Pořad pojednává o událostech na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989, kde se odehrály dvě události – dělnická vzpoura v Muxidi a studentský protest. Zabývá se také mýtem o studentském masakru, který je prezentovaný jako pokus o čínskou barevnou revoluci a snaží se odhalit pravdu o tom, co se skutečně na náměstí stalo. Pořad se také věnuje politickému kontextu a manipulaci veřejnosti pomocí médií, zejména amerického Voice of America a jejich role v událostech. Závěrem je zmíněné odhalení amerických depeší z Pekingu WikiLeaks, které ukázaly, že na náměstí Nebeského klidu nedošlo ke krveprolití a že se jedná o mýtus, který stále přetrvává.
Úvod: Historie předsedy Maa a kulturní revoluce
Když se jednotlivci postaví moci, přinášejí do střetu lekce, které jim moc dala, a škody, které jim způsobila. Pouhý vzdor nás od těchto věcí neosvobozuje. Za každým gestem naděje a odvahy se skrývá život, společnost, historie. Náměstí nebeského klidu. Místo nadějí, moci i bezmocnosti. Čínská vláda tu nechává každé ráno vztyčovat vlajku. Právě tady vyhlásil Mao Ce-tung v roce 49 Lidovou republiku. Právě v tomto roce 1949 vstoupila Mao Ce-tungova komunistická armáda do Pekingu. Do města se vrátila národní moc. Tradiční vládci Číny zůstávali vždy skrytí za zavřenými branami císařského města. Když Mao Ce-tung předstoupil před lid na náměstí Nebeského klidu, zvrátil tuto staletou symboliku. Těžiště moci se viditelně přesunulo z císařského města za branou k širokým masám před ním. Všechny směřovaly k vůdci, který stál nahoře. V té době se mnoho komunistických vůdců přestěhovalo do čtvrtí uvnitř starého císařského města. Předtím bydleli u rolníků a říkalo se: "Ryba nemůže žít mimo vodu." A tak se to stalo. Ale po revoluci, kdyby se rolník vydal do města hledat vůdce, kterého znal z minulosti, nemohl by ho najít. Voda už nemohla najít ryby. Ryby byly uvnitř paláce. A Mao Ce-tung sám se stal v podstatě císařem, oslavovaným jako muž, který bude žít věčně. Tchien-an-men, Brána nebeského klidu, je branou vedoucí do Císařského města, po staletí centra moci v Číně. V Maově éře se Tchien-an-men stal symbolem nové Číny. Brána a náměstí: lid a vůdce, který vyjadřoval vůli lidu. Tchien-an-men kdysi vedl do císařského paláce. Potom se stal ohniskem Maova náměstí. V padesátých letech vláda nařídila vybudovat před náměstím Tchien-an-men velké náměstí, aby se na něj vešly masy lidí. Gigantické náměstí se mělo stát největším veřejným prostranstvím na světě a centrem čínského politického života. Na jedné jeho straně byla postavená Velká dvorana lidu, na druhé Muzeum historie a revoluce. Uprostřed náměstí stál památník připomínající mučedníky revoluce. Náhrobek velkých mrtvých, který zasvětil náměstí jako posvátnou půdu. Pomník zobrazuje výjevy z čínské historie od roku 1840. Nejsou na nich rozpoznatelné osoby, protože kolektivně představují lid. Mezi předky nové Číny zobrazenými na pomníku jsou studenti ze 4 května 1919, kteří protestovali před samotnou branou. Jenže následné represe způsobily miliony mrtvých Číňanů. S realizací lidové republiky museli Maovi pomoci ostatní soudruzi. Jedním z nich byl Deng Xiaoping. Zatímco předseda Mao Ce-tung měl povahu romantického básníka, Deng Xiaoping byl pragmatik. Nebyl puritánským teoretikem ani idealistou. Od Maa se lišil tím, že věděl, že když mají lidé hlad, potřebují jíst. Nemohou žít z poezie. V padesátých letech Mao Ce-tung spouštěl vlnu za vlnou perzekucí proti lidem, kteří zastávali jiné názory. V roce 1959 se už nikdo neodvážil vyjádřit odlišný názor. Mao Ce-tung musel mít ve všem poslední slovo. A lidé by to tolerovali, kdyby jeho politika dobře fungovala. Ale on všechno pokazil. Miliony lidí zemřely hlady. A tak mu soudruzi museli pomoci dát věci do pořádku. To znamenalo mírný ústup od Maových utopických iluzí. Deng Xiaoping rád citoval sečuánské přísloví: "Nezáleží na tom, jestli je kočka černá nebo bílá; pokud chytá myši, je to dobrá kočka." A tak se stalo. Ale Maovým řešením, když se věci nedařily, bylo vždy více revoluce, ne méně. Každého, kdo stál mezi ním a jeho masami, považoval za nepřítele. Viděl byrokraty a přetrvávající buržoazní živly, kteří podkopávali původní příslib revoluce.
Proti vládní byrokracii Mao Ce-tung mobilizoval své masy: Jediným zdrojem pokroku je nové povstání lidu. Mao Ce-tung to nazval kulturní revolucí.
"Chaos nám nemůže ublížit," hlásal. "Může uškodit pouze našim nepřátelům."
Mao Ce-tung ztratil kontrolu nad kulturní revolucí. Stala se z ní válka všech proti všem.
Mezi napadenými byl i Deng Xiaoping. Mao Ce-tung ho zbavil moci a později ho přivedl zpět, aby napravil rozvrácenou společnost.
Stejně jako ti, kdo byli u moci a zažili Maovu masovou demokracii, i Deng Siao-pching se nejvíce obával chaosu a převratu. V roce 1976 Mao Ce-tung zemřel mezi zemětřesením a zatměním Slunce. Tradičními předzvěstmi konce jedné éry.
Na pohřbu stál před náměstím Nebeského klidu velký dav, ale místo, kde Mao Ce-tung často stával, bylo prázdné. Všichni vůdci zůstali na pódiu pod ním. Mauzoleum postavené v roce 1977 na jižním konci náměstí není ani tak hrobkou, jako spíše velkolepou vilou. Obsahuje obrovské mramorové křeslo pro předsedu a také postel, kde leží. Na konci kulturní revoluce byla čínská ekonomika na pokraji bankrotu. Co se dalo dělat? Tady byl Deng Xiaoping opravdu chytrý. Jeho receptem byl kapitalismus – reforma a otevření se vlastně znamenaly poučit se z kapitalismu. Ale nemohl to říct přímo, protože kapitalismus měl být čínským úhlavním nepřítelem.
Jak by Čína mohla otočit a učit se od svého nepřítele? A tak Deng Xiaoping přišel s něčím, čemu se říká "socialismus s čínskými rysy". Řídil se svými instinkty. Za prvé lidé neměli dost jídla, bylo třeba je nakrmit. Za druhé bylo třeba očistit lidi, kterým bylo politicky ukřivděno. To byly velmi praktické věci. Netušil, jaké obrovské změny se spustí, jakmile tento proces začne. Deng Xiaoping se začal odklánět od komunistické ideologie a v Americe byl vítán. Časopis Time ho jmenoval "mužem roku". V Americe byly čínské hospodářské reformy přivítané s nadšením. V roce 1984, kdy si Čínská lidová republika připomínala 35 výročí založení, bylo co slavit. Úspěch Deng Xiaopingových reforem. Kdysi byl Deng Xiaoping za svou neposlušnost Maem očištěný. Nyní už Deng Xiaoping nebyl ve stínu Velkého učitele. Mohl vytvářet vlastní plány a měl moc je uskutečnit. Mohl být nazýván Velkým architektem reforem.
Po Dengově boku stáli jeho věrní ministři Hu Yaobang a Šhao Siyang. Muži pověření úkolem reformy, muži, kteří mohli být také obviňovaní, když reforma zašla příliš daleko. Čínský průmysl postupoval směrem k modernizaci. Stejně jako zemědělství se brzy nesl na vlně reforem. První reformy přinesly rychlé a dramatické změny. Na venkově byly zrušené obce. Oživily se venkovské trhy. Zemědělci začali vydělávat peníze. Bylo možné vydělat mnohem více peněz. Výsledky měly být vidět všude. Po desetiletích relativní izolace se Čína začala dívat do světa.
Náměstí Nebeského klidu: Dvě události v jeden den
Existuje jen málo míst v Číně, která se typickým obyvatelům Západu vryla do povědomí více než toto náměstí Nebeského klidu, a málo událostí, o kterých se mluví častěji než o studentských protestech v roce 1989. Tyto příběhy se ale mýlí hned v několika rovinách. V západních médiích se nikdy neobjevily informace o tom, že 4. června 1989 došlo v Pekingu ke dvěma samostatným, odděleným událostem. Jednou z nich byly studentské protesty, které vyvrcholily posedáváním několika tisíc univerzitních studentů na náměstí Nebeského klidu, které trvalo několik týdnů a nakonec bylo ukončené 4. června. Druhým byla jednodenní stávka dělníků, ke které došlo, možná ne náhodou, Také 4. června, kdy skupina dělníků nespokojených se svým životním údělem zorganizovala vlastní protest nezávisle na studentech a na jiném místě – Muxidi. Jde tedy o dvě, navzájem nesouvisející události. Západní propaganda ale střet na tomto dělnickém protestu v Muxidi spojuje s masakrem nevinných bezbranných studentů na náměstí Nebeského klidu. Přitom, a ještě jednou to zdůrazňuji, šlo o dvě oddělené a navzájem nesouvisející události konané v tentýž den 4. června 1989. Z důvodů, které budou zřejmé, je dělnický protest v Muxidi ve stejný den nezbytným středobodem pro pochopení událostí tohoto dne, a proto začnu právě u něj.
Dělnická vzpoura v Muxidi
Shromáždila se skupina dělníků a zabarikádovala několik ulic v Muxidi, oblasti v Pekingu vzdálené pět nebo šest kilometrů od náměstí Nebeského klidu. Barikád se zúčastnilo několik stovek převážně dospělých dělníků a blíže neurčený počet mladých lidí. Byla ale přítomná i třetí poměrně početná skupina, která, pokud vím, nebyla nikdy jasně identifikovaná, ačkoli z fotografií je zřejmé, že nešlo o dělníky a už vůbec ne o mladé studenty. Vhodným přívlastkem by mohl být bandité nebo anarchisté, ale fakta zřejmě podporují závěr, a můj osobní úsudek, že šlo prostě o žoldáky.
Čínská vláda poslala autobusy plné vojáků doprovázené několika obrněnými transportéry, aby odstranili barikády a znovu otevřeli ulice pro dopravu. Násilí začalo, když třetí, říkejme jí žoldácká skupina napadla mladíky, kteří se pokoušeli barikády odstranit. Tito žoldáci byli dobře připravení, vyzbrojení nejméně stovkami a možná tisíci benzinových bomb. Okamžitě zapálili desítky autobusů a několik obrněných transportérů s vojáky stále uvnitř. Mnoha vojákům v obou typech vozidel se podařilo uniknout, ale mnoha dalším se to nepodařilo a mnozí uhořeli. Existuje nespočet fotografií mrtvých vojáků spálených na uhel, ze kterých některé pověsili hrdlořezové na sloupy veřejného osvětlení, jiní leželi na ulici nebo na schodech nebo chodnících, kde zemřeli, další viseli z oken autobusů nebo obrněných vozů, protože unikli jen částečně, než je přemohly plameny. Existují zdokumentované zprávy a fotografie, které ukazují, že se skupině zločinců podařilo získat kontrolu nad jedním obrněným vozidlem a projížděli s ním ulicemi. Přitom stříleli z kulometů na věži. Teprve poté čínská vláda vyslala ozbrojené vojáky a vojenskou techniku.
Vládní zprávy a pracovníci nezávislých médií obecně uvádějí, že než násilnosti utichly, zahynulo celkem 250 až 300 civilistů, ale podobný počet vojáků byl už zabitý. Když je policie nebo armáda takto napadená, logicky zcela určitě použije sílu na svou obranu a nelze jí to vyčítat. Kdybyste vy nebo já byli vojenským velitelem na místě a sledovali, jak jsou naši muži napadaní a upalovaní, udělali bychom přece totéž.
Ocituji zprávu očitého svědka, který byl na místě, výňatek z knihy "Měsíc nebeského klidu" cituji:
"Byl tam nový prvek, kterého jsem si předtím moc nevšiml, mladí pankáči rozhodně ne studentského vzhledu. Místo čelenek a podepsaných košil s univerzitními odznaky nosili levné, špatně padnoucí polyesterové oblečení a volné větrovky. Pod našimi světly, s očima zářícíma zlomyslností, bezostyšně odhalovali ukryté Molotovovy koktejly. Co to bylo za pankáče v kraťasech a sandálech, kteří měli u sebe zápalné lahve? Benzín je přísně na příděl, takže na tyhle věci nemohli přijít spontánně. Kdo je naučil vyrábět lahvové bomby a pro koho byly zápalné nálože určené? Někdo vykřikl, že k nám míří další obrněný vůz. Mé tempo se zrychlilo, když jsem se blížil k odstavenému vozidlu, nakažený jedovatým veselím davu, ale pak jsem se zarazil. Proč jsem spěchal vstříc problémům? Protože to dělali všichni ostatní? Zpomalil jsem do klusu v závěsu za hřmícím stádem jedné masové mysli. Odtrhl jsem se od smečky a přestal běžet. Někdo hodil zápalnou láhev a zapálil obrněné vozidlo. Plameny se rychle rozšířily po střeše vozidla a rozlily se na chodník. Pomyslel jsem si, že v tom ještě někdo je, že to není jen stroj! Uvnitř musí být lidé.
Někdo mě ochranitelsky odtáhl pryč, abych se připojil k hrstce studentů s páskami na hlavách, kteří se snažili uplatnit nějakou kontrolu. Vynaložil ten malý morální kapitál, který jeho hladovkou nasáklé tričko s podpisem ještě mělo, a zastal se vojáka. "Pusťte toho člověka ven," volal. "Pomozte tomu vojákovi, pomozte mu ven!" Rozrušené shromáždění nemělo náladu na slitování. Kolem nás se odrážely rozzlobené, krvelačné hlasy. "Zabijte toho hajzla!" řekl jeden. Pak jiný hlas, ještě mrazivější než ten první, vykřikl: "On není člověk, je to věc." "Zabijte ho, zabijte ho!" křičeli kolemjdoucí, krvavé nadšení teď vybičované do vysokých otáček. "Přestaňte! Neubližujte mu!" Meng mě prosil a nechal mě za sebou, jak se snažil domluvit se strážci. "Přestaňte, je to jen voják!" "Není to člověk, zabijte ho, zabijte ho!" ozval se hlas. "Zpátky, zpátky!" křičel někdo z plných plic. "Nechte ho na pokoji, vojáci nejsou naši nepřátelé!" "Nechte ho na pokoji, vojáci nejsou naši nepřátelé. Poté, co byla bezvládná těla vojáků naložená do sanitky, zaútočili zločinci na sanitku a téměř vytrhli zadní dveře ve snaze vyjmout popáleného vojáka a dorazit ho. Poté byla ohořelá těla vojáků pověšená na sloup veřejného osvětlení a z obrněného vozu bylo odcizené velké množství munice". Konec citace výpovědi.
Teď pro změnu ocituji z vládní zprávy o této dělnické vzpouře:
"Výtržníci zablokovali vojenská a další vozidla, než je rozbili a zapálili. Rovněž se zmocnili zbraní, munice a vysílaček. Několik výtržníků se zmocnilo obrněného automobilu a střílelo z jeho zbraní, když s ním projížděli ulicí. Výtržníci také napadli civilní zařízení a veřejné budovy. Několik výtržníků dokonce odjelo veřejným autobusem naloženým sudy s benzínem směrem k věži na náměstí Nebeského klidu ve snaze ji zapálit. Když se na třídě Čchang-an náhle porouchalo vojenské vozidlo, výtržníci ho obklíčili a řidiče rozdrtili cihlami. Výtržníci surově zbili a zabili mnoho vojáků a důstojníků. V Čchung-wen-menu shodili z estakády vojáka a zaživa ho upálili. Ve Fu-čcheng-menu bylo tělo vojáka, který byl zabitý, pověšené hlavou dolů na zábradlí nadjezdu. Poblíž kina byl k smrti ubitý důstojník a jeho tělo pověšené na hořící autobus. Při vzpouře bylo spálených nebo poškozených více než 1280 vozidel, včetně více než 1000 vojenských nákladních automobilů, více než 60 obrněných vozů, více než 30 policejních vozů, více než 120 autobusů a trolejbusů MHD a více než 70 motorových vozidel jiného druhu. Vojáci stanného práva, kteří utrpěli těžké ztráty, byli předtím nucení střílet do vzduchu, aby si uvolnili cestu vpřed. Během protiútoku byli někteří výtržníci zabiti, někteří přihlížející zasažení zbloudilými kulkami a někteří zraněni nebo zabití ozbrojenými výtržníky. Podle spolehlivých statistik bylo zraněno více než 3000 civilistů a přes 200 jich bylo zabitých, včetně 36 vysokoškolských studentů. Stejně tak bylo zraněných více než 6000 policistů a vojáků a desítky z nich byly zabití." Konec citace vládní zprávy. Telegramy z amerického velvyslanectví v Pekingu potvrdily základní údaje této zprávy i odhady počtu obětí. K těmto americkým depeším odtajněných Wikileaks se dostanu v příslušné kapitole.
Ačkoli přesvědčivých přímých důkazů je stále málo, zdá se být jisté, že povstání mělo značnou pomoc zvenčí. Kromě podivného načasování existuje příliš mnoho důkazů o předchozí přípravě násilí a dodávkách použitých zbraní. Benzín byl v té době přísně přídělový a nebyl k dispozici v množství potřebném pro tuto akci. Černé ruce zařídily zásobovací linky a poskytly návod na výrobu a použití benzinových bomb, které byly v Číně do té doby téměř neslýchané.
Příliš mnoho známek vnějšího podněcování má také dosud neidentifikovaná třetí skupina, jejíž násilné akce v žádném případě nereprezentovaly nálady přítomné veřejnosti. Rozsah násilí rozpoutaného po dělnické stávce v Muxidi vyžaduje značné předchozí emocionální naprogramování a nemohl vzniknout spontánně z pouhé dělnické stávky, která je téměř zárukou vnějšího zásahu. Nespokojení občané v kterékoli zemi mohou dělat průvody a protestovat kvůli skutečným či domnělým křivdám, ale upalování mladých vojáků a věšení jejich ohořelých těl na sloupy veřejného osvětlení není činem naivních studentů toužících po "demokracii" nebo dělníků protestujících proti nedostatečné společenské smlouvě. Téměř vždycky jsou výsledkem podstatného naprogramovaného podněcování ze zákulisí, obvykle směřujícího ke změně režimu.
Studentský protest
To byla dělnická stávka v Muxidi, 4. června, tedy jedna oddělená událost, která nesla všechny rysy emocionálně naprogramovaného násilí rozněcovaného třetí stranou z venčí. Jaká strana z venčí to byla, se asi nemusíme příliš dlouho dohadovat, ale k tomu se dostanu v příslušné kapitole, abych netříštil dějové rozvržení. Přesuňme se na druhou událost, a to studentskou stávku. Ovšem, než se vypravíme do samotného roku 1989, povím vám něco o historii, která nám leccos osvětlí. Ostatně jako vždy. Náměstí Nebeského klidu má pro protestní akce studentů svou dlouhou historii. V roce 1919, ačkoli byl císař už dávno svržený, se na náměstí Nebeského klidu sešli studenti, aby odsoudili neschopnost vlády postavit se cizím mocnostem.
Jejich protest se rychle rozšířil po celé zemi a vešel ve známost jako Hnutí 4. května. Následovaly roky studentských demonstrací. Před slavnostním založením Čínské lidové republiky v roce 1949 bylo náměstí Nebeského klidu plné plevele vysokého až po pás. Studenti z pekingských univerzit a univerzity Čching-chua se dobrovolně přihlásili, aby všechen plevel odstranili. Ano, i tehdy to byli studenti. Tehdy byli mladí lidé velmi nadšení pro Lidovou osvobozeneckou armádu a pro revoluci.
Právě na náměstí Nebeského klidu byla založená Čínská lidová republika. Právě na Tchien-an-menu Mao Ce-tung prohlásil: "Čínský lid povstal." To bylo to, co se stalo. Navzdory násilným vládním represím, zatýkání a zabíjení vycházeli studenti generaci za generací protestovat a inspirovali další Číňany, aby je následovali. Čína byla v nebezpečí a zkorumpovaným úředníkům to bylo jedno. Mladí intelektuálové cítili, že museli protestovat, aby probudili lid. 15. dubna 1989 zemřel někdejší vůdce Komunistické strany Číny Hu Yaobang. U spousty lidí byl oblíbený, byl to reformátor. Hu Yaobang byl generálním tajemníkem strany a Deng Xiaopingovým vybraným nástupcem. Hu Yaobang byl dva roky před svou smrtí odstavený od moci. Byl obviněn z příklonu k buržoaznímu liberalismu.
Když byl Hu Yaobang odstraněný, nikdo otevřeně neprotestoval. Nyní ho však lidé prohlašovali za zastánce osvíceného vládnutí.
Truchlení za něj se stalo zástěrkou pro protest proti těm, kteří zůstávali stále u moci. Smrt Hu Yaobanga umožnila, aby se na veřejném místě shromáždil dav, který měl o čem diskutovat. A to vedlo k diskusím o nejrůznějších dalších otázkách. Studenti se začali obávat, že smrt Hu Yaobanga by mohla znamenat konec pokusů o politické reformy. I z dosavadních reforem byli studenti a intelektuálové rozčarovaní. V Pekingu se tehdy říkalo: "Jsi chudý jako profesor a hloupý jako doktor." Ráno 18. dubna 1989, 3 dny po jeho smrti se na náměstí Nebeského klidu konala první demonstrace asi tisíců studentů. Ze začátku to připomínalo spíš jarní studentskou vycházku. Těchto manifestací se účastnilo čím dál tím víc lidí. A čím víc jich bylo, tím byla kritika hlasitější, zejména kritika tolik rozšířené korupce. V noci 19. dubna vznikl na Pekingské univerzitě nový studentský svaz. Do organizačního výboru se přihlásilo sedm lidí. Stali se vůdci, protože měli dost odvahy vystoupit. Žádné formální volby se nekonaly. Nicméně studenti neprotestovali proti vládě samotné. Dokonce dávali najevo, že neprotestovali proti politickému systému. Na ulicích se hrála a zpívala v rozličných nových úpravách internacionála a komunistická hymna. 22. dubna se ve Velké dvoraně lidu na náměstí Nebeského klidu konal vzpomínkový obřad na Hu Yaobanga. Studenti se poté shromáždili na náměstí a čekali na příležitost přednést různé petice zabývající se sociální politikou, vnímanou korupcí, idealismem, vlastně stejnými věcmi, které jsme jako studenti měli všichni na seznamu změn, které bychom chtěli ve světě změnit. Protože vláda okamžitě nereagovala, studenti se utábořili na náměstí a čekali. 26. dubna vyšel ve stranických novinách článek. V něm bylo studentské hnutí obviněné, že bylo kontrarevoluční vzpourou, a přesně to odmítli čínští studenti přijmout. Brzy ráno 27. dubna se studenti vydali z kampusů po celém městě a šli k náměstí Nebeského klidu, politickému centru Číny. V celém Pekingu byla vyhlášená pohotovost a policie byla rozmístěná tak, aby blokovala klíčové křižovatky podél trasy. 4. května Čína oslavila 70. výročí demonstrací z roku 1919, kdy vlastenečtí studenti poprvé protestovali proti nereagující vládě. V tento den se konaly dvě oslavy: vládou sponzorované vzpomínkové akce u památníku, a masový pochod studentů z univerzitní čtvrti na náměstí Nebeského klidu. Někteří studenti začly od 11. května držet hladovku. 15. května 1989 přijel do Pekingu Michail Gorbačov. Byla to dlouho plánovaná státní návštěva od roku 1959. Vláda se rozhodla zrušit velkolepou ceremonii plánovanou na náměstí Nebeského klidu. Gorbačovovi se na letišti dostalo jen rychlého přivítání. Sovětská hlava státu už dávno rozpohybovala stagnující socialistický svět východní Evropy. Díky Perestrojce a Glasnosti mnozí v Číně věřili ve společenskou změnu. Michail Gorbačov se setkal se stranickými vůdci, jako byl Čao C‘-jang, který vzhlížel k Sovětskému svazu jako k příkladu politických reforem, a s jinými, jako byl premiér Li Peng, kteří se obávali všeho, co Gorbačov představoval.
Obě skupiny v čínské vládě potřebovaly podporu Deng Siao-pchinga, který měl na starosti armádu, a držel tak skutečné otěže moci. Dodnes není známé, jaké kroky Gorbačov doporučil provést Deng Xiaopingovi a vládě. Jisté je však to, že studenti se s mužem, na kterém závisela naděje globálního Komunismu, nesetkali. Proto ještě důrazněji požadovali, aby vláda obdržela petici s jejich požadavky. 16. května pochodovalo ulicemi Pekingu 300000 lidí. Sedmnáctého a znovu osmnáctého se jejich počet zvýšil na milion lidí. Ve velké dvoraně lidu stojící v západní části náměstí Nebeského klidu si studenti chtěli promluvit s představiteli čínské komunistické strany. Chtěli, aby jednání přenášela televize. V ten samý den 29. dubna 1989 přijal premiér Li Peng delegaci účastníků protestní hladovky. Celých 50 minut vysílala televize všechno živě a bez cenzury. Li Peng požádal studenty, aby náměstí okamžitě a bezpodmínečně opustili. Taková prosím panovala totalita v Číně. Čínská vláda vysílala 50 minut necenzurovaného pořadu se studentskými protestujícími. V předvečer 19. května se na náměstí Nebeského klidu náhle objevil unavený a zmožený stranický vůdce Čao C‘-jang. Čao prohrál se zastánci tvrdé linie ve straně. Čao C‘-jang promluvil ke studentům: "Přišli jsme příliš pozdě. Zasloužíme si vaši kritiku." Stranický vůdce Čao C‘-jang pak zmizel z očí veřejnosti. Když byli reformátoři ještě u moci – tedy předtím, než byl Čao C‘-jang odstraněný, byl vedle Deng Siao-pinga nejmocnější osobou. Studenti nepřijali žádný z Čao C‘-jangových kompromisů. Nechtěli s ním v žádném případě spolupracovat. Ráno 20. května bylo vyhlášeno stanné právo. Policie a armáda byly oprávněné vyklidit ulice.
Lidé však příkazy vlády ignorovali. Město bylo stále přeplněné demonstranty. Jedinými pohybujícími se vojenskými vozidly byly vrtulníky. Vládní úředníci se studenty několik týdnů jednali a nakonec stanovili termín pro vyklizení náměstí na 4 června. Z reproduktorů na náměstí Nebeského klidu zaznívalo každý den oficiální vládní doporučení. Všichni studenti ze všech provincií se musejí do 3. června vrátit domů. Vláda to zaplatí. Cesta měla být zadarmo. Studenti ale zůstali. Ovšem, jak jsem několikrát uvedl, nejednalo se o žádné protivládní demonstrace. To dokumentuje i epizoda, kdy během těchto studentských demonstrací v roce 1989 tři muži z Maovy rodné provincie Hunan potřísnili velký portrét inkoustem. Studenti se od tohoto činu okamžitě distancovali. Odsoudili tuto nehoráznost a pomohli zatknout odpovědné muže. Krátce po znesvěcení se na náměstí zvedl vichr a spustily se přívaly deště. Někteří lidé se skutečně ptali: Byl předseda nespokojený? Během několika hodin byl portrét vyměněný. Koncem května už studentům docházely zdroje – finanční, politické i emocionální a náměstí bylo den ode dne ubožejší. Studenti uspořádali tiskovou konferenci, ve které oznámili 30. května, že se mají v plánu z náměstí stáhnout, a stávku ukončit. 3. června, byli na náměstí vyslaní vojáci, kteří ale nebyli ozbrojení, a v rukou měli pouze velké tyče. Nicméně do celého Pekingu se sjelo zhruba 110 tisíc vojáků. Na náměstí Nebeského klidu bylo tou dobou zhruba 3000 studentů. Vojáci se sjeli kvůli druhé oddělené a nesouvisející události, a to dělnické stávce v Muxidi vzdálené zhruba 6 km od náměstí. Podle všech zpráv nedošlo mezi studenty a vojáky k žádnému nepřátelství. Ani jeden z nich neměl s tím druhým filozofický spor, ani se navzájem nepovažovali za nepřátele. Ve skutečnosti fotografie a zprávy ukazují, že studenti chránili vojáky před rozzlobenými kolemjdoucími. Odpoledne 3. června byla před velkou dvoranou lidu k vidění absurdní scéna. Vojáci a studenti se snažili navzájem přezpívat. Vojáci pěli oslavné písně na komunistickou stranu a armádu. V písni o vojenské disciplíně, kterou každý Číňan zná, se zpívá: Když promlouváte k masám, buďte přátelští a milí. Diskuse mezi studenty a vojáky probíhaly opakovaně během večera i celé noci. Téměř všechny studenty se podařilo přesvědčit, aby během večera náměstí opustili, a malý zbytek odešel následujícího rána. Následujícího rána na náměstí skutečně vjely tanky a buldozery, které srovnaly se zemí všechny stany a odpadky, které se tam nahromadily během předchozích tří týdnů, naházely odpadky na obrovské hromady a zapálily je. Odtud zřejmě pramenila tvrzení, že "tisíce studentů" byly rozdrcení tanky proudícími přes náměstí. Ve skutečnosti to ale byla pouhá úklidová četa a studenti už byli dávno pryč, když přijely buldozery a těžká technika. Z mnoha renomovaných zdrojů existují přesvědčivé důkazy o tom, že na náměstí nedošlo k žádným násilnostem, že žádní studenti nebyli zabití a že k žádnému "masakru na náměstí Nebeského klidu" nikdy nedošlo. Z dálky byla zřejmě slyšet střelba, ale několik zpráv o střelbě z vlastního náměstí bylo později rychle zdiskreditované a, jak jsem uvedl výše, vojáci na náměstí nebyli ozbrojení. Hluboce pohřbenou skutečností bylo, že španělský televizní štáb byl na náměstí Nebeského klidu po celou noc a natočil pokojné vyklizení náměstí. Tento film, který byl více než 30 let energicky potlačovaný, se teprve nyní stává dostupným na internetu. Příliš pozdě na to, aby ovlivnil vzpomínky nebo přesvědčení. Stojí za to se na chvíli zamyslet nad tím, jakou moc měli ti, kteří za touto událostí stáli, aby dokázali to, co dokázali.
Všudypřítomná černá ruka
Zdá se pravděpodobné, že studentské hnutí v Číně na konci 80. let mohlo při svém založení vzniknout spontánně, ale nechybí důkazy, že celé hnutí bylo rychle unesené agenturami americké vlády dávno předtím, než se studenti sešli na náměstí Nebeského klidu. Je to až zarážející paralela se studentským hnutím v Československu, kdy stejní studenti byli použití ke svržení socialismu u nás. Všímáte si toho stejného vzorce, rukopisu a načasování ve stejném roce? Zatímco v Číně studentská barevná revoluce nevyšla, u nás byl studentský barevný převrat úspěšný. Nějakou dobu trvalo, než se podařilo otevřít zamčené archivy a vypátrat podrobnosti. Když se to nakonec podařilo, zjistilo se, že vůdce čínského studentského hnutí vycvičil v Hongkongu a Kuang-tungu plukovník Robert Helvey, důstojník Agentury obranného zpravodajství Pentagonu, který strávil 30 let podněcováním revolucí po celé Asii jménem armády a CIA. Plukovníka Roberta Helveyho si musíme v krátkosti rozebrat, protože s ním je spojená i studentská stávka v Československu. Robert Helvey organizoval studentské revoluce ve Vietnamu a Myanmaru, dále hnutí Otpor v Srbsku, cvičil také hnutí Kmara v Gruzii, hnutí Pora na Ukrajině, sametovou revoluci v Československu v roce 1989 a poté rozšířil svůj talent do Afriky a Jižní Ameriky. Robert Helvey byl spojený s Genem Sharpem v Einsteinově institutu financovaném Georgem Sorosem, který vznikl v roce 1983 jako odnož Harvardské univerzity a specializoval se na organizování studentských politických protestů jako formy koloniální války Spojených Států. Právě Gen Sharp a Robert Helvey vytvořili příručky pro hnutí Otpor, které zahájily proces zničení Jugoslávie. Už se nám skládá dohromady jmenovatel barevných revolucí? Na tomto místě se dostáváme k samotnému základu. Protože vždycky za vším hledejme lidi se jmény z masa a kostí. Barevné revoluce v Číně, Československu, Jugoslávii, Gruzii, na Ukrajině, ale také v Africe a latinské Americe cvičil plukovník Robert Helvey. Jeho kolega z branže Gen Sharp vyvíjel další metody a příručky příprav a realizace barevných revolucí. Jednou z klíčových technik barevných revolucí, která byla vyučovaná ve výcvikových kurzech hlavních aktérů barevných revolucí, je využívání občanských skupin v provádění průzkumů takzvaného pokrokového veřejného mínění. Rozumějme spindoctoring a prefabrikace toho správného pokrokového, zpravidla protivládního názoru veřejnosti. Tato klíčová technika pro organizátory barevných revolucí se vyučuje ve zmíněných výcvikových kurzech, a je součástí návrhů Gena Sharpa. Tyto techniky a metody barevných revolucí následně zdokonalil John Carlan, což je liberální globalista, bývalý důstojník britské armády, který se stal šéfem archivu mírového vzdělávání a výcviku. Tedy hlavními organizátory barevných revolucí byli plukovník Robert Helvey, Gen Sharp a také John Carlan. To platilo speciálně pro Čínu.
Není příliš důvodů zpochybňovat tvrzení, že hlavní část zahraniční politiky Spojených Států tehdy stejně jako dnes spočívala ve snaze destabilizovat Čínu a možná podnítit masovou revoluci, která by otevřela dveře vlivu a kontrole Ameriky. Dnes je stále jasnější, že studentské hnutí v roce 1989 bylo hlavní součástí této strategie, kterou organizovalo americké ministerstvo zahraničí s plným souhlasem tehdejšího prezidenta George Bushe staršího. Mnoho komentářů a svědectví silně naznačují, že samotná myšlenka masové konfrontace s čínskou vládou a výběr náměstí Nebeského klidu jako místa konání nepochází od nich, ale byla zorganizovaná "odněkud zvenčí".
Je třeba si uvědomit, že studentské hnutí v Číně v roce 1989 kategoricky nebylo "prodemokratickým hnutím". Ve svém počátku byl studentský protest v první řadě pragmatický občanský a v druhé řadě čínský kulturní. Studenti se viděli jako intelektuální protestující, nikoliv jako političtí aktivisté. Přitom nepomýšleli na to, že by jejich vláda kopírovala politické uspořádání Západu. Odkazy na "demokracii" jim pravděpodobně byly podsunuté jejich průvodci ze CIA jako nejlepší metoda k uskutečnění jejich praktických a kulturních cílů. A tyto kulturní cíle nemusely být nutně příliš hluboké. Wu’er Kaixi, jeden ze studentských vůdců, na otázky týkající se jeho účasti odpověděl (jinými slovy): "Protože chceme nosit západní značky a brát své přítelkyně do barů, jako to dělají Američané".
Mnoho studentů, kteří tehdy byli na náměstí skutečně přítomní, vyprávějí o zásobách, které jim poskytly různé americké vládní zdroje. Zejména se zmiňovali o nesčetných stovkách táborových vařičů Coleman – které byly v té době pro studenty v Číně příliš drahé na to, aby si je mohli pořídit, a mnozí komentovali dobře zavedené zásobovací linky těchto a dalších věcí z Hong Kongu, v té době stále území spadající pod britské impérium. Ke studentským zásobám se přidávaly příručky, instrukce, školení, strategie a taktika a trpělivě podněcující rétorika vysílání VOA z Hongkongu. Není možné rozumně zpochybnit tvrzení, že loutkovodiči byli Američané.
Voice of America a Hong Kong
Podle vládní zprávy se mnoho Američanů aktivně podílelo na inscenování studentských vůdců, což bylo v rozporu s vyhláškami o stanném právu, které v té době platily v některých částech Pekingu. John Pomfret, dnes z Washington Post, byl zpravodajem agentury AP v Pekingu a důležitým informačním kanálem pro vůdce a Alan Pessin. Tehdejší zpravodaj VOA v Pekingu, porušoval omezení svým nezákonným zpravodajstvím VOA a opakovaně vysílal zkreslené zprávy, šířil falešné zvěsti a povzbuzoval vzpouru i násilí mezi studenty.
Co se skutečně stalo na náměstí Nebeského klidu? Většina tehdejších univerzitních studentů nám bude vyprávět o vlivu Hlasatele a obrazu "svobody a demokracie", který vykresloval. Vyprávěli, jak na kolejích dlouho do noci poslouchali VOA a ve svých představách si budovali šťastný svět svobody a světla. Hlas Ameriky. Potvrzují také, že VOA vysílala studentům 24 hodin denně ze své hongkongské stanice během několika týdnů sit-in na náměstí Nebeského klidu a nabízela jim provokativní povzbuzení a rady ohledně strategie a taktiky.
Jeden z původních účastníků studentské stávky napsal toto cituji:
"Usadili jsme se a pokračovali ve studiu. Chodili jsme spolu, našli si své blízké a mnozí se snažili odjet do zahraničí. V době, kdy jsme maturovali, se už o studentském hnutí téměř nemluvilo a VOA jsme už neposlouchali. Jedna věc, o které jsem neustále přemýšlel, byla role VOA. Mnoho studentů fandilo rozhlasu před studentským hnutím, během něj i krátce po něm. I když jsme byli na náměstí, mnoho studentů poslouchalo jejich pořady, jako by nám jen oni mohli říct, co se děje. Vzpomínám si, že v jedné fázi. Uvědomil jsem si, jak jsem byl hloupý." Konec citace.
Jiný student se vyjádřil takto: "Víte, že to bylo tak, jak to bylo:
"Ale byla to pravda, že studentské hnutí v roce 1989 bylo někým manipulované, že? Studenti neměli nic než emoce a povrchní znalosti politiky. Začali jsme pouze požadovat očištění úředníků od korupce, ale hesla byla nějak vedená přes transformaci na hesla "požadující demokracii. Mezi těmito dvěma třídami požadavků je obrovský rozdíl v politických důsledcích. Co tedy byla demokracie? Jaký druh demokracie se praktikoval na Západě? Jaký druh demokracie by seděl Číně? Upřímně řečeno, neměl jsem, my všichni jsme neměli tušení. Jinými slovy, nevěděl jsem, co vlastně chci. Měl jsem prostě takový výsledný impuls vyjít na ulici a vykřikovat hesla. Bylo to, jako bych se účastnil jen proto, abych se účastnil, a dojímal mě prostý fakt, že jsem zažil studentské hnutí. A pak se to vymklo kontrole. Ale protože studentští vůdci odmítali změnit postoj, studenti nechtěli ustoupit. A tak se celá věc vlekla. Přesto se stal zázrak, těm "vůdcům" se nějak podařilo vyváznout bez úhony. Po mnoho let od roku 1989 jsem se zdráhal připustit, že já i ostatní studenti jsme byli ve skutečnosti tak hloupí a naivní, že jsme se nechali skutečně zmanipulovat jinými lidmi v pozadí." Konec citace.
Co se skutečně stalo na náměstí Nebeského klidu?
Na Západě a také v Číně vždycky převládal názor, že studentské shromáždění na náměstí Nebeského klidu bylo spontánní, idealistické a především mírumilovné. Možná bylo ve svém počátku idealistické, ale v žádném případě nebylo spontánní a v květnu a červnu se základní mírumilovnost rychle vytrácela. V roce 1995 vydali dva američtí filmaři z Longbow Group, doktorka Carma Hintonová a Richard Gordon, dnes už proslulý dokumentární film o náměstí Nebeského klidu s názvem "Brána nebeského míru". Chaj Lingová, samozvaná "vrchní velitelka" studentů z Náměstí nebeského klidu, vedla proti filmové společnosti dlouhá léta soudní spory, především proto, že dokument obsahoval usvědčující videozáznam z 28. května 1989, na kterém byla zachycená v rozhovoru s americkým novinářem Philipem Cunninghamem cituji z dokumentu:
"Studenti se neustále ptali: Co máme dělat dál? Čeho můžeme dosáhnout?" Je mi tak smutno, protože jak jim mám říct, že to, v co vlastně doufáme, je krveprolití, pro okamžik, kdy vládě nezbude nic jiného než bezostyšně zmasakrovat lidi, rozumějme studenty. Teprve až bude náměstí zaplavené krví, otevřou Číňané oči. Teprve pak budou skutečně jednotní. Ale jak to mám vysvětlit svým spolužákům? Tohle všechno svým spolužákům říct nemůžu. Nemohu jim na rovinu říct, že musíme použít svou krev a své životy, abychom vyzvali lid k povstání. Samozřejmě, že studenti budou chtít. Vždyť jsou to ještě tak malé děti! A co je opravdu smutné, je to, že někteří studenti a známí lidé s dobrými konexemi usilovně pracují na tom, aby vládě pomohli a zabránili jí v takových opatřeních. Kvůli svým sobeckým zájmům a soukromým kšeftům se snaží způsobit kolaps našeho hnutí a dostat nás z náměstí dřív, než bude vláda tak zoufalá, že přijme opatření." Konec citace. To je prosím pěkně jedna z vůdkyní studentských protestů Chaj Lingová. Jak mírumilovné, že? Jsou to naivní malé děti, zaplavit náměstí krví, a oni jsou tak sobečtí, že nechtějí prolít vlastní krev a položit vlastní životy. Pokud to ještě někomu není jasné, Chaj Lingová otevřeně prohlásila, že měla v úmyslu vyprovokovat vládu k násilnému vojenskému řešení a naplnit náměstí Nebeského klidu krví studentů s jasným cílem "sjednotit lid" a podnítit rozsáhlou politickou revoluci. Následně lituje, že za prvé: nemůže studentům prozradit, že jejich životy mají být pro tuto věc obětované, a za druhé: "co je opravdu smutné", je to, že někteří lidé se "za účelem svých sobeckých zájmů" snaží vyhnout krveprolití tím, že brání vládě uchýlit se k násilným opatřením, a snaží se rozpustit studentské protesty dříve, než se samy stanou násilnými.
Americký novinář Philip Cunningham se pak zeptal: "Zůstanete na náměstí sama?" "Ne, nezůstanu." "Proč?" Chaj Lingová odpověděla: "Protože moje situace je jiná. Chci žít. . . . Věřím, že ostatní musí pokračovat v práci, kterou jsem začala já. Demokratické hnutí nemůže uspět jen s jedním člověkem!" A nakonec: "Mohla bych to říct rovnou. Vy, Číňané, mi nestojíte za můj boj! Vy mi nestojíte za mou oběť!" Konec citace.
V tomto videu je usvědčující zmínka o americké chladnokrevnosti při řízení studentských protestů, doslovné přiznání Chai Lingové, že poté, co si studenti už odhlasovali ukončení protestu a odchod z náměstí, její hongkongští průvodci ji a studenty stále tlačili k tomu, aby zůstali na náměstí a pokračovali v agitaci, dokud nevyprovokují vlastní krveprolití, a nabádali je k obětování vlastního života jako k jedinému způsobu, jak přitáhnout pozornost a sympatie světa, které se teď pro jejich věc staly jaksi klíčové. Přepis a videozáznam celého rozhovoru spolu s komentáři čtenářů jsou k dispozici online. Pokud si chcete počíst, odkaz klidně zašlu, je to vážně výživné čtení.
Americký plán spočíval v podněcování studentů, aby nejen podráždili, ale nakonec i rozzuřili čínskou vládu natolik, že by vyprovokovala násilný zásah proti studentům, s očekáváním, že to následně vyprovokuje široké obyvatelstvo k "barevné revoluci", která povede ke svržení vlády a rozpadu Číny. V souladu s tímto plánem byli studenti dotlačení k tomu, aby začali požadovat "demokracii", po které rychle následovaly neodbytné a neústupné požadavky na odstoupení vlády. Přestože, jak jsem sdělil na jiném místě dříve, studenti původně nechtěli svrhnout vládu, ale jen občanský dialog. V rámci tohoto procesu byly studentům sdělené podrobnosti o stavbě obrovské papírové sochy "bohyně demokracie" na náměstí Nebeského klidu, kterou vytvořili studenti z nedaleké Ústřední umělecké akademie. Socha byla vytvořená podle newyorské předlohy, a byla vztyčená 30. května. Ve zpravodajském shrnutí připraveném pro tehdejšího amerického ministra zahraničí Jamese A Bakera z 2. června 1989 byla zaznamenaná naděje, že socha "rozzlobí nejvyšší představitele a vyvolá reakci". Přitom se uvádělo, že studenti, nebo, což je fakticky pravděpodobnější, samotná americká vláda, doufali, že vztyčení sochy vyvolá "přehnanou reakci úřadů, a) vdechne nový život jejich ochabujícímu hnutí". Jak jsem zmínil, Američané si rvali vlasy, protože studenti 30. května na tiskovce vyslali signál, že se z náměstí stáhnou. Hnutí a protesty skomíraly. Proto papírová socha bohyně demokracie měla působit jako rozbuška. Jednak měla přitáhnout studenty zpět, a jednak vyprovokovat čínskou vládu k nepředložené akci. Ve všech případech ve všech zemích jsou studenti a mladí lidé kooptovaní do pokusu Spojených Států o změnu režimu. Lidé ze Západu možná nesnadno dokážou ocenit, že Peking v roce 1989 se v žádném podstatném ohledu nelišil.
Poté, co vláda vyhlásila stanné právo, američtí loutkovodiči Chaj Lingové rychle vystupňovali svou ofenzívu tím, že ji nechali šířit letáky podněcující k ozbrojené vzpouře proti vládě, vyzývající studenty a širokou veřejnost, aby "organizovali ozbrojené síly a postavili se komunistické straně a její vládě". Přitom šli tak daleko, že skutečně sestavili seznam jmen vládních činitelů, které hodlali zabít, a vybízeli studenty, aby si za tímto účelem opatřili střelné zbraně. Tvrdila, že se nikdy nevzdají a budou s vládou "bojovat až do konce". Přitom až do konce plánovala vyprovokovat krvavý incident na náměstí Nebeského klidu.
Zmařená operace Yellowbird
Čína byla ušetřená národní katastrofy především díky trpělivému a neohrožujícímu postoji vlády, který sloužil k tlumení podněcující rétoriky, a jejich manipulátorů v Pekingu a nabádání ke krveprolití ze strany jejich inscenátorů v Hongkongu. Výsledkem bylo, že když se přiblížil termín evakuace náměstí, studenti opustili svého "vrchního velitele" a souhlasili s pokojným odchodem, což znamenalo, že Američanům jednoduše došel čas. Mám pocit, že Čínu ochránila Prozřetelnost, protože přízrak násilí a krveprolití mohl být opravdu velmi blízko. Předem byly totiž vypracované složité plány, jak vyvést studentské vůdce z Číny, až začne očekávané krveprolití. Operace Yellowbird byl plán CIA se sídlem v Hongkongu, který měl pomoci vůdcům studentských protestů a násilností v Muxidi uniknout zatčení pod diplomatickou ochranou amerického velvyslanectví, a to nabídkou politického útočiště, předběžným vydáním amerických pasů a zorganizováním jejich útěku z Číny. Hlavní roli v tom hrála CIA, ale zapojily se i britská MI6 a francouzské zpravodajské služby. Když protesty selhaly a studenti se rozešli, uprchli jejich hlavní představitelé nejprve do Hongkongu a poté do Spojených Států. Některým vůdcům násilností v Muxidi bylo pomoženo uprchnout, zatímco jiní se ukrývali na americkém velvyslanectví v Pekingu. Přitom Američané je odmítli vydat čínským úřadům. Američané je neodmítali vydat pro jejich bezpečí, na tom jim samozřejmě vůbec nezáleželo, ale z velkých obav před vyzrazením celé operace a tím pádem i odhalením před světovou veřejností. Stejně tak byli tito studentští vůdci za své úsilí zničit vlastní zemi Američany bohatě odměnění prestižními univerzitními tituly, dobrými pracovními místy a platy od CIA za to, že nadále podněcovali politickou nestabilitu v Číně. Chai Lingová získala čestný titul z politických věd na Princetonské univerzitě a práci v poradenské společnosti Bain & Co. zabývající se managementem a také byla placenou šéfkou nevládní organizace, která byla vytvořená speciálně pro ni a jejímž úkolem bylo odsuzovat tehdejší čínskou politiku jednoho dítěte. Wu’er Kaixi, což byl ve skutečnosti problémový a labilní Ujgur jménem Uerkeš Daolet, byl odměněný volnou vstupenkou na Harvardskou univerzitu. Liou Siao-po zůstal v Číně za stipendium CIA ve výši 30000 dolarů ročně a měl za úkol dráždit čínskou vládu podle pokynů amerického ministerstva zahraničí.
Nebeský mýtus žije dál
Američané uspěli, možná nad své nejdivočejší očekávání, s rozněcováním násilí v Muxidi, ale žalostně selhali ve svém hlavním úsilí, kterým bylo vyprovokování krveprolití na náměstí Nebeského klidu, které nabízelo možnou odměnu v podobě revoluce a svržení vlády.
Nej bezprostřednějším problémem, kterému americké ministerstvo zahraničí čelilo, bylo, že jejich úspěch v Muxidi nebyl z politického hlediska nijak zvlášť užitečným vítězstvím, protože neměl žádnou dlouhodobou propagandistickou hodnotu. Nikdo na Západě, zvláště když viděl fotografie vyprodukovaného krveprolití, by neměl pro dělnické povstání ve vzdálené zemi příliš pochopení a během jednoho nebo dvou dnů by přestalo být zprávou. To, co Američané chtěli a co nutně potřebovali, odměna, ve kterou doufali, byly fotografie mrtvých studentských těl a studentské krve v ulicích, protože ty neomylně přitahují všeobecné odsouzení. Ty ale vzhledem k pokojnému řešení situace na náměstí Nebeského klidu neexistovaly, a tak shromáždili fotografie krveprolití a mrtvých těl z Muxidi a předložili je světu jako důkaz masakru studentů na náměstí Nebeského klidu čínskou vládou, což je zcela vymyšlený příběh.
V době, kdy studenti hlasovali o evakuaci náměstí, a ještě předtím, než násilnosti v Muxidi utichly, byly už dobře připravené plány nejen na evakuaci vůdců. Západní média ve všech zemích bez výjimky okamžitě zveřejnila totožná tvrzení a fotografie a důsledně vynechala všechny protichůdné důkazy. Každý fotograf, který pořídil fotografie v Muxidi, věděl, kde je pořídil, a on i redaktoři médií dobře věděli, že tyto fotografie nebyly pořízené na náměstí Nebeského klidu. Není možné, aby více než 200 redaktorů novin a více než 100 manažerů zpravodajství televizních stanic ve více než 30 zemích nedopatřením nebo náhodou chybně označilo stejné fotografie stejným způsobem. Proto západní média zcela zamlčela fakta o násilnostech v Muxidi a jednomyslně odmítla zveřejnit fotografie vojáků spálených na uhel a visících na sloupech veřejného osvětlení. Potřebovala tato fakta a fotografie pro svůj už naplánovaný příběh o "masakru studentů na náměstí Nebeského klidu".
Od studentských protestů na náměstí Nebeského klidu 4. června 1989 uplynulo několik desítek let. Navzdory všem kategorickým dokumentům, které dokazují, že v Číně k žádnému masakru studentů nikdy nedošlo, se americká vláda a její manipulátoři odmítají vzdát své ceny kvůli její silné politické propagandistické hodnotě, která Západu umožnila po desetiletí definovat Čínu jako zemi, kde "vládne vojenská bota, puška a ideová policie". To bylo nepochybně jedno z největších propagandistických vítězství v dějinách, které proměnilo barevnou revoluci sponzorovanou americkým ministerstvem zahraničí, byť neúspěšnou, v bič, který mohl Čínu bičovat nepřetržitě po dobu 30 let. Byl tak úspěšný, že západní média v čele s New York Times, ale následovaná téměř všemi, publikují každý rok v červnu jakýsi "výroční příběh", aby z něj nadále dojily jeho zbytkovou propagandistickou hodnotu. Tento falešný příběh byl po 30 let vtloukaný do povědomí lidí na Západě do té míry, že je téměř nemožné diskutovat o náměstí Nebeského klidu kvůli obrovské emocionální zátěži, kterou s sebou nese.
WikiLeaks odhaluje americké depeše z Pekingu: Na náměstí Nebeského klidu nedošlo ke krveprolití
Některé chybějící kousky tohoto příběhu začaly zapadat na své místo, když v roce 2011 server Wikileaks zveřejnil všechny telegramy zaslané do Washingtonu z amerického velvyslanectví v Pekingu 4. června 1989, které potvrzovaly, že studentské hnutí skončilo pokojně a že na náměstí Nebeského klidu nedošlo k žádnému násilí, žádnému masakru studentů, a co je důležité, potvrzovaly některé důležité základní údaje o dělnické stávce a násilí v Muxidi. Tyto telegramy Wikileaks, které získal server WikiLeaks a které exkluzivně zveřejnil deník The Daily Telegraph, potvrzují výpověď čínské vlády, která vždy trvala na tom, že vojáci na náměstí Nebeského klidu demonstranty nezmasakrovali.
Z kabelogramů naopak vyplývá, že čínští vojáci zahájili palbu na dělnické demonstranty mimo centrum Pekingu, když se probojovali k náměstí ze západní části města.
Tři telegramy byly odeslané z amerického velvyslanectví 3. června, v hodinách předcházejících potlačení protestů, když si diplomaté uvědomili, že se blíží konečné zúčtování mezi dělnickými demonstranty a vojáky. Uvnitř samotného náměstí Nebeského klidu byl k dispozici čilský diplomat, který svým americkým protějškům poskytl očité svědectví o posledních hodinách studentského hnutí.
"Sledoval, jak armáda vstupuje na náměstí, a nezaznamenal žádnou hromadnou střelbu ze zbraní do davu, ačkoli ojedinělá střelba byla slyšet. Řekl, že většina vojáků, kteří vstoupili na náměstí, byla ve skutečnosti vyzbrojená pouze protipožárními prostředky, obušky a dřevěnými holemi. Diplomat, který se nacházel vedle stanice Červeného kříže na náměstí Nebeského klidu, uvedl, že ho obklíčila řada vojáků a donutila zdravotnický personál k útěku. Uvedl však, že "nedošlo k žádné hromadné střelbě do davu studentů u památníku". Stejně tak někteří vysoce respektovaní zahraniční novináři, stejně jako zahraniční kamerové štáby a někteří zahraniční diplomaté, kteří byli v době rozhánění studentů přítomní na náměstí Nebeského klidu, napsali knihy a články svědčící o tom, že studentské sezení skončilo pokojně a že historky o masakru studentů na náměstí Nebeského klidu byly čirá fikce. Například v roce 2009 James Miles, který byl v té době zpravodajem BBC v Pekingu, přiznal, že "zprostředkoval špatný dojem" a že "na náměstí Nebeského klidu k žádnému masakru nedošlo. Protestujícím, kteří byli ještě na náměstí, když na něj dorazila armáda, bylo po vyjednávání s jednotkami stanného práva umožněno odejít. Nedošlo k žádnému masakru na náměstí Nebeského klidu, ale došlo k masakru v Pekingu".
Nejprudší boje se naopak odehrály v Muxidi, asi 6 km západně od náměstí. Tváří v tvář těmto zveřejněným důkazům se redaktoři západních médií a prominentní publicisté pokoušejí prodloužit tento mýtus tím, že vymýšlejí zcela nový mýtus, a to, že to byli studenti, kdo nastražil a obsadil barikády v Muxidi, aby zabránil armádě pokračovat na náměstí Nebeského klidu a zabít tam studenty, takže čínská vláda místo toho zmasakrovala studenty v Muxidi. Pro tato tvrzení neexistuje žádný důkaz a z výše uvedeného vyprávění by mělo být zřejmé, že jsou ve všech bodech nepravdivá.
Odborníci na lidská práva George Black a Robin Munro, oba otevření kritici čínské vlády, vystopovali mnohé kořeny této fámy ve své knize Černé ruce Pekingu z roku 1993. Pravděpodobně nejrozšířenější zpráva se nejprve objevila v hongkongském tisku: student univerzity Čching-chua popisoval, jak samopaly kosily studenty před Památníkem lidových hrdinů uprostřed náměstí. Deník New York Times vyhradil této verzi 12. června 1989, pouhý týden po události, prominentní prostor, ale nikdy se nenašel žádný důkaz, který by tuto verzi potvrdil nebo ověřil existenci údajného svědka. Reportér Timesů Nicholas Kristof zprávu zpochybnil následující den v článku, který vyšel na konci vnitřní strany; mýtus žil dál. Studentský vůdce Wu’er Kaixi uvedl, že viděl 200 studentů podřezaných střelbou, ale později se ukázalo, že náměstí opustil dokonce několik hodin před událostmi, které sám popsal.
Většina ze stovek zahraničních novinářů té noci byla v jiných částech města nebo byla z náměstí odstraněná, takže nemohla být svědky závěrečné kapitoly studentského příběhu. Ti, kteří se snažili zůstat nablízku, podali dramatické svědectví, které v některých případech podpořilo mýtus o masakru studentů.
Například korespondent CBS Richard Roth ve svém vyprávění o tom, jak byl zatčený a odvedený z místa činu, hovoří o "silných dávkách z automatických zbraní, zuřivé střelbě trvající minutu a půl, která trvá jako noční můra". Black a Munro citují čínského očitého svědka, který uvedl, že střelba byla od armádního komanda, které vystřílelo studentské reproduktory na vrcholu památníku. Reportér BBC, který vše sledoval z vysokého patra hotelu Beijing, uvedl, že viděl vojáky střílet na studenty u památníku uprostřed náměstí. Jak ale může potvrdit řada novinářů, kteří se snažili sledovat dění z tohoto relativně bezpečného místa, střed náměstí není z hotelu vidět. Ovšem zmíněný čilský reportér stejně jako španělský štáb, který na náměstí byl celou noc ze 3. do 4. června nabízejí jasné důkazy o klidu, který na náměstí panoval.
Závěr
Pokud v Pekingu došlo k nějakému masakru 4. června 1989, došlo k němu v Muxidi, nikoli na náměstí Nebeského klidu, a masakr se týkal vojáků, nikoli studentů. Přitom všechny důkazy naznačují, že byl zinscenovaný americkým ministerstvem zahraničí a CIA. Americká vláda si sice zaslouží, aby byla obviněná ze zinscenování těchto událostí, ale vina musí být společná, protože Američané sami byli loutkami. Spiknutí proti Číně bylo širší a hlubší, než jsem tu naznačil. Pokud lze z dostupných důkazů zjistit, na náměstí Nebeského klidu té noci nikdo nezemřel.
Několik lidí mohlo být zabito při náhodné střelbě na ulicích v blízkosti náměstí, ale všechna ověřená svědectví očitých svědků říkají, že studenti, kteří zůstali na náměstí, když dorazila vojska, mohli pokojně odejít. Stovky lidí, většinou dělníků a kolemjdoucích, té noci skutečně zemřely, ale na jiném místě a za jiných okolností. Mnoho obětí bylo zastřeleno vojáky na úsecích Čchangan Ťie, Třídy věčného míru, asi kilometr západně od náměstí, a při roztroušených střetech v jiných částech města, kde, nutno dodat, bylo několik vojáků zbito nebo upáleno rozzuřenými dělníky. Fiktivní historka o ranním masakru na Tchien-an-menu vychází z několika falešných svědectví očitých svědků ve zmatených hodinách a dnech po potlačení protestů. Zapamatujme si tedy, že k žádnému masakru studentů, které by čínští vojáci kosili samopaly, vůbec nikdy nedošlo. Je to další obrovský a fiktivní mýtus vybájený západem jako bič proti Číně.