Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v minulém druhém díle. Pokračoval jsem s bojovníky al-Kájdy na Balkáně, ale tentokrát jsem se přesunul do dalšího dějství, do Kosova, kde muslimští bojovníci v žoldu Američanů bojovali bok po boku Kosovské osvobozenecké armády. Američané ale podporovali mudžahedíny z Afghánistánu například v Ázerbajdžánu v roce 1993. Nakreslil jsem vazby a napojení al-Kájdy a Islámského státu, kteří se po ruské intervenci v Sýrii přesunuli právě do Libye. Kruh se uzavírá, Američané stále podporují tytéž skupiny. Podíval jsem se také na to, jak britské speciální jednotky prováděly operace v Libyi a jaké teroristické žoldácké povstalce britská rozvědka speciálně podporovala. V Benghází se v březnu 2011 vytvořila takzvaná přechodná národní rada složená z teroristů a dětí Facebooku, jak se o nich vyjádřil jejich vůdce.
Potom jsem se podíval na kanály, kudy proudily zbraně do Libye povstalcům, žoldákům a teroristům proti Kaddáfímu. Ty podporovali, vedle Američanů a Britů, také Saúdové, Egypt nebo Katar. Podíval jsem se také na odtajněné dokumenty příručky a manuály pro barevné revoluce, které západní NGO sektor používal pro diskreditaci a ničení image Kaddáfího. Jde to univerzálně jako přes kopírák, řada fám, mýtů a lží, které se šíří západními médii vždy, když potřebují někoho zdiskreditovat. Vtiskl jsem tomu jasný scénář, protože všechno probíhá synchronizovaně, podle těchto příruček a metodologických postupů barevných revolucí. Důležité jsou také agentury, které si západní rozvědky najímají a které pozitivně vykreslují povstalce, zatímco očerňují vládu, kterou chce západ svrhnout. Vypravil jsem se po stopách těchto agentur, které také píárovali pro západ zinscenovaný masakr v srbské Srebrenici.
Uprchlíci z Libye
Tím hlavním, kdo měl už dlouho prsty v pašování lidí, byli berbeři. Muammar Kaddáfí, jako součást dohody, kterou uzavřel s vládou Silvio Berlusconiho souhlasil, že zlikviduje obchod s lidmi. A tak se také skutečně stalo. Kaddáfí se právě se Silvio Berlusconim nejvíce sblížil. Například v lednu 2002 koupil Kaddáfí, prostřednictvím společnosti Libyan Arab Foreign Investment Company, 7,5% podíl v italském fotbalovém klubu Juventus za 21 milionů dolarů. Jeho třetí nejstarší syn al Saadí vedl Libyjskou fotbalovou federaci, hrál třeba za tým italské Serie AUC Sampdoria. Ještě se k tomu dostanu v kapitole Kaddáfího dětí, ale abych neodbíhal.
Kaddáfího admiralita, díky jejich dohodě, zastavila příliv migrantů do Evropy. Jistě si pamatujeme na legendární telefonát Muammara Kaddáfího s Tonym Blairem, ve kterém ho Kaddáfí varoval, že jeho svržením odšpuntuje proud uprchlíků do Evropy. Na jeho varování nedbali a jeho prorocká slova se vyplnila do puntíku. Například v Libyi byl v pátek 2. října 2015, společně se svými osmi komplici, zabit Saláh Maschút, jeden z nejvýznamnějších šéfů libyjských band pašujících uprchlíky. Podle libyjských médií se stal terčem útoku čtyř mužů. Objevily se zprávy, že za útokem stály italské zvláštní jednotky. Itálie to ale popřela. Jihozápadní saharský cíp Libye při hranici s Alžírskem a Nigerem nabízí otevřené dveře pro ilegální migranty ze subsaharské Afriky, kteří míří do Evropy. Dobře organizované pašerácké skupiny ovládly hranice. Většina pašeráků jsou ozbrojení lidé, někteří prodávají drogy, jiní obchodují se zbraněmi, zbožím a převáděním nelegálních migrantů. Do celého kotle přispěly samozřejmě evropské neziskovky. Jejich lodě měly základny na Maltě a na Sicílii a pravidelně jezdily do pobřežních vod Libye, ovšem do samotných přístavů obvykle nedopluly. Zastavily se zhruba 100 námořních mil od pobřeží, v pásmu na rozmezí mezinárodních vod, kde chvíli setrvaly a poté se obrátily a pluly zpátky. To celé se pořád opakovalo. V Itálii je například velmi frekventovaný přístav Augusta na Sicílii, který se nachází mezi městy Catania a Siracusa. Právě zde evropské neziskovky dovážely velkou porci imigrantů většinou z libyjské pláže města Sabráta, s vrstvami fénické, římské a byzantské kultury. Nebo také z přístavů Tripoli , případně Zuwara. Jednalo se, namátkou, o neziskovky Migrant Offshore Aid Station, Medicins Sans Frontieres (tedy Lékaři bez hranic), berlínskou organizaci Jugend Rettet stejně jako Sea-Watch org nebo Sea-Eye, také z Německa. Dále britskou Save the Children, nebo španělskou Proactiva Open Arms.
Šlo samozřejmě o mamutí byznys, jaký si ani nedokážeme představit. Dovoz uprchlíků přes moře z Libye do Evropy je obrovský byznys. Neziskovka na moři oficiálně vykáže přivezené migranty do Itálie jako “trosečníky”, kteří byli ve stavu nouze a volání o pomoc. Námořní pravidla stanovují, že trosečník je odvezen do domovského přístavu záchranářské lodi. Tedy pokud neziskovka nabere migranty na svoji palubu, mají otevřený vstup do Evropy. Frontex dokonce ani nesmí takovou loď na cestě do evropského přístavu zastavit. Neziskovka za zachráněné migranty dostává peníze z neprůhledné sítě fondů a trustů. Od evropských fondů, přes sociální fondy soudržnosti až po čistě privátní fondy. V přístavu v Itálii se dostanou migranti do rukou italských neziskovek. Ty čerpají peníze přímo z Evropské Unie. Neziskovky vybaví migranty oblečením, penězi, telefonem a hlavně instrukcemi a kontakty na partnerské neziskovky v západní Evropě.
Vezměme si situaci, kdy do nějaké země v Evropě přijde uprchlík, který si podá žádost o azyl a vyčkává půl roku, nebo v extrémních případech celý rok, případně dva. S žádostí mu samozřejmě pomůže neziskovka napojená na advokátní kanceláře, které chrlí tyto žádosti o azyl jako na běžícím pásu. To samozřejmě nedělají zadarmo. Jenže za nějakou dobu se stane, že stát odmítne udělit uprchlíkovi ochranný azyl. Zdálo by se, že tím vším ten řetězec končí, uprchlík bude dopraven do země vstupu do Schengenu a ta ho deportuje zpět do jeho země původu. Jenže v Evropské Unii funguje odvolací mechanismus proti tomuto rozhodnutí. Uprchlík chce samozřejmě v Evropě zůstat, a tak hodná neziskovka s ještě hodnější advokátní kanceláří samozřejmě za další státní peníze napíše odvolání proti vyhoštění uprchlíka díky neudělení azylové ochrany. A právě teď začínají ty pravé žně pro neziskovky a advokáty, protože na tomto odvolávacím procesu některé advokátní kanceláře vydělávají více než 100 tisíc eur měsíčně za bezplatnou právní pomoc uprchlíkům. 100 tisíc eur je zhruba 2 miliony 700 tisíc korun měsíčně. Takzvaná pomoc uprchlíkům ve většině případů není nic jiného než byznys, protože na konci této azylové mašinérie se skrývá skutečný koloběh peněz daňových poplatníků. Tyto peníze skončí nakonec v kapsách těch, kteří se zabývají takzvanou pomocí migrantům. Nejde pouze o různé neziskové organizace, které ubytovávají uprchlíky, nabízejí jim postel, jídlo a tak dál, ale v první řadě jde o kategorii právníků. Mnoho advokátů se ve skutečnosti zabývá u místních soudů odvoláními žadatelů o azyl proti rozhodnutí Územní komise, v případě neudělení azylu uprchlíkovi. Tím, kdo ve skutečnosti platí právní náklady uprchlíkům, kteří tvrdí, že jsou chudí, jsou italští, řečtí, francouzští, němečtí, španělští občané, prostřednictvím takzvané bezplatné právní pomoci na státní náklady. V Itálii například hovoříme o šesti stech milionech eur ročně. To je obrovská částka.
Možná jsme před lety zaznamenali skandál v Itálii, který se týkal vedení advokátů, zapsaných v seznamu italské Advokátní komory. Skandál se týkal toho, že uprchlíci, kteří se museli dostavit k odvolání, často končili ve stejných advokátních kancelářích. Některé advokátní kanceláře zastupovaly jen čtyři až pět lidí za měsíc, jiné vyřizovaly dokonce šedesát až sto odvolání. Navíc, tito právníci často využívají stážisty, kterým platí zhruba jen 500 eur. Takže tito právníci vydělávají na odvolacích řízeních – 1 právník až 100 tisíc eur měsíčně. Jeden uprchlík rovná se přibližně 1000 eur. To je hotová mana nebeská, pohodlné zajištění příjmu, nekonečné peníze za uprchlíky. Jenže aby toho nebylo málo, tohle platí pouze pro první stupeň odvolání, kdy každý uprchlík stojí daňové poplatníky něco kolem 1000 eur. Potom ale přichází druhý stupeň v podobě druhého odvolání jako opravný prostředek, což je dalších zhruba 1200 eur. Pokud ani to nevyjde a azyl není uprchlíkovi udělen, přichází třetí stupeň v podobě odvolání k nejvyššímu soudu, za což si advokátní kanceláře inkasují zhruba 3000 eur za každého jednoho uprchlíka.
Ve většině evropských států neexistuje žádný zákon, který ukládá maximální počet odvolání řízených jediným advokátem nebo advokátní kanceláří. A tak jeden právník nebo jedna advokátní kancelář může za odvolání odmítnutí azylu uprchlíka vydělat kolem 5000 eur za všechny tři stupně odvolání, které zpracuje. Když stát odmítne udělit azyl uprchlíkovi, první odvolání stojí zhruba 1000 eur, druhý stupeň takzvaný opravný prostředek 1200 eur, a třetí odvolání k Ústavnímu soudu 3000 eur. Dohromady něco nad 5000 eur. Ale i kdyby se všechna tři odvolání nesetkala u jediného právníka nebo advokátní kanceláře, každé odvolání by zpracovával jiný právník, částka samozřejmě zůstane stejná. Jen za právní pomoc každému jednomu uprchlíkovi se advokátní kanceláře a právníci neskutečně napakují. A to představuje pouze jednu část řetězce, díky kterému každý jeden uprchlík roztočí kolo obrovských balíků peněz, na které se složíme všichni. Právníci, nebo advokátní kanceláře, dostávají peníze od státu buď přímo, nebo formou přerozdělení přes na ně napojené neziskové organizace, se kterými trvale spolupracují. A tyto organizace dostávají obrovské dotace od státu nebo díky dotačním titulům samotné Evropské Unie, čili také od nás všech.
A poslední věc. Vezměme si například, že unijní státy vydaly v roce 2016, podle Frontexu, celkem 305 tisíc rozhodnutí o vyhoštění. Ale jen asi 176 tisíc osob bylo skutečně vráceno do své vlasti nebo odesláno do jiné země. Na zbylých 139 tisíc, což mimochodem odpovídá 42% všech případů, už nedošlo. Takže si vezměme 139 tisíc uprchlíků jen v roce 2016, které se nepodařilo deportovat. Rozebrali si je právníci a advokátní kanceláře a podali odvolání v různých stupních: v prvním, druhém a třetím. Kolik peněz si mohli uloupnout právníci a advokátní kanceláře, které se specializovaly přímo na odvolací řízení a odvolací procesy, když jen v roce 2016 evropské státy odmítly udělit azyl 139 tisícům uprchlíkům, kteří ale ihned najeli na mašinérii odvolacích řízení, protože samozřejmě chtěli v Evropě zůstat? Tedy, čím více migrantů mají neziskovky a advokáti v péči, tím více peněz neziskovka dostává. Je to přímá ekonomická závislost neziskového sektoru na objemech migrantů pašovaných ze Středozemí do Evropské Unie.
Samonosný ekonomický model stejně jako model Covidu, na kterém vydělávaly také všechny zúčastněné strany. Nemocnice, pojišťovny a firmy. Nemocnice chtěly více Covidu, za který dostávaly více peněz. Pojišťovny zase více peněz od vlády. A vláda se potom děsila, kolik Covidu zase rostlo jen proto, že byla nastavená diagnostika a marketing na jednu konkrétní mutaci z tisíce dalších mutací Koronavirů. Tento samonosný ekonomický model, na kterém vydělávali všichni, samozřejmě kromě nás občanů, kteří se o to víc museli "podojit", je přesně model s uprchlíky, nebo zelenou politikou. Je to obrovský podvod století. Podvod tvrdí, že za globální oteplování může především lidstvo, respektive fosilní paliva. Nebo to, že jíme maso, protože dobytek produkuje CO2. Už více než šedesát let Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) ví, že změny, které se odehrávají v planetárních modelech počasí, jsou zcela přirozené a normální. Abych byl přesný, bylo to v roce 1958, kdy poprvé NASA zpozorovala změny v oběžné dráze Země kolem Slunce a změny sklonu zemské osy. Obě pozorování jsou zodpovědná za to, co dnešní klimatologové nazývají oteplováním, nebo v závislosti na jejich agendě změnou klimatu, jelikož někde dochází i k ochlazování.
Jinak řečeno, planetu žádným způsobem nepřehřívají ani neochlazují lidé tím, že jezdí v SUV, tedy sportovních užitkových vozidlech, anebo jedí hovězí maso.
V roce 2000 NASA na své webové stránce Earth Observatory zveřejnila informace o teorii Milankovićových cyklů a prozradila, že planeta se ve skutečnosti mění kvůli vnějším faktorům, které s lidskou činností vůbec nesouvisejí. Tato informace se ale ani po dvaceti letech nedostala k mainstreamu zcela záměrně. Vydělávají na tom všichni včetně semenářských agrokorporací na burzách a tak dál, ale to bych už vážně zabíhal někam úplně jinam. Tedy pamatujme si tři podvody století jako samonosný ekonomický model. Podvod, že za globální oteplování může lidstvo, podvod s uprchlíky a podvod s jednou mutací z tisíců dalších mutací koronavirů. Všechny modely se ekonomicky samopohánějí.
Ropa
Jak jsem už sdělil v úvodu, pod proklamovanou starostí o bezpečnost libyjských civilistů se skrývala hlubší obava, která byla sotva přiznávaná. Obrana současné globální petrodolarové ekonomiky. Zjednodušeně řečeno, odpověď na čtyři písmenka – ropa. Všechno ale začalo už na počátku vlády Muammara Kaddáfího. Brzy po převratu, totiž kromě jiného, znárodnil i všechny ropné rafinérie v zemi. V roce 1973 se Libye rozhodla pozastavit vývoz ropy a všech typů ropných produktů do Ameriky. Tímto Kaddáfí přinutil Bílý dům zahájit celou protilibyjskou kampaň. Američané požadovali vojenskou intervenci, aby si podmanili vládu, která podle nich „ohrožovala světovou ekonomiku“. V roce 1980 už americká vláda obvinila Libyi z podpory globálního terorismu. Situace se zhoršila, když americké úřady dospěly k závěru, že se vedení republiky nejen politicky a ekonomicky, ale i ideologicky přibližovalo Sovětskému Svazu a východní Evropě. V roce 1986 byl plukovník Kaddáfí opět osobně napaden, což bylo provedeno na příkaz administrativy amerického prezidenta Ronalda Reagana.
Šlo o operaci El Dorado Canyon. K úderu bylo plánováno pět cílů, z toho tři v oblasti Tripolisu, kasárna Bab al-Aziziya, výcviková základna Sidi Bilal pro bojové plavce a vojenský sektor letiště v Tripolisu, a dva v oblasti Benghází, al-Jamahariya-Barras kasárna a letiště Benin. V noci na 15. dubna 1986 zahájila americká letadla údery na zamýšlené cíle. Patnáct bombardérů F-11 bombardovalo Kaddáfího sídlo. Při útoku zahynulo čtyřicet pět libyjských vojenských a vládních příslušníků a patnáct civilistů, včetně patnácti měsíční dívky, Kaddáfího adoptivní dcery. Tato agrese se vystupňovala podporou opozičních skupin, což jsem probíral v dotčených kapitolách. Jak upozornila Ellen Brownová, nejprve Irák a poté Libye se rozhodly zpochybnit petrodolarový systém a přestat prodávat veškerou svou ropu za dolary, a to krátce předtím, než byly obě země napadeny.
Také Kenneth Schortgen mladší na stránkách Examiner poznamenal:
"Šest měsíců předtím, než Američané vstoupili do Iráku, aby odstranili Saddáma Husajna, učinila tato ropná země krok k přijímání eur místo dolarů za ropu, a to se stalo hrozbou pro globální dominanci dolaru jako rezervní měny a jeho nadvládu jako petrodolaru."
V těchto rozvětvených operacích je nutné chronologicky seřadit zásadní skutečnosti, abychom se dopátrali jádra a účelu. Kaddáfí adresoval veřejnou hrozbu západním ropným společnostem 2. března 2011, že je z Libye vyžene. Za pár dní, konkrétně 14. března, Kaddáfí oslovil čínské, ruské a indické společnosti, aby právě ony, místo západních ropných gigantů, těžily libyjskou ropu. A co následovalo za tři dny? Rezoluce OSN o bezletové zóně číslo 1973 ze 17. března 2011. Ta gradace byla naprosto jasná. Je příznačné, že Čína, Rusko a Indie, ke kterým se připojil jejich spojenec skupiny BRICS, Brazílie, se při hlasování o rezoluci OSN číslo 1973 zdržely. To se odehrálo 17. března. A co proběhlo za dva dny, tedy 19. března 2011? Libyjští rebelové v Benghází oznámili, že vytvořili novou národní ropnou společnost, která nahradila společnost kontrolovanou vůdcem Muammarem Kaddáfím, jehož aktiva byla Radou bezpečnosti OSN zmražena. Přechodná národní rada vydala prohlášení, ve kterém bylo oznámeno rozhodnutí, učiněné na setkání 19. března 2011, o založení Libyjské ropné společnosti, coby dozorového orgánu u produkce ropy a politiky v zemi, který se dočasně usadil v Benghází a o jmenování dočasného „generálního ředitele“ této společnosti.
Cena ropy se v roce 2011 dostala na 112 dolarů za barel. Tento nárůst ceny hrozil zpomalit nebo dokonce zvrátit slábnoucí americké hospodářství. Dostat se k libyjské ropě bylo pro Američany vedle Iráku terno. Například jen na jihu Libye jsou tři ropné rafinérie. Nejznámější z nich je Šarará, která produkuje 340 000 barelů denně. Je nám jasné, že otázka ropy je úzce spjata s otázkou dolaru, protože status dolaru jako světové rezervní měny závisí do značné míry na rozhodnutí OPECu denominovat dolar jako měnu pro nákupy ropy OPECu. Petrodolarová ekonomika měla svůj původ ve dvou tajných dohodách se Saúdy v 70. letech 20. století o recyklaci petrodolarů zpět do americké ekonomiky.
První z těchto dohod zajišťovala zvláštní a trvalý podíl Saúdské Arábie na zdraví amerického dolaru; druhá dohoda zajišťovala pokračující saúdskou podporu pro stanovení cen veškeré ropy OPECu v dolarech. Tyto dvě dohody zajistily, že americká ekonomika nebyla ochuzena o zvýšení cen ropy OPECu. Od té doby nesly největší břemeno naopak ekonomiky méně rozvinutých zemí, které musely nakupovat dolary za své dodávky ropy. Tyto dohody Američanů se Saúdy jsem rozebíral v mém dvoudílném speciálu 11. září a také Psychologii deep state. V červnu 2024 se ale Saúdská Arábie odpoutala od těchto amerických dohod a přestoupila do skupiny BRICS. Prosperita v některých velkých státech podporovala expanzi. Jednoduše, státy se rozrůstají, mohutní a bytní. Jenže tato expanze v dominantních státech vytvářela rostoucí příjmové rozdíly. V tomto procesu se měnil i samotný dominantní stát a vidíme to i dnes. Veřejné služby států pro zlepšování života lidí, různé sociální záležitosti, opravy silnic, zdravotnictví školství a tak dál, jsou na jedné straně postupně ochuzovány a osekávány, aby se zase na druhou stranu posílily různé armádní vojenské a bezpečnostní dohody, ze kterých má ale prospěch pouze několik málo lidí úzké skupiny. Jednoduše, stále více objemu peněz z veřejných rozpočtů se přesouvá od lidí, od veřejných služeb, směrem do kapes několika zájmových úzkých skupin. Těm já souhrnně říkám mezinárodní zločinecký syndikát. Světová mafie chceme-li. Nadnárodní korporace banky a spřízněné hedgeové fondy.
Po roce 1989 se dvakrát předpokládalo výrazné snížení vojenských výdajů Ameriky a Západu. Poprvé po pádu Berlínské zdi a poté v důsledku finanční krize v roce 2008. V obou případech ale vojenské výdaje brzy vzrostly, a mezi faktory, které k nárůstu přispěly, patřily americké intervence v nových oblastech. Na Balkáně v 90. letech, potom v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a nakonec v Libyi. Stále více peněz proudí do posilování armád a vojenských intervencí. A aby na ně byly peníze, musí se někde brát. A kde? Přece od lidí. Ale když půjdeme do historie, tak například zahraniční záležitosti britského impéria v Asii, tak po mnoho let z velké části řídila britská Východoindická obchodní společnost. Jedna úzká Rothschildova skupina řídila obrovský zahraniční aparát jednoho státu. Podobně americká společnost Aramco, zastupující konsorcium největších ropných společností Esso, Mobil, Socal a Texaco, prováděla v Arábii vlastní zahraniční politiku. Přitom měla soukromé vazby na CIA a FBI. Také správu veřejného státu obstarávala soukromá korporace, která odčerpávala velké prostředky a ovlivňovala veřejnou politiku ve svůj prospěch. Na podobných příkladech vidíme, že v závěrečných fázích hegemonické moci, když se expanzivní hospodářské ekonomiky zmítají v předsmrtných křečích a nedokážou si své dominantní postavení udržet, můžeme pozorovat stále více otevřených zahraničních intervencí pro úzké zájmy. Přitom se upouští od dřívějšího úsilí o vytvoření stabilních mezinárodních institucí. Vezměme si roli konspiračního Jamesonova vpádu do Jihoafrické búrské republiky koncem roku 1895. Vpádu vymyšleného k prosazení ekonomických zájmů Cecila Rhodese, který pomohl vyvolat druhou búrskou válku Velké Británie. Nebo si vzpomeňme na anglo-francouzské spiknutí s Izraelem v roce 1956 v absurdní marné snaze udržet si kontrolu nad Suezským průplavem.
Pak si uvědomme, že lobbistické úsilí největších ropných společností bylo faktorem americké války ve Vietnamu už od roku 1961, Afghánistánu od roku 2001 a Iráku od roku 2003. Ačkoli role ropných společností v americkém angažmá v Libyi zůstala nejasná, bylo prakticky jisté, že na schůzkách Cheneyho pracovní skupiny pro energetiku se diskutovalo nejen o iráckých, ale i o libyjských nedostatečně prozkoumaných zásobách ropy, které se odhadovaly na přibližně 41 miliard barelů, což je asi třetina iráckých zásob.
Poté někteří ve Washingtonu očekávali, že po rychlém vítězství v Iráku budou následovat podobné americké útoky na Libyi a Írán. Generál Wesley Clark v roce 2007 řekl Amy Goodmanové v pořadu Democracy Now, že brzy po 11. září ho jeden generál v Pentagonu informoval, že americká armáda zaútočí na několik zemí. Seznam zahrnoval Irák, Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a Írán. V květnu 2003 John Gibson, šéf skupiny energetických služeb Halliburton, v rozhovoru pro International Oil Daily prohlásil:
"Doufáme, že Irák bude první domino a že Libye a Írán budou následovat. Nemáme rádi, když nás někdo drží mimo trhy, protože to dává našim konkurentům nespravedlivou výhodu."
Nicméně v únoru roku 2017 došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument byl všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy. Ještě nedávná úroveň těžby libyjské ropy činila 600 tisíc barelů denně, přičemž v roce 2011, před svržením režimu Muammara Kaddáfího, to bylo 1,6 miliónu. Do těžebního práva na libyjskou ropu se postupně napojily všechny velké ropné společnosti z kontinentální Evropy, Velké Británie i Ameriky a vstup Ruska nesly velmi nelibě. Rusové navázali na éru Muammara Kaddáfího a Sovětského svazu, kdy se ostatně Libye označovala jako Velká libyjská arabská socialistická džamáhírije.
Libyjská centrální banka
Podle ruského článku s názvem "Bombardování Lybie – trest pro Kaddáfího za jeho pokus odmítnout americký dolar" učinil Kaddáfí podobně odvážný krok: inicioval hnutí za odmítnutí dolaru a eura a vyzval arabské a africké země, aby místo toho používaly novou měnu – zlatý dinár. Kaddáfí navrhoval vytvořit jednotný africký kontinent, jehož 200 milionů obyvatel by používalo tuto jednotnou měnu. Iniciativu negativně hodnotila Amerika a Evropská unie. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy označil Libyi za hrozbu pro finanční bezpečnost lidstva. Jasnější záměr byl odhalen také v e-mailech Hillary Clintonové, tehdejší ministryně zahraničí Baracka Obamy. Jeden její e-mail odhalil, že motivem NATO ke svržení Kaddáfího byla především snaha nepřipustit společnou africkou měnu opírající se o zlatý standard a dále pak snaha ovládnout libyjské zásoby ropy. Předmětný email byl zaslán ministryni zahraničí Hillary Clintonové jejím neoficiálním poradcem Sydney Blumenthalem s titulkem "Francouzský klient a Kaddáfího zlato". Email označil za iniciátora útoku na Libyi francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho, který tím sledoval pět specifických cílů. Získání libyjské ropy, zajištění francouzského vlivu v regionu, posílení Sarkozyho reputace doma, prosazování francouzské vojenské moci a zabránění Kaddáfího vlivu v takzvané frankofonní Africe. Nejvíce překvapila zdlouhavá pasáž popisující obrovskou hrozbu, kterou tvořily Kaddáfího zlaté a stříbrné rezervy odhadované na 143 tun zlata a stejnou částku ve „stříbře“ pro francouzský frank v Africe.
Kaddáfí ale ve svém úsilí o vytvoření jednotné Afriky pokračoval. Na tomto místě se chci věnovat velké záhadě libyjské centrální banky. V článku zveřejněném na serveru Market Oracle Eric Encina poznamenal:"libyjská centrální banka byla stoprocentně vlastněna státem“. V době Kaddáfího, libyjská vláda vytvářela své vlastní peníze, libyjský dinár, prostřednictvím zařízení své vlastní centrální banky. Málokdo může namítnout, že Libye nebyla suverénním státem s vlastními velkými zdroji, který byl schopný udržet si svůj vlastní hospodářský osud. Jedním z hlavních problémů pro globalistické bankovní kartely bylo, že aby mohly s Libyí obchodovat, musely postupovat přes libyjskou centrální banku a její národní měnu, tedy přes místo, kde měly naprosto nulovou nadvládu nebo mocenskou schopnost. Proto se likvidace libyjské centrální banky možná neobjevovala v projevech Baracka Obamy, Davida Camerona a Nicolase Sarkozyho, ale zcela jistě byla na prvním místě v programu globalistů, kteří chtěli Libyi pohltit do svého hájemství poddajných zemí.
Libye měla nejen ropu. Podle Mezinárodního měnového fondu měla její centrální banka ve svých trezorech téměř 144 tun zlata. Kdo by s takovou majetkovou základnou potřeboval Banku pro mezinárodní platby, Mezinárodní měnový fond a jejich pravidla? Kaddáfího návrh na zavedení zlatého dináru pro Afriku oživil myšlenku islámského zlatého dináru, se kterou v roce 2003 přišel malajský premiér Mahathir Mohamad a také některá islámská hnutí. Tato myšlenka, která byla v rozporu s pravidly Mezinárodního měnového fondu a měla je obejít, měla problémy s rozjezdem. Ovšem mezi země, které si dělaly stále větší zásoby zlata, namísto dolarů, patřila nejen Libye a Írán, ale také Čína, Rusko a Indie.
Zde spatřujeme, jak slabé a nicotné jsou všechny vlády pěšáckých gaunerů, které se tváří, že drží v rukou moc a vliv, ale ve skutečnosti neovlivňují vůbec nic. Všechny vlády jsou totiž zadlužené u mezinárodních bankovních kartelů a musejí tedy šlapat jako hodinky a poslouchat na slovo. Jsou to pouhé nuly, lokálně pověření místodržící, kteří jen předstírají, že ovládají stát, ale nemají v rukou vůbec nic. Je pouze třeba najít dostatečně bezskrupulózní hochštaplery a asociální psychopaty, kteří dané úkoly marketingově zmenežují s úsměvem a autentickou věrohodností před veřejností, že jsou to právě oni, kteří dané věci prosazují. Pokud tuto hereckou roli nezvládnou, vymění se za jiné klauny z politické manéže. Samy volby jsou pak jen tlačenicí nejpráskanějších střelců, kteří se pouze předhánějí který z nich lépe vyplní všechno, co Bruselu a Washingtonu na očích uvidí. Samozřejmě s patřičným uměním veřejné podpory alespoň části trumberů, kteří budou vždycky fandit vládám za každého režimu. Voliči žmoulající lístek u volební urny představují zoufalou stafáž, která plní jen roli publika, v lepším případě kulisáků.
Ve skutečnosti představují volby pouhou iluzi výběru, protože koaliční a opoziční uspořádání bývá většinou poměrně těsné. 49 ku 51, 48 ku 52 a podobně. Konstantní napětí, kdo kam přeběhne, jaký dres si oblékne, nebo kdo získá na vrch, pak převáží nad systematičtější vládou. Politici se soustředí více na stranické šarvátky mezi sebou, zatímco volební lístky končí na skládce tříděného odpadu jménem demokracie. Kvůli těmto těsným výsledkům vlády ve skutečnosti nemohou věci tvrdě měnit v zájmu svého elektorátu, a tak všechny vlády sklouzávají ke společnému centrismu, tedy středu. A to je právě tím účelem. Vymezení mantinelů na střed, aby ve skutečnosti k žádným větším změnám nedocházelo. Systém byl takto citlivě formovaný a vybalancovaný, díky hře a parodii na demokracii. Lidé se handrkují o pěšácké klauny z barevně naaranžované politické manéže, a nesoustředí se na skutečné nadnárodní globální vládce. Toto uspořádání rád přirovnávám k jízdě automobilem na dálnici. Vlády, jako řidiči, mohou maximálně rozhodovat o tom, jakou rozhlasovou stanici si na autorádiu naladí. Zda klasiku rock, country nebo pop. Jejich rozhodnutí je maximálně limitované na to, jaká muzika bude znít z reproduktorů v autě a co bude vyřvávat z amplionu a tlampače ven k ostatním lidem. Ale jak rychle pojedeme, zda můžeme zpomalit, zrychlit, anebo zastavit u benzínky na kávu, odpočinout si, natankovat, nebo si dokonce vybrat jinou dálnici nebo silnici, to už možné není. Můžeme jedině rozhodovat o autorádiu. A když se budeme příliš vzpírat, tak nás na první odbočce zastaví globální policie a posádku vozidla jednoduše vymění. Z odpočívadel na nás pak zuřivě mávají a pokřikují jiní stopaři, kteří by se rádi vecpali na naše místo řidiče. To jsou volby. A co se stane, když nebudeme chtít zastavit? V zatáčce zpomalíme, kdosi naskočí do našeho auta a poveze se s námi. Bude sedět na zadním sedadle, v opozici, a kibicovat nás, jak řídíme špatně. A když si nedáme pozor, nebudeme si krýt záda a zírat neustále do zpětného zrcátka, vrazí nám kudlu do zad nebo podřízne krk a sám si vleze na místo řidiče.
Tak to proběhlo třeba právě v Libyi. Aby ho lidé akceptovali, přeladí autorádio a amplion. Přesně takto fungují vlády. Rozhodují jedině o tom, co mohou naladit v autorádiu a vyřvávat do amplionů a tlampačů. Jsou totiž až po střechu zadlužené u mezinárodních bankovních kartelů, kterým musejí platit dluhy a hlavně úroky. K samotným dluhům se ani nemusejí dostat, stačí jen úroky! Jsou uvázané na nekonečný řetěz státních dluhů a úroků, které nikdy nesplatí. A jak známo, kdo splácí, musí poslouchat. Jediné, na co mají lokální gauneři vliv, je potírání tvrdých lokálních kritiků. Ano, ty mohou zadupat do země, aby si zchladili žáhu a dokázali si, že přece jen nějaký vliv mají. A také to tak s chutí dělají. Mezinárodně jsou ale ubohé a zoufalé nuly.
Libye byla soběstačným a nezávislým státem, jak ekonomicky, hospodářsky tak i s obrovskou zásobou vlastních přírodních zdrojů a bohatství. A přesto ji mezinárodní zločinecký syndikát, v čele s Amerikou a zeměmi NATO, rozbombardoval na padrť. Libye si dělala zásoby zlata, chtěla se odpoutat od dolaru obchodovaného za ropu, a chtěla zavést svou vlastní měnu. Mezinárodní měnový fond a Světová banka by nad centrální bankou Libye tedy neměly vůbec žádnou kontrolu. Opět tu vidíme, jak všechny centrální banky všech států jsou pod kontrolou mezinárodního zločineckého syndikátu, tedy Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Pokud chce stát převzít kontrolu nad vlastní centrální bankou, uvalí na něj zničující sankce, a pokud se i tak nepodvolí, pak ho zlikvidují vojensky. Není dovoleno! Centrální banky jsou základním zlem a páteří systému ovládání mezinárodním zločineckým syndikátem. Libye na to tvrdě doplatila.
Vezměme si případ Indie a Íránu v roce 2011. Podle indických novin v únoru 2011 začala Indie provádět platby v eurech prostřednictvím íránské banky se sídlem v Německu. To ale muselo být brzy zastaveno, když se Německo dostalo pod tlak Ameriky, aby tuto praxi ukončilo. Vláda také zkoumala možnost, aby si indické ropné firmy otevřely účty v dubajské Noor Islamic Bank pro přímé převody peněz do Íránu. Prostě není dovoleno!
Proto mezinárodní zločinecký syndikát vzal situaci v Lybii tvrdě do svých rukou. Byla odsouhlasena rezoluce OSN o bezletové zóně číslo 1973, ze 17. března 2011. Přechodná národní rada v Libyi, za pouhé dva dny, 19. března 2011, uvedla, že ustanovila Centrální banku Benghází, coby monetární autoritu kompetentní u monetární politiky v Libyi a jmenovala guvernéra Centrální banky Libye, s dočasným sídlem v Benghází. A co se stalo pak? V Libyi se zabavilo 30 miliard dolarů ve zlatě a zřízená soukromá centrální banka, která nyní kontroluje lybijskou národní peněžní zásobu a příjmy z ropy. To ale nebylo všechno. Podle různých zdrojů, Kaddáfí investoval do cenných papírů v západní Evropě a Americe zhruba 180 miliard dolarů. OSN se 22. února 2011 rozhodla všechna tato libyjská aktiva zmrazit a zabavit, včetně nemovitostí. Ještě jednou, protože to je velmi důležité. Zmrazená finanční aktiva Libye v zahraničí se odhadovala na 180 miliard dolarů, kdy země NATO držely více než 100 miliard. Jinými slovy, vedle vyrabování zlata z libyjské centrální banky za 30 miliard dolarů, došlo k loupeži na zmražených aktivách Libye za 100 miliard dolarů. Dokonce se ukázalo, po osmi letech, že peníze z účtů v Belgii, Lucembursku, Británii, Německu a dalších zemích, které byly za všechny tyto roky navýšeny ve formě úroků a dividend ze zmrazených libyjských aktiv, záhadně zmizely. Takže kromě držených zmražených aktiv ještě mezinárodní bankovní zločinecký syndikát loupí na úrocích a dividendách. A už v srpnu 2011 Američané odřízli kus tohoto koláče prý na demokratické potřeby prozatímní vlády, rozumějme vlády žoldnéřů, teroristů a bojovníků odnoží al-Kájdy, kterou sami podporují už desítky let, jak jsem o tom hovořil v předchozích kapitolách. Samotný západ do toho nevrazil ani korunu, jen vyraboval zlato, plyn, ropu a peníze z Libye, 95% si nechal a zbytek šoupl žoldákům, povstalcům a teroristům z odnoží al-Kájdy. To je celé. Hotovo, dvacet. Kruh se uzavřel a ozubená kola docvakla do sebe. A to nepočítáme obří zásoby plynu a ropy, na čemž se dodnes pakují opět západní korporace. Vidíme, jak výhodné bylo zabít Kaddáfího? Libyjci ztratili svůj vysoký životní standard, který měli za Kaddáfího, aby je západní kapitalismus přetvořil na levnou námezdní pracovní sílu, která bude makat za sto dolarů. Bankéřští upíři – vysát a zadlužit. Přesně jako jsem to popisoval v mém stejnojmenném pořadu. Mezinárodní loupežníci, gangsteři a zločinecký syndikát vyplenili a vydrancovali Libyi stejně jako Irák. Hovořil jsem o tom podrobně ve dvoudílném pořadu Bankéřští upíři a také trojdílném pořadu Saddám Husajn. Přesně tatáž loupež světovým zločineckým syndikátem se odehrála i v Libyi. Povstalci v Benghází založili konkurenční centrální banku v naději, že budou vyvážet libyjskou ropu z východních ropných polí přes přístavy, které měli pod kontrolou. Zároveň podepsali smlouvu s Katarem o vývozu této ropy s tím, že platby do nové banky budou kryté překlenovacími půjčkami ze zemí mimo Libyi.
Francouzská karta
Zdá se, že právě Francie hrála velký podíl v ukončení těchto Kaddáfího afrických iniciativ. To samozřejmě pramení z historie a francouzských zájmů v severní Africe, takzvaném Maghrebu. Jak se vztahy Libye se západem zlepšovaly, v březnu 2006 dokonce Francie uzavřela s Libyí dohodu o rozvoji významného programu jaderné energetiky. V červenci 2007 navštívil Libyi francouzský prezident Nicolas Sarkozy a podepsal s Kaddáfím řadu dvoustranných a mnohostranných dohod Evropské Unie. Ovšem situace se změnila. Nikolas Sarkozy a jeho bývalý náčelník štábu Claude Guéant byli vyšetřováni, protože tajně přijali nejméně 50 milionů eur od Muammara Kaddáfího na volební kampaň v roce 2007. Tak velká částka porušila maximální hranici pro politické dary, která je ve Francii přípustná, nehledě na zákaz financování kandidátů ze zahraničí. Kaddáfí udělal fatální chybu, když vyprávěl svému nejstaršímu synovi Sajfu al-Islámovi a vyšším úředníkům o této tajné platbě Sarkozymu. Když se Saif prořekl a informace pronikla na veřejnost, Nicolas Sarkozy rychle nařídil útok na Libyi. Mrtví muži nemluví. To byl největší důvod, proč se Nicolas Sarkozy ostře obrátil proti Kaddáfího režimu a připojil se k Američanům a Britům, ačkoli tohle spojenectví bylo naprosto proti zájmům Francie, protože Francie se zajímala o vysoce kvalitní ropu z Libye a využívala Libyi jako předmostí pro rozšíření vlivu Paříže v severní Africe. Muammar Kaddáfí řekl v rozhovoru pro kanál France 24 16. března 2011:
"Sarkozy je mentálně retardovaný. Jen díky mně se stal prezidentem. Poskytli jsme mu prostředky, které mu pomohly vyhrát."
Není divu, že po něm Sarkozy tak vystartoval. Podobný podraz Francie se ale nestal poprvé. Bývalý francouzský prezident François Mitterrand nařídil šéfovi zpravodajských služeb hraběti Alexandru de Marenchesi, aby zničil Kaddáfího osobní letadlo za pomoci bomby. Marenches mu osobně sdělil, že bomba byla potají umístěna na palubě letadla, a pak odstraněna, když se vztahy s Tripolisem zlepšily. Jak jsem už řekl, iniciativa k leteckým útokům na Muammara Kaddáfího vzešla zpočátku od Francie s brzkou podporou Velké Británie. Pokud by se Kaddáfímu podařilo vytvořit Africkou unii podporovanou libyjskou měnou a zlatými rezervami, Francie, která byla stále dominantní ekonomickou mocností ve většině svých bývalých středoafrických kolonií, by logicky byla hlavním poraženým. Zpráva Dennise Kuciniche v Americe skutečně potvrdila tvrzení Franca Bechise v Itálii, které převzal server Voltaire.net ve Francii, že plány na vyvolání povstání v Benghází iniciovaly francouzské zpravodajské služby v listopadu 2010. Tehdejší americký prezident Barack Obama rychle přistoupil k podpoře francouzských plánů na zmaření Kaddáfího africké iniciativy jednostranným vyhlášením stavu nouze v zemi, s cílem zmrazit veškeré finanční prostředky libyjské banky ve výši 30 miliard dolarů, ke kterým měla Amerika přístup. V americkém tisku se o tom zavádějícím způsobem informovalo jako o zmrazení prostředků plukovníka Kaddáfího, jeho dětí a rodiny a vysokých členů libyjské vlády.
Ve skutečnosti se ale druhá část Obamova dekretu výslovně zaměřovala na veškerý majetek a zájmy libyjské vlády, jejích agentur, orgánů a kontrolovaných subjektů a libyjské centrální banky. Američané sice v posledních letech aktivně používali finanční zbraně, ale zabavení 30 miliard dolarů, což byla mimochodem největší částka, která kdy byla zmrazená na základě amerického sankčního příkazu, mělo jeden precedens. A to nezákonné zabavení íránských aktiv v roce 1979 jménem ohrožené Chase Manhattan Bank. Důsledky zmrazení 30 miliard dolarů pro Afriku, stejně jako pro Libyi, vylíčil jeden africký pozorovatel:
"30 miliard dolarů zmrazených Obamou patřily libyjské centrální bance a byly určeny jako libyjský příspěvek ke třem klíčovým projektům, které měly dotvořit africkou federaci. Africká investiční banka v libyjské Syrtě, založení Afrického měnového fondu se sídlem v Yaoundé v roce 2011 s kapitálovým fondem ve výši 42 miliard dolarů a Africká centrální banka se sídlem v Abuji v Nigérii, která až začne tisknout africké peníze, zazvoní umíráček africkému franku, jehož prostřednictvím si Paříž posledních padesát let udržovala nad některými africkými zeměmi moc. Je snadné pochopit francouzský hněv vůči Kaddáfímu."
Tentýž pozorovatel uvedl důvody, proč se domníval, že Kaddáfího plány pro Afriku byly vlídnější než plány Západu:
"Začalo to v roce 1992, kdy čtyřicet pět afrických zemí založilo RASCOM (Regionální africkou organizaci pro satelitní komunikaci), aby Afrika měla vlastní satelit a snížila náklady na komunikaci na kontinentu. Bylo to v době, kdy telefonní hovory z Afriky a do Afriky byly nejdražší na světě kvůli poplatkům ve výši 500 milionů dolarů, které Evropa ročně inkasovala za využívání svých satelitů, jako Intelsat, pro telefonní hovory, a to i v rámci jedné země. Africký satelit stál pouze jednorázovou platbu ve výši 400 milionů dolarů a kontinent už nemusel platit 500 milionů dolarů ročního pronájmu. Který bankéř by takový projekt nefinancoval? Problém ale zůstával. Jak mohou otroci, kteří se snaží osvobodit od vykořisťování svého pána, požádat pána o pomoc, aby této svobody dosáhli? Není divu, že Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Amerika a Evropa čtrnáct let jen mlhavě slibovaly. Kaddáfí ukončil tyto marné prosby západních "dobrodinců" s jejich přemrštěnými úroky. Libyjský vůdce položil na stůl 300 milionů dolarů, Africká rozvojová banka přidala dalších 50 milionů dolarů a Západoafrická rozvojová banka dalších 27 milionů dolarů. A tak 26. prosince 2007 získala Afrika svůj první komunikační satelit."
Konec Kaddáfího
Kaddáfí zemřel čestně, jako pravý muž, i když se na něj seběhla lůza žoldnéřských šakalů v městské kanalizaci. Jak příznačné.
"Nikdy neopustím libyjskou zemi, budu bojovat do poslední kapky krve a zemřu tady se svými předky jako mučedník. My, Libyjci, jsme v minulosti bojovali proti odporu, proti Americe a Velké Británii a nyní se nevzdáme," prohlásil Muammar Kaddáfí.
Ozbrojení povstalci Kaddáfího izolovali v jeho rodišti, pobřežním městě Syrta. Město se ocitlo pod rozsáhlou palbou milicí z Misuráty, Benghází a dalších měst, jež obklíčily celou oblast. Obranu Sirty řídil Kaddáfího syn, Mutassim. Ráno, 20. října 2011, nařídil Kaddáfího vnitřnímu okruhu zbývajících věrných a několika zbylým nezapojeným civilistům, aby obklíčenou čtvrť opustili v konvoji padesáti těžce ozbrojených vozů.
Tento pokus byl ale předem odsouzen k nezdaru. Jedno z aut zasáhla a zničila raketa, kterou podle svědků odpálil bezpilotní dron NATO. Zbytek kolony narazil na misurátskou domobranu. Následoval další letecký úder na konvoj, načež domobrana zaútočila. Její nápor na chvíli udržely Kaddáfího jednotky, což umožnilo jemu a několika jeho spolupracovníkům uprchnout do nedaleké zděné vily. Z vily se pokusili utéct přes pole a schovat se ve vodovodním drenážním potrubí pod nedalekou silnicí. Byl to ale marný pokus, bojovníci domobrany je našli. Když se blížili, zkusil po nich jeden z Kaddáfího tělesných strážců hodit ruční granát, ten se však údajně odrazil od betonového okruží a explodoval mezi Kaddáfího lidmi. Výbuch zabil Kaddáfího ministra obrany, Abú Bakra Júnuse, a střepiny zranily několik dalších osob, včetně Kaddáfího. Videozáznamy z posledních minut Kaddáfího života, které se objevily později, popřely původní oficiální verzi Národní přechodné rady Libye. Bylo jasné, že Muammar Kaddáfí byl brutálně zabit v důsledku lynčování rebely, kteří ho zajali. Muammar Kaddáfí v posledních minutách svého života naléhal na rebely, aby se vzpamatovali:
"Haram aleikum, Haram aleikum" Styď se! Neznáš hřích?!"
Syn ministra obrany Abú Bakra Júnuse, spojence Muammara Kaddáfího od revoluce 1. září 1969, řekl, že Kaddáfí byl nejprve jednoduše zbit a ponížen, ale pak mnozí začali křičet:
"Nezabíjejte ho rychle, mučme ho!"
Pak jeden z rebelů vytáhl bajonet a začal zezadu bodat do Kaddáfího, zatímco ostatní drželi libyjského vůdce rukama střelenýma do ramen. Po rozpíchání Kaddáfího konečníku bajonetem ustoupil sadista teenagerům, kteří se Kaddáfímu také začali krutě vysmívat. Ostatní rebelové mlátili vězně do obličeje, sypali mu písek do ran a dělali naprosto brutální věci, o kterých se nebudu zmiňovat. Mučení trvalo od 9 do 12 hodin a počet katů, kteří se na Kaddáfím vystřídali, přesáhl stovku lidí. Když Kaddáfí nakonec zemřel, lúza ho táhla za nohy ulicemi Sirty, jeho rodného města, ve kterém bojoval až do posledních dnů. Několik lidí tvrdilo, že Kaddáfího zastřelil jeden z jeho mužů, který ho tak zachránil před dalším mučením.
"Jeden ze strážců ho střelil do hrudi," uvedl například Omrán Juma SŠawán, který se podílel na dopadení. Pak byli zastřelení všichni Kaddáfího strážci. Tuto verzi ale nemůže nikdo zdokumentovat. Rebelové zároveň jednali bestiálně s muži a ženami, které našli v Sirtě. Těla zabitých byla vhazována do narychlo vykopaných hrobů na okraji města. Podle očitých svědků byli měšťané také mučeni a znásilňováni, než zemřeli. Podrobnosti o Kaddáfího masakru znechutily i ty Libyjce, kteří jeho smrt přivítali. Mezitím se příbuzní Muammara Kaddáfího rozhodli podat žalobu k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, protože vraždu plukovníka považovali za válečný zločin. Znali okolnosti smrti. Podle jejich verze, francouzské helikoptéry NATO zahájily palbu na kolonu, ve které cestoval. Tato kolona nepředstavovala pro civilní obyvatelstvo žádnou hrozbu.
"Šlo o eliminační operaci plánovanou NATO," řekl právník Kaddáfího rodiny, Marcel Sekaldi.
Americký prezident Barack Obama mezitím hovořil o situaci v Libyi. V rozhovoru pro NBC skutečně schválil mimosoudní vraždy v Libyi, prováděné s podporou NATO. Barack Obama prohlásil:
"Nikdy se nechcete dívat na smrt jako on (rozumějme Kaddáfí), ale myslím si, že toto video dává diktátorům celého světa zjevnou zprávu, že lidé chtějí žít svobodně."
Jistě si také pamatujeme na to, jak byla Hillary Clintonová šťastná. Toto jsou humánní Američané. Hovoří o svobodě a lidské důstojnosti, zatímco se chladně dívají na video, na kterém je někdo vláčený, mučený, bodaný bajonetem a tlučený. Globální elity a vlády, které nevylezou zpoza ostnatého drátu, neprůstřelných limuzín a třímetrových zdí kolem svých špičkově chráněných rezidencí. Všechny tyto krysy vrcholových politiků mají jistě připravené únikové varianty tajných zahraničních kont a luxusních vil.
Muammar Kaddáfí, na rozdíl od nich, zbaběle neutekl, ale vydržel ve své zemi bojovat až do konce. A to potom, co ho západ promyšleně odzbrojil s přísliby, že bude patřit do jejich klubu. Se západem je chyba vyjednávat. Na západní hrubý pytel musí platit hrubá záplata. Těla Muammara Kaddáfího, jeho syna a Abú Bakra Júnuse Jabera, byla vystavena v průmyslové chladničce na zeleninu v nákupním centru v Misurátě. Za úsvitu, 25. října 2011, byli všichni tři tajně pohřbeni v libyjské poušti. Po planetě obletěly záběry roztrhaného těla plukovníka Kaddáfího a všechna média na světě informovala o mučení a krutostech vůči živému a dokonce mrtvému libyjskému vůdci.
Kaddáfího děti
Kaddáfí měl osm dětí, z toho sedm synů. Osud jeho dětí dopadl stejně jako s Kaddáfím, humanisté se přece před ničím nezastaví.
Jeho nejstarší syn, Muhammad Kaddáfí, žil s manželkou, která byla v nemilosti. Sám Muhammad vedl Libyjský olympijský výbor a vlastnil všechny telekomunikační společnosti v Libyi. Pravděpodobně se usadili v Ománu.
Další nejstarší, Sajf al-Islám Kaddáfí, se narodil v roce 1972, byl malířem, vedl charitativní organizaci, která se podílela na vyjednávání o svobodě pro rukojmí zajaté islámskými bojovníky, zejména na Filipínách. V roce 2006, Sajf al-Islám, po ostré kritice otcova režimu, nakrátko opustil Libyi, údajně proto, aby přijal místo v bankovnictví mimo zemi. Brzy poté se do Libye vrátil a zahájil iniciativu šetrnou k životnímu prostředí, v jejímž rámci učil děti, jak mohou pomoci s úklidem některých částí Libye. Stál také v čele řešení případu nakažení palestinského lékaře a bulharských zdravotních sester virem HIV, viz kauza bulharských sester. Sajf al-Islám byl zadržen na jihu Libye při cestě do Nigeru a odsouzen k smrti ve vězení velkou zločineckou skupinou.
Třetí nejstarší syn, al-Saadí Kaddáfí, byl ženatý s dcerou vojenského velitele. Al Saadí vedl Libyjskou fotbalovou federaci, hrál za tým italské Serie AUC Sampdoria, vydělal miliardy dolarů v ropném průmyslu a produkoval filmy. Al-Saadí byl ve vězení pravidelně mučen jednou z libyjských vlád.
Čtvrtý nejstarší syn, Mutassim-Billah Kaddáfí, byl podplukovníkem libyjské armády. Uprchl do Egypta, když údajně zosnoval Egypťany podporovaný pokus o převrat proti svému otci. Kaddáfí Mutassinu-Billahovi odpustil a ten se vrátil do Libye, kde zastával funkci poradce pro národní bezpečnost a vedl vlastní jednotku v rámci armády. Mutassim byl mučen spolu s jeho otcem Muammarem Kaddáfím.
Pátý nejstarší, Hannibal, kdysi pracoval pro veřejnou námořní dopravní společnost v Libyi. Nejvíce se proslavil tím, že byl zapleten do řady násilných incidentů po celé Evropě, včetně obvinění, že zbil svou tehdy těhotnou přítelkyni Alin Skafovou. V září 2004 se Hannibal účastnil policejní honičky v Paříži. Hannibal zmizel poté, co byl unesen v Libanonu.
Kaddáfí měl dva mladší syny, Sajfa al-Araba a Chámise, který byl libyjským policistou. Sajf al-Arab byl zabit spolu se svými vnoučaty při americkém náletu. Chámis zemřel ve válce během útoku na Tarhun.
Jedinou Kaddáfího dcerou je Ajša Kaddáfíová, právnička, která se připojila k týmu obhájců popraveného bývalého iráckého vůdce Saddáma Husajna. V roce 2006 se provdala za bratrance svého otce. Kaddáfího dcera Ajša volala po boji proti útočníkům a zrádcům země.
Kaddáfího adoptovaná dcera Hanna zahynula v roce 1986 při náletu amerického letectva. Na "koncertu za mír", který se konal 15. dubna 2006 v Tripolisu, u příležitosti dvacátého výročí amerického bombardování, řekl publiku americký zpěvák Lionel Richie:
"Hanna bude dnes večer poctěná díky tomu, že jste k jejímu jménu připojili mír."
Libye dnes
Po prvním bombardování NATO v roce 2011 se zdálo, že se situace uklidní. Ovšem Libyjci stáli před totálním chaosem. V květnu 2014 ale přišla druhá občanská válka. Ta začala po střetech znepřátelených milic v Benghází, které si vyžádaly na osmdesát mrtvých. Bojovaly spolu jednotky bývalého povstaleckého generála Chalífy Haftara s islamisty. Nová zpráva OSN z roku 2020 otevřeně sdělila rozsah přetrvávajícího chaosu v Libyi a míru utrpení, kterou tento chaos způsobil. Jacob el-Hillo , humanitární koordinátor pro Libyi při organizaci Spojených národů, prohlásil, že dopad devítileté bratrovražedné války na civilisty byl nevyčíslitelný. Tato strašlivá situace byla dlouhodobým výsledkem akcí Ameriky a NATO, a je na čase, aby představitelé, kteří jsou na vině, byli za svou katastrofální politiku pohnáni k zodpovědnosti.
Ze zprávy OSN vyplývá, že situace se za poslední roky výrazně zhoršila. Vojenská intervence NATO vedla ke všem nejhorším scénářům. Jih země se stal útočištěm teroristů a severní pobřeží centrem pašování uprchlíků. Hovořil jsem o tom v příslušné kapitole. Egypt, Alžírsko a Tunisko uzavřely své hranice s Libyí. Tohle všechno probíhalo uprostřed masového znásilňování, vraždění a mučení, které doplňovaly obrázek státu rozpadlého až na kost. Koncem roku 2017 západní reportéři opožděně zjistili, že rysem takzvaně „osvobozené“ Libye (po zavraždění Kaddáfího, se stal obchod s otroky, kterými byli zajatí černí Afričané). Šokující článek Bena Nortona, analytika píšícího pro web Fair.org, dokumentoval přetrvávající ochotu mainstreamových médií minimalizovat odpovědnost Ameriky a NATO. Konkrétně šlo o to, že západní novináři do značné míry ignorovali spojitost mezi válkou a obnovením obchodování s otroky.
"Americká a britská média procitla do ponuré reality v Libyi, kde jsou afričtí uprchlíci prodáváni na venkovních trzích s otroky," uvedl Norton.
Tento stav podporuje od roku 2011 aliance NATO. Bez servítků! Vždyť aliance NATO přece podporovala řadu povstaleckých skupin v Libyi, přičemž mnohé z nich ovládali islámští extremisté a převládaly v nich násilné, rasistické názory. Libyjští povstalci, které podporovalo NATO, zavedli otroctví po etnické čistce a spáchání brutálních zločinů proti černým Libyjcům. Všechno tohle se dělo díky intervenci NATO. Bez debat. Celý podíl viny neslo NATO, čemuž se zkorumpovaná západní média vyhýbají klasickou cenzurou tichem. Informovala o chaosu v Libyi, ale kdo ho vyvolal a podporoval, o tom necekla ani slovo.
Přesto ovšem ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která působila v Obamově vládě, a klíčoví poradci, jako Susan Riceová a Samantha Powerová, stále odmítaly uznat své chyby nebo se omluvit trpícímu libyjskému národu. Cílem bombardování NATO bylo od prvopočátku zničit životní úroveň země, její zdravotnickou infrastrukturu, její školy a nemocnice, její systém dodávek vody, o kterém jsem hovořil v prvním díle. A pak to všechno znovu vybudovat, ovšem za šlechetné pomoci dárců a věřitelů, pod záštitou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Výslovně Světová banka byla v roce 2011 požádána, aby prověřila potřeby u oprav a obnovy služeb ve vodárenském, energetickém a dopravním sektoru. Tedy přesně té infrastruktury, kterou předtím vymlátilo a rozbombardovalo NATO. Byla také požádána, aby ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem podpořila rozpočtové přípravy, tedy úsporná opatření, a pomohla bankovnímu sektoru dostat se opět na nohy. Mimochodem, libyjská centrální banka byla jedna z prvních vládních budov, která byla bombardována. Tvorba pracovních míst pro mladé Libyjce byla přidána jako naléhavá potřeba, které Libye čelila. A samozřejmě diktát volného trhu byl nutnou podmínkou pro zavedení západního stylu demokratické diktatury. Šlechetná Světová banka pomohla Libyi znovu vybudovat a poskytnout základní služby občanům. To je panečku tvrdé práskání bičem. Rozmlátit celou zemi, zadlužit ji, tvářit se přitom jako šlechetný zachránce a dobrodinec (my vám půjčíme, přece vás v tom chaosu nenecháme). Takhle dopadla Libye stejně jako Irák, což jsem popisoval v trilogii Saddám Husajn.
Letadla NATO provedla od 31. března do 5. září 2011, 8140 náletů, a dále desítky tisíc útoků na civilní cíle, včetně obytných oblastí, vládních budov, vodovodního systému a elektráren. Už v srpnu 2011 například Christian Balslev-Olesen z UNICEF varoval, že rozsáhlé bombardování NATO libyjské vodárenské infrastruktury by se mohlo změnit na bezprecedentní zdravotní epidemii.
Celá Libye byla bombardována tím nejvyspělejším arzenálem, včetně munice obohacené uranem. Libye, která byla považovaná za Švýcarsko afrického kontinentu, která byla velmi bohatá, školství a zdravotnictví měli lidé zdarma, což potvrdila dokonce i WHO a UNESCO, se dodnes zmítá v otroctví, etnickém vraždění a v totálním chaosu. Za nezávislost a sílu, pokud nejsme v dosahu mezinárodního bankovního zločineckého syndikátu, se tvrdě platí. Operace NATO mají vynutit neoliberální ekonomickou agendu. Země, které se zdráhají akceptovat cukrem pokryté kulky ušlechtilé „ekonomické medicíny“ Mezinárodního měnového fondu, jsou nakonec cílem humanitárních bombardování NATO. Dnes se tomu říká raketová diplomacie. Vidíme, že NATO ve skutečnosti neslouží k ochraně členských států, ale jen k tomu, aby z nás vysávala každoročně stále více peněz a hromadila prostředky k potenciálu bombardování takzvaně neposlušných států, které se nechtějí podrobit ekonomickému diktátu mezinárodního bankovního zločineckého syndikátu.
Závěr
Osobně jsem přesvědčený o tom, že západní akce v Libyi měly za cíl zmařit Kaddáfího plány na autentickou postkoloniální Afriku, a to nejen jeho hrozící akce proti povstalcům v Benghází. Z toho všeho lze také vyvodit, že Amerika, stejně jako NATO, postupně ztrácejí schopnost prosazovat a udržovat mír, ať už samy, nebo se svými nominálními spojenci. Jde tedy o snahu o udržení vlastní hegemonie a nadvlády. Předchozí přechody globální dominance byly poznamenané válkami, revolucemi nebo obojím dohromady. Konečný vznik americké hegemonie nad hegemonií britskou, prostřednictvím dvou světových válek, byl přechodem mezi dvěma mocnostmi, které byly v podstatě spojenecké a kulturně blízké. Stručně řečeno, celá kampaň NATO v Libyi, zejména Ameriky, Velké Británie a Francie, byla podporou koalice, ve které se posílilo budoucí postavení spojenců al-Kájdy. A západní síly je od počátku tajně podporovaly. To dokresluje i obraz samotného Afghánistánu, ve kterém po dvaceti letech americké okupace, opět získal moc Tálibán s jeho bojovníky al-Kájdy. Už nám docvakává celkový obraz? Afghánistán – americké předání moci Tálibánu. Totéž v Libyi, kde se dostaly k moci frakce navázané na al-Kájdu. Stejně jako Islámský stát, který byl odnoží těchto islámských skupin a pokračováním al-Kájdy. Všechny tyto frakce západ tajně podporoval. Je to až děsivý obraz, který se odehrával skrytě, ale i tak před našima očima. Je ale potřeba nenechávat se rozptylovat technickými podrobnostmi, ale soustředit se na samotnou podstatu a jádro věci celkového obrazu geopolitické šachovnice.
Skutečnost, že se Američané opakovaně obraceli na islamisty z al-Kájdy jako na prostředky svých expanzivních projektů, nepředstavuje důkaz, že by za tímto účelem existovala nějaká dlouhodobá systematická strategie, a už vůbec ne, že by šlo o tajné spojenectví. Například v Íránu byla CIA v kontaktu s drogovou odnoží al-Kájdy, Džundalláh. Domnívám se spíše, že Amerika trpí zhoubným stavem vojenské moci v ámoku. Moci, která má, podobně jako zhoubná rakovina, tendenci se občas reprodukovat způsobem, který je kontraproduktivní pro širší cíle. Ti, kdo jsou pověřeni řízením této obrovské moci, si zvykli používat jakékoli dostupné prostředky, aby udrželi sociodynamiku globální intervence, kterou jsou paradoxně bezmocní zpochybnit nebo zvrátit. Těch několik málo odpůrců, kteří se o to pokusí, je předvídatelně odsunuto na vedlejší kolej nebo dokonce vyhozeno z vrcholů moci, protože nejsou v týmu a prostě nedrží basu. Tohle všechno může zastavit pouze veřejnost. Aby ale lidé procitli a začali volat "stop", je třeba nejprve lépe pochopit temná spojenectví, která stojí v pozadí těchto amerických humanitárních intervencí.
Toto povědomí se může zvýšit, až si lidé konečně uvědomí, že pomoc teroristům má i domácí dopady. Dlouhý komplikovaný tanec třeba mezi Alí Mohamedem a jeho dozorci z amerického ministerstva spravedlnosti jasně ukázal, že manipulace s teroristy pro korupční účely korumpuje jak manipulátory, tak teroristy. Nakonec se jak manipulátoři, tak manipulovaní stávají v podstatě spolupachateli. Přitom obě strany potřebují utajit tajemství o svém spolčení.
Dokud si toho veřejnost nezačne všímat, bude toto utajování tajné dohody pokračovat. A dokud bude pokračovat, bude nám i nadále odpírána pravda o tom, jaké tajné dohody či nedohody stály v pozadí 11. září, Afghánistánu, bývalé Jugoslávie, na Balkáně a hlavně Libye. A co hůř, pravděpodobně budeme svědky dalších teroristických útoků, spolu s dalšími nezákonnými, nákladnými a zbytečnými válkami. Muammaru Kaddáfímu se podařilo změnit Libyi ze zaostalé země na moderní a vyspělý stát se sociálními jistotami, stabilitou a občanským komfortem. Podařilo se mu nabídnout vyspělý stát, vymanit se z pout chudoby a změnit svůj osud z postkoloniálního přívěsku západu se zkorumpovanou vládou. Právě tento status by západu nejvíce vyhovoval, protože takové slabé země se nejlépe korumpují, drancují a plení. Plukovník Kaddáfí byl příliš bystrý a nezávislý na to, aby přežil v zemi, kterou se Západ rozhodl rozdrtit. Voda, ropa, plyn, nezávislost, prosperita, Zlatý dinár. To je jen malý výčet důvodů, pro které bylo nutné zabít Kaddáfího a zničit Libyi.
Libyjský vůdce doslova zarazil osinu do těla takzvaného nového světového řádu. Vytvořil nezávislý bankovní systém, odvrátil se od dolaru, hodlal přejít na zlatý dinár, realizoval rozsáhlé projekty v oblasti zemědělství a vodních zdrojů, které zajišťovaly africkému kontinentu potravinovou bezpečnost. Nový světový řád funguje na bázi poslušných, poddajných, krotkých a lehce odíratelných lidí. Neexistuje myšlenka poskytování vymožeností lidem zdarma. Globalisté dělají všechno proto, aby přepsali historii a vymazali ze západního kolektivního vědomí, z našeho vědomí, myšlenku prosperující a nezávislé Libye nebo jakékoli jiné země. Vypočítával jsem to v mém pětidílném cyklu Krvavá historie CIA. Všimněme si, že když jakákoli země jen trochu začala pracovat pro lidi, rozvíjela sociální programy, zemědělství, školství, zdravotnictví zdarma, levné potraviny a tak dál, ihned tam vstoupila CIA s vyprovokováním převratu. A když to nepomohlo, zemi jednoduše rozmlátili na padrť a půjčili jim na obnovu. Srbsko v roce 1999, Irák v roce 2003 a Libye v roce 2011 jsou toho skvělými příklady. Vidíme pořád stejný vzorec udržování nadnárodními korporacemi, bankovními kartely a spřízněnými hedgeovými fondy mezinárodního zločineckého syndikátu. Vymoženosti poskytované lidem zdarma neexistují, všechno bankéřští upíři vysají, vydrancují, zplení a zadluží. To tvoří základ a optiku, kterou musíme pohlížet na západní politiku. Světovou politiku už dávno neurčují národní státy a jejich vedení, a dokonce ani mezinárodní organizace, ale jakási síťová struktura, kterou lze nazvat globální vládnoucí šlechtou. Tomuto mezinárodnímu zločineckému syndikátu se z duše příčí jakákoli nezávislost, svébytnost nebo svéráznost. Oni prodávají nabarvenou chudobu. Naleštěnou bídu s příběhem, kterou prezentují jako skvělý obraz života. Musí zamezit jakýmkoli pokusům nějakých lokálních domorodců o finanční nezávislost, a směrovat finanční toky, vznikající v zemích bohatých na přírodní zdroje, do potřebných koryt, rozumějme do kasy tohoto mezinárodního zločineckého syndikátu. Můžeme to nazvat jakýmsi uchvácením budoucnosti.
Mezinárodní zločinecký syndikát ví, jak si zachovat svůj statut navždy. Aby ostatním neumožnili převzít moc, musí tato globální vládnoucí třída neustále pracovat na jejím udržení. Hlavní je vytrvale vnucovat světu takový styl života a komunikace, ve kterém neexistuje pravda, ze kterého je vyloučena morálka, kde triumfují finanční spekulanti a lichváři, podvodníci a hochštapleři, kteří si usurpují určování pravidel hry pro všechny ostatní. Jde stále o hru ovcí a ovčáků, tedy vládců a ovládaných. Současná západní kapitalistická společnost je zcela zaměřená na zvyšování nerovnosti mezi těmito dvěma skupinami. Skupina vládců je v totální menšině, ale mají ve svých rukou koncentrovanou takovou moc, že určují pravidla hry zbylé většině, kterou řadí do kategorie lůza. Přesně tento cynický scénář byl proveden v rámci operace NATO v Libyi v roce 2011. Nezávislost a soběstačnost byla zlikvidována a peníze už zase proudí do těch správných kapes, do těch správných koryt do té správné kasy mezinárodního zločineckého syndikátu.