Vy, kteří jste poslouchali moje dokumentární cykly Utajení démoni nacismu a také Jak Američané prali nacistické zlato, už víte, že nacisté se po druhé světové válce těšili přízni a podpoře mnoha takzvaných vítězných velmocí. Zejména Američané pomohli pohrobkům nacistů znovu povstat z popela a postupně obnovovat své znalosti, sílu a moc. To mělo za následek i vzestup nacistické a fašistické ideologie vedené americkou dominancí. Americké nadnárodní korporace se snaží uchvátit kontrolu nad přírodními surovinovými zdroji po celém světě. Výslednicí této nacistické a fašistické ideologie je brutalizovaný a militarizovaný imperialismus a kapitalismus. Ten Amerika projektovala do dvou křídel. Operace Condor v Latinské Americe a operace Gladio v Evropě. Tyto dvě operace jsem pokryl v mých pořadech Chile 50 let po Pinochetovi, Tajná síť Gladio, Turecko a Šedí vlci, šestidílný cyklus Nesvatá aliance mezi Vatikánem, mafií a CIA a v posledním dvoudílném pořadu Škola Ameriky.
Dnes se budeme věnovat politickému, právnímu a ekonomickému rámci v Evropě, která projektuje vzrůst nacifikované a fašizované společnosti. Druhé křídlo nacistů se po válce, vedle Ameriky, rekrutovalo v Evropě. Všichni se znepokojením pozorujeme nacifikační procesy po celém euroamerickém prostoru. To zhmotňuje přímý odraz a zrcadlení vzrůstu generací dětí původních nacistů. Zatímco v Utajených démonech nacismu jsem se věnoval americkému křídlu na levém břehu Atlantiku, v tomto cyklu se budu věnovat pravému břehu Atlantiku, tedy křídlu evropskému. Všichni víme z různých fragmentů a střípků informací, že Evropské hospodářské společenství, jakýsi základ a jádro Evropské unie, byl poměrně silně založený původními nacisty. Téměř nikdo ovšem neměl zatím možnosti poshánět, přeložit a zpracovat dosud nepublikované historické dokumenty z mezinárodních archivů a toto téma uchopit komplexně. Já jsem se rozhodl všechno spojit dohromady a pomocí archivních záznamů a dobových materiálů dokázat, že hlavní architekti Evropské unie se rekrutovali z řad stejných technokratů, kteří předtím vypracovali plány na poválečnou Evropu pod kontrolou nacistů.
Společně odhalíme hrůzný scénář toho, jak se diktátorská povaha Evropské unie nápadně podobá zamýšleným poválečným plánům nacistů na "totální evropský hospodářský prostor". Šokující informace, které jsem nashromáždil v tomto pořadu, v podstatě znamenají začátek konce takzvaného projektu EU. Jednoduše, odkryju to, co jsme vždycky chtěli vědět a znát o bruselské Evropské Unii, ale nikdo se nám to neodvážil říct. Tyto kartely zaplatily za utajování stovky miliard dolarů, vybudovaly mediální impéria pro manipulaci s veřejným míněním, nechaly přepisovat učebnice dějepisu a cenzurovat světové zpravodajství, financovaly a vychovaly generace politiků od levice po pravici v desítkách zemí, dosadily "hlídače" do důležitých akademických oborů, včetně vědy, medicíny, historie, politických a společenských věd, jakož i dalších klíčových oblastí společnosti, jako jsou církve, odbory atd., a nemilosrdně pronásledují ty, kteří se odvážili prolomit mlčení. To vše se děje z jediného důvodu. Aby kartel skryl svou zločineckou minulost, dokud úspěšně nedokončí svůj třetí pokus o dobytí Evropy, kterého tentokrát hodlá dosáhnout prostřednictvím bruselské Evropské Unie.
Pro mnohé z nás to bude jistě naprostý šok, třebaže všichni tak nějak tušíme obrysy mlhavých tvarů. Celé nacistické monstrum Evropské unie, jakési Čtvrté říše, musíme teprve nechat vystoupit z nejasné minulosti. Toho nedocílíme zapáleným žvaněním, ale pouze pracnou metodou nudného bádání a zdlouhavého brouzdání dokumenty. Velká část tohoto postupu ale není vidět, což odradí mnoho užvaněných pozérů, kteří sice rádi exhibují, ale předtím tuto nudnou, zdlouhavou a neviditelnou část byli líní absolvovat. Tvrzení, že Evropská unie má nacistické kořeny, je prý kremelská propaganda a dezinformace. Alespoň tohle šíří placení trollové Evropské unie. Tito bruselští trollové dokonce nepokrytě lžou o tom, že Američané podporovali nacisty před i během druhé světové války. I to je prý kremelská propaganda. Kdo jste poslouchali mé pořady Utajení démoni nacismu, nebo Jak Američané prali nacistické zlato, už pravdu znáte. Jak je mým starým dobrým zvykem, budu uvádět konkrétní jména a osoby, které za vznikem Unie stály. To je nejosvědčenější způsob, jak vyřadit ze hry staré známé trolly dotované granty Evropské unie, kteří jsou cíleně placení, aby o této zločinecké bruselské organizaci šířili pozitivní světlo.
Konkrétní jména a minulost těchto osob, budu v této prezentaci členit systematicky do kapitol opatřené časovými značkami. Každý si tak bude moci zopakovat konkrétní osobu, která ho zaujala. Bruselští trollové také lžou o tom, že Walter Hallstein, jeden ze zakladatelů jádra Evropské unie, prý nebyl žádným nacistou. To je tak brutální lež, že to s námi mlátí o zeď. Mám tu dokonce jeho projev, který přednesl na srazu nacistů 23. ledna 1939 plus jeho účast na koordinaci německých nacistů a italských fašistů, plus funkce, které Hallstein zastával během druhé světové války. Bruselští trollové tak neskutečně překreslují, přímo vybělují historii, že mě to až vyrazilo dech. Proto jsem se rozhodl pro sestavení této prezentace.
Evropské hospodářské společenství (1942)
V roce 1942, kdy si Němci ještě mysleli, že vyhrají válku, vypracovali zprávu s názvem Evropské hospodářské společenství. Tuto zprávu sepsali různí bankéři a akademici a stanovili v ní plán, jak bude Německo po svém vítězství řídit ekonomiky dobytých evropských zemí. Zpráva byla vypracovaná pod vedením profesora Waltera Funka, říšského ministra hospodářství a prezidenta Říšské banky. Zpráva obsahovala oddíly o zemědělství, průmyslu, zaměstnanosti, dopravě, obchodu, hospodářských dohodách a měně. Navrhovala "harmonizaci" evropských měn a harmonizovaný měnový systém. Pokud nám to všechno zní velmi povědomě, je to proto, že základní plán Evropského hospodářského společenství z roku 1942 byl velmi podobný skutečnému Evropskému hospodářskému společenství, které vzniklo v roce 1957 na základě Římské smlouvy. To, co vzniklo jako Evropské hospodářské společenství v roce 1957, bylo plánovitě vytvořené lidmi, kteří by řídili evropské ekonomiky, kdyby Německo vyhrálo válku, a jejich plány se řídily velmi podobným vzorem.
Zpráva Červeného domu (1944)
Papír je starý a křehký, strojopisná písmena pomalu blednou. Zpráva americké vojenské rozvědky EW-Pa 128 je však dnes stejně mrazivá jako v den, kdy byla v listopadu 1944 napsaná. Dokument, známý také jako Zpráva Červeného domu, je podrobným popisem tajné schůzky v hotelu Maison Rouge ve Štrasburku 10. srpna 1944. Na této schůzce nacističtí představitelé nařídili elitní skupině německých průmyslníků, aby naplánovala poválečnou obnovu Německa, připravila se na návrat nacistů k moci a pracovala na vytvoření "silné německé říše". Jinými slovy, Čtvrtá říše. Je to další dokument, který předchází počátkům bruselské Evropské unie. Třístránková, pečlivě napsaná zpráva označená jako "tajná", jejíž kopie byly zaslané britským úředníkům a leteckou poštou americkému ministru zahraničí Cordellu Hullovi, podrobně popisovala, jak mají průmyslníci spolupracovat s nacistickou stranou na obnově německého hospodářství zasíláním peněz přes Švýcarsko. V zahraničí měli vytvořit síť tajných krycích společností. Počkali by, až budou vhodné podmínky. A pak by Německo znovu ovládli. Mezi průmyslníky byli zástupci společností Volkswagen, Kruppových závodů a Messerschmitt. Na schůzce byli také úředníci z námořnictva a ministerstva zbrojení. S neuvěřitelnou prozíravostí společně rozhodli, že čtvrtá německá říše, bude na rozdíl od své předchůdkyně spíše ekonomickou než vojenskou říší. Tato říše byla pro oklamání a utajení skutečných záměrů kartelu, nazvaná Evropská Unie. Po válce se mnoho částí této zprávy červeného domu začalo naplňovat. Nacistické Německo skutečně vyváželo obrovské množství kapitálu přes neutrální země. Německé podniky skutečně vytvořily síť krycích společností v zahraničí. Německá ekonomika se po roce 1945 brzy zotavila. Třetí říše byla sice vojensky poražená, ale mocní bankéři, průmyslníci a státní úředníci z dob nacismu, kteří se přerodili v demokraty, brzy prosperovali v novém západním Německu. Tam pracovali pro novou věc. Evropská hospodářská a politická integrace. Je možné, že se Čtvrtá říše, kterou nacističtí průmyslníci předvídali, alespoň zčásti naplnila? Zprávu Červeného domu napsal francouzský špion, který byl v roce 1944 na schůzce ve Štrasburku – a vykresluje neobyčejný obraz. Průmyslníci shromáždění v hotelu Maison Rouge s napětím očekávali, jak obergruppenführer SS Dr. Scheid zahájí schůzi. Scheid měl jednu z nejvyšších hodností v SS, odpovídající generálporučíkovi. Ve své na míru šité šedozelené uniformě a vysoké čepici se stříbrným copem působil impozantně. Venku stály stráže a místnost byla prohledaná kvůli mikrofonům. Když začal mluvit, prudce se nadechl:
"Německý průmysl si musí uvědomit, že válku nelze vyhrát," prohlásil.
"Musí podniknout kroky k přípravě poválečné obchodní kampaně."
Takové poraženecké řeči byly velezrádné. Stačily na to, aby si vysloužily návštěvu sklepů gestapa a následnou jednosměrnou cestu do koncentračního tábora. Dr. Scheid ale dostal zvláštní povolení říkat pravdu. V sázce byla budoucnost Říše. Nařídil průmyslníkům, aby "navazovali kontakty a spojenectví se zahraničními firmami, ale musí se tak dít individuálně a bez vzbuzování jakéhokoli podezření". Průmyslníci si měli po válce půjčit značné částky od cizích zemí. Měli zejména využít finance těch německých firem, které už byly využité jako zástěrky pro ekonomické pronikání do zahraničí. Dr. Scheid v tomto kontextu zmínil americké partnery ocelářského gigantu Kruppových závodů, stejně jako Zeiss, Leica a lodní společnost Hamburg-America Line. Když většina průmyslníků schůzku opustila, byla hrstka z nich vyzvána k dalšímu menšímu setkání, jemuž předsedal doktor Bosse z ministerstva zbrojení. S elitou elity se měla sdílet tajemství. Dr. Bosse vysvětloval, že i když nacistická strana průmyslníkům oznámila, že válka je prohraná, odpor proti Spojencům bude pokračovat, dokud se nepodaří získat záruku jednoty Německa. Poté vyložil tajnou třístupňovou strategii pro Čtvrtou říši. V první fázi se měli průmyslníci "připravit na financování nacistické strany, která by byla nucená přejít do podzemí. To si ukážeme, že se tak skutečně stalo, protože ihned po válce se začla formovat tajná stínová armáda bývalých starých nacistů. Předvedu to samozřejmě na konkrétních jménech a vazbách.
Ve druhé etapě by vláda přidělila německým průmyslníkům velké částky na vytvoření "bezpečné poválečné základny v zahraničí", přičemž "stávající finanční rezervy musely být dané k dispozici straně, aby mohla být po porážce vytvořená silná německá říše".
Ve třetí fázi měly německé podniky prostřednictvím nastrčených firem vytvořit "spící" síť agentů v zahraničí, kteří měli být krytí pro vojenský výzkum a zpravodajství, dokud se nacisté nevrátí k moci.
"O jejich existenci má vědět jen velmi málo lidí v každém odvětví a šéfové nacistické strany," oznámil Dr. Bosse.
"Každý úřad bude mít styčného agenta se stranou. Jakmile bude strana dostatečně silná, aby obnovila svou kontrolu nad Německem, budou průmyslníci za své úsilí a spolupráci odměnění úlevami a zakázkami," dodal Dr. Bosse. Vyvážené prostředky měly být směrované prostřednictvím dvou bank v Curychu nebo prostřednictvím agentur ve Švýcarsku, které za pětiprocentní provizi nakupovaly nemovitosti ve Švýcarsku pro německé koncerny. Probíral jsem to v mém pořadu Jak Američané prali nacistické zlato, což byl jen střípek celého koláče a základní modus operandi celé operace. Nacisté už léta tajně posílali finanční prostředky přes neutrální země. Švýcarské banky, zejména Švýcarská národní banka, přijímaly zlato uloupené ze státních pokladen zemí okupovaných nacisty. Švýcarská hospodářská spolupráce s nacisty byla spojeneckými zpravodajskými službami pečlivě sledovaná. Autor zprávy Červeného domu k tomu poznamenává:
"Dříve se vývoz kapitálu německých průmyslníků do neutrálních zemí musel uskutečňovat spíše skrytě a prostřednictvím zvláštního vlivu. Nyní nacistická strana stojí za průmyslníky a nabádá je, aby se zachránili tím, že získají finanční prostředky mimo Německo a zároveň podpoří plány strany na její poválečné operace. Příkaz k vývozu zahraničního kapitálu byl v nacistickém Německu technicky vzato nezákonný, ale v létě 1944 už na zákonu nezáleželo."
Prozíraví vůdci SS, jako byl Otto Ohlendorf, už mysleli dopředu. Jako velitel Einsatzgruppe D, která působila na východní frontě v letech 1941 až 1942, byl Ohlendorf zodpovědný za zavraždění 90 000 mužů, žen a dětí. Vysoce vzdělaný, inteligentní právník a ekonom Ohlendorf projevoval velkou starost o psychické blaho střelců svého vyhlazovacího oddílu: nařídil, aby na své oběti střílelo několik z nich současně, aby se vyhnuli pocitu osobní odpovědnosti. V zimě 1943 byl přeložený na ministerstvo hospodářství. Ohlendorf se zdánlivě zaměřoval na exportní obchod, ale jeho skutečnou prioritou bylo zachování rozsáhlého celoevropského hospodářského impéria SS po porážce Německa. Ohlendorf, který byl později v Norimberku oběšený, se zajímal zejména o práci německého ekonoma Ludwiga Erharda. Erhard napsal rozsáhlý rukopis o přechodu na poválečné hospodářství po porážce Německa. To bylo nebezpečné, zejména proto, že jeho jméno bylo zmiňované v souvislosti s odbojovými skupinami.
Ohlendorf, který byl zároveň šéfem SD, nacistické vnitřní bezpečnostní služby, však Erharda chránil, protože souhlasil s jeho názory na stabilizaci poválečného německého hospodářství. Sám Ohlendorf byl chráněný Heinrichem Himmlerem, šéfem SS. Ohlendorf a Erhard se obávali hyperinflace, jaká zničila německou ekonomiku ve dvacátých letech. Taková katastrofa by učinila ekonomické impérium SS téměř bezcenným. Oba muži se shodli, že poválečnou prioritou je rychlá měnová stabilizace prostřednictvím stabilní měnové jednotky, ale uvědomovali si, že by ji musela prosadit spřátelená okupační mocnost, protože žádný poválečný německý stát by neměl dostatečnou legitimitu k zavedení měny, která by měla nějakou hodnotu. Touto jednotkou se stala německá marka, která byla zavedená v roce 1948. Měla ohromující úspěch a nastartovala německou ekonomiku. Se stabilní měnou bylo Německo opět atraktivním obchodním partnerem. Německé průmyslové konglomeráty mohly rychle obnovit svá hospodářská impéria po celé Evropě.
Válka byla pro německou ekonomiku mimořádně výnosná. V roce 1948, navzdory šesti letům konfliktu, spojeneckému bombardování a poválečným reparacím, byla kapitálová zásoba aktiv, jako je vybavení a budovy, větší než v roce 1936, a to především díky boomu ve zbrojení. Erhard přemýšlel, jak by německý průmysl mohl rozšířit svou působnost na celý rozvrácený evropský kontinent. Odpovědí byl supranacionalismus, tedy dobrovolné vzdání se národní suverenity ve prospěch mezinárodního orgánu. Německo a Francie stály u zrodu Evropského společenství uhlí a oceli, předchůdce Evropské unie. Evropské společenství uhlí a oceli bylo první nadnárodní organizací, kterou v dubnu 1951 založilo šest evropských států. Vytvořilo společný trh s uhlím a ocelí, který regulovalo. Tím byl vytvořený zásadní precedens pro postupné oslabování národní suverenity, které pokračuje dodnes. Začala se vytvářet Čtvrtá říše s krycím maskovacím názvem Evropská unie.
Než ovšem mohl být společný trh vytvořený, museli být omilostněni nacističtí průmyslníci a nacističtí bankéři. Také nacističtí úředníci museli být znovu začlenění do společnosti. V roce 1957 vydal John J. McCloy, americký vysoký komisař pro Německo, amnestii pro průmyslníky odsouzené za válečné zločiny. Dva nejmocnější nacističtí průmyslníci, Alfried Krupp z Kruppových závodů a Friedrich Flick, jehož Flickova skupina nakonec vlastnila 40% akcií Daimler-Benz, byli propuštění z vězení po odpykání sotva tří let. Alfried Krupp a Friedrich Flick byli ústředními postavami nacistického hospodářství. Jejich podniky využívaly otrocké dělníky jako dobytek, který se utahá k smrti. Kruppova společnost se brzy stala jedním z předních evropských průmyslových kombinátů. Také Flickova skupina rychle vybudovala nové celoevropské obchodní impérium. Friedrich Flick se za své válečné zásluhy neštítil a až do své smrti v červenci 1972, kdy mu bylo 90 let, odmítal zaplatit jedinou německou marku jako odškodné. Zanechal po sobě majetek v hodnotě více než 1 miliardy dolarů, což v té době odpovídalo 400 milionům liber. Už v této fázi mého pořadu vidíme, že pro mnoho vedoucích představitelů průmyslu blízkých nacistickému režimu se Evropa po porážce Hitlera stala zástěrkou pro prosazování německých národních zájmů. A to jsme teprve na začátku.
Kontinuita německé ekonomiky a ekonomik poválečné Evropy je zarážející. Některé z vedoucích osobností nacistické ekonomiky se staly předními buditeli Evropské unie. Nejde ale jen o ekonomy, profesory, inženýry, právníky, průmyslníky nebo bankéře, kteří byli hluboce spjatí s nacistickou Třetí říší. Šlo také o ředitele IG Farben. IG Farben byla jednou z nejmocnějších společností nacistického Německa, která vznikla ve dvacátých letech spojením firem Basf, Bayer, Hoechst a dceřiných společností. Byla tak hluboce spjatá s SS a nacisty, že provozovala vlastní otrocký pracovní tábor v Osvětimi, známý jako Osvětim III, kde při výrobě umělého kaučuku zemřely desítky tisíc vězňů. Když už nemohli pracovat nebo byli verbraucht, což byl nacistický termín vyčerpaní, byli přesunutí do Birkenau. Tam byli zplynovaní pomocí cyklonu B, jehož patent vlastnila společnost IG Farben. Po válce bylo 24 vedoucích pracovníků IG Farben obviněno z válečných zločinů v souvislosti s Osvětimí III – ale pouze dvanáct z nich bylo shledáno vinnými a odsouzeno k trestům odnětí svobody v rozmezí od jednoho a půl do osmi let.
Mýtus o demokracii EU
Bruselská EU se světu představuje jako zářný příklad demokracie 21. století. Někdo může nabýt mylného dojmu, že "bruselská EU" byla schválená v demokratických volbách obyvateli Evropy a že tento politický orgán odráží jejich vůli. Nic ale nemůže být vzdálenější pravdě. Skutečná fakta vrhají charakteristické světlo na zásadně nedemokratickou povahu bruselské Evropské unie. Jedinou zemí, kde mohli občané hlasovat o Lisabonské smlouvě, tedy o aktu, který umožnil vznik "bruselské Evropské unie", bylo Irsko, jehož populace tvoří méně než 1% celkové populace Evropy. A i toto hlasování bylo výsledkem výsměchu demokracii. V červnu 2008 irský lid odmítl bruselskou Evropskou unii hlasitým "ne". Političtí aktéři bruselského kartelu se však rozhodli toto hlasování ignorovat. Podplatili irskou vládu, aby uspořádala druhé referendum, a vynutili si hlasování "ano" pomocí ohromujícího množství peněz, které do Dublinu směřovaly od zúčastněných stran kartelu. Podílníci kartelu připravili lidi o jejich demokratická práva. Toto porušení všech zásad demokracie ze strany kartelu není žádnou ojedinělou událostí. Nezávislé, tedy necinknuté průzkumy veřejného mínění provedené v celé Evropě opakovaně ukazují, že naprostá většina voličů konstrukci "bruselské Evropské unie" opětovně odmítá.
Tato Bruselská EU se prezentuje jako parlamentní demokracie, ve které rozhodující roli hraje Parlament EU. Výkonná rozhodnutí a přípravu všech právních předpisů ovšem provádí Komise EU a její zaměstnanci, kteří čítají více než 54 000 osob. Tato placená armáda kariérních byrokratů vytváří ze svých kanceláří v sídle Komise, a na dalších místech, evropské zákony jménem korporátních zájmů. Naproti tomu Parlament EU je složený z politiků 26 zemí, kteří nemají nad touto armádou byrokratů žádnou kontrolní moc. Parlament EU funguje jen jako výkladní skříň, aby se bruselská EU mohla Evropanům představit jako "parlamentní demokracie". 54 000 byrokratických zaměstnanců Evropské komise, fungují mimo jakoukoli demokratickou kontrolu a provádějí evropské zákony jménem korporátních zájmů. V Evropské unii nelze napsat ani přijmout žádný zákon bez souhlasu Evropské komise, která je jmenovaná jménem korporací. Evropská komise poroučí všem pěti stům milionům lidí v Evropě. Vládne. Zvolení členové parlamentu EU nemají právo na samostatnou tvorbu zákonů. Toto je evropská diktatura obnažená na kost.
Skupiny korporátního kartelu
Je tedy více než jasné, že moc v Evropě se přesunula od lidí k zájmům korporátních kartelů. Tento kartel je dobře charakterizovaný. Zahrnuje mnohamiliardové chemické, petrochemické a farmaceutické investiční zájmy. Tento kartel je zdaleka největší korporátní investiční skupinou na světě. Během 20. století se tento kartel stal nejen dominantní ekonomickou silou, ale také umístil své politické podílníky do vlád předních průmyslových zemí světa. Než ale budu hovořit o těchto kartelech, musíme si na začátku vůbec vymezit a určit, kdo tyto kartely reprezentuje. Kdo tvoří přední představitele finančních kruhů ovládajících tento kartel?
Za prvé je to tradičně Rockefellerova skupina, která zastupuje americké zájmy. Jedná se o největší z těchto finančních zájmových skupin. Vznikla z monopolu korporace Standard Oil v 19. století a dnes ovládá desítky chemických, farmaceutických a ropných nadnárodních společností po celém světě. Jedním z jejích nejvýznamnějších vyslanců byl v posledních desetiletích Henry Kissinger. Henry Kissinger byl totiž tajemníkem fondu bratří Rockefellerů. Kdo jste poslouchali můj trojdílný cyklus Utajení démoni nacismu, už víte, jak Standard Oil podporoval dodávkou ropy a kaučuku nacistickou Třetí říši během celé druhé světové války. Za druhé, do této skupiny patří primárně Německo a Francie, přední exportní země chemických a farmaceutických výrobků v Evropě. Tato skupina má své kořeny na konci 19. století a tvořily ji společnosti Bayer, Basf, Hoechst a později jejich nechvalně proslulý kartel IG Farben. Jejich dnešní nástupnické společnosti jsou dnes předními investičními podniky v Evropě a mají zásadní podíl na budování bruselské Evropské Unie.
Jak se tehdy široce psalo v médiích, jen několik dní před svým jmenováním byl předseda Evropské Rady Herman Van Rompuy pozvaný 19. listopadu 2009 na svůj "pracovní pohovor" do funkce prezidenta skupiny Bilderberg, elitního kruhu euroamerických korporátních zájmů pod kontrolou Davida Rockefellera, kterému předsedal bývalý komisař EU a lobbista Étienne Davignon. Étienne Davignon byl členem představenstva výrobce léků Gilead, jednoho z předních světových vývozců chemikálií. To jsou jen základní fakta, pomocí kterých můžeme začít skládat puzzle. Pevně doufám, že tohle nastartuje mnohé z vás k pátrání po dalších skutečnostech, se kterými se můžete podělit v komentářích pod tímto pořadem na kanále Odysee.
Kouzlo patentů
Pro korporátní kartel je "bruselská EU" pouze operační základnou, odkud hodlá dobýt starý kontinent pomocí politické, ekonomické a bude-li to nutné i vojenské síly. Vidíme, jak obrovskou moc má EU v rámci zavádění drakonických covidových opatření a jakou obrovskou roli na rozhodování EU mají farmaceutické korporace. Farmaceutické korporace a jejich obrovská lobby ve skutečnosti diktuje směr, kterým se EU vydává. Z historického hlediska se globální války vedly pomocí zbraní a bomb s cílem dobýt a ovládnout jiné země. Dnes jsou ovšem hlavními nástroji k dosažení globální kontroly ekonomické a právní nástroje. Ty se používají jako prostředek k ovládnutí nejen vlád a ekonomik, ale v konečném důsledku i společností a lidí. Klíčovými ekonomickými nástroji bruselské Evropské Unie jsou patenty. Zejména patenty na chemické látky, farmaceutické léky, geneticky modifikovaná semena a další high-tech produkty. Nejlukrativnější z nich jsou patenty na farmaceutické léky.
Například v roce 2008 činil celkový celosvětový prodej léčiv 773 miliard dolarů, což je částka, která převyšuje celkový hrubý domácí produkt stovky nejchudších zemí světa. Význam patentů ve strategickém plánování bruselské Evropské unie si zaslouží zvláštní pozornost. Obecně jsou patenty právní dokumenty. Tyto dokumenty jsou vydávané příslušným vládním orgánem v dané zemi, a definují vlastnické právo k výrobku nebo technickému postupu. Patenty jsou vlastně ekonomické nástroje k ovládání národních a mezinárodních trhů. Jsou to také politické nástroje. Díky své roli v kritickém zdravotním sektoru jsou patenty na farmaceutické výrobky využívané také jako strategické nástroje k ovládání celých zemí. Obzvláště zhoubným aspektem patentů je to, že jsou tyto patenty využívané k vytváření globálních korporátních kartelů mimo jakoukoli národní nebo mezinárodní legislativní kontrolu.
Velké nadnárodní společnosti se nepotřebují formálně spojovat, aby ovládly trh s určitým výrobkem na celém kontinentu nebo na celém světě. Stačí, když si vykolíkují své územní patentové nároky. Patenty umožňují nadnárodním společnostem kontrolovat celá odvětví společností napříč kontinenty, aniž by podléhaly omezením, jako jsou státní hranice. V některých průmyslových odvětvích jsou zisky ve výši bilionů dolarů směrované nadnárodním společnostem, aniž by veřejnost mohla identifikovat příjemce z řad těchto společností. Zvláště ničivý dopad mají patenty na lidské zdraví, protože nadnárodní farmaceutické společnosti se snaží monopolizovat toto pravděpodobně nejkritičtější odvětví v každé společnosti. Výsledkem je, že lidstvu je po desetiletí znemožňovaný přístup k nepatentovatelným lékům, které jsou účinnější, bezpečnější a cenově dostupnější v boji proti nejrozšířenějším chorobám současnosti.
Ke koordinaci svých globálních nároků si tyto nadnárodní společnosti zřídily centrální kartelovou kancelář. Evropskou unii v Bruselu. Finanční skupiny stojící za tímto kartelem, mají zájem na ovládnutí obřích globálních trhů, které ovlivňují doslova každý lidský život. Výraznými příklady jsou oblasti potravin, zdraví a energie. V průběhu minulého století korporátní kartel rozšířil své trhy v těchto třech oblastech do podoby mnohamiliardových investičních podniků. Vybudování těchto obřích globálních trhů bylo založené na dvou strategických nástrojích: Za prvé, využití patentů jako nástroje k monopolizaci trhů. Za druhé, dezinformace veřejnosti s cílem udržet lidi v iluzi o alternativách. Výsledkem je, že každý člověk v průmyslově vyspělých oblastech světa dnes platí přibližně třetinu svého disponibilního příjmu jako "daň" tomuto kartelu. S počátkem 21. století čelí kartel zásadně nové výzvě: Všechny jeho klíčové trhy, ropa, léky, zemědělské chemikálie a GMO, jsou ohrožené novými technologiemi. Na počátku 21. století stojí lidstvo na křižovatce. Musíme se rozhodnout, zda chceme dovolit zájmům těchto korporátních kartelů, aby pokračovaly ve své nadvládě nad našimi životy.
Dnešní bruselská EU je postavená na řadě předchozích organizací, které postupně vedly k současné konstrukci. První cyklus organizací byl dokončený v 50. letech 20. století. Zahrnoval Evropské společenství uhlí a oceli v roce 1951, Evropské obranné společenství, projekt, který byl v roce 1954 zamítnutý francouzským parlamentem, dále Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii v roce 1957. Všechny tyto organizace měly několik společných klíčových prvků. Za prvé, jejich vznik řídil německý kartel, po porážce nacistů v roce 1945. Za druhé, texty smluv připravili právní aktéři tohoto kartelu, aby si zajistili diktátorskou strukturu potřebnou pro tento dobyvačný plán. Za třetí, pět dalších evropských zemí, Francie, Itálie a země Beneluxu, bylo lákáno k připojení k těmto "společenstvím" příslibem míru, bezpečnosti a hospodářské prosperity.
IG Farben a kriminální historie německého chemického kartelu
Komu ale sloužily zájmy tohoto kartelu? Abychom chápali tyto zájmy, musíme se vrátit na samotný začátek. Po více než sedmi desetiletích byly zveřejněné autentické záznamy z Norimberského procesu z let 1947 až 1948 proti ředitelům firem Bayer, Basf, Hoechst a dalších společností IG Farben a jsou celosvětově dostupné online. Kartel IG Farben byl vytvořený v roce 1925 společnostmi Bayer, Basf, Hoechst a několika menšími německými chemickými společnostmi. Byla to největší světová společnost ve vznikajících oborech barviv, chemikálií, léčiv, plastů a dalších patentovaných syntetických výrobků. S desítkami tisíc patentů byla IG Farben v té době největším držitelem patentů na světě. To je důvod, proč jsem tak širokosáhle v předchozí kapitole rozebíral patenty. K ovládnutí světa jí chyběl už jen krok, aby mohla monopolizovat obří vznikající trhy s patentovanými syntetickými výrobky po celém zbytku světa.
Už v roce 1904 vyzval předseda představenstva společnosti Bayer Carl Duisberg k vytvoření takového kartelu. Zároveň stanovil výslovný cíl, aby německý chemický průmysl ovládl svět. Za tímto účelem se Bayer, Basf a další německé chemické společnosti podílely na dodávkách výbušnin a jedovatého plynu německé císařské armádě, která zahájila první světovou válku. V roce 1918 byla německá armáda poražená a první pokus německého chemického kartelu o dobytí světa selhal. Kartel se však nevzdal. Bayer, Basf, Hoechst, působící od roku 1925 jako kartel IG Farben, financovaly vzestup nacistické strany a technicky a logisticky ji připravily na další pokus o dobytí světa, druhou světovou válku. V roce 1942 byl chemický průmysl poloviny Evropy pod kontrolou kartelu IG Farben. V roce 1945 ztroskotal i tento druhý pokus o dobytí světa. V roce 1948 bylo několik ředitelů IG Farben odsouzeno během Norimberského tribunálu pro válečné zločiny za genocidu, otroctví, drancování a další zločiny proti lidskosti.
Příkladem úzké spolupráce mezi IG Farben a nacisty je koncentrační tábor Osvětim. Společnost IG Farben, financovaná úvěrem ve výši 1 miliardy říšských marek od Deutche Bank a Dresdner Bank, vybudovala v polské Osvětimi největší průmyslový komplex na tehdejším světě. Závod IG Auschwitz vyráběl syntetický kaučuk, benzín a další chemikálie pro nacistické dobytí Ruska a Asie. Kvůli výstavbě tohoto obřího závodu byl rozšířený nedaleký koncentrační tábor Osvětim, který se stal největším otrockým a později vyhlazovacím táborem na světě. Tyto a mnohé další zločiny spáchané kartelem IG Farben v Osvětimi i jinde jsou zdokumentované ve spisech Norimberského tribunálu pro válečné zločiny proti vedoucím představitelům tohoto kartelu.
Nejvíce šokující jsou mezi těmito dokumenty smrtící lékařské pokusy. Většina z nich byla prováděná s patentovanými léčivy firem Bayer, Hoechst a dalších společností IG Farben. Norimberský tribunál také odhalil, že někteří z lékařů provádějících tyto smrtící pokusy, včetně doktora Vettera, byli v té době placenými zaměstnanci společnosti Bayer. Při studiu těchto historických záznamů norimberských dokumentů si uvědomíme, že jsme byli systematicky obelhávaní ohledně skutečné příčiny druhé světové války, největšího zločinu v dějinách naší planety. Dozvíme se například, že druhá světová válka by se neuskutečnila bez finanční a logistické podpory firem Bayer, Basf, Hoechst a dalších společností spadajících do koncernu IG Farben, v té době největšího chemického a farmaceutického koncernu na světě. Druhá světová válka nebyla primárně vedená z národnostních nebo rasových důvodů, ale ve prospěch kartelu IG Farben a jeho snahy ovládnout a kontrolovat vznikající mnohamiliardové chemické, petrochemické a farmaceutické trhy v Evropě a ve světě.
Podle obžaloby v Norimberském tribunálu pro válečné zločiny byla druhá světová válka výsledkem koordinovaného technologického, logistického, finančního, politického a vojenského úsilí, jak to obžaloba nazvala, manželství mezi IG Farben a nacisty. Koncentrační tábor Osvětim nebyl "produktem" nějakých šílenců z SS, ale táborem otrocké práce pro obří průmyslový závod IG Farben, konkrétně IG Auschwitz, který vyráběl syntetické palivo a kaučuk pro dobytí východní Evropy, Ruska a Asie. To najdeme na titulní straně spisu číslo 6 Norimberského tribunálu pro válečné zločiny s názvem "USA versus Carl Krauch a další ředitelé IG Farben", který trval od 27. srpna 1947 do 30. července 1948.
3 pokusy: 2 válečné, poslední ekonomický
Nad vírou, nadějí a láskou stojí hodnota pravdy. Často se objevuje uprostřed trosek naší naivity a nevědomosti, ale stává se hnací silou našeho "nového" myšlení a nutností k jednání. A pak se objeví ti, kteří vědí. Ve skutečnosti buď vědí, nebo jen předstírají, že vědí. Pokud jsou naše životy naplněné historií, vepsanou do našich životů, do naší existence, pak je šance, že rychle rozpoznáme ty, kteří pouze žvaní. Čím více mizí historické archivní záznamy, čím více se historie ztrácí, tím hůře jsou takovíto falešní mesiáši rozpoznatelní. Jsou to převlékači kabátů, kteří se v politice drží za každého režimu. Lžou, podvádějí a hlavně žvaní. Tím vytvářejí kouřové clony vlastní minulosti. Zpoza závěsů s nápisem Evropská komise, se postupně vynořují tváře, které známe z minulosti. Je to lavice obžalovaných a odsouzených Norimberským tribunálem. Jsou to ředitelé, právní poradci a inženýři ze stavby Osvětimi, nebo chemického závodu IG Farben. Všichni viděli smrt a agónii umírajících, ale odvraceli zrak. Slyšeli pronikavé výkřiky dozorců, jejich nadávky a údery bití, nezřídka smrtící. Oni však zůstali hluší k volání o pomoc nebo o milost. Tiše sledovali výsledky své firmy, a hlídali zisky. Jejich jedinou starostí byly nedostatečné výsledky tohoto ďábelského podniku.
Peníze, kartely a farmaceutický průmysl. Tyto struktury, které jsou téměř všude opakem svobody, se opět postavily na stranu popravčího, nikoli oběti. Tři čtvrtě století se světu tvrdilo, že druhou světovou válku způsobil psychopat Adolf Hitler a jeho družina rasistických gaunerů, nacistů. Skutečnost je však taková, že druhá světová válka byla dobyvačnou válkou vedenou jménem chemického a ropného kartelu s cílem ovládnout mnohamiliardové světové trhy v nově vznikajících oborech patentovaných chemických produktů. Oficiální dokumenty amerického Kongresu a Norimberských tribunálů pro válečné zločiny jednoznačně ukazují, že druhou světovou válku nejen představoval, ale také logisticky a technicky umožňoval největší a nejznámější ropný a chemický kartel té doby. Byl to německý kartel IG Farben, který tvořily společnosti Bayer, Basf, Hoechst a další chemické společnosti. Shrnutí obžaloby z Norimberku dokazuje, že bez IG Farben by se druhá světová válka nemohla uskutečnit.
Samotná první světová válka, byla prvním pokusem o ovládnutí světa těmito korporátními zájmy. Potom, co oba dva tyto válečné pokusy o podmanění Evropy a světa selhaly, investoval kartel do třetího pokusu. Ekonomického a politického ovládnutí Evropy prostřednictvím bruselské Evropské unie. Není proto divu, že se hlavní architekti bruselské Evropské unie rekrutovali z řad technokratů, kteří už vypracovali plány na poválečnou Evropu pod kontrolou nacistů. Odpověď na otázku, proč jsme o těchto otřesných skutečnostech pravděpodobně neslyšeli dříve, je jednoduchá. Kartel po roce 1945 investoval stovky miliard dolarů s jediným cílem: přepsat historii a zakrýt svou zločinnou minulost. Toto zakrytí korporátního původu dvou světových válek bylo zřejmě předpokladem pro třetí pokus kartelu, tentokrát prostřednictvím bruselské Evropské unie, o dobytí a ovládnutí Evropy. Zájmy kartelu zjevně doufaly, že se jim prostřednictvím bruselské Evropské unie podaří upevnit svou kontrolu nad Evropou, aniž by tyto temné kořeny byly odhalené.
Úlohou zpravodajské alternativy je docílit toho, aby tento podvodný plán Evropské unie selhal. Desítky tisíc autentických dokumentů znamenají, že zločinný experiment bruselské Evropské unie skončil. Žádná demokratická osoba, organizace ani strana už nemůže podporovat tento třetí pokus o dobytí Evropy. Všichni politici, kteří podepsali Lisabonskou smlouvu nepochopili, že jejich podpisy představují "zmocňovací akt" pro kartel a jeho podílníky k převzetí kontroly nad Evropou. Tito politici a politické strany nikdy nebudou schopné veřejně odvolat svou podporu modelu Evropy, který byl postavený na desetiletích lží a podvodů.
Půl století podvodů
Při poslechu tohoto pořadu si možná pomyslíme, že předkládané překvapivé informace nemohou být pravdivé, protože kdyby byly, určitě bychom o nich už někdy slyšeli. Existuje však jednoduchý důvod, proč jsme o těchto skutečnostech dosud možná nevěděli. Protože dva předchozí pokusy o dobytí Evropy, první a druhá světová válka, ztroskotaly, věděli aktéři kartelu, že třetí pokus může být úspěšný jedině tehdy, pokud se podaří jeho účast na předchozích dvou pokusech v podstatě vymazat z paměti lidstva. Jak jinak si vysvětlit, že více než šedesát tisíc stran z Norimberského tribunálu proti kartelu IG Farben bylo více než šest desetiletí ukryto v mezinárodních archivech? Kdyby byla rozhodující role kartelu za první a druhé světové války odhalená už v minulosti, nikdy by tyto korporátní interny neměly šanci zahájit další pokus o dobytí Evropy. Skrývání této zločinecké minulosti jako takové, je pro budování bruselské Evropské unie stěžejní. Zatímco političtí a vojenští aktéři kartelu byli odsouzení v Norimberku, jeho právní a ekonomičtí aktéři byli pověření přípravou a realizací třetího pokusu kartelu o ovládnutí Evropy. K tomuto cíli jednoduše financovali vzestup nové generace politických aktérů v klíčových zemích. Kdo ale byli tito lidé? Na tomto místě nastává ten pravý čas pro odhalení konkrétních osob. Jak vždycky ve svých pořadech tvrdím, za vším stojí lidé se jmény, lidé z masa a kostí.
Walter Hallstein
Je třeba si uvědomit, že bruselská EU byla od svého vzniku konstruovaná ekonomickými akcionáři chemicko-farmaceutického kartelu. Jak mohli ale architekti bruselské Evropské unie vybudovat takový nedemokratický konstrukt uvnitř demokratických evropských zemí, a kdo byli tito lidé? Klíčovým architektem bruselské Evropské unie byl ve skutečnosti Walter Hallstein. Walter Hallstein byl původem významným advokátem v nacistickém Německu. Hallstein byl vyškolený učiteli práva, jejichž hlavním cílem bylo sabotovat "Versailleskou smlouvu" definující reparační platby uložené Německu po prohrané první světové válce. Na počátku své kariéry Hallstein absolvoval speciální školení na "Institutu císaře Viléma v Berlíně". Tento soukromý institut byl z velké části financovaný kartelem IG Farben, aby vychovával vědecké a právní kádry pro další pokusy kartelu o dobytí a ovládnutí Evropy. Kartel jednoduše přeměnil tuto akademickou instituci, pojmenovanou kupodivu po abdikovaném císaři Vilémovi, na výcvikové středisko pro své kádry pro budoucí pokusy o dobytí Evropy.
V rámci budování své diktatury a příprav na druhou světovou válku se koalice nacistů a koncernu IG Farben postarala o ideologické sladění všech klíčových sektorů společnosti pod jejich vládou. Jedním z nejdůležitějších sektorů byla právnická profese, která byla využívaná k tomu, aby nacistům poskytla právní "fíkový list". V roce 1933, bezprostředně po převzetí moci, byl založený Bund Nationalsozialistischer Deutscher Juristen, v překladu svaz německých nacionálně socialistických právníků. V roce 1936 se tato organizace přeměnila na nechvalně známý nacistický Svaz ochránců práva. To byl nacistický kódový jazyk pro systematické ničení demokratického právního systému a jeho nahrazování právem nacistickým. Hallstein byl členem obou těchto právních organizací. 18. května 1936, pouhých osm měsíců po přísaze věrnosti nacistům, byl Hallstein jmenovaný "děkanem právnické a ekonomické fakulty" na univerzitě v Rostocku. V červnu 1938 se Walter Hallstein účastnil oficiálních státních jednání mezi nacistickým Německem a fašistickou Itálií s cílem učinit z těchto agresivních ideologií základ budoucí Evropy. O co šlo?
Němečtí nacisté a italští fašisté začli koordinovat svou těsnou spolupráci. Za tímto účelem byla zřízená dvoustranná komise s názvem Pracovní skupina pro německo-italské právní vztahy. Hlavním cílem této skupiny bylo vytvořit právní základ pro vládu koalice fašistů a nacistů nad Evropou, která měla vstoupit v platnost, jakmile si Německo a Itálie vojensky podrobí zbytek starého kontinentu. Prioritními projednávanými tématy byla "ochrana duševního vlastnictví", tedy rozšíření patentů, zejména z kartelu IG Farben, po celé Evropě a "ochrana rasy". Jen několik týdnů po Hitlerově návštěvě 9. května 1938 se v Římě konalo první setkání této skupiny fašistických a nacistických právníků. Jedním z právních expertů zastupujících nacistické Německo na těchto oficiálních jednáních o tom, jak budou nacisté a fašisté vládnout dobyté Evropě, byl Walter Hallstein. Jednání proběhla mezi 21. až 25. červnem 1938. Přesuňme se o půl roku později, na leden 1939.
23. ledna 1939 pronesl Hallstein, tehdejší děkan právnické a ekonomické fakulty na univerzitě v německém Rostocku, propagandistický projev o právní restrukturalizaci Evropy. Jeho vystoupení, které lze nejlépe charakterizovat jako "dobyvačný projev", bylo součástí válečné mobilizace nacistického režimu a jejich korporátních partnerů, kartelu IG Farben. Ve svém projevu, Hallstein výslovně popsal plánované dobytí Evropy wehrmachtem a podmanění Evropy jako "ekonomickou událost naprosto nepředstavitelných důsledků". Načasování tohoto projevu bylo velmi významné. Pouhých deset měsíců předtím, 12. března 1938, nacisté anektovali Rakousko. 10. října 1938, pouhé tři měsíce před Hallsteinovým projevem, nacisté anektovali také třetinu českého území Sudety, když pohrozili válkou, pokud nebudou jejich územní nároky naplněné. Na mezinárodní konferenci v Mnichově 29. a 30. září 1938 Adolf Hitler ujistil svět, že anexí Sudet budou jeho územní nároky uspokojené.
Nic nemohlo být vzdálenějšího pravdě. Zmíněná Pracovní skupina pro německo-italské právní vztahy na svém zasedání ve Vídni mezi 6. až 11. březnem 1939 přijala následující zásady. Každý národ, jako živé společenství, musí řešit rasovou otázku v souladu se svými duchovními a rasovými vlastnostmi. Na tomto základě si nacionální socialismus i fašismus nárokují právo bránit evropskou kulturu a zdokonalovat ji. Právní řád diktátorského státu má za úkol chránit celistvost, zdraví a rasové zdraví svého národa. Úkolem nacionálního socialismu a fašismu je soustavně posilovat rasové vědomí hlubokou duchovní a mravní výchovou. Walter Hallstein byl jedním z prominentních právníků, který zajišťoval právní rámec této mezinárodní spolupráce mezi Němci a Italy. V roce 1941 se Walter Hallstein stal děkanem Právnické a ekonomické fakulty na univerzitě v německém Frankfurtu. Nebylo náhodou, že Frankfurt byl také sídlem IG Farben. O několik let později Norimberský tribunál pro válečné zločiny odhalil, že právě z tohoto ústředí IG Farben bylo plánované a realizované hospodářské ovládnutí Evropy.
Klíčovým právním nástrojem ekonomické kontroly byly právě patenty. Proto jsem tak rozsáhle hovořil v předchozích kapitolách právě o patentech. Patenty jsou alfou omegou korporací a kartelů. V roce 1945 si kartel uvědomil, že jeho nacistické a fašistické vojenské loutky válku prohrály. Pro kartelové zájmy však tato porážka nebyla ničím víc než pouhým zádrhelem. V Norimberském tribunálu pro válečné zločiny byly vojenské loutky kartelu představené světu jako jediní viníci. Naproti tomu Hallstein a další právní, ekonomičtí a političtí experti kartelu byli neznalé veřejnosti klamně prezentovaní jako demokratičtí "otcové zakladatelé" nové Evropy, se sídlem v Bruselu. To se také stalo. V roce 1950 se Walter Hallstein, potom co lhal spojencům o své nacistické minulosti, stal poradcem západoněmeckého kancléře Konrada Adenauera a hlavním koordinátorem jeho zahraniční politiky. Díky svým předchozím rozsáhlým zkušenostem s plánováním Evropy pod vládou kartelu a nacistů se Hallstein stal klíčovým architektem bruselské Evropské unie.
Hallstein, prominentní nacistický právník a expert na koncern IG Farben, byl těmito korporátními zájmy vybraný, aby se stal prvním předsedou Komise Evropské unie s konkrétním úkolem. Vytvořit "bruselskou Evropskou unii" podle původních plánů koalice nacistů s IG Farben na ovládnutí Evropy prostřednictvím Centrálního kartelového úřadu. 25. března 1957 byl Walter Hallstein jedním z 12 signatářů Římské smlouvy, zakládajícího dokumentu bruselské Evropské unie. To je také potměšilý kus historie, který si musíme uvědomit. Když Hallstein po skončení konference nacistů a fašistů v roce 1938 opouštěl Řím, nemohl tušit, že se do tohoto města vrátí o pouhých 19 let později se stejnou misí. Podpis Římské smlouvy, jejímž byl Hallstein také spoluautorem. Vidíme, jak se světový běh dějin skutečných vládců a architektů moci nemění? To, co se nepodařilo před válkou v roce 1938, se podařilo po válce, o 19 let později v roce 1957.
Římská smlouva. Kdo jste poslouchali mé pořady o evropském Gladiu a Nesvatou alianci mezi Vatikánem, mafií a CIA už víte, že také v Itálii byli do mocenských pozic znovu navrácení bývalí fašisté. Všechno se odehrává pod pláštíkem a maskováním, v utajení, ale v naprosto stejných kolejích. Hallstein v roce 1957 dokončil úkol, který dostal v roce 1938. 7. ledna 1958 byl Walter Hallstein jmenovaný prvním předsedou Komise EU. Tuto funkci zastával po celé desetiletí. V roce 1963 byl Hallstein jmenován na druhé pětileté funkční období předsedou "Komise Evropské unie. Po celých deset let, od roku 1958 do roku 1967, velel Hallstein armádě tisíců úředníků mimo jakoukoli demokratickou kontrolu.
Carl Friedrich Ophüls
Je zřejmé, že Walter Hallstein nebyl ve své roli hlavního architekta "bruselské Evropské unie" sám. Obklopil se právními technokraty, kteří byli už před rokem 1945 významnými aktéry nacistů. Vzhledem k tomu, že klíčovými nástroji kartelu k zajištění jeho budoucí kontroly nad Evropou byly patenty, není překvapením, že si Walter Hallstein vybral jako svou pravou ruku – odborníka na patentové právo. Ophüls vystudoval ekonomii a právo a v roce 1923 začal pracovat na německém ministerstvu zahraničí. Po převzetí moci nacisty pracoval Ophüls jako soudce pro patentové právo a ředitel okresního soudu ve Frankfurtu nad Mohanem. Carl Friedrich Ophüls byl za nacistického režimu hlavním soudním znalcem důležitého patentového soudu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde sídlila centrála IG Farben. V této funkci byl Ophüls obeznámený se všemi patentovými spory týkajícími se rozkrádání chemického průmyslu v dobytých zemích Evropy kartelem IG Farben. Ophüls působil během druhé světové války jako vedoucí německý právní patentový exekutor zahrnující tisíce patentů IG Farben. Tato skutečnost ho samozřejmě kvalifikovala jako komplice pro další pokus kartelu o dobytí Evropy. Z denacifikačního dotazníku Spojenců z roku 1946 vyplývá, že Ophüls byl členem nacistické strany NSDAP. Kvůli jeho nacistické minulosti Spojenecký bezpečnostní úřad v roce 1947 Ophülse klasifikoval následovně:
"Tato osoba byla vojenskou vládou dříve shledána nezaměstnatelnou pro jakoukoli pozici nad běžnou pracovní".
Hallsteinovo hodnocení Ophülse však bylo v přímém rozporu s hodnocením spojenců. Společně s Gerhardem Schiedermairem, členem nechvalně známého klanu nacistických právníků Schiedermairových, povýšil Hallstein Ophülse během roku 1949 na "doktora" a "profesora" práv na frankfurtské univerzitě. Tedy přesně tam, kde působil za Hitlerova nacistického Německa. O rok později, v roce 1950, Hallstein jmenoval Ophülse "velvyslancem v Bruselu" a svou pravou rukou při budování bruselské Evropské unie. Tedy ještě jednou, Ophüls byl jmenovaný Hallsteinem jako velvyslanec Německa v Bruselu. Hallsteinova pravá ruka v Belgii. Ophüls se po válce stal právním poradcem německé vlády pro evropskou integraci. To prostě nevymyslíš.
Závěr
To je všechno k prvnímu dílu nacistických kořenů Evropské unie. Co uslyšíte v dalších dílech? Podívám se jmenovitě na další nacisty, kteří stáli u kořenů budování bruselské Evropské unie, ale také na počátky zločinecké a teroristické organizace NATO, u které také stáli staří veteráni nacisté. A nebyli to žádní řadoví důstojníci, ale špičky NATO. Uvedu samozřejmě konkrétní jména a vazby. Vrůst nacistů do struktur NATO, FBI, CIA a Evropské unie je tak ohromující, až se z toho doslova tají dech. Všechno budu samozřejmě projektovat na konkrétních jménech, aby nevznikaly pochybnosti o validitě předkládaných informací. Závěrem příštího dílu se podíváme na postupné bourání národních suverenit jednotlivých národních států bruselské Evropské unie. Maastricht, Amsterdam, smlouva z Nice a Lisabonská smlouva. Nebojte, nebude to žádné nudné předčítání bruselštiny, ale vypíchnu skutečně jen to nejdůležitější.