Druhý díl pojednává o masakru, který se stal ve městě Srebrenica v roce 1995 během války v Bosně a Hercegovině. Kapitoly popisují události vedoucí k údajnému masakru, průběh samotného masakru a následky pro oblast a pro mezinárodní společenství. Dále se věnuje Operaci Bouře, vojenské operaci vedené chorvatskou armádou v srpnu 1995. Zmiňuje také Mezinárodní trestní tribunál pro Jugoslávii a otázku, zda tato instituce mohla být zodpovědná za otravu bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće. Závěr se pak zaměřuje na kritiku dvojích standardů a globální mafie.
Stručně a krátce zrekapituluji, co jsme se dozvěděli v první díle pravdy o Srebrenice. Začal jsem historickým úvodem, který je pro pochopení toho, co se na Balkáně odehrává, velmi podstatný. Jde o vzdor proti Habsburkům, respektive Rakousku-Uhersku. Zpočátku byli pravoslavní Srbové spojenci Habsburků proti osmanským Turků, ale sotva Turkové odtáhli, katolické Rakousko se rozhodlo si pravoslavné Srby podmanit a začlenit je do říše. Srbové odolávali. Právě tady byly položené základy pro pozdější sarajevský atentát v červnu 1914.
Pokračoval jsem druhou světovou válkou, jak chorvatští Ustašovci, kteří se spřáhli s Hitlerem i Mussolinim, decimovali a vraždili Srby. Šlo skutečně o bestiální masakry a vyhlazování. Chorvati tohle všechno dělali pod záštitou Vatikánu, protože mnozí chorvatští klerikové organizovali krysí stezky. Díky nim se podařilo spoustě nacistům utéct do Jižní Ameriky. Jde o skutečně hrůzný komplot těchto vítězných mocností, které ještě k tomu bombardovaly Bělehrad jedenáctkrát za války stejně jako Čechy i Slovensko.
Po smrti maršála Titta a rozpadu východního bloku, vyhlásilo Chorvatsko, Slovinsko a později Bosna a Hercegovina nezávislost. Začalo první dějství vleklých válek. Tady se už pokládal narativ démonizace Srbů a stranění Chorvatům a muslimům z Bosny. Nad tím vším pečlivě hlídali Američané, kteří muslimům do Bosny tajně pašovali zbraně spolu s Tureckem a Íránem. Američané také do Bosny transferovali mudžáhidy ze Saúdské Arábie a Pákistánu. Při tom všem podněcovali Aliju Izetbegoviče, aby nesouhlasil s lisabonskou dohodou a dalšími plány, které by zajistily mír na Balkáně. Naopak Američané všechny tyto mírové plány sabotovali. Důkazy pro tato tvrzení jsem uvedl samozřejmě v minulém díle.
Srbové a Chorvati vedli spor o území zvané Krajina. To vyústilo v operaci Bouře. Největší etnickou čistku Srbů ze strany Chorvatů. Tuto operaci proberu v druhém díle. V minulém díle jsem pak začal Srebrenicou v roce 1992. Právě zde začal operovat krvelačný muslimský vojevůdce v Bosně, Naser Orić. Ten spolu s dalšími muslimskými generály začal vyvražďovat srbské vesnice v Bosně. Jeho postup byl neskutečně brutální. Dokonce se svou brutalitou chlubil několika západním novinářům. Vydejme se proto dál do Srebrenice v dalších letech.
Srebrenica (1993-1994)
Dne 16. dubna 1993 Rada bezpečnosti OSN označila Srebrenicu za bezpečnou oblast. O 48 hodin později vyjednaly ochranné síly OSN pro Bosnu a Hercegovinu, tedy UNPROFOR dohodu o demilitarizaci regionu. Oblast Srebrenica měla být od té doby odzbrojená a chráněná nizozemským praporem OSN. To se ale nikdy nestalo. Ve Srebrenici, pod dohledem 460 mužů holandského praporu OSN, zůstalo více než 5000 ozbrojených bosenských muslimů 28. divize pod vedením NaseraOriče. O něm jsem obšírně hovořil v předchozích kapitolách. Ti pokračovali v nájezdech na okolní srbské vesnice, zabíjeli srbské civilisty a kradli jim dobytek a potraviny.
Muslimští vojáci nepřetržitě přicházeli do Srebrenice a zabíjeli srbské civilisty. Přestože nizozemský prapor OSN na to všechno dohlížel. To všechno západní média zcela ignorovala. Když Srbové v roce 1993 vytvořili sbor Drina, aby zastavili muslimské útoky, generál Phillipe Morillon pomáhal vyjednat dohodu, která měla demilitarizovat Srebrenicu. Ovšem OSN nikdy nedala nizozemskému praporu dohlížejícímu na enklávu pravomoc plnit podmínky této dohody. A tak se stalo, že celé dva roky mohl Naser Orič a bosenští muslimové beztrestně decimovat a vyhlazovat bosenské Srby. Srebrenica nebyla demilitarizovanou bezpečnou oblastí pod kontrolou OSN, ale naopak vojenskou základnou bosenských muslimů chráněnou OSN.
Bosenští muslimové dostávali pravidelné letecké dodávky zbraní, které byly používané k decimování místního srbského obyvatelstva. Světová média tuto etnickou čistku Srbů naprosto ignorovala včetně samotné OSN, pod jejíž správu srebrenický region spadal. Celé dva roky ticho po pěšině. V bojích kolem Srebrenici padlo podle Radko Mladiće 1200 Srbů a 2000 muslimů. Srbský forenzní expert Dr. Zoran Stanković a jeho tým odhalili v oblasti Srebrenice více než 3287 srbských těl dávno před červencem 1995. Kanadský generál Lewis Mackenzie prohlásil, že dosavadní důkazy naznačují, že Naser Orič byl zodpovědný za zabití stejného počtu srbských civilistů mimo Srebrenici, jako byli bosenští Srbové falešně obvinění z masakru bosenských muslimů uvnitř města.
Doktor Zoran Stanković a srbské úřady nikdy nedokázali přimět Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii ICTY, ani média, aby se o tyto masakry zajímaly. Většina západních médií také neuváděla, jak vojáci i důstojníci holandského praporu OSN potvrzují spíš srbské zprávy. Jeho velící důstojník, podplukovník Tom Karremans mluvil o Radko Mladićovi s úctou. Šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl veliké nepříjemnosti se svým ministrem obrany JorisemVoorhoevem, který od něho požadoval, aby armáda potvrzovala to, co chtělo NATO. Tedy že Srbové vraždili ve Srebrenici, což generál zcela odmítal. Kapitán M. van Schouten z tohoto holandského praporu OSN velmi ironizoval zprávy o událostech v Bratunaci, kde se v době jeho přítomnosti nic nedělo, zatímco západní média mluvila o masakrech.
Srebrenica (1995)
Hněv Srbů vůči bosenským muslimům a Chorvatům se stupňoval úměrně s tím, jak muslimové decimovali další a další srbské vesnice. Například v květnu 1995, pouhé dva měsíce před pádem Srebrenice, obsadila chorvatská armáda západní Slavonii a vyhnala 90 % srbského obyvatelstva z tohoto regionu. Předtím žili Srbové v Západní Slavonii stovky let. Mezinárodní společenství však k tomuto vyhánění nic neřeklo; ve skutečnosti chorvatské akci tleskalo, jako by si srbští civilisté to, co se stalo, zasloužili. Vyvraždění Chorvatů, Bosňáků nebo kosovských Albánců bylo genocidou. Masakr Srbů byl považovaný za přiměřenou odplatu.
Porušování lidských práv srbských civilistů v Bosně od roku 1992 konstatuje, že z 93 srbských osad v okresech Srebrenica a Bratunac, jich bylo neuvěřitelných 82 zničeno. To v překladu znamená, že bosenští muslimové zdecimovali a zdemolovali téměř dvě celé provincie Srebrenica a Bratunac. Jen v samotné Srebrenici zmizelo 28 % Srbů. Muslimové naprosto zničili například vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežilo 860 Srbů, tedy jen 9 %. Z91 % tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a srbské osady zničené. Novinářka Joan Phillipsová uvádí:
"Dnes už v celé obci Srebrenica prakticky žádní Srbové nežijí. Z 9300 Srbů, kteří tam dříve žili, jich zbylo méně než 900.Z 11500 Srbů, kteří žili v obci Bratunac, jich uprchlo více než 6000. V obci Srebrenica zůstaly pouze tři srbské vesnice a asi 26 jich bylo zničeno; v obci Bratunac bylo srovnáno se zemí asi 24 srbských vesnic."
To přirozeně nikoho nezajímalo. Thomas Karremans, který velel nizozemskému praporu OSN ve Srebrenici, na tiskové konferenci v Záhřebu 23. července 1995 připomněl novinářům:
"Víme, že jen v okolí enklávy Srebrenica bylo 192 vesnic srovnáno se zemí a všichni obyvatelé zabití. To je to, co mám na mysli, když říkám žádní dobří, žádní zlí. Pokud jde o mě, jsou všichni stejní."
Dokonce v roce 2005 zveřejnilo Centrum pro vyšetřování zločinů proti srbskému lidu, seznam 3262 Srbů z regionu, kteří byli zabití Oričovou jednotkou. Z nich 880 byli příslušníci vojenských nebo policejních organizací. Zbylých 2382 byli civilisté. Jejich jména byla v roce 2005 zveřejněná v bělehradském deníku Vecernje Novosti. Ivaniševič poukazuje na to, že za rok a půl před zveřejněním celé zprávy v roce 2007 nebylo zpochybněné ani jedno jméno. Hněv Srbů se přetavil v pohrdání a roztrpčení nad mezinárodním společenstvím. Mezinárodní společenství nepovažovalo za vhodné posvětit masakry Srbů pomníky. Místo toho vydalo zatykače na srbské vůdce. Proto v červenci 1995 zahájili bosenští Srbové odvetný útok, jehož cílem bylo tyto muslimské nájezdy proti nim zastavit.
Masakr ve Srebrenice (červenec 1995)
Dne 11. července 1995 vstoupila do Srebrenice malá srbská jednotka, asi 500 až 1000 mužů. Většina asi 20000 civilistů ve městě zůstala. Pro tyto muslimské civilisty, hlavně ženy, děti, staré lidi a vojáky, kteří se vzdali, Srbové přistavili i přes chronický nedostatek benzinu autobusy, které je bezpečně odvezly do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Žádný voják OSN neviděl žádné známky nečisté hry. Většina vojáků muslimské 28. divize se ale nevzdala a začala se za těžkých bojů probíjet komplikovaným terénem do Tuzly, něco přes 60 km. Při tom padlo, podle představitelů OSN legitimně v bojích, 2 000 až 4000 ozbrojených bosenských vojáků. Řada z nich padla v minových polích. Tisíce se vzdaly. Teprve o několik měsíců později, co se do oblasti vypravil zavedený lživý americký novinář a tvrdil, že našel masové hroby, byla Srebrenica označena za genocidu. Malá srbská jednotka, která vstoupila do srebrenické enklávy z jihu, překvapivě nenarazila na žádný vážný odpor těžce vyzbrojených bosensko-muslimských vojáků. Když se bosenští Srbové v červenci 1995 zmocnili Srebrenice, 28. pluk bosenské muslimské armády, čítající několik tisíc těžce ozbrojených mužů, z města právě uprchl. Ve skutečnosti ovšem bosenští muslimové drželi ve Srebrenici celou horskou divizi a nadále ji posilovali jak po zemi, tak i letecky.
Aby to bylo ještě horší, Bosenští Muslimové neustále využívali Srebrenicu jako bezpečnou základnu k útokům na srbské pozice v okolí města ve stylu udeř a uteč.
Následky Srebrenice
Údaj o 8000 osobách poprvé uvedl Červený kříž. Nenechme se mýlit, uvedli to pouze na základě jejich hrubého odhadu, že bosenští Srbové zajali 3000 mužů a že 5000 bylo nahlášeno jako nezvěstných. Červený kříž se prostě zmínil o 5000 uprchlících jako o jednoduše zmizelých. Tyto seznamy nezvěstných byly hned, bez jakéhokoli ověření, uvedené jako zavraždění, tedy popravení. Ve Srebrenice nebyly povolené mezinárodní kontroly nálezů. Nebyla povolená přítomnost srbským forenzním odborníkům u masových hrobů. Neexistovaly důkazy o tělech. Neexistovalo nic takového.
Jen konstatování, že 3000 osob bylo zajato a 5000 uprchlo. Součet 8000, čemuž Červený kříž připsal status genocidy. Toto pěkné kulaté číslo žije dodnes. Přestože se nepodařilo najít těla popravených, přestože neexistuje jediný satelitní snímek, který by ukazoval popravy těl, vykopávky nebo nákladní auta převážející těla k pohřbení. Clintonovi úředníci spěchali do Srebrenice, aby potvrdili a zveřejnili tvrzení o masakru. Stejně jako to později udělal William Walker v Račaku v lednu 1999. Jenže se objevila krajně nepříjemná záležitost.
V seznamech údajně povražděných, respektive popravených z července 1995, bylo zjištěno kolem 3000 Bosňanů, kteří se ocitli ve volebních seznamech v roce 1996. Tito lidé se rok po svém údajném zavraždění, normálně účastnili voleb. Srbský analytik Milivoje Ivanišević uvedl, že v roce 1996 získal konečné hlasovací seznamy nelegálně. Jak Ivaniševič píše:
"Mám tyto seznamy a počet [údajně zmasakrovaných] voličů pro obě tyto obce [Bratunac a Srebrenica] by mohl být ještě větší."
Milivoje Ivanišević našel nejen velké množství jmen osob, které se zaregistrovaly k volbám v roce 1996, ale také jména pěti osob, které podle soudních rozhodnutí zemřely přirozenou smrtí někdy po červenci 1995. Kromě toho Ivaniševič našel jména 23 muslimských vojáků, kteří zemřeli před červencem 1995. Našel také několik desítek dalších jmen muslimských vojáků, kteří zemřeli dokonce před 7. březnem 1994.
Existují i další důkazy zpochybňující toto celé divadlo. Během přednášky 31. března 2010 v BanjaLuceMirsadTokaca, muslimský vedoucí Výzkumného a dokumentačního centra se sídlem v Sarajevu uvedl, že centrum v průběhu svého výzkumu našlo asi 500 žijících Srebreničanů mezi seznamem pohřešovaných ze Srebrenice, kteří byli považovaní za mrtvé. A vedle tohoto naprostého fiaska a průlomu, se přihodila další nečekaná věc.
Chorvat z bosenské armády, Dražen Erdemović se sám přihlásil jako svědek, který se spolu se skupinou dalších 7 vojáků všech národností, tedy Chorvatů, muslimů, Slovinců a Srbů, z jakési srbské 10.sabotážní jednotky, prý účastnil 16. července 1995 popravy během necelých 5 hodin celkem 1000 až 1200 zajatých bosenských muslimů. On sám prý jich samopalem zabil 70 až 100, podle rozkazu nějakého podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů. Skupinka je popravovala vždy po deseti a nechávala je na louce, nedaleko farmy Braněvo u vesnice Pilica. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel vojín BranaGojković. Byl přítomen a zabíjel i důstojník, Slovinec Franc Kos. Je divné, že popravu nařídil nějaký neznámý podplukovník, bez písemné dokumentace. A je dost časově nesmyslné, že by těch několik popravčích, se vším všudy včetně Erdemoviće, mohlo popravit tolik lidí přivážených v autobusech. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech popravčích. Ovšem nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčený a souzený, ačkoli jejich adresy byly dobře známé. I velitel celé té sabotážní jednotky, poručík Milorad Pelemiš, který o tom mluvil i v médiích, nebyl nijak omezovaný, ani vyslýchaný. K zatýkání vrahů pak došlo teprve po řadě let, když novinář GerminalČivikov vydal v roce 2009 knihuSrebrenica: Korunní svědek, ve které se na obalu píše:
"Krok za krokem (Civikov) odhaluje, jak se Tribunálu dosud dařilo, že pravděpodobně nejhroznější zločin v Evropě po 1945 nechal definovat jedinému korunnímu svědkovi. Důvěryhodnost tribunálu o Jugoslávii je po přečtení této knihy ze základu otřesená."
Erdemović se dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ICTY v Haagu, který ho nakonec odsoudil jen na pět let za popravu 70 až 100 zajatých osob. Odseděl si ale jen tři roky. Po těchto třech letechse vrah a popravčí stal ctěným korunním svědkem před tribunálem. Potom, zřejmě za odměnu, byl tento mnohonásobný vrah propuštěný a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě. Pak při několika soudech se srbskými důstojníky, dokonce i se Slobodanem Miloševićem a Radovanem Karadžićem, odpapouškoval stejná prohlášení, podle pokynů těch, kteří ho soudili v Haagu. Jednoduše si vykoupil vysvobození tím, že bude vypovídat proti Radovanu Karadžičovi a Slobodanu Miloševičovi u soudu. A to byl korunní svědek ICTY v Haagu. Mnohonásobný vrah, díky kterému se ICTY podařilo usvědčit Radovana Karadžiče a Slobodana Miloševiče. Tento mnohonásobný vrah byl dokonce původně prohlášený za neschopného vypovídat, protože prý trpěl posttraumatickým stresem.
Zkušený právník Slobodan Milošević, ale i doktor Radovan Karadžić, mu ovšem pokazili řadu tvrzení. Dokonce ho uvedli do rozpaků, které jednoznačně znehodnotily jeho výpovědi. Z toho ho až trapně vysekával soudce Richard May, který Miloševićovi tvrdě vzal slovo, když Erdemović začal kazit svou roli. A pak se stala ještě jedna nepříjemná věc pro tvrzení obžaloby o 1200 popravených. Nenašla se jejich těla. U Branjeva bylo objeveno jen 132 těl. Někteří měli prý svázané ruce a prý i zavázané oči, což potvrzuje akt, zločin popravy. I to je hrozné číslo. Ale udělat z toho 1200 popravených je také strašné. Když se soud ICTY tázal velitele UNPROFORU generála Phillipe Morillona při soudu s Miloševićem, proč to Srbové udělali, generál Morillon jim sdělil, že to byla pomsta Srbů za dřívější masakry v srbských vesnicích v oblasti Srebrenici. Tato jeho slova rozzuřila přítomné muslimy, kteří chtěli proto soudně stíhat francouzského generála, protože řekl pravdu, kterou západní úřady i média nechtěly připustit.
Jednoduše utrpěné ztráty na lidech byly považované za nutnou oběť pro vyšší cíle. Vyšší cíle znamenalo obětovat i vlastní lidi. Nejvýrazněji se to projevilo v případě bezohledného bombardování sarajevských civilistů při třech masakrech. Dne 27. května 1992 masakr ve frontě na chleba, potom 5. února 1994 masakr na tržišti v Markale, kde minometný granát zabil 49 lidí a další dvě stovky zranil, druhý zinscenovaný masakr na tržišti v roce 1995. Podle standardního vyprávění byli za tyto masakry zodpovědní Srbové. Není snadné uvěřit, že by muslimské vedení zabíjelo vlastní lidi kvůli politickému prospěchu. Ovšem důkazy tímto směrem silně ukazují. Například vojenský analytik americké armády, John Sray, který byl během těchto a dalších masakrů na místě činu v Bosně a vedl americkou zpravodajskou sekci v Sarajevu, prohlásil:
"Tyto incidenty a pravděpodobná spoluúčast bosenských muslimských představitelů na těchto zvěrstvech si zaslouží důkladné prozkoumání Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny."
Netřeba dodávat, že k takovému přezkoumání nedošlo. Existují i další důkazy o tom, jak muslimové v Bosně útočili na své vlastní cíle, následně z útoků vinili Srby. Například vyjednavač Evropské unie lord David Owen napsal, že muslimské síly čas od času ostřelovaly letiště, aby zastavily lety humanitární pomoci a soustředily pozornost světa na těžký osud Sarajeva. Lord David Owen také uvedl, že pozorovatelé OSN zaznamenali, že bosenské armádní síly střílely z minometů ze strany od nemocnice v Kosovu, aby vyprovokovaly odvetnou palbu srbských sil. Důvěřiví novináři to ale vždycky popisovali jako srbské ostřelování nemocnice v Kosovu. Tyto zinscenované incidenty, které měly vzbudit sympatie světa, byly odhalené v tajné zprávě OSN, která unikla do londýnského deníku The Independent. Píše se tu:
"Představitelé OSN a vysocí západní vojenští důstojníci se domnívají, že některé z nejhorších vražd v Sarajevu, včetně masakru nejméně 16 lidí ve frontě na chleba, provedli převážně muslimští obránci města – nikoli srbští obléhatelé – jako propagandistický trik, aby získali sympatie světa a vojenskou intervenci."
Dokonce generál Sir Michael Rose, tehdejší velitel UNPROFOR v Sarajevu, předal technickou zprávu naznačující, že za krveprolití jsou zodpovědní muslimové. Dva dny po útoku na tržišti v Markale 7. února 1994 hlásil velitel UNPROFOR Francis Briquemont civilnímu vedoucímu mise OSN JasušiAkašimu, že v Sarajevu bosenská armáda denně provokuje Srby. Tady jasně vidíme, že muslimové se neštítili masakrovat vlastní lidi, aby mohli útoky svalit na Srby a tím si získat sympatie světa.
Vysoce postavení představitelé OSN a Evropské unie se svěřili reportérovi Davidu Binderovi z ForeignPolicy, že jsou přesvědčení, že minomet v Markale vypálila muslimská jednotka. K těm, kteří byli přesvědčení, že za masakr na tržišti Markale jsou odpovědné muslimské síly, patřil i ředitel zpravodajských služeb NATO, americký generál Charles Boyd. I další zprávy svědčí o tom, že muslimské síly opakovaně střílely na vlastní občany, aby svalily vinu na Srby. Například deník New York Times v srpnu 1995 uvedl, že francouzské síly OSN tvrdily, že až do poloviny června téhož roku střelba pocházela od vládních vojáků, kteří záměrně stříleli na vlastní civilisty. Francouzská námořní jednotka, která hlídkovala proti odstřelovačům uvedla, že vystopovala palbu odstřelovačů do budovy, kterou normálně obývají muslimští vojáci a další bezpečnostní složky. Jeden z vysokých francouzských důstojníků řekl:
"Zdá se nám téměř nemožné tomu uvěřit, ale jsme si jistí, že je to pravda."
Tyto zinscenované vraždy v uličce odstřelovačů ustaly potom, co francouzští důstojníci OSN vznesli tento problém u bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviče. Jde tedy o závěr založený na seriózních a podstatných důkazech. Dokonce jeden muslimský zpravodajský důstojník potvrzuje, že nechvalně známá polovojenská jednotka napojená na Izetbegoviče, zvaná Seve, v překladu Skřivan, zavraždila důstojníka OSN, pokusila se zabít bývalého muslimského velitele SeferaHaliloviče a zavraždila mnoho srbských civilistů na srbském předměstí Sarajeva Grbavica. V rozhovoru pro chorvatské noviny SlobodnaDalmacija vzpomínal zpravodajský důstojník Edin Garaplija na rozhovor s NedzademHerendou, aktivním členem této jednotky Seve, který vysvětlil, jak probíhal výcvik a nasazení rekrutů:
Podle Herendy chodili [rekruti] do tábora Pogorelice, kde pravidelně cvičili ostrou střelbu. Reportér se zeptal: "Jak jste je cvičili?"Herenda odpověděl, že lezli na vrcholky kopců nebo budov a pak stříleli na Srby v Grbavici."Jak jste si vybírali cíle?" ptal se dál reportér."Stříleli jsme na kohokoli," řekl Herenda. Například si vybrali nějakou ženu, starší ženu, a pak na ni stříleli. Jeden z nich sledoval její pohyb a druhý střílel.Když se ho reportér zeptal, jak si může být jistý, že ta žena není například Bosňanka, která náhodou zůstala v Grbavici odpověděl, že to sledovali. Dbali například na to, aby jejich cíle byly oblečené v černém. To byl zvyk mezi staršími křesťanskými ženami ve venkovských oblastech Bosny a jinde na Balkáně. To jsou důkazy od vlastní bosenské zpravodajské agentury.
Muslimští bojovníci se přiznávají, jak cílili na Srby, aby se stylizovali do utlačovaných obětí, získali sympatie světa a konečně vyprovokovali NATO k útokům na Srby. Když si uvědomíme, že Amerika spolu s Tureckem a Íránem jim dodávala zbraně, je to šílené. A ještě šílenější je, že Američané importovali mudžáhidy ze Saúdské Arábie a Pákistánu. Takhle se pracuje v zákulisí. Ve stranických západních médiích se o tomhle všem prostě nediskutuje. Naopak.
Bill Clinton byl v roce 1995 pod politickým tlakem, aby podnikl razantnější kroky ve prospěch bosenských muslimů. Jeho administrativa se logicky snažila najít ospravedlnění pro agresivnější politiku. Chorvatské úřady byly potěšené těmito falešnými mediálními tvrzeními o masakru ve Srebrenici. Odváděly tím pozornost od svých, tedy chorvatských předchozích etnických čistek Srbů a bosenských muslimů v západní Bosně, které západní média téměř zcela ignorovala.
Maskování o genocidě zajišťovalo Chorvatům krytí pro plánovaný odsun 230000 Srbů z oblasti Krajiny v samotném Chorvatsku. Jednalo se o operaci Storm, Bouře. Bezohlednost Chorvatů byla impozantní. Jednotky OSN zděšeně sledovaly, jak chorvatští vojáci vláčí těla mrtvých Srbů po silnici před areálem OSN a pak do nich ládovali náboje z AK-47. Potom rozstřílená těla drtili pod pásy tanku. Tato rozsáhlá operace etnických čistek byla provedená se souhlasem a logistickou podporou Američanů během jednoho měsíce po událostech ve Srebrenici. V kapitole o Aliju Izetbegovičovi jsem uváděl zpravodajské informace o tom, jak Američané dodávali zbraně bosenským muslimům přes základnu v Tuzle.
Operace Bouře (srpen 1995)
Všechno pomalu spělo k plánované operaci Bouře na západ od řeky Drina, ke které se nevyhnutelně schylovalo. Investice Chorvatska do přezbrojení byly ohromující: Jen v roce 1994 vydalo Chorvatsko na zbrojení téměř 1,4 miliardy dolarů, což představovalo 10 % jeho HDP. Koncem jara 1995 už bylo v Chorvatsku připraveno 140000 chorvatských vojáků. Operace Bouře byla poslední velkou bitvou chorvatské války za nezávislost. Byla také významným faktorem ovlivňujícím výsledek bosenské války. Byla rozhodujícím vítězstvím chorvatské armády.
Chorvatští vojáci byli masivně vyzbrojení Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci letadel NATO. Jak jsem už zmínil na jiném místě, chorvatští vojáci byli vycvičení a vybavení americkými vojenskými experty ze společnosti Military Professional ResourcesIncorporated, soukromého vojenského dodavatele. Vysloužilí američtí generálové jako Carl Vuono a Richard Griffiths byli hluboce zapojení do plánování operace. Představitelé Military cvičili chorvatské vojáky a důstojníky ve vojenském táboře Petar Zrinjski v Záhřebu a v dalších posádkách. Plukovník chorvatské armády ve výslužbě Ante Kotromanović uvedl, že při přípravě operace Bouře chorvatské armádě pomáhala nejen výše zmíněná společnost, ale i francouzští vojenští důstojníci. Ti v místě zvaném Sepurine u Zadaru rozjeli školu pro poddůstojníky a cvičené důstojníky.
Společnost Military získala leteckou podporu od amerických námořních letců z letecké základny Aviano. Ti vyřadili srbskou elektronickou obrannou komunikaci v klíčovém bodě na počátku operace. Ve 4 hodiny ráno totiž americké letectvo bombardovalo dva srbské radiolokátory v Krajině. Bylo to ještě několik hodin před zahájením operace Bouře. Samotná operace Bouře začala za úsvitu 4. srpna 1995 dělostřeleckou palbou a útokem 140000 chorvatských vojáků. Jak jsem zmínil, chorvatští vojáci byli vycvičení americkou agenturou Military and Professional Resources International. Byli vyzbrojení přebytečnými zbraněmi Varšavské smlouvy, které byly pořízené od dychtivých východoevropských uchazečů o členství v NATO.
O tři dny později, večer 7. srpna 1995, byla většina Srbů z Krajiny vyhnána ze svých domovů. A celková bilance operace Bouře? Celkem bylo zničeno 25000 domů, 13000 obchodních prostor, 182 obecních budov, 56 zdravotních středisek, 78 pravoslavných kostelů, 29 muzeí, 920 památek kulturního dědictví, 181 hřbitovů, 352 obchodních prostor, 211 stravovacích zařízení, 410 řemeslnických obchodů a všechny průmyslové závody. Chorvati etnicky vyčistili celé území Krajina od Srbů, které zabili nebo vyhnali. 2670 Srbů bylo zabito, nebo bylo nezvěstných. Kostely, hřbitovy a celé vesnice byly srovnané se zemí. Kolony uprchlíků byly bombardované stíhačkami. Operace Bouře trvala téměř 84 hodin. Chorvatská armáda se při ovládnutí srbského území setkala jen s malým odporem. Během ofenzívy a po ní uprchlo 230000 Srbů. Tedy téměř veškeré srbské obyvatelstvo oblasti Krajina.
Na zbývajících civilistech byla spáchaná řada zločinů ze strany Chorvatů. Operace Bouře v srpnu 1995, kdy Chorvatsko obsadilo území Krajiny obývané Srby, byla největším jednotlivým případem etnické čistky v jugoslávských válkách. Protože ovšem tento útok podporovaly Američané, nebyl nikdy považovaný za zločin. Rozumějme, vyhnání 20000 civilistů ze Srebrenice a průkazné zabití 477 muslimů ve Srebrenice je podle ICTY a OSN genocida. Fajn, souhlasím. Ale vyhnání 230000 Srbů z území Krajina a 2670 mrtvých Srbů je podle ICTY a OSN v pořádku a nic se nepodařilo prokázat.
Američtí vojenští plánovači ve skutečnosti pomohli Chorvatsku provést největší etnické čistky během této války. Americký generál ve výslužbě Charles Boyd, zástupce velitele NATO potvrdil, že Američané tento plán pomáhali vytvořit a provést. Operace Bouře z roku 1995 nebyla jen závěrečnou fází války, která začala v roce 1991. Tato operace byla pokračováním nacistických zvěrstev ze čtyřicátých let a dlouhé, špinavé historie útlaku a zrady sahající až do devatenáctého století, o které jsem hovořil na začátku tohoto pořadu.
Před touto etnickou čistkou v květnu a srpnu 1991, žilo v Chorvatsku 581600 Srbů, což bylo 12,2 %. Po čistce, v roce 2001, už jen 202600 Srbů, což je 4,54 %. Proti Chorvatsku OSN žádné sankce nezavedla. Bývalý humanitární prezident Václav Havel proti tomu nijak nebrojil. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii ICTY později soudil dva chorvatské generály obviněné z válečných zločinů a účasti na společném zločinném spolčení. Ante Gotovina a Mladen Markač. Jak se dalo očekávat, oba chorvatští generálové byli nakonec 16. listopadu 2012 zproštění viny a tribunál obvinění ze zločinného spolčení vyvrátil. Tribunál jednoduše vymazal operaci Bouře z historie. Popřel její průběh. Jako by operace Bouře neproběhla a nikdo za ni nenesl odpovědnost. Naprosté pokrytectví a gaunerství tohoto tribunálu, které nemá obdoby.
V roce 2010 Srbsko zažalovalo Chorvatsko u Mezinárodního soudního dvora. Tvrdilo, že tato ofenziva byla příkladem genocidy. Jenže v roce 2015 soud rozhodl, že se nejednalo o genocidu. Mezinárodní soud potvrdil, že srbské obyvatelstvo sice uprchlo v přímém důsledku ofenzívy, ale Chorvatsko prý nemělo konkrétní záměr srbskou menšinu v zemi vysídlit. Ani prý nebylo zjištěno, že by došlo k etnickým čistkám nebo k cílenému útoku na civilisty. Prostě naprostý výsměch, ponížení a pohrdání Srby. Etnická čistka na území Krajina a operace Bouře se pro Chorvaty staly mýtem a zářným vítězstvím v jejich dějinách. Každý rok 4. srpna se v Záhřebu slaví Den díkůvzdání vlasti a 5. srpna se ve městě Knin konají zvláštní slavnosti, které zdůrazňují vítězství nad Srby z Krajiny. Srbsko si 4. a 5. srpna připomíná Den památky obětí Bouře, kdy se v celé zemi konají vzpomínkové bohoslužby.
Mezinárodní trestní tribunál pro Jugoslávii (ICTY) a OSN
Nejzásadnější podpůrnou organizací pro západní propagandu bylo ICTY a OSN. Mezinárodní trestní tribunál pro Jugoslávii ICTY a OSN sehrály důležitou roli při upevňování standardního narativu o masakru ve Srebrenici. ICTY od svého vzniku sloužil jako odnož NATO, které tento orgán vytvořilo a financovalo. ICTY sloužilo jako policejní složka NATO a hlavní informační zdroj. NATO jednoduše očekávalo od tohoto orgánu ICTY vstřícné služby a také je od něj dostávalo. Orgán ICTY se intenzivně zaměřil na Srebrenicu a poskytl důležité potvrzení narativu o masakru ve Srebrenici, spolu s citovatelnými soudními tvrzeními o genocidě. Bývalý americký velvyslanec v Německu a hlavní vyjednavač Richard Holbrooke řekl BBC:
"Uvědomil jsem si, že tribunál pro válečné zločiny je obrovsky cenný nástroj. Využili jsme ho k tomu, abychom udrželi dva nejhledanější válečné zločince v Evropě, Karadžiče a Mladiče mimo daytonský mírový proces a využili jsme ho k ospravedlnění všeho, co následovalo."
To je přesně cíl, který měla ICTY za úkol. Scénář dobro versus zlo byl jasně daný. ICTY měla za úkol provádět hrubě selektivní a zavádějící používání důkazů. Zlí a oškliví Srbové versus ostatní oběti, které se musely bránit. ICTY se také opírala o zdroje západního establishmentu, včetně představitelů Ameriky, NATO, OSN a západních vyšetřovatelů. Druhou podpůrnou kulisou pro naši stavebnici je OSN.
OSN je důkladně začleněná do mocenských požadavků NATO. OSN je ovšem velmi vstřícná. V případě Srebrenice vyšla vstříc přesně tak, jak si Američané a jejich hlavní spojenci přáli. Narativ o genocidě ve Srebrenici bylo také třeba pokrýt mediálně. Elity si ve všech svinstvech potřebují zajistit alespoň část veřejné podpory, aby tím jejich zločiny mohly legitimizovat. Roy Gutman, který v roce 1993 získal Pulitzerovu cenu za reportáž o Bosně, dělal falešnou reportáž, tak jak si to přáli jeho političtí páni. Vyráběl falešná svědectví ze vzduchu. Byl hlavním zdrojem nafouknuté, jednostranné a falešné propagandy o koncentračním táboře. V knize Špinavá žurnalistika a tragédie v Jugoslávii její autor Peter Brock rozsáhle kritizuje Gutmana za nedostatečně kritické spoléhání se na bosenské a chorvatské zdroje. Proces démonizace Srbů v západních médiích probíhal dobře.
Klasický černobílý narativ dobro a zlo fungoval. Vedení ICTY a OSN úzce sledovalo agendu Spojených států amerických a jejich spojenců v NATO. Média byla na palubě jako spolubojovníci. Standardní vzorec, který se opakuje až do dnešních dnů. Patrný byl i ochranářský postoj soudců ICTY vůči muslimům a kosovským Albáncům. To mohu ilustrovat na několika křížových výsleších, které před ICTY proběhly.
Typickým příkladem byla výpověď AgimaJeminiho, kosovsko-albánského inženýra. Ten během procesu s Miloševičem vypověděl, že se ukryl na půdě svého domu, když srbské jednotky řádily v jeho vesnici. Tvrdil, že mohl odposlouchávat rádiové rozhovory srbských vojáků, kteří byli v protějším domě. Jenže Slobodan Miloševič se ho zeptal, jak mohl rozhovory zaslechnout, když protější dům neměl okna obrácená k němu. Navíc, nedělali by všichni ti Srbové, kteří nevybíravě stříleli, vnikali do domů, křičeli a rabovali, strašný hluk? Soudci ICTY křížový výslech rychle ukončili.
Pak tu byl MilazimThaqi, další kosovský Albánec. Ten během Miloševičova procesu tvrdil, že Srbové přišli do jeho vesnice a shromáždili muže. Thaqiho skupinu, čítající asi 33 mužů, odvedli do lesa v doprovodu jednoho policisty ozbrojeného samopalem. Muži dostali příkaz, aby si klekli, policista zahájil palbu asi z osmimetrové vzdálenosti. Dva lidé se vrhli proti svědkovi a srazili ho na zem. Ležel bez hnutí, dokud střelba neskončila. Později zjistil, že kulky pronikly jeho bundou, dresem a košilí, aniž by mu ublížily. Státní zástupce řádně ukázal soudu tři fotografie. Jedna zobrazovala košili s dírami po kulkách v zádech, druhá svetr s dírami po kulkách v zádech a třetí bundu s dírami po kulkách v zádech. Zůstalo nevysvětlené, jak mohly být na zádech díry po kulkách, když svědek sám nebyl vůbec zraněný. ICTY se ale zdál být spokojený.
Na těchto a dalších chatrných svědectví stály důkazy ICTY proti Srbům. Ovšem, v rámci kauzy Srebrenica bychom si měli položit jednu ze základních otázek. Byl bosenskosrbský vůdce Radovan Karadžić vážně strůjcem krveprolití po dobytí Srebrenice v červenci 1995? Obsáhlá zpráva nizozemské vlády o Srebrenici z roku 2002, jejíž autoři měli přístup ke všem relevantním zpravodajským dokumentům, tedy americkým, srbským, bosensko-muslimským, německým i nizozemským, přinesla množství informací. Ovšem nepřinesla žádnou informaci, která by Radovana Karadžiče spojovala se zvěrstvy po dobytí Srebrenice.
Navzdory tomu všemu, byl Radovan Karadžić 24. března 2016 shledán vinným z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Přesně v souladu s cíli ICTY a OSN. Démonizovat Srby, a naopak i těm nejnestoudnějším zločinům a masakrům muslimských jednotek přisoudit nízkou prioritu.
Otrávilo ICTY Slobodana Miloševiće?
Také kolem samotné smrti Slobodana Miloševiće ve věznici OSN panují velké dohady. V sobotu 11. března 2006 v devět hodin ráno začali dva dozorci odemykat cely v křídle E1, vazební jednotky OSN ve Scheveningenu. Ve věznici, kde byli držení obžalovaní ICTY během soudních procesů. Jeden z nich otevřel celu Slobodana Miloševiće a zavolal:
"Dobré ráno, pane Miloševići,"načež přešel k další cele. Budíček v sobotu ráno byl později než v týdnu. Nekonala se žádná soudní jednání. Zadržení obvykle vycházeli na dvůr na hodinový sport. Milošević se ale venkovních aktivit zpravidla neúčastnil, tak ho dozorce nechal ležet na posteli v domnění, že spí.
Dveře jeho cely byly opět zamčené v minutách, kdy dozorci opustili budovu, aby dohlédli na sportovní aktivitu. Teprve po hodině se dozorce vrátil. Když viděl, že Milošević stále leží na posteli, znovu otevřel dveře. Když se strážný přiblížil k posteli viděl, že Miloševićův obličej má našedlou barvu a jeho uši jsou modré. Jedna ruka visela přes okraj postele. Strážný přivolal kolegu a snažil se Miloševiče probudit voláním jeho jména a třesením nohou. Brzy zjistil, že nejslavnější obžalovaný haagského tribunálu byl ve věku 64 let mrtvý.
V den Miloševičovy smrti Zdenko Tomanović, jeden ze tří Miloševićových srbských právních asistentů, zveřejnil ručně psaný dopis Slobodana Miloševiće ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi z 8. března 2006. Bylo to tři dny před jeho smrtí. V tomto dopise Milošević tvrdil, že někdo v Haagu podniká aktivní a úmyslné kroky ke zničení jeho zdraví a že právě proto, aby to zakryli, mu soudci ICTY odmítli povolit opustit Haag a navštívit kardiologickou kliniku v Moskvě.Milošević řekl, že manipulace s jeho zdravím by byla nevyhnutelně odhalena ruskými lékaři. Jako důkaz svého tvrzení uvedl skutečnost, že v jeho krvi byla 12. ledna objevená látka, o jejíž přítomnosti byl ale nevysvětlitelně informovaný až 7. března. Tedy 7. března byl Milošević informovaný o neznámé droze v jeho krvi, 8. března to napsal Sergeji Lavrovovi a 11. března zemřel. Milošević napsal:
"V mé krvi byla nalezená mimořádně silná droga, která se používá, jak sami říkají, k léčbě tuberkulózy a malomocenství."V závěru dopisu uvedl:"Obracím se na Vás v očekávání, že mi pomůžete bránit mé zdraví před zločinnou činností v tomto ústavu."
Dotyčná droga byl rifampicin, který měl neutralizovat ostatní léky, které Milošević užíval, aby udržel pod kontrolou svůj krevní tlak a stav srdce. Miloševićovo chatrné zdraví bylo všeobecně známé už od začátku procesu a vědělo se, že má vážné problémy se srdcem. Milošević si už několik měsíců před svou smrtí stěžoval na zvonění v uších a bolest za očima. V listopadu 2005 ho vyšetřili lékaři z Bakulevovy srdeční kliniky v Moskvě. Sdělili, že jeho stav lze vyléčit, ale že bude muset jet na léčbu do Moskvy. Milošević o to 12. prosince 2005 řádně požádal. Jedním z důvodů, proč chtěl odjet do Moskvy bylo to, že nedůvěřoval nizozemským lékařům, kteří ho léčili v detenčním zařízení OSN. 11. ledna si soudní komora vyžádala od ruské vlády záruky, že se Milošević vrátí. Ty byly řádně poskytnuté a formálně předložené soudu 18. ledna. Nicméně i přes obdržení požadovaných záruk soudní komora 23. února 2006 rozhodla, že Miloševićovi nakonec nebude umožněno odjet do Moskvy. O něco více než čtrnáct dní později zemřel. Právě v tomto období od ledna do března 200, mu byl, podle Miloševićova tvrzení, podávaný rifampicin, který měl zhoršit jeho zdravotní stav.
Dokonce ještě 24. února poskytl Miloševićův bratr Borislav rozhovor moskevské stanici Echo. Bylo to den po zamítavém stanovisku soudu o převozu Miloševiće do Moskvy na léčení. Miloševićův bratr Borislav v tomto rozhovoru prohlásil:
"Nevím, jestli ho otráví, ale úplně to nevylučuji. Nevylučuji, že by mohl být i tajně zlikvidován."
Člověku až z toho mrazí, jak to mohli takto předvídat. Miloševićův blízký politický spojenec MomirBulatović, který byl federálním premiérem Jugoslávie v době, kdy byl Milošević prezidentem, po jeho smrti na tiskové konferenci také oznámil:"Milošević byl pevně a hluboce přesvědčen, že ho ICTY otrávil."
Akademik Leo Bocheria, ruský kardiolog, který chtěl Miloševiče léčit, se k věci vyjádřil velmi jasně:
"Kdyby Miloševiče odvezli do kterékoli specializované ruské nemocnice, tím spíše do takového stacionárního zdravotnického zařízení jako je naše, žil by ještě mnoho dlouhých let. Bohužel, je to naprosto banální skutečnost, že zemřel v důsledku nedostatečné lékařské péče. To je vše."
Závěr: Dvojí standardy a globální mafie
Srbové jsou soustavně napadaní a ponižovaní. Srbští vůdci a vojenský personál jsou trestaní. Zatímco zločinci z řad bosenských muslimů, Chorvatů a zemí NATO, například váleční zločinci Bill Clinton, Tony Blair, Madeleine Albrightová nebo Richard Holbrooke neutrpěli žádné tresty a jsou vydávaní za vykonavatele spravedlnosti. Nezákonné bombardování Jugoslávie ze strany NATO za vlády Billa Clintona – zahrnovalo 39100 útoků, z toho 11007 úderných. Trvalo 78 dní a rozmetalo infrastrukturu, obchodní budovy, školy, zdravotnická zařízení, mediální domy a kulturní památky. Zkorumpovaný západní mainstream vykonal svůj díl práce.
Například vojenský analytik americké armády John Sray popsal v říjnu 1995 plodnou propagandistickou mašinérii, kterou tvořily firmy pro styk s veřejností, zaměstnaní Bosňáky, mediální odborníci a sympatizující složky amerického ministerstva zahraničí. Těmto všem složkám se podařilo manipulovat s iluzemi ve prospěch muslimských cílů. Byla dokonce najatá PR agentura Ruder Finn, která vytvořila kampaň kolem zinscenovaného masakru ve Srebrenice. Západní mainstream dokonale odvedl pozornost veřejnosti od americké podpory Al-Káidy na Balkáně. Od importu 4000 mudžahedínů ze střední Asie a jejich zapojení po boku muslimů a později Kosovských Albánců ve svaté válce proti Srbům.
Zkorumpovaný západní mainstream se také vůbec nezajímal o Izetbegovičovo úzké spojenectví s Usámou bin Ládinem. I shazování zbraní letouny C-130 Hercules v Tuzle bylo odsunuté do pozadí. Zkorumpovaná západní média také ostudně neinformovala o výcviku a tréninku Arabů přímo v Americe na Long Islandu v New Yorku, New Jersey a v Connecticutu. Ani o náborovém centru Al-Kifah a mešitě Al-Farough v New Yorku, které byly pro nábor klíčové. Tyto aspekty stranění bosenským muslimům byly pro válečné propagandisty vždycky nepříjemné. A staly se ještě nepříjemnější po 11. září. Západní média také vůbec neinformovala o těsném spojení Bushů a bin Ládinů, které jsem pokryl v mých pořadech o 11. září a dalším pořadu Klan Bushů.
Západní média neinformovala o spojení Ameriky a Saúdské Arábie, ze které pocházelo 13 z 19 údajných atentátníků s nožíky na krabice od pizzy. Neinformovala o blízkém přátelství prince Bandara a Bushe staršího, kteří zařídili, aby byli všichni členové saúdské královské rodiny a rodiny bin Ládinů jako jediní rychle odvezení do Saúdské Arábie hned po 11. září. Ale abych se vrátil k Bosně.
Dokonce zpráva americké Komise pro 11. září tvrdí, že dva z 19 únosců, Nawaf al Hazmí a Chálid al Mihdhar a hlavní strůjce útoku ChálidŠeik Mohammed bojovali v Bosně a že Usáma bin Ládin měl servisní kanceláře v Záhřebu a Sarajevu. Není divu, že měl Usáma bin Ládin úzké přátelské styky s bosenským prezidentem Alijou Izetbegovičem. To jsou prostě nehorázné šílenosti, které spolu tyto světové oligarchické zločinecké mafie pečou. O tom všem západní zkorumpovaná masmédia zarytě mlčí a budou mlčet. Pokrytci. Servilní loutky a poskokové, kteří jsou podřízení politické agendě svých vůdců.
V celé nahotě vidíme západní média, která slouží jen pro legitimizaci bestiálních zločinů mezinárodních košer gaunerů. Poskokové, kteří za prachy zakryjí všechno to, co elity nechtějí, aby veřejnost věděla. Masmédia pouze udržují ideologickou clonu a psychologickou bariéru. Hradbu před proniknutím veřejnosti do zákulisí. Udržují architektoniku moci. Zajišťují elitám, aby jim procházely zločiny drancování a plenění přírodních zdrojů jiných zemí po světě. Pro jejich nenasytnost a chuť vlastnit a ovládat celou planetu přes nekonečně zadlužené státy, které musí poslouchat. Zalykají se bohatstvím, ale chtějí ještě pořád víc. Proto neváhají vytvářet mýty a legendy o historii. Přepisují historii, vytvářejí lži, ty potom institucionalizují do učebnic a samotného jádra systému.
Masakr ve Srebrenici je největším triumfem zlé propagandy, který vzešel z balkánských válek. Bosenští muslimové zdecimovali více než 150 srbských vesnic. 2383 srbských civilistů, kteří byli zabití v období od roku 1992 do července 1995 jsou němými svědky těchto zločinů. Toto je skutečný masakr ve Srebrenici. Většina propagandy o bosenské válce je založená na obvinění Srbů z páchání agrese a genocidy. Všechna tato tvrzení byla doposud odhalená jako lži. Pouze Srebrenica zůstala. Byla totiž povýšená na obecnou záminku pro západní humanitární válku. Válku po celém světě. Démonizovaní Srbové se musí poníženě plazit před Západem, u kterého jsou zadlužení, protože tentýž Západ jim rozmetal zemi na padrť, ještě jim odňal na suroviny bohaté Kosovo.
Slobodan Miloševič se plazit nechtěl, tak ho zařízli, uvěznili a patrně otrávili, zabili. Saddáma Hussajna Američané taktéž čtyřicet let podporovali, natočil jsem o tom mimochodem trojdílný pořad o Iráku, ale pak ho také zařízli, odsoudili a popravili. Stejně jako MuammaraKaddáfího, kterého dostihla horda žoldáků v kanále a na příkaz Západu byl zamordovaný. To je pravá tvář západní humanity. Nepodrobíš se – zahyneš.