Na začátku druhého dílu nacistických kořenů Evropské unie stručně zrekapituluji, o čem jsem hovořil v prvním díle. Podíval jsem se na první dokument s názvem Evropské hospodářské společenství, který nacisté napsali v roce 1942. Tento dokument předpovídá utváření Evropy po válce a vítězství nacistů. To sice nevyšlo, ale mnohé z nastíněných plánů se začly plnit. Nacisté o dva roky později, v roce 1944, už střízlivě hodnotili prohru války na tajné konferenci. Z ní vzešla Zpráva o červeném domu. Ta rozfázovala postup nacistů po jejich konečné prohře. Jak se mají nacističtí průmyslníci, bankéři, ekonomové, inženýři a právníci znovu sloučit dohromady, financovat své spolky a znovu opět získat mocenské otěže v evropském společenství. Mnohé z těchto prognóz nacistů z roku 1944 se vyplnilo doslova do puntíku. Podíval jsem se na mýtus o demokracii bruselské Evropské unie, skupiny korporátního kartelu a kouzlo patentů. Průmyslové patenty jsou stěžejní věcí, která se ale velmi podceňuje. Patenty jsou zlato korporací pro dominanci a monopol jejich ekonomických zájmů. Patenty stačí korporacím k ovládnutí světových trhů. Následně jsem se zaměřil na IG Farben a její kriminální minulost spojení s nacisty. Potom jsem už začal prvním architektem jádra Evropské unie, která se nakonec dovršila podpisem Římské smlouvy v roce 1957. Touto osobou byl právník Walter Hallstein. Jeho pravou rukou byl Carl Friedrich Ophüls.
Hans Globke
Mnoho úředníků a velvyslanců poválečného západoněmeckého "ministerstva zahraničí" bylo předtím členy "nacistického ministerstva zahraničí" za Joachima von Ribbentropa. Byli vyznamenanými agenty nacistů při dobývání Evropy během druhé světové války. V padesátých letech 20. století, v letech založení bruselské Evropské unie, se tito právní a političtí krtci stali operativními agenty kartelu v evropských zemích. Byli pověření přípravou dalšího plánu převzetí moci Kartelu prostřednictvím bruselské Evropské unie. Jak jsem zmínil, Walter Hallstein byl poradcem prvního kancléře západního Německa, Konrada Adenauera. Šéfem Adenauerova kancléřského úřadu byl Hans Globke. Hans Globke byl také vyšetřovaným v rámci válečných zločinů, protože pracoval na nacistických holokaustových zákonech. Globke vystudoval práva a politické vědy, než nastoupil do pruské a později německé státní služby. V roce 1929 se Globke stal správním radou pruského ministerstva vnitra. Po požáru Říšského sněmu se Globke podílel na sepsání zmocňovacího zákona a zákona o rozpuštění Pruska. Následně byl přeložený na německé ministerstvo vnitra. Globke si získal pověst odborníka na rasové otázky. Zákony a nařízení, na kterých Globke pracoval na ministerstvu vnitra, sehrály podstatnou roli při přípravě norimberských rasových zákonů. V roce 1936 byl Globke spoluautorem komentáře k norimberským rasovým zákonům. V poválečném Německu se Globke stal "šedou eminencí" prvního západoněmeckého kancléře Konrada Adenauera. V této roli měl obrovskou moc při formování nového Německa a vypracovávání plánů na bruselskou Evropskou unii.
Herman Josef Abs
Další osobou byl Herman Josef Abs. Hermann Abs byl jednou z klíčových postav německé ekonomiky od konce 30. do 70. let 20. století. Švihák, elegán a diplomat Abs se v roce 1937 stal členem představenstva Deutsche Bank, největší německé banky. Do roku 1942 Abs zastával 40 ředitelských funkcí, z nichž čtvrtina byla v zemích okupovaných nacisty. Mnohé z těchto společností využívaly otrockou práci a do roku 1943 se majetek Deutsche Bank zčtyřnásobil. Od roku 1940 byl Abs členem dozorčí rady společnosti IG Farben s hlavním zaměřením na finanční transakce. 80% všech finančních transakcí, které se uskutečnily při zakládání osvětimského továrního komplexu vybudovaného společností IG Farben, bylo řízeno Deutsche Bank a prošlo rukama Abse. Po válce byl Abs krátce uvězněný, ale rychle se vrátil k podnikání navázáním kontaktů s britskými a americkými okupačními silami. Herman Abs byl totiž pověřený přidělováním finančních prostředků z Marshallova plánu německému průmyslu. Díky této pozici se stal klíčovou postavou při vzniku sítě Gladio. Byl také finančním poradcem Konrada Adenauera. Abs byl vedoucím německé delegace na "Dohodě o německých vnějších dluzích" z roku 1953, která skončila relativně nízkými splátkami německých poválečných a druhoválečných dluhů, včetně všech budoucích požadavků vznesených sdruženími obětí.
Jak jsem zmínil, Abs šéfoval Deutsche Bank. Ve své hlavní funkci člena správní rady největší německé banky "Deutsche Bank" se zabýval především tím, aby jí zajistil přední místo v okupovaných evropských zemích. Abs se stal nejmocnějším bankéřem poválečného Německa. Z velké části právě jeho zásluhou se podařilo obnovit "silnou německou říši", která se stala základem dnešní Evropské unie. Důležité je, že Abs byl také členem Evropské ligy pro hospodářskou spolupráci, elitní intelektuální nátlakové skupiny založené v roce 1946. Liga se zasazovala o vytvoření společného trhu, předchůdce Evropské unie. Jejími členy byli průmyslníci a finančníci. Vypracovala politiku, která je dnes nápadně známá – měnová integrace a společné dopravní, energetické a sociální systémy. Abs byl také nominovaný do výboru Vatikánské banky. Pak na něj jeho minulost praskla a do Vatikánské banky nakonec nevstoupil. Kdo jste poslouchali můj pořad Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA, zmínil jsem to v 6. díle. To byli lidé, kteří stáli u zrodu západního Německa a bruselské Evropské unie.
Kurt Georg Kësinger
Dále bych chtěl jmenovat Akční výbor pro Spojené státy evropské. To je velmi málo známý výbor, jehož historie zůstává z velké části utajovaná i dnes. Tento Akční výbor pro Spojené státy evropské založil Jean Monnet 13. října 1955 Jean Monnet byl předtím vysokým představitelem Evropského společenství uhlí a oceli. Nejdéle sloužícím členem výkonného výboru této akční rady byl Němec Kurt Georg Kësinger, který v něm zasedal od ledna 1956 do května 1965. Kësinger byl ovšem členem nacistické strany a za druhé světové války pracoval v oddělení rozhlasové propagandy na nacistickém ministerstvu zahraničí. Později se stal západoněmeckým kancléřem, kterým byl mezi lety 1966 až 1969. K dalším významným členům tohoto Akčního výboru patřil Ital Aldo Moro, v období od května 1959 do prosince 1962. Před druhou světovou válkou byl Aldo Moro členem Fašistické univerzitní organizace Gioventu Universitaria Fascista, skupiny sponzorované Mussoliniho fašistickou stranou. Aldo Moro se nakonec stal italským premiérem, kterým byl dvakrát.
Konrad Adenauer
Konrad Adenauer, první německý poválečný kancléř, využil svých pravomocí k tomu, aby přivedl zpět k moci mnoho nacistických pohlavárů. Potom, co Adenauer v roce 1933 ztratil funkci starosty Kolína nad Rýnem, kontaktoval v srpnu 1934 vysoce postavené nacistické politiky a odvolával se na své služby nacistickému hnutí. Následně přijímal platby od nacistické vlády. Při jednáních, která proběhla s okupačními silami v roce 1949, se Adenauer snažil zabránit likvidaci laboratoří patřících farmaceutické společnosti Bayer. Když se v roce 1949 Konrad Adenauer ujal moci, byl šéf Deutsche Bank, Herman Abs, jeho nejdůležitějším finančním poradcem. V zákulisí Abs usilovně pracoval na tom, aby se Deutsche Bank mohla po decentralizaci obnovit. V roce 1957 se mu to podařilo a on se vrátil ke svému bývalému zaměstnavateli. Téhož roku podepsalo šest členů společenství uhlí a oceli Římskou smlouvu, která založila Evropské hospodářské společenství. Smlouva dále liberalizovala obchod a zřizovala stále mocnější nadnárodní instituce včetně Evropského parlamentu a Evropské komise.
Během svého čtrnáctiletého působení Adenauer strategicky dosazoval do vládních funkcí nacistické zločince. Jiným pomohl k propuštění z vězení a k opětovnému získání vedoucích pozic v podnicích. Jedním z těchto nacistických zločinců byl zmíněný Hans Globke, kterého Adenauer zaměstnal jako svého poradce pro národní bezpečnost. Dalším příkladem byl také široce zmíněný Walter Hallstein, kterého Adenauer pomohl prosadit jako klíčového architekta struktury bruselské Evropské unie a prvního předsedu. V roce 1956 Adenauer založil německou tajnou službu Bundesnachrichtendienst. Vedoucí BND a velká část jejích zaměstnanců se rekrutovala z bývalých zaměstnanců nacistických SS a gestapa. Německé ministerstvo vnitra zaměstnávalo po druhé světové válce více bývalých nacistů, než se dosud předpokládalo. Od roku 1949 do začátku 70. let bylo ve vedoucích funkcích více bývalých nacistů než na jiných ministerstvech. Například na ministerstvu zahraničí nebo spravedlnosti, kde se to bývalými nacisty také hemžilo. Mezi lety 1956 až 1961 se podíl nacistů na ministerstvu vnitra zvýšil na 66%.
Personální složení ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo sestavil v roce 1949 osobně kancléř Konrad Adenauer. Pověřil Ericha Keßlera, bývalého vedoucího oddílu SA a v roce 1945 vedoucího sekce na říšském ministerstvu vnitra, aby připravil "zásady nové úřednické politiky" a "možné kandidáty na vedoucí funkce ve spolkové správě. Po Keßlerově boku stál Hans Globke, který od roku 1953 vedl Adenauerovo kancléřství. Globke byl náměstkem na říšském ministerstvu vnitra a podílel se na nechvalně známých "norimberských rasových zákonech". Ze 44 vedoucích úředníků ministerstva vnitra bylo 24 bývalých členů nacistické strany. Patnáct procent z nich patřilo k SA a sedm procent k SS. Následně byl do funkce ministra instalovaný známý Gerhard Schröder. Sám Schröder byl bývalým členem nacistické strany. Pod Schröderovým vedením bylo 15 z celkem 17 vedoucích a ústředních funkcí ministerstva vnitra obsazeno bývalými členy nacistické strany a SA. Klíčové složky, jako například vnitřní bezpečnost, imigrační oddělení a tiskový úřad, byly v rukou vedoucích činitelů nacistů.
Jedním z nich byl Erwin Gehrhardt, od roku 1959 tiskový mluvčí ministerstva vnitra a od roku 1965 vedoucí oddělení tiskového práva. Gehrhardt vstoupil do nacistické strany už v roce 1924 a působil jako velitel oddílu SA. V roce 1929 se stal členem Svazu německých národně socialistických právníků a v roce 1932 začal vystupovat s propagandistickými projevy na četných nacistických shromážděních. Nakonec byl přijatý do ministerstva vnitra po válce za Konrada Adenauera. Další bývalý nacista, Kurt Breull, vedl mezi lety 1953 až 1964 oddělení pro pobyt a přistěhovalectví. Už jako mladší právník byl zarytým antisemitou. Jako vedoucí úředník Spolkové republiky ve svém antisemitismu plynule pokračoval. Breull byl ze všech lidí úředníkem ministerstva vnitra odpovědným za tábor pro vysídlené osoby Föhrenwald. V táboře byli umístěni Židé, kteří přežili holocaust. Také zpravodajské služby západního Německa po válce byly pod kontrolou bývalých nacistů. Blízcí spolupracovníci Hitlerova ministra vnitra Wilhelma Fricka, který byl v roce 1946 v Norimberku odsouzený k trestu smrti, a šéfa SS Heinricha Himmlera byli víceméně plynule převedení do spolkových služeb.
Reinhard Gehlen, vedoucí oddělení "Zahraniční armády Východ", je jedním z nejznámějších příkladů. Po válce spolupracoval s Američany na vybudování německé zahraniční zpravodajské služby. V roce 1950 se stal spolkovým úředníkem a do Spolkové zpravodajské služby přijal velkou část svých bývalých zaměstnanců. Dalším příkladem je Max Hagemann, který vedl pododdělení veřejné bezpečnosti ministerstva vnitra a hrál hlavní roli při budování Spolkového kriminálního úřadu. Před rokem 1945 působil na říšském ministerstvu spravedlnosti, naposledy jako poradce Říšské komise pro "nakládání s nepřátelským majetkem". Odtud přešel do spojenci založeného "Ústředního úřadu pro správu majetku" a v roce 1949 se stal konzultantem kriminálního úřadu pro policii a policejní právo. Možná si mnozí z nás vzpomeneme na bývalého ministra vnitra za Angely Merkelové, Thomase de Maiziera. Otec Thomase de Maiziera se těšil Hitlerově důvěře jako důstojník jeho generálního štábu. Jak je vidět, nacistická štafeta se předává a dědí po generace.
Fritz Ter Meer
Za farmaceutickými kartely ale stály další osoby. Fritz ter Meer byl členem představenstva společnosti IG Farben a odsouzený válečný zločinec. Fritz Ter Meer vystudoval chemii a práva ve Francii a Německu. Potom pracoval pro chemickou společnost svého otce. V roce 1925 se tato společnost sloučila s IG Farben. Fritz Ter Meer se v roce 1925 stal členem správní rady IG Farben a zůstal v ní až do roku 1945. Byl také členem pracovního výboru a technického výboru společnosti IG Farben. Fritz Ter Meer působil jako ředitel sekce II na německém ministerstvu války. V roce 1939 přesvědčil šéfa německé armádní zbrojní agentury, aby používal jedovatý plyn Tabun vyráběný IG Farben. Od roku 1941 byl Fritz ter Meer zodpovědný za výstavbu a provoz továrny IG Farben v koncentračním táboře Osvětim. Fritz Ter Meer byl v roce 1945 zatčený a postavený před soud v Norimberském procesu proti IG Farben, kde byl shledán vinným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kterých se dopustil drancováním a spolčení okupovaných území, zabavením závodů a účastí na zotročování a deportaci otrocké pracovní síly. Byl odsouzený k sedmi letům vězení, ale v roce 1950 byl předčasně propuštěný. Už v roce 1956 se Fritz ter Meer stal předsedou dozorčí rady společnosti Bayer, konkrétně mezi lety 1956 až 1967.
Carl Wurster
Carl Wurster pracoval pro IG Farben a Degesch a byl jedním z těch, kteří byli zodpovědní za jedovatý plyn Cyklon B. Wurster vystudoval chemii a v roce 1924 začal pracovat pro Basf. V roce 1925 začal pracovat v oddělení anorganické chemie společnosti IG Farben. V roce 1934 se Wurster stal vedoucím oddělení anorganické chemie v IG Farben. Wurster byl také členem správní rady společnosti IG Farben vlastněné firmou Degesch, která vyráběla cyklon B, jedovatý plyn používaný v plynových komorách v Osvětimi. V roce 1938 se Wurster stal členem správní rady IG Farben. Po válce, v roce 1952, se Wurster stal výkonným ředitelem obnovené společnosti Basf.
Helmut Kohl
Helmut Kohl je bývalým německým kancléřem a lobbistou farmaceutického průmyslu na plný úvazek. Helmut Kohl byl dříve chráněncem Carla Wurstera. Jak jsem zmínil, Carl Wurster byl členem představenstva dceřiné společnosti IG Farben, konkrétně Basf, která vyráběla plyn pro Osvětim. Wursterův chráněnec, Helmut Kohl, byl bývalým zaměstnancem společnosti Basf. Reprezentoval německou hlavu farmaceutického kartelu. Šlo o to, že si po druhé světové válce chemický a farmaceutický průmysl systematicky připravoval politiky pro nejvyšší vládní funkce. Jedním z nich byl i Helmut Kohl. Mezi lety 1959 až 1969 byl Kohl lobbistou farmaceutického průmyslu na plný úvazek ve Svazu chemického průmyslu. V roce 1969 se Kohl stal ministerským předsedou německé spolkové země Porýní-Falcko, která je pod silným vlivem farmaceutického průmyslu. V roce 1982 se Kohl zmocnil nejvyššího postu v německé spolkové vládě, kancléře, prostřednictvím takzvaného konstruktivního hlasování o nedůvěře. Farmaceutický kartel Kohlovi umožnil, aby se z řadového zaměstnance Basf stal někým, kdo obsadil ústřední chodby moci.
Kohl projevil zvláštní zájem o evropské sjednocení. Byl jedním z hlavních architektů Maastrichtské smlouvy a měny eura. K Maastrichtu se ještě vrátím v klíčových smlouvách. Rozhodnutí, aby se Frankfurt stal sídlem Evropské centrální banky, bylo způsobené především jeho vlivem. Helmut Kohl po 16 let prosazoval z úřadu německého kancléře globální politické zájmy farmaceutického kartelu. V roce 1995, kdy byl Kohl kancléřem, vyšlo najevo, že jistý obchodník se zbraněmi poskytl Kohlově křesťanskodemokratické straně CDU řadu nepřiznaných příspěvků. Skandál se rozrostl v listopadu 1999, kdy státní zástupci v německém Augsburgu vydali zatykač na bývalého pokladníka CDU, který byl obviněn z daňových úniků, protože nepřiznal dar od lobbisty ze zbrojního průmyslu. Vyšetřovatelé také zjistili, že se nejednalo o jednorázovou platbu a že CDU dlouhodobě používala systém tajných účtů pro příjem darů. Kohl nicméně opakovaně odmítl dárce jmenovat a stále není jasné, kolik milionů jeho strana CDU tímto způsobem skutečně získala.
Angela Merkelová
Po Kohlovi převzala funkci kancléřky v roce 2005 jeho politická chráněnka Angela Merkelová. Její mentor Helmut Kohl představil tehdy mladou Merkelovou jako "moje děvče". Bodejť by ne, když Merkelová měla také velmi úzké vazby na farmaceutický průmysl. Merkelová studovala mezi lety 1973 až 1978 fyziku na univerzitě v Lipsku ve východním Německu. Později získala doktorát za práci o kvantové chemii. Mezi lety 1978 až 1990 Merkelová pracovala a studovala v Ústředním ústavu fyzikální chemie Akademie věd ve východním Berlíně. Po sjednocení Německa byla Merkelová v roce 1990 zvolená poslankyní Spolkového sněmu. V roce 1991 se Merkelová stala ministryní pro ženy a mládež ve vládě Helmuta Kohla. Mezi lety 1994 až 98 zastávala Merkelová funkci ministryně životního prostředí a jaderné bezpečnosti. Měla blízký vztah s Kohlem a stala se známou jako Kohlovo děvče. V roce 2000 Merkelová vystřídala Kohla ve funkci předsedkyně strany CDU. V roce 2005 se Merkelová stala německou kancléřkou. V projevu krátce před svým zvolením prohlásila:
"Občané Německa nemají v budoucnu právo na demokracii a volnotržní hospodářství!".
Bylo zřejmé, že Merkelová byla informovaná zástupci kartelu. Jedním z jejích blízkých poradců byl šéf společnosti Basf Jürgen Hambrecht. Basf byla za druhé světové války jedním z členů kartelu IG Farben.
Nikolas Sarkozy
Souběžně s tím ve Francii "dědicové architektů Osvětimi" prosadili k moci Nicolase Sarkozyho. Nikolas Sarkozy byl pro změnu hlavou francouzského farmaceutického kartelu. To si musíme také vysvětlit, protože to je velmi zásadní a důležité. Sarkozy vystudoval soukromé a obchodní právo. Následně pracoval jako právník pro francouzskou farmaceutickou firmu Servier, která je známá svými úzkými vztahy s francouzskými politiky. Jedním z jeho klientů byl Silvio Berlusconi, mediální magnát a bývalý italský premiér. Sarkozyho politická kariéra začala v roce 1982, kdy se stal starostou Neuilly-sur-Seine, jedné z nejbohatších francouzských obcí. Ve funkci zůstal až do roku 2002. V roce 2002 se Sarkozy stal francouzským ministrem vnitra. Během svého působení ve funkci prosadil sňatek mezi francouzským farmaceutickým trpaslíkem Sanofi a švýcarsko-německým farmaceutickým gigantem Aventis, dříve Hoechst, jedna z divizí IG Farbenu. Pak se stal postupně ministrem financí, vnitra a nakonec francouzským prezidentem. Sarkozy tedy reprezentoval také farmaceutický kartel.
Karl Theodor zu Guttenberg
Máme tu ale další příklady. Tak třeba bývalý německý ministr obrany Karl Theodor zu Guttenberg, byl od svých 14 let vychovávaný svým nevlastním otcem, který byl synem Joachima von Ribbentropa. Ribbentrop byl samozřejmě mezi lety 1933 až 1945 Hitlerovým ministrem zahraničí. V roce 1947 byl Ribbentrop souzený v Norimberku a za své zločiny oběšený. Ano, můžeme namítnout, že pouhý příbuzenský vztah nemusí nutně předurčovat loajalitu ke korporátním zájmům nebo politickým strategiím. V tomto případě však fakta hovoří sama za sebe. Někdejší německý ministr obrany Guttenberg byl neochvějným zastáncem militarizace Evropy a vytvoření evropské armády. Poté, co byl Guttenberg pod tlakem vyzván k rezignaci a veřejně obhajoval zabíjení nevinných civilistů v Afghánistánu německými vojáky, odpověděl před německým televizním publikem:
"Rozhodně zůstanu, i kdyby se strhla bouře. Tak jsem byl vychován a tak budu i nadále postupovat."
Otto Ambros
Otto Ambros byl mezi lety 1938 až 1945 členem výkonného výboru IG Farben. Ambros jako vedoucí provozu dohlížel na výběr lokality, plánování, výstavbu a provoz továrny a koncentračního tábora "IG Auschwitz". Mezi lety 1940 až 1945 byl Ambros poradcem vedoucího úřadu Carla Kraucha a vedoucím jeho oddělení pro výzkum a vývoj s odpovědností za bojové a chemické látky. Osobně obhajoval před Adolfem Hitlerem použití nervově paralytických látek Sarin a Tabun. Ambros vyvinul chemické zbraně Sarin v roce 1939 a Soman v roce 1944 pro společnost IG Farben. Na Norimberském tribunálu proti společnosti IG Farben byl Ambros pohnán k odpovědnosti za zločiny, které spáchal během druhé světové války. Byl shledán vinným ze "zotročování" a odsouzen k osmi letům vězení. Ovšem v roce 1952 byl Ambros propuštěný z vězení, aniž by si odpykal celý trest. Následně se stal poradcem Konrada Adenauera a různých farmaceutických společností.
Carl Krauch
Carl Krauch vystudoval chemii a v roce 1912 začal pracovat pro Basf. V roce 1922 se stal ředitelem továrny na čpavek společnosti Basf v Merseburgu. V roce 1934 se Krauch stal členem správní rady IG Farben. V roce 1940 Krauch vystřídal Carla Bosche ve funkci předsedy dozorčí rady společnosti IG Farben. Po válce, v roce 1948 byl Krauch v Norimberku odsouzený k šesti letům vězení za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil účastí na zotročování a deportaci otrocké pracovní síly. V roce 1950 byl ovšem propuštěný a stal se členem dozorčí rady společnosti Chemische Werke Hüls AG, jedné ze společností vzniklých po rozpadu IG Farben.
Rudolf Augstein
Rudolf Augstein, vydavatel zpravodajského časopisu "Der Spiegel", byl jedním z nejvýznamnějších novinářů poválečného Německa. Augstein využil svého vlivu k odvedení pozornosti veřejnosti od odpovědnosti nacistů za požár, při kterém v roce 1933 vyhořel německý parlament, Říšský sněm. Augstein využil zkušeností bývalých příslušníků SS a gestapa k vytvoření systému "investigativní žurnalistiky", jehož cílem bylo ovlivnit politiku poválečného Německa. Augsteinovo uvěznění v roce 1962 po takzvané "aféře Spiegel" bylo propagandisticky využité k tomu, aby ho veřejnost mohla vnímat jako "levicového". Není proto překvapivé, že Der Spiegel byl následně vnímaný jako obránce svobody tisku. Augstein také selektivně dosazoval do vedoucích pozic své redakce vysoce postavené nacistické funkcionáře.
Uhlí a ocel
Podívejme se teď na formování jádra Evropské unie v chronologickém řazení. 18. dubna 1951 byl podepsaný první "předstupeň" smlouvy o "bruselské Evropské unie". Na papíře smlouva vytvářela společný trh s uhlím a ocelí ve střední Evropě. Ve skutečnosti však byla prvním krokem kartelu k dalšímu pokusu o ovládnutí Evropy. Přestože se podpisová schůzka konala na francouzském území, samotná smlouva byla do značné míry ovlivněná Hallsteinem a jeho právním týmem a nese zřetelný jazyk kartelu. Článek 9 smlouvy European Coal and Steel Community vytváří "předchůdce" "Evropské komise" se všemi jejími diktátorskými rysy. Vytváří orgán, který působí "nadřazeně" a výslovně "nezávisle" na demokraticky zvolených vládách, což jsou všechny znaky diktátorské vlády. Hallstein se podpisem Pařížské smlouvy 18. dubna 1951 stal Adenauerovým vyslancem pro uhlí a ocel.
Evropská armáda a nacisté v NATO
Kartel ale pokračoval neúnavně dál. Pouhých sedm let po skončení druhé světové války a vojenské porážce nacistického Wehrmachtu připravoval Kartel plány na zprovoznění svých dalších vojenských jednotek. Tentokrát pod krycím názvem European Defence Community. Jednoduše evropskou armádu pod velením Bruselu. Hallstein byl klíčovým architektem této smlouvy, která zakládala evropskou armádu pod kontrolou nově vzniklého Vrchního úřadu, a tím i Kartelu. Smlouva byla podepsaná 27. května 1952 a ratifikovaná Itálií a zeměmi Beneluxu. 30. srpna 1954 francouzský parlament tento plán zmařil tím, že smlouvu o evropské armádě znovu zamítl. Důležitým důvodem byla skutečnost, že mezi nejvyšší vojenské poradce poválečného Německa patřili vysoce postavení nacističtí generálové, včetně generála Hanse Speidela. O co šlo? Nově objevené dokumenty totiž ukazují, že v letech po druhé světové válce vytvořili bývalí příslušníci nacistického wehrmachtu a Waffen-SS tajnou armádu na ochranu Německa. Tyto odhalené dokumenty ukazují, že bývalý německý kancléř Konrad Adenauer věděl o existenci této velké a nelegální armády ve své zemi, kterou vytvořili veteráni Wehrmachtu a Waffen-SS. Podle dokumentů se německý kancléř Konrad Adenauer o existenci polovojenské skupiny dozvěděl v roce 1951. V té době se nerozhodl ji rozbít.
Mezi nejdůležitější aktéry této tajné armády bývalých nacistů, patřil Albert Schnez. Schnez se narodil v roce 1911. Ve druhé světové válce sloužil jako plukovník, než se dostal do řad Bundeswehru, který byl založený v roce 1955. Tento armádní projekt začal v poválečném období ve Švábsku, v regionu kolem Stuttgartu, kde tehdy čtyřicetiletý Schnez obchodoval se dřevem, textilem a domácími potřebami. Vedle toho pořádal společenské večery pro veterány 25. pěší divize, ve které sloužil. Vzájemně si pomáhali, podporovali vdovy a sirotky po svých kolezích a vyprávěli si o starých i nových časech. Armáda se začala formovat od roku 1950. Schnez získával dary od podnikatelů a podobně smýšlejících bývalých důstojníků, kontaktoval skupiny veteránů jiných divizí, požádal dopravní firmy, která vozidla by mohly poskytnout v nejhorším případě, a pracoval na nouzovém plánu. O zbraně se postaral Anton Grasser, bývalý generál pěchoty, který byl tehdy zaměstnaný u Schnezovy firmy.
V roce 1950 nastoupil na Spolkové ministerstvo vnitra v Bonnu, kde se stal generálním inspektorem a dohlížel na koordinaci taktických jednotek německé policie v německých spolkových zemích pro případ války. Chtěl jejich prostředky využít k vybavení vojska pro případ ohrožení. Schnez chtěl založit organizaci jednotek složených z bývalých důstojníků, ideálně celých štábů elitních divizí Wehrmachtu, které by mohly být rychle nasazené v případě útoku. Většina příslušníků tajné zálohy bývalých nacistů žila v jižním Německu. Z přehledu v dokumentech vyplývá, že Rudolf von Bünau, generál pěchoty ve výslužbě, vedl "štáb skupiny" ze Stuttgartu. Další dílčí jednotky byly v Ulmu, vedl je generálporučík ve výslužbě Hans Wagner. V Heilbronnu generálporučík ve výslužbě Alfred Reinhardt. V Karlsruhe generálmajor ve výslužbě Werner Kampfhenkel. Ve Freiburgu generálmajor ve výslužbě Wilhelm Nagel a také v mnoha dalších městech. Při hledání financí pro plnohodnotnou operaci požádal Schnez v létě 1951 o pomoc západoněmeckou tajnou službu.
Během schůzky 24. července 1951 nabídl Schnez Gehlenovi, šéfovi zpravodajské služby, služby své stínové armády pro "vojenské využití" nebo "prostě jako potenciální sílu", ať už pro německou exilovou vládu, nebo pro západní spojence. Zápis v dokumentech Gehlenovy organizace uvádí, že mezi Schnezem a Reinhardem Gehlenem byly "dlouholeté vztahy přátelského charakteru". Koncem padesátých let patřil Schnez do doprovodu tehdejšího ministra obrany, také prvotřídního nacisty, Franze Josefa Strausse, a později působil jako šéf německé armády za kancléře Willyho Brandta a ministra obrany Helmuta Schmidta. Schnezovy výroky citované v dokumentech naznačují, že projekt vybudování tajné armády podporovali také Hans Speidel, který se v roce 1957 stal vrchním velitelem spojenecké armády NATO ve střední Evropě, a Adolf Hüsinger, první generální inspektor Bundeswehru.
Tyto dříve tajné dokumenty odhalují vazby přímo na špičky teroristické organizace zvané NATO. Stovky starých nacistů našlo nový život v práci pro Američany, ale také pro Německo. To dokresluje počátek výcviku jednotek sítě Gladio po celé Evropě, které spadaly do struktur NATO řízené Američany. Například nacistický generál Hans Speidel se v roce 1957 stal vrchním velitelem spojenecké armády NATO ve střední Evropě. Nacistický admirál Friedrich Guggenberger se stal členem velmi důležitého vojenského výboru NATO ve Washingtonu. Generál Adolf Hüsinger, mimochodem Gehlenův bývalý šéf za Hitlera, se stal jeho předsedou. V Nejvyšším velitelství NATO v Evropě se Gehlenovi podařilo dosadit do důležitých funkcí několik nacistických kolaborantů. Mezi nimi byl i plukovník Hennig Strumpell, který se stal zástupcem britského generálmajora Charlese Travera, zástupce náčelníka štábu zpravodajství v NATO. Plukovník Heinz Koller-Kraus se stal vedoucím logistiky ve Speidelově divizi NATO.
Mnoho dalších Gehlenových mužů brzy nastoupilo do NATO, aby určovali jeho politiku. Například Dr. Eberhardt Taubert vstoupil do nacistické strany v roce 1931 a brzy byl povýšený do hodnosti Sturmführera a následoval Goebbelse na ministerstvo propagandy. Po válce Taubert sklouzl do Jihoafrické republiky, kde našel útěchu mezi neonacisty u moci v Johannesburgu, kteří se zabývali projektováním systému apartheidu. V roce 1950 se vrátil do Německa a připojil se ke svému starému nacistickému kamarádovi Reinhardu Gehlenovi a stal se členem BND. Ve své nové funkci v BND, řízené CIA, se Taubert stal předsedou "Národního sdružení pro mír a svobodu" podporovaného CIA. Stal se také poradcem německého ministra obrany, bývalého nacisty Franze Josefa Strausse. Potom byl Taubert přidělený Straussem do NATO jako poradce "oddělení pro psychologickou válku".
Američané zaměstnali stovky starých nacistů v FBI a CIA. To jsou prostě fakta, tvrdé dokumenty, které byly odtajněné z té doby. NATO je jednoduše teroristickou organizací, která vraždí lidi po celém světě, přitom se tváří jako ochránci lidstva. Sledujeme tak neskutečné obrysy vrůstání nacistů do mocenských složek, armád NATO a na ně navazujících ministerstev zpravedlnosti, zahraničí, ale hlavně vnitra a obrany. Všechno v poválečném západním Německu Konrada Adenauera a jeho vyslanců v bruselské Evropské unii. Jakou asi minulost může mít Evropská unie s nacisty u jejích kořenů? Jakou asi minulost může mít NATO, které také stojí na kořenech starých nacistů?
Sicilská šestka
Vrůstání nacismu do kořenů Evropské unie se ovšem neomezovalo pouze na Německo. Tato ideologie vrůstala i v dalších členských státech. Představme si několik dalších osob, které spoluvytvářely politiku Evropské unie v jejích počátcích. Předtím si ale musím vysvětlit, co znamená pojem Sicilská šestka. Ve dnech 1. až 3. června 1955 se v Messině na Sicílii konalo rozhodující přípravné setkání k založení Evropského hospodářského společenství za účasti zástupců Francie, Itálie, Německa a zemí Beneluxu. Účastníci tohoto setkání se stali známými jako "Sicilská šestka". Už samotní členové této Sicilské šestky, tedy zakládající osoby jádra Evropské unie, jsou šokující. Prvním členem této Sicilské šestky byl samozřejmě bývalý nacista Walter Hallstein. Právě Hallstein byl hlavním iniciátorem tohoto přípravného setkání pro Římskou smlouvu o 2 roky později. Druhou osobou Sicilské šestky byl Gaetano Martino. Před druhou světovou válkou a během ní byl členem italského fašistického hnutí za Mussoliniho. Další osobou této Sicilské šestky byl Antoine Pinay z Francie. Během druhé světové války byl členem Národní rady Vichy, tedy francouzského loutkového režimu, který v okupované Francii zavedli Nacisté. Je naprosto šokující, že tři ze šesti členů této Sicilské šestky pocházeli vlastně ze zemí osy, tedy z brutálních nacistických diktatur. Německa, Itálie a části Wichistické Francie. To byl rok 1955.
Římská smlouva
O dva roky později, 25. března 1957 byl Walter Hallstein jedním z 12 signatářů Římské smlouvy, zakládajícího dokumentu bruselské Evropské unie. To, co se Hallsteinovi nepodařilo v Římě v roce 1938, dokončil o 19 let později v roce 1957. Dostal druhou šanci, a tentokrát ji využil beze zbytku. Římskou smlouvu podepsalo šest členů společenství uhlí a oceli. Římská smlouva založila Evropské hospodářské společenství. Smlouva dále liberalizovala obchod a zřizovala stále mocnější nadnárodní instituce včetně Evropského parlamentu a Evropské komise.
Hallstein: Vyslanec Německa v EU
Po vypracování "Římských smluv" bylo dalším úkolem kartelu pro Hallsteina tyto smlouvy implementovat z pozice "šéfa" nového "Centrálního úřadu kartelu". 30. prosince 1957 napsal Walter Hallstein z rekreačního střediska Alpbach v Tyrolských Alpách německému kancléři Konradu Adenauerovi třístránkový spis. V tomto dopise, který měl vejít ve známost jako Bruselská závěrečná zpráva, jsou podrobně popsané plány kartelu, které měly Hallsteinovi zajistit nejvyšší funkci v nové Evropě. Roli prvního předsedy Komise Evropské unie. Nejdůležitější body tohoto bruselského dopisu s konečným řešením jsou:
"Musíme trvat na Bruselu jako konečném řešení otázky umístění." Povšimněte si Hallsteinovy analogie s nacistickou propagandou konečného řešení židovské otázky. Dále:
"Italové musí být kompenzovaní (za to, že nemají sídlo v Římě). Jak, to se teprve uvidí"
"Myšlenka mít sídlo v Paříži se objevila, ale po našem, tedy Hallsteinově ostrém zásahu od ní bylo upuštěno."
"Úkoly, které máme (jako šéf Komise Evropské unie), jsou pro Němce jako stvořené(!)."
"Po sedmi letech čekání je (německý šéf) na řadě."
Toto jsou zásadní vybrané věty dopisu, který Walter Hallstein zaslal Konradu Adenauerovi. A úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. 7. ledna 1958 byl Walter Hallstein jmenovaný prvním předsedou Komise EU. Tuto funkci zastával po celé desetiletí. V roce 1963 byl Hallstein jmenován na druhé pětileté funkční období předsedou "Komise Evropské unie. Po celých deset let, od roku 1958 do roku 1967, velel Hallstein armádě tisíců úředníků mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Jak se mohl Walter Hallstein se svou temnou nacistickou minulostí stát hlavním architektem bruselské Evropské unie a prvním předsedou Komise Evropské unie? Odpověď na tuto otázku je nápadně jednoduchá. Za prvé, Hallstein musel lhát spojeneckému vrchnímu velení v poválečném Německu o svém členství v různých nacistických organizacích. Za druhé musel zajistit, aby byly zničené jeho četné publikace a prezentace, ve kterých vystupoval jako nacista při dobývání Evropy.
Rekapitulace: Walter Hallstein
Když to tedy shrnu, abychom v tom měli pořádek: V roce 1951 byla podepsaná smlouva o uhlí a oceli, u které figuroval Walter Hallstein. V roce 1952 byla podepsaná smlouva zakládající evropskou armádu, později řízené Bruselem, u které figuroval Walter Hallstein. V roce 1955 se konalo přípravné setkání k založení Evropského hospodářského společenství, u něhož figuroval Walter Hallstein. V roce 1957 Walter Hallstein podepisuje Římskou smlouvu. V roce 1958 se Hallstein stává velvyslancem Německa v bruselské Evropské unii. Takto to máme hezky chronologicky řazené za sebou.
Maastrichtská smlouva
Maastrichtská smlouva ze 7. února 1992. Tato smlouva restrukturalizovala Evropskou unii a otevřela cestu k politické integraci, čímž kartelu poskytla větší míru politické kontroly nad zeměmi EU. Založila hospodářskou a měnovou unii, čímž poskytla kartelu větší míru hospodářské kontroly nad zeměmi Evropské unie. Zavedla společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, čímž kartelu poskytla větší míru kontroly nad aktivitami zemí Evropské unie na mezinárodní scéně. Zavedla politiku "ochrany spotřebitele", čímž umožnila kartelu využívat ji jako zástěrku pro prosazování svých zájmů. Klasickým příkladem se stala takzvaná směrnice o potravinových doplňcích, přijatá v roce 2002, která zavedla celoevropská omezení prodeje vitaminových a minerálních doplňků s odůvodněním, že jsou nezbytná "k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů". Ve skutečnosti měla tato omezení samozřejmě chránit mnohamiliardové tržby farmaceutického průmyslu z prodeje syntetických patentovaných léků, které byly ohrožené používáním nepatentovatelných léčebných prostředků, jako jsou jednoduché vitamíny.
Amsterodamská smlouva
Amsterodamská smlouva z 2. října 1997 má svou historii, která byla nakonec zveřejněná v šokujícím odhalení. V lednu 2010 zveřejnili akademici z univerzit v Bathu a Edinburgu ve Velké Británii důkazy o tom, že výrobci ropy, farmaceutických výrobků, chemikálií, potravin a tabáku se v polovině 90. let společně zapojili do úspěšné dlouhodobé lobbistické strategie s cílem formovat tvorbu politiky Evropské unie ve svůj prospěch. Podle studie, která byla zveřejněná v časopise Public Library of Science Medicine a o které informoval web euobserver.com, velké korporace, včetně společností Shell, Bayer, Zeneca, SmithKline Beecham, Unilever, Tesco a British American Tobacco, vedly několikaletou lobbistickou kampaň zaměřenou na formování systému hodnocení dopadů EU tak, aby kladl důraz na obchodní zájmy na úkor veřejného zdraví. Forma posuzování dopadů, kterou prosazovaly tyto nadnárodní společnosti, byla nakonec zavedená Evropskou unií prostřednictvím přijetí Amsterodamské smlouvy. Povězme si teď, co tedy Amsterodamská smlouva prolobbovaná korporacemi obsahovala.
Tato smlouva zahrnula záležitosti týkající se volného pohybu osob do právního rámce Evropské unie. Díky tomu bylo nutné vytvořit informační systémy v evropském měřítku, což kartelu poskytlo větší možnosti zasahovat do soukromého života občanů Evropské unie. Smlouva dohodla program rozvoje činnosti Europolu, tedy Evropského policejního úřadu, čímž umožnila kartelu dále kontrolovat svobody evropských občanů přes hranice států. Amsterodamská smlouva dále rozvíjela společnou bezpečnostní politiku, aby umožnila postupné formulování společné obranné politiky, čímž poskytla prostředky, kterými by kartel mohl nakonec dosáhnout vojenské kontroly na globální úrovni.
Smlouva z Nice
Smlouva z Nice z 26. února 2001 zavedla systém hlasování kvalifikovanou většinou v Evropské radě. Tím dále omezila možnost jednotlivých členských států Evropské unie postavit se proti zájmům kartelu. V důsledku této změny dnes tři hlavní země kartelu, Německo a Francie spolu s Itálií, fakticky drží rovnováhu sil v Radě. Jednalo se tedy o zvýšení a přerozdělení počtu křesel v Europarlamentu ve prospěch největších zemí kartelu, a tím tedy i znevýhodnění těch malých.
Lisabonská smlouva
Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v Evropské unii v prosinci 2009, povýšila snahu kartelu upevnit svou politickou moc nad Evropou na zcela novou úroveň. Smlouva je jasným a nezaměnitelným krokem k zavedení celoevropské diktatury. Nedemokratická historie Lisabonské smlouvy, tedy všechno to, co Lisabonské smlouvě předcházelo, je neméně zajímavé. Konvent o budoucnosti Evropy začal původně v únoru 2002 pracovat na návrhu textu Lisabonské smlouvy, původně ještě Evropské ústavy. Text byl předložený na summitu Evropské unie v červnu 2003 a schválený v červnu 2004. V květnu 2005 však Francouzi v celostátním referendu odhlasovali "ne" této Ústavě. Následující měsíc, v červnu 2005 hlasovali proti také Nizozemci. Ústava byla následně "uložená k ledu" na dobu přemýšlení. Alespoň na krátkou dobu se zdálo možné, že se znovu neobjeví.
V lednu 2007 převzalo Německo pod vedením Angely Merkelové předsednictví Evropské unie a prohlásilo období na rozmyšlenou za ukončené. O pouhé dva měsíce později, v březnu byla všemi členskými státy Evropské unie přijatá Berlínská deklarace, ve které byl nastíněný záměr všech členských států Evropské unie dohodnout se na nové smlouvě o Evropské unii do parlamentních voleb v roce 2009. Text nové smlouvy, od té doby známé jako Lisabonská smlouva, byl následně zveřejněný 4. června 2007. K šoku Francouzů a Nizozemců a také milionů demokratických občanů v celé Evropě se však ukázalo, že 96 % jejích článků, bylo okopírováno z odmítnuté smlouvy o Evropské unii. Šok se změnil v hněv. Navzdory zjevnému podvodu, ke kterému došlo, podepsali Lisabonskou smlouvu 13. prosince 2007 v portugalském Lisabonu představitelé 27 členských států Evropské unie. Jedinou zemí, která se následně rozhodla smlouvu podrobit demokratickému veřejnému referendu, bylo Irsko. V červnu 2008 přišli Irové k volebním urnám a v referendu o smlouvě se vyslovili rozhodně "ne". Tím Irové kopírovali hlasování Francouzů a Nizozemců o Smlouvě o Evropské unii v roce 2005. Lisabonskou smlouvu odmítlo 33 ze 43 irských volebních obvodů.
Při volební účasti přesahující 53 % by každá skutečná demokracie v tomto okamžiku naslouchala hlasu lidu a poslala smlouvu na smetiště dějin, kam patří. Místo toho ukázala bruselská Evropská unie svou pravou tvář, když požadovala, aby Irsko hlasovalo znovu a dosáhlo "správného" výsledku. Místo toho, aby se vedoucí představitelé Evropské unie podřídili vůli občanů, jak by se stalo v každé skutečné demokracii, reagovali na odmítnutí tím, že dali Irsku čtyřměsíční ultimátum. Podruhé a po vydatné kampani a masírce Irové hlasovali pro. Ve všech ostatních 26 členských státech byla smlouva schválená národními parlamenty těchto zemí, aniž by bylo umožněno veřejné hlasování. Německá kancléřka Angela Merkelová se zasloužila o obnovení zamítnuté Evropské ústavy a její přejmenování na Lisabonskou smlouvu. Co bychom si měli v rámci Lisabonské smlouvy zapamatovat? Žádné oddělení ústavních pravomocí, čímž se eliminuje klíčový prvek, který je pro každou demokracii zásadní. Žádná možnost, aby si Evropané demokraticky zvolili svého prezidenta. Místo toho je prezident vybíraný tajně evropskou politickou elitou jménem korporátních zájmů. Lidé nemají možnost volit šestadvacetičlennou "Evropskou komisi". Místo toho je tato výkonná úroveň nebo kabinet evropské vlády jmenovaný evropskou politickou elitou jménem korporátních zájmů.
Lidé nemají možnost Evropskou komisi vyměnit, i když se v drtivé většině domnívají, že zneužívá a omezuje jejich lidská práva. Lidé nemají možnost zabránit dalšímu omezování svých práv a svobod. Lisabonská smlouva, která je koncipovaná jako "samočinná" legislativa, umožňuje bruselské Evropské unii rozhodnout se, kdy a jak chce získat další pravomoci a vzít si je, aniž by o tom lidé museli hlasovat v referendu. Podle Lisabonské smlouvy byl Herman van Rompuy jmenovaný prezidentem Evropské unie, zatímco Catherine Ashtonová byla dosazená do funkce ministryně zahraničí Evropské unie. V obou případech neměli občané Evropy žádnou možnost o těchto jmenováních hlasovat. Už jsem o tom hovořil dříve. Jak se tehdy široce psalo v médiích, jen několik dní před svým jmenováním byl předseda Evropské Rady Herman Van Rompuy pozvaný 19. listopadu 2009 na svůj "pracovní pohovor" do funkce prezidenta skupiny Bilderberg, elitního kruhu euroamerických korporátních zájmů pod kontrolou Davida Rockefellera, kterému předsedal bývalý komisař EU a lobbista Étienne Davignon.
Závěr: Štafeta života
Joseph Goebbels, šéf Hitlerovy propagandy, kdysi řekl:
"Za padesát let už nikdo nebude myslet na národní státy."
Vidíme, jakým způsobem dochází k demontážím suverenit národních států dnes. Až nás ze všech paralel nacistických plánů, které se přetvořily do Čtvrté říše Evropské unie, mrazí. Všechno až nápadně připomíná, že dnešní snaha o vytvoření evropského státu bez hranic a národů, je neúprosně spjatá s plány SS a německých průmyslníků na vytvoření Čtvrté říše – spíše ekonomického než vojenského impéria. Protože všechna uvedená fakta, která jsem prezentoval, vycházejí z historických záznamů, jsem přesvědčený o tom, že se nám všechno v tomto pořadu potvrdí. Jakmile si uvědomíme, do jaké míry jsme byli my, naše rodina, přátelé a celé generace držení v naprosté negramotnosti ohledně zásadních historických faktů, můžeme si položit rozhodující otázku. Jak dlouho ještě dovolíme, aby zájmy kartelu určovaly budoucnost našeho kontinentu? Proto vás, kteří mě pravidelně posloucháte, prosím, abyste pomohli šířit tyto důležité informace mezi svou rodinou, přáteli, kolegy v práci a ve své komunitě.
Musíme se jednou pro vždy rozhodnout. Buď můžeme zavírat oči před pravdou, a tím bezohledně podporovat ovládnutí Evropy diktaturou korporátních zájmů, nebo můžeme jednat na ochranu demokracie, zdraví a života milionů lidí. Volba, kterou učiníme v souvislosti se svým postojem k Evropské unii v Bruselu, bude nejdůležitějším rozhodnutím našeho života. Evropská unie stojí na shnilých základech budování nacistů. Její pravé jméno je Čtvrtá říše. Dědicové a generace nacistů podnikají další pokus o ekonomické ovládnutí starého kontinentu. Uvědomili si, že místo primitivních zbraní třímají v rukou kouzlo patentů, ekonomickou moc a hospodářské páky. To by mělo být poučením pro každého z nás, až budeme opět sledovat žvanící politiky při volbách do bezzubého Europarlamentu. Jediným způsobem, jak zabránit ovládnutí světa, dnes i v budoucích generacích, je imunita proti lžím a podvodům, které tvoří samotný základ modu operandi těchto zájmů.
Jsou to informace, které nás chrání. Informace o stvůrách, které řídí naše životy. Zrůdách, které nad námi chtějí získat totální kontrolu. Teď známe historii. Záleží na nás, co s těmito informacemi uděláme. Zda je budeme šířit, nebo apaticky dřepět a čekat jako dobytek na porážku. Musíme zrevidovat náš pohled na politické zločince v Bruselu se zohledněním našeho nového chápání minulosti. Máme jedinečnou příležitost utvářet naši budoucnost odmítnutím zločineckého kriminálního spolku bruselské Evropské unie. Nesmíme opakovat chybné kroky z minulosti. Nesmíme dovolit gaunerům a zločincům, aby ovládali naše životy. Pro ně nemáme už hodnotu jako lidé, ale pouze jako inventární čísla s výrobní kapacitou pro jejich zisk. Systémové řízení už neprobíhá na úrovni států, ale na úrovni společností s ručením omezeným s.r.o.
Lidé z masa a kostí s občankami jsou vedení pro tyto stvůry jen jako výdělečné produkty s hodnotou krátkodobých zisků. Jako lidé máme pro ně jen inventární hodnotu s předpokládanou životností 70 let. Pro tyto stvůry lidé představují jen předmětné věci, výrobní jednotky označené čísly. Proto se čím dále tím méně berou ohledy na nějaké ústavy, lidská práva nebo povinnosti a ohledy vlád vůči svým občanům. Proč? Věci je přece také nemají. Jsou to neživé předměty. Pokud předmět nefunguje, jde do skládky. Pokud člověk jako výrobní investice pro zisky korporací nefunguje, ať chcípne. Člověk má vyrábět pro korporace a odvádět daně pro nekonečné černé díry vlád a chamtivých korporací. Když nemůže, ať chcípne. Jsme pro ně věc, jen produkt s předpokládanou životností a výrobní hodnotou pro jejich zisky.
Zdravotnictví funguje jen do té míry, abychom se co nejrychleji uzdravili a mohli jsme opět naskočit do výrobního procesu pro korporace. Nejde primárně o naše zdraví, ale nemocná věc nevyrábí zisky. Jde o naprostou aroganci a přezíravost vlád a korporací, které se sdružují do mezinárodních zločineckých syndikátů, úhrnem tedy kartelu. Jedním z těchto zločineckých kartelů je Evropská unie. Předejme si proto štafetu života dalším generacím, byť to zní příliš pateticky. Štafetu života v podobě cenných historických poznatků a informací toho, na jakých kořenech vyrostl zločinecký spolek zvaný Evropská unie. Jde o třetí pokus ekonomického ovládnutí evropského kontinentu zločineckými kartely.