Třetí díl se zaměřuje na způsoby, jakými se konzumní společnost snaží prodávat emoce a pocit štěstí a uspokojení, nikoli samotné výrobky. Reklamní agentury hrají klíčovou roli při formování našeho konzumního stylu života, což vede k nadměrnému utrácení a zadlužování se. Pořad také ukazuje, jak jsou organizované zločinecké skupiny ochotné ochraňovat tento systém konzumního způsobu života. Závěrem se pořad zaměřuje na vliv USA v zahraničí a jakým způsobem tento konzumní model exportuje.
Úvod
Než se vypravíme k dalšímu fascinujícímu bádání po stopách Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse, stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v minulém druhém díle. Podíval jsem se na další vymyšlené báchorky, které režim propagandisticky vyrábí s cílem přesvědčit lidi pro válku. S odstupem času bývají ty důvody často velmi bizarní, ovšem v té době se staly strašidelnou záminkou pro rozpoutání války. Potom jsem se podíval na přechod válečné propagandy, která se přetavila také na propagandu ve vzdělávání na univerzitách, ale i v obchodě v rámci psychologie prodeje značek a marketing emocí, nikoli primárně samotného výrobku.
Obrat k obchodu
Walter Lippmann a Edward Bernays obrátili svou pozornost také k manipulaci a kontrole postojů veřejnosti k reklamě a obchodu, což je důvod, proč a jak rozsáhlá propagandistická mašinérie proměnila americkou kulturu v materialistickou konzumní společnost. Orientace na konzum a materiální spotřebu nebyl primárně vytvořený pro společenský blahobyt. Konzum a spotřební orientace byla hlavně vytvořená výhradně za účelem přesunu bohatství k jednomu procentu nejbohatších, kteří vlastnili většinu výrobních prostředků a kteří z toho měli mít především prospěch. Většinou stejní lidé, kteří tvořili "neviditelnou vládu" Edwarda Bernayse. Snadnost a potenciál manipulace s veřejností podnítily představivost těch, kdo ovládali banky a nadnárodní korporace. Jejich mysl se otevřela obrovskému potenciálu zvýšit tržby tím, že z Američanů udělají vhodně podmíněné spotřebitele. Uvědomili si, že pokud se jim podaří podmínit emocionální reakce v podvědomí americké populace, aniž by si toho lidé byli vědomí, mohou pevně ovládnout nákupní postoje a nákupní návyky celého národa. A přesně to se samozřejmě stalo. Americká ekonomika je dnes ze 75 % závislá na spotřebitelských výdajích a Američané tento bizarní stav prohlašují za univerzální hodnotu a vůli boží.
Edward Bernays se po svých politických úspěších usadil na Madison Avenue a počátkem dvacátých let už dělal pro americké výrobky a značky to, co dělal pro válečný marketing, tedy využíval propagandu k manipulaci a kontrole veřejného vnímání a chování. V tomto případě k vytvoření nejen nemyslících spotřebitelů, ale i k vykonstruování a trvalému vštípení mýtu značek do americké mysli. Edward Bernays rychle přilákal více korporátních klientů, než dokázal zvládnout, a většina velkých firem se přetrhla, aby využila sílu propagandy a ovládání mysli k drancování národních bankovních kont.
Reklama a agentury
V roce 1957 vydal Vance Packard bestseller s názvem "Skrytí přesvědčovatelé", který podrobně odhalil, jak reklamní agentury využívají psychology a psychiatry podle manipulativních metod Edwarda Bernayse k tomu, aby se napojili na naše podvědomé touhy a "přesvědčili" nás, abychom si koupili jimi prodávané výrobky. Celý reklamní průmysl podlehl tomuto volání sirén a dnes je krysím hnízdem často trestuhodné manipulace s veřejností. Reklamní agentury pořádaly "focusgroups", kde tajně nahrávaly ženy v domácnosti a další osoby, které diskutovaly o svých nejniternějších pocitech, myšlenkách a přáních v mnoha záležitostech, a pak tyto informace využívaly k jejich podvržení a manipulaci lidí, aby si koupili to, co chtěly prodat.
Do rukou se mě čistě náhodou dostal zajímavý materiál příběhových vzorů zahraniční reklamní agentury v Šanghaji, která měla za úkol pomoci americké bance prodávat kreditní karty mladým Číňanům. Byl jsem doslova zděšený tím, co jsem viděl. Manipulace mi připadala nejen nechutná, ale i obscénní. Někdo vynaložil skutečné peníze na to, aby zjistil skryté touhy, obavy a přání mladých Číňanů, a tyto poznatky obrátil na drancování jejich bankovních účtů. Závěry byly takové, že tito mladí lidé, absolventi univerzit, se teď nacházejí v éře rostoucího blahobytu a touží po tom, aby byli uznávaní jako něco víc než občané země třetího světa, v jistém smyslu aby byli považovaní za důstojné rovnocenné mladým lidem jiných národů. Měli kupní sílu, obecně dobrý vkus a chtěli být oceňovaní jako hodnotní spotřebitelé. Doporučení byla překvapivá. "Řekněte mu, že je král. Použijte slogan "Svět na vás čeká" a "S naší kreditní kartou můžete mít všechno hned". Dejte mu pocit, že je důležitý a uznávaný, že si ho váží, protože je Číňan." A protože tento mladý člověk pravděpodobně pochází z rodiny s jedním dítětem, kde byla jeho přání důležitá, "udělejte všechno pro to, abyste potlačili postoj "já, já, já, víc, víc, víc"."
Jenže tito lidičkové nejen v Číně, ale i obecně na západě si neuvědomují, že kreditní karta není kouzlo a není zadarmo. Jsou to vypůjčené peníze, které budeme muset splácet s vysokým úrokem. Ať nám říkají, co chtějí, nemůžeme mít všechno, ne teď a ne bez toho, abychom na to pracovali a šetřili. Navíc nejsme králové. Jsme nikdo. Jsme jen další hloupé dítě s kreditní kartou, jedno z milionů dalších, jako jsme my. Svět na nás vážně nečeká. Svět ani neví, že existujeme, a kdyby to věděl, bylo by mu to jedno. Taková je pravda. Kreditkarty mají abstrahovat nebo oddělit fyzický pohled na materiální peníze od těch virtuálních. Kromě té klasické kontroly všech elektronických plateb, to všechno víme. Ale v rámci spotřeby mají kreditkarty oddělit takové to přepočítávání peněz. Známe to, máme peníze v peněžence, a přepočítáváme je, a vidíme jejich skutečný obsah. Podle toho se rozhodujeme. Mám na to, nemám na to, můžu si to dovolit. A ten objem peněz nás brzdí v našem spotřebním rozletu. Vidíme tisícovky, pětistovky, dvoustovky, máme okamžitý přehled o jejich stavu, a nutí nás to přemýšlet, zda je to či ono opravdu nutné. Systém ale chce, abychom takový přehled, takovou brzdu neměli. Jdeme s kreditkou, u pokladny si pípneme, pohoda, cifra částka je jen virtuální číslo. V rukou už nemáme ty materiální peníze. Už nemáme ani konkrétní přehled našeho bankovního účtu, jestli na to máme nebo ne. Než kdybychom před pokladnou vytáhli tu peněženku, a uvědomili si, hele, to je moc, na to nemám. S kartou se nám to nestane. Je to další nástroj, jak posilovat konzumní a spotřební společnost, a přesouvat ještě více našich peněz k jednomu procentu nejbohatších korporací a elit. Ale je to také nástroj, jak mentálně přimět společnost, aby utrácela, a zadlužovala se. A hodné a ušlechtilé banky nám samozřejmě půjčí na úrok. Spirála se roztáčí. Zadlužené stádo přivázané na řetězu životních půjček nikdy nenapadne protestovat a vzbouřit se proti tomuto systému. Je krotké a pokojně odíratelné. A hlavně poslušné v práci. Neremcá a nereptá s nějakými levičáckými odbory, protože ve frontě čeká 10 dalších. Drž hubu a makej za pár šlupek od banánů, nebo vypadni, živoř a chcípni. Takhle to dnes funguje. A protože jsou lidé zadlužení, jsou krotcí, poslušní a pokojně odíratelní.
Americký automobilový průmysl
Jednání těchto propagandistů, počínaje Walterem Lippmannem a Edwardem Bernaysem, kteří pro Rothschilda a jejich další pány v Londýně marketingově vedli válku, bylo zjevně zločinně šílené. Nelze kladně hodnotit lidi, kteří vyprovokovali světovou válku pro svůj soukromý prospěch, ale je obtížnější pochopit, že jejich jednání v komerční sféře nebylo, a stále je, o nic méně zločinně šílené. Jedním z příkladů je americký automobilový průmysl a americká láska k automobilu.
To je dlouhý a zajímavý příběh, který jsem podrobně popsal v jednom z mých pořadů o utajené historii elektromobilů. Stručně řečeno, ve dvacátých letech 20 století se svět masově obracel k elektromobilům a nástup levné elektrické veřejné dopravy znamenal smrtelný ortel pro auta poháněná benzinem. General Motors a velké ropné společnosti čelily několikanásobné krizi a pustily se do jednoho z největších kriminálních podvodů v dějinách, který zničil elektromobily a hromadnou dopravu v Americe. Tím ale neskončily. Život v mnoha světových velkoměstech je pohodlný a příjemný i bez auta, částečně díky vynikající hromadné dopravě a částečně díky městským oblastem navrženým pro život lidí, nikoliv automobilů. Ne ale v Americe. General Motors a jeho přátelé infiltrovali fakulty občanského plánování na velkých amerických univerzitách a propagovali výstavbu předměstí, která existují pouze v Americe, fyzicky oddělují životní, pracovní a nákupní prostory, aby bylo vlastnictví automobilu existenčně nezbytné. Rovněž podplatili a vydírali americkou vládu, aby upustila od železniční dopravy a investovala výhradně do dálnic, a to opět proto, aby se soukromé vlastnictví automobilů stalo povinným. Dlouhodobé negativní dopady tohoto bezohledného korporátního spolčení jsou doslova nevyčíslitelné. Pak se rozjela veřejná propaganda:
"Americká láska k automobilu" je prezentovaná jako výraz nezávislé a svobodomyslné Ameriky, kde se levná hromadná doprava nedokázala vyvinout kvůli individualitě a touze Američanů po svobodě. Jenže to je propagandistický mýtus, lež obrovských rozměrů. Dnešní americká automobilová kultura byla výsledkem masivního spiknutí, podobně jako konzumní společnost, vnucené nic netušícímu národu prostřednictvím podvodu a propagandy. Po provedení tohoto masivního podvodu byl americký lid po celé generace chválený za svůj individualismus, dobrodružného ducha a lásku ke svobodě a nezávislosti a za rozhodnutí, o kterých se domníval, že je učinil on, ale která za něj učinili jiní. Zde jako na žádném jiném trhu platí, že kapitalisté Edwarda Bernayse prodávali "ani ne tak výrobky, jako spíše emoce samotné. Psychologicky spojovali akt koupě automobilu s falešně vyvolanými pocity sebedůvěry, svobody, štěstí, posílení a nezávislosti. Přitom s koupí automobilu spojovali samotnou sebeidentitu Američanů".
Spotřební zboží
Mateřské mléko je všeobecně uznávané jako mnohem lepší než umělé sušené mléko pro kojence, protože je přirozeně sterilní a obsahuje veškerou potřebnou výživu a zároveň, což je velmi důležité, dodává dítěti četné protilátky, které zajišťují imunitu proti mnoha dětským nemocem a chorobám. Téměř všechny matky mohou kojit své děti, které pak onemocní mnohem méně často než děti krmené umělým sušeným mlékem. Je dlouhodobě prokázané, že krmení umělým mlékem z láhve představuje stále větší nebezpečí tam, kde mají matky špatný nebo žádný přístup k potřebným sterilním zařízením.
UNICEF a řada dalších zdravotnických organizací uvádí, že ročně umírá asi 1,5 milionu dětí na jednoduchá onemocnění, jako je průjem, která jsou běžná u dětí pijících umělé sušené mléko, ale která se téměř nikdy nevyskytují u dětí kojených. WHO a řada dalších mezinárodních organizací tvrdí, že "v chudých zemích zemře každý den více než 4000 dětí, protože nejsou kojené. To není domněnka, to je fakt." Od konce druhé světové války zemřelo z této jediné příčiny přibližně 50 milionů kojenců, ale společnosti Nestlé, Danone, Wyeth, Mead Johnson a Abbott mají obrovské zisky.
V jedné z nejzločinnějších a nejprotilidštějších kampaní, jakou kdy Edward Bernays a jeho dědicové vytvořili, se několik průmyslníků spolčilo, a vytvořilo trestuhodnou propagandistickou ofenzívu s cílem přesvědčit matky na celém světě, především v nerozvinutých zemích, aby své děti nekojily. Byl to přímý a záměrný útok na jednu z nejzákladnějších lidských funkcí. Přitom se ignorovaly obrovské lidské náklady v podobě úmrtí a nemocí kojenců, za které jsou ve většině případů přímo, nebo alespoň nepřímo, zodpovědní.
Využili služeb tisíců lékařů, psychologů a psychiatrů a pracovníků marketingu, aby se naučili, jak proniknout do psychiky novopečené matky a odradit ji od kojení vlastního dítěte. V několika chudých zemích byly třeba billboardy na kojenecké mléko, které obsahovaly fotografie žlutovlasých bohyň a jejichž základní myšlenka byla sdělovaná: "Krásné bílé ženy své děti nekojí. To děláte jen vy, zaostalí a nevzdělaní hnědí burani." A tak se stalo. Nebo z rozhlasové reklamy americké mlékárny Borden z padesátých let minulého století, ve které zazněla tato písnička: "Dítě zemře, protože matce vynechal prs. Mama o Mama, dítě pláče. Chcete-li, aby se vaše dítě uzdravilo, dejte mu mléko KLIM." Vedoucí pracovníci a zaměstnanci společností vyrábějících kojenecké mléko, jako je Nestlé, jsou ještě morálně deformovanější než pracovníci Big Pharma, kterou často vlastní a ovládají stejní lidé, a dokázali, že udělají cokoli, co je nutné. Použijí jakoukoli taktiku, která přinese prodej, zcela bez ohledu na zákon, etiku nebo morálku.
Prvním firemním klientem Edwarda Bernayse byla společnost Procter and Gamble, která se bezvýhradně podřídila jeho metodám a jejich vztah trval více než 30 let. Přitom Procter and Gamble přijala marketingový model založený na propagandě postavené na psychologické manipulaci. Čínské matky dávaly přednost pratelným látkovým plenám a silně se bránily marketingovým snahám Procter and Gamble o plastové Pampers. Takže Procter and Gamble utratila miliony za psychology a psychiatry ve snaze identifikovat skryté obavy a slabosti čínských matek, aby se na nich mohla přiživit. A našli to, co potřebovali: obavy matek o zdraví jejich dítěte a jeho dlouhodobější vývoj a úspěch v životě. Společnost Procter and Gamble pak vytvořila scénář založený na tvrzeních, že zvýšený spánek nejen zlepší zdraví dítěte, ale povede k "lepšímu kognitivnímu vývoji a akademickým úspěchům", čímž pravděpodobně zaručí bohatství a úspěšnou kariéru. Předložili "studie" s "vědeckými výsledky", které se zdály být hmatatelně podvodné. Tyto takzvané studie tvrdily, že čínské děti, které nosí plenky Pampers, usínají o 30 % rychleji než děti, které nosí látkové pleny, a dále že jejich spánek při nošení plenek Pampers bude o "50 % méně narušený". V interním propagačním videu zaměstnanců společnosti Procter and Gamble se jeden z manažerů značky Pampers pochlubil svým psychologickým podvodem a řekl: "Museli jsme opravdu změnit myšlení a poučit [čínské matky], že používání plenek není o pohodlí pro vás, jde o vývoj vašeho dítěte. Mluvím o tom, že jsme vzali výrobek a doslova změnili chování spotřebitelů, abychom pro něj vytvořili trh." Konec citace. Prostřednictvím této trestuhodně lživé propagandy společnost Procter and Gamble "vychovávala" matky k přesvědčení, že používání jednorázových plenek výrazně podpoří duševní vývoj jejich dítěte. A chlubily se tím, jak jsou chytré. Mimochodem, taková poznámka pod čarou, jak se jednorázové papírové pleny slučují s péčí o životní prostředí než pleny pratelné? Jen tak k zamyšlení, až nám zase nějaké korporace začnou mydlit oči s šetrnou péčí o životní prostředí. To samé produkce balené vody v plastových láhvích. Je tohle příkladná péče o životní prostředí korporací? Přemýšlejme o tom, protože tohle jsou typicky učebnicové příklady plytkého prázdného žvanění na jedné straně, a reálných činů na straně druhé. Pokud se předstíraná péče o životní prostředí neslučuje s cílem vytahování peněz z kapes spotřebitelů. Korporace vám nikdy neřeknou, pijte pitnou vodu z kohoutků. To by bylo sice šetrnější k životnímu prostředí, ale jednak by na tom korporace nevydělaly, a jednak by jedno procento elit nevytahovalo tolik peněz z kapes konzumních spotřebitelů, kteří se ustavičně pachtí s láhvemi pitné vody, zatímco jinou pitnou vodou z kohoutku pouze myjí nádobí.
Podobný marketingový příběh má i panenka Barbie, výrobek, který nikdy nebyl určený dětem. Barbie byla sexuální hračkou jménem Lilli, vytvořená ve Švýcarsku v 50 letech 20 století a oblíbená především mezi zvrhlými svobodnými muži v Evropě. Američanka židovského původu Ruth Handlerová, která se svým manželem vlastnila tehdy malou společnost Matteltoys, byla na dovolené v Německu a zřejmě se do této panenky zamilovala, přivezla ji do Spojených Států a začala ji prodávat jako "dospělejší" společnici pro malé dívky "zkoumající ženství". Matky byly buď znepokojené, nebo zděšené, zejména proto, že "zralé" tělo Barbie "hraničilo s pornografií" a bylo považované za vážné nebezpečí "potenciálně poškozující psychiku mladých dívek". Tento názor stále velmi silně zastávají miliony matek po celém světě, které tuto panenku zakázaly ve svých domovech. Ruth Handlerová ale převzala propagandistické metody Edwarda Bernayse a zaměstnala psychiatry, aby zjistila, jak změnit hodnoty amerických matek za účelem uvedení této panenky na trh. Rada zněla, aby matky poučily, že Barbie mají považovat za "nástroj, který jejich dcery naučí, jak je důležitý vzhled a ženskost". Rozumějme, přesně to potřebovala každá tříletá holčička. Plastovou panenku s velkými prsy a sportovním autem, aby každé tříleté holčičce pomohla vyrůst ve spořádanou mladou ženu. Už to chápeme?
Nemělo by být nutné zdůrazňovat, že Starbucks nabízí jednu z nejhorších káv na světě, což je přirozené, protože byla navržená tak, aby vyhovovala americkému vkusu. Možná nás ale překvapí, že Starbucks už neprodává kávu, ale "zážitky". Marketéři a inzerenti, kterým pomáhají propagandisté a jejich freudovské pozadí, dospěli k závěru, že existuje ještě lepší způsob, jak drancovat bankovní účty, než nabízet falešné zboží na dluh. Podle jejich názoru obchody kdysi prodávaly zboží, zrnkovou kávu. Pak se z nich staly firmy poskytující služby, kavárny, kde zboží bylo standardizované, a rozlišující atrakcí pro spotřebitele byla kvalita služeb. Tento posun byl neodmyslitelně spojený s degradací zboží, které bylo drahé, a jeho nahrazením službou, která nestála nic než umělý úsměv. Nyní se posunuli na novou úroveň, kdy obětujeme jak zboží, tak službu, a obojí nahrazujeme "zážitkem".
Dnes potomci Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse utrácejí obrovské peníze za psychology a psychiatry, aby přesně zjistili, co to je, že pouhá návštěva Starbucksu nebo McDonald’s, nebo KFC může vyvolat "pozitivní emocionální reakci". Znali jsme to v 90 letech, jako děcka. Návštěva McDonald’s? Wau, příval euforie a pozitivně emocionální reakce. Barevné letáky s hamburgerem. Dnes třeba návštěva Starbucks lidem dává falešný pocit jedinečného zážitku jen čistě pro to prostředí jejich přítomnosti ve Starbucks. Jen to stačí. Co to je? Prodává se zážitek, prodávají se emoce. Tihle lidé to myslí vážně. Chtějí identifikovat základní podněty a pak vykonstruovat okolnosti ve snaze vyvolat tuto reakci. Pokud se to podaří, může falešné zboží a falešná služba zmizet a nahradit je falešný emocionální zážitek, kterého si budete vážit a jednou ho budete nadšeně vyprávět svým vnoučatům. Všechno je to falešná realita vytvořená pomocí vymyšlených zážitků, které nejsou skutečné, ale Američané už jsou na mezinárodních přednáškových turné, kde tento nový marketingový přístup propagují. A všechno je to falešné, stejně jako je falešná většina Ameriky. Zdá se, že Američané propagující tento nový pohled nejsou schopní uznat, že jakákoli část jejich nové bible je v rozporu s realitou, a reagují uraženě, když jim Evropané říkají: "Vy Američané jste samá image místo reality. Všechno na vás je falešné a povrchní. Vy žijete v klišé."
Je pravda, že posezení v kavárně ve Vídni nebo v kavárně na chodníku v Římě může být cenným zážitkem, který vytvářejí desítky nebo možná i stovky okouzlujících drobných detailů, které dohromady vytvářejí skutečné ocenění jedné z malých životních radostí. Tyto nádherné drobné zážitky ale nemohou být vykonstruované a přesto vytvářet radost ze života, snad s výjimkou Američanů, pro které je jediná skutečná realita povrchní. Ve své podstatě není nic špatného na tom, že chceme, aby zákazníci měli dobré zážitky, ale americký přístup k jejich vytváření není pravý ani upřímný; je laciný, falešný a umělý, je to psychicky vyvolaná emocionální reakce na falešnou realitu. Místo aby se Američané snažili pochopit, jak zákazníkům poskytnout skutečný, nefalšovaný a příjemný zážitek, jaký by získali ve Vídni nebo v Římě, utrácejí miliony za to, aby pochopili, jak v zákaznících vyvolat umělé "pocity" zážitku, aniž by jim ve skutečnosti něco dali. Člověk se musí divit, o čem to ti Američané sakra přemýšlejí, co se jim honí hlavou. A pokud někdo potřebuje "zážitek" tak nutně, že kvůli němu musí jít do Starbucksu nebo Walmartu, pak ve skutečnosti potřebuje život.
Mohl bych pokračovat, ale tyto případy ilustrují to, co jsem chtěl říct. Bývaly doby, kdy se výrobci soustředili na výrobu produktů, které lidé chtěli kupovat. Ale díky úspěchu zvrácené a manipulativní "propagandy" Edwarda Bernayse teď zaměstnávají psychology a psychiatry, kteří zkoumají lidskou psychiku a hledají způsob, jak trvale změnit a zkazit lidskou mysl, aby kupovala vše, co tito lidé chtějí prodat. Je toho mnohem víc, včetně konceptu brandingu, kterému se budu možná věnovat v některém z mých dalších pořadů.
Zopakujme si to. Na počátku 20 století se Walter Lippmann a Edward Bernays ze zkušenosti naučili metody, jak vytvořit rozsáhlou, falešnou a emocionálně provokativní představu a pomocí této vykonstruované mytologie ovládat vnímání a manipulovat názory a chování obyvatel celého národa. Poprvé to bylo provedeno pro politické účely v době války, aby se vytvořila obrovská rasová nenávist a národ byl dotlačen do války, ale bylo to zjevně stejně použitelné i pro politické a obchodní ambice. Současně bohatá elita národa vytvořila vyšší vrstvy amerického vzdělávacího systému, který měl v podstatě stejné principy použít k tomu, aby se na věčné časy upevnil tím, že bude zmatené stádo udržovat jako jakousi feudální kolonii zbídačených spotřebitelů. Ti, kdo ovládali banky a velké korporace, se nespokojili se vzdělávacím systémem, když si uvědomili širší možnosti ovlivňování obyvatelstva prostřednictvím celonárodní propagandy maskované jako reklama. To následně vedlo k vytvoření a rychlému rozvoji amerického reklamního průmyslu založeného téměř výhradně na principech, které identifikovali Walter Lippmann a Edward Bernays. Média, počínaje tiskem a rozhlasem, ale rychle se k nim přidal i film a posléze televize, se pak stala prostředkem, jehož prostřednictvím měl být tento velkolepý plán kontroly populace realizovaný.
Když to shrneme, máme tu velkolepé spiknutí relativně malé hrstky lidí, jehož cílem bylo manipulovat a ovládat vnímání a přesvědčení celého národa lidí, a to zcela pro zvrácené účely. Slovo "spolčení" je možná nepřesné, protože tyto kategorie aktérů jednaly v jistém smyslu nezávisle nebo alespoň v různých sférách, jako je reklama a kontrola médií nebo vzdělávání a politika. Nicméně čistý výsledek se neliší od toho, k čemu by došlo, kdyby šlo o úzce organizované spolčení. Každý z nich jistě věděl, co dělá ten druhý, a byl by si plně vědomý účinků svého společného úsilí. Spojíme-li tyto body, zjistíme, že západní židovští bankéři a jejich četné obrovské korporace a bohaté americké elity vykonávají obrovskou kontrolu nad americkou vládou a fakticky plně ovládají americké školství, bankovnictví a ekonomiku, průmyslovou výrobu a – což je nejdůležitější – mentální a emocionální obsah amerického lidu.
V každém případě se nejednalo o dobro lidí nebo národa. Lidský život, lidská zkušenost nebo životní prostředí neměly žádnou hodnotu. Šlo pouze o peníze, které se dají získat ze sociální kontroly. Walter Lippmann a Edward Bernays jsou pryč, ale jejich hlavní pilíř nemorálních, manipulativních a klamavých praktik je stále stejně zhoubný. Jak nám řekl William Shakespeare v Juliu Caesarovi: "Zlo, které lidé páchají, žije po nich; dobro je často pohřbené s jejich kostmi".
Mechanismy chránící systémem organizovaný zločin
Ve většině zemí, kde určité kriminální jednání dosáhne epidemických rozměrů, vláda nakonec rázně zakročí, aby ho vymýtila. Nikoli však v Americe, kde problém řeší legalizací. Udělali to s ovlivňováním, které se dnes honosně nazývá lobbing. A také s drogami. Totéž se teď děje s domácí propagandou, která je už velmi dlouho v rozporu se zákonem, aby chránila občany před psychologickou manipulací a kontrolou ze strany vlastní vlády. Zákon byl vždycky ignorovaný, ale americký Kongres se teď zbavuje přetvářky, když ruší dva hlavní zákony. Smith-Mundtův zákon z roku 1948 a zákon o autorizaci zahraničních vztahů z roku 1987, aby umožnil úřadům šířit falešnou a zavádějící propagandu a dezinformační kampaně proti vlastním lidem. Vláda to samozřejmě vždycky dělala skrytě, někdy v drtivé míře jako v případě válečného marketingu, ale vždycky to bylo nezákonné. Po tomto to už nebude. Jeden z představitelů Pentagonu prohlásil, že toto nové ustanovení "nebude mít žádné kontrolní mechanismy. Nikdo nebude vědět, zda jsou informace přesné, částečně přesné nebo zcela nepravdivé". Tohle jsem probíral také v mém trojdílném cyklu Média a propaganda, jenže problém dosahuje mnohem hlubších a systémových rozměrů. Tento systém organizovaného zločinu má totiž vlastní mechanismy, které zajišťují jeho záchranu a likvidaci nežádoucích elementů. Podobně jako nemoc, která je rezistentní proti napadení. Zajímavé, že když jde o napadání svobody projevu, lidských práv, tady se systém nebrání vůbec. Protože jde o běžné lidi jako takové. Na těch současné takzvané demokracii vůbec nezáleží, jen se s nimi velkohubě ohání, což patří k jakémusi vyprázdněnému koloritu. Ale zločineckému západnímu systému záleží především na sama sobě, a to zase dokáže velmi silně aktivovat brzdové mechanismy, aby si zachoval mocenský monopol. Využívá k tomu nejprve politiky, když selžou, nastoupí média, když selžou, tak justici, když ta selže tak policii nebo armádu. Tyto složky vůbec neslouží k hájení práv lidí, ale pro udržení mocenské převahy zločineckého organizovaného systému dnešní doby. Zahltit lidi nepodstatnostmi, jak ten či onen kašpárek byl někam zvolený, a jak to natřel jinému kašpárkovi, a co velkohubě tlápe, že udělá, přitom víme, že se nezmění vůbec nic. To jsme si prakticky ukázali v minulých částech tohoto pořadu. Reálné, upřímné a autentické změny jsou uškrcené ihned při narození se žvásty o populistickém, nesystémovém nebo příliš radikálním řešení. Politici mají ve skutečnosti za úkol moderovat a utlumovat společenský neklid hnaním věcí do vytracena. Jejich úkolem je ve skutečnosti udržet a zachovat tento zločinecký organizovaný systém. A když se jim to přestane dařit, jdou na řadu média, justice, policie, armáda, však známe to kolečko. Všichni víme, že tu máme quasivlastenecké hnutí, které za celou dobu povalování se ve Sněmovně za 160 milionů během čtyř let vůbec, ale naprosto nic podstatného neprosadilo. Vlastně ano, pomohlo prosadit výbor proti hybridním hrozbám a dezinformacím, tedy přesně na potírání reálných autentických změn. Ale zpět do Ameriky. V americkém článku Today bylo citované, že americká armáda, tedy Pentagon, už teď vynakládá na propagandu s cílem ovlivnit veřejné mínění asi 4 miliardy dolarů ročně. Přitom velká část z této částky je směřovaná na domácí půdu.
Dnes tu máme revoluční software zvaný SocksPuppit, v překladu Ponožková loutka. Jsou to falešné osoby na sociálních sítích na internetu, které americká armáda a zpravodajské služby používají k ovlivňování a vedení veřejného mínění v mnoha zemích, obvykle s cílem podnítit občanské nepokoje a revoluci. Už delší dobu je zřejmé, že tato taktika je používaná i na domácí půdě. Přitom nová americká legislativa tento proces pouze legalizuje. Mnoho amerických vládních agentur získalo tento software, který jim umožňuje zaplavit sociální média falešnými profily lidí, kteří vytvářejí falešné příspěvky na podporu vládních postojů a diskreditují ty, kteří mají opačné názory nebo jsou k vládě kritičtí. Tento software je velmi podrobný a poskytuje rozsáhlé pozadí těchto fiktivních lidí, což umožňuje jedinému člověku převzít identitu až 1000 falešných lidí a vytvořit dojem, že se skutečně nacházejí na určitém fyzickém místě nebo se dokonce účastní skutečné události. Kontrolují IP adresy, takže je nemožné zjistit, že všechny tyto aktivity organizuje jediný člověk na jednom místě. V příručce k programu se uvádí: "Existuje celá řada triků na sociálních sítích, které můžeme použít, abychom všem fiktivním osobám dodali úroveň reálnosti". Zakázka vyžaduje "virtuální privátní servery" umístěné ve Spojených Státech i mimo ně, aby poskytovaly falešné informace o poloze, a také vyžaduje to, co nazývá "smíšeným provozem", tedy kombinací reálných řídících osob s fiktivními profily osob mimo Centcom způsobem, který nabízí "vynikající krytí a silné popření".
Tento "software pro řízení osob" se teď používá k manipulaci s veřejným míněním v klíčových otázkách. Přitom neomezený počet virtuálních profilů pravidelně zaplavuje americké sociální sítě provládní propagandou ve snaze řídit vnímání veřejnosti a potlačit politický aktivismus. Tomu se říká protizprávy, v angličtině counter-messaging, a Pentagon se netají svými aktivitami v oblasti šíření "černé propagandy". To znamená vědomé šíření lží s cílem klamat a dezinformovat veřejnost za účelem potlačení politického nesouhlasu. Ve svém rostoucím strachu z politického aktivismu označila americká vláda internet za "líheň domácích teroristů" a zdá se, že do této kategorie zahrnuje každého, kdo zpochybňuje vládní verzi událostí. Západní vlády ve svém panickém strachu ztráty mocenského monopolu stále častěji označují Internet a sociální média za líheň dezinformací a konspirací. Poslušná a poddajná média tento narativ hýkavě opakují jako školáci na prvním stupni se špičkou jazyka soustředěně vyčnívajícím mezi zuby, aby tu básničku přečetli správně a nic nezkazili. To všechno je součástí rozsáhlého programu zastrašování, manipulace a potlačování veškerého veřejného nesouhlasu a kontroly nejen domácí diskuse, ale také aktivní manipulace s celosvětovým míněním.
Americká vláda provádí sledování a infiltraci ve snaze kontrolovat veřejný dialog v mnoha zemích a vytváří v jiných zemích platformy sociálních médií podobné Twitteru, zdánlivě místní, ale téměř všechny jsou monitorované a kontrolované americkými agenturami. Většina z nich je dílem USAID. Američané nevinně prohlašují, že účelem je "podpora otevřené politické diskuse" ve všech zemích, samozřejmě kromě Ameriky, ale je to diskuse", kterou chtějí zcela kontrolovat a pokřivit, aby uspokojili svou agendu podněcování nepokojů a revoluce. Jedna taková platforma na Kubě byla široce zesměšněná, když se o ní začátkem roku 2014 dozvěděla veřejnost, a byla zrušená. Šlo o síť Zunzuneo. Řešil jsem to v mém pětidílném cyklu Krvavá historie CIA. Dokonce i agentura AssociatedPress uvedla, že "byla zřízená na podporu politického disentu", ale představitelé Bílého domu tvrdili, že chtěli pouze "poskytnout Kubáncům platformu pro sdílení myšlenek a výměnu informací". Tvrdili také, že tato platforma byla využívaná ke "sdílení výsledků v kriketu" a zemědělci ke "sdílení tržních cen". Možná, ale sloužila především k politické destabilizaci. Americké ministerstvo zahraničí a USAID tyto platformy aktivně prosazovaly poté, co úspěšně vyvolaly povstání v Egyptě, Tunisku a Íránu. Americké ministerstvo zahraničí také poskytlo několik milionů dolarů týmu amerických hackerů na vývoj systému známého jako mesh network, který měl umožnit disidentům na Kubě sponzorovaným Spojenými Státy svobodnější a bezpečnější komunikaci. Přitom USAID na stejný účel vyčlenila dalších několik milionů. Přesně to samé dělají Spojené Státy už řadu let v Hongkongu.
Skuteční majitelé a kontroloři Googlu čtou ze stejného scénáře. Google neprovádí aktivní propagandu, ale funguje jako informační brána. Přitom všechna vyhledávání jsou silně cenzurovaná a upřednostňovaná tak, abychom viděli jen to, co tajná vláda chce, abychom viděli, a dostávali jen ty informace, které chce nebo nám dovolí mít. Viz různé předřazování výsledků vyhledávání, a upozaďování nebo rovnou nenabízení jiných. Facebook a Twitter nejsou lepší. Jiná je Wikipedie, která je jedním z nejzločinněji zpronevěřených aktivních propagandistických serverů na světě. Ve Wikipedii je překvapivě málo informací, které nejsou buď cenzurované, nebo přímo lživé. Pokud chcete znát počet protonů v atomu, jistě najdete správnou odpověď. Ovšem v jakékoli oblasti týkající se historie, politiky, válek, vlády, Židů, Izraele, Arabů, členů "Osy zla", zločinů vlád a korporací, pravdy evropských bankéřů a jejich pustošení světa je Wikipedie z 95 % dezinformace vyčištěná a vybělená. A tato propaganda je intenzivní; Wikipedie má desítky tisíc dobrovolníků, kteří neustále prohledávají všechny záznamy na stránkách, aby našli položky vyžadující úpravu nebo smazání. Mnoho lidí nahlásilo opravu zjevně nepravdivého záznamu, aby o chvíli později zjistili, že jejich opravy byly smazané a stránka uzamčená. Snad nejvíce úsměvné je tvrzení Wikipedie, že "obsah vyžaduje ověřitelné údaje". Možná, ale pouze od vás.
Posledním pilířem tohoto sociálního inženýrství jsou média a zábavní průmysl, které už dávno upustily od šíření pravdy a informací a z celého srdce přijaly za svůj hlavní úkol propagandisticky ovlivňovat veřejné mínění. Dnes se sice jedná o jiná témata než za válečného marketingu Edwarda Bernayse, ale, a to je velmi důležité pochopit, intenzita zůstává stejná. Stejně jako kdysi Edward Bernays zaplavil všechny možné mediální kanály válečnou nenávistí, dnes jsou tytéž kanály zaměřené na jiné národy než Německo. Jsou to Čína, Rusko, Írán, Irák, Libye Kuba, Sýrie nebo třeba Venezuela. Jde o vštěpování strachu. Dříve válka proti terorismu, dnes boj proti jedné z tisíců mutací virů. Toto kolektivní, hypnotické až sugestivní vštěpování strachu je snadno manipulovatelné k dosažení ohromujících opatření sociální kontroly, a na informace bez detailů s cílem udržet veřejnost v nevědomosti a zmatku ve všech důležitých otázkách. Paul CraigRoberts napsal, že "americká média neslouží pravdě. Slouží vládě a zájmovým skupinám, které vládu posilují. Funkcí "mainstreamových médií" je prodávat produkty a vymývat mozky posluchačů pro vládu a zájmové skupiny." To je přesně tak.
Na straně této rozsáhlé propagandistické kampaně stojí i knižní vydavatelé. Zejména obsah vzdělávacích textů je silně kontrolovaný nesourodými složkami propagandistické mašinérie. Přitom nespočet témat a teorií je proskribovaný. Například HowardZinn byl pozoruhodnou výjimkou, když nechal vydat některé své takzvaně radikální, rozumějme přesné historické knihy, ale dnes, po jeho smrti, jsou všechny jeho knihy vyřazované ze školních knihoven a ničené. Během posledních dvou nebo tří generací bylo stále obtížnější a dnes už téměř nemožné vydávat knihy s tématy, která by ohrožovala činnost tajné vlády, a nejeden jedinec byl za pokus o to zabitý. Koncentrace mediální a vydavatelské moci není náhodná, ale je součástí plánu na eliminaci informací, které jsou v rozporu s nejlepšími zájmy neviditelných lidí Edwarda Bernayse. Mnoho vydavatelů a autorů dnes dosvědčí, že Amazon aktivně potlačuje mnoho knih, zatímco předstírá, že je prodává.
NealGabler, autor knihy Jejich vlastní říše: Jak Židé vynalezli Hollywood, napsal: "Úžasné je, do jaké míry se jim podařilo tuto fikci rozšířit po celém světě. Tím, že vytvořili stínovou Ameriku, která idealizovala všechny staré oslavné báchorky o této zemi, vytvořili hollywoodští Židé mocný shluk obrazů a myšlenek, který byl tak silný, že v jistém smyslu kolonizoval americkou představivost. Nakonec se americké hodnoty staly do značné míry definované filmy, které Židé natočili." Konec citace z knihy.
Americký filmový průmysl je ze všech médií nejhorší v tom, že si vymýšlí historii a realitu a nahrazuje je vykonstruovanou mytologií. Nedávným příkladem je neodpustitelně zkreslený obraz Lincolna, otroctví a americké občanské války, který vytvořil Steven Spielberg. Obchod s otroky financovala Rothschildova Barings Bank a mnoho, ne-li většina otrokářů byli Židé. Navíc máme dostatečné podklady o tom, že to byli evropští židovští bankéři, kteří podnítili rozkol v americké společnosti související s otrokářstvím, aby vyvolali občanskou válku. Všechno jsem to probíral v mém dvoudílném pořadu Bílý muž pod bičem otrokářů. V tomto kontextu je Spielbergův film obzvláště urážlivým falešným a mýtickým zobrazením skutečných faktů. Jak poznamenal jeden publicista, ve Spielbergově filmu "bylo příliš mnoho černochů a příliš málo Židů". Výsledkem je, že desítky milionů důvěřivých Američanů si s sebou do hrobu odnesou zcela a naprosto falešnou představu o kritickém období dějin svého národa.
To je skutečný problém, který nás přivádí zpět k Edwardu Bernaysovi, který napsal: "Americký film je dnes největším nevědomým nositelem propagandy na světě. Je to skvělý distributor myšlenek a názorů. Film může normalizovat myšlenky a zvyky národa." Konec citace. Film také začíná velmi brzy indoktrinovat malé mozky.
"Američtí Židé vždycky používali své filmy jako aktivní propagandistický kanál k předávání nejen vlastního politického programu, ale i fikce americké kultury, hodnot a způsobu myšlení lidem v jiných národech. Přitom tyto filmy obsahovaly výron individualismu nebo boje za svobodu nebo uskutečnění amerického snu. Vždy zobrazovaly idealizovanou společnost, která měla v ostatních vyvolat jakousi touhu po Americe a věcech, kterými se zdá být. Vše je důmyslně uspořádané, s pečlivou pozorností věnovanou i těm nejmenším detailům prostředí, s americkou vlajkou, která tak často vystupuje do popředí, a Američané jsou vždycky zobrazovaní jako vůdci světa. To vše je velkým a vytrvalým pokusem o jakousi kulturní kolonizaci světa. Přitom Židé vynikají v prezentaci povrchní vrstvy intenzivních zvukových a vizuálních efektů, které jsou "tak bohaté na obrazy a chudé na obsah, že manipulují našimi emocemi a zkratují náš rozum"."
Velkou námitkou proti tomu všemu je, že tato prezentace je naprosto falešná. Spojené státy se vůbec nepodobají mýtickým filmovým prezentacím. Propagované a podvědomě přijímané hodnoty Američané ve skutečnosti nezastávají, a už vůbec ne představitelé národa. Stejně jako všechno podobné, co ze Spojených Států vychází, jsou i americké filmy podnětné, vysoce kvalitní lži, a proto mnoho národů omezuje americký obsah.
Všechno výše uvedené, rozhlas, televize, noviny, časopisy, reklamní průmysl, hollywoodské filmy a televizní pořady, vydávání a prodej knih, Wikipedie a sociální média, ovládá úzká skupina jednoho procenta elit. Jejich kontrola nad informacemi je téměř úplná, což jim dává moc přímo ovlivňovat myšlení a chování lidí a měnit běh událostí. Všechny se řídí stejným nevyhnutelným propagandistickým scénářem. Za tuto kontrolu se neomlouvají; Philip Weiss napsal v Mondoweiss článek s názvem "Dominují Židé v amerických médiích? A co když ano?". Napadá mě několik námitek.
Kontrola nad masmédii a filmovým průmyslem byla vždycky ústředním bodem šíření propagandy v Americe. Přitom média předkládala narativ, který měl být přijatý, a filmy oslavovaly propagandistické mýty maskované jako zábava. Spojené Státy jsou národem, který je médii nejsilněji nasycený, Američané jsou denně bombardovaní tisíci snímky o tom, co je v podstatě politickou ideologií, která usměrňuje veřejné mínění předem určeným směrem. Sama média a mnohé složky státní správy vynakládají ročně stovky milionů dolarů na umění veřejné propagandy zaměřené na zmatené stádo. Přitom toto masové mediální bombardování denně formuje americký pohled na realitu. Americký spisovatel Gore Vidal napsal:
"Nemůžete se dostat skrz hustotu propagandy, kterou je americký lid prostřednictvím obávaných médií naplněný, a přes příšerný veřejný vzdělávací systém, který máme pro průměrného člověka. Je to prostě groteskní. Korporátní ovládání veřejného mínění ve Spojených státech je jedním z divů západního světa. Žádné zemi prvního světa se nikdy nepodařilo tak úplně eliminovat ze svých médií veškerou objektivitu, natož disent."
Konec citace.
Všechny takzvané hodnoty, které jsou Američanům tak drahé a které se zdají být tak odhodlané vnutit všem ostatním národům, mají svůj původ v propagandě šířené neviditelnou vládou Edwarda Bernayse prostřednictvím tohoto pevně drženého mediálního kartelu. Doktorka Nancy Snowová, docentka politologie, napsala:
"Propaganda je nejúčinnější, když je nejméně nápadná. Američané nevědí, že americká propaganda je skrytá a její vlastnosti, integrované do komunikace a zábavy, přesvědčují lidi, že nejsou manipulovaní. Propaganda nemá být součástí otevřené společnosti". Většina našich médií je dnes tak bohatá na obraz a chudá na obsah, že slouží jen k upoutání pozornosti, manipulaci s našimi emocemi a zkratování našeho rozumu. Propagandistický a reklamní průmysl proto stále více funguje jako průmysl poslušnosti dospělých. Poučují své publikum, jak se má cítit a co si má myslet, a stále více lidí se těmito pokyny řídí a bez otázek je přijímá." Konec citace.
Doktorka Nancy Snowová popsala jedno ze svých předchozích zaměstnání jako "propagandistka" pro americkou informační agenturu. Uvedla: "Amerika se nepovažuje za zemi, která vyrábí propagandu, i když pro zbytek světa jsme považovaní za skutečně nejpropagandističtější národ." Podle ní mají Spojené Státy více profesionálů v oblasti PR než zpravodajců.
Globální dosah toho, co Edward Bernays nazval Public Relations, je jen eufemismem pro propagandu, do které jsou zapojená všechna americká média. Jedním z příkladů bylo jmenování profesionála v oblasti reklamy náměstkem ministra zahraničí pro veřejnou diplomacii a veřejné záležitosti. V článku v Los Angeles Times Naomi Kleinová napsala, že "[Charlotte Beersová] neměla žádné předchozí zkušenosti s ministerstvem zahraničí, ale zastávala vedoucí pozice v reklamních agenturách J Walter Thompson i Ogilvy&Mather a vytvořila značky pro všechno možné, od psího žrádla po elektrické vrtačky, a že jejím úkolem teď bylo kouzlit s největší výzvou v oblasti brandingu prodat Ameriku a její válku proti terorismu stále nepřátelštějšímu světu".
Někdejší ministr zahraničí ColinPowell to aktivně hájil: "Není nic špatného na tom, když se najde někdo, kdo umí něco prodat. My prodáváme nějaký produkt. Potřebujeme někoho, kdo dokáže nově označit americkou zahraniční politiku, nově označit diplomacii". Konec citace.
V mých pořadech jsem hovořil o falešných příbězích, které americká armáda vytvořila pro své invaze do Iráku a Libye, s vymyšlenými videozáznamy místních obyvatel, kteří zřejmě oslavovali americké útočníky jako osvobozující hrdiny. Možná jsme se divili, proč protestující za svobodu" v mnoha cizích zemích jako Irák, Libye, Jugoslávie, Írán nebo Ukrajina, nevysvětlitelně vytvářejí všechny své protestní nápisy výhradně v angličtině. Stejně jako u nás při pokusu o svržení prezidenta Zemana v roce 2014, kde také nápisy byly v angličtině. Všechny jsou falešné, určené pro americké publikum. Ocituji několik podkladů z projevu Johna Rendona, PR konzultanta zaměstnaného americkou armádou, který přednesl na Akademii amerického letectva.
John Rendon prohlásil: "Nejsem stratég národní bezpečnosti ani vojenský taktik. Jsem politik, informační válečník a manažer vnímání." Na tomto místě připomněl posluchačům, že když americká vojska vstoupila během první války v Perském zálivu do Kuvajtu, dostalo se jim nadšeného uvítání od stovek Kuvajťanů mávajících americkými vlajkami. Poté se zeptal: "Začali jste někdy přemýšlet o tom, jak se obyvatelům Kuvajt City podařilo získat najednou tolik amerických vlajek? No, teď znáte odpověď. To byla tehdy jedna z mých prací". Konec citace.
Je zajímavé, že se Američané tak otevřeně chlubí svou zvrácenou manipulací s národy světa. Mike Pompeo se také chlubil v jeho proslulém videu: "Lhali jsme, podváděli jsme, kradli jsme". A Američané jásali.
Americká propagandistická hloupost nezná mezí. Před několika lety, před přistáním vrtulníku prezidenta Bushe ve veřejném parku v centru města při jeho návštěvě Itálie, jsme mohli sledovat desítky agentů tajné služby s plechovkami barvy, jak stříkají veškerou trávu krásným odstínem zelené, aby George Bush vypadal v televizi hezčí. Když americký prezident nebo ministr zahraničí promluví v OSN k prázdnému sálu, média povinně vystřihnou a vloží do něj posluchače z projevu jiného řečníka, aby byli Američané hrdí, že jejich vůdci nadšeně tleskal plný sál. Tyto úpravy fotografií, tu plný, tam prázdný sál, podle toho, jak je koho potřeba vykreslit, jsem opět řešil v mém trojdílném pořadu Média a propaganda.
Dnes je každá část Ameriky zaměřená na marketing značky. Filozofii fungování se říká "řízené vnímání", snaha nahradit realitu utopickou smyšlenou verzí událostí. Vyvíjí se velké úsilí, aby se určilo, které činy, postoje či nálady mají být americké veřejnosti a světu prezentované, které informace mají být veřejnosti odepřené a které "ukazatele" je třeba publiku sdělit, aby ovlivnily jeho emoce a otupily jeho objektivní uvažování. Toto řízení vnímání kombinuje některá fakta, některé nesouvisející pravdy, velké množství klamání, to vše zabalené do vrstev, které se označují jako "psychologické operace", a používané k prodeji vlastenectví, válek, kapitalismu, strachu a fašismu. To je dědictví Waltera Lippmanna a Edwarda Bernayse: celý národ degradoval do té míry, že podstata produktu je nepodstatná a vnímání značky je vším.
Obraz vlastní země v myslích Američanů se skládá z obrovské škály dezinformací, nepravd a mýtů, které pokrývají všechny aspekty lidské zkušenosti a o kterých Američané horlivě, a dokonce bojovně věří, že jsou pravdivé. Důvodem, proč jsem se tématu propagandy věnoval v takové míře, je snaha ukázat stejně pravdivou skutečnost, že obraz, který si cizinci, a to nejen Čechoslováci, o Americe vytvářejí ve své mysli, se také skládá ze stejné rozsáhlé škály lží, dezinformací, nepravd a mýtů. Jejich chápání Ameriky je stejně chybné jako chápání samotných Američanů. Téměř všechno, co o Americe čteme, vidíme a co se o nich dozvídáme, je většinou mýtická propaganda na hony vzdálená realitě. Platíme za značku, aniž bychom rozuměli produktu nebo ho dokonce dostávali.
Tajná vláda Edwarda Bernayse přebírá kontrolu nad ideologickými základy celé Ameriky, potažmo celého západu. Tento propagandistický nápor zahrnuje politický, korporátní, bankovní, zahraničněpolitický, vojenský, mediální i akademický sektor národa a snaží se všechny přinutit k jednotnému soudržnému mentálnímu stavu. Nejde jen o informace nebo dezinformace. Tím, že kontrolují zdroje a rozhodují tak o tom, co můžeme a nemůžeme vidět nebo se dozvědět, plánují rozhodovat o tom, jak se cítíme a co si myslíme, a nakonec i o tom, kdo má nebo nemá hlas.
Právě to vedlo ředitele CIA Williama Caseyho k prohlášení: "Budeme vědět, že náš dezinformační program je dokončený, až všechno, čemu americká veřejnost věří, bude lživé."
Zdá se, že svět se konečně probouzí k pochopení fiktivního bláznovství, kterým je dnešní Amerika. PewResearch Center provedl v poslední době několik studií, které dokumentují rostoucí nedůvěru ke všemu americkému ve většině zemí, včetně Číny a západní Evropy. Zároveň konstatuje, že američtí občané získávají stále užší pohled na důležité světové otázky, což ještě prohlubuje jejich už tak pověstnou nevědomost. PewResearch Center také poznamenává, že zatímco Američané dostávají omezené informace redukované na dětinské hlášky postrádající šíři, hloubku a kontext, tato záměrně vykonstruovaná nevědomost zároveň zvyšuje snadnost propagandistů uvádět nepravdivá tvrzení, která se jeví jako reálná a je obtížné je zpochybnit.
Závěr: USA v zahraničí
Jedním z nedávných příkladů byl politický převrat na Ukrajině, který byl už druhým případem, kdy Spojené Státy svrhly zvolenou vládu v této zemi. Poprvé Američané vyvolali minirevoluci a dosadili Julii Tymošenkovou jako svou loutkovou prezidentku. Vláda této královny skončila předčasně, když byla uvězněná za rozsáhlé podvody, zpronevěry a vraždy. Američané poté investovali – podle vlastního přiznání – více než 5 miliard dolarů do destabilizace země s působivým množstvím násilí při druhém pokusu o převzetí kontroly. Ten se rozpadl, když se většina východní Ukrajiny, zejména Krym, postavila proti americkému úsilí a odhlasovala si odtržení od Ukrajiny a opětovné připojení k Rusku. Jen pro doplnění. Krym byl vždycky součástí Ruska, ale teprve nedávno byl v rámci mírového opatření předaný Ukrajině; jeho obyvatelé jsou prakticky všichni etničtí Rusové a chtěli se vrátit domů.
Americká média ale přinesla pouze zprávy a videozáznamy nepokojů. Ovšem zamlčela skutečnost, že tyto nepokoje byly iniciované a financované Spojenými státy a že v Kyjevě sídlí obrovský kontingent CIA, který události řídil z amerického velvyslanectví. Výslovně vynechali video, na kterém je zachyceno, jak se "demokratičtí demonstranti" po skončení vracejí do areálu amerického velvyslanectví, aby si vyzvedli výplatu. Nepokoje byly přičítané "vměšování" Ruska a prezentované jako volání ukrajinského lidu po svobodě. Hlasování obyvatel Krymu o odtržení, které bylo zcela z jejich vlastní iniciativy, bylo v amerických, západních i našich médiích popisované jako "ruská invaze" na Krym. Právě v této souvislosti se Spojené Státy vyšplhaly na svého pokryteckého morálního bílého koně a předstíraly, že "varují" Rusko před "vměšováním do ukrajinských voleb", a naplnily americká srdce hrdostí na boj svého národa za pravdu a svobodu. Díky tomuto silně propagovanému falešnému obrazu, který zaplavuje americká i západní média, se většina Američanů domnívá, že situaci na Ukrajině jasně rozumí a že Rusko je skutečně "říší zla". Ve skutečnosti nerozumějí jasně ničemu a to málo, co vědí, je špatně. Ovšem když vláda národa tak důkladně ovládá média a oficiální příběh, a je patologickým lhářem, jaká je naděje pro lidi?
Tento značkový marketing řízeného vnímání se neomezuje pouze na půdu Spojených Států. Ještě více času a peněz se vynakládá na řízení vnímání v jiných zemích. Například Hongkong je dnes prosycený kontrolou médií ze strany CIA a dalších amerických subjektů, jejichž dlouhodobá propagandistická kampaň je veškerým zdrojem západně orientované politické agitace a trvale negativních názorů na Čínu, které tady vznikají. George Soros financuje na hongkongské univerzitě podbízivý "China Media Project", který vytváří masivní protičínskou kampaň a je zodpovědný za velkou část tamních násilností. Násilí a chaos v Tibetu a Sin-ťiangu mají stejný zdroj. Chcete důkazy? Philip Agee, bývalý agent CIA, napsal, že Spojené Státy prováděly toto nezákonné vměšování v Tibetu už před padesátými a šedesátými lety 20 století, a tvrdí, že jeho povinnosti v CIA zahrnovaly snahu proniknout do mocenských institucí a manipulovat s nimi, infiltrovat a manipulovat politické strany, odbory, mládežnická a studentská hnutí, intelektuální, profesní a kulturní společnosti, náboženské skupiny, ženské skupiny a zejména média. Podrobně popisuje, jak platil novinářům za to, aby zveřejňovali americkou propagandu, jako by šlo o jejich vlastní informace, a jak CIA vynakládala obrovské částky na intervence do zahraničních voleb s cílem prosadit a zvolit amerického loutkového kandidáta. New York Times se ve svém nekrologu o Philipu Ageeovi vyjádřil jen velmi málo hezky. Bodejď by ne, když vynesl na světlo temné tajemství CIA, které mělo zůstat navěky pohřbené. Je třeba ho alespoň posmrtně znevěrohodnět.
Jonathan Power nám vyprávěl o jednom vysoce postaveném britském diplomatovi, který prohlásil: "O touze světa po americkém vůdcovství se člověk dočte pouze ve Spojených státech. Všude jinde se člověk dočte o americké aroganci a unilateralismu". Jonathan Power dále napsal, že "Amerika je bohužel v zajetí vyčerpaných myšlenek". A jak poznamenala Naomi Kleinová, národy obecně nemají námitky proti takzvaným americkým hodnotám, ale proti tomu, že se jimi Spojené Státy nikdy neřídí. Kritici vidí pouze americký unilateralismus, ignorování všech mezinárodních zákonů, velké majetkové rozdíly a rostoucí neopodstatněné represe a porušování občanských práv. Napsala, že problém Ameriky "není ve značce, ale ve výrobku", a že velký a rostoucí mezinárodní hněv vyplývá "nejen z faktů, ale také z jasného vnímání falešné reklamy". Jinými slovy, americké pokrytectví, syndrom utopie, o kterém jsem hovořil dříve. Zdá se ale, že Američané si těchto skutečností nevšímají a zdvojnásobují své úsilí propagovat nejen všechny Američany, ale i celý svět.