Druhý díl se zaměřuje na válku v Kosovu v letech 1998-1999 a otázku, kdo nese zodpovědnost za válečné zločiny. Další kapitoly se zabývají financováním kosovských „bojovníků za svobodu“, agresivní válkou NATO proti Jugoslávii, mediální válkou a žalobou namířenou proti vedoucím představitelům NATO. Řeší se také spolupráce mezi Amerikou a Německem. Kromě toho se další část pořadu také zabývá otázkou nejistých důkazů o „humanitární katastrofě“ před bombardováním a chronologií plánování NATO. Pořad se snaží odhalit pravdu o tom, co se skutečně stalo během konfliktu v Kosovu a kdo nesl zodpovědnost za válečné zločiny. Závěr pořadu nabízí úvahu o tom, co uslyšíme příště.
Úvod
Co jsme slyšeli v prvním díle? Po předmluvě, která obsahovala základní vstupní fakta o válce proti Jugoslávii a obsahu jsem vstoupil do první kapitoly ohledně ekonomické demontáže Jugoslávie. Finančníci se ji nejprve pokusili položit na kolena přes centrální banky a peněžní systémy, ovšem to se nepodařilo. Muselo se proto přistoupit k tvrdému bombardování. Tohle bylo nutné vysvětlit si v rámci projekce historického pozadí. Jugoslávii začla drtit šoková terapie Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Neviditelná ruka trhu bez ohledu na preference místních vlád a lidí. Jugoslávii byl vnucený bankrotní program série půjček a dluhů, u kterých bylo jasné, že je nikdy nemohou splatit. A na jejich splácení si museli vzít další půjčky od stejných institucí, kterým splácely prvotní dluhy. Spirála se roztočila, koneckonců známe to z naší vlastní praxe. Na dluzích a úvěrovaných vládách stojí veškerý západní kapitalismus, vlády jako pes na řetězu nekonečného splácení dluhů a půjček, nebo alespoň úroků z nich. Továrny a fabriky v Jugoslávii začly propouštět takzvané přebytečné pracovníky. Známe to, eufemisticky se to nazývá zeštíhlování respektive restrukturalizace v koloniálním stylu. Jednoduše volný trh. Podíval jsem se také na to, jak západ převzal kosovské erostné bohatství, na které si brousil zuby ještě před bombardováním. Následně byl nainstalovaný mafiánský stát.
Kosovští "bojovníci za svobodu" Financovaní organizovaným zločinem
V této druhé kapitole a jejích podkapitolách se zaměřím na roli Kosovské osvobozenecké armády. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin byly nejen známé, ale Spojené Státy a NATO je aktivně podporovaly.
Je šokující, že stále až dodnes sledujeme ohlušující mlčení západních korporátních médií. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin, které potvrdilo vyšetřování Evropského parlamentu, byly známé a zdokumentované Interpolem a americkým Kongresem ještě před útokem války na Jugoslávii v roce 1999.
Povstání Kosovské osvobozenecké armády bylo iniciativou NATO. Vraždy Kosovské osvobozenecké armády byly namířené proti albánským, srbským a cikánským civilistům.
Toto zabíjení bylo nařízené NATO. Vraždění civilistů, ze kterého byla obviněná srbská policie a ozbrojené síly, bylo použité jako záminka a ospravedlnění pro vedení "humanitární války" proti Jugoslávii.
Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin byly nejen známé, ale Spojené Státy a NATO je aktivně podporovaly. Výsledkem byl vznik něčeho, co lze nejlépe popsat jako "mafiánský stát".
Vůdce Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci, také přezdívaný jako "Had", který se později stal premiérem, byl chráněncem Madeleine Albrightové.
Hashim Thaci a Madeleine Albrightová, Rambouillet, prosinec 1998
Projekt NATO, podporovaný OSN, měl za cíl přivést teroristickou organizaci napojenou na albánské a italské zločinecké syndikáty do civilní politiky. NATO si vybralo Kosovskou osvobozeneckou armádu, aby vytvořila vládu integrovanou známými zločinci.
Demokratická strana Kosova, v jejímž čele stál bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci, je v podstatě odnoží bývalé Kosovské osvobozenecké armády.
Demokratická strana Kosova si zachovala vazby na organizovaný zločin.
Všichni tři kosovští premiéři v nedávné historii, Ramush Haradinaj, Agim Ceku a Hashim Thaci, jsou známí zločinci.
Hashim Thaci se v roce 2016 stal kosovským prezidentem.
Hashim Thaci a bývalý generální tajemník EU Javier Solana
V roce předcházejícím bombardování Jugoslávie v roce 1999 byla Kosovská osvobozenecká armáda zcela otevřeně podporovaná Clintonovou administrativou:
Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády [v čele se současným kosovským premiérem Hashimem Thacim], která financovala své válečné úsilí prodejem heroinu, byli vycvičení v teroristických táborech vedených mezinárodním uprchlíkem Usámou bin Ládinem, hledaným v souvislosti s bombovými útoky na dvě americká velvyslanectví v Tanzánii a Keni v roce 1998, při kterých zahynulo 224 osob, včetně 12 Američanů.
Členové Kosovské osvobozenecké armády, které Clintonova administrativa přijala v rámci 41 dní trvající bombardovací kampaně NATO s cílem přivést jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče k jednacímu stolu, byli podle nově získaných zpravodajských zpráv vycvičení v tajných táborech v Afghánistánu, Bosně a Hercegovině a jinde.
Ze zpráv také vyplývá, že Kosovská osvobozenecká armáda získala islámské teroristy, tedy členy mudžahedínů, jako vojáky do probíhajícího konfliktu proti Srbsku, a že mnozí z nich už byli propašovaní do Kosova, aby se zapojili do boje.
Zprávy zpravodajských služeb dokumentují to, co je označované jako "spojení" mezi Usámou bin Ládinem, uprchlým saúdským milionářem a Kosovskou osvobozeneckou armádou, včetně společné základny v albánském Tropoji, centru islámských teroristů. Ve zprávách se uvádí, že Usáma bin Ládinova organizace, známá jako al-Káida, cvičila a finančně podporovala Kosovskou osvobozeneckou armádu. Část těchto informací zachytil Washington Times v článku vydaném 4. května 1999.
Christian Science Monitor ve zprávě ze 14. srpna 2000 popisoval zločineckou síť ovládanou Hashimem Thacim:
Policie OSN měla podezření, že většina násilí a zastrašování pocházela od bývalých členů Kosovské osvobozenecké armády, zejména těch, kteří byli spojenci Hashima Thaciho, bývalého vůdce Kosovské osvobozenecké armády a šéfa Demokratické strany Kosova, jedné z politických odnoží Kosovské osvobozenecké armády.
Thaciho strana mohla ve volbách, které se týkají pouze obecních úřadů, potenciálně hodně ztratit. Po stažení srbských sil obsadila Kosovská osvobozenecká armáda radnice a veřejné instituce po celém Kosovu a vytvořila vlastní provinční vládu.
Ta sice postupně prosadila svou vlastní autoritu a do místních samospráv dosadila zástupce jiných politických skupin, ale v místech, jako je Srbica, mají bývalí členové Kosovské osvobozenecké armády spojení s Thaciho stranou stále prakticky úplnou kontrolu.
"Tito lidé se jen tak snadno moci nevzdají," říká Dardan Gashi, politický analytik z International Crisis Group, výzkumné organizace se sídlem ve Spojených Státech a kanceláří v Prištině.
Policie OSN má také podezření, že se na některých násilnostech podílel organizovaný zločin. Říkají, že zločinecké skupiny zabývající se vydíráním, pašováním a prostitucí, spoléhají na úzké vazby na některé lidi u moci. Vyhlídka na ztrátu těchto vazeb a příjmů z nich plynoucích, může způsobit jejich špatnou náladu vůči Demokratické straně Kosova.
Podle úředníků je tento problém nejhorší v kosovské oblasti Drenica, která je srdcem Kosovské osvobozenecké armády a baštou Thaciho strany. Srbica, kde je Hashim Thaci místním předsedou Demokratické strany Kosova, je jedním z hlavních měst v Drenici.
Heritage Foundation ve své zprávě z května 1999 uznal, že Kosovská osvobozenecká armáda byla zločinecká organizace. Přesto vyzvala Clintonovu administrativu k podpoře Kosovské osvobozenecké armády.
„Měly by Spojené státy využít vojenský potenciál Kosovské osvobozenecké armády proti Miloševičovu brutálnímu režimu navzdory neobvyklým ideologickým kořenům Kosovské osvobozenecké armády a jejím zjevným vazbám na organizovaný zločin? Kosovská osvobozenecká armáda nepředstavovala všechny skupiny usilující o ukončení Miloševičovy brutální kampaně a je známé, že se sama dopustila některých zvěrstev. Byla však nejvýznamnější silou vzdorující jugoslávské agresi v rámci Kosova. Navíc rozsah a dosah jejích zločinů byl zastíněný systematickou kampaní teroru, kterou uvnitř Kosova rozpoutaly jugoslávské vojenské, polovojenské a policejní síly, což Washington činí soustavně od války v roce 1999.“Ze zprávy Heritage Foundation z 13. května 1999.
Pokud by se prý Spojené státy vyhýbaly Kosovské osvobozenecké armádě, připravily by se o výhody spolupráce s odbojovou silou, která byla schopná zvýšit tlak na Slobodana Miloševiče, aby jednal o urovnání konfliktu (tamtéž).
Bezohledné bombardování Bělehradu a Prištiny ze strany NATO, které světová média prohlašovala za humanitární mírovou misi, šlo daleko za hranice porušení mezinárodního práva. Zatímco Slobodan Miloševič byl démonizovaný a líčený jako nelítostný diktátor, Kosovská osvobozenecká armáda byla vyzdvihovaná jako sebevědomé, nacionalistické hnutí, bojující za práva etnických Albánců. Pravdou je, že Kosovská osvobozenecká armáda byla podporovaná organizovaným zločinem, s tichým souhlasem Spojených států a jejich spojenců.
Po vzoru války v Bosně bylo veřejné mínění pečlivě klamané. Mnohamiliardový obchod s narkotiky na Balkáně sehrál klíčovou roli při "financování konfliktu" v Kosovu v souladu s ekonomickými, strategickými a vojenskými cíli Západu. Důkladně zdokumentované evropské policejní spisy, potvrzené četnými studiemi, vazby Kosovské osvobozenecké armády na zločinecké syndikáty v Albánii, Turecku a Evropské unii, byly západním vládám a zpravodajským agenturám známé už od poloviny 90. let.
Financování kosovské partyzánské války vyvolávalo kritické otázky a těžce zkoušelo tvrzení o "etické" zahraniční politice. Měl by Západ podporovat partyzánskou armádu, která byla podle všeho částečně financovaná organizovaným zločinem?
Zatímco si vůdci Kosovské osvobozenecké armády potřásali rukou s americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou v Rambouillet, Europol, tedy Evropská policejní organizace se sídlem v Haagu, "připravoval pro evropské ministry vnitra a spravedlnosti zprávu o spojení mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a albánskými drogovými gangy." Mezitím byla povstalecká armáda ve světových médiích (v měsících předcházejících bombardování NATO) obratně prohlašovaná za široce reprezentativní pro zájmy etnických Albánců v Kosovu.
S vůdcem Kosovské osvobozenecké armády Hashimem Thacim, 29 letým „bojovníkem za svobodu“, který byl jmenovaný hlavním vyjednavačem v Rambouillet, se Kosovská osvobozenecká armáda stala de facto kormidelníkem mírového procesu jménem etnické albánské většiny a to navzdory svým vazbám na obchod s drogami. Západ se spoléhal na to, že jeho loutky z Kosovské osvobozenecké armády orazítkují dohodu, která by z Kosova udělala okupované území pod správou Západu.
Ironií osudu Robert Gelbard, zvláštní americký vyslanec pro Bosnu, před pár lety označil Kosovskou osvobozeneckou armádu za "teroristy". Christopher Hill, hlavní americký vyjednavač a architekt dohody z Rambouillet, "byl také silným kritikem Kosovské osvobozenecké armády za její obchody s drogami." Navíc sotva dva měsíce před Rambouilletem americké ministerstvo zahraničí přiznalo, na základě zpráv americké pozorovatelské mise, roli Kosovské osvobozenecké armády při terorizování a vykořeňování etnických Albánců:
"Představitelé Kosovské osvobozenecké armády vyhrožovali vesničanům, že je zabijí a vypálí jejich domy, pokud se nepřidají k nim. Byl to proces, který pokračoval od bombardování NATO. Pronásledování ze strany Kosovské osvobozenecké armády dosáhlo takové intenzity, že obyvatelé šesti vesnic v oblasti Stimlje byli "připravení utéct".
Zatímco Západ podporoval "hnutí za svobodu" napojené na obchod s drogami, zdálo se, že hodlal obejít i civilní Kosovskou demokratickou ligu a jejího vůdce Ibrahima Rugovu, který vyzval k ukončení bombardování a vyjádřil přání jednat s jugoslávskými úřady o mírovém urovnání. Stojí za to připomenout, že několik dní před jeho tiskovou konferencí 31.března, byl Ibrahim Rugova, podle informací Kosovské osvobozenecké armády, spolu s dalšími třemi vůdci, včetně Fehmiho Aganiho, zabitý Srby.
Tajné financování "bojovníků za svobodu"
Vzpomínáte si na Olivera Northa a obrovskou aféru Írán-Contras? Pokryl jsem to v Krvavé historii CIA téměř před rokem. Model v Kosovu byl totiž podobný jiným tajným operacím CIA ve Střední Americe, na Haiti a v Afghánistánu, kde byli "bojovníci za svobodu" financovaní praním špinavých peněz z prodeje drog. Od nástupu studené války si západní zpravodajské služby vytvořily složitý vztah k nelegálnímu obchodu s narkotiky. V jednom případě za druhým byly z peněz z drog vypraných v mezinárodním bankovním systému financované tajné operace. Pokrýval jsem to velmi podrobně v mém pořadu Drogy a CIA před několika měsíci.
Podle autora Alfreda McCoye byl vzorec tajného financování vytvořený ve válce v Indočíně. V 60. letech 20. století byla armáda v Laosu financovaná z obchodu s narkotiky jako součást vojenské strategie Washingtonu proti spojeným silám neutralistické vlády prince Souvanny Phoumy a Pathet Lao.
Vzor drogové politiky nastolený v Indočíně se od té doby opakoval ve Střední Americe a Karibiku. "Stoupající křivka dovozu kokainu do Spojených Států," napsal novinář John Dinges, "následovala téměř přesně tok amerických zbraní a vojenských poradců do Střední Ameriky".
Bylo známé, že armáda v Guatemale a na Haiti, které CIA poskytovala tajnou podporu, se podílela na obchodu s narkotiky do jižní Floridy. A jak odhalily skandály Írán-Contras a naší banky zločinců Bank of Commerce and Credit International (BCCI), existovaly pádné důkazy, že tajné operace byly financované prostřednictvím praní špinavých peněz z drog. "Špinavé peníze" recyklované přes bankovní systém, často prostřednictvím anonymní krycí společnosti, se staly "tajnými penězi", které se používaly k financování různých povstaleckých skupin a guerillových hnutí, včetně nikaragujských Contras a afghánských mudžahedínů. Podle zprávy časopisu Time z roku 1991, cituji:
"Protože Spojené Státy chtěly dodávat mudžahedínům v Afghánistánu rakety Stinger a další vojenský materiál, potřebovaly plnou spolupráci Pákistánu. V polovině 80. let byla operace CIA v Islámábádu jednou z největších amerických zpravodajských stanic na světě. Pokud je banka zločinců pro Spojené Státy takovou ostudou, že se neprovádí přímočaré vyšetřování, má to mnoho společného s tím, že Spojené Státy zavíraly oči před obchodováním s heroinem v Pákistánu, řekl jeden z amerických zpravodajských důstojníků." Jak jsem zmínil, všechno jsem pokryl velmi podrobně v pořadu Drogy a CIA, nebo Psychologie Deep State.
Amerika a Německo spojily své síly
Od počátku 90. let 20. století se Bonn a Washington spojily při vytváření svých sfér vlivu na Balkáně. Spolupracovaly také jejich zpravodajské služby. Podle zpravodajského analytika Johna Whitleyho vznikla tajná podpora kosovské povstalecké armády jako společné úsilí CIA a německé Bundes Nachrichten Dienst BND, která předtím hrála klíčovou roli při nastolení pravicově nacionalistické vlády pod vedením Franja Tudjmana v Chorvatsku. Úkol vytvořit a financovat Kosovskou osvobozeneckou armádu byl zpočátku svěřený Německu. Podle Johna Whitleyho se CIA následně podílela na výcviku a vybavení Kosovské osvobozenecké armády v Albánii.
Tajné aktivity německé BND byly v souladu se záměrem Bonnu rozšířit svůj životní prostor "Lebensraum" na Balkán. Před vypuknutím občanské války v Bosně, Německo a jeho ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher, aktivně podporovali secesi; "vynucovali si tempo mezinárodní diplomacie" a tlačili na své západní spojence, aby uznali Slovinsko a Chorvatsko. Podle Geopolitical Drug Watch Německo i Spojené Státy upřednostňovaly, i když ne oficiálně, vytvoření "Velké Albánie" zahrnující Albánii, Kosovo a část Makedonie. Podle Seana Gervasiho se Německo snažilo získat volnou ruku mezi svými spojenci, "aby mohlo usilovat o hospodářskou dominanci v celé střední Evropě".
Islámský fundamentalismus na podporu Kosovské osvobozenecké armády
"Skrytá agenda" Bonnu a Washingtonu spočívala ve vyvolání nacionalistických osvobozeneckých hnutí v Bosně a Kosovu s konečným cílem destabilizovat Jugoslávii. Posledně jmenovaný cíl byl naplňovaný i "přivíráním očí" nad přílivem žoldnéřů a finanční podporou islámských fundamentalistických organizací.
Žoldnéři financovaní Saúdskou Arábií a Kuvajtem bojovali v Bosně a bosenský vzor se opakoval i v Kosovu: Žoldnéři mudžahedínů z různých islámských zemí bojovali po boku Kosovské osvobozenecké armády v Kosovu. Němečtí, turečtí a afghánští instruktoři cvičili Kosovskou osvobozeneckou armádu v partyzánské a diverzní taktice.
Podle zprávy Deutsche Press-Agentur DPA byla finanční podpora Kosovské osvobozenecké armády z islámských zemí poskytovaná prostřednictvím bývalého albánského šéfa Národní informační služby NIS Bashkima Gazidedeho, cituji: "Gazidede, údajně zbožný muslim, který v březnu 1997 uprchl z Albánie, byl v roce 1998 vyšetřovaný kvůli svým kontaktům s islámskými teroristickými organizacemi."
Zásobovací cestou pro vyzbrojování "bojovníků za svobodu" Kosovské osvobozenecké armády byly členité hornaté hranice Albánie s Kosovem a Makedonií. Albánie je také klíčovým tranzitním bodem balkánské drogové trasy, která zásobuje západní Evropu heroinem čtvrté jakosti. Sedmdesát pět procent heroinu, který se dostává do západní Evropy, pochází z Turecka, nebo Afghánistánu. A velká část zásilek drog pocházejících z Turecka prochází přes Balkán. Podle amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami "se odhaduje, že z Turecka každý měsíc odejde 4 až 6 tun heroinu, který má [přes Balkán] jako cílovou destinaci západní Evropu." Nedávná zpráva zpravodajské služby německé Spolkové kriminální agentury naznačuje, že, cituji: "Etničtí Albánci jsou teď nejvýznamnější skupinou při distribuci heroinu v západních spotřebitelských zemích".
Praní špinavých peněz
Zločinecké syndikáty zapojené do obchodu s narkotiky na Balkáně potřebovaly ke svému rozkvětu přátele na vysokých místech. Pašerácké kruhy s vazbami na Turecko kontrolují obchod s heroinem přes Balkán a "úzce spolupracují s dalšími skupinami, s nimiž mají politické, nebo náboženské vazby", včetně zločineckých skupin v Albánii a Kosovu. V tomto novém globálním finančním prostředí si mocné tajné politické lobby, napojené na organizovaný zločin, pěstují vazby na významné politické představitele a úředníky vojenského a zpravodajského establishmentu.
Obchod s narkotiky nicméně využívá k praní velkého množství špinavých peněz seriózní banky. I když jsou mocné bankovní zájmy v Turecku, ale hlavně ve finančních centrech v západní Evropě, pohodlně vzdálené od pašeráckých operací jako takových, diskrétně inkasují tučné provize v rámci mnohamiliardové operace praní špinavých peněz. Tyto zájmy mají vysoký podíl na zajištění bezpečného průchodu zásilek drog na západoevropské trhy.
Albánské spojení
Pašování zbraní z Albánie do Kosova a Makedonie začalo na začátku roku 1992, kdy se k moci dostala Demokratická strana v čele s prezidentem Salim Berishou. Rozvinula se rozsáhlá šedá ekonomika a přeshraniční obchod. Trojstranný obchod s ropou, zbraněmi a narkotiky se rozvinul zejména v důsledku embarga uvaleného mezinárodním společenstvím na Srbsko a Černou Horu a blokády, kterou Řecko zavedlo vůči Makedonii.
Průmysl a zemědělství v Kosovu byly přivedené k bankrotu v důsledku smrtící "ekonomické medicíny" Mezinárodního měnového fondu, uvalené na Bělehrad v roce 1990. Na Jugoslávii bylo uvalené embargo. Etničtí Albánci a Srbové byli uvržení do propastné chudoby. Hospodářský kolaps vytvořil prostředí, které podpořilo rozvoj nelegálního obchodu. V Kosovu vzrostla míra nezaměstnanosti na závratných 70%.
Chudoba a hospodářský kolaps přispěly k vyostření doutnajícího etnického napětí. Tisíce nezaměstnaných mladých lidí, kteří "sotva vyšli z puberty", z chudého obyvatelstva byly povolané do řad Kosovské osvobozenecké armády.
V sousední Albánii vytvořily reformy volného trhu přijaté od roku 1992 podmínky, které přály kriminalizaci státních institucí. Peníze z drog se praly také v albánských pyramidách, takzvaných „Ponziho schématech“, které se rozmohly jako houby po dešti za vlády bývalého prezidenta Saliho Berishy mezi lety 1992 až 1997. Tyto pochybné investiční fondy byly nedílnou součástí hospodářských reforem, které Albánii způsobili západní věřitelé.
Novými ekonomickými elitami se v Kosovu, Albánii a Makedonii stali drogoví baroni s vazbami na italskou mafii, často spojení se západními obchodními zájmy. Finanční výnosy z obchodu s drogami a zbraněmi se zase recyklovaly do dalších nezákonných činností (a naopak), včetně rozsáhlého prostitučního byznysu mezi Albánií a Itálií. Albánské zločinecké skupiny působící v Miláně "se staly tak mocnými provozovateli prostituce, že svou silou a vlivem dokonce předstihly Kalábrijce".
Uplatňování "silné ekonomické medicíny" pod vedením washingtonských brettonwoodských institucí přispělo k rozbití albánského bankovního systému a urychlilo kolaps albánského hospodářství. Vzniklý chaos umožnil americkým a evropským nadnárodním společnostem pečlivě zaujmout pozice. Několik západních ropných společností včetně Occidental, Shell a British Petroleum upřelo svůj zrak na albánská bohatá a neprozkoumaná ložiska ropy. Západní investoři se také zajímali o rozsáhlé zásoby chromu, mědi, zlata, niklu a platiny v Albánii. Adenauerova nadace v pozadí lobbovala ve prospěch německých těžařských zájmů.
Berishův ministr obrany Safet Zoulali zapletený do nelegálního obchodu s ropou a narkotiky, byl architektem dohody s německou společností Preussag v rámci předání kontroly nad albánskými chromovými doly, proti konkurenční nabídce konsorcia Macalloy Inc. vedeného Spojenými Státy ve spojení s Rio Tinto Zimbabwe.
Do privatizačních programů, které vedly k převzetí státního majetku mafiemi, byly také recyklované velké částky narko-dolarů. V Albánii vedl privatizační program prakticky ze dne na den k vytvoření třídy vlastníků nemovitostí pevně oddaných "volnému trhu". V severní Albánii byla tato třída spojená s "rodinami" Guegue, které byly napojené na Demokratickou stranu.
Největší albánská finanční "pyramida" VEFA Holdings, kterou ovládala Demokratická strana za předsednictví Saliho Berishy v letech 1992 až 1997, byla založená "rodinami" Guegue ze severní Albánie s podporou západních bankovních zájmů. V roce 1997 byla VEFA Holdings v Itálii vyšetřovaná kvůli svým vazbám na mafii, která ji údajně využívala k praní velkého množství špinavých peněz.
Podle jedné tiskové zprávy založené na zpravodajských zdrojích, měli být vysocí členové albánské vlády v době prezidentství Saliho Berishy, včetně členů kabinetu a členů tajné policie SHIK, zapojení do obchodu s drogami a nelegálního obchodu se zbraněmi do Kosova.
Obvinění byla velmi závažná. Drogy, zbraně, pašované cigarety, to vše údajně obstarávala společnost Shqiponja,otevřeně řízená albánskou vládnoucí Demokratickou stranou. V průběhu roku 1996 ministr obrany Safet Zoulali využíval svého úřadu k usnadnění přepravy zbraní, ropy a pašovaných cigaret. Drogoví baroni z Kosova působili v Albánii beztrestně a velkou část přepravy heroinu a dalších drog přes Albánii, z Makedonie a Řecka na cestě do Itálie, organizovala Shik, což byla státní bezpečnostní policie. Agenti zpravodajských služeb jsou přesvědčení, že řetězec velení v této razii sahá až na nejvyšší místa a ve svých zprávách neváhají jmenovat ministry.
Obchod s narkotiky a zbraněmi mohl vzkvétat navzdory tomu, že od roku 1993 byl na albánsko-makedonské hranici přítomný početný kontingent amerických vojáků s mandátem prosazovat embargo. Západ před tím zavíral oči. Příjmy z ropy a narkotik byly využívané k financování nákupu zbraní, často formou přímého barteru, cituji: "Dodávky ropy do Makedonie, obcházející řecké embargo v letech 1993 až 1994, mohou být použité na krytí heroinu, stejně jako dodávky pušek kalašnikov albánským bratrům v Kosovu".
Severské kmenové klany, neboli "fary" si také vytvořily vazby na italské zločinecké syndikáty, které zase hrály klíčovou roli při pašování zbraní přes Jadran do albánských přístavů Dures a Valona. Na počátku roku 1992 byly zbraně směřující do Kosova převážně ručními zbraněmi, včetně pušek Kalašnikov AK-47, samopalů RPK a PPK, těžkých kulometů ráže 12,7 atd.
Výnosy z obchodu s narkotiky umožnily Kosovské osvobozenecké armádě rychle rozvinout síly čítající přibližně 30000 mužů. V poslední době získala Kosovská osvobozenecká armáda sofistikovanější zbraně včetně protiletadlových a protipancéřových raket. Podle Bělehradu část finančních prostředků pochází přímo od CIA, která je dodává prostřednictvím takzvané „kosovské vlády“ se sídlem v Ženevě ve Švýcarsku. Její washingtonská pobočka zaměstnává firmu Ruder Finn, která je známá svými pomluvami bělehradské vlády. Vzpomínáte si na mou libyjskou trilogii? Přesně tam jsem řešil tuto PR agenturu, Ruder Fin, která „zpíárovala“ masakr ve Srebrenice, ale už jaksi opomněla dodat, že předtím řadu měsíců místní muslimové stínali hlavy Srbům v okolních srbských vesnicích. Ruder Fin sehrála významnou rolu v PR, proti Srbsku.
Kosovská osvobozenecká armáda si také pořídila elektronické sledovací zařízení, které jí umožnilo přijímat satelitní informace NATO o pohybu jugoslávské armády. Výcvikový tábor Kosovské osvobozenecké armády v Albánii se soustředil na výcvik v používání těžkých zbraní, raketových granátů, děl střední ráže, tanků a transportérů, stejně jako na komunikaci a velení a řízení.
Tyto rozsáhlé dodávky zbraní kosovské povstalecké armádě byly v souladu s geopolitickými cíli Západu. Není divu, že ohledně kosovského obchodu se zbraněmi a drogami bylo "ohlušující ticho" mezinárodních médií. Slovy zprávy organizace Geopolitical Drug Watch z roku 1994, cituji: "obchod s drogami a zbraněmi je v podstatě posuzovaný podle svých geostrategických důsledků. V Kosovu obchod s drogami a zbraněmi podněcuje geopolitické naděje a obavy".
Osud Kosova, byl pečlivě vytyčený už před podpisem Daytonské dohody z roku 1995. NATO vstoupilo do nevýhodného "sňatku z rozumu" s mafií. Byli dosazení takzvaní bojovníci za svobodu, obchod s narkotiky umožnil Washingtonu a Bonnu "financovat kosovský konflikt" s konečným cílem destabilizovat bělehradskou vládu a plně rekolonizovat Balkán. Výsledkem bylo zničení celé země. Západní vlády, které se podílely na operaci NATO, nesou těžké břemeno odpovědnosti za smrt civilistů, zbídačení albánského i srbského etnika a těžkou situaci těch, kteří byli v důsledku bombardování brutálně vyhnaní z kosovských měst a vesnic.
Agresivní válka NATO proti Jugoslávii, kdo jsou váleční zločinci?
V této třetí kapitole a jejích podkapitolách se budu zabývat otázkou válečných zločinů, které byly důsledkem "humanitárního bombardování" NATO v březnu až červnu 1999, které bylo z velké části namířené proti civilnímu obyvatelstvu. Až třicet procent osob zabitých při bombardování tvořily děti. Kromě použití kazetových bomb použila Aliance zemí NATO toxické radioaktivní střely a rakety obsahující ochuzený uran.
S tím, jak letecké údery NATO vstoupily do třetího měsíce, se rozvinula nová fáze války. Zintenzivnilo se "humanitární bombardování" NATO, které vedlo k nárůstu civilních obětí a lidského utrpení. Třicet procent osob zabitých při bombardování tvořily děti. Kromě používání kazetových bomb vedla Aliance "jadernou válku nízké intenzity" s použitím toxických radioaktivních střel a raket obsahujících ochuzený uran. Radioaktivní spad způsobuje rakovinu, která může postihnout miliony lidí na několik generací dopředu. Podle tehdejší vědecké zprávy byly v Jugoslávii od začátku bombardování pozorované "první příznaky ozáření u dětí, včetně oparů na ústech a kožních vyrážek na zádech a kotnících".
Kromě radioaktivního spadu, který zamořil životní prostředí a potravinový řetězec, bombardovala Aliance také hlavní jugoslávské chemické a farmaceutické závody. Bombardování největší jugoslávské továrny na léky Galenika přispělo k uvolňování nebezpečných, vysoce toxických výparů. Když síly NATO v polovině dubna bombardovaly závody petrochemického komplexu v Pančevu, "vypukl požár a vyteklo obrovské množství chlóru, ethylendichloridu a vinylchloridmonomeru. Pracovníci v Pancevu v obavách z dalších bombardovacích útoků, při kterých by nebezpečné materiály vybuchly, vypustili do Dunaje tuny etylendichloridu, který je karcinogenní."
NATO na záchranu etnických Albánců
Etničtí Albánci nebyli náletů NATO ušetření. Zabíjení etnických Albánců v Kosovu bylo prý "nevyhnutelné" při provádění "humanitární operace ve prospěch etnických Albánců". Kromě dopadů pozemní války mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a jugoslávskými ozbrojenými silami byly bombardování a následný radioaktivní spad v Kosovu ničivější než ve zbytku Jugoslávie.
Důkazy, které byly prezentované jako humanitární mise, plně potvrdily, že brutální nálety NATO na města a vesnice v Kosovu vyvolaly exodus uprchlíků. Ti, kteří uprchli ze svých domovů do uprchlických táborů v Makedonii a Albánii, se neměli kam vrátit, neměli se na co těšit. Celá země byla zničená, její civilní průmysl a veřejná infrastruktura se proměnily v trosky. Mosty, elektrárny, školy a nemocnice byly zaměřené jako "legitimní vojenské cíle" vybrané kombinovaným střediskem vzdušných operací NATO v italské Vicenze a pečlivě "ověřené předtím, než pilot provedl úder".
Vzhledem k tomu, že "diplomatická výměna" stále pokračovala, byla Aliance odhodlaná způsobit jugoslávské ekonomice, včetně Kosova, co největší škody před dosažením "mírové iniciativy" zprostředkované skupinou G8, která ji zmocnila k vyslání pozemních jednotek. "Alianční velitelé neustále rozšiřovali seznam hospodářských cílů. Dopad náletů NATO stále častěji připravoval lidi o práci. způsoboval nedostatek vody v Bělehradě, Novém Sadu a dalších srbských městech. Důsledkem bylo uzavření podniků, zatížení schopnosti nemocnic fungovat a přerušení dodávek vody". Bylo poškozeno přibližně 115 zdravotnických zařízení, ze kterých několik bylo zcela zdemolovaných. A pacienti nemocnic, včetně dětí a starých lidí, umírali kvůli nedostatku vody a elektřiny.
Generál Wesley Clark, vrchní velitel NATO v Evropě, koncem května potvrdil, že "letecká kampaň NATO ještě nedosáhla svého vrcholu a aliance by měla být připravená na další civilní oběti". Generál Clark také potvrdil, že "bude usilovat o zvýšení počtu leteckých úderů v Kosovu a rozšíření okruhu cílů". S tím, jak bombardování vstoupilo do třetího měsíce, došlo také k nápadné změně "rétoriky NATO". Aliance se stávala čím dál tím více bezohlednou, představitelé NATO se už neomlouvali za civilní oběti a tvrdili, že tyto oběti přispívají k "pomoci Miloševičově propagandistické mašinérii".
Rozšíření konfliktu za hranice Balkánu
Utopené v záplavě mediálních obrazů a sebestředných analýz, zůstávaly širší strategické zájmy a ekonomické příčiny války nezmíněné. Zesnulý Sean Gervasi v roce 1995 předvídal blížící se válku. Podle Gervasiho sahaly strategické cíle Washingtonu daleko za Balkán. Do značné míry spočívaly v "nastolení režimu západního typu v Jugoslávii a zmenšení geografické rozlohy, moci a vlivu Srbska na minimum".
V tomto kontextu představuje instalace americké moci v jižní Evropě a Středomoří také krok k rozšíření geopolitické sféry vlivu Washingtonu mimo Balkán do oblasti Kaspického moře, Střední Asie a Západní Asie.
V tomto ohledu představuje vojenský zásah NATO v Jugoslávii, v rozporu s mezinárodním právem, také nebezpečný precedens. Poskytl "legitimitu" budoucím vojenským intervencím. Jak dnes víme, tato legitimita byla velmi důležitá při dalších napadeních. K dosažení strategických cílů byly destabilizované národní ekonomiky, financované regionální konflikty prostřednictvím poskytování tajné podpory ozbrojeným povstáním. Jinými slovy, konflikt v Jugoslávii vytvořil podmínky, které poskytly legitimitu budoucím zásahům Aliance do "vnitřních záležitostí suverénních států".
Upevňování amerických strategických zájmů ve východní Evropě, na Balkáně a dále, bylo poznamenané nejen rozšířením NATO vstupem Maďarska, Polska a České republiky za členy NATO, pouhé dva týdny před začátkem bombardování. Válka v Jugoslávii se také časově shodovala s kritickým rozštěpením geopolitického uspořádání v rámci Společenství nezávislých států SNS.
Koncem dubna podepsaly Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbájdžán a Moldávie ve Washingtonu pakt, kterým vznikla regionální aliance GUUAM, která strategicky leží v centru kaspického ropného a plynového bohatství, "přičemž Moldávie a Ukrajina nabízejí [potrubní] exportní trasy na Západ". Toto geopolitické rozdělení mělo přímou souvislost s krizí v Jugoslávii. Tento region byl tehdy nestabilní, poznamenaný nacionalistickými konflikty a separatistickými hnutími.
Členové tohoto nového pro-NATO politického uskupení, nejenže mlčky podporovali bombardování v Jugoslávii, ale také souhlasili s "vojenskou spoluprací na nízké úrovni" s NATO. Přitom trvali na tom, že "skupina nebyla vojenskou aliancí namířenou proti třetí straně, jmenovitě proti Moskvě".
Vytvoření GUUAM, kterému dominují západní ropné zájmy, měl nejen za cíl vyloučit Rusko z ropných a plynových nalezišť v kaspické oblasti, ale také politicky izolovat Moskvu, čímž by mohlo dojít k opětovnému zažehnutí rozporů z dob studené války.
Válka zastavila kontrolu jaderných zbraní
Válka v Jugoslávii zase významně zbrzdila iniciativy v oblasti kontroly jaderných zbraní, což vedlo ke zrušení výměnného programu, který měl zajistit, aby američtí a ruští důstojníci pro jaderné zbraně byli na konci roku v neustálém kontaktu a zabránili tak případnému odpálení v důsledku počítačových potíží roku 2000. Tehdy se hovořilo o přechodu na rok 2000 s dvojkou místo jedničky na začátku, jako o nepředvídané hrozbě, která mohla vypuknout.
Ruská armáda navíc vyjádřila své obavy, "že by se bombardování Jugoslávie mohlo ve velmi blízké budoucnosti ukázat jako pouhá zkouška na podobné údery na Rusko".
Podle doktorky Mary-Wynne Ashfordové, spolupředsedkyně Mezinárodní organizace lékařů za prevenci jaderné války, která získala Nobelovu cenu míru, byl dopad bombardování Jugoslávie ze strany NATO „na politiku jaderných zbraní mimořádně závažný. Rusové měli pocit zrady ze strany Západu, protože NATO tuto akci podniklo mimo OSN".
Alexandr Arbatov, místopředseda výboru pro obranu ruské Státní dumy pro americko-ruské vztahy, popsal válku v Jugoslávii jako "nejhorší, nejostřejší a nejnebezpečnější okamžik od dob americko-sovětské berlínské a kubánské raketové krize". Podle Alexandra Arbatova, cituji:
"START II je mrtvý, spolupráce s NATO je zmrazená, spolupráce v oblasti protiraketové obrany nepřipadá v úvahu a ochota Moskvy spolupracovat v otázkách nešíření jaderných zbraní je na historickém minimu. Navíc jsou protiamerické nálady v Rusku skutečné, hluboké a rozšířené více než kdy jindy a slogan popisující činnost NATO, "dnes Srbsko, zítra Rusko", je "hluboce zasazený do myslí Rusů".
Doktorka Mary-Wynne Ashfordová také varovala, že zatímco Rusko směřovalo k integraci s Evropou, teď Rusové vnímali svou hlavní hrozbu ze Západu. Úředníci ruského ministerstva zahraničních věcí kontroly zbrojení a odzbrojení sdělili, že Rusko nemělo jinou možnost, než spoléhat se při své obraně na jaderné zbraně, protože jeho konvenční síly byly nedostatečné. I kdyby bombardování v té době ustalo, změny v postoji Ruska k Západu, jeho obnovené spoléhání na jaderné zbraně s tisíci kusy v nejvyšší pohotovosti a ztráta důvěry v mezinárodní právo, činily západ zranitelným vůči katastrofě. Kvůli této krizi bylo zrušení pohotovosti jaderných zbraní naléhavější než kdy jindy. Těm, kteří prohlašují, že ruská hrozba je jen rétorika, odpovídám, že rétorika je to, co zahajuje války.
Mediální válka: Umlčení mlčící většiny
Tato válka byla také "válkou proti pravdě". S rozvojem protestních hnutí po celém světě NATO posílilo svůj úchop nad masmédii. Ve stylizované mediální maškarádě vrtěti psem, byla Aliance neúnavně líčená jako "zachránce etnických Albánců v Kosovu". Byla spuštěná plnohodnotná "krycí operace" s cílem zmařit veřejnou debatu o válce. Skrytým cílem bylo "umlčet mlčící většinu". Západní média, která vyhovují požadavkům Aliance NATO, hrubě klamala veřejné mínění. Na televizních obrazovkách se nenuceně zobrazovala úmrtí civilistů, která byla ospravedlňovaná jako nevyhnutelné "vedlejší škody". Podle Pentagonu "neexistovalo nic takového jako čistý boj".
Mezitím byli protiváleční komentátoři, včetně bývalých velvyslanců a představitelů OBSE, pečlivě odstranění z hlavních veřejnoprávních pořadů. Televizní obsah byl pečlivě kontrolovaný, záběry civilních obětí a destrukce přenášené z Bělehradu, byly zobrazované zřídka a selektivně. Novináři byli pod přísným dohledem. Média sice neváhala kritizovat NATO za to, že se dopustilo "chyb" a "tragických omylů", ale legitimita vojenské operace a její "humanitární mandát" nebyly zpochybňované.
Veřejné mínění bylo konfrontované se zatíženou otázkou, která umožňuje pouze jednu odpověď. V současné válce tato otázka zněla: "Není třeba zastavit etnické čistky?". Toto zjednodušení umožnilo médiím vykreslit jako agresora spíše Jugoslávii než NATO. Aliance byla v naprostém převrácení reality prezentovaná jako ta, která vede v podstatě obrannou válku ve prospěch kosovských Albánců, zatímco ve skutečnosti byli etničtí Albánci hlavními obětmi "humanitárního bombardování NATO".
Podle propagandistické mašinérie NATO "etničtí Albánci neutíkali před bombardováním" a pozemní válkou mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a jugoslávskou armádou. Podle Diany Johnstoneové je to činilo téměř jedinečnými, protože v průběhu dějin civilisté prchali z válečných zón. Ne, jak jsme opakovaně slyšeli od mluvčích a apologetů NATO. Kosovští Albánci utíkali pouze před jednou věcí. Před brutálními etnickými čistkami prováděnými Srby.
Uprchlická krize, o které nám NATO tvrdilo, že se omezovala na Kosovo. Důkazy zatajované západními médii, ale potvrdily, že z velkých měst prchali lidé z celého Srbska:
Spolehlivé odhady uváděly, že počet uprchlíků, kteří opustili Bělehrad, aby unikli bombardování, byl 400000. Většina z nich byli ženy a děti. Nejméně dalších 500000 lidí opustilo další srbská města, zejména Novi Sad a Niš, kde bombardování NATO způsobilo znečištění ovzduší, přerušilo dodávky vody a zasáhlo čistě civilní cíle, jako byla tržiště. Podle italského deníku Il Manifesto přineslo bombardování NATO v Srbsku celkem nejméně milion uprchlíků. Predrag Simic, zahraničně-politický poradce srbského opozičního vůdce Vuka Draškoviče, řekl na pařížské konferenci koncem května, že „Kosovo bylo bombardováním NATO tak důkladně zdevastované, že se tam nikdo, ani Albánci, ani Srbové, nebude moci vrátit a žít tam“.
Kdo je zodpovědný za válečné zločiny?
Veřejný "nesouhlas" s bombardováním NATO byl okamžitě odmítnutý jako "srbská propaganda". Ti, kdo se proti NATO ozývali, byli označení za "Miloševičovy apologety". Většina protiválečných kritiků v zemích NATO sice nebyli obhájci Miloševičova režimu, přesto se od nich očekávala "vyvážená" argumentace. Pohled na obě strany obrazu byl pravidlem. Protiváleční komentátoři byli vyzýváni, aby opakovali vykonstruovaný mediální konsensus NATO a jednoznačně se "přidali na stranu" proti Miloševičovi. Za těchto okolností bylo objektivní pochopení a analýza role Miloševičovy vlády od občanské války v Bosně a v kontextu pozdější krize v Kosovu, prakticky znemožněná.
Dvojí standardy médií? Zatímco prezident Slobodan Miloševič a čtyři členové jeho vlády byli koncem května obvinění haagským Mezinárodním trestním tribunálem (ICTY) z údajného organizování politiky "etnických čistek" v Kosovu, zpravodajská média se nezmínila o tom, že u haagského tribunálu (ICTY) bylo paralelně zahájeno několik soudních procesů, které obviňují vedoucí představitele NATO ze "zločinů proti lidskosti".
Za zmínku stojí i to, že vláda Velké Británie, jejíž premiér Tony Blair byl na seznamu obviněných v jedné z paralelních žalob, poskytovala haagskému tribunálu od počátku bombardování "zpravodajské informace o situaci v Kosovu". Část těchto zpravodajských materiálů předávala Kosovské osvobozenecké armádě, se kterou byl britský ministr zahraničí Robin Cook v častém kontaktu, a také prostřednictvím britských speciálních sil SAS, které s Kosovskou osvobozeneckou armádou přímo spolupracovaly.
Žaloba namířená proti vedoucím představitelům NATO
V květnu 1999 podala skupina 15 kanadských právníků a profesorů práva spolu s Americkou asociací právníků s členy ve více než 20 zemích žalobu na vedoucí představitele NATO u ICTY v Haagu. Žaloba poukázala na "otevřené porušení" Charty OSN, smlouvy o NATO, Ženevských konvencí a "zásad mezinárodního práva uznaných Norimberským tribunálem". Poslední z nich činil, cituji: "plánování, příprava, zahájení, nebo vedení útočné války, nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami, nebo ujištěními za zločin."
Seznam zločinů, kterých se údajně dopustili vedoucí představitelé NATO, zahrnoval například, cituji:
"úmyslné zabíjení, úmyslné způsobení velkého utrpení, nebo vážné újmy na zdraví, nebo těle, rozsáhlé ničení majetku, použití jedovatých zbraní, míněný radioaktivní spad, nebo jiných zbraní ke způsobení zbytečného utrpení, bezohledné ničení měst, obcí, nebo vesnic, nebo devastace, která není odůvodněná vojenskou nutností."
Podle mandátu ICTY "osoba, která plánovala, podněcovala, nařídila, spáchala, nebo jinak napomáhala při plánování, přípravě, nebo provedení trestného činu, je za tento trestný čin individuálně odpovědná a oficiální postavení obviněné osoby, ať už jako hlavy státu, nebo vlády, nebo jako odpovědného vládního úředníka, nezbavuje takovou osobu trestní odpovědnosti ani nezmírňuje trest."
Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinsonová, také bývalá irská prezidentka, 30. dubna v Ženevě potvrdila, že žalobce Tribunálu pro válečné zločiny (ICTY) měl mandát nejen ke stíhání srbských sil, ale že pod drobnohled mohla přijít i Kosovská osvobozenecká armáda a NATO, "pokud se ukáže, že došlo k závažnému porušení mezinárodního humanitárního práva".
Podle Waltera J. Rocklera, bývalého prokurátora norimberského procesu s válečnými zločinci, cituji:
"Bombardovací válka také porušuje a skartuje základní ustanovení Charty OSN a dalších úmluv a smluv; útok na Jugoslávii představuje nejbezostyšnější mezinárodní agresi od doby, kdy nacisté zaútočili na Polsko, aby zabránili "polským zvěrstvům proti Němcům". Spojené státy odhodily nároky na mezinárodní zákonnost a slušnost a vydaly se na cestu surového imperialismu v amoku."
Nejisté důkazy o "humanitární katastrofě" před bombardováním
V rámci "zakrývání" skutečných motivů NATO k zahájení války mezinárodní média rovněž nezmínila, že oficiální zpravodajská zpráva německého ministerstva zahraničí, použitá ke zjištění oprávněnosti politických uprchlíků z Kosova potvrdila, že v měsících bezprostředně předcházejících bombardování neexistovaly žádné důkazy o "etnických čistkách" v Kosovu. Kdo lže? Německý ministr zahraničí Joschka Fischer ospravedlňoval zásah NATO poukazem na "humanitární katastrofu", ale interní dokumenty jeho vlastního ministerstva hovořily o pravém opaku:
"Ani v Kosovu nebylo možné ověřit explicitní politické pronásledování spojené s albánskou etnicitou. Východ Kosova stále nebyl zapojený do ozbrojeného konfliktu. Veřejný život ve městech jako Priština, Urosevac, Gnjilan atd. probíhal po celou dobu konfliktu na relativně normální bázi. Akce bezpečnostních složek [nebyly] namířené proti kosovským Albáncům jako etnicky definované skupině, ale proti vojenskému protivníkovi Kosovské osvobozenecké armády a jeho skutečným, nebo domnělým stoupencům."
„Po dohodě uzavřené se srbským vedením na konci roku 1998 se bezpečnostní situace i životní podmínky obyvatelstva albánského původu znatelně zlepšily. Zejména ve větších městech se od té doby veřejný život vrátil k relativnímu normálu.“
Výše uvedená hodnocení se v zásadě shodují s několika nezávislými hodnoceními humanitární situace v Kosovu před náporem bombardovací kampaně. Roland Keith, bývalý ředitel terénní kanceláře Kosovské ověřovací mise OBSE, který opustil Kosovo 20. března, uvedl, že většinu násilností v Kosovu vyvolala Kosovská osvobozenecká armáda, cituji:
"Po mém příjezdu se válka stále více měnila v konflikt střední intenzity, neboť přepady, narušení kritických komunikačních linií a únosy bezpečnostních sil Kosovskou osvobozeneckou armádou vedly k výraznému nárůstu vládních obětí, což následně vedlo k rozsáhlým jugoslávským odvetným bezpečnostním operacím".
Tomu se ještě budu věnovat níže. Počátkem března vedly tyto teroristické a protiteroristické operace k tomu, že obyvatelé mnoha vesnic uprchli, nebo byli rozptýlení, buď do jiných vesnic, měst, nebo do kopců, kde hledali útočiště. Situace jasně ukazovala, že provokace Kosovské osvobozenecké armády, jak jsme se osobně přesvědčili při přepadech bezpečnostních hlídek, které způsobily smrtelné i jiné ztráty, byly jasným porušením předchozí říjnové dohody a rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1199. Bezpečnostní síly reagovaly a následné bezpečnostní šikanování a protiopatření vedly k zesílení povstalecké války, ale Roland Keith podle jeho slov nebyl svědkem, ani nevěděl o žádných případech takzvaných "etnických čistek" a rozhodně nedošlo k žádným případům "genocidní politiky" v době, kdy působil v terénní kanceláři Kosovské ověřovací mise OBSE.
Roland Keith pokračuje, cituji: "To, co se odehrálo od 20. března, kdy byli evakuovaní pozorovatelé OBSE, aby vyslovili předposlední varování s cílem donutit Jugoslávii k dodržování dokumentů z Rambouillet a následných pařížských dokumentů, a od zahájení leteckého bombardování NATO 24. března, samozřejmě vedlo k porušování lidských práv a k velmi významné humanitární katastrofě, neboť z provincie uprchlo, nebo bylo vyhnaných přibližně 600000 kosovských Albánců. K tomu, ale nedošlo před 20. březnem, takže humanitární katastrofu bych přímo či nepřímo přičítal leteckému bombardování NATO a následné protiteroristické kampani."
Chronologie plánování NATO
Přípravy na "leteckou kampaň" i "pozemní válku", pečlivě skryté před zraky veřejnosti, probíhaly téměř rok před zahájením "humanitárního bombardování" NATO 24. března 1999.
V reakci na široké strategické a ekonomické cíle bylo první prioritou Aliance zajistit rozmístění ozbrojených bojových jednotek v Makedonii na bezprostřední hranici s Kosovem. Americký ministr obrany William Cohen odcestoval koncem prosince 1997 do Skopje na jednání s makedonskou vládou a armádou. Po těchto jednáních na vysoké úrovni následovala o několik měsíců později návštěva makedonského ministra obrany Lazara Kitanovského ve Washingtonu na jednání v Pentagonu. Na programu jednání bylo zřízení základny NATO v Makedonii.
Nebylo času nazbyt: 6. května 1998 se sešla Rada NATO, aby "zhodnotila alianční úsilí" v regionu. V září se mělo v Makedonii uskutečnit velké vojenské cvičení s názvem "Cooperative Best Effort". NATO nicméně ujistilo mezinárodní společenství, že vojenské cvičení nemělo být "nácvikem", ale spíše mělo umožnit vojenským orgánům NATO studovat různé možnosti. Rozhodnutí o tom, zda některou z těchto možností provést, by bylo záležitostí budoucího rozhodnutí.
Zhoršení bezpečnostní situace v Kosovu, které bylo do značné míry důsledkem terorismu ze strany Kosovské osvobozenecké armády, poskytlo NATO vhodnou záminku k posílení svých pozemních sil v Makedonii (složených převážně z britských a francouzských vojáků). Podle NATO bylo proto nutné počítat s "komplikovanějším a ambicióznějším [vojenským] cvičením [v Makedonii], aby byl vyslaný jasný politický signál [Bělehradu] o zapojení NATO".
Úloha Kosovské osvobozenecké armády
Souběžně se zahájením vojenských operací v Albánii a Makedonii navázalo NATO přímé spojení s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Informační zpráva amerického ministerstva obrany v této souvislosti potvrdila, že "počáteční kontakty" mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a NATO se uskutečnily v polovině roku 1998, cituji:
"Lidé [v NATO] si uvědomili, že NATO musí do tohoto procesu zapojit UCK (zkratka pro Kosovskou osvobozeneckou armádu v albánštině), protože ukázali přinejmenším potenciál být odmítaví k jakékoli dohodě, která by tam mohla být uzavřená se stávajícími kosovskými stranami. Takže je třeba je nějak zapojit, a proto jsme tam navázali první kontakty s touto skupinou, doufejme, že s těmi správnými lidmi z této skupiny, abychom se je pokusili zapojit do tohoto vyjednávacího procesu."
Zatímco tyto "počáteční kontakty" NATO oficiálně přiznalo až v polovině roku 1998, Kosovská osvobozenecká armáda dostávala "tajnou podporu" a výcvik od CIA a německé Bundes Nachrichten Dienst BND už od poloviny devadesátých let.
Tehdejší budování sil Kosovské osvobozenecké armády bylo součástí plánování NATO. Do poloviny roku 1998 byla "tajná podpora" postupně nahrazená, navzdory vazbám Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin, oficiální otevřenou podporou ze strany vojenské Aliance v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 1160 z 31. března 1998, která odsoudila, cituji: "Veškeré teroristické činy Kosovské osvobozenecké armád, nebo jakékoli jiné skupiny, či jednotlivce a veškerou vnější podporu teroristické činnosti v Kosovu, včetně financování, vyzbrojování a výcviku".
24. září 1998 byla přijatá další klíčová rezoluce Rady bezpečnosti OSN, rezoluce číslo 1199, která vyzvala "orgány v Bělehradě a vedení kosovských Albánců, aby bez předběžných podmínek urychleně zahájili smysluplný dialog o otázkách politického statusu". Rezoluce také požadovala, aby Bělehrad stáhl své vojáky z Kosova.
Po obnovené vlně terorismu ze strany Kosovské osvobozenecké armády byly jugoslávské orgány obviněné ze zásahů proti etnickým Albáncům, což poskytlo ministrům obrany NATO, kteří se sešli v portugalské Vilmouře 24. září, ve stejný den, kdy byla přijata rezoluce OSN číslo 1199, ospravedlnění pro vydání "aktivačního varování" pro kampaň leteckých úderů proti srbským pozicím. Prohlášení z portugalské Vilmoury vyzvalo Bělehrad, aby "okamžitě podnikl kroky ke zmírnění humanitární situace, zastavil represivní akce proti obyvatelstvu a hledal politické řešení prostřednictvím jednání s albánskou většinou".
Po tomto takzvaném "aktivačním varování" následoval v polovině října "aktivační rozkaz" Severoatlantické rady, který zmocňoval vrchního velitele NATO pro Evropu generála Wesleyho Clarka k zahájení "omezených leteckých úderů" a „postupné letecké kampaně“ v případě, že jugoslávské orgány odmítnou splnit rezoluci OSN číslo 1199.
Pod hrozbou leteckých úderů provedl Bělehrad, po přijetí rezoluce OSN číslo 1199, částečný ústup, čímž téměř okamžitě vytvořil podmínky pro to, aby Kosovská osvobozenecká armáda obsadila pozice, které předtím držely ustupující srbské síly. Posílení Kosovské osvobozenecké armády bylo naopak doprovázené obnovením teroristické činnosti a následným "zhoršením bezpečnostní situace". Skrytým cílem NATO bylo v tomto ohledu využít povstání Kosovské osvobozenecké armády k dalšímu vyvolání etnického napětí a sociálních rozporů v Kosovu.
Mezitím americký vyslanec Richard Holbrooke zahájil jednání s prezidentem Slobodanem Miloševičem. Pod hrozbou leteckých úderů NATO byla v Prištině také zahájená jednání o politickém statusu Kosova mezi srbskou delegací, vedenou prezidentem Milanem Milutinovičem a Ibrahimem Rugovou, předsedou Demokratické ligy zastupující etnické Albánce. Zatímco americký vyslanec Christopher Hill byl na tato jednání pozvaný jako pozorovatel, Milan Milutinovič trval na tom, že jednání, která vycházela z rezoluce OSN číslo 1199, byla vnitřní záležitostí.
Na základě dohody mezi americkým vyslancem Richardem Holbrookem a prezidentem Slobodanem Miloševičem měla Jugoslávie dokončit jednání o "rámci pro politické urovnání" do 2. listopadu 1998. Kromě toho byla v Kosovu pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OBSE zřízená ověřovací mise, která měla zjistit dodržování rezolucí OSN číslo 1160 a1199. Na základě dohody podepsané 15. října 1998 v Bělehradě náčelníkem jugoslávského generálního štábu a vrchním velitelem spojeneckých sil NATO v Evropě generálem Wesley Clarkem byla zřízená paralelní letecká ověřovací mise NATO, doplňující ověřovací misi OBSE.
Podmínky obou ověřovacích dohod OBSE a NATO byly následně zakotvené v rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1260 z 24. října. Zatímco Bělehradu byla daná 96hodinová "lhůta pro splnění požadavků", Aliance se po jednání prezidenta Slobodana Miloševiče a generála Wesleyho Clarka v Bělehradě 25. až 26. října rozhodla zahájení leteckých úderů odložit. Podle prohlášení Aliance: "NATO bude i nadále připravené provést letecké operace, pokud to bude nutné". Mezitím NATO zahájilo operaci Eagle Eye s využitím neozbrojených letounů a bezpilotních letounů. Pozorovací aktivity operace Eagle Eye byly koordinované s "pozemní ověřovací" misí, kterou prováděly týmy pozorovatelů OBSE a Kosovská diplomatická pozorovatelská mise.
V čele ověřovací mise OBSE stál bývalý úředník "íránské kontrarozvědky".
Mezitím byl do čela kosovské ověřovací mise OBSE jmenovaný kariérní diplomat Spojených Států, velvyslanec William G. Walker. Úkol šitý na míru: Walker byl dobře známý svou rolí v aféře Írán-Contras během Reaganovy administrativy. Povstání Kosovské osvobozenecké armády bylo v mnoha ohledech "kopií" nikaragujských Contras, kteří byli také financovaní z peněz na drogy s tajnou podporou CIA.
William G. Walker ve spojení s Oliverem Northem hrál klíčovou roli při směrování tajného financování nikaragujských Contras, když v Reaganově administrativě zastával funkci náměstka ministra zahraničí pro meziamerické záležitosti, což je dobře zdokumentované soudními spisy. V této funkci se stal zvláštním asistentem náměstka ministra zahraničí Elliota Abramse, "postavy, jejíž jméno se brzy objevilo na titulních stranách novin v souvislosti s aférou "Írán-Contras".
William G. Walker se na ministerstvu zahraničí podílel na činnosti takzvaného Úřadu pro humanitární pomoc Nikaragui, což byl krycí fond, jehož prostřednictvím byla Contras dodávaná tajná vojenská pomoc. Cílem bylo obejít takzvané "Bolandovy dodatky", což znamená "dodatků" k zákonu o rozpočtových prostředcích ministerstva obrany, které zakazovaly americké vládě vydávat peníze za účelem svržení vlády Nikaraguy. Walker se zúčastnil některých zasedání Omezené meziresortní skupiny pro Střední Ameriku, jejímž členem byl Oliver North.
Walker nebyl nikdy obviněný z trestných činů v rámci skandálu Írán-Contras. Po ukončení spolupráce s Oliverem Northem byl jmenovaný velvyslancem Spojených Států v Salvadoru. Jeho působení v Salvadoru se časově shodovalo se vznikem eskader smrti a s obdobím, kdy byla země prakticky "v područí státního teroru sponzorovaného Amerikou".
V Kosovu William G. Walker uplatnil své dovednosti v oblasti tajných operací získané ve Střední Americe. Jako vedoucí kosovské ověřovací mise Walker udržoval úzké kontakty s vojenským velením Kosovské osvobozenecké armády v terénu. Od počátku své mise v Kosovu využíval svého postavení k prosazování zájmů Aliance.
Závěr
To je všechno v rámci druhé epizody, co uslyšíte příště ve třetím pokračování? Začnu masakrem v Račaku, a budu pokračovat jednáním v Rambouillet. Byl dojednaný takzvaný mírový plán, samozřejmě v západní hantýrce, který znamenal vyslání pozemních jednotek. Podívám se na to, jak NATO úzce spolupracovalo s teroristy v rámci zločinecké Kosovské osvobozenecké armády. Situaci prozkoumám ještě dál, protože žoldáci v Kosovu byli sponzorovaní samotným americkým Pentagonem. Podívám se na takzvanou postkonfliktní vládu, kterou vytvořila Kosovská osvobozenecká armáda, tedy vládu vytvořili teroristé a zločinci napojení na organizovaný zločin narkomafie všechno pod krytím západu, Američanů a NATO. Probíhaly také politické vraždy konkurentů a těch, kteří s nastolením hrůzovlády nesouhlasili. To díky instalaci polovojenské vlády v Kosovu. Kosovská armáda teroristů a zločinců založila dokonce vlastní policii, která vymáhala poslušnost. Těmto procesům pomáhali samotní Američané. Jak, dozvíte se v dalším díle, protože tu figurovali i nájemní generálové ze Spojených Států. Haagský tribunál tohle všechno samozřejmě přikryl, jak jinak. Podíváme se také na použití chemických zbraní v Chorvatsku.