Dnes je veřejným tajemstvím, že Izrael disponuje značným arzenálem jaderných zbraní. Bývalý ředitel CIARobert Gates to uvedl během slyšení v Senátu v roce 2006, kdy při schvalování na post ministra obrany poznamenal (ještě jako rektor univerzity), že Írán je obklopený "mocnostmi s jadernými zbraněmi", včetně "Izraele na západě". Bývalý prezident Jimmy Carter to samé prohlásil v roce 2008, a pak znovu v dalších rozhovorech a projevech, ve kterých odhadl počet izraelských jaderných hlavic na 150 až asi 300. Kvůli zvláštním pravidlům federálního utajení však takové výroky obecně nemohou pronášet dnes ani ti, kteří pracují pro americkou vládu, a mají aktivní bezpečnostní prověrku. Ve skutečnosti jsou američtí úředníci, dokonce i ti na Kapitolu, běžně napomínaní, aby se nezmiňovali o existenci izraelského jaderného arzenálu, a občas jsou za to potrestaní. Spojené státy už od poloviny 60. let pomáhají Izraeli udržet si na Blízkém východě svébytnou vojenskou pozici a zároveň se vyhnout kontrole, a občas i nesouhlasu, která se vztahuje na osm uznaných světových jaderných mocností. Sám Izrael však svůj jaderný program po desetiletí zahaloval do politiky, kterou nazývá amimut, což znamená neprůhlednost nebo nejednoznačnost. Izraelské jaderné zbraně jsou jedním z nejžárlivěji střežených tajemství na světě.
A protože my tady na Svobodném vysílači máme rádi tajemství, rozhodl jsem se téma izraelských jaderných zbraní konečně prozkoumat, a vnést do toho určitý pořádek. Abychom v tom měli jasno, a poodkryli jsme tu mýtickou clonu utajení. Stejná clona utajení se datuje kolem izraelských teroristických organizací. Ty totiž stály u zrodu samotného Izraele. Pro někoho je to notoricky známá skutečnost, ale stále se najde mnoho těch lidí, kteří nevědí, že Izraelci páchali teroristické útoky.
Například 22. července 1946, Jeruzalém. Hotel Král David byl krátce po poledni zničený obrovskou bombou, která zabila mnoho lidí a zničila značnou část budovy. V hotelu se nacházelo hlavní sídlo britské správy v Palestině. Židé však chtěli Brity vyhnat, a založit vlastní stát Izrael. A někteří z nich byli odhodlaní jít až do krajnosti, aby dosáhli svého cíle, a to i za cenu masakru nevinných lidí při bombovém útoku na hotel Král David. Většinu z 91 obětí výbuchu tvořili civilisté. Největší ironií však bylo, že sedmnáct z nich byli Židé. O dva dny později se k tomuto násilnému činu přihlásila stínová židovská skupina známá jako Irgun. Sladká tajemství historie. Pojďme se tedy nejprve podívat na okolnosti, které provázely vznik samotného Izraele.
Izraelské teroristické organizace
Jak jsem zmínil, bombový útok, při kterém byla zničená větší část budovy hotelu Král David, byl nejhorším útokem na tehdejším britském území v Palestině, a vůbec největší teroristický útok na světě v období po druhé světové válce. V hotelu sídlily orgány britské mandátní správy v Palestině. Židé si ale přáli, aby Britové zemi opustili. Toužili založit jejich vlastní stát Izrael. Někteří z nich byli pro dosažení tohoto cíle ochotní zajít jakkoli daleko. I za cenu smrti nevinných lidí, jak tomu bylo v případě útoku na hotel Král David. Většina z 91 obětí výbuchu byli civilisté. Ironií osudu bylo mezi nimi i 17 Židů. O 2 dny později se k útoku přihlásila podzemní organizace Irgun. Na svou obranu uvedla, že 22 minut před výbuchem vydala varování, ale Britové prý nereagovali a budovu neevakuovali. Za ztrátu životů nevinných lidí prý proto mohli Britové sami, jak tvrdila Irgun. Britské úřady však vehementně popíraly, že by obdržely nějaké varování, a označili Irgun za bandu prolhaných a krvelačných teroristů. Tento násilný čin odsoudilo i mnoho Židů. Kdo vlastně stál za touto organizací Irgun?
Organizace Irgun se zrodila na počátku 30. let 20. století jako nekompromisní a extrémistický výhonek ozbrojeného hnutí Hagana, založeného na ochranu palestinských Židů v odlehlých osadách před útoky Arabů. V té době byla Palestina na základě mandátu Společnosti národů, předchůdkyní OSN, pod správou Británie. Britové vládli Palestině fakticky už od roku 1917, kdy britská vojska vstoupila do Jeruzaléma a vyhnala Turky, kteří za první světové války stáli na straně Německa. To je mimochodem historický kontext, který pojí souručenství Německa s Tureckem dodnes. Proto je v Německu tak početná skupina Turků. Proto Němci dodávají do Turecka zbraně. Proto Angela Merkelová podepsala s Erdoganem vyděračskou dohodu 16. března 2016, že Erdogan zastaví vlnu uprchlíků z Turecka do Evropy, výměnou za každoroční výpalné 5 miliard eur, což se potom zvyšovalo.
Turecko stálo za první světové války po boku Německa. Porážka Německa přivodila i pád Osmanské říše, která ovládala Střední východ po celá staletí. Zároveň se probudily snahy o obnovení izraelského království, a to nejen mezi Židy žijícími v Palestině, ale i mezi tisíci Židů, roztroušených po celém světě. Když o 6 let později, v roce 1923 začal mandát Společnosti národů platit, proudilo už do svaté země, kterou považovali za svůj právoplatný domov, tisíce Židů. To se však střetávalo s odporem palestinských Arabů. Netrvalo dlouho, a začali židovské osadníky, zvláště ty ve venkovských oblastech, přepadat a zabíjet. Dnes se karta obrátila, a je tomu právě naopak.
Ani obava z násilí však příval přistěhovalců nezastavila. Už před vypuknutím druhé světové války byli Britové znepokojení množstvím Židů přijíždějících do Palestiny, a začali proto lodě s uprchlíky vracet. Organizace Hagana tím byla popuzená, ale byla ochotná chování Britů snášet, dokud nebylo nacistické Německo poražené. Irgun přebral stejnou strategii. Od chvíle, kdy se německým kancléřem stal v roce 1933Adolf Hitler, začali být Židé v Německu nemilosrdně pronásledovaní. Ačkoli opravdové hrůzy holocaustu vypluly na povrch až po skončení války v Evropě, v květnu 1945, Židé bojující proti britské správě v Palestině věděli, že Hitler hrozil vyvražděním celému národu. Tedy těch nesprávných Židů, ne těch, kteří ho sponzorovali a zásobovali ho jako David Rockefeller přes Standard Oil, a další. Hitler musel být proto poražený za každou cenu, i kdyby to znamenalo paktovat se s dlouhodobými okupanty Brity.
Všichni Židé ale nebyli téhož názoru. Například Abraham Štern, zakladatel takzvaného Šternova gangu, skupiny, která se oddělila od Irgunu, dával přednost spojenectví s mocnostmi osy. Nejprve nadbíhala italskému diktátorovi Benito Mussolinimu, v naději, že kdyby Itálie ovládla střední východ, Mussolini by umožnil vznik židovského státu v Palestině. Po Mussoliniho porážce v severní Africe obrátil Abraham Štern pozornost k samotnému Hitlerovi. To je další paradox historie, Židé hledali pomoc u Adolfa Hitlera. Abraham Štern se totiž domníval, že když bude spolupracovat s Hitlerovým Německem, a to vyhraje válku, Hitler vyžene Brity z Palestiny, a dovolí mu založit totalitní nacistický židovský stát. Naprosto něco nepochopitelného, ale to jsou sladká tajemství historie. Finanční prostředky se Abraham Štern a jeho skupina snažili získat ozbrojenými bankovními loupežemi v Tel Avivu. Britové tuto skupinu považovali za pouhou bandu zločinců. A zvláště poté, co její členové zabili 3 policisty, proti ní Britové podnikali zátahy. V únoru 1942 byl chycený a zastřelený sám Abraham Štern. Po jeho smrti se britské úřady snažily skoncovat také s jeho stoupenci, ke kterým patřil i Jicchak Šamir, pozdější izraelský premiér mezi lety 1986 až 1992.
Další sladké tajemství historie – pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir byl členem teroristické bandy Šternova gangu, a sám Abrahám Štern hledal pomoc u Adolfa Hitlera. Šternův gang, který si mezi tím začal říkat Lechi, byl ale nadále pevně odhodlaný vyhnat Brity z Izraele. 4. listopadu 1944 spáchali členové Lechi dosud nejhorší zločin. Atentát na prominentního britského politika lorda Moyna. Lord Moyne, člen slavné irské rodiny Guinnessů, známe irské pivo Guinness, byl v té době jmenovaný ministrem rezidentem, nejvyšším představitelem britského impéria v oblasti. Ministerský předseda Winston Churchill, který podporoval myšlenku samostatného židovského státu, byl tímto činem pobouřený. Šokovaní byli i židovští představitelé. Doktor Chajim Weizmann, vůdce sionistického hnutí a později první izraelský prezident, vyzval Židy v Palestině, aby skoncovali s teroristy a odmítli jim jakoukoli pomoc. Vrahy lorda Moyna a palestinské Židy nakonec dopadl rozvášněný dav a předal je policii. 11. ledna 1945 byli odsouzení k smrti, a o 2 měsíce později oběšení. Členové Lechi se ale nedali zastrašit, a jejich boj proti Britům naopak ještě zesílili.
Mnoho Židů mělo už ale násilí po krk. Bylo jim jasné, že tato cesta nikam nevede. Po výzvě předsedy židovské agentury Davida Bena Guriona, předali informátoři britským úřadům jména zhruba sedmi set osob, podezřelých z terorismu. Mezi nimi byli nejen členové Lechi, tedy původního Šternova gangu, ale také členové Irgunu. Od prosince 1943 stál v čele Irgunu Menachem Begin, který se mezi lety 1977 až 1983 stal izraelským premiérem. Takže tady máme hned dva pozdější izraelské premiéry, kteří byli členy teroristické organizace Šternova gangu, později Lechi. Menachem Begin byl 1977 až 1983 dokonce vůdce teroristické Lechi, a Jicchak Šamir 1986 až 1992, který byl stoupencem předchozího Šternova gangu a také teroristické Lechi. Nádhera, prostě nádhera, kdo by to byl řekl. V tu dobu ale byla na hlavu Menachema Begina vypsaná odměna 2 000 liber.
Sionistka Golda Meirová, pozdější premiérka, která s americkým prezidentem Richardem Nixonemv září 1969 dohodla mlčení o izraelském jaderném arzenálu, tak tato Golda Meirová tehdy odsoudila teroristické organizace a označila je za fašistické. Golda Meirová a Ben Gurion byli ochotní pomáhat Britům v potírání členů Irgunu a Lechi. Uvědomovali si, že britská vláda nikdy nesvolí ke vzniku samostatného židovského státu, dokud tu budou mít slovo násilní extrémisté. 7. května 1945, týden po Hitlerově sebevraždě, Německo vyhlásilo bezpodmínečnou kapitulaci. Židé, ze kterých mnozí bojovali po boku spojenců, teď doufali, že nebude trvat dlouho, a vítězné mocnosti povolí vytvoření židovského státu v Palestině. V Británii ale tato otázka nebyla na pořadu dne. Zvláště poté, co se vlády ujali Labouristé včele s Clementem Attleem. Po skončení války se statisíce Židů snažilo dostat za každou cenu z Evropy do Palestiny. Britové ale stále nebyli ochotní uvolnit přísná imigrační pravidla. Nejen že bránili lodím s uprchlíky přistát, ale dokonce je posílali přes Středozemní moře zpět do uprchlických táborů v Německu, odkud mnoho z nich uteklo. V reakci na to skupiny Irgun a Lechi zesílily svůj protibritský odboj, a svolaly všechny palestinské Židy do zbraně. Prováděly sabotážní akce, a vyhazovaly do vzduchu veřejné budovy. Britská vláda se ale nenechala zviklat. Ministr zahraničí Ernest Bevin dal jasně najevo, že předválečné kvóty omezující počet židovských přistěhovalců nebudou zrušené.
Britové pak už nejen posílali zpět lodě s přistěhovalci, ale uzavírali imigrantům i cesty po souši. Zvláště začátek hlavní cesty vedoucí z Německa a Rakouska přes Itálii. Situace vzbudila znepokojení i ve Spojených státech. Prezident Harry Truman, který už od konce války naléhal na Brity, aby do Palestiny přijímali více uprchlíků, byl rozhořčený jejich bezcitným postojem. Britové ale odmítali naslouchat, a tak se proti nim postavili i jejich dřívější stoupenci, jako například Golda Meirová. Když bylo v dubnu 1946 oznámeno, že Britové s pomocí Italů zadržovali v přístavu La Specia na severozápadě Itálie 2 uprchlické lodě, vyhlásila Golda Meirová spolu s dalšími 14 čelními sionisty hladovku, dokud lodě s více než tisíci uprchlíky ze střední Evropy nedostanou povolení k vyplutí. Hrozba překvapivě zaúčinkovala, a 8. května 1946 mohly lodě vyplout.
Židovské teroristické skupiny ale stále nebyly spokojené. Byly odhodlané útočit na Brity tak dlouho, dokud definitivně neopustí Palestinu. Irgun, pod vedením pozdějšího izraelského premiéra Menachema Begina, plánoval útok, který bude šokovat celý svět. 22. červenec 1946 Jeruzalém, 11:45 dopoledne. Šestice mužů převlečených za Araby pronikla bočním vchodem hotelu Král David, ve kterém sídlily orgány britské správy v Palestině. O chvíli později přijel nákladní vůz naložený konvemi na mléko. Bojovníci Irgunu nosili náklad do suterénu hotelu. Rozmístili konve, ze kterých každá obsahovala 50 kilogramů výbušniny, okolo sloupů, které podpíraly horní patra. Po několika minutách si jich všiml neozbrojený britský voják. Teroristé ho okamžitě střelili do břicha. Potom dokončili rozmístění výbušnin a opustili hotel stejným vchodem, jako přišli. Před vchodem zastřelili dalšího policistu, který tam zrovna stál. Na scénu přibíhali další vojáci i policisté, a stříleli po utíkajících teroristech. V tom se na protějším chodníku ozval výbuch. Byl to ale jen výbuch sloužící k odvrácení pozornosti. V nastalém zmatku se teroristům podařilo uprchnout. A potom, 36 minut po poledni, rozetnula vzduch mohutná exploze. Část sedmipatrového pravého křídla hotelu se zřítila k zemi. Při výbuchu zahynulo 91 lidí. 28 Britů, 41 Arabů, 17 Židů a 5 osob jiných národností. Záchranné operaci velel John Culton, který vypověděl – cituji:
“Chvílemi jsme museli žádat o ticho, abychom slyšeli volání lidí, kteří přežili, a mohli je při troše štěstí najít a vyhrabat ze sutin. Nebyli jsme ale moc úspěšní. Vytáhli jsme jen 6 živých. Toho šestého jsme objevili až 3 dny po výbuchu. Celkem jsme při této obrovské záchranné operaci našli 91 mrtvých.”
Byl to nejhorší útok na Brity od roku 1923, kdy přejali plnou správu nad Palestinou. Zároveň to byl první velký teroristický útok od konce druhé světové války. V proslovu před dolní sněmovnou označil britský labouristický premiér Clement Attlee tento čin za nepříčetný akt terorismu. O 2 dny později se k útoku přihlásili členové Irgunu, kteří ale tvrdili, že 22 minut před výbuchem britské úřady telefonicky varovali. To ale Britové popírali, a lidé věřili spíše jim než Irgunu. Menachim Begin sám později znovu opakoval, že Britové byli varovaní včas. Britský policista Edward Horn s tím ale ostře nesouhlasil, cituji:
“Oddělení kriminálního vyšetřování dostávalo poplašné telefonáty každou chvíli. Bylo snad toto varování natolik jiné, aby vzbudilo dostatečnou pozornost a vedlo k vyklizení budovy? Varování 22 minut před výbuchem by navíc nemohlo k evakuaci vůbec stačit.”
Ačkoli byla vláda Spojených států tímto násilným teroristickým činem šokovaná stejně jako všichni ostatní, dál naléhala na Brity, aby svou imigrační politiku uvolnili. Prezident Hary Truman požadoval, aby během následujících týdnů bylo do Palestiny vpuštěno na 100 000 Židů z celé Evropy. Britové si uvědomovali, že pokud chtěli mít Spojené státy na své straně, budou muset začít s ústupky. Teď byl ale jejich hlavním zájmem dopadení pachatelů útoku na hotel Král David. Spustili operaci Žralok, což bylo do té doby nejrozsáhlejší pátrání po teroristech v Palestině. Do operace, zahájené 25. července v Tel Avivu, bylo zapojeno 15 000 vojáků. Během zátahu, při kterém doslova odřízli Tel Aviv od okolního světa, zadrželi téměř 800 podezřelých. Byl mezi nimi i náš známý Jicchak Šamir, velitel Šternova gangu, než se přejmenovali na Lechi. Jicchak Šamir se stal izraelským premiérem mezi lety 1986 až 1992. Menachemu Beginovi vůdci Irgunu, také pozdějšímu premiérovi mezi lety 1977 až 1983, se naopak podařilo uniknout. Nechal se ale slyšet, že ho smrt tolika nevinných lidí, zabitých při výbuchu, mrzela. Britové přijali Beginovy výroky s pochybnostmi. Útok na hotel Král David způsobil rozkol mezi Irgunem a Haganou, jejichž vůdci byli tak násilným činem zděšeni. Distancovali se jak od Irgunu tak od skupiny Lechi, protože věděli, že podobné násilí Brity jen zatvrdí. Hagana se zaměřila spíš na pašování imigrantů do Palestiny a občasné sabotáže, jako například poškozování lodí britského námořnictva, které blokovaly v přístavech lodě s přistěhovalci. Irgun byl ale odhodlaný nadále bojovat proti Britům co nejtvrději, dokud se nevzdají a neodejdou z Palestiny. Útočili zejména na britské bezpečnostní složky, vyhazovali do vzduchu budovy, mosty, silnice a železnice, a přepadávali policejní stanice a vojenské základny.
Zanedlouho Irgun provedl útok, který byl považovaný za nejokázaleji provedenou operaci proti Britům za celou dobu britské mandátní správy. 4. května 1947, Akra, 16:10 odpoledne. Skupina teroristů z Irgunu zahájila smělý útok na britskou vězeňskou pevnost Akra. Do zdi vězení, považovaného za nedobytné, prorazili výbušninou díru. Útočníci vnikli dovnitř, a po přestřelce se strážemi se jim podařilo vysvobodit 230 vězňů. K jejich zlosti bylo ale mezi osvobozenými vězni jen 41 Židů. Ostatní byli Arabové. Několik členů Irgunu bylo při akci zabito, a mnoho jich bylo zadrženo. 3 z nich byli později popraveni oběšením, což bohužel vedlo k šokující pomstě ze strany Irgunu. Irgun držel v té době v zajetí dva důstojníky britské armády, kteří byli před měsícem uneseni z přístavního města Netanja, ležícího severně od Tel Avivu. Irgun doufal, že se mu podaří vyměnit je za své muže, odsouzené k smrti. Doufal však marně. 13 hodin po popravě vězňů Irgun zabil oba britské zajatce. Poté je v nedalekém lese pověsili na strom, a okolo nastražili výbušniny. Když britští vojáci těla sundávali, výbuch těžce zranil armádního kapitána. Vražda britských zajatců vzbudila všeobecný odpor. Přední židovští představitelé, včetně Goldy Meirové, vyjádřili svou hlubokou lítost. Hagana, která se zcela distancovala od Irgunu, označila incident za hanebný. Představitelé Hagany byli tak zděšeni, že dokonce spojili síly s Brity, aby v oblasti Netanja zajistili bezpečnost. Byli přesvědčení, že teď už bylo jen otázkou času, kdy Britové opustí Palestinu. Zároveň byli připraveni ihned zaplnit vakuum, které vznikne po odchodu vojsk.
Britové ale nadále zarytě bránili příjezdům dalších přistěhovalců. V polovině července 1947 bylo z lodě Exodus násilně odvlečeno více než 4 000 uprchlíků. Byli eskortovaní do přístavu v Haifě, a na třech lodích poslaní do Francie. Po příjezdu do Francie ale odmítli opustit loď. Ta je nakonec odvezla do Německa, kde byli internovaní v uprchlických táborech. Od té doby to trvalo už jen rok, a podařilo se jim dostat do Palestiny znovu. Tentokrát natrvalo. Britská dolní sněmovna svolala své poslance z letních dovolených ke krizovému jednání o zhoršující se situaci v Palestině. Britové už byli vyčerpaní udržováním pořádku v Palestině. Měli tu přes 100 000 mužů, a přesto se jim nedařilo s násilnostmi skoncovat. OSN si také uvědomila, že konflikt neměl konce. Jak příslovečné pro dnešní stav, kdy je to přesně naopak že?
V listopadu 1947 valné shromáždění OSN doporučilo ukončit britský mandát, a rozdělit Palestinu na dva samostatné státy. Arabskou Palestinu a židovský Izrael. Svaté město Jeruzalém, které si nárokovali jak Arabové, tak Židé, mělo ale zůstat pod správou OSN. Britové měli zůstat v Palestině, dokud nedojde k předání vlády. K tomu mělo ovšem dojít až 1. srpna 1948. Britská vláda s tím souhlasila. Nakonec dokonce překvapivě posunula datum na ještě dřívější termín, na 15. května 1948. Arabové v Palestině se z budoucího rozdělení země logicky příliš neradovali. Byli přesvědčení, že ustavení vlastního rozpínavého státu Židů bude především k jejich škodě. V listopadu 1947 se v egyptské Káhiře sešla arabská liga. Její členové odmítli plán OSN, a před politickou dohodou dali přednost vojenskému řešení nekonečného konfliktu mezi Araby a Židy. V době, kdy do vzniku samostatného státu Izrael zbývalo už jen 6 měsíců, propuklo násilí mezi palestinskými Araby a Židy naplno. Došlo k mnoha krvavým střetům. Hagana se ale do násilností nezapojila. K jejím čelním představitelům teď patřil Jicchak Rabin. Tento budoucí dvojnásobný premiér Izraele věděl, že jednoho dne budou muset Arabové a Židé dosáhnout nějaké dohody. K tomu bylo ale ještě hodně daleko, a jak víme dnes, dohody byly vrtkavé, nestálé a dočasné, protože Izrael si ukousával stále větší území pásma Gazy v Palestině.
14. května 1948 vznikl oficiálně stát Izrael. Jeho první premiér, David Ben Gurion, posunul slavnostní datum ještě o den dříve, protože původní datum 15. května byla sobota židovský Šábes. Během Šábesu by nikdo z Židů nemohl zvednout pero, a podepsat deklaraci nezávislosti. To by bylo považované za práci, která je o šábesu zakázaná. Britové začali opouštět Palestinu 15. května, jak bylo domluveno. Mnoho zemí, včetně Spojených států a Sovětského svazu, stát Izrael neprodleně uznalo. David Ben Gurion vybídl Haganu, aby vyšla z podzemí a stala se základem armády nového státu izraelských obraných sil IDF. Připojili se i někteří členové Irgunu a Lechi. Většina jich ale dala přednost vlastní cestě. Načasování vzniku vlastní armády nemohlo být příhodnější, protože během několika dní napadly čerstvě zrozený stát Izrael vojska Sýrie, Jordánu, Egypta, Libanonu a Iráku. Až v lednu1949 se podařilo dosáhnout křehkého příměří.
Rozvoj Izraele ale i nadále podkopávaly občasné akty terorismu. K největšímu z nich došlo v Jeruzalémě 17. září 1948, kdy byl v autě obklíčený a zavražděný švédský diplomat Folke Bernadotte. Atentátníky byli členové Šternova gangu, později Lechi. Bernadotte totiž popudil vedení Šternova gangu včetně Jicchaka Šamira, protože jako vyslanec OSN, mající za úkol vyjednat podmínky mírové smlouvy mezi Židy a Araby, navrhoval, aby správu nad Jeruzalémem měli Arabové. Izraelská vláda atentát okamžitě odsoudila. Premiér David Ben Gurion už dál nehodlal tolerovat žádná podzemní hnutí, a nařídil okamžitě zatknout všechny známé členy Šternova gangu. Udeřil i na Irgun, kterému dal lhůtu 24 hodin, aby jeho členové odevzdali zbraně a rozpustili organizaci. Potom je postavil před jasnou volbu. Buď se připojí k izraelským obranným silám, nebo budou stíhaní a souzení.
V květnu 2003, 55 let od vzniku nezávislého Izraele, odtajnil britský národní archiv přísně tajný dokument zpravodajské služby MI5, nazvaný Současné tendence v Palestině. Dokument ze srpna 1946 odhalil, že Šternův gang plánoval založit svou buňku v Londýně, a spáchat atentát na tehdejšího britského ministra zahraničí, Ernesta Bevina. Podle údajů tajných služeb už měl Šternův gang pro tuto misi vybrané a připravené lidi. Na poslední chvíli byl ale tento atentát odvolaný, protože vedení Šternova gangu se rozhodlo soustředit na činnost v Palestině. V květnu 1948 se původní teroristé stali součástí vysoké izraelské politiky. Bývalí terorističtí vůdcové přijali demokracii, a začali hovořit jménem své země. Dva pozdější izraelští premiéři, kteří byli členy teroristické organizace Šternova gangu, později Lechi. Menachem Begin – 1977 až 1983 dokonce vůdce teroristické Lechi, a Jicchak Šamir – 1986 až 1992, který byl stoupencem předchozího Šternova gangu a také teroristické Lechi.
Později se dostanu třeba k Benjaminu Netanjahuovi, který byl zase blízkým přítelem hollywoodského filmového producenta a zároveň agenta Mosadu,Arnona Milchana. Arnon Milchan byl zase zodpovědný za zajištění životně důležité technologie obohacování uranu pro izraelské jaderné zbraně. Další izraelská premiérka, Golda Meirová, zase s americkým prezidentem Richardem Nixonem v září1969 dohodla americké mlčení o tomto izraelském jaderném arzenálu, o kterém Američané a celý svět mlčí dodnes. Na těchto základech stojí stát Izrael, a tito lidé ho řídili až dodnes.
Americké memorandum: Ticho o izraelském jaderném arsenálu
Jen málo lidí na světě si je vědomo skutečnosti, že žádný americký vládní úředník, včetně kongresmanů, se nesmí jakkoli zmiňovat o izraelském jaderném arzenálu. Dokonce když americký senátní Výbor pro zahraniční vztahy zveřejnil v roce 2008 zprávu s názvem "Chain Reaction: Vyhnout se závodům v jaderném zbrojení na Blízkém východě", obsahovala tato 61stránková zpráva kapitoly o Saúdské Arábii, Egyptě a Turecku – nikoli však o Izraeli. "Tato zpráva nezaujímá stanovisko k existenci izraelských jaderných zbraní," uvádí se ve zprávě.Ačkoli Izrael oficiálně nepřiznal, že vlastní jaderné zbraně, v regionu a mezi odborníky ve Spojených státech panuje široká shoda, že Izrael disponuje řadou jaderných zbraní. Izraelský jaderný arzenál, podle odhadů některých pozorovatelů, čítá až 200 taktických jaderných zbraní, které mohou být na cíl dopravené vzduchem, po zemi nebo po moři. Tento zákaz jakkoli hovořit o izraelských jaderných zbraních je uvedený v bulletinu amerického ministerstva energetiky se stupněm utajení Tajné, který byl vydaný 6. září 2012 a nese číslo spisu WPN-136. Předmět sdělení zní "Pokyny pro zveřejňování informací týkajících se dopadů izraelského jaderného potenciálu". Bylo by zajímavé dozvědět se, jak přesně text memoranda zní, ale navzdory opakovaným pokusům získat kopii, podle zákona o svobodném přístupu k informacím, je celé tělo dokumentu zcela začerněné.
Je ovšem známé, že memorandum je v podstatě příkazem, který vydala ještě někdejší administrativa Baracka Obamy, aby zabránila jakémukoli úředníkovi učinit komentář, který by mohl být interpretovaný tak, že federální vláda uznává, že Izrael má jaderné zbraně.
Na své první tiskové konferenci v roce 2009 prezident Barack Obama na otázku novinářky Hellen Thomasové, zda ví o "nějaké zemi na Blízkém východě, která má jaderné zbraně", odpověděl: "Pokud jde o jaderné zbraně, víte, nechci spekulovat". Samozřejmě, Barack Obama tehdy lhal. Ale tady vidíme, jak je téma izraelských jaderných zbraní tak třaskavé, tak explozivní, že i samotný americký prezident odmítl na tuto otázku přímo a otevřeně odpovědět.
První známou obětí tohoto bulletinu byl specialista na jadernou politiku z Národní laboratoře Los Alamos James Doyle, který v únoru 2013 napsal v britském časopise Survival větu, naznačující, že Izrael má jaderný arzenál. Objevila se v článku nazvaném "Proč eliminovat jaderné zbraně?", který prošel bezpečnostní prověrkou Los Alamos, a vedle britského Survival vyšel také v časopise Mezinárodního institutu pro strategická studia. James Doyle napsal – cituji:
"Jaderné zbraně neodradily Egypt a Sýrii od útoku na Izrael v roce 1973, Argentinu od útoku na britské území ve válce o Falklandy v roce 1982 ani Irák od útoku na Izrael během války v Perském zálivu v roce 1991," uvedl Doyle v jeho kritice západní jaderné politiky.
Jen tato drobná zmínka stačila k tomu, aby neznámý republikánský pracovník Výboru pro ozbrojené služby americké Sněmovny reprezentantů požadoval přezkoumání článku. Přestože tři specialisté na utajování v laboratoři dospěli k závěru, že článek neobsahuje žádná tajemství, vyšší úředníci je přehlasovali a jako důvod pro Doylovo odsouzení a prohlášení článku za tajný uvedli po jeho zveřejnění blíže nespecifikované porušení. Snížili mu plat, prohledali jeho domácí počítač, a nakonec ho propustili.
Dana H. Allinová, editorka Doyleova článku v časopise Survival, v nedávném komentáři, který zveřejnil Mezinárodní institut pro strategická studia v Londýně, uvedla, že "každý, kdo se alespoň trochu orientuje v mezinárodních záležitostech, o těchto zbraních ví". Tvrzení vlády, že článek obsahuje tajemství, označila za "směšné" a uvedla, že Doylovo utrpení v rukou orgánů pro utajování není nic jiného než kafkovské.
Francie, Británie, Norsko: Pomocníci s izraelskými jadernými zbraněmi
Izrael začal vyvíjet jaderné zbraně už v 50. letech. Prozradím vám jedno sladké tajemství. Izraelský projekt jaderných zbraní by se nikdy nemohl rozběhnout bez obrovského přispění Francie. Právě Francie pomohla položit základy izraelského programu jaderných zbraní, k čemuž přispěl pocit viny za to, že Izrael zklamal v suezském konfliktu v roce 1956, sympatie francouzsko-židovských vědců, sdílení zpravodajských informací o Alžírsku a snaha prodat francouzské odborné znalosti i do zahraničí. První francouzský reaktor se dostal do kritického stavu už v roce 1948, ale rozhodnutí o výstavbě jaderných zbraní bylo zřejmě přijaté v roce 1954 poté, co Pierre Mendes France podnikl svou první cestu do Washingtonu jako předseda rady ministrů takzvané francouzské čtvrté republiky. Na zpáteční cestě řekl svému pobočníkovi: "Je to přesně jako setkání gangsterů. Každý dává na stůl svou zbraň, pokud nemáte zbraň, jste nikdo. Takže musíme mít jaderný program."
Pierre Mendes France vydal příkaz k zahájení výroby bomb v prosinci 1954. A jak budovala svůj arzenál, prodávala Paříž materiální pomoc dalším státům usilujícím o zbraně, nejen Izraeli. Francie třeba prodávala jaderné zbraně do Iráku nebo do závodů v Pákistánu. Na konci 50. let se tedy začala tajně stavět vědecká jaderná továrna. Během několika let se začaly šířit zvěsti o tom, co se v té továrně dělo, ale izraelská vláda už od začátku přijala politiku mrtvého brouka. Nic nepopřela, ale ani nic nepotvrdila. Nicméně do izraelského střediska pro jaderný výzkum Dimona v Negevské poušti, se nahrnuli francouzští inženýři, aby Izraeli pomohli postavit jaderný reaktor a mnohem tajnější přepracovací závod, schopný oddělit plutonium z vyhořelého paliva z reaktoru. To bylo skutečné prozrazení, že izraelský jaderný program byl zaměřený na výrobu zbraní. Koncem 50. let žilo v izraelské Dimoně 2 500 francouzských občanů, kteří ji proměnili z vesnice v kosmopolitní město s francouzskými lycei a ulicemi plnými renaultů. Přesto se celé úsilí odehrávalo pod hustou rouškou tajemství. Francouzští pracovníci v Dimoně měli zakázáno psát přímo příbuzným a přátelům ve Francii i jinde, ale posílali poštu do falešné poštovní schránky v Latinské Americe.
Mimochodem, kdo myslíte, že tento jaderný reaktor v lokalitě Dimona zakládal? Byl to sám Šimon Perez v tehdejším ministerstvu obrany, který zajišťoval s Francouzi spojení. Později se Šimon Perez stal izraelským prezidentem. To jen abychom znali souvislosti. Hlavním zprostředkovatelem byl Šimon Peres, který měl na starost spojení s Francií. Třeba Britové byli zpočátku držení stranou a v různých obdobích jim bylo sdělováno, že obrovské staveniště je výzkumným ústavem pouštních pastvin a závodem na zpracování manganu. Američané, které Izrael i Francie rovněž držely v nevědomosti, přelétávali nad Dimonou špionážními letadly U2 ve snaze zjistit, co měly za lubem.
Izraelci tehdy přiznali, že měli reaktor, ale trvali na tom, že slouží výhradně k mírovým účelům. Tvrdili, že vyhořelé palivo posílají do Francie k přepracování, a dokonce poskytli filmové záběry, jak je údajně nakládané na francouzské nákladní lodě.
Izraelský jaderný reaktor potřeboval ke zmírnění štěpné reakce také oxid deuteria, známý také jako těžká voda. Kvůli tomu se Izrael obrátil na Norsko a Velkou Británii. V roce 1959 se Izraeli podařilo koupit 20 tun těžké vody, kterou Norsko prodalo Velké Británii, ale která byla nadbytečná pro britský jaderný program. Obě vlády měly sice podezření, že materiál bude použitý k výrobě zbraní, ale rozhodly se na to hledět skrz prsty. V odtajněných dokumentech britští představitelé tvrdili, že by bylo "příliš horlivé" zavést bezpečnostní opatření. Norsko provedlo pouze jednu inspekční návštěvu v roce 1961. Bylo to v roce, kdy John Kennedy zaslal onen dopis izraelskému premiérovi. Na ten Kennedyův dopis se právě teď podíváme.
John Kennedy: Zastavme Izrael v jaderném programu!
Jak už to tak bývá, Izrael má volnou ruku v tom, co je pro ostatní zločinným jednáním. Jeho jaderný program vznikl obrovskou, a dodnes nevysvětlenou krádeží amerického uranu a zbrojní technologie. Na počátku 60. let prezident Kennedy požadoval, aby Izrael přijal americké inspektory. Do izraelské Dimony byli vysláni američtí fyzici, ale od začátku se jim nedostalo vstřícného přivítání. Návštěvy se nikdy nekonaly dvakrát ročně, jak bylo s Kennedym dohodnuto, a byly opakovaně odkládané. Američtí fyzikové, vyslaní do izraelského střediska pro jaderný výzkum v Dimoně, si nesměli vzít vlastní vybavení, ani odebírat vzorky. Hlavní americký inspektor Floyd Culler, odborník na získávání plutonia, ve svých zprávách poznamenal, že v jedné z budov byly nově omítnuté a vymalované zdi. Ukázalo se, že před každou americkou návštěvou Izraelci postavili falešné stěny kolem řady výtahů, které klesaly o šest pater níž, do podzemního přepracovacího závodu.
Situace s Američany se začínala vyhrocovat. Zabránit šíření jaderných zbraní bylo ve skutečnosti hlavním cílem americké vlády, když se na počátku 60. let prezident John Kennedy ze zprávy CIA dozvěděl, že Tel Aviv vyvíjel jadernou zbraň. Kennedy tehdy řekl Izraelcům, aby svůj program ukončili, jinak riskují ztrátu americké politické a ekonomické podpory. Americká ambasáda v Izraeli předala telegram samotného Johna Kennedyho tehdejšímu izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi. Celý ten dopis jsem přeložil, protože se domnívám, že je velmi zásadní pro pochopení tehdejšího dobového kontextu a roli Johna Kennedyho. Cituji doslovné znění:
"Vážený pane ministerský předsedo."
"Vítám Váš dopis z 12. května a pečlivě jej studuji."
"Mezitím jsem obdržel od velvyslance Barboura zprávu o jeho rozhovoru s Vámi 14. května, ohledně opatření k návštěvě reaktoru v Dimoně."
Mimochodem, kdo myslíte, že tento jaderný reaktor v lokalitě Dimona zakládal? Byl to sám Šimon Perez v tehdejším ministerstvu obrany, který zajišťoval s Francouzi spojení. Později se Šimon Perez stal izraelským prezidentem. To jen abychom znali souvislosti. Pokračuji ale dál v citaci Kennediova dopisu.
"Rád bych k tomuto tématu připojil několik osobních poznámek."
"Jsem si jistý, že budete souhlasit, že pro celý svět neexistuje naléhavější záležitost než kontrola jaderných zbraní. Oba jsme to uznali, když jsme spolu hovořili před dvěma lety, a já jsem to znovu zdůraznil, když jsem se s paní Meirovou setkal těsně po Vánocích. Nebezpečí plynoucí z šíření národních systémů jaderných zbraní jsou tak zřejmá, že je zde jistě nemusím opakovat."
"Právě kvůli našemu zájmu o tento problém se moje vláda snažila s vámi dohodnout pravidelné návštěvy Dimony. Když jsme spolu hovořili v květnu 1961, řekl jste, že můžeme využívat informace získané při první návštěvě amerických vědců v Dimoně jak chceme, a že budete souhlasit i s dalšími návštěvami neutrálních osob. Na základě komentáře paní Meirové jsem předpokládal, že v této věci mezi námi nebude žádný problém."
"Jsme znepokojení dopady na světovou stabilitu, která by provázela vývoj jaderných zbraní Izraelem. Nedovedu si představit, že by se Arabové zdrželi toho, aby se neobrátili na Sovětský svaz s žádostí o pomoc, pokud by Izrael vyvinul jaderný zbrojní potenciál – se všemi důsledky, které by to mělo. Problém je však mnohem větší než jeho dopad na Blízký východ. Vývoj jaderných zbraní v Izraeli by téměř jistě vedl ostatní větší země, které se dosud takového vývoje zdržovaly, k pocitu, že musí následovat jeho příkladu."
"Jak jsem jasně uvedl na své tiskové konferenci 8 května, jsme hluboce zavázaní k bezpečnosti Izraele. Kromě toho tato země podporuje Izrael celou řadou dalších způsobů, které jsou nám oběma dobře známé. Dokážu dobře ocenit Vaše obavy z vývoje v arabských státech. Nevidím však žádnou současnou ani bezprostřední jadernou hrozbu pro Izrael odtamtud. Jsem ujištěn, že naše zpravodajské informace o této otázce jsou dobré a že Egypťané v současné době nemají žádné zařízení srovnatelné s Dimonou, ani žádné zařízení potenciálně schopné výroby jaderných zbraní. Pokud však máte informace, které by podporovaly opačný závěr, rád bych je od vás prostřednictvím velvyslance Barboura obdržel. Jsme schopní je ověřit."
"Věřím, že z tohoto poselství bude patrná naléhavost a perspektiva, v níž vnímám včasný souhlas Vaší vlády s návrhem, který Vám velvyslanec Barbour poprvé předložil 2. dubna."
"S pozdravem,
John F. Kennedy"
Na tomto dopise Johna Kennedyho tehdejšímu izraelskému premiérovi Davidu Ben Gurionovi můžeme pozorovat, jak John Kennedy tlačil na Izrael, aby upustil od vývoje jaderných zbraní. Proto jsem ten dopis celý přeložil, abychom do sebe nasáli a vstřebali dobový kontext, jak John Kennedy, jako poslední americký prezident, skutečně tlačil na Izrael,na zastavení vývoje jaderných zbraní. John Kennedy byl ale zabitý dříve, než byly podniknuté jakékoli kroky k ukončení izraelského jaderného projektu.
Společnost NUMEC: Izrael urychluje jaderný vývoj
Po smrti prezidenta Kennedyho Izrael svůj jaderný program urychlil. Do roku 1965 získal suroviny pro bombu, sestávající z vysoce obohaceného uranu pro výrobu zbraní. Tento vysoce obohacený uran vlastnila americká vláda, a byl získaný od společnosti NUMEC v Pensylvánii. NUMEC je zkratkou pro Nuclear Materials and Equipment Corporation, ale budeme jí říkat NUMEC. Tato společnost NUMEC byla založena v roce 1956, a jejím vlastníkem byl Zalman Mordecai Shapiro, šéf pittsburské pobočky Sionistické organizace Ameriky. To protnutí tu bylo více než zřejmé. Majitel této izraelské krycí společnosti NUMEC, Zalman Shapiro, měl už tehdy za sebou ohromnou cestu. Vytvořil třeba geniálních inovaci pro jadernou ponorku Nautilus v 50. letech, ale později se také výrazně angažoval v honbě za nejpokročilejšími návrhy americké vodíkové bomby v 70. letech. Zalman Shapiro, a jeho krycí izraelská společnost NUMEC, byl pověřený tajnými schůzkami na nejvyšší úrovni s izraelskými zpravodajskými agenty. NUMEC byla vedená nejlepšími izraelskými konstruktéry jaderných zbraní a bráněná Izraelem a jeho americkou lobby. Samotná společnost NUMEC byla dodavatelem obohaceného uranu pro americké vládní projekty, ale od počátku byla také zástěrkou izraelského jaderného programu. Hlavním sponzorem společnosti NUMEC byl David Lowenthal. Tento David Lowenthal jezdil nejméně jednou měsíčně do Izraele, kde se setkával se svým starým přítelem Meirem Amitem, který stál v čele izraelské rozvědky. Takže David Lowenthal, na jedné straně blízký přítel majitele NUMECu Zalmana Shapira, a na druhé straně přítel s šéfem izraelské rozvědky Meirem Amitem. Prvotřídní kontakty.
Po několika desítkách let se vynořily důkazy o roli Davida Lowenthala jako mezinárodního pašeráka uprchlíků mezi Spojenými státy, Evropou a Izraelem – předtím, než začal financovat izraelskou krycí společnost NUMEC. Zakladatel společnosti NUMEC Zalman Mordechaj Shapiro, se spolu se svým blízkým přítelem a finančním sponzorem Davidem Lowenthalem zapojil do divoké tajné akce, jejímž cílem bylo převézt nejcennější vojenský materiál na světě. Společnost NUMEC kryla dodávky obohaceného uranu do Izraele tvrzením, že se ten uran ztratil z pensylvánského závodu společnosti NUMEC v Apollu. Ty ztráty byly obrovské, protože se tehdy ztratilo – podržte se, téměř šest set kilogramů uranu. Těchto 600 kg ztraceného uranu stačilo na výrobu desítek zbraní. Od chvíle, kdy americká Komise pro atomovou energii poprvé zjistila, že chybí značné množství tohoto materiálu pro výrobu atomových bomb, panovala obava, že se dostal do Izraele, protože majitelé této izraelské krycí společnosti NUMEC byli propojení s izraelskými jadernými a zpravodajskými úředníky. Všichni tehdy připouštěli, že materiál se mohl dostat do Izraele, a někteří vysoce postavení si byli jistí tím, že se tam skutečně dostal. O 9 let později, na schůzce v roce 1976 informoval zástupce ředitele CIACarl Duckett několik úředníků americké Komise pro jaderný dozor, že CIA měla podezření, že část štěpného paliva v izraelských bombách tvoří uran vhodný pro výrobu zbraní, který byl Američanům ukradený pod nosem ze zpracovatelského závodu v Pensylvánii.
Nejenže se ve společnosti NUMEC ztrácelo znepokojivé množství štěpného materiálu, ale také ji navštěvovali agenti izraelské rozvědky, včetně Rafiho Eitana, kterého firma popisovala jako "chemika" izraelského ministerstva obrany, ale ve skutečnosti byl špičkovým agentem Mossadu, který se stal šéfem Lakamu. K této izraelské jednotce ekonomické špionáže se dostanu později. Victor Gilinsky, který byl jedním z amerických jaderných úředníků, které Duckett informoval, vzpomínal takto – cituji:
"Byl to jeden z nejkřiklavějších případů odkloněného jaderného materiálu, ale následky se zdály být pro zúčastněné osoby i pro Spojené státy tak strašné, že nikdo nechtěl zjistit, co se děje."
Vyšetřování bylo odložené, a nebyla vznesena žádná obvinění.
Loď plná uranové rudy pro Izrael
Obecně se má za to, že Izrael sestavil své první tři jaderné zbraně během krize vedoucí k šestidenní válce, v roce 1967. Operace byla tak důležitá, že v roce 1968 zástupci společnosti NUMEC dokonce soukromě inkognito navštívili špičkového izraelského špiona Rafi Eitana, který později vedl proslulého izraelského agenta Jonathana Pollarda. Rok 1968 se zapsal do dějin ještě další obrovskou operací izraelské tajné rozvědky.
Izraelští agenti v roce 1968 zorganizovali zmizení celé nákladní lodi, plné uranové rudy, uprostřed Středozemního moře. V takzvané aféře Plumbat, Izraelci využili síť krycích společností, aby v Antverpách koupili zásilku oxidu uranu, známého jako žlutý koláč. Žlutý koláč byl ukrytý v sudech označených jako "plumbat", což je derivát olova, který byl poté naložený na nákladní loď pronajatou falešnou liberijskou společností. Prodej byl maskovaný jako transakce mezi německými a italskými společnostmi s pomocí německých úředníků, údajně výměnou za izraelskou nabídku pomoci Němcům s technologií odstředivek.
Když loď Scheersberg zakotvila v Rotterdamu, byla celá posádka propuštěna pod záminkou, že loď byla prodána, a na její místo nastoupila izraelská posádka. Loď odplula do Středozemního moře, kde byl nákladpod izraelskou námořní ochranou přeložený na jiné plavidlo.
Americké a britské odtajněné dokumenty také odhalily dosud neznámý izraelský nákup asi 100 tun žlutého koláče z Argentiny v roce 1963 nebo 1964, aniž by byly dodržené záruky, které se obvykle používají při jaderných transakcích, aby se zabránilo použití jaderného materiálu ve zbraních.
Prezidenti Spojených států od Lyndona Johnsna po Jimmyho Cartera tajně řešili, jak reagovat na bezostyšnou krádež amerického jaderného materiálu Izraelem, než se nakonec rozhodli celou záležitost pohřbít v tajných spisech. V roce 1968 oznámil ředitel CIARichard Helms prezidentu Lyndonu Johnsonovi, že se Izraeli skutečně podařilo sestrojit jaderné zbraně, a že jeho letectvo provádělo nácvik jejich svržení. Po Lyndonu Johnsonovi usedl do křesla Bílého domu Richard Nixon. A ono slavné mlčení o izraelském jaderném arzenálu se datuje právě od dohody, kterou uzavřel prezident Richard Nixon s izraelskou premiérkou Goldou Meirovouv září 1969. Žádný přepis této schůzky se neobjevil, ale podle izraelsko-amerického historika Avnera Cohena je zřejmé, že oba představitelé uzavřeli dohodu: Izrael nebude testovat své jaderné zbraně, ani neoznámí, že je vlastní, zatímco Spojené státy nebudou tlačit na Izrael, aby se jich vzdal nebo podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.A dále zastaví každoroční inspekce v Dimoně, kde se nachází izraelské Středisko jaderného výzkumu v Negevské poušti.
Tedy, když si to složíme do časového rámce – v roce 1965 se ze závodu izraelské krycí společnosti NUMEC v pensylvánském Apolluztratilo 600 kg uranu. O 2 roky později, v roce 1967, Izrael vyvinul své první tři jaderné zbraně. V roce 1968 zástupci společnosti NUMEC dokonce soukromě inkognito navštívili špičkového izraelského špiona Rafi Eitana, který později vedl proslulého izraelského agenta Jonathana Pollarda. A v tomto roce 1968 také zorganizovali zmizení celé lodě ve Středozemním moři nacpané uranovou rudou. A v září 1969 americký prezident Richard Nixon a izraelská premiérka Golda Meirová uzavřeli dohodu o mlčení o izraelských jaderných zbraních. Tehdejší poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger napsal prezidentu Richardu Nixonovi v memorandu z července 1969, které shrnovalo trvalou politiku Washingtonu – cituji:
"I když bychom v ideálním případě chtěli zastavit skutečné izraelské vlastnictví, ve skutečnosti nám jde přinejmenším o to, aby se izraelské vlastnictví nestalo zavedenou mezinárodní skutečností."
Agent přímo v Hollywoodu: Technologie k výrobě jaderných zbraní
Existovaly také fyzické důkazy související s odklonem uranu. Rafinovaný uran má technickou signaturu, která umožňuje identifikovat jeho zdroj. Stopy uranu ze společnosti NUMEC identifikovali inspektoři ministerstva energetiky v Izraeli v roce 1978. CIA se odklonem obohaceného uranu ze závodu NUMEC také zabývala, a dospěla k závěru, že byl součástí širšího programu, jehož cílem bylo získat pro Izrael technologii a suroviny pro jaderné zařízení.
S uranem v ruce přišla na řadu krádež vyspělé technologie, potřebné k výrobě jaderné zbraně, do které vstoupil hollywoodský filmový producent Arnon Milchan. Milchan se narodil v Izraeli, ale přestěhoval se do Spojených států, a nakonec skončil jako zakladatel a majitel společnosti New Regency Films. Arnon Milchan produkoval více než 120 celovečerních filmů, určitě známe Pretty Woman. Tak to je třeba jeho produkce. Arnon Milchan měl ovšem také, stejně jako David Lowental, prvotřídní kontakty. Znal třeba izraelského exprezidenta Šimona Perese, který zakládal jaderný reaktor v Dimoně, nebo tehdejšího ministra financí, pozdějšího premiéra Benjamina Netanjahua, ale také znal špičkového izraelského špiona Rafiho Eitana. S tímto Rafi Eitanem se v polovině 60. letsetkávali zástupci izraelské krycí společnosti NUMEC v Americe. To jsem řešil v předchozí kapitole. A právě někdejší izraelský prezident Šimon Peres naverboval Arnona Milchana v roce 1965. Šimon Peres se seznámil s Arnonem Milchanem v jednom telavivském nočním klubu, který se jmenoval Mandy’s. Arnon Milchan, který tehdy vedl rodinnou firmu na výrobu hnojiv, se nikdy neohlížel zpět a hrál hlavní roli v izraelském tajném akvizičním programu.
Arnon Milchan byl zodpovědný za zajištění životně důležité technologie obohacování uranu, když vyfotografoval plány odstředivek, které podplacený německý manažer dočasně "ukryl" ve své kuchyni. Stejné plány, které patřily evropskému konsorciu na obohacování uranu Urenco, podruhé ukradl pákistánský zaměstnanec Abdul Qadeer Khan, který je použil k založení programu obohacování uranu ve své zemi a k založení globálního pašeráckého jaderného byznysu, při kterém prodal konstrukci Libyi, Severní Koreji a Íránu. Právě z tohoto důvodu jsou izraelské centrifugy téměř identické s íránskými. To jsou náhodičky. Ale to bychom předbíhali, vraťme se k našemu hollywoodskému producentovi a izraelskému agentovi Arnonu Milchanovi.
Arnon Milchan se nechal na tiskové konferenci 28. března 2005 slyšet, že přispěl neuvěřitelnou částkou 100 milionů dolarů na založení nové izraelské univerzity. Co je ale důležitější. Arnon Milchan v rozhovoru pro izraelskou televizi z 25. listopadu 2013 přiznal, že dlouhá léta strávená v Hollywoodu strávil jako agent izraelské rozvědky, a pomáhal získávat embargované technologie a materiály, které Izraeli umožnily vyvinout jaderné zbraně. Ale nebyl jen tak obyčejným špionem. Arnon Milchan totiž pracoval pro izraelský Úřad pro vědu a styky, akviziční oddělení Mosadu, označované jako špionážní agentura LAKAM. Tato tajná izraelská jednotka ekonomické špionáže LAKAM, která měla za úkol zajišťovat technologie pro izraelský tajný program jaderných zbraní, Arnona Milchana naverbovala v 60. letech. Šéfem této tajné izraelské jednotky ekonomické špionáže LAKAM byl tehdy Benjamin Blumberg. Arnon Milchan v rozhovoru přiznal: "Dělal jsem to pro svou zemi a jsem na to hrdý".
Neměl tím na mysli Spojené státy. Řekl také, že "další velká hollywoodská jména byla spojená s [jeho] tajnými záležitostmi". Jen to ještě jednou zopakuju a průběžně zrekapituluju, abyste získali skutečně plastickou představu o propojení těchto lidí. Je to značně ztížené tím, že nemáme nakreslený ten strom propojení, tak si to musíme představit jako trojúhelník. Ústřední postavou je miliardář a hollywoodský producent Arnon Milchan. Tento Arnon Milchan z Hollywoodu znal tedy jak izraelského špičkového agenta Rafiho Eitana, dále i šéfa izraelské jednotky pro ekonomickou špionáž LAKAM Benjamina Blumberga. To jsou lidé z izraelských rozvědek čili jedna strana trojúhelníku. Pak Arnon Milchan znal Zalmana Shapira, majitele izraelské krycí společnosti NUMEC a Davida Lowentala, který byl sponzorem NUMECu, a znal také izraelského špičkového špiona Rafiho Eitana. To je druhá strana trojúhelníku, lidé z izraelské krycí společnosti NUMEC, kteří zorganizovali ztrátu 600 kg uranu pro izraelské jaderné zbraně. Arnon Milchan znal také izraelské politiky jako bývalého vice-premiéra Šimona Perese, který zakládal jaderný reaktor v Dimoně, nebo premiéra Benjamina Netanjahua. To je třetí strana trojúhelníku, politické kruhy.
Takže jedna strana trojúhelníku lidé z rozvědky Rafi Eitan a Benjamin Blumberg z LAKAMu, pak druhá strana trojúhelníku lidé z izraelské krycí společnosti NUMEC Zalman Shapiro a David Lowenthal, a třetí strana trojúhelníku politici Šimon Peres nebo Benjamin Netanjahu. Tyto kruhy znal izraelský agent a zároveň hollywoodský producent Arnon Milchan. Abychom získali skutečnou představu těch tří stran trojúhelníku. V jednu chvíli, jak izraelský agent a hollywoodský producent Arnon Milchan řekl kanálu Channel 2, řídil 30 společností v 17 různých zemích. To dokresluje jeho obrovský vliv a napojení. Arnon Milchan třeba využil návštěvy u herce Richarda Dreyfusse, aby získal špičkového amerického jaderného vědce Arthura Biehla do představenstva jedné ze svých společností.
Kromě jiných úspěchů získalArnon Milchal mezi lety 1979 až 1983pro izraelské ministerstvo obrany prostřednictvím své společnosti Heli Trading 800 krytonů, sofistikovaných spouštěčů jaderných zbraní. Zařízení získal od kalifornského přísně tajného dodavatele obranných zařízení MILCO International. Arnon Milchan osobně naverboval prezidenta MILCO Richarda Kellyho Smytha jako agenta, a poté ho předal k vyřízení dalšímu zaměstnanci Heli Trading, budoucímu izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Kelly Smyth byl nakonec v roce 1985 zatčený. Byl vydaný pro 30 případů pašování a nepravdivých prohlášení. Smyth agentům FBI v Los Angeles podrobně popsal svůj nábor Arnonem Milchanem, a schůzky s Benjaminem Netanjahuem, který pak pracoval v pašerácké frontě Heli Trading v Izraeli. Kelly Smith popsal agentům FBI také to, jak byla po jeho zatčení za pašování 800 jaderných spouští, a následném útěku z USA, rozpracovaná pašerácká operace "Projekt Pinto". Ale pokud je známo, ani Arnon Milchan, ani Benjamin Netanjahu nebyli v souvislosti s krádežemi nikdy vyslechnutí FBI.
CIA: Odtajnění izraelských jaderných zbraní
Oficiální mlčení americké vlády o izraelských jaderných zbraních bylo prolomené jen náhodou, když v roce 1979CIA v reakci na žádost neziskové ekologické skupiny Natural Resources Defense Council (Rada pro obranu přírodních zdrojů), podle zákona o svobodném přístupu k informacím, zveřejnila čtyřstránkové shrnutí zpravodajského memoranda s názvem "Vyhlídky na další šíření jaderných zbraní".
"Domníváme se, že Izrael již jaderné zbraně vyrobil," uvádí se ve zprávě z roku 1974 s odkazem na izraelské zásoby velkého množství uranu, program obohacování uranu a investice do nákladného raketového systému, schopného nést jaderné hlavice. Zveřejnění zprávy vyvolalo tehdy vlnu novinových titulků.
John Despres, který byl v té době v CIA pověřený národní zpravodajskou službou pro šíření jaderných zbraní, uvedl, že měl na starosti cenzurování nebo "redigování" tajných materiálů ze zprávy před jejím zveřejněním. V rozhovoru však uvedl, že části, které chtěl, aby nebyly zveřejněny, naopak zveřejněné byly, zatímco jiné části, které měly být zveřejněné, byly naopak zatajené.
"Byl to takový klasický případ byrokratického průšvihu," řekl John Despres. "Lidé si špatně vyložili mé pokyny." Dodal, že pokud ví, nikdo nebyl za tuto záměnu disciplinárně potrestaný.
Izrael měl jen málo výčitek svědomí ohledně šíření know-how a materiálů pro jaderné zbraně, a v 70. letech poskytl jihoafrickému režimu apartheidu pomoc při vývoji vlastní bomby, výměnou za 600 tun žlutého koláče. To bylo tak. 22. září 1979 zachytila americká družice Vela 6911 u pobřeží Jihoafrické republiky dvojitý záblesk, typický pro test jaderné zbraně. Leonard Weiss, matematik a odborník na šíření jaderných zbraní, v té době pracoval jako poradce amerického Senátu a poté, co byl o incidentu informovaný americkými zpravodajskými službami a laboratořemi jaderných zbraní v zemi, nabyl přesvědčení, že došlo k jadernému testu, který byl v rozporu se Smlouvou o omezeném zákazu zkoušek.
Teprve poté, co se mu Carterova a následně Reaganova administrativa pokusily zavřít ústa, a snažily se ho obelhat nepřesvědčivou vyšetřovací komisí, Weissovi došlo, že detonaci provedli Izraelci, a nikoli Jihoafričané – cituji:
"Bylo mi řečeno, že kdybych řekl, že šlo o test, vytvořilo by to pro Spojené státy velmi vážný zahraničněpolitický problém. Někdo vypustil něco, o čem Spojené státy nechtěly, aby někdo věděl," dodal Weiss.
Izraelské zdroje Weissovi sdělily, že záblesk zachycený družicí Vela byl ve skutečnosti třetím ze série jaderných testů v Indickém oceánu, které Izrael provedl ve spolupráci s Jihoafrickou republikou.
"Byl to průser," řekl mu jeden ze zdrojů. "Byla bouře a my jsme si mysleli, že bude blokovat Velu, ale v počasí byla mezera, okno, a družice Vela byla oslepená zábleskem."
To by bylo všechno k prvnímu dílu o Izraeli a izraelských jaderných zbraních. O čem bude příští, druhý díl? Budu vám vyprávět pohnutý příběh izraelského jaderného špiona Mordechaje Vanunua. Tento jaderný technik totiž vynesl v roce 1986 fotografie nákresů izraelských jaderných zbraní v podzemních prostorách Dimony. Bylo to nejstřeženější tajemství Izraele, a Mosadu se ho podařilo unést z italského Říma a uvěznit ho na 18 let, přitom 11 a půl roku v totální izolaci. Neskutečně pohnutý a fascinující příběh tohoto prvního jaderného špiona.
Potom se podíváme na další citáty a výroky osob kolem izraelského jaderného programu včetně New York Times, který překvapivě také o tomto jaderném programu napsal. Podívám se pod drobnohledem na vládu exprezidenta Donalda Trumpa a jejich totální napojení a provázání na Izrael. Zmapujeme si všechny kroky Donalda Trumpa, který naprosto servilně nadbíhal Izraeli. Koneckonců, měl to v rodině. Správce jeho nemovitostí byl americký velvyslanec v Izraeli David Friedman, a jeho zeťák byl Jared Kushner, který podporoval hromadu organizací spojených s ilegálními izraelskými obcemi na západním břehu Jordánu. Ty všechny si ukážeme a popíšeme. Stejně jako se podíváme na šokující milosti Donalda Trumpa v poslední den jeho působení v Bílém domě. Dobrá polovina byli jeho ´židovští přátelé´, kteří páchali tvrdou trestnou činnost. Proč by je také jinak omilostňoval, že? Několik těchto výtečníků si popíšeme, včetně jejich kriminální minulosti. Máte se vážně na co těšit, a budu rád, když se ke mně připojíte i při poslechu druhého dílu Izraelských jaderných zbraníčí