Třetí díl pojednává o různých aspektech spojení mezi Vatikánem a mafií, včetně jejich spolupráce s CIA a drogovým obchodem. Konkrétně se zaměřuje na operaci Condor a její účastníky v Jižní Americe, včetně kardinála Bergoglia (pozdějšího papeže Františka). Dále se věnuje příběhům různých osobností, například účetního Roberta Calviho a Michele Sindony, a jejich propojení s katolickou církví a mafií. Dokument také diskutuje o různých bankách, které byly zapletené do této sítě, včetně vatikánské banky.
Osoby a obsazení
|
Jorge Mario Bergoglio (papež František I.) |
generální představený jezuitské provincie v Argentině, který se podílel na operaci Condor |
|
Henry Kissinger |
bývalý ministr zahraničí USA a mistrný geopolitický stratég. |
|
Zbigniew Brzezinski |
bývalý poradce pro národní bezpečnost a mistr geostrategie |
|
Allen Dulles |
ředitel OSS ve Švýcarsku, který se v roce 1953 stal ředitelem CIA |
|
William Donovan |
výkonný ředitel OSS a předseda World Commerce Corporation |
|
Paul Helliwell |
úředník OSS, ředitel společnosti Sea Supply, Inc. a prezident banky Castle & Trust Bank |
|
Charles Luciano |
americký mafián a král mezinárodního obchodu s heroinem |
|
Vito Genovese |
pravá ruka Luciana, který měl na starosti distribuci heroinu po USA |
|
Mons. Paul Marcinkus |
duchovní z Cicera ve státě Illinois, který se stal vedoucím Vatikánské banky |
|
Michele Sindona |
spojka mezi CIA, mafií a Vatikánem |
|
Roberto Calvi |
šéf Banco Ambrosiano, který založil vatikánské krycí společnosti |
|
otec Felix Morlion |
bývalý úředník OSS, zakladatel zpravodajské agentury Pro Deo v Římě |
|
Juan Perón |
třikrát zvolený argentinský prezident s úzkými vazbami na Licio Gelliho a Propaganda Due |
|
David Rockefeller |
zakladatel Trilaterální komise a generální ředitel Chase Manhattan Bank |
Úvod
V minulém druhém díle jsem se podíval podrobněji na Vatikánskou banku, ale také na zednářské lóže a maltézské rytíře. Je důležité pochopit, kdo patřil do těchto organizací, protože tito lidé se navzájem podporují v dalších zločinných operacích.
Svět bez hranic: Vatikán rozprodává krám
Minulý díl jsem završil výčtem společností a aktiv, které měla v jednom okamžiku v majetku vatikánská církev. To se samozřejmě nedalo dlouho utajit. Nakonec se do tisku dostaly informace o společnostech v majetku Vatikánu a tlačily na Svatý stolec, aby reagoval. Když byl Michele Sindona dotázaný na prodeje, odmítl se k nim vyjádřit s tím, že je povinen zachovávat mlčenlivost svého klienta, Matky církve.
Michele Sindona nakonec přistoupil k likvidaci zbývajících podílů církve v italských společnostech kupcům, mezi nimiž byly Hambros Bank, Continental Illinois a americký konglomerát Gulf & Western. Velkou část příjmů Vatikánu z těchto prodejů investoval do amerických společností, jako byly Chase Manhattan, Standard Oil, Westinghouse, Colgate, Proctor and Gamble a Dan River. Některé z těchto firem zůstaly pod kontrolou Davida Rockefellera. Likvidace vatikánských majetkových účastí, jak ji zosnoval Michele Sindona, měla katastrofální dopad na italskou ekonomiku. Akcie italských společností, do kterých Svatý stolec investoval, se propadly na rekordně nízkou úroveň. Hodnota liry prudce klesla. Vzrostla nezaměstnanost. Zvýšily se životní náklady. Úspory milionů rodin byly téměř přes noc vymazány.
V této době navázal přední člen italské mafie, a vatikánský pokladník Michele Sindona blízký vztah s Charlesem Bluhdornem ze společnosti Gulf & Western. Oba muži se zapojili do obchodování s bezcennými akciemi tam a zpět za nominální hodnotu, aby vytvořili falešný trh. V roce 1972 požadovala americká Komise pro cenné papíry a burzy zastavení neustálé výměny cenných papírů mezi oběma společníky. V této době také společnost Gulf & Western prostřednictvím své filmové společnosti Paramount Pictures natáčela film Kmotr. Okouzlující pohled na život mafie. Immobiliare, obří realitní a stavební firma, kterou Michele Sindona koupil od Vatikánu, vlastnila Paramount Studios v Hollywoodu, kde se film natáčel. Díky dohodám s Bluhdornem plynuly zisky do Sindonových bank a holdingových společností spolu s miliardami z obchodu s heroinem. Život napodoboval umění.
Účetní Roberto Calvi
V roce 1969 získal Michele Sindona dalšího nového přítele. Roberto Calvi, kolega ze zednářské lóže Propaganda Due, působil jako asistent ředitele Banco Ambrosiano, bohaté provinční banky v Miláně. Málokterá banka byla prestižnější. Banco Ambrosiano byla založená v roce 1894 a fungovala "s cílem poskytovat úvěry, aniž by porušovala etické zásady křesťanského učení". Banku založil Giuseppe Tovini, aby poskytovala finanční služby římskokatolickým institucím a rodinám. Firma byla pojmenovaná po svatém Ambrožovi.
Aby se odvrátily zájmy cizích osob, stanovy banky vyžadovaly, aby akcionáři předložili potvrzení o své bezúhonnosti od svého faráře. Kromě toho nesměl žádný akcionář vlastnit více než 5 % majetku banky. Michele Sindona si uvědomil, že "kněžská banka" bude ideálním doplňkem jeho rostoucího finančního impéria. Nic z toho, co ovládal, se nemohlo Ambrosianu vyrovnat ani zdroji, ani postavením v Miláně. A co bylo nejlepší, neměla žádného dominantního akcionáře, takže ti, kdo ji řídili, měli neomezenou ruku.
Michele Sindona a jeho nový přítel Roberto Calvi rychle vymysleli plán, jak získat kontrolu nad Ambrosianem. Jednoduše. Vytvořením řady fiktivních společností v Panamě, na Bahamách a v Lucembursku. Tento plán by vyžadoval účast arcibiskupa Marcinkuse, protože by bylo třeba ověřit katolický charakter společností. Arcibiskup Marcinkus samozřejmě velmi rád spolupracoval. Zařídil, aby byl Roberto Calvi jmenovaný novým generálním ředitelem banky Ambrosiano.
V roce 1969 proběhl tragický bombový útok na náměstí Fontana. Neprovedla ho levice, ale, jak se později ukázalo, jednotky Gladio. Tento bombový útok řídil kapitán amerického námořnictva David Carrett, agent CIA přidělený k velitelství NATO ve Veroně. David Carrett pracoval v tandemu s velitelem Gladia Sergiem Minettem a Carlem Digiliem, krtkem CIA v Ordine Nuovo. Přípravy na bombový útok probíhaly v odlehlém domě nedaleko Trevisy. Podrobnosti o útoku jsem řešil v mém dvoudílném dokumentuTajná síť Gladio, proto není třeba to tady rozvádět.
31. května 1971 vybuchla v lese poblíž italské vesnice Peteano bomba nastražená v automobilu. Výbuch těžce zranil jednoho a zabil tři příslušníky karabiniérů, italské polovojenské policie. Potom proběhl únos a vražda italského premiéra Alda Moreho, v čemž měli prsty Američané a Gladio, stejně jako v útoku na Boloňském nádraží, který se odehrál 2. srpna 1980. Ten měli zase na svědomí lidé ze zednářské lóže Propaganda Due, ovšem jednající jako zmocněnci Američanů a Gladia. Někdy o tom také mohu vytvořitsamostatný dokument, ale pro naše účely je to přílišné zabíhání do detailů. Všechno jsem řešil v Tajné síti Gladio.
Infiltrace Rudých brigád CIA
Skutečnost, že Rudé brigády byly infiltrované CIA a italskými tajnými službami, už není zpochybňovaná. Díky infiltraci, ke které došlo v roce 1973, začaly Rudé brigády úzce spolupracovat s jazykovou školou Hyperion v Paříži. Většina brigádníků ovšem netušila, že ji založila CIA. Jazyková škola Hyperion otevřela pobočku v Itálii a o několik měsíců později ji uzavřela. Italská policejní zpráva vyzdvihuje Hyperion jako "nejdůležitější kancelář CIA v Evropě".
"Škola", kterou založili Corrado Simioni, agent CIA, který spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, Duccio Berio, informátor italské vojenské rozvědky ovládané zednářskou lóží Propaganda Due, a Mario Moretti, agent CIA, který byl později odsouzen za vraždu italského premiéra Alda Mora, působila jako prostředník pro setkání italských a zahraničních teroristických skupin, včetně Organizace pro osvobození Palestiny, německé Frakce Rudé armády a ETA, tedy Baskické revoluční armády.
V roce 1974 byli v Římě zatčení zakladatelé Rudé brigády Renato Curcio a Alberto Franceschini. Franceschini okamžitě obvinil Maria Morettiho z jejich udání a prohlásil, že Mario Moretti a Giovanni Senzani, další přední člen Rudé brigády, byli ve skutečnosti špioni CIA.
Vatikánské dílky skládačky
P. Felix Morlion, belgický kněz, byl spojený s jazykovou školou Hyperion a zasloužil se o založení pobočky této "školy" v Římě. Během druhé světové války úzce spolupracoval s Williamem Donovanem a OSS, předchůdkyní CIA, když vytvořil katolickou zpravodajskou agenturu Pro Deo. Když nacisté převzali kontrolu nad západní Evropou, William Donovan přemístil Morliona a jeho agenturu z Lisabonu do New Yorku. V roce 1945 se kněz přestěhoval do Říma, kde se stal soukromým emisarem papeže Pia XII. a čtyř papežových nástupců.
Po celá šedesátá léta zůstal tento belgický kněz klíčovým agentem amerických zpravodajských služeb. O tom svědčí například jeho klíčová role v kubánské krizi. Na naléhání Johna Kennedyho se belgický kněz zúčastnil strategické schůzky v Andoveru ve státě Massachusetts. Tady navázal komunikační kanál mezi Moskvou a Washingtonem, zprostředkovaný papežem Janem XXIII., jehož prostřednictvím byly předané zprávy, které ukončily hrozbu jaderné války.
V roce 1966 belgický kněz Morlion založil, s finanční podporou CIA, univerzitu Pro Deo, která se stala Mezinárodní univerzitou sociálních studií. Jako prezident nové univerzity se belgický kněz Morlion stal hybnou silou při formování pravicové politiky italské vlády. Právě tady také začal s náborem teroristů a atentátníků, včetně například Mehmeta Aliho Agcy (který se pokusil o atentát na Jana Pavla II.
Začátky operace Condor: Medellínský dokument v Kolumbii
Z Evropy teď odskočme na nějakou dobu do Jižní Ameriky. Ta se totiž začala vymykat z mocenského úchopu tvrdé ruky amerického imperialismu. Latinská Amerika se ukázala jako oblast, která vzbuzovala takové obavy, že CIA ve spolupráci s Vatikánem zahájila operaci Condor. Operace Condor byla jakousi latinskoamerickou verzí evropského Gladia. Velmi podrobně jsem operaci Condor řešil v mém dokumentuChile, 50 let od Pinocheta.
Stejně jako Gladio vznikla i operace Condor z obav z šíření komunismu. Ovšem levicová ideologie působila zlověstně pro americký imperialismus i samotný Vatikán. Poprvé se tento odklon projevil na konferenci latinskoamerických biskupů v kolumbijském Medellínu v roce 1968. Biskupové, místo toho, aby se drželi nejnovějších encyklik papeže Pavla VI., vyzvali Vatikán ve svém oficiálním prohlášení k "obraně práv utlačovaných" a k prosazování "preferenční volby pro chudé" v boji za sociální spravedlnost.
Biskupové odsoudili spojenectví Svatého stolce s mocenskou elitou a odsoudili útlak latinskoamerického lidu nejen ze strany diktátorů se silnou rukou, ale také ze strany Ameriky a dalších zemí prvního světa. Prohlásili, že nejpalčivějším problémem dneška není hospodářský rozvoj, ale politický útlak. Toto prohlášení kleriků vstoupilo do dějin jako Medellínský dokument.
Nebezpečí této nové teologie předvídal newyorský guvernér Nelson Rockefeller. Po své cestě po Latinské Americe v roce 1969 jménem prezidenta Richarda Nixona varoval americkou obchodní komunitu před antiimperialistickou povahou Medellínského dokumentu. Rockefellerova zpráva, která se stala základem Nixonovy latinskoamerické politiky, hovořila o nutnosti vzniku vojenských režimů, které by učinily přítrž tomuto hnutí, a varovala Nixonovu administrativu, že by měla katolickou církev na jih od hranic raději sledovat, protože se náhle stala "zranitelnou vůči podvratným průnikům".
Rockefellerova zpráva se ukázala jako prozíravá. Kněží vytvořili levicové organizace v sedmi zemích. Někteří tak učinili v otevřené podpoře převratů proti demokratickým vládám, jako v Chile a Bolívii. V několika diecézích vypukly ošklivé střety mezi kněžími a biskupy. Papež Pavel VI. byl v koncích. Potom, co se pokusil uklidnit levičáky řadou encyklik a prohlášení o sociální spravedlnosti, si uvědomil, že jediným způsobem, jak může obnovit svou papežskou autoritu, je použití síly. Taková síla ovšem nemohla být zjevná. Mohly ji rozpoutat pouze katolické organizace, včetně Opus Dei a Katolické akce, které spolupracovaly s Nixonovou administrativou a CIA.
Operace Condor: Brazílie
Plán operace Condor byl částečně vypracovaný v 50. letech 20. století na brazilské Vysoké válečné škole, která byla kopií americké Národní válečné školy, National War College. Vysoká válečná škola byla zodpovědná za studie národní bezpečnosti, rozvoj vojenské strategie a realizaci plánu "budování národa". Tento plán, převzatý z Pentagonu a zkušeností americké armády s rekonstrukcí poválečného Japonska, vycházel z toho, co Karl Haushofer nazval "vědou" geopolitiky.
Protože Brazílie svou velikostí a zeměpisnou polohou dominovala jižnímu Atlantiku, měla povinnost udržovat tuto část světa, slovy Woodrowa Wilsona"bezpečnou pro demokracii a svobodné podnikání". Důsledkem tohoto tvrzení bylo, že Bolívie, Paraguay a Uruguay se staly satelity sousední Brazílie. Studenti Vysoké školy pro pokročilé válečné techniky, mezi kterými byli Humberto CasteloBranco a Golbery do Couto e Silva, byli vyučovaní americkými vojenskými a zpravodajskými úředníky, včetně podplukovníka Vernona Walterse.
V roce 1964 se absolventi této brazilské vysoké školy spojili do junty, která svrhla demokraticky zvolenou levicovou vládu Joaoa Goularta. Po převratu se Castelo Branco stal novým brazilským prezidentem a Silva šéfem první brazilské národní zpravodajské služby. Brazilský převrat by se neuskutečnil bez vynaložení více než 20 milionů dolarů od CIA. Probíral jsem to na konci prvního dílu mého cyklu Krvavá historie CIA.
Operace Condor: Argentina a zednáři
Když byla v roce 1969 spuštěná operace Condor, Argentina – na rozdíl od Bolívie, Kolumbie, Peru a Uruguaye – nepředstavovala žádný skutečný problém. Většina obyvatel Argentiny zůstávala hluboce konzervativní a zbožně katolická. Juan Perón se vrátil z exilu a ve všeobecných volbách porazil prezidenta Héctora Cámbora. Pro církev a CIA to byl šťastný vývoj. Juan Perón získal neuvěřitelných 62 % hlasů. Čestným hostem inaugurace jeho třetího prezidentského období byl prvotřídní zednář Licio Gelli. Po obřadu Juan Perón poklekl u nohou ctihodného mistra Propaganda Due. Přítomen byl i italský premiér Andreotti, který se ale podobného gesta poklony od argentinského prezidenta nedočkal. Tento akt byl více než symbolický.
Licio Gelli shromáždil pro Perónův návrat značnou podporu CIA a převedl Perónově Občanské frontě národního osvobození přes 70 milionů dolarů z černých fondů. Den před svým návratem do Buenos Aires, Juan Perón poklekl před Licio Gellim při tajném obřadu, aby se stal členem zednářské lóže Propaganda Due. Obřad se konal v Perónově vile v madridské čtvrti Puerta de Hierro. Po obřadu Juan Perón nastoupil do letadla společnosti Alitalia, které pro něj Licio Gelli pronajal, aby se triumfálně vrátil do své rodné Argentiny. V roce 1974 Juan Perón vydal dekret, kterým Licio Gellimu udělil nejvyšší argentinské vyznamenání, a jmenoval ho čestným velvyslancem v Itálii. V té době už byla v Argentině založená lóže Propaganda Due. Mám opět seznam jmen jejích zakládajících členů, ale většině z nás to nic neřekne, proto jej vynechám.
Třináct měsíců po svém návratu do úřadu ovšem Juan Perón zemřel po řadě masivních infarktů. Jeho nástupkyní se stala Isabel, která se ukázala jako neschopná vypořádat se sílícím odporem Lidové revoluční armády. Lidová revoluční armáda navazovala na tradici Che Guevary, argentinského marxistického revolucionáře, který byl v roce 1967 zabitý v Bolívii jednotkami s podporou CIA a Montoneros. To byla skupina původních obyvatel, kteří se stavěli proti španělské kolonizaci své země.
V průběhu roku 1974 levicové skupiny podnikaly útoky na obchodní a politické představitele po celé Argentině, zabíjely vedoucí pracovníky společností General Motors, Ford a Chrysler a přepadaly vojenské základny kvůli zbraním a výbušninám. V roce 1975 partyzáni přepadali policii a sváděli líté boje s armádou. Odhaduje se, že v bojích zahynulo na deset tisíc Argentinců. Odtajněné dokumenty americké Národní bezpečnosti ukazují, že CIA a americké ministerstvo zahraničí zůstaly hlavními sponzory vojenské junty, kterou vedl generál Jorge Videla.
16. února 1976, šest týdnů před převratem, hlásil Robert Hill, americký velvyslanec v Argentině, ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi, že plány na převrat jsou v plném proudu a že byla připravená kampaň pro styk s veřejností, která měla vrhnout pozitivní světlo na nový vojenský režim. V předvečer převratu obdržel generál Jorge Videla a další spiklenci požehnání paranského arcibiskupa Adolfa Tortola. V den samotného převratu se vojenští vůdci dlouze setkávali s představiteli biskupské konference. Když arcibiskup Tortolo z tohoto setkání vycházel, prohlásil, že ačkoli "církev má své specifické poslání, existují okolnosti, za kterých se nemůže zdržet účasti, i když jde o problémy související s konkrétním státním zřízením".
Dále vyzval všechny Argentince k "pozitivní spolupráci" s novou vládou. Žádná latinskoamerická země, dokonce ani Pinochetova Chile, se však nemohla vyrovnat míře násilí, která následovala po vojenském převratu 24. března 1976 v Argentině. Jediným režimem, který dokázal vytvořit stav strachu podobný tomu argentinskému, bylo hitlerovské Německo.
Během "špinavé války" mezi lety 1976 až 83, kterou plně podporovala Fordova, Carterova a Reaganova administrativa, bylo zabito nebo zmizelo na třicet tisíc politických vězňů (včetně studentů, odborových organizátorů, novinářů, a dokonce těhotných žen). V roce 1977 docházelo k politickým vraždám v průměru sedmkrát denně. Jen telegraficky: Dva dny po převratu, 25. března 1979, poradil William Rogers, asistent ministra pro Latinskou Ameriku, Henry Kissingerovi, že vojenské převzetí moci v Argentině bude mít za následek "značné množství represí a pravděpodobně i hodně krve". Na toto varování Kissinger odpověděl: "Ano, ale to je v našem zájmu."
30. března 1976 zaslal americký velvyslanec v Argentině Robert Hill, Henry Kissingerovi sedmistránkové hodnocení nového režimu. Ve zprávě Robert Hill napsal: "Jedná se pravděpodobně o nejlépe provedený a nejcivilizovanější převrat v argentinské historii." O týden později americký Kongres schválil žádost Fordovy administrativy, kterou sepsal Henry Kissinger, o poskytnutí pomoci ve výši 50 milionů dolarů novému vojenskému režimu. Toto jsou až na dřeň, nepřefiltrované, autentické a ryzí skutečnosti americké představy o svobodě a demokracii.
Oč horší je ale plná podpora svaté církve těmto masakrům. Generál Videla, který si v současné době odpykává doživotní trest za svůj podíl na špinavé válce, novinářům řekl, že se o politice režimu, zaměřené na likvidaci levicových aktivistů, radil s kardinálem Raúlem Franciscem Primatestou, předním argentinským duchovním. Dále zdůraznil, že udržuje průběžné rozhovory s papežským nunciem Piem Laghim a předními biskupy z argentinské biskupské konference. Tito hodnostáři mu, jak zdůrazňoval, radili, jakým způsobem by měla junta postupovat vůči všem disidentům, včetně duchovních, kteří zastávali teologii osvobození. Máme ale další důkazy zapojení svaté církve. Generálovo tvrzení totiž podporuje i biskup Tortolo, který v roce 1976 uvedl, že duchovenstvo bylo informováno o všech krocích, které junta podniká, zejména pokud jde o nepohodlné kněze a jeptišky.
Katolický Condor: Chile
Operace Condor, program určený k likvidaci levicových skupin a hnutí v celé Jižní Americe, se rozběhla na počátku 70. let. Opus Dei tehdy získala podporu chilských biskupů pro svržení demokraticky zvolené vlády prezidenta Salvadora Allendeho. Katolická skupina začala úzce spolupracovat s organizacemi financovanými CIA, jako byly například organizace Fatherland a Liberty, které se později staly obávanou chilskou tajnou policií.
V roce 1971 začala CIA vyplácet miliony chilskému Institutu všeobecných studií. To byl think tank Opus Dei, na plánování revoluce. Členy institutu byli právníci, ekonomové volného trhu a vedoucí pracovníci vlivných novin a časopisů. Kompletní převrat v Čile jsem pokryl v mém dokumentuChile, 50 let od Pinocheta, proto to nemá smysl podrobně rozvádět.
Každopádně časová chronologie, kdy tyto dokumenty vysílám a umisťuji na web, mají za cíl připravit vás pro další informace, ve kterých se znalosti z předchozích dokumentů využijí. Je to taková skládačka, ve které postupně přidávám další informace, které kombinuji s mými předchozími dokumenty. Proto je dobré si je poslechnout nebo přečíst, abychom měli patřičný vhled.
Po převratu se řada technokratů z tohoto Institutu všeobecných studií dotovaného CIA, stala členy vlády a poradci vládnoucí vojenské junty Augusto Pinocheta. Úplná podstata zapojení Vatikánu do projektu Condor nikdy nezazněla. Každá fáze operace, včetně čistek levicových kleriků, ale získala tichý souhlas papeže. Vůdci vojenských junt, včetně generála Pinocheta, byli oddanými katolíky. Když byl Augusto Pinochet v roce 1998 v Anglii vzat do vazby za vraždy tisíců Chilanů, byl obviněním záhadně zaskočený. Jeho zmatení bylo oprávněné.
Když Augusto Pinochet zahájil svůj pogrom, arcibiskup Alfonso López Trujillo, generální sekretář Latinskoamerické biskupské konference, prohlásil:"Vojenská junta vznikla jako reakce na sociální a hospodářský chaos. Žádná společnost nemůže připustit mocenské vakuum. Tváří v tvář napětí a nepokojům je odvolání k moci nevyhnutelné."
Je velmi zajímavé, že po Pinochetově zatčení zaslal vatikánský státní sekretář kardinál Angelo Sodano jménem Svatého otce dopis britské vládě, ve kterém požadoval generálovo propuštění. Když se generál Pinochet v roce 2005 konečně dostal před soud, chilský soudce se ho ptal na jeho hrůzovládu, která měla za následek zavraždění více než čtyř tisíc Chilanů, mučení více než padesáti tisíc a "zmizení" statisíců lidí. Augusto Pinochet zbožně odpověděl:"Trpím za tyto ztráty, ale činy koná Bůh; ten mi odpustí, pokud jsem některé činy překročil, což si nemyslím."
Condor v Bolívii: Klaus Barbie opět na scéně
V roce 1975 vypracovalo bolivijské ministerstvo vnitra, s pomocí vatikánských úředníků, generální plán na likvidaci teologie osvobození. Plán, nazvaný Banzerův plán. Plán byl pojmenovaný podle Huga Banzera Suáreze, bolivijského pravicového diktátora, který si liboval, že je ochráncem křesťanské civilizace. Tento plán přijalo deset latinskoamerických vlád.
Banzer se v Bolívii dostal k moci v důsledku třídenního puče v srpnu 1971, který si vyžádal 110 mrtvých a 600 zraněných. Jak ukazují odtajněné dokumenty amerického ministerstva zahraničí, převrat financovala CIA v rámci operace Condor. A přicházíme k dalším pohrobkům nacistů, kteří se etablovali v Jižní Americe. Při realizaci tohoto mistrovského plánu se Banzer totiž spoléhal na nacistu Klause Barbieho, zvaného řezník z Lionu.
Klaus Barbie naverboval v Bolívii žoldnéřskou armádu neofašistických teroristů, včetně Stefana delle Chiaie. Aby mohl financovat armádu, nařídil Banzer vysazovat stromy koky po celých bavlníkových polích v churavějící zemi. Mezi lety 1974 až 80 se plocha půdy, na které se pěstovala koka, ztrojnásobila. Koka se vyvážela do laboratoří kolumbijských kartelů, včetně Barbieho Transmaritanie. Zrodil se mnohamiliardový průmysl.
Obrovský nárůst dodávek koky z Bolívie prudce snížil cenu kokainu, což podpořilo vznik obrovského nového trhu a vzestup kolumbijských kartelů. Pouliční cena kokainu v roce 1975 činila patnáct set dolarů za gram. Během deseti let cena klesla na 200 dolarů za gram. CIA se stala aktivním účastníkem této nové drogové sítě. CIA totiž vytvořila spojení mezi kolumbijskými kartely a černošskými čtvrtěmi Comptonu a Los Angeles. Toto potrubí odhalil v roce 1996 Gary Webb, reportér deníku San Jose Mercury News. Webbova zjištění vyústila ve vyšetřování amerického Senátu.
Propojení na ose: Jižní Amerika, Evropa, Vatikán
Na tomto místě se dostáváme okruhem zpět do Evropy, konkrétně do Vatikánu. Vatikán totiž působil jako svorník veškerého zla. Ještě před uzákoněním Banzerova plánu hrál Vatikán klíčovou roli při vzniku obchodu s kokainem, když drogovým kartelům nabízel výměnou za vysoké poplatky své služby v oblasti praní špinavých peněz.
K zahájení tohoto procesu Svatý stolec založil řetězec fiktivních společností v Panamě a na Bahamách, které převáděly vklady kartelů do Banco Ambrosiano a italských bank pod kontrolou Michele Sindony. Z těchto bank plynuly peníze do a z Vatikánské banky do finančních firem ve Švýcarsku, Lucembursku a Lichtenštejnsku.
První krycí společností založenou Vatikánem za tímto účelem byla Cisalpine Overseas Bank na Bahamách. Tuto společnost Cisalpine založili Michele Sindona, Roberto Calvi a arcibiskup Marcinkus prostřednictvím Banco Ambrosiano Holding, lucemburské společnosti pod kontrolou Svatého stolce. V době, kdy se operace Condor rozběhla, Cisalpine pravidelně přijímala milionové vklady v hotovosti od Pabla Escobara a dalších latinskoamerických drogových vůdců. Společnost Cisalpine fungovala výhradně jako pračka černých peněz. V 70. letech 20. století měla tato krycí společnost v každém dni 75 milionů dolarů v hotovosti.
Mučírny Condoru
V hrubých rysech jsme si představili operaci Condor, kterou rozjela a financovala CIA spolu s latinskoamerickými tajnými rozvědkami. V pozadí stál svatý stolec a jeho duchovní, kteří této operaci vtiskli náboženskou pečeť. Ovšem, tyto americké operace mají své temné stránky, o kterých se nikdy nedozvíme. Částečně proto, že jsou tak brutální, že by to mnoho z nás neuneslo, ale částečně také proto, že pozitivní světlo americké svobody a demokracie nesmí přece být narušované. Šlo o masová mučení.
Když se v médiích dozvídáme o číslech mučených objetí, nikdy si pořádně nedokážeme představit, jak taková mučení probíhají. Musíme si uvědomit, že tato mučení probíhala pouze proto, že Američané pomohli těmto brutálním juntám dostat se k moci. Sponzorovali je, financovali je, poskytovali jim zbraně, propagandu a další možnosti.
Proto jsem se rozhodl po delším váhání poodhalit i formy a prostředky mučení, abychom si mohli plasticky představit, jaká zvěrstva mají Američané na svědomí. Jakým režimům dali volnou ruku a podporu v realizaci těchto mučení. Částečně jsem o tom hovořil v mém předchozím dokumentuTurecko a Šedí vlci, ale probíhalo to všude. Snažím se tyto informace dávkovat ve svých pořadech, aby to slabší povahy unesly. Účelem této kapitoly je ukázat metody a formy mučení, abychom si při abstraktních číslech, že bylo umučeno tolik a tolik obětí, dokázali představit, jak byli lidé mučení. Rozhodně se v popisování technik nechci vyžívat nebo něco podobného.
V Latinské Americe, tedy v Bolívii, Kolumbii, Chile a hlavně Argentině, vznikalo po převratech podporovaných Američany, řada mučíren. Mezi ně patřila také například nechvalně proslulá Námořní škola mechaniky ESMA v Buenos Aires. ESMA byla nejdůležitější z 340 zadržovacích a mučicích středisek vojenské vlády. Výlet do ESMA obvykle začínal seznámením s Karolínou. Karolína byl slang pro elektrickou tyč se dvěma prodlouženými dráty. Návštěvníci byli svlečení a přivázaní k ocelovému rámu postele. Elektrický proud byl aplikovaný na oběti, které byly pravidelně polévané vodou pro zvýšení účinku. Pokud byla subjektem žena, šli vyšetřovatelé po prsou, vagíně nebo řitním otvoru. Pokud se jednalo o muže, přikládali dráty na genitálie, jazyk nebo krk. Někdy sebou oběti škubaly tak nekontrolovatelně, že nejen ztratily vládu nad svými střevy, ale také si roztříštily ruce a nohy. Patrick Rice, irský kněz, který pracoval ve slumech a byl několik dní zadržovaný v této mučírně ESMA, vzpomínal, jak sledoval, jak jeho tělo syčí, když jím proudí elektřina. Nejvíce si otec Rice pamatoval zápach:"Bylo to jako slanina," řekl.
Děti byly mučené před zraky svých rodičů a rodiče před zraky svých dětí. Jeden z mučitelů odhaduje, že zařízením ESMA prošlo asi šedesát dětí a že všechny kromě dvou, jejichž hlavy byly rozbité o stěny, byly prodané vhodným argentinským párům. V mučírně ESMA, která sloužila jako místo likvidace i pro další námořní tábory, byly mrtvoly zpočátku pohřbívané pod sportovním hřištěm. Poté, co bylo hřiště zaplněné, byla těla denně v půl šesté odpoledne spalována, obvykle potom, co byla rozřezaná cirkulárkou.
Nakonec úředníci ESMA přišli na myšlenku letecké likvidace na moři. Mrtví byli shazovaní z letadel stovky kilometrů od pobřeží Buenos Aires spolu s oběťmi mučení, které byly omámené drogami a v kómatu. Jeden z pilotů vypověděl, že vězni padali z letadel jako mravenci.
V jiném dokumentu Turecko a Šedí vlci jsem citoval generála, který uvedl, že podobné mučírny v Turecku sponzorovala a vybavila CIA od nejjednodušších po nejsložitější mučící zařízení. Myslím, že pro ilustraci americké svobody a demokracie, je tohle víc než dost.
Odtajněné americké dokumenty ukazují, že americký ministr zahraničí Cyrus Vance nadále podporoval vojenskou juntu v Argentině. Z jednoho komuniké vyplývá, že Vance byl o situaci v ESMA plně informován, ale rozhodl se nechat hrůzy pokračovat. Neexistuje tedy žádná polehčující okolnost nebo omluva pro americkoupodporu těchto masakrů a zvěrstev. Dělo se tak s plným vědomým Američanů, pro což existují nezpochybnitelné důkazy. To jen, až příště budeme číst abstraktní čísla o umučených obětech, abychom si mohli plasticky představit, jak taková mučení probíhají.
Bergoglio, pozdější papež František
Dostáváme se už k vrcholu naší stavebnice, papeži Františkovi, který byl úzce provázaný s rozsáhlou operací Condor. Papež František byl dříve známý jako Jorge Mario Bergoglio. Tehdy ještě působil jako generální provinciál Tovaryšstva Ježíšova v Argentině. Jorge Mario Bergoglio měl na starosti dva jezuitské kněze. Jmenovali se Francisco Jalics a Orlando Yorio. Podle objevených důkazů, je sám Bergoglio, pozdější papež František, udal. Na základě Bergogliova udání byli tito dva jezuitští kněží převezení do nechvalně známé mučírny ESMA, kterou jsem probíral v předchozí kapitole. Tady byli mučení. Tito dva jezuitští kněží, byli propuštění pět měsíců po zajetí. Byli nalezení polonazí na poli u Buenos Aires.
Bergoglio později trval na tom, že zajistil jejich propuštění, ale neexistuje žádný dokument o tom, že by zasáhl ve prospěch obou kněží, které měl na starosti. Otec Yorio při soudním procesu s vůdci junty v roce 1985 uvedl, že je Bergoglio vydal eskadře smrti:"Jsem si jistý, že otec Bergoglio předal seznam s našimi jmény námořnictvu." Dále vyvrátil tvrzení, že Bergoglio zachránil kněžím život:"Nemám žádný důvod si myslet, že udělal něco pro naše propuštění, spíše naopak."
Kromě toho otec Yorio uvedl, že ho Bergoglio vyloučil z učitelského místa na jezuitské škole a že rozšířil falešné pomluvy argentinskému vrchnímu velení, podle kterých byl Yorio "komunista" a "podvratný partyzán, který šel po ženách".
Druhý mučený jezuitský kněz Jalics, také obvinil pozdějšího papeže Františka:"Z následných prohlášení jednoho úředníka a 30 dokumentů, ke kterým jsem se mohl později dostat, jsme mohli bez jakýchkoli pochybností dokázat, že Bergoglio nedodržel svůj slib [chránit kněze], ale naopak předložil armádě falešné udání."
Novinář Horacio Verbitsky objevil v archivech argentinského ministerstva zahraničí vojenský dokument z roku 1976, který podle všeho poskytuje důkaz, že otec Bergoglio poskytl juntě usvědčující svědectví o dvou kněžích, které měl na starosti. Dokument s podpisem Anselma Orcoyeny, který působil jako ředitel katolického oddělení na ministerstvu, se objevil na titulní straně argentinského deníku Página 17. března 2013. Je třeba ale doplnit, že proti papeži Františkovi nebylo v této věci vznesené žádné obvinění.
Proti Bergogliovi, pozdějšímu papeži Františkovi, ovšem směřují i další obvinění z trestných činů. Skupina pro lidská práva Babičky z náměstí Mayo, která byla založená za účelem hledání dětí ukradených během špinavé války, uvádí, že jezuitský generální provinciál nepomohl pětičlenné rodině, která čekala na popravu eskadrou smrti. Jedna z členek rodiny, Elena de la Cuadra, byla těhotná mladá žena. Pětice se obrátila na generálního představeného Tovaryšstva Ježíšova ve Vatikánu. Generální představený předal záležitost Bergogliovi, který zůstal generálním provinciálem řádu v Argentině. Bergoglio zase několik měsíců na případu seděl, aby jej předal místnímu katolickému biskupovi. Biskup se údajně vrátil k Bergogliovi s dopisem od junty, ve kterém se uvádělo, že čtyři členové rodiny byli zabití, ale mladá žena byla udržená naživu dostatečně dlouho, aby mohla porodit své dítě. Nikdo z junty zřejmě nechtěl být obviněný z potratu. Dítě bylo předané prominentní rodině a nemohlo být vrácené babičce z matčiny strany ani žádnému jinému pokrevnímu příbuznému.
Otec Bergoglio, pozdější papež František tvrdil, že o ukradených dětech, kterých byly až do pádu režimu stovky, ne-li tisíce, neměl žádné informace. Řekl, že dělal, co mohl, ale měl jen malý vliv "na záchranu lidí před režimem".
"Bergoglio se chová velmi zbaběle, když jde o něco tak strašného, jako jsou krádeže dětí," řekla Estela de la Cuadra, jejíž manžel, bratr, švagr a těhotná sestra byli popravení. "Nečelí této realitě a nijak ho to netrápí. Otázkou je, jak zachránit své jméno, jak zachránit sám sebe. Ale nemůže zabránit tomu, aby se tato obvinění dostala na veřejnost. Lidé vědí, jaký je."
Estela de la Cuadra také vyjádřila své rozhořčení nad tím, že Bergoglio v době, kdy působil jako předseda Argentinské biskupské konference, odmítl zbavit kněžského svěcení otce Christiana von Wernicha, a to i potom, co byl v roce 2007 doživotně uvězněný za sedm vražd, dvaačtyřicet únosů a čtyřiatřicet případů mučení. Christian Von Wernich sloužil za diktatury jako kaplan provinční policie v Buenos Aires."Svědčila jsem u soudu, že Bergoglio o všem věděl, že nebyl – navzdory tomu, co říká – nezúčastněný," řekla Estela de la Cuadra.
V roce 2005 podala argentinská advokátka pro lidská práva Myriam Bregmanová na Bergoglia, který byl tehdy povýšený do kardinálského kolegia, trestní žalobu. V této žalobě ho obvinila ze spoluúčasti na únosu a mučení otce Yoria a otce Jalicse spolu se šesti členy jejich farnosti. Bergoglio odmítl reagovat na předvolání k soudu s odvoláním na to, že jako vatikánský úředník má podle argentinských zákonů imunitu vůči trestnímu stíhání.
"Nakonec souhlasil, že se s námi setká v kanceláři vedle katedrály v Buenos Aires, kde seděl pod gobelínem Panny Marie," uvedla advokátka Myriam Bregmanová. "Byl to zastrašující zážitek. Bylo nám velmi nepříjemné vetřít se do náboženské budovy." Dodala, že Bergoglio o obou kněžích neposkytl žádné významné informace. "Působil zdrženlivě, odcházela jsem s hořkou příchutí," řekla.
13. března 2013 nastoupil kardinál Jorge Mario Bergoglio na Svatopetrský stolec jako papež František I. Na dotěrné otázky o jeho minulosti možná nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď. Stejně jako obavy, že CIA zmanipulovala volby, jako tomu bylo v minulosti v případě Juana Peróna. Argentinští novináři a vědci, kteří mají přehled o aktivitách CIA v jejich zemi, Bergoglia označili za washingtonského papeže.
Je jisté, že nový pontifik během špinavé války hájil zájmy generála Jorgeho Videly a admirála Emilia Massery a sloužil k potlačení všech projevů teologie osvobození. A jistě může sloužit k ovlivňování politiky, včetně agendy neoconů, v celé Jižní a Střední Americe. Jak bylo poznamenáno, jeho instalace se uskutečnila týden po smrti venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Koncem roku 2013 se Bergoglio stal nejpopulárnějším duchovním na planetě Zemi a mezi americkými katolíky získal osmaosmdesátiprocentní přízeň.
Zdá se, že málokdo bere v úvahu, že František je prvním papežem, který byl obviněný ze zločinů proti lidskosti. Zapojení papeže Františka do operací Condor je hořkou pachutí, která ukazuje, do jaké míry je Vatikán provázaný s mafií a CIA.
Rada pro zahraniční vztahy
CIA se nadále podílela na podvratných akcích, včetně dodávek zbraní povstalcům v Angole a Kurdům v severním Iráku. Když se začaly objevovat zprávy o těchto podnicích, americký Senát v roce 1974 zřídil Církevní výbor, aby prověřil činnost CIA. Ten dokument je velmi zajímavý, ale citacemi z něj se nebudeme zdržovat.
Jisté ale je, že CIA už od doby svého vzniku, neinformovala žádného voleného představitele o celém rozsahu svých akcí, včetně Gladia, natož o zdroji jejich financování. Kdo tedy řídil vraždy, teroristické útoky a státní převraty? Kdo schvaloval transakce s mafiemi a drogovými kartely? Kdo vytvářel tajné armády, neofašistické spolky a falešné banky? Odpověď se částečně skrývá v podivném příběhu koupě Franklinovy národní banky Michelem Sindonou v roce 1972.
Přední člen italské mafie a vatikánský finančník Michele Sindona koupil kontrolní podíl v bance od Laurence Tische. Tisch, jeden z nejbohatších lidí na světě, byl úřadujícím předsedou představenstva a generálním ředitelem CBS. Vlastnil také síť kin, továrnu na výrobu cigaret, konglomerát hotelů a flotilu ropných tankerů. Během druhé světové války Tisch sloužil pod Williamem Donovanem v OSS, předchůdkyní CIA, a nikdy nepřerušil své vazby na zpravodajskou komunitu. Byl významným členem Rady pro zahraniční vztahy.
V roce 1961 označil Christian Science Monitor, tuto Radu pro zahraniční vztahy za "pravděpodobně jednu z nejvlivnějších poloveřejných organizací v oblasti zahraniční politiky". Uváděl, že "organizace byla složená z 1400 nejelitnějších jmen ze světa vlády, práce, obchodu, financí, komunikace, nadací a akademií" a obsadila téměř všechny klíčové pozice všech amerických administrativ".
O čtrnáct let později kontradmirál Chester Ward, člen této Rady pro zahraniční vztahy po dobu šestnácti let, uvedl, že mocná klika v rámci organizace usiluje o "vzdání se suverenity národní nezávislosti Ameriky, za účelem vytvoření jedné světové vlády".
Jen málo kritiků Rady pro zahraniční vztahy bylo hlasitějších než americký senátor Barry M. Goldwater. Senátor Goldwater ve svých pamětech napsal:"Jejich cílem je nastolit vlídnou stabilitu v rozhádané rodině národů prostřednictvím fúze a konsolidace. Za nejrychlejší cestu ke světovému míru považují odstranění národních hranic a potlačení rasové a etnické loajality. Jejich zdůvodnění se opírá výhradně o materialismus."
Potom, co Goldwater poznamenal, že členové Rady pro zahraniční vztahy ovládají obě americké politické strany, pokračoval:"Když se mění prezidenti, znamená to, že voliči nařizují změnu národní politiky. Od roku 1945 se v Bílém domě vystřídali tři různí republikáni po dobu šestnácti let. Čtyři demokraté zastávali tento nejmocnější post sedmnáct let. S výjimkou prvních sedmi let Eisenhowerovy vlády nedošlo k žádné výrazné změně zahraničně-politického ani vnitropolitického směru….. Když nastoupí nový prezident, dochází k velké personální obměně, ale k žádné změně politiky. Příklad: Za Richarda Nixona byl za zahraniční politiku zodpovědný Henry Kissinger, člen Rady pro zahraniční vztahy a chráněnec Nelsona Rockefellera. Když byl zvolený Jimmy Carter, Kissingera nahradil Zbigniew Brzezinski, člen Rady pro zahraniční vztahy a chráněnec Davida Rockefellera."
V roce 1972, kdy Michele Sindona koupil kontrolní podíl v bance Franklin National, byla Rada pro zahraniční vztahy útočištěm špionů, diplomatů, vojenských úředníků a hodnostářů Bílého domu. Mezi její členy patřili Allen Dulles, ředitel CIA mezi lety 1953 až 61, William F. Buckley, agent CIA a vydavatel National Review, potom třeba mistři agenti CIA Robert R. Bowie, Donald Gregg a Deane R. Hinton, potom Katharine Grahamová, poradkyně CIA a vydavatelka The Washington Post. V Radě pro zahraniční vztahy jsme také mohli najít osoby jako Edward Martin, bývalý zástupce náčelníka štábu OSS a americký velvyslanec v Argentině mezi lety 1964 až 68, pak tu byl třeba Henry Sturgis Morgan, důstojník OSS a spoluzakladatel Morgan Stanley, potom Jacob D. Beam, agent CIA a americký velvyslanec v Sovětském Svazu mezi lety 1969 až 73, dále generál Lyman Lemnitzer, vrchní velitel spojeneckých sil NATO mezi lety 1963 až 69, potom Dean Acheson, americký ministr zahraničí mezi lety 1949 až 53, dále Henry Kissinger, americký poradce pro národní bezpečnost mezi lety 1969 až 73 a David M. Kennedy, Sindonův obchodní partner, který mezi lety 1969 až 71 působil jako americký ministr financí.
Vraťme se ale zpět k Laurencemu Tischovi, který byl také členem této Rady pro zahraniční vztahy. Právě s ním mafián a vatikánský finančník Michele Sindona koupil Franklinovu národní banku. Laurence Tisch byl všeobecně považovaný za jednoho z nejprozíravějších obchodníků v americké historii. Během své dlouhé kariéry se jen zřídka dopustil finanční chyby. V roce 1972 ovšem prostřednictvím své společnosti Loews Corporation získal 21,6% banky Franklin National, která sídlila na Franklin Square na Long Islandu v New Yorku.
Akvizice byla od počátku nejistá. 6. března 1972 zjistili federální bankovní inspektoři, že banka byla na pokraji platební neschopnosti a její klasifikované a kritizované úvěry dosahovaly 211,1 milionu dolarů. Nákup akcií navíc postavil Tische do kompromitující pozice. Jako hlavní akcionář a člen představenstva holdingu i banky měl nad aktivy a činností Franklinovy národní banky nepatřičnou kontrolu. Tato "vyvratitelná domněnka" vyvolala vyšetřování Federálního rezervního systému, které mohlo vyústit v obvinění z trestného činu a přísný trest odnětí svobody.
Jakmile se vyšetřování rozběhlo, objevil se Michele Sindona 20. července 1972 ve Franklinu s kloboukem v ruce a nabídl Tischovi čtyřicet dolarů za akcii, což bylo o osm dolarů více než tržní hodnota. Proč se Michele Sindona najednou objevil s nabídkou? Proč by Sindona podstupoval tak obrovské finanční riziko u instituce na pokraji krachu? A proč byl ochoten zaplatit o tolik více, než jakou měly akcie banky hodnotu? Někteří autoři spekulovali o tom, že transakci mohla vyvolat nevraživost mezi Arthurem Rothem, který mezi lety 1946 až 68 působil jako generální ředitel banky Franklin National, a Davidem Rockefellerem, generálním ředitelem Chase Manhattan Bank, a newyorským guvernérem Nelsonem Rockefellerem.
Arthur Roth vypověděl, že se dostal do problémů s bratry Rockefellerovými, když chtěl zřídit pobočku banky Franklin National v New Yorku. Arthur Roth sestavil rozsáhlou dokumentaci o pochybných obchodech Rockefellerů a předložil ji novinářům, když guvernér Nelson Rockefeller přijel do Kalifornie na prezidentskou kampaň. Hněv Rockefellerů podle tohoto scénáře neznal mezí a pustili se do vymýšlení plánu. Do tohoto plánu, který měl vyústit ve zničení banky Franklin National, byli zapojení Laurence Tisch a Michele Sindona. Michele Sindona koupil banku na Long Islandu prostřednictvím své holdingové společnosti Fasco AG. Zastupovala ho newyorská advokátní kancelář Mudge Rose Guthrie & Alexander.
Byla to zatraceně vysoká hra, protože v této advokátní kanceláři byli partnery tehdejší americký prezident Richard Nixon a generální prokurátor John Mitchell. Michele Sindona informoval Komisi pro cenné papíry a burzy, že 40 milionů dolarů na transakci získal prodejem svých podílů ve významných průmyslových a finančních koncernech Robertu Calvimu, předsedovi Banco Ambrosiano. Tisch dostal své peníze a Komise pro cenné papíry a burzy se zdála být spokojená. Jakmile byl nákup uskutečněný, David Kennedy, Sindonův bývalý partner, zaujal místo v představenstvu společnosti Fasco AG a převzal odpovědnost za hlasování o akciích na výročním zasedání představenstva banky Franklin National.
Kennedy v té době opustil funkci ministra financí prezidenta Richarda Nixona a stal se americkým velvyslancem při NATO. Jeden z nejvýše postavených federálních úředníků byl hlavním hráčem nové stínové hry. Když byl obchod oznámený, Jack Begon, novinář italské pobočky televize ABC, odvysílal reportáž, ve které uvedl, že byly zjištěné konkrétní důkazy o tom, že Michele Sindona je zapojený do obchodu s heroinem s americkými a sicilskými mafiánskými rodinami. Tato reportáž měla vzbudit dostatečné podezření, aby americké regulační orgány transakci znemožnily. Nákup byl ale schválený bez jakýchkoli otázek ze strany jakéhokoli regulačního orgánu.
Únos novináře, který hodně věděl
Několik měsíců po odvysílání reportáže kontaktoval Jacka Begona Angelo Sorino. Angelo Sorino byl detektivem palermské policie. Sdělil novináři Jacku Begonovi, že má k dispozici dokumenty týkající se Sindonových vazeb nejen na mafii, ale také na CIA. Begon si se Sorinem domluvil schůzku na 22. července 1973. V den schůzky byl novinář Jack Begon unesen ze své kanceláře dvěma zločinci. O dva měsíce později se objevil na klinice v Římě.
Vyčerpaný a vyděšený novinář Jack Begon policii řekl, že byl donucený odletět do Ameriky a byl převezený do několika měst, včetně Saint Louis, New Orleans a Las Vegas, kde ho grilovali ohledně zdroje svého příběhu. Jack Begon uvedl, že se zavázal, že už nikdy nebude shánět další informace o Michele Sindonovi ani "nijak sledovat tento příběh". Tento slib hodlal podle svých slov dodržet. V domnění, že Begonův příběh byl podezřelý, ho italský soudce obvinil ze simulování trestného činu a nařídil rozsáhlé vyšetřování. Úřady nakonec shromáždily dostatek důkazů, které Begonovu verzi potvrdily.
Bohužel se jim nepodařilo vyslechnout Angela Sorina. Tento detektiv byl v lednu 1974 zastřelený mafiánským způsobem na ulici v Palermu.
Trilaterální komise a krachy Sindonových bank
Pokud situaci manipulovala Rada pro zahraniční vztahy, loutkovodiči byla s největší pravděpodobností elitní skupina uvnitř této organizace, která v roce 1973 vytvořila Trilaterální komisi. Předsedou této nové Trilaterální komise, která otevřeně usilovala o vytvoření nového světového řádu řízeného nadnárodními korporacemi a bankami, se stal David Rockefeller.
Během operace Condor cestoval Rockefeller po Jižní Americe a radil nově dosazeným diktátorům, jak mají řídit své vlády. Trilaterální komise ve skutečnosti učinila z amerických bankéřů vyšší autoritu než zvolené zástupce amerického lidu. Jenže Sindonovo bankovní finanční impérium se pomalu ale jistě hroutilo. Po krachu Sindonových bank, Banca Privata a Franklin National, se zvuk Sindonových padajících finančních institucí rozléhal po celé Evropě. Během několika týdnů se ve finančních troskách ocitly banky v Hamburku, v Kolíně nad Rýnem a v Curychu. Nevyčíslitelné miliardy se propadly do obrovského kráteru, který se v italském tisku stal známým jako Il Crack Sindona.
Půlnoční telefon a pád Michele Sindony
Krátce po půlnoci 4. října 1974 zavolal prominentní zednář z lóže Propaganda Due Licio Gelli Michele Sindonovi, který pobýval na chatě ve Švýcarsku, aby ho varoval, že italská vláda připravuje dva zatykače. Jeden za falešnou rozvahu z roku 1971 a druhý za podání podvodného prohlášení o úpadku."Opusť Švýcarsko, než to oznámí Interpolu," řekl Gelli. "Vypadni odtamtud, aby tě nemohli vydat. Pokud to neuděláš, naši nepřátelé tě budou mučit. Možná tě dokonce zabijí…. Je to velmi nebezpečné, Michele. Věci se změnily."
Věci se skutečně změnily. Po celé Evropě přišli prominentní bankéři díky Sindonovým finančním machinacím o jmění a najednou požadovali zatčení "papežova bankéře". Michele Sindona uposlechl Gelliho rady. Sbalil si kufry a vydal se zpět do New Yorku, kde mohl zůstat pod ochranou mafie a CIA ve svém luxusním apartmá v diskrétně elegantním hotelu Pierre na Páté avenue. V New Yorku se žilo dobře. Nastěhovala se k němu Sindonova dcera, zeť a dvě vnučky. Každý večer večeřeli v kavárně Café Pierre v přízemí hotelu Pierre, kde kuchaři připravovali speciální pokrmy pro vzácné hosty.
Michele Sindona se stal finančním poradcem betonářské společnosti G, což značilo rodiny Gambino a Genovese. Společnost vlastnil Johnny Gambino. Stal se také lektorem ekonomie na mnoha předních amerických univerzitách. Michele Sindona byl milánským soudem v jeho nepřítomnosti odsouzený ke třem a půl roku vězení za zpronevěru. Michele Sindona byl možná váženým hostem v institucích Ivy League a soukromých společenských klubech v Malé Itálii v New Yorku, ale bronzové dveře ke Svatému stolci mu byly zavřené.
Když italští vyšetřovatelé odhalili vazby Vatikánu na Sindonovu Banca Privata, stal se papež Pavel VI. terčem opovržení a posměchu. V tisku se objevily příběhy, podle kterých Svatý otec kvůli tajným obchodům se společností Michele Sindony přišel až o miliardu dolarů. Arcibiskup Marcinkus byl nucený podrobit se nedůstojnému intenzivnímu výslechu italskými úředníky ohledně svých transakcí s Michelem Sindonou na osobní bázi i jako zástupce Vatikánu.
Michele Sindona byl odříznutý nejen od Marcinkuse a Svatého otce, ale také od Roberta Calviho, nového generálního ředitele Banco Ambrosiano v Miláně, který odmítal přijímat jeho telefonáty. Navíc Roberto Calvi a Marcinkus podpořili Sindonův plán na rozkradení majetku milánské banky tím, že založili řadu fiktivních společností jako neoficiálních dceřiných společností římskokatolické církve v Panamě a na Bahamách. Tyto společnosti začaly dostávat masivní půjčky od milánské Banco Ambrosiano a lucemburské Banco Ambrosiano Holding.Takové investice se zdály být bezpečné, protože církev byla skálou, proti které přece brány pekelné nemohou zvítězit.
7. září 1976 zahájily Spojené státy jménem Italské republiky u okresního soudu pro jižní okres New York řízení o vydání Michele Sindony. K soudu se dostavily významné osobnosti, aby se za Sindonu přimluvily. Carmelo Spagnuolo, předseda Nejvyššího soudu v Římě, přísahal, že obvinění proti Michele Sindonovi jsou součástí komunistického spiknutí s cílem podkopat přední italské průmyslníky. Málokdo v soudní síni věděl, že Spagnuolo byl předním členem zednářské lóže Propaganda Due. Nebylo proto divu, že svědectví italského soudce podpořil prominentní zednář Licio Gelli.
Ačkoli soudce Thomas P. Griesa rozhodl, že Michele Sindona je vydatelný, sicilský don zvítězil s odvoláním. V tomto odvolání tvrdil, že jeho případ spadá do působnosti článku 6 odstavce 1 Smlouvy o vydávání mezi Spojenými státy americkými a Itálií. Zatímco Michele Sindona zůstal díky tomuto bizarnímu výkladu habeas corpus(soudní příkaz pro předvedení zadržované osoby před soud za účelem vyšetření, zda je zadržována právem, či nikoli – pokud je shledáno, že ne, je osvobozena) na svobodě, italská vláda nadále vyvíjela tlak na jeho zatčení.
Tento tlak přiměl papežova bankéře, aby zahájil kroky proti svým protivníkům, včetně italského právníka Ambrosoliho, který působil jako likvidátor Banca Privata Italiana. V roce 1979 začal Ambrosoli poskytovat Johnu Kenneymu, prokurátorovi amerického ministerstva spravedlnosti, usvědčující důkazy o Sindonově roli při krachu banky Franklin Nation. 11. července 1979, jen několik hodin po poradě s Kenneym, byl právník Ambrosoli zastřelený v Římě poté, co zaparkoval své auto před svým bytem. O dva dny později byli Varisco a jeho šofér zabití nájemným vrahem s upilovanou brokovnicí.
Závěr
To je konec tohoto třetího dílu, co bude následovat v tomdalším? Prozkoumám velmi podrobně vraždu papeže Jana Pavla I., který vládl necelý měsíc. Z papeže prosťáčka se totiž vyklubal velmi silný papež, který chtěl tvrdě zasáhnout mocenský konglomerát a pracně spředené vazby mezi Vatikánem, sicilskou mafií a CIA. To se mu nevyplatilo. Geostratégové se domnívali, že bude pouhou loutkou, ale přepočítali se. Proto museli papeže odstranit. Potom, co nastoupil Jan Pavel II. se všechno stabilizovalo a turečtí šedí vlci se dohodli se sicilskými dony.