Jonathan Pollard je nejspornějším špehem v americké historii, protože udělal něco, co nikdo jiný před ním neudělal. Prováděl špionáž na Spojených státech amerických pro Izrael. Byl to velmi vážný případ špionáže, velice závažný. Jonathan Pollard nepředával pouze vybrané informace, které by mohly Izrael zajímat. Byl přímo vysavačem na informace. Pollard předal Izraeli tisíce důležitých amerických dokumentů, což napjalo vztahy mezi oběma blízkými spojenci.
Pollardově případu se věnovaly stovky hlubokých vyšetřování v časopisech a televizních reportážích, které zkoumaly jeho drobnosti. Ačkoli nekonečné Pollardovy intriky nikdo nikdy nevyřeší, nad všemi ostatními se tyčí jedna strašidelná otázka: proč byl Jonathan Pollard tak dlouho vězněný?
Vzhledem k tomu, že většina příběhu, který propagují mainstreamová média, je zcela nepravdivá, a dokonce pokrytecká, je důležité opravit tento oficiální narativ o Pollardovi, a ukázat, kým přesně Pollard byl a jaké škody napáchal, abychom se vyhli revizionistickému charakteru utváření historie.
Ti, kdo volali po Pollardově propuštění z vazby jak v Izraeli, tak mezi přáteli Izraele v Americe, by si měli vzít příklad z toho, jak sám Izrael zacházel s Mordechajem Vanunem, který v roce 1986 odhalil existenci izraelského jaderného arzenálu.
Byl zdrogovaný a unesený Mosadem z Itálie, odsouzený v tajném procesu a strávil 18 let ve vězení, z toho 11 let na samotce. Od svého propuštění v roce 2004 nesměl opustit Izrael ani hovořit s novináři a byl několikrát znovu zatčený.
Kompletní příběh špiona Mordechaje Vanunua jsem pokryl ve druhém díle cyklu Izraelský jaderný program. Dnes vám budu vyprávět příběh Jonathana Pollarda, největšího izraelského špiona všech dob.
Dětství a dospívání Jonathana Pollarda
V průběhu 18 měsíců Jonathan Pollard prodal Izraeli tisíce tajných dokumentů. Někteří se domnívají, že jeho zrada byla jedním z nejvážnějších porušení bezpečnosti v americké historii. Jonathan Pollard strávil ve vězení 27 let za předávání tajemství Izraeli, spojenci Spojených Států. Pravdou je, že si odseděl téměř dvakrát tolik, co jakýkoli jiný Američan, který kdy špehoval pro spojence Spojených Států.
Jonathan Jay Pollard se narodil 7. srpna 1954 v texaském Galvestonu jako nejmladší ze tří dětí mikrobiologa doktora Morrise Pollarda a hospodyně Molly Pollardové. V roce 1961, když bylo Jonathanovi pouhých 7 let, se rodina odstěhovala do South Bendu v Indianě, kde otec nastoupil jako profesor na univerzitě.
Ve škole dosahoval vynikajících výsledků, byl i hudebně nadaný, ale mezi ostatními dětmi nebyl příliš oblíbený. Tuto nevraživost spolužáků přičítal svému židovskému původu a jeho vřelý vztah k Izraeli se ještě více vystupňoval.
Jonathan byl totiž společně se svými sourozenci, bratrem Harveyem a sestrou Carol, vychovávaný v duchu uvědomování si vlastního židovství a velké citlivosti na antisemitismus. To dokresluje skutečnost, že už v raném dětství měl Jonathan Pollard silný vztah k jeho židovskému dědictví.
Od dětství snil o tom, že se stane zvědem pro Izrael. Už v dětství prý často mluvil o tom, jakým by byl hrdinou, kdyby špehoval pro Izrael. Jak by byl oslavovaný, byl prý velmi neurotický kolem této představy. Tato představa začala brzy po jeho bar micvě.
Bar Micva je židovský náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž, který na sebe přijímá odpovědnost za dodržování micvot, tedy přikázání. V jeho 14 letech v roce 1968, ho jeho otec vzal sebou při jedné pracovní cestě do Evropy, kde navštívili Dachau, jeden z neblaze proslulých táborů smrti z Druhé světové války. Návštěva takového místa jako je Dachau se na Jonathanovi velmi podepsala. Hrůza z toho nesmazatelně poznamenala jeho mladou mysl, a vskutku jak víme, Izraelité říkají nikdy znovu. A totéž si říkal Jonathan, nikdy znovu, a ne pod mým dohledem.
O dva roky později, v roce 1970 Pollard poprvé navštívil Izrael v rámci letního programu Weizmannova technologického institutu pro středoškoláky v Rehovotu. Během tohoto pobytu byl hospitalizovaný po rvačce s jiným studentem. Jeden z vědců Weizmannova institutu vzpomínal, že Pollard za sebou zanechal, cituji:
"pověst labilního výtržníka, nejhoršího případu tohoto druhu v historii letního tábora".
Pollard snil dlouho o imigraci do Izraele. Po návratu domů se snažil uskutečnit svůj sen, vystěhovat se do Izraele. Na radu rodičů se ale rozhodl nejprve ukončit své vzdělávání. Na Stanfordské univerzitě v kalifornském Palo Altu se zapsal na studium medicíny, později ale přestoupil na katedru politických věd.
Stal se dokonce známým pro svůj zájem o vojenskou historii. Zbožňoval zejména špionážní romány, kterých přečetl stovky. Právě tady na Stanforské univerzitě Pollard vyjádřil své fantazie při hraní válečných her. Jeho přátelé mu říkali plukovník Pollard. Vymýšlel si příběhy o své roli v izraelské tajné službě. Jonathan třeba říkal studentům na koleji, že pracoval pro Mosad, což je poněkud bizarní už jen proto, že to říkal. Snažil se tímto způsobem ukázat, že byl někdo lepší, nebo že byl tajným agentem. Třebaže tajný agent, když o sobě roztrubuje všude kolem, že je tajný, tak už jen tím tajným být přestane. Kdyby někdo byl tajným agentem Mosadu, nikomu by to přece nikdy neříkal.
V roce 1976 Pollard na Stanfordu z politických věd promoval. V jeho domovském South Bendu ve státě Indiana se po promoci přihlásil na právnickou školu, studia ale nedokončil. Po několika letech strávených na této Fletcherově právní škole v Indianě byl Jonathan Pollard připravený začít pracovat.
Pollardovy pracovní začátky
V roce 1977 byl Pollard odmítnutý u CIA s poukazem na možnost politické nespolehlivosti. Novinář Seymour Hersh v roce 1999 v časopise New Yorker napsal, že Pollard byl odmítnutý "poté, co test na detektoru lži a další vyšetřování odhalily, že je žvanil, jak se vyjádřil jeden z úředníků, a že zkreslil své údaje o užívání drog". Pollard totiž hojně užíval drogy mezi lety 1974 až 1978.
V kapitole o afghánských mudžahídech, kterým se Pollard pokusil prodat zbraně, se budu věnovat novináři, který byl takovým jednáním přítomný. Tím novinářem je Kurt Lohbeck. A tento novinář Kurt Lohbeck uvedl, že byl také připravený svědčit, pokud by byl požádaný, o Pollardově užívání drog, cituji:
"Jay hojně užíval kokain a neštítil se to dělat na veřejnosti. Prostě ho položil v řádcích na stůl."
Ovšem v roce 1979 ho přijala americká námořní rozvědka ve Washingtonu DC jako civilního analytika. Na druhé straně světa Izrael, Pollardova duchovní vlast, čelil vzrůstajícím nepřátelským akcím na Středním východě. V roce 1979 byla na Středním východě napjatá situace. Tehdy jak víme, probíhala revoluce v Íránu, ve které zvítězila vláda Ajatolláha Chomeiního, tedy vláda nepřátelská vůči Spojeným Státům. Brali americké zajatce. Narůstalo také napětí mezi novou íránskou vládou a iráckou vládou, což vyústilo ve válku těchto dvou zemí o rok později.
Takže v této části světa panovalo velké diplomatické víření a pochybnosti. Jedna věc byla jistá. Washington podporoval svého spojence Izrael. Amerika a Izrael vlastně v průběhu let spolupracovaly ohledně sdílení informací. Obšírně jsem základy a průběh této spolupráce pokryl v mém dvoudílném pořadu Izraelský jaderný program.
Jonathan Pollard se tedy usadil ve své práci civilního analytika v námořní rozvědce. Svými kolegy byl vnímaný jako velmi bystrý analytik. Ale také jako lhář, nebo přinejmenším někdo, kdo si o sobě a o svém životě vymýšlel úžasné historky. Tedy byl zajímavou osobností, ale nemohli jste vždycky věřit tomu, co říkal, ale navzdory tomu všemu byl pořád velmi chytrý.
Dva měsíce po Pollardově nástupu požádal technický ředitel námořní rozvědky Richard Haver o jeho propuštění. Stalo se tak po rozhovoru s nově přijatým zaměstnancem, ve kterém Pollard nabídl zahájení zpětné operace s jihoafrickou zpravodajskou službou a lhal o zapojení svého otce do CIA. Haverův šéf místo toho, aby Pollarda propustil, přeřadil ho na operaci civilního zpravodajství námořnictva HUMINT.
Pollard byl následně poslaný k psychiatrovi pro opětovné vymýšlení si historek (např. o spolupráci s jihoafrickou tajnou službou), posudek na něj ale vyzněl kladně a proto se vrátil na své nové místo.
Při přechodu na nové místo u skupiny TF-168 Pollard opět inicioval schůzku s někým vysoko ve velitelské hierarchii, tentokrát s admirálem Sumnerem Shapirem, velitelem Velitelství námořní rozvědky, o nápadu, který měl pro TF-168 a Jižní Afriku. Skupina TF-168 jeho nápady předala. Po schůzce Shapiro okamžitě nařídil, aby byla Pollardovi odebraná bezpečnostní prověrka a aby byl přeřazený na pozici, která není citlivá. Podle listu The Washington Post Shapiro Pollarda odmítl jako "blázna" a později řekl: "Kéž bych ho k čertu vyhodil".
Kvůli převedení na jinou práci Shapirův příkaz odebrat Pollardovi bezpečnostní prověrku proklouzl. Shapirova kancelář však následně požádala skupinu TF-168, aby Pollardovu důvěryhodnost prověřila CIA. CIA shledala Pollarda rizikovým a doporučila, aby nebyl využívaný v žádné operaci shromažďování zpravodajských informací. Pollardova prověrka byla snížená na stupeň Tajné. Pollard následně podal stížnost a pohrozil žalobou, aby získal zpět svou prověrku SCI, tedy přísně tajné, a následně začal dostávat vynikající hodnocení výkonnosti.
V roce 1982, poté co psychiatr dospěl k závěru, že Pollard netrpěl žádnou duševní chorobou, byla Pollardova prověrka opět zvýšená na stupeň SCI, tedy přísně tajné. Do roku 1981 byla jeho kariéra na vzestupu, a tehdy Pollard potkal začínající novinářku, jedenadvacetiletou Ann Hendersonovou z New Yorku. Jeho bývalá žena Ann popisuje, že to, co ji na Jonathanovi přitahovalo, byl jeho intelekt, jeho vystupování, gentlemanství a vlídnost. Oba navíc sdíleli lásku k Židovství a k Izraeli. I to jí přišlo velmi osvěžující ve městě jako Washington DC, kde prý v tu dobu nepanovalo proizraelské cítění.
Navzdory přátelským vztahům se Spojenými Státy, Izrael vždy rozeznával potřebu jednat ve svém vlastním nejlepším zájmu. V červnu 1981 v ranních hodinách, izraelské bojové letouny vletěly nedetekované do iráckého vzdušného prostoru, a provedly dobře organizovaný útok na Osirak, předpokládanou základnu jaderných zbraní. Tímto preventivním náletem Izraelci zničili veškeré Saddámovy jaderné zbraně, ačkoli sami Izraelci je nelegálně vyvíjeli už dlouhé roky v Dimoně na Negevské poušti.
Reakce Američanů byla tehdy asi taková, že Izrael v podstatě porušil mezinárodní právo. Neinformovali Američany o útoku předem. Spojené státy se rozhodly, že nemohly nadále spolupracovat s Izraelem, a nemohly jim nadále poskytovat informace o tom, co se v té části světa dělo ze strachu, že by mohli provést další podobné akce. Byla to tehdy nepříjemná situace mezi Izraelem a Amerikou. Trvalo to skoro dva roky, než se vztahy mezi americkou a izraelskou rozvědkou vrátily do starých kolejí.
V roce 1983 americký prezident Ronald Reagan podepsal dohodu, která formálně ustanovila výměnu důležitých informací mezi oběma spojenci. Takže toto byl v podstatě signál. OK, už jsou to dva roky od Osiraku, jsme připravení s vámi jednat jako dřív.
První kontakty Pollarda s izraelskou rozvědkou
V říjnu 1984, po určité reorganizaci zpravodajských oddělení námořnictva, se Pollard ucházel o místo analytika Velitelství námořní rozvědky a byl přijat. V tuto chvíli Jonathan Pollard dostal nové postavení v námořní rozvědce. Byl přesunutý na centrum protiteroristické ostrahy známé jako Atac. Toto protiteroristické pohotovostní středisko mělo vyjímečný přístup k informacím přicházejícím od CIA, NSA a ostatních organizací americké vlády. Středisko mělo také přístup k fotografiím, prostě prakticky ke všemu, co potřebovali.
Je tedy jasné, že když Jonathan Pollard přišel do Atacu, určitě koukal, jakoby to byl dům plný pokladů. Nepochybně to byla pokladnice teroristické rozvědky. Za nedlouho učinil Pollard rozrušující objev. Spojené Státy zadržovaly Izraeli informace, které byly podle Pollarda pro tohoto spojence životně důležité. Jonathan Pollard měl informace. Věděl, že ty informace, které měl, nebyly předávané do Izraele, a proto prý v noci nemohl spát. Někdy zaznívají argumenty, že se Pollard jen snažil pomoci izraelské bezpečnosti, a že Izrael opravdu potřeboval tyto informace. Ve skutečnosti to ale byla lež.
Pollard tehdy zdůraznil existenci protokolu o porozumění mezi dvěma národy, a byl prý velmi frustrovaný a rozčílený tím, že Amerika prý nedodržovala svoji část dohody s Izraelem. Jak vzrůstalo Pollardovo znepokojení, získal přístup k materiálům, které ho hluboce trápily. Irácké chemické továrny. Pokud jste ovšem poslouchali můj třídílný speciál Saddám Husajn, tak už jistě víte, že Američané Saddáma Husajna podporovali, dokonce ho vyškolili ve výrobě chemických a biologických zbraní, a dokonce mu americké chemičky poskytovaly plány pro výrobu takovýchto zbraní po celá 80. léta.
Pollard si tehdy představil, co by se stalo, kdyby Židé byli znovu zplynovaní těmito zbraněmi. Ozvala se jeho vzpomínka z Dachau, které navštívil s jeho otcem před 15 lety. Rozhodně byl ideologicky rozrušený. A ještě do toho koktejlu přimíchejte Pollardovo dřívější adolescenční chvástání, touhy fantazie, potřebu stát se hrdinou, potřebu splnit misi. Pro Pollarda nastal okamžik, kdy se jeho sny mohly stát skutečností. Pollard si totiž myslel, že byl v pozici, kdy by mohl zabránit dalšímu holocaustu.
V květnu 1984 se Pollard nabídl, že bude špehovat pro Izrael. Pomocí přítele Steva Sterna Pollard přichystal setkání ve washingtonském hotelu Hilton s plukovníkem Aviemem Sellou, izraelským válečným veteránem. Aviem Sella byl v té době v Americe na dovolené z pozice plukovníka, aby jako postgraduální student na Newyorské univerzitě získal magisterský titul v oboru počítačových věd.
Aviem Sella byl vedoucím pilotem při bombardování Osiraku, iráckého jaderného reaktoru. Z Pollardova pohledu to bylo jako setkání s bohem. Tohle byl ten pilot, který bombardoval jaderný reaktor v Iráku, byl to jakýsi národní hrdina. Když to hodně přeženu, bylo to jako setkání pubertální holky s Johnem Lennonem v době, kdy Beatles byli na vrcholu. Pro Pollarda to bylo takové „wau“, nemůžu uvěřit, že tu opravdu jsem, a on se mnou opravdu mluví.
Jako nováček ve světě špionáže byl Aviem Sella zpočátku ostražitý. Aviem Sella před první schůzkou informoval Josefa Jagura, vědeckého poradce na izraelském konzulátě v New Yorku. Josef Jagur byl ve skutečnosti spolupracovníkem izraelské rozvědné služby Lakam zabývající se vědeckou a průmyslovou špionáží. Sellovi bylo nařízeno vyčkat, zatímco Lakam shromažďovala o Pollardovi údaje. Na domluvené schůzce Pollard bez obalu Sellovi nabídl možnost poskytování utajovaných amerických zpravodajských materiálů Izraeli.
Aviem Sella na první schůzce jednal vyhýbavě, aby se nenechal zatáhnout do nějaké protiizraelské provokace. Postupem času ale nabyl přesvědčení, že Pollard svou nabídku mínil vážně. Všechno poté nahlásil Josefu Jagurovi. Rozhodnutí znělo přijmout Pollardovu nabídku.
Druhé setkání bylo domluvené o měsíc později, v červnu 1984 v georgetownském parku Damparton Oaks. Tady plukovník Aviem Sella dostal první ochutnávku Pollardova přístupu k tajnému zpravodajství. Ze své aktovky Pollard vytáhl satelitní fotografie zachycující destrukci iráckého jaderného zařízení. Aviem Sella, velitel tohoto náletu, tyto fotky nikdy předtím neviděl. Tady se mu poprvé dostaly do rukou tajné materiály. Měl smíšené pocity, protože v tuto chvíli dostal Aviem Sella do ruky příklad škod napáchaných náletem na Osirak, do kterého byl sám zapojený. A Sella si říkal, hm, Američané mi tohle nikdy neukázali, a co dalšího mě také neukázali?
V průběhu následujícího roku a půl se s katastrofickými následky střetnou Pollardovy povinnosti analytika americké rozvědky, a jeho tajný život ochránce židovského státu.
Pollardovi v Paříži a tajná operace s Izraelem
V listopadu 1984 Jonathan Pollard a jeho přítelkyně Anne odletěli na izraelské náklady do Paříže. Byl to kompliment od jeho izraelských šéfů špionáže. S přímým výhledem na Eifellovu věž se Jonathan a Ann zaregistrovali v hotelu Hilton. Poté se Pollard přihlásil na izraelské základně, kde poprvé potkal svého šéfa špionáže, legendárního Rafi Eitana.
K Rafaelu Eitanovi ještě pár vět za chvilku, ale abych netříštil tu Paříž. Zčistajasna se jeho sen stal skutečností. Jeden z nejoslavovanějších hrdinů všech dob. Dovedeme si představit, že v Paříži žil Jonathan Pollard svůj sen. Podle mě byly dny vyzvědačství tou nejšťastnější dobou v Pollardově životě. Jak byly rozvržené detaily operace, Pollardovi byly vyplacené peníze, a bylo mu řečeno o jeho cestovním účtu. V čem oni byli chytří, a v čem byl Pollardův kámen úrazu, bylo to, že si ty peníze vzal. To byla další věc, která proti němu byla vznesená. Stal se najatou osobou, to je to slovo. Nejen zrádce, ale také najatá osoba, protože přijal peníze za to, co udělal. Totiž Pollard zpočátku peníze za své služby odmítal s tím, že všechno dělal ze sympatií k Izraeli.
Takový agent je ale nespolehlivý, protože se může ze spolupráce kdykoliv vyvléknout, kdežto nad placeným agentem vždycky visí stín vydíratelnosti, pokud by odmítl spolupracovat. Proto byla v listopadu 1984 v Paříži dohodnutá jako plat pro Pollarda částka 1500 dolarů za měsíc, která později vyrostla na 2500 dolarů měsíčně.
Izraelci také koupili pro Jonathana diamantový prsten se safíry, aby ho věnoval Anne jako dárek k zásnubám. Později v létě roku 1985 byli Jonathan Pollard a Anne Hendersonová oddaní v italských Benátkách. Traduje se také pověstný hýřivý životní styl Jonathana Pollarda.
Oficiální vyšetřování odhalilo, že Pollard byl neustále na mizině, měl velké dluhy, půjčoval si peníze od kolegů a stejně rychle je utrácel. To samozřejmě souviselo i s nákladným koníčkem, kterým bylo užívání kokainu. Kokain je přecejen velmi drahou záležitostí. Po sečtení všech peněz vyšlo najevo, že Pollard si celkem přišel za 18 měsíců na 45000 dolarů. Peníze, které měl zřejmě ukryté na zahraničním účtě Izraelem, a ke kterým se dostal po jeho propuštění, do součtu nezahrnuju. V tu dobu se manželé Pollardovi chystali mít dlouhou, šťastnou, zdravou a úžasnou budoucnost naplněnou dětmi, naplněnou láskou, naplněnou oddaností a věrností jeden k druhému. Ale věrnost Jonathana Pollarda byla už tehdy směrovaná několika směry.
Ještě pár vět k šéfovi izraelského LAKAMu Rafaelu Eitanovi. Pokud jste poslouchali můj dvoudílný pořad Izraelský jaderný program, a věřím, že je takových z vás většina, určitě si pamatujete na obří krádež 600 kilogramů uranu ve zpracovatelském závodu v Pennsylvanii, což, jak tvrdil v roce 1976 tehdejší zástupce ředitele CIA Carl Ducke, tvořilo základ pro izraelské jaderné zbraně. Jednoduše Izraelci ukradli Američanům pod nosem 600 kilo uranu, který tvořil základ pro jejich jaderný arzenál. Tuto americkou společnost NUMEC, ze které Izraelci jaderný materiál ukradli, navštěvovali izraelští agenti. Jeden z nich byl právě náš Rafi Eitan, pozdější řídící orgán Jonathana Pollarda.
Rafi Eitan se stal ředitelem ekonomické a průmyslové rozvědky Izraele známé jako LAKAN. Dokonce v roce 1968, několik let po obrovské krádeži uranu, zástupci této americké společnosti NUMEC navštívili soukromě a inkognito Rafiho Eitana přímo v Izraeli.
Pokud jste poslouchali tento můj dvoudílný speciál Izraelský jaderný program, tak si možná pamatujete na hollywoodského filmového producenta, který natočil třeba filmy jako Pretty Woman a další, Arnona Milchana. Ten také pracoval přímo v srdci Hollywoodu pro izraelský MOSAD, k čemuž se dokonce i sám přiznal. Všechno jsem to rozebíral v Izraelském jaderném programu. A Arnon Milchan také vedle třeba Benjamina Netanjahua znal našeho legendárního šéfa LAKAMu Rafiho Eitana. Takže tito agenti rozvědek se znali spolu s vlivnými lidmi, kteří byli etnicky spojovaní s židovským státem Izrael. A jak jsem uvedl, Rafi Eitan byl hlavním řídícím orgánem Jonathana Pollarda. Ovšem mezičlánek mezi nimi byl plukovník Aviem Sella.
Právě Aviem Sella byl také spoluobviněným ze špionáže spolu s Jonathanem Pollardem v roce 1987, ale, jak se za chvilku dozvíme, Sellovi se podařilo ještě před obviněním utéct do Izraele, a Izrael ho Američanům nevydal. Takže pěšák nasazený u námořnické rozvědky Jonathan Pollard, jeho přímým řídícím orgánem byl plukovník izraelského letectva Aviem Sella, kterému předával informace, a nad nimi stál šéf izraelské ekonomické a průmyslové rozvědky LAKAM Rafael Eitan, který byl nejvýše postaveným řídícím orgánem. Abychom si představili tu postupnou hierarchii.
Předávání dokumentů a konspirace v myčce
Ukázalo se, že Jonathan Pollard lhal, když tvrdil, že si vzal pouze dokumenty, které by pomohly Izraeli bránit se před arabskými zeměmi. Ve skutečnosti kradl celé databáze, "kufry plné" dokumentů, které nemohl stihnout prozkoumat, než je předal svým nadřízeným. Mnohé z těchto dokumentů neměly nic společného s Izraelem nebo Blízkým východem.
Zpět ve Washingtonu probíhala v plném proudu tajná operace s Izraelem. Jonathan Pollard dostával od svých nadřízených přesné úkoly, poté posbíral dokumenty, které uložil do aktovky nebo někdy dokonce do kufru.
Pollard přerovnal zakázané dokumenty v místní myčce ze své aktovky do jiného kufru, který byl poté doručený jeho nadřízeným orgánům. Tajné dokumenty Pollard předával dvakrát týdně, přičemž místní myčka byla jedním ze dvou stanovišť.
Tím druhým byl dům tajemníka izraelského velvyslanectví ve Washingtonu Irita Erba. Právě v tomto pronajatém domě židovského amerického emigranta, který v té době žil v Izraeli, Irita Erba, bylo umístěné velitelství operace.
Měli tam kancelář s velmi rychlou kopírkou, a prostě všechno zkopírovali. Aby se Izraelci vyrovnali s obrovským objemem dokumentů, museli do tohoto konspiračního bytu nainstalovat vysokorychlostní kopírky, protože se odhaduje, že Pollard ukradl 360 krychlových stop dokumentů, což by stačilo na zaplnění celé místnosti. A byly to téměř všechny informace, které byly za hranicí utajení, čili přísně tajné, tedy s označením SCI, což je kódové slovo pro nejcitlivější informace, které drží vláda Spojených států.
Ten systém utajování informací vysvětlím v kapitolách, ve kterých budu detailně probírat konkrétní sady a soubory dokumentů, které Pollard ukradl a prodal. Podle článku Rona Olivea, hlavního vyšetřovatele námořní vyšetřovací služby, v deníku The Jerusalem Post z roku 2006, Pollard vyšetřovatelům řekl, že jeho modus operandi byl jednoduchý, cituji:
"Pokud jsem to mohl vidět a dotknout se toho, můžete předpokládat, že jsem to získal. Jediným mým omezením bylo to, co jsem nemohl mít u sebe."
Pollard se Oliveovi přiznal, jak kradl informace z kanceláří námořnictva dvakrát až třikrát denně, třikrát až čtyřikrát týdně, a tajné materiály ukládal do kufrů v kufru svého vozidla jako dočasné úložiště, dokud je nemohl doručit svému izraelskému nadřízenému orgánu. Izraelci poté zanalyzovali informace dodané Pollardem, a použili je ve svůj prospěch.
V říjnu 1985 Izrael znovu šokoval svět velmi efektivním bombardovacím náletem na velitelství Organizace pro osvobození Palestiny v Tunisu. Při tomto náletu zahynulo kolem 60 lidí. K předání družicových snímků velitelství OOP v Tunisu Izraeli se sám Pollard přiznal v únoru 1987. Plukovník Aviem Sella sdělil Jonathanu Pollardovi, že jeho informace byly použité v přípravě plánu úspěšného leteckého útoku na velitelství Organizace pro osvobození Palestiny v Tunisu.
Pollard věřil, že poskytoval životně důležitou službu izraelskému státu, když se dočetl o úspěšném leteckém útoku. Izraelci byli samozřejmě potěšení a mohli si vyžádat konkrétní dokumenty z katalogu dostupných zpravodajských zpráv Agentury pro obranné zpravodajství, který jim poskytl jiný jejich špion v americké vládě, jenž nebyl nikdy veřejně identifikovaný, ale obecně se má za to, že šlo o vysoce postaveného úředníka, který sloužil později v Clintonově administrativě i administrativě George Bushe mladšího.
Pollardova prověrka na vysoké úrovni znamenala, že mohl svému důstojníkovi pro případ na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu plukovníku Aviemu Sellovi, který také řídil špiona Ben-Amiho Kadiše v Picatinny Arsenalu v New Jersey, dát cokoli, co chtěl.
Prozrazení a dopadení Pollarda
V práci v Suitlandu ve státě Maryland byl Pollard ovšem nedbalý. Jeho nadřízený velitel James Agee, který stěží toleroval Pollardovu aroganci a výstřednost, si začal všímat nevyrovnanosti v chování svého zaměstnance. Cituji velitele Jamese Aggeho:
"Jak jsem si to začal promýšlet, všechno, na co jsem se podíval, mi něco říkalo. Ale to, co mě to říkalo, bylo pro mě těžko uvěřitelné. Mým závěrem bylo, že Jonathan Pollard se dopouštěl špionáže. Ale pak jsem se musel ptát, pro koho, proboha? Pro koho zradil svou vlast? Pro koho?"
Na Pollardově stole byly objevené důvěrné materiály, které pro svou práci nepotřeboval. Pollard zalhal, že materiál potřeboval jako dodatečný zdroj. Jindy zase kamufloval svou celodenní nepřítomnost na pracovišti hledáním si nového místa. Kvalita Pollardovy práce a nedochvilnost v dodržování termínů se staly terčem kritiky.
V následujících měsících se ale Pollard neměl k odchodu ze svého místa a proto se jeho velitel James Agee rozhodl hledat záminky pro jeho propuštění. Od jeho kolegů se dozvěděl, že Pollard si přísně tajné materiály odnášel domů. Smyčka se kolem Jonathana Pollarda začala stahovat.
V listopadu 1985 byla povolaná FBI, a Jonathan Pollard začal být sledovaný. Také na něj nastražili volavku. 18. listopadu Pollard naposledy vybral dokumenty z knihovny Atacu. Zatímco bylo parkoviště Atacu obklíčené, Pollard, který nevěděl o stahující se smyčce, převzal svou poslední žádost o přísně tajné dokumenty, a vešel přímo do pasti FBI. Vzal ten balík, dal ho do své aktovky, a vyšel ven. Agenti FBI seděli v pokoji, odkud všechno pozorovali, a když Pollard vyšel ven, řekli vysílačkou dalším agentům FBI na parkovišti, že měl ten balíček, a že šel ven a ať jsou připravení.
Pollard došel ke svému autu, a jeden z těch agentů FBI se k němu přiblížil, a řekl Jonathane, musíme si promluvit. Pollard na to odpověděl, a o čem? No o tom balíčku, co máte v aktovce.
Jonathan si uvědomil, že teď musel něco udělat, protože nechtěl, aby mu prohledali dům. Logicky věděl, že tohle je jednou z prvních věcí, které FBI udělá. Zeptají se, můžeme prohledat Váš dům bez povolení k prohlídce? Pollard ještě stále doufal, že se ze situace dokáže vymluvit, a tak se neochotně vrátil zpět, aby odpověděl na otázky FBI.
Pollard se snažil získat čas, FBI se ale taky snažila získat čas, aby mohli dostat povolení k prohlídce domu Pollardových. Jonathan se také snažil získat čas, aby mohl kontaktovat svou ženu. Nakonec se zeptal, mohu si zavolat své ženě, a říct jí, kde jsem, bude se strachovat. Cituji jeho manželku Anne:
"Jonathan mi zavolal, a jeho hlas zněl tak podivně, jakoby to ani nebyl on. A když jsem se zeptala, kde je, neodpověděl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se v jeho životě stalo něco strašného."
Pollard při rozhovoru s jeho manželkou použil kódová slova, kterým rozuměl jen on a jeho žena. Připravil si se svou ženou signál, že když jí zavolá, a zmíní kaktus, že kaktus je kódové slovo, a toto kódové slovo je pro ni signálem, že existuje vážný důvod pro to, aby dostala všechny tajné dokumenty pryč z bytu a domu.
Když Anne balila tajné materiály, její manžel nadále uhýbal vyšetřovatelům FBI. Frustrovaní Pollardovou vyhýbavostí, agenti FBI zavolali velitele Jamese Aggeho, aby vyslechl svého zaměstnance. Cituji velitele Jamese Aggeho:
"Tak jsem vešel dovnitř, a Jonathan řekl, á, velitel Agee, nevěděl jsem, že tu jste. Nevím, o co tady jde. Tak jsem mu řekl, víš co Jayi, já si myslím, že jsi slizký špeh, myslím si, že špehuješ pro Rusy. A on se opravdu rozčílil. Nemyslím si, že se ho dotklo to, že jsem ho nazval špehem. Myslím, že se oho dotklo to, že jsem si myslel, že by něco takového udělal pro Sověty. "
Poté, co Anne uložila kufr plný tajných dokumentů u sousedů, se setkala s plukovníkem Aviemem Sellou v blízké restauraci, aby mu sdělila, že Jonathan měl problémy. Cituji manželku Anne:
"Prosila jsem ho. Udělala jsem to, co jsem považovala v tu chvíli mého života za správné, a neviděla jsem v tom nic špatného. Šla jsem k Aviemu, a požádala ho o pomoc."
Jeho odpověď zněla, Anne, zůstaň tady a sama tu čekej. Aviem Sella neměl žádnou diplomatickou imunitu, a proto ho mohli zadržet. A tak jeho prvním instinktem bylo zachránit sám sebe. Tu noc Aviem Sella odletěl prvním letadlem do Evropy. Podařilo se mu utéct předtím, než byl také spoluobviněným.
Pollard se nato vrátil do svého bytu v doprovodu federálních agentů. Johnatan věřil tomu, že když se ten večer vrátil domů a oni prohledají jeho dům, bude čistý. A Pollard se vrátil domů s FBI, kteří prohledali jeho dům, jenže Anne neodnesla všechny tajné dokumenty. Dovedeme si představit, co si asi Jonathan myslel? Řekl jsem kaktus, nebo snad ne? Neřekl jsem některé kaktusy. Myslím, že to muselo být ohromné divadlo, protože on tam přišel s plným očekáváním, že ten byt byl čistý, ale on nebyl. Cituji znovu manželku Anne:
"Přišla jsem domů, a můj dům se hemžil agenty FBI. A oni trhali a prohledávali všechno v mém domě. Mnoho, mnoho, mnoho agentů, všude v celém domě. Je to, jakobyste jeden den vedli normální život, a druhý den vám ho před očima někdo roztrhal na kusy."
V tu chvíli se Jonathanu Pollardovi usadil na srdci kámen, protože čistý byt, který očekával, by agenty FBI zanechal s prázdnýma rukama. Pollard byl požádaný, aby vydal všechny své přístupové karty. Jeho zaměstnání v námořní rozvědce bylo pozastavené kvůli dalšímu vyšetřování. Po následující 3 dny, Pollard a FBI hráli hru na kočku a na myš. Ačkoli všichni jeho komplicové uprchli z americké půdy, Pollard i nadále vymýšlel příběhy, aby ochránil jejich totožnost. Ve skutečnosti ale Jonathan Pollard hrál o čas, všechno zdržoval z nějakého důvodu. Možná doufal, že Aviem Sella nebo někdo jiný přijde, zachrání ho a dostane ho pryč ze země, ale to se nestalo.
Pollard byl odložený a opuštěný, tak to prostě chodí. Jeho komplicové ho opustili, nechali ho na holičkách. To, co je na tom ohromující je, že neměli žádný plán úniku. Izraelci žádný neměli a Pollard také ne. Je to prostě neuvěřitelné, že neměli žádný takový plán. Pokud tu přecejen nějaký únikový plán byl, Pollard o něm netušil. Pollard se zoufale snažil zavolat svým nadřízeným orgánům z místní telefonní budky. S každým odpojeným číslem se Pollardovy možnosti zužovaly. Takže poslední možnost, která Pollarda napadla, bylo izraelské velvyslanectví.
Zatčení před izraelskou ambasádou
Ráno 21. listopadu 1985 Pollardovi vzali FBI na divokou jízdu po ulicích Washingtonu. Jedenatřicetiletý Jonathan vzal svou ženu, a její kočku dolů, posadil ji do auta, kde měli jen několik kusů oblečení, a projížděl se se zvláštními agenty v neoznačených autech v závěsu kolem města Washingtonu DC, a každý se divil, kam to jen proboha jede. Když zahnul na rohu Vennes Street, bylo jasné, kam směřoval. Na izraelské velvyslanectví.
Myslím si, že oni skutečně věřili tomu, že je uvítají s otevřenou náručí, že v očích Izraelců musel být hrdinou. Zpočátku byl Jonathan Pollard i jeho žena na izraelské ambasádě uvítaní. Byli velmi a naprosto vítaní, měli skutečně pocit domovské základny izraelské ambasády. Navíc během schůzek v Izraeli na začátku roku 1985 jim bylo řečeno, že pokud se věci zvrtnou, Izrael se o ně postará a přemístí je do Izraele. Mysleli si proto, že měli vyhráno.
Když Pollardovi dorazili před izraelskou ambasádu v autě, řekli jim jenom, aby zůstali sedět v autě nebo poblíž auta, že oni půjdou dovnitř všechno připravit. Na velvyslanectví dostává důstojník Mossadu Rafi Eitan zprávu od ochranky velvyslanectví, že Pollardovi jsou u brány. Eitan nařídil, aby je vrátili a vyhodili z pozemku velvyslanectví. Pak po deseti minutách přišel příslušník izraelské ostrahy s velmi děsivým pohledem, a naprosto neústupným tónem sdělil Jonathanu Pollardovi a jeho ženě: "Odejděte. Odejděte teď hned."
Jonathan Pollard, muž, který na sebe kvůli špionáži pro svou duchovní vlast vzal nemalá osobní rizika, byl šokovaný. Byl vyděšený. Díval se na toho příslušníka izraelské ostrahy a řekl: "Víte, kdo já jsem, víte, co jsem udělal?" A on na to: "Mě to nezajímá, chci, abyste odešel."
Co udělali pracovníci izraelského velvyslanectví? Prakticky ho vyhodili ze dveří přímo do rukou čekající FBI. Tím ovšem porušili zlaté pravidlo rozvědky. To pravidlo zní nikdy neopustit agenta. A zbytek je smutnou litanií zrady. Smutný konec agenta.
Šéf izraelského Mosadu Rafi Eitan v rozhovoru z roku 2014 vysvětlil, jak se noc předtím velvyslanectví spojilo s premiérem Šimonem Peresem a ministrem obrany Jicchakem Rabinem poté, co dostali od Pollarda echo, že byl prozrazen. Ostatní Pollardovi komplicové už odjeli ze země. Operativní rozhodnutí o Pollardově vrácení bylo podle Eitana jen a jen na něm. Krycí historka, která byla poskytnuta Spojeným státům, zněla, že Pollardova operace byla "nekalou operací" vedenou Eitanem. Této verze se izraelská vláda držela až do roku 1998. Rafi Eitan doufal, že jeho akce omezí dopad a zpětný ráz na americko-izraelské vztahy.
Pollardovi ve vazbě a diplomatická roztržka
Jonathan Pollard si skutečně myslel, že přijede, a Izraelci ho vezmou dovnitř. V podstatě to bylo nelogické, protože Pollard byl americkým občanem, takže by to vyvolalo zásadní otázky, proč izraelská ambasáda potřebovala udělit tento druh imunity a ochranu americkému občanovi. Pravděpodobně něco spáchal. Bylo by to jako přiznání viny. Proto od něj dali Izraelci ruce pryč tak rychle.
Americká vláda byla věrným přítelem Izraele, a poskytovala Izraeli finanční pomoc. Izraelci věděli, co bylo v sázce. Kdyby Pollarda vzali pod svou ochranu, zpřetrhalo by to nitky přediva utkané mezi Izraelem a Amerikou, protože oficiálně to byli spojenci se smlouvou o předávání informací od roku 1983. Izraelci tedy obětovali Pollarda v zájmu vyšších cílů, v zájmu udržení této smlouvy a pokračování jejich vzrůstajícího vlivu ve Washingtonu. Když ho vyhodili z izraelské ambasády, byl Pollard odvezený do vězení ve Washingtonu DC. Následujícího dne také vzali do vazby jeho ženu Anne, cituji:
"Ještě předtím, než jsem se dozvěděla, z čeho jsem vlastně byla obviněná, všichni ostatní ve vězení to už očividně věděli, protože když mě viděli, začali mi říkat takovým jménem, takovým hrozným jménem. Volali na mě špinavá židovská špehova děvko. A potom to zpívali a zastrašovali mě tím. Být na tom místě, byla opravdu noční můra. Nikdy jsem nespala, nespala jsem celé měsíce."
S Pollardovými bezpečně za mřížemi se izraelské úřady snažily minimalizovat politickou roztržku. Prostě prohlásily, že šlo o nelegální operaci, cituji:
"Pollardova aféra byla neautorizovaným porušením izraelské politiky neprovádět jakoukoli špionáž ve Spojených Státech nebo proti jejich zájmům. Spojené Státy jsou skutečným přítelem Izraele. Dáváme to všemožně najevo."
Izrael doslova využil tohoto mladého muže. A jakmile ho využili, měli se zaměřit, víc než na cokoli jiného, na přijetí plné zodpovědnosti za to, co se stalo. Z pohledu Izraele bylo nejdůležitější udržení dobrých vztahů se Spojenými Státy. Tak dalece, jak se to týkalo Izraele. To bylo důležitější než nějaký tajný materiál nebo cokoliv, co se týkalo té Pollardovy aféry.
Izraelská vláda pozvala pozvánku americkým úřadům, aby navštívili židovský stát. Účelem tohoto výletu bylo dát Izraeli příležitost spolupracovat. Dát Američanům informace nutné k usvědčení a odsouzení Pollarda. Na vojenské základně poblíž Tel Avivu se uskutečnila řada tajných setkání. Izraelci byli ochotní odevzdat dostatečné množství informací, aby Američané mohli Pollarda odsoudit. Ovšem nebyli ochotní vrátit úplně všechno, což ukazovalo, jak moc toho získali, a jak moc toho ještě měli. Stala se z toho, jak by jeden mohl čekat, hra v šachu. Bylo to získávání v času.
Izraelci se snažili předstírat, že Pollard jednal na vlastní pěst, že to byl nějaký blázen, a že oni s tím neměli nic společného, že by přece Američany nikdy nešpehovali. To byl samozřejmě nesmysl. Pravda ovšem byla taková, že Pollardova špionážní operace byla schválená na nejvyšších úrovních izraelské vlády a Tel Aviv dodnes nedodržel dohodu o vrácení veškerého ukradeného materiálu, aby Pentagon mohl provést kompletní vyhodnocení škod. A Izrael pokračuje v agresivní špionáži Spojených států a v této kategorii zaujímá první místo mezi "spřátelenými" zeměmi.
S částečnou spoluprací izraelské vlády se americká delegace vrátila do Washingtonu s dostatečnými důkazy k usvědčení Pollarda. To vyústilo v obvinění americké vlády v červnu 1986. Celý soud trval 10 měsíců do března 1987, k tomu všemu se dostanu. Jednou z nejvíc ohromujících věcí na Pollardově případu bylo, že on špehoval pro Izraelce, a právě Izraelci ho pak opustili. A ještě ho pomohli odsoudit tím, že dali americké vládě materiály k dokázání, že byl zvěd. Špehoval pro Izrael, ale židovská komunita se k němu otočila zády. Nechtěla s ním mít nic společného, a to i přesto, že dodával Izraeli dokumenty, aby Izrael mohl přežít. Ve světě skutečné politiky, Izrael neměl jinou možnost, než Pollarda opustit. Jenže proč se od Pollardovy aféry úplně odvrátila také americká židovská komunita?
Mnoho amerických Židů se k němu otáčelo zády, a říkalo. Protože je Žid, a protože špehoval pro Izrael, chceme pro něj o to tvrdší trest. Ha, vidíte, my jsme víc Američané, než jste vy. Klasické nosaté procesy, když vás chytnou, tak nejen že vás potopí, ale vaši dřívější komplicové a přátelé vám ještě tu hlavu ponoří hlouběji než ostatní se slovy, vidíte, my pro něj chceme ještě tvrdší trest. A to jen proto, aby ukázali, že oni jsou mimo podezření.
Vyšetřování Pollardovy činnosti vedlo mnoha směry. Jedním z nich bylo pátrání po komplicích. Teoretická osoba označovaná jako pan X se stala cílem vládních vyšetřovatelů. Jonathan Pollard dostával velmi přesné detailní instrukce, jaké dokumenty, jaké fotografie a jaké plány a další věci měl získat. Někdo v izraelské vládě byl jedinou osobou, která by mohla dát tak detailní informace jeho nadřízeným orgánům. To byl původ pana X. Američané byli neústupní ve svém hledání pana X.
Jonathan Pollard by byl tím posledním člověkem na světě, který by znal identitu té osoby. Je absurdní se domnívat, že prostý amatér, který nabídl informace Izraelcům, by znal pana X, pokud tu vůbec byl pan X. To je prostě nejtupější věc, kterou bychom si mohli představit. Pollard byl mezitím vystavený řadě testů na detektoru lži.
Zvláštní agent, který test prováděl, se domníval, že Pollard, který občas "začal křičet, třást se a vydávat dávivé zvuky, jako by se chystal zvracet", předstíral nemoc, aby test znehodnotil. Celou dobu popíral existenci pana X. Tyto testy, kterými Pollard prošel úspěšně, však záhadně zmizely. Jednou z nejzáhadnější částí Pollardova případu bylo zmizení těchto určitých výsledků testů na detektoru lži.
Je to překvapující? Ne. Protože kdyby opravdu prošel těmito testy na detektoru lži, a ty výsledky by to ukázaly, tak by americká vláda v žádném případě nechtěla, aby se ty výsledky v jakékoli podobě objevily při soudním přelíčení, soudním slyšení nebo v čemkoli podobném.
Pollard a novináři
Po měsících ticha, zatímco byl Pollard s jeho manželkou věznění v petersburghské věznici, se Jonathan Pollard rozhodl, že řekne svůj příběh. Bez vědomí svého advokáta pozval novináře Wolfa Blitzera do vězení na dva rozhovory, cituji:
"Věřím tomu, že se domníval, že pokud jen dostane svůj příběh ven, zvláště pak k očím a uším izraelské veřejnosti, že od americké vlády získá mírnější zacházení. Pokud by mluvil s tiskem, pak by to bylo porušení. Tak to prostě bylo."
Pokud by tisku, nebo komukoli jinému veřejně řekl, jaké informace poskytl Izraelcům, bylo by to dvojí porušení dohody, a on Wolfovi Blitzerovi sdělil, co Izraeli předal. To bylo přesně to, co prohrálo jeho případ.
Novinář Wolf Blitzer dopisoval pro Jerusalem Post, a později se stal moderátorem CNN. Ty dohody také běžně vyžadovaly, aby Pollardovi získali zvláštní souhlas ředitele Námořní zpravodajské služby s jakýmikoli rozhovory pro média nebo s jejich zveřejněním. Je zřejmé, že záměrem americké vlády bylo omezit další zveřejňování utajovaných informací, a v podstatě připravit Pollardovy o jakoukoli proslulost, prestiž, příjmy nebo jiné výhody, které by jim rozhovory, knihy nebo filmy mohly přinést. Takové podmínky jsou standardní součástí mnoha dohod o přiznání viny, zejména těch, které se týkají špionáže. Držet jazyk za zuby a projevovat lítost je "úkol číslo jedna", když se vydáte na milost a nemilost soudu. Je ale zajímavé, že Wolfa Blitzera do vězení vůbec pustili, a dovolili mu s Pollardem udělat rozhovory.
Bylo jasné, že rozhovory byly vedené se souhlasem amerického ministerstva spravedlnosti a Úřadu pro vězeňství. Takže podezření, že by ty rozhovory mohli natočit tajně je naprosto absurdní. Jak může reportér zahraničních novin, zejména novin ze země, která si špionáž objednala, vstoupit do vězeňského prostředí a svobodně udělat rozhovor se špionem, jehož upovídanost a sklon k prozrazování supertajných informací by mohly jen dále poškodit americké zpravodajské služby? To je přece takové chucpe.
Pollardovi se prostě snažili přelstít americké milosrdenství. Rozhodli se sjednotit americkou židovskou komunitu a masírovat veřejné mínění v naději, že vytvoří vnější tlak na soudce a státní zástupce, aby jim snížili trest. Proto tyto dva vězeňské rozhovory Američany tak popudili, brali to, a celkem právem, jako nedodržení dohody. V těchto rozhovorech se Pollard bezelstně prezentoval jako vysoce motivovaný Žid odhodlaný pomoci Izraeli tváří v tvář neústupné americké zpravodajské komunitě ohrožující židovský stát. "Žádný bumbác, ale izraelský mistr špion," hlásal titulek.
Na titulní straně deníku Jerusalem Post navíc vyšel Pollardův dopis, ve kterém odsoudil své "soudní ukřižování" a ujistil, že "přínos pro dlouhodobou bezpečnost Izraele stojí za riziko", které podstoupil. Dopis dokonce vyjadřoval politování nad tím, že "nikdo nevyzval [židovskou] komunitu, aby tomuto utrpení učinila přítrž". Pollardův vzdorovitý, bojovný tón byl více než zarážející. Poté, co se o jednom z rozhovorů dozvěděl Pollardův obhájce Richard Hibey, prý křičel do telefonu tak hlasitě, že k němu přiběhl asistent, aby se přesvědčil, zda je v pořádku.
Zdálo se, že kampaň Jerusalem Post Jonathanu Pollardovi úplně zničila život. Tuto škodu však překonal odvážný rozhovor manželky Anne s Mikem Wallacem v pořadu 60 minut. V rozhovoru Anne řekla:
"Cítím, že jsme s manželem udělali to, co se od nás očekávalo, co bylo naší morální povinností jako Židů, co bylo naší morální povinností jako lidských bytostí, a nelituji toho".
Pořad 60 minut byl odvysílaný jen několik dní před plánovaným vynesením rozsudku. O lítosti teď nemohla být řeč. Pollardova nepřátelská mediální hra zpečetila jeho osud. Nyní byl odsouzen k záhubě. Prokurátoři prohlásili, cituji:
"Pollard se v těchto případech chová jako zločinec: "Tento vzorec her pro styk s veřejností, které obžalovaný podnikl, prokázal, že pohrdá autoritou tohoto soudu."
Soud a porušení dohody I.
V médiích se rozběhly zprávy o tom, že Jonathan Pollard, analytik americké námořní rozvědky, byl zatčený a obviněný, jak Pollard civilní protiteroristický expert námořnictva předával informace, nebo jak Pollard špehoval rok a půl, což bylo dost času na to, aby zaplnil pětatřicet kartotékových skříní.
Americká vláda nabídla Jonathanu Pollardovi dohodu. Pollard věřil tomu, že pokud by přiznal vinu, vláda doporučí mírný trest. Takovou dohodu mu doporučil jeho obhájce Richard Hibey. Udělejme dohodu, jinak vás přikovají k podlaze a zahodí klíč. Pollard se tedy rozhodl spolupracovat. Přiznal se, že špehoval pro Izrael. Věřil, že tím ulehčil sobě a své ženě Anne, která byla také obviněná jako spolupachatelka.
Svůj příběh ovšem Jonathan Pollard popsal Wolfu Blitzerovi, a tím si maximálně pohoršil. Pollard se u soudu obhajoval tím, že Izrael byl v ohrožení, a že to byla jeho morální povinnost stát ochránit.
V lednu 1987, pouze týdny před vynesením trestů, americká vláda připravila takzvaný Victim impact Statement. Tento šestačtyřicetistránkový dokument, pocházející z kanceláře amerického ministra obrany Caspera Weinbergera, ukazoval údajné škody způsobené Pollardovou špionáží. Toto tajné místopřísežné prohlášení obsahovalo utajovanou analýzu dvaceti nezákonně zveřejněných dokumentů Jonathana Pollarda. V průběhu let cenzurované verze tohoto tajného dokumentu, byly vydané americké veřejnosti, což vedlo k dalším spekulacím ohledně skutečných škod. Ti, kteří případ dobře znali, tvrdí, že Pollard způsobil velké škody. Že skutečné množství nepocházely z množství, ale z kvality poskytnutých informací, a kvalita se týkala velmi přesného určení toho, odkud svoje informace Izraelci získávali. To bylo to důležité. Byly to dokumenty, které obsahovaly to, čemu se ve zpravodajské komunitě říká zdroje a metody.
Lidé, instituce a systémy, jak technické tak lidské, které Izraeli poskytovaly informace, to bylo na hlavní straně těch papírů. V tomto smyslu to byl jeden z nejhorších úniků tajných informací v historii Spojených Států. Jenže toto šestačtyřicetistránkové prohlášení nepsal sám Weinberger, třebaže byl pod dokumentem podepsaný. Ve skutečnosti byl tento usvědčující dokument sestavený po částech meziagenturní skupinou zpravodajských pracovníků, kteří nezávisle na sobě posuzovali Pollardovy škody na svých vlastních operacích.
Z redigované kopie tohoto přísežného prohlášení o 46 stranách vyplývá, že Pollard skutečně ohrozil nejcitlivější aspekt amerických zpravodajských služeb. Pollard prozradil více než jen zpravodajskou podstatu pečlivě střežený aspekt amerického zpravodajství, známý jako "zdroje a metody".
Krátce před udělením trestů 2. března 1987, bylo soudci Aubry Robinsonovi doručené druhé čtyřstránkové sdělení od ministra obrany Caspera Weinbergera, a právě tím se nechal soudce Robinson zřejmě ovlivnit. Ovšem Weinberger si také kompenzoval své židovsky znějící příjmení, ačkoli sám židovský původ nemá. Domníval se, že v roce 1958 prohrál volby ve státě Kalifornie, protože, cituji:
"Židé věděli, že nejsem a nežidé si mysleli, že jsem".
Mnozí útočí na to, že právě tato Weinbergerova slova soudci Audry Robinsonovi byla rozněcující. O Pollardových činech hovořil jako o zradě. Toto slovo bylo tím, co zatlouklo poslední hřebík na rakvi Jonathana Pollarda. Zrada. Pollard ale nebyl obviněný ze zrady. Nemůžete přece být obvinění ze zrady, pokud špehujete pro spojence Spojených Států. V americkém právním systému to není možné.
Pollard byl odsouzený za jediný případ vyzrazení dokumentů spojenecké zahraniční vládě v rozporu s hlavou 18, paragrafem 794 písmeno C. Mnohem závažnější trestný čin prodeje utajovaných informací nepřátelskému státu, například Iráku nebo Sovětskému svazu, je porušením paragrafu 794 písmeno B a zpravidla se za něj uděluje doživotní trest. Naproti tomu ti, kteří vyzradí národní tajemství spojencům, § 794 písmeno C, dostávají vždy nižší tresty.
Tehdejší americký ministr obrany Casper Weinberger chodil na Harvardskou právnickou školu. Musel přece rozumět tomu, že zrada má v americké Ústavě svůj technický význam, a že Jonathan Pollard žádným myslitelným způsobem zradu nespáchal.
Například poručík námořnictva Michael Schwartz, který v letech 1992 až 1994 předával Saúdům tajné dokumenty, byl jednoduše propuštěný z armády, ale nikdy nebyl stíhaný a neodseděl si žádný trest odnětí svobody. Ostatní, kteří prodali nebo vyzradili dokumenty spřáteleným zemím, jako je Velká Británie, Egypt, Filipíny nebo Jihoafrická republika, dostali zpravidla tresty od dvou do čtyř let a byli předčasně propuštění.
Je pravda, že tyto špionážní případy byly mnohem méně škodlivé než Pollardův zločin a často se netýkaly odškodnění. Izrael Pollardovi za jeho špionáž, kterou podporovala jeho první žena Anne, platil v hotovosti, šperky a drahým cestováním. Jeho trest se vyrovnal pouze těm, které byly vynesené nad největšími americkými zrádci, jako byl Aldrich Ames, jehož zrada zabila americké agenty, a John Walker, který prozradil Sovětům pozice amerických jaderných ponorek.
John Walker vedl špionážní skupinu otce a syna, která v letech 1967 až 1985 předávala tajné materiály Sovětskému svazu. Walker byl komunikační specialista námořnictva, který měl finanční potíže, když vešel na sovětské velvyslanectví a prodal kus šifrovacího zařízení.
Představitelé námořnictva a obrany uvedli, že Walker umožnil Sovětskému svazu rozluštit vojenskou komunikaci a kdykoli určit polohu amerických ponorek. V rámci dohody o přiznání viny prokurátoři slíbili shovívavost pro Walkerova syna Michaela Walkera, bývalého námořníka. Ale nerozptylujme se příliš jinými případy, to uvádím spíš pro porovnání.
Závěr
A jak to s Jonathanem Pollardem dopadne, a jak dramaticky bude finální soudní přelíčení 4 srpna 87 probíhat? Na to si musíte počkat v dalším díle. Co v něm uslyšíte? Podíváme se na dramatické okolnosti, které doprovázeli vynesení rozsudku pro Jonathana Pollarda. Anne při slovech soudce dokonce propadla histerii. Budu pokračovat Pollardovým pobytem ve vězení a mezinárodním hnutím za jeho osvobození. Podívám se na to, jak poprvé Benjamin Netanjahu v roce 2002, přijel Jonathana Pollarda navštívit do federální věznice v Severní Karolíně. Budeme pokračovat dramatickými okolnostmi kolem Pollardova propuštění, který nemohl od roku 15 vycestovat z území Spojených Států. To mu bylo umožněno až v roce 20. Hlavní součástí druhého dílu bude ale kompletní výčet nejdůležitějších dokumentů v režimu přísně tajné, které Pollard vynesl a prodal. A nejednalo se pouze o Izrael, ale vyšlo na jevo, že Pollard prodával dokumenty do Austrálie, Pákistánu přes třetí osobu, do Jihoafrické republiky, ale také se snažil zprostředkovat prodej zbraní afghánským mudžahedínům, ale také Argentině nebo Tchaj-vanu. Jeho manželka byla také zapojená do obchodů v Číně, ale i jejich známí investoři dělali obchody, pro které jim Pollard sháněl materiály aby své obchody mohli realizovat mnohem snadněji. Mnozí tvrdí, že Pollard dostal tak přísný trest jen proto, že je Žid. To ale není pravda nejen v rámci objemu dokumentů, které z americké námořní rozvědky vynesl, ale je to takové kladivo a štít antisemitismu, kterým prosákla naše mentalita západního uvažování. Podívám se na to blíž, ale také na definici antisemitismu a to, jak Izrael ovlivňoval nejen americkou, ale také britskou politiku. Dokonce vyšlo na jevo, že židovská organizace aktivně přepisovala britské učebnice středních škol, ve kterých vyvzdvihovala izraelský narativ na Blízkém východě. Počkejte si na to, bude to velmi hutný díl plný zásadních odhalení, ze kterých budete vážně zírat, jako já, když jsem dokumentace o Pollardově případě studoval, překládal a zpracovával.