Pátý díl se zabývá tématem obchodování s drogami a jeho spojení s mafií, Vatikánem a CIA. Ukazuje různé způsoby, jakými se drogy pašují – vzduchem, po vodě a po souši. Zaměřuje se také na důsledky drogového boomu, jako je například vliv na děti mafiánů. Dalším tématem je albánská mafie a vliv kolumbijského Pablo Escobara a dalších drogových baronů na Vatikán.
Dokument se také zabývá penězi z drog a polskou Solidaritou a vztahy mezi mafií a Vatikánem, zejména v kontextu případu Roberta Calviho. Kromě toho se text zaměřuje na atentát na papeže Jana Pavla II. a jeho přípravu, včetně úlohy organizace Gladio v Turecku. Zahrnuje také soudní proces a důkazy, stejně jako nečekané návštěvy ve vězení papežova atentátníka. Závěrečná část se zaměřuje na zakládání nových podniků CIA.
Osoby a obsazení
|
Kardinál Karol Wojtyła (papež Jan Pavel II.) |
krakovský arcibiskup, který stál v čele největších skandálů v římské církvi od dob Borgiů |
|
Henry Kissinger |
bývalý ministr zahraničí USA a mistrný geopolitický stratég. |
|
Zbigniew Brzezinski |
bývalý poradce pro národní bezpečnost a mistr geostrategie |
|
Ted Shackley |
agent CIA, který organizoval obchod s heroinem v jihovýchodní Asii a podílel se na pokusu o atentát na Jana Pavla II. |
|
Michael Ledeen |
americký zpravodajský důstojník, který úzce spolupracoval s Propaganda Due |
|
Claire Sterlingová |
novinářka CIA |
|
otec Felix Morlion |
bývalý úředník OSS, zakladatel zpravodajské agentury Pro Deo v Římě |
|
Mons. Paul Marcinkus |
duchovní z Cicera ve státě Illinois, který se stal vedoucím Vatikánské banky |
|
Michele Sindona |
spojka mezi CIA, mafií a Vatikánem |
|
Roberto Calvi |
šéf Banco Ambrosiano, který založil vatikánské krycí společnosti |
|
Giuseppe Santovito |
šéf italské vojenské rozvědky SISMI |
|
Francesco Pazienza |
druhý velitel SISMI a agent CIA |
|
Alexander de Marenches |
vůdce Safari klubu a ředitel francouzské tajné služby |
|
Abdullah Çatli |
místopředseda Šedých vlků a vrah CIA |
|
Mehmet Ali Agca |
atentátník Šedých vlků, který se pokusil o atentát na papeže Jana Pavla II |
Úvod
V minulém čtvrtém díle jsem prozkoumal velmi podrobně vraždu papeže Jana Pavla I., který vládl necelý měsíc. Z papeže prosťáčka se totiž vyklubal velmi silný papež, který chtěl tvrdě zasáhnout mocenský konglomerát a pracně spředené vazby mezi Vatikánem, sicilskou mafií a CIA. To se mu nevyplatilo. Geostratégové se domnívali, že bude pouhou loutkou, ale přepočítali se. Proto museli papeže odstranit. Poté, co nastoupil Jan Pavel II., se všechno stabilizovalo a turečtí Šedí vlci se dohodli se sicilskými dony.
Drogové cesty: Ve vzduchu, na zemi i po vodě
Operace drogy za zbraně byla zpočátku pevně řízená a jejím centrem byl Milán. Heroinový základ pašovali do Itálie etničtí Albánci po balkánské trase, která vedla z Bulharska přes Kosovo do Albánie, Řecka a Jugoslávie. Přesně tam, kde mají Američané nyní svou slavnou základnu Camp Bondsteel. Trasa pokračovala do Milána, kde prostředníci tureckých Šedých vlků zřídili sklady. Na těchto místech mafie vyzvedávala zboží v nákladních automobilech, a převážela je do blízkých přístavů, odkud se expedovalo do sicilského přístavu Catania. Na Sicílii mafie převážela morfin do laboratoří bratrů Gaetanových, které provozoval Gerlando Albertini a jeho tým korsických chemiků. Po rafinaci byl heroin naložený na nákladní lodě a odeslaný do Ameriky milánskou přepravní společností Stibam International.
Jenže tato společnost Stibam sídlila v budově Via Oldofredi číslo 2. Budova patřila společnosti Banco Ambrosiano. V čele firmy stál sedmašedesátiletý Henri Arsan, známý jako "playboy mafiánů". Dalším hlavním představitelem Stibamu byl generál Giuseppe Santovito, šéf italské vojenské rozvědky a významný člen zednářské lóže Propaganda Due. Santovito, který se podílel na únosu premiéra Alda Mora, byl později zodpovědný za zahlazení všech stop po přítomnosti turecké mafie na Svatopetrském náměstí po zastřelení papeže. Téměř přes noc se Stibam stal multimiliardovým koncernem, který dodával drogy americké mafii a zbraně široké škále klientů, včetně pušek AK-47 pro nikaragujské Contras a amerických raket pro Chomejního režim v Íránu. Jedním z nejokázalejších podniků Stibamu byl prodej termonukleárních zbraní jedné arabské zemi. Předpokládalo se, že šlo buď o Sýrii, nebo Saúdskou Arábii.
Pád zločinců
Pro úředníky CIA a bývalé špiony, jako byl Ted Shackley, kteří pracovali pro soukromé agentury zabývající se shromažďováním zpravodajských informací, jako byla Research Associates International, se Milán stal nákupním a špionážnímcentrem na jednom místě. Mohli navštívit šedé vlky Arsana a Čelenka ve Stibamu a domluvit se na dodávkách zbraní pro Gladio. Mohli přitom zkontrolovat poslední zásilku heroinu do Ameriky, poskytnout Çelenkovi nejnovější seznam úderných skupin, obdržet oznámení o jakýchkoli problémech týkajících se balkánské trasy a získat nejnovější seznam zpráv od Šedých vlků v Turecku. Po výměně zdvořilostí na rozloučenou mohli sejít dolů ulicí na schůzku s Robertem Calvim, Licio Gellim a arcibiskupem Marcinkusem v Banco Ambrosiano. Tady mohli probrat aktivity krycích společností, které Vatikán založil v Panamě, potřeby Křesťanskodemokratické strany, nejnovější vývoj strategie napětí a obavy duchovních kurýrů, kteří vozili kufry napěchované hotovostí do Vatikánské banky.
Málokdo z těch, kdo se na takových konferencích scházeli, si uvědomoval, že opojné dny brzy skončí. Koncem roku 1983 byl Roberto Calvi nalezený oběšený na mostě v Londýně. Šedý vlk Čelenk a zednář Licio Gelli byli hledanými uprchlíky. Arcibiskup Marcinkus byl vězněný ve Vatikánu. Playboy mafiánů, Henry Arsan byl nalezený mrtvý ve vězeňské cele.
Heroinový boom a děti mafiánů
V roce 1979 heroinový obchod vzkvétal. Jakmile byly nákladní lodě vyložené v docích v Miami a New Yorku, heroin se rozvážel do pizzerií vlastněných zločineckou rodinou Gambino v New Yorku, New Jersey a Pensylvánii. Tyto pizzerie se staly centry distribuce heroinu ve velké části východní poloviny země. Hotovost z prodeje drog, uložená v částkách nižších než 10000 dolarů, proudila z bank kontrolovaných CIA, včetně Continental Illinois, Castle Bank & Trust a známé banky zločinců, Bank of Credit and Commerce International. Z těchto bank výnosy z drog putovaly do Vatikánské banky a vatikánského řetězce farních bank po celé Itálii.
Nakonec se do praní špinavých peněz zapojila řada nejprestižnějších finančních firem v zemi, včetně Citibank, Bank of New York a Bank of Boston. V roce 1979 zaplavila Ameriku epidemie heroinu z Afghánistánu, která zachvátila více než 60 % trhu. Jen v New Yorku prodala mafie dvě tuny heroinu. Závislost na heroinu v Americe se opět vyšplhala na 450000. Během roku se pouliční prodej zvýšil o 22 procent a počet závislých dosáhl 500000.
Synové a vnuci mafiánských donů, kteří byli průkopníky heroinového průmyslu, žili v extravagantních domech, oblékali se do obleků od Armaniho, navštěvovali prestižní školy a kupodivu z velké části pokračovali ve zločinecké tradici svých otců a předků. Potom, co Carlo Gambino v roce 1977 zemřel na infarkt, se hlavou zločinecké rodiny stal Paul Castellano, který se oženil s Carlovou sestrou. Thomas Costello, syn Carla, se stal kápem na Manhattanu a udržel si vliv rodiny na nákladní dopravu a oděvní průmysl. John, Joseph a Rosario Gambino, Carlovi bratranci, se stali kápy rodiny Gambino. Vnuk Paula Castellana, Paul, převzal kontrolu nad zájmem rodiny v nelegálním svozu odpadu, zatímco Frank Cali, synovec bratrů Gambinových, se stal hlavním šéfem obchodu s heroinem rodiny Gambino.
Příslušníci této generace si ovšem nechtěli špinit ruce pouličním obchodem. Věci jako vymáhání dluhů, prostituce, vydírání, dodávání drog vybraným dealerům a zákazníkům a vraždy byly pod jejich úroveň. Jejich opulentní životní styl většinou vyvolával nepřirozený odpor ke krveprolití. A bylo stále snazší najít spolehlivé italské a sicilské přistěhovalce, kteří byli ochotní přebírat práci, zejména ve vnitřních částech měst.
Albánská mafie
Nová drogová síť tento narůstající problém napravila. Kurýři, kteří dováželi surové opium do Itálie v nákladních autech po balkánské trase, byli členové albánské mafie, kteří se neštítili páchat náhodné násilné činy. V Itálii začali vykonávat většinu špinavé práce pro Camorru a Ndranghetu podél pobřeží Jaderského moře. Nakonec italská mafie už o muslimských Albáncích nemluvila jako o cizincích, ale jako o cari amici, blízkých přátelích. V průběhu 80. let se albánští zločinci stali hlavními pachateli pašování drog, krádeží pasů, padělání, obchodu s částmi lidských těl, sexuálního otroctví, únosů a vražd.
Vliv této zločinecké skupiny vzrostl natolik, že v roce 1985 Cataldo Motta, nejvyšší italský státní zástupce, prohlásil, že albánská mafie představuje hrozbu nejen pro obyvatele Itálie, ale pro celou západní civilizaci. Albánci se ukázali být natolik užiteční, že si je rodina Gambino dovezla jako své vymahače. Zef Mustafa se stal jejich hlavním střihounem zabijákem. Mustafova schopnost násilí se vyrovnala pouze jeho schopnosti pít alkohol. Přímo chlastal od rána do večera, často vypil dva až tři litry vodky denně.
Jeho schopnostem se vyrovnal Abedin "Dino" Kolbiba, který ovládal umění nechat mizet těla. O bezohledné lhostejnosti balkánských nováčků k vraždění svědčí Simon a Victor Dedayovi. Tito dva zabijáci zastřelili číšníka v newyorské restauraci Scores, aby vyjádřili svou nespokojenost s kvalitou obsluhy. Pro jistotu zastřelili i vyhazovače, než stačil pronést slovo protestu. Příchod takzvané "muslimské mafie" do Itálie a Ameriky byl nečekanou odnoží nové sítě a vytvoření balkánské trasy. V roce 2004 FBI oznámila, že etničtí Albánci nahradili La Cosa Nostru na pozici "vedoucí zločinecké organizace v Americe".
Pablo Escobar, drogoví baroni a vatikánské skořápky
Začalo to jako prostředek financování operace Gladio a její strategie napětí, spolu s operací Condor a její podporou pravicových režimů v Jižní a Střední Americe. Pablo Escobar a další přední drogoví baroni byli povzbuzovaní, často kněžími a biskupy a Robertem Calvim, aby ukládali své příjmy do osmi firem, které Vatikán zřídil jako pračky peněz. Šest z těchto firem se nacházelo v Panamě, sedmá v Lucembursku a osmá v Lichtenštejnsku. Mám přesný výčet těchto firem, ale netřeba je vyjmenovávat, nikomu nic neřeknou.
V roce 1978, kdy Jan Pavel II. nastoupil na papežský trůn, byly peníze přicházející do těchto firem jen od medellínského kartelu obrovské. Například jen samotný Pablo Escobar na vrcholu své moci pašoval do Ameriky patnáct tun kokainu denně. Těchto osm praček peněz byly pouhé výkladní skříně, které obsluhovaly sekretářky a pouliční rváči. Peníze, které dostávaly, byly přeposílané nebo dopravované kurýrem, často duchovním, do ústředí Banco Ambrosiano v Miláně. Z Milána byly peníze přesměrované do Vatikánské banky, která si účtovala poplatek za zpracování ve výši 15 až 20 procent. Z Vatikánu byly prostředky převáděné na očíslované bankovní účty v Banca del Gottardo nebo Union Bank ve Švýcarsku. Peníze proudily mezi bankami chráněnými před zdaněním.
Proto italská finanční policie a další bankovní kontrolní orgány, jen těžko získávaly jména vkladatelů, natož důkazy o zločinném zneužití. CIA se na této dohodě aktivně podílela, protože byla hluboce spjatá s Pablo Escobarem a drogovými kartely. Jakmile byly pračky peněz vytvořené, CIA zřídila Air America North America, flotilu nákladních letadel Seneca, která operovala z letiště Wilkes-Barre Scranton v Avoce v Pensylvánii. Letadla pravidelně podnikala třítisícové lety do Kolumbie, aby vyzvedla balíky kokainu, které byly distribuované dealerům po celém východním pobřeží.
Západní pobřeží zase CIA zajišťovala pod krytím arkansaského guvernéra Billa Clintona přes letiště Mena v tomtéž státě. Tyto prostředky byly použité na financování černých operací v Jižní a Střední Americe. Značná část této hotovosti byla převedená do offshorových schránek Vatikánské banky. Kromě hotovosti od kartelů proudily do osmi skořápkových společností peníze ve formě půjček od milánské Banco Ambrosiano. Tyto půjčky bylo snadné získat. Roberto Calvi, který zůstal generálním ředitelem banky Ambrosiano, přesvědčil ředitele banky, že offshorové firmy jsou koncernem Vatikánu pro vývoz "farního zboží". Téměř přes noc se z osmi falešných firem staly mnohamilionové podniky, které byly založené bez kapitálových výdajů. Byl to ohromující úspěch.
Tento Ponziho podvod sloužil trojímu účelu. Prvním bylo zajistit nový zdroj příjmů ze zbrojení pro Gladio zapojené do strategie napětí a pravicových režimů, a to i režimů válčících s nejbližšími americkými spojenci. Společnost Bellatrix například použila 200 milionů dolarů ze svých aktiv na nákup raket Exocet AM-39 francouzské výroby pro argentinskou vojenskou juntu v jejím boji s Anglií o Falklandy. Další offshorové společnosti se podílely na získávání libyjských dodávek zbraní pro argentinská vojska a pro nikaragujského Anastasia Somozy Debayla, jehož režim ohrožovala levicová Sandinistická fronta národního osvobození.
Vzhledem k tomu, že tyto společnosti vlastnil Vatikán, stávala se svatá Matka církev hlavním zdrojem vražd a násilí v celé Itálii a Latinské Americe. Druhým účelem Ponziho podvodu bylo, aby Vatikánská banka získala finanční kontrolu nad bohatou milánskou bankou.
Polská Solidarita: Peníze z drog z Vatikánu
Třetím účelem podvodu bylo poskytnout finanční prostředky polské Solidaritě. Jakmile byl korunovaný Jan Pavel II., soukromě se sešel s Robertem Calvim a požadoval, aby byl dostatečný podíl peněz z Ponziho schématu poukázaný Lechu Walensovi. Takové platby se setkaly se souhlasem Zbigniewa Brzezinského, poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, a generála Vernona Walterse, velvyslance USA ve Washingtonu.
Do roku 1981 přiteklo do pokladny bojujícího polského dělnického hnutí přes 100 milionů dolarů z drogových kartelů a nelegálních bankovních úvěrů. To z nového papeže udělalo v jeho rodné zemi velkého hrdinu. Jen málokdo, včetně samotného Walensy, se rozhodl podívat darovanému koni na zoubek, aby rozpoznal, že skutečným zdrojem many nebeské je obchod s drogami.
Počátkem roku 1982 Roberto Calvi diskutoval o papežově zapojení do praní špinavých peněz pro Solidaritu s Flaviem Carbonim, vyslancem banky Ambrosiano ze CIA. V jednom z jejich tajně nahraných rozhovorů je slyšet, jak Roberto Calvi říká:"Marcinkus si musí dávat pozor na Casaroliho, který je hlavou skupiny, která stojí proti němu. Kdyby se Casaroli setkal v New Yorku s jedním z těch finančníků, kteří spolupracují s Marcinkem a posílají peníze Solidaritě, Vatikán by se zhroutil. Nebo i kdyby Casaroli našel jeden z těch papírů, o kterých vím. Tak sbohem Marcinkusi, sbohem Wojtyło, sbohem Solidarito. Stačila by poslední operace, ta za dvacet milionů dolarů. Řekl jsem to i (italskému premiérovi) Andreottimu, ale není jasné, na které straně stojí. Pokud se věci v Itálii budou vyvíjet určitým směrem, Vatikán si bude muset pronajmout budovu ve Washingtonu, za Pentagonem. To je daleko od svatého Petra."
Roberto Calvi: Mafie a Vatikán
Kromě skořápkové hry zůstal Roberto Calvi Sindonovým nástupcem jako hlavní bankéř pro obchod s heroinem. Roberto Calvi se stal klíčovou postavou při praní příjmů z heroinu pro americkou mafii potom, co italská finanční policie v roce 1976 vydala na Michele Sindonu zatykač.
Heroin byl nadále zasílaný rodině Gambino z Cherry Hill v New Jersey. Rodina Gambino ukládala velké částky svých výdělků do bank kontrolovaných Robertem Calvim. Vatikánská banka je pak vyčistila. Peníze nakonec americká mafie použila na nákup hotelů, pozemků a finančních společností na Floridě a na ostrově Aruba. Díky nové heroinové síti byly veškeré zisky Stibam International recyklované prostřednictvím Banco Ambrosiano. Roberto Calvi také pro společnost vyřizoval veškeré směny zahraničních měn.
Do Stibamu začali přijíždět podivní hosté. Mezi nimi byl i Thomas Angioletti, agent amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami. Uzavírala také významné obchodní transakce se záhadným Američanem jménem Garth Reynolds, který měl kancelář v Londýně. Reynolds získal přístup k neuvěřitelnému množství zbraní, které dodával společnosti Stibam, včetně vrtulníků Cobra plně naložených raketami, protitankových děl, zápalných raket a raketometů RPG-7. V roce 1980 byl zatčený v Los Angeles.
Tolik peněz odtékajících ze země do záhadných offshorových společností s podivně znějícími názvy nezůstalo bez povšimnutí. V červnu 1978 zahájil dvanáctičlenný tým italské centrální banky kontrolu Banco Ambrosiano, aby zjistil, že zabloudil do nepřehledného labyrintu podezřelých finančních transakcí. Nic se tehdy pořádně nezjistilo, ale navzdory tomu se akcie banky Ambrosiano na milánské burze propadly o 30%. Roberto Calvi se dostával do stále větších potíží.
21. ledna 1981 napsala skupina milánských akcionářů Banco Ambrosiano dlouhý dopis Janu Pavlu II., a naléhala na něj, aby prošetřil nesvaté vazby mezi arcibiskupem Marcinkem, Robertem Calvim, Umbertem Ortolanim, Licio Gellim a obrovský tok peněz do společností pod "patronací" Vatikánu. Jan Pavel II., místo odpovědi, v gestu chladné lhostejnosti k jejich prosbám, povýšil Marcinkuse do funkce předsedy Papežské komise pro stav Vatikánu. Tato funkce učinila z Marcinkuse, kromě šéfa Vatikánské banky, také guvernéra Vatikánu. K povýšení došlo 28. září 1981, v den třetího výročí smrti Jana Pavla I.
Proč Jan Pavel II. provedl takové povýšení, se vymyká všem pravidlům logiky, natož morální bezúhonnosti. Je třeba si uvědomit, že papež věděl, že Marcinkus byl hlavním aktérem podvodu s falešnými cennými papíry v hodnotě jedné miliardy dolarů, krachu Banca Privata, nebo že je členem zednářské lóže Propaganda Due. Bankéř banky Ambrosiano, Roberto Calvi, stál na pokraji osobního a finančního krachu. Hra trvala příliš dlouho a sázky byly příliš vysoké. Celkový dluh banky Ambrosiano se pohyboval na úrovni 1,75 miliardy dolarů. Byl to dluh, který se nikdo, včetně Kristova vikáře, nerozhodl uznat, natož zaplatit.
Pád Licio Gelliho: Ze ctihodného zednáře uprchlíkem
Mezitím prominentní zednář Licio Gelli podnikal cesty do Langley, kde se setkával s Georgem Bushem starším, ředitelem CIA, Williamem Caseym, manažerem Reaganovy a Bushovy kampaně, který se později stal ředitelem CIA, a zvláštním agentem CIA Donaldem Greggem. Ctihodný mistr zednář se podílel na plánování říjnového překvapení. Šlo o tajné snahy oddálit propuštění dvaapadesáti amerických rukojmích, které ajatolláh Chomejní držel v Íránu, až do doby po volbách.
Schůzku zorganizoval George Bush starší, který se v roce 1976 stal čestným členem lóže Propaganda Due. Tato strategie, kterou George Bush nazval Bílá růže, na počest Gelliho oblíbené květiny, měla sloužit k zajištění porážky Jimmyho Cartera. Ajatolláha k účasti na odloženém propuštění zlákaly zásilky zbraní pro použití ve válce proti Iráku, které mu s laskavým svolením Gladia a Gelliho poskytla společnost Stibam. Gelliho úsilí nakonec vyústilo v dohodu, v jejímž rámci Reaganova administrativa ajatolláhovi prodala zbraně včetně 2004 protitankových střel TOW a 18 protiletadlových střel HAWK s 240 náhradními díly HAWK.
Peníze z prodeje šly na pomoc Contras – pravicové partyzánské armádě v Nikaragui, která se snažila svrhnout levicovou vládu sandinistické Junty národní obnovy. Aféra Írán-Contras se odehrála uprostřed zbrojního embarga uvaleného Amerikou na Írán a dodávek stovek milionů dolarů na pomoc Iráku jako gesto dobré vůle.
V lednu 1981 se Licio Gelli stal čestným hostem Reaganovy inaugurace. Po oslavě dostala jeho lóže dar ve výši 10 milionů dolarů v nezaplacených prostředcích CIA. Ten večer, kdy se na inauguračním plese točil po tanečním parketu, mistr lóže Propaganda Due netušil, že se během několika týdnů stane hledaným uprchlíkem.
17. března 1981 provedla policie razii v Gelliho vile v Arezzu, kde našla oficiální seznam členů zednářské lóže Propaganda Due. 426 usvědčujících spisů na přední italské osobnosti a přísně tajné vládní zprávy. V kanceláři Gelliho firmy na výrobu matrací, italská policie odhalila důkazy, které ukazovaly, že mistr lóže Propaganda Due byl loutkovodičem strategie napětí, která měla za následek 356 mrtvých a více než 1000 zraněných. Na Licio Gelliho byl vydán zatykač. Ctihodný mistr ovšem nebyl k nalezení. Uprchl totiž do Jižní Ameriky.
Schylování k atentátu na Jana Pavla II.
Arcibiskup Marcinkus vedl obchody jako obvykle. Nezdálo se, že by ho osud Michele Sindony, Gelliho útěk a Calviho osud znepokojovaly. Jeho klid tváří v tvář zhoršujícím se okolnostem, které zachvátily Vatikánskou banku, mohl být způsoben vědomím, že se připravoval plán, jak se vypořádat s Janem Pavlem II., který se stal hlavní příčinou nezdarů v rámci operace Gladio.
Koncem března 1981 se události kolem Gladia vymkly kontrole. Zátah v Gelliho vile poskytl italským policejním úředníkům důkazy o tajné operaci, včetně výpisů plateb, které lóži Propaganda Due spojovaly s pravicovými teroristickými oddíly a zločineckými organizacemi, jako byly například Ordine Nuovo. Zabavené spisy rovněž poskytly informace o Gelliho úzkých vazbách na CIA a SISMI. Italští policejní úředníci si teď byli vědomi, že do vnitřního fungování lóže byli složitě zapojení političtí představitelé Ameriky, včetně viceprezidenta, ministra zahraničí a amerického velvyslance v Itálii.
Všechna tato odhalení sváděli na selhání Jana Pavla II. Tím, že papež odmítl podpořit ztráty, které vznikly skořápkovým společnostem Vatikánské banky, se zachoval nedbale. Splátky půjček měly být prováděné prostřednictvím Svatého stolce ze zdánlivě bezedné zásobárny černých fondů. Jan Pavel II. nekompromisně odmítal uznat takové dluhy z obavy před prozrazením. Toto papežovo odmítnutí vyústilo v rozsáhlé vyšetřování italské banky v záležitostech Roberto Calvi a Banco Ambrosiano. Vyústilo také v odhalení, že stovky milionů dolarů byly nezákonně vyvedené z Itálie do podivně znějících vatikánských společností. Vyšetřovatelé se začali zajímat o to, jaký byl účel offshorových firem, které od banky Ambrosiano obdržely "půjčky" ve výši více než 1,5 miliardy dolarů.
Díky nečinnosti Jana Pavla II. vyšetřování každým dnem nabíralo na obrátkách. A pokud by vyšetřování nebylo zastaveno, vedlo by k odhalení kanceláře Stibam International, která se nacházela na pozemku banky Ambrosiano. Vyšetřování by také vedlo k odhalení rozsáhlého obchodu s drogami za zbraně, který probíhal s cílem učinit svět bezpečným pro demokracii.
Zátah v Arezzu přinesl další zničující výsledek: ztrátu moci křesťanských demokratů v Itálii. Od roku 1947 CIA posílila stranu více než 65 miliony dolarů v hotovosti a zajistila, aby si udržela kontrolu nad italskou vládou. Hrozilo také, že CIA by ztratila kontrolu nad finanční policií, která měla na starosti vyšetřování banky Ambrosiano. Vojenská rozvědka by už nemohla podstrkovat důkazy proti italským komunistům, soudci by už nevydávali předepsaná rozhodnutí a novináři by už neposkytovali patřičné obrátky dennímu zpravodajství. Ti všichni totiž byli na seznamu jmen zednářské lóže Propaganda Due, kterou policisté našli při zátahu v Galliho vile.
Papež, Kreml a Solidarita
Dozorci Gladia na příkaz elitních členů Trilaterální komise zinscenovali papežovo zvolení a vyhověli každému jeho požadavku. Řídili tajné akce proti zastáncům teologie osvobození. Posílili Křesťanskodemokratickou stranu, aby zůstala dominantní vládní silou v Itálii. Podíleli se na zatýkání a popravách nepohodlných laiků a kněží. A Solidaritě poskytli více než 200 milionů dolarů z černých fondů. Jan Pavel II. ve své naivitě jednoduše předpokládal, že taková podpora mu jako Kristovu vikáři náleží. Nevděk, ačkoli mrzutý, byl přípustný. Ovšem papežovo náhlé rozhodnutí podkopat základní cíl Gladia snahou o sblížení se Sověty bylo nepřijatelné.
V lednu 1981 se Jan Pavel II. setkal s Lechem Walensou a osmičlennou delegací Solidarity. Solidarita totiž usilovala o jeho přítomnost mezi odboráři, aby odvrátila případné plány Leonida Brežněva na sovětskou invazi do Polska. Papež řekl, že takovou osobní intervenci nemůže poskytnout. Mohl pouze poskytnout duchovní útěchu svým polským spoluobčanům v této pohnuté době.
Jan Pavel II. ale mezitím vedl rozhovory s Kremlem s cílem dosáhnout politického sblížení mezi sovětskými vůdci a odborovými organizátory. Papež se cítil být jedinečně kvalifikovaný k tomu, aby uzavřel dohodu. Jako krakovský arcibiskup jednal s komunistickými vůdci na pragmatickém základě. Uvědomoval si, že bezbožní Sověti a zbožní katolíci mohou žít společně pod jednou střechou. Naprostá většina Poláků se během týdne hlásila k marxistickému učení a v neděli ráno odcházela na mši. Papež tuto zvláštní odrůdu křesťanského humanismu chápal.
V prosinci 1980 vykonal předseda sovětského ústředního výboru Vadim Zagladin pouť do Vatikánu. Tady se tajně sešel se Svatým otcem, aby se dohodli na řešení pracovních problémů v Polsku. Dohoda mezi Solidaritou a Kremlem, kterou by Svatý stolec zprostředkoval, by ovšem narušila nároky a důvěru Reaganovy administrativy. Ta hovořila o "říši zla", aby mohla utratit 2,2 bilionu dolarů za nové zbraně, včetně iniciativy Hvězdné války. Fantaskní technologie, která měla vypařit všechny sovětské rakety blížící se k Americe z vesmíru. Nechtěné úsilí Jana Pavla II. by navíc podkopalo očekávané vítězství CIA ve studené válce. Sověti koneckonců narazili na svůj vlastní Vietnam. CIA měla plné ruce práce s tím, aby do Afghánistánu dopravila nejen rakety a zbraně, ale také muly z Tennessee, které byly jedinečně schopné dopravit munici mudžáhidům do hor.
Aby toho nebylo málo, Svatý otec jednal s Kremlem o dalších záležitostech, včetně dohody o jaderném odzbrojení a uznání Organizace pro osvobození Palestiny. Papež prostě vstoupil na politickou scénu, kde jeho přítomnost nebyla ani oprávněná, ani vítaná. 28. března 1981 uspořádala Solidarita největší stávku v dějinách Sovětského svazu na protest proti zmlácení čtyř polských dělníků komunistickou bezpečnostní službou. Protestu se zúčastnilo dvanáct až čtrnáct milionů Poláků. Na 30. března byla stanovená generální stávka, která měla zastavit veškerou práci a obchod. Sověti v reakci na to plánovali invazi. Stávkující se však nebáli. Uvěřili zprávě francouzského diplomata, že papež opustí Vatikán, aby se postavil po boku svého lidu proti okupantům. Na poslední chvíli obdržel Walensa dopis od Jana Pavla II., který odsoudil neústupnost odborů a požádal stávkující, aby se vrátili do práce. Účinky tohoto sdělení byly okamžité. Generální stávka byla odvolána, Walensa zmírnil svou plamennou rétoriku a Solidarita jako síla v polských záležitostech značně oslabila.
Papežovo načasování nemohlo být pro Gladio horší. V Belgii se připravovaly plány na Brabantský masakr, při kterém mělo být zabito osm lidí včetně celé rodiny. Brabantské masakry jsem podrobně pokryl ve druhém díle Tajné sítě Gladio. Ve Španělsku jednotka Gladio pokračovala v pronásledování a vraždění vedoucích členů baskického separatistického hnutí. Ve Francii se tajná armáda chystala zavraždit marseillského policejního inspektora Jacquese Massiého a celou jeho rodinu, protože Massié zahájil vyšetřování obchodu s drogami a Gladia. V Německu jednotka Gladio pod vedením Heinze Lembkeho podnikla velký teroristický útok v Mnichově. V Itálii Gladio právě dokončili bombový útok v Boloni. Nikde však nebylo Gladio v tak rozhodující fázi jako v Turecku.
Příprava k atentátu na Jana Pavla II.: Gladio v Turecku
V roce 1980 v Turecku proběhl krvavý převrat. Ten jsem detailně rozebíral v dokumentu Turecko a Šedí vlci. Převrat byl úspěšný díky intenzivnímu výcviku, který jednotky Gladio, včetně mládežnické divize Counter-Guerrilla, známé jako Šedí vlci, absolvovaly v sabotážích, bombových útocích, zabíjení, mučení a falšování voleb. Tento výcvik probíhal v polovojenských střediscích zřízených CIA v tureckých městech. Vybraní turečtí důstojníci byli vyslaní na další výcvik do Fort Benningu v Georgii a na námořní základnu Ensenada u mexických hranic. Šlo o Školu Ameriky, ve které Američané trénovali budoucí teroristy, a o které budu také připravovat speciální dokument.
Finanční podporu Vlků ze strany CIA si vyžádala také potřeba chránit balkánskou trasu a tok heroinu do Anatolských plání z Afghánistánu a Íránu. Hodnota této heroinové trasy prý dosahovala 3 milionů dolarů za hodinu. Zajišťovali také pašování zbraní do země. V průběhu 70. let Duane Clarridge a další agenti CIA v Turecku vychovali několik mláďat Vlků Abuzera Ugurlua, včetně Abdullaha Čatliho a Mehmeta Aliho Agča. Čatli, který se stal místopředsedou Vlků, provedl desítky významných atentátů, včetně vraždy sedmi levicových aktivistů v roce 1978. Ve spolupráci s agenturou se stal agentem provokatérem při převratu v roce 1980. Probíral jsem jej v mém dokumentu Turecko a Šedí vlci.
Agča začal svou zločineckou kariéru jako pašerák drog na balkánské trase. Vypracoval se na jednoho z důvěryhodných kurýrů, který pravidelně jezdil doručovat zprávy a platby mafiánskému playboyovi, Henrimu Arsanovi do společnosti Stibam v Miláně. Nakonec se stal jedním z osobních strážců a nájemných vrahů a spolupracoval s Čatlim a Čelinkem. Po vraždě investigativního novináře Agča uprchl z vězení, aleve skutečnosti k žádnému útěku nedošlo. V srpnu 1979 se prostě procházel z vězení, doprovázel ho Abdullah Čatli. Vůdci Šedých vlků ho potřebovaly, aby se mohl vrátit do práce. Agča byl nejen zkušený atentátník, který už dříve chrlil svou nenávist vůči Janu Pavlu II., ale také radikální islamista a panturecký vizionář, který toužil po návratu Osmanské říše. A co víc, trpěl paranoidními bludy a občas vyznával, že je Ježíš Kristus.
Začátkem dubna 1981 dostal vůdce Abuzer Ugurlu zprávu od Gladia: "Zabijte papeže a obviňte komunisty". Měl to být dokonalý útok pod falešnou vlajkou. Zpráva přišla spolu s platbou ve výši 1,7 milionu dolarů. Dohodli se na tom členové zednářské lóže Propaganda Due a Safari klubu, tajné organizace, kterou založil Henry Kissinger. Atentátníky měli být Čatli a Agča. Známý důstojník CIA Ted Shackley přijel do Říma 3. února 1981 na řadu schůzek s generálem Santovitem. Atentát na papeže měl být v souladu se strategií napětí svedený na Sověty. Na plánu se mělo podílet množství spolupracovníků CIA, včetně novinářky Claire Sterlingové, Paula Henzeho, šéfa pobočky CIA v Ankaře, Michaela Ledeena, konzultanta Rady národní bezpečnosti USA, otce Felixe Morliona z pravicového hnutí Pro-Deo, Francesca Pazienzy, informátora CIA a pracovníka SISMI, který pomáhal zosnovat bombový útok v Boloni, a Franka Terpila, agenta, který byl pověřen spoluprací s Šedými vlky.
Generál Santovito se brzy stal hlavní postavou atentátnického spiknutí. Měl na starosti všechny aspekty vyšetřování. Měl zajistit krytí pro spolupachatele. Poskytoval úkryt atentátníkům. Jako šéf vojenské rozvědky a velitel italských jednotek Gladio měl pro tuto roli jedinečnou kvalifikaci. V době setkání s Tedem Shackleym generál úzce spolupracoval se společností Stibam a zajišťoval bezpečnost rozsáhlé operace se zbraněmi pro drogy, kterou připravila sicilská mafie, turečtí Šedí vlci a CIA.
V Římě spolupracovali agent CIA Ted Shackley a generál Santovito s Francescem Pazienzou, druhým velitelem SISMI, a otcem Felixem Morlionem, dominikánským mnichem a bývalým špionem OSS. Společně pracovali na "bulharské tezi". To byl falešný scénář, který měl svalit vinu za vraždu Jana Pavla II. na Sověty. Otec Felix Morlion objevil dokonalého obětního beránka. Sergej Ivanov Antonov, bulharský komunista pracující v Římě pro Balkan Airlines, bydlel o patro výš ve stejném činžovním domě jako Morlion. Protože Antonov neustále cestoval z Bulharska tam a zpět, mohl být prezentovaný jako agent bulharského Výboru státní bezpečnosti, který byl pověřený ředitelem KGB Jurijem Andropovem, aby Svatého otce zabil.
Podle scénáře měla být zakázka nutná kvůli papežově podpoře Solidarity a jeho schopnosti sjednotit polský lid v opozici proti sovětské vládě. Jakmile se vyšetřování svatovojtěšské vraždy rozběhne, tým spin doktorů CIA, včetně Claire Sterlingové, Michaela Ledeena a Paula Henzeho, měli podle scénáře rozšířit tezi a vyrobit spojení mezi Antonovem, bulharskou státní bezpečností a Kremlem. Paul Henze, který měl literární talent, působil jako šéf pobočky CIA v Ankaře. Z tohoto důvodu se na něj dalo spolehnout, že poskytne vyrobené "interní informace" o Antonovovi. Michael Ledeen, který působil jako kontakt CIA s italskou SISMI, měl úzké vazby na NBC a další významné americké zpravodajské stanice. Claire Sterlingová zůstala hlavní dezinformační agentkou CIA. Zločinci byli připravení. Scénář byl hotový, a šedý vlk Mehmet Ali Agča zajištěný.
Atentát na papeže se blíží
Koncem března 1981 předal francouzský hrabě Alexander de Marenches vatikánským bezpečnostním službám varování před plánovaným útokem "blíže neurčené cizí mocnosti", který se měl uskutečnit v nejbližší době. Podrobnosti ředitel francouzské tajné služby nemohl uvést. Varování mu přišlo od jeho agentů ve východním bloku. Bezpečnostní činitelé varování náležitě zaznamenali, aniž by věděli, že Alexander de Marenches pouze buduje platformu, která by podpořila bulharskou tezi. Když byla zpráva předaná Svatému otci, ten ji pouze mávnutím ruky odmítl. Věděl, že se od svých nových přátel v Kremlu nemusí ničeho obávat.
Netušil, že by se měl obávat smrtelného zásahu od vlastních lidí. Po "útěku" z vězení se Mehmet Ali Agča vydal do hotelu Vitoša v Sofii, kde se setkal s Bekirem Čelenkem a dalšími vůdci Šedých vlků. Během této doby podnikl několik cest do Palerma, ale cestoval také do Milána. Jak křižoval Středomoří, neustále měnil pas a přijímal nové identity. V měsících před plánovaným atentátem byli Agča a Čatli v Mnichově v bezpečí. Bylo to ideální útočiště.
V roce 1981 bylo západní Německo domovem padesáti tisíc Šedých vlků, kteří působili ve Spolkové zpravodajské službě. Řešili jakýkoli protest nebo problém s jedním a půl milionem tureckých dělníků. Německá tajná služba BND byla odnoží Gladia. Byla zřízená CIA pod vedením bývalého nacistického generála Reinharda Gehlena, který se v roce 1956 stal členem řádu Maltézského kříže. Spoluúčast západoněmecké BND na atentátu na Jana Pavla II. byla západním tiskem široce ignorovaná, přestože Čatli později před soudcem v Římě vypověděl, že za provedení atentátu dostal od německé tajné služby tři miliony marek.
V Mnichově se k Agčovi a Čatlimu připojil Oral Čelik, kolega ze skupiny Šedých vlků, který se měl účastnit pokusu o papežskou vraždu. 18. dubna odcestovali šedí vlci Agča, Čatli a Čelik do Milána na schůzku s Bekirem Čelenkem, který působil ve společnosti Stibam. Ubytovali se v hotelu Agosta, kde se Agča zaregistroval pod jménem Fáruk Ozgún. Z Milána se trojice vydala do Říma na návštěvu u otce Felixe Morliona z pravicového hnutí Pro-Deo, aby se seznámili s dispozicemi knězova bytu.
23. dubna, v den, kdy Jan Pavel II. pořádal soukromou audienci u ředitele CIA Williama Caseyho, dostali Turci k dispozici poloautomatické pistole Browning Hi Power ráže 9 mm se zásobníky na 13 nábojů. Výcvik v používání těchto zbraní jim poskytl agent CIA Frank Terpil. Tyto poloautomaty dovezl z východního Německa Horst Grillmayer, obchodník se zbraněmi a agent západoněmecké tajné služby BND. Místo původu bylo důležité, protože pistole by po nalezení podpořily bulharskou tezi.
Pokus o vraždu papeže
13. května 1981 se Jan Pavel II. objevil v "papamobilu", džípu s otevřenou střechou, před pětitisícovým davem obdivovatelů. Když ho vezli po Svatopetrském náměstí, postavil se zpříma, aby vrátil mladou dívku, kterou držel v náručí, její matce. Bylo 5:19 odpoledne. Ozvala se série výstřelů, kulky zasáhly Svatého otce a dvě ženy z New Yorku. Nastal chaos a v rohu náměstí se ozval malý výbuch. Agča utekl a hodil pistoli pod náklaďák, než ho zadržel šéf vatikánské ochranky.
Papež byl převezen do Gemelli, fakultní nemocnice Katolické univerzity Nejsvětějšího srdce v Římě. Byl zasažený čtyřmi kulkami – dvě zůstaly zaryté v jeho dolní části střeva, ostatní zasáhly jeho levý ukazováček a pravou ruku. Střídavě upadal do bezvědomí, jeho krevní tlak prudce klesal, puls byl slabý a kolísal. Než se dostal na operační sál, ztratil Jan Pavel II. pět až šest litrů krve. Jedna z kulek prošla několik milimetrů od centrální aorty. Kdyby došlo k jejímu proříznutí, smrt by byla téměř okamžitá. Při výstupu z těla se stejná kulka přiblížila na centimetr od roztříštění papežovy páteře. Zázrakem přežil.
Soud a důkazy
Na místě pokusu o atentát holandský řidič kočáru uvedl, že papeže zastřelil Agča a další dva střelci. Stejné svědectví poskytli i další přihlížející. Někteří se zmínili o diverzním výbuchu, který vybuchl v rohu náměstí. V zatykači, který podepsal Achille Gallucci, římský generální prokurátor, se uvádělo, že Agca jednal "ve spolupráci s dalšími osobami, jejichž totožnost zůstává neznámá". Na konci dne dospěl Luciano Infelisi, soudce, který byl pověřen vyšetřováním, k závěru, že "Mehmet Ali Agča nejednal sám". Důkaz zčásti spočíval v množství nábojnic nalezených v okolí.
Takové důkazy se u soudu ovšem neobjevily, stejně jako vyšetřující soudce. Infelisi, který se dozvěděl příliš mnoho, byl z případu rychle odvolaný a pověřený jinými úkoly. Soudní proces trval pouhé tři dny. Agča odmítl jurisdikci italského soudu s tím, že k incidentu došlo ve Vatikánu, svrchovaném státě. Když byl jeho požadavek na změnu soudní příslušnosti zamítnutý, Agča prohlásil:"Nebudu odpovídat na otázky. Tento soud neuznávám. Soudní řízení skončilo. Děkuji vám."
Během procesu sestra Letizia, františkánská řeholnice z Janova, identifikovala Agču jako budoucího vraha a vyjádřila přesvědčení, že jednal sám. Svědectví jeptišky však zpochybnila fotografie, kterou pořídil americký turista. Na fotografii byl zachycený muž utíkající z místa činu s pistolí v ruce. Ve světle tohoto důkazu soud rozhodl, že neexistují "žádné platné prvky, které by umožňovaly potvrdit nebo vyloučit možnost, že na místě byli další střelci".
Nečekaní návštěvníci ve vězení
Agča byl odsouzený k doživotnímu trestu odnětí svobody s roční samovazbou. Navzdory tomuto rozsudku, vězeň brzy přijímal neustálý proud překvapivých návštěv. Mezi nimi byli Francesco Pazienza, generál Santovito, otec Felix Morlion, členové Camorry, včetně spoluvězně Raffaela Cutola, agenti CIA a monsignor Marcello Morgante, který zastupoval arcibiskupa Marcinkuse z Vatikánské banky. Návštěvy byly Francescem Pazienzou choreograficky připravené tak, aby prosazovaly bulharskou tezi.
Během každodenních návštěv, Francesco Pazienza s Raffaelem Cutolem po boku ukazovali Agčovi fotografie Antonova a několika Bulharů, které chtěli do atentátu zapojit. Agča se celé hodiny probíral fotografiemi, zapamatovával si charakteristické rysy a získával informace o osobních zvycích osob. Na podzim 1981 Agča zpíval italským prokurátorům novou písničku – jednal ve službách KGB; v týmu atentátníků byl účetní a vojenský atašé z bulharského velvyslanectví v Římě a plány byly vypracované v římském bytě Sergeje Antonova.
Antonov byl zatčen a podroben každodenním a nočním výslechům italské policie. Prohlásil, že je nevinný, a popřel jakékoli vazby na KGB nebo bulharskou státní službu. Grilování pokračovalo injekcemi psychotropních látek. Antonov, ačkoli byl dezorientovaný, nadále trval na tom, že se na atentátu nijak nepodílel. Ve vězení byl držený tři roky. V době propuštění byl psychicky poškozený a fyzicky postižený. Po zbytek života nebyl Antonov schopen vést rozhovor ani vykonat jednoduchý úkol. 1. srpna 2007 byl nalezen mrtev v pustém bytě v Sofii.
Příběh papežského atentátu se rozplétá
Na začátku roku 1982 byla dezinformační kampaň v plném proudu. Claire Sterlingová publikovala články o zapojení KGB do atentátu na Jana Pavla II. Tyto články se objevily v Reader’s Digest a dalších celostátních periodikách; Michael Ledeen vydal příval "zasvěcených" zpráv pro Il Giornale Nuovo. Marvin Kalb představil speciální reportáže o sovětském spojení se svatokrádeží. Teorie byla brzy přijatá jako fakt tak vlivnými médii, jako jsou New York Times. Operace Drozda opět dostála svému názvu.
Příběh se ovšem rozplétal téměř stejně rychle, jako byl vymyšlený. Agča dokázal popsat každé malé znaménko a vadu Bulharů, které chtěl do zločinu zapojit, ale zůstal neschopný odhadnout jejich výšku. Další problém vyplýval z Agčova popisu Antonova bytu. Charakteristické rysy, které popsal, včetně zdobené příčky mezi obývacím pokojem a jídelnou, se v obytných prostorách Antonova nevyskytovaly. Byly jedinečné pro byt o patro níže, který obýval otec Felix Morlion. Agča se také zmínil o setkání s Antonovovou manželkou a dětmi během dubnových plánovacích schůzek. Bulharova rodina však v té době v Římě nebyla. Vrátili se do Bulharska.
Ovšem, jeden z tureckých novinářů pátral dál po Agčově minulosti. Odhalil skutečnost, že budoucí atentátník byl poskokem Bekira Čelenka. Zjistil, že Čelenk se podílel na pašování zbraní a drog prostřednictvím své flotily nákladních lodí, které pluly pod panamskou vlajkou. Při rozhovorech s pracovníky a členy posádky lodi Vasoula získal svědectví, že loď převezla 495 raketometů a 10000 raket z bulharského přístavu Burgas do Istanbulu. Tady náklad přijaly přední postavy tureckého podsvětí, včetně Abuzera Ugurlu.
Turecký novinář, ve spolupráci s tureckou policií, zjistil Agčovy vazby na Šedé vlky a pravicové teroristy. Uvědomil si, že budoucí atentátník prováděl popravy s Abdullahem Čatlim a Oralem Čelikem. Navíc dokázal identifikovat Čelika jako střelce, který s pistolí v ruce utíkal z náměstí svatého Petra. Turecký novinář učinil další objevy, včetně vazeb Agčy a Šedých vlků na italskou společnost Stibam International a CIA. Označil playboye mafiánů, Henriho Arsana, za klíčovou postavu masivní pašerácké operace a bulharský hotel Vitoša za centrum mafiánských setkání. Zjistil také, že Sergej Ivanov Antonov nebyl agentem ani dvojitým agentem. Byl pouze dvojníkem.
Turecký novinář Ugur Mumcu za tato odhalení zaplatil. Byl zabitý, když 24. ledna 1993 před jeho domem explodovala bomba nastražená v autě. K žádnému zatčení nedošlo. Když Mumcu zahájil vyšetřování útoku na Jana Pavla II., snažil se ho šéf ankarské pobočky CIA Paul Henze přesvědčit, že budoucí atentátníci byli agenty Sovětského svazu. Reportér ale odmítl sledovat informační stopu, kterou mu poskytl šéf stanice CIA.
Go, mafia, go!
Šest měsíců před pokusem o atentát na Jana Pavla II., zahájil italský soudce Carlo Palermo vyšetřování pašování heroinu na území severní Itálie. Po zatčení a výslechu místního drogového krále a členů jeho gangu se soudce Palermo dozvěděl, že heroin přichází v policejních autech, která zajišťuje Karah Mehmet Ali, agent turecké mafie. Hlavním dovozcem šňupavého zboží byl Karl Kofler, klíčová postava skupiny únosců.
Palermův tým detektivů sledoval Koflera na Sicílii, kde se Kofler setkal s Gerlandem Albertinim, členem sicilské mafie. Albertini provozoval laboratoř, která vyráběla sto kilogramů vybraného hnědého heroinu týdně. Byl ve spojení se Stefanem Bontadem, který pomohl zorganizovat fingovaný únos Micheleho Sindony. V lednu 1981 byl Kofler vzat do vazby a začal poskytovat podrobnosti o balkánské trase, sicilské mafii a společnosti Stibam International, která se stala centrem obchodu s drogami. Uvedl, že Huseyn Čil, jeden z předních vůdců Šedých vlků, byl zodpovědný za přepravu heroinu do Ameriky na lodích, které vlastnil Bekir Čelenk. Hovořil o zbraních ze základen NATO, které byly dodávané výměnou za drogy. Zbraně, jak Kofler vypověděl, zahrnovaly tanky, vrtulníky, letadla a tři nákladní lodě.
7. března 1981 byl Kofler nalezen zavražděný ve své cele ve věznici v Trentu. Byl umístěn na samotku a byl pod čtyřiadvacetihodinovým dohledem. Kofler měl podříznuté hrdlo a srdce propíchnuté velmi tenkou jehlou. Z tohoto činu nebyl nikdy nikdo obviněn. Škoda už ale byla napáchaná. Soudce Palermo a jeho vyšetřovatelé teď obrátili svou pozornost ke společnosti Stibam a každodenním aktivitám playboye mafiánů Henriho Arsana. Začali dostávat zprávy od tureckého novináře Ugura Mumcu, které jim posloužily k potvrzení jejich podezření.
Spojení Stibamu vedlo z Bulharska na Sicílii a zůstávalo pod ochranou některých velmi vlivných osob, včetně představitelů italské SISMI a NATO. Díky tomu, že soudce Palermo měl společnost Stibam po celý rok 1981 pod dohledem, mohl si ověřit, že tato zdánlivě neškodná přepravní společnost dodala na trhy v Evropě a v Americe více než čtyři tisíce kilogramů čistého heroinu. Čistá hodnota těchto zásilek činila 400 miliard dolarů. Na dotaz u CIA se soudce Palermo dozvěděl, že Henry Arsan by neměl být vzat do vazby, protože pracoval v utajení pro americký protidrogový úřad.
Soudce se rozhodl tuto dezinformaci ignorovat a 23. listopadu 1982 nařídil razii v sídle společnosti Stibam v Miláně. Výsledkem zátahu bylo zatčení Henry Arsana a dvou set jeho hlavních kompliců v obchodování se zbraněmi: Glauco Partel, ředitel výzkumného střediska v Římě a agent americké Národní bezpečnostní agentury, spolupracoval se zednářskou lóží Propaganda Due na dodávkách raket Exocet argentinské vládě během války o Falklandy. Ještě znepokojivější bylo zjištění, že Glauco Partel se podílel na prodeji tří atomových bomb nejmenované arabské zemi.
Plukovník Massimo Pugliese, bývalý úředník SID, jednal o prodeji zbraní na Blízký východ s šéfem SISMI, generálem Santovitem. Plukovník, významný člen Propaganda Due, spolupracoval se CIA na vývoji a prodeji tajné superzbraně zvané "paprsek smrti". Záznamy ze Stibamu ukázaly, že Pugliese udržoval úzké kontakty s Reaganovou administrativou prostřednictvím herce Rossana Brazziho.
Enzo Giovanelli, klíčový dodavatel munice a zboží pro americkou základnu La Maddalena na Sardinii, prodával s pomocí představitelů NATO letadla, nákladní lodě a letecké simulátory Libyi a dalším arabským zemím. Angelo De Feo, obchodník se zbraněmi na černém trhu, se podílel na prodeji tanků Leopard a flotily lodí do Libye spolu s raketami do Mauritánie. Střely, jak vypověděl, byly dodané nákladními letadly CIA, která odlétala z vojenské základny Ciampiro. Angelo De Feo dále uvedl, že veškerý obchod společnosti Stibam se zbraněmi kontrolovala italská SISMI. Prostě neuvěřitelná zjištění, jedno horší než druhé. A to soudce Palermo se svým vyšetřováním teprve začínal.
Byli také obvinění přední sicilští mafiáni, kteří se podíleli na pašování drog v rámci operací společnosti Stibam. Díky zatčení se soudce Palermo dozvěděl, že Henry Arsan dovážel každý měsíc dvacet kilogramů morfinového základu, kterou Sicilané zpracovávali ve svých laboratořích. Jak si soudce Palermo uvědomil, rafinovaný heroin se posílal do Miami, Baltimoru, Filadelfie, New Yorku a dalších amerických přístavů. Tady se kombinoval s dalšími dodávkami drog a vytvářel spojku zločinecké rodiny Gambino. Soudce Palermo dále zjistil, že velkou část zbraní posílala společnost Stibam do Skandaronu, malé syrské enklávy, kterou okupovalo Turecko.
Smrt ve vězení: Generálové i manažeři
Na základě výpovědí podezřelých ve vazbě vydal soudce Palermo zatykač na generála Santovita, šéfa SISMI. Santovito byl nejen klíčovou postavou při ochraně spojení společnosti Stibam, ale také hlavním aktérem strategie napětí Gladio, a pokusu o vraždu papeže. Santovito se dostavil k soudu, složil kauci a uprchl do Ameriky. CIA ho ale přemluvila, aby se vrátil do Itálie a čelil obvinění. Nepochybně se domníval, že se mu nemůže nic stát, protože byl neochvějným vojenským činitelem, který zasvětil svůj život boji proti komunismu. Santovito byl umístěn do cely předběžného zadržení, kde byl za záhadných okolností nalezen mrtev. Zemřel bezprostředně před plánovaným výslechem italskými detektivy. Pitva nebyla provedena. V roce 1983 postihl stejný podivný osud ve vězení Henriho Arsana. Manažer Stibamu byl nalezen na podlaze své cely ve věznici San Vittore. Oči měl vypoulené z důlků, rty jasně fialové a pleť popelavě šedou. Pitva také nebyla provedená. Jeho věznitelé pouze oznámili, že zemřel na infarkt.
Po záhadné smrti Henry Arsana a generála Santovita se soudce Palermo přestěhoval na Sicílii, aby mohl pokračovat v pátrání po vztahu sicilské mafie k síti obchodníků se zbraněmi pro drogy. Krátce potom, co otevřel svou kancelář v Domě spravedlnosti v Trapani, explodovalo u dálnice vedoucí přes Pizzolungo auto naložené TNT. Bylo nastražené k výbuchu právě ve chvíli, kdy tudy projížděl soudce, který cestoval ze svého domu v Bonagii do Trapani v opancéřovaném Fiatu 132. Výbuch převrátil auto a těžce zranil soudce Palerma a několik jeho osobních strážců. V důsledku tohoto incidentu Palermo odstoupil z funkce soudce.
Navzdory svému odchodu do důchodu Palermo nadále pátral v zabavených dokumentech společnosti Stibam a hledal chybějící stopy, které by mohly vysvětlit vznik přepravní společnosti specializující se na zbraně a drogy a záhadná úmrtí těch, kteří mohli poskytnout výmluvné podrobnosti o jejím fungování. Všiml si, že iniciály T.G.S., označující významnou postavu v síti obchodníků se zbraněmi a drogami, se objevují znovu a znovu. Po letech soudce konečně pochopil, že opakující se iniciály znamenají Theodora G. Shackleyho, bývalého náměstka ředitele CIA, který měl na starosti všechny tajné operace.
CIA zakládá nové podniky
Po zátahu na společnost Stibam, vytvořila CIA nové přepravní společnosti, aby obchod s drogami za zbraně pokračoval. Společnosti Allivane a Allivane International byly založené ve Skotsku a Izraeli. Založil je Terence Charles Byrne, americký obchodník se zbraněmi, na žádost ředitele CIA Williama Caseyho. Jedna z prvních zásilek z těchto firem byla v rámci slibu říjnového překvapení odeslána ajatolláhu Chomejnímu do Íránu. Zásilka obsahovala kulomety dalekého dosahu a také elektroniku, kterou Írán použil ve válce proti Iráku. Další zásilka obsahovala tři velké baňky s radioaktivním cesiem, které byly odeslané do Dánska a odtud vyvezené do Portugalska a dále přes Kypr a Izrael do Íránu.
Během tří let od zátahu bylo v pobřežních městech po celé Evropě zřízeno sto dvacet dalších přepravních operací. Kromě rafinerií na Sicílii byly po celém Turecku zřízené stovky "heroinových kuchyní", včetně Bačkale, vzdálené půl hodiny cesty od hranic s Irákem. Na celém Balkáně byly otevřeny nové trasy. Také hotely, restaurace a nevěstince, které sloužily pašerákům. Venkovské osady jako Lice, Van a Gaziantep daly vzniknout pašeráckým hnízdům a náhlé prosperitě.
Z heroinu se stal byznys v hodnotě 400 miliard dolarů s dvěma sty miliony uživatelů po celém světě. Z podílu CIA na tomto byznysu byli financováni mudžáhidé v Afghánistánu, partyzánské jednotky v Angole, Contras v Nikaragui, loutkové režimy v Jižní Americe a eskadry smrti v Salvadoru. Původní plán Paula Helliwella vytvořil CIA se zdánlivě neomezenými prostředky na zdánlivě nekonečné operace.
Závěr
To je konec tohoto pátého dílu, o čem bude pojednávat závěrečná, šestá epizoda? Podívám se třeba na vraždu bankéře Vatikánu Roberta Calviho, dále na to, jak Američané napříč celou zemí začali trénovat své vlastní teroristy, které posílali do Afghánistánu, anebo jak Američané vozili zásilky drog přes Brusel, kde sídlí velitelství NATO, a drogy pak převáželi na základnu Andrews. Podívám se ale také na papeže Františka alias vejce Condoru.