Druhý díl zkoumá roli koncentračních táborů ve světle světových válek a jejich vliv na dnešní dobu. Úvodní část reflektuje předešlý díl a jeho obsah. Následuje vyprávění o britských operacích v jižní Africe a konkrétně o zážitcích Emily Hobhauseové, která podnikla cestu většinou táborů. Další část se zaměřuje na německé tábory v Namibii a první světovou válku, která přinesla nové rozměry využití koncentračních táborů. Závěr pořadu upozorňuje na aktuální výzvy a problémy spojené s existencí a využitím koncentračních táborů v dnešní době.
Stručně zrekapituluju, co jsme slyšeli v prvním díle. Nejprve jsme si vysvětlili fenomén nepřítele státu a pak definovali, co máme vůbec rozumět pod označením koncentračního tábora. Pokračoval jsem historií, kdy jsem mapoval předchůdce koncentračních táborů ve Španělsku, Americe a Kanadě. Potom jsem se vydal na Kubu, kde Španělé vybudovali první koncentrační tábory v moderním pojetí. Američané pokračovali v tomtéž na Filipínách. Britové se nenechali zahanbit, a masivně budovali koncentrační tábory v jižní Africe.
Britové v jižní Africe: Emily cestuje po táborech (1900-1901)
Emily Hobhouseová pokračovala ve své cestě jižní Afrikou. Nejprve navštívila zajatecký tábor pro zraněné Búry a dozvěděla se o tajuplných detailech vojenských propustek, které jsou nutné pro cestování na jakoukoli vzdálenost od města. Za 2 týdny dostala od Kitchenera povolení k cestě do vnitrozemí. Kitchener jí přidělil 1 náklaďák a povolil jí cestu až do Bloemfonteinu, 900 km severozápadně od Kapského Města. Dál na sporné území jí nebylo dovoleno vstoupit. Když nakonec vyprovodila náklaďák s 10 tunami potravin a oblečení, nasedla na vlak do Bloemfonteinu, který se vinul pouští Karoo plnou bouří a červeného písku. Prach se dostal všude, dokonce i do jejího kupé, a pokryl jí kůži i vlasy. Z vagonu viděla rozkládající se těla poraženého dobytka a koní, neidentifikovatelné kosti a občas i zničenou farmu. Po příjezdu se Hobhouseová ocitla ve vojenském prostředí jako jediná žena na stanici v Bloemfonteinu. Měla problémy se získáním hotelového pokoje, a tak si vymohla souhlas s ubytováním u vdovy po búrském generálovi. To přirozeně na George Pretymana, velícího britského generála, neudělalo dobrý dojem. Po rozhovoru s kapitánem, který nedávno sloužil jako velitel tábora, bylo zřejmé, že vojáci neměli představu, jak tuto civilní krizi zvládnout. Hobhouseová se vydala do svého prvního koncentračního tábora 3 km za městem. Na rozpáleném otevřeném veldu se podél úbočí nízkého kopce rozprostíraly řady kulatých zvonových stanů. Na jednom konci stála márnice a nemocniční budovy s plechovou střechou. Brzy se dozvěděla, že každé rodině byl přidělený 1 stan postavený z plátna zavěšeného na centrální tyči a podepřeného lany přichycenými ke kůlům v zemi. Časem se stávalo, že těchto přístřešků nebylo dost, a tak nově příchozí museli spát v železničních vagonech. V úmorném vedru procházela řadou stanů a vyhledala sestru ženy, kterou potkala v Kapském Městě. Neměly k dispozici žádné židle, a tak použily srolované deky jako stoličky. Uvnitř i venku bzučely mouchy a vytvářely černé koberce na každém povrchu. Zatímco se Hobhouseová vyptávala ženy na život v táboře, stanem proklouzla smrtelně nebezpečná zmije. Žena do ní udeřila slunečníkem, dokud někdo nepřinesl paličku, aby ji dorazil. Na návštěvu přišli i další obyvatelé tábora. Hobhouseová se setkala s ženou, která byla odloučená od svých 5 dětí a nemohla navštívit svého manžela, který byl vězněný někde v Bloemfonteinu. V noci spala na zemi a byla v posledních týdnech těhotenství se šestým dítětem. Hobhauseová napsala své tetě:
"To byl jen jeden případ, docela obyčejný, mezi stovkami a stovkami."
Nebylo dost vody, nebylo mýdlo, šířily se spalničky. Mrtvá těla někdy zůstávala ve stanech tak dlouho, až začala hnít. Ve dvoutisícovém britském koncentračním táboře tvořily téměř polovinu vězňů děti. Při své první návštěvě se dozvěděla o přístřešcích, do kterých za bouřky zatékalo. Informovali ji o dětech s tyfem. Také se jí donesly zprávy o manželech, kteří byli za trest poslaní tisíce kilometrů daleko do zajateckých táborů na ostrově Cejlon. Hobhouseová připustila, že vedoucí tábora chtěl vězňům zajistit co nejsnesitelnější život, ale okamžitě pocítila, že samotné vytvoření táborů bylo obrovskou chybou. Napsala:
"Dělejte si, co chcete. Samotnou věc, která je odporná, nemůžete zrušit."
Byla zdrcená, ale jejím cílem bylo ukázat veřejnosti, že udržovat tyto tábory v chodu byla vražda dětí. Za týden vyhlásila výzvu k přijímání vyškolených zdravotních sester. Také vymyslela univerzální plán na převařování říční vody, aby zastavila šířící se epidemii tyfu. Někteří úředníci jí sice nabídli podporu, ale pomalu zjišťovala, že ji považovali za blázna nebo zrádce. Cenzor odmítl schválit její dopis, ve kterém popisovala poměry v táboře, a tak čekala na někoho, komu mohla důvěřovat, aby jí dopisy odnesl a poslal. Mezitím se počet britských koncentračních táborů blížil ke čtyřiceti a ona je chtěla všechny vidět osobně. Připravovala se na odjezd z Bloemfonteinu. Její další cesta byla hotovým utrpením. Ve vlaku jí připadalo obtížné protlačit se mezi vojáky, aby si na každé stanici vzala jídlo. A tak si zabalila konvici a plechovku meruňkového džemu a přemýšlela, co přinese další zastávka. Cestovala většinou ve strážním voze nákladního vlaku. Jednu noc strávila vzpřímeně na sedadle a další spala na podlaze vypůjčeného pokoje v hotelu u silnice s repelentem proti hmyzu. Dámské koupelny byly většinou zamčené nebo byly zabavené pro použití armádou. Několik dní žila na marmeládě a kakau. K jejímu překvapení byly podmínky v Norvals Pont a Aliwal North, dvou venkovských táborech, lepší než v Bloemfonteinu. V Norvals Pont bylo umístěno 1500 zadržených osob a byl mnohem méně přeplněný. Britští loajalističtí uprchlíci, kteří utíkali před válkou, dostali velké stany typu marquee, které se lišily od standardních zvonových stanů pro búrské ženy a děti. Obyvatelé tábora se nemuseli uchylovat k používání říční vody k pití a vaření jako v Bloemfonteinu, protože kapitán, který měl tábor na starosti, nechal položit potrubí, kterým se přiváděla pramenitá voda z nedaleké farmy. Stany měly jednu postel a stůl a také jídelní náčiní. Kapitán také nakoupil oblečení pro ty, kteří ho potřebovali, a nechal některé muže v táboře postavit tenisový kurt, kde si mohl zahrát každý. Přesto mnoho lidí, kteří v Norvals Pontu onemocněli, zemřelo kvůli nedostatku vyškolených ošetřovatelů. Ve dne panovalo úmorné horko, kdy ošetřující lékař nemohl testovat horečku, protože teplota uvnitř stanů se pohybovala kolem 43°C, takže teploměry byly k ničemu. V Aliwal North zjistila, že v malém městečku s 800 obyvateli byl vytvořený výbor, který se připravoval na více než 2000 zadržených, o kterých se dozvěděli, že je tam pošle armáda. Sympatický velitel se snažil tábor demilitarizovat. Nebyly tu umístěné žádné hlídky a obyvatelé tábora a města se mohli libovolně stýkat. Příděly potravin byly štědřejší a velké rodiny dostaly druhý stan nebo plátno a dřevo, aby si mohly podle potřeby své ubytování rozšířit. Ovšem i v Aliwal North chybělo oblečení a základní hygienické podmínky. Vydala se do města, kde nakoupila mýdlo a materiál, ze kterého se šilo oblečení, a nechala je dopravit do tábora. Mezitím se v Bloemfonteinu všude mluvilo o smrti. Kdo zemřel včera, kdo umírá dnes, kdo zemře zítra. Mrtvoly, nejčastěji malá dětská těla, se za úsvitu vynášela z tábora. Ne přes město, kde by je všichni viděli, ale po jiné cestě na hřbitov, kde se pohřbila společně v hromadném hrobě. Hned po jejím příjezdu do tábora Kimberley zemřely v táboře 3 děti v rozmezí několika hodin. Před pohřbem následujícího rána narazila na fotografa, který pořizoval portréty těl, aby je po válce předal jejich nepřítomným otcům. Mrtvou dívku nebylo možné pohřbít jinak než v pytli. Hobhouseová byla vděčná, že někdo našel dostatek dřeva na výrobu rakví. V dubnu 1901 se Hobhauseová dostala až do koncentračního tábora Mafeking, kde zjistila slušné příděly, ale nedostatek oblečení, mýdla, svíček a přikrývek. Na zpáteční cestě byla svědkyní vyklízení města Warrenton, jehož ženy byly nahnané do otevřených nákladních vozů s uhlím a odvezené ze svých domovů. Zpustošená krajina pro ni nebyla ničím novým, ale obraz omráčených Búrů, kteří se změnili v uprchlíky, jí utkvěl v paměti. Napsala:
"Stáda vyděšených zvířat bučících o jídlo a pití, propletená s vozy všeho druhu a hustým davem lidských bytostí dohromady vytvářela obraz války v celé její ničivosti, krutosti, hlouposti a nahotě."
Po návratu do Bloemfonteinu zjistila, že počet obyvatel tábora se od jejího odjezdu před měsícem zdvojnásobil na 4000. Springfontein se mezitím rozrostl z 500 na 3000 zadržených a další byli na cestě. Na svých cestách viděla stovky lidí v nákladních autech a na vagonech na nádražích, slyšela příběhy o Burech, kteří zůstávali celé dny bez jídla, a o dětech, které umíraly při převozu. V táboře se jí donesly zprávy o přídělech masa, které bylo prolezlé červy nebo úplně chybělo, a vodě, která se během dešťů valila do stanů. Nakonec pro nedostatek peněz Hobhauseová odjela zpátky do Británie v květnu 1901. Toto je pravda o vynálezcích koncentračních táborů. Jak vidíme, nebyli to Němci, ale Američané, Španělé a Britové.
Britové v jižní Africe: Černí Afričané (1901-1903)
Přístup Britů k Búrům a černým Afričanům se značně lišil. Černí Afričané zůstali bez povšimnutí mnoha novin a aktivistů v Británii, kteří se ujali búrských táborů v rámci protiválečné, humanitární mise. Stejně jako v případě búrských rodin přišli někteří černí Afričané do táborů jako uprchlíci, kteří utíkali před nájezdy a boji. Později byly africké rodiny také vyhnané z venkova během kampaní spálená země. Vojenským důvodem pro zadržování búrských žen bylo podezření, že předávaly zpravodajské informace a potraviny mužům v komandech. Hromadné držení žen jako válečných zajatkyň by ale v Británii nenašlo příliš pochopení u veřejnosti. Začalo se proto tvrdit, že ženy bez manželů doma se musely chránit před černými divochy. Při zakládání táborů začali Britové ubytovávat černé Afričany společně s búrskými rodinami. S rostoucím počtem uprchlíků začali zřizovat oddělená zařízení pro zadržené Búry a černochy. První sousední tábory byly řízené správci búrských táborů. Později britská vláda zřídila oddělení pro domorodé uprchlíky, které spravovalo černošské tábory. Šlo o různé tábory, od formálních koncentračních táborů přes některé bez dozorců až po jednu samoorganizovanou enklávu tisíců lidí, která byla pouze nominálně pod vládní kontrolou. Ostatní černí Afričané skončili mimo černošské tábory. Skrývali se v pralese, jezdili na mise s búrskými komandy nebo skončili jako služebníci v búrských táborech. Když byli černoši z půdy vyhoštění, předali se armádě. Čekalo se od nich, že budou pracovat na přidělených úkolech, aby uživili své rodiny, které byly odsouzené do horších podmínek než v búrských táborech. Tam, kde Búrové v prvních měsících dostali stany, se museli černoši v táborech spokojit s plachtami, klacky, kusy dřeva, dekami, kovem, blátem a vším, co se dalo použít jako improvizovaný přístřešek. Na rozdíl od búrských táborů se v černých táborech neposkytovaly bezplatné příděly potravin. Britové předpokládali, že Afričané měli odlišné výživové potřeby. Dokonce ani ti, kteří měli zásoby obilí, si je nesměli vzít s sebou do tábora, kde by jim to mohlo zabránit v tom, aby se zapojili do práce a vydělali si peníze. Reverend W. H. R. Brown napsal:
"Žijí ve velké bídě a utrpení. Mnozí umírají ze dne na den. Co se stane s těmi, kteří přežijí, si nedovedu představit."
Jedna z prvních zpráv z Heidelbergu uvádí, že obyvatelé tábora neměli k jídlu nic jiného než mrtvoly nemocného dobytka. V jiném černošském táboře se obyvatelům podařilo chovat prasata a zasít úrodu, jen aby viděli, jak britští vojáci pole rozdupali a zvířata jim zabavili. Tato ztráta zcela zničila hospodářství asi 600 Afričanů v táboře. Příkopové latríny a přelidnění vedly ke špíně a nemocem. Uprchlíci trpěli úplavicí, tyfem, planými neštovicemi, spalničkami a zápalem plic. Ve Victoria Nek lékař odmítal navštěvovat pacienty v táboře a požadoval, aby ho nemocní navštěvovali ve městě. V mnoha táborech nebyla nemocnice ani zdravotní sestry. Když se v těchto komunitách rozšířil tyfus, nevyvinula se žádná snaha o karanténu nemocných, přestože se jednalo o vysoce nakažlivou nemoc. Po skončení války se ukázala celá pravda. Britové aktivně spolupracovali s Búry na segregaci a zbavení práv černých Afričanů. Černí Afričané však byli opuštění už během války. Celkem bylo do konce války v britských koncentračních táborech zadržováno více než 115700 černých Afričanů. Ti neměli k dispozici žádné plechové nemocniční přístřešky, žádné vozy, které by zajistily oblečení a matrace pro nahé uprchlíky spící na zemi, ani naději, že se všichni nakrmí. Černošské tábory byly založené a spravované armádou a nikdy nepřešly pod civilní správu. Misionáři, kterým se podařilo tábory navštívit, dělali, co mohli, aby na krizi upozornili, ale nepodařilo se jim zmírnit nejsmrtelnější aspekty táborů. Ohromující počty mrtvých černochů v koncentračních táborech neodsoudil ani superintendant pro záležitosti domorodců v kolonii u Oranžské řeky. Přiložil statistiku úmrtnosti černochů z listopadu 1901 a napsal do Londýna:
"Úmrtnost se zdá být vysoká, ale za daných okolností ji lze stěží označit za nadměrnou."
Ujišťoval své nadřízené, že úmrtnost se jistě brzy sníží. Situace na místě podle něj odrážela celkově velmi uspokojivý stav věcí. Následující měsíc úmrtnost v černošských táborech dosáhla nejvyšší hodnoty zaznamenané během kteréhokoli měsíce. V době uzavření míru se v jižní Africe nacházelo 66 koncentračních táborů s více než 115 tisíci černými Afričany. Více než 14 tisíc z nich nepřežilo. Historička Elizabeth van Heyningenová poznamenala, že bylo zcela zřejmé, že většina oficiálních záznamů se zničila. Neúplné statistiky naznačují mnohem větší počet úmrtí, o kterých neexistují žádné záznamy. Několik týdnů po návratu Emily Hobhouseové do Londýna v roce 1901, kdy zuřila válka, promluvil její spojenec (a budoucí premiér) David Lloyd George v parlamentu:
"Kdo by si byl pomyslel, že když generál Weyler zřídil na Kubě koncentrační tábory, že podobná opatření se přijmou i v rámci britského impéria? Při pohledu na těchto 40 tisíc dětí v táborech bych si troufl říci, že jen zaséváme semínka nespokojenosti a že jednoho dne můžeme sklidit strašlivou úrodu. Ne snad letos nebo příští rok, ale časem vyroste národ, který si bude všechny tyto nepravosti pamatovat."
Němci v Namibii (1904)
Po skončení války pokračovala Emily Hobhouseová v kampani za zmírnění utrpení Búrů. Apelovala na vládu, aby pomohla s krmením a zajištěním tažných zvířat pro farmáře, jejichž domy byly vypálené. V roce 1905 se přestěhovala do Jižní Afriky a ve Philippolisu založila školu předení a tkaní pro búrské ženy. Stále tam pracovala, žila v Pretorii a věnovala se rozšiřování vzdělávání búrské mládeže. Hned za hranicemi v německé kolonii v jihozápadní Africe se začaly objevovat další koncentrační tábory. Německý kancléř našel způsob, jak překonat Kitchenerovu brutalitu, a otevřel nový druh tábora. V lednu 1904 vedl náčelník Hererů Samuel Maharero povstání od západního pobřeží Afriky do vnitrozemí. Byl rozhněvaný nad špatným zacházením ze strany německých obchodníků, a tak sabotoval železniční tratě z pobřeží. Hererové zatlačili osadníky do pevnosti v Okahandži a dosáhli několika brzkých vítězství, která Berlín rozčarovala. Maharerova vzpoura zničila chaotické spojenectví s německými koloniálními vládci, které trvalo 10 let. Guvernér kolonie Theodor Leutwein žil po celou dobu trvání tohoto spojení v jihozápadní Africe. Naučil se, jak podplácet a poštvat proti sobě kmenové frakce, aby omezil krveprolití. Byl si jistý, že se podaří dosáhnout mírového urovnání, ale císař Vilém II. a důstojníci německého vrchního velení neměli o vyjednávání zájem. Měsíc po vypuknutí povstání dostal Leutwein příkaz, aby si od Hererů vyžádal bezpodmínečnou kapitulaci. Měl podezření, že tento rozkaz signalizoval plán na úplné vyhlazení kmene. Leutwein připomněl svým nadřízeným, že domorodá pracovní síla byla pro hospodářství životně důležitá. Varoval je, aby neposlouchali fanatiky, kteří chtěli vidět Herery úplně zničené. Za 3 měsíce byl zbavený vojenského velení. Místo něj přišel opět žádoucí vojenský psychopat, podobně jako na Kubě. Generál Lothar von Trotha zažil akce v Africe i v Číně a zůstal příznivcem krvavé a tupé síly. Přestože konflikt před jeho příchodem do Afriky z velké části utichl, strávil von Trotha první 2 měsíce plánováním rozhodující ofenzivy. Jeho podřízený, major Ludwig von Estorff, byl připravený přitlačit hererské síly a pak je přimět k jednání o urovnání války. V srpnu von Trotha rozdrtil většinu zbývajících sil Hererů u Waterbergu v severní a střední části kolonie. Když zajistil přístup k vodě nezbytné pro přežití Hererů a jejich dobytka, vydal rozkaz, který je v dějinách kolonialismu ojedinělý:
"Já, Velký generál německých vojsk, posílám tento dopis Hererům. Hererové už nejsou německými poddanými. Vraždili a kradli, uřezávali uši, nosy a další části těla raněných vojáků. Nyní ze zbabělosti už nechtějí bojovat. Říkám lidem, že každý, kdo dodá kapitána, dostane 1000 marek. Kdo vysvobodí Samuela, dostane 5000 marek. Hererové však musí opustit zemi. Pokud to obyvatelstvo neudělá, donutím je k tomu pomocí děla. Uvnitř německých hranic bude každý Herero, ať už se zbraní nebo bez ní, s dobytkem nebo bez něj, zastřelený. Ženy a děti už nebudu přijímat. Buď je zaženu zpátky k jejich lidem, nebo je nechám zastřelit. To jsou má slova k Hererům. Velký generál mocného císaře."
Později von Trotha v dopise prohlásil, že kmeny ustupovaly pouze síle.
"Mou politikou bylo a zůstává uplatnit tuto sílu bezohledným terorismem a dokonce krutostí."
Hererští muži se věšeli před zraky žen, které se poslaly zpátky ke svým lidem, aby řekly, co viděly. Pouze 1% jihozápadní Afriky tvořila orná půda. Většina jejího území ležela v pouštních a polopouštních oblastech. Major Estorff, který doufal, že válku ukončí vyjednáváním, se řídil von Trothovými rozkazy. Hererové byli vytlačení na východ, do otevřené pouště. Pokud by byli spatření, zastřelili by se. Na útěku bez zásob, dobytka a přístupu ke střeženým napajedlům však neměli šanci přežít. Mnozí z nich zemřeli v písku pouště Omaheke. Nespočet dalších Hererů chycených v terénu bylo po zkráceném vojenském soudu na místě popraveno. Estorff cítil, že takové drcení lidí bylo kruté a šílené, a řekl von Trothovi, že lidé se už potrestali dost, ale von Trotha se držel své strategie. Hromadné popravy se ale Říšskému sněmu nelíbily. 2 měsíce po vydání příkazu k vyhlazování reagoval německý kancléř Bernhard von Bülow na tlak levice a přesvědčil císaře, aby jej zrušil. Hererové ale měli jen málo důvodů k radosti. Nové rozkazy z Berlína nařizovaly omezené popravy a nucené práce pro ty, kteří byli ušetření smrti. Přesto se někteří zoufalí Hererové, kteří neměli kam jít, o změnách dozvěděli, a vydali se zpátky do německých osad, aby se přihlásili. Von Trotha nechal zajatcům nasadit okovy na ruce, nohy a krk. Kancléř von Bülow zastavil i to, protože se obával, že by to zbývající domorodce odradilo od kapitulace. Mezitím von Bülow řešil, jak odstranit Herery jako vojenskou hrozbu a zároveň je udržet jako zdroj pracovních sil. Napsal von Trothovi:
"Jsem toho názoru, že vzdávající se Hererové by se měli umístit do konzentrationslager, koncentračních táborů, na různých místech území. Tam by byli hlídaní a nucení pracovat."
Tato strategie nebyla von Trothovi cizí: generál téměř nábožně věřil lordu Kitchenerovi, stratégovi jihoafrické války a její politiky koncentračních táborů. Viděl v něm vůdčí hvězdu při navigaci v konfliktu své vlastní země. První německé koncentrační tábory v jihozápadní Africe se vybudovaly na vojenských stanovištích. Němci se s tím už nemazali a přijali názor, že každý Herero, muž, žena nebo dítě, byl válečným zajatcem. Všichni nosili kovové visačky s čísly. Všichni se nahnali do stísněných přístřešků, z nichž mnohé byly podobné chatrčím z kůže a hadrů jako v černošských táborech, které Britové zřídili v Jižní Africe. Některé děti se odvedly jako osobní otroci německých důstojníků. Další muži i ženy byli nucení k těžké práci na projektech řízených armádou. Další Hererové se poskytovali jako dělníci soukromým společnostem. V koncentračním táboře ve Windhoeku obklopovalo husté oplocení z trnitých keřů řadu pontonů, patrových kulatých chatrčí, které se nacházely ve smrtelné blízkosti. Další vězni spali po stovkách pohromadě bez jakéhokoli přístřeší kromě plachtové stříšky, která jim sloužila jako střecha. Koloniální hlavní město mělo v té době 2500 obyvatel, ale v době největšího rozkvětu koncentrační tábory ve Windhoeku pojaly téměř třikrát tolik lidí. Po měsících strávených v poušti byli mnozí z vězňů po příjezdu polomrtví. 1 misionář ve Windhoeku, když viděl přicházet Herery, napsal:
"Byli oblečení v hadrech nebo úplně nazí, vyhladovělí na kost."
Jiný misionář v táboře Kharibib o nově příchozích napsal:
"Někteří z nich byli vyhladovělí na kost s prázdnýma očima, bezmocní a beznadějní, postižení vážnými nemocemi, zejména úplavicí. V osadách se umístili do velkých ohrad a tam leželi bez přikrývek a někteří bez oblečení v tropickém dešti na bažinaté půdě. Zde smrt sklízela úrodu!"
Někteří misionáři se snažili zmírnit utrpení v táborech, provozovali ošetřovnu ve Windhoeku, dodávali vězňům oblečení a lůžkoviny a zasazovali se o kuchyňské náčiní a lepší stravu. Poskytovali také očitá svědectví o táborech. Při ošetřování vězňů si všimli následků bičů ze surové kůže, které používali dozorci v táborech. Misionář Meier napsal:
"Nakonec se misie už nemohla jen dívat, když v některých dnech často vynesli 10 i více mrtvol."
Kromě nehostinného podnebí, nemocí a hrůz života v táborech si svou daň vybíraly i kruté pracovní podmínky na pracovištích. Vězni byli nucení nosit zboží, přičemž jedny jihoafrické noviny napsaly:
"Náklad je neúměrný jejich síle. Často jsem viděl, jak ženy a děti padají k zemi, zvláště když vykonávají tuto práci, a také když nesou velmi těžké pytle s obilím, které váží 100 i více kilogramů."
Ženy v táborech byly dále vystavené znásilňování a nucené prostituci. V důsledku toho řádily vedle typičtějších táborových nemocí i pohlavně přenosné choroby, včetně pohlavního tyfu, které podobně postihovaly bělochy v okolních městech. Po válce s Herery následovalo v roce 1905 povstání národa Námaů na jihu země. Major Estorff, v té době zastupující vojenský velitel, vyjednal kapitulaci, která umožnila kmeni návrat do jeho rodného města. S příchodem nového guvernéra se ale slib porušil. Zajatí Námaové se připojili k Hererům ve vazbě a na nucených pracích. V půl tuctu táborů v okolí kolonie, které lemovaly pouštní oblasti a chladné pobřeží, bylo umístěno více než 17 tisíc vězňů. Počet obětí na životech pokračoval. Ženy převažovaly nad dětmi a děti nad muži, pravděpodobně proto, že bylo zastřeleno tolik mužů. Příděly pro vězně zahrnovaly mouku, rýži a sůl, ale ne dost na to, aby přežili. Rýže se často ukázala jako nepoužitelná. Pro Herery, kteří se živili masem a mlékem svého dobytka, to byla neznámá potravina. Navíc jim chybělo nádobí, ve kterém by ji mohli uvařit. Lékařské zprávy vládu ujišťovaly, že bylo k dispozici i ovoce, ale v táborech se rozmáhaly kurděje, což poukazovalo na jeho absenci. Jeden z táborů se stal legendárním pro své hrůzy. Haifischinsel neboli Žraločí ostrov, malý kousek pevniny kousek od pobřeží, se táhl 1300 metrů na délku a něco málo přes 300 metrů na šířku. Byla to žulová výspa spojená s kontinentem úzkou hrází. Tábor se krčil pod majákem na nejviditelnější části ostrova, okolní skály byly bičované drsnými větry a přílivem Atlantiku. Z jedné strany byl otevřený oceánu, z druhé strany byly stany zadržených ohraničené ostnatým drátem a strážemi. Mezi německými vojáky se mu začalo říkat Ostrov smrti. Edward Fredericks, příslušník kmene Námaů, popsal svou zkušenost ze Žraločího ostrova v roce 1906:
"Němci nás denně bili a používali k tomu biče. Na ostrově jsme žili ve stanech. Byli k nám velmi krutí. Jídlo, deky a biče nám dávali v hojném množství a v noci mladé dívky znásilňovali gardisté….. Spousta mých lidí na Žraločím ostrově zemřela. Vložil jsem sem seznam těch, kteří zemřeli, ale není úplný. Přestal jsem ho sestavovat, protože jsem se bál, že zemřeme všichni."
Zdravotnickému stanu v táboře se zadržení vyhýbali. Misionáři hlásili, že nemocní domorodci v něm nepřežili ošetření. Prováděly se tu lékařské experimenty na živých vězních. Další lékařské experimenty se prováděly mimo tábor. Uříznuté hlavy zemřelých vězňů ze Žraločího ostrova používali němečtí lékaři, kteří rozvíjeli rasové teorie o evoluční blízkosti černých Afričanů k opicím. Zadržení v táboře ve Swakopmundu byli pověření prací při seškrabávání lebek mrtvých, než se vzorky odeslaly zpátky do Německa. Když se do Evropy a Ameriky dostala zpráva o von Trothově příkazu k vyhlazení, objevily se příběhy popisující stovky koster nalezených v poušti. Německý tisk informoval o požadavcích na von Trothovo odvolání. Úřadující guvernér mezitím tvrdil, že tresty v koncentračních táborech byly stále nutné, aby se zajistilo, že se Hererové po generace nebudou znovu bouřit. 31. března 1907 válka skončila a tábory se uzavřely. Mezi záměrnou genocidou v poušti a neformální genocidou v táborech zemřelo během konfliktu v jihozápadní Africe více než 60 tisíc Hererů a 10 tisíc Námaů. Počet Námaů se tím snížil na polovinu a Hererové byli téměř vyhubení. Během prvního desetiletí existence koncentračních táborů přenesly 4 říše tento smrtící koncept na 3 kontinenty. Zárodky mnohého, co se mělo rozvinout v nadcházejícím století, už vzklíčily.
První světová válka proti civilistům (1914-1918)
Když byl 28. června 1914 rakouský arcivévoda František Ferdinand střelený zblízka do krku, zpráva o jeho zavraždění se ještě před setměním rozletěla ze Sarajeva do celé Evropy. V tanečním sále pařížského zábavního parku se toho večera rakouský Žid a malíř Paul Cohen-Portheim zeptal vlivného hraběte, co si myslel, že se bude dít dál.
"Proč by se mělo něco dít?" odpověděl hrabě a tvářil se překvapeně.
Cohen-Portheim pocítil úlevu. O tomto muži bylo známo, že měl blízko k císaři Františku Josefovi. Pokud by se z atentátu nic nevyklubalo, mohl by ještě odjet na svou každoroční dovolenou do Británie. Ještě 28. června bylo možné věřit, že arcivévodova smrt bude mít jen malé následky, ale koncem července se tato iluze rozplynula. Po několika týdnech malování devonshirských útesů a vyhýbání se novinám odcestoval Cohen-Portheim do Londýna, kde zjistil, že Srbsko a jeho rodné Rakousko byly ve válce. Uvažoval o výběru peněz, které měl uložené v místní pobočce své německé banky, ale tamní pokladníci ho ujistili, že řeči o větší válce byly hloupost. Za pár dní strávených s přáteli na okraji města se vrátil a zjistil, že jeho banka už nemohla provádět platby v Británii. Jeho finanční prostředky fakticky zmizely. Když Německo 1. srpna vyhlásilo válku Rusku, se Cohen-Portheim připojil k davu, který se snažil dostat na německý konzulát a doufal v bezpečný odchod domů. Ze dveří vyšel diplomat a řekl, že byly pronajaté 2 lodě, které ale přepraví pouze vojenské záložníky. Všichni ostatní měli smůlu. Cohen-Portheim uvízl v Londýně s pouhými 10 librami, z nichž mohl žít. 4. srpna, tedy jen něco málo přes měsíc po atentátu, vyhlásila Velká Británie Německu válku. Následujícího dne přijal parlament zákon o omezení pobytu cizinců, který ukládal každému cizinci narozenému v Německu a Rakousku-Uhersku povinnost registrovat se u policie. Přes noc se Cohen-Portheim stal nepřátelským cizincem. Navštívil jednu místní policejní stanici, aby ho poslali na jinou, kde ještě nevěděli, co s ním měli dělat. Když se vydal na stále ještě neutrální americké velvyslanectví, které vyřizovalo komunikaci s Německem, zjistil, že ani to mu nemohlo nijak pomoci. Cohen-Portheim se dozvěděl, že nesměl posílat dopisy své rodině. Nesměl se bez povolení vzdálit více než 8 km od místa své registrace. Ach, co nám to jen připomíná z doby covidové, že? Nesměl vlastnit fotoaparát, auto, letadlo, motocykl ani poštovního holuba. Dále mu byly zakázané námořní a vojenské mapy, tajná signalizační zařízení, zbraně a střelivo, spolu s dalšími předměty, o kterých se dozvěděl až potom, co několik nových pravidel neúmyslně porušil. Opět, džungle bizarních pravidel a nařízení. Co nám to jen opět připomíná. Během prvního měsíce války se zprávy o německých zvěrstvech v Belgii a Francii dostaly na titulní stránky britských novin. Objevily se příběhy o válečných zajatcích postavených před popravčí čety, o dětech popravených bajonety a o 850 civilistech popravených v rámci represí v Liege. Přestože byl Cohen-Portheim na svobodě, ocitl se v neudržitelné situaci. Nevraživost Britů vůči Němcům napínala jeho londýnské kontakty. Když byl pozvaný ke 2 přátelům na venkov do Surrey, podařilo se mu získat povolení k cestě jen díky vlivu jejich otce. Pak Surrey opustil. Požádal známého o půjčku na živobytí a vrátil se do Londýna. Hotely byly jako dlouhodobé řešení příliš nákladné, ale neměl tušení, kde by mohl zůstat. Přemýšlel, zda válka mohla trvat dlouho a pokud ano, jak se mu podaří vyžít. Zkoušel odplout do Ameriky, ale povolení k odjezdu mu nebylo udělené. Policejní výslechy o jeho financích, zaměstnání a záměrech byly stále ponižující. Většina jeho přátel byla v armádě nebo už mrtvá. Když nad Londýnem začaly létat vzducholodě, začaly represe proti německým lidem a obchodům. Když neměl kam jít a s kým mluvit, psychicky se zhroutil. Když se zotavoval, nabídl mu jeden ruský známý placenou práci a jeho vyhlídky se zlepšily. Ale to už se po celém britském impériu rozhořely protiněmecké nepokoje, od Johannesburgu po Melbourne. Jen v Londýně vypukly ve 30 čtvrtích. Lupiči plenili německé hospody a pekárny, rozdupávali denní chléb a způsobovali nedostatek zboží na druhý den. Děti odvážely ukradené zboží na trakařích. Rozbíjeli okna, předávali nádobí přihlížejícím, pálili klavíry a harmonia. V Liverpoolu policie vzala Němce do ochranné vazby. Mnozí Britové začali prohlašovat, že masová internace je v zájmu samotných nepřátelských cizinců. A pak se stalo něco, co uvedlo do chodu britskou koncentrační mašinérii. 7. května 1915 německá ponorka U-20 torpédovala zaoceánský parník Lusitania a během 18 minut ho potopila. Protože byl čas spustit na vodu jen hrstku záchranných člunů, zahynulo více než 1000 civilistů. Necelý týden po potopení Lusitanie vláda oznámila, že všichni nepřátelští cizinci mužského pohlaví ve vojenském věku budou shromáždění a plánuje jejich internaci v táboře na ostrově Man. Zdálo se, že v té době nikdo netušil, co bude hromadná internace obnášet. Cohen-Portheim se vrátil na místní policejní stanici, aby se zeptal na novou politiku, a bylo mu řečeno, že zatím nikdo neplánoval zatčení. Ale 24. května navštívil malíře detektiv a řekl mu, aby se následujícího dne v 10:00 dostavil na policejní stanici. Na otázku, co si měl vězeň vzít s sebou, policista odpověděl:
"Sbalil bych se, jako byste jel na dovolenou."
Cohen-Portheim naplnil dva kufry v naději, že bude pryč nanejvýš několik dní. Ráno ho jeho poslední londýnský přítel doprovodil až na nádvoří policejní stanice a pak se s ním rozloučil. Tam se dozvěděl, že bude poslaný do Stratfordu. Nebyl to Stratford nad Avonou, ale čtvrť na východním předměstí Londýna. Když dorazil do East Endu, uviděl tisícovku německých a rakouských mužů v bojovém věku, jak se společně krčili v otevřené hale pod rozbombardovanou skleněnou střechou. Cohen-Portheim dostal kovový disk s číslem vězně a s úlevou se dozvěděl, že tam bude muset zůstat jen jednu noc. Rámy postelí pokrývaly slaměné matrace a nebylo kam bezpečně uložit věci. Kdo chtěl jít na záchod, musel zvedat ruce jako děti. Brzy nastal večer a světla byla zhasnutá. Ležel ve tmě, bylo mu nevolno a sledoval pohyb stínů. V 6:00 ráno vedly ozbrojené stráže nové vězně ulicemi Londýna na vlakové nádraží. Cestu jim lemovaly davy lidí, kteří plivali, házeli předměty a křičeli Hunové a vrazi dětí. Na nádraží se noční můra vězňů náhle obrátila. Nastoupili do pohodlného vlaku na pobřeží, který jim poskytl dobré jídlo podávané přátelskými civilními číšníky. Po příjezdu se jich opět ujali vojáci, kteří jim nařídili nastoupit na parník, kde je zavřeli do nákladového prostoru ve stoje, zatímco pluli přes Irské moře do internačního tábora Knockaloe na ostrově Man. V tomto táboře se nakonec nacházelo více než 23 tisíc nepřátelských cizinců. Když se Cohen-Portheim za tmy blížil k Knockaloe, spatřil na kopci jasný řetěz obloukových světel. Osvětlovala ploty z ostnatého drátu sahající až do výšky 6 metrů. Tisíce vězňů se tísnily uvnitř drátů. Když prošel vnější bránou, uviděl po levici rozlehlé otevřené prostranství a po pravici skupiny dřevěných baráků. Každý blok kasáren pojal 1000 mužů obehnaných vlastním perimetrem z ostnatého drátu. 1 blok tvořilo 5 táborů a celkem jich bylo 5. Když Cohen-Portheim vstoupil do tábora číslo 2, nohy se mu zabořily do blátivé hlíny. Odevzdal kovový disk se svým vězeňským číslem a doufal v konec války. Internace nepřátelských cizinců během první světové války zahájila rozsáhlý sociální experiment. Pěšky, na lodích a vlakem se cizinci nejprve nahnali do zaniklých věznic, opuštěných zábavních parků nebo dětských prázdninových táborů. Spali v chatkách, narychlo postavených barácích a zvonových stanech uprostřed ničeho. Nově postavené tábory se zaplnily dříve, než se dokončily. Stávající budovy měly na obvodových zdech namontované ostnaté dráty. Na strážních věžích stály ozbrojené stráže. Lidé, kteří nebyli podezřelí z kriminálního chování, se náhle ocitli pod vojenskými opatřeními a disciplínou. Až se někdo bude spravedlivě rozhořčovat nad komunistickými lágry, připomeňme jim onen vznešený západ. Ameriku, Španělsko nebo Británii. Západ, který nás k zalknutí zahlcuje báchorkami o svobodě a demokracii, byl průkopníkem koncentračních táborů s ostnatými dráty a strážemi.
Koncentrační tábory do světa (1914-1918)
Během první světové války se myšlenka rekoncentrace rozšířila po celém světě. Západní mocnosti vytvořily sítě táborů řízené globálně. Většina táborů se zřizovala mimo frontové linie. Mnohé z nich byly vzdálené tisíce kilometrů od bojových zón. V listopadu 1914 Německo přistoupilo k zatýkání všech britských, francouzských a ruských mužů ve věku od 17 do 55 let a do konce války zadržovalo více než 111 tisíc nepřátelských cizinců. Ve stejném období Francie internovala 60 tisíc německých a rakousko-uherských civilistů. Bulharsko shromáždilo více než 14 tisíc srbských a chorvatských nebojujících osob. Rumunsko zadržovalo 6 tisíc civilistů, většinou Němců a Rakušanů. Tábory vznikaly prostě všude. V říjnu 1914 se nepřátelští cizinci v jižní Africe rozdělili podle pohlaví. Muži se ubytovali ve vojenských táborech s válečnými zajatci a ženy a děti se ubytovaly jako uprchlíci. Téhož roku se slovanští horníci poslali žít do stanů na ostrově Rottnest u australského pobřeží a byli nuceni vařit si jídlo na otevřeném ohni. Turci, kteří se v roce 1915 vydali na pouť do Mekky, byli po příjezdu zatčení a následně internovaní v britských táborech v Egyptě. Francouzští a britští civilisté v Jeruzalémě byli toho roku internovaní v hotelech a určení jako rukojmí, kteří měli být popravení. Tři za každého osmanského poddaného zabitého při bombardování. Naštěstí se tato hrozba nikdy neuskutečnila. Nepřátelští cizinci poskytli krytí pro další inovace koncentračních táborů. Osmanská říše využívala tábory jako součást organizované genocidy svých arménských občanů. Dva tucty koncentračních táborů na území dnešní Sýrie a Iráku sloužily jako záchytné tábory pro umírající a mrtvé, kteří se odváděli hlouběji do pouště. Británie zavedla paralelní systém zadržování podezřelých irských teroristů, kteří vyhlásili nezávislost Irska při Velikonočním povstání. Po první světové válce, kdy Irové znovu vyhlásili nezávislost, využívali Britové internační tábor Ballykinlar v Irsku k zadržovaní tisíců vězňů podezřelých z příslušnosti k Irské republikánské armádě. Záznamy z první světové války dokládají celkem více než 800 tisíc internovaných civilistů a další statisíce byly nucení odejít do krutého vyhnanství na venkov. V koncentračních táborech v Británii bylo umístěno více než 32 tisíc nepřátelských cizinců. Kanada internovala více než 5 tisíc ukrajinských a rakousko-uherských cizinců. V Rusku byli cizinci z Německa, Rakouska-Uherska a Turecka vyhoštění do vesnic v nejzazších částech carské říše. Zhruba 300 tisíc nepřátelských cizinců bylo deportováno nebo internováno, než bolševická revoluce vedla počátkem roku 1918 k separátnímu míru. Koncept koncentračních táborů byl nakonec standardizovaný, byrokratizovaný a globalizovaný. Koncentrační tábory zřizovala také Francie. Vzpomeňme jen na proslulý román Motýlek. K Francii se přidaly Japonsko, Velká Británie, Amerika a desítky dalších zemí, které se k oživení systému nepřátelských táborů připojily. Tábory za druhé světové války měly celou škálu podob. Od uprchlických táborů a zadržovacích středisek až po brutální výslechová místa a předpokoje k popravám. Tábory se obnovily také ve Španělsku, které mělo od Kuby rozsáhlé zkušenosti. Francovy koncentrační tábory měly vysoké vnější zdi, ostnatý drát a strážní věže. Desetitisíce lidí zůstaly pod Frankovým režimem ve vazbě ještě více než 10 let po skončení španělské občanské války. V Americe, agenti ředitele FBI J. Edgara Hoovera, po léta sledovali cizince a vedli si seznamy podezřelých. Po Pearl Harboru 7. prosince 1941 Hooverova kancelář rozeslala seznamy dálnopisem a agenti zadrželi 1291 Japonců. Mnozí byli zadržení pouze na základě toho, že byli vůdčími osobnostmi ve svých komunitách. Agenti brzy přešli k předvádění Němců a Italů. Každý jednotlivec už byl roztříděný podle stupně ohrožení. Celkem bylo v průběhu války zadrženo více než 31 tisíc nepřátelských cizinců z evropských zemí. Někteří kvůli důkazům, jiní na základě spekulativních obvinění. Během několika měsíců byli japonští Američané na západním pobřeží poslaní do koncentračních táborů. Prodávali svá vozidla a domy, své podniky a farmy, někdy na to měli jen 48 hodin. Více než 120 tisíc japonských Američanů bylo naloženo do vlaků a vyvezeno do vězení na dobu neurčitou. Byli rozptýlení do severní Kalifornie, Wyomingu, Idaha, Arkansasu a Utahu. Tam našli tábory na pláních, v bažinách nebo v horách. Tábory byly obehnané ostnatými dráty. Podmínky v amerických koncentračních táborech zahrnovaly otřesné ubytování, drsné počasí a často sadistické dozorce. Typický barák z nekvalitního papíru a překližky měřil 7 metrů na šířku a 30 metrů na délku. Musel pojmout 4 rodiny na 2 a více let. Zatržení museli vyplnit dotazník, zda jsou loajální k Americe. K té Americe, která je právě zadržela a odvezla do tábora. Jak bychom byli k takové zemi loajální my? Lidé, kteří odpověděli negativně, byli převezení do koncentračního tábora v Tule Lake, který se stal hlavním místem pro "neloajální" zadržené. Vězni tam byli vykázaní do jednopatrového, nízko položeného vězení ze škvárových bloků bez jakéhokoli pohodlí a s malým množstvím světla, odděleného od zbytku tábora. Jeden tábor se například nacházel v texaském Crystal City, kde strážní v kovbojských kloboucích hlídali desetimetrové ploty z ostnatého drátu natažené mezi strážními věžemi. Další tábor se nacházel v Tanforan horsetrack. Jiný tábor byl označený jako Utah War Relocation Center v Topazu. Proč se v moderní propagandě tyto americké lágry neukazují? Selektivní vybírání a filtrování historie je skutečně do nebe volající. Britská a americká internace měla tragické dopady. Stovky lidí zahynuly na lodi Arandora Star na cestě do zámořské internace. Někteří američtí vojáci zastřelili nebo zbili Japonce, kteří byli americkými občany. V oblastech, kde se nedalo žít, se vybudovala rozsáhlá záchytná města. Komunity přistěhovalců a životy statisíců občanů v Británii a Americe byly vylidněné nebo zničené. Neustále se omílá mantra o sovětských gulazích nebo nacistických koncentrácích, ale původce koncentračních táborů, tedy západ, se vymazal z naší kolektivní historické paměti.
Závěr: Koncentrační tábory dneška
Stará klasifikace koncentračního tábora popisuje budovy, strážní věže a ostnaté dráty. Ovšem Nová klasifikace je mnohem rafinovanější. Je upředená neviditelnou pavučinou digitálních prvků, které stále více utahují naše práva a svazují naše svobody. Chytré telefony poskytují operátorům a tedy policii naši nepřetržitou lokalizační stopu. Kam jsme šli, jak dlouho jsme tam byli a s kým jsme se setkali podle trasování dalších telefonů. Otisk prstu nebo obličej zase vkládá naši jedinečnou identitu do rukou bank při platbách. Kde jsme utratili kolik peněz, co jsme si koupili a v kolik hodin. Kamery na ulicích s rozpoznáváním obličeje monitorují a zaznamenávají náš pohyb. Tyto neviditelné digitální nitky pomalu přebírají vládu nad našimi životy. Proto hovoříme o takzvaném digitálním koncentráku obepínajícím celou planetu v rámci sledování družicemi. Není kam uniknout, nejsou stanovené pevné hranice a digitální pavučiny se prolínají téměř všude. Ostnaté dráty a mříže jsou virtuální a neviditelné. To mnohé lidi mate, protože mají díky tomu pocit volnosti a svobody. Ostnatý drát a mříže jednoduše nevidí. Proto je tento moderní koncentrák daleko důmyslnější a rafinovanější. Není třeba nikoho zavírat do tábora, stačí plíživě zesilovat podíl digitálních prvků v našem soukromém životě. Hovořil jsem o tom v mých pořadech Tavistockův institut nebo Válka o naši mysl. Fenomén koncentračních táborů je proto velmi široký, ovšem západ jejich varianty a aplikace opět rozšiřuje. Západní vlády znovu oprášily koncept koncentračních táborů během covidové agendy. Samozřejmě to ošetřily rafinovanou rétorikou, aby nebyl na první pohled patrný skutečný význam. A tak se používaly termíny jako střediska, humanitární centra nebo karanténní zařízení. Australané byli v tomto ohledu velmi pokrokoví. Bývalá trestanecká kolonie je zřejmě mentálně zacyklená ve svém pocitu vězení. Jedno takové "středisko" Howard Springs postavili Australané nedaleko Darwinu v Severním teritoriu. Australská média například uváděla, že trojice osob přelezla plot, aby se dostala z tábora ven. Nechtěně tím tak odhalila podstatu těchto "středisek", která byla ohraničená vysokými ploty. Jednalo se o starý hornický tábor, který australská vláda přeměnila na karanténní centrum, tedy koncentrační tábor. V Austrálii se také rekvírovaly hotely, ve kterých byli internovaní lidé. Jeden 11-patrový hotel Pacific se nacházel v Cairns ve státě Queensland, a bylo tu internovaných zhruba 160 lidí. Další se nacházely třeba v Novém Jižním Walesu. Zdejší premiérka si vůbec nebrala servítky a prohlásila, že tvrdý lockdown zůstane natrvalo a napořád pro ty, kteří se nenechají naočkovat. Nebudou smět opouštět byty, nebudou smět nakupovat jinak než přes donáškové služby, nebo budou izolovaní v těchto australských táborech. Totéž probíhalo ve stejné době v Americe. Federální agentura pro mimořádné události (FEMA) začala po celé zemi aktivovat staré tábory, ale zároveň budovala v lesích nové. Lidé posílali na internet fotky a videa takových táborů, například tábora v lesích ve státě Washington. Zároveň americké ministerstvo zdravotnictví vyvěsilo v roce 2022 inzeráty na zřízence a operátory takových táborů pro takzvané rizikové osoby bez očkování. Nástupní plat byl od 3200 do 4200 dolarů měsíčně. Jednalo se o pracovní pozice asistentů nebo řidičů dodávek pro svoz rizikových osob, kdy kabina řidiče měla být vzduchotěsně oddělená od nákladového prostoru s rizikovou osobou. Řidiči měli sbírat rizikové osoby po celé Americe a svážet je do těchto internačních táborů. Pro tyto pracovníky vydalo ministerstvo zdravotnictví dokument, který měl zlověstný název: Prozatímní operační úvahy pro implementaci přístupu k prevenci infekcí COVID-19 v humanitárních zařízeních. Dokument byl původně zveřejněný na oficiálních stránkách amerického Centra pro kontrolu nemocí (CDC) 26. července 2020. CDC skutečně sestavilo dokument, ve kterém se probíralo umisťování rizikových osob do táborů, aby před nimi "chránilo" ostatní populaci. Pro tuto internaci do táborů vymysleli opět rafinovanou terminologii: Přístup odstínění (shielding approach). Podle dokumentu se tento přístup odstínění používal k oddělení rizikových osob od nerizikových. Takoví jedinci by byli podle dokumentu dočasně přemístění do bezpečných nebo "zelených zón" zřízených na úrovni domácností, sousedství, tábora nebo sektoru případně komunity. Výbuch nesouhlasu a odporu byl naštěstí ještě tak enormní, že se globalisté zalekli a projekt pozastavili. Pro jistotu naverbovali řadu prosystémových fact-checkerů, aby prováděli takzvanou damage-control, tedy likvidaci škod. Většinou se tak děje v případech, kdy se na veřejnost provalí nějaká utajovaná skutečnost. Takový průval může být pro elity smrtelný, protože prosákne předčasně. Tedy ještě předtím, než jsou ovečky dostatečně vyděšené a vymyté, aby drakonické opatření nakonec přijaly. Nejprve musí předcházet nutná globální krize: Finanční, migrační, ekologická, virová, válečná nebo potravinová. Následně se přijmou výjimečné nebo krizové stavy. Nikým nekontrolované vlády budou vydávat příkazy a chrlit pokyny s totalitním manýrismem. Poslušné ovečky, dostatečně vystrašené, vyděšené a vylekané, budou tvárné jako plastelína. Teprve pak přijmou drakonická opatření. Internační tábory během covidové agendy byly jednoduše odpálené příliš brzy. Navíc v populaci ještě stále přetrvává duch koncentračních táborů z minulých generací. Tato pochodeň s varováním ještě nevyhasla. Je stále živá a každý z nás ji musíme rozfoukávat, aby nám připomínala ne tak dávnou minulost západu. Západu, který byl původcem koncentračních táborů. Nebyli to Němci. Ti pouze pokračovali v tom, co vymysleli Američané, Španělé a Britové. Nesmíme dopustit, abychom na tento fenomén západu zapomněli. Nesmíme dopustit, abychom nalétli na trapné záminky, pod kterými západ tyto koncentrační tábory začal zřizovat. Nesmíme dopustit, abychom se nechali vyděsit západním sociálním inženýrstvím a manipulací tohoto žaláře nesvobody. Nesmíme dopustit, aby nám báchorky o svobodě a demokracii zatemnily zdravý rozum. Je to pouze líbivý marketingový nátěr. Musíme místo toho věřit tomu, co vidíme. Když vidíme, že chce režim odvádět některé osoby z domácností do uzavřených prostor, je to prostě koncentrace. Žádné eufemismy ani opisy nám nesmí zabránit v pojmenování tohoto procesu pravým jménem. Jménem západního koncentračního tábora.