Tento pořad se zaměřuje na historii Marshallova plánu a osudy válečného bankovního a ropného kartelu. Pořad mapuje politické vlivy, které stály za Marshallovým plánem a zmiňuje rozpory mezi náčelníky štábů a Marshallovým plánem. V dalších kapitolách pořad přináší informace o nacistickém zlatě a amerických agentech ve Švýcarsku, jako například Thomasu McKittrickovi, americkému šéfovi Banky pro mezinárodní platby. Dále se pořad zaměřuje na historické osobnosti jako Harry Dexter White, architekta Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, a Algera Hisse, kteří byli obvinění ze špionáže pro Sovětský svaz. Pořad také přináší informace o konfliktech mezi Richardem Nixonem a bratry Dullesovými a jejich vztahu k íránskému šáhovi. Kromě toho se pořad zaměřuje na kontroverzi okolo tzv. „dýňových“ dokumentů, které měly dokázat spojení Algera Hisse se Sovětským svazem. Celkově lze říci, že pořad přináší netradiční pohled na historii Marshallova plánu a ukazuje, jak politické a ekonomické zájmy ovlivňovaly tuto historickou událost.
Úvod
V dnešním pořadu budeme kráčet po stopách vazeb a souvislostí zločineckého bankovního kartelu, který se splétal před druhou světovou válkou, během ní a po ní. Jsou to základní stavební kameny souvislostí, které si musíme skládat dohromady, abychom chápali, co se vlastně odehrává kolem nás až dodnes. Proto většinou začínám historickými začátky a souvislostmi, protože ty tvoří samotný základ věcí, které se větví do zdánlivě nesourodých vlivů. Tedy spojení průmyslových, bankovních, korporátních, armádních a vládních zájmů. Můžeme to také definovat jako hluboký stát – deep state. Budeme si povídat o tom, jak spojenci jako Američané nebo Britové obchodovali ve švýcarské Basileji s nacistickým zlatem, zatímco o pár kilometrů za hranicemi zuřila válka. Probereme, jak Američané šéfovali švýcarské bance, která sloužila jako pračka pro ukradené nacistické zlato, které se rozptýlilo do celého světa. Prozradíme si ale také něco o špionech, o sovětských dešifrovaných kabelogramech zvaných Venona, ale také o dalších tajných dokumentech, které byly ukryty ve vydlabané dýni. Ty vešly ve veřejnou známost jako Pumpkin Papers. V dnešním pořadu se bude vyskytovat poměrně hodně jmen, která jsou ale vrcholně důležitá pro pochopení těchto svazků. Když jsem přemýšlel, jak bych nejlépe dnešní program uchopil, zvažoval jsem mnoho variant a mnoho možností, ale nakonec jsem připadl na jediné možné řešení. Vypracoval jsem rozcestník jmen a k nim přiřazených funkcí. Rozcestník jsem rozčlenil do třech sekcí. První sekce – Američtí prezidenti a jejich spolupracovníci. Druhá sekce – Zpravodajské služby. A třetí sekce – Řešení Německa. Všechno jsem umístil do popisu pořadu na Odysee. Nebojte, moc toho není. Ovšem při zpracovávání dnešního pořadu jsem čelil riziku, že různé vazby, spojitosti a návaznosti budou příliš komplikované pro pochopení a v příběhu se jednoduše ztratíme. Proto prosím klikněte na kanál Odysee v rámci tohoto pořadu, abyste měli tento rozcestník před očima. Časem se nám hlavní postavy zautomatizují, ostatně jako v běžném příběhu. Ale než se tak stane, je dobré mít daný rozcestník stále před očima. Pokud totiž chceme vážně pronikat do základních atomů tvoření dnešních mezinárodních zločineckých syndikátů, které nás obklopují, je zkrátka nutné mít pár těchto zásadních osob načtených. Hlavní postavy děje nám také vtisknou vhled do situace, jak takové procesy probíhají dodnes.
Bratři Dullesové, Harry Dexter White, Alger Hiss a předválečný mezinárodní bankovní systém
V poválečné Americe se souběžně vedle sebe odehrávalo několik událostí, které tvoří a zastřešují náš příběh. První věcí byl kartel sedmi ropných společností, známých také jako sedm sester. Zvolení někdejšího amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera v roce 1952 mělo hluboké, trvalé důsledky pro americkou zahraniční politiku. Největší americké ropné společnosti, kterým před tehdejšími volbami hrozilo trestní stíhání za kartelové dohody, naopak získaly vytouženou svobodu pokračovat ve své činnosti. V některých vzdálených zemích, kde podnikaly, byl vliv ropné korporace Exxon na místní politiku a bezpečnost dokonce větší, než vliv samotného amerického velvyslanectví. Kartel sedmi páteřních ropných společností neboli sedmi sester, tedy tvrdě lobovaly za své mezinárodní zájmy.
Souběžně s tím došlo v roce 1953 ke druhé, pro nás klíčové události. Probíhalo totiž radikální vystupňování tajných operací CIA. Pokračovala rozsáhlá spiknutí s cílem svrhnout vlády Íránu včele s Muhammedem Mosaddekem, a Guatemaly včele s Jacobo Arbénzem Guzmánem. Prezident Harry Truman a jeho ministr zahraničí Dean Acheson, ovšem obvinění z těchto spiknutí odmítli. Tím se nově definoval vztah Ameriky ke třetímu světu.
Klíčem k této důležité změně nebyl předchozí prezident Dwight Eisenhower, ale bratři Dullesové, dříve oba partneři firmy Sullivan a Cromwell, která po léta zastupovala kartel zmíněných sedmi ropných společností, tedy známých sedm sester. Bratři Dullesové měli svou partii rozehranou ve vrcholných patrech americké politiky. Zatímco Allen Dulles byl šéfem CIA, jeho bratr John Foster Dulles byl ministrem zahraničí. Rodinkaření jak má být! Dokud byl ministrem zahraničí John Foster Dulles, neměl jeho bratr, ředitel CIA Allen Dulles, potřebu podléhat politické kontrole. Dobrodružný ředitel CIA Allen, jehož bratr John zastával druhou nejvyšší funkci v americké administrativě, mohl jednat téměř podle své vůle, protože byl chráněn před jakýmikoli nepříjemnými důsledky.
Třetí událostí, která vstupuje do našeho příběhu, je údajná vlastizrada dvou lidí. Náměstka ministra financí Harryho Dextera Whitea a úředníka ministerstva zahraničí Algera Hisse. Tehdejší republikánská kampaň z roku 1952, za kterou byl částečně zodpovědný John Foster Dulles, úspěšně útočila na Trumanovu slabost při řešení právě této zrady těchto dvou jeho úředníků. Ve skutečnosti Harry Dexter White ani Alger Hiss, nebyli nikdy odsouzeni za velezradu a ani jim nebylo prokázáno, že se jí dopustili. Kariéru obou mužů ale zničila senzační obvinění, která proti nim v roce 1948 vznesl čerstvý kongresman Richard Nixon ve Sněmovním výboru pro neamerické záležitosti. Abychom si všechno utřídili, sledujeme tedy tři související události. První událostí bylo tvrdé hájení kartelu sedmi ropných společností, takzvaných sedmi sester. Druhou událostí bylo vystupňování tajných operací CIA v souvislosti s Íránem a Guatemalou. Do toho byly zapletené také ropné společnosti, které si chtěly udržet íránskou ropu. Tento ropný kartel hájila společnost Sullivan a Cromwell, jejímiž partnery byli šéf CIA Allen Dulles, a jeho bratr, ministr financí John Foster Dulles. Třetí událostí, byla údajná vlastizrada náměstka ministra financí Harryho Dextera Whitea, a úředníka ministerstva zahraničí Algera Hisse. Obvinění proti nim vznesl Richard Nixon, tehdejší člen Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti, a jak víme, pozdější americký prezident.
Politika náčelníků štábů 1067 vs. Marshallův plán
Jak jsem uvedl před chvilkou, obvinění proti těmto dvěma vrcholovým americkým úředníkům vznesl tehdejší člen Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti, Richard Nixon. Ten je pak také podrobil velkému výslechu. Už poměrně dlouho je známa informace, že Richardu Nixonovi, při výslechu těchto dvou úředníků Harryho Dextera Whitea a Algera Hisse, podávali informace agenti FBI, jednající se souhlasem jejich šéfa J. Edgara Hoovera. Ovšem agenti FBI nebyli jediní, kdo mu pomáhali. Richardu Nixonovi pomáhali také bratři Dullesové, zejména při klíčovém setkání těchto tří mužů 11. srpna 1948, pět dní před Whiteovou předčasnou a spornou smrtí. Na této schůzce šlo o republikánskou kampaň v roce 1948, první kampaň, která byla nakonec neúspěšná. V sázce ale byly i hlubší otázky. Jak uslyšíme, Harry Dexter White, podporovaný ministrem financí Henrym Morgenthauem, měl své vlastní podezřelé kandidáty na velezrádné chování. Především přítele Allena Dullese a bývalého agenta OSS, Thomase McKittricka, který byl mezi lety 1940 až 1946, válečným prezidentem Banky pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji. Tato švýcarská Banka pro mezinárodní platby je nesmírně zajímavá, protože právě ona nakládala s uloupeným nacistickým zlatem, zatímco ostatní banky takové chování odmítaly. Na konci druhé světové války její prezident Thomas McKittrick domlouval s nacistickými průmyslníky dohody, které jim zaručovaly zisky po skončení války. Plán ministra financí Henryho Morgenthaua a jeho náměstka Harryho Dextera Whitea pro poválečné Německo, naopak požadoval de industrializaci země a zlomení moci německých kartelů. Předválečný bankovní systém, který spojoval americké bankéře s podporovateli Adolfa Hitlera, měl být také zničen. Setkání spojenců v Bretton Woods v červenci 1944, organizované převážně Harrym Dexterem Whitem, přijalo rezoluci vyzývající k rozpuštění švýcarské Banky pro mezinárodní platby v nejbližším možném okamžiku. Tuto verzi plánu zničení Německa, ministra financí Henryho Morgenthaua a jeho náměstka Harryho Dextera Whitea, schválil prezident Harry Truman v květnu 1945, jako takzvanou politiku náčelníků štábů 1067. Tato strategie nařizovala americkým okupačním silám v Německu, aby nepodnikaly žádné kroky směřující k hospodářské rehabilitaci Německa. Plán tedy byl, položit Německo na kolena. Agent tehdejší OSS, později CIA, Thomas McKittrick i jeho pozdější šéf CIA Allen Dulles, ale měli o Německu zcela protichůdnou vizi. Německá ekonomika měla být podle nich rehabilitována, a nakonec by se měla stát základem pro sjednocenější západní Evropu.
Proto Allen Dulles a další začali vést kampaň proti takzvané politice náčelníků štábů 1067 a za jejího nahrazení tím, co později vešlo ve známost jako Marshallův plán. Abychom si to tedy utříbili. V americkém deep state vyvstaly dvě protichůdné strategie. Na jedné straně, šéf CIA, Allen Dulles, a agent OSS, předchůdkyně CIA, Thomas McKittrick, také prezident švýcarské Banky pro mezinárodní platby, chtěli Německo rehabilitovat, nacisty podržet a proto s nimi jednali o ziscích po válce. Allen Dulles ve skutečnosti jednal s prominentními nacisty už v roce 1943. Na druhé straně, plánem ministra financí Henryho Morgenthaua a jeho náměstka Harryho Dextera Whitea, bylo Německo totálně zničit. Tato druhá strategie se nazývala Politika náčelníků štábů 1067. Na jedné straně šlo o konflikt mezi mocnými jedinci z amerického ministerstva zahraničí. Henry Morgenthau a jeho náměstek Harry Dexter White z Washingtonu, proti bankéři z Wall Streetu Thomasi McKittrickovi a právníkovi Allenu Dullesovi, kteří se po druhé světové válce na Wall Street vrátili. Byl to ale také institucionální konflikt mezi Washingtonem a Wall Streetem, protože obě tato centra se zpočátku spojovala za protichůdnými vizemi budoucnosti Německa a také budoucnosti předválečného mezinárodního bankovního systému spojujícího Německo a Ameriku, v jehož srdci stála švýcarská Banka pro mezinárodní platby. Jinak řečeno, šlo o souboj protichůdných vizí státu reprezentovaného Washingtonem, který chtěl Německo zničit, a hlubokého státu reprezentovaného Wall Streetem, tedy bankéři a CIA, kteří naopak chtěli Německo rehabilitovat a nacistům pomoci.
V tomto souboji, stejně jako v mnoha jiných v této době, vládní Washington prohrál a bankéřský Wall Street zvítězil. Jak tedy víme, nakonec zvítězila idea Marshallova plánu bankéřů a CIA, tedy Německo rehabilitovat, nacisty podržet, a naverbovat je do amerických tajných služeb. Pochopení těchto dvou protichůdných strategií je extrémně důležité pro porozumění základním silám, které tehdy stály proti sobě. Bratři Dullesové a jejich spojenci, kteří tvrdili, že Německo muselo být co nejrychleji obnoveno jako hráz proti Sovětskému svazu, zvítězili nad Henrym Morgenthauem a Harrym Dexterem Whitem, kteří chtěli Německo zničit. Švýcarská Banka pro mezinárodní platby vrátila uloupené nacistické zlato, a volání po jejím rozpuštění utichlo.
Nacistické zlato a američtí agenti ve Švýcarsku
Už jsme si tedy zautomatizovali vazby Allena Dullese, pozdějšího šéfa CIA a agenta její předchůdkyně OSS Thomase McKittricka, kteří oba intenzivně spolupracovali a pomáhali nacistům ze Švýcarska. Oba totiž měli ve Švýcarsku dva různé úkoly. Thomas McKittrick, jako ředitel Banky pro mezinárodní platby v Basilei, a Allen Dulles, jako přední vyjednávač s prominentními nacistickými pohlaváry v Bernu, přesněji na adrese Herrengasse 23. Právě tam Allen Dulles řídil švýcarskou pobočku OSS, předchůdkyně CIA. Thomas McKittrick se pravidelně setkával ve Švýcarsku se svým přítelem Allenem Dullesem, a americkým velvyslancem Lelandem Harrisonem. Allen Dulles v roce 1943 ve Švýcarsku jednal se třemi vysokými nacisty. Nejprve navázal kontakt s generálem Reinhardem Gehlenem, který byl hlavou Hitlerových tajných služeb a měl na starosti agenty působící na východní frontě. Reinhard Gehlen se několik let po válce stal dokonce šéfem západoněmecké rozvědky, k čemuž se ještě dostanu. Dále Allen Dulles navázal kontakt s Otto von Bolschwingem, pravou rukou Heinricha Himmlera nebo Adolfa Eichmanna, a také s Klausem Barbiem. Všichni tito nacističtí váleční zločinci pracovali pro CIA, když skončila válka. Jak Allen Dulles jako vyjednávač ve Švýcarsku, tak agent OSS Thomas McKittrick, měli tedy velmi blízko k nacistům. Podívejme se blíže na Banku pro mezinárodní platby ve švýcarské Basilei, jejímž prezidentem byl agent OSS, Thomas McKittrick. Tato švýcarská Banka pro mezinárodní platby byla nesmírně zajímavá, protože právě ona nakládala s uloupeným nacistickým zlatem, zatímco ostatní banky takové chování odmítaly. Během druhé světové války dostávala švýcarská Banka pro mezinárodní platby zlato jako úroky z německého Říšského sněmu, které, jak ukázalo pozdější vyšetřování, bylo uloupeno z centrálních bank Belgie a Nizozemska. Banka byla založena v roce 1930, a je polo veřejnou institucí známou jako "centrální banka pro centrální bankéře". Tato švýcarská banka, jak se chlubil Gates McGarrah, americký bankéř, který byl jejím prvním prezidentem, byla zcela vyňata z jakékoli vládní nebo politické kontroly. Tato banka sídlila v bývalém hotelu poblíž hlavního basilejského nádraží a v době celosvětové finanční krize se rychle stala hlavním pilířem nového mezinárodního globálního finančního systému. Nikdy ovšem nehrála větší roli než během druhé světové války, kdy jejími klíčovými klienty byly německá Říšská banka a Švýcarská národní banka. McKittrickova spolupráce s touto švýcarskou bankou začala v roce 1931, kdy se stal členem Arbitrážního výboru pro německé úvěry, který rozhodoval spory týkající se německých obchodních bank. Jedním ze dvou dalších členů byl Marcus Wallenberg ze švédské banky Enskilda, který McKittricka poučil o složitostech mezinárodních financí. Marcus a jeho bratr Jacob byli dva nejmocnější bankéři na světě. Během války bratři Wallenbergové využívali banku Enskilda k tomu, aby hráli na obě strany a sklízeli obrovské zisky. V květnu 1939 byla Thomasi McKittrickovi nabídnutá funkce prezidenta této švýcarské banky, kterou ochotně přijal. Po nástupu do funkce zůstal Marcus Wallenberg jeho nejdůležitějším mentorem a učil amerického bankéře, jak vyjednávat na křehké cestě mezi znepřátelenými evropskými mocnostmi – stejně jako to obratně dělali sami Wallenbergovi. Mimochodem, jedním ze členů představenstva této švýcarské banky byl samotný Hermann Schmitz, generální ředitel IG Farben, obřího nacistického chemického konglomerátu, který vyráběl Ziklon B do plynových komor v koncentračních táborech. Hermann Schmitz dokonce poslal v lednu 1941 McKittrickovi své nejupřímnější novoroční přání. Schmitz napsal:
"Za přátelská přání k Vánocům a Novému roku, a za přání všeho dobrého k mým šedesátým narozeninám, posílám upřímné díky. V odpovědi Vám posílám svá srdečná přání úspěšného roku pro Banku pro mezinárodní platby."
Sám Thomas McKittrick volně cestoval do Berlína, kde se stýkal s Emilem Puhlem, viceprezidentem Říšské banky a delegátem švýcarské Banky pro mezinárodní platby. Thomas McKittrick dokonce Emila Puhla označoval za svého přítele. Emil Puhl pravidelně navštěvoval Basilej. Na podzim 1941, McKittrick Puhlovi poskytl školení o programu Lend-Lease, v jehož rámci Amerika dodávala spojencům zbraně, munici a další válečný materiál. Tento zákon, přijatý v březnu téhož roku, fakticky znamenal konec politiky americké neutrality. Vstup Ameriky do války však nijak neovlivnil McKittrickovy srdečné a produktivní vztahy s Říšskou bankou. Emil Puhl o Thomasi McKittrickovi v září 1942 napsal:
"Ani jeho osobnost, ani jeho způsob vedení obchodu, nebyly důvodem k jakékoli kritice."
Byl to takový komorní klub tří bankovních přátel a důvěrníků. Thomas McKittrick, Emil Puhl a Per Jacobsson. Dávali si doutníky, povídali si v baru a procházeli se po tichých, dlážděných ulicích švýcarské Basileje. Zdálo se, že nezáleželo na tom, že se psal rok 1943 a oni byli Američan, nacista a Švéd. Nebo že za jejich švýcarským útočištěm zuřil pekelný oheň. Basilej totiž leží na severní hranici Švýcarska, s výhledem na Francii i Německo. Jen několik kilometrů odtud bojovala a umírala spojenecká a nacistická vojska. Mladí vojáci umírali po desetitisících. Tyto bankovní přátele ale nic z toho netrápilo. Prostě se věnovali své práci a pomáhali zpeněžovat uloupené nacistické zlato. Zlato, o kterém jako úředníci Banky pro mezinárodní platby museli vědět, že ho nacisté ukradli z pokladnic a měst po celé Evropě. Zlato, které financovalo válku. Přesně na tomto pomezí vidíme základní obrys všech válek na světě. Řadoví pěšáci, kteří jsou povinně naverbováni do armád stojících proti sobě, se zabíjejí po desítkách, po stovkách a po tisících. Vraždí se, protože mají od velitelů mocností povely. A o pár kilometrů dál, tyto na oko nepřátelské mocnosti jednají ve zdvořilostní shodě o financování obou stran konfliktu. Američané a nacisté. Takové brutální cynické vzkazy musíme umět vnímat. Na jedné straně lidé hromadně umírají, na druhé straně si nepřátelské velmoci mnou ruce, jak jim utěšeně zisky rostou. Čím déle se válčí, čím déle lidé hromadně umírají, tím tučnější mají bankovní konta z prodeje zbraní a munice na obou stranách fronty. Jen o pár kilometrů dál spolu spolupracovali příslušníci obou znepřátelených stran. Ředitel Roger Auboin byl Francouz. Paul Hechler, zástupce ředitele, byl Němec, člen nacistické strany, který svou korespondenci podepisoval "Heil Hitler", jak vyžadovaly německé zákony. Rafaele Pilotti, tajemník banky, byl Ital. V bance pracovali také britští občané. Jejím ředitelem byl Američan Thomas McKittrick. Můžeme si představit ještě něco cyničtějšího? Pod vedením Thomase McKittricka, tato švýcarská banka přijímala zlato pirátsky získané nacisty a prala ho na valuty – švýcarské franky a americké dolary, které Berlín potřeboval k nákupu surovin a munice. Švýcarská Banka pro mezinárodní platby sice sama od nacistů nakoupila jen málo zlata – pouhých patnáct milionů dolarů -, ale byla rozhodujícím prostředníkem, který propůjčoval praní špinavého zlata a auru cti mezi zloději. Tato švýcarská banka byla centrálním převodním místem, kde se uzavíraly obchody, kde se zástupci Portugalska setkávali se zástupci Říšské banky. A právě díky tomu proudily peníze do nacistických pokladen. Jako každý bystrý obchodník s horkým zbožím se Švýcaři rychle zbavili velké části svého zlata – především prostřednictvím Portugalska, ale také Švédska, Španělska a dalších centrálních bank. Opět naše staré dobré centrální banky, trojští koně, kteří vytvoří ctnostnou aureolu nejbrutálnějších finančních zločinů dějin. Například Nuno Jonet z portugalské centrální banky v Lisabonu potvrdil:
"Získali jsme hodně zlata pocházejícího z Německa, protože, jak víte, jsme do Německa prodali hodně zboží a služeb."
Pak ještě zažertoval:
"Předpokládám, že jeden nebo dva pruty zůstaly s hákovými kříži, ale to jsou muzejní exponáty."
Tato švýcarská banka byla pro nacisty tak nepostradatelná, že viceprezident Říšské banky Emil Puhl, který byl později souzený za válečné zločiny, jednou označil tuto banku za jedinou zahraniční pobočku Říšské banky. Například telegram OSS číslo 3589-90, odeslán 25. května 1944, zaznamenává Puhlovy obavy nikoli z toho, že by válka byla prohraná, ale z toho, že by Říšská banka mohla během obnovy ztratit své výsadní postavení:
"Před nedávnem měl náš 644 (což bylo krycí číslo pro Thomase McKittricka), dva dlouhé rozhovory s Emilem Puhlem z Říšské banky. Ten byl nesmírně sklíčený, ani ne tak představou nacistické porážky, ale situací, se kterou se Německo bude muset později vypořádat. Říšská banka se věnovala práci na plánech obnovy a zřejmě není schopna pochopit, kde by se dalo účinně začít."
Německá Říšská banka si vztahů s touto švýcarskou bankou velmi vážila. Berlín nadále vyplácel úroky z předválečných investic švýcarské Banky v Německu, přestože tyto úroky přispívaly k dividendám banky, které byly vyplácené jejím akcionářům, včetně Bank of England. To znamenalo, že prostřednictvím této švýcarské banky tak nacistické Německo přispívalo na válečnou ekonomiku Velké Británie! Kam se ale všechno to zlato podělo? Je stále uzamčené v trezorech švýcarských bank, nebo někde jinde? A kdo jsou jeho právoplatní majitelé? Clintonova administrativa v 90. letech vytvořila komisi, která měla pátrat po všech nacistických fondech, které mohly skončit v trezorech amerických Federálních rezerv. Ukázalo se, že tato stopa vedla k lidem jako Thomas McKittrick. Naznačila také, že ve Švýcarsku nebyla žádná obrovská skrýš nacistického zlata. Postupně se odhalilo, že se zlatá kořist rozptýlila po celém světě, jako poklad v Sierra Madre. A pravděpodobně je téměř stejně nenávratně ztracená. Možná ještě důležitější bylo, že zkoumání mnoha válečných dokumentů, včetně nově odtajněných spojeneckých poznámek a švýcarských bankovních knih, jasně ukázalo, že nejen Švýcaři, hlavní pokladníci nacistického zlata, měli co skrývat. Na praní nacistických prostředků nebo po válce na zadržování ukradených aktiv, se podílela řada podivných stran. Neutrální státy, spojenecké vlády a švýcarská Banka pro mezinárodní platby. Podle většiny odhadů prošly Švýcarskem během války asi dvě třetiny ukradeného nacistického zlata. To tehdy tvořilo zhruba šest set šedesát milionů dolarů. V dnešních dolarech asi 7,8 miliardy dolarů. Švýcarská Banka pro mezinárodní platby přijímala nacistické zlato uloupené z okupovaných zemí, jako byla Belgie, až do posledních dnů války, kdy dokonce i neutrální země tuto kořist odmítly. Prostě byla neutrální a chovala se neutrálně.
Na konci druhé světové války prezident švýcarské Banky pro mezinárodní platby, Thomas McKittrick, domlouval s nacistickými průmyslníky dohody, které jim zaručovaly zisky po skončení války. Zatímco američtí vojáci bojovali napříč západní Evropou, Thomas McKittrick sjednával obchody s nacistickými průmyslníky, aby jim zajistil zisky po vítězství spojenců. Ocituji část z odtajněných kabelogramů:
"Nová dohoda zaručí německým exportním zájmům, v tomto druhém období, příjem z vývozu, přinejmenším ve výši jejich předválečných příjmů, bez ohledu na očekávané přerušení německé kartelové kontroly," stálo v dokumentu.
Druhý odstavec popisoval, jak i v době, kdy spojenečtí letci bombardovali Německo, probíhala jednání o zachování průmyslové podstaty Říše. Každý, kdo to zpochybňoval, byl podle Thomase McKittricka pouze levicový radikál.
"Thomas McKittrick, americký prezident švýcarské Banky pro mezinárodní platby, oznámil své rozhodnutí pokračovat v úsilí o úzkou spolupráci mezi spojeneckými a německými podniky bez ohledu na odpor některých levicově radikálních skupin. V tomto úsilí počítá s plnou pomocí amerického ministerstva zahraničí. Po válce budou takové dohody neocenitelné," řekl Thomas McKittrick.
A co se nestalo? Po válce Washington této bance odpustil. V roce 1947 jí Federální rezervní banka v New Yorku vystavila čistý účet. Bylo to za zlato, které Thomas McKittrick americkému FEDu dodal jako formu odpustku a očištění? Američané jsou přece věřící a cena za odpustky se z pár zlatek zvýšila na stovky zlatých prutů. McKittrick a jeho kumpáni pokračovali dál. Per Jacobsson se stal šéfem Mezinárodního měnového fondu, zatímco Thomas McKittrick získal pohodlný post v tehdejší Chase National Bank v New Yorku, kde měl na starosti zahraniční půjčky. V témže roce byl Thomas McKittrick pozván do Bruselu a vyznamenán belgickým královským řádem Koruny. Toto vyznamenání, jak bylo uvedeno v tiskovém prohlášení, bylo uznáním jeho přátelského postoje k Belgii a jeho zásluh ve funkci prezidenta Banky. To byl samozřejmě výsměch, protože Belgičané museli vědět, že švýcarská Banka pro mezinárodní platby obchodovala i se zlatem, které nacisté uloupili kromě jiných také Belgii. Přesto jejího ředitele Belgie vyznamenala. McKittrick byl ale také klíčovým kontaktem mezi spojenci a nacisty, předával informace z Washingtonu do Berlína a zpět. Jeho vztahy s Třetí říší podporovaly jak frakce na americkém ministerstvu zahraničí, tak OSS, předchůdkyně CIA. Sloužil také jako prostředník mezi protinacistickými, německými obchodními zájmy a Amerikou, a nakonec pomohl zachovat moc německého průmyslu po válce, a to i přes odpor nikoho menšího, než byl ministr financí Henry Morgenthau. To jsem vysvětlil v předchozí kapitole. Thomas McKittrick ale požíval významného postavení na Wall Streetu během celé druhé světové války, tedy nejen po ní. V zimě roku 1942, odcestoval Thomas McKittrick do Ameriky. O jeho návratu do New Yorku se mluvilo na Wall Streetu. 17. prosince 1942 uspořádal Leon Fraser, americký bankéř a sám bývalý prezident této švýcarské banky, pro McKittricka večeři v University Clubu. Na jeho počest se sešlo třicet sedm nejvlivnějších finančníků, průmyslníků a amerických obchodníků. Byli mezi nimi prezidenti newyorské Federální rezervní banky, National City Bank, Bankers‘ Trust a General Electric, jakož i bývalý náměstek ministra financí a bývalý americký velvyslanec v Německu. Vedoucí pracovníky vyslaly také společnosti Rockefellerovy Standard Oil, General Motors, J. P. Morgan, Brown Brothers Harriman, čili všechny, kdo podporovaly nacisty během celé války, několik pojišťoven a dokonce Kuhn Loeb. Jednalo se pravděpodobně o největší jednorázové setkání amerických válečných spekulantů. Mnohé z těchto společností a bank, stejně jako Thomas McKittrick, zbohatly na svých vazbách na Německo, které jim přinášely zisky ještě dlouho po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 a rozhodně i po vypuknutí války v roce 1939. Jak už víme, Thomas McKittrick byl agentem OSS, předchůdkyně CIA. Měl proto krytí od Allena Dullese, který sám jednal ve Švýcarsku s prominentními nacisty. Tohle je naprosto a zásadně důležité. Bratři Allen a John Foster Dullesovi, hráli totiž jako právníci společnosti Sullivan and Cromwell klíčovou roli v meziválečném západním financování a refinancování německého dluhu. Hlavní roli v těchto transakcích hrála britská obchodní banka J. Henry Schröder a její americká dceřiná společnost J. Henry Schröder Banking Corporation, kde Allen Dulles působil jako ředitel a jeho bratr John jako právník. V meziválečném období se vytvořila síť mezinárodních bankovních vazeb. A velká část této sítě byla napojena na švýcarskou Banku pro mezinárodní platby, prostřednictvím bratrů Dullesových a jejich přátel na Wall Streetu, v Londýně a Německu.
Jak jsme si řekli, Rooseveltovi obchodníci, jako byl ministr financí Henry Morgenthau a jeho asistent Harry Dexter White, měli v úmyslu tuto složitou síť s německými bankami a společnostmi po druhé světové válce rozbít. Zejména nenáviděli švýcarskou Banku pro mezinárodní platby a správně v ní viděli kanál pro udržování nacistických ekonomických zájmů v Americe. Jejich hlavním cílem byl válečný prezident švýcarské Banky pro mezinárodní platby, Thomas McKittrick, bývalý člen bostonské bankovní firmy Lee Higginson. Harry Dexter White se o Thomasi McKittrickovi vyjadřoval sžíravě a popisoval ho jako amerického prezidenta, který obchodoval s Němci, zatímco naši američtí hoši bojovali proti Němcům. Adam Lebor napsal, že mnohé z toho, co Thomas McKittrick dělal, jako například obchody se zlatem a devizami s Říšskou bankou po Pearl Harboru, bylo vlastizrádné. Adam Lebor dodal, že Thomas McKittrick, osobní přítel Allena Dullese, přijel do New Yorku a najal si advokáta, aby přesvědčil ministerstvo financí, aby odblokovalo fondy švýcarské Banky pro mezinárodní platby. O jeho volbě nebylo nikdy pochyb. Tím advokátem byl John Foster Dulles. Thomasi McKittrickovi bylo při této návštěvě Ameriky na pár týdnů odepřeno povolení k návratu do Basileje. Čas, který strávil čekáním na pas, strávil tím, že ho agenti OSS vyslýchali ohledně zpravodajských informací, které získal od svých nacistických kontaktů. Byl to bohatý úlovek. Thomas McKittrick odhalil, že Adolf Hitler se stal nerozhodným.
"Místo toho, aby měl stanovený určitý plán a neúnavně ho sledoval, přechází od jednoho plánu k druhému," uvádělo se ve zprávě OSS o McKittrickově rozhovoru.
Thomas McKittrick se nakonec vrátil do Basileje v dubnu 1943. Dobrým známým Allena Dullese, byl například Douglas Dillon z firmy Dillon Read. Dillon Read byla další z řady bankovních firem, která financovala Adolfa Hitlera. Samotná pozdější CIA Allena Dullese měla od svého počátku vždycky přístup k velkému množství mimoúčetních nebo zahraničních finančních prostředků na podporu své činnosti. Vzpomínáme si, jak jsem v mém pořadu drogy a CIA, nebo i druhém díle Krvavé historie CIA, popisoval drogovou pračku peněz v jihovýchodní Asii prováděnou agenty CIA? To byl třeba jeden z počátečních zdrojů financování CIA. Ti, kdo mají pod kontrolou offshorové fondy krycích firem podporující činnost CIA, po desetiletí financují také členy amerického Kongresu a výkonné moci. Zopakujme si některé zdroje offshorových fondů, které financovaly počáteční aktivity CIA. První tajnou operací CIA bylo použití přes deseti milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy k ovlivnění italských voleb v roce 1948. Hromadění prostředků začalo v bohatém Brook Clubu v New Yorku. Allen Dulles, tehdy ještě právník na Wall Streetu, ale přesvědčil Washington, který zpočátku dával přednost soukromé finanční kampani, aby operaci schválil prostřednictvím Rady národní bezpečnosti a CIA.
Allen Dulles, spolu s Georgem Kennanem a Jamesem Forrestalem, pak našli způsob, jak pod záminkou Marshallova plánu zajistit legální zdroj pro financování CIA mimo účetnictví. Tito tři muži pomohli vymyslet tajný plán k Marshallovu plánu, který CIA poskytl možnost vést politickou válku. Díky němu mohla agentura z tohoto plánu vytěžit miliony dolarů. Nejvíce prostředků ale měla CIA paradoxně z nacistického zlata. Určité obrysy jsme mohli pozorovat v odhalené kauze Prescotta Bushe, dědy George Bushe mladšího, který coby šéf Union Banking Corporation spolupracoval s Nacisty na uschování jejich zlata v této newyorské bance. Samotný agent OSS Paul Helliwell získal na Floridě bankovního partnera E. P. Barryho, který byl poválečným šéfem kontrarozvědky OSS ve Vídni, která dohlížela na získávání zlata SS v rámci operace Safehaven. A není zpochybňováno, že v prosinci 1947, Rada národní bezpečnosti vytvořila Skupinu pro zvláštní postupy, která mimo jiné vyprala přes deset milionů dolarů z ukořistěných prostředků mocností Osy, aby ovlivnila italské volby v roce 1948, což jsem už zmínil.
Thomas McKittrick, americký šéf Banky pro mezinárodní platby se sídlem ve Švýcarsku
V červenci 1944 vedli Henry Morgenthau a Harry Dexter White americkou delegaci na konferenci v Bretton Woods, která úspěšně založila Mezinárodní měnový fond, kde se Harry Dexter White nakonec stal výkonným ředitelem a americkým zástupcem. Vzhledem k tomu, že Mezinárodní měnový fond se stal centrem nového mezinárodního systému, oba muži také chtěli, aby byla zrušena švýcarská Banka pro mezinárodní platby. Zdálo se, že 10. července 1944, se jim jejich přání splní. Wilhelm Keilhau z norské delegace předložil návrh na zrušení švýcarské Banky pro mezinárodní platby. Žádná delegace nevystoupila veřejně na obranu této švýcarské Banky. V zákulisí ale její obhájci, části ministerstva zahraničí, Wall Streetu a Bank of England, přešli do akce…. Nakonec byla schválena nová norsko-nizozemská rezoluce vyzývající k likvidaci banky v nejbližším možném okamžiku.
Morgenthauova a Whiteova opozice vůči švýcarské Bance pro mezinárodní platby byla v souladu s jejich podporou Morgenthauova plánu, schváleného Franklinem Rooseveltem a Winstonem Churchillem v Quebecu, který požadoval částečnou deindustrializaci Německa. Ačkoli byl tento extrémní návrh brzy upraven, prezident Harry Truman v květnu 1945 schválil politiku náčelníků štábů 1067, která nařizovala americkým okupačním silám v Německu nepodnikat žádné kroky směřující k hospodářské rehabilitaci Německa, nebo určené k udržení či posílení německé ekonomiky. Thomas McKittrick i Allen Dulles ale měli o Německu zcela protichůdnou vizi. Německá ekonomika měla být podle nich obnovena, posílena a nakonec by se měla stát základem pro jednotnější západní Evropu. Ze sdělení OSS Allenu Dullesovi víme, že ještě před koncem války, Thomas McKittrick jako prezident švýcarské Banky pro mezinárodní platby, uzavřel dohodu s německými průmyslníky o zachování průmyslové podstaty bývalé Říše.
Proto Allen Dulles a další začali vést kampaň proti politice náčelníků štábů 1067 zničení Německa, a za jeho nahrazení tím, co později vešlo ve známost jako Marshallův plán. V polovině roku 1947 byl zbytek Morgenthauova deindustrializačního programu, generálem Luciusem Clayem, americkým velitelem okupačních sil, natolik rozmělněn, že ztratil smysl. Washingtonská směrnice 1779, přijatá v létě 1947, tuto změnu politiky institucionalizovala. Německý průmysl měl být obnoven. Jeho ocelárny a kovárny měly být opět tahounem Evropy.
Kdo se tedy provinil velezradou? Thomas McKittrick, který chránil nacisty, nebo Harry Dexter White, který chtěl naopak Německo zničit?
Plány Harryho Dextera Whitea a dalších osob pro poválečné Německo a švýcarskou Banku pro mezinárodní platby tak byly v roce 1948 definitivně zmařeny. Teprve v Clintonově éře, o více než půl století později, se projevila nedůvěra některých Američanů vůči švýcarské Bance pro mezinárodní platby a Thomasi McKittrickovi. Přinejmenším, spojenecké úřady podezřívaly Thomase McKittricka, že pomáhal mocnostem Osy získávat finanční prostředky, které se americká vláda snažila zmrazit. Tvrdil, že švýcarská Banka pro mezinárodní platby byla neutrální a že tato banka žádné uloupené zlato nedržela. OSS, předchůdkyně CIA, našla důkazy, že Thomas McKittrick spolupracoval s nacisty. Zpráva předaná prezidentu Billu Clintonovi tvrdila, že mocnosti Osy prakticky ovládly švýcarskou Banku pro mezinárodní platby. John Loftus a Marcus Aarons šli mnohem dál, a obvinili Allena Dullese a Thomase McKittricka, že se společně spolčili, aby v poválečném období převezli zlato uloupené nacisty do Argentiny. Opatrnější výpověď podal James Calvin Baker, který do toho zapletl pouze švýcarskou Banku pro mezinárodní platby za McKittrickova válečného působení, nikoli ovšem samotného Allena Dullese.
Po válce byl Thomas McKittrick jmenován do vysoké funkce v Chase Manhattan, tedy Chase National Bank. A téměř padesát let byly operace týkající se švýcarské Banky pro mezinárodní platby a dalších švýcarských bank a uloupených aktiv nacisty, skryté v tajných dokumentech. Americké ministerstvo financí, pod vedením Harryho Dextera Whitea, sledovalo nacistické zlato, jak se přesouvalo do švýcarské Banky pro mezinárodní platby a z ní. Bylo zjištěno, že k několika těmto transakcím došlo mezi touto bankou a dalšími velkými švýcarskými bankami. Z těchto švýcarských bank nacisté peníze používali k nákupu válečného materiálu nebo je převáděli na účty ve Španělsku, Argentině a na Blízkém východě.
Wall Street se ale sešikoval na McKittrickovu ochranu a nabídl mu pozice nejprve v Chase National Bank a poté na pozvání Averella Harrimana, aby spravoval to, co se stalo Marshallovým plánem. Harriman také jmenoval poradní výbor, ve kterém zasedal Owen Young, hlavní autor předválečných dohod o německém dluhu, a samozřejmě Allen Dulles, který v Marshallově plánu viděl prostředek, jak zasadit smrtící ránu šíření komunismu v západní Evropě.
Venona, Harry Dexter White a Alger Hiss
Důvody vítězství bankéřského Wall Streetu a CIA na zavedení Marshallova plánu byly různé. Mezi nimi vynikala Rooseveltova smrt a jeho nahrazení Trumanovým konzervativním ministrem zahraničí Jamesem Byrnesem. Snad ještě důležitější bylo chování Josefa Stalina ve východní Evropě a odhalení, díky zběhnutí sovětského šifranta v Ottawě v roce 1946, že Moskva měla na Západě robustní síť špionů. Tyto a další faktory brzy přiměly Washington souhlasit s nahrazením politiky náčelníků štábů 1067 zničení Německa a Marshallovým plánem naopak Německo rehabilitovat. Marshallův plán by se možná měl lépe nazývat Dullesův plán.
Tento konflikt dvou protichůdných strategií ale měl i hlubší aspekty. Bratři Dullesové byli odhodláni zničit nejen plán pro zničení Německa, který se jim nelíbil, ale i demokratický New Deal, kterým strana pod vedením nejprve Franklina Roosevelta a pak Harryho Trumana, omezila tradiční svobody Wall Streetu a teď hrozila rozbitím ropného kartelu. Zde si republikáni vyhlédli především náměstka ministra financí Harryho Dextera Whitea.
Důvodem, který se tehdy uváděl a kterému někteří inteligentní lidé stále věří bylo, že Harry Dexter White byl špion. Jak ale uslyšíme, byli i tací, kteří se domnívali, že důkazy pro to byly velmi sporné. Vezmeme v úvahu domněnku spisovatele Anthonyho Summerse a dalších, že Allen Dulles a CIA byli už v červenci 1948, zdrojem rozruchu kolem údajné zrady nejprve Harryho Dextera Whitea a potom, po Whiteově smrti v srpnu 1948, mnohem méně významné náhradní postavy, úředníka ministra zahraničí Algera Hisse. Spisovatel Anthony Summers naznačil, že šéf CIA Allen Dulles mohl mít i v době, kdy byl ještě právníkem na Wall Streetu, přístup k tajné zbrani, kterou neměl k dispozici pouhý asistent ministra financí, jako Harry Dexter White. K takzvaným záznamům Venona s dešifrovanou sovětskou komunikací. Mnozí představitelé označovali poválečné stíhání Algera Hisse a manželů Rosenbergových za ukázkové procesy a tvrdili, že jejich základním účelem nebylo určit vinu či nevinu, ale ovlivnit veřejné mínění zveřejněním už tak rozhodnuté viny, jako varování před disentem. Špionážní strašení ve 40. letech, ale bylo přinejmenším zčásti skutečné, a to především na základě důkazů z nově přeloženého záznamu sovětské dešifrované komunikace Venona. Je jisté, že tyto odposlechy Venona pomohly identifikovat a usvědčit špiony, jako byla Judith Coplonová, i když z bezpečnostních důvodů nebyly tyto odposlechy při soudních procesech s nimi předložené. Důkazy ze sovětské dešifrované komunikace Venona, byly použity také ke vznesení podezření vůči dalším dvěma podezřelým, vysokému úředníkovi ministerstva financí Harrymu Dexteru Whiteovi a Algeru Hissovi. O důkazech sovětské dešifrované komunikace Venona proti těmto dvěma mužům se ale stále vedou ostré diskuse. A kampaň proti oběma mužům nebyla poháněna
pouze bezpečnostními obavami. Přinejmenším zčásti byla také vedlejším produktem hlubšího konfliktu o budoucnost Ameriky. Mezi Wall Streetem, reprezentovaným bratry Dullesovými, a zbytky New Dealu, reprezentovanými Harrym Dexterem Whitem, hlavním architektem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Harry Dexter White, architekt Mezinárodního měnového fondu a Světové banky
Jednou z věcí, které zachránily prezidenta švýcarské Banky pro mezinárodní platby Thomase McKittricka a švýcarskou Banku pro mezinárodní platby, bylo špionážní strašení ve 40. letech, které do něj právem či neprávem zapletlo Harryho Dextera Whitea. Nepochybně byli odhaleni skuteční špioni, někteří z nich díky dešifrovaným sovětským odposlechům Venona, ale jiní se stali obětí hysterie. Byl Harry Dexter White jednou z těchto obětí? White zemřel dříve, než mohl být obžalován, a obvinění proti němu jsou v Americe stále sporná. Harry Dexter White nepochybně sdílel informace s představiteli Sovětského svazu, který byl tehdy jeho spojencem. Váha důkazů ale svědčila o tom, že nebyl ani členem komunistické strany, ani nebyl bezpečně pod sovětskou kontrolou. Sám Whittaker Chambers o Whiteovi řekl:
"Jeho motivy mě vždycky mátly."
Jisté je, že přepisy ze sovětské dešifrované komunikace Venona byly použity k přesvědčení amerických úředníků, že Harry Dexter White byl sovětský špion, a tím jeho kariéra skončila. Je také jasné, že svou roli sehrála i hysterie. John Loftus a Mark Aarons tvrdili, že bratři Dullesové tuto hysterii pomáhali rozdmýchávat, a Richard Nixon, tehdy člen Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti, se stal mluvčím Allena Dullese v americkém Kongresu. Spisovatel Anthony Summers navíc Richarda Nixona obvinil, že CIA mu podsouvala tajemství už v červenci 1948, tedy ještě předtím, než Allen Dulles vstoupil do organizace, kterou pomáhal vytvořit.
Richard Nixon, Jerry Voorhis a švýcarská Banka pro mezinárodní platby
John Loftus a Marcus Aarons datují tuto tajnou spolupráci mezi Allenem Dullesem a Richardem Nixonem do roku 1945. Podle několika zdrojů z řad starých špionů začala politická kariéra Richarda Nixona v roce 1945, kdy byl jako důstojník námořnictva dočasně pověřen přezkoumáním ukořistěných nacistických dokumentů. Allen Dulles mu údajně řekl, aby mlčel o tom, co viděl a na oplátku zařídil financování první kongresové kampaně tohoto mladého muže proti stávajícímu kongresmanovi Jerrymu Voorhisovi. Ačkoli se o tom John Loftus a Marcus Aarons nezmínili, Jerry Voorhis byl v Kongresu hlavním spojencem a mluvčím Morgenthauových a Whiteových obvinění proti švýcarské Bance pro mezinárodní platby, protože v roce 1943 vyzval k vyšetřování právě této banky. Allen Dulles měl tedy nepochybně další motiv, aby Jerryho Voorhise porazil.
Sám Jerry Voorhis v nepublikovaném rukopise knihy z roku 1947 napsal, že měl spoustu dokumentů, které by ukázaly, jak byla Nixonova kampaň z roku 1946 výtvorem velkých východních finančních zájmů, včetně velkých ropných společností. A zástupce Standard Oil, společnosti zastupované firmou Sullivan a Cromwell s bratry Dullesovými, jejíž podezřelé vládní obchody právě kongresman Jerry Voorhis odhalil, byl přítomen na schůzi, která vybrala Richarda Nixona jako kandidáta. Těmito machinacemi se Richard Nixon dostal na svou politickou dráhu. Podporou ropných společností, Allena Dullese a dalších bankéřů z Wall Streetu. Právě tyto skupiny podporovaly jeho kampaň do amerického Kongresu v roce 1946. Nehledě k tomu, že Richard Nixon uzavřel dohodu s Allenem Dullesem o mlčení všeho, co viděl v rámci přezkumu ukořistěných nacistických dokumentů. To byly začátky jednoho z pozdějších prezidentů Ameriky.
Richard Nixon a bratři Dullesové, 11. srpna 1948 a Harry Dexter White
Většina zpráv o Nixonově kariéře poukazuje na důležitou schůzku mezi ním, tedy Richardem Nixonem a Johnem Fosterem Dullesem v sídle Republikánské strany v hotelu Roosevelt 11. srpna 1948, které se zúčastnili také Allen Dulles a Douglas Dillon z firmy Dillon Read. Dillon Read byla mimochodem jednou z bankovních firem, která financovala Adolfa Hitlera. Podle tradičního výkladu se Richard Nixon obrátil na Allena Dullese se zprávou o jednání sněmovního výboru pro neamerické záležitosti, ve kterém zasedal. Prakticky všechna svědectví uváděla, že se jejich diskuse týkala Algera Hisse. Právě tento úředník ministra zahraničí byl dalším náhradním kandidátem na sestřelení potom, co Harry Dexter White pět dní po výslechu Výborem, 16. srpna, nečekaně zemřel po dvou rychlých infarktech. Oni ale potřebovali mít svého špiona za každou cenu.
John Foster Dulles, viceprezident Richard Nixon a íránský šáh
Bylo ale pravděpodobné, že když se Richard Nixon 11. srpna 1948 sešel s bratry Dullesovými, jednání o Algeru Hissovi nebyla nejnaléhavějším tématem. Muž, který byl tehdy hlavním cílem vyšetřování Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti, byl Harry Dexter White. White byl hlavním středem pozornosti Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti v roce 1948, a to jak v době, kdy 31. července vypovídala Elizabeth Bentleyová, tak 3. srpna, kdy vypovídal Whittaker Chambers. 13. srpna, dva dny po schůzce bratrů Dullesových a Richarda Nixona, měli v rámci odpovědi vypovídat Harry Dexter White a Lauchlin Currie. Byli to dva hlavní cíle Elizabeth Bentleyové, spolu s právním partnerem Williama Donovana, Duncanem Leem, spolu s bratrem Algera Hisse, Donaldem. Všichni tři muži měli obvinění Elizabeth Bentleyové v plném rozsahu popřít, včetně jejího obvinění potvrzeného Whittakerem Chambersem, že Harry Dexter White dosazoval komunisty na vládní posty, aby ovlivňovali americkou politiku.
Whittakera Chamberse by samozřejmě ospravedlnilo Hissovo konečné odsouzení, a to hned dvakrát, za křivé svědectví. Hlavní význam Algera Hisse na schůzce Allena Dullese a Richarda Nixona 11. srpna 1948, ale spočíval ve zpochybnění věrohodnosti Whittakera Chamberse, svědka proti mnohem důležitějšímu cíli, kterým byl Harry Dexter White. Jeden z obou mužů, buď Alger Hiss, nebo Whittaker Chambers, se zřejmě dopustil křivé přísahy. A Trumanovo ministerstvo spravedlnosti právě připravovalo obvinění z křivé přísahy proti Whittakeru Chambersovi, klíčovému svědkovi proti Harrymu Dexteru Whiteovi. Za pět dní se situace změnila. 16. srpna, tři dny po stresující výpovědi před Sněmovním výborem pro americké záležitosti, Harry Dexter White zemřel po dvou rychlých infarktech. Tehdy se Alger Hiss stal standardně hlavním cílem tohoto Sněmovního výboru, a klíčem k prezidentským ambicím Thomase Deweyho v témže roce. To všechno zmiňuji kvůli domněnce mnoha autorů, že v poválečném Washingtonu musel být buď Harry Dexter White zdiskreditovaný, nebo řada osob zapojených do finanční osy Wall Street-Berlín, včetně nejen Thomase McKittricka, ale možná i Prescotta Bushe, a možná i Bushova právníka Allena Dullese, kteří tím riskovali obvinění. Jak napsali Glen Yeadon a John Hawkins:
"Harry Dexter White byl pravděpodobně jedním z nejdůležitějších poválečných vládních ekonomů. Kvůli své liberální ekonomické politice a také neúnavnému sledování finančních obchodů velkých korporací s nacisty, ale musel být odvolán."
Smrt Harryho Dextera Whitea, 16. srpna 1948, pět dní po schůzce Allena Dullese a Richarda Nixona 11. srpna, ho skutečně vyřadila. Ale zatímco většina zpráv uváděla, že Harry Dexter White zemřel na infarkt, dobře informovaný novinář Willard Edwards v roce 1949 uvedl, že příčinou Whiteovy smrti poté, co byl přijat do nemocnice se srdečním infarktem, bylo ve skutečnosti předávkování digitalisem. Spisovatel Anthony Summers obvinil, že v srpnu 1948, kdy Sněmovní výbor pro neamerické záležitosti vyšetřoval případ Algera Hisse, samotné vyšetřování sláblo tváří v tvář Hissovu popírání. Richard Nixon obdržel potvrzení, že Alger Hiss se s Whittakerem Chambersem skutečně znal. Podle zdrojů CIA to bylo od Allena Dullese. Allen Dulles, který se s Algerem Hissem střetl už před lety, byl v té době v úzkém kontaktu se svým bývalým šéfem Williamem Donovanem, a byl pravděpodobně zasvěcený do všeho, co se OSS, předchůdkyně CIA, o Algeru Hissovi dozvěděla.
A spisovatel Anthony Summers si kladl otázku, zda tajnou zbraní, kterou bratři Dullesovi a Richard Nixon použili proti Harrymu Dexteru Whiteovi a Algeru Hissovi, nebyla tendenční interpretace materiálů, které o Whiteovi a Hissovi existovaly v tehdy tajných přepisech Venona z provozu dešifrovaných sovětských kabelogramů. Jednalo se o J. Edgara Hoovera, Allena Dullese nebo jiné kontakty, které v roce 1948 věděly o těchto dešifrovaných zprávách Venona – a zejména o kabelogramu ALES, z 30. března 1945, které zřejmě ukazovaly na Hissovu vinu. Sugestivně tvrdili, že Allen Dulles se mohl dozvědět o důkazech sovětské dešifrované komunikace Venona. A pokud, jak se uvádělo, informoval Richarda Nixona o případu, pak v tom možná spočívá vysvětlení Nixonovy důvěry v jeho stíhání Algera Hisse. Tato teorie by také vysvětlovala, proč se Richard Nixon, podporovaný J. Edgarem Hooverem, opíral o tvrzení, která dnes vypadají krajně pochybně. Nejpochybnější ze všech, a přesto v té době nejpřesvědčivější, byly takzvané Pumpkin Papers. K takzvaným dýňovým dokumentům se dostanu za chvilku.
Velkou porotu svolanou k obvinění Whittakera Chamberse přesvědčil Richard Nixon v prosinci 1948, mimořádným výkonem kongresmana, aby místo něj obvinila Algera Hisse. Richard Nixon tak učinil kontroverzním činem, když velké porotě předal kopie záznamů z Pumpkin Papers.
Richard Nixon byl kolegou kongresmanem upozorněný, že tyto záznamy patřily sněmovně a neměly by být předané velké porotě. Richard Nixon ale, jak později napsal ve své knize Šest krizí, považoval tyto sovětské dešifrované kabelogramy za zásadní důkaz Hissovy viny. Byl přesvědčený, že ministerstvo spravedlnosti nebralo vyšetřování vážně, a obával se, že by se velká porota mohla pokusit obžalovat Whittakera Chamberse z křivé přísahy místo Algera Hisse. Bylo zřejmé, že v případě manželů Rosenbergových, hrály důkazy ze sovětské dešifrované komunikace Venona klíčovou roli při jejich identifikaci a trestním stíhání. Protože z důvodů národní bezpečnosti nemohlo být při soudním procesu odhaleno, že byl porušen sovětský kód, byly k odsouzení použity náhradní důkazy, ze kterých některé nebyly přesvědčivé. Výsledkem bylo, že americký soudní systém byl vystaven určitému rozdvojení znalostí, mezi veřejnými důkazy předkládanými u otevřených soudů a hlubší historií známou pouze těm, kteří byli prověření pro tajemství deep state. Zdá se, že k podobnému rozdvojení došlo i v dosud sporných případech nejprve Harryho Dextera Whitea a poté Algera Hisse.
Richard Nixon, Alger Hiss a dýňové dokumenty
Je zřejmé, že soudní proces v Hissově případu byl překonaný a předurčený Nixonovým předvolebním pronásledováním Algera Hisse v médiích. Conrad Black ve své v zásadě příznivé biografii Richarda Nixona připustil, že Nixon zaútočil na Algera Hisse, jak jen mohl, když provedl útok na tisk poté, co pod přísahou přísahal, že zachová mlčenlivost o jednání výkonného zasedání Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti. V rozhovoru se svými zaměstnanci Bílého domu 1. července 1971, kdy uvažoval o podobné strategii proti únikům informací z Pentagon Papers, sám Richard Nixon vzpomínal:
"Hissův případ jsme v dokumentech vyhráli. Podařilo se nám to. Musel jsem vypouštět věci všude možně. Vyhráli jsme to v novinách. Teď musíme vyvinout program pro únik informací. Ničíme ty lidi v novinách."
V roce 1948 noviny nakonec braly vážně, stejně jako mainstreamoví historici, jako Stephen Ambrose, brali vážně takzvané Dýňové dokumenty Pumpkin Papers. Jde o z dnešního pohledu komickou záležitost, ale tehdy se nikdo moc nesmál. Šlo o pět svitků mikrofilmů nastrčených Whittakerem Chambersem do venkovní dýně, kde je vyšetřovatelé druhý den našli. Dva z těchto svitků obsahovaly tajné telegramy ministerstva zahraničí o hospodářských vztazích s Německem a o čínsko-japonských záležitostech. Další tři byly po desetiletí zadržovány. Podle Richarda Nixona ministerstvo zahraničí stále mělo pocit, že zveřejnění by poškodilo národní bezpečnost. V reakci na žalobu Alger Hiss, bylo, v roce 1975, umožněno prozkoumat tři zadržované svitky mikrofilmů. Dva z nich pocházely z amerického ministerstva námořnictva a obsahovaly návody k použití hasicích přístrojů, záchranných člunů a prsních padáků. Třetí svitek byl prázdný.
Zdá se, že americká národní bezpečnost byla použita nikoliv k ochraně mikrofilmů, ale k ochraně pověsti těch, kteří jej jako Richard Nixon, využívali.
Jinými slovy, Pumpkin Papers představovaly mnohem méně, než si tisk a veřejnost mysleli. Pumpkin Papers ale byly v té době mediálním převratem, a to díky promyšlené lsti, jejímž cílem bylo udržet dokumenty v rukou Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti, a mimo dosah Trumanova nepřátelského ministerstva spravedlnosti. Tato lest, navržená se souhlasem šéfa FBI J. Edgara Hoovera, byla dílem Richarda Nixona, hlavního vyšetřovatele Sněmovního výboru pro neamerické záležitosti Roberta Striplinga, a téměř zapomenutého strůjce scénáře Pumpkin Papers. Washingtonský novinář Bert Andrews z New York Herald Tribune, přinesl 1. prosince 1948 zprávu, ve které stálo:
"Vyšetřování ministerstva spravedlnosti Algera Hisse a Whittakera Chamberse je na spadnutí pro nedostatek důkazů. Pokud se brzy neobjeví něco nového, nemá podle úředníků smysl obracet se na velkou porotu, aby zjistila, zda existují důvody pro obvinění z křivé přísahy proti oběma mužům."
Téhož večera napsal Stephen Ambrose:
"Robert Stripling a Richard Nixon odjeli na Chambersovu farmu ve Westminsteru a od Chamberse se dozvěděli, že měl další bombu."
"Tu druhou bombu si nechte," řekl Richard Nixon.
"Nedávejte ji nikomu jinému než výboru!"
Proč tehdy nevydal Whittakeru Chambersovi předvolání k soudu kvůli zbývajícím dokumentům Pumpkin Papers, je další z mnoha záhad tohoto případu. Každopádně to neudělal, a s Robertem Striplingem odešli s prázdnýma rukama. Po návratu do Washingtonu Richard Nixon zavolal novináři Bertu Andrewsovi, který mu řekl:
"Sežeň Boba Striplinga. Řekni mu, ať Chambersovi doručí všeobecné předvolání, aby předložil všechno, co má ještě u sebe."
Pro-Nixonova biografie shrnula důsledky takto:
"Následujícího večera v maskovací scéně, která podnítila národní představivost, doručil agent Výboru bývalému komunistovi předvolání k soudu. Whittaker Chambers ho ve tmě odvedl k dýni na své zahradě a z dýně vytáhl pět svitků mikrofilmu s fotostatickými kopiemi důvěrných a tajných dokumentů ukradených z ministerstva zahraničí. Newyorská velká porota, která byla na pokraji obvinění Whittakera Chamberse z křivé přísahy, obrátila, když Richard Nixon přispěchal do New Yorku a vypověděl, že to musel být Alger Hiss, kdo lhal, když tvrdil, že Whittakeru Chambersovi nepředal oficiální dokumenty."
Tento popis nezmínil, že jak později připustily konzervativní noviny, šlo o dýni, kterou Whittaker Chambers vydlabal předchozího večera, tedy v noc Nixonovy návštěvy.
Vydlabaná dýně na farmě Whittakera Chamberse
Národní představivost podnítily také dramatické fotografie Richarda Nixona, který odjel na námořní plavbu a vrátil se teatrálním způsobem, kdy přesedal z parníku do hydroplánu pobřežní stráže a pak letěl na Floridu, kde na něj čekala četa reportérů. To byla odpověď na Ambrosovu záhadu, proč Richardu Nixonovi nebylo 1. prosince doručeno předvolání k soudu, a proč nebyly jednoduše pořízené svitky mikrofilmů.
Spor Whittaker Chamber a Alger Hiss se opět dostal na první stránky novin. Novináři a fotografové se hrnuli do Westminsteru. Dokonce i klidné deníky otiskly fotografie se šipkami označujícími dýňový záhon. A byl tu mikrofilm. Jeho obsah zůstával tajný a pod dvaceti čtyř hodinovou ochranou. Nicméně Robert Stripling nechal novináře Berta Andrewse některé dokumenty přečíst.
Při tom všem byl Richard Nixon instruován novinářem Bertem Andrewsem, jak zvládnout konfrontaci Algera Hisse a Whittakera Chamberse. David Halberstam doplnil:
"V té době už Bert Andrews nebyl jen reportérem, který se věnoval reportáži. Byl Nixonovým přítelem poradcem, tiskovým mluvčím a reportérem. Udržoval Richarda Nixona na uzdě, radil mu a prostřednictvím svých zdrojů v Bílém domě ho informoval o dalším vývoji případu. Bert Andrews se ukázal být neocenitelným spojením a přítelem. Nejenže pomáhal informovat mladšího a syrovějšího Richarda Nixona o strategii, ale pomáhal ho legitimizovat u ostatních novinářů."
Reakce tisku na Pumpkin Papers byly v té době spíše smíšené. Mnoho liberálních novinářů stále ještě dávalo přednost dobře vystupujícímu Algeru Hissovi před mladým, začínajícím Richardem Nixonem. Po Hissově odsouzení v roce 1950 ale tato podpora ochabla, pravděpodobně pod vlivem úspěšného ruského testu atomové bomby. Veřejná kritika dramatu nebo frašky Pumpkin Papers se úzce omezila na Hissovy slábnoucí příznivce, zejména po odsouzení manželů Rosenbergových během korejské války, kdy byl každý postaven před volbu, zda se teď dát na stranu vlády, nebo komunistického nepřítele. V roce 1968 publicista Drew Pearson vytýkal americkému tisku, že zamlčel skutečnost, že dýňové dokumenty tam byly nastrčeny jako falešné a jako senzační spiknutí, aby je Richard Nixon mohl objevit a dostat se na titulní stránky novin. Domnívám se ale, že Pearsonova slavná výtka byla oprávněná.
Tisk o dýňových dokumentech v roce 1948 intenzivně informoval, protože u veřejnosti vzbuzovaly oprávněné obavy mnohem širšího rozsahu než osud Algera Hisse. Jedna větší otázka – jak moc by se Amerika měla angažovat v podpoře Čankajška – vzbudila užší část amerického veřejného mínění než jiná. Jak mohli Franklin Roosevelt a Winston Churchill na Jaltě v roce 1945 ratifikovat vydání katolické východní Evropy do rukou Josefa Stalina. Alger Hiss doprovázel Franklina Roosevelta a jeho ministra zahraničí Edwarda Stettiniuse na Jaltu. Málokdo by dnes přisoudil falešnému obvinění senátora McCartha, že se Alger Hiss integrálně podílel na přípravě jaltských dohod, nějakou větší váhu. V té době ale byla možnost zrady ze strany Harryho Dextera Whitea a Algera Hisse nevyřešenou otázkou, kterou energicky využíval republikánský volební manažer Herbert Brownell ve své neúspěšné kampani v roce 1948 při volbě guvernéra Thomase Deweyho, a v úspěšné kampani v roce 1952 při volbě Dwighta Eisenhowera. Díky tomu se John Foster Dulles stal ministrem zahraničí a Allen Dulles ředitelem CIA.
Oba bratři Dullesové okamžitě ilustrovali svůj rozchod s Trumanovou zahraniční politikou tím, že schválili to, co Harry Truman odmítl. Tedy použití zdrojů CIA na záchranu Anglo-Iranian Oil Company, dnes BP, před znárodněním Íránem. Otevřela se tak brána čtyřem desetiletím, během kterých byly zdroje amerického deep state využívány k obraně amerických korporátních zájmů v zahraničí tím, že byly potlačovány místní vlády, které byly demokraticky zvoleny. Od Guatemaly v roce 1954, po Panamu v roce 1989.
Závěr
Tvrzení proti Harrymu Dexteru Whiteovi a Algeru Hissovi ještě dlouhá léta živila fobickou hysterii, kterou si Američané pamatují jako mcCarthismus. A bohužel pokračují až do současnosti.
Na institucionální úrovni byly výsledky konfliktu mezi Washingtonem a Wall Streetem, alespoň zpočátku, méně skličující. Německo bylo v rámci Marshallova plánu rekonstruováno jako nejsilnější ekonomika západní Evropy. Obnovila se také éra vlivu soukromého bankovnictví, symbolizovaná švýcarskou Bankou pro mezinárodní platby, ovšem v novém rámci, který zahrnoval i veřejné instituce Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Po čtvrtstoletí, až do jeho ukončení za Richarda Nixona v roce 1971, brettonwoodský systém do značné míry fungoval a švýcarská Banka pro mezinárodní platby fungovala jako součást jeho infrastruktury. Amerika prosperovala a objevily se známky zdravého snižování rozdílů v příjmech, a to nejen v Americe, ale i ve třetím světě. Richard Brinkman při diskusi o výzkumech ekonoma Thomase Pikettyho, týkajících se snížení příjmové nerovnosti v této době napsal:
"Období bezprostředně po druhé světové válce, od roku 1950 do roku 1973, se začalo nazývat zlatým věkem, blízkým přiblížení se tomu nejlepšímu, čeho lze v praxi dosáhnout v kapitalistické ekonomice."
To jsem probíral v mém pořadu Centrální banky jako trojští koně, ve kterém jsem popisoval, že tento věk byl podmíněn strachem elit z anarchie a vzpoury amerických pracovníků, kteří už nebyli ochotni snášet hanebné a podřadné podmínky a zacházení jako s tažným dobytkem. Elity měly živelný strach a děs z obří americké revoluce, a proto couvly a na čas se museli podělit o část svého bohatství s běžnými pracovníky. Ovšem už tehdy vymýšleli, jak by opět vysáli peníze z bankovních kont běžných lidí zpátky k sobě a nastolili metody ekonomického otroctví věčných dluhů. Američané splácejí půl života univerzitní vzdělání, dále splácejí hypotéky na dům, platí si své zdravotní pojištění, a ještě si musejí spořit na důchod. Elity opět odsávají své peníze zpět k nim a luxují bankovní konta všem běžným pracovníkům. Díky válce ve Vietnamu a dalším faktorům, Amerika v roce 1971 přestala používat zlatý standard. Od té doby je dolar udržován systémem vysokých cen ropy, vysoce ziskových pro ropný kartel, za které jsou stále chudší země třetího světa nuceny platit v dolarech.
To je jiný příběh, příliš složitý na to, abych ho tu vyprávěl. Hlavním faktorem konečného zhroucení brettonwoodského systému ale byl úspěch bratrů Dullesových, kteří osvobodili Wall Street a hlavní ropné společnosti od omezení daných zákonem. Wall Street zvítězil ruku v ruce se CIA a podmanili si americký deep state. Peníze vládnou, peníze určují politiku. Deep state určuje politiku.