Pořad se zabývá přistáním Američanů na Měsíci a všemi kontroverzemi a otázkami, které tato událost vyvolala. Pořad se snaží přiblížit různé aspekty spojené s tímto okamžikem. Úvod zdůrazňuje, že lži mají tendenci šířit se na dlouhé vzdálenosti, a poukazuje na to, že přistání na Měsíci vyvolalo mnoho skeptických reakcí a řadu pochybností. Pořad se dále věnuje různým tématům, které postupně rozvíjejí daný příběh. Mezi důležitá témata patří role nacistického inženýra Wernhera von Brauna v americkém vesmírném programu a jeho spojení s NASA. Další kapitola popisuje spolupráci mezi Waltem Disneym, Pentagonem a NASA při tvorbě filmů a dokumentů o vesmíru, které často představovaly vesmírný program v pozitivním světle a měly významný vliv na vnímání vesmírných letů veřejností. Pořad také zmiňuje filmy, jako Člověk na Měsíci z roku 1955. Různé sci-fi filmy a knihy představovaly věrohodně přistání na Měsíci dlouho před skutečným programem Apollo. Měsíc a jeho průzkum byly součástí populární kultury již dlouho před skutečnou misí. Další kapitoly se zabývají samotným průběhem přistání na Měsíci, zahrnují nezdary a otázky, které vznikly, jako například nedostatek stop po pohybu prachu nebo záhadné stínové odrazy. Zmiňují se také různé kuriozity, jako je neslyšitelnost motorů v rádiové komunikaci, nebo radioaktivita částí vesmíru. Pořad se dotýká i tématu měsíčních hornin a končí otázkou, zda byla celá mise jenom dokonalou simulací. Závěr pořadu shrnuje měsíční hádanky a podtrhuje důležitost a vliv přistání na Měsíci k umělému posílení americké prestiže.
Úvod
Stále častěji se setkáváme s projekty, operacemi a machinacemi, které proběhly v minulosti a my jsme o nich netušili. Důvod byl jednoduchý. Uplynula totiž lhůta, po které byly nakonec odtajněné. Před očima se nám tak otvírá minulost, nad kterou se nám doslova tají dech. Odtajněné dokumenty stařičkých událostí jsou ale pouze jednou stránkou. Druhou stránku tvoří dobové materiály, které jsou možná ještě třaskavější. Když procházím archivními záznamy nebo dobovými články, nestačím se divit, co všechno bylo před námi utajené. Systém, který se rád honosí svobodou a demokracií, se náhle jeví ještě temnější a tajnůstkářštější než totalitní režimy. Zjišťujeme, že tolik deklarovaná svoboda a demokracie jsou jen reklamním marketingovým podvodem na lidi. Tak dlouho jsme byli pod kolektivní hypnózou, až jsme této sugesci nakonec uvěřili. Vedle tajných machinací na zemi se musíme ptát, co se dělo nad našimi hlavami v průběhu půl století civilního výzkumu vesmíru. Je historie letů do vesmíru, jak je nám vyprávěná, skutečně pravdivá? A pokud ne, co přesně se za ní skrývá? Čím podrobněji zkoumáme americké dějiny, tím neproniknutelnější je houština rozporů, polopravd, zkreslení a lží. Tato falešná zobrazení jsou také důvodem, proč je na celém světě tolik skepse vůči mnoha tvrzením americké vlády. Největším úspěchem, který Američané světu vyprávěli od konce druhé světové války, je však epický příběh o přistání na Měsíci. Vypráví o dvou desítkách amerických hrdinů, kteří se kdysi dávno vydali dobýt Měsíc jménem celého lidstva. Přistání na Měsíci přineslo Americe drtivé politické, reklamní a propagandistické vítězství nad tehdejším nepřítelem, Sovětským svazem. A nejen nad Sovětským svazem. Tímto úspěchem Američané všem jednou provždy ukázali, kdo má na celém světě poslední slovo. Přistání na Měsíci přineslo Americe prestižní výhodu, které se těší dodnes. Proběhlo tedy alespoň v této záležitosti všechno tak, jak se zdálo? Už nějakou dobu se objevují četná podezření, která naznačují skutečnosti a důvody, proč nebylo všechno v pořádku. Co všechno se stalo s přistáním na Měsíci? Co se skutečně skrývá za civilním vesmírným letectvím?
Lži cestují na dlouhé vzdálenosti
Bylo 21. července 1969 kolem 3:40 středoevropského času. Na vzdáleném nebeském tělese se otevřelo okno zvláštního vřetenovitého vozidla. Jako podivně vypadající brouk z něj vyklouzla lidská bytost ve skafandru. Pomalu sestupovala po žebříku, až skončila na jedné z velkých přistávacích nohou vozidla. Seskočila z ní a zahlásila:
"Toto je jeden malý krok pro člověka, ale jeden obrovský skok pro lidstvo."
Všichni se na postavu usmáli. V tomto případě se jednalo o senzaci v nejlepším slova smyslu. Američané jako první přistáli na Měsíci a předstihli Sověty. Člověk, který nasál měsíční podvod s mateřským mlékem už jako novorozeně, logicky nastolí základní pochybnost. Kdyby Američané tento měsíční podvod zfalšovali, Sověti by jim to přece nedarovali a ihned by podvod odhalili? Vždyť někdejší nepřátelé ze studené války jistě vzájemně uznávali své úspěchy ve vesmíru. Nebyl snad každý kosmický let tisíckrát vyfocený a také zdokumentovaný? Nepředával si snad hrdiny z ruky do ruky celý svět na přednáškových turné a při rozhovorech? To jistě ano. Přesto se pochybnosti stále množí. Roste domněnka, že se všude objevují lži, podvody, falza a podvrhy. Americký vesmírný program je především programem vojenským. Dnes známe agenturu NASA (National Aeronautics and Space Administration). Ta ovšem vznikla z NACA (National Advisory Committee for Aeronautics). Tato původní agentura se zabývala výzkumem vojenské kosmonautiky. Muži, kteří přistáli na Měsíci, byli důstojníky svázaní mechanismy velení a poslušnosti. Rakety, které oba bloky použily pro první civilní mise, byly upravené mezikontinentální rakety. Opět se vracím k reklamnímu marketingovému podvodu na lidi. Dnes intuitivně věříme americkým kosmickým letům více než sovětským. Důvodem je skutečnost, že informační politika Ameriky byla zcela odlišná. Zatímco Sovětský svaz zveřejňoval informace velmi střídmě, v případě americké strategie, která byla pozitivně laděná, tomu bylo přesně naopak. Zejména v souvislosti s přistáním na Měsíci zasypávali novináře tlustými tiskovými zprávami a zároveň zveřejňovali podrobné nákresy zúčastněných kosmických lodí. Ve srovnání se sovětskou informační politikou byla veřejnost, sledující americké cesty do vesmíru, důkladně zahlcená. Zdálo se, že se všechno odehrávalo na očích veřejnosti. Sověti svými mystifikacemi a rozporuplným přenášením vytvářeli jednu mezeru ve své důvěryhodnosti za druhou. Naopak v Americe byly jakékoli podobné díry okamžitě zaplněné obrovským množstvím informací. Tolik výmluvnosti rozhodně vyvolávalo dojem, že žádná tajemství, a už vůbec ne temná tajemství, nemohla existovat. Otázkou ale je. Jak se americká strana vypořádala s krizovým řízením při vší této otevřenosti? Zatímco tajnůstkářství Sovětského svazu sloužilo k utajení nepříjemných incidentů nebo nehod, Američané, jako by se před zraky svého ideologického nepřítele vystavovali nebezpečí spektakulárního selhání. Jak se Spojené státy vypořádaly s obrovským nebezpečím, které mise na Měsíc představovaly? Jaká opatření přijaly v souvislosti s řízením reality? Opravdu riskovaly, že před očima celého světa spektakulárně selžou? Opravdu vyslaly své astronauty, kteří byli po léta považovaní za národní hrdiny, na Měsíc a celé lidstvo je sledovalo v reálném čase? Vážně tomu máme věřit? A nakonec je tu ještě jeden důvod ke skepsi. A sice, že vesmír je divadlo, jaké v dějinách lidstva ještě nebylo. Kromě mocností, které se podílejí na letech do vesmíru, se tam nikdo nemůže vypravit, aby zkontroloval, zda jsou všechny ty příběhy o hrdinských vesmírných misích pravdivé. Vesmír je tedy ideálním místem pro faleš. Dobrodružství, která tam člověk prožije, popisují výhradně ti, kteří je prožili. To je typický rys toho, čemu se na Zemi říká námořnická historka. Z hlediska pravdy to nevěstí nic dobrého.
Tajemství Wernhera von Brauna: Počátky letů do vesmíru
Na začátku amerického vesmírného výzkumu stál slavný nacista Wernher von Braun. Jedním z důležitých projektů americké propagandy bylo přesvědčit veřejnost, že Wernher von Braun, člen SS, byl bezvýznamným a neškodným géniem, kterého zajímala pouze technika a nic než technika. Nacističtí raketoví konstruktéři byli v Americe velmi žádaní. Zbraňový vývoj, na kterém pracovali, byl strategicky důležitý. Nebylo proto náhodou, že prvních 127 německých raketových inženýrů bylo odvezeno do Fort Bliss v západním Texasu nedaleko Alamogorda, místa atomových zkoušek. Asi stovka Braunových raket V-2 následovala po moři. Dnes se o tom diskrétně hovoří jako o začátku amerického létání do vesmíru. Ve skutečnosti to byl začátek amerického jaderného zbrojení. Wernher von Braun se tedy opět zabýval zbraněmi, které byly mnohem strašnější a účinnější. Jadernými zbraněmi. To byla jedna stránka věci. Vedle toho se von Braun vypracoval na předního propagátora civilních letů do vesmíru. Sloužil a propagoval mýtus mírového létání vesmírem, s jehož pomocí bude lidstvo jednoho dne zkoumat a kolonizovat vesmír. Realita a fikce se u něj vždy úzce prolínaly. Zatímco vyvíjel nové zbraňové systémy založené na koncepci V2, kterou si přivezl s sebou do Ameriky, psal také knihy, které byly celé o velkém dobrodružství cesty do vesmíru. Například kniha První muži na Měsíci, což byl poněkud klišovitý sci-fi román o této první cestě. Civilní lety do vesmíru se staly jakousi formou opia pro lidi. Příslibem vykoupení, které přinese novou a lepší budoucnost vesmíru. Von Braun vedl tým autorů, kteří od roku 1952 psali v populárním časopise Collier’s Magazine 23dílný seriál o svých vizích ve vesmíru. Právě tady se začla veřejnost fixovat na vesmírný humbuk v Americe. Poutavý jazyk a úchvatné obrázky ve vesmíru ovládly nový styl science fiction. Vesmír se stával pro Američany novým náboženstvím. Propaganda jela na plné obrátky. Von Braun se stal jeho veleknězem a brzy se objevil na titulní straně časopisu Time. Ale už tehdy nešlo o mírové nebo civilní lety do vesmíru, ale čistě vojenské. Generálmajor John Medaris, šéf Armádní agentury pro balistické rakety, kdysi prohlásil:
"Bylo mi naprosto jasné, a Wernheru von Braunovi to bylo jasné už léta, že první stát, kterému se podaří zřídit vesmírnou stanici s trvalou posádkou, udělá obrovský krok k ovládnutí celé planety."
S myšlenkou Hvězdných válek tedy nepřišel ani Ronald Reagan ani George Bush, ale Wernher von Braun. Bylo to celkem logické, protože právě on vyvinul první velkou raketu V2, která byla schopná dosáhnout hranice atmosféry. Tento aspekt ovšem nebyl veřejnosti předkládaný tak přímo. Skutečný vojenský účel aktivit ve vesmíru byl zakrytý poměrně velkým množstvím mýtů. Počínaje Wernherem von Braunem, u něhož se fantazie a realita dobře prolínaly. Při práci na konstrukci svých zbraní se spolčil s předním hollywoodským iluzionistou Waltem Disneym.
Walt Disney: Co jsme netušili
Walt Disney nebyl zdaleka jen vynálezcem kačera Donalda nebo Mickey Mouse. Jeho obrovská mediální společnost představovala také útočné dělo ve službách americké propagandy. Jeho mediální společnost byla preferovaná hlavním partnerem, kterým nebyl nikdo jiný než Pentagon. Když vypukla druhá světová válka, studio Walta Disneyho se agresivně podílelo na americkém válečném úsilí. Vytvářelo civilní propagandu, vojenské výcvikové filmy, a dokonce navrhovalo loga pro ozbrojené síly. Právě v těchto filmech hrál některé role herec jménem Ronald Reagan, pozdější americký prezident a vynálezce projektu Hvězdných válek. Walt Disney pracoval pro FBI jako zvláštní agent a vášnivý odsuzovatel komunistů. Před McCarthyho výborem pro neamerickou činnost prohlásil:
"Opravdu si myslím, že by měli být vykouření. Mělo by se ukázat, co jsou zač, aby se dobré podmínky, všechny svobody, které jsou skutečně americké, mohly rozvíjet bez této skvrny komunismu. To je to, co skutečně cítím."
Walt Disney z Hollywoodu byl pro Wernhera von Brauna ideálním společníkem. Ti dva si náramně rozuměli. Oba byli autoritářští, oba byli reakční, a oba měli nacistické uvažování. Podle Arthura Babbitta, bývalého zaměstnance společnosti Disney, existovala v letech před vstupem Ameriky do války malá, ale přísně loajální skupina přívrženců americké nacistické strany:
"Konala se otevřená setkání, kterých se mohl zúčastnit kdokoli, a já jsem se chtěl na vlastní oči přesvědčit, o co šlo. Při více než jedné příležitosti jsem tam pozoroval Walta Disneyho a Günthera Lessinga, což byl Disneyho právník, a spoustu dalších významných hollywoodských osobností postižených nacismem. Disney neustále chodil na schůzky."
To nebylo v rozporu s Disneyho propagandou. Ačkoli šlo o boj proti nacistickému Německu, i v Americe se našli tací, kteří jím byli bohužel přesto poněkud fascinovaní. Zatímco americká vláda vystupovala proti Hitlerovu režimu, řada Američanů měla s Třetí říší dobré vztahy. To jsem velmi podrobně probíral v mých pořadech. Například Utajení démoni nacismu, nebo Jak Wall Street dláždil cestu Hitlerovi. Kořeny spojení Američanů s Německem jsem pokryl v mém pořadu Skull and Bones. Jejich spolupráce jen kvetla. Von Braun měl znalosti, zatímco Disney vytvořil realitu. Von Braun a jeho tým radili společnosti Disney při přípravě nejméně tří televizních pořadů o letech do vesmíru. Disneyho odborník na animaci Ward Kimball studoval von Braunovy články v časopise Collier’s Magazine. Z nich namíchal směs fantazie a faktů. Von Braunův a Disneyho tým trávily noc co noc diskusemi o technických detailech. Von Braun se v rámci svých služebních povinností pro armádu často vydával na americké západní pobřeží. Tam se setkával s dodavateli společností Jupiter a Redstone. Po schůzkách jezdili do Disneyho studií, kde do ranních hodin pracovali s výtvarníky a producenty.
Američané na Měsíci ve filmu (1955)
Poprvé se Američané vydali na Měsíc na nečisto v roce 1955. A to v Disneyho filmu Člověk a měsíc. Reklamní leták k filmu hlásal:
"Tento film představuje realistickou a věrohodnou cestu na Měsíc v raketové lodi v dohledné budoucnosti."
Pro film Člověk a Měsíc se Disneyho tým chopil kleští a šroubováků a ve studiu sestrojil části vesmírné stanice a měsíční lodi. Ve filmu byly přesné modely startovací rakety, kosmické lodi, vesmírné stanice nebo lodí na Měsíc. Von Braun, Disneyho studia, letecký a kosmický průmysl a Pentagon úzce spolupracovali. Právě někde tady začaly spřádat báchorky o člověku na Měsíci. Začali si pohrávat s fakty, iluzemi a mýty. Začaly se stavět filmové kulisy, které měly vyústit ve filmový trhák 20. století. Američané na Měsíci. Spisovatel Peter Stephan Jungk tvrdil, že přistání na Měsíci vymyslelo duo Disney a von Braun. Jako přední producent byl Disney díky svým komiksům a filmům známý v každé domácnosti. Muselo ho nesmírně fascinovat, že mohl sedět v hlavách lidí a ovlivňovat je víc, než by dokázal jakýkoli politik. Svou pečeť vtiskl přímo do lidských snů a představ. Když mu jeden přítel navrhl, že by mohl kandidovat na starostu Los Angeles, odpověděl:
"Proč bych měl, když už jsem stejně králem Ameriky?"
To nebyla žádná nadsázka. Vždyť Disney stvořil amerického prezidenta a pozdějšího hvězdného válečníka Ronalda Reagana. Reaganovi pomohl v politické kariéře alespoň na začátku, když podpořil jeho zvolení guvernérem Kalifornie. Už dříve hrál Reagan role v Disneyho propagandistických filmech. Disneyovy filmy také ovlivnily mnoho lidí, kteří se později stali leteckými inženýry a dokonce i vrcholnými představiteli NASA. Přistání na Měsíci nezasadil do amerického snu nikdo jiný než právě Walt Disney. Například chlapec jménem Stephen Bales z americké Iowy viděl Disneyho programy, když mu bylo 13 let. Pevně rozhodnutý, že se stane vesmírným inženýrem, dosáhl svého a dostal se až do řídicí místnosti startu Apolla 11. I tento vysoký pracovník NASA prohlásil o americkém přistání na Měsíci:
"Byl to oživlý kreslený film Walta Disneyho."
Tuto asociaci kupodivu sdíleli dokonce i zapřísáhlí zastánci přistání na Měsíci. Například manželka Buzze Aldrina Joan:
"První, co mě napadlo, když jsem uviděla televizi, bylo, že je to scéna z filmu Walta Disneyho… pohyb byl nervózní, vypadali jako černobílé kreslené postavičky."
Považme, manželka jednoho z astronautů týmu Neila Armstronga vyjádřila pochybnosti o celém divadélku. To už je, panečku, něco! Svěřily tedy Spojené státy svůj měsíční program do rukou Walta Disneyho? Nebo přinejmenším Hollywood hrál v této aféře větší roli, než si kdokoli chtěl připustit? Je to snad zdroj von Braunovy nevysvětlitelné jistoty, že v blízké budoucnosti dojde k úspěšnému přistání na Měsíci? Lidé v jeho okolí byli jeho sebedůvěrou jistě zmatení. Co obrovské technické potíže? A co politické a finanční problémy? Co bylo zdrojem této neochvějné víry? Jak mohl Wernher von Braun vážně předpokládat, že se tak utopický projekt, jako bylo přistání na Měsíci, stane v dohledné době skutečností?
Startovní výstřel: Sověti nás předběhli!
12. dubna 1961 Sovětský svaz představil světu Jurije Gagarina jako prvního člověka ve vesmíru. Teprve tehdy se v Americe otevřela rozpočtová stavidla pro přistání člověka na Měsíci. 20 dubna 1961 se prezident John Kennedy zeptal viceprezidenta Lyndona Johnsona, kde a jak by bylo možné porazit Sověty ve vesmírném závodě. Náhoda tomu chtěla, že von Braun a jeho tým už měli plány na přistání na Měsíci na stole. Von Braun napsal v poznámce viceprezidentu Johnsonovi:
"Nemáme velkou šanci porazit Sověty, pokud jde o laboratoř ve vesmíru s lidskou posádkou. Ale máme vynikající šanci porazit Sověty v prvním přistání posádky na Měsíci. Samozřejmě včetně možnosti návratu."
Jak si mohl být tak jistý? Laboratoř s lidskou posádkou na oběžné dráze by jistě byla jednodušší než složitá cesta na Měsíc. Původně chtěl mít totiž von Braun základnu ve vesmíru. Teprve až potom se vydat na cesty k jiným nebeským tělesům. Přesto ho najednou něco muselo přimět, aby tuto logickou koncepci postavil na hlavu a cestu na Měsíc postavil před výstavbu základny ve vesmíru. Můžeme si to představit jako virtuózního klavíristu, který bravurně vystřihne velmi obtížný klavírní koncert, a teprve potom začne cvičit základní stupnice. Nicméně Američané si byli nějakým záhadným způsobem jistí, že stupnice nebyly třeba, a na první dobrou chtěli sfouknout rovnou celý koncert.
Nezdary Apolla
Po jednomístné Mercury a dvoumístné Gemini, bylo Apollo první americkou kosmickou lodí, která mohla nést tříčlennou posádku. Loď Apollo 1 se skládala z kuželovité kabiny pro posádku a válcovitého servisního modulu nesoucího elektrické vybavení, zásoby paliva a kyslíku a motor. Dohromady vážily 30 tun a měřily 4 metry v průměru a 11 metrů na délku. Tuto kombinaci měla vypustit raketa Saturn. Při dalších letech k Měsíci byl mezi kosmickou lodí a raketou umístěný přistávací modul. Došlo ale k velké katastrofě. Ale co se stalo? Podle NASA došlo 27. ledna 1967 k vážné nehodě, katastrofě, nebo spíše tragédii. Ráno onoho dne Vergil Grissom, spolu se svými kolegy Whitem a Chaffeeem, nastoupil do kapsle Apollo umístěné na vrcholu rakety Saturn. Mělo jít o pozemní test, nikoliv o start. Jak se v případě Apolla dalo očekávat, opět se nic nepovedlo, a to 3 týdny před plánovaným premiérovým letem. Místo vstupu do modulu v plánovaném čase 11:00 museli astronauti dvě hodiny čekat kvůli technickým problémům. Než konečně mohlo začít zkušební odpočítávání, všimli si astronauti v kapsli kyselého zápachu. Všechno se tedy vrátilo na start. Odpočítávání se zastavilo. To se opakovalo ještě dvakrát. A při posledním testu se Apollo vznítil a všichni 3 astronauté v kabině uhořeli. Bylo to obrovské fiasko. Nad celým projektem visel jeden velký otazník. Jak se měli za 3 týdny dostat do vesmíru a později na Měsíc v tomto nefunkčním krámu? Co se mělo dělat s kosmickou lodí Apollo, která měla ještě v prosinci 1966 seznam 20000 poruch?
"Konstrukce kosmické lodi Apollo je technická noční můra," tvrdili odborníci.
Kritik NASA Erik Bergaust se domníval, že navzdory práci nejlepších inženýrů a vědců a téměř neomezenému rozpočtu, NASA vyrobila vozidlo, na jehož součástech už byla pravděpodobně vyrytá katastrofa. To znělo téměř tak, jako by Apollo nebylo nikdy vhodné pro použití ve vesmíru. Jeden z astronautů, Vergil Grissom, popsal v jednom rozhovoru kapsli Apolla jako kbelík šroubů. Právě on byl jedním z těch, kteří na Apollu zemřeli kvůli požáru. Zbytky Apolla 1 byly uložené v kontejneru v polorozpadlém skladu v areálu Výzkumného střediska NASA v Langley v Hamptonu ve Virginii. Kapsle Apolla nebyla jedinou hromadou trosek, se kterou se NASA po požáru v lednu 1967 potýkala. Druhým byl důležitější kus zařízení. Lunární modul. Název tohoto lunárního modulu Apolla 11 byl Orel. Zpočátku se ukázalo, že šlo spíše o velmi chromou kachnu. Ani jeho motory se netěšily nejlepší pověsti. 1. září 1965 jedna z verzí explodovala při testech v Arnoldově technickém vývojovém středisku. Koncem dubna 1967 vzplály dva motory ve zkušebním zařízení společnosti Bell Aerosystems ve Wheatfieldu ve státě New York. Když v létě 1968 dorazil na Kennedyho mys první lunární modul od výrobce Grumman Aerospace, astronauti kroutili hlavami. Astronaut James Lovell prohlásil:
"Naprostá katastrofa, dokonce i podle odhadů dobře míněných inženýrů. Při prvních testech vypadalo křehké, fólií potažené kosmické plavidlo, jako by každá z jeho základních součástí trpěla závažnými neodstranitelnými poruchami." Počet závad přesahoval představivost i těch nejpesimističtějších pracovníků NASA. Neil Armstrong a Buzz Aldrin měli za 11 měsíců přistát na Měsíci v takovémto vozidle. Místo lunárního modulu Američané na Zemi testovali pouze takzvaný Lunar Landing Research Vehicle, tedy výzkumné vozidlo pro přistání na Měsíci. Pro výcvik používali velmi podobné vozidlo. 6. května 1968 Neil Armstrong usedl do pilotního křesla výzkumného letounu pro přistání na Měsíci a vynesl jej do výšky 159 metrů. Odtud hodlal simulovat přistání na Měsíci. Ve výšce 70 metrů se letoun naklonil dopředu a začal se řítit k zemi. Armstrong se jej snažil stabilizovat pomocí trysek pro řízení polohy, ale ty nereagovaly tak, jak měly. Když se pak letoun naklonil doprava, budoucí muž na Měsíci si uvědomil, co se dělo, a zachránil se pomocí vystřelovacího sedadla jen několik vteřin před pádem vozidla. Stalo se tak zhruba rok před přistáním na Měsíci. Asi 6 měsíců před přistáním na Měsíci, 8 prosince 1968, vzlétl pilot Joe Algranti v tomto výzkumném letounu. Přibližně po 4 minutách se začaly projevovat problémy se stabilitou a vozidlo se zřítilo k zemi jako kámen. I Algranti se musel zachránit na padáku. K poslední havárii zkušebního letounu došlo 29 ledna 1971 se zkušebním pilotem Stuartem Presentem na palubě. Z pěti zkušebních a cvičných vozidel tedy havarovala tři. První kombinovaný let kompletního hardwaru Apolla se uskutečnil s Apollem 9 3. března 1969 z Kennedyho mysu, 4 a půl měsíce před prvním přistáním člověka na Měsíci. Cílem ale opět nebyl Měsíc, ale cesta na nízkou oběžnou dráhu.
Hurá na Měsíc: Zatím oficiálně
Dva roky a 6 měsíců před přistáním na Měsíci se NASA ocitla před hromadou trosek: tři mrtví astronauti a nová kosmická loď Apollo jako kbelík šroubů. A co bylo horší, trvalo ještě dlouho, než se Apollo podařilo vyzkoušet při pilotovaném letu. První pilotovaný let Apolla musel být odložený o rok a 9 měsíců z února 1967 na 11. října 1968. Konec desetiletí, které Kennedy stanovil pro Ameriku jako datum přistání na Měsíci, se rychle blížil: od pilotovaného letu modulu Apollo 7, 11. října 1968 do konce desetiletí, zbývalo pouhých 14 měsíců. Do zamýšleného přistání na Měsíci dokonce jen 10 měsíců. Za pouhých deset měsíců měla spolehlivě fungovat nejen kapsle, ale i celková konfigurace rakety, kapsle a lunárního modulu. Konfigurace Apollo se skládala ze tří částí:
A: Třístupňová raketa Saturn V, která měřila asi 110 metrů a skládala se ze tří urychlovacích stupňů o celkové hmotnosti 3000 tun a tahu 3400 tun.
B: Kosmická loď Apollo ve tvaru projektilu, která se skládala ze zásobovacího modulu a velitelského modulu umístěného na horním konci rakety. Velitelský modul sloužil jako obytný, spací a pracovní prostor pro tři astronauty.
C: Měsíční modul sestávající z přistávacího a vzletového stupně, který byl umístěný mezi kosmickou lodí Apollo a velkými urychlovacími stupni.
16. července 1969 se tato velmi složitá a výbušná kombinace vydala na nejsložitější pilotovanou vesmírnou misi všech dob. Po startu se raketa pohybovala rychlostí přibližně 10000 km/h a ve výšce asi 56 kilometrů se první stupeň rakety oddělil a druhý se zažehl. Téměř současně došlo také k odhození únikové věže na vrcholu modulu Apollo. Skládala se z výkonných raket na tuhé palivo, které by v případě nouze odtáhly kapsli od startovací rampy. Ve výšce téměř 200 kilometrů byl odhozený druhý stupeň Saturnu V a zažehnutý třetí. Tímto způsobem se zbytek kombinace vyhoupl na nízkou oběžnou dráhu Země rychlostí přibližně 28000 km/h. Zastánci i kritici přistání na Měsíci se až do tohoto bodu shodují, ale dále se názory rozcházejí. Kritici tvrdí, že kosmická loď Apollo jednoduše zůstala na oběžné dráze kolem Země, zatímco televizní stanice byly zásobované simulacemi, které byly předem připravené na Zemi. Oficiální verze naopak tvrdí, že s misemi Apollo se stalo něco, co se nikdy předtím nestalo. Říká se, že místo toho, aby byl třetí stupeň rakety shozený, byl naopak znovu zažehnutý, aby dopravil kombinaci kosmických lodí dál na Měsíc. To představovalo zlom v historii pilotovaných kosmických letů. Dalo by se dokonce říci, že šlo o anomálii, protože po Apollu se tento manévr už nikdy neopakoval. Ani před Apollem, ani po Apollu se lidé nikdy nevydali z nízké oběžné dráhy Země do vesmíru. Tedy spíše než o skoku ve vývoji by se mělo hovořit o naprosté anomálii. Před přistáním a návratem Apolla 11 s lidskou posádkou v červenci 1969 neměli Američané jedinou sondu bez posádky, která by šetrně přistála na Měsíci a bezpečně se vrátila na Zemi. Američané tento manévr s bezpilotní sondou nikdy úspěšně neprovedli. To ukazuje, že před Apollem 11 Američané techniku měkkého přistání na Měsíci a bezpečného návratu na Zemi prostě nezvládli. Konec Apollo 11 byl 24. července 1969.
Někdo by to přece musel vykecat
O pravosti přistání na Měsíci pochybuje stále více lidí. Tyto pochybnosti stále rostou. Dokonce se zdá, že kamínek, který před 30 lety tvořil neškodné kruhy na rybníce, dnes vyvolává hotovou tsunami. Ti, kdo se staví proti myšlence zfalšovaného přistání na Měsíci, často nepoužívají technické argumenty. Místo toho často tvrdí, že něco takového nemohlo být provedené tajně, aniž by se někdo "prokecl", a že takové věci nakonec vždycky vyjdou najevo. To je mimořádně optimistický postoj. Jeho zastánci ho opírají o velké i malé skandály, které se denně provalí v médiích a pak se roznesou na kopytech. Některé z těchto afér se samozřejmě dostávají do centra pozornosti záměrně. Skandály, které se dostanou na veřejnost, paradoxně posilují důvěru v demokracii a její média. Vytvářejí iluzi, že věci jsou transparentní a pozorovatelné. Ve skutečnosti je pravým účelem, aby skutečně tajné aféry zůstaly pod pokličkou. Vojenské a zpravodajské organizace pracují v jiných režimech, než politické kauzičky, které sledujeme v médiích. Podívejme se tedy ještě jednou na cestování do vesmíru a přistání na Měsíci. Na projektu Apollo se podílelo 250000 lidí. Od nejvyšších manažerů až po lidi, kteří šili rukavice. Není možné, aby se všichni tito lidé podíleli na spiknutí. Tolik lidí přece nemůže udržet tajemství. Jak by se takové podvodné manévry daly utajit před tisíci dělníky, kteří se podíleli na výrobě raket a satelitů? Bylo to docela jednoduché a zahrnovalo to použití určitých standardních konspiračních postupů. Podle slov pracovnice Kathryn Holtové:
"Oficiálně jsem pracovala jako sekretářka u letectva. Věděla jsem, že zkratky CIA (Central Intelligence Agency) nebo NRO (National Reconnaissance Office) mi nikdy nesmí vyjít z úst. Nikdy jsem ani nevyslovila slova tajný nebo tajný program. To bylo prostě tabu. Než jste se s někým o programu bavili, museli jste se navzájem představit. Dejme tomu, že jsem se s vámi seznámila a věděla jsem, že jste do projektu zasvěcený. Stejně bych s vámi o tom nemohla mluvit, kdybychom nebyli oficiálně představení. Tohle je pan ten a ten a ten o Coroně ví."
Přesně to byla podstata utajení. Nebylo nutné informovat všechny ty tisíce lidí, a proto nebylo třeba se obávat, že by to někdo prozradil. Bylo zapotřebí pouze tvrdé jádro izolovaných jedinců, kteří byli obeznámení s celým podvodem. Ostatní znali jen tu část své práce, na které dělali. Proč by měl někdo, kdo staví řídicí trysku, vědět, co dělá jiný kolega v jiné části? Na stavbě a vypouštění raket se tak podílely tisíce lidí, aniž by měli nejmenší tušení, co přesně dělali ti druzí. V podstatě jde o oddělenou buněčnou strukturu vesmírných programů. Zúčastnění výrobci, úřady a organizace byli stejnými buňkami této struktury jako jejich jednotlivá oddělení. Totéž platilo i pro NASA. To, co se dělo v jedné buňce, bylo možné před ostatními buňkami utajit. Jak jsem uvedl, skutečné tajemství kompletního rozsahu znalo jen tvrdé jádro izolovaných jedinců.
Přišel, viděl, vyfotil
V porovnání s dnešními možnostmi plně automatických a digitálních fotoaparátů patří fotografie z roku 1969 do vzdálené minulosti. A to nikoli z hlediska rozlišení, čistoty a kvality snímků, ale z hlediska pravděpodobnosti dosažení dobrých výsledků. Zatímco dnes máme velkou šanci získat správně exponovaný snímek hned při prvním stisknutí spouště, v tehdejších dobách to bylo krajně nepravděpodobné. Potřebovali jsme zkušenosti s vyhodnocením celkové světelné situace a s nastavením clony, expozičního času a zaostření. Totéž platilo pro konstrukční prvky, jako je rozhodování o zorném poli. Na konci 60 let bylo fotografování kvalifikovaným povoláním, zejména při používání středních a velkých fotoaparátů, kde se chyby projevovaly mnohem více než u malých nebo miniaturních fotoaparátů. Tím, že NASA nechala na Měsíci používat střední fotoaparát Hasselblad 500, kladla na astronauty v jejich roli fotografů velké nároky. K pořízení dobrého snímku jedním z těch starých Hasselbladů jsme potřebovali spoustu zkušeností, zručnosti, trpělivosti a času. Rozhodně jsme s ním nemohli namířit na objekt a jen tak ho vyfotit. Museli jsme nad motivem strávit nějaký čas a pořídit několik snímků s různým nastavením. Detaily a úpravy nejsou příliš důležité. Použitý film byl obyčejný diapozitivní film Kodak Ektachrome. Tento diapozitivní film byl velmi nevhodný pro situace, kdy nebyly známé světelné podmínky. Protože na Měsici není atmosféra, bylo třeba počítat s extrémně ostrým slunečním světlem. Čím citlivější je film, tím větší je nebezpečí přeexpozice. Jinými slovy, zařízení nebylo vhodné pro daný účel. Takové zařízení se používá, když je:
A: Známé a stabilní osvětlení.
B: Dostatečný prostor pro uložení fotoaparátu.
C: Dostatečný klid a čas na jeho použití.
D: Dostatek příležitostí k jeho plnému využití.
Jistě není náhoda, že to v člověku vyvolává představu studia, a ne neznámého a nehostinného prostředí. V dobách ruční a chemické fotografie se často stávalo, že jen každý druhý nebo třetí snímek byl dobrý. Nejčastějšími chybami byly špatná expozice, nejistá ruka, rozmazání a uříznutí hlavy nebo nohy. Lidé se museli naučit správně nastavit expoziční čas na základě zkušeností. Oproti dnešku tu byl také další důležitý nedostatek, a to okamžitá zpětná vazba. Astronauti se mohli dozvědět, jak dobře dopadly jejich snímky, až po návratu na Zemi. Celkově se lunární fotografie potýkala s téměř nepřekonatelnými obtížemi prakticky ve všech ohledech. Jinými slovy, problémy a omezení fotografování na Měsíci byly skoro nepřekonatelné. Astronauti měli jen malou šanci přinést zpět použitelné fotografie. O to překvapivější byl výsledek. Všechny fotografie na prvním filmu Apolla 11 vyšly dokonale. Samozřejmě lze pochopitelně předpokládat, že to, co NASA zveřejnila a umístila na internet, jsou jen ty nejlepší snímky, přičemž špatné fotografie prostě vynechali. Ale není tomu tak. NASA poskytla na internet kompletní první film, který údajně natočil Neil Armstrong. Snímky jsou číslované postupně bez mezer. Je tu přesně 120 snímků, číslovaných od 5850 do 5970. Ačkoli několik z nich je neúmyslným uvolněním závěrky, všechny úmyslné jsou perfektní. V tomto smyslu není žádný ze snímků na tomto filmu chybný. Astronauti byli prostě lepší než kovaní profíci v oboru s desetiletou praxí.
Kuriozity: Ani smítko prachu
Nebudu vás unavovat s hodnocením každého obrázku z poutě měsíční fotografické safari. Všechny fotografie jsou příliš dokonalé, aby tu zanikly podstatné nedokonalosti. Postupně se vynořilo mnoho velkých otazníků. Proč na přistávací plochu lunárního modulu nepadlo ani zrnko prachu, který se při přistání vznesl? Ve skutečnosti lunární vozidlo rozvířilo velké množství prachu. Neil Armstrong hlásil v komentovaném rádiovém hlášení o prvním přistání:
"Poprvé jsem si všiml, že vlastně rozrušujeme prach na povrchu, když jsme byli ve výšce menší než 30 metrů. Začínala se na nás snášet průhledná vrstva pohybujícího se prachu, která trochu zakrývala viditelnost."
Tedy při přistání Orla na povrchu Měsíce vířilo obrovské množství prachu. Kam se poděl všechen ten prach? Na lunárním modulu není ani smítko, a už vůbec ne na jeho širokých přistávacích plochách. Celý se třpytí a leskne, jako by nesestoupil v obrovském oblaku prachu, ale byl na Měsíc vyzdvižený obřím jeřábem, čerstvě z továrny.
Kuriozity: Ani Ďůlek
Další pochybnosti vyvolával tah přistávacích motorů a jeho vliv na měsíční povrch. Koneckonců se nejednalo o žádné listové foukačky, ale o raketové motory s tahem kolem 5 tun. Přesto pod přistávacími motory nebyl žádný znatelný důlek. Přistávací motor prostě nezanechal na povrchu Měsíce žádné stopy. Vyvstaly také další pochybnosti o stavu půdy pod přistávacím motorem. Pod lunárním modulem nebyl sebemenší pokles půdy, který by svědčil o tom, že byl zcela nedávno rozmetaný výbuchem plamene z raketového motoru. Povrch Měsíce vypadal zcela neporušeně. Myšlenka, že by motor vytvořil menší nebo větší kráter, ale nepochází od skeptiků. Před přistáním si grafické oddělení NASA také představovalo, že by půda byla lunárním modulem značně narušená, o čemž svědčí náčrtek. Myšlenka kráteru na povrchu Měsíce ale nepochází jen od nějakého konspiračního teoretika, ale od samotného Wernhera von Brauna:
"Třesk o zem vyhodí do vzduchu malý kráter," prorokoval ve své knize ještě před prvním přistáním.
Tvrzení, že astronauti vypnuli motory krátce před přistáním, také neobstojí. Alespoň pokud věříme komentovanému rádiovému hlášení Apolla 11:
"Když jsme se blížili k zemi, stále jsem měl levou translační rychlost, kvůli které jsem se zdráhal vypnout motor. Ve skutečnosti jsme nechali motor běžet až do přistání," citoval Neil Armstrong ve svých poznámkách.
Stoupenci příběhu o přistání na Měsíci nejsou schopní tyto pochybnosti rozptýlit. Mají tendenci vysvětlovat přistávací motory tak, že se člověk diví, jak se astronautům vůbec podařilo na Měsíci přistát.
Kuriozity: Stíny osvětlují pravdu
Nyní přejděme ke skutečnému jádru věci. Je nám na těchto fotografiích skutečně ukázaný Měsíc, nebo ve skutečnosti něco spíše pozemského? Odpovědi úzce souvisejí s otázkou, jak dopadá světlo na Měsíc. Existují dvě hlavní charakteristiky způsobu, jakým je Měsíc osvětlený:
A: Vzhledem k tomu, že jediným zdrojem světla na Měsíci je Slunce, mělo by být osvětlení povrchu zcela rovnoměrné. NASA i skeptici se shodují, že astronauti s sebou neměli žádné osvětlovací zařízení.
B: Protože Měsíc nemá atmosféru, která by sluneční světlo zmírnila nebo rozptýlila, musí být podmínky extrémně jasné a ostré, zejména při pohledu nebo fotografování proti světlu.
Na Měsíci, který nám NASA ukázala, to tak ale nebylo. Povrch Měsíce nebyl osvětlený rovnoměrně, jak by se dalo očekávat při slunečním svitu, ale skutečně velmi nerovnoměrně. To platilo například pro slavný snímek Buzze Aldrina. I v původním stavu je patrné, že světlo nedopadalo na povrch Měsíce rovnoměrně. Vedle Aldrinovy levé nohy bylo světlé místo, zatímco popředí a pozadí byly tmavé. Pokud jas snímku rovnoměrně zmenšíme, světlá skvrna se stane výraznější. Během přímého televizního přenosu z přistání na Měsíci byla veškerá opatrnost odhozená do větru. Zdá se, že pohybující se jasná skvrna doprovázela směr kamery po povrchu Měsíce. Přesouvala se z měsíčního povrchu na lunární modul a zalévala ho jasným světlem. Pak před kamerou, a tedy i zdrojem světla, prošel astronaut, který následně zaléval jasným světlem svůj skafandr a batoh. Jak ukazují první a poslední snímek této skupiny čtyř snímků, jasnému bodu se podařilo osvětlit i černé pozadí. To naznačuje, že svítil na něco jako černé plátno nebo pozadí. Kdyby se jednalo o černou vesmírnou tmu, jasná skvrna by přece logicky už nebyla viditelná. Něco na Měsíci tedy muselo na objekty vrhat světlo. Kromě světla, proti kterému byl jeden snímek pořízený, se v astronautově hledí odrážel další zdroj světla, který by na Měsíci neměl existovat. Měsíc je tedy úplně jiný, než jsme očekávali. Místo světa jasného světla a černých stínů se setkáváme s celou řadou anomálií. Astronauti, kteří nemohli používat hledáčky svých fotoaparátů, pořizovali nepřerušené série mistrovských fotografií. A dokonce se zdá, že staré přísloví, Kde je světlo, tam jsou stíny, ztratilo část své platnosti, protože stíny na Měsíci se nechovaly podle očekávání. Tyto stíny jsou ústředním bodem sporu mezi skeptiky a těmi, kteří věří v přistání na Měsíci. Fascinující na nich je, že s jejich pomocí lze v zásadě odhalit pravdu. Zatímco sluneční světlo vytváří rovnoběžné stíny, umělé světlo obvykle vytváří stíny, které rovnoběžné nejsou. Pokud tedy bylo přistání na Měsíci zinscenované pomocí světel v ateliéru, stíny by neměly být rovnoběžné. Pokud ovšem bylo pravé, pak by stíny měly být rovnoběžné. V zásadě je to tak jednoduché. Proto mnoho lidí používá samotné stíny jako důkaz, že přistání na Měsíci bylo zfalšované. Ve skutečnosti je to ale složitější, protože někteří skeptici bohužel padají do pasti srovnávání jablek s hruškami. Zapomínají, že je třeba brát v úvahu také úhel pohledu pozorovatele. Stíny se jeví jako rovnoběžné pouze tehdy, když sluneční světlo dopadá v pravém úhlu ke směru pohledu. V takovém případě se jeví jako rovnoběžné. Situace na Měsíci se ale zdá být jiná. Na snímku z Měsíce se zdá, že každý stín šel svou vlastní cestou. Díky tomu to vypadá, jako by někde vlevo od snímku, kde se prodloužené linie stínů setkají v jednom bodě, byl zdroj umělého světla. Ani odrazivost, takzvané albedo, věc nevysvětluje. Albedo pozemského sněhu je mnohem vyšší než albedo měsíčního povrchu. Pozemský sníh odráží 50 až 90 procent dopadajícího světla. Naproti tomu Měsíc odráží pouze 12 procent.
Kuriozity: Motory nejsou slyšet
Vraťme se ke skutečné otázce. Jak se lunární moduly dostaly z povrchu Měsíce zpět na oběžnou dráhu? Bylo překvapivé je tam vidět, protože když byly na Měsíci, nebylo po spuštěných motorech ani stopy. Známkou toho, že žádné raketové motory neběžely, bylo ticho v pozadí rádiové komunikace při výstupu z Měsíce. Právě to by mohlo přistání na Měsíci zlomit vaz. I Wernher von Braun věděl, že výstup z Měsíce nebude tichý. Ve svém futuristickém příběhu Dobytí Měsíce napsal:
"V okamžiku vteřiny X-4 se v prostorech pro cestující ozve dunivý hukot: raketové motory nastartovaly."
Během skutečného výstupu z Měsíce ale není v pozadí slyšet ani ň. Zastánci přistání na Měsíci to zdůvodňují tím, že lunární modul neobklopovala žádná atmosféra a zvuk se ve vakuu běžně nešíří. To je zjednodušující argument, protože zvuk by se samozřejmě nesl konstrukcí lunárního modulu, která byla připojená k motorům. Přestože se astronauti v lunárním modulu nacházeli jen asi 40 cm od běžících raketových motorů, v pozadí rádiové komunikace nebyl slyšet žádný hluk motorů.
Kuriozity: Gravitace na Měsíci
Gravitace na Měsíci je pouze šestinová ve srovnání se Zemí. Astronauti tam proto nemohli vyskočit příliš vysoko, přestože by navzdory těžkému vybavení vážili jen třetinu své hmotnosti na Zemi. Někteří skeptici při studiu fotografií odhadovali, že nejvýše vyskočili asi 40 cm. V pohybech astronautů na Měsíci jsou však zjevné nesrovnalosti. Normální lidské kroky mají tři charakteristiky. Výšku, délku a rychlost. Člověk by si myslel, že s menší gravitací budou kroky především nabývat na výšce a délce. Prostě chůze je mnohem lehčí. Ovšem u astronautů se tak nedělo. Výška a délka se vůbec neměnila. Měnila se pouze rychlost kroků. Kroky byly pomalejší, aniž by se staly vyššími nebo delšími. Jinými slovy, fotografie z Měsíce neukazují důležitý prvek, který by byl přítomen tam, kde je gravitace méně silná. Totiž prodloužení kroků jak v čase, tak v délce. Pokud ale chybí prodloužení vzdálenosti, naznačuje to, že kroky byly skutečně učiněné v pozemských podmínkách a zpomalily se v čase. To by naznačovalo, že fotografie byly zobrazené ve zpomaleném záběru. Po zrychlení začaly okamžitě vypadat přirozeně, tedy pozemsky. Trik prostě nevyšel.
Kuriozity: Rádiová komunikace
Rádiová komunikace je často předkládaná jako důkaz přistání na Měsíci. Zvláštní důraz je kladený na radioamatéry, kteří prý slyšeli provoz na identifikovatelných rádiových frekvencích. Možná, že ano. Faktem ale je, že při tehdejší úrovni technologie byl Měsíc tak jako tak využívaný jako retranslační stanice pro rádiové vysílání. Rádiové vlny byly vysílané na Měsíc a pak se odrážely zpět na Zemi, kde byly přijímané. Tím se zabily dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé se Měsíc jevil jako zdroj vysílání. A za druhé by došlo k nevyhnutelnému zpoždění přibližně 2,6 sekundy, které vyžaduje rádiový přenos na Měsíc a zpět. Původně tuto technologii používaly tajné služby, aby skryly místo, odkud vysílání pochází na Zemi. Špionážní lodě jako USS Liberty tak mohly přenášet tajné informace, aniž by prozradily, kde se loď nacházela. V roce 1967 provozovali Američané po celém světě asi 12 takových lodí. Záhadné byly také asynchronní živé nahrávky. V přímém přenosu přistání Apolla 11 21. července 1969, byly původní zvuky asynchronní a o několik vteřin předcházely dění v obraze. Například když Aldrin potvrzoval kontakt s povrchem Měsíce, lunární modul byl ještě mnoho metrů nad povrchem. Rozdíl byl tak zřejmý, že si ho všiml i komentátor ve studiu německé televize, která přistání přenášela.
"Už by měli být na místě," vykřikl.
Přesto uplynulo ještě několik úzkostných vteřin, než se lunární modul viditelně dotkl povrchu Měsíce. Zastánci přistání na Měsíci tvrdí, že se motory vypnuly ještě před přistáním. Pokud ano, rychlost sestupu by se logicky ještě zvýšila. Nic takového se ale nestalo. A mimochodem, v pozadí tohoto rádiového rozhovoru nebyla žádná známka hluku motoru. Když Armstrong vydal povel engine stop, v hluku na pozadí se nic nezměnilo.
Kuriozity: Vesmír je radioaktivní
Už na počátku 50. let minulého století zaznamenaly stratosférické balóny vysoké hodnoty radioaktivity. Stratosféričtí fyzici se začali obávat. Pokud by to tak pokračovalo, nebylo by vyhlídek na dobývání vesmíru. Pokud by radioaktivita nabývala na intenzitě tím více, čím více byste se vzdalovali od Země, museli by vědci předpokládat, že její zdroj leží ve vesmíru, kam se tehdy všichni chtěli dostat. Veřejnosti se to ale příliš nezdůrazňovalo. Explorer 1 byl tedy nesmírně důležitý. Aby získal co nejvíce informací o radioaktivitě ve vesmíru, byl vyslaný na eliptickou oběžnou dráhu. Její nejbližší bod k Zemi měl být asi 360 km a nejvzdálenější 2500 km. Jak se dalo očekávat, údaje se zvyšovaly, čím dále od Země se raketa vzdalovala, ale pak náhle přestaly úplně. Co se mohlo stát? Další Explorery ale potvrdily totéž. Záření s rostoucí vzdáleností od Země neustále rostlo a pak náhle kleslo na nulu. A když se družice opět přiblížila k Zemi, došlo k opačnému jevu. Interpretace dat odhalila, že Zemi obklopuje pás silné radioaktivity. Další sondy pak ukázaly, že existuje i druhý radiační pás. Jedná se o oblasti, kde se setkává sluneční a kosmická radioaktivita s magnetickým polem Země. Tyto pásy jsou pojmenované po svém objeviteli, Van Allenovy radiační pásy. V tomto smyslu jsou mise Apollo senzační nejen kvůli přistání na Měsíci. Ale také proto, že se jednalo o první pilotované mise, které údajně proletěly ochranným radioaktivním pásmem Země a opustily ho. Byl to velkolepý krok, kterého si kupodivu nikdo příliš nevšímal. Stěny byly prý tlusté, takže do kabiny nic neproniklo. Stínění by vyžadovalo olověnou stěnu o tloušťce 90 centimetrů. Stínění kapsle Apollo ale představovalo stěnu z olova silnou jen asi 7 milimetrů. Přesto se většina měsíčních letců dožilo vysokého věku. Vysoká radioaktivita vůbec nevadila. Také tu byly sluneční erupce. Panuje shoda, že kdyby posádku Apolla zasáhla silná sluneční bouře, pravděpodobně by brzy zemřela na nemoc z ozáření. A problém je, že pravděpodobnost, že by se něco takového stalo, byla obrovská. Právě v období mezi lety 1967 a 1970 se Slunce nacházelo v takzvaném slunečním maximu, tedy ve fázi mimořádně vysoké sluneční aktivity. Podle NASA prý astronauti měli jednoduše štěstí. A štěstí měly všechny mise. Představme si to, jako kdybychom poslali 9 plachetnic do oblastí extrémního rizika mořských bouří. Je velmi pravděpodobné, že 9 výprav, vyslaných jedna po druhé v bouřlivém období, by neměly všechny to extrémní štěstí, že by se nesetkaly s jedinou bouří. Přesto právě toto riziko a toto štěstí charakterizovalo lunární mise. Ruská ruleta je v porovnání s tím neškodná honička.
Kuriozity: Měsíční horniny
Neexistují žádné pevné důkazy, které by potvrzovaly, že k přistání na Měsíci došlo? A co měsíční kameny? A co laserový reflektor, který astronauti z Apolla zanechali na Měsíci? A co kladivo a pírko, které David Scott v Apollu 15 nafilmoval, jak je upouštěl, a které obě dopadly na povrch Měsíce ve stejnou dobu? Nebyl to důkaz, že astronauti tam skutečně byli v měsíčním vakuu? Jedinou metodou, kterou lze použít k prokázání pravosti měsíčních hornin, je metoda srovnávání. Ale co máme porovnat s čím? Měsíční horniny, které zbyly z původních 382 kg, jsou vesmírnou agenturou uchovávané mimořádně pečlivě. Vzorky jsou uložené v kontejnerech naplněných dusíkem a pečlivě chráněné před kontaminací pozemskými látkami. K těmto vzácným vzorkům minerálů se nemůže dostat žádný normální smrtelník, kromě několika vědců. Andrew Steele, astrobiolog z University of Portsmouth ve Velké Británii, je jedním z mála vědců, kteří se dokázali přiblížit k vzácným vzorkům pomocí výkonnějších optických přístrojů. A teprve potom měsíční horniny začaly odhalovat skutečná tajemství. Andrew Steele byl velmi překvapený, když ve vzorcích objevil něco, co tam určitě nepatřilo: štětinu. A při podrobnějším zkoumání odhalil celou sbírku věcí, které nemohly pocházet z Měsíce. Kromě kousků plastu, nylonu a teflonu našel dokonce i drobné pozemské živočichy, kterým se ve vzorcích z Měsíce zřejmě dařilo. Jak se tam tohle všechno dostalo? Jak se mohly vzorky, tak pečlivě uložené v ultračistých nádobách, tak kontaminovat pozemskými materiály? A pokud bylo skladování skutečně tak přísné, jak se tvrdilo, neznamená to, že tyto až příliš pozemské stopy musely být ve vzorcích obsažené ještě před jejich uložením? Například v době, kdy byly odebrané? Podle stoupenců přistání na Měsíci byly vzorky přecejen kontaminované. Možná. Ale možná je původ kontaminací mnohem jednodušší. Existují i další předměty, o kterých se tvrdí, že na Měsíci zůstaly, například laserové reflektory. Vědci jimi chtěli měřit lépe vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Ovšem nastavení reflektoru nevyžaduje přistání s lidskou posádkou. Stejně dobře by to zvládl jakýkoli lunární modul bez posádky. Nemůžeme to tedy považovat za důkaz, že se americká noha dotkla povrchu měsíce. Možná ale přecejen ano. Protože tam, kde se americká noha dotkla na planetě Zemi, zůstala po ní krajina stejně bezútěšná jako na Měsíci!
Byla to všechno jen simulace?
Na začátku pořadu jsem hovořil o Waltu Disneyovi a prolínání fikce a reality. Pečlivě pěstované sci-fi v hlavách Američanů. Proto otázka o simulaci je zcela na místě. Bylo přistání na Měsíci mistrovsky provedená simulace pro oklamání celého světa? Velmi důležitým byl simulátor mise lunárního modulu. Používal se mezi lety 1968 až 1972, tedy právě v období, kdy probíhaly mise Apollo. Simulátor mise lunárního modulu se skládal z přesné kopie modulu a čtyř velkých projektorů pro promítání obrazu umělého měsíčního povrchu za okny. Instruktoři mohli do simulace vnést nejrůznější neštěstí. Záběry z kamer snímajících umělý měsíční povrch se promítaly za okny lunárního modulu, aby astronauti měli dojem, že skutečně přistávají na Měsíci. Astronauti v tomto zařízení dokonce přespávali, aby se připravili na třídenní pobyt na Měsíci. Vše bylo velmi realistické. Pokud jsme ale měli simulátor, nepotřebovali jsme ve skutečnosti funkční kosmickou loď. Vzpomínáme si na zprávy o mnoha poruchách lunárního modulu? V simulaci bylo možné virtuální kosmickou loď rozdělit na dvě části. Funkční model, tedy simulátor, a optické modely pro fotografie a televizní záběry. Samozřejmě vždycky za předpokladu, že přistání na Měsíci bylo pouze simulované. Pokud jde o samotné přistání. Jak se jim podařilo vytvořit televizní snímky, na nichž se povrch Měsíce přibližuje a vzdaluje? Zaprvé to mohlo být možné v právě popsaném simulátoru, kde bylo možné zobrazit měsíční povrch přes okna. Za druhé, existoval obrovský jeřáb, který dokázal nechat lunární modul vznášet se nad umělým měsíčním povrchem na značné vzdálenosti v libovolném směru. To bylo přímo ideální pro simulaci sestupu na povrch. Ale co to bylo za jeřáb? Trvalo mně dlouho, než jsem o něm našel nějaké podrobné informace. Je to překvapivé, protože technicky šlo o senzaci. Tento monstrózní jeřáb byl téměř 80 m vysoký a 120 m dlouhý. Musel to být jeden z největších portálových jeřábů na světě. Celá věc byla známá jako výzkumné zařízení pro přistání na Měsíci a je součástí výzkumného střediska NASA v Langley. Oficiálně se mu říká jednoduše simulátor. Tento jeřáb umožnil provést mnoho věcí, například bez zádrhelů uskutečnit přistání na Měsíci. Podle mě to celé nese silný nádech rukopisu Walta Disneyho. Malba Měsíce (v naivním stylu), krátery ve tvaru bublin a roztomilé malé pavoučí měsíční moduly. Dali si ale práci s tím, aby simulovaná přistání na Měsíci vypadala realističtěji. Postavili reflektory ve správných úhlech, aby simulovali měsíční světlo. Také nainstalovali černou obrazovku na vzdáleném konci portálu, aby napodobili měsíční oblohu bez vzduchu. Možná to byla černá obrazovka osvětlená reflektory v přímém televizním přenosu. Tato sestava se pro hru na přistání na Měsíci dokonale hodila. Ve stínu černého plátna, se zemí posetou krátery a reflektory, které vrhaly přízračně dlouhé stíny, by bylo dokonale možné pořídit opravdu dobré snímky Měsíce. Nebo natočit přistání a vzlet. Díky mimořádně špatné kvalitě televizních snímků z Apolla 11 není možné zjistit rozdíly. Uvědomme si také, že nebyly vidět žádné plameny motorů. Skeptici proto tvrdí, že lunární modul byl ve skutečnosti vyzdvižený pomocí lan. Tato domněnka není zcela neopodstatněná, protože jeřáb byl schopen zvednout modely lunárních modulů rychlostí téměř 30 km/h do výšky 60 metrů během 8 sekund. Skeptici jako Sam Colby mají podezření, že důvodem, proč televizní záběry startu z Měsíce končí v poměrně malé výšce, je to, že právě tam by se objevila jeřábová dráha. O simulačních zařízeních v Langley je ale třeba říci ještě více. Bylo tu možné také replikovat přiblížení k Měsíci a oběžnou dráhu Měsíce. Byl tam otočný model Měsíce a pohyblivý vozík, který mohl převážet buď lidi, nebo kamery, nebo lidi s kamerami. Jednalo se o simulátor přiblížení na oběžnou dráhu Měsíce. Zařízení za 1,9 milionu dolarů. Kromě popsaných zařízení byly k dispozici také simulátory přistávacího manévru, planetária s oblohou plnou hvězd a tak dále a tak dále… Díky simulačním zařízením v Langley bylo možné simulovat, kopírovat nebo dokonce inscenovat naprosto všechny situace týkající se misí Apollo. Cokoli bylo potřeba. Hranice mezi simulací a kompletní inscenací byla tenká jako papír.
Závěr: Měsíční hádanky
Možná nebude trvat dlouho, než bude z Měsíce vyňaté jeho výsostně politické tajemství. Dotkla se jeho povrchu vůbec noha nějakého člověka? Z kraje nového milénia začal nový závod o dosažení Měsíce různými sondami. Japonsko, Evropa, Čína a Amerika najednou soutěžily o to, kdo se tam dostane. Proč? Vědci prý doufají, že rozluštěním historie Měsíce získají poznatky o původu Měsíce. Počkat, počkat! Copak neodhalily historii Měsíce už měsíční kameny přivezené misemi Apollo? Copak 382 kg měsíčních hornin, přivezených ze šesti různých míst přistání Apolla, nestačilo? Zřejmě nestačilo. Více jak půl století, po šesti přistáních na Měsíci s lidskou posádkou a mnoha bezpilotních sondách, stále nemáme o Měsíci ani ponětí. Nebeské těleso nejblíže Zemi zůstává knihou se sedmi pečetěmi. Jedna hádanka za druhou! Ale zdá se, že se pomalu blíží čas, kdy budou všechny vyřešené. Pokud NASA zfalšovala přistání na Měsíci, může být stále více tlačená do rohu. Sám jsem zvědavý, zda se na Měsíci někdy najde nepořádek, který tam astronauti zanechali. Americká vlajka, kladivo, malý laserový reflektor, nebo přistávací stupeň lunárního modulu. Musí ale být také jistota, že takový materiál pochází z Apolla 11, a ne později shozený nějakou bezpilotní sondou pro upevnění legendy. Mýtu přistání na Měsíci.