Čtvrtý díl pojednává o různých událostech a kontroverzích, které se udály v období po skončení Studené války až po současnost. Po rekapitulaci předchozího dílu se následně věnuji událostem jako jsou válka v Zálivu, kauze Monica Lewinská, útoky na Světové obchodní centrum a boji proti terorismu, který se stal hlavním tématem po 11. září 2001. Pořad také řeší vztahy mezi zpravodajskými službami a politikou, jako například napojení Clintonovy administrativy na KGB a Rusko. Dále se zabývá tématy, jako je špionáž a terorismus, včetně činnosti teroristy Usámy bin Ládina. Závěr pořadu se věnuje afghánské válce, vlivu Ruska a mafie na politiku a kontroverzím okolo bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Úvod
Minule jsem se podíval na nového šéfa CIA Stansfielda Turnera, který byl spolužákem prezidenta Jimmyho Cartera z americké námořní akademie. Prozkoumal jsem historii americké agentury pro mezinárodní rozvoj USAID, jakési prodloužené ruky CIA, jak probíhal program policejního výcviku v rámci Úřadu pro národní bezpečnost a masové mučení lidí nebo násilné sterilizační programy stejně jako jsem se podíval na Národní nadaci pro demokracii. Podíval jsem se na velkou kauzu a roli CIA při příchodu Ajatolláha Chomejního a sesazení Rezy Šáha, kterého si americká CIA prostřednictvím jejího tehdejšího ředitele Allena Dullese dosadila tehdy před 25 lety v roce 1953. Obrovské zpravodajské fiasko v Íránu. Také jsem se podíval na to, jak američtí rukojmí na americké ambasádě v Teheránu sehráli roli při amerických volbách, ve kterých zvítězil Ronald Reagan. Právě američtí rukojmí na jeho výhře měli velký vliv. Podíval jsem se na obří operaci financování afghánských mudžáhidů americkou CIA přes banky a zpravodajské rozvědky v Pákistánu, Ománu a samozřejmě v Saúdské Arábii. Třetí díl byl proto velmi hutný na informace, proto vás prosím, abyste si ho stejně jako i předchozí díly pustili pro další návaznosti a souvislosti.
Banka zločinců: Prachy, drogy a zbraně pro mudžahedíny
Éra 80 let války v Afghánistánu má ještě další rozměr. Víme, že peníze pro zbraně Íráncům a nikaragujským Kontras, k tomu se dostanu v další kapitole, se praly z drog přes banku v australském Sydney s názvem Nugan Hand Bank. Tu spravovali agenti CIA a australský podnikatel, to jsem podrobně rozebíral v minulém díle. Další takovou bankou zločinců, přes kterou se praly peníze z drog, byla Bank of Credit and Commerce International. Za tyto vyprané a získané peníze se kupovaly zbraně, které se posílaly mudžahedínům do Afghánistánu.
Na tuto banku byl napojený i Khalid bin Mahfuiz ze Saúdské Arábie, a od této banky si třeba půjčovala i Bushova společnost Arbusto Oil Company, kterou George Bush mladší založil a provozoval se starším bratrem Usámy, Sallemem bin Ládinem. Všechno jsem to probíral ve dvoudílném speciálu o 11. září. CIA tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana využívala tuto špinavou offshorovou banku k dodávkám zbraní Saddámu Husajnovi do Iráku, k financování Usámy bin Ládina a mudžahedínů do Afghánistánu, k přesunům peněz v rámci nelegální operace Írán-Kontras a k dalším černým operacím.
Bushové byli ale s touto bankou spojení více než se zdá. Např. z kraje 80 let banka na Floridě v Miami záměrně vyhledávala známé veřejné činitele a zvala je k návštěvě banky. Pozvání přijali bývalí floridští guvernéři,jeden americký senátor a syn George Bushe staršího, tehdy viceprezidenta Spojených států Jeb Bush, který byl v té době ministrem zahraničí Floridy. Oficiální otevření banky na Floridě proběhlo v srpnu 1982. Na toto otevření přišel tehdejší guvernér Graham, ale dostavil se i zmíněný Jeb Bush nebo někdejší starosta Atlanty Andrew Young. Tuto událost otevření banky na Floridě v srpnu 1982 si nenechali ujít třeba ministři ropného průmyslu z Venezuely, Abu Dhabi ze Spojených arabských Emirátů, ministr hospodářství a financí z Jamajky, Barbadosu, úředníci z centrálních bank z celého regionu. Bylo tu osm až deset ministrů a guvernérů centrálních bank a předních podnikatelů z Venezuely a Peru a Trinidadu, prostě odevšad. Vidíme, že tato banka byla napojená na Bushovu rodinu až příliš. Jeb Bush na jejím otevření na Floridě v srpnu 1982, na druhé straně úvěr 25 milionů ropné Arbusto Energy jeho bratra George Bushe mladšího.
CIA využívala pobočku této banky v pákistánském Islámábádu k převádění části ze dvou miliard dolarů, které Washington poslal mudžahedínům Usámy bin Ládina na pomoc v boji proti Sovětům v Afghánistánu. Přesunula peníze, které pákistánští vojenští a vládní úředníci odčerpali z americké pomoci mudžáhidům. Převáděla také peníze podle požadavků saúdských zpravodajských služeb. K tomu dojdu za okamžik, protože právě v Pákistánu byla tato banka založená.
Tato banka převáděla peníze na financování války v Afghánistánu také prostřednictvím Ománské národní banky. To byl další finanční kanál, kudy Američané financovali mudžahedíny proti Sovětům. Jednak přes Pákistán, jednak přes Saúdskou Arábii, a jednak přes Omán.
Role banky začala vyplouvat na povrch v polovině 80. let, kdy se v New York Times objevily články ukazující, jak američtí bezpečnostní agenti využívali Omán jako přestupní stanici pro arabské fondy. To potvrdil i Wall Street Journal z 23. října 1991, který citoval člena kabinetu zesnulého pákistánského prezidenta Zii, který uvedl, cituji: "Byly to arabské peníze, které protékaly přes Bank of Credit and Commerce International. Bankou, která tyto peníze převáděla z Ománu do Pákistánu a do Afghánistánu, byla National Bank of Oman, kde Bank of Credit and Commerce International vlastnila 29 %."
Michael Pillsbury je bývalým zaměstnancem Senátu. Dříve působil jako asistent ministra obrany. Zároveň byl Michael Pillsbury členem přísně tajného "výboru 208, meziagenturní skupiny, která pro prezidenta dohlíží na tajné operace Ústřední zpravodajské služby a scházel se v situační místnosti a v místnosti 208 ve staré budově výkonného úřadu". Počátkem 80 let se Michael Pillsbury přesunul ze Senátu na pozici asistenta náměstka ministra obrany. V této funkci se zasazoval o poskytování moderních zbraňových systémů, zejména raket stinger, protikomunistickým povstaleckým hnutím po celém světě, včetně Savimbiho jednotek UNITA v Angole a mudžahedínů v Afghánistánu. Je známo, že Pillsbury do obou zemí často cestoval.
Jednoduše finanční toky a kanály pro distribuci zbraní pro mudžahedíny v Afghánistánu byly četné, a probíhaly přes tuto Bank of Credit and Commerce International. Je paradoxem, že tato banka poskytla Usámovi bin Ládinovi průpravu v oblasti offshorových černých fondů, které později využil při organizaci džihádu proti Spojeným státům.
Peníze Usáma převáděl prostřednictvím banky Al-Taqwa, která působila v offshorech v Nassau na Bahamách a ve Švýcarsku a jejímiž akcionáři byli dva Usámovi sourozenci. Ovšem tato banka zároveň pomáhala Saddámu Husajnovi v Iráku, když převáděla miliony dolarů atlantské pobočce italské státní banky Banca Nazionale del Lavoro. Tato italská banka měla svou pobočku v Bagdádu, aby mohla v letech 1985 až 1989 poskytnout Iráku tajné půjčky ve výši čtyř miliard dolarů na nákup zbraní Saddámu Husseinovi.
Americký kongresman Henry Gonzalez uspořádal v roce 1992 slyšení o této italské bance, a během toho slyšení citoval z důvěrného dokumentu CIA, podle něhož CIA už dlouho věděla, že centrála banky byla zapojená do iráckých půjček americké pobočky. Výpalné z patnáctiprocentních provizí z úvěrů sponzorovaných touto italskou bankou bylo prostřednictvím kanceláří Bank of Credit and Commerce International na Kajmanských ostrovech a v offshorech v Lucembursku a Švýcarsku směrované na bankovní účty iráckých představitelů. Tato italská banka byla klientem společnosti Kissinger Associates a Henry Kissinger byl členem mezinárodního poradního sboru banky spolu s Brentem Scowcroftem, který se později stal poradcem George Bushe staršího pro národní bezpečnost. Tato banka měla pobočky nejen v USA, ale ve Velké Británii, Lucembursku nebo Kajmanských ostrovech. Tedy zemí s tradičně nejnižšími daněmi.
Bank of Credit and Commerce International poskytovala falešné úvěry, zatajovala vklady, skrývala obrovské ztráty a byla bankou pro celou řadu pochybných zákazníků, od teroristů a špionů po pašeráky drog a diktátory. Jednou z částí podvodného schématu byla washingtonská First American Bankshares Inc. Jako krytí této banky při získávání kontroly nad touto washingtonskou bankou sloužily za úplatu osoby z Blízkého východu v roce 1981.
Bank of Credit and Commerce International založil v roce 1972 pákistánský bankéř Agha Hasan Abedi, který byl předtím prezidentem United Bank Ltd. of Pakistan. Zpočátku měla 25procentní podíl Bank of America; podíl měl také šejk Zayed bin Sultan al-Nahyan, vládce Abu Dhabi ve Spojených arabských Emirátech, a další bohaté osoby z Perského zálivu. Banka byla v Pákistánu velmi výnosná a Abedi se stal respektovanou osobností. Banka rozdala v Pákistánu obrovské množství peněz na zdravotnictví a školství. Banka si také získávala přízeň vlivných lidí a často je nebo jejich příbuzné najímala jako ředitele svých poboček. Tito lidé zase mohli bance přinést velké účty.
Například v Jordánsku banka najala švagra tehdejšího velitele armády a získala bankovní účty jordánské armády. Banka se rozrůstala a začala půjčovat dlužníkům, u kterých byla schopnost zplácet prakticky mizivá. Jednoduše půjčíte si pár stovek milionů, a banka se nezajímá o to, jestli je můžete splácet. Jedním kanálem peníze do banky přijdou, třeba vyprané z drog, a druhým kanálem odejdou vybraným osobám, které je bance nemusí vracet.
Podle Wallstreet Journal šlo například o částku miliardu dolarů, kterou si rozebraly jen tři osoby. Každý tedy získal v průměru 330 milionu dolarů. Těmito privilegovanými osobami, které měly v bance obrovský vliv byly: Ghaith Pharaon, což byl šéf saúdské rozvědky, nebo šejk Kamal Adham, což byl švagr zesnulého saúdského krále Fajsala, šéf saúdské rozvědky v letech 1963 až 1979 a zároveň spojka CIA v regionu. George Bush starší znal Kamala Adhama z doby, kdy vedl CIA v roce 75.
Dalším investorem byl princ Turki bin Faisal al-Saud, který Kamala Adhama vystřídal ve funkci šéfa saúdské rozvědky. Rodina Chálida Salema bin Mahfúze, majitele největší saúdské banky National Commercial Bank, bankéře saúdského krále Fahda a dalších členů vládnoucí rodiny, koupila 20 až 30 % akcií za téměř jednu miliardu dolarů. Bin Mahfúz byl dosazený do správní rady této banky.
Také se třeba zjistilo, že palestinský terorista Abu Nidal používal účet v londýnské pobočce této banky. Dokonce teroristická organizace Hizballáh si vytvořila v západní Evropě síť společností pro export import, Aby mohla do cílových zemí posílat velké množství výbušnin a souvisejícího vybavení. Přední libanonští šíitští podnikatelé, včetně Mohammeda Hammouda, který se později stal klíčovým finančníkem této banky, poskytovali klíčové odborné znalosti a organizační a finanční pomoc.
Zájem Arabů o banku byl více než jen finanční. V tajné zprávě CIA o této bance z poloviny 80 let se uvádí, že "její hlavní akcionáři patřili k mocenské elitě Blízkého východu, včetně vládců Dubaje a Spojených arabských emirátů a několika vlivných Saúdských Arabů. Nezajímala je ani tak ziskovost, jako spíše podpora muslimské věci". Soukromé vazby Bushů na banku přešly na bin Mahfúze prostřednictvím texaského podnikatele Jamese Batha, který jménem Saúdů investoval peníze ve Spojených státech. V roce 1976, kdy byl Bush šéfem CIA, prodala agentura některá letadla Air America, tajné letecké společnosti, kterou využívala během války ve Vietnamu, společnosti Skyway, kterou vlastnili James Bath a Bin Mahfúz. James Bath pak v letech 1979 a 1980 pomáhal financovat ropnou společnost George W. Bushe, Arbusto Energy. Tuto větev ohledně Spectrum 7 Energy a Harken Energy, které bankrotující Bushovu Arbusto Energy pohltily, jsem už probíral v mém dvoudílném speciálu o 11 září.
Banka byla také poměrně aktivní v Jižní Americe, měla pobočky v Argentině, Brazílii, Uruguayi, Paraguayi, Peru, Venezuele a Kolumbii. Právě Kolumbie představovala největší pobočku této banky. Tady Bank of Credit and Commerce International provozovala v podstatě banku s kompletními službami a pobočkami pro praní peněz z distribuce drog. Právě tady se dostáváme k exnacistovi Klausi Barbimu, kterého CIA naverbovala po 2. světové válce. Klaus Barbie byl placeným informátorem americké CIA, která mu následně umožnila uniknout do Jižní Ameriky v roce 1951. Exnacista Klaus Barbie asistoval řadě vojenských režimů v Bolívii, kde vyučoval techniky mučení vojáků a pomáhal chránit vzkvétající obchod s kokainem na konci 70 a na počátku 80 let. Všechno pod záštitou a krytím CIA.
O vzkvétající obchod s drogami nemá zájem pouze CIA nebo různí váleční vůdci warlordi, ale dokonce i bankéři z Wall Street a Londýna, kteří obrovsky profitují na mezinárodním obchodu s drogami. Příkladem je právě Kolumbie a povstalecká skupina FARC. To přece víme, ozbrojené revoluční síly FARC, přes 50 let trvající konflikt, který si vyžádal 260 tisíc obětía vyhnal z domovů přes 6 milionů Kolumbijců.
Tak v "roce 1999 odcestoval předseda NYSE [Newyorské burzy cenných papírů] Dick Grasso do Kolumbie a setkal se s vůdcem povstalců FARC ovládajících jižní třetinu země". Grasso požádal kolumbijské povstalce, aby investovali své zisky na Wall Street. Agentura Associated Press uvedla, že Grasso řekl vůdci povstalců, aby "uzavřel mír a očekával velké ekonomické výhody od globálních investorů", a pozval vůdce povstalců na návštěvu Wall Streetu. To znamená, že o peníze z drog mají zájem sklutečně všichni.
Mezinárodní měnový fond uvedl, že na konci 90 let 20. století představovalo praní špinavých peněz 2 až 5 % světového HDP a že velké procento z 590 miliard až 1,5 bilionu dolarů ročně, které se vyperou, přímo souvisí s obchodem s narkotiky. Tento lukrativní obchod přináší zisky, které jsou vyprané v četných offshorových bankovních rájích ve Švýcarsku, Lucembursku, na britských Normanských ostrovech, Kajmanských ostrovech a přibližně na 50 dalších místech po celém světě. Tyto offshorové ráje jsou kontrolovány velkými západními bankami a finančními institucemi, které mají eminentní zájem na udržení a podpoře obchodu s drogami.
Peníze z drog jsou jednou ze směnných komodit jako terorismus, války, zvyšování napětí jako důvod k obřím investicím do armád, vojenských rozpočtů, elektřina, plyn, voda, dřevo, ropa, teď drahé kovy jako kobalt nebo lithium do elektrobaterií, prostě jakákoli komodita včetně drog, kokainu, heroinu, opia.
Vraťme se ale k CIA a k této bance zločinců, věci kolem drog a Afghánistánu a detailní analýzu, kdo z afghánského opia nejvíce profituje, proberu v dalším čtvrtém díle jen pro vaši informaci. Právě informované zdroje tvrdí, že CIA a další americké zpravodajské agentury běžně využívaly zahraniční společnosti, včetně této Bank of Credit and Commerce International. Lze se domnívat, že CIA stejně jako v jihovýchodní Asii, což jsem probíral v minulém díle, nebo Afghánistánu, tak i v Latinské Americe prala drogy s krytím svých agentů. Ať se jednalo o Kolumbii v rámci této banky nebo Bolívii v rámci exnacisty a agenta CIA Klause Barbieho. Vztahy mezi touto bankou, CIA a členy amerických i zahraničních zpravodajských služeb patří k nejproblematičtějším aspektům pochopení vzestupu a pádu banky.
CIA se bránila poskytnout informace o svém zapojení do této banky a o svých znalostech o ní. Navíc chyběli klíčoví aktéři, protože mnozí z nich byli během vyšetřování v roce 1991 už po smrti. A to včetně bývalého ředitele CIA Williama Caseyho, nebo íránských obchodníků se zbraněmi Bena Banerjeeho a Cyruse Hashemiho. Ať tak či tak, CIA mezi lety 1982 až 1992 vypracovala stovky záznamů o využívání této banky a jejím zaměření. V těchto dokumentech je uvedený třeba Adnan Khashoggi, obchodník se zbraněmi v rámci kauzy Írán Kontras z roku 1986. K této kauze se dostanu v příštích kapitolách. Nicméně vedle CIA měla banka i významné politické konexe. Mezi podzimem roku 1986 a počátkem roku 1989 zahájila Bank of Credit and Commerce International sériikontaktů se zřejmě politicky nejvýznamnější mezinárodní a obchodně poradenskou firmou ve Spojených státech. Tipněte jakou? Kissinger Associates. A hádejte, jakého klienta mezi ostatními, měla tato Kissinger Associates? Italská Banca Nazionale del Lavoro.
Vzpomínáte, jak jsem před pár minutami hovořil o tom, jak Bank of credit and Commerce International také pomáhala Saddámu Husajnovi v Iráku? Totiž tato banka převáděla miliony dolarů atlantské pobočce italské státní banky Banca Nazionale del Lavoro. Tato italská banka měla svou pobočku v Bagdádu, aby mohla v letech 1985 až 1989 poskytnout Iráku tajné půjčky ve výši čtyř miliard dolarů na nákup zbraní Saddámu Husseinovi. A tato banka byla jedním z klientů Kissinger Associates. Hezky to měl ošéfovaný bývalý americký ministr zahraničí, že?
Mezi další vkladatele této banky patřily centrální banky, vládní organizace, vládní investiční fondy a vládní instituce. Byla to řada] latinskoamerických zemí, ale třeba také Bangladéš, Belgie, Írán, Itálie, Maďarsko, Libérie, Libye, Pákistán, Filipíny, Saúdská Arábie, Španělsko, Švýcarsko, Thajsko, Turecko, Spojené arabské emiráty nebo bývalá Jugoslávie. V roce 1991 byla tato banka vyšetřovaná, a tisk ji nazval nejzkorumpovanější finanční institucí v historii. Mezi bankéři získala označení banka podvodníků a zločinců. Peníze, které BCCI ukradla, než byla v roce 1991 uzavřena, tedy něco mezi 9,5 a 15 miliardami dolarů, učinily z její dvacetileté loupeže největší bankovní podvod v historii. Většinu z těchto peněz se nikdy nepodařilo získat zpět. Spoluúčast mezinárodních bank na systému offshorového utajení účinně zahladila stopy po penězích.
Proč to zmiňuji?Protože tímto způsobem probíhají obrovské toky mamutích toků peněz přes světové banky. Akorát se to provádí legálně v souladu se zákony, nicméně přesně tímto způsobem fungují velké světové banky. Přelévají obrovské objemy peněz pro globální oligomafii. U této Bank of Credit and Commerce International se jim to vymklo kontrole. Právě to obnažilo to torzo kanálů, jak globální mafie přelévá finanční prostředky. Je to jedna velká planetární síť, jeden velký organismus s drobnými žilkami a cévami, přes které proudí krvavé peníze vyprané z drog, zbraní nebo dalších komodit.
K čemu slouží válka? Válka představuje takovou srdeční pumpu nebo kostní dřeň, která produkuje další krvavé peníze do tohoto bankovního světového kartelu přelévání světových peněz. Stejnou kostní dření pro krvavé peníze je distribuce drog. Tyto dva atributy nikdy nezmizí, protože představují zdroj obrovských příjmů globální mafie pro praní peněz. Zbraně a drogy. Vyprané peníze se pak investují do dalších revolucí, do dalších vyvolávání občanských nepokojů neziskovým sektorem, výcvikem aktivistů, pořádáním crowd eventů, a kolo mašinérie se točí dál, protože ty peníze je třeba znovu vydělat.
Proto se provádějí tyto revoluce, aby se vyvolala válka, a znovu důvody financovat obě strany zbraněmi, a znovu veřejnosti předložit důvody na nafouknutí zbrojních rozpočtů armád, zase se napakuje globální oligomafie, znovu e přelévají peníze bankami. Je to prostě nikdy nekončící globální mašinérie.
Samozřejmě musíme připočíst ropu a další komodity drahé kovy atd., teď elektromobily, co to je, to je přece masivní těžba kobaltu, lithia a dalších tun drahých kovů z dolů v Kongu, peklo na zemi, extrémní chudoba, do uzounkých štol se vejdou jen děti s úzkými rameny.
Elektromobily je další srdeční pumpou a kostní dření produkující další komoditu pro praní peněz z drahých kovů na elektrobaterie. Dále, proč EU chce zavést novou strategii lesnictví, která extrémně zdraží dřevo? Čili stavbu budov ze dřeva, nábytek do domácností. Aby se na komoditě dřeva generovaly další obrovské zisky pro globální dřevařské korporace. Aby měli další zisky, nestačí jim jednotky miliard, musí mít desítky miliard, dosažení zisků bude snazší.
Proč se zdražují vedle ropy na spalovací motory také elektřina z jaderných elektráren? Opět, zisky globální mafie budou exponenciálně narůstat. Musíme si všechny tyto komodity představit jako srdeční pumpu a kostní dřeň krvavých peněz pro globální světovou mafii. Jedna komodita vedle druhé. Zbraně tedy války, drogy, drahé kovy do elektrobaterií, elektřina, ropa, dřevo, kácení pralesů. Všechno jde nahoru, ceny stoupají, zdražuje se. Proč? Pro nenasytné kořistnické choutky elit, které se zalykají pohádkovými penězi, a pořád jim to nestačí. Skupují krachující středně velké řetězce hotelů, aerolinek, všeho. Proč?
Protože světová mafie díky Covidismu zavřela státní ekonomiky. Tím přivedla jinak silné střední korporace před bankrot, a za hubičku je koupí. A znovu, globální mafie má víc, ještě víc, pořád víc, nejvíc, a stále jí to nestačí. Chce vlastnit všechno, pozemky, budovy, školy, nemocnice, pole, lesy, naleziště, doly, korporace, celé státy a lidi v nich. Prostřednictvím zdravotních soukromých pilířů a důchodových soukromých pilířů. To je jejich svatý grál, na který si brousí zuby. Další komodita pro znásobení jejich zisků. Soukromé zdravotní pilíře a soukromé penzijní fondy. Pohádkové příjmy. Lidé si povinně podle zákona platí na důchod, lidé si povinně hradí zdravotní pojištění. Dobývání renty z našeho těla formou vakcín. Jako na Klondajku. Budou vlastnit nejen města a celé státy včetně korporací, ale i naši digitální identitu. To je výsledek transhumanismu. Jaký by měl být ten ideální občan pro úžasný nový svět brave New World?
Psychofarmaka, satelitní vyhledávání, identifikační implantát, tedy poslušně náhubky, senzor sociálního odstupu, bezpáteřní neurčité pohlaví, nekonečné očkování, chytrý mobil, trasování, očkovací průkaz, cestovní povolení centrální zprávy, aktuální omezení, sociální skóre a bezhotovostní platby. Digitální nový svět globálního resetu.
Otázkou je, zda o tohle všechno máme zájem? Pokud nemáme, další otázkou je, co všechno proti tomu děláme. Děláme dost? Nebo děláme málo? To si musí každý vyhodnotit sám. Ale na této Bank of Credit and Commerce International stejně jako u Nugan Hand Bank vidíme, jak se ty peníze perou přes drogy nebo zbraně agenty CIA, podnikateli, ale i samotnými vládami.
Nikaragua
Jak jsem zmínil, po Stansfieldu Turnerovi se ředitelem CIA stal manažer volební kampaně prezidenta Ronalda Reagana William Casey. Právě William Casey posílil roli CIA. Během svého působení ve funkci zpravodajská služba zintenzivnila své tajné operace. William Casey byl asi nejmocnějším ředitelem ústřední zpravodajské služby CIA od dob působení Allena Dullese. Logicky měl s prezidentem Ronaldem Reaganem velmi dobrý vztah, a mnoho svých pravomocí odvozoval od skutečnosti, že mu prezident důvěřoval.
William Casey byl takovou unikátní osobností nedávné historie, protože to byl muž, který měl téměř stejnou moc jako ministr zahraničí, ministr obrany a prezident Spojených Států. William Casey se chtěl stát ministrem zahraničí, ale tím být nemohl. Nenechali by ho, protože by neprošel prověrkami. Proto vybrali Alexandera Heiga. Šéf CIA William Casey byl velmi oddaným zastáncem tajných operací a v tomto smyslu neměl s tajnými operacemi tolik zkušeností. Byl velmi nespokojený s byrokracií CIA, a proto se s tím snažil něco udělat.
William Casey řídil CIA jakoby řídil mafii. Casey si vytýčil svůj první cíl. Znovunastolit pořádek v Nikaragui, ve které převzaly moc marxistickoleninističtí Sandinisté poté, co Carter uspěchal pád diktátora Luise Somozy Debayleho. To bylo 19. července 1979. Somoza byl přisluhovačem CIA. Byl to strašný darebák a podvodník, který byl ale mnoho let na výplatní pásce Spojených Států stejně jako stovky dalších latinskoamerických a afrických diktátorů. Spojené Státy Somozu využily, potřebovaly ho. Takový byl prostě přístup. Najmout zloduchy, zaplatit jim, a oni udělají, co je třeba. To všechno kvůli obchodu. V tomto případě obchodu s banány. Stejně jako v Guatemale roku 1954.
Politiku nikaragujských Sandinistů osnovalo oddělení tajných služeb v rámci CIA. Casey na tuto činnost jenom navázal. Byl provedený puč proti Salvadoru Allendemu v Čile, ale v Nikaragui Spojené Státy žádné puče neorganizovaly. Nejdříve Američané přivezli 500 lidí na honduraskonikaraguiskou hranici. Pak v Nikaragui započali partizánskou operaci, která měla zadržet dodávky zbraní do El Salvadoru a jiných míst. Potom Američané vytvořili v Nikaragui revoluční atmosféru. Latinská Amerika měla se CIA vždycky bouřlivé vztahy.
Během vlády Ronalda Reagana vstupuje CIA vedená Williamem Caseym opět na scénu, a vede rozhodně agresivní kampaň ve střední Americe. V Nikaragui působily skupiny takzvaných kontras. To byly skupiny partyzánů zapojených do povstání proti zvolené socialistické sandinistické vládě v Nikaragui. Prostřednictvím skupin takzvaných kontras vede CIA válku proti Sandinistům v Nikaragui, a vstupuje do tajných akcí v El Salvadoru a Hondurasu. 5. října 1986 sandinistická hlídka v Nikaragui sestřelila nákladní letadlo C-123K, které zásobovalo skupiny Kontras. Právě skupiny Kontras Američané podporovali. Eugene Hasenfus, veterán společnosti Air America, havárii přežil a svým věznitelům řekl, že si myslí, že za operací stála CIA. Poskytl také informace o dvou Američanech kubánského původu, kteří řídili operaci v El Savadoru. Díky tomu byli novináři schopní identifikovat agenty Rafaela Quintera a Felixe Rodrigueze jako dva Kubánce, o kterých se Hasenfus zmínil. Postupně vyšlo najevo, že do tohoto spiknutí s cílem dodat zbraně Contras byli zapojeni také Thomas Clines, Oliver North, Edwin Wilson a Richard Secord. Naši staří známí z tajného týmu agentů CIA Teda Sheckleyho.
Musíme si uvědomit, co je to tajná akce. Tajná akce je v podstatě pouhým prodloužením zahraniční politiky. Akorát že bez války. Je to takové šedé vakuum mezi oficiální veřejnou zahraniční politikou a válkou. Lidé provádějí tajné akce od počátku světa. A tak to bylo i nyní.
Nikaragua a Írán
Na další kapitole uvidíme, jak spolu veškerá geopolitika souvisí ať přímo či nepřímo, jako jeden velký propojený organismus.
Íránci zajímali americké rukojmí, které slibovali propustit za dodávky amerických zbraní ve válce proti Iráku. Američané sice Irák podporovali, ovšem na vyděračské podmínky Íránu museli chtěnechtě přistoupit. Rozhovory o výměně amerických rukojmích za zbraně začaly už dříve. 30. srpna 1985 poslal Izrael do Íránu 100 raket TOW. 14. září 1985 obdrželi od Izraele dalších 408 raket. Izraelci na tomto obchodu vydělali 3 miliony dolarů. Izrael si mastil kapsu na dodávkách amerických zbraní do Íránu, to prostě nevymyslíš.
Roku 1986 započal obrovský skandál. Spojené Státy tehdy prodaly zbraně islámské republice Írán. Sedmadvacetimilionový zisk byl použitý na financování proti sandinovskýchpartyzánů. Totiž, šlo tam o to, že v říjnu 1985 americký Kongres odhlasoval 27 milionů dolarů na takzvanou nesmrtící pomoc skupinám Kontras v Nikaragui. Členové administrativy Ronalda Reagana se však rozhodli použít tyto peníze na poskytnutí zbraní Contras a mudžáhidům v Afghánistánu. Všechny tajné operace CIA měly být oficiálně odsouhlasené prezidentem Spojených Států. Po vypuknutí skandálu Írán Kontras byla CIA postupně zabíjená.
CIA tedy za použití pověřeného agenta nakoupila zbraně od ministerstva obrany USA podle zákona o hospodářství, a poté je po obdržení příslušné platby předala Íránu. Tady se opět dostáváme k tomu, že USA podporuje obě strany konfliktu. USA v tu dobu podporovala Saddáma Husseina ve válce Iráku proti Íránu, Saddámovi dodávala zbraně, ale jak je vidět, na druhé straně vyzbrojovala i Írán. Opět dva se perou, válčí, a velký bratr Sam se směje a pakuje se. Pořád stejný scénář, pořád stejné schéma. Bylo ilegální prodat zbraně Íránu a zisk 30 milionů dolarů převést na nikaraguaiskou Kontras?
CIA byla vždycky napadaná především za své aktivity v Latinské Americe. Ve střední Americe se šéf CIA William Casey dostal do potíží v souvislosti se skandálem Írán Kontras a celou záležitost ve střední Americe. Nicméně Američané dále dodávali zbraně Íránu, přestože podporovali také Irák. Pamatujete si na našeho prohnaného agenta CIA Teda Sheckleyho, který spolu s dalšími agenty CIA rozjeli obří pračku peněz a distribuci opia z jihovýchodní Asie? Rozebíral jsem to ve druhém dílu. Možná si také pamatujete na mou zmínku o společnosti API Distributors, kterou Ted Shackley založil spolu s dalšími agenty CIA. Právě tato firma se začla vtlačovat do těchto zbrojních obchodů s Íránem. Ted Shackley naverboval některé bývalé členy svého tajného týmu CIA, aby mu s těmito zbrojními obchody pomohli. Patřili k nim Thomas Clines, Rafael Quintero, Ricardo Chavez a Edwin Wilson ze společnosti API Distributors. Zapojení byli také Carl Jenkins a Gene Wheaton ze společnosti National Air. Plánem bylo využít k přepravě těchto zbraní společnost National Air, což byla krycí společnost CIA. William Casey, šéf CIA, byl spravený o těchto skutečnostech, ale odmítl příjmout jakákoli opatření. Jednoduše o celé operaci věděl, a kryl ji. Stejně jako CIA věděla o obchodníku se zbraněmi jménem Adnan Khashoggi. Na toho si možná vzpomínáte z kapitoly o Bank of Credit and Commerce International. Právě tuto banku CIA využívala k praní peněz z distribuce drog, a následně nákupu zbraní nejen pro nikaraguiské Kontras nebo Íránce, ale také pro financování a vyzbrojování afghánského odboje proti Sovětskému Svazu.
Rozpad Sovětského Svazu
Sověti byli vtažení do bláznivého závodu o zabrání Afghánistánu. 10 let těžkých bojů Rusko vyždímalo. Během Reaganova působení v prezidentské funkci vydal pracovník CIA Robert Gates velmi přehnané hodnocení sovětské moci, které způsobilo, že Bílý dům nebyl schopen předpovědět pád Sovětského Svazu. Zvyšující se počet obětí a narůstající obtížnost války měly uvnitř Sovětského Svazu stejný dopad, jako měla válka ve Vietnamu na Spojené Státy.
Myslím, že právě tohle výrazně přispělo k rozpadu Sovětského Svazu. Bylo jasné, že Sovětský Svaz nemohl udržet vojenský rozpočet, a další výdaje spojené se zámořskými operacemi, které podnikal. Nemohli si to prostě dovolit, byl to finanční domeček z karet. Američané se snažili zjistit, která část sovětské ekonomiky byla proinvestovaná ve vojenských aktivitách. Jejich výsledky ale nebyly vždy přesné.
Sovětská ekonomika byla Američany přeceňovaná, což je třeba přičíst na vrub CIA, která armádní rozpočet předimenzovala. CIA nedokázala přesně analyzovat finanční nesnáze, ve kterých se Sovětský Svaz ocitl. Američané třeba pronikali bombardéry do severního Ruska, jen aby zjistili, jak daleko mohli zajít. Proto Sovětský Svaz utrácel tolik peněz za výstavbu protivzdušné obrany a jiných typů obrany, protože Spojené Státy se chovaly jako provokatér. Byly to takové hloupé kovbojské vylomeniny.
V roce 1986 se Michail Gorbačov, nový lídr Kremlu, setkal s Ronaldem Reaganem. Sovětský Svaz byl na pokraji shroucení. Deník Washington Post tehdy napsal, že Robert Gates nebyl chlapík, kterého byste si pozvali na víkend. Ministr obrany Robert Gates byl velmi pesimistický, co se týkalo Sovětského Svazu. Gorbačov pochopil, že Komunismus sovětského střihu nefungoval. Původně ho nechtěl odstranit, ale napravit. Dnes velmi utopistická a naivistická představa, protože víme, jak to dopadlo. Gorbačov se zbavoval stalinistické byrokracie, jenže ji neměl čím nahradit. Glasnosť a Perestrojka se vymkly kontrole, a kolaps celého systému Gorbačov podle mě nečekal. Chtěl ho zachovat.
Nevěřím tomu, že Gorbačov už od roku 1985 pracoval v žoldu zahraničních služeb na demontáži Komunismu. Pokud na to máte důkazy, sem s nimi, rád si to nastuduju, protože samozřejmě neznám všechny důkazy. Ale podle mě je to zase dovedené ad absurdum. Gorbačov nechtěl Komunismus odstranit, ale chtěl ho jen napravit. O rok později v roce 1987 Ronald Reagan vyzval Michaila Gorbačova, cituji: Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď. Myslel tím Berlínskou zeď. To se pak stalo 9. listopadu 1989, kdy končila Studená válka.
V Sovětském Svazu proběhla revoluce, kterou skoro nikdo nečekal. Pokud si ale někdo myslí, že Ronald Reagan vyhrál studenou válku, tak nerozumí historii. Nebyl to Ronald Reagan, ani americká obranná zařízení, kdo vyhrál Studenou válku. Byly to vnitřní protiklady a špatný politický systém, marxismus leninismus, který znamenal nevyhnutelný konec Sovětského Svazu.
Po Williamu Caseym se stal šéfem CIA George Bush starší, pozdější americký prezident. A právě George Bush starší se setkal s Michailem Gorbačovem v hlavním městě Islandu, Reykjaviku 12. října 1986 na jednání o strategické jaderné iniciativě USA, která nedopadla dobře. George Bush starší byl americkým prezidentem v době, kdy se Sovětský Svaz rozpadl. Bush byl hluboce ovlivněný Studenou válkou a jeho působením ve funkci ředitele CIA, a proto nemohl uvěřit, že Sovětský Svaz byl na cestě k takzvané svobodě. V červnu roku 1989 vypracoval jeden zástupce poradce Rady národní bezpečnosti, vypracoval pro prezidenta memorandum vycházející z materiálů CIA o tom, že existovala velká pravděpodobnost, že Gorbačov v úřadu nevydrží víc než rok nebo dva. A proto by měli Američané podle tohoto memoranda, začít s plánováním nepředvídatelných událostí jako bylo třeba gorbačovovo úmrtí nebo rozpad Sovětského Svazu. Michail Gorbačova George Bush starší se setkali3. prosince 1989na Maltě, kde jednalio dalším postupu velmocípři řízení sjednocování Německa spolu s vrcholnými experty CIA a KGB.
Právě tady byly přijaté garance nedotknutelnosti pro odstupující komunistické garnitury, jejich kompenzace podílem na ekonomických krádežích a dofinancování vytvářených Občanských fór nebo jiných delegovaných iniciativ. Tehdy se tomu říkalo Třetí sektor, dnes známý jako neziskový sektor. Tento summit určil pokračování komunistů ve vrcholových pozicích politického establishmentu po další dekády a jejich podílu na takzvané privatizaci rozumějme rozkradení a rozprodeje národního průmyslu a hospodářství. Spekulace s národním majetkem, obsazení čelních míst bankovních rad, podvody, krádeže a rabování nedozírných následků. Všechno obsadili bývalí StBáci, kteří se stali ve skutečnosti vítězi sametové revoluce. Podnikatelská smetánka, která se v 90. letech vytvořila, byla složená z bývalých kádrů z různých správ StB nebo prohnaných vexláckých šíbrů. Tak zněly dohody dojednané na Maltě.
Jediný, kdo se z tohoto scénáře dramaticky vymkl, byl komunistický vládce Rumunska Nikolai Ceausesku, kterému už tak patřila bezmála celá země, takže ho bylo obtížné korumpovat. Navíc byl známý svou zatvrzelostí proti diktátům z Moskvy stejně jako z Washingtonu. Pro výstrahu a varování skončil spolu se svou ženou na malém dvorku pod palbou z kalašnikovů, rozstřílený jako řešeto dvojitými agenty vlastních bezpečnostních složek za dozoru KGB.
Reportáž z těchto krvavých jatek byla okamžitě přenášená prominentními televizními stanicemi do celého světa. Pohled na zmítající se těla v palbě samopalů jistě pozitivně ovlivnil mysli váhajících a uspíšil rozhodování komunistických poslanců Federálního shromáždění ČSSR, které dne 29. prosince 1989 zvolilo v dojemné shodě připravovaného Václava Havla prezidentem republiky. Rezignující Gustáv Husák přijal triumfujícího Havla za pokřiku jásajících davů pod taktovkou biskupského kandidáta Malého na hradě českých králů a rukou podáním mu fakticky předal moc v zemi. Ale zpět k CIA.
CIA po pádu Sovětského Svazu náhle přestala být potřebnou. Musíme si uvědomit, že právě Sovětský Svaz byl hlavním důvodem a cílem vytvoření a budování CIA, i když pak působila rozvratně a rozkladně i v dalších částech světa. Nemůžete ale jentak lusknout prstem a říct, že najednou všechny agenty CIA převedete na jiná místa. Tak to samozřejmě nefunguje. Agenti CIA byli nešťastní, když se Sovětský Svaz rozpadl, protože přišli o nepřítele. Tak si museli nějakého vytvořit. Konec Studené války znamenal přeorganizovat mnoho různých věcí, a snažit se dívat do budoucnosti, a pochopit, co přinese. Po ztrátě svého velkého nepřítele, se CIA stala nečinnou, nepotřebnou a bezmocnou. V sídle zpravodajské služby v Lengley se bývalí agenti toužící po návratu doby, kdy byli přirovnávaní k Jamesu Bondovi, věnovali školákům, a vyprávěli jim o zlatých časech CIA.
Příběh Studené války skončil, hra byla u konce. Byl to svět, ve kterém stál Sovětský Svaz na jedné straně, a Spojené Státy na straně druhé, a hráli šachy s cílem získat co nejvíc částí zbytků světa. Nakonec v roce 1991 vyhrála ta strana, která měla nejvíc částí. Pár měsíců po rozpadu Sovětského Svazu uspořádali bývalý ředitel CIA William Colby a vedoucí představitel KGB Oleg Kalugin ve Washingtonu recepci, na které uvedli na trh novou videohru. Nezbyl však žádný protivník, Studená válka byla skutečně u konce.
Konec studené války: Západ štědře financuje Borise Jelcina
V 90 letech minulého století existovalo mnoho způsobů, jak transformovat Rusko, ale díky financování ze strany USAID byla zvolena ta nejbrutálnější a nejkatastrofálnější cesta ze všech: Rusko se vydalo cestou šokové terapie, masové privatizace a masového zbídačení 150 milionů lidí. Financování a podpora USAID posílily postavení jediného "klanu" z Petrohradu vedeného Anatolijem Čubajsem, který dohlížel na úplné zničení ruského sociálního systému a předání lukrativního majetku hrstce oligarchů.
Pod Čubajsovým vedením klesl v 90 hospodářský výkon Ruska přibližně o 60 % a průměrná délka života ruských mužů se snížila z 68 let na 56 let. USAID financovala Čubajse prostřednictvím veřejně-soukromých organizací a harvardského programu. Spojené Státy také pomohly financovat volební kampaň Borise Jelcina v roce 1996 čtrnácti miliardami dolarů v půjčkách.
Tehdejší Německý kancléř Helmut Kohl přislíbil dalších 2,7 miliard dolarů, a tehdejší francouzský premiér Alain Juppé přispěl Borisu Jelcinovi 392 miliony dolarů vyplacených výhradně do ruské státní pokladny. Těch peněz bylo podle odhadů daleko víc, ale já se musím držet oficiálních dat a záznamů, nicméně tady vidíme, jak se západ totálně vměšoval do ruských voleb, ale na Donalda Trumpa hystericky vřeštěli, že byl spřažený s Ruskem, které se do amerických voleb vměšovalo.
Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. Vždycky si všimněte, a už jsem to tu několikrát říkal, když globalisté někoho obviní z nějaké nekalosti, většinou to dělají oni sami. Ovšem oni mají hroší kůži přidrzle pořvávat na jiné, kteří dělají totéž jako oni. V kampani Borise Jelcina pracovali utajeně američtí poradci George Gorton, Joe Shumate a Richard Dresner, kteří předtím operovali společně v guvernérské kampani Pete Wilsona v Kalifornii. V rámci PR Borise Jelcina tito američtí poradci spolupracovali s člověkem jménem Steven Moore, americký specialista na styk s veřejností, a firmou Video International, která produkovala reklamy v ruské televizi. Jeden z těchto tří amerických poradců Richard Dresner byl předtím obchodním partnerem californského guvernéra Dicka Morrise a poradcem v někdejší guvernérské kampani Billa Clintona. Californský guvernér Dick Morris byl dokonce hlavním politickým poradcem Billa Clintona, a ještě předtím pracoval pro konzervativní jižanské senátory Trenta Lotta a Jesseho Helmse. Mimochodem Jesse Helms byl spoluautorem Helms-Burtonova zákona o blokádě Kuby. A tento jižanský senátor Jesse Helms fungoval jako styčná osoba mezi Billem Clintonem a californským guvernérem Dickem Morrisem, jehož obchodním partnerem byl Richard Dresner, jeden z amerických poradců Jelcinovy Volební kampaně. Druzí dva byli, jak jsem uvedl, George Gorton, a Joe Shumate.
Byly to naprosto těsné vazby mezi americkými poradci v Moskvě, s přímým napojením na prezidenta Billa Clintona kdy se podíleli na volební kampani Borise Jelcina. Mimochodem personál té firmy Video International, která produkovala reklamy v ruské televizi na podporu Borise Jelcina, tak personál této firmy byl proškolený americkou propagační společností Ogilvy and Mather, což je část celosvětového propagačního inzertního seskupení WPP.
Mimochodem u zrodu české pobočky agentury Ogilvy stál Daniel Bartek. Daniel Bartek potom dělal tajemníka Vítu Bártovi z Věcí Veřejných, a později náměstka na ministerstvu dopravy Víta Bárty. Když byl Vít Bárta z ministerstva dopravy sesazen, následný ministr Pavel Dobeš Daniela Bartka odvolal. Potom se Daniel Bartek seznámil s Vítovým spolupracovníkem Michalem Morozem.
A Daniel Bartek pomáhal Robejškovým Realistům kterým pomáhal v kampani do sněmovny 2017, poté měl na starosti propagaci kandidáta Realistů Jiřího Hynka. Tak Daniel Bartek také dlouho působil v této agentuře Ogilvy. A to klubko můžeme rozmotávat dál, protože u vzniku Realistů figuroval Michal Moroz, bývalý první náměstek ministra vnitra Radka Johna (VV) a bývalý poradce Víta Bárty.
Michal Moroz pochází ze staré, osvědčené estébácké rodiny.
Dědeček Ivan Moroz byl vysokým důstojníkem STB s krycím jménem ZUNT, otec Ivan Moroz, absolvent moskevské zpravodajské školy, měl krycí jméno ROOS.
Michal Moroz figuroval v agentuře na vymáhání dluhů Debtis Causa, vlastnil bezpečnostní agenturu, zastupoval izraelskou společnost obchodující s technologiemi analýzy hlasu při odposleších, ale také Českou zbrojovku, dodavatele pistolí pro policii. A kdo další spoluzakládal Realisty? Realisty spoluzakládal šéf správní rady Alfa banky Petr Šmída.
A jak víme, nebo možná nevíme, hlavním akcionářem Alfa banky je Michael Friedman, velmi vlivný ruský oligarcha. Vidíme, jak je to všechno jedna velká navzájem provázaná světová mafie.
Ale abychom se vrátili k té firmě Video International, která mediálně zajišťovala podporu kampaně Borise Jelcina, tak tuto Video International provozoval bývalý člen KGB Michail Margolev, který předtím strávil pět let v amerických inzertních a propagačních agenturách.
Michail Margolev se potom přidal k Putinovu týmu pro vztahy s veřejností ve volební kampani roku 2000.
Tehdy se stal senátorem ve Federální radě, legislativní horní komoře Ruska.
Právě Michail Margolev a další poradci, blízcí Putinovi, dostávali z první ruky náhledy do strategií a technik praxe amerických kampaní. Dalším členem představenstva firmy Video International byl Michail Lesin, který byl Putinovým tiskovým ministrem. Tento zakladatel Russia Today, teď RT, Michail Lesin byl na začátku listopadu 2015 nalezený v hotelovém pokoji mrtev, příčina pravděpodobně srdeční infarkt. Událost se stala ve Washingtonu D.C., kam byl vyslaný Putinem, aby jednal s představiteli Obamovy administrativy ohledně sestřelení letu 9268 nad Egyptem Islámským státem. Navíc Michail Lesin byl pod ochranou Úřadu pro diplomatickou bezpečnost Spojených států (BDS).
Michail Lesin ve své poslední zprávě do Moskvy před svou smrtí popsal kontroverzní a svárlivé setkání s představiteli Obamova režimu, kteří vyhrožovali Moskvě, aby se nepokoušela odvézt do Ruska dva zadržené americké kontraktory CIA z Jemenu. Tito dva islámští kontraktoři CIA sestřelili let 9268 a dokonce se přihlásili k odpovědnosti za tento čin. Rusko by samozřejmě vytěžilo velmi citlivé a zranitelné informace na USA, kterak islámští teroristé byli zároveň kontraktoři CIA.
Američtí kampaňoví poradci také úzce spolupracovali s Jelcinovou dcerou a šéfkou kampaňových operací Taťánou Djačenkovovou.
V rámci kampani využívali agenturu Burson-Marsteller a další americké agentury specializující se na vztahy s veřejností. Tuto PR agenturu Burson-Marsteller také zaplatila americká USAID. Tímto způsobem Američané velmi výrazně vstupovali do ruské politiky, protože měli na dosah masivní rabování ruského nerostného bohatství. Ruska, které si chtěli rozervat na kusy. Podporovat další ruské země k nezávislosti, a hlavně odtrhávat takové oblasti, které jsou bohaté na nějakou surovinu. Třeba Karélie na šungit, další regiony na ropu atd. Klasický případ v Kongu provincie Katanga nebo Kosovo v rámci Srbska. Všímejte si stejného scénáře. Když globalisté podněcují nezávislost nějaké provincie, podporují tam opozici k odtržení, vykreslují tamní tendence jako demokratické úsilí o vzepětí zdejší kultury, občanské svobody a další typické kecy neziskového sektoru, tak je jasné, že taková provincie má určitě nějaké bohaté naleziště přírodního bohatství, surovin.
Nicméně to se jim díky příchodu Vladimíra Putina neporazilo, a američtí jestřábi si Rusko na kusy nerozervaly na rozdíl třeba od Srbska, které se jim díky kosovskému beranidlu podařilo položit na kolena, zadlužit na několik generací, odtrhnout Kosovo bohaté na suroviny a jako vítězný triumf v Kosovu vybudovat největší americkou základnu v Evropě Camp Bombsteel, aby bylo vidět, kdo je tady pánem. Rusko bylo příliš silné, i když, jak jsme viděli, Američané se velmi snažili ovlivnit ruské volby.
Válka v zálivu (1991)
CIA byla od okamžiku svého vzniku nepovedeným dítětem, tak to je. Nikdy se nezbavila problémů, které dostala do vínku. Kultura Spojených států je postavená na představě, že člověk by se měl bavit, relaxovat a vydělávat peníze. Problémy světa byly totiž vyřešené v představě lidí. Studená válka tehdy skončila. Bylo jasné, že po pádu Sovětského Svazu bude svět v mnohých ohledech komplikovanější, méně klidný, a bude daleko těžší se v něm orientovat než během Studené války.
Robert Gates sice dělal svou práci, ale byl uvězněný v systému, ve kterém existoval jediný nepřítel, Sovětský Svaz. CIA, Spojené Státy a celý západ slavily vítězství. Vyhrály Studenou válku. A proto přestaly být ostražití. I tak by se to dalo říci. Nepřítel ale přišel z druhé strany. S přízrakem Sovětského Svazu Američané bojovali přes 40 let. A nakonec ho de facto porazily, a ocitli se v džungli plné jedovatých hadů. Ty bylo mnohem těžší sledovat. Byly to Írán, Irák, Severní Korea, terorismus, a hlavně islámský terorismus. Američané si zvykali na konec Studené války, a přesně v té době vtrhl Irák a Saddám Hussein do Kuvajtu. Řada věcí nasvědčovala tomu, že se Saddám chystal na Kuvajt.
Byl konec července 1990. CIA a americká rozvědka varovaly Bushovu vládu, že Saddám Hussein byl připravený napadnout Kuvajt. Satelitní fotografie ukazovaly, jak se u kuvajtských hranic shromažďovalo velké množství iráckých vojenských jednotek. Logistika se přesouvala ke Kuvajtu. Na satelitech byly vidět zásobníky s palivem. To všechno bylo možné pozorovat ze satelitních družic. Američané zachytili elektronicky jejich komunikaci. Američané ale Saddáma plně nepochopili. Přesun vojenských jednotek, těžké techniky, logistiky, zásob a kromě jiného také paliva, to všechno něčemu nasvědčovalo. Jasný nebyl ale Saddámův záměr. CIA velmi pozorně sledovala rozmístění vojenské síly, a její přípravu na invazi, a všechno pečlivě z dokumentovávala. CIA sdělila Washingtonu a Bílému domu, že Saddám šikoval vojsko u hranic s Kuvajtem. Že tam byly vojenské jednotky.
Tehdy republikánská vláda odpověděla, že Saddáma znala, a že pokud šlo o Kuvajt, zůstane jen u hrozeb. Uvěřili vládám Iráku, Jordánsku a dalším zemím v oblasti, které je ubezpečovaly, že Saddám by přece nikdy nenapadl islámskou zemi. Vlády zemí v této oblasti Američany a prezidenta Bushe ujišťovaly, že nezaútočí, že to byl jen blaf, aby stouply ceny ropy. Tvrdili to Husný Mubarág v Egyptě, jordánský král Hussein i kuvajtský emír. Členové Ligy arabských států spřátelených s Američany jim radili, aby Američané nic v oblasti nepodnikali. A Spojené Státy tomu uvěřily.
Napadení Kuvajtu tedy bylo do jisté míry pro všechny překvapením. Ne, že by tomu Američané mohli nějak zabránit, ale až posledních 8 hodin před útokem to začínalo být zřejmé. Richard Care, tajemník ředitele CIA, podal 12 hodin před invazí zprávu, že podle názoru CIA Saddám zaútočí na Kuvajt během dvanácti až 24 hodin. Nedopátral jsem se toho, jestli byl informovaný ředitel CIA William Webster, ale CIA určitě informovala prezidenta George Bushe staršího. Rozdíl mezi tím, co pochopili ve Washingtonu a tím, co se opravdu dělo, byl obrovský. CIA pozorovala, jak se chystá válka, a Washington popíral, že by se cokoli dělo.
2. srpna 1990 kolem druhé hodiny ranní místního času vpadly irácké jednotky do Kuvajtu, malého souseda Iráku bohatého na ropu. Kuvajtské obranné síly byly rychle přemožené a ty, které nebyly zničené, se stáhly do Saúdské Arábie. Kuvajtský emír, jeho rodina a další vládní představitelé uprchli do Saúdské Arábie a během několika hodin bylo obsazené Kuvajt City a Iráčané vytvořili provinční vládu. Anexí Kuvajtu získal Irák kontrolu nad 20 procenty světových zásob ropy a poprvé i významné pobřeží Perského zálivu. Téhož dne Rada bezpečnosti OSN invazi jednomyslně odsoudila a požadovala okamžité stažení Iráku z Kuvajtu.
Nikdo v Pentagonu předtím nevěnoval pozornost varování agentů CIA, kteří působili na hranicích obou zemí. Dokonce ani Robert Gates. Právě s Robertem Gatesem se Saddám Hussein sešel 4 dny po začátku války. Šlo o to, že 6 srpna Rada bezpečnosti uvalila celosvětový zákaz obchodu s Irákem. Saddám se dostával do úzkých. Sice měl ropu pro svou zemi vyčerpanou desetiletou válkou s Íránem, ale nemohl se získanou ropou obchodovat po světě. Proto se sešel s Američany v den, kdy OSN uvalila celosvětový zákaz na obchod s Irákem. Ta schůzka s Američany trvala asi hodinu a půl. Saddám jim nabídl určitou dohodu. Šlo v podstatě o to, že pokud Američané Saddámovi Kuvajt přenechají, zajistí jim na oplátku stálou dodávku ropy za rozumnou cenu, a zůstane dominantní mocností v severním zálivu. Člověku z toho mrazilo. Američané s tím nesouhlasili, a úkolem CIA bylo dostat Saddáma z Kuvajtu pryč.
Američané tam měli své ekonomické zájmy. Společnost Securacom, která sepozději přejmenovala naStratesec,je americkokuvajtská korporaceposkytující bezpečnostní služby.Mohutně do ní totiž investovalakuvajtská investiční skupinaKuwAm.Navíc bratr exprezidenta George BusheMarvin Bush byl také šéfempojišťovny HCCstejně jako působilve správní radětéto kuvajtské KuwAm,která masivně do jeho pojišťovnyHCC investovala.A ono to dává logikuto souručenství a sepětíAmeričanů s Kuvajťanytak i se Saúdy, protožeproč George Bush starší bránil Kuvajt předSadámem Husajnem,vyčerpaným z vleklé válkys Íránem celá 80 léta.George Bush staršíjen hájil a chránilsvé kuvajtské obchodní partnery,kdy znovu, bratr jeho synaexprezidenta George BusheMarvin Bush seděl ve správní raděkuvajtského investičního fondu KuwAm.
To je chucpe,že to s námi práská o zeď! 9. srpna byla zahájená operace Pouštní štít, americká obrana Saúdské Arábie, kdy se americké jednotky vrhly na Perský záliv. Saddám Husajn mezitím vybudoval v Kuvajtu okupační armádu, která čítala asi 300.000 vojáků.
Americká strategie, pokud šlo o invazní armádu, byla velmi prostá. Nejprve Iráčany odříznout a pak zneškodnit.
29. listopadu přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci, která povolovala použití síly proti Iráku, pokud se nestáhne do 15. ledna 1991. Husajn odmítl stáhnout své jednotky z Kuvajtu. Na Blízkém východě se shromáždilo přibližně 700.000 spojeneckých vojáků, především amerických, aby prosadili dodržení termínu.
16. ledna 1991, tedy den po vypršení ultimáta, začala operace Pouštní bouře. Masivní ofenzíva proti Iráku vedená Spojenými státy, když ze Saúdské Arábie a z amerických a britských letadlových lodí v Perském zálivu odstartovaly první stíhací letouny. Celý večer letadla vojenské koalice vedené Spojenými státy ostřelovala cíle v Bagdádu a jeho okolí, zatímco svět sledoval dění na televizních záběrech přenášených živě přes satelit z Iráku. Operace Pouštní bouře byla vedená mezinárodní koalicí pod vrchním velením amerického generála Normana Schwarzkopfa a účastnily se jí síly 32 zemí, včetně Británie, Egypta, Francie, Saúdské Arábie a Kuvajtu. Během následujících šesti týdnů vedly spojenecké síly intenzivní leteckou válku proti irácké vojenské a civilní infrastruktuře.
24. února začala mohutná koaliční pozemní ofenziva. Zastaralé irácké síly byly rychle přemožené. Do konce dne se irácká armáda fakticky shroutila. Po necelých čtyřech dnech byl Kuvajt osvobozený a většina iráckých ozbrojených sil se vzdala, ustoupila do Iráku nebo byla zničena.
28. února 1991 vyhlásil americký prezident George Bush starší příměří. Válka trvala něco přes měsíc, od 16. ledna do 28. února 1991. CIA chtěla Saddáma Husseina odstranit, což ale prezident George Bush starší odmítl. Ještě před prvním výstřelem 16. ledna si Američané otevřeně řekli, že změna režimu nebude jejich cílem. Což ostře kontrastuje se svrháváním vlád jako domečků z karet, když se Američanům nějaký demokraticky zvolený lídr nelíbil. Tady měli Saddáma na kolenou, jeho sesazení se jim přímo nabízelo, měli ho na dosah, ale přesto Američané změnu režimu v Iráku nechtěli.
Není to zvláštní, protože Saddám Hussein byl nejlepším nepřítelem Ameriky. Někdy o tom také natočím pořad, protože Američané si Saddáma Husseina pěstovali už od 50 let, byl to jejich tajný spojenec, podporovali ho dlouhá desetiletí. V minulém díle jsem hovořil o pobočce italské banky v Bagdádu, přes kterou Američané zasílali Saddámovi peníze, a i chemické látky Saddámovi proudily od amerických chemiček. Akorát teď se jim trochu vymkl z rukou, tak ho potřebovali tvrdě usměrnit a ukázat mu, že si nebude na Blízkém východě dělat, co si zamane. Sáhněte na americkou ropu v Kuvajtu, a praští vás přes prsty.
Ovšem, pravdou je, že kdyby Američané tehdy chtěli Saddáma Husseina svrhnout, nebyli by schopní vytvořit koalici zemí na Blízkém východě. Byly tu také další praktické problémy, Saddám by určitě neseděl na verandě a nečekal by, až by si pro něj přijala 24 mechanizovaná divize.
Pokud šlo o vraždu hlavy cizího státu, existovala přísná omezení. Nesmíme si představovat, že CIA byla plná agentů Jamesů Bondů, kovbojů, kteří kamsi vtrhnou, a odprásknou hlavu státu. Takhle to buď provedou jiné státy, kterým Američané poskytnou veškeré informace, logistiku, peníze, zbraně, techniku, nebo Američané použijí delikátnější způsob, třeba smrt během nějaké oslavy. Třeba jako Alexander Lukašenko, který měl být zabitý agenty 9. května 2021 během oslav osvobození v průvodu. Už to není takový ten partizánský styl jako v 50 letech, kdy Američané posbírali a najali skupinu polovojenských žoldáků, které kamsi vyslali. Dnes už moderní technologie pokročila.
Bill Clinton a zpravodajské rozvědky
V lednu roku 1993 George Bush starší nebyl podruhé zvolen. V prezidentských volbách zvítězil Bill Clinton, a nastoupil do Bílého domu. Velmi brzy bylo zřejmé, do jaké míry prezident Clinton pohrdal americkými tajnými službami. Nečisté operace CIA, chybný úsudek v případě Zátoky sviní, sílící fundamentalismus, Chomejní, sovětská invaze do Afghánistánu a napadení Kuvajtu Irákem, poškodily pověst CIA. Byl to až příliš dlouhý seznam.
Všichni poradci CIA v Bílém domě byli Billem Clintonem propuštění. Hned poté, co byl Clinton zvolený, za ním přišli dva lidé ze CIA, aby mu podali nejnovější zprávy rozvědky z celého světa. Poslal je pryč. Řekl jim, aby šli pryč, že ho to nezajímalo. Prostě je nepřijal. To byl dost špatný způsob. Nemusel je milovat, to je jasné, ale musel přece chtít znát, co probíhalo po celém světě. Ne je vypoklonkovat s tím, že ho to nezajímalo. Ale ještě horší bylo, že to v CIA věděli. Věděli, že se prezidentovi jejich hlášení nezamlouvalo, a že si ho nebude číst. Krátce po svém zvolení si Bill Clinton vybral doslova neznámou osobu, Jamese Woolseyho, a jmenoval ho šéfem CIA. James Woolsey stejně jako Bill Clinton vyrůstal v Arkansasu a Oklahomě, kde oba strávili dětství.
Clinton měl zakořeněný strach z tajných služeb. Jeden z možných důvodů je, že dospíval v 60 letech. Lidé si tehdy brali tajné služby na mušku. Od té doby neměl rozvědku, a záležitosti bezpečnosti příliš v lásce. Nechápal, co CIA dělala, a co byla schopná prezidentovi poskytnout. Někteří prezidenti do značné míry využívají tajné služby a tajné operace. Existuje celá řada důvodů, proč tomu tak je. Pokud šlo o prezidenta Billa Clintona, bylo tomu naopak. Zaprvé, Studená válka skončila a tajné operace, které byly tak typické pro jeho předchůdce, už nebyly na pořadu dne. CIA a tajné služby se této nové situaci musely přizpůsobit. Clintonovo rozhodnutí, nezájem a nedostatek podpory, přispěly k oslabení CIA. A to samozřejmě způsobilo problémy. Pokud šéf CIA nemá přístup k prezidentovi, je ve slepé uličce, protože CIA spadá pod Bílý dům. Šéf CIA James Woolsey se s Billem Clintonem sešel během dvou let pouze dvakrát.
A tak, když se na podzim roku 1994 sportovní letadlo Cessna zřítilo na trávník u Bílého domu, kolovaly o tom v Bílém domě vtipy. To byl určitě Woolsey, a snažil se dostat k prezidentovi. Prezident prostě CIA nechtěl naslouchat, a o rozvědku se nezajímal. Bill Clinton se s Jamesem Woolseym skoro nikdy nesešel, neposlouchal jeho rady, neposlouchal rozvědku. Prostě ho to nezajímalo, měl jiné zájmy. Clintona zajímaly klepy a drby. Chtěl vědět, s kým spal třeba francouzský prezident. Spíš než to, co dělaly bezpečnostní složky, ho zajímaly nemanželské románky. Monika Lewinski se s Clintonem vídala častěji než šéf CIA James Woolsey.
Závěr
To je pro tento díl všechno milí posluchači, co uslyšíte v závěrečném pátém díle? Okomentuju bravurní spindoctoring ohledně kauzy Moniky Levinské, který překryl obrovskou podvodnou kauzu clintonovské mafie s názvem Whitewater. Podíváme se na vazby podsvětí a clintonovy mafie s napojením na KGB přes světové oligarchy a členy mezinárodního podsvětí, a to bude, panečku jízda, jakou málokdo zažil. Také se podíváme na první útok Al-Kajdy na Světové obchodní centrum 26 února 93 v podzemních garážích, dvojitého agenta Aldricha Amese, který zavinil smrt deseti amerických agentů, které zlikvidovala sovětská KGB, a za donášení Sovětům si Ames vydělal 3 miliony dolarů, ale ty mu bily k ničemu, protože byl odsouzený na doživotí bez možnosti propuštění v roce 94. Podíváme se na vzestup Usámy bin Ládina, kterého si v 80 letech proškolila a vycvičila USA, boj proti terorismu, a hlavně rozebereme detailně vzrůst distribuce drog, heroinu, opia a narkotik v Afghánistánu už od 80 let. Jakou roli v tom hrála pákistánská a saúdská rozvědka, jak Colin Powell ještě v červnu 2001 zaslal 43 milionů dolarů Tálibánu, jak džípy s heroinem jezdily z Afghánistánu přes most přátelství do Uzbekistánu a zpětně cisterny s chemikáliemi do Afghánistánu, kde se zpracovávaly v laboratořích, jací afghánští politici a CIA praly peníze a měly nejvýnosnější zisky, ale závěrem se také podíváme na světovou oligomafii napojení Donalda Trumpa na Rusko aneb vždy mé proklamované, všichni jsou jedna velká rodina la familia. Světové oligomafie se to týká nejvíce. Chtějí, abychom věřili, že jsou nepřátelé, ale ve skutečnosti Američané a Rusové stejně jako Arabové spolu kšeftují, pořádají opulentní večírky, šampaňské teče proudem, a pod kaviárem se prohýbají stoly. Ale před kamerami se boxují. Proč jim to nemáme baštit se dozvíte ve čtvrté závěrečné epizodě Krvavé historie CIA.