Třetí díl se zaměřuje na americkou invazi do Iráku v roce 2003 a její následky. První kapitola se věnuje Paulu Bremerovi, který byl jmenovaný ředitelem správy Iráku, a jeho zapojení do korupce a výprodeje iráckého majetku západním korporacím. Další kapitoly se zaměřují na financování invaze a využívání soukromých korporací a žoldáků k prosazování amerických zájmů v Iráku. Jedna kapitola se také věnuje tzv. „ropné loupeži století“ a následnému rozkradení iráckých ropných zdrojů. Pořad také zahrnuje diskusi o vlivu amerického imperialismu a neoliberálních ekonomických politik na Irák a celý Blízký východ. Závěrečné kapitoly se ptají, co se naučíme z této zkušenosti a zda může být budoucnost světa jiná.
Úvod
Co jsme slyšeli ve druhém díle? Podíval jsem se na neoconského jestřába Donalda Runsfelda. Ten si podával ruku se Saddámem s ujištěním o americké podpoře, zatímco o 20 let později tentýž Donald Runsfeld bubnoval na válečné bubny proti Saddámovi. Tak se točí dějiny. Ne nadarmo ho někdejší americký prezident Richard Nixon nazval malým bezohledným parchantem. Pak jsem se podíval, jak doslova celý svět kšeftoval se Saddámem v rámci plánů dodávek chemických zbraní. Od Ameriky, přes Británii po Německo nebo Itálii. A nejen se Saddámem, ale i se Sýrií a Libyí. Podrobnosti jste se dozvěděli v minulém díle. Podíval jsem se i na kurdskou otázku a zplynování vesnice Halabdža smrtícím nervovým plynem v březnu 1988. Pak jsem přešel na válku v zálivu, kdy George Bush starší, tehdejší americký prezident, přes jeho velvyslankyni v Bagdádu ujistil Saddáma, že pokud vtrhne do Kuvajtu, Američané to nechají být, protože šlo jen o věc mezi Araby. Byl to velký podraz, který Američané udělali na Saddáma, který jim do léčky vpadl, a tvrdě za to zaplatil. Podíval jsem se na irácké povstání na jihu, kdy Saddám zabil zhruba 150000 lidí, pokusy o barevné revoluce a sankce OSN v 90. letech, podíval jsem se na průběh konečného odstranění Saddáma v roce 2003 a 2004, a podíval jsem se také na to, jak vznešení osvoboditelé svrhli na město Fallúdža 2000 tun bomb s ochuzeným uranem a bílým fosforem. To mělo za následek potraty, deformace narozených dětí a velký výskyt rakoviny. Amerika si v Bagdádu postavila velvyslanectví. Pozemky americké ambasády jsou větší než Vatikán. Detaily nejen o tom jsme si pověděli ve druhém díle.
Paul Bremer: Korporátní šelmy rvou Irák na kusy
Irácká vláda je dodnes téměř bezvýznamnou loutkovou administrativou. Prvními činy okupační prozatímní správy bylo přepsání irácké ústavy a souboru zákonů vyhlášením řady 100 takzvaných "prozatímních nařízení", která vyhlásil Američan Paul Bremer. Jen připomenu, že Paul Bremer byl jmenovaný 9. května 2003 do funkce ředitele prozatímní koaliční správy v Iráku a také prozatímního iráckého prezidenta. Tato jeho Provizorní nařízení Paula Bremera byla zapsaná do iráckého práva ještě před předáním vlády Spojeným Státům a mají nejvyšší postavení ze všech zákonů v Iráku, takže je "nemůže odstranit žádná následující irácká vláda". Jsou věčná.
Nařízení číslo 57. a 77. zajistila plnou kontrolu nad Irákem tím, že na každé irácké ministerstvo umístily auditory a generální inspektory jmenované Spojenými Státy, kteří mají rozsáhlé pravomoci nad smlouvami, programy, zaměstnanci a předpisy. Tato nařízení stanovila, že Spojené Státy musí schválit každé jmenování do vysoké vládní funkce a každého kandidáta na volený irácký úřad. Američtí vojenští důstojníci často a volně vstupovali na zasedání irácké vlády s požadavky nebo pokyny ohledně politických rozhodnutí, která měla být přijatá. Jedním z prvních Bremerových kroků bylo uzavření téměř dvou set iráckých státních podniků a předání průmyslových odvětví americkým společnostem, čímž přišlo o práci více než 500000 lidí. Převzal kontrolu nad iráckými sdělovacími prostředky a přes námitky prakticky všech je z rozmaru uzavřel.
Bremerova nařízení umožnila zahraničním nadnárodním společnostem privatizovat celý irácký národ včetně veškeré fyzické a sociální infrastruktury a veškerého iráckého obchodu. Přidělila zahraničním ropným společnostem výhradní právo na nejméně 65 % ropných zásob Iráku, a určila rozdělení příjmů a zisků přidělených Iráku ze zbývající části. Nařízení číslo 39 umožnilo nezdaněný převod veškerých zisků zahraničních společností. Nařízení 81 stanovilo, že všichni iráčtí zemědělci museli používat geneticky modifikované osivo společnosti Monsanto pro všechny plodiny pěstované v zemi. Přitom používání jakéhokoli původního iráckého osiva bylo zcela zakázané. Nařízení 17. zaručilo, že všichni Američané a zahraniční dodavatelé v Iráku nepodléhali iráckým zákonům. V těchto Bremerových nařízeních se uvádělo, že "všechny vycvičené složky iráckých ozbrojených sil budou po celou dobu pod operační kontrolou amerického velitele". Nařízení 56. vytvořilo novou centrální banku v soukromém (zahraničním) vlastnictví. Je to neskutečně potupný soubor nařízení, které vnutilo Iráku americkou nadvládu a vehnalo ho do područí nadnárodních korporací, které si Irák rozervalo na kusy. Bremerovy zákony se týkaly prakticky celé škály irácké společnosti, včetně daní, dopravy a lékařské péče, založení soukromé centrální banky, nové irácké měny a celé řady zákonů o zahraničních investicích, bankovnictví a trhu s cennými papíry, státních podniků, nového volebního zákona upravujícího strany a volby. Byly přijaty nové zákony upravující národní ropný průmysl, kontrolu médií, zákony týkající se zahraničních dodavatelů, audit státních úřadů, nový trestní zákoník, vazební a vězeňská zařízení, kontrolu iráckých hranic, přístavů a letišť, ministerstvo pro vědu a technologie, úplná revize zákoníku práce, rozsáhlá legislativa týkající se ochranných známek, patentů, průmyslových vzorů a revize duševního vlastnictví, zcela nové zákony upravující zemědělství, které zahrnovaly geneticky modifikovaná osiva, a mnoho dalšího. Souhrnně se to nazývá Bremerovy zákony, ale jeden člověk v žádném případě nemůže být odborníkem ve všech jmenovaných oblastech, a vypracovat přesné právní formulace pro všechny složité segmenty legislativy. Je jasné, že šlo o velké množství velkých týmů, které se pravidelně scházely po mnoho měsíců, aby dokončily tyto Bremerovy návrhy, ale také to vyvozuje povinné podávání zpráv kontrolní skupině o postupu, vedení ohledně celkového záměru každého právního předpisu s pravidelným schvalováním směru, obsahu a konečného výsledku. Přesto Paul Bremer vyhlašoval tyto nové vyhlášky tempem tři nebo čtyři týdně, celá stovka vznikla přibližně za deset měsíců.
Příprava těchto zákonů by si vyžádala nejméně stovky odborníků, možná více než tisíc, a dlouhou dobu příprav. Paul Bremer byl do Iráku jmenovaný 9. května 2003 a svůj první rozkaz (o debaathizaci irácké společnosti) vydal už 16. května. Paul Bremer pak během několika následujících měsíců vydal dalších 30 nebo 40 zákonů, včetně celého trestního zákoníku, bankovnictví a investic, armády a dalších. Nařízení 56., kterým se zřídila nová soukromá centrální banka, je obrovský dokument, jehož příprava by si vyžádala měsíce. Zákony o osivech téměř jistě napsali právníci společností Monsanto a Cargill a dalších. Další jsou podobné. Je zřejmé, že tyto zákony byly předem napsané vedoucími pracovníky a právníky bank a nadnárodních korporací z celého světa a jednoduše doručené Bremerovi, aby je vyhlásil. Je také zřejmé, že tyto zákony byly plánované a připravované dlouho předtím, než Spojené Státy napadly Irák. K této rovnici se přidává skutečnost, že tyto zákony nepřipravovala žádná část americké vlády, protože ani Bílý dům neměl o žádné Bremerově činnosti konkrétní informace a americký Kongres byl předem odsunutý na vedlejší kolej a umlčený.
Bílý kůň Henry Kissingera: Jmenování Paula Bremera
Vraťme se na chvíli zpět a prozkoumejme Bremerovo jmenování do funkce ředitele Koaliční prozatímní správy a prozatímního prezidenta Iráku. Ze svědeckého vyprávění se dozvídáme, že Bremera vybral prezident George Bush mladší, ale neexistuje žádný důkaz, že by se George Bush s Paulem Bremerem někdy setkal nebo že by dokonce někdy slyšel jeho jméno.
Tehdejší ministr zahraničí Colin Powell už předtím jmenoval generálporučíka JayeGarnera nejvyšším představitelem v Iráku a plánoval, že Garnerovi bude pomáhat ZalmayChalilzad, Iráčan s rozsáhlými znalostmi místních poměrů. K velkému překvapení Colina Powella, Condolise Riceové i všech ostatních byl náhle a bez vysvětlení, když byl Powel mimo město, z klobouku vytažený Paul Bremer a jmenovaný na místo JayeGarnera. Podle zveřejněných záznamů Colin Powell po svém návratu zavolal Condolise Riceové a ptal se: "Co se děje? Co se stalo?" Riceová zřejmě odpověděla: "Nevím. Nemám s tím nic společného." Bremerovo jmenování bylo nejen překvapivé, ale i proti vyjádřené vůli prezidenta, ministra zahraničí a poradce pro národní bezpečnost země. Také CIA i armáda se důrazně ohradily. CIA proto, že nebyla požádaná ani informovaná, a armáda proto, že považovala neinformovaného civilistu Paula Bremera za nebezpečného a zbytečného.
Fakta naznačují, že podnět vzešel od šedé eminence a známé firmy Henryho Kissingera, se kterým byl Paul Bremer úzce spjatý, a do té doby byl 12 let jednatelem jeho KissingerAssociates. Přitom nitka zřejmě vedla přes Dicka Cheneyho, zatímco prezidenta Bushe obešla. Není jasné, zda George Bush dostal pokyn, aby uposlechl, nebo zda byl o této záležitosti dokonce informovaný před svým prohlášením. Vojenské znalosti a důvěrná znalost Iráku byly pro tuto pozici považované za nezbytné, přesto Paul Bremer neměl ani jedno, ani druhé. Když byl Paul Bremer pověřený funkcí v Iráku, plán Bílého domu počítal s tím, že si s sebou vezme ZalmayeChalilzada, ale na soukromé schůzce s prezidentem Bushem Paul Bremer trval na tom, aby byl pověřený výhradně on sám, a George Bush tomuto požadavku vyhověl.
V organizační struktuře Paul Bremer podléhal ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi, ale existuje dostatek důkazů o tom, že Donald Rumsfeld Paula Bremera a jeho činnost zcela ignoroval a Paul Bremer dělal totéž obráceně. Donald Rumsfeld měl pověst řídícího mandarína. Je široce zdokumentované, že Donald Runsfeld byl často přítomný v Bagdádu, aby řídil mučící zařízení a vojenskou pacifikaci iráckých občanů. Je tedy mimo logiku, že by ignoroval svého nejdůležitějšího podřízeného – prezidenta Iráku Paula Bremera, který měl za úkol přetvořit celou zemi, ale neexistuje žádný věrohodný záznam o tom, že by se jejich cesty vůbec zkřížily. Paul Bremer zastával podle všeho zcela nezávislou a nezpochybnitelnou pozici bez jakéhokoli dohledu ze strany jakékoliv části americké vlády.
RajivChandrasekaran, zástupce šéfredaktora deníku The Washington Post a v té době šéf jeho kanceláře v Bagdádu, napsal knihu s názvem "Imperial Life in theEmerald City, v překladu Císařský život ve Smaragdovém městě. V roce 2006 o tom podrobně hovořil v rozhovoru pro televizi PBS. Chandrasekaran tvrdil, že Paul Bremer "vnímal svůj, tedy bývalý Saddámův palác, tam venku v Bagdádu nikoli jako velvyslanectví, které mělo povinnost podávat zprávy o vývoji situace do Washingtonu". Dále tvrdil, že z Bagdádu do Washingtonu neproudily prakticky žádné informace a že "Paul Bremer dostal výjimku" z povinnosti schvalovat jakákoli rozhodnutí prostřednictvím Bílého domu.
Ve skutečnosti byla Bremerova oprať tak dlouhá a Bremer sám tak tajnůstkářský, že když Bílý dům chtěl informace, Condolezza Riceová nemohla udělat nic lepšího, než nechat své zaměstnance Národního bezpečnostního výboru, aby se podívali na internetové stránky Koaliční prozatímní správy, aby zjistili, zda se mohou dozvědět, co se v Bagdádu děje. Paul Bremer dále odmítal najmout kohokoli, kdo "ideologicky nesympatizoval" s jeho skutečnými záměry nebo kdo by mohl mít "zadní kanál" do Washingtonu. "Jejich jediná loajalita musela být výhradně k Bremerovi." Chandrasekaran řekl, že cokoliv Bremer chtěl, to dostal, a že "nashromáždil značnou míru moci a vlivu". V celé této záležitosti nebyl americký Kongres nikde vidět, byl zcela vyloučený z dohledu nebo řízení. Takové záhady panovaly kolem jmenování Paula Bremera, jednatele KissingerAssociates. Pamatujete si, jak jsem říkal, že klientem KissingerAssociates byla italská státní BancaNazionaledelLavoro? Tato italská banka měla svou pobočku v Bagdádu, aby mohla v letech 85 až 89 poskytnout Iráku tajné půjčky ve výši čtyř miliard dolarů na nákup zbraní Saddámu Husajnovi. Tato italská banka byla klientem společnosti KissingerAssociates a Henry Kissinger byl členem mezinárodního poradního sboru banky. Takže Henry Kissinger a jeho KissingerAssociates měla významného klienta právě tuto italskou státní banku, přes kterou prali peníze Saddámovi na zbraně a dalším členům irácké vlády v 80 letech. A teď se dozvídáme, že jednatel této KissingerAssociates Paul Bremer byl jmenovaný do Iráku jako ředitel koaliční správy, a obešel úplně všechny, armádu, CIA, prezidenta, ministra zahraničí i obrany. Takže Henry Kissinger už od 80 let byl takto zadrápnutý v Iráku, a jeho pevný stisk a úchop pokračoval i po svržení Saddáma Husajna. Pořád si ty věci musíme dávat do souvislostí a spojovat.
Sledujte peníze: Followthe Money
Nejméně 100 miliard a možná až 200 miliard dolarů, ze kterých většina byla v hotovosti, a to všechno pod Bremerovou kontrolou, prostě beze stopy zmizelo. Jen americký FED poslal letecky do Iráku 40 miliard dolarů v hotovosti, ze kterých většina zůstala nezvěstná. Miliony tun irácké ropy byly prodané bez vyúčtování kupujících a bez záznamů o nakládání s příjmy. Další velké, ale neurčené množství vyvezené ropy nebylo vyúčtované, takže o jejím objemu ani platbách nebyly vedené žádné záznamy. Paul Bremer měl poblíž své kanceláře v Saddámově paláci místnost, ve které se podle doložených zpráv nacházelo 600 až 800 milionů dolarů v hotovosti, která byla jeho soukromým "fondem" a o které nebyly vedené žádné záznamy. Neexistoval žádný dohled z jakéhokoli zdroje. Miliardy dolarů byly opakovaně vyplacené za zakázky, o kterých neexistovaly žádné důkazy, že byly provedené. Kromě toho byla irácká centrální banka okradená o nejméně 20 miliard dolarů ve zlatě, některé zprávy uvádějí dokonce 60 miliard dolarů. Navíc byla okradená o nedoložené miliardy v cizí měně, které také nejsou evidované.
V jednom případě byla irácké "vládě" vyčíslená cena "rekonstrukčního projektu" na 20 miliard dolarů, ale Paul Bremer místo toho předložil fakturu na 60 miliard dolarů. Když Irák vznesl námitky, Paul Bremer odpověděl: "Buďte nám vděční, že jsme vás zachránili před Saddámem." Částka 60 miliard dolarů byla zaplacená z iráckého vývozu ropy, ale neexistuje žádná dokumentace o tom, kdo peníze obdržel, a neexistují žádné důkazy o tom, že by byla skutečně provedená nějaká práce. V jiných případech Paul Bremer zaplatil několik faktur po stovkách milionů dolarů jako mzdy pro tisíce pracovníků, i když nikdo nemohl předložit důkazy, že takoví pracovníci vůbec existovali.
Později byl zřízený Mezinárodní poradní a monitorovací výbor, International Advisory and Monitoring Board, který měl zajistit nezávislý finanční dohled nad Bremerovými výdaji. Ve výboru byli zástupci OSN, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Arabského fondu pro hospodářský a sociální rozvoj. Tento mezinárodní monitorovací výbor se několik měsíců snažil najít auditory přijatelné pro Spojené Státy, a nakonec byla v dubnu 2004 jmenovaná bahrajnská pobočka KPMG. Byla ale zablokovaná. V průběžné zprávě napsali:
"Společnost KPMG narazila na odpor zaměstnanců prozatímní správy, pokud jde o předkládání informací potřebných k dokončení našich postupů."
"Auditoři měli dokonce problémy se získáním propustek pro vstup do zelené zóny. Zdá se, že Američané měli k průtahům dobrý důvod. Na konci června 2004 měla být prozatímní správa rozpuštěna a Paul Bremer měl opustit Irák. Bílý dům pochopitelně nechtěl, aby nezávislí auditoři zveřejnili zprávu o finančním hospodaření jeho irácké administrativy, dokud tato správa stále existovala a Paul Bremer v jejím čele se stále zodpovídal tisku. Zpráva tedy byla zveřejněná až v červenci.
Bremerův odchod z Iráku vyvolal mnoho otázek. Jeho předání vlády se uskutečnilo několik dní před zveřejněným harmonogramem, proběhlo zcela nečekaně a doslova během několika minut. Paul Bremer poté rychle nastoupil do vrtulníku a odletěl na letiště, kde poté nastoupil do amerického vojenského transportu.
Bylo toho mnohem víc. Obecně lze říci, že auditoři zjistili buď nedostatečnou, nebo žádnou dokumentaci k vyúčtování téměř všech finančních prostředků. Přitom nebylo možné zjistit, kolik peněz bylo skutečně uloupeno a komu byly vyplacené. Od té doby se vyšetřovatelé léta snažili vypátrat, co se stalo s obrovským množstvím peněz odeslaných ve zběsilých dnech okupace Iráku. Přestože byly vypracované stovky stran zpráv, slyšení v Kongresu a vyšetřování od Washingtonu až po Bagdád, nikdo z Kongresu, zvláštního úřadu generálního inspektora, ministerstva obrany ani samotné irácké vlády nemohl s jistotou říci, co přesně se se všemi těmi penězi stalo.
Soukromé korporace ve 2. sledu: Zabijáčtí žoldáci a černé operace
Slíbil jsem vám, že se vedle americké korporace Dow Chemical, zaměřím také na nové odvětví dodavatelů bezpečnostních služeb, což vedle jiných reprezentuje americká společnost DynCorp. Soukromí dodavatelé bezpečnostních služeb se v posledních letech stali nejrychleji rostoucím odvětvím světové ekonomiky, jde o 100 miliard dolarů ročně a téměř neregulované odvětví. Společnost DynCorp, jeden z poskytovatelů těchto žoldnéřských služeb, ukazuje moc tohoto odvětví a jeho potenciál zneužívat lidská práva. Zatímco střežili afghánské státníky a africká ropná pole, cvičili irácké policejní síly, a chránila obchodní zájmy v hurikánem zničeném New Orleansu, posilují tito nájemní zabijáci bezpečnost vlád a organizací na úkor lidských práv mnoha lidí.
Kvůli deratizaci porostů koky podél kolumbijsko-ekvádorských hranic podali ekvádorští rolníci v roce 2001 na společnost DynCorp žalobu. Žalobci tvrdili, že společnost DynCorp věděla, nebo měla vědět – že herbicidy jsou vysoce toxické.
V roce 2001 mechanik společnosti DynCorp upozornil na znásilňování a obchodování s dvanáctiletými dívkami v Bosně a Hercegovině. Podle žaloby podané mechanikem se "zaměstnanci a nadřízení dopouštěli zvráceného, nezákonného a nelidského chování [a] nakupovali nelegální zbraně, ženy [a] falešné pasy". DynCorp propustil oznamovatele a zaměstnance obviněné ze sexuálního obchodování převezl mimo zemi, přičemž některé z nich nakonec propustil. Žádný z nich nebyl trestně stíhaný. To jen na okraj jsem se chtěl na chvilku zastavit u této DynCorp, hlavně kvůli tomu, že tato korporace cvičila irácké policejní síly a střežila afghánské státníky a stejně jako Black Water, pak Constelis Holding, nyní Academy vykonávala černé operace, dělá tato americká společnost DynCorp něco podobného. Vidíme tady ale třeba další korporace v Iráku, jako byla třeba dceřiná společnost korporace HalliburtonCorporation, což byla Kellogg, Brown and Root, říkejme jí ve zkratce KBR. KBR je soukromá společnost, která poskytuje podpůrné vojenské služby. Společnost KBR je nechvalně proslulá svým pochybným účetnictvím, nekalými praktikami při účtování za peníze amerických daňových poplatníků a zakázkami bez výběrového řízení a porušuje lidská práva na americkém dolaru.
Pochybné účetnictví společnosti KBR v Iráku vyšlo najevo v prosinci 2003, kdy auditoři Pentagonu zpochybnili možné předražené ceny dováženého benzinu touto společností. V červnu 2005 kritizoval dříve tajný audit Pentagonu "sporné" a "nedoložené" výdaje této společnosti ve výši 1,4 miliardy dolarů. V roce 2002 tato společnost KBR zaplatila 2 miliony dolarů za urovnání žaloby amerického ministerstva spravedlnosti, která obvinila KBR z nadhodnocování smluvních cen ve FortOrd v Kalifornii.
Společnost KBR najala mnoho dělníků z řad státních příslušníků třetích zemí, aby takzvaně obnovili Irák. Rozumějme, Američané rozbombardují civilní infrastrukturu Iráku, vojenskoprůmyslový komplex se napakuje. Pak přijde další americká korporace KBR, která najme ne Iráčany, ale levné pracovníky ze Třetích zemí, aby rozmlácenou infrastrukturu obnovili, to si nechají zaplatit státní pokladnu Iráku, a americká korporace se napakuje podruhé Takhle se točí prachy. Tito dělníci KBR většinou pocházejí z chudých asijských zemí a nečekaně se stali součástí největší civilní pracovní síly, která kdy byla najatá na podporu války vedené Spojenými Státy. Po příjezdu do Iráku se tito pracovníci ocitli v situaci, kdy mají jen malou ochranu a nejistý právní status. Tito najatí dělníci společnosti KBR často spí v přeplněných přívěsech a čekají venku ve spalujícím horku na příděly jídla. Mnozí z nich nemají odpovídající lékařskou péči a jsou nucení pracovat sedm dní v týdnu, deset i více hodin denně.
Máme tu ale také další obří americkou korporaci Lockheed Martin. Společnost Lockheed Martin je největším světovým dodavatelem vojenské techniky. Dodává Pentagonu satelity, letadla, rakety a další smrtící špičkové technologie, které mu přinášejí zisky. Od roku 2000, kdy byl zvolený George Bush mladší jako americký prezident, se hodnota akcií společnosti ztrojnásobila.
Není náhodou, že viceprezident Lockheedu Bruce Jackson, který se v roce 2000 podílel na přípravě republikánské zahraničněpolitické platformy, je klíčovým hráčem Projektu pro nové americké století, intelektuálního inkubátoru války v Iráku.
Lockheed Martin není jediným dodavatelem v oblasti obrany, který v zákulisí ovlivňuje veřejnou politiku, ale je jedním z nejhorších. Stephen J. Hadley, který zastával funkci asistenta Condoleezy Riceové pro otázky národní bezpečnosti, byl dříve partnerem v právnické firmě ve Washingtonu, která zastupovala Lockheed Martin. Byl jen jedním z příjemců takzvaných otáčivých dveří mezi vojenským průmyslem a "civilním" aparátem národní bezpečnosti. Tito váleční spekulanti mají hluboký a nelegitimní vliv na mezinárodněpolitická rozhodnutí Spojených Států. Takto bych mohl pokračovat dál, snad jen ještě jeden příklad korporace Monsanto. To je obzvlášť vypečený spolek. Pamatujete si na nařízení 81 Paula Bremera v Iráku, jak jsem tu uváděl ta jeho různá nařízení? Tak tohle nařízení 81 Paula Bremera stanovilo, že všichni iráčtí zemědělci museli používat geneticky modifikované osivo společnosti Monsanto pro všechny plodiny pěstované v zemi. Přitom používání jakéhokoli původního iráckého osiva bylo zcela zakázané. Společnost Monsanto je zdaleka největším výrobcem geneticky modifikovaných osiv na světě, který ovládá 70 až 100 % trhu s plodinami, jako je sója, bavlna, pšenice a kukuřice.
Společnost Monsanto je předním světovým výrobcem herbicidu glyfosátu, prodávaného pod názvem Roundup. Roundup se prodává drobným zemědělcům jako pesticid, ale z dlouhodobého hlediska škodí plodinám, protože toxiny se hromadí v půdě. Rostliny se nakonec stanou neplodnými, což nutí zemědělce nakupovat geneticky modifikované osivo RoundupReady, které je vůči herbicidu odolné. Vzniká tak koloběh závislosti na společnosti Monsanto, a to jak na přípravku na hubení plevele, tak na jediném osivu, které mu dokáže odolat. Oba produkty jsou patentované a prodávají se za přemrštěné ceny. Je doložené, že vystavení pesticidu způsobuje rakovinu, kožní onemocnění, samovolné potraty, předčasné porody a poškození trávicího a nervového systému.
Podle Nizozemského výboru pro Indii a Mezinárodního fondu pro práva pracujících společnost Monsanto také zaměstnává dětskou pracovní sílu. Odhaduje se, že v Indii pracuje při produkci bavlníkového semene 12375 dětí pro zemědělce placené indickými a nadnárodními semenářskými společnostmi, včetně společnosti Monsanto. A tato společnost Monsanto měla díky nařízení 81 Paula Bremera otevřené dveře do Iráku. Takto brutálně se chovají nadnárodní korporace, kterým otvírají dveře samotné vlády. Speciálně nejzkorumpovanější vláda Spojených Států těmto brutálním korporacím umetá cestu a předchází si je. Poslušně hýkající korporátní média dělají těmto svazkům a vzájemnému prorůstání veřejného a soukromého sektoru křoví a fasádu.
Největší ropná loupež století
Samozřejmě do Iráku vtrhly americké a další západní ropné korporace. Ropná společnost RoyalDutch Shell uzavřela masivní plynovou dohodu v jižním Iráku, a 3 a půl roku poté podepsala další kontrakt v hodnotě 17 miliard dolarů na irácký plyn. Společnostem Exxon-Mobil a RoyalDutch Shell byla přidělená další ropná pole na jihu Iráku např. Západní Qurná. O několik dní později americká energetická firma Emerson předložila nabídku na kontrakt na provozování obřího iráckého ropného pole Zubair, ve kterém se údajně nachází asi osm miliard barelů. Počátkem roku 11 získala americká Emerson kontrakt na dodávky měřících ropných systémů a dalších technologií pro nový ropný terminál v Basře, který se budoval v Perském zálivu, a tato společnost instalovala řídící systémy v elektrárnách v Hilla a Kerbala. Irácké super obří ropné pole Rumaila bylo už rozvíjené ropnou společností BP. Byly uzavřené další smlouvy s ropnými giganty BritishPetroleum a ChinaNationalPetroleumCorp, které začly těžit v tomto superbohatém ropném ložisku Rumaila s objemem zhruba 17 miliard barelů.
Další super obří ložisko, ropné pole Majnún, bylo rozvíjené RoyalDutch Shell. Obě pole jsou v jižním Iráku. ExxonMobil, BP a Shell byly mezi ropnými společnostmi, které "hrály tu nejagresivnější roli v lobbování u svých vlád, aby zajistily, že invaze povede k otevření Iráku pro zahraniční ropné společnosti. Před americkou invazí v roce 2003 přidělil baasistický režim Saddáma Husajna práva na ropné pole Západní Qurnu ruské ropné společnosti Lukoil. Proamerický loutkový režim v Bagdádu všechny předválečné kontrakty zrušil.
Takže si to shrňme: Největší ropné ložisko v Iráku je Rumeila s objemem 17 miliard barelů. To drží společnosti BP, BritishPetroleum a ChinaNationalPetroleumCorp. Druhé největší ropné pole Zubair má objem zhruba 8 miliard barelů. To drží americká Emerson a konsorcium složené z italské společnosti Eni, americké Occidental a jihokorejské Kogas. Třetí ropné pole je Západní Qurná s objemem 8,7 miliard barelů. To drží Exxon-Mobil a RoyalDutch Shell. Čtvrté ropné pole v Násiríji s objemem zhruba 4 miliardy barelů drží italská Eni, japonský gigant NipponOil a španělská firma Repsol. Páté super obří ložisko, ropné pole Majnún drží opět RoyalDutch Shell. To je jih Iráku, ale rozsáhlá ropná ložiska se nacházejí také na severu Iráku. Třeba šesté obrovské ropné pole u Kirkúku s objemem zhruba 10 miliard barelů. To drží opět RoyalDutch Shell. Dalších 67 ropných polí v Iráku bylo dražených v roce 10. Celkové irácké zásoby ropy se např. v roce 2009 odhadovaly na 115 miliard barelů. Všechno ukořistily západní ropní giganti.
To všechno z toho činí největší ropnou loupež v historii. A my máme uvěřit, že velcí ropní hráči o tom před válkou nic nevěděli? Američané nás ale určitě poučí vnějakém tom demokratickém vzdělávacím a školícím americkém středisku, že je to vlastně šíření svobody a demokracie. Všechno tohle drancování a plenění. A všechno samozřejmě nezištně. Dnes už ale víme, že se na této největší ropné loupeži podíleli dva vysocí činitelé z dob Bushovy administrativy. JayGarner, první šéf americké okupační správy v Iráku po invazi, byl poradcem kanadské energetické společnosti VastExploration, která má 37procentní podíl na ropném poli na kurdském severu. ZalmayKhalilzad, bývalý vyslanec v Afghánistánu, Iráku a také u OSN, vytvořil vlastní společnost poskytující poradenskou službu v kurdském městě Irbílu. Těch osob, které v této ropné loupeži byly zainteresované, je daleko více stejně jako ropných polí a ropných korporací, ale bylo by to v různých variacích totéž, a zbytečně bych tím brzdil spád příběhu opakováním téhož vzorce. Za chvilku by to bylo nudné. Závěrem této kapitoly chci ještě doplnit jednu věc. Americká energetická konsorcia rozhodně nebyla pasivními diváky ještě před vpádem koaličních vojsk vedené Američany do Iráku. Vysocí představitelé společností Exxon-Mobil, Chevron, Conoco-Phillips, BP America a Shell se už počátkem roku 2001 zúčastnili rozhovorů s takzvaným energetickým komandem Bushovy administrativy vedeným viceprezidentem Dickem Cheneym. Jeden z dokumentů připravených pro debatu obsahoval mapu iráckých ropných polí, terminálů a ropovodů a seznam amerických zahraničních společností připravených tam vstoupit. Zpráva tohoto energetického komanda Bushe a Cheneyho z května 2001 bez obalu stanovila cíl Spojených států, cituji: "Záliv bude primárním těžištěm mezinárodní energetické politiky Spojených států. To celé proběhlo ještě 2 roky před invazí do Iráku v květnu 2001. Ještě to stále někomu není jasné?
Statistika "rozkvětu" západní demokracie
Ke konci roku 2008 byla zpracovaná oficiální vládní statistika v Iráku. Tato statistika nám v hrubých rysech ukazuje katastrofální podmínky, jaké vládly v Iráku 5 let po americké invazi a osvobození této země. Myslím, že k tomu není co dodat, netřeba nic komentovat, protože jen z těch čísel nám běhá mráz po zádech.
1. Milion ovdovělých iráckých žen (podle údajů iráckého ministerstva pro ženské záležitosti). Zhruba desetina Česka.
2. Čtyři miliony osiřelých iráckých dětí (podle odhadů iráckého ministerstva plánování). Téměř polovina obyvatel Česka.
3. Dva a půl milionu zabitých Iráčanů (podle iráckého ministerstva zdravotnictví a soudního lékařství). Představte si, kdyby čtvrtina Čechů byla vymlácená, zabytá osvoboditeli.
4. 800000 Iráčanů zmizelo v tajných věznicích patřících různým vládnoucím stranám (podle stížností registrovaných iráckým ministerstvem vnitra). Jakoby zmizely tři čtvrtiny Prahy neznámo kam.
5. 340000 iráckých vězňů zatčených bez obvinění zmizelo v amerických věznicích, věznicích irácké vlády a věznicích na území Kurdistánu (podle iráckých, arabských a mezinárodních organizací lidských práv včetně organizací OSN). Jakoby zmizelo celé Brno ve věznicích osvoboditelů bez obvinění.
6. Čtyři a půl milionu Iráčanů uprchlo za hranice Iráku (podle statistik osob žádajících o pas u Generálního ředitelství pasů). Jakoby polovina obyvatel Česka uprchla.
Následně vyberu jen pár bodů, protože jak víme, statistika nuda je, a i když má jen cenné údaje, nepřehánějme to s ní.
11.)Více než 40 % Iráčanů 5 let po osvobození žilo pod hranicí chudoby (podle iráckého ministerstva pro lidská práva).
Zajímavý je třeba bod 16. V Iráku působilo 126 bezpečnostních společností kontrolovaných cizími tajnými službami a registrovanými iráckým ministerstvem vnitra. Úkolem těchto společností bylo ochrana cizích ambasád, cizích diplomatů a prominentních návštěvníků. Jejich tajné úkoly ovšem známé nebyly. Z nejasných důvodů bylo tak v Iráku milion ozbrojených lidí, rozdělených mezi ministerstva obrany a vnitra, různé vládní bezpečnostní agentury a bezpečnostní služby různých vládnoucích stran. Hovořil jsem o DynCorp nebo tehdejší Black Water, Academy neboli Constelis holding. To byly ty nejkřiklavější společnosti soukromých žoldáků a zabijáků coby krytí CIA a americké armády.
Pak třeba bod 18. Existovalo 220 listů a tiskových publikací financovaných zahraničními tajnými službami (podle Svazu iráckých novinářů). Specifickým účelem těchto publikací bylo vymývat Iráčanům mozky, zabránit jim v přemýšlení nad různými projekty, jejichž cílem bylo rozdrobení Iráku na sektářské, regionální a etnické ministáty, a zničit jejich národní identitu. To je naprostá klasika, co my v euroamerickém prostoru tady velmi důvěrně známe.
Pak třeba bod 19. V Iráku existovalo 45 televizních kanálů financovaných cizími tajnými službami (podle prohlášení managementu televizí Nilesat a Arabsat).
Bod 20. Existovalo 67 rozhlasových stanic financovaných cizími tajnými službami (podle prohlášení Irácké informační komise). Takhle to probíhá po okupaci, pardon osvobození. Média musí být pod palcem osvoboditelů. Samozřejmě část kořisti se musí rozdělit mezi místní zkorumpované elity, ostatně to tady my známe důvěrně také.
Proto je zajímavý bod 21. Existovaly čtyři sítě digitálních komunikací, každá odhadem v hodnotě 12 miliard dolarů, financované stranickými vůdci. Šlo o tyto společnosti.
KorkCompany, kterou vlastnil výlučně MasúdBarzání, prezident Kurdistánu.
AssiaCompany, vlastněná výlučně DžalálemTálabáním, tehdejším prezidentem Iráku,
pak kuvajtská Zein Company, kterou vlastnili po padesáti procentech Ahmad Šalabí a Málikího strana Dawa,
a nakonec AtheerCompany, kterou vlastnil výlučně Abd al-Azíz al-Hakím, který zemřel, a zdědil ji jeho syn Ammár al-Hakím. Dnes můžeme předpokládat, že se tato situace značně prohloubila a zhoršila. Co vlastní Iráčané? Zhola nic. Všechno ukořistili osvoboditelé, a přinesli vznešené západní hodnoty, které jsme si právě teď ukázali.
Agenda dobytím nebo souhlasem: Kam směřujeme?
Na Iráckém projekčním plátně, které jsme si rozprostřeli, jsme viděli krátké příklady toho, kam směřujeme. A to buď dobytím nebo souhlasem. Irák byl dobití, dnešní brutální agenda covidismu je souhlas našich zkorumpovaných vlád. Podívejme se stručně na to, kam i my ostatní směřujeme. A máme to stále před našima očima speciálně za téměř dva roky brutální likvidace občanských a lidských práv agendy Covidismu. Převažujícím rysem našeho nového světa je konečná kontrola našich ekonomik, našich národů tak, jak je známe, a našich životů skupinou mezinárodních bankéřů a průmyslníků. Jedním z šípů v tomto toulci je privatizace všeho a všude, tedy převzetí veřejného majetku do soukromých rukou. Privatizace veškeré fyzické a sociální infrastruktury našich národů, jak jsem to plasticky popsal v případě Iráku, a jak se to už týká mnohých dalších národů. Právě to je příčinou extrémního náporu, který se od 70. a počátku 80. let 20 století stupňuje směrem k privatizaci. U nás se tato mašinérie odbouchla na počátku 90. let. Sledujeme ten navazující řetězec událostí?
U těch národů, které se tomu brání, je to příčinou snahy o sekuritizaci veškeré infrastruktury v rámci Světové obchodní organizace (WorldTradeOrganisation) a dalších dohod, které jsou přípravou na zhroucení akciových trhů a následné odkoupení veškerého národního majetku doslova za haléře, za drobné, za zlomkovou hodnotu. Privatizace zahrnuje i ornou půdu a zásoby vodních zdrojů, prostě všechno, co má hodnotu a je nezbytné pro lidský život.
Svět potřebuje s krajní naléhavostí vidět světovou mapu privatizace v její dnešní podobě, schémata všech národů se zobrazením veškerého národního majetku a infrastruktury, které už byly zprivatizované. Už jen šok z tohoto pohledu by mohl svět probudit, aby si uvědomil, jak daleko tato strategie už pokročila. Jako jeden z příkladů lze uvést, že po zničení Jugoslávie se krátce objevila zpráva, že George Soros a Madeline Albrightová získali do svého vlastnictví celou komunikační síť Kosova, jejíž hodnota se odhaduje na 800 milionů dolarů. Rodina George Bushe získala do svého vlastnictví miliony akrů největšího vodonosného ložiska v Jižní Americe. Podrobněji jsem o Jugoslávii a o Bushích hovořil ve druhém díle Bankéřských upírů z prosince minulého roku. Po celém světě jsou roztroušené doslova tisíce takových událostí, kterým se nedostalo žádné publicity ani pozornosti a které jsou považované za ojedinělé případy, místo klíčových prvků rozsáhlého plánu, který v posledních 60 letech nabývá na rychlosti. Extrémní pozornost je věnovaná kontrole nad sladkou vodou na celém světě. Prezident společnosti Nestlé se nechal slyšet, že voda není lidským právem, ale komoditou, která by měla být zpoplatněná a prodávaná (a být v soukromém vlastnictví).
Není to jen veřejný majetek, který je privatizovaný. Patří sem i vytváření stále větších celosvětových korporátních a bankovních gigantů, které pohlcují své menší konkurenty, dokud v každé zemi není většina výrobních a distribučních prostředků ve stejných rukou, což vede k likvidaci předních výrobců národ po národu, až nezůstane žádný významný. Součástí tohoto nesmírně ambiciózního plánu celosvětové vlády a kontroly je i kontrola nad zásobami potravin. Proto je na všechny národy vyvíjený intenzivní nátlak, aby přijaly geneticky modifikované osivo, jak jsem také popsal na příkladu Iráku. Toto osivo má dva hlavní cíle. Prvním z nich je, že nadnárodním semenářským společnostem dává prakticky totální kontrolu nad základními strukturami národních dodávek potravin. Méně zřejmým účelem je, že geneticky modifikované osivo nevynalezly semenářské společnosti, ale americká armáda jako útočnou zbraň. Přesněji řečeno jako systém pro dodávku zbraní. V současné době je všeobecně známé, že do geneticky modifikovaného osiva lze vpravit mnoho smrtících patogenů. Pánové budou mít u nepoddajných národů na výběr: buď odmítnou dodávky osiva a nechají obyvatelstvo hladovět, nebo do osiva vpraví tyfus, HIV, mor a nechají přírodu, ať si poradí.
Tyto plány zahrnuje zničení národní suverenity a individuálního nacionalismu. Vlastenectví a loajalita k národům jsou pro globalisty prokletím, které je třeba odstranit. K tomu existuje mnoho cest. Jednou z nich je neustálé bubnování ve sdělovacích prostředcích, které propaguje svět proti ekonomickému nebo jinému druhu vlastenectví. Dalším plánem je imigrace, která se uskutečňuje v Evropě. Ekonomické naděje a další uprchlíci nemají nacionalistické cítění vůči své adoptivní zemi a nelitují ztracené suverenity. Když národ dosáhne 30 % takových osob, může se stát, že se nepodaří vzbudit kritickou masu rozhořčení, která by vedla k protestům a povstáním. Suverenita ale nezmizí, je pouze nahrazená. Dalším významným stavebním kamenem je tedy předání suverenity bankéřům a jejich nadnárodním korporacím.
K uskutečnění tohoto plánu je také nutná konečná destabilizace a faktické zničení rodiny, organizované společnosti a náboženství. Když bolševici prováděli své komunistické převraty po celé Evropě, je příklad Maďarska velmi příkladný. Když se komunisté zmocnili Maďarska, Béla Kun se prohlásil diktátorem a jedním z jeho prvních dekretů bylo znárodnění téměř veškerého soukromého majetku a vyhlášení, že soukromý obchod bude trestaný trestem smrti. Okamžitě zkonfiskoval prakticky veškerý průmysl a půdu a zahájil intenzivní útok na náboženství. Přitom vyvinul velké úsilí, aby podkopal a zničil veškerou veřejnou morálku i představy o Bohu a náboženství. Zavedl program, který se začal nazývat kulturní terorismus. V jeho rámci zahájil radikální program sexuální výchovy v maďarských školách, kde děti poučoval o volné lásce, pohlavním styku, archaičnosti rodinných zákoníků střední třídy, zastaralosti monogamie a bezvýznamnosti náboženství, které člověka zbavuje všech rozkoší. Ženy byly vyzývané, aby se vzbouřily proti tehdejším sexuálním mravům tím, že se zapojí do otevřené promiskuity.
Deklarovaným cílem propagace rozmařilosti žen a dětí bylo zničit rodinu, základní instituci křesťanství a západní kultury. Snad nejlepším současným příkladem je, že dnes můžeme zřetelně vidět důkazy toho, jak se to pomalu děje ve Spojených Státech, z velké části díky silné propagaci a dokonce oslavě 68 pohlaví a dalších sexuálních preferencí a toho, že se dva muži stávají "manželem" a "manželkou" a adoptují malé chlapce. Jde o depopulační tendence, o kterých jsem hovořil ve třídílném cyklu Depopulaci lidstva na začátku tohoto roku.
Pokud jde o naši společnost, je to příčinou třídní války, která se dnes vede ve všech západních zemích a jejímž cílem je, stejně jako v případě bolševických revolucí a současné brutální agendy covidismu, buď vyvraždit, nebo nechat zkrachovat buržoazii, střední třídu, a poslat všechny dolů do nižší třídy, kde se nakonec stanou bezdomovci, dobytkem na jedno použití.
Debakl ve Spojených Státech v roce 2008 byl obecně popisovaný jako finanční krize, ale ve skutečnosti byl součástí třídního boje, který měl co nejvíce Američanů připravit o domov, aby byli poslušnější a snáze se jim vládlo. Obrovská bublina v roce 2008 v oblasti "subprime" úvěrů na bydlení se okamžitě zopakovala v případě automobilů přesně stejným způsobem, kdy byly tyto úvěry sekuritizované a následně rozřezané na kostičky a na plátky.
Všiměme si, jak se ten scénář stále opakuje. V roce 2008 byla většina americké střední třídy bez okolků shozená do nižší třídy a co se odehrává teď v rámci brutální agendy Covidismu? Naprosto tentýž scénář, indukované globální chudnutí obyvatel. Vlády navzdory takzvané zdravotní agendě zastavili státní ekonomiky. Lidé přicházejí o práci, a situace se opakuje.
V rámci tohoto programu se Spojené Státy v uplynulých 60 letech také stále odvážněji pokoušeli o snížení počtu obyvatel, a to buď vyvražděním v rámci epidemií, nebo sterilizací rozsáhlých oblastí lidstva. Hovořil jsem o tom opět v mém nedávném pořadu Depopulace lidstva. To byl důvod pro založení Ligy kontroly porodnosti a pak organizace Plánovaného rodičovství, hlavní důvod existence USAID, důvod pro Memorandum 200 o studii národní bezpečnosti opět Henryho Kissingera, což byl krutě agresivní plán zabránit, zřejmě téměř za každou cenu, porodům v nezápadních zemích. USAID a šéf jejího Úřadu pro populaci ReimertRavenholt sterilizovali nejméně 100 milionů nežádoucích žen a zabili přitom desítky milionů lidí. Za tímto programem stál Projekt 100000 Roberta McNamary v rámci náboru osob s nízkou inteligencí do války ve Vietnamu. Téměř jistě stál i za nedávným výskytem viru Zika v Jižní Americe. Je to důvod, proč WHO objíždí nerozvinutý svět a sterilizuje nespočet milionů žen bez jejich vědomí prostřednictvím podvodných programů očkování proti tetanu, kdy byla vakcína doplněná o ženský hormon HCG, čímž byly ženy vlastně trvale očkované proti otěhotnění. Opět, podrobně jsem to rozebíral ve druhém díle třídílného cyklu Depopulace planety.
To je důvod, proč semenářské společnosti najednou propagují používání semen bavlníku jako základní potraviny pro nerozvinuté země. Bavlníková semena jsou toxická, obsahují chemickou látku zvanou gossypol, která je účinným sterilizátorem mužů. Semenářské společnosti tvrdí, že tento toxin odstranily na bezpečnou úroveň, ale pro gossypol žádná bezpečná úroveň neexistuje. Dokonce i velmi malé dávky, které se užívají opakovaně jako při použití pro základní potraviny, způsobí sterilitu celé mužské populace. To, co WHO, Světová banka a UNICEF dělají pro ženskou populaci, budou semenářské společnosti dělat pro mužskou část. Pokud bude po jejich, může se stát, že velká část světa bude jednoho dne neobydlená.
Soukromá armáda bankéřů
Takové velkolepé plány, jak zahnat lidstvo do kouta jako domácí zvířata a úspěšně potlačit jejich odpor a zbytky jejich vlád, vyžadují ohromnou vojenskou sílu. Začalo to u britské Východoindické společnosti, kde měl Rothschild svého času stálou armádu čítající více než milion mužů, což svědčí o výnosnosti drancování bohaté Indie. Armáda měla dva hlavní cíle: odradit místní Indy od protestů proti drancování jejich národa cizinci a nutnost násilím donutit zemědělce, aby se vzdali pěstování potravinářských plodin kvůli pěstování opia na prodej v Číně. O předání těchto povinností britské vládě učebnice dějepisu většinou mlčí a chytře mlží. To vede čtenáře k domněnce, že Britové v určitém okamžiku nařídili Východoindické společnosti, aby se vzdala své moci, a nahradila ji humánnější britská. Ale tak to teď bylo. Rothschild se vzdal své armády, když zisky nestačily na její provoz, a jednoduše přenesl svůj prapor na britskou armádu, která se stala doslova soukromou armádou tohoto bankéře. Britská armáda měla být použitá nejen v Indii, ale i v mnoha dalších případech, jako byly búrské války, kde Rothschild chtěl zlato a diamanty. Přitom tato soukromá armáda poslušně zabíjela všechny, kdo se jí postavili do cesty.
Spojené království bylo takto využívané po mnoho let, během dvou světových válek, které nikdo nechtěl, až nakonec Anglie zbankrotovala, její bájné impérium bylo v troskách a prosila Spojené Státy o finanční podporu. Anglie byla záměrně obětovaná pro tyto popsané cíle a dnes z ní zbyl jenom ocas, který je tak vděčný, že má psa. Tím psem jsou Spojené Státy. Ale na tom nezáleží. Titíž muži už získali prakticky plnou kontrolu nad vládou Spojených Států, a jednoduše přenesli svou vlajku opět na nejmocnější armádu světa. Není žádným tajemstvím, že Spojené Státy jsou samy kanibalizované stejnou skupinou, nakonec se utopí v nesplatitelném válečném dluhu, občané jsou většinou bez domova a na mizině a veškerá infrastruktura a výrobní prostředky patří stejné malé skupině. Jak slavně prohlásil Benjamin Netanjahu: "Jakmile Spojené státy vyždímáme o všechno, co chceme, mohou vyschnout a odletět." A to se také stalo. A to se také stane.
Ale na tom nezáleží. Vlajka je už předaná NATO. Nadnárodní armádě odpovědné pouze téže skupině, neodolatelné vojenské síle složené ze všech ozbrojených sil desítek národů. Proto je úplné odevzdání národní armády podmínkou i pro úvahy o vstupu do EU. Proto jsou vojáci NATO vedení k tomu, aby se vzdali veškerého národního cítění ke své zemi a nosili na srdci pouze vlajku NATO. V minulých letech jsme byli svědky zuřivých povstání v Iráku, ve státech Jižní Ameriky a také v Řecku, kde obyvatelstvo hromadně povstalo na protest proti svému zbídačování a zotročování. Nakonec bude mít každá zbavená a vykastrovaná národní "vláda" jen dvě funkce: výběr daní, aby mohla posílat peníze pánům světa, a potlačování obyvatelstva, aby potlačila nevyhnutelné vzpoury. V případech, kdy se vzbouří samotná vláda nebo kdy se ukáže, že vláda není schopná potlačit masové nepokoje, kdo myslíte, že zasáhne? Zasáhne NATO, aby "zpacifikovalo" obyvatelstvo terorem a brutalitou.
Shrnutí: Kdo jsou oni?
Podívejme se na to, co jsme zatím zjistili. Skupina mocných mužů rozhodla, že Irák bude kolonizovaný, a tlačila na George Bushe, aby použil americkou armádu ke zničení a následné okupaci země, a to přes nesouhlas americké armády. Stejná skupina odstranila původně navrženého JayeGarnera a dosadila z klobouku vytaženého Paula Bremera do čela koaliční okupační vlády, a to přes jednomyslné námitky amerického prezidenta, ministra zahraničí, Národní bezpečnostní rady, americké armády a CIA. Paul Bremer, který se zdál mít neomezenou moc a žádný dohled, se nikomu z americké vlády neozýval. Přitom důkazy naznačují, že Bílý dům a kabinet, včetně Donalda Rumsfelda, přímého Bremerova nadřízeného, a samotný americký prezident George Bush, měli zakázané se do jeho činnosti vměšovat nebo mu dokonce klást přímé otázky. Americká armáda a CIA vyslovily důrazné námitky. Ovšem bezvýsledně. Zejména se stavěli proti mnoha Bremerovým počátečním zákonům, zejména proti straně Baas a rozpuštění irácké armády, s tím, že tyto kroky by vedly k neustálým protestům a krveprolití.
Stejná skupina mocných mužů shromáždila stovky odborníků, aby vypracovali nové zákony, které měly ovládnout Irák podle jejich soukromého plánu. Současně byl Irák bezohledně, otevřeně a bez zjevných zábran rozkradený, možná celkem o 200 miliard amerických dolarů, které beze stopy zmizely, aniž by bylo známé, kdo tyto peníze získal.
To všechno se dělo bez jakéhokoli identifikovatelného přínosu pro Spojené Státy jako národ nebo pro americký lid. Spojené Státy vynaložily několik bilionů dolarů nákladů na válku v Iráku, vzaly na sebe všechny ztráty na bojišti a byly pověřené okupací Iráku na vlastní náklady, a pak mlčely. Jedinou zjevnou povinností amerického Kongresu bylo provést neupřímné vyšetřování chybějících miliard a poté celou záležitost zamést pod koberec. Média, jako vždycky poddajná, mlčela ke všem záležitostem, které si žádaly důrazné protesty.
Musíme si ale položit tu nejzákladnější otázku. Kdo byli ti lidé, tato hrstka mocných mužů, kteří se rozhodli podrobit si a vydrancovat Irák? Kdo byli ti muži zodpovědní za přípravu všech nových iráckých zákonů a nepochybně příjemci chybějících miliard? Kdo byli tito muži, kteří mají moc řídit amerického prezidenta a armádu, aby zničili nevinnou zemi a okupovali ji? Kdo měl takovou moc převzít veškerou iráckou infrastrukturu a uloupit veškerý majetek. Přitom zakázal jakékoli části vlády Spojených Států zasahovat, a to navzdory skutečnosti, že Spojené Státy zaplatily účet za celé toto úsilí?
Tito muži byli, jsou a budou našimi novými pány v našem Brave New World. Ale je toho mnohem víc.
Členové této skupiny jsou většinou nesmírně bohatí bankéři a průmyslníci, majitelé nebo kontroloři většiny světových nadnárodních společností, médií atd., kteří zřejmě zastávají ideál světa, ve kterém jejich malý počet vlastní všechny výrobní prostředky. Přitom jim pomáhá větší skupina vzdělaných kompradorů, kteří vládnou světu obývanému bezdomovci, nevzdělanými a zbídačenými pologramotnými nevolníky. Tito nevolníci bydlí v bytech, které vlastní realitky korporace, protože na vlastní bydlení už nedosáhnou díky předraženým nemovitostem a přemrštěným hypotékám, pijí vodu, kterou vlastní korporace, topí díky plynárnám, které zprivatizovaly korporace, mají elektřinu, kterou jim dodávají zprivatizované elektrárny korporacemi, jezdí po silnicích, které vlastní soukromé korporace, už ne stát, ale korporace, které mají tu drzost kasírovat všechny šoféry dálniční známkou? Už to máme všude, silnice, které dříve patřily státu, tak na jejich začátku jsou mýtné brány korporací, a kasírují projíždějící auta, máš platnou dálniční známku, občane? Jako hajzlbába na veřejných záchodcích, ale tyhle záchodky už budou soukromé stejně jako lidé budou jezdit v autech, která budou mít pronajatá, protože nikdy nenašetří tolik, aby si nové auto mohli koupit stejně jako ani na půjčky nedosáhnou. Lidé, co makají za pár slupek od banánů ve fabrikách a továrnách, které oni vlastní, jejich děti už ani neumí psát rukou, ale jen na počítači nebo ještě lépe jen mluvit do Iphonu, který to jejich mluvení převede do psaného jazyka. Protože děti už od ranných let jsou zvyklé pouze šudlat prsty po chytrých telefonech, je pro ně už těžké i ovládání psacího náčiní, což vede k úvahám o odstranění psaní rukou. Věděli jste třeba, že ve 46 státech USA už bylo psaní rukou škrtnuté z výukového plánu základní školy? Od 4. třídy už americké děti píšou pouze všema deseti na klávesnici. To je ta dnešní gramotnost. Tedy nejen zrušení obloučků nebo psacího písma, o čemž se hovoří třeba u nás, ale dokonce psaní rukou bylo zrušené. Pouze 4 státy v USA píší rukou. A to je prosím ověřená informace od německého psychiatra Manfreda Spitzera, který tuto informaci uvedl v jeho knize Kybernemoc. Já byl naprosto šokovaný, ale je to tak, 46 amerických států od 4. třídy základní školy škrtly psaní rukou. Ani hůlkové tiskací písmo, prostě nic. Jen psaní na počítači. Takže hloupé, tupé, nevzdělané stádo pologramotných nevolníků, promíchaných ras, ideálně neplodných sterilizovaných, případně nějaký homosexuál nebo transsexuál, který maximálně řeší své šedesáté osmé pohlaví, ale nemá rodinu, děti, běžné starosti, a o to víc maká bez keců pro korporace, lidé kteří makají na lénech pozemcích vlastněných touto skupinou globální elity, pro jejich fabriky a továrny, mají přidělenou elektřinu, vodu, jídlo, kolik jim dovolí, za to všechno platí bezhotovostně, aby měl systém přehled, kde a za co utráceli, a případně když budou zlobit nebo revoltovat, tak jim účet obstaví, nebo díky chytrým topením jim vypnou teplo nebo nadálku elektřinu díky 5G přístrojům, jsou pod neustálým dohledem a kontrolou, trasovaní díky chytrým mobilům, pravidelně očkovaní cyklicky pravidelně každých pár měsíců. Přesně to je ideál této zvrácené globální skupiny psychopatů a sociopatů. Digitální koncentrák. Naleštěná bída. Nabarvená chudoba. Tyto globální nenasytné stvůry by chtěli by vlastnit nebo ovládat veškeré světové bohatství, ale k čemu? Nikdo z těchto lidí přece nemůže utratit víc než to, co mají teď. Mnoho soukromých majetků, které jdou do bilionů dolarů. Věřím, že většina z nás by raději byla králi bohaté a vzdělané společnosti, než Tarzanem, králem opic, vládcem stáda koz, který není podle žádného měřítka příliš dobrým vládcem.
Závěr: Znamení naděje?
Nějaké naděje jsou, ale není jich mnoho. Určitou útěchou byla dříve síla Ruska a Číny, ovšem po začátku agendy covidismu i ty odhalily své barvy, když jsme zjistili, že jak Rusko tak i Čína očkují jako zběsilí, jako smyslů zbavení se snaží do lidí narvat vakcínu stůjcostůj. Nicméně určitou útěchu přinášejí protesty ve Francii a v celé Jižní Americe, zejména ty národy, které sebraly odvahu a odmítají se nechat zotročit nebo zastrašit Spojenými Státy.
Tento spolek rádoby světových císařů má své vlastní vady, které snad zapříčiní jejich selhání a zkázu díky tomu, že brutálně šlapou na plyn. Jsou si příliš sebejistí, mají přílišnou sebedůvěru. To se může démonům vymstít.
Byla to tatáž skupina, která se v roce 1934 pokusila o fašistický převrat ve Spojených Státech, ale neuspěla. Transpacifická dohoda TPP a evropská TPP byly překvapivě odvážné pokusy jednoduše zastrašit velkou část světa, což se ale také nepodařilo. Byly tu i další.
A další naději spatřuju v tom, jak stále větší počet lidí v mnoha zemích vstřebává množství informací na internetu z alternativních zdrojů. Nikoli ze zkorumpovaných korporátních vysílaček, které kryjí tento zhoubný politický systém impotentních vlád a všemocných nadnárodních korporací. Stále více lidí přichází na alternativu, protože si uvědomují, že korporátní mainstream tvoří ideologickou clonu a psychologickou bariéru. Rozostřují informace, a nesnaží se dopracovat samotnému jádru problému. Nemají zájem zkoumat, kam tohle všechno směřuje. Nepředvídají, nepredikují. Pro ně je důležité, co řekl ten či onen ministr, jestli budeme jezdit metr a půl od cyklistů v automobilech, Čapí hnízdo, o čem žvatlal nějaký potentát v evropském parlamentu, komisi nebo radě.
Takže množství informací na alternativě, a hlavně jejich vstřebávání, jak se zdá, stále větším počtem lidí v mnoha zemích, je obrovským důvodem k naději, protože k odhalení všech částí tohoto plánu je nezbytné vzdělávání a sluneční světlo je stále nejlepší dezinfekcí. A jak řekl William Blum, potřebujete víru a odvahu. Takže zachovejme si víru, naději a odvahu bez politiků, protože pokud my sami si nevezmeme tu správnou pilulku, žádný politik za nás nic nevyřeší. My sami musíme brát situaci do vlastních rukou, my sami lidé se musíme spojovat do celků třeba jako Svobodný vysílač, my sami musíme určovat naši budoucnost bez politiků, protože ty skutečné globální elity, nějaké volby vůbec nezajímají. Ty akorát zajímá, jako třeba Billa Clintona, jaký budoucí diktátor nahradí současného diktátora. Nezajímá je to, kdo bude zvolený. Víme, že tyto globální elity nemají žádné slitování. Můj pořad pojednával o tom, že Spojené Státy klidně budou podporovat brutálního diktátora, pokud to vyhovuje jejich vlastním zájmům. Lidé jsou zbytné zboží, zdroj zisků a inventurní číslo, které můžou kdykoli vymazat.