Pořad pojednává o Americké invazi do Panamy v roce 1989, která byla vyvolaná zejména kvůli Manuelu Antonio Noriegovi, panamskému diktátorovi a spojenci CIA, který měl blízké vazby jak s touto americkou rozvědkou, tak s drogovými kartely. Noriega, drogový spojenec CIA, se dostal k moci v 80. letech. U moci vydržel až do chvíle, kdy se americké vedení rozhodlo jeho vládu ukončit. Pořad podrobně rozebírá Noriegovu kariéru, jeho vztahy se CIA a kartely, stejně jako události vedoucí k americké invazi. Kromě toho se zabývá i dalšími klíčovými postavami, jako byl Hugo Spadafora či Omar Torrijos, a jejich vlivem na politické události v Panamě. V závěru se také diskutuje o širších souvislostech amerického globálního schématu ve světě, včetně zapojení do obchodu s drogami a zbraněmi.
V minulých týdnech a měsících jsem začal vysílat pořady, které se dají shrnout pod označení století amerických převratů a svrhávání cizích vlád. Američané za sebou ve světě zanechávají zmar, beznaděj, bolest, utrpení, slzy a děs. Diktátoři, které Američané dosazují do mocenských pozic vazalských států, jsou jejich prodlouženou rukou. V krvavé historii Ameriky budu pokračovat i dnes. Rozhodl jsem se ale, že dnešní pořad bude z této řady na čas poslední. Byl bych totiž příliš monotématický. Rozhodl jsem se ale tento volný cyklus zpracovat proto, abychom znali pravdivou, autentickou a nepřefiltrovanou minulost. Ne balast a makulaturu, kterou systém tluče do hlav školáků z učebnic dějepisu. Panama je zemí, která byla také těžce zkoušena americkým policejním fašismem. Brutalita, která posunula Panamu do další epochy dějin, je pro takový vývoj charakteristická. Znetvořená mrtvola bez hlavy, nacpaná do plátěné tašky určené k doručování americké pošty. Právě to odstartovalo dlouhý řetězec událostí, které vedly k americké invazi do Panamy a svržení jejího vůdce. Jednalo se o ostatky panamského vlastence, který zmizel jednoho podzimního dne roku 1985. Jeho hlava se nikdy nenašla. Vražda Huga Spadafory, jedné z nejzářivějších postav novodobé panamské historie, ohromila zemi, kde byly podobné zločiny téměř neznámé. Znechucení vzrostlo na novou úroveň, když se zveřejnily výsledky pitvy Spadaforova trupu, které ukázaly, že Spadafora prožil hodiny nevýslovného mučení a že jeho hlavu pomalu odřízli ještě za života. Tyto skutečnosti však samy o sobě sotva stačily k tomu, aby Ameriku přiměly k akci. V polovině 80. let 20. století vrcholní američtí představitelé, včetně prezidenta Ronalda Reagana, energicky podporovali vojenské režimy v Guatemale a Salvadoru, jejichž vojáci denně páchali srovnatelné zločiny. Spadaforova vražda se stala tak zásadním zlomem v panamských dějinách proto, že signalizovala skluz režimu do iracionality.
Manuel Antonio Noriega
Generál Manuel Antonio Noriega, velitel Panamských obranných sil, měl dobrý důvod věřit, že stál nad zákonem. V Panamě vládl téměř z rozmaru. V širším světě měl pozoruhodně rozmanité přátele. Současně spolupracoval s nejmocnějšími kolumbijskými drogovými dealery a americkým Úřadem pro kontrolu obchodu s drogami. Nebo se sandinistickou armádou v Nikaragui a partyzány, kteří bojovali za její svržení. Nebo se CIA a kubánskou zpravodajskou službou. Byl to zkrátka střihoun a mistr hry na všechny strany. Noriega byl také nesmírně bohatý, o čemž se nemanželskému dítěti z panamských chudinských čtvrtí ani nesnilo. Byl bohatě zásobený vším, co potřeboval k uspokojení svých značných soukromých choutek, a s mocnými spojenci po celém světě se považoval za nezranitelného. Až rozsáhlá vojenská invaze mu ukázala, že se mýlil. Noriega vzešel z ulice, ale navzdory občasným inscenovaným seskokům padákem a potápěčským výpravám se nikdy nestal skutečným hrdinou. Byl malý a podsaditý, měl rozpačité vystupování, slabý stisk ruky a obličej tak strašně poznamenaný pihami, že mu lidé za jeho zády říkali cara de pina, tedy ananasový obličej. Ačkoli byl schopen mimořádné krutosti, dokázal se zhroutit v slzách, když si myslel, že se blížilo nebezpečí. Jako jedinou reálnou šanci na životní postup si vybral armádu. Jeho počáteční kariéra byla poznamenána epizodami znásilnění a dalšími druhy brutality. Dvakrát se zúčastnil kurzů v americké armádní škole v zóně Panamského průplavu. První kurz byl zaměřen na válku v džungli a jeho výkon byl otřesný. Skončil na 147. místě ze 161 studentů. Ve druhém však byl velmi úspěšný a instruktor ho ohodnotil jako vynikajícího. Tento kurz byl zaměřen na kontrarozvědku. Noriega našel své životní poslání.
Hugo Spadafora
V době, kdy Noriega vycházel z chudé panamské čtvrti Terraplen, dospěl o 6 let mladší Hugo Spadafora v prosperujícím přímořském městě Chitré, vzdáleném 100 km na jihozápad. Spadafora žil zcela odlišným životem než muž, který se později stal jeho úhlavním nepřítelem. Jeho otec byl přistěhovalcem z Itálie, kosmopolitním intelektuálem, který vlastnil továrnu na nábytek. Stal se natolik populárním, že byl zvolený starostou Chitré. Rodina poslala Huga na lékařskou fakultu do Boloně, a když tam studoval, dostal se do skupiny levičáků, kteří pozorně sledovali průběh protikoloniálních revolucí v Africe. Zapálený pro jejich věc nabídl své lékařské služby povstalcům bojujícím v Portugalské Guineji, dnešní Guineji-Bissau. Celý rok strávil s povstalci v guinejské džungli. Zapůsobil na ně natolik, že po získání nezávislosti v roce 1974 po něm pojmenovali ulici v hlavním městě. Po návratu do Panamy napsal knihu s názvem Myšlenky a zážitky lékařského partyzána. V době, kdy mu bylo 30 let, znalo jeho příběh mnoho Panamců a považovali ho za romantického hrdinu.
Omar Torrijos: Osvícený diktátor (70. léta 20. st.)
V roce 1968 se panamští vojenští důstojníci nekrvavým převratem chopili moci. Spadafora se připojil k podzemní buňce, která usilovala o svržení jejich režimu. Brzy byl zatčen. V jiných latinskoamerických zemích by možná shnil ve vězení nebo by ho nechali zmizet. Ovšem nový panamský silák, generál Omar Torrijos, nebyl diktátorem klasického střihu. Ačkoli byl sotva vzorem demokratických ctností, byl to vizionář odhodlaný vyrvat moc z rukou zakořeněné elity země a vytáhnout panamské masy z chudoby. Dva týdny po Spadaforově zatčení si ho Torrijos předvolal z cely k dlouhému rozhovoru o revoluci, sociálních reformách a výzvách moci. Když skončil, učinil Spadaforovi nabídku: místo návratu do vězení mohl odejít na odlehlé místo v dariénské džungli a otevřít si zdravotní kliniku. Spadafora nabídku okamžitě přijal a s nadšením se vrhl do práce. Později ho Torrijos jmenoval ředitelem zdravotnických služeb v Colónu, nejchudší provincii země, a pak ho povýšil na náměstka ministra zdravotnictví. Koncem 70. let, znuděný životem úředníka, Spadafora požádal Torriose o svolení k vytvoření partyzánského oddílu, který by bojoval po boku sandinistů, kteří se v Nikaragui vzbouřili proti dynastické Somozově diktatuře, a dostal ho. Jen tak všestranný vůdce, jakým byl Torrijos, mohl podpořit kariéru obou těchto mužů. Představovali dvě stránky jeho charakteru a jeho režimu. Stejně jako Spadafora byl Torrijos idealistou, který pohrdal ideologiemi levice i pravice. Všude hledal myšlenky, které by byly dostatečně praktické pro zlepšení života obyčejných lidí. Byl to také voják z povolání, který se chopil moci při převratu. Věděl, že měl mnoho nepřátel, a spoléhal se na amorální zločince, jako byl Noriega, aby ochránil svou vládu jednoho muže. V roce 1970 povýšil Noriegu na jednu z nejcitlivějších vládních funkcí, šéfa G-2, úřadu vojenské rozvědky.
Noriega přebírá moc (80. léta 20. st.)
Spadafora byl vším, čím Noriega nebyl. Vysoký, světlé pleti, velmi výřečný, neuvěřitelně pohledný a nesmírně sebevědomý. V průběhu let, kdy Noriega postupně sklouzával ke kriminalitě, která se stala jeho charakteristickým znakem, ho Spadafora začal nenávidět. V roce 1981 předložil Torrijosovi svazek důkazů.
"Omare, s Noriegou musíš být velmi opatrný," varoval ho.
"Noriega tě ovládá. Noriega je zapletený do drog. Noriega obchoduje se zbraněmi. Noriega se tě chystá zabít."
Torrijos požádal Spadaforu, aby tato obvinění zopakoval v Noriegově přítomnosti, a Spadafora tak s typickou nebojácností učinil. Obvinil Noriegu do očí z pašování zbraní a kokainu. Obvinil ho také i z provozování výnosného obchodu, v jehož rámci nechal své muže špehovat bohaté Panamce, aby se dozvěděl jejich soukromá tajemství a mohl je vydírat. Reportér Wall Street Journal Frederick Kempe později napsal:
"Noriega byl šokovaný. Nikdo se mu nikdy neodvážil takto čelit. Všichni věděli, že Spadafora zatloukl poslední hřebík buď do Noriegovy rakve, nebo do své vlastní."
Za půl roku, 30. července 1981, Torrijos zahynul při havárii vrtulníku. Bylo rozhodnuto, že šlo o nehodu, ale nejeden Panamec měl podezření na nečistou hru. Některé publikace tvrdí, že bombu Noriegovi dodala CIA, protože ho Američané potřebovali dostat k moci. Ať už byla pravda jakákoli, síla, která držela Noriegu a Spadaforu od sebe navzájem, byla pryč. Jejich rivalita se vyostřila. Provalila se na veřejnost, když Spadafora novinářům řekl, že měl důkazy o Noriegových zločinech. Řekl, že je brzy předloží, aby se Panamci mohli dozvědět pravdu o tomto pseudovůdci, který se ke svému postavení a hodnosti dostal díky zradě a oportunismu. Noriegu to nepobavilo. Jednomu z jejich společných přátel řekl:
"Hugo může zemřít každým dnem. Třeba i spolknutím rybí kosti."
Tato hrozící konfrontace byla alespoň dočasně zažehnána, když Spadafora obrátil svou pozornost zpět k Nikaragui. Byl rozčarován sandinistickým režimem, za jehož nastolení bojoval, a několik let se snažil zorganizovat síly, které by ho pomohly svrhnout. Protože ale odmítl spolupracovat se CIA, která řídila protisandinistickou armádu známou jako contras, byl odříznutý od životně důležitých dodávek a vojenského zpravodajství. Nakonec se zaměřil zpět na svou vlast a zejména na Noriegu. Navzdory radám přátel a příbuzných se rozhodl pro otevřený návrat.
Spadafora v pytli americké pošty (1985)
Ve svém domě v kostarickém San José vstal Spadafora 13. září 1985 časně ráno. Den začal cvičením jógy, pak se nasnídal a vyrazil taxíkem k panamským hranicím. Jeden z jeho přátel mu nabídl, že se tam s ním setká a odveze ho do Panamy. Spadafora se ale rozhodl jet raději autobusem, protože se obával, že kdyby cestoval v osobním autě, mohli by ho Noriegovi muži při zinscenované nehodě zabít. První zastávka autobusu byla v Concepciónu, zaprášeném městečku asi 10 km od hranic na panamském území. Tam nastoupil důstojník panamských obranných sil, našel Spadaforu a zvedl mu batoh z věšáku nad hlavou.
"Pojď se mnou," řekl prostě.
Spadafora se zvedl a následovala ho. Když vystupoval z autobusu, zastavil se, aby řidiči ukázal svůj průkaz totožnosti.
"Abyste věděli, kdo jsem," řekl.
"Jsem doktor Hugo Spadafora. Jsem zadržovaný tímto příslušníkem obranných sil."
Řidič požádal Spadaforu o zaplacení jízdného, které činilo 1,2 dolaru, a pak sledoval, jak oba muži přecházeli náměstí. Připojil se k nim další policista. Došli tři bloky k místní vojenské stanici a zmizeli za její bránou. Druhý den kostarický farmář, který žil nedaleko panamských hranic, sbíral zatoulané slepice, když uviděl dvě nohy trčící z bahnitého rybníka. Dobrodil se tam a zjistil, že do pytle označeného jako majetek pošty Spojených států bylo nacpané lidské tělo. Když přijela policie, zjistila, že tělo nemá hlavu. Druhý den bylo identifikováno jako tělo Huga Spadafory. Neslo jasné stopy mučení. Žaludek byl plný krve, kterou Spadafora spolykal, když mu pomalu odřezávali hlavu.
"Popravili Spadaforu!" křičel titulek v opozičních novinách La Prensa. Bylo v něm uvedeno prohlášení otce oběti, který byl sám o sobě váženou osobností. Tím byly dány podmínky pro konflikt, který se stupňoval po následující čtyři roky, než přerostl ve světovou krizi. V prohlášení se uvádí:
"Hrůznou vraždu doktora Huga Spadafory naplánoval a chladnokrevně provedl velitel G-2 plukovník Julio Young, který plnil rozkazy velitele [obranných sil] generála Manuela Noriegy. O těchto skutečnostech máme úplné a autentické důkazy."
Panamské vlastenectví: Průplav je náš!
Od dob španělské koloniální nadvlády byla PANAMA ceněna pro svou krátkou, nízko položenou trasu mezi Atlantským a Tichým oceánem. V 19. století začali úředníci ve Washingtonu snít o námořní cestě přes středoamerickou šíji. Jejich rozhodnutí vybudovat průplav přes Panamu namísto Nikaraguy je vedlo k vyvolání revoluce, která vedla ke vzniku Panamské republiky. Panama byla totiž dříve provincií Kolumbie. Strasti a lobbování za průplav přes Panamu jsem popisoval ve druhém díle mého pořadu Začátky Amerikorporacie. Průplav, který se otevřel v roce 1914, zajistil Americe svrchovanost nad průplavní zónou a jedinečný podíl na novém státě. Vedl také k neustálému růstu tamního vlastenectví. Toto vlastenectví nevyhnutelně nabývalo protiamerického tónu. V průběhu let vedlo k násilnostem. Nejkrvavější výbuch se odehrál v roce 1964, kdy několik stovek panamských studentů pochodovalo k průplavu s vlajkou a transparentem Panama je v zóně průplavu svrchovaná. Vypukly střety a při jednom z nich byla panamská vlajka roztrhána. To odstartovalo třídenní nepokoje, při kterých bylo zabito 22 Panamců a čtyři američtí vojáci, stovky lidí bylo zraněno a byl zničen majetek v hodnotě 2 milionů dolarů. Povstání v roce 1964 znamenalo vznik nové formy panamského vlastenectví. To se zaměřovalo na konkrétní cíl. Získat zpět zónu průplavu a získat kontrolu nad vodní cestou, která je největším zdrojem Panamy. Toto hnutí se také stalo nástrojem, kterým chudá nebělošská většina země doufala, že převezme kontrolu nad svou zemí od proamerických oligarchů, které nazývala rabiblancos neboli běloši. Vojenský převrat v roce 1968, při kterém se Torrijos chopil moci, byl jeho triumfem. Torrijos řekl v jednom ze svých prvních projevů po převratu:
"Nechci vstoupit do dějin. Chci vstoupit do průplavové zóny."
Když americký prezident Jimmy Carter nastoupil do úřadu v lednu 1977, zahájil naléhavé jednání o budoucnosti průplavu. Později téhož roku dosáhli američtí a panamští vyjednavači dohody o dvou smlouvách, které zásadně změnily dlouholeté vztahy mezi oběma zeměmi. Američané souhlasili s tím, že se do roku 2000 zcela stáhnou ze zóny průplavu a předají průplav pod panamskou kontrolu. Panama výměnou za to zaručila trvalou neutralitu průplavu. Smlouvy vyvolaly intenzivní diskusi, ale obě země je nakonec ratifikovaly. Tyto smlouvy mohly Panamu přivést ke stabilitě, ale tato vyhlídka se začala rozplývat brzy po Torrijosově smrti v roce 1981. V roce 1983 se generál Noriega stal velitelem Národní gardy, kterou přejmenoval na Panamské obranné síly. První, kdo se postavil jeho moci, byl Hugo Spadafora, který za svou drzou výzvu zaplatil životem.
CIA: Noriega pracuje pro nás (70. a 80. léta 20. st.)
V době, kdy byl Spadafora zabit, byl Noriega na dermatologické klinice v Ženevě, kde se podroboval léčbě, která mu měla napravit hluboké jizvy v obličeji. Tam mu naléhavě telefonoval major Luis Córdoba, velitel jednotky, která Spadaforu zajala. Ani jeden z nich si zřejmě neuvědomoval, že ho odposlouchávali agenti americké rozvědky.
"Máme v rukou vzteklého psa," řekl major Córdoba svému veliteli.
"A co se dělá se vzteklým psem?" zeptal se Noriega.
To byl pokyn, který vojáci potřebovali, aby mohli začít dlouhou noc mučení, na jejímž konci byla Spadaforova dekapitace.
Rok předtím Noriega řídil volební podvod, ze kterého vzešel Nicolás Ardito Barletta, brilantní, ale bezbarvý ekonom vystudovaný v Chicagu, a stal se panamským prezidentem. Noriega požadoval, aby ho Barletta veřejně zprostil odpovědnosti za vraždu Spadafory. Barletta to odmítl a 27. září 1985, dva týdny po vraždě, ho Noriega donutil odstoupit. Z úřadu odešel s prorockým varováním. Barletta řekl Noriegovi:
"Poslouchejte mě. Přijde den, kdy budete litovat toho, co děláte. Pamatujte si má slova."
NORIEGA MĚL DOBRÝ DŮVOD VĚŘIT, ŽE TUTO BOUŘI PŘEČKÁ. Shromáždil mimořádně rozmanitou a silnou skupinu přátel. Byli mezi nimi diktátoři, guerilloví bojovníci, pašeráci drog a řada vysoce postavených amerických úředníků.
CIA Noriegu poprvé získala jako informátora, když byl mladým kadetem na peruánské vojenské akademii. Jeho plat se zvyšoval s tím, jak stoupal v armádních hodnostech. V době, kdy se stal šéfem vojenské rozvědky, dosahoval 110 tisíc dolarů ročně. Byl jedním z nejdůležitějších aktiv CIA v Latinské Americe. V roce 1976 se dokonce osobně setkal s ředitelem CIA Georgem Bushem starším během návštěvy Washingtonu. Na počátku 80. let Noriega navázal spolupráci s drogovým kartelem sídlícím v kolumbijském Medellínu. Umožnil mu volný přístup k tajným přistávacím plochám v Panamě, odkud dodával obrovské množství kokainu do Ameriky. Za tuto službu mu kartel platil poplatky ve výši 100 tisíc dolarů za let. Pro Noriegu bylo ovšem typické, že zároveň pracoval jako hlavní informátor Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami. Poskytoval mu cenné informace, které vedly k zatčení stovek překupníků z konkurenčních kartelů a k zabavení tun kokainu. Pamatujete si na můj pořad Drogové a pedofilní spiknutí? Řešil jsem v něm agenta CIA Beaua Abotta. Ten přepravoval pro CIA drogy letadly z Jižní Ameriky. Beau Abbott měl dokonce nahrávky, na kterých Noriega hovořil s představiteli CIA o pašování drog a zbraní. Tyto nahrávky držel na svou ochranu. Pokud by proti němu CIA někdy něco podnikla, protože věděl příliš mnoho, doufal, že si pomocí těchto informací zajistí svobodu. Vysocí američtí úředníci posílali Noriegovi pochvalné dopisy.
V tomto období se Noriega ještě více zavděčil Reaganově administrativě, když souhlasil s pomocí nikaragujským contras. Zatímco veřejně pronášel fráze o potřebě míru a spolupráce mezi středoamerickými zeměmi, poskytl contras neocenitelnou tajnou podporu. Přijal jejich vůdce v Panamě. Povolil také Americe tajně cvičit jejich bojovníky na panamských základnách. Kromě toho přimhouřil oči, když Američané začali využívat Howardovu leteckou základnu v zóně průplavu k tajným letům se zbraněmi na své základny podél nikaragujsko-honduraské hranice. Když Noriega donutil prezidenta Barlettu odstoupit z funkce, chtěl americký velvyslanec v Panamě Everett Briggs zvyšovat americký tlak na prezidenta. Jeho šéf, náměstek ministra zahraničí Elliott Abrams, energický stoupenec contras, ho však odmítl. Za dva měsíce se Noriega vydal do Washingtonu na setkání s ředitelem CIA Williamem Caseym. Casey byl hlavním architektem projektu contras a místo aby Noriegu pokáral nebo požadoval, aby změnil své chování, byl k němu vyloženě přátelský.
"Nechal Noriegu na holičkách," řekl později kongresovému výboru vysoký úředník ministerstva zahraničí Francis McNeil.
"Vytkl Noriegovi pouze to, že nechal Kubánce využívat Panamu k obcházení obchodního embarga, ale nikdy se nezmínil o narkotikách, ani, pokud si dobře vzpomínám, o demokracii."
Koncem roku 1985 přijel do Panamy nově jmenovaný poradce pro národní bezpečnost admirál John Poindexter, aby se setkal s Noriegou. Přestože byl podle některých zpráv tvrdší než Casey, nepůsobil na svého hostitele dostatečně důrazně.
CIA kryje Noriegu: Drogy a zbraně nevadí (1985-1986)
Reaganova administrativa byla natolik posedlá myšlenkou svržení sandinistů, že byla připravená podpořit i takového gaunera, jako byl Noriega, pokud bude nadále pomáhat contras. Jakmile to panamské opozici došlo, začala hledat jiné způsoby, jak ovlivnit americkou politiku. Jeden z nich, Winston Spadafora, bratr zavražděného disidenta, odletěl do Washingtonu. Tam se mu podařilo přesvědčit senátora Jesse Helmse ze Severní Karolíny, předsedu senátního podvýboru pro záležitosti západní polokoule, aby na jaře 1986 uspořádal slyšení o Panamě. Týden před prvním plánovaným slyšením Abrams Helmsovi zavolal a požádal ho, aby slyšení zrušil. Řekl mu:
"Noriega nám byl opravdu nápomocen" a "ve skutečnosti nepředstavuje tak velký problém. Panamci slíbili, že nám pomohou s contras. Pokud budete mít slyšení, odradí je to. Vyprovokuje je to a oni nám s contras nepomohou."
Helms přesto pokračoval ve slyšeních. Nevedla k žádným velkolepým odhalením, ale upozornila na mimořádnou míru tolerance americké administrativy vůči Noriegovi. Za pár měsíců zveřejnil deník New York Times na titulní straně článek reportéra Seymoura Hershe s titulkem Panamský silák prý obchoduje s drogami, zbraněmi a nelegálními penězi. Následující den přinesl deník Washington Post ještě více usvědčující článek. Jeho spoluautorem byl další uznávaný reportér Bob Woodward, který doplnil podrobnosti o Noriegových zločinech a podrobně popsal jeho dlouholeté vztahy se CIA. Názory ve Washingtonu se pomalu začaly obracet proti Noriegovi. Ředitel Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami Jack Lawn začal v tichosti vyšetřovat jeho roli v obchodu s drogami. Odmítl přitom žádost jednoho z Noriegových obhájců, plukovníka Olivera Northa ze štábu Rady národní bezpečnosti, aby vyšetřování odvolal. Potom dva američtí senátoři z opačných konců politického spektra, Jesse Helms a John Kerry z Massachusetts, předložili dodatek k zákonu o autorizaci zpravodajských služeb z roku 1986. Tento dodatek požadoval, aby CIA vyšetřila Noriegův podíl na obchodu s drogami, pašování zbraní, praní špinavých peněz a vraždě Spadafory. Casey byl rozzuřený.
"Vy to nechápete!" řekl Helmsovi v rozzlobeném telefonátu.
"Ničíte naši politiku. Jsou věci, o kterých nevíte, věci, které Noriega dělá pro Ameriku."
Pozměňovací návrh přesto prošel, ale měl jen symbolický účinek, protože zpráva CIA o Noriegově činnosti byla nevýrazná a nepřesvědčivá.
Spiritismus: Noriega utíká z Panamy (1987)
Na začátku roku 1987 měl Noriega důvod cítit se bezpečně. Pravidelně se setkával s americkými vojenskými veliteli a s novým americkým velvyslancem Arthurem Davisem. Byl si jistý, že přelstil své nepřátele ve Washingtonu, a rozhodl se zakročit proti svému nejmocnějšímu panamskému rivalovi, plukovníkovi Robertu Díazi Herrerovi, který byl druhým velitelem Panamských obranných sil. Oba spolu měli už několik let nepříjemné vztahy a oba také chtěli nastoupit po Torrijosovi. Několik měsíců po jeho smrti se dohodli na kompromisu, podle něhož Noriega převezme roli silného muže do roku 1987 a pak odstoupí, aby uvolnil místo Herrerovi. Jak se blížilo datum předání moci, bylo jasné, že Noriega neměl v úmyslu odstoupit. Herrera se ale nakonec vydal na bizarní dobrodružství, které ho zavedlo za hranice politiky do oblasti okultismu a nadpřirozena. Díky širokému rasovému a kulturnímu mixu, zahrnujícímu vlivy z Afriky, Karibiku a Jižní Ameriky, je Panama plná zájmu o spiritismus. Mnoho lidí věří na kouzla, kletby, léčení vírou, cestování v čase, reinkarnaci a astrální projekci. Málokomu připadalo zvláštní, že se Noriega radil se spiritisty a že se cítil bezpečně, jen když byl v blízkosti svých amuletů a talismanů. Nikdo si však nedokázal představit, že tento aspekt panamského života sehraje rozhodující roli při jeho pádu. Když se Herrera dostal pod rostoucí tlak Noriegy, navázal kontakt se starším mystikem, jehož guru byl indický svatý muž jménem Sai Baba. Ten mu řekl, že Sai Baba má moc zastavit duhu, léčit nemocné, zhmotňovat všechny druhy předmětů, číst minulost, přítomnost i budoucnost každého člověka a proměňovat se v jakoukoli lidskou i nelidskou podobu. Herrera byl fascinován a hodiny listoval knihou Sai Babovy moudrosti.
"Musíte se ponořit hluboko, abyste získali perly," stálo v knize.
Herrera dlouho přemýšlel o tom, co pro něj tato a další nejasné věty znamenaly. Začal se také chovat podivně. Kolegové důstojníci hlásili, že chodil po chodbách velitelství obranných sil s rukama nataženýma před sebou, aby absorboval psychickou energii. Vzdal se alkoholu, přestal se stýkat s milenkami, začal se stravovat přírodními potravinami a zhubl více než 30 kilo. S využitím svého vládního výdajového účtu přivedl do Panamy řadu okultistů. Jeden z nich mu řekl:
"Noriega je Váš nepřítel. Je zlý a udělá všechno, co je v jeho silách, aby Vás zničil. Velká válka, o které jsme mluvili, je mi teď jasná. Je mezi Vámi a jím. Brzy začne."
Tato velká válka vypukla v červnu 1987. Začalo to tím, že Noriega odvolal Herreru z obranných sil, nabídl mu diplomatický post v Japonsku, který odmítl. Pak oznámil, že zůstane velitelem obranných sil dalších 5 let.
Za pár dní Herrera vrátil úder jedinou zbraní, kterou měl. Začal prozrazovat Noriegova tajemství. V řadě velkolepých rozhovorů s reportéry panamských novin a televizních stanic Herrera potvrdil řadu nejzávažnějších obvinění vznesených proti svému bývalému kolegovi. Tvrdil, že Noriega řídil volební podvod z roku 1984, který vynesl Barlettu do úřadu. Úzce spolupracoval s medellínským drogovým kartelem a nařídil vraždu Huga Spadafory. Ještě nikdy se proti Noriegovi neobrátil nikdo tak blízký s takovou zuřivostí. Rozhořčený Noriega tento útok odsoudil jako velezradu a atentát. To nijak neuklidnilo výbuch podpory pro Herreru, která propukla několik hodin po odvysílání jeho rozhovorů. Desítky příznivců, včetně kněží a jeptišek, se tísnily v jeho obývacím pokoji, přetahovaly se o místo s houfem novinářů a rozlévaly se na trávník. Objevil se Winston Spadafora. Přišel i otec Javier Villanueva, římskokatolický kněz, který se stal jedním z nejodvážnějších Noriegových kritiků. Herrera zůstal při tom všem klidný. Seděl na modlitebním koberečku ve svém obývacím pokoji a vedle sebe držel zlatou plaketu, na které byl vyobrazený lotosový květ obklopený symboly hlavních světových náboženství.
"Jsem zločinec," přiznal.
"Jsem připravený jít za své zločiny do vězení, ale myslím, že Noriega by měl jít se mnou."
Tato silná obvinění odstartovala několikadenní protesty proti Noriegovi. Do ulic Panamy se vydaly tisíce lidí. Noriega na to reagoval tím, že na ně poslal vojáky, kteří na ně stříleli granáty se slzným plynem a bili je při útěku. 26. června 1987 americký Senát, přes námitky Reaganovy administrativy, přijal rezoluci vyzývající Noriegu, aby odstoupil, dokud se obvinění proti němu nevyšetří. Senátor John Kerry, který se stal předsedou senátního podvýboru pro drogy a terorismus, zesílil vyšetřování Noriegy, které vedl už více než rok. Když pouliční protesty v Panamě skončily a Herrera zmizel ze scény, Noriega vydal prohlášení, ve kterém svá obvinění odmítl, a pak uprchl ze země.
Noriega v Americe (1988)
Hnutí proti Noriegovi ve Washingtonu nadále nabíralo na síle. Dva nejvlivnější Noriegovi stoupenci v Reaganově administrativě, Elliott Abrams a Oliver North, byli odstavení od moci v důsledku svého zapojení do skandálu Írán-Contras. Šlo o tajný plán prodeje zbraní Íránu a použití výnosů na podporu jednotek contras. Počátkem roku 1988 pak dvě velké poroty na Floridě obvinily Noriegu a další osoby, včetně Pabla Escobara, šéfa medellínského kartelu, ze spiknutí s cílem poslat do Ameriky tuny kokainu. Víme, že je to směšné, protože sama CIA zřizovala kanály pro distribuci heroinu z Asie a kokainu z Jižní Ameriky. V roce 1982 uzavřel Escobar s Noriegou dohodu, podle které Panama sloužila jako překladiště kokainu směřujícího do Ameriky. Noriega inkasoval šestimístné poplatky za každý náklad. Noriega také inkasoval poplatky z miliard, které drogové kartely a CIA praly přes Panamu. Údajně se Jeb Bush napojil na část těchto horkých peněz tím, že navázal bankovní vztahy mezi CIA a kartely z Medellínu a Cali. Jeb Bush, který pracoval ve Venezuele pro svého otce, ředitele CIA, údajně maskoval peníze z prodeje drog jako příjmy z ropného průmyslu od nastrčených společností, jako byla Texas Commerce Bank, oblíbená banka kartelu. Hovořil jsem o tom v mých pořadech Pablo Escobar nebo Drogové a pedofilní spiknutí.
Tato obvinění nebyla jediným důvodem, proč se Amerika začala stavět proti Noriegovi. Noriega totiž přijal mírový plán pro Střední Ameriku pojmenovaný podle panamského ostrova Contadora, kde jej představitelé regionu zahájili. Proti tomuto plánu Reaganova administrativa ostře vystupovala. Noriegovi přátelé ve Washingtonu začali hledat způsob, jak ho zbavit moci. V průběhu roku 1988 mu učinili řadu nabídek. V jednu chvíli Bílý dům dokonce veřejně oznámil, že bude usilovat o stažení trestních obvinění proti němu, pokud bude souhlasit s odchodem do důchodu. Přestože byl Noriega blízko přijetí této nabídky, na poslední chvíli si to rozmyslel. Jeho tvrdohlavost se tváří v tvář silám, které se proti němu spojily, zdála být šílenstvím. Ovšem jak později spekuloval zahraniční zpravodaj Tom Buckley, možná v tom byla nějaká metoda. Proč by Noriega nemohl odejít do důchodu a užívat si svých milionů? To byla jedna z myšlenek, které se v Panamě v této době opakovaly. Všichni předpokládali, že generál skončil. Ale Noriega nemohl odejít do důchodu. Byl by totiž zavražděn medellínským kartelem. Noriega byl pro ně užitečný u moci. Mimo moc byl nebezpečný, protože věděl příliš mnoho. Zůstat u moci a zůstat naživu bylo pro Noriegu totéž.
Amerika: Příprava na vpád do Panamy (1989)
Prezidenti Panamy pro Noriegu nikdy moc neznamenali. Trval na tom, aby splnili každý jeho rozkaz, a když se mu vzepřeli, vyhodil je. Když v prezidentských volbách, které se konaly v květnu 1989, zvítězil představitel opozice Guillermo Endara, Noriega výsledek jednoduše ignoroval a místo něj prosadil svého vlastního kandidáta. Po mnoho let se zdálo, že Noriega dokázal téměř stejně snadno manipulovat s prezidenty Ameriky. Jimmy Carter mu sice snížil peníze od CIA, ale zablokoval snahy obžalovat ho z pašování drog a zbraní. Ronald Reagan ignoroval jeho zločiny, aby si zajistil pokračující podporu contras. V lednu 1989 nastoupil do úřadu George Bush starší, bývalý ředitel CIA, který o Noriegových aktivitách věděl snad nejvíc. Noriega měl dobrý důvod věřit, že měl v Bílém domě dalšího přítele. Bush ale nastoupil do Bílého domu s handicapem, že byl považován za slabého a nerozhodného. Musel se vypořádat s tím, co komentátoři nazývali faktorem slabocha.
Když Noriega prosadil v květnu svého prezidenta proti vůli panamských voličů, Bush oznámil, že na americké základny v Panamě posílá 1800 vojáků, což byl krok, který měl být vzkazem pro Noriegu. Když se reportér prezidenta zeptal, co by chtěl, aby Panamci udělali, Bush odpověděl, že by měli prostě udělat všechno pro to, aby Noriegu odtamtud dostali. V létě 1989 se američtí a panamští vojáci zúčastnili rozsáhlé zkoušky vůle. Vzájemně se zastavovali u zátarasů, zatýkali se a někdy se i mučili. Mezi nově příchozími vojáky byla skupina mariňáků, kteří byli známí jako hard chargers. Tato skupina byla vycvičená k vyvolávání konfrontací. Zjistili, že panamské obranné síly byly stejně agresivně naladěné. Do podzimu sestavili Američané seznam zranění, která jejich muži a ženy od panamských vojáků utrpěli. Seznam obsahoval pohmožděniny, zlomené prsty a uvolněné zuby. V srpnu prezident Bush na doporučení ministra obrany Dicka Cheneyho jmenoval nového velitele Southcomu. Pro ty, kdo znali americký generálský sbor, to byl jasný signál, že se blížil zásah. Nový velitel, generál Max Thurman, neuměl ani slovo španělsky a ochotně přiznal, že o Latinské Americe nevěděl nic. Ovšem soustředěná intenzita za jeho brýlemi byla tak pověstná, že mu ostatní důstojníci říkali Šílený Max nebo Maxatolláh. Než převzal velení, předseda sboru náčelníků štábů admirál William Crowe mu řekl, že brzy bude ve válce.
"Vaším úkolem je uvést to místo do pohotovosti, snížit počet obyvatel, odnést odtamtud věci, které nepotřebujeme, a být připravený vyrazit."
Thurman převzal velení v sobotu 30. září 1989. Ve svém inauguračním projevu, kterého se zúčastnil i Noriega, prohlásil, že Američané neuznají režim, který se drží u moci silou a násilím na úkor práva panamského lidu na svobodu. Taková porce pokrytectví a alibismu je pro Ameriku tak typická. Dvacet let Americe Noriega nevadil, když byl pro CIA užitečný. Když se už najednou přestal hodit, Američané se oháněli svobodou lidu. Následujícího večera ale Thurman odmítl možnost donutit Noriegu ke kapitulaci.
Panamský puč (1989)
Jeden z vysokých důstojníků panamských obranných sil, major Moisés Giroldi, poslal Thurmanovi zprávu, že plánoval provést proti Noriegovi státní převrat. Giroldi velel jednotce 200 mužů, která kontrolovala vojenské velitelství v Panama City a sloužila jako Noriegova vnitřní obranná linie. Nyní byl připraven proti Noriegovi zasáhnout. Jediné, co od Američanů žádal, bylo, aby zablokovali silnice vedoucí do Panama City ze severu, aby Noriegova elitní bojová brigáda Machos del Monte nemohla přispěchat a zachránit ho. Generál Thurman ale neměl zájem. Byl vyslán do Panamy, aby vedl americkou vojenskou akci proti Noriegovi a neměl náladu spokojit se s panamským řešením. Takové řešení by mohlo Noriegu odstranit, ale Američané chtěli něco víc. Zničit Panamské obranné síly.
V pondělí ve 2:00 ráno Thurman zatelefonoval generálu Colinu Powellovi, který právě převzal od Crowea funkci předsedy sboru náčelníků štábů. Snadno Powella přesvědčil, že by bylo nejlepší spiklencům nepomáhat. Powell na oplátku formoval reakci Bílého domu. Američané nebudou blokovat žádné cesty. Giroldi si nikdy nepředstavoval svůj puč jako americkou operaci. Když se dozvěděl, že ho Američané nepodpoří, ani tehdy neuvažoval o jeho zrušení. Puč odložil jen o jediný den. Jeho muži udeřili, když Noriega v úterý ráno dorazil do práce ve velitelství. Během 40 minut ho po sérii přestřelek zajali. Jeden reportér později napsal:
"Někteří povstalci ho chtěli na místě zastřelit. Všichni sledovali, jak se Noriega rozplakal a prosil o život. Někteří z jeho věznitelů se posmívali a křičeli, že si drogový dealer zaslouží zemřít."
Giroldi se rozhodl, že místo aby Noriegu zabil, vydá ho Američanům. Vyslal několik svých pobočníků do Fort Claytonu v zóně průplavu, aby tuto nabídku předali generálu Marcu Cisnerosovi, zástupci generála Thurmana. Cisneros je nechal půl hodiny čekat a pak po telefonickém rozhovoru s Thurmanem prohlásil, že Noriegu přijme pouze za konkrétních podmínek. Mezitím se Machos del Monte hnali na Noriegovu obranu právě po těch cestách, které Thurman odmítl zablokovat. Když se přiblížili k velitelství, Noriega znovu získal svou starou kuráž. Vyzval Giroldiho, aby ho zabil, a když Giroldi odmítl, pohrdavě na něj plivl. Krátce po poledni vtrhli do velitelství Machos del Monte a další jednotky věrné Noriegovi. Během hodiny ji znovu dobyli. Přivedli vůdce povstalců k Noriegovi. Giroldi plakal a prosil, stejně jako Noriega o několik hodin dříve. Na velitele to neudělalo dojem.
"Už mám těch parchantů plné zuby," řekl vojákům, kteří ho zachránili.
Aby to Noriega zdůraznil, vytáhl pistoli a střelil jednoho z povstalců do obličeje. Pak nařídil Giroldimu pomalou smrt. Pitva později ukázala, že před popravou mu Noriegovi muži ustřelili lokty a kolena, zlomili mu jednu nohu a jedno žebro a rozbili lebku. Rozhořčená vdova po Giroldim prohlásila po útěku do Miami:
"Ze smrti svého manžela viním Američany. Stačilo, aby předvedli svou sílu a vybavení, a jeho převrat by vyšel."
Tato epizoda vyvolala ve Washingtonu bouři kritiky. Senátor Jesse Helms označil prezidenta Bushe, generála Thurmana a zbytek administrativy za bandu Keystone Kops. To je mimochodem odkaz ještě na staré němé filmy, ve kterých hrála skupina trapných a neohrabaných policistů nazvaných Keystone Kops. Do češtiny bychom to mohli přeložit jako hloupí policajti z keystone, nebo ještě lépe trapná parta z Keystone. Senátor Jesse Helms použil tuto metaforu, aby vyjádřil jejich neschopnost a celkový chaos. Vojenský analytik Harry Summers ve svém syndikovaném novinovém sloupku napsal, že americký národní bezpečnostní aparát byl v chaosu. Nejnepříjemněji ze všech se vyjádřil předseda sněmovního výboru pro zpravodajské služby, zástupce Dave McCurdy z Oklahomy. Prohlásil, že Bushova nečinnost vedla k obnovení faktoru slabocha.
Modrá lžíce: Dny před americkou invazí (1989)
V týdnech po nezdařeném převratu se PANAMA CITY rozléhalo napětí. To ale nezabránilo čtyřčm mariňákům, aby se v sobotu 16. prosince večer vydali do hotelu Marriott. Patřili mezi provokatéry skupiny hard chargers. Vyhlídka na střet s panamskými vojáky je jen stěží odradila od hotelového baru, který často přitahoval drzé bělošské ženy. Byli zklamaní, když zjistili, že byl poloprázdný. Na zpáteční cestě do zóny průplavu se mariňáci vydali zkratkou, která je zavedla do čtvrti plné dlážděných ulic a slepých uliček. Byli zmateni a náhle se ocitli u zátarasu. Aby toho nebylo málo, zjistili, že se nacházeli jen blok od panamského velitelství. Jejich Chevrolet okamžitě přilákal davy lidí. Obklopili ho vojáci s ošlehanými vousy a černými tričky, které byly poznávacím znamením Noriegova elitního oddílu Machos del Monte. Mávali kalašnikovy a nařídili mariňákům, aby vystoupili z auta.
"Do prdele, to jsou ti zasraní Machové!" zaklel jeden z mariňáků, když je uviděl.
"Právě nabili!" vykřikl řidič. "Vypadneme odsud!"
Sešlápl plynový pedál až na podlahu a prorazil s autem zátaras. Vojáci na ně stříleli, když prchali do tmy. Jedna kulka zasáhla poručíka Roberta Paze, důstojníka námořní rozvědky. Řidič zamířil do nemocnice Gorgas v zóně průplavu, ale měl problémy ji najít. Když se mu to konečně podařilo, lékaři už poručíka Paze nedokázali zachránit. Toho večera se také konal každoroční vánoční večírek ve Fort Amador v zóně průplavu. Děti zpívaly Feliz Navidad, když posel přinesl generálu Cisnerosovi zprávu o střelbě. Počkal, až píseň skončí, a pak to oznámil, aniž by řekl, že oběť zemřela. Pak nařídil všem důstojníkům, aby se okamžitě dostavili na svá služební místa, a jejich manželkám doporučil, aby se vrátily domů a zůstaly za zavřenými dveřmi. Byl to začátek startovního výstřelu.
V době, kdy poručíka Paze zabili, Thurman a jeho noví štábní důstojníci dokončili plán operace Modrá lžíce, která měla být plnohodnotnou americkou invazí do Panamy. Jejich nadřízení v Pentagonu jej schválili. Prezident Bush byl rozhodnutý, že by se měla uskutečnit. Chyběla jen jiskra, epizoda, která by se dala označit za poslední kapku. Pazova vražda poskytla ospravedlnění. Druhý den ráno se Bush zúčastnil bohoslužby na vojenské základně v Arlingtonu ve Virgínii. Novináři na něj pokřikovali otázky, co hodlal v Panamě dělat. Neodpověděl. Po bohoslužbě se nechal odvézt do Bílého domu na pozdní oběd. Když skončil, vzal si stranou viceprezidenta Dana Quaylea a řekl mu, že se rozhodl proti Noriegovi okamžitě zasáhnout. Pak si do Oválné pracovny svolal své vedoucí poradce. Generál Powell představil plán Modrá lžíce. Mělo se jednat o masivní invazi 27 tisíců vojáků, ze kterých přibližně polovina by byla ze zóny průplavu a druhá polovina ze základen v Americe. Měli udeřit na dvacet sedm cílů současně, zničit Panamské obranné síly, zajmout Noriegu a dohlédnout na rychlý návrat k civilní vládě. Bush se zeptal, zda by bylo možné provést menší operaci zaměřenou konkrétně proti Noriegovi. Powell řekl, že nikoli, protože Noriega se pohyboval rychle a americké komando by ho nemuselo najít.
"Tenhle chlápek si nedá pokoj," povzdechl si Bush, když generál Powell dokončil odpovědi na jeho otázky.
"Bude to jen horší. Udělejme to."
Powell se v 16:00 vrátil do Pentagonu. Jeho první telefonát směřoval ke generálu Thurmanovi do Panamy.
"Prezident říkal, že vám mám určitě říct, že už toho bylo dost. Spusťte Modrou lžíci," řekl Powell Thurmanovi.
"Rozumím, pane."
Pondělí a úterý byly dny intenzivní činnosti v Pentagonu a na vojenských základnách od Kalifornie po Severní Karolínu. Byli mobilizováni armádní rangerové a týmy námořní pěchoty se připravovaly na akci. Celkem 27 684 vojáků. Velitelé letectva shromáždili sílu 285 letadel, aby dopravili stíhačky a jejich vybavení do Panamy. Na jednom z posledních plánovacích zasedání v Pentagonu vznesl generál James Lindsay, náčelník Velitelství speciálních operací, nečekanou obavu. Nelíbil se mu název operace. Jaký by to byl pocit za několik let, ptal se svých kolegů, až by veteráni museli vyprávět příběhy o svých hrdinských činech v Modré lžíci? Znělo to jako název jazzové skladby nebo jako název zapadlého pohraničního městečka. Po léta generoval názvy amerických vojenských operací počítač v Pentagonu. Vyplivl Modrou lžíci, když vyprodukoval téměř tucet dalších pro operaci v Panamě. Například Složitý Labyrint, Tanec Nimroda, Fialová Bouře, Písečná Blecha, Modlitební Kniha, Zlatý Bažant, Trhliny Jedna, Starší Státník nebo Mečový Drahokam. Tentokrát velitelé přehlasovali počítač. Rozhodli, že invaze do Panamy bude od nynějška známá jako operace Spravedlivá příčina.
Operace Spravedlivá příčina: Americká invaze do Panamy (20. prosince 1989)
V úterý 19. prosince večer, když Noriega s několika dalšími důstojníky popíjel whisky Old Parr na velitelském stanovišti v Colónu, mu zazvonil telefon. Zapnul hlasitý odposlech. Volal jeden z jeho štábních důstojníků z Panama City.
"Generále, všechno nasvědčuje tomu, že gringos dneska v noci podniknou velkou vojenskou akci," hlásil důstojník.
Noriega chtěl slyšet na podrobnosti. Nikdy vážně nevěřil, že by se ho Američané pokusili sesadit silou. Když zavěsil, nalil si další sklenku a řekl své sekretářce, aby vyřídila pár telefonátů a zjistila, co se dělo. Pak se ho zmocnil dobře vyvinutý instinkt přežití. Zavolal si řidiče a vyklouzl do noci.
Panamské obranné síly měly 13 tisíc vojáků, ale většina z nich byli policisté, celníci nebo vězeňští dozorci. Pouze asi 3500 jich bylo vycvičených nebo vyzbrojených pro boj. Neměli naději vzdorovat drtivé přesile, která se na ně 20. prosince v předvečerních hodinách sesypala. Více než 3 tisíce příslušníků Rangerů seskočilo padákem na letiště, vojenské základny a další cíle v Panamě, což byl největší bojový výsadek od druhé světové války. Na většině míst se panamští obránci vzdali nebo se prostě rozplynuli. Ti, kteří se udrželi, byli rychle umlčeni ničivou palebnou silou bitevních lodí Spectre.
Nejdůležitějším cílem útočníků bylo panamské velitelství. Kolony tanků a obrněných vozů se k ní přiblížily krátce po 1:00 ráno. Střelecké čety je následovaly v těsném závěsu. Prorážely si cestu přes barikády a zasypávaly chatrné dřevěné budovy kolem těžkou palbou z pušek a raket. Mnohé z nich skončily v plamenech. Vyděšení obyvatelé se vrhli do ulic, někteří z nich jen proto, aby byli zkoseni střelbou. Děti křičely, když je rodiče tahali ven skrze oblaka kouře. Po většinu noci se střílelo. Teprve v 6:00 se Rangerové mohli přesunout do doutnajících trosek panamského velitelství. Zatímco v jeho okolí zuřily boje a další bojové jednotky se zmocňovaly cílů po celé zemi, malé oddíly amerických komand se plížily Panamou na speciální mise.
Jedna z nich našla a zničila Noriegův soukromý Learjet, o kterém se Američané domnívali, že by ho mohl Noriega použít při útěku. Jiné přepadlo vězení, aby osvobodilo Američana, který byl zatčen za spolupráci se CIA. Třetí komando mělo být vyslané, aby našlo a přivezlo Guillerma Endara, který v tom roce vyhrál prezidentské volby, ale nemohl se ujmout úřadu. Místo vyslání této jednotky však američtí velitelé přišli s méně riskantním nápadem. Jednoduše ho pozvali spolu se dvěma dalšími kandidáty na večeři na Howardovu leteckou základnu 19. prosince. Když hosté dorazili, americký diplomat jim sdělil, že se blížila invaze a že Američané jim chtěli předat vládu. Byli ohromeni.
"Měl jsem pocit, jako by mě do hlavy udeřilo velké kladivo," řekl později Endara.
Po několika hodinách čekání byli tři muži převezení na další americkou základnu v zóně průplavu, Fort Clayton. Krátce před 2:00 ráno, kdy bylo Panama City v plamenech, složili přísahu. Fort Clayton se na dalších 30 hodin stal sídlem nové vlády. Teprve když Američané dosáhli vítězství, dovolili novým představitelům Panamy vrátit se na panamské území.
Jak dostat Noriegu (prosinec 1989-leden 1990)
Ve středu v 7:00 ráno odvysílal prezident Bush ve Washingtonu poselství národu. Řekl, že invazi nařídil až potom, co dospěl k závěru, že všechny ostatní cesty byly uzavřeny a životy amerických občanů byly ve vážném nebezpečí. V době jeho projevu už americké síly zajistily všechny své důležité cíle. Jedna nepříjemná skutečnost mu ale znemožnila vyhlásit vítězství. Noriega nebyl nikde k nalezení.
Na dopadení Noriegy bylo vyčleněno několik komand, ale žádné z nich nedostalo včas tip, aby ho vypátralo. Ve středu odpoledne nabídli američtí velitelé odměnu milion dolarů každému, kdo by ho udal. Jeho síť přátel a vojenských kamarádů mu ale dobře posloužila. Američanům se ho nepodařilo najít. Pozornost celého světa se rychle soustředila na tuto hru na kočku a myš. Přestože se Noriegovi podařilo pronásledovatelům několik dní unikat, brzy si uvědomil, že se nemůže skrývat donekonečna. Ukrýval se v malém bytě na okraji Panama City a začal být mrzutý. V neděli odpoledne, bylo to na Štědrý den, se rozhodl zavolat monsignoru José Sebastiánu Laboovi, papežskému nunciovi v Panamě.
Laboa byl otevřený kritik Noriegy a obranných sil, ale také kultivovaný diplomat, který si přál, aby tento konflikt skončil bez dalšího krveprolití. Souhlasil s tím, že Noriegovi poskytne azyl na nunciatuře, jak se říkalo vatikánskému velvyslanectví. Místo aby si Laboa pro Noriegu došel sám, poslal za ním otce Villanuevu, plamenného hrdinu opozice, který se při každé mši modlil za duši Huga Spadafory. Villanueva přijel na určené místo, parkoviště Dairy Queen, ve čtyřdvéřové Toyotě Land Cruiser s tmavými skly. Nikoho neviděl. Nakonec se k němu přiblížila nedaleko zaparkovaná dodávka a zajela na místo vedle něj. Noriega vystoupil, na sobě měl baseballovou čepici, tričko a modré šortky. Vklouzl na zadní sedadlo toyoty. Když se dveře zabouchly, Villanueva se otočil a uviděl muže, proti kterému tak dlouho a hlasitě vedl kampaň.
"Víte, kdo jsem?" zeptal se.
"Ano, bohužel," odpověděl Noriega stroze.
Oba muži během krátké jízdy mlčeli. Na nunciatuře Noriega svým hostitelům sdělil, že chtěl požádat o azyl ve Španělsku. Laboa zavolal španělskému velvyslanci, který mu sdělil, že tato žádost byla neproveditelná, protože Španělsko mělo s Amerikou smlouvu o vydávání osob. Noriega pak navrhl Mexiko, ale mexický velvyslanec se ukázal jako nedostupný. Monsignor Laboa slíbil Noriegovi, že ho nikdy nikomu nevydá proti jeho vůli. Jeho úkolem teď bylo přesvědčit uprchlíka, že vzdát se bylo pro něj nejlepší volbou. Později řekl, že nikdy nepochyboval o tom, že Noriega nakonec bude souhlasit.
"Je to člověk, kterého bez pistole zvládne každý," usoudil nuncius.
Američané ale neměli trpělivou náladu. Jakmile se dozvěděli, že Noriega byl uvnitř nunciatury, vyslali vojáky, aby ji obklíčili. Odpoledne na Štědrý den se pak u brány objevil sám generál Thurman. 40 minut se neúspěšně snažil Laboa přesvědčit, aby svého hosta vydal. Na základě doporučení specialistů na psychologickou válku nařídil Thurman konvoji obrněných vozů, aby co nejtěsněji obklíčil nunciaturu. Dokonce zajížděl na přilehlé chodníky a neustále tůroval motory. V neděli pozdě večer pak poslal vojáky, aby vypálili křoví na nedalekém pozemku a přeměnili ho na přistávací plochu pro vrtulník. Nakonec nechal kolem nunciatury rozmístit obrovské reproduktory, aby do nich mohla nepřetržitě znít ohlušující rocková hudba. Písně, které jeho poradci vybrali, měly názvy zamýšlené jako vzkazy Noriegovi. Mezi nimi Bojoval jsem se zákonem, Nejsi dobrý a Není kam utéct. Američané možná doufali, že tato taktika donutí Noriegu vyběhnout z nunciatury a prosit o milost. Místo toho přiměla Laboa k oznámení, že přerušuje jednání, dokud hluk neustane.
Po několika dnech patové situace Američané přešli k diplomatičtějšímu přístupu. Odsunuli své obrněné vozy od nunciatury, odpojili reproduktory a stáhli většinu svých vojáků. 2. ledna přijel do Panamy náměstek ministra zahraničí Lawrence Eagleburger. Téhož dne Laboa začal Noriegu vybízet, aby přemýšlel o kapitulaci. Odhrnul závěs, aby Noriega viděl na rozzuřený dav, který se shromáždil venku a skandoval "vrahu!" a "zabijte ho!". Jednu chvíli dokonce Noriegovi nepřímo navrhl, aby se zamyslel nad osudem, který potkal italského diktátora Benita Mussoliniho. V roce 1945 ho zajali jeho nepřátelé, když se snažil uprchnout, popravili ho a pak pověsili hlavou dolů na veřejném prostranství.
Odpoledne 3. ledna, 11 dní po příchodu do nunciatury, si Noriega konečně uvědomil, že nemá kam utéct. Než se vzdal, požádal, aby se mohl zúčastnit katolické mše. Otec Villanueva byl rozhořčen už samotným nápadem. Mši svatou toho večera sloužil sám Laboa. Když skončila, odešel Noriega do svého pokoje a oblékl si úhledně vyžehlenou uniformu, kterou mu poslala jedna z jeho milenek. Krátce před 21:00 se vydal ke dveřím nunciatury. Když se je chystal otevřít, Villanueva na něj poprvé od jejich setkání v promluvil.
"Budu se za vás modlit každý den," řekl.
"Děkuji," odpověděl Noriega.
S tím poražený Noriega odešel. Jakmile opustil pozemek velvyslanectví, vrhli se na něj američtí vojáci, spoutali mu zápěstí za zády a odvedli ho do čekajícího vrtulníku. Druhý den za úsvitu už seděl v cele Metropolitního nápravného centra v Miami.
Závěr: Americké drogové schéma ve světě
Když americká vojska vtrhla do PANAMY a sesadila generála Manuela Noriegu, Panama City se proměnilo v násilnou anarchii. Zdálo se, že tento výsledek invaze Američany zcela zaskočil. Trvalo jim několik dní, než si uvědomili, že zničením sil, které zaručovaly veřejný pořádek, na sebe vzali povinnost nahradit je sami, dokud nebudou vytvořené nové místní síly. To už ale bylo pozdě.
Hlavní bulváry v Panama City lemují bohatě zásobené obchodní domy, exkluzivní butiky a specializované prodejny, kde se prodává všechno od televizorů a stereofonního vybavení až po diamantové šperky a vozy Jaguar. Nakupující z celé Latinské Ameriky a Karibiku sem létají utrácet peníze. Den po invazi Američanů se chudí Panamci konečně dočkali. V polovině dopoledne 21. prosince 1989 byly hlavní ulice nákupní čtvrti ucpané lidmi, kteří tlačili tovární sporáky, ledničky a pračky. Někteří se objevili s vozíky a naplnili je až po okraj mraženým masem, bednami s alkoholem, nábytkem a vším, co našli. Trvalo jim necelých 36 hodin, než zbavili proslulá panamská nákupní centra téměř veškerého zboží. Totéž se stalo v Kolonu, jednom z nejaktivnějších svobodných přístavů na polokouli. Tam houfy lupičů rozbíjely nákladní kontejnery a odnášely všechno, co našly. Podle jednoho z odhadů bylo během těchto hodin ukradeno zboží za více než 2 miliardy dolarů. Toto běsnění by zastavila i malá demonstrace síly, ale američtí vojáci se nikdy neobjevili. Další velkou ztrátou, kterou americká invaze způsobila, byly požáry, které vznikly během bojů. Mnoho budov v okolí panamského velitelství bylo postaveno ze dřeva. Stejně tak další budovy v barrios, kam přišli američtí vojáci, aby zlikvidovali odstřelovače a další zbytky obranných sil. Jejich těžké zbraně vyvolaly požáry, které pohltily desítky městských bloků a zanechaly tisíce lidí bez domova. Někteří lupiči při sbírání svého pokladu volali Viva Bush! Nebyli však jediní, kdo byl Američanům za jejich invazi vděčný. Mnoho Panamců bylo silně frustrovaných neschopností zbavit se Noriegy. Ulevilo se jim proto, když se vylodila americká vojska, aby ho sesadila. Na několika místech vítali invazní jednotky dokonce potleskem.
Ztráty Američanů v operaci Spravedlivá příčina byly malé, pouze 23 mrtvých. Devět v důsledku nepřátelské palby, a 347 zraněných. Počet zabitých Panamců zůstal nejistý. Podle odhadů, které Southcom zveřejnila, přišlo o život 314 panamských vojáků a 202 civilistů. Někteří Američané a mnozí Panamci se domnívali, že skutečný počet byl dvakrát vyšší.
Když byl Noriega postaven před soud v Miami, byl stejně tak válečnou trofejí jako obžalovaným z trestného činu. Bylo sporné, zda měli Američané podle mezinárodního práva právo na jeho únos a soud. V první fázi procesu se důkazy proti němu zdály slabé a nepřímé.
Prokurátoři pak předložili překvapivého svědka, Carlose Lehdera, federálního vězně, který byl klíčovou postavou medellínského drogového kartelu. Pamatujete si na můj pořad Pablo Escobar? Tam jsem ho podrobně popisoval v prvním díle. Lehder měl přímé znalosti o Noriegových zločinech a jeho svědectví bylo rozhodující. 9. dubna 1992 byl Noriega odsouzený v osmi případech souvisejících s drogami ke 40 letům vězení. Nový panamský prezident Guillermo Endara v jednom ze svých prvních veřejných prohlášení oznámil, že Panamci budou navždy slavit 20. prosinec jako výročí svého osvobození.
Postupem měsíců však mnozí začali na americkou invazi měnit názor. Někteří byli rozhořčeni, když se dozvěděli, jak štědře Američané Noriegu v průběhu let podporovali. Jiné rozčaroval pohled na rodiny bez domova a vypálené čtvrti. Když se blížilo první výročí americké invaze, někteří požadovali, aby se připomínala jako den smutku. Prezident Endara, který si byl dobře vědom měnících se nálad společnosti, ale zároveň byl za své postavení Američanům zavázán, dosáhl kompromisu a vyhlásil tento den dnem zamyšlení. Skutečnost, že Endaru dosadila k moci cizí vláda a přísahu složil na cizí vojenské základně, ho od počátku ochromovala. Možná by se mu podařilo toto stigma překonat, kdyby byl schopný politik nebo správce, ale on nebyl ani jedno, ani druhé. V roce 1994, kdy opustil úřad, byl velmi nepopulární.
Ani další dva prezidenti se neukázali jako lepší. Volební kampaň v roce 2004 byla napínavější než všechny ostatní od americké invaze. Zejména proto, že na volebním lístku byl kandidát s velmi známým jménem. Byl jím Martin Torrijos, syn populistického generála, který vládl zemi mezi lety 1968 až 81 a jehož památky si mnozí chudí Panamci stále váží. Jeho vítězství bylo zčásti uzavřením kruhu, a to nejen proto, že byl synem milovaného otce. Když bylo Martinu Torrijosovi patnáct let, požádal svého otce o povolení vstoupit do brigády, kterou Hugo Spadafora sestavoval pro boj po boku sandinistických partyzánů v Nikaragui. Jeho otec souhlasil. Mladík se boje nedočkal, ale začal Spadaforu obdivovat a v dospělosti si Spadaforovy památky vážil. Když se stal panamským prezidentem, vykoupil nejen odkaz svého otce, ale také romantického hrdiny, jehož vražda před devatenácti lety určila běh panamských dějin.
Americká invaze za sebou nechala opět zmar, beznaděj, bolest, utrpení, slzy a děs. Noriega Američanům u moci nevadil, když jim byl užitečný. Noriega měl výhodné vztahy se CIA a kolumbijskými obchodníky, kteří spolupracovali v boji proti komunismu podporou nikaragujských povstalců. Pro Ameriku Noriega zajišťoval bezpečnost Panamského průplavu, na jehož amerických základnách se nacházelo přes 10 tisíc vojáků. K jeho příspěvkům k americkému tažení proti komunismu patřilo praní špinavých peněz a provozování letů se zbraněmi pro nikaragujské povstalce. V roce 1986 platili Američané Noriegovi 200 tisíc dolarů ročně.
V prosinci 1989 už Noriega nebyl užitečný. Prezident Bush starší se obrátil proti Noriegovi, který údajně natáčel vysoce postavené představitele CIA a Ameriky na sexuálních večírcích s nezletilými chlapci a dívkami ve svém domě v Panamě. Když už Noriega nebyl za potřebí, svrhli ho.
Celou věc ale musíme pochopit v široké globální perspektivě. CIA byla v podstatě největší drogovou organizací na světě. Ruku v ruce s tím kráčel i zájem o přírodní suroviny, jako ropa a plyn. Proto Američané udržovali zkorumpované a často tyranské diktátory v zemích třetího světa. Od Mobuta v africkém Kongu přes Noriegu v Panamě, Pinocheta v Chile, Marcose na Filipínách, Suharta v Indonésii, Ziu v Pákistánu až po Park Chung Hee v Jižní Koreji. Jak popsala Naomi Kleinová, Amerika tyto diktátory využila k zavedení ekonomického utahování opasků, které by v demokracii nikdy nebylo přijato. Více než polovina z těchto diktátorů nebo jejich rodin přímo či nepřímo profitovala z obchodu s drogami. Do tohoto globálního schématu, které Američané instalují po světě, spadal i Noriega. Toto je příběh další americké invaze a svržení cizí vlády. Invaze, která neměla se spravedlností nic společného. Sledovala jen brutální a chladnokrevné mocenské zájmy impéria. Na americké převraty a svrhávání cizích vlád se proto nesmí zapomenout. Musejí se psát do historických učebnic kolektivní paměti lidské civilizace. Té, která touží po skutečné svobodě, prahne po pravdě a žízní po lepším světě v míru, harmonii a bezpečí.