1. díl

V časných ranních hodinách 24. března 1999, zahájilo NATO bombardování Svazové republiky Jugoslávie. Operace nesla kódové označení Allied Force (spojenecké síly). Chladná, neokázalá a dokonale přiléhavá přezdívka. V roce 1999, kdy byl bombardovaný Bělehrad, byla předmětem leteckých útoků dětská nemocnice. Vojenští plánovači ji vytipovali jako strategický cíl.

NATO uvedlo, že aby "zachránilo životy" novorozeňat, nebombardovalo proto část nemocnice, kde děti pobývaly, ale zato se zaměřilo na budovu, ve které se nacházel generátor elektrické energie, což znamenalo, že inkubátory už nebudou mít energii. To mělo za následek, že celá nemocnice byla pro všechny případy zničená a mnoho dětí zemřelo. Jedná se o válečné zločiny s použitím takzvaných inteligentních bomb NATO.

V Jugoslávii bylo cílem civilní hospodářství. Nemocnice, letiště, vládní budovy, výroba, infrastruktura, elektrárny, nemluvě o kostelech ze 17. století a historickém a kulturním dědictví země.

Příčiny a důsledky této války jsou až dodnes předmětem rozsáhlé mediální dezinformační kampaně, která se snažila zakamuflovat válečné zločiny NATO a Spojených Států.

Je důležité poznamenat, že součástí této dezinformační kampaně byla i zkorumpovaná část samozvaných progresivistů v západní Evropě a Severní Americe, kteří vojenskou intervenci NATO prezentovali jako nezbytnou humanitární operaci zaměřenou na ochranu práv etnických Albánců v Kosovu.

Zásah byl v rozporu s mezinárodním právem. Prezident Slobodan Miloševič na jednáních v Rambouillet v roce 1998 odmítl umístění vojsk NATO uvnitř Jugoslávie. NATO pomalu rozpíná svá křídla nad současnou rozdrobenou Jugoslávií do několika států, čehož příkladem je Černá Hora.

Démonizace Slobodana Miloševiče sloužila v průběhu let k podpoře legitimity bombardování NATO a také k zakrytí zločinů spáchaných Kosovskou osvobozeneckou armádou. Dodávala také důvěryhodnost "tribunálu pro válečné zločiny", pod jehož jurisdikci spadají ti, kteří se ve jménu sociální spravedlnosti dopustili rozsáhlých válečných zločinů.

Slobodan Miloševič byl zatčený a deportovaný do vazební věznice haagského tribunálu ICTY. Tezi o spravedlivé válce zastávalo také několik významných intelektuálů, kteří kosovskou válku považovali za "spravedlivou válku".

Kosovská osvobozenecká armáda byla zase podporovaná jako osvobozenecké hnutí v dobré víře, podporované západními zpravodajskými službami, financované a vycvičené Spojenými Státy a NATO. Kosovská osvobozenecká armáda měla vazby na organizovaný zločin. Měla také vazby na Al-Káidu. Vůdce Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci byl v 90. letech 20. století na seznamu Interpolu.

11. března 2006 byl Miloševič nalezený mrtvý ve své vězeňské cele.  Podle jeho právníka, který s ním byl v kontaktu, byl Miloševič otrávený. Málo kdo z nás možná ví, že přesně o deset let později, 24. března 2016, haagský tribunál ICTY Miloševiče zprostil viny s tím, že je nevinný v případě zločinů, ze kterých byl obviněný.

Hořkou ironií je, že bývalý vůdce Kosovské osvobozenecké armády Hashim Thaci byl za své zločiny odměněný, v roce 2008 jmenovaný premiérem Kosova a počátkem dubna 2016 pak prezidentem.

Mezitím Spojené státy v roce 1999 zřídily Camp Bondsteel, největší a nejdražší zahraniční vojenskou základnu vybudovanou v Evropě od vietnamské války.

Mezinárodnímu společenství trvalo více než dvacet let, než uznalo, že se Hashim Thaci dopustil rozsáhlých zločinů proti lidskosti.

V červnu 2020 byl kosovský prezident Hashim Thaci kosovským tribunálem v Haagu obviněný z deseti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti za svou roli v konfliktu v zemi v 90. letech 20. století. Nadále je označovaný za válečného hrdinu.

O dvacet let později je už dobře známé, že válka proti Jugoslávii byla vedená pod smyšlenou humanitární záminkou a že NATO a Spojené Státy spáchaly rozsáhlé válečné zločiny.

Při zpětném pohledu byla válka proti Jugoslávii "generální zkouškou" pro následné "humanitární války" sponzorované Spojenými Státy a NATO, včetně Afghánistánu v roce 2001, Iráku v roce 2003, Libye v roce 2011, Sýrie v roce 2011, Ukrajiny v roce 2014 a Jemenu v roce 2015.

Kdo jsou váleční zločinci? Hořkou ironií je, že takzvaný Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu ovládají právě ti, kteří se dopustili rozsáhlých válečných zločinů.

Podle norimberské judikatury spočívá vrcholný válečný zločin v rozpoutání války. Podle Williama Rocklera, bývalého žalobce norimberského tribunálu pro válečné zločiny:

"Útok na Jugoslávii představuje nejnestoudnější mezinárodní agresi od doby, kdy nacisté zaútočili na Polsko, aby zabránili "polským zvěrstvům" proti Němcům. Spojené státy odhodily nároky na mezinárodní zákonnost a slušnost a vydaly se na cestu surového imperialismu v amoku."

Podle norimberské judikatury jsou hlavy států a předsedové vlád NATO odpovědní za nejvyšší zločin: "zločin proti míru".

Existují důkazy, že americká administrativa ve spojení se svými spojenci přijala na počátku 80. let rozhodnutí o destabilizaci a rozbití Jugoslávie. Budu se tomu samozřejmě věnovat ve specifické kapitole.

Rozhodnutí zničit Jugoslávii jako zemi a rozdělit ji na řadu malých zástupných států přijala Reaganova administrativa na počátku 80. let.

Tajná a citlivá směrnice pro rozhodování o národní bezpečnosti (NSDD 133) s názvem "Politika USA vůči Jugoslávii" stanovila rámec zahraniční politiky pro destabilizaci jugoslávského modelu tržního socialismu a vytvoření sféry vlivu Ameriky v jihovýchodní Evropě.

Jugoslávie po druhé světové válce byla v mnoha ohledech "ekonomicky úspěšným příkladem" tržního socialismu. Ve dvou desetiletích před rokem 1980 dosahoval roční růst hrubého domácího produktu (HDP) v průměru 6,1 %, lékařská péče byla bezplatná, míra gramotnosti 91 % a průměrná délka života 72 let.

Ačkoli tato americká tajná směrnice NSDD 133 byla sama o sobě poněkud nevinným dokumentem, poskytla legitimitu pro zavedení "reforem volného trhu". Byla také realizovaná řada tajných zpravodajských operací, které spočívaly ve vytváření a podpoře secesionistických polovojenských armád, nejprve v Bosně a poté v Kosovu.

Tyto tajné operace byly spojené s destabilizací jugoslávské ekonomiky, což budu řešit také v dalších kapitolách. Použití silné ekonomické medicíny pod vedením Mezinárodního měnového fondu a Světové banky nakonec vedlo ke zničení průmyslové základny Jugoslávie, zániku dělnických družstev a dramatickému zbídačení obyvatelstva.

Při hodnocení nedávného vývoje v Kosovu je důležitá evidence válečných zločinů Spojených Států a NATO.

NATO i mise OSN v Kosovu (UNMIK) od počátku svých mandátů v červnu 1999 aktivně podporovaly Kosovskou osvobozeneckou armádu, která se dopustila řady zvěrstev.

Od roku 1999 se státní terorismus v Kosovu stal nedílnou součástí projektu NATO.

Zničení Svazové republiky Jugoslávie charakterizují tři vzájemně propojené procesy:

1)      destabilizace jugoslávského národního hospodářství, která začala na počátku 80. let 20. století

2)      tajná podpora ozbrojených povstání v Bosně, Kosovu a Makedonii

3)      bombardovací kampaň NATO v roce 1999

Abyste věděli, do jakých kategorií rozdělím válku v Jugoslávii a na co se můžete v uvozovkách těšit v tomto i příštích dílech, představím vám stručně jednotlivé kapitoly a jejich obsah. Budete tak mít i větší přehlednost o tom, co vás čeká a nemine, což, jak doufám, výrazně usnadní orientaci v této velmi složité a mnohovrstvé epizodě dějin. Přiznám se vám dokonce i bez mučení, že se mě do zpracování války v Jugoslávii původně nechtělo, protože jsem se stále necítil na srozumitelné pokrytí na zpravodajské úrovni, tak doufám, že když jsem se nakonec rozhoupal, s inspirací lidí jako Michel Chosudovski a dalších, udělal jsem dobře. Stálo to mnoho měsíců intenzivních překladů, článků, dokumentů, archivních záznamů, jejich zpracování a rozčlenění do kompaktní formy a kapitol. To všechno jsem dělal souběžně s ostatními pořady, které jsem točil v minulých měsících. Co tedy můžete čekat v tomto i příštích dílech?

V první kapitole se budu zabývat zničením a rozdělením Svazové republiky Jugoslávie včetně vykonstruovaného bankrotu, který nařídila Světová banka a který vedl k zániku jugoslávského průmyslového sektoru na konci 80. let.

1. ledna 1990 zahájil Mezinárodní měnový fond svůj ekonomický balíček "šokové terapie", který vyžadoval pozastavení transferových plateb z Bělehradu vládám republik a autonomních provincií.  Jedním zásahem tak reformátoři způsobili zhroucení federální fiskální struktury Jugoslávie a smrtelně zranili její federální politické instituce.

Ve druhé kapitole se zaměřím na roli Kosovské osvobozenecké armády. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin byly nejen známé, ale Spojené Státy a NATO je aktivně podporovaly.

Ve třetí kapitole se budu zabývat otázkou válečných zločinů, které byly důsledkem "humanitárního bombardování" NATO v březnu až červnu 1999, které bylo z velké části namířené proti civilnímu obyvatelstvu. Až třicet procent osob zabitých při bombardování tvořily děti.  Kromě použití kazetových bomb použila Aliance zemí NATO toxické radioaktivní střely a rakety obsahující ochuzený uran.

Ve čtvrté kapitole se budu zabývat "hrůzovládou NATO" v Kosovu po válce v roce 1999. Masakry namířené proti Srbům, etnickým Albáncům, cikánům a dalším etnickým skupinám byly prováděné na pokyn vojenského velení Kosovské osvobozenecké armády. 

V páté kapitole se zaměřím na vytvoření de facto "mafiánského státu" v Kosovu.

V šesté kapitole se pokusím o analýzu ekologické katastrofy, která vznikla v důsledku bombardování továrny na chemické zbraně v Pancevu, nedaleko Bělehradu ze strany Ameriky a NATO.

V sedmé kapitole se zaměřím na šíření radioaktivního prachu z použití munice s ochuzeným uranem během 78denních náletů.  Tyto bombardovací nálety měly za následek značný výskyt rakoviny, zejména u dětí. Přesně totéž se odehrálo třeba v irácké Falůdže, což jsem pokryl v mé trilogii Saddám Husajn.

V osmé kapitole se budu snažit pokrýt teroristické útoky v Makedonii v roce 2001, které vedla národně osvobozenecká armáda, odnož Kosovské osvobozenecké armády.

A konečně v poslední deváté kapitole se zaměřím na ústřední roli Al-Káidy a její vazby na ozbrojená povstání v Bosně, Kosovu a Makedonii. To jsem částečně pokryl v mých dřívějších pořadech libyjské trilogii, nebo dvoudílném pořadu Tálibán a Al-Kaida.

Hospodářské válečné zločiny: Rozbití bývalé Jugoslávie a rekolonizace Bosny a Hercegoviny

V tomto díle se budeme muset prokousat nezbytnými ekonomickými transformacemi bývalé Jugoslávie, přes které začal mezinárodní zločinecký syndikát tuto balkánskou federaci demontovat. To je velmi důležité, i když se to mnohým z nás bude zdát asi poněkud nudné po určitém čase, ale vážně je třeba se tím prokousat a pochopit, jakým způsobem zlomyslně mezinárodní loupežníci vnutí půjčky, které potom vymáhají. Že nemáte? Nevadí, my vám půjčíme znovu půjčky na půjčky. Nebo stačí jen úroky, když budete poslouchat. To je v podstatě recept, kterým se ovládají na řetězu státy přes jejich centrální banky, jak si za nedlouho ukážeme. Proto většinu prvního dílu bude tvořit ekonomické vydírání Jugoslávie, ale jsem přesvědčený o tom, že navzdory určité suchopárnosti je potřeba konečně představit celkový plán finančního plundrování nějakého státu, nebo federace. Jugoslávie se nechtěla podřídit vražedným půjčkám a splácení, proto nastoupila tvrdá armáda NATO a Ameriky. Ovšem, musíme pochopit, co všechno tomu předcházelo.

V době, kdy těžce vyzbrojené jednotky Spojených Států a NATO prosazovaly mír v Bosně, tisk i politici líčili západní intervenci v bývalé Jugoslávii jako ušlechtilou, i když mučivě opožděnou reakci na propuknutí etnických masakrů a porušování lidských práv. Po uzavření Daytonských mírových dohod v listopadu 1995 se Západ chtěl polepšit ve svém autoportrétu zachránce jižních Slovanů a pustit se do "práce na obnově" nově vzniklých "suverénních států".

Ale západní veřejné mínění bylo podle vzoru z počátku obratně klamané. Podle konvenčního názoru, jehož příkladem byly texty bývalého amerického velvyslance v Jugoslávii Warrena Zimmermanna, byla těžká situace Balkánu výsledkem "agresivního nacionalismu", nevyhnutelného důsledku hluboce zakořeněného etnického a náboženského napětí, které má své kořeny v historii. Stejně tak se hodně mluvilo o "balkánské hře o moc" a střetu politických osobností. Chorvatský Franjo Tudjman a srbský Slobodan Miloševič trhali Bosnu a Hercegovinu na kusy.

V záplavě obrazů a samoúčelných analýz se ztrácely ekonomické a sociální příčiny konfliktu. Na hluboce zakořeněnou hospodářskou krizi, která občanské válce předcházela, se už dávno zapomnělo. Strategické zájmy Německa a Spojených Států při vytváření základů pro rozpad Jugoslávie zůstávají nezmíněné, stejně jako role vnějších věřitelů a mezinárodních finančních institucí. V očích světových médií nenesou západní mocnosti žádnou odpovědnost za zbídačení a zničení národa s 24 miliony obyvatel.

Západní mocnosti, ale prostřednictvím své nadvlády nad globálním finančním systémem v rámci svých národních a kolektivních strategických zájmů pomohly srazit jugoslávskou ekonomiku na kolena a rozdmýchat doutnající etnické a sociální konflikty. Potom byla řada na válkou zničených nástupnických státech Jugoslávie, aby pocítily milosrdenství mezinárodního finančního společenství.

Zatímco se svět soustředil na přesuny vojsk a příměří, mezinárodní finanční instituce pilně vymáhaly vnější dluh bývalé Jugoslávie od jejích pozůstatků a zároveň proměňovaly Balkán v bezpečné útočiště pro svobodné podnikání. V době, kdy se pod zbraněmi NATO drželo mírové urovnání v Bosně, Západ koncem roku 1995 představil program "obnovy", který zbavil tuto brutalizovanou zemi suverenity v míře, jakou Evropa nezažila od konce druhé světové války. Z velké části spočíval v tom, že se Bosna stala rozděleným územím pod vojenskou okupací NATO a správou Západu.

Neokoloniální Bosna

Na základě Daytonských dohod, které vytvořily bosenskou "ústavu", zavedla Amerika a její evropští spojenci v Bosně plnohodnotnou koloniální správu. Do jejího čela jmenovali vysokého představitele Carla Bildta, bývalého švédského premiéra a zástupce Evropské unie při mírových jednáních v Bosně. Carl Bildt získal plnou výkonnou moc ve všech civilních záležitostech s právem přehlasovat vlády bosenské federace i Republiky srbské, tedy srbské Bosny. Aby to bylo naprosto jasné, v dohodách bylo zakotveno, že tento "vysoký představitel je v této parodii konečnou autoritou, pokud jde o výklad dohod". Má spolupracovat s vrchním velením mnohonárodních vojenských implementačních sil (IFOR) a také s věřiteli a dárci.

Rada bezpečnosti OSN rovněž jmenovala "komisaře" podřízeného Vysokému představiteli, který bude řídit mezinárodní civilní policejní síly. Irský policejní úředník Peter Fitzgerald, který měl zkušenosti s policejní prací v OSN v Namibii, Salvadoru a Kambodži, měl předsedat přibližně 1700 policistům z 15 zemí. Po podpisu Daytonských dohod v listopadu 1995 byly mezinárodní policejní síly, po pětidenním výcvikovém programu v Záhřebu, vyslané do Bosny. V roce 1995 se v Bosně uskutečnil první ročník mezinárodního policejního cvičení.

Nová "ústava", která byla připojená jako dodatek k Daytonským dohodám, předala otěže hospodářské politiky brettonwoodským institucím a Evropské bance pro obnovu a rozvoj se sídlem v Londýně. Mezinárodní měnový fond byl zmocněný jmenovat prvního guvernéra bosenské centrální banky, který stejně jako vysoký představitel "nesměl být občanem Bosny a Hercegoviny ani sousedního státu".

Pod regentstvím Mezinárodního měnového fondu nesměla centrální banka fungovat jako centrální banka. "Po dobu prvních šesti let nesměla poskytovat úvěry vytvářením peněz a fungovat v tomto ohledu jako měnová rada. " Vidíme tu opět, jak jsem řešil v pořadu Centrální banky jako trojské koně?

Mezinárodní zločinecký syndikát finančních institucí a bankovních kartelů ví, kam zacílit jako první. Státní centrální banka, srdeční tepna, přes kterou mohou stát ovládat, vydírat nebo zničit. Všímejme si také, že nad Bosnou převzaly správu cizí osoby, zatímco Bosňanům nebylo dovoleno spravovat svůj vlastní stát. Bývalý švédský premiér nad exekutivou a legislativou, a nějaký irský policejní úředník nad bosenskou policií. Oni se raději ani nesnažili zkorumpovat nějakého místního Bosňana jako takzvaně svého člověka, ale rovnou na čelní mezinárodní pozice správy nad Bosnou jmenovali své lidi.

Bosna tehdy nesměla mít ani vlastní měnu, respektive papírové peníze vydávala pouze v případě plného devizového krytí, ani nesměla mobilizovat své vnitřní zdroje. Její schopnost samofinancovat svou obnovu prostřednictvím nezávislé měnové politiky byla od počátku otupená. Bylo jasné, že všechno směřovalo k tomu, aby si Bosna musela půjčit a zadlužit se u cizích bank.

Zatímco bosenská centrální banka byla v péči Mezinárodního měnového fondu, Evropská banka pro obnovu a rozvoj stála v čele Komise pro veřejné podniky, která od roku 1996 dohlížela na činnost všech podniků veřejného sektoru v Bosně, včetně energetiky, vodárenství, poštovních služeb, telekomunikací a dopravy. Prezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj jmenoval předsedu komise a měl na starosti restrukturalizaci veřejného sektoru, rozumějme odprodej státního a společenského majetku a získávání dlouhodobých investičních prostředků. Jinými slovy rozebírali si Bosnu doslova na kusy. Západní věřitelé výslovně vytvořili Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, aby "dala půjčkám výrazně politický rozměr".

Zatímco Západ proklamoval podporu demokracie, skutečná politická moc byla v rukou paralelního bosenského "státu", jehož výkonné funkce zastávali „neobčané“. Západní věřitelé zakotvili své zájmy v ústavě, která byla narychlo sepsaná jejich jménem. Učinili tak bez ústavního shromáždění a bez konzultací s bosenskými občanskými organizacemi. Zdálo se, že jejich plány na obnovu Bosny sloužily spíše k uspokojení věřitelů, než k uspokojení základních potřeb Bosňanů. Neokolonizace Bosny byla logickým krokem západních snah zrušit jugoslávský experiment "tržního socialismu" a dělnické samosprávy a nastolit diktát "volného trhu".

Historické pozadí

Multietnická socialistická Jugoslávie byla kdysi regionální průmyslovou velmocí a hospodářským úspěchem. Ve dvou desetiletích před rokem 1980 dosahoval roční růst hrubého domácího produktu v průměru 6,1 %. Lékařská péče byla bezplatná, míra gramotnosti činila 91 % a průměrná délka života byla 72 let. Po desetiletí západní ekonomické ministrany a desetiletí rozpadu, války, bojkotu a embarga, byly ekonomiky bývalé Jugoslávie v propadlišti a jejich průmyslová odvětví byla demontovaná.

Jugoslávie se částečně rozpadla díky machinacím Spojených Států. Přestože se Bělehrad nepřipojil k EU a udržoval rozsáhlé obchodní vztahy s Evropským společenstvím a Spojenými Státy, Reaganova administrativa se na jugoslávskou ekonomiku zaměřila v "tajné citlivé" směrnici pro rozhodnutí o národní bezpečnosti (NSDD 133) z roku 1984, nazvané "Politika USA vůči Jugoslávii". Cenzurovaná verze odtajněná v roce 1990 rozpracovávala tuto tajnou směrnici o východní Evropě vydanou v roce 1982. Ta obhajovala "rozšířené úsilí o podporu takzvané tiché revoluce s cílem svrhnout komunistické vlády a strany“ a zároveň znovu začlenit země východní Evropy do tržně orientované ekonomiky.

Spojené Státy se už dříve připojily k ostatním mezinárodním věřitelům Bělehradu a v roce 1980, krátce před smrtí maršála Tita, mu vnutily první kolo makroekonomické reformy. Toto první kolo restrukturalizace určilo vzor.

Secesionistické tendence, živené sociálními a etnickými rozdíly, získaly impuls právě v období brutálního zbídačování jugoslávského obyvatelstva. Hospodářské reformy způsobily hospodářskou a politickou spoušť. Zpomalení růstu, akumulace zahraničního dluhu a zejména nákladů na jeho obsluhu a devalvace vedly k poklesu životní úrovně průměrného Jugoslávce. Hospodářská krize ohrožovala politickou stabilitu, hrozila také prohloubením doutnajícího etnického napětí.

Tyto reformy doprovázené podpisem dohod o restrukturalizaci dluhu s oficiálními a komerčními věřiteli také sloužily k oslabení institucí federálního státu a vytvářely politické rozpory mezi Bělehradem a vládami republik a autonomních provincií. Premiérka [federální] vlády Milka Planinc, která měla program realizovat, musela Mezinárodnímu měnovému fondu slíbit okamžité zvýšení diskontních sazeb a mnohem více za „reaganovský arzenál opatření“. A po celá 80. léta Mezinárodní měnový fond a Světová banka pravidelně předepisovaly další dávky své hořké ekonomické medicíny, zatímco jugoslávská ekonomika pomalu upadala do kómatu.

Od samého počátku urychlovaly postupné programy sponzorované Mezinárodním měnovým fondem rozpad jugoslávského průmyslového sektoru. Po počáteční fázi makroekonomické reformy v roce 1980 se růst průmyslu v letech 1980 až 1987 propadl na 2,8 %, v letech 1987 až 1988 klesl na nulu a v roce 1990 dosáhl záporné desetiprocentní míry růstu. Tento proces byl doprovázený postupnou demontáží jugoslávského sociálního státu se všemi předvídatelnými sociálními důsledky. Dohody o restrukturalizaci dluhu mezitím zvýšily zahraniční zadlužení a nařízená devalvace měny rovněž tvrdě zasáhla životní úroveň Jugoslávců.

Ante Marković odjíždí do Washingtonu

Na podzim 1989, těsně před pádem Berlínské zdi, se jugoslávský federální premiér Ante Marković sešel ve Washingtonu s prezidentem Georgem Bushem starším, aby završil jednání o novém balíčku finanční pomoci. Výměnou za pomoc Jugoslávie souhlasila s ještě rozsáhlejšími ekonomickými reformami, včetně nové devalvované měny, dalšího zmrazení mezd, razantního snížení vládních výdajů a zrušení podniků ve společenském vlastnictví a řízených zaměstnanci.

Bělehradská nomenklatura s pomocí západních poradců připravila půdu pro Markovičovu misi tím, že předem provedla řadu požadovaných reforem, včetně zásadní liberalizace legislativy v oblasti zahraničních investic.

"Šoková terapie" začala v lednu 1990. Přestože inflace ubírala na výdělcích, Mezinárodní měnový fond nařídil zmrazit mzdy na úrovni z poloviny listopadu 1989. Ceny nadále nezadržitelně rostly a reálné mzdy se během prvních šesti měsíců roku 1990 propadly o 41%.

Mezinárodní měnový fond také účinně kontroloval jugoslávskou centrální banku. A jsme opět u toho, co jsem probíral v mém pořadu Centrální banky jako trojské koně. První frontální útok byl opět vedený na centrální banku. Teď už ne pouze bosenskou, ale celé Jugoslávie. Jeho politika přísných peněžních podmínek dále ochromila schopnost země financovat své hospodářské a sociální programy. Státní příjmy, které měly jít jako transferové platby republikám, šly místo toho na obsluhu dluhu Bělehradu u Pařížského a Londýnského klubu. Republiky byly do značné míry ponechané samy sobě. Hospodářský balíček byl zahájený v lednu 1990 v rámci pohotovostní dohody Mezinárodního měnového fondu a úvěru Světové banky na strukturální úpravy. Rozpočtové škrty, které vyžadovaly přesměrování federálních příjmů na obsluhu dluhu, vedly k pozastavení transferových plateb Bělehradu vládám republik a autonomních provincií.

Jedním šmahem tak reformátoři připravili definitivní kolaps federální fiskální struktury Jugoslávie a smrtelně zranili její federální politické instituce. Tím, že reformy přerušily finanční spojení mezi Bělehradem a republikami, podnítily secesionistické tendence, které se opíraly o ekonomické faktory i etnické rozpory a prakticky zajistily faktické oddělení republik. Rozpočtová krize vyvolaná Mezinárodním měnovým fondem vytvořila hospodářskou fait accompli, která připravila půdu pro formální odtržení Chorvatska a Slovinska v červnu 1991.

Drcené neviditelnou rukou trhu

Reformy, které požadovali věřitelé Bělehradu, zasáhly také jádro jugoslávského systému podniků ve společenském vlastnictví a spravovaných dělníky. Jak poznamenal jeden z pozorovatelů, "cílem bylo podrobit jugoslávskou ekonomiku masivní privatizaci a likvidaci veřejného sektoru. Byrokracie Komunistické strany, především její vojenský a zpravodajský sektor, byla konkrétně oslovená a byla jí nabídnutá politická a ekonomická podpora pod podmínkou, že bude zavedené plošné zrušení sociální ochrany jugoslávských zaměstnanců." Byla to nabídka, kterou zoufalá Jugoslávie nemohla odmítnout. Do roku 1990 se roční tempo růstu HDP propadlo na -7,5 %. V roce 1991 se HDP snížil o dalších 15 procent a průmyslová výroba se zhroutila o 21 %.

Restrukturalizační program, který požadovali věřitelé Bělehradu, měl zrušit systém podniků ve společenském vlastnictví. Podnikový zákon z roku 1989 požadoval zrušení „základních organizací sdružených pracovníků“. Ty byly výrobními jednotkami ve společenském vlastnictví, které se řídily samosprávou a jejichž hlavním rozhodovacím orgánem byla Rada pracujících. Podnikový zákon z roku 1989 vyžadoval přeměnu těchto organizací sdružených pracovníků na soukromé kapitalistické podniky. Přitom dělnickou radu nahradila takzvaná "společenská rada" pod kontrolou vlastníků podniku, včetně jeho věřitelů.

Přepracování právního rámce

Za pomoci západních právníků a konzultantů byla narychlo zavedená řada podpůrných právních předpisů. Zákon o finančních operacích z roku 1989 měl sehrát klíčovou roli při plánování kolapsu jugoslávského průmyslového sektoru. Měl stanovit "spravedlivý" a takzvaný "transparentní spouštěcí mechanismus", který by řídil takzvané "insolventní" podniky v konkurzu, nebo likvidaci. Související zákon s názvem Zákon o nuceném vyrovnání, konkurzu a likvidaci, měl zajistit "práva věřitelů". Ti se mohli domáhat zahájení konkurzního řízení, které jim umožňovalo převzít, nebo zlikvidovat majetek zadlužených podniků.

Dřívější zákon o zahraničních investicích z roku 1988 umožňoval neomezený vstup zahraničního kapitálu nejen do průmyslu, ale také do bankovnictví, pojišťovnictví a sektoru služeb. Před přijetím tohoto zákona byly zahraniční investice omezené na společné podniky se společensky vlastněnými podniky. Zákon o oběhu a správě společenského kapitálu z roku 1989 a zákon o společenském kapitálu z roku 1990 zase umožnily odprodej společensky vlastněných podniků, včetně jejich prodeje zahraničnímu kapitálu. Zákon o sociálním kapitálu také stanovil vytvoření "agentur pro restrukturalizaci a rekapitalizaci" s mandátem organizovat "ocenění" podnikového majetku před privatizací. Stejně jako ve východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu, ale bylo ocenění majetku založené na evidované "účetní hodnotě" vyjádřené v místní měně. Tato účetní hodnota byla obvykle nepřiměřeně nízká, což zajistilo prodej majetku ve společenském vlastnictví za nízké ceny. Slovinsko a Chorvatsko už v roce 1990 vypracovaly vlastní návrhy privatizačních zákonů.

Součástí útoku na socialistickou ekonomiku byl také nový bankovní zákon, který měl vyvolat likvidaci sdružených bank ve společenském vlastnictví. Během dvou let zanikla více než polovina bank v zemi, aby je nahradily nově vytvořené "nezávislé instituce orientované na zisk". Do roku 1990 byl pod vedením Světové banky zlikvidovaný celý "třístupňový bankovní systém" sestávající z Národní banky Jugoslávie, národních bank osmi republik a autonomních provincií a komerčních bank. V červnu 1990 byla zřízená Federální agentura pro pojištění a sanaci bank, která měla za úkol restrukturalizovat a "reprivatizovat" restrukturalizované banky pod dohledem Světové banky. Tento proces měl probíhat po dobu pěti let. Měl být také podporovaný rozvoj nebankovních finančních zprostředkovatelů, včetně makléřských firem, firem pro správu investic a pojišťoven.

Bankrotní program

Průmyslové podniky byly pečlivě kategorizované. V rámci reforem sponzorovaných Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou byly úvěry průmyslovému sektoru zmrazené s cílem urychlit proces bankrotu. Na základě ustanovení zákona o finančních operacích z roku 1989 byly zavedené takzvané mechanismy ústupu. Podle nového zákona, pokud podnik nebyl schopen platit své účty 30 dní po sobě, nebo 30 dní v rámci 45denního období, zahájila vláda během následujících 15 dní konkurzní řízení. Tento mechanismus umožnil věřitelům, včetně národních a zahraničních bank, běžně přeměnit své úvěry na kontrolní podíl v insolventním podniku. Vláda podle tohoto zákona nebyla oprávněná zasahovat. V případě, že by nedošlo k dohodě, bylo by zahájené konkurzní řízení a v takovém případě by pracovníci obvykle nedostali odstupné.

V roce 1989 bylo podle oficiálních zdrojů 248 podniků nasměrovaných do konkurzu, nebo zlikvidovaných a propuštěných bylo 89400 pracovníků. Během prvních devíti měsíců roku 1990, bezprostředně po přijetí programu Mezinárodního měnového fondu, bylo konkurznímu řízení podrobeno dalších 889 podniků s celkovým počtem 525000 pracovníků. Jinými slovy, za necelé dva roky vedl takzvaný "spouštěcí mechanismus" Světové banky, podle zákona o finančních operacích, k propuštění 614000 (z celkového počtu pracovníků v průmyslu v řádu 2,7 milionu). Největší koncentrace zkrachovalých podniků a propuštěných zaměstnanců byla v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Makedonii a Kosovu.

Mnoho podniků v sociálním vlastnictví se snažilo vyhnout bankrotu nevyplácením mezd. V prvních měsících roku 1990 nedostalo výplatu půl milionu pracovníků, což představovalo asi 20 % průmyslové pracovní síly, aby byly splněné požadavky věřitelů v rámci "vyrovnávacích" postupů stanovených zákonem o finančních organizacích. Reálné výdělky volně klesaly, sociální programy se zhroutily, s bankroty průmyslových podniků se rozmohla nezaměstnanost, která v obyvatelstvu vytvořila atmosféru sociálního zoufalství a beznaděje.

Balíček opatření sponzorovaných Mezinárodním měnovým fondem z ledna 1990 přispěl ke zvýšení ztrát podniků a zároveň přivedl k bankrotu mnoho velkých elektrárenských, rafinérských, strojírenských a chemických podniků. Navíc s deregulací obchodního režimu přispěla záplava dováženého zboží k další destabilizaci domácí výroby. Tyto dovozy byly financované z vypůjčených peněz poskytnutých v rámci balíčku Mezinárodního měnového fondu, rozumějme různých "rychlých půjček" poskytnutých Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a bilaterálními dárci na podporu hospodářských reforem. Zatímco dovozní bonanza podporovala růst vnějšího dluhu Jugoslávie, náhlé zvýšení úrokových sazeb a cen vstupů uvalené na národní podniky urychlilo vytěsnění a vyloučení domácích výrobců z jejich vlastního národního trhu.

Propouštění přebytečných pracovníků

Situace, která panovala v měsících předcházejících rozdělení Chorvatska a Slovinska v polovině roku 1991, potvrzená údaji o bankrotech v letech 1989 až 90, ukazuje na naprostý rozsah a brutalitu procesu demontáže průmyslu. Tato čísla ale poskytují pouze částečný obraz, který zachycuje situaci na počátku "programu bankrotů", jenž v nástupnických státech Jugoslávie pokračoval v nezmenšené míře i v letech následujících po Daytonských dohodách.

Světová banka odhadovala, že v září 1990 existovalo ještě 2435 "ztrátových" podniků z celkového počtu 7531. Jinými slovy, těchto 2435 podniků s celkovým počtem více než 1,3 milionu pracovníků, bylo podle ustanovení zákona o finančních operacích klasifikované jako "insolventní", což vyžadovalo okamžité zavedení konkurzního řízení. Vezmeme-li v úvahu, že 600000 pracovníků bylo propuštěno zkrachovalými podniky už před zářím 1990, tyto údaje naznačují, že přibližně 1,9 milionu pracovníků z celkového počtu 2,7 milionu bylo klasifikované jako "nadbytečných". "Insolventní" podniky soustředěné v odvětvích energetiky, těžkého průmyslu, zpracování kovů, lesnictví a textilního průmyslu patřily k největším průmyslovým podnikům v zemi a v září 1990 představovaly 49,7 % všech zbývajících a zaměstnaných pracovníků v průmyslu.

Na počátku roku 1991 reálné mzdy volně klesaly, sociální programy se zhroutily a nezaměstnanost byla na vzestupu. Demontáž průmyslové ekonomiky byla svým rozsahem a brutalitou dechberoucí. Jeho sociální a politický dopad, i když se nedá tak snadno vyčíslit, byl obrovský. Jugoslávský prezident Borisav Jović varoval, že reformy mají "výrazně nepříznivý dopad na celkovou situaci ve společnosti. Občané ztratili důvěru ve stát a jeho instituce. Další prohlubování hospodářské krize a růst sociálního napětí měly zásadní vliv na zhoršení politicko-bezpečnostní situace."

Politická ekonomie dezintegrace

Někteří Jugoslávci se spojili v osudovém boji, aby zabránili zničení své ekonomiky a politiky. Jak zjistil jeden pozorovatel, odpor dělníků překračoval etnické hranice, neboť Srbové, Chorvati, Bosňáci a Slovinci se mobilizovali bok po boku se svými kolegy. Hospodářský boj, ale také vyostřil už tak napjaté vztahy mezi republikami navzájem a mezi republikami a samotným Bělehradem.

Srbsko plán úsporných opatření přímo odmítlo a asi 650000 srbských dělníků stávkovalo proti federální vládě, aby si vynutilo zvýšení mezd. Ostatní republiky se vydaly jinou, někdy i protichůdnou cestou.

Například v relativně bohatém Slovinsku podpořili reformy secesionističtí vůdci, jako byl předseda sociálnědemokratické strany Joze Pucnik, cituji: "Z ekonomického hlediska mohu souhlasit se sociálně škodlivými opatřeními v naší společnosti, jako je zvyšování nezaměstnanosti, nebo omezování práv zaměstnanců, jen proto, že jsou nutná pro pokrok v procesu ekonomických reforem."

Slovinsko se, ale zároveň připojilo k dalším republikám, které se postavily proti snahám federální vlády omezit jejich ekonomickou autonomii. Jak chorvatský vůdce Franjo Tudjman, tak srbský Slobodan Miloševič se připojili ke slovinským představitelům, kteří brojili proti pokusům Bělehradu prosadit tvrdé reformy jménem Mezinárodního měnového fondu.

Ve volbách, které se konaly ve více stranách v roce 1990, byla hospodářská politika středem politické debaty, protože separatistické koalice sesadily komunisty v Chorvatsku, Bosně a Slovinsku. Stejně jako ekonomický kolaps podnítil směřování k odluce, odluka zase prohloubila hospodářskou krizi. Spolupráce mezi republikami prakticky ustala. A když si republiky šly navzájem po krku, ekonomika i samotný národ se dostaly do začarované spirály úpadku.

Tento proces se urychlil, protože vedení republik záměrně podporovalo sociální a hospodářské rozpory, aby posílilo své vlastní ruce: "Republikánští oligarchové, kteří měli všichni vizi vlastní národní renesance, se místo volby mezi skutečným jugoslávským trhem a hyperinflací rozhodli pro válku, která by zamaskovala skutečné příčiny hospodářské katastrofy."

Současný nástup milicí loajálních secesionistickým vůdcům jen urychlil pád do chaosu. Tyto milice, skrytě financované Spojenými Státy a Německem, svými stupňujícími se krutostmi nejenže rozdělily obyvatelstvo podle etnického klíče, ale také roztříštily dělnické hnutí.

Západní pomoc

Úsporná opatření položila základ pro rekolonizaci Balkánu. O tom, zda si to vyžádá rozpad Jugoslávie, se vedly mezi západními mocnostmi debaty. Přitom Německo vedlo tlak na odtržení a Spojené Státy, obávající se otevření nacionalistické Pandořiny skříňky, původně prosazovaly zachování Jugoslávie.

Po rozhodujícím vítězství Franja Tudjmana a pravicové Demokratické unie v Chorvatsku v květnu 1990 dal německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, který byl téměř v každodenním kontaktu se svým protějškem v Záhřebu, zelenou chorvatské secesi. Německo nepodporovalo secesi pasivně; "vynutilo si tempo mezinárodní diplomacie" a tlačilo na své západní spojence, aby uznali Slovinsko a Chorvatsko. Německo se snažilo získat volnou ruku mezi svými spojenci, "aby mohlo usilovat o hospodářskou dominanci v celé střední Evropě".

Washington naproti tomu upřednostňoval volnou jednotu a zároveň podporoval demokratický vývoj. Americký ministr zahraničí James Baker sdělil chorvatskému Franjo Tudjmanovi a [slovinskému prezidentovi] Milanu Kučanovi, že Spojené státy nebudou povzbuzovat ani podporovat jednostranné odtržení, ale pokud budou muset odejít, naléhal na ně, aby odešli na základě dohody. Mezitím americký Kongres schválil zákon o přidělení prostředků na zahraniční operace v roce 1991, který omezil veškerou finanční pomoc Jugoslávii. Ustanovení tohoto zákona CIA neformálně označila za "podepsaný rozsudek smrti" pro Jugoslávii. CIA správně předpověděla, že "dojde ke krvavé občanské válce". Zákon také požadoval, aby Mezinárodní měnový fond a Světová banka zmrazily úvěry Bělehradu. A americké ministerstvo zahraničí trvalo na tom, aby jugoslávské republiky, považované de facto za politické entity, dodržovaly samostatné volební postupy a návratnost, než bude možné obnovit jakoukoli další pomoc jednotlivým republikám.

Poválečná obnova a volný trh

Po Daytonských dohodách z listopadu 1995 obrátili západní věřitelé svou pozornost k "nástupnickým státům" Jugoslávie. Zahraniční dluh Jugoslávie byl pečlivě rozdělený a přidělený nástupnickým republikám, které byly zaškrtnuté v samostatných dohodách o restrukturalizaci dluhu a strukturálních úpravách.

Mezi dárci a mezinárodními agenturami panovala shoda, že minulé makroekonomické reformy Mezinárodního měnového fondu, které byly způsobené federální Jugoslávii, nesplnily zcela svůj cíl a k obnovení "ekonomického zdraví" nástupnických států Jugoslávie je nutná další šoková terapie. Chorvatsko, Slovinsko a Makedonie souhlasily s úvěrovými balíčky na splacení svých podílů na jugoslávském dluhu, které vyžadovaly konsolidaci procesu zahájeného v rámci programu bankrotu Ante Markoviče. Příliš známý vzorec uzavírání závodů, vyvolaných bankrotů bank a zbídačování, pokračoval od roku 1996 v nezmenšené míře. A kdo měl plnit diktát Mezinárodního měnového fondu? Představitelé nově suverénních států plně spolupracovali s věřiteli.

V Chorvatsku byla vláda prezidenta Franja Tudjmana nucena podepsat už v roce 1993, na vrcholu občanské války, dohodu s Mezinárodním měnovým fondem. Výměnou za nové půjčky určené převážně na obsluhu zahraničního dluhu Záhřebu, souhlasila vláda prezidenta Franjo Tudjmana s dalším zavíráním závodů a bankroty, což vedlo ke snížení mezd na propastně nízkou úroveň. Oficiální míra nezaměstnanosti se zvýšila z 15,5 % v roce 1991 na 19,1 % v roce 1994.

Záhřeb také zavedl mnohem přísnější zákon o konkurzu spolu s postupy pro "rozčlenění" velkých státních podniků veřejných služeb. Podle svého "dopisu o záměru" brettonwoodským institucím chorvatská vláda slíbila, že s pomocí Evropské banky pro obnovu a rozvoj a Světové banky, restrukturalizuje a plně zprivatizuje bankovní sektor. Ta také požadovala vytvoření chorvatského kapitálového trhu, který by byl strukturovaný tak, aby na něj více pronikali západní institucionální investoři a makléřské firmy.

Podle dohody podepsané v roce 1993 s Mezinárodním měnovým fondem nesměla záhřebská vláda mobilizovat vlastní výrobní zdroje prostřednictvím fiskální a měnové politiky. Ty byly pevně pod kontrolou jejích vnějších věřitelů. Masivní rozpočtové škrty, které dohoda požadovala, také znemožnily poválečnou obnovu. Ta mohla být provedená pouze prostřednictvím poskytnutí nových zahraničních půjček, což přispělo k růstu zahraničního dluhu Chorvatska až do 21. století.

Podobnou hospodářskou cestou jako Chorvatsko se vydala i Makedonie. V prosinci 1993 vláda v Skopje souhlasila se stlačením reálných mezd a zmrazením úvěrů, aby získala půjčku v rámci nástroje Mezinárodního měnového fondu pro systémovou transformaci. Neobvyklým způsobem se na činnosti Mezinárodní podpůrné skupiny složené z nizozemské vlády a Banky pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji podílel multimiliardář a obchodní magnát George Soros. Peníze poskytnuté Podpůrnou skupinou, ale nebyly určené na "rekonstrukci", ale spíše na to, aby Skopje mohlo splatit nedoplatky dluhů vůči Světové bance.

Výměnou za splátkový kalendář dluhu musela navíc vláda makedonského premiéra Branka Crvenkovského souhlasit s likvidací zbývajících "nesolventních" podniků a s propuštěním "nadbytečných" pracovníků, což se týkalo zaměstnanců poloviny průmyslových podniků v zemi. Jak střízlivě poznamenal náměstek ministra financí Hari Kostov, při astronomických úrokových sazbách v důsledku bankovních reforem sponzorovaných dárci, bylo doslova nemožné najít v zemi podnik, který by byl schopný pokrýt své náklady.

Celkově byla ekonomická terapie Mezinárodního měnového fondu pro Makedonii pokračováním "programu bankrotu" zahájeného v letech 1989 až 1990 za federální Jugoslávie. Nejziskovější aktiva byla daná do prodeje na makedonské burze, ale tato dražba podniků ve společenském vlastnictví vedla ke kolapsu průmyslu a k šířící se nezaměstnanosti.

A globální kapitál tomu tleskal. Navzdory vznikající krizi sociálního zabezpečení a decimování své ekonomiky makedonský ministr financí Ljube Trpevski v roce 1996 hrdě informoval tisk, že "Světová banka a Mezinárodní měnový fond řadí Makedonii mezi nejúspěšnější země, pokud jde o současné transformační reformy".

Vedoucí mise Mezinárodního měnového fondu v Makedonii Paul Thomsen s ním souhlasil. Přisvědčil, že "výsledky stabilizačního programu byly působivé" a ocenil zejména "účinnou mzdovou politiku", kterou přijala vláda ve Skopje. Přesto jeho vyjednavači trvali na tom, že navzdory těmto úspěchům je nutné ještě více snížit rozpočet.

Rekonstrukce v koloniálním stylu

Nejvážnější zásahy do národní suverenity, ale západní intervence činila v Bosně. Neokoloniální správa zavedená na základě Daytonských dohod a podporovaná palebnou silou NATO zajistila, že o budoucnosti Bosny se bude rozhodovat ve Washingtonu, Bonnu a Bruselu a nikoli v Sarajevu.

Bosenská vláda po uzavření Daytonských dohod odhadovala, že náklady na obnovu dosáhnou 47 miliard dolarů. Západní dárci původně přislíbili půjčky na obnovu ve výši 3 miliard dolarů, ze kterých byla skutečně poskytnutá pouze část. Velká část čerstvých peněz půjčených Bosně byla navíc určená na financování některých místních civilních nákladů spojených s nasazením vojenských sil IFOR a na splácení závazků vůči mezinárodním věřitelům.

Čerstvými půjčkami se splácel starý dluh. Nizozemská centrální banka velkoryse poskytla "překlenovací financování" ve výši 37 milionů dolarů, aby Bosna mohla zaplatit své nedoplatky u Mezinárodního měnového fondu, bez kterých jí Mezinárodní měnový fond nové peníze nepůjčil. Krutým a absurdním paradoxem ale bylo, že žádané půjčky z nově vytvořeného "nouzového okna" Mezinárodního měnového fondu pro "postkonfliktní země" nebyly použité na poválečnou obnovu. Místo toho byly splacené nizozemské centrální bance, která se na vyrovnání nedoplatků Mezinárodnímu měnovému fondu vykašlala.

Dluh se hromadil a na obnovu válkou rozvrácené bosenské ekonomiky šlo jen málo nových peněz.

Zatímco obnova byla obětovaná na oltář splácení dluhů, západní vlády a korporace projevovaly větší zájem o získání přístupu ke strategickým přírodním zdrojům. S objevem energetických zásob v regionu získalo rozdělení Bosny mezi Federaci Bosny a Hercegoviny a bosensko-srbskou Republiku srbskou podle Daytonských dohod nový strategický význam. Dokumenty, které měly Chorvatsko a bosenští Srbové k dispozici, naznačovaly, že na východním svahu Dinaridského výběžku, který chorvatská armáda podporovaná Spojenými státy získala zpět od krajinských Srbů v závěrečné ofenzívě před Daytonskými dohodami, byla zjištěná ložiska uhlí a ropy. Bosenští představitelé oznámili, že mezi několika zahraničními firmami, které následně zahájily průzkumné práce v Bosně, byla i chicagská společnost Amoco.

"Významná" ropná ložiska se nacházely také "v Srbskem ovládané části Chorvatska", hned za řekou Sávou od Tuzly, sídla americké vojenské zóny. Průzkumné operace probíhaly i během války, ale Světová banka a nadnárodní společnosti, které je prováděly, udržovaly místní vlády v nevědomosti, pravděpodobně proto, aby jim zabránily jednat a zmocnit se potenciálně cenných oblastí.

Vzhledem k tomu, že Spojené Státy i Německo věnovaly svou pozornost splácení dluhů a potenciálním energetickým bonanzám, věnovaly své úsilí, se sedmdesáti tisíci vojáky NATO v pohotovosti k vynucení míru, správě rozdělení Bosny v souladu se západními ekonomickými a strategickými zájmy.

Zatímco místní představitelé a západní zájmy se dělili o kořist z bývalé jugoslávské ekonomiky, v samotné struktuře rozdělení zakořenily sociálně-etnické rozdíly. Tato trvalá fragmentace Jugoslávie podle etnického klíče znemožnila jednotný odpor Jugoslávců všech etnik proti rekolonizaci jejich vlasti.

Jak jízlivě poznamenal jeden pozorovatel, všichni představitelé nástupnických států Jugoslávie úzce spolupracovali se Západem: "Všichni současní vůdci bývalých jugoslávských republik byli funkcionáři komunistické strany a každý z nich se postupně snažil splnit požadavky Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, aby měl lepší nárok na investiční půjčky a značné výhody pro vedení."

Od Bosny ke Kosovu

Ekonomická a politická dislokace byla vzorem v různých fázích války na Balkáně, od počáteční vojenské intervence NATO v Bosně v roce 1992, až po bombardování Jugoslávie z "humanitárních důvodů" v roce 1999. Bosna a Kosovo byly etapami rekolonizace Balkánu. Vzor intervence pod zbraněmi NATO v Bosně na základě Daytonských dohod byl zopakovaný v Kosovu na základě formálního mandátu OSN k "udržování míru".

V poválečném Kosovu jdou státní teror a "volný trh" ruku v ruce. Světová banka v úzké spolupráci s NATO pečlivě analyzovala důsledky případné vojenské intervence vedoucí k okupaci Kosova. Téměř rok před vypuknutím války provedla Světová banka příslušné "simulace", které "předvídaly možnost mimořádného scénáře vyplývajícího z napětí v Kosovu". To naznačuje, že NATO informovalo Světovou banku už v rané fázi vojenského plánování.

Ještě během bombardování získala Světová banka a Evropská komise zvláštní mandát pro "koordinaci hospodářské pomoci dárců na Balkáně". Základní zadání nevylučovalo, aby Jugoslávie dostávala dárcovskou podporu. Bylo ale jasně stanoveno, že Bělehrad bude mít nárok na půjčky na obnovu, "jakmile se tam změní politické podmínky".

Po bombardování byly Kosovu vnucené "reformy volného trhu", které do značné míry kopírovaly ustanovení dohody z Rambouillet, která byla zčásti vytvořená podle Daytonských dohod vnucených Bosně. Článek 1, kapitola 4a dohody z Rambouillet stanovil, že: "Hospodářství Kosova bude fungovat v souladu se zásadami volného trhu".

Spolu s jednotkami NATO byla do Kosova pod záštitou Světové banky vyslaná armáda právníků a konzultantů. Jejich mandát zněl: vytvořit "příznivé prostředí" pro zahraniční kapitál a zajistit rychlý přechod Kosova k "prosperující, otevřené a transparentní tržní ekonomice". Prozatímní vláda Kosovské osvobozenecké armády byla zase dárcovským společenstvím vyzvaná, aby "vytvořila transparentní, efektivní a udržitelné instituce". Rozsáhlé vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin a balkánský obchod s narkotiky nepovažovalo "mezinárodní společenství" za překážku nastolení "demokracie" a "dobrého vládnutí".

V okupovaném Kosovu pod mandátem OSN převzali řízení státních podniků a veřejných služeb jmenovaní příslušníci Kosovské osvobozenecké armády. Představitelé Prozatímní vlády Kosova se stali "zprostředkovateli" nadnárodního kapitálu, který se zavázal předat kosovskou ekonomiku za výhodné ceny zahraničním investorům.

Mezitím byly uzavřené jugoslávské státní banky působící v Prištině. Jako zákonné platidlo byla přijata německá marka a téměř celý bankovní systém v Kosovu byl předaný německé Commerzbank AG, která získala plnou kontrolu nad komerčními bankovními funkcemi v provincii, včetně převodů peněz a devizových transakcí.

Převzetí kosovského nerostného bohatství

Pod západní vojenskou okupací bylo rozsáhlé kosovské nerostné bohatství a uhlí určené k prodeji v aukci za výhodné ceny zahraničnímu kapitálu. Už před bombardováním měli západní investoři upřený zrak na obrovský důlní komplex Trepca, který představuje "nejcennější nemovitost na Balkáně v hodnotě nejméně 5 miliard dolarů". Komplex Trepca zahrnuje nejen měď a velké zásoby zinku, ale také kadmium, zlato a stříbro. Má několik tavíren, 17 závodů na zpracování kovů, elektrárnu a největší jugoslávskou továrnu na baterie. Severní Kosovo má také odhadované zásoby 17 miliard tun uhlí a hnědého uhlí.

Sotva měsíc po vojenském obsazení Kosova zbraněmi NATO, vydal šéf mise OSN v Kosovu (UNMIK) Bernard Kouchner nařízení, podle něhož: "UNMIK spravoval movitý a nemovitý majetek, včetně peněžních účtů a další majetek Svazové republiky Jugoslávie, Republiky Srbsko, nebo jejich orgánů, který se nacházel na území Kosova, nebo byl na ně zapsaný". Typičtí mezinárodní loupežníci klasického střihu.

Ovšem mezinárodní gangsteři neztráceli čas. Několik měsíců po vojenské okupaci Kosova vydala Mezinárodní krizová skupina, což byl think tank podporovaný finančníkem Georgem Sorosem, dokument "Trepca“. V srpnu 2000 vyslal šéf mise OSN v Kosovu Bernard Kouchner těžce ozbrojené „ mírové jednotky“ v chirurgických maskách proti toxickému kouři, aby důl obsadily pod záminkou, že nadměrným znečištěním ovzduší ohrožuje životní prostředí.

Mezitím OSN předala správu celého komplexu Trepca západnímu konsorciu. Na transakci s Trepcou se podílela společnost Morrison Knudsen International, dnes přeskupená do Rayethon Engineering and Construction. Novým konglomerátem je Washington Group, jedna z nejsilnějších světových inženýrských a stavebních firem a také významný dodavatel obranných prací ve Spojených Státech. Mladšími partnery v transakci jsou francouzská TEC-Ingenierie a švédská poradenská společnost Boliden Contech.

Instalace mafiánského státu

Zatímco finančník George Soros investoval peníze do obnovy Kosova, Nadace George Sorose Open Society Foundation otevřela v Prištině pobočku a založila Kosovskou Open Society Foundation jako součást Sorosovy sítě "neziskových nadací" na Balkáně, ve východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu. Spolu se svěřeneckým fondem Světové banky pro období po konfliktu poskytovala Open Society Foundation v Kosovu "cílenou podporu" na "rozvoj místních samospráv, aby mohly sloužit svým komunitám transparentním, spravedlivým a odpovědným způsobem". Vzhledem k tomu, že většina těchto místních samospráv je v rukou Kosovské osvobozenecké armády, která má rozsáhlé vazby na organizovaný zločin, je nepravděpodobné, že by tento program splnil svůj deklarovaný cíl.

"Silná ekonomická medicína" vnucená vnějšími věřiteli zase přispěla k dalšímu posílení kriminální ekonomiky, v Albánii už pevně zakořeněné, která se živí chudobou a ekonomickým rozvratem.

Vzhledem k tomu, že Albánie a Kosovo jsou centrem obchodu s drogami na Balkáně, mělo Kosovo také splácet zahraničním věřitelům dluhy prostřednictvím praní špinavých peněz. „Narkodolary“ budou recyklované na obsluhu kosovského dluhu a na "financování" nákladů na "obnovu". Lukrativní tok „narkodolarů“ tak zajišťuje, že zahraniční investoři zapojení do programu "obnovy" budou moci dosáhnout značných zisků.

Neoliberalismus, jediný možný svět?

„Neoliberální ekonomická medicína“ podporovaná NATO, podávaná v několika dávkách od 80. let, pomohla zničit Jugoslávii a světová média její hlavní roli pečlivě přehlížela, nebo popírala. Místo toho se přidala ke sboru pějícímu chválu na "volný trh" jako základ pro obnovu válkou rozvrácené ekonomiky. Sociální a politický dopad hospodářské restrukturalizace v Jugoslávii byl z našeho kolektivního vědomí pečlivě vymazaný. Tvůrci veřejného mínění místo toho dogmaticky prezentují kulturní, etnické a náboženské rozpory jako jedinou příčinu války a devastace. Ve skutečnosti jsou důsledkem mnohem hlubšího procesu ekonomického a politického štěpení.

Takové falešné vědomí nejenže maskuje pravdu, ale také nám brání uznat přesné historické události. V konečném důsledku zkresluje skutečné zdroje sociálních konfliktů. Pokud je aplikované na bývalou Jugoslávii, zatemňuje historické základy jihoslovanské jednoty, solidarity a identity v tom, co tvořilo multietnickou společnost.

Na Balkáně byly v sázce životy milionů lidí. Makroekonomická reforma spojená s vojenským dobýváním a "udržováním míru" OSN, zničila zdroje obživy a udělala si legraci z práva na práci. Základní potřeby, jako je jídlo a přístřeší, se pro mnohé staly nedostupnými. Znehodnotila kulturu a národní identitu. Ve jménu globálního kapitálu byly překreslené hranice, přepsané právní kodexy, zničená průmyslová odvětví, rozvrácené finanční a bankovní systémy a zrušené sociální programy. Žádná alternativa ke globálnímu kapitálu, ať už by to byl jugoslávský "tržní socialismus", nebo "národní kapitalismus", nebyla připuštěná.

Závěr

To je všechno k této kapitole, co uslyšíte v druhém pokračování? Zaměřím se na roli Kosovské osvobozenecké armády. Vazby Kosovské osvobozenecké armády na organizovaný zločin byly nejen známé, ale Spojené Státy a NATO je aktivně podporovaly.

Podivám se na Hashima Thaciho a Madeleine Albrightovou při jejich jednání v Rambouillet v prosinci 1998 nebo roli bývalého generálního tajemníka EU Javiera Solanu v rámci těchto jednání s Kosovci. Podívám se na tajné financování "bojovníků za svobodu, na to, jak Amerika a Německo spojily své síly na Balkáně, jak islámský fundamentalismus podporoval kosovskou armádu, nebo jak Kosovo pralo špinavé peníze z narkomafie. Válka na Balkáně měla i nechtěné vedlejší efekty, protože tato válka paradoxně zastavila kontrolu jaderných zbraní. Podívám se na mediální válku, kdy byla umlčená mlčící většina, ale také na to, kdo byl zodpovědný za válečné zločiny. Málokdo z nás třeba ví, že byla podaná žaloba namířená proti vedoucím představitelům NATO. Zaměřím se také na to, že důkazy o takzvané humanitární katastrofě před bombardováním byly značně nejisté. Právě tohle totiž tvořilo hlavní důvod tohoto bombardování, ale na jakých důkazech humanitární katastrofy vlastně stálo?