Druhý díl se zabývá tajnou organizací Gladio, která byla vytvořená během studené války NATO a CIA s cílem připravit se na eventuální invazi Sovětského svazu do Evropy. Gladio se později rozšířila do mnoha zemí Evropy a stala se tajnou sítí, která se podílela na sabotážích a teroristických útocích. V pořadu jsou popsané aktivity Gladio v několika zemích Evropy, včetně Francie, Španělska, Portugalska, Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Dánska, Německa a Řecka. Závěr pořadu zdůrazňuje, že strategie napětí, kterou Gladio používala, byla dlouhodobá a trvalá.
Úvod
Stručně zrekapituluji, o čem pojednával první díl sítě Gladio. Pověděli jsme si, jak byly jednotky sítě Gladio po celé západní Evropě začleněné do struktur NATO, jakou měly strukturu, zázemí, logistiku, podporu a také kdo je cvičil. Jednak britské SAS a americké Zelené barety. Začal jsem v lůně největšího teroristického režimu na planetě, kterým je Amerika. Pokračoval jsem Velkou Británií a pokračoval jsem sítí Gladio v Itálii. Kdo jste neslyšeli první díl, prosím, abyste měli návaznost, určitě si první díl poslechněte.
Francie
Německá armáda provedla invazi do Francie, kterou po několik let okupovala. 14. června 1940 padla Paříž. Zatímco pravicová část francouzské vojenské a politické elity pod vedením generála Philippa Pétaina spolupracovala s Hitlerovou okupační armádou a vytvořila fašistickou vládu ve Vichy, francouzský generál Charles de Gaulle vytvořil v Londýně francouzskou tajnou službu BCRA. Agenti BCRA byli do Francie vysazovaní na padácích a své tajné mise plnili za cenu velmi vysokých ztrát. Svým posláním, výcvikem a vybavením byla BCRA, která byla zrušená ještě před koncem války, předchůdcem francouzské tajné armády. Po invazi v Normandii 6. června 1944 a osvobození Francie pod vedením Spojených států vstoupil generál de Gaulle triumfálně znovu do Paříže a stal se premiérem. Generál Pétain, který spolupracoval s Hitlerem, byl odsouzený k trestu smrti, poté omilostněný a doživotně uvězněný.
S koncem druhé světové války se zrodila Čtvrtá francouzská republika mezi lety 1945 až 1958, která se vyznačovala značně nestabilní politickou a vojenskou situací. Na levici byla velmi populární Francouzská komunistická strana PCF. Na pravici vichističtí kolaboranti v armádě a mocné skupiny ve francouzské podnikatelské společnosti odmítaly, aby se komunisté dostali k vládě. Proti komunistům vystupovala striktně Velká Británie i Amerika. Proto podobně jako v Itálii pokračovala i ve Francii po roce 1945 tajná válka zhruba v linii PCF a komunistických odborů na jedné straně proti CIA a části francouzského politického, vojenského a policejního aparátu na straně druhé.
21. října 1945 proběhly volby, ve kterých zvítězil tábor komunistů a socialistů. Navzdory jejich vítězství jim premiér de Gaulle odmítl přepustit klíčová ministerstva a posty ve vládě. To tvoří příliš interní politické záležitosti, kterým je zbytečné se více do hloubky věnovat. Po rezignaci de Gaulla se konaly další volby 10. listopadu 1946, kde opět zvítězili komunisté. Americký velvyslanec ve Francii Jefferson Caffrey, zarytý antikomunista, týden co týden posílal alarmující zprávy americkému prezidentovi Harry Trumanovi do Bílého domu. Washington a americké tajné služby byly přesvědčené, že PCF musí být napadená a poražená v tajné válce. Z iniciativy amerických a britských speciálních jednotek SAS byla ve Francii pod krycím názvem "Plan Bleu" (Modrý plán) vytvořená tajná armáda. Jejím úkolem bylo tajně zabránit mocné komunistické PCF v nástupu k moci. Buňky tajné armády se brzy rozšířily po celé Francii. Zapojeno bylo mnoho agentů a důstojníků tajné služby DGER. Jenže v této službě byli i komunisté, což Američané považovali za bezpečnostní riziko. Proto byla DGER v roce 1946 zrušená a nahrazená novou vojenskou tajnou službou SDECE, která byla ostře protikomunistická.
Tím prohráli komunisté důležitou bitvu v tajné válce ve Francii, protože SDECE se stala jejich nejnebezpečnějším protivníkem. Jenže Modrý plán praskl a byl zveřejněný. Podle tvrzení francouzského ministra vnitra plánovaly CIA a MI6 spolu s francouzskými pravicovými polovojenskými jednotkami v létě 1947 ve Francii státní převrat. V důsledku těchto odhalení následovalo několik zatčení a vyšetřování. Jenže tím to neskončilo. Když v roce 1949 vzniklo NATO s ústředím v Paříži, tajná služba SDECE svou protikomunistickou tajnou válku úzce koordinovala právě s NATO. Francouzská rozvědka SDECE otevřela v dubnu 1951 stanici ve Washingtonu. Vzniklo francouzské Gladio. Jedním z důstojníků CIA ve výslužbě byl Edward Barnes, který působil jako styčný důstojník Gladia. Podle Barnese se francouzský program Stay-behind skládal z několika desítek mužů, které CIA individuálně rekrutovala a ze kterých každý měl vybudovat malou síť vlastních rekrutů. Pařížský zpravodaj Intelligence Newsletter po odhalení tajných armád CIA uvedl, že "tehdejší ředitel francouzské rozvědky nabídl, že dá CIA k dispozici asi 10000 vycvičených a vyzbrojených "vlasteneckých" vojáků mimo řady francouzských ozbrojených sil", vycvičených k zásahu v tajné válce "pro případ, že by se k moci dostala komunistická vláda".
Aby byla zajištěná materiální nezávislost tajných vojáků, CIA spolu s SDECE zřídily po celé zemi tajné skrýše zbraní Gladio. Na odlehlých místech byly ukryté nejrůznější věci. Téměř všechno, o čem by si lidé mysleli, že by se mohlo hodit, včetně zbraní, výbušnin, zlatých mincí a jízdních kol. Nejvyšší prioritou bylo rádiové vybavení a kódy. Aby síť zůstala přísně tajná, dodržovala se zásada "need-to-know", která omezovala informace na co nejmenší počet lidí. Italské ministerstvo obrany vědělo, že SDECE spolu se CIA řídí tajnou armádu, která má být proti komunistům. Generál Umberto Broccoli v říjnu 1951 napsal ministru obrany Marrasovi, že tajné armády existují v Nizozemsku, Belgii, Norsku a Dánsku. Také "Francie už zorganizovala takové operace v Německu a Rakousku a také na svém vlastním státním území až po Pyreneje."
V době skandálu Gladio v roce 1990 francouzský tisk odhalil, že francouzští členi sítě Gladio absolvovali výcvik v používání zbraní, manipulaci s výbušninami a pozorování a používání vysílaček. Jedno výcvikové středisko se nacházelo nedaleko Orléansu na jih od Paříže, ve výcvikovém středisku v pohoří Pyreneje, poblíž francouzsko-španělských hranic. Druhé bylo v Calvi na severním pobřeží francouzského středomořského ostrova Korsika, poblíž italského velitelství Gladio na ostrově Sardínie. Potom nastal chaos ohledně Alžírska a severní Afriky na konci Čtvrté republiky, což tvoří zase příliš podrobné záležitosti pro naše účely.
Když bylo v roce 1949 založené NATO, jeho ústředí bylo vybudované ve Francii. Francie tak byla obzvláště zranitelná vůči tajné válce NATO a CIA, jak si stěžoval de Gaulle – neboť spolu s NATO sídlilo v Paříži také tajné velitelské centrum Gladio. To odhalil italský dokument "Zvláštní jednotky SIFAR a operace Gladio" z června 1959. Pro Bílý dům ve Washingtonu bylo obrovským šokem, když se de Gaulle v únoru 1966 rozhodl postavit Spojeným státům na odpor a nařídil NATO a Američanům, aby své vojenské základny ve Francii buď předaly pod francouzskou kontrolu, nebo je zrušily. Spojené státy a NATO na toto ultimátum nereagovaly, načež de Gaulle 7. března 1966 spektakulárním rozhodnutím vyřadil Francii z vojenského velení NATO a celou organizaci NATO i s jejími agenty pro tajné akce z francouzského území vyhostil. K hněvu Washingtonu a Pentagonu se evropské velitelství NATO muselo přestěhovat do Belgie.
Španělsko
Ve Španělsku se boj militantní pravice proti komunistům a levici neodehrával tajně, ale jako otevřená a brutální válka, která trvala tři roky a vedla k celkovému počtu 600000 obětí. Španělská občanská válka začala 17. července 1936. Totiž vojenský převrat generála Franca a jeho spolupracovníků přišel potom, co 16. února 1936 zvítězila ve volbách levicová reformní vláda. Zatímco v Řecku v roce 1967 vojenský převrat nastolil moc ozbrojených sil za méně než 24 hodin, ve Španělsku v červenci 1936 byl odpor civilistů proti vojenskému převratu tak masivní, že republika bojovala tři roky, než byla nastolená vojenská diktatura pod vedením Franca. Boj byl dlouhý a intenzivní nejen proto, že se velké skupiny španělského obyvatelstva chopily zbraní proti španělské armádě, ale také proto, že se spontánně zformovalo 12 takzvaných mezinárodních brigád, které měly utužit republikánský odpor proti Francovi.
Idealističtí mladí muži a ženy z více než 50 zemí světa se v jedinečném okamžiku v dějinách válečnictví dobrovolně přihlásili do mezinárodních brigád, které nakonec čítaly asi 30 až 40000 členů. Většinu z nich tvořili dělníci, ale vlakem do Španělska se vydali také učitelé, zdravotní sestry, studenti a básníci. Španělští socialisté a komunisté spolu s Mezinárodními brigádami nakonec nedokázali Francův převrat zastavit, protože Hitler a Mussolini fašistického generála podporovali, zatímco vlády Velké Británie, Francie a Spojených států se rozhodly nezasahovat. Obávaly se španělského komunismu více než španělského fašistického diktátora, a tak mlčky souhlasily se smrtí španělské republiky.
27. února 1939 britská vláda ukončila boj Španělské republiky, když oznámila, že uznává Franca za legitimního vůdce Španělska. Hitler a Mussolini si zajistili západní křídlo a dohodli se s Francem, že Španělsko zůstane během druhé světové války neutrální. Po druhé světové válce byl boj proti komunistům v západní Evropě často označovaný jako boj proti "pátým kolonám". Tento termín původně označoval tajné fašistické armády a pocházel ze španělské občanské války. Původ tohoto označení pátá kolona je velmi zajímavý, ale o tom jindy. Termín "pátá kolona" přežil španělskou občanskou válku a od té doby se používá pro označení tajných armád nebo skupin ozbrojených diverzantů, které tajně operují v zóně vlivu nepřítele.
Franco vládl železnou pěstí a od roku 1936 do diktátorovy smrti v roce 1975 se ve Španělsku nekonaly žádné svobodné volby. Franco posílil svou pozici na mezinárodním poli, když v roce 1953 uzavřel pakt s Washingtonem a umožnil Spojeným státům rozmístit na španělském území rakety, vojáky, letadla a antény signální rozvědky (SIGINT). Na oplátku se Spojené státy postaraly o to, aby Francovo fašistické Španělsko přes odpor mnoha zemí včetně prominentního Sovětského svazu překonalo svou mezinárodní izolaci a v roce 1955 se stalo členem Světové mírové organizace. Americký ministr zahraničí John Foster Dulles, bratr ředitele CIA Allena Dullese, se setkal s Francem v prosinci 1957 a Francův důvěrný pomocník, námořní důstojník Carrero Blanco, poté obratně kultivoval kontakty diktatury se CIA. Do konce padesátých let se "vazby upevnily a Frankova komunita tajných služeb se stala jedním z nejlepších spojenců CIA v Evropě."
Franco se spolu s řadou diktátorů v Latinské Americe stal spojencem Washingtonu. Franco po způsobu klasického oligarchy zvyšoval svůj majetek a konzervoval svou moc budováním pyramidy privilegií a korupce. Jeho nejvyšší generálové mohli vydělávat miliony na pochybných obchodech, jejich důstojníci zase dostávali svůj podíl a tak dále po linii. V tomto rámci vojenský aparát a tajné služby nekontrolovatelně vzkvétaly a zabývaly se obchodem se zbraněmi, drogami, mučením, terorem a protiterorem. V roce 1990 vyšlo najevo, že segmenty španělských tajných služeb společně se CIA řídily španělskou buňku Gladio v Las Palmas na španělských Kanárských ostrovech v Atlantiku. Základna byla zřízená už v roce 1948 a působila po celá 60. a 70. léta. Tuto výcvikovou základnu na Kanárech řídili američtní instruktoři. Tuto skutečnost potvrdil v roce 1990 italský plukovník Alberto Vollo. Na stejném místě existovalo také americké zařízení SIGINT.
Frankova diktatura sloužila jako bezpečné útočiště pro mnoho pravicových teroristů, kteří se účastnili tajné protikomunistické války v západní Evropě. Italský pravicový extremista Marco Pozzan, člen italské pravicové organizace Ordine Nuovo, v lednu 1984 prozradil soudci Felici Cassonovi, který později odhalil tajnou armádu Gladio, že se ve Španělsku v posledních letech Frankovy vlády usídlila celá kolonie italských fašistů. Více než 100 kompliců uprchlo z Itálie poté, co kníže Valerio Borghese 7. prosince 1970 zorganizoval neofašistický pokus o svržení italské vlády. Pravicoví extremisté, ke kterým patřil sám Borghese, se přeskupili ve Španělsku pod vedením známého mezinárodního pravicového teroristy Stefana Delle Chiaie, který během převratu se svými muži obsadil ministerstvo vnitra.
Ve Španělsku se Stefan Delle Chiaie spojil s pravicovými extremisty z dalších evropských zemí, včetně například bývalého nacisty Otto Skorzenyho. Skorzeny byl zaměstnaný Frankovou tajnou službou jako bezpečnostní poradce. Najal proto Stefana Delle Chiaie, aby se zaměřil na Frankovy odpůrce ve Španělsku i v zahraničí. Stefen Delle Chiaie provedl více než tisíc krvavých útoků, včetně odhadem 50 vražd. Tajná válka ve Španělsku se vyznačovala atentáty a teroristickými činy. Členové tajné armády Stefena Delle Chiaie, včetně italského pravičáka Alda Tiseie, se později italským soudcům přiznali, že během svého španělského exilu sledovali a zabíjeli antifašisty jménem španělské tajné služby. Po Francově smrti v roce 1975 se Stefan Delle Chiaie rozhodl, že Španělsko už není bezpečným místem, a odešel do Chile.
Tam ho pravicový diktátor Pinochet dosazený CIA naverboval, aby pronásledoval a zabíjel chilské opozičníky v rámci "operace Condor" po celé Jižní Americe. Stefano Delle Chiaie, narozený v Itálii v roce 1936, zůstává nejznámějším teroristou, členem tajných armád, které tajně bojovaly proti komunismu v Evropě i v zahraničí. Pravicový terorista zůstával nebezpečím pro levicová hnutí po celém světě, ale po útěku ze Španělska se na starý kontinent vracel jen zřídka, s výjimkou roku 1980, kdy byl italskou policií podezřívaný, že se vrátil do Itálie, aby provedl krvavý masakr na boloňské železnici. Ve věku 51 let byl nedotknutelný terorista nakonec zatčený 27. března 1987 v hlavním městě Venezuely Caracasu místní tajnou službou. Jen o několik hodin později byli na místě přítomní agenti italské tajné služby a CIA.
Když Franco nejasně očekával konec svých dnů, povýšil v červnu 1973 svého styčného důstojníka CIA a mistra tajných služeb Carrera Blanca na post španělského premiéra. Přesto byl Blanco kvůli své brutalitě nenáviděný velkou částí obyvatelstva. V prosinci téhož roku najel svým autem na minu nastraženou ETA a byl rozmetaný. Španělská a francouzská teroristická organizace ETA, bojující za nezávislost Baskicka se atentátem na Blanca stala nebezpečným nepřítelem státu.
Nicméně Španělsko dlouhou dobu poskytovalo Američanům právo umístit na svém území americké jaderné rakety a ve svých přístavech vojenské lodě a ponorky. Španělsko se stalo oficiálním členem NATO v roce 1982, ale italský generál Serravalle prozradil, že neoficiální kontakty probíhaly mnohem dříve. Španělsko, jak se generál vyjádřil, "nevstoupilo do dveří, ale přišlo oknem". Španělská tajná armáda se například v březnu 1973 na pozvání Spojených států zúčastnila v německém Bavorsku cvičení Gladio Stay-behind, kterému velely americké síly v Evropě.
Portugalsko
Jak jsem zmínil, zemí, kde operovaly jednotky sítě Gladio, bylo 14. Kdybych měl každý stát probírat podrobně, tento pořad by byl jednak nudný, a jednak příšerně dlouhý. Proto budu další země probírat jen ve zkratce. V květnu 1926 provedl generál Gomes da Costa v Portugalsku vojenský převrat, zrušil ústavu i parlament a změnil zemi v diktaturu. Po něm se k moci dostal diktátor Salazar. Během španělské občanské války Salazar podporoval vojáky a zásobami pravicového diktátora Franca v sousedním Španělsku. Poté se oba diktátoři ve strategickém pravicovém spojenectví, které účinně chránilo velké části západní fronty, zaručili Hitlerovi a Mussolinimu, že Portugalsko zůstane neutrální i během druhé světové války.
Existence tajných armád napojených na CIA a NATO v Portugalsku byla poprvé odhalená v roce 1990 po odhalení italského Gladia Stay-behind. Mezinárodní tisk odhalil, že "v Portugalsku jedna lisabonská rozhlasová stanice oznámila, že buňky sítě spojené s operací Gladio působily v 50. letech na obranu pravicové diktatury doktora Salazara." Portugalský deník O Jornal informoval ohromené publikum v zemi, že "tajná síť, vybudovaná v lůně NATO a financovaná CIA, jejíž existenci nedávno odhalil Giulio Andreotti, měla v šedesátých a sedmdesátých letech v Portugalsku pobočku." Jmenovala se Aginter Press a podílela se na vražedných operacích v Portugalsku i v portugalských koloniích v Africe. Tuto tajemnou a brutální organizaci podporovala CIA a řídili ji evropští pravicoví důstojníci, kteří s pomocí PIDE verbovali fašistické bojovníky. Vyšetřování italského senátu týkající se Gladia a tajné války a masakrů v Itálii odhalilo, že italští pravicoví extremisté byli také vycvičení agenturou Aginter Press. Aginter Press, jak konstatovala italská zpráva o Gladiu, byla ve skutečnosti informačním centrem přímo napojeným na CIA a portugalskou tajnou službu, které se specializovalo na provokační operace.
Belgie
Za druhé světové války byla Belgie poražená a obsazená německými vojsky. Belgická vláda byla nucená uprchnout do Londýna a zůstala v exilu až do osvobození Evropy spojeneckými vojsky. Během exilu v Londýně navázala belgická vláda a armáda úzké vztahy s Brity, když oba národy spolupracovaly za účelem vytvoření tajných armád v okupované Belgii. Od léta 1942 Britové zřídili v Belgii sklady zbraní a postavili a vycvičili tajnou armádu. Britové řídili dostupnost vysílaček a letadel pro přepravu mužů a materiálu a z Londýna kontrolovali logistiku a řídili výcvik a vyslýchání agentů, kteří byli tajně vyslaní do okupované Belgie. Vedle provádění sabotážních operací proti německým okupantům tajná belgická armáda shromažďovala informace, které agenti předávali do Londýna rádiem, písemně nebo na mikrofilmech.
Síť Gladio Stay-Behind působila po válce v Belgii dál. Po dni D a osvobození Belgie byly Spojené státy i Anglie znepokojeny silou belgických komunistů. Stejně jako v Itálii a Francii, i v Belgii se komunisté těšili velkému respektu obyvatelstva pro svou odvahu a významnou roli v odbojovém boji proti nacistům. Jednotky Gladio v Belgii spolupracovaly na tajné ose přes belgickou, britskou a americkou tajnou službu. Gladio v Belgii bylo šikovně ukryté v pěti odděleních uvnitř belgické vojenské tajné služby. Bylo proto extrémně obtížné je v rámci NATO vystopovat, třebaže po vyhnání NATO z Francie se sídlo aliance přestěhovalo právě do Belgie. Aby byla belgická Gladio schopná operovat nezávisle na pravidelných silách, byla belgická tajná armáda stejně jako všechny Gladio na celém kontinentu, vybavená tajnými sklady zbraní rozmístěnými po celé zemi. Sklady obsahovaly zbraně, munici, zlaté mince a výbušniny, ale také výkonná vysílací zařízení Harpoon. Ty jsem probíral na začátku prvního dílu.
Se sítí Gladio byly nepřímo spojované takzvané brabantské masakry. Šlo o sérii brutálních a záhadných teroristických útoků provedených v geografické oblasti kolem Bruselu zvané Brabant mezi lety 1983 až 1985, při kterých zemřelo 28 lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Brabantské masakry zanechaly v Belgii šok a zůstávají nejtraumatičtější epizodou nejnovějších belgických dějin. Brabantské masakry patří k nejhorším případům terorismu, které západní Evropa zažila ve druhé polovině dvacátého století. Pod pojem "brabantské masakry" je zahrnuto celkem 16 ozbrojených útoků. První z nich se odehrál 14. srpna 1982 a jednalo se o ozbrojený útok na obchod s potravinami v belgickém městě Maubeuge v kraji Brabant. Poslední z nich, útok na řetězec supermarketů, se odehrál 9. listopadu 1985 v belgickém městě Aalst, také v kraji Brabant. Dalších 14 útoků, které se všechny odehrály v kraji Brabant, bylo dvakrát zaměřeno na restauraci, jednou na taxikáře, jednou na klenotnictví, jednou na textilní továrnu, jednou na obchod s potravinami a pětkrát na supermarket v pěti různých městech. Policie si všimla, že při všech útocích byly ukradené jen velmi malé částky peněz, často méně než 5000 liber, a zároveň byla použitá obrovská brutalita a profesionalita.
Cílem brabantských masakrů bylo zasáhnout strach do morku kostí belgického obyvatelstva. Tento cíl byl splněný, jak dokládá přepadení supermarketu v Aalstu 9. listopadu 1985. Významné datum vánočního období, 9. listopad, je v Belgii dnem svatého Martina, místního Ježíška, a děti v předvečer nechávají před domem mrkev pro koně svatého Martina a jdou spát s přáním krásných vánočních dárků. Druhý den ráno, v rušnou sobotu, lidé spěchali do supermarketu, aby nakoupili na poslední chvíli. Co se dělo potom, bylo rekonstruováno z výpovědí svědků. Před supermarketem zaparkoval Volkswagen GTI a z auta vystoupili tři ozbrojení muži s kuklami na hlavách. Nejvyšší z trojice zvedl brokovnici s pumpičkou, zahájil palbu z bezprostřední blízkosti a chladnokrevně na místě dorazil dva nakupující. Po příchodu k pokladně začal náhodně střílet na všechno, co se pohnulo. Vyděšení nakupující v uličkách supermarketu se před třemi maskovanými střelci mohli jen stěží ukrýt nebo schovat. Při následném masakru zemřelo osm lidí, včetně celé rodiny, a dalších sedm bylo zraněno. U pokladen supermarketu byli chladnokrevně zlikvidovaní manželé a jejich čtrnáctiletá dcera. Další otec a jeho devítiletá dcera byli zabití v autě při pokusu o útěk.
Kořist z přepadení činila pouhých pár tisíc liber, které byly později nalezené v kanále v neotevřeném pytli. Vrahové beze stopy uprchli a od té doby nebyli identifikovaní, zatčení ani souzení. Aktéři série známé jako brabantské masakry zůstávají dodnes neznámí. Svědci a odborníci se shodli, že tyto masakry nebyly dílem drobných zločinců, ale krvavými operacemi elitních profesionálů. To platilo jak pro klidný a profesionální způsob, jakým řešili situace a své zbraně, tak i pro to, jak bezohledně ujížděli se svými auty přímo pod nosem belgické policie. Vždycky operovali ve velmi malých skupinách. Nejvyšší muž přítomný také v Aalstu, kterému svědci a novináři začali říkat "obr", se při útocích znovu a znovu objevoval, dával rozkazy a střílel ze své brokovnice italské výroby. Brutalita byla jejich poznávacím znamením. Navzdory rozsáhlým vyšetřováním nebyly Gladio Stay-Behind přímo spojení s těmito brabantskými masakry. Belgičtí ministři obrany a vnitra nebyli ochotní prozradit jména teroristů ani třem vybraným soudcům. Měli tedy co tajit. O brabantských masakrech jsem shromáždil obrovské množství materiálů, ale pro naše účely by to bylo přílišné zabíhání do podrobností.
Nizozemsko
Stejně jako v sousední Belgii vznikla i v Nizozemsku tajná armáda Stay-behind na základě okupačních zkušeností země z druhé světové války. Během války navázali Nizozemci a Britové důvěrné vztahy a Londýn radil Nizozemcům při reorganizaci jejich zničeného a chaotického aparátu tajných služeb. Nizozemci po válce pěstovali tajné kontakty jak s britskou MI6 tak americkou CIA. Nizozemská centrála Gladio Stay-Behind byla zřízená v Americe se souhlasem CIA. Další tajná nizozemská exilová základna byla zřízená ve Španělsku, kde tehdy vládl fašistický diktátor Franco.
Lucembursko
Lucembursko vstoupilo do NATO při jeho založení v roce 1949 a poté byly tajné sítě Gladio v Lucembursku koordinovány vojenskou aliancí. Agenty této sítě Gladio Stay-behind rekrutovala nizozemská tajná služba na základě dobrovolnosti a podle kritérií týkajících se jejich profese a místa bydliště. Lucemburská Gladio Stay-behind byla v 80. letech vybavená také moderními komunikačními stanicemi Harpoon: "Tyto osoby, řízené prostřednictvím rádiového spojení, měly za úkol plnit tajné mise na vlastní nebezpečí a v kontextu nepřátelské kontroly oblasti."
Dánsko
Dánská tajná pobytová armáda Gladio Stay-Behind nesla krycí název "Absalon". Absalon bylo jméno středověkého dánského biskupa, který s mečem v ruce porazil ve středověku Rusy. Velká bronzová socha Absalona na koni v bojové výstroji dodnes stojí v dánském hlavním městě Kodani. Dočkala se náhlého zvýšení pozornosti, když dánský tisk v listopadu 1990 přinesl titulek, že "skupina "Absalon" postavená CIA a podporovaná NATO se připravovala proti komunistickému převzetí moci v Dánsku." Bývalý ředitel CIA William Colby ve své knize prozradil, že se sám podílel na vytváření sítí Stay-behind ve Skandinávii, když působil jako mladší agent v centrále CIA ve Stockholmu. Tyto sítě musely být koordinované s plány NATO, jejich vysílačky musely být napojené na budoucí exilové místo a specializované vybavení muselo být zajištěné před CIA a tajně ukryté v zasněžených úkrytech pro pozdější použití.
William Colby byl členem světově rozsáhlé laické katolické organizace Opus Dei, kterou bychom mohli moderním termínem nazvat pravicovou. Opus Dei hrála ústřední roli při zřizování Gladia v celé Evropě a také v Dánsku. Opus Dei a dalším organizacím se budu věnovat v navazujících pořadech o Vatikánu a spojení s italskou mafií a CIA. Teď se tím nebudeme rozptylovat. Dánské noviny se s Colbym znovu spojily koncem roku 1990 a zjistily, že tajemství Gladia jsou stále velmi přísně střežená. William Colby ovšem prozradil, že "jeho dánskou kontaktní osobou" pro síť Gladio byl Ebbe Munck, ústřední postava dánské tajné služby a bývalý člen odbojového hnutí, který později vstoupil do diplomacie a stal se poradcem dánské královny Margarethe. Dánský tisk přinesl v roce 1991 titulek "CIA poslala zbraně do Dánska" s citací dokumentu o dodávkách zbraní CIA nalezeného v americkém národním archivu. Ručně psané memorandum amerického generála G C Stewarda, který byl v 50. letech zodpovědný za americkou vojenskou pomoc Evropě, bylo datované 10. února 1953 a adresované náčelníkovi Skupiny poradců pro vojenskou pomoc v Kodani.
Německo
Zakládání organizací Stay-Behind zemí NATO začalo už krátce po skončení druhé světové války. Po porážce Německa v roce 1945 byly chaotické poválečné podmínky ideální pro založení Stay-Behind Spojenými státy. Jako okupační mocnost kontrolovaly americké armády území společně s francouzskými, britskými a sovětskými jednotkami v jejich zónách. Kdo jste poslouchali můj trojdílný cyklus Utajení démoni nacismu, tak už víte, že Spojené státy tajně verbovaly bývalé nacisty do německé pobytové sítě. Uprostřed odhalení Gladia v roce 1990 soukromá televizní stanice RTL šokovala německou veřejnost, když ve speciální reportáži o Gladiu odhalila, že součástí německé sítě Gladio byli i bývalí příslušníci obávaných Hitlerových SS, kteří za Hitlera lovili komunisty. Přísně tajná zpráva generálního štábu americké armády z 28. března 1949 Overall Strategic Concepts zdůrazňovala, že Německo "má vynikající potenciál vycvičených mužů jak pro podzemní, tak pro tajné armádní zálohy jednotek Stay-behind."
Na příkaz Pentagonu ve Washingtonu nově vytvořený americký kontrarozvědný sbor sledoval německé nacisty a přiváděl je k norimberským procesům. Americký kontrarozvědný sbor také tajně verboval vybrané pravicové extremisty pro protikomunistickou armádu. Byli zachránění prominentní nacisté jako Klaus Barbie, zvaný řezník z Lyonu, ale také Reinhard Gehlen. CIA a Gehlenova síť ORG podepsaly kontakty o spolupráci a do Německa byl vyslaný vysoký důstojník CIA James Critchfield. Critchfield monitoroval Gehlenovu službu a dbal na to, aby mu byla vždy předaná jména 150 nejvyšších důstojníků Gehlenovy služby. Pro každého z nich CIA vytvořila složku. Německá tajná služba tak byla pevně v rukou Američanů.
Když v roce 1990 vypukl skandál Gladio, nejmenovaný bývalý zpravodajský pracovník NATO vysvětlil, že tajná akční složka CIA pod vedením Franka Wisnera za účelem vytvoření německé tajné armády "začlenila do svého programu špionážní složku, kterou řídil Hitlerův šéf špionáže Reinhard Gehlen." To je dobře známo, protože Gehlen byl duchovním otcem Stay Behind v Německu a jeho role byla západoněmeckému vůdci Konradu Adenauerovi známá od samého počátku. Podle nejmenovaného důstojníka NATO americký prezident Harry Truman a německý kancléř Konrad Adenauer "podepsali v květnu 1955 s Američany tajný protokol o vstupu Západního Německa do NATO."
V dokumentu bylo dohodnuto, že západoněmecké orgány se zdrží aktivního právního stíhání známých pravicových extremistů. V Německu byla v roce 1952 odhalená jedna z amerických sítí ovládaných nacisty s názvem Bund Deutscher Jugend a její pobytová Technischer Dienst. Právě bývalý nacista Klaus Barbie hrál vedoucí úlohu při zakládání této německé Gladio Stay-behind. Jako první byla odhalená buňka Stay-Behind v Hesensku, ale ukázalo se, že Gladio operovaly i v dalších spolkových státech. V květnu 1955 se Německo stalo členem NATO. Přesně tak jako ostatní pobytové tajné armády byla německá síť, prostřednictvím tajné služby BND, začleněná do plánování tajné neortodoxní války NATO.
Řecko
Italská vojska Benita Mussoliniho zaútočila v roce 1940 na Řecko, ale byla poražená masivním odporem řeckého obyvatelstva. Hitler, který Mussoliniho neúspěch sledoval s nelibostí, vyslal v roce 1941 svá německá vojska, která zemi dobyla a předala ji pod kontrolu mocností Osy. Řekové opět zorganizovali masivní odbojovou operaci a po celou dobu války se německá armáda potýkala s velkými problémy, jak udržet zemi pod kontrolou. Stejně jako v Itálii a Francii i v Řecku dominovali nejsilnější odbojové organizaci proti fašistické okupaci komunisté. ELAS, Lidová osvobozenecká armáda, byla založena z iniciativy Komunistické strany Řecka KKE několik měsíců po německé invazi. Její partyzáni se pohybovali napříč celým levým politickým spektrem a v jejich řadách bojovalo mnoho žen, kněží a dokonce i někteří arcibiskupové.
ELAS byla trnem v oku nacistům. Při svých operacích byla ELAS podporovaná britskou tajnou armádou, jejíž důstojníci radili ELAS na místě a dodávali jí zbraně a munici. Mezi řeckými odbojáři ELAS a styčnými důstojníky britské tajné armády vzniklo mnoho osobních přátelství. Bratři ve zbrani se však náhle rozešli, když se premiér Winston Churchill v březnu 1943 rozhodl zastavit veškerou podporu ELAS. Obával se, že by se Řecko po porážce mocností Osy mohlo dostat pod kontrolu komunistů. Aby Londýn minimalizoval moc řeckých komunistů a socialistů, plánoval po válce znovu dosadit řeckého konzervativního krále spolu s pravicovou vládou. To bylo obsažené v zásadní směrnici britského ministerstva zahraničí z 20. března 1943. Král ovšem nebyl mezi mnoha Řeky příliš populární potom, co spolupracoval s fašistickým diktátorem Metaxasem.
Metaxas, inspirovaný Mussolinim a Hitlerem, zavedl během své vlády na konci 30. let fašistický pozdrav, pevně vztyčenou pravou ruku, a také brutální tajnou policii. Přesto Londýn pokračoval v konzervativní politice podpory řeckého krále. Obrat Britů byl pro ELAS šokem. Její potíže se ještě zvětšily, když bývalí nacističtí kolaboranti a pravicové speciální jednotky, začaly pronásledovat a zabíjet odbojáře ELAS. Komunisté z ELAS ale měli obrovskou podporu. Proto se Churchill rozhodl koncem roku 1944, že je třeba udělat něco víc, aby se řeckým komunistům zabránilo dosáhnout mocenských pozic. Churchill proto vydal rozkaz, že je třeba vytvořit novou řeckou pravicovou tajnou armádu.
Následně byla založená nová jednotka řecké armády, která se začala nazývat různě. Řecká horská brigáda nebo Řecké útočné síly. Londýn tedy otevřeně podporoval brutální fašisty v Řecku. Komunistická ELAS ovšem dosáhla vítězství nad německými okupanty a Hitler byl nucen stáhnout své vojáky i z Řecka. Churchill chtěl proto ELAS odzbrojit. Ti souhlasili v případě, že se odzbrojí i řecké fašistické gardy. Protože Velká Británie odmítla odzbrojit tajnou pravicovou armádu, konala se 3. prosince 1944, pouhých šest týdnů po vytlačení německých okupačních sil ze země, v Aténách velká demokratická demonstrace proti britskému vměšování do poválečné vlády v Řecku.
Organizátoři demonstrace dali jasně najevo, že chtějí proti Britům bojovat mírovými prostředky. Krátce po jedenácté hodině dopoledne toho dne vstoupila na náměstí Syntagma v Aténách skupina řeckých demonstrantů v počtu 200 až 600 osob. Mezi lidmi v této skupině byly i svátečně naladěné ženy a děti. Na náměstí je přivítala řada ozbrojených mužů, pestrá sbírka policistů, mezi kterými byli pravděpodobně i příslušníci řeckých zásahových jednotek. Na střechách byly rozmístěné britské jednotky a policisté se samopaly. Atmosféra byla napjatá.
Náhle a bez varování se pokojná demonstrace změnila v masakr, když zazněl povel: "Střílejte do těch bastardů". Na neozbrojené demonstranty, kteří se rozprchli do všech stran, se sneslo krupobití kulek. Masakr trval téměř hodinu. Zemřelo 25 protestujících, včetně šestiletého chlapce, a 148 jich bylo zraněno. Nedlouho po zabíjení dorazila hlavní skupina protestujících. V projevu pozoruhodné zdrženlivosti, 60000 Řeků uspořádalo zcela pokojné, emotivní a slavnostní shromáždění mezi mrtvolami svých kolegů. Transparenty potřísněné krví zabitých požadovaly, aby se Britové nemíchali do řeckých záležitostí. Po této demonstraci síly, Britové znovu dosadili krále, a ELAS odevzdala Britům své zbraně výměnou za slíbené celonárodní demokratické volby, které se konaly v březnu 1946.
,Protože Britové Řecko okupovali, volby bojkotovali. Díky tomu zvítězila pravice. Začala masivní zatýkání členů levice, ze kterých mnozí byli mučení v nechvalně známých vězeňských táborech na ostrovech. S rostoucí frustrací řecké levice se část z nich přezbrojila, odešla do hor a na podzim 1946 zahájila občanskou válku proti Britům a místní pravici. Británie, vyčerpaná světovou válkou, už nedokázala zemi kontrolovat a počátkem roku 1947 požádala Spojené státy o podporu. Prezident Harry Truman svou slavnou "Trumanovou doktrínou" v březnu 1947 dokázal přesvědčit americký Kongres, aby v Řecku otevřeně zasáhl. Řecko bylo první zemí, do které Spojené státy vtrhly. V Řecku se vylodily americké jednotky s těžkou vojenskou technikou. Levicové partyzánské síly čítající asi 20000 mužů a žen, rozptýlené v řeckých horách, byly v přesile šest ku jedné. Americké speciální jednotky se totiž spojily s Hellenic Raiding Force a dalšími jednotkami řecké pravice. Když si Stalin uvědomil, že občanská válka v Řecku by mohla vést ke konfrontaci velmocí, byla Jugoslávie v roce 1948 vyloučená ze sovětského bloku, načež dodávky zbraní pro řecké partyzány ustaly. Jejich situace se stala zoufalou, protože Řecké útočné síly operující pod velením Američanů byly výborně vybavené, a nabývaly na síle.
Američané tajně zahájily operaci "Torch" a k porážce řeckých partyzánů použily chemickou válku, když na Řecko svrhly tisíce litrů napalmu. Opět americká demokracie v praxi. Koncem roku 1948 se řecký odboj, který na domácí půdě porazil německé nacisty i britské jednotky, zhroutil. Konec občanské války znamenal naprosté vítězství řecké pravice a jejího patrona, Ameriky. CIA investovala do tajné řecké armády miliony a poblíž hory Olymp ve východním a středním Řecku vybudovala celý komplex chat a výcvikových středisek. Tady se příslušníci Hellenic Raiding Force učili od instruktorů CIA nejrůznějším dovednostem včetně lyžování, parašutistického výcviku a potápění. Po celém Řecku bylo vybudováno asi 800 tajných skladů zbraní, zatímco tajná armáda údajně čítala až 1500 důstojníků. Do nich bylo třeba okamžitě naverbovat dalších 2000, aby jádro Hellenic Raiding Force tvořilo 3500 elitních vojáků. Řecko-americkým důstojníkem CIA, který hrál hlavní roli při vytváření a řízení tajné řecké armády, byl Thomas Karamessines. Karamessines zřídil pobočku CIA v Řecku, která se nacházela v Aténách v pátém patře světlé monolitické budovy Tamion kousek od náměstí Syntagma.
Během několika let čítala pobočka CIA více než 100 agentů na plný úvazek. Většina z nich byla řecko-amerického původu jako sám Karamessines. A Atény se staly centrem všech aktivit CIA na Balkáně a Blízkém východě až po Írán. Karamessines byl v roce 1958 přeložený do Říma, kde jako šéf pobočky CIA řídil italské Gladio a boj proti italským komunistům. CIA měla osvědčené důstojníky, které točila a rotovala na potřebných místech. Řecko vstoupilo do NATO v roce 1952 a do té doby "se zformovalo do mimořádně spolehlivého spojence, klienta Spojených států." Bylo dobře integrované do systému NATO. CIA a řecká armáda tajně spolupracovaly na společném vedení, výcviku a vybavení tajné armády Hellenic Raiding Force pod vedením polního maršála Alexandra Papagose. Tajná armáda CIA byla nejcennějším přínosem pro ovlivňování politické situace v Řecku. Řečtí důstojníci byli velmi hrdí na to, že byli vybraní do speciální jednotky poté, co absolvovali speciální výcvik v zahraničí.
Řecká tajná armáda byla prostřednictvím CIA napojená také na NATO a na pobytové velitelské centrum v Bruselu. Členové této řecké tajné armády Gladio byli vyškolení CIA ve vojenských postupech. Většina polovojenských skupin se cvičila ve dvou táborech: jeden poblíž Volosu a druhý na hoře Olympos. Po úvodních výcvikových sezeních tyto skupiny cvičily v izolovaných oblastech na ostrově Pindos a v horách poblíž Floriny. Stejně jako všechny tajné armády v západní Evropě řízené CIA byly řecké jednotky vybavené lehkými zbraněmi ukrytými ve zbrojních skrýších. "Tyto partyzánské skupiny byly vyzbrojené automatickými zbraněmi a také malými horskými minomety." Zbraně byly uložené na několika místech. Většina vojenských zásob byla ukrytá v zemi a v jeskyních. Každý člen těchto polovojenských skupin věděl, kde jsou tyto zbraně ukryté, aby se mohl sám bez rozkazu zmobilizovat na určené místo.
Tajná spolupráce mezi americkou tajnou službou, řeckou armádou a řeckou vládou byla opakovaně potvrzená v tajných dokumentech, o jejichž existenci se řecká veřejnost s jistým překvapením dozvěděla během odhalení Gladia v roce 1990. Patřil k nim dokument o řecké tajné armádě z 25. března 1955, který za CIA podepsal americký generál Trascott, náčelník generálního štábu řecké armády Konstantin Dovas a také řecký premiér Alexander Papagos. 3. května 1960 zúčastněné strany znovu potvrdily dohodu o řecké tajné armádě.
Nikoho jistě nepřekvapí, že CIA a skupiny Gladio hrály také roli v řeckém plukovnickém puči v roce 1967: "Skupina Gladio se podílela na kampani teroristických bombových útoků, ze kterých byla obviňovaná levice." Proto se dva dny před zahájením volební kampaně, dostala vojenským pučem k moci junta vedená Georgem Papadopulosem, členem řecké zpravodajské služby KYP. George Papadopulos byl od roku 1952 na výplatní listině CIA. Tím vyvrcholilo období, kdy Řecko postihla "zdivočelá zpravodajská služba" a "stínová vláda s pravomocemi mimo kontrolu oficiálních politických vůdců Řecka."
Gladio jako černá ruka po Evropě
Po odhaleních italského premiéra Giulia Andreottiho skandál Gladio překročil italské hranice, když 30. října 1990 bývalý socialistický premiér Řecka Andreas Papandreu řeckému deníku Ta Nea potvrdil, že v roce 1984 i on objevil v Řecku tajnou strukturu NATO velmi podobnou italskému Gladiu, kterou nařídil rozpustit. V Řecku následovaly vášnivé výzvy k parlamentnímu vyšetřování tajné armády a jejího podezření z účasti na pravicovém vojenském puči v roce 1967, které ovšem byly ze strany úřadující konzervativní vlády zamítnuté.
Z Řecka se skandál přehnal do Německa, kde 5. listopadu 1990 poslanec za Zelené Manfred Such, který se o skandálu dozvěděl z německého deníku TAZ, oficiálně požádal německou vládu Helmuta Kohla, aby se vyjádřila k podezření na existenci struktur Gladio v Německu. Zatímco německé ministerstvo obrany zvažovalo strategii, jak žádost vyřídit, soukromá televizní stanice RTL šokovala německou veřejnost, když ve speciální reportáži o Gladiu odhalila, že součástí německé sítě Gladio byli bývalí příslušníci Hitlerových zvláštních jednotek SS.
V Belgii 7. listopadu 1990 večer vystoupil socialistický ministr obrany Guy Coeme před zaskočenou veřejností, když potvrdil, že tajná armáda napojená na NATO existovala i v Belgii. Prohlášení vydal s nepřímým odkazem na masakry v Brabantu v 80. letech, během kterých byli lidé zastřelení tajemnými muži v černém v několika supermarketech.
Ve Francii se vláda socialistického prezidenta Francoise Mitteranda snažila vyhnout dalším rozpakům, když 9. listopadu 1990 jeden nízký úředník prohlásil, že ve Francii byla tajná armáda už dávno rozpuštěná. Kromě toho generál Constantin Melnik, šéf francouzských tajných služeb v letech 1959 až 1962, v předním francouzském deníku rozšířil fámu, že francouzské Gladio "bylo pravděpodobně rozpuštěné už po Stalinově smrti v roce 1953 a určitě už neexistovalo v době, kdy byl De Gaulle prezidentem Francie (tedy po roce 1958)". Když v roce 1966 francouzský prezident Charles de Gaulle vyhnal NATO z Francie, musela se evropská centrála vojenské aliance k velkému hněvu Pentagonu a amerického prezidenta Lyndona Johnsona přestěhovat z Paříže do Bruselu.
Ve Velké Británii byla situace obdobná. Když britský tisk den za dnem téma Gladio stále otevíral, britský ministr obrany Tom King se snažil tuto důkladně znepokojující záležitost vyřešit nenuceným vtipem: "Nejsem si jistý, za jakým konkrétním horkým bramborem se honíte. Zní to úžasně vzrušujícím způsobem, ale obávám se, že se v tom docela nevyznám. O Perském zálivu jsem informován lépe."
V Nizozemsku se premiér Ruud Lubbers, který byl ve funkci od roku 1982, rozhodl citlivé téma řešit dopisem parlamentu z 13. listopadu 1990, ve kterém potvrdil existenci tajné armády také v Nizozemsku.
V sousedním Lucembursku vystoupil 14. listopadu 1990 premiér Jacques Santer před parlamentem a potvrdil, že tajná armáda napojená na NATO existovala i v Lucembursku.
Když mezinárodní tisk přinesl zprávu, že "v Portugalsku lisabonská rozhlasová stanice oznámila, že buňky sítě spojené s operací Gladio působily v 50. letech na obranu pravicové diktatury doktora Salazara", reagovala vládnoucí vláda paušálním odmítnutím. Portugalský ministr obrany Fernando Nogueira 16. listopadu 1990 prohlásil, že nemá žádné informace o existenci jakékoliv pobočky Gladio v Portugalsku.
V sousedním Španělsku, kde podobně jako v Portugalsku vládla pravicová diktatura, která bojovala proti politické opozici terorem a mučením, považoval Alberto Oliart, ministr obrany na počátku 80. let, za "dětinskou" otázku, zda i za diktátora Franca existovala v zemi tajná pravicová armáda, protože tady bylo Gladio přímo ukotvené ve vládě, jak prohlásil. Jak víme, v červenci 1936 provedl fašistický diktátor Franco státní převrat proti španělské levicové vládě a v následné občanské válce porazil opozici a španělské komunisty, přičemž se těšil tiché podpoře vlád v Londýně, Washingtonu a Paříži.
V Dánsku byl ministr obrany Knud Enggaard kvůli tlaku veřejnosti nucený zaujmout stanovisko před dánským parlamentem, kde 21. listopadu 1990 odmítl tvrzení, že by v Dánsku byla vybudovaná "jakákoli" organizace CIA podporovaná NATO.
V Turecku zaujala vládnoucí elita k otázce Gladio stanovisko 3. prosince 1990, kdy generál Dogan Beyazit, prezident operačního oddělení turecké armády, a generál Kemal Yilmaz, náčelník tureckých speciálních sil, potvrdili tisku existenci tajné armády NATO v Turecku řízené "oddělením speciálního boje".
Podobné to bylo v ostatních zemích Evropy.
Vzhledem k dalekosáhlým odhalením v celé západní Evropě se skandálem Gladio zabýval 22. listopadu 1990 také parlament Evropské unie. V té době čítala EU 12 zemí, ze kterých všechny byly skandálem postižené. Musíme si uvědomit, že síť Gladio přidružená k NATO působila od samotného vzniku evropského společenství. Ministři vnitra, ministři obrany, premiéři a prezidenti, prostě mocenské špičky jednotlivých zemí, o nich prokazatelně věděly. A celou dobu od vzniku evropského společenství, které se pak přetransformovalo do Evropské Unie, celou dobu krmili lidi báchorkami o tom, jakou úžasnou demokracii jsme měli.
NATO a Evropská Unie jsou od svých prvopočátků prohnilé. V mém dokumentu Utajení démoni nacismu jsem rozebíral prvotřídní Nacisty z IG Farbenu, kteří stáli u zrodu Evropského hospodářského společenství. Na tyto centralizované organizace byly navázané tyto jednotky sítě Gladio začleněné k NATO. Evropská Unie a NATO spolu úzce spolupracují. Mají budovy v Bruselu nedaleko sebe. Podle dalších zdrojů se na operaci Gladio podílel i Bezpečnostní úřad NATO, který sídlí v bruselském sídle NATO a je nedílnou součástí NATO už od vzniku Aliance v roce 1949. Ještě si někdo myslí, že nás tyto organizace mají za úkol chránit, nebo spíš ohrožovat? Když už od svých počátků zosnovaly takovýto ďábelský plán v rámci strategie trvalého napětí. Myslíme si snad, že po odhalení se tyto organizace staly křišťálově čistými, šlechetnými, které dnem i nocí přemýšlí, jak učinit náš život lepším a stabilnějším? Vážně si tohle někdo myslí?
Závěr: Trvalá strategie napětí
V tomto kontextu musíme chápat, že veřejnost neměla co do činění se soukromým, ale se státním terorismem, placeným z peněz daňových poplatníků. Pod názvem "strategie napětí" měly masakry za cíl vyvolat napětí mezi veškerým obyvatelstvem. Pravicoví extremisté a jejich stoupenci v NATO se obávali, že italští komunisté příliš zesílí, a proto prováděli tajní pravicoví vojáci napojení na armády Gladio masakry, ze kterých obviňovali levici. V mém pořadu Je Kanada suverénní jsem popisoval obdobnou šňůru teroristických útoků na budově kubánské ambasády v Quebecu, do kterých byla prokazatelně také zapojené CIA. To jsem kladl do přímé souvislosti se šňůrou teroristických útoků v Evropě po roce 2015. Uváděl jsem dokumenty od války v Jugoslávii, kam byli transportovaní teroristé z Al-Káidy z Afghánistánu a také z Íránu, ze kterých část byla vyčleněná pro pozdější teroristické útoky v západní Evropě, jak se v dokumentu uvádělo.
Hovořil jsem také o jedné zbrani, která byla vystopovaná do krycí společnosti CIA na Floridě. Tato pistole byla použitá v pařížském masakru v Bataclanu. V tomto mém pořadu Je Kanada suverénní jsem v rámci porovnání šňůry těchto útoků kladl otázku, do jaké míry byla CIA zapojená i do rozkladu a vyvolávání občanských nepokojů v Evropě? Charakteristika těchto útoků totiž nesla znaky stejné strategie jako sítě Gladio začleněných do NATO nebo šňůry útoků v kanadském Quebecu od poloviny 60. let minulého století. Na to nezapomínejme. V mém pořadu Privatizace bezpečnosti jsem uvedl, že sítě Gladio vytvářely trvalou strategii napětí. To je velmi důležité. To znamená vyvolat v zemi napětí, aby se podpořily konzervativní, reakční sociální a politické tendence. Při realizaci této strategie napětí bylo nutné chránit ty, kteří za ní stáli, protože se objevovaly důkazy, které je usvědčovaly. Svědci zatajovali informace, aby kryli pravicové extremisty. O této strategii trvalého napětí jsem hovořil také v mém dokumentu o Breivikovi jako systémové destabilizaci v Norsku. Jeho útok má totiž stejné rysy.
Jaký je ale cíl nebo účel této strategie trvalého napětí ve společnosti? Jednoduchý. Systém vytvoří hrozbu, aby proti ní předstíral boj. Co udělají lidé, když se cítí být v nebezpečí? Prosí a škemrají vládu, aby je ochránila. A vláda to samozřejmě tuze ráda udělá. Více bezpečnosti znamená ale větší represe, odposlechy, šmírování, méně soukromí, práv a svobod. Jednoduše více totální kontroly vlád nad občany. Západní systém vytvoří hrozbu, aby předstíral před občany, že proti této hrozbě bojuje. Řešil jsem to také v mém dokumentu CIA na Ukrajině. Princip otrávené studny. Nebo samoolizující se zmrzlinový kornout. Například pravicový terorista Vinciguerra vyprávěl:
"Museli jste útočit na civilisty, na lidi, ženy, děti, nevinné lidi, neznámé lidi vzdálené jakékoli politické hře. Důvod byl prostý. Měli donutit tyto lidi, italskou veřejnost, aby se obrátili na stát a požádali o větší bezpečnost. To je politická logika, která se skrývá za všemi masakry a bombovými útoky, které zůstávají nepotrestané, protože stát se nemůže sám odsoudit nebo prohlásit za odpovědného za to, co se stalo."
Tajná armáda sítě Gladio byla napojená na NATO. Pravicový terorista Vinciguerra během soudního procesu v roce 1984 vysvětlil, že se jednalo o "tajnou organizaci, superorganizaci se sítí komunikací, zbraní a výbušnin a s muži vycvičenými k jejich použití". Systémový terorismus. Proto vždycky ve svých pořadech opakuji, že největšími teroristy jsou naše západní vlády.