Druhý díl pojednává o různých aférách a skandálech v politickém a soudním systému Spojených států. Zmiňuje se o případu Mordechaje Vanunua, izraelského jaderného špióna, který byl unesený a uvězněný izraelskou vládou. Dále se věnuje odhalení, že někteří političtí sponzoři Donalda Trumpa zneužili svých funkcí a byli odsouzení za podvod, korupci a další trestné činy. Mezi tyto osoby patří Salomon Melgen, Elliott Broidy, Philip Esformes a Sholam Weiss. Pořad také zmiňuje Aviema Sellu, izraelského letce, který byl obviněný z přispění k převzetí americké technologie pro izraelský jaderný program.
Úvod
Stručně zrekapituluji, o čem jsem hovořil v předchozím, prvním díle. Popsali jsme si základy, na kterých vyrostl stát Izrael. Ukázali jsme si židovské teroristické organizace Irgun, Šternův gang, který se později přejmenoval na Lechi, ale také izraelské premiéry, kteří v těchto teroristických organizacích působili. Jicchak Šamir, člen Šternova gangu a Menachem Begin, vůdce Irgunu. Také jsem popsal, jak po Itálii hledal Abraham Štern pomoc u samotného Adolfa Hitlera, to se mi obzvláště líbí. Pak jsem si vzal na přetřes americké memorandum, které zakazuje americkým úředníkům i politikům jakkoli diskutovat o izraelských jaderných zbraních. Podíval jsem se ale na historii vývoje izraelských jaderných zbraní od Francie, která vydatně středisko pro jaderný výzkum v Dimoně podporovala, ale také Velkou Británii nebo Norsko. Také Spojené státy, které se zapřísáhly mlčet o izraelském jaderném arzenálu. Podíval jsem se také na Johna Kennedyho, který tlačil na izraelského premiéra Davida Ben Guriona, aby nevyvíjeli jaderné zbraně. Kennedy byl ale pár měsíců na to zavražděný. Izrael pak urychlil vývoj jaderných zbraní, kdy Američanům zmizelo pod nosem z pensylvánského závodu společnosti NUMEC 600 kg obohacené uranové rudy. Izraelci pak v roce 1968 unesli další loď ve Středozemním moři, plnou uranové rudy, ale to už měli 3 jaderné zbraně. Potřebovali ale technologie k jejich další výrobě. Měli svého agenta, filmového producenta Arnona Milchana. Ten jim tyto technologie zajistil. Naverboval ho Šimon Peres v TelAvivu, který sám jaderný reaktor v Dimoně budoval. Bylo to jeho dítě. Podíval jsem se také na to, jak CIA omylem odtajnila izraelský jaderný program v 70. letech. Pokud jste minulý díl neslyšeli, určitě vám ho doporučuji k poslechu, protože tu jsou velmi zásadní informace.
Mordechaj Vanunu: Izraelský jaderný špion
V roce 1986 se objevil jeden technik z izraelského střediska jaderného výzkumu v Dimoně. Ten technik se jmenoval Mordechaj Vanunu. Tento technik Mordechaj Vanunu tehdy poskytl první podrobnou veřejnou zprávu o izraelském jaderném programu a zveřejnil fotografie komponentů jaderných zbraní, které tam pořídil. Bylo to poprvé, co někdo řekl celému světu všechno, co věděl. Stalo se poprvé, aby Izraelec, který byl zaměstnaný v Dimoně, a byl zasvěcený do jejich vnitřních záležitostí, o ní řekl celému světu. V Bílém domě to tehdy vyvolalo pořádný rozruch. Všichni si uvědomili, že jasné indicie vývoje izraelských jaderných zbraní se staly skutečností. V Izraeli tato událost dokonce téměř položila vládu. Případ Mordechaje Vanunua byl vysvětlený z mnohých psychologických hledisek všemi zúčastněnými stranami. Je to i příběh, který pojednává o tom, jak mládenec potkal dívku. V září 1986 Mordechaj Vanunu odletěl do Itálie se ženou, kterou poznal před pár dny v Londýně. Během několika hodin po příjezdu do Říma byl unesený Mosadem, izraelskou tajnou službou, a dopravený zpátky do Izraele, kde byl postavený před soud kvůli velezradě.
Operace, pomocí které měl být Mordechaj Vanunu přivedený zpět do své rodné země, byla izraelskou tajnou službou provedená nesmírně jednoduchým způsobem. Chytil se totiž do naprosto hloupé pasti. Pokud bychom chtěli napsat špatný béčkový scénář, určitě bychom mohli napsat o této epizodě. Poté, co byl Mordechaj Vanunu unesený z Itálie, byl 18 let vězněný v Izraeli, většinou na samotce, a následně mu bylo zakázané cestovat do zahraničí nebo věcně jednat se zahraničními novináři. Mordechaj Vanunu, bývalý jaderný technik, byl v Izraeli označený za zrádce kvůli poskytnutí tajných informací zahraničním novinám. To, že se Mosadu podařilo unést Mordechaje Vanunua, samozřejmě zpochybnilo jeho příběh, ale ne tak, jak Izrael zřejmě doufal. Bylo to nejdůkladněji střežené izraelské tajemství, a najednou bylo ve středu zájmu celého světa. Podobné případy vlastizrady nebyly v Izraeli běžnou záležitostí. Byly docela vzácné.
Na soudní proces čekal Mordechaj Vanunu uvězněný v Aškelonu, ve věznici s nejvyšší ostrahou, kam ho chodil navštěvovat jeho právník – cituji:
"Byl velmi klidný a dost zvědavý ohledně dění venku. Velmi si stěžoval na způsob, jakým s ním bylo zacházeno a jak byl dopravený do Izraele. Byl silně přesvědčený o svých názorech a o tom, že udělal to, co měl udělat."
Tři soudcové předsedali tajnému soudnímu přelíčení, které trvalo přes rok, než shledali Mordechaje Vanunua vinným z velezrady a špionáže. Tento verdikt, který znamenal 18 let vězení, vyvolal tvrdou celosvětovou kampaň za jeho propuštění. Po celém světě si lidé stále kladou otázku, zda byla v případu Izrael versus Mordechaj Vanunu opravdu vykonaná spravedlnost. Ve světě byl totiž Mordechaj Vanunu vnímán jako člověk, který odhalil detaily izraelského jaderného programu kvůli lidstvu, aby zachránil civilizaci před vlastní zkázou.
Ten případ Mordechaje Vanunua mě docela zaujal, proto jsem se rozhodl více zapátrat a zaměřit se na něj. Jeho pravé motivy, proč to udělal, se míchaly s psychologickými a náboženskými faktory. Jeho případ nemůžeme chápat bez toho, aniž bychom nenahlédli do jeho duše. Když Mordechaji Vanunuovi bylo 9 let, jeho rodina emigrovala z Maroka do Izraele, který nikdy nepřijal za svůj domov. Tehdy izraelské úřady poslaly všechny severoafrické imigranty do Beršeby, zaostalého města uprostřed Negevské pouště. Cituji Mordechaje Vanunua:
"Můj otec byl velmi zklamaný, protože patřil mezi ty, co studovali Bibli a myslel si, že jdeme do země oplývající mlékem a strdím. Najednou viděl jen poušť."
Mordechaj Vanunu navštěvoval náboženskou školu, ale i tam se cítil odcizený. Jeho rodina byla velmi tradiční, židovská a ortodoxní. A najednou začal Mordechaj Vanunu proti ní protestovat, rebelovat, cituji:
"Rozhodl jsem se vymanit z židovského náboženství, ale nechtěl jsem se dostat do konfliktu s rodiči, protože jsem chtěl dostudovat. Tak jsem se snažil plnit si své povinnosti, a být jako všichni ostatní."
Mordechaj Vanunu byl dobrý student. Navštěvoval hodně náboženských kurzů a chtěl pokračovat na univerzitu. Aby mohl studovat univerzitu, musel si najít práci. Když Mordechaj Vanunu začal v roce 1976 pracovat v jaderné elektrárně Dimona, byl to muž s hluboce zakořeněnými, ale stále nezodpovězenými otázkami. Dimona je asi nejtajnější vědecké obranné zařízení v Izraeli, a každý zaměstnanec přísahal absolutní mlčenlivost. Před nástupem do továrny v Dimoně museli všichni zaměstnanci včetně Vanunua podepsat dokument, ve kterém přísahali absolutní mlčenlivost, jak jsem zmínil. Jakékoli porušení této dohody automaticky znamenalo 15 let vězení. Na počátku 80. let byl Mordechaj Vanunu vysoce hodnoceným zaměstnancem Dimony. Nicméně byl ze své práce zklamaný, a začal pokoušet hranice demokratických práv. Stal se studentem beršebské univerzity, pojmenované po prvním premiérovi Davidu Ben Gurionovi. Začal studovat filozofii, kde najednou objevil významné filozofy jako Nietzscheho, Kanta a Descarta, a začal se ztotožňovat s myšlenkami levice.
Vanunuových politických aktivit si všimla vnitřní izraelská bezpečnostní služba známá jako Šin Bet nebo také Šabak. Cituji Mordechaje Vanunua:
"Věděl jsem, že mě začnou v práci považovat za hrozbu, nicméně jsem se rozhodl jednat otevřeně. Poskytl jsem rozhovor studentským novinám, kde jsem vyjádřil svůj názor. Později jsem se také účastnil demonstrací. Bylo jasné, že si mě Šabak odchytne a budou mi klást otázky."
Ze Šabaku mu řekli, podívej se, je to hodně nebezpečné, to bys neměl dělat. Neměl bys pracovat na jaderném reaktoru a zároveň se ztotožňovat s arabskými studenty. Podepsal jsi smlouvu, ve které jsi se zavázal k udržení tajemství. Mordechaj Vanunu na to odpověděl, že na tom, co dělal, nebylo nic špatného, byla to demokracie, a že se mohl přidat k jaké straně chce. Lidé ze Šabaku mu na to řekli, že se samozřejmě může přidat k jaké straně chce, to nebyl problém, ale že někteří z členů této strany byli velmi radikální. I přes několikeré varování ze strany zpravodajců Šabaku Mordechaj Vanunu pokračoval v jeho politických aktivitách. A tak v létě 1985 pod záminkou snížení rozpočtu obdržel zprávu, že mezi dalšími propuštěnými byl i on, a jeho práce v Dimoně tím končí. Vzal to jako mstu úřadů a systému proti své osobě.
Po tolika letech strávených v Dimoně se Mordechaj Vanunu rozhodl jako důvěryhodný zaměstnanec podstoupit promyšlené riziko, a propašovat do továrny fotoaparát. Podle jeho slov byl ten postup snadný, protože věděl jak na to. Jednoho dne si strčil do batohu, který sebou denně nosil do práce, foťák bez filmu. Věděl že v autobuse, který ho s celou skupinou brával do práce, se prováděly většinou jen zběžné prohlídky. Nastupovali do autobusu, pokud žili v Beršebě nebo Dimoně. Jeli se svými taškami a osobními věcmi k bráně, skrz kterou prošli. Ukázali své služební odznaky, a mohli vstoupit do továrny. Kdyby ten fotoaparát našli u něj v batohu, prostě by řekl, že si to neuvědomil nebo ho tam zapomněl poté, co byl den předtím na pláži, kam si ho vzal s sebou a zapomněl ho z batohu vyndat. Po několika dnech, kdy se mu podařilo úspěšně skrýt fotoaparát ve skříňce, propašoval do továrny dva filmy. Denně tam prošlo tam a zpět stovky lidí, a jakmile projdou bezpečnostní kontrolou, jsou považovaní za spolehlivé. Mordechaj Vanunu zahájil svou fotografickou misi za soumraku na střeše budovy. Byl velmi motivovaný, měl velkou motivaci a zřejmě ty technické překážky, které musel překonat, byly pro něj jen formalitou, vzhledem k tomu, jakou měl motivaci, a co ho k tomu vedlo. Zatímco byli jeho kolegové shromáždění v jídelně během přestávky na oběd, Mordechaj Vanunu se nepozorovaně přesunul do podzemní části zvané Machon 2. Tady se nacházel v srdci výrobny bomb, hluboko v komplexu Dimony. Než se ostatní zaměstnanci vrátili na své pozice, Mordechaj Vanunu pořídil 57 snímků.
Poté, co Mordechaj Vanunu odešel z Dimony, rozhodl se vycestovat. Mordechaj Vanunu po odchodu z Dimony poměrně dlouhou dobu cestoval, a filmy nosil měsíce u sebe v batohu, než je nechal vyvolat. Mordechaj Vanunu projížděl Dálný východ, až nakonec v květnu 1986 zakotvil v Sydney v Austrálii. Když se jednou večer procházel ulicí Kingscross, která se nachází ve vykřičené čtvrti v Sydney, zaujala ho světla anglikánského kostela svatého Jana. Mordechaj Vanunu se odvrátil od judaismu, což úzce souviselo s jeho pohledem na svět, na Izrael a na Židy. Ztratil naději, a zároveň tímto krokem opustil svou rodinu. V létě 1986 byl Mordechaj Vanunu pokřtěný a stal se z něj křesťan. To, že se vzdal Judaismu a konvertoval ke křesťanství, byla v jeho životě velká změna, protože jeho otec zastával v Izraeli pozici rabína. Je zajímavé, že Mordechaj Vanunu musel jet až do Austrálie, asi co nejdál od Izraele, co to jen šlo, aby právě až v Austrálii konvertoval ke křesťanství. A až potom udělal to, co udělal. Až takto daleko od Izraele, aniž by se nadále považoval za Izraelce nebo Žida, teprve řekl svůj příběh. Ta konverze ke křesťanství mu v Izraeli ještě přidala, protože to mnoho Izraelců považuje za zradu, plus jeho vynesení jaderného tajemství.
Mordechaj Vanunu začal být aktivní v sociální zájmové skupině místního kostela. Tam otevřeně mluvil o svém předchozím zaměstnání v Dimoně. Zhruba někdy v té době potkal kolumbijského novináře Oscara Guerera. Oscar Guerero byl mužem více tváří. Byl to dobrodruh, a svým způsobem taky podvodník, literární zprostředkovatel, filmový zprostředkovatel. A osobně si myslím, že na Vanunuově jaderném tajemství chtěl prostě jenom vydělat. Jakmile se Oscar Guerero doslechl, že měl Mordechaj Vanunu u sebe dva nevyvolané filmy z vnitřních prostor Dimony, přesvědčil ho, aby je nechal vyvolat. Vnucoval se Vanunuovi, který byl zmatený. Nevěděl, jak to ve světě chodí. Koho požádat, když chtěl prodat svůj příběh. Vypravili se do místní fotosběrny, kde bylo teď izraelské jaderné tajemství vystavené na odiv všem kolemjdoucím. S fotografiemi v ruce pak Oscar Guerero oslovil několik místních nakladatelství. Chodil od jedněch novin k druhým. Všude ho ale odmítali. Představil jim Mordechaje Vanunua a řekl jim – tohle je jeho příběh, podívejte se na něj. Je skutečný. Oni ale přesto nechtěli věřit, že by se něco takového mohlo stát, že by někdo z nejtajnějšího izraelského zařízení dokázal tajně získat takové fotografie. S tímto okázalým chlapíkem v roli Vanunuova obchodního zástupce byla jeho činnost jen ztrátou času.
Mezitím ale pronikly zprávy o Vanunuově činnosti zpátky k vedení Mosadu. Informace o Vanunuově činnosti získali od australské tajné výzvědné služby. Teď věděli, že byli ve fakt špatném postavení, když byl Mordechaj Vanunu v Austrálii. Tak co s tím? Překročením tří kontinentů by Mosad provedl legendární operaci. Do poloviny srpna1986 Mordechaj Vanunu, a jeho zástupce Oscar Guerero, vyčerpali v Austrálii všechny možnosti, kde by mohli prodat příběh týkající se izraelského jaderného tajemství. Nakonec Oscar Guerero přistál v Londýně, kde podepsal smlouvu se Sunday Times. Pete Hunam, kterého příběh zaujal, odletěl do Sydney, aby se sešel s Mordechajem Vanunuem. Společně připravili ve Vanunuově hotelovém pokoji projektor, na kterém mu bývalý jaderný technik ukázal své fotografie, a kousek po kousku odhalil své tajemství. Dokonce předložil kopii svého pasu, měl dokonce osvědčení z Dimony. Pete Hunam získal během dvou týdnů obrovské množství informací, které postupně poskytl do Londýna expertům, kteří se pokoušeli prověřit jejich pravost.
Poté, co bylo zřejmé, že byl Mordechaj Vanunu spolehlivý zdroj, byla uzavřena dohoda. Neměli v úmyslu mu zaplatit za příběh v Sunday Times, ale chtěli mu pomoct s knižním a televizním kontraktem. Ve skutečnosti měl Mordechaj Vanunu přislíbenou pomoc až do výše 250000 dolarů. Oscar Guerero měl dostat 20000 dolarů za pomoc. V září 1986 Mordechaj Vanunu odletěl s Petem Hanunem do Anglie. Zprávy o tom, že se Vanunu chystal prozradit národní jaderné tajemství, se rozkřikly až do nejvyšších vládních míst. Tehdy byl premiérem Šimon Peres. Možná si vzpomínáte, že Šimon Peres byl jedním z otců izraelského jaderného programu. Sám jaderný reaktor v Dimoně zakládal, a byl hlavním zprostředkovatelem na francouzské jaderné inženýry. A byl to také Šimon Peres, který v roce 1965 naverboval v TelAvivu hollywoodského filmového producenta Arnona Milchana, aby opatřil technologii na výrobu jaderných zbraní. Šimon Peres byl osobou, která stála u zrodu tohoto nejtajnějšího izraelského jaderného programu v Dimoně. Když se Šimon Peres v září 1986 dozvěděl, že hrozí odtajnění tohoto jaderného programu, tak prý zpanikařil a byl nepříčetný. K jeho jadernému programu, jehož byl otcem, by se najednou upřela pozornost celého světa. Šéf izraelského Mosadu byl ihned v pohotovosti. První podniknuté opatření bylo Vanunua neustále sledovat. Jakmile si Mosad vezme někoho do hlavy, udělá to, i když to znamená odjet kamkoli. Jakmile tajná výzvědná služba zjistila, že byl Mordechaj Vanunu v Londýně, sešla se a zvažovala, jaké kroky bylo potřeba podniknout.
Mezitím připravovali v kancelářích Sunday Times členové vyšetřujícího týmu redaktory na Vanunuův příjezd. Izraelské vedení vědělo, že muselo Vanunua zastavit. Instrukce byly jasné. Unést ho, ale ne na britské půdě. Izrael se chtěl vyhnout diplomatickému incidentu s vládou Margaret Tatcherové, takže bylo potřeba Vanunua kontaktovat a přesvědčit ho, aby dobrovolně opustil Británii. Podle bezpečnostních záběrů bylo zřejmé, že agenti Mosadu měli budovu Sunday Times pod kontrolou. Předstírali, že byli televizní štáb. Tiskové organizace už totiž týdny stávkovaly, a posloužily tak jako perfektní zástěrka pro izraelskou tajnou službu. Věděli, kde Vanunu byl, a co dělal v Sunday Times. A s těmito informacemi bylo pak snazší vymyslet plán.
Uvnitř Sunday Times novináři pokračovali s výslechem Vanunua. Když se jedno odpoledne Mordechaj Vanunu procházel v centru Londýna s editorkou Sunday Times Vendy Robinsovou, potkali náhodou Vanunuova starého spolužáka z univerzity,Jorama Bazaka, v doprovodu nějaké ženy. Mordechaj Vanunu a ten pár se zastavili skoro současně. Vypadalo to jako klasická scéna z filmu, kdy do sebe doslova narazí lidi, co se léta neviděli. Domluvili se, že se všichni čtyři později sejdou na skleničku a na večeři. Znáte to, úžasná náhoda. Jenže tomu tak úplně nebylo.
U večeře, po osmé hodině večer, začal Mordechaj Vanunu převádět jejich nezávaznou řeč na skutečný účel jeho pobytu v Londýně. Joram Bazak ho otevřeně při té večeři varoval, že kdyby skutečně vyzradil tajemství Dimony, Izrael by ho unesl, a strávil by v izraelském vězení zatraceně dlouhou dobu. Někteří si myslí, že Joram Bazak byl součástí mosadské výzvědné organizace. Že ho náhodně vyslali do Londýna, aby se náhodně zjevil před svým kamarádem a zjistil situaci. Možná měl sehrát roli, ve které se měl pokusit Vanunua přemluvit, aby se vzpamatoval a rozmyslel si svůj záměr. Mezitím lidé ze Sunday Times stále pokračovali s vyslýcháním Mordechaje Vanunua. Byl to příběh o nejutajovanějším tajemství. Izraelské jaderné výzbroji. Mordechaj Vanunu byl prý každým dnem nervóznější a nervóznější, napjatý a paranoidní. Někdy prý dokonce vyhrožoval, že se sebere a odejde. Řekl, že to už bylo všechno, že odchází a že už to prý nebude dělat.
Mordechaj Vanunu byl v Londýně už třetí týden, když se začal cítit osamocený a toužil po společnosti nějaké ženy. Zjevně se chtěl seznámit s nějakou ženou a mít s ní vztah, ale bylo to velmi obtížné. Tehdy se mu líbila editorka Sunday Times, Vendy Robinsová, ale s tou mu to nevyšlo. 24. září 1986 se byl Mordechaj Vanunu podívat po výlohách na Lester Square, když v odrazu výlohy zahlédl atraktivní dámu. Sebral odvahu a pozdravil ji. Představila se mu jako Cindy, Američanka a kosmetička, která byla v Londýně na prázdninách. Mordechaj Vanunu věděl, že po něm šel Mosad. Sunday Times ho varovalo, aby se nestýkal s cizími lidmi, protože ti by mohli být nepřátelští agenti Mosadu nebo britské MI6. Mohl to být kdokoli. Vanunu pozval Cindy na kávu. Agent Mosadu, který je sledoval, vklouzl do telefonní budky a volal svému týmu, aby je informoval, jak se situace vyvíjela. Vanunu a Cindy se sešli následujícího dne na odpoledním představení. Začali se denně stýkat, ale na Sindinu žádost na veřejnosti. Dělala se nedobytnou, což bylo od ní velmi chytré, a taky velmi chytré od Mosadu, ačkoli byl v časové tísni a každá minuta byla drahá. I tak hrál Mosad svou hru rozvážně a jednoduše.
Pár dní před vydáním Vanunuova příběhu v Sunday Times zasáhla šokující zpráva londýnské novinové stánky. 28. září 1986Sunday Mirror vydal článek, ve kterém byl Mordechaj Vanunu označený za podvodníka. Když to vyšlo v Sunday Mirror, byl to opravdový šok. Strašně ho to ponížilo, zpochybnilo to jeho příběh, byl opravdu strašně rozčílený. A zdroj článku? Oscar Guerero, Vanunuův bývalý zprostředkovatel. Z obav, že ho vynechají z dohody, projel město, a za 5000 dolarů prodal příběh Sunday Mirror. Další vysvětlení by mohlo být, že byl Oscar Guerero donucený nebo podplacený třeba Izraelci, aby ten příběh poskytl Sunday Mirror. Tím, že jej poskytl bulvárnímu plátku, zpochybnil jeho pravost. Účelem bylo nejen diskreditovat Vanunua, ale také Sunday Times odradit od vydání článku, což by byl docela snadný způsob, jak situaci vyřešit. Pokud se opravdu Izraelci pokusili diskreditovat Vanunua, Sunday Times se nenechalo nachytat. Oproti tomu Vanunu byl vyděšený.
Pak přišel zlatý hřeb Mosadu. Mordechaj Vanunu chtěl totiž se Cindy spát, ale ta mu řekla že kvůli tomu článku, který vyšel v Sunday Mirror, byla strašně nervózní, a bylo to celé nějaké divné, a že se s ním nemohla uvolnit, když zůstávali v Londýně. Řekla mu, že se toho dělo spoustu kolem, když věděla o těch intrikách v Sunday Mirror, že její sestra bydlí v Římě a teď odjížděla, tak že by si vyjeli na víkend do Říma, a tam by se třeba dokázala uvolnit a pak kdo ví.
Mordechaj Vanunu jí skočil na to, že její sestra měla v Římě byt a že když tam pojedou, tak se tam s ním vyspí. 30. září 1986 se Mordechaj Vanunu odhlásil z hotelu Mounth Button, a setkal se se Cindy na letišti Heathrow, kde nastoupili na let 504 společnosti British Airways, směřující do Říma. V Římě je na DaVinciho letišti přivítal nějaký muž, který se představil jako kamarád Cindyiny sestry, a ochotně jim nabídl odvoz. Jeli v jeho taxíku. Byl to falešný taxík. Řidič byl izraelský agent Mosadu a vezl je do toho bytu. V domě Cindyiny sestry vystoupali po schodech a prošli dlouhou chodbou do jejího bytu. Cindy nechala Vanunua vejít jako prvního, a on vstoupil přímo do pasti. Místo v obětí Cindy v její posteli, se ocitl v obětí izraelských agentů Mosadu. Nadopovali Vanunua sedativy. Jeho cesta kolem světa byla u konce a začala jeho noční můra.
Jen pár dnů před vydáním článku o izraelském jaderném tajemství nevěděli redaktoři Sunday Times, kam se poděl jejich zdroj Mordechaj Vanunu. Zanedlouho se ocitl na lodi směřující do Izraele. Celou dobu byl omámený. Jeho rodina neměla ani ponětí, co se s ním stalo, a samozřejmě ani v Sunday Times, které se chystalo vydat jeho ohromný příběh, neměli nejmenší tušení, kde se Mordechaj Vanunu nacházel. I přes nátlak několika skeptiků v Sunday Times, kteří předvídali, že by bylo lepší vycouvat, editor vydal nepopulární rozhodnutí článek publikovat i bez přítomnosti zdroje. 5. října 1986, 5 dní po Vanunuově zmizení, jeho příběh zaplnil titulní stránky novin. Jakmile byl článek publikovaný, strhl se o něj nesmírný zájem, ale ne až na takové úrovni, jak v Sunday Times doufali. Chtělo to prostě, aby se Mordechaj Vanunu objevil v televizi a svoje slova potvrdil. To, že byl článek zveřejněný, zřejmě Vanunuovi, který se nacházel v rukách Mosadu, možná zachránilo život. Tím, že Sunday Times vydali ten článek, bylo pro Izraelce mnohem obtížnější ho nechat jednoduše zmizet navždy. Den po zveřejnění článku nákladní loď s Vanunuem na palubě přistála na pobřeží Izraele. Cituji Vanunua:
"Drželi mě v bedně se spoutanýma rukama a 7 dní připoutaného k posteli, dokud jsme se nedostali k pobřeží Izraele. Potom mě předali Šabaku."
Vanunua dali do nápravného zařízení v Gadeře. Tam mu policejní úředníci nasadili sluneční brýle a čepici, aby utajili jeho pravou identitu před ostatními chovanci ústavu. Zanedlouho se ale roznesly zprávy o tom, kde se Vanunu nacházel. Tvrdilo se, že ho vzali na jachtu na Středozemní moře, samé nejasnosti. Po několika týdnech se ale potvrdilo, že byl zpátky v Izraeli. Izraelská vláda potvrdila, že Mordechaj Vanunu byl podle zákona zadržený na základě soudního příkazu. V prosinci 1986, zhruba 2 měsíce po svém záhadném zmizení v Londýně, se Vanunu znovu objevil v policejním voze, mimo oblastní správní budovu v Jeruzalémě. Když ho vezli k soudu na soudní přelíčení a všude kolem byl tisk, fotografové a televizní štáby, přiložil ruku na okénko. Na dlani měl napsané podrobnosti o únosu včetně čísla letu.
Tak se svět poprvé dozvěděl, jak byl dopravený zpátky do Izraele. Takže opět tajné výzvědné organizace i přes lekci, kterou dostaly ve Vanunuově případu, selhaly. Aby se vyvarovali dalších podobných případů, úředníci podnikli extra preventivní opatření, a převáželi Vanunua k soudu ve voze se zatmavenými skly. A když kráčel k soudu a od soudu, musel nosit motocyklistickou helmu a ochranka jej doprovázela s ručními sirénami. I samotný proces probíhal v naprostém utajení. Novinářům nebyla povolená účast. Atmosféra soudního procesu připomínala cirkusové představení. První námitkou u soudu se obhajoba snažila případ zamítnout. Jeho právník totiž namítl, že jeho klient byl do Izraele dopravený nelegálně, a tím pádem Izrael nebyl kompetentní k tomu ho soudit. Soud to ale zamítl. Držel se totiž precedentu jako byl Eichmanův případ. Během legendární mosadské operace byl v roce 1960Adolf Eichman, nacistický válečný zločinec, unesený z Argentiny a dopravený do Izraele, kde byl postavený před soud a odsouzený k trestu smrti. Fakt, že byl Mordechaj Vanunu srovnávaný s masovým vrahem, poukázal na závažnost jeho údajného zločinu.
Obhajoba se snažila prosadit, že jeho vyzrazení tajemství bylo čistě jen otázkou jeho mravního přesvědčení. Mordechaj Vanunu chtěl změnit způsob, jakým Izrael řešil otázku jaderných zbraní a svobody projevu. Práva projednat to s celou společností. Izrael stále hrál, a stále hraje, v otázce svých jaderných zbraní politiku mrtvého brouka. Cituji Mordechaje Vanunua:
"Vlády nemohou jednat bez spolupráce jejích občanů. Tím, co jsem provedl, jsem chtěl ukázat lidem, že nesmí jen slepě následovat vůdce v klíčových otázkách, jako jsou jaderné zbraně. Pokud kdy existoval případ, který si žádal civilní neposlušnost, pak je to právě tento."
Soudcové nakonec obrátili svou pozornost k dokumentu, který Mordechaj Vanunu musel podepsat, než vstoupil do Dimony. Soud prohlásil, že podle právního základu Vanunu neměl žádné právo prozradit tajemství, které se zavázal udržet v tajnosti. 24. března 1988, asi rok po zahájení soudního procesu, byl Mordechaj Vanunu shledán vinným ze špionáže a vlastizrady. Otázkou bylo, jaký bude trest. Právě v tu chvíli se z něj stala ikona protijaderného hnutí. Poté, co ho obvinili z vyzrazení státního tajemství, soudcové měli rozhodnout o vhodném trestu. Podle izraelského zákona je vlastizrádcem někdo, kdo pomáhá nepříteli státu v bojových akcích proti Izraeli. Mordechaj Vanunu nebyl vlastizrádcem ve smyslu, že by prodával informace cizím velmocím. Byl informátor v novinách. Neměl k tomu žádné finanční pohnutky, nechtěl se stát veřejnou osobností, ani nechtěl žádné peníze. Soud ve skutečnosti přistoupil na to, že Vanunu jednal z přesvědčení. Vanunu byl za svůj zločin odsouzený k nejvyššímu trestu odnětí svobody na 18 let.
Vanunu byl ale potrestaný dvakrát. Poprvé samotným rozsudkem, podruhé způsobem, jakým s ním bylo zacházeno ve vězení. Vanunu byl v aškelonské věznici držený v izolaci s nepřetržitě rozsvícenými světly. Nesměl s nikým mluvit, nemohl nikoho vidět. Takže neměl s kým mluvit, ani se na koho podívat, kromě těch, co mu nosili jídlo. Byl vězněný v naprosté izolaci 11 a půl roku. Totálně k zešílení. Věznění v takových podmínkách bylo proto, aby zhoršili jeho psychický stav a narušili jeho rovnováhu. Zkuste si představit, že byste někde byli v totální izolaci, bez kontaktu s vaší rodinou, přáteli, kamarády, 11 a půl roku. Většina z nás by se z toho snad zbláznila. Psychika Mordechaje Vanunua začala být stále rozkývanější. Jeho dopisy totiž začínaly být čím dál tím iracionálnější. Zjevně se mu začal stírat kontrast mezi skutečností a představami. Nicméně Mordechaj Vanunu jen potvrdil to, co už všichni dávno věděli. Proto bylo naprosto nesmyslné držet ho 18 let ve vězení a 11 a půl roku v izolaci. Během doby věznění získal Mordechaj Vanunu několik humanitárních ocenění, čestných doktorátů a byl dokonce nominovaný na Nobelovu cenu míru. Pro Mordechaje Vanunua avšak bylo nejdůležitější to, že splnil svou misi. Že sdělil světu něco, co všichni dávno tušili, a co bylo dávno veřejným tajemstvím. Cituji Mordechaje Vanunua:
"Všichni by měli vědět, že jsem spokojený s tím, co jsem udělal, i když se mi nepodařilo pro svůj názor získat zdejší veřejnost. Moje poselství patří těm, co rozhodují o jaderné politice. Oni jsou ta skutečná moc. Izrael ale dál hrál roli mrtvého brouka ohledně svého jaderného arzenálu."
Vyhýbání se upřímnosti se někdy rozšířilo i na soukromé vládní kanály. Bývalý pracovník amerických zpravodajských služeb uvedl, že si vzpomíná, jak ho v 90. letech minulého století zarazila absence jakékoli zmínky o Izraeli v tajném dokumentu, který měl popisovat všechny zahraniční programy jaderných zbraní. Řekl, že si tehdy kolegům stěžoval, že – cituji: "máme opravdu problém, když nemůžeme přiznat pravdu ani v utajovaných dokumentech", a nakonec si vymohl neochotnou, ale šetrnou zmínku o zbrojení Izraele.
Bryan Siebert, který byl v letech 1992 až 2002 nejvýše postaveným pracovníkem v kariéře, odpovědným za střežení tajemství jaderných zbraní na ministerstvu energetiky, řekl, že si vzpomíná, že na jednom místě viděl dvoumetrový stoh dokumentů CIA, FBI, ministerstva spravedlnosti a ministerstva energetiky o izraelském jaderném programu.
Dále třeba Gary Samore, který byl v letech 2009-2013 hlavním poradcem prezidenta Obamy pro nešíření jaderných zbraní, uvedl, že Spojené státy dlouho preferovaly, aby se Izrael držel své politiky amimutu, tedy neprůhlednosti, a to z obavy, že by se ostatní blízkovýchodní země cítily ohrožené tím, že Izrael vyleze z jaderné skříně. Gary Samore prohlásil – cituji:
"Kdyby to Izraelci přiznali a vyhlásili, bylo by to vnímané jako provokace. Mohlo by to podnítit některé arabské státy a Írán k výrobě zbraní. Proto máme rádi vypočítavou nejednoznačnost." Na přímou otázku, zda je skutečnost, že Izrael má jaderné zbraně, tajná, ovšem Gary Samore odpověděl: "Mně to nepřipadá moc tajné – že Izrael má jaderné zbraně."
John Fitzpatrick, který od roku 2011 působil jako ředitel federálního Úřadu pro dohled nad informační bezpečností, potvrdil, že "aspekty" izraelského jaderného statusu jsou Spojenými státy považované za tajné. "Víme to od utajovacích orgánů v agenturách, které s tímto materiálem nakládají," řekl John Fitzpatrick, který odmítl poskytnout další podrobnosti.
Bývalý předseda izraelského Knesetu, Avraham Burg, byl během konference v Haifě v prosinci 2013 méně diskrétní, oznámil, že "Izrael má jaderné a chemické zbraně", a politiku nejednoznačnosti označil za "zastaralou a dětinskou".
New York Times a překvapivé odhalení
O izraelských jaderných zbraních se psalo v souvislosti s článkem, který překvapivě vyšel v New York Times a jehož autorem byl Peter Beinart, s názvem "Amerika musí začít říkat pravdu o izraelských jaderných zbraních". Peter Beinart napsal, že "Izrael už jaderné zbraně má". Od amerických vůdců, kteří poslední půlstoletí předstírali nevědomost, byste to ale nikdy nepoznali. Toto klamání podkopává údajný americký závazek k nešíření jaderných zbraní a zkresluje americkou debatu o Íránu.
Peter Beinart poukázal na to, že americká veřejnost může jen stěží mít informovaný úsudek o tom, co by se mělo na Blízkém východě dělat, pokud si není jistá, zda je Izrael jadernou mocností, nebo ne. Ale o jedné otázce nehovoří, a tou je otázka peněz. Grant Smith z výzkumného ústavu blízkovýchodní politiky, který zpochybňuje utajování izraelského arzenálu, nedávno poznamenal, že "Symingtonova a Glennova ustanovení zákona o kontrole vývozu zbraní zakazují Spojeným státům zahraniční pomoc zemím s jadernými zbrojními programy, které nejsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud neexistují požadované zvláštní postupy… Žádný člen Kongresu se však touto otázkou nezabýval – ani se nezmínil o izraelském jaderném zbrojním arzenálu."
Grant Smith je frustrovaný neochotou progresivistů v Kongresu, kteří se postavili proti dodatečné vojenské pomoci Izraeli ve výši 735 milionů dolarů, která mu umožnila přezbrojit po útoku na území Gazy, ignorovat příkaz k mlčení a otevřít otázku jaderného arzenálu. Grant Smith píše – cituji:
"Zdá se, že i tito členové Kongresu, stejně jako zbytek americké vlády, se řídí tímto tajným příkazem k mlčení, ačkoli by mohli podniknout kroky, které by zpochybnily odmítání administrativy uznat izraelské jaderné zbraně a případně zastavit 3,8 miliardy dolarů z peněz daňových poplatníků, které jdou do Izraele."
Skutečnost, že dokument ministerstva energetiky vůbec existuje, je uznáním ohromující moci izraelské lobby nad americkou vládou na všech úrovních, zejména proto, že má ignorovat nebo dokonce negovat další legislativu přijatou Kongresem v boji proti šíření jaderných zbraní. A popírání toho, o čem všichni vědí, že Izrael má jaderný arzenál, se omezuje na schopnost vlády Spojených států nadále odměňovat bohatý Izrael miliardami dolarů ročně, z peněz daňových poplatníků. Naznačovat, že jde o nekalou dohodu, by bylo velmi mírné, ale jde o víc. Je to zločin. Izraeli prochází masivní špionáž namířená proti Spojeným státům, a krádeže materiálu a technologií, a zároveň je od 70. let minulého století zapojený do spiknutí s americkou vládou, které narušuje americkou zahraniční politiku, a to převážně proto, aby nadále dostával miliardy dolarů, na které nemá podle platných amerických zákonů nárok. Je to ostudné.
Vláda Donalda Trumpa: Všechno je to v rodině
Totální souručenství s Izraelem jsme mohli pozorovat i ve vládě Donalda Trumpa. Jen namátkou.Bývalý Trumpův ministr financíSteven Mnuchin,Trumpův šéf Národní ekonomické radyGary Cohn,Trumpův zvláštní zmocněnec promezinárodní vyjednáváníJason Greenblatt,Trumpův hlavní politický poradceStephen Millernebo Trumpův poradce pro Blízký východJared Kushner.
Tito, a dalších šestvysoce postavených spolupracovníkůamerického prezidenta Donalda Trumpa, měli židovskou národnost nebo vyznání.Upozornil na to přední izraelský deníkJerusalem Post.A učinil tak v článku z 27. ledna 2017, který se celosvětově připomínájako Mezinárodní denpamátky obětí holocaustu.S Jaredem Kushnerem byla ale spojená další obrovská kauza, na kterou se zapomíná.Americký listNewsweek odhalil skandálkolem Jareda Kushnera,a to ten,že se Kushner ve finančním výkazu,který odevzdalamerickému Úřadu pro vládní etiku,opomněl zmínit o tom,že spoluřídí nadaci jeho rodičůCharlese a Seryla Kushnerových,a tato nadace financujeilegální židovské koloniena Západním břehu Jordánu. Jenže to nebyl sám Jared Kushner, ale i jeho rodiče. O co šlo. Jared Kushner, stejně jako jeho bratr a dvě sestry, zasedá ve správní radě rodinné nadace svých rodičů, která byla založená v roce 1997. Mezi organizacemi a institucemi na Západním břehu Jordánu, které dostávaly finanční prostředky od rodiny Kushnerových, byla hlavním příjemcem americká Friends of Beit El Yeshiva. Bejt El Yeshiva, která se nachází v jedné z nejtvrdších, ideologicky zaměřených osad na západním břehu Jordánu, obdržela v roce 2013 od rodiny Kushnerových 20000 dolarů.
Předsedou American Friends of Beit El Ješiva, jejíž kanceláře se nacházejí ve Forest Hills v New Yorku, je David Friedman. David Friedman byl Trumpův hlavní poradce pro záležitosti Izraele. Friedman, který kromě toho přes 15 let působil jako Trumpův právník v oblasti nemovitostí, se stal americkým velvyslancem v Izraeli. Dalším Kushnerovým příjemcem charitativní pomoci v rámci ilegálníh izraelských osad na západním břehu Jordánu, byla Nadace Etzion, jejíž americké kanceláře pro získávání finančních prostředků se nacházejí v Teanecku, ve státě New Jersey. Nadace podporuje Yeshiva Har Etzion, kibuc Migdal Oz a vzdělávací instituci pro učitele Herzog College. Všechny se nacházejí v osadnickém bloku Gush Etzion u Jeruzaléma. V roce 2012 věnovala nadace rodiny Kushnerů nadaci Etzion 5000 dolarů a v roce 2013 dalších 10000 dolarů. Dalším příjemcem Kushnerových finančních prostředků v Gush Etzionu u Jeruzaléma byla Ohr Torah Stone, která v roce 2011 obdržela 5000 dolarů. Společnost Ohr Torah Stone, která sídlí v osadě Efrat, provozuje síť středoškolských, vysokoškolských a postgraduálních programů v Izraeli i ve Spojených státech. Instituci založil Shlomo Riskin, rabín z Efratu, který se narodil v Americe. Dalším osadním podnikem, který obdržel peníze od Kushnerovy rodiny, byla radikální Yeshiva Od Josefa Chaje v Jiccharu. Právě tato yeshiva sloužila jako základna pro provádění násilných útoků na okolní palestinské vesnice a také na izraelské bezpečnostní síly, jako fingované a předstírané útoky Arabů. V důsledku toho již nedostává finanční prostředky od izraelské vlády.
Dalším klíčovým příjemcem Kushnerovy charity v Izraeli byly izraelské obranné síly. V letech 2011 až 2013 věnovala nadace celkem 315000 dolarů Friends of the IDF, americké pobočce armády pro získávání finančních prostředků. Jared Kushner je dokonce členem správní rady této organizace. Myslím, že pro ilustraci toho, jak je rodina kolem exprezidenta Trumpa, včetně Trumpa samotného, napojená na Izrael, to bohatě postačuje.
Trumpův zeť Jared Kushner prosazoval zájmy FEDua banky Goldman Sachs.Právě on k Trumpovi přivedlStevena Mnuchina,bankéře Goldman Sachs,kterého Trumpna Kushnerovo doporučeníjmenoval ministrem financí.
Donald Trump ale naprosto maximálně Izraeli nadbíhal, jak jenom mohl. To je známá věc. Donald Trump podporoval beztrestné útoky Izraele na palestinské, íránské, libanonské a syrské cíle, při kterých pod jeho dohledem zahynuly tisíce civilistů. Trump dal Izraeli všechno, co si mohl přát, aniž by bral ohled na to, jaké by mohly být skutečné zájmy Spojených států.
Zkusme si,chronologicky a naprosto pragmaticky, seřadit kroky Donalda Trumpa ve prospěch Izraele. Trumpovo poklonkování Izraeli začalo odstoupením od dohody s Íránem o monitorování jaderných zbraní, následovalo uzavření palestinských úřadů ve Spojených státech, pak zastavení amerických příspěvků na palestinskou humanitární pomoc, potom si jistě vzpomeneme na přesunutí amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, nebo si také určitě pamatujeme uznání izraelské svrchovanosti nad syrskými Golanskými výšinami. Donald Trump ale také dal zelenou pro Izrael, aby si na bývalém palestinském Západním břehu dělal, co chtěl, a nakonec Donald Trump udělil povolení podmínečně propuštěnému bývalému izraelskému špionovi Jonathanu Pollardovi vrátit se "domů" do Izraele, kde se mu dostalo hrdinského uvítání. O největším špionovi Jonathanu Pollardovi také třeba někdy udělám pořad, to je nesmírně zajímavá postava.Trumpovi v jeho neloajalitě vůči vlastní zemi pro jistotu pomáhal jeho bývalý konkurzní právník, americký velvyslanec v Izraeli David Friedman, který je na svém místě v Izraeli roztleskávačem všech zvěrstev, která se Izrael rozhodne spáchat. A teď ta provázanost a cvičení paměti. Jaké organizaci šéfoval tento americký velvyslanec v Izraeli, David Friedman? Pamatujete si? Přece organizaci American Friends of Beit El Yeshiva, které rodina Trumpova zetě Jareda Kushnera poskytovala desítky tisíc dolarů v rámci izraelských osad na západním břehu Jordánu. Ti borci to mají rozhozené na všechny strany. Totální provázanost.
Jak jsem kreslil ten trojúhelník o třech stranách v minulém díle pro lepší představu, tak tady je to něco podobného. Vrchol trojúhelníku je Donald Trump. Narýsujme si jednu stranu trojúhelníku k Davidu Friedmanovi. David Friedman, americký velvyslanec v Izraeli, byl správcem Trumpových nemovitostí přes 15 let. A druhou stranu trojúhelníku od Trumpa narýsujme k Jaredu Kushnerovi, jeho zeti. A Jared Kushner tomuto Trumpově správci nemovitostí Davidu Friedmanovi posílal desítky tisíc dolarů na jeho American Friends of Beit El Yeshiva v rámci izraelských nelegálních osad na západním břehu Jordánu. Chápeme, dokážeme si to představit, provázanost těchto tří osob? A to je jen zlomek propojení těch borců, ale na tom se to krásně demonstruje.
Připočtěme si k tomu americký Kongres, který Izraeli ročně poskytuje miliardy dolarů a zároveň blekotá, že židovský stát má "právo se bránit", a média, která sama cenzurují všechna porušování lidských práv a válečné zločiny, které Izrael rozpoutává. Třeba 23. března 2017 exprezident Donald Trump podepsal zákon o výdajích ve výši 1,3 bilionu dolarů poté, co Kongres schválil zákon o konsolidovaných rozpočtových prostředcích na rok 2018, který nařídil poskytnout Izraeli zahraniční pomoc ve výši 3,1 miliardy dolarů. A tak bych mohl pokračovat dál.
Milosti Donalda Trumpa
Ovšem naprosto neuvěřitelné a otřesné jsou prezidentské milosti Donalda Trumpa, které musí otřást každým jen trochu konceptuálně gramotným vlastencem. Donald Trump na sklonku svého prezidentského postu, udělil více než 140 milostí a zmírnění trestu. Většina milostí byla udělená kamarádům a žadatelům, kteří byli ochotní zaplatit v hotovosti nebo v naturáliích, aby byli propuštění na svobodu. Bylo naznačeno, že do procesu výběru byl zapojený Trumpův zeť Jared Kushner a peníze byly často klíčovým prvkem. Někdo by to mohl označit za korupci. Položme si základní otázku. Úplně tu nejzákladnější, která by každého z nás měla napadnout. Omilostnil Trump třeba whistleblowery Edwarda Snowdena, Johna Kiriakou, Chelsea Manningovou nebo novináře Juliana Assange? Ani náhodou! Třeba John Kiriakou uvedl, že když žádal o milost prostřednictvím jednoho z pomocníků Trumpova právníka Rudiho Giulianiho, bylo mu řečeno, že takové opatření bude stát 2 miliony dolarů! Trump zato omilostnil spoustu odporných zločinců s bílými límečky.
Salomon Melgen
Uveďme si jen pro ilustraci několik jmen osob, které Donald Trump v posledním dni jeho prezidentské funkce osvobodil.
Například bývalému doktoru Salomonu Melgenovi byl zmírněn trest. Salomon Melgen, blízký přítel těžce zkorumpovaného senátora z New Jersey Roberta Menendeze, se dostal do problémů v roce 2009, kdy Centrum pro zdravotní péči a lékařské služby (CMS) zjistilo, že přeúčtoval zdravotní péči 8,9 milionu dolarů za lék zvaný Lucentis. O dva roky později byla Melgenova firma postižená zástavním právem finančního úřadu ve výši 11 milionů dolarů, a čtyři roky poté byl obviněný a odsouzený kvůli více než 76 případům podvodů v oblasti zdravotní péče a nepravdivých prohlášení.
Elliott Broidy
Za některé z omilostněných se postavily židovské organizace. Za Elliotta Broidyho, bývalého předsedu finančního výboru Republikánské strany, se zaručilo nejméně pět rabínů. V roce 2019 se Elliott Broidy přiznal k jednání jako "neregistrovaný zahraniční agent", což bylo součástí rozsáhlejšího vyšetřování malajsijského "skandálu 1MDB", ve kterém premiér Najib Razak ukradl ze státní společnosti 1Malaysia Development Berhad (1MDB) více než 700 milionů dolarů. Elliott Broidy pracoval ve prospěch premiéra Najiba Razaka a dostal nabídku 75 milionů dolarů, pokud se mu podaří přimět americké ministerstvo spravedlnosti, aby upustilo od vlastního vyšetřování tohoto skandálu.
Philip Esformes
Dalším příjemcem milosti, který využil svých židovských vazeb, byl Philip Esformes, bývalý vedoucí pracovník pečovatelského domu, který provedl jeden z největších podvodů se systémem Medicare v historii USA. Jen několik dní poté, co byl Philip Esformes po odpykání čtyř let z dvacetiletého trestu propuštěný, oslavil svatbu své dcery na opulentní oslavě, kterou uspořádal ve svém domě na Floridě v hodnotě několika milionů dolarů. Těžil z lobbistické kampaně chasidského Chabad-Lubavitch Aleph Institute, skupiny, které radil všudypřítomný bývalý Trumpův právník Alan Dershowitz. Hnutí má údajně vazby na Trumpova zetě Jareda Kushnera.
Sholam Weiss
Další osobou, kterou Trump omilostnil, byl Sholam Weiss, chasidský podnikatel z New Yorku, který byl v roce 2000 odsouzený k více než 800 letům vězení za vydírání, podvody s odposlechy a praní špinavých peněz spojené s obrovským podvodným plánem, který ukradl 125 milionů dolarů z pojišťovny National Heritage Life Insurance Company, což vedlo k jejímu bankrotu. Ze země uprchl, ale následně byl zatčený v Rakousku, a vydaný do Spojených států. Weiss údajně získal podporu od Alana Dershowitze, který se nedávno angažoval také v případu špionáže Jeffreyho Epsteina a Ghislaine Maxwellové.
Aviem Sella
A samozřejmě tu byl také faktor Izraele. Bez jakéhokoli věrohodného důvodu, a v rozporu se skutečnými americkými zájmy, udělil Trump plnou milost pětasedmdesátiletému Aviemu Sellovi, bývalému důstojníkovi izraelského letectva, který byl ve Spojených státech v roce 1987 obviněný ze špionáže v souvislosti se špionážním případem Jonathana Pollarda. Aviem Sella uprchl do Izraele několik dní před Pollardovým zatčením před izraelským velvyslanectvím ve Washingtonu, a izraelská vláda ho odmítla vydat. Aviem Sella, který v té době studoval na Newyorské univerzitě, byl Pollardovým prvním kontaktem. Začátkem osmdesátých let začal pracovat na částečný úvazek pro zpravodajskou agenturu Mossad, a výměnou za peníze a šperky obdržel některé utajované přísně tajné dokumenty, které mu agent Jonathan Pollard poskytl.
Aviem Sella předal Pollardův kontakt agentovi Mossadu Rafi Eitanovi, který Pollarda "vedl" až do jeho zatčení. Pamatujete si na pátý díl Krvavé historie CIA, ve kterém jsem popisoval globálního zločince z podsvětí Marca Davida Riche, kterého v poslední den omilostnil pro změnu další mafián Bill Clinton? Z nahrávek telefonických hovorů vyplynulo, že tehdejší izraelský premiér přiznal Billu Clintonovi, že Marc David Rich pracoval pro Mossad, a že amnestie pro Marca Davida Riche byla pro Izraelce důležitější, než propuštění v USA vězněného agenta Mossadu Jonathana Pollarda. A co nedokončil Bill Clinton, dokončil Donald Trump, a izraelského agenta Jonathana Pollarda omilostnil. Bill Clinton, George Bushmladší, Barack Obama, Donald Trump i Joe Biden, všichni servilně nadbíhají Izraeli. Musíme ty kroky sledovat v tomto politickém kontextu a vzorci. Nicméně Sellovo obvinění bylo v podstatě bezvýznamným divadlem, jak je tomu obecně téměř ve všech případech izraelských špionů ve Spojených státech, protože Tel Aviv ho odmítl vydat do Spojených států a ministerstvo spravedlnosti se ho nepokusilo zatknout, když cestoval mimo Izrael. Trumpovo omilostnění Aviema Selly, jako laskavost Netanjahuovi, bylo dalším signálem, že Izrael může beztrestně špionáž proti Spojeným státům provádět. Žádost Trumpovi o milost podala sama izraelská vláda a údajně ji podpořili Netanjahu, izraelský velvyslanec ve Spojených státech Ron Dermer, velvyslanec Spojených států v Izraeli David Friedman a Miriam Adelsonová. Podle prohlášení Bílého domu k udělení milosti "Stát Izrael vydal plnou a jednoznačnou omluvu a požádal o milost, aby uzavřel tuto nešťastnou kapitolu v americko-izraelských vztazích".
Závěr
Trumpovi se podařilo, v posledním kole udělování milostí a zmírňování trestu v poslední den svého úřadu, ještě zhoršit svou image. Nikdo, kdo by si milost zasloužil, ji nedostal, a prospělo to spoustě lumpů s dobrými konexemi, kteří byli ochotní vyklopit peníze výměnou za milost. Byznys jako obvykle, v podání takzvaného vůdce svobodného světa. Ovšem všechno tohle je výsledkem těsného souručenství Spojených států s Izraelem na vrcholových vládních pozicích. Izraelské krycí firmy, izraelští politici, šéfové rozvědek a hollywoodští producenti jako agenti Mosadu. Izrael postavil hluboko pod písky Negevské pouště tajnou jadernou bombu, přičemž použil technologie a materiály poskytnuté spřátelenými mocnostmi, nebo ukradené tajnou sítí agentů. Izraeli se podařilo mimořádným lstivým způsobem shromáždit celý podzemní jaderný arzenál, dnes se odhaduje na zhruba 200 hlavic, což je na úrovni Indie a Pákistánu. Izraeli se dokonce podařilo vyzkoušet jadernou bombu, aniž by to vyvolalo mezinárodní rozruch, nebo dokonce větší povědomí veřejnosti o tom, co páchá. Trhlinamiv této kamenné zdi neproniknutelného mlčenívšak stále prosakují další a další podrobnosti o tom, jak Izrael zkonstruoval své jaderné zbraně z pašovaných součástek a uloupených technologií.
Přestože je izraelský jaderný program veřejným tajemstvím od roku 1986, kdy na něj upozornil nespokojený technik Mordechaj Vanunu, oficiální izraelské stanovisko stále ještě nikdy nepotvrdilo ani nepopřelo jeho existenci. Izrael nikdy nepodepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. Proč Mezinárodní agentura pro atomovou energii nekontroluje izraelská zařízení na výrobu jaderných zbraní? Kam Izrael ukládá toxický odpad, který jeho program produkuje? Jsou izraelské jaderné zbraně využívané k vydírání Spojených států k přijímání proizraelských rozhodnutí? Asi nikdo nezná odpovědi na další otázky, třeba jestli nabídl Izrael, kromě Jihoafrické republiky, nějaké své jaderné zbraně k prodeji jiným zahraničním zemím? Nebo zda namontoval Izrael jaderné zbraně na své ponorky třídy Dolphin, dodané Německem? Izrael také porušil a porušuje řadu jiných smluv, třeba smlouvu o zákazu jaderných zkoušek, a nespočet vnitrostátních a mezinárodních zákonů, omezujících obchod s jaderným materiálem a technologiemi. Americká politika mlčení pokračuje dodnes, i když se zdá, že Izrael nadále obchoduje na černém trhu s jadernými zbraněmi, i když v mnohem menším objemu. V dokumentu o nelegálním obchodu s jaderným materiálem a technologiemi to konstatoval washingtonský Institut pro vědu a mezinárodní bezpečnost, cituji:
"Pod tlakem Spojených států, v 80. a počátkem 90. let, se Izrael rozhodl do značné míry zastavit nezákonné nákupy pro svůj program jaderných zbraní. Dnes existují důkazy, že Izrael může stále příležitostně provádět nezákonné nákupy. Ukazují to americké operace a soudní případy."
Kde vzal někdejší americký ministr zahraničí Colin Powell informaci, že Izrael má více než 200 jaderných zbraní, namířených na Teherán? Fabulace nebo skutečnost? Musíme se začít ptát naprosto otevřeně, v čem má Izrael tak privilegované postavení, že ho kryjí po dekády Spojené státy i ostatní světové velmoci, které samy jaderné zbraně mají? Proč se jaderný arzenál Izraele tají, a Izrael tak nemusí podepsat smlouvu o nešíření jaderných zbraní, jako všichni ostatní?
Na seznamu zemí, které Izraeli tajně prodaly materiál a odborné znalosti k výrobě jaderných hlavic, nebo které nad jejich krádeží zavíraly oči, jsou i dnešní nejhorlivější bojovníci proti šíření jaderných zbraní. Spojené státy, Francie, Německo, Velká Británie, a dokonce i Norsko. Nejen všechny tyto vlády, ale celý svět, zarytě mlčí o izraelském jaderném arzenálu.