Cílem všech mých pořadů, které vysílám už třetím rokem, je podnítit kritické pohledy a poskytnout nám všem nové interpretační rámce pro výzkum dějin. Největší zlo, co se týče impozantní světové politiky, pochází jednoznačně z impéria zvané Spojené státy americké. Ve svých pořadech jsem prezentoval tolik faktů, tolik informací a tolik událostí z různých světových končin, že o tom snad už nikdo nemůže pochybovat. Dnes se stále houževnatěji historie přepisuje. Ovšem dochází i k četným vybělováním některých zvěrstev organizovaných Západem, aby se na tato zvěrstva kolektivně zapomnělo.
Cílem zpravodajské alternativy je tato západní zvěrstva neustále připomínat a dbát na to, aby zůstala uchovaná v naší kolektivní paměti. Nemůžeme retušovat a zahlazovat stopy globální tyranie západního střihu, i když by to západní mocenská klika ráda prováděla. Ti, kdo píší historii, jsou architekti dějin a vítězové. Usilují o to, aby si jich lidé vážili. Šíří kolem sebe pozitivní propagandu a tu negativní vyškrtnou. Proto vybělují historii a překreslují dějiny. Jenže my víme, jaké bestie a jací gauneři západní globální vládce reprezentují. Národy, kultury a politika jsou neustále ovlivňované, zpochybňované a přetvářené. Je proto potřeba hledět zpříma na věci, které se kolem nás dějí. Jedině tak můžeme porozumět tomu, čeho jsou západní stvůry schopné na svých vlastních národech. Pod faceliftem a make-upem vyretušované propagandy.
V dnešním pořadu se budu zabývat Školou Ameriky, School of the Americas. Jde o školu s vojenským výcvikem a politickým násilím, přímo v srdci Ameriky. Na papíře se jedná o pouhou výcvikovou instituci, která pomáhá latinskoamerickým vojenským režimům při potírání domácích povstání. Ale ve skutečnosti jde o tajný program, který učí spolupracující vlády, jak ovládat civilní obyvatelstvo pomocí mučení, vydírání a masakrů. Američané cvičí skupiny poloprofesionálních žoldáků, policistů a vojáků různých vlád, jak zvládnout občanské nepokoje nebo jak páchat různé typy teroristických útoků. Jednoduše: teroristé. Deník The New York Times nazval tuto instituci Škola diktátorů. Jiní ji nazývali Škola vrahů. Ani jedno označení není daleko od pravdy, jak si postupně během dvou dílů Školy Ameriky ukážeme.
Škola Ameriky, School of the Americas, se nachází ve Fort Benningu u města Columbus ve státě Georgia. Od svého založení v roce 1946 vycvičila více než šedesát tisíc vojáků a policistů, převážně z Latinské Ameriky, v protipovstaleckých a bojových dovednostech. Účast absolventů školy na mučení, vraždách a politických represích je tak široce zdokumentovaná, že v roce 2001 škola oficiálně změnila svůj název na Institut pro bezpečnostní spolupráci na západní polokouli. V tomto dokumentu se vydám za oficiální fasádu a předložím komplexní portrét Školy Ameriky. Poslechneme si kolumbijského generála ve výslužbě, kterého mezinárodní organizace na ochranu lidských práv obvinily z hrůzných zločinů, Luis Bernardo Urbina Sánchez. Povíme si, co lektoři této Školy Ameriky vyučovali na přednáškách a seminářích v rámci ideologického a ideového školení na vyučování.
Jednoduše, postupně budu odhalovat institucionalizaci násilí, které je podporované přímo americkou vládou, armádou a zpravodajskými rozvědkami. Postupně se nám před očima rozvine spoušť, kterou škola Ameriky způsobila v Latinské Americe a nejen tam. Také budu popisovat poslání a výcvikové metody školy Ameriky. Budu rovněž odhalovat, jak její studenti, absolventi a důstojníci vnímají sami sebe ve vztahu ke špinavým válkám, které zuří po světě. Budu hodnotit roli školy Ameriky v budování amerického impéria a ukazovat, jak jsou nejchytřejší a nejambicióznější vojenští důstojníci indoktrinovaní do ostrého světonázoru dobro versus zlo, svádění konzumní společností a "americkým snem" a získávaní jako zmocněnci ve válce Washingtonu proti drogám a "rozvratu". Tato Škola Ameriky je skutečně nejbrutálnější teror, který Američané vyučují jednotky po celém světě.
Americký imperialismus a globální kapitál
Téměř tři desetiletí před útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon, při kterých zahynuly více než tři tisíce lidí, došlo 11. září 1973 v jihoamerické zemi Chile k dalšímu činu nevýslovné hrůzy. Divoký vojenský převrat podporovaný Spojenými státy svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho. Zároveň rozpoutal vlnu státem podporovaného teroru, při kterém zahynuly tisíce Chilanů. Události ve Spojených státech a v Chile, které se v mnoha ohledech lišily, měly dva společné důležité rysy: smrt tisíců civilistů a zapojení Ameriky do výcviku teroristů. Usáma bin Ládin se připojil k mudžahedínům, kteří byli organizovaní, cvičení a vybavovaní Američany, aby svrhli prosovětský režim, který v 80. letech ovládal Afghánistán. Generál Pinochet a jeho krajané v chilských ozbrojených silách byli také podporovaní Amerikou, přestože používali teror doma i v zahraničí. Téměř všichni chilští důstojníci, kteří svrhli Allendeho, absolvovali před převratem výcvik v americké vojenské škole; většina z nich navštěvovala prestižní americkou armádní školu School of the Americas, výcvikovou instituci, kde se latinskoameričtí vojáci učili protipovstaleckému boji. Kompletní analýzu Chile a zapojení Ameriky do převratu jsem pokryl v mém pořadu Chile 50 let od Pinocheta.
Tato dvojí tragédie z 11. září nás nutí uznat, že americká vláda napomáhala vytváření mezinárodních teroristických sítí. Od Chile po Východní Timor, Kongo, Guatemalu, Salvador, Kolumbii a mnoho dalších bojišť studené války byli obyčejní lidé, kteří toužili po pozemkové reformě, lepších platech, lepší zdravotní péči, vzdělání a základním právu na sebeurčení, označení režimy podporovanými Amerikou za komunisty. Následně byli vraždění, mučení, až nakonec zmizeli díky stínovým polovojenským eskadrám smrti a státním bezpečnostním složkám vycvičeným Amerikou. Pachatelé nebyli téměř nikdy pohnaní k odpovědnosti a úředníci přiznávali mrtvé a zneužité jen velmi pomalu, pokud vůbec. Obětem zvěrstev třetího světa se obvykle nedostalo veřejných vzpomínkových akcí. Tohle tvoří skutečný rozsah, v jakém moderní Amerika vznikla. Jako výsledek imperiálního projektu, který brutalizoval a utlačoval národy po celém světě.
Musíme ale plně pochopit koncept amerického imperialismu v jeho brutální teroristické podobě. Ten totiž začíná pronikáním amerických ekonomických zájmů do jiných zemí. Následně se rozšiřuje na četné a rozmanité praktiky politické, vojenské a kulturní nadvlády. Americké impérium se vyznačuje soustavou vojenských základen, které jsou rozmístěné po celém světě. Rozpočtem na obranu, který i před 11. zářím 2001 dosahoval miliard dolarů. Zásobami jaderných zbraní schopných zničit lidstvo. Trvalým spojenectvím s represivními režimy, které sahají od saúdské královské rodiny až po armádu v Guatemale, která vládla za fasádou civilní vlády. A historie vojenských intervencí, které pokračují v nezmenšené míře, jak to názorně dokazuje invaze a okupace Iráku, Sýrie, Libye a dalších zemí.
Vojenské základny, zbraně a strategická spojenectví s místními bezpečnostními silami představují předěl amerického impéria. Americký imperialismus bychom mohli nejlépe popsat jako potřebu pokusit se přetvořit všechny státy světa tak, aby byly alespoň minimálně vhodné pro správu globálního (kapitalistického) řádu. To je ústředním a dlouhodobým problémem amerického státu. Jedná se o nesmírně složitý úkol, který vyžaduje husté sítě ekonomické, kulturní, sociální a vojenské kontroly. Pokud se kdokoli proti americkému imperialismu postaví, je označený za darebácký stát a za mezinárodního teroristu, kterého je třeba zničit jakýmikoli prostředky. Opět poslední příklady Sýrie, Iráku nebo Libye hovoří za všechno. Americký imperialismus ale sahá mnohem dále než jen k vojenským intervencím, zahraničněpolitickým debatám a vtíravé hospodářské politice mezinárodních finančních institucí jako jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Jde o různé nerovné mocenské vztahy, které Amerika rozvíjí na místních úrovních. Bezpečnostní složky, milice, paramilitární skupiny nebo militarizované policejní síly. Proto to já nazývám militarizovaný kapitalismus. Právě tohle představuje základní kameny a formy imperiálního vnikání a nadvlády.
Vypořádat se s temnou, špinavou stránkou americké angažovanosti v globálních záležitostech nebylo pro Američany nikdy snadné kvůli rozšířené amnézii ohledně budování amerického impéria ve dvacátém století. Široká část Američanů si o své zemi ráda myslí, že je zemí svobody, majákem pro utlačované, příkladnou demokracií a v poslední době i spravedlivým křižákem v boji proti globálnímu terorismu. Tato nacionalistická vize má hluboké kořeny v představách o americké výjimečnosti a odlišnosti, ale američtí občané a politici se jí drží na vlastní nebezpečí. Američané mají iluzorní představu vlajkonoše svobody a demokracie a o to naivnější jsou pak titulky v novinách ve stylu, proč nás svět nenávidí? To všechno pramení z neschopnosti Američanů překonat jejich provinční vnímání Ameriky, která zasahuje a diktuje zbytku světa, jak to mají dělat. Pokud se rozhodnou pro jiný systém vlády, Američané je vysvobodí raketami a bombami. A pak se Američané podivují nad tím, proč je ten zlý svět nenávidí.
Od devatenáctého století se ale Spojené státy svévolně vydaly na dráhu imperiální mocnosti a shromáždily k tomu potřebné nástroje represe. Mnozí Američané na této cestě jásali nad jejími pokroky nebo žili za hradbou sebestředného popírání a nevědomosti o důsledcích americké zahraniční politiky. Američané dlouhodobě zacházejí se zbytkem světa jako s méněcenými lidmi. Americké intervence terorizují, potlačují a ponižují jiné. To je částečná odpověď na to, proč Američany ten zlý svět nenávidí. Právě to je základem toho, co musíme pochopit, než se vůbec začneme bavit o Škole Ameriky. Abychom pochopili složitost těchto vztahů, musíme prozkoumat imperiální aliance, sociální propletence, mocenské sítě, kulturní chápání a všudypřítomnou beztrestnost, které udržovaly globální hegemonii Spojených států.
Kdo je nepřítel? Každý, kdo s námi nesouhlasí!
Během studené války se Škola Ameriky zaměřovala na porážku "komunistického" nepřítele ve třetím světě. Protipovstalecká doktrína byla zpočátku zaměřena na porážku revolučních hnutí, která zpochybňovala americkou hegemonii, ale během Reaganovy administrativy se objevila nová, agresivnější strategie intervence. Tato nová strategie spočívala v podkopávání už existujících vlád, které byly vnímané jako nepřátelské vůči Americe. jejím cílem bylo porazit jakoukoli hrozbu pro americké zájmy. Boj proti komunistům byla nesmírně pružná kategorie, do které se mohl vejít téměř jakýkoli kritik amerických zájmů. Po konci studené války se tento boj ještě rozšířil. Vyvstaly nové války. Válka proti drogám a válka proti terorismu. Jižní velitelství americké armády Southcom drogovou válku uvítalo. Výcvik v oblasti boje proti drogám poskytl příležitost posílit vazby na místní bezpečnostní složky. Výcvikové programy se posunuly k jiným než válečným operacím, jako jsou protidrogové a protiteroristické aktivity. Po útoku na Světové obchodní centrum nabídl exprezident George Bush vojenský výcvik všem zemím, které se chtěly připojit k Americe v globálním tažení proti terorismu. Americká administrativa změnila definici konfliktu z drogové války na válku proti terorismu. Škola Ameriky nám tak otevírá malé okno do způsobů, jakými Amerika cvičí různé zahraniční vojáky a zajišťuje si jejich spolupráci.
Úvod: Škola Ameriky
Luis Bernardo Urbina Sánchez, stejně jako mnoho jeho kolegů generálů, odešel z ozbrojených sil v roce 1995. A stejně jako mnoho jeho kolegů z armády se zapojil do rozrůstajícího soukromého bezpečnostního byznysu. Své služby prodával po dobu několika let soukromé dopravní společnosti vlastněné Spojenými státy, která působila v Kolumbii a chránila odlétající letadlové zásilky před odhalením, že zásilky jsou ve skutečnosti drogy. Za svou práci dostával dobře zaplaceno. Koupil si dobrý byt. Pořídil si také nové auto a byl dostatečně finančně zajištěný, aby mohl opustit toto zaměstnání a začít podnikat sám na sebe. Spolu s dalšími čtyřmi armádními důstojníky ve výslužbě založil generál Sánchez vlastní bezpečnostní agenturu, která se specializovala na ochranu nákladů přepravovaných po zemi soukromými podnikateli.
Bydlí v luxusní části severní Bogoty, v oblasti, která je relativně nedotčená rostoucím násilím v Kolumbii. Jeho žena se obává o jeho bezpečí a ráda by Kolumbii opustila, ale Sánchez tvrdí, že vysloužilý voják do své země patří, i když uznává, že by ho mnozí lidé rádi zabili. Generál se drží při zemi: nemluví s tiskem, vyhýbá se veřejným akcím, vousy a brýle jsou součástí nového vzhledu, který si vypěstoval po odchodu z ozbrojených sil, a když cestuje do jiných částí Kolumbie, používá falešné jméno. Generál Sánchez má rád golf a několikrát týdně hraje v klubu, který navštěvují i další příslušníci armády. Čas od času také navštěvuje Spojené státy. Sánchezova kariéra je ztělesněním problematiky vojenského výcviku, amerického pokrytectví, lidských práv a beztrestnosti, která utvářela krvavou historii války v Kolumbii a ve velké části Latinské Ameriky. Generál Sánchez nevyjadřuje žádnou lítost nad svou minulostí, a to navzdory četným a závažným obviněním, která proti němu vznesly organizace na ochranu lidských práv a které předložily důkazy o jeho vině.
Beztrestnost je v Kolumbii, stejně jako jinde v Americe, velmi rozšířená a žádné z obvinění proti Sánchezovi neobstálo. Generál se neštítí ničeho. Bouchá do stolu a volá: "Neudělal jsem nic špatného, jen jsem sloužil své zemi." Přesně tohle tvoří dědictví Školy Ameriky, která tuto beztrestnost zakotvila natrvalo. A nejde jen o vysoké šarže generálů. Jde o řadové policisty, vojáky nebo poloprofesionální žoldnéře. Stovky a tisíce takových osudů potkalo i další absolventy Školy Ameriky. Hrdlořezové, zabijáci, žoldnéři a teroristé, kteří si jsou jistí svou nepostižitelností a beztrestností s puncem absolventa Školy Ameriky. Tato Škola Ameriky, ze které, vedle důstojníků v záloze vyšlo asi 64 000 latinskoamerických vojáků, získala světovou proslulost jako líheň násilí. K systémovému mučení a násilí se dostanu podrobně v dalších kapitolách.
Historie Školy Ameriky
Předchůdce Školy Ameriky, Latinskoamerická pozemní škola, byla založená v roce 1946 v zóně Panamského průplavu. Tady Američané od roku 1939 cvičily Latinoameričany na různých vojenských základnách. Latinskoamerická pozemní škola tyto aktivity centralizovala. Po následné reorganizaci a změně názvu se v roce 1963 stala Školou Ameriky. Její odchod z Panamy v roce 1984 souvisel s přemístěním dalších amerických vojenských zařízení mimo zónu průplavu. Panamská vláda se totiž připravovala na převzetí kontroly nad průplavem a okolím. Tehdy probíhaly krvavé orgie násilí, při nichž tisíce lidí zemřely rukou bezpečnostních složek vycvičených Amerikou. V té době, předchůdkyně Školy Ameriky, Latinskoamerická pozemní škola, zabírala několik budov ve Fort Amador v atlantickém sektoru zóny Panamského průplavu.
Její výcvikový program vedlo deset důstojníků a dvacet sedm poddůstojníků. Založení pozemní školy se časově shodovalo s obnovenými expanzionistickými ambicemi Ameriky. Šlo jednoduše o klasickou snahu Ameriky o dominanci v regionu a kontrolu nad surovinami. Jenže postupem času to začlo mezi Američany a panamskou vládou skřípat. Podle bývalého panamského prezidenta Jorgeho Illueca byla Škola Ameriky "největší základnou pro destabilizaci v Latinské Americe". Američané se museli pakovat a Školu Ameriky z Panamy odstěhovat. Jenže kam? Fort Benning nebyl jasnou volbou pro nové sídlo školy. Jeho výběru předcházely rozsáhlé debaty, intenzivní lobbování a zákulisní politické tahanice. Armáda zvažovala znovuotevření školy na základnách v Portoriku, Miami nebo San Antoniu kvůli přítomnosti velkých hispánských komunit. Uvažovalo se také o předání této instituce Panamě. Ovšem nakonec úspěšná lobbistická kampaň georgijských politiků a místních podnikatelů získala školu pro Fort Benning.
V čele této kampaně stáli Sal Díaz-Versón mladší a jeho sestra Elena Amosová. Anticastrovští kubánští přistěhovalci, kteří zbohatli v pojišťovnictví. Stejně jako mnoho kubánských přistěhovalců jejich generace, sdíleli bratr a sestra hlubokou nenávist ke Kubě a její komunistické vládě. Tuto nenávist v nich pěstoval jejich otec Sal Díaz-Versón starší, pravicový novinář, který svou kariéru před kubánskou revolucí i po ní zasvětil odsuzování komunismu. Po vítězství Fidela Castra a jeho revolucionářů v roce 1959 se rodina Díaz-Versónů vydala z Havany do exilu v Miami. Salovi mladšímu bylo devět let. Jeho starší sestra Elena sdílela tyto názory. Před svou smrtí v roce 2000 působila několik let ve správní radě extremistické Kubánsko-americké národní nadace a měla důležité politické vazby s řadou konzervativních, výrazně antikomunistických amerických senátorů, včetně Jesseho Helmse, Orrina Hatche a Stroma Thurmonda. Tito senátoři byli spolupracovníky jejího zesnulého manžela Johna Amose – zakladatele a předsedy představenstva společnosti American Family Life Assurance Company se sídlem v Columbusu.
Elena a Sal junior věřili, že podpora Školy Ameriky zabrání tomu, aby se revoluce kubánského typu odehrály i jinde v Latinské Americe. Mobilizace ostatních pro tuto věc nabyla pro Sala a Elenu zvláštní naléhavosti na počátku 80. let, kdy se zdálo, že revoluce ve velké části Střední Ameriky je na spadnutí. Nikaragujští sandinisté, kteří v roce 1979 svrhli diktaturu rodiny Somoza, představovali alternativu k autoritářským regionálním režimům podporovaným Amerikou. Sandinisté zahájili všeobecně uznávanou kampaň za gramotnost po vzoru kubánských zkušeností a vyhlásili lidovou agrární reformu, která Somozům a klice jejich spolupracovníků odňala nahromaděné bohatství půdy. Zatímco se sandinisté v osmdesátých letech 20. století pustili do přetváření Nikaraguy, v Guatemale, kde brutální armádní protipovstalecká kampaň za sebou zanechala stopy smrti a zkázy, se rozhořela občanská válka.
V sousedním Salvadoru se zdálo, že partyzáni z Fronty národního osvobození, jsou na pokraji vyrvání moci armádě a nechvalně proslulým "čtrnácti rodinám", které zemi vládly. V této době Škola Ameriky přesídlila do státu Georgie. Tato lokalita měla ale také svůj zásadní význam. Armáda totiž tvrdila, že studenti Školy Ameriky by neměli cvičit v oblastech, kde žije velké množství Hispánců, protože latinskoameričtí vojáci by se cítili příliš dobře mezi svými a mluvili by příliš španělsky. Tvrdili, že "k tomu, aby si studenti uvědomili Ameriku, potřebují mít větší přístup k Američanům" a ke školám, kde se jejich děti mohou učit anglicky. Pokud chcete, aby opravdu pochopili, co je Amerika zač, jak skutečně funguje a setkali se se skutečnými lidmi, musíte je umístit někam, jako je Fort Benning v Columbusu. Tímto způsobem chtěla armáda pomoci latinskoamerickým občanům a jejich rodinám asimilovat se do místního života. Zavázali se, že budou studenty zvát k sobě domů během svátků a seznámí je se zvláštními svátky, jako je Den díkůvzdání, které se v Latinské Americe neslaví. Proto bylo město Columbus ve státě Georgia ideálním místem pro seznámení latinskoamerických vojáků s americkými hodnotami a americkým způsobem života.
Nový areál pro Školu Ameriky
Dnes se Škola Ameriky nachází hluboko v areálu Fort Benning, rozlehlé armádní základny na jižním okraji města Columbus ve státě Georgia. Škola Ameriky je relativně malou součástí Fort Benningu, který se rozkládá na 184 000 akrech bývalé bavlníkové plantáže, které v devatenáctém století živila textilní továrny v Columbusu. Základna je místem, kde žijí, pracují a cvičí tisíce lidí, a v současnosti je motorem, který pohání místní ekonomiku a živí mnoho z 250 000 obyvatel města Columbus. Fort Benning má mnoho atributů malého města. Jsou tu obytné čtvrti, restaurace s rychlým občerstvením, banky, knihovna, kina, poštovní úřad, diskotéka, školy a golfové hřiště. Ti, kdo na základně bydlí, to nikdy nemají daleko do práce. Využívají stejná zařízení, posílají své malé děti do stejné základní školy a alespoň část nákupů dělají na nezdaněné poštovní burze. Muži a ženy v aktivní službě, civilní zaměstnanci a vojenští penzisté ve městě Columbus dostávají od armády ročně přibližně 950 milionů dolarů ve formě mezd, platů a důchodů. Místní podnikatelé dostávají další miliony za služby poskytované základně.
Škola Ameriky se nachází v klidné oblasti, která nepůsobí ani tak jako vojenská základna, jako spíše jako předměstská čtvrť. Na jejích klidných trávnících, kde vysoké stromy poskytují úlevu od letních veder, neruší klid výbuchy ze střelnic a hluk cvičení. "Riverside" – zrestaurovaný plantážní dům, který je oficiálním sídlem velícího generála Fort Benningu – je na konci ulice. Jeho bílé sloupy a pěstěné pozemky připomínají moc a nároky otrokářské aristokracie starého Jihu a beze stopy ironie symbolizují honosné postavení jeho současného obyvatele. V pěší vzdálenosti od něj se nacházejí luxusní domy armádních plukovníků v zelených rezidenčních ulicích. Tato dvoupatrová obydlí s bílými štukovými zdmi, střechami z červených tašek, trávníky v předměstském stylu a bohatým stínem ostře kontrastují s řadami monotónních, sluncem rozpálených kasáren, ve kterých bydlí poddůstojníci na druhé straně základny.
Velitel Školy Ameriky a jeho rodina obývají jeden z nich, nedaleko osmnáctijamkového golfového hřiště. Škola Ameriky je střediskem americké armády pro latinskoamerické vojáky, které od svého založení v zóně Panamského průplavu v roce 1946 vycvičilo více než 64 000 vojáků v bojových dovednostech a protipovstalecké doktríně. Jak jsem zmínil v předchozí kapitole historie Školy Ameriky, mezi panamskou vládou a Američany to po nějaké době začlo skřípat. A tak se stalo, že po čase se Škola Ameriky přestěhovala ze zóny Panamského průplavu do Fort Benningu v roce 1984. Středisko se stalo středem intenzivní veřejné kontroverze kvůli účasti některých jeho absolventů na zvěrstvech v oblasti lidských práv. Kvůli této kontroverzi získala škola značnou proslulost. Byla nucená otevřít své dveře větší kontrole veřejnosti a americké ministerstvo obrany v roce 2001 změnilo její název na Institut pro bezpečnostní spolupráci na západní polokouli.
Mezi absolventy Školy Ameriky patřili důstojníci i diktátoři z mnohých zemí Latinské Ameriky. Ke každé zemi se konkrétně dostanu, protože je to přehlídka opravdu prvotřídních hrdlořezů. Školu Ameriky absolvovali ale i důstojníci a vojáci ze zemí v jiných koutech světa. Například vybraní Šedí vlci z Turecka, což jsem probíral v mém pořadu Turecko a Šedí vlci. Ti se nazývali kontraguerilla. Školou Ameriky ale také prošlo desítky důstojníků ukrajinské armády. CIA cvičila elitní ukrajinské jednotky speciálních operací a další zpravodajský personál. Tvrdí to pět bývalých zpravodajských a národněbezpečnostních úředníků, kteří jsou s touto iniciativou obeznámení. Program CIA byl zahájený v roce 2015. Několikatýdenní program CIA se sídlem v Americe zahrnoval podle bývalých úředníků výcvik ve střelných zbraních, maskovacích technikách, pozemní navigaci, taktice, jako je "krytí a pohyb", zpravodajství a dalších oblastech. Škola se tedy rozšiřuje na celý svět, koho je zrovna potřeba proškolit v konkrétní taktice.
Školu Ameriky ročně absolvovalo 600 až 800 policejních a vojenských skupin. Několik set dalších Američané vyškolili prostřednictvím mobilních výcvikových týmů vysílaných do Latinské ameriky. Naproti tomu americká armáda každoročně vyškolí v Americe i v zahraničí přibližně 100 000 spojeneckých, zahraničních vojáků. Přibližně osmačtyřicet tisíc vojáků a příslušníků pořádkových sil z celého světa absolvovalo v roce 2000 výcvik v Americe. Mezi lety 1998 až 2000 absolvovalo výcvik od amerického vojenského personálu 10 až 15 000 Latinoameričanů jak v Americe tak ve svých domovských zemích. Například Kolumbie vyslala do školy Ameriky zhruba 9 500 stážistů. Tedy více stážistů než jakákoli jiná latinskoamerická země. Naproti tomu Honduras se proměnil v americkou bojovou loď až během středoamerické krize v 80. letech. Tehdy se významně podílel na akcích Reaganovy administrativy, jejichž cílem bylo svržení nikaragujských sandinistů a zničení guerillových hnutí v Guatemale a Salvadoru. V tomto období vyslal Honduras do Školy Ameriky stovky cvičenců, ale pak se opět dostal do pozadí americké zahraniční politiky a zmizel z amerického vojenského radaru.
V Americe zahraniční vojáci a americké jednotky cvičily společně v nejméně sto čtyřiceti odhalených výcvikových střediscích a vojenských školách. Tady byla výuka zaměřená především na potřeby amerických sil. Zahraniční studenti zastupují všechny druhy ozbrojených sil, ale většina z nich pochází z armád svých zemí. Mezi školy s velkým počtem zahraničních frekventantů patřilo například Zpravodajské centrum americké armády ve Fort Huachuca v Arizoně, Velitelství a generální škola pro vojenský personál ve Fort Levenworth v Kansasu a Středisko JFK a škola pro zvláštní boj americké armády ve Fort Bragg v Severní Karolíně. Dále působí i několik španělskojazyčných škol, ale to je zbytečné tu rozvádět. Americká armáda a donucovací orgány cvičí zahraniční bezpečnostní složky v zahraničí na nesčetných místech. Malé mobilní výcvikové týmy speciálních sil, vyučují specializované jednotky z mnoha zemí. Instruují zahraniční armády o technikách vedení úderů malého rozsahu, protiteroristických aktivitách, psychologických operacích, zahraniční vnitřní obraně, to znamená organizování, výcvik a poradenství vojenským a polovojenským silám, dále nekonvenční válce, to znamená podpora vojenských a polovojenských operací proti stálé vládě a další činnosti, které mohou být stanovené prezidentem nebo ministerstvem obrany.
Kromě toho americké zpravodajské agentury provádějí výcvik nezveřejněného počtu vojenských a polovojenských jednotek po celém světě. FBI, celní služba a protidrogová agentura mají své vlastní výcvikové programy pro zahraniční bezpečnost. O těchto aktivitách je veřejně známé jen velmi málo. V neposlední řadě řada privátních bezpečnostních agentur, jako například Dyncorp se sídlem ve Washingtonu a Military Professionals International, uzavírá s americkou vládou smlouvy na provádění vojenského výcviku a údržbu špičkových zbraní pro klienty ze zemí třetího světa. Tyto bezpečnostní agentury jsou také přímo najímané zahraničními vládami, ale jejich praktiky podléhají jen malému dohledu Kongresu nebo veřejné odpovědnosti. Toto téma jsem velmi podrobně pokryl v mém pořadu Privatizace bezpečnosti. Americký vojenský výcvik je živený obrovským zbrojním průmyslem, který vyžaduje dostupnost výcviku pro další vývoj, používání a údržbu zbraní. 46 ze sta největších výrobců zbraní na světě jsou společnosti z Ameriky. Například v roce 2000 prodaly dohromady zbraně za devadesát šest miliard dolarů.
Počáteční léta výcviku (1946)
Jak jsem už zmínil, v roce 1946 postavilo karibské velitelství americké armády v zóně Panamského průplavu výcvikové středisko. Její poslání bylo prosté: "doplňovat výcvik řízený vojenskými misemi Spojených států. Působení předchůdkyně Školy Ameriky velmi ovlivnilo dění na Kubě. V roce 1953 zůstala Kuba pod vojenskou diktaturou prezidenta Fulgencia Batisty. Batista byl sice mezi Kubánci krajně nepopulární, ale měl úzké politické vazby na Ameriku. V rámci snahy o revoluci zorganizoval Fidel Castro v červenci téhož roku ozbrojené povstání proti Batistovi, dnes známé jako počátek Kubánské revoluce. Počáteční pokus o převzetí vojenské posádky však selhal a Castro byl uvězněný. Když byl o dva roky později Fidel Castro propuštěný, odjel se svým bratrem Raulem do Mexika, kde se setkal se známým revolucionářem Ché Guevarou.
Fidel se potom vrátil na Kubu a úspěšně vedl povstání proti Batistovi, který byl 31. prosince 1958 svržený. Kuba byla poté přeměněná na komunistický stát. Po kubánské revoluci se mise školy rozšířila od roku 1961. Posláním školy bylo poskytovat vojenský výcvik důstojníkům a poddůstojníkům zemí Latinské Ameriky. Je zde prezentována široká škála kurzů určených k výuce principů a technik používaných Spojenými státy v důsledku zkušeností z druhé světové války nebo korejské války. To se odrazilo i v nabídce kurzů. K některým z nich se ještě vrátím jednotlivě. Začaly se tu vyučovat kurzy Operace v džungli, nalévárny ohledně komunismu, v překladu kdokoli chtěl vyšší plat, lepší pracovní podmínky, stabilní práci nebo lepší lékařské standardy, tak byl automaticky komunista, ale byly tu také kurzy jako Vojenské zpravodajství. Poprvé se ve škole začaly vyučovat techniky určené k likvidaci vnitřních nepřátel. Kurz vojenského zpravodajství zahrnoval kontrašpionáž, kontrarozvědku, studium komunistických cílů v Latinské Americe a sovětské bezpečnostní a špionážní agentury. Téma bylo natolik citlivé, že "důstojníci, kteří se kurzu účastnili, museli být prověření pro přístup k materiálům se stupněm utajení Důvěrné a upravené zacházení. Mezi lety 1966 až 1967 považovala americká armáda kurzy vojenského zpravodajství za natolik citlivé, že k pouhému nahlédnutí do popisu kurzu byla vyžadovaná bezpečnostní prověrka. Ke kurzu Vojenské zpravodajství se ještě vrátím. V rámci další strategie se kurz Vojenské zpravodajství rozšířil o "úvod do psychologické války a jejího taktického a strategického využití".
Kurzy Školy Ameriky
Škola Ameriky nabízí třicet kurzů na různá témata pro vojáky různých hodností a také výcvikový program pro vrtulníky ve Fort Rucker v Alabamě. Většina kurzů trvá od jednoho týdne do čtyř měsíců. Zahrnují několik kurzů zaměřených na požadavky kadetů a poddůstojníků, které se zabývají logistikou, velením, zpravodajstvím a operacemi kombinovaných zbraní. Jiné se zaměřují na boj proti drogám a operace malých jednotek, počítačovou gramotnost a "informační operace", známé spíše jako psychologické operace nebo jednoduše psychologické operace. Škola Ameriky také vyvinula řadu relativně nových oborů, jako je odminování, civilně-vojenské vztahy, řízení zdrojů a lidská práva. Částečně proto, aby vyvrátila tvrzení kritiků, kteří ji obviňují, že je školou zabijáků.
Kurz civilně-vojenských operací: Fingovaná pomoc armády
Jedním z kurzů Školy Ameriky byly civilně-vojenské operace. Podle učebního katalogu poskytovaly tyto civilně-vojenské operace instrukce o "vojenských občanských akcích, správné roli armády při podpoře občanské moci, občanské obraně a pomoci při katastrofách, nebo při protidrogových aktivitách." Přesto se jednalo pouze o nové označení staré praxe. Takzvaný výcvik civilních akcí poskytovala Škola Ameriky už dlouho jako taktiku boje proti partyzánským hnutím. Iniciativy občanských akcí byly zaměřené na civilisty, o kterých se předpokládalo, že podporují povstalce, a spočívaly v různých projektech místního rozvoje, které zahrnovaly výstavbu škol a zdravotních klinik, očkovací kampaně, kopání studní, budování silnic a podobně. Ve skutečnosti se ale nejednalo o zlepšení kvality života chudých lidí. Vojenští stratégové je navrhovali tak, aby získali "srdce a mysl" místních lidí a podpořili přímé vojenské cíle, jako například výstavbu silnice, která by zajistila přístup do konfliktních oblastí. Projekty občanských aktivit byly vtíravými a manipulativními pokusy.
Mezi lety 1966 až 1968 vyslala guatemalská armáda do Školy Ameriky několik lidí, včetně tří důstojníků, aby se tu učili o občanských akcích a "civilně-vojenských operacích". Téměř jistě byli tito guatemalští důstojníci v osobním kontaktu s americkými instruktory, kteří se čerstvě vrátili z vietnamských bojišť. Přesto by nemělo překvapit, že program nedokázal přesvědčit rolníky o dobrých úmyslech guatemalské armády a tvrdší část vojenského sboru začala v pozdějších letech prosazovat "stoprocentní" použití hrubé síly proti údajným civilním kolaborantům. V oblasti občanských aktivit se kadeti i důstojníci učili, jak řídit zemi. Konference na škole v roce 1967 nastínila význam účasti armády na vzdělávání, zemědělství, zahradnictví, hornictví, lékařství, hygieně, stavbě silnic, domů, škol a sportovišť, zalesňování, stavbě přehrad, kanálů a mostů, mapování, budování letišť, reakci na přírodní katastrofy, leteckém snímkování, promítání filmů a zajišťování zábavy, poštovní službě a oceánografii.
Kurz humanitárního odminování
Jeden z dalších kurzů nesl název Humanitární odminování. Podle katalogu se v kurzu vyučovaly techniky detekce min, nástražných výbušných systémů a min, demolice a metody proti minám. V učebně byly na dlouhých stolech rozložené desítky min. Některé byly zkonstruované tak, aby se daly odpálit kovem z vojákovy boty. Jiné vybuchovaly z vibrací tanku, který duněl nad zemí, a trojitý drát vypouštěl takzvané skákající betty, které před výbuchem vystřelily šest metrů do vzduchu. Miny se pohybovaly od velmi malých protitankových zařízení, která byla navržená tak, aby odstřelila nohy každému, kdo na ně šlápne, až po nejmodernější protitankové výbušniny. Jenže navzdory svému názvu, nebyl tento kurz tak humanitárně zaměřený. Spíše naopak. Frekventanti se v něm setkali s množstvím a rozmanitostí min, které zdaleka přesahovaly to, s čím se mohli setkat ve svých vlastních zemích. Kdo si mohl být jistý, co tito frekventanti se znalostmi získanými na Škole Ameriky podniknou? Jak znalosti o rozličných typech min zneužijí proti civilistům ve svých vlastních zemích? Nechají se najmout jako žoldáci do poloprofesionálních armád, kde tyto unikátní vědomosti o minách zúročí?
Kurz vojenského zpravodajství: Mučení a sérum pravdy
Jedním z nejzajímavějších kurzů, který jsem naťukl v předchozích kapitolách, bylo vojenské zpravodajství. Vojenské zpravodajství je základní kurz pro poručíky, kteří jsou čerstvými absolventy vojenských akademií po celé Latinské Americe, ale často se ho účastní i výše postavení důstojníci. Tento kurz byl ale po veřejném odhalení sporných výcvikových materiálů, které se v něm používaly, v roce 1996 dílčím způsobem přepracovaný. Tyto texty, známé jako "příručky mučení", obhajovaly používání strachu, bití, vyplácení odměn za mrtvé nepřátele, falešné věznění, popravy a séra pravdy jako metody náboru a kontroly zpravodajských zdrojů. Jako metodu výslechu uváděly vydírání a zřejmě obhajovaly popravy nebo "neutralizaci" nepřátel. Důstojníci Školy Ameriky se například učili nasazovat podezřelým roubík, zavazovat jim oči a svazovat je, což jsou dovednosti, které nabývají zlověstného významu, když si uvědomíme, že byly součástí této příručky, a že mnoho tisíc latinskoamerických občanů bylo mučeno a zavražděno při výslechu s roubíkem anebo zavázanýma očima.
V příručce "Manipulace se zdroji" se uvádí, že "agent mohl, v rámci plánu umístění informátora, způsobit jeho zatčení nebo zadržení, uvěznit ho nebo mu dát výprask. Tato taktika měla dlouhou historii. Příručky, které se používaly mezi lety 1989 až 1991, byly také distribuované mobilními výcvikovými týmy speciálních sil vojenskému personálu a zpravodajským školám v Kolumbii, Ek- vadoru, Salvadoru, Guatemale a Peru. Vznikly v rámci Programu zahraniční zpravodajské pomoci americké armády z 60. let 20. století, který dodával výcvikové materiály spojeneckým armádám po celém světě. Do Školy Ameriky byly přivezené z armádního výcvikového střediska zpravodajských služeb ve Fort Huachuca v Arizoně. Příručky pro mučení, stejně jako protipovstalecká doktrína obecně, byly používané kdykoli a kdekoli. Rozruch, který následoval po jejich zveřejnění, vyvolal v americké Sněmovně reprezentantů a mezi širokou veřejností zvýšený odpor proti Škole Ameriky. V důsledku toho prošel kurz zásadním faceliftem.
Jeden student tohoto kurzu vypověděl o svých výslechových metodách. Student vysvětlil, jak zajatcům zavázal oči, vzal je do vrtulníku, aby je dezorientoval, a pak je s vrtulníkem vznášejícím se těsně nad zemí vyhodil ven. Tento postup prezentoval jako užitečnou metodu, jak zajatce vyděsit, aby mu poskytli informace. Američané tuto techniku používali široce ve Vietnamu. Cílem vybraných represí bylo potlačit organizační snahy, které byly považované za ohrožení vlády. V takových případech policie a bezpečnostní složky volily metody a akce, jejichž cílem bylo zabránit identifikaci pachatelů a dát najevo násilí a všudypřítomný represivní aparát. Na počátku osmdesátých let se v některých zemích Latinské Ameriky rozšířila atmosféra teroru, která se vyznačovala extrémním násilím vůči komunitám a organizovaným hnutím, proti kterým byli lidé zcela bezbranní. Atmosféra neustálého nebezpečí zcela narušila každodenní život mnoha rodin. Ať už v podobě masových vražd nebo výskytu mrtvol nesoucích známky mučení. Hrůza byla tak masivní a tak fádní, že se vzpírala představivosti. Mučení je popisované ve spojení s masakry a zadržováním.
Kromě získání informací je účelem mučení zničit identitu obětí a buď je zlikvidovat, nebo z nich udělat spolupachatele represí proti jejich sousedům a spolupracovníkům. Ve venkovských oblastech se mučení často odehrávalo na veřejnosti, před zraky příbuzných a sousedů a sloužilo jako příkladný teror. Ústředním rysem protipovstalecké strategie vyučované Školou Ameriky bylo přenesení viny a odpovědnosti na oběti a pozůstalé. Za tímto účelem byly klíčovými taktikami propaganda a psychologická válka. Struktury jako jsou občanské hlídky, které měly militarizovat společnost a podporovat konformitu a náboženské sekty. Vyhrožování a mučení dětí bylo také nástrojem k mučení jejich rodin. Mučení dětí bylo prostředkem, jak donutit lidi ke spolupráci, přimět je k udávání ostatních a zničit společenství. Byla to forma exemplárního teroru pro jejich rodiny a extrémní projev pohrdání životem a důstojností lidí.
Eskadry smrti se objevily jako součást první masivní protiofenzívy proti partyzánským jednotkám. Byly koncipované jako operativní složka rozvědky. Sloužily především k zastrašování, mučení a popravám politické opozice. Jedním z hlavních dopadů bylo šíření psychologického teroru mezi obyvatelstvem. Tyto taktiky byly popsané v příručkách CIA a později začleněné do výukových osnov kurzů Školy Ameriky, která se jimi maximálně inspirovala. Příručky CIA a Škola Ameriky doporučovaly atentáty doplněné o velké nože na podřezávání krků. Dále nabádání, že jediným způsobem, jak vyhrát válku, je "zabíjet, unášet, loupit a mučit". Příručky Školy Ameriky také doporučovaly, aby se agenti kontrarozvědky zaměřili na členy rodiny jako páku na potenciální informátory, po používání eskader smrti a zaměřování se na pokrokové věřící jako na rozvraceče hodné vyhnání národa. Toto jsou prosím pěkně citace z příruček CIA a Školy Ameriky, které se běžně vyučovaly.
Další kurzy: Inspirace vietnamským Phoenixem
V letech 1971 až 1972 přibyl kurz Operace nepravidelné války a nový kurz Vojenské zpravodajství pro poddůstojníky, který byl doplněný o prvky výslechu. Ty zahrnovaly zacházení se zajatým personálem a dokumenty, "techniky výslechu", "vyšetřování loajality" a "výslech negramotných a jeho problémy". Mezitím bylo cílem nového kurzu Základy boje malých jednotek "poskytnout studentům orientaci v operacích vnitřní bezpečnosti". V praxi to znamenalo studium přepadů a razií, plánování psychologických operací, komunistické expanze v Evropě, čínské komunistické doktríny, komunistické strategie v Latinské Americe, a dokonce i umění "rychlého zabití" při operacích v džungli. Z výslechové složky se vyvinul samostatný kurz, poprvé nabízený v letech 1975 až 1976. Tento nový kurz pro vyslýchající vojenské zpravodajství měl sloužit "na podporu taktických jednotek zapojených do operací vnitřního rozvoje obrany".
Samotný Pentagon v roce 1996 přiznal, že 7 výcvikových příruček používaných ve Škole Ameriky téměř deset let obhajovalo popravy, mučení a vydírání. Stejně tak byly zpravodajské příručky americké armády distribuované tisícům vojenských důstojníků z jedenácti zemí Jižní a Střední Ameriky. Tyto příručky obsahovaly návod, jak používat "strach, vyplácení odměn za mrtvé nepřátele, bití, falešné věznění, popravy a používání séra pravdy". Kdo byl cílem tohoto mučení? Potenciální povstalci – v příručkách jsou identifikovaní jako "náboženští pracovníci, organizátoři práce, studentské skupiny a další osoby sympatizující s věcí chudých".
Příručky obsahovaly také instrukce pro "neutralizaci", což, jak Pentagon přiznal, byl eufemismus pro popravu "vládních úředníků, politických vůdců a členů infrastruktury". Příručky o mučení jsou sice odsouzeníhodné, ale jsou jen částí příběhu. Tyto příručky k mučení byly sestavené z materiálů, které se ve Škole Ameriky už léta používaly jako plány výuky od roku 1982. Tyto plány lekcí vycházely z materiálů používaných ve vietnamské válce podle armádního programu Projekt X. Projekt X byl armádní program z roku 1965 zaměřený na výcvik vojenských, policejních a polovojenských sil v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Projekt X byl přímým předchůdcem operace Phoenix ve Vietnamu a operace Condor v Jižní Americe. Notoricky známých programů, které měly za následek smrt desítek tisíc civilistů. Projekt X byl za Carterovy vlády zastavený, ale v roce 1982 za prezidenta Ronalda Reagana byly jeho základní prvky obnovené. Jak si později ukážeme na jednotlivých zemích Jižní Ameriky, instalace absolventů Školy Ameriky se naprosto jasně slučovalo s realizací operace Condor, což byla jakási latinoamerická obdoba evropského Gladia. Přesně jak jsem to popisoval v mých pořadech.
Bez ohledu na to bylo až tisíc příruček použito k výcviku studentů z armád Bolívie, Kolumbie, Kostariky, Dominikánské republiky, Ekvádoru, Guatemaly, Hondurasu, Mexika, Peru a Venezuely, odtajněných v roce 1996. Je jasné, že čím více Američané zvracejí své fráze o lidských právech, čím více mentorují, kárají a poučují zbytek světa o lidských právech, tím méně si s nimi sami lámou hlavu. Major americké armády Joseph Blair, který na Škole Ameriky tři roky učil, s jistou lítostí vzpomínal: "Důstojníky učili, že mohou lidi zvednout, hodit je na zadní sedadlo autobusu a střelit je zezadu do hlavy." Vítejte v brutalizovaném americkém násilí, které je zakotvené přímo v systému. Major americké armády Joseph Blair, instruktor Školy Ameriky a nositel pěti medailí za zásluhy a Bronzové hvězdy, začal proti škole vystupovat v roce 1993. Tehdy americká armáda a představitelé školy Ameriky stále popírali, že by o zvěrstvech a vraždách spáchaných absolventy v Latinské Americe něco věděli. Major prohlásil:
"Když jsem na škole působil, běžně jsme měli latinskoamerické studenty, kteří byli známými porušovateli lidských práv, a nám to bylo jedno."
Když se americká vláda snažila příručky bagatelizovat, major Blair poukázal na následující skutečnosti:
"Seděl jsem vedle majora Victora Thiesse, který vytvořil a vedl celý kurz, který zahrnoval sedm příruček o mučení a 382 hodin výuky[…]. Při výuce používal především příručky, které jsme používali během vietnamské války při technikách sběru zpravodajských informací. Techniky zahrnovaly vraždy, atentáty, mučení, vydírání, falešné věznění. Těchto příruček byly rozdané doslova tisíce. Důstojníci, kteří vedli zpravodajské kurzy, používali plány výuky, které obsahovaly nejhorší materiály obsažené v sedmi příručkách."
Podle jednoho z absolventů Školy Ameriky, byla tato škola vždycky zástěrkou pro další speciální operace, tajné operace:
"Na základnu přiváděli lidi z ulic Panama City a experti nás školili, jak získat informace prostřednictvím mučení. Byli jsme vycvičení k mučení lidských bytostí. Měli tam lékaře, amerického lékaře, což si dobře pamatuji, který byl oblečený v zelených montérkách a který učil studenty o nervových zakončeních v těle. Ukazoval jim, kde se má mučit, kde ne, kde se nemá jedinec zabít."
Vize kurzů Školy Ameriky
Součástí výcviku tajných vojáků z Evropy v této Škole Ameriky byla i ideologická indoktrinace. Během ní byly příslušníkům, kteří zůstali v zázemí, "promítané filmy, které ukazují agresivitu a podvratnou činnost komunistů. Toto výcvikové středisko Škola Ameriky přímo v srdci Spojených Států bylo údajně co do vyučovaných metod téměř totožné s výcvikovými středisky teroristické organizace Al-Káida Usámy bin Ládina v Afghánistánu: "Pod dohledem zelených baretů v Matamorosu u mexických hranic se učí, jak zacházet s výbušninami, a učí se, jak někoho tiše zabít, ubodat nebo uškrtit. Právě zde Američané cvičí buď regulerní vojáky nebo polovojenské žoldáky technikám terorismu přímo v srdci Ameriky ve státě Georgia. Instruktáž ostatních frekventantů Školy Ameriky, jak zabíjet a mrzačit, je byrokratický, vysoce regulovaný postup, který se odehrává ve třídách a na cvičištích. Americká vojenská doktrína formuje všechny aspekty výuky, protože legitimizuje otevřenou agresi proti určitým druhům lidí. Podobně jako náboženská dogmata se vztahuje k určitým zásadám a pravidlům, jak se věci dělají. Diktuje všechno. Od toho, jak zahájit přepadení – jediným výstřelem – až po širší geopolitické vize, které určují, kdo je a kdo není nepřítel. Lze tedy uzavřít, že je nade vší pochybnost prokázané, že Škola Ameriky systematicky vyučovala mučení po léta a léta tisíce a tisíce studentů.
Argentina
Od roku 1946 absolvovalo Školu Ameriky téměř 700 argentinských studentů. Generál Leopoldo Galtieri, absolvent ženijního kurzu Školy Ameriky, stál v čele vojenské junty v Argentině v době "špinavé války", kdy bylo zabito nebo zmizelo třicet tisíc lidí. Galtieri byl odsouzený k 12 letům vězení za to, že vedl Argentinu do katastrofální války s Velkou Británií o kontrolu nad Falklandskými ostrovy. V říjnu 1989 ho prezident Carlos Menem omilostnil spolu s 280 dalšími porušovateli lidských práv. Generál Roberto Viola, další absolvent kadetského kurzu Školy Ameriky pro taktické důstojníky, byl v prosinci 1985 odsouzený za vraždy, únosy a mučení během špinavé války mezi lety 1976 až 1983. Kromě toho byli na Škole Ameriky vyškolení nejméně dva vojenští diktátoři. Jeden v roce 1949 a druhý v roce 1971; oba byli odsouzení za porušování lidských práv, včetně vražd, únosů a mučení.
Bolívie
Seznam porušování lidských práv, kterého se od roku 1946 dopustilo více než 3800 absolventů bolivijské Školy Ameriky, je významný. Bolivijský generál Hugo Banzer Suaréz, který se dostal k moci násilným převratem v roce 1971 a vládl až do svého pádu v roce 1978, byl absolventem Školy Ameriky. Suaréz byl dlouholetým přítelem Spojených států. Za jeho vlády bylo ve sklepě ministerstva vnitra, neboli komnatách hrůzy, drženo a mučeno přibližně 2000 politických vězňů a mnoho dalších zmizelo. Tím vším zřejmě tak zapůsobil na americkou armádu, že ho v roce 1988 uvedla do Síně slávy školy Ameriky. Bolívie je ale pevně svázaná s americkou mocí v regionu. Vrchní velitelé bolivijské policie, kteří se podíleli na bolivijském převratu, prošli výměnným policejním výcvikovým programem APALA, který působí ve Washingtonu. APALA má za cíl budovat vztahy mezi americkými úřady a policisty v latinskoamerických státech. Americké zpravodajské služby využily bolívijské bezpečnostní složky jako trojského koně.
Spiknutí k převratu by nebylo úspěšné bez souhlasu vojenských a policejních velitelů země, z nichž mnozí byli připravovaní v Americe. Také bolivijská opozice byla podporovaná skupinami, jako je USAID. Dalším absolvemtem Školy Ameriky z Bolívie byl třeba Luis Arce Gomez. Arce Gomez spolu s Garcíou Mezou Tejadou zosnoval a provedl krvavý převrat, ke kterému došlo 17. července 1980. (Garcia Meza se stal "prezidentem" a Arce Gomez ministrem vnitra.) Před převratem byl Arce Gomez pověřený sestavením armádního sboru polovojenské síly ke svržení vlády. Jedním z jeho rekrutů byl – hádejte kdo – Bývalý nacista Klaus Barbie, kterému Američané umožnili utéct do Bolívie a kontrolovat místní drogové kanály.
Závěr
To je konec prvního dílu. Co uslyšíte ve druhém díle Školy Ameriky? Podívám se na další absolventy Školy Ameriky v Chile, Ekvádoru, Guatemale, Haiti, Hondurasu, Kolumbii, Kostarice, Mexiku, Nikaragui, Panamě, Paraguayi, Peru, Salvadoru, Uruguayi a Venezuele. Jak vidíme, Škola Ameriky zasahuje celou Latinskou Ameriku, komplet všechny země bez vyjímky. Možná se zdá, že budu suchopárně jmenovat země, osoby a zvěrstva, kterých se dopustili. Ano, to sice také, ale u každé země budu vyprávět její příběh nebo příběh některých obzvláště vypečených hrdlořezů, takže určitě si nezapomeňte pustit druhý díl, protože to bude neméně zajímavé, budeme finišovat a budeme si skládat věci dohromady ohledně Školy Ameriky a operace Condor, což je jakási obdoba evropského Gladia. Kdo jste poslouchali mé předchozí pořady, tak už jistě víte, co mám na mysli.