Islámský stát

Chcete-li mě pravidelně podpořit, zašlete prosím drobnou, ale pokud možno pravidelnou částku na účet:
217845530/0300
Iban: CZ90 0300 0000 0002 1784 5530
BICSWIS: CEKOCZPP
Můžete také jednoduše použít QR kódy.

100 Kč

250 Kč

500 Kč

Pomůže také sdílení na sociální sítě.

A k čemu použijeme Váš dar? Dozvíte se zde.

1. díl

audio

Zažili jsme to všichni. Útoky od roku 2015 jeden za druhým po celé Evropě. Ve Francii, Německu, Belgii, Británii. Média svorně hřímala o tom, že na nás útočili islámští extrémisté. A co naše vlády? Ty se semkly. Bohužel, ne k naší ochraně. Místo toho se semkly v přijímání mimořádných opatření. Výbuchy bomb ve skutečnosti představují startovní výstřel pro kontrolu nás, ještě znásobené covidovou šikanou. Od té doby se systém monitoringu, rozumějme paušálního šmírování jenom zvětšuje. Naše osobní svobody se ve jménu kolektivní bezpečnosti omezují. Kdybychom se však vydali po stopách peněz, ukázala by se zcela jiná skutečnost. Kdo vyzbrojoval sebevražedné atentátníky? Kdo platil jejich školicí střediska? Komu prospívá tento neustálý stav pohotovosti a chaos? Britské a americké tajné služby vždycky podněcovaly konflikty arabských států, aby jim zabránily v přílišné autonomii. Podněcování nejradikálnějších tendencí je nejlepší způsob, jak si zajistit kontrolu nad zdroji. Stalo se to v Íránu, Iráku, Sýrii, nebo Afghánistánu. Tedy právě v těch zemích, které jsou dnes ohnisky teroru. V tomto pořadu budu dokumentovat systematickou destabilizační strategii Západu. Budu rekonstruovat zájmy, které stojí za džihádem. Musíme pochopit, že Islámský stát, Al-Káida, Taliban a Muslimské bratrstvo mají jedinou matrici. Extremistické školy financované prostřednictvím Saúdské Arábie, hlavního spojence Angloameričanů na Východě. Stejné školy, které vycvičily sebevražedné atentátníky působící v Evropě. Mnozí z nich byli přitom tajným službám už dlouho známí. Proč je nikdo nezastavil? Ve svých pořadech jsem analyzoval hloubku tréninku těchto organizací na americké půdě, ale i v zámoří. Věnoval jsem se tomu obšírně například ve dvoudílném pořadu Jak Američané stvořili a vycvičili islámské organizace, nebo částečně i v šestidílné Nesvaté alianci mezi Vatikánem, mafií a CIA. Ovšem pátrání mě přivedlo k mnoha dokumentům, které odhalují děsivý rozměr této linie. Už jsme se někdy zamysleli nad tím, jak je možné, že jeden člověk jako Usáma bin Ládin byl chytřejší než všechny americké zpravodajské služby s ročním rozpočtem 40 miliard dolarů dohromady? Globální válka proti terorismu je ve skutečnosti válka dobyvačná. Jde o agendu, kterou spustil americký vojensko-průmyslový aparát, Wall Street a londýnská City. Globální válka proti terorismu je vydávaná za střet civilizací, za konflikt mezi hodnotami a náboženstvími. Ve skutečnosti odpovídá nestoudným strategickým a ekonomickým cílům. Všimli jsme si, že kdekoli se objeví země s nezávislou vládou, která má zásoby ropy, finanční, zemědělské nebo strategické zdroje a ještě se nepodrobila kontrole korporací, okamžitě se rozběhne kampaň vedená Amerikou s cílem ji zničit? Írán, Irák, Afghánistán, Palestina, Egypt, Libye a Sýrie tuto situaci prožívají na vlastní kůži už řadu let. Od svržení íránského sociálnědemokratického prezidenta Mossadeka v roce 1953 až po současný příklad syrského státu, který byl zlikvidovaný svou sociální politikou a relativní samostatností. Libanon byl jednou z nejvyspělejších zemí Blízkého východu, dokud na něj v roce 1982 nezaútočil Izrael. Od té doby je rozvrácený občanskou válkou. Irácký sociální stát, který v regionu zářil zdravotnictvím, školstvím, veřejnými službami a zemědělskými a potravinovými dotacemi, si od roku 1990 vynutil občanskou válku, která trvá dodnes. Irák Saddáma Husajna byl zničený, protože plaval na moři ropy. Jako by to nestačilo, Sýrie je od roku 2011 srovnaná se zemí vnitřním konfliktem podněcovaným cizími mocnostmi. Vyvolávání občanských válek je součástí logiky rozděl a panuj. Všechno to byly organizované kampaně, které měly rozpoutat sektářské šílenství a vyvolat bratrovražedné války. Drancování veřejných zdrojů zahraničními finančníky a nadnárodními společnostmi, jak se to stalo v Rusku v 90. letech. Nebo v bývalé Jugoslávii, Iráku, Libyi, Sýrii a Argentině v posledních 30 letech. Historicky se islámský fundamentalismus financovaný Amerikou, zmocnil všech vládních i nevládních mocí, jako například v Saúdské Arábii. Už na konci 70. let 20. století spočívala politika Američanů v tom, že na celém Blízkém východě živili a vyzbrojovali džihádistický fanatismus, aby mohl vést svatou válku proti ateistickému komunismu v Afghánistánu. Po útocích z 11. září však Spojené státy a jejich spojenci v regionu stále více sponzorovali džihádismus všeho druhu, aby zlikvidovali všechny sociální státy, které se bránily tvrdé pěsti amerických korporací. Způsob rozpoutání občanské války, která zemi zdevastuje a následně ji vyplení, byl dosud použitý mnohokrát. Od Pákistánu po Irák, Sýrii, muslimskou Afriku, nemluvě o případu Ukrajiny uprostřed Evropy. Jak uslyšíme, Islámský stát v Iráku a Sýrii byl nástrojem této strategie. Byl financovaný a vyzbrojovaný stejnými silami, které ho pod vedením Ameriky bombardovaly v Sýrii a Iráku. Jsme v čirém šílenství. Řeknětte sami. Bylo logické, když konvoj zbrusu nových japonských nákladních aut, která byla naložená teroristy, za bílého dne hlemýždím tempem překonávala poušť a to bez větších ztrát? A na druhé straně političtí a vojenští představitelé západu pokřikovali, že válka proti Islámskému státu bude nekonečná? Kdyby do mocenské hry v Sýrii nevstoupilo Rusko, možná by nekonečnou skutečně byla. Za kouřovou clonou a zrcadly začínáme nahlížet do paralelního vesmíru. Manipulace s fakty a používání totalitních prostředků pro kontrolu reality, kterou tak mistrně popsal Orwell v románu 1984, jsou maskované složitou sofistikou.

Strategie věčných válek

Ti, kdo ovládají peníze, by se nikdy nesmířili se ztrátou kontroly nad vším ostatním. Peníze žijí podle své vlastní logiky. To je pravidlo číslo jedna absolutní moci. Současná krize způsobila, že jsme se ocitli na cestě od nulového růstu, deindustrializace, nedostatku peněz, vyčerpání přírodních zdrojů, hrozících hladomorů a vodních krizí na velké části planety k ještě horšímu. Dosáhli jsme vrcholu zmatku a lží. Anglo-americké síly provádějí jednu operaci za druhou, aby vyprovokovaly změnu režimu, mezi arabskými jary a barevnými revolucemi. To všechno s jediným cílem. Vytvořit nový systém, který by ovládl svět a nahradil starý, který je dnes v úpadku a který až dosud zaručoval nadvládu finančnímu impériu se sídlem v City a na Wall Street. Věčné ozbrojené konflikty uvnitř národů, jsou součástí tajného plánu na zavedení nové doby temna. Jeho cílem je podmanit si kdysi suverénní státy. Z čeho se plán skládá? Strategie Britů a potom Angloameričanů spočívala nejméně půldruhého století v tom, že se snažili využít etnicko-náboženské invaze na Blízkém a Středním východě a ve Střední Asii, aby si zajistili kontrolu nad těmito populacemi a udrželi je ve stavu zaostalosti. Metoda atentátu a destabilizace byla prvořadá a zásadní. Jak se totiž ukázalo, Londýn je nervovým centrem islámského terorismu. Destabilizace téměř celého Blízkého východu a Střední Asie je dlouhodobou strategií osy Ameriky, Británie a Izraele už od konce 70. let. To čeho jsme dnes svědky, by proto nemělo nikoho překvapovat. Jedním z cílů je umožnit Izraeli expanzi prostřednictvím přímé anexe arabských území a vytvoření nárazníkových států pod izraelskou kontrolou. Nezapomínejme ani na saúdské krále, známé sponzory terorismu na Blízkém východě. Ti sice předstírají moderní světonázor, ale přitom ztělesňují nejzaostalejší a nejodpornější wahhábistický extremismus, jednu z nejzatvrzelejších a nejreakčnějších sekt islámu. Věnovali miliardy na teroristické akce po celé planetě a mají na svědomí statisíce mrtvých. Doufali, že uvěříme pohádce o barevných revolucích a arabských jarmarcích po celém světě, vydávaných za spontánní projevy revolucí. Skutečná rozhodnutí přijímaly bezohledné syndikáty generálů a vysokých úředníků, kteří byli v přímém či nepřímém žoldu CIA. CIA v zákulisí jednala s cílem svrhnout nebo zavraždit takové osobnosti, jako byl Ben Alí v Tunisku, Mubarak v Egyptě, Kaddáfí v Libyi a Asad v Sýrii. Přemýšlejme o tom. Systém se rozpadá z mnohem závažnějších důvodů, než je to, čemu se obvykle říká korupce. Tolik jsme se soustředili na falešné priority, že skutečné problémy ustoupily do pozadí. Politika se změnila v destilát lstivého sobectví, místo aby zůstala upřímnou a loajální službou občanům. Politika není cíl, ale prostředek. Politika způsobila masové toky migrantů z Afriky a Asie. Jen na nás záleží, zda budeme tyto procesy demaskovat a zastavíme barbary, kteří prorážejí bránu pevnosti Evropa.

Muslimské bratrstvo

Abychom plně pochopili slučasnost, musíme se nejprve zaměřit na historické základy. Neobávejte se, že se budu točit v hluboké minulosti příliš dlouho. Jak ale ve svých pořadech vždycky tvrdím, abychom pochopili hluboké stínové procesy současnosti, musíme poznat jejich začátky. Než se vlak rozjede. Jací cestující sedí ve vagónech? Kdo je výpravčí, revizor a strojvůdce? A hlavně, kdo sestavil jízdní řád, podle kterého vlak pojede? Ve vagónech sedíme my. Výpravčí a revizor jsou naše vlády, které nás kasírují na každém kroku. Strojvůdci jsou bankovní kartely a korporace, které svými penězi vlak pohánějí. Kontrolují výpravčí a revizory a hlavně cestující ve vagónech. Ovšem tvůrci jízdního řádu ve vlaku nesedí. Kdesi daleko jen dohlížejí skrz své výpravčí, zda jejich jízdní řády dodržují. V případě opoždění, nebo nedejbůh vybočení vlaku na jinou výhýbku tvrdě zakročí. Takto analogicky, i když velmi simplicitně, můžeme vnímat světové dění. Mezi cestujícími občany ve vagónech jsou pak špiclové, kteří donášejí revizorům, výpravčím nebo strojvůdcům, o čem si lidé povídají. Ti podle potřeb pak zakročí. Portfolio zpravodajských služeb je přirozeně mnohem pestřejší, ovšem musím dodržet železniční terminologii. My se ocitáme na začátku, kdy vlak ještě stojí. Kráčíme do minulosti. V této kapitole se seznámíme s technikami, které britské impérium používalo ve 20. století ke svržení suverénních národních států. Účel barevných revolucí je zřejmý. Po těchto povstáních následuje pád ústřední moci, růst nároků na autonomii ze strany sektářských a kmenových vůdců a následné úplné vyplenění země hordami zběhlých vojáků. Jednoduše chaos. Podle vyjádření generálplukovníka Leonida Ivašova, bývalého šéfa odboru mezinárodní vojenské spolupráce ruského ministerstva obrany a viceprezidenta Akademie geopolitických studií:

"Skutečným spouštěčem takových operací nejsou provokace Sýrie nebo Íránu, ani Hizballáhu, a dokonce ani samotného Izraele. Odpověď je třeba hledat v politicky nedefinované globální finanční oligarchii, která neustále a vytrvale pracuje na změně politického, ekonomického a sociálního uspořádání mezinárodního společenství a sleduje pouze své vlastní zájmy."

Jde o soustavné překreslování hranic Blízkého východu. Tyto metody se dnes používají v Tunisku, Libyi, Sýrii, Egyptě, Súdánu, Jemenu, Bahrajnu, Alžírsku, Iráku, Turecku, Pákistánu a Afghánistánu. Roztříštěnost Blízkého východu je reakcí na plán Bernarda Lewise, pojmenovaný po orientalistovi z Oxfordské univerzity, který úzce spolupracoval s britskými a izraelskými zpravodajskými službami. Když ještě neexistoval Taliban, Al-Káida

ani Islámský stát, měla západní elita pro svou věc jiné armády. Jedním z prvních bylo Muslimské bratrstvo. Muslimské bratrstvo je fundamentalistická sekta vytvořená britskými tajnými službami za zásadního přispění exponentů oxfordské a cambridgeské univerzity a zednářských kruhů skotského ritu. Tyto zednářské kruhy, ze staré pohanské hereze, která sužovala islám od dob proroka Mohameda v 6. století, vytvořily prapor. Muslimské bratrstvo, které vzniklo v 19. století, je nejstarší a největší islámskou organizací v Egyptě. Dalo také vzniknout extremistickým skupinám v celém arabském světě. Dnes je referenčním bodem pro četné sunnitské a súfijské fundamentalistické spolky a bratrstva, stejně jako pro radikální šíity. Oficiálně působí na Blízkém východě od roku 1928. Říká se, že vzniklo jako reakce na zrušení chalífátu tureckým reformátorem Kemalem Atatürkem v roce 1924. Muslimské bratrstvo vzniklo mezi islámskými kulty sponzorovanými Brity. Mezi ně patřily tajné súfijské společnosti a skupiny jako Bahai. Podle slov Roberta Dreyfusse, odborníka na tuto problematiku, Muslimské bratrstvo ve skutečnosti nepatří k islámu, ale k předislámským barbarským náboženstvím, která uctívají Bohyni Matku. Vycházejí ze světa satanistické mystiky, alchymie, černé magie a čarodějnictví, které byly charakteristické pro starověkou Arábii. Muslimské bratrstvo by neexistovalo, kdyby oxfordští a cambridgeští orientalisté neindoktrinovali a neoslabovali ty nejzpátečnější a nejreakčnější prvky muslimské kultury. Angažovali se tu agenti zpravodajských služeb jako Arnold Toynbee, Harry Saint John, Bridger Philby, Thomas Edward Lawrence z Arábie, E. G. Browne a mnoho dalších. Britští orientalisté a anglo-švýcarští zpravodajští specialisté považovali za užitečné využít černé tradice islámu, tedy kulty a tajemná vyznání, jako nástroj k nastolení invaze. Britští orientalisté 19. století podpořili růst a rozvoj řady institucionálních kultů, které posloužily jako základ pro založení Muslimského bratrstva a jeho potomků. Je samozřejmé, že žádná z těchto operací by neměla sebemenší šanci na úspěch, kdyby je nepodporovaly a nefinancovaly mocenské elity. Byly to právě tajné služby Jeho Veličenstva, které více než kdokoli jiný přispěly ke sjednocení těchto rozptýlených džihádistů a k jejich rozkvětu. Od Muslimského bratrstva přes Al-Káidu až po Islámský stát, tato počáteční britská podpora bratrstva skončila globalizací terorismu. Tento terorismus pod svým praporem přivítal různorodou plejádu sunnitských ozbrojených skupin, obecně označovaných jako salafisté, a jedovatou pilulku Saúdské Arábie, wahhábisty. Tento terorismus vyvinul všechny síly, které sehrály významnou roli při vzestupu Muslimského bratrstva v Egyptě po pádu Mubarakova režimu, kdy byl v Káhiře dosazený Mursí, egyptský inženýr, který studoval v Americe. Jádro sítě Muslimského bratrstva je kontrolované britskými tajnými službami a sestávající z Federace islámských organizací v Evropě se sídlem v Londýně. Islámská nadace se sídlem v Anglii, která je hlavním příjemcem finančních prostředků od britské rozvědky a arabských států Perského zálivu, především Kuvajtu a Saúdské Arábie. Dále Islámskou nadaci sponzorovala i nadace Hannse Seidela se sídlem v Mnichově, v jejímž čele dříve stál Otto von Habsburg z mocné habsburské dynastie. Finanční prostředky, které tyto organizace získávají na činnost spojenou s Muslimským bratrstvem, pocházejí především ze dvou zdrojů. Část kapitálu pochází přímo z Británie, zejména od aristokracie ve Sněmovně lordů, ale také od bank a společností, které mají ve Velké Británii velký význam. například finanční skupina Lazard Freres. Pokud jste poslouchali můj pořad Tajné globální skupiny, možná si tuto skupinu vybavíte v souvislosti se skupinou Bilderberg. Většina prostředků pro Muslimské Bratrstvo ale pochází z kruhů v Arábii napojených na Brity. V minulosti peníze procházely přes saúdského krále Abdulláha a kuvajtského emíra Saada al Abdulláha al-Sabaha. Jen jeden příklad, ve kterém se podívejme na íránskou revoluci v roce 1979. V té době vládlo v Íránu Muslimské bratrstvo, které bylo blízkovýchodní obdobou zednářské lóže Propaganda Due. Propaganda Due jsem pokryl velmi podrobně v mém šestidílném pořadu Nesvatá aliance mezi Vatikánem, Mafií a CIA. Málokdo ví, že Chomejní a téměř všichni, kteří stáli v čele jeho Islámské republikánské strany, byli členy Fedajn al-Islám, íránské odnože Muslimského bratrstva, které je založené na zednářském vzoru. Muslimské Bratrstvo stálo také za mocí pákistánského vojenského diktátora Ziu-ul-Haqa, a jeho spojence v Libyi, Bratrstva Senussi, které podporovalo Kaddáfího. V Saúdské Arábii byl vůdcem Muslimského bratrstva princ Abdulláh, který se později stal králem. Navíc Chomejního kmotr a učitel, ajatolláh Seyyed Abul-Chásim Mustafavi Kašáný v roce 1945 pomohl založit podzemní íránskou odnož Muslimského bratrstva oddané islámu. V jejím čele stál radikální mulla jménem Navvab Safavi. To zase znamená, že skutečnými vládci v Íránu jsou britští aristokratičtí vůdci Muslimského bratrstva. Osobnosti jako lord Caradon, sir John Bagot Glubb, sir Albert Beeley a Královský institut mezinárodních vztahů. Stejně jako islámské a orientalistické katedry univerzit v Oxfordu a Cambridge. Spolu s Henrym Kissingerem, Cyrusem Vancem a Zbigniewem Brzezinskim tvoří oligarchickou frakci, která stvořila Muslimské bratrstvo. To je tajemství, které se skrývá za ajatolláhem Chomejním.

Britská školící střediska na Blízkém východě

Abychom pochopili, jaké síly z Londýna podporují Muslimské Bratrstvo, je třeba se zastavit u dvou klasických pilířů britského imperialismu. Prvním je Rada pro arabsko-britské porozumění, a druhým její sesterská organizace Středisko pro arabská studia na Blízkém východě. Ta byla založená v roce 1944 pod záštitou Královského institutu pro mezinárodní záležitosti. Jejím zakladatelem byl Abba Eban, který se později stal izraelským ministrem zahraničí a místopředsedou vlády. Středisko pro arabská studia sídlilo v Šemlanu na jižním okraji Bejrútu v Libanonu. Bylo výcvikovým střediskem pro pracovníky britské zpravodajské služby a ministerstva zahraničí umístěné na Blízkém východě. Vy, kteří jste poslouchali můj pořad Tajné globální skupiny, to asi víte, ale pro ty, kteří mě posloucháte poprvé, to bleskově zasadím do globálních souvislostí. Královský institut pro mezinárodní záležitosti, neboli Skupina kulatého stolu, je odnoží tajné společnosti. Tuto tajnou společnost založil magnát Cecil Rhodes s cílem sjednotit svět počínaje anglicky mluvícími koloniemi. Americká pobočka se nazývá Rada pro zahraniční vztahy. Opět, všechno jsem probíral podrobně v pořadu Tajné globální skupiny. Se Střediskem pro arabská studia byly spojené významné britské osobnosti. Od roku 1940 školila stovky britských zpravodajských důstojníků a agentů a učila je jazyk, historii a kulturu arabských zemí. Mezi bývalé studenty a učitele centra patřili mimo jiné sir John Bagot Glubb, a jeho syn Faris, George Kirk. Dále třeba A. J. Wilton, britský velvyslanec v Saúdské Arábii a další. Mezi významné členy patří současný Thomas Edward Lawrence z Arábie, který založil Radu pro arabsko-britské porozumění. Zajímavý je také seznam britských společností a bank, které v průběhu desetiletí podpořily Radu pro arabsko-britské porozumění. Například Barclays Bank, British Aircraft Corporation, British Bank of the Middle East, Lazard Freres, Lloyd’s International, National Westminster Bank, Rolls-Royce a Unilever. Rada pro arabsko-britské porozumění, Středisko pro arabská studia, Anglo-arabská asociace a Mezinárodní škola Blízkého východu představují elitu podporující operativní zpravodajskou strukturu, která ovládá Muslimské bratrstvo. V 70. letech existovaly přímé důkazy, že Rada pro arabsko-britské porozumění byla prostředníkem Muslimského bratrstva v kontinentální Evropě. Robert Dreyfuss uvádí, že takzvaná Bilalova mešita v Cáchách byla napojená na Islámskou radu. V roce 1978 tato mešita fungovala jako koordinační centrum pro spiknutí s cílem destabilizovat Írán prostřednictvím Chomejního a Muslimského bratrstva. Tato mešita také směrovala ajatolláhovy agenty z Paříže a Londýna do celé Evropy a na Blízký východ. Nejrozhodnějším přínosem Muslimského bratrstva pro britské impérium však bylo šíření obskurního extremismu, xenofobie a protikulturního hnutí mezi egyptskými a arabskými masami, a zejména ve studentském světě. Stačí si vzpomenout na dopady takzvané revoluce Al-Káidy a Islámského státu v Afghánistánu, Iráku a Sýrii, na myšlení muslimského obyvatelstva, zejména mladých lidí. Za zvuků ďábelských skandování stoupenců tohoto šílenství bylo ničené myšlení a tvořivost celé generace. To je nepochybně cílem Britů. Vymazání všech stop západních vlivů v islámu rozumějme pokroku a průmyslových technologií, je klasickým koloniálním nástrojem: vynucování si involuce za účelem ovládnutí. Vzpomeňme na můj pořad o tom, jak Američané financovali bolševickou revoluci v roce 1917. Cílem bylo uvrhnout rozvíjející se carské Rusko do komunistického chaosu. To hrálo do karet nadvládě amerického Wall Streetu, který tak měl volnou cestu pro ovládnutí. Neměl žádného konkurenta, který by se mu dokázal postavit. Rockefellerův světový monopol. Stejné to bylo i s Brity v muslimském světě.

Súfismus

Pod britskou kuratelou se súfijské hnutí dokonale hodilo do strategie nastolení nového středověku. Súfismus je založený na introspekci neboli zničení ega a vlastního já. Súfismus tím pádem zastírá intelekt ve prospěch emocí a sexuální meditace. Súfijské organizace, stejně jako konvenčnější sítě Muslimského bratrstva, představují strukturu ideologického řízení a zdroj inspirace pro to, co dnes nazýváme fundamentalismem. Oligarchie, která po celém světě zakládá extremistická hnutí, používá súfismus jako reakční doktrínu, aby mohla manipulovat s obyvatelstvem a udržet ho politicky pod kontrolou. Před Velkou válkou i v jejím průběhu dohlížel Arnold Toynbee, historik, agent zpravodajských služeb Jejího Veličenstva, na súfijský projekt a další operace na Blízkém východě. Z nich pak vzešel Thomas Edward Lawrence z Arábie a Muslimské bratrstvo. Ty samé britské kruhy nakonec financovaly nacistické hnutí Adolfa Hitlera a fašismus Benita Mussoliniho. Súfismus sloužil jako zástěrka pro různé tajné organizace založené v Evropě, jejichž činnost byla součástí širšího programu Jeden svět. Mezi členy Světové sufijské organizace, která vznikla v polovině 60. let 20. století, patřily osobnosti jako Johannes Witteveen, bývalý výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu, a Alexander King, spolu s Aureliem Pecceiem, zakladatelem Římského klubu, malthusiánem a bývalým generálním ředitelem pro vědecké záležitosti OECD v Paříži.

Egypt

Zajímavou stranou je Egyptská komunistická strana. Ani ne tak pro ideologii, jako spíše pro napojení a kontakty. Tuto stranu v roce 1942 založil Henri Curiel. Mimochodem později zavražděný v Paříži 4. května 1978 palestinským radikálem Abú Nidálem. Henri Curiel samozřejmě spolupracoval s britskými zpravodajskými službami. Byl také bratrancem George Blakea, vysokého důstojníka britské zpravodajské služby, který byl v roce 1961 odhalený jako špion KGB. Henry Curiel byl ovšem v kontaktu s nacistickým bankéřem Françoisem Genoudem. Po smrti Henryho Curiela přešlo vedení organizované sítě do rukou Genoudova starého přítele Jacquese Vergese, právníka prvotřídního nacisty SS Klause Barbieho, zvaného řezníka z Lyonu. Do tohoto prolínání vstupuje skutečnost, že autonomní středisko KGB pro styk s Blízkým východem sídlilo ve východním Berlíně a podléhalo přímo prvnímu ředitelství KGB, odboru 9. S tím souvisela i autonomní střediska ve Vídni a Karlových Varech v bývalém Československu, kde se školili mezinárodní teroristé. Proč si proboha KGB vybrala za své styčné centrum na Blízkém východě právě východní Berlín? Z jednoduchého důvodu. Východoněmecká zpravodajská služba Stasi byla nejpřímějším dědicem starých nacistických sítí na Blízkém východě. Lipská univerzita a její katedra islamistiky byla důležitým centrem spolupráce mezi nacisty a komunisty. Stejné oddělení organizovalo propagandu Kaddáfího Zelené knihy. Jsou to netušené rozměry, když zkoumáme hluboké, stínové historické události spojené s rozvědkami. Je ale potřeba položit základy, abychom si vytvořili představu o napojení západních zpravodajských centrál do muslimského světa. Jedině tak pochopíme principy zpravodajských operací a hlavně západní podporu islámských organizací.

Fundamentalismus jako nástroj

Dnešní islámský fundamentalismus je přímým výsledkem projektu, který bezprostředně po druhé světové válce vypracoval Královský institut pro mezinárodní záležitosti. Jeho cílem bylo učinit súfismus univerzálnějším a funkčnějším. Fundamentalistické skupiny představují hrozbu pro národní vlády v mnoha napjatých oblastech světa. Nejde o duchovní hnutí, která by vznikla spontánně. Jsou plodem desítek let vytváření sítí, ideologií a propagace omamných látek. To všechno s cílem vytvořit sílu, která bude nasazena v terénu v době hospodářské krize, jako je ta současná. Fundamentalistická hnutí se snaží svrhnout sekulární vlády a převzít kontrolu nad celými zeměmi prostřednictvím přesné struktury založené na iracionálním náboženském přesvědčení. Tato hnutí se staví proti technickému pokroku a existenci národních států. Fundamentalistické sekty jsou spojené s teroristickými akcemi v Evropě s cílem proměnit ji ve změť malých, bezmocných provincií podle zjevně etnických kritérií. V Muslimském Bratrstvu jsem uvedl příklad íránské revoluce v roce 1979. Zůstaňme ještě chvilku u tohoto přelomového roku. Plán rozvratu Blízkého východu totiž vycházel z podrobné studie fenoménu islámského fundamentalismu. Studii vypracoval Bernard Lewis, britský odborník na islám, v té době vyslaný na Princetonskou univerzitu. Lewisův plán, představený na setkání skupiny Bilderberg v Rakousku v květnu 1979, podporoval radikální hnutí Muslimské bratrstvo stojící za Chomejním. Cílem byla balkanizace celého muslimského Blízkého východu podle etnicko-náboženských linií. Podle Lewise měl Západ podporovat autonomní skupiny, jako jsou Kurdové, Arméni, libanonští maronité, etiopští koptové, ázerbájdžánští Turci atd. Chaos se měl pak rozšířit nejen do muslimského světa, ale i do muslimských oblastí tehdejšího Sovětského Svazu. Musíme tedy islámský fundamentalismus vnímat na světovém geopolitickém poli. Západ usiloval o sjednocení fundamentalistického islámu. Je to trvalá součást západní strategie. Jedním z výhonků byl sjednocený Islámský stát, ale to předbíhám. Pokusy o toto sjednocení fundamentálního islámu probíhaly od 30. a 40. let 20. století pod vedením Egypťana Hasana al-Banná, ideologa a zakladatele Muslimského bratrstva. Izraelský novinář a spisovatel Ehud Yaari vysvětluje, že Chomejního kmotr ajatolláh Kašáný se v roce 1948 setkal v Káhiře s Hasanem al-Bannou z Muslimského Bratrstva, aby s ním jednal o sjednocení islámu. Jak řekl jeden z fundamentálních ideologů:

"Aby se zrodila nová islámská civilizace, je třeba vyhladit současnou civilizaci, spálit vlajky a smazat všechny hranice. Neexistují žádné země, pouze jedno společenství a jeden národ."

Musíme si uvědomit, že společným cílem těchto sjednocujících obrození a to paradoxně jak muslimských tak křesťanských, je zničení moderního národního státu. Stejně jako v případě Evropy jde o vytvoření entity zbavené nacionalismu a sjednocené pod společnou vlajkou, ústavou, měnou a ideálem. Všímejme si těchto společných rysů. Myšlenka jediné země, jediné vlády a jediného synkretického náboženství velmi připomíná to, o co se západní elita snaží už po staletí. To je cílem sjednocené verze fundamentálního islámu. Musíme si všímat právě těchto tmelících prvků sociálního lepidla jak na západě tak na východě v muslimském světě. To je ten cíl, kam tohle všechno směřuje.

Saúdové a Tálibán

V posledních padesáti letech byla Saúdská Arábie klíčovým hráčem při šíření radikalismu na Blízkém východě. Saúdové financovali všechny teroristické organizace na planetě, stejně jako zakládání tisíců mešit, madras a náboženských organizací v mnoha neislámských zemích s cílem proniknout hluboko do sociálních států západní Evropy. Nic z toho by samozřejmě nebylo možné bez záštity Britů. Londýn je dnes epicentrem a sídlem desítek nejnásilnějších mezinárodních teroristických organizací, které jsou financované a chráněné vládou a samotnou korunou. Jak jsem zmínil v předchozích kapitolách, jednou z nejzatvrzelejších a nejreakčnějších sekt islámu je wahhábismus. Hlásá archaickou formu puritánství, která prosazuje odmítnutí rozumu a jakéhokoli racionálního výkladu významu svaté knihy islámu a kázání proroka Mohameda. Wahhábismus a vládnoucí rod Saúdů jsou od samého počátku úzce propojené. V polovině 19. století mělo britské impérium pod kontrolou velkou část Asie, zejména Indii, a potřebovalo zajistit obchodní cesty do Evropy. Britové uzavřeli ochranné dohody s kmenovými náčelníky podél obchodních cest, které vedly přes Rudé moře, Arabské moře a Perský záliv, aby zabránili dalším koloniálním mocnostem přiblížit se k těmto komunitám. Šéfové území dnešního Ománu, Dubaje, Kataru, Bahrajnu a Kuvajtu dostávali od londýnské vlády hospodářské dotace, zbraně a ochranu pro případ útoku jiných imperiálních mocností, zejména Turecka. Samotný Perský záliv byl bezvýznamný až do vybudování železnice Berlín-Bagdád v roce 1907 a objevení velkých ložisek ropy v Iráku a Saúdské Arábii. Londýn a Paříž vedly od první světové války řadu ozbrojených konfliktů v Afghánistánu, Turecku, Iráku, Sýrii, Palestině a Egyptě. Podařilo se jim potlačit povstání hrubou silou, ale přímá vojenská koloniální vláda už nebyla možná. Zbraň se proto stala nátlakovou diplomacií. Tato nátlaková diplomacie představuje alternativu k ozbrojené síle. Jejím cílem není donutit, ale přesvědčit protivníka, aby se vzdal agrese. Nová britská strategie spočívala v tom, že jednotlivé země získaly status pseudonezávislosti, přičemž saúdský král stál na vrcholu hierarchie, ale byl podřízený Londýnu. Už koncem 70. let 20. století věnoval dům Saúdů obrovské částky na zakládání madras, náboženských škol pro mládež, ve kterých se šířil radikální a ortodoxní výklad islámu. Tím byly položené základy fundamentalismu v Pákistánu. Tyto madrasy jsou v podstatě původcem Tálibánu v Afghánistánu, který vznikl na konci 90. let. Pákistánští studenti byli indoktrinovaní a potom s pomocí armády vyslaní do Afghánistánu, aby převzali kontrolu nad touto zemí. Je ale třeba důrazně zopakovat, že Afghánci nejsou národem extremistů a rozhodně nechtěli konfesní stát. Tálibán tu zvítězil díky saúdským penězům. Právě tato kombinace sil stála u zrodu Tálibánu. Cílem vytvoření Tálibánu bylo zajistit si wahhábistickou základnu na prahu Ruska, v blízkosti Střední Asie a uprostřed indického subkontinentu. K Saúdům se připojila britská rozvědka, která v Tálibánu viděla mocného spojence. Tálibán by mohl bránit britské zájmy v Afghánistánu a Střední Asii tím, že by podkopával jakýkoli suverénní národní stát. To vše Washington zpovzdálí sledoval a v podstatě podporoval. Ve skutečnosti Američané nebyli pouhými pozorovateli. Například univerzita v Nebrasce vydala džihádistické učebnice plné násilných obrazů a válečnického učení. Není divu, že nejradikálnější madrasy v Pákistánu a Afghánistánu slouží jako centra pro radikalizaci mladých muslimů a nevyčerpatelný zdroj rekrutů pro dnešní povstalecké skupiny. Historie těchto madras je úzce spjatá s dějinami války. V prosinci 1979 přišla sovětská invaze do Afghánistánu. O 10 let válka skončila a Sověti v roce 1989 opustili Afghánistán. Země se ponořila do občanské války. Saúdové začali v 90. letech financovat novou vlnu madras v pákistánských oblastech s paštunskou většinou poblíž hranic s Afghánistánem, ale také v přístavním městě Karáčí a na venkově v Pandžábu. Saúdské peníze a peníze z Perského zálivu, financovaly vzdělávací program založený na wahhábistickém džihádu. Tyto madrasy ale sloužily také jako základna pro teroristické skupiny různého zaměření, které sdílely výcvikové tábory a další zařízení pod záštitou pákistánské rozvědky. Jako by to nestačilo, Saúdové tyto madrasy vytvořili ve spojení s Al-Káidou. Například saúdský princ Turkí bin Fajsál, který stál v čele saúdské zpravodajské služby mezi lety 1997 až 2001, znal Usámu bin Ládina od roku 1978. Bin Ládin působil jako finanční převodní páka mezi Saúdy a Pákistánci v Afghánistánu. Znovu to zopakuji. Tálibán je syntetický produkt vytvořený v laboratoři, aby vyvolal nestabilitu na celém území. Nestabilita je pro imperialisty klíčová. Tuto skupinu islámských fanatiků indoktrinovaných wahhábismem, a financovaným arabskými státy, vycvičila pákistánská rozvědka a armáda. Mimochodem, když už hovořím o pákistánské rozvědce. Pákistánská rozvědka byla založená v roce 1948 generálem Robertem Cawthornem. Robert Cawthorn byl důstojníkem Jejího Veličenstva, který se narodil v Austrálii a později vstoupil do pákistánské armády. Byl generálním ředitelem pákistánské rozvědky mezi lety 1950 až 1959. V čele s pákistánskou rozvědkou byla vytvořená těsná síť s dalšími zpravodajskými službami jako je CIA a MI6, na které se podílel i Mossad. Když se pak Washington v roce 1989 rozhodl z Afghánistánu stáhnout, byly to britská i pákistánská rozvědka, kdo dohlížel na afghánskou občanskou válku a vzestup Tálibánu. V té době také MI6 a pákistánská rozvědka vysílaly mladé britské muslimy, aby bojovali po boku milicí Al-Káidy za vytvoření islámského chalífátu na Blízkém východě. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz byl na lopatkách a Washington neměl o Afghánistán zájem, Velká hra se vrátila do britských rukou.

Saúdové a Al-Káida

Za posledních dvacet let Saúdové vynaložili na šíření wahhábismu v zahraničí nejméně 87 miliard dolarů. Většina prostředků je určená na výstavbu a správu mešit, madras a dalších náboženských institucí. Slouží také ke školení imámů, ke kolonizaci médií a nakladatelství, k distribuci wahhábistických učebnic a dalších publikací a k poskytování darů univerzitám výměnou za vliv při jmenování islámských lektorů. Spojené státy samozřejmě vždycky věděly, že Saúdové, kteří se tváří prozápadně, jsou u moci díky staletému spojenectví s wahhábistickými fanatiky. To potvrdil i Stuart Levey, bývalý náměstek ministra financí, v rozhovoru pro ABC News 11. září 2007:

"Kdybych mohl lusknout prsty a odříznout nějakou zemi, vybral bych si Saúdskou Arábii."

Přestože je saúdské království hlavním zdrojem financování globálního džihádistického terorismu, Washington odmítá přijmout jakákoli účinná protiopatření. Jak jsem uvedl, za Saúdy samozřejmě stojí Britové. Ve svých pořadech jsem už několikrát rozebíral zmizení 28 stránkové kapitoly ze společné vyšetřovací zprávy amerického Kongresu o 11. září 2001. Tato zpráva se týkala saúdské podpory atentátníků. Ovšem ještě zásadnější je 335 stránkový dokument Stálého vyšetřovacího podvýboru amerického Senátu. Tento dokument odhaluje roli banky HSBC v praní špinavých peněz a globálním financování obchodu s drogami a terorismu. Dokument obsahoval také padesátistránkovou kapitolu o nejasných vazbách mezi bankou HSBC a bankou Al-Radží. To je největší saúdská soukromá banka s více než 500 pobočkami a aktivy ve výši 59 miliard dolarů. Banku založili bratři Al-Radžíové pod vedením Sulajmána bin Abdula Azíze Al-Radžího, který podle řady zpráv CIA a amerického ministerstva financí patří mezi hlavní finančníky Al-Káidy. Podle amerického Senátu vztahy mezi HSBC a bankou Al-Radží sahají až do doby, kdy Edmond Safra prodal newyorskou banku Republic National Bank bance HSBC. Banka HSBC se už předtím dostala pod palbu kritiky za praní výnosů z rozsáhlé turecké sítě pašeráků heroinu, která působila ve Švýcarsku prostřednictvím společnosti Shakarchi Trading Company. Když banka HSBC převzala Republic National Bank, měla newyorská pobočka na starosti aktivní účty saúdské banky Al-Radží. Do praní peněz Al-Káidy byla zapletená také Akida Bank Private Limited, banka šaría se sídlem v Saúdské Arábii, kterou také založil Sulajmán bin Abdul Azíz Al-Radží. Jsou to skutečně vazby hlubší než králičí nora Alenky v říši divů. Když pročítám zprávy amerického Senátu, Komise pro 11. září a další vládní dokumenty, jsem doslova šokovaný mírou propojení. Kolik toho vlastně stále netušíme. Například v březnu 2002 FBI a bosenské úřady prohledaly sídlo saúdské nadace Benevolence International. To je saúdská charitativní organizace, o které bylo známo, že směřuje finanční prostředky Al-Káidě. Vyšetřovatelé našli pevný disk s dokumenty o systému financování, nazvaném Golden Chain. Mezi dvaceti hlavními sponzory Al-Káidy byl Sulajmán bin Abdul Azíz al-Radží. Podle vyšetřování OSN, převedl král Salmán v 90. letech 20. století více než 120 milionů dolarů z účtů saúdské Vysoké komise pro pomoc Bosně, na účet organizace Thirld World Relief Agency. Tato agentura je další krytí Al-Káidy a kanálu pro zasílání zbraní bojovníkům na Balkáně. Zpráva, která obsahuje svědectví bývalých agentů NSA a CIA, poukazuje na krále Salmána jako na hlavního financiéra operací Al-Káidy, které vedly k 11. září 2001. V roce 2003 vypracovala CIA důvěrnou zprávu, kterou později zveřejnil deník Wall Street Journal pod názvem Banka Al-Radží, kanál pro extrémní financování. V této zprávě se uvádí:

"Islámští radikálové využívají banku Al-Radží přinejmenším od poloviny devadesátých let jako kanál pro teroristické transakce. Pravděpodobně proto, že jim vyhovuje rozsáhlá síť této banky a její dodržování islámských zásad. Možná i proto, že jim to připadá ideologicky rozumné."

Kromě toho server WikiLeaks zveřejnil kabelogram amerického ministerstva zahraničí z 30. prosince 2009. V kabelogramu se uvádí, že "saúdští dárci představují hlavní zdroj financování sunnitských teroristických skupin po celém světě. Kabelogram dodává, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al-Káidu, Tálibán a další teroristické organizace, jako je Hamás, které pravděpodobně ročně inkasují miliony dolarů ze saúdských zdrojů, často během hadži a ramadánu."

Na tuto mašinérii jsou napojené další saúdské úvěrové instituce a finanční skupiny. Všechny pod záštitou ministerstva pro náboženské záležitosti v Rijádu. Mezi nimi byla i banka Al Taká, o které americké ministerstvo financí v listopadu 2001 prohlásilo:

"Skupina Al-Taká s pobočkami ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Itálii a Karibiku už nějakou dobu působí jako finanční poradce Al Kajdy."

Teroristé, kteří byli vycvičení a vyzbrojení v Afghánistánu, získali většinu peněz z monarchií Perského zálivu, zejména ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a Kataru. Britové určili politiku, vytvořili prostředky k jejímu provádění a připravili půdu. Chránili a podporovali teroristy, ale peníze vždycky pocházely od Saúdů. Už od rozpadu Sovětského svazu a vzniku Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu podél afghánských hranic Saúdové věnovali na indoktrinaci občanů těchto států velké množství peněz. Saúdové poskytly kapitál a Britové pracovní sílu v podobě náboženské skupiny Hizb ut-Tahrir neboli Strany osvobození, jedné z nejnásilnějších ozbrojených skupin ve Střední Asii. Tuto skupinu založil radikální syrský duchovní Mohamed Omar Bakrí. Je členem Muslimského bratrstva, který sám sebe označil za hlas Usámy bin Ládina, a stejně jako dům Saúdů hlásá wahhábismus a cvičí teroristy. Další nebezpečnou teroristickou skupinou je Islámské hnutí Uzbekistánu, složené téměř výhradně z bývalých členů Hizb ut-Tahrír. Obě skupiny usilují o zničení suverénních islámských národních států za účelem vytvoření chalífátu. To hlásá Al-Káida a Saúdové.

Bank of Credit and Commerce International

V létě 1991 byla uzavřená legendární Bank of Credit and Commerce International. Tuto banku jsem probíral už několikrát v mých pořadech, například Krvavá historie CIA, ale neuškodí si zopakovat základní fakta. Poskytuje totiž nádherný vhled do fungování globálního podsvětí. Banka byla obviněná z řady nezákonných aktivit, od praní špinavých peněz přes obchod se zbraněmi a drogami, až po terorismus. Stručně řečeno, tato banka zločinců využívala složité spojenectví zpravodajských služeb, nadnárodních společností, obchodníků se zbraněmi, narkomafií, teroristů, bankéřů a vysokých vládních úředníků. Mohla se spolehnout na vedoucí představitele sedmdesáti tří zemí a vytvořila něco, co bylo popsáno jako spletitá korporátní síť, která se vymkla kontrole. Jednoduše řečeno, tato banka byla zpravodajským projektem užitečným pro USA, Velkou Británii a Izrael při obchodech s drogami a zbraněmi. Arabské špinavé peníze uložené v bance sloužily ve spolupráci s britskou a pákistánskou rozvědkou a CIA k ochraně a financování Muslimského bratrstva a dalších fundamentalistů s cílem destabilizovat Blízký východ v době íránské revoluce. Mezi klienty této banky zločinců patřili Saddám Husajn, Abú Nidál a Medellínský kartel z Kolumbie. V memorandech se objevuje spojení této banky zločinců s izraelskou rozvědkou a organizovaným zločinem, protože prala finanční prostředky na obchod s drogami a podporovala pokusy Pákistánu o vývoj atomové bomby s pomocí izraelského fyzika Yuvala Neemana. Americké ministerstvo spravedlnosti vyšetřovalo 41 dalších bank působících v USA. Mezi nimi byly i izraelské instituce podezřelé z praní špinavých peněz, jako například Leumi Bank, Republic National Bank, Israel Discount Bank, Barnett Bank a National Bank of Florida v Miami. Mohammed Irvani z této banky byl partnerem Richarda Helmse, bývalého ředitele CIA. Zástupci banky Kamal Adham a A. R. Chalíl zastávali nejvyšší pozice v saúdské rozvědce a byli hlavními kontakty CIA na Blízkém východě. Oliver North, americký protiteroristický koordinátor zapletený do skandálu Írán-Contras, ukládal na různé účty této banky zločinců výnosy z prodeje kokainu a zbraní, které byly později použité na financování nikaragujských kontrarevolucionářů. Banka měla také vazby na některé z nejbohatších šejků v Perském zálivu a byla považovaná za tajný fond CIA. Navíc pobočky této banky ve Švýcarsku, Londýně a Karibiku byly v 80. letech důležitým kanálem, přes který proudily finanční prostředky do paralelní vlády v rukou tehdejšího viceprezidenta George Bushe staršího. Podle výpovědí učiněných před Kongresem si podplukovník Oliver North a britský obchodník se zbraněmi Leslie Aspin otevřeli v pařížské pobočce banky čtyři společné účty. A když medellínský kartel z Kolumbie vložil do Bushovy tajné válečné pokladny 10 milionů dolarů, byly tyto prostředky převedené přes účet v jeho švýcarské pobočce. Když pak Mansúr al-Kassar, syrský obchodník s drogami a zbraněmi, dohodl prodej zbraní do Íránu za 42 milionů dolarů, poslal spolu s Leslie Aspinem výnosy na Kajmanské ostrovy, opět prostřednictvím této banky zločinců. Zpráva podvýboru amerického Senátu z roku 1992 o případu této banky uvádí:

"Zločiny Bank of Credit and Commerce International zahrnovaly daňové úniky banky a jejích klientů ve výši miliard dolarů, praní špinavých peněz v Evropě, Asii, Africe a Americe, uplácení úředníků téměř ve všech těchto zemích, podporu terorismu, obchodování se zbraněmi a prodej jaderných technologií, využívání prostituce, pašování a napomáhání nelegálnímu přistěhovalectví, zmanipulované nákupy bank a nemovitostí a řadu dalších finančních zločinů."

Pod tíhou této neuvěřitelné špíny ovšem zůstávají nepovšimnuté dvě zásadní skutečnosti. Možná jsou dokonce opomíjené systematicky. První skutečností bylo velmi úzké spojenectví mezi touto bankou a některými nejmocnějšími britskými společnostmi a šlechtickými rodinami. Vzhledem k jejímu sídlu v Londýně a provozním pobočkám v Hongkongu, na Kajmanských ostrovech a v bývalých britských koloniích v jižní Asii a Africe bylo každému, kdo se alespoň trochu orientoval v modu operandi britské monarchie jasné, že tato banka byla řízená britskou Korunou. Druhou skutečností bylo, že tato banka spravovala především tajné finanční prostředky napumpované do války v Afghánistánu. Ve skutečnosti CIA a pákistánská rozvědka využívaly tuto banku zločinců jako centrální banku pro správu miliard dolarů získaných z obchodu se zbraněmi a drogami ve Zlatém půlměsíci, který kvetl mezi lety 1979 až 1990. To umožnilo financovat afghánskou válku a do značné míry porazit Rusy. Když v únoru 1989 opustila Kábul poslední sovětská vojska, banka ztratila smysl své existence. Skončila stejně jako Investors Overseas Service v 60. letech, nebo australská Nugan Hand Bank spojená s válkou ve Vietnamu. Finanční prostředky byly odkloněné do zahraničí, skandál banky zločinců byl vymyšlený k odvedení pozornosti a banka byla definitivně uzavřená.

Banka HSBC a Dubaj: Semeniště terorismu a drog

Potom, co byla Bank of Credit and Commerce International v létě 1991 uzavřená, vystřídala ji v těchto aktivitách banka HSBC. HSBC byla založená v roce 1865 jako pilíř sítě britské Východoindické společnosti. V podstatě financovala celé tehdejší britské impérium. Na konci 19. století pocházelo více než 50 % příjmů říše z opia pěstovaného v Indii a prodávaného v Číně. Financovala opiové války proti Číně, což znamenalo počátek moderního obchodu s drogami. Od té doby je to jakási diskontní banka, která slouží k praní špinavých peněz z obchodu s drogami, zlatem a diamanty. Vzhledem k úzkým vazbám mezi Wall Streetem a londýnskou City se přibližně miliarda dolarů, kterou ročně vygeneruje obchod s drogami, stala důležitým zdrojem likvidity pro obě finanční centra. V roce 2012, dvacet let po skandálu Bank of Credit and Commerce International, obvinil podvýbor amerického Senátu banku HSBC ze systematických korupčních praktik. Obvinil ji také z ignorování důkazů, že její dceřiné společnosti byly využívané k praní milionů dolarů od mexických drogových kartelů. Zpráva tohoto amerického podvýboru odhalila, že jedna z mexických dceřiných společností HSBC měla na Kajmanských ostrovech přibližně 50 000 účtů. Z nich bylo do Ameriky autem nebo letadlem přivezeno přibližně 7 miliard dolarů. Banka HSBC byla také obviněná z poskytování peněžních a finančních služeb bankám v Saúdské Arábii a Bangladéši. Tyto banky poskytovaly finanční prostředky teroristickým organizacím, jako je Al-Káida. Jedna z hlavních operačních základen banky HSBC se nachází v Dubaji, která je centrem obchodu s afghánskými drogami v rukou Britů. Dubaj, turistický a realitní ráj a bývalý britský protektorát, byla založená jako britská opora pro afghánský obchod s opiem, ale také pro terorismus v jižní Asii a Africe. Stejnou roli hrál Hongkong až do roku 1997 při obchodování s drogami v jihovýchodní Asii. Stejně jako v Hongkongu byla i v Dubaji vybraná banka HSBC, která má staleté zkušenosti s nakládáním s výnosy z prodeje opia a heroinu. Dubaj je branou do světa teroristů, drogových mafií, obchodníků se zbraněmi a obchodu s otroky a to jak se sexem, tak s pracovní silou. Právě v Dubaji koncem 90. let Usáma bin Ládin obdržel prostřednictvím dubajské islámské banky 50 milionů dolarů saúdského původu. Odtud Dawúd Ibrahim, přední představitel organizovaného zločinu, financoval děsivý útok v Bombaji v listopadu 2008. Odtud pršely afghánské narkomiliardy, aby byly dodané teroristům. Po třicet let se jméno Dubaje objevovalo téměř při každém větším teroristickém útoku, včetně 11. září. Ať už mluvíme o obchodu s drogami, lidmi nebo praní špinavých peněz, všechny cesty vedou do Dubaje. Toto centrum praní špinavých peněz bylo usnadněno otevřením Dubajského mezinárodního finančního centra v roce 2005. Je to jakási svobodná zóna, kde cizinci mohou vlastnit 100 % společností a nemovitostí zcela bez daní. Zóna, kde se flexibilní, neomezené offshorové bankovnictví změnilo v kolosální byznys. V Dubaji působí řada největších světových bank. HSBC San Marino, BNP Paribas, Barclays, Dresdner nebo Merrill Lynch. Skutečnost, že Dubajské mezinárodní finanční centrum vzniklo v roce 2005 je o to významnější, když vezmeme v úvahu nárůst afghánské produkce opia o 230 % mezi lety 2002-2009. Miliardy dolarů z drog jdou do kapes velmi mocné mafie obchodující s drogami. A nemám na mysli různé kartely, ale špičky v Londýně a na Wall Streetu, odkud je tato mafie direktovaná. Jak přesně, to se dozvíte v příštím díle. Jeden ze zakládajících otců Ameriky, Thomas Jefferson, to vystihl zcela přesně ve výroku, kterým tento díl zakončím:

"Domnívám se, že bankovní instituce jsou pro naši svobodu mnohem nebezpečnější než existující armády. Jestliže lidé v Americe někdy připustí, aby soukromé banky kontrolovaly stav jejich peněz, tak nejdříve působením inflace a následně deflací, banky a korporace, které okolo nich vyrostou, budou postupně připravovat lidi o všechen jejich majetek tak dlouho, až se jednou jejich děti probudí na kontinentu, který dobyli jejich otcové, jako chudáci bez domova. Moc k vydávání měny musí být bankám odebraná a vrácená lidem, kterým po právu patří."

Závěr

To je všechno k prvnímu dílu Islámského státu. Co uslyšíte ve druhém závěrečném díle? Podívám se ještě podrobněji na západní rozvědky a systém pašování drog a praní peněz předními bankovními kartely na globální špici. To úzce souvisí se syrskou a africkou trasou, protože všechny cesty vedou do Londýna. Dál se podívám na spolupráci Saúdů a Britů, ale také na kořeny masakru Charlie Hebdo. Dál prozkoumám tajné financování terorismu na systémové úrovni. Podívám se na saúdské prince Bandára nebo Turkího, ale také na britského prince Charlese. Všichni souvisí s terorismem způsobem, který nás opravdu šokuje. Pak se podívám přímo na Islámský stát, schéma barevných revolucí a Al-Káidu, která přešla z Libye po svržení Kaddáfího rovnou do Sýrie v dalším boji proti Bašáru Asadovi.