Špionážní družice jsou oči a uši moderních armád. Tito špioni krouží kolem zeměkoule a stále sledují celý svět. Jejich pronikavému pohledu nic neunikne. Dnes jsou ale tajemství, která tihle vesmírní agenti shromažďují, k dispozici téměř každému. Dnes jsou snímky s rozlišením jednoho dvou metrů na pixel, které pořizovaly vojenské družice už před nějakými dvaceti lety, běžně dostupné. To, co bylo kdysi vojenským tajemstvím, je dnes k dispozici každému. Trh s družicovými snímky se stal novou informační revolucí. Dnešní svět je pod mnohem větším drobnohledem.
To, co různé státy kdysi držely pod pokličkou, už dávno není tajemstvím. Ovšem o to více zarážející je skutečnost, že se mnohdy předstírá, jakoby se o jistých věcech vůbec nevědělo, přičemž není nic jednoduššího než tyto satelity použít. Špionážní družice jsou dnes trumfovým esem moderních armád. Přesto je vlastní jen málo zemí.
Většina těchto tajných a mimořádně technicky vyspělých vesmírných agentů, dnes slouží Spojeným státům, Rusku, Číně, ale také Francii, Indii nebo Izraeli. Americké špionážní systémy, především vesmírné vojenské systémy, odkryly v posledních desetiletích v podstatě bitevní pole. Američtí velitelé přesně vědí, kde mají rozmístěné vlastní jednotky, kde se nacházejí jednotky nepřítele, nebo jakým směrem se ta která operace ubírá. To je ve vojenské historii a dokonce v historii lidstva, něco naprosto nevídaného. Tím vzniká hluboká asymetrie ve schopnostech jedné strany na úkor té druhé, tedy protivníka. Svým způsobem už přestává jít o to kolik letadel, tanků nebo bitevních lodí je k dispozici. Země, které vlastní družice nemají, jsou ve značné nevýhodě v situacích, které se neobejdou bez informovaných rozhodnutí vojenských a politických vůdců.
Vojenské špionážní družice mají dosud nevídané schopnosti. Z kosmu dokáží snadno přečíst poznávací značku automobilu. Družice zpravodajských služeb také používají infračervené kamery a radary, takže mohou sledovat určitý bod na zemi ve dne v noci, a dokonce i skrze mraky. Dnes má asi jen desítka zemí několik špionážních družic. Spojené Státy jich už ale mají na oběžné dráze stovky. Tyto družice se v posledních třiceti letech stále zdokonalují. V informační válce současnosti má Amerika převahu. A kdo má informace, ten má také moc.
Řekněme, že se nějaký vojenský nebo politický představitel potřebuje o určitém místě něco dozvědět. Obrátí se tedy na specialisty. Zpravodajský důstojník bude potřebovat snímky té oblasti, aby se podíval, jestli tam nevzniká nějaká hrozba. Lidé, kteří mají na starosti družice, všechno zpracují, a pak předají zprávu politickým představitelům. Špionáž je v podstatě proces interpretace vykládání názorů. Nejde tu jen o nezvratná fakta. Vlády se snaží operovat na základě nejlepších dostupných informací. Ale jako u každého velkého byrokratického aparátu, i tady existují vnitřní politické faktory. Ty se podílejí na tom, jaké informace jsou shromažďované, jak jsou následně interpretované a rozšířené dál. Jelikož jde u informací především o jejich výklad, jejich interpretaci, musí každý mít nástroje nutné pro utvoření vlastního názoru. Ve válce ovlivňují zpravodajské informace veškeré strategické plánování. Jediný snímek může radikálně změnit celou vojenskou operaci.
Družice: Umělý měsíc
"Člověk musí vystoupat nad Zemi – na vrchol atmosféry a ještě dál -, protože jen tak plně pochopí svět, ve kterém žije." Tento postřeh vyslovil Sokrates několik století předtím, než se lidem podařilo umístit objekt na oběžnou dráhu Země. A přesto řecký filozof zřejmě pochopil, jak cenný může být pohled z vesmíru, i když nevěděl, jak toho dosáhnout. Tyto představy o tom, jak dostat objekt „na vrchol atmosféry a dál", musely počkat až do Isaaca Newtona, který v roce 1729 publikoval svůj dnes už proslulý myšlenkový experiment s dělovou koulí. Jeho myšlenky byly následující: Představte si, že umístíte dělo na vrchol hory a vystřelíte vodorovně. Dělová koule se bude chvíli pohybovat rovnoběžně se zemským povrchem, ale nakonec podlehne gravitaci a spadne na zem. Nyní si představte, že do děla stále přidáváte střelný prach. S dalšími výbušninami bude dělová koule cestovat dál a dál, než spadne. Přidejte správné množství prachu a propůjčte kouli správnou rychlost, a ta bude cestovat zcela kolem planety, vždy bude padat v gravitačním poli, ale nikdy nedosáhne země. Jedním z prvních vizionářů byl spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke. V roce 1945 Clarke navrhl, že by družice mohly být umístěny na oběžnou dráhu tak, aby se pohybovaly stejným směrem a stejnou rychlostí jako rotující Země. Tyto takzvané geostacionární družice by podle jeho návrhu mohly sloužit ke komunikaci.
Co je tedy družice? Družice je vlastně jakýkoli objekt, který se pohybuje po zakřivené dráze kolem planety. Původní přirozenou družicí Země je Měsíc a existuje mnoho umělých družic, které jsou obvykle blíže k Zemi. Trochu té základoškolské fyziky. Dráha, po které se družice pohybuje, je oběžná dráha, která má někdy tvar kruhu.
Abychom pochopili, proč se družice pohybují právě tímto způsobem, musíme se vrátit k našemu příteli Newtonovi. Newton navrhl, že mezi dvěma objekty ve vesmíru existuje síla – gravitace. Nebýt této síly, družice pohybující se v blízkosti planety by pokračovala v pohybu stejnou rychlostí a stejným směrem po přímce. Tato přímočará setrvačná dráha družice je ale vyvažovaná silnou gravitační přitažlivostí směřující do středu planety. Oběžná dráha družice někdy vypadá jako elipsa, taková zmačkaná kružnice, která se pohybuje kolem dvou bodů známých jako ohniska. Platí tu stejné základní pohybové zákony s tím rozdílem, že planeta se nachází v jednom z ohnisek. V důsledku toho není čistá síla působící na družici po celé dráze rovnoměrná a rychlost družice se neustále mění. Nejrychleji se pohybuje, když je nejblíže planetě, tedy bod známý jako perigeum, a nejpomaleji, když je od planety nejdále, bod známý jako apogeum.
Jak vypadá družice uvnitř?
Než si představíme různé typy družic, jaké jsou jejich funkce a jaké hrají role, povězme si, co se skrývá uvnitř takové typické družice. Satelity mají různé tvary a velikosti a plní mnoho různých funkcí, ale všechny mají několik společných rysů. Všechny mají kovový nebo kompozitní rám a tělo, obvykle označované jako sběrnice. Sběrnice drží ve vesmíru všechno pohromadě a zajišťuje dostatečnou pevnost, aby přežila start. Všechny družice mají zdroj energie, obvykle to jsou solární články, a baterie pro její ukládání. Soustavy solárních článků poskytují energii pro nabíjení akumulátorů. Novější konstrukce obsahují palivové články. Energie na většině družic je vzácná a velmi omezená. Jaderná energie byla použitá u kosmických sond k jiným planetám. Energetické systémy družic jsou neustále monitorované a údaje o napájení a všech ostatních palubních systémech jsou odesílané na pozemní stanice ve formě telemetrických signálů. Všechny sondy mají palubní počítač, který řídí a monitoruje různé systémy. Všechny družice mají rádiový systém a anténu. Většina družic má přinejmenším rádiový vysílač/přijímač, aby si pozemní řídicí posádka mohla vyžádat informace o stavu družice a sledovat její stav. Mnoho družic lze ze země ovládat různými způsoby, a to od změny oběžné dráhy až po přeprogramování počítačového systému. Všechny družice mají systém řízení polohy. Systém řízení polohy udržuje družici ve správném směru.
Stavba družice
Jak se dá očekávat, skloubit všechny tyto systémy dohromady není snadné. Může to trvat roky. Vše začíná cílem mise. Definování parametrů mise umožňuje inženýrům specifikovat potřebné přístroje a jejich uspořádání. Jakmile jsou tyto specifikace, a hlavně jejich rozpočet, schválené, může začít stavba družice. Ta obvykle probíhá v čistém prostoru, sterilním prostředí, které umožňuje udržovat stálou teplotu a vlhkost a chránit družici během jejího vývoje, konstrukce a testování. Umělé družice se zpravidla nevyrábějí sériově, ale na zakázku, aby plnily zamýšlené funkce. S ohledem na to některé společnosti navrhují své družice jako stavebnicové neboli modulární, což umožňuje začít s primární konstrukcí, kterou lze podle potřeby upravovat. Například družice 601 společnosti Boeing mají dva základní moduly. Podvozek pro nesení pohonného subsystému, sběrnicové elektroniky a baterií a sadu voštinových polic pro uložení soustav zařízení. Tato modularita umožňuje inženýrům sestavovat účelové družice, aniž by museli začínat od nuly. Některé družice, jako například družice systému GPS a Iridium, samozřejmě spolupracují v rámci koordinované sítě. Použití opakovatelné konstrukce usnadňuje nastavení a integraci různých součástí systému.
Typy družic: Počasí, komunikace, armáda
Družice mají různé tvary a velikosti a hrají různé role.
Za prvé tu máme meteorologické družice pomáhají meteorologům předpovídat počasí nebo sledovat aktuální dění. Dobrým příkladem je geostacionární družice GOES, v originále GeostationaryOperationalEnvironmentalSatellite). Tyto družice obvykle obsahují kamery, které mohou vracet snímky počasí na Zemi, a to buď z pevných geostacionárních pozic, nebo z polárních oběžných drah.
Pak tu máme třeba komunikační družice, které umožňují přenášet telefonní a datové hovory prostřednictvím družice. Mezi typické komunikační družice patří Telstar a Intelsat. Nejdůležitějším prvkem komunikační družice je transpondér, tedy rádio, které přijímá konverzaci na jedné frekvenci a poté ji zesiluje a přeposílá zpět na Zemi na jiné frekvenci. Družice obvykle obsahuje stovky nebo tisíce transpondérů. Komunikační družice jsou obvykle geosynchronní, ale o tom více později.
Pak tu máme vysílací družice. Ty vysílají televizní signály z jednoho bodu do druhého (podobně jako komunikační družice).
Potom vědecké družice, jako je Hubbleův vesmírný teleskop, které plní nejrůznější vědecké úkoly. Sledují vše od slunečních skvrn po gama záření.
Dalším typem družic jsou navigační družice, které pomáhají řidičům aut, lodím a letadlům v navigaci. Nejznámější jsou družice GPS NAVSTAR.
Dalším typem družic jsou záchranné družice, které reagují na rádiové tísňové signály.
Pak tu jsou družice pro pozorování Země, které kontrolují změny na planetě od teploty přes zalesnění až po pokrytí ledovým příkrovem. Nejznámější jsou družice řady Landsat. O Landsatech ještě padne řeč v dalších kapitolách.
Samozřejmě tu máme vojenské družice, o kterých většina skutečných informací zůstává utajena. Mezi jejich použití může patřit přenos šifrované komunikace, monitorování jaderných zbraní, pozorování pohybu nepřítele, včasné varování před odpálením raket, odposlech pozemních rádiových spojů, radarové snímkování a fotografování (pomocí v podstatě velkých teleskopů, které pořizují snímky vojensky zajímavých oblastí). Jak vidíme, existuje mnoho různých typů družic pro různé účely. Já se ale budu věnovat těm posledním uvedeným, tedy vojenským družicím v kombinaci s americkou CIA a jejich rolí.
Jak se vypouští družice na oběžnou dráhu?
Všechny satelity se dnes dostávají na oběžnou dráhu pomocí rakety. Mnohé z nich se dříve vozily v nákladovém prostoru raketoplánu. Několik zemí a podniků má k dispozici zařízení pro vypouštění raket a satelity o hmotnosti až několika tun se pravidelně a bezpečně dostávají na oběžnou dráhu. Raketa jako prvek je fascinující. Když se podíváme do historie, tak zjistíme, že rakety se ve skutečnosti používaly dlouho před vstupem do vesmíru. Jako místo, kde se rakety poprvé objevily, se obvykle uvádí Čína a poté Evropa. Rakety s kovovými válci byly poprvé použité v Indii v 18. století, což podnítilo vznik anglické verze od sira Williama Congreva. Rakety byly v omezené míře použité také v mexicko-americké válce, americké občanské válce a první světové válce.
Obrovské zdokonalení raket se ale ve vojenské oblasti začalo projevovat za druhé světové války. Rakety používaly jak mocnosti Osy, tak Spojenci, ale největší pozornost vzbudila německá raketa V-2, a to díky více než 1000 raketám, které byly vypálené na Británii.
Mimochodem taková perlička, právě tyto vojenské rakety jako první objekty vyrobené lidmi, překonaly takzvanou Kármánovu linii (100 km nad zemí) a dostaly se tak do vesmíru. Když Německo válku prohrálo, několik jeho raketových vědců převzal Sovětský svaz a Spojené státy. To pomohlo zlepšit raketovou technologii v obou zemích a podnítilo vesmírné závody mezi supervelmocemi. Rakety se samozřejmě používají dodnes, zejména jako mezikontinentální balistické rakety, které vynesou do vesmíru termonukleární náklad, aby dopadl v určeném místě na zemi. Jsou to potomci raket V-1 a V-2. Rakety se ale hlavně používají k vynesení satelitů do vesmíru.
Při většině startů družic míří plánovaná raketa nejprve přímo vzhůru. Tím raketa nejrychleji proletí nejhustší částí atmosféry a nejlépe se minimalizuje spotřeba paliva.
Poté, co raketa odstartuje přímo vzhůru, řídicí mechanismus rakety pomocí inerciálního naváděcího systému vypočítá potřebné úpravy trysek rakety, aby se raketa naklonila do kurzu popsaného v letovém plánu. Ve většině případů letový plán požaduje, aby raketa směřovala na východ, protože Země se otáčí na východ, což dává nosné raketě volný impuls. Síla tohoto impulsu závisí na rychlosti rotace Země v místě startu. Největší je na rovníku, kde je vzdálenost kolem Země největší, a rotace je tedy nejrychlejší. Rakety jsou spolu s palivem a nákladem velmi těžké. Bývá to mnoho tun. Jakmile se raketa dostane do extrémně řídkého vzduchu, ve výšce asi 193 km, navigační systém rakety vystřelí malé rakety, právě tolik, aby se nosná raketa dostala do vodorovné polohy. Poté je družice vypuštěná. V tomto okamžiku jsou opět odpáleny rakety, aby se zajistilo určité oddělení nosné rakety od samotné družice. Raketa musí být řízená velmi přesně, aby se družice dostala na požadovanou oběžnou dráhu. Toto řízení umožňuje inerciální naváděcí systém uvnitř rakety. Tento naváděcí systém určuje přesnou polohu a orientaci rakety pomocí přesného měření všech zrychlení, která raketa zažívá, pomocí gyroskopů a akcelerometrů.
Rychlost a výška družice
Družici jsme tedy postavili, pověděli jsme si, co je uvnitř družice, představili jsme si různé typy družic, nastartovali jsme, vzlétli jsme, a před dalším pokračováním se ještě podíváme na samotnou oběžnou dráhu. Připomeňme, že existují dva základní tvary oběžné dráhy: kruhová a eliptická. Některé družice začínají eliptickou dráhou a poté, s korekčními pohyby malých palubních raket, získají dráhu kruhovou. Jiné se trvale pohybují po eliptických drahách známých jako Molniovy dráhy. Tyto objekty zpravidla krouží od severu k jihu, nad zemskými póly, a jedna kompletní cesta jim trvá přibližně 12 hodin. Aby raketa zcela unikla zemské gravitaci a vzlétla do vesmíru, musí zrychlit na rychlost nejméně 40320 km/h. Úniková rychlost Země je mnohem vyšší než rychlost potřebná k umístění družice Země na oběžnou dráhu. U družic není cílem uniknout zemské gravitaci, ale vyrovnat ji. Oběžná rychlost je rychlost potřebná k dosažení rovnováhy mezi gravitačním působením na družici a setrvačností pohybu družice, tendencí družice pokračovat v pohybu. Tato rychlost je přibližně 27359 km/h ve výšce 242 km. Bez gravitace by družice setrvačností odletěla do vesmíru. I s gravitací, pokud by zamýšlená družice letěla příliš rychle, nakonec by odletěla. Na druhou stranu, pokud by družice letěla příliš pomalu, gravitace by ji přitáhla zpět k Zemi. Při správné oběžné rychlosti gravitace přesně vyrovnává setrvačnost družice a táhne ji dolů směrem ke středu země právě tolik, aby se dráha družice zakřivila podobně jako zakřivený povrch Země, a ne aby odlétla po přímce.
Oběžná rychlost družice závisí na její výšce nad Zemí. Čím blíže k Zemi, tím větší je potřebná oběžná rychlost. Ve výšce 200 km je potřebná oběžná rychlost o něco vyšší než asi 27.400 km/h. Pro udržení oběžné dráhy ve výšce 35.786 km nad Zemí musí družice obíhat rychlostí přibližně 11.300 km/h. Tato oběžná rychlost a vzdálenost umožňují družici vykonat jeden oběh za 24 hodin. Protože Země se také otočí jednou za 24 hodin, družice v této výšce zůstává ve stálé poloze vzhledem k bodu na povrchu Země. Protože družice zůstává stále nad stejným místem, nazývá se tento typ oběžné dráhy "geostacionární". Geostacionární dráhy jsou ideální pro meteorologické a komunikační družice.
Obecně platí, že čím vyšší oběžná dráha, tím déle může družice zůstat na oběžné dráze. V nižších výškách družice naráží na stopy zemské atmosféry, které vytvářejí odpor vzduchu. Odpor způsobuje pokles oběžné dráhy, dokud družice nespadne zpět do atmosféry a neshoří. Ve větších výškách, kde je vesmírné vakuum téměř úplné, není odpor téměř žádný a družice, jako je Měsíc, může zůstat na oběžné dráze klidně po celá staletí. Družice můžeme klasifikovat podle jejich výšky nad zemským povrchem. Podle tohoto schématu existují tři kategorie:
1. Nízké oběžné dráhy. Družice na nízkém orbitu zabírají oblast vesmíru ve výšce od přibližně 180 km do 2000 km nad Zemí. Družice pohybující se v blízkosti zemského povrchu jsou ideální pro provádění pozorování, pro vojenské účely a pro sběr meteorologických údajů.Nízká oběžná dráha Země se za pouhých 60 let, kdy má lidstvo přístup do vesmíru, stala zčásti zaplněným parkovištěm a zčásti smetištěm. Na nízké oběžné dráze se nachází vše od komunikačních satelitů přes špionážní družice až po Mezinárodní vesmírnou stanici. Jednoduše řečeno, je zde umístěna naprostá většina všech družic a mnohé z nich jsou pro náš způsob života klíčové.
2. Geosynchronní dráhy. Družice na těchto drahách obíhají kolem Země ve výšce větší než 36000 kilometrů a jejich oběžná doba je stejná jako doba rotace Země: 24 hodin. Do této kategorie patří i geostacionární družice, které zůstávají na oběžné dráze nad pevným místem na Zemi. Geostacionární dráhy využívá několik stovek televizních, komunikačních a meteorologických družic. To může být pěkně přeplněné.
3. Střední oběžné dráhy. Tyto družice parkují mezi nízkými a vysokými oběžnými drahami, tedy ve vzdálenosti od asi 2.000 km do 36.000 km. V této výšce dobře fungují navigační satelity, například ty, které používá GPS v našem autě.
Studená válka: Národní úřad pro průzkum
Nadvláda Američanů v kosmu je výsledkem desetiletí Studené války. Američané vynakládali nesmírné finanční prostředky a lidské zdroje. Po celou tu dobu se Sovětský Svaz a Spojené Státy neustále špehovaly. Aby Američané zjistili, co se odehrávalo za Železnou oponou, vytvořili rozsáhlou tajnou organizaci, Národní úřad pro průzkum (NationalReconnaissance Office). Američané jeho existenci přiznali po několika desítkách let. Dnes je to nejmocnější úřad na světě, který se zabývá shromažďováním informací z kosmu. Má každoroční rozpočet přes 4 miliardy dolarů a zaměstnává přes 2300 lidí. Tato organizace nesídlí jen na jednom místě. Dokonce i jeho jméno bylo tajné.
Když se tento Národní úřad pro průzkum rozhodl odtajnit část svých archivů, odhalil největší vesmírnou zpravodajskou operaci v historii, program Corona. Zajímavé jméno v současném kontextu, že? Program Corona v podstatě odstartoval vesmírnou špionáž. Je důležité ji chápat v jejím historickém kontextu. V roce 1945 se začínaly profilovat dvě hlavní světové supervelmoci. Co se týče strategické techniky, která mohla tuto rovnováhu ovlivnit, byli Sověti dál. Už skoro měli atomovou bombu. Američané se obávali, že Rusové už měli na dosah ještě mocnější vodíkovou bombu.
V letech 1952 až 1953 CIA vydala zprávu, ve které se uvádělo, že Rusové vodíkovou bombu neměli. Zpráva vyšla 15 dní předtím, než Rusové svou první vodíkovou bombu vyzkoušeli. Bylo jasné, že Rusové Američanům naháněli strach. Prezident Dwight Eisenhower cítil hmatatelné nebezpečí náhlého sovětského útoku. Eisenhower prohlásil, cituji: Nikdo nechce další PearlHarbor. Proto musíme vědět o všech vojenských silách, které jsou schopné překvapivého útoku. Potřebujeme to kvůli tajným operacím, ke kterým dochází v Sovětském Svazu. Ve většině světa nelze rozsáhlý útok připravovat v tajnosti. Jenže Sovětský Svaz neustále něco utajuje a skrývá. Proto dnes v mezinárodních vztazích vládne takové napětí a neklid.
Corona a KH-9 (1959-1972)
Celý svět náhle strnul v úžasu 4. října 1957. Rusové nedobyli Ameriku, ale úplně jiné území. Vesmír. První umělý satelit, sovětský Sputnik vysílal rádiový signál na Zemi. Sputnik byla kovová koule o průměru 58 cm a hmotnosti 83 kg. Ačkoli šlo o pozoruhodný úspěch, obsah Sputniku se zdá být podle dnešních měřítek skromný: Uvnitř byl teploměr a baterie. Rádiový vysílač Sputniku měnil tón svého pípání podle změn teploty. Plynný dusík zajišťoval tlak uvnitř družice. Na vnější straně Sputniku byly čtyři prutové antény, které vysílaly na krátkovlnných frekvencích nad a pod dnešním občanským pásmem (27 megahertzů). Pozemní sledovací stanice zachytily rádiové signály a potvrdily, že malá družice přežila start a úspěšně sleduje dráhu kolem naší planety.
O měsíc později Sověti umístili na oběžnou dráhu doprovodné zařízení, Sputnik 2. Uvnitř modulu se nacházel pes jménem Lajka. Začala éra nového soupeření. Prvotní fascinace rychle přerůstala v noční můru. Američané začali mít strach. Báli se, že by Rusové mohli dopravit atomovou bombu nad americká velkoměsta. Podle amerických zpravodajských služeb Rusové disponovali v roce 1960 pěti sty bojovými raketami, a v roce 1963 už jich měli 2000.
Americká výzbroj ve srovnání s tím nebyla zdaleka tak impozantní. Mezi oběma supervelmocemi zela skutečná propast. Prioritou se tedy stalo zjistit o raketových možnostech Rusů co nejvíc. Američané začali vysílat do sovětského vzdušného prostoru špionážní letadla, čímž v podstatě porušovali mezinárodní zákony.
Pak přišly horkovzdušné balóny, které neriskovaly lidské životy. V letech 1952 až 1953 vyslali Američané do sovětského vzdušného prostoru 640 horkovzdušných balónů, ale dost se jich ztratilo. Pak se objevila letadla U2, která létala v nesmírných výškách. Špionážní letadlo U2, které může létat až ve výšce 20 kilometrů, umožnilo americkým zpravodajským službám sledovat rozvoj ruských sil.
Pak ale v květnu 1960 sovětské protivzdušné síly sestřelily U2 GarryhoPowerse. Přišel tedy čas vypravit se ještě výš. Evoluce dálkového snímání vlastně začala v 60. letech. Sestřelení U2 vyvolalo potřebu snímat povrch Země z ještě větší výšky, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo.
V prosinci 1957 se američtí vědci v zoufalé snaze udržet krok se svými protějšky v době studené války pokusili vynést na oběžnou dráhu družici na palubě rakety Vanguard. Raketa bohužel havarovala a shořela na startovací rampě. Krátce poté, 31. ledna 1958, se USA konečně vyrovnaly Sovětům a použily plán přijatý Wernherem von Braunem, podle něhož měla americká raketa Redstone vynést na oběžnou dráhu Země družici Explorer 1. V roce 1958 se podařilo vynést družici Explorer 1 na oběžnou dráhu Země.
Explorer 1 nesl přístroje pro detekci kosmického záření a v experimentu vedeném Jamesem Van Allenem z Iowské univerzity odhalil mnohem nižší počet kosmického záření, než se očekávalo. To vedlo k objevu dvou zón ve tvaru koblihy (nakonec pojmenovaných po Van Allenovi) vyplněných nabitými částicemi zachycenými magnetickým polem Země.
V 60. letech se několik společností předhánělo ve vývoji a nasazování družic. Jednou z nich byla společnost Hughes Aircraft a její hvězdný inženýr Harold Rosen. Rosen vedl tým, který proměnil koncept Arthura C. Clarka, komunikační satelit umístěný na oběžné dráze Země tak, aby mohl odrážet rádiové vlny z jednoho místa na druhé v realizovatelný projekt. V roce 1961 zadala NASA společnosti Hughes zakázku na stavbu řady družic Syncom (synchronní komunikace). V červenci 1963 Rosen a jeho kolegové sledovali, jak Syncom 2 vzlétl do vesmíru a navigoval se na přibližnou geosynchronní dráhu. Prezident Kennedy použil nový systém k rozhovoru s nigerijským premiérem v Africe 23. srpna 1963. Poté následoval Syncom 3, který mohl skutečně vysílat televizi. Začal věk satelitů.
Ovšem Američané za nejpřísnějšího utajení vyvinuli nový satelitní program Corona, na kterém se podílela jak CIA, tak Darpa, tedy Agentura pro pokročilé obranné výzkumné projekty. Cílem bylo lokalizovat sovětské strategické síly. Jakmile se družice dostala na oběžnou dráhu, začla pořizovat snímky novým otočným fotoaparátem. Hlavními přístroji na družicích KH-9 byly dvě otočné panoramatické filmové kamery s ohniskovou vzdáleností 152,4 cm, které pořizovaly snímky s pozemním rozlišením 0,8 m. Dvanáct z 20 misí bylo vybaveno také mapovací kamerou, jejímž účelem bylo poskytovat globální kartografické informace a pořizovat snímky s rozlišením 6 až 9 metrů. Bohužel rozsáhlé oblasti zejména v Austrálii, Severní Americe, ve vnitrozemí ledových příkrovů nebo v nízkých zeměpisných šířkách tyto mapovací kamery nesnímkovaly vůbec nebo nedostatečně.
Zajímavost třeba je, že v pouštní oblasti Casa Grande byly umístěné velké betonové kříže, které měly jediný účel. Mohly se podle nich kalibrovat fotoaparáty Corony. Mnohé z nich jsou v poušti dodnes. Schránka s nafoceným exponovaným filmem, takzvaný film bucket, pak byla vystřelená a vrátila se do atmosféry chráněná tepelným štítem. Při pádu ji zachytilo letadlo. Systém Corona vyžadoval koordinaci několika složek. Byla to tehdy nesmírně složitá operace.
První pokusy končily i nezdarem, a ne vždycky šlo všechno podle plánu. Jednou kapsle dopadla do Venezuely, 500 kilometrů od hlavního města Caracas. Místní farmáři kapsli našli a otevřeli. Obsah dali na hraní svým dětem a filmy tak byly nenávratně zničené. Nápisy jako Top Secret na kapsli se pak objevily v místním tisku. Od té doby přestali Američané na kapsle dávat jakékoliv nápisy, jejich kapsle tak nebylo podle čeho identifikovat. Corona zaznamenala svůj první úspěch po dvanácti nezdarech v červenci a pak v srpnu 1960.
První schránku s filmem zachytilo ve vzduchu letadlo poblíž havajských ostrovů. Schránky měly pro případ, že by se je nepodařilo zachytit, a ony spadly do vody, majáček, který měl fungovat asi tak 12 až 18 hodin. Pokud by schránku do té doby nevyzvedli, pak se měla její zátka rozpustit a schránka se měla potopit do hlubiny. O několik dní později Edwin Land, generální ředitel společnosti Polaroid, rozvinul film po podlaze Oválné pracovny, zatímco prezident Dwight Eisenhower se díval. Před ním ležely podobizny letišť a vojenských zařízení v Sovětském svazu.
"Tady jsou vaše snímky, pane prezidente," řekl Land. V této první úspěšně zachycené schránce bylo mnohem více snímků území Sovětského Svazu, než kolik jich pořídily všechny předchozí lety U2 dohromady. Američané tedy získali záběry značného území, a to v docela dobrém rozlišení. Nový kosmický systém Corona během jediné čtyřiadvacetihodinové mise vyfotografoval přes 4 miliony čtverečních kilometrů sovětského území.
Na snímcích ale nebylo objeveno jediné místo pro odpalování raket. Kde tedy ty ruské rakety byly? Americká špionáž konečně v roce 1961 zjistila, že Sověti disponovali jen šesti mezikontinentálními raketami, a třemi stovkami jaderných hlavic. Spojené Státy jich tou dobou už měli 7000. Díky špionážním družicím Američané mohli sledovat síly soupeřů během Studené války. Rusové to samé učinili už v roce 1962, a od té doby vypustili přes 1000 družic.
Mezi supervelmocemi se stalo běžnou praxí, že se vzájemně špehovaly do co nejmenších detailů. Tyto družice ale umožňovaly také kontrolovat dodržování vojenských dohod. To byl klíčový prvek při podpisu prvních smluv o omezení počtu strategických zbraní. Můžeme se ptát, jestli Studená válka nezůstala Studenou právě paradoxně díky všem těm špionážním družicím, které létaly ve vesmíru, a na které se spoléhaly jak Rusové, tak Američané. Tyto první špionážní satelity obvykle po třech nebo čtyřech týdnech zanikly. Navíc byly omezeny množstvím filmu, které mohly nést. Brzy je tření zemské atmosféry stáhlo zpět dolů, ale film už spotřebovaly, takže to nevadilo.
Program Corona pokračoval v získávání důležitých zpravodajských informací za studené války až do ukončení mise v roce 1972. Od dob Sputniku vyslalo několik států, v čele s USA, Ruskem a Čínou, do vesmíru přibližně 2800 družic. Podrobněji se k tomu ještě dostanu u vojenských družic typu KH.
Hexagon (1972-1986)
Zhruba od října 1966 začal vývoj nového satelitního systému Hexagon. Projekt navazoval na velmi úspěšný družicový program Corona a doplňoval družici Gambit s vyšším rozlišením. Vědci měli za úkol sestrojit kameru, která dokáže pořídit fotografie Země s vysokým rozlišením z oběžné dráhy a vrátit je CIA.
Satelit dlouhý 18 metrů a vážící 13,6 tuny, který by snímal za sekundu 5 metrů filmu. Takový úkol zadala vláda Spojených států skupině inženýrů ze společnosti Perkin-Elmer vyrábějící optické přístroje v Danbury ve státě Connecticut na vrcholu studené války. Psal se říjen 1966.
Hexagon byl známý jako "Big Bird" a v době největšího rozmachu programu v 70. letech na něm pracovalo až 1.000 zaměstnanců společnosti Perkin-Elmer. O programu se nevědělo téměř nic, kromě střípků informací, které unikly novinářům. Například v roce 1977 agentura AP uvedla, cituji: "V současné době mají Spojené státy na oběžné dráze vždy jen jednu průzkumnou družici Big Bird. Pokud by byl Big Bird zničený nečekaným útokem, mohlo by trvat měsíce, než by ho letectvo mohlo nahradit."
Americké družicové programy byly spoluprací optických specialistů, jako byli výzkumníci Perkin-Elmer, výrobci družic Lockheed Martin, výrobci filmů Kodak a piloti letectva. V letech 1971 až 1986 bylo vypuštěno celkem 20 družic, ze kterých každá obsahovala 100 km filmu a sofistikované kamery, které obíhaly kolem Země a pořizovaly rozsáhlé panoramatické fotografie Sovětského svazu, Číny a dalších potenciálních nepřátel. Tento film se vracel zpět skrz zemskou atmosféru v kbelících, které padaly na padácích nad Tichým oceánem, kde je letadla C-130 zachycovala pomocí záchytných háků. To všechno už bylo podrobně popsané v odtajněných zprávách Národního průzkumného úřadu o Hexagonu, mezi nimiž je i 72stránkový přehled vypracovaný v roce 1978 a označený jako PŘÍSNĚ TAJNÉ. Jeden snímek Hexagonu pokrýval území o délce 680 kilometrů. První satelity z programu fungovaly průměrně 4 měsíce, další ale po zdokonalení vydržely ve vesmíru až dvakrát tak dlouho, tedy zhruba 8 měsíců.
Družice Hexagon: Tajná filmová schránka v hlubině moře
Je to zápletka hodná hollywoodského akčního filmu. V roce 1972 uskutečnilo americké námořnictvo odvážnou misi s cílem vyzvednout přísně tajnou filmovou kapsli, která se usadila 4.876 metrů pod vodou na dně oceánu. V té době se jednalo o nejhlubší podmořskou záchrannou operaci, jaká kdy byla podniknuta. Dokumenty, které 8. srpna 2012 zveřejnila CIA, podrobně popisují neuvěřitelnou záchranu kapsle pomocí tehdy nejmodernější hlubinné ponorky námořnictva.
10. července 1971 se tajná americká družice s kódovým označením Hexagon pokusila vrátit na Zemi záhadný "datový balíček" vyhozením kapsle nad Tichým oceánem. Padák kapsle selhal a kontejner narazil do vody s nesnesitelnou silou. Družice Hexagon, které byly odtajněné v roce 2011, byly fotorekognoskační kosmické sondy, které byly součástí amerického špionážního programu z dob studené války. Jelikož tyto družice předcházely dnešní éře digitálních technologií, Hexagony zaznamenávaly snímky na film a posílaly je zpět na Zemi v kapslích, které znovu vstupovaly do zemské atmosféry a přistávaly ve vymezené zóně poblíž Havajských ostrovů v Tichém oceánu, jak jsem o tom hovořil před chvilkou.
Během první mise Hexagonu v létě 1971 se padák nesoucí jednu z těchto kapslí přetrhl a drahocenný náklad se zřítil do oceánu a potopil se do hloubky téměř 5 kilometrů. Pro vyzvednutí potopené kapsle vypracovalo americké námořnictvo odvážnou záchrannou misi, kterou mělo provést jeho hlubinné plavidlo Trieste II. Tato miniponorka byla v té době nejlepší hlubinnou ponorkou námořnictva. Tato odtajněná zpráva CIA také nabízí odpovědi na otázku, jak a proč se CIA vůbec rozhodla vyzvednout Hexagon RecoveryVehicle. Cituji z dokumentu: "Rozhodnutí pokusit se o hlubokomořské vyzvednutí schránky bylo učiněno především kvůli zpravodajské hodnotě filmového záznamu a za druhé kvůli vytvoření schopnosti hlubokomořského vyzvednutí."
Podle dokumentů podnikla sonda Trieste II tři pokusy o záchranu filmového pouzdra: nejprve 3. listopadu 1971, poté 30. listopadu 1971 a nakonec při třetím úspěšném pokusu 25. dubna 1972. Plánovači mise měli čtyři hlavní problémy, počínaje schopností přesně určit oblast dopadu. V té době ještě nikdy nebyl žádný objekt velikosti filmové schránky detekovaný sonarem a hledaný pod vodou. Úředníci si také nebyli jisti, jak velké poškození kapsle utrpěla při dopadu a po ponoření do mořské vody. A konečně, Trieste II se do té doby ještě neodvážil sestoupit pod 3.048 metrů. Tyto překážky se nakonec podařilo překonat a při třetím pokusu našla loď Trieste II svůj potopený poklad. V předvečer 26. dubna 1972 se Trieste II vynořil asi 563 km severně od Havajských ostrovů se zbytky filmové kapsle Hexagon. cituji z dokumentu: "Při třetím pokusu se podařilo najít a zajistit stohy filmu, nicméně při vynořování Trieste se film rozpadl na kusy," napsali úředníci ve své zprávě. "Bylo vyzvednuto dvacet pět stop filmu."
Stoh filmů byl podroben rozsáhlé analýze a bylo zjištěno, že se vyprošťovací zařízení Hexagonu rozlomilo při nárazu do vody. Cívky filmu se oddělily od kapsle a několik kusů bylo odříznuto a odplavalo. I takové operace se prováděli s cílem dostat se k tehdy cenným družicovým snímkům nepřátelského území.
Jak Američané ukradli sovětskou družici
Ovšem vesmírné závody sebou nesly i lehce vtipnou stránku, z dnešního pohledu samozřejmě. V počátcích vesmírných závodů Sověti vyslali jednu ze svých družic Lunik, známou také jako Luna na výstavní turné po několika zemích. CIA se přirozeně zajímala o tyto sovětské sondy Luna, kterých se v letech 1958 až 1974 pokusilo obletět Měsíc nebo na něm přistát více než 40. V té době se na Měsíci nacházelo více než 40 sond, které se pokoušely o přistání. Sověti předváděním družice Luna získávali propagandistické body ze své technologické zdatnosti. CIA usoudila, že Sověti nejsou tak šílení, aby poslali do zámoří opravdovou Lunu, ale přesto se rozhodli nakouknout na výstavu v jednom městě. Po uzavření výstavy "měla skupina zpravodajských důstojníků k Luniku neomezený přístup po dobu asi 24 hodin". Jinými slovy, američtí špioni se tam vplížili na nepovolenou soukromou prohlídku. Američtí agenti s velkým překvapením zjistili, že se skutečně jedná o skutečnou Lunu, ovšem bez motoru a elektrických součástí.
V touze po dalším průzkumu vyslala CIA své průmyslové experty na další černou operaci, aby vyfotografovali označení zařízení vesmírného plavidla, o kterém doufali, že prozradí indicie o sovětské vesmírné výrobě. Když se ale výstava přesunula do dalšího města, podle jednoho zdroje to bylo v Mexiku, měla už družice 24hodinovou sovětskou ostrahu. Američtí špioni ovšem zjistili, že po skončení výstavy bude Luna převezená nákladním autem na železniční stanici a pak do dalšího města. Mohl to být ten zlom, který potřebovali? Možná odklonit nákladní vůz na noc na železniční vlečku? Ne, to není proveditelné.
Co takhle přepadnout kamion cestou na nádraží? CIA zařídila, aby Luna byla v posledním kamionu, který tu noc opouštěl výstavu. Poté, co se ujistila, že vozidlo nedoprovází sovětská stráž, "zastavila kamion na poslední možné odbočce, přes bednu přehodila plachtu a převzal ji nový řidič". Teď se technici CIA dali do práce. Ve stoje na žebřících se vloupali do čtrnáct stop vysoké bedny, částečně rozebrali kosmickou loď včetně odstranění 130 šroubů z poklopu do motorového prostoru a vyfotografovali vnitřek.
Práce začaly v 19:30. V 5:00 ráno byla Luna zpět na nákladním autě a původní řidič ji dopravil na železniční skladiště. I takové trochu komické operace probíhaly, které ovšem nic nezjistily a na vesmírné závody neměly žádný vliv.
Družice KH11: Jak zvýšit rozlišovací schopnost?
Přesto první družice neměly příliš velkou rozlišovací schopnost. Nedokázaly odlišit předměty menší než dům. Technika se ale rychle vyvíjela. Program Corona využíval 6 různých typů družic. Cílem bylo maximálně zvýšit rozlišení, aby bylo možné odhalovat ještě menší předměty. Na začátku programu bylo rozlišení tak 10 metrů na pixel. Postupně začalo být jasné, že to nestačí. To především ve chvíli, kdy bylo potřeba na sovětském území odhalit raketová sila. Postupný vývoj přinesl rozlišení čtyř až pěti metrů na pixel.
Když v roce 1973 program Corona skončil, vyfotografovala asi stovka družic zemský povrch o ekvivalentu osmaosmdesátinásobku rozlohy Sovětského Svazu. Jenže s tím, jak se vylepšovalo rozlišení, vylepšovaly soupeřící strany zároveň techniky kamufláže, aby zmátly protivníka. Rusové budovali například falešná sila a falešné rakety. Špionáž a dezinformace jdou odjakživa rukuvruce. Vyráběly se třeba tanky ve formě plastické makety s infračerveným zářičem. Nebo necvičené oko by vidělo protiletecké zařízení, ale ve skutečnosti to byl jen kus dřeva na hromadě kamení, přes které byla přehozená plachta od automobilu. Zpravodajské služby se stále snažily získávat nové informace.
Navzdory všem technickým pokrokům, ke kterým v 60. letech minulého století docházelo, byl proces pořizování snímků z vesmíru, jejich vyvolávání a analýza, stále velmi složitý a zdlouhavý. Zachytávání materiálů, které posílaly družice programu Corona, bylo na svou dobu nesmírně účinné. Problém byl jenom v tom, že ty informace nebyly k dispozici dostatečně brzy, aby bylo možné okamžitě jednat. Bylo proto nutné minimalizovat zpoždění mezi pořízením snímků a jejich zpracováním. A tak v roce 1971 začaly družice řady Big Bird vyvolávat snímky ještě v kosmu, a pak je přenášet pomocí vysílače. O 10 let později už vývoj v elektronice umožnil pořizovat snímky digitální a přenášet je téměř v reálném čase. Vývoj se posunul od družic, které vážily kolem jedné a půl tuny k družicím, které váží 18 tun. Teď jsou desetkrát těžší. Tím se nesmírně zlepšila optická kvalita snímků. Tak například fotoprůzkumná družice KH11 měla čočky o průměru asi 2 metry. Ty byly o moc menší než raketa, která ji na orbit vynesla. Nové družice se dostaly na oběžnou dráhu koncem 70. let minulého století, a umožnily Američanům pořizovat snímky v rozlišení neuvěřitelných 20 až 25 centimetrů na pixel.
Družice z programu Corona obletěly sedmnáctkrát kolem Země a vydržely možná několik hodin nebo dní. Dnes tam družice zůstávají 6 a více měsíců. Mají dostatečné zásoby paliva, takže se mohou přiblížit z parkovací oběžné dráhy několika set kilometrů na asi 160 kilometrů od Země, tedy k hranicím atmosféry. Tady pořídí snímky a zase se vrátí na původní oběžnou dráhu. Dnešní systémy jsou velmi vyspělé, takže v současné době dokáží družice vesměs sledovat cokoli a za jakýchkoli okolností. Družice, působící na různých oběžných dráhách vysoko nad Zemí, mohou být ze Země řízené datovými povely, podle potřeb i korigované jejich oběžné dráhy, aby se dostaly nad požadovaný prostor. Během letu nad tímto prostorem mohou být navíc směrované jejich senzory k prostoru předpokládaných cílů.
Landsat1: První americká komerční družice
Vědci si záhy uvědomili, že pronikavý pohled špionážních družic může mít četná využití také v civilní sféře. A tak byla v roce 1972 vypuštěná Landsat1, první americká komerční družice určená k pozorování Země. Sloužila především ke sledování přírodních zdrojů. Vláda nicméně omezila její rozlišení na 30 metrů na pixel, aby ji nikdo neobvinil, že na trh uvedla přístroj, který umožňoval špionáž. Po úspěchu Landsat1 Američané vypustili množství podobných a stále dokonalejších družic. Odstartovali tím takzvanou sérii Landsat. Série Landsat je americkým projektem pro pozorování Země, který představuje nejdéle fungující systém družic pro optický dálkový průzkum země, pobřežních oblastí a mělkých vod se středním rozlišením.
Jak jsem uvedl, první mise Landsat byla vypuštěná v roce 1972 a byla první družicí pro pozorování Země, jejímž cílem bylo monitorovat světovou pevninu. Brzy ji následovaly další družice Landsat. Série družic pokračuje dodnes a Landsat je tak nejdelším nepřetržitým programem snímkování Země v historii. Landsat 4 byl vypuštěný v roce 1982 a Landsat 5 v roce 1984, Landsat 7 v roce 1999, a Landsat 8 v roce 2013 atd.
Helios 1: Průzkum Slunce
Vědecké výzkumy se začaly na družice soustředit čím dále tím více. Tak třeba 10. prosince 1974 vzlétla z floridského mysu Canaveral raketa Titan IIIE s družicí Helios 1 pro zkoumání Slunce a detekci nabitých částic slunečního větru v okolí Země. Šlo o první kosmický start, na kterém se s Američany podílelo tehdejší západní Německo. Oběžná doba byla nastavená na 190 dní. Zhruba po 13 hodinách letu byly vyklopené výsuvné tyče, aktivované všechny přístroje a sluneční baterie. Rotační osa kvůli radiovému spojení se Zemí byla upravená do kolmice k rovině dráhy.
Plánovaná životnost systémů sondy byla tři měsíce, pracovala ale mnohem déle. Sonda Helios 1 přestala reagovat na povely ze Země teprve po 12 letech, začátkem roku 1986. V současné době se Helios 1 nachází na heliocentrické dráze a objekt již není sledován.
Francouzská družice SPOT: Etnické čistky na Balkáně
Jenže v roce 1986 vstoupil na scénu nový hráč. Francie vypustila Spot. První družici pro dálkový průzkum s rozlišením 10 metrů na pixel. Evropané tím pádem dostali do rukou nástroj k mnoha civilním účelům. Přesto Spot neodpovídal strategickým potřebám, protože nedosahoval takového rozlišení, jehož by bylo v případě konfliktu třeba. Především během války v Perském zálivu, si francouzští experti všimli, že kvůli nedostatečnému rozlišení družicových snímků byla strategická rozhodnutí Francie v porovnání s Američany značně omezená. Francouzi se museli rozhodovat na základě informací, které nepocházely od nich, a nebyly ani dostatečně přesné. Náhle po válce v Perském zálivu Evropané stáli tvářívtvář konfliktu na vlastním území.
Krize v Kosovu jasně ukázala propast, která zela mezi technickou vyspělostí amerických a evropských družic, ať už se jednalo o komunikaci, dálkové snímkování nebo odposlech. Během etnických konfliktů v bývalé Jugoslávii, Francouzi na vlastní kůži poznali, jak je důležité mít strategické informace z několika zdrojů. Tehdy Francouzi připravovali přepadení jedné skrýše teroristů v Bosně a Hercegovině a potřebovali družicové snímky dané oblasti. Tak o ty snímky požádali britské, francouzské a americké zpravodajské služby. Američané poskytli jako první velice kvalitní snímky. Jenže se ukázalo, že nesouhlasily souřadnice, a především nasměrování snímků k severu bylo úplně mimo. Tak se Francouzi zeptali Britů, jestli mají snímky té oblasti. Jejich záběry byly 6 měsíců staré, ale nesmírně přesné. Když to Francouzi porovnali s tím, co jim poslali Američané, bylo hned jasné, že ty jejich snímky byly mnohem kvalitnější, ale také, že byly poněkud pozměněné. Washington na začátku té operace Francouze příliš nepodporoval. Kdyby Francouzi tehdy neměli přístup k alternativním snímkům, a spolehli se jen na ty americké, tu operaci by naplánovali špatně a zasáhli by zcela jiný cíl. To by bylo velmi nepříjemné.
V případě zpravodajských informací si nikdo nemůže být naprosto jistý, že to, co jim spojenec předá, nebylo předtím nějak upravené. Během konfliktu každá země používá svou vlastní strategii a svůj přístup k interpretaci faktů. Přesnost družicových snímků a rychlost jejich zpracování, hrají nesmírně důležitou roli. Bylo zajímavé, že válka v Kosovu ukázala evropské armádě a hlavně politikům, že tu hru nebylo možné hrát jen pouze podle amerických pravidel. Francie vypustila několik dalších družic SPOT společnosti SpotImage. Tak třeba družice SPOT 5 byla vypuštěná 4. dubna 2002. Zaměření misí tohoto programu je čistě komerční a má úkol především zachovat kontinuitu v této dlouholeté řadě měření s typickou rozlišovací schopností a má pomoci společnosti SpotImage udržet se na trhu družicových dat. Družici postavila firma Astrium (dříve Matra MarconiSpace) ve výrobním závodě v Toulouse. Provozovatelem je organizace Centre Nationald’EtudesSpatiales z Paříže. Komerční využití zajišťuje firma SPOT Image v Toulouse.
Hélios: První evropská vojenská družice
Aby se stali nezávislými, rozhodli se nakonec 3 evropské země zkonstruovat svou vlastní vojenskou fotoprůzkumnou družici. A tak byla 7. července 1995 vypuštěná družice Helios. Šlo o společnýprojekt Francie, Španělska a Itálie. Bylo to poprvé v tak ožehavé oblasti jako je špionáž, kdy došlo k takovéto spolupráci. Dnes je na oběžné dráze několik družic Helios, které poskytují snímky s vysokým rozlišením vojenské kvality. Zúčastněné země musely ještě získat technické dovednosti při analýze takových snímků. Tato etapa patřila mezi nejdůležitější, protože právě tehdy snímek vydává svá veškerá tajemství. Tyto dovednosti vojáci stále pilují při vojenských cvičeních. Jelikož zpravodajské informace tvoří součást národní bezpečnosti, musí spolupráce na špionážní družici podléhat přísným pravidlům. Třeba Francouzi podepsali s Itálií smlouvu, která má dvojí povahu. Týkala se civilního a vojenského využití různých systémů jako je francouzská družice Plejád. Dále se ve smlouvě hovořilo o roli Kosmosu, což jsou 4 radarové družice, a nakonec také o přístupu k družici Helios 2 pro Itálii. Šlo o součást celoevropské strategie, jejímž cílem je vytvoření globálního vojenského pozorovacího zařízení. Hovořím o evropské armádě relativně dávno v roce 2005. Od té doby Evropská kosmická agentura (ESA) vstoupila do nového desetiletí s historicky největším rozpočtem a má s výzkumem vesmíru velké plány. Patří k nim i využití vesmíru k lepšímu pochopení toho, co se děje na Zemi. Pohled z vesmíru nám může pomoci měřit věci, které jsou ze země těžko uchopitelné, například okyselování oceánů, šíření lesních požárů a dopady přírodních katastrof.
Nové generace vojenských družic: Optické kamery, radary a infračervené záření
Jenomže zatímco Evropa vypustila teprve své první špionážní družice, Amerika začala připravovat novou generaci pozorovacích systémů. Američané chystali dva nové typy družic. Družici s optickou televizní kamerou, která létá na mnohem větších oběžných drahách, než tomu bylo doposud. Tím pádem ji nepřítel nebude moci sestřelit. Američané zároveň vypustili další družice s výkonnými radary, takže můžou sledovat celý svět v intervalech jen několika minut. Poté bylo vypuštěno ještě několik družic, které využívají infračervené záření. To jsou oči protiraketového štítu, které byly rozmístěné v roce 2006. Jejich hodnota dosáhla jen pro naši představu přes 200 miliard dolarů. V oficiálním prohlášením bylo uvedeno, že tento protiraketový deštník měl uchránit Ameriku proti takzvaným nebezpečným státům. Tehdy za tyto státy považovaly Írán, Irák a Severní Korea. Otázkou ale je, jestli za tímto americkým rozhodnutím byl vojenský nebo strategický motiv, než spíš motiv politický. Amerika jasně viděla, že Evropa začala být v otázce budoucnosti naší obrany na křižovatce. Američané jejich balistickým štítem Evropanům říkali. My budeme štít dál rozvíjet. Vy nemáte techniku ani rozpočty, abyste to udělali sami. Nemáte jinou volbu než se k nám připojit. Američané si tím prostě posilovali své vedoucí postavení v otázkách obrany.
Družice Ikonos: Využití nové generace satelitů
Dosud ohrožovali nadřazenost Američanů ostatní státy jen minimálně. Oběvuje se tu ale jeden nový fenomén, a s ním i riziko, že by mohla být otřesená téměř absolutní nadvláda americké armády nad informacemi. Ve Spojených Státech se začly objevovat nové společnosti, které začly prodávat satelitní snímky s rozlišením jednoho až dvou metrů na pixel. SpaceImaging, divize společnosti Logheed Martin, která se zabývá výrobou vojenských družic, vypustila v roce Titan IIIE 99 družici Ikonos. Ta patřila k nové generaci civilních družic. Její rozlišení dosáhlo méně než metr na pixel, což byla na tu dobu v podstatě revoluce. Této příležitosti se okamžitě chopil soukromý sektor. Nová generace družic umožňuje vidět věci mnohem detailněji. Ulice, auta, nebo dokonce jednotlivé stromy. Můžou se vybrat auta na parkovišti. Z těch snímků se dají získat všechny informace, které jsou důležité třeba pro územní plánování. Soukromý sektor začal tyto snímky využívat k novým účelům. Družicové snímky s vysokým rozlišením se staly nástrojem pro využívání přírodních zdrojů nebo pro městskou výstavbu. Tyto snímky se používají například k mapování lesů, aby bylo možné zjistit, kde se vyskytují určité druhy dřeva. Mapují se ekosystémy a sledují se ohrožené oblasti. Na základě analýzy družicových snímků je pak možné pomocí počítače simulovat lesní požáry. Tato technika ale umožňuje ještě přesnější využívání přírodních zdrojů a šetrnější zásahy do životního prostředí. Aplikace snímků z družice Ikonos mohou sloužit nejen vojenským a politickým představitelům, ale také podnikům. Společnost SpaceImaging působí na mezinárodním trhu. Kterákoli země si tak může opatřit družicové snímky, aniž by sama musela vypouštět vlastní družici, a to tehdy za 1000 dolarů za snímek. Cílem bylo zmapovat celou zemskou masu. Díky tomu je k dispozici globální digitální databáze snímků, ke kterým má přístup doslova každý. Jistě víme, o co jde. Google Earth a Street View. To, co dříve státy držely pod pokličkou, už dávno není tajemstvím. Pod tu pokličku se dnes může podívat doslova každý, díky kabelovým televizím, programům přenášeným přes satelit nebo na našich oblíbených webových stránkách.
Telekomunikační družice: Svět jako globální vesnice
Je to zásadní změna v našem pohledu na svět. Můžeme to přirovnat ke komunikační revoluci v 60. letech minulého století, ke které došlo díky komunikačním družicím. V tomto století k té revoluci došlo díky družicím, které nepřetržitě snímkují naši planetu. Telekomunikace přeměnily za pouhých 40 let celou Zemi v jednu globální vesnici. V civilizaci založenou na informacích. Zatím se nikdy informace nešířily tak rychle a tak doširoka jako dnes. I ty nejmenší detaily na druhé straně planety, mohou být dostupné každému. Družicové snímky poskytují nám všem mnohem větší nezávislost, kdy se nemusíme soustředit a spoléhat jen na přefiltrované a ideologicky jednostranné informace z korporátních médií. Můžeme si sami vyhledat informace, a interpretovat je co nejrychleji a co nejpřesněji.
Americké špionážní letadlo v Číně
Jeden incident, který se odehrál v Číně ukázal, jak dalece mohou družicové snímky ovlivnit krizovou situaci. Americké špionážní letadlo EP3E muselo 3. dubna 2001 kvůli poruše nouzově přistát v Číně spolu s veškerou elektronikou, která se nacházela na palubě. Družice Ikonos pořídila snímky týden na to. Ty snímky ukazovaly kamiony zaparkované hned vedle letadla. Ačkoli čínská vláda tvrdila opak, bylo jasné, že Číňané z letadla odváželi supertajné americké vybavení. Jakmile tyto záběry rozšířila média, prezident George Bush mladší získal širokou podporu veřejnosti, aby se proti tomuto chování čínské vlády silně ohradil. Pozoruhodně nikomu nevadilo, že Američané ilegálně šmírovali ve vzdušném prostoru nad suverénním státem, ale nad tím se nikdo nepozastavoval, to byl zanedbatelný detail. Američané byli rozzuření, že je chytili za ruku, ne, že jim přišli na to, že protizákonně šmírovali nad cizím územím, a tím porušili mezinárodní právo. Tím je ale jasné, že jeden snímek může změnit rovnováhu mezi supervelmocemi. Má tím pádem i stejnou moc mezi občany a našimi vládami. Vlády dnes už nemají monopol na informace. V minulosti jsme buď věřili nebo nevěřili tomu, co nám vlády říkaly, ale neměli jsme prakticky žádnou možnost si to ověřit. Teď máme k dispozici množství zdrojů informací. Soupeřících zdrojů. To, že už nemusíme jen slepě důvěřovat vládám, představuje zásadní zvrat. Dnes si můžeme my jako jednotlivci nebo nezávislé subjekty, získávat své vlastní informace. Nabízet naše vlastní odhady, naše vlastní interpretace. Samozřejmě někdo jiný může zase nabídnout svůj vlastní výklad. To už tu ale máme sadu základních faktů. Nemusíme tedy už věřit našim vládám nebo nějaké velké byrokracii, která se nám snaží informace naservírovat po svém. Různé organizace, třeba jako Federace amerických vědců, se zabývají problémy mezinárodní zahraniční politiky, nebo záležitostmi národní obrany. Dnes mohou získat a analyzovat družicové snímky, které byly dosud vyhrazené jen vojenskému sektoru.
Rodina satelitů KH (Key Hole): Pohled klíčovou dírkou
Než se dostaneme k dalším technologiím, musíme znát základní fakta o vojenských družicích. Vesmír je bitevním polem o nadvládu mezi hlavními mocnostmi. Přibližně pětina všech satelitů patří armádě a slouží ke špionáži. Amerika má zhruba 150 špionážních satelitů. Další jsou uvedené jako vojenské civilní nebo vojenské vládní, což znamená, že pokud je spočítáme všechny dohromady, výjde nám číslo zhruba kolem 350 špionážních družic. Je známo, že Rusko má 71 vojenských satelitů a Čína 63. Další země, jako Francie, Německo, Itálie, Indie, Velká Británie, Turecko, Mexiko, Kolumbie, Španělsko, Dánsko a Japonsko, mají každá méně než 10 satelitů. Nejvíce jich mají Francie 9 a Německo 7. Do tohoto počtu nejsou započítané společné operace, kdy satelity provozuje více než jedna země. Na celém světě je v provozu 2500 až 2800 aktivních družic, včetně těch, které se používají k nevojenským účelům, jako je pozorování Země, nebo masivních satelitních internetových soustav, jako je Starlink společnosti SpaceX. Ale jak jsem uvedl, vesmír je novým bitevním polem, a tu eskalaci do jisté míry pozorujeme už dnes. Indie otevřeně sestřelila z oblohy jeden ze svých vlastních satelitů jen aby dokázala, že to dokáže. A Francie tvrdí, že investuje do vesmírných laserů. Zbraně s laserovými paprsky, to byl sen Ronalda Reagana už v 80. letech. K mikrovlnným a laserovým zbraním se dostanu ve speciální kapitole. Jak jsem zmínil, vojenské družice tvoří asi pětinu všech družic. Satelity z rodiny KH, tedy KeyHole resp. klíčová dírka, míněno pohled klíčovou dírkou, obíhají kolem Země už dobré tři desítky let a jejich původní hlavní náplní bylo pořizování fotografií vojenských prostorů, pohybů přesunů vojenské techniky a sledování aktivity na území států, které byly buď považované přímo za nepřátelské, nebo alespoň za ne příliš přátelsky nakloněné. Je jen logické, že jejich orbitální dráhy patří mezi extrémně utajované informace. Už jsem mnohokrát opakoval, že družice KH spadají pod správu amerického úřadu s názvem Národní úřad pro průzkum (NationalReconnaissance Office). Nejnovější typ KH-12 je družice za 1 miliardu dolarů, která se podobá Hubbleovu vesmírnému dalekohledu, jen se dívá na naši planetu místo do vesmíru. Z bezpečnostních důvodů nejsou zveřejněné žádné plány orbitálních drah snímkovací sondy. Doplňují je patnáctitunové družice třídy Lacrosse pro radarové snímkování. Družice rodiny KH si můžete představit jako gigantický digitální fotoaparát na oběžné dráze s neuvěřitelně obrovským objektivem. Optické obrazové průzkumné družice používají zařízení s vázaným nábojem ke shromažďování snímků, které tvoří digitální fotografii pro přenos zpět na Zemi z výšky asi 280 km nad zemí. Protože se družice nacházejí na oběžné dráze, nemohou se vznášet nad danou oblastí ani poskytovat obraz v reálném čase z jednoho místa.
Družice jsou často umisťované na různé tajné oběžné dráhy, a spravuje je zmíněný Národní úřad pro průzkum se sídlem v Chantilly ve státě Virginie. Digitální snímky z družic jsou analyzované, zpracovávané a kombinované výkonnými počítači v Národní geoprostorové zpravodajské agentuře. Černobílé snímky využívají vojenské i civilní komunity. Mnoho podrobností o této třídě družic zůstává utajeno, ale je známo, že v každém okamžiku jich máme nad hlavou několik. Mají rozlišení snímků 15 cm. Mapovací analytici mohou využívat satelitní data k vytváření trojrozměrných snímků pozemních útvarů a struktur na zemi. Tyto snímky pak mohou být použity při vyjednávání, když se země snaží ukončit válku. Nebo, jako v případě televizního pořadu, mohou snímky prokázat, že oficiální informace cizí vlády o nějaké činnosti na zemi nejsou pravdivé. Stejná technologie se používá také k vizualizaci potenciálních únikových cest při trestné činnosti. Jednou byla údajně použita k pozorování podvozku raketoplánu na oběžné dráze, zda v něm nechybí keramické dlaždice potřebné pro návrat do atmosféry. Ovšem těch vojenských technologií pro naše sledování je mnohem více, a postupně se jim budu věnovat. To je jen taková minikapitolka, abychom si vytvořili startovací můstek a odrazové pole pro další navazující kapitoly.
KH-11: Výzvědná družice USA 224
Satelitní technologie se vyvíjí mílovými kroky. Americký družicový systém má dnes naprosto fantastické rozlišení pod 20 cm. Fotografie, které jsou pořízené ze satelitů, a které mají vysoké rozlišení, mají takovou ostrost, že to vypadá spíše jak fotografie z letadla nebo dronu. Takovéto ostré snímkování, kde jsou čitelné třeba i značky automobilů, poskytuje třeba americká špionážní družice USA 224. Jde o zařízení americké tajné služby Národního průzkumného ústavu, které je v kosmu už od roku 2011. Detaily o jeho povaze jsou přísně utajované, ale spekuluje se, že se jedná o satelit z rodiny KH-11, tedy že patří mezi pozorovací družice, které nahradily staré špionážní družice ze sedmdesátých let dvacátého století. Roku 2011 totiž Národní průzkumný úřad daroval americké civilní kosmické agentuře NASA dva vesmírné teleskopy, které měly původně sloužit pro špionážní satelity a byly zřejmě spojené právě s programem KH-11. Oba dalekohledy mají zcela mimořádné parametry, jejich jádrem je 2,4metrové zrcadlo – má tedy stejné rozměry jako to v Hubbleově vesmírném teleskopu, tedy v zařízení, které vidí do těch nejvzdálenějších koutů vesmíru. Špionážní dalekohledy ale nemířily daleko do kosmu, nýbrž na povrch Země. Čistě teoreticky by mohly družice vybavené takovým dalekohledem mít rozlišení asi deseti centimetrů. Pro srovnání: ty nejlepší komerční družice se dostanou s problémy na pětadvacet centimetrů. Ve skutečnosti ale mohou být reálná čísla úplně jiná, protože o reálných výsledcích satelitu USA 224 neexistují informace. Jediný snímek z družice typu KH-11 se na veřejnost dostal roku Titan IIIE 84 – tehdy jej vynesl vojenský analytik a odseděl si za to dva roky ve vězení.
NROL-76
Společnost SpaceXElona Muska měla za sebou další zajímavou premiéru. 1. května 2017 vynesla její raketa Falcon 9 z floridského mysu Canaveral tajný, zřejmě výzvědný satelit amerického Národního úřadu pro průzkum, označený jako NROL-76. Pro SpaceX to byl významný úspěch a milník v dalším rozvoji společnosti. Posledních deset let totiž měl na vypouštění armádních satelitů a misí národní bezpečnosti monopol společný podnik Boeingu a Lockheed Martin jménem United LaunchAlliance, který provozuje nosné rakety Atlas V, Delta II a Delta IV. Od roku 1958 vyráběla speciální družice společnost Lockheed Martin a v poslední době má kontrakt s Národním průzkumným úřadem společnost Boeing.
Pro dnešní díl je to všechno, a co uslišíte v díle následujícím? To už půjde skutečně do tuhého a odhalíme supertajné americké armádní projekty moderní tiché digitální války z vesmíru. Povíme si něco o supertajných projektech Sentient a ZUMA, prohlédneme si tajné dokumenty Edwarda Snowdena o tom, jak americké družice NSA prolamují kódy šifrovaných komunikací a odposlouchávají ostatní státy, ale také se podíváme na další flotilu amerických družic NROL, tedy družic Národního úřadu pro průzkum. Podíváme se také na odhalení NASA, které už v roce 2000 zveřejnilo článek o tom, kdo vlastně může za globální oteplování. A že nám je jasné, že lidstvo a naše SUV na spalovací motory nebo prdící krávy a prasata to rozhodně nejsou. Probereme také komercionalizaci družic, ale uvedu konkrétní patenty na družice pro kontrolu, ovládání a úpravu počasí. Naprosto oficiální záležitost, což zkombinujeme s tornádem na Moravě. Jedinečným úkazem vesmírného radiofrekvenčního děla. Podívám se na to, jak Apple chce mít své vlastní družice, které budou vysílat internetové a další služby do Iphonů, a nebude se tak muset spoléhat na operátory. Ovšem společnosti SpaceXElona Muska, SpireGlobal a Boeing zažádaly o vypuštění dalších 20000 5G družic na oběžnou dráhu s cílem zastřešit celý svět celoplanetárním systémem Starlink. Podíváme se na to blíž a podrobněji. Podíváme se na nové a supertajné energeticky směrované zbraně americké armády. Jde o mikrovlnné a laserové zbraně. Jaké mají příšerné vlastnosti? Dozvíte se v příštím dílu stejně jako o takzvaném tvarovaném paprsku beam-forming, projektu ESMA nebo Kubernetes, díky kterému můžete vypnout pár povely celé chytré město nebo celou oblast protivníka v rámci nové digitální elektronické války přímo z vesmíru. Podívám se také na technologii LDAL, takzvanou atmosférickou čočku, kterou můžete kontrolovat dav, ovlivňovat počasí nebo zničit libovolný určený objekt se špendlíkovou přesností. Máte se tedy na co těšit, rozhodně nezmeškejte příští druhý závěrečný díl špionských družic.