27. LEDNA 1945 Rudá armáda pod velením maršála Koněva a generálmajora Petrenka osvobodila koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. Od té doby se koncentrační tábory staly doménou Němců. Němci se stali synonymem pro tyto tábory, skoro jakoby je sami vymysleli. Je to opět další hrubé překreslování minulosti a výsledek židovské propagandy vytváření jediné oběti. Tento koncept německých koncentračních táborů nám byl po generace vtloukávaný do hlavy od narození. Proto jsme si na něj tak zvykli, že nás ani nenapadlo uvažovat o tom, kdo byl skutečným autorem myšlenky proslulých "koncentráků". První metodu reconcentración a koncentrační tábory použil na Kubě španělský generál Valeriano Weyler zvaný řezník a nechal v nich zemřít a umučit od roku 1896 kolem 150 tisíc lidí. Přitom si vzal příklad z amerických indiánských rezervací. V roce 1900 za Búrské války drželi Britové za ostnatými dráty převážně ženy a děti, aby rozšířili mezi obyvateli strach. Zemřelo v nich více lidí, než na samotných bojištích. V roce 1904 německý generál Lothar von Trotha na území dnešní Namibie založil koncentrační tábory proti odbojným Hererům, kterých v nich zemřelo na 70 tisíc. Po potopení ponorky Lusitanie roku 1915 britský premiér Asquith nechal takto pozavírat desítky tisíc Němců a Rakušanů žijících ve Velké Británii, údajných spojenců nepřítele. Koncentrační tábory se za první světové války rychle rozšířily po celém světě. Do Francie, Ruska, Turecka, Rakouska – Uherska, Brazílie, Japonska, Číny, Indie, Haiti, Singapuru, Siamu, Nového Zélandu a dalších zemí. Původcem myšlenky koncentračních táborů je tedy vznešený západ. Tento příběh má proto za cíl vyvrátit mýtus o koncentračních táborech, jako domény jednoho národa. Tím určitě nehodlám snímat jakékoli břímě odpovědnosti Němců za jejich brutální a genocidní charakter. Zdůrazňuji pouze, že Němci rozhodně nebyli první, protože se inspirovali od skutečných školitelů masového vraždění. Západu.
Nepřítel státu
Předtím, než se vypravím k samotným koncentračním táborům, považuji za důležité definovat nepřátele státu. Tento termín se u nás vžil v období před listopadem 1989, ovšem jako téměř se vším měl tradici už mnoho století na "posvátném" západě. Označení nepřítel státu je původně britský a americký fenomén. Než se konkrétní skupiny obyvatel začaly internovat do koncentračních táborů, bylo třeba národ patřičně vyhecovat, aby vznikl kolektivní konsensus, tedy souhlas. Takový souhlas by pak internaci konkrétní skupiny obyvatel legitimizoval. Vlády by tak měly volné ruce k takovým krokům. Ve svých pořadech vždycky opakuji, že vládní nadsvětí si své gangsterské praktiky delikátně ukotvuje v legislativě a právu, čímž je legalizuje. Staré podplácení je moderním lobbingem. Stará vražda je moderním opatřením v zájmu národní bezpečnosti. Vládní nadsvětí tak činí na rozdíl od podsvětí, které tytéž praktiky používá v prvoplánové brutalitě. Tak tomu bylo i v definici nepřátel státu. Byli najatí nejlepší právní mozky systému, aby takový fenomén legalizovali a ukotvili v legislativě. Právník William Blackstone definoval pojem cizí nepřítel ve svém stěžejním díle Komentáře k anglickému právu v roce 1766. Shrnul staletí britského zvykového práva a napsal:
"Když se zmiňuji o těchto právech cizince, musím tím rozumět pouze cizí přátele nebo takové, jejichž země jsou v míru s naší. Neboť cizí nepřátelé nemají žádná práva, žádná privilegia v době války."
V rámci kontroverzního zákona proti cizincům a pobuřování (alien and sedition act) vytvořila Amerika v roce 1798 vlastní zákon o nepřátelských cizincích (alien enemies act), který povoloval zadržení, zatčení nebo vyhoštění nepřátelských cizinců mužského pohlaví starších 14 let. 3 ze 4 zákonů, které se považovaly za politický obušek proti přistěhovalcům, pozbyly platnosti nebo se zrušily během prezidentství Thomase Jeffersona. Zákon o nepřátelských cizincích však zůstal v platnosti. Skupiny odpůrců cizinců v Evropě a Americe se po celá desetiletí zasazovaly o zákony omezující práva cizinců. Nakonec britská vláda přijala v roce 1905 cizinecký zákon. Ten Británii umožňoval odepřít vstup přistěhovalcům považovaným za nežádoucí, od nemajetných až po osoby považované za hrozbu pro veřejné blaho. Vidíme tedy, že fenomén nepřátel státu je starý několik staletí a byl ukotvený v západní legislativě odedávna.
Co je to koncentrační tábor
Nejprve si musíme vysvětlit a upřesnit, co vlastně koncentrační tábor znamená. Zdánlivě triviální otázka v sobě totiž skrývá mnoho výkladů a interpretací. Proto bychom měli chápat jejich označení jinak, než standardní vězení. Historie koncentračních táborů se táhne doslova kolem celého světa více jak 100 let. Jejich nejznámějšími symboly zůstávají baráky a ostnaté dráty. Tábor se definuje spíše svými vězni než jakýmikoliv fyzickými znaky. Koncentrační tábor existuje všude tam, kde vláda zadržuje skupiny civilistů mimo běžný právní proces. Někdy za účelem segregace lidí považovaných za cizince nebo outsidery, jindy za účelem potrestání. Jestliže vězení je určené pro podezřelé, kteří byli odsouzení za zločiny po soudním procesu, v koncentračním táboře jsou umístění ti, kteří většinou žádný skutečný soud neměli. V koncentračních táborech bývají umístění spíše civilisté než bojovníci. Lidé tu bývají obvykle držení kvůli své rasové, kulturní, náboženské nebo politické identitě, nikoliv kvůli nějakému stíhatelnému trestnému činu. Neznamená to, že všichni zadržení jsou v daném systému nevinní, pokud jde o trestné činy proti vládě. Spíše mohou být nevinní i vinní zameteni bez rozdílu nebo odvolání. Koncentrační tábory se zřizují na základě státní politiky nebo, méně často, se provozují prozatímní vládou během konfliktu nebo občanské války. Představují výkon státní moci proti svým odpůrcům. Na rozdíl od věznic jsou v táborech často zadržovaní vězni bez plánovaného data propuštění. Pokud nějaké datum existuje, stanovuje se zpravidla svévolně a bez varování se mění. Víme tedy, že definičním znakem koncentračního tábora je masové zadržování civilistů bez soudů. V této souvislosti proto rozlišujeme celou řadu kategorií táborů. V internačních táborech se lidé zadržují na dobu určitou nebo neurčitou, obvykle v důsledku krize. Tranzitní tábory obvykle deportují lidi do jiného tábora nebo regionu. Pracovní tábory vyžadují od zadržených práci, obvykle ve prospěch státu. A zadržení ve vyhlazovacích táborech jsou zcela odříznutí od obživy nebo rovnou zavraždění. Téměř všechny koncentrační tábory však mají jeden společný rys. Odvádějí lidi z jedné oblasti, aby je ubytovali jinde. Zní to jako jednoduchý koncept, ale oba prvky jsou odlišné a důležité. Tábory vyžadují odstranění obyvatelstva ze společnosti se všemi jeho průvodními právy, vztahy a vazbami na svou komunitu. Po tomto vyloučení následuje nedobrovolné zařazení do nějakého horšího stavu nebo místa. Zpravidla zadržení s dalšími nežádoucími osobami pod ozbrojenou stráží. Typický koncentrační tábor zahrnuje společný život stovek nebo tisíců lidí. Duch těchto starých koncentračních táborů se modernizuje. Koncentrační tábory jsou budované i dnes pro aktuální použití. Nevěříme? Vyčkejme na závěr pořadu ve druhém díle.
Koncentrační předchůdci: Španělsko, Amerika, Kanada
Na rozdíl od války, vraždění a mučení ve starověku se koncentrační tábory netáhnou celá tisíciletí. Trestní zákony ve starověkém světě častěji vyžadovaly vyhnanství, popravu nebo fyzický trest než vazbu. Mezopotámský zákoník Ur-Nammu, právní kodex starý více než 2000 let před naším letopočtem, odsuzoval k zabití jako trest za celou řadu zločinů, od loupeže a deflorace vdaných panen až po samotnou vraždu. Nejpřímější předchůdci koncentračních táborů se v historii objevili po Kolumbově cestě do Ameriky v roce 1492. Španělské impérium se postavilo do čela a schválilo systém náboženských misií v Novém Španělsku, které začaly rok po Kolumbově příjezdu a pokračovaly až do 19. století. Načasování kampaní se lišilo, ale od Kalifornie až po Peru vládla politika zvaná reducción. Domorodé komunity byly vypalované a miliony lidí se násilně přesídlovaly z venkova do nových vesnic nebo do misijních komplexů. Tento plán prosazovaly posádky pevností, zatímco jezuité, františkáni a dominikáni "civilizovali" své svěřence, obraceli je na křesťanství, učili je číst a socializovali je jako Evropany. Uprostřed tohoto procesu vedly španělské úřady debatu ve Valladolidu v roce 1550. Šlo o formální spor o to, zda byli indiáni lidmi, nebo přirozenými otroky. Po skončení debaty obě strany prohlásily, že zvítězily, a Španělsko dál pokračovalo v politice reducción. Domorodci, soustředění v misiích, z nichž mnohé byly surové a špinavé, měli jen malou šanci na přežití tváří v tvář ničivým evropským epidemiím, jako byl tyfus a neštovice. Američané začali s odsunem původního obyvatelstva ve východní polovině Severní Ameriky později než Španělé, ale byli podobně brutální. Od americké revoluce až do 19. století a během něj zuřila řada konfliktů, které byly později známé jako indiánské války. Americká vláda se ve 30. letech 19. století pokoušela pomocí úplatků a nátlaku kooptovat některé vůdce a vymanit celé indiánské národy z jejich vlastního území na jihovýchodě země. V sérii nucených přesunů, které vešly ve známost jako Stezka slz, byli Čerokíjové zadržovaní v tranzitních táborech plných úplavice a potom byli nucení odejít dále na západ do rezervací v dnešní Oklahomě. Mnozí se pokoušeli o útěk, ale nakonec se ocitli v zajetí. Důstojník, který velel pevnosti Hetzel v Georgii, podal v květnu 1838 velitelství armády zprávu o svém úsilí vystopovat prchající indiány před odjezdem:
"26. jsem začal se zajišťováním indiánů. Zajal jsem 425 nebo možná 450 lidí. Myslím, že než se mi podaří dostat dovnitř členy rodin, které jsem rozbil, budu jich mít tolik, kolik se mi podaří. Utíkají v každém případě tam, kde mají nejlepší příležitost."
Cestou zahynuly asi 4000 Čerokézů a pochod nepřežilo více než deset tisíc indiánů ze všech přesídlených kmenů. Také Kanada své domorodé obyvatelstvo uvěznila v rezervacích. V některých regionech nutila obyvatele žádat o cestovní propustky, aby mohli opustit určené území, přestože systém propustek neměl žádnou právní oporu v indiánském zákoně ani v trestním zákoníku. Chyběla pouze účinnější technologie, která by umožnila úplné zadržení v tak masovém měřítku. Rezervace původních obyvatel Ameriky 19. století a dřívější španělské misie předznamenaly budoucí systémy koncentračních táborů. Jiskru, která zažehla ochotu Ameriky vytvořit koncentrační tábory na konci 19. století, lze nalézt v občanské válce severu proti jihu. Byl to přelomový konflikt, který navždycky změnil zacházení s civilisty v boji. Brutalita konfederačního zajateckého tábora v Andersonville v Georgii, kde zemřelo asi 13 tisíc amerických vojáků, se někdy považuje za předzvěst civilních koncentračních táborů, které brzy následovaly.
Španělsko na Kubě: Příliš čestný generál (1896)
ALFONSO XIII, nedokončený křižník známý svou nestabilitou, vplul do havanského přístavu 10. února 1896. Po týdnu na moři se velení ujal generál Valeriano Weyler, markýz z Tenerife. Urostlý Weyler s divokým pohledem a vlajícími vlasy měřil pouhých 180 cm a splňoval armádní požadavky na výšku jen díky všeobecné výjimce udělené kvůli snižující se výšce rekrutů španělského impéria. Bylo mu 47 let a byl na prahu světové slávy, když se vydal z Madridu na cestu dlouhou 4000 km, aby vedl španělské jednotky do druhého roku války proti kubánským povstalcům. Loď dorazila dlouho po východu slunce. Když generál a jeho doprovod proplouvali kolem zvětralého bílého kamene hradu Morro, děla vypálila salvu na počest nového guvernéra. V samotném přístavu vyslalo dělostřelectvo z pevnosti La Cabana salvu na pozdrav a okolní lodě stáhly své vlajky. Ve společnosti dvou generálů a jednoho markýze, kteří se na cestu vydali s ním, se Weyler vylodil na Kubě. Ihned se vydal do vnitrozemí, kde se nacházel guvernérův palác. Všude visely girlandy a stuhy a z oken soukromých domů byly vyvěšené červené deky na důkaz loajality Španělsku. Lidé lemovali ulice a tísnili se na zeleném náměstí Plaza de Armas naproti paláci, aby povzbudili svého nového místokrále. Doufali v zářnou kubánskou budoucnost pod španělskou nadvládou, nebo snad jen v ukončení války. Po příjezdu do paláce Weyler složil přísahu a stal se guvernérem a vrchním velitelem Kuby. Weyler měl svou strategii promyšlenou a věděl, že jeho taktika bude kontroverzní, ale věřil, že válku pro Španělsko vyhraje za méně než dva roky. Měl za sebou desítky let vojenské služby. Když vstoupil na kubánskou půdu, noviny na obou stranách Atlantiku už přinášely hrozivé odhady toho, co se stane pod vedením tohoto nového guvernéra, a předpovídaly krveprolití a chaos. Rok před Weylerovým příjezdem vyhlásili kubánští povstalci nezávislost na Španělsku. Zatímco vláda v Madridu se zhroutila v obavách z další války, povstalci strávili jaro 1895 obtěžováním španělských sil. Občas se zmocnili pušek, nábojů a potravin. Představitelé kubánské junty žili už několik let v americkém exilu, kde organizovali svůj odpor, sháněli peníze a získávali v Americe sympatie. Vůdci povstání v exilu se v pravou chvíli vrátili na ostrov, aby bojovali. První generál, kterého Španělsko vyslalo do čela kampaně, Arsenio Martínez Campos, Kubu dobře znal. 5 let tam bojoval v poslední španělské válce a jako guvernér uzavřel mír, který nakonec vedl ke zrušení otroctví na ostrově. Od té doby velel španělským jednotkám v Mexiku a Maroku, vedl převrat, který ve Španělsku obnovil monarchii, a přežil pokus o atentát. Když se španělský generál Campos vrátil na Kubu, bylo mu 53 let. Během prvních měsíců po Camposově příjezdu se zdálo, že příroda byla povstalcům nakloněná. Kuba byla na vrcholu léta bažinou plnou malárie a žluté zimnice. Někteří místní obyvatelé měli díky předchozímu kontaktu s nemocí imunitu, ale Španělé ji neměli. Nemoci decimovaly španělské síly stejně silně jako jakýkoli skrytý útok povstalců. Na straně povstalců se osvědčily dynamit a léčky jako účinné nástroje, jak zdržet postup španělských jednotek nebo ukrást jejich zásoby. Malý počet odstřelovačů, dokonce i se zastaralými zbraněmi, dokázal nahnat hrůzu celé koloně vojáků. První měsíce povstalci podnikali strategické nájezdy nebo dobývali nebráněná města. V červenci toho roku se Campos vydal do pole, aby vyprovokoval rozhodující boj, ale jeho vojáci byli nucení uprchnout z bojiště kvůli přesile povstalců. I vzhledem k vynikajícím zpravodajským sítím povstalců to bylo pro Španělsko ohromující ponížení. Campos proto začal uvažovat o zoufalých prostředcích k ukončení povstání. Za pár dní napsal španělskému premiérovi dopis, ve kterém ostře zhodnotil problémy, kterým jeho vojáci čelili. V dopise vysvětlil, že by bylo možné nahnat statisíce Kubánců z venkova do měst držených Španělskem, za zákopy a ostnatým drátem, ale potřeboval by značné síly, aby je tam udržel. Byl si jistý, že vyprázdnění venkova za účelem izolace povstalců by bylo účinné, ale cena, kterou by museli zaplatit bídou a hladem, by byla strašná. Ovšem i navzdory těmto plánům se generál Campos ukázal být příliš čestným pro další boj. Campos vysvětlil španělskému premiérovi, že už povolil střílet ozbrojené povstalecké velitele zajaté v boji a ty, kteří byli přistižení při zapalování domů a úrody. Ačkoli Campos považoval Kubánce za nebezpečné a nekonvenční bojovníky, popsal, jak ošetřovali španělské raněné, kteří jim padli do rukou, a vraceli válečné zajatce nezraněné. Nemohl, jak telegrafoval do Španělska, zvyšovat sázky na brutalitu proti protivníkovi, kterého považoval za čestného. Po letech bojů s kubánskými povstalci nabídl generál Campos, že se raději vzdá své funkce guvernéra, kterou na ostrově zastával, než aby pokračoval v politice záměrných krutostí.
"Nemohu, jako představitel civilizovaného národa, být první, kdo dává příklad krutosti a nesmiřitelnosti."
Generál Campos tak vstoupil do dějin jako muž, který sice uvažoval o koncentračních táborech, ale svědomí mu nakonec nedovolilo tyto tábory realizovat.
Španělsko na Kubě: Psychopat to vyřeší (1896-1897)
Zatímco Španělsko přemýšlelo, co dělat, povstalci se radikalizovali. Povstalecký generál Máximo Gómez vydal v listopadu 1895 rozkaz, že všechny plantáže budou zcela zničené. Generál Campos ale už svůj postoj jasně vyjádřil a uvedl, že nebyl ochoten zahájit úplnou reconcentración, protože jeho zásady mu byly nade vše. Za pár měsíců byl potupně odvolaný do Španělska a odplul přes Atlantik, kde ho při cestě vlakem z pobřeží do Madridu urážely davy lidí shromážděné na každé zastávce. Muž, kterého Campos doporučil na jeho místo, generál Valeriano Weyler, žádné podobné zbytečné ohledy neměl. Campos napsal, že Weyler měl také inteligenci, statečnost a porozumění válce. Kubánští povstalci ale už měli na Weylera svůj vlastní názor a dali mu titul Řezník. Weylerův otec, lékař španělské armády, se stal vedoucím lékařského sboru a Weylera už jako dítě fascinovaly operace a pitvy. Hned po 18. narozeninách nastoupil na důstojnickou školu a absolvoval ji jako první ve třídě. V roce 1863 se poprvé plavil na Kubu, kde si výhrou v národní loterii zajistil jmění, ale vzápětí dostal žlutou zimnici. Po úplném uzdravení se zapojil do bitvy o Santo Domingo, naučil se bojovat v džungli a získal nejvyšší vojenské bojové vyznamenání, i když se Španělsko samotného Santo Dominga vzdalo. Weyler se vrátil na Kubu v roce 1868, kdy začalo povstání, které se později stalo známým jako desetiletá válka. Nyní byl imunní vůči žluté zimnici a postavil se do čela skupiny dobrovolníků složené z havanských loajalistů. Na venkově si získal respekt pro svou neohroženost. Zároveň ale projevil brutální sklony, povzbuzoval své vojáky k divokosti, zabíjel civilisty spolu s nepřátelskými vojáky a zaváděl vlastní pravidla boje. Příběhy o stínání hlav, znásilňování a popravách, které po sobě zanechal, nebyly nikdy zapomenuté. Z Kuby odešel jako brigádní generál. Po návratu domů do Španělska bojoval Weyler proti povstalcům v zemi a bránil novou republiku. Byl vyslaný do Katalánska, kde zdecimoval povstalce a ohromil veřejnost masakrem civilistů. Ukázal se jako prvotřídní psychopat. Nejen že masakroval poddané ve vzdálených zámořských koloniích, ale neváhal obrátit zbraň na rozkaz i proti svým krajanům. Přesně takové typy psychopatů bez svědomí armády potřebují. Proto byl Weyler lákavou zbraní pro Španělsko. Odplul zajišťovat vzdálené državy Španělska od Kanárských ostrovů po Filipíny. Za 3 roky se vrátil do Katalánska, kde potlačil anarchisty a unionisty, získal si vděčnost bohatých obyvatel regionu a obnovil svou pověst ve Španělsku i mimo něj. Než se Weyler vydal potřetí na Kubu, sešel se v Madridu s ministrem války, aby mu sdělil své hodnocení kubánské krize. Pokud se nepřítel zdráhal střetnout v otevřeném boji a raději se rozplynul v anonymitě venkovských komunit, pak jediným způsobem, jak zvítězit, bylo odstranit civilisty z venkova. Jádrem Weylerova plánu bylo izolovat povstalce tím, že všechny nebojující osoby donutí odejít do měst, kde je španělské síly budou moci kontrolovat. Weyler proto nakonec dostal pravomoc zavést jakákoli opatření. Když Weyler 10. února 1896 vystoupil z lodi Alfonso XIII, aby se ujal velení ostrova, doprovodili ho do paláce místní úředníci. 1 chlapec předstoupil, aby generálovi na uvítanou nabídl polní květiny a políbil ho. Po složení přísahy vyšel Weyler na balkon paláce, aby se ukázal davu čekajícímu dole. Ve svém prvním projevu k obyvatelům Kuby oznámil:
"Mým čestným posláním je nyní ukončit válku."
Následující den Weyler jasně řekl, že z úspěchu povstalců viní civilisty. Tvrdil, že ženy a děti na celém venkově nejsou neutrální, ale špehují španělské jednotky a varují povstalce. Pozorovatelé rychle určili směr, kterým se španělská ofenziva pod Weylerem bude ubírat, a očekávali brutalitu a krutost. Za pár dní vydal Weyler 3 proklamace. Důležitá je hlavně druhá. Tato proklamace zavedla reconcentración v omezeném rozsahu. Všichni obyvatelé venkova v okolí města Sancti Spiritus a východních provincií Puerto Principe a Santiago se museli vojenským úřadům ve městech prokazovat průkazy totožnosti. Od nynějška jim nebylo dovoleno žít na venkově a pohybovat se po něm bez výslovného povolení. Třetí proklamace jasně stanovila, že každý, kdo bude zajatý v boji, může být popravený. Obyvatelé východních provincií, kteří byli povinní oblasti vyklidit, na to měli 8 dní. Podle nových rozkazů se zbytek obyvatelstva, převážně ženy, děti a nemocní nebo staří muži, měl přesunout do posádkových měst. Horlivé dobrovolnické roty začaly v jiných oblastech zavádět neformální reconcentración, ale v oblastech ovládaných povstalci bylo prozatím nemožné prosadit plošný odchod civilistů. Důležitou roli hráli Američané, kteří to jako obvykle hráli na obě strany. Na jedné straně americké noviny psaly rozhořčené články o Weylerově krutosti. Takové americké pokrytectví je zcela běžné, když si uvědomíme genocidu, kterou Američané páchali na indiánech. Na druhé straně americké zbrojařské podniky dodávaly materiál španělské vládě v Havaně, zatímco další americké lodě převážely dynamit, děla, pušky a více než milion nábojů revolucionářům. Americká tajná služba se potulovala po docích na jižní Floridě a snažila se zadržet pašování zbraní, zatímco Pinkertonovi detektivové monitorovali kubánskou juntu v New Yorku. Amerika vedla o Kubě rozsáhlé debaty, které jsem popsal v mém pořadu Začátky Amerikorporacie. Američtí senátoři bez zjevného pocitu pokrytectví odsoudili Španělsko za vyhlazování indiánů. Do záznamu byla přečtená obvinění proti Weylerovi, která podrobně popisovala, jak během svého předchozího tažení na Kubě nařídil svým vojákům, aby řezali muže mačetou před zraky jejich rodin, a pak bičem nutil vdovy a dcery, aby se svlékly a tančily. Že ženy cejchoval na prsou. Že dusil raněné v nemocnicích a popravoval je v jejich domovech. Že sliboval vyhnanství zajatcům, kteří pak byli zastřelení na cestě. A že jeho politikou bylo vydávat manželky a dcery zabitých povstalců ke znásilnění vojákům. Pravda však byla dostatečně znepokojivá. Když byl Weyler přímo dotázaný na jednu kubánskou bitvu, ze které se prý vrátil s hlavami svých nepřátel, nepopřel to. Mezitím se Weyler na Kubě, na prahu smrtící letní sezóny, obklopil policisty schopnými brutality. Kritikům řekl:
"Člověk nevede válku s bonbóny."
Rozkaz z poloviny května dával farmářům v západních provinciích 20 dní na to, aby dodali veškeré své obilí armádě v okolních městech. Za 4 dny vyzvali úředníci ke konfiskaci veškerého dobytka a oznámili, že civilistům ve městech budou poskytnuté dvouměsíční příděly, s výjimkou manželek a dětí povstalců, kteří nedostanou nic. Díky tomu začali povstalci prohrávat. Španělská brutalita natolik ochromila civilisty, že byli stále méně ochotnější jim pomáhat. Když se španělské jednotky přehnaly přes prérie a kopce na venkově, začaly ničit všechno, co jim stálo v cestě a co ještě nespálili povstalci. Nejprve Španělé zakázali výrobu a vývoz tabáku. Pak se Weyler v září rozhodl zastavit výrobu cukru, která byla základem kubánského hospodářství. Když byli povstalci vojensky oslabení, obrátil Weyler svou pozornost zpátky na reconcentración. 21. října 1986 rozšířil svůj předchozí dekret a oznámil:
Za prvé, všichni obyvatelé venkovských oblastí nebo ti, kteří bydlí mimo hranice opevnění měst, musí do 8 dnů vstoupit do měst, která jsou obsazená vojskem. Každý jednotlivec, který bude po uplynutí této lhůty nalezený mimo linie na venkově, bude považovaný za rebela a bude s ním jako s takovým naloženo.
Za druhé, přeprava potravin z měst a přeprava potravin z jednoho místa na druhé po moři nebo po souši bez povolení vojenských úřadů je výslovně zakázaná. Ti, kdo tento rozkaz poruší, budou souzení a potrestaní jako pomocníci a podněcovatelé vzpoury.
Civilisté se museli pod trestem smrti přesunout za ostnaté dráty opevněných měst. Ti, kdo převáželi potraviny bez povolení, byli také popravení. První koncentrační tábory vznikly na základě bojové strategie a kolektivního trestu. Trvalo necelé 2 týdny, než se z venkovských obyvatel Kuby stala nová třída vězňů. Říjnový dekret vstoupil v platnost pro nejzápadnější provincii Pinar del Río. V lednu byl uvalený na přilehlé provincie Matanzas a Havana a na celou Santa Claru. Sta tisíce rodin se s bajonety vojáků za zády vydávalo do posádkových měst. Města byla na vnější straně ohraničená ostnatými dráty. Za ostnatými dráty se nacházely zákopy, do jejichž nitra se vršila vykopaná hlína. Další vrstva drátů obklopovala klíčové obranné stavby s hliněnými redutami podpírajícími kostely a hostince, které se přeměnily na opevnění. Američané opět podporovali obě strany, jak je jejich zvykem dodnes. Přísun americké munice kubánským povstalcům pokračoval dál, zatímco pittsburská společnost Oliver Brothers získala kontrakt na dodávku dalších 907 tun ostnatého drátu španělské vládě právě v době, kdy se prováděla rekoncentrace. Za ploty vojáci pálili úrodu a zabavovali dobytek, zabíjeli ty, kteří se skrývali nebo zůstávali bez povolení. 1 cestovatel po zpustošené krajině ji popsal surrealisticky:
"Žádné banánovníky, žádná cukrová třtina, žádné domy, žádní lidé, dokonce ani psi."
To, co začalo přelidněním a hladem, se změnilo v nemoci. Když španělští a američtí novináři navštěvovali kubánská města, zaznamenávali, jak se původní měšťané snažili vykonávat své každodenní činnosti v době války, zatímco rekoncentrovaní vyhnanci živořili ve svých chatrčích a na ulicích. Pokroky v reprodukci fotografií umožnily novinám poprvé otisknout překvapivě jasné černobílé snímky. Noviny otiskovaly na titulních stránkách ilustrace umírajících žen a kostlivců. Americký novinář Richard Harding Davis se dostal do koncentračních táborů ve 3 městech. Vedle rozšířených neštovic a žluté zimnice našel řady chatrčí postavených v neprostupných slumech, které byly po kotníky ve špíně. Jinde se stovky rekoncentrovaných vyhnanců tísnily ve skladištích, která se rozkládala nad kalužemi odpadních vod a jejichž stěny prorůstala plíseň. U silnic ležela mrtvá těla. Viděl děti, jejichž kosti prosvítaly tak jasně jako kroužky pod rukavicí, pokryté vředy. Bohatí obyvatelé Havany zůstali Weylerovi naklonění, ale španělský Madrid byl ve své náklonnosti vrtkavější. Nakonec byl pověřený převzetím španělských koloniálních záležitostí odpůrce reconcentración, čímž se Weylerův pád stal oficiálním. Rok a půl po Weylerově příjezdu na Kubu ho nová liberální vláda odvolala do Španělska. Jeho nástupce, generál Ramón Blanco, dorazil o několik týdnů později na palubě stejného křižníku, který před rokem dopravil Weylera. Weyler se s ním setkal na palubě lodi a ještě téhož dne odplul do Španělska. Dostal na čas volnou ruku, aby Kubě vnutil svou vůli. Během několika dní po svém příjezdu Blanco slíbil rozšíření zemědělských oblastí, zajištění potravin a obnovení práce na plantážích. Rekoncentrovaní byli vyzvaní, aby se vrátili na pole. Madrid schválil přidělení 100 tisíc dolarů na řešení okamžitého utrpení, ale vzhledem k probíhající humanitární krizi byly tyto prostředky zanedbatelné. Jenže to nestačilo a události se daly do pohybu. Rekoncentrovaní umírali v houfech. Zástupce amerického ministerstva spravedlnosti strávil 2 týdny cestováním po ostrově a popisoval vypálená pole, vlaková nástupiště ucpaná vyhublými žebrajícími kostlivci, tucet rodin dřepících v opuštěném skladu cukru, všudypřítomnou malárii a jen málo známek úlevy. Následovala americko-španělská válka, kterou jsem popisoval v mém pořadu Začátky amerikorporacie. Weyler zůstal ještě dlouho pro Španěly hrdinou války. Byl ale jedním z prvních architektů mašinérie smrti koncentračních táborů, které vytvořil z vybraných měst. Zbývá jen dodat, že Weyler byl později ve Španělsku rehabilitovaný. Po návratu do Španělska se dokonce čtyřikrát vystřídal ve funkci ministra války.
Američané na Filipínách: Generál průserář (přelom 19. a 20. st.)
V roce 1899, rok po americko-španělské válce, se zástupci vyspělých zemí připravovali na setkání v nizozemském Haagu, kde se přijala první úmluva o mezinárodním válečném právu a válečných zločinech. Byl to snad okamžik, kdy byl dojem světa z koncentračních táborů natolik negativní, že se mohly postavit mimo zákon hned při svém zrodu. Účastníci v Haagu se ale odmítli touto otázkou zabývat. Během několika měsíců začaly ostatní národy budovat své vlastní koncentrační tábory. Americké válečné lodě se vydaly přes půl světa, aby zaútočily na španělské síly na Filipínách. Španělská tichomořská flotila kladla jen krátký odpor a po 7 hodinách bitvy se vzdala admirálu Georgi Deweymu. Filipínští povstalci, kteří sami bojovali za nezávislost se Španělskem, zpočátku vítali americké síly s nadšením. Jejich nadšení zanedlouho ochladlo, když zjistili, že je Američané chtěli kolonizovat. Když v lednu 1899 zkrachovala jednání s filipínskými silami, zjistily americké jednotky, že nejenže získaly španělskou kolonii, ale zdědily i koloniální povstání. V době příchodu generála Adna Chaffeeho se z regulérní války stal partyzánský konflikt. Jakákoli opatření však byla zmařená 28. září 1901, když filipínský policejní náčelník zabil strážného, což vyvolalo organizovaný masakr amerických vojáků u Balangigy. Zbraně propašované přes kontrolní stanoviště v dětských rakvích byly použité k zabití 48 amerických vojáků v nejsmrtelnějším incidentu války. Katastrofa byla šokující a vyvolala touhu Američanů po odplatě. A tak na podzim roku 1901 Chaffee vyslal do boje dva generály, kteří změnili průběh konfliktu a zapsali se do dějin. Brigádní generál Jacob Smith, stejně jako Chaffee, sloužil v americké občanské válce. V roce 1862 byl u Shilohu postřelený do kyčle. V roce 1898 dostal na Kubě kulku do hrudi. Mezitím Smith spekuloval s penězi, které dlužil jako podpisové prémie černošským armádním rekrutům. Byl obviněný z nekázně, neplatil věřitelům, nesplácel dluhy z hazardních her, byl postavený před vojenský soud a málem byl propuštěný z armády. Smith byl počátkem října pověřený velením na západním pobřeží filipínského ostrova Samar, a do boje se pustil s odhodláním. Noviny přinesly zprávu o jeho slibu proměnit toto místo v pustinu, kde ani pták nemůže žít. Smith se chtěl pomstít, a tak po příjezdu vyhlásil vlastní politiku rekoncentrace. Nařídil rozdělení civilistů do měst a dal jasně najevo, že každý, kdo bude nalezený mimo určené tábory, si nebude moci dovolit luxus výslechu, ale bude na místě zastřelený. Jen několik dní po zavedení nové politiky už pro-washingtonské noviny v Manile vytrubovaly do světa Smithův úspěch:
"Jeho politika rekoncentrace je prý nejúčinnějším opatřením tohoto druhu, jaké kdy bylo na těchto ostrovech pod jakoukoli vlajkou provedené."
Opět jsme svědky tradičního amerického pokrytectví. Před pouhými pár lety Američané vřeštěli odporem nad španělskou rekoncentrací na Kubě, ale jejich rekoncentrace na Filipínách už najednou nevadila. V prosinci toho roku Smith vysvětlil vojákům, že ani civilizovaná válka se nemohla vést na humanitárním základě. Později podřízení vypověděli, že podporoval divokost a jednomu důstojníkovi řekl:
"Zabíjejte a spalujte. Čím více budete zabíjet a spalovat, tím více se mi to bude líbit."
6. samostatné brigádě nařídil, aby proměnila ostrov ve vyjící divočinu a střílela filipínské chlapce do 10 let. Oblast se stala peklem. Rekoncentrace byla na ostrovech novinkou. Smith ale využil i techniky, které byly známé už déle, a převzal taktiku, kterou používali Španělé. Protože vojáci neznali dobře terén, ještě hůře filipínské jazyky a občas se jim nedostávalo překladatelů, využívali k získávání informací jiné prostředky. Využívání civilistů jako rukojmích, popravy podezřelých a vypalování domů a úrody. Mučení, které bylo průvodním jevem zadržování, mělo na Filipínách mnoho podob. "Léčba provazem" spočívala v lynčování s cílem získat přiznání nebo zpravodajské informace. Vojáci nebo spojenci používali také léčbu vodou. Slaná nebo špinavá voda se vháněla do úst nebo nosu ležícího vězně, dokud žaludek nevydržel, a pak se vězeň vyzvracel, nebo ho bili nebo kopali, dokud se nevyzvracel, a proces se opakoval. Smith později shrnul svou operační politiku vůči domorodému obyvatelstvu a vysvětlil, že Filipínci se museli přivést do poddanství a udržovat se v něm, dokud nezjistili, že cílem bylo dát jim svobodu. Jednoduše perverzní psychopatický zelený mozek, který klade na stejnou misku vah svobodu, mučení a poddanství.
Američané na Filipínách: Generál intrikán (přelom 19. a 20. st.)
Zatímco Smithovy jednotky zaváděly na ostrově Samara koncentrační tábory, brigádní generál J. Franklin Bell realizoval svůj vlastní plán na ovládnutí provincie Batangas na ostrově Luzon. Stejně jako Smith i Bell bojoval v indiánských válkách a v americké občanské válce. Na rozdíl od Smithe nebyl Bell amorálním intrikánem ani neřízenou střelou. Hranatého muže s býčí šíjí a světlými vlasy rozdělenými uprostřed jeho muži milovali a vedení ministerstva války i politici ho obdivovali. Po příjezdu do Batangasu, hlavního města provincie, se Bell sešel se svými důstojníky, aby jim představil svou vizi. Během svého dlouhého monologu si pro pohodlí hostů připravil židle a požádal dva stenografy, aby ji zaznamenali. Kromě jiného oznámil, že od nynějška se bude politika v Batangasu opírat o generální rozkaz 100, Lieberův kodex zavedený během občanské války v Americe, který povoloval odvetná opatření a popravy. Bell uměl svou rétoriku formulovat rafinovaně. Po vojácích vyžadoval drastičtější taktiku, ale zároveň se oháněl zdrženlivostí. Když jeden plukovník podal hlášení, které by se dalo vykládat jako schvalování mučení a žhářství, Bell mu napsal dopis, ve kterém ho vyzval k větší opatrnosti. Bell vysvětloval, že měl pochopení pro potřebu zapálit podezřelému dům nebo ho pověsit za krk, aby ho přiměl mluvit. Pokud by se ale tento druh taktiky dostal na veřejnost, nebyl by schopen ochránit žádného vojáka, který by se ho účastnil. Byly to jen úlisné, rafinované řečičky, ale Bellova taktika se od té Smithovy téměř nelišila. Týden po schůzce s důstojníky vydal telegrafický rozkaz číslo 2, ve kterém nařídil svým důstojníkům, aby na okrajích měst zřídili rekoncentrační tábory a na jejich podporu vybudovali posádky. Bell to ale uměl opět zaobalit krasořečněním. Tyto koncentrační tábory formuloval jako ochranné zóny a útočiště pro mírumilovné občany, místa, která je měla chránit před povstalci. Jeho další rozkaz přišel následujícího dne a stanovil cíl zbídačit obyvatelstvo natolik, aby toužilo po míru. To, co se v oficiálních zprávách prezentovalo jako spořádané uplatňování vyvážené taktiky, vypadalo v terénu zcela jinak. V soukromém dopise napsaném jednomu senátorovi popsal důstojník americké armády pohled vojáka na reconcentraci ve filipínském stylu:
"8 km jsme stoupali po bahnité, klikaté zátoce řeky, až jsme ve 4 hodiny ráno narazili na kus houbovité země asi 6 metrů nad hladinou moře. Neustále prší takovým způsobem, že by se Noe divil. A stezky, pokud se vám podaří nějakou najít, vypadají jako asfaltový chodník ve Slough of Despond. Teď je tohle malé místo černé mokřiny ohradou pro rekoncentráky. Venku je mrtvá čára, za kterou je všechno živé zastřelené. Tenhle mrtvolný zápach, který se sem linul, v kombinaci s komunálními pachy navíc působil poněkud nepříjemně. Po příjezdu jsem našel 30 případů neštovic a v průměru 5 čerstvých denně, které prakticky musely zemřít. Za soumraku se nad mrtvými jemně prohánějí mračna obrovských upířích netopýrů na svých orgiích. Komáři pracují v štafetách a obtěžují ve dne v noci. Panuje nejistota, zda vás do rána nesežerou v dlouhé trávě. Bez výhledu na moře se zdá, že je to daleko od světa, vlastně spíš jako nějaké předměstí pekla."
Ačkoli se zprávy v tisku rozesílané telegrafem cenzurovaly, pošta cenzurována nebyla a mnoho zpráv se dostalo domů. Někteří vojáci psali dopisy svým rodinám, ve kterých otevřeně informovali o mučení a střelbě. Jiní, znechucení těmito zvěrstvy, posílali zprávy o incidentech do novin nebo zákonodárcům v naději, že tím podnítí změnu. Americká veřejnost s hrůzou zjistila, že se utápěla v krvavém barbarství a příšerné bažině války, kterou nešlo romantizovat, a uplatňovala stejnou taktiku, jakou Weyler přijal na Kubě. Například Buffalo Courier napsal:
"Američané jistě nejsou připravení přijmout odpovědnost za hrůzy koncentračních táborů."
Zprávy o amerických koncentračních táborech na Filipínách vyvolaly hněv některých členů Kongresu, a senátní výbor pro Filipíny zahájil v lednu 1902 vyšetřování. V průběhu vyšetřování, které probíhalo od ledna do června, vyšla najevo celá řada zvěrstev, barbarských příkazů a politiky rekoncentrace. Americká vláda se jednoduše nemohla od svých vysokých generálů Smithe a Bella distancovat. A už vůbec ne od jejich koncentračních táborů. Generál Smith, souzený za nařízení poprav chlapců do 10 let, byl sice odsouzený za chování nevhodné pro důstojníka, ale nikdy nebyl pokáraný za zřízení koncentračních táborů. Nebyl odsouzený k žádnému trestu odnětí svobody. Bell byl sice poskvrněný senátním vyšetřováním, ale jeho jasnější velení a jemnější pokyny podřízeným ho ochránily.
Britové v jižní Africe: Smrt a genocida (začátek 20. st.)
Spojením španělské reconcentrace s totální válkou na Filipínách Bell a Smith institucionalizovali koncentrační tábory a rozšířili je pro budoucí použití. Mezitím už jiní generálové ve vzdálených koloniích převzali myšlenku koncentračních táborů a zavedli je na novém kontinentu, v Africe. V jihoafrickém veldu zemědělské usedlosti hořely snadno. Když se záclony polily parafínovým olejem a zapálily nebo se do podlahy vložily dynamitové nálože, robustní stavby se rozletěly na trosky nebo vzplály a k nebi se vznesly chuchvalce dýmu. Ke zničení domu stačilo málo času. Od roku 1900 se vojáci britského impéria stali na tyto válečné demolice odborníky. Při provádění politiky spálené země proti búrským rodinám v Oranžském svobodném státě a Transvaalu srovnali se zemí více než 30 tisíc domů a zničili desítky měst. Vojáci se zdokonalili i v dalších úkolech. Rozbíjeli zrcadla, aby zabránili signalizaci, namáčeli uskladněné obilí nebo ho házeli do ohně. Rozebírali okenní a dveřní rámy ze smrkového dřeva, aby získali palivo. Kradli šperky, svícny a peníze. Vypalovali sady a zastřelili tisíce koní a dobytka za jediný den. Britové čelili výzvě búrských bojovníků už 20 let předtím, kdy potomci nizozemských osadníků trvali na nezávislosti Transvaalu. Po pokoření Britů ve 3 měsících bojů získali tamní Búrové v roce 1881 právo na samosprávu a připojili se k Oranžskému svobodnému státu jako k nezávislé búrské republice. I když Británie udělila samosprávu, nadále trvala na tom, že obě republiky byly oficiálně součástí britského impéria. Objevení ložisek nerostných surovin na búrském území vyvolalo zlatou horečku, která vedla k britskému přistěhovalectví. Londýn pak začal prosazovat svou kontrolu. Tváří v tvář britskému vojenskému nasazení požadovali Búrové odsun vojáků z hranic republik. Britové to odmítli a 11. října 1899 vyhlásili Búrové válku. Jakmile se Britové zaměřili na zajištění kontroly nad hlavními městy republiky, búrští vůdci změnili bojové plány. Díky svému jezdeckému umění, znalosti krajiny a zručnému střeleckému umění přešli k partyzánské taktice a organizovali přepady komand, aby obtěžovali britské síly a zásobovací linie. V reakci na to Britové zavedli proti povstalcům plán podobný tomu, který byl použitý na Kubě nebo Filipínách. Dlouhé úseky plotu z ostnatého drátu spojovaly bloky budov s posádkou, rozdělovaly krajinu na zóny a ztěžovaly pohyb Búrů. Přesto se Búrové ukázali jako efektivní partyzánští bojovníci. Za pouhé 3 měsíce konfliktu byla Británie nucená vyslat do jižní Afriky téměř 200 tisíc mužů. V té době se búrští muži v bojovém věku doma vyskytovali jen zřídka. Protože Britové nebyli schopní zadržet skupiny komand a zasáhnout bojovníky přímo, museli se zpravidla spokojit s trestáním žen a dětí. Když dali rodinám jen krátký čas na to, aby si shromáždily, co mohly unést, britští vojáci někdy sledovali, jak ženy, kterým nařídili opustit domovy, utíkaly zpátky do hořících usedlostí, aby si vzaly nejnutnější věci. Ti, kterým bylo dopřáno více času, balili majetek do vozů, kterým ovšem Britové zastřelili zvířata, takže je museli táhnout sami lidé. Rodiny se okamžitě ocitly bez domova. Tato zvěrstva Britů se pomalu začala dostávat do samotné Británie. V květnové debatě v Dolní sněmovně v roce 1900 poukázal poslanec John Bryn Roberts na známé reportéry seriózních novin. Nahlas četl z novin Morning Leader:
"Kolona pod velením generála Frenche s generálem Pole-Carewem v čele gardy a 18. brigády pochoduje a pálí prakticky všechno na cestě. Následuje ji asi 3500 kusů kořistního dobytka a ovcí. Byly zničeny stovky tun obilí a píce."
Poslanec Roberts poznamenal, že jednou věcí bylo vypalovat domy při ústupu, druhou věcí bylo činit tak jako invazní síla, která před sebou hnala civilisty. Tyto první stížnosti nedokázaly narušit armádní politiku spálené země. Státní tajemník pro kolonie Joseph Chamberlain trval na tom, že žádný britský voják nebyl obviněný oprávněně a že vypalování farem bylo značně přehnané. V červenci 1900 protiválečný poslanec David Lloyd George upozornil, že Británie opakovala španělská zvěrstva na Kubě.
"Tato válka brutalizuje lidi a divokost, která musí nutně následovat, pošpiní jméno této země."
Za další měsíc poslanec Samuel Smith prohlásil, že vypalováním domů se impérium řítilo ke katastrofě Weylerova rozsahu na Kubě a ukládalo si dědictví nenávisti, [které] bude trvat po generace.
"Budoucí historici budou na naše současné jednání pohlížet jako na jednu z nejžalostnějších chyb, jakých se kdy tato země dopustila."
Britská vláda se snažila získat podporu obyvatelstva a vytvořila propagandistické oddíly slavných spisovatelů, jako byli Arthur Conan Doyle a Rudyard Kipling, aby pomohli propagovat válku.
Britové v jižní Africe: Statečná Emily se vydává na cestu (1900)
Popisy búrského utrpení ale našly pochopení u britských pacifistů. Emily Hobhouseovou, aktivistku za sociální péči, která se nedávno vrátila z práce s horníky v Americe, dojímaly příběhy civilistů vyhnaných z domovů kvůli válce, kterou mnozí přisuzovali pouhé chamtivosti. Začátkem roku se připojila k Jihoafrickému smírčímu výboru. Když si v novinách přečetla dopisy vojáků, zorganizovala první léto války protestní akci žen. Tato práce nebyla bez rizika, protože britští vojáci umírali v bojích a mnoho Britů považovalo soucit s búrskými rodinami za zradu. Na shromáždění pořádaném kvakery v červenci téhož roku nepřátelsky naladěné publikum Hobhouse a další řečníky okřiklo, házelo po nich židle a pak vtrhlo na pódium. Na začátku války bylo Hobhouseové 39 let a kvůli nemoci už přišla o rodiče a většinu dědictví kvůli neúspěšným investicím. Žena s kulatými rameny, jemnými ústy a nepoddajnými vlasy žila v Minnesotě a Mexiku, než se vrátila do Londýna a usadila se v bytě v Chelsea. Její vlivná teta a strýc, lord Arthur a lady Mary Hobhouseovi, podporovali její liberální aktivity. Když se Hobhouseová setkala s Búry, kteří přijeli do Británie prosit o pomoc, napadlo ji založit fond pro pomoc jihoafrickým ženám a dětem. Když na podzim roku 1900 navštívila významné osobnosti a hledala podporu, setkala se s chladným přijetím a obavami z ostrakizace. Když se jí podařilo shromáždit 300 liber, prozradila své rodině, že sama plánovala odcestovat do Jižní Afriky a peníze rozdělit. Lord a lady Hobhouseovi prohlásili, že se jí nebudou snažit v cestě zabránit, ale neměli v její plán dostatečnou důvěru, aby cestu financovali. Vysvětlila jim, že od nich peníze nechtěla ani neočekávala. V krátké době si Hobhouseová koupila jízdenku druhé třídy a v prosinci téhož roku vyplula k mysu Dobré naděje. Do konečného přístavu vplula 26. prosince 1900. Dorazila včas, aby mohla sledovat východ slunce nad Stolovou horou a Ďáblovým vrchem. Cestující museli na vylodění čekat, protože Kapské Město kypělo válečným ruchem. Lodě ucpávaly pobřeží, zásobování dusilo doky, vojenská nákladní auta plnila ulice a vojáci v uniformách se zdáli být všude. Její zavazadla se v tlačenici ztratila, ale později se k nim dostala, zatímco ona strávila první dny setkáním s místními rodinami. Za 4 dny cesty napsala tetě o vojákovi, který tvrdil, že se sám podílel na vypálení 600 farem, a o chlapcích do 8 let, kteří byli držení jako zajatí vojáci. Také z Johannesburgu přicházely zvěsti, které popisovaly 4000 žen a dětí v jakýchsi tamních táborových věznicích. Brzy se Emily dostala do kanceláře sira Alfreda Milnera, guvernéra Kapské kolonie. V té době už slyšela příběhy o několika velkých uprchlických táborech, ale podrobnosti o nich zůstávaly záhadou. Nabídla svůj doporučující dopis od lady Hobhouseové a domluvila si s Milnerem schůzku, aby s ním probrala situaci búrských žen a dětí. Milner jí nabídl, že udělá všechno v jeho silách, aby ji podpořil. Dostala se až k požadavku na dvě vozidla, jedno na oblečení a druhé na jídlo, než jí vysvětlil, že povolení jet do jakéhokoli tábora bude záviset na souhlasu Herberta Kitchenera, který převzal vedení války. Mimochodem pamatujete si na můj dokument Američtí vojáci na Sibiři? Tady jsem popisoval Čecho-Američana Emanuela Vosku, který byl špionem a postupně se vypracoval až na jednoho z poradců amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Voska se znal s Tomášem Garigue Masarykem. Masaryk se poprvé sešel s Voskou 25. srpna 1914. Tady předal Voskovi materiály o početních stavech rakouského vojska a další zprávy. Ty Voska spolu se svou dcerou propašovali do Londýna. Tady vyhledal novináře Timesů Henryho Wickhama Steeda, kterému zprávy předal. Ten zajistil jejich předání nejvyššímu veliteli branné moci, lordu Kitchenerovi a dalším vládním a vojenským institucím. Právě tomu lordu Kitchenerovi, který vedl válku v Jižní Africe 14 let předtím. Proto je neustále nutné tyto věci skládat do souvislých celků.
Závěr
To je všechno v prvním díle Koncentračního západu. Co uslyšíte ve druhém díle? Budu pokračovat v cestě Emily Hobhouseové, která cestovala po britských koncentračních táborech v jižní Africe. Britové ale zacházeli jinak s Búry a jinak s černými Afričany, na což se také podívám. Pak se vypravím do německých koncentračních táborů v Namibii, kde Němci masakrovali Herery. První světová válka ovšem odšpuntovala koncentrační běsnění. To začalo v Británii, ale postupně zakořenilo v dalších zemích. Druhá světová válka tyto tábory ukotvila v legislativě v Británii, ale hlavně v Americe. Západ ovšem na koncept koncentračních táborů nezapomněl a začal ho nenápadně oprašovat dnes. Viděli jsme to jasně během covidové agendy v Austrálii nebo Americe. Přinesu samozřejmě konkrétní informace a vládní dokumenty.