Třetí díl se věnuje vývojové psychologii egoismu a narcismu, regulační manii, rovnocennosti versus podřízenosti a tématu strachu, nejistoty a politické korektnosti. Kapitoly se také zabývají formováním a vzestupem mas a diskutují o čtyřech podmínkách, které umožňují formování davů. Závěrečná kapitola naznačuje, že další díly pořadu se budou věnovat dalším tématům týkajícím se společenských a psychologických aspektů současného světa.
Stručně zrekapituluji, co jsme slyšeli ve druhé epizodě Psychologie totality. Prozkoumal jsem blíže vztahy mezi člověkem a přírodou. Podíval jsem se na umělou společnost, a potom jsem se zaměřil na význam komunikace a jazyka. Tedy prvků, které se v mechanistické digitální společnosti odlidšťují. Potom jsem se podíval na čísla. Zamyslel jsem se nad tím, do jaké míry jsou zdánlivě logická čísla objektivní nebo subjektivní. Podřizují se čísla oficiálnímu příběhu nebo naopak? Pak jsem pohlédl na zajímavý fenomén. Čím přeregulovanější společnost je, tím více prahne po jistotě. To souvisí s naší ranou vývojovou psychologií, kdy se formuje naše vzhlížení k autoritám, ale také narcismus a nejistota.
Vývojová psychologie egoismu a narcismu
Velký francouzský vývojový psycholog Henri Wallon si všiml, že na tvářích dětí, které komunikují se svými vychovateli je od samého počátku vidět něco, co u žádné jiné živé bytosti nevidíme. Když novorozenec fixuje a napodobuje mimiku matky, jeho tvář už vyjadřuje jemný tázací pocit, jako by se i v této velmi rané fázi své existence setkával s něčím, co ve formálním jazyce Druhého chybí. Proto je lidské dítě, na rozdíl od mláděte zvířete ve stavu hluboké nejistoty ohledně matčina sdělení. A to ztěžuje získání mentální kontroly nad ní. Co ode mě chce? Co mám udělat, abych si zajistil její přítomnost? To také vysvětluje jeden z nejpodivnějších jevů, které se ve vývoji dítěte vyskytují.
Přibližně ve věku šesti až devíti měsíců se dítě poprvé poznává v zrcadle. To samo o sobě není u člověka nic výjimečného, bez problémů to dokážou i delfíni a vyšší druhy opic. Jak si ale všiml Charles Darwin rozpoznávání u lidského dítěte je doprovázené něčím, co se nevyskytuje u žádného jiného zvířete. Dítě jásá radostí. Čím je toto rozpoznávání v zrcadle tak příjemné, zatímco ostatní zvířata nechává zcela lhostejnými? Na rozdíl od zvířete trpí lidské dítě neustálým napětím způsobeným věčnou neuchopitelností světa symbolů, do kterého je ponořené od prvních okamžiků své existence. A to platí zejména v souvislosti s nejzásadnější otázkou. Co ode mě matka chce? Toto napětí je okamžitě odstraněné, když tam před svýma očima spatří zrcadlový obraz, se kterým se shoduje a na který matka s velkým nadšením ukazuje. Tento odraz dítěti okamžitě říká, kým je a kým musí být, aby se stalo předmětem matčiny touhy.
Zdá se, že tento obraz v zrcadle najednou a v celé své konkrétnosti nabízí odpověď, kterou jazyk nikdy nemůže poskytnout. Já jsem tu pro toho druhého. Tato zkušenost je archetypem narcistické zkušenosti. Je tak ohromující, že někteří lidé takovou zkušenost v pozdějším věku obsedantně vyhledávají ve snaze vyhnout se pocitu nedostatku a nejistoty v mezilidských vztazích. Tato zkušenost si ale také vybírá svou daň. A to jak pro vztah, tak pro jednotlivce. Aby se dítě vyhnulo opětovnému výskytu základní nejistoty, musí se zapojit do agresivního soupeření se všemi ostatními, které také přitahuje pozornost matky. Později objektu lásky. Objektem matky může být pouze jedna osoba. Čím více se člověk rozhoduje ovládnout nejistotu prostřednictvím identifikace se zrcadlovým obrazem, tím více musí ostatní převyšovat, zlehčovat a dokonce ničit. V podstatě tím více ztrácí svou lidskost.
Toto odlidštění je navíc posilované tím, že identifikace s vlastním zrcadlovým obrazem snižuje schopnost empatie. Tato identifikace poskytuje dítěti poprvé globální vizuální obraz vlastního těla. Tento globální obraz umožňuje dítěti poprvé nakreslit hranici. Doslova mentální čáru kolem svého těla. To je do jisté míry nezbytné pro vybudování stabilní struktury Ega. Bez takového obrazu nemůže dítě mentálně prožívat samo sebe jako jednotku. Při nadměrném narcismu se ale mentálně-vizuální hranice mezi člověkem a tím Druhým stává tak tlustou a výraznou, že se člověk v tomto sebeobrazu mentálně uzavírá. Vizuální sebeobraz pak přitahuje mentální energii a pozornost do té míry, že obraz Druhého už v mentálním prožívání nesvítí. Výsledkem je, že člověk už nemůže pociťovat sounáležitost nebo empatii s druhým člověkem nebo světem.
Jinými slovy nadměrný narcismus jde na úkor empatie. V posledních desetiletích jsme svědky toho, že spolu s nárůstem strachu a nejistoty roste také narcismus, sebestřednost. To vidíme zejména u mladé generace. Stalo se klišé říkat, že se naše společnost stále více zaměřuje na vnější krásu, ale něco pravdy na tom bezesporu je. Počet chirurgických zákroků, které upravují tělo tak, aby se podobalo společenskému ideálu rychle roste. Prodej steroidních a proteinových koktejlů, které mají tělesný stroj donutit k vizuálnímu ideálu se velkolepě rozrostl. Pořizování selfíček tvoří součást zavedeného repertoáru společenského chování. Domy a zahrady se podobají inscenovaným fotografiím z časopisů o bytových dekoracích. Reklamy a billboardy prezentují stylizované ideály aut, účesů a oblečení. V podstatě se tento trend redukuje na rostoucí posedlost klamnými vizuálními řešeními ve snaze odstranit neřešitelné nejistoty v lidských vztazích. Současně samozřejmě pozorujeme i prudký nárůst psychologických jevů spojených s nadměrným investováním do vnější ideální krásy. Prožitky osamělosti a vnitřní prázdnoty. Pocity vyčerpávajícího soupeření s ostatními. Takzvaný krysí závod. Jak s druhým vyorat pro vlastní výhody, jak se po jeho zádech vyšvihnout na vyšší pracovní pozici, jak s ním vydrbat, jak ho opískovat.
Regulační mánie
Kromě narcismu existuje ještě druhý sociální jev, který přímo souvisí s nárůstem strachu a nejistoty. Enormní nárůst počtu pravidel, někdy označovaný jako regulitida. Tuto regulační mánii můžeme velmi jednoduše zasadit do stejné vývojové psychologie, kterou jsem popsal před chvílí. Rozpoznání vlastního zrcadlového obrazu zajišťuje, že dítě je schopné psychologicky vymezit své vlastní bytí, tedy tělo, vůči okolnímu světu. Teprve v tomto okamžiku začínají pro dítě mentálně existovat vnější objekty. To způsobuje změnu funkce jazyka. Slova najednou začínají odkazovat k těmto vnějším objektům. Nabývají referenční funkce. Tím také získávají význam.
Ve chvíli, kdy slova získají význam se vztah s Druhým také pozvedne na jinou úroveň. Dítě se najednou obsedantně snaží porozumět slovům, kterými Druhý vyjadřuje své touhy. Co přesně znamená být dobrý? Co musím udělat, abych byla statečná holka? Jednoduše řečeno, chce znát pravidla, která musí dodržovat, aby bylo milované. V určitých chvílích to má podobu požadavku na pravidla. Bez ohledu na to, jak dobře je pravidlo definované je stále příliš nejasné a vyžaduje další definici. Kolem věku tří a půl let tato posedlost významem slov vrcholí v takzvané fázi proč. Všichni to známe. V této fázi si dítě donekonečna klade otázky proč.
"Proč je tohle osel?" "Protože hýká." "Proč se plete?" "Protože se zlobí." "Proč se zlobí?" A tak dále.
V této fázi dítě vnímá rodiče jako vševědoucího pána, a přestože se někdy s krajní tvrdohlavostí brání podřízení, vyžaduje, aby rodič tuto pozici také zaujal. Musí vědět všechno. Pokud rodič nedokáže určit, co chce, dítě neví, jak jeho přání vyhovět. To je bod, ve kterém je dítě konfrontováno s lidskou prvotní nejistotou a je ovládáno lidským prvotním strachem. Být opuštěné Druhým, především matkou, protože není milované. Pokusy dítěte učinit tato pravidla jednoznačnými a definitivními jsou odsouzené k nezdaru, protože lidský jazyk opět nikdy nemůže získat definitivní význam. Čím úporněji se dítě snaží učinit pravidla jednoznačnými tím, že se ptá rodičů, tím více se nevyhnutelně ztrácí ve složitých a protichůdných výkladech.
Později se děti od požadavku na pravidla nakonec osvobodí tím, že přijmou, že definitivní odpověď na otázku prostě neexistuje. Tuto vývojovou psychologii můžeme aplikovat i na sociální úrovni. Není těžké přehlédnout, že společnost stále více zabředává do nekonečného množení pravidel. Na jedné straně jsou tato pravidla vnucovaná vládou, na druhé straně ale existuje také volání po dalších pravidlech ze strany části politicky korektní populace. Stejně jako v případě narcismu jde o zběsilý pokus zvládnout příval strachu a nejistoty v mezilidských vztazích. Je to skutečně pozoruhodný jev. Od počátku 21. století vzniká z osvícenského myšlení nová morálka, která je v řadě ohledů přísnější, vágnější, iracionálnější a pokrytečtější než předchozí náboženská morálka, kterou se osvícenství snažilo vymazat, aby lidi osvobodilo.
S nástupem woke kultury se společnost stala obětí pravidel, která znejistila každý detail lidské interakce. V důsledku hnutí MeToo se studenti učili, jak legálně a poddajně flirtovat. Švédsko zavedlo zákon, podle něhož je sex legální pouze v případě, že zúčastněné strany předem vyjádří svůj souhlas prostřednictvím podepsané smlouvy. Nahé postavy z obrazů vlámských mistrů se už nesmějí zveřejňovat na sociálních sítích. A Netflix zavedl pravidlo, podle něhož oční kontakt mezi zaměstnanci nesmí trvat déle než pět vteřin a zaměstnanci se nesmějí navzájem ptát na telefonní čísla, aniž by si nejprve vyžádali povolení k tomuto vyžádání. Musíte mít povolení k tomu, aby vám bylo povoleno zeptat se jiného zaměstnance na telefonní číslo. Nová norma se stala tak přísnou, že i naznačení fyzického rozdílu mezi mužem a ženou může být považované za porušení sexuální integrity.
V čem se tohle všechno liší od náboženské morálky před příchodem osvícenství? Vracíme se v proudu času zpět. Důsledky osvícenství jsou daleko horší než středověká etika a morálka náboženství. V tomto trendu je zachycené i hnutí Black LivesMatter. Tendence ke stále vyčerpávajícím normám ohledně rasismu zesílila. Šance, že taková pravidla skutečně přispějí k překonání narcistických pocitů nadřazenosti, které jsou s rasismem spojené je ve skutečnosti poměrně malá. Klimatické hnutí také dalo vzniknout nové kategorii trestných činů. Ekologickým zločinům. Používání kamen na dřevo, konzumace masa nebo život mimo síť na venkově. To všechno je považované za porušování životního prostředí. Environmentální ideologie byla dovedená do takového extrému, že se stala protikladem toho, o co původně usilovala. Návratu k přírodě.
Porušování životního prostředí je také poměrně selektivní a nedůsledné ve své přísnosti. Například snižování uhlíkové stopy je dovedené do extrému. Ale všimli jsme si, že se hovoří o spotřebě energie při používání internetu, která je stejně vysoká jako spotřeba energie z veškeré letecké dopravy dohromady? Nebo mluví se o těžbě Bitcoinů, která je stejně vysoká jako spotřeba energie průměrné západoevropské země? O tom se pozoruhodně mlčí. Nebo mluví se o škodách na životním prostředí způsobených těžbou rud pro baterie do elektromobilů? O tom se také zarytě mlčí. Ekologické hnutí bylo kdysi disidentským hlasem, ale s obratem k eko modernismu zjevně splynulo s dominantní mechanistickou ideologií. Tato regulační mánie je přímo viditelná i ve veřejném prostoru.
Vezměme si obyčejnou křižovatku. Dříve to byla velká asfaltová plocha s několika řídkými bílými čarami. A dnes? Dnes je to mozaika čar a barevných ploch, které označují, kudy smějí a nesmějí jezdit cyklisté, chodci a auta, a na kterých je namontováno stále více dopravních značek a semaforů. A nejde jen o křižovatky. Na nádražích si musíme koupit lístek, abychom měli přístup na toalety, žluté čtverce označují místa, kde se kuřáci mohou oddávat své nebezpečné závislosti, parkovat smíme jen na určitých vymezených parkovacích místech po určitou dobu. V době covidové krize dosáhl tento fenomén svého dočasného vrcholu. Na podlahách a schodištích bylo vyznačeno nekonečné množství šipek, které ukazovaly, kudy a jakým směrem se má chodit. Jako kdyby směr chůze měl virus zastavit. Cedule připomínající, že je nutné nosit roušku. Ohraničené prostory vymezené nárazovými zábranami, které brání kontaktu jedné bubliny s druhou na festivalech a kulturních akcích. Červené a zelené tečky na židlích označující, kde si smíme a nesmíme v divadle sednout.
Navíc džungle pravidel, která se aktivují v reakci na nejrůznější hrozby se liší místo od místa. Během covidové krize mohou starostové ve svých jurisdikcích upravovat pravidla podle vlastního uvážení. A pravidla se mění i v průběhu času. Během bouří, terorismu a virů mohou snadno přepínat mezi zeleným, žlutým, oranžovým nebo červeným kódem. V dlouhodobém horizontu se také pravidla stanou tak podrobnými, že se člověk buď naštve, nebo se musí smát. V létě 2020 bylo ve Velké Británii rozhodnuto, že na svatbách bude povolený úvodní tanec, nikoli ale polonéza. Na to tu mám prosím pěkně odkaz. Covid se zřejmě radši šíří během polonézy. Udržet krok s pravidly se ukazuje jako nemožný úkol, ve kterém máme všichni beznadějný zmatek. V diskurzu MeToo se stírají hranice mezi nešikovným flirtem a znásilněním. V diskurzu Black LivesMatter je jakákoli zmínka o barvě pleti jako chůze po tenkém ledě. Klimatická hnutí ještě více odcizují člověka přírodě. A v souvislosti s covidovou krizí se zdravotní péče stala útokem na život a svobodu.
Tato nová morálka je také stále agresivněji prosazovaná, a to jak vládami, tak samotným obyvatelstvem. Podpora svobody slova, svobody tisku, umělecké svobody a základního sebeurčení klesá alarmujícím tempem. Joan Rowlingová byla zuřivě napadaná, když odsoudila nesmysl, že menstruují pouze ženy, nikoli muži. Němečtí pojišťováci chtějí mít v každém novém autě alkoholový zámek. Redaktor New York Times byl propuštěný za zveřejnění článku pravicového politika o smrti George Floyda. V Austrálii byl muž prohlášený za veřejného nepřítele nejhoršího druhu a pronásledovaný policií a armádou za to, že po pozitivním testu na COVID-19, který ve skutečnosti mohl být falešně pozitivní, nedodržel povinnou karanténu. Jsou tato přehnaná, absurdní a nedůsledná nařízení typická pro současnou společnost.
Existovalo v minulosti skutečně méně pravidel? A byla pravidla v minulosti méně absurdní? 613 přikázání a zákazů židovských náboženských předpisů Halacha existují už tisíce let. Podřizují život ortodoxních Židů pravidlům do nejmenších detailů. A sami Židé často jako první přiznávají, že nejsou vždycky logicky srozumitelná. Pravidla byla rozšířená i mezi domorodými národy. Totemické kmenové společnosti často udržují složitý systém pravidel chování, příkazů a tabu, které každodenní život podstatně zbavují spontánnosti. Určitých předmětů, jako jsou zbraně a oděvy se nelze dotýkat v určitých situacích. Určité potraviny jsou zakázané, včetně masa totemového zvířete, a tak dále. Samozřejmě, že jde o jiný druh pravidel. Náboženská, domorodá a moderní právní pravidla. Není pochyb o tom, že rozdíly existují.
Například náboženské i domorodé právní systémy byly obecně kategorické a jako takové poměrně jasné. A ještě jeden důležitý rozdíl. Byly také stabilní. Současné moderní právní systémy takové nejsou. Mění se rychle a nepředvídatelně. Pokud si dnes koupíme auto v Praze je možné, že příští rok nebudeme smět navštívit jiné město, protože naše nové auto bude mít špatnou euro normu. Pravidla navíc neustále nabývají na objemu. Údaje například ukazují, že úměrně tomu se vynakládá stále více času a energie na formulování, dodržování a provádění nejrůznějších předpisů. V politické rovině vidíme, jak mánie regulace historicky postupovala prostřednictvím stále byrokratičtějších forem vlády. Nejprve v imperialismu konce devatenáctého století, jako logické pokračování kolonialismu. Potom v loupeživé gangsterské totalitě první poloviny dvacátého století jako nacismus a režimy Stalinského typu. A nakonec v nastupující technokratické totalitě počátku 21. století.
Všechny tyto státní systémy se vyznačovaly stále složitějšími a absurdnějšími předpisy. Tyto regulace se odrážejí také ve velkolepém nárůstu počtu administrativních pracovních míst v průběhu 19. a 20. století. Mezi lety 1840 až 2010 se počet pracovních míst v administrativě, správě a službách zvýšil z 20 % na 80 % celkového počtu pracovních míst. Počet administrativních pracovníků na amerických univerzitách se za třicet let více než zdvojnásobil. Nejde jen o počet administrativních pracovních míst. Roste také počet administrativních úkolů i v profesích, které ze své podstaty nemají s administrativou nic nebo jen málo společného. Ať už jde o obchodníky, zemědělce nebo učitele. Všichni se musí vypořádávat s rostoucím počtem předpisů a jsou nucení trávit stále více času administrativními úkony.
Regulační mánie v celé své extravaganci a absurditě nepochybně přispívá k psychickým potížím naší doby. Rozporuplnost a nejednoznačnost tolika pravidel vytváří neurotický efekt. Jejich přemíra bere uspokojení, spontánnost a radost ze života. Prostoru pro autonomii a svobodu je stále méně. Vedle vynucování pravidel, jsem také hovořil o sociální lenosti, ale také o digitálním životě online. Jde o setkání člověka s člověkem, které upadá. Právě tyto okamžiky setkání člověka s člověkem živí společenské pouto zevnitř. Bez těchto okamžiků se společenská struktura scvrkává. Je jen otázkou času, kdy se společnost rozpadne na volný soubor atomizovaných jedinců. Dusivý účinek přemíry pravidel je nejpatrnější, když náhle zmizí. Například když přijedete do malé české vesnice a na ulicích nejsou namalované bílé čáry, které nám přesně říkají, kudy máte jet a kde zaparkovat auto. Můžeme parkovat podél silnice, bez placení a po neomezenou dobu. Nebo venkovské nádraží, kde nemusíme platit u parkovacího automatu na parkovišti, kde jsou volně přístupné toalety a kde jsou nástupiště vždycky přístupná.
Lidé začnou nepochopitelně tápat a jsou dezorientovaní, a tak trochu vykolejení. Kde jsou ta pravidla, na která jsme si tak zvykli? Najednou zmizela. Co my si počneme? Musíme se najednou rozhodnout sami za sebe. Převzít zodpovědnost sami za sebe. S pravidly to bylo tak jednoduché, ale bez nich je to složité. Dokážeme to? Sledovali jsme to při rušení povinnosti nošení roušek. Najednou lidé sami chtěli roušky dál nosit. Co kdyby. Dokonce politiky vybízeli k prodloužení stavu nošení roušek na neurčito. Co kdyby. Je to jedinečný psychologický efekt. Když zvíře zavřeme na dva roky do klece, zvykne si. Když po dvou letech dveře od klece otevřeme, zvíře se krčí v rohu a nevyleze z klece ven na svobodu. Každý by si myslel, že jen škvírka přitáhne pozornost zvířete jako magnet a hned se jí bude tlačit ven. Ale ani dveře klece otevřené dokořán nepřinutí zvíře vylézt ven na svobodu. Dokonce výhody zavřené klece začne absurdně obhajovat. Naprosto destruktivně potlačené instinkty. Sociální experiment s planetární klecí. Co je ta klec? Lockdown. Roušky. Vakcíny.
Lidé i po zrušení zákazu nošení roušek je dál dobrovolně nosili. Lidé si vynucují lockdowny, aby se nenakazili. Lidé chtějí další a další dávky, aby zůstali zdraví. Vytvořte pravidlo, vynucujte jeho dodržování a pak ho zrušte. Vždy se najde část společnosti, která je dezorientovaná, tápe a je vykolejená. Ba co víc, chce absurdní pravidlo zavést zpátky. Je nebezpečné osvobozovat lidi, kteří chtějí zůstat otroky. Přeregulovanost většinou pokročila, aniž bychom si to uvědomovali. Svůj dusivý vliv uplatňuje také většinou, aniž bychom si to uvědomovali. Ale pokaždé, když je regulační stroj naladěný výše, ztrácíme část prostoru pro naši existenci jako živé, lidské bytosti. Vzniká tak jakýsi začarovaný kruh. Abychom snížili neklid a frustraci ve společenském prostoru vytváříme další pravidla, protokoly a postupy.
Tato pravidla následně vedou k většímu nepohodlí a frustraci. Na to reagujeme ještě většími pravidly. A pokaždé, když je regulační tkanina utkaná o něco těsněji, dostává se člověku méně kyslíku. Trend hyperregulované společnosti. Regulační mánie tak, jak se projevuje ve vládní byrokracii se snaží zlogičtit a zracionalizovat sociální kontakty tím, že je vtěsná do předem připravených šablon. V tomto ohledu je ideální byrokrat stejný jako počítač. Vždycky se drží jako klíště logiky svého systému, aniž by se nechal rozptylovat individualitou lidí, kterým pomáhá. Tupý byrokrat nám stejně jako počítač vnucuje svou neúprosnou logiku škatulky. Bez jakékoli citlivosti k naší individualitě jako lidských bytostí. V tomto ohledu se počítač podobá ideálnímu totalitnímu vůdci. Přísně a bezohledně vnucuje obyvatelstvu svou logiku. To je prapodstata současné psychologie totality. Ale abych to shrnul. Proto jsou narcismus a regulační mánie chybným řešením nejistoty a strachu, které do lidských vztahů vnáší jazyk. Vedou k sociální izolaci a v konečném důsledku jsou sebedestruktivní.
Rovnocennost versus podřízenost
Vrátím se na skok ještě k vývojové psychologii. Dostali jsme se do fáze "proč," kdy se dítě neustále ptá svých rodičů a někdy i všech dospělých kolem sebe – proč? Výsledkem tohoto vytrvalého dotazování je, že dítě nakonec začne tušit něco zásadního. Pokud se bude dál ptát proč, rodič nakonec musí přiznat omezenost svých znalostí. V této fázi u většiny dětí končí přesvědčení, že jeho rodiče jsou vševědoucí a všemocní. Po rozpoznání sebe sama v zrcadle jde o druhý převrat v psychologickém vývoji dítěte. Od té chvíle dítě intuitivně chápe, že ani jeho autority plně nechápou význam slov a že nejistota nemůže nikdy ustoupit. V tomto okamžiku existují dvě možné reakce. Strach nebo tvořivost.
Pokud převládne strach, může dítě lpět na narcismu a touze po pravidlech. Uvědomění si nevyhnutelného ovšem otevírá i další možnost. Dítě se může emancipovat od diskurzu svých rodičů a dát si na tyto otázky vlastní tvůrčí odpovědi, a tak si začít uvědomovat svůj vlastní, jedinečný způsob života. Na jedné straně se dítě musí chopit své příležitosti a tvořivě se realizovat ve vzniklém prostoru. Na druhé straně hrají v tomto procesu důležitou roli i rodiče. Mohou potvrzovat a podporovat snahu dítěte postupně dávat životu smysl a činit vlastní rozhodnutí. Nebo se mohou, zjevným nebo skrytějším způsobem, snažit udržet status své vševědoucnosti a dále rozhodovat za dítě. V prvním případě bude cesta k individualitě pravděpodobně hladká. V druhém případě je velká pravděpodobnost, že se setká s krizemi a bouřemi.
Je těžké předpovědět, který z těchto dvou scénářů nakonec přinese nejoriginálnější výsledky. Tvoří ale prapodstatu podvědomého prahnutí po pravidlech v dospělosti. Individuálnější jedinci měli tolerantnější rodiče, zatímco tupá masa, která vyžaduje pravidla za každou cenu, si do dospělosti přináší chování sebe jako dítěte. Tato tupá masa, která si libuje v pravidlech, vlastně nikdy nevyrostla. Stále podvědomě tíhne k všemocným autoritám. Podobně jako dítě ke svým rodičům. Všemocné autority se jen proměnily v čase. Takoví lidé nikdy zcela nepřevezmou zodpovědnost sami za sebe. Neomylní rodiče a neomylné autority to za ně vymyslí. Oni se jen podřídí. Jejich mentalita nevyzrála. Není to tak úplně jejich vina, pokud si to ovšem neuvědomí a nezačnou s tím něco dělat. Stejné je to i v přístupu k masmédiím. Tupé přijímání oficiálních narativů z ministerstva pravdy a korporátních masmédií je stejným výsledkem. Všemocné a vševědoucí autority. Nedůvěra a nejistota v sama sebe.
Oni všechno vědí líp než já. Byl jsem tak vychován rodiči. Není připuštěný žádný individuální prvek rozhodování sám za sebe. Natož pak o tom, co je a není pravda. Všemocné a všemoudré autority to přece vědí lépe než já. Je to paradigma ukotvené v samotné psychologii dospělého člověka už od dítěte. Záleží jen na nás, zda se z těchto pout vymaníme, nebo zda zůstaneme dětmi i v dospělosti. Dětmi, které dovolí, aby za ně rozhodovaly všemocné a všemoudré autority. Samozřejmě za pomoci masmédií a armády tupých byrokratů s mánií pravidel. Zda budeme natolik individuální, že si nebudeme dělat těžkou hlavu z invektiv tupé masy jako konspirátoři nebo dezinformátory. To jsou jen výkřiky bezmoci a nejistoty našich vládců a jejich poskoků. Že nás nedokázali přesvědčit o jejich oficiální pravdě.
Tyto výkřiky o dezinformacích a konspiracích jsou jejich vzteklým dětským dupáním zloby a hněvu, že je neposloucháme. Je to jejich výkřik bezmoci a nejistoty. Jsou bezradní. Jejich mentalita je předurčuje k tomu, aby brouzdali po pískovišti a ničili bábovičky, které sami nepostavili. Když to nepomůže, fláknou sebou o zem a hystericky vřískají. Konspirace, dezinformace. Je to výraz jejich bezmoci, bezradnosti a nejistoty. My jsme ale dostatečně sebevědomí nejen na to, abychom si těchto výkřiků nevšímali, ale abychom se dál rozhodovali individuálně sami za sebe. Abychom si sami určovali, co je pravda a kde ji hledat. Jsme tvůrčí osobnosti, které brainstormují své myšlenky nezávisle. Tento tvůrčí způsob je skutečným řešením narcismu nebo regulační mánie. Je to také řešení nejistoty, která je vlastní lidským vztahům a lidské existenci vůbec. Spojuje nás s druhými a vede k souznění lásky namísto psychické izolace a sebedestruktivity. Zároveň také tvořivě realizuje individualitu a psychickou suverenitu. Nezávislosti.
Strach, nejistota a politická korektnost
Vraťme se k otázkám, které jsem položil před nějakou dobou. Jak je možné, že osvícenská tradice vedla k většímu strachu a nejistotě, nakonec k hyperpřísné politické korektnosti? Nesměřovala snad výslovně k opaku? Vývojové psychologické schéma, jak jsem ho před chvílí nastínil, dává odpověď poměrně jednoduchou. Osvícenská tradice, ideologie Rozumu, byla úpornou snahou vtěsnat náš život do logiky a teorií. Veškerou symboliku, mystiku, fikci a poezii stavěla na druhou kolej. Ale právě takový diskurz nám umožňuje tvořivě a osobitě reagovat na nejistotu života a nacházet slova, která rezonují s těmi druhými. Tak se nejistota změnila ve strach. A jedinými dostupnými psychologickými prostředky boje proti tomuto strachu byly narcismus a nekonečně rozbujelé regulace.
Právě tento druhý pokus o řešení strachu je tu obzvláště důležitý. Čím více se snažíme strach a nejistotu odstranit pomocí racionality a pravidel, tím více narážíme na neúspěch. Vzpomeňme si, co jsem řekl o struktuře jazyka. Poslední slovo, které by mělo odstranit nejistotu a přinést konečné řešení neexistuje. To vrhá jiné světlo na společenské fenomény, jako je MeToo, Black LivesMatter, klimatická hnutí a covidová krize. Souvisejí se skutečnými problémy, ale tyto problémy nejsou skutečným důvodem existence pro tyto jevy. Vyplývají především z naléhavé potřeby obyvatelstva po autoritářské instituci, která by nám poskytla směr a sejmula z našich ramen břemeno svobody a s ní spojené nejistoty.
A vláda toto volné místo ochotně zaplňuje. Postupně omezuje svobodu volby jednotlivce a rozhoduje za něj. Uvaluje daně na tabák, cukr a tuky. Určuje, jakým způsobem se má usilovat o zdraví a imunitu. Tedy žádné vitaminy, ale očkování osvobozuje. Zakazuje náboženské symboly na veřejných prostranstvích. Povinně označuje znaky své vlastní ideologie. Bez QR kódu zůstanou dveře zavřené. Jednotlivec nakonec ztratí i právo rozhodovat o svém životě. Výchovná a ukázňující funkce vlády se stává každým dnem složitější, a proto je nezbytný účinný systém. Zpočátku se systém sociálního kreditu zdál být něčím, co by bylo možné pouze v komunistické totalitní Číně, ale Austrálie se chystá podobný systém zavést. Některé obce v Belgii už používají vlastní virtuální měnu, kterou si můžete vysloužit vzorným chováním.
Další příklady s CO2 limitem na platebních kartách ve Švédsku nebo Kanadě. Hovořil jsem o nich ve druhém díle mého pořadu Klaus Schwab a Světové ekonomické fórum. Máme se obávat, že i u nás, podobně jako v Číně, budou lidé na základě orwellovského počítačového algoritmu umisťovaní do převýchovných táborů, pokud nasbírají příliš mnoho špatných bodů? Vládní aparát je neosobní, ale mazaný. Člověk, který chce být stále v pozici absolutního mistra upadá do omylů a nedůsledností, nakonec i do otevřených lží a podvodů. O tomto jevu jsem už hovořil o krizi vědy, ale stejně dobře tento jev vidíme na úrovni veřejného diskurzu.
Přílišná snaha o transparentnost a hyperkorektnost se také naklání opačným směrem v předstírání a klamání. Stačí se podívat na mediální pokrytí. Šifrovací společnosti, od kterých si kupujeme software na ochranu našeho soukromí, se ukáží být vlastněné tajnými službami vlád. Dokonce i zprůhlednění a zkorektnění zdravotní péče, jedna z hlavních vládních priorit jednadvacátého století, se ukazuje jako pravý opak. Elektronické záznamy o pacientech jsou masově sdílené bez souhlasu pacienta. Lze je hacknout, jak se stalo desítkám tisíc záznamů ve Finsku. A pojišťovací agenti mají k těmto záznamům přístup. Racionalistický přístup takto vedl k životu v neschopnosti produktivně zvládat strach a nejistotu. Narcismus a regulační mánie prohloubily problém, který zdánlivě řešily. Výsledkem je psychicky vyčerpaná populace, která touží po absolutním vládci. Toho vládce paradoxně hledá v souladu s převládajícím pohledem na člověka a svět v mechanistické ideologii. Tedy v ideologii, která problém způsobila na počátku. Právě tento stav obyvatelstva ustrašeného, sociálně atomizovaného a toužícího po vedení a autoritě, je dokonalou živnou půdou pro vznik specifické sociální skupiny. Tato skupina se stále více projevovala v průběhu osvícenství i po něm a vytvořila psychologicko-sociální základ totality.
Formování a vzestup mas
Osvícenství bylo postavené na naší odvaze začít myslet. Myslet nezávisle a suverénně. Bez vedení někoho jiného. Bylo založené na odvaze používat náš vlastní mozek. O půldruhého století později se ale rozvinul děsivý jev. Osvícenství vedlo k přesnému opaku. Věda dala vzniknout příběhům, které byly vyloženě absurdní. Lidé se jimi přesto řídili ve slepém nadšení a fanatismu s malou schopností kritické reflexe až k radikální sebedestrukci. V Německu přivedla rasová teorie propagovaná fanatickým demagogem velkou část obyvatelstva do podivného stavu mysli. Lidé odsuzovali příbuzné, přátele a kolegy, kteří podle jejich názoru nebyli bezvýhradně loajální německému národu a jeho vůdci. Souhlasili s tím, aby byli fyzicky postižení spoluobčané vyhlazovaní jako škůdci.
Souhlasně přikyvovali, když Vůdce považoval likvidaci každého Němce se srdečními a plicními problémy za dlouhodobě nutnou. Otevřeně nebo skrytě souhlasili s industrializovaným vyhlazováním méněcenných ras. V Rusku vedl stejně vědecký příběh ke stejné fanatické extázi. Celý historicko-materialistický proces se měl soustředit na vytvoření společnosti bez soukromého vlastnictví, ve které bude mít moc proletariát. K tomu bylo zapotřebí také dost vyhlazování. To zpočátku probíhalo podle jisté logiky, v pozdější fázi se náhodně stali obětí všichni. Desítky milionů lidí byli deportování do gulagů, kde většina lidí zahynula. Polovina členů komunistické strany byla nakonec také zlikvidovaná, obvykle bez sebemenšího náznaku pobuřování nebo zrady. A nejúžasnější na tom všem bylo, že většina obětí se vůbec nesnažila vyvrátit většinou nepodložená obvinění.
Dokonce se k vině jednoznačně přiznaly a dobrovolně šly na šibenici. V první polovině dvacátého století se objevil nacismus a stalinismus. Zcela nová forma vlády běžně označovaná jako totalita. Od demokracie se okamžitě odlišuje strukturou jedné strany a nerespektováním základních demokratických principů, jako je právo na svobodu projevu a sebeurčení. Totalita se ale také radikálně liší od diktátorských forem vlády. Podstatu tohoto rozdílu musíme umístit do psychologické roviny. Zatímco diktatury jsou v podstatě založené na vyvolávání strachu z fyzické agrese, totalita je založená na sociálně psychologickém procesu formování mas. Tento proces musíme vzít v úvahu, abychom pochopili ohromující psychologické charakteristiky totalitního obyvatelstva.
To se projevuje v ochotě jednotlivců slepě obětovat své osobní zájmy ve prospěch kolektivu. To všechno v paranoidní informátorské mentalitě, která umožňuje vládě proniknout do samého nitra soukromého života. Totalitní masa začne být podivným způsobem náchylná k absurdní pseudovědecké indoktrinaci a propagandě. Začne slepě následovat úzkou logiku, která překračuje všechny etické hranice. Totalitní masa ztratí veškerou rozmanitost a kreativitu. Je ztížena vnitřní sebedestruktivitou. Analýza psychologického procesu totality je v jednadvacátém století mimořádně aktuální. Existuje několik příznaků, že nový druh technokratické totality je na vzestupu. Sledujeme exponenciální nárůst počtu rušivých zásahů ze strany bezpečnostních orgánů. Například otevírání pošty, prohledávání informačních systémů, instalace odposlouchávacích zařízení, odposlouchávání telefonů a tak dál.
Sledujeme prudký nárůst počtu občanů, kteří na sebe navzájem donášejí prostřednictvím vládou organizovaných kanálů. Probíhá rostoucí cenzura, blokace a potlačování alternativních hlasů. Jsme svědky zavedení experimentálního očkovacího programu a QR kódu, jako podmínky pro přístup na veřejná prostranství a tak dál. Co to všechno znamená? Vznik nové totality vedené nikoli vůdci jako byli Stalin a Hitler, ale tupými byrokraty a technokraty. Před nějakou dobou jsem popsal, jak vznik mechanistického světonázoru přivedl společnost v uplynulých staletích do specifického psychologického stavu. Společnost byla stále více zachvacovaná fanatickou mechanistickou ideologií, která se zvrhávala v dogmata a slepou víru. Prožitky nesmyslnosti a sociální izolace rostou jako houby po dešti. Naděje jsou stále více vkládané do utopického, technologického řešení problémů, které jsou vlastní lidské existenci.
Veřejný prostor stále více ovládá pseudověda čísel, dat a statistik, která zcela stírá hranici mezi vědeckými fakty a fikcí. Epidemický strach a nejistota vyvolávají v obyvatelstvu touhu po absolutní autoritě. To všechno jsem dosud popsal. V následujících minutách popíšu, jak se odtud sociálně roztříštěná populace náhle sjednocuje v jeden celek prostřednictvím formování mas. Dav je specifický druh skupiny. Jeho charakteristickým rysem je dalekosáhlá uniformizace jednotlivců. V davu se všichni stávají rovnými všem ostatním. Lidé myslí společně a mají tendenci ztotožňovat se se stejnými ideály. Tato uniformizace je doprovázená téměř absolutní ztrátou racionálního myšlení a schopnosti kritické reflexe. A to dokonce u lidí, kteří jsou za normálních okolností mimořádně inteligentní a schopní fundované kritiky. Je také doprovázená silnou tendencí podléhat podnětům, které by za normálních okolností byly považované za radikálně neetické. Formace masy je stará jako lidstvo samo a objevuje se v mnoha různých podobách.
Masy existují od nepaměti. Ovšem počínaje 19. stoletím masy stále nabývají na síle. Stávají se stále vytrvalejší a vlivnější při tvorbě politiky. Masy mohou dokonce ovládnout společnost, což může vést k nové formě totality. Přesně to se stalo při vzniku totalitních států v 19. století. Odkud se vzalo toto rostoucí formování mas? Bylo logickým důsledkem účinků racionalizace a mechanizace světa, o kterých jsem hovořil dříve. Stále více lidí se dostávalo do stavu sociální atomizace. A jakmile jejich počet přesáhl kritickou hranici, začal proces formování mas. Tvorba masy je složitý a dynamický jev, který lze přirovnat ke způsobu, jakým vznikají konvekční obrazce ve vodě nebo plynu při jejich zahřívání. V prvním případě teplo v jednotlivých molekulách vody stoupá, ale molekuly se ještě nepohybují. Potom lokálně vznikají malé pohyblivé obrazce, které rychle mizí. Následně vznikají stále větší a trvalejší obrazce. Nakonec vidíme obrazce, které trvale uvedou do pohybu většinu vody. Přitom konvekční obrazce zcela změní chování jednotlivých molekul vody a uvedou je do zcela nového stavu pohybu.
Stejným způsobem přivádí tvorba hmoty jednotlivé lidi do nového psychologického stavu pohybu. A stejně jako v případě konvekčních vzorců ve vodě a plynu jsou tyto vzorce zpočátku malé a krátkodobé. V pozdější fázi uvádějí do pohybu stále větší a větší společenské objemy po delší dobu. Vidíme to na postupující historii. Středověké masové tvary byly většinou lokální a pomíjivé povahy. Masové tvary Francouzské revoluce už byly většího rozsahu a trvaly o něco déle. Tvary Stalinismu a nacismu byly mnohem významnější a mnohem trvalejší. S covidovou krizí jsme poprvé v historii dosáhli bodu, kdy je celá světová populace v zajetí formování mas po delší dobu.
Čtyři podmínky formování mas
Aby mohlo dojít k rozsáhlému formování mas, musí být ve společnosti přítomné zejména čtyři podmínky. Tyto čtyři podmínky byly přítomné před nástupem nacismu a Stalinismu a jsou přítomny i dnes. Už jsem je zmínil jako důsledky mechanistické ideologie, ale znovu je shrnu. První podmínkou je všeobecná osamělost, sociální izolace a nedostatek sociálních vazeb mezi obyvatelstvem. Mimochodem tento fenomén je dnes tak velký, že bývalá britská premiérka Theresa Mayová skutečně jmenovala ministra pro osamělost. Tato osamělost je silně spojená s používáním sociálních médií a komunikačních technologií. Vzpomeňme si na efekt digitalizovaných rozhovorů, o kterém jsem hovořil dříve. Tento problém je největší v průmyslově vyspělých zemích, tedy v těch, které jsou nejpevněji v zajetí mechanistické ideologie.
Hovořil jsem také o příkladu bohatých ale ustaraných Spojených Států versus chudší, ale šťastnější Latinské Ameriky. Asi 30 % lidí žijících v západních zemích uvádí chronické zkušenosti s osamělostí a izolací a toto procento se každým rokem zvyšuje. Tohle je velmi důležité, a proto to musíme mít stále na paměti. Tento první stav je vážně nejdůležitější. Hlavní charakteristikou masového člověka není brutalita a zaostalost, ale jeho izolace a nedostatek normálních sociálních vztahů. Toto zhoršení sociálních vazeb vede k druhé podmínce. Nedostatku smyslu života. Tento druhý stav vyplývá především z prvního. My, lidé jako společenské bytosti žijeme pro Druhé. Odstraňme pouto s Druhým a budeme prožívat náš život jako nesmyslný. Ať už vidíme souvislost s naší osamělostí, nebo ne.
Už dříve jsem například popsal, jak industrializace odstranila smysl práce. Částečně tím, že přerušila vazbu mezi člověkem, který něco vyrábí a člověkem, pro kterého je to určeno. Fenomén bullshitjobs je toho asi nejlepší ilustrací. Ve druhé dekádě 21. století byla polovina lidí toho názoru, že jejich práce nemá smysl. Světový průzkum Gallupovy společnosti z roku 2013 zjistil, že pouze 13 % lidí na celém světě je ve své práci skutečně angažováno. 63 %uvedlo, že nejsou angažovaní. Svou práci prospí a možná jí věnují čas, ale nejsou do ní zapálení. A 24 % je aktivně neangažovaných, což znamená, že aktivně demoralizují a demotivují své kolegy. To je velmi významné.
Tedy první podmínka sociální izolace a narušení sociálních vazeb. Druhá podmínka nesmyslnost života. Žádné cíle, kterým by člověk obětoval čas, chuť nebo energii. Třetí podmínkou je volně plovoucí úzkost a psychický neklid v populaci. Volně plovoucí úzkost je forma úzkosti, která není vázaná na obrazy. Na rozdíl od úzkosti, která je vázaná na obrazy, například strach z bouřky, hadů, války a tak dále. Taková volně plovoucí úzkost je psychicky obtížně zvládnutelná. Představuje neustálé riziko, že přeroste v paniku, což je pro člověka snad nejnepříjemnější psychický stav. Z tohoto důvodu se člověk v takovém stavu snaží spojit svou úzkost s nějakým objektem. Volně plovoucí úzkost lze vysledovat zpět k prvním dvěma podmínkám. Člověk, který ztratil sociální vazbu s druhými a necítí smysl života, nemá žádné cíle, obvykle prožívá neurčitý neklid a úzkost. Tento stav je silně přítomen v prvních desetiletích 21. století.
Světová zdravotnická organizace WHO například uvádí, že u každého pátého člověka na světě byla diagnostikovaná úzkostná porucha. Tato čísla jsou zarážející o to více, že jsou pravděpodobně podhodnocená. A výskyt duševního utrpení obecně, včetně případů, které nejsou diagnostikované, je samozřejmě ještě vyšší. Lze tak usuzovat mimo jiné z enormní spotřeby psychotropních léků. V malé zemi, jako je Belgie s jedenácti miliony obyvatel, se ročně užije ne méně než tři sta milionů dávek antidepresiv. Je to normální? Tedy první podmínka sociální izolace a ztráta sociálních vazeb. Druhá podmínka ztráta smyslu života.
Třetí volně plovoucí neurčitá úzkost ve společnosti. Zejména u lidí, kteří nemají žádné životní cíle, kterým se věnují. A to ať v práci nebo své soukromé koníčky. Čtvrtá podmínka zase vyplývá z prvních tří. Spousta volně se vznášející frustrace a agrese. Souvislost mezi sociální izolací a podrážděností je logická a byla zjištěná i empiricky. Lidé rozrušení osamělostí, nedostatkem smyslu života a plovoucí, neurčitou úzkostí a neklidem se zpravidla cítí stále podrážděnější, frustrovanější, nebo agresivnější. Jak ale tento vztek vyventilovat? Hledají objekty, na kterých by si tyto pocity vybíjeli. Výrazným příkladem je prudký nárůst rasistických a výhružných projevů na sociálních sítích v posledním desetiletí. Zkuste vyslovit váš názor na sociální síti. Takovou míru brutální animální agrese, kterou vykazují některé kreatury, je ohromující.
Kolikrát až žasnu nad pestrostí výběru takových vulgarit a slovních spojení, které bych v životě nedokázal vymyslet. Taková koncentrace odporného cynického hněvu a nahromaděného vzteku je omračující. V těchto skupinách masy se slučují všechny tyto čtyři podmínky, plus neutěšený stav jejich života. Cítí, že je špatně spousta věcí, ale nedovedou to pojmenovat, uchopit a přetavit v nějakou vlastní tvořivost. Oč jednodušší je vypustit přebytečnou páru na snadném objektu na síti. Systém sám už má takové formy přetlaku pro masy připravené. Jsou to řízené demonstrace a petice. Oč jednodušší je si zařvat na demonstraci, že takovou vládu nechceme. Ale výsledek? Vůbec žádný. Pak se ještě dozvíme, že šéf odborů a bývalý ministr financí, proti kterému byla demonstrace směřovaná, šli spolu hodinu po protestech na pivo, kde je nachytal televizní štáb.
Lidé se spokojeně vyřvali na vládu, ale nic to neřeší. Stejně jako petice. To jsme to té vládě nandali, že jsme podepsali petici pro její rezignaci. Petiční komise to vezme na vědomí, ale opět – nic to nevyřeší. Takovéto šikovné upouštění přetlaku je v systému žádoucí. Jsou to korekční mechanismy proti revoltě mas. To, co urychluje formování mas, není ani tak frustrace a agrese, které jsou účinně ventilované díky těmto mechanismům. Je to potenciál nevyvolané agrese přítomný v populaci. Agrese, která stále hledá objekt, na kterém by si zchladila žáhu. Jak přesně tyto čtyři podmínky vedou k formování masy? Katalyzátorem formování masy je sugesce ve veřejné sféře. Řekněme, že se v masových médiích rozšíří sugestivní příběh, který naznačuje objekt úzkosti. Například imperialisty za socialismu, Židy za nacismu, nebo antivaxery během covidové krize.
Tento sugestivní příběh zároveň nabízí strategii, jak se s tímto objektem úzkosti, imperialisty, Židy, antivaxery, vypořádat. Izolovat je v karanténě, zavřít do pracovních táborů nebo rovnou zlikvidovat jako ohrožení společnosti. Za těchto okolností existuje reálná šance, že se veškerá volně proudící úzkost k tomuto objektu úzkosti upne a vznikne široká společenská podpora pro realizaci strategie, která má tento objekt úzkosti ovládnout. Tento proces přináší pro totalitu psychologický zisk. Zaprvé úzkost, která se dříve potulovala společností jako vágní mlhovina je nyní spojená s konkrétní příčinou a může být mentálně kontrolovaná prostřednictvím strategie předložené v příběhu. Za druhé díky společnému boji s nepřítelem získává rozpadající se společnost zpátky svou soudržnost, energii a elementární smysl. Z tohoto důvodu se pak boj proti objektu úzkosti stává vznešenou misí zatíženou patosem a skupinovým hrdinstvím. Například ten, kdo bojuje proti antivaxerům je posvěcený jako hrdina, který úzkostnou společnost brání před její zkázou.
Za třetí v tomto boji se vybíjí veškerá latentní frustrace a agrese. Zejména na skupině, která odmítá přistoupit na oficiální příběh a formování masy. To přináší masám obrovské uvolnění a uspokojení, které je jen tak nepustí. Legitimizuje to potírání nesouhlasu vyšším zájmem dobra. Tímto procesem se jedinec otáčí ze stavu sociální izolace do maximální propojenosti, která existuje mezi masami. Vzniká tak jakási euforie, opojení, které je skutečným podnětem k tomu, aby člověk šel s masou a jejím narativem. V dlouhotrvajících formováních mas, které vedly ke vzniku totalitních států, bylo toto opojení často pouze latentní, ale někdy se plně projevuje otevřeně. Vzpomeňme si například na dav, který společně zpívá nebo skanduje hesla na fotbalovém stadionu. Hlas jednotlivce se rozpouští v ohromujícím, vibrujícím hlasu skupiny. Jednotlivec se cítí davem podporovaný a vstřebává jeho vibrující energii. Nezáleží na tom, jaká píseň nebo text se zpívá. Důležité je, že se zpívá společně.
Obdoba tohoto jevu existuje i na kognitivní úrovni. Na tom, co si člověk myslí, nezáleží. Důležité je, že si to lidé myslí společně. Tímto způsobem masy začnou přijímat i ty nejabsurdnější myšlenky jako pravdivé, nebo se alespoň chovají, jako by pravdivé byly. Podstata formování masy spočívá v jednoduché podstatě. Společnost nasycená individualismem a racionalismem se náhle přikloní k radikálně opačnému stavu. K radikálně iracionálnímu kolektivismu. Důležitou roli tady hraje vynucovaná solidarita. Ve všech velkých formováních mas je hlavním argumentem pro připojení se ke kolektivu solidarita s kolektivem. A ti, kdo se odmítají zapojit, jsou obvykle obviňovaní z nedostatku solidarity a občanské odpovědnosti. To je jeden z důvodů, proč absurdní prvky v příběhu masám nevadí. Masy věří příběhu ne proto, že je přesný, ale proto, že vytváří nové sociální pouto.
Závěr
To je konec třetí epizody cyklu Psychologie totality. Co uslyšíte ve čtvrtém, posledním díle? Budu dále pokračovat v charakteristice masy, která se řídí symboly a mýty. Pak se podívám na vůdce masy. Jaký vlastně musí být vůdce, a zda je takový vůdce nahraditelný. Zaměřím se na fenomény konspirace a ideologie. Jak je důležité nesklouzávat ke zjednodušeným mentálním obrazcům, když chceme odhalovat zákulisní procesy řízení globální moci. Nakonec prozkoumám, jaké možnosti máme my jako alternativa v boji proti nastupující nebo už probíhající totalitě.