Třetí díl pojednává o válce v Kosovu v roce 1999 a jejích důsledcích. V úvodu jsou probírané události předcházející válce, včetně financování Kosovské osvobozenecké armády a roli NATO v konfliktu. Dále jsou rozebírané události během války, jako je masakr v Račaku a vyslání pozemních jednotek NATO. Po skončení války je diskutovaná obnova Kosova, včetně zavádění reforem volného trhu a nárokování si válečných reparací. Také jsou probírané důsledky konfliktu, včetně hrůzovlády a politických vražd v Kosovu. Následující část pořadu rozvádí otázku o nájemných generálech ze Spojených států a také o kontroverzích týkajících se použití chemických zbraní v Chorvatsku.
Úvod
Co jsme slyšeli ve druhém díle? Zaměřil jsem se na roli Kosovské osvobozenecké armády. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin byly nejen známé, ale Spojené Státy a NATO je aktivně podporovaly. Podíval jsem se na Hashima Thaciho a Madeleine Albrightovou při jejich jednání v Rambouillet v prosinci 1998 nebo roli bývalého generálního tajemníka EU Javiera Solanu v rámci těchto jednání s Kosovci. Podíval jsem se na tajné financování "bojovníků za svobodu, na to, jak Amerika a Německo spojily své síly na Balkáně, jak islámský fundamentalismus podporoval kosovskou armádu, nebo jak Kosovo pralo špinavé peníze z narkomafie. Válka na Balkáně měla i nechtěné vedlejší efekty, protože tato válka paradoxně zastavila kontrolu jaderných zbraní. Podíval jsem se na mediální válku, kdy byla umlčená mlčící většina, ale také na to, kdo byl zodpovědný za válečné zločiny. Málokdo z nás třeba ví, že byla podaná žaloba namířená proti vedoucím představitelům NATO. Zaměřil jsem se také na to, že důkazy o takzvané humanitární katastrofě před bombardováním byly značně nejisté. Právě tohle totiž tvořilo hlavní důvod tohoto bombardování, ale na jakých důkazech humanitární katastrofy vlastně stálo?
Masakr v Račaku
K takzvanému "masakru v Račaku" došlo krátce před zahájením "mírové iniciativy" z Rambouillet. I když se ukázalo, že šlo o podvrh, masakr v Račaku přesto sehrál klíčovou roli při "přípravě půdy" pro nálety NATO. Walker jako šéf kosovské ověřovací mise prohlásil, že jugoslávská policie provedla 15. ledna masakr civilistů v Račaku. Jugoslávské úřady opáčily, že místní policie ve skutečnosti v této vesnici provedla operaci proti Kosovské osvobozenecké armádě, a že při křížové palbě zahynulo několik příslušníků Kosovské osvobozenecké armády. Jak později informovalo několik francouzských novin, například Le Monde, Le Figaro a Liberation, potvrdilo se, že "masakr v Račaku" byl skutečně podvrh sestavený s cílem zdiskreditovat Bělehrad:
Nakonec se k nim přidal i deník Los Angeles Times, který otiskl článek s názvem "Otázky masakru v Račaku, bylo zvěrstvo zfalšované?" Teorie, která stála za všemi těmito odhaleními, byla, že Kosovská osvobozenecká armáda po bitvě shromáždila své vlastní mrtvé, svlékla jim uniformy, oblékla je do civilních šatů a pak povolala pozorovatele."
Proces z Rambouillet
22. ledna vyzvali vysocí představitelé takzvané "kontaktní skupiny" šesti zemí, včetně Ameriky, Ruska, Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, kteří se sešli v Londýně, k uspořádání mírové konference, na níž by se sešla jugoslávská vláda a zástupci etnických Albánců. NATO zase varovalo, že bylo připravené „ jednat“, pokud by byl mírový plán, který měla kontaktní skupina dokončit, odmítnutý. Generální tajemník OSN Kofi Annan během návštěvy v bruselském sídle NATO souhlasil s tím, že hrozba silou byla "nezbytná" k tomu, aby obě strany přiměla k urovnání sporu.
Mezitím, co Aliance podporovala povstání Kosovské osvobozenecké armády na místě, přispěla také k tomu, že se vůdce Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci, 29 letý takzvaný bojovník za svobodu, stal jménem etnické albánské většiny vedoucím kosovské delegace v Rambouillet. Demokratická liga v čele s Ibrahimem Rugovou byla záměrně vynechaná. Aliance se spoléhala na své loutky z Kosovské osvobozenecké armády napojené na organizovaný zločin, které měly orazítkovat dohodu, které by z Kosova vytvořila okupované území pod vojenskou správou NATO.
Zatímco v Rambouillet probíhala jednání, NATO se rozhodlo zvýšit připravenost svých přidělených sil, "aby byly schopné provést operaci do 48 hodin". Jinými slovy, v Rambouillet byla zahájena mírová jednání, v rozporu s Vídeňskou úmluvou, pod hrozbou hrozících leteckých úderů. NATO poskytlo stranám, které se sešly v Rambouillet, třítýdenní lhůtu na dokončení jednání.
19. února, jeden den před uplynutím lhůty, generální tajemník NATO Javier Solana znovu potvrdil, že "pokud nebude dosažené dohody ve lhůtě stanovené kontaktní skupinou, bylo NATO připravené přijmout veškerá opatření nezbytná k odvrácení humanitární katastrofy". A 22. března 1999 Severoatlantická rada NATO pověřila generálního tajemníka, aby po dalších konzultacích rozhodl o širším rozsahu leteckých operací, „bude-li to nutné“.
A 23. března 1999 generální tajemník NATO nařídil vrchnímu veliteli spojeneckých sil v Evropě generálu Wesleymu Clarkovi zahájit letecké operace ve Svazové republice Jugoslávie. Vzdušné operace byly zahájené 24. března 1999 pod přezdívkou "Operace Allied Force – Spojenecké síly".
Vyslání pozemních jednotek v rámci "mírového plánu" G-8
Od brutálního náporu letecké kampaně 24. března pokračovala Aliance v budování svých pozemních bojových jednotek na makedonských hranicích v očekávání blížící se vojenské invaze. Původně NATO předpokládalo, že okupační síly v Kosovu budou čítat 50000 vojáků, jejichž počet by mohl být zvýšený na 60000 s větším podílem Spojených Států, než původně předpokládaných 4000 vojáků podle Rambouillet.
Jinými slovy, navrhované invazní síly měly být více než dvojnásobné oproti silám podle Rambouillet 28000 vojáků, a zároveň měly prosazovat všechny normativní klauzule původní dohody z Rambouillet včetně "volného pohybu" bojových jednotek NATO po celé Jugoslávii.
Mezitím vojenský establishment NATO vynucoval tempo mezinárodní diplomacie. V květnu Aliance naznačila, že by mohla být zahájená pozemní ofenzíva ještě před dosažením "mírové dohody" schválené skupinou G8 a ratifikované Radou bezpečnosti OSN.
Kromě 16000 pozemních vojáků, kteří už byli umístění dávno před začátkem bombardování v Makedonii, ze kterých téměř polovinu tvořili Britové, bylo v Albánii přítomno také přibližně 7000 vojáků NATO a "speciálních jednotek", nemluvě o jednotkách NATO umístěných v Bosně a Hercegovině v rámci operace Joint Endeavour.
Britský ministr zahraničí Robin Cook prohlásil, cituji: "V Makedonii jsme už rozmístili poměrně velké množství vojáků jako jádro této operace. Je jich tam už přes 12000 a minulý víkend 14. až 15. května jsme tam vyčlenili další dva a půl tisíce. Musíme je posílit – vlastně je musíme posílit hned".
Koncem května byl cíl 60000 vojáků revidovaný na 150000. Představitelé Aliance odhadovali, že pokud se Aliance později rozhodne mobilizovat k pozemnímu útoku, invazní síly by mohly čítat více než 150000 vojáků. Tehdejší britský premiér Tony Blair v samostatném prohlášení potvrdil, bez jakékoli formy parlamentní debaty, vyslání 50000 britských vojáků jako součást 150000 invazních sil.
Počátkem června byla předložená invaze vedená NATO v rámci falešné mírové iniciativy G8 OSN. Ta sice sloužila k uklidnění a rozptýlení veřejného mínění, ale užitečně poskytla Alianci zdání legitimity podle Charty OSN. Měla také překonat váhání zvolených politiků, včetně německého kancléře Gerharda Schrödera a italského premiéra Massima D’Alemy. Americká administrativa také potřebovala "razítko" Rady bezpečnosti OSN, aby získala souhlas Kongresu, ve kterém dominovali republikáni, cituji:
"Demokraté ze Sněmovny reprezentantů a Senátu se shodují, že v tuto chvíli je podpora pro vyslání pozemních jednotek malá, i kdyby se Billu Clintonovi a dalším vedoucím představitelům NATO podařilo dosáhnout konsensu o tak dramatické změně taktiky. Bill Clinton prozatím prohlásil, že je proti pozemním jednotkám."
Americká Sněmovna reprezentantů v hlasování, které se jevilo jako stranické, tedy proti Clintonovi, odmítla dokonce schválit leteckou kampaň a zároveň dala najevo, že odmítala schválit "pozemní válku" bez souhlasu Kongresu. Počátkem dubna se republikáni a demokraté ve Sněmovně spojili a drtivou většinou 427 : 2 hlasů zamítli návrh na "vyhlášení války Jugoslávii".
Koncem května 1999 podalo sedmnáct členů Kongresu žalobu na prezidenta Clintona, ve které poukazovali na hrubé porušení americké ústavy, cituji:
"že žalovaný, prezident Spojených států, protiústavně pokračuje v ofenzivním vojenském útoku ozbrojených sil Spojených států proti Svazové republice Jugoslávii, aniž by získal vyhlášení války, nebo jiné výslovné zmocnění od Kongresu Spojených států, jak to vyžaduje článek 1, oddíl 8, článek 11 Ústavy, a navzdory rozhodnutí Kongresu takovou akci nepovolit".
Žaloba zahájená u okresního soudu District of Columbia také poukazovala na porušení rezoluce o válečných pravomocích z roku 1973, legislativy z doby vietnamské války, která vyžaduje souhlas úřadujícího prezidenta Kongresu pro "zavedení amerických ozbrojených sil do nepřátelských akcí na dobu delší než 60 dní":
Žalobci rovněž požadovali, aby bylo prohlášeno, že zpráva podle článku 1543 písm. a) odst. 1 rezoluce o válečných pravomocích, měla být předložená 26. března 1999 do 48 hodin od zavedení amerických ozbrojených sil do nepřátelských akcí ve Svazové republice Jugoslávie. Kromě toho se žalobci domáhali prohlášení, že podle článku 1544 písm. b rezoluce, musí prezident ukončit použití amerických ozbrojených sil zapojených do nepřátelských akcí proti Svazové republice Jugoslávie, nejpozději do šedesáti kalendářních dnů po 26. březnu 1999. Prezident tak musel učinit, pokud Kongres nevyhlásí válku, nebo nepřijme jiné výslovné zmocnění, neprodlouží šedesátidenní lhůtu, nebo pokud prezident neurčí, že k bezpečnému stažení amerických ozbrojených sil z boje bylo zapotřebí dalších třicet dní.
NATO jako "udržovatel míru"
V souladu s přívalem propagandy NATO, která sloužila sama sobě, spočíval mediální podvod v obratném vykreslování pozemních jednotek Aliance jako "mírotvůrců" v dobré víře. Veřejné mínění nebylo klamané, pokud jde o význam diplomatického řešení zprostředkovaného skupinou zemí G8 a OSN.
"Mezinárodní přítomnost" sestávající převážně z jednotek NATO podle návrhu G8, ratifikovaného srbským parlamentem počátkem června, zahrnovalo symbolickou účast "sil mimo NATO" včetně Ruska a Ukrajiny. Moskva sice počátkem června souhlasila s tím, aby byly všechny jugoslávské síly stažené z Kosova spolu s odzbrojením Kosovské osvobozenecké armády, ruský vyslanec Viktor Černomyrdin nicméně trval na tom, aby velitelská struktura navrhovaných mezinárodních sil byla pod kontrolou a jurisdikcí OSN.
Navzdory svému povrchnímu odsouzení bombardování NATO byl ruský prezident Boris Jelcin loutkou Západu. Viktor Černomyrdin v článku pro Washington Post už dříve varoval, že pokračování náletů by mohlo poškodit vztahy mezi Spojené Státy a Ruskem, cituji: "Svět ještě nikdy v tomto desetiletí nebyl tak blízko jako teď, aby se ocitl na pokraji jaderné války", a dodal, že "Rusko se stáhne z vyjednávacího procesu, pokud bombardování NATO, které začalo 24. března, brzy neskončí".
Mezitím ale Aliance trvala na zachování jednotné velitelské struktury NATO (což bylo pro Moskvu a Bělehrad nepřijatelné). NATO také zintenzivnilo bombardování jako prostředek nátlaku na Bělehrad, aby přijal (bez předchozího vyjednávání) "pět podmínek" NATO.
Pokud by byl návrh G-8 ratifikovaný, NATO by nejprve vyslalo do Kosova americkou námořní pěchotu z 26. expediční jednotky námořní pěchoty v Jaderském moři. Námořní pěchota by byla součástí takzvaných "podpůrných sil", které by předcházely přesunu 50000 vojáků.
"Mírový návrh" skupiny G-8 znamenající faktickou vojenskou okupaci Kosova, byl formálně ratifikovaný na kolínském summitu G7-G8 v polovině června. Summitu se zúčastnili všichni šéfové vlád a hlavy států G7 spolu s prezidentem Borisem Jelcinem, což měla být vrcholná demonstrace jednoty ve prospěch invaze vedené NATO a schválená G8. NATO nicméně začátkem června varovalo, že pokud diplomatická iniciativa neuspěje, Aliance přistoupí k pozemní invazi za účasti 150000 vojáků.
Vyslání "speciálních jednotek"
Mezitím už začala počínající nevyhlášená pozemní válka: speciální britské, francouzské a americké jednotky radily Kosovské osvobozenecké armádě při vedení pozemních bojových operací proti pravidelným jednotkám jugoslávské armády. Na podporu této iniciativy byl v americkém Kongresu zahájen republikány sponzorovaný návrh zákona o přímé vojenské pomoci Kosovské osvobozenecké armádě.
Tyto "zvláštní jednotky" "radily povstalcům v jejich opěrných bodech v severní Albánii, kde Kosovská osvobozenecká armáda zahájila rozsáhlou náborovou a výcvikovou operaci. Podle vysoce postavených představitelů Kosovské osvobozenecké armády využívá [britská] SAS dva tábory poblíž albánského hlavního města Tirany a další na kosovských hranicích, kde učí důstojníky Kosovské osvobozenecké armády, jak provádět zpravodajské operace na srbské pozice. V květnu byli podle jugoslávského deníku Vecernje Novosti na albánsko-jugoslávské hranici zabiti tři francouzští důstojníci speciálních sil v uniformách francouzských ozbrojených sil, konkrétně parašutisté. Podle francouzského deníku Libration byli tito tři muži údajně "instruktory, kteří měli na starosti koordinaci pozemních válečných aktivit Kosovské osvobozenecké armády".
Nesvatý sňatek z rozumu
Kromě vyslání západních speciálních jednotek spolupracovali s Kosovskou osvobozeneckou armádou v pozemní válce také žoldnéři Mujehadeen a další islámské fundamentalistické skupiny, financované mimo jiné Íránem a saúdským finančníkem Osmanem bin Ládinem.
Po začátku prosince 1997 už íránská rozvědka dodala první zásilky ručních granátů, samopalů, útočných pušek, zařízení pro noční vidění a komunikačního vybavení. Íránci navíc začali posílat nadějné albánské velitele a velitele Kosovské osvobozenecké armády UCK na pokročilý vojenský výcvik do táborů [speciálních] sil al-Kuds a IRGC v Íránu. V roce 1997 se v Íránu uskutečnil první vojenský výcvik.
Bin Ládinova Al Kajda, odpovědná za bombové útoky na africká velvyslanectví v roce 1998, byla jednou z několika fundamentalistických skupin, které vyslaly jednotky do bojů v Kosovu. Usáma Bin Ládin pravděpodobně v roce 1994 založil operaci v Albánii. Albánské zdroje tvrdily, že Sali Berisha, který byl tehdy prezidentem, měl vazby na některé skupiny, které se později ukázaly být extrémními fundamentalisty.
NATO v úzkém spojení s pozemními operacemi Kosovské osvobozenecké armády
Podle týdeníku Jane Defence Weekly 10. května 1999 byl novým náčelníkem štábu Kosovské osvobozenecké armády bývalý brigádní generál chorvatských ozbrojených sil Agim Ceku, etnický Albánec, který byl tehdy vyšetřovaný tribunálem pro válečné zločiny v Haagu (ICTY) za svou roli při hromadných popravách, nerozlišujícím ostřelování civilního obyvatelstva a „etnických čistkách“ během války v Bosně.
Reakce mluvčího NATO Jamieho Shea na jmenování válečného zločince náčelníkem štábu Kosovské osvobozenecké armády byla sdělená v tiskovém brífinku, cituji:
„Vždy jsem jasně říkal, a vy jste to slyšeli, že NATO nemá žádné přímé kontakty s Kosovskou osvobozeneckou armádou. To, koho jmenují svými vůdci, je výhradně jejich záležitost. K tomu nemám žádný komentář, ať už je to cokoli.“
Sheaovo prohlášení, že NATO "nemělo žádné přímé kontakty s Kosovskou osvobozeneckou armádou", byla lež. Byla ve zjevném rozporu s jinými prohlášeními Aliance, cituji: "Pravidelně hovořím s Hashimem Thacim, vůdcem Kosovské osvobozenecké armády, který je v Kosovu. Mluvil jsem s ním koncem minulého týdne", prohlásil tehdy britský ministr zahraničí Robin Cook.
Pozemní operace, vedené Kosovskou osvobozeneckou armádou a speciálními jednotkami NATO, byly pečlivě koordinované s leteckou kampaní. Kromě toho asi 50 příslušníků kanadských ozbrojených sil "spolupracuje s Kosovskou osvobozeneckou armádou v Kosovu", aby pomohly hlásit, "kam padají bomby", a mohly tak lépe zaměřit, "kam by měla letět další bomba".
Žoldáci v Kosovu sponzorovaní Pentagonem
Kosovské osvobozenecké armádě byla také poskytnutá "dlouhodobá smlouva o výcviku s Military and Professional Resources International, žoldnéřskou společností vedenou bývalými americkými důstojníky, kteří působili s polooficiálním souhlasem Pentagonu a hráli klíčovou roli při budování chorvatských ozbrojených sil během války v Bosně. Tato kapitola tvoří jen jednu větu, takže jsem to klidně mohl „šoupnout“ do kapitoly předchozí, ale tato skutečnost je natolik důležitá, že jsem ji chtěl zvýraznit v samostatné kapitole.
Kosovská osvobozenecká armáda vytvořila "postkonfliktní vládu"
Byla ustavená samozvaná prozatímní kosovská vláda Kosovské osvobozenecké armády. Kosovská osvobozenecká armáda, jejíž vůdce Hashim Thaci byl jmenovaný premiérem, už měl přislíbenou ústřední roli při sestavování "postkonfliktní vlády".
Zatímco NATO otevřeně podporovalo "hnutí za svobodu" s vazbami na obchod s drogami, hodlalo také obejít civilní Demokratickou ligu Kosova a jejího vůdce Ibrahima Rugovu, který už dříve vyzval k ukončení bombardování. Kosovská osvobozenecká armáda Rugovu označila za "zrádce". Podle albánské státní televize odsoudila Kosovská osvobozenecká armáda Rugovu k trestu smrti a obvinila ho, že byl "agentem režimu v Bělehradě".
V dubnu byl zabit Fehmi Agani, jeden z Rugovových nejbližších spolupracovníků v Demokratické lize. Mluvčí NATO Jamie Shea obvinil Srby, že Aganiho zavraždili. Podle skopského listu Makedonija Danas, který citoval spolehlivé zdroje v Albánii, cituji: "Agani byl zabitý na příkaz Tirany, kde sídlil Hashim Thaci se členy své nelegální vlády".
Podle zprávy Institutu pro zahraniční politiku, cituji:
"Kosovská osvobozenecká armáda neměla žádné výčitky svědomí, když vraždila Rugovovy spolupracovníky, které obvinila ze zločinu umírněnosti. Nejnověji, ačkoli nedávné setkání Rugovy s Miloševičem bylo dost možná pod nátlakem, prohlásila Kosovská osvobozenecká armáda Rugovu za zrádce. Další krok k odstranění jakýchkoli konkurentů v boji o politickou moc v Kosovu".
Vojenský režim Kosovské osvobozenecké armády nahradil etnickými Albánci řádně zvolenou civilní prozatímní kosovskou vládu prezidenta Ibrahima Rugovy. V prohlášení vydaném v dubnu, Kosovská osvobozenecká armáda považovala paralelní "parlamentní volby" organizované Demokratickou ligou a konané v březnu 1998 za neplatné.
Samozvanou kosovskou vládu tvořila Kosovská osvobozenecká armáda a Hnutí demokratické unie, koalice pěti opozičních stran, které stály proti Rugovově Demokratické lize. Kromě funkce předsedy vlády ovládala Kosovská osvobozenecká armáda ministerstva financí, veřejného pořádku a obrany. Slovy mluvčího amerického ministerstva zahraničí Jamese Foleyho, cituji:
"Věříme, že jim můžeme poskytnout mnoho rad a pomoci, pokud se stanou přesně takovým politickým aktérem, jakým bychom si přáli, aby se stali."
Vzhledem k tomu, že Kosovská osvobozenecká armáda byla připravená hrát ústřední roli při vytváření "postkonfliktní" vlády, byla tendence k vytvoření "mafiánského státu" s vazbami na obchod s drogami. Podle stanoviska amerického ministerstva zahraničí by Kosovská osvobozenecká armáda neměla pokračovat jako vojenská síla, ale měla by šanci pokročit ve svém úsilí o samovládu v jiném kontextu, což znamenalo inauguraci faktické "narkodemokracie" pod ochranou NATO, cituji:
"Pokud jim můžeme pomoci a oni chtějí, abychom jim v tomto úsilí o transformaci pomohli, myslím, že to není nic, s čím by mohl kdokoli polemizovat."
V posledním vývoji se ale Aliance snažila prostřednictvím americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové urovnat rozpory mezi Hashimem Thacim, Rugovou a dalšími etnickými albánskými představiteli "především s cílem posílit vlastní pozici [Aliance] v regionu".
Zavádění reforem volného trhu
Analytici z Wall Streetu se shodovali v tom, že "válka byla dobrá pro obchod", zejména v období "ekonomického zpomalení". Americký Kongres schválil zvýšené rozpočtové prostředky na financování války v Jugoslávii, což mělo za následek mnohamiliardové kontrakty pro americký obranný průmysl. Válka zase podpořila vojensko-průmyslový komplex a s ním spojená odvětví špičkových technologií ve Spojených Státech a západní Evropě. Pozemní válka spojená s dlouhodobou vojenskou okupací jako v Bosně podpořila vojenské výdaje. Tajná podpora a financování "bojovníků za svobodu" přesahující Balkán do Střední Asie a na Blízký východ, zase přispěla ke zvýšení lukrativního kontrabandu ručních zbraní pro rozšiřující se trh povstaleckých nacionalistických hnutí. Tady vidíme, jaké všechny strany mají vždycky z válek prospěch, a že těch stran není málo.
Hospodářská obnova
"Postkonfliktní" agenda v rámci navrhované "mírové iniciativy" G8 spočívala v tom, že v Kosovu bylo zřízené okupované území pod západní správou, zhruba podle stejného modelu, jaký byl v roce 1995 v Daytonu uvalený na Bosnu a Hercegovinu.
Pro Kosovo se předpokládaly "reformy volného trhu" pod dohledem brettonwoodských institucí. Článek 1 (kapitola 4a) dohody z Rambouillet stanovily, že cituji:
"Hospodářství Kosova bude fungovat v souladu se zásadami volného trhu".
"Civilní správu [v Kosovu] a obnovu by prováděly nevojenské orgány včetně EU a OBSE za přispění Světové banky a Mezinárodní měnový fond s cílem obnovit válkou zničenou infrastrukturu a znovu ubytovat uprchlíky."
Brettonwoodské instituce v úzkém spojení s NATO už analyzovaly důsledky případné vojenské intervence vedoucí k vojenské okupaci Kosova: téměř rok před začátkem války provedla Světová banka "simulace", které "předvídaly možnost mimořádného scénáře vyplývajícího z napětí v Kosovu". "Simulace" provedené ve Washingtonu se ve skutečnosti už promítly do panoptika "nouzových půjček na obnovu" pro Makedonii a Albánii a další se chystaly. Od uvalení embarga, ale Jugoslávie už nebyla považovaná za člena brettonwoodských institucí a neměla nárok na půjčky Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, dokud nebudou sankce zrušené.
Navrhovaný "Marshallův plán" pro Balkán byla Kosovská osvobozenecká armáda. Připomínám, že v Bosně se náklady na obnovu pohybovaly v řádu 50 miliard dolarů. Západní dárci původně přislíbili půjčky na obnovu ve výši 3 miliard dolarů, ale v prosinci 1995 bylo poskytnuto pouze skromných 518 milionů dolarů, ze kterých část byla určená, podle podmínek Daytonských mírových dohod, na financování některých místních civilních nákladů na rozmístění vojenských sil IFOR (Implementation Force) a také na splácení dluhů vůči mezinárodním věřitelům.
Případná "rekonstrukce" Jugoslávie formulovaná v kontextu reforem "volného trhu" a financovaná z mezinárodního dluhu měla z velké části za cíl vytvořit bezpečné útočiště pro zahraniční investory, nikoliv obnovit hospodářskou a sociální infrastrukturu země. Byla zavedená smrtící "ekonomická medicína" Mezinárodního měnového fondu, národní hospodářství bylo demontované, evropské a americké banky převzaly finanční instituce, místní průmyslové podniky, které nebyly zcela zničené, byly přivedené k bankrotu. Nejvýnosnější státní majetek byl v rámci privatizačního programu sponzorovaného Světovou bankou převedený do rukou zahraničního kapitálu. "Silná ekonomická medicína" vnucená vnějšími věřiteli zase přispěla k dalšímu posílení kriminální ekonomiky už implantované v Albánii a Makedonii, která se živila chudobou a ekonomickým rozvratem.
Spojenci spolupracovali se zbytkem mezinárodního společenství, aby pomohli obnovit Kosovo, jakmile krize skončí. Mezinárodní měnový fond a Skupina sedmi průmyslových zemí patřily mezi ty, které byly připravené nabídnout zemím regionu finanční pomoc, cituji:
"Chceme zajistit řádnou koordinaci pomoci a pomoci zemím reagovat na dopady krize. To by mělo jít ruku v ruce s nezbytnými strukturálními reformami v postižených zemích – s pomocí rozpočtové podpory mezinárodního společenství."
Takzvaná "obnova" Balkánu zahraničním kapitálem zase znamenala mnohamiliardové zakázky nadnárodním firmám na rekonstrukci silnic, letišť a mostů, které byly nakonec, po zrušení embarga, nutné k usnadnění "volného pohybu" kapitálu a zboží.
Navrhovaný "Marshallův plán" financovaný Světovou bankou a Evropskou rozvojovou bankou i soukromými věřiteli byl z velké části přínosem pro západní těžební, ropné a stavební společnosti a zároveň podporoval vnější zadlužení regionu až do třetího tisíciletí. Balkánské země měly tento dluh splácet praním špinavých peněz v domácím bankovním systému, který byl deregulovaný pod dohledem západních finančních institucí. „Narkodolary“ z mnohamiliardového obchodu s drogami na Balkáně byly recyklované prostřednictvím bankovního systému a použité na obsluhu vnějšího dluhu a "financování" nákladů na "obnovu".
Vzorec pro Kosovo byl v tomto ohledu podobný jako v případě Makedonie a Albánie. Od počátku 90. let 20. století reformy Mezinárodního měnového fondu zbídačily albánské obyvatelstvo a zároveň přivedly národní hospodářství k bankrotu. Smrtící ekonomická terapie Mezinárodního měnového fondu mění země v otevřená území. V Albánii a Makedonii podpořila růst nezákonného obchodu a kriminalizaci státních institucí.
Navíc ještě před přílivem uprchlíků obsadily jednotky NATO v Makedonii a Albánii civilní zařízení včetně hotelů, škol, kasáren a dokonce i nemocnic, aniž by národním vládám poskytly náhradu za využívání místních služeb.
Krutou ironií bylo, že značnou část těchto vzniklých nákladů, stejně jako nákladů spojených s uprchlickou krizí, teď financovala nikoliv Aliance, ale národní vlády z vypůjčených peněz:
"Formální struktury albánské vlády byly v důsledku krize ochromené. Státní pokladna byla vyprázdněná počátečními snahami o pomoc uprchlíkům."
Kdo zaplatí válečné reparace?
Rozsáhlé zničení Jugoslávie by za normálních okolností vyžadovalo, aby Aliance "zaplatila válečné reparace" Bělehradu. Po vzoru Vietnamu i Iráku Aliance donutila Bělehrad "zaplatit náklady" operace Allied Force včetně řízených střel a radioaktivních nábojů jako podmínku "normalizace vztahů" a zrušení hospodářského embarga.
V této souvislosti připomínám, že zatímco Vietnam nikdy neobdržel platby válečných reparací, Hanoj byla nucena – jako podmínku "normalizace" hospodářských vztahů a zrušení amerického embarga v roce 1994 – uznat "nedobytné pohledávky" zaniklého saigonského režimu, které byly z velké části použité k financování válečného úsilí Spojených Států. Uznáním, v tajné dohodě Pařížského klubu sjednané v roce 1993, legitimity těchto dluhů Vietnam souhlasil s tím, že "zaplatí válečné reparační škody" svému bývalému nepříteli.
Podobně byl Bagdád "vyúčtovaný za náklady války v Zálivu", což znamenalo, že nahromaděné irácké dluhy, včetně soukromých pohledávek vůči Iráku, byly pečlivě evidované zvláštním útvarem Rady bezpečnosti OSN. Uznání těchto dluhů Bagdádem k určitému budoucímu datu bylo podmínkou pro zrušení sankcí vůči Iráku.
NATO nastolilo v Kosovu hrůzovládu
Zatímco se svět soustředil na přesuny vojsk a válečné zločiny, masakry civilistů po bombardování byly nedbale odmítnuté jako "ospravedlnitelné akty pomsty". V okupovaném Kosovu převládaly při posuzování údajných válečných zločinů "dvojí standardy". Masakry namířené proti Srbům, etnickým Albáncům, cikánům a dalším etnickým skupinám byly prováděné na pokyn vojenského velení Kosovské osvobozenecké armády.
NATO popíralo zapojení Kosovské osvobozenecké armády. Tyto takzvané "nemotivované akty násilí a odplaty" nebyly klasifikované jako "válečné zločiny", a proto nebyly zahrnuté do mandátu četných policejních vyšetřovatelů FBI a Interpolu vyslaných do Kosova pod záštitou haagského tribunálu pro válečné zločiny (ICTY). Zatímco NATO navíc mlčky podpořilo samozvanou prozatímní vládu Kosovské osvobozenecké armády, mezinárodní bezpečnostní síly v Kosovu KFOR poskytly ochranu vojenským velitelům Kosovské osvobozenecké armády odpovědným za zvěrstva. Tím NATO i mise OSN souhlasily s masakry civilistů. Veřejné mínění bylo nehorázně klamané. Západní média při líčení masakrů nedbale přehlížela roli Kosovské osvobozenecké armády, nemluvě o jejích všudypřítomných vazbách na organizovaný zločin. Slovy poradce pro národní bezpečnost Samuela Bergera, cituji:
"tito lidé, myšleno etničtí Albánci, se vracejí se zlomenými srdci a některá z těchto srdcí jsou naplněná hněvem".
Ačkoli byly masakry zřídkakdy prezentované jako výsledek "záměrného rozhodnutí" vojenského velení Kosovské osvobozenecké armády, důkazy a historie Kosovské osvobozenecké armády dostatečně potvrzují, že tato zvěrstva byly součástí politiky "etnických čistek" namířené především proti srbskému obyvatelstvu, ale také proti cikánům, Černohorcům, Goranům a Turkům.
Srbské domy a podniky byly zabavované, rabované, nebo vypalované a Srbové byli bití, znásilňovaní a zabíjení. Při jednom z nejdramatičtějších incidentů jednotky Kosovské osvobozenecké armády vyplenily klášter, střelbou terorizovaly kněze a skupinu jeptišek a nejméně jednu z nich znásilnily. Neschopnost NATO kontrolovat situaci a zajistit stejnou ochranu všem etnickým skupinám a zjevná neschopnost nebo neochota plně odzbrojit Kosovskou osvobozeneckou armádu vytvořila pro jednotky NATO vážnou situaci.
Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) v této souvislosti potvrdil, že cituji:
"více než 164000 Srbů opustilo Kosovo během sedmi týdnů od vstupu kosovských sil pod vedením NATO (KFOR) do provincie. Následovala vlna žhářství a rabování srbských a cikánských domů po celém Kosovu. Srbové a cikáni, kteří zůstali v Kosovu, byli opakovaně vystavení obtěžování a zastrašování, včetně surového bití. Nejzávažnější je, že od poloviny června došlo k řadě vražd a únosů Srbů, včetně masakru srbských zemědělců koncem července."
Politické vraždy
Samozvaná prozatímní kosovská vláda také nařídila vraždy namířené proti politickým oponentům, včetně "loajálních" etnických Albánců a stoupenců Kosovské demokratické ligy. Tyto činy byly prováděné v naprosto tolerantním prostředí. Vůdcům Kosovské osvobozenecké armády byla namísto zatčení za válečné zločiny poskytnutá ochrana ze strany KFOR.
Podle zprávy Foreign Policy Institute zveřejněné v době bombardování, cituji:
"Kosovská osvobozenecká armáda se [ne]rozpakuje vraždit Rugovovy spolupracovníky, které obvinila ze zločinu umírněnosti. Kosovská osvobozenecká armáda prohlásila Rugovu za zrádce, což byl další krok k likvidaci jakýchkoli konkurentů v boji o politickou moc v Kosovu".
Už v květnu 1999 byl zabitý Fehmi Agani, jeden z nejbližších Rugovových spolupracovníků v Demokratické lize Kosova. Mluvčí NATO Jamie Shea obvinil Srby, že Aganiho zavraždili. Podle skopského listu Makedonija Danas byl Agani popraven na příkaz samozvaného premiéra Kosovské osvobozenecké armády Hashima Thaciho. "Pokud by Thaci skutečně považoval Rugovu za hrozbu, neváhal by Rugovu odstranit z kosovské politické scény."
Na oplátku Kosovská osvobozenecká armáda unesla a zabila řadu odborníků a intelektuálů.
Soukromý i státní majetek byl ohrožovaný, majitelé domů a bytů byli hromadně vystěhovávaní násilím a výhrůžkami, domy a celé vesnice byly vypalované, kulturní a náboženské památky ničené. Zvláště těžkou ranou bylo násilí proti nemocničnímu centru v Prištině, týrání a vyhánění jeho odborného vedení, lékařů a zdravotnického personálu.
NATO i OSN raději přivíraly oči. Prozatímní správce OSN Bernard Kouchner, bývalý francouzský ministr zdravotnictví a velitel KFOR sir Mike Jackson navázali rutinní pracovní vztahy s premiérem Hashimem Thacim a náčelníkem štábu Kosovské osvobozenecké armády brigádním generálem Agimem Ceku.
Zvěrstva páchaná na cikánech
Etnické čistky byly namířené také proti cikánům, kteří před konfliktem představovali skupinu 150000 obyvatel. Podle údajů poskytnutých cikánskou komunitou v New Yorku. Velká část cikánského obyvatelstva už uprchla do Srbska a Černé Hory. Existují zase zprávy, že cikánští uprchlíci, kteří uprchli na lodích do jižní Itálie, byli italskými úřady vyhoštění. Kosovská osvobozenecká armáda také nařídila systematické rabování a vypalování cikánských domů a osad:
"Všechny domy a osady cikánů, jako například 2500 domů v obytné čtvrti ´Mahala´ ve městě Kosovská Mitrovica, byly vyrabované a vypálené".
Pokud jde o zvěrstva spáchaná Kosovskou osvobozeneckou armádou na cikánech, převládala stejná mediální zkreslení. Podle BBC, cituji:
"Cikáni byli [kosovskými] Albánci obviňovaní ze spolupráce na srbských brutalitách, a proto se také stali oběťmi odvetných útoků. A pravdou je, že někteří z nich to pravděpodobně udělali."
Instalace polovojenské vlády Kosovské osvobozenecké armády
Zatímco západní představitelé vytrubovali do světa svou podporu demokracii, státní terorismus v Kosovu se stal nedílnou součástí poválečného projektu NATO. Politická role Kosovské osvobozenecké armády pro období po skončení konfliktu byla naplánovaná dlouho dopředu. Před konferencí v Rambouillet byla Kosovské osvobozenecké armádě přislíbená ústřední role při vytváření „postkonfliktní vlády“. "Skrytá agenda" spočívala v přeměně polovojenské Kosovské osvobozenecké armády v legitimní a dokonalou civilní správu. Podle mluvčího amerického ministerstva zahraničí Jamese Foleyho z února 1999, cituji:
"Chceme s nimi, rozumějme s Kosovskou osvobozeneckou armádou, rozvíjet dobré vztahy, když se transformují v politicky orientovanou organizaci, věříme, že máme mnoho rad a mnoho pomoci, kterou jim můžeme poskytnout, pokud se stanou právě takovým politickým aktérem, jakým bychom je rádi viděli."
Jinými slovy, americké ministerstvo zahraničí už předurčilo "prozatímní vládu" Kosovské osvobozenecké armády k řízení civilních státních institucí. V rámci "nepřímé vlády" NATO Kosovská osvobozenecká armáda převzala městské samosprávy a veřejné služby včetně škol a nemocnic. Rame Buja, "ministr pro místní správu" Kosovské osvobozenecké armády, jmenoval místní prefekty ve 23 z 25 obcí.
Pod regentstvím NATO nahradila Kosovská osvobozenecká armáda etnickými Albánci řádně zvolenou prozatímní kosovskou vládu prezidenta Ibrahima Rugovy. Samozvaná správa Kosovské osvobozenecké armády označila Rugovu za zrádce a prohlásila paralelní kosovské parlamentní volby, konané v březnu 1998, za neplatné. Tento postoj do značné míry zastávala i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), kterou UNMIK pověřila poválečným úkolem "budování demokracie" a "řádné správy věcí veřejných". Představitelé OBSE naopak už navázali pracovní vztahy s osobami jmenovanými Kosovskou osvobozeneckou armádou.
Prozatímní vládu Kosovské osvobozenecké armády tvořilo politické křídlo Kosovské osvobozenecké armády spolu s Hnutím demokratické unie, koalicí pěti opozičních stran, které stály proti Rugovově Demokratické lize. Kromě funkce premiéra kontrolovala Kosovská osvobozenecká armáda také ministerstva financí, veřejného pořádku a obrany. Kosovská osvobozenecká armáda měla také kontrolní hlas v Přechodné radě Kosova, kterou sponzorovala OSN a kterou zřídil Bernard Kouchner. PGK také navázala kontakty s řadou západních vlád.
Zatímco Kosovská osvobozenecká armáda se dostala do vedení civilních institucí pod vedením OBSE, členové řádně zvolené kosovské (prozatímní) vlády Demokratické ligy byli z možnosti získat významný politický hlas hrubě vyloučeni.
Zřízení policejních sil Kosovské osvobozenecké armády na ochranu civilního obyvatelstva
Pod okupací NATO se právní stát viditelně obrátil naruby. Zločinci a teroristé se stali strážci zákona. Jednotky Kosovské osvobozenecké armády, které už obsadily policejní stanice, nakonec vytvořily "civilní" policejní sbor o síle 4000 mužů, který byl vycvičený zahraničními policisty pod vedením OSN, s mandátem "chránit civilisty". Kanadský premiér Jean Chretien už přislíbil kanadskou podporu vytvoření civilní policie. Ta, která byla svěřená OBSE, nakonec působila pod jurisdikcí "ministerstva veřejného pořádku" kontrolovaného Kosovskou osvobozeneckou armádou.
Vojenská pomoc USA
Navzdory závazku NATO odzbrojit Kosovskou osvobozeneckou armádu se kosovská polovojenská organizace přeměnila v moderní vojenskou sílu. Takzvanou "bezpečnostní pomoc" už americký Kongres poskytl Kosovské osvobozenecké armádě na základě Kosovského zákona o nezávislosti a spravedlnosti z roku 1999. Počáteční finanční prostředky ve výši 20 milionů dolarů byly z velké části použité na výcvik a podporu jejich vytvořených sil sebeobrany. Slovy náčelníka štábu Kosovské osvobozenecké armády Agrima Ceku, cituji:
"Kosovská osvobozenecká armáda se chce přeměnit na něco podobného jako Národní garda Spojených Států, přijímáme pomoc KFOR a mezinárodního společenství při obnově armády podle standardů NATO. Tito profesionálně vycvičení vojáci nové generace Kosovské osvobozenecké armády by usilovali pouze o obranu Kosova. V této rozhodující chvíli neskrýváme své ambice; chceme účast mezinárodních vojenských struktur, které by pomohly v pacifickém a humanitárním úsilí, o něž se zde pokoušíme."
Zatímco Kosovská osvobozenecká armáda si zachovala své vazby na balkánský obchod s narkotiky, který sloužil k financování mnoha jejích teroristických aktivit, polovojenská organizace teď získala oficiální pečeť a také "legitimní" zdroje financování. Tento model je podobný tomu, který byl sledovaný v Chorvatsku a v bosensko-muslimsko-chorvatské federaci, kde takzvané programy "vybav a vycvič" sestavil Pentagon. Balíček vojenské pomoci Washingtonu pro Kosovskou osvobozeneckou armádu byl zase svěřený společnosti Military Professional Resources International z Alexandrie ve Virginii, soukromé žoldnéřské organizaci, kterou vedli vysoce postavení bývalí američtí vojenští důstojníci.
Výcvikové koncepce této organizace, které už byly vyzkoušené v Chorvatsku a Bosně, byly založené na předávání "ofenzivní taktiky jako nejlepší formy obrany". V kosovském kontextu tato takzvaná "defenzivní doktrína" transformovala polovojenskou Kosovskou osvobozeneckou armádu v moderní armádu, aniž by ale eliminovala její teroristické složení. Cílem byl nakonec přeměnit povstaleckou armádu v moderní vojenskou a policejní sílu, která sloužila budoucím strategickým cílům Aliance na Balkáně. Tato americká žoldnéřská organizace tehdy měla devadesát jedna vysoce zkušených bývalých vojenských profesionálů, kteří pracovali v Bosně a Hercegovině. Počet vojenských důstojníků pracujících na základě smlouvy s Kosovskou osvobozeneckou armádou nebyl zveřejněný.
Z Krajiny do Kosova
Masakry civilistů v Kosovu nebyly nesouvislými akty pomsty ze strany civilistů nebo takzvaných "zběhlých elementů" v rámci Kosovské osvobozenecké armády, jak tvrdilo NATO a OSN. Byly součástí konzistentního a uceleného vzorce. Záměrem (a výsledkem) zvěrstev sponzorovaných Kosovskou osvobozeneckou armádou bylo vyvolat "etnické čistky" Srbů, cikánů a dalších menšin v Kosovu.
Generálporučík KFOR sir Mike Jackson zase pochválil svého kolegu, velitele Agima Ceku, za úsilí vynaložené na odzbrojení Kosovské osvobozenecké armády. Ve skutečnosti bylo odevzdané jen velmi málo zbraní Kosovskou osvobozeneckou armádou. Navíc byla prodloužená lhůta pro odevzdání zbraní Kosovskou osvobozeneckou armádou. "Nepovažuji to za nedodržení podmínek," řekl velitel Jackson na tiskové konferenci, "ale spíše za známku vážnosti, s jakou generál Ceku bere tuto důležitou otázku."
Sir Mike Jackson se ale nezmínil o tom, že velitel štábu Kosovské osvobozenecké armády Agim Ceku, ačkoli nikdy nebyl obviněný jako válečný zločinec, byl podle Jane Defence Weekly z 10. června 1999 jedním z klíčových plánovačů úspěšné „Operace Bouře“ vedené chorvatskými ozbrojenými silami proti Srbům v Krajině v roce 1995.
Generál Jackson, který sloužil v bývalé Jugoslávii v rámci ochranných sil OSN (UNPROFOR), byl plně obeznámen s činností chorvatského vrchního velení v tomto období, včetně odpovědnosti svěřené brigádnímu generálovi Agimu Ceku. V únoru 1999, pouhý měsíc před bombardováním NATO, Ceku opustil svou pozici brigádního generála chorvatských ozbrojených sil a nastoupil do Kosovské osvobozenecké armády jako vrchní velitel.
Od Krajiny ke Kosovu: Od Kosova: Podoba věcí příštích
Podle Chorvatského helsinského výboru pro lidská práva došlo v rámci operace Bouře během tří dnů 4. až 7. srpna 1995, k masakru nejméně 410 civilistů. Interní zpráva haagského tribunálu pro válečné zločiny, která unikla do New York Times, potvrdila, že chorvatská armáda byla odpovědná za provedení, cituji:
"hromadné popravy, nevybíravé ostřelování civilního obyvatelstva a etnické čistky v chorvatské oblasti Krajina".
V části zprávy nazvané "Obžaloba. Operace Bouře, případ prima facie", zpráva ICTY potvrdila, že Operace Bouře byla zahájená v roce 2004, cituji:
"V průběhu vojenské ofenzívy se chorvatské ozbrojené síly a speciální policie dopustily četných porušení mezinárodního humanitárního práva, mimo jiné ostřelováním Kninu a dalších měst. Během vojenské ofenzívy a ve 100 dnech následujících po ní, bylo bez soudu popraveno nejméně 150 srbských civilistů a mnoho stovek jich zmizelo. Chorvatské jednotky se rozsáhlým a systematickým způsobem dopouštěly vražd a dalších nelidských činů na chorvatských Srbech a proti nim."
Nájemní generálové USA
Interní 150stránková zpráva dospěla k závěru, že měla dostatek materiálu k tomu, aby bylo možné konstatovat, že tři [chorvatští] generálové, kteří veleli vojenské operaci, mohli být pohnaní k odpovědnosti podle mezinárodního práva. Jmenované osoby se přímo podílely na vojenské operaci "na místě". Osoby zapojené do plánování operace Bouře, nebyly zmíněné, cituji:
"Totožnost "amerického generála", na kterého se [člen štábu tribunálu] odvolává, není známá. Tribunál nedovolil, aby byli Williamson nebo Fenrick vyslechnuti. Paní Arbourová, hlavní žalobkyně tribunálu, ale minulý týden v telefonickém rozhovoru naznačila, že Fenrickova poznámka byla ´žertovnou poznámkou´. Paní Arbourová nebyla schůzce přítomná a někteří účastníci schůzky ji tak nevnímali. Několik lidí, kteří byli na schůzce přítomní, se domnívalo, že Fenrick měl na mysli jednoho z amerických generálů ve výslužbě, který pracoval pro společnost Military Professional Resources International. Otázky ohledně plného rozsahu zapojení Ameriky zůstávají. Během tříletého vyšetřování útoku Spojené státy podle dokumentů a úředníků tribunálu neposkytly rozhodující důkazy, které si tribunál vyžádal, což mezi některými lidmi vyvolalo podezření, že Washington byl z vyšetřování znepokojený. Pentagon ale prostřednictvím amerických právníků u tribunálu tvrdil, že ostřelování bylo podle dokumentů a úředníků tribunálu legitimní vojenskou činností."
Tribunál se snažil zakrýt to, co už bylo odhalené v několika tiskových zprávách zveřejněných po operaci Bouře. Podle mluvčího amerického ministerstva zahraničí tato americká Military and Professional Resources International pomáhala Chorvatům "vyvarovat se excesů nebo zvěrstev při vojenských operacích". Sotva sedm měsíců před operací Bouře bylo do Chorvatska vyslaných patnáct vysokých amerických vojenských poradců v čele s dvouhvězdičkovým generálem ve výslužbě Richardem Griffittsem. Podle jedné zprávy se na ostrově Brioni u chorvatského pobřeží konala tajná schůzka na nejvyšší úrovni, které se zúčastnil generálCarl E Vuono,výkonný ředitel americké vojenské organizace a generál Varimar Červenka, architekte kampaně v Krajině. Během pěti dnů předcházejících útoku se uskutečnilo nejméně deset schůzek generála Vuona s důstojníky zapojenými do kampaně.
Podle Eda Soystera, vysokého představitele této americké vojenské organizace a bývalého šéfa Obranné zpravodajské agentury (DIA), cituji:
"Úloha americké vojenské organizace v Chorvatsku se omezuje na výuku v učebnách o vztazích mezi armádou a civilním obyvatelstvem a nezahrnuje výcvik v taktice nebo zbraních. Ostatní američtí vojáci tvrdí, že ať už americká Military and Professional Resources International udělala pro Chorvaty cokoli, a mnozí mají podezření, že šlo o víc než jen o výuku ve třídě, stálo to za každou korunu."
Carl Vuono a Crosbie „Butch“ Saintjsou nájemní zabijáci, kteří v tom jedou pro peníze, řeklCharles Boyd, penzionovaný čtyřhvězdičkový generál letectva, který byl do července 1995 mužem číslo 2 Pentagonu v Evropě. "Odvedli velmi dobrou práci pro Chorvaty a nepochybuji, že odvedou dobrou práci i v Bosně."
Krytí haagského tribunálu
Předčasný únik interní zprávy ICTY o masakrech v Krajině, sotva několik dní před náletem NATO na Jugoslávii, byl pro hlavní žalobkyni tribunálu Louise Arbourovou zdrojem jistých rozpaků. Tribunál (ICTY) se pokusil tuto záležitost ututlat a bagatelizovat závěry zprávy (včetně údajné role amerických vojenských důstojníků, kteří měli smlouvu s chorvatskými ozbrojenými silami). Několik úředníků tribunálu včetně amerického právníka Clinta Williamsona se snažilo zdiskreditovat svědectví kanadských mírových důstojníků, kteří byli svědky masakrů v Krajině v roce 1995.
Williamson, který označil ostřelování Kninu za "drobný incident", uvedl, že Pentagon mu sdělil, že Knin byl legitimním vojenským cílem. Přezkum tribunálu skončil hlasováním o nezařazení ostřelování Kninu do žádné obžaloby, což mnohé členy tribunálu ohromilo a rozzlobilo.
Závěry tribunálu obsažené v uniklých dokumentech ICTY byly bagatelizované, jejich význam byl nenuceně odmítnutý jako "vyjádření názorů, argumentů a hypotéz různých pracovníků během vyšetřovacího procesu". Podle mluvčího tribunálu "dokumenty v žádném případě nepředstavovaly uzavřená rozhodnutí prokurátora".
Interní 150stránková zpráva nebyla zveřejněná. Zaměstnanec, který dokumenty vyzradil, už podle reportáže chorvatské televize, pro Tribunál nepracoval. Během tiskové konference byl mluvčí Tribunálu dotázán: Blewitt, mluvčí ICTY, odpověděl, že se tím nechtěl zabývat (o důsledcích pro osobu, která informace vynesla). Řekl, že posílí stávající postupy, aby se to neopakovalo, nicméně dodal, že nemůžete lidem zabránit, aby mluvili.
Závěr
To je všechno v rámci třetí epizody, co uslyšíte ve čtvrtém díle? Podívám se na operaci Bouře nebo masakr v kapse Medak z roku 1993. Zaměřím se na zřízení mafiánského státu v Kosovu, což byl čirý extrakt a destylát krytí NATO a Američanů. Podívám se na americkou vojenskou základnu Bondsteel v Kosovu a její strategické umístění v rámci ropovodu z Kaspického moře směrem do Evropy. Zajímavé také bylo, jaký z Bushových nejbližších spolupracovníků tuto základnu stavěl respektive firma, ve které figuroval jako ředitel. Podívám se ale také na otřesné skutečnosti kolem ekologické katastrofy. NATO totiž záměrně bombardovalo plné nádrže chemických směsí v továrně na chemické zbraně v Pancevu. Chemikálie se vsákly do půdy, spodních vod, vytekly do řeky, něco neskutečného. Podívám se ale také na jadernou válku nízké intenzity, protože stejně třeba jako v Iráku, tak i v Jugoslávii NATO svrhávalo bomby s ochuzeným uranem. To mělo otřesné následky na místní obyvatele, rakovina leukémie atd. Rodily se děti s rakovinou, nebo rovnou mrtvé děti, byla řada potratů, narozené děti měly monstrózní abnormality atd. Západ se tohle všechno samozřejmě snažil utajit, i když se jednalo o neskutečná zvěrstva. Jedná se o klasické válečné zločiny jako z učebnice, za které ale dodnes nikdo nebyl potrestaný.