Pořad se zaměřuje na analýzu globálních politických konfliktů a vztahů mezi mocenskými strukturami, zejména v USA. Po úvodu se pořad zabývá historií amerického Deep State od druhé světové války a vlivem USA na globální politiku. Následuje podrobná analýza tří hlubokých událostí – korejské války, vietnamské války a teroristických útoků z 11. září 2001. Pořad se dále věnuje vztahu CIA k ropným společnostem a drogám, zbrojním kontraktům, bankovním podvodům a dalším temným stránkám americké a globální politiky. Závěr nabízí shrnutí klíčových prvků a připomínku toho, jak mocenské struktury stále ovlivňují globální politiku.
Úvod
Vy, kteří mě pravidelně posloucháte nebo se jinak vzděláváte, si jistě uvědomujete, že většina systémových hlubokých událostí je vzájemně propojená. Studium kterékoli z nich nám pomáhá pochopit ostatní. Jejich vzájemná provázanost vede k tomu, že v Americe existují dvě úrovně dějin a dvě úrovně historického vyprávění. První jsou oficiální nebo, chceme-li, archivní dějiny, které tyto hluboké události ignorují nebo marginalizují. Jsou to klasické přefiltrované a předžvýkané historické exkurzy na korporátních médiích a v učebnicích dějepisu pro školy. Pak je tu ale druhá úroveň, kterou my nazýváme hlubokou historií nebo stínovou historií, zatímco systémové úřady, univerzity a korporátní média to nazývají konspiračními teoriemi, aby předem odradili své konzumenty, přikyvovače a patolízaly, od širšího bádání.
V dnešním pořadu jsem se rozhodl proniknout do nejpřísněji utajovaných pater něčeho, čemu se říká DeepState. Zkusím najít svorník toho všeho, nějakou červenou nit, která protkává zásadní systémové hluboké události, ale budu hlavně zkoumat psychologii zločinců, které omylem považujeme za politiky. Prozkoumáme i financování CIA přes obchody s opiem, obří zbrojní kontrakty a další pračky peněz v offshorech, včetně několika největších bank. Jedině tak můžeme porozumět základním rysům něčeho, co nazýváme DeepState, aniž bychom mohli přesně určit, co vlastně DeepState je. Podíváme se na tři základní hluboké události jako je válka v Koreji, Vietnamu a 11. září. Ovšem povím vám také, jak Amerika zničila britské impérium, nebo o zlomyslném a zákeřném bombardování německých Drážďan na konci druhé světové války, kdy už bylo beztak jasné, že Německo bylo poražené. Počet zabitých lidí byl ekvivalentní Hirošimě a Nagasaki dohromady.
Turecký a americký DeepState
Skutečnost, že by se některé státní složky spolčily se zločinci, aby zabíjely nevinné civilisty, by se na první pohled zdála nemyslitelná. Ovšem v minulém století se to stalo nejen myslitelným, ale i běžným jevem. Zásadním příkladem bylo francouzské Alžírsko, kde se disidentské složky francouzských ozbrojených sil, vzdorující plánům generála de Gaulla na nezávislost Alžírska, zorganizovaly jako Tajná armádní organizace a nevybíravě bombardovaly civilisty, mezi jejichž cíle patřily i nemocnice a školy. Kritici, jako například Alexandr Litviněnko, který následně zemřel v listopadu 2006 v Londýně na otravu poloniem, se nechali slyšet, že bombové útoky na obytné domy v okolí Moskvy z roku 1999, připisované čečenským separatistům, byly ve skutečnosti dílem ruské tajné služby FSB. Nebylo to jenom tohle. V osmileté alžírské válce za nezávislost bylo zabito přibližně 250 000 lidí. Podobné útoky v Turecku daly vzniknout tamní představě o bezprávním "DeepState", jakési kombinaci sil, od bývalých členů organizace Gladio, podporované CIA,až po "rozsáhlý matrix bezpečnostních a zpravodajských úředníků, ultranacionalistických členů tureckého podsvětí a odpadlých bývalých členů [kurdské separatistické] PKK". Tento DeepState v Turecku, financovaný zčásti ze značného tureckého obchodu s heroinem, byl obviněný ze zabití tisíců civilistů při incidentech, jako byl smrtící bombový útok v listopadu 2005 na knihkupectví v Semdinli. Ukázalo se, že tento útok, původně připisovaný kurdské separatistické PKK, spáchali příslušníci turecké polovojenské policejní zpravodajské služby spolu s bývalým členem PKK, který se stal informátorem. 23. dubna 2008 byl bývalý turecký ministr vnitra Mehmet Agar, za svou roli v této špinavé válce v 90. letech, postaven před soud.
Bojovníci a obchodníci: Americký DeepState od 2. světové války
Dnes už je nám jasné, že přinejmenším od druhé světové války, ne-li dříve, existuje analogický americký DeepState, který také kombinuje zpravodajské úředníky s prvky z podsvětí, obchodujícího s drogami. Ve své dvoudílné sérii 11. září jsem poukázal také na nedávná desetiletí spolupráce mezi americkým DeepState a Al-Káidou. Tedy teroristickým podsvětím, jehož aktivity v oblasti obchodu s drogami byly ve zprávě Komise pro 11. září, a v hlavních amerických médiích, bagatelizované. Ještě zbývá vysvětlit mediálně potlačovanou základní skutečnost, že hlavní školitel Al-Káidy v oblasti únosů letadel, Mohamed Ali, byl současně dvojím agentem, který se hlásil FBI, a téměř jistě stále udržoval spojení s CIA. Právě CIA ho jako agenta využívala a pomohla ho v 80. letech přivést do Ameriky. Není sporu o tom, že Mohamed Ali zorganizoval bombový útok na americké velvyslanectví v Keni, a že tak učinil poté, co Královská kanadská jízdní policie, která ho zadržela ve Vancouveru v přítomnosti jiného známého teroristy, Mohameda Aliho na pokyn FBI propustila.
Na tomto historickém pozadí spolupráce se můžeme zamyslet nad hypotézou pro další zkoumání: že americký DeepState je nějakým způsobem zapletený s Al-Káidou do zvěrstva z 11. září, a že to pomáhá vysvětlit nápadné zapojení CIA a dalších amerických agentur do následného utajování.
SibelEdmondsová, Američanka tureckého původu, která dříve pracovala jako překladatelka FBI, veřejně spojila Al-Káidu i americké představitele s tureckým obchodem s heroinem, který je základem tureckého DeepStatu. Ačkoli jí bylo mimořádným soudním příkazem znemožněno promluvit přímo, její tvrzení shrnul Daniel Ellsberg:
Al-Káida, jak říkala v Kongresu, je podle těchto rozhovorů z 95 % financovaná z peněz z drog, přesněji z obchodu s drogami, před kterým americká vláda zavírá oči, ignoruje ho, protože se na něm velmi silně podílejí naši spojenci a aktiva – jako Turecko, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Pákistán, Afghánistán. Všechny státy v drogovém obchodu, kde opium pochází z Afghánistánu, je zpracovávané v Turecku, a dodávané do Evropy. V Evropě dodávají 96% evropského heroinu Albánci, buď v Albánii, nebo albánští muslimové v Kosovu. V podstatě Kosovská osvobozenecká armáda, kterou jsme v této epizodě na konci století silně podporovali. Míněno Američané. SibelEdmondsová uvedla, že předsedovi Sněmovny reprezentantů, Dennisi Hastertovi, byly do jeho domu nedaleko Chicaga doručené kufry s hotovostí z tureckých zdrojů. Přitom ví, že velká část z nich jsou peníze z drog. V roce 2005 byla obvinění SibelEdmondsové částečně zveřejněna v časopise Vanity Fair. Tam vyšlo najevo, že měla přístup k odposlechům FBI, které zachycovaly rozhovory mezi členy Americko-turecké rady, o uplácení zvolených amerických úředníků, a o tom "co znělo jako zmínky o rozsáhlých dodávkách drog a dalších zločinech".
V roce 2003 vydal italský novinář MaurizioBlondet knihu s názvem 11.settembre: colpo di stato (11. září: státní převrat). V průběhu let se k názoru, že 11. září bylo "státním převratem", přihlásila řada pozorovatelů, včetně Gora Vidala.
Po půl století byly ústava a zákony otevřeného nebo veřejného amerického státu nejprve obcházené, pak narušované, a posléze stále více zpochybňované a rozvracené silami DeepStatu. Této eroze bylo částečně dosaženo prostřednictvím řady důležitých hlubokých událostí v poválečných amerických dějinách. Událostí, jejichž aspekty, jak je od počátku jasné, budou v mainstreamových médiích ignorované nebo potlačené.
V nedávných dějinách došlo k řadě takových událostí, jako byl atentát na Johna F. Kennedyho, které jsou natolik nevysvětlitelné veřejnými představami o americké politice, že na ně většina lidí nemá tendenci ani pomýšlet. Místo toho většina přijímá jejich oficiální povrchní vysvětlení, i když tuší, že nejsou pravdivá. Nebo pokud jiní říkají, že věří, že Lee Harvy Oswald jednal sám, mohou tak činit ve stejném utěšujícím, ale iracionálním stavu mysli, který věří, že Bůh odmění spravedlivé a potrestá zlé.
Na jedné straně tedy musíme vidět, že Amerika dospěla do stavu, kdy jsou tradiční občanská práva flagrantně omezovaná jako nikdy předtím. Zároveň musíme vidět, že 11. září jako nevysvětlitelná nebo hluboká událost, která odklonila Ameriku od ústavní normality a uvrhla do zbytečného trvalého válečného stavu, není bezprecedentní. Je to jedna z řady podobných nevysvětlitelných událostí, které všechny měly podobné důsledky, sahající až k druhému incidentu v Tonkinském zálivu, atentátu na Kennedyho, dokonce i k mylně vzpomínanému začátku korejské války. Ovšem musíme se vypravit právě na konec druhé světové války, abychom si naprojektovali způsob, jak americké korporace začaly dominovat světu. Teprve potom se vypravíme na tři základní klíčové hluboké události, tedy Koreu, Vietnam a 11. září.
Jak Amerika zničila britské impérium
Jedná se o málo známou část historie Spojených států, o které se prakticky nikdy nediskutuje. Tato historická epizoda ale byla jedním z hlavních faktorů, které po druhé světové válce zajistily Spojeným státům ohromnou výrobní a hospodářskou převahu. Zahrnuje konečné zničení britského impéria, a také podmínky, které nastaly po skončení druhé světové války. První světová válka způsobila, že Británie ztratila asi 40 % svého někdejšího impéria a bohatství, a druhá světová válka tento úkol dokončila, ale ne bez málo známého dravého zásahu Ameriky.
Během druhé světové války potřebovala Británie obrovské objemy dodávek potravin, surovin, průmyslového zboží, výzbroje a vojenské techniky. Britské továrny ale byly zničené válkou, a v každém případě neměly dostatečnou výrobní kapacitu. Británii také stále více chyběly peníze na zaplacení tohoto zboží, což řešila nákupy na úvěr od svých kolonií. Kanada, Indie, Austrálie, Jižní Afrika a mnoho dalších zemí dodávalo Anglii potřebné zboží a válečný materiál pod příslibem budoucí platby. Plán byl takový, že po skončení války Británie tyto dluhy splatí vyrobeným zbožím, které bude schopna dodávat obnovená Británie. Tyto dluhy byly evidované v tehdejší britské měně, librách šterlinků, a vedené v účetních knihách v Anglické bance, běžně označovaných jako "šterlinková bilance".
Po skončení druhé světové války byly Spojené státy jedinou velkou světovou ekonomikou, která nebyla rozbombardovaná na padrť, zemí s nedotčenými továrnami, která byla schopná pracovat na plný výkon, a vyrábět téměř všechno, co svět potřeboval. Spojené Státy měly obrovskou kapacitu dodávek, ale mnohé země britského impéria, jejichž ekonomiky byly v dobrém stavu a měly peníze na zaplacení, odmítaly od Spojených států nakupovat, protože čekaly, až se Velká Británie obnoví a splatí nesplacené dluhy vyrobeným zbožím. Americká vláda a korporace si uvědomovaly, že tento obrovský trh, který se skládal z tolika světových zemí, pro ně zůstane uzavřený možná celá desetiletí, že budou mít jen malý nebo žádný obchodní úspěch v jakékoli části bývalého britského impéria, dokud budou tyto šterlinková salda v účetních knihách v Bank ofEngland. A právě na tomto místě se ostře ukazuje skutečná povaha Ameriky. Událost, která lépe než mnohé jiné, ilustruje příběh americké "fair play" a vytváření "rovných podmínek" ze strany Spojených států.
Británie prosí v USA
Na konci války Británie, fyzicky zničená a finančně zbankrotovaná, neměla továrny na výrobu zboží pro obnovu, materiál na obnovu továren nebo na nákup strojů pro jejich naplnění, ani peníze na zaplacení čehokoli z toho. Situace Británie byla tak vážná, že vláda vyslala ekonoma Johna MaynardaKeynese s delegací do Spojených států, aby prosil o finanční pomoc, a tvrdila, že Británie čelí "finančnímu Dunkerque". Američané byli ochotni tak učinit pod jednou podmínkou: Dodali by Británii finance, zboží a materiál na obnovu, ale nařídili, že Británie musí nejprve odstranit tato šterlinková salda tím, že se vzdá všech dluhů vůči svým koloniím. Alternativou bylo nedostávat od Spojených států ani pomoc, ani úvěry. Jednoduše Američané dali Britům dvě možnosti. Buď vám pomůžeme, ale za oplátku vy nebudete vracet vaše dluhy koloniím, anebo vám nepomůžeme, a vy budete muset splácet vaše dluhy těmto koloniím. Zbídačená a zadlužená Británie, bez přírodních zdrojů a bez úvěru a schopnosti platit, neměla jinou možnost než kapitulovat. A samozřejmě po zrušení všech pohledávek a vzhledem k tomu, že Spojené státy ihned mohly vyrábět, neměly tyto koloniální země žádný další důvod odmítat průmyslové zboží ze Spojených států. Takže Velká Británie nejen že svým koloniím sice nemusela splácet své dluhy z doby druhé světové války, ale Spojené státy tímto majstrštykem obsadily všechny bývalé britské kolonie svým zbožím. Velkou Británii jednoduše nahradily.
Tato americká strategie byla prostě úspěšná. Než se Británie stihla obnovit, Spojené státy víceméně obsadily všechny bývalé britské koloniální trhy, a nějakou dobu po skončení války Spojené státy vyráběly více než 50 % všeho, co se na světě vyrábělo. A to byl konec britského impéria a začátek poslední etapy amerického vzestupu.
Marshallův plán: Propaganda jede naplno
Američané byli propagandisticky přesvědčení, že jejich země nezištně podporovala evropské válečné úsilí a velkoryse naplánovala a financovala celou obnovu celé válkou zničené Evropy. Mají plné hlavy Marshallova plánu, a mnoha dalších věcí. Všímám si, že i u nás si spousta lidí myslí, že Marshallův plán bylo něco spásného, od čehož my jsme odstoupili. Máme tu ale tři zamlčené pravdy: První pravdou je, že Spojené státy pomáhaly Evropě a Velké Británii především proto, že potřebovaly trhy a odbytiště pro své zboží. Americké korporace nacházely v evropských zemích, které byly teď z velké části zničené a zbankrotované, malou kupní sílu, a bez těchto trhů by se zhroutila i americká ekonomika. Byl to spíše obchodní zájem než soucit nebo dobročinnost, co vedlo Spojené státy k finanční pomoci Velké Británii a Evropě. Spojené státy pouze poskytly rozsáhlé spotřebitelské financování výrobků svých vlastních korporací. Přitom většina "financování" nikdy neopustila Spojené státy. Marshallův plán byl z větší části sociální program pro americké nadnárodní korporace. Druhou pravdou je, že Evropa a Anglie za tuto finanční pomoc tvrdě zaplatily. Teprve v roce 2006 Británie konečně zaplatila poslední splátku půjček, které jí Spojené státy poskytly v roce 1945. Třetí pravdou je, že poválečné financování Evropy nesloužilo primárně k obnově, ale jako základ drtivé americké politické kontroly, která do značné míry přetrvala dodnes. Prostředky z Američany vychvalovaného Marshallova plánu byly vynaložené spíše na financování operace Gladio než na obnovu Evropy.
Jak dobře poznamenal William Blum v jednom ze svých článků, Spojené státy měly mnohem větší zájem na sabotáži politické levice v Evropě než na rekonstrukci. Prostředky Marshallova plánu byly odčerpané na financování politických vítězství krajní pravice, tedy něčím jako kryptofašismem nebo kryptonacismem, a také na násilný teroristický program, známý jako operace Gladio. Správně také zmínil, že CIA odčerpávala značné částky na financování tajné žurnalistiky a propagandy. Přitom jedním z kanálů byla Fordova nadace. Spojené státy také uplatňovaly vůči přijímajícím zemím obrovská ekonomická a politická omezení jako podmínky pro získání finančních prostředků. Přitom většina z nich byla použita spíše na pomoc při opětovném upevňování postavení evropských bankéřů a elit v jejich ekonomické a politické moci po válce, kterou sami vyvolali, než na pomoc při obnově. Nakonec by si Evropané stejně dobře poradili i bez této takzvané "pomoci" ze strany Spojených států, a Evropa by dnes byla mnohem lepší a nezávislejší, kdyby tuto nabídku odmítla. Přesvědčení většiny Američanů, že jejich národ "obnovil" Evropu, je čistá historická mytologie, vytvořená propagandou a podpořená neznalostí. Stejné to bylo v případě nesmyslných bombardování na sklonku Druhé světové války. K Marshallovu plánu se za nějakou dobu ještě jednou vypravím v rámci financování CIA z offshorů, zbrojních kontraktů a opia. Teď se ale pojďme podívat na operaci Drážďany.
Válečný příběh Drážďany
Všichni víme, že Američané na konci druhé světové války bombardovali německé Drážďany, ale většina pravdy byla ihned, jak to obvykle bývá, zamlčená. Drážďany byly kulturním centrem východního Německa, městem plným muzeí a historických budov. Přitom historici se jednomyslně shodují, že Drážďany neměly žádnou vojenskou hodnotu. To málo průmyslu, který Drážďany měly, vyrábělo pouze cigarety a porcelán.
Winston Churchill ani Franklin Roosevelt neměli zájem ukončit válku nebo zaútočit na vojenská zařízení, která stále existovala 100 km od Drážďan. V té době sovětská armáda postupovala vpřed. Něco pravdy je na tom, že Američané chtěli Rusům ukázat úžasnou sílu skutečně vyspělých vojenských sil, aby zabránili Rusku v ambicích v kořistění Evropy. Zdá se, že britský premiér Winston Churchill i americký prezident Franklin Roosevelt chtěli to, co nazývali "trumfem", ničivým "hromobitím angloamerického zničení", kterým by "zapůsobili" na Josefa Stalina. Toho ale bylo možné dosáhnout mnoha jinými způsoby a na mnoha jiných místech. Drážďany nebyly vybrané z tohoto důvodu. Byly zde dvě další hlavní motivace, které budou brzy zřejmé.
Bombardování Drážďan je jednou z mnoha historických událostí, které byly vítězi silně nadhodnocované. Přitom takzvaní historici uvádějí počet obětí na životech v rozmezí 25000 až 30000, zatímco pravděpodobný počet obětí byl nejméně třicetkrát vyšší. Většina vyčištěných verzí tohoto holocaustu prakticky ignoruje nebo záměrně podceňuje obrovský proud uprchlíků, který do Drážďan proudil po celé týdny; nejpřesnější odhady se pohybují kolem 500000, a to navíc k běžnému obyvatelstvu. Winston Churchill i Franklin Roosevelt si byli této obrovské a bezbranné hordy plně vědomi a při hledání svého "trumfu jako hrom" se nechali slyšet, že aktivně hledali "návrhy, jak 600000 uprchlíků upálit". Internet je na toto téma velmi silně sanovaný, jak už jsem mnohokrát zmiňoval.Ty odkazy, které před časem fungovaly, najednou nefungují. Ani odkazy, ani servery. Informace se začínají z internetu ztrácet díky umělé inteligenci.
Důležitým bodem, který se historici rozhodli přehlédnout, je skutečnost, že Američané a Britové nebombardovali pouze Drážďany, ale i stovky menších měst v jejich okolí, ze kterých mnohá byla tak totálně zničena, že už nikdy nebyla obnovena. Úplným zničením těchto menších okolních měst bylo obyvatelstvo nahnané – jako stádo zvířat – do větších měst, jako byly Drážďany, kde mohlo být vyhlazené jedním masivním úderem. Počáteční bombardování obklíčilo oblasti, jako byly Drážďany, a vyhnalo lidi z těchto menších okolních měst do Drážďan, kde mohli najít jídlo, přístřeší a možná i lékařskou péči. Spojenci často bombardovali okolní silnice a železnice, aby zabránili útěku uprchlíků těmito směry, a neúprosně je hnali na jatka. Plánem bylo vyhladit co nejvíce Němců. K datu bombardování se město plnilo stále většími statisíci uprchlíků, kteří utíkali z jiných napadených oblastí.
Dalším bodem, který si historici odmítají připustit, je skutečnost, že Drážďany byly k vyhlazení vybrané cíleně nikoli navzdory, ale kvůli své kulturní hodnotě, aby byl vražený kůl do srdce německého kulturního dědictví a zanechaná rána, která se nikdy nezacelí. V postupných vlnách bombardování zápalnými bombami proměnili Američané celé město v jednu mohutnou ohnivou bouři, při které zahynul snad milion civilistů. Vzhledem k vysokému počtu uprchlíků se skutečné počty nikdy nedozvíme, ale byl to jeden z nejhorších masakrů v rámci jedné akce všech dob. Jak později napsal spisovatel Kurt Vonnegut,
"Vy jste to tu vypálili, proměnili jste to tu v jediný sloup plamenů. V té ohnivé bouři, v tom jediném velkém plameni, tam zemřelo víc lidí než v Hirošimě a Nagasaki dohromady".
Ten večer roku 1945 byl "orgií genocidy a barbarství proti bezbrannému německému městu, jednomu z největších kulturních center severní Evropy". Na 1,2 milionu lidí bylo svrženo více než 700000 fosforových bomb. Jedna bomba na každé dva lidi. Teplota v centru města dosáhla 1800 °C, čímž se roztavil povrch ulic a okamžitě shořelo více než 500000 žen, dětí a starých lidí. Mohutné spojenecké bombardéry útočily na Drážďany opakovaně, a po dokončení třetí vlny vyslaly Spojené státy stíhací letouny P-51 Mustang, které bombardovaly vše, co se hýbalo. Létaly podél Labe, kde byly břehy plné stále přicházejících uprchlíků, a téměř všechny je zabily. Ostřelovaly kolony sanitek a záchranných vozidel, které se snažily evakuovat přeživší, ostřelovaly nemocnice, a kulomety ostřelovaly bezmocné pacienty. V drážďanské zoologické zahradě zastřelili všechna zvířata. Drážďany byly skutečně orgií smrti a ničení, ale bylo toho víc. Byla to oslava zla. Nebyla to součást války; bylo to zabíjení pro zabíjení a pro potěšení z něj. Po válce byl Churchill za svůj úspěch povýšený do rytířského stavu, zatímco Američané oslavovali své prvenství v civilní pacifikaci, a další oslavovali další kapitolu zničení Německa. Německo bylo čirým zlem, které vykoupalo přes půl Evropy v krvi, a prosazovalo genocidní vražednou mašinérii s cílem jedné panské árijské rasy. Ovšem to, co spojenci provedli na Drážďanech naprosto chladně a vypočítavě, bylo přinejmenším stejně tak hrůzné. Stejně jako spojenecké letouny bombardovaly Plzeň, Prahu nebo Mladou Boleslav.
Dárek na svatého Valentýna: 701 mrtvých v Praze
Můžu vzpomenout nálet amerických bombardérů na Čechy 14. února 1945, tedy přímo na den svatého Valentýna. Tehdy zahynula stovka obyvatel v Praze a zmizely desítky domů, to všechno během pěti minut. Cílem šedesáti bombardérů B-17 měly být Drážďany. Nad Prahu je prý zavedla kombinace hned několika nešťastných faktorů. Špatné počasí, výpadek radaru a chybné rozhodnutí velitele důvěřovat hlavnímu navigátorovi. Bilance byla pro naši metropoli tragická. První pumy zamířily na Radlice, kde rozmetaly hřbitov na Malvazinkách. Nálet pokračoval přes Vltavu na Palackého a Jiráskovo nábřeží. V Resslově ulici shořely čtyři tramvaje a kryt na Karlově náměstí, ve kterém se schovávala stovka matek s dětmi, dostal přímý zásah. Všichni během vteřiny zemřeli. Bomby zdevastovaly benediktinské opatství Na Slovanech přezdívané Emauzy, a nálet srovnal se zemí část gotické památky založené Karlem IV. Bombardéry pokračovaly na Vinohrady, kde vymazaly z mapy několik domů. Nálet skončil v pražských Vršovicích. Na Prahu bylo svrženo 152 tun bomb, zahynulo 701 lidí a 1184 obyvatel bylo zraněno. V drtivé většině to byli civilisté.
ČTK tehdy zveřejnila zprávu, ve které útočníky označila za teroristy. Podobné nálety byly provedené na Plzeň a další česká města. Tohle všechno tady zmiňuju proto, abychom si připomněli hrůzy a důsledky války. Když se totiž bavíme o válce v Koreji nebo ve Vietnamu, případně v Afghánistánu nebo Iráku, tak mě přijde, jako by to bylo něco abstraktního, oploštělého od emocí, chladného. Ovšem každý vybombardovaný kráter, dům, každý zabitý nebo zraněný, všechno je důsledkem války. A třeba tato bombardování amerických letounů na Česko byla naprosto zbytečná. Nesmyslná demonstrace síly, a zlomyslné vybombardování našich továren, o kterých se vědělo, že je Američané nezískají.
1. hluboká událost: Korejská válka
Stejná propaganda probíhala kolem tří zásadních rozbušek, které vyprovokovaly několik válek. Korea, Vietnam a 11. září, vedoucí do Afghánistánu a Iráku. Na těchto třech událostech si můžeme promítnout anatomii psychologie, podprahového myšlení různých složek Ameriky, které mají latentní sklon k eskalaci nebo přímo k touze po započetí války. Fingované "překvapení" Bushovy administrativy v souvislosti s útokem z 11. září je skutečně analogické předstíranému "překvapení" Trumanovy administrativy v souvislosti s vypuknutím války v Koreji 25. června 1950. Historik Bruce Cumings ve svém svazku o 957 stranách připomněl podivné chování vysokých míst ve Washingtonu, v předchozích týdnech:
CIA 14. června 1950, tedy 11 dní před začátkem války, předpovídala schopnost invaze [do Jižní Koreje] kdykoli. To nikdo nezpochybňoval. O pět dní později znovu CIA předpovídala blížící se invazi. Zpráva ze 14. června ovšem unikla do "informovaných kruhů", a proto "panovaly obavy, že kritici Trumanovy administrativy v americkém Kongresu by mohli tuto otázku veřejně otevřít. V důsledku toho bylo v Bílém domě přijato jakési rozhodnutí informovat americký Kongres o tom, že v Koreji je vše v pořádku". Tedy naprostý rozkol. Na jedné linii běžely informace CIA, která 11 dní před začátkem války v Koreji předpovídala americkou invazi do Koreje, a na druhé straně vyvstala potřeba těchto kruhů uchlácholit americký kongres, že v Koreji bylo všechno v pořádku, a nic nehrozilo. Navzdory uniklým informacím o předpovědích CIA o invazi do Koreje.
Historik Bruce Cumings, ve své vyčerpávající analýze původu války, vidí toto americké klamání ze strany vysokých představitelů jako reakci na zmanipulované události, které byly zase reakcí na hrozbu bezprostředního vyhnání čínské nacionalistické strany Kuomintang z Tchaj-wanu, spolu s mírovým sjednocením Koreje. Podrobnosti jsou složité, ale mají význam pro 11. září, v neposlední řadě kvůli zapojení čínské nacionalistické strany Kuomintang, financované opiem. Koncem června 1950 byli americký ministr zahraničí Dean Acheson a prezident Hary Truman jedinými vysokými představiteli, kteří se stále bránili obraně Čínské republiky, pozůstatku čínských nacionalistů ze strany Kuomintang na Tchaj-wanu. Sir John Pratt, Angličan se čtyřicetiletou praxí v čínské konzulární službě a v Úřadu pro Dálný východ, napsal v roce 1951 následující, cituji:
"Pekingská vláda plánovala 15. července 1950 osvobodit Formosu, a v polovině června dorazila na ministerstvo zahraničí zpráva, že se vláda SyngmanaRhee v Jižní Koreji rozpadá. Politici na obou stranách třicáté osmé rovnoběžky připravovali plán na svržení prezidenta Jižní KorejeSyngmanaRheeho z úřadu, a vytvoření jednotné vlády pro celou Koreu."
Pro Čankajška a čínské nacionalisty strany Kuomintang tak bylo jediným východiskem, že SyngmanRhee zaútočí na Sever. To nakonec přimělo amerického ministra zahraničí Deana Achesona ustoupit a bránit Čankajškovu Čínu na Tchaj-wanu.
Mezitím v Jižní Koreji zástupce australského velvyslanectví zasílal koncem června denní zprávy, podle kterých "hlídky vyrážely z jihu na sever a snažily se přilákat sever zpět k pronásledování". Australan Plimsoll varoval, že by to mohlo vést k válce, a bylo jasné, že se do toho do jisté míry zapojovali i Američané. Podle bývalého australského premiéra GoughaWhitlama "byly důkazy dostatečně silné na to, aby australský premiér schválil telegram do Washingtonu, ve kterém naléhal, aby jihokorejská vláda nebyla nijak povzbuzovaná".
Historik Bruce Cumings také zaznamenává varování amerického diplomata Roberta Stronga z konce dubna, že "se Čangajškova nacionalistická vláda může pokusit o zoufalá opatření, aby Spojené státy zatáhla do války střelbou jako prostředku, aby si zachránila vlastní kůži". V kapitolách, které jsou příliš složité na to, abych je tady shrnoval, historik Bruce Cumings popisuje intriky řady Čangajškových podporovatelů, včetně čínské lobby ve Washingtonu, generála Claira Chennaulta a jeho tehdy téměř zaniklé letecké společnosti CAT, později Air America, bývalého šéfa OSS, předchůdkyně CIA,generála Williama Donovana, a v Japonsku generála DouglaseMacArthura a jeho šéfa zpravodajské služby Charlese Willoughbyho. Všímá si návštěvy dvou Čankajškových generálů v Soulu, jednoho z nich v americkém vojenském letadle z MacArthurova velitelství. A dochází k závěru, že Čankajšek možná našel na Korejském poloostrově provokaci k válce, která zachránila jeho režim na Tchaj-wanu na další dvě desetiletí.
2. hluboká událost: Válka ve Vietnamu
V roce 1964 přijal americký Kongres rezoluci o Tonkinském zálivu, v reakci na ujištění ministra obrany Roberta McNamary, že existuje "jednoznačný důkaz" o druhém "nevyprovokovaném útoku" na americké torpédoborce. Dnes víme nejen to, že k žádnému takovému druhému útoku nedošlo, ale že kombinované obtěžování plavidel, řízených CIA, a amerických torpédoborců v severovietnamských vodách, bylo natolik provokativní, že k němu přímo vybízelo. George Ball, který v té době zastával funkci náměstka ministra zahraničí, později v rozhlasovém rozhovoru pro BBC v roce 1977 poznamenal, že:
„Mnoho lidí, kteří byli spojení s válkou, hledalo jakoukoli záminku k zahájení bombardování. Vyslání torpédoborce do Tonkinského zálivu bylo především provokací. … Existoval pocit, že pokud se torpédoborec dostane do nějakých potíží, poskytne nám potřebnou provokaci.“
Hluboká událost v Tonkinském zálivu vykazuje řadu podobností s hlubokou událostí v Koreji v roce 1950. Tonkinský záliv lze také analyzovat do tří různých fází: klamání Kongresu vysokými úředníky, kterému předcházely provokační intriky v Asii a které bylo posílené klamavou manipulací se zprávami americké Národní bezpečnostní agentury NSA. (Všechny tři fáze lze také rozeznat v provokativních manévrech USS Pueblo v roce 1968, v incidentu nebo hluboké události, která nevedla, jak si někteří zjevně přáli, k vojenské reakci proti Severní Koreji).
Vykonstruovaný incident v Tonkinském zálivu umožnil prezidentu Lyndonu Johnsonovi rozšířit válku ve Vietnamu prostřednictvím rezoluce o Tonkinském zálivu bez vyhlášení války Kongresem.
Z již odtajněné interní historie NSA dnes už víme, že 4. srpna 1964 americká Národní bezpečnostní agentura NSA disponovala 122 dokumenty signálového zpravodajství, které dohromady jasně naznačovaly, že 4. srpna k žádnému druhému severovietnamskému útoku nedošlo: "Hanojské námořnictvo se té noci nezabývalo ničím jiným než záchranou dvou lodí, poškozených 2. srpna." V této souvislosti je třeba připomenout, že americká Národní bezpečnostní agentura NSA měla k dispozici i další informace, které se týkaly severovietnamských lodí. Z těchto 122 dokumentů ale bylo Bílému domu dodaných pouze patnáct, které obsahovaly signálové zpravodajství podporující tvrzení, že komunisté zaútočili na dva torpédoborce.
Mezitím v CIA, odpoledne 4. srpna, dospěl analytik CIA, expert na Severní Vietnam, k závěru, že na americké lodě pravděpodobně nikdo nestřílel. Odstavec v tomto smyslu zařadil do zprávy, kterou napsal pro CurrentIntelligence Bulletin, která měla být zaslána Bílému domu a dalším klíčovým agenturám, a následujícího rána se objevit v tisku. A pak se stalo něco jedinečného. Ředitel Úřadu oddělení CIA, velmi vysoký důstojník, sestoupil do útrob CIA, aby nařídil odstavec vymazat. Vysvětlil to tak že, cituji:
"To teď LBJovi neřekneme. On už se rozhodl bombardovat Severní Vietnam".
Na těchto dvou příkladech si můžeme krásně vyprojektovat, jak určité paralelní události v americké Národní bezpečnostní agentuře NSA a zpravodajské službě CIA ilustrují, jak může určité společné byrokratické myšlení, nebo sklon k vojenské eskalaci, vyvolat synergické reakce v různých prostředích, aniž by nutně muselo dojít ke spikleneckému spolčení mezi oběma agenturami. Když NSA a CIA mají podprahové myšlení se sklonem pro vyvolání války, nemusí to být ani spiknutí. Jde o převládající myšlenkový vzorec, celkové naladění a nastavení americké byrokracie, agentur, Pentagonu, bezpečnostních a zpravodajských služeb. Jakýsi všeprostupný podprahový latentní vzorec eskalace a vyvolávání válek. Pak se můžeme zamýšlet i nad účely, proč takový myšlenkový vzorec americký DeepState vykazuje.
Přirozeně dojdeme k penězům, protože válečná mašinérie vyprázdní přeplněné vojenské sklady, které už praskaly ve švech, vojáci potřebují vystřílet munici, náboje, rakety, bomby, aby se zase mohlo začít vyrábět, a tedy dělat business. Válka a business, o nic jiného nejde. Jenže to nejsou peníze pro americký lid. Lidé sami o sobě z války nemají ani dolar. Jde o americké nadnárodní korporace a hlavně bankéře, kteří si potřebují vydobýt cestu k drancování a plenění nerostného bohatství, když jim ho ta daná země nechce dát dobrovolně, resp. když se nechce nechat zkorumpovat. Všechno jsem to řešil v Bankéřských upírech – vysát a zadlužit. Podrobení se souhlasem nebo dobytím. Proto má americký DeepState latentní sklon myšlení k vyvolávání válek. Válka rovná se business, peníze, vliv a moc.
Více než zajímavá je skutečnost, že v CIA v šedesátých letech stále ještě působili vysocí důstojníci, kteří věřili, že dříve nebo později je střet s čínskými komunisty nevyhnutelný, a obnovili starý návrh generála Chennaulta na rozsáhlé vylodění Čankajška na čínské pevnině. To zřejmě vysvětluje sérii manipulativních eskalačních kroků v Laosu krátce před událostmi v Tonkinském zálivu, s podobnou dynamikou směřující k rozšíření americké války za hranice Jižního Vietnamu. V letech 1963 až 1964 lze opět, stejně jako v roce 1950, zaznamenat intrikování místních složek čínské nacionalistické strany Kuomintang, v tomto případě sil přímo zapojených do obchodu s opiem.
3. hluboká událost: 11. září 2001
Pokud jde o 11. září, paradox mezi povrchním klidem a alarmujícími varováními je stejně zřejmý jako v roce 1950. Dokonce i zpráva Komise pro 11. září přiznává, že v létě 2001 "systém svítil červeně" pro útok Al-Káidy. Její záznam dostatečně vyvrací tvrzení Condoleezzy Riceové z května 2002, která prohlásila, cituji:
"Nemyslím si, že by někdo mohl předvídat, že se tito lidé … pokusí použít letadlo jako raketu, unesené letadlo jako raketu".
Takže opět další kontrast, systém svítil červeně jako hrozba, ale Condoleeza Riceová vzpomínala, že by nikdo nic takového předvídat nemohl. Navíc když si uvědomíme, že americká armáda už několikrát zkoušela a nacvičovala simulovaný útok nárazu letadla do Pentagonu nebo do jedné z věží Světového obchodního centra. Velmi podrobně jsem tato nacvičování probíral v mém dvoudílném cyklu 11. září. A Condee Riceová si podle jejích slov nic takového nedokázala představit. Tady vidíme, jak oni nestydatě lžou, tváří se u toho naprosto přirozeně, že člověk, který ty informace nemá, by jim ty lži a žvásty klidně věřil. Přesto uprostřed této krize CIA v srpnu 2001 flagrantně zatajovala FBI zásadní důkazy, které by v případě jejich poskytnutí pomohly FBI v jejím současném úsilí o vypátrání jednoho z údajných únosců, Khaleda al-Mihdara. Toto zatajování vyprovokovalo jednoho z agentů FBI, aby tehdy přesně předpověděl, že "jednoho dne někdo zemře". Toto zatajování zásadních důkazů před FBI ze strany CIA se velmi podobá tomu, jak CIA v říjnu 1963 zatajila před FBI důležité informace o Lee Harvey Oswaldovi. Bývalý ředitel FBI ClarenceKelley si později ve svých pamětech stěžoval, že toto zatajování bylo hlavním důvodem, proč nebyl Lee Harvy Oswald 22. listopadu 1963 sledovaný. Jinými slovy, bez těchto zatajení by se ani atentát na Kennedyho, ani 11. září 2001 nemohly odehrát tak, jak se odehrály.
A aniž bychom rozuměli podrobnostem, můžeme bezpečně usoudit, že operace CIA, tedy DeepState, byly nějakým způsobem zapletené, ať už nevinně, nebo konspirativně, do pozadí jak atentátu na Johna Kennedyho, tak 11. září. Pokud jde o zatajování informací o Lee Harvy Oswaldovi ze strany CIA před FBI, dokonce i bývalá důstojnice CIA Jane Romanová souhlasila, že to svědčí o "určitém druhu operativního zájmu [CIA] o Oswaldův spis". LawrenceWright v komentáři pro The New Yorker k analogickému zatajování informací CIA o Khaledu al-Mihdarovi dospěl k podobnému závěru, že "CIA možná také chránila zahraniční operaci a bála se, že ji FBI odhalí".
Zkrátka, z tohoto pohledu není 11. září v dějinách Spojených států zcela bez precedentu. Precedenty tady byly, a hned dva. Nemělo by být vnímané jako jedinečný odklon od spořádané ústavní vlády, tedy určitý státní převrat, ale jako další nevysvětlená hluboká událost, která pokračuje v erozi amerického ústavního systému otevřené politiky a občanských svobod.
Ještě znepokojivější je, že řada hlubokých událostí, které jsem řešil – jako Korea, atentát na Johna Kennedyho, Tonkinský záliv, 11. září, má dostatek společných rysů, které naznačují, že jejich příčiny nebyly zcela vnější, ale že alespoň částečně vycházely z převládajících sil uvnitř amerického DeepState. Dále mají společné rysy s dalšími hlubokými událostmi, zejména s incidentem na lodi USS Pueblo a Írán-Contras, jejichž konečným výsledkem nebyla válka, ale odvrácení války. To naznačuje, že vítězství ve vnitřních sporech, které jsou základem těchto hlubokých událostí, není vždycky nakloněné těm, jejichž myšlenky směřují k válce a imperiální hegemonii.
To jistě uklidňuje ty, kteří dávají přednost mírové Americe. Dále to ale posiluje pocit, že sériové diskontinuity nebo hluboké události, které narušují americké dějiny od druhé světové války, nejsou sledem nesouvisejících vnějších náhod, ale přinejmenším zčásti produktem nějakých hlubokých domácích sil, které dosud nebyly dostatečně pochopené.
11. září je ale hlubokou událostí nového a bezprecedentního řádu. Hluboké události související s politickou kontrolou Ameriky jsou mnohem častější, než by si většina z nás ráda připustila. Od nápadných atentátů v šedesátých a počátkem sedmdesátých let minulého století – což byly všechno hluboké události – zahynulo při haváriích jednoplošníků také nejméně šest politiků. Koneckonců havárie vrtulníku s Petrem Kellnerem na Aljašce dodnes také nebyla vysvětlena. Ačkoli mnohé z těchto havárií byly pravděpodobně nešťastnou náhodou, je zarážející, že co se týče samotné Ameriky, díky letecké nehodě zemřel pouze jeden republikán, na rozdíl od pěti demokratů. Oficiální popis smrti tří z těchto demokratů, senátora Paula Wellstona a kongresmanů HaleaBoggse a Nicka Begiche, byl zpochybněný, stejně jako velmi podezřelá "náhodná" smrt odborového předáka UAWWaltera Reuthera při havárii jednoplošníku v roce 1970.
Z těchto hlubokých událostí některé, zejména atentát na Johna Kennedyho, vynikají systémovým dopadem na americkou politickou společnost. Třem velkým americkým válkám od druhé světové války, Koreji, Vietnamu a Iráku, předcházely hluboké události, které kumulativně přispěly k současné americké ekonomice založené na válce. Z tohoto pohledu spadá 11. září do posloupnosti, ve které mu předchází druhý incident v Tonkinském zálivu a intriky a lži v červnu 1950, týkající se Koreje.
Kontinuita minulých hlubokých událostí je součástí problému, kterému čelí ti, kdo chtějí pochopit a napravit to, co je jejich základem. Hlavní americká média se totiž natolik zapletla do minulých ochranářských lží o Koreji, Tonkinském zálivu a atentátu na Johna Kennedyho, že mají teď, stejně jako americká vláda, prokazatelný zájem na tom, aby pravda o kterékoli z těchto událostí nevyšla najevo. To platí i o 11. září. Média, která dennodenně neúnavně propagovala oficiální mediální narativ, těžko najednou otočí a budou tvrdit něco jiného. To by bylo popřením jejich zpravodajské integrity. Kterou oni samozřejmě nemají, my to víme, ale stále velké procento lidí si stále nepochopitelně myslí, že ano. Navzdory všem těm lžím, kterými nás každodenně krmí. Takže i korporátní média mají obrovský důvod držet tvrdou linii oficiálního narativu o těchto všech událostech. Nesmí ani pochybovat, jinak by to mělo fatální důsledky hlavně pro moderátory, kteří by nějakou pochybnost vyjádřili.
To znamená, že současné ohrožení ústavních práv nepochází pouze od amerického DeepState. Jak jsem říkal v mnohých mých pořadech dříve, problémem je globální dominantní myšlení, které převládá nejen ve Washingtonu, ale také v mainstreamových médiích, a dokonce i na univerzitách, které se smířily s nedávnými zásahy do ústavních svobod a stigmatizují, nebo alespoň reagují mlčením na ty, kteří tvrdí něco jiného než oficiální deklarace a narativy. Stejně jako je přijetí byrokratického skupinového myšlení nezbytnou podmínkou pro postup ve státě, tak se přijetí představ tohoto myšlení o slušnosti stále více stává podmínkou pro účast v hlavním proudu veřejného života.
Když to říkám, mám na mysli něco užšího než všudypřítomný "byznysem definovaný konsensus", o kterém Gabriel Kolko kdysi tvrdil, že je "ústřední skutečností", na které je založené to, jak "vládnoucí třída uskutečňuje svou politiku". Souhlasil bych s tím, že přinejmenším od Reaganovy éry se způsob myšlení stále zřetelněji ztotožňuje s mentalitou amerického impéria odhodlaného chránit svá privilegia, a dokonce je rozšiřovat na úkor zbytku společnosti.
Tohle se ale dnes rozšiřuje. Původně se Amerika zabývala pouze obranou, zatímco teď se stále více zabývá rozšiřováním americké dominance ve světě v době omezených a stále vzácnějších zdrojů. A také je to stále méně konsenzus než aréna vážných rozporů a diskusí.
DeepState vítězí: Autentických investigací ubývá
Ať tak či tak je ale jasné, že toho autentického upřímného opravdového investigativního zpravodajství ubývá. Protože je drahé, přitahuje žaloby a může být nepřátelské vůči korporátním zájmům nebo vládním konexím mateřské společnosti zpravodajské divize. A pokud jde o kritické myšlení o 11. září, stejně jako předtím o atentátu na Kennedyho, korporátní média se předvídatelně vydala cestou, aby hnutí za pravdu o 11. září vykreslila jako "bandu konspirátorů".
Když se tedy zamyslíme nad spojnicí jak u Koreje v roce 1950, tak Tonkinským zálivem v roce 1964, dospějeme k zásadnímu podezření. Že intriky CIA sledovaly vzorec akcí, které se "v jihovýchodní Asii zcela vymkly kontrole". Nebo lépe řečeno, samotná CIA se snažila o to, aby se její akce vymkly kontrole. Tajný operátor CIA připraví scénu tím, že zahájí velmi malý a velmi tajný provokativní útok takového druhu, který jistě přinese otevřenou odvetu. Tyto tajné útoky, které mohly být provedené třetími stranami nebo žoldáky bez státní příslušnosti, jejichž materiál tajně dodala CIA, nepochybně vyvolají reakci, která je zase pozorovaná ve Spojených státech…. Nejedná se o novou hru. Ale byla povýšená na vysoký stupeň umění proti Severnímu Vietnamu, aby vytvořila vzor pro útoky v Tonkinském zálivu. Tato myšlenka je sice svádivá, ale vykazuje druh konspirativního myšlení.
Všichni máme obrovskou tendenci chtít se nechat strhnout vírou, že existuje nějaká tajná zlá příčina všech zjevných neduhů světa. Konspirační teorie podporují přesvědčení, že když se zbavíme několika špatných lidí, bude na světě všechno v pořádku.
Já si osobně myslím, že pravdivé pochopení třeba atentátu na Kennedyho nepovede k ´pár špatným lidem´ ale k institucionálnímu a polo-politickému uspořádání, které tvoří způsob, jakým jsme systematicky řízeni. Jinými slovy, spiknutí státu národní bezpečnosti [nebo to, co bych nazval hlubokými událostmi] jsou součástmi politického systému, nikoli odchylkami od něj.
Klíčová část zprávy kongresového výboru, která se zabývala právě vztahem CIA a saúdské vlády k údajnému únosci Khaledu al-Mihdarovi, byla utajená a samotná americká administrativa ji také zatajila. Když některé výbušné informace unikly do týdeníku Newsweek, stali se členové a zaměstnanci výboru, nikoli saúdská vláda, předmětem trestního vyšetřování FBI pro únik informací. Předseda senátor Bob Graham považoval vyšetřování úniku informací za zjevnou snahu americké administrativy zastrašit Kongres. A pokud to byl záměr, tak se to povedlo. Členové společného výboru a jejich štáby byli zastrašení, aby o vyšetřování mlčeli.
Společné rysy hlubokých událostí (DeepState)
Musíme si uvědomit, že většina systémových hlubokých událostí je vzájemně propojená. Studium kterékoli z nich nám pomáhá pochopit ostatní. Jejich vzájemná provázanost vede k tomu, že v Americe existují dvě úrovně dějin a dvě úrovně historického vyprávění. První jsou oficiální nebo, chceme-li, archivní dějiny, které tyto hluboké události ignorují nebo marginalizují. Jsou to klasické přefiltrované historické exkurzy na korporátních médiích a v učebnicích dějepisu pro školy. Pak je tu ale druhá úroveň, kterou my nazýváme hlubokou historií nebo stínovou historií, zatímco systémové úřady, univerzity a korporátní média ji nazývají konspiračními teoriemi, aby předem odradili své konzumenty, přikyvovače a patolízaly od širšího bádání.
Jako příklad oficiálně ignorované nebo zkreslené hluboké události rád uvádím zadržení významné postavy Al-KáidyMohameda Aliho, Kanadskou Královskou jízdní policií v roce 1993. V roce 1993 byl Mohamed Ali na příkaz FBI propuštěný, což mu umožnilo odletět do Keni, kde, jak uvádí zpráva Komise pro 11. září, začal plánovat bombový útok na americké velvyslanectví v roce 1998. Této poměrně významné události se dobře věnovaly přední kanadské noviny Toronto Globe and Mail; nikdy však o ní řádně neinformovaly žádné americké mainstreamové noviny. Když studujeme vzájemné vztahy mezi těmito hlubokými událostmi, tak po čase zjistíme, že se tyto události překrývají, a na jejich pozadí se rýsuje tentýž manuscript, tentýž rukopis.
Můžeme si třeba všimnout překrývání zdánlivě okrajových personálií mezi hlubokými událostmi atentátu na Johna Kennedyho a aférou Watergate; a opět mezi Watergate a Írán-Contras. To jsem řešil v mé Krvavé historii CIA.
Jednou z osob, která se vloupala do demokratické budovy Watergate, byl Frank Sturgis alias Fiorini. Frank Sturgis ve skutečnosti nebyl žádnou neznámou osobou. Měl dobré kontakty s bývalými majiteli kasin v Havaně, spojenými s mafií, a poté, co pronikl do Castrova hnutí26. července v Sierra Maestře, udržoval časté kontakty s úřadem amerického leteckého atašé v Havaně. Tvrdí se, že část peněz na kauci, díky které byl náš Frank Sturgis a další lupiči z aféry Watergate propuštění, byly peníze na drogy od agenta CIA, který se stal obchodníkem s drogami, Manuela Artimeho. Tyto drogy dodal další Artimeho kontakt, který peníze z těchto drog vypral. Tím kontaktem byl Ramón Emilián Rodríguez. Po zveřejnění skandálu Írán-Contras byl tento Ramón Emilián Rodríguez vyšetřovaný americkou kongresovou komisí – nikoliv kvůli Watergate, ale proto, že na podporu uruguayských Contras, řídil dvě kostarické společnosti zabývající se výrobou mořských plodů, Frigorificos a Ocean Hunter, které praly peníze z prodeje drog.
Novějším příkladem, který jsem už zmínil, může být Mohamed Ali, muž zadržený a poté propuštěný Kanadskou Královskou jízdní policií. V 80. letech minulého století tento Mohamed Ali cvičil mudžáhidy podporované CIA v Afghánistánu. Poté vycvičil některé z těch, kteří v roce 1993 odpálili bombu ve Světovém obchodním centru, a v roce 1998 zorganizoval bombový útok na americké velvyslanectví v Keni.
Moc CIA a síla měšce
Na naší dnešní pouti jsme se vypravili ke třem hlubokým událostem, které byly přímo zakotvené v systémovém řízení. Povězme si teď něco o financování CIA a ostatních amerických rozvědek. To je totiž extrémně důležité, abychom pochopili další navazující hluboké události. Je třeba zajímavé, že sedmdesát procent rozpočtů amerických zpravodajských služeb je dnes outsourcovaných soukromými společnostmi, jako je společnost Booz Allen Hamilton, kterou vlastní obří zbrojařská Carlyle Group napojená na rodinu Bushů, a SAIC (es ei aj sí), což je společnost, která pomohla Spojeným státům dostat se do boje v Iráku. To jsou zásadní informace, které nás přivádějí k zamyšlení, koho vlastně CIA a NSA zastupují? Pak tu ale máme mnohem starší moc na Wall Streetu. To se týká především obřích bank a právnických firem, které tam sídlí, ale také kartelů a dalších korporátních aliancí, které tam vznikly, a také jakéhosi think tanku Wall Streetu, Rady pro zahraniční vztahy. V 50. letech minulého století byl Wall Street dominantním komplexem. Patřily do něj nejen banky a další finanční instituce, ale také velké ropné společnosti, jejichž kartelové dohody úspěšně hájila proti vládě USA právnická firma z Wall Streetu Sullivan and Cromwell, ve které působili bratři Allen a John FosterDullesové. Vzpomínáte si na první díl mé Krvavé historie CIA? Allan Dulles byl dlouhé roky šéfem CIA, a jeho bratr John FosterDulles byl americkým ministrem zahraničí. A oba působili ve společnosti Sullivan and Cromwell, hájící zájmy Wall Streetu.
Tomuto nadřízenému postavení Wall Streetu třeba odpovídá poznámka amerického prezidenta Franklina Roosevelta, kterou v roce 1933 adresoval svému příteli plukovníku E. M. Housovi, cituji: "Skutečná pravda… je, jak víme my dva, že finanční element ve větších centrech vlastní vládu už od dob Andrew Jacksona."
Rooseveltův postřeh dobře ilustruje efektivita, s jakou skupina bankéřů z Wall Streetu, včetně dědečka Nelsona RockefelleraNelsona Aldricha, dokázala na přísně tajné schůzce v roce 1910 založit Federální rezervní systém FED. Systém, který ve skutečnosti vyhrazoval dohled nad národní měnovou zásobou a nad všemi americkými bankami úzkou skupinou kolem FEDu. Politický vliv Rady FEDu se jasně projevil třeba v roce 2008, kdy si vedení FEDu zajistilo okamžitou podporu dvou po sobě jdoucích administrativ pro veřejné peníze na záchranu bezohledného hospodaření bank na Wall Streetu. Bank, které byly příliš velké na to, aby padly. Mezinárodní právníci z Wall Streetu před sebou neskrývali společné přesvědčení, že požadavkům na řízení světa rozumí lépe než Washington. Jak napsal John FosterDulles ve 30. letech minulého století svému britskému kolegovi,
Slovo "kartel" tu získalo stigma strašáka, na kterého politici neustále útočí. Skutečnost je taková, že většina těchto politiků je silně izolovaná a nacionalistická, a protože politické uspořádání světa bylo pod takovým vlivem tak zaostalé, museli podnikatelé, kteří se museli realisticky vypořádat s mezinárodními problémy, najít způsoby, jak projít a obejít hloupé politické bariéry.
Stejná mentalita také vysvětluje, proč se Allen Dulles jako důstojník OSS v roce 1945 jednoduše vyhnul rozkazu z Washingtonu, který mu zakazoval jednat s generálem SSKarlem Wolffem o podmíněné kapitulaci německých sil v Itálii. To bylo významné porušení Rooseveltovy dohody se Stalinem na Jaltě o bezpodmínečné kapitulaci. Toto porušení je mnohými považované za pomoc, která vedla ke studené válce.
7 velkých ropných společností (SevenSisters)
Sedm velkých ropných společností neboli Sedm sester, pět amerických a dvě britské, fungovalo jako kartel i po druhé světové válce. Když tedy íránský premiér Mohammed Mossadeq podnikl v letech 1951 až 1952 kroky ke znárodnění Anglo-IranianOilCompany, dnes BP, podařilo se hlavním ropným společnostem zorganizovat do značné míry úspěšný bojkot vývozu íránské ropy. Nedokázaly ovšem amerického prezidenta Haryho Trumana přesvědčit, aby proti Mossadeqovi použil CIA, a musely počkat, až Trumana v roce 1953 vystřídá Dwight Eisenhower. Když byli do čela státu a CIA dosazení bratři Dullesové, začala CIA okamžitě plánovat převrat s cílem obnovit šáha Rézu Páhlavího, který Dwight Eisenhower v červnu 1953 schválil.
To ukazuje, jak je DeepState a jeho nadsvět naprosto nadnárodní. Například v padesátých letech, když chtěl Allen Dulles jako ředitel CIA v určitý den přeletět letounem U-2 nad Ruskem, a prezident Dwight Eisenhower řekl ne, Dulles se jednoduše obrátil na své britské kolegy v MI6, aby získali povolení od Macmillana, a Allen Dulles dosáhl svého.
CIA, offshory a peníze z opia
CIA měla od svého počátku vždycky přístup k velkému množství mimoúčetních nebo zahraničních finančních prostředků na podporu své činnosti. Vzpomínáte si, jak jsem v druhém díle Krvavé historie CIA popisoval drogovou pračku peněz v jihovýchodní Asii, prováděnou agenty CIA? To je třeba jeden ze zdrojů financování CIA. Ti, kdo mají pod kontrolou offshorové fondy DeepStatu podporující činnost CIA, po desetiletí financují také členy amerického Kongresu a výkonné moci. Zopakujme si některé zdroje offshorových fondů, které financují aktivity CIA. První tajnou operací CIA bylo použití "více než deseti milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy k ovlivnění [italských] voleb [v roce 1948]". Hromadění prostředků začalo v bohatém Brook Clubu v New Yorku. Allen Dulles, tehdy ještě právník na Wall Streetu, ale přesvědčil Washington, který zpočátku dával přednost soukromé finanční kampani, aby operaci schválil prostřednictvím Rady národní bezpečnosti a CIA.
Allen Dulles spolu s Georgem Kennanem a Jamesem Forrestalem pak našli způsob, jak pod záminkou Marshallova plánu zajistit legální zdroj pro financování CIA mimo účetnictví. Tito tři muži "pomohli vymyslet tajný plán [k Marshallovu plánu], který CIA poskytl možnost vést politickou válku. Díky němu mohla agentura z tohoto plánu vytěžit miliony dolarů.
CIA a drogy v Burmě a Tchaj-Wanu
V době, kdy v Evropě probíhal Marshallův plán, podnikla CIA také kroky, jejichž výsledkem byly peníze z drog na podporu protikomunistických armád na Dálném východě. CIA s pomocí bývalého agenta OSSPaula Helliwella vytvořila dvě vlastní firmy jako infrastrukturu pro armádu čínských nacionalistů ze strany Kuomintang v Barmě. Armádu, která se rychle zapojila do řízení a rozvoje tamního obchodu s opiem. Těmito dvěma firmami byly SEA Supply Incorporated v Bangkoku a CAT Incorporated, později Air America, na Tchaj-wanu. Důležité je, že CIA si rozdělila vlastnictví letadel společnosti CAT Incorporated s čínskými bankéři Kuomintangu na Tchaj-wanu, to umožnilo CIA odmítnout odpovědnost za lety, kdy se letadla společnosti CAT – po dodání zbraní od společnosti Sea Supply armádě pěstující opium – poté vrátila na Tchaj-wan s opiem pro čínskou Kuomintang. Dokonce i poté, co CIA v roce 1953 oficiálně přerušila své spojení s armádou čínské Kuomintang, dodávala její vlastnická firma Sea Supply Incorporated zbraně pro CIA vedené polovojenské síly PARU. Tyto polovojenské síly PARU byly také přinejmenším částečně financované z obchodu s drogami.
Zisky z Thajska se filtrovaly zpět, částečně prostřednictvím našeho známého bývalého agenta Paula Helliwella, jako dary členům obou stran v americkém Kongresu. Thajský diktátor PhaoSriyanon, obchodník s drogami, který byl tehdy údajně nejbohatším mužem na světě, najal právníka – koho jiného než bývalého agenta Paula Helliwella, jako lobbistu vedle [bývalého šéfa OSSWilliama] Donovana [který byl v letech 1953 až 1955 velvyslancem Spojených Států v Thajsku]. William Donovan a Paul Helliwell si mezi sebou rozdělili americký Kongres, přičemž William Donovan převzal odpovědnost za republikány a Paul Helliwell za demokraty.
CIA a drogy v Laosu
Nejdramatičtější využití zisků z prodeje drog mimo účetnictví k financování zahraničních armád se projevilo v kampani vedené CIA v Laosu v 60. letech. Podrobně jsem to probíral ve druhém díle Krvavé historie CIA. Tam CIA dodávala letiště a letadla na podporu laoské armády, která měla 30000 mužů, a byla financovaná drogami. V jednu chvíli šéf laoské pobočky CIA Ted Shackley dokonce povolal letadla CIA na podporu pozemní bitvy, aby jménem větší laoské královské armády zadržel obrovskou karavanu opia.
CIA a zbrojaři v Japonsku a Saúdské Arábii
V šedesátých a zejména sedmdesátých letech začala Amerika dovážet stále více ropy z Blízkého východu. Negativní dopad na americkou platební bilanci byl však kompenzovaný rostoucím prodejem zbraní a letecké techniky Íránu a Saúdské Arábii. Smlouvy se společnostmi jako NorthropGrumann a zejména Lockheed Martin, výrobce letounu U-2 pro CIA, zahrnovaly úplatky zprostředkovatelům zbraní, jako byli KodamaJošio v Japonsku a AdnamChášukdží v Saúdské Arábii, kteří byli zároveň významnými agenty CIA. Samotná společnost Lockheed Martin později přiznala Churchově výboru, že v letech 1970 až 1975 poskytla AdnamuChášukdžímu provizi ve výši 106 milionů dolarů. To bylo více než desetinásobek toho, co zaplatila dalšímu nejdůležitějšímu spojenci KodamuJošiovi v Japonsku.
Tyto prostředky pak AdnamChášukdží a KodamaJošio použili na nákup prozápadního vlivu. Ale AdnamChášukdží, kterému radil tým bývalých Američanů z CIA, jako byli MilesCopeland a Edward Moss, rozděloval hotovost a někdy poskytoval i ženy, a to nejen v Saúdské Arábii, ale po celém světě – včetně hotovosti americkým kongresmanům a prezidentu Richardu Nixonovi ve Spojených státech.
AdnamChášukdží ve skutečnosti sloužil jako "cutout" neboli zástupce v řadě operací zakázaných CIA a společnostem, s nimiž spolupracoval. Například společnost LockheedMartin nápadně chyběla na seznamu vojenských dodavatelů, kteří nezákonně přispěli na Nixonovu volební kampaň v roce 1972. Neexistoval ale žádný zákon, který by to zakazoval, a ani nic jiného, co by jejich oficiálnímu zástupci, Chášukdžímu, bránilo v obíhání dvou set milionů dolarů přes banku Nixonova přítele BebehoRebozy.
Elitní Safari Club: Aliance rozvědek
Moc, kterou AdnamChášukdží uplatňoval, se neomezovala jen na jeho přístup k finančním prostředkům a ženám. V sedmdesátých letech vlastnil Chášukdží a jeho pobočník Edward Moss elitní Safari Club v Keni. Tento exkluzivní klub se stal prvním místem pro další a důležitější, ale tentokrát už metaforický Safari Club. Myslím tím alianci mezi saúdskými a dalšími zpravodajskými službami, které chtěly kompenzovat útlum CIA po zvolení prezidenta Jimmyho Cartera a reformách senátora Churche po aféře Watergate.
Jak jednou řekl bývalý šéf saúdské rozvědky,princ Turkí bin Fajsal, absolventům Georgetownské univerzity v roce 1976, cituji:
"Poté, co se tu odehrály aféry Watergate, byla vaše zpravodajská komunita doslova svázaná Kongresem. Nemohla nic dělat. Nemohla posílat špiony, nemohla psát zprávy a nemohla vyplácet peníze. Aby to kompenzovala, dala se skupina zemí dohromady v naději, že bude bojovat proti komunismu, a založila takzvaný Safari klub. Do Safari klubu patřily Francie, Egypt, Saúdská Arábie, Maroko a Írán."
Tento Safari klub, působící na úrovni mezinárodního DeepStatu, byl výslovně vytvořený k překonání omezení stanovených politickými rozhodnutími veřejného státu ve Washingtonu. Rozhodnutími nejen Kongresu, ale i prezidenta Jimmyho Cartera.
Banka zločinců: Bank ofCredit and Commerce International
Konkrétně aktivit AdnamaChášukdžího zahrnující korupci sexem a penězi, se poté co byly poněkud omezené reformami senátora Churche po aféře Watergate, rychle ujala Bank ofCredit and Commerce International. To byla muslimská banka, kde byl spoluvlastníkem Chášukdžího přítel a obchodní partner Kamal Adham, šéf saúdské rozvědky a hlavní člen našeho Safari klubu. Tuto banku jsem podrobně rozebíral ve čtvrté epizodě Krvavé historie CIA. V osmdesátých letech tato banka zločinců a její spřízněné námořní impérium, vlastněné pákistánskými bratry Gokalovými, dodávaly finance a infrastrukturu pro největší tajnou operaci CIA a Saúdské Arábie v tomto desetiletí, podporu afghánských mudžahedínů.
Cituji část senátní zprávy této banky zločinců:
"Úloha Bank ofCredit and Commerce International při pomoci Spojeným státům financovat mudžahedínské partyzány, bojující proti sovětské okupaci, přitahuje stále větší pozornost. Role banky začala vyplouvat na povrch v polovině 80. let, kdy se v New York Times objevily články ukazující, jak američtí bezpečnostní agenti využívali Omán jako přestupní stanici pro arabské fondy. To potvrdil i Wall Street Journal z 23. října 1991, který cituje člena kabinetu zesnulého generála Zii, který říká: "Byly to arabské peníze, které protékaly přes tuto banku. Bankou, která tyto peníze převáděla z Ománu do Pákistánu a do Afghánistánu, byla National Bank of Oman, ve které Bank ofCredit and Commerce International vlastnila 29 %."
Tok peněz této banky zločinců přes Bank of Oman částečně řídil mezinárodní finančník Bruce Rappaport, který si, stejně jako Chášukdží, po deset let udržoval ve svém štábu bývalého důstojníka CIA. Rappaportovým partnerem v jeho Inter Maritime Bank, která byla propojena s naší bankou zločinců, byl E. P. Barry, který byl předtím partnerem ve floridských bankách bývalého agenta Paula Helliwella, zabývajících se praním špinavých peněz.
Činnost tohoto Safari Clubu byla odhalena poté, co Íránci v roce 1979 zabavili záznamy amerického velvyslanectví v Teheránu. Podpora naší banky zločinců pro tajné operace CIA, včetně Írán-Contras, však pokračovala až do odhalení zločinnosti banky zločinců na konci80. let.
CIA a zbrojní kontrakty
Mezitím, po zvolení Ronalda Reagana v roce 1980, Washington obnovil mimorozpočtové financování tajných operací CIA, pod krytím zbrojních kontraktů se Saúdskou Arábií. Toho ovšem už nebylo dosahováno prostřednictvím výpalného pro aktivy CIA, jako byl Chášukdží, poté, co americký Kongres v roce 1977 uzákonil, že platby amerických společností zahraničním představitelům byly nezákonné. Namísto toho byla uzavřena ujednání o tom, že platby budou vrácené, a to buď prostřednictvím neformálních dohod, nebo tajných dodatků ve smlouvách, samotnou saúdskoarabskou vládou. Dva po sobě jdoucí zbrojní obchody, AWACS z roku 1981 a al-Yamamah z roku 1985, značně zvýšily objem dostupných prostředků.
Dohoda AWACS.
Podívejme se na dohodu AWACS.
V roce 1981 tehdejší Reaganův viceprezident George Bush starší a saúdský princ Bandar získali souhlas amerického Kongresu s masivním prodejem nových zbraní, konkrétně letounů AWACS, což je vzdušný výstražný a řídicí systém, do Saúdské Arábie. V tomto balíku za 5,5 miliard dolarů pokrývalo náklady na letadla pouze deset procent. Většina zbytku byla počáteční splátkou na program, který nakonec představoval 200 miliard dolarů na vojenskou infrastrukturu prostřednictvím Saúdské Arábie.
Američané takto skrytě financovali tajné operace, které ve Washingtonu více než deset let spravoval princ Bandar poté, co se stal saúdským velvyslancem (a blízkým přítelem rodiny Bushů, přezdívaným "Bandar Bush").
Nedlouho po schválení prodeje tohoto zbrojního systému AWACS se princ Bandar Reaganově administrativě odvděčil za hlasování tím, že vyhověl žádosti tehdejšího šéfa CIAWilliama Caseyho o uložení 10 milionů dolarů do vatikánské banky, které měly být použité v kampani proti Italské komunistické straně. Implicitně byl součástí obchodu s AWACS i závazek Saúdů financovat protikomunistické partyzánské skupiny v Afghánistánu, Angole a jinde, které Reaganova administrativa podporovala.
Vatikánský příspěvek pro dlouholeté klienty CIA, Křesťanskodemokratickou stranu, samozřejmě navazoval na tradici CIA sahající až do roku 1948.
Dohoda Al-Yamamah
Podívejme se na druhou dohodu,Al-Yamamah.
Poté, co druhý navrhovaný velký prodej zbraní do Spojených států narazil v roce 1985 v Kongresu na zesílený odpor izraelské lobby, Saúdská Arábie místo toho vyjednala mnohamiliardový dlouhodobý kontrakt s Velkou Británii, takzvanou dohodu Al-Yamamah. Přeplatky za nakoupené zbraně byly opět odčerpané do obrovského fondu na politické úplatky, včetně "stovek milionů liber bývalému saúdskému velvyslanci ve Spojených státech, princi Bandárovi bin Sultánovi. Podle Roberta Laceyho měly platby princi Bandárovi za více než deset let dosáhnout jedné miliardy liber. Peníze šly přes účet saúdského velvyslanectví ve washingtonské Riggs Bank. Využívání této Riggs Bank saúdským velvyslanectvím se datuje do poloviny 70. let, kdy podle několika badatelů "saúdská královská rodina převzala financování zpravodajských služeb pro Spojené státy". Přesněji řečeno, nešlo o financování Spojených států, ale amerického DeepState.
Červená nit hlubokých událostí (DeepState)
Tím se dostávám k tomu nejoriginálnějšímu a nejdůležitějšímu, co chci říci. Domnívám se, že tyto tajné finanční prostředky z Bank ofCredit and Commerce International a saúdských zbrojních obchodů, nejprve Chášukdžího z Lockheedu, a poté prince Bandara z obchodů AWACS a Al-Yamamah, jsou společným jmenovatelem všech hlavních systémových hlubokých událostí, které postihly Ameriku od vzniku nadnárodního Safari klubu v roce 1976.
Mám na mysli zejména tyto události:
Za prvé: Tajnou intervenci Spojených států v Afghánistánu (která začala kolem roku 1978 jako intervence Safari klubu, více než rok před sovětskou invazí).
Za druhé: říjnové překvapení z roku 1980, které spolu se zvýšením cen saúdské ropy pomohlo zajistit Reaganovo zvolení, a tím i Reaganovu revoluci.
Za třetí: Írán-Contras v letech 1984 až 1986.
A za čtvrté: V neposlední řadě 11. září.
Proto považuji za důležité analyzovat tyto události na úrovni nadnárodního DeepStatu. Dovolte mi uvést jen několik podrobností. Nebudu popisovat věci jako Írán-Contras, protože to dnes, troufám si říct, nikoho příliš nezajímá, ale budu se soustředit jen ve zkratce na 11. září.
CIA a saúdská královská rodina (11. září)
Když dva údajní únosci al-Mihdhar a al-Hazmi, dorazili do San Diega v Kalifornii, saúdský občan jménem Omar al-Bayoumi je ubytoval a otevřel jim bankovní účty. Brzy poté začala Bayoumiho manželka dostávat měsíční platby z účtu naší známé Riggs Bank. Kdo myslíte, že byl majitelem tohoto účtu? Majitelkou byla manželka prince Bandara, princezna Haifa bintFaisalová. Kromě toho princezna Haifa bintFaisalová posílala pravidelné měsíční platby ve výši 2000 až 3500 dolarů manželce Usámy bin Ládina jménem Basnana, o které se různí vyšetřovatelé domnívali, že byla špionkou saúdské vlády. Celkově "v letech 1998 až 2002 poslala Haifa bintFaisalová, manželka saúdského prince Bandara, až 73000 dolarů v šecích dvěma kalifornským rodinám, o kterých je známo, že financovaly únosce zapojené do 11. září, al-Midhara a al-Hazmího.
Ačkoli tyto částky samy o sobě nejsou velké, mohly být součástí obecnějšího vzorce. Třeba autor Paul Sperry tvrdí, že existovaly možné kontakty saúdské vlády s nejméně čtyřmi dalšími údajnými únosci ve Virginii a na Floridě. Například "vůdce 11. září Mohamed Atta a další únosci navštívili dům, který vlastnil EsamGhazzawi, saúdský poradce synovce krále Fahda.
Je ale nesprávné považovat Bandarovy účty v Riggs Bank za výhradně saúdské. Připomeňme, že mezi platbami prince Bandara byl údajně i "kufřík s více než 10 miliony dolarů", který putoval vatikánskému knězi pro dlouholeté klienty CIA, Křesťanskodemokratickou stranu. V roce 2004Wall Street Journal uvedl, že Riggs Bank, která byla v té době vyšetřovaná ministerstvem spravedlnosti kvůli praní špinavých peněz, "měla podle lidí obeznámených s operacemi Riggs Bank a amerických vládních představitelů dlouhodobé vztahy s CIA.
Rovníková Guinea a ropné plošiny
Mezitím prezident Rovníkové Guineje Obiang "odčerpal miliony ze státní pokladny své země s pomocí Riggs Bank ve Washingtonu D.C. Za to byl obviněný vedoucí účtu Riggs Bank Simon Kareri. Prezident Rovníkové Guineje Obiang se však těšil souhlasu ministerstva zahraničí se smlouvou se soukromou americkou vojenskou firmou MPRI (em pí ár aj), jejímž cílem byla obrana ropných plošin na moři, které vlastnily společnosti ExxonMobil, Marathona Hess.
Za vztahem CIA s Riggs Bank stála role, kterou hráli zámořští klienti banky při ochraně amerických investic, a zejména v případě Saúdské Arábie a Rovníkové Guineje, největších ropných společností v zemi.
Závěr
Je zřejmé, že už několik desetiletí jsou procesy demokracie směřující zdola nahoru stále více vytlačované procesy DeepStatu, směřujícími shora dolů. Možná třeba někdy nastane čas systémové nápravy těchto procesů DeepState. Domnívám se, že k dosažení této nápravy je třeba lépe porozumět hlubokým událostem a DeepStatu. Nakonec ale bude to, zda se nápravy dočkáme, nebo ne, záviset přinejmenším na tom, jak moc se o ni lidé budou zajímat. A to je důvod mých pátracích misí Vyhledej a přelož a Vyhledej a zpracuj, které jsem v posledních měsících točil. My nejprve musíme těmto procesům porozumět, abychom s tím dokázali bojovat. Nestačí mít pouze srdíčko na správném místě, ale je potřeba hlubokého porozumění těmto hlubokým systémovým událostem. Musíme nejprve umět pojmenovat ten problém, teprve potom ho začít řešit. Je zbytečné plýtvání energií věnovat se kauzám typu Čapí hnízdo nebo nějakým politickým přestřelkám silových rezortů. To jsou ta spodní patra soupeření mafiánských skupin, které se snaží ukořistit nějakou zakázku, nebo třeba ministerstvo nějaký segment hospodářství.
My ale musíme pohlížet na to všechno ze shora, a vtisknout tomu určité tmelící prvky, nadnárodní zastřešení, abychom určili ten trend směřování, k čemu to všechno spěje, kam to směřuje. Nenechávat se opíjet rohlíkem. Musíme se soustředit na stínovou hlubokou historii, ne na systémem přefiltrovanou a předžvýkanou minulost. To jsou dějiny, které globální elity chtějí, abychom měli vtisknuté v našich hlavách. My musíme zkoumat věci pod povrchem a soustředit se na stínové vlády a hluboké události. Proto se tyto skutečnosti zatajují. Aby lidé nedokázali porozumět tomu základu. Tím pádem ho ani pojmenovat a žádat nápravu.