Druhý díl se zaměřuje na historii Iráku a americké zapojení do této země, zejména během vlády Saddáma Husajna a války v Iráku v roce 2003. V průběhu kapitol se dozvíme o amerických kontaktech se Saddámem v 60. letech, dodávkách chemických zbraní do Iráku, americké léčce na Saddáma v Kuvajtu, masakru Kurdů, pokusech o barevné revoluce a sankcích ze strany OSN. Dále se bude hovořit o konkrétních událostech, jako je ochuzený uran, masakry v Fallúdže a americké velvyslanectví v Iráku. V závěru se budou vyskytovat otázky, co se stane dál, a co dalšího uslyšíme o americkém zapojení do Iráku v posledním třetím díle.
Úvod
Zrekapitulujme si, co jsme slyšeli v prvním díle. Po Saddámově dětství v Tikrítu a studentských bouřlivých časech v Bagdádu jsem se podíval na první Saddámův pokus o atentát na generála Kásima v roce 1959, kdy byl Saddám zraněný, a uprchl nejprve do syrského Damašku a pak do egyptské Káhiry. Tady začal navštěvovat americkou ambasádu. CIA zorganizovala a podpořila druhý úspěšný atentát na generála Kásira v roce 1963. Strana Baas se poprvé dostala k moci. Příklon k Sovětům se bratrům Árifovým nevyplatil, a byli opět svržení v roce 1968 palácovým převratem. Podívali jsme se na to, jak byl Saddám školený v Americe v rámci výroby chemických směsí do chemických zbraní už v roce 1967 spolu s dalšími iráckými důstojníky. Něco naprosto neuvěřitelného. Íránská revoluce v roce 1979 roztočila další kola zbrojení a osmiletou válku s Irákem. Američané chtěli stůjcostůj Írán porazit, aby šíitové nepřevzali vládu v Blízkém východě, protože šíité vyjadřovali nenávist k západním zájmům v jejich zemích. Proto Američané zásobovali Saddáma Husajna penězi, zbraněmi, a dokonce i plány na výrobu chemických zbraní. Tím jsem skončil minulý díl.
Jestřábe, vypravuj: Handshake se Saddámem, potom kudla do zad (Donald Runsfeld)
Tehdy byl zvláštním vyslancem Reaganovy vlády pro Blízký východ Donald Runsfeld. Stejný Donald Runsfeld mimochodem, který byl jmenovaný do funkce ministra obrany za vlády George Bushe mladšího od roku 2000, a který zaútočil na Irák. Tehdy v 80. letech byl tento Donald Runsfeld zvláštním vyslancem Reaganovy vlády pro Blízký východ. Jaká ale byla role Donalda Runsfelda v rámci dodávek plánů chemických zbraní Saddámovi? Odtajněná zpráva CIA uvádí, cituji: "Spojené Státy umožnily vývoz biologických látek, včetně antraxu, životně důležitých přísad pro chemické zbraně a kazetových bomb, které prodávala krycí organizace CIA v Čile, uvádí zpráva CIA. Teď vám prozradím, jak to všechno bylo, a něčeho se chytněte, nebo se alespoň posaďte, protože vám doslova spadne brada. Nejprve ale něco málo o Donaldu Runsfeldovi. "Malý bezohledný parchant". Tak zněl verdikt prezidenta Richarda Nixona o Donaldu Rumsfeldovi, jak jej zaznamenaly nahrávky z aféry Watergate. Všechno v Runsfeldově kariéře, která byla až do války v Iráku mimořádně úspěšná, potvrzovalo, že Nixon ho odhadl správně.
Rumsfeld začal svou kariéru jako republikánský kongresman z Illinois a pokračoval ve službě čtyřem republikánským prezidentům. Za Richarda Nixona vedl Úřad pro ekonomické příležitosti, ve Fordově administrativě se stal ministrem obrany a velvyslancem při NATO. Jako zvláštní vyslanec prezidenta Ronalda Reagana pro Blízký východ odcestoval do Bagdádu, aby si potřásl rukou se Saddámem Husajnem a ujistil ho o podpoře Spojené Státy v osmileté válce, kterou irácký diktátor rozpoutal proti Íránu. Jeho přátelství se Saddámem odráželo tehdejší americkou strategii, ale také ukazovalo Rumsfeldovu zálibu v lidech s mocí a jeho přezíravost vůči těm, kteří ji nemají.
1. listopadu 1983 byly americkému ministru zahraničí Georgi Shultzovi předané zpravodajské zprávy o "téměř každodenním používání chemických zbraní ze strany Iráku.
O 25 dní později ale Ronald Reagan podepsal tajný rozkaz, ve kterém nařídil administrativě, aby udělala "vše, co je nezbytné a legální", aby zabránila prohrané válce s Irákem.
20. prosince 1983 se Donald Rumsfeld, najatý prezidentem Reaganem jako řešitel problémů na Blízkém východě, setkal v Bagdádu se Saddámem Husajnem a sdělil mu ochotu USA pomoci jeho režimu a obnovit plné diplomatické vztahy.
Donald Rumsfeld při konfrontaci s tímto zjištěním uvedl, že iráckého vůdce "varoval" před použitím zakázaných zbraní. V zápisech ministerstva zahraničí z této schůzky ovšem o takovém varování není ani zmínka. Dokonce o 2 roky později, v roce 1986 cestoval tehdejší viceprezident George Bush starší, pozdější prezident, na Blízký východ a opakovaně Saddáma povzbuzoval, aby zintenzivnil bombardovací kampaň Iráku proti Íránu. Kromě toho Spojené Státy dodaly Saddámovi několik velkých objednávek vrtulníků a vyprovokovaly diverzní akci s íránským námořnictvem v koordinaci s velkou iráckou ofenzívou. Provedu takový drobný časový střih po 20. letech, kdy Američané spolu s koaličními státy napadli Irák. Donald Rumsfeld rád létal po světě ve svém obřím dopravním letadle C-17 a promlouval ke shromážděním amerických vojáků, ale v podstatě byl palácovým politikem. Nejenže měl sám přístup do Oválné pracovny, ale vedl odhodlané kampaně za vyloučení dalších vysokých úředníků ze setkání s prezidentem. Dokonce ho rozčílilo, když Jerry Bremer, nově jmenovaný americký místokrál v Iráku, v květnu 2003 soukromě poobědval s Bushem.
Rumsfeld nikdy příliš nerozuměl Iráku ani Afghánistánu a pravděpodobně si ani nemyslel, že by to měl zapotřebí, protože vojenská síla Spojených Států se zdála být ohromující. Reagoval vztekle, když předseda sboru náčelníků štábů generál Eric Shinseki při slyšení v Senátu řekl, že po invazi může být zapotřebí několik set tisíc vojáků jako okupační síly. Donald Runsfeld byl tehdy jeden z mnohých, který nejvíce bubnoval pro válku se Saddámem, se kterým si před 20 lety potřásal rukou, a ujišťoval ho o americké podpoře proti Íránu. Jsou to takové nepříjemné paradoxy architektů dějin, ale vraťme se ještě do 80. tých let minulého století.
Dodávky plánů chemických zbraní: Svět se saddámem jako jedna rodina
Howard Teicher, specialista na Irák v Reaganově Bílém domě, v roce 1995 v místopřísežném prohlášení vypověděl, že tehdejší ředitel CIA William Casey využil chilskou firmu Cardoen k zaslání kazetových bomb, které měly být použité proti íránským útokům. Mimochodem ty kazetové bomby je naprosto hnusné svinstvo, daleko nebezpečnější než klasické pumy, miny nebo bomby. Já si totiž všímám, že se spousta těch slov abstrahuje, a přitom spousta lidí netuší, co je třeba zrovna kazetová bomba za svinstvo. Ty kazetové bomby totiž při pádu vypouštějí spršky drobných kovových kuliček. Nebyly jako běžné pozemní miny nebo nastražené výbušné dráty určené k zabíjení v bojových oblastech. Ty kuličky z kazetových bomb se třeba zaklíní ve větvích stromů, na střešních taškách, uhnízdí se třeba v drnech. A pak padají zcela nahodile jako výbušné ledové kroupy. Jsou trpělivé a svou drobnost nahrazují překvapivými nahodilými výbuchy. Jdete pod stromem, zafouká vítr, jedna kulička z kazetové bomby spadne, a jste mrtví. Jdete kolem budovy, zafouká vítr, kulička se skutálí ze střechy, a jste mrtví. A to třeba za den, dva tři po výbuchu. Klidně i týden. Ještě dlouho po dopadu bomby. A takovéto kazetové bomby posílali ti američtí strážci etiky, svobody, morálky a demokracie Saddámu Husajnovi přes čilskou krycí společnost CIA Cardoen. Vyšetřování Kongresu v roce 1994 také zjistilo, že americké společnosti s licencí ministerstva obchodu odeslaly do Iráku desítky biologických látek, včetně různých kmenů antraxu.
Kromě toho v roce 1988 prodala společnost Dow Chemical Iráku pesticidy v hodnotě 1,5 milionu dolarů, přestože existovalo podezření, že budou použité pro chemickou válku. Tato korporace Dow Chemical je stejně jako ostatní korporace naprosto brutální. Povím vám něco málo o ní. Společnost Dow Chemical už desítky let ničí životy a otravuje planetu. Tato společnost Dow Chemical je nejlépe známá pro devastaci a zdravotní katastrofu milionů vietnamských a amerických veteránů, kterou způsobil její smrtící defoliant Agent Orange z vietnamské války. Společnost Dow Chemical také vyvinula a zdokonalila napalm, brutální chemickou zbraň, která ve Vietnamu a dalších válkách upálila mnoho nevinných lidí. V roce 1988 poskytla společnost Dow Chemical, jak jsem zmínil, pesticidy Saddámu Husajnovi navzdory varování, že by mohly být použité k výrobě chemických zbraní.
V roce 2001 společnost Dow Chemical převzala toxické dědictví nejhorší chemické katastrofy v dějinách v době míru, když převzala společnost Union CarbideCorporation, a její nevypořádané závazky v indickém Bhópálu. 3. prosince 1984 unikly z továrny na výrobu pesticidůtéto Union CarbideCorporation v Bhópálu chemikálie, které zplynovaly tisíce lidí a více než 150000 jich bylo postiženo nebo zemřelo. Společnost Dow Chemical stále odmítá řešit své závazky v Bhópálu.
Dopad společnosti Dow Chemical je cítit po celém světě od jejího sídla v Midlandu ve státě Michigan až po New Plymouth na Novém Zélandu. V Midlandu společnost Dow Chemical vyráběla chlorované chemikálie a spalovala a pohřbívala svůj odpad včetně chemikálií, které tvoří Agent Orange. V New Plymouthu bylo vyrobeno 500000 galonů Agentu Orange a tisíce tun odpadu s dioxiny bylo vysypaných na zemědělská pole. V rámci této korporace Dow Chemical šlo nejen v Iráku prostě o cynismus nejvyššího ražení. Je to něco podobného, jako když americké firmy zásobovaly materiálem, součástkami nebo finančně nacistickou říši během celé druhé světové války. Vypracoval jsem na to téma třídílný cyklus Utajení démoni nacismu, který běžel v září 2021. Další evropské firmy v Itálii a Německu použily americké návrhy na výrobu dělostřeleckých granátů pro použití chemických zbraní a prodaly jich nejméně 85000. Jedna německá firma postavila v Iráku rozsáhlé zařízení na výrobu chemických zbraní a dvě americké společnosti poskytly chemikálie potřebné k výrobě yperitu. Mimochodem v roce 2015 také britský odstupující ministr zahraničí William Hague přiznal, že v 80. letech minulého století, britské společnosti prodávaly syrské vládě chemické prekurzory, které Damašek používal k výrobě smrtícího sarinu. V roce 1992 zaznamenala OSN v iráckém komplexu chemických zbraní Al Muthanna výrobky od 17 různých německých společností. Kromě Iráku působili němečtí dodavatelé také v Libyi a Sýrii. Saddám Husajn, Háfiz Asad a MoammarKaddáfí rádi vyhověli korporátním a vojenským zájmům obou Němecek. Západoněmecké korporace obchodovaly především se zbožím a špičkovými technologiemi. Východoněmecká armáda dodávala výcvik a plány.
Na prodeji plánů na výrobu chemických zbraní do Iráku, Libye nebo Sýrie se podílely firmy v USA, Francii, Indii, Belgii, Československu, Švýcarsku, Malajsii, Itálii, Singapuru, SSSR, Japonsku, Číně, Severní Koreji, obou Německých spolkových zemí, Thajsku, Nizozemsku, Rakousku a Velké Británii. Poté, co inspektoři OSN získali po válce v Zálivu v roce 1991 přístup k iráckým záznamům, OSN nezveřejnila, kdo co prodal, aby se vyhnula ztrapnění předních vlád. Existuje jedna dobře zdokumentovaná epizoda, která ilustruje, jak daleko jsou někteří dodavatelé ochotni zajít pro své diktátorské klienty.
Od roku 1984 pracovala společnost Imhausen-Chemie prostřednictvím krycích společností libyjských úředníků, aby obešla kontroly vývozu. Tato západoněmecká společnost dokonce postavila falešnou továrnu v Hongkongu, aby celou šarádu dokončila.
Dodavatelé společnosti Imhausen-Chemie, včetně společností Siemens, Toshiba a ITT, věřili, že prodávají své zboží legálnímu podniku se sídlem v Hongkongu. Místo toho jejich zboží skončilo v tajných továrnách v Libyi. Nebo třeba Velká Británie tajně pomáhala při výstavbě chemické továrny v Iráku, přestože si byla plně vědomá toho, že Saddám Husajn tehdy zplynoval íránské jednotky. Varování před možnostmi výroby chemických zbraní dokonce odmítl tehdejší britský ministr obchodu Paul Channon s tím, že, cituji: "opuštění projektu "by našim dalším obchodním vyhlídkám v Iráku nijak neprospělo". Roztomilé prohlášení, že? Jde ale i o další obrovské odvětví, které dramaticky roste, a je téměř bez kontroly. Jsou to takzvaní dodavatelé bezpečnostních služeb, v překladu žoldáci a nájemní zabijáci. Příkladem je americká společnost DynCorp. Tato americká DynCorp třeba střežila afghánské státníky, nebo cvičila irácké policejní síly atd. Ale o ní až později. Válka Iráku s Íránem už stála sta tisíce obětí, a začla ohrožovat dodávky ropy v Zálivu. Jak jsem uvedl, Reaganova vláda věděla, že Irák používal chemické zbraně. Přesto po návštěvách Donalda Runsfelda v prosinci 1983 a březnu 1984 navázaly Spojené státy 26. listopadu 1984 s Irákem plné diplomatické styky. Ronald Reagan, Donald Runsfeld a ostatní američtí neoconi také dodávali Iráku vrtulníky a další vybavení a materiály "dvojího použití" (včetně antraxu), poskytovali zpravodajské informace a satelitní data na pomoc iráckým bombardovacím náletům na Írán. Zabránili také přijetí silného senátního zákona, který by přerušil pomoc Iráku, a zabránili přijetí jakékoli rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by přímo odsoudila Irák tím, že trvala na tom, že Írán také používal chemické zbraně. Když Irák v březnu 1988 použil chemické zbraně k vyvraždění Kurdů v Halabdže, Reaganova administrativa z toho falešně obvinila Írán, aby svého Saddáma ochránila. Administrativa George Bushe staršího pokračovala v dodávkách zbraní do Iráku, přestože Irák v té době skutečně realizoval programy chemických a biologických zbraní, a to až do dne před napadením Kuvajtu Irákem, 2. srpna 1990.
Třeba jedna tragická událost v roce 1987 potvrdila, že Ronald Reagan byl ochotný Saddámu Husajnovi odpustit téměř cokoli. Americká loď Stark kotvící v Perském zálivu, se stala cílem útoku iráckého letounu, který na ni vypálil dvě střely typu Exocet. Při tom výbuchu zahynulo 37 členů americké posádky. Irák se okamžitě omluvil. Řekli, že šlo o nehodu, odškodnili rodiny pozůstalých, a celá věc byla zakamuflovaná. V normální situaci by to byl důvod k protestu, nebo dokonce i k vyhlášení války. Washingtonská vláda ale ihned po tomto incidentu prohlásila, že šlo o nehodu, a že ve válce se to prostě stává. Škoda že něco podobného neprohlásili v Tomkinském zálivu při rozpoutání války ve Vietnamu, ale asi když dva dělají totéž, není to totéž. Jak tedy víme, Spojené Státy pomáhaly Saddámu Husajnovi v jeho válce proti Íránu nejen zbraněmi, ale i bombardováním. Navíc Spojené státy a Británie poskytly Iráku zbraně hromadného ničení, včetně smrtícího plynu, kterým bylo v březnu 1988 otráveno 6000 civilistů v kurdské vesnici Halabdža na severu Iráku. Právě tento případ citoval George Bush mladší v jeho předválečné rétorice pro ospravedlnění americké agrese v roce 2003. Ovšem o skutečnosti, že chemické zbraně byly poskytnuté Amerikou, která chtěla změnit protiamerický režim v Íránu, se George Bush samozřejmě nějak zapomněl zmínit. S vyhlazením Kurdů vesnice Halabdža v březnu 88 přišla íránská armáda, která ukázala představitelům světového tisku ztichlá bojiště. Íránci tvrdili, že Saddámova armáda v této kurdské vesnici Halabdža zabila 6000 civilistů. Mimo Kurdistán a Irák se o tom mluvilo jen velmi málo. V evropském nebo americkém tisku se toho lidé mnoho nedočetli, ostatně to trvá dodnes. Tehdy ale paradoxně mlčel i Sovětský Svaz, ale mlčela také Francie, Spojené Státy zkrátka všichni. Ovšem třeba ve švédském Stockholmu byli nervózní. Té konference, na které se bod zplynování kurdské vesnice projednával, se účastnilo 35 zemí, přijely tam všechny velké mocnosti, ale nikdo nezvedl ani prst. Saddámovi bylo odpuštěno naprosto všechno. Přesto stále pochyboval o skutečných zájmech Spojených Států. James Woolsey byl ředitel CIA za éry Billa Clintona, který ho do této pozice nominoval. A právě tento James Woolsey prohlásil 2. dubna 2003 na přednášce na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) následující:
"Ano, je to pravda. Udělali jsme to. Rozhodně jsme tam Saddáma nenasadili my, to udělali baasisté sami. Ale v 80 letech jsme ho v omezené míře podporovali ve válce proti Íránu. Reaganova administrativa se tehdy domnívala, že byl v podstatě menším zlem. A to, co tehdy velmi tížilo americkou mysl, byla íránská revoluce v roce 1979, a zejména zajetí amerických rukojmích, které tuto zemi naprosto rozzuřilo. A myslím si, že spoustu lidí tady rozzuřuje dodnes, a je poměrně velkou překážkou porozumění mezi americkým a íránským lidem, což je něco, co bych si velmi přál, aby se uskutečnilo.
Ano, Saddáma jsme v omezené míře podporovali, hlavně zpravodajskými informacemi proti Íránu během války mezi nimi v 80. letech. Ale to by nemělo znamenat, že když se vzpamatujeme, nemůžeme zvolit jinou taktiku. Ať už bylo moudré, nebo nemoudré ho podporovat, já si myslím, že to bylo nemoudré, neznamená to, že jsme navždy uvěznění v tezi, že musíme Saddáma Husajna podporovat."
Kurdská otázka
Co se týče severu Iráku, na chvilku se ještě zastavím u kurdské otázky. Kurdové jakožto odlišná etnická skupina žijící v severním Iráku v oblasti Mosulu, Irbílu a Kirkúku se dožadovali již od vzniku nezávislého Iráku své vlastní autonomie. Avšak v Mosulu a Kirkúkuse nacházejí jedny z nejbohatších ložisek ropy, čímž by Irák ztratil velký příjem, kdyby došlo k odtržení těchto oblastí a vytvoření vlastního kurdského státu. Když se Saddám vypořádával s opozicí po převratu, jednou ze skupin byli také Kurdové. Zprvu se snažil Kurdy odstranit silou, ale po nezdařilém útoku v roce 1969 byl Saddám donucený usilovat o diplomatické řešení. Vyjednával s Mustafou Barzáním, kurdským vůdcem a předsedou Kurdské demokratické strany. Podařilo se mu uzavřít v roce 1970 takzvaný Březnový manifest, ve kterém byla přiznaná politická a kulturní práva Kurdů, jak si vždycky přáli. Jediný háček byl v tom, že manifest měl nabýt platnost až v roce 1974. Vztahy mezi Saddámem Husajnem a Mustafou Barzáním se zhoršily poté, co byly na Barzáního spáchané dva nezdařilé atentáty a všechno nasvědčovalo tomu, že se jednalo o Saddámovu práci, protože Saddám neměl v plánu naplnit své sliby Kurdům z roku 1970. Jen si chtěl získat nějaký čas navíc po nezdařilém vojenském útoku. Dále se situace zhoršovala, když strana Baas neuznala kurdského viceprezidenta, a začala s vystěhováním určité části Kurdů šíitského vyznání do Íránu a nahradila je arabským obyvatelstvem. Na druhou stranu Mustafa Barzání nedodržel svou část odmítnutím uzavřít hranici s Íránem a pokračoval v přijímání zbraní. Spory vyústili v ultimátum, kdy strana Baas 9. března 1974 požadovala po Mustafovi Barzáním přijmout jejich vlastní autonomní plán, což Barzání odmítl. Nepřátelství vyústilo v ozbrojený konflikt na jaře 1974. Zprvu se Iráčanům dařilo, avšak když se do sporu zapojil Írán na stranu Kurdů, Saddám si uvědomil, že musí jednat. Navázal rozhovory s íránským šáhem, který požadoval uznání íránského nároku na strategickou vodní cestu Šatt al-Arab. Jde o vodní cestu, která vede podél hranic Iráku s Íránem. Irák v minulosti jakékoli vyjednávání ohledně uznání této cesty Íránu odmítal, ale teď musel Saddám slevit a 6. března 1975 uzavřeli v Alžírsku takzvanou Alžírskou smlouvu, kde byla Íránu uznaná cesta Šatt al-Arab. Na oplátku měl Írán zastavit vojenskou podporu Kurdů. Poté se podařilo Saddámovi potlačit revoltu a Mustafa Barzání odletěl do Íránu. Saddám věděl, že pokud by se mu nepodařilo povstání porazit, znamenalo by to jeho konec, proto raději obětoval Šatt al-Arab, aby mohl přežít a udržet se u moci. Saddám i tuhle svoji prohru dokázal otočit ve svůj prospěch a dost o tom vypovídá vyjádření Saddámova oddaného následovníka TáháJasínaRamadána, cituji: Náš podpis dohody přišel za okolností, kdy jsme museli zvažovat, zda ztratíme Irák nebo půlku Šatt al-Arabu. Vybrali jsme si to, co bylo v nejlepším zájmu Iráku." V březnu 1975 Írán uzavřel své hranice s Irákem, což vedlo ke zhroucení kurdských vojenských sil. Kurdské vesnice byly zničené, a jejich obyvatelé přesídlení do speciálně vybudovaných vesnic obehnaných ostnatým drátem a opevněnými stanovišti. Vidíme, že Írán hrál v kurdské otázce velmi důležitou kartu, a proto se Kurdové svezli s těmi chemickými operacemi Saddámovy armády. Kurdové totiž ve snaze získat nezávislost na Iráku podporovali během války Írán. Saddám Husajn se jim pomstil a v březnu 1988 irácké letectvo odpovědělo jedovatým plynem na vesnici Halabdža, který si vyžádal 6000 obětí. V důsledku těchto náletů uprchly tisíce lidí do Turecka.
Dvojí hra USA: Dva se střílejí, třetí se pakuje
Irácký prezident věděl, že Spojené Státy rozhodně nebyly spolehlivým spojencem. Válka Iráku s Íránem však pokračovala dál. Tajné dodávky amerických zbraní do Íránu Saddáma jen utvrdily v přesvědčení o dvojí hře Spojených Států. Hovořím o tom pořád. Američané vyzbrojují obě strany konfliktu, smějí se, mastí si kapsy, pakují se, zatímco lidé obou stran konfliktu krvácejí a umírají. Právě tato aféra způsobila v Americe skandál. Prezident Ronald Reagan musel tehdy poslat náměstka ministra zahraničí Richarda Murphyho, aby Saddáma uklidnil. Richard Murphy musel těžce vysvětlovat, proč Spojené Státy tajně dodávaly zbraně Saddámovým nepřátelům. Richard Murphy Saddámovi sdělil, že se prý jednalo o výjimku, která se už nebude opakovat. Na důkaz svých slov předal iráckému předákovi dopis od prezidenta Reagana. Je to zvláštní, ale ze strany Bagdádu se nikdy neozval žádný silný a jasný protest. Byl to takový určitý projev cynismu. Tak už to u velkých zemí chodí. Nemusí nutně dodržovat své sliby ani politiku.
Kuvajt: Americká léčka na Saddáma
20. srpna 1988 palba konečně utichla. Po osmiletém konfliktu byl Irák prohlášený za vítěze. Válka Iráku s Íránem měla za následek miliony obětí, mrtvých i zraněných. Byla vyhlazená celá města, a lidé prchali po tisících. Saddám oslavil vítězství přiměřeně pompézní přehlídkou. Když se v roce1989 stal americkým prezidentem George Bush starší, mapa světa se změnila. Islámská hrozba v zálivu byla odstraněná. Komunismus v Sovětském svazu také kolaboval, a George Bush starší už najednou Saddáma přestal potřebovat. Podmínky se měnily doslova před očima. Díky těmto podmínkám Američané podporovali Saddáma a tajně s ním spolupracovaly. Zatímco pozorovatelé by si nevšimli žádného posunu v americké zahraniční politice, zejména hlavní velitelství už začínalo zvažovat možnost nového nebezpečí ze strany Iráku. Každý rok se provádělo rozsáhlé vojenské cvičení. Velitel Norman Schwartzkopf změnil základní scénář, který nastiňoval hrozbu americkým zájmům. Prohlásil, že už nehrozilo žádné nebezpečí ze strany Sovětského svazu. Místo toho generál Schwartzkopf představil scénář iráckého útoku na Kuvajt. Pozuby ozbrojený Saddám Husajn se rázem stal hrozbou. Potřeboval peníze. Po osmi letech války byla irácká ekonomika v troskách, a jeho arabští sousedé pro něj neudělali vůbec nic. Spíše naopak. Kuvajt začal zničehonic produkovat takové množství ropy, že její cena začala klesat. Zaplavili trh svou vlastní ropou. Pokaždé, když cena ropy klesla o 1 dolar, Irák přišel o miliardu dolarů na svých příjmech. Na jaře 1990 vedl Robert Dole senátní delegaci do Bagdádu. Ujistili Saddáma, že veřejné rozhořčení nad porušováním lidských práv nebude narušovat americkou zahraniční politiku. Saddám ale tušil další podraz. Saddám Husajn si nechal zavolat americkou velvyslankyni v Bagdádu. Zhruba týden před napadením Kuvajtu, přesně 25. července 1990, se odehrála ta slavná schůzka s AprilGlaspieovou, při které Saddám Husajn vyložil karty na stůl. Řekl jí, už takhle nemůžu pokračovat. Potřebuji peníze na zaplacení dluhu. Musíte donutit Kuvajt, aby si přestal s ropou hrát. Obě strany spolu rozmlouvaly, ale kdo komu lhal? Lhal Saddám, když tvrdil, že nechce napadnout Kuvajt, nebo AprilGlaspieová, která Saddáma ujistila, že Spojené Státy nebudou zasahovat v případě napadení Kuvajtu. AprilGlaspieová prohlásila, cituji z přepisu rozhovoru: "Prezident Bush je inteligentní muž. On, rozumějme George Bush starší, se nechystá vyhlásit Iráku ekonomickou válku. Americká velvyslankyně AprilGlaspieová řekla něco v tom smyslu, že je to váš pohraniční spor, a my se o to starat nebudeme, a ani nebudeme zasahovat. Saddám jí na to odpověděl, že neměl v úmyslu zahájit vojenskou akci proti Kuvajtu, dokud budou probíhat vyjednávání. AprilGlaspieová lhala, když ubezpečila Saddáma, že Spojené Státy zůstanou neutrální. Američané předstírali, že v případě Saddámova útoku na Kuvajt zůstanou neutrální. Byl to úskočný trik a manévr ze strany Američanů. Toto je potvrzeno dokumenty zveřejněnými na Wikileaks. Odhaduje se, že tehdy Saddám Husajn vynakládal na zbrojení přibližně 5 miliard dolarů ročně. Tím si vytvořil vážné ekonomické problémy a začal uvažovat o možnosti obsazení ropného pole Rumaila v severním Kuvajtu. 2. srpna 1990 Saddám Husajn zahájil drtivý útok proti Kuvajtu. V iráckém národním shromáždění útok nadšeně přivítali. Okamžitě však vyvstala jedna otázka. Tím že napadli Kuvajt, nepadali náhodou do předem připravené americké léčky? Jedna část Spojených států naprosto souhlasila s Kuvajťany, když podrývali Saddáma. Podle mě šlo o předem propočítaný pokus Američanů vlákat a zatáhnout Saddáma Husajna do války, aby Američané museli zasáhnout, zmocnit se irácké ropy a trvale umístili svá vojska v Perském zálivu. Bylo to mazané, ale hnusné. Americký kongres chtěl vědět víc, a žádal velvyslankyni AprilGlaspieovou, aby své setkání se Saddámem Husajnem vysvětlila. Ta popřela, že by mu dala jakékoli svolení, a dokonce tvrdila, že Saddáma varovala. Polemiky kolem nastražené americké pasti na Saddáma zůstávaly dlouho nevyřešené až do doby, kdy byly odhalené serverem Wikileaks. Ať už šlo o neúmyslnou chybu nebo ne, Saddám věřil, že měl všechno pod kontrolou. 4 dny po invazi si Saddám zavolal amerického chargé d`affaires. Joseph Wilson byl posledním americkým diplomatem, který se se Saddámem setkal. 8. srpna 1990 mluvil s velmi sebejistým mužem. Když Joseph Wilson vstoupil do místnosti, Saddám stál uprostřed, a pozoroval ho. Díval se mu do očí, a ani prý nemrkl. Jakoby soutěžili, kdo mrkne první. Potom natáhl ruku, a Joseph Wilson ji uchopil, aniž by z něj spustil oči. O Saddámovi se říkalo, že měl sklony všechno připravit tak, aby se lidem zdálo, jakoby se mu návštěvník při podání ruky ukláněl. Proto se mu Joseph Wilson díval zpříma do očí. Saddám navrhl Americe obchod. Na této schůzce Josephu Wilsonovi sdělil, že pokud Spojené Státy nebudou na invazi do Kuvajtu reagovat, zajistí jim stálou a levnou dodávku ropy, a také že nenapadne Saúdskou Arábii. Odpověď Josepha Wilsona zněla, já jsem s ním viděl to video, tak to tady jen parafrázuju včetně té scény s přímým hleděním si do očí. Tedy ta odpověď Josepha Wilsona zněla. Stáhněte se z Kuvajtu, nedrancujte americký majetek, a povolte všem Američanům bezpečný odchod z oblasti. Saddám už ale spustil lavinu, kterou nemohl zadržet. V OSN okamžitě útok odsoudili, a odhlasovali nasazení vojenských sil. Kuvajtská vláda v exilu si najala lobbyistické skupiny a dokonce i reklamní agentury. Jedna z nich, PR agentura Hill&Knowlton vymyslela speciální akci, která úspěšně zmanipulovala americké veřejné mínění ve prospěch vojenského zásahu Spojených Států. Už to najednou nebyly pro Spojené Státy ty věci mezi Araby, o čemž Saddáma ubezpečovala AprilGlespieová. V americkém Kongresu vystoupila dcera kuvajtského velvyslance ve Spojených Státech, která se vydávala za neznámou, anonymní 15 letouNayirah, která si prý nepřála zveřejnit své jméno z obav o bezpečnost. Ve svém emotivním, pláčem přerušovaném vystoupení popisovala svůj fiktivní výlet do Kuvajtu, kde ji fiktivně zastihla válka. A jako hlavní bod svého vystoupení vyprávěla zcela vymyšlené hrůzy, které prý zažila osobně a všechno viděla na vlastní oči. Vyprávěla, s pláčem, jak osobně viděla v nemocnicích, jak iráčtí vojáci vyhazovali z inkubátorů miminka na zem a tam je nechávali umřít. Spojené Státy se rozhodly skoncovat s mužem, který tak dlouho sloužil jejich vlastním zájmům. Saddám byl v mžiku posazen do role ďábla. Saddám byl vykreslovaný jako agresor, který ohrožoval své sousedy. Saddám ale reagoval hrozbami prostřednictvím televize. Zhruba pět měsíců potom, co Saddám zahájil krutou válku proti Kuvajtu, do boje vstoupili Američané spolu s koaličními vojsky 32 zemí. Po čtyřiceti dnech bombardování a stu dnech pozemních operací, byla irácká armáda zpustošená. Koalice včele se Spojenými Státy vyhnala Iráčany z Kuvajtu do 28. února 1991. Saddám Husajn byl pokořený. Jeho armáda byla rozdrcená, a na mezinárodní scéně ho odepsali. Po 23. letech tvrdé vlády se jeho pád zdál nevyhnutelný.
Irácké povstání na jihu: Masakr 150 tisíců
Přesto jedna událost Saddámovo postavení opět posílila. Na šíitském jihu Iráku kontrolovaném Američany, povstali iráčtí vojáci podporovaní civilním obyvatelstvem. Když povstání v roce 1990 začalo, bylo považované za šíitské hnutí. Ve skutečnosti se ale jednalo o všeobecné lidové povstání. V roce 1991 probíhalo jednání se šíitskými islámskými skupinami v Iráku. Šíitovéměli v úmyslu svrhnout irácký režim, a ustanovit šíitskou vládu, alespoň na jihu, kde žije většina šíitů. Chtěli vytvořit něco jako islámskou republiku. Každý ví, že toto povstání mohlo režim svrhnout. Rozšířilo se všude, dokonce i do čtyř sunnitských oblastí, kde je podporovali, a dokonce se přidali. Americký prezident George Bush starší povstání otevřeně podporoval, když prohlásil, cituji: Existoval ještě jiný způsob, jak toto krveprolití zastavit, a irácká armáda a irácký lid, vezmou situaci do svých rukou, a donutí Saddáma Husajna ustoupit. Konec citace. Ze zpětného hodnocení je jasné, že tato původní výzva exprezidenta George Bushe staršího nebyla ničím jiným než jen planými řečmi. Bylo smutné, že tuto jeho výzvu vzali Iráčané vážně. Americká armáda totiž neudělala na podporu vzpoury zhola nic. Právě naopak. Američané vyhověli požadavkům Saddáma Husajna. Dokonce poskytli irácké vládě vrtulníky a letadla, a dovolili jim pohyb nad územím, které ovládali. Americká armáda přiznala, že irácké vládě poskytla vlastní vrtulníky, ale prý jen pro civilní účely. Generál Norman Schwartzkopf přiznal svou chybu, když bylo jasné, že Iráčané plánovali použít americké vrtulníky k potlačení vzpoury. K čemu si proboha ostřílený americký generál myslel, že Iráčané potřebují vrtulníky během vzpoury? Na piknik? Byl to opět další trik, kdy George Bush starší, a citoval jsem ho, přesně uvedl, že by irácký lid měl vzít situaci do vlastních rukou, a když ten irácký lid skutečně tu situaci do vlastních rukou vzal, Američané poskytli Saddámu Husajnovi vrtulníky a letadla? Už ale bylo příliš pozdě, protože povstání bylo krvavě potlačené. Výsledkem byl masakr nejméně sto padesáti tisíců lidí. Co by bylo možné tehdy dělat? Začít totální válku, kterou nikdo nechtěl? Každý se tehdy staral o své vlastní zájmy. Podpořila by třeba Evropa šíitské povstání proti Saddámovi? To si nemyslím, každý se staral o své vlastní zájmy. Panovaly také obavy, že by se v Zálivu narušila rovnováha mezi Šíity a Sunnity. Prezident George Bush starší, Colin Powell a dokonce i Dick Cheney prohlásili, že přesně tohle nechtěli. Američané museli zvažovat, jaký chaos by zavládl, kdyby Saddám odstoupil. Vládl by někdo z jeho rodiny, nebo sunnitská elita ze strany Baas? Nebo koalice? Zkrátka vznikl by chaos. Ovšem o to zajímavější je, že právě o 12 let později v roce 2003, tohle stejné zvažování Američané neuplatňovali, a tady jim vyvolání chaosu nevadil. Jak se ukázalo, chaos skutečně vypukl, a v Iráku trvá dodnes.
Pokusy o barevné revoluce a sankce OSN
Saddámova brutalita mu opět skvěle posloužila. Washington v něm spatřoval jedinou možnost, jak odvrátit hrozící chaos. Třeba i násilím. Saddám Husajn si vytvořil silný kult osobnosti, přitom stále udržoval vládu teroru. Prezentoval se jako zbožný člověk, ale nechal odstranit církevní hodnostáře, kteří jej kritizovali. V čele mafiánského systému nashromáždil ohromné bohatství, zatímco irácký lid žil v bídě. Saddám zůstal u moci, jeho přežití však ve skutečnosti záviselo na vnitřních rozbrojích americké administrativy. Ti, kteří žádali jeho hlavu, zatím prohrávali. Američané se od té doby několikrát pokoušeli svrhnout Saddáma Husajna. Třeba v roce 92 se v Iráku nezdařil proamerický převrat, který měl nahradit Saddáma Husajna americkým občanem Sa’demSalihemJabrem. Dále se Američané mezi lety 94 až 96 pokoušeli svrhnout Saddáma Husajna pomocí destabilizace země. Ani na den se nezastavilo bombardování, lidé umírali hladem a nemocemi kvůli mezinárodním sankcím. Stále probíhaly výbuchy na veřejných místech. Za tímto účelem Američané využívali teroristickou organizaci Irácký národní kongres. Docházelo dokonce k ozbrojeným střetům se silami Saddáma Husajna, protože Američané slíbili podporu Iráckému národnímu kongresu ze vzduchu. Nicméně podpora Američanů nakonec nepřišla. Teroristické útoky byly namířené proti civilistům, protože Američané doufali, že tím vyvolají hněv lidí na režim Saddáma Husajna, který na ně páchá útoky. Například v rozmezí od září 94 do dubna 95, vyslala CIA do Iráku několik týmů, které měly zjistit, jestli by se přecejen nedal zorganizovat státní převrat. Jeden z těchto týmů vedl důstojník CIA Robert Baer. Vzpomínáte si na pátý díl Krvavé historie CIA,. který jsem vysílal v říjnu minulý rok? Robert Baer přišel na ropnou lobby ze Saúdské Arábie, která mohutně podporovala Billa Clintona. Když do toho začal příliš vrtat, došlo k tomu, že i tohoto důstojníka CIA Roberta Baera vyhodili, začli ho vyšetřovat, a dokonce mu vyhrožovali. Tak tento Robert Baer jeden z těchto týmů do Iráku vedl. Po překročení hranic byli Američané pod ochranou kurdské milice. V lednu 95 tento tým kontaktoval vojenské velitele. Ti Američanům sdělili, že převrat by byl možný. Tento tým CIA informoval Washington, ale Bílý dům jejich plán nakonec odmítl. CIA měla povolené jen rychlé nápravné akce. Nikdy ale nešlo o seriózní a trvalou podporu, jakou taková změna režimu vyžadovala. Povolili by jim to pouze v případě, že by Irák skutečně představoval hrozbu pro Spojené Státy. Přítomnost CIA v Iráku byla čistě symbolickým gestem na uklidnění vnějších pozorovatelů. Oficiálně museli dát najevo, že tím člověkem pohrdali. Clintonův kabinet dokonce přikázal nějakou reakci. Můžeme ale jenom hádat, do jaké míry se CIA skutečně snažila Saddáma odstranit. Bill Clinton chtěl především vědět, kdo by Saddáma nahradil. Chtěl znát jméno toho člověka, jeho plány, hlavně jaký bude jeho postoj k Izraeli, kdo bude velet vojenským jednotkám, a spoustu dalších otázek, na které nemohl dostat odpovědi. Tady vidíme, jak psychopaté a sociopaté ve vrcholových funkcích uvažují. Jak je může vůbec napadnout ptát se, kdo někoho nahradí? Vždyť přece existuje něco jako volby, ve kterých si teprve občané vyberou, kdo je nahradí, nebo už na tu trapnou šaškárnu voleb zapomněli? Oni jakoby ty volby absolutně ignorovali, když se ptají, kdo ho nahradí. Jak se může takhle ptát? Pokud chtějí převrat, chtějí přece nastolit demokracii, a to znamená i demokratické volby, ne? Tak jak se může ptát předem, kdo ho nahradí? Co je to za nesmysl? Tady vidíme, že volby jako institut, který má občanům vsugerovat iluzi výběru, absolutně k ničemu nejsou. Nic nezmění. Oni už mají předem dohodnuté, kdo ho nahradí. Když jim nikdo nedá odpověď, vykašlou se na to. Kdyby měli kandidáta, který Husajna nahradí, klidně by uspořádali převrat. Protože by už věděli předem, kdo ho nahradí. A nějaké volby? Nezájem. Režim tyto destabilizační bojůvky však dlouho netrpěl a v roce 1996 byla zničená většina Iráckého národního kongresu. Do nové irácké vlády tento teroristický Irácký národní kongres také nikdo nepustil. Saddám mohl zůstat klidným. Bílý dům už neměl v úmyslu ho odstranit. Mezi tím ovšem probíhala další strategie. Držet Irák pod mezinárodním tlakem. OSN už v dubnu 1990 odhlasovalo přísnou ekonomickou blokádu Iráku. Oficiálně měla trvat do doby, než bude Saddámova výzbroj kompletně zničená. Inspektoři OSN nutili Irák ke spolupráci. Poměrně brzy došli k přesvědčení, že nepředstavoval žádnou hrozbu. Sankce ale navzdory tomu zrušené nebyly, a Saddám zůstal pod bedlivým dozorem. Lidé neměli potraviny, jídlo a další základní věci kvůli těmto sankcím, přestože samotní inspektoři OSN zjistili, že Irák nepředstavoval žádnou hrozbu. Inu, logika hodná teroristické OSN, kvůli které umírali tisíce lidí z nedostatku. Na Saddáma byly tedy uvalené sankce a pravidelné mezinárodní inspekce. Na tyto sankce ale doplatil irácký lid. Děti umíraly pro nedostatek zdravotní péče. Rodiny upadaly do ještě větší bídy. V dubnu 1995 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci "ropa za potraviny". Ta umožnila Iráku vyvážet ropu výměnou za humanitární pomoc. Saddám Husajn ale tuto rezoluci přijal až v roce 1996. Odzbrojovací komise OSN v říjnu 1996 oznámila, že Irák nadále skrývá informace o biologických a chemických zbraních a raketách. O dva měsíce později Irák pozastavil veškerou spolupráci s inspektory OSN. V prosinci 1998 zahájily Spojené státy a Velká Británie operaci Pouštní liška. Šlo o čtyřdenní intenzivní letecký útok, jehož cílem bylo zničit irácká velitelská centra, továrny na výrobu raket a letiště. Následující měsíc zahájily americké a britské bombardéry pravidelné bombardovací útoky na Irák. V roce 1999 se uskutečnilo více než 100 náletů, které pravidelně pokračovaly i v následujících letech.
Koncem 90. let začaly tyto sankce mezinárodní scénu znepokojovat. V OSN se ozývaly hlasy pro jejich zrušení. Je to typické přísloví, když kácíme les, létají třísky. Sankce představovaly páku a vliv na Saddáma Husajna, jenže tím trpěli všichni lidé. Uvolněním sankcí sice přestanou lidé tak trpět, ovšem ztratí vliv na Saddáma. Sankce a válka jsou propojené, protože když se postavíte proti mezinárodním sankcím, máte na výběr už jenom válku.
Konečné odstranění Saddáma
Washington rozhodně nehodlal pustit Saddáma ze své klece. Když ho nemohli ovládat, musel zmizet. Jeho odstranění bylo předem naplánované. Takzvané teroristické útoky z 11. září 2001 tuto operaci umožnily. Poskytly Američanům záminku. Byť nesmyslnou, ale přecejen nějakou záminku. Válka proti terorismu dokázala ospravedlnit cokoli. Washington zahájil svůj proces, a válka začala 20. března 2003. Po několika měsících byl Bagdád dobytý a Saddám svržený. Když byl v prosinci 2003 bývalý irácký prezident Saddám Husajn zajatý, CIA potřebovala specialistu, který by ho dokázal identifikovat a vyslechnout pro získání informací. Tímto člověkem byl agent CIA John Nixon.
John Nixon studoval Saddáma Husajna od svého nástupu do CIA v roce 1998. Jeho úkolem bylo shromažďovat informace o vůdcích po celém světě a analyzovat, "co je ovlivňuje. Přesto ty nejdůležitější informace o spolupráci s Američany, jsme se nedozvěděli. Bylo rozhodnuto, že Saddám bude obviněn z masakru před čtvrt stoletím v městečku Dudžail v roce 1982. Soudní proces začal v říjnu 2005, ale řízení bylo okamžitě odročené. Druhý proces týkající se válečných zločinů v souvislosti s kampaní Anfal v roce 1988 byl zahájený v srpnu 2006. Možná si pamatujeme na to, jaká to byla naprostá fraška a šaráda. Po většinu procesu nesměl Saddám vůbec mluvit. Záznamy ze síně, které byly pouštěné do médií, byly vystříhané. Někdy dokonce, pokud Saddám hovořil cosi závadného, byl obraz bez zvuku. Soudci byli měnění jako ponožky. Ano, takto vypadal soud v režii okupační mocnosti. 5. listopadu 2006 byl Saddám Husajn shledán vinným a soud ho odsoudil k trestu smrti oběšením poté, co byl dosazený několikátý soudce, který byl dosti loajální na vynesení takového konečného rozsudku. Rozsudek potvrdil nejvyšší irácký soud a 30. prosince 2006 byl Saddám Husajn oběšený. Opět další americké chucpe v historii.
Saddám dostal šibenici za 148 mrtvých před čtvrt stoletím. Jaký trest stihl George Bushe, Tonyho Blaira, Ronalda Rumsfelda za krvavé masakry v irácké Fallúdže a jinde v Iráku, prováděné Američany? Byl někdo potrestaný za pálení dětí a žen fosforovou municí zaživa ve Fallúdže? Nebo masakr v Hadíse? Samozřejmě nikdo potrestaný nebyl. Jediným vrahem byl Saddám. Američané, kteří si hrají na etiku, spravedlnost a morálku, postavili Saddáma před soud za zločiny proti lidskosti, ale už nepřiznali roli minulých amerických a britských administrativ při napomáhání těmto zločinům. Washington po desetiletí poskytoval Saddámovu režimu hospodářskou a vojenskou podporu, včetně chemických zbraní. O tom všem Američané cudně pomlčeli. Tehdejší prezident George Bush mladší jako největší spravedlivý hřímal, že Saddám Husajn použil jedovatý plyn proti vlastnímu lidu. Jenže v roce 1988 se ale Spojené Státy snažily zabránit mezinárodnímu společenství, aby odsoudilo chemický útok Iráku na kurdskou vesnici Halabdža z března 1988, a místo toho se snažily svalit část viny na Írán. Třeba finanční investiční poradce Peter Camejo, prohlásil v rozhovoru pro FOX News 17. února 2004 naprosto trefně, cituji: "Spojené státy a CIA podporovaly Saddáma Husajna ode dne, kdy se dostal k moci. Když se baasisté poprvé dostali k moci, dokonce jim předaly seznamy se jmény lidí, které měli baasisté zavraždit, což také udělali. CIA s nimi velmi úzce spolupracovala a Spojené státy podporovaly Saddáma Husajna na všech úrovních – dávaly mu zbraně, peníze, poskytovaly mu politickou podporu, pomáhala mu armáda; nic z toho Američané ve skutečnosti plně nechápou. A pak rozhodnutí, když se nechtěl řídit rozkazy z Washingtonu, jít do války proti Iráku, je dalším zločinem proti iráckému lidu.
Protože nejprve jsme proti nim postavili Saddáma Husajna, vraha a mučitele, jak říká George Bush, aniž by ovšem kdy vysvětlil, že politicky jsme Saddáma Husajna podporovali. Jeho otec v roce 1990 dokonce poslal do Iráku vzkaz, jak dobrou práci Saddám Husajn odváděl. A to poté, co na svůj lid použil jedovatý plyn. Konec citace. Je to obžaloba Spojených Států, která shrnuje to podstatné. Přesto Saddám Husajn byl popravený jako největší zločinec, zatímco Spojené státy si nad ním umyly ruce. Byly někdy spravedlnost a pokrytectví tak obscéně spojené jako při oběšení Saddáma Husajna? Byl to definitivní konec zhoubného vztahu, který trval 40 let. Vztahu, jemuž dominovalo krveprolití a násilí. Saddám Husajn byl nejlepším nepřítelem Ameriky. Chtěl vládnout celé arabské říši. Byl však popravený Američany, aniž by mohl veřejně sdělit svá tajemství. Američané z obav před prozrazením, mu to neumožnili. Z amerických osvoboditelů se stali okupanti. Bylo to v podstatě vyústění americké podpory Saddáma posledního téměř půl století. Spojené státy nikdy nemohou takový boj vyhrát. Mohou ho prodlužovat, a udělat ještě krvavějším, mohou ho znepříjemnit, ale v žádném případě nemohou zvítězit. Tuto základní premisu si jistě vojenští stratégové z Pentagonu uvědomují. Vědí, že jde o něco jiného. Roztočit kola vojenské mašinérie. Produkce zbraní, vrtulníků, letadel. Roztočit kola vojenskoprůmyslového komplexu na odčerpání nahromaděného vojenského přebytku, a hlavně bojovat, aby se muselo znovu vyrábět, a někdo se mohl pořádně pakovat. Zbrojařské korporace jako Carlyle Group rodiny Bushů, saúdských bin Ládinů, nebo Hamida Karzaiho z Afghánistánu. Tyto souvislosti jsem probíral v mém dvoudílném cyklu 11. září. Vznikly anarchie a chaos. Možná právě to Washingtonu vyhovovalo. Žádný mír, ale neustálé napětí, zbrojení, občanské nepokoje. Cynický svět zbrojařské lobby. Podle mě právě takovýto svět Washingtonu a Pentagonu vyhovuje. Mír znamená klid, pokoj, a žádné zisky. Mír znamená prosperitu a růst lokálních obyvatel. Mír znamená, že lidé si začnou uvědomovat drancování a plenění Američanů jejich přírodního bohatství, ze kterého se budou chtít vymanit. Mír znamená ohrožení pro dominanci amerického impéria.
Osvoboditelé přicházejí: Krvavá jatka ve Fallúdže a ochuzený uran
Když Američané a Britové osvobozovaly Irák, přinášely tu západní morálku a etiku, dopustily se takových zvěrstev, na které nesmíme zapomínat. K dobytí Iráku, když už se do toho bez mandátu bezpečnostní rady OSN pustily, jim stačilo používat konvenční zbraně, tedy letadla, vrtulníky, kulomety a bomby. Ovšem vznešení osvoboditelé s americkou morálkou používali bílý fosfor nebo bomby s ochuzeným uranem. Pojďme se na to podívat blíž. Nová studie došla k závěru, že vysoká míra vrozených vad a rakoviny v iráckém městě Fallúdža byla způsobená zbraněmi použitými silami Spojených Států a Velké Británie při dobývání Fallúdže v roce 2004. V rámci studie, která proběhla mezi květnem a srpnem 2010, bylo vyšetřeno 55 rodin, ve kterých se vyskytli vážně deformovaní novorozenci. Tato studie publikovaná v International JournalofEnvironmentalResearch and Public Health potvrdila zprávy, že americké a britské síly v roce 2004 při útoku na Fallúdžu použily munici s ochuzeným uranem. Zjištění v této studii ukázaly, že výskyt vrozených vad u novorozenců ve Fallúdže byl 11krát vyšší než normální průměr a v roce 2010 vzrostl na bezprecedentní úroveň. Britský list Guardian zveřejnil zprávu, cituji: "Vysoký vzrůst vrozených vad ve Fallúdže zhoršuje zdraví populace a její schopnost pečovat o přežití dětí. … Tyto vady mohou být způsobené znečištěním životního prostředí, které je známou součástí působení moderních zbraní.“ Konec citace. Zpráva ukázala, že v květnu 2010 mělo 15% z 547 narozených dětí vrozené vady, 14% zemřelo v důsledku samovolných potratů a 11% se narodilo předčasně, před 30. týdnem těhotenství. Cituji z další části zprávy: "Mnoho známých kontaminací způsobených válkou může narušit normální vývoj embrya a plodu. Devastující účinky dioxinů na reprodukční schopnosti lidí ve Vietnamu jsou všeobecně známé. Není jisté, zda jsou důležitější mutační účinky způsobené zářením, nebo jeho chemické toxické účinky," uvedla zpráva ohledně Fallúdžy. V červenci 2010 společná studie iráckého ministerstva životního prostředí a ministerstva věd zjistila, že v obcích v blízkosti Nadžafu, Basry a Fallúdžy se od roku 2004 zvýšil výskyt rakoviny a vrozených vad. Použití zbraní s ochuzeným uranem je velmi sporné, protože může mít dlouhodobé účinky na zdraví. Spojené státy a Británie použily během války v Iráku až 2000 tun tohoto typu munice. Ale máme tu další zjištění. Míra dětské leukémie ve Fallúdže se od roku 2004 zvýšila 40tinásobně ve srovnání s předchozími lety. V porovnání s Jordánskem byla 38krát větší. Míra rakoviny prsu se ve Fallúdže od roku 2004 zvýšila 10krát. Míra rakoviny lymfatického systému ve Fallúdže také od roku 2004 vzrostla 10krát. Dalším důležitým faktem byl dramatický nárůst kojenecké úmrtnosti ve Fallúdže. Porovnání s dalšími dvěma arabskými zeměmi – Kuvajtem a Egyptem, které nebyly zamořené radiací, nám ukázala, že kojenecká úmrtnost ve Fallúdže byla 80 dětí na 1000 narozených dětí, v Kuvajtu, to je 9 dětí na 1000 dětí a v Egyptě 19 na 1000 dětí. Kojenecká úmrtnost ve Fallúdže byla tedy 4krát vyšší než v Egyptě a 9krát vyšší než v Kuvajtu. Třetí věcí byl prudký nárůst výskytu vrozených vad od roku 2004. Radiace některého z činitelů použitých Američany při osvobození Fallúdže nejen že způsobila masivní genetické vady, ale také vyvolala strukturální změny na buněčné úrovni. V důsledku této genetické změny u chlapců nedostatek chromozomu X, bylo pravděpodobné, že zemřou při porodu, a u dívek bylo pravděpodobné, že sice přežijí, ale se silnými deformacemi. Před rokem 2003 byla porodnost ve Fallúdže 1050 chlapců na 1000 dívek. V roce 2005 se narodilo jen 350 chlapců, ale většina nepřežila. U dívek tato radiace způsobuje změny v DNA, která způsobí, že pokud přežijí, pravděpodobně porodí syny a dcery geneticky znetvořené nebo mrtvě narozené. Výše uvedená zjištění vykazovala podobnost s výsledky studie prováděné v roce 2007 u dětí, které přežily svržení atomové bomby na japonskou Hirošimu, a jejich dětí. Její výsledky ukázaly, že i u třetí generace se vyskytují vrozené malformace, včetně onemocnění jako rakovina, nebo srdečně-cévní problémy, v 50krát větším množství. To jen drobná epizoda, jak vypadá osvobození a přínos těch západních demokratických hodnot v praxi. Vřele bych takovouto terapii doporučoval všem, kteří se vzdycháním vzhlížejí k západu, možná by je to vyléčilo. I když teď mají západní vakcíny, tak si vychutnají jinou terapii západních lidských práv a hodnot.
Americké velvyslanectví v Iráku: Pevnost a město ve městě
Dnes už víme, že Spojené Státy zahájily ničivou válku proti Iráku, která byla založená výhradně na lžích o zbraních hromadného ničení, a to proti doporučením vlastní armády. Přitom někteří představitelé Pentagonu označili plán útoku na Irák za "šílenou". Do roku 2013 americká média informovala o stažení americké armády z Iráku, ale Spojené Státy nikdy neměly v úmyslu Irák opustit. Mýtus o stažení byl pouhým PR pokusem "vymazat Irák z kolektivního povědomí veřejnosti, nechat ho zmizet, aby mohli pracovat v tichosti bez kontroly veřejnosti". Je pravda, že bylo uzavřeno několik stovek malých vojenských základen, ale existuje dalších 40 nebo 50 velmi velkých základen, které byly vybudované jako trvalé a nikdy nebudou uzavřené.
Jen samotné velvyslanectví Spojených Států v Bagdádu má více než 16000 lidí, je největší a nejdražší na světě. Rozkládá se na více než 100 akrech, je dokonce větší než Vatikán. Jeho vybudování stálo více než 2 miliardy dolarů. Jedná se o samostatné, silně vyzbrojené a opevněné město v centru Bagdádu, jehož centrem je bývalý Saddámův palác a které obsahuje více než 20 budov obehnaných dvacetimetrovými zdmi a je zcela soběstačné, pokud jde o elektřinu, vodu a všechny ostatní funkce pro stálé velitelství amerického impéria po světě. Odtud, ve spojení s americkým "velvyslanectvím" v arménském Jerevanu, které má 6000 obyvatel, což je druhé největší americké velvyslanectví na světě, mohou Spojené státy rozprostřít svá brutální imperiální chapadla nad širokou oblastí Mezopotámie a Blízkého východu.
Závěr
Zazvonil zvonec, ovšem iráckému ropnému prokletí zdaleka není konec, na rozdíl od dnešního druhého dílu. Co uslyšíte v díle třetím? Budeme finišovat. Podíváme se na korporátní šelmy, které si rozervaly Irák na kusy. Paul Bremer byl jmenovaný do čela americké prozatímní správy v Iráku, čímž obešel prezidenta, CIA, ministry zahraničí, obrany i celou armádu. Byl to podle všeho bílý kůň šedé zákulisní eminence Henryho Kissingera. Podrobně rozeberu peníze, kdy z Iráku bez účetnictví zmizelo zhruba 200 miliard dolarů, z toho čtvrtina ve zlatě, ale podívám se také na soukromé korporace, které uchvátily segmenty iráckého hospodářství. Podívám se na ropné společnosti a na největší ropná ložiska, a také na lidi, kteří za tím stáli. Závěrem se zamyslím nad takzvanou agendou dobytím nebo souhlasem. Buď se necháváte ždímat, plenit a drancovat americkými nadnárodními korporacemi dobrovolně se souhlasem, nebo vás dobydeme silou. Americká armáda. Jde o soukromou armádu bankéřů a korporací. Mezinárodní globální loupežníci. Podíváme se na ně blíže. A nakonec znamení naděje. Je možné se loupeživým nájezdům úzké skupiny globálních elit vyhnout? Nad tím se zamyslíme na konci příštího dílu.