Dne 24. března 2016 byl bosenskosrbský vůdce Radovan Karadžić shledán vinným z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Následně byl odsouzený ke čtyřiceti letům odnětí svobody. Byl shledán vinným z genocidy za masakr ve Srebrenici, jehož cílem bylo zabít každého bojeschopného muže ve městě a systematicky vyhlazovat bosenskou muslimskou komunitu. Byl také odsouzený za pronásledování, vyhlazování, deportaci, násilný transfer a vraždu v souvislosti s kampaní, jejímž cílem bylo vyhnat bosenské muslimy a Chorvaty z vesnic, na které si činily nárok srbské síly. Srebrenica se stala symbolem zla. Konkrétně srbského zla.
Běžně se popisuje jako hrůza, která nemá v dějinách Evropy od druhé světové války obdoby. Hrůza, při které došlo k chladnokrevné popravě nejméně 8 000muslimských mužů a chlapců. Zmíněné události se měly odehrát v bosenském městě Srebrenica, nebo v jeho blízkosti, mezi 10. až 19. červencem 1995, kdy bosenskosrbská armáda obsadila toto město, bojovala s mnoha bosenskými muslimy a zabila je. Neznámý počet lidí zahynul v bojích a při popravách. Není pochyb o tom, že došlo k popravám a že během evakuace Srebrenice a po ní zemřelo mnoho lidí. Zásadní otázkou ovšem zůstává, kolik jich bylo ve skutečnosti popraveno?
Četná těla nalezená v místních hrobech byla totiž oběťmi bojů, tedy nikoli poprav. Mnoho bosenských muslimů, kteří uprchli ze Srebrenice, se také bezpečně dostalo na území bosenských muslimů. Některá těla patřila také mnoha Srbům, zabitým při výpadech bosenských muslimů ze Srebrenice, v letech před červencem 1995. Pravdou ovšem zůstává, že celkový počet těl, na kterých neutrální soudní znalci našli stopy po střepinách a jiných typech dělostřelecké munice, byl pouze 477, nikoli oficiálních 8000. Pravdou také zůstává, že ve Srebrenici zemřelo mnohem více Srbů než muslimů. I Srbové byli totiž započítaní jako mrtvá těla bosenských muslimů. Mnoho důkazů ukazuje, že o genocidu se rozhodně nejednalo. Ovšem západní propagandistická mašinérie z toho genocidu vytvořila.
Rusko 8. července 2015 vetovalo rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by masakr ve Srebrenici odsoudila jako genocidu. Rezoluce byla určená ke dvacátému výročí zabití údajných 8000 muslimských mužů a chlapců. Čína, Nigérie, Angola a Venezuela se zdržely hlasování a zbývajících deset členů rady hlasovalo pro. Srbský prezident Tomislav Nikolić 2. června 2012 prohlásil, že ve Srebrenici nedošlo ke genocidě. Švýcarský dvouměsíčník La Nation zveřejnil sérii článků, ve kterých tvrdí, že při pseudomasakru ve Srebrenici bylo zabito 2000 vojáků
Společnost pro ohrožené národy a Švýcarské sdružení proti beztrestnosti podaly na La Nation společnou žalobu za popírání genocidy. Phillip Corwin, bývalý koordinátor OSN pro civilní záležitosti v Bosně, poradce a spolupracovník výzkumné skupiny SrebrenicaResearch Group, prohlásil:
"To, co se stalo ve Srebrenici, nebyl jediný velký masakr muslimů ze strany Srbů. Byla to spíše série velmi krvavých útoků a protiútoků v průběhu tří let."
Tvrzení, že bylo zabito více než 8000 bosenských muslimských mužů, nemá oporu v dostupných důkazech a je v podstatě lživým politickým konstruktem. Jednoduše hegelovskou dialektikou, aby armáda NATO měla záminku pro bombardování Srbů. Genocida v Srebrenici je zakořeněnou lží, která ospravedlňuje etnické čistky Srbů v rámci operace Bouře měsíc po Srebrenici. Genocida je definovaná v úmluvě OSN z roku 1948 jako jednání spáchané s úmyslem zničit zcela nebo zčásti národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Nic takového se ovšem ve Srebrenice neodehrálo. Pojďme se podívat do zákulisí jedné z velkých lží, kterou zločinecký západní systém opakovaně vtlouká do hlav občanů.
Srbové a vzdor proti Habsburkům (16. – 20. století)
Jugoslávie se po druhé světové válce stala socialistickým státem. Skládala se ze šesti republik. Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Srbsko a Slovinsko. Abychom pochopili základní obrysy, které definovaly konflikt v Jugoslávii, konkrétně Srebrenicu, musíme zabrousit pár století zpět do minulosti. Nebojte, nebudu vás unavovat zdlouhavým nudným výkladem. Ovšem tyto základní skutečnosti jsou nutné proto, abychom vůbec pochopili, o co v Jugoslávii šlo. Nemůžeme se na dějiny dívat příliš zjednodušeně a zrychleně.
Události ve Srebrenice nebyly izolované vakuum, které se odehrálo v jakémsi mikrokosmu. Jak to tak bývá, je to mnohem složitější, ale budu se to snažit minimalizovat. Koncem 16. století zřídila habsburská říše, později Rakousko-Uhersko, nárazníkové pásmo podél hranic s osmanskými Turky. Výměnou za vojenskou službu poskytli katoličtí Habsburkové pravoslavným srbským hraničářům náboženské svobody. Jednoduše habsburští katolíci uzavřeli dohodu s pravoslavnými Srby, že je nechají na pokoji, když ovšem za ně budou bojovat ve společné obraně přes osmanskými Turky. V roce 1800 byli Osmané na ústupu.
Rakousko ale najednou změnilo postoj vůči pravoslavným Srbům, protože už je nepotřebovalo jako spojence. Rakousko si chtělo stůjcostůj pravoslavné Srby podmanit a pokusit se je začlenit do katolického chorvatského obyvatelstva. To si Srbové přirozeně nenechali líbit a tvrdě se proti Rakousku bránili. Jedním z viditelných průvodních jevů tohoto vzdoru byl slavný sarajevský atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda D’Este. Atentát spáchal 28. června 1914 bosenskosrbský politický aktivista Gavrilo Princip. Vídeň tehdy dokonce plánovala válku proti Srbům rok před atentátem, ale to bych zabíhal do příliš vzdálených odboček od Srebrenice. Když se Rakousko-Uhersko v roce 1918 rozpadlo, rozhodli se Chorvati raději připojit k Srbům v novém jihoslovanském království – Jugoslávii, než aby byli rozdělení mezi Maďarsko, Rakousko a Itálii.
Chorvatští Ustašovci, Vatikán a Američané
V dubnu 1941, kdy byla Jugoslávie napadená mocnostmi Osy, vyhlásili chorvatští nacisté známí jako Ustašovci, s podporou Hitlera a Mussoliniho, nezávislý stát. Toto ustašovské Chorvatsko vedené Ante Paveličem vedlo kampaň masového vraždění, vyhánění a násilného obracení Srbů na katolictví. To Italy vyloženě znechutilo, dokonce i někteří Němci se zděšeně ohradili. Nejznámějším zločinem Ustašovců je masakr v Ostrožině z 21. prosince 1941. Ustašovci odvedli děti, ženy a starce a zabili je v lese Brezje. Zároveň zapálili všechny domy v Prkoši. Bylo zabito nejméně 670 Srbů, z toho 100 dětí mladších dvanácti let. Bestialita chorvatských Ustašovců byla impozantní. Srby masakrovaly zrůdným způsobem. Kladivy, noži, lopatami. Také je pálili za živa nebo dokonce pohřbívali zaživa. O zrůdnosti zločinu svědčí znásilnění téměř všech žen před zraky jejich příbuzných, nucení příbuzných, aby si mezi sebou vybrali, kdo bude zabitý jako první a rabování mrtvol. Jeden z nejmorbidnějších činů spáchali na osmnáctileté těhotné ženě. Zabili ji, rozřízli jí břicho, vyndali dítě a vložili do ní živou kočku.
V šest hodin ráno dostalo 15 srbských zajatců rozkaz vykopat jámu. Tři metry širokou, čtyři metry dlouhou a čtyři metry hlubokou – v lese Brezje. V poledne jámu vykopali a se silnou stráží se vrátili do své vesnice. Den byl zamračený, mlhavý a viditelnost byla kolem 200 metrů. Odpoledne se počasí vyjasnilo a bylo vidět ohně v okolních vesnicích. Ve 13 hodin přicházely řady mužů, žen a dětí v řadách po čtyřech až šesti. Z obou stran je následovali Ustašovci s noži v rukou. V 16 hodin byli vězni odvedení k vykopaným jámám. Tam na ně čekali Ustašovci s noži a kladivy, kterými je zabíjeli a házeli do jámy. Oběti byly k sobě přivázané, tak do jámy spadly společně. Někdo dokonce živý. Vraždění trvalo několik hodin, až do jedné hodiny ráno.
Po činu se Ustašovci vrátili do blízké vesnice se zkrvavenýma rukama, aby si je umyli. Současně přivedli k pohřbívání obětí skupinu dalších Srbů. Ti po zjištění, že musí pohřbít i ty, kteří ještě z jámy volali o pomoc, ztratili vědomí. Tuto skupinu vystřídala druhý den další, která pohřbívání dokončila kolem šesté hodiny ranní. Téhož dne 22. prosince 1941, byli zbývající Srbové zajatí a odvezení do vesnice Lasinje. Tady byli přinucení vykopat si vlastní jámu. Rodina Radanovićových, matka a otec v přítomnosti svého pětiletého dítěte, jámu vykopali. Potom byli všichni společně zabití a vhození do jámy. Otec, matka, syn, dcera a nejmladší dcera. Do 24. prosince byly vykopané čtyři jámy, do kterých bylo vhozeno více než 1100 obětí.
Chorvatská legie byla vyslaná na východní frontu, kde zahynula u Stalingradu. Tyto genocidní zločiny ustašovských Chorvatů mají stoprocentní charakteristiku etnické čistky Srbů. Genocidy Srbů. Chorvati měli také své lidi ve Vatikánu v rámci takzvaných krysích stezek. Při organizování krysích stezek stál například Monsignor Karlo Petranović, ustašovský válečný zločinec, který uprchl z Chorvatska přes Rakousko do Itálie. Další ustašovský Chorvat, který organizoval krysí stezky pro nacisty pod záštitou Vatikánu, byl páter KrunoslavDraganović, františkánský mnich a chorvatský profesor teologie. Také KrunoslavDraganović, spolu s dalšími lidmi, zřídili krysí stezky, po kterých mohli váleční zločinci, včetně členů nacistického vrchního velení, unikat do jihoamerických a jiných útočišť.
V 50. a 60. letech se Draganović objevoval na výplatní pásce amerického Pentagonu. V rámci organizace krysích stezek šlo také o nacistické zlato. Propašovalo se více než 80 milionů dolarů ve zlatých a stříbrných prutech z ustašovské pokladny v Chorvatsku do Vatikánské banky. Svatá matka církev byla velmi potěšená, že obdržela vklad do úschovy. Pokud máte zájem o detaily, pokryl jsem je v prvním díle mého pětidílného cyklu Nesvaté aliance Vatikánu, mafie a CIA. Zde bych příliš odbíhal. Vedle Chorvatů ale decimovali Srby i angloameričtí spojenci během druhé světové války. To vysvětluje vazby fašistické koalice Chorvatů, Vatikánu i kruhů v Americe. Je to jeden velký komplot a spiknutí spojenců, kteří ve skrytu podporovali nacisty i fašisty. Hovořil jsem o tom také v mém pořadu Utajení démoni nacismu, ale také v Nesvaté alianci. Proto tyhle stvůry také bombardovaly Srby nejen ve druhé světové válce, ale i v 90. letech.
Historie se opakuje, vidíme pořád ty stejné zločince. Američané a Britové bombardovali Bělehrad celkem jedenáctkrát. Třikrát v dubnu, dvakrát v květnu, jednou v červnu a červenci a čtyřikrát v září 1944. Největší ztráty byly zaznamenané během dubnového bombardování 16. a 17. dubna 1944. To byl mimochodem první a druhý den pravoslavných Velikonoc toho roku. Vedoucí jednotkou v této akci byla americká 15. letecká jednotka, která měla základnu na jihu Itálie. Ke kobercovému bombardování z výšky 3 až 5 kilometrů nad zemí, bylo použito přibližně 600 bombardérů. Systém protivzdušné obrany neexistoval.
Během tohoto velikonočního bombardování Američané a Britové zničili porodnici, která se nacházela v Krunské ulici. Tady se dnes nachází Studentská nemocnice. Největší škody Američané a Britové způsobili v okolí otevřeného trhu Bajlon, kde bomba zabila 200 lidí. Bylo zasažené také náměstí Terazije, Právnická a Technická fakulta, několik nemocnic, charitativních organizací a kostelů. Zemřelo přibližně 4000 lidí. Takto spojenci osvobozovali podobně jako u nás, kdy nás Američané bombardovali i v době, kdy bylo jasné, že konec války byl na spadnutí, zejména po Jaltské konferenci. Bombardování Čech a Slovenska jsem zase pro změnu pokryl v mém trojdílném pořadu Americké svobodné bomby. Když ale komunistický režim maršála Tita v roce 1945 převzal vládu nad Jugoslávií, byla chorvatská zvěrstva ututlaná v zájmu bratrství a jednoty.
Chorvati a spor o Krajinu (1991)
Když prezident Franjo Tudjman 25. června 1991 vyhlásil nezávislost Chorvatska, bylo to pro Srby jako červený hadr. Srbové totiž znovu viděli rok 1941, kdy nacistické ustašovské Chorvatsko vyhlásilo nezávislost poprvé. Srbové se v roce 1991 chopili zbraní a vyhlásili Republiku Krajina. Srbové ale neupírali Chorvatům právo na nezávislost. Srbové jen zpochybňovali nárok Záhřebu na země, které Chorvatsko získalo za téže Jugoslávie, kterou se nyní snažilo opustit.
Jednoduše, Jugoslávie byla Chorvatům dobrá, když díky ní mohli získat tato území, ale když se trhli a vyhlásili nezávislost, najednou pro ně stejná Jugoslávie byla špatná. Srbové přispěchali krajinským Srbům na pomoc. A tady vzniklo první jablko sváru. Chorvaté začali vykřikovat: „Pozor, srbská agrese!“ Rozumějme, Chorvaté díky Jugoslávii získali území zvané Krajina. Najednou se Chorvaté chtěli od Jugoslávie trhnout, ale vzít si toto území Krajina sebou. Území, které získali díky Jugoslávii. Území, kde žili také Srbové. Srbové chtěli krajinské Srby logicky ochránit, ale Chorvatsko začalo vykřikovat, že jde o srbskou agresi.
Když se chorvatskému prezidentovi Franjo Tudjmanovi nepodařilo potlačit srbský odpor, bylo v lednu 1992 uzavřené příměří. Území Krajina byla předaná pod ochranu mírových sil OSN, které dostaly název UNPROFOR. Jenže Clintonova administrativa mezitím začala podporovat Chorvatsko a bosenské muslimy v jejich válce proti místním Srbům. V roce 1994 dostala Military and Professional Resources International, což byla soukromá agentura, ve které pracovali vysloužilí američtí vojenští důstojníci, zaplaceno za výcvik a vybavení chorvatské armády. Oficiálně je samozřejmě učila demokracii a lidským právům. V květnu 1995, tedy dva měsíce před srebrenickým masakrem, zahájilo Chorvatsko útok na srbskou enklávu v Západní Slavonii. OSN neudělala nic, zatímco západní média se pevně soustředila na Bosnu. Vše bylo připravené na srebrenický masakr v červenci 1995. Měla to být záminka pro totální útok chorvatské armády na území Krajina proti Srbům.
Srebrenický masakr z července 1995 byl předzvěstí hlavní události, nazvané Operace Bouře. Ta začala zhruba měsíc po srebrenickém masakru 4. srpna 1995. K operaci Bouře se samozřejmě dostanu v následcích po Srebrenice. V roce 2006 se po referendu o nezávislosti stala suverénním státem také Černá Hora. Tím zanikl bývalý Svaz Srbska a Černé Hory. Následně se trhlo Kosovo od Srbska, které západ také překotně uznal jako nezávislé. V Kosovu se nachází obří uhelné doly jakož i strategické drahé kovy. Ty těží západní korporace. Rozmlácené Srbsko, zadlužené u mezinárodních bank, nemůže tyto dluhy splatit těžbou těchto drahých nerostů v odtrženém Kosovu. Je tak uvržené do věčného splácení úroků z dluhů těch samých západních věřitelů, kteří rozmlátili na kusy srbskou infrastrukturu. Takto postupuje mezinárodní oligarchická mafie západní militarizované demokracie. Všechno má ale spoustu různých odboček a rozdvojení, ovšem za chvíli bych měl z toho deset dílů, proto se soustředím pouze na události, které bezprostředně souvisejí s vývojem před, během a po masakru ve Srebrenice. Pro kompletní pokrytí války proti Jugoslávii vás odkážu na můj pětidílný cyklus se stejným názvem.
Alija Izetbegovič, jednotky SS, Usáma a Američané
Dne19. října 2003 zemřel v Sarajevu Alija Izetbegovič, tehdejší bosenský prezident. Jeho sen o nezávislé Bosně a Hercegovině vedené muslimy se kvůli balkánskému kotli změnil ve vleklou válku. Bylo mu 78 let. Ovšem jeho barvitá minulost je západními médii nestydatě zamlčovaná. Alija Izetbegovič zahájil svou kariéru jako náborář pro stranu SS Handschar. Tuto stranu SS Handschar založil nacistický vůdce SSHeinrich Himmler pro bosenské muslimy. Vedl ji navíc antisemitský jeruzalémský muftí. Izetbegović byl později za své netolerantní spisy uvězněný jugoslávským komunistickým vůdcem Josipem Brozem Titem. Alija Izetbegovič během bosenského konfliktu vystupoval vůči západním představitelům umírněně. Zůstal ovšem i nadále horlivým obdivovatelem íránského Ajatolláha Chomejního a často cestoval do Íránu. Izetbegovičova Islámská deklarace, která byla poprvé rozšířená v roce 1970 a zveřejněná v době jeho kampaně na prezidenta Bosny a Hercegoviny v roce 1990, uváděla:
"Islám jasně vylučuje právo a možnost působení jakékoli cizí ideologie na svém území."
Tisíce výtisků této Islámské deklarace byly rozdány příslušníkům Armády Bosny a Hercegoviny. Je příznačné, že prezident Izetbegovič se nikdy během války ani po ní nezřekl svých názorů, když bojoval o upevnění kontroly nad republikou, ve které Srbové a Chorvati společně drželi početní většinu nad muslimy. Během prvních měsíců války zveřejnil YossefBodansky, šéf podvýboru americké Sněmovny reprezentantů pro terorismus a nekonvenční válku, výbušnou zprávu. V této zprávě podrobně popsal pomoc, kterou bosenská muslimská frakce dostávala od islamistických extremistických organizací a států, zejména Íránu.
V roce 1994 se respektovaná balkánská korespondentka časopisu Der SpiegelRenate Flottauová dvakrát setkala s Usámou bin Ládinem v čekárně kanceláře bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviče. Usáma Bin Ládin, který se tehdy nacházel v Súdánu, obdržel podle bosensko-muslimského deníku Dani od rakouského velvyslanectví Bosny a Hercegoviny bosenský pas. Když máme informační základ o historii Habsburků a Srbska, tak nám tohle rakouské vměšování najednou krásně logicky zapadá.
Rakušané se snažili stále rozbíjet Srby. Nemohli Srbům zapomenout atentát na jejich Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu, a obecněji vzato, historický vzdor Srbů vůči Habsburkům. A když to už nemohli dělat přímo, tak rozbíjeli Srby nepřímo přes bosenské muslimy, respektive Usámu Bin Ládina, kterému rakouský velvyslanec dal bosenský pas. A když také máme informační základ o nacistických kořenech Aliji Izetbegoviče, coby náboráře pro SS Handschar, tak nám rakouská karta ještě více logicky zapadá. Staré dobré nacistické kořeny prostě nerezaví. Škoda, že si Rakušané také nevzpomněli na osmanské Turky, kteří stáli před branami Vídně a chtěli dobýt Evropu, když takto zákulisně najednou podporovali muslimy v Bosně.
Jak vidno, Rakousku se likvidování Srbska také dařilo. Usáma Bin Ládin a jeho vojenský náčelník štábu Ajmán al-Zavahírí pomáhali vytvořit v Bosně bojovníky mudžáhidů, většinou jako speciální jednotky 7. sboru bosenské armády ve střední Bosně. Navzdory přítomnosti tohoto semeniště islámského extrémismu v Bosně, dala Clintonova vláda zelenou pro dodávky zbraní z Íránu. Tuto politiku pro nelegální dovoz zbraní, prosazovali americký poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake a americký velvyslanec v Chorvatsku Peter Galbraith. Bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku Peter Galbraith později v jednom rozhovoru přiznal, že americká administrativa věděla o malém počtu zvěrstev, která páchali zahraniční mudžáhidé v Bosně, ale odmítla tato zvěrstva v rámci celé věci jako nevelký problém.
Vidíme amerického velvyslance v Chorvatsku Petera Galbraitha, jak jednak podporuje muslimy v Bosně nelegálním dovozem zbraní, jak bagatelizuje jejich zvěrstva páchaná na Srbech. Skládejme si to do logických vzorců. Američané neustále sabotovali snahy o dosažení mírového řešení v Bosně a Hercegovině. Šlo například o neúspěšný Lisabonský plán z března 1992. Podle tohoto plánu byli bosenští Srbové dokonce ochotní akceptovat nezávislou Bosnu a Hercegovinu a oddělení od bývalé Jugoslávie. Američané tlačili na Izetbegoviče i ze Srbska, aby roztříštili jakoukoli snahu o jednotu Balkánu. Warren Zimmerman, americký velvyslanec v srbském Bělehradě, přesvědčil bosenského prezidenta Izetbegoviče, aby nedodržel dohodu o zachování bosensko-chorvatsko-srbské jednoty a místo toho přijal americkou pomoc pro nezávislý bosenský stát koncem března, respektive 6. dubna 1992.
Hovořil jsem o tom obšírně v prvním díle mé trilogie o Libyi. Tam jsem také mluvil o tom, jak profesor Amsterodamské univerzityCeesWiebes, který zdokumentoval roli zpravodajských služeb v Bosně pro nizozemskou zprávu o Srebrenici, uvádí, že americká Agentura pro obranné zpravodajství byla pověřená urychlením dodávek zbraní a personálu z Íránu a dalších islamistických režimů od Malajsie po Alžírsko. Bosenští muslimové v čele s bývalým prezidentem Alijou Izetbegovičem aktivně dováželi do Bosny a Hercegoviny tisíce islámských žoldnéřských bojovníků financovaných Američany a Saúdskou Arábií.
Bosenská pobočka amerického centra Al-Kifah v chorvatském Záhřebu, sídlící v moderní dvoupatrové budově, byla v úzkém spojení se svým organizačním ústředím v New Yorku. Zástupce ředitele záhřebské kanceláře Hassan Hakim přiznal, že veškeré příkazy a finanční prostředky dostával přímo od hlavní americké kanceláře Al-Kifah na Atlantic Avenue, kterou kontroloval šejk Omar AbdelRahmán.
V tomto podpůrném programu pomáhal jeden z instruktorů Al-Kifah, Američan Rodney Hampton, který rekrutoval bojovníky ze základen americké armády, jako je FortBelvoir, a také je cvičil na bojovníky v New Jersey. Mezi lety 1992 až 1995 Pentagon pomáhal s přesunem tisíců mudžáhidů a dalších islámských živlů ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských muslimů proti Srbům.
Pamatujete si na mou trilogii o Libyi? Tam jsem citoval další dokumenty, které podrobně popisovaly, jak Američané pomáhali usnadnit dodávky zbraní ve velkých nákladních letadlech C-130 Hercules muslimským silám na letiště v Tuzle? Podle londýnského listu TheSpectator Pentagon při tomto toku zbraní a bojovníků využíval i další země, například Turecko a Írán. Pokud jste poslouchali můj pořad Turecko a Šedí vlci v rámci jednotek Gladiopod zastřešením NATO a Američanů, je vám jasné, proč se Turecko tak silně v Bosně angažovalo. Vojenský zpravodaj týdeníku NewsweekDavid Hackworth uvedl, že nelegální dodávky těžkých zbraní z Íránu a dalších islámských zemí na letiště v Tuzle vojenskými dopravními letadly C-130 Hercules se změnily v pravidelnou kyvadlovou dopravu, kterou umožnily Spojené státy. Jen během ledna a února 1995 bylo podle odhadů pozorovatelů do oblasti Tuzly dovezeno 800 až 1000 tun výzbroje.
Dne 11. února byl norský pozorovatel OSN svědkem toho, jak dopravní letoun Hercules v doprovodu stíhaček F-16 provedl vzdušný výsadek. Pracovníci OSN se vydali na průzkum, ale byli ohrožení jednotkami bosenských muslimů a byl jim odepřený přístup. Záležitost se vyhrotila a generál UNPROFOR Bertrand De Lapresle upozornil velitelství OSN v New Yorku, že má podezření, že nákladem byly protitankové střely nejnovější generace. Nakonec se ukázalo, že v dodržování bezletové zóny jsou díry, kterých využívají ti, kdo zásobovali bosenské muslimy. Jak víme, mezi ně patřili Američané.
Zásobovací lety často pilotovali nedávno vysloužilí piloti amerického letectva. Navíc v Chorvatsku a v Bosně působily americké speciální jednotky, které nebyly přidružené k UNPROFOR a aktivně se podílely na pomoci Chorvatům a muslimům. Bosenská armáda byla organizovaná do jednotného velení za pomoci amerických poradců. Tyto zásilky zbraní pak byly, podle bývalého velitele muslimské armády generála Haliloviče, dopravené vrtulníkem do Srebrenice. Následně proměnily zóny, jako je Srebrenica v nástupní prostory pro muslimské útoky proti nedalekým srbským vesnicím. Generál SeferHalilovič ve výpovědi před Haagským soudem v roce 2001 dokonce přiznal, že vrchní velení bosenské vlády vydalo velké množství rozkazů k sabotážním operacím z takzvaných bezpečných oblastí proti srbským vesnicím.
Oričova 28. divize nejenže zůstala na místě, ale obdržela moderní letadlové lodě s nelegálními zbraněmi. To zprostředkovala opět americká obranná agentura, jak jsem uvedl. Kromě tajných dodávek zvenčí si muslimové pilně vyráběli vlastní zbraně a munici v továrnách uvnitř Bosny v mnohem větším měřítku, než naznačovaly zprávy v médiích. Soudí se, že většina civilního obyvatelstva v muslimském srdci střední Bosny byla zaměstnána v muničních továrnách. To, že Američané podporovali a vyzbrojovali bosenské muslimy je holý fakt, pro který existuje spousta validních zpravodajských informací. Ilustruje to i neutuchající a trvalou podporu Američanů islámistům už od 80. let v Afghánistánu proti Sovětům. Tato pomoc Američanů islámským organizacím se znásobila v 90. letech v Bosně, a pokračuje až dodnes. Kdyby Američané neměli islámskou hrozbu terorismu, nemohli by zavádět drakonický PatrioctAct plošného šmírování vlastních občanů.
Nebýt hrozby islámského terorismu, Američané by nemohli do nekonečna nafukovat zbrojní rozpočet pro svůj vojensko-průmyslový komplex. Trvalá islámská hrozba terorismu je pro americkou armádu nesmírně výhodná. Zabijí několik much jednou ranou. Pokud chcete vědět více, poslechněte si prosím mé pořady Libye a také Jak Američané vytvořili islámské organizace. Průvodní jevy americké podpory Islámistům pozorujeme v Bosně a později Kosovu v 90. letech.
Stupňování napětí z Bosny (1992)
Izetbegovičova vláda vznesla v prosinci 1992 závažná obvinění. Její exministr zahraničí HarisSilajdžič řekl v pořadu NBC Today, že 40 000 až 50 000 žen bylo znásilněno bosenskými Srby. O dva roky později, po rozsáhlém vyšetřování, zpráva zvláštního zpravodaje OSN Tadeusze Maziowieckého uvedla počet potvrzených znásilnění na 337 na všech stranách. Zpravodajské organizace, které hlásaly původní obvinění bosenské vlády, věnovaly tomuto zjištění jen malou pozornost.
Během návštěvy francouzského prezidenta Francoise Mitteranda v roce 1992 Izetbegovič obvinil bosenské Srby z provozování vyhlazovacích táborů. To vyvolalo titulky novin po celém světě a vedlo ke slyšení v americkém kongresu. Alija Izetbegovič se nezdráhal ani bezdůvodně používat slovo genocida, když se mu to hodilo. Sotva týden po začátku války 6. dubna 1992, už Izetbegovič ve zpravodajství používal slovo genocida, aby charakterizoval krátkou bitvu mezi Srby a muslimy ve východobosenském městě Bijeljina. Tento vzorec pokračoval pokaždé, když bosenský vůdce veřejně vyzval k vojenské intervenci NATO. Už 9. července 1995, dva dny před vstupem srbských vojáků do liduprázdného města Srebrenica, Izetbegovič telefonoval se světovými vůdci včetně amerického prezidenta Billa Clintona. Izetbegovič odsuzoval terorismus a genocidu vůči civilistům ve Srebrenici. Samotný Alija Izetbegovič ale přiznal na smrtelné posteli, že všechna ta tvrzení o genocidě nebyla pravda. V roce 2003 navštívil bývalý šéf organizace Lékaři bez hranic a někdejší ministr zahraničí Francie za vlády Nicholase Sarkozyho, Bernard Kouchner Aliju Izetbegoviče v nemocnici, kde umíral. Za přítomnosti bývalého amerického velvyslance v Německu a náměstka ministra zahraničí Richarda Holbrooka došlo k následující výměně názorů.
Kouchner: "Vzpomínáte si na návštěvu prezidenta Mitterranda? V průběhu tohoto rozhovoru jste hovořil o existenci vyhlazovacích táborů v Bosně. Zopakoval jste to před novináři. To vyvolalo značné emoce po celém světě."
Izetbegovič: "Ano. Myslel jsem si, že moje odhalení by mohla urychlit bombové útoky. … Ano, pokusil jsem se o to, ale tvrzení bylo nepravdivé. Neexistovaly žádné vyhlazovací tábory, ať už byla hrůza těch míst jakákoli."
Kouchner uzavírá: "Rozhovor byl velkolepý. Ten muž na prahu smrti před námi neskrýval nic ze své historické role. Richard i já jsme mu vyjádřili svůj nesmírný obdiv."
To je neuvěřitelné odhalení samotného Izetbegoviče. Prostě přiznal, že přeháněl tvrzení o srbské genocidě, které nafukoval s cílem přimět NATO k bombardování Srbů. Toto důležité přiznání nebylo v amerických ani britských mainstreamových médiích zmíněné.
Muslimské bojůvky (1992)
Po pádu komunismu v roce 1990 se v Chorvatsku znovu objevily nacistické symboly a slovník. Prezident Franjo Tudjman popíral ustašovská zvěrstva a vyjádřil radost, že jeho manželka není ani Srbka, ani Židovka. Srbové v Chorvatsku byli zbavení rovnoprávného občanství a prohlášení za menšinu. Přesně naprosto shodné analogické procesy jako na Ukrajině od roku 2014. Federace Jugoslávie se začala rozpadat na počátku 90. let 20. století. Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Makedonie vyhlásily nezávislost. Například Bosna vyhlásila nezávislost 6. dubna 1992. To vyvolalo konflikty s jugoslávskou armádou ovládanou Srby. Všechny čtyři země nakonec OSN překotně uznala jako nezávislé.
K finančnímu rozvratu přispěl i Mezinárodní finanční fond a Světová banka. Podrobnosti jsem probíral v mém pětidílném cyklu Válka proti Jugoslávii hned v prvním díle. Právě tady začala demontáž Jugoslávie jako nezávislého a silného protipólu západní Evropy. Bylo třeba tento slovanský celek rozbít. Právě tady začala pracovat americká mediální propaganda, která chronicky vyráběla série mediálních lží pro západní veřejnost. Tuto propagandu charakterizovala naprostá jednostrannost. Západní média informovala o srbských útocích a zvěrstvech. To by bylo v pořádku. Jenže tatáž média tak nějak opomněla informovat o předchozích útocích muslimů na Srby. Srbské chování tak vypadalo jako nevyprovokovaný akt agrese a barbarství. To bylo patrné od samého počátku vážných bojů v roce 1991 v Chorvatsku. Narativ byl od té doby jasný.
Zlí Srbové, hodní Chorvati, Bosňáci a muslimové. K prvním velkým etnickým čistkám v 90. letech 20. století došlo v Zadaru a Gospiči, v Chorvatsku v květnu, respektive v září 1991. Tehdy chorvatský dav zničil 116 srbských obchodů a domů v Zadaru. O několik měsíců později bylo v Gospiči zabito asi 120 srbských civilistů. A následovaly další etnické čistky, primárně ze strany Chorvatů vůči Srbům. Například při zpracování východochorvatského města Vukovar se západní média zaměřila výhradně na dobytí města federální jugoslávskou armádou na podzim 1991. Na druhé straně, západní média zcela ignorovala předchozí jarní a letní masakr stovek etnických Srbů, kteří v oblasti Vukovaru žili jednotkami chorvatské Národní gardy a polovojenskými jednotkami. Podle Raymonda Kenta:
"Značná část srbského obyvatelstva v hlavním slavonském městě Vukovaru zmizela, aniž by uprchla. Zanechala stopy mučení ve starých rakouských katakombách pod městem spolu s důkazy o vraždách a znásilňování. Západní média, jejichž démonizace Srbů byla v plném proudu, se rozhodla tyto události přehlížet…"
Toto selektivní a zavádějící zaměření bylo standardní praxí médií. Opomenutí byla zřejmá i v pozornosti věnované bosenskosrbským zajateckým táborům jako Omarska, na které se média intenzivně a s rozhořčením zaměřovala. Ve skutečnosti měli muslimové a Chorvati velmi podobné zajatecké tábory – mimo jiné v Čelebici, Tarčinu, Livnu, Bradině, Odzaku a v táboře Zetra v Sarajevu. Ale na rozdíl od Srbů si muslimové a Chorvati najímali kompetentní PR firmy a odmítali povolení k inspekci svých zařízení.
Pro prezentaci zinscenovaného masakru ve Srebrenice si například najali PR agenturuRuder Finn. Ještě se k tomu dostanu v závěrečné kapitole. Muslimové a Chorvati věděli, že Američané a potažmo Západ jsou na jejich straně. To jim dávalo velký pocit beztrestnosti. Proto v provokacích pokračovali dál. Ještě před 6. dubnem 1992, kdy Západ uznal Bosnu jako samostatný stát, přepadli 1. března 1992 dva muslimští a dva chorvatští ozbrojenci srbskou svatbu u starého kostela v Sarajevu. Zabili ženichova otce Nikolu Gardoviće a těžce zranili pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti Bosny 6. duben 1992 se mladý muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního děkana lékařské fakulty Srba profesora BorišuStaroviće, který dostal kulku do krku a do plic. Profesora zachránila několikahodinová operace. Provokace muslimů pokračovaly dál. Budu v nich pokračovat v následující kapitole o muslimském generálovi Naseru Oriči.
Krvelačný Naser Orič (1992-1993)
Naser Orič se narodil v Potočari ve východní Bosně 3. března 1967. Pracoval jako bělehradský policista a dva roky jako osobní strážce srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Ovšem koncem roku 1991 byl uvězněn a propuštěný za krádež a vrátil se do Bosny. Jeho zástupce, ZulfTursunović, byl ve vězení v Zenici, kde si částečně odpykával patnáctiletý trest za vraždu tří muslimů v roce 1986. Prezident Alija Izetbegović ho koncem roku 1991 propustil z vězení a pověřil funkcí zástupce velitele ve Srebrenici. Spolu s NaseremOričem proklouzl do Srebrenice na jaře 1992. Útoky na Srby začaly téměř okamžitě. Dne 6. května byly vypálené a vypleněné nedaleké srbské vesnice Gniona a Blječeva. Následujícího dne bylo přepadeno a zabito sedm Srbů, kteří se pokusili ze Srebrenice uprchnout. 8. května 1992 byl zavražděný soudce Goran Zekič, předseda srbské strany SDS a zástupce v bosenském parlamentu. To vyvolalo hromadný útěk 1500 zbývajících Srbů ze Srebrenice.
V této chvíli neuplynul téměř jediný den bez útoků spálenou zemí na města a vesnice, jako jsou Sikirici, KonjevićPolje, Glogova, Zalazje, Fakoviči, Kaludra, Ložnica, Agoni, Brezani, Krnica, Zagoni a mnoho dalších. Muslimové 8. května 1992 zavraždili ve Srebrenice soudce a člena bosenského parlamentu Srba Zorana Zekiće. Na svátek svatého Petra v roce 1992 přišel Naser Orić se svými jednotkami do srebrenické vesnice Zalazje, kde se dopustil masakru srbských civilistů. Při této příležitosti bylo zabito nejméně 69 srbských obyvatel. Naser Orić přijel na koni, nesl zelenou arabskou vlajku a křičel:
"Chyťte živé četníky! Nenechávejte tam ani kočky."
Házeli Srby do sklepa a pak na ně házeli hořící pneumatiky, takže všichni uhořeli zaživa. Následující měsíc 8. srpna 1992 vedl Orić hordy zločinců, kteří zaútočili na další srebrenické vesnice. Při té příležitosti zabili 13 místních Srbů a uloupili srbský majetek. Nebudu samozřejmě uvádět všechny nájezdy, vybírám jen ty nejbrutálnější. Dne 14. prosince 1992 zaútočili na další srbské vesnice Bjelovac, Sikirič a Loznická Rijeka. Při té příležitosti bylo zabito asi 180 Srbů, vypáleno a zničeno nejméně 350 domů a uloupen jejich movitý majetek a dobytek. Masakr Srbů ve vesnici Kravica získal proslulost především proto, že k němu došlo o pravoslavných Vánocích 7. ledna 1993. Celkový počet zmasakrovaných Srbů v Kravici není přesně známý. Ovšem patolog Zoran Stanković ohledal 48 těl lidí, kteří byli zavraždění v den jejich nejvýznamnějšího svátku.
Naser Orič v té době vedl 28. divizi při nájezdech spálené země na četné srbské vesnice. Při těchto nájezdech zabíjel srbské civilisty, jejich dobytek a získal si pověst extrémně brutálního člověka. Naser Orič jasně pochopil, že díky nekritické podpoře Izetbegovičovy vlády ze strany Američanů může jednat beztrestně. Krutost a rozsah útoků NaseraOriče se staly dobře známými po celé Bosně. Některá svá jatka, včetně uříznutých srbských hlav, dokonce natáčel na video a ukazoval je Johnu Pomfretovi z Washington Post a Billu Schillerovi z Toronto Star. Bill Schiller napsal, že Naser Orič byl největší krvežíznivý válečník, jaký kdy prošel bojištěm. Cituji ze zprávy Billa Schillera:
"Setkal jsem se s ním v lednu 1994 v jeho vlastním domě v Srby obklíčené Srebrenici. Za chladné a zasněžené noci jsem seděl v jeho obývacím pokoji a sledoval šokující video verzi něčeho, co se mohlo jmenovat NasirOrič’sGreatestHits. Byly tam hořící domy, mrtvá těla, useknuté hlavy a prchající lidé. Orič se po celou dobu usmíval a obdivoval své dílo. Přepadli jsme je ze zálohy řekl, když se na obrazovce objevilo několik mrtvých Srbů. Další sekvence mrtvých těl byla dokonána výbušninami.“
„Vypustili jsme je na Měsíc," pochlubil se.Když se objevily záběry prostříleného města duchů bez viditelných těl, přispěchal Orič s prohlášením:"Zabili jsme tam 114 Srbů."
Generál Phillipe Morillon, velitel UNPROFORu v Bosně od září 1992 do července 1993, řekl žalobci ICTY:
"Naser Orič podnikal útoky během pravoslavných svátků a ničil vesnice. Přitom masakroval všechny obyvatele. To vyvolalo takovou míru nenávisti, která byla v regionu zcela mimořádná."
Naser Orič nebyl žádný zběhlý velitel jednající na vlastní pěst. Jak vypověděl generál Phillipe Morillon:
"Nadvláda NaseraOriče předpokládala důkladnou znalost oblasti, kterou jeho síly držely. Zdálo se mi, že respektoval politické pokyny přicházející od bosenského předsednictva."
V červnu 1993 zpráva jugoslávské Státní komise pro válečné zločiny, přijatá jako dokument OSN, podrobně popisovala vzorec útoků, při kterých byly vypalované celé vesnice a vraždění všichni civilisté. Mezinárodně uznávaný soudní patolog Zoran Stanković, bývalý ředitel bělehradské vojenské nemocnice a bývalý ministr obrany Srbska a Černé Hory, provedl kompletní pitvy a soudní posudky obětí v řadě vesnic, kde muslimské jednotky vedené NaseremOričem a jeho zástupcem ZulfemTursunovićem zmasakrovaly obyvatele měst. Typickými oběťmi v rozsáhlé dokumentaci doktora Stankoviče jsou starší ženy a muži narození mezi lety 1915 a 1930.
Fotografie doprovázející tyto zprávy ukazují hrdla proříznutá od ucha k uchu. Některá z těchto většinou ženských těl jsou vyobrazená tak, jak byla nalezená. Oblečená do o mnoho čísel větších sak vojenských uniforem. To byla groteskní snaha jejich katů naznačit, že tyto starší oběti zemřely při aktivní obraně svých domovů. Joan Phillipsová v londýnském South Slav Journal napsala, že navštívila východobosenské město Fakoviči rok potom, co na něj 12. července 1992 poprvé zaútočily Oričovy muslimské jednotky. Totéž město bylo za druhé světové války srovnané se zemí a jeho obyvatelé vyvraždění Chorvaty vedenými Ustašovci. V této válce se Fakoviči opět stalo dějištěm strašlivého masakru, a to 5. října 1992, při kterém byla zabita čtvrtina jeho obyvatel… Podle Joan Phillipsové bylo do 31. března 1993 zabito 1200 Srbů a 3000 jich bylo zraněno. Poslední loupežná výprava srebrenické posádky proběhla v červnu 1995. V té době vojsko chorvatského generála TihomiraBlaškićezmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilistů. Probíhaly krvavé boje kolem Mostaru, kde 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil slavný Starý most přes Neretvu. Podle profesora Johna Schindlera:
"Mezi květnem a prosincem 1992 muslimské jednotky opakovaně útočily na srbské vesnice v okolí Srebrenice, zabíjely a mučily civilisty; někteří byli zmrzačení a upálení zaživa. Dokonce i pro sarajevské zprávy připouštěly, že muslimské síly ve Srebrenici … zavraždily více než 1300 Srbů a etnicky vyčistily rozsáhlou oblast.“
Izetbegovičova vláda udělila 1. března 1994 Naseru Oričovi Zlatou lilii, nejvyšší bosenské vojenské vyznamenání. Po podpisu Daytonské dohody 21. listopadu 1995 a ukončení války v Bosně a Hercegovině si Naser Orić otevřel v Tuzle fitness klub. Haagský tribunál zprostil 3. července 2008 NaseraOriče viny za válečné zločiny v Bosně a Hercegovině v 90. letech. To byl naprostý výsměch spravedlnosti a obětem. Později byl Naser Orić zatčený na švýcarsko-francouzské hranici 10. června 2015 v Bernu na základě zatykače Interpolu ze Srbska. Byl sice deportovaný do Bosny a Hercegoviny, byl ale propuštěný. Toto je spravedlnost mezinárodní mafie.
Srebrenica (1992-1993)
Než se dostanu do Srebrenice 90. let, musím také uvést několik základních historických údajů o Srebrenice. Podle sčítání lidu z roku 1931 žilo v Srebrenici 50% Srbů. Před druhou světovou válkou v roce 1941 to bylo 17766 Srbů. Zbývajících 50% byli bosenští muslimové. V roce 1991 to už bylo jen 28 % Srbů, tedy 9381 lidí. Takový úbytek Srbů byl způsobený masakry v Bosně a Hercegovině během druhé světové války v nezávislém ustašovském Chorvatsku. Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval. V roce 1931 to bylo 17332 muslimů, až v roce 1991 to bylo 28118 muslimů ve Srebrenici. V celých okresech Srebrenica a Bratunac, žili Srbové v 93 osadách. Město Srebrenica, dříve známé svými stříbrnými doly, se dostalo pod kontrolu bosenských muslimů v roce 1992. Tehdy v celé Bosně a Hercegovině vypukla občanská válka po jejím vyhlášení nezávislosti 6. dubna 1992. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G. R. Thornton v deníku TIME23 .června 1993:
"Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla, tedy na jaře 1992, byli Srbové vyhnaní ze svých domovů s příručními zavazadly. Zatímco prchali, muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku."
Koncem zimy na začátku roku 1993 velitel bosenské armády SaferHalilović přerušil už po několikáté příměří a začal od Tuzly a Srebrenici útočit na všech frontách. Srbská armáda generála Ratka Mladiće, který byl zvolený 12. května 1992 za velitele, tuto bosenskou ofenzivu brzy zastavilo. A nejen to. Obklíčilo Srebrenicu a obsadilo osady Cerska a KonjevićaPolje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times:
"Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu."
Z tepla a pohodlí bělehradského hotelu hlásila Laura Silberová o stovkách mrtvých na ulicích. Generál Phillipe Morillon, velitel UNPROFORu v Bosně od září 1992 do července 1993 hned navštívil obě osady a žádné mrtvoly na ulicích tam nenašel tam nenašel. Podfuk a švindl nevyšel. Generál Phillipe Morillon si ale znepřátelil muslimské úřady a západní novináře.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu Pravdy o Srebrenice. Co uslyšíte ve druhé závěrečné epizodě? Budu pokračovat v popisu regionu Srebrenica během dalších let. Tedy let 1993 až červen 1995. To je měsíc před takzvaným srebrenickým masakrem z července 1995. To, co se ve Srebrenice stalo, je středobodem tohoto mého pořadu. Takzvaný masakr ve Srebrenice měl také nedozírné následky, kterým se také budu věnovat. Stejně jako se budu věnovat tomu, jak začal Západ postupně vytvářet mýtus a legendu o Srebrenice. Média začala spřádat báchorky o tom, co se tam vlastně stalo, navzdory četným svědectvím obyvatel. Všechno spělo k operaci Bouře. To byla skutečná etnická čistka, vyhlazení a genocida Srbů na území zvaného Krajina. Toto sporné území jsem probíral na začátku dílu. Ovšem operace Bouře, ve skutečnosti ryzí etnická čistka se vším všudy, nikdy za genocidu označená nebyla. Přestože bylo vyhnaných 230000 Srbů a téměř 3000 jich bylo zabito. Neuvěřitelné dvojí standardy a zamlčování chorvatských a muslimských zločinů mezinárodním společenstvím se rozjelo na plné obrátky. Základní kulisu pro západní propagandu tvořily v zásadě dvě organizace. ICTY a OSN. I na ně se podrobně podívám. Podívám se také na poslední okamžiky Slobodana Miloševiće, který byl skutečně otrávený ve věznici v Haagu. Dokonce o tom psal tři dny před svou smrtí, a i jeho bratr pár týdnů před jeho smrtí uvedl v médiích, že se Slobodana chystají otrávit nebo jinak zlikvidovat. Člověka až mrazí z té časové chronologie, kterou si v příštím díle narýsujeme.