Čtvrtý díl se zabývá kontroverzními fakty o zapojení CIA a dalších mocenských struktur do obchodu s drogami a černých financí. V jednotlivých kapitolách se řeší například role CIA při rozprodávání vatikánských majetků, infiltrace Rudých brigád v Itálii, operace Condor v Latinské Americe a spojení CIA s obchodem s heroinem z Afghánistánu. Zmiňuje se také vražda Jana Pavla I. a její možné souvislosti se CIA a dalšími tajnými službami.
Osoby a obsazení
|
Mons. Giovanni Montini (papež Pavel VI.) |
vatikánský státní podsekretář, který seznámil OSS se sicilskou mafií. |
|
Kardinál Karol Wojtyła (papež Jan Pavel II.) |
krakovský arcibiskup, který stál v čele největších skandálů v římské církvi od dob Borgiů |
|
Zbigniew Brzezinski |
bývalý poradce pro národní bezpečnost a mistr geostrategie |
|
Michele Sindona |
spojka mezi CIA, mafií a Vatikánem |
|
Roberto Calvi |
šéf Banco Ambrosiano, který založil vatikánské krycí společnosti |
|
Mons. Paul Marcinkus |
duchovní z Cicera ve státě Illinois, který se stal vedoucím Vatikánské banky |
|
Kardinál John Cody |
arcibiskup Chicaga a agent CIA |
|
Gulbuddin Hekmatjár |
afghánský válečník, agent CIA |
Úvod
V minulém třetím díle jsem se podíval na operaci Condor. To byla jakási latinskoamerická obdoba operace Gladio v Evropě. Tato operace Condor je ale důležitá proto, že už tehdy v ní hrál velmi významnou a důležitou roli pozdější papež František, tehdy ještě jako Jorge Mario Bergoglio. Proto je mu také přezdíváno jako papež Washingtonu.
Sicilský převrat
Zatímco mafiánští vrazi likvidovali své italské protivníky, Michele Sindona pokračoval v plánování převratu, který by znamenal vyvrcholení let tajnéhoúsilí – odtržení Sicílie od pevninské Itálie. Tento plán, původně schválený Nixonovou administrativou v roce 1972, předpokládal ozbrojenou invazi jednotek Gladio na ostrov a nastolení pravicové vlády. Byl vypracovaný v reakci na protiamerickou politiku Uga La Malfy, ministra italského ministerstva financí, a na stálý nárůst podpory italské komunistické strany ve všeobecných volbách.
John McCaffery, zástupce banky Hambrových v Itálii a šéf Evropského hnutí odporu pro Evropu za druhé světové války, se spojil s Michelem Sindonou a Grahamem Martinem, americkým velvyslancem v Itálii, a stal se jedním z hlavních plánovačů sicilského převratu. Podle McCaffreyho se převrat nepodařilo uskutečnit v Nixonových letech kvůli "nedostatečnému zabezpečení" jednotek Gladio a "vzniku aféry Watergate".
Plány na sicilský převrat ovšem byly oživené potom, co italský premiér Aldo Moro oznámil svůj záměr vytvořit novou italskou koaliční vládu komunistů, socialistů a křesťanských demokratů. Představa takové koalice přiměla Michele Sindonu ke schůzce s doktorem Josephem Micelim Crimi, šéfem palermské policie, významným členem zednářské lóže Propaganda Due a agentem CIA, a kontradmirálem Maxem K. Morrisem, významným pracovníkem námořní rozvědky.
Admirál Morris přednesl myšlenku převratu admirálu Stansfieldu Turnerovi, řediteli CIA, a předběžné plány se daly do pohybu. K pobřeží Sicílie byla vyslána americká letadlová loď s další lodí plnou vojáků připravených poskytnout vojenskou pomoc. Lodi údajně velel hrabě Edgardo Sogno, hrdina odboje z druhé světové války s dlouhou historií účasti na pokusech o převrat podporovaných Američany.
Někdy v červnu 1979 se Michele Sindona, Johnny Gambino a Rosario Spatola sešli v pokoji motelu Conca d’Oro na Staten Islandu. Michele Sindona jim prozradil svůj plán na osvobození Sicílie od pevninské Itálie. Informoval je, že Dr. Miceli Crimi nechal generály italské armády vypracovat mapy vojenských základen, které je třeba obsadit. "Americká armáda mě k tomu zmocnila," řekl jim. "Převratu se nezúčastní, ale u pobřeží Sicílie bude flotila. Po našem převzetí moci vstoupí na ostrov, aby nám pomohli obnovit pořádek a ochránili nás před Itálií."
Jako důkaz americké účasti předložil Michele Sindona dopis admirála Morrise. "Vidíte, je to pravda," řekl americkým mafiánům. "Můžeme to udělat. Ale potřebuji ještě dvě stě mužů. Více zbraní. Když mi pomůžete, uděluji všem mafiánům amnestii za zločiny spáchané před převratem." Rosario Spatola políbil Sindonovi ruku, což bylo sicilské gesto úcty. Plán byl geniální. Jakou větší katastrofu by mohly spojené síly Gladia, mafie a Vatikánu způsobit Itálii za její ústupky komunismu než odtržení jedné z jejích nejdůležitějších provincií jako samostatného státu?
Sindonův sen o nezávislé Sicílii sdílela také CIA. Nejen kvůli její strategické poloze pro americké vojenské základny, ale také kvůli klíčovému významu ostrova pro drogový průmysl. Do roku 1970 zřídila mafie na Sicílii stovky laboratoří na rafinaci heroinu. Korsičané už služby kápů nepotřebovali. Navázali vlastní kontakty s drogovými bossy v jihovýchodní Asii a získali služby talentovaných francouzských vědců. Aby si sicilská mafie udržela monopol na obchod, spolupracovala s Nixonovou administrativou při zahájení takzvané "války proti drogám".Výsledkem této války byly zátahy Interpolu na korsické laboratoře po celé Francouzské riviéře, které zlikvidovaly jediný zdroj konkurence. Sicílie v pašování drog vedla, a proto Sindonův sen o nezávislé Sicílii sdíleli i Američané.
Jenže na uskutečnění snu o nezávislé Sicílii bylo pro Michele Sindonu už pozdě. V srpnu 1976 byl v Caracasu na žádost amerického ministerstva spravedlnosti zatčený Carlo Bordoni, jeho pravá ruka, za podíl na krachu banky Franklin National. Ze své cely poskytl Bordoni italským novinářům rozhovory, ve kterých hovořil o machinacích Sindonova syndikátu, včetně vazeb na Vatikán a CIA. V lednu 1977 Mario Barone, kterého Michele Sindona jmenoval do čela Banca Privata, hovořil o seznamu pěti set, který Sindona uchovával v bezpečnostní schránce. Tento seznam podle Baroneho obsahoval jména pěti set politiků, průmyslníků a mafiánů zapojených do operace Gladio a pašování "horkých peněz" z Itálie.
Američtí federální úředníci nechali Bordoniho ve špinavé cele ve Venezuele tři roky, než ho v červnu 1979 vydali do Ameriky. V té době už byl Bordoni ochoten vyklopit u soudu své tajemství. Datum soudního procesu se Sindonou bylo stanovené na 10. září. Ale bankéř svatého Petra si nedělal velké starosti. Věřil, že ho ochrání představitelé amerických zpravodajských služeb, kterým tak dlouho a dobře sloužil. Koneckonců jeho jediným zločinem bylo, že "otevřením stavidel černých fondů" učinil svět bezpečným pro demokracii. Jen málokdo mohl udělat víc.
Ráno 2. srpna vyšel Sindona ze svého luxusního apartmá v hotelu Pierre a odešel do hotelu Tudor na rohu Čtyřicáté druhé ulice a Druhé avenue. Tady se setkal s Rosariem Spatolou. Oba muži odjeli do motelu Conca d’Oro na Staten Islandu. Tady si Michele Sindona nasadil bílou paruku, na nos si nalepil žlutou kuřecí kůži a převlékl se do křiklavě žlutého obleku. Sbalil si tašku přes rameno, ve které byly spisy a seznam pěti set jmen členů zednářské lóže Propaganda Due na významných postech, a vydal se na Kennedyho letiště, kde s pasem na jméno Joseph Bonamico nastoupil do letadla do Vídně. Pas mu poskytli Johnny a Rosario Gambinovi. Psal se 2. srpen 1979. Bylo načase, aby Don odjel z města. Jeho boj o to, aby se nedostal do vězení, selhal.
Byl propuštěný na kauci 3 miliony dolarů a byl povinen se denně hlásit v kanceláři amerického maršála na Pearl Street 500. V té době byl už na svobodě. Jeho žádosti o pomoc adresované Davidu Kennedymu, Richardu Nixonovi, americkému velvyslanci Johnu Volpemu a představitelům CIA zůstaly bez odezvy. Michele Sindona věděl, že se musí vrátit do Itálie, aby získal podporu pro svůj nadcházející proces na Manhattanu. Byl tu však problém. V Itálii už byl odsouzený ke třem a půl letům vězení a byl hledán pro řadu nových obvinění. Nezbývalo mu nic jiného než zinscenovat vlastní únos.
Po příjezdu do Vídně se s Michele Sindonou setkalo několik jeho bratrů z Propaganda Due a eskortovalijej do Palerma. Tady se dostal do péče Josepha Miceliho Crimiho, záhadného amerického plastického chirurga italského původu. Johnny Gambino, Rosario Spatola a Vincenzo Spatola se brzy připojili k bývalému vatikánskému bankéři na Sicílii. Po celou dobu jejich pobytu se Johnny od svého dona nehýbal. Den co den odvážel Sindonu v černém mercedesu na rozhovory trvající sedm nebo osm hodin a pak ho vezl na večeři do Charlestownu v centru Palerma.
9. srpna 1979 se do tisku dostala zpráva, že Sindona byl unesený "Proletářským výborem". Následoval dopis s požadavkem 30 miliard lir za jeho propuštění. Pokud by peníze nebyly poskytnuté, únosci měli zveřejnit seznam pěti set jmen a nejrůznějších dokumentů, které vyndali z donovy tašky přes rameno. Zpráva o seznamu zasáhla hrůzou srdce italských a amerických politických vůdců, průmyslníků a vojenských činitelů, kteří se s Michele Sindonou podíleli na obchodech s heroinem, zbraní, praní špinavých peněz a řadě dalších nekalých aktivit.
Pro CIA však byl vzkaz mnohem větším šokem, protože různé dokumenty obsahovaly důvěrná memoranda, ve kterých bylo popsáno dlouholeté spojení slavného mafiána s agenturou. Michele Sindona začal trpět bludy. Věřil, že tato hrozba mu poslouží k obnovení jeho dřívějšího mocenského postavení ve Vatikánu, CIA a italské finanční komunitě. Věřil, že rozsudek odnětí svobody bude zrušen a všechna nevyřízená obvinění proti němu budou stažena. Sindona také nadále blouznil v přesvědčení, že mu přijdou na pomoc američtí vojenští a zpravodajští činitelé.
Jakmile se Licio Gelli dozvěděl o Sindonových požadavcích, povolal doktora Miceli Crimiho a Michele Sindonu do své vily v Arezzu, kde uprchlého dona varoval před hroznými následky, které ho čekají, pokud poruší svůj slavnostní slib daný Propaganda Due tím, že prozradí cokoli o svých zednářských bratrech nebo poruší kodex omerty, který ho váže k sicilským Mužům úcty. Čekala by jej hanebná smrt, jeho obraz by jeho krajané spálili na popel a jeho rodina by nebyla ušetřená hněvu nepřátel. Sindona se musí vrátit do Ameriky a stanout před soudem. Řádně pokárán, Michele Sindona se podvolil pokynům ctihodného mistra. Jeho lest o zinscenovaném únosu, byla prozrazená. Michele Sindona si ale musel zachovat tvář.
Proto 25. září dovolil, aby ho doktor Miceli Crimi střelil do levého stehna na vyšetřovacím stole v rámci lékařské ordinace v Palermu. Rána byla ošetřena a 13. října Sindona, opět s parukou a kuřecí kůží, nasedl do letadla a vrátil se do New Yorku. Po příletu v neděli ráno zavolal Marvinu Frankelovi, svému americkému advokátovi, s dobrou zprávou. Vatikán se ho chystal zachránit. Po návratu do milující náruče své ženy, dětí a milenky se Michele Sindona připravoval na soudní proces, který měl začít 6. února 1980 před soudcem Thomasem Poolem Griesou.
Vatikán svůj slib ochrany Sindony nedodržel. 27. března 1980 byl Sindona odsouzený v šedesáti osmi bodech obžaloby za podvod, zpronevěru bankovních prostředků a křivou přísahu. Během čekání na rozsudek byl uvězněn v Metropolitním nápravném středisku na Manhattanu. 13. května 1980, dva dny před vynesením rozsudku, se Sindona pokusil o sebevraždu, když si podřezal zápěstí, požil digitalis a spolykal neznámé množství Darvonu a Libria, léků proti bolesti a proti úzkosti. Přestože odmítl spolupracovat s ošetřujícími lékaři, přežil.
13. června byl muž, který byl známý jako bankéř Vatikánu, odsouzený k pětadvaceti letům vězení a pokutě 207000 dolarů. 18. března 1986 byl Michele Sindona odsouzený ke zbytku života ve vězení. V Sindonově samotce byly nainstalovány tři televizní kamery, které sledovaly každý jeho pohyb. Ve dne v noci na něj dohlížel dvanáctičlenný kádr dozorců, kteří pracovali ve dvou směnách. Jídlo mu připravovali kuchaři ve speciální kuchyni pod přísným dohledem.
20. března 1986 se Sindona zvedl ze svého lůžka, aby se nasnídal. Jako vždy měl zapečetěný plastový talíř a vylisovaný pěnový kelímek na kávu. Bylo půl deváté. Hrnek s kávou si odnesl dveřmi, které vedly na toaletu. O několik minut později vyšel mafiánský don z koupelny, košili měl pokrytou zvratky a obličej zkroucený hrůzou. "Otrávili mě!" křičel. To byla jeho poslední slova. Sindona byl převezený do nedaleké nemocnice, kde bylo zjištěno, že je v nevratném kómatu. V jeho krvi byla zjištěná smrtelná dávka kyanidu draselného. Toho odpoledne kněz udělil krajní pomazání. O 48 hodin později byl Michele Sindona, muž známý jako bankéř svatého Petra, mrtev.
Heroinový obchod: CIA zakládá nové pračky peněz
Potom, co spojení mafie a CIA vyřadilo korsické pašeráky heroinu, obchod s drogami přes Sicílii vzkvétal. V roce 1971 bylo v Americe více než 500000 osob závislých na heroinu, které produkovaly peněžní tok ve výši 12 miliard dolarů. Ve vládním průzkumu se 3 054000 Američanů přiznalo, že alespoň jednou užili heroin. Hlavním zdrojem opia zůstávala jihovýchodní Asie. Jen z Laosu dorazilo do Saigonu každý měsíc více než tuna opia na vojenských dopravních letadlech C-47, která CIA poskytla generálporučíku Vang Paovi z Královské laoské armády.
Do Saigonu proudilo tolik opia, že 30 procent amerických vojáků ve Vietnamu se stalo závislými na heroinu. Část téhož heroinu se pašovala do samotné Ameriky v pytlích na mrtvoly vojáků. Když se agent Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami Michael Levine pokusil tuto operaci rozbít, byl svými nadřízenými varovaný, protože taková akce by mohla vést k odhalení zásobovací linky z Long Tiengu.
Hotovost z této sítě mafie nadále ukládala do farních bank po celé Itálii. Z těchto finančních společností, včetně Banco Ambrosiano, peníze plynuly do Vatikánské banky, která nadále inkasovala svůj patnáctiprocentní poplatek za zpracování. Výnosy z drogového obchodu pak byly převedeny na soukromé účty mafie ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Lucembursku a na Bahamách. Tento systém ovšem nebyl vybavený na to, aby zvládl miliardy získané z obchodu s heroinem po celém světě. A tak CIA založila řadu nových praček peněz.
Jednou z prvních takových bank byla Castle Bank & Trust, kterou v roce 1962 založil na Kajmanských ostrovech všudypřítomný Paul Helliwell. Tato banka, podle Penny Lernouxové, autorky knihy In Banks We Trust, tvořila most mezi makovými poli v Thajsku a organizovaným zločinem v Americe. Paul Helliwell zorganizoval celý karibský bankovní okruh a četné panamské krycí společnosti. Nadále provozoval společnost Sea Supply a stal se thajským konzulem v Miami, kde působil v budově American Bankers Insurance. Stále pracovitý Paul Helliwell působil také jako právní poradce mafiánů Meyera Lanskyho a Santo Trafficanteho, a dokonce jako poradce amerického prezidenta Lyndona Johnsona.
Kajmanské ostrovy představovaly ideální místo pro Helliwellovu offshorovou banku. Kajmanské ostrovy, kde žije zhruba 13500 obyvatel a banky mají 14000 telexových čísel, někdy ne více než malé kanceláře, nabízely bankám takový stupeň utajení, který se vyrovnal Švýcarsku, Lucembursku a Lichtenštejnsku. Během deseti let se ke Castle Bank na Kajmanských ostrovech připojila pobočka Nugan Hand Bank a World Finance Corporation. Všechny tři banky obchodovaly se CIA, Vatikánem a mafiánským bossem Santo Trafficantem.
CIA jako kasino a černá díra
Zpočátku pocházelo financování Castle Bank z International Diversified Corporation, panamské holdingové společnosti kontrolované CIA, kterou založil agent CIA Wallace Groves. Groves, odsouzený zločinec, který si odseděl dva roky ve vězení za prodej bezcenných akcií, byl CIA pověřený úkoly, jako je organizování převratů, financování politických stran a čištění špinavých peněz. Do Castle Bank proudily peníze nejen od International Diversified Corporation, ale také od řady osobností z podsvětí, včetně Moe Dalitze, vyděrače, který proslul jako "pan Las Vegas", nebo od Morrise Kleinmana a Samuela A. Tuckera, který provozoval hazardní syndikát v Ohiu a Desert Inn v Las Vegas.
Castle Bank & Trust byla později spojena s Mercantile Bank and Trust. Šlo o další banku CIA, kterou Paul Helliwell založil na Bahamách. Mercantile Bank a Castle Bank byly propojené s Underwriters Bank limited, další bankou, kterou Paul Helliwell vytvořil na Bahamách. Majoritním akcionářem této banky byl americký pojišťovací konglomerát American International Underwriters Corporation, která vznikla jako součást pojišťovacího impéria vedeného bývalým agentem OSS C. V. Starrem. Právě z ní se vyvinula obří nadnárodní společnost American International Group.
V roce 1976 byla Mercantile Bank bahamskou vládou uzavřená potom, co investoři zjistili, že podíly v bance jsou bezcenné. Pro akcionáře to bylo překvapení, protože prestižní účetní firma Price Waterhouse několik měsíců před krachem potvrdila, že Mercantile Bank disponovala aktivy ve výši 25,1 miliardy dolarů. Bohužel tato aktiva představovala údajné "půjčky" poskytnuté neznámým osobám. Peníze zmizely v černé díře CIA.
V roce 1977 zahájil Daňový úřad vyšetřování záležitostí Castle Bank, které vešlo ve známost jako Projekt Haven. Vyšetřovatelé získali důkazy, že zdrojem velké části peněz, které do banky ukládaly osoby z podsvětí, byl obchod s heroinem v jihovýchodní Asii. Tyto důkazy vedly k vyšetřování velkou porotou. Po sestavení poroty však bylo vyšetřování odvolané. CIA vydala americkému ministerstvu spravedlnosti varování, že vedení trestního řízení proti bance Castle by ohrozilo národní bezpečnost. Klasické zaklínadlo před všemi svinstvy rozvědek.
Mrtvý bankéř
27. ledna 1980 narazili dva australští policisté, jedoucí po dálnici Great Western Highway poblíž přístavu v Sydney, na Mercedes Benz z roku 1977 zaparkovaný u silnice. Uvnitř vozu leželo na předním sedadle tělo statného muže středního věku. Policisté prohledali jeho kapsy a našli vizitku Williama Colbyho, bývalého ředitele CIA. Na zadní straně vizitky byl Colbyho plán cesty do Hongkongu a Singapuru. Ruka mrtvého muže byla ovinutá kolem hlavně nové pušky ráže 30 mm. Vedle těla ležela bible s obalem od masového koláče jako značkou knihy. Na obalu byla načmáraná jména Colbyho a kalifornského kongresmana Boba Wilsona, tehdy nejvýše postaveného republikána ve výboru pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů.
Mrtvý muž byl identifikovaný jako Frank Nugan, spolumajitel Nugan Hand Bank a jeden z nejvýznamnějších právníků v Austrálii. Jeho smrt byla označena za sebevraždu, přestože na pušce nebyly Nuganovy otisky prstů. Když se Nuganův partner Michael Hand, bývalý zelený baret, který sloužil ve Vietnamu, dozvěděl o jeho smrti, spěchal ze služební cesty v Londýně zpět do Sydney a začal skartovat tolik dokumentů banky, že by zaplnily malý domek. Následujícího dne, Michael Hand uspořádal schůzku ředitelů Nugan Hand Bank. Na této schůzce je varoval, že se musí řídit jeho pokyny a zničit všechny záznamy o transakcích, jinak "skončí s betonovými botami" nebo zjistí, že jejich manželky jim byly doručené "v kusech".V červnu 1980 byla Nugan Hand Bank v likvidaci. Věřitelům dlužila asi 50 milionů dolarů. Michael Hand uprchl do Ameriky a už o něm nikdo nikdy neslyšel.
Nugan Hand Bank založili australský podnikatel Frank Nugan a americký zelený baret Michael Hand v roce 1973. Krátce po zřízení centrály v Sydney banka rozkvetla do dvaadvaceti poboček. Jedna pobočka byla zřízená v Chiang Mai, srdci thajského opiového průmyslu. Mimochodem ve stejném apartmá jako americká protidrogová agentura. Neil Evans, bývalý šéf pobočky v Chiang Mai, vyšetřovatelům prozradil, že viděl, jak jeho kanceláří procházejí miliony. Tvrdil také, že banka fungovala výhradně "pro vyplácení finančních prostředků, kdekoli na světě, jménem CIA, a také pro přebírání peněz jménem CIA".
Peníze, které CIA z banky vybrala, byly použité na nákup zbraní od mezinárodního obchodníka se zbraněmi Edwina Wilsona pro partyzánské jednotky v Indonésii, Thajsku, Malajsii, Brazílii a pro bílou rhodéskou vládu Iana Smithe. Obchodník se zbraněmi Edwin Wilson byl bývalým agentem CIA, který byl později odsouzený za prodej zbraní a výbušnin libyjské vládě Muammara Kaddáfího. Tyto akce organizoval Ted Shackley, zástupce ředitele operací CIA. Peníze z této banky také plynuly do Itálie a Vatikánské banky na podporu křesťanských demokratů. Banka také dovážela do Austrálie heroin ze Zlatého trojúhelníku. Tuto špinavou práci vykonávali australští policisté ve službách CIA, jak uvádí Společná pracovní skupina Commonwealthu a Nového Jižního Walesu pro obchod s drogami.
Prezidentem Nugan Hand Bank byl admirál Earl Preston Yates, který v závěrečných fázích amerického stahování z Vietnamu působil jako zástupce náčelníka štábu amerického tichomořského velitelství. Generál Edwin Fahey Black, zástupce banky na Havaji, velel americkým jednotkám v Thajsku během vietnamské války, protože předtím sloužil v Radě národní bezpečnosti a v OSS. Generálporučík Leroy Joseph Manor, který pro banku pracoval na Filipínách, byl jmenovaný náčelníkem štábu Tichomořského velitelství, zatímco generál Erle Cocke, veterán druhé světové války a bývalý brigádní generál Národní gardy státu Georgia, pracoval jako konzultant pobočky ve Washingtonu. V představenstvu a administrativním aparátu Nugan Hand se vystřídalo mnoho významných představitelů CIA. Mám jmenný seznam a funkcí, ale opět, netřeba podrobně rozvádět, protože většině z nás ta jména nic neřeknou.
Ředitel CIA William Colby: Muž Gladia
William Colby působil jako právní konzul. Poté, co zorganizoval jednotku Gladio ve Skandinávii, byl CIA vyslaný do Říma, kde ve spolupráci s Vatikánem mařil růst italské komunistické strany. Jeho rozpočet na černé operace v Itálii činil 25 milionů dolarů ročně. Colby byl nejlepším vatikánským insiderem. Předtím William Colby, jako velitel stanice CIA v Saigonu, řídil zpravodajské operace během vietnamské války, včetně vražedné operace Fénix. Od září 1973 do ledna 1976 působil jako ředitel CIA. Z této funkce byl odvolaný prezidentem Geraldem Fordem potom, co odhalení o domácí špionáži prováděné CIA zaujalo titulní strany celostátních médií. O čtyři roky později byla jeho vizitka nalezená v kapse Franka Nugana v Austrálii.
Není pochyb o tom, že Colby, který byl hluboce zapojený do Gladia, si uvědomoval potřebu zřídit v Austrálii novou pračku na peníze z drog. Celosvětová poptávka po heroinu předčila i ty nejdivočejší sny Charlese Luciana. V Barmě, Thajsku a Laosu vznikly nové heroinové laboratoře, kde se vyráběla pasta, která se posílala dál do Hongkongu a Palerma k dalšímu zušlechtění. Příjem z těchto laboratoří činil zhruba 200 milionů dolarů ročně. Po celou dobu své kariéry zůstával William Colby věrný Vatikánu. Stejně jako mnoho jeho kolegů špionů byl členem řádu maltézských rytířů a pořádal tajné schůzky s kolegou rytířem Licio Gellim.
William Colby měl také silné vazby na mafii. Po zrušení Nugan Hand Bank spolupracoval se členy zločinecké rodiny Giannini na založení společnosti Household International v Chicagu. Byla to další finanční zástěrka CIA. Household International průběžně obchodovala s First National Bank of Cicero infiltrované gangstery, a Continental Bank ovládanou Vatikánem. Obě tyto banky jsou dnes už nefunkční. Williama Colbyho čekal záhadný konec. Jedné pozdní bouřlivé noci v květnu 1996 odešel od napůl snědené večeře s mušlemi a bílým vínem ve svém domě u řeky v Rock Pointu v Marylandu, zřejmě zachvácený náhlou touhou jít rybařit. Ovšem bez své obvyklé záchranné vesty. Navzdory neustálému prohledávání trvalo týden, než potápěči našli jeho tělo, které zůstalo pár metrů od prázdného člunu.
Sucha a deště: Kde krást a nesázet?
V roce 1978 se Nugan Hand Bank dařily miliardové obchody, ale všechno dobré jednou končí. Během jednoho roku se operace zastavila. Částečně kvůli opožděným následkům pádu Saigonu 30. dubna 1975. Saigon, kdysi hlavní brána na světový trh pro laoské laboratoře vyrábějící heroin, se teď stal slepou uličkou pro obchod s drogami v jihovýchodní Asii. Přes hranice z Laosu se stále dováželo surové opium, které sloužilo klesajícímu počtu narkomanů ve městě, ale heroin už nebyl k dispozici. Syndikáty, které tento vysoce kvalitní produkt vyráběly, se přesunuly na trhy v Evropě a Americe.
K problémům banky přispěly i další faktory. Mezi lety 1978 až 80 postihla Zlatý trojúhelník dvě velká sucha. Po suchu následovala dvě období intenzivních monzunových dešťů, které snížily produkci opia v regionu na rekordně nízkou úroveň. Obvyklá sklizeň 600 tun opia se v roce 1978 snížila na 160 tun a v roce 1979 na 240 tun. Přírodní katastrofy byly doprovázené společným úsilím barmské a thajské vlády o vymýcení produkce máku. To bylo nutné vzhledem k tomu, že opium zůstávalo hlavním zdrojem příjmů pro šanské partyzánské armády. Nastal bod obratu. Jihovýchodní Asie už nemohla zůstat pro Gladio hlavním zdrojem příjmů z heroinu.
Nová maková pole musela být vysazená v zemích, které měly vhodné klima a terén – chladné náhorní plošiny ve výšce nad pět set metrů. Tam rostliny rychle rostly a snadno se množily a skutečná práce přišla až se sklizní. Hlavičky máku se musely seškrabávat, jakmile opadaly okvětní lístky. To způsobilo, že z rostlin vytékala lepkavá šťáva, která se vymačkávala do banánových listů. Taková intenzivní práce vyžadovala nejen otrockou pracovní sílu, ale i vládu silné ruky, která mohla z produkce narkotik těžit.
Před vypuknutím vietnamské války bylo Turecko důležitým zdrojem opia v Evropě a Americe. V roce 1967 ale turecká vláda oznámila své plány na zrušení výroby opia. Během několika měsíců se počet tureckých provincií produkujících mák snížil z jednadvaceti na čtyři. Úplný zákaz byl zavedený v roce 1972. Elitní úředníci CIA a amerického ministerstva zahraničí, kteří měli na starosti operaci Gladio, byli v koncích. Svět stále nebyl bezpečný pro demokracii. Nikdy nebude. Potřeba černých operací sílila nejen v Itálii a Jižní Americe, ale také na Blízkém východě. Po neúspěších v jihovýchodní Asii byl ohrožený zdroj financování vytváření nového světového řádu.
Vražda Jana Pavla I.?
V srpnu 1978, kdy se zdálo, že už to nemůže být horší, papež Pavel VI. utrpěl těžký infarkt a zemřel. Došlo ale k manipulaci následné konkláve. Podrobnosti mohu někdy zpracovat, ale pro náš příběh jsou teď zbytečné. Novým papežem se tedy stal Jan Pavel I. Týden po svém zvolení obdržel Jan Pavel I. od kardinála Villota, který zůstal státním sekretářem Svatého stolce, předběžnou zprávu o vnitřním fungování Vatikánské banky. Banka, která byla založená za účelem podpory "náboženských děl", nyní sloužila zřetelně světským účelům. Z 11000 účtů v jejím registru jich méně než 1650 sloužilo církevním účelům.
Zbývajících 9350 účtů sloužilo jako převodníky pro zvláštní přátele Vatikánu. Mezi ně patřili Michele Sindona, Roberto Calvi, Licio Gelli, arcibiskup Marcinkus a přední sicilští mafiáni, včetně prominentů rodin Corleone, Spatola a Inzerillo a členů neapolské a milánské Camorry. Další účty Vatikánské banky měli přední italští politici a podnikatelé ve službách operace Gladio; a ještě další účty pro zahraniční velvyslanectví Íránu, Iráku, Indonésie, Argentiny, Chile, Kolumbie a dalších zemí.
7. září 1978 kardinál Giovanni Benelli, florentský arcibiskup, sdělil Svatému otci ještě horší zprávy. Italská banka vyšetřovala vazby mezi Robertem Calvim z Banco Ambrosiano a Vatikánskou bankou, včetně Calviho nákupu Banca Cattolica del Veneto od Vatikánské banky v roce 1972. K tomuto nákupu došlo v době, kdy byl Jan Pavel arcibiskupem v Benátkách. Prodej byl uskutečněný bez jeho konzultace, natož bez konzultace s jiným patriarchou nebo prelátem. Všechno kolem této transakce bylo záhadné. Banca Cattolica del Veneto byla jednou z nejbohatších italských bank s rozsáhlými nemovitostmi v severní Itálii. Věc se začala vyšetřovat. Ovšem situace byla pevně pod kontrolou. 29. ledna 1979 pět ozbrojenců italského soudce zavraždilo, když jeho oranžový Renault 5 zastavil na červenou na Via Muratori v Římě. Akce splnila svůj účel. Vyšetřování Roberta Calviho a vatikánských úředníků bylo náhle zastavené.
Nejděsivější odhalení přišlo v úterý 12. září 1978, když Jan Pavel usedl ke svému stolu a objevil poslední výtisk L’Osservatore Politico. Tento zpravodaj obsahoval seznam 121 předních katolických duchovních a laiků, kteří byli členy zednářských lóží s vazbami na Licio Gelliho a zednářskou lóži Propaganda Due. Papež se snažil zjistit, zda jsou informace pravdivé, a navázal kontakt s italskými úředníky prostřednictvím svých blízkých přátel. Protože všechny tajné společnosti v Itálii musí jména svých členů registrovat u státu, podařilo se úředníkům vyhledat italské zednáře curyšské lóže. První jména v seznamu se ukázala jako pravdivá. Následovala další a další. 121 osob nejbližších svatému stolci, byla členy zednářských lóží. Obrovský skandál.
Jan Pavel I. ovšem nebyl ani duchovní bojovník, ani rozhodný reformátor. Ze všech papežů dvacátého století byl snad nejbázlivější. Podle autora Davida Yallopa oznámil papež Jan Pavel 28. září své rozhodnutí odvolat arcibiskupa Marcinkuse z Vatikánské banky, převést kardinála Baggia do florentské diecéze a donutit kardinála Villota k odchodu do důchodu. Toto tvrzení podporují odtajněné dokumenty amerického ministerstva zahraničí a CIA. Jan Pavel I. vytřel lidem ze svého okolí zrak. Mysleli si, že je jen bázlivou loutkou, prosťáčka, naprosto nerozhodného k ráznému činu. Jan Pavel I. se ale rozhodl, že se stane skutečným papežem.
Do jisté míry se jeho osud podobal Johnu F. Kennedymu. Ten také vstoupil do úřadu jako poslušná loutka, ale postupně se osamostatňoval, prodělal myšlenkový přerod, a to ho stálo život. Loutkáři v zákulisí počítali s tím, že si budou se svými exponenty pohrávat a tahat za provázky, a oni budou skákat podle jejich pokynů. Čas od času se stane, že se přepočítají, a jejich slabý kandidát zesílí a vyroste.
Musíme si uvědomit tehdejší dobový kontext. Psal se rok 1978. Strategie napětí sítě Gladio byla stále v platnosti. Aldo Moro byl stále odhodlaný vytvořit koaliční vládu se socialisty a komunisty. Teologie osvobození se nadále šířila po celé Latinské Americe a dávala vzniknout levicovým guerillám a levicovým vládám. CIA ztratila spojení s drogovými barony v jihovýchodní Asii a věnovala se novému hledání opia pro financování svých černých operací. Všechny záležitosti, včetně využití offshorových společností založených Michele Sindonou a Robertem Calvim, čekaly na konečné řešení.
Načasování nemohlo být pro převrat v rámci Vatikánské banky horší. Došlo ale k tragédii. Ráno potom, co papež Jan Pavel I. učinil tato prohlášení, byl nalezený mrtvý za okolností, které vyšetřovatele stále matou. V půl páté ráno zaklepala sestra Vincenza podle své ranní rutiny na dveře papežovy ložnice a nechala na stole v předsíni konvici s kávou. Když se o půl hodiny později vrátila, našla podnos nedotčený. Poté, co zaklepala na dveře a nedostala žádnou odpověď, zavolala: "Buona serra, Papa." V pokoji bylo ticho. Když vstoupila do pokoje, našla papeže sedět na posteli s brýlemi napůl sundanými z nosu. V prstech svíral složku a mezi pokrývkami postele byly rozházené papíry. Jakmile se k němu přiblížila, sestra Vincenza zděšeně couvla. Papežovy rty byly stažené v děsivé grimase, dásně měl odhalené a oči jako by mu vypadly z důlků. Jeptiška vyděšeně vykřikla a zatáhla za zvonek, aby přivolala otce Johna Mageeho, tajemníka Jana Pavla I.
Jakmile Magee uviděl papežův stav, zatelefonoval kardinálu Villotovi, který obýval byt v Lateránském paláci. Villot podle vatikánských zdrojů pronesl ve francouzštině překvapený výkřik:"Můj Bože, je to všechno pravda?"Potom položil Mageemu mimořádnou otázku:"Ví ještě někdo, že Svatý otec je mrtvý?"Magee do telefonu odpověděl, že to neví nikdo kromě vatikánské jeptišky. Villot pak Mageemu řekl, že nikdo, ani sestra Vincenza, nesmí vstoupit do papežovy ložnice a že on jako vatikánský předsedající kardinál vyřídí záležitosti, jakmile dorazí.
Kardinál Villot se objevil během několika okamžiků. K Mageeho údivu byl kardinál oholený, upravený a v plném církevním oděvu. Zdálo se, že kardinál Villot se chystá vystoupit na veřejnosti. Bylo pět hodin ráno. Než kardinál Villot přistoupil k obřadu krajního pomazání, začal do brašny ukládat předměty z papežovy ložnice, včetně lahvičky s lékem na nízký krevní tlak, kterou měl Jan Pavel na nočním stolku, listin, které byly rozházené na pokrývkách postele, a papežovy knihy schůzek a poslední vůle. Nakonec sundal Janu Pavlovi brýle a pantofle. Nic z těchto věcí už nikdy nikdo neviděl. Další velká záhada.
Kardinál Villot zatelefonoval doktoru Renatu Buzzonettimu, vatikánskému lékaři, a pověřil Mageeho, aby zařídil okamžitý přesun sestry Vincenzy do klášterního prostředí jejího mateřského domu v Benátkách. V tomto okamžiku jeptiška zmizela. Žádný vyšetřovatel ji nesměl vyslechnout. Žádnému reportérovi, který zkoumal smrt Jana Pavla, se nepodařilo zjistit pravé jméno sestry Vincenzy, natož důvod jejího náhlého propuštění z Vatikánu.
Doktor Buzzonetti dorazil v 5:45, prohlédl tělo a oznámil Mageemu a Villotovi, že papež utrpěl koronární okluzi a že zemřel "mezi půl jedenáctou a jedenáctou večer". Krátce po odchodu lékaře se zčistajasna objevili dva pohřebáci – Ernesto a Arnaldo Signoracciovi. Bylo šest hodin ráno. Kardinál Villot je musel přivolat hned, jakmile obdržel telefonát od otce Mageeho – tedy před pátou hodinou ranní, ještě předtím, než zavolal doktora Buzzonettiho, a ještě předtím, než vůbec viděl tělo. Je běžné, když dostanete zprávu o úmrtí kohokoli, tak jedna z vašich prvních myšlenek bude volat pohřebáky? Ještě, než vůbec vidíte tělo, než zjistíte, že telefonát je pravdivý, tak hned po oznámení voláte pohřebáky? Ještě, než na vlastní oči uvidíte tělo?
Navíc byli pohřebáci do Vatikánu dopravení služebním vozem, který musel být pravděpodobně vypravený před Villotovým vstupem do papežské ložnice. Další záhada. Přestože se těla papežů tradičně nebalzamují, oba pohřebáci podle Villotových pokynů začali do těla Jana Pavla vstřikovat balzamovací tekutinu, jakmile dorazili. Měl tento neortodoxní způsob balzamování bez vypuštění krve z mrtvého těla, sloužit k tomu, aby se zabránilo jakékoli možnosti úplné pitvy a přesného určení příčiny smrti? Pohřebáci také manipulovali s papežovou pokřivenou čelistí, upravili jeho příšernou grimasu a zavřeli mu oči.
Zatímco pohřebáci papežovu tělu vlévali tekutinu, kardinál Villot pověřil Mageeho, aby světu vyprávěl vymyšlený příběh o ranních událostech. John Magee měl říci, že papežovo tělo našel on, nikoliv sestra Vincenza. Neměl se zmínit o papírech, které byly rozházené po posteli, ani o věcech, které měl kardinál Villot schované v brašně.
V 7:27 ráno, téměř tři hodiny potom, co sestra Vincenza objevila papežovo tělo, přinesl Vatikánský rozhlas následující zprávu:"Dnes ráno, 29. září 1978, kolem půl šesté, papežův soukromý tajemník, který v rozporu se zvyklostmi nenašel Svatého otce v kapli jeho soukromého bytu, jej hledal v jeho pokoji a našel ho mrtvého v posteli s rozsvíceným světlem, jako by si chtěl číst. Lékař Dr. Renato Buzzonetti, který přispěchal do papežova pokoje, ověřil smrt, ke které došlo pravděpodobně včera k jedenácté hodině večer, jako náhlou smrt, která by mohla souviset s akutním infarktem myokardu."
Navzdory pečlivosti kardinála Villota při vymýšlení fikce se příběh po prověření začal rychle rozplétat. První problém nastal s knihou Imitace Krista. Výtisk Jana Pavla se v papežském bytě nenacházel. Zůstal mezi jeho věcmi v Benátkách, kde Jan Pavel působil jako patriarcha. 2. října byl Vatikán nucený přiznat, že Svatý otec v době svého skonu nečetl knihu Imitace Krista. Místo toho prý držel v rukou "určité listy papíru obsahující jeho osobní spisy, jako jsou homilie, projevy, úvahy a různé poznámky".
Po neustálém rýpání ze strany tisku Vatikán 5. října vyšel s pravdou ven. Přiznal, že papíry, které Svatý otec držel v ruce, se týkaly jeho rozhodnutí provést kritické změny v Římské kurii, včetně Vatikánské banky. Druhý problém nastal s prací pohřebáků. Italské zákony nařizovaly, že balzamování se nesmí provádět dříve než dvacet čtyři hodin po smrti bez povolení magistrátu. Z tohoto důvodu okamžité vstříknutí "antiputridní" tekutiny do papežova těla bez vypuštění krve zavánělo nečistou hrou.
Další nejasnosti vyvstaly kolem údajného infarktu myokardu. Osobní lékaři Jana Pavla prohlásili, že papež byl v dobrém zdravotním stavu. Neměl absolutně žádné kardiopatické příznaky. Papežův dobrý fyzický stav byl přičítaný jeho životnímu stylu. Pravidelně cvičil, nikdy nekouřil, alkohol pil jen výjimečně a držel zdravou dietu. V době jeho smrti bylo Janu Pavlovi 65 let. Taková kritika přiměla kardinála Villota vymyslet další příběh.
Svým spolukardinálům, kteří naléhali na provedení pitvy, sdělil, že skutečnou příčinou smrti Jana Pavla nebyl infarkt. Ujišťoval je, že Svatý otec se nevědomky smrtelně předávkoval Effortilem, svým lékem na krevní tlak. Pokud by byla provedená pitva, řekl kardinál Villot, vyvolala by přesvědčení, že papež spáchal sebevraždu. Když toto vysvětlení neutišilo volání po pitvě, kardinál Villot prohlásil, že kanonické právo výslovně zakazuje, aby bylo tělo papeže podrobené posmrtnému zákroku. Toto prohlášení vyvolalo další problém. Kanonické právo papežské pitvy ani nezakazovalo ani neschvalovalo, ale toto téma neřešilo. Navíc učenci rychle upozornili na to, že v roce 1830 byla provedena pitva těla papeže Pia VII.
Neznámý Wojtyła papežem? CIA si mne ruce
Krátce potom, co papež Pavel VI. utrpěl první infarkt, zařídila CIA cestu chicagského arcibiskupa kardinála Johna Codyho do Polska na setkání s krakovským arcibiskupem kardinálem Karolem Wojtylou. Ten upoutal pozornost americké zpravodajské komunity svým rozhodným postojem proti komunismu a otevřeností vůči strategii operace Gladio. Kardinál John Cody, jak ostatně on sám přiznal, byl agentem CIA, který sloužil CIA od doby jejího založení. Kardinál byl dokonce vysílaný na tajemné mise do Saigonu.
Měl na starosti celkový majetek římskokatolické církve v Chicagu – přesahující 1 miliardu dolarů. Také úzce spolupracoval s Davidem Kennedym ve společnosti Continental Illinois, která držela vklady diecéze. Prostřednictvím Kennedyho navázal kardinál úzké vztahy s Michelem Sindonou a arcibiskupem Marcinkusem. V 70. letech kardinál John Cody přesměroval miliony dolarů prostřednictvím Kennedyho chicagské banky Marcinkusovi do Vatikánské banky. Arcibiskup Marcinkus na oplátku směroval peníze kardinálům v Polsku, včetně Wojtyły. Důvod převodů tak velkých částek nebyl nikdy dostatečně vysvětlen.
Jediným církevním účelem Codyho cesty do Krakova bylo pěstovat Wojtyłův zájem o kandidaturu na papežský úřad jako černého koně. Zatímco kardinál John Cody zůstal v Polsku, filadelfský kardinál John Krol začal telefonovat na podporu málo známého Poláka, který nebyl členem římské kurie. John Krol byl impozantní církevní osobností s vysoce postavenými přáteli, včetně tří bývalých amerických prezidentů Lyndona Johnsona, Richarda Nixona a Geralda Forda.
Dílo se nakonec podařilo. V pondělí 16. října 1978 se plány CIA naplnily, když její černý kůň – kandidát – nastoupil na papežský stolec jako Jan Pavel II. Zpráva o volbě Karola Wojtyly zaskočila hemžící se dav shromážděný na Svatopetrském náměstí. Lidé očekávali zvolení některého z etablovaných členů vatikánské byrokracie. Byli ohromení, když uslyšeli jméno Wojtyła. Dokonce i zástupci tisku se na sebe obraceli s otázkou. Kdo je Wojtyła? Jeho podivně znějící jméno vedlo mnohé k domněnce, že nový papež by mohl být Afričan nebo Asiat. Nakonec jim otecAndrew Greeley z Chicaga řekl, žeje to Polák.
Jak se mladší kardinál dostal na trůn během necelých dvou dnů hlasování? Nejenže byla volba nečekaná, ale nový papež vypadal neobvykle i jako Svatý otec. Chyběly mu jemné – téměřefektní – rysy Pavla VI. a Pia XII. Jeho mohutná fyzická postava a neintelektuální způsoby se některým pozorovatelům zdály být protikladem římské grácie a noblesy mnoha jeho předchůdců. Tento "nedostatek kultivovanosti" vynikl při jeho prvním veřejném vystoupení. Wojtyła jako Jan Pavel II. přistoupil ke skupině amerických reportérů a se založenýma rukama kajícníka je prosil, aby k němu byli "dobří". O několik minut později, v další snaze vcítit se do novinářů, nový papež sepjal ruce jako megafon a vykřikoval své požehnání do hloučku jako roztleskávačka na fotbalovém zápase…
Postupně se veřejnost dozvěděla, že Wojtyła se v mládí nechtěl stát knězem, ale hercem. Dále se dozvěděla, že za druhé světové války pracoval v chemické továrně pod nacistickou kontrolou. Nikdo s jistotou nevěděl, zda byl vůdcem "podzemního hnutí, které pomáhalo Židům", nebo nacistickým kolaborantům. Přetrvávaly zvěsti, že navázal milostné vztahy s mnoha ženami a že byl možná ženatý. Určité věci o novém papeži ovšem nakonec vyšly najevo.
Kardinál Villot a "zednářští kardinálové" zinscenovali jeho kampaň s pomocí amerických kardinálů Johna Codyho a Johna Krola. Jeho zvolení neoslavili tradičním Te Deum a oficiálními modlitbami, ale slavnostním večírkem se šampaňským, při kterém nový Svatý otec plnil prázdné sklenice nejbližších kardinálů a jeptišek, a přitom si pobrukoval svou oblíbenou polskou píseň.
CIA a maková panenka z Afghánistánu
Po korunovaci se Vatikánská akciová společnost vrátila k obvyklým činnostem. Kardinál Villot zůstal státním sekretářem a arcibiskup Marcinkus se vrátil na své místo vedoucího Vatikánské banky. Byly obnoveny vazby na Roberta Calviho, zednáře Licia Gelliho a CIA. A nastal čas pro dohodu s Turky. Po pádu Saigonu v jižním Vietnamu, suchu v jihovýchodní Asii a likvidaci makových polí v Barmě a Thajsku se CIA zaměřila na Zlatý půlměsíc. Tady se sbíhají vrchoviny Afghánistánu, Pákistánu a Íránu. A právě tady CIA hledala nový zdroj příjmů z prodeje drog.
Od 17. století v této oblasti pěstovali opiový mák místní domorodci a trh zůstal regionální. V 50. letech 20. století se v Afghánistánu a Pákistánu produkovalo jen velmi málo opia. Hlavním problémem pro CIA byla afghánská vláda Núra Mohammada Tarákího, která se snažila vymýtit pěstování máku v pohraničních oblastech země, které zůstávaly obsazené radikálními islámskými fundamentalisty. Tato snaha o vymýcení máku pramenila z Tarákího touhy sjednotit všechny paštunské kmeny pod vládou Kábulu. Fundamentalisté tyto snahy odmítali nejen kvůli touze udržet si výnosné plodiny, ale také proto, že považovali Tarákího vládu za rouhačskou. Modernistický režim prosazoval vzdělání žen a zakazoval domluvené sňatky a výkupné za nevěstu.
V roce 1975 vypuklo napětí mezi vládou a fundamentalisty v násilí. Paštunští kmenoví příslušníci vyvolali povstání v údolí Pandžšír severně od Kábulu. Kmenové příslušníky vedl Gulbuddín Hekmatjár, který se stal novým miláčkem CIA. Gulbuddín Hekmatjár veřejně debutoval v roce 1972 na Kábulské univerzitě, když zabil levicového studenta. Uprchl do Pákistánu, kde se stal agentem pákistánské rozvědky ISI, a vůdcem organizace usilující o vytvoření "čistého" islámského státu.
Hekmatjár vyzýval své stoupence, aby házeli kyselinu do tváří žen, které nenosily závoj, unášel konkurenční islámské náčelníky a v roce 1977 začal s laskavým svolením CIA budovat arzenál. CIA také začala posílat miliony dolarů pákistánské rozvědce ISI, která se stala její náhražkou na afghánských hranicích. CIA věřila, že Hekmatjár, přestože byl zjevně nevyrovnaný, bude mít neocenitelnou hodnotu nejen při podkopávání Tarákího vlády, ale také při získávání kontroly nad makovými poli v údolí Helmand. Její víra nebyla zbytečná. V průběhu roku 1978, rok před sovětskou invazí, Hekmatjár a jeho mudžáhidé, vypalovali univerzity a dívčí školy po celém Afghánistánu a získali feudální kontrolu nad mnoha pěstiteli máku.
Na oplátku Tarákíovi vládní bojovníci, kteří si byli vědomí podpory CIA Hekmatjárovi, zavraždili 14. února 1979 Adolfa Dubse, amerického velvyslance v Kábulu. Díky Hekmatjárovým akcím vzrostla produkce heroinu ze 400 tun v roce 1971 na 1 200 tun v roce 1978. Po Dubsově zavraždění a potom, co miliony začaly proudit k Hekmatjárově partyzánské armádě, se produkce vyšplhala na 1 800 tun. Mudžáhidé podél afghánsko-pákistánské hranice zřídili síť laboratoří. Morfinový základ byl převážený karavanami nákladních aut z údolí Helmandu přes severní Írán na anatolské pláně v Turecku.
V létě 1979, šest měsíců před sovětskou invazí, vydalo americké ministerstvo zahraničí memorandum. V něm jasně vyjádřilo svůj podíl na mudžáhidech:"Větším americkým zájmům by posloužil pád Tárakího režimu, ať už by to znamenalo jakékoli komplikace pro budoucí sociální a ekonomické reformy v Afghánistánu… Svržení Afghánské demokratické republiky by ukázalo zbytku světa, zejména třetímu světu, že sovětský názor na socialistický běh dějin jako nevyhnutelný není správný."
V září 1979 byl Tarákí zabit při převratu organizovaném afghánskými vojenskými důstojníky. Novým prezidentem země se stal Hafizulláh Amín. Amín měl bezvadné reference ze Západu. Vystudoval Kolumbijskou univerzitu a Wisconsinskou univerzitu. Působil jako předseda Asociace afghánských studentů, kterou financovala Asia Foundation, krycí organizace CIA. Po převratu se pravidelně setkával s představiteli amerického velvyslanectví, zatímco CIA nadále financovala Hekmatjárovy povstalce v Pákistánu. Američané tedy naprosto jasně podporovali fundamentalistický režim v Afghánistánu.
A právě v obavách z tohoto fundamentalistického režimu podporovaného Američany na svých hranicích vtrhli Sověti 27. prosince 1979 do Afghánistánu. Opět americká taktika a strategie. Vytvoříme hrozbu v zemi, která začne ohrožovat souseda. Když soused zasáhne ve snaze zlikvidovat hrozbu, Američané a západ začne vřeštět, jak Sovětský Svaz napadl svobodnou suverénní zemi. Nepřipomíná nám tato analogie jiný případ?
CIA dostala, co chtěla. Svatá válka začala. V příštích deseti letech měla do Afghánistánu proudit černá pomoc ve výši více než 3 miliard dolarů na podporu svatých bojovníků, což z ní učinilo nejdražší tajnou operaci v dějinách Ameriky. Tak obrovské výdaje vyžadovaly exponenciální nárůst produkce máku, který Hekmatjár a jeho džihádističtí souputníci rádi poskytovali. Válka v Afghánistánu potěšila představitele ministerstva zahraničí, včetně ministra Zbigniewa Brzezinského.
Brzezinski psal o plánech na ovládnutí Eurasie, včetně Turecka, Afghánistánu a Pákistánu:"Pro Ameriku je hlavní geopolitickou výhrou Eurasie… Nyní má v Eurasii převahu neeurasijská mocnost – a globální prvenství Ameriky je přímo závislé na tom, jak dlouho a jak účinně se podaří udržet její převahu na eurasijském kontinentu."
Brzezinski a další členové elitní skupiny, která režíruje události v zákulisí si uvědomovali, že koncept demokracie a svobody nikdy nemůže zmobilizovat rozptýlené kmeny a národy Střední Asie. Tyto lidi by mohla sjednotit pouze věc Alláha, protože jsou v drtivé většině islámští. Svatá válka v Afghánistánu nabízela podle názoru amerických geostratégů mnoho výhod, včetně možného pádu Sovětského svazu a možnosti získat přístup a kontrolu nad obrovskými zdroji zemního plynu a ropy v Eurasii.
Měsíce před sovětskou invazí v roce 1979 zahájila CIA operaci Cyklon, která se snažila destabilizovat Sovětský svaz šířením militantního islámu po středoasijských republikách. Nakonec tato operace posloužila k vytvoření stovek islámských teroristických organizací, včetně Al-Káidy. Opět, Američané vytvořili islámskou hrozbu, a pak vřeštěli, že Sovětský Svaz napadl Afghánistán. Sovětský Svaz chtěl tuto islámskou hrozbu pouze zlikvidovat. Ukončit. Tuto podporu Američanů máme černé na bílém v rámci odtajněných dokumentů. Není o čem se bavit, to je prostě fakt.
Také vám doporučuji k přečtení nebo poslechu dokument, který jsem vytvořil před nějakou dobou, s názvem Jak Američané stvořili Al-Káidu a Tálibán. Američané je dokonce cvičili v srdci Ameriky, v New Yorku a New Jersey. Další teroristy Američané trénovali ve Škole Ameriky, School of the Americas ve Ford Bening u Atlanty ve státě Georgia. O tom také budu zpracovávat rozsáhlý dokument. Američané jsou největší teroristé na světě. Bez debat.
Jak dostat heroin z půlměsíce? Turecko!
Stanovit Turecko jako ústřední centrum heroinové trasy ze Zlatého půlměsíce bylo pro americké zpravodajské pracovníky poměrně snadným úkolem. Do roku 1970 se CIA podařilo infiltrovat tureckou tajnou službu MIT. To jsem podrobně probíral v mém dokumentu Turecko a šedí vlci. Doporučuji vám si tento dokument, stejně jako Tajnou síť Gladio, přečíst nebo poslechnout, abyste měli potřebný informační základ pro tento dokument.
Po celá 70. léta CIA také pokračovala ve výcviku a podpoře všech členů Kontra guerilla. Kontra guerilla zahrnovala všechny turecké jednotky Gladio, včetně Šedých vlků. Abuzer Ugurlu, Bekir Čelenk a Huseyn Čil byli Šedí vlci a přední členové tureckého podsvětí se silnými vazbami na MIT. Ugurlu, šéf všech šéfů, si udržoval partu profesionálních zabijáků. Mezi nimi byl i Mehmet Ali Agca, který později postřelil a téměř zabil papeže Jana Pavla II. Podle amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami řídil v roce 1975 mnohamiliardovou kontrabandovou operaci, částečně financovanou prodejem narkotik.
Bekir Čelenk měl na rozdíl od Ugurlua jen málo ostrých hran, byl spíše uhlazený. Sloužil jako krycí osoba kontrabandového podniku. V roce 1975 byl Čelenk majitelem flotily lodí registrovaných v Panamě a sítě hotelů. Kníratý a zachmuřený Huseyn Čil představoval mozek celé operace. Jako zkušený účetní, který hovořil plynně italsky, navázal obchodní kontakty v Neapoli a Miláně, ke kterým patřili i přední členové Camorry. Tyto kontakty mu umožnily přístup k Robertu Calvimu, šéfovi Banco Ambrosiano, a následně k arcibiskupovi Marcinkusovi z Vatikánské banky.
Na konci roku 1975 vyslali Ugurlu, Čelenk a Čil na Sicílii Samiho Duruozes příkazem uzavřít dohodu ohledně opia, které teď kontrolovali ze Zlatého půlměsíce. Všichni tři čekali na návrat svého emisara v malém jugoslávském městě poblíž italských hranic. Když se Duruoz objevil se zprávou, že se mu nepodařilo dohodnout s klanem Corleonesi, ubili ho k smrti palicí a jeho tělo nechali v jugoslávském hotelovém pokoji. Do roka vyslali Čevdeta Čila, bratra Huseyna Čila, jako svého nového emisara k donům sicilské komise. V té době se situace v jihovýchodní Asii pro obchod s drogami zhoršovala a obě strany dospěly k předběžné dohodě.
Bulharsko jako překladiště
V roce 1977 se schůzky mezi třemi nejvyššími šedými vlky a sicilskými dony konaly v hotelu Vitoša v bulharské Sofii. Většina italských mafiánů na schůzkách byla členy zednářské lóže Propaganda Due a všichni byli vázaní paktem, který uzavřeli v Neapoli ohledně nového obchodu s drogami. Hotel Vitoša byl ideálním místem pro setkání zločineckých klanů. Moderní třicetipatrový resort se pyšnil bowlingovou dráhou, saunou, bazénem olympijských rozměrů, několika bary a panoramatickou restaurací, elegantními butiky s pařížskými cenami, prostitutkami "s licencí pro cizince" a hazardním kasinem s blackjackem a ruletou. Účty za tato setkání platila společnost Kintex, oficiální složka bulharské vlády.
Bulharská společnost Kintex byla založena v roce 1968 vysoce postavenými členy bulharské bezpečnostní služby. Jejím hlavním úkolem bylo obchodovat s nelegálními zbraněmi pro pravicové turecké skupiny včetně tureckých Šedých vlků, Organizace pro osvobození Palestiny v Libanonu a izraelské vlády. Tuto bulharskou firmu hojně využívalo NATO a CIA.
V rámci jednoho typického obchodu bulharské společnosti Kintex, bylo v květnu 1977 z černomořského přístavu Burgas nákladní lodí Kintexu pod kyperskouvlajkou odesláno 459 raketometů a 100000 raket. Loď řídil řecký kapitán. Zdálo se, že munice pochází z námořní základny NATO a pravděpodobným odběratelem byl Izrael.
V době schůzek působil jako vedoucí pobočky CIA v Ankaře Duane Clarridge,který spolupracoval s Šedými vlky a bulharským Kintexem. Stal se klíčovou postavou v obchodech se zbraněmi za drogy. Věděl o aktivitách, které se odehrávaly v hotelu Vitoša, a o spojenectví, které se vytvářelo mezi Šedými vlky a sicilskými dony, i když se o tomto vývoji ve své knize A Spy for All Seasons nezmiňuje. Po vytvoření nové drogové sítě mezi Tureckem a Itálií, se stal šéfem pobočky v Římě, kde zůstal až do pokusu o atentát na Jana Pavla II. Podrobněji jsem jej probíral v mém dokumentu Turecko a Šedí vlci.
Kápové se dohodli, že za morfium zaplatí Šedým vlkům dodávkami zbraní, včetně tanků Leopard, vrtulníků Cobra plně naložených raketami a děly, a raketometů RPG-7. Turci pak mohli tyto zbraně prodávat povstaleckým skupinám v Polsku, střední Asii, východní Evropě, na Blízkém východě a v Africe. Tuto munici dodávala CIA z arzenálů NATO v západní Evropě a od Horsta Grillmayera, německého obchodníka se zbraněmi, který pracoval pro německou tajnou službu BND. Obchod se zbraněmi řídila společnost Kintex v Bulharsku.
Závěr
To je konec tohoto čtvrtého dílu, o čem bude řeč příště? Podíváme se podrobně na přípravu, průběh a následky atentátu na papeže Jana Pavla II. Ten totiž zahájil dialog s Kremlem, uklidňoval polskou Solidaritu, což bylo v přímém rozporu se zájmy CIA, která chtěla naopak vyprovokovat Solidaritu k neuváženým akcím. Probíhala i řada dalších věcí, ale tou nejdůležitější bylo, že papež Jan Pavel II. se chtěl vydat po vlastní mírové ose. Nesvatá aliance Vatikánu, mafie a CIA mu to musela důrazně připomenout. Na scénu přišli turečtí Šedí vlci.