Šestý díl se věnuje různým kontroverzním tématům spojeným s Vatikánem a mafií. Mezi těmito tématy jsou například vražda bankéře Roberta Calviho, zednářská symbolika, sekta Opus Dei, černé operace a americká výchova teroristů. Dále se v pořadu řeší drogový boom, který způsobuje značné společenské škody a mění vztahy mezi různými zeměmi. Poslední kapitola se zaměřuje na současnou situaci v katolické církvi a na papeže Františka. Celkově se jedná o provokativní cyklus, který má za cíl ukázat temné stránky Vatikánu a jeho vlivu na celou společnost.
Osoby a obsazení
|
Jorge Mario Bergoglio (papež František I.) |
generální představený jezuitské provincie v Argentině, který se podílel na operaci Condor |
|
Roberto Calvi |
šéf Banco Ambrosiano, který založil vatikánské krycí společnosti |
|
Giuseppe Santovito |
šéf italské vojenské rozvědky SISMI |
|
Francesco Pazienza |
druhý velitel SISMI a agent CIA |
|
otec Felix Morlion |
bývalý úředník OSS, zakladatel zpravodajské agentury Pro Deo v Římě |
|
Mons. Paul Marcinkus |
duchovní z Cicera ve státě Illinois, který se stal vedoucím Vatikánské banky |
|
Michele Sindona |
spojka mezi CIA, mafií a Vatikánem |
|
Henry Kissinger |
bývalý ministr zahraničí USA a mistrný geopolitický stratég. |
|
Michael Ledeen |
americký zpravodajský důstojník, který úzce spolupracoval s Propaganda Due |
|
Abdullah Çatli |
místopředseda Šedých vlků a vrah CIA |
|
Mehmet Ali Agca |
atentátník Šedých vlků, který se pokusil o atentát na papeže Jana Pavla II. |
Úvod
V minulém pátém díle jsem se podíval podrobně na přípravu, průběh a následky atentátu na papeže Jana Pavla II. Ten totiž zahájil dialog s Kremlem, uklidňoval polskou Solidaritu, což bylo v přímém rozporu se zájmy CIA, která chtěla naopak vyprovokovat Solidaritu k neuváženým akcím. Probíhala i řada dalších věcí, ale tou nejdůležitější bylo, že papež Jan Pavel II. se chtěl vydat po vlastní mírové ose. Nesvatá aliance Vatikánu, mafie a CIA mu to musela důrazně připomenout. Na scénu přišli turečtí šedí vlci.
Drogový boom: Kdo šňupe, ten platí!
Zlatý trojúhelník produkoval v 80. letech minulého století 80 % světových zásob opia. Na konci roku 1982 měl protidrogový úřad důkazy o více než čtyřiceti heroinových syndikátech a dvou stech heroinových laboratořích působících v Pákistánu. CIA ukládala velkou část svých zisků z těchto operací v libanonské společnosti Shakarchi Trading Company, která sloužila nejen jako výhodná pračka peněz, ale také jako přepravní firma, která dodávala osmi a půl tunové zásilky vybraného hnědého produktu zločineckému syndikátu Gambino v New Yorku.
Hlavní pračkou peněz pro novou heroinovou síť ale zůstávala banka zločinců Bank of Credit and Commerce International, která si nadále ponechávala své hlavní kanceláře v Londýně a Karáčí. Hlavním ředitelem zůstal James Bath, spolupracovník CIA a obchodní partner George Bushe mladšího. Bert Lance, americký podnikatel, který za prezidenta Jimmyho Cartera působil jako ředitel Úřadu pro řízení a rozpočet, se v roce 1981 objevil jako klíčový poradce této banky zločinců spolu s arkansaským mocenským makléřem Jacksonem Stephensem.
A teď drobná odbočka. Znáte můj trojdílný dokumentClintonova vražedná mašinérie? Tam jsem probíral obchody indonéského miliardářeMochtara Riadiho, který měl blízko k pravicovému diktátorovi Suhartovi. To jsem zase probíral v mém dokumentuIndonéský holokaust. Mochtar Riadi byl spojencem Billa Clintona v Arkansasu, a hádejte, kdo byl agentem Mochtara Riadiho? Opět Jackson Stephens, klíčový poradce banky zločinců. Jen opět, abychom si věci spojovali do souvislostí.
Díky Lanceovi a Stephensovi se Arkansas na západě náhle stal centrem mezinárodního pašování drog. Na malé letiště v Meně pašovali kokain zaměstnanci CIA, včetně pašeráka drog Barryho Seala. Tato aktiva také dopravovala do Meny obrovské balíky peněz, které prala First American Bank patřící bance zločinců. First American Bank byla finanční instituce ve Washingtonu, kterou pro banku zločinců získal bývalý ministr obrany Clark Clifford. Hotovost pocházela od zločinecké rodiny Gambino, která za každou zásilku vyplácela 50 milionů dolarů.
Věci kolem západu a Arkansasu jsem probíral opět v mém trojdílném cyklu Clintonova vražedná mašinérie. Ovšem tehdy jsem popisoval jen výsek celého komplexu mezinárodního podsvětí a zločineckých syndikátů. Na projekčním plátně Clintonových jsem vykresloval, jak jeden takový mezinárodní zločinecký syndikát, ve spolupráci s armádou, CIA a politiky, funguje. V tomto cyklu popisuji už celkový obraz mezinárodního podsvětí a zločineckých syndikátů.
Praní špinavých peněz ve First American Bank probíhalo ve spojení s Worthern Bank, finanční institucí vlastněnou Jacksonem Stephensem, a také proslulým Úřadem pro financování rozvoje. To byla státní agentura, kterou zřídil guvernér Bill Clinton. To jsem probíral konkrétně v šesté kapitole prvního dílu Clintonovy vražedné mašinérie. Chci, abychom si kombinovali ty souvislosti a napojení Clintonova zločineckého syndikátu na tu mezinárodní úroveň. Pořadem o Clintonových jsem si připravoval předpolí také pro tento shrnující dokument.
Jackson Stephens byl významným dárcem Clintonovy guvernérské kampaně v roce 1982 a banka Worthern poskytla Billu Clintonovi úvěrovou linku ve výši 3,5 milionu dolarů. Do roku 1985 se banka zločinců stala mezinárodní organizací v hodnotě 23 miliard dolarů. Jejím prostřednictvím CIA vyplatila Licio Gellimu více než 83 milionů dolarů například na operaci Gladio. Kupodivu část těchto peněz skončila v pokladně Irské republikánské armády IRA.
Boží bankéř: Je třeba zabít Calviho
Arthur Hartmann, další ředitel banky zločinců, byl ve špionážní hře starým známým. Po desetiletí spolupracoval s britskou a saúdskou rozvědkou. Hartmann působil také jako prezident Rothschildovy banky v Curychu. V červnu 1982 obdržela Hartmannova banka v Curychu ranní zásilku od banky zločinců. Kufr napěchovaný 21 miliony dolarů v hotovosti. Peníze měly být použity na vraždu Roberta Calviho.
Rozhodnutí zabít Calviho nebylo přijaté lehce. CIA se snažila vyřešit aféru banky Ambrosiano tím, že jako nového "mezinárodního poradce" bankéře poskytla Francesca Pazienzu. Tento krok byl projevem odhodlání CIA vyřešit blamáž banky Ambrosio. Jen málo osob mělo pro Gladio větší význam než Pazienza. A nikdo nebyl více napojený na mocenské činitele operace. Francesco Pazienza, vystudovaný lékař, opustil svou lékařskou profesi, aby mohl sloužit operaci Gladio. Do služeb SISMI generála Santovita jej vyslal bývalý velitel NATO a ministr zahraničí Alexander Haig, a bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger. Jako přední člen Propaganda Due se pravidelně setkával s Licio Gellim a později byl označen za spolupachatele bombového útoku v Bologni.
Od roku 1978 úzce spolupracoval s Henrim Arsanem ve společnosti Stibam. Tady zařizoval prodej flotily válečných lodí Saddámu Husajnovi do Iráku. Pazienza byl také prvotřídním mafiánem. Měl synovské vazby na Pippa Calo a Salvatora Inzerilla, a tím i na rodinu Gambino v Americe. Díky přátelství s Michaelem Ledeenem se Pazienza hluboce zapojil do politických záležitostí Ameriky. Například realizace operaceBillygate. Spiknutí spojujícího bratra prezidenta Jimmyho Cartera s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny, skupinou usilující o zničení Izraele.
Sedm dní po zastřelení Jana Pavla II. byl Roberto Calvi zatčen za nezákonný převod finančních prostředků z Itálie. Jakmile se tak stalo, Calviho rodina kontaktovala arcibiskupa Marcinkuse a požádala jej o pomoc při propuštění bankéře z cely. Marcinkus na jejich prosby reagoval slovy:"Pokud Vatikánská banka přijme jakoukoli odpovědnost, utrpí tím nejen obraz Vatikánu. Proděláte i vy, protože naše problémy jsou i vaše problémy."
Vězení bylo nejhorší zkušeností Calviho života. Byl bolestně introvertní, posedlý svým chováním a puntičkářský v osobní péči. Jeho spoluvězni si krátili čas hraním karet a poslechem rokenrolu v rádiu. Roberto Calvi nemohl před zraky ostatních ani spát, ani chodit na záchod. Jeden z návštěvníků ho našel jako naprosto podřízeného člověka, který pokorně poslouchal posměvačné dozorce. Byl na pokraji fyzického i psychického vyčerpání. 3. července se Roberto Calvi při výslechu milánskými soudci rozplakal: "Jsem jen nejnižší z nejnižších," vzlykal. "Jsem jenom pes, který slouží ostatním."Soudci se zeptali: "Kdo vám tedy poroučí? Kdo je majitelem banky?" Na to se Calvi sebral a odpověděl:"Víc vám nemohu říct."
Když 7. července italská vláda obvinila Michele Sindonu z vraždy Giorgia Ambrosoliho, Roberto Calvi spolykal množství barbiturátů a podřezal si zápěstí. Když na vězeňské ošetřovně přišel k vědomí, řekl, že jednal ve chvíli "jasné deprese". 29. července byl Roberto Calvi odsouzený ke čtyřem letům odnětí svobody a pokutě ve výši šestnácti miliard lir. Jeho právník podal odvolání a Calvi byl propuštěný na kauci.
Do týdne se vrátil do funkce předsedy představenstva banky Ambrosiano. S vědomím, že skořápková hra je prohraná, se Calvi obrátil na Svatého otce s poslední žádostí o vysvobození. Panovaly obavy z prozrazení obří tajné operace CIA ve spojení s mafií a Vatikánskou bankou. Ve čtvrtek 17. června přišel převrat. Italské finanční noviny, zveřejnily kompletní text dopisu Italské banky Calvimu a ředitelům banky Ambrosiano. Akcie banky Ambrosiano se ocitly ve volném pádu, který vyústil v úplný kolaps.
Ve čtvrtém patře sídla Ambrosiana se konala mimořádná schůze. Zavládla panika. Došlo k výměně obvinění. Padaly výhrůžky. Byli předvolaní právníci. Když se podařilo obnovit určitý pořádek, byl Calvi jednomyslně odvolaný z funkce v bance. Na Calviho byl vydán nový zatykač. Předchozí týden se Calvimu podařilo z Milána uprchnout. Nyní byl jedním z nejhledanějších uprchlíků na světě. Den po jeho zmizení Graziella Corrocherová, bankéřova pětapadesátiletá osobní sekretářka, spadla nebo byla vyhozená z pátého patra budovy banky Ambrosiano. Tělo dopadlo s nárazem na rampu vedoucí do podzemních garáží banky. K žádnému zatčení nedošlo a příčina její smrti zůstává neznámá.
Po opuštění Milána se Roberto Calvi dostal do přístavního města Terstu, kde se nalodil na loď Outrango, která byla společností Stibam využívaná k pašování drog. Lodí odplul do malé rybářské vesnice Muggia v Jugoslávii. Setkal se s otcem Felixem Carbonim, který jej odvezl do bezpečného domu v Rakousku. Tam obdržel pas, který byl pravý ve všech ohledech kromě jména jeho držitele. "Roberto Calvi" bylo hrubě, ale jednoduše upravené na Gian Roberto Calvini.
14. června 1982 Calvi odletěl do Londýna letadlem, které si pronajal Hans Kunz, který se podílel na operaci zbraně za drogy společnosti Stibam. Rakouský podnikatel se podílel na dodávkách raket Exocet pro argentinskou vojenskou juntu ve válce o Falklandy. Objednávku zadal Licio Gelli. Finanční prostředky poskytla banka Ambrosiano prostřednictvím vatikánské fiktivní společnosti v Panamě. V Londýně byl Roberto Calvi umístěný do bytu v osmém patře zaplivaného činžovního domu u King’s Row, který sloužil jako nevěstinec pro rozmařilou klientelu. Úkryt mu zajistil otec Felix Carboni, který si pro sebe zamluvil ubytování v luxusním londýnském hotelu Hilton.
Roberto Calvi, který byl čím dál mrzutější a vyděšenější, strávil následující dva dny v nuzné ložnici natažený na posteli, zíral na televizi a telefonoval. Několikrát mluvil se svou dcerou Annou v Curychu. Vyprávěl jí o nebezpečí, které jí hrozí, a prosil ji, aby odjela z Evropy do Ameriky."Děje se něco opravdu důležitého," řekl, "a dnes nebo zítra se rozpoutá peklo."
17. června 1982 bylo tělo Roberta Calviho nalezené visící na oranžové smyčce pod mostem Blackfriars Bridge v Londýně, jeho nohy byly ponořené v kalných vodách Temže. Na sobě měl lehký šedý oblek, na zápěstí mu zůstaly drahé hodinky a v peněžence měl nacpaných 20000 dolarů. V kapsách měl čtyři páry brýlí a zfalšovaný italský pas; v kalhotách měl nacpaných pět cihel.
Zednářská symbolika
Místo Calviho skonu okamžitě vzbudilo podezření. Členové různých zednářských lóží v Itálii nosí černé hábity a oslovují se "bratře". V "Seznamu zednářských lóží", oficiálním rejstříku evropského zednářstva, je dokonce uvedená lóže Blackfriars pod číslem 3722. Skutečnost, že se na těle našlo zednářské dílo v podobě cihel, byla považována za významnou. Stejně jako fakt, že zednářská přísaha stanovila, že zrádci mají být v blízkosti stoupajícího přílivu oběšení provazem.
Vražda nebo sebevražda: Škrtič promluvil
Calviho smrt byla nejprve koronerovou porotou v Londýně označená za sebevraždu. Verdikt byl ale rychle zrušený, a druhá porota prohlásila, že není schopná rozhodnout mezi vraždou a sebevraždou. Vyšetřování pokračovalo mnoho let. Italští detektivové byli i nadále přesvědčení, že bankéř musel být zabitý. V době svého skonu bylo Calvimu dvaašedesát let a měl nadváhu. Trpěl špatným zrakem a výraznou závratí. Aby spáchal sebevraždu, musel by překonat impozantní překážky. V naprosté tmě by musel spatřit lešení pod mostem, prakticky ponořené v přílivu. Musel by si vycpat kalhoty a kapsy cihlami, přelézt kamenný parapet a sestoupit po dvanáctimetrovém svislém žebříku. Pak se po lešení vydat osm metrů. Potom by se musel opatrně spustit na další sloup lešení, než by si nasadil krk do smyčky a vrhl se dolů.
V roce 1998 bylo Calviho tělo nakonec exhumováno. Koroner zjistil, že muž, který byl známý jako Boží bankéř, byl skutečně zavražděný. V návaznosti na toto rozhodnutí Francesco Di Carlo, manažer obchodu s heroinem sicilské mafie, vypověděl, že byl oslovený, aby Calviho zabil, členy zločinecké rodiny Corleone pod vedením kápa Giuseppe Cala, mafiánského pokladníka. Objednávku Calviho smrti ze strany Giuseppe Cala a zednáře Licio Gelliho potvrdili další vysoce postavení mafiáni. Mám opět jejich jména, ale ta nám nic neřeknou.
Nenapravitelné škody
Aféry Ambrosiano a neústupný Polák na papežském stolci způsobili operaci Gladio velké škody. Po zveřejnění seznamu členů lóže Propaganda Due 17. března 1981, byl Licio Gelli nucený uprchnout z Itálie. Zprávy o generálech, admirálech, poslancích, členech italské vlády, průmyslnících, policistech, úřednících tajných služeb a církevních hodnostářích, kteří patřili k Propaganda Due, byly zveřejněny už dříve. Objevení stejného seznamu Propaganda Due v Gelliho vile otřáslo italským tiskem, aby si uvědomil realitu této zlověstné lóže a její záměr získat kontrolu nad vládou.
Měsíc po Calviho smrti se ve Vatikánské bance objevili komisaři z Italské banky, aby konfrontovali arcibiskupa Marcinkuse ohledně jeho podílu na krachu Banco Ambrosiano. Italská vláda nadále vyvíjela tlak na Svatý stolec, aby plně odhalil své zapojení do aféry Ambrosiano. Jan Pavel II. přesto tvrdošíjně odmítal přiznat spojení s těmito společnostmi.
Sekta Opus Dei
24. května 1984 byla v sídle Evropského obchodního sdružení v Ženevě provedena "platba z dobré vůle" ve výši 250 milionů dolarů, kterou Vatikán vyplatil věřitelům banky Ambrosiano. Peníze na odškodnění pocházely ze záhadného vkladu, který ve Vatikánské bance složil státní tajemník Casaroli ve výši 406 milionů dolarů. Zdrojem hotovosti byla Opus Dei. Šlo o hluboce konzervativní katolickou organizaci, která nashromáždila majetek v odhadované výši 3 miliard dolarů. Ve snaze podpořit papežství po škodách způsobených Vatikánskou bankou, převzala organizace Opus Dei lirové dluhy některých bank v rámci skupiny Ambrosiano.
Výměnou za tato dobrodiní udělil Jan Pavel II. sektě Opus Dei uznání jako "osobní prelatuře". Tento status zajišťoval, že se tajná společnost bude zodpovídat pouze a jedině papeži. Žádný místní biskup ji nemohl disciplinovat ani sankcionovat. Ze dne na den se Opus Dei stalo celosvětovým církevním hnutím bez konkrétní diecéze. Žádná organizace v dějinách římskokatolické církve, s výjimkou Tovaryšstva Ježíšova, neměla takovou moc.
Opus Dei, založené v roce 1928 Josemaríou Escrivou, španělským knězem a právníkem, je hnutí, jehož členové dodržují "cestu", přísný denní řád předepsaný Escrivou. Řád zahrnuje mši svatou, zbožnou četbu, soukromou modlitbu a fyzické umrtvování, což představuje sebebičování biči a řetězy, aby si podrobili tělo. "Numeráři" – svobodní laičtí členové – se v řádu zavazují k "celibátu" a žijí v "centrech". Zaměstnávají se v soukromém sektoru a své příjmy věnují hnutí Opus Dei. Žijí ze skromného stipendia. "Supernumeráři" jsou manželské páry, které společně udržují cestu v rámci svých soukromých domů. Hnutí Opus Dei zahrnuje také spolupracovníky. Jsou to svobodní lidé, kteří nemohou žít v centrech kvůli jiným povinnostem, jako je péče o staré rodiče. Opus Dei má další spolupracovníky, které tvoří svobodní nebo ženatí jednotlivci. Ti přispívají lvím podílem svých příjmů na Opus Dei, ale ještě nepřijali "božské povolání" každodenního duchovního režimu.
Přestože se Opus Dei hlásí k nesmiřitelné poslušnosti katolické nauce, porušuje toto hnutí kardinální princip kanonického práva. Zůstává totiž tajnou společností, podobně jako svobodné zednářství. Opus Dei nezveřejňuje seznam svých členů a členové podle stanov hnutí z roku 1950 nesmějí bez výslovného svolení svých představených prozradit svou příslušnost k hnutí Opus Dei. Většina toho, co je o sektě Opus Dei známé, pochází od Johna Roche, profesora Oxfordské univerzity, který řád opustil a porušil slib mlčenlivosti.
V eseji nazvané Vnitřní svět Opus Dei Roche píše:"Vnitřně je totalitní a prodchnutá fašistickými myšlenkami obrácenými k náboženským účelům. Myšlenkami, které jistě čerpala ze Španělska v prvních letech své existence. Svým duchem je prakticky okultní, je zákonem sama pro sebe, zcela sebestředná, neochotně přijímá římskou autoritu, protože Řím stále považuje za pravověrný."
Do roku 1984, kdy došlo k odškodnění, se Opus Dei stal podnikem s obratem 3 miliardy dolarů. Ovládal 600 novin, 52 rozhlasových a televizních stanic, 12 filmových společností a 38 zpravodajských agentur. Mezi významné Američany, kteří se s hnutím spojili, patřili ředitel CIA William Casey, nebo William Simon ze společnosti Citicorp. David Kennedy z Continental Illinois, třebaže mormon, se stal nápadným přítelem sekty Opus Dei. Jeho banka byla hlavním akcionářem banky Opus Dei v Barceloně.
CIA začala v roce 1971 do pokladny sekty Opus Dei posílat miliony, aby zmařila rozvoj teologie osvobození v Latinské Americe. Velká část těchto peněz skončila v chilském Institutu pro všeobecná studia, think-tanku Opus Dei. V průběhu 80. let využívala CIA jako hlavní sílu v Polsku Opus Dei. Numeráři a supernumeráři poskytovali Solidaritě trvalou podporu. Ta podle některých údajů, dosáhla do konce 80. let téměř jedné miliardy dolarů.
Opus Dei také pořádala kurzy, semináře a konference. Na nich indoktrinovala polské učitele, vědce a ekonomy zásadami západní demokracie a plány sjednocené Evropy, podle představ Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise, v souvislosti s blížícím se rozpadem Sovětského Svazu.
Zatykač, vězení a zlaté pruty
26. února 1987 dospěli vyšetřující soudci k závěru, že Vatikánská banka fungovala jako zastřešení pro nezákonné transakce Roberta Calviho, že vlastnila podstatný podíl v Banco Ambrosiano i ve fiktivních společnostech, a že je odpovědná za krádež 1,75 miliardy dolarů. Na tři nejvyšší představitele Vatikánské banky byl vydaný zatykač: Arcibiskup Paul Marcinkus, Luigi Mennini a Pellegrino del Strobel. K zatčení ale nedošlo. Vatikán vzal své úředníky pod plnou ochranu.
Například arcibiskup Marcinkus zůstal pod papežskou ochranou až do roku 1991, kdy se usadil v Sun City v Arizoně. Italské úřady se po celé následující desetiletí snažily přesvědčit americké úředníky, aby arcibiskupa vrátili do Itálie a on mohl stanout před porotou. Tyto snahy se však ukázaly jako bezvýsledné. Americké ministerstvo spravedlnosti vydalo podivné rozhodnutí, že Marcinkus vlastní vatikánský pas a nemůže být vydaný do Itálie, přestože se jeho zločiny staly na italské půdě. Nikdo v CIA nechtěl, aby Marcinkus u soudu vypovídal o svých vazbách na Propaganda Due a sicilskou mafii, ani o převodech finančních prostředků Solidaritě, odpůrcům teologie osvobození a pravicovým režimům v Latinské Americe. A tak Marcinkus zůstával chráněný před spravedlností nikoli ve Vatikánu, ale v Sun City v Arizoně. A že se mu nežilo špatně. Vstoupil do prestižního Country klubu, denně hrál golf a kouřil drahé doutníky. Zemřel z neznámých příčin 20. února 2006.
Podobně to dopadlo s dalším zednářským mistrem, Licio Gellim. V roce 1987 se Licio Gelli vydal švýcarským úřadům v Jižní Americe s tvrzením, že je "na konci svých sil" a trpí srdečními problémy. Vzdal se až po vyjednání podmínek svého návratu do Itálie. Obviněný měl být pouze z finančních deliktů. Po necelých dvou měsících strávených za mřížemi si Licio Gelli stěžoval na zhoršující se zdravotní stav a byl podmínečně propuštěný. V roce 1992 byl odsouzený k osmnácti letům vězení za účast v aféře Ambrosiano. Po odvolání byl trest snížen na dvanáct let. Dalších šest let zůstal Gelli v domácím vězení ve své luxusní vile v Toskánsku. Když ho v roce 1998 přišla policie převézt do veřejného zařízení, Gelli opět zmizel. Ve vile policie objevila 363 kilogramů zlatých prutů zakopaných v květináčích na terase mezi jeho muškáty a begoniemi. Velmistr Propaganda Due zlato ukradl jugoslávské vládě, když pro nacisty provozoval krysí stezky.
Nacista v čele nové Vatikánské banky
V rámci reorganizace vatikánských financí v rámci Opus Dei, která se rozběhla v roce 1989, byla u Vatikánské banky zřízena nová pětičlenná dozorčí rada složená z "laických odborníků". Jedním z členů správní rady této nové Vatikánské banky byl Hermann Abs. Ten byl mimojiné šéfem Deutsche Bank. Jenže se ukázalo, že Hermann Abs, ředitel Deutsche Bank a člen výboru Vatikánské banky, byl bývalým Hitlerovým bankéřem. Ba co víc, dokonce šéfoval společnosti IG Farben, která provozovala vlastní otrocký pracovní tábor v Osvětimi. Po válce byl Herman Abs pověřen přidělováním finančních prostředků z Marshallova plánu německému průmyslu. Díky této pozici se stal klíčovou postavou při vzniku Gladia.
Herman Abs byl stejně jako mnoho dalších maltézským rytířem. Duchové nacismu se ve Vatikánské bance objevili ještě po 40 letech, ba co víc, ještě po 40 letech ex-nacisté šéfovali Deutsche Bank. To je jen střípek toho, co budu během tohoto roku odhalovat v mých dokumentárních cyklech ohledně Evropské Unie, jak ex-nacisté znovu dobývají Evropu a získávají opět čelní místa a ostruhy v evropské čtvrté říši. Tohle je jen taková drobná ukázka. Finance svatéMatky církve byly nyní v rukou tajné katolické společnosti, která zůstala ve službách CIA a tajné skupiny globálních ekonomů.
Američané vychovávají své teroristy
CIA už ale opět zajímala situace v Afghánistánu. Aby CIA dohnala Sovětský Svaz k totálnímu kolapsu, pokračovala v zásobování svaté války municí a penězi, až se válka v Afghánistánu stala nejdražším tajným podnikem CIA. Do roku 1985 dostávali afghánští povstalci od CIA špinavé peníze ve výši 250 milionů dolarů ročně na boj proti 115000 sovětských vojáků, kteří zemi okupovali. Do roku 1988 dosáhly roční platby muslimským partyzánům téměř 1 miliardy dolarů. V té době už CIA džihádistům, které považovala za "bojovníky za svobodu", dodávala také vysoce sofistikované zbraně, včetně raket Stinger.
Ve snaze dodat džihádu rekruty CIA opět zaměřila svou pozornost na americkou černošskou komunitu. Tento vývoj byl pochopitelný. CIA si uvědomovala, že miliony Afroameričanů, kteří se cítili zneuznaní systémem, konvertovali k islámu, který považovali za "náboženství černých". Černošské hnutí dalo vzniknout stovkám mešit ve vnitřních částech amerických měst. Ale co se nestalo. Amerika si začala vychovávat a připravovat své první teroristy. V roce 1980 začala CIA vysílat do amerických mešit stovky militantních muslimských misionářů. Ti vyzvali mladé černochy, aby se chopili zbraní ve svaté válce za osvobození svých muslimských bratří.
Šejk Mubarak Gilani, jeden z prvních z těchto misionářů, přesvědčil desítky členů mešity Yasin v Brooklynu, aby se vydali do partyzánských výcvikových táborů v Pákistánu s nabídkou tisíců dolarů v hotovosti. Peníze pocházely z pokladny CIA. Šejk Mubarak Gilání si uvědomoval, že by bylo finančně výhodné cvičit nové rekruty na americké půdě. Tak s pomocí CIA zřídil polovojenské výcvikové tábory ve venkovských oblastech po celé Americe. Mimo jiné v Hancocku ve státě New York, Red House ve Virginii, Commerce v Georgii, Yorku v Jižní Karolíně, Doveru v Tennessee, Buena Vista v Coloradu, Maconu v Georgii, Squaw Valley v Kalifornii, Marionu v Alabamě a Talihině v Oklahomě. K nim se začali připojovat američtí Arabové.
Pamatujete si na můj dokumentJak Američané stvořili al-Káidu a Tálibán?Tento pořad tvořil pouhý výsek celého rozměru této operace. Opět skládáme další stavebnicovou část dohromady. Američané rekrutovali po celé zemi černochy a Araby, které potom letecky transportovali do Afghánistánu. Potom v 90. letech do Bosny a dalších zemí.
Aby CIA poskytla mudžáhidům větší podporu, využila CIA Abdulláha Azzáma, mentora Usámy bin Ládina, k založení buňky al-Káidy v rámci mešity al-Fárúk na Atlantic Avenue v newyorském Brooklynu. Tato buňka, známá jako centrum pro uprchlíky al-Kifah, sloužila jako zástěrka pro přesun finančních prostředků, zbraní a rekrutů do Afghánistánu. V průběhu 80. let dostávala tato militantní organizace více než 2 miliony dolarů ročně a mešita al-Fárúk se stala velmi bohatou institucí. Opět, všechno jsem to velmi podrobně probíral v mém dokumentuJak Američané stvořili Al-Káidu a Tálibán.
V této době trávil Abdulláh Azzám v Brooklynu mnoho času. Do roku 1992 se mešita al-Fárúk stala útočištěm arabských veteránů z velkého džihádu v Afghánistánu, kterým CIA udělila zvláštní pasy pro vstup do Spojených států. Mezi staršími afroamerickými členy mešity a arabskými nově příchozími vypukl spor, který 1. března 1991 vyústil ve vraždu Mustafy Šalabího, ohnivého imáma mešity. Zločin nebyl nikdy objasněn.
Nové zdroje pro černé operace
Výdaje na tajnou válku v Afghánistánu rostly. Bylo potřeba také financovat partizánské jednotky v latinské Americe v rámci operace Condor a v Evropě v rámci operace Gladio. To všechno přimělo CIA k hledání dalších zdrojů. CIA zajišťovala praní peněz z drog jednak přes Afghánistán a Turecko a jednak přes sicilskou mafii. Jenže CIA potřebovala najít nové zdroje, protože tohle všechno neutáhlo financování černých operací.
V roce 1980 vyslala CIA Duane Clarridge, svého nejlepšího agenta v Latinské Americe, který dříve působil v turecké Ankaře, aby navázal kontakty s honduraským drogovým bossem Juanem Mattou Ballesterosem, který provozoval leteckou společnost SETCO. Ta souhlasila s přepravou narkotik gangům na sever od hranic a zbraní do skladu v Hondurasu, který provozovali agenti CIA Oliver North a Richard Secord. Ten dříve působil v jihovýchodní Asii.
CIA uzavřela obchodní dohody i s dalšími drogovými bossy, včetně mexických nejmocnějších drogových sítí. V roce 1990 se více než 75 % veškerého kokainu, který se dostal do Ameriky, přišlo přes Mexiko. Mexiko se také stalo hlavním zdrojem heroinu, marihuany a metamfetaminu. Tento obchod generoval 50 miliard dolarů ročně; CIA našla zdroj financování, který rozšířil její pokračující obchod s heroinem s Afghánistánem, Tureckem a sicilskou mafií.
Po otřesech uvnitř sicilské mafie založila CIA a turečtí Šedí vlci v různých republikách středí Asie sofistikované laboratoře pro rafinaci morfinové pasty na heroin. Drogy dále proudily balkánskou cestou na Sicílii, odkud byly posílány do Ameriky. Byly zřízeny další trasy, včetně hlavní linky, která vedla z Bulharska do Bruselu, kde sídlilo velitelství NATO.
Aby bylo pašování ještě snazší, přepravovala nákladní letadla NATO heroin z Turecka do Bruselu, kde byl naložen do amerických vojenských letadel a dopravený na leteckou základnu Andrews v Marylandu. Z této základny Andrews byly drogy dodávané do distribučních míst v Chicagu a Patersonu ve státě New Jersey. Nové spojenectví znamenalo, že CIA mohla zahájit ještě ambicióznější operace, než bylo Gladio.
Kde jsou vlci? 50 odstínů turecké šedi
Tehdy byla operace Gladio odhalena v celé své kráse. Všechno jsem to podrobně probíral v mém dokumentu Tajná síť Gladio. Stejně jako autonehodu 3. listopadu 1996 u tureckého Susurluku, kde vedle dalších zemřel Abdulláh Čatli. Ten úzce pomáhal Mehmetu Alí Agčovi s atentátem na Jana Pavla II. Po útěku ze Svatopetrského náměstí byl Čatli ve Švýcarsku zatčen za pašování drog a v roce 1987 umístěn do vězení s maximální ostrahou. Ve vězení nezůstal dlouho. Jedné noci se mu podařilo uprchnout, když se dveře jeho cely a bloku náhle otevřely a záhadně se objevil vrtulník NATO, který jej odvezl pryč.
V roce 1989 se objevil v Anglii, kde – ačkoli byl jedním z nejhledanějších uprchlíků na světě – získal britský pas. To prostě nevymyslíš. Čatliho podivný příběh se stal ještě podivnějším. V roce 1991 přijel do Chicaga a oženil se s Američankou. Přijal svou novou identitu jakoOzkay, a dostal zelenou kartu. Američtí imigrační úředníci zřejmě blaženě nevěděli, že jde o uprchlého vězně, odsouzeného vraha, známého teroristu zapleteného do pokusu o vraždu papeže a známého Šedého vlka, který řídil největší světový obchod s drogami za zbraně. Jak jsem řekl, to prostě nevymyslíš.
Z Chicaga byl Čatli vysílaný na mise americké zpravodajské služby CIA do nově vzniklých republik ve Střední Asii, které byly součástí Sovětského svazu. V těchto zemích inicioval teroristické akce, včetně ozbrojeného povstání s cílem svrhnout vládu Hejdara Alijeva v Ázerbájdžánu. Čatli také podnikl cesty do čínské provincie Sin-ťiang, kde pomáhal Ujgurům, turecky mluvícím muslimům žijícím v severozápadní Číně, organizovat povstalecké útoky, při kterých zahynulo 162 lidí.Pro své cesty získal Čatli americký pas na jméno Michael Nicholsan. Čím je tato oblast tak stěžejní pro Američany? Ropa a zemní plyn. Obrovské zdroje, které se rovnají Saúdské Arábii. O tom se dnes velmi málo hovoří. Mohu to rozvést třeba jindy, ale pro účely našeho příběhu je to zbytečné.
Potíže s bílým práškem
Heroin se na přelomu století stal jedním z nejcennějších světových zdrojů. Zdrojem, který mohl ročně vynést více než 100 miliard dolarů. Bez bílého prášku by nebylo černých operací – nebylo by prostředků, jak získat kontrolu nad Eurasií – nebylo by jak formovat globální ekonomiku a politické vztahy.
27. ledna 2000 však došlo ke katastrofě pro tajnou činnost. Vůdci Talibanu oznámili své plány zakázat produkci máku v Islámském emirátu Afghánistán. Toto rozhodnutí vyvolalo šokové vlny v americké zpravodajské komunitě. Od roku 1976 do roku 2000 vzrostla úroda afghánského opiového máku téměř desetinásobně. Sklizeň opiového máku prudce klesla. Tuto situaci musel vojensko-průmyslový komplex řešit rázným způsobem.
Po vypuknutí války proti terorismu, Američané vpadli do Afghánistánu. Každý se tehdy ptal, proč zrovna Afghánistán? Jaký to má význam? CIA potřebovala udržet obrovské obchody s opiem ze zlatého půlměsíce v hodnotě 100 miliard ročně. To už za nějakou tu válku stojí, co říkáte? Zákaz pěstování opia okamžitě skončil. Během jednoho roku OSN oznámila, že úroda máku se opět zvýšila na 3400 tun. Do října 2013 se díky americké okupaci sklizeň opia vyšplhala na rekordních 5500 tun. To byl pravý důvod války v Afghánistánu. Žádný boj proti terorismu v afghánských horách a vesnicích.
Doby, kdy se peníze z heroinu mohly prát prostřednictvím úzkého okruhu bank, včetně Vatikánské banky, byly dávno pryč. Do roku 2014 se prostřednictvím předních světových bank, ze kterých se polovina nacházela v Americe, vypralo 500 miliard až 1 bilion dolarů z výnosů z trestné činnosti a černých operací. Narkodolary se staly krví národního hospodářství. Americké banky vyvinuly neuvěřitelně složitý systém převodu nelegálních finančních prostředků do USA za účelem investic do nemovitostí, podniků, průmyslových odvětví a státních dluhopisů.
Ve snaze řešit tento problém přijal americký Kongres několik zákonů, včetně zákona o kontrole praní špinavých peněz z roku 1986, které vyzývají veřejné regulační orgány k přísnějšímu vymáhání. Všechny tyto právní předpisy byly bezvýsledné. Banky pokračovaly v praní špinavých peněz. Suma špinavých peněz, které kolovaly po celé zemi, exponenciálně rostla.
Vládní úředníci nikdy nepřijali žádná rozhodná opatření, protože vysoké zisky z obchodu s drogami sloužily jako jedna z hlavních složek americké ekonomiky. Antonio Maria Costa, šéf Úřadu OSN pro drogy a organizovaný zločin, ostatně tvrdil, že Spojené státy zachránily před totálním hospodářským kolapsem v roce 2008 miliardy, které protekly americkými bankami z obchodu s drogami.
Vatikán: Prokletí či požehnání?
Papež Jan Pavel II. nikdy neodsoudil, ani neexkomunikoval žádného církevního činitele, který patřil k zednářské lóži Propaganda Due, přestože kanonické právo nařizuje okamžitou exkomunikaci každého, kdo vstoupí do zednářské lóže. Jan Pavel II. po celou dobu svého dlouhého pontifikátu umožňoval, aby vztahy mezi sicilskou mafií a Svatým stolcem zůstaly nedotčené.
Výsledkem jeho vlády nebyly ani progresivní reformy Jana XXIII. a Pavla VI. ani návrat k tradiční katolické bohoslužbě a učení. Spíše vedlo ke stabilizaci Vatikánu jako finanční a politické instituce. Hlavním cílem této instituce nebylo hledání a šíření duchovních pravd v době nejistoty. Hlavním cílem bylo udržení vlastních korporativních zájmů prostřednictvím intrik, lživosti, krádeží, a když to situace vyžadovala, i krveprolití.
Během své návštěvy Sicílie 6. listopadu 1994 Jan Pavel druhý požehnal památce Giuseppe Puglisiho, horlivého odpůrce mafie, který byl zastřelen před svou farností v Palermu. Papež také odsoudil rodiny organizovaného zločinu slovy:"Ti, kdo jsou zodpovědní za násilí a aroganci potřísněnou lidskou krví, se budou muset zodpovídat před Boží spravedlností. Dnes je na Sicílii silná touha po vykoupení a osvobození, zejména od moci mafie."Papežova slova ale vyzněla naprázdno uprostřed nezákonných finančních transakcí mezi sicilskými zločineckými rodinami a Vatikánem.
3. října 1999, tři roky potom, co Jan Pavel druhý naléhal na blahořečení otce Puglisiho, bylo v Palermu zatčeno jednadvacet členů sicilské mafie, kteří ve spolupráci s Vatikánskou bankou prováděli promyšlený internetový bankovní podvod. Antonio Orlando, kápo, který celou operaci řídil, dokázal z bank po celé Evropě odčerpat 264 miliard lir, asi 115 milionů dolarů. Peníze byly odeslané do provincie Emilia-Romagna v severní části Itálie. Z této provincie byly nasměrované na očíslované účty ve Vatikánské bance. Těsně před jejich zatčením, Orlando a jeho parta rozjeli plán, jak z Banky na Sicílii vyvést dva biliony lir, asi 1 miliarda dolarů. Má tohle být deklarovaný boj Vatikánu proti mafii?
Dalším důkazem toho, že po skandálu Ambrosiano se do Vatikánu vrátily obvyklé obchody, byl článek v londýnském deníku Daily Telegraph z 19. listopadu 2001. Článek označil Vatikánskou banku, spolu s bankami v zemích jako Mauricius, Macao, Nauru a Lucembursko, za jedno z předních míst na světě, kde se perou peníze z podsvětí. V posledních letech vlády Jana Pavla II. vypukly další skandály.
Jeden z nich se týkal Martina Frankla a pokusu vylákat z pojišťoven v Americe více než miliardu dolarů v zajištěných aktivech. Poté, co vyšla najevo Frankelova aféra, podali pojišťovací komisaři států Mississippi, Tennessee, Missouri, Oklahoma a Arkansas federální žalobu proti Vatikánu. Tvrdili, že Svatý stolec byl zapojený do zločinného spiknutí s cílem ukrást zmrazený majetek devíti pojišťoven. Žaloba požadovala náhradu škody přesahující 600 milionů dolarů.
Když papež Jan Pavel II. obdržel zprávu o trestním obvinění, ujistil členy římské kurie, že Vatikán jako suverénní stát je vůči takovým soudním sporům imunní. "Nevšímejte si jich," řekl. "To přejde." Pak Svatý otec dodal: "O žádné peníze jsme nepřišli, že ne?" A tak se stalo, že dvacet let po aféře Ambrosiano byla římskokatolická církev před americkým soudem prezentovaná jako zločinecká organizace. Navíc pomocí stejného zákona, což je ten největší paradox, který byl vypracovaný k likvidaci italské mafie v Americe.
Spojenectví mezi organizovaným zločinem, CIA a Vatikánem určilo směr, který církev nemohla změnit. Byl to kurz, který vedl od nacistických krysích stezek a vzniku Propaganda Due k heroinové závislosti, padělaným cenným papírům, strategii napětí Gladio, útokům pod falešnou vlajkou, které zabily tisíce lidí, řetězcům gangsterských vražd a finanční nouzi tisíců rodin. A byl to směr, který vedl také k morálnímu a duchovnímu bankrotu.
Křesťanství upadá
V době smrti Jana Pavla II. 2. dubna 2005 klesal počet členů římskokatolické církve v Americe ohromujícím tempem čtyř set tisíc ročně. A to navzdory přílivu katolíků z Mexika a Latinské Ameriky. Tisíce kdysi prosperujících a živých farností bylo uzavřeno, a tisíce dalších postrádaly kněze. Na jednoho nově obráceného katolíka připadali čtyři katolíci narození v Americe, kteří církev opouštěli.
Ve Španělsku se 81 procent lidí označovalo za katolíky, ale dvě třetiny z nich nikdy nechodily na mši. V roce 1996 byl morální úpadek v Itálii, kde katolíci tvoří 95 procent obyvatelstva, tak hrozivý, že Jan Pavel II. vyzval dobrovolníky, aby chodili od domu k domu a snažili se lidi přesvědčit, aby se "vrátili do církve". Toto úsilí bylo naprosto neúspěšné. V roce 2000 se na nedělní mši svaté objevilo méně než 25 procent italských katolíků.
Na počátku jednadvacátého století navštěvovali nádherné kostely a katedrály ve Francii, ze kterých mnohé pocházejí z jedenáctého století, téměř výhradně turisté. Méně než 8 procent katolíků v zemi se rozhodlo sedět na liturgii dokonce jen jednou za měsíc. Z těch několika Francouzů, kteří se dostavili na mši, bylo 28 procent starších pětasedmdesáti let a drtivou většinu tvořily málo vzdělané venkovské ženy.
V celé Evropě ztratila církev od konce druhého vatikánského koncilu více než jeden a půl milionu členů. A každým rokem se situace dále zhoršuje. Vyhlídky na budoucnost katolíků nebyly slunečné ani v Mexiku, kde počet věřících klesl z 96 % na 82 %.
Na konci prvního desetiletí jednadvacátého století obdrželi američtí biskupové stížnosti, že přibližně šest tisíc kněží sexuálně zneužívalo děti. Tento problém pedofilie se samozřejmě neomezoval pouze na Ameriku. Rozšířil se do Irska, Kanady, Spojeného království, Latinské Ameriky, Belgie, Francie, Německa a Austrálie, čímž se náklady zvýšily na 10 miliard dolarů a způsobily finanční spoušť v diecézích a farnostech po celém světě.
Z velké části kvůli pedofilním skandálům, začal Svatý stolec v roce 2005 vykazovat schodek přesahující 12 milionů dolarů. Římská kurie ale zůstávala vůči těmto narůstajícím nedostatkům netečná. Věděla, že skutečné světské bohatství církve zůstává v bezpečí Apoštolského paláce, kde sídlí Vatikánská banka. Diecéze mohou být žalované a upadnout do bankrotu. Církevní školy, univerzity a nemocnice mohou být zatížené mnohamilionovými vyrovnáními. Ale účty v rámci Vatikánské banky zůstávají mimo dosah. Svatý stolec jako suverénní stát nemůže podléhat žádnému rozhodnutí zahraničního soudu.
Vatikánská banka: Bohatí ještě bohatšími
Svatý stolec zůstává institucí s cennými papíry v hodnotě více než 50 miliard dolarů. Má zlaté rezervy, které převyšují rezervy některých průmyslových zemí. Má nemovitosti, jejichž rozloha se rovná celkové rozloze mnoha zemí. Má honosné paláce s největšími uměleckými poklady světa. Takové bohatství zůstane a poroste, i když příspěvky katolických věřících byly snížené na minimum.
Vatikánská banka zůstávala magnetem pro staré známé. Nástupce Jana Pavla II., kardinál Ratzinger, který nastoupil na papežský stolec jako Benedikt XVI., slíbil zahájit novou éru dodržování mezinárodních finančních předpisů a naprosté transparentnosti všech transakcí. První krok k této "reformě" se uskutečnil 24. května 2012 odvoláním Ettoreho Gottiho Tedeschiho z funkce prezidenta banky. Tedeschi se stal terčem trestního vyšetřování italských úřadů kvůli své roli v praní milionů eur z neznámého zdroje do JPMorgan Chase ve Frankfurtu a Banca del Fucino v Itálii.
Vyhazov neproběhl podle plánu. Po svém propuštění Tedeschi informoval italské vyšetřovatele, že sestavil vyčerpávající spis s kompromitujícími informacemi o Vatikánu. Spis ovšem nikdy nespatřil světlo světa, protože se Tedeschi obával o svůj život. Bankéř předal kopie dokumentů svým nejbližším společníkům a řekl jim: "Pokud budu zabitý, důvod mé smrti je zde. Viděl jsem ve Vatikánu věci, které by vyděsily každého."
Když vyšetřovatelé spisy zabavili, papež Benedikt požadoval, aby byly dokumenty vrácené Svatému stolci. Ti mu vyhověli, protože všechny italské soudní orgány jsou povinné respektovat výsostné postavení Vatikánu. Úplné zveřejnění by přirozeně vyvolalo nepříjemné otázky. Proč církev získala kontrolní podíl ve společnostech, které byly v příkrém rozporu s jejími dogmaty? Například včetně Raffaele del Monte Tabor v Miláně, biochemického centra, které se specializuje na výzkum kmenových buněk? Nebo včetně Fabbrica d’Armi Pietro Beretta, muniční společnosti, která průběžně dodávala zbraně Muammaru Kaddáfímu v Libyi? A tyto otázky by vedly k dalším otázkám.
Jak se Vatikánská banka stala pračkou peněz sicilské a turecké mafie a mezinárodního obchodu s nelegálními narkotiky? Proč je Enrico De Pedis, prominentní kápo, pohřbený v katedrále s papeži a kardinály? Proč Vatikánská banka prodávala falešné cenné papíry a zakládala fiktivní společnosti, které okrádaly tisíce špatně informovaných investorů? Jak Vatikánská banka profitovala z chorvatských táborů smrti a nacistických krysích stezek? Proč se Vatikánská banka zapojila do černých operací se CIA a podvratné politické činnosti v celosvětovém měřítku? Nakonec si papež Benedikt uvědomil, že bude nejlepší nechat věci odpočinout a 28. února 2013 odstoupil ze svatého úřadu.
Závěr: Papež František, vejce Condoru
V době, kdy se Jorge Mario Bergoglio 13. března 2013 proměnil v papeže Františka, nahradil islám římský katolicismus na pozici hlavního světového náboženství. Duchovní devastace způsobená Janem Pavlem II. se rozšířila do všech koutů světa, s výjimkou některých oblastí Afriky. Po celé Evropě a Americe byly vybydlené farnosti, zavřené semináře, kláštery a sloučené církevní školy. V Americe klesl podíl katolíků, kteří se pravidelně účastnili mše, ze 47 % v roce 1974 na 24 %. Počet "silných" katolíků se snížil ze 46 % na 27 %. Bylo by zapotřebí duchovního Herkula, aby vyčistil Augiášův chlév společnosti Vatikán a.s.
Bohužel, papež František odmítl vzít do ruky lopatu, a chlév vykydat. Vatikánská banka nebyla uzavřena, ale zůstala jako samostatná identita v rámci suverénního státu. 7. dubna 2014 papež František oznámil své rozhodnutí ponechat Vatikánskou banku v provozu. A to navzdory vypuknutí nových skandálů. Uvedu pouze jeden. Policie v červnu 2017 provedla zátah v jednom z bytů a našla tam hotovou Sodomu a Gomoru. Tento byt patřil jednomu z nejbližších spolupracovníků papeže Františka, a tento byt také využíval papežův tajemník. Policie tu našla několik zdrogovaných mužů oddávajících se sexuálním aktivitám.
Podle italského listu Il Fatto Quotidiano, který na případ jako první upozornil, patřil byt devětasedmdesátiletému kardinálovi Francescovi Coccopalmeriovi, který byl prefektem Papežské rady pro výklad legislativních textů. Jde o klíčový vatikánský úřad, který má na starost třeba výklad církevních norem. Úřad má podle listu Daily Mail v pravomocích také boj proti sexuálnímu zneužívání mezi duchovními. Tento byt měl, podle italského listu, využívat kardinálův padesátiletý tajemník Luigi Capozzi, který je duchovním od roku 1992. Když policisté vtrhli do bytu, našli Capozziho, jak se oddával sexuálním aktivitám s jinými muži. Přitom byl pod vlivem blíže neurčených drog. K pašování drog do Vatikánu mělo být využívané luxusní auto s vatikánskou značkou, které italská policie nekontroluje.
Další skandály se tradičně týkaly praní špinavých peněz, do kterých byl zapleten monsignor Nunzio Scarano, vedoucí účetní Vatikánské banky. Na konci roku 2013 odhalil Evropský výbor Moneyval ve Vatikánské bance 105 transakcí, které zaváněly praním špinavých peněz. 28. dubna papež František předsedal kanonizaci Jana Pavla II., a upevnil tak desetiletí pokrytectví, které z římskokatolické církve učinilo jednu z nejhanobenějších institucí na světě.
A tak papež František, který je přezdívaný "papež Washingtonu", který je úzce provázaný na operaci Condor v jižní Americe, obdobu evropského Gladia, dál vládne římskokatolické církvi. Líbáním nohou uprchlíků papež přispívá k totálnímu vyprázdnění základních křesťanských hodnot, které by měl ztělesňovat. Vatikán neslouží jako štít před hordami kmenů z Afriky a Asie, které se řítí do Evropy. Vatikán těmto hordám otevírá dveře. Proto se my sami musíme opevnit v naší víře. My sami, ať věřící nebo ateisté, musíme obnovit znovu čistou, ryzí a nezkaženou víru. Takovou, jakou Bůh seslal na zemi.