Vedle desítky let trvajících válek v Iráku nebo Afghánistánu a sporadických náletů v Jemenu nebo Somálsku, byla Amerika zavlečena do dalšího bombardování rozvojové země. V tomto případě šlo o Libyi. Je to takový starý zvyk NATO, vedeného Američany, přilít olej do ohně a svými bombami a raketami podpořit vzkvétající demokracii v daném regionu. A jak víme, zvyk je železná košile, která se v objetí Američanů stala přímo svěrací kazajkou. To, co se kdysi tvrdilo o Sovětském Svazu, kam vkročí noha sovětského vojáka, tam tráva sto let neroste, platí dnes, více než kdy jindy o Američanech.
Kdo by si to kdy pomyslel. Původně uvedeným záměrem tohoto bombardování Libye, na kterém se podílela Velká Británie, Francie a další státy NATO, měla být nezištná a skoro až úzkostlivá starost o zdraví, svobodu a blahobyt libyjských civilistů. Zdá se nám to jako příliš šlechetné? Možná. Ale mnoho vysoce postavených lidí ve Washingtonu, včetně exprezidenta Baracka Obamy, se už tehdy nechalo slyšet, že Amerika se spěšně blížila k docela jiné válce. Válce, s cílem změnit režim v Libyii, tedy svrhnout Muammara Kaddáfího. Jak víme, válka je vleklá a v určitém asymetrickém a hybridním směru trvá dodnes. Kmenové šarvátky a větší boje přetrvávají na mnoha horkých místech po celém světě.
V tomto pořadu budu nejen zkoumat povahu sil, které se objevily v Libyi v posledních čtyřiceti letech a které byly napadány, ale budu hledat základ této libyjské krize. Budu zacházet k jádru mocenských vztahů, hlubokých struktur a ekonomických zájmů v tomto regionu, včetně těch, které se týkají Ameriky, Izraele a arabských států, protože ty hrály v posledních dekádách roli v daném regionu. Mým cílem je dojít na základě stejné sady faktů k jednoznačným závěrům. Ovšem musíme si položit základní otázku, jaké výhody by Američané a další státy NATO měly ze svržení režimu Muammara Kaddáfího? Že byl diktátor? Ale prosím vás, Američané přece milují diktátory, když prosazují jejich zájmy. Vždyť třeba Saddáma Husajna nechali běžet několik desítek let a dokonce ho podporovali proti Íránu. Stejně jako Američané vycvičili a materiálně i finančně podporovali mudžahedíny v Afghánistánu proti Sovětům v 80. letech, nebo stejné mudžahedíny proti Srbům na Balkáně v 90. letech. Proč by najednou Američané chtěli svrhávat libyjský režim? Pod proklamovanou starostí o bezpečnost libyjských civilistů se skrývala hlubší obava, která byla sotva přiznávaná. Obrana současné globální petrodolarové ekonomiky. Zjednodušeně řečeno, odpověď na čtyři písmena – ropa.
V této trilogii se proto budu vedle Libye věnovat také mezinárodní síti zvané al-Kájda. Kde a jak vznikla a jakým způsobem byla zapojena k destabilizaci Libye. Za hlavní kauzy dvaačtyřicetiletého vládnutí Muammara Kaddáfího můžeme považovat vojenský převrat v roce 1969, založení džamáhíríje, konflikt s Čadem, aféru Lockerbie, aféru Billygate, zbraně hromadného ničení na území Libye, kauzu bulharských sester, normalizaci zahraničních vztahů a pád Kaddáfího režimu. Většině těchto záležitostí se budu věnovat, i když ne úplně všem, neboť do tří dílů se mně všechny nepodařilo vtěsnat.
Kaddáfí: Dětství a dospívání
Moderní Libye vznikla ze tří historických celků. Tvoří ji Tripolsko, Kyrenaika a Fezzán. Nejde přitom o ekvivalent Čech, Moravy a Slezska. Tyto tři libyjské regiony se značně odlišují. Kyrenaika patří odedávna do sféry egyptského kulturního a politického vlivu. Naopak Tripolsko má blíž k Tunisku a je pokrokovější. Fezzán leží na jihozápadě Libye a i kvůli svojí poloze u Sahary je nejchudší. Vedou přes něj staré obchodní cesty ze západní a střední Afriky. Itálie dobyla tyto osmanské provincie v roce 1912 po Tripolské válce, kdy se Osmané, pod vlivem vzniklého konfliktu na Balkánském poloostrově museli vzdát území na severu Afriky. Zároveň nemohli vojensky konkurovat moderněji vyzbrojeným italským jednotkám. Předání moci bylo jednou z dojednaných podmínek ustavených ve smlouvě z Lausanne. Italům se tak splnily dlouholeté sny o rozšíření území na sever Afriky, jako tomu bylo za doby Římského impéria. Stejně jako ve zbytku světa, i v Libyi přinesla velké politické změny druhá světová válka a následná dekolonizace. V roce 1951 tu vyhlásil král Idrís I. konstituční monarchii. Stalo se tak po dlouholetém vyjednávání mocností o osudu Libye pod vedením OSN. Zároveň země začala, stejně jako například Saúdská Arábie, bohatnout díky obrovským příjmům z objevených nalezišť ropy. Naleziště byla objevena v Kyrenaice v roce 1959. Životní úroveň většiny obyvatel tomu ale, pod vedením krále, příliš neodpovídala. A právě do této doby se Kaddáfí narodil.
Muammar Kaddáfí se narodil v jednom beduínském stanu na jaře 1942, kdy jeho kočovnická rodina putovala nedaleko Wadi Jaraf, asi 30 km jižně od libyjského města Sirty. Muammar Kaddáfí byl posledním, šestým dítětem v rodině a jediným synem. Proto byl jeho otec šťastný, že jeho rod bude pokračovat, a proto svého syna pojmenoval Muammar, což znamená "žít dlouho". Ve věku 9 let byl Muammar poslaný do madrasy, islámské vzdělávací a náboženské instituce. Protože se jeho rodina neustále toulala, při hledání dobrých pastvin, Muammar musel vyměnit postupně tři školy. V Sirtě, Sebze a Misurátě. V chudé beduínské rodině neměli žádné peníze, a proto se Muammar stal jediným, kdo získal vzdělání. Po absolvování základní školy pokračoval ve vzdělávání na střední škole ve městě Sebha. Právě tady Muammar vytvořil podzemní mládežnickou organizaci, jejímž cílem bylo svrhnout vládnoucí monarchický režim. Předtím, jak víme, byla Libye italskou kolonií. Po získání nezávislosti, v roce 1949, vládl v zemi král Idrís I.
Muammar Kaddáfí byl horlivým obdivovatelem egyptského vůdce a prezidenta Gamála Abdel Nássira, zastánce socialistických a pan-arabských názorů. Muammar se zúčastnil protestů v roce 1956 proti izraelským akcím během suezské krize. V roce 1961 pořádala školní podzemní buňka protestní akci, týkající se stažení Sýrie ze Spojených arabských států, která skončila ohnivým projevem Kaddáfího u zdí starého města. Pro organizování protivládních demonstrací byl vyloučen ze školy, a proto pokračoval ve škole v jiném městě, Misuráta. Chlapec snil o tom, že se stane vojákem a začal být více tajnůstkářský a opatrný. A brzy si splnil svůj sen, když se v roce 1963 zapsal na vojenskou školu v Benghází, kde ve dne studoval a po večerech navštěvoval kurzy historie na univerzitě. Po výcviku, v roce 1965, poté, co získal hodnost poručíka, byl vyslán do Velké Británie na další výcvik na British Army Staff College, dnes Joint Services Command and Staff College. Odtud se vrátil v roce 1966 jako důstojník Signal Corps.
Kaddáfí a převrat (1969)
Po návratu domů vytvořil mladý Kaddáfí svou první podzemní organizaci, která se nazývala Free Unionist Officers. První setkání této organizace se konalo v roce 1964 na pobřeží, v blízkosti obce Tolmeyta, pod hesly egyptské revoluce "Svoboda, socialismus, jednota". Kadeti v hlubokém podzemí začali připravovat ozbrojený převrat. Později Muammar Kaddáfí napsal, že formování politického vědomí, jeho prostředí, bylo ovlivněno národním bojem, který se rozvinul v arabském světě. Kaddáfí byl velmi oblíbený v prostředí kadetů díky své společenskosti, ohleduplnosti a schopnosti chovat se bezprostředně. Pamětníci na něho vzpomínali jako na klidného, hloubavého muže, který si raději četl, než aby se svými kamarády chodil za noční zábavou. Současně byl v dobrém postavení s úřady. Mnoho členů organizace netušilo, že příkladný kadet vedl revoluční hnutí. Vyznačoval se vynikajícími organizačními schopnostmi.
Potom nastala pravá chvíle pro převrat, který provedli důstojníci v čele s Muammarem Kaddáfím. Obecný plán tohoto vojenského převratu s kódovým označením al-Quds, byl připraven důstojníky už v lednu 1969, ale termín pro zahájení operace byl odložen z různých důvodů. Brzy ráno 1. září 1969, mimochodem v té době byl král Idrís na léčení v řecké oblasti Kammena Vourla, spustily spiklenecké bojové jednotky státní a vojenský převrat současně, v největších městech země, včetně Benghází a Tripolisu. Všechny vstupy na zahraniční vojenské základny byly předem blokovány. Skupina bojovníků vedená kapitánem Kaddáfím obsadila od půl třetí do čtyř hodin ráno rozhlasovou stanici města Benghází. Jak si vzpomíná Muammar později – z kopce, kde se stanice nacházela, viděl nákladní automobily s vojáky z přístavu směrem k městu, a pak pochopil, že vyhráli. Přesně v 7:00 ráno rádio Benghází hlasem Kaddáfího oznámilo:
"Občané Libye! Dlouhý boj ve jménu těchto ideálů, naslouchání vaší výzvě k povstání a vaší loajalitě se armádní síly tohoto úkolu zhostily a svrhly reakční a zkorumpovaný režim, jehož zápach způsoboval nevolnost a šokoval nás všechny."
Nový režim se pak bleskurychle vypořádal s dosud vládnoucím rodem as-Sanúsí. Král Idrís I. byl v nepřítomnosti odsouzený k trestu smrti a dožil v egyptském exilu. Další politici a prominenti monarchie šli do vězení a stát jim zkonfiskoval majetky. Na politickou změnu na konci 60. let ani výrazněji nereagovalo zahraničí.
Kaddáfí u moci: Libye jako kvetoucí zahrada Afriky
Na rozdíl od některých jiných vojenských revolucionářů se Kaddáfí po převzetí moci nepovýšil do hodnosti generála, ale přijal slavnostní povýšení z kapitána na plukovníka. V této hodnosti zůstal po celý svůj další život. Kaddáfího rozhodnutí zůstat plukovníkem není mezi vůdci vojenských převratů žádnou novinkou; Gamal Abdel Násir zůstal plukovníkem i po převzetí moci v Egyptě a Jerry Rawlings, prezident Ghany, neměl vyšší vojenskou hodnost než letecký poručík. Stejným způsobem vládli Salvadorské republice podplukovník Oscar Osorio v 50. letech, podplukovník José María Lemus a podplukovník Julio Adalberto Rivera.
Plukovník Kaddáfí se stal hlavou země a začal realizovat starou myšlenku, která ho pohltila. Úplnou jednotu Arabů. Brzy po převratu byly uzavřeny americké a britské vojenské základny na území Libye, zakázal se alkohol, hazard a znárodnily se ropné rafinérie. Přímo ropě se budu věnovat ve stejnojmenné kapitole. Do tří let byly v Libyi znárodněny zahraniční banky, a jak jsem zmínil, i ropné společnosti. 51% společností v Libyi se stalo státními. Se zeměmi východního bloku udržoval během 70. a 80. let 20. století celkem dobré vztahy a jejich odborníci se významně podíleli na budování libyjského ropného průmyslu a infrastruktury. Při jedné z návštěv Československa, v roce 1982, převzal Kaddáfí od prezidenta Gustáva Husáka Řád Bílého lva první třídy s řetězem.
Socialistické státy, včetně Československa, byly také hlavními dodavately zbraní pro libyjskou armádu a letectvo. 15. dubna 1973 vyhlásil Kaddáfí kulturní revoluci. Vyzval lidi, aby převzali moc do svých rukou a zrušil všechny platné zákony. Kaddáfí tehdy prohlásil:
"Zajištění sociální spravedlnosti, vysoké úrovně produkce, odstranění všech forem vykořisťování a spravedlivého rozdělování národního bohatství – to je náš cíl."
V zemi se zavedl systém legislativy založený na principech šaría. Islám byl prohlášený za oficiální státní náboženství. Plukovníkovi Kaddáfímu se podařilo vytvořit velmi úspěšnou politickou mocenskou strukturu. Skládala se ze systému lidových kongresů a lidových výborů volených přímým hlasováním. Kaddáfí vytvořil systém poměrného rozdělení příjmů ze znárodněného ropného průmyslu. Investoval finanční prostředky doma i v zahraničí, což nakonec přineslo znatelné zisky.
Před svržením monarchie, v roce 1968, bylo 73% obyvatel země negramotných. Během prvního desetiletí revolučních transformací v Libyi bylo otevřeno 220 knihoven a čítáren, 25 center pro šíření znalostí, asi 20 národních kulturních center a 40 sportovních klubů. Do roku 1977 vzrostla míra gramotnosti na celkem 51% a do roku 2009 to bylo už 89%. Konkrétně 94% u mužů a 83% u žen. Hrubá docházka do základních škol v roce 2009 byla 97% u chlapců a 97% u dívek podle údajů UNESCO. Od roku 1970 do roku 1980 se v zemi postavilo více než 180 tisíc bytů, což umožnilo poskytnout moderní bydlení asi 80% sociálně slabých obyvatel, kteří dříve žili v suterénech, chatách nebo stanech. To bylo naprosto neuvěřitelné, když daný stav porovnáme s dnešními všivými podmínkami pro bydlení. Absurdně přemrštěné nájmy a hanebně vysoké energie. Byl to tentýž koncept jako Hugo Chavez ve Venezuele, který se také snažil zisky z ropy rozdělovat lidem. Proto mezinárodní zločinecký syndikát tyto osvícené vládce tak nesnáší, a ve své propagandě je konstantně očerňuje jako diktátorské stvůry. Ale fakta jsou neúprosná. V důsledku Kaddáfího vlády se Libye stala zemí s nejvyšším indexem lidského rozvoje v Africe. Bezplatná zdravotní péče a vzdělání, prodloužení střední délky života a programy finanční pomoci na bydlení v případě svatby. Země udělala značný pokrok, co se týče veřejného zdraví. Míra dětské úmrtnosti poklesla ze 70 úmrtí na 1000 porodů v roce 1991, na 14 úmrtí na 1000 porodů v roce 2009. Za stejné období vzrostla průměrná délka života z 61 roků na 73 let v roce 2009. Benzín zlevnil na méně než cenu sklenice vody. A samotný problém s vodou byl vyřešen investováním více než 25 miliard dolarů do rozpočtových prostředků na extrakci vody z obří podzemní sladkovodní zásobárny pod Saharou.
To, co Kaddáfí pro svůj národ udělal z pozice vody, bylo tak ohromující a megalomanské, že je třeba tomu věnovat patřičnou část této kapitoly. Projekt s vodou byl jedním z nejambicióznějších projektů na světě. 90% území Libye zabírá poušť a téměř nikdy tu neprší. Zároveň se v důsledku vysoké teploty vzduchu velmi rychle odpařuje vlhkost. V některých regionech nejsou srážky od 5 do 10 let. V polovině 20. století Libyjci hledali na Sahaře ropu. Ale místo toho narazili na něco pro ně neméně cenného. Na numijskou vodonosnou vrstvu. V roce 1953 bylo totiž objeveno asi 35 tisíc kubických kilometrů artéské vody. Jen pro naši představu, takový objem může například zcela zaplavit území Německa. Jeho rozloha je 35.7021 km2, některé odhady uvádějí dokonce přes 2 miliony km2. Hloubka takové nádrže je zhruba asi 100 metrů. Je to největší známý podzemní zdroj fosilní sladké vody, která se nachází ve východní poušti Sahara. Pokrývá hranice čtyř zemí v severovýchodní Africe. Zásoby vody jsou vskutku nepředstavitelné. Téměř vůbec se neví, že Libye je nejbohatší zásobou čisté sladké vody. V 60. letech se objevily první myšlenky na konstrukci obřího zavlažovacího systému. Všechno ale začalo až v první polovině 80. let. Muammar Kaddáfí zahájil rozsáhlý stavební projekt. Zamýšlel získat vodu ze země a zajistit její přepravu do severních měst země. Podle nejoptimističtějších odhadů by objevené zásoby měly vydržet 4800 let, pokud by se ročně vytěžilo až 1 a půl miliardy kubických metrů vody. Projekt byl rozdělený do pěti etap. Nejprve se postavil závod na výrobu obrovských, osmdesátitunových potrubí, která by mohla snadno fungovat jako tunely pro automobily. Příjmy z ropy byly vynaloženy na její přepravu do oblastí spotřeby podzemním potrubím o celkové délce asi 4000 km, s trubkami o průměru až 4 metry. A na výrobu trubek byl postaven závod, který vytvořil nová pracovní místa. Z těchto trubek byla postavena hlavní část potrubí pro dodávku vody. Aby se mohla zrodit velká, umělá řeka, přijeli do země pracovníci předních zahraničních společností. Mezi nimi byli Američané, Japonci a Němci. Většinu první fáze realizovali odborníci z Jižní Koreje. Betonové trubky se pohybovaly po speciálně zpevněných cestách. Jak jsem uvedl, jejich celková délka byla něco přes 4000 km. Byly vyrobeny s očekáváním, že by jimi mohla bez problémů projít těžká technika. První etapa navíc zahrnovala výstavbu 1200 km dlouhého potrubí. Pro pokládání potrubí se vykopaly obrovské příkopy. Vodní síť musela být umístěna v hloubce 6 metrů. Celkem se přemístilo asi 85 milionů metrů krychlových půdy. Náklady na první fázi projektu činily téměř 5 miliard dolarů.
Ve druhé etapě, která začala v roce 1989, bylo vodovodní potrubí přivedeno do Tripolisu, největšího města a hlavního města Libye, s cílem zajistit pro ni a sousední území denní zásoby vody v objemu 1 milion kubických metrů.
Ve třetí etapě byla spojena skupina oáz Kufra a Benghází, druhého největšího města v zemi. V posledních dvou etapách se měla postavit odbočka do města Tobruk. Všechno se mělo spojit do jednoho systému poblíž města Sirty. Výsledkem byl obrovský systém potrubí, akvaduktů a nádrží. Celkem se vyvrtalo více než 1300 vrtů a významná část z nich měla hloubku více než 500 metrů. Obrovský akvadukt se táhl více než 3000 kilometrů. Začala se přepravovat voda ze čtyř hlavních podzemních vodonosných vrstev v jižní Libyi. Před zahájením občanské války v roce 2011 bylo možné realizovat tři z pěti etap a pokračovat ve čtvrté.
Tento Kaddáfího úžasný výtvor je známý jako Řeka vytvořená člověkem. Pomocí této velké řeky vytvořené člověkem dokázali Libyjci zajistit pro zásobování měst a obydlených oblastí šest a půl milionu kubických metrů sladké vody pro čtyři a půl milionu lidí. Zemědělství představovalo 70% její spotřeby. Díky tomuto projektu se v zemi objevily velké farmy. Ty začaly pěstovat pšenici, ječmen, zeleninu a citrusové plody. Tato velká řeka vytvořená člověkem byla původně koncipovaná nejen k zásobování obyvatel vodou, ale také ke snížení závislosti na dovážených produktech. Díky tomu se ukázalo, že rozšíření zelené zóny na sever a západ země pomohlo zabránit dalšímu rozšiřování pouště. Velká výstavba stála Libyi impozantní částku. Podle různých zdrojů celkové náklady na projekt činily asi 24 miliard dolarů. Většina plánu se už realizovala. Dokončení projektu bylo naplánováno zhruba do roku 2015. Je ohromné, že země dokázala všechno zvládnout vlastními silami. Peníze byly získány z daní, z tabáku, pohonných hmot a také z příjmu z ropy.
Ve třetí fázi výstavby, v roce 2008, byla velká umělá řeka zařazena do Guinnessovy knihy rekordů, jako největší zavlažovací komplex na světě. Západní média se samozřejmě zdráhala tento megalomanský projekt posvětit, i když z hlediska rozsahu díla je toho málo, co by se s tím dalo srovnávat. Jen třeba jaké byly náklady na výrobu potrubí. Každý kus trubky dlouhý sedm a půl metru vyžadoval osm kilometrů karbonizovaného kovového drátu. Celková délka takového drátu na celé potrubí stačila k tomu, aby se dvěstětřicetkrát obtočil kolem planety. Kameny a písek, vynaložené na výrobu potrubí, by stačily na stavbu 16 pyramid v Gíze. Z cementu, použitého při realizaci projektu, by bylo možné postavit dálnici z Tripolisu do Moskvy a pokračovat po ní do Petrohradu.
Objektivně se Libyjcům podařilo vytvořit skutečný strojírenský zázrak. Pomocí toho bylo možné zavlažovat tisíce hektarů půdy a změnit region doslova před očima. Kaddáfí se prostě rozhodl proměnit Afriku v kvetoucí zahradu. V roce 2011 se ale stavba zastavila kvůli stupňující se občanské válce. Přirozeně nebyl čas na zavlažovací projekty. Když si uvědomíme, že letadla sil NATO, tedy Francouzů, Britů a Američanů přesně, cíleně a zlomyslně bombardovala v roce 2011 přesně ta potrubí a tím zákeřně zničila tuto úžasnou strukturu potrubí, které bylo napojené na obrovské zásoby vody pod Saharou, uvědomíme si, že západ záměrně znovu vysušil Libyi a vytvořil krizi, sucho, hlad a bídu. Co myslíme, že si lidé v takovém prostředí počnou? Seberou se a půjdou do Evropy, tedy tam, kde je voda! Letadla NATO jim veškerou vodní infrastrukturu rozmlátila na padrť. Celý tento megalomanský ohromný systém.
V posledních letech se v tisku často objevují články o nedostatku pitné vody v Libyi. Také kvůli hrubému zacházení, nedostatečné údržbě na stanicích a ozbrojeným útokům je infrastruktura zásobování vodou zničená. Velká umělá řeka postupně ztrácí svou velikost. Nebyl nikdo, kdo by sloužil velké řece vytvořené člověkem. V Tripolisu, Benghází a v poušti už není voda. Podle odborníků by se v případě úplné realizace projektu a neexistence překážek pro jeho hladké fungování, mohla ze severní Afriky stát světová vodní zásobárna. Svým vodním projektem by Libye mohla zahájit skutečnou zelenou revoluci. Projekt by vyřešil také mnoho potravinových problémů v Africe. A co je nejdůležitější, zajistil by stabilitu a ekonomickou nezávislost, což jistě bylo tou největší překážkou pro mezinárodní zločinecký syndikát, který potřebuje státy krotké, poddajné a lehce odíratelné. Ale to nebylo všechno.
Po více než čtyřicet let Kaddáfí prosazoval ekonomickou demokracii a používal bohatství, plynoucí ze znárodněného ropného průmyslu, k financování sociálních programů pro všechny Libyjce. Za Kaddáfího vlády se Libyjci těšili nejen bezplatné zdravotní péči a vzdělání, ale také bezplatné elektřině a bezúročným půjčkám. Platy v Libyi v roce 2010 činily v průměru 1050 až 6000 dolarů za měsíc. Podle různých zdrojů více než polovina příjmů z ropy šla na sociální potřeby. V zemi prudce klesla nezaměstnanost, většina občanů měla vlastní byty, televize a videorekordéry. Vybudovaly se univerzity a nemocnice, které splňovaly světové standardy. Kaddáfí například nařídil koupit v Jižní Koreji drahá auta a prodat je Libyjcům za čtvrtinovou cenu. Oznámil své rozhodnutí o novém rozdělení příjmů země z ropy, které činilo zhruba 10 miliard dolarů ročně. Polovina z této částky šla na potřeby státu, druhá byla rozdělená mezi Libyjce. Připomínám, že celkový počet obyvatel Libye byl asi 6,5 milionu lidí. Výsledkem bylo, že asi 600 tisíc potřebných rodin dostalo od 7 do 10 tisíc dolarů. Podle Kaddáfího je to v praxi implementace jím navrženého sloganu "bohatství je v rukou lidí" a pomůže vyrovnat příjmy chudých a bohatých občanů. Je pravda, že Kaddáfí varoval, že rodiny, které peníze obdržely, s nimi nemohly nakládat podle vlastního uvážení – mohly je utratit pouze za nejnutnější potřeby, ale nikoli za nákup drahého, dováženého spotřebního zboží. Libye se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů jako země s nejnižší roční mírou inflace. Například mezi lety 2001 až 2005 byla inflace 3,1%. Podle údajů INAPRO za rok 2008 se Libye umístila na prvním místě, pokud šlo o růst HDP, mezi arabskými zeměmi severní Afriky.
V srpnu 2008 byl na setkání více než 200 afrických králů, sultánů, emírů, šejků a kmenových vůdců Muammar Kaddáfí prohlášen za krále afrických králů. K dalším sjednocujícím prvkům v Africe Muammara Kaddáfího se vypravím po nějaké době v kapitole Francouzská karta. V červnu 2003 Muammar Kaddáfí na národním sjezdu oznámil nový směr země k takzvanému lidovému kapitalismu. Současně byla vyhlášena privatizace ropného a příbuzného průmyslu. 19. prosince 2003 Libye oznámila své zřeknutí se všech druhů zbraní hromadného ničení a začala snižovat vojenské výdaje. Koneckonců, Západ dal přísahu, nebo ujištění. Odzbrojte a přijmeme vás do naší přátelské rodiny a budeme vaším garantem bezpečnosti. Bohužel, dnes už víme, že to byla chyba, kdy západ promyšleně odzbrojil Muammara Kaddáfího, aby se v roce 2011 neměl jak bránit při takzvané revoluci vyvolané opět tím samým západem.
Kaddáfí jako diktátor?
O Muammaru Kaddáfím šíří západní média a rozvědky fámy, jakým krvelačným diktátorem vlastně byl. Protože je vždycky důležité se vydat až k samotnému prameni, je nutné získat nezkreslené informace.
Třemi základními institucemi libyjské demokracie byly místní výbory, základní lidový sněm a výkonné revoluční rady. Pojďme si tyto instituce v rychlosti představit.
Základní lidový sněm byl v podstatě libyjským ekvivalentem českého parlamentu, samozřejmě v hrubých rysech pro naši představu. Tento libyjský Lidový sněm se neskládal pouze z volených zástupců, jako u nás, kteří probírali a navrhovali zákony ve jménu lidu. Tento základní lidový sněm umožňoval všem Libyjcům se tohoto procesu přímo účastnit. V celé zemi se založilo 800 těchto základních Lidových sněmů a všichni Libyjci se jich mohli volně účastnit, utvářet národní politiku a činit rozhodnutí o všech hlavních otázkách. Včetně rozpočtů, vzdělávání, průmyslu a ekonomiky. V roce 2009 dokonce pozval Kaddáfí do Libye New York Times, aby tam jejich zástupci strávili dva týdny sledováním přímé demokracie země. New York Times, které byly tradičně vůči demokratickému experimentu plukovníka Kaddáfího silně kritické, připustily:
"Každý byl zapojený do všech rozhodnutí. Desítky tisíc lidí se účastnily místních schůzí výborů, aby tam záležitosti probraly a hlasovaly o všem, od zahraničních smluv po výstavbu škol."
To je panečku diktatura, co říkáte? Základním rozdílem mezi západními demokratickými systémy a přímou demokracií Libyjské džamahírie bylo, že v Libyi se umožnilo všem občanům vyjádřit svůj názor přímo. Nikoli pouze v parlamentu, složeném z pár set bohatých politiků, ale ve stovkách výborů, kterých se účastnily desítky tisíc běžných občanů. Libye za Kaddáfího nebyla ani zdaleka vojenskou diktaturou, což je dodnes pečlivě udržovaným mýtem západu. Libye byla toho času nejvíce prosperující africkou demokracií.
Při řadě příležitostí byly návrhy Muammara Kaddáfího dokonce odmítnuty v lidovém hlasování během lidového sněmu a byl schválený opak, který byl uzákoněný.
Například při mnoha příležitostech Muammar Kaddáfí navrhoval zrušení trestu smrti a tlačil na upřednostnění domácího vyučování před tradičními školami. Nicméně Lidové sněmy chtěly zachovat trest smrti a klasické školy a vůle lidí zvítězila. Podobně i v roce 2009 předložil plukovník Kaddáfí návrh, v podstatě zrušit centrální vládu zcela a dát veškeré příjmy z ropy přímo rodinám. Lidové sněmy odmítly tuto myšlenku také. Na rozdíl od Západu, Libyjci nevolili jednou za čtyři roky rezidenta a bohatého místního poslance, který pak činil všechna rozhodnutí za ně. Běžní Libyjci rozhodovali o zahraniční, domácí a ekonomické politice sami. Politický systém za Muammara Kaddáfího bych mohl rozebírat mnohem déle a také když jsem zdrojoval základní data, byl jsem fascinovaný vyspělostí demokracie, kterou bychom i my mohli jen tiše závidět. Když nás tedy někdo, a je jedno, zda média či jednotlivec, budou přesvědčovat o míře libyjské diktatury, odkažme je prosím na tuto trilogii. Pochybuji ovšem, že to bude co platné, protože jen silní jedinci jsou ochotni přehodnotit svůj postoj k západnímu systému, ke kterému se desítky let lísali a velebili jej jako ten nejlepší.
Kaddáfí jako terorista?
Ve druhém díle mého trojdílného cyklu Saddám Husajn, jsem velmi podrobně a obšírně rozebíral, jak západní společnosti, jak evropské tak i americké, dodávaly plnými hrstmi v 80. letech Saddámu Husajnovi do Iráku plány a projekty pro výrobu chemických a biologických zbraní. Kromě Iráku působili zejména němečtí dodavatelé také v Libyi a Sýrii. Saddám Husajn, Háfiz Asád a Muammar Kaddáfí rádi vyhověli korporátním a vojenským zájmům obou Němecek. Západoněmecké korporace obchodovaly především se zbožím a špičkovými technologiemi. Východoněmecká armáda dodávala výcvik a plány. Existuje jedna dobře zdokumentovaná epizoda, která ilustruje, jak daleko jsou někteří dodavatelé ochotni zajít pro své diktátorské klienty. Od roku 1984 pracovala společnost Imhausen-Chemie, prostřednictvím krycích společností libyjských úředníků, aby obešla kontroly vývozu. Tato západoněmecká společnost dokonce postavila falešnou továrnu v Hongkongu, aby celou šarádu dokončila. Dodavatelé společnosti Imhausen-Chemie, včetně společností Siemens, Toshiba a ITT věřili, že prodávali své zboží legálnímu podniku se sídlem v Hongkongu. Místo toho jejich zboží skončilo v tajných továrnách v Libyi. Když byli mezinárodní inspektoři vpuštění do Libye po roce 2003, odhalili v zemi několik tun chemických zbraní a také aktivní program jaderných zbraní. V polovině 80. let se Kaddáfí na Západě všeobecně považoval za hlavního financovatele mezinárodního terorismu. Kaddáfí byl údajně hlavním financovatelem Hnutí černého září, které spáchalo masakr na letních olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Amerika ho obvinila, že byl zodpovědný za přímé řízení bombového útoku na západoberlínskou diskotéku La Belle, 5. dubna 1986, při kterém zahynuli tři lidé, a přes 200 jich bylo zraněno, přičemž značnou část z nich tvořili američtí vojáci. Údajně také zaplatil Carlosi Šakalovi za únos a následné propuštění několika saúdskoarabských a íránských ministrů ropného průmyslu.
V roce 1984 byla před libyjským velvyslanectvím v Londýně zastřelena britská policejní konstábelka Yvonne Fletcherová, když dohlížela na demonstraci proti Kaddáfímu. Předpokládalo se, že ji zabil výstřel ze samopalu uvnitř budovy, ale libyjští diplomaté se dovolávali své diplomatické imunity a byli repatriovaní. Tento incident vedl k přerušení diplomatických vztahů mezi Velkou Británií a Libyí na více než 10 let. Koncem roku 1987 byla zadržena obchodní loď MV Eksund. Na lodi Eksund se našla velká zásilka zbraní a výbušnin dodaných Libyí, která byla určená pro severoirskou IRA. Britské zpravodajské služby se domnívaly, že to nebylo poprvé a že libyjské zásilky zbraní se k IRA dostaly už dříve. Vraťme se ale ještě k jedné události, která byla překážkou vztahů mezi Libyí a západem.
21. prosince 1988 byl na obloze nad skotským městem Lockerbie vyhozen do vzduchu Boeing 747 americké letecké společnosti Pan Am, let číslo 103, který letěl z Londýna do New Yorku. V důsledku toho zemřelo 270 lidí (všichni pasažéři letadla a členové posádky). Podezření z tohoto útoku zpočátku padlo na teroristy z Lidové fronty za osvobození Palestiny, jakož i na íránské úřady, ale brzy generální prokurátor Skotska, lord Fraser, formálně obvinil dva členy libyjské státní služby, Abdelbaseta al-Mohammeda al-Megrahí a al-Amína Chálifa Fhimahu. Tento útok měl ovšem své temné pozadí. V prosinci 1988 rozzuření agenti americké vojenské rozvědky formálně protestovali kvůli odhalení spoluúčasti CIA na obchodu s heroinem na Blízkém východě. Když byly týmy z obou agentur povolány zpátky do Washingtonu, aby se účastnily domácího řízení, nastoupili na let Pan Am číslo 103 lidé z militantního křídla Hizballáhu, vedené Ahmedem Jibrilem, jeho synovcem Abú Eliasem, Abú Talbem a Abú Nidálem. Hrozba vojenské rozvědky, odhalit síť CIA pašování heroinu, ovšem spustila jejich bombový plán jako maskování, kouřovou clonu a odvedení pozornosti. Skutečnost, že džihádisté byli schopni provést takovýto útok, nasvědčovala tomu, že někdo z organizátorů útoku byl pravděpodobně dvojitým agentem CIA. Mám na mysli organizátory na zemi, ne přímo na palubě letadla. Tam už byli pěšáci ochotni zemřít za džihád. 13. srpna 2003 Libye přiznala, že její představitelé byli zodpovědni za výbuch letadla na obloze nad Lockerbie. Bezprostředně poté vyvstala otázka zrušení všech sankcí z Libye a jejich vyloučení z černé listiny států sponzorujících mezinárodní terorismus. Francie však pohrozila, že v Radě bezpečnosti OSN použije své veto k rezoluci o zrušení sankcí, pokud Libye nezvýší výši odškodného příbuzným teroristického útoku pro Niger. Francie totiž narážela ještě na další útok ze září 1989, kdy bylo na obloze nad africkým Nigerem do vzduchu vyhozené letadlo DC-10 letící z Brazzaville do Paříže se 170 cestujícími na palubě. 1. září 2003 oznámil plukovník Kaddáfí své rozhodnutí zaplatit obětem tragédie. Šlo o částku 2,7 miliard dolarů, tedy až 10 milionů dolarů pro každou z rodin 270 obětí. Kaddáfí ovšem zdůraznil, že za útok nepovažoval svou zemi:
"Naše důstojnost je pro nás důležitá. Nestaráme se o peníze, ale o náš vztah se Západem."
Západ uspěl ve vydírání, ale Kaddáfí udělal chybu.
Libyjská opozice: Národní fronta za spásu Libye
Na tomto místě bych rád začal se dvěma špatně chápanými záležitostmi.
1. Kdo byli lidé z libyjské opozice?
2. Odkud pocházely zbraně libyjských rebelů?
Pokud se Muammar Kaddáfí choval paranoidně, což měl do jisté míry společné se Saddámem Husajnem, bylo to z dobrého důvodu. Když Muammar Kaddáfí dosáhl 27 let, provedl nekrvavý státní puč proti libyjskému králi Idrísovi. To proběhlo 1. září 1969, jak jsem popisoval v předchozích kapitolách. V tomto převratu Muammar Kaddáfí vedl malou skupinu mladších vojenských důstojníků. Převrat se podařil a Muammar Kaddáfí se chopil moci. Na osobě Muammara Kaddáfího můžeme skvěle vidět nesystémový prvek, který sypal písek do soukolí mocenských ambicí mnohých sil, které stály proti němu. Když má někdo lidovou podporu, je sice populární, ale zároveň se proti němu většinou vždycky postaví hluboké síly vlastní země, které mají velmi silné napojení na mezinárodní syndikát zločinců. Jde o skupiny světové oligarchické mafie, kterou můžeme definovat jako mocenský elitářský systém planety, stojící v hierarchii na nejvyšších místech uspořádání moci. Moc, jak víme, se definuje penězi. Kdo má peníze, má moc. Pokud někdo zkříží jejich plány, dělají všechno proto, aby ho srazili z trůnu, a instalovali svou poslušnou marionetu, která bude vykonávat jejich příkazy, pokyny a povely. Muammar Kaddáfí měl mnoho nepřátel od monarchistů, izraelského MOSSADu, palestinských odpadlíků, saudské rozvědky, Kataru, Národní fronty za spásu Libye, Národní konference libyjské opozice, britské tajné služby, antagonismu Ameriky a v roce 1995, největší ze všech hrozeb, libyjské islámské bojové skupiny, podobné al-Kájdě. Všechny tyto síly stály proti němu. Když se proti nám koncentruje takové množství nepřátel, o něčem to jistě vypovídá. Nejsme jejich. Nedržíme basu se světovou oligomafií. Chceme řídit vlastní zemi po svém, a co hůř, máme lidovou podporu. Globalisté z duše nesnášejí, když se jim někdo vymkne kontrole, je nezávislý, a navíc, když má lidovou podporu. To je skoro až mocenský hřích. Není jejich, je neposlušný a neskáče podle toho, jak globální mezinárodní instituce pískají. Plukovník Kaddáfí reagoval brutálně, kdy buď vyhnal, nebo zabil ty, u kterých se obával, že byli proti němu. Amerika tedy začala jednat.
Před další částí musím popsat velmi stručně situaci Libye a Čadu, protože to s sebou nese důležitý historický kontext. Libye byla totiž zapojena do územního sporu se sousedním Čadem o pásmo Aouzou, které Libye obsadila v roce 1973. Tento spor nakonec vedl k libyjské invazi do Čadu a ke konfliktu, který byl ukončen příměřím, uzavřeným v roce 1987. Spor se nakonec urovnal mírovou cestou v červnu 1994, kdy byla libyjská vojska stažena z Čadu při plném respektování rozsudku Mezinárodního soudního dvora, který byl vydán 13. února 1994. Tyto historické souvislosti Libye s Čadem zmiňuji z prozaického důvodu. Se záměrem svrhnout Muammara Kaddáfího, vycvičily Izrael a Amerika proti-libyjské rebely v řadě západoafrických a středoafrických zemích.
Africký důvěrný zpravodajec, který sídlil v Paříži, informoval 5. ledna 1989, že Amerika a Izrael vytvořily řadu základen v Čadu a dalších sousedních zemích, aby tam cvičily 2000 libyjských rebelů zajatých čadskou armádou. Tato skupina, nazvaná Národní fronta za spásu Libye, měla základnu v Čadu. Oficiální americké záznamy uváděly, že financování tajné války vedené z Čadu proti Libyi se provádělo také Saudskou Arábií, Egyptem, Marokem, Izraelem a Irákem. Saudové například darovali opoziční skupině Národní fronta za spásu Libye, podporované také francouzskou rozvědkou a CIA, sedm milionů dolarů. Ale plán na zavraždění Kaddáfího a převzetí vlády 8. května 1984 byl zmařen. V následujícím roce, 1985, Amerika požádala Egypt, aby provedl do Libye invazi a svrhl plukovníka Kaddáfího, ale prezident Husní Mubarak odmítl. Koncem roku 1985 Washington Post tento plán odhalil, když američtí kongresmani napsali prezidentu Ronaldu Reaganovi protestní dopis. Mimochodem, tato Národní fronta za spásu Libye byla součástí Národní konference libyjské opozice pořádané v roce 2005 v Londýně. Právě Velká Británie tuto organizaci finančně podporovala už od jejího vzniku, stejně jako Američané. Národní fronta za spásu Libye uspořádala svůj národní kongres za dva roky, tedy v červenci 2007, v Americe.
Máme tu tedy první z opozičních sil proti Muammaru Kaddáfímu, Národní fronta za spásu Libye. Tato skupina nebyla nic jiného než vycvičení polovojenští žoldáci se základnou v Čadu, které podporoval Izrael, Saúdská rozvědka a samozřejmě britská i americká rozvědka. Pamatujme si tedy polovojenské žoldáky ze skupiny Národní fronta za spásu Libye.
Libyjská opozice: Národní konference libyjské opozice
Hlavní skupinou, která vedla vzpouru proti Muammaru Kaddáfímu, byla Národní konference libyjské opozice. Do této organizace patřila samozřejmě naše Národní fronta za spásu Libye. Národní fronta za spásu Libye, která vedla řadu násilností, byla, jak jsme si řekli, ozbrojenou milicí sponzorovanou Američany a Brity, která se většinou skládala z libyjských emigrantů a kmenů stavících se proti Kaddáfímu.
Libyjská opozice: Libyjská islámská bojová skupina
Libyjská islámská bojová skupina byla založena v Afghánistánu v roce 1995 frakcí mudžahedínů, veteránů, kteří bojovali proti sovětské okupaci v Afghánistánu. Po návratu do Libye začali zuřit kvůli tomu, co považovali za korupci a bezbožnost libyjského režimu. Vytvořili proto Libyjskou islámskou bojovou skupinu. Chtěli totiž vytvořit stát, o kterém věřili, že by představoval skutečný charakter Libyjců. Tato radikální skupina vedla proti Kaddáfímu partyzánské boje malého rozsahu přes deset let. V říjnu 1993 došlo k neúspěšnému pokusu o atentát na Kaddáfího ze strany příslušníků libyjské armády. V červenci 1996 následovaly po fotbalovém zápase krvavé nepokoje, jako protest proti Kaddáfímu. Nejvýznamnějším útokem Libyjské islámské bojové skupiny byl v roce 1996 pokus zavraždit plukovníka Kaddáfího. Členové skupiny, vedeni Wádím al-Šatehem, hodili bombu na jeho kolonu automobilů. O půl roku dříve, v září 1995, totiž vypukly v Benghází prudké střety mezi Kaddáfího bezpečnostními silami a islámskými guerillami, při kterých na obou stranách zahynuly desítky lidí. Tato skupina také organizovala útoky na vládní bezpečnostní síly v guerillovém stylu ze svých základen v horách. Libyjská islámská bojová skupina zavraždila desítky libyjských vojáků a policistů. Ačkoli většina členů této Libyjské islámské bojové skupiny byla přísně oddána svržení plukovníka Kaddáfího, výzvědné informace ovšem naznačovaly, že někteří se přidali k silám Al-Kájdy, aby vedli džihád proti libyjským a západním zájmům na celém světě.
Spojení této Libyjské islámské bojové skupiny s al-Kájdou se budu věnovat podrobněji v příští kapitole. V roce 2009, aby skupina oslavila 40 let moci Kaddáfího, se omluvila za to, že se pokusila ho zabít, a souhlasila, že složí zbraně. Britská tajná služba MI6 byla v minulosti obviněna z její podpory, k čemuž se ještě dostanu přímo v kapitole o Velké Británii. Šest vůdců této skupiny, kteří byli uvězněni, své staré způsoby popřelo a vysvětlilo, proč boj s plukovníkem Kaddáfím už nepředstavoval legitimní džihád. Abdul-Hakim al-Hasadi, další osvobozený člen Libyjské islámské bojové skupiny, oficiální tvrzení popřel:
"Kaddáfí se pokouší lidi rozdělit," řekl televizi al-Jazeera.
Abdul-Hakim al-Hasadi tvrdil, že existoval islámský emirát v Derně a že on byl emírem. Oblast Derna ve východní Libyi je proslavená jako domov velkého počtu sebevražedných atentátníků v Iráku. Byla také hluboce nepřátelská vůči Kaddáfímu. Obyvatelé východní Libye obecně, a Derny obzvláště, pohlíželi na kmen Kaddadfa, což byl kmen, ze kterého Kaddáfí pocházel, jako na nevzdělané a neotesané vetřelce z bezvýznamné části země, kteří „ukradli“ právo vládnout v Libyi. Přesně to bylo řečeno americkým diplomatům v roce 2008, v telegramu zveřejněném WikiLeaks. Posledních 110 členů Libyjské islámské bojové skupiny bylo osvobozeno 16. února 2011, tedy den po začátku libyjského povstání. K propuštěným patřil Abdulwaháb Mohammed Kaíd, bratr Abú Jahía al-Libi, jednoho z vrcholových propagandistů al-Kájdy.
Začátky al-Kájdy
Financování Libyjské islámské bojové skupiny sítí al-Kájda se zdá být mnohem důležitějším prvkem v destabilizaci Libye. Veřejnosti ale zůstává skryto, do jaké míry byla al-Kájda skrytým spojencem Ameriky, nikoli jejím nepřítelem. Tohle si musíme ale hlouběji vysvětlit, abychom vůbec pochopili základní souvislosti.
Bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook řekl sněmovně, že Al-Kájda byla nezpochybnitelně produktem západních tajných služeb. Robin Cook vysvětlil, že al-Kájda, což v arabštině doslova znamená "základna", byla původně počítačovou databází tisíců islámských extremistů, kteří byli vycvičeni CIA a financováni Saudy, aby porazili Rusy v Afghánistánu. Islámský stát v Iráku a Sýrii používal jiný název, a to al-Kájda v Iráku. Tento Islámský stát se ukotvil v dnešní Libyi pod vedením Abdelhakima Belhadje. Dokonce Fox News připustilo, že vůdci Islámského státu v Libyi se kdysi dvořila Obamova vláda a členové amerického kongresu a že byl velkým spojencem Ameriky při svrhávání Kaddáfího. Ovšem za vůbec nejdůležitější považuji zmapování začátků Al-Kájdy, které probíhaly v srdci Ameriky, konkrétně ve městě New York. To bude pro mnohé z nás tak šokující informace, že se jí budeme zdráhat uvěřit. Ale jak je mým zvykem, sdělím základní fakta, která jsou prostě nepopiratelná.
V mešitě al-Farúk, v newyorském Brooklynu, bylo zřízeno Centrum al-Kifah, americká náborová kancelář pro takzvanou arabsko-afghánskou cizineckou legii. Právě tady se rekrutovali mudžahedíni, kteří se letecky převáželi do Afghánistánu, kde se připojili ke svým spolubojovníkům proti Sovětskému Svazu. Stále noví a noví američtí Arabové byli do této svaté války proti Sovětům rekrutovaní přímo v Americe v této brooklynské mešitě al-Farúk. Tato arabsko-afghánská cizinecká legie, rekrutovaná v brooklynské mešitě al-Farúk, byla základem pro budoucí al-Kájdu. Nyní je čas na odhalení, jak americká vládní ochrana klíčových postav brooklynského centra al-Kifah ponechala některým z nich volnou ruku, i když se vědělo, že se dopustili zločinů, aby se zapojili do dalších teroristických činů v Americe. Například do prvního bombového útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993. Toto brooklynské centrum al-Kifah, které v 80. letech podporovalo arabské Afghánce, bojující v Afghánistánu, obrátilo v 90. letech svou pozornost k Bosně. V anglicky psaném zpravodaji al-Kifah al-Hussám (Meč), se také začaly pravidelně objevovat aktuální informace o akcích džihádu v Bosně. Zpravodaj pod kontrolou přisluhovačů šejka Omara Abdel-Rahmána agresivně podněcoval sympatizující muslimy, aby se sami připojili k džihádu v Bosně a Afghánistánu. Bosenská pobočka al-Kifah v chorvatském Záhřebu, sídlící v moderní dvoupatrové budově, byla v úzkém spojení s organizačním ústředím v New Yorku. Zástupce ředitele záhřebské kanceláře Hassan Hakim přiznal, že veškeré příkazy a finanční prostředky dostával přímo od hlavní americké kanceláře al-Kifah na Atlantic Avenue, kterou kontroloval šejk Omar Abdel-Rahmán.
V tomto podpůrném programu pomáhal jeden z instruktorů al-Kifah, Američan Rodney Hampton, který rekrutoval bojovníky ze základen americké armády, jako Fort Belvoir a také je cvičil na bojovníky v New Jersey. V roce 1995 byl Rodney Hampton souzen a odsouzen za svou roli spolu s vůdcem al-Kifah, šejkem Omarem Abdel-Rahmánem ve spiknutí, jehož cílem bylo vyhodit do povětří newyorské památky. U soudu Rodney Hampton vypověděl, jak mu saúdský korunní princ Fajsál na saúdském velvyslanectví ve Washingtonu osobně poskytl tisíce dolarů na tento projekt. Přibližně v té době přijel Ajmán al-Zavahrí, později vůdce al-Kájdy, do Ameriky, aby sháněl finanční prostředky v Silicon Valley, kde ho hostil Alí Mohamed.
Alí Mohamed byl americký dvojitý agent a veterán speciálních jednotek americké armády, který byl nejlepším školitelem v mešitě al-Kifah. Vy, kteří jste poslouchali můj pořad Psychologie Deep State si možná vzpomínáte na tohoto Alí Mohameda. V 80. letech minulého století Alí Mohamed cvičil mudžáhedíny podporované CIA v Afghánistánu. Pak CIA pomohla Alí Mohamedovi dostat se v 80. letech do Ameriky. Alí Mohamed vycvičil některé z těch, kteří v roce 1993 odpálili bombu v podzemních garážích Světového obchodního centra. V Psychologii Deep State jsem pak hovořil o tom, že kanadská královská jízdní policie zadržela Alí Mohameda ve Vancouveru v roce 1993, ale záhadně ho na pokyn americké FBI musela propustit. Následně Alí Mohamed spáchal bombový útok na americké velvyslanectví v Keni v roce 1998. Přesně tohle uvedla zpráva komise pro vyšetřování 11. září. Konkrétně souvislosti s Alí Mohamedem a útokem na americkou ambasádu v Keni.
Americká ochrana podpůrné základny mudžahedínů al-Kifah v Brooklynu vedla k zásahům do domácího vymáhání práva v Americe. To umožnilo mudžahedínským rekrutům v al-Kifah plánovat, nebo se zapojit do řady domácích i zahraničních teroristických útoků na Ameriku. Mezi tyto útoky patřil první bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993, takzvané spiknutí na newyorské památky v roce 1995 a útoky na velvyslanectví v Keni a Tanzanii v roce 1998. Do všech těchto událostí byli zapojeni teroristé, kteří měli být kvůli už spáchaným zločinům zatčeni dříve, ale bylo jim umožněno zůstat na svobodě.
Ústřední roli ve všech těchto útocích hrál Alí Mohamed, bývalý dvojitý agent amerických speciálních sil v tomto centru al-Kifah a jeho takzvaní stážisté. Alí Mohamed, přestože byl na seznamu sledovaných osob ministerstva zahraničí, přicestoval do Ameriky kolem roku 1984 na základě toho, co konzultant FBI označil za vízový program řízený CIA. Stejně tak přicestoval šejk Omar Abdel-Rahmán, vůdce newyorského centra al-Kifah. Rahmánovi byla vydána dvě víza, jedno z nich důstojníkem CIA pracujícím v utajení na konzulárním oddělení amerického velvyslanectví v Súdánu. V roce 1984 mu bylo vydáno vízum, které mu bylo uděleno. Alí Mohamed školil rekruty newyorského centra al-Kifah v partyzánské taktice poblíž Brooklynu. Tato operace byla považovaná za natolik citlivou, že newyorská policie a FBI později chránily dva z rekrutů před zatčením, když zavraždili židovského extremistu Meira Kahaneho. Místo toho newyorská policie označila třetího atentátníka, el-Saída Núsaira, za osamělého vyšinutého střelce a zbylé dva, Mahmúda Abúhalima a Mohammeda Salameha, propustila z vazby. To umožnilo Abúhalimovi a Salamehovi, spolu s dalším stážistou Alího Mohameda, Nidalem Ajádem, zúčastnit se o tři roky později prvního bombového útoku na Světové obchodní centrum. Američtí prokurátoři znovu chránili Alího Mohameda v procesu "Landmarks – Památky" v letech 1994 až 1995, kdy byli Omar Abdel-Rahmán a někteří Mohamedovi stážisté odsouzeni za spiknutí s cílem vyhodit do povětří newyorské budovy. V tomto případu žalobce Patrick Fitzgerald označil Alího Mohameda za neobviněného spolupachatele, přesto ho nechal na svobodě. Když obhajoba vydala Mohamedovi předvolání k soudu, státní zástupce zasáhl, aby Mohamed nemusel vypovídat. Alí Mohamed si byl dobře vědom svého chráněného statusu a počátkem roku 1993 ho využil k tomu, aby dosáhl svého propuštění, když byl zadržen Kanadskou královskou jízdní policií na letišti ve Vancouveru, jak jsem o tom hovořil. Protože tato epizoda byla v korporátních médiích tak moc ignorovaná, budu citovat její popis v předních kanadských novinách Toronto Globe and Mail:
"Kanadská královská jízdní policie měla v rukou jednoho z klíčových zasvěcenců teroristické sítě al-Kájda Usámy bin Ládina, ale ten byl propuštěný poté, co Mounties zavolal svému nadřízenému z americké FBI. Alí Mohamed, kaliforňan egyptského původu, který je považovaný za nejvýše postaveného člena al-Kájdy, který přistál v Kanadě, spolupracoval s americkými protiteroristickými agenty a hrál dvojí nebo trojí hru, když byl v roce 1993 vyslýchán. Alí Mohamed je teď v americkém vězení“.“ Lidé z Kanadské královské jízdní policie mi o půlnoci řekli, že už můžu jít," řekl tehdy Alí Mohamed, který se v Americe přiznal, že byl blízkým bin Ládinovým spolupracovníkem v místopřísežném prohlášení, které ve středu ukázal, deníku The Globe and Mail. K incidentu došlo, když celníci na mezinárodním letišti ve Vancouveru zadrželi egypťana Essama Marzúka, který přiletěl z Damašku přes Frankfurt poté, co u něj našli dva padělané saúdské pasy.
Alí Mohamed, který na něj na letišti čekal, aby ho vyzvedl, se na zadržení svého přítele zeptal policie. To vzbudilo u královské jízdní policie zájem o Alího Mohameda, ale ten jejich podezření rozptýlil tím, že jim oznámil, že byl „spolupracovníkem FBI."
Z příběhu Globe and Mail jasně vyplynulo, že v roce 1993 měl Alí Mohamed už svého spojence v FBI, které Kanadská královská jízdní policie důvěřovala. Patrick Fitzgerald ve své výpovědi před Komisí pro 11. září uvedl zcela jinou verzi:
"Alí Mohamed po návratu z Nairobi v roce 1994 požádal o práci jako překladatel FBI."
Rozdíl byl ale zásadní. Protože FBI řekla kanadské královské jízdní policii, aby Alího Mohameda propustila, mohl pak odcestovat do Nairobi a naplánovat tam bombový útok na americké velvyslanectví. Podle autora Petera Lance měl Patrick Fitzgerald v roce 2007 dostatek důkazů, aby Alího Mohameda zatkl a obvinil, ale neučinil tak. Místo toho Alího Mohameda vyslechl v Kalifornii spolu s agentem FBI Jackem Cloonanem. Po tomto rozhovoru se Patrick Fitzgerald rozhodl Alího Mohameda nezatknout, ale místo toho odposlouchával jeho telefon a počítač. Peter Lance si položil velmi důležitou otázku: „obával se Patrick Fitzgerald, že jakékoli obvinění hlavního špiona al-Kájdy by zvedlo pokličku z let hrubé nedbalosti tří nejlepších amerických zpravodajských služeb“?
Měsíc po bombových útocích na velvyslanectví byl Alí Mohamed konečně zatčen, a to 10. září 1998. Když ale Patrick Fitzgerald za dva měsíce vynesl třináct obvinění, Mohamedovo jméno mezi nimi nebylo. Místo toho mu Patrick Fitzgerald opět umožnil vyhnout se křížovému výslechu u soudu tím, že přijal dohodu o přiznání viny, jejíž podmínky jsou dodnes částečně neznámé. Konkrétně neznáme dobu Mohamedova trestu: tato strana jeho zápisu ze soudního jednání, konkrétně strana 17, je uložena pod pečetí. V rámci dohody o přiznání viny Alí Mohamed soudu sdělil, že na osobní žádost Usámy bin Ládina, prováděl sledování amerického velvyslanectví v Keni, pořizoval snímky, kreslil schémata a sepsal zprávu, kterou osobně doručil Usámu bin Ládinovi do Súdánu. Patrick Fitzgerald, státní zástupce, který dohodu o přiznání viny vyjednal, o Alím Mohamedovi podrobně vypovídal před Komisí pro 11. září, která ve své zprávě, konkrétně na straně 68, dospěla k závěru, že Alí Mohamed vedl" bombovou operaci na velvyslanectví“. Ironií osudu je, že bombový útok na velvyslanectví se později stal oficiálním důvodem, proč byl Ajmán al-Zavahrí, stejně jako před ním Usáma bin Ládin, hledán FBI, a na jeho hlavu byla vypsána odměna 25 milionů dolarů. Široké veřejnosti ale bylo upřeno právo dozvědět se o podílu Alího Mohameda na dalších teroristických akcích. Zvláště důležitá byla jeho účast na 11. září 2001. Jak později uvedl jeho nadřízený, agent Jack Cloonan z FBI, Alí Mohamed mu vysvětlil, že osobně školil obviněné únosce v tom, jak se zmocnit letadel:
"Prováděl pro al-Kájdu školení, jak unést letadlo. V Pákistánu vedl praktická cvičení a řekl: "Takhle se na palubu dostanou řezačky na krabice. Vezmete nůž, odstraníte čepel, zabalíte ho do, slovo začerněno, a vložíte do příručního zavazadla."
Přečetli si předpisy Federálního leteckého úřadu. Věděli, že čtyřcentimetrový nůž neprojde.
"Takhle ho umístíte," řekl. "Učil jsem lidi, jak sedět v první třídě. Vy sedíte tady a někteří sedí tady." Celé to popsal.
A co je nejdůležitější, Alí Mohamed byl školitelem v brooklynském centru al-Kifah, kde se rekrutovali američtí muslimové nejprve do Afghánistánu v 80. letech proti Sovětům a v 90. letech v Bosně proti Srbům. Alí Mohamed hostil pozdějšího velitele al-Kájdy, Ajmána al-Zavahrího, ve svém bydlišti v Kalifornii. Téměř jistě Ajmán al-Zavahrí sháněl finanční prostředky na podporu mudžahedínů v Bosně, což byl v té době jeho hlavní zájem. Asijské vydání deníku Wall Street Journal uvedlo, že v roce 1993 Usáma bin Ládin jmenoval šejka Ajmána al-Zavahrího druhým velitelem al-Kájdy, aby řídil její operace na Balkáně.
al-Kájda v Bosně
Americké intervence na Balkáně a potom v Libyi byly západními korporátními médii prezentovány jako humanitární. Někteří washingtonští intervencionisté, včetně legendárního Václava Havla u nás, tomu možná skutečně upřímně věřili. Clintonovy intervence v Bosně a Kosovu se prezentovaly jako humanitární. Obě strany se ale v těchto konfliktech dopouštěly zvěrstev; Washington, podobně jako západní média, muslimská zvěrstva bagatelizoval kvůli svým jiným zájmům. Většina Američanů si byla vědoma toho, že Bill Clinton vyslal americké jednotky do Bosny, aby prosadily Daytonské mírové dohody po dobře medializovaném srbském zvěrstvu, masakru tisíců muslimů ve Srebrenici. Díky intenzivní kampani PR agentury Ruder Finn se Američané dozvěděli hodně o masakru ve Srebrenici, ale mnohem méně o stínání hlav a dalších zvěrstvech ze strany muslimů, která mu předcházela a pomohla ho posílit.
Ve skutečnosti hlavním důvodem srbského útoku na Srebrenici byla snaha vypořádat se s ozbrojenými útoky vedenými z této základny na okolní vesnice. Generál Philippe Morillon, velitel jednotek OSN v Bosně mezi lety 1992 až 1993, vypověděl před ICTY (Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii), že muslimské jednotky, sídlící ve Srebrenici, podnikaly útoky během pravoslavných svátků a ničily srbské vesnice. Přitom masakrovaly všechny obyvatele. To vyvolalo v regionu zcela mimořádnou míru nenávisti. Podle profesora Johna Schindlera:
"Mezi květnem a prosincem 1992 muslimské jednotky opakovaně útočily na srbské vesnice v okolí Srebrenice, zabíjely a mučily civilisty; někteří byli zmrzačeni a upáleni zaživa“. Dokonce i prosarajevské zprávy připouštěly, že muslimské síly ve Srebrenici zavraždily více než 1300 Srbů a etnicky vyčistily rozsáhlou oblast.
Bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku, Peter Galbraith, později v jednom rozhovoru přiznal, že americká administrativa věděla o malém počtu zvěrstev, která páchali zahraniční mudžahedíni v Bosně, ale odmítla tato zvěrstva, v rámci celé věci jako nevelký problém.
Jiné zdroje odhalily, že Washington dal tichou zelenou chorvatskému vyzbrojování a posilování muslimské přítomnosti ve Srebrenici. Brzy letadla C-130 Hercules, ze kterých některá, ale ne všechna, byla íránská, shazovala muslimům zbraně, čímž porušovala mezinárodní zbrojní embargo, které Američané oficiálně dodržovali. Dorazili také další arabsko-afghánští mudžahedíni. Mnoho výsadků a někteří mudžahedíni se nacházeli v Tuzle, 70 km od Srebrenice. Podle londýnského listu Spectator Pentagon při tomto toku zbraní a bojovníků využíval i další země, například Turecko a Írán:
"Mezi lety 1992 až 1995 Pentagon pomáhal s přesunem tisíců mudžáhidů a dalších islámských živlů ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských muslimů proti Srbům."
V rámci vyšetřování nizozemské vlády masakru ve Srebrenici, v červenci 1995, vypracoval profesor Cees Wiebes z Amsterodamské univerzity zprávu s názvem "Zpravodajské služby a válka v Bosně", která byla zveřejněná v dubnu 2002. Podrobně v ní popsal tajné spojenectví mezi Pentagonem a radikálními islámskými skupinami z Blízkého východu a jejich snahu pomoci bosenským muslimům. Do roku 1993 probíhalo přes Chorvatsko rozsáhlé pašování zbraní muslimům, které organizovaly tajné krycí firmy Ameriky, Turecka a Íránu ve spojení s řadou islámských skupin. Mezi tyto islámské skupiny patřili afghánští mudžahedíni a proíránský Hizballáh. Zbraně nakoupené Íránem a Tureckem s finanční podporou Saúdské Arábie byly letecky přepravované z Blízkého východu do Bosny. Šlo o letecký transport, na kterém se velmi úzce podíleli Američané. Přesně to tvrdil profesor Cees Wiebes z Amsterodamské univerzity ve své zprávě z července 1995. Podrobný popis Ceese Wiebese, založený na mnohaletém výzkumu, dokumentuje, jak Američané v tajné noční operaci letecky přiváželi zbraně bosenským muslimům.
10. února 1995 stál v 17:45 norský kapitán Ivan Moldestad, pilot norského vrtulníkového oddílu (NorAir), ve dveřích svého dočasného ubytování nedaleko Tuzly. Byla tma a náhle uslyšel zvuk vrtulí blížícího se dopravního letadla; byl to jednoznačně čtyřmotorový Hercules C-130. Ivan Moldestad si všiml, že Hercules doprovázely dvě stíhačky, ale ve tmě nedokázal určit jejich přesný typ. Existovala i další pozorování tohoto tajného nočního letu na leteckou základnu Tuzla. Strážný, který měl hlídkovou službu před norskou zdravotnickou jednotkou OSN v Tuzle, také slyšel a viděl světla Herculesu a doprovodných stíhaček. Další pozorovatelé OSN, kteří využívali zařízení pro noční vidění, rovněž viděli nákladní letoun a dotyčné stíhačky. Hlášení byla okamžitě předána kombinovanému středisku vzdušných operací NATO ve Vicenze a jednotce UNPF v Neapoli. Když Ivan Moldestad telefonoval do Vicenzy, bylo mu řečeno, že tu noc ve vzduchu nic nebylo a že se musel splést. Když Ivan Moldestad trval na svém, spojení bylo přerušené. Tajné lety nákladních letadel C-130 a noční shozy zbraní na Tuzlu vyvolaly v únoru a březnu 1995 velké rozrušení v rámci UNPROFOR a mezinárodního společenství. Na otázku po původu tajných dodávek odpověděl britský generál s velkou jistotou:
"Byly to americké dodávky zbraní. O tom není pochyb. A na těchto dodávkách se podílely americké soukromé společnosti."
Nebyla to nijak překvapivá odpověď, protože tento generál měl přístup ke zpravodajským informacím, které shromažďovala jednotka britské speciální letecké služby SAS v Tuzle. Letadla se dostala do dosahu speciálního vybavení této jednotky pro noční vidění a Britové je viděli přistávat. Bylo to potvrzení, že proběhla tajná americká operace, při které byly dodány zbraně, munice a vojenské komunikační vybavení. Tyto noční operace vyvolaly v OSN a NATO velké zděšení a byly předmětem nesčetných spekulací.
Nizozemský profesor Cees Wiebes uvedl možnost, že letouny C-130, ze kterých některé startovaly z americké letecké základny v Německu, byly ve skutečnosti řízeny tureckými úřady. Zapojení Ameriky do promyšleného utajování ale bylo zjištěno z toho, že americké letouny AWACS, které měly poskytovat záznamy o tajných letech, byly v příslušných dobách buď staženy ze služby, nebo obsazeny americkými posádkami. Toto shrnutí Wiebesovy vyčerpávající zprávy bylo dokonce zveřejněno v britském deníku Guardian:
"Nizozemská zpráva odhaluje, jak Pentagon vytvořil tajné spojenectví s islámskými skupinami v rámci operace ve stylu Írán-Contras. Americké, turecké a íránské zpravodajské skupiny spolupracovaly s islamisty na projektu, který nizozemská zpráva nazývá "chorvatský plynovod".
Zbraně nakoupené Íránem a Tureckem a financované Saúdskou Arábií se do Chorvatska dopravovaly nejprve oficiální íránskou leteckou společností Iran Air a později flotilou černých letadel C-130 Hercules. Ve zprávě se uvádí, že do země se dopravili také bojovníci mudžáhedinů a že Američané byli do operace, která byla hrubým porušením embarga, velmi úzce zapojeni. Britské tajné služby získaly dokumenty, které dokazují, že Írán také zařídil dodávky zbraní přímo do Bosny, uvádí se ve zprávě.
Tuto tajnou operaci podporoval spíše Pentagon než CIA, která byla opatrná, pokud jde o využívání islámských skupin jako prostředníka pro dodávky zbraní a o porušování embarga. Když se CIA pokusila vyslat do Bosny své lidi, byli její agenti ohroženi bojovníky z řad mudžáhedínů a Íránci, kteří je cvičili. OSN se při monitorování embarga spoléhala na americké zpravodajské služby, což byla závislost, která Washingtonu umožňovala s embargem libovolně manipulovat. Dokonce Alfred Sherman, vrchní poradce Margaret Thatcherové a spoluzakladatel vlivného pravicově nacionalistického Centra pro politická studia, vznesl v roce 1997 obvinění, že Američané podporovali a usnadňovali zasílání zbraní muslimům přes Írán a východní Evropu, což tehdy Washington tváří v tvář přesvědčivým důkazům popíral. Alfred Sherman argumentoval:
"Válka v Bosně byla americkou válkou v každém slova smyslu. Americká administrativa ji pomohla zahájit, udržovala ji v chodu a zabránila jejímu předčasnému ukončení. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že v blízké budoucnosti hodlá ve válce pokračovat, jakmile budou její muslimští chráněnci plně vyzbrojeni a vycvičeni."
Alfred Sherman konkrétně obvinil úřadujícího ministra zahraničí Lawrence Eagleburgera, že v roce 1992 pověřil Warrena Zimmermana, amerického velvyslance v Bělehradě, aby přesvědčil bosenského prezidenta Izetbegoviće, aby nedodržel dohodu o zachování bosensko-chorvatsko-srbské jednoty a místo toho přijal americkou pomoc pro nezávislý bosenský stát.
Závěr
To je všechno pro tento díl. A co uslyšíte ve druhé epizodě? Budu pokračovat bojovníky al-Kájdy na Balkáně, ale tentokrát se přesunu do dalšího dějství, do Kosova, kde muslimští bojovníci, v žoldu Američanů, bojovali bok po boku Kosovské osvobozenecké armády. Američané ale podporovali mudžahedíny z Afghánistánu třeba v Ázerbajdžánu v roce 1993, ale nakreslím vazby a napojení al-Kájdy a Islámského státu, kteří se po ruské intervenci v Sýrii přesunuli právě do Libye. Kruh se uzavírá, Američané stále podporují tytéž skupiny. Podívám se také na to, jak britské speciální jednotky prováděly operace v Libyi a jaké teroristické žoldácké povstalce britská rozvědka speciálně podporovala.
V Benghází se v březnu 2011 vytvořila takzvaná přechodná národní rada, složená z teroristů a dětí Facebooku, jak se o nich vyjádřil jejich vůdce. Potom se podívám na kanály, kudy proudily zbraně do Libye povstalcům, žoldákům a teroristům proti Kaddáfímu. Ty podporovali vedle Američanů a Britů také Saúdové, Egypt nebo Katar. Podívám se také na odtajněné dokumenty příručky a manuály pro barevné revoluce, které západní neziskový sektor používal pro diskreditaci a ničení image Kaddáfího. Jde to univerzálně jako přes kopírák. Řada fám, mýtů a lží, které se šíří západními médii vždycky, když potřebují někoho zdiskreditovat. Vtisknu tomu jasný scénář, protože všechno probíhá synchronizovaně podle těchto příruček a metodologických postupů barevných revolucí. Důležité jsou také agentury, které si západní rozvědky najímají, a které pozitivně vykreslují povstalce, zatímco očerňují vládu, kterou chce západ svrhnout. Vypravím se po stopách těchto agentur, které také píárovaly pro západ zinscenovaný masakr v srbské Srebrenici. Druhý díl bude neméně zajímavý, proto si ho rozhodně nenechte ujít.