátelé byli ve smrti sjednocení, a nyní i v životě.
Ve Flebey se dohodli, že své mrtvé pohřbí společně. Zemřeli přece na stejném kousku země nikoho. A tam, kde včera stáli v boji proti sobě, přicházeli teď nepřátelé společně v duchu Vánočního míru. Vojáci všedního dne sdíleli stejně hrozné podmínky. Stejné utrpení, stejnou vinu a žal ze ztráty. Teď objevili další společné dědictví. Křesťanský pohřeb. Jen v prosinci 1914 německá armáda ztratila téměř 6000 mužů. Britský expediční sbor jich ztratil téměř 9000. Při této rychlosti se většina těchto mužů příštích Vánoc nedožije. Dříve či později budou chtít generálové své vojáky zpátky. Musí do dalších a větších bitev. Ale budou tito muži připravení v nich bojovat?
Boží hod skončil. Bylo 26. prosince 1914, svatého Štěpána. Poručík Stockwell od Velšských mušketýrů byl připravený znovu začít první světovou válku. Jeho muži dostali svůj volný den. Teď, podle dohody s Němci a přesně načas, vyhlašuje oficiální konec toho neoficiálního příměří. Ale podle Franka Richardse nebyly v hněvu vypálené žádné skutečné výstřely celý ten den ani další. Dosud vládl mír i dál.
Ale bylo těžké ho zachovat. Generál Smith Dorine shání informace na svém oblastním velitelství. Už dávno měly přijít zprávy ze zákopů, a důstojník, za kterým přišel, tu není. Rozhodl se, že se půjde podívat sám. Přišel pozdě odpoledne. Měl čas jen na zběžný pohled, ale byl rozhodnutý zjistit o bratříčkování pravdu. Všude je nezvyklé ticho. Zdá se, že nikdo nic nedělá. Pozice jsou opuštěné, disciplína ochabla. Ale jakýkoli dotaz na setkání s Němci narazil na popírání. Jednotek, kterými procházel, se to netýkalo. Někdo pečlivě zařídil, aby se vyhnul horkým místům. Německé velení, pokud jde o příměří, stále tápalo v temnotách, a mnoho frontových důstojníků mělo v úmyslu nechat to být, a prostě znovu začít nepřátelství. Ale nebylo to tak snadné.
Jedna jednotka, 107. saského regimentu, protahovala příměří déle, než si troufal kdokoli jiný, až na samou hranici vzpoury. Další rok Graham Williams přežil stejně jako Henry Williamson a Frank Richards. George Painter byl raněný. Poručík Edward Halls mrtvý. Oba padli v březnu za oběť nezdařenému útoku Smithe Dorena na město Ypres.
Tento silný příběh skutečně úžasně ilustruje, že běžným lidem se vůbec nechce válčit. Běžní lidé totiž z válek kromě smrti, bolesti a utrpení vůbec nic nemají. Jejich nadřízení jsou prošpikovaní hysterickými záchvaty o vlastenectví, disciplíně a pořádku v boji, ale ve skutečnosti jsou také jen obětí válečné infekce. Co oni mají ze zabíjení? Vůbec nic. A pro koho se vlastně zabíjí? Pro pár nenasytných šmejdů a chamtivých parchantů, co mají moc a peníze?
V tom památném dni stačilo pár hodin bez jakýchkoli komunikačních prostředků, aby mír zachvátil polovinu milionových armád na obou stranách. O těch legendárních Vánocích 1914 se polovina britské frontové armády podílela na největším spontánním míru kterékoli války.
Další rok se to ale už neopakovalo. Pouto, které vojáky pojilo, bylo zničené plynem, nálety a zabíjením zajatců. A jakýkoli kontakt definitivně uzavřely hrozby válečným soudem za bratření a střílení dezertérů. Mezi tím padl milion lidí, a nic se nezměnilo. Příští rok další milion, a tak dál rok po roce. Nakonec byla polovina všech vojáků mrtvá nebo raněná.
Kdyby věděli, co přijde, když se o těch osudných Vánocích šli setkat s nepřítelem, byli by se vrátili? Lidé intuitivně tíhnou k míru, ne k válce. Války se vedou jen pro cizí zájmy. Pro zájmy nenasytných chamtivých bastardů, co chtějí ještě víc. Bastardů, kterým na životech běžných lidí vůbec nezáleží. Jaké jsou důvody k válkám? Moc, peníze, přírodní zdroje. Ale pro koho? Ne pro vojáky, poručíky, důstojníky, velitele. Ani pro běžné lidi vítězných národů. Jen pro partu chamtivých nenasytných sviní, kteří války rozpoutávají. Kteří povolávají do zbraně běžné lidi, a zaobalují to do stejně svinských keců o vlastenecké cti a obraně vlasti.
Jak řekl Benjamin Freedman ve svém zakázaném projevu, který jsem přeložil v mém dvoudílném dokumentu Druhá světová válka: "Mám v rodině kluky, kteří budou muset být v příští válce, a já nechci, aby šli bojovat a umírali… jako umírali v Koreji. Jako umírali v Japonsku. Jako umírali po celém světě. Za co?Aby pomohli podvodníkům udržet si to, co ukradli nevinným lidem, kteří tu půdu, farmy, domy v míru vlastnili stovky a možná tisíce let? Proto musí jít Spojené státy do války?"
Nebo jak jsem nedávno vysílal dokument o tom, jak Američané prali nacistické zlato ve švýcarské Bance pro mezinárodní platby? Zatímco všude kolem zuřila válka, řadoví běžní vojáci se zabíjeli, Američané a Nacisté se setkávali ve Švýcarsku v klidných restauracích, kouřili doutníky, procházeli se v tichých dlážděných uličkách a rozprávěli o špinavých kšeftech a podvodech.
Thomas McKittrick, americký ředitel banky a agent OSS, předchůdkyně CIA, a Hitlerův viceředitel německé říšské banky Emil Puhl a další. K nim nedoléhala bitevní vřava. Pokud ano, mnuli si ruce, jak se mašinérie zbrojní výroby točí, a obě strany se pakují. Stejně jako rodina Bushů a jejich obří zbrojní korporace Carlyle Group, do které investovala i saúdská rodina Bin Ládinů nebo Kuvajťané. Obě strany se pakují.
Kvůli takovýmto gaunerům umírají lidé po tisících. Střílejí do sebe jen pro partu podobných bezcitných šmejdů, kteří lační po penězích, po zisku, po přírodních zdrojích. Zalykají se bohatstvím.Pár stovek gaunerů vlastní tři čtvrtě planety, a pořád je jim to málo. Chtějí celou planetu. Chtějí vlastnit území, lesy, dokonce i vodu. Chtějí vlastnit lidi i naše duše. Abychom jim byli oddaní a uctívali jejich svátost nám vládnout. Jen proto, že mají prachy a moc. Kvůli těmto parchantům se vedou války.
Na tomto příběhu jsme viděli, že lidé chtějí mír, klid a pokoj, když dostanou šanci hovořit. To všechno naprogramované nepřátelství zlomily Vánoce. Tak obrovskou sílu mají, když běžní lidé, běžní vojáci mají šanci hovořit místo velitelů. I ti nechtějí bojovat. Mají své rodiny, ženy, děti, prarodiče. Je opravdu složité pochopit, že by raději seděli s nimi u vánoční štědrovečerní tabule, poslouchali smích dětí, než se válet v zabahněných příkopech a střílet do nepřítele, jen proto, že parta zločinců v roli vůdců jim řekla, že jsou nepřátelé? A co kdyby jim to neřekla. Tak by nepřátelé nebyli? Kdo je vlastně náš nepřítel? Ten, koho nám vlády a jejich kohorta mediálních presstitutek přikáže, abychom nenáviděli? A někteří mají tak vypláchnutý mozek, že tyto národy začnou nenávidět jen proto, že to mají nakázané z hůry?
Lidé se chovají často iracionálně jako naprogramovaní roboti. Nebuďme těmi roboty i my. Snažme se, aby v nás duch a síla Vánoc přetrvávala po celý rok. Každý den, týden, měsíc. 365 dní v roce.
Závěr: Poselství Vánoc
Formy, jména a rituály se mohou měnit, skutečný význam a smysl Vánoc se může vytratit, nebo na čas přejít do ilegality, jak se to stalo v dobách reformace. A možná se to pod tlakem komercionalizace opět stane. Ale duch Vánoc, duch radosti, oslavy života a dobré vůle pro všechny, je s námi od nepaměti, a bez pochyby s námi už zůstane až na věky.
Ježíš jako historická postava přišel, aby žil s člověkem. Aby mohl snít a prožívat radosti, zklamání, úctu i potupu, těšit se z uzdravování nemocných, ale i cítit bolest, únavu, chlad i slunce. Nevybral si královský palác, ale jesle ve chlévě. Jeho přáteli se nestali boháči ani farizeové. Poznali ho pouze lidé dobrosrdeční, obětaví a pracovití. Promlouval k těm, kteří nelpěli na pozemském bohatství. Měl rád lidi klidné, skromné, spravedlivé, milosrdné.Lidi čistého srdce. Lidi, kteří šíří mír. Zastával se těch, kteří byli nespravedlivě trestaní, pronásledovaní, šikanovaní, lidí trpících.
Nechme i tyto vlastnosti prostoupit námi všemi. Kdyby většina lidí na světě dodržovala alespoň polovinu toho všeho, měli bychom se neskonale lépe. Přirozeným prostředím pro člověka je klid, mír a svoboda. Proč se tohle rok od roku zmenšuje? Proč je stále více šikany, nesvobody, nespravedlnosti? Rozleptávání základních přirozených řádů člověka? Rodiny, národa, víry a vzdělání? Proč se rozkližuje všechno, co člověka činí šťastným? Čas na rodinu, na děti, na své přátele, stabilní práci, jistotu v budoucnost, že se budeme mít lépe?
Vždyť tohle všechno jde proti nejen duchu Vánoc, ale proti samotné lidské přirozenosti. Chovejme se proto tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám. Změňme třeba i náš život, pokud je nám někdo nepříjemný v našem okolí, jednoduše přerušme styky a kontakty s takovýmito lidmi. Soustřeďme kolem sebe takové lidi, jakými jsme my sami. Pozitivní energie se nasčítá a vrátí se taková, jakou sami vyšleme.
Žijme proto život takový, abychom nejprve my se sebou byli spokojení. Koncentrujme kolem sebe podobné šťastné a spokojené lidi. Učme se číst z věcí, které se odehrávají kolem nás. Čím více toho budeme poznávat, tím lépe budeme umět předvídat budoucnost. Jako legendární tři mágové z východu. Všichni se tehdy dívali na nebe, ale jen oni uměli vyčíst, co se stane. Protože sledovali věci kolem, měli zkušenosti.
Toho se snažím docílit i já ve svých pořadech a dokumentech. Učme se číst z věcí kolem nás, sledujme to, co se děje pod povrchem. My jediní jsme svou vlastní autoritou. To je jedno z nejdůležitějších poselství Vánoc.