Opět přichází čas Vánoc, čas pohody a radosti. Doba kdy se můžeme v klidu zastavit a potěšit se s rodinou a přáteli. Město venku je plné magického kouzla a uvnitř se dům naplnil útulností domova. Krbovou římsu zdobí cesmína a chvojí, nade dveřmi visí jmelí. Ozdobený stromeček vyzařuje kouzelné světlo a praskající oheň vrhá měňavé stíny na kupu dárků pod ním. U nás přichází Ježíšek, v Rusku Děda Mráz, v Holandsku Sinterklaas, v Británii FatherChristmas a v Americe Santa Klaus.
Ale napadlo nás někdy jak vlastně Santa Klaus nebo Mikuláš souvisí s Ježíškem? Nebo proč si stavíme vánoční stromek a zdobí jme jej ozdobami a světélky? A proč krášlíme svá obydlí svazky cesmíny nebo věnci z chvojí? Je na čase se na to podívat. Ovšem předtím, než se zanoříme do světa pohanských tradic, zvyků a rituálů, musíme se vydat na pradávnou pouť do míst, kde Vánoce vlastně vznikly. Od toho se totiž všechno odvíjí.
Svatá země je jedním z nejvýznamnějších poutních míst na světě. Místo, kde se udál jeden z největších příběhů všech dob, narození Ježíše. Turisté stále proudí do jeskyně, kde se mělo Zrození Páně odehrát. Ale kdy a kde se Ježíš skutečně narodil?Kdo byli pastýři, kterým se zjevil anděl? A skutečně následovali tři králové hvězdu z východu až do Betléma?
Abychom na pozadí vánoční tradice našli historické souvislosti, vydáme se po stopách starých národů do země, kde tradice Vánoc začala.
Pouště, oázy a Mrtvé moře
Abychom odhalili pravdu skutečného vánočního příběhu a zázraku Ježíšova narození, musíme cestovat mezi arabskými pouštěmi a Středomořím. Svatá země. Tady horské průsmyky vedoucí do malých oáz i pouští, klesají do Mrtvého moře, nejhlubší prolákliny na zemi. Je to poutní místo a rituální cesta pro věřící tří největších náboženství. židovství i islámu a křesťanství. Pro křesťany je to místo, kde žil jeden muž, Ježíš. Díky tomu má toto místo hluboký duchovní význam.
Před dvěma tisíci lety římská říše ovládala území od dnešní Velké Británie po Sýrii, od řek Rýna a Dunaje až po Saharskou poušť. Celé toto území bylo pod jednotnou římskou správou. Hovořilo se jednotnou řečí, a byla vybudovaná, na tehdejší poměry, neobyčejná pozemní a vodní doprava. To všechno vytvořilo velmi příznivé podmínky na šíření nového poselství. Oblast dnešního Izraele byla rozdělená na římské provincie Galileu, Samarii a Judeu. Vládl tu nelítostný Herodes Veliký, židovský král. Historie Vánoc začala poblíž třpytivých břehů galilejského jezera.
Toto území má nejen historický ale i mystický význam. Většina lidí předpokládá, že tady se narodilo dítě. Sem přišli pastýři i mudrcové. Přišli také Herodovi muži a rodina před nimi musela utéct do Egypta. Evangelia ale o tom nemluví.
Ve starověké zemi a v příběhu, ve kterém se prolíná histories mýty, lze nezpochybnitelná fakta najít jen stěží.
Historicky doložitelné je pouze to, že zhruba v této době zde žil někdo jménem Ježíš. Nezmiňují se o něm jen Evangelia. Uvádějí ho i světští kronikáři jako například Tacitus nebo židovští historikové jako Josephus Flavius.
Hlavním a všeobecně nejznámějším zdrojem informací o Ježíšově životě jsou díla čtyř evangelistů. Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Ale pouze dvě z nich se zmiňují o narození Ježíše.
Máme dva zdroje mluvící o Kristově narození. Evangelium podle Matouše a Evangelium podle Lukáše. Ovšem ty si protiřečí. Podle Matouše pocházeli Ježíšovi rodičeMarie a Josef z Betléma, a v Nazaretu skončili jako uprchlíci. Podle Lukáše však pocházeli z Nazaretu a do Betléma šli kvůli nevýznamné historické události. Kvůli sčítání lidu, které nařídil římský císař Augustus. Podle tohoto nařízení, hlava každé rodiny musela přijít do svého rodiště. Protože Josef pocházel z Davidova rodu, putoval spolu s Marií z Nazaretu do Betléma. Evangelia byla sepsaná až 100 let po Kristově smrti, a evangelisté nebyli historiky. Jejich prvotním zájmem bylo šíření Ježíšova poselství.
Slovo evangelium znamená ve staré anglosaštině dobré zprávy. Evangelisté se nám snaží sdělit dobré zprávy o Ježíšovi. Z historického hlediska ale mají svoji hodnotu. Evangelisté si nevymýšlejí. Ale na druhou stranu se musíme smířit s tím, že jejich vyprávění těchto dobrých zpráv neodpovídá modernímu pojetí historie. Takže získáme směsici historie a legendy.
Z historie je známé, že život v době narození Krista tu byl těžší, než naznačuje legenda.
Země byla v ekonomické krizi, která byla téměř nepřetržitá, zvláště díky nadvládě a vlivu Římanů. Pokud Římané jednou někam přesídlili, jejich jediným zájmem bylo, jak je toto místo uživí. Pro většinu lidí to byla skutečně těžká doba. Náboženské osobnosti buď ze strachu nebo z vypočítavosti, ustupovaly pohanským vlivům. Víra v Boha byla povrchní a oddanost chladla. Poměrně i relativní blahobyt uvolnil mravy, rozleptal rodinný život, a ničil úctu k člověku. Jaká paralela s dneškem.
Proto byl skutečně nejvyšší čas, aby se něco stalo na záchranu upadajícího světa. Židovské obyvatelstvo vládnoucí Římany nenávidělo. Hebrejská bible neboli Starý zákon, slibovala příchod spasitele. Ale kdy a kde by se měl narodit? Lukášovo vyprávění o Ježíšově narození začíná asi 130 kilometrů od Jeruzaléma v oblasti Galilei. V tehdy malé bezvýznamné vesničce v Nazaretu o 300 obyvatelích.
Najednou se poprvé objevují zmínky o malinkém zapadlé místě v Galilei. A to je určitě jedna z historicky nejpřesnějších věcí. Nikdo by si přece nevymýšlel, že mesiáš pochází z malé, zapadlé, a neznámé vesnice. Je to jako kdyby někdo pocházel z toho nejméně významného, a nejnudnějšího místa, jaké si jen dokážeme představit.
Marie: Zvěstování archanděla Gabriela
Za dva tisíce let se toho hodně změnilo. Dnes je Nazaret jedním z nejvýznamnějších měst křesťanského světa. Historickému centru tohoto města dominuje jeden z největších chrámů Svaté země, Chrám Narození páně. Byl postavený na místě, které je považované za domov Marie. Pod věží můžeme sejít do jeskyně. Tam údajně anděl Zvěstoval Panně Marii narození Ježíše.
Zvěstování. Archanděl Gabriel se zjevil mladé ženě Marii, aby jí zvěstoval, že se jí narodí dítě, i když je dosud pannou. Zrození z panny je jedním z klíčových konceptů křesťanské církve. Od 12.století se díky němu Chrám Narození Páně stal nejvýznamnějším poutním místem věřících. Mezi dnešními učenci vyvolává idea zrození z panny řadu diskuzí, ale církev ji uznává od nejranějších dob.
Viděli, že tento příběh je něčím víc než událostí. Je to také poselství. A církev byla mnohem více zaujatá pravdivostí tohoto poselství než tím, aby zjišťovala, kdo co komu a kde řekl.Někteří se domnívají, že jde pouze o špatný překlad.
V evangeliích je otázkou, zda Marie byla pannou nebo nikoliv. Celá věc stojí a padá s překladem jednoho hebrejského slova. Mezi biblickými učenci se velmi diskutuje o tom, zda toto slovo překládat jako panna nebo zda je vhodnější přeložit ho jako mladá žena.
Marie trávila své dětství v úzce provázané vesnické komunitě. Lidský život byl tehdy relativně krátký, takže by se vdávala v mnohem mladším věku než dnes.
Z Evangelia podle Lukáše, víme jistě jednu věc. V době, kdy k Marii přišel Archanděl Gabriel, byla Marie zasnoubená. Když dívka v té době dosáhla zhruba dvanácti let, začal se její otec poohlížet po ženichovi. Když našel vhodného muže, domluvil s jeho rodiči svatbu. Potom ohlásil zasnoubení, které mohlo trvat přibližně jeden rok. Dívka byla většinou zasnoubená ve třinácti nebo čtrnácti letech. Vdávala se pak pravděpodobně v patnácti letech.
A právě v tomto období, kdy byla Marie zasnoubená, k ní přišel Archanděl Gabriel, a zvěstoval jí, že se stane matkou Ježíše. Otěhotnět, a nebýt přitom vdaná, byla docela svízelná situace. a nadto to byl úkol, který Marii svěřil bůh.
Josef se domníval, že se Marie dopustila cizoložství, takže byl právně povinen se s ní rozvést. Sice ještě nebyli oddaní, ale zrušení zasnoubení bylo tehdy také formou rozvodu. Takže Josef jako Žid, měl v úmyslu ji zapudit.Josefovo mínění, že se Marie dopustila cizoložství, mohlo být podnícené různými fámami, které tehdy kolovaly.
Jednou ze zajímavostí ohledně Mariina těhotenství je to, že se z velice starých pramenů z nekřesťanských zdrojů dozvídáme, že měla pletky s římským vojákem. Jmenoval se Panthera. Lidé se dlouho domnívali, že šlo pouze o pomluvu. Ovšem my už víme, že v té době skutečně žil římský voják jménem Panthera.
Mariin život byl v Josefových rukou. Před dvěma tisíci lety se nevěra trestala smrtí ukamenováním. Nikdo se nikdy nedozví, co se skutečně stalo, ale evangelia říkají, že se Josef rozhodl s Marií zůstat.Nějaká forma božího sdělení přiměla Josefa změnit názor. Ve snu slyšel:„vezmi si Marii za ženu. Všechno je v pořádku.“ Jak tomu rozuměl? Co to bylo za zjevení? Jak se to dozvěděl? To zůstane navždy předmětem spekulací.
Další kapitola ústního vyprávění o narození Páně, zachycuje Josefa a Marii cestující na jih do Betléma, kvůli sčítání lidu, které nařídil římský císař Augustus. Ale odehrála se vůbec tato výprava? A pokud ano, kudy by putovali?Nejkratší cesta vedla dolů středem země, po úpatí horských hřebenů. Jenže to byla zároveň ta nejnebezpečnější cesta, protože by museli projít územím Samaritánů. A Samaritáni nenáviděli Židy a naopak. Mnohem obvyklejší cesta pro Židy jdoucí z Galileje do Jeruzaléma, směřovala dolů k údolí Jordánu. A tato cesta z Nazaretu do Jeruzaléma nebo Betléma, by trvala nejméně pět, spíše sedm dní.
Po putování okolo řeky Jordán, by zamířili západně k Jerichu. Potom nahoru k Betlému, který ležel asi 8 kilometrů jihovýchodně od hlavního města, Jeruzaléma.Marie a Josef by museli vstávat před svítáním prvního dne v týdnu po Sabatu, a pak by cestovali až do pátečního odpoledne, kterým začínal následující Sabat.
Tradiční je obraz Marie na oslíkovy vedeném Josefem, ale cestovat sami by bylo velice neobvyklé a také nebezpečné. Proto potřebovali cestovat s větším počtem lidí, kteří by je během takto dlouhé cesty dokázali ochránit. Cestovali tedy s posly v karavaně s mnoha dalšími lidmi, nikoli sami. V karavaně o nejméně padesáti lidech. Muži a starší chlapci šli vepředu a vzadu. Ženy a malé děti uprostřed. To je chránilo především proti lupičům u cest.
Normálně by byly cesty plné lupičů, ale putování touto trasou bylo bezpečnější než kdy jindy. Tomuto území totiž vládl jeden z nejkrutějších římských diktátorů.
Král Herodes
Před dvěma tisíci lety tu vládl král Herodes Veliký. Disponoval rozsáhlou tajnou policií. Celé území bylo pod jeho tvrdou kontrolou. Herodes byl rozhodně tím největším organizátorem, jakého kdy svět spatřil. Současně vystavěl čtyři zcela nová města na zelené louce. Byla postavena za deset až dvanáct let a stavby nepřekročily rozpočet.
Herodes byl skvělý stavitel. Přestavěl posvátný chrám v Jeruzalémě. Ten dnes připomíná pouze jeho západní zeď. Tato Zeď nářků je pro židovské věřící důležitým místem. Mnoho Židů věří, že právě za ní je patrná božská přítomnost. Ale Herodes uměl být také velice destruktivní, žárlivý a nebezpečný. To měli brzy poznat i Josef s Marií.
Herodes byl nelítostný. Vládl pomocí násilí a strachu. Stejně jako mnoho jiných malicherných diktátorů, měl mírný komplex méněcennosti. Ten souvisel s jeho původem. Herodes totiž nebyl úplným Židem, a když se stal židovským králem, byl si vědomý toho, že je spíše tolerovaný než milovaný.
Aby se Herodes ochránil před případnou vzpourou, postavil si dvě vlastní pevnosti. Herodian má tvar podobný sopce, a je přístupná pouze podzemním tunelem. A Masadu, obrovské sídlo vybudované na skalnaté plošině. Jako židovský král měl Herodes nejistou pozici. Židé se chtěli Římanů zbavit, ale Herodes na Řím, kvůli jeho síle spoléhal. Bilancoval tak na ostří nože
Herodes vzhlížel k Římu, protoževiděl jeho nepřemožitelnou sílu. Neexistovala možnost, jak se závislosti na Římu zbavit avládnout mohl tedy pouze se souhlasem Římanů.
Cesta Marie a Josefa do Betléma
Evangelium podle Lukáše uvádí, že ke konci Herodovy vlády vyhlásil římský císař Augustus sčítání lidu. To přimělo Josefa a Marii podniknout cestu z Nazaretu do Betléma. A právě to je hlavní událost tradičního vánočního příběhu. Ale žádné římské záznamy se o tomto sčítání lidu nezmiňují. A evangelium podle Matouše nezaznamenává ani cestu z Nazaretu. Proč by žena v pokročilém stádiu těhotenství putovala přes celou zemi? Je logičtější, že Josef a Marie pocházeli z Betléma. Proto se Ježíš narodil v Betlémě, ve městě, kde žili jeho rodiče. Ale rodinu netvořili jen rodiče a jedno dítě. Říká se, že Ježíš měl bratry a sestry. Je možné, že to byly děti Josefa a jeho předchozí ženy.
Někteří vědci předpokládají, že Ježíš by mohl mít více než šest sourozenců. Ale tradiční příběh vychází z evangelia podle Lukáše. V něm přijíždějí Marie a Josef do Betléma, a hledají místo, kde by mohli zůstat.
Lukáš i Matouš předkládají dva na sobě nezávislé příběhy o narození Krista. Proč se to stalo a kde se to stalo. Navzájem si odporují. Oba nemohou mít pravdu. Raným křesťanům to ale nevadilo. Mohli si zároveň vyslechnout dvě vysvětlení a porovnat rozdíly, ale nijak je to netrápilo.
Ať už Marie a Josef přijeli z Nazaretu nebo nikoli, za místo Ježíšova narození je dnes považovaný Betlém. A láká poutníky a turisty z celého světa. Ale čím bylo toto město před dvěma tisíci lety tak výjimečné, že ho oba evangelisté označují za místo Kristova narození? V židovské historií je toto místo považované také za rodiště jejich velkého krále Davida.
Sám David byl prohlašovaný za spasitele. Byl pomazán Bohem. A očekávalo se, že v budoucnosti přijde Davidův syn, který bude pravým spasitelem a velkým mesiášem. Ať už si lidé mysleli o Kristovi cokoliv, byl skvělým adeptem, který by naplnil tato očekávání.
Kde Marie porodila?
To, že se Ježíš narodil v Betlémě, mu mohlo výrazně pomoci. Přímá souvislost s místem narození krále Davida, učinila z Ježíše ještě věrohodnějšího spasitele. Ale v jakém domě se skutečně narodil?
Jedním z pro nás významných výroků evangelia podle Lukáše je ten, že pro Marii a Josefa nebyl v hostinci žádný volný pokoj. Spíš bychom to ale přeložili tak, že nebylo pro ně žádné místo v pokoji. Protože slovo kataloma, které se většinou překládá jako hostinec, prostě znamená velká místnost. Proto se toto slovo později vžilo jako označení pro hostince, které měly velké místnosti. A v takovéto místnosti nebylo pro Marii a Josefa místo.
Vzpomeňme si na Josefovu předchozí rodinu. Žena, šest dětí. A představme si, že by se tito lidé měli vystěhovat jen proto, aby udělali místo mladé ženě, která má rodit. To by bylo velmi nepravděpodobné. Klidné místo by si musela asi najít sama. Rodina se musela rozhodnout, kde může Marie porodit.
Většina domů v Betlémě prvního století byla vytesaná do svahů, takže to byly vlastně jakési terasové domy. Dospělí pobývali nahoře v nejhezčí místnosti celého domu. Střední část se využívala při vaření a při rodinných záležitostech. Nejníže bývala do skalního podloží vytesaná jeskyně, ve které byla v zimním období ustájená drahocenná zvířata. Tady se zvířata schovávala před deštěm, aby se zahřála.
A Ježíš se pravděpodobně narodil právě v takovéto jeskyni. Dítě se narodilo v tichosti. Bez fanfár, bez oslav. Všude byla tma, dobytek oddechoval a lidé spali. Přece však v tu noc někdo bděl. Byli to betlémští pastýři, kteří hlídali svá stáda na loukách a úbočích. K pastýřům se ještě dostanu podrobněji.
Nejdůležitější na tomto příběhu o narození Páně je to, že se skutečně stal. Možná to bylo zázračné zrození, ale byl to také skutečný porod, který zahrnoval ženu, krev a vodu, a také bolest. Podstatné je, že se tento porod opravdu stal, a že tento muž existoval.
Chrám Narození Páně
V Betlémě je příběh vánočního zázraku součástí každodenního života. Ve středu města stojí chrám Narození Páně. Byl postavený na místě, které je považované za místo Ježíšova narození. Zvenčí je kostel robustní a připomíná pevnost. Po staletí o něj bojovali muslimové i křižáci.
Dovnitř musíme vejít malinkatými dveřmi. Tyto dveře jsou tu od dob křižáků. Byly sem vsazené úmyslně, aby do kostela nikdo nemohl vjet na koni, a tím tohle místo zničit. Je to zážitek plný pokory. Když se chceme dostat na toto svaté místo, musíme se sklonit. A pak vstoupíme do historie.
Hlavní chrámová loď je umělecky vyzdobená. Ale návštěvníci jí jen rychle projdou, aby sešli po úzkém točitém schodišti, které je vzadu v kostele. Dole se nachází jeskyně, která představuje srdce křesťanství. Místo, o kterém se předpokládá, že právě tady Marie porodila Ježíše. Stříbrná, čtrnácticípá hvězda označuje místo, které je pokládané za místo narození Krista. Tento chrám Narození Páně, který je ve správě řecké katolické církve, nechal vybudovat v 6. století byzantský císař Justinián na místě původního svatostánku z 1. století.
Pokud jde o určení místa narození Krista, je velmi pravděpodobné, že chrám Narození Páně v Betlémě nad tímto místem skutečně stojí. Především chrám ukrývá jeskyni. Tato jeskyně, která je dnes považovaná za středobod chrámu, byla odkrytá v 60. letech. Byly objevené archeologické důkazy, že se jeskyně v prvním století před naším letopočtem, a prvním století našeho letopočtu používala jako sklad obilí, a také jako stáj pro dobytek. Jeskyně se záhy stala uctívaným místem. Poutníci sem začali proudit už ve 2. století, ale až ve 4. století došlo k obrovskému rozmachu náboženského turismu.
Konstantin Veliký
Už ve 4. století byl římským vládcem Konstantin I.Veliký. Tím, že sám přestoupil na křesťanskou víru, legalizoval také náboženský turismus. Konstantin Veliký vydal v roce 312 takzvaný Milánský edikt, čímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. Díky Konstantinovi byl vystavěný chrám Narození Páně. Ale jak mohl vědět, že právě tohle je místo, kde se Ježíš narodil?
Příběh související s odhalením tohoto místa, se váže k cestě jedné z prvních poutnic do Svaté země, Konstantinovy matky Heleny. Heleně bylo více než sedmdesát let, když připlula do Svaté země, a začala hledat místa Ježíšova narození a ukřižování.Konstantin Veliký vyslal svou matku, aby našla důkaz o tomto křesťanském příběhu. Cestovala po celé Svaté zemi, a zaměřila se na toto místo. A to proto že si místní lidé pamatovali, že tu stával pohanský chrám.
Před Konstantinem se Římané snažili rané křesťanství potlačit tím, že na významných křesťanských místech stavěli své pohanské chrámy.Křesťanské místo, kde se lidé setkávali, aby uctívali místo narození Ježíše, bylo jasným kandidátem na to, aby bylo srovnané se zemí, a také na to, aby na něm byla postavená pohanská kaple. Takže Helena věděla, kde má hledat. Našla tuto pohanskou kapli, a usoudila, že toto je místo, kde se Kristus narodil.
Poté, co Řím přijal křesťanskou víru, se křesťanství rozšířilo do celé Evropy. Tisíce poutníků začaly cestovat do Svaté země. Na každém místě, které hrálo v Ježíšově životě důležitou roli, byla na památku postavená nějaká stavba. Chrám Narození Páně stojí v místech, kde všechno začalo.Je na tom určitě něco dojemného, když máme sejít těch pár schodů, abychom se dostali do této malinké komůrky. Jde o emocionální zážitek. V lidech to probouzí představivost. Je to úžasné centrum církevních poutí a modliteb.
Vstoupit do jeskyně je zážitek plný pokory. Cítíme, že kráčíme po stopách křižáků v brnění, a také chudých poutníků, kteří se v Evropě vzdali všeho, jen aby mohli navštívit Svatou zemi. Oněch poutníků, kteří možná na zpáteční cestě zemřeli. Musí to být velice dojemný prožitek, když pomyslíme, za jakých podmínek sem první návštěvníci přicházeli.
Také je moc hezké, že je toto místo součástí podzemí obrovského kostela, že není nahoře v blyštivém kostele poblíž oltáře, nebo tam, kde se mihotají světla všech těch velkých svící. Zkrátka musíme jít dolů do podzemí. Je to skvělý symbol pro odkrytí vánoční pravdy. Pravdy, která stojí za vším leskem a historickými dodatky.
Narodil se Ježíš právě v prosinci?
Badatelé věří, že v nejrozsáhlejším historickém dodatku by mohlo být skutečné datum oslav Ježíšových narozenin.To, že se narození Ježíše slaví 25.prosince, je pouze svévolným rozhodnutím římského císaře Konstantina Velikého. Chtěl, aby se datum narození shodovalo s pohanským svátkem zrození Nepřemožitelného slunce.
Tato oblíbená římská slavnost, ve které světlo porazilo tmu, byla všemocným císařem Konstantinem Velikým vybraná jako Boží hod vánoční. Právě Konstantin Veliký vydal v roce 312 již zmíněný Milánský edikt, čímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše.
Křesťanství v celém starověkém světě nahradilo pohanské náboženství. Zachovalo se moudře, když se rozhodlo spojit své svátky s těmi pohanskými, které nebyly zakázané. Takže slavnosti v období zimního slunovratu, byly na severní polokouli zároveň oslavou Ježíšova narození. Krásný symbolismus boje světla a tmy je sice smysluplný, ale není žádný důvod, proč by se měl Ježíš narodit právě v prosinci.
Ale kdy se tedy Ježíš skutečně narodil? Žádné záznamy o narození se z této doby nezachovaly. Ale je v tomto příběhu něco, co by nám mohlo nabídnout řešení?
Díky práci archeologů toho o Betlémě před dvěma tisíci lety víme docela dost. Město bylo na přelomu 1. století před naším, a našeho letopočtu, jen malou vesnicí. Mohla to být vesnice, jejíž obyvatelé obdělávali půdu v přilehlém údolí, ale zároveň ležela na okraji pouště, což je oblast nevhodná pro zemědělství, ale výborná pro chov ovcí.
Podle vyprávění, v době, kdy se Ježíš narodil, pásli pastýři svá stáda. Ale byli by opravdu venku uprostřed zimy? Ve sněhu a v dešti, které jsou v Betlémě běžné?V této části světa je totiž zima docela chladná, a lidé by v tomto období pravděpodobně nebyli venku na pastvinách.
A je tu ještě pádnější důvod, proč si myslet, že se Ježíš narodil na jaře. Tomuto ročnímu období by odpovídalo to, že pastýři zůstali v noci venku, a hlídali stáda. Proč by to dělali? Je to období kdy se rodí jehňata.
Ať už se Ježíš narodil na jaře nebo v zimě, evangelium podle Lukáše říká, že vystrašeným pastýřům zvěstoval jeho narození anděl.Žili ve světě, kde se Bůh zjevoval tam, kde se objevili andělé. Jestliže lidská představivost připouští obrazy andělských zjevení, je pravděpodobné, že lidé už takové zjevení prožili.Možná by se mohli bát, ale nebáli se, a pravděpodobně nemuseli být nutně ani překvapení.
Někteří lidé si myslí, že tu může být i mnohem přízemnější vysvětlení, než je andělské zjevení. V tak malém městě by asi pastýři věděli, kdy se očekává narození Mariina dítěte. Zvláště pokud Josef a Marie pocházeli z Betléma, jak předpokládá evangelium podle Matouše.
Třeba to mohlo být tak, že měli příbuzné mezi těmito pastýři. Jakmile Marie porodila Ježíše, bylo vysláno několik výrostků, aby řekli svým strýcům a bratrancům, že je všechno v pořádku, že matce i dítěti se daří dobře. Byli to vlastně poslové. A posel se řekne také angelois. Z toho asi Lukáš usoudil, že šlo o nebeské posly. Takže místo několika chlapců ječících na své strýce, tu máme andělské posly nebes, kteří halasně promlouvají k celému světu. Lukáš tak zcela světské události přisoudil náboženský význam.
Nikdy se nedozvíme, jestli se opravdu zjevili andělé. Ale nebylo zvláštní na, že se tuto radostnou novinu dozvěděli jako první právě pastýři?Pastýři patřili k nižší společenské vrstvě. Podle židovského práva, označení Dobrý pastýř neexistovalo. Pastýři byli považovaní za zloděje. Když byli z dohledu, mohli krást vlnu, a prodávat maso. To všechno bylo možné.
Možná že má zjevení anděla pastýřům nějaký symbolický význam. V lidském Betlémě se na chvíli spojilo Nebe se Zemí, a nad stvořením vycházelo slunce. Může to být spíše symbolicképoselství než skutečnost.
Ježíš své poselství doručil té nejchudší společenské vrstvě. Chudým, spodině. Lidem, kteří neměli žádný politický ani náboženský vliv. Proto Ježíš, který později ve svém životě oslovoval chudé jako Boží děti, nejdříve oslovil právě pastýře. Je příhodné, že to byli právě pastýři, kteří se jako první dozvěděli o narození svého dobrého pastýře.
Hvězda nad Betlémem a mudrcové z východu
Matoušova verze tohoto příběhu, se ale o pastýřích vůbec nezmiňuje. Ale přidává ke scéně narození Páně ještě jinou skupinu lidí – mudrce z východu, kteří přijeli do Betléma navštívit dítě,doprovázené novou hvězdou.
Obloha v tomto období hýřila aktivitou. Ale existuje nějaký důkaz, který by podpořil tuto jejich neuvěřitelnou cestu? Když se vrátíme o 2000 let nazpět, lidé nerozlišovali astronomii od astrologie. Lidé v tomto období přikládali hvězdám jiný význam než my dnes. Dnes hvězdu považujeme za stálici na obloze, která vydává svou vlastní energii jako samostatné těleso. Tehdy mohly ale být i hvězdy „vlasaté“, což byla kometa, nebo „chodící hvězda“jako bludné těleso, což byla planeta.
Lidé věřili, že hvězdy byly stvořené jako znamení. To byla jejich úloha na obloze. Byly tam od toho, aby nám říkaly, co dělají bohové, nebo co se stane v budoucnosti. Existuje astronomický důkaz, který potvrzuje výskyt nové hvězdy, i další nebeské aktivity. Ty mohly inspirovat cestu králů. Ale ten stejný důkaz nasvědčuje tomu, že obvyklé datum Ježíšova narození by mohlo být chybné.
Všechno to začalo v roce 7 před naším letopočtem. Tehdy se k sobě na obloze velice přiblížily dvě planety – Jupiter a Saturn. Odtoho jsoumimochodem odvozené oslavy Saturnálie.Tomu se budu věnovat v další části pořadu o pohanských zvycích, tradicích, obyčejích a rituálech.To všechnospolu velmi úzce souvisí.
Po Slunci, Měsíci a Venuši je Jupiter nejjasnějším objektem naší oblohy. Když jsme se na Saturn a Jupiter dívali, tak vypadaly jako jedna hvězda. A pak se k sobě ještě trochupřiblížily, další den se zase přiblížily, a tak pořád a pořád.Přiblížily se k sobě na délku jednoho obloukového stupně, což jsou dva průměry Měsíce. A to se v roce 7 před naším letopočtem stalo třikrát.
(Jen taková drobná vsuvka: Tato konjunkce se dá ověřit instalací počítačového programu, zvaného Stellarium. Pomocí tohoto softwaruStellarium si můžeme zobrazitoblohu v jakémkoli dni jakéhokoli roku a na jakémkoli místě. Například jak vypadala obloha v době, kdy jsme se narodili. Je to taková příjemná procházka historií. A podle tohoto programuStellarium došlo k první konjunkci Saturnu a Jupitera 29. března těsně nad ránem, před východem slunce v roce 7 před naším letopočtem. Byla to takzvaná heliakální konjunkce.
Navíc, tento den, 29. března roku 7 před naším letopočtem nebyl vůbec žádným obyčejným běžným dnem. Dnes máme přestupný rok jednou za 4 roky, kdy k únoru přidáme 1 den. Tehdy měli přestupný rok jednou za 19 let. A právě na den této konjunkce, 29. března roku 7 před naším letopočtem, připadal začátek nového devatenáctiletého cyklu. Tato konjunkce Saturnu a Jupiteru nezanikla za pouhý měsíc, ale vydržela celý jeden rok.
Astronomové to v té době vykládali pomocí astronomických termínů. Pro ně byl Saturn nebeským otcem, největším ze všech bohů, a Jupiter byl jeho syn. To, že se k sobě přiblížili, bylo znamení, že se má narodit nový syn Boží. V roce 6 před naším letopočtem se na obloze k Saturnu a Jupiteru přidala ještě další planeta. Tou planetou byl Mars. To znamenalo, že král, který by se narodil, by byl mocným panovníkem. Teď díky astrologii věděli, kde by se měl tento král narodit.
Protože konjunkce Saturnu a Jupiteru, jak se tomuto jejich přiblížení říká, se objevila přímo proti horizontu souhvězdí Ryb. I dnes toto souhvězdí nazýváme Ryby.
To pozoroval například iJohanes Keplerv Praze, který v roce 1603 skládal dohromady podobné teorie konjunkce Saturnu a Jupiteru. Tato konstelace Saturnu, Jupiteru a znamení Ryb je velmi unikátní, protože k ní dochází jednou za 800 let.
Ryby na obloze reprezentují Izrael na Zemi. Takže mudrcové věděli, že mocný král by se měl narodit v Izraeli, ale nevěděli kdy.
Tehdy docházelo k více podobným jevům. Například v roce 2 před naším letopočtem došlo ke konjunkci planet Jupiter a Venuše, obou velmi jasných objektů na naší obloze. Tehdy byly tyto dvě planety tak blízko sebe, že se tehdejšímu oku mohly spojit do jedné hvězdy. Všechno se ale s největší pravděpodobností začalo v roce 7 před naším letopočtem konjunkcí Jupiteru a Saturnu, a pokračovalo to dál.
V roce 5 před naším letopočtem se na obloze objevila opravdu jasná kometa. Dnes víme, že šlo o jasnou zář hvězdy, nikoli kometu. Kometa nad Betlémem se objevila až v roce 1304, kdy ji tam přimaloval GiottodiBondone v padovské kapli. Tato kometa se přiblížila k zemi o tři roky dříve, v roce 1301, a posloužila jako inspirace pro tuto kresbu.
Slavný egyptský astrolog jménem Ptolomeus nám říká, že pokud se kometa objeví na východě, znamená to, že se brzy něco stane. Pokud se objeví na západě, události se zpozdí. A evangelium podle Matouše uvádí, že mudrcové zahlédli hvězdu na východě. Viděli tedy hvězdu na východě, což znamenalo, že se něco děje právě teď. Proto věděli, kdy vyrazit. Nasedli na své velbloudy, a vydali se do Jeruzaléma.
O Matoušových mudrcích se říká, že přijeli z východu, ale pokud vůbec existovali, odkud doopravdy přišli? Matouš říká, že jako dary přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Tyto dary mohli získat také během své cesty, pokud jeli podél stezky pro obchod s kořením. Tato obchodní stezka začínala v dnešním Jemenu. Stoupala přes dnešní Saúdskou Arábii a končila v Gaze. Cesta zabrala 65 dní.
A právě koření, zlato a kadidlo patřily k nejhodnotnějším obchodním artiklům. Cenný trh s kořením byl ovládaný Jemenem. Na okraji pouště ještě i dnes rostou kadidlovníky. Vonná pryskyřice se sbírá, a zpracovává na kadidlo. To byl jeden z darů, který podle Matouše darovali mudrcové Ježíšovi. Pokud vycházeli z Jemenu, je pravděpodobné, že i ostatní dary pro Ježíše pořídili cestou. Pokud procházeli obchodními centry, jako byla například Petra. Toto město, vytesané do skály, bylo jednou z hlavních křižovatek Středního východu.
Ale podle jazyka, který Matouš ve svém Evangeliu používá, je možné předpokládat, že mudrcové byli úplně jiného původu. Příběh o narození, který vypráví o jejich cestě, obsahuje jednu podivnou věc. A sice to, že se říká, že králové byli tři, ale je docela možné, že nebyli tři. Také je možné, že vůbec nebyli králové. A to je další bizarní věc. Číslo 3 je odvozené od faktu, že byly přinesené 3 dary. Zlato, kadidlo a myrha. Ale Matouš netvrdí, že jsou králové. Říká, že jsou mágové. Ze slova mág vzniklo i slovo kouzelník. Je to slovo perského původu. Takže je možné, že pocházeli z území dnešního Íránu nebo Iráku. Ve Starověku bylo toto území známé jako Mezopotámie, a jeho hlavním městem byl Babylon.
Babyloňané byli vynikající astrologové. Znali nebe lépe než kdokoli jiný na Středním východě. Mezopotámii se budu věnovat také v části o původu Vánoc, protože právě tam to všechno začalo. Ta provázanost a propojení jsou prostě fascinující. Babyloňané, ale i staří Číňané, uměli propočítávat polohy nebeských těles. Tehdy ale neměli dalekohledy, proto oblohu sledovali pouze očima. Tehdy navíc sledovali vesmír jen ve viditelném světle, což je jen velmi úzká část spektra celého vesmíru.
Dnes například rentgenovými dalekohledy hledíme do infračervené oblasti vesmíru, což tvoří obrovskou část vesmíru, která je pouhým okem neviditelná. Mágové nebo mudrcové, byli ve starodávné společnosti klíčovými lidmi. Dovedli sledovat hvězdy a vykládat význam jejich pohybu. Vyšším vrstvám předpovídali budoucnost. Ze starověké literatury máme důkazy o tom, že tito lidé přišli za císařemNeronem. A kolem roku 10 před naším letopočtem, přišli také za králem Herodem.
Mudrcové předpovídali budoucnost, a byli velice dobře placení. Byli to lidé s významným společenským postavením. Archeologové našli v roce 1925 hliněné destičky necelých 50 km severně od Babylonu. Na těchto hliněných tabulkách je zaznamenaná trojitá konjunkce Jupiteru a Saturnu na obloze v roce 7 před naším letopočtem. Vypadá to jako předpověď, že k této události dojde. Astronomové byli tak dobří, že dokázali tyto věci předvídat. Znamená to, že to pro ně bylo velmi důležité. Jinak by to přece nezapisovali.
Následování komety mohlo mudrce zavést z Babylonu na cestu přes tu část Středního východu, která je známá jako úrodný půlměsíc. Cesta, která lemovala arabskou poušť, a vedla přes Judeu, by jim zabrala necelý měsíc. Mudrcové přijeli do svaté země. Ale místo, aby zamířili přímo do Betléma, vydali se do Jeruzaléma. Možná čekali, že syna božího potkají právě zde, v hlavním městě. Nebo možná jen navštívili palác, aby Heroda poctili zdvořilostní návštěvou.
Podle Matouše se Heroda zeptali, kde je ten, který se narodil jako král Židů. Ten, jehož hvězdu viděli na východě. Ten, jehož přišli uctívat. Z Herodova pohledu už tu jeden židovský král byl. Sám Herodes. Mohlo to být také tak, že se při své cestě za dítětem z Betléma zastavili v Jeruzalémě. A možná, že vyprávěli zvěsti o věcech, které vyčetli z hvězd. Proroctví, o kterém byli přesvědčení, že se stane skutečností. To mohlo v králi jako byl Herodes, podnítit žárlivost, kterou však nedal najevo a mudrcům jen řekl, aby šli, a až najdou to dítě, aby mu dali vědět, aby jej mohl také uctívat.
Ovšem ironie příběhu je v tom, že mudrcové netušili, že je Herodes nepřijal s nadšením. Naopak se snažil udělat všechno, co mohl, jen aby jejich cestu zmařil. Mudrcové opustili Heroda, který plánoval Ježíšovu smrt. Putovali dále do Betléma a stále sledovali svou zvláštní hvězdu, která zvěstovala Ježíšovo narození. Evangelium podle Matouše uvádí, že když mudrcové cestovali do Betléma, uviděli před sebou hvězdu. Tato hvězda stála na místech, kde se Kristus narodil.
Jen jediná hvězda dokáže stát nad jedním místem. Je to kometa s dlouhým chvostem. Chvost totiž dokáže zaměřit hlavu komety do určitého místa. V roce 1858 stála kometa s dlouhým chvostem přímo nad budovami Paříže. Mohla takto vypadat také hvězda nad Betlémem, když se přiblížili mudrcové? Kometu, která se v té době objevila, zachycují také čínské záznamy. Popisují kometu s velice dlouhým chvostem, která se objevila v roce 5 před naším letopočtem. Mohla to být betlémská hvězda, to je jediná astronomická možnost. Mohou nám astronomické záznamy přiblížit datum výskytu komety? A možná také upřesnit domněnku, kdy se Ježíš narodil?
Z čínských záznamů víme, že se tato hvězda objevila na jaře roku 5 před naším letopočtem. Nikoli v čase Vánoc. V Evangeliu je řečeno, že v hostinci v Jeruzalémě nebyla žádná volná místa. To znamenalo, že v hostincích měli plno. Josef s Marií neměli místo, kde by se ubytovali, takže zůstali v okrajových místech, jako byl Betlém. Ten je od Jeruzaléma vzdálený asi 8 km na jihovýchod. Někteří se proto domnívají, že se Ježíš narodil v dubnu roku 5 před naším letopočtem.
Existovali vůbec mudrcové z východu?
Příjezd mudrců a předání darů, doplňuje tradiční obraz narození páně. Ale existovali i ve skutečnosti? Mohli by být symboličtější než cokoliv jiného? V Matoušově verzi tohoto příběhu se opakují určité verše Starého zákona, žalmů a Izaiášova proroctví, které mluví o králích, kteří přicházejí, a přinášejí zlato a kadidlo.
Raní křesťané vyňali určité pasáže ze Starého zákona, ve kterých žádní králové nebyli. Dary jsou popisované jako mince a zlato. Mohou být naplněním proroctví v Izajášovi, kapitole 16. Mudrcové z východu přinesou zlato a kadidlo. Zlato je to, co se dává králům, těm největším. Ale zároveň má i magický význam. Všichni mágové doufají, že se jim tuto ryzí věc podaří vyrobit.
Kadidlo se používá v chrámech. Ve Starověku to bylo z čistě praktických důvodů. Protože všude kolem byla spousta krve a krev ve větším množství velice zapáchá. Takže silnější dávka kadidla mohla přebít zápach z krve obětních zvířat.
Myrha je nejzvláštnější. Kromě toho, že se myrha užívá jako anestetikum, tedy k utišení bolesti, a slouží k potírání mrtvých těl jako jistý druh konzervační látky, také přerazí zápach rozkládajících se tkání. Mudrcové, kteří přišli do Betléma pozdravit Ježíše, jsou pro některé pouze mýtem, pouze legendou.
Dnes si nedokážeme představit, že by se v nějaké chatrči v chudé části světa, narodilo dítě, a třeba americký prezident by ho najednou obdaroval takovým bohatstvím, o jakém se nikomu ani nesnilo. Historicky to nezní příliš věrohodně, ale je to opravdu skvělá a okouzlující myšlenka.
Vraždění neviňátek
Ať už byli mudrcové skuteční nebo ne, jejich klanění se před Ježíšem je jedním z klasických vánočních obrazů. Ale jeskyně narození, ve které se tato událost údajně stala, skrývá své temné tajemství. V několika podzemních jeskyních leží pozůstatky stovek koster. Říká se o nich, že patřily malým chlapcům, které nechal Herodes vyvraždit. Kostry jsou cítit myrhou. Tyto jeskyně jsou navštěvované a uctívané stejně jako všechno, co je nějak spojené s Ježíšovým narozením.
Evangelium podle Matouše říká, že Herodes požádal mudrce, aby mu pověděli, kde se Ježíš nachází, aby se mohl novému židovskému králi poklonit. Pokračování Herodovy vlády nebylo nijak jisté. Kdyby nedokázal udržet Židy v míru, byl by to jeho konec. Mudrcové však Herodovi nikdy neřekli, kde Ježíš je. Proto se Herodes rozhodl pro jistější řešení. Své vojáky poslal do Betléma, aby tam vyhledali všechny nově narozené chlapečky, a ty potom zabili.
Hromadná vražda byla provedená v naději, že tak Herodes ochrání svoji moc a dobré vztahy s Římem. Síla Říma byla tehdy nezdolná. Byl pánem Středomoří. Byl neporazitelný. A když jej nebylo možné přemoci, museli jste se k němu přidat. Stát se jeho spojencem.
Útěk do Egypta
Podle Matouše byl Josef ve spánku varovaný, aby vzal Marii a dítě, a utekl s nimi z Betléma do Egypta. Matoušem zmiňovaný útěk do Egypta historicky odpovídá, protože v době, kdy se Kristus narodil, byl Betlém nejhrůzostrašnější vesnicí v Palestině. Víme, že skutečně existovala Herodova tajná policie, protože se o ní zmiňuje tehdejší historik Josephus Flavius. A tato tajná policie byla v celém Betlémě, a hledala ty, kteří jakkoli vybočovali z řady. Mohli bychom si je představit jako ve společnosti přítomné informátory, udavače a práskače.
Všichni věděli, že by Herodovi nedalo žádnou práci zničit celou vesnici. Josef a možná i další by si řekli:„Hele, pojďme odtud pryč, dokud tenhle blázen neumře.“ Nic není historicky pravděpodobnější než to, že skutečně utekli. Podle příběhu Ježíš uprchl. Ale v Betlémě vypukla krvavá lázeň. Vraždění neviňátek. Mohl být někdo takhle krutý? Zabil by někdo tolik nevinných dětí jenom proto, aby se zbavil jednoho jediného, na které žárlil?
Na tomto příběhu je zajímavé to, že Herodes byl něčeho takového skutečně schopný. Herodova krutá pověst je velmi dobře zaznamenaná. Zavraždil dokonce čtyři členy své vlastní rodiny. Ale jsou těla neviňátek skutečně pohřbená v masovém hrobě pod chrámem Narození Páně? Mnozí nevěří tomu, že by v podzemí chrámu Narození Páně byla pohřbená těla neviňátek. Je to prostě moc jednoduché. Nekritičtí poutníci ze 4. století zkrátka chtěli vidět a poznat každé místo, o kterém se mluví v Evangeliích. Jestliže tu byly mrtvé děti, musely být někde pohřbené. Pro poutníky bylo výhodné mít mrtvé děti a místo narození na jednom místě. Dostanete dvě za cenu jednoho.
Útěk do Egypta byl i tak dost náročný, jak fyzicky, tak i psychicky. Byla to nebezpečná cesta, a pro Židy to byla také trochu podivná výprava. Egypt byl totiž vždycky doslova zemí útlaku. Je to spíše místo, ze kterého bychom raději odešli, než tam přišli. Je to něco ve smyslu: Doma jsme čelili útlaku, a proto odcházíme na místo, které je historicky také spojené s útlakem Židů.
Egypt je v Bibli vyobrazený jako země otrokářů, nad kterými zvítězil Mojžíš. Takže Ježíšův útěk mohl být pro lidi v této době velice symbolický. Dalším prvkem v Matoušově snaze, bylo vykreslit příběh nového Mojžíše s novým Izraelem, jehož lid vyvede z otroctví. Evangelisté se tak snaží ukázat čtenářům, že tyto události jsou velice důležité v rámci božích plánů a božího předurčení. Nejsou důležité pouze pro spasitele, ale také pro spasitelův lid. Marie a Josef uprchli do Egypta zrovna ve chvíli, kdy Herodes zemřel. Dodnes se s určitostí neví, kdy přesně zemřel. Nejpravděpodobnější je rok 4 před naším letopočtem. Logicky se tedy ani Ježíš nemohl narodit v roce 1 (tady si musíme uvědomit, že rok 0 neexistuje), protože v tu dobu byl už Herodes dávno mrtvý.
Příběh, který začal zázrakem a Jezulátkem v jeslích, končí útěkem před vraždou. Příběh o zrození, obzvláště když nabývá pravdivé historické dimenze, dnes získává obrovský význam. Možná větší než v jakémkoli jiném historickém období. Ježíš je jako dítě donucený uprchnout z Betléma, protože je ohrožený jeho život. Jinými slovy, jeho dětství odráží to, jak jsou děti v našem světě donucené utíkat kvůli válkám (se kterými nemají nic společného).
Vánoce mluví o narození a o naději pomoci nejjednoduššího možného symbolu. Právě narozeného dítěte. Všichni nemusí rozumět teologickým nebo vědeckým vysvětlením. Vánoce nakonec působí mnohem hlubším dojmem. Působí totiž přímo na lidskou duši. Vánoční příběh má své místo v srdcích milionů lidí.
Když poutníci přijdou do svaté země, kráčejí po stopách svých proroků a králů. Legenda a mýtus tu vyrůstají z kořenů skutečného lidského života, který inspiroval jeden z největších příběhů všech dob. Narození Ježíše, kterým začala tradice Vánoc.
Mezopotámie
Ať už proběhly historické události tak či onak, 25. a 26. prosince slavíme první a druhý svátek vánoční. Přesně tak to čítáváme i v našich kalendářích. V podvědomí sice vnímáme, že jsou to svátky, které mají něco společného s příběhem v Palestině před 2000 lety,ale naše mysl je už několik týdnů předtím zaneprázdněná jinými starostmi. Musíme ještě mnoho věcí zařídit, dokončit práci, obtelefonovat přátele a známé, poslat vánoční a novoroční pozdravy, protože se blíží i konec roku. Všudypřítomná reklama nás nabádá, co nakoupit, a jak připravit bohatý štědrovečerní stůl.
V samotném Betlémě můžeme Vánoce oslavit hned několikrát. Příslušníci římskokatolické církve a protestanti, si připomínají svátek narození Ježíše 25. prosince. Řečtí katolíci a ortodoxní pravoslavné církve oslavují Vánoce 7. ledna. A každoroční maratón vánočních oslav uzavírají v Betlémě arménští pravoslavní křesťané, podle jejichž kalendáře připadá den narození spasitele až na 18. ledna.
Každý rok jezdí oslavit Vánoce do Betléma asi 100000 křesťanů z celého světa. Vánoce ve svaté zemi jsou směsicí nejrůznějších zvyků a tradic. Potkáme tu skotské dudáky, stejně jako protestantské pěvecké sbory. Palestinští kluci se s oblibou převlékají do kostýmů Santa Klause. Řádové sestry ze Španělska a Itálie, se mísí s více či méně zahalenými arabskými ženami.
Ale jak Vánoce vznikly? Kde je jejich původ? Jak se pohanské tradice, zvyky, obyčeje a rituály přetvořily do křesťanských oslav? O tom bude pojednávat další část této mé vánoční pouti. Pojďme společně podniknout fascinující pouť různými kulturami a civilizacemi, abychom se dozvěděli, jak se zrodily Vánoce v minulosti a vyvíjely se až do dnešních dní.
Lidé slavili Vánoce už tisíce let před Kristovým narozením. Ježíšek nebo Mikuláš a téměř všechno, co děláme kolem Vánoc, bylojiž dávno před tím součástí starých pohanských rituálů. Tyto pohanské rituály neoslavovaly narození Jezulátka, nýbrž zrození nového roku. Tehdy to ještě s Vánocemi nemělo vůbec nic společného. Tyto pohanské rituály měly přimět bohy sestoupit do podsvětí, aby tam bojovali se silami tmy a chaosu, a skrze lidské oběti dát zemi pokoj a lidem dobrou vůli.
Představme si, že vypnuli proud a kotel ústředního topení vyhasl. Nic hrozného. Máme přece krb. Když máme oheň máme teplo a světlo. Co vedle jídla může být důležitější? Zvlášť v nejtemnější a nejchladnější roční době. A tak se díváme do ohně stejně jako to 2000 let před Kristem dělali lidé v Mezopotámii. Hlavním městem Mezopotámie byl Babylon.
Právě zde byli vynikající astronomové, kteří uměli bravurně propočítávat vzdálenosti vesmírných těles. Právě odsud podle jedné verze mohli pocházet i tři mudrcové, což jsem popisoval v předchozí části. Později si lidé všimli tajemné vazby mezi Sluncem a životem. V létě slunce hřálo, země se zelenala, všude byla hojnost potravin. Ale když léto přešlo do podzimu síla Slunce zvolna pohasínala, jako kdyby mu nějaká zlá moc vysávala životní energii. Vzduch se ochlazoval, listí vadlo, usychalo a padalo se stromů. A nakonec se až zdálo že když se rychle něco nestane, Síly temnot a smrti zničí Slunce úplně a ze země se stane temné studené místo bez života.
Na počátku věcí, nejvyšší mezopotámský bůh Marduk porazil ducha temnot a chaosu a stvořil svět. Ale síly temnot ožívaly každým rokem znovu. A tak Marduk musel každý rok sestupovat do podsvětí a svádět strašlivý boj za záchranu slunce. Všichni na Zemi mezitím v obavách čekali. Co když Marduk tentokrát nevyhraje? A tak zapalovali obrovské hranice, aby rozptýlili tmu a osvítili zemi tak, aby přilákali slunce k návratu. A vytvářeli podoby Mardukova zlého nepřítele, házeli je do ohně a dívali se jak se v jeho plamenech mění na popel.
Doprovázet Marduka a bojovat po jeho boku, měl jejich král. Ale to hrozilo smrtí a nástupem nového krále na trůn. A tak král dočasně jmenoval na své místo zločince, oděl ho královským hávem, a dal mu všechno, co jeho hrdlo a srdce ráčilo. Ale jen co oslavy skončily byl okamžitě obětovaný. V těch dobách se totiž věřilo, že lidská krev obsahuje samu podstatu života a plodnosti. A když bude obětovaná bohovi nebo zemi, zázračně oplodní půdu, na kterou skane. A jelikož neustále hrozil hlad, úrodná půda a dobrá sklizeň byly pro celá společenství lidí otázkou života či smrti. Jakmile kněží ohlásili že Marduk zvítězil všichni začali jásat a oslavovat. Zářivá světla, výměna dárků, veselí a zábava, zpěv koled a hodování. To všechno bylo součástí těch dávných oslav Nového roku.
Starý Řím
Představy a zvyky Mezopotámské civilizace se rozšířily do celé Evropy a ovlivnily svátky a způsob slavení ve všech kulturách, které s nimi přišly do styku. Avšak teprve staří Římané sloučily početné pohanské zimní svátky do jediné nádherné slavnosti zvané Saturnálie a Kalendy.
Saturnálie jsou odvozené od jménaboha (a planety) Saturna. Saturn se přiblížil těsně k Jupiteru 7 let před naším letopočtem, což jsem popisoval v předchozí části. Základ slova Kalendy zůstal dodnes v litevštině, ve které se Vánoce řeknou kaledos. Při římských oslavách zimního slunovratu byl sice mezopotámský bůh Marduk nahrazený Bohem Saturnem, ale rituály zůstaly v podstatě stejné. Ráz a náladu těchto oslav udávala touha znovu prožít zlaté časy dávné minulosti. Tedy dny, kdy vládl Saturn jako spravedlivý a laskavý panovník, kdy si byli všichni rovní a byli šťastní. Byl to čas dobré vůle vůči všem. Římský básník Lucanus(39–65 n. l.), to popisoval takto:
"Veškerá činnost, ať veřejná či soukromá, je ve dnech svátků zakázaná s výjimkou sportovních her, zábav a potěšení. Nikdo nesmí vykonávat své povolání s výjimkou kuchařů a pekařů. Všichni lidé jsou si navzájem rovní, ať rab či svobodný občan, ať bohatý či chudý. Zloba, zášť a svár se protiví zákonu. Nebude složená ani pronesená žádná řeč s výjimkou řeči vtipné a zábavné vyvolávající radost a veselí."
Páni jedli společně se svými otroky a všechna pravidla byla obrácená naruby. Otroci si ze svého středu volili krále domácí slavnosti. Jeho slovo bylo zákonem, a tak mohl hostům přikazovat, aby vykonali cokoli ho napadlo.Někdo se tak musel hlasitě pomlouvat a urážet, jiný tančit nahý, další musel vzít do náručí flétnistku a třikrát s ní obejít celý dům.
V Římě však tito pseudo králové nebyli na závěr oslav obětovaní na rozdíl od dřívější Mezopotámie. Když se však Saturnálie rozšířily na Balkán, vojáci metali los, aby král z jejich středu byl zvolený z vůle bohů. Po dobu celého měsíce směl vyvolený všechno, a měl cokoliv, čeho se mu zachtělo. Ale po uplynutí třiceti dnů musel vystoupit na oltář a zabít se.
Dnes se jako dárek dávají panenky, zvláště malým dětem. Dokonce i tento zvyk je zřejmě pozůstatkem někdejších lidských obětí. Neboť Saturn byl starověký bůh zemědělství, který pojídal svoje vlastní děti. Jeho kartaginským protějškem byl bůh Baal, který měl na hlavě dva rohy a do otevřených úst byly, jako oběť, vhazované děti. Naštěstí se během času tento zvyk změnil a dokonce obrátil.
A tak dnešní děti nejsou obětované, nýbrž naopak dárky dostávají. Hned po Saturnáliích následoval 25. prosinec, kdy podle římských výpočtů kleslo slunce nejníže k obzoru a začínalo znovu stoupat. Později se oslavám tohoto dne začínalo říkat Juvenálie, svátek mládí.
Pár dnů na to začínaly Kalendy, oslavy spojené s novým rokem a každým prvním dnem v měsíci. Patronem byl bůh dvou tváří Janus. Jedna jeho tvář hleděla zpět do minulosti a druhá vpřed do budoucnosti. Na Nový rok prvního ledna se ulicemi valily davy maskovaných lidí, kteří oslavovali jeho příchod, navštěvovali přátele a navzájem si dávali dárky. Původně to byly svíčky a ovoce. Později to byly koláčky pro štěstí, i jiné dárečky spojené s přáním všeho dobrého. Místnosti se zdobily větvičkami vavřínu, a do chvojí se zapichovaly svíčky, aby odpuzovaly duchy temnot. Libanios, řecký filozof ze 4. století, popisoval tyto slavnosti takto:
"Svátky Kalendy se slaví všude tam, kam až sahají hranice římského impéria. Stoly se prohýbají pod jídlem a pitím, v domech boháčů je přepych až přílišný. Ale i v příbytcích chudiny se podávají jídla lepší než obvykle. Každého se zmocňuje touha utrácet. I ti, kteří po celý rok s potěšením šetřili a střádali si každý groš, se pojednou chovají rozhazovačně. Lidé nedopřávají jenom sobě, ale i svým bližním. Všichni se zahrnují dárky. Svátky Kalendy zakazují vše, co souvisí s prací a dovolují lidem, aby si nerušeně dopřáli zábavu a potěšení. V předvečer Nového roku jde jen málokdo spát. Většina lidí vyráží do ulic, kde zpívají, křepčí a tropí všemožná bláznovství."
To se už více podobá dnešním Vánocům. Ale proč všechna ta výstřednost a laskavost? Šlo o jakousi zálohu nebo pojistku na dobrý a úspěšný nový rok. V základě toho byla známá zkušenost že dobré je všechno, co dobře končí, ovšem obrácená naruby. Na počátku roku se lidé chovali a konali tak, jak chtěli, aby se jim dařilo po celý rok. Štědrost by měla zajistit budoucí zdraví, hojné jídlo a pití zase hojnost potravy a nápojů v budoucnu.
Až do 4. století, slavili první křesťané Vánoce 6. ledna, na svátek Třech králů. Zato pohané oslavovali kult boha Mitra obětováním býka 25. prosince. A jak jsme si řekli, pro Římany byl konec prosince obdobím velmi živým rozradostněním ze zimního slunovratu. A právě proto římský císař Konstantin Veliký sloučil ve 4. století oslavy Vánoc s pohanskou oslavou boha Mitra na 25 prosince.
Tajemní druidové
Nejpodivnějším zvykem římských Kalend byl ten, který popuzoval ranou křesťanskou církev nejvíce. V těch dobách se pohané oblékali do nestoudných ohavností. Ti ubožáci si navlékali nechutné oděvy, a nosily odporné masky vyvolávající stud a smutek. Trochu to připomínalo takový vánoční Prague Pride. Jedni se převlékli za dobytek, jiní si nasazovali zvířecí hlavy, a jásali a vyváděli, jako kdyby těmi převleky přestali být lidmi, a stali se příslušným zvířetem. A ještě větší ohavností bylo, že si muži oblékali ženské šaty, a ač vousatí, chtěli vypadat jako ženy.
Zvyk převléknout se do zvířecích masek, ženských šatů a výstředních převleků, existoval v Řecku, Galii, Německu a ve Velké Británii dávno před tím, než tam přišli Římané. A právě pradávný původ tohoto zvyku nás zavádí do mlhami zahalené minulosti, související s tajemnými druidy, Vikingy a se záhadným Rohatým Bohem.
Většina pohanských svátků uprostřed zimy byla časem radosti a oslav které zbavovaly lidi každodenních povinností a smazávaly sociální rozdíly. Veškeré přípravy na zimu byly hotové, stodoly a sýpky byly plné, dobytek byl poražený, a tak lidémohli oslavovat. A jelikož v zimním období bylo jen málo práce, oslavy často trvaly mnoho dnů a byly plné radostného a veselého hýření, s hojností jídla, pití, milování a zahánění zlých duchů.
Ano, zlých duchů, neboť zima byla dobou, kdy na zemi vládla smrt a temnota, a mezi lidmi se pohybovaly přízraky a duchové z onoho světa. V mrtvém chladu zimy, věčně zelené rostliny symbolizovaly věčnost životní síly. Zelené listy odolávající smrti poukazovaly na zvláštní síly, jako kdyby v sobě měly samo slunce. Cesmína, břečťan a jmelí, mají plody teprve v zimě. A tak byly považované za projev vítězství plodnosti nad silami temnot a smrti. Od nepaměti si lidé nosili tyto rostliny domů, aby chránili domácí krb před zlými duchy v této temné části roku, a aby svou plodnost přenesli do nového roku. A věčně zelené stromy, které nemají plody, zdobily lidé pozlacenými ořechy a jablky.
Jmelí, symbol plodnosti
Keltští kněží, známí jako druidové, obzvláště uctívali jmelí. Říkali mu všelék, protože zvyšovalo úrodu polí, plodnost dobytka a léčilo impotenci. Větvička pověšená nade dveřmi zaháněla blesky a mnoho druhů zla. Jelikož jmelí neroste ze země, ale ve větvích stromů, věřilo se, že pochází z nebe, a díky tomu je obdařené zázračnou silou. Rostlo-li jmelí na posvátném dubu, bylo obzvláště mocné.
Pro starověké řeky a keltské druidy, byl totiž dub posvátným stromem který, když do něj udeřil blesk, předával dar ohně od slunečního boha zemi. Šestého dne nového měsíce druidský žrec odsekl jmelí zlatým srpem tak, aby bez dotyku lidské ruky spadl do nastavené bílé plachty. Následně byli obětovaní dva bílí býci.
Jmelí bylo posvátné i pro Staré Řeky a Římany, kteří si mysleli, že se rodí z úderu blesku do stromu, a proto je nositelem pohlavní energie. Germánské kmeny věřili, že ten, kdo prošel pod jmelím, byl políbený Freyou, bohyní plodnosti. Dnes je líbání pod jmelím pouze záminkou, jak ukrást nevinný polibek. Ale o pohanských svátcích původně patřilo k rituálním obřadům, které měly zajistit plodnost.
Slunce a ohňové rituály
Většina rituálů se však soustřeďovala na slunce a na jeho zázračný dar ohně. Neboť ten, kdo vlastnil oheň, mohl vyrábět teplo a světlo, vařit potravu a tavit kovy. Není proto divu, že existovalo tolik ohňových obřadů, a že téměř každá kultura měla své strážce ohně nebo plamenů. Ve starém Římě udržovaly oheň ve starém chrámu panny Vestálky. Trestem za vyhasnutí byla smrt. A nový oheň musel být získaný z úderu blesku. Věčný oheň udržovaly ve svých svatyních také britští druidové.
Dušičky
Keltové zažíhali poslední večer roku na kopcích obrovské hranice na zapuzení zlých duchů, zatímco Pán smrti shromažďoval duše těch, kdo zemřeli v průběhu uplynulého roku. Současně přinášeli dary a oběti, aby se duším zajistila bezpečná pouť na onen svět. Slunečnímu bohu pak za oběť přinášeli nejen koně, ale i lidi. Převážně zločince vsazovali do obřích proutěných košů, případně do dřevěných nebo slaměných klecí ve tvaru zvířat anebo obrů, a v nich je upalovali. Po usmíření bohů a bezpečném odeslání milovaných zesnulých na pouť na onen svět, mohl začít tanec a veselí.
Přízraky předků bloudící kolem domů, zvali lidé k bohaté hostině. Pak zamířili vesničané v maskách, a převlečení za různé duchy a duše zemřelých, z osady ven, aby nesmírným rámusením a světlem zářících pochodní odlákaly pryč i přízraky a zlé duchy. Pozůstatkem těchto procesí a průvodů jsou dnešní papírové čepice, masky a řehtačky, i troubení na trubky a tlučení na hrnce na Nový rok. Církev později zavedla svátek Všech svatých nebo Dušiček, a tak přenesla většinu zvyků z někdejšího novoročního uctívání mrtvých na první listopad.
Severská mytologie
Ve Skandinávii se svátky slavené uprostřed zimy jmenují Jule, což znamená kolo, které symbolizuje koloběh každoročního návratu slunce – slunovrat. Přesně tak, jak jej oslavovali staří Římané při svých Saturnaliích. O Vánocích severně od polárního kruhu vrcholí období polární noci, neboť 21. a 22. prosince nastává zimní slunovrat a po něm se zase pomalu začíná prodlužovat den. Původně se na svátek Jule do vesnice přivlékal celý strom, později do domácnosti velké poleno k rituálnímu pálení. K zapálení se musel použít kousek stromu nebo polena z předešlého roku a nikdy nesměl uhasnout sám. Věřilo se, že v ohni jsou duchové předků, a tak jim do plamenů vhazovali potravu, a vlévali pití.
Poleno se k nám ale dostalo od Vikingů, a souviselo s rituálem plodnosti. Největší a nejmoudřejší mezi severskými a germánskými bohy byl Odin. Za ženu měl Freyu, bohyni plodnosti, se kterou měl syna Thora – boha hromu. Většinu roku trávil Odin daleko v zemi Valhala, kde žil s duchy velikých vikingských reků. Ale 21.prosince večer se všichni vraceli na zemi. Původně jako keltský Pán smrti proto, aby shromáždili duše všech těch, kdo zemřeli v uplynulém roce.
Později pod vlivem křesťanství proto, aby odhalili pachatele zla. Odin s dlouhým bílým vousem, je honil na svém velkém bílém koni a ve vzdušném víru odnášel s sebou také zlobivé děti. V Holandsku nechávali lidé toho večera před domem obilí pro Odinova koně, a potravu pro duchy. Vánoce ve Skandinávii jsou dodnes ovlivněné původními pohanskými tradicemi. Prosinec je ve Skandinávii velice ponurým měsícem, kdy se stmívá už po třetí hodině odpoledne. Dny jsou nejkratší, a téměř celá zima je ještě přede dveřmi.
Co se nám vybaví jako první, když se řekne severské Vánoce? Já si obvykle vzpomenu na Děti z Bullerbynu a jejich oslavu Štědrého večera se stromečkem ozdobeným švédskými vlaječkami a na rýžovou kaši, ve které Agda najde mandli, a tím pádem je jasné, že se do roka vdá… Nejkrásnější svátky v roce mají v severských zemích, stejně jako kdekoli jinde, své neopakovatelné kouzlo.
Snad nikde jinde není adventní období tak vánočně romantické, jako právě ve Skandinávii. Šero, klid, sněhová pokrývka, hořící svíčky v oknech domů a bohatá výzdoba na každém kroku. Takové je předvánoční období v severských zemích. Dodnes Skandinávci bojují s nedostatkem denního světla především zapálenými svíčkami. Údajně jich spotřebují nejvíce na světě. Také na osvětlení obchodů, obchodních domů a nákupních center, se tu nijak nešetří. Stromy v městských parcích i na soukromých zahrádkách, jsou osvětlené elektrickými žárovičkami ve dne i v noci.
Pro Skandinávce, kteří jsou převážně vlažnými protestanty, jsou Vánoce posledním církevním svátkem, který dodržují. Na Boží hod chodí do kostela, pokládají věnce a zapalují svíčky na hrobech zesnulých příbuzných. Adventní období začíná ve všech zemích Skandinávie o první prosincové neděli, ale v jednotlivých zemích se jeho průběh liší.
Například v Dánsku, podobně jako u nás, se dodržuje zvyk postupně zapalovat čtyři svíčky na adventním věnci. Švédové, až na výjimky, adventní věnec nepoužívají. Místo něj mají speciální svícen. Ve všech zemích bez rozdílu však oslavují 13. prosince svátek svaté Lucie. Podle pověsti, Lucie přinášela jídlo chudým křesťanům, kteří se ukrývali v římských katakombách. Aby měla volné ruce, a zároveň si mohla svítit na cestu, nosila na hlavě důmyslný věnec, na kterém měla zapálené svíce. Dodnes se ve Švédsku a v Dánsku dodržuje tato tradice, a večer 12. prosince probíhají oslavy, na kterých se volí z přítomných svobodných dívek ta, která se na jeden den stane Lucií.
Na Štědrý den chystají skandinávské děti misku s ovesnou kaší pro hodného skřítka žijícího buď na půdě domu, nebo ve stodole. Ve Švédsku a Dánsku se jmenuje Julenise. Norové mu říkají zkráceně Nise a Finové Tontu. Dárky se rozbalují buď před nebo po štědrovečerní večeři. Ta se zpravidla podává velice brzy, už kolem páté odpoledne. Ve Švédsku nechybí na štědrovečerním stole vánoční šunka, masové kuličky a losos. V Norsku dávají přednost pečenému seleti, v Dánsku zase pečené kachně nadívané sušenými švestkami, a ve Finsku je vánoční tradiční specialitou vánoční šunka s hořčicí a pečený krocan. Ve všech skandinávských zemích se pije tradičně k večeři svařené víno, a po domácku vyrobené pivo, což je pozůstatek času, kdy v této části světa vládla tvrdá prohibice.
Závěr
To je k prvnímu dílu vše. V tom druhémprozkoumáme záhadný kmen malých lidí, který se v Británii přeměnil na skřítky, ale podíváme se i na velmi zajímavý proces, jak křesťanství postupně přeměňovalo pohanské oslavy, rituály a obřady, které si přetavilo na obřady náboženské. Podíváme se i na historii vánočního stromu, kde a odkud se vzal, na další rituály a koledy.
Ovšem další kapitoly budou věnované slovanským Vánocům. Podíváme se do našich krajů, ale také do Polska nebo na Balkán, do Chorvatska. Vypravíme se také do Srbska, Ruska, ale i ke koptským křesťanům v Egyptě nebo až do daleké Číny se skvělými hvězdopravci už od starověku.
Podíváme se také na historii svatého Mikuláše, Svatého Františka z Assisi, nebo na kult Santa Klause složeného z evropských kultur. To je velmi zajímavé, protože z každé evropské kultury si Santa Klaus přejal něco. Něco ze Skandinávie, něco z Německa, a dokonce i z Ruska. Po komercionalizaci Vánoc, kdy se na ducha tradičních Vánoc nad záplavou reklamy a nákupní mánie zapomíná.
Dále se podíváme na silný a naprosto úchvatný příběh, kdy Vánoce změnily na pár dní i celou první světovou válku. Polovina milionové britské i německé frontové armády byla zachvácená příměřím. A to nejen řadoví pěšáci, ale i seržanti, poručíci a důstojníci. Příběh ilustruje, že lidé i vojáci vážně nemají chuť bojovat pro cizí zájmy, jen proto, že nám někdo řekne, abychom někoho nenáviděli a stříleli do něj.
Když hovoří běžní lidé, a ne velitelé, nastává mír. Když hovoří elity a státníci, nastávají války a napětí. Potřebujeme vážně partu chamtivých a nenasytných gaunerů, kteří neustále přiživují napětí a lační po stále větších přírodních zdrojích? Běžní lidé na obou stranách z válek nikdy nic neměli. Prospěch z nich má jen parta gaunerů, která se pakuje na obou stranách. Tehdy ale duch Vánoc prolomil i naprogramované nepřátelství a zajistil příměří téměř na celé frontě.