Druhý díl pojednává o případu Jonathana Pollarda, největším izraelském špionovi v Americe. V této části se zaměřuje na jeho soud, porušení dohody, věznění a mezinárodní hnutí za jeho propuštění. Dále se pojednává o tajemstvích, která Pollard vynesl, například o Jihoafrické republice, Pákistánu, Austrálii, Sovětském svazu, Číně a afghánských mudžahedínech. Také se diskutuje o vztahu mezi Pollardem a antisemitismem a o tom, zda je Izrael oprávněný bojovat proti Arabům.
Úvod
O čem pojednával minulý díl ve zkratce. Začal jsem samozřejmě jak jinak než Pollardovým dětstvím a dospíváním, které ho začlo výrazně ovlivňovat. Pokračoval jsem Pollardovými nesnadnými pracovními začátky u zpravodajských služeb, kdy ho samotná CIA odmítla, ale nakonec se uchytil u americké námořní rozvědky. Následovaly první kontakty Pollarda s izraelskou rozvědkou. Nejprve plukovníkem izraelského letectva Aviemem Sellou, který v té době studoval postgraduál v americkém New Yorku, a potom v Paříži s šéfem Lakamu, legendárním Rafim Eitanem. Předtím se potkal s novinářkou Anne Hendersonovou, se kterou se v Benátkách vzali. Podíval jsem se také, jak probíhalo předávání obrovských stohů dokumentů, které si od Pollarda vyžádali jeho izraelští nadřízení. Nevyhnutelně všechno směrovalo k prozrazení a dopadení Pollardových. Jak hledali podporu u Izraelské ambasády, která je nakonec vyhodila do náruče čekající FBI, jsem se věnoval na konci minulého dílu. Následovala etapa Pollardových ve vazbě, diplomatická roztržka Izraele s Amerikou, a rozhovor Pollarda s tehdejším dopisovatelem Jerusalem Postu Wolfem Blitzerem, což zpečetilo jeho osud a rozzuřilo jeho obhájce i oblastního soudce Audreyho Robinsona. Bylo to prostě porušení dohody. Právě tady jsme se v líčení Pollardova případu zastavili, proto znovu otevřme fascinující a utajené historické archivy, a pojďme pokračovat dál.
Soud a porušení dohody II.
Po téměř roce a půl stráveném ve federálním vězení, byl Jonathan Pollard převezený na washingtonský oblastní soud, kde se znovu setkal se svou ženou Anne na udělení trestů. V soudní síni soudce Robinsona panovalo během celého pozdně odpoledního jednání onoho 4. března 1987 napětí.
Soudce Audry Robinson byl jedním z nejuznávanějších afroamerických soudců v District of Columbia. Prokurátor Charles Leeper při závěrečných argumentech soudci prozradil, že Pollard napsal domů osobní dopis, v němž odsuzoval svůj stav ve věznici ve Washingtonu, kde se setkával s nepřátelsky naladěnými, převážně černošskými vězni, z nichž mnozí patřili k nejbrutálnějším zločincům ve městě.
Ty Pollard v jeho dopise označil jako nejzdegenerovanější skupina podlidí shromážděných pod jednou střechou, a označoval je za negry, tak si asi dokážeme představit, že tohle taky černošského soudce Robinsona popudilo a nadzvedlo ze židle.
Jedna z nejzajímavějších částí udílení trestů, jeden z nejdramatičtějších okamžiků bylo, když Jonathan Pollard přednášel svou vášnivou závěrečnou řeč, a v jedné chvíli řekl. Je mi to líto. A soudce Robinson ho v té chvíli poněkud hrubě přerušil a zeptal se. Litujete toho, co jste udělal, nebo spíš litujete toho, že Vás chytili? A Jonathan z nějakého důvodu, z jeho úst prostě vyšlo pravděpodobně to druhé. Takové věci se stávají, když říkáte věci, kterým doopravdy nevěříte.
4. března 1987 byli manželům Pollardovým udělené tresty soudcem Aubry Robinsonem. Průběh soudu byl také dramatický, ale to bych tu ztrácel mnoho času nepodstatnostmi. Na konci se soudce Aubry Robinson podíval na Jonathana Pollarda a řekl mu: "Pane Pollarde, uděluji vám trest odnětí svobody na, soudní síň bez dechu čekala, na zbytek vašeho života."
Když soudce vyslovil slovo "doživotí", v místnosti propukl chaos. Lidé zděšeně křičeli. Když to u soudu slyšela jeho tehdejší žena Anne, která seděla vedle, propadla hysterii, a dokonce omdlela. Když ji strážci zvedali z podlahy, soudce se na ni podíval, a řekl:
"A vám uděluji pětiletý trest, vykliďte soudní síň."
Wolf Blitzer v jeho knize scénu líčí následovně:
"Stráže vyvlekly Anne ze soudní síně. V tu chvíli už křičela, úplně ji přemohla hysterie. Pollard jí nemohl pomoci. Federální maršálové je skutečně násilím oddělili."
To bylo naposledy, co Ann Jonathana Pollarda osobně viděla.
Pollardovo věznění a mezinárodní hnutí
Jonathan Pollard byl tedy odsouzený ke zbytku života ve vězení. Jeho žena Anne dostala 5 let. Postoj veřejnosti, že byli v první řadě Židé, a teprve v druhé řadě Američané, vedl k mnohým úvahám, zda trest nebyl příliš vysoký. Během Jonathanovy izolace Anne toužila po kontaktu se svým manželem.
V roce 1990, po tří a půl letém vězení, byla Anne Pollardová propuštěná na svobodu. V tu dobu rozjela kampaň za propuštění svého manžela. Bez varování ji Jonathan hluboce ranil, když jí poslal rozvodové papíry. V těch rozvodových papírech Jonathan tvrdil, že mezi nimi existovaly nesmiřitelné rozdíly, což jeho stále ještě manželka Anne shledala jen velmi těžko uvěřitelným, protože v té době usilovala o Jonathanovo propuštění. Ovšem na Jonathana v tu dobu tlačili lidé, kteří se zrovna o city nezajímali.
V květnu 1994 se Jonathan Pollard z vězení oženil s kanadskou učitelkou Ester Zeitzovou. Mezinárodní hnutí za Pollardovo propuštění ale sílilo. Seznam známých osobností, které se zasazovaly o Pollardovo propuštění nebo o zrušení jeho trestu, byl velkolepý. Patřili do něj všichni izraelští premiéři od doby zločinu, od Jicchaka Rabina po Ariela Šarona, nositel Nobelovy ceny Elie Wiesela, který Pollarda ve vězení dvakrát navštívil; četní členové Kongresu v čele s poslancem Šaronem, který Pollarda ve vězení navštívil. Anthony Weiner, řada významných profesorů práva, jako je Charles Ogletree z Harvardu a Michael Tigar z Americké univerzity, řada hollywoodských osobností a armáda nejslavnějších amerických obhájců, včetně našeho známého Trumpova právníka a poradce Alana Dershowitze z Harvardu a Theodora Olsena, později generálního prokurátora Spojených Států.
Právě Ted Olson jako vlivný právník se Pollardova případu ujal už v roce 1992. Před třemi soudci, z nichž dva byli Židé, usiloval o odvolání. Ted Olson argumentoval podle svých nejlepších schopností. Na neštěstí to nemělo žádný účinek, protože dva židovští členi odvolacího soudu hlasovali proti Jonathanu Pollardovi, zatímco jediný nežidovský člen Steven Williams řekl, ano, jedná se o justiční omyl a Jonathan pollard si zaslouží nový proces. Tak to proběhlo. Židovští soudci mu ponořili hlavu ještě hlouběji pod hladinu, zatímco nežidovský soudce se snažil o spravedlnost.
Mnoho židovských politiků, právníků a soudců si vybudovalo kariéru na úkor Jonathana Pollarda prostě tím, že na něj byli tvrdí, ještě mnohem tvrdší, než zákon dovoloval, a mohli se přitom bít do hrudi a říkat. Vidíte, nedovolujeme etnické hrdosti nebo etnické homogenitě ovlivnit náš úsudek. Jsme víc Američané než samotní Američané. Patřili k nim různí tvůrci veřejného mínění, publicisté a novináři, ze kterých mnozí byli Židé, třeba jako sloupkař židovských médií Douglas Bloomfield, kteří plnili rozhlasové vlny a stránky tisku tvrdým zatracováním Pollardovy zrady. Prostě tito všichni si na Pollardovi udělali kariéru. Je ale pravda, že Pollard jeho příkladem zavařil práci ostatním židovským zpravodajcům, kteří pracovali v amerických tajných službách.
Podle slov jednoho vysoce postaveného židovského analytika: "Nikdo z nás nechce, aby se na nás lidé dívali skrz prsty, když vejdeme do místnosti, a přemýšleli, jestli nejsme další Pollard. Neměl na to právo!"
Takže pokud na něj byli tvrdí američtí Židé ze zpravodajské komunity, bylo to zase logické. V roce 1992 se Pollard pokusil vzít zpět původní dohodu. Jeho žádost byla zamítnutá. Pollardovi příznivci tvrdí, že to byl další pokus o uvěznění Pollarda na zbytek jeho života. Je jednoduché přehlížet některá fakta. Je jednoduché vytvořit falešné informace.
Nejlepším příkladem je to, že mu byl udělený doživotní trest.Ale to není pravda. Nedostal doživotí. Musel strávit ve vězení minimálně 10 let, a pak mohl požádat o podmínečné propuštění. Nikdy o podmínečné propuštění nepožádal, proč pak? Všichni odborníci mu říkali, že měl nulovou šanci na podmínečné propuštění podle normálních pravidel. Že lidé v jeho postavení prostě v žádném případě nedostávají podmínečné propuštění. Zdá se, že Pollard se vždy cítil technicky vinen, ale morálně nevinen. Pokud by požádal o podmínečné propuštění, přiznal by morální vinu. Místo toho tedy požádal o milost.
Pollardův spis tehdy skončil na stole ředitele CIA Jamese Woolseyho. Bílý dům požádal CIA, aby se na to podívali, takže ředitel CIA požádal svého zástupce, který býval ředitelem námořní rozvědky a ředitelem NSA a už znal Pollardův případ, aby mu sehnal materiály v podobě prohlášení, která byla například podepsaná tehdejším ministrem obrany Casparem Weinbergerem a jinými lidmi. Cituji ředitele CIA Jamese Woolseyho:
"Ty materiály jsem všechny vyhodnotil, trvalo mi několik hodin všechny ty materiály přečíst, a pak jsem doporučil Bílému domu v klidu, aby milost neudělil. Tak jsem se rozhodl."
Podle deníku New York Times v roce 1998, kdy prezident Bill Clinton předsedal mírovým jednáním na Blízkém východě, další ředitel CIA George Tenet pohrozil, že odstoupí, pokud Clinton ustoupí izraelskému nátlaku a zahrne Pollardovo propuštění do jakékoli mírové dohody.
V ten samý rok 1998 premiér Benjamin Netanjahu poprvé oficiálně přiznal prezidentu Clintonovi, že Pollard byl po celou dobu izraelským agentem, o kterého se starali vysocí úředníci Úřadu pro vědecké styky Izraele. Sedm bývalých amerických ministrů obrany rovněž podepsalo dopis proti omilostnění. Bill Clinton omilostnil jiné zločince, ale Jonathana Pollarda nakonec neomilostnil.
Izrael ale dál lobboval za Pollardovo propuštění. Je ale zajímavé, že někdejší ředitel CIA za Billa Clintona James Woolsey během let přehodnotil své kategorické odmítání milosti pro Jonathana Pollarda. James Woolsey v dopise pro Wall Street Journal z roku 2012 poukázal na to, že z více než padesáti odsouzených sovětských a čínských špionů dostali pouze dva doživotní tresty a oba dostali kratší dobu, než si Pollard už odseděl. Dále uvedl, že Pollard plně spolupracoval s americkou vládou, zavázal se, že nebude mít ze svého zločinu žádný prospěch, a mnohokrát vyjádřil lítost nad tím, co udělal. Což je docela zajímavé přehodnocení vlastního postoje po letech.
Netanjahu navštěvuje Pollarda ve vězení
Po udělení trestů byli Jonathan a Anne Pollardovi poslaní do různých vězení. Jonathan byl poslaný do věznice ve Springfield státu v Missouri, kde byl umístěný do oddělení pro duševně choré. Každý, kdo viděl film Přelet nad kukaččím hnízdem, musí být rozrušený takovou možností zneužívání. To je naprosto jasné. Poté, co přetrpěl víc než rok ve Springfieldu, byl Jonathan Pollard převezený na samotku zařízení s maximální ostrahou. Byl převezený do Illinois do jednotky K v Marionu, kterou později Amnesty International a další skupiny, prohlásily za jednotku s naprostou deprivací a krutostí, a za místo vytvořené za účelem doslova mučit lidi.
Pollard uvězněný tři patra pod zemí, musel čelit podmínkám totální deprivace. Nepochybuju o tom, že se ho snažili zlomit. To, jak s Pollardem zacházeli v Marionu, bylo podle některých zavrženíhodné, bylo to hluboko pod tím, jak by se mělo zacházet s jakoukoli lidskou bytostí. Potom byl ale Jonathan Pollard převezený do federálního nápravného zařízení v Butneru státu Severní Karolína. Federální nápravné zařízení v Butneru v Severní Karolíně, zasazené do lesního a lučního areálu, se v ničem nepodobalo Alcatrazu nebo Attice.
Butnerské ubytovací jednotky a dvůr jsou bez poskvrny, upravené. Na celách nejsou žádné mříže, pouze ocelové dveře s malými okénky. Zaměstnanci věznice chápali, že drželi vysoce postaveného odsouzeného. K návštěvníkům se chovají mimořádně zdvořile a profesionálně v rámci středně střeženého zařízení. Nenechme se však mýlit, jedná se o věznici s vysokým režimem. Pollardovy duševní schopnosti byly ostré jako břitva.
Díky předplatnému mnoha novin a časopisů a neustálé pozornosti National Public Radio a CNN byl Pollard o světovém dění informovaný do poslední minuty. Hltal knihy na nejrůznější témata.
7. ledna 2002 prošel bývalý izraelský premiér Benjamin Netanjahu dvoukřídlou vstupní komorou vězeňského sallyportu. Poté, co se za ním pomalu zavřely první fádně hnědé dveře z oceli a pancéřového skla zprava doleva, Netanjahu přejel rukou pod čtečkou černého světla podél levé stěny. Ta mu na ruce rozsvítila malé bezpečnostní razítko, ne nepodobné tomu, jaké používají diskotéky.
Za neprůhlednými, stříbřitě zbarvenými okny bdělí bezpečnostní pracovníci v kontrolní místnosti dokončili svůj kontrolní seznam a schválili Netanjahuův vstup. Pak se s tichým mechanizovaným hukotem otevřely dlouhé druhé dveře vstupní komory zleva doprava a vpustily Netanjahua do vnitřní chodby věznice. Byl odvedený jen na konec chodby a pak do velké místnosti napravo, plné automatů a stolů. Tam na něj čekal muž, kterého chtěl Netanjahu vidět.
Vězení nebylo v Izraeli, ale v Severní Karolíně. Netanjahu přiletěl do Raleigh Durhamu a pak jel dvacet minut lesem do Federálního nápravného zařízení v Butneru. To všechno proto, aby si promluvil s Jonathanem Pollardem. Několik následujících hodin hovořili Netanjahu a Pollard v doslechu monitoru Národní bezpečnostní agentury o utrpení z jeho věznění a o praktických nápadech, jak ho osvobodit. "Na rozdíl od zrádných pověstí o Pollardových způsobech," vzpomínal Netanjahu, "Pollard byl naprosto jasný a ovládal se – jak intelektuálně, tak emocionálně. Nezapomeňte, že nepracoval pro nikoho jiného než pro Izrael," dodal Netanjahu.
Dozvíme se ale, že právě to, že Pollard pracoval pouze pro Izrael, je vyfabulovanou lží jeho apologetů. Budu to popisovat v kapitolách dokumentů, které Pollard vynášel a prodával. Právě Netanjahu přivítal Pollarda na letišti v listopadu 2020, kdy mohl do Izraele odcestovat. 9 let po jejich setkání, v lednu 2011 premiér Benjamin Netanjahu předložil první oficiální veřejnou žádost Izraele o milost formou dopisu prezidentu Baracku Obamovi. Premiér Benjamin Netanjahu se také setkal s Esther Pollardovou, druhou manželkou americko-izraelského špiona Jonathana Pollarda, v jeho rezidenci v Jeruzalémě 29. června 2015.
Pollardovo propuštění
Je možné, že škody byly natolik závažné, že opravňovaly doživotní trest? Neexistuje žádné kompletní zhodnocení škod, které by ospravedlňovalo Pollardovo uvěznění na tak dlouhou dobu zvláště vzhledem k původní dohodě. Myslím, že část zaplacení dluhu je přiznáním, že byl Pollard alespoň v něčem vinen. V tomto případě to bylo porušení zákonů Spojených Států Amerických, a že toho alespoň trochu litoval. Ale Pollard kráčel vlastně přesně opačným směrem. Věří stále, že všechny jeho činy jsou ospravedlnitelné.
Teprve v roce 1995 izraelské úřady plně přiznaly, že Jonathan Pollard byl jejich zvědem, a dokonce Pollardovi vydaly pas 22. listopadu téhož roku 1995. 28. července 2015 oznámila americká komise pro podmíněné propuštění, že Pollard bude propuštěný v pátek 20. listopadu 2015.
To se skutečně stalo. Po tomto podmínečném propuštění se odstěhoval do svého bytu v Newyorském Manhattanu. Pollard musel nosit elektronický náramek na kotníku, který sledoval jeho pohyb, dodržovat zákaz vycházení od 7 hodin večer do 7 hodin ráno, a nesměl 5 let opustit Spojené státy.
Pollard začal pracovat v nejmenované investiční bance. Spojil se se svou druhou ženou Esther, se kterou se seznámil a oženil během věznění v květnu 1994. Podle některých informací na Pollarda čekal na bankovním účtu někde mimo Spojené státy více než milion dolarů, což představovalo jeho nashromážděné příjmy, které pro něj povinně uložila izraelská zpravodajská služba Mossad jako kompenzaci za jeho zatčení a dobu strávenou ve vězení.
Pollardova první manželka Anne, která si také odpykávala trest odnětí svobody, rovněž zažalovala izraelskou vládu o odškodnění za bolest a utrpení, které jí po propuštění jejího bývalého manžela vznikly. Když mu tento zákaz vypršel, v roce 2020 odletěl do Izraele.
Americká komise pro podmínečná propuštění v listopadu 2020 uvedla, že po pěti letech ukončila podmínky podmínečného propuštění pro Pollarda, protože nenalezla žádné důkazy, které by ji vedly k závěru, že Pollard poruší zákon. Byl to jasný dárek Izraeli na rozloučenou od dosluhujícího prezidenta Donalda Trumpa, který s židovským státem pěstoval úzké vztahy.
Možná si pamatujete, že přímým kontaktem Jonathana Pollarda byl plukovník izraelského letectva Aviem Sella, kterému Pollard předával informace. Aviem Sella byl také obviněným spolu s Pollardem v roce 1987, ale jemu se podařilo z Ameriky na poslední chvíli utéct, a izraelská vláda ho Američanům nevydala. A i Aviema Sellu stejně jako Jonathana Pollarda omilostnil kdo jiný, než jeden z největších přátel Izraele Donald Trump.
To Trumpovo omilostnění bylo jen formální, protože Aviem Sella nebyl ve vězení, a Američané na něj ani nevydali mezinárodní zatykač. Takže to bylo naprosté divadélko, a jen vyslání signálu, že Izrael může provádět špionáž proti Spojeným Státům naprosto beztrestně.
Je zajímavé, že Izrael už léta lobboval za to, aby se Pollard mohl přestěhovat do židovského státu, ale navzdory obrovskému vlivu Izraele v USA, tyto snahy dříve narazily na tvrdý odpor americké justice a zpravodajských služeb. Až nakonec se z nevysvětlitelných důvodů ledy prolomily, a najednou to bylo v pořádku. V tomto Trumpově omilostnění Jonathana Pollarda měl prsty i Trumpův právník Alan Dershowitz, který se také několikrát prolétl na proslulém Lolita Expressu Jeffreyho Epsteina. Ale to angažmá Alana Dershowitze v Pollardově případě má hlubší souvislosti, abych to vysvětlil.
V době, kdy zuřil Pollardův spor, se legendární bývalý soudce amerického Nejvyššího soudu Arthur Goldberg radil se soudcem Audreym Robinsonem. Robinson mu vysvětlil, že mu vláda poskytla důkazy zdůrazňující vojenské spojení Izraele s Jihoafrickou republikou a Pollardovu roli při potvrzování vědomostí Američanů o této spolupráci. A už v té době v roce 1987 Jonathana Pollarda zastupoval jeden z Goldbergových bývalých advokátních koncipientů Alan Dershowitz, který v Pollardově případě pokračoval celou dobu až dodnes.
Dershowitz provedl šetření a 15. ledna 1990 Goldbergovi sdělil, že Pollard neměl s Jižní Afrikou nic společného. Toto zjištění Dershowitz formalizoval v místopřísežném prohlášení o 2 měsíce později 27. března 1990. Jak se ovšem dozvíte v příslušné kapitole, je to lež, a Pollard skutečně přísně tajné informace Jihoafrické republice poskytl. Budu se tomu věnovat v příslušné kapitole. Takže poradce a právník Donalda Trumpa Alan Dershowitz už jako koncipient amerického nejvyššího soudce Arthura Goldberga, se Pollardově případu intenzivně věnoval.
Advokát Alan Dershowitz řekl nedávno izraelskému zpravodajskému kanálu Kan, že věří, že bývalý špion bude v Izraeli do Chanuky. Chanuka začala 10. prosince toho roku 2020. To se ale nestalo, protože Pollard odletěl do Izraele až 19. prosince 2020.
Cituji Alana Dershowitze:
"Jonathan Pollard už nepodléhá zákazu vycházení, nemá zakázáno pracovat pro společnost, která nemá ve svých počítačových systémech monitorovací software americké vlády, nemusí už nosit náramkový monitor, který sleduje místo jeho pobytu, a může svobodně cestovat kamkoli, včetně Izraele, za účelem dočasného nebo trvalého pobytu, jak si přeje."
Jonathan Pollard mohl tedy 19. prosince 2020 odcestovat do Izraele. Za tuto možnost a pomoc poděkoval izraelskému vyslanci Ronu Dermerovi, který jednal pod záštitou izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Poté, co společně s druhou manželkou Ester vystoupili ze soukromého letadla, které jim na cestu do Izraele poskytl americký protrumpovský kasinový magnát Sheldon Adelson, Jonathan Pollard triumfálně políbil zemi, a pak totéž udělala i jeho druhá manželka. "Jsme nadšení, že jsme po 35 letech konečně doma,“ řekl Pollard.
Premiér Benjamin Netanjahu na jeho počest vyhlásil neoficiální svátek, a po příletu ho uvítal na Ben Gurionově mezinárodním letišti. Mimochodem americký kasinový magnát Sheldon Adelson, který Pollardovým poskytl soukromé letadlo do Izraele, zemřel, ale zůstala po něm vdova Miriam Andersonová. A právě ta spolu s dalšími podpořila i omilostnění Pollardova řídícího orgánu, důstojníka izraelského letectva Aviema Sellu.
Hezky se nám to skládá dohromady. Sám Sheldon Adelson byl hlavním dárcem republikánské strany a Trumpův podporovatel. A jsme zase u toho. Deník Irish Savant informoval o Pollardově příjezdu do Izraele v článku 5. ledna 2021 takto, cituji:
"Bylo to uvítání hodné válečného hrdiny. A v jistém smyslu Jonathan Pollard takovým hrdinou a vlastencem skutečně byl. Se značným osobním rizikem ukradl tajemství, s nimiž jeho země následně výhodně obchodovala. V Tel Avivu ho nepřivítal nikdo jiný než premiér Benjamin Netanjahu. Když vystupoval z letadla, políbil zem a pronesl tradiční děkovné požehnání šehehejanu."Rozzářený Beni se rozplýval: "Požehnaný jsi, pane, náš Bože, králi vesmíru, který jsi nám daroval život, podporoval nás a umožnil nám dosáhnout této příležitosti. Byl jsem nadšený, že jsem dnes mohl přivítat Jonathana a Esther Pollardovy po jejich příjezdu do Izraele a předat Jonathanovi izraelský průkaz totožnosti. Nyní jsou doma. Vítejte doma, nyní jste občany Státu Izrael."
Pollard odpověděl: "Jsme nadšení, že jsme po 35 letech konečně doma, a děkujeme izraelskému lidu a premiérovi, že nás přivedli domů."
Po Pollardovi je v Jeruzalémě pojmenované náměstí i obytná budova.
Jaká tajemství Pollard vynesl?
V lednu 2014 napsal M E Bowman, který byl v té době spojkou mezi ministerstvy obrany a spravedlnosti a koordinátorem hodnocení škod, pro New York Times článek s názvem "Nevěřte tomuto špionovi" a své hodnocení Pollarda uvedl také v příspěvku předneseném na Národním summitu k přehodnocení zvláštních vztahů mezi USA a Izraelem 7. března 2014.
Bowman potvrdil jedinečné škody způsobené Pollardem a poznamenal, že neexistoval žádný jiný americký špion, který by poskytl "informace v takovém množství a kvalitě jako Jonathan Pollard". Pro ty, kdo narážejí na antisemitismus, aby odůvodnili své tvrzení, že s Pollardem bylo zacházeno nepřiměřeně přísně, Bowman poznamenává, že nešlo o běžný špionážní případ. Odsouzení bylo podle zvláštního zákona 18 US Code 194, který chrání informace týkající se, cituji:
"jaderných zbraní, vojenských kosmických lodí nebo satelitů, systémů včasného varování, nebo jiných prostředků obrany, nebo odvety proti útoku velkého rozsahu, dále válečných plánů, komunikačních zpravodajských, nebo kryptografických informací."
Jinými slovy, informace, které by Spojené státy učinily zranitelnými vůči útoku nepřítele nebo by omezily jejich schopnost reagovat. Jak víme, Pollard Izraelcům předal podrobné informace o ústředí organizace pro osvobození Palestiny v Tunisku, ale předal jim také dokumenty o umístění a výrobní kapacitě iráckých a syrských továren na výrobu chemických zbraní, plány pravidelných operací Organizace pro osvobození Palestiny, sovětské dodávky zbraní do arabských států nepřátelských vůči Izraeli, informace o sovětských stíhačkách, nebo informace o pákistánských programech jaderných zbraní.
Pojďme ale prozkoumat podrobněji, jaké dokumenty Pollard vlastně ukradl a prodal. Předtím ale musím vysvětlit systém utajení amerických zpravodajských rozvědek, abychom porozuměli úplným souvislostem.
Americké zpravodajské služby mají tři stupně utajení: důvěrné, tajné a přísně tajné. Za označením přísně tajné se skrývá zvláštní označení nazvané citlivé utajované informace [SCI]. SCI představuje nejvyšší stupeň utajení největších amerických zpravodajských tajemství. SCI, které přesahuje dokonce i nejvyšší bezpečnostní prověrku, omezuje přístup k jednotlivým složkám pouze na ty, kteří je prokazatelně "potřebují znát". Přidání "kódového slova" k přísně tajnému SCI stupni utajení omezuje přístup nejen na osoby s prověrkou na stupeň přísně tajné, ale také na osoby s oprávněním pro konkrétní kódové slovo.
Jako klíčový analytik v Úřadu námořního zpravodajství měl Pollard přístup k mnoha nejcitlivějším zpravodajským projektům a denním kabelovým depeším SCI s více kódovými slovy. Podle prohlášení tehdejšího amerického ministra obrany Caspara Weinbergera, bylo Pollardovým izraelským nadřízeným doručeno "více než 1000 neredigovaných zpráv a kabelogramů", z nichž značný počet byl nejen přísně tajný, ale i "citlivý na kódová slova". Tyto zprávy a telegramy obsahovaly odkazy na zdroje.
Poskládáním těchto depeší dohromady mohl zahraniční zdroj teoreticky zúžit identitu konkrétních zahraničních zdrojů. Přesto dosud žádný americký zpravodajský agent nebyl Pollardovým prozrazením skutečně poškozený, jak připouštějí zpravodajské zdroje. Skutečné poškození zdrojů je důležitým faktorem při posuzování škod.
Jednoduše mnoho dokumentů, které Pollard předal Izraeli, byly originály, které obsahovaly podrobnosti o zdrojích a identifikaci amerických agentů v zahraničí, což je mohlo ohrozit na vyzrazení a logicky na životě. To, že k tomu nedošlo, bylo jen štěstí. Kromě toho Pollard předal Izraelcům více než 800 neredigovaných zpráv a publikací. Na mnoha zprávách a publikacích, některé z nich měly desítky stran a obsahovaly satelitní snímky, se také objevovala výmluvná identifikace zdroje. Tyto publikace jsou obvykle redigované, aby byly chráněné zdroje a metody, a teprve poté jsou sdíleny se zpravodajskými službami jiných zemí na základě výměny za požadované informace nebo jinou cennou pomoc. Přijímající země jsou povinné tyto informace chránit.
Pollardovo odhalení znamenalo, že Amerika ztratila páku na výměnu informací s izraelskými zpravodajskými službami. Ještě důležitější však bylo, že Izrael byl podezřívaný z toho, že tyto informace znovu upravil a poté sám obchodoval s jinými zpravodajskými službami na základě vlastních podmínek. Washingtonu vadilo, že jeho tajné informace už nebyly pod kontrolou Ameriky. Teoreticky mohly skončit kdekoli, včetně Moskvy, jako vyjednávací žeton, zatímco se Izrael snažil osvobodit sovětské Židy.
Jedním z největších zkopírovaných dokumentů byl speciální Sborník dokumentů americké zpravodajské komunity, utajovaný jako tajný. Tento sborník dokumentů Izraelcům přesně popisoval, kolik informací Washington zatajoval podle izraelsko-americké dohody o sdílení zpravodajských informací z března 1982, která byla hluboce omezená poté, co Izrael bombardoval irácký jaderný reaktor Osirak.
Mezi nejcitlivější materiály patřily zprávy z Letecké průzkumné eskadry TWO šesté flotily s kódovým označením VQ-2, která sídlila ve španělské základně Rota. Předmět předsunuté letky zněl: "Dodáváme našim silám kritické elektronické bojové informace: Kdykoli a kdekoli!"
V Pollardově době VQ-2 nepřetržitě nasazovala letouny EA-3B Skywarriors a později letouny EP-3E ARIES pro elektronický odposlech ve Středomoří. VQ-2 poskytoval neocenitelné zpravodajské informace během jomkipurské války v roce 1973, evakuace Bejrútu v letech 1982 až 1983 a amerického přesného nočního bombardování Libye v dubnu 1986. O tomto americkém bombardování Libye z dubna 1986 jsem hovořil v mé nedávné libyjské trilogii.
Poskytnutím neredigovaných depeší VQ-2, které odhalovaly americké metody získávání informací o čase a místě, Pollard umožnil Izraeli prakticky sledovat vlastní americké zpravodajské kapacity ve Středomoří a dokonce i nad samotným Izraelem. To mělo zásadní význam při izraelském bombardování ústředí Organizace pro osvobození Palestiny v Tunisu v listopadu 1985 pod krycím názvem Operace dřevěná noha, které záviselo na tom, že se izraelské letouny F-15 vyhnuly americkým i arabským odposlouchávacím stanovištím nad severní Afrikou.
Součástí Pollardových dokumentů byl také masivní desetisvazkový manuál RASIN pro Izrael. RASIN je zkratka pro Radio and Signal Intelligence, rádiové a signální zpravodajství. Tato drahocenná příručka je mezi americkými zpravodajci známá jako takzvaná bible. Příručka RASIN totiž podrobně popisuje celosvětový profil amerického odposlechu, frekvenci po frekvenci, zdroj po zdroji, geografický výsek po geografickém výseku. RASIN byl v podstatě kompletní plán amerického signálního zpravodajství. Zmiňuju to proto, že jsem o signálovém zpravodajství kompletně hovořil v mém dvoudílném dokumentu Špionáž západních rozvědek, který také rozhodně doporučuju k poslechu. Jinými slovy, RASIN byl prostě průvodce fyzickými parametry každého rádiového signálu, který americká NSA zachycovala, průvodce tím, jak NSA sledovala vojenskou komunikaci, a to nejen izraelskou, ale všech zemí, včetně Sovětského svazu. RASIN měl deset svazků a Pollard dal svým izraelským nadřízeným každou jeho stránku.
Pollardovi nadřízení požadovali, aby Pollard vyhledal a okopíroval nejaktuálnější vydání. Někteří odhadují, že ztráta příručky RASIN stála Ameriku miliardy dolarů a mnoho let, během kterých musela kompletně přestavět a přebudovat své celosvětové odposlouchávací operace.
Na tom všem si můžeme vyprojektovat a představit skutečný dosah špionských aktivit Jonathana Pollarda, že se vůbec nejednalo o pár nějakých dokumentů, ale zasáhl srdce amerických rozvědek, a proto ředitelé CIA James Woolsey a George Tennet chtěli, aby shnil ve vězení. Čtyři admirálové ve výslužbě, všichni z nich působili jako ředitelé americké námořní rozvědky, napsali pro Washington Post článek, ve kterém uvedli, že Pollard nabídl přísně tajné dokumenty třem dalším zemím, než se dostal k Izraelcům. Později bylo oznámeno, že těmito zeměmi byly Pákistán, Jihoafrická republika a Austrálie.
Někteří tvrdí, že se Američané jen snažili pošpinit Pollarda zvětšením toho seznamu, ale pojďme si to detailně rozebrat.
Jihoafrická republika
Zmínil jsem šetření tehdejšího koncipienta amerického nejvyššího soudce Arthura Goldberga, tím koncipientem tehdy byl Alan Dershowitz, pozdější právník a poradce Donalda Trumpa, který provedl šetření a 15. ledna 1990 uvedl, že Pollard neměl s Jihoafrickou republikou nic společného. Jenže vyšetřovatel Námořní vyšetřovací služby Ronald Olive tvrdil, že Pollard předával utajované informace do Jihoafrické republiky. Byly to tedy jednoznačné důkazy plynoucí z vyšetřování, žádné špinění Pollarda to nebylo.
Pákistán
Snad nejodvážnější ze všeho bylo, že se Pollard pokusil přesvědčit jednoho novináře, aby mu pomohl prodat přísně tajné materiály do Pákistánu. Olive vypráví, jak novinář odmítl a Pollard novináři řekl: "No, můžeme to někomu prodat". Pollard přiznal, že se mu nezávisle podařilo předat přísně tajný dokument pákistánskému diplomatovi, který Pollarda následně odmítl. Vyšetřovatel Námořní vyšetřovací služby Ronald Olive také tvrdil, že prostřednictvím třetí osoby se Pollard několikrát pokusil prodat utajované informace Pákistánu. Také nezvratné a nezpochybnitelné důkazy.
Austrálie
Totiž samotné australské úřady ještě během Pollardova procesu, oznámily Pollardovo vyzrazení utajovaných amerických dokumentů jednomu ze svých agentů, důstojníkovi australského královského námořnictva, který byl zapojený do programu výměny personálu námořnictva mezi Amerikou a Austrálií. Australský důstojník, znepokojený tím, že mu Pollard opakovaně vyzrazoval údaje opatřené doložkou Zákaz přístupu cizích osob, oznámil tuto indiskreci svému velení, které ho následně odvolalo z jeho pozice v Americe. Australané se totiž obávali, že by tato odhalení mohla být součástí "lsti CIA".
Sovětský Svaz
Četné zpravodajské zprávy o sovětských raketových systémech, které Pollard dodal, odhalovaly způsob, jakým Amerika analyzovala sovětské zbraně. Jinými slovy, jednalo se o roční zápisky zpravodajských důstojníků šesté flotily amerického námořnictva, ve kterých zaznamenávali všechna svá pozorování sovětských letadel, lodí a ponorek ve Středozemním moři. Poskytl dokumenty o tom, jak námořní rozvědka sledovala sovětské ponorky. Mnoho těchto dokumentů se dostaly do Moskvy prostřednictvím špiona KGB v Mossadu, který byl později také zatčený.
Možná ale samotní izraelští představitelé předali Sovětskému svazu tyto dokumenty výměnou za to, že umožní většímu počtu Židů emigrovat do Izraele. Mezi důstojníky zpravodajské komunity takové podezření skutečně vyvstalo, ale samozřejmě nikdo nemá konkrétní důkazy, že tomu tak opravdu bylo. Proběhly informace, že Pollardovi nadřízení ho požádali, aby získal určité typy dokumentů, které se zdály být pro Izrael málo užitečné, ale pro Sovětský svaz měly velkou hodnotu.
Jak jsem zmínil, Pollard také poskytl Izraelcům Příručku pro notaci rádiových signálů, která obsahovala podrobnosti o tom, jak Spojené státy shromažďovaly zpravodajské informace o signálech, a také známé parametry systémů používaných Sovětským svazem. Tyto informace by protivníkovi umožnily vyhnout se sběru americkými rozluštiteli kódů, a pokud by se dostaly do rukou sofistikovaného protivníka, jako byli Sověti, umožnily by proniknout do amerických systémů.
Bývalý ředitel CIA William Casey a další se domnívali, že Izraelci poskytli Sovětskému svazu alespoň část ukradených informací výměnou za urychlenou emigraci ruských Židů, jak jsem před chvilkou zmínil.
Čína
Pollard také ukradl utajované dokumenty týkající se Číny jménem své manželky, která tyto informace využívala k prosazování svých osobních obchodních zájmů a uchovávala je v domě, kde je vyšetřující orgány objevily, když Pollardova špionážní činnost vyšla najevo. Vládní vyšetřování také odhalilo, že Pollard poskytl některým svým známým utajované americké dokumenty, které získal prostřednictvím zdrojů amerického námořnictva. Utajované dokumenty, které obžalovaný předal dvěma takovým známým, z nichž oba byli profesionálními investičními poradci, obsahovaly utajované ekonomické a politické analýzy, o nichž se Pollard domníval, že pomohou jeho známým poskytovat investiční poradenství jejich klientům.
Pollard sice připustil, že ačkoli za neoprávněné předání utajovaných informací výše uvedeným známým nedostal zaplaceno, doufal, že bude nakonec odměněný prostřednictvím obchodních příležitostí, které by tyto osoby mohly Pollardovi zprostředkovat, až nakonec opustí svou pozici u amerického námořnictva. Ve skutečnosti byl Pollard v době, kdy jim poskytl utajované informace, zapojený do probíhajícího obchodního podniku se dvěma z těchto známých. Pollard se dokonce také přiznal k tomu, že se pokusil naverbovat bývalého spolubydlícího z vysoké školy, aby špehoval pro Izrael a vydělával 2000 až 3000 dolarů měsíčně.
Afghánští mudžahedíni
Jednou z hlavních osob, která hrála v Pollardově špionáži významnou roli, byl novinář Kurt Lohbeck. Po odsouzení za předání šeků v Novém Mexiku v roce 1977 si odseděl sedm měsíců ve vězení, ale v roce 1985 už měl smlouvu s večerními zprávami CBS. Lohbeck přiznal, že byl připravený v případě potřeby vypovídat o své účasti na Pollardově neúspěšné snaze zprostředkovat v roce 1985 prodej zbraní pro povstalce v afghánské válce. Na jedné schůzce se zahraničním diplomatem se Pollard podle Lohbecka vydával za vysoce postaveného pracovníka CIA.
Lohbeck, který byl v té době hlavním zpravodajem CBS na bojišti v afghánské válce, uvedl, že Pollard jemu, a tím i CBS, poskytl velké množství tajných amerických dokumentů týkajících se války. Řekl také, že Pollard s ním nikdy nemluvil o Izraeli ani nenaznačil žádné zvláštní city k tomuto státu. "Nikdy jsem od Jaye neslyšel nic politického," dodal Lohbeck, "kromě toho, že se snažil vystupovat jako reaganovec. O Izraeli nepadlo ani slovo. Jayovým jediným zájmem bylo vydělat spoustu peněz," dodal Lohbeck.
Vládní obvinění proti Pollardovi zahrnovalo i další jeho neúspěšné pokusy o zprostředkování obchodů se zbraněmi s Jihoafrickou republikou, Argentinou, Tchaj-wanem, Pákistánem a Íránem. Jak vidíme, Pollard rozhodně nebyl žádné neviňátko.
Pollard a antisemitismus
Někteří se přeli o tom, že Jonathan Pollard byl potrestaný neprávem ne proto, že špehoval, ale proto, že špehoval pro Izrael. Měli za to, že Jonathan Pollard byl obětí bezpráví, a dodávali, že pokud by Pollard nebyl Žid, a nešpehoval by pro židovský stát, nedostal by takový trest, jaký dostal. Je to klasická výmluva na antisemitismus, který Židé využívají jako kladivo a štít proti jakékoli kritice nebo obvinění. Vy nás nemáte rádi, protože jsme Židé, a vy jste antisemiti.
Ocituji definici antisemitismu podle International Holocaust Remembrance Association:
"Antisemitismus je určité vnímání Židů, které se může projevovat nenávistí vůči nim. Rétorické a fyzické projevy antisemitismu jsou namířené proti židovským nebo nežidovským osobám nebo jejich majetku, proti institucím židovské komunity a náboženským institucím."
Jinými slovy jakákoli kritika Židů je považovaná za antisemitismus. Toto dogma nebo paradigma se snaží ukotvit v mentalitě uvažování západního světa. Tato směšně vágní definice má zjevně za cíl ukončit svobodné vyjadřování o židovské politické moci a způsobu, jakým Židé ovládají západní politiku ve prospěch Izraele. O čem se nesmí diskutovat, to nelze zpochybnit ani kritizovat, což je přesně způsob, jakým organizované židovstvo chce, aby se věci měly. Tento mentální štít strachu kritizovat Židy se pěstuje v hlavách světových národů od Druhé světové války.
Podobný mentální štít využívají i čeští cikáni, kdykoli je kritizujete. Zkuste kritizovat cikány, okamžitě budete rasisti a extrémisty. Jsou to takzvané privilegované menšiny, které se snaží vystavět kolem svých etnik obranné hradby proti jakékoli kritice. Když se někdo k těm hradbám přiblíží, vystřelí po něm šípy antisemitismu, rasismu nebo extrémismu. Je to takový mediální trik na mentální psychomanipulativní úrovni, který bychom měli umět pojmenovat, a začít s ním technicky pracovat, jinak se z té naprogramované obavy nikdy nevymaníme.
Bohužel, tato definice antisemitismu se ukotvuje a institucionalizuje. Už v roce 2005 přijalo Monitorovací středisko Evropské Unie pro rasismus a xenofobii, dnes Agentura Evropské Unie pro základní práva, pracovní definici antisemitismu, která se stala standardní definicí používanou po celém světě, včetně Evropského parlamentu, britské College of Policing, amerického ministerstva zahraničí, amerického senátu a 31 zemí sdružených v Mezinárodní alianci pro připomínání holocaustu.
V roce 2016 se vlivný Výbor pro vnitřní záležitosti Dolní sněmovny připojil k dlouhodobé výzvě organizace Campaign Against Antisemitism, aby britská vláda a její agentury i všechny politické strany oficiálně přijaly mezinárodní definici antisemitismu, načež britská vláda tuto definici oficiálně přijala. Jinými slovy, tisíce právních a legislativních odborníků si přečetly definici International Holocaust Remembrance Association, a nereagovaly na ni nedůvěřivým smíchem, ale výkřiky "Slyšíme a posloucháme!".
Pro všechny rozumné a objektivní lidi však tato definice odhaluje organizovanou židovskou komunitu jako nesmiřitelné nepřátele nejen svobody slova, ale i samotných pojmů pravda a objektivní realita. Dokonce i někteří členové židovské elity mají proti definici International Holocaust Remembrance Association námitky.
Profesor David Feldman, ředitel Pearsova institutu pro studium antisemitismu na Londýnské univerzitě, prohlásil, že "vláda by neměla vnucovat [tuto] chybnou definici antisemitismu univerzitám".
Podle Jewish Chronicle byl profesor David Feldman "pokárán" svými kolegy z Pearsova institutu. Významní židovští právníci sir Stephen Sedley a sir Geoffrey Bindman byli dvěma ze signatářů dopisu v deníku Guardian, ve kterém se uvádí, že "právně zakotvené právo na svobodu projevu je podkopáváno vnitřně nesoudržnou právně nezávaznou pracovní definicí antisemitismu".
Nicméně postupujme podle jednoznačných měřítek, a vyvarujme se prosím jakýchkoli invektiv na Židy. Musíme postupovat technicky, tedy jméno, pozice, židovská příslušnost. Stejně jako když prohlásíme, že papež František je Křesťan nebo Muneeb Hasan Alrawi je Muslim.
Je to normální? Je to normální. Proč někomu vadí označení Žid? Jsou snad Židé svaté krávy v Indii, které se nesmí nejen kritizovat, ale dokonce ani označovat jejich náboženství? Vždyť je to naprosto zcestné. Čeho se proboha bojíme?
Nedávno jsem tu provedl analýzu v mém dvoudílném cyklu Izraelský jaderný program. Dále v první části dvoudílného pořadu o Druhé světové válce, jsem přeložil kompletní projev Benjamina Freedmana, který pojmenoval světové židovské organizace, které stály ve stínu obou světových válek. Snad nejvýbušnější a zcela potlačovaný aspekt úzkého vztahu mezi Židy a komunismem se týká tvrzení, že Jacob Schiff a další přední mezinárodní židovští bankéři patřili k předním finančním podporovatelům bolševické revoluce.
Někomu by se to mohlo zdát jako naprosto absurdní antisemitismus a konspirace, ale když pátráme v archivech, zjistíme, že je to naprostá pravda. Například v knize The "Jewish Threat" (Židovská hrozba) od Josepha W Benderského shrnuje svůj dlouholetý archivní výzkum a dokládá, že Schiffova finanční podpora bolševikům byla široce uváděná v dobových spisech americké vojenské rozvědky, přičemž britská rozvědka zaujímala stejné stanovisko.
Studie Kennetha D Ackermana z roku 2016 s názvem Trockij v New Yorku 1917, popisuje z velké části stejný materiál. V roce 1925 tyto informace zveřejnil britský Guardian a brzy byly široce diskutované a přijímané po celá dvacátá a třicátá léta v mnoha významných mezinárodních médiích.
Naomi W Cohenová v její knize Jacob Schiff z roku 1991 věnuje několik stránek shrnutí různých příběhů o Schiffových silných bolševických vazbách, které byly už dříve publikované v předních amerických periodikách. Takže když zkonstatujeme, že židovští bankéři podporovali bolševickou revoluci, je to prostě historický fakt, a žádný antisemitismus, proboha. Jsou to informace od vysoce důvěryhodných pozorovatelů, důstojníků amerických a britských zpravodajských služeb a významných mezinárodních novinářů.
Židovský kapitalista Jacob Schiff se sídlem v Americe skutečně pomáhal židovskému komunistovi Leonu Trockému se sídlem v Rusku v dlouhé kampani židovských organizací za svržení cara kvůli jeho židovské politice. Je to prostě normální. V různých prostředích Židé sledují různé strategie, aby dosáhli veledůležitého cíle (Co je pro Židy nejlepší). A k tomu použili i Jonathana Pollarda. Shromažďoval takové informace, které Židé v Izraeli potřebovali k hájení svých domácích strategií a zájmů. Proč to někomu připadá za nenormální. Setřeme ten neprůhledný pel, a hodnoťme tyto informace bez emocí a hlavně beze strachu z vágního označení antisemitismu. Hodnoťme a posuzujme to technicky, bez jakýchkoli invektiv a animozit, jen jako objektivní fakta.
Statečný Izrael proti hordě Arabů?
Populární vyprávění o statečném malém Izraeli, který vítězí nad hordami krvelačných Arabů, se zmocnilo západní představivosti, přestože je téměř v každém detailu zjevně nepravdivé. Tento narativ se zmocnil i mysli Jonathana Pollarda. Největším úspěchem Izraele je ovšem něco jiného. Je to jeho schopnost nechat věci zmizet.
Všechno začalo v červnu 1967, kdy Izrael zaútočil na USS Liberty, lehce vyzbrojenou, ale dobře identifikovatelnou americkou námořní loď plující v mezinárodních vodách pod velkou americkou vlajkou. Stíhací bombardéry a torpédové čluny se snažily loď potopit a zničit záchranné čluny, aby nikdo neunikl. Při střetu zahynulo 34 amerických vojáků a dalších 171 bylo zraněno, než se hrdinnou obranou posádky podařilo americké plavidlo zachránit.
Prezident Lyndon Johnson, který prohlásil, že raději uvidí loď potopenou, než aby uvedl do rozpaků svého přítele Izrael, zahájil utajování, které trvá dodnes. Neexistoval žádný legitimní soud, který by útok vyšetřil, a když kapitán lodi obdržel za své hrdinství medaili cti, byla mu udělena tajně ve washingtonském námořním dvoře, nikoli otevřeně v Bílém domě. Izrael a zástup jeho apologetů rozhodně vědí, jak případné trapasy zahladit. Na tomto příkladě jsem chtěl jen demonstrovat vliv Izraele v Americe, v jehož pozadí stál Jonathan Pollard.
A samozřejmě to zdaleka není pouze v Americe. V Británii napsal bývalý ministr zahraničí sir Alan Duncan paměti, v nichž obviňuje proizraelské lobbisty z "nejodpornějšího vměšování" do britské politiky a zároveň z překrucování zahraniční politiky země na Blízkém východě ve prospěch židovského státu.
Alan Duncan také tvrdil, že Konzervativní přátelé Izraele se "rozzuřili" a zablokovali mu možnost stát se ministrem pro Blízký východ na ministerstvu zahraničí. Alan Duncan byl dlouho hlavním terčem izraelské lobby. V roce 2017 odhalil dokument Al-Džazíry manévry proizraelských skupin, které spolupracovaly s izraelským velvyslanectvím v Londýně s cílem "sundat" Duncana a také předsedu Labouristické strany Jeremyho Corbyna.
Podle Alana Duncana konzervativní organizace Přátelé Izraele, která otevřeně prosazuje zájmy cizí země, úspěšně prosazovala "Netanjahuův pohled na izraelskou politiku do britské zahraniční politiky". Duncanova kniha vyšla v době, kdy se objevila další zpráva o tom, jak skupina nazvaná "britští právníci pro Izrael" jednající jménem izraelské vlády pozměňovala materiály obsažené v učebnicích pro střední školy.
Podle prohlášení společnosti Pearson, největšího vydavatele školních učebnic ve Velké Británii, společnost pozastavila vydávání dvou učebnic v reakci na "osmistránkovou zprávu, kterou vypracovali odborníci na Blízký východ, profesoři John Chalcraft a James Dickins, a která zjistila stovky změn v učebnicích, které v drtivé většině upřednostňují izraelský narativ a odstraňují nebo nahrazují pasáže podporující palestinský narativ".
Takže, kdo nám tady přepisuje školní učebnice? Kdopak to jenom může být? Raději to ani nevyslovujme, aby nás někdo neobvinil z antisemitismu. V těchto případech je to ale černé na bílém, dokonce od britského ministra zahraničí. Co více ještě chceme? Britové samozřejmě historicky věděli, co jsou Židé zač už od belfórské deklarace z roku 1923, a věděli, jaké teroristické útoky Židé páchali ve 40. letech, když Palestina byla stále v mandátním držení Británie. Probíral jsem to v prvním díle mého pořadu Izraelský jaderný program. Jonathan Pollard byl jedním z koleček, které umožňovalo Izraeli vykonávat svou agendu, strategie a zájmy.
Závěr
Vysocí zpravodajští důstojníci a úředníci, kteří se podíleli na vyhodnocování škod, které Pollard způsobil, se shodují na tom, že Pollard byl nejškodlivějším špionem od dob, kdy Rosenbergova špionážní skupina vyzradila ve čtyřicátých letech minulého století Sovětům americká jaderná tajemství. Shodli se také na tom, že Pollard odhalil celé systémy sběru zpravodajských informací a odstrašování, které musely být znovu vytvořené nebo opuštěné za cenu miliard dolarů. A v neposlední řadě se shodli na tom, že Pollard, který nikdy neprojevil skutečnou lítost nad tím, co udělal, by nikdy neměl být propuštěný z vězení.
Každopádně i po propuštění si myslím, že Jonathan Pollard bude vnímaný jako nešťastný člověk, který se pokusil udělat něco, o čem věřil, že to z něho udělá hrdinu, zatímco se ukázalo, že to byla velmi špatná volba. Pollard udělal to, co udělal, a nic hrdinského to nebylo. Ovšem všichni věděli, že pokud by zemřel ve vězení, pak by to z něj hrdinu a mučedníka udělalo. Proto byl v roce 2015 propuštěný, a po pěti letech mohl odjet do Izraele.
Pořad o Jonathanu Pollardovi skončím jeho vlastními slovy, které pronesl v jednom z jeho rozhovorů z vězení předtím, než byl propuštěný:
"Za posledních sedmnáct let jsem se toho strašně moc naučil. Dost jsem vyrostl. Naučil jsem se celý pojem důsledků. Mým jediným zájmem, až, a jestli se dostanu ven, je vést co nejproduktivnější život. Rád bych to nechal za sebou. Tenhle případ a všechno, co s ním souvisí, je pro mě zdrojem nefalšované, bezvýhradné hrůzy. Nemám v úmyslu psát knihu, poskytovat rozhovory o zpravodajských záležitostech nebo útočit na ty, kteří neuspěli s urychlením mého propuštění. Po mém propuštěníje celý tento případ a vše, co s ním souvisí, z mého pohledu poslán na smetiště dějin. Můj život byl zcela zničený. Lidé, které mám rád a na kterých mi záleží, byli zničení. Pro mě je to kryptonit. Raději budu jíst prach Izraele jako žebrák a budu se svou ženou, než abych pokračoval v této strašné existenci, kterou nyní trpím. Jsem velmi malá osoba v průběhu židovských dějin, v průběhu existence našeho národa, jsem pouhý střípek na obrazovce radaru."
Jonathan Pollard byl tedy v roce 2015 podmínečně propuštěný a v roce 2020 odletěl do Izraele. Tím jeho příběh skončil. Pollard v naději, že nové americké administrativě vrazí trn do paty, vyzval včlánku z 26. března 2021 všechny Židy, kteří v současnosti mají národní bezpečnostní prověrku, aby špehovali ve prospěch Izraele. Změnil se tedy Jonathan Pollard? Odpověď zní, vůbec ne.