Druhý díl se zaměřuje na konflikt v Libyi, který vedl k pádu režimu plukovníka Kaddáfího. Jednotlivé kapitoly se věnují různým aspektům této krize, včetně historie Kaddáfího nástupu k moci, jeho vlády, vztahu s opozicí a ozbrojenými skupinami, mezinárodnímu zásahu a zahraniční podpoře pro libyjské povstalce. Dále se věnuje roli Al-Káidy v této krizi a mýtům o Kaddáfím.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli minule. V prvním díle jsem začal dětstvím a dospíváním Muammara Kaddáfího. Jeho revoluční myšlení nakonec vyústilo v nekrvavý převrat, který v roce 1969 provedl spolu s dalšími jeho důstojníky. Uvedl jsem základní fakta, data a údaje o Libyi jako kvetoucí zahradě, jakémsi Švýcarsku afrického kontinentu, které Kaddáfí z Libye vytvořil. Podíval jsem se také na demokratické postupy, které v Libyi, za "krvelačného diktátora Kaddáfího", probíhaly. Samozřejmě jsem nevynechal událost útoku na letadlo nad skotským městečkem Lockerbie. Namapoval jsem základní opoziční síly, které se vyprofilovaly proti Muammaru Kaddáfímu. Šlo o Národní frontu za spásu Libye, Národní konferenci libyjské opozice a hlavně Libyjskou islámskou bojovou skupinu, která byla prosáklá a infiltrovaná bojovníky z al-Kájdy. Ne nadarmo tuto skupinu podporovali Američané i Britové, kteří pro ně vytvořili logistickou základnu v sousedním Čadu. Na sklonku minulého dílu jsem začal otvírat šokující události, které doprovázely začátky al-Kájdy v srdci Ameriky, přímo v mešitě brooklynského New Yorku a zdejších náborových centrech. Právě odsud odlétali američtí Muslimové, aby se připojili ke svým bratrům ve zbrani nejprve v Afghánistánu v 80. letech proti Sovětům, a pak v Bosně a Kosovu v 90. letech proti Srbům.
al-Kájda v Kosovu
To vyvolává znepokojivou otázku: byli někteří Američané ochotni ignorovat zvěrstva mudžáhedínů z amerického centra al-Kifa v Bosně výměnou za pomoc mudžáhedinů v postupných válkách NATO při rozbíjení Jugoslávie, poslední přežívající socialistické republiky v Evropě? Jedno bylo jasné. Předpověď Alfreda Shermana z roku 1997, že Amerika hodlala v blízké budoucnosti pokračovat ve válce, se brzy ukázala jako přesná, když v roce 1999 americká podpora spojenců al-Kájdy v Kosovu, Kosovské osvobozenecké armády, vedla ke kontroverzní bombardovací kampani NATO. Jak se tehdy široce uvádělo, Kosovská osvobozenecká armáda byla podporována jak sítěmi Usámy bin Ládina a Ajmána al-Zavahrího, tak i obchodem s afghánským heroinem. V médiích se tehdy uvádělo, že někteří členové Kosovské osvobozenecké armády, která financovala své válečné úsilí prodejem heroinu, byli vycvičeni v teroristických táborech vedených mezinárodním uprchlíkem Usámou bin Ládinem, který byl hledaný v souvislosti s bombovými útoky na dvě americká velvyslanectví v Africe v roce 1998, při kterých zahynulo 224 osob, včetně dvanácti Američanů. Podle bývalého agenta Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, Michaela Levina, Clintonovo rozhodnutí podpořit Kosovskou osvobozeneckou armádu upřímně vyděsilo Levinovy kontakty v tomto úřadě, protože věděly, že jde o významnou organizaci obchodující s drogami. Jak v americkém Kongresu vypověděl Ralf Mutschke z Interpolu:
"V roce 1998 zařadilo americké ministerstvo zahraničí Kosovskou osvobozeneckou armádu na seznam teroristických organizací s tím, že své operace financovala z peněz z mezinárodního obchodu s heroinem a půjček od islámských zemí a jednotlivců, mezi nimiž byl údajně i Usáma bin Ládin."
Další spojitost s bin Ládinem představovala skutečnost, že bratr vůdce egyptské organizace Džihád a zároveň vojenský velitel Usámy bin Ládina, vedl během kosovského konfliktu elitní jednotku Kosovské osvobozenecké armády. Téměř jistě se jednalo o Zajmána nebo Mohammeda al-Zawahrího, jednoho z bratrů Ajmana al-Zawahrího. V roce 1998 byla Kosovská osvobozenecká armáda označena za klíčového hráče v obchodu s drogami za zbraně v roce 1998, který pomáhal dopravovat do západní Evropy drogy v hodnotě dvou miliard dolarů ročně. Zdá se, že Kosovská osvobozenecká armáda a další albánské skupiny využívají až dodnes ke zpracování finančních prostředků důmyslnou síť účtů a společností. Například v roce 1998 Německo zmrazilo dva bankovní účty patřící organizaci Sjednocené Kosovo, když se zjistilo, že na tyto účty vložil několik set tisíc dolarů odsouzený kosovsko-albánský obchodník s drogami. Podle londýnského listu Sunday Times, pozadí Kosovské osvobozenecké armády neodradilo Ameriku od jejího výcviku a posilování:
"Američtí zpravodajští agenti přiznali, že pomáhali cvičit Kosovskou osvobozeneckou armádu před bombardováním Jugoslávie ze strany NATO. Toto odhalení rozzlobilo některé evropské diplomaty, podle kterých to podkopalo snahy o politické řešení konfliktu mezi Srby a Albánci. Důstojníci CIA byli mezi lety 1998 a 1999 v Kosovu pozorovateli příměří, rozvíjeli styky s Kosovskou osvobozeneckou armádou a poskytovali americké vojenské výcvikové příručky a rady pro boj s jugoslávskou armádou a srbskou policií v terénu."
Když Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která koordinovala monitorování týden před zahájením leteckých útoků opustila Kosovo, mnoho jejích satelitních telefonů a globálních polohových systémů se tajně předalo Kosovské osvobozenecké armádě, což partyzánským velitelům zajistilo možnost zůstat v kontaktu s NATO a Washingtonem. Několik velitelů Kosovské osvobozenecké armády mělo číslo mobilního telefonu generála Wesleyho Clarka, velitele NATO. Podle bývalého plukovníka americké armády Davida Hackwortha, pozdějšího redaktora časopisu Newsweek pro oblast obrany, bývalí američtí vojenští důstojníci soukromé americké vojenské dodavatelské firmy Military Professional Resources Incorporated, nejen cvičili příslušníky Kosovské osvobozenecké armády, ale dokonce po jejich boku bojovali. To posílilo dřívější zprávy, že se pracovníci Military Professional Resources podíleli také na výcviku Chorvatů v době nelegálního chorvatského pašování zbraní do Bosny. Po Kosovu, Alfred Sherman, vrchní poradce Margaret Thatcherové, zopakoval svá varování před rozšiřováním americké hegemonie, vykonávanou prostřednictvím NATO, s různou mírou partnerství a podřízenosti ostatních aktérů. Tento proces začal záměrným rozpadem Jugoslávie, který vedlo Německo a se kterým souhlasili ostatní členové Evropské unie a Ameriky od roku 1991. Pokračoval sankcemi proti Srbsku za pokus o pomoc západním Srbům v roce 1992.
V Bosně rozpoutala občanskou válku návštěva amerického velvyslance v Bělehradě Warrena Zimmermana u bosenského prezidenta Izetbegoviće a nakonec přerostla v humanitární bombardovací kampaň v roce 1999 a okupaci Kosova. Jiní podezřívali Ameriku, že její angažmá bylo motivované touhou po novém, trans balkánském plynovodu a nové americké vojenské základně na Balkáně, která by jej bránila. Ačkoli byli tito kritici zpočátku zesměšňováni, obě předpovědi se brzy ukázaly jako pravdivé. V roce 2007 zahájila korporace AMBO, registrovaná v Americe, v jejímž čele stál bývalý manažer BP, Ted Ferguson, výstavbu plynovodu z Albánie do Makedonie. A nedaleko se nachází polostálá základna americké armády Camp Bondsteel, která pojme až 7000 vojáků. V roce 2007 prezident George Bush mladší vytvořil nové americké velitelství pro Afriku, U.S. AFRICOM. Jeho velitelství se ale nachází v německém Stuttgartu. To vedlo ke spekulacím, že Amerika měla zálusk na libyjské mezinárodní letiště, které americké letectvo provozovalo jako leteckou základnu Wheelus, až do svého zrušení, v roce 1970. Ti, kteří se ve Washingtonu rozhodli pomáhat teroristům a obchodníkům s drogami zřejmě neuvažovali o takových externalitách, jako domácí důsledky oficiálního jednání se zločineckými teroristickými sítěmi, které mají globální dosah. Přesto důsledky byly a jsou reálné, neboť islámští teroristé, které Američané chránili při rozvracení pořádku v Kosovu a dalších zemích, byli brzy chráněni i na půdě samotné Ameriky. Jak uvedl bývalý agent Úřadu pro kontrolu obchodu s drogami, Michael Levine, o drogových sítích napojených na Kosovskou osvobozeneckou armádu:
"Tito lidé mají síť, která je aktivní v ulicích této země. Jsou to ty nejhorší prvky společnosti, jaké si dokážete představit, a teď jsou podle mých zdrojů z protidrogového oddělení politicky chráněni."
Jinými slovy, Kosované se najednou při obchodování s drogami v Americe těšili de facto stejné ochraně, jaké se dříve těšili Číňané, Kubánci, Italové, Thajci a další etnická aktiva CIA pocházející ze 40. let 20. století. Mother Jones v roce 2000, po bombardování NATO na podporu Kosovské osvobozenecké armády uvedl, že afghánský heroin, z velké části distribuovaný kosovskými Albánci, najednou představoval zhruba 20% heroinu zabaveného v Americe, což byl téměř dvojnásobek procenta odebraného o čtyři roky dříve. V Evropě se mezitím odhadovalo, že kosovští Albánci kontrolovali 40% evropského heroinu. Kromě toho panovala téměř všeobecná shoda, že výsledek války v Bosně zanechal džihádisty al-Kájdy na Balkáně mnohem silnější a mocnější než dříve. Slovy profesora Johna Schindlera byla Bosna nejvíce prozápadní společnost v umně muslimském světě, přeměněná v džihádistán, prostřednictvím domácího podvodu, násilného konfliktu a chybné mezinárodní intervence.
Al-Kájda: Sovětský Svaz, Jugoslávie, Libye
Jak na Balkáně, tak i v Libyi ale působily i hlubší motivace – od ropy po geostrategické priority. Prakticky ve všech válkách od roku 1989 Amerika a islámské frakce bojovaly o to, kdo bude v postsovětské éře ovládat srdce Eurasie. V některých zemích, třeba v Somálsku v roce 1993, nebo v Afghánistánu v roce 2001, byl konflikt přímočarý a každá strana využívala excesy té druhé jako záminku k intervenci. Ale byly i jiné intervence, při kterých Američané využili al-Kájdu jako zdroj k posílení svého vlivu, například v Ázerbájdžánu v roce 1993. Tam byl pro moskevský prezident svržen poté, co bylo z Afghánistánu tajně dovezeno velké množství arabských a dalších zahraničních veteránů z řad mudžahedínů, které si Američané sami v 80. letech vycvičili proti Sovětům a vybavili je moderními zbraněmi, raketami i penězi. Tyto afghánské mudžahedíny Američané dovezli do Ázerbajdžánu leteckou linkou narychlo zorganizovanou třemi bývalými veterány letecké společnosti CIA, Air America. Tu jsem podrobně popisoval v pořadu Drogy a CIA nebo Krvavé historii CIA. Všichni tři, kteří kdysi pracovali v Pentagonu pro CIA, se jmenovali Richard Secord, Harry Aderholt a Ed Dearborn. Byl to ad hoc sňatek z rozumu. Mudžahedíni dostali možnost bránit muslimy před ruským vlivem v enklávě Náhorního Karabachu, zatímco Američané získali nového prezidenta, který otevřel ropná pole v Baku západním ropným společnostem.
Vzorec spolupráce Ameriky s muslimskými fundamentalisty proti sekulárnějším nepřátelům nebyl nový. Datoval se přinejmenším od roku 1953, kdy CIA naverbovala pravicové mulláhy, aby svrhli premiéra Muhameda Mosaddeka v Íránu a začala také spolupracovat se sunnitským Muslimským bratrstvem. Řešil jsem to v prvním díle Krvavé historie CIA. V Libyi v roce 2011 jsme ale viděli složitější sňatek z rozumu mezi Amerikou a složkami al-Kájdy: sňatek, který opakoval vzorec, který jsme spatřili v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992 až 1995 a v Kosovu mezi lety 1997 až 1998. V Libyi v roce 2011 došlo ke sňatku z rozumu mezi Amerikou a al-Kájdou. V těchto zemích Amerika reagovala na místní konflikt ve jménu humanitární intervence, aby omezila stranu páchající zvěrstva. Ve všech třech případech se ale zvěrstev dopouštěly obě strany a americká intervence ve skutečnosti zvýhodňovala stranu spojenou s al-Kájdou.
Ve všech třech případech byla příčina intervence podpořena zjevnou manipulací a falšováním faktů. To, co jeden historik poznamenal o bosenském konfliktu, platilo také o Kosovu a nakonec se opakovalo v Libyi: ačkoli útoky páchali jak Srbové, tak muslimové, v západních médiích platilo, že důležité bylo pouze zabíjení muslimů, zatímco smrt nemuslimů důležitá nebyla. Zprávy o masovém znásilňování po tisících se ukázaly být silně přehnané: francouzský novinář odhalil pouze čtyři ženy, které byly ochotny tuto historku potvrdit. Mezitím v roce 1994 francouzský intelektuál Bernard-Henri Lévy odcestoval do Bosny a horlivě podporoval důvody pro intervenci v Bosně; v únoru 2011 Bernard-Henri Lévy odcestoval do Benghází a znovu se přihlásil k intervenční roli pro Libyi. Ve všech výše uvedených zemích navíc existovaly známky toho, že některé americké nebo západní zpravodajské skupiny spolupracovaly s al-Kájdou od samého počátku konfliktu, tedy ještě před zvěrstvy uváděnými jako důvod pro intervenci. To naznačuje, že pro americké intervence existovaly hlubší důvody, včetně touhy západních ropných společností využívat ropné zásoby v Libyi, stejně jako v Iráku, aniž by musely jednat s nepříjemným, mocným a silným mužem. Nebo jejich přání vytvořit strategický ropovod přes Balkán (v Kosovu).
To, že by Američané podporovali al-Kájdu v teroristických zvěrstvech, bylo zcela v rozporu s dojmy vytvářenými americkými médii. Přesto toto pokračující "nesvaté spojenectví" oživilo a navázalo na spojenectví, které bylo základem strategie provokace Zbigniewa Brzezinského v Afghánistánu mezi lety 1978 až 1979, v době, kdy byl poradcem prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost. V těch letech Zbigniew Brzezinski neváhal hrát proti Sovětskému svazu teroristickou kartou. Posílil snahy SAVAKu (íránské zpravodajské služby šáha) spolupracovat s islámskými předáky al-Kájdy na destabilizaci Afghánistánu způsobem, který brzy vedl k sovětské invazi do této země. V té době, jak se později chlubil, Brzezinski Carterovi řekl:
"Nyní máme možnost dát Sovětskému Svazu jeho vietnamskou válku."
Tehdejší ředitel CIA, William Casey, v této strategii využití teroristů proti Sovětskému Svazu pokračoval i v Afghánistánu. Zpočátku CIA směrovala pomoc prostřednictvím pákistánské rozvědky ISI (Interservices Intelligence Service) svým klientům. Speciálně afghánským extremistům, jako byl Gulbeddín Hekmatjár, později jeden z nepřátel Ameriky v Afghánistánu. V roce 1986 ale William Casey zavázal CIA k podpoře dlouhodobé iniciativy pákistánské rozvědky, jejímž cílem bylo rekrutovat radikální muslimy z celého světa, aby přišli do Pákistánu a bojovali s afghánskými mudžahedíny. Pomoc CIA teď dosáhla jejich podpůrného Úřadu služeb v Péšávaru, v jehož čele stál Palestinec Abdulláh Azzám a Usáma bin Ládin.
Je důležité připomenout, jak Zbigniew Brzezinski a William Casey využívali teroristy později. V Libyi, stejně jako dříve v Kosovu a Bosně, se totiž objevovaly znepokojivé známky toho, že Amerika nadále podporovala islámský terorismus jako prostředek k likvidaci socialistických nebo kvazi socialistických národů, které dříve nebyly na její oběžné dráze: nejprve to byl Sovětský Svaz, pak Jugoslávie a nakonec Libye. Kaddáfí využíval bohatství Libye, jediného středomořského státu, který byl stále vyzbrojován Ruskem a nezávislý na NATO, k tomu, aby západním ropným společnostem vnucoval stále obtížnější podmínky a celou Afriku učinil nezávislejší na Evropě a Americe. Provedli jsme si tedy hluboký řez do zákulisního průběhu spolupráce Američanů s islamisty, které vycvičili a náborovali v brooklynské mešitě v New Yorku, vyzbrojovali je, cvičili je a používali je v horkých oblastech po celém světě. V Afghánistánu, na Balkáně nebo naposledy v Libyi. Sám Muammar Kaddáfí se ostře postavil proti al-Kájdě, zatímco Američané al-Kájdu nejen cvičili, ale i vytvářeli v newyorském Brooklynu.
Kdo tedy byl tím teroristou, vážení? Poprvé v roce 1999 se Libye zavázala v boji proti al-Kájdě. Za dva roky, po útocích z 11. září, učinil Kaddáfí jedno z prvních a nejrozhodnějších odsouzení atentátníků z al-Kájdy ze strany muslimských vůdců.
Kaddáfí se tedy ostře stavěl proti al-Kájdě, a proto právě al-Kájda chtěla jeho hlavu. Islámský stát, Libyjská islámská bojová skupina a další byly odnoží celosvětové sítě al-Kájda využívané Američany tam, kde bylo zrovna potřeba. Například podle jedné zprávy dostala Libyjská islámská bojová skupina padesát tisíc dolarů od Usámy Bin Ládina za každého, koho její ozbrojenci zabili na bojišti. Libyjští představitelé také zveřejnili bezpečnostní dokumenty, ve kterých poskytli podrobnosti o osobě Sufiyan al-Kúmí, který byl řidičem Usámy bin Ládina, a o dalším bojovníkovi, který byl zapojen do islámského emirátu v Derně, ve východní Libyi. Sufiyan al-Kúmí utekl z Libye a skončil v Afghánistánu, kde pracoval pro Usámu bin Ládina. Po zajetí v Pákistánu byl vydán do Ameriky a v roce 2002 poslán do zátoky Guantanámo. Ovšem překvapivě, v roce 2009, byl poslán zpátky do Libye. Američtí protiterorističtí experti totiž tehdy vyjádřili obavy, že Al-Kájda by mohla využít politického vakua, pokud bude Kaddáfí svržen. Ale většina analytiků tvrdila, že ačkoliv měla islámská ideologie ve východní Libyi silnou rezonanci, neexistovaly žádné náznaky, že protesty jimi budou unesené. Sufiyan al-Kúmí, jak ukázal zpravodajský dokument, byl nakonec po roce v Libyi osvobozen v září 2010 jako součást reformní a „kajícné“ iniciativy zorganizované Saifem al-Islámem, Kaddáfího synem. V rozhovoru pro italské noviny Il Sole 24 Ore, al-Hasidi připustil, že naverboval asi dvacet pět mužů z oblasti Derna ve východní Libyi pro boj s koaličními jednotkami v Iráku.
al-Hasidi trval na tom, že jeho bojovníci byli patrioti a dobří muslimové, nikoliv teroristé, ale dodal, že členové Al-Kájdy byli také dobří muslimové a bojovali proti nájezdníkům.
Jeho odhalení bylo potvrzeno, když Idríss Deby Itno, prezident Čadu, řekl, že Al-Kájda dokázala nahromadit vojenský arzenál v zóně libyjských rebelů a získat zbraně, včetně raket země-vzduch, které se pak propašovaly do jejich útočišť. Al-Hasidi připustil, že dříve bojoval proti zahraniční invazi v Afghánistánu, než byl v roce 2002 zajat v pákistánském Péšaváru. Později byl vydán do Ameriky a pak držen v Libyi, než byl v roce 2008 propuštěn.
Americké a britské vládní zdroje uvedly, že al-Hasidi byl členem Libyjské islámské bojové skupiny, která zabila desítky libyjských vojáků v partyzánských útocích v oblasti Derna a Benghází mezi lety 1995 až 1996. Už v únoru 2004 tehdejší ředitel CIA, George Tenet, svědčil před senátním Výborem pro rozvědku a vypověděl:
"Jednu z bezprostředních hrozeb pro americkou bezpečnost představovaly menší mezinárodní sunitské extremistické skupiny, které měly prospěch z vazeb na Al-Kájdu. Patřila k nim Libyjská islámská bojová skupina."
V roce 2007 studie West Pointu informovala o stále větší spolupráci Libyjské islámské bojové skupiny s al-Kájdou, která vyvrcholila tím, že se tato skupina 3. listopadu 2007 oficiálně připojila k al-Kájdě. Je možné, že studie West Pointu spojení této skupiny s al-Kájdou zveličila. Podstatné je, že Velká Británie a Američané si byli dobře vědomi hodnocení West Pointu, a přesto jejich speciální jednotky tajně podporovaly tuto skupinu v Benghází, a to ještě před zahájením letecké podpory NATO. Britský Daily Telegraph vydal 25. března 2011 článek, ve kterém napsal, že velitel libyjských rebelů připustil, že jeho bojovníci měli vazby na al-Kájdu. Velká část bojovníků někdejšího Islámského státu se také přesunula do Libye, kde terorizovala tamější obyvatelstvo například ve východolibyjském městě Derna. Derna leží 170 km západně od Tobruku, a právě do Tobruku uprchl z Tripolisu před boji libyjský parlament. Ovšem aby toho nebylo málo, kromě Islámského státu se v Libyi vyskytovala další militantní skupina Abů Salíma, jejíž bojovníci vyjádřili podporu Al-Kájdě. Islamisté začali ovládat soudy, administrativu, vzdělání i místní rádio. V roce 2015 zavraždili desítky soudců, novinářů a představitelů armády. Bojovníci Islámského státu tehdy postupovali podél pobřeží na západ země a sváděli tuhý boj o Benghází s vládními jednotkami.
Britové v Libyi
Tvrdé střety mezi Kaddáfího bezpečnostními silami a islámskými bojůvkami propukly v Benghází v září 1995 a na obou stranách byly desítky zabitých. Po týdnech intenzivních bojů Libyjská islámská bojová skupina vyhlásila svoji existenci v komuniké, nazývajícím Kaddáfího vládu odpadlickým režimem, který znesvětil víru v Boha všemohoucího, a prohlásila, že jeho svržení bude hlavní povinností po víře v Boha. Toto, a budoucí komuniké, vydali libyjští Afghánci, kterým byl zaručen politický azyl ve Velké Británii. Právě zapojení britské vlády do kampaně této Libyjské islámské bojové skupiny proti Kaddáfímu zůstává dodnes předmětem obrovské kontroverze. Britská tajná služba MI6 byla mnohokrát obviněna z podpory této Libyjské islámské bojové skupiny. Není divu, když stoupenci tohoto militantního islámského hnutí sídlili v anglickém Manchesteru. Někdejší vůdce těchto islamistů, Abdel Hakím Belhadž, vedl soudní spor s britskou vládou kvůli tomu, že ho MI6 vydala Kaddáfího režimu, stejně jako jeho manželku Fátimu Boudcharovou. Další islámský bojovník, Chairí Saadalláh, zatčený kvůli vraždám v Readingu, také přišel do Británie se svou rodinou z Libye zhruba před šesti lety. Objevily se i další případy libyjských vazeb na násilí, zejména bombový útok v Manchesteru v roce 2017. Už se třeba zapomíná na to, že Salmán Abedi, který při útoku v Manchester Areně zavraždil dvacet tři lidí a sto třicet devět dalších zranil, se narodil libyjským rodičům v Británii. Účastnil se bojů proti Kaddáfího režimu. Jeho otec, který se konfliktu také účastnil, byl členem této libyjské islámské bojové skupiny. Salmán Abedi se do Libye vrátil v roce 2014 a připojil se k jedné ze skupin bojovníků v občanské válce. Salmán Abedi se v té době dokonce setkal s příslušníky brigády Battár Islámského státu v Sabratě. Bratr Salmána Abediho, Hašem Abedi, byl na základě britské žádosti, prostřednictvím vlády v Tripolisu podporované OSN, zatčen milicí v Libyi a vydán zpátky do Británie.
Hašem Abedi byl po procesu v Old Bailey shledán vinným z vraždy, v souvislosti s útokem v Manchesteru, který jeho bratr Salmán provedl, přičemž byly předloženy důkazy o jeho aktivní spoluúčasti. Pamatujeme si také masakr na tuniské pláži v roce 2015? Na pláži v tuniské Sousse bylo zabito třicet osm lidí. Vrah Saifeddín Rezgui byl vycvičen v teroristickém táboře Islámského státu na druhé straně hranice v Libyi. Tábor se nacházel v Sabratě, odkud pocházeli i ozbrojenci, kteří o tři měsíce dříve provedli útok na muzeum Bardo v Tunisu. Rezgui tam podle svých přátel trénoval dva kluky z Británie. Tedy vidíme, že těch vazeb na Brity v rámci této islámské skupiny proti Kaddáfímu bylo mnohem více.
Další velkou operací této Libyjské islámské bojové skupiny byl pokus o atentát na Kaddáfího v únoru 1996, při kterém bylo zabito několik jeho osobních strážců a později bylo sděleno, že byl financovaný britskou tajnou službou ve výši 160 tisíc dolarů, jak uvedl bývalý důstojník MI5 David Shayler. Zatímco Shaylerova obvinění nebyla nezávisle potvrzena, bylo jasné, že Velká Británie umožnila Lybijské islámské bojové skupině založit základnu logistické podpory a získávání financí na své půdě.
Pamatujeme si také na kapitolku:“ Národní fronta za spásu Libye?“ Právě Velká Británie podporovala finančně i tuto Národní frontu za spásu Libye v rámci zastřešení Národní konference libyjské opozice. Konference byly uspořádány v roce 2005 v Londýně, a za dva roky, tedy v roce 2007, v Americe. Ovšem Američané, Britové a Francouzi byly kamarády ve zbrani s touto Libyjskou islámskou bojovou skupinou, nejradikálnějším prvkem v síti Al-Kájda, aby sesadily plukovníka Kaddáfího. V březnu 2004 se britský premiér Tony Blair stal jedním z prvních západních představitelů po několika desetiletích, kteří navštívili Libyi, a veřejně se setkali s Kaddáfím. Samotní Britové byli zapojeni v destabilizaci Libye nejen na rovině rozvědky, ale i v rámci armády. V roce 2011 vyšlo najevo, že stovky příslušníků britských speciálních sil SAS (Special Air Forces) byly rozmístěny hluboko v Libyi a zaměřovaly se na síly plukovníka Kaddáfího a další byly v pohotovosti. Celkem se mělo za to, že od doby před zahájením leteckých úderů na vynucení bezletové zóny proti Kaddáfího silám se v Libyi nacházelo necelých 250 vojáků britských speciálních sil a jejich podpora. Existují také zprávy, že 23. a 24. února 2011, tedy téměř měsíc před zahájením bombardování NATO, byly do Libye vyslány také americké speciální jednotky. Ex ministryně zahraničí Baracka Obamy, Hillary Clintonová, připustila rizika této nesvaté aliance při kongresovém slyšení a řekla, že libyjská opozice byla pravděpodobně více anti-americká, než Muammar Kaddáfí.
Přechodná národní rada
Konkurenční přechodná vláda, která stála proti režimu libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, usilovala o získání americké a další mezinárodní podpory v rámci rostoucí snahy vyhnat tohoto dlouhodobého diktátora. Americká ex ministryně zahraničí Baracka Obamy, Hillary Clintonová, tehdy potvrdila, že Obamova vláda se postavila za protivníky plukovníka Kaddáfího. Řekla, že Američané chtěli nabídnout „jakoukoliv pomoc“, aby ho zbavili moci.
"Důvěra ve čtyřicet dva let trvající vládu libyjského vůdce končí," prohlásila Hillary Clintonová a dodala:
"Jsme teď na počátku toho, co přijde po Kaddáfím."
Vůdci protestů, kteří převzali kontrolu nad východními libyjskými městy tvrdili, že založili přechodnou národní radu, která byla stavěna na roveň Kaddáfího vlády. Vyzvali armádu země, aby se k nim připojila, protože se připravovaly na útok na hlavní město Tripolis, kde si libyjský vůdce Kaddáfí stále zachovával kontrolu. Zásah NATO v Libyi se prezentoval jako humanitární kampaň. Kdepak jsme to jen slyšeli?! Tak tomu ale nebylo, protože zvěrstva páchaly obě frakce. Částečně díky úsilí PR agentury Harbour Group, která pracovala jménem bengházíjské opoziční Národní přechodné rady, četli Američané v tisku mnohem více zpráv o zvěrstvech, která v Libyi páchaly Kaddáfího síly, než bengházíjská opozice. Ve skutečnosti ale, jak uvedl londýnský deník Daily Telegraph:
"Pod povstaleckou kontrolou jsou obyvatelé Benghází terorizováni, mnozí se bojí jezdit v noci temnými ulicemi, protože se obávají, že je na přibývajících kontrolních stanovištích budou šacovat, nebo se jim stane něco horšího. Navíc se asi jeden a půl milionu černých afrických migrujících pracovníků cítilo podezřelými, že podporovali špatnou stranu. Řada z nich byla napadena, někteří byli pronásledováni, vyvlečeni z bytů, zbiti a zabiti. Takzvaní revolucionáři a bojovníci za svobodu jsou ve skutečnosti běsnící ozbrojenci, kteří páchají zvěrstva zamlžená z hlavních zpráv a nechtějí odhalit novou Libyi, pokud bude Kaddáfí svržen."
Thomas Mountain souhlasil s tím, že od vypuknutí povstání v Benghází bylo rasistickými povstaleckými milicemi okradeno a zavražděno několik stovek súdánských, somálských, etiopských a eritrejských gastarbeiterů, což mezinárodní média dobře skrývala. Takové zprávy pokračovaly dál. Například samotná organizace Human Rights Watch obvinila povstalce ze zabíjení Kaddáfího příznivců, kteří byli jen civilisty, dále z rabování, vypalování a plenění domů a oblastí Kaddáfího příznivců. Tohle byli ti osvoboditelé opilí mocí. Korporátní a mainstreamová média cudně mlčela o tom, že mezi skupinami v této bengházíjské přechodné koalici, byli veteráni naší Libyjské islámské bojové skupiny, o kterých jsem hovořil v předchozích kapitolách. Tato skupina byla totiž odnoží sítě al-Kájda.
16. září 2011 se nově vytvořená vláda ujala libyjského křesla v OSN a nahradila Kaddáfího. Libye měla tedy dvě vlády. Faíz Sarrádž, byl premiérem centrální vlády v Tripolisu. Později se stal jejím předsedou Abdal Hamíd Dbaíb. Tuto vládu podporovala OSN nebo EU, spolu s Tureckem nebo Katarem. Tato vláda v Tripolisu ale měla omezenou moc. Východ a jih země kontroloval bývalý agent CIA, polní maršál Chalífa Haftár, velitel libyjské národní armády, což byla jedna z nejmocnějších sil v Libyi. Toho podporovalo Rusko, Spojené Arabské Emiráty, Egypt nebo Jordánsko. V Libyi tedy existovaly dva vojensko-politické bloky. Libye ve skutečnosti už neexistuje jako jediná země, protože nikdo nikoho neposlouchá a každý je ve válce s každým. Ale předtím se Kaddáfí spojil a vládl 143 kmenům. PR agenturám, které si západ najímá, aby pozitivně vykreslovali žoldácké teroristy svrhávající vlády, se budu věnovat v kapitole Mýty o Kaddáfím.
Zbraně libyjských rebelů: Saúdská Arábie
Zmapovali jsme si základní rozvržení libyjské opozice, která stála proti Kaddáfímu. Jen pro stručnou rekapitulaci, byla to Národní fronta za spásu Libye, což byli polovojenští žoldáci s logistickou základnou v sousedním Čadu a podporovaní Izraelem, Saudy, Brity a Američany. Zastřešující organizací byla Národní konference libyjské opozice, která pořádala setkání v Londýně 2005 a Americe v roce 2007. Třetí opoziční silou byla Libyjská islámská bojová skupina, která byla odnoží al-Kájdy, a kterou podporovala jak britská MI5, tak i CIA. Koneckonců stejně jako al-Kájdu samotnou. Tohle byly základní opoziční síly v Libyi, které stály proti Muammaru Kaddáfímu.
Druhým aspektem, na který se chci zaměřit je, odkud proudily zbraně libyjským rebelům. Britský deník Independent zveřejnil 7. března 2011 výbušnou zprávu o tajném americkém plánu na vyzbrojení libyjských rebelů. Tehdy dokonce americký prezident Barack Obama žádal Saudy, aby letecky dopravili zbraně do Benghází. Američané se totiž zoufale snažili vyhnout obvinění o jejich vojenském zapletení, kdy dlouhodobě podporovali libyjskou opozici proti plukovníku Kaddáfímu. Proto Američané tehdy požádali Saudskou Arábii, jestli by mohla dodat zbraně rebelům v Benghází. Byl to vysoce tajný požadavek Washingtonu. Tento požadavek Washingtonu byl v souladu s další americkou vojenskou spoluprácí se Saudy, kterou jsem široce probíral v mém dvoudílném speciálu 11. září. Královská rodina v Džidě, která byla hluboce zapletena do skandálu Írán-Contras za Reaganovy vlády, okamžitě poskytla podporu americké snaze vyzbrojit skupiny bojující se sovětskou armádou v Afghánistánu od roku 1980. To jsem zase široce probíral v Krvavé historii CIA nebo nedávno v Psychologii deep state. Je známo, že Saudové zůstávají jediným americkým arabským spojencem se strategickým umístěním, který byl schopen vybavit zbraněmi bojůvky v Libyi. Jejich pomoc by Washingtonu pomohla popřít jakékoliv své vojenské zapojení do řetězce dodávek – i když zbraně by byly americké a zaplacené Saudy.
Přesně tímto způsobem Američané postupovali v Afghánistánu v 80. letech. Vždycky přes proxy prostředníky, aby je přímo nikdo nemohl s tímto vyzbrojováním spojit. Tehdy to bylo přes pákistánskou a saúdskou rozvědku a ománskou národní banku. Saudům bylo řečeno, že opozice Kaddáfího potřebovala protitankové rakety a minomety, jako první prioritu, aby mohli zaútočit na Kaddáfího obrněné jednotky, a rakety země-vzduch na sestřelování jeho stíhacích bombardérů. Dodávky by se mohly do Benghází dostat do 48 hodin, ale bylo by je potřeba dodat na letecké základny v Libyi nebo na letiště v Benghází.
Zbraně libyjských rebelů: NATO
Pokud by pak mohly bojůvky přejít do útoku a napadnout Kaddáfího opěrné body v západní Libyi, politický tlak na Ameriku a NATO, nejen ze strany republikánských členů kongresu, proti zavedení bezletové zóny, by se snížil. Američtí vojenští plánovači dali už od začátku jasně najevo, že tato bezletová zóna by si vyžádala americké letecké útoky na libyjskou funkční, i když vyčerpanou, protileteckou obranu. To by přivedlo Washington do války přímo, na straně Kaddáfího nepřátel. V prvních několika dnech takzvané revoluce s cílem svržení plukovníka Kaddáfího létaly kolem Libye americké průzkumné letouny Awacs, koordinované velitelstvím NATO, a byly v neustálém kontaktu se střediskem řízení letů na Maltě. Letouny požadovaly libyjské letové vzorce, včetně informací o cestách soukromého Kaddáfího letadla provedených za posledních 48 hodin, které těsně před revolučním víkendem letělo do Jordánska a zpět do Libye.
Vojenské síly NATO oficiálně popisovaly přítomnost amerických průzkumných letounů Awacs jako součást své operace v rámci vzdušných protiteroristických opatření v regionu Středního východu. Údaje ze systému Awacs se vysílaly do všech zemí NATO, v rámci existujícího mandátu mise. Anglický kanál al-Jazeera odvysílal záznamy, předané americkým letadlem řízení letového provozu na Maltě, kde si vyžádalo informace o libyjských letech, obzvláště o letadle Kaddáfího. Bylo možné slyšet, jak americký letoun Awacs, s číslem LX-N90442, kontaktoval řídící věž na Maltě, a požadoval informace o libyjském Dassault-Falcon 900 5A-DCN na jeho cestě z jordánského Ammánu do Mitigy, což bylo vlastní Kaddáfího VIP letiště.
Bylo slyšet, jak pilot průzkumného letounu Awacs říkal řízení provozu NATO na Maltě:
"Máte informace o letadle Squawk 2017, pozice asi 85 mil východně od nás?"
Řízení provozu na Maltě odpovědělo:
"Sedm, zní to jako Falcon-900 v letové hladině 340, cíl Mitiga, podle letového plánu“.
V NATO ovšem panoval velký zmatek ohledně operace Libye. Z 28 členů NATO se do libyjské kampaně vůbec, zapojilo pouze 14 členů, a do letecké války pouze šest. Z toho pouze tři země, Amerika, Velká Británie a Francie nabídly povstalcům na zemi taktickou leteckou podporu. Když řada zemí NATO zmrazila bankovní účty Kaddáfího, a jeho bezprostředních stoupenců, Amerika v nezveřejněném a pochybném kroku zmrazila celých 30 miliard dolarů libyjských vládních fondů, ke kterým měla přístup. O tom více později. Německo, po Americe nejmocnější země NATO, se zdrželo hlasování o rezoluci Rady bezpečnosti OSN a jeho ministr zahraničí Guido Westerwelle poté prohlásil:
"Nebudeme svědky vojenského řešení, ale politického řešení."
Zbraně libyjských rebelů: Egypt
Americký deník Los Angeles Times zveřejnil 24. března 2011 článek, ve kterém popisoval, jak libyjští rebelové koordinovali činnost u leteckého útoku se západem. Zprávy z oblasti naznačovaly, že Saudové a Egypťané dodali zbraně. Ačkoliv američtí představitelé to potvrdit nemohli, říkají, že to bylo pravděpodobné. Dále Journal Wall Street zveřejnil 17. března 2011 článek, ve kterém uvedl, že Egypt sdělil, že vyzbrojoval libyjské rebely. Egyptská armáda začala odesílat zbraně přes hranici s Libyí rebelům s vědomím Washingtonu, sdělili představitelé Ameriky a samotných libyjských rebelů. Tyto dodávky, většinou lehké zbraně jako samopaly a munice, byly prvním potvrzeným případem vyzbrojování bojovníků rebelů zahraniční vládou. Jeden vysoký americký diplomatický představitel sdělil:
"Egyptské převozy zbraní začaly před několika dny a nadále probíhají. Žádná formální americká politika, nebo uznání toho, že to probíhá, neexistuje, ale je to něco, o čem víme."
Žádosti o komentář, zaslané egyptskému ministerstvu zahraničí a mluvčímu premiéra, zůstaly bez odezvy. Egyptský představitel ve Washingtonu řekl, že o zásilkách zbraní nic nevěděl. Další americký představitel také poznamenal:
"Tyto zásilky byly příliš málo a příliš pozdě, aby se vojenská rovnováha změnila ve prospěch rebelů, kteří čelili útoku libyjských sil podporovaných tanky, dělostřelectvem a letadly."
Dokonce Hani Souflakis, libyjský podnikatel z Káhiry, který působil jako styčná osoba mezi rebely a egyptskou vládou od počátku povstání, prohlásil:
"Víme, že nám Egyptská vojenská rada pomáhá, ale nemohou být tak viditelní. Zbraně se tam dostávají," doplnil Hani Souflakis, který tvrdil, že měl pravidelné kontakty s egyptskými představiteli v Káhiře a vedením rebelů v Libyi. Dále uvedl:
"Američané dali egyptské pomoci zelenou. Američané nechtějí být zapleteni přímo, ale Egypťané by to nedělali, pokud by nedostali zelenou."
Z Egypta do Libye neproudily pouze zbraně, ale vracely se i rodiny. Přední libyjský podnikatel a filantrop Hassan Tatanakí a vůdce neziskovky al-Adalá Awalan financoval návrat libyjských uprchlíků z Egypta zpátky do Libye. Třeba jeden konvoj pěti rodin o zhruba padesáti lidech opustil Káhiru a směřoval do Tobruku. Každá rodina cestovala v odděleném minibusu, s výpravou jela i ambulance, zdravotnický tým a skupina dobrovolníků. Když se rodiny dostaly do Tobruku, neziskovka je ubytovala na jeden rok a po tu dobu jim platila kapesné 1000 libyjských dinárů měsíčně. Konvoj byl prvním krokem velkého plánu repatriovat stovky rodin z Egypta a Tuniska zpátky do Libye. Nicméně celé to probíhalo v době, kdy lybijští povstalečtí bojovníci ztráceli pozice několik dnů, kdy čelili neustálému postupu sil věrných libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu směrem na západ. Tyto egyptské dodávky byly doposud nejsilnější známkou toho, že některé arabské země uposlechli výzvy západu postavit se do čela snahy intervenovat ve prospěch rebelů v jejich úsilí bojovat v Libyi s plukovníkem Kaddáfím.
Zásilky zbraní následovaly také po obrovské diplomatické reakci arabských států. Došlo k ojedinělým veřejným výzvám k zahraniční vojenské intervenci. Arabské země, včetně hlasování třiadvacetičlenné Arabské ligy, apelovaly na OSN, aby zavedlo nad Libyí bezletovou zónu. Toto hlasování poskytlo klíčové politické krytí západním mocnostem, které se přece jen zpočátku obávaly zasáhnout vojensky bez širokého regionálního a mezinárodního mandátu. Jen několik dní před revolucí v Libyii, Rada bezpečnosti OSN hlasovala o rezoluci, zavádějící bezletovou zónu v Libyi a schvalující vojenské akce na podporu rebelů. V bezpečnostní radě OSN se ujal vedoucí role při návrhu Libanon a dal kolovat návrh rezoluce, ve kterém se vyzývalo ke všem „nezbytným opatřením“ pro vynucení zákazu letů nad Libyí. Egypt se během hlasování Arabské ligy, která vyzvala OSN, aby zavedla bezletovou zónu, zdržel, jak uvedli lidé obeznámeni s vnitřními diskusemi Arabské ligy.
Zbraně libyjských rebelů: Katar
Spojené arabské emiráty a Katar se chopily vedoucí role a nabídly účast na vynucování bezletové zóny, podle diplomatů z OSN.
Představitelé libyjských rebelů v Benghází mezitím chválili Katar už od prvních dnů povstání a nazývali tento malý stát v Zálivu svým nejvěrnějším spojencem. Vlajky Kataru bylo vidět v Benghází obsazeném rebely často.
Podle americké zprávy Kongresové výzkumné služby z ledna 2008:
"Někteří pozorovatelé vznesli otázky ohledně možné podpory al-Kájdy některými občany Kataru, včetně členů velké vládnoucí katarské rodiny. Podle zprávy Komise pro vyšetřování 11. září, poskytl katarský ministr vnitra útočiště organizátorovi útoků 11. září, Chálidu Šeiku Mohammedovi, v polovině 90. let, a tiskové zprávy naznačují, že i jiní teroristé mohli po 11. září 2001 dostávat finanční podporu nebo útočiště v Kataru."
Šéf katarské národní bezpečnosti a ministr vnitra, Abdulláh bin Chálid al-Thání, byl zmíněn ještě v souvislosti s tím, že v roce 1995 zaplatil cestu Chálidu Šeiku Mohammedovi, jak uvedla zpráva, "aby se připojil k džihádu v Bosně."
Americká zpráva zdůraznila, jak po bombovém atentátu v podzemních garážích Světového obchodního centra v roce 1993 představitelé FBI těsně propásli příležitost zajistit podezřelého v Kataru. Bývalí američtí představitelé pak uvedli, že věřili, že mu dal echo o hrozící razii vysoce postavený člen katarské vlády, což mu umožnilo utéct ze země. Mluvčí vlády rebelů v Benghází, Mustafa al-Cherryani, řekl, že zásilky zbraní začaly přicházet, ale odmítl upřesnit odkud:
"Náš vojenský výbor nakupuje zbraně a vyzbrojuje naše lidi. Zbraně přicházejí, ale povaha zbraní, množství a odkud jsou, to bylo utajené."
Mýty o Kaddáfím
Omar al-Harírí, šéf ozbrojených sil libyjské opoziční přechodné národní rady, zůstal pod přísným dohledem bezpečnostních sil až do 17. února 2011, kdy revoluce začala. Jak prohlásil:
"Revoluci nezačaly prominentní postavy starší generace, ale začala spontánně, když Tunisko a Egypt inspirovaly mládež „Děti Facebooku“," prohlásil anglicky, s velkým úsměvem. A tady narážíme na další agenturu, která píárovala tuto opoziční přechodnou národní radu v Benghází. Tou agenturou byla Harbour Group. Tuto agenturu si najali Američané, aby pozitivně prezentovala žoldácké teroristy proti Kaddáfímu v Benghází jako vůdce demokratické opozice. Vůdce této přechodné národní rady to řekl dobře. Děti Facebooku. To je přesně ono. Jde totiž o odtajněné dokumenty, které ukazují, jak agenti západních rozvědek, pracující v NGO, neziskovém sektoru, mají různá schémata a metodické postupy na svrhávání vlád.
Západní výzvědné agentury mají v zásadě pro svržení vlád dva strategické plány. Dostat do země zahraniční aktivisty, kteří mají zkušenosti s takzvanými crowd-eventy, čili divadly na ulicích pro média. Na sociální síti se svolá skupinka, té se vloží do rukou připravené transparenty, všichni budou volat stejná protivládní hesla a na místě se jakoby náhodou sejdou světové agentury, které to natočí a pustí do světa. Zápalná šňůra je zažehnuta. Na sociálních médiích probíhá masivní nábor dětí Facebooku, jak trefně poznamenal vůdce libyjské opoziční přechodné národní rady. Tyto odtajněné dokumenty nám poskytují jedinečný vhled do operační metodologie západních výzvědných agentur.
Jedním z dalších nástrojů technologie vytváření revolucí a svrhávání vlád je promyšlená kampaň pomluv a lží namířená proti určité osobě, v našem případě proti Muammaru Kaddáfímu. Drby a nechutné lži mají být šířeny a předávány západním médiím. Mohou to být třeba lži o zdraví prezidenta, nebo lži o jeho soukromém životě. Viděli jsme zprávy o tom, jak Muammar Kaddáfí měl prý rozsáhlý ženský harém a že to byl deviantní zvrhlík, který znásilňoval ženy každý den, přitom zprávy zevnitř hovořily přesně opačně. Dále se například mohou šířit osvědčené lži o kontech v zahraničních bankách, lži o hrozící rezignaci a tak dále. Jednou ze složek podpůrné kampaně agentů západních rozvědek je záměrné vytváření stimulů pro šíření drbů. Drby musí být považovány za informace předané v rámci neformální komunikace a musí se šířit jako virus. Ideální platformou pro takovou kampaň je internet, obzvláště různé sociální sítě, blogy, Facebook nebo Twitter, dnes síť X. Dobře vedená pomlouvačná kampaň nutí úřady neustále hledat výmluvy, které pomáhají vytvářet takzvanou presumpci viny a vyvolávají větší nedůvěru obecné veřejnosti vůči vládě. Jedním ze základních drbů, který je třeba podporovat po celou kampaň, bývá drb o možné rezignaci prezidenta dané země. Všímejme si, že přesně tento drb se vždycky rozšíří v médiích, když probíhá nějaké to barevné třeštění v nějaké zemi. Účelem takové psychologie je ujistit obecnou veřejnost a elitu o samotné možnosti takové rezignace. Vedle ničení image vládce nebo prezidenta jsou účinné i další drby, které jsou uvedeny v těchto metodologických postupech. Třeba. Každým dnem je více nezaměstnaných, očekávají se další noví nezaměstnaní. Země je levně vyprodávána, na plné obrátky probíhá tajná privatizace podniků. Vládní představitelé prodávají majetek Arabům a Číňanům za úplatky. Jde prostě o drby a fámy podle metodologie barevných revolucí.
Po vypuknutí násilností v Benghází nám bylo masmédii řečeno, že Kaddáfí opustil Libyi a odjel do Venezuely. To samozřejmě nebyla pravda, šlo o další fámu podle metodologie barevných revolucí. Znejistit obyvatelstvo, které za prezidentem pevně stojí, že jeho pozice je otřesitelná. Že je opustil, že odjel pryč, lekl se a utekl. Systematické ničení image. Tyto podvodné zprávy o rezignaci Kaddáfího v Libyi měly podpořit povstání tím, že by protestující uvěřili, že v mocenském boji už zvítězili. Tyto lži byly brzy následované zprávami, že Kaddáfí vydal rozkaz protestující bombardovat. To byla samozřejmě lež, Kaddáfí se úzkostlivě snažil bombardovat vojenské cíle ne civilní infrastrukturu, kterou čtyřicet let úporně budoval, zveleboval, zušlechťoval a kultivoval. Všímejme si univerzality takovýchto fám šířených korporátními médii, které se šíří přesně podle příruček, postupů a manuálů barevných revolucí. Vždycky stejný jmenovatel. Znejistit obyvatelstvo a ničit image prezidenta. Historie amerických válek nám říká, že když začne jít do tuhého, rozjedou se profesionální PR kampaně, často se zcela smyšlenými příběhy.
Například když v roce 1990 Colin Powell, tehdy předseda sboru náčelníků štábů, vyjadřoval pochybnosti o tom, že by Amerika měla zaútočit na Kuvajt, objevily se příběhy o tom, že podle tajných satelitních snímků Saddám Husajn shromáždil 265 000 vojáků a 1 500 tanků na okraji saúdskoarabských hranic. Colin Powell pak změnil názor a útok se uskutečnil. Po invazi si ale reportérka petrohradských Timesů prohlédla satelitní snímky z komerčního satelitu a neviděla žádné známky po čtvrt milionu vojácích ani jejich tancích. Jestřábi v Kongresu, zejména Tom Lantos a Stephen Solarz, si zajistili podporu pro útok na Irák vyprávěním patnáctileté dívky, že viděla, jak iráčtí vojáci vytrhávali kuvajtské kojence z inkubátorů. Tato historka byla zdiskreditována, když se zjistilo, že dívka, dcera saúdského velvyslance ve Washingtonu, možná nemocnici vůbec nenavštívila. Na svůj příběh ji připravila PR agentura Hill & Knowlton, která měla od kuvajtské vlády smlouvu na 11,5 milionu dolarů.
Historie amerických zahraničních intervencí je takovými falešnými historkami přímo posetá. Vzpomeňme třeba falešné historky o severovietnamském útoku na americké torpédoborce v takzvaném druhém incidentu v Tonkinském zálivu ze 4. srpna 1964. Dále víme, že v dokumentech k operaci Northwoods, navrhl americký sbor náčelníků štábů v roce 1962 řadu způsobů, ze kterých některé byly smrtící, jak oklamat americký lid, aby Američané mohli vyvolat válku proti Kubě. Od fiaska falešných iráckých příběhů v letech 1990 až 1991, byly tyto příběhy zpravidla šířeny zahraničními zdroji, obvykle evropskými. To platilo třeba pro falešné historky spojující Saddáma Husajna s proslulými antraxovými dopisy z roku 2001. (Později se ukázalo, že antrax pocházel z americké laboratoře pro biologické zbraně. To jsme také pozorovali na britské zpravodajské hře ohledně kauzy Novičok Sergeje a Julie Skripalových nebo našimi čučkaři ohledně ricinové aféry nebo směšné parodie a fiaska ve Vrběticích, než vypukla Ukrajina 24. února 2022.
Tuto opakující se historii zfalšovaných příběhů, které mají ospravedlnit buď agrese vůči konkrétní zemi, nebo přímo intervence, bychom měli mít na paměti. Stejné to bylo v obviněních, že Muammar Kaddáfí poskytoval svým vojákům viagru, aby znásilňovali ženy. Toto obvinění bez jakýchkoli důkazů poprvé rozšířila už v dubnu 2011 Susan Riceová, americká velvyslankyně při OSN. Ve čtvrtek 28. dubna 2011, americká velvyslankyně Susan Riceová oznámila, že libyjským vládním jednotkám byla vydána Viagra a bylo jim řečeno, aby znásilňování použily jako teroristickou zbraň. Komentář pronesla v rámci debaty s jiným vyslancem, aby zdůraznila, že koalice čelila protivníkovi, který dělal odsouzeníhodné věci. Několik diplomatů uvedlo, že Riceová neposkytla žádné důkazy pro tvrzení o Viagře, které podle nich zaznělo ve snaze přesvědčit pochybovače, že konflikt v Libyi nebyl jen standardní občanskou válkou, ale mnohem odpornějším bojem, ve kterém se Kaddáfí nebál nařídit svým jednotkám páchat ohavné činy.
Všímejme si takovýchto hoaxů a fake news korporátních médiích. Korporátní média šíří tyto informace, aniž by je měli ověřené, ale na nás mají stále tu drzost útočit ohledně fejků, hoaxů, dezinfo a konspirací. Můžeme sestavit šňůru lží, které mainstream a korporátní média šíří, ale to je zaobalené do hávu vznešené zprávy v televizi nebo v novinách. Západní novináři mají sklon snadno porušovat konvenční demokratické normy, když se jim to hodí a je to v souladu se zájmy jejich „sponzorů“ a zadavatelů. To se samozřejmě týkalo Libye plnou měrou. Citujme profesora Alana Kupermana:
"Prezident Barack Obama hrubě zveličil humanitární hrozbu, aby ospravedlnil vojenskou akci v Libyi. Prezident tvrdil, že zásah byl nutný, aby se zabránilo "krvavé lázni" v Benghází, druhém největším libyjském městě a poslední povstalecké baště. Organizace Human Rights Watch ale zveřejnila údaje o Misurátě, dalším největším libyjském městě a dějišti vleklých bojů, které odhalily, že Muammar Kaddáfí záměrně nemasakroval civilisty, ale spíše se úzce zaměřoval na ozbrojené povstalce, kteří bojovali proti jeho vládě. V Misurátě žije zhruba 400 000 obyvatel. Za téměř dva měsíce války tady zemřelo pouze 257 lidí, včetně bojovníků. Z 949 zraněných bylo pouze 22 žen, tedy méně než 3%."
Plukovník Kaddáfí také nikdy nevyhrožoval masakrem civilistů v Benghází, jak tvrdil Barack Obama. Varování "bez slitování" ze 17. března 2011 se týkalo pouze povstalců, jak uvedl deník New York Times, který poznamenal, že libyjský vůdce slíbil amnestii pro ty, kteří odhodí zbraně. Kaddáfí dokonce povstalcům nabídl únikovou cestu a otevřenou hranici do Egypta, aby se vyhnuli boji "až do hořkého konce“. Tyto PR agentury, které si najímají západní rozvědky, aby pozitivně vykreslovaly preferovanou a favorizovanou stranu, byly velmi zajímavé. Například PR agentura Hill & Knowlton, která měla od kuvajtské vlády smlouvu na 11,5 milionu dolarů a která připravila zmíněnou patnáctiletou dívku, ve skutečnosti dceru saúdského velvyslance v Americe, na příběh o iráckých vojácích, kteří vytrhávali kuvajtské děti z inkubátorů. Nebo další PR agentura Ruder Finn, která byla najata na kampaň kolem zinscenovaného masakru Muslimů Srby ve Srebrenici. Nebo PR agentura Harbour Group, která pracovala jménem bengházíjské opoziční Národní přechodné rady.
Vždy sledujme, kdo menežuje jaké kampaně, sledujme, kdo si je najal, koho vykreslují jako padoucha, záporáka a koho naopak jako oběť. A samozřejmě stopu peněz. To nám vždy nejspolehlivěji napoví, do jakých koutů zaměřit naši pozornost. A týká se to třeba i volebních kampaní. Koneckonců nemusíme chodit daleko. Třeba čeští Piráti měli jednoho času dvě drahé a jedny z největších mediálních agentur v Česku. Jakub Horák dříve z TBWA, a ještě předtím byl v agentuře MARK/BBDO, která pořádala kampaň i kandidátovi na prezidenta Mirku Topolánkovi v roce 2018 a předtím dlouho pracoval pro ODS a speciálně Ivana Langera a tak dál.
Druhým marketérem Pirátů byl Jan Řehák, bývalý výkonný ředitel agentury OMD Czech. ODS měla zase slovenskou agenturu Komplot Advertising (roztomilý název, že?), která zase stála za kampaní slovenského exprezidenta Andreje Kisky v roce 2014. Zejména její spolumajitel Adam Znášik, který byl expertem na politický marketing. Kromě Adama Znášika tuto agenturu Komplot Advertising vlastnil člověk jménem Peter Hajdin. Tito dva, kromě Andreje Kisky, pracovali i pro maďarskou stranu Most-Híd. Mimochodem, spolumajitel agentury Adam Znášik byl zase poradcem předsedy ODS, Petra Fialy. Hnutí ANO, kromě notoricky známého dua Marka Prchala a Marka Hanče, mělo zase třeba agenturu Alexandera Brauna, který byl volebním stratégem Andreje Babiše a v minulosti pomáhal s volební kampaní třeba britskému premiérovi Tonymu Blairovi, nebo Hillary Clintonové. Alexander Braun byl ředitelem úspěšné PR a vlivové agentury SKD Knickerbocker, která má pobočky rozeseté v největších amerických městech a kterou třeba server Politico zařadil mezi tři nejmocnější lobbistické kanceláře Washingtonu. ČSSD si před volbami 2010 najala první americkou agenturu Penn, Schoen & Berland. Jakoby to ale nestačilo, před dalšími parlamentními volbami si ČSSD najala další druhou americkou agenturu, která pomáhala v kampani třeba Baracku Obamovi, Berniemu Sandersovi, i Hillary Clintonové. Šlo o mediální agenturu STG. Zde se jednalo konkrétně o partnerku firmy STG, Juliannu Smootovou a viceprezidenta firmy STG pro veřejné kampaně, Dana Kanninena. Díky úspěšné Obamově prezidentské kampani získala partnerka firmy STG, Julianna Smootová, post v Bílém domě. Ze své kanceláře plánovala a koordinovala společenské akce. Předtím radila americkým demokratům s několika kampaněmi například i do amerického senátu. Julianna Smootová měla na starosti finance v Obamově kampani v roce 2007. A podržme se, tato Julianna Smootová, která radila ČSSD v parlamentní kampani v roce 2017 zároveň prosadila Andrewa Shapiro na post někdejšího amerického velvyslance v České Republice.
Vidíme, jaké konexe mají politické strany, jak jsou zaháčkované v mezinárodním zločineckém syndikátu? Stále to podporuje můj příměr o jedoucím automobilu po dálnici. Pokud jsme jejich, držíme basu, dají nám všechno. Jinak nás srazí ze schodů ani nemrkneme. Top09 měla zase agentury AMI Communications a agenturu Bison & Rose Miloše Růžičky s napojením také na ČSSD a křídlo kolem někdejšího Bohuslava Sobotky. Ami Communications zase píárovala spolu s Tomášem Klvaňou umístění amerického radaru v Brdech v letech 2007 až 2008. Všechno je neskutečně provázané a propojené. Vyrobí kampaň na kohokoli, mají spřízněné, spřátelené agentury a veřejnost jen masírují. A když se jim to povede, tak zvítězí 51 ku 49. Jde v podstatě jen o rafinovanou masáž veřejného mínění šikovnými agenturami, které vyvíjejí strategie, metodologie, postupy, příručky a manuály barevných revolucí nebo podporu politických stran. Když jsme jejich a zaplatíme, můžeme chvíli řídit automobil a tvářit se, že něco ovlivňujeme. Pokud máme dost šikovnou agenturu, lidi nám zbaští cokoli. Stejně tak je tomu v rámci těchto agentur ohledně nějakého převratu svržení vlády nebo revoluce. Vždycky tedy sledujme agentury, protože tam se píšou dějiny. Drby, fámy a mýty.
Závěr
To je všechno ve druhém díle, co uslyšíte v díle třetím a závěrečném? Podíváme se, jak svržení Kaddáfího odšpuntovalo vlny uprchlíků do Evropy, před čímž paradoxně a velmi prorocky Kaddáfí varoval tehdejšího britského premiéra Tonyho Blaira. Zaměřím se ale na strategické komodity, na ropu, a na likvidaci libyjské ekonomické nezávislosti v rámci aspirace na svou vlastní měnu, afrického Dináru, jako nezávislé měně v panafrické iniciativě Muammara Kaddáfího. Libyjská centrální banka byla vypleněna a vyrabována západem. Její zlato a hlavně zahraniční aktiva byla zmražena v hodnotě 180 miliard dolarů. To už je sakra důvod, proč zabít Kaddáfího. Podívám se také na takzvanou francouzskou kartu a financování volební kampaně Nicolase Sarkozyho právě libyjskými penězi. Podívám se na poslední pohnuté a otřesné chvíle života Kaddáfího, jak ho lůza dohonila v kanalizační stoce, mučila ho a týrala. Odporní žoldáčtí šakalové. Muammar Kaddáfí přesto z Libye neutekl a jako hrdinný bojovník zůstal až do hořkého konce, přestože věděl, že mohl takhle dopadnout. Nevzdal to. Stručně se podívám i na dnešní rozervanou Libyi, tak vzdálenou od sociálního a životního standardu za Kaddáfího.