Mnoho z nás si jistě uvědomujeme, že většina systémových hlubokých událostí je vzájemně propojená. Studium kterékoli z nich nám pomáhá pochopit ostatní. Jejich vzájemná provázanost vede k tomu, že v Americe existují 2 úrovně dějin a 2 úrovně historického vyprávění. První jsou oficiální, nebo chceme-li, archivní dějiny, které tyto hluboké události ignorují nebo marginalizují. Jsou to klasické přefiltrované a předžvýkané historické exkurzy na korporátních médiích a v učebnicích dějepisu pro školy. Pak je tu ale druhá úroveň, kterou my nazýváme hlubokou historií nebo stínovou historií. Systémové úřady, univerzity a korporátní média to nazývají konspiračními teoriemi, aby předem odradily své konzumenty od širšího bádání. V dnešním pořadu jsem se rozhodl proniknout do utajovaných pater něčeho, čemu se říká deep state. Zkusím najít svorník a červenou nit, která protkává zásadní systémové hluboké události. Budu ale hlavně zkoumat psychologii zločinců, které omylem považujeme za politiky. Prozkoumáme i financování CIA přes obchody s opiem, obří zbrojní kontrakty a další pračky peněz v offshorech, včetně několika největších bank. Jedině tak můžeme porozumět základním rysům něčeho, co nazýváme deep state, aniž bychom mohli přesně určit, co vlastně tento hluboký stát představuje. Podíváme se na 3 základní hluboké události, jako válka v Koreji, Vietnamu a 11. září 2001. Ovšem budu také vyprávět o tom, jak Amerika zničila britské impérium, nebo o zlomyslném a zákeřném bombardování německých Drážďan na konci druhé světové války, kdy už bylo beztak jasné, že Německo bylo poražené. Počet zabitých lidí byl ekvivalentní Hirošimě a Nagasaky dohromady.
Turecký a americký deep state
Skutečnost, že by se některé státní složky spolčily se zločinci, aby zabíjeli nevinné civilisty, se na první pohled zdá nemyslitelná. Ovšem v minulém století se to stalo nejen myslitelným, ale i běžným jevem. Zásadním příkladem bylo francouzské Alžírsko, kde se disidentské složky francouzských ozbrojených sil, vzdorující plánům generála de Gaulla na nezávislost Alžírska, zorganizovaly jako Tajná armádní organizace a nevybíravě bombardovaly civilisty, mezi jejichž cíle patřily i nemocnice a školy. Kritici, jako například Alexandr Litviněnko, který následně zemřel v listopadu 2006 v Londýně na otravu poloniem, se nechali slyšet, že bombové útoky na obytné domy v okolí Moskvy z roku 1999, připisované čečenským separatistům, byly ve skutečnosti dílem ruské tajné služby FSB. Nebylo to jenom tohle. V osmileté alžírské válce za nezávislost bylo zabito přibližně 250 tisíc lidí. Podobné útoky v Turecku daly vzniknout tamní představě o bezprávním deep state, jakési kombinaci sil, od bývalých členů organizace Gladio podporované CIA až po rozsáhlý matrix bezpečnostních a zpravodajských úředníků, ultranacionalistických členů tureckého podsvětí a odpadlých bývalých členů kurdské separatistické PKK. Tento deep state v Turecku, financovaný zčásti ze značného tureckého obchodu s heroinem, byl obviněný ze zabití tisíců civilistů při incidentech, jako byl smrtící bombový útok v listopadu 2005 na knihkupectví v Semdinli. Ukázalo se, že tento útok, původně připisovaný kurdské separatistické PKK, spáchali příslušníci turecké polovojenské policejní zpravodajské služby spolu s bývalým členem PKK, který se stal informátorem. 23. dubna 2008 byl bývalý turecký ministr vnitra Mehmet Agar postavený před soud za svou roli v této špinavé válce v 90. letech.
Bojovníci a obchodníci: Americký deep state od 2. světové války
Dnes už je nám jasné, že přinejmenším od druhé světové války, ne-li dříve, existuje analogický americký deep state, který také kombinuje zpravodajské úředníky s prvky z podsvětí obchodujícího s drogami. Ve své dvoudílné sérii 11. září jsem poukázal také na nedávná desetiletí spolupráce mezi americkým deep state a al-Kájdou. Tedy teroristickým podsvětím, jehož aktivity v oblasti obchodu s drogami byly ve zprávě Komise pro 11. září a v hlavních amerických médiích bagatelizované. Ještě zbývá vysvětlit mediálně potlačovanou základní skutečnost, že hlavní školitel al-Kájdy v oblasti únosů letadel, Alí Mohamed, byl současně dvojím agentem, který se hlásil FBI, a téměř jistě stále udržoval spojení se CIA. Právě CIA ho jako agenta využívala a pomohla ho v 80. letech přivést do Ameriky. Není sporu o tom, že Alí Mohamed zorganizoval bombový útok na americké velvyslanectví v Keni, a že tak učinil poté, co Kanadská královská jízdní policie, která ho zadržela ve Vancouveru, v přítomnosti jiného známého teroristy, Alí Mohameda, na pokyn FBI, propustila. Na tomto historickém pozadí spolupráce se můžeme zamyslet nad hypotézou pro další zkoumání. Že americký deep state je nějakým způsobem zapletený s al-Kájdou do zvěrstva z 11. září, a že to pomáhá vysvětlit nápadné zapojení CIA a dalších amerických agentur do následného utajování. Sibel Edmondsová, Američanka tureckého původu, která dříve pracovala jako překladatelka FBI, veřejně spojila al-Kájdu i americké představitele s tureckým obchodem s heroinem, který je základem tureckého deep state. Ačkoli jí bylo mimořádným soudním příkazem znemožněno promluvit přímo, její tvrzení shrnul Daniel Ellsberg:
"Al-Kájda, jak říkala v Kongresu, je podle těchto rozhovorů z 95 % financovaná z peněz z drog, přesněji z obchodu s drogami, před kterým americká vláda zavírá oči. Ignoruje ho, protože se na něm velmi silně podílejí naši spojenci a aktiva jako Turecko, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Pákistán, Afghánistán. Všechny státy v drogovém obchodu, kde opium pochází z Afghánistánu, se zpracovává v Turecku a dodává do Evropy. V Evropě dodávají 96 % evropského heroinu Albánci, buď v Albánii, nebo albánští muslimové v Kosovu. V podstatě Kosovská osvobozenecká armáda, kterou jsme v této epizodě na konci století silně podporovali."
Míněno Američané. Sibel Edmondsová uvedla, že předsedovi Sněmovny reprezentantů Dennisi Hastertovi byly do jeho domu nedaleko Chicaga doručené kufry s hotovostí z tureckých zdrojů. Přitom ví, že velká část z nich byly peníze z drog. V roce 2005 byla obvinění Sibel Edmondsové částečně zveřejněná v časopise Vanity Fair. Tam vyšlo najevo, že měla přístup k odposlechům FBI, které zachycovaly rozhovory mezi členy Americko-turecké rady o uplácení zvolených amerických úředníků, a o tom, co znělo jako zmínky o rozsáhlých dodávkách drog a dalších zločinech. V roce 2003 vydal italský novinář Maurizio Blondet knihu s názvem 11. settembre: colpo di stato (11. září: státní převrat). V průběhu let se k názoru, že 11. září bylo státním převratem, přihlásila řada pozorovatelů, včetně Gora Vidala. Po půl století byly ústava a zákony otevřeného nebo veřejného amerického státu nejprve obcházené, pak narušované a posléze stále více zpochybňované a rozvracené silami deep state. Této eroze bylo částečně dosaženo prostřednictvím řady důležitých hlubokých událostí v poválečných amerických dějinách. Událostí, jejichž aspekty, jak je od počátku jasné, budou v mainstreamových médiích ignorované nebo potlačené. V nedávných dějinách došlo k řadě takových událostí, jako byl atentát na Johna Kennedyho, které jsou natolik nevysvětlitelné veřejnými představami o americké politice, že na ně většina lidí nemá tendenci ani pomýšlet. Místo toho většina přijímá jejich oficiální povrchní vysvětlení, i když tuší, že nejsou pravdivá. Nebo pokud jiní říkají, že věří, že Lee Harvy Oswald jednal sám, mohou tak činit ve stejném utěšujícím, ale iracionálním stavu mysli, který věří, že Bůh odmění spravedlivé a potrestá zlé. Na jedné straně tedy musíme vidět, že Amerika dospěla do stavu, kdy jsou tradiční občanská práva flagrantně omezovaná jako nikdy předtím. Zároveň musíme vidět, že 11. září, jako nevysvětlitelná nebo hluboká událost, která odklonila Ameriku od ústavní normality a uvrhla do zbytečného trvalého válečného stavu, není bezprecedentní. Je to jedna z řady podobných nevysvětlitelných událostí, které měly všechny podobné důsledky sahající až k druhému incidentu v Tonkinském zálivu, atentátu na Kennedyho, dokonce i k mylně vzpomínanému začátku korejské války. Ovšem musíme se vypravit právě na konec druhé světové války, abychom si naprojektovali způsob, jak americké korporace začly dominovat světu. Teprve potom se vypravíme na 3 základní klíčové hluboké události, tedy Koreu, Vietnam a 11. září.
Jak Amerika zničila britské impérium
Jedná se o málo známou část historie Ameriky, o které se prakticky nikdy nediskutuje. Tato historická epizoda ale byla jedním z hlavních faktorů, které po druhé světové válce zajistily Americe ohromnou výrobní a hospodářskou převahu. Zahrnuje konečné zničení britského impéria, a také podmínky, které nastaly po skončení druhé světové války. První světová válka způsobila, že Británie ztratila asi 40 % svého někdejšího impéria a bohatství, a druhá světová válka tento úkol dokončila, ale ne bez málo známého dravého zásahu Ameriky. Během druhé světové války potřebovala Británie obrovské objemy dodávek potravin, surovin, průmyslového zboží, výzbroje a vojenské techniky. Britské továrny ale byly zničené válkou, a v každém případě neměly dostatečnou výrobní kapacitu. Británii také stále více chyběly peníze na zaplacení tohoto zboží, což řešila nákupy na úvěr od svých kolonií. Kanada, Indie, Austrálie, Jižní Afrika a mnoho dalších zemí dodávalo Anglii potřebné zboží a válečný materiál pod příslibem budoucí platby. Plán byl takový, že po skončení války Británie tyto dluhy splatí vyrobeným zbožím, které bude schopná dodávat obnovená Británie. Tyto dluhy byly evidované v tehdejší britské měně, librách šterlinků a vedené v účetních knihách v Anglické bance, běžně označovaných jako šterlinková bilance. Po skončení druhé světové války byla Amerika jedinou velkou světovou ekonomikou, která nebyla rozbombardovaná na padrť, zemí s nedotčenými továrnami, která byla schopná pracovat na plný výkon, a vyrábět téměř všechno, co svět potřeboval. Amerika měla obrovskou kapacitu dodávek, ale mnohé země britského impéria, jejichž ekonomiky byly v dobrém stavu a měly peníze na zaplacení, odmítaly od Američanů nakupovat, protože čekaly, až se Velká Británie obnoví a splatí nesplacené dluhy vyrobeným zbožím. Americká vláda a korporace si uvědomovaly, že tento obrovský trh, který se skládal z tolika světových zemí, pro ně zůstane uzavřený možná celá desetiletí, že budou mít jen malý nebo žádný obchodní úspěch v jakékoli části bývalého britského impéria, dokud budou tyto šterlinkové bilance v účetních knihách v Bank of England. A právě na tomto místě se ostře ukazuje skutečná povaha Ameriky. Událost, která lépe, než mnohé jiné ilustruje příběh americké fair play a vytváření rovných podmínek ze strany Spojených Států.
Británie prosí v Americe
Na konci války Británie, fyzicky zničená a finančně zbankrotovaná, neměla továrny na výrobu zboží pro obnovu, materiál na obnovu továren nebo na nákup strojů pro jejich naplnění, ani peníze na zaplacení čehokoli z toho. Situace Británie byla tak vážná, že vláda vyslala ekonoma Johna Maynarda Keynese s delegací do Ameriky, aby prosil o finanční pomoc, a tvrdila, že Británie čelila finančnímu Dunkerque. Američané byli ochotní tak učinit pod jednou podmínkou. Dodali by Británii finance, zboží a materiál na obnovu, ale nařídili, že Británie musela nejprve odstranit tyto šterlinkové bilance tím, že se vzdá všech dluhů vůči svým koloniím. Alternativou bylo nedostávat od Ameriky ani pomoc, ani úvěry. Jednoduše Američané dali Britům dvě možnosti. Buď vám pomůžeme, ale za oplátku vy nebudete vracet vaše dluhy koloniím, anebo vám nepomůžeme, a vy budete muset koloniím vaše dluhy splácet. Zbídačená a zadlužená Británie, bez přírodních zdrojů a bez úvěru a schopnosti platit, neměla jinou možnost než podlehnout. A samozřejmě po zrušení všech pohledávek a vzhledem k tomu, že Američané ihned mohli vyrábět, neměly tyto koloniální země žádný další důvod odmítat průmyslové zboží z Ameriky. Takže Velká Británie nejen že svým koloniím nemusela splácet své dluhy z doby druhé světové války, ale Amerika tímto majstrštykem obsadila všechny bývalé britské kolonie svým zbožím. Američané Velkou Británii jednoduše nahradili. Tato americká strategie byla prostě úspěšná. Než se Británie stihla zmátořit, Američané víceméně obsadili všechny bývalé britské koloniální trhy a nějakou dobu po skončení války Amerika vyráběla přes 50 % všeho, co se na světě vyrábělo. A to byl konec britského impéria a začátek poslední etapy amerického vzestupu.
Marshallův plán: Propaganda jede naplno
Američané byli propagandisticky přesvědčení, že jejich země nezištně podporovala evropské válečné úsilí a velkoryse naplánovala a financovala celou obnovu celé, válkou zničené, Evropy. Měli plné hlavy Marshallova plánu a mnoha dalších věcí. Všímám si, že i u nás si spousta lidí myslí, že Marshallův plán bylo něco spásného, od čehož my jsme hanebně odstoupili. Máme tu ale 3 zamlčené pravdy: První pravdou je, že Američané pomáhali Evropě a Velké Británii především proto, že potřebovali trhy a odbytiště pro své zboží. Americké korporace nacházely v evropských zemích, které byly teď z velké části zničené a zbankrotované, malou kupní sílu a bez těchto trhů by se zhroutila i americká ekonomika. Byl to spíše obchodní zájem než soucit nebo dobročinnost, co vedlo Ameriku k finanční pomoci Velké Británii a Evropě. Spojené Státy pouze poskytly rozsáhlé spotřebitelské financování výrobků svých vlastních korporací. Přitom většina financování nikdy Ameriku neopustila. Marshallův plán byl z větší části sociální program pro americké nadnárodní korporace. Druhou pravdou je, že Evropa a Anglie za tuto finanční pomoc tvrdě zaplatily. Teprve v roce 2006 Británie konečně zaplatila poslední splátku půjček, které jí Američané poskytli v roce 1945. Třetí pravdou je, že poválečné financování Evropy nesloužilo primárně k obnově, ale jako základ drtivé americké politické kontroly, která do značné míry přetrvala dodnes. Prostředky z Američany vychvalovaného Marshallova plánu byly vynaložené spíše na financování operace Gladio než na obnovu Evropy. Jak dobře poznamenal William Blum v jednom ze svých článků:
"Amerika měla mnohem větší zájem na sabotáži politické levice v Evropě než na rekonstrukci. Prostředky Marshallova plánu se odčerpaly na financování politických vítězství krajní pravice, tedy něčím jako kryptofašismem nebo kryptonacismem, a také na násilný teroristický program známý jako operace Gladio."
Blum také správně zmínil, že CIA odčerpávala značné částky na financování tajné žurnalistiky a propagandy. Přitom jedním z kanálů byla Fordova nadace. Amerika také uplatňovala vůči přijímajícím zemím obrovská ekonomická a politická omezení jako podmínky pro získání finančních prostředků. Přitom většina z nich se použila spíše na pomoc při opětovném upevňování postavení evropských bankéřů a elit v jejich ekonomické a politické moci po válce, kterou sami vyvolali, než na pomoc při obnově. Nakonec by si Evropané stejně dobře poradili i bez této takzvané pomoci ze strany Ameriky, a Evropa by dnes byla mnohem lepší a nezávislejší, kdyby tuto nabídku odmítla. Přesvědčení většiny Američanů, že jejich národ obnovil Evropu, je čistá historická mytologie vytvořená propagandou a podpořená neznalostí. Stejné to bylo v případě nesmyslných bombardování na sklonku Druhé světové války. K Marshallovu plánu se ještě jednou za nějakou dobu vypravím v rámci financování CIA z offshorů, zbrojních kontraktů a opia. Teď se ale pojďme podívat na operaci Drážďany.
Válečný příběh Drážďany
Všichni víme, že Američané na konci druhé světové války bombardovali německé Drážďany, ale většina pravdy byla ihned, jak to obvykle bývá, zamlčená. Drážďany byly kulturním centrem východního Německa, městem plným muzeí a historických budov. Přitom historici se jednomyslně shodují, že Drážďany neměly žádnou vojenskou hodnotu. To málo průmyslu, který Drážďany měly, vyrábělo pouze cigarety a porcelán. Ani Winston Churchill, ani Franklin Roosevelt, neměli zájem ukončit válku nebo zaútočit na vojenská zařízení, která stále existovala 100 km od Drážďan. V té době sovětská armáda postupovala vpřed. Je něco pravdy na tom, že Američané chtěli Rusům ukázat úžasnou sílu skutečně vyspělých vojenských sil, aby zabránili Rusku v ambicích v kořistění Evropy. Zdá se, že britský premiér Winston Churchill i americký prezident Franklin Roosevelt chtěli to, co nazývali "trumfem, ničivým hromobitím angloamerického zničení", kterým by zapůsobili na Josefa Stalina. Toho ale bylo možné dosáhnout mnoha jinými způsoby a na mnoha jiných místech. Drážďany nebyly vybrané z tohoto důvodu. Byly tu 2 další hlavní motivace, které budou brzy zřejmé. Bombardování Drážďan je jednou z mnoha historických událostí, které byly vítězi silně nadhodnocované. Přitom takzvaní historici uvádějí počet obětí na životech v rozmezí 25 tisíc až 30 tisíc, zatímco pravděpodobný počet obětí byl nejméně třicetkrát vyšší. Většina vyčištěných verzí tohoto holokaustu prakticky ignoruje nebo záměrně podceňuje obrovský proud uprchlíků, který do Drážďan proudil po celé týdny. Nejpřesnější odhady se pohybují kolem 500 tisíc, a to navíc k běžnému obyvatelstvu. Winston Churchill i Franklin Roosevelt si byli této obrovské a bezbranné hordy plně vědomí, a při hledání svého "trumfu jako hrom" se nechali slyšet, že aktivně hledali návrhy, jak 600 tisíc uprchlíků upálit. Internet je na toto téma velmi silně sanovaný. Jak jsem už mnohokrát zmiňoval, odkazy, které před časem fungovaly, najednou nefungují. Ani odkazy, ani servery. Informace se začínají z internetu vytrácet díky technologiím prohledávání umělou inteligencí. Důležitým bodem, který se historici rozhodli přehlédnout, je skutečnost, že Američané a Britové nebombardovali pouze Drážďany, ale i stovky menších měst v jejich okolí, ze kterých mnohá byla tak totálně zničená, že se už nikdy neobnovila. Úplným zničením těchto menších okolních měst bylo obyvatelstvo nahnané, jako stádo zvířat, do větších měst, jako Drážďany, kde mohlo být vyhlazené jedním masivním úderem. Počáteční bombardování obklíčilo oblasti, jako byly Drážďany, a vyhnalo lidi z těchto menších okolních měst do Drážďan, kde mohli najít jídlo, přístřeší a možná i lékařskou péči. Spojenci často bombardovali okolní silnice a železnice, aby zabránili útěku uprchlíků těmito směry a neúprosně je hnali na jatka. Plánem bylo vyhladit co nejvíce Němců. K datu bombardování se město plnilo stále většími statisíci uprchlíků, kteří utíkali z jiných napadených oblastí. Dalším bodem, který si historici odmítají připustit, je skutečnost, že Drážďany byly k vyhlazení vybrané cíleně, nikoli navzdory, ale kvůli své kulturní hodnotě, aby byl vražený kůl do srdce německého kulturního dědictví a zanechaná rána, která se nikdy nezacelí. V postupných vlnách bombardování zápalnými bombami proměnili Američané celé město v jednu mohutnou ohnivou bouři, při které zahynul snad milion civilistů. Vzhledem k vysokému počtu uprchlíků se skutečné počty nikdy nedozvíme, ale byl to jeden z nejhorších masakrů v rámci jedné akce všech dob. Jak později napsal spisovatel Kurt Vonnegut:
"Vy jste to tu vypálili, proměnili jste to tu v jediný sloup plamenů. V té ohnivé bouři, v tom jediném velkém plameni, tam zemřelo víc lidí než v Hirošimě a Nagasaki dohromady."
Ten večer, roku 1945, byl orgií genocidy a barbarství proti bezbrannému německému městu, jednomu z největších kulturních center severní Evropy. Na 1,2 milionu lidí bylo svrženo více než 700 tisíc fosforových bomb. 1 bomba na každé 2 lidi. Teplota v centru města dosáhla 1800 °C, čímž se roztavil povrch ulic a okamžitě shořelo více než 500 tisíc žen, dětí a starých lidí. Mohutné spojenecké bombardéry útočily na Drážďany opakovaně a po dokončení třetí vlny vyslali Američané stíhací letouny P-51 Mustang, které bombardovaly všechno, co se hýbalo. Létaly podél Labe, kde byly břehy plné stále přicházejících uprchlíků, a téměř všechny je zabily. Ostřelovaly kolony sanitek a záchranných vozidel, které se snažily evakuovat přeživší, ostřelovaly nemocnice a kulomety ostřelovaly bezmocné pacienty. V drážďanské zoologické zahradě zastřelili všechna zvířata. Drážďany byly skutečně orgií smrti a ničení, ale bylo toho víc. Byla to oslava zla. Nebyla to součást války. Bylo to zabíjení pro zabíjení a pro potěšení z něj. Po válce byl Churchill za svůj úspěch povýšený do rytířského stavu, zatímco Američané oslavovali své prvenství v civilní pacifikaci a další oslavovali další kapitolu zničení Německa. Německo bylo čirým zlem, které vykoupalo přes půl Evropy v krvi, a prosazovalo genocidní vražednou mašinérii s cílem jedné panské árijské rasy. Ovšem to, co spojenci provedli na Drážďanech naprosto chladně a vypočítavě, bylo při nejmenším stejně tak hrůzné. Stejně jako spojenecké letouny bombardovaly Plzeň, Prahu nebo Brno.
Dárek na Svatého Valentýna: 701 mrtvých v Praze
Na tomto místě mohu vzpomenout nálet amerických bombardérů na Čechy, 14. února 1945, tedy přímo na den svatého Valentýna. Tehdy zahynula stovka obyvatel v Praze a zmizely desítky domů, to všechno během 5 minut. Cílem 60 bombardérů B-17 měly být Drážďany. Nad Prahu je prý zavedla kombinace hned několika nešťastných faktorů. Špatné počasí, výpadek radaru a chybné rozhodnutí velitele důvěřovat hlavnímu navigátorovi. Bilance byla pro naši metropoli tragická. První pumy zamířily na Radlice, kde rozmetaly hřbitov na Malvazinkách. Nálet pokračoval přes Vltavu na Palackého a Jiráskovo nábřeží. V Resslově ulici shořely 4 tramvaje a kryt na Karlově náměstí, ve kterém se schovávala stovka matek s dětmi, dostal přímý zásah. Všichni během vteřiny zemřeli. Bomby zdevastovaly benediktinské opatství Na Slovanech, přezdívané Emauzy, a nálet srovnal se zemí část gotické památky založené Karlem IV. Bombardéry pokračovaly na Vinohrady, kde vymazaly z mapy několik domů. Nálet skončil v pražských Vršovicích. Na Prahu bylo svrženo 152 tun bomb, zahynulo 701 lidí a 1184 obyvatel bylo zraněno. V drtivé většině to byli civilisté. ČTK tehdy zveřejnila zprávu, ve které útočníky označila za "teroristy". Podobné nálety byly provedené na Plzeň a další česká města. Tohle všechno zmiňuji proto, abychom si připoměli hrůzy a důsledky války. Když se totiž bavíme o válce v Koreje nebo ve Vietnamu, příp. v Afghánistánu nebo Iráku, mám neodbytný pocit, jako by to bylo něco abstraktního, oploštělého od emocí a chladného. Ovšem každý vybombardovaný kráter, dům, každý zabitý nebo zraněný – všechno je důsledkem války. A třeba právě tato bombardování amerických letounů na Česko byla naprosto zbytečná. Nesmyslná demonstrace síly, a zlomyslné vybombardování našich továren, o kterých se vědělo, že je Američané nezískají.
1. hluboká událost: Korejská válka
Stejná propaganda probíhala kolem 3 zásadních rozbušek, které vyprovokovaly několik válek. Korea, Vietnam a 11. září, vedoucí do Afghánistánu a Iráku. Na těchto 3 událostech si můžeme promítnout anatomii psychologie, podprahového myšlení různých složek Ameriky, které mají latentní sklon k eskalaci nebo přímo k touze po započetí války. Fingované překvapení Bushovy administrativy, v souvislosti s útokem z 11. září, bylo skutečně analogické předstíranému překvapení Trumanovy administrativy, v souvislosti s vypuknutím války v Koreji 25. června 1950. Historik Bruce Cumings ve svém svazku o 957 stranách připomněl podivné chování vysokých míst ve Washingtonu v předchozích týdnech:
"CIA 14. června 1950, tedy 11 dní před začátkem války, předpovídala schopnost invaze do Jižní Koreje kdykoli. To nikdo nezpochybňoval. Za 5 dní CIA znovu předpovídala blížící se invazi. Zpráva ze 14. června ovšem unikla do informovaných kruhů, a proto panovaly obavy, že kritici Trumanovy administrativy v americkém Kongresu by mohli tuto otázku veřejně otevřít. V důsledku toho se v Bílém domě přijalo jakési rozhodnutí informovat americký Kongres o tom, že v Koreji bylo všechno v pořádku. Tedy naprostý rozkol. Na jedné linii běžely informace CIA, která 11 dní před začátkem války předpovídala americkou invazi do Koreje, a na druhé straně vyvstala potřeba těchto kruhů uchlácholit americký Kongres, že v Koreje bylo všechno v pořádku a nic nehrozilo. Navzdory uniklým informacím o předpovědích CIA o invazi do Koreje."
Historik Bruce Cumings ve své vyčerpávající analýze původu války vidí toto americké klamání ze strany vysokých představitelů jako reakci na zmanipulované události, které byly zase reakcí na hrozbu bezprostředního vyhnání čínské nacionalistické strany Kuomintang z Tchaj-wanu spolu s mírovým sjednocením Koreje. Podrobnosti jsou složité, ale mají význam pro 11. září, v neposlední řadě kvůli zapojení čínské nacionalistické strany Kuomintang financované opiem. Koncem června 1950 byli americký ministr zahraničí Dean Acheson a prezident Hary Truman jedinými vysokými představiteli, kteří se stále bránili obraně Čínské republiky, pozůstatku čínských nacionalistů ze strany Kuomintang na Tchaj-wanu. Sir John Pratt, Angličan se čtyřicetiletou praxí v čínské konzulární službě a v Úřadu pro Dálný východ, v roce 1951 napsal:
"Pekingská vláda plánovala 15. července 1950 osvobodit Formosu a v polovině června dorazila na ministerstvo zahraničí zpráva, že se vláda Syngmana Rheeho v Jižní Koreji rozpadala. Politici na obou stranách 38. rovnoběžky připravovali plán na svržení prezidenta Jižní Korei Syngmana Rheeho z úřadu a vytvoření jednotné vlády pro celou Koreu."
Pro Čankajška a čínské nacionalisty strany Kuomintang tak bylo jediným východiskem, že Syngman Rhee zaútočí na Sever. To nakonec přimělo amerického ministra zahraničí Deana Achesona ustoupit a bránit Čankajškovu Čínu na Tchaj-wanu. Mezitím v Jižní Koreji zástupce australského velvyslanectví zasílal koncem června denní zprávy, podle kterých hlídky vyrážely z jihu na sever a snažily se přilákat sever zpátky k pronásledování. Australan Plimsoll varoval, že by to mohlo vést k válce, a bylo jasné, že se do toho do jisté míry zapojovali i Američané. Podle bývalého australského premiéra Gougha Whitlama byly důkazy dostatečně silné na to, aby australský premiér schválil telegram do Washingtonu, ve kterém naléhal, aby jihokorejská vláda nebyla nijak povzbuzovaná. Historik Bruce Cumings také zaznamenal varování amerického diplomata Roberta Stronga z konce dubna, že se Čankajškova nacionalistická vláda mohla pokusit o zoufalá opatření, aby Ameriku zatáhla do války střelbou jako prostředku, aby si zachránila vlastní kůži. V kapitolách, které jsou příliš složité na to, abych je shrnoval, historik Bruce Cumings popisoval intriky řady Čankajškových podporovatelů, včetně čínské lobby ve Washingtonu, generála Claira Chennaulta a jeho tehdy téměř zaniklé letecké společnosti CAT, později Air America, bývalého šéfa OSS, předchůdkyně CIA, generála Williama Donovana, a v Japonsku generála Douglase MacArthura, a jeho šéfa zpravodajské služby Charlese Willoughbyho. Cumings si také všímá návštěvy 2 Čankajškových generálů v Soulu, jednoho z nich v americkém vojenském letadle z MacArthurova velitelství. Dochází tak k závěru, že Čankajšek možná našel … na Korejském poloostrově provokaci k válce, která zachránila jeho režim na Tchaj-wanu na další 2 desetiletí.
2. hluboká událost: Válka ve Vietnamu
V roce 1964 přijal americký Kongres rezoluci o Tonkinském zálivu v reakci na ujištění ministra obrany Roberta McNamary, že existoval jednoznačný důkaz o druhém nevyprovokovaném útoku na americké torpédoborce. Dnes víme nejen to, že k žádnému takovému druhému útoku nedošlo, ale že kombinované obtěžování plavidel řízených CIA a amerických torpédoborců v severovietnamských vodách bylo natolik provokativní, že k němu přímo vybízelo. George Ball, který v té době zastával funkci náměstka ministra zahraničí, později v rozhlasovém rozhovoru pro BBC v roce 1977 poznamenal:
"Mnoho lidí, kteří byli spojení s válkou, hledalo jakoukoli záminku k zahájení bombardování. Vyslání torpédoborce do Tonkinského zálivu bylo především provokací. … Existoval pocit, že pokud se torpédoborec dostane do nějakých potíží, poskytne nám potřebnou provokaci."
Hluboká událost v Tonkinském zálivu vykazuje řadu podobností s hlubokou událostí v Koreje v roce 1950. Tonkinský záliv lze také analyzovat do 3 různých fází. Klamání Kongresu vysokými úředníky, kterému předcházely provokační intriky v Asii, a které bylo posílené klamavou manipulací se zprávami americké Národní bezpečnostní agentury (NSA). Všechny 3 fáze lze také rozeznat v provokativních manévrech USS Pueblo v roce 1968, v incidentu nebo hluboké události, která nevedla, jak si někteří zjevně přáli, k vojenské reakci proti Severní Koreji. Vykonstruovaný incident v Tonkinském zálivu umožnil prezidentu Lyndonu Johnsonovi rozšířit válku ve Vietnamu prostřednictvím rezoluce o Tonkinském zálivu bez vyhlášení války Kongresem. Z odtajněné interní historie NSA už dnes víme, že 4. srpna 1964 americká Národní bezpečnostní agentura NSA disponovala 122 dokumenty signálového zpravodajství, které dohromady jasně naznačovaly, že 4. srpna k žádnému druhému severovietnamskému útoku nedošlo: Hanojské námořnictvo se té noci nezabývalo ničím jiným než záchranou 2 lodí poškozených 2. srpna. V této souvislosti je třeba připomenout, že americká Národní bezpečnostní agentura NSA měla k dispozici i další informace, které se týkaly severovietnamských lodí. Z těchto 122 dokumentů ale bylo Bílému domu dodané pouze patnáct, které obsahovaly signálové zpravodajství podporující tvrzení, že komunisté zaútočili na 2 torpédoborce. Mezitím v CIA, odpoledne 4. srpna, dospěl analytik CIA, expert na Severní Vietnam … k závěru, že na americké lodě pravděpodobně nikdo nestřílel. Odstavec v tomto smyslu zařadil do zprávy, kterou napsal pro Current Intelligence Bulletin, která měla být zaslaná Bílému domu a dalším klíčovým agenturám a následujícího rána se objevit v tisku. A pak se stalo něco jedinečného. Ředitel Úřadu oddělení CIA, velmi vysoký důstojník…, sestoupil do útrob CIA, aby nařídil odstavec vymazat.
"To teď Lyndonu Johnsonovi neřekneme. On už se rozhodl Severní Vietnam bombardovat."
Na těchto 2 příkladech si můžeme skvěle vyprojektovat, jak určité paralelní události v americké Národní bezpečnostní agentuře NSA a zpravodajské službě CIA ilustrují, jak může určité společné byrokratické myšlení nebo sklon k vojenské eskalaci vyvolat synergické reakce v různých prostředích, aniž by nutně muselo dojít ke spikleneckému spolčení mezi oběma agenturami. Když NSA a CIA mají podprahové myšlení se sklonem pro vyvolání války, nemusí to být ani spiknutí. Jde o převládající myšlenkový vzorec, celkové naladění a nastavení americké byrokracie, agentur, Pentagonu, bezpečnostních a zpravodajských služeb. Jakýsi všeprostupný podprahový latentní vzorec eskalace a vyvolávání válek. Pak se můžeme zamýšlet i nad účely, proč takový myšlenkový vzorec americký deep state vykazuje. Přirozeně, dojdeme k penězům, protože válečná mašinérie vyprázdní přeplněné vojenské sklady, které už praskaly ve švech, vojáci potřebují vystřílet munici, náboje, rakety, bomby, aby se zase mohlo začít vyrábět, a tedy dělat business. Válka a byznys, o nic jiného nejde. Jenže to nejsou peníze pro americký lid. Lidé sami o sobě z války, a případného vítězství, nemají ani vindru. Jde o americké nadnárodní korporace a hlavně bankéře, kteří si potřebují vydobýt cestu k drancování a plenění nerostného bohatství, když jim ho daná země nechce poskytnout dobrovolně. Respektive, když se nechce nechat zkorumpovat. Všechno jsem to řešil v mém pořadu Bankéřští upíři, vysát a zadlužit. Podrobení se souhlasem nebo dobytím. Proto má americký deep state latentní sklon myšlení k vyvolávání válek. Válka rovná se byznys, peníze, vliv a moc. Více než zajímavá je skutečnost, že v CIA v 60. letech stále ještě působili vysocí důstojníci, kteří věřili, že dříve nebo později byl střet s čínskými komunisty nevyhnutelný, a obnovili starý návrh generála Chennaulta na rozsáhlé vylodění Čankajška na čínské pevnině. To zřejmě vysvětluje sérii manipulativních eskalačních kroků v Laosu krátce před událostmi v Tonkinském zálivu, s podobnou dynamikou směřující k rozšíření americké války za hranice Jižního Vietnamu. Mezi lety 1963 až 64 lze opět, stejně jako v roce 1950, zaznamenat intrikování místních složek čínské nacionalistické strany Kuomintang, v tomto případě sil přímo zapojených do obchodu s opiem.
3. hluboká událost: 11. září 2001
Pokud jde o 11. září, paradox mezi povrchním klidem a alarmujícími varováními byl stejně zřejmý jako v roce 1950. Dokonce i zpráva Komise pro 11. září přiznala, že v létě 2001 systém svítil červeně pro útok al-Kájdy. Její záznam dostatečně vyvrátil tvrzení Condoleezzy Riceové z května 2002, která prohlásila:
"Nemyslím si, že by někdo mohl předvídat, že se tito lidé … pokusí použít letadlo jako raketu, unesené letadlo jako raketu."
Tedy opět další kontrast. Systém svítil červeně jako hrozba, ale Condoleeza Riceová vzpomínala, že by nikdo nic takového předvídat nemohl. Navíc když si uvědomíme, že americká armáda už několikrát zkoušela a nacvičovala simulovaný útok nárazu letadla do Pentagonu nebo do jedné z věží Světového obchodního centra, je tento kontrast ještě křiklavější. Velmi podrobně jsem tato nacvičování probíral v mém dvoudílném cyklu 11. září. A Condee Riceová si podle jejích slov nic takového nedokázala představit. Tady vidíme, jak nestydatě lžou a tváří se u toho naprosto přirozeně. Člověk, který nemá potřebné informace, by jim jejich lži a tlachání klidně věřil. Přesto uprostřed této krize CIA v srpnu 2001 flagrantně zatajovala FBI zásadní důkazy, které by v případě jejich poskytnutí pomohly FBI v jejím současném úsilí o vypátrání jednoho z údajných únosců, Chálida al-Mihdára. Toto zatajování vyprovokovalo jednoho z agentů FBI, aby tehdy přesně předpověděl, že jednoho dne někdo zemře. Toto zatajování zásadních důkazů před FBI ze strany CIA se velmi podobalo tomu, jak CIA v říjnu 1963 zatajila před FBI důležité informace o Lee Harvey Oswaldovi. Bývalý ředitel FBI Clarence Kelley si později ve svých pamětech stěžoval, že toto zatajování bylo hlavním důvodem, proč nebyl Lee Harvy Oswald 22. listopadu 1963 sledovaný. Jinými slovy, bez těchto zatajení by se ani atentát na Kennedyho, ani 11. září 2001 nemohly odehrát tak, jak se odehrály. A aniž bychom rozuměli podrobnostem, můžeme bezpečně usoudit, že operace CIA, tedy deep state, byly nějakým způsobem zapletené, ať už nevinně, nebo konspirativně, do pozadí jak atentátu na Johna Kennedyho, tak 11. září. Pokud šlo o zatajování informací o Lee Harvy Oswaldovi ze strany CIA před FBI, dokonce i bývalá důstojnice CIA Jane Romanová souhlasila, že to svědčilo o určitém druhu operativního zájmu CIA o Oswaldův spis. Lawrence Wright v komentáři pro New Yorker, k analogickému zatajování informací CIA, o Chálidu al-Mihdárovi dospěl k podobnému závěru, že CIA možná také chránila zahraniční operaci, a bála se, že ji FBI odhalí. Zkrátka, z tohoto pohledu nebylo 11. září v dějinách Ameriky zcela bez precedentu. Precedenty tady byly a hned 2. Nemělo by být vnímané jako jedinečný odklon od spořádané ústavní vlády, tedy určitý státní převrat, ale jako další nevysvětlená hluboká událost, která pokračuje v erozi amerického ústavního systému otevřené politiky a občanských svobod. Ještě znepokojivější je, že řada hlubokých událostí, které jsem řešil, jako Korea, atentát na Johna Kennedyho, Tonkinský záliv, 11. září, měly dostatek společných rysů, které naznačují, že jejich příčiny nebyly zcela vnější, ale že alespoň částečně vycházely z převládajících sil uvnitř amerického deep state. Dále mají společné rysy s dalšími hlubokými událostmi, zejména s incidentem na lodi USS Pueblo a Írán-Contras, jejichž konečným výsledkem nebyla válka, ale odvrácení války. To naznačuje, že vítězství ve vnitřních sporech, které jsou základem těchto hlubokých událostí, není vždycky nakloněné těm, jejichž myšlenky směřují k válce a imperiální hegemonii. Existují tu jakési 2 proudy, které mají proměnlivou sílu v určování vývoje. Jednou převládne první proud, který válku chce, a jindy druhý, který válku nechce. To jistě uklidňuje ty, kteří dávají přednost mírové Americe. Dále to ale posiluje pocit, že sériové diskontinuity nebo hluboké události, které narušily americké dějiny od druhé světové války, nebyly sledem nesouvisejících vnějších náhod, ale přinejmenším zčásti produktem nějakých hlubokých domácích sil, které dosud nebyly dostatečně pochopené. 11. září bylo ale hlubokou událostí nového a bezprecedentního řádu. Hluboké události související s politickou kontrolou Ameriky jsou mnohem častější, než by si většina z nás ráda připustila. Od nápadných atentátů v 60. a počátkem 70. let minulého století, což byly všechno hluboké události, zahynulo při haváriích jednoplošníků také nejméně 6 politiků. Koneckonců havárie vrtulníku s Petrem Kellnerem na Aljašce dodnes také nebyla vysvětlená. Ačkoli mnohé z těchto havárií byly pravděpodobně nešťastnou náhodou, je zarážející, že co se týče samotné Ameriky, díky letecké nehodě zemřel pouze 1 Republikán, na rozdíl od 6 Demokratů. Oficiální popis smrti 3 z těchto demokratů, senátora Paula Wellstona a kongresmanů Halea Boggse a Nicka Begiche, byl zpochybněný, stejně jako velmi podezřelá náhodná smrt odborového předáka UAW Waltera Reuthera při havárii jednoplošníku v roce 1970. Z těchto hlubokých událostí některé, zejména atentát na Johna Kennedyho, vynikají systémovým dopadem na americkou politickou společnost. Třem velkým americkým válkám od druhé světové války, Koreji, Vietnamu a Iráku, předcházely hluboké události, které kumulativně přispěly k současné americké ekonomice založené na válce. Z tohoto pohledu spadá 11. září do posloupnosti, ve které mu předchází druhý incident v Tonkinském zálivu a intriky a lži v červnu 1950 týkající se Koreje. Kontinuita minulých hlubokých událostí je součástí problému, kterému čelí ti, kdo chtějí pochopit a napravit to, co je jejich základem. Hlavní americká média se totiž natolik zapletla do minulých ochranářských lží o Koreji, Tonkinském zálivu a atentátu na Johna Kennedyho, že mají teď, stejně jako americká vláda, prokazatelný zájem na tom, aby pravda o kterékoli z těchto událostí nevyšla najevo. To platí i o 11. září. Média, která denodenně neúnavně propagovala oficiální mediální narativ, těžko najednou otočí a budou tvrdit něco jiného. To by bylo popřením jejich zpravodajské integrity. Tu samozřejmě nemají, my to víme, ale stále velké procento lidí si pořád nepochopitelně myslí, že ano. Navzdory všem těm lžím, kterými nás každodenně krmí. Tedy i korporátní média mají obrovský důvod držet tvrdou linii oficiálního narativu o těchto všech událostech. Nesmí ani pochybovat, jinak by to mělo fatální důsledky, hlavně pro moderátory, kteří by nějakou pochybnost vyjádřili. To znamená, že současné ohrožení ústavních práv nepochází pouze od amerického deep state. Jak jsem uváděl v mnohých mých pořadech dříve, problémem je globální dominantní myšlení, které převládá nejen ve Washingtonu, ale také v mainstreamových médiích, a dokonce i na univerzitách, které se smířily s nedávnými zásahy do ústavních svobod a stigmatizují, nebo alespoň reagují mlčením na ty, kteří tvrdí něco jiného než oficiální deklarace a narativy. Stejně jako je přijetí byrokratického skupinového myšlení nezbytnou podmínkou pro postup ve státě, tak se přijetí představ tohoto myšlení o slušnosti stále více stává podmínkou pro účast v hlavním proudu veřejného života. Když to říkám, mám na mysli něco užšího než všudypřítomný, byznysem definovaný konsensus, o kterém Gabriel Kolko kdysi tvrdil, že je ústřední skutečností, na které je založené to, jak vládnoucí třída uskutečňuje svou politiku. Souhlasil bych s tím, že přinejmenším od Reaganovy éry se způsob myšlení stále zřetelněji ztotožňuje s mentalitou amerického impéria, odhodlaného chránit svá privilegia, a dokonce je rozšiřovat na úkor zbytku společnosti. Tohle ale dnes posiluje. Původně se amerika zabývala pouze obranou, zatímco teď se stále více zabývá rozšiřováním americké dominance ve světě v době omezených a stále vzácnějších zdrojů. A také je to stále méně konsenzus, než aréna vážných rozporů a diskusí.
Deep state vítězí: Autentických investigací ubývá
Ať tak, či tak, je ale jasné, že autentického, upřímného, opravdového, investigativního zpravodajství ubývá. Protože je drahé, přitahuje žaloby a může být nepřátelské vůči korporátním zájmům nebo vládním konexím mateřské společnosti zpravodajské divize. A pokud jde o kritické myšlení o 11. září, stejně jako předtím o atentátu na Kennedyho, korporátní média se předvídatelně vydala cestou, aby hnutí za pravdu o 11. září vykreslila jako "bandu konspirátorů". Když se tedy zamyslíme nad spojnicí jak u Korei v roce 1950, tak Tonkinským zálivem v roce 1964, dospějeme k zásadnímu podezření, že intriky CIA sledovaly vzorec akcí, které se v jihovýchodní Asii zcela vymkly kontrole. Nebo lépe řečeno, samotná CIA se snažila o to, aby se její akce vymkly kontrole. Tajný operátor CIA připraví scénu tím, že zahájí velmi malý a velmi tajný provokativní útok takového druhu, který jistě přinese otevřenou odvetu. Tyto tajné útoky, které mohly být provedené třetími stranami nebo žoldáky bez státní příslušnosti, jejichž materiál tajně dodala CIA, nepochybně vyvolají reakci, která se zase pozoruje v Americe…. Nejedná se o novou hru. Ale byla povýšená na vysoký stupeň umění proti Severnímu Vietnamu, aby vytvořila vzor pro útoky v Tonkinském zálivu. Tato myšlenka je sice svádivá, ale vykazuje druh konspirativního myšlení. Všichni máme obrovskou tendenci chtít se nechat strhnout vírou, že existuje nějaká tajná zlá příčina všech zjevných neduhů světa. Konspirační teorie podporují přesvědčení, že když se zbavíme několika špatných lidí, bude na světě všechno v pořádku. Osobně si myslím, že pravdivé pochopení, třeba atentátu na Kennedyho, nepovede k pár špatným lidem, ale k institucionálnímu a polo-politickému uspořádání, které tvoří způsob, jakým jsme systematicky řízeni. Jinými slovy, spolčení státu národní bezpečnosti, nebo to, co bych nazval hlubokými událostmi, jsou součástmi politického systému, nikoli odchylkami od něj. Klíčová část zprávy kongresového výboru, která se zabývala právě vztahem CIA a saúdské vlády k únosci Chálidu al-Mihdárovi, byla utajená a samotná americká administrativa ji také zatajila. Když některé výbušné informace unikly do týdeníku Newsweek, stali se členové a zaměstnanci výboru, nikoli saúdská vláda, předmětem trestního vyšetřování FBI pro únik informací. Předseda, senátor Bob Graham, považoval vyšetřování úniku informací za zjevnou snahu americké administrativy zastrašit Kongres. A pokud to byl záměr, tak se to povedlo. Členové společného výboru a jejich štáby byli zastrašení, aby o vyšetřování mlčeli.
Společné rysy hlubokých událostí (deep state)
Musíme si uvědomit, že většina systémových hlubokých událostí je vzájemně propojená. Studium kterékoli z nich nám pomáhá pochopit ostatní. Jejich vzájemná provázanost vede k tomu, že v Americe existují 2 úrovně dějin a 2 úrovně historického vyprávění. První jsou oficiální, nebo chceme-li, archivní dějiny, které tyto hluboké události ignorují nebo marginalizují. Jsou to klasické přefiltrované historické exkurzy na korporátních médiích a v učebnicích dějepisu pro školy. Pak je tu ale druhá úroveň, kterou my nazýváme hlubokou historií nebo stínovou historií. Systémové úřady, univerzity a korporátní média ji nazývají konspiračními teoriemi, aby předem odradili své konzumenty od širšího bádání. Jako příklad oficiálně ignorované nebo zkreslené hluboké události rád uvádím zadržení významné postavy al-Kájdy, Alí Mohameda, Kanadskou Královskou jízdní policií v roce 1993. V roce 1993 byl Alí Mohamed na příkaz FBI propuštěný, což mu umožnilo odletět do Keni, kde, jak uvádí zpráva komise pro 11. září, začal plánovat bombový útok na americké velvyslanectví v roce 1998. Této poměrně významné události se dobře věnovaly přední kanadské noviny Toronto Globe and Mail. Nikdy však o ní řádně neinformovaly žádné americké mainstreamové noviny. Když studujeme vzájemné vztahy mezi těmito hlubokými událostmi, po čase zjistíme, že se tyto události překrývají, a na jejich pozadí se rýsuje tentýž manuscript, tentýž rukopis. Můžeme si například všimnout překrývání zdánlivě okrajových personálií mezi hlubokými událostmi atentátu na Johna Kennedyho a aférou Watergate. A opět mezi Watergate a Írán-Contras. To jsem řešil v mém pořadu Krvavá historie CIA. Jednou z osob, která se vloupala do demokratické budovy Watergate, byl Frank Sturgis alias Fiorini. Frank Sturgis ve skutečnosti nebyl žádnou neznámou osobou. Měl dobré kontakty s bývalými majiteli kasin v Havaně, spojenými s mafií. Když pronikl do Castrova hnutí 26. července v Sierra Maestře, udržoval časté kontakty s úřadem amerického leteckého atašé v Havaně. Tvrdí se, že část peněz na kauci, díky které byl Frank Sturgis a další lupiči z aféry Watergate propuštění, byly peníze na drogy od agenta CIA, který se stal obchodníkem s drogami, Manuela Artimeho. Tyto drogy dodal další Artimeho kontakt, který peníze z těchto drog vypral. Tím kontaktem byl Ramón Milián Rodríguez. Po zveřejnění skandálu Írán-Contras byl tento Ramón Milián Rodríguez vyšetřovaný americkou kongresovou komisí – nikoliv kvůli Watergate, ale kvůli jiné kauze. Na podporu uruguayských Contras řídil 2 kostarické společnosti zabývající se výrobou mořských plodů, Frigorificos a Ocean Hunter, které praly peníze z prodeje drog. Novějším příkladem, který jsem už zmínil, může být Alí Mohamed, muž zadržený a poté propuštěný Kanadskou Královskou jízdní policií. V 80. letech minulého století tento Mohamed Ali cvičil mudžáhidy podporované CIA v Afghánistánu. Pak vycvičil některé z těch, kteří v roce 1993 odpálili bombu ve Světovém obchodním centru, a v roce 1998 zorganizoval bombový útok na americké velvyslanectví v Keni.
Moc CIA a síla měšce
Na naší dnešní pouti jsme se vypravili ke 3 hlubokým událostem, které byly přímo zakotvené v systémovém řízení. Povězme si teď něco o financování CIA a ostatních amerických rozvědek. To je totiž extrémně důležité, abychom pochopili další navazující hluboké události. Je třeba zajímavé, že 70 % rozpočtů amerických zpravodajských služeb je dnes outsourcovaných soukromým společnostem, jako je společnost Booz Allen Hamilton, kterou vlastní obří zbrojařská Carlyle Group napojená na rodinu Bushů, a SAIC, což je společnost, která pomohla Americe dostat se do boje v Iráku. To jsou zásadní informace, které nás přivádějí k zamyšlení, koho vlastně CIA a NSA zastupuje? Pak tu ale máme mnohem starší moc Wall Streetu. To se týká především obřích bank a právnických firem, které tam sídlí, ale také kartelů a dalších korporátních aliancí, které tam vznikly, a také jakéhosi think-tanku Wall Streetu, Rady pro zahraniční vztahy. V 50. letech minulého století byl Wall Street dominantním komplexem. Patřily do něj nejen banky a další finanční instituce, ale také velké ropné společnosti, jejichž kartelové dohody úspěšně hájila proti americké vládě, právnická firma z Wall Streetu, Sullivan and Cromwell, ve které působili bratři Allen a John Foster Dullesové. Vzpomínáte si na první díl mé Krvavé historie CIA? Allan Dulles byl dlouhé roky šéfem CIA, a jeho bratr John Foster Dulles byl americkým ministrem zahraničí. A oba působili ve společnosti Sullivan and Cromwell hájící zájmy Wall Streetu. Tomuto nadřízenému postavení Wall Streetu odpovídá například poznámka amerického prezidenta Franklina Roosevelta, kterou v roce 1933 adresoval svému příteli plukovníku E. M. Housovi:
"Skutečná pravda je, jak víme my dva, že vládu, už od dob Andrew Jacksona, vlastní ve větších centrech finanční element."
Rooseveltův postřeh dobře ilustruje efektivita, s jakou skupina bankéřů z Wall Streetu, včetně dědečka Nelsona Rockefellera, Nelsona Aldriche, dokázala na přísně tajné schůzce v roce 1910 založit Federální rezervní systém (FED). Systém, který ve skutečnosti vyhrazoval dohled nad národní měnovou zásobou a nad všemi americkými bankami úzkou skupinou kolem FEDu. Politický vliv Rady FEDu se jasně projevil třeba v roce 2008, kdy si vedení FEDu zajistilo okamžitou podporu dvou po sobě jdoucích administrativ pro veřejné peníze na záchranu bezohledného hospodaření bank na Wall Streetu. Bank, které byly příliš velké na to, aby padly. Mezinárodní právníci z Wall Streetu před sebou neskrývali společné přesvědčení, že požadavkům na řízení světa rozuměli lépe než Washington. Jak napsal John Foster Dulles ve 30. letech minulého století svému britskému kolegovi:
"Slovo "kartel" tu získalo stigma strašáka, na kterého politici neustále útočí. Skutečnost je taková, že většina těchto politiků je silně izolovaná a nacionalistická, a protože politické uspořádání světa bylo pod takovým vlivem tak zaostalé, museli podnikatelé, kteří se museli realisticky vypořádat s mezinárodními problémy, najít způsoby, jak projít a obejít hloupé politické bariéry."
Stejná mentalita také vysvětluje, proč se Allen Dulles, jako důstojník OSS, v roce 1945 jednoduše vyhnul rozkazu z Washingtonu, který mu zakazoval jednat s generálem SS Karlem Wolffem, o podmíněné kapitulaci německých sil v Itálii. To bylo významné porušení Rooseveltovy dohody se Stalinem na Jaltě o bezpodmínečné kapitulaci. Toto porušení bylo mnohými považované za pomoc, která vedla ke studené válce.
7 velkých ropných společností (seven sisters)
7 velkých ropných společností neboli Sedm sester (5 amerických a 2 britské) fungovalo jako kartel i po druhé světové válce. Když tedy íránský premiér Muhammed Mosaddek podnikl v letech 1951 až 52 kroky ke znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti, dnes BP, podařilo se hlavním ropným společnostem zorganizovat, do značné míry úspěšný, bojkot vývozu íránské ropy. Nedokázaly ovšem amerického prezidenta Haryho Trumana přesvědčit, aby proti Mosaddekovi použil CIA, a musely počkat, až Trumana v roce 1953 vystřídal Dwight Eisenhower. Když byli do čela státu a CIA dosazení bratři Dullesové, začala CIA okamžitě plánovat převrat s cílem obnovit šáha Rézu Páhlavího, který Dwight Eisenhower v červnu 1953 schválil. To ukazuje, jak je deep state a jeho nadsvět naprosto nadnárodní. Například v 50. letech, když chtěl Allen Dulles, jako ředitel CIA, v určitý den přeletět letounem U-2 nad Ruskem a prezident Dwight Eisenhower řekl "ne", Dulles se jednoduše obrátil na své britské kolegy v MI6, aby získali povolení od premiéra Macmillana, a Allen Dulles dosáhl svého.
CIA, offshory a peníze z opia
CIA měla od svého počátku vždycky přístup k velkému množství mimoúčetních nebo zahraničních finančních prostředků na podporu své činnosti. Vzpomínáte si, jak jsem v druhém díle Krvavé historie CIA popisoval drogovou pračku peněz v jihovýchodní Asii prováděnou agenty CIA? To byl třeba 1 ze zdrojů financování CIA. Ti, kdo mají pod kontrolou offshorové fondy deep state podporující činnost CIA, po desetiletí financují také členy amerického Kongresu a výkonné moci. Zopakujme si některé zdroje offshorových fondů, které financovaly aktivity CIA. První tajnou operací CIA bylo použití více než 10 milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy k ovlivnění italských voleb v roce 1948. Hromadění prostředků začalo v bohatém Brook Clubu v New Yorku. Allen Dulles, tehdy ještě právník na Wall Streetu, ale přesvědčil Washington, který zpočátku dával přednost soukromé finanční kampani, aby operaci schválil prostřednictvím Rady národní bezpečnosti a CIA. Allen Dulles spolu s Georgem Kennanem a Jamesem Forrestalem pak našli způsob, jak pod záminkou Marshallova plánu zajistit legální zdroj pro financování CIA, mimo oficiální účetnictví. Tito 3 muži pomohli vymyslet tajný plán k Marshallovu plánu, který CIA poskytl možnost vést politickou válku. Díky němu mohla agentura z tohoto plánu vytěžit miliony dolarů.
CIA a drogy v Barmě a Tchaj-wanu
V době, kdy v Evropě probíhal Marshallův plán, podnikla CIA také kroky, jejichž výsledkem byly peníze z drog na podporu protikomunistických armád na Dálném východě. CIA, s pomocí bývalého agenta OSS Paula Helliwella, vytvořila 2 vlastní firmy jako infrastrukturu pro armádu čínských nacionalistů ze strany Kuomintang v Barmě. Armádu, která se rychle zapojila do řízení a rozvoje tamního obchodu s opiem. Těmito 2 firmami byly Sea Supply Incorporated v Bangkoku a CAT Incorporated, později Air America, na Tchaj-wanu. Důležité bylo, že CIA si rozdělila vlastnictví letadel společnosti CAT Incorporated s čínskými bankéři Kuomintangu na Tchaj-wanu – to umožnilo CIA odmítnout odpovědnost za lety, kdy se letadla společnosti CAT, po dodání zbraní od společnosti Sea Supply armádě pěstující opium, pak vrátila na Tchaj-wan s opiem pro čínskou Kuomintang. Dokonce i poté, co CIA v roce 1953 oficiálně přerušila své spojení s armádou čínské Kuomintang, dodávala její vlastnická firma Sea Supply Incorporated zbraně pro CIA vedené polovojenské síly PARU. Tyto polovojenské síly PARU byly také přinejmenším částečně financované z obchodu s drogami. Zisky z Thajska se filtrovaly zpátky, částečně prostřednictvím známého bývalého agenta Paula Helliwella, jako dary členům obou stran v americkém Kongresu. Thajský diktátor Phao Sriyanon, obchodník s drogami, který byl tehdy údajně nejbohatším mužem na světě, najal právníka, koho jiného než bývalého agenta Paula Helliwella, jako lobbistu vedle bývalého šéfa OSS Williama Donovana, který byl mezi lety 1953 až 55 americkým velvyslancem v Thajsku. William Donovan a Paul Helliwell si mezi sebou rozdělili americký Kongres, přičemž William Donovan převzal odpovědnost za Republikány a Paul Helliwell za Demokraty.
CIA a drogy v Laosu
Nejdramatičtější využití zisků z prodeje drog mimo účetnictví k financování zahraničních armád se projevilo v kampani vedené CIA v Laosu v 60. letech. Podrobně jsem to probíral ve druhém díle Krvavé historie CIA. Tam CIA dodávala letiště a letadla na podporu laoské armády, která měla 30 tisíc mužů, a byla financovaná drogami. V jednu chvíli šéf laoské pobočky CIA Theodore Shackley dokonce povolal letadla CIA na podporu pozemní bitvy, aby jménem větší laoské královské armády zadržel obrovskou karavanu opia.
CIA a zbrojaři v Japonsku a Saúdské Arábii
V 60. a zejména 70. letech začala Amerika dovážet stále více ropy z Blízkého východu. Negativní dopad na americkou platební bilanci se ale kompenzoval rostoucím prodejem zbraní a letecké techniky Íránu a Saúdské Arábii. Smlouvy se společnostmi jako Northrop Grumann a zejména Lockheed Martin, výrobce letounu U-2 pro CIA, zahrnovaly úplatky zprostředkovatelům zbraní, jako byli Kodama Jošio v Japonsku a Adnan Chášukdží v Saúdské Arábii, kteří byli zároveň významnými agenty CIA. Samotná společnost Lockheed Martin později přiznala Churchově výboru, že mezi lety 1970 až 75 poskytla Adnamu Chášukdžímu provizi ve výši 106 milionů dolarů. To bylo více než desetinásobek toho, co zaplatila dalšímu nejdůležitějšímu spojenci, Kodamu Jošiovi v Japonsku. Tyto prostředky pak Adnam Chášukdží a Kodama Jošio použili na nákup prozápadního vlivu. Ale Adnam Chášukdží, kterému radil tým bývalých Američanů z CIA, jako Miles Copeland a Edward Moss, rozděloval hotovost a někdy poskytoval i ženy, a to nejen v Saúdské Arábii, ale po celém světě, včetně hotovosti americkým kongresmanům a prezidentu Richardu Nixonovi v Americe. Adnam Chášukdží ve skutečnosti sloužil jako "cutout" neboli zástupce v řadě operací zakázaných CIA a společnostem, s nimiž spolupracoval. Například společnost Lockheed Martin nápadně chyběla na seznamu vojenských dodavatelů, kteří nezákonně přispěli na Nixonovu volební kampaň v roce 1972. Neexistoval ale žádný zákon, který by to zakazoval, a ani nic jiného, co by jejich oficiálnímu zástupci, Chášukdžímu, bránilo v obíhání dvou set milionů dolarů přes banku Nixonova přítele Bebeho Rebozy.
Elitní Safari klub: Aliance rozvědek
Moc, kterou Adnam Chášukdží uplatňoval, se neomezovala jen na jeho přístup k finančním prostředkům a ženám. V 70. letech vlastnil Chášukdží a jeho pobočník Edward Moss elitní Safari klub v Keni. Tento exkluzivní klub se stal prvním místem pro další a důležitější, ale tentokrát už metaforický Safari klub. Myslím tím alianci mezi saúdskými a dalšími zpravodajskými službami, které chtěly kompenzovat útlum CIA po zvolení prezidenta Jimmyho Cartera a reformách senátora Churche po aféře Watergate. Jak jednou řekl bývalý šéf saúdské rozvědky, princ Turkí bin Fajsál, absolventům Georgetownské univerzity v roce 1976:
"Když se tu odehrály aféry Watergate, byla vaše zpravodajská komunita doslova svázaná Kongresem. Nemohla nic dělat. Nemohla posílat špiony, nemohla psát zprávy a nemohla vyplácet peníze. Aby to kompenzovala, dala se skupina zemí dohromady, v naději, že bude bojovat proti komunismu, a založila takzvaný Safari klub. Do Safari klubu patřily Francie, Egypt, Saúdská Arábie, Maroko a Írán."
Tento Safari klub, působící na úrovni mezinárodního deep state, se výslovně vytvořil k překonání omezení stanovených politickými rozhodnutími veřejného státu ve Washingtonu. Rozhodnutími nejen Kongresu, ale i prezidenta Jimmyho Cartera.
Banka zločinců: Bank of Credit and Commerce International
Konkrétně aktivity Adnama Chášukdžího, zahrnující korupci sexem a penězi, se poté, co byly poněkud omezené reformami senátora Churche po aféře Watergate, rychle ujala Bank of Credit and Commerce International. To byla muslimská banka, ve které byl spoluvlastníkem Chášukdžího přítel a obchodní partner, Kamal Adham, šéf saúdské rozvědky a hlavní člen Safari klubu. Tuto banku jsem podrobně rozebíral ve čtvrté epizodě Krvavé historie CIA. V 80. letech tato banka zločinců a její spřízněné námořní impérium, vlastněné pákistánskými bratry Gokalovými, dodávaly finance a infrastrukturu pro největší tajnou operaci CIA a Saúdské Arábie v tomto desetiletí. Podporu afghánských mudžahedínů. Ocituji část senátní zprávy této banky zločinců:
"Úloha Bank of Credit and Commerce International, při pomoci Americe financovat mudžahedínské partyzány bojující proti sovětské okupaci, přitahuje stále větší pozornost. Role banky začala vyplouvat na povrch v polovině 80. let, kdy se v New York Times objevily články, ukazující, jak američtí bezpečnostní agenti využívali Omán jako přestupní stanici pro arabské fondy."
To potvrdil i Wall Street Journal z 23. října 1991, který citoval člena kabinetu zesnulého generála Zii:
"Byly to arabské peníze, které protékaly přes tuto banku. Bankou, která tyto peníze převáděla z Ománu do Pákistánu a do Afghánistánu, byla National Bank of Oman, ve které Bank of Credit and Commerce International vlastnila 29 %."
Tok peněz této banky zločinců, přes Bank of Oman, částečně řídil mezinárodní finančník Bruce Rappaport, který si, stejně jako Chášukdží, po deset let udržoval ve svém štábu bývalého důstojníka CIA. Rappaportovým partnerem v jeho Inter Maritime Bank, která byla propojená s bankou zločinců, byl E. P. Barry, který byl předtím partnerem ve floridských bankách bývalého agenta Paula Helliwella zabývajících se praním špinavých peněz. Činnost tohoto Safari klubu se odhalila, když Íránci v roce 1979 zabavili záznamy amerického velvyslanectví v Teheránu. Podpora naší banky zločinců pro tajné operace CIA, včetně Írán-Contras, však pokračovala až do odhalení kriminality banky zločinců na konci 80. let.
CIA a zbrojní kontrakty
Mezitím, po zvolení Ronalda Reagana v roce 1980, Washington obnovil mimorozpočtové financování tajných operací CIA pod krytím zbrojních kontraktů se Saúdskou Arábií. Toho se už ovšem nedosahovalo prostřednictvím výpalného pro aktivy CIA, jako byl Chášukdží, když americký Kongres v roce 1977 uzákonil, že platby amerických společností zahraničním představitelům byly nezákonné. Namísto toho se uzavřela ujednání o tom, že platby budou vrácené, a to buď prostřednictvím neformálních dohod, nebo tajných dodatků ve smlouvách, samotnou saúdskoarabskou vládou. Dva po sobě jdoucí zbrojní obchody, AWACS z roku 1981 a al-Yamamah z roku 1985, značně zvýšily objem dostupných prostředků.
Dohoda AWACS.
Podívejme se na dohodu AWACS. V roce 1981, tehdejší Reaganův viceprezident George Bush starší a saúdský princ Bandar, získali souhlas amerického Kongresu s masivním prodejem nových zbraní, konkrétně letounů AWACS, což byl vzdušný výstražný a řídicí systém, do Saúdské Arábie. V tomto balíku za 5,5 miliard dolarů pokrývalo náklady na letadla pouze 10 %. Většina zbytku byla počáteční splátkou na program, který nakonec představoval 200 miliard dolarů na vojenskou infrastrukturu prostřednictvím Saúdské Arábie.
Američané takto skrytě financovali tajné operace, které ve Washingtonu více než 10 let spravoval princ Bandar, když se stal saúdským velvyslancem, a blízkým přítelem rodiny Bushových, přezdívaným "Bandar Bush". Nedlouho po schválení prodeje tohoto zbrojního systému AWACS se princ Bandar Reaganově administrativě odvděčil za hlasování tím, že vyhověl žádosti tehdejšího šéfa CIA Williama Caseyho o uložení 10 milionů dolarů do vatikánské banky, které měly být použité v kampani proti Italské komunistické straně. Implicitně byl součástí obchodu s AWACS i závazek Saúdů financovat protikomunistické partyzánské skupiny v Afghánistánu, Angole a jinde, které Reaganova administrativa podporovala. Vatikánský příspěvek pro dlouholeté klienty CIA, Křesťanskodemokratickou stranu, samozřejmě navazoval na tradici CIA sahající až do roku 1948.
Dohoda al-Yamamah
Podívejme se na druhou dohodu al-Yamamah. Když druhý navrhovaný velký prodej zbraní do Ameriky narazil v roce 1985 v Kongresu na zesílený odpor izraelské lobby, Saúdská Arábie místo toho vyjednala mnohamiliardový dlouhodobý kontrakt s Velkou Británii, takzvanou dohodu al-Yamamah. Přeplatky za nakoupené zbraně byly opět odčerpané do obrovského fondu na politické úplatky, včetně stovek milionů liber bývalému saúdskému velvyslanci v Americe, princi Bandaru bin Sultánovi. Podle Roberta Laceyho měly platby princi Bandarovi za více než 10 let dosáhnout miliardy liber. Peníze šly přes účet saúdského velvyslanectví ve washingtonské Riggs Bank. Využívání této Riggs Bank saúdským velvyslanectvím se datuje do poloviny 70. let, kdy podle několika badatelů saúdská královská rodina převzala financování zpravodajských služeb pro Ameriku. Přesněji řečeno, nešlo o financování Ameriky, ale amerického deep state.
Červená nit hlubokých událostí (deep state)
Tím se dostávám k tomu nejoriginálnějšímu a nejdůležitějšímu, co chci říci. Domnívám se, že tyto tajné finanční prostředky z Bank of Credit and Commerce International a saúdských zbrojních obchodů, nejprve Chášukdží z Lockheedu a poté prince Bandara z obchodů AWACS a al-Yamamah, byly společným jmenovatelem všech hlavních systémových hlubokých událostí, které postihly Ameriku od vzniku nadnárodního Safari klubu v roce 1976. Mám na mysli zejména tyto události:
1. Tajnou americkou intervenci v Afghánistánu, která začala kolem roku 1978 jako intervence Safari klubu, více než rok před sovětskou invazí.
2. Říjnové překvapení z roku 1980, které, spolu se zvýšením cen saúdské ropy, pomohlo zajistit Reaganovo zvolení, a tím i Reaganovu revoluci.
3. Írán-Contras mezi lety 1984 až 86.
4. A v neposlední řadě 11. září.
Proto považuji za důležité analyzovat tyto události na úrovni nadnárodního deep state. Dovolte mi uvést jen několik podrobností. Nebudu popisovat věci jako Írán-Contras, protože to dnes, troufám si říct, nikoho příliš nezajímá, ale budu se soustředit jen ve zkratce na 11. září.
CIA a saúdská královská rodina (11. září)
Když 2 údajní únosci al-Mihdár a al-Hazmí, dorazili do San Diega v Kalifornii, Saúdský občan jménem Omar al-Bajúmí je ubytoval a otevřel jim bankovní účty. Brzy poté začala Bajúmího manželka dostávat měsíční platby z účtu známé Riggs Bank. Kdo myslíme, že byl majitelem tohoto účtu? Majitelkou byla manželka prince Bandara, princezna Haifa bint Fajsálová. Kromě toho princezna Haifa Bint Sajfálová posílala pravidelné měsíční platby ve výši 2000 až 3500 dolarů manželce Usámy bin Ládina, jménem Basnana, o které se různí vyšetřovatelé domnívali, že byla špionkou saúdské vlády. Celkově, mezi lety 1998 až 2002, poslala manželka Haifa Bint Sajfálová, manželka saúdského prince Bandara, až 73 tisíc dolarů v šecích 2 kalifornským rodinám, o kterých bylo známo, že financovaly únosce zapojené do 11. září, Al-Mihdára a al-Hazmího. Ačkoli tyto částky samy o sobě nebyly velké, mohly být součástí obecnějšího vzorce. Třeba autor Paul Sperry tvrdil, že existovaly možné kontakty saúdské vlády s nejméně 4 dalšími únosci ve Virgínii a na Floridě. Například vůdce 11. září Mohamed Atta a další únosci navštívili dům, který vlastnil Esam Chazzawí, saúdský poradce synovce krále Fahda. Je ale nesprávné považovat Bandarovy účty v Riggs Bank za výhradně saúdské. Připomeňme, že mezi platbami prince Bandara byl údajně i kufřík s více než 10 miliony dolarů, který putoval vatikánskému knězi pro dlouholeté klienty CIA, Křesťanskodemokratickou stranu. V roce 2004 Wall Street Journal uvedl, že Riggs Bank, která byla v té době vyšetřovaná ministerstvem spravedlnosti kvůli praní špinavých peněz, měla podle lidí obeznámených s operacemi Riggs Bank a amerických vládních představitelů dlouhodobé vztahy se CIA.
Rovníková Guinea a ropné plošiny
Mezitím prezident Rovníkové Guineje, Obiang, odčerpal miliony ze státní pokladny své země s pomocí Riggs Bank ve Washingtonu. Za to byl obviněný vedoucí účtu Riggs Bank Simon Kareri. Prezident Rovníkové Guineje Obiang se však těšil souhlasu ministerstva zahraničí se smlouvou se soukromou americkou vojenskou firmou Military Professional Resources Incorporated, jejímž cílem byla obrana ropných plošin na moři, které vlastnily společnosti ExxonMobil, Marathon a Hess. Za vztahem CIA s Riggs Bank stála role, kterou hráli zámořští klienti banky při ochraně amerických investic, a zejména v případě Saúdské Arábie a Rovníkové Guineje, největších ropných společností v zemi.
Závěr: Hledejme společné rysy deep state
Je zřejmé, že už několik desetiletí jsou procesy demokracie směřující zdola nahoru stále více vytlačované procesy deep state směřujícími shora dolů. Možná třeba někdy nastane čas systémové nápravy těchto procesů deep state. Domnívám se, že k dosažení této nápravy je třeba lépe porozumět hlubokým událostem a samotné roli a významu deep state. Nakonec ale bude to, zda se nápravy dočkáme, nebo ne, záviset přinejmenším na tom, jak moc se o ni lidé budou zajímat. A to je důvod mé pátrací mise "vyhledej a zpracuj" v rámci pořadů, které jsem v posledních letech točil. My nejprve musíme těmto procesům porozumět, abychom s tím dokázali bojovat. Nestačí mít pouze srdéčko na správném místě, ale je potřeba hlubokého porozumění těmto hlubokým systémovým událostem. Musíme nejprve umět pojmenovat problém, teprve potom ho začít řešit. Je zbytečné plýtvání energií věnovat se řadovým kauzám nebo politickým přestřelkám. To jsou jen spodní patra soupeření mafiánských skupin, které se snaží ukořistit nějakou zakázku, nebo například ministerstvo, případně nějaký segment hospodářství. My ale musíme pohlížet na to všechno ze shora a vtisknout tomu určité tmelící prvky, nadnárodní zastřešení, abychom určili trend směřování, k čemu a kam tohle všechno spěje. Nenechávat se opíjet rohlíkem. Musíme se soustředit na stínovou hlubokou historii, ne na přefiltrovanou a předžvýkanou minulost systémem. To jsou dějiny, které globální elity chtějí, abychom měli vtisknuté v našich hlavách. My musíme zkoumat věci pod povrchem a soustředit se na stínové vlády a hluboké události. Proto se tyto skutečnosti zatajují. Aby lidé nedokázali porozumět ryzímu základu. Tím pádem jej ani dostatečně pojmenovat a žádat systémovou nápravu.