Tento pořad se zaměřuje na temnou stránku historie spolupráce mezi Vatikánem, mafií a CIA. V úvodu se pojednává o šéfovi CIA Allenu Dullesovi a jeho spojení se švýcarskými bankami. Poté bude představený James Angleton, člen OSS, předchůdkyně CIA, a jeho úloha v této spolupráci. Dále se pozornost zaměřuje na italského prince Junia Valeria Borghese a konferenci ve Fort Hunt, kde byla formovaná stínová vláda a začaly se objevovat černé peníze.
Další části pořadu se věnují tématům, jako jsou Paul Helliwell a jeho spojení s CIA, mafií a drogami, krycí letecká společnost CIA, distribuce drog pro černošské komunity a spojení mezi Charlesem Lucianem, Meyerem Lanskym a sicilskou mafií. Dále se mluví o pašování heroinu a prostituci v Americe.
Dokument se také věnuje operaci Husky, kdy americká armáda přistála na Sicílii během druhé světové války, kde koordinovala operace s mafií, a o vztahu CIA s Kubou. Pozornost se zaměřuje na to, jak byla CIA financovaná, a to prostřednictvím pašování drog do newyorského Harlemu.
Dokument se také zabývá italskou politickou situací a krysími stezkami. V závěruse kladou otázky, co nás čeká v budoucnu a jaké další temné tajemství se může objevit v souvislosti s tímto temným spojenectvím.
Osoby a obsazení
|
Eugenio Pacelli (Pius XII.) |
římský papež, který uzavřel spojenectví se CIA. |
|
Mons. Giovanni Montini (papež Pavel VI.) |
vatikánský státní podsekretář, který seznámil OSS se sicilskou mafií. |
|
Allen Dulles |
ředitel OSS ve Švýcarsku, který se v roce 1953 stal ředitelem CIA |
|
William Donovan |
výkonný ředitel OSS a předseda World Commerce Corporation |
|
Paul Helliwell |
úředník OSS, ředitel společnosti Sea Supply, Inc. a prezident banky Castle & Trust Bank |
|
Reinhard Gehlen |
nacistický generál, který velel "vlkodlakům", první jednotce Gladio |
|
James Angleton |
velitel tajné kontrarozvědné jednotky OSS |
|
Junio Valerio Borghese |
velitel jednotek Gladio v Itálii |
|
Charles Luciano |
americký mafián a král mezinárodního obchodu s heroinem |
|
Vito Genovese |
pravá ruka Luciana, který měl na starosti distribuci heroinu po USA |
|
Don Calogero Vizzini (Don Calo) |
sicilský kápo, který se podílel na operaci Husky a vytvoření heroinové sítě |
Úvod
V minulých týdnech jsem vysílal pořady o tajných jednotkách Gladio, které byly začleněné do struktur NATO a řízené Američany a Brity. Jde o stále přísně tajné politicko-vojenské spojenectví, o kterém se vůbec na mainstreamu nehovoří, a které není, ani 30 let po odhalení, vůbec zkoumané. Na projekčním plátně Gladia jsme také viděli v celé kráse, jak Američané chránili a podporovali nacisty a fašisty hned po konci druhé světové války. Ať se jednalo o Německo, kde verbovali nacisty rovnou do CIA, tak v Itálii, kde je opět Američané potichu začleňovali do státního mocenského aparátu. To tvoří kus historie, ze které povstala i moderní Ukrajina, protože i zde jsou v mocenském aparátu ryzí nacisté, které Američané finančně a logisticky podporují už od druhé světové války. Je třeba všechny ty návaznosti posuzovat v historických souvislostech, nevytrhávat to fragmentovitě. Velkou roli ve výcviku jednotek Gladio hrálo Turecko. Tady se rekrutovala tajná armáda Gladio Stay-Behind zvaná Kontragerila, ale také Šedí vlci. Turecko je tak specifické, že jsem se rozhodl mu vyčlenit samostatný pořad, než abych ho začleňoval do cyklu o Gladio. Turecko totiž tvoří přechodoví můstek a spojnici mezi tématem, kterému se budu věnovat v tomto cyklu. Šedí vlci, začlenění do jednotek Kontragerila sponzorovaných americkou CIA a NATO, totiž měli prsty v pokusu o atentát na papeže Jana Pavla druhého. Jenže, když jsem začal zkoumat různé vazby, souvislosti a soustažnosti, zůstal jsem naprosto vytřeštěně zírat. Na sklonku druhé světové války totiž CIA, sicilská a americká mafie a Vatikán uzavřely tajné spojenectví. Tato spojení a tajné dohody mají přímou návaznost na tajné jednotky Gladio Stay-Behind po Evropě, kde 14 západoevropských zemí čítaly 5 až 15000 vojenských agentů NATO. To všechno jsem probíral v mém cyklu Tajná síť Gladio a Turecko a Šedí vlci. Počáteční financování těchto armád sítě Gladio pocházelo z prodeje velkých zásob morfia jednotek SS, které bylo propašované z Německa a Itálie. Další počáteční financování armád Gladio pocházelo z falešných britských bankovek, které byly vyrobené v koncentračních táborech zručnými padělateli. Jak jsem ukázal v minulých pořadech, operace Gladio brzy vedly ke svržení vlád, rozsáhlé genocidě, vzniku eskader smrti, finančním skandálům velkého rozsahu, vytvoření mudžáhidů, mezinárodní drogové sítě a naposledy k nástupu Jorgeho Maria Bergoglia. Jorge Mario Bergoglio byl jezuitským duchovním se silnými vazbami na operaci Condor, jakýsi výhonek Gladia v Argentině, na post papeže Františka prvního. Operaci Condor, jakousi spolupráci mezi CIA a latinoamerickými tajnými službami, jsem rozsáhle probíral v mém pořadu Čile, 50 let od Pinočeta. Operaci Gladio, spojení na italskou a americkou mafii, Vatikán a CIA spojuje tak ohromující souvislosti, že se tomu dnes každý radši vyhne. Částečně z obav před určitými následky, a částečně pro komplexnost a složitost tématiky. U těchto spojování totiž permanentně hrozí, že můžeme sklouznout za hranu logiky, a rozvíjet nesmysly. Já jsem zvyklý pracovat s tvrdými daty a informacemi tak, abych za tu dělící linii nesklouzával, třebaže určitou dávku intuice je třeba zapojit. Jak říkají kriminalisté, vcítit se do myšlení vraha, abychom ho mohli dopadnout. Pojďme se tedy ponořit do fascinujícího světa, kdy vatikánská banka poskytovala finanční dary Mussolinimu, kdy proběhla aféra Ambrosiano nebo skandál kolem zednářské lóže Propaganda Due, nebo kdy Vatikán pěstoval nadstandardní styky se zločineckou rodinou Gambino a dalšími. Když jsem shromažďoval materiály k tomuto pořadu, začal jsem s tím už minulý rok kolem února 2022. Průběžně jsem natáčel další moje pořady, ale mezi tím jsem dával dohromady tento obrovský projekt. Půjde o takový svorník, který protkne podle mě nejdůležitější světové dění oproštěné od přefiltrované a předžvýkané historie. Ještě na začátku vás chci navést na kanál Odysee. Nejen proto, abyste se zaregistrovali na tuto platformu a stiskli tlačítko Sledovat na tomto kanále. Ale u každého dílu, stejně jako u všech mých pořadů, máte v popisu pořadu kapitoly. U každé kapitoly je uvedená časová značka, časové razítko. Na to, když kliknete, spustíte rovnou přímo konkrétní kapitolu, kterou jste si vybrali. Můžete se tak lehce pohybovat po různých částech, které si chcete třeba zopakovat. A další věcí je, že jsem ke každému dílu umístil před kapitoly do popisu pořadu pár nejdůležitějších jmen a jejich funkci. To výrazně usnadní orientaci, když je budete mít stále před očima, pokaždé se můžete mrknout, kdo je kdo. Do každého dílu vkládám jen ty osoby, se kterými se setkáte pouze v konkrétním díle. Tento způsob jsem zvolil proto, aby těch jmen jednak nebylo příliš mnoho, a jednak aby byla snazší orientace. Když si nebudete jistí o roli člověka, o kterém hovořím, podívejte se na seznam v popise pořadu u každé epizody. Původně jsem myslel, že tyto informace dám dohromady tak ve dvou, maximálně ve třech dílech. Když jsem pořád pátral, objem událostí se tak nafoukl, že to dalo dohromady tento počet dílů. Ale nebojte se, nebude to rozhodně žádná nuda. Během mého povídání vás budu také bavit komickými historkami ze světa mafie, abychom to trochu okořenili a opepřili legračními příběhy ze světa mafie. Jistě bychom nečekali, že největší mafián v Americe mohl mít ve fešáckém vězení svého krejčího a kuchaře. Pokud nevěříte, pohodlně se usaďte a poslouchejte dál.
Švýcarsko a šéf CIA Allen Dulles
Při rozplétání a kompletaci materiálů musíme začít od začátku, abychom pochopili základní vztahy a souvislosti. Volně navazuji na mé dokumenty Utajení démoni nacismu a také Jak Američané prali nacistické zlato. Vy, kteří mě sledujete pravidelně, už víte, o kom je řeč. Allen Dulles, šéf americké CIA. Pojďme si Allena Dullese krátce představit.
Allen Dulles, odchovanec východního establishmentu ve Spojených státech, pocházel z významné rodiny politických hodnostářů. John W. Foster, jeho dědeček z matčiny strany, působil jako ministr zahraničí za vlády Benjamina Harrisona a Robert Lansing, jeho strýc z manželství, byl ministrem zahraničí Woodrowa Wilsona. Allen Dulles, absolvent Princetownu, vstoupil do diplomatických služeb v roce 1916 a působil ve Vídni a později v Bernu. V letech 1922 až 26 působil jako vedoucí blízkovýchodního oddělení amerického ministerstva zahraničí.
Z této funkce odešel do právnické firmy Sullivan and Cromwell na Wall Street, kde byl partnerem jeho bratr John Foster Dulles. Sullivan and Cromwell zastupovala Rockefellerovo impérium a další mamutí trusty, korporace a kartely. Jejich společnost Sullivan and Cromwell vydávala dluhopisy pro německého výrobce zbraní Kruppových závodů. Sullivan and Cromwell také spravovala finance německého chemického konglomerátu IG Farben, který vyráběl cyklon B, plyn do koncentračních táborů.
Allen Dulles byl také členem představenstva banky J. Henryho Schroedera s pobočkami na Wall Streetu, v Londýně, Curychu a Hamburku a ředitelem Bank of New York. Kromě své právnické praxe byl Allen Dulles v roce 1927 zvolený prvním předsedou Rady pro zahraniční vztahy(Council of Foreign Relations). Pokud se někdo s tímto pojmem setkává poprvé a tuto organizaci nezná, tak Rada pro zahraniční vztahy je klíčovým tělesem v globálním řízení. Tato Rada pro zahraniční vztahy sdružuje vysoce postavené vládní úředníky, bohaté průmyslníky a významné bankéře. Účelem Rady pro zahraniční vztahy bylo vytvářet intervenční zahraniční politiku Ameriky, aby takzvaně učinila svět bezpečným pro demokracii.Dullesovy vazby na tuto organizaci měly zásadní vliv na akce pozdější operace Gladio.
Jak vidíme, Allen Dulles měl prvotřídní kontakty, konexe a styky. Během druhé světové války vyskytoval ve Švýcarsku, kde jednal s prominentními nacisty. Prostřednictvím vatikánských poslů Allen Dulles obdržel zprávu od šéfa SS Heinricha Himmlera a Waltera Schellenberga, šéfa zahraniční zpravodajské služby SS, že nacistická vláda si přeje uzavřít separátní mír s Amerikou. Takové usmíření by Třetí říši umožnilo zaměřit svou pozornost na drcení Sovětů. Když pozdější šéf CIA Allen Dulles vyjádřil ochotu o tomto návrhu diskutovat, vyslalo německé vrchní velení na schůzku do švýcarského Bernu prince Maxe von Hohenlohe, pruského aristokrata a podnikatele. Hohenlohe byl překvapený, když se dozvěděl, že Allen Dulles nejenže nacistický návrh podporoval, ale také tvrdil, že silné Německo bylo nezbytné jako hráz proti bolševismu. V sérii sdělení s Williamem Donovanem, šéfem OSS, předchůdkyně CIA, Allen Dulles vyjádřil svou ochotu pokračovat v mírových jednáních s Nacisty.
Potom, co Allen Dulles, pozdější šéf CIA, navázal ve Švýcarsku kontakt s Hitlerovým vrchním velením, uskutečnil v Bernu schůzky s nacistickým generálem Reinhardem Gehlenem, šéfem německé vojenské rozvědky. Gehlen věděl, že porážka Třetí říše byla nevyhnutelná. Proto vymyslel tajné partyzánské oddíly složené z Hitlerovy mládeže a zarytých nacistických fanatiků jako "jednotek, které zůstanou v pozadí. Právě zde se začly formovat jednotky Gladio Stay-Behind, tedy v překladu zůstaň v pozadí". Tyto jednotky, jak Gehlen informoval Dullese, by sloužily jako policejní síly, které by odvrátily poválečnou sovětskou invazi.
Nacistický generál označil členy své tajné armády za vlkodlaky. Jedince, kteří by ve dne fungovali jako obyčejní občané a v noci jako komunistobijci. Každá jednotka vlkodlaků měla podle Gehlena přístup k zakopaným skladům potravin, rádiového vybavení, zbraní a výbušnin. Allen Dulles tyto nacisty maximálně podpořil. Byl ochotný jim poskytnout taktickou a strategickou pomoc. Allen Dulles informoval Williama Donovana, šéfa OSS, předchůdkyně CIA, a nejvyšší vedení OSS ve Washingtonu, že tento úkol lze splnit prostřednictvím Reinharda Gehlena a generála SS Karla Wolffa. Karl Wolff byl dalším nacistou, se kterým se Allen Dulles spřátelil. Jen pro doplnění, William Donovan, šéf OSS, předchůdkyně CIA, byl právníkem z Ivy League a oženil se s Ruth Ramseyovou, dědičkou jedné z nejbohatších rodin v Americe.
James Angleton: Člen OSS (předchůdkyně CIA)
Allen Dulles ovšem nebyl jediným úředníkem OSS, který se podílel na zřizování těchto jednotek. Pomáhal mu James Angleton, člen americké zpravodajské komunity, který se později stal součástí CIA. James Angleton vystudoval Yaleovu univerzitu. Hovořil plynně několika jazyky včetně němčiny a italštiny, a do Říma přijel jako velitel jednotky tajné kontrarozvědky OSS. Málokdo měl pro tuto pozici lepší kvalifikaci. Naneštěstí byl James Angleton nejen geniální, ale také nebezpečně paranoidní. Angletonův otec Hugh také sloužil u OSS, předchůdkyně CIA. Před válkou byl Hugh Angleton multimilionářem, prezidentem Americké obchodní komory v Itálii a majitelem milánské pobočky National Cash Register Company. Hugh Angleton, který byl otevřeně prohitlerovský a promussoliniovský, si po celé Itálii vytvořil rozsáhlé kontakty, které byly pro jeho syna Jamese velmi užitečné.
Jedním z takových kontaktů byl princ Junio Valerio Borghese. Princ Borghese byl příslušníkem katolické černé šlechty, italské aristokracie, která zůstala věrná Svatému stolci i po Garibaldiho vzestupu v devatenáctém století.
Princ Junio Valerio Borghese
Borghese byl vůdcem desáté lehké flotily, italského námořního komanda. Poté, co Itálie 8. září 1943 podepsala příměří se Spojenci, se Borghese a jeho commandos rozhodli bojovat za takzvanou Solo republiku, kterou nacisté zřídili v severní Itálii. Jeho jednotka dostala za úkol útočit na italské partyzány, kteří se rozrostli po celé Itálii. Partyzány sponzorovala Italská komunistická strana. Díky komandům prince Borghese, se jich do konce války našly tisíce rozvěšených na pouličních lampách a stožárech s vlajkami.
13. dubna 1945 došlo k pozoruhodnému setkání jednoho Itala, německého nacisty a amerického agenta. Italem byl fašistický princ Borghese, Němcem byl nacista Karl Wolff a Američanem agent James Angleton. Setkali se ve vile u jezera Garda, kde diskutovali o možnosti prodloužení válečného úsilí i po případné mírové smlouvě se Sověty. Diskutovali také o přesunutí Borgheseho komand pod tajné velení OSS, předchůdkyně CIA.
Borghese byl těmto podmínkám nakloněný, zejména proto, že by ho spolupráce zachránila před italskou popravčí četou. Když byl 15. května 1945 Borghese zatčený a obviněný z válečných zločinů, Angletonovi se podařilo zajistit jeho propuštění do vazby americké armády. Černý princ byl oblečený do americké uniformy a převezený z Milána do Říma. James Angleton potřeboval Borgheseho a 10267 fašistů, kteří bojovali pod jeho velením, aby pomohli vytvořit záložní jednotky. To jsem řešil v prvním dílu mé dvoudílné série Tajná síť Gladio.
Konference ve Fort Hunt
V únoru 1945 se představitelé velké trojky, tedy Američané, Britové a Sověti, sešli na Jaltě u Černého moře, aby překreslili mapu Evropy. Východní hranice Německa byla posunutá na západ k Odře a Nise a Sovětům byly předané části východního Polska. To, co z Německa zbylo, mělo být rozdělené do čtyř okupačních zón, které měla spravovat rada vojenských generálů, včetně francouzských.
Jakmile zaschl inkoust na jaltské dohodě, Allen Dulles převezl Reinharda Gehlena a jeho nejvyšší představitele do Fort Hunt ve Virginii. Tady je William Donovan, šéf OSS, předchůdkyně CIA, a další američtí představitelé pozvali na večeři. Bylo dosaženo dohody. Reinhard Gehlen se vrátí do Německa pod ochranou Ameriky a založí Gehlenovu organizaci, která bude plně financovaná ze zdrojů americké armády, respektive zpravodajské jednotky G-2.
Hlavním účelem této organizace by bylo udržování stávajících armád stay-behind (zůstaň v pozadí) a nábor nových partyzánských vojáků z řad veteránů Třetí říše. Těmto vojákům se už neříkalo vlkodlaci. Byli známí jako Gladio. Operace, do které byli zapojení, měla být známá jako Gladio, podle krátkých mečů, které římští gladiátoři používali k zabíjení svých protivníků.
Formování stínové vlády a peníze
James Angleton a další představitelé OSS včetně Williama Donovana si nějakou dobu pohrávali s myšlenkou učinit Borgheseho novým králem Itálie. Brzy však přišli k rozumu a uvědomili si, že Borghese by byl užitečnější jako vůdce stínové vlády s tajnou armádou, která by mohla manipulovat italskými záležitostmi po celá nadcházející desetiletí. K vytvoření této vlády vydalo americké ministerstvo zahraničí mandát, podle kterého byly Angletonovi dány k dispozici "operační zdroje" italské policie, italské vojenské rozvědky a italské tajné služby.
Pod vedením Borgheseho byly síly Gladio v Itálii rozdělené do čtyřiceti hlavních skupin. Deset se specializovalo na sabotáže, dalších šest na špionáž, propagandu a únikovou taktiku a dvanáct na partyzánské aktivity. Na Sardinii u západního pobřeží Itálie byl zřízený speciální výcvikový tábor pro členy pobytových jednotek. Tábor se díky úsilí nacistů Reinharda Gehlena a Karla Wolffa brzy hemžil novými členy sítě Gladio z Německa, Francie a Rakouska. Kdo jste četli nebo poslouchali můj cyklus Tajná síť Gladio, všechny tyto záležitosti už znáte, proto to beru skutečně hopem. Považuji však za důležité si všechny tyto věci zopakovat, abychom v tom neměli zmatek.
Stále ale existoval problém, který se zdál nepřekonatelný. Gladio byla tajná operace a nebyla zaštítěná zákonem amerického Kongresu ani mandátem Pentagonu. O její existenci vědělo jen málo federálních úředníků. Původní finanční prostředky ve výši 200 milionů dolarů pocházely z Rockefellerovy a Mellonovy nadace. Bylo ale třeba téměř přes noc vytvořit nový a stálý zdroj příjmů. Jinak by přece svět nebyl pro demokracii bezpečný. Míněno čistě sarkasticky a cynicky.
Paul Helliwell: CIA, mafie a drogy
V tu dobu se začal formovat vztah mezi agenty CIA, gangstery a pašeráky drog. Tento spojovací vzorec se začal opakovat s železnou pravidelností. Od Laosu a Barmy až po Marseille a Panamu. Později Afghánistán, Latinská Amerika nebo Haiti. To jsem probíral v mém trojdílném dokumentu Haiti, Somálsko západu.
Nyní si v krátkosti představme další osobu, která vstupuje do děje. Tou osobou je šéf čínské pobočky OSS, předchůdkyně CIA, plukovník Paul Helliwell. Paul Helliwell byl synem významného anglického nákupčího látek. Byl členem užšího kruhu OSS (který se stal známým jako Social club). Tento Social Club je velmi zajímavý. Patřili do něj lidé jako Henry Sturgis Morgan, mimochodem syn J. P. Morgana mladšího z proslulé banky, Nicholas Roosevelt, Paul Mellon, syn Andrewa Mellona, David K. E. Bruce, zeť Andrewa Mellona, a členové rodin Vanderbiltů, Carnegieů, DuPontů a Ryanů.
Paul Helliwell měl tedy prvotřídní kontakty a styky s nejbohatšími Američany. Plukovník Paul Helliwell měl zatraceně dobrý nápad, který dostal v Číně, kde sloužil jako šéf zvláštní zpravodajské služby OSS. Helliwellův nápad nakonec vyústil ve spojení americké zpravodajské komunity a organizovaného zločinu. To vedlo ke konfliktům, válkám, povstáním a finančním otřesům.
Plukovník OSS Paul Helliwell totiž pěstoval přátelské vztahy s mafiány jako Charles Luciano nebo Meyer Lansky. Paul Helliwell vytvořil velkou pračku peněz na Bahamách. Banka se jmenovala Castle Bank. Nikdo také nezmiňuje jeho velkolepý experiment na černošské komunitě v Harlemu. Paul Halliwell byl jednoduše hlavním architektem poválečného propojení CIA a drog.
V Kunmingu, městě v jihočínské provincii Jün-nan, Paul Helliwell vypozoroval, že vůdce Kuomintangu, Čínské národní armády, generálChiang Khai-shek(Čankajšek)prodával čínským narkomanům opium, aby získal prostředky pro plánovanou válku své armády proti komunistickým silám Mao Ce-tunga. Jelikož Helliwellovým úkolem bylo poskytovat Kuomintangu tajnou pomoc, jakou lepší pomoc by mohl poskytnout než stálé dodávky opiátů pro dobrého generála?
Paul Helliwell tuto myšlenku předložil svému šéfovi generálu Williamu Donovanovi. Donovan se o ni podělil s Jamesem Angletonem, Allenem Dullesem, pozdějším šéfem CIA a Williamem Stephensonem, mistrem špionáže britské bezpečnostní koordinace. Tito činitelé, nadšeni tímto konceptem, zařídili, aby peníze proudily k Paulu Helliwellovi. Ten se nyní "stal mužem, který kontroloval potrubí tajných finančních prostředků pro tajné operace v celé Asii".
Peníze na opiáty měly nakonec pocházet z nacistického zlata, které Allen Dulles a William Stephenson vyprali a zmanipulovali prostřednictvím společnosti World Commerce Corporation. Ta byla finanční společností založená šéfem OSS, předchůdkyně CIA, Williamem Donovenem. To jsem řešil v mých dokumentech Drogy a CIA a také Jak Američané prali nacistické zlato.
Krycí letecká společnost CIA
Na konci druhé světové války, plukovník OSS, předchůdkyně CIA, Paul Helliwell a řada jeho kolegů z armádní rozvědky, vytvořili z přebytečných letadel, včetně C-47 Dakota a C-46 Commando, společnost Civil Air Transport. Flotila CAT přepravovala zbraně pro pohotovostní síly KMT v Barmě. Letadla pak byla naložená drogami pro zpáteční cestu do Číny. Piloti, kteří létali s těmito letadly typu bush, byli pestrou skupinou mužů, kteří často sloužili jako agenti nebo prostředníci čínských národních partyzánů a nákupčích opia. Někteří z nich byli bývalí nacisté, jiní patřili do skupiny emigrantů, která se objevuje v zemích po každé válce.
Lidé, kteří tuto krycí leteckou společnost CIA založili byli velmi zajímaví. Vedle plukovníka OSS Paula Helliwella to byli třeba E. Howard Hunt, proslulý aférou Watergate, potom Lucien Conein, bývalý příslušník francouzské cizinecké legie se silnými vazbami na korsickou mafii, potom Tommy Corcoran, právník sloužící u jednotky strategických služeb, a generálporučík Claire L. Chennault, vojenský poradce Čankajška a zakladatel Létajících tygrů. Helliwell a tito lidé, vytvořili model obchodování s drogami, který vyústil ve vytvoření Air America. Flotily letadel CIA, která přepravovala opiáty a kokain během vietnamského konfliktu a po něm.
Drogy pro černošské komunity
Šéf OSS, předchůdkyně CIA William Donovan vypracoval plány na vytvoření CIA. Ovšem plukovník Paul Helliwell přišel s dalším spolehlivým prostředkem, jak získat tajné financování pro Gladio a další bezpečnostní operace. CIA by mohla dodávat heroin černošské komunitě v amerických ghettech.
Druhá světová válka totiž narušila mezinárodní lodní dopravu a zavedla přísnou ostrahu pobřeží, která téměř znemožnila pašování heroinu do Spojených států. Zásoby heroinu byly malé a mezinárodní zločinecké syndikáty se dostaly do rozkladu. Opiáty se ovšem stávaly módou jazzové scény v Harlemu a poptávka po heroinu mezi černošskými hudebníky v New Yorku, kde mohl jeden šluk stát až sto dolarů, den ode dne rostla.
Plukovník Paul Helliwell, který jednal s barmskými drogovými barony, si tuto skutečnost velmi dobře uvědomoval. Tato představa se nijak nevymykala protokolu OSS, předchůdkyně CIA. Helliwell a jeho kamarádi z armádní rozvědky v Číně se už čile podíleli na zajišťování dodávek opia generálu Chaingovi a barmským narkomanům. Šéf OSS William Donovan, její důstojník James Angleton a šéf CIA Allen Dulles považovali Helliwellův návrh za vyslyšenou modlitbu. Prodej drog černošské jazzové subkultuře by americké rozvědce zajistil stálý přísun příjmů pro Gladio po celou poválečnou éru. Trumanova vláda totiž nevyčlenila ve federálním rozpočtu žádné prostředky na tajné poválečné operace.
Charles Luciano a Meyer Lansky: CIA a sicilská mafie
Šéf OSS, předchůdkyně CIA, William Donovan se rozhodl, že realizace Helliwellova drogového plánu mu umožní využít Charlese Luciana a sicilskou mafii. Charles Luciano, narozený na Sicílii jako Salvatore Lucania, se stal předním americkým mafiánem. V roce 1931 vytvořil s Meyerem Lanskym, svým dlouholetým přítelem a komplicem, takzvanou Komisi. Tato Komise nakonec řídila organizovanou zločineckou činnost v Americe tím, že stanovovala územní hranice, řešila vnitřní spory a rozhodovala o vraždách ve vlastních řadách. Ve správní radě zasedalo dvanáct mafiánských bossů, v jejímž čele stál Charles Luciano.
Během prohibice získali Charles Luciano a Meyer Lansky kontrolu nad newyorskými doky a odbory dlouhých nákladních lodí, aby mohli zásobovat Manhattan skotskou whisky, rumem z Karibiku a whisky z Kanady. Když v letech 1927 až 29 vypukla krvavá válka mezi rodinami Giuseppeho Masseria a Salvatora Maranzana, Charles Luciano ji ukončil tím, že zařídil odstranění obou mafiánských šéfů. Pak stanovil zákon těm, kteří přežili.
"Vysvětlil jsem jim, že všechny ty válečné koniny skončily," vysvětloval Luciano později. "Řekl jsem jim, že podnikáme v oboru, který se musí neustále hýbat, aniž by každé dvě minuty docházelo k výbuchům. Že srážíme chlapy jen proto, že pocházejí z jiné části Sicílie. Že nám takové svinstvo dělá špatné jméno a že nemůžeme fungovat, dokud to nepřestane."
Heroin a děvky
Na konci prohibice Charles Luciano dovážel heroin od čínských válečníků ze Šanghaje a Tientsinu, který byl poté rafinovaný v laboratořích kontrolovaných korsickou mafií. Produkt, který se dostal do ulic a opiových doupat Bostonu, New Yorku, Filadelfie, Los Angeles a San Franciska, měl méně než tříprocentní čistotu, protože byl silně říznutý cukrem nebo chininem. Navíc překvapivé množství produktu neobsahovalo vůbec žádný heroin.
Heroin představoval nepatrnou část obchodu Komise. Před druhou světovou válkou bylo v Americe méně než dvacet tisíc závislých na heroinu a na celém světě se ho ročně vyrobilo méně než tisíc kilogramů. Užívání drogy v Americe zůstávalo do značné míry omezené na asijské přistěhovalce a černošské hudebníky a většina nejzasvěcenějších mafiánů, se vyhýbala prodeji drogjako "nemorální" a "nemužné" činnosti. Například mafián Joe Bonanno ve svých pamětech napsal:"Moje tradice staví narkotika mimo zákon. Čestní muži s narkotiky neobchodují".
Ovšem Charles Luciano byl z tohoto kodexu cti výjimkou. Založil obchod s heroinem s tureckými a čínskými obchodníky s opiem a značné množství "dobrého zboží" si schovával pro ženy, které pracovaly v jeho nevěstincích. Drogy sloužily k posílení jejich závislosti na jeho velkorysosti a dobré vůli. Kombinace organizované prostituce a drogové závislosti se skutečně stala jednou z Lucianových obchodních značek. Do roku 1936 ovládal dvě stovky newyorských nevěstinců, ve kterých zaměstnával 1200 prostitutek. Tyto podniky mu zajišťovaly roční příjem v odhadované výši 10 milionů dolarů.
2. února 1936 zahájil americký státní zástupce Thomas E. Dewey razii v nevěstincích na Manhattanu a v Brooklynu. Při této razii bylo zatčeno deset pasáků a sto prostitutek. Několik prostitutek, které nebyly schopné sehnat hotovost na vysoké kauce ve výši 10000 dolarů, které jim uložil předseda soudu, se s Deweym dohodlo na svém propuštění tím, že Charlese Luciana označily za vůdce své skupiny.
7. června 1936 byl Lucky usvědčen z dvaašedesáti případů nucené prostituce a odsouzený ke třiceti až padesáti letům natvrdo v Clintonově nápravném zařízení ve státě New York. Dokonce i ve věznici tak přísné, že se jí říkalo "Malá Sibiř", se Lucianovi podařilo podplatit vězeňské úředníky dostatečnou hotovostí, aby získal nejen soukromou celu na nejlepším bloku, ale také osobního komorníka, který mu žehlil kalhoty a hedvábné košile, a zkušeného kuchaře, který mu připravoval jídlo. Ředitel věznice mu také povolil přijímat stálé návštěvy, včetně Vita Genoveseho, jeho podřízeného, a Meyera Lanskyho, jeho dlouholetého parťáka ve zločinu.
Jak dostat Luciana z basy?
V červnu 1942 vymysleli Frank Costello, Albert Anastasio a Tony Anastasio, tři Lucianovi nejbližší zločinci, plán, jak dostat svého kumpána z vězení. Rozhodli se zinscenovat incident, který by si vyžádal Lucianovo propuštění z Malé Sibiře. Jak Luciano později řekl svým životopiscům:"Frank Costello se se mnou okamžitě spojil. Albert ten nápad vymyslel se svým bratrem Tvrďákem Tonym. Albert říkal, že chlapi z námořní rozvědky byli všude v docích a mluvili s nimi o bezpečnosti; byli k smrti vyděšení, že všechny věci podél Hudsonu, doky, lodě a ostatní, jsou ve velkém nebezpečí. Musel to být člověk jako Albert, aby vymyslel něco opravdu šíleného; jeho nápad byl dát námořnictvu opravdu velkou sabotáž, něco tak velkého, aby to vyděsilo celé posrané námořnictvo."
SS Normandie, francouzská luxusní loď, byla přestavěna na transportní loď pro spojenecké síly. Když byla zapálená u mola 88 v newyorském přístavu, z incidentu byli obvinění nacističtí špioni. Úřad námořní rozvědky požádal o pomoc představitele odborů na nábřeží, včetně Joea Lanzyho a Tonyho Anastasia, aby zabránil dalším "sabotážím". Joe Lanza a Tonny Anastasio důstojníky informovali, že odpovídající bezpečnost může zajistit pouze Luciano, který na nábřeží vládl železnou rukou po mnoho let. Velitel poručík Charles Radcliffe Haffenden navštívil Luciana ve věznici. Nabídl mu příslib milosti a deportaci na rodnou Sicílii výměnou za jeho pomoc při zabezpečení přístavu a zabránění stávkám manhattanských dělníků. Tak se rozběhla operace Underworld a Luciano se z mafiánského zločince stal agentem americké námořní rozvědky.
Operace Husky: US army, welcome in Sicilia
15. dubna 1943 byla OSS, předchůdkyně CIA, pověřená realizací plánů spojenecké invaze na Sicílii. Plánovači pro náčelníky amerických štábů vypracovali zprávu nazvanou Zvláštní vojenský plán pro psychologickou válku na Sicílii, která doporučovala "navázat kontakt a spojení s vůdci separatistických skupin, nespokojenými dělníky a tajnými radikálními skupinami, například mafií, a poskytnout jim veškerou možnou pomoc".
Zprávu schválil sbor náčelníků štábů ve Washingtonu a příkaz k navázání spojení s mafií byl odeslaný šéfu OSS Williamu Donovanovi. Earl Brennan, ředitel OSS v Itálii, se obrátil na monsignora Giovanniho Montiniho, vatikánského státního podsekretáře, který se měl stát papežem Pavlem VI., s žádostí o pomoc při vyhledávání odpůrců fašistického režimu na Sicílii. Budoucí papež Montini Earlu Brennanovi navrhl, aby se obrátil na Calogera Vizziniho (dona Cala), který byl šéfem všech mafiánských skupin v Itálii.
Pocházel ze zločinecké rodiny Vizzini Agostino. Mussolini ho uvěznil za podporu křesťanských demokratů a odpor k fašismu. Earl Brennan tuto informaci předal svému šéfovi Williamu Donovanovi, který věděl, že nikdo z OSS nemá bližší vazby na klan Vizzini než Charles Luciano. Charles Luciano se narodil necelých patnáct kilometrů od města Villalba, kde jeho mafiánští příbuzní stále pracovali pro dona Cala.
Na žádost Williama Donovana se v Lucianoho cele znovu objevil velitel americké námořní rozvědky Charles Radcliffe Haffenden s žádostí o pomoc. Charles Luciano mu vyhověl tím, že sepsal komuniké, které pak bylo shozené z letadla poblíž statku dona Cala. O dva dny později se do města Villalba vřítily americké tanky. Don Calo a jeho muži nasedli do tanků a následujících šest dní vedli divizi západní Sicílií a organizovali podporu postupujících amerických jednotek mezi místním obyvatelstvem. Jednoduše mafie vedla americké tanky a kompletní americkou armádu.
Díky úspěchu této operace Husky, což byl krycí název pro spojeneckou invazi na Sicílii, byl don Calo jmenován starostou města Villalba. Jakmile se ujal veřejné funkce, zavraždil don Calo místního policejního náčelníka, který se mu zdál příliš zvědavý. Další mafiáni na naléhání OSS převzali pozice politické moci. Giuseppe Genco Russo, druhý muž dona Cala, se stal starostou Mussomeli, zatímco další členové zločinecké rodiny Vizzini Agostino se stali hlavními řídícími úředníky dalších měst a vesnic na západní Sicílii. Tato jmenování byla pochopitelná. Šéf OSS William Donovan chtěl mít ve vedení antifašisty. A mafiáni byli zcela jistě antifašisté, protože mnozí z nich strávili válečná léta v Mussoliniho vězeních. Američané tak nejen že oživili a vzkřísili mafii na Sicílii, ale podporovali ji, a nominovali členy mafie do vedoucích politických pozic.
Například Michele Pantaleone, který pozoroval oživení mafie ve své rodné vesnici Villalba, píše:"V roce 1952 se mafiáni stali členy mafie. Okupace Spojenců a následná pomalá obnova demokracie obnovily mafii s její plnou mocí. Znovu ji postavily na cestu k tomu, aby se stala politickou silou. Vrátily mafii zbraně, které jí fašismus sebral."
Návrat mafie na Sicílii se stal pro obyčejné Sicilany noční můrou. V letech 1944 až 1960 si mafiánští bossové objednávali v průměru tři vraždy týdně. Mafie ale díky Američanům posilovala dál. Pravá ruka Charlese Luciana, byl Vito Genovese. Právě tento Vito Genovese, byl jmenovaný hlavním překladatelem pro velitelství americké armády v Neapoli. Ale tím to zdaleka nekončilo.
Vojenským guvernérem v Itálii byl jmenovaný také bývalý newyorský viceguvernér Charles Poletti. Toho zase Charles Luciano označil za jednoho z našich dobrých přátel. Díky Polettimu ovládali Genoveseho muži hlavní italské přístavy. Tím logicky i většinu černého trhu s americkým a sicilským zbožím, jako je mouka, olej, cukr, fazole, sůl a cigarety. I Genoveseho nejnižší řadoví pěšáci, vydělávali balík. Například později před porotou v Palermu Luciano Leggio, Genoveseho poskok vysvětloval:"Jak jsem nahromadil své jmění? Dělal jsem černý trh během války i po ní."
Válka skončila. A co teď?
Když mafie ovládla italské přístavy, nastal čas pro realizaci plánu plukovníka Paula Heliwella na financování CIA. Plánu, který se opíral o Lucianovu síť distribuce narkotik v ulicích amerických měst. Americký ministr námořnictva James V. Forrestal, úředníci OSS Allen Dulles a Murray Gurfein a velitel poručík Charles Radcliffe Haffenden vyvíjeli nátlak na newyorského guvernéra Thomase E. Deweyho. Právě tento newyorský guvernér, předtím jako prokurátor, postavil Charlese Luciana před soud. Proto na něj naléhali, aby Lucianovi zmírnil trest odnětí svobody a deportoval ho do Itálie.
Dewey vyhověl, přestože šlo o bezprecedentní krok; Luciano byl americkým občanem a deportaci nepodléhal. Málokdo ale vyjádřil pobouření, když byl americký zločinec číslo jedna umístěný na palubu sedmdesátitunové nákladní lodi Laura Kleene, aby bezpečně odplul do Neapole. Tři roky po vyplutí lodi byl James Forrestal, který si vedl podrobné záznamy o svých jednáních týkajících se Luciana, vyhozený z okna šestnáctého patra Námořní nemocnice Bethesda, kde byl pacientem. Pomsta chutná za studena.
Helliwellův plán také vyžadoval návrat Lucianovy pravé ruky, Vita Genoveseho do Ameriky kvůli vytvoření systému distribuce heroinu do nočních klubů v Harlemu. To představovalo problém, protože Vito Genovese byl uprchlík hledaný za vraždu Ferdinanda Boccia, dalšího mafiána. A tak bylo třeba přijmout opatření, která by Genovesemu zajistila svobodu.
2. června 1945, den po příjezdu do newyorského přístavu, byl Vito Genovese obžalovaný u soudu a přiznal se k nevině. O týden později si Peter LaTempa, klíčový svědek obžaloby, vzal lék na žlučové kameny a byl nalezen mrtvý ve své samotce, kam byl umístěn kvůli ochraně. Pozdější pitva odhalila v jeho těle tolik jedu, že by zabil osm koní.
10. června byl Jerry Esposito, druhý svědek, nalezený zastřelený u silnice v Norwoodu ve státě New Jersey. Všechna obvinění proti Genovesovi byla stažená. V poznámce z 30. června 1945 brigádní generál Carter W. Clarke napsal, že záznamy týkající se Genoveseho z vojenské rozvědky"jsou tak "horké", že by měly být založené a neměly by se podnikat žádné kroky".
Hurá na Kubu!
V létě 1946 Charles Luciano přijel do svého rodného města Lercara Friddi na Sicílii, kde se mu dostalo hrdinského uvítání. Stovky lidí lemovaly ulice a mávaly malými americkými vlajkami. Čtyřčlenná kapela hrála "The Stars and Stripes Forever", zatímco starosta zahalený do červené šerpy vyprovázel amerického mafiána z policejního auta. Charles Luciano ve své autobiografii později přemítal:"Polovina lidí, které jsem na Sicílii potkal, byla v mafii. A tou polovinou lidí myslím i polovinu policistů. Protože na Sicílii to chodí takhle. Nejdřív mafie, pak vlastní rodina, pak firma a pak zase mafie."
V říjnu odcestoval Charles Luciano na žádost amerických zpravodajských agentů na Kubu. Tady se setkal s Frankem Costellem, jeho pravou rukou Vitem Genovesem, Albertem Anastasiou a Meyerem Lanskym, aby s nimi projednal Helliwellův plán na distribuci drog do amerických měst s černošskými komunitami. Přítomní byli také Mike Miranda, Joseph Magliocco, Joe Adonis, Tommy Lucchese, Joe Profaci, Willie Moretti, bratři Fischettiové, což byli dědicové Al Caponeho, a Santo Trafficante. Všichni významní členové americké mafie.
Konference se konala v hotelu Nacional, kde Frank Sinatra na počest Luciana debutoval jako zpěvák v Havaně.Několik mafiánů sice vyjádřilo svůj nesouhlas s Lucianovým plánem. Tvrdili, že obchodování se "šrotem" (drogami) je pod jejich úroveň. Na konci konference ovšem všichni nabyli přesvědčení, že poskytování heroinu černochům znamená prostě dát jim to, co chtějí. A koho zajímá, co se stane s negry?
CIA na scéně
20. září 1945 americký prezident Harry Truman zrušil OSS a její tajné zpravodajské a kontrašpionážní složky zařadil pod ministerstvo války jako Útvar strategických služeb. Během několika měsíců se tento útvar přeměnil na Národní zpravodajský úřad a Ústřední zpravodajskou skupinu, Central Intelligence Group, další předchůdkyni CIA.
Samotná CIA byla vytvořená v roce 1947 na základě zákona o národní bezpečnosti. CIA byla vyňatá z povinnosti zveřejnit svou "organizaci, funkce, úředníky, tituly, platy nebo počty zaměstnaných pracovníků". Dokonce i její získávání a rozdělování finančních prostředků bylo skryté před kontrolou amerického Kongresu a soudů.
Jak vysvětlil Tom Braden, vysoký operační úředník CIA na počátku 50 let:"Protože [CIA] byla nezodpovědná, mohla si najímat, kolik lidí chtěla. Agentura se nikdy nemusela zodpovídat za peníze, které utratila, s výjimkou prezidenta, pokud…[chtěl] vědět, kolik peněz utratila… jinak byly prostředky nejen nezodpovědné, ale také neúčtované, takže neexistovaly žádné prostředky, jak je kontrolovat. Mohla si najímat armády, mohla si kupovat banky."
Americký prezident Harry Truman pověřil Allena Dullese dohledem nad organizací CIA. V souladu s protokolem OSS rekrutoval Allen Dulles téměř výhradně elitu národa. Milionáře, bankéře a právníky z Wall Streetu, členy celostátních zpravodajských médií a vědce z Ivy League.
Mezi nově naverbovanými byli Desmond Fitzgerald, Tracy Barnes a Tommy Corcoran, tři právníci vystudovaní na Harvardu, Richard Bissell, profesor ekonomie z Yaleovy univerzity, nebo William F. Buckleymladší, další, absolvent Yaleovy univerzity a syn významného ropného magnáta. Dále Philip Graham, absolvent Harvardu a budoucí majitel deníku Washington Post. William Colby, absolvent Princetonu a Kolumbijské právnické fakulty. A Richard Mellon Scaife, hlavní dědic Mellonova bankovního, ropného a hliníkového jmění.
Výkonným ředitelem CIA se stal kontradmirál Roscoe H. Hillenkoetter z americké námořní rozvědky. Šéfem tajných operací byl jmenovaný bývalý pracovník OSS a právník z Wall Streetu Frank Wisner.
První starostí nově vytvořené Ústřední zpravodajské služby bylo financování, protože ve federálním rozpočtu na ni nebyly vyčleněné žádné prostředky. To mělo být vyřešené realizací geniálního nápadu plukovníka Paula Helliwella.
Jak financovat CIA? Drogy do Harlemu!
V létě 1947 Frank Wisner a James Angleton vyladili podmínky pracovního vztahu mezi CIA a mafií. Meyer Lansky a Paul Helliwell měli v tandemu řešit finanční stránku drogového podniku prostřednictvím General Development Corporation. General Development Corporation byla krycí společnost v Miami. James Angleton měl řešit případné právní spory mezi mafií a CIA prostřednictvím newyorského právníka Maria Broda.
200 kilogramů heroinu pro zkušební provoz mělo pocházet od Schiaparelli, jedné z nejuznávanějších italských farmaceutických společností. Produkt měla sicilská mafie dopravit v bednách s pomeranči. Polovina pomerančů v bednách byla vyrobená z vosku a naplněná sto gramy čistého heroinu. Další heroin byl zabalený do plechovek sardinek, kol sýra a sudů s olivovým olejem. Drogy dorazily na Kubu, kde byl heroin rozřezaný v laboratořích kontrolovaných klanem Trafficante. Drogy se pak převážely do New Yorku, kde se distribuovaly v jazzových klubech v Harlemu.
Tato operace X se rozběhla na konci roku a setkala se s neuvěřitelným úspěchem. Budoucnost Gladia a dalších tajných podniků už nebyla ohrožena. Analýza Paula Helliwella byla správná. Jazzové kluby byly ideálním místem pro prodej heroinu. Brzy se někteří z předních černošských hudebníků v Americe, jako Billie Holiday, Theodore Navarro a Charlie Parker, stali beznadějnými feťáky. Někteří z nich zemřeli na předávkování.
Harry Anslinger, tehdejší šéf Úřadu pro narkotika, k tomuto vývoji řekl:"Jazzoví umělci nejsou ani ryby, ani ptáci. Nedostává se jim milionové ochrany, jakou si mohou dovolit Hollywood a Broadway pro své hvězdy, které se staly závislými. A je jich mnohem víc, než se kdy dozvíme. Možná je to proto, že jazz, kdysi považovaný za dekadentní druh hudby, má dnes jen symbolickou vážnost. Jazz vyrostl takříkajíc vedle zločinu. Kluby pochybné pověsti byly po dlouhou dobu jedinými místy, kde jej bylo možné slyšet."
Plukovník Albert Carone, newyorský policista, sloužil nové drogové síti jako "taškář CIA", který platil strážcům zákona, aby se takříkajíc koukali jinam, když se v Harlemu a dalších černošských komunitách distribuovaly drogy. Albert Carone, člověk stvořený v rámci zločinecké rodiny Genovese, také vybíral peníze za platby za drogy a později za peníze, které měl prát Vatikán od mafiánských rodin v New Yorku, New Jersey a Pensylvánii.
Jako uznání za své služby se tento policista "taškář", stal velkým rytířem Suverénního maltézského vojska, které bylo popsané jako "vojenská odnož Svatého stolce". Ochrana obchodu s drogami se projevila v tom, že v letech 1947 až 67 neprovedly americké úřady ani jeden větší zátah na drogy, přestože počet závislých na heroinu vzrostl z 20000 na 150000.
Tento úspěch drogového podniku zvýšil obavy CIA z utajení jejích vazeb na organizovaný zločin. Na naléhání kontradmirála Hillenkoettera archiváři Úřadu námořní rozvědky shromáždili a spálili všechny záznamy týkající se Charlese Luciana, včetně podmínek jeho podmínečného propuštění. Každý, kdo by se pokoušel vypátrat historii obchodu s heroinem v Americe, by jen těžko hledal fakta.
Červený poplach v Itálii
Hlavní starostí CIA byla situace v Itálii, kde se Italská komunistická strana chystala převzít kontrolu nad vládou. Od konce roku 1943 do poloviny roku 1944 se italská komunistická strana zdvojnásobila a stále sílila.
Poválečná Itálie byla připravená stát se první komunistickou zemí v západní Evropě. Statisíce obyvatel severu buď aktivně podporovaly, nebo aktivně bojovaly za partyzánské hnutí, které nakonec vytlačilo německou armádu z Itálie. Byli to partyzáni, kteří zajali Mussoliniho a pověsili ho s jeho milenkou hlavou dolů; byli to partyzáni, kteří po skončení války pokračovali v atentátech na fašisty; a byli to partyzáni, kteří tvořili komunistickou stranu.
V roce 1946 se rozdělení v zemi vyhrotilo: lidé na severu chtěli komunistickou republiku a lidé na jihu chtěli katolickou monarchii.Na Sicílii byl vzestup komunistů ještě znepokojivější. Girolamo Li Causi, přední komunista na ostrově, vyburcoval masy svými požadavky na přerozdělení feudálních pozemků.V roce 1947 podpora levice, která na Sicílii nikdy předtím nebyla silná, z ničeho nic prudce vzrostla. Celou Itálii ohromily provinční volby, ve kterých drtivě zvítězili komunisté.
Vzhledem k tomu, že na rok 1948 byly v Itálii naplánované celostátní volby, čelili američtí představitelé strašidlu, že se k moci dostane koalice pod vedením komunistů. Nebudu se tím zabývat podrobně, protože jsem to řešil v mém dokumentu Tajná síť Gladio. Šlo o první číslovaný dokument přísně tajné zprávy NSC 1/1 ze 14. listopadu 1947. Přesně tento dokument jsem probíral v prvním díle Tajné sítě Gladio.
Právě v té době byl vytvořený proslulý Úřad pro koordinaci politiky(Office of Policy Coordination) pod CIA. Také jsem ho probíral v Gladiu nebo v mém dokumentu Drogy a CIA. Tento úřad byl oprávněn zapojit se do "polovojenských operací, stejně jako do politické a ekonomické války". Oprávnění k takovým tajným akcím bylo podle ředitele CIA Franka Wisnera obsaženo v souhrnné doložce k zákonu o národní bezpečnosti z roku 1947.
Tato souhrnná doložka CIA udělovala právo zapojit se do "funkcí" souvisejících se "zpravodajskými informacemi ovlivňujícími národní bezpečnost". Američané jako první zaměřili své úsilí do Itálie. Podle CIA mohli vítězství komunistů odvrátit jedině Charles Luciano a don Cala. CIA měla teď díky distribuci drog po celé Americe do černošských komunit peníze, jak toto úsilí mafie zaplatit.
Peníze samozřejmě nemohly být vyplacené přímo Lucianovi a klanu Dona Cala. Musely být nasměrované přes finanční firmu, která by nepodléhala kontrole agentů amerického ministerstva financí, italských bankovních kontrolorů ani mezinárodních daňových kontrolorů. Takovou imunitu měla pouze jedna instituce, která se nacházela v srdci Vatikánu.
Vatikánská banka
Vatikánská banka, je soukromou finanční institucí sídlící uvnitř Vatikánu. Byla založena v červnu 1942 papežem Piem XII. a Bernardinem Nogarem. Banka sídlí v Baště Mikuláše V., kruhové věži, která byla postavená v roce 1452, aby odvrátila hrozbu saracénské invaze. Jejím úkolem je chránit a spravovat majetek určený pro náboženská díla nebo charitu.
Podle italského právníka Settimio Caridiho, tato Vatikánská banka přijímá vklady pouze od nejvyšších církevních představitelů a subjektů. Řídí ji prezident, ale dohlíží na ni pět kardinálů, kteří jsou přímo podřízení Vatikánu a vatikánskému státnímu sekretáři. Protože se o každodenních operacích a transakcích banky ví jen velmi málo, bývá často označovaná za "nejtajnější banku na světě".
Vatikánská banka zůstává suverénní finanční agenturou v rámci suverénního státu. Je samostatným subjektem bez korporátních nebo církevních vazeb na jakoukoli jinou agenturu Svatého stolce. Jako takovou ji nelze nutit k nápravě křivd – ani těch nejzávažnějších porušení mezinárodního práva. Nelze ji ani přinutit, aby vydala zdroj jakéhokoli vkladu. Banka spadá pod přímou jurisdikci papeže. Patří papežovi a papež ji kontroluje. Vstup do vatikánské banky střeží švýcarská stráž a hermeticky uzavřené bronzové dveře se otevírají pouze vybraným členům římské kurie – řídícímu orgánu celé římskokatolické církve.
Bernardino Nogara, který se stal prvním prezidentem Vatikánské banky, zahájil proces pravidelného ničení všech záznamů o transakcích banky, včetně vkladů a investic, aby její operace zůstaly tajné a prosté veřejné i soukromé kontroly. Každý, kdo hledá informace o obchodech banky, dokonce i o její podnikové organizaci, objeví ve vatikánských archivech jen o málo víc než prázdné složky.
Stopy papírů(dokumentů) se pohybují mezi třemi samostatnými a odlišnými představenstvy. Jedno představenstvo tvoří vysoce postavení kardinálové, druhé mezinárodní bankéři a třetí vatikánští finanční úředníci. Ani tyto záznamy však nelze vyžádat k nahlédnutí. Zůstávají důvěrnými dokumenty svrchovaného státu, do kterých lze nahlížet pouze na základě zvláštního povolení papeže.
Svatý stolec samozřejmě každoročně povinně zveřejňuje finanční zprávy. Tyto zprávy, zobrazující zisky a ztráty, se zdají být vyčerpávající. Obsahují pečlivé záznamy o příjmech a výdajích každé agentury v rámci Svatého stolce – s výjimkou Vatikánské banky. Jméno této agentury se v žádné bilanci neobjevuje. Ze všech zveřejněných zpráv vyplývá, že tento církevní subjekt neexistuje.
Vyšetřovatelé sledující "papírovou" stopu se nevyhnutelně dostávají do slepé uličky. Všechny interní dokumenty a externí zprávy obsahují prohlášení, která Vatikánskou banku vyjímají z jakéhokoli nařízení nebo normy protokolu. Vzhledem k jeho tajnému fungování mohou být do Vatikánské banky průběžně ukládané miliony a bez možnosti odhalení směrované na účty švýcarských bank.
Pro CIA a sicilskou mafii to bylo ideální místo k praní špinavých zisků z obchodu s narkotiky. Pro římskokatolickou církev zase k financování její politické mise. A podle výboru Rady Evropy pro boj proti praní špinavých peněz zůstává i za papeže Františka jednou z hlavních světových praček špinavých peněz.
V roce 1947 byl papež Pius XII. více než ochotný nechat černé peníze protékat svou bankou. Trumanova administrativa už předtím poslala Svatému stolci více než 350 milionů dolarů na hospodářskou pomoc a politické platby. Papež tyto prostředky použil na reaktivaci Křesťanskodemokratické strany, která byla zrušená za Mussoliniho vlády, a na založení dvaceti tisíc buněk této strany po celé Itálii. Svatý otec také získal dalších 30 milionů dolarů z Trumanova balíčku pomoci na vytvoření Katolické akce. To byla organizace, která měla vytvářet propagandu proti komunistům.
Americký kardinál Francis Spellman byl následně vyzvaný, aby se postavil do čela kampaně sponzorované Vatikánem. Tato kampaň měla povzbudit italské Američany, aby vyzvali své příbuzné ve staré vlasti k hlasování proti komunistům: "Osud Itálie závisí na nadcházejících volbách a na konfliktu mezi komunismem a křesťanstvím, mezi otroctvím a svobodou," napsal Spellman v letáku, který byl distribuovaný v katolických farnostech po celé Americe. Kardinál také zařídil bombardování Itálie rozhlasovými zprávami od amerických celebrit, jako byli Frank Sinatra, Bing Crosby a Gary Cooper, které vyzývaly lid, aby se postavil na podporu křesťanských demokratů, aby zastavil růst komunismu.
Krysí stezky
Papež Pius XII. si brzy uvědomil, že bude potřebovat další miliony v hotovosti od strýčka Sama, protože 50 procent Italů se přidalo na stranu komunistů. Američtí zpravodajští agenti mu nebyli cizí. Na konci války papež spolu s monsignorem Giovannim Battistou Montinim, později papežem Pavlem VI., spolupracoval s Allenem Dullesem a OSS na vytvoření legendárních "krysích stezek"(ratlines).
Tyto krysí stezky sloužily k pomoci nacistům při útěku z Evropy. Několik prominentních nacistů, včetně Waltera Rauffa, který vedl vyhlazovací jednotku SS napříč Itálií, zůstávalo stále ukryto ve Vatikánu. Víme, že páter Krunoslav Draganović, františkánský mnich, byl členem ustašovců, tedy chorvatské fašistické skupiny za druhé světové války. Také Draganović, spolu s dalšími lidmi, zřídili krysí stezky, po kterých mohli váleční zločinci, včetně členů nacistického vrchního velení, unikat do jihoamerických a jiných útočišť.
Mnozí z uprchlíků dostali vatikánské pasy a do svých nových úkrytů cestovali v kněžském rouchu. V roce 1947 Američané vypláceli otci Draganovićovi 1400 dolarů za každého válečného zločince, který jim byl předaný do péče. Řízení krysích stezek vyžadovalo časté návštěvy Argentiny, oblíbené země nacistických uprchlíků. Počátkem padesátých let se jihoamerická země hemžila nacistickými zločinci, včetně Adolfa Eichmanna, důstojníka SS odpovědného za provedení "konečného řešení židovského problému".
Jen do samotné Ameriky se dostalo přes 1600 nacistických vědců a na nich závislých osob, aby tu zahájili kosmický věk. Mnozí z těchto nacistů nakonec pracovali jako konstruktéři a inženýři letadel ve společnostech Glenn L. Martin Company, později Lockheed Martin Corporation a Republic Aviation. Šlo ovšem o rozsáhlejší odliv německých techniků a vědců a rabování německých patentů v rámci operace Paper Clip. Její skutečný význam, a ne pouze veřejně prezentované špičky ledovce, jsem probíral v mém dokumentu Největší krádež německých patentů po druhé světové válce Američany.
Jedním z prominentních Nacistů byl Klaus Barbie, zvaný lyonský řezník. Po válce americká rozvědka Barbieho umístila do bezpečného domu v Augsburgu, dala mu novou identitu a poskytovala mu štědré stipendium ve výši 1700 dolarů měsíčně. Následně Američané zařídili Barbieho útěk do Bolívie. Během svého dvacetiletého pobytu v Jižní Americe Barbie navázal úzké vztahy s La Mafia Cruzena. To byl drogový kartel vytvořený Hugem Banzerem Suárezem, mužem vycvičeným americkou armádou ve Fort Hunt a Escuela de Golpes v Panamě. Tím si nacista Klaus Barbie zajistil nový zdroj financování pro organizování útoků proti levicovým režimům v Latinské Americe.
Ve Vatikánu také existovala Caritas Italiana. Řídil ji monsignor Karl Bayer. Šlo o vatikánskou charitativní organizaci, která poskytovala "ochranu" německým vojákům a sympatizantům nacismu. Tato ochrana zahrnovala vydávání cestovních dokladů pro uprchlíky s novou identitou. Mezi tyto uprchlíky patřily tak významné osobnosti, jako byl Hans Hefelman, hlavní postava programu eutanazie Třetí říše, a Martin Bormann, Hitlerův osobní tajemník.
Uprchli ale také další nacisté jako například Eduard Roschmann, známý jako Řezník z Rigy,Franz Stangl, velitel vyhlazovacího tábora Treblinka,dále osvětimský "Anděl smrti" Josef Mengele,potom velitel tábora Sobibor, Gustav Wagner,dále organizátor deportací Židů z Francie a Slovenska, Alois Brunner,nebo Hauptsturmführer Erich Priebke, zodpovědný za masakr italských partyzánů v Římě roku 1944.
Biskup Alois Hudal byl další osobou, která organizovala krysí stezky pro prchající nacisty. Je známý také dopis, ve kterém biskup Hudal v roce 1948 požádal argentinského diktátora Juana Peróna o vydání 5000 argentinských víz pro bývalé vojáky nacistické Třetí říše. Hudal ve svých zápiscích potvrdil, že podle něj byla pomoc nacistickým válečným zločincům podporou spravedlivé věci v boji proti bolševismu, která by se "měla očekávat od každého pravého křesťana".
Po boku biskupa Hudala stál při organizování krysích stezek také Monsignor Karlo Petranović, další ustašovský válečný zločinec, který uprchl z Chorvatska přes Rakousko do Itálie. Dalším organizátorem krysích stezek byl už zmíněný páter Krunoslav Draganović, chorvatský profesor teologie a pašerák válečných zločinců z Chorvatska. V 50. a 60. letech se Dragunović objevoval na výplatní pásce amerického Pentagonu.
V rámci organizace krysích stezek šlo také o nacistické zlato. Propašovalo se více než 80 milionů dolarů ve zlatých a stříbrných prutech z ustašovské pokladny v Chorvatsku do Vatikánské banky. Svatá matka církev byla velmi potěšená, že obdržela vklad do úschovy.
V roce 1945 vedl papež Pius XII. soukromé audience s Williamem Donovanem, aby s ním projednal realizaci Gladia, a vyznamenal ho jako "křižáka proti komunismu" velkokřížem Řádu svatého Silvestra, nejstarším a nejprestižnějším papežským rytířským řádem. Nyní byl Svatý otec nadále odhodlaný udělat všechno, co je v jeho světských silách, aby zabránil bezbožným silám komunismu ovládnout Řím, svaté a věčné město – včetně prolití krve.
Závěr
To je konec prvního dílu, o čem bude pojednávat ten další, druhý? Podívámese podrobněji na Vatikánskou banku, ale také na zednářské lóže a maltézské rytíře. Je důležité pochopit, kdo patřil do těchto organizací, protože tito lidé se navzájem podporují v dalších zločinných operacích.