Třetí díl pojednává o různých aspektech libyjské krize v roce 2011 a jejích následcích. V úvodu se připomene, co bylo řečeno v minulých dílech, a pak se přechází k tématům jako jsou uprchlíci z Libye, ropa, libyjská centrální banka a francouzská úloha v konfliktu. Dále se věnuje konečnému pádu Kaddáfího režimu a jeho dětem, a nakonec ukazuje, jak vypadá Libye dnes.
Úvod
Co jsme se dozvěděli v minulém, druhém, díle?
Pokračoval jsem s bojovníky al-Kájdy na Balkáně, ale tentokrát jsem se přesunul do dalšího dějství do Kosova, kde muslimští bojovníci v žoldu Američanů bojovali bok po boku Kosovské osvobozenecké armády. Američané ale podporovali mudžahídy z Afghánistánu, třeba v Ázerbajdžánu v roce 1993, ale nakreslil jsem vazby a napojení al-Káidy a Islámského státu, kteří se po ruské intervenci v Sýrii přesunuli právě do Libye.
Kruh se uzavírá, Američané stále podporují tytéž skupiny. Podíval jsem se také na to, jak britské speciální jednotky prováděly operace v Libyi a jaké teroristické žoldácké povstalce britská rozvědka hlavně podporovala. V Benghází se v březnu 2011 vytvořila takzvaná přechodná národní rada složená z teroristů a dětí Facebooku, jak se o nich vyjádřil jejich vůdce.
Potom jsem se podíval na kanály, kudy proudily zbraně do Libye povstalcům žoldákům a teroristům proti Kaddáfímu. Ty podporovali vedle Američanů a Britů také Saúdové, Egypt nebo Katar.
Podíval jsem se také na odtajněné dokumenty, příručky a manuály pro barevné revoluce, které západní NGO sektor používal pro diskreditaci a ničení image Kaddáfího. Jde to univerzálně jako přes kopírák, řada fám, mýtů a lží, které se šíří západními médii vždy, když potřebují někoho zdiskreditovat. Vtiskli jsme tomu jasný scénář, protože všechno probíhá synchronizovaně podle těchto příruček a metodologických postupů barevných revolucí.
Důležité jsou také agentury, které si západní rozvědky najímají, a které pozitivně vykreslují povstalce, zatímco očerňují vládu, kterou chce západ svrhnout.
Vypravil jsem se po stopách těchto agentur, které také píárovaly pro západ zinscenovaný masakr v srbské Srebrenici.
Uprchlíci z Libye
Tím hlavním, kdo měl už dlouho prsty v pašování lidí, byli berbeři. Muammar Kaddáfí, jako součást dohody, kterou uzavřel s vládou Silvio Berlusconiho, souhlasil, že zlikviduje obchod s lidmi. A tak se také skutečně stalo. Právě se Silvio Berlusconim se Kaddáfí nejvíce sblížil. Třeba v lednu 2002 koupil Kaddáfí prostřednictvím společnosti Libyan Arab Foreign Investment Company 7,5% podíl v italském fotbalovém klubu Juventus za 21 milionů dolarů.
Jeho třetí nejstarší syn Al Saadí vedl Libyjskou fotbalovou federaci, hrál třeba za tým italské Serie AUC Sampdoria. Ještě se k tomu dostanu v kapitole Kaddáfího dětí, ale abych neodbíhal.
Kaddáfího admiralita díky jejich dohodě zastavila příliv migrantů do Evropy. Pamatujeme si na ten legendární telefonát Muammara Kaddáfího s Tonym Blairem, ve kterém Kaddáfí varoval, že jeho svržením odšpuntují proud uprchlíků do Evropy. Na jeho varování nedbali, a jeho prorocká slova se vyplnila do puntíku.
Např. v Libyi byl v pátek 2. října 2015 společně se svými osmi komplici zabitý Saláh Maschút, údajně jeden z nejvýznamnějších šéfů libyjských band pašujících uprchlíky. Podle libyjských médií se stal terčem útoku čtyř mužů. Objevily se zprávy, že za útokem stály italské zvláštní jednotky, Itálie to ale popřela. Jihozápadní saharský cíp Libye při hranici s Alžírskem a Nigerem nabízí otevřené dveře pro ilegální migranty ze subsaharské Afriky, kteří míří do Evropy. Dobře organizované pašerácké skupiny ovládly hranice. Většina pašeráků jsou ozbrojení lidé, někteří prodávají drogy, jiní obchodují se zbraněmi, zbožím a převáděním nelegálních migrantů.
Do celého kotle přispěly samozřejmě evropské neziskovky. Jejich lodě mají základny na Maltě a na Sicílii a pravidelně jezdily do pobřežních vod Libye, ale do přístavů obvykle nedopluly. Zastavily se zhruba 100 námořních mil od pobřeží v pásmu na rozmezí mezinárodních vod, kde chvíli setrvaly a poté se obrátily a pluly zpátky. To celé se pořád opakovalo. V Itálii je třeba velmi frekventovaný přístav Augusta na Sicílii, který se nachází mezi městy Catania a Siracusa, a sem evropské neziskovky dovážejí velkou porci imigrantů, většinou z libyjské pláže města Sabráta s vrstvami fénické, římské a byzantské kultury nebo z přístavů Tripoli případně Zuwara.
Jednalo se třeba o neziskovky Migrant Offshore Aid Station (MOAS), Medicins Sans Frontieres, což jsou lékaři bez hranic, berlínská sluníčková organizace Jugend Rettet, stejně jako Sea-Watch org nebo Sea-Eye také z Německa, potom britská Save the Children nebo španělská Proactiva Open Arms.
Jde samozřejmě o mamutí business, jaký si ani nedokážeme představit. Dovoz uprchlíků přes moře z Libye do EU je obrovský business. Neziskovka na moři oficiálně vykáže přivezené migranty do Itálie jako trosečníky, kteří byli ve stavu nouze a volání o pomoc. Námořní pravidla stanovují, že trosečník je odvezen do domovského přístavu záchranářské lodi, takže pokud neziskovka nabere migranty na svoji palubu, mají otevřený vstup do EU a Frontex dokonce ani nesmí takovou loď na cestě do evropského přístavu zastavit.
Neziskovka za zachráněné migranty dostává peníze z neprůhledné sítě fondů a trustů, od fondů EU přes sociální fondy soudržnosti až po čistě privátní fondy. V přístavu v Itálii se dostanou migranti do rukou italských neziskovek. Ty čerpají peníze přímo z EU. Neziskovky vybaví (díky vašim penězům odevzdaným vládám) migranty oblečením, penězi, telefonem a hlavně instrukcemi a kontakty na partnerské neziskovky v západní Evropě.
Vezměme si situaci, kdy do nějaké země v Evropě přijde uprchlík, ten si podá žádost o azyl a čeká půl roku, rok, v extrémních případech roky dva. S touto žádostí mu samozřejmě pomůže neziskovka napojená na advokátní kanceláře, které chrlí tyto žádosti o azyl jako na běžícím páse.
To samozřejmě nedělají zadarmo. Jenže za nějakou dobu se stane, že stát odmítne udělit uprchlíkovi ochranný azyl. Zdálo by se, že tím vším ten řetězec končí, uprchlík bude dopravený do země vstupu do Schengenu a ta ho deportuje zpět do jeho země původu.
Jenže v Evropské Unii funguje odvolací mechanismus proti tomuto rozhodnutí. Uprchlík chce samozřejmě v Evropě zůstat, a tak hodná neziskovka s ještě hodnější advokátní kanceláří samozřejmě za další státní peníze napíše odvolání proti vyhoštění uprchlíka díky neudělení azylové ochrany.
A teď právě začínají ty pravé žně pro neziskovky a advokáty, protože na tomto odvolávacím procesu některé advokátní kanceláře vydělávají více než 100 tisíc eur měsíčně za bezplatnou právní pomoc uprchlíkům.
To je zhruba 2 miliony 700 tisíc Kč měsíčně. Takzvaná pomoc uprchlíkům ve většině případů není nic jiného než business, protože na konci této azylové mašinérie se skrývá skutečný koloběh peněz (daňových poplatníků).
Tyto peníze skončí nakonec v kapsách těch, kteří se zabývají takzvanou pomocí migrantům. Nejde pouze o různé neziskové organizace, které ubytovávají uprchlíky, nabízejí jim postel, jídlo atd., ale v první řadě jde o kategorii právníků. Hodně advokátů se ve skutečnosti zabývá u místních soudů odvoláními žadatelů o azyl proti rozhodnutí Územní komise v případě neudělení azylu uprchlíkovi. Tím, kdo ve skutečnosti platí právní náklady uprchlíkům, kteří tvrdí, že jsou chudí, jsou italští, řečtí, francouzští, němečtí, španělští občané prostřednictvím takzvané bezplatné právní pomoci na státní náklady.
V Itálii například hovoříme o šesti stech milionech eur ročně. To je obrovská částka. Ale v minulých letech jsme možná zaznamenali skandál, tuším v Itálii zrovna, který se týkal vedení advokátů zapsaných v seznamu italské Advokátní komory. Ten skandál se týkal toho, že uprchlíci, kteří se museli dostavit k odvolání, často končili ve stejných advokátních kancelářích.
Některé advokátní kanceláře zastupovaly jen 4-5 lidí za měsíc, jiné vyřizovaly dokonce 60 až 100 odvolání. Navíc tito právníci často využívají stážisty, které platí zhruba jen 500 Eur. Takže tito právníci na těchto odvolacích řízeních vydělávají. Jeden právník až 100 tisíc eur měsíčně.
Jeden uprchlík rovná se přibližně 1000 Euro. To je hotová mana nebeská, pohodlné zajištění příjmu, nekonečné peníze za uprchlíky.
Jenže, aby toho nebylo málo, tohle platí pouze pro první stupeň odvolání, kdy každý uprchlík stojí daňové poplatníky něco kolem 1000 Euro. Potom ale přichází druhý stupeň v podobě druhého odvolání jako opravný prostředek, což je dalších zhruba 1.200 Euro.
Pokud ani to nevyjde, a azyl není uprchlíkovi udělený, přichází třetí stupeň v podobě odvolání k nejvyššímu soudu, za což si advokátní kanceláře inkasují zhruba 3.000 Euro za každého jednoho uprchlíka.
Ve většině evropských státech neexistuje žádný zákon, který ukládá maximální počet odvolání řízených jediným advokátem nebo advokátní kanceláří. A tak jeden právník nebo jedna advokátní kancelář může za odvolání odmítnutí azylu uprchlíka vydělat kolem 5.000 Euro za všechny 3 stupně odvolání, které zpracuje.
Ale i kdyby se všechna tři odvolání nesetkala u jediného právníka nebo advokátní kanceláře, každé odvolání by zpracovával jiný právník, tak ta částka zůstane stejná, jen za právní pomoc každému jednomu uprchlíkovi se advokátní kanceláře a právníci neskutečně napakují.
A to je pouze jedna část onoho řetězce, díky kterému každý jeden uprchlík roztočí kolo obrovských balíků peněz, a na kterého se složíme všichni, protože ti právníci nebo advokátní kanceláře dostávají peníze od státu buď přímo nebo formou přerozdělení přes na ně napojené neziskové organizace, se kterými trvale spolupracují.
A tyto organizace dostávají obrovské dotace od státu nebo díky dotačním titulům samotné EU, čili od nás všech také.
A poslední věc k tomuto, vezměme si například, že unijní státy vydaly v roce 2016 podle Frontexu celkem 305.000 rozhodnutí o vyhoštění. Ale jen asi 176.000 osob bylo skutečně vráceno do své vlasti nebo odesláno do jiné země. Na zbylých 139.000, což mimochodem odpovídá 42 % všech případů, už nedošlo.
Takže si vezměme 139.000 uprchlíků jen v roce 2016, které se nepodařilo deportovat, rozebrali si je právníci a advokátní kanceláře, podali odvolání v různých stupních, v prvním, druhém, třetím. Kolik peněz si mohou uloupnout právníci a advokátní kanceláře, které se specializují přímo na odvolací řízení, odvolací procesy?. Kdyby dotáhli kanceláře řízení jen k druhé fázi, dostanou více než 30 miliónů Euro. V jediném roce.
Tedy čím více migrantů mají neziskovky a advokáti v péči, tím více peněz neziskovka dostává. Je to přímá ekonomická závislost neziskového sektoru na objemech migrantů pašovaných ze Středozemí do Evropské Unie.
Samonosný ekonomický model, stejně jako model covidu, na kterém vydělávají také všechny zúčastněné strany. Nemocnice, pojišťovny, firmy. Nemocnice chtějí více Covidu, za který dostávají více peněz. Pojišťovny zase více peněz od vlády. A vláda se potom děsí, kolik Covidu zase roste jen proto, že je nastavená diagnostika a marketing na jednu konkrétní mutaci z tisíce dalších mutací Koronavirů.
Tento samonosný ekonomický model, na kterém vydělávají všichni, samozřejmě kromě nás občanů, kteří se o to víc musí podojit, je přesně model s uprchlíky.
Nebo zelená politika. Obrovský podvod století. Ten podvod tvrdí, že za globální oteplování může lidstvo resp. fosilní paliva, nebo to, že jíme maso, protože dobytek produkuje CO2. Už více než 60 let Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) ví, že změny, které se odehrávají v planetárních modelech počasí, jsou zcela přirozené a normální. Abych byl přesný, bylo to v roce 1958, kdy poprvé NASA zpozorovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Obě pozorování jsou zodpovědná za to, co dnešní klimatologové nazývají oteplováním (nebo v závislosti na jejich agendě změnou klimatu, jelikož někde dochází i k ochlazování).
Jinak řečeno, planetu žádným způsobem nepřehřívají ani neochlazují lidé tím, že jezdí v SUV, tedy sportovní užitková vozidla, anebo jedí hovězí maso. V roce 2000 NASA na své webové stránce Earth Observatory zveřejnila informace o teorii Milankovičových cyklů a prozradila, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností vůbec nesouvisí.
Tato informace se ale ani po 20 letech nedostala k mainstreamu zcela záměrně. Vydělávají na tom všichni včetně semenářských agrokorporací na burzách atd., ale to bych už vážně zabíhal někam úplně jinam. Takže pamatujme si tři podvody století jako samonosný ekonomický model.
Podvod, že za globální oteplování může lidstvo, podvod s uprchlíky a podvod s jednou mutací z tisíců dalších mutací koronavirů.
Všechny modely se ekonomicky samopohánějí díky zákonům, které tvoří ti, které jste si zvolili.
Ropa
Jak jsem už sdělil v úvodu, pod proklamovanou starostí o bezpečnost libyjských civilistů se skrývala hlubší obava, která byla sotva přiznávaná. Obrana současné globální petrodolarové ekonomiky. Zjednodušeně řečeno odpověď na 4 písmenka – ropa.
Všechno ale začalo už od začátku vlády Muammara Kaddáfího. Brzy po převratu totiž, kromě jiného, znárodnil i všechny ropné rafinérie v zemi. V roce 1973 se Libye rozhodla pozastavit vývoz ropy a všech typů ropných produktů do Ameriky. Tímto Kaddáfí přinutil Bílý dům zahájit celou protilibyjskou kampaň.
Spojené státy požadovaly vojenskou intervenci, aby si podmanily vládu, která podle nich „ohrožovala světovou ekonomiku“. V roce 1980 už americká vláda obvinila Libyi z podpory globálního terorismu. Situace se zhoršila poté, co americké úřady dospěly k závěru, že se vedení republiky nejen politicky a ekonomicky, ale i ideologicky přibližovalo Sovětskému Svazu a východní Evropě.
V roce 1986 byl plukovník Kaddáfí opět osobně napadený, což bylo provedeno na příkaz administrativy amerického prezidenta Ronalda Reagana. Šlo o operaci El Dorado Canyon. K úderu bylo plánováno pět cílů, z toho tři v oblasti Tripolisu:
1. kasárna Bab al -Aziziya
2. výcviková základna Sidi Bilal pro bojové plavce
3. vojenský sektor letiště v Tripolisu,
a 2 v oblasti Benghází:
1. Al-Jamahariya-Barras kasárna
2. a letiště Benin.
V noci na 15. dubna 1986 zahájila americká letadla údery na zamýšlené cíle. 15 bombardérů F-11 bombardovalo Kaddáfího sídlo. Při útoku zahynulo 45 libyjských vojenských a vládních příslušníků a 15 civilistů včetně 15. měsíční dívky, Kaddáfího adoptivní dcery. Tato agrese se vystupňovala podporou opozičních skupin, což jsem probíral v dotčených kapitolách. Jak upozornila Ellen Brownová, nejprve Irák a poté Libye se rozhodly zpochybnit petrodolarový systém a přestat prodávat veškerou svou ropu za dolary, a to krátce předtím, než byly obě země napadené.
Také Kenneth Schortgen mladší na stránkách Examiner.com poznamenal, že: „šest měsíců předtím, než Spojené Státy vstoupily do Iráku, aby odstranily Saddáma Husajna, učinila tato ropná země krok k přijímání eur místo dolarů za ropu, a to se stalo hrozbou pro globální dominanci dolaru jako rezervní měny a jeho nadvládu jako petrodolaru.“
V těchto rozvětvených operacích je nutné si chronologicky seřadit zásadní skutečnosti, abychom se dopátrali jádra a účelu.
Kaddáfí adresoval veřejnou hrozbu západním ropným společnostem 2. března 2011, že je z Libye vyžene.
O několik dní později, konkrétně 14. března 2011, Kaddáfí oslovil čínské, ruské a indické společnosti, aby právě ony místo západních ropných gigantů těžily libyjskou ropu. A co následovalo za 3 dny? Rezoluce OSN o bezletové zóně číslo 1973 ze 17. března 2011. Ta gradace byla naprosto jasná. Je příznačné, že Čína, Rusko a Indie, ke kterým se připojil jejich spojenec BRICS Brazílie, se při hlasování o rezoluci OSN číslo 1973 zdržely. To bylo 17. března. A co se stalo za 2 dny, 19. března 2011?
Libyjští rebelové v Benghází oznámili, že vytvořili novou národní ropnou společnost, která nahradila společnost kontrolovanou vůdcem Muammarem Kaddáfím, jehož aktiva byla Radou bezpečnosti OSN zmražená. Přechodná národní rada vydala prohlášení, ve kterém bylo oznámeno rozhodnutí učiněné na setkání 19. března 2011 o založení Libyjské ropné společnosti, coby dozorového orgánu u produkce ropy a politiky v zemi, který se dočasně usadil v Benghází, a o jmenování dočasného generálního ředitele této společnosti.
Cena ropy se v roce 2011 dostala na 112 dolarů za barel. Tento nárůst ceny hrozil zpomalit nebo dokonce zvrátit slábnoucí americké hospodářství. Dostat se k libyjské ropě bylo pro Američany vedle Iráku terno. Například jen na jihu Libye jsou tři ropné rafinérie. Nejznámější z nich je Šarara, která produkuje 340.000 barelů denně.
Kdo máte alespoň základní znalosti a konceptuální gramotnost, tak víte, že otázka ropy je úzce spjatá s otázkou dolaru, protože status dolaru jako světové rezervní měny závisí do značné míry na rozhodnutí OPECu denominovat dolar jako měnu pro nákupy ropy OPECu.
Dnešní petrodolarová ekonomika má svůj původ ve dvou tajných dohodách se Saúdy v 70. letech 20. století o recyklaci petrodolarů zpět do americké ekonomiky.
První z těchto dohod zajišťovala zvláštní a trvalý podíl Saúdské Arábie na zdraví amerického dolaru;
druhá dohoda zajišťovala pokračující saúdskou podporu pro stanovení cen veškeré ropy OPECu v dolarech.
Tyto dvě dohody zajistily, že americká ekonomika nebude ochuzená o zvýšení cen ropy OPECu. Od té doby nesou největší břemeno naopak ekonomiky méně rozvinutých zemí, které potřebují nakupovat dolary za své dodávky ropy. Tyto dohody Američanů se Saúdy jsem rozebíral v mém dvoudílném speciálu 11. září a také Psychologii Deep State.
Prosperita v některých velkých státech podporovala expanzi. Jednoduše, státy se rozrůstají, mohutní a bytní. Jenže tato expanze v dominantních státech vytvářela rostoucí příjmové rozdíly. V tomto procesu se měnil i samotný dominantní stát, a vidíme to i dnes.
Veřejné služby států pro zlepšování života lidí, různé sociální záležitosti, opravy silnic, zdravotnictví, školství atd. jsou na jedné straně postupně ochuzované, osekávané, aby se zase na druhou stranu posílily různé armádní, vojenské a bezpečnostní dohody, ze kterých ale má prospěch pouze několik málo lidí úzké skupiny.
Jednoduše stále více objemu peněz z veřejných rozpočtů se přesouvá od lidí od veřejných služeb směrem do kapes několika zájmových úzkých skupin. Těm já souhrnně říkám mezinárodní zločinecký syndikát. Světová mafie, chceme-li.
Nadnárodní korporace, banky a spřízněné hedgeové fondy. Po roce 1989 se dvakrát předpokládalo výrazné snížení vojenských výdajů Spojených Států a Západu. Poprvé po pádu Berlínské zdi a poté v důsledku finanční krize v roce 2008. V obou případech ale vojenské výdaje brzy vzrostly, a mezi faktory, které k nárůstu přispěly, patřily americké intervence v nových oblastech:
• na Balkáně v devadesátých letech,
• poté v Afghánistánu,
• v Iráku,
• v Sýrii
• a nakonec v Libyi.
Stále více peněz proudí do posilování armád a vojenských intervencí. A aby na ně byly peníze, musí se někde brát. A kde? Přece od lidí.
Ale když půjdeme do historie, tak například zahraniční záležitosti britského impéria v Asii tak po mnoho let z velké části řídila Východoindická společnost. Jedna úzká Rotschildova skupina řídila obrovský zahraniční aparát jednoho státu. Podobně americká společnost Aramco, zastupující konsorcium největších ropných společností Esso, Mobil, Socal a Texaco, prováděla v Arábii vlastní zahraniční politiku. Přitom měla soukromé vazby na CIA a FBI.
Také správu veřejného státu obstarávala soukromá korporace, která odčerpávala velké prostředky a ovlivňovala veřejnou politiku ve svůj prospěch.
Na podobných příkladech vidíme, že v závěrečných fázích hegemonické moci, když se expanzivní hospodářské ekonomiky zmítají v předsmrtných křečích a nedokážou si své dominantní postavení udržet, tak můžeme pozorovat stále více otevřených zahraničních intervencí pro úzké zájmy. Přitom se upouští od dřívějšího úsilí o vytvoření stabilních mezinárodních institucí.
Vezměme si roli konspiračního Jamesonova vpádu do Jihoafrické búrské republiky koncem roku 1895. Vpádu vymyšleného k prosazení ekonomických zájmů Cecila Rhodese, který pomohl vyvolat druhou búrskou válku Velké Británie. Nebo si vzpomeňme na anglo-francouzské spiknutí s Izraelem v roce 1956 v absurdní marné snaze udržet si kontrolu nad Suezským průplavem.
Pak si uvědomme, že lobbistické úsilí největších ropných společností bylo faktorem americké války ve Vietnamu už od roku 1961, Afghánistánu od roku 2001 a Iráku od roku 2003. Ačkoli role ropných společností v americkém angažmá v Libyi zůstává nejasná, je prakticky jisté, že na schůzkách Cheneyho pracovní skupiny pro energetiku se diskutovalo nejen o iráckých, ale i o libyjských nedostatečně prozkoumaných zásobách ropy, které se odhadují na přibližně 41 miliard barelů, což je asi třetina iráckých zásob.
Poté někteří ve Washingtonu očekávali, že po rychlém vítězství v Iráku budou následovat podobné americké útoky na Libyi a Írán. Generál Wesley Clark v roce 2007 řekl Amy Goodmanové v pořadu Democracy Now, že brzy po 11. září ho jeden generál v Pentagonu informoval, že americká armáda zaútočí na několik zemí. Seznam zahrnoval
1. Irák,
2. Sýrii,
3. Libanon,
4. Libyi,
5. Somálsko,
6. Súdán
7. a Írán.
V květnu 2003 John Gibson, šéf skupiny energetických služeb Halliburton, v rozhovoru pro International Oil Daily prohlásil: „Doufáme, že Irák bude první domino a že Libye a Írán budou následovat. Nemáme rádi, když nás někdo drží mimo trhy, protože to dává našim konkurentům nespravedlivou výhodu.“
Nicméně v únoru roku 2017 došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy. Současná úroveň těžby libyjské ropy činí 600.000 barelů denně (v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu).
Do těžebního práva na libyjskou ropu už jsou napojené všechny velké ropné společnosti z kontinentální Evropy, Velké Británie i Spojených Států, a vstup Ruska nesly velmi nelibě.
Rusové navázali na éru Muammara Kaddáfího a Sovětského svazu, kdy se ostatně Libye označovala jako Velká libyjská arabská socialistická džamáhírije.
Libyjská centrální banka
Podle ruského článku s názvem „Bombardování Libye – trest pro Kaddáfího za jeho pokus odmítnout americký dolar“ učinil Kaddáfí podobně odvážný krok: inicioval hnutí za odmítnutí dolaru a eura a vyzval arabské a africké země, aby místo toho používaly novou měnu, zlatý dinár.
Kaddáfí navrhoval vytvořit jednotný africký kontinent, jehož 200 milionů obyvatel by používalo tuto jednotnou měnu.
Iniciativu negativně hodnotily Spojené Státy a Evropská unie. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy označil Libyi za hrozbu pro finanční bezpečnost lidstva.
Jasnější záměr byl odhalený také v e-mailech Hillary Clintonové, tehdejší ministryně zahraničí Baracka Obamy. Jeden její e-mail odhalil, že motivem NATO ke svržení Kaddáfího byla především snaha nepřipustit společnou africkou měnu opírající se o zlatý standard a dále pak snaha ovládnout libyjské zásoby ropy. Předmětný email byl zaslaný ministryni zahraničí Hillary Clintonové jejím neoficiálním poradcem Sydneyem Blumenthalem s titulkem Francouzský klient a Kaddáfího zlato. Email označil za iniciátora útoku na Libyi francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho, který tím sledoval pět specifických cílů.
1. získání libyjské ropy,
2. zajištění francouzského vlivu v regionu,
3. posílení Sarkozyho reputace doma,
4. prosazování francouzské vojenské moci
5. a zabránění Kaddáfího vlivu v takzvané frankofonní Africe.
Nejvíce překvapila zdlouhavá pasáž popisující obrovskou hrozbu, kterou tvořily Kaddáfího zlaté a stříbrné rezervy odhadované na 144 tun zlata a stejnou částku ve stříbře pro francouzský frank v Africe CFA.
Kaddáfí ale ve svém úsilí o vytvoření jednotné Afriky pokračoval. Na tomto místě se chci věnovat velké záhadě libyjské centrální banky. V článku zveřejněném na serveru Market Oracle Eric Encina poznamenal:
„libyjská centrální banka byla stoprocentně vlastněná státem.“ V době Kaddáfího libyjská vláda vytvářela své vlastní peníze, libyjský dinár, prostřednictvím zařízení své vlastní centrální banky. Málokdo může namítnout, že Libye nebyla suverénním státem s vlastními velkými zdroji, který byl schopný udržet si svůj vlastní hospodářský osud. Jedním z hlavních problémů pro globalistické bankovní kartely bylo, že aby mohly s Libyí obchodovat, musely jít přes libyjskou centrální banku a její národní měnu, tedy přes místo, kde mají naprosto nulovou nadvládu nebo mocenskou schopnost. Proto se likvidace libyjské centrální banky možná neobjevovala v projevech Baracka Obamy, Davida Camerona a Nicolase Sarkozyho, ale zcela jistě byla na prvním místě v programu globalistů, kteří chtěli Libyi pohltit do svého hájemství poddajných zemí.
Libye měla nejen ropu. Podle Mezinárodního měnového fondu měla její centrální banka ve svých trezorech téměř 144 tun zlata. Kdo by s takovou majetkovou základnou potřeboval Banku pro mezinárodní platby, Mezinárodní měnový fond a jejich pravidla?
Kaddáfího návrh na zavedení zlatého dináru pro Afriku oživil myšlenku islámského zlatého dináru, se kterou v roce 2003 přišel malajský premiér Mahathir Mohamad a také některá islámská hnutí. Tato myšlenka, která byla v rozporu s pravidly Mezinárodního měnového fondu a měla je obejít, měla problémy s rozjezdem.
Ovšem mezi země, které si dělaly stále větší zásoby zlata namísto dolarů, patřila nejen Libye a Írán, ale také Čína, Rusko a Indie. Tady vidíme, jak slabé a nicotné jsou všechny naše vlády poskoků, figurek a zoufalců, kteří se tváří, že něco ovlivňují, ale ve skutečnosti neovlivňují vůbec nic. Protože všichni jsou zadlužení u mezinárodních bankovních kartelů a musí šlapat jako hodinky, poslouchat a šoupat nohama.
Jsou to naprosté nuly, lokálně pověření gauneři, kteří se akorát tváří, že o něčem rozhodují, ale nemají v rukou vůbec nic. Jediné o co se tu hraje je, jak najít asociálnější psychopatičtější sajrajty, kteří ty zadané úkoly umí řídit a marketingově prodat lidem s úsměvem a autentickou opravdovostí a upřímností, že to prosazují oni. Předstíráním, že to ovládají oni. A pokud tu svou marketingovou roli nezvládnou, tak jsou odstřeleni a nainstalují se noví gauneři, kteří to zahrají autentičtěji a lépe.
Volby jsou jen konkurencí a prověřením pro globalisty, jaká z mafií je schopná vykonávat jejich agendu alespoň s trochou veřejné podpory. Ve skutečnosti je to ale iluze výběru, navíc, když dnes je to taková hra koalice s 51 % a opozicí 49 %, nebo 52 na 48 atd. a tak nějak se to přelévá, všichni tak nějak přebíhají, mění dresy, lidé už jim ani nevěří, že ta pátá politická mafie, do které vstoupili, že to myslí vážně.
Prostě čím výkonnější psychopati, kteří marketingově prodají lidem udělené pokyny, tím snadněji vítězí. Ostatní je fasáda a barevný nátěr, aby se lépe prodávali. Já to rád přirovnávám k automobilu jedoucímu na dálnici. Vlády jako řidiči můžou maximálně rozhodovat o tom, jakou stanici si naladí na autorádiu. Jestli klasiku, rock, country nebo pop. Ale jak rychle pojedete, jestli můžete zpomalit, zrychlit, nebo zastavit u benzínky na kafe, odpočinout si, natankovat, nebo si dokonce vybrat jinou dálnici nebo silnici, to už nemůžete. Můžete jedině rozhodnout o autorádiu. A když se budete vzpírat nebo škubat, tak vás na první odbočce zastaví, a co se stane? Vyměníme řidiče. A samozřejmě i během jízdy na vás z odpočívadel mávají další řidiči, kteří by rádi na vaše místo. Když musíte v zatáčce zpomalit, tak někdo může naskočit do vašeho auta a jet s vámi. Bude sedět na zadním sedadle a bude vás aspoň kibicovat, jak řídíte špatně z toho zadního sedadla, z té opozice. A když si nedáte pozor, nebudete si krýt záda a zírat neustále do zpětného zrcátka, tak vám vrazí kudlu do zad nebo podřízne krk z toho zadního sedadla, vykope vás ze šoférského místa a sám se tam vecpe.
A přeladí autorádio.
A přesně takhle rozhodují vlády. Jedině o tom, co nám budou vyřvávat v ampliónech, jakou hudbu z autorádií. Jsou až po uši, až po střechu zadlužené u mezinárodních bankovních kartelů a ve skutečnosti nemají pod kontrolou vůbec nic. Můžou zadupat kritiky, ano to můžou a to také dělají.
Libye byla soběstačný a nezávislý stát jak ekonomicky, hospodářsky, tak i co se týče vlastních přírodních zdrojů a bohatství. A přesto ji mezinárodní zločinecký syndikát v čele s Amerikou a zeměmi NATO sejmul. Dělala si zásoby zlata, chtěla se odpoutat dolaru obchodovaného za ropu a chtěla zavést svou vlastní měnu, takže Mezinárodní měnový fond a Světová banka by nad centrální bankou Libye neměla vůbec žádnou kontrolu.
Tady opět vidíme, jak všechny centrální banky všech států jsou pod kontrolou mezinárodního zločineckého syndikátu. Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Pokud chce stát převzít kontrolu nad vlastní centrální bankou, uvalí na něj zničující sankce, a pokud se i tak nepodvolí, pak ten stát sejmou vojensky.
Není dovoleno, centrální banky jsou základním zlem a páteří systému ovládaného mezinárodním zločineckým syndikátem. Libye na to tvrdě doplatila.
Vezměme si případ Indie a Íránu v roce 2011. Podle indických novin „v únoru 2011 začala Indie provádět platby v eurech prostřednictvím íránské banky se sídlem v Německu.“ To ale muselo být brzy zastavené poté, co se Německo dostalo pod tlak Spojených států, aby tuto praxi ukončilo. Vláda také zkoumala možnost, aby si indické ropné firmy otevřely účty v dubajské Noor Islamic Bank pro přímé převody peněz do Íránu. Prostě není dovoleno.
Proto mezinárodní zločinecký syndikát vzal situaci v Libyi tvrdě do svých rukou. Byla odsouhlasená rezoluce OSN o bezletové zóně číslo 1973 ze 17. března 2011. Přechodná národní rada v Libyi o pouhé 2 dny později 19. března 2011 uvedla, že ustanovila Centrální banku Benghází, coby monetární autoritu kompetentní u monetární politiky v Libyi a jmenovala guvernéra Centrální banky Libye s dočasným sídlem v Benghází.
A co se stalo pak?
V Libyi bylo zabaveno 30 miliard dolarů ve zlatě a zřízená soukromá centrální banka, která teď kontroluje lybijskou národní peněžní zásobu a příjmy z ropy.
To ale není všechno. Podle různých zdrojů, Kaddáfí investoval do cenných papírů v západní Evropě a Americe zhruba 180 miliard dolarů. OSN se 22. února 2011 rozhodla všechna tato libyjská aktiva zmrazit a zabavit včetně nemovitostí. Ještě jednou, protože to je velmi důležité.
Zmrazená finanční aktiva Libye v zahraničí se odhadovala na 180 miliard dolarů, kdy země NATO drží více než 100 miliard. Jinými slovy, vedle vyrabování zlata z libyjské centrální banky za 30 miliard dolarů došlo k loupeži na zmrazených aktivách Libye za 100 miliard dolarů. Dokonce se ukázalo po osmi letech, že peníze z účtů v Belgii, Lucembursku, Anglii, Německu a dalších zemích, které byly za všechny tyto roky navýšené ve formě úroků a dividend ze zmrazených libyjských aktiv, záhadně zmizely. Takže kromě držených zmrazených aktiv ještě mezinárodní bankovní zločinecký syndikát loupí na úrocích a dividendách.
A už v srpnu 2011 Američané odřízli kus tohoto koláče, prý na demokratické potřeby prozatímní vlády, rozumějme vlády žoldnéřů, teroristů a bojovníků odnoží Al-Káidy, kterou sami podporují už desítky let, jak jsem o tom hovořil v předchozích kapitolách. Oni do toho nevrazí ani korunu, jen vyrabují zlato, plyn, ropu a peníze z Libye, 95% si nechají a zbytek šoupnou žoldákům povstalcům a teroristům z odnoží Al-Káidy. To je celé. Hotovo dvacet.
Kruh se nám uzavírá a ta ozubená kola docvaknou do sebe. A to nepočítáme obří zásoby plynu a ropy, na čemž se pakují opět západní korporace.
Vidíme, jak výhodné bylo zabít Kaddáfího?
Libyjci ztratili svůj vysoký životní standard, který měli za Kaddáfího, aby je západní kapitalismus přetvořil na levnou námezdní pracovní sílu, která bude makat za sto dolarů. Bankéřští upíři, vysát a zadlužit. Přesně jako jsem to popisoval v mém stejnojmenném pořadu.
Mezinárodní loupežníci, gangsteři a zločinecký syndikát vyplenili a vydrancovali Libyi stejně jako Irák. Hovořil jsem o tom podrobně ve dvoudílném pořadu Bankéřští upíři a také třídílném dokumentu Saddám Husajn. Přesně tatáž loupež světovým zločineckým syndikátem se odehrála i v Libyi. Povstalci v Benghází založili konkurenční centrální banku v naději, že budou vyvážet libyjskou ropu z východních ropných polí přes přístavy, které měli pod kontrolou a podepsali smlouvu s Katarem o vývozu této ropy s tím, že platby do nové banky budou kryté překlenovacími půjčkami ze zemí mimo Libyi.
Francouzská karta
Zdá se, že právě Francie hrála velký podíl v ukončení těchto Kaddáfího afrických iniciativ. To samozřejmě pramení z historie a francouzských zájmů v severní Africe, takzvaném Maghrebu. Jak se vztahy Libye se západem zlepšovaly, v březnu 2006 dokonce Francie uzavřela s Libyí dohodu o rozvoji významného programu jaderné energetiky. V červenci 2007 navštívil Libyi francouzský prezident Nicolas Sarkozy a podepsal s Kaddáfím řadu dvoustranných a mnohostranných dohod EU.
Ovšem situace se změnila. Nikolas Sarkozy a jeho bývalý náčelník štábu Claude Guéant byli vyšetřovaní, protože tajně přijali nejméně padesát milionů eur od Muammara Kaddáfího na volební kampaň v roce 2007. Tak velká částka porušila maximální hranici pro politické dary, která je ve Francii přípustná, nehledě na zákaz financování kandidátů ze zahraničí.
Kaddáfí udělal fatální chybu, když vyprávěl svému nejstaršímu synovi Saifu al-Islamovi a vyšším úředníkům o této tajné platbě Sarkozymu. Když se Saif prořekl a informace pronikla na veřejnost, Nicolas Sarkozy rychle nařídil útok na Libyi.
Mrtví muži nemluví.
To byl největší důvod, proč se Nicolas Sarkozy ostře obrátil proti Kaddáfího režimu a připojil se k Američanům a Britům, ačkoli tohle spojenectví bylo naprosto proti zájmům Francie, protože Francie se zajímala o vysoce kvalitní ropu z Libye a využívala Libyi jako předmostí pro rozšíření vlivu Paříže v severní Africe.
Muammar Kaddáfí řekl v rozhovoru pro kanál France 24 16. března 2011: „Sarkozy je mentálně retardovaný. Jen díky mně se stal prezidentem. Poskytli jsme mu prostředky, které mu pomohly vyhrát.“ Není divu, že po něm Sarkozy tak vystartoval.
Podobný podraz Francie se ale nestal poprvé. Bývalý francouzský prezident François Mitterrand nařídil šéfovi zpravodajských služeb hraběti Alexandru de Marenchesi, aby zničil Kaddáfího osobní letadlo za pomoci bomby. Marenches mu osobně sdělil, že bomba byla potají umístěna na palubě letadla a poté odstraněná, když se vztahy s Tripolisem zlepšily.
Jak už bylo řečeno, iniciativa k leteckým útokům na Muammara Kaddáfího vzešla zpočátku od Francie s brzkou podporou Velké Británie. Pokud by se Kaddáfímu podařilo vytvořit Africkou unii podporovanou libyjskou měnou a zlatými rezervami, Francie, která je stále dominantní ekonomickou mocností ve většině svých bývalých středoafrických kolonií, by logicky byla hlavním poraženým.
Zpráva Dennise Kuciniche v Americe skutečně potvrdila tvrzení Franca Bechise v Itálii, které převzal server Voltaire.net ve Francii, že „plány na vyvolání povstání v Benghází iniciovaly francouzské zpravodajské služby v listopadu 2010.“
Tehdejší americký prezident Barack Obama rychle přistoupil k podpoře francouzských plánů na zmaření Kaddáfího africké iniciativy jednostranným vyhlášením stavu nouze v zemi s cílem zmrazit veškeré finanční prostředky libyjské banky ve výši 30 miliard dolarů, ke kterým měla Amerika přístup. (V americkém tisku se o tom zavádějícím způsobem informovalo jako o zmrazení prostředků „plukovníka Kaddáfího, jeho dětí a rodiny a vysokých členů libyjské vlády“.
Ve skutečnosti se ale druhá část Obamova dekretu výslovně zaměřovala na „veškerý majetek a zájmy … libyjské vlády, jejích agentur, orgánů a kontrolovaných subjektů a libyjské centrální banky.“ Spojené státy sice v posledních letech aktivně používaly finanční zbraně, ale zabavení 30 miliard dolarů, což byla mimochodem největší částka, která kdy byla zmrazená na základě amerického sankčního příkazu, mělo jeden precedens, a to pravděpodobně nezákonné zabavení íránských aktiv v roce 1979 jménem ohrožené Chase Manhattan Bank.
Důsledky zmrazení 30 miliard dolarů pro Afriku, stejně jako pro Libyi, vylíčil jeden africký pozorovatel cituji:
„30 miliard dolarů zmrazených Obamou patřily libyjské centrální bance a byly určené jako libyjský příspěvek ke třem klíčovým projektům, které měly dotvořit africkou federaci. Africká investiční banka v libyjské Syrtě, založení Afrického měnového fondu se sídlem v Yaoundé v roce 2011 s kapitálovým fondem ve výši 42 miliard dolarů a Africká centrální banka se sídlem v Abuji v Nigérii, která, až začne tisknout africké peníze, zazvoní umíráček CFA franku, jehož prostřednictvím si Paříž posledních padesát let udržovala nad některými africkými zeměmi moc. Je snadné pochopit francouzský hněv vůči Kaddáfímu.“
Tentýž pozorovatel uvedl důvody, proč se domníval, že Kaddáfího plány pro Afriku byly vlídnější než plány Západu, cituji:
„Začalo to v roce 1992, kdy 45 afrických zemí založilo RASCOM (Regionální africkou organizaci pro satelitní komunikaci), aby Afrika měla vlastní satelit a snížila náklady na komunikaci na kontinentu. Bylo to v době, kdy telefonní hovory z Afriky a do Afriky byly nejdražší na světě kvůli poplatkům ve výši 500 milionů dolarů, které Evropa ročně inkasovala za využívání svých satelitů, jako je Intelsat, pro telefonní hovory, a to i v rámci jedné země.“
Africký satelit stál pouze jednorázovou platbu ve výši 400 milionů dolarů a kontinent už nemusel platit 500 milionů dolarů ročního pronájmu. Který bankéř by takový projekt nefinancoval?
Problém ale zůstával – jak mohou otroci, kteří se snaží osvobodit od vykořisťování svého pána, požádat pána o pomoc, aby této svobody dosáhli? Není divu, že Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Spojené Státy a Evropa 14 let jen mlhavě slibovaly. Kaddáfí ukončil tyto marné prosby západních „dobrodinců“ s jejich přemrštěnými úroky.
Libyjský průvodce položil na stůl 300 milionů dolarů, Africká rozvojová banka přidala dalších 50 milionů dolarů a Západoafrická rozvojová banka dalších 27 milionů dolarů – a tak 26. prosince 2007 získala Afrika svůj první komunikační satelit.“
Konec Kaddáfího
Kaddáfí zemřel čestně jako pravý chlap, i když se na něj seběhla lůza žoldnéřských šakalů v městské kanalizaci. Jak příznačné.
„Nikdy neopustím libyjskou zemi, budu bojovat do poslední kapky krve a zemřu tady se svými předky jako mučedník. My, Libyjci, jsme v minulosti bojovali proti odporu proti Spojeným státům a Velké Británii a nyní se nevzdáme,“ prohlásil Muammar Kaddáfí.
Ozbrojení povstalci Kaddáfího izolovali v jeho rodišti, pobřežním městě Syrta. Město se ocitlo pod rozsáhlou palbou milicí z Misuráty, Benghází a dalších měst, jež obklíčily celou oblast. Obranu Syrty řídil Kaddáfího syn Mutassim. Ráno 20. října 2011 nařídil Kadáffího vnitřnímu okruhu zbývajících věrných a několika zbylým nezapojeným civilistům, aby obklíčenou čtvrť opustili v konvoji 50 těžce ozbrojených vozů.
Tento pokus byl ale předem odsouzený k nezdaru. Jedno z aut zasáhla a zničila raketa, kterou podle svědků odpálil bezpilotní dron NATO. Zbytek kolony narazil na misurátskou domobranu. Následoval další letecký úder na konvoj, načež domobrana zaútočila. Její nápor na chvíli udržely Kadáffího jednotky, což umožnilo diktátorovi a několika jeho spolupracovníkům uprchnout do nedaleké zděné vily. Z vily se pokusili utéct přes pole a schovat se ve vodovodním drenážním potrubí pod nedalekou silnicí. Byl to ale marný pokus, bojovníci domobrany je našli. Když se blížili, zkusil po nich jeden z Kaddáfího tělesných strážců hodit ruční granát, ten se však údajně odrazil od betonového okruží a explodoval mezi Kaddáfího lidmi. Výbuch zabil Kaddáfího ministra obrany Abú Bakra Júnuse a střepiny zranily několik dalších osob včetně Kaddáfího.
Videozáznamy z posledních minut Kaddáfího života, které se objevily později, popřely původní oficiální verzi Národní přechodné rady Libye. Bylo jasné, že Muammar Kaddáfí byl brutálně zabitý v důsledku lynčování rebely, kteří ho zajali. Muammar Kaddáfí v posledních minutách svého života naléhal na rebely, aby se vzpamatovali: „Haram aleikum, Haram aleikum, styď se! Neznáš hřích?!“
Syn ministra obrany Abú Bakra Júnise, spojence Muammara Kaddáfího od revoluce 1. září 1969 řekl, že Kaddáfí byl nejprve jednoduše zbitý a ponížený, ale pak mnozí začali křičet: „Nezabíjejte ho rychle, mučme ho!“
Poté jeden z rebelů vytáhl bajonet a začal zezadu bodat do Kaddáfího, zatímco ostatní drželi libyjského vůdce za ruce, zatímco měl prostřelená ramena. Po rozpíchání Kaddáfího konečníku bajonetem ustoupil sadista teenagerům, kteří se Kaddáfímu také začali krutě vysmívat.
Ostatní rebelové mlátili vězně do obličeje, sypali mu písek do ran a dělali naprosto brutální věci, o kterých se nebudu zmiňovat. Mučení trvalo od 9 do 12 hodin a počet katů, kteří se na Kaddáfím vystřídali, přesáhlo stovku lidí.
Když Kaddáfí nakonec zemřel, lúza ho táhla za nohy ulicemi Syrty, jeho rodného města, ve kterém bojoval až do posledních dnů. Několik lidí tvrdí, že Kaddáfího zastřelil jeden z jeho mužů, který ho tak zachránil před dalším mučením. „Jeden ze strážců ho střelil do hrudi,“ uvedl například Omran Juma Sawan, který se podílel na dopadení.
Poté byli zastřeleni všichni Kaddáfího strážci. Tuto verzi tedy nemůže nikdo zdokumentovat. Rebelové zároveň jednali bestiálně s muži a ženami, které našli v Syrtě. Těla zabitých byla vhazovaná do narychlo vykopaných hrobů na okraji města. Podle očitých svědků byli měšťané také mučení a znásilňovaní, než zemřeli. Podrobnosti o Kaddáfího masakru znechutily i ty Libyjce, kteří jeho smrt přivítali.
Mezitím se příbuzní Muammara Kaddáfího rozhodli podat žalobu k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, protože vraždu plukovníka považovali za válečný zločin. „Znali okolnosti smrti.“ Francouzské helikoptéry NATO zahájily palbu na kolonu, ve které cestoval. Tato kolona nepředstavovala pro civilní obyvatelstvo žádnou hrozbu. Šlo o eliminační operaci plánovanou NATO, řekl právník Kaddáfího rodiny Marcel Sekaldi.
Americký prezident Barack Obama mezitím hovořil o situaci v Libyi. V rozhovoru pro NBC skutečně schválil mimosoudní vraždy v Libyi prováděné s podporou NATO. Barack Obama prohlásil:
„Nikdy se nechceš dívat na smrt jako on, rozumějme Kaddáfí, ale myslím si, že toto (video) dává diktátorům celého světa zjevnou zprávu, že lidé chtějí žít svobodně.“
Pamatujete si na to, jak byla Hillary Clintonová šťastná? Tohle jsou hummání Američané. Hovoří o svobodě a lidské důstojnosti, zatímco se chladně dívají na video, ve kterém je někdo vláčený, mučený, bodaný bajonetem a tlučený. Skutečně prvotřídní americká demokracie, co myslíte?
Každému, kdo něco takového schvaluje, bych ze srdce přál stejnou léčebnou kúru. Muammar Kaddáfí zbaběle neutekl, ale vydržel ve své zemi bojovat až do konce. A to potom, co ho západ promyšleně odzbrojil s přísliby, že bude patřit do jejich klubu.
Se západem je chyba vyjednávat. Na západní hrubý pytel musí platit hrubá záplata. Těla Muammara Kaddáfího, jeho syna a Abú Bakra Yunise Jabera byla vystavená v průmyslové chladničce na zeleninu v nákupním centru v Misratě. Za úsvitu 25. října 2011 byli všichni tři tajně pohřbení v libyjské poušti.
Po planetě obletěly záběry roztrhaného těla plukovníka Kaddáfího a všechna média na světě informovala o mučení a krutostech vůči živému a dokonce mrtvému libyjskému vůdci.
Kaddáfího děti
Kaddáfí měl osm dětí, z toho sedm synů. Osud jeho dětí dopadl stejně jako s Kaddáfím, humanisté se přece před ničím nezastaví.
Muhammad Kaddáfí
Jeho nejstarší syn Muhammad Kaddáfí byl s manželkou, která byla v nemilosti, ale vedla Libyjský olympijský výbor a vlastnila všechny telekomunikační společnosti v Libyi. Pravděpodobně žijí v Ománu.
Sajf al-Islám Kaddáfí
Další nejstarší Sajf al-Islám Kaddáfí se narodil v roce 1972, byl malířem, vedl charitativní organizaci, která se podílela na vyjednávání o svobodě pro rukojmí zajaté islámskými bojovníky, zejména na Filipínách.
V roce 2006 Sajf al-Islám po ostré kritice otcova režimu nakrátko opustil Libyi, údajně proto, aby přijal místo v bankovnictví mimo zemi. Brzy poté se do Libye vrátil a zahájil iniciativu šetrnou k životnímu prostředí, v jejímž rámci učil děti, jak mohou pomoci s úklidem některých částí Libye. Stál také v čele řešení případu nakažení palestinského lékaře a bulharských zdravotních sester virem HIV, viz kauza bulharských sester.
Saif al-Islam byl zadržený na jihu Libye při cestě do Nigeru a odsouzený k smrti ve vězení velkou zločineckou skupinou.
Al-Saadi Kaddáfí
Třetí nejstarší syn, Al-Saadi Kaddáfí, byl ženatý s dcerou vojenského velitele. Al Saadí vedl Libyjskou fotbalovou federaci, hrál za tým italské Serie AUC Sampdoria, vydělal miliardy dolarů v petrolejářském průmyslu a produkoval filmy. Al-Saadi byl ve vězení pravidelně mučený jednou z libyjských vlád.
Mutasim-Billah Kaddáfí
Čtvrtý nejstarší syn, Mutasim-Billah Kaddáfí, byl podplukovníkem libyjské armády. Uprchl do Egypta poté, co údajně zosnoval Egypťany podporovaný pokus o převrat proti svému otci. Kaddáfí Mutasimu-Billahovi odpustil a ten se vrátil do Libye, kde zastával funkci poradce pro národní bezpečnost a vedl vlastní jednotku v rámci armády. Mutasim byl mučený spolu se svým otcem Muammarem Kaddáfím.
Hannibal
Pátý nejstarší Hannibal kdysi pracoval pro veřejnou námořní dopravní společnost v Libyi. Nejvíce se proslavil tím, že byl zapletený do řady násilných incidentů po celé Evropě, včetně obvinění, že zbil svou tehdy těhotnou přítelkyni Alin Skaf. (V září 2004 se Hannibal účastnil policejní honičky v Paříži). Hannibal zmizel poté, co byl unesený v Libanonu.
Sajfa al Arab a Chámis
Kaddáfí měl dva mladší syny, Sajfa al Araba a Chámise, který byl libyjským policistou. Sajf al-Arab byl zabitý spolu se svými vnoučaty při americkém náletu. Chámis zemřel ve válce během útoku na Tarhun.
Ajša Kaddáfíová
Jedinou Kaddáfího dcerou je Ajša Kaddáfíová, právnička, která se připojila k týmu obhájců popraveného bývalého iráckého vůdce Saddáma Husajna. V roce 2006 se provdala za bratrance svého otce. Kaddáfího dcera Ajša volala po boji proti útočníkům a zrádcům země.
Kaddáfího adoptovaná dcera Hanna zahynula v roce 1986 při náletu amerického letectva. Na „koncertu za mír“, který se konal 15. dubna 2006 v Tripolisu u příležitosti 20. výročí amerického bombardování, řekl publiku americký zpěvák Lionel Richie:
„Hanna bude dnes večer poctěná díky tomu, že jste k jejímu jménu připojili mír.“
Libye dnes
Po prvním bombardování NATO v roce 2011 se zdálo, že se situace uklidní. Ale Libyjci stáli před totálním chaosem.
V květnu 2014 přišla druhá občanská válka. Ta začala po střetech znepřátelených milic v Benghází, které si vyžádaly na osmdesát mrtvých. Bojovaly spolu jednotky bývalého povstaleckého generála Chalífy Haftara s islamisty. Nová zpráva OSN z roku 2020 otevřeně sdělila rozsah přetrvávajícího chaosu v Libyi a míru utrpení, kterou tento chaos způsobuje. Jacob El Hill, humanitární koordinátor pro Libyi při organizaci Spojených národů prohlásil, že dopad devítileté bratrovražedné války na civilisty je nevyčíslitelný.
Tato strašlivá situace je dlouhodobým výsledkem akcí Ameriky a NATO, a je na čase, aby představitelé, kteří jsou na vině, byli za svou katastrofální politiku pohnaní k zodpovědnosti. Ze zprávy OSN vyplývá, že situace se za poslední roky výrazně zhoršila. Vojenská intervence NATO vedla ke všem nejhorším scénářům.
Jih země se stal útočištěm teroristů a severní pobřeží centrem pašování uprchlíků. Egypt, Alžírsko a Tunisko uzavřely své hranice s Libyí. Tohle všechno se děje uprostřed masového znásilňování, vraždění a mučení, které doplňují obrázek státu rozpadlého až na kost.
Koncem roku 2017 západní reportéři opožděně zjistili, že rysem takzvaně „osvobozené“ Libye, po zavraždění Kaddáfího, se stal obchod s otroky, kterými jsou zajatí černí Afričané. Šokující článek Bena Nortona, analytika píšícího pro web FAIR.org, dokumentuje přetrvávající ochotu mainstreamových médií minimalizovat odpovědnost USA a NATO. Konkrétně jde o to, že západní novináři do značné míry ignorovali spojitost mezi válkou a obnovením obchodování s otroky. Americká a britská média procitla do ponuré reality v Libyi, kde „jsou afričtí uprchlíci prodávaní na venkovních trzích s otroky,“ uvedl Norton. Tento stav podporuje od roku 2011 aliance NATO. Vždyť aliance NATO přece podporovala řadu povstaleckých skupin v Libyi, přičemž mnohé z nich ovládali islamističtí extremisté a převládaly v nich násilné rasistické názory. Libyjští povstalci, které podporovalo NATO, zavedli otroctví po etnické čistce a spáchání brutálních zločinů proti černým Libyjcům. Všechno tohle se děje díky intervenci NATO. Bez debat. Celý podíl viny nese NATO, čemuž se zkorumpovaná západní média vyhýbají klasickou cenzurou tichem. Informují o chaosu v Libyi, ale kdo ho vyvolal a kdo ho podporoval, o tom neceknou ani slovo. Přesto ovšem ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která působila v Obamově vládě a klíčoví poradci jako Susan Riceová a Samantha Powerová stále odmítají uznat své chyby nebo se omluvit trpícímu libyjskému národu. Cílem bombardování NATO bylo od prvopočátku zničit životní úroveň země, její zdravotnickou infrastrukturu, její školy a nemocnice, její systém dodávek vody.
A pak to znovu vybudovat, ovšem za šlechetné pomoci dárců a věřitelů pod záštitou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Výslovně Světová banka byla v roce 2011 požádána, aby prověřila potřeby u oprav a obnovy služeb ve vodárenském, energetickém a dopravním sektoru, přesně té infrastruktury, kterou předtím vymlátilo a rozbombardovalo NATO a aby ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem podpořila rozpočtové přípravy, tedy úsporná opatření a pomohla bankovnímu sektoru dostat se opět na nohy.
Mimochodem, libyjská centrální banka byla jedna z prvních vládních budov, která byla bombardována. Tvorba pracovních míst pro mladé Libyjce byla přidaná jako naléhavá potřeba, které Libye čelí. A samozřejmě diktát volného trhu je nutnou podmínkou pro zavedení západního stylu demokratické diktatury. Šlechetná Světová banka pomůže Libyi znovu vybudovat a poskytnout základní služby občanům. To je panečku tvrdé práskání bičem.
Rozmlátit zemi, zadlužit, tvářit se přitom jako šlechetný zachránce, já vám půjčím, přece vás v tom chaosu nenecháme. Takhle dopadla Libye stejně jako Irák, což najdete v dokumentu Saddám Husajn.
Letadla NATO provedla od 31. března do 5. září 2011 celkem 8140 náletů a dále desítky tisíc útoků na civilní cíle včetně obytných oblastí, vládních budov, vodovodního systému a elektráren. Už v srpnu 2011 třeba Christian Balslev-Olesen z UNICEF varoval, že rozsáhlé bombardování NATO libyjské vodárenské infrastruktury by se mohlo změnit na bezprecedentní zdravotní epidemii.
Celá Libye byla bombardovaná tím nejvyspělejším arzenálem včetně munice obohacené uranem. Libye, která byla považovaná za Švýcarsko afrického kontinentu, byla velmi bohatá. Školství a zdravotnictví měli lidé zdarma, což potvrdila dokonce i WHO a UNESCO. Teď se zmítá v otroctví, etnickém vraždění a v totálním chaosu.
Za nezávislost a sílu, pokud nejste v dosahu mezinárodního bankovního zločineckého syndikátu, se tvrdě platí. Operace NATO mají vynutit neoliberální ekonomickou agendu. Země, které se zdráhají akceptovat „cukrem pokryté kulky ušlechtilé ekonomické medicíny“ Mezinárodního měnového fondu, jsou nakonec cílem humanitárních bombardování NATO.
Dnes se tomu říká raketová diplomacie. Vidíme, že NATO ve skutečnosti neslouží k ochraně členských států, ale jen k tomu, aby z nás vysávala každoročně stále více peněz a hromadila prostředky k potenciálu bombardování takzvaně neposlušných států, které se nechtějí podrobit ekonomickému diktátu mezinárodního bankovního zločineckého syndikátu.
Závěr
Osobně jsem přesvědčený o tom, že západní akce v Libyi měly za cíl zmařit Kaddáfího plány na autentickou postkoloniální Afriku, a to nejen jeho hrozící akce proti povstalcům v Benghází.
Z toho všeho lze také vyvodit, že Amerika, stejně jako NATO, ztrácejí schopnost prosazovat a udržovat mír, ať už sama, nebo se svými nominálními spojenci. Jde tedy o snahu o udržení vlastní hegemonie a nadvlády. Předchozí přechody globální dominance byly poznamenané válkami, revolucemi nebo obojím dohromady. Konečný vznik americké hegemonie nad britskou hegemonií prostřednictvím dvou světových válek byl přechodem mezi dvěma mocnostmi, které byly v podstatě spojenecké a kulturně blízké.
Stručně řečeno, celá kampaň NATO v Libyi, hlavně tedy Ameriky, Velké Británie a Francie byla podporou koalice, ve které se posílilo budoucí postavení spojenců al-Káidy. A západní síly je od počátku tajně podporovaly. To dokresluje i obraz samotného Afghánistánu, ve kterém po 20 letech americké okupace opět získal moc Tálibán s jeho bojovníky al-Káidy.
Už nám to docvakává, ten celkový obraz? Afghánistán, americké předání moci Tálibánu. Totéž v Libyi, kde se dostaly k moci frakce navázané na Al-Káidu. Stejně jako Islámský stát, který byl odnoží těchto islámských skupin. Všechny tyto frakce západ tajně podporuje.
Je to až děsivý obraz, který se odehrává skrytě, ale i tak před našima očima. Je ale potřeba nenechávat se rozptylovat technikáliemi a soustředit se na samotnou podstatu a jádro věci celkového obrazu geopolitické šachovnice.
Skutečnost, že se Američané opakovaně obraceli na islamisty z al-Káidy jako na prostředky svých expanzivních projektů, nepředstavuje důkaz, že by za tímto účelem existovala nějaká dlouhodobá systematická strategie, a už vůbec ne, že by šlo o tajné spojenectví.
Například v Íránu je CIA údajně v kontaktu s drogovou odnoží al-Káidy Džundalláh. Domnívám se spíše, že Amerika trpí zhoubným stavem vojenské moci v ámoku. Moci, která má podobně jako zhoubná rakovina tendenci se občas reprodukovat způsobem, který je kontraproduktivní pro širší cíle. Ti, kdo jsou pověření řízením této obrovské moci, si zvykli používat jakékoli dostupné prostředky, aby udrželi sociodynamiku globální intervence, kterou jsou paradoxně bezmocní zpochybnit nebo zvrátit. Těch několik málo odpůrců, kteří se o to pokusí, je předvídatelně odsunuto na vedlejší kolej nebo dokonce vyhozeno z vrcholů moci, protože nejsou v týmu, a prostě nedrží basu. Tohle všechno může zastavit pouze veřejnost. Aby ale lidé povstali a začali volat Stop!, je třeba nejprve lépe pochopit temná spojenectví, která stojí v pozadí těchto amerických humanitárních intervencí.
Toto povědomí se může zvýšit, až si lidé konečně uvědomí, že pomoc teroristům má i domácí dopady. Dlouhý komplikovaný tanec třeba mezi Alím Mohamedem a jeho dozorci z amerického ministerstva spravedlnosti jasně ukazuje, že manipulace s teroristy pro korupční účely korumpuje jak manipulátory, tak teroristy. Nakonec se jak manipulátoři, tak manipulovaní stávají v podstatě spolupachateli. Přitom obě strany potřebují utajit tajemství o svém spolčení.
Dokud si toho veřejnost nevšimne, bude toto utajování tajné dohody pokračovat. A dokud bude pokračovat, bude nám i nadále odpíraná pravda o tom, jaké tajné dohody stály v pozadí 11. září, Afghánistánu, bývalé Jugoslávie na Balkáně a hlavně Libyi.
A co hůř, pravděpodobně budeme svědky dalších teroristických útoků spolu s dalšími nezákonnými, nákladnými a zbytečnými válkami. Muammaru Kaddáfímu se podařilo změnit Libyi ze zaostalé země na moderní a vyspělý stát se sociálními jistotami, stabilitou a občanským komfortem. Podařilo se mu nabídnout vyspělý stát, vymanit se z pout chudoby a změnit svůj osud z postkoloniálního přívěsku západu se zkorumpovanou vládou. Právě tento status by západu nejvíce vyhovoval, protože takové slabé země se nejlépe korumpují, drancují a plení.
Plukovník Kaddáfí byl příliš bystrý a nezávislý na to, aby přežil v zemi, kterou se Západ rozhodl rozdrtit. Voda, ropa, plyn, nezávislost, prosperita, Zlatý dinár. To je jen malý výčet důvodů, pro které bylo nutné zabít Kaddáfího a zničit Libyi.
Libyjský vůdce doslova zarazil osinu do těla takzvaného nového světového řádu. Vytvořil nezávislý bankovní systém, odvrátil se od dolaru, hodlal přejít na zlatý dinár, realizoval rozsáhlé projekty v oblasti zemědělství a vodních zdrojů, které zajišťovaly africkému kontinentu potravinovou bezpečnost.
Nový světový řád funguje na bázi poslušných poddajných krotkých a lehce odíratelných lidí. Neexistuje myšlenka poskytování vymožeností lidem zdarma. Globalisté dělají všechno proto, aby přepsali historii a vymazali ze západního kolektivního vědomí, z našeho vědomí, myšlenku prosperující a nezávislé Libye nebo jakékoli jiné země.
Všiměme si, a vypočítával jsem to v mém pětidílném cyklu Krvavá historie CIA, že jakmile jakákoliv země jen trochu začala pracovat pro lidi, rozvíjela sociální programy, zemědělství, školství, měla zdravotnictví zdarma, levné potraviny atd., hned tam vlétla CIA s vyprovokováním převratu, a když to nepomohlo, tak jim zemi rozmlátili na padrť a pak jim půjčili na obnovu. Příklad Srbska v roce 1999, Iráku v roce 2003 a Libye v roce 2011 jsou skvělými příklady.
Vidíme pořád stejný vzorec udržovaný nadnárodními korporacemi, bankovními kartely a spřízněnými hedgeovými fondy mezinárodního zločineckého syndikátu. Vymoženosti poskytované lidem zdarma neexistují, všechno bankéřští upíři vysají, vydrancují zplení a zadluží.
To je ten základ, ta optika, kterou musíme pohlížet na západní politiku. Světovou politiku už dávno neurčují národní státy a jejich vedení, a dokonce ani mezinárodní organizace, ale jakási síťová struktura, kterou lze nazvat globální vládnoucí třídou.
Tomuto mezinárodnímu zločineckému syndikátu se z duše příčí jakákoli nezávislost nebo svébytnost nebo svéráznost. Oni prodávají nabarvenou chudobu, naleštěnou bídu, kterou prezentují jako skvělý obraz života. Musí zamezit jakýmkoli pokusům nějakých lokálních domorodců o finanční nezávislost a směrovat finanční toky, vznikající v zemích bohatých na přírodní zdroje, do potřebných koryt, rozumějme do kasy tohoto mezinárodního zločineckého syndikátu.
Můžeme to nazvat jakýmsi uchvácením budoucnosti. Mezinárodní zločinecký syndikát ví, jak si zachovat svůj statut navždy. Aby ostatním neumožnili převzít moc, musí tato globální vládnoucí třída neustále pracovat na jejím udržení. Hlavním je tu vytrvale vnucovat světu takový styl života a komunikace, ve kterém neexistuje pravda, ze kterého je vyloučená morálka, kde triumfují finanční spekulanti a lichváři, podvodníci a hochštapleři, kteří si usurpují určování pravidel hry pro všechny ostatní.
Jde stále o hru ovcí a ovčáků resp. vládců a ovládaných. Současná západní kapitalistická společnost je zcela zaměřená na zvyšování nerovnosti mezi těmito dvěma skupinami. Skupina vládců je v totální menšině, ale mají ve svých rukou koncentrovanou takovou moc, že určují pravidla hry zbylé většině, kterou řadí do kategorie lůza.
Přesně tento cynický scénář byl provedený v rámci operace NATO v Libyi v roce 2011. Nezávislost a soběstačnost zlikvidovaná, a peníze už zase proudí do těch správných kapes, do těch správných koryt, do té správné kasy mezinárodního zločineckého syndikátu.