Druhý díl tohoto dokumentu se zaměřuje na temnou stránku historie spolupráce mezi CIA, mafií a Vatikánem. Úvod je věnován shrnutí obsahu prvního dílu. Následuje téma pašování drog a černých peněz přes vatikánskou banku, masakry před italskými volbami v roce 1948 a vatikánská eskadra smrti.
Následující části dokumentu se věnují dalším bankám spojených s katolickou církví, maltézským rytířům a korsické mafii. Pozornost se dále zaměřuje na tureckou cestu, jihovýchodní asijskou cestu a zpravodajskou subkulturu, strategický význam Saigonu ve Vietnamu a manipulaci médií falešnými zprávami.
Dokument se také zabývá vztahy mezi mafií a Vatikánem, Michele Sindonou, katolickým Gladiem a spojením mezi zednářskými lóžemi a mafií. Dále se hovoří o zmanipulovaných konklávech, zednářské lóži Propaganda Due, konferenci v Apalachinu a zátahu na mafii.
Závěr tohoto druhého dílu pojednává o vzestupu Michele Sindony, další nové bance a spojení do Chicaga. Pozornost se zaměřuje na temnou stránku peněz, drog a katolické církve. Text končí výrokem o pečeti spojení mezi Vatikánem a mafií. Napříště se čtenáři mohou těšit na další tajemné spojenectví, které bude odhalené.
Osoby a obsazení
|
Allen Dulles |
ředitel OSS ve Švýcarsku, který se v roce 1953 stal ředitelem CIA. |
|
William Donovan |
výkonný ředitel OSS a předseda World Commerce Corporation |
|
Paul Helliwell |
úředník OSS, ředitel společnosti Sea Supply, Inc. a prezident banky Castle & Trust Bank |
|
William Colby |
zasvěcenec Vatikánu, právní konzul v bance Nugan Hand a budoucí ředitel CIA |
|
Henry Kissinger |
bývalý ministr zahraničí USA a mistrný geopolitický stratég. |
|
Charles Luciano |
americký mafián a král mezinárodního obchodu s heroinem |
|
Vito Genovese |
pravá ruka Luciana, který měl na starosti distribuci heroinu po USA |
|
Michele Sindona |
spojka mezi CIA, mafií a Vatikánem |
|
David Kennedy |
Sindonův partner, předseda společnosti Continental Illinois a ministr financí za vlády Richarda Nixona |
|
Mons. Paul Marcinkus |
duchovní z Cicera ve státě Illinois, který se stal vedoucím Vatikánské banky |
|
Kardinál Francis Spellman |
vůdce maltézských rytířů a agent CIA. |
|
Giulio Andreotti |
přední člen Propaganda Due a italský premiér |
|
Giuseppe Santovito |
šéf italské vojenské rozvědky SISMI |
|
Francesco Pazienza |
druhý velitel SISMI a agent CIA |
Úvod
V minulém prvním díle jsem načrtl začátek našeho příběhu. Začala se formovat stínová vláda, upevňovaly se drogové kanály a distribuce heroinu, ale konec druhé světové války měl za následek ještě další věc. Krysí stezky a masivní příliv ukradeného zlata do vatikánské banky. Ještě na začátku tohoto dílu vás chci navést na kanál Odysee. Nejen proto, abyste se zaregistrovali na tuto platformu a stiskli tlačítko Sledovat na tomto kanále. Ale u každého dílu, stejně jako u všech mých pořadů, máte v popisu pořadu kapitoly. U každé kapitoly je uvedená časová značka, časové razítko. Na to, když kliknete, spustíte rovnou přímo konkrétní kapitolu, kterou jste si vybrali. Můžete se tak lehce pohybovat po různých částech, které si chcete třeba zopakovat. A další věcí je, že jsem ke každému dílu umístil před kapitoly do popisu pořadu pár nejdůležitějších jmen a jejich funkci. To výrazně usnadní orientaci, když je budete mít stále před očima, pokaždé se můžete mrknout, kdo je kdo. Do každého dílu vkládám jen ty osoby, se kterými se setkáte pouze v konkrétním díle. Tento způsob jsem zvolil proto, aby těch jmen jednak nebylo příliš mnoho, a jednak aby byla snazší orientace. Když si nebudete jistí o roli člověka, o kterém hovořím, podívejte se na seznam v popise pořadu u každé epizody.
CIA, drogy a černé peníze přes vatikánskou banku
V měsících před celostátními volbami v roce 1948 vrhla CIA do Vatikánské banky 65 milionů dolarů svých černých peněz. Velkou část hotovosti předali ve velkých kufrech členové Lucianova syndikátu, včetně duchovních s vazbami na sicilskou mafii. Přijetí těchto peněz Svatým stolcem bylo přísně utajované. Jedním z důvodů utajení, jak později prozradil newyorský kardinál Francis Spellman, bylo to, že "podvratné skupiny v Americe by to pochopily jako velmi účinnou záminku k útoku na americkou vládu za to, že uvolnila peníze Vatikánu".
Heroin, který zůstával zdrojem černých peněz, tak sicilské mafii nadále dodával italský farmaceutický gigant Schiaparelli. Drogy dostával řetězec podniků, který v Palermu založili Charles Luciano a Don Calo. Mezi tyto podniky patřila i továrna na cukrovinky, která vyráběla čokoládu. Čokoláda ovšem nebyla plněná ani třešněmi, ani smetanou, ale nugetkami stoprocentně čistého heroinu. Dalším provozem byl podnik na vývoz ovoce, který měl také velkou důležitost. Drogy se totiž na Kubu nadále dodávaly v bednách s pomeranči, ze kterých polovina byla vyrobená z vosku a naplněná čistým heroinem.
Na Kubě Santo Trafficante a jeho rodina pokračovali v porcování heroinu s cukrem před jeho dodáním distributorům v New Orleansu, Miami a New Yorku. CIA vytvořila chráněné drogové trasy do těchto přístavů tím, že navázala úzké vztahy s Mezinárodním sdružením tesařů prolezlým mafií, které měl nadále pod palcem Rosario Mogavero.
Přepravu zboží po celé zemi usnadňoval Jimmy Hoffa a další vedoucí představitelé Mezinárodního bratrstva takzvaných teamsterů, kteří spolupracovali s kamionovými společnostmi vlastněnými mafií. K těmto kamionovým společnostem patřila například Long Island Garment Trucking Company, kterou řídil John Ormento.
Tato činnost přirozeně neunikla Harrymu Anslingerovi, šéfovi Úřadu pro narkotika a nebezpečné drogy, který zaznamenal prudký nárůst nabídky heroinu v afroamerických čtvrtích a následný nárůst závislosti. Když se od informátorů dozvěděl, že drogy pocházejí od Charlese Luciana, vyslal Charlese Siraguse a další své agenty na Sicílii, kde dostali příkaz sledovat každý krok deportovaného gangstera.
Netrvalo dlouho a agenti přistihli Luciana s půl tunou heroinu připraveného k odeslání do Havany. Charles Siragusa naléhal na zatčení. Italská vláda ani americké ministerstvo zahraničí však nepodnikly žádné kroky.
Masakry CIA před italskými volbami
V závěrečných měsících roku 1947 začaly do Itálie přijíždět z New Yorku, Chicaga a Miami stovky mafiánských špiček, aby Lucianovi a donu Calovi pomohly řešit problém s komunisty. Černé peníze CIA vyplácela vatikánská banka z církevních organizací, včetně Katolické akce. Svatý stolec tak uzavřel spojenectví se sicilskou mafií, spojenectví, které se v následujících třech desetiletích upevňovalo.
Síla mafie byla nyní spuštěna na italské voliče. Don Calo a armáda zločinců, mezi nimiž byl i bratranec Vita Genoveseho Giovanni Genovese, vypálili jedenáct poboček komunistů. Čtyřikrát se také pokusili o atentát na komunistického vůdce Girolama Li Causiho. Gang pod vedením Franka Coppoly, kterého James Angleton přivezl z Detroitu, aby spolupracoval se sicilským banditou Salvatorem Giulianem, také zahájil palbu na dav dělníků slavících První máj v Portella della Ginestra. 11 lidí zabil a 57 zranil.
Prostředky na masakr poskytl šéf OSS William Donovan prostřednictvím své společnosti World Commerce Corporation. Jeden z předních italských dělnických organizátorů, Placido Rizzotto, byl nalezen mrtvý na úpatí útesu. Nohy a ruce měl spoutané řetězy a prostřelený mozek. V průběhu roku 1948 bylo jen na Sicílii v důsledku teroristických útoků podporovaných CIA zabito v průměru pět lidí týdně.
Vatikánská eskadra smrti
Kromě těchto podniků sestavil monsignor don Giuseppe Bicchierai, z papežského pověření, teroristickou bandu, která měla za úkol bít komunistické kandidáty, rozbíjet levicová politická shromáždění a zastrašovat voliče. Peníze, zbraně a džípy pro monsignorovy teroristické útoky poskytla CIA z přebytečných zásob z druhé světové války.
V den voleb don Calo a jeho lidé plnili volební urny a upláceli voliče dary z čerstvě vypraných peněz z drog, zatímco papež Pius XII. zůstával ve svých komnatách "shrbený, téměř fyzicky přemožený tíhou svého současného břemene, nadcházejících voleb".
Taktika mafie zabrala a křesťanští demokraté se triumfálně vrátili k moci. William Colby, pozdější ředitel CIA , ve svých pamětech napsal, že bez sabotáže CIA by komunisté získali 60 procent hlasů.
Další katolické banky
V minulém dílu jsme skončili italskými volbami, které Američané s jejich mafiánskými přáteli ovlivnili ve prospěch pravice penězi přes vatikánskou banku. Vy, kteří jste četli nebo poslouchali můj dokumentTajná síť Gladio už víte, že CIA se rozhodla setrvat v Itálii další desetiletí. Finanční prostředky CIA ukládali členové zločinecké rodiny dona Cala do katolických bank po celé Itálii, včetně Banco Ambrosiano. Tyto banky byly díky Lateránské smlouvě v bezpečí před kontrolou ze strany Italské banky a italského ministerstva financí.
Pobočník Giuseppeho Genca Russa, přímého nástupce dona Cala ve funkci kápa, v této souvislosti poznamenal:"Russo je neustále v kontaktu s kněžími, kněží chodí k němu a on chodí do banky – kterou vždycky vedou kněží. Ředitel banky je kněz. Banka byla vždycky záležitostí kněží."
Křesťanskodemokratická strana nadále dostávala od CIA roční pomoc ve výši více než 20 milionů dolarů a CIA na oplátku zřídila pod Angletonovým vedením takzvaný vatikánský referát. Vatikánská kancelář přezkoumávala všechny zpravodajské zprávy, které byly zasílané Svatému stolci od papežských nunciů, tedy diplomatů, kteří byli umístění za železnou oponou. Mezi CIA a církví byly vypracované strategie, jejichž cílem bylo podkopat levicová hnutí v celé Evropě a Jižní Americe.
Maltézští rytíři
Důstojník CIA, dříve OSS, James Angleton přísahal věrnost Svaté matce církvi a stal se rytířem řádu Maltézských rytířů. Maltézští rytíři jsou legendárním církevním spolkem, jehož počátky sahají až do dob křížových výprav. Do rytířského stavu byli pasovaní i další američtí špioni. Například pozdější ředitelé CIA William Casey, William Colby a John McCone.
Pasovaný byl také generál Vernon Walters, který se stal zástupcem ředitele CIA za vlády George Bushe staršího, potom třeba zvláštní agent CIA William F. Buckley, který se stal majitelem a vydavatelem časopisu National Review, potom Frank Shakespeare, ředitel médií CIA Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda. Mezi Maltézské rytíře byl pasovaný také generál NATO a budoucí ministr zahraničí Alexander Haig a ředitel OSS William Donovan.
Zvláště zajímavým Maltézským rytířem byl generál Reinhard Gehlen, který za druhé světové války působil jako šéf Hitlerovy rozvědky na východní frontě. Jen pro stručné zopakování, které nikdy neuškodí. V roce 1945 byl Rainhard Gehlen požádaný OSS, předchůdkyní CIA, aby zřídil pobytové jednotky složené z kolegů nacistů, které špehovaly Sovětský svaz. Tyto jednotky, známé jako Gehlenova organizace, se nakonec za kancléře Konrada Adenauera v roce 1956 přeměnily na německou zpravodajskou službu Bundesnachrichtendienst neboli BND.
Velká část obchodů mezi CIA a Vatikánem se začala odehrávat na každoročních setkáních Maltézských rytířů v Římě a New Yorku. Jednání předsedal kardinál Francis Spellman, který jménem papeže schvaloval budoucí strategie v Evropě. Protože Vatikán hrál v Gladiu tak zásadní roli, nechal William Colby, tehdy šéf pobočky CIA v Římě, rozmístit po papežských apartmánech mikrofony, aby Agentura mohla monitorovat rozhovory papeže a jeho zaměstnanců. Toto špehování trvalo až do roku 1984.
Vatikán se od té doby stal hlavním úložištěm nejen černých fondů, ale také přísně tajných dokumentů, včetně spisů CIA týkajících se vývoje jaderných zbraní. Jeden z těchto dokumentů se objevil v roce 2006. Tehdy šlo o výbušný soudní proces v hromadné žalobě. Tu hromadnou žalobu podali přeživší Holocaustu, kteří tvrdili, že Vatikánská banka je úložištěm zlata, které jim bylo ukradené nacistickou chorvatskou vládou.
Korsická mafie do party: Více drog, více peněz!
Helliwellův plán byl realizován. Bylo navázané spojení s mafií. Spojenectví s Vatikánem bylo uzavřené. Byl tu však problém. Italská farmaceutická společnost Schiaparelli už nemohla uspokojit zvýšenou poptávku CIA po heroinu. Farmaceutický gigant už tak poskytoval roční dodávky dvou set kilogramů heroinu do provizorních laboratoří Charlese Luciana a dona Cala.
Sicilský syndikát a CIA musely vytvořit vlastní drogovou trasu, aby uspokojily aktuální potřeby a také rozvinuly nové trhy v celé Evropě a v Americe. Siciliáni by také museli zajistit vhodné zařízení a vyškolené vědce, kteří by surovinu zušlechťovali. Heroin, který pocházel z laboratoří společnosti Schiaparelli, byl stoprocentně čistý a vyžadoval pouze řezání a balení. Bylo třeba najít zdroje opia. Surový produkt bylo třeba rafinovat na čistý heroin a vytvořit nové trhy v Americe.Jak už víme, zapojení CIA do obchodu s heroinem sahá až k předchůdkyni CIA, OSS a jejímu zapojení do italské mafie, Cosa Nostra na Sicílii a v jižní Itálii.
Později, když Američané bojovali proti komunistům ve Francii, CIA navázala kontakt a spojenectví s Korsickým bratrstvem. Korsické bratrstvo byli samozřejmě velcí obchodníci s drogami. Když se situace ve světě změnila, CIA se zapletla s lidmi z Kuomintangu v Barmě, kteří obchodovali s drogami, protože se bránili tamnímu směřování ke komunismu. Totéž se dělo v jihovýchodní Asii, později v Latinské Americe. A ještě později v Afghánistánu.
Sice jsem to probíral v pátém díle mého cyklu Krvavá historie CIA, ale jen ve zkratce, jak se vyrábí heroin? To musíme pochopit. Proces výroby heroinu začíná, když z makovic opadají okvětní lístky a odhalí se vaječné semenné lusky. Lusky se vertikálně rozříznou, aby se z nich získala neprůhledná mléčná šťáva, která je opiem ve své nejhrubší podobě. Poté, co šťáva ztmavne a zhoustne, je slisovaná do opiové gumy a převezená do laboratoří, kde se v obrovských kádích s vroucí vodou smíchá s vápnem. Odpadní sraženina klesá ke dnu, zatímco bílý morfin stoupá nahoru. Morfin se z vody odstraní, znovu se zahřeje čpavkem, přefiltruje a znovu se vaří, dokud se nezredukuje na hnědou pastu. Pasta se nalije do forem a suší se na slunci. Hotový produkt se znovu zahřeje v kádích a ve skleněných nádobách se šest hodin zpracovává s acetanhydridem za vzniku diacetylmorfinu. Roztok se scedí a přidá se uhličitan sodný, aby heroin ztuhl a klesl. Heroin se dále rafinuje filtrací z roztoku uhličitanu sodného přes aktivní uhlí a čištěním alkoholem. Produkt se poté znovu zahřeje, aby se odpařil alkohol.
Proč o tom takto složitě hovořím? Potom totiž přichází na řadu složitá část, kterou Sicilané ve svých provizorních zařízeních nedokázali zvládnout. Heroin se smíchá s éterem nebo kyselinou chlorovodíkovou, což je proces, který může způsobit prudký výbuch, pokud není prováděný s vědeckou přesností. Konečným produktem je heroin. Nadýchaný bílý prášek, který se obvykle dodává ve stokilových baleních.Sicilská větev tuto delikátní konečnou fázi neuměla. Kdo to ale uměl, byla korsická mafie.
Korsická mafie totiž získala mistrovství v tomto procesu během let práce mezi kambodžskými, laoskými a vietnamskými technikami ve francouzské Indočíně. V roce 1949 CIA a Lucianův syndikát nutně potřebovaly tyto korsické talenty pro vytvoření nové drogové sítě. Odbory v Marseille, kde se nacházely heroinové laboratoře, ovšem zůstaly pod kontrolou komunistů, kteří odmítali nakládat a vykládat lodě připlouvající z Francouzské Indočíny. Plány na přeměnu francouzského přístavního města Marseille v centrum heroinového průmyslu se zastavily.
Italská a korsická mafie se spojily až v roce 1950, kdy Korsičané přístav ovládli. Přirozeně se o podporu Korsické mafie zasadila CIA. Díky pomoci CIA se nyní Marseille stala novým centrem heroinového průmyslu. V roce 1951, jen několik měsíců potom, co korsická a sicilská mafie převzaly kontrolu nad nábřežím, Korsičané naverbovali řadu francouzských chemiků a otevřeli první rafinerie opia. Francouzské spojení se sicilským klanem dona Cala a americkou zločineckou rodinou Charlese Luciana bylo navázané.
Turecká cesta
Výroba byla jedním problémem, zásobování druhým. Nová heroinová síť potřebovala služby zprostředkovatele drog. Předním zprostředkovatelem opia na tureckých anatolských pláních byl Sami El-Chúry, úlisný syrský obchodník s opiem, který se stal hlavním dodavatelem opiové pasty na Blízký východ.
Charles Luciano se s El-Chúrym setkal, a navázal s ním obchodní vztah. Díky tomu začaly okamžitě proudit miliony kilogramů surového opia z Turecka do Bejrútu, kde se z něj vyráběl morfinový základ. El-Chúry si zajistil cestu tím, že Lucianovými penězi podplatil libanonskou policii a celníky. Z Libanonu byl tento morfinový základ převezený do nových laboratoří v Marseille. Z francouzského přístavu byl heroin přepravený nákladními loděmi na Kubu pod ochranou CIA.
Po celou dobu své kariéry zůstával syrský drogový pašerák El-Chúry v péči a pod ochranou CIA. Několikrát byl zatčený při velkých drogových zátazích, ale ve vězení strávil necelé čtyři měsíce. V roce 1998 se Dennis Dayle, bývalý šéf elitní jednotky amerického Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, svěřil, že El-Chúry byl zaměstnancem CIA:"Během mé třicetileté kariéry v Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami a v příbuzných agenturách se téměř vždycky ukázalo, že hlavní cíle mých vyšetřování pracují pro CIA."
Jihovýchodní asijská cesta a zpravodajská subkultura
Když opium začalo proudit z Turecka, CIA spolupracovala s generálem Čankajškem a jeho armádou na vytvoření doplňkové drogové trasy, která by vedla z Barmy do Marseille. CIA zajišťovala veškeré okamžité potřeby této exilové armády. Byl to nákladný podnik, který bylo možné kompenzovat pouze pěstováním makových polí v horských oblastech severní Barmy a severovýchodního Laosu.
V roce 1951 začala CIA dodávat zbraně a materiál jednotkám Kuomingtang, které se zabývaly pěstováním opia. Tento podnik byl známý jako operace Paper. Podrobněji jsem to řešil v mém dokumentuDrogy a CIA, proto to není třeba podrobněji rozvádět.
Aby bývalý šéf OSS William Donovan urychlil podnik na výrobu zbraní za drogy na Dálném východě, odstoupil z armády, a založil World Commerce Corporation. Tuto společnost založil s malou skupinou velmi bohatých přátel. Mezi nimi byli například Nelson Rockefeller, Joseph C. Grew, mimochodem synovec J. P. Morgana, dále Alfred DuPont a Charles Jocelyn Hambro z Hambros Bank. Tato společnost, která byla registrovaná v Panamě, zaměstnávala mafiána Sonnyho Fassoulise, mezinárodního obchodníka se zbraněmi.
Hlavní funkcí World Commerce Corporation byl nákup a prodej přebytečných amerických zbraní a munice zahraničním skupinám podsvětí, včetně Kuomingtang a italských mafií. Výměnou za zbraně poskytovala Kuomingtang opium. Opium se dopravovalo z hor Barmy a Laosu krycí leteckou společností CIA Civil Air Transport do Bangkoku. Tady se letadla vyprazdňovala a nakládala zbraněmi pro zpáteční let na maková pole. V Bangkoku generální ředitel thajské národní policie, zaměstnával své důstojníky, aby nakládali zboží na nákladní lodě záhadné přepravní společnosti Sea Supply Incorporated. To byla další krycí společnost CIA, kterou řídil Paul Helliwell. Ten teď působil na barmském konzulátu v Miami.
Takže CIA měla dvě klíčové krycí společnosti. Civil Air Transport pro letadla se zbraněmi a drogami, a Sea Supply Incorporated, pro námořní dopravu zbraní a drog. Takto to měli rozdělené. V roce 1954 britská celní správa v Singapuru uvedla, že Bangkok se stal hlavním centrem obchodu s opiem v jihovýchodní Asii.
Thajský generál Phao navázal blízké přátelství s Williamem Donovanem, který byl jmenovaný americkým velvyslancem v Thajsku. William Donovan byl Phaem skutečně tak nadšený, že thajského generála navrhl na vyznamenání Legie za zásluhy. Ačkoli toto vyznamenání nezískal, Phao do roku 1953 obdržel od CIA pomoc ve výši 35 milionů dolarů, včetně darů několika námořních lodí a nákladních letadel používaných k přepravě drog do Hongkongu, Singapuru a Marseille.
Společnosti World Commerce Corporation a Sea Supply, stejně jako Civil Air Transport, vznikly v rámci zpravodajské komunity ze subkultury mimořádně bohatých a dobře propojených právníků a podnikatelů, kteří v té době nebyli součástí žádné oficiální vládní agentury. Tato zpravodajská subkultura nakonec dala vzniknout síti bank, včetně naší známé banky zločinců Bank of Credit and Commerce International, a vlastnických firem (včetně American International Group C. V. Starra), které byly vytvořené za účelem podpory a utajení toku peněz z obchodu s heroinem.
Strategický Saigon
V roce 1958 se obchod s opiem v jihovýchodní Asii stal tak čilým, že CIA zřídila druhou zásobovací linku pro drogy. Tato trasa vedla z prašných letištních ploch v laoských horách na mezinárodní letiště v Saigonu, odkud se překládalo do Evropy a Ameriky. Kromě známé Civil Air Transport si CIA pro tuto přepravu objednala služby malých korsických letadel. Saigonský výsadek by nebyl možný bez spolupráce Ngo Dinh Diema, prezidenta Jižního Vietnamu, a Diemova bratra Ngo Dinh Nhu, který působil jako jeho hlavní poradce.
CIA poskytovala Diemovi a jeho bratrovi miliony tajných finančních prostředků, aby mohli rozšířit rozsah své zpravodajské činnosti a rozsah politických represí vůči vietnamskému lidu. Podpora pokračovala i poté, co zkorumpovaného Diema, jehož vláda upadla do chaosu, v roce 1963 vyhnala z úřadu vojenská junta také podporovaná CIA. Saigon byl nyní městem strategického významu.
Falešné zprávy a kontrola médií
Jak západní svět stále více zaplavoval heroin, CIA prostřednictvím mluvčích, jako byl George White z Federálního úřadu pro narkotika, svalovala vinu na předsedu Maa a Čínskou lidovou republiku, kteří byli obviňovaní z organizování přesunu dvou set až čtyř set tun opia ročně z Yunnanu do Bangkoku. CIA také prezentovala generála Phaa, spojku v asijském drogovém propojení, jako nejlepší americkou naději v boji proti této drogové hrozbě.
Tyto zprávy představovaly první rozvinutí falešných zpráv CIA. S vědomím důležitosti vydávání takových falešných zpráv zahájila CIA pod vedením Allena Dullese v roce 1953 operaci Mockingbird. To jsem probíral v mém dokumentu Média a propaganda, takže opět nebudu podrobně rozvádět. Tato operace spočívala v náboru předních novinářů a redaktorů, aby vymýšleli příběhy a vytvářeli kouřové clony s cílem vrhnout na CIA pozitivní světlo.
Součástí Mockingbird se nakonec staly celé zpravodajské organizace, včetně American Broadcasting Company, National Broadcasting Company, Associated Press, United Press International, Reuters, Newsweek, Mutual Broadcasting System, Miami Herald, Saturday Evening Post a New York Herald Tribune. Díky tomu, že se nyní do činnosti zapojilo více než čtyři sta novinářů a hlavní zpravodajské kanály, mohla CIA pracovat bez obav z prozrazení.
Opět tady vidíme v celé své kráse, k čemu slouží mainstreamová korporátní média. Maskování a zakrývání tajných operací. Udržují kulisy architektoniky moci. Vytvářejí kouřové clony, odvádějí naši pozornost. Udržují zkorumpovaný systém u moci za pár drobných. Vytvářejí psychologickou bariéru a ideologickou clonu. To je úkolem mainstreamových korporátních médií. Zahltit nás nesouvisejícími nepodstatnostmi, abychom si věci nespojovali, abychom nepřemýšleli o fungování globálního světa jako celku, jako obrovských nadnárodních zločineckých syndikátů. K tomu slouží mainstreamová korporátní média. Ostatní řeči jsou jenom omáčkou.
Katolické spojení
Aby CIA napomohla procesu praní miliard z obchodu s heroinem, spolupracovala s Henrym Manfredim, který v roce 1951 založil první zahraniční operaci Federálního úřadu pro narkotika v Římě. Manfredi navázal úzké vztahy s monsignorem Giovannim Battistou Montinim, tehdejším vatikánským státním podsekretářem a pozdějším papežem Pavlem VI. Prostřednictvím Montiniho Federálního úřadu pro narkotika zařídila odklonění toku peněz, nejprve přes makléřský dům Merrill Lynch a nakonec přes řadu farních bank v Itálii, než nakonec dorazily do Vatikánské banky.
Na tyto transakce dohlížel Massimo Spada, vysoký úředník Vatikánské banky. Maltézský rytíř Spada, předsedal nebo působil ve správních radách ohromujícího množství společností vlastněných Svatým stolcem. Mám i jejich výpis, ale tím se nebudeme zdržovat, většině z nás to stejně nic neřekne. Mezi tyto společnosti patřil také Finsider. To je totiž konglomerát, který vlastnil lodní společnost Italia, letecké společnosti Alitalia, Alfa Romeo a italský telefonní systém. Dále předsedal pojišťovnám, bankám, podnikům a továrnám na výrobu oceli atd. S žádostí o pomoc při správě miliard se Spada obrátil na daňového právníka Micheleho Sindonu, předního představitele sicilské mafie.
Michele Sindona: Mafie a Vatikán
Michele Sindona, rolník ze Sicílie, získal v roce 1942 titul z daňového práva na univerzitě v Messině. Po invazi Spojenců zanechal své praxe a stal se vůdčí osobností černého trhu. Dodával citrony do venkovských oblastí střední Sicílie a vyměňoval je za pšenici a další komodity, kterých byl v Palermu a Messině nedostatek. Tento podnik vyžadoval ochranu mafie, která kontrolovala výrobní průmysl a pohraniční stráž.
Díky intervenci biskupa z Patti, který měl úzké vazby na pravou ruku Charlese Luciana, Vita Genoveseho, se Sindonovi podařilo tuto ochranu získat. Biskup využil svého vlivu u sicilských donů a amerických vojenských představitelů, aby Sindonovi zajistil čerstvé produkty, padělané doklady a bezpečný průjezd zemí. Sindona použil část svých zisků na nákup zbraní od spojenecké vojenské vlády, které pak poskytl Salvatore Giulianovi a dalším členům Hnutí za nezávislost Sicílie.
Do konce války se Sindona stal respektovaným členem zločinecké rodiny Luciano a Don Calo, a jedním z předních finančních poradců sicilské mafie. V letech 1952 až 55 strávil nějaký čas v New Yorku, kde působil jako Lucianův emisar u Vita Genoveseho. V roce 1955 se stal také agentem CIA a zajišťoval stálý přísun černých finančních prostředků předním katolickým hodnostářům, včetně Giovanniho Montiniho, který byl mezitím jmenován milánským arcibiskupem. Giovanni Montini zase ambiciózního mladého právníka seznámil s Massimem Spadou.
Michele Sindona nyní tvořil nedílnou součást propojení mezi CIA, mafií a Vatikánem. Sehrál také klíčovou roli v řetězci událostí, které vyústily ve svržení vlád, masové vraždění a rozsáhlou finanční devastaci.
Katolické Gladio
V průběhu padesátých let se stovky italských duchovních a příslušníků "černé šlechty" církve připojily k mafii v rámci podpory operace Gladio. Paolo Taviani, jeden ze zakladatelů Křesťanskodemokratické strany a nový ministr obrany Itálie, se stal jedním z velitelů 622 jednotek Stay-behind v Itálii. Každou jednotku tvořilo dvanáct až patnáct vojáků, kteří byli vycvičení americkými a britskými silami na základně Capo Maragiu na severním cípu Sardinie. Jednotky zřídily 139 úkrytů zbraní, většinou v severovýchodní Itálii poblíž Gorické prolákliny. Všechno jsem to podrobně probíral v mém dokumentu Tajná síť Gladio, který tvoří jakési předmostí k tomuto cyklu.
Do roku 1955 se objevily církevní jednotky operace Stay-behind, známé jako katolické Gladio. Na jejich zřízení dohlíželi kardinál Giuseppe Siri a Italská biskupská konference. Katolické jednotky vedli Augustin Bea, rektor Papežského biblického institutu, Agostino Casaroli, jeho tajný komoří, a Fiorenzo Angelini, mistr papežských ceremonií. K těmto třem klerikům, vyslaným Svatým otcem, se brzy připojil Michele Giordano, diecézní asistent Katolické akce.
Všichni čtyři preláti byli nakonec za svou práci v tajném podniku katolických Gladio povýšení do kardinálského kolegia. V Katolickém Gladiu se prosadili i přední světští představitelé katolické šlechty, včetně Giulia Andreottiho, spoluzakladatele Křesťansko-demokratické strany, a Umberta Ortolaniho, "tajného komořího papežské domácnosti" a člena vnitřního kruhu Maltézských rytířů.
Tisíce kněží a biskupů byly nyní vycvičení nejen pro ideologickou válku, ale také pro skutečný boj. Po celá padesátá léta poskytovala peníze na činnost katolického Gladia CIA, která ročně vyčlenila na tajné operace v Itálii 30 až 50 milionů dolarů. Tyto prostředky nejenže propíral Vatikán, ale papež je také přeposílal spřízněným skupinám a organizacím.
Bývalý agent CIA Victor Marchetti později vypověděl:"V padesátých a šedesátých letech CIA ekonomicky podporovala mnoho aktivit podporovaných katolickou církví, od sirotčinců po misie. Miliony dolarů ročně dostávalo velké množství biskupů a monsignorů. Jedním z nich byl i kardinál Giovanni Battista Montini, který se stal papežem Pavlem VI."
Zednářské lóže a mafie
Kvůli ochraně utajení katolického Gladia a dalších pobytových jednotek se jejich schůzky konaly v zednářských lóžích. Nakonec se několik jednotek "stay-behind" v Itálii vyvinulo v tajné zednářské organizace. Jedna taková jednotka se stala známou jako Propaganda Due neboli P2.
Název P2 byl odvozený od lóže Propaganda Massonica, kterou v roce 1877 založili členové piemontské šlechty v Turíně. Tato lóže se výrazně lišila od většiny ostatních. Mnozí její členové byli totiž mafiáni a vojenští důstojníci, kteří se více než ostatní zednáři zabývali politickým přesvědčením. Zasvěcencům, kteří vstoupili do lóže Propaganda Massonica, bylo vyhrožováno "jistou a násilnou smrtí", pokud by prozradili jakékoli tajemství spolku. Přítomnost mafie mezi členy lóže zaručovala, že tento požadavek omerty nebyl planou hrozbou.
V roce 1924 Mussolini zednářství v Itálii zakázal jako politicky podvratné. Lóže Propaganda Massonica načas zanikla. Oživení lóže jako Propaganda Due neboli P2 se setkalo s plným souhlasem Allena Dullese, ředitele CIA a zednáře třiatřicátého stupně. Allen Dulles si uvědomil, že rozkol v Italské socialistické straně, který vyústil ve vznik Italské sociálně demokratické strany, "zcela vyprovokovali zednáři v Americe a v Itálii" prostřednictvím organizované infiltrace.
V padesátých letech 20. století byly zednářské lóže schopné poskytnout bývalým fašistům takzvané demokratické krytí a také jim poskytly kontakty na americké zednáře. Giordano Gamberini, velmistr italských zednářů a agent CIA, proslul jako "obchodní cestující antikomunismu". Zčásti i díky jeho úsilí vznikly lóže na základnách NATO. Například počínaje lóží Benjamin Franklin, která byla založena 25. července 1959.
Zdálo se, že papež Pius XII. svým mlčením schvaloval vzestup svobodného zednářství v poválečné Itálii. Tento tichý souhlas byl ohromující. Římskokatolická církev totiž zednářství odsoudila a zakázala svým členům účast na zednářských obřadech pod hrozbou exkomunikace.
Zednářská lóže Propaganda Due se také stala magnetem pro mafii. Jak mafie, tak svobodní zednáři byli tajnými spolky, které fašisté zakázali. Cesare Mori, kterého Mussolini pověřil vymýcením mafie, používal prostředek výslechu, známý jako cassetta. Při této technice byl podezřelý přivázaný k dřevěné bedně, bičovaný koženým bičem namočeným ve slané vodě, zatímco jeho genitálie byly sevřené ve svěráku. Na konci druhé světové války se mafie začala aktivně zapojovat do zednářských lóží. Během 50. a 60. let přijalo v rámci 113 sicilských lóží, řády 2411 členů mafie.
K tomuto vývoji sicilský mafián Leonardo Messina řekl:"Zednářská lóže, která se stala součástí mafie, byla založená v roce 1899, kdy se v ní zednáři setkali s velkým zájmem. Mnoho čestných mužů, zejména ti, kteří se úspěšně stali mafiánskými bossy, patří k zednářům… protože právě v zednářství mohou mít naprosté vztahy s podnikateli a institucemi."
V roce 1960 si Ndrangheta, což je odnož mafie, jejíž kriminální aktivity se začaly podílet na třech procentech italského HDP, otevřela vlastní zednářskou lóži v malém kalábrijském městečku Roccella pod vedením místního aristokrata barona Pasquale Placida. Tato lóže se nakonec spojila s lóží Propaganda Due při pokusu o svržení italské vlády.
Během následujícího desetiletí se členy zednářských lóží staly desítky dalších vatikánských úředníků, včetně kardinálů, římskokatolických hierarchů a významných biskupů a arcibiskupů. Mám opět jmenný seznam včetně jejich funkcí, ale netřeba je uvádět, většině z nás to moc neřekne. Seznam mohu samozřejmě kdykoli předložit jako důkazy o všem, o čem v tomto cyklu hovořím.
Je těžké uvěřit, že nejvyšší pontifikové jako Pius XII., Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel I., Jan Pavel II. a Benedikt XVI., blaženě nevěděli, že tolik církevních hodnostářů praktikuje zednářství. A stejně tak je zarážející, že pontifikové tyto duchovní povýšili do vyšších funkcí potom, co se dozvěděli o jejich členství v lóži Propaganda Due a dalších zednářských lóžích.
Zmanipulované konkláve
Když papež Jan XXIII. 3. června 1963 zemřel na rakovinu žaludku, CIA začala usilovat o ovlivnění výsledku konkláve. Favorizovaným kandidátem CIA byl kardinál Giovanni Battista Montini, bývalý milánský biskup. Jeho otec byl ředitelem Katolické akce a poslancem italského parlamentu. Montini byl horlivým stoupencem katolického Gladia. Za druhé světové války sloužil v OSS v takzvané operaci Vessel a jako milánský arcibiskup obdržel od CIA miliony z černých fondů.
Vztahy mezi Montinim a americkou zpravodajskou komunitou byly natolik úzké, že jeho nástup na Svatopetrský stolec mohl být zmanipulovaný. Zpravodaj časopisu Time Roland Flamini objevil důkazy, které ukazují, že představitelé CIA byli schopní potvrdit Montiniho zvolení předem, když z komína Sixtinské kaple vycházel obláček bílého kouře, a vyjádřili potěšení, že konkláve proběhlo podle plánu.
Zednářská lóže Propaganda Due
Zednářská lóže Propaganda Due nyní dostávala masivní finanční injekce – podle odhadů 10 milionů dolarů měsíčně – z černých fondů CIA. Tyto peníze byly použité na nákup zbraní a materiálu potřebného k provádění teroristických útoků v Itálii, Řecku, Turecku a Jižní Americe.
V roce 1969 se tato zednářská lóže Propaganda Due mohla pochlubit takovými členy, jako byl velitel italských ozbrojených sil Giovanni Torrisi, šéfové tajných služeb Giuseppe Santovito a Giulio Grassini, Orazio Giannini, šéf italské finanční policie, generál Vito Miceli z italské vojenské rozvědky, generál Raffaele Giudice z finanční stráže, soudce Nejvyšší rady Ugo Zilletti a vatikánský bankéř Michele Sindona. Kromě toho seznam členů obsahoval jména předních ministrů vlády, dále třiceti generálů, osmi admirálů a mnoha redaktorů novin, televizních manažerů a vrcholných podnikatelů.
Do této zednářské lóže byl také přijat Carmelo Spagnuolo. To byla obzvláště cenná trofej. Byl totiž hlavním veřejným obhájcem v Miláně a později předsedou italského Nejvyššího soudu. Tím bylo zajištěno, že Propaganda Due bude mít navzdory svým teroristickým činům spravedlnost na své straně.
Zednářská lóže Propaganda Due měla postupně pobočky v Argentině, Venezuele, Paraguayi, Bolívii, Francii, Portugalsku, Nikaragui, západním Německu a Anglii. V Americe patřili mezi její členy a spolupracovníky nejen přední představitelé zločineckých rodin Gambino, Genovese a Lucchese, ale také významné politické osobnosti, jako byl generál Alexander Haig, náčelník štábu prezidenta Nixona, a Henry Kissinger, ministr zahraničí prezidenta Richarda Nixona.
Mnozí si řeknou, jak je možné, že tak obrovský kolos s tolika lidmi na různých příčkách zasvěcení jsou ochotní na slovo poslouchat pokyny svých nadřízených. To se dotýká vůbec celého obrazu, jak takové kolosy většinou fungují formou vydírání. Toto vydírání stmeluje vnitřní řád a nutí ostatní k poslušnosti.
Jak to funguje:V takovýchto zednářských lóžích, ale i v některých politických stranách a hnutích, se hromadí kompromitující materiály nejen na odpůrce, ale i na vlastní členy. Když do zednářského řádu vstoupil nový rekrut, byl povinen prokázat svou loajalitu tím, že vůdci lóže předá dokumenty, které by kompromitovaly nejen jeho samotného a jeho rodinu, ale i další případné kandidáty. Jednoduše, museli na sebe i svou rodinu napráskat špínu. Některé politické strany a hnutí to omlouvají tím, že chtějí být připravení, kdyby stejné kompromitující materiály získal někdo jiný, tak že už budou připravení a schopní se bránit. Ale to jsou samozřejmě nesmysly.
Když byli tito potenciální kandidáti konfrontovaní s důkazy o svých nekalých činech, většinou ustoupili a beze slova protestu se podrobili. Následně složí slib mlčenlivosti a zcela se podvolí. Nakonec se ve spisech vůdců zednářské lóže Propaganda Due objevily nejen kompromitující materiály na téměř všechny významné italské vládní činitele, ale také nahé fotografie Jana Pavla II. u bazénu. Intimní fotografie jsou zvlášť pikantní, protože před nimi ustoupí třeba i bývalý nejvyšší státní zástupce, který ví, že existují fotografie jeho samotného, jak leží na posteli, a nad ním domina s bičíkem. Takto je můžete tvrdě ovládat. Budou poslušní a budou dělat, co chcete. Nebudou odmlouvat.
Konference v Apalachinu a zátah na mafii
Sjednocení americké mafie, které v roce 1931 přinesl Charles Luciano, se však hroutilo. V říjnu 1957 uzavřel Vito Genovese, který stále působil jako Luccianova pravá ruka, spojenectví s Carlem Gambinem za účelem popravy Alberta Anastasie, hlavy zločinecké rodiny Mangano. Anastasia rozčeřil vody Meyera Lanskyho a Santo Trafficanteho mladšího tím, že se pokusil získat kontrolu nad lukrativním tokem heroinu z Havany.
Měsíc po Anastasiově vraždě, Vito Genovese předsedal konferenci v Apalachinu,na které sám sebe pomazal za "šéfa všech šéfů" (capo de tutti capi), jmenoval Carla Gambina novou hlavou klanu Mangano a rozhodl, že mafie se nesmí podílet na obchodování s narkotiky mimo Harlem a další černošské čtvrti. V průběhu konference uspořádala pensylvánská státní policie razii. Výsledkem zátahu bylo zatčení Carla Gambina, Paula Castellana, Josepha Bonanna a Santo Trafficanteho mladšího, hlavy rodiny z jižní Floridy a klíčové postavy mafie na Kubě. Dalšími účastníky byli Stefano Magaddino z Buffala, Nick Civella z Kansas City, Sam Giancana z Chicaga a zástupci rodin z Milwaukee, Dallasu, Pittsburghu, Filadelfie, San Franciska a Los Angeles.
Tato konference v Apalachinu se stala milníkem v análech organizovaného zločinu v Americe. Tento zátah, který způsobil rozpad mafiánské schůzky, se na několik týdnů dostal na titulní stránky celostátních novin, rozzuřil mafiány a uvedl do rozpaků americké vládní představitele. Veřejnost nyní poprvé věděla, že organizovaný syndikát mafiánských rodin kontroluje tok nelegálních drog po celé Americe.
Charles Luciano, rozhořčený opovážlivostí svého podřízeného a výsledkem konference, naverboval Carla Gambina, aby se podílel na plánu, jak přistřihnout křídla Vitovi Genovesemu, samozvanému kápovi americké komise. Gambino na Lucianoho naléhání vyhledal Nelsona Cantellopse, drobného podvodníčka, který si odpykával trest v Sing Singu. Darem 100000 dolarů jej přesvědčil, aby podal svědectví, že byl svědkem Genoveseho masivních nákupů drog. Cantellops mu vyhověl.
V roce 1958 byl Vito Genovese a čtyřiadvacet členů jeho gangu zatčeno za porušení nového zákona o kontrole narkotik. U soudu Cantellops vypověděl, že byl nejen svědkem nákupů, ale že pro Genoveseho fungoval jako kurýr, když převážel heroin z Harlemu do černošských komunit po celé zemi. Porota byla údajně zmanipulovaná a téměř výhradně na základě Cantellopsova svědectví byli Vito Genovese a jeho vojáci odsouzení k patnácti letům vězení.
Když byl Vito Genovese ukrytý ve federální věznici v Atlantě, stal se Santo Trafficante mladší po Lucianově smrti v roce 1962 standardně hlavním kápem mezinárodního obchodu s heroinem. Ve svých sedmapadesáti letech byl jedním z nejefektivnějších mafiánských vůdců. Santo Trafficante se vyhýbal okázalému životnímu stylu plnému Cadillaců a diamantových prstenů, který byl charakteristický pro mnoho mafiánů. Místo toho pěstoval strohost starých sicilských donů a projevoval se sebevědomě, což přispělo k jeho značnému vlivu na sicilské a americké rodiny. Navzdory své prestiži mezi Muži úcty mu jeho zdravý rozum bránil v tom, aby se ucházel o vedoucí postavení v mafiánských národních a mezinárodních komisích. Většinou zůstával ve stínu, čímž se stal "nejméně známým a nejvíce podceňovaným vůdcem organizovaného zločinu".
Vzestup Michele Sindony
Pád Vita Genoveseho podnítil vzestup Micheleho Sindony. Ctižádostivý mafiánský právník nyní s požehnáním svých donů Giuseppe Genca Russa, nástupce dona Cala, a Charlese Luciana, navázal úzké vztahy se zločineckou rodinou Gambino. Gambinové, vědomi si Sindonova klíčového postavení u CIA a Vatikánské banky, neváhali, a vzali ho pod svá ochranná křídla. Říkávali: "Done Michele, jsi největší ze všech Sicilanů. Pomůžeme vám s vašimi problémy. Řekněte nám, koho chcete zabít. Řekni nám, kdo jsou ti bastardi."
Michele Sindona použil peníze mafie a CIA k založení společnosti Fasco AG. Šlo o lichtenštejnskou holdingovou společnost, která se stala základním kamenem jeho finančního impéria. Prostřednictvím Fasco, Michele Sindona koupil svou první banku Banca Privata Finanziaria v Miláně. Tato banka byla založená v roce 1930 fašistickým ideologem a sloužila jako kanál pro nelegální převody finančních prostředků z Itálie pro několik privilegovaných osob.
Banka nyní sloužila jako hlavní prostředek převodu peněz na drogy z Vatikánské banky pro účely Gladia. William Harvey, nový šéf pobočky CIA v Římě, zařídil, aby se finanční společnosti sira Jocelyna Hambra, majitele Hambros Bank, a Davida M. Kennedyho, předsedy Continental Illinois Bank v Chicagu, staly minoritními akcionáři. Přitom každá z firem koupila 22 % akcií banky.
Sir Jocelyn Hambro a Michele Sindona byli podle všeho podivní kamarádi. Hambro, syn a dědic jedné z nejprestižnějších anglických rodin obchodního bankovnictví, trávil dny v prostředí světové elity. Michele Sindona, původem sedlák ze Sicílie, byl jistě velmi nevítaným hostem na rodinném sídle Hambrových v Kidbrooke Parku v Sussexu, natož v Jockey Clubu v Newmarketu, který patřil k oblíbeným místům sira Jocelyna Hambra. Záhadu tohoto vztahu ještě umocňovala skutečnost, že Michele Sindona nebyl ani uznávanou osobností, ani členem mezinárodní bankovní komunity. Jeho hlavním aktivem byla totiž v době jejich setkání nově vytvořená fiktivní společnost. Jediné vysvětlení tohoto podivného partnerství spočívá v dlouhodobých vazbách Jocelyna Hambra na zpravodajskou komunitu. Byl jedním ze zakladatelů OSS a jeho přítomnost ve správní radě World Commerce Company zavání spoluúčastí na obchodu s heroinem.
Stejně záhadné se jeví partnerství Davida M. Kennedyho s Michelem Sindonou. Kennedy, vychovaný na ranči v Utahu, byl zbožný mormon, jehož prarodiče (John Kennedy a Peter Johnson) založili Randolphskou banku. V roce 1951 se stal prezidentem společnosti Continental Illinois potom, co šestnáct let působil jako správce dluhu Federálního rezervního systému. Continental Illinois se sídlem v Chicagu byla sedmou největší bankou v zemi s miliardovými aktivy, včetně akcií banky Opus Dei v Barceloně.
V roce 1955 se David M. Kennedy stal "nápadným přítelem" konzervativního katolického náboženského řádu. Toto přátelství vedlo k tomu, že se Kennedyho banka stala hlavním kanálem pro investice Vatikánu do nemovitostí a podniků. Právě to ho přivedlo do úzkého kontaktu s princem Massimem Spadou, delegátem Vatikánské banky, a Michelem Sindonou, Spadovým poslušným asistentem. Díky tomuto spojení se David M. Kennedy stal jedním z klíčových agentů Gladia.
Banka Continental Illinois začala sloužit jako hlavní kanál pro tok tajných finančních prostředků CIA do nově vytvořené finanční banky Michele Sindony. Sindonova banka tak posloužila jako hlavní prostředek k zahájení státního převratu v Řecku v roce 1967, podniku Gladia, v jehož čele stála skupina pravicových armádních důstojníků. Prostřednictvím Davida M. Kennedyho navázal Michele Sindona blízké přátelství s monsignorem Paulem Marcinkusem, nadějným duchovním ve státě Illinois, rodného města Al Caponeho.
Marcinkus úzce spolupracoval s Davidem Kennedym při dohledu nad americkými investicemi Vatikánu prostřednictvím Continental Illinois a stal se ředitelem pobočky banky v Nassau. V honosném a vznešeném prostředí Vatikánu byl Marcinkus vybraný jako ochránce papeže Pavla VI. Michele Sindona se zasloužil o to, že Marcinkus získal místo šéfa Vatikánské banky. Díky této pozici se Marcinkus stal biskupem, a byl přidělený jako zvláštní asistent kardinála Alberta di Jorio. Klerik z Illinois byl najednou zodpovědný za více než deset tisíc účtů patřících řeholním řádům a soukromým katolickým hodnostářům, včetně papeže.
Další nová banka
Michele Sindona dále získal Banca di Messina. To zločineckému klanu Gambino poskytlo neomezený přístup k finanční firmě na Sicílii. Sicilský finančník Michele Sindona dále koupil třetí banku Finabank v Ženevě, která byla z velké části vlastněná Vatikánskou bankou. Sloužila také jako kanál k vyvádění peněz z Itálie. Po Sindonově koupi většinového podílu si Vatikán ponechal devětadvacetiprocentní podíl. Jocelyn Hambro a David Kennedy jménem svých finančních firem pohltili zbývající akcie.
Sedlák ze Sicílie Michele Sindona se nyní stal jednou z nejvlivnějších postav v mezinárodních finančních kruzích. Ve spolupráci s významnou pařížskou bankou koupil Sindona kontrolní balík akcií společnosti McNeill and Libby Incorporated, obrovského amerického potravinářského řetězce s více než třinácti sty zaměstnanci v oblasti Chicaga.
Spojení do Chicaga
Soubor zpráv CIA, které byly zveřejněné na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, ukazují, že Sam Giancana, mafiánský kápo z Chicaga, se v šedesátých letech stal jedním z agentů CIA v podsvětí, a jednou z klíčových postav procesu praní špinavých peněz. Členové Giancanovy rodiny ukládali vklady v bance Continental Illinois, které byly převáděné do Sindonových bank a podniků v Lichtenštejnsku a Miláně. Další peníze převezli Giancanovi lidé do Washingtonu, kde byly převedené na dluhopisy a přeposlané do Finabank v Ženevě. Ještě více peněz bylo převezeno z Chicaga do Mexika v kufrech, které nesli zločinci převlečení za katolické kněze. Peníze pak byly poslané do řady fiktivních společností v Panamě, než dorazily do Vatikánské banky.
Sindonův bankovní podnik vzkvétal, když miliardy dolarů z obchodu s narkotiky proudily ze Sicílie do Švýcarska. Zároveň se učil jednomu z kardinálních pravidel krádeže. Nejlepší způsob, jak vyloupit banku, je koupit ji. Velká část ukradených peněz ale neskončila v Sindonově peněžence nebo v trezoru v italsko-americkém klubu v Brooklynu. Sloužily k vytvoření strategie napětí Gladia – a dalších tajných podniků, které měly vypuknout v nadcházejícím desetiletí. 22 miliard dolarů, o které Michele Sindona a jeho krajané nakonec přišli při svých bankovních podnicích, jako by se rozplynulo ve vzduchu.
Finanční analytici dodnes zůstávají zmizelými penězi zaskočení. Jen málokdo si uvědomil, že účelem akvizic těchto bank agenty CIA, mezi které patřili Paul Helliwell, William Colby, Donald Beazley, David Kennedy a Michele Sindona, nebylo přinášet akcionářům dividendy, ale spíše nahromadit ztráty v nepřehledné řadě falešných podniků. Další bankéři, kteří sdíleli vizi Gladio Nového světového řádu vytvořeného prostřednictvím rozkladu politických ideologií nepřátelských americkému kapitalismu, byli ochotní nechat své instituce pro tuto věc finančně krvácet.
Zdá se, že David Rockefeller, předseda Rady pro zahraniční vztahy, spadá do této kategorie, jak naznačují stovky milionů dolarů ztrát, které vznikly z investic Chase Manhattan v Jižní Americe na příkaz CIA. Jakmile se Gladio proměnilo v mezinárodní operaci, ukázalo se, že miliardy z obchodu s drogami nestačí na pokrytí rostoucích výdajů.
Zatímco Michele Sindona nakupoval banky za finanční prostředky mafie, Vatikánu a CIA, Paul Helliwell a mafián Meyer Lansky zakládali v Miami a na Bahamách banku Castle Bank and Trust. Na rozdíl od Sindonových bank, které byly využívané k útokům v Itálii, Turecku a západní Evropě, se Castle Bank and Trust stala "kanálem pro miliony dolarů určených CIA k financování tajných operací zaměřených na země Latinské Ameriky a Dálného východu".
Králové peněz, drogy a papežský problém
Společnost Moneyrex, která vznikla v roce 1964, navázala vztahy s 850 klientskými bankami po celém světě a prováděla obchody v objemu přesahujícím 200 miliard dolarů ročně. Prostřednictvím této makléřské firmy Moneyrex mohli nejbohatší a nejmocnější italští jednotlivci nelegálně a bezpečně ukrývat obrovské majetky v zahraničních bankách.
Michele Sindona tuto službu vykonával za provizi, která se pohybovala mezi 15 a 20 procenty. Vedl si také soukromou účetní knihu, která usvědčovala jeho "důvěrné klienty". Tento seznam mu posloužil jako záchrana, když se jeho nafouknutá firemní loď potopila. V červnu 1967 se agenti finančního úřadu dozvěděli, že Michele Sindona byl zapojený do obchodu s drogami klanu Gambino. Případ se začal soustřeďovat nikoli na heroin, ale na "nelegální pohyb tlumivých, stimulačních a halucinogenních drog mezi Itálií, Amerikou a možná i dalšími evropskými zeměmi". Vyšetřování se však díky zásahu CIA dostalo do slepé uličky.
Jihovýchodní Asie měla i nadále zásadní význam pro globální trh s narkotiky. Michele Sindona navázal přátelství s Čankajškem a členy jeho rodiny. V roce 1967 byli agenti CIA Ted Shackley a Thomas Clines pověření založením rafinerií heroinu s pomocí korsické mafie, která pronikla do saigonského podsvětí. V roce 1968 Ted Shackley zařídil, aby Santo Trafficante mladší navštívil Saigon a setkal se v hotelu Continental Palace s drogovým bossem Vang Pao. Schůzka se týkala Vangovy schopnosti zajistit dodávky pro stále rostoucí poptávku. Během svého pobytu se Santo Trafficante setkal také s prominentními korsickými gangstery, aby je ujistil o zvýšení dodávek do jejich laboratoří v Marseille.
Když Úřad pro narkotika a nebezpečné drogy zahájil v roce 1968 operaci Orel, zjistil, že zatýká desítky zaměstnanců CIA. Mnozí z nich dokonce pracovali přímo pro Trafficanteho.
Rok 1969 se ukázal být pro Michele Sindonu význačným rokem. Stál jako nejmocnější finanční postava v Itálii. Do jeho skupiny patřilo šest bank, mezinárodní hotelový řetězec CIGA a pět set dalších společností. Ovládal milánský akciový trh, na kterém měl pod kontrolou 40 % akcií obchodovaných v daný den. Jeho schopnost ovlivňovat finanční situaci Itálie byla tak hluboká, že ho bývalý premiér Giulio Andreotti, bývalý člen zednářské lóže Propaganda Due, prohlásil za zachránce liry.
Na jaře téhož roku byl Michele Sindona pozdě v noci předvolaný do papežovy soukromé pracovny ve čtvrtém patře Apoštolského paláce. "Je tu strašný problém," řekl Pavel VI. v rozhovoru s Michelem Sindonou. Měl na mysli zhroucení "první republiky" a dlouhou vládu křesťanskodemokratické strany. Nová vláda přikročila k zamítnutí Lateránské smlouvy z roku 1929 a osvobození katolických podniků od daní v celé zemi. Toto opatření znamenalo pro církev finanční nouzi a roční daňový účet přesahující 250 milionů dolarů. Ještě horší je, že toto opatření by mohlo přimět další země, aby následovaly jeho příkladu, a svatá matka církev by tak přišla o svůj obrovský majetek. "Žádná věcnení důležitější", řekl papež.
Michele Sindona odpověděl návrhem nové strategie. Tato strategie přesunula vatikánské zdroje z Itálie do Ameriky a na nezdaněný trh prostřednictvím sítě offshorových finančních firem. Tento krok nejen zahalil vatikánské majetky do omerty – vlastnosti, které si Svatý stolec cenil stejně jako mafie – ale také ostatním zemím ukázal, že římskokatolická církev je finančně silná a že jakýkoli zásah do vatikánských financí měl pro národní ekonomiky neblahé důsledky.
Pečeť spojení Vatikánu a mafie
Když papež Pavel VI. vyslechl návrh, předal Michele Sindonovi už připravenou dohodu. Dohoda byla ještě větší, než v jakou mohli mafiáni doufat nebo než se odvážili navrhnout. Jmenovala Michele Sindonu vedoucím bankéřem římské kurie, a udělila mu plnou kontrolu nad zahraniční i domácí investiční politikou Vatikánu. Podle dohody měl Michele Sindona úzce spolupracovat s biskupem Marcinkem, který se nyní stal sekretářem Vatikánské banky, a kardinálem Sergiem Guerrim, guvernérem Vatikánu. Oba duchovní ovšem zůstali pouze jeho poradci. Tato dohoda dávala Michele Sindonovi k dispozici vatikánské miliardy.
Když mafiánský šéf otočil na poslední stránku, pohlédl na Svatého otce a usmál se. Papež už dokument podepsal a zpečetil. Byl to nejvyšší projev důvěry, jaký si kdo mohl od vyslance Boha na Zemi přát. Taková důvěra ovšem nebyla slepá. Vycházela z papežova vědomí, že Michele Sindona má nadále téměř výhradní kontrolu nad miliardami černých fondů, které proudily do Svatého stolce.
Předtím, než Michele Sindona převzal kontrolu nad jeho majetkem, vlastnil Vatikán významné podíly v Rothschildově bance ve Francii, v Chase Manhattan Bank s padesáti sedmi pobočkami ve čtyřiceti čtyřech zemích, v Credit Suisse v Curychu a také v Londýně, v Morgan Bank, Bankers Trust, General Motors, General Electric, Shell Oil, Gulf Oil a Bethlehem Steel. Vatikánští úředníci zasedali ve správní radě společnosti Finsider, která se svým kapitálem 195 milionů lir rozděleným do čtyřiadvaceti společností vyráběla 90 % italské oceli. Svatý stolec ovládal dvě lodní společnosti a automobilku Alfa Romeo. A co víc, ve vatikánském portfoliu byly kontrolní podíly italských luxusních hotelů, včetně římského Hiltonu.
Ústředním podílem Vatikánu však byla Societa Generale Immobiliare, stavební společnost, která Svatému stolci přinášela bohaté zisky od doby, kdy ji v roce 1934 získal. V roce 1969 se akcie Immobiliare prodávaly za 350 lir. Michele Sindona koupil od Vatikánu 143 milionů akcií za dvojnásobek tržní ceny, 700 lir za akcii, za peníze, které byly nelegálně převedené na jeho účet z vkladů u Banca Privata Finanziaria. Stejným způsobem Michele Sindona koupil většinový podíl Vatikánu v Condotte d’Acqua, italské vodárenské společnosti, a Ceramica Pozzi, chemické a porcelánové společnosti. Aby papeže ušetřil rozpaků, koupil také Serono, vatikánskou farmaceutickou společnost, která vyráběla antikoncepční pilulky.
Závěr
To je konec druhého dílu, o čem bude pojednávat tendalší? Podíváme se na operaci Condor. To byla jakási latinskoamerická obdoba operace Gladio v Evropě. Tato operace Condor je ale důležitá proto, že už tehdy v ní hrál velmi významnou a důležitou roli papež František, tehdy ještě jako Jorge Mario Bergoglio. Proto je také přezdíván jako "papež Washingtonu".